cen a: Kč / polo vin a pr o pr odejce

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
322
v prodeji od 3. února 2009
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři
Setkáváme se dnes nad tématem ghetta, které se
poslední dobou stává téměř leitmotivem Nového
Prostoru. Je opravdu těžké se tomuto tématu
vyhnout, chceme-li se pravdivě a bez předsudků
zaobírat světem okolo nás. Ghetto je dokonalým
popřením myšlenky otevřené společnosti Karla
Poppera, věrozvěsta všech liberálů a hlasatele
myšlenek, na nichž stojí nebo by alespoň chtěla
stát dnešní společnost. Navzdory všem nadějím
ghetto není reliktem minulosti, ale něčím, co je
i v dnešním západním světě na vzestupu. Něco
je špatně a místo toho, aby zanikala, jejich zdi
rostou do povážlivých výšek a mnohým se stávají
celoživotním vězením. Všechna varování jsou
zapomenuta a navzdory historické zkušenosti
se hlasatelé stavby zdí, skutečných i pomyslných, stále vracejí. Železnou oponu se podařilo
povalit, ale její sofistikovanější obdoby rostou
jak houby po dešti a to nejen na státních hranicích. Do ghett se dnes dobrovolně uzavírají i ti
úspěšní a bohatí, bezpečně izolováni od všech,
kdo by mohli narušit jejich spokojený život.
Pocit bezpečí se stává nejdůležitějším a velmi
drahým statkem. Nikomu se nechce riskovat
střet s jinakostí. Místo otevřené společnosti,
ve které lidé i myšlenky volně putují a každý má
možnost zaujmout místo, které nejlépe odpovídá
jeho schopnostem a tužbám, tu máme systém
zdí a vymezených míst. Ti nemnozí hrdinové,
kterým se podaří se vymanit, jen připomínají
těm méně šťastným, jak nesamozřejmé něco
takového je.
V noci před uzávěrkou tohoto čísla se mi zdál
sen, téměř noční můra. Mířili jsme s otcem kamsi a náhle se ocitli ve zcela neznámém městě,
které na trase nikdy nebylo. Jakási rozpadlá
továrna s trčícími zbytky konstrukcí a kolem
něj změť hroutících se domů. Uprostřed nich
stánek s občerstvením, kde se srocovalo místní
obyvatelstvo. Ze všeho čišela bezvýchodnost
a já se probudil hrůzou, že už se odtamtud nikdy
nedostaneme. Vzpomněl jsem si na Magora Jirouse a jeho „merry ghetto“ a vám všem přeji, aby
taková byla i ta vaše.
OBSAH
fejeton:
Svěží závan
z blogosféry
ghetta
Z ghetta ven?
/Novotná/
/Stern/
ghetta
S cháskou bez rukaviček
ghetta
Bronx blues
/Havlín/
/Xaver/
Pošli to dál
4 – 5
dějiny
přítomnosti:
Bez práce není
legrace
6 – 7
8 – 9
reportáž:
Dva machové
v Sarajevu
referát:
Antikrist
přijde 9/11
/Kubíček/
/Růžička/
rozhovor:
Kateřina
Sidiropulu
Janků
/Hajdáková, Děd/
12 – 13
~:
Gauner nebo
hrdina...
/Kaňák/
10 – 11
/Křížková/
14 – 15
komiks:
Samorost
/Bažant, Novák/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
18 – 20
hudba
/Veselý/
21
22
23
kultura:
DIVADLO
uličníci:
SMS a E-maily:
Kdepak štůček…
/Drábek/
/Pick/
24 – 25
světozor:
What next for
Guantanamo?
/The Big Issue In
Scotland/
film
/Křížková/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Toy_Box
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Těšit se můžete na průvodce lidským životem
a všemi přechodovými a iniciačními rituály, které
ho provázejí od kolébky po hrob. Srovnáme si různé
doby a kultury, rituály formální i ty ryze neformální,
jako je první mejdan nebo rande.
30
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Stern
Svěží závan z blogosféry
Přátelé,
možná byste to do mě neřekli, ale já miluji filozofy. Myslím, že bez filozofů by bylo na světě
ouvej, protože jen filozofové jsou lidé optimističtí a vídí zářit perly i tam, kde jiní spatřují
tlít jen méně hodnotné suroviny. Hans Magnus
Enzensberger například již v sedmdesátých
letech hlásal, že nové komunikační technologie
nás osvobodí od byrokratické nadvlády, obnoví
komunitu, skutečnou demokratickou diskusi
a znovuspojí osamocené lidi. S nástupem internetu mnozí tuto jeho radostnou vizi zopakovali
a nedávno pak samotný Václav Bělohradský
napsal: „Jak osvobodit politiku od spektáklu?
Myslím, že rozhodující roli tu mohou sehrát
paralelní společenství v blogosféře, schopná uskutečnit jakousi deinstitucionalizaci
politiky.“
Tak jsem se nedávno rozhodl, že se na tu deinstitucionalizaci, na tu diskusi, která obnoví
podstatu demokracie, na to znovuspojení lidí,
podívám zblízka. A čtu vám tohle:
*Cukrovkáři si musí zaplatit všechno a feťákům
dáváte jehly zadarmo!
*No a co, Ži.di už dávno překonali Hitlera a telavivský norimberský soud taky nikde.
*Komu to cpeš vejmrdku.
*Tak si zjisti, že útok 11.9.2001 byl pojišťovací
podvod, který se hodil do plánů CIA. Stačí si
zjistit, kdy a jaké smlouvy uzavřel Zilbrštajn
s NY magistrátem.
*Zdravím Usámu bin Ládina na Floridu.
*A co UDAVAČ konfident STB soudruch F A L
M E R ???
*Ahoj lidičky, dejte mi hlas na www.telata.
cz/Sexykocicka, jesli se vám líbím. Pusinku
všem.
*Proč je opět zablokovaná diskuse o ci.gánech,
stop CENZUŘE!
*Přijde chlap do autosalonu a chce si koupit
auto. Prodavačka se ptá: a jakou barvu si budete přát? Chlap: pokud možno v barvě semene!
Ženská udiveně: a proč zrovna takovou? No,
víte, já jsem dost mizernej řidič, tak kdybych to
někde odřel, že bych si to doma stříknul sám!
*Vy modrý prasata! Kdy hodláte vy zmetkové
prošetřit případy zlodějen a tunelů páchaných
od r.1990? To je stále jen hon na lidi z KSČM,
že, Vy modrý dobytkové!
*Neuvěřitelné, kolik je tu rudých zrůd! Do plynu
všechny rudochy!!!
*Komu je zima, ať klikne.
*Na takový hajzly líný, levičáckou verbež, lůzu,
já platim daně!
*Máte zájem o přivydělání penízků? Můžete si
vydělat až 2500,- týdně, klidně i víc. Neplatíte vůbec nic, jde o naprosto jednoduchou
záležitost. Pro bližší info pište na mail [email protected]
*Lepší Paroubek než zdegenerovaný kníže,
hysterická vyvolávačka potyček s policií,
propagátor marihuany ve školách, Dežomila
z Tatarstánu, restituent Bursík, a pod nima
zakuklená ekotoreristická základna!
*:-////
*U českýho blbce teď frčí upocenej provozák,
arogantní narcis a psychopat ohánějící se
bouchačkou.
*Arogantním narcisem myslíš jistě zakladatele
zlodějny v Čechách, neúspěšného kandidáta
KSČ z roku 1987, soudruha poloprofesora všech
pavěd HomoKlause, že jo???
*Nemyslim Kikinu, ale Ratha ty blbečku
degenerovanej.
*Největší buzna je papež. Tomu to dělal do
zadku už sturmbahnführer v dorostu SS.
*MODRÉ STRAKY DO PRACOVNÍHO LÁGRU, AŤ
POZNAJ CO JE TO PRÁCE!
*Podle blafů si spřízněnej s Gottwaldem. Zalez
chcíplotino.
*Horší než komouši je HULVÁT Tupohlávek a jeho
modrá SVOLOČ ODSS plná TUNELÁŘŮ.
*Baníček nejlepší u nás
*Cenzor maže příspěvky, ve kterých není jediné
sprosté slovo!!! Kolik vám platí bushovská CIABIS mafie?!!!
*Muheheeeee
*Měla si vůbec někdy lofase ve wagýně, že si
tak zapčklá?
*ZASTAVME MODRÉ VRAHY! STOP MODRÉ TOTALITĚ V NAŠÍ ZEMI!
*Rád bych zde vzdal čest památce Pana Josefa
Simona, vzhledem k tomu že byla zablokována
diskuse o jeho totálním manifestu před praktikami zdejšího ranného kapitalismu. Doufám,
že jeho oběť je obětí poslední.
*Co to ten upocenej přičmoudlej soudruh JYŘYK
ze swětskejch zase blábolí!! Další nesmyslné
žvanění otylého oláha, je mi z něj na blití.
*Lepší než židovskej poskok Schwarzenberk
z Trautenberka, sluha zednářské kliky p. Havla,
agenta StB.
*Měli by zakázat rodit při jakýmkoliv podezření
na nějaké postižení, jinak tady budou samí
kriplové, už degenerujeme!
*Že se ta čarodějnice PARKANOVÁ nestydí. To
neví, kdo nechal upálit mistra Jana Husa?!?
*Když je ve vládě Kocáb, tak už tam může bejt
i Pepek Vyskoč ze Švejka
*Fantomasi Julínku, vyndej skřeta Cikrta z pr.
dele a táhni!!!
*Se ti asi líbí na šibalskym bradavičníkovi jeho
kvalifikovaná bradavice. Ale „Jářízenýnejvyššíbytostí“ nikoho nezajímá, jen zvrací kydy.
*Tady opravdu pomůžou jenom klacky a kandelábry, jak v 56 v Maďarsku.
*A co ty tisíce lidí, co už spáchalo sebevraždu
z důvodů nezaměstanosti atd. Viz MV statistika! To sme si vycinkali, moc vám děkujem páni
sameťáci.
*Vo kom jako mluvíš, nezaměstnaný sou jenom
romy a život roma je méněcenný než život průměrně vycvičeného slepeckého psa.
*Táhni odsuď dementní landovská buzno, di
lízat spasitelovi psychopatovi Landovi řitní
otvor.
*Už se nemůžu dočkat až ti ty tví černý koule
ukopnu
*www.cibulka-net.cz. Pravda o roli KGB a GRU
v současné české politice. CHCEME RADAR.CZ
PETICE
*IZRAEL - HOŠI DĚKUJEM!
Tak vidíte přátelé, co k tomu dodat? Snad jen:
Filozofové rulezz!
P.S.: Jo, ještě vám dlužím téma článku, k němuž
se vlastně tato zajímavá disputace rozpoutala.
Znělo: Osudy českého zdravotnictví.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Frýbo, zaplať mi pivo!
Rok se s rokem sešel a po Silvestru máme za
sebou i Frýbestr. Každoročně se 25. ledna
na Miloše, přesně v 8:50 SEČ sejdou všichni
milovníci a uctívači Miloše Frýby, aby ve své
svatyni v dejvické nádražní hospodě oslavili
svého kultovního hrdinu zpěvem svatých Oggů,
frýbovských coververzí populárních písní.
Přesně v 8:50 se totiž Miloš Frýba každodenně
zjevoval na televizní obrazovce a hlásil zprávy. Zvěst o této epifanii se dodnes šíří od úst
k ústům, takže nic nevadí, že Miloš Frýba zmizel
z obrazovek krátce po listopadové revoluci
a mnozí z návštěvníků proslulé restaurace si
nemohou jeho účinkování pamatovat. Příčiny
zrodu svérázného kultu se ztrácejí hlubinách
času, na jednom se však pamětníci shodují.
V temných dobách normalizace byl hlasatel Frýba jedním z mála, komu se opravdu dalo věřit.
Když řekl, že v 8:50 budou zprávy, tak také byly!
A každá zpráva byla dobrá, když ji hlásil Miloš
Frýba! Každodenní jistota se hluboce otiskla
do duší tehdejší mládeže a tak není divu, že se
k ní upínají i v dnešní zmatené době. Původní
recese se tak vyvinula ve velmi trvanlivou tradici, zasluhující pozornost Společnosti pro
studium sekt a nových náboženských směrů.
Jako každý vyvolený, má i Frýba svého věčného
protivníka, zosobněné zlo, jímž je Alexander
Hemala se zástupem svých pomahačů, hlasatelkou Vávrovou, ale i novodobých následovníků,
od Severy po Merunku. Frýbovci stoicky snášejí
všechny rány osudu, jako byl Frýbův definitivní odchod do důchodu v loňském roce nebo
kacířské zneužití skinheadskou skupinou Orlík,
která si dovolila jedno ze svých alb pojmenovat Miloš Frýba for president. Také Hemalovo
účinkování v propagační kampani artového
kina Světozor vyvolalo jen tiché opovržení.
Vážnějším nebezpečím byla nedávná rekonstrukce proslulé nádražní hospody, vyvolaná
zájmem hygieniků. Výzdoba se však postupně
vrací na své místo, a tak nezbývá než doufat,
že celé nádraží nevezme za své v souvislosti se
stavbou dopravního okruhu. Tomu jsou Frýbovci
připraveni bránit vlastními těly.
Alexandr Budka
Ta pravá pomoc
Začátkem prosince proběhla skoro bez povšimnutí médii zpráva o smrti Miroslava Szamszelyho – bezdomovce, který loni před vánocemi
zachránil před umrznutím nemluvně odložené
kýmsi do kontejneru na pražském Spořilově.
Tehdy se kolem jeho činu rozpoutala mediální
kampaň, která neušla ani pozornosti města.
Magistrát, ztělesněný radním pro sociální
otázky Janečkem (který stál rovněž u zrodu
nepovedeného Akčního plánu pro řešení bezdomovectví), rozhodl, že mužův dobrý skutek musí
být po zásluze odměněn. Nařídil poskytnout
bezdomovci azylové bydlení, zajistit sociální
pracovníky a psychology, najít mu práci, léčit
jeho neléčenou duševní nemoc, dohlédnout
na to, aby se neztratil z dohledu…
Když druhý den pan Szamszely nevydržel příval
nečekané „péče“ a vyskočil z okna azylového
domu, aby pak napadl lékaře, který ho měl
ošetřit, přispěchal magistrát s vyjádřením, že
„neunesl zásadní změnu ve svém životě a zájem
médií a byl proto hospitalizován v psychiatrické
léčebně“. Magistrát, radní Janeček i zainteresovaní sociální pracovníci se tak stali ryzí
pomocnou profi rukou, která nebere ohledy
a z toho, kdo je v dosahu, sedře svým pohlazením kůži. Někde asi došlo k chybě. Možná
nebyla nabízená lákadla ta pravá.
Pan Szamszely, který nejspíš netušil, že se
za přirozenou pomoc bude muset podrobit
„výkonu“ sociální práce, už v psychiatrické
léčebně zůstal. A před dvěma měsíci zde zemřel
– kvůli léčbě měl narušený polykací reflex
a nešťastnou náhodou se tak při jídle zadusil.
Pomoc ho v konečném důsledku stála život: To
jediné co měl, než byl zahrnut péčí podle cizích
představ. Péčí, která vychází z předpokladu, že
po komfortu, který společnost svým poslušným
členům nabízí, touží každý. Více tolerance k nenormě, chtělo by se říct...
Zuzana Brodilová
Shnilé království italské
Vlády si obvykle schovávají nasazení armády
na časy války a její angažmá na domácí půdě
si dvakrát rozmýšlí: je snad vlastní národ
nepřítel? Ne tak Itálie. Tamní premiér Silvio
Berlusconi oznámil, že v ulicích měst začne
patrolovat tři sta tisíc vojáků.
Jde prý především o potírání pouliční kriminality a obranu cti italských žen. „Potřebujeme tolik vojáků v ulicích, protože naše ženy
jsou tak krásné,” oznámil Berlusconi. Škoda,
že premiérovi země, která má v parlamentu
méně žen než Afghánistán, neleží jejich osud
na srdci častěji.
Zatímco další z Berlusconiho teatrálních výroků prolétl zprávami jako perlička, je potřeba
říct, že nasazení armády znamená další krok
k represi imigrantů, vedle Afričanů zejména
Romů z Albánie, Kosova a Rumunska. Všechny
cesty vedou do Říma, ale chodit po nich smí
jen někteří.
Od jedenasedmdesátiletého miliardáře by
zvláštní soucit s chudými asi nikdo nečekal.
Že imigranti ve své většině přicházejí do Itálie
za lepším životem a ne loupit a znásilňovat,
by si ale uvědomit mohl. Místo toho sází na
nacionalistický sentiment a manichejskou „my
versus oni” rétoriku. Asi nejlépe to potvrdil
jeho nedávný výrok, podle kterého se italští
vojáci jakožto „armáda dobra” postaví „armádě
zla”, rozuměj přistěhovalcům.
Nezůstalo jen u slov. V Itálii hrozí za ilegální
imigraci až čtyři roky vězení, pokud se přistěhovalec dopustí zločinu, dostane o třetinu
vyšší trest než rodilý Ital. Vláda také zavedla
masivní katalogizaci obyvatel přistěhovaleckých táborech, složené nejen z fotografování,
ale i ze snímání otisků prstů.
Berlusconiho kroky jsou o to znepokojivější,
že si může být jistý v kramflecích. Zavděčí se
nejen spojenci Umbertovi Bossimu z populistické Ligy severu, který chtěl imigranty
střílet hned v lodích, ale i italské veřejnosti.
Ta ho loni v dubnu zvolila do úřadu už potřetí
za sebou a Berlusconi zjevně ví, jaký chleba
jí upéct. Takže je vše v pořádku? Spíš ne. Je
cosi shnilého v zemi, v centru jejíhož hlavního města vydrží dvě hodiny transparent se
sloganem „Otevřeme brány holocaustu pro
Rumuny”.
Tomáš Havlín
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Andrea Novotná
Představte si, že byste se narodili v části města, do které je cesta veřejnou dopravou
složitá, ne-li nemožná. Řada bytů ve vašem okolí je vybydlená, většina vašich přátel
z dětství prošla zvláštní školou. Lidé z jiných městských čtvrtí se na vás kvůli tomu,
kde jste doma, dívají skrz prsty…
Ghetto znamená život ve vyloučení. Historicky
je máme spojené především s židovskými čtvrtěmi – ať už v temném středověku, nebo v ještě
temnějším pokusu o středověk ve dvacátém
století, který vstoupil do dějin pod názvem
Třetí říše. V obou případech v ghettech žili
Židé. V prvním případě měli být odděleni od
křesťanské společnosti jakožto lidé „nečistí“
věnující se často typu obživy, který je křesťanům
zapovězen: půjčování peněz. V případě druhém
bylo oddělení přípravou na definitivní zrušení
odlišnosti jejím vyhlazením a ghetta představovala přestupní stanice na cestě do vyhlazovacích
táborů. Zkrátka a dobře, zdálo by se, že ono slovo
pouze odkazuje k dávno minulým časům, jejichž
nelidskostem už jsme dávno vzdáleni.
Ghetto v Lodži.
Prstence bídy kolem velkoměst
Jenže vyloučení trvá v pozměněné podobě
dodnes a jeho vazba na lokalitu bydlení se
také neoslabuje. Podle OSN žije zhruba jedna
miliarda lidí ve slumech, tedy ve více či méně
vyloučených oblastech na okrajích velkých
měst, v chudobě a bez přístupu k řadě základních služeb. Obrovské slumy jihoamerického
kalibru jsou sice v Čechách zatím bezpečně
vzdálenou realitou, i u nás se ale stále častěji
hovoří o „vyloučených lokalitách“, o kapsách
chudoby, beznaděje a sociálního propadu. Už
je sice většinou neohraničují zdi a ploty, jejich
nepropustnost směrem ven ale neskončila.
Jen zde vesměs platí ono známé heslo všech
alibistů: co oko nevidí, to srdce nebolí (aspoň do
okamžiku, kdy problémy vybublají na povrch,
jako tomu bylo v případě loňského pokusu neonacistů o pogrom na romském sídlišti Janov).
Něco se mění, něco zůstává. Půjčování peněž
se dávno nebere jako nečisté, ba právě naopak:
moderní civilizace učinila právě ze vzájemného
rozmnožování peněz jeden ze svých základních
principů. Tím hůř pro ty, kteří se nedokáží přizpůsobit. Jenže nemysleme si, že společnost,
v níž je většina vtahů převoditelná na společný
jmenovatel v podobě peněz znamená, že záleží
pouze na tom, kolik peněz je kdo schopen získat
(a tedy kolika schopnostmi je schopen se vyká-
zat), a že je tedy v jistém smyslu spravedlivá
a nehledí k vrozeným rozdílům. Aby se jednotlivec dostal v dnešní společnosti k penězům,
musí mít určité výchozí podmínky. Může mezi ně
patřit vzdělání, ale také schopnost zapadnout
do toho či onoho kolektivu. V konečném důsledku mezi ně snadno může patřit také „správná“
barva kůže, bez níž nedostanete dobrou práci.
Neschopnost sehnat práci vede k vyloučení
a chudobě, chudoba zase k tomu, že se velmi
často nepodaří předat potřebné dovednosti
dětem, které pak rovněž neuspějí a opakují
přesně to, co prožili rodiče. Anebo ještě jinak:
rasismus vede k vyloučení a vyloučení podporuje
chování, které je problémové pro většinovou
společnost. To posiluje rasismus a ten vede
k vyloučení. Kruh se uzavírá…
Veselé ghetto?
Pojem ghetto má ale významů více a vyloučení
nemusí být vždy jen negativní. Ve středověku
židovská ghetta představovala na mnoha místech mnohem vyspělejší a zajímavější kulturu,
než byla ta, která je obklopovala. Židovští vzdělanci leckdy přesahovali úrovní ty křesťanské
a stejnorodost čtvrti stojící navzdory okolnímu
světu posilovala mezi jejími obyvateli solidaritu
a sklon ke vzájemné pomoci.
Právě na tento aspekt slova „ghetto“ navázal
československý kulturní underground za minulého režimu, když se manifestačně přihlásil
ke svému statusu vyloučení ze společnosti
a rozeznal v něm zdroj své svobody. Enklávy vlasatých hudebníků a rozevlátých básníků samy
sebe označovaly za „veselé ghetto“ a v jistém
smyslu měly pravdu: jejich kultura šířená přes
průklepáky nebo s použitím vyřazené mašinky
na jídelní lístky a jejich hudba hraná na podzemních akcích je mnohem zajímavější než to,
co tenkrát produkovali všichni oficiální umělci
dohromady. Na rozdíl od roztříštěné většinové
společnosti, kde opatrnost kázala uzavřít se
do bezpečné ohrádky rodiny, se „androšům“
podařilo udržet duch pospolitosti a komunity,
ve kterém solidarita není prázdným slovem.
Jenže ghetto, jakkoli veselé, má i odvrácenou
stránku. Soustředění na jednom místě vytváří
zranitelnost navenek a může snadno plodit
sektářství a uzavřenost dovnitř. Staří Židé byli
často vystavováni pogromům zvenčí a dovnitř si
jejich komunita leckdy nezadala v uzavřenosti
a netoleranci s křesťanským světem, který ji
obklopoval. Perzekuce ze strany státní moci
ani tendence k pocitům uzavřenosti a výlučnosti se nevyhnula ani „veselému ghettu“
undergroundu.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Hrdinové budoucnosti?
Zdálo by se, že současné vyloučené oblasti či
dokonce slumy z třetího světa nemají s ghetty
z předchozích dvou příkladů nic společného.
Jsou popisovány nikoli jako alternativa, ale
v jazyce sociální patologie a jako problém. Do
značné míry oprávněně – co lze ostatně čekat
od oblastí, jejichž specifičnost je založena
na bídě? Jenže jednostranné stigmatizování
ghett nikam nevede. Tak jako nelze přehlédnout ohromné problémy, jimž jejich obyvatelé
čelí, je třeba zároveň vidět i jejich dovednosti,
jež jim umožňují za krušných podmínek přežít
a které mohou ve světě mimo ghetto působit
neskutečným dojmem.
Jistě je třeba se vyhnout romantizování slumů
a ghett, stejnou chybou by ale bylo nevidět
miliony každodenních hrdinských okamžiků,
které jsou denní součástí života lidí v oblastech vyloučených na okraj. Možná nás jednou
budoucnost překvapí, když ukáže, že včerejší
průkopníci nových cest lidského ducha – přední
vědci, politici a obchodníci zůstali zapomenuti
daleko za lidmi, kteří v ubohých podmínkách
rozvíjejí strategie přežití – i to, co se dnes jeví
jako zoufalé, může jednou získat na ceně.
a ten může snadno pohřbít i ty nejlepší záměry.
Kolébkou druhé odpovědi jsou USA – afirmativní akce, které se tam v rozsáhlém měřítku
uplatnily, jsou u nás spíše strašákem známým
jako pozitivní diskriminace. Ve své podstatě je
přitom založena na jednoduché a spravedlivé
myšlence – ve volné soutěži mezi zvýhodněným
a znevýhodněným bude věčně prohrávat ten
znevýhodněný a jedinou možností, jak tomu
předejít, je dorovnat jeho znevýhodnění. Jenže
na první pohled nevyhnutelná snaha povzbudit
zvýhodňováním slabé má i své stinné stránky
– plodí resentiment a závist většiny a pomáhá
jen jednotlivcům, zatímco velká část znevýhodněných zůstává ve stejné nebo i horší situaci jen
s výčitkami navíc (měli šanci, tak proč se nesnaži-
li – zní odpověď a zapomíná se, že šance měla
jen omezený počet míst). Pozitivní diskriminace
navíc může devalvovat úspěchy členů menšiny
– nikdy nelze odlišit, co je jejich individuální
zásluha a co už výsledek podpory zvnějšku.
Zázračné řešení od stolu vymyslet nelze. O řešení, které by nám pomohlo porazit ghetta by ale
určitě mělo platit, že bude blíže americkým
pokusům o nápravu nespravedlivých nerovností
než represivním nápadům českých politiků.
A rovněž to, že ať už bude jakékoli, nebude
k ničemu, pokud spolu s řešením sociálních
problémů nezačneme bourat zdi předsudků
v našich hlavách.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
Lze rozbít zdi?
Celá řada ostrovů sociálního vyloučení začíná
představovat i u nás vážný problém, a to nejen
pro jejich obyvatele a sousedy. Tyto lokality
se staly politickým problémem, když vrátily
do hry krajní pravici. Plánovaný neonacistický pochod „starým ghettem“, židovským
městem v Praze, společnost i politici široce
odsoudili a tisíce lidí se postavily proti svou
přítomností přímo v ulicích Prahy. Když šli
ovšem neonacisté s protiromskými hesly do
„nového ghetta“, sídliště Janov v Litvínově,
mnoho lidí jim naopak tleskalo a po odpůrcích
přímo v ulicích města se slehla zem.
Ghetta ale představují také problém sociální.
Není trvale udržitelné, když se část společnosti stěhuje do vilových čtvrtí, zatímco jiná
část se propadá do míst, kde mohou sdílet jen
svou bídu a kam veřejné služby nedosáhnou.
Společnost, která to připustí, odsuzuje sama
sebe k rozpadu.
Jenže se vznikajícími ghetty, si zatím nikdo neví
rady. Osvědčuje se prolamování začarovaného
kruhu života na okraji ve prospěch jednotlivců
– dlouhodobá práce s jedním člověk nebo s celou
rodinou. Jenže tak se problém nevyřeší. Existují
také dvě širší odpovědi na to, co s ghetty a lidmi,
kteří jsou zde lapeni. Jedna je represivní a hájí
ji např. bývalý ministr Čunek. Zjednodušeně ji
lze charakterizovat slovy Boženy Němcové na
chudobné musí být přísnost. Představa, že až se
vůči chudým a vyloučeným zavede poručnický
režim, změní to jejich přístup k životu, vyjadřuje
iluzi naivních technokratů, že lidé jsou přístroji
fungujícími na dálkové ovládání. Zapomínají,
že represe vždy vyvolává především odpor
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Felix Xaver
Francouzská ghetta vznikla na okrajích velkých měst. Na místech, která byla přímo
určena k tomu, aby v nich lidé byli šťastní. Francouzská předměstí dnes pěstují nejen
mladé delikventy, ale i módní ikony. Prezidentským kandidátům se však pořád ještě
vyplatí je nazývat holotou.
Zatímco před několika desetiletími nebylo
o francouzských sociálně slabých předměstích
možné hovořit jako o ghettech, jejich situace
se v posledních letech natolik zhoršila, že
toto označení už dnes nečiní odborníkům
problémy.
V běžné francouzštině existuje pro předměstí,
v němž se koncentrují ekonomické a sociální problémy, slovo banlieue. To označovalo
původně vlastně jakékoli předměstí, ale od
osmdesátých let dostalo úzce vymezený význam
problémové čtvrti. V kontrastu k americkým
ghettům lokalizovaným do ekonomicky degradovaných částí vnitřních měst se ve francouzském případě navíc skutečně jedná o předměstí
velkých aglomerací, jako je Paříž nebo Lyon.
V osmdesátých letech francouzská banlieue od
amerických ghett odlišovala i poměrně pestrá
sociální a etnická skladba jejich obyvatel, dnešní situace však je mnohem bezútěšnější.
Odkladiště sociálně slabých
Příčin zhoršení stavu banlieue je hned několik.
„V důsledku současné finanční krize musela
svoji činnost ukončit řada pracovních agentur.
Ty dosud zprostředkovávaly brigády a krát-
kodobá zaměstnání, na nichž byla závislá
většina obyvatel těchto chudých čtvrtí. Dvě
třetiny z nich se tím ocitly bez práce,“ říká
o současné situaci Didier Lapeyronnie, profesor na pařížské Sorboně. Podle jeho názoru
přispělo k zhoršení stavu i zvolení Nicolase
Sarkozyho prezidentem. To prožívalo obyvatelstvo těchto čtvrtí zvlášť negativně. Velká
část banlieusards se domnívá, že je v Sarkozyho
politice chápána jako strůjce problémů a v jeho
kampani to tak skutečně bylo. Sarkozy vyhrál
v atmosféře strachu následující sociální neklid
na předměstích na podzim 2005. Jeho rozhodný
postup při potlačování nepokojů mu přinesl
velkou popularitu. Proto lze chápat obavy, že
za jeho vlády se situace obyvatel v banlieue
zlepšovat nebude.
Současně s prohloubením sociálních problémů
došlo i k větší etnické segregaci. Banlieue se
stala odkladišti sociálně slabých cizinců i Francouzů jiného etnického původu. Ve Francii je
problém druhé generace migrantů obzvlášť
palčivý protože se de iure jedná o naprosto
plnoprávné obyvatelstvo, které však de facto
zažívá diskriminaci ve velkém. Potomci migrantů z Maghrebu a černé Afriky patří na fran-
couzském pracovním trhu k nejzranitelnějším
segmentům obyvatelstva. Jako důvody jejich
problematického zaměstnávání lze zmínit negativní stigmatizaci, latentní rasismus a částečně
i dobrovolnou ghettoizaci.
Do širokého povědomí se banlieue dostaly
v souvislosti s několik týdnů trvající revoltou na
podzim roku 2005. Na severovýchodním předměstí Paříže tehdy uhořeli v transformátoru dva
chlapci, kteří se tam skrývali před policií. Po
této tragédii následovaly nepokoje, o nichž se
v českém prostředí vžilo, že ve Francii zapalují
mladí přistěhovalci auta. Nebyla to pravda,
protože oběti a valná většina protestujících
se sice možná narodily rodičům jiného než
francouzského původu, ale jako děti narozené
na francouzském teritoriu měli potomci migrantů dlouhou dobu automaticky francouzské
občanství. Masové rioty dostaly na podzim
2005 ostrý tón zejména kvůli latentní marginalizaci a diskriminaci právě těch Francouzů, kteří
jsou potomky migrantů. Obdobné nepokoje, byť
menšího rozsahu, zapříčinila na podzim 2007
smrt dalších dvou chlapců na jiném předměstí
Paříže. Tehdy je srazilo policejní auto a jen díky
razantnímu a rychlému potrestání viníků se
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
incident nerozhořel do vlny násilných nepokojů
stejně, jako tomu bylo v roce 2005.
Cité des 4000
Nepokoje tehdy poukázaly na kumulující se
těžkosti v sociálně slabých předměstských
čtvrtích. Jedním z největších problémů tohoto handicapovaného sociálního prostředí je
kriminalita a násilí. Mezi oběti delikventů často
patří jejich obdobně chudí a zoufalí sousedé.
Podle jiné profesorky ze Sorbonny Sophie
Body-Gendrot je důvodem toho, že banlieue
plodí násilí, nedostatek sociální kontroly ze
strany komunity. Výrostci, kteří posedávají po
schodištích paneláků a baví se vandalismem
a dalšími agresivními aktivitami, podle ní prostě v anonymním prostředí monstrózních staveb unikli usměrňujícímu dohledu dospělých.
Pachateli trestných činů jsou v těchto čtvrtích
skutečně hlavně mladí muži mezi patnácti
a dvaceti lety věku. Na druhou stranu se však
jedná o věkovou a genderovou skupinu, která je
také nejvíce démonizovaná ze strany francouzských žurnalistů a politiků. Často opakované
slovo „racaille“ (cosi jako cháska, holota, verbež
nebo svoloč) a spojení „les bandes de jeunes“
(tlupa mladých) pomohlo v předvolební prezidentské kampani ke zvolení bývalého ministra
vnitra Sarkozyho. Ten během horkého podzimu
2005 prohlašoval, že s cháskou v rukavičkách
jednat nebude a velké množství hlasů dostal
i v samotných banlieue.
Paradoxem je, že stavby projektů masového
bydlení na předměstích velkých francouzských
měst jsou ve své většině výsledkem plánů
masivní urbanizace padesátých a šedesátých
let. Jedna z těchto problematických čtvrtí,
Cité des 4000 v Courneuve severovýchodně od
Paříže, byla přímo stavěna tak, aby v ní byli lidé
šťastní. Po několika desetiletích se však odsud
do lepších rezidenčních čtvrtí odstěhovalo
obyvatelstvo náležející ke střední třídě. V obecných představách přestaly vyhovovat budovy na
sídlištích vkusu bohatnoucích středních tříd.
Svou roli v tomto procesu sehrál jistě i latentní
rasismus francouzské populace a neoddiskutovatelný nárůst kriminality. Současní obyvatelé
Cité des 4000 patří vesměs k sociálně slabým
skupinám a pokládají život v této čtvrti za
všechno jiné, než za štěstí. Rachid, bývalý
obyvatel Cité des 4000 k tomu říká: „Renovovat tohle sídliště znamená prohloubit urážku,
kterou nám uštědřila Francie. Dosáhli jsme
stavu, kdy nelze udělat nic jiného než to tu
srovnat se zemí. Zeptejte se lidí, co tu bydlí.
Řeknou vám totéž: je třeba to tu celé vyhodit
do vzduchu.“ Za těmito slovy stojí zkušenost
se silnou stigmatizací místního obyvatelstva.
Francouzští žurnalisté provedli experiment,
při němž se vcítili do kůže člověka žádajícího
po telefonu o práci. Když předstírající žadatel
uvedl svoji adresu v Cité des 4000, zaměstnavatelé většinou zavěsili.
S hip - hopem až do reklamy
Jiným latentním problémem banlieue je izolace.
Bývalá dělnická předměstí severně od Paříže,
nazývaná pro svou někdejší příchylnost ke
Komunistické straně Francie jako „Rudý pás“,
nejsou sice ze samotného města příliš daleko,
ale poměrně hustá síť pařížského metra se většinou na hranicích města zastavuje. Pár linek
příměstských vlaků nemůže tento rozsáhlý pás
předměstí obsáhnout a valná většina sídlišť je
navíc minimálně propojena mezi sebou. Předměstská mládež se tak potkává o víkendech
v samém centru Paříže, na křižovatce metra
a příměstských vlaků v Les Halles, kam je pro ně
dost možná kratší cesta než do sousední předměstské čtvrti. Cesta do centra navíc umožňuje
alespoň na chvíli opustit nudu a šeď banlieue.
Mládež z předměstí je navíc ve vnitřním městě
poměrně snadno rozpoznatelná díky jistým
svébytným kulturním znakům. Banlieusards
většinou nosí podle vzoru svých zaoceánských
idolů sportovní oblečení a začleňují se do hiphopové subkultury. Breakdance, graffiti nebo
rap je pro ně většinou záležitostí generační
prestiže a snahy vydobýt si respekt, ale francouzská hip-hopová scéna má i silný sociální
a emancipační rozměr. Mladí z francouzských
předměstí používají i vlastní argot založený na
přesouvání slabik ve slovech (verlain). Obdobně jako v dalších zemích pak ale hip-hopová
i streetwearová scéna prošla silným procesem
komercionalizace, rapové hvězdy vystupují
v reklamě a módní značka sportovního oblečení „Produit de banlieue“ si za několik let své
existence vydobyla velkou popularitu nejen
mezi předměstskou mládeží.
Příliš velké kapsy
Přes povrchní pozlátko jsou ale banlieue místy
deprese a demoralizace. Příčinou negativního
sociálně psychologického ladění jejich populace
je mimo všech jmenovaných problémů i status
pod-občanů marginalizovaných jak kvůli etnickému, tak i sociálnímu původu. Největší míra
nespokojenosti pak není mezi obyvatelstvem
těch nejchudších čtvrtí, ale těch, které přímo
sousedí s bohatšími rezidenčními oblastmi.
Porovnávání vlastní bídy a sousedního bohatství pak vede k výbušným situacím, jako byla
ta na podzim roku 2005. Francouzská vláda se
už několik desetiletí snaží s problémy, s nimiž
se potýkají banlieue, neúspěšně bojovat.
Současná administrativa dokonce vyhlásila
nutnost vymyslet „Marshallův plán na pomoc
banlieue“. Ten by měl mít v první řadě souvislost
s investicemi do vzdělání. Ze sociálně slabých
urbánních zón by se tak měly stát zóny prioritního vzdělávání (zones d´éducation prioritaire). Je
otázkou, jak tyto pokusy skončí. Zvlášť potom,
co valná většina snah pomoci banlieue skončila
naprostým nezdarem a jako jediná dlouhou
dobu trvající politika se prosadil represivní
postup policie. V minulosti byla totiž většina
rozvojových projektů dána do kompetence
místních samospráv. Ty se ale ukázaly jako snad
nejzkorumpovanější článek francouzského státu
a státní prostředky na pomoc nefavorizovaným
městským zónám skončily v kapsách místních
úředníků.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Tomáš Havlín
Ubytovna Markéty Kuncové – miniaturní byty za osm tisíc.
Nic netrvá věčně. Brněnský Bronx má sice stále ještě pověst romského ghetta, ale
kavalerie firemních sídel a bytů nad možnosti sociálně vyloučených je na postupu. Na
otázku, kam tito lidé půjdou, zatím neumí odpovědět ani samo město.
Je-li čtvrť vzdálená od centra pouhé dvě
zastávky tramvají nebo deset minut pěšky
opravdové ghetto, záleží na tom, kdo se dívá.
Stojíme na Spolkové, před lety vyhlášené
tiskem za nejhorší brněnskou ulici. Pohled
nalevo na poničené domy s ještě zchátralejšími
průchody a dvory. Změna stran a údiv. Napravo
novostavby, jedna růžová, druhá šmolková,
garsonka od 1,4 milionu korun.
„Podle mě tu znaky ghetta jsou, třeba prostorové
vyloučení,” říká na adresu takzvaného Bronxu
Adéla Souralová, socioložka z Masarykovy
univerzity. Několik ulic směstnaných mezi
slavným Cejlem a Francouzskou podle ní sice
přiléhá těsně k centru a je volně průchozích,
ale přesto tvoří neformální vakuum. Tramvaje
jezdí jen po obemykajících hlavních a symbolicky uzavírají ulice mezi nimi. Přidávají
se i další rysy klasické vyloučené lokality:
devadesátiprocentní of iciální (a menší
neof iciální) nezaměstnanost, chronická
zadluženost spojená s lichvou, segregované
základní školy a nekvalifikovanost i sociální
patologie. Počtu heren se může rovnat leda
počet zdejších nevládních organizací, jejichž
koncentrace na metr čtvereční je snad nejvyšší
v republice.
10
„Žádné ghetto to není,” tvrdí naopak muž, který
zde pracoval na jednom z developerských projektů. Alespoň ne srovnatelné s Chánovem nebo
Janovem. „Stěhuje se sem stale vice takzvaných
normálních lidí, přicházejí mladé rodiny i studenti. Romové jsou už dnes v menšině, akorát jsou
stále více vidět,” dodává.
Pestré ghetto?
Ať se dívá kdo chce, vládní Agentura pro sociální začleňování napočítala v oblasti mezi
sedmi až devíti tisíci sociálně vyloučených.
Většina z nich jsou Romové, ale nejsou tu jen
oni. „Čtvrtinu tvoří bílí. Vedle etnických Čechů
sem spadají třeba i ukrajinští gastarbeitři,”
vysvětluje pracovník agentury David Oplatek.
Do statistik si ale nacházejí cestu také Arabové
nebo Vietnamci. Právě ti na tom mohou být leckdy hůř než sami Romové. Na cestu do Čech se
zadlužili a během krize přicházejí o práci. „Bez
znalosti systému a jazyka se toulají ulicemi,”
říká Oplatek. Romské neziskové organizace
za zády nemají.
Samotní Romové zde nepředstavují žádnou
pozdní naplaveninu. Ačkoli jejich řady posílily
restituce v centru města i opakované vlny ze
Slovenska, v dělnických domech sousedících
s blízkými továrnami žijí už od padesátých let.
O soužití s nimi dlouho nikdo nestál. Existují
i pozitivní příklady, ale čtvrť se postupně stala
synonymem zničených domů, drog a zvýšené
kriminality.
A nikdo o něj nestojí ani dnes. Nic to však
nemění na tom, že atraktivita brněnských
brownfields roste. Vzmach Cejlu ztělesňuje
nové nákupní centrum, Brňany překřtěné na
Romspar. Odlupování ghetta směrem od centra
zase potvrzuje prosklené International Business
Center. „Zvýšení lukrativity se promítne do složení
zdejšího obyvatelstva,” předvídá Souralová. Proces ale už začal a budoucnost nejen romských
usedlíků je nejistá. Podle Heleny Krištofové,
romské poradkyně z magistrátu, zvítězí zájmy
investorů nad zájmy Romů. Nejde prý o cílenou
politiku města, spíše o spontánní, postupné
procesy, které souhrnně označuje jako vytlačovací mechanismy. K nejsilnějším patří deregulace nájmů, která zvyšuje náklady na bydlení.
Romové na ně přestávají stačit, zadlužují se
a vystavují riziku výpovědi. S atraktivitou
lokality navíc stoupá konkurence. „Doby, kdy
majitelé přijímali Romy, protože nikdo jiný o byty
nestál, jsou pryč. Dnes si mohou vybírat a raději
volí bilé rodiny nebo cizince,” říká Oplatek.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Není kam jít
Kam rodiny odchází se snažil zjistit výzkum,
který si zadala Agentura pro začleňování. „Většinou se stěhují k příbuzným v rámci lokality,”
tvrdí Oplatek. Byty ale nejsou nafukovací, a tak
se někteří Romové musí obracet jinam. Kromě
rozbití sociálních a příbuzenských vazeb to
obvykle znamená také zhoršení materiální
situace.
Soukromá ubytovna Markéty Kuncové stojí
u rušné čtyřproudovky v brněnských Židenicích.
Omšelý čtyřpatrový dům se na první pohled
vyjímá mezi zrekonstruovanými bytovkami.
Obraz není třeba dramatizovat, leckteré vysokoškolské koleje na tom nejsou o mnoho lépe.
„Tady je potřeba být pořád ve střehu,” říká vrátná, která v domě zároveň bydlí. Obhlíží holou
chodbu, po které se prohánějí děti. Každý je
beatboxer a ozvou se i rýmy slovenského rapera
Rytmuse, ale jinak ticho po pěšině.
V osmačtyřiceti bytech žije kolem dvou set
padesáti lidí, povětšinou Romů. Cestu do miniaturních bytů často dláždí dluhy. „Špatně jsem
nakládal s bytem. Dlužil jsem šedesát tisíc na
nájemném v domě, který město prodalo firmě.
Čtyřicet dva jsem splatil a dal bych jim i zbytek,
ale nechtěli mě tam. Dostal jsem výpověď,” vzpomíná sedmatřicetiletý Gufi. Na ubytovně žije
dva roky, společně s manželkou a dvěma dětmi.
Třetí je na cestě.
Důvodem k přesunu na komerční ubytovnu
může být i nedostatek místa v předchozích
bytech. „Jsem z dvanácti sourozenců. Žila jsem
společně s rodiči a rodinou mé sestry. Už jsme
se tam nevešli,” vypráví paní Irena v předsíňce
naklizeného dvoupokojáku. I kolem ní se točí
spousta dětí. Zdá se, že ve stísněném prostoru
je jich více než vzduchu.
Za jednopokojový byt o zhruba čtrnácti metrech
čtverečních se na Kuncové platí sedm tisíc, za
dvoupokojový deset. Pokud v bytě žijí více než
tři lidé – a to obvykle žijí – tak dvanáct. Částka
ještě narůstá o doplatky za vodu a elektřinu.
„Minulý měsíc jsem platila asi patnáct tisíc,”
sčítá Irena.
S placením pomáhá Romům město, ale jak
připomíná Miroslav, který žije na ubytovně už
sedm let, nemohou na něj spoléhat uplně. „Je
to různé, ale možné je dostat zhruba třetinu,”
tvrdí. Zbytek peněz se shání porůznu. Nejčastější jsou práce na černo. Sezónní kopáčské
práce, práce na stavbách, ale i v montovnách
počítačů.
V minulých letech vyvolala ubytovna mediální
kontroverzi. Kritiku si vysloužili nejen Romové
za hluk a nepořádek v okolí, ale i podnikatel
Robert Hrdina za to, že vydělává na lidech na
okraji. „S panem Hrdinou se zrovna nekamarádím, ale nic není černobílé. Samozřejmě to není
altruista, který by podával pomocnou ruku, ale
podnikatel, který hledí na zisk. Na druhou stranu
musím přiznat, že jeho činnost má aspekty sociální práce. Romové, kteří nebyli schopni dodržovat
pravidla v obecních bytech, akceptují pevně
stanovená pravidla v ubytovně,” tvrdí Helena
Krištofová. Především ale připouští, že samo
město Romům žádnou jinou možnost nenabízí.
Alternativou pro nuceně vystěhované by mohly
být snad jen městské holobyty na Bratislavské
ulici uvnitř Bronxu, ale tam jsou podmínky
snad ještě horší a cena srovnatelná. Většina
lidí z Markéty Kuncové je proto nakonec ráda,
že zde mohou být. Nic jiného jim totiž nezbývá.
„Kde by nás vzali s dětmi? Když někam zavolám
a zjistí, že jsem Rom, tak řeknou, že mají plno.
Tahle ubytovna je jediná, která vezme i romskou
rodinu,” vysvětluje Gufi. Za každou z nich čeká
na volné místo deset dalších, které nemají, kam
jít. Celou situaci umožňuje i to, že Brno stále
nemá zpracovaný systém sociálního bydlení
a zákon o tomto typu ubytování chybí úplně.
To se ovšem zdaleka nedotýká jen Romů, ale
třeba i důchodců nebo matek s dětmi. „Prostě
všech, kdo nemohou dát měsíčně osm tisíc za
byt,” glosuje Oplatek.
Spolu, vedle sebe, každý zvlášť
Scénářů budoucího vývoje brněnského
„Bronxu” je několik. Odsouvání Romů na okraj
a vytváření nových ohnisek typu ubytovny Markéty Kuncové je vedle jejich úplného odchodu
z města po vzoru pražského Karlína asi nejhorším z nich. Průběžně se hovoří o tom, že v nová
romská ghetta by se mohla proměnit brněnská
okrajová sídliště Lískovec a Bohunice. Podle
Davida Oplatka sice k nějakým změnám dojde,
ale nemusely by být tak dramatické: „Městské
části tam nerozprodávají byty soukromým firmám
tak, jako v Litvínově,” říká.
Druhý scénář je idealističtější. Nynější „Bronx“
by se podle něj měl proměnit v multikulturní
čtvrť. „To se asi neprosadí,” myslí si Oplatek.
O přerodu v český Kreuzberg toho opravdu
zatím moc nesvědčí. První vlašťovkou je snad
jen Clubwash. Podnik, který v sobě spojuje
koncertní sál, bar a veřejnou prádelnu. „Prát si
sem chodí ukrajinští dělníci, zahraniční studenti
a někdy i romské matky,” říká jeho šéf, třicetiletý Holanďan Peter. Za sálem je navíc ukrytá
zkušebna, ve které cvičí skupina Umíme: Peter
a jeho coloradský kamarád Matt spolu s dvěma
třináctiletými kluky z ubytovny na Kuncové
drhnou hity od Guns´n´Roses i Nirvany.
Samo město by asi nejraději volilo střední variantu, která by spojila ponechání Romů v lokalitě
s příchodem kancelářských budov. Za dvě stě
padesát milionů, o které žádá Evropskou unii,
by rádo zrekonstruovalo veřejná prostranství
i deset domů. Jeden pro krizové bydlení a další
jako „startovací byty“. Program přitom počítá
se setrváním současných nájemníků v lokalitě.
„Podstatné jsou návazné sociální služby, které by
předcházely další devastaci. Projekt se připravuje,
ale zvažujeme například zavedení domovníků,”
prozrazuje Krištofová. Věří, že náročná syntéza
by se nakonec mohla podařit: „Proč by nemohl
dům, ve kterém bydlí romské rodiny a studenti,
sousedit se sídlem zahraniční banky?” ptá se.
Na předpověď je zatím brzy.
2 x foto: David Kumermann
Spolu s tím pokračuje privatizace bytového fondu
do rukou stávajících nájemníků. Obecních bytů
je dnes menšina. Z dvou set bytových domů jich
městu náleží kolem padesáti. Romové na odkup
obvykle nemají a ve vztahu k soukromníkovi se
dostávají do slabší pozice. Hromadné vystěhovávání na sebe pak obvykle nedává dlouho
čekat. Záminkou k výpovědi nemusí být jen
neplatičství, ale i nepořádek, leckdy fingovaná
rekonstrukce bytu nebo u Romů častá přítomnost
nenahlášených osob v bytě. Způsoby, jak se zbavit
nepohodlných romských nájemníků, se nabízejí
různé. Většina zainteresovaných se shoduje,
že pokud má majitel zájem rodinu vystěhovat,
cestu si najde. Proces navíc zjednodušila tři roky
stará novela občanského zákoníku. „Umožňuje
vystěhování bez soudního příkazu. Hodně majitelů
se této možnosti chopilo a přišla vlna výpovědí. Od
novelizace tak byly vystěhovány desítky až stovky
romských rodin,” říká Krištofová.
Romské rodiny s dětmi nikde jinde nevezmou.
11
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorství: Iveta Hajdáková a Michal Děd
Bez práce není legrace
Činnost, kterou si v potu tváře vyděláváme na „chléb náš vezdejší“, představuje jednu
z nejvyšších hodnot ve většině náboženských a politických systémů. Lidé si ale krom
významu práce moc dobře uvědomují i její problematičnost – totiž že sama práce škodí.
Proto je nám diktován i odpočinek, a to dokonce natolik, že touha dopřát si přiměřenou
dávku relaxace někdy paradoxně vede i k ochotě více pracovat.
Co nám chybí ve vědomostech o budování socialismu
(úryvky)
•Proč budujeme socialismus?
Protože je to lepší než pracovat.
Ano, je. Socialismus by mohl být vybudován, kdyby to dostali pracující jako melouch.
Socialistické plánování je nepřetržité narušování zdravé živelnosti. Co nelze splnit,
to jde aspoň naplánovat. Socialistické plánování je soustavná činnost, zaměřená na
dosažení aspoň náhodných výsledků. Za první republiky jsme nevědeli, co bude za pět
let. Dnes to díky socialistickému plánování víme, i když netušíme, co bude zítra.
Prostřednictvím mzdy jsou pracovníci trestání za vykonanou práci. Pracující předstírají,
že dobře pracují, a stát předstírá, že je za to dobře platí.
Že cesta k socialismu bude radostná, to předpokládali už klasikové marxismu-leninismu.
Ale že to bude taková sranda, to netušil nikdo.
•Není socialistická výstavba u nás trochu opožděná?
•Co víme o socialistickém plánování?
•Jaký je vztah mezi prací a mzdou za socialismu?
•Místo závěru
V předindustriální éře si běžný člověk nad trávením svého volna hlavu lámat nemusel. Jeho den
vyplňovaly činnosti nutné k přežití a hranice
mezi prací a odpočinkem mu splývala. Zato už
takový anglický šlechtic v šestnáctém století
vlivem dostupnějšího vzdělání a ztráty svého
výlučného postavení na poli profesionálního
života stanul tváří v tvář volnému času. Aby
dostál titulu džentlmena, brousil své schopnosti v mnoha uměních a dovednostech. Co kdyby
ho někdo nařkl z mrhání časem? Vždyť zahálka
se v té době stala matkou všech neřestí!
Bez práce nejsou koláče
S příchodem průmyslové revoluce vznikly dva
tábory vzájemně se osočující z lenosti. První
z nich sdružoval pracující v továrnách, kteří
se stali předmětem tzv. vědeckého řízení
založeného Frederickem W. Taylorem. Řadoví
pracující a zejména dělníci se v jeho očích
nikdy nezbavili nálepky notorických lenochů
a povalečů, v jejichž charakteru se jako přirozené vlastnosti usídlily odpor k práci, nízká
inteligence a všeobecná nevzdělanost.
12
Dělníci pak za pomoci Marxe a Engelse vrátili úder a obvinili z „lenosti a zahálčivosti“
buržoazii. Jejich hnutí prosadilo zkrácení
pracovní doby, čímž se definitivně ustavila
hranice mezi prací a volným časem.
Prostřednictvím práce a bohatství jako jejího
plodu ukazuje bůh svou milost a náklonnost
– tato myšlenka inspirovala jednu část světa
k vydání se na cestu kapitalismu. V našich
končinách se však prosadil spíše důraz na
kolektivní charakter práce jako součásti lid-
ské přirozenosti, kterou sdílíme všichni stejně
a tudíž i jejích výsledků bychom si měli užívat
jaksi pospolu. „Svědomitá práce pro společnost!“
hlásala druhá nejdůležitější zásada zakotvená
v Morálním kodexu budovatele socialismu (přijatého na XXII. sjezdu Komunistické strany
SSSR v roce 1961), a dodávala biblické: „Kdo
nepracuje, ať nejí.“
Bez práce není legrace
Vládnoucí garnitura vynakládala mnoho úsilí
na to, aby se běžný občan ztotožnil s oficiální
ideologií a spolu s ostatními radostně budoval lepší zítřky. Idealismus a kolektivistické
nadšení se pokoušely ztéct i hradbu volného
času. Jeho drahocenné chvíle nebylo radno
promrhat, nýbrž raději využít k utužování těla
sportem nebo jiným sebezdokonalováním, aby
se ještě zlepšil pracovní výkon jednotlivce.
Jak se však k ideálu socialistické práce stavěl
běžný občan? Většinou tak, „aby se i jiní měli
kam postavit”. Nepřeberné množství lidových
humorných textů, které se v době bez kopírek,
internetu i svobody slova šířily mezi lidmi,
dokazuje, že právě ideál socialistické práce
sloužil vtipálkům jako středobod posměchu.
Jejich ukázky najdete v rámečcích u tohoto
článku .
Bez lenosti není odpor
Džentlmen šestnáctého století nebo zasloužilý
kapitalista by se nestačili divit, jakému uznání
Desatero nové soustavy řízení
1.Lenost.
2.Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra.
3.To, že jiní pracují, není důvod, abys pracoval i ty.
4.Spis, který se do třiceti dní nevyřídí, nezasluhuje tvou pozornost.
5.Ztracenou chuť do práce nehledej!
6. Kdo nic nedělá, nic nepokazí, proto si zasluhuje odměnu.
7. K práci se stav tak, aby se měli i jiní kam postavit.
8.Dokud nás málo platí, nemůžeme hodně pracovat.
9.Práce není hospoda, proto v ní nevysedávej celý den.
10.Práce šlechtí člověka, ale socialismus šlechtice nepotřebuje.
Přehled pracovních sil v ČSSR k 1. 11. 1980
se v těchto textech těšila zahálka. Povýšena na
ničivý nástroj k zesměšnění ideálu socialistické
práce vedla dokonce k určité formě pasivního
odporu vůči establishmentu. Ostatně vtip
má díky své struktuře právě tuto podvratnou
funkci. Podle Freuda poskytuje možnost uvolnit
nahromaděnou a potlačenou agresi přijatelným a příjemným způsobem. Britská sociální
antropoložka Mary Douglas říká, že vtip je
„hra s formou“, jakési převrácení společensky
akceptovaných struktur. Například opilec
vyvolává smích proto, že narušuje představu
člověka jako bytosti, jež má sama sebe pod
kontrolou. Douglas dodává, že každá situace ve
společnosti nabourávající privilegovaný vzorec
volá po vyjádření ve vtipu. Pokud se tedy reálný
život socialismu dostal do rozporu s úzkostlivě
prosazovanou ideologií, podle které měla práce
všechny spasit, vzniklá situace si přímo říkala
o to, aby se z ní stala legrace.
Vtipy o práci samozřejmě neodrážejí zcela
věrně realitu té doby. Jak ukazují sociologické
průzkumy ze sedmdesátých a osmdesátých let,
5 etap investiční výstavby
1. etapa – projekční nadšení
2. etapa – realizační vystřízlivění
3. etapa – hledání viníků
4. etapa – potrestaní nevinných
5. etapa – vyznamenání nezainteresovaných
Sedm divů socialismu:
•
•
•
•
•
•
•
Každý měl práci.
Ačkoli měl každý práci, nikdo nic nedělal.
Ačkoli nikdo nic nedělal, plán se plnil
na 100%.
Ačkoli se plán plnil na 100%, nikde
nic nebylo.
Ačkoli nikde nic nebylo, přesto měl
každý všechno.
Ačkoli měl každý všechno, přesto
všichni kradli.
Ačkoli všichni kradli, nikdy to
nikde nechybělo.
Sedm divů kapitalismu:
•
•
•
•
•
•
•
Nikdo nemá práci.
Ačkoli nemá nikdo práci, všichni pracují.
Ačkoli všichni pracují, plán se neplní
na 100%.
Ačkoli se plán neplní na 100%, je
všude všechno.
Ačkoli je všude všechno, přece každý
všechno nemá.
Ačkoli nemá každý všechno, přece
kradou ti, co všechno mají.
Ačkoli kradou ti, co všechno mají, nikdy
nikoho nechytili a všude něco chybí.
15 000 000
2 000 000
13 000 000
3 000 000
10 000 000
400 000
9 600 000
4 000 000
5 600 000
2 600 000
3 000 000
2 000 000
1 000 000
600 000
400 000
300 000
100 000
Počet obyvatel
z toho starší než 60 let
na práci zbývá
z toho mladší než 18 let
na práci zbývá
studenti VŠ
na práci zbývá
političtí pracovníci
na práci zbývá
úředníci veřejné správy
na práci zbývá
z toho vojsko, SNB, LM, hasiči
na práci zbývá
nemocní, matky na mateřské dovolené
na práci zbývá
z toho analfabeti a umělci
na práci zbývá
z toho vězni, povstalci, tuláci, prostitutky, ministři, ředitelé
99 998
2
na práci zbývá
To jsi Ty a já!
Z toho vyplývá, že tento stav by měl být výzvou pro nás oba k činorodé práci, snížení vlastních
nároků a popudem k vyšší AKTIVITĚ.
Musíme proto oba pracovat, především však Ty, protože já na Tebe seru a dělat za Tebe nebudu.
pracovní morálka obyvatelstva neklesla zas až
tak hluboko, jak by se po přečtení humorných
textů z profesního života mohlo zdát. Mezi
studenty se potřeba „mít dobré zaměstnání“
těšila třetímu místu v pořadí hodnot, bezprostředně po potřebě mít dobrého partnera/ku
a být zdravý/á. Na posledních místech se krčil
zájem o společenské organizace a politická
angažovanost.
Bez práce není frustrace
Kam se poděla popularita vtipů o práci v dnešní
době? Stále s vervou, i když v menší míře než
před rokem 1989, se udržuje na internetu, kde
koluje množství žertů z prostředí firem a podniků. Práce inspiruje i k novým komickým zpracováním. Televizním fenoménem se stal The Office,
neboli Kancl, seriál britského původu, karikující
fungování velkých organizací, firemní politiku,
pracovní morálku a nekompetentnost manažerů.
O tom, že tento seriál obzvláště trefně vystihuje
zkušenost mnoha lidí, svědčí jeho popularita
a fakt, že vznikly i jeho americká, kanadská,
francouzská, německá a chilská verze.
Jistý posun ve struktuře vtipů nepochybně
nastal. Stále se zesměšňují pracovní podmínky či kolegové, samotný fenomén práce jako
takové však již méně. Důvod této změny leží
zejména v důrazu, který dnešní společnost
klade na individuální svobodu a dobrovolnost. Zatímco socialismus diktoval práci jako
nevyhnutelnou povinnost, dnes by, čistě teoreticky, nemusel pracovat nikdo. Práce jako
hodnota nám zdánlivě není vnucována, a proto
si nemůžeme dělat legraci z nikoho jiného než
ze sebe. Hněv a frustraci, umocněné vědomím
(nebo spíš nevědomím) toho, že si za všechno
můžeme sami, však potřebujeme nějak uvolnit.
K tomu nám slouží ti, kteří z různých důvodů
nepracují, anebo pracují jinak, než bychom si
představovali. Slovinský filosof Slavoj Žižek
říká, že to, co nenávidíme na jiných, je to, co
nenávidíme na sobě, a proto si to odpíráme.
Nezaměstnaní Romové nám tedy leží v žaludku
proto, že si odmítáme dopřát trochu zahálky.
Kriticky se však díváme i na japonské workholiky, z nichž čiší radost z práce, kterou my sami
sobě nedovolíme.
Bez zahálky není duševěda
Do mozaiky lidského života by odpočinek měl
na první pohled zapadat jako její nejpřirozenější a nejsnazší součást. Že tomu tak není asi
nejlépe ilustruje rozmach zábavního průmyslu.
Vysloužilec z pohádky Tři veteráni by si dnes
tváří v tvář široké paletě nabízených kratochvil
sotva dovolil vykřikovat: „Já bych se nejradši
tak pět, šest let válel.“ Vždyť odpočinek neznamená, že můžeme přestat být aktivní! Hnáni
touhou užívat si, musíme i volný čas přizpůsobit
tak, abychom z něj vytěžili co nejvíce. Na trhu
se objevuje stále nová, sofistikovanější zábava,
jež má vykompenzovat stres a frustraci z práce.
Dominantním pocitem se stává úzkost z toho, že
něco z té nepřeberné palety radostí nestihneme
či propásneme.
Koncem devatenáctého století Friedrich Nietzsche navzdory všem uznávaným hodnotám
hlásal: „Zahálka je počátkem veškeré duševědy.“
Možná by stálo za to i dnes ono zahálčivé válení
se trochu docenit.
Autorka studuje obecnou antropologii na FHS
UK je autorkou internetové stránky věnované
lidovému humoru v samizdatu samizdrap.
wz.cz. Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
13
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Kubíček
Dva machové v Sarajevu
Dítě se nesmí nudit! – opakuji si jedno ze svých přikázání a po třiatřicáté nahazuji
míč do předsíně. S výkřikem se za ním vrhají dva muži – ten živější z nich je náš syn
Vavřinec, ten rozvážnější čtyřicátník jsem já. Otec na mateřské (přesněji rodičovské)
dovolené. V Sarajevu, ve městě uprostřed hor, doposud zjizveném tříletou blokádou
a ostřelováním. Ve městě, kde se zpěv muezzinů mísí s vyzváněním zvonů.
Je začátek roku 2009, prezident Bush se loučí,
Gaza se mění v hromadu trosek, Česko předsedá EU a já skáču v teplém svetru a vlněných
ponožkách po předsíni se synem a s míčem.
Minulé úterý po ránu nám pan domácí Enver
přišel říct, že Rusko zastavilo dodávky plynu
do Evropy, Bosna nemá vůbec žádné zásoby
a jsme bez topení. On naštěstí kromě plynového
kotle má ještě starý na uhlí a ve sklepě v záloze
hromádku uhlí na pár dnů. Kotel bohužel nemá
kapacitu na celý dům. Můžeme si ale vybrat,
kterou polovinu bytu chceme vytápět. Zvolili
jsme obývák a kuchyni, s tím že v ložnici se pod
peřinou přežije a pracovna není tak důležitá.
V zahraničním tisku píší, že obyvatelé Sarajeva přirovnávají současnou situaci k poslední
válce. „Kdepak, vždyť se podívejte, život tady
probíhá celkem normálně. Elektřina je, teče voda,
dokonce i teplá, funguje zásobování a nikdo po
nás nestřílí,“ říká žena pana domácího Sunita.
„Za války jsme chodili v zimě do peřin ve čtyři,
ale mnohdy jsme museli trávit noci v úkrytu
ve sklepě,“ dodává. Bereme si z toho příklad
a nestěžujeme si. Po bytě chodíme v teplém
spodním prádle a dalších několika vrstvách.
Do pracovny vstupuji pouze v tlustém svetru
a čepici (v rekordních poměrech tu bylo 5
stupňů, to už jsem měl i rukavice).
Situace se zlepšila po několika dnech. Venku
se oteplilo a bosenská vláda nakoupila plyn
z Maďarska a Německa. Včera odpoledne pár
14
desítek metrů od nás vyhořel dům do základů.
Prý tam vybuchl plyn. Naštěstí se nikomu nic
nestalo. Tlak v potrubí i přes dodávky plynu
z ciziny různě kolísá. Staré kotle pak nevydrží.
Tak nám zabili…
Dnes jsme si vyšli podél řeky do centra. Stojíme
u mostu Latinska Ćuprija, přímo u desky s nápisem „Z tohoto místa 28. června 1914 Gavrilo
Princip spáchal atentát …“ Má hruď by se měla
dmout historickými reminiscencemi, ale nedme
se. Vůbec žádný dotek dějin ve mně nerezonuje,
jsem trochu zklamán.
Četl jsem, že Sarajevo je něco mezi Vídní
a Istanbulem. Možná spíš mezi kouskem Vídně
a kouskem Istanbulu. Trochu taky Karlín, Most
a Rokytnice nad Jizerou v dobách mého dětství.
První dojem jsou úžasné hory. Město samo leží
z větší části na kopcích a dvoutisícovky jsou
vidět z okna. Bohužel ovšem zřídkakdy. Druhý
dojem je totiž téměř setrvalá inverze, alespoň
v těchto zimních týdnech, kdy navíc nefouká
vůbec žádný vítr.
Jednotlivé tváře města se pestře střídají.
Stari Grad a jeho krámky s ručně tkanými
koberci a s ozdobami všeho druhu, zlatníci,
slastičarny a čevabdžnice. O kus dál šedivé
činžáky a úzké špinavé ulice, bulvár Maršála
Tita s několika moderními výškovými budovami.
Vedle nekonečná bezútěšná sídliště, důvěrně
známé pomníky socialismu. Některá z nich
jsou pozůstatky zimní olympijské „vesnice“
v roce 1984. Mešity na každém kroku, kostely
a katedrály katolické i pravoslavné, nacpané
tramvaje vyrobené v ČSSR, spousta aut, taxíků
a lidí, kteří se i v těchto mrazech zastavují na
kus řeči, zaplňují kavárny a cukrárny. Postávají
kolem několikametrové šachovnice v parku
v centru a debatují o rozehrané partii. Jako
by nebylo dvanáct pod nulou.
To všechno jsou ale jen kulisy. Kdy člověk může
říct, že poznal nějaké město? Když zná jeho
historii – ví, že Sarajevo bylo součástí Osmanské říše od poloviny 15. století, od roku 1878
patřilo Rakousku-Uhersku? Když navštíví všechna jeho památná místa, prochodí ho křížem
krážem? Když ví, že dnes čtyři z pěti jeho obyvatel jsou Bosňáci (bosenští muslimové, z nichž
ovšem ne všichni svou víru kdovíjak prožívají),
mnozí vyhnaní z jiných částí etnicky rozdělené
země? Když vyslechne desítky příběhů o válce?
Když pochopí, že největší tragédie poslední
války je v tom, že duch tohoto města, kterému
se říkalo evropský Jeruzalém – tedy města,
v němž vedle sebe žili příslušníci různých
etnik a vyznání, muslimové, židé a křesťané
katoličtí i pravoslavní – tento duch že je patrně
nenávratně ztracen? A to navzdory zdánlivé
harmonii zpěvu muezzinů a vyzvánění zvonů?
„Nevadí mi žít v jednom městě se Srby, s Chorvaty,
s kýmkoliv,“ říká paní Sunita. „Jenže mně nikoho
nezabili, syna mám od války v Londýně, minulost
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Otcové a děti
Oproti předchozí misi mé ženy Evy v jižním
Súdánu vypadala nabídka dobrovolnicky
pracovat pro UN v Sarajevu poněkud všedně.
Znamenalo to ale opustit rozestavěný dům
u Olomouce, přerušit dálkové studium a odejít
po patnácti letech v jedné práci na rodičovskou
dovolenou s devítiměsíčním dítětem. Slibovalo
to ovšem taky dobrodružství. Takže jsme teď na
rok v Bosně. Eva chodí do práce pomáhat s projekty zdejším NGO a já se starám o Vavřince.
Když jsem se na tuto „misi“ chystal, vymyslel
jsem si spoustu plánů, co všechno tady zvládnu
udělat, promyslet, nastudovat. Celé dny doma,
jen s trochou starostí o syna a o domácnost
a se spoustou volného času! Velkorysé plány
se rychle smrskly jen na dvě tři věci, kterým se
vedle Vavřince ještě zvládám věnovat.
Svou energii zapojuji do vymýšlení a provádění všech možných atrakcí. Fyzické hry a tygří
rvačky ( je neuvěřitelné, jaké prostocviky
téměř na hranici týrání nejen že děti snesou,
ale dokonce jsou jimi nadšeny), opakované
schovávání a vynořování se s velkým jásotem
odněkud z temného kouta, listování v knihách
a jejich ochutnávání, vození se v lavóru nebo
v krabici od banánů, budování postmoderních
staveb z kostek (já) a jejich okamžitá destrukce
(Vavřinec), brnkání na kytaru (oba). O vaření,
krmení, přebalování a tak podobně ani nemluvě,
za celý den se nezastavím.
Když už mám ve slabších chvilkách všeho nad
hlavu, uvědomím si dvě důležité věci: poprvé
po mnoha letech mám sice hodně práce, ale
prakticky žádné starosti a stresy a navíc má
všechna ta práce jasný a úžasný cíl. To je samo
o sobě docela skvostný dar.
O procházkách
Obecně rozšířené klišé říká, že všichni balkánští
muži jsou machos, pro které je představa chlapa
tlačícího kočárek nepřijatelná. V Sarajevu se
skutečně dost mužů tváří jako macho. Na druhou stranu tu vesměs všichni nepokrytě dávají
najevo lásku k dětem, takže vidět, jak nějaký
macho tlačí kočárek, není zas tak výjimečné.
Ono je spíš výjimečné vůbec vidět kočárek,
zvláště v takových mrazech, jaké tu teď panují.
Malé děti se tu zřejmě v zimě nevenčí.
Takže mé obavy, že se tu na mě s kočárkem budou
chlapi dívat divně, se ukázaly být liché, jelikož
se tu na mě všichni dívají divně. Většinou spíše
jako na podivína, občas (hlavně starší ženy) jako
na trapiče dětí - proč proboha tahá to dítě do
takové zimy? A dítě spokojeně vyhlíží z kočárku
a snaží se napodobit táhlé volání alláhu akbar,
které je slyšet z okolních minaretů.
S procházkami to tady není jednoduché. V centru města jsou sice solidní chodníky, jenže
komu by se chtělo pořád do centra, zvláště
v tomto období smogu. Takže obvykle vyrážíme
směrem vzhůru. A vzhůru znamená do opravdu
pořádného kopce. Tady už chodníky nejsou buď
vůbec, nebo na nich parkují auta a s kočárkem
se po nich moc chodit nedá. V úzkých uličkách
se navíc dvě auta vyhnou stěží, takže je lepší je
nepotkat. Uličky vedou buď po vrstevnici, což je
na cestu nahoru k ničemu, nebo kolmo vzhůru.
Leckde se najednou vynoří schody, které sice
snižují riziko střetu s autem, ale zato se po nich
dost špatně chodí s kočárkem.
Když se konečně vydrápu do kopce (dnes
naštěstí žádné schody), zastavuji se nad jedním
z mnoha zdejších hřbitovů, zapaluji si cigáro
a dívám se dolů na město v mlze. Blíží se ke
mně nějaký člověk a cosi pokřikuje, dávám
najevo, že nerozumím. Dojde ke mně a taky si
zapaluje. Ukazuji před sebe a říkám: „Krásné
hory“. Muž chápavě pokývne hlavou, chvíli mlčí
a pak odpoví: „Magla“. Chápavě pokývnu hlavou,
oba dokouříme, znova pokýváme hlavou a rozcházíme se. Dva machové uspokojeni zajímavým
rozhovorem.
foto: Jiří Kubíček
je minulostí. Ale jsou tu lidé, kteří přišli o děti,
o rodiče, pořád v nich pod povrchem doutná
nenávist,“vysvětluje.
Včera jsme na procházce viděli na jednom
domě desku s nápisem: zde25.5.1993 srbský
dělostřelecký granát ukončil životy čtyř dětí.
Když člověk tráví celý den tím, že si hraje se
svým dítětem, tak se mu pak takovéhle věci
jaksi silněji zasekávají do srdce.
15
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: JiříG. Růžička
Jim Jarmusch
Lars von Trier
Park Chan-wook
Antikrist přijde 9/11
Jak kvalitní bude rok 2009 pro film? Nové snímky chystají na letošní rok Lars von Trier,
Jim Jarmusch nebo Park Chan-wook a zdá se, že žánrový film chytá druhý dech. Co dalšího můžeme letos v kinech a především na filmových festivalech očekávat?
Průměrný rok 08
Podle serveru metacritic.com, který sleduje
recenze v amerických médiích byl nejlepším
filmem loňského roku animovaný Vall-i ze studia Pixar, následovaný vítězem Zlaté palmy
v Cannes, snímkem Mezi zdmi Laurenta Canteta
a animovaným dokumentem Ariho Folmana
Valčík s Bašírem. Všechny tyto snímky můžeme
vidět i v české distribuci a zdá se, že pro animovaný film šlo o jeden z nejúspěšnějších roků
vůbec i proto, že se mu podařilo proniknout
mimo svět fiktivních příběhů. Svou filmografii
obohatil o dva snímky, Výměnu a Gran Torino,
herec a dnes především režisér Clint Eastwood,
ve dva filmy rozdělil svůj čtyřhodinový opus
o revolucionáři Che Guevarovi režisér Steven
Soderberg. Kritiky mile překvapil i zatracovaný
Danny Boyle, který před více než deseti lety
vtrhl do světa filmu snímky Mělký hrob a Trainspoting. V Milionáři z chatrče se přesunul do Indie
a natočil příběh chudého chlapce, který vyhraje
velkou sumu peněz (u nás poběží od března).
Nejvíce Oscarových nominací pak sklidil David
Fincher se snímkem Podivuhodný případ Benjamina Buttona následovaný filmem Milk Gus van
Santa, vyprávějící o prvním otevřeně homosexuálním politikovi v USA, Harvey Milkovi,
který za svou upřímnost zaplatil v homofobní
16
společnosti životem. Dobře přijata byla i nová
komedie britského režiséra Mikea Leigha
nazvaná Happy-Go-Lucky, o něco chladněji
pak poslední snímek bratří Coenů Po přečtení
spalte. A neměl bych opomenout ani snímky
jako Temný rytíř Christophera Nolana, k jehož
popularitě přispěla i smrt představitele Jokera
Heatha Ledgera, nebo první španělský snímek
Woodyho Allena Vicky Cristina Barcelona.
Berlínská sázka na jistotu
Hned zpočátku února začíná první velký filmový festival roku – Berlinale (nepočítáme-li
skromější Sundance). Letošní soutěž je naplněna novými snímky (i když některé pocházejí
z roku 2008 a v Berlíně mají světovou premiéru)
osvědčených režisérský jmen, jejichž poslední
tvorba příliš nepřesvědčila. Nové snímky tu
představí Stephen Frears (Královna, Nebezpečné
známosti), Bertrand Tavernier (Volavka, Kapitán
Conan), Francois Ozon, Chen Kaige (Sbohem má
konkubíno) ale také Andrzej Wajda, který přitom
v předloňském roce dokončil svůj dlouhodobý
projekt Katyně. Daleko zajímavěji vypadá nový
snímek Hanse-Christiana Schmida (Requiem)
nazvaný Bouře – politický thriller o právníkovi, který se snaží najít důkazy o tom, že jeden
z chorvatských, vysoce postavených politiků,
je válečným zločincem. Hodně se očekává také
od novinky Lukase Moodysona (Láska je láska,
Lilja 4ever) Mammoth, vyprávějící o životě
spokojené americké rodiny, jejíž osud zcela
převrátí manželova cesta do Thajska. Mezi
napjatě vyhlížené snímky patří také zfilmovaná kniha Naomi Kleinové (Bez loga) Šoková
doktrína, které se ujal Michael Winterbottom
(Tristram Shandy, Nonstop párty) a částečně tak
navázal na dokument Road to Guantanámo nebo
dokumentárně laděný snímek In This World,
s nímž v roce 2002 berlínský festival vyhrál.
Canneské otazníky
Největší filmovou událostí roku je filmový
festival v Cannes, který se letos uskuteční
v polovině května. Program festivalů kategorie A musí být zveřejněn nejpozději 14 dnů
před jeho zahájením a tak jen můžeme spekulovat, kdo do něj letos své snímky přihlásí.
Kandidátů, kteří se tu ukázali už v minulých
letech je hned několik. S velkou pravděpodobností se klání o Zlatou palmu zúčastní Jim
Jarmusch se snímkem Hranice ovládání, který
by se měl žánrově pohybovat mezi thrillerem
a kriminálním filmem. Jeho hrdinou má být
tajuplný samotář, který se pokusí provést zločin v jehož úspěch ale nikdo nevěří. Údajně se
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
svým posledním filmem nazvaným Turínský
kůň se letos přihlásí maďarský tvůrce Béla
Tarr (Muž z Londýny, Satanské tango). Tímto
snímkem se chce autor vrátit k nízkorozpočtovým filmům a popisuje v něm zhroucení,
které potkalo filozofa Friericha Nietzscheho
na sklonku jeho života. Ve snímku Bílý materiál
se režisérka Claire Denisová po úspěšném filmu
Beau travail z roku 1999 vrací do Afriky, kde
v kafkovském příběhu sleduje připravovanou
revoluci a osud zmrzačené bělošky. Navázat
na snímek Štěstí se pokusí věčně provokující
Američan Todd Solondz (Palindromy) s filmem,
jehož pracovní název je Život během války. Přestože jde o pokračování, ve filmu se neobjeví
stejní herci, navazovat by měl snímek pouze
stejnými postavami.
najde nový smysl života. A do třetice z Jižní
Koreje: komerčně úspěšný Bong Jong-Ho letos
představí film Matka, v němž zoufalá matka
pátrá po vrahovi, který jejího syna falešně
obvinil z vraždy. Ostatně, je pravděpodobné, že se dočkáme i dalšího snímku plodného Kim Ki-duka. Kvalita jeho tvorby je však
natolik rozkolísaná a v poslední době spíše
podprůměrná, že je těžko říct, zda se těšit
nebo obávat. S novým snímkem nazvaným
Tvář, údajně inspirovaným tvorbou Francoise
Truffauta přijde i tchajwanský režisér Tsai
Ming-liang. Íránský režisér Abbas Kiarostami (Chuť třešní, Pod olivovníky) se pak trochu
nečekaně vrhl na žánr romantického f ilmu
a do snímku Ověřená kopie obsadil herečku
Juliette Binocheovou.
Asie v Benátkách?
Nejen japonská animace
Zřejmě až na festivalu v Benátkách, který
začíná na sklonku léta se představí s novým
dílem i dánský režisér Lars von Trier, jehož
snímek Antikrist bude mít v Dánsku premiéru
11. září. Na tomto hororu spolupracuje také
jeden z nejplodnějších a zároveň žánrově
nevyhraněných scénáristů a režisérů Anders
Thomas Jensen (Bratři – letos se v kinech
objeví americký remake tohoto filmu, Blikající světla). Benátský festival bývá často plný
asijských snímků a tak jmenujme jen několik
nejočekávanějších. Rozhodně k nim patří další
horor, tentokrát jihokorejského režiséra Park
Chan-wooka, který se ve filmu Žízeň zaměří
na dnes populární upírskou tématiku. Jeho
kolega, bývalý jihokorejský ministr kultury,
Lee Chang-dong připravuje snímek Poezie,
vyprávějící o ženě, která v pokročilém věku
Ani animovaná tvorba by letos nemusela
zažít kvalitativní propad. Již v loňském roce
si svou japonskou premiéru odbyl snímek
Hayao Miyazakiho (Cesta do fantazie) Ponyo
na útesech a jistě se letos objeví alespoň na
některém z našich filmových festivalů, když ne
přímo v kinodistribuci. Tento nebo příští rok by
měl do kin vstoupit další snímek uznávaného
japonského režiséra Satoshi Kona. Na rozdíl od
jeho předchozích snímků, jako je Paprika nebo
Tokyjští kmotři by mělo jít o film určený dětem
a jeho pracovní název je Stroj snů. Dokončen
bude i americký remake anime série Astro Boy
otce-zakladatele tohoto japonského stylu animace Osamu Tezuky. Francouzskou animovanou
tvorbu bude zastupovat Sylvain Chomet (Trio
z Belleville) se snímkem Iluzionista, natočeným
podle scénáře Jacquese Tatiho (Playtime), který
by měl být i hlavní postavou snímku. Jedno
z nejsledovanějších filmových studií, Pixar
připravuje na letošní rok snímek Nahoru. Po
hračkách, rybách, superhrdinech, autech,
strašidlech, broucích, krysách nebo robotech
přicházejí na řadu důchodci.
Prověřená jména a mainstream
Z prověřených režisérů připravují nové snímky
také Jean-Luc Godard, Alain Resnais, Quentin
Tarrantino, Michael Haneke, Terence Malik
a třeba Werner Herzog chystá remake snímku
Bad Lieutenant, který v roce 1992 natočil Abel
Ferrara a zachytil v něm postavu zhýralého
poručíka, který jednoho dne začne reflektovat
svůj život. Z mainstreamovější produkce nás
možná čeká filmová adaptace komiksu Alana
Moorea Strážci, stále však nebyl vyřešen spor
o autorská práva. Ty vlastní společnost 20 th
Century Fox, film přitom natočila společnost
Warner Bros. Režisér Henry Selick se pokusil
převést do filmové podoby dětskou knížku
Neila Gaimana Koralína, do kin se dostane
i odložené pokračování Harryho Pottera Princ
dvojí krve nebo po smrti Heatha Ledgera dokončený snímek Terryho Gilliama Imaginarium Dr.
Parnassuse.
I kdyby se povedla jen polovina ze zmíněch
snímků, máme se letos na co těšit. Tedy alespoň na festivalu v Karlových Varech nebo
v Uherském Hradišti. Do české distribuce se
pravděpodobně všechny uvedené filmy neprobojují, jak to již u náročnější kinematografie
bývá. Dobré filmy si však své diváky najdou,
a to i díky alternativním cestám, kterými se
lze dnes k filmům dostat.
17
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Martina Křížková
foto: David Kumermann
Bude to bolet
Proč se vlastně celý výzkum dělal?
Česká vláda se zavázala, že použije ročně milión
a půl korun po dobu deseti let na dlouhodobý
monitoring sociálně vyloučených romských
lokalit. Cílem je mapovat účelnost vynaložených prostředků na integraci a také to, jak
se tento fenomén vyvíjí. Snahou bylo přinést
více kontextuální data, než jsou obsažena
v prvním podobném obsáhlejším materiálu,
který se u nás dělal, a pro který se vžil název
„Gabalova zpráva“.
V čem to mělo být jiné?
Gabalova zpráva je uživatelsky přístupná,
působí přehledně a kompletně. Je snadno
dosažitelná, lze ji nalézt na internetu jako
interaktivní mapu, ale má samozřejmě také
své limity. Fenomén sociálního vyloučení se
neustále proměňuje a posouvá. Když se udělá
takováto mapa, tak se musí neustále doplňo-
18
vat, jinak strašně rychle zastará. Je to vidět
například na Litvínově, který tam jako lokalita
zařazen není. Dalším problémem je, a na to jsme
narazili i my v průběhu výzkumu, že je velmi
těžké změřit míru sociálního vyloučení na škále
0 až 10. U sociálního vyloučení je totiž často
důležitější povaha než míra věci. Když se hledá
společný jmenovatel, aby se dalo srovnávat,
tak se musí najít ten nejmenší a tím i nejméně
přesný.
Nějaká společná kritéria pro hodnocení
jste ale u tak rozsáhlého výzkumu také
museli volit, ne?
Jistě. Když ale konstatujeme, že na Jesenicku
je velkým problémem zneužívání návykových
látek mezi Romy, tak musíme dodat, že jdete-li
v Hanušovicích v deset dopoledne do pekárny
pro chleba, před obchodem stojí vždy někdo
s pivem v ruce. A nemusí to být nutně Romo-
vé. Prostě se tam pije hodně obecně. K tomu
se váže také dlouholetá, tím pádem i trochu
salónní, ale velmi důležitá diskuse o tom, kdo je
vlastně sociálně vyloučený. Třeba v Holešově,
kde výzkum též probíhal, v městečku na Hané
na pomezí dvou poměrně silně religiózních
oblastí, když nemáte upravenou předzahrádku,
tak jste za toho špatného. Sociální vyloučení
je tu daleko menší než třeba v Přerově. Ve srovnání se zbytkem uklizeného města, ale zdejší
Romové sami sebe hodnotí mnohem hůře než ti
přerovští. Žijí s tím, že jsou ti špatní z ghetta,
což ve více anonymizovaných oblastech není.
Gabalovská mapa tohle nemůže zjistit, protože
není dynamická. Popsali v ní nějaký stav ve
zmraženém bodě.
V předvečer katastrofy
Jakým způsobem jste chtěli pojmout
výzkum vy?
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Jak se dělá výzkum v sociálně vyloučených lokalitách? Kdo je a kdo není z ghetta? Kdy
se čeští Romové emancipují a kdo dojde na výsluní? Etnografka Kateřina Sidiropulu
Janků vedla roční výzkum v romských vyloučených lokalitách. Unikátní materiál, který
vznikl na objednávku české vlády, byl zveřejněn na konci minulého roku.
Chtěli jsme obrázek rozpohybovat a zproblematizovat i pojem sociálního vyloučení.
Nezajímala nás například jen statisticky
struktura zaměstnanosti v lokalitě, ale také
povaha obživy lidí z hlediska legality, statusu,
pravidelnosti. Pro nás nebylo důležité jenom
to, kolik lidí pracuje, ale i to kolik lidí jezdí na
fušky v létě, kolik ženských je doma na mateřské, kolik jich dealuje auta nebo drogy. A jak
to zasahuje do každodenního chodu života
v lokalitě. Jestli se místo ráno vylidní od chlapů
a večer přijdou zpátky. Nebo zmizí na dva měsíce. Či zda odcházejí mladí. Myslíme si, že to sice
nepomůže úplně přesně říct, jak moc je lokalita
vyloučená, ale pomůže ji to více pochopit a díky
tomu tam lépe s lidmi pracovat. Chtěli jsme
ukázat, že všude je to jiné. Přirovnala bych to
k časosběrnému dokumentu. My jsme nepočítali, že za ten rok řekneme tečku, ale chtěli jsme
nastavit nějakou perspektivu vidění.
Jaké byli reakce na vaše výsledky
u zadavatele, tedy úřadu vlády?
Šly jsme do toho s Ivanou Kašparovou z nadšení,
že vláda zadala etnografický výzkum. Takto
jsme si interpretovaly záměr. Ukázalo se, že to
nebyla úplně pravda. Vládní složky potřebují
rychlé a přehledné výsledky, takže jsme musely
sáhnout ke statistickým prostředkům, byť jsme
je tam ze začátku nechtěly mít vůbec. Nakonec
si myslím, že to bylo dobře, protože nás to
nutilo nad věcmi přemýšlet ještě jinak. V tuto
chvíli vláda musí zhodnotit, jestli potřebuje
tento typ dat nebo ne. Byť je to inovativní
výzkum a odkryl věci, které předtím nebyly
vidět. Problém je, že takový výzkum trvá dlouho a není úplně snadno využitelný. Je to jako
když Kumar Vishwanathan začal v devadesátých
letech každou středu chodit s dětmi ze Zárubku
v Ostravě plavat. Dětská kriminalita v Zárubku
klesla. Bohužel je to tak lokálně zakotvené, že
z plavání nelze udělat celorepublikový plán
na snížení dětské kriminality. Zároveň to ale
dobře funguje.
Všechny lokality, což znamená Brno,
Holešov, Břeclav, Jesenicko, Přerov
a Ostrava, byly dopředu vytipovány vládními úředníky ve spolupráci s místními
samosprávami, vy jste o nich předtím nic
nevěděli. Jak výzkum vypadal v praxi?
Je to typ výzkumu, kdy nepočítáte a neměříte, ale díváte se kolem sebe a popisujete, co
vidíte, aniž byste dopředu věděli, co hledáte.
Šest výzkumníků dostalo za úkol na několik
měsíců de facto žít každý v jiné lokalitě a pozorovat. Nevěděli úplně, co tam najdou a jak to
tam najdou, ale měli za úkol vše zachycovat
a poměrně dlouho z toho neměli dělat žádné
závěry. Průběžně jsme se scházeli a úkol se ve
spolupráci s nimi a zadavatelem zpřesňoval.
Bylo to těžké pro všechny. Už jenom proniknout
do lokalit. Někde s nimi nechtěl mluvit nikdo
jiný než zástupci neziskovek, jinde je zase stále
někdo tahal na návštěvu, ale nemělo to pořád
hlavu a patu. Bylo to strašně roztříštěné a my
jsme se snažili tlačit na výzkumníky, aby to co
nejdéle nechali takhle otevřené, neuzavírali to
s tím: „nejsem tu kvůli tomu a tomu, hledám
to a to“.
Když se koupila sedačka
a ještě zbylo
Co by bylo tedy dobré nedělat?
Jedna z věcí, kterou je dobré nedělat, je lidi
nestěhovat z jejich dosavadního bydliště.
Rozbije se všechno, co se pracně vybudovalo
a nelze to změřit. Nemluvím o rodinách, ale
o sousedství a důvěře. Ve větších městech
často lokality vznikají v bývalých průmyslových
obytných dělnických zónách, což jsou dneska
atraktivní pozemky v centru měst. Spolu s tím,
že nemáme žádnou legislativně podloženou
koncepci sociálního bydlení, vzniká výbušná
kombinace. Města zdědila zdevastovaný bytový
fond. Je to pro ně dost ekonomicky
A zvládali to?
Pomaličku se jim rozkrylo, že tam jsou různé
rodové klany, jaká je pozice rodin v rámci sousedské komunity a mnoho dalších věcí. Bylo to
strašně důležité, což se ukázalo teprve v závěru. My jsme průběžně odevzdávali zadavateli
zprávy. Byly převážně popisné a vládní úředníci
byli trošku v šoku z toho, že tam vlastně nejsou
žádná zjištění. My jsme se je snažili přesvědčit,
aby nám důvěřovali, že je to vlastně impresionistická malba. Teček je tam ještě málo, ale
tvary tam nakonec budou. Stejně jsme bojovali
s výzkumníky, protože také měli pořád pocit,
že nemají nic v ruce. Zadavatele to ale donutilo
přesněji říci, co vlastně chce a jakmile jsme se
začali soustředit na konkrétní témata, najednou se výzkumníkům terénní pozorování začala
spojovat.
Jaká témata to byla?
V každé lokalitě jsme měli jedno průřezové
téma, kromě Brna to všude souviselo nějakým
způsobem s bydlením. Není to v žádném prostředí tak, že by se zpráva mohla jmenovat
Bydlení v sociálně vyloučených romských
lokalitách. Spíše naopak. Povahu sociálního
vyloučení ukazujeme na tom, jaké problémy
s bydlením a jakým způsobem řeší v různých
lokalitách. Myslím si, že jsou tam zachycené
takové momenty jako v předvečer katastrofy.
Nemluvíme úplně o ghettech, ještě to nejsou
úplné sociálně vyloučené lokality, ale mohly
by být. Ještě to tam nějak funguje, ještě se to
úplně vlastně nerozsypalo. Myslíme si, že nyní
kvalifikovaně můžeme říct, co by bylo dobré
nedělat, protože by to mohlo sociální vyloučení
v lokalitách zrychlit, eskalovat.
Kateřina Sidiropulu Janků
(nar. 1977 v Ostravě)
V roce 2007 získala doktorát na katedře
sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde také v současné
době působí. Zaměřuje se na etnografickou
sociologii, výzkum migrace a mezietnických
vztahů perspektivou všednodennosti
a sociální marginalizaci.
V roce 2008 vedla s Irenou Kašparovou
výzkumný tým, který pro Úřad vlády České
republiky zpracoval Dlouhodobý monitoring situace romských komunit v České
republice – moravské lokality. Výsledkem
je popis mechanismů sociálního vyloučení
v lokalitách, kde působí Odbor pro sociální
začleňování v romských lokalitách Úřadu vlády ČR (Agentura) v Brně, Břeclavi, Holešově,
na Jesenicku a v Přerově.
19
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
neutěšená situace, kterou se snaží nějak vyřešit. Prodej pozemků či domů v lokalitách, za
které dostanou desítky až stovky miliónů, se
často jeví jako optimální řešení. Situace obyvatel lokalit, kteří často patří ke starousedlíkům,
se tím ale rychle zhoršuje.
Ve zprávě tematizujete kromě bydlení
také zaměstnávání a vzdělání, dají se
vaše poznatky nějak zobecnit?
Naráželi jsme na to, že učitelé, jelikož mají své
stereotypy o Romech, je mají tendenci vést
k tomu, jít do řemesla. Dělají to přitom často
v dobré víře, aby se žákům v kariéře dařilo.
Rodiče příliš neodporují. Podobné vzdělání
jim k životu stačilo. Další z věcí, se kterou
jsme se opakovaně setkávali, se týkala právě
zaměstnávání. Takový bludný kruh. Vypadám romsky, mám špatnou kvalifikaci. Sám
postupně zjistím a ostatní mi to potvrzují,
že jsem nezaměstnatelný nebo jen těžko
zaměstnatelný. Tudíž chci-li práci, tak beru
co mi dají. Zaměstnavatelé ví, že když Romovi nabídnou tříměsíční pracovní úvazek,
on neřekne ne, protože si nemůže vybírat.
Dochází k sekundární diskriminaci, která není
na první pohled vidět, protože ve statistice se
ten člověk objeví jako zaměstnaný, ale nemá
skoro žádné zaměstnanecké výhody, nemá
jistotu kariérního postupu a je strašně na
vodě. Na jednu stranu můžeme říci ať je rád,
že má příjem, ale on je i není zaměstnán.
Dá se říci, že je jejich situace
zneužívána?
Určitě a je to stejné i s bydlením. Symbolická
dehonestace romské příslušnosti strašně
nahrává lidem, kteří toho jsou nějak schopni
zneužít.
Přestože v českých vyloučených lokalitách žije hodně Romů, není to specificky romský fenomén. Váš výzkum má ale
přímo v názvu u lokalit slovo romský.
Jak jste se s tím vypořádávali?
há. Stejně nezískají dobrou práci nebo
společenský statut. Prostě proto, že
společnost není na jejich emancipaci
připravena. Myslíte, že je to pravda?
Hned bych s ní vyběhla
Nikomu se nedá vyčítat, že to nedělá. My jsme
měli na fakultě na návštěvě kanadskou aktivistku, která pomáhá ženám přistěhovalců.
Stoupla za pultík a řekla, že se jmenuje Kate
Blair, přišla do Kanady v 19 letech, měla jedno
nebo dvě děti, manžel jí mlátil. Rozhodla se od
něho nakonec odejít a dokázala to jenom proto, že našla ženskou skupinu, která jí pomohla.
V tu chvíli jsem si říkala, kdy si konečně před
plnou aulu stoupne nějaká Horvátová nebo
Lakatošová a řekne: „Jsem Erika Lakatošová, vyrostla jsem tak a tak a tohle a tohle se
mi dělo a já jsem si z toho díky tomu a tomu
dostala.“
Jak vlastně vnímají lidé, kteří žijí
lokalitách, svůj obraz ve společnosti?
Narazili jsme na to hned na začátku.
Říkala jste, že Romové v Holešově se
cítí jako ti z ghetta a tím pádem jako ti
špatní. Je to častý jev?
Když stále vidí v televizi a slyší kolem sebe, že
romští obyvatelé lokalit jsou lidé, kteří všechno zničí, jenom kradou a zneužívají dávky,
tak člověk, který takový není, před podobně
ponižujícím obrazem uteče do sebeironizace
nebo agrese. Chrání tak svoje ego, integritu
sebevědomí. Dlouhodobě to ale romskou
komunitu strašlivě devastuje.
Jak z toho ven?
Proč tedy vznikají?
Samozřejmě je hrozně těžké z toho vystoupit,
když už v tom jste třeba i po několik generací. Moje romská kamarádka měla například
problém s kolegyní v práci. Velice se bála,
jak to dopadne. Sama je sebevědomá a nemá
potíže se bránit. Najednou ale byla úplně
jakoby neschopná cokoliv dělat. Nechápala
jsem to. Až mi došlo o co jde, a tak jsem jí
řekla: „Prosím tě, na chvilku si představ, že to
je Romka.“ „No to bych s ní okamžitě vyběhla,“
odpověděla mi ona. „Tak to prostě udělej,“
doporučila jsem jí. A o tom to je. Ve spoustě
Romů je silně zakódováno, že jsou něco horšího a v komunikaci s etnickým Čechem pak
podle toho jednají.
Jde o kombinaci strukturálních a symbolických
faktorů. Začíná to někde u rychlého zchudnutí většinové romské populace na začátku
90. let. Není to moc vidět, ale když jdete do
Začínají se ozývat hlasy, i zevnitř
romské komunity, že například lepší
vzdělání či kvalifikace Romům nepomá-
Hodně jsme s tím bojovali. Ve většině lokalit
žijí v nuzných podmínkách nejenom Romové.
Jde o důsledek politizace problému a je to
nebezpečné právě i pro ne-Romy, když se
z toho dělá pouze romský problém. Řekne vám
to každý sociální pracovník, že má spoustu
klientů, kteří nejsou Romové a on si s nimi
neví rady, protože na ně nedostane romské
peníze. Pojďme spíše proto mluvit o tom, proč
vznikají sociálně vyloučené romské lokality,
byť se tak nepokryje většina problému sociálně vyloučených lokalit.
20
rodin a mluvíte s nimi, tak zjistíte, že ze dvou
dělnických platů během tří měsíců najednou
měli dvě podpory v nezaměstnanosti. Víme,
jaká byla platová struktura za komunismu.
Dělníci si opravdu přišli na slušné peníze. Jedna
paní, jejíž manžel byl horník, mi vyprávěla, že
si z jedné výplaty mohli koupit sedačku a ještě
zbylo. A najednou rychle spadli do nízkopříjmové kategorie. Neměli přirozený čas naučit se žít
šetrně. K tomu se začaly přidávat právě strukturální faktory. Strašně důležitý je zanedbaný
bytový fond. Ti, o které se dříve postarala řízená ekonomika, se ocitli bez téhle vlastně umělé
ekonomické ochrany a zároveň tam zavčasu
nenastoupily preventivní mechanismy právě
typu sociálního bydlení. Zase to ale není jenom
problém romský. Určitá nehospodárnost nebo
neschopnost žít s tím, co mám, se netýká jenom
Romů, jenomže u nich se to ještě komplikuje.
Ve společnosti nastala navíc jakási katarze
psychosociální. Po roce 1989 jsme objevili, že
máme blázny, postižené a etnické menšiny.
Ještě v 80. letech se lidé vzájemně zdravili
a znali. Ale zhoršilo se to ve stylu: „včera to
byla moje bývalá spolupracovnice, ale já jsem
pro ni dnes prostě jenom Romka.“
Je to paradox asimilace. My jako většinová
společnost říkáme: ať se chovají slušně a chodí
do práce a vše bude v pořádku. Kolik lidí by
ale psychicky uneslo, když by přivezli dítě do
školy a ve dveřích by je uvítala romská učitelka? Prostě je automaticky vidíme v nějaké
podřadné pozici. Jde o představu zásluhovosti i sociální prestiže, kterou nedovedeme
nebo nejsme ochotni sdílet. V tomto smyslu
je to otázka kulturní, psychologická. Tudíž
to nepůjde samo. Když někomu létají pečení
holubi do pusy, tak proč by je před tou pusou
zastavil a podal někomu jinému? Tohle vždycky
jde trošku na sílu. Může se to ale ve společnosti zlomit postupně, když statisticky začne
podobných lidí přibývat. Mám známé mezi
Romy, chápu, že už jsou z toho unavení a že
se jim nechce věčně volat Českou obchodní
inspekci, když je třeba někde neobslouží. Na
druhou stranu bez těch všednodenních hrdinů
se to nezlepší.
Lze nutit lidi, aby se takto angažovali?
Když se snažily v Ostravě o něco
podobného nechtěně sterilizované
romské ženy, dopadlo to katastrofálně. Byly osočovány v místním tisku,
říkalo se o nich, že jsou lhářky, veřejné
mínění je odsoudilo. Nemusí být
na něco podobného připraveny obě
strany?
Tak je to ale ze začátku vždycky. My jsme
strašně rozmazlená společnost. Myslíte si,
že lidem z černošského hnutí v 50. a 60.
letech někdo líbal ruce? Oni do toho museli
jít opravdu natvrdo a prosadit se. Teď je taková přecitlivělá doba. Chceme, aby všichni na
sebe byli hodní a nediskriminovali se. Ale
ono to nefunguje tak, že se zavelí: „pozor,
někdo se prosazuje, tak se všichni posadíme
a vyslechneme si ho“. Ti symbolicky i reálně
deklasovaní chtějí-li se také zahřát na výsluní,
se musí prostě zvednout. Je to o moci, nejde
to samo a bude to bolet.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jan Kaňák
Gauner nebo hrdina...
Existují různé typy mužů? A co od nich čekat? Přijedou si pro svou vyvolenou či vyvoleného
na bílém koni, nebo je doveze tramvaj? Dá se předpovědět kolik budou mít mobilů, milenek
či aut? A dokážete odhadnout do jaké kategorie spadá Váš kamarád, přítel, otec, šéf nebo
manžel? Byl limonádový Joe hegemonem, nebo druhořadý? Nikoliv. Ani to, ani to, nýbrž...
Ačkoliv moudrá a životem protřelá filmová
žena s grácií a hlubokým povzdechem pronáší
v nejednom mravoučném filmu, že „všichni muži
jsou stejní“, realita nás dennodenně přesvědčuje
o opaku. A nejen realita. K závěrům lišícím se od
postojů životem zkoušených filmových hrdinek
docházejí i někteří společenští vědci a vědkyně.
Dlužno dodat, že s nimi často zažijeme rozhodně
více, než u prve zmíněných filmů.
Je hegemonní muž hegeš?
Odrazovým můstkem, ke kterému se vztahují
všechny typy mužů (nejen ve společenskovědní
teorii, ale i v každodenně žité praxi) je tzv.
„muž hegemonní“, tedy takový, který v rukou
pevně drží vládu nad vším, na co si vzpomene.
Ztělesňuje tak ideál současného západního
muže stojícího kdesi vysoko, takřka nedotknutelného pána tvorstva s domem, dvěma auty,
několika milenkami, mobily a dalšími něžnými
krutostmi naší civilizace.
Takového muže uslyšíte nejspíš mluvit o zákoně,
který prosadil, či o gólu, který vsítil v poslední
minutě zápasu reprezentace. Nepřekvapí ale
ani jeho rozhovor se stejně „hegemonním“
kolegou:
Pán 1: Tak sem ti koupil zájezd na Bahamy. Jedem
s manželkou.
Pán 2: No a co na to proboha řekla milenka?
Pán 1: Která?
Cesta „hegemona“ přitom začíná poměrně záhy
po příchodu na svět, leckdy brzo potom, co
rozum umožní jednoduchou komunikaci s vrstevníky. „Takže hele, jestli nevypadneš od toho
fotbálku, tak tě prostě sejmu“, drtí mezi zuby
klučina a tváří se, jako byste mu už pouhou
svou existencí ošklivě ublížili. Takoví malý kluk
má nejlepší mobil, první mezi všemi motorku
a hned potom auto. V přiměřeném věku začíná
vonět nejdražšími šampóny a deodoranty. Slečny, holky a děvčata mají tito hoši na háku – na
prvním místě je dosažení úspěchu a ženy slouží
především k jeho potvrzení, případně upevnění.
Stejně jako kdokoliv a cokoliv okolo.
Podstata, která „hegemony“ nutí vládnout vždy
a všude, naštěstí zároveň omezuje jejich výskyt
– moc jich prostě být nemůže. Málokdy se s nimi
navíc vidíme osobně – v tramvaji ani v jiném
hromadném dopravním prostředku „hegemona“
většinou nepotkáme. Pokud tedy zrovna někde
neotevírají novou stanici metra.
V prachu a bahně
Na opačné straně žebříku moci než „hegemoni“
jsou muži podřízení, či, podle toho, jak to přeložíte, „druhořadí“. Často jsou sem přiřazeni nejen
homosexuálové, ale obecně všichni, které by
pravý „hegemon“ nazval slaďouškem nebo matčiným mazánkem. Mobilů, aut, žen a nemovitostí
mají podstatně méně, což jim ale zdaleka nemusí
brát radost ze života. Ta může být totiž ukrytá
úplně jinde. Hovor prvního a druhého pána by tak
s největší pravděpodobností vypadal takto:
Pán 1: Tak jsme se domluvili se ženou, že budu
vytírat – bych si teda u tebe v krámě chtěl koupit
ten mop.. Kdy se pro něj můžu stavit?
Pán 2: Jasně, vyhovuje ti sobota?
Pán 1: A která?
Limonádový Joe a jemu podobní
O něco výš zase stojí tzv. „spoluúčastní“ muži,
kteří jsou vlastně jemnější verzí hegemonů.
Stejně jako oni se zajímají o všechno důležité
dění, rozdíl spočívá v tom, jak jsou do něj
zapojeni. „Spoluúčastní“ muži často sledují
světové dění v hospodě u piva, nepřijímají při
tom sice zákony, mohou ale rozhodnout o cíli
příští dovolené či o budoucnosti družstevního
výboru, ve kterém zasedají. Úplně nahoru se
nedostanou, ale své zisky mohou těžit z toho
holého faktu, že jsou muži. Odlišuje je také
jejich vztah k ženám, se kterými jsou nuceni
spolupracovat a domluvit se, což jim umožňuje
být i trochu „jiní“, dokonce třeba romantičtí.
Takový „spoluúčastný“ muž tak s ledovou tváří
odvětí na drzou poznámku kamaráda: „No jasně,
že se držíme za ruce, to je láska vole“.
Zářným příkladem akčního muže, který umí střílet
od boku, má sílu a zároveň je ryzím romantikem,
je třeba Limonádový Joe. Zařadit sem můžeme ale
i Homera Simpsona, který sice není romantikem
v pravém slova smyslu, jeho vztah k pivu a jídlu je
ale víc než něžný (pro příznivce seriálu Simpsonovi pak nebude těžké uhádnout, že známý boháč
Burns je dost dobře „hegemonem“, zatímco jeho
pomocník Smithers zase perfektně reprezentuje
kategorii „druhořadých“).
Stačí si jen vybrat…
Hegemon, muž druhořadý či třeba spoluúčastný tvoří jen tři základní kategorie mužů
se kterými se jde potkat. Herečkám, jejichž
elegance zakrývá zkažené naděje a kterým
nezbývá než vzdychnout, že „všichni jsou
stejní“, je lépe nevěřit. Nejsou. Navzdory
kategoriím a škatulkám bude nejspíš se všemi
zde def ilujícími typy mužů nakonec určitě
větší zábava či stesk než se sladkobolnými
filmy. Koneckonců i horory a děsivé příběhy
jsou taky součástí „zábavní kultury“.
21
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Dokončení citátu Louise Schmidta „Úsměv je světlo, jež ...“ naleznete v tajence.
Vesmír
Jarní
tání sněhu
Hlenovitý
výměšek
sliznice
Kožní
nemoc
(lékař.)
SPZ aut
Berouna
Přední
Nevyřízený
Otec
části
(familiárně)
spis
žebřiňáků
Diamantový prášek
Maďarský
hostinec
Část
kostry
Poslední
Rožmberk
4. DÍL
TAJENKY
Ačkoliv
Náš nejeStávat
dovatý had se teplým
Útok
Výběžek
návrší
(zastarale)
Síť
na ryby
Větší epické básně
Římskými
čísly 45
Sedmá
velmoc
Ostravský
herec
Náš výrobce kožichů
Karetní
trumf
Kořalka
(nářečně)
SPZ okr.
Ostrava
Slovenská
předložka
Střelná
zbraň
Mongolská
pastevkyně
Anglicky
„maska"
Obyvatel
světadílu
Výkon
atleta
Počet dnů
v týdnu
Stejnopis
Střešní
roura
Ostrý
přízvuk
Skupina
jezdců
na koních
Starořímský peníz
Svobodný
Oháňka
Osamocena
Černý plnokrevník
Jm.zpěvačky Sumac
Nejasné
zvuky
Ludmila
(domácky)
Citoslovce
strašení
Koneček
prstu
Bicykly
Nestará
Církevní
stavba
Slovensky
„kůže"
Tropické
šílenství
Úder
sekerou
Planetka
Sibiřský
kozoroh
Krátký
televizní
záběr
Voltampér
Dřív.značka čepelek
SPZ Ústí
nad Lab.
Síň staro-
řec.chrámu
Značka
molybdenu
Zaobleně
Kulovitá
bakterie
Přísedící
u soudu
Jednotka
emanace
Vedoucí
(z angl.)
Íránský
ostrov
Stékání vody po zemi
Král
skřítků
feud.statek
Zn.skládacích kol
Hlav.město Mali
Vyvřelá
hornina
Trhavina
Hostinec
(expres.)
1. DÍL
TAJENKY
TAJENKY
Etylalkohol
Průhledná
hmota
Oblíbená
akvarijní
ryba
Vyluštění tajenky z čísla 321: „Kočka, která často mňouká, chytí málo myší.“
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petr Ilik (Olomouc), Václav Řehák (Rakovník), Petra Horodyská (Praha)
Soutěží se o: 3x CD ve formátu MP3 Toulky českou minulostí 51-100. Na počátku byla kniha Petra Hory – Hořejše.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
Přední
strana
Pletenec
vlasů
Hmota
Suchý
horký vítr
Sídlo
v Indonésii
Seknout
Ohleduplnost
Škvíra
5. DÍL
Japonská
třešeň
Vojenský
pozdrav
Rozpad
tkání (odb.)
Milovník
estetična
Dopravní
prostředek
Výměšek
úst
Vládce
emirátu
Ohlas
(básnicky)
3. DÍL
TAJENKY
Mravní
základ
2. DÍL
Napolo
(nářečně)
Tamta
Větné
spojení
(a sice)
TAJENKY
Obrana
lidu (zkr.)
Anglická
zkr.souhv.
Vývěva
POMOC: Ant, Beo,
čarda,Deira,noma,
tinea, Tomb, Yma.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Jiří Ptáček
Černá bruselská krajka
Tento text vznikl v den, kdy bylo Bulharsko na soše Davida Černého zakryto černým
plátnem. Dění kolem Entropy už nepatří mezi hlavní zprávy dne a skandál pomalu odeznívá. Přesto po něm zůstává jisté poučení.
Za posledních dvacet let se tolik nepsalo
a nemluvilo o žádném díle českého umělce.
Prostor k vyjádření měl každý, bez ohledu
na nestrannost a zasvěcenost. Novináři
byl například exhumován Milan Knižák,
o kterém se ví, že mu Černý leží v žaludku
Entropa Neentropa, ale ve švech praskaly
i internetová diskuzní fóra. Tak to bývá, když
se něco stane celospolečenským tématem.
Jelikož však Entropa nejsou poplatky u lékaře, ale umělecké dílo, lépe než kdy jindy se
prověřily vztahy mezi uměním a sdělovacími
prostředky.
Intelektuál v akci
Psalo se a mluvilo o autorství, provokaci,
svobodě uměleckého vyjádření, významu
symbolů… Za těchto okolností žurnalistům
nezbylo, než oslovit umělce, kritiky umění,
povšechně vzato humanitně zaměřené intelektuály. Umělecká problematika tak opustila
nenavštěvované komnaty odborných periodik
a kulturních rubrik a vedle samotného hodnocení Davida Černého se na přetřes mohly dostat
subtilnější souvislosti v umění.
Na první pohled by takový dopad skandálu
mohl být považován za pozitivní Jeho efektivitu bychom ale neměli přeceňovat. Myšlenky intelektuálů zákonitě zanikaly ve snaze
sdělovacích prostředků přinést co nejvíce
pohledů, nikoliv však kvůli hlubšímu vhledu
do problému, ale pouze kvůli zvýšení pravděpodobnosti, že kauza zůstane déle v kurzu.
Na každý přednesený názor navíc někde číhal
nějaký ten editor, režisér či střihač, protože
hrozilo překročení předpokládané intelektuální
úrovně cílových skupin, a to by pak prý noviny
přestaly být čteny, televize sledována a rozhlas
poslouchán.
Když byli do Evropského parlamentu pozváni
Lukáš Jasanský a Martin Polák, vyfotografovali euronormalizační umění rozmístěné
po budově. Organizátorům akce se fotografie nelíbily, žádná ostré diskuze ovšem
nenastaly.
Politika nejsou politici
V kritickém hodnocení role prostředků masové
komunikace v případu Černý lze však zajít ještě
dál. V pozadí zájmu o uměleckou problematiku
totiž nelze nevidět mnohem silnější zájem
o „politický bulvár“. Lépe než kdy jindy se
totiž ukázalo, že sdělovací prostředky udělají
pro umění „cokoliv“, pod podmínkou, že umění
JAKUB HOŠEK
zasáhne na citlivém místě politiky. Nemusí
se přitom jednat o umění politické, prostě
musí naštvat politiky. Nemusí se kriticky
vymezovat vůči nedostatkům politického
systému a nemusí mít politické poselství,
pouze se musí nepříjemně dotknout pozic
a vkusu jednotlivců angažujících se v politice.
Pro intelektuály by však právě to mělo být
odstrašujícím zjištěním. Ve skutečnosti se
totiž stali ozdobou hry, proti níž za obvyklých
okolností bojují.
Vinit za to lze v první instanci Davida Černého.
Entropa nemá žádné politické poselství, vlastně se proklamovaným cílem „naučit politiky
smíchu“ omezila na personifikovanou představu politiky jako „množiny politiků“, jejíž
příslušníci by nejspíš pracovali lépe, kdyby měli
nadhled. Že však Černého povrchní představu
nemají zájem poopravit sdělovací prostředky,
je mnohem horší. Jedinou adekvátní reakcí na
takové pojetí politiky by totiž byl nezájem.
Černému by podle jeho vyjádření nevadil.
Když si ale uvědomíme, kolik prostoru seriózní
česká média věnují například pátrání, kde ten
který politik strávil dovolenou, divoké médiální
ródeo nepřekvapuje. Opět jde především o to,
co na to Saša, Mirek a jejich bulharští protějšci.
Pokud se tedy divíme, že politika postrádá ideály a že demokratičtí politici neprávem vzhlížejí
v image šlechty a celebrit, měli bychom uvažovat o tom, kdo jim v tom napomáhá. Jsou to
bohužel sdělovací prostředky, kdo potřebuje
ideály méně než trucovitou hru diplomatických
protestů a omluv. Entropa je prvním dílem českého umění, jehož potenciál se k těmto cílům
dal plně využít.
David Černý: Entropa. Atrium Rady Evropy,
Brusel, Belgie. Vystaveno do června 2009.
JAKUB NEPRAŠ
Velká výstava mladého talentovaného malíře Jakuba Hoška uspořádaná galerií, která si
ho vyhlédla pro své obchodní cíle, je faktickým důkazem, že mít osobitý, rozpoznatelný
styl neznamená mít vystaráno. Hošek se pokouší dotáhnout k dokonalosti svůj grafický
dekorativismus. Výstavu od výstavy tak spolu s Hoškem putujeme za ideálním dílem,
a doufáme, že až ho najde, vysvětlí nám, proč se kvůli tomu musel tolikrát vykrást.
S Jakubem Neprašem (*1981) má své záměry jiná komerční galerie
a tak představuje jeho videoinstalaci Reactor. Autor v ní nechal spirálovitě kroužit nespočet televizních obrazů a jejich odvíjení v čase
rozložil do mnoha polí. Výsledkem je bujení obrazů, jejich nabíhání,
pulzace a mizení. Pozoruhodné dílo bez obdoby v širém okolí.
Jakub Hošek: Nechte mě vládnout. Galerie Jiří Švestka, Biskupský dvůr 6, Praha 1
(www.jirisvestka.com). Výstava potrvá do 14. března.
Jakub Nepraš: Reactor. Vernon Projekt, Janovského 23, Praha 7.
(http://vernonprojekt.com). Výstava potrvá do 6. března.
23
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Tereza Marečková
Nadějné průhledy z ostrova války
Na nepatrný ostrov Bougainville uvelebený v Tichém oceánu mezi mnoha drobečky rozsypané Papuy-Nové Guiney, vtrhla krvavá genocida, provázející boj o nezávislost.
vlastního života. A ačkoli by pan Watts mohl
nejspíš citovat celé odstavce, podporuje děti
u každého útržku, které sami i s vlastním podpisem zapíší do společného sešitu.
Novozélandský spisovatel Lloyd Jones se
rozhodl vyprávět tento v podstatě drastický
válečný příběh o skutečných událostech trochu jiným jazykem, než bývá u podobných
pokusů obvyklé. Vybral si hrdinku Matildu,
děvčátko podobné všem ostatním tamním
dětem, které postupně rozpoznávají v tajných
rozmluvách svých rodičů, že se děje něco
nebezpečného, že vrtulníky létají nad moře
proto, aby do hlubin shodili povstalce, a že
střelba snad není tak blízko, jen je její zvuk
umocněný vodní plochou, která lemuje okraj
vesnice. Později si už dospělí ani nedávají
pozor, strach ochromí všechny instinkty.
Šehrezádovo vyprávění
Kniha jako nouzový východ
Děti mají mezitím ovšem spoustu práce.
Poslední učitel z jejich malinké třídy sice
utekl, aby nebyl v pasti ostrovní blokády, ve
vsi se ale k úkolu vézt děti nečekaně přihlásil
pan Watts, jediný bílý obyvatel mikrosvěta, doposud uzavřený v neproniknutelném
tajemství svého dosavadního života. Přinese
první den do školy Nadějné vyhlídky, román
Charlese Dickense, odehrávající se jakoby
v jiném kosmu – v Anglii 19.století, kde
není válka a kde hlavní hrdina Pip potkává
záhadného dobrodince, který udělá v jeho
životě naprostou změnu, o níž sní všechny
děti hltající každé slovo knihy, umožní mu
vyváznout z pasti dosavadního života a začít
jinak a jinde. Kromě pana Pipa si ovšem děti
zamilují další dosud nepoznanou věc, nejdůležitější vynález západní kultury, knihu.
Watts jim předá svou lásku k románu, otevře
jim tuto bránu, momentálně nouzový východ.
Takovou „mediální“ novinku není pro vesnickou radu složenou z rodičů dětí snadné
přijmout. Ratolesti jim odplouvají do končin,
kam za nimi nemohou, nebo se stydí vykročit.
Kultura po staletí ústně předávaná z matky
na dceru je ohrožena. Matilda si do písku na
pláži zasněně píše jméno svého literárního
hrdiny. Když na to přijde její matka Dolores,
jedna z předních odpůrkyň knihy, donutí ji
na stejném místě vypsat jména všech předků,
o nichž jí noc co noc vypráví. Nejhlasitěji od
té doby, kdy jejich vesnici obkličují střídavě
rudokožci a povstalci.
Nečekaně se ale svět vyprávěcí a psané kultury
propojí zásluhou zápletky, na níž se podílejí
jak agresoři, tak odpůrci zevnitř vesničky. Pan
Watts a děti o knihu přijdou, neodvolatelně
shoří v tomto několika vrstevnatém souboji.
Učitel ale přichází se zázračným nápadem,
znovu a společně knihu stvořit. Každé z dětí
si v sobě uchovalo střípek, slůvko, detail,
občas jim ho dokonce napoví situace z jejich
Situace vesnice se zhoršuje tak, že bychom
před nemilosrdnou krutostí nejraději zavřeli
oči. Matilda tak ale neučiní, nemůže. A tak
začíná chápat, že už před vojáky dávno není
v bezpečí, vidí, co se děje s její matkou, kterou po celou dobu tak zrale chápala, i přes
tisíc rozporů mezi nimi. Poslední záchvěv
naděje přináší opět pan Pip, jak se učitel
představuje povstalcům, kteří chtějí zneužít
jeho postavení jediného bělocha. On je ale
zaujme a jako Šeherezáda udržuje po šest
večerů ve vsi posvátný klid svým vyprávěním.
Povstalci opilý šťávou z lián, jsou zkrotlí silou
příběhu, v němž se mísí pr vky Dickensova
románu, skutečného života bílého hrdiny
a mýty nebo moudrosti vesničky. Tento spojitý nápoj dovede malé společenství kolem
večerního ohně ke křehkému a nevyslovenému usmíření, k vnitřní svobodě, kterou
umožňuje sdílený prožitek.
Matildin příběh ale díky zázračnému dobrodinci pokračuje ještě daleko do budoucnosti,
kde se jí i díky dialogu s Pipem z románu podaří jeho příběh vlastně překročit a přerůst.
Na začátku knihy nám svým jednoduchým
a přesvědčivým jazykem říká: „Věděla jsem,
že se všechno může změnit, protože pro pana
Pipa se taky všechno změnilo.“ Na konci knihy
víme, že má pravdu, a že to platí pro každého
z nás.
Lloyd Jones
Pan Pip
Překlad – Ladislav Šenkyřík
Odeon, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
24
Josef Moník, Psi bez rodokmenu, Proletářský román
Paseka, 2008
Tomáš Zmeškal, Milostný dopis klínovým písmem
Torst, 2008
Příběh o cestě „hrdinů bez rodokmenu“ do velkého světa, za láskou
a úspěchem začíná ve dvacátých letech a končí za heydrichiády.
Má ironický podtitul „proletářský román“ a zachycuje fascinující
éru první republiky, v sociálních a politických souvislostech,
s nadsázkou a s nepřeberným množstvím dobových detailů.
Autorova prozaická prvotina je velkým českým
románem o druhé polovině 20.století. Románem
napínavým, historickým i milostným. Nabízí čtivý,
nepodbízivý a hluboký čtenářský zážitek, při němž
nechybí ani humor.
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Karel Veselý
Antonyho usedavý pláč
Antony & The Johnsons vstupují na nejnovějším albu The Crying Light podruhé do stejné
řeky, v níž tečou slzy. Že se toho od poslední desky moc nezměnilo? Vlastně to zase tak
nevadí.
Když v červenci 2005 přebíral Antony Hegarty za
své druhé album I Am A Bird Now cenu Mercury
udělovanou nejlepší desce britského hudebníka,
vypadalo to trochu nepatřičně minimálně ze
dvou důvodů. Za prvé: Hegarty se sice narodil
v Británii, ale v zemi strávil jen šest let, než se
jeho rodina přes Amsterdam uchýlila do Kalifornie. Že Britové dali přednost transsexuálnímu
interpretovi křehkých kabaretních písní před
vlastními kytarovkami jako Coldplay nebo Kaiser
Chiefs bylo snad ještě větší překvapení. Nutné
říci, že velmi příjemné. Antony se během jedné
noci proměnil z dobře střeženého tajemství
newyorské gay komunity na globální senzaci
alternativní hudby a hluboce intimní písně jeho
oceněného alba I Am A Bird najednou byly slyšet
v kavárnách i na módních přehlídkách.
Pozornost, které se Hegarty těšil poslední tři
roky vyústila v několik kolaborací, kterými
přispěl na desky svých kolegů. Zazpíval si
s Björk, Marianne Faithfull, Current 93 nebo
třeba Joan as Policewoman, z řady ale vystupuje
především jeho účast na projektu Hercules and
Love Affair. Jejich euforické disco navazující
na tradici gay hudby 70. let skončilo nečekaným triumfem, v němž se Antony proměnil
z pochybnostmi stíhaného básníka v hrdou
disco divu. Použít jeho hluboký a neobvykle
zabarvený hlas v zcela odlišném kontextu byl
perfektní nápad. A tak když Antony ohlásil na
leden 2009 vydání nové desky The Crying Light,
jeho fanoušci netrpělivě čekali, jestli budou
zpěvákovy odvážné výlety pokračovat. V tomto
ohledu je nová deska Antony & The Johnsons
zklamáním, když na ní vlastně jen zopakovali
formuli z předchozí nahrávky. Znovu jí dominuje Antonyho dechberoucí vibrato usazené
v bohatých pseudo-klasicistních aranžích Nico
Muhlyho (žáka Phillipa Glasse).
Pohřební písně
Jestli bylo I Am A Bird Now protkáno Antonyho
vyrovnáváním se s vlastní sexuální identitou,
pak ústředními tématy The Crying Light je
smrt a přírodní krásy. V úvodní Her Eyes Are
Underneath The Ground oplakává mrtvou
matku, zatímco v Another World se pouští do
dojemné eulogie umírající Země, která se ovšem
dá poslouchat také jako uhrančivá pohřební
píseň. „Potřebuji jiný svět, tento je již skoro
pryč. Bude mi scházet vítr, jež mne tak dlouho
líbal,“ loučí Antony ve víceznačném refrénu
mimořádně povedené skladby, která vyšla už na
prosincovém EP Another World. Surreálné obrazy
plné květin a sněhu v písních snad odkazují na
pomíjivost krásy a spravedlnost přírody, v níž
všechno živé musí jednou zemřít.
K Antonymu vždy patřila velká témata stejně
jako patos či teatrálnost. Na nové desce se
mu ale poprvé stane, že skouzne do zbytečné
manýry. Jako kdyby se až příliš spoléhal na svůj
výjimečný hlas a třeba Dust and Water už působí
jen jako zbytečná exhibice. Když pak v asi nejpřekvapivější skladbě alba Aeon vypustí svoje
operní vibrato a civilní projev doplní elektrická
kytara, je to jako závan svěžího větru, který
rozetne hutnou melancholickou atmosféru
alba. Něco takového William Blake současné
hudební alternativy potřeboval. Škoda, že
k tomu na svém třetím albu nesáhne častěji.
Jeden americký recenzent si posteskl, že album
přichází v docela nevhodnou dobu. Euforie
kolem inaugurace prezidenta a v indie kruzích také kolem nové desky Animal Collective
– Antonyho generačních a částečně i žánrových
kolegů - rozhodně k pohřebním náladám nesvádí. Možná má pravdu a ztíží to bezprostřední
přijetí desky. Na druhou stranu ovšem hudba
Antony & The Johnsons vždy stála zcela mimo
přechodné nálady a vznášela se v bezčasí. Jako
pokračování jedné z klíčových desek našeho
desetiletí je The Crying Light uspokojivý počin,
který potvrzuje Antonyho výsostné písničkářské kvality. Smuténku jeho nové desky je však
dobré dávkovat opatrně.
Antony & The Johnsons - The Crying Light,
Secretly Canadian/Rough Trade, 2009.
Islands – Návrat ke kořenům
Kanadští Islands patří ke kapelám kolem montrealské scény, která v posledních letech vládne zámořskému indie rocku. Podobně
jako Arcade Fire nebo Wolf Parade se Islands neštítí velkých popových gest, jejich hudba ale umí být také intimní a křehká. Nejlépe
je to slyšet na výtečně přijatém debutu Return to the Sea z roku 2006. Loňské Arm‘s Way rozvinulo zvuk kapely do bombastických
aranží plných smyčcových nástrojů a dramatických vokálů, o které se stará Nicholas Thorburn. Někdejší člen jiných kultovních indie
hrdinů The Unicorns možná na své cestě od experimentálních lo-fi začátků ztratili něco ze své bezprostřednosti, „obývákové“
prostředí strahovské Sedmičky v něm ale určitě probudí vzpomínky na časy, kdy Islands ještě nebyli (hlavně za oceánem) tak slavní.
Islands (Kanada), 14. 2. 2009, Strahov 007, Praha
25
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Mirek Drábek
Soubor LETÍ opravdu letí
Letí je příhodný název pro mladý soubor, který si vytkl za cíl inscenovat současnou
dramatiku a má ambici stát se profesionály.
Myslím dokonce, že v představení Bazén
/premiéra 16. 1. Studio Švandova divadla/ se
potkal text Marka Ravenhilla se souborem jako
málokdy jindy. V podobném duchu se vyjádřil
i autor, který toho večera dorazil na premiéru
z Anglie. A jestli se postavy hry bály přiznat
sami sobě, že to, co chtějí, je vlastně vzrušuje, tak rozhodně diváci musí být po zhlédnutí
této inscenace vzrušeni neméně. Dle potlesku
soudě jsou i silnější a ušlechtilejší, což jsou
podstatná poslání divadla a možná setkávání
lidské společnosti vůbec.
Mladí aktéři hry touží nafotit svou nejtalentovanější kamarádku, která spadne do bazénu a každý po svém na tom nějak profitovat.
Umělkyně je však v textu připoutaná na lůžko,
a právě proto se asi ve hře tolik živelně tančí.
Osvobozující tanec totiž strhává a společně
s hudební složkou skvěle doplňuje slovo,
které se tak ve výsledném tvaru stává básní.
Letí by měla angažovat Česká televize, neboť
třinácté komnaty Marka Ravenhilla v podání
Letí netrpí trapně laciným cílem: řeknu na
sebe něco, abych si do budoucna zajistil větší
sledovanost. Ne. Postavy chtějí být lepšími,
než ve skutečnosti jsou, a sdělují to tak, že to
má svůj neoddiskutovatelný půvab. Přiznám se,
že jsem podezříval herce, že tolik tančí proto,
aby se unavili a posléze nepřehrávali. Módní
vlna coolness dramatiky se přece už vyčerpala, a proto je zajímavé sledovat pokračování
géniů po sezóně, když už nestačili zemřít mladí.
Pochybnosti přebilo téma, že nejen netalentovaní mají potřebu se ukrýt za určitou skupinu.
A tuhle kolektivnost a závislostní partu se
stvořit zdařilo mimořádně.
Tohle se ovšem nedá ani zdaleka tvrdit o hře
„Domeček pro buzničky U matky Kapavky“ /12.
a 13. 1. palác Akropolis/. Povrchnost, lacinost,
klišé a vulgarita, to byl můj soukromý dojem,
kterého jsem se během celé produkce už nedo-
kázal zbavit. Bavící se dav s povděkem vítal
herecké šarže a vše nasvědčovalo tomu, že diváci buď přišli na porno, nebo alespoň na senzaci
a čekají, kdy už se bude na scéně souložit, aby
tomu byli svědkem na vlastní oči a nejlépe mezi
prvními. Pobíhající ,hošani´, k tomu realistická
herečka z úplně jiné hry, ne-li doby. Inscenaci
nezachránily ani prostřihy současných scén,
hrátek dnešní mládeže v druhé půli, trpící klišé
- bezhraniční feťák, neukojený fotr natáčející si
mejdan v nejvypjatějších momentech na kameru, zatoulaný hledající a užvaněný adolescent,
který chce žít, ale nemyslet.
Přesto jsem měl subjektivní pocit, že pokleslý
humor neznamená ještě témata homosexuálů devalvovat. Některé církve i xenofobní
skupiny naší společnosti si zasluhují dostat
políček za to, že označují homosexualitu za
nemoc, již lze léčit. Zde políček nikdo nedo-
VĚJÍŘ S BROSKVOVÝMI KVĚTY
DIVOKÁ KACHNA
Adaptace čínské hry z konce 17. století. Milostný příběh mladého vzdělance jménem
Chou a nankingské nevěstky Siang, přervaný válkou a společenskou destrukcí konce
dynastie Ming. Odehrává se v druhé polovině čtyřicátých let 17. století. V inscenaci
se objeví některé pohybové prvky klasického čínského divadla. Režisér J. A. Pitínský
se do Divadla v Dlouhé vrací po deseti letech.
V Divoké kachně, jak bývá v Ibsenových hrách časté, se postupně
odhaluje minulost. Tato metoda byla přiléhavě popsána jako „prohrabávání vystydlého popela a objevování žhavých uhlíků pod ním.“
Divadlo v Dlouhé, Dlouhá 39, 110 00 Praha 1, 18. 2. 2009, 19:00, 13. 3. 2009, 19:00 Kchung Šang-žen, Vějíř s broskvovými květy, adaptace čínské hry z konce 17. století
26
stane a mně osobně bylo líto vidět plný sál
lidí na prvoplánové řachandě. Další událostí,
kterými kalendář souboru Letí přetéká, se
stala návštěva samotného autora Viliama
Klimáčka na 2. premiéře hry Aupairky 25.
ledna ve studiu Švandova divadla. Zpovědi
dvou malých českých lidí, jednoho au-paira,
který zaměstnavatele neustále obviňuje
z lakomství, aby se ukázalo, že sám krade,
a slečny, která se odjela do Londýna vdát a je
proto schopna udělat opravdu hodně, dodává
na síle až zpověď třetí postavy, která odjela do
ciziny, protože ačkoli má rodinu a dvě vysoké
školy, doma jí nikdo nepotřebuje. Herecky
tematizovaná a zprvu nepříjemná šarže, zde
nabývá na svém opodstatnění, a nečekaně se
obrací ve prospěch hry, protože ji lze chápat
jako východisko, ve kterém nepotřebná bytost
rozpouští svůj stesk.
16. 2. 2009, 19:00 Henrik Ibsen, Divoká kachna, Lovecké drama
Jaroslava Pokorná (Hedvika) získala cenu alfréda radoka za ženský
herecký výkon, plánovaná derniéra v květnu 2009
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autorka: Martina Křížková
Valčík s Bašírem
Je osobní, je angažovaný a je skvělý. Autobiografický film Ariho Folmana Valčík s Bašírem je kandidátem na Oskara, bodoval v Cannes a v létě uhranul diváky v Karlových
Varech. Teď atakuje emoce i v českých kinech.
Mladý Ari (Folman) se coby devatenáctiletý
voják zúčastní izraelsko-libanonské války.
Během izraelské okupace Bejrútu v roce 1982
je svědkem brutálního masakru v uprchlických
táborech Sabra a Šatíla, které spáchali příslušníci křesťanských falang. Nyní je z něj uznávaný izraelský režisér a má tak trochu problém
s pamětí. Nemůže si vzpomenout, co vlastně
přesně v Libanonu zažil. Vyhledá proto staré
přátele z vojny a vydá se zpět v čase. O putování
v labyrintu vlastního traumatu natočí film. Tak
se dá ve stručnosti shrnout děj zatím posledního snímku známého izraelského režiséra Ariho
Folmana. Jenomže o tento příběh jde ve filmu
až v druhé řadě. Drama, které je dokumentem
v animované podobě, zaujme hlavně nezvykle
snovou poetikou kreslených hrdinů. Zdánlivá
nemožnost dobrat se pravdy a zápas s vlastním
já v kulisách kruté skutečnosti si podmaňují
diváka podobným způsobem jako shakespearovská hra. Na politiku či dobový kontext můžete
klidně zapomenout. Ve filmu jsou sice přítomny,
ale je to stejné jako s dějem: hlavní zápas se
prostě odehrává jinde.
Autor nezapomenutelného snímku Svatá Klára
(1996), za který získal zvláštní cenu poroty na
festivalu v Karlových Varech, nebyl až dosud
mimo Izrael příliš znám. Valčík s Bašírem je Folmanův třetí celovečerní film. Debutoval v roce
1991 dokumentem Comfortably Numb (Příjemně
otupělí). Vypráví v něm o svých přátelích, jež
se snaží během první války v Perském zálivu
schovat do protiraketového bunkru v TelAvivu.
Už za tuto krutě dojemnou frašku dostal v Izraeli ocenění za nejlepší dokument roku. Prvním
hraným filmem, je právě Svatá Klára, jejíž děj
se volně inspiruje románem Pavla Kohouta.
Následoval film Made in Izrael (2001) a práce
na seriálech pro izraelskou televizi. Čtyři roky
strávil realizací svého kresleného opusu. „Válka
je tak surreálný zážitek a paměť tak nepředvídatelná a nespolehlivá,“ vysvětluje Folman, proč
se rozhodl natočený materiál převést z videa
do animace a zaútočit na pocity diváků, odkojených realitou televizních zpráv z nečekané
pozice. Při Valčíku s Bašírem jste v kině svedeni
hned prvním obrazem. Za technicky dokonalou animací váš mozek podvědomě očekává
vymyšlený příběh, který sice možná není úplně
pro děti, ale také ho není nutné brát až tak
vážně. Když vám dojde, že jste odložili zábrany
rozumu příliš brzy, protože tohle vlastně má být
skutečné, už jste příliš v tom. Sledujete Ariho
Nouzový východ
a jeho postupné prozření a jednoduše ztrácíte
šanci udržet si odstup. K tomu hraje podmanivá
hudba britského skladatele Maxe Richtera, jež
je další velkou devízou snímku. Nechat se takto
oklamat pouhou formou se obvykle neodpouští.
Alespoň v kině ne. V případě Valčíku s Bašírem
ze sebe ale uděláte kašpara celkem rádi. Protože cítíte, že film, kvůli jehož vzniku se Folman
sám zadlužil, vás opravdu potřebuje mít na své
straně. Jak jinak by vám mohlo dojít, že válka
je vždycky ničivá a nakonec sežere všechny,
ať už skončí živí nebo mrtví. Jde o rozhřešení
pro autora, ne pro vás. A vy mu ho nakonec
rádi dáte.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
Režisér Americké krásy Sam Mendes se opět vrací
k dramatu, což je žánr, který mu očividně svědčí.
Donutí svou ženu KateWinslet a jejího přítele Leoparda DiCapria, aby si v něm spolu zahráli, a hned
jsou z toho Zlaté glóby a nominace na Oskara.
Volná adaptace Fitzgeraldovy povídky
s Bradem Pittem a Cate Blanchettovou
v hlavní roli. Příběh o muži, který
jen mládl, ovládl letošní oskarové
nominace.
Nouzový východ
(USA, 2008, režie: Sam Mendes, 119 min.)
Podivuhodný případ Benjamina Buttona
(USA, 2008, režie: David Fincher, 166 min.)
.
27
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
Autor: Daniel Pick
Kdepak štůček…
Přestože nechci Vás, vážené čtenáře časopisu jakkoli podceňovat, dovolte mi se s Vámi
podělit o zážitek z návštěvy tiskárny.
Několik prodejců Nového Prostoru bylo pozváno
panem Vladimírem Dostálem, ředitelem pro
klíčové zákazníky Europrint a.s., na prohlídku
tiskárny. Ať také vědí jak se taková věc vlastně vyrábí, když už jí prodávají. Ať vidí, že to
i v dnešní elektronické době vůbec není jednoduché, než časopis spatří ruku čtenářovu.
Hned ze začátku musím upozornit, že představa
o tiskárně jako místu, které je zahlceno stohy
papíru mezi kterými se pohybují od hlavy až
k patě od tiskařské černi zapatlaní dělníci
a sazeči je zcela mylná. Dnešní tiskárna je
místo vesměs čisté, ač trochu hlučné.Když
pan ředitel přivedl návštěvu do místnosti,
která je plná displejů, obrazovek a tlačítek
a připomíná kokpit raketoplánu, nestačili se
INZERCE
pan Jirka, Jarda a Jirka pozorně poslouchají
prodejci divit. „Tak tohle je velín“, prohlásil pan
ředitel.“Odtud se to celé řídí. Tady se to zadá,
upraví, naprogramuje a ono už to potom támhle
tiskne“.“To je něco jako „ŠTŮČEK“, prohlásil pan
Jaroslav, „že jo“? „Ano, něco jako DŘÍV býval
štůček. Ale dnes? Dnes se toho lidská ruka skoro
nedotkne.Ta mašina má v sobě osm základních
barev a zbytek, tedy všechny potřebné odstíny
si namíchá sama! Pak už jen plachty potištěného papíru putují od stroje ke stroji, různě se
formátují, skládají a podobně. Ale nemyslete si,
člověka tu přece jenom potřebují. Založit archy
tak, aby si je ta mašina vzala umí jenom šikovné
ruce. A zkontrolovat jestli netiskne úplné volo-
viny a naskládat časopisy do komínků, které
jsou připraveny k balení dokáže zase jenom
člověk.No a nakonec se to ořízne a ty odřezky
se vysají a putují tímhle potrubím na druhou
stranu haly“, říká pan ředitel. Návštěva putující
po stopách potrubí dojde až do místnosti, kde
se z odřezků lisují ohromné balíky, které jdou na
recyklaci.Tak vida tady recyklují, milí čtenáři.
Nakonec návštěvy nás pan Dostál pozval na
občerstvení do místní kantýny, kde jsme si dali
báječný oběd a pak jsme odjeli zase do práce.
Rádi bychom touto cestou poděkovali panu
Dostálovi za vstřícnost, kterou nám projevil
a za čas, který s námi strávil.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
sms a e-maily
Dobrý deň!
Viem, že nemusím a že sa
Vám to možno ani nebude
chcieť čítať, no predsa len
chcem povedať, čo sa mi
dnes stalo.
Som študentom Masarykovej univerzity v Brne. Dnes
ráno som šiel do obchodu
a pred ním jeden chlapík
predával časopis. Keď
som donedávna stretával
takýchto ľudí, pomyslel som
si, ako asi väčšina: ŽOBRÁK,
ČO PREDÁVA ČASOPIS. Neviem prečo, ale takto som sa na tých ľudí
zvykol pozerať. Väčšina žobrákov vás obťažuje, keď idete okolo, sú už
príliš vtieraví. Keďže som ho zbadal z diaľky, siahol som si do vrecka,
kde som nahmatal nejaké drobné a povedal som si, keď zapýta, hodím
mu a pôjdem preč. Veď sme ľudia, mám s nimi sčasti súcit... Zostal
som v šoku, starší pán odo mňa nechcel peniaze, on iba predával
časopis. Nedalo mi to, tak som sa s ním dal do reči. No moje prekvapenie, príjemný pán, ktorý o peniaze nežobre, ale si ich predajom
časopisu NOVÝ PROSTOR zarába. Povedal mi, ako to funguje, ako
často predáva a aj o jeho nie ľahkom živote som sa dozvedel viac.
Mimochodom, zistil som, že je najdlhšie predávajúcim tohto časopisu
v Brne, predáva ho už vyše šesť rokov, má stálu klientelu.
Z toho človeka vyžaroval akýsi pokoj, ja som ho sprvoti považoval
iba za niekoho, kto žije na ulici a pletie sa pod nohy nám - slušným
ľuďom. No vôbec to tak nie je. Nebol vtieravý, bol milý, obetoval mi
pár minút na rozhovor, nechal sa vyfotiť a ponúkol ma aj cigaretou.
Nášho rozhovor pravdupovediac netrval dlho, vonku bola zima, pán
má zdravotné problémy, okrem toho mu utekal „kšeft“. Myslím si, že
si bol dobre vedomý toho, ako mu je predaj Vášho časopisu prospešný, pomohol mu postaviť sa na nohy, za čo je, podľa jeho vlastných
slov, vďačný. Nakoniec som si jedno číslo kúpil aj ja.
Počas nášho rozhovoru som si uvedomil, že týmto ľuďom dávate
šancu na lepší a plnohodnotnejší život.
Už nikdy si nepomýlim žobráka, ktorý vysedáva pred nákupným
centrom a robí zo seba najväčšieho chudáka (dokonca príde žobrať
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
s deťmi či zvieratami, lebo dúfa, že v nás skôr vyvolá súcit, ľútosť),
s človekom, ktorý solídne predáva časopis a na svoju prácu je aj
náležite hrdý.
Pri tom všetko, som sa zabudol opýtať pána na jeho meno, ale ako
som zistil pri prezeraní fotografií v pc, o nič som neprišiel, pretože
mal riadne pripnutý preukaz. Olda (B 476).
Nielen za neho, ale aj za všetkých ostatných predajcov časopisu Vám
chcem poďakovať, a dúfam, že Vaša činnosť bude aj naďalej veľkou
pomocou pre ľudí v sociálnej tiesni.
S pozdravom,
Váš nový čitateľ Tomáš
Milý kritiku Duffy , nespokojený s anglickou stránkou! Slovo oath
znamená kletbu, přísahu. Příště sáhni po slovníku, pak teprve
kritizuj.
Zdraví Jane
Prosím o darování dětské postýlky i s matrací. Miminko je už na
cestě. Předem děkuji!
Prodejce Pavel tel. 737 433 860
Vážená paní či slečno Marie Dvořáková!
Nemohu vám nepoděkovat za vás článek v NP č. 320. Při jeho čtení
jsem si pokapal brýle slzami a to už jsem docela tvrdý chlap. I já
občas pomůžu těm ještě chudším. Je to fakt krásný pocit, i když si ho
často nemohu dopřát.
Prodejce z Vltavské a Vinohradské Milan Kusý
S politováním vám musíme oznámit,
že nás dne 10.01.2009 navždy opustil
pan Mikuláš Bakoš, prodejce NP,
jehož posledním místem prodeje byla
ulice Ječná, Praha 2.
S úctou vzpomínají pracovníci NP
a prodejci.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
29
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: GHETTA | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | SVĚTOZOR
The Big Issue In Scotland, January 26, 2009Adam Forrest
What next for Guantanamo?
The first step, civil liberties campaigners agree, is to end the system of military commissions, a legal black hole set up by the Bush administration to allow detainees to
be tried outside of international and domestic standards.
Guantanamo by Banksy.
This would prevent the trial of Omar Khadr,
a Canadian imprisoned and interrogated at
Guantanamo when he was just 15, and signal
the new administration’s desire to see the
conventional rule of law restored.
What then? What’s to be done with the remaining 250 prisoners? Most estimate that there
is enough evidence to put around 40 to 50
detainees on trial in US courts. Human Rights
lawyer Clive Stafford Smith, whose organisation
Reprieve has represented many of the most high
profile detainees at Guantanamo, believes the
camp’s end is nigh. “We’ve been in discussion
with Obama’s transition team about it, and
closure is a very high priority for them,” he
tells The Big Issue. “We’ve relied on the federal
courts for 200 years. If the government thinks
they’ve done anything wrong, then put them
on trial in a regular court.”
Ken Gude, director of international rights at the
Centre for American Progress believes another
option would be to use military courts, as prescribed by the Geneva Convention, but would
not apply to most detainees since they were
not picked up on the battlefield. “The most
30
favoured route should be regular federal trial,”
says Gude. “Those procedures have already
been used to incarcerate and put on trial some
of the most dangerous terrorists. The US justice
system has the ability to handle it. It’s a great
a shame and tragedy that we pursued a course
that threw aside all that and viewed traditional
justice as deficient.”
America may have to deal with some difficult
trials and unpalatable verdicts as it returns
from one idea of justice to another. Susan
Crawford, the Bush administration official in
charge of the military commissions, recently
admitted torture was used to obtain testimony from Mohammed al-Qahtani, a Saudi
man suspected of involvement with the 9/11
attacks. “It demonstrates how incompetent
and mismanaged the process has been,” says
Gude.
Another 150 or so of Guantanamo’s detainees
are already cleared to leave, but as refugees
in danger if they return to countries of origin,
are in need somewhere to go. So far only Portugal and Albania have accepted to resettle
some of the prisoners, but many observers
believe several other European countries,
including Britain, France and Germany, are
willing to work with the Obama administration to f ind a solution. The government of
Yemen will also have a big part to play in any
resolution – 97 detainees are Yemeni – but
the US is reluctant to let them return until
there is a rehabilitation programme set up
to its satisfaction.
Resettling the refugees would leave one final,
anomalous group at the place Tony Blair once
described as a living anomaly” – the detainees considered to dangerous too release, but
for whom there isn’t sufficient evidence to
charge. “It’s a bizarre category,” says Stacey
Sullivan, counterterrorism advisor at Human
Rights Watch. “At some point, you either get
evidence to prosecute or let them go. Our recommendation has been to review the cases and
put them into one category or the other. You
have to live with letting some go. Potential
terrorism suspects can be watched.”
Sullivan’s point speaks of the wider, ongoing
struggle to uphold human rights as America engages with its’ enemies, either real or imagined.
Stafford-Smith estimates the United States currently keeps 20,000 in military prisons around
the world; places where the concept of habeas
corpus is sketchy, at best. “We can’t keep treating the (terrorism) situation like it’s a war and
rules don’t apply – we’ve got a criminal justice
system, we should just use it.”
Slovníček
Interrogated – vyslechnutý
Estimate – odhad
Detainees – zadržovaní
Nigh – blízko (zastarale, básnicky)
Closure – uzavření, skončení debaty
relied – spolehlivý, spoléhal se
prescribed – předepsaný
incarcerate – uvěznit
unpalatable – nechutný, odporný
testimony – svědectví, důkaz, výpověď, též
zákon, desatero, Písmo svaté
reluctant – neochotný, váhavý
prosecute – vést žalobu
Ã È Õ À Ã Ë Î
õ Ÿ é è í n ì Ÿ
á
à
ë
ä
í
±³­Ÿ±­ŸčŸ°­Ÿ²­Ÿ±¯¯¸
w
Ñãâ뙞ðíkìvéžäãñòçôßêóžÊÞéaæëóâëñòïޞøôãžâçôbé÷ªžéòã‹vžìߞèãôçŽòçžáæònèvžôçânòžíìåöß©ñÞëâ੝âõíâïæêâëñ©Þòñìïð蘝íŠuðñòí©íŠâèïÞjìóaëu›aëíìò›æñuëìó˜àå
ñâàåëìéìäæuÞêláæu«
Äãñòçôßêžànæã랳áëužìßàvâì㞰­íŠâáðñÞóâëužßžèñíóžëãøçžìçëçžìßî‹véêßâžôvònøìmžî‹ãâñòßôãìvžÁãì÷žÑßøé÷ž°®®¶žÈëæåìóëޞÊãìé÷žÀßðò˜€éíômžìãàížÁâÀÞíìžáæíðãíåðßäé÷ž
Éßòã‹çì÷žÑòóîãáémžíæíâìíáãìmžôžñíóònœçžížÁãìóžÈßðëçê÷žÈã‹bàéíôm¬žÂçôßâêힿêäðãâžôãžâôí‹ãªžéòãðmžñãžônìóèãžô™æðßâìnžìíô™ëžäíðëb랜çômæížóënìvªžøߋßâçêížìߞîðíåðßëž
ìßžîãðäíðëßìáç«éíìáãðòÂêæéöíâžÆßìâߞÅíòãžìãàížéßàßðãòìvžôãkãðžÊìëâöÑïÞëðãìïêÞëàâøìbëmžœãìñémžäíðëßáãžÑãáíìâæßìâžÕíëã쬞ÃöîãðçëãìòbêìvžîðíñòíðžÌíž
óôãâãžçìñáãìßáçžÈßìߞÌãàãñémæížËâ‘íé똝ðâ몞øߞéòãðíóžøvñéßêžÂßôçâžÎðßáæߋžÁãìóžÑßøé÷žßžÂçôßâãêìváæžìíôçìžøߞæãðãá陞î‹vñòóîžôžíàíðóžßêòãðìßòçôìvžâçôßâêí¬žÂôߞñíókßñìmž
ìãèóøìbôßìnèŽvžòßìãkìvžkãñémžñíóàíð÷žČÁÌѝ²­±ÞËÞëìåaàåžČžóôãâíóžñômžîðíèãéò÷žôžâçôßâêãžÎíìãá¬
Äãñòçôßêžàóâãžîðíàvæßòžìߞ¶žëvñòãá渞¾éãïâáóâáóìŠâ©Íìëâ੝¾ïàåÞ©Ïìõö¬ËìÁ©ÁòëàÞëÀâëñï⩝ÐñòÞé읾éñ½ªÅÞéޝ°­©ÉޝÃÞßïæàޝޝÅÞéޝÀ¬
õõõ¬ëßêßçìôãìòóð߬áø
Âðßëßòóðåçáéíóžìíôçìéíóžäãñòçôßêóžóðkãìíóžî‹ãâãôŽvëžîðíäãñçíìbê˜ëžèãžéíëîêãòìvžóôãâãìvžîðíèãéò˜ªžéòãðmžøôvònøçê÷žôãžô™ànðóžâížâðßëßòóðåçãžñâðóœãìvžÌíôbžñvžîðížðí鞰®®·¬ž
Èãâìbžñãžížëçëí‹bâìmžóënêãáémžîíkçì÷ªžéòãðmžàóâíóžî‹vŽòvžðíéžîðíâóékìnžøߎòvònì÷žÌíôíóžñvòvžßžìßàvøãì÷žâížkãñé™áæžðãåçí옞ߞøßæðßìçkv¬žÒ÷òížîðíèãéò÷žàóâíóžìߞäãñòçôßêóž
î‹ãâñòßôãì÷žôž¿êònžČžÆßê㞱®¬
Ëãøçžô÷àðßì™ëçžî‹ãâñòßôãìvëçžèñíóžìßžÉޝÈÞëñ˜ëޞ¿ìì÷žÂóáæ߀íômªžÆëªÃæëæñìžÔnð÷žÍìâðߎvéíômªžåãìâãðíô™žéßàßðãòžÒæêޝíìá÷æêòžÈßéóàߞÄíêôßðkì™æížìãàížèãâç왞
ðãåçíìbêìvžøbñòóîáãžî‹ãæêvâé÷Ȟî‹ãâñòßôãìvžçìñîçðíôßìmžœçôíòãëžÐíàçìñíìߞìߞíñòðíônž«Óa›èޞÈßìߞÉíëbðéߞߞÈç‹væížÂíàãŽã¬
ԞâßêŽvžìíônžø‹vøãìmžäãñòçôßêíômžñãéáçžÀvêmžôðbì÷ªžà÷êížô÷àðbìížî‹ãâñòßôãìvžÊÞéaðêïñžž¿âmê÷žÑòíâíêíômªžéòãðmžôøìçéêížôãžñîíêóîðbáçžñžòô˜ðkvëžòßìâãëãëžÑéóòð¬
ÄãñòçôßêžìßôŽònôóèãžîðßôçâãêìnž‹ßâߞæíñò˜žøãžøßæðßìçkvªžßà÷žñãžñãøìbëçêߞñãžñíókßñìíóžkãñéíóžñámìíóžìíômæížâçôßâê߬žÎ‹ãæêvâéߞóéßøóèãžðãîðãøãìòßòçôìvžô™ànðžòíæíªžáížøߞ
ëçìóꙞðíéžìߞîíêçžìíômæížâçôßâêߞôøìçéêížßžáížñçžøßñêíóœvžîíøíðìíñòžôã‹ãèìíñò窞ëmâçvžçžøßæðßìçkìváæžäãñòçôß꘬
ÀnæãëžéíìbìvžËßêmžçìôãìòóð÷žîðíànæìãžòßémžâíîðíôíâ왞îðíåðß몞èãæ휞ìãèøßèvëßônèŽvžñíókbñòvžàóâãžàóðøߞîðíèãéò˜žÑàßêžæí­èv­òퟞžÑòãèìnžèßéížìߞñãøìßëíôßáváæžôãkvðává檞
éâãžëbžéߜ♞’kßñòìvéžëíœìíñòžîíà™òž³žëçìóòžóžñòíêãkéóžñžíñíàíóžâðóæmæížîíæêßôvªžòóžàóâíóžëvòžóënêá窞éóêòóðìvžíðåßìçøbòí‹çžßžîðíëíòm‹çžî‹vêãœçòíñòžíñêíôçòžßžøßóèëíóòžñômæíž
îßðòìãðߞìߞâðóæmžñòðßìnžñòíêó¬žÒßòížßéáãžàóâãžî‹vñòóîìbžîíóøãžî‹ãâãëžøßðãåçñòðíôßì™ëžæíñò˜ë¬
Ìߞî‹ãæêvâéóžËßêbžçìôãìòóðߞè眞îížîbòmžìßôbœãžîóòíôìvžäãñòçôßêžÓâéèaæëóâëñòïÞªžéòãð™žñãžàóâãžôžî‹vŽòvëžðíáãžéíìßòžôžÉæßâïà橝ÍÞïáòßæàuà婝Ìéìêìòà橝ÅïÞáàæÈïaéìól©
Íé÷ëæÞ¿ïëm¬žž
ÔváãžçìäíðëßávžÈßéóàž-ãðëbéª
èßéóà¬áãðëßé¾ìíôßñçò¬áøªžžòãꬸž©²°®žµµµž¯¶´ž²´¯
ö
ö
ö ­
Tiráž
à
ë
à
è
í
õ
ä
í
ó
ô
ñ
à
­
â
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je
nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí
pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky.
Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce,
publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město, 128 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected] koncept:
Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553,
šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana
Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický
koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776
782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy,
U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový
dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301
00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
ì
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500
ù
NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH
Testuje se ještě kosmetika na zvířatech?
Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují?
Není to už dávno zakázáno?
A jak je to s prostředky pro domácnost?
Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz