Untitled - Between

Transkript

Untitled - Between

Karibikem po Americku 2012
Obsah
Obsah ....................................................................................................................................... 1
Mapy cesty .............................................................................................................................. 2
1. den – sobota 3.3. náročná cesta do Karibiku .................................................................... 4
2. den – neděle 4.3. první seznámení s Portorikem .............................................................. 4
3. den – pondělí 5.3. jihozápad Portorika.............................................................................. 8
4. den – úterý 6.3. západ centrální části .............................................................................. 11
5. den – středa 7.3. kaňon a termální bazény ...................................................................... 15
6. den – čtvrtek 8.3. světélkující zátoka .............................................................................. 17
7. den – pátek 9.3. El Yunque první den ............................................................................. 20
8. den – sobota 10.3. El Yunque druhý den ........................................................................ 23
9. den – neděle 11.3. první seznámení s „plovoucím hotelem“ ......................................... 26
10. den – pondělí 12.3. Svatý Tomáš .................................................................................. 30
11. den – úterý 13.3. volný den na moři.............................................................................. 33
12. den – středa 14.3. Barbados ........................................................................................... 36
13. den – čtvrtek 15.3. Svatá Lucie ..................................................................................... 40
14. den – pátek 16.3. Svatý Krištof a Nevis ........................................................................ 43
15. den – sobota 17.3. Svatý Martin .................................................................................... 46
16. den – neděle 18.3. zpátky na pevnině............................................................................ 52
17. den – pondělí 19.3. svatební den ................................................................................... 55
18. den – úterý 20.3. Vieques............................................................................................... 59
19. den – středa 21.3. Culebra.............................................................................................. 62
20. den – čtvrtek 22.3. Culebra ............................................................................................ 65
21. den – pátek 23.3. odlet do NYC .................................................................................... 67
22. den – sobota 24.3. New York ........................................................................................ 70
23. den – neděle 25.3. zpátky doma .................................................................................... 75
Náklady na cestu ................................................................................................................... 76
Auto mapa Portorika............................................................................................................. 77
Mapa metra v New Yorku .................................................................................................... 81
Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák
Vytištěno: 30.8.2013
Email: [email protected]
Web: http://between.wz.cz
Copyright © Karel Mezihorák 2012
1/81
Mapy cesty
Plavba po Malých Antilách se začátkem a koncem plavby v San Juan, Portoriko.
1 - Svatý Tomáš (Americké panenské ostrovy), 2 – Barbados, 3 – Svatá Lucie, 4 – Svatý
Krištof a Nevis, 5 – Svatý Martin (Nizozemí / Francie)
2/81
Mapa Portorika s vyznačenou trasou.
Čísla 1 až 20 jsou místa kde jsme spali
(9-15 byly noci na lodi).
3/81
1. den – sobota 3.3. náročná cesta do Karibiku
Před 9h jsme opustili domov v Černošicích a na letiště jsme dorazili s víc jak dvou
hodinovým předstihem. Váhový limit zavazadel do letadla byl 23 kg. Tentokrát jsme se
k němu zdaleka nepřiblížili a poprvé jsem měl lehčí batoh než Hanka. Já měl 12,9 kg a Hanka
14,2 kg. Bylo znát, že jsme tentokrát neměli stan, jídlo a také, že jsme letěli do teplých krajin.
Hanka, majíc strach z létání, si vzala na uklidněnou nějaký prášek a měla záchvaty smíchu.
Před odbavením zavazadel byl rozhovor s bezpečnostním úředníkem, který se ptal kdo balil
naše zavazadla, co v nich je, jakou elektroniku vezeme, kdy jsme ji koupili a podobně. Hanka
se držela, ale já na ni viděl, že reaguje vysmátěji než normálně. Naštěstí jsme prošli a
pokračovali v odbavení. Brzy jsme odbavili zavazadla až do San Juanu v Portoriku.
Při nástupu do letadla jsme svatební šaty pověsili do šatny a usadili se. Hanka pod vlivem
prášku snášela start relativně dobře. Kromě amerických letušek byla na palubě jedna česká a
jedna slovenská mluvící skoro česky. Slovenka byla takové roztomilé neformální děvče, což
bylo dost nezvyklé, ale příjemné. Obvyklá formální hlášení zněla, jak kdyby to říkala poprvé
a mluvila lidově. Když obsluhovala, tak byla samá sranda a žádná obvyklá odměřenost a
formální profesionální odstup. Hanka se ptala, zda by ji nevzali k pilotovi do kabiny, ale dle
očekávání jí to nedovolili a řekli, že na to jsou přísná bezpečnostní pravidla. Dlouhý let
proběhl celkem v klidu, ale byly časté dlouhé turbulence.
Na přestupu jsme prošli emigračním, kde se snímaly otisky prstů a porovnávaly s těmi v pasu.
Vyzvedli jsme si batohy, které jsme jen přendali na další pás a nastoupili do dalšího letadla.
Následující den jsem měl řídit, tak jsem se chtěl aspoň trochu vyspat. Bohužel díky
turbulencím mě Hanka nenechala spát a dospělo to zas až do fáze, kdy říkala, že už nikdy
nepoletí. Nezbývalo moc času, ale aspoň na chvíli jsem usnul.
2. den – neděle 4.3. první seznámení s Portorikem
Byla skoro 1h ráno (českého času 6h ráno), když jsme vystupovali. Jelikož
to byl v podstatě vnitrostátní let, tak jsme v San Juan opustili letiště bez
jakýchkoliv kontrol.
Napsal jsem SMS naší svatební agentce Maribel, že jsme na
letišti a ona že za chvíli dorazí. Ten večer organizovali
svatbu, takže dorazila vyfiknutá. Dali jsme jí Hančiny
svatební šaty a jelikož jsme neměli ani jeden u sebe
smlouvu, tak říkala, že dorazí znovu tak za hodinu a přinese
ji. Jela domů odvézt věci ze svatby, kterou organizovala a
převléknout se.
My jsme si lehli do odletové haly na zem a snažili se usnout.
Byla tam hrozná zima. Když dorazila Maribel, již v „civilu“,
tak jsme pokecali o svatbě co a jak, o naší cestě po
Portoriku, podepsali jsme smlouvu, zaplatili a rozloučili se.
Před letištní halou, San Juan
4/81
Byly skoro 3h ráno a my jsme se přesunuli před halu, kde jsme si ustlali na dlažbě na zemi.
Bylo tam krásně teplo oproti přehnaně klimatizované hale. Usnout se mi už ráno asi
nepodařilo, ale bylo příjemné se natáhnout a nebýt skroucený jak v letadle. Někdy kolem 6h
ráno kolem nás proudilo už tolik lidí, že jsme ukončili naší snahu spát. Ačkoliv tedy spíš mojí
snahu, protože Hanka měla špunty do uší, ležela na obou batozích, ve spacáku a spokojeně
pochrupávala.
Rezervaci v autopůjčovně jsme měli až na 8h, kdy otevírali. Zkusili jsme zajet do
autopůjčoven, které měli nonstop, ale když nám v druhé řekli, že mají vše v rozumné ceně
obsazené, tak jsme to vzdali. Původně jsem ani nechtěl dělat rezervaci a měl jsem v úmyslu
řešit to až na místě, ale ukázalo se, že by to byla velká chyba. Poflakovali jsme se před letištní
halou a pozorovali, jak střídavě hustě prší a pak zas neprší. V 8:15 přijela dodávka společnosti
Sixt a dovezla nás do autopůjčovny, která nebyla hned u letiště. Chvíli jsme řešili
administrativu a připlatili si 3 $ na den za dálniční známku. Jak se později ukázalo, to byl
poplatek za servis, že aktivují známku pro plynulý průjezd mýtným a nikoliv, že by pak už
člověk nemusel platit ty poplatky. Pán na obrázek auta nakreslil, kde jsou jaké škrábance, což
jsem pak podepsal. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornost, ale to je věc, kterou je třeba brát
vážně, protože jinak taky člověk může platit za to, co nezpůsobil. Předal mi klíčky, já se ho
zeptal na pár drobností k ovládání auta a auto bylo naše.
Nejmenší auto, jaké půjčovali
Maják u města Arecibo
V USA, pod které Portoriko spadá, mají pouze automatické převodovky, takže jsem byl
z toho trochu nervózní. Navíc být hned uprostřed San Juanu a mít seznamovací úvod takový,
že je třeba se vymotat z velkého města, nebylo zrovna ideální. Na druhou stránku, mnohem
víc mě děsilo, jak se dostaneme nazpátek do autopůjčovny a jak jí budeme v tom velkém
městě hledat. Každopádně na tuhle starost byl zatím čas. Na prvních 10 metrech jsem se
seznámil s citlivostí plynu a už jsem najel na silnici. Semafory umístěné za křižovatkami,
některé jiné dopravní značky, jiné předpisy pro přednost v jízdě a podobně, ale naštěstí po
dvou křižovatkách jsme najeli na dálnici 22, která nás vyvedla ze San Juanu a my pádili na
západ podél severního pobřeží. Čekal nás nejdelší přejezd naší dovolené, což bylo okolo
200 km. S ohledem na únavu jsme zvažovali změnu trasy, ale jelikož Hanka dobírala nějaké
prášky a nemohla moc na sluníčko, tak se ten přejezd jevil stále jako nejlepší varianta. Moje
nervozita z řízení byla větší než únava, takže jsem se celkem bez problému držel v bdělosti.
Úspěšně jsme projeli asi třemi branami mýtného, kde jsme nemuseli zastavovat díky dálniční
známce.
5/81
Abychom si udělali pauzu, tak jsme sjeli z dálnice do městečka Arecibo, respektive k majáku
a pláži kousek vedle města. Maják byl oplocen a platilo se vstupné, tak jsme to vynechali. Na
pláži bylo několik lidí plujících na surfu ve stoje s pádlem, tzv. paddle boarding. Bylo dost
horko a sluníčko pálilo, takže jsme se dlouho nezdrželi a pokračovali.
Kupodivu mi automat nedělal problémy a neměl jsem snahu řadit a šlapat na spojku. Trápil
jsem se trochu s rychlostními limity. To že je mají v mílích, by nevadilo, ale jednak jsem
nevěděl, jaké jsou a také jsem nebyl schopen poznat začátek a konec města. Mají naštěstí
docela hodně značek s limity a zbytek jsem jel pocitově. Částečně podle ostatních aut, ale oni
jezdí občas dost nad limit a jindy zas dost pod limit.
Než jsme najeli na dálnici, tak jsme zastavili u stánku vedle silnice, kde dvě holky dělaly něco
na ohni. S angličtinou jsem nepochodil, tak jsme začali španělsky. Hanka měla taštičku
s kuřetem a nějakou rolku z kraba zabalenou v listu a alobalu. Já si dal rýži s vepřovým. Jak
bylo vedro, tak jsem ani neměl moc hlad a skoro to nedojedl.
Po dálnici jsme pokračovali dál a když jsme dojeli na konec ostrova, tak jsme pokračovali na
jih po pobřeží. Když jsme minuli město Mayaguez, tak jsme sjeli z dálnice na silnici 100.
Cesta se zúžila, ale jinak byla stále v pohodě. Když jsme sjeli na silnici 301, tak přibylo děr a
nepřehledných zatáček.
Smrduté jezírko u majáku Los Morrillos
Na jihozápadním cípu Portorika
Naše představa opuštěného jihozápadního
konce ostrova se ukázala jako mylná.
Naopak se potvrdilo, že Portoriko je hustě
zalidněné a se svými 4 miliony obyvatel na
9 000 km2 má víc než trojnásobnou hustotu
obyvatel oproti České republice. Projížděli
jsme nějakými vesnicemi a nebylo tam
žádné opuštěné místo vhodné na spaní, po
kterém jsme koukali. Kus před majákem
Los Morrillos Lighthouse skončila asfaltka a
drncali jsme po kamenité cestě. Cesta se
zúžila a objevily se parkující auta.
Zaparkoval jsem hned na kraji. Tím, že
Hanka neměla ještě být moc na sluníčku, tak
jsem ještě dvakrát popojel dál, vždy
Písečná pláž pod majákem
6/81
v domnění, že už to bude kousíček na pláž a k majáku. Místy to bylo o zrcátka a doufal jsem,
že někdo nepojede v protisměru, protože by se tam velmi špatně couvalo. Nakonec jsme
zaparkovali jen kousek od nejbližšího možného parkovacího místa pod kopcem s majákem a
dokonce v částečném stínu.
Karibské moře
Útesy okolo majáku
Vyhřívající se leguán
Mořští ježci
Hanka sepisuje deník
Šel jsem nejdřív sám na pláž okouknout stinná místa a pak jsme tam šli oba. Než se došlo na
pláž, tak jsme míjeli smrduté jezírko. Pach síry a mrtvě vypadající okolí jezírka nám
připomnělo Nový Zéland. Byla neděle a tedy spousta lidí, ale našli jsme si místo. Kochali
jsme se krásným výhledem na útesy, vlny a Karibské moře. Když bylo slunce níž a tolik
nepálilo, tak jsme vyšli na kopec k majáku. Byl tam krásný výhled nejen na pláž s lidmi, ale i
na vzdálenější pláž Playa Lucia. Když jsme se procházeli po útesu, tak jsme uviděli dva
leguány. Pozorovali jsme je a pak se vrátili na pláž. Na kraji moře jsme viděli spoustu černých
mořských ježků. Chvíli jsme tam ještě pobyli a pak se vrátili k autu. Bylo potřeba najít místo
na spaní. Vrátili jsme se po silnici 301 a odbočili na silnici 303. Po chvíli tam bylo vhodné
místo vedle silnice na zaparkování a spaní. Byli jsme docela unavení a tak jsme po západu
slunce příliš neotáleli a ulehli.
7/81
3. den – pondělí 5.3. jihozápad Portorika
V 3:30 zazvonil budík a Hanka si vzala prášek. Cítil jsem se docela vyspalý, jelikož jsme
spali už okolo 8 hodin, ale snažil jsem se ještě usnout. Už to moc nešlo. Kolem 6h ráno jsme
se oba už jen převalovali a tak jsme se rozhodli vrátit na pláž a být tam na východ slunce.
Když jsme dojeli pod maják, tak se už rozednívalo. Rychle jsme sbalili pár věcí a po pěšině
stoupali k majáku Los Morrillos. Bylo úplně jasno, ale na horizontu bylo trochu mraků, takže
slunce vycházelo trochu výš. K majáku jsme došli včas a po chvíli začalo slunce vykukovat.
Bylo to hezké, jak vylézalo a osvětlovalo maják a okolí. Sešli jsme na pláž, kde nikdo nebyl.
Bylo to úžasný mít takhle krásnou zátoku jen pro sebe. Byly docela vlny, ale bylo příjemné
smočit se a smýt se sebe pot. Když se slunce vyhouplo výš, tak jsme se sebrali a šli zpátky
k autu. Cestou jsme se ještě zastavili u smrdutého jezírka, které nám připomnělo Nový
Zéland. Bylo to cítit po síře, kraje břehu byly zbarveny do červena, křoví dříve vyrůstající
z vody bylo mrtvé a jen tam trčely suché větve. Než jsme odjeli, tak jsem tam zápasil
s kokosem, který jsme našli a snažil se ho rozloupnout. Házel jsem s ním o kámen a po nějaké
době ho konečně rozlomil. Přeci jen ta měkká dužina obalující střed kokosu působí jako
tlumič na rány. Bohužel to byl jiný druh kokosu, než jaký se jí a tak jsem ho tam po rozlomení
nechal.
Maják Los Morrillos před východem slunce
Východ slunce na pláži
Opět jsme jeli po silnicích 301 a 303 a po chvíli minuli místo, kde jsme spali. Silnice 305 nás
dovedla na hlavnější silnici 116. Udělali jsme si zastávku na svačinu u liduprázdné pláže.
Tentokrát se Hanka trochu smočila, i když jsme převážně seděli ve stínu palmy. Na pláži byl
trochu nepořádek po víkendu, kdy je tam zřejmě hodně lidí, ale bylo tam několik chlápků,
kteří pláž uklízeli a odpadky dávali do pytlů. Bylo tam také molo s několika rybářskými čluny
a rybáři, kteří se chystali na lov. U města Guánica jsme sjeli zas na vedlejší silnici a po 334
dojeli k informačnímu centru parku Bosque Estatal de Guanica. Cesta byla velmi úzká, na
jedno auto a samá zatáčka. Potkali jsme jen jedno auto, s kterým jsme se nějak minuli, když
každý zajel půlkou auta do křoví. Vyzvedli jsme si mapičku parku a zjistili, že bránu do parku
otevírají ráno v 7h. Rozhodli jsme se nechat procházku na další den ráno, až nebude tolik pálit
slunce.
Úzkou silnicí jsme se vrátili do města a po silnici 333 se vydali podél pobřeží. Hezké výhledy
na moře. Nejdříve jsme sjeli k pláži Jaboncillo, kde jsme si v altánku snědli dříve koupené
menu z Burger Kinga. Byl pracovní den a pláž zela prázdnotou. Krom nás tam byli jen další
dva lidé. Zvažovali jsme, že tam přespíme a tak, když to tam obhlíželi policajti, tak jsem se
jich šel zeptat, zda se to tam na noc nějak zavírá. Nahoře, tam kde jsme sjeli ze silnice na
8/81
kamennou pěšinu k pláži, byla totiž závora. Oni že se to neuzavírá. Byla to tedy první
možnost případného noclehu. Jeli jsme dál podél pobřeží, až jsme dojeli na konec cesty, kde
byla velká zátoka, krásný písek a docela vlny. Dlouho jsme se tam poflakovali a jen tak
lelkovali ve stínu pod stromem. Připadalo nám to jako pěkné místo na přespání, lepší než na
předchozí pláži.
Ptáci ve smrdutém jezírku
Koupel s výhledem na maják
Dobývání se do kokosu
Kostely hýří barvami
Rybářské čluny
Hanka pózuje s palmou
Bylo ještě dost času do setmění, tak jsme popojeli kousek zpátky podél pobřeží, kde byly
krásné řady palem. Ukázalo se, že byly na placené pláži, která již byla zavřená. Každopádně
po dohodě s pánem u vjezdové brány, jsme tam mohli vjet a to zadarmo, když už bylo
zavřeno. Procházeli jsme se po pláži pod palmami, využili místního záchodu a snažili jsme se
shodit kokos s palmy. Trvalo to trochu déle, ale shodili jsme ho. Když jsme se vraceli k autu,
tak před námi posedávalo hejno osmi dravců, které jsme před tím pozorovali vysoko na
obloze. Měli tam něco k snědku a příliš si nás nevšímali. Byly zvláštní. Tělo a křídla nám
připomínaly tak trochu nějakého orla a červená hlava supa. Obcházel jsem je ze všech stran a
pozoroval. Později jsem zjistil, že to byl kondor krocanovitý.
9/81
Pláž v rybářském městečku
Soukromá placená pláž s palmami
Vrátili jsme se k autu a jeli zas na konec silnice k zátoce. Pozorovali jsme tam nádherný
západ slunce nad palmami. Se západem slunce odjela všechna auta. Krásně svítil měsíc a byl
skoro v úplňku. Jak se zešeřilo, tak se začaly objevovat auta. To narušovalo náš plán na klidný
spánek a hlavně chování přijíždějících bylo divné. Nevěděli jsme proč, ale bylo divné. První
pozitivní myšlenka byla, že jedou pozorovat želvy, které tam mohou být. Nicméně to se brzy
zdálo nepravděpodobné. Nově přijíždějící auta vypadala, jako že něco obhlíží, případně světla
zhasla jen na parkovací a projížděla kolem. V každém autě byl jeden chlap a někam se ztráceli
do tmy. Nebylo nám jasné, o co jde, ale bylo jasné, že to je divné. Radši jsme nasedli do auta
a odjeli. Když jsme zastavili na dalším odpočívadle, tak nás zas po chvíli nějaké auto
zkoumavě obhlíželo světly. Jeli jsme tedy zas o kus dál a zastavili na místě jen pro jedno auto,
aby tam už nikdo nemohl zastavit. Kolem 8h jsme ulehli a usnuli.
Kondor krocanovitý
Západ slunce nad palmami
Spal jsem jako špalek. Najednou mě probudil ostrý svit reflektoru svítící mi do obličeje,
jelikož jsem ležel na boku směrem k silnici. Hned mi došlo, že to jsou policajti, jelikož jediné
co jsem viděl, krom ostrého světla byly také modro červené majáky. Pár vteřin nic a pak se
ozvalo bouchání na kapotu. Rozespale jsem vstal a otevřel dveře. Stáli tam tři policajti a
koukali na nás. Krátce jsme si vysvětlili, že tam jen přespáváme a oni že na tomto místě
bývají pašeráci, tedy že to není úplně bezpečné. Ptal jsem se, kde máme přespat, jelikož o
půlnoci už těžko něco najdeme. Oni že nám ukážou bezpečné místo a ať je následujeme.
Rychle jsem odkopal spacák, srovnal sedačku, obul se a rozjel za nimi. Úzká silnice za tmy
v zatáčkách byla dostačující adrenalin, abych se rychle probral. Povolenou rychlost 25 mil za
10/81
hodinu nedodržovali ani policajti, takže jsem se jich sotva držel a za ostřejšími zatáčkami na
mě čekali.
Dojeli jsme na kraj města, kde nám u vody ukázali pobřežní cestu, kde to bylo bezpečné. Ještě
jsme chvíli pokecali, že obecně tam v této oblasti očekávají kolumbijské pašeráky a že ty auta
co jsme viděli na konci silnice, tak to že se tam scházejí gayové. Když policajti odjeli, tak
jsme se tomu hrozně smáli. My přemýšleli o želvách na pláži a při tom se to zdálo být tak
jasné, když se nad tím člověk zpětně zamyslel.
4. den – úterý 6.3. západ centrální části
Ráno jsme opět vstali velmi brzo. Stále jsme měli posunutý čas. Ještě za tmy jsme vyjeli směr
„suchý les“. K ještě zavřené bráně jsme dojeli před 6:30. Začali jsme snídat a po chvíli přijeli
strážci parku a bránu otevřeli. Úzkou cestou jsme zas dojeli na parkoviště, kde nikdo nebyl.
Vyrazili jsme na okruh po parku, který nám trval něco přes hodinu. Bylo to zvláštní a oba
jsme čekali něco jiného. Vegetace byla dost hustá, i když suší. Kaktusů nebylo až tolik,
respektive se ztrácely ve vegetaci a bohužel žádný z nich nekvetl. Sem tam jsme zahlédli
ptáčka, ještěrku nebo termitiště na stromě. Zaujaly nás také stromy, na kterých vysely jakoby
velké lusky fazolí. Vyhlídka, která byla spíš jen takový průzor v houští, byla pěkná a viděli
jsme hornaté vnitrozemí ostrova. Dřív než se otevřelo info centrum (9h) jsme odjížděli, což
bylo někdy po 8h.
Vyhlídka v suchém lese
Cesta v Bosque Estatal de Guanica – suchý les
Další cíl byla Hacienda Buena Vista, plantáž s kávou. Najeli jsme na dálnici a když jsme
přijeli k Ponce, druhé největší město Portorika, tak jsme zavrhli prohlídku města. Zdálo se,
být příliš velké a nenalákalo nás to. Místo toho jsme sjeli na jih od města a na chvíli se
smočili v moři na pláži Playa Ponce. Město jsme objeli po dálnicích 2, 52 a 10 a bohužel jsme
minuli začátek silnice 123, na které byla Hacienda Buena Vista. Na tuto silnici jsme se
napojili o něco později. Byla to velmi pěkná silnice vedoucí skrz vesnice a hustou vegetaci.
Hanka si chtěla někde utrhnout banán, jenže většinou byly špatně přístupné. Zahlédli jsme
jeden menší banánovník dobře situovaný ve svahu a tak jsme zastavili u silnice. Krom
nezralého banánu, jsme objevili strom se zralými grepy. Balancoval jsem na kamenné zídce a
přitahoval si větvičky stromu, abych se dostal ke grepu. Kousek vedle auta jsme ještě našli
citrónovník a tak jsme si utrhli i citrón. Když jsme jeli už dlouho, tak jsme se zeptali lidí
postávajících vedle silnice. Bohužel nám řekli, že jsme to už dávno minuli a navíc, že se
silnice opravuje, takže se musíme vrátit po dálnici k Ponce a tentokrát trefit začátek silnice
11/81
123. Chvíli jsme váhali a pak že se tedy vrátíme. Nejdříve jsme ale dojeli do města Adjuntas,
které mělo hezké náměstí a dali jsme si tam pauzu na oběd. Nějaké tacos a podobné mexické
věci. Po dálnici jsme dojeli k Ponce a tentokrát bez problémů najeli na začátek silnice 123.
Kličkovali jsme opět pěknou silnicí plnou nepřehledných zatáček a husté vegetace, až jsme
našli Haciendu Buena Vista. Naneštěstí měli ten den zavřeno a další den byla prohlídka až ve
14h. Hledali jsme v průvodci jinou farmu a našli. Bohužel nebylo jasné, kde leží, jelikož číslo
silnice v textu vůbec neodpovídalo puntíku v mapě. Dojeli jsme podruhé do Adjuntas, kde
jsme se museli rozhodnout, zda jet na západ dle značení v mapě nebo na východ dle textu.
Ptali jsme se lidí na Haciendu. Nikdo ji neznal. Vsadili jsme na informaci v textu a jeli na
východ k městu Jayuya.
Pláž u města Ponce
Malý vesnický kostel
Trs bambusů
Poprvé jsme zajeli k benzince natankovat. Netušíc, jak to funguje, jsem k tomu přistupoval
dle zvyklostí v Čechách. Nicméně, když jsem vzal hadici a mačkal spoušť, tak nic neteklo.
Chvíli jsem s tím lomcoval a pak rezignoval. Šel jsem dovnitř a obsluze řekl, že bych rád
natankoval. Pán se ptal za kolik. Trochu překvapeně jsem koukal a řekl, že plnou. Něco
ťuknul do počítače a pak pokynul, že můžu. Situace se bohužel opakovala a nic neteklo. Zase
jsem s tím lomcoval, až po nějaké době ke mně přišla obsluha. Pán mi ukázal, že je třeba
nadzdvihnout držák hadice a pak už to teklo. Pro příště jsem byl tedy poučen, že v Portoriku
je potřeba nejprve u obsluhy nahlásit za kolik chce člověk tankovat, zaplatit předem a pak
může již tankovat s tím, že je potřeba zvednout držák hadice, aby se odblokovalo čerpání.
Haciendu San Pedro jsme nemohli najít, ale nakonec, jsme ji našli. V kavárně nikdo nebyl, tak
jsme vlezli do dílny, kde pán balil kávu do sáčků a vedle něho běžely stroje, které
promíchávaly zrnka kávy. Poslal nás k pani vedle do kanceláře a ta nám řekla, že mají
otevřeno jen pátek až neděli. Chvíli jsme se s ní bavili a pak jsme se dohodli, že i když mají
zavřeno, tak nám udělá kafe a horkou čokoládu a můžeme se porozhlídnout po místním
muzeu i plantáži. Seděli jsme sami v příjemné kavárně a Hanka dopisovala deník u hrnku
kávy z místní plantáže. Já jsem usrkával horkou čokoládu a kochal se výzdobou kavárny.
Mezi tím se venku spustil silný liják a během chvilky venku tekly potoky vody. Když se
Hanka v deníku dostala do současnosti, tak jsme si prohlédli malé muzeum. Vystavené stroje
na zpracování kávy a dobové fotografie byly pěkné. Mezi tím přestalo pršet a my jsme
vyrazili na plantáž. Měli jsme možnost vidět kávu ve všech fázích. Nejprve jsme viděli malé
sazeničky kávových keříků připravené k výsadbě a o kousek dál již vzrostlé keře. Na
některých keřích byly bílé květy, jinde již bobule kávy a to od zelené, přes žlutou až po
12/81
červenou barvu, kdy je káva zralá. Když jsme si jednu bobuli utrhli a odstranili tenkou slupku,
tak se bobule rozpadla na dvě zrnka kávy ve tvaru, jak je známe před mletím. Zrnka byla
světle zelená a trochu jakoby slizká, tedy v přírodním stavu před pražením. Kromě kávových
keříků tam byl banánový háj a řada mandarinkovníků. Nedalo nám to a utrhli jsme si
mandarinku. K již dříve utrženému citrónu, grepu, kokosu a banánu jsme si přidali další
„úlovek“. I když jsme to měli bez nějaké oficiální prohlídky, tak jsme si to tam užili a bylo to
velmi pěkné zastavení.
Kostel ve městě Adjuntas
Mlýnky v malém muzeu
Psaní deníku v kavárně Hacienda San Pedro
Dozrávající káva
Kvetoucí káva
Pokračovali jsme v cestě dál. Kousek jsme se vrátili na silnici Panoramatic Ruta a směřovali
k národnímu parku Toro Negro. Původním cílem na následující den byla turistika s výstupem
na nejvyšší kopec Portorika. Proto jsme chtěli zaparkovat a přespat někde pod tímto kopcem,
Cerro de Punta s vrcholem v 4389 stop (1338 m.n.m.). Čekali jsme nějaké informační cedule,
ale nic takového tam nebylo. Když jsme minuli kopec, který vypadal dost vysoký a byla u
něho malá odbočka, tak jsme usoudili, že jsme to právě minuli. Jelikož cesta byla úzká, tak
nejbližší místo, kde jsem se mohl otočit, byla odbočka na sousední kopec. Když už jsme tam
byli, tak jsme po silnici vyjeli až na vrchol. Vedla tam krásná nová asfaltka, i když dost strmá
a dovedla nás k vysílačům. Byla to cesta jen k vysílačům a nic tam jinak nebylo. Tedy docela
pěkný výhled po okolí a na sousední nejvyšší horu Portorika. Když jsme se pokochali, tak
jsme sjeli zas dolů a vrátili se k odbočce u Cerro de Punta. V průvodci psali, že se za sucha dá
13/81
po odbočce jet na vrchol, tak jsme se tam vydali. Cesta po chvíli byla tak úzká, že jsme oběma
zrcátky škrtali o okolní vegetaci, strmá tak, že automat podřazoval jako divý a i tak se trápil.
Povrch byl převážně trochu rozbitý asfalt a jen místy štěrk, takže to skoro neprokluzovalo.
Každopádně jsem doufal, že nepojede nikdo proti nám. Nevím, jak bychom se vyhnuli a
stejně tak jsem doufal, že mi to nechcípne, protože ty strmé úzké serpentiny bych asi jen
velmi těžko vycouvával. Docela adrenalinová a zajímavá cesta. Cesta se narovnala a objevilo
se tam malé zarostlé parkoviště pro asi pět aut. Zaparkovali jsme a vyšlápli si po svých
posledních asi 50 metrů ostrého stoupání. Byli jsme na vrcholu nejvyšší hory Portorika. Bylo
fajn, že jsme se dostali na vrchol, ale přeci jen jsme tím byli trochu zaskočeni. Měli jsme
v plánu se příští den trochu protáhnout turistikou a místo toho z toho byla autoturistika. Navíc
cestou nahoru ani z vrcholu nic nenasvědčovalo nějakým turistickým trasám, o kterých jsem
četl. Hustá vegetace nedávala prostor pro nějaké courání po „lese“. Zajímalo mě to a později
doma jsem to dodatečně ještě hledal. Ukázalo se (http://www.puertoricodaytrips.com/toronegro-forest/), že návštěvnické centrum, kemp a začátek turistických tras byl o nějakých 30
kilometrů dál po silnici a nazývá se to Area Recreativa Doňa Juana. Turistické trasy nevedou
na vrchol nejvyšší hory. Za dne bychom si toho asi všimli, ale my tím místem projížděli
později už za tmy.
Pohled ze Cerro de Punta, nejvyšší hory
Noční jízda centrálními horami
Neplánovaně jsme tedy získali den k dobru v našem programu, jelikož nebylo kam jít na
turistiku. Za mírného šera jsme sjížděli z nejvyššího kopce. Pohledy dolu, ať do strany nebo
přímo před auto byly trochu závraťové. Tentokrát jsme dali pro změnu zabrat brzdám. Když
jsme to nejstrmější sjeli a byli jsme už skoro na rovince, tak v místě kde končil rozbitý asfalt a
začínal štěrk, byl schod. Bohužel jsem to málo dobrzdil a jak spadly nejdřív přední kola a
potom zadní, tak jsem dvakrát třísknul podvozkem o zem. Později se ukázalo, že zřejmě při
tom druhém nárazu jsem trochu pomuchlal zadní nárazník. Na levé straně se vychýlil do
strany a trochu trčel. V mezích možností jsem ho zamáčknul zpátky, ale nebylo to úplně
dobré, takže jsme měli malinko obavu, jak nám to projde v autopůjčovně.
Vyjeli jsme opět po Panoramatic Ruta, tentokrát za tmy. Hustá vegetace kolem této cesty nás
stále fascinovala a v noci to získalo zase jiný ráz. Když jsme stáhli okýnka, tak jsme slyšeli
hlasité zvuky přírody a především zvuk „kokí“, který vydávala žába Coqui. Jednak přicházela
trochu únava a také jsme nechtěli celou Panoramatic Ruta projet za tmy, takže jsme byli rádi,
když se na kraji jedné vesnice objevilo opuštěné parkoviště, trochu stranou od světel.
Zaparkovali jsme na kraji u trsu velkých bambusů, které ve větru vydávaly praskavé zvuky.
Hustě se rozpršelo a celou noc nám kapky bubnovaly na střechu auta. Byla to tedy docela
hlučná noc, kdy se mísily zvuky deště, větru a zvířat.
14/81
5. den – středa 7.3. kaňon a termální bazény
Na cestu jsme se vydali brzy ráno, když se rozednívalo, ale slunce ještě nevyšlo. Směřovali
jsme ke kaňonu San Cristobal nedaleko města Aibonito. Byli jsme jedno z prvních aut po ránu
na silnici, takže jsme opět museli dávat velký pozor na psi spící uprostřed silnice, případně ty
co se bezstarostně procházeli po silnici a ani přijíždějící auto je nevyvedlo z klidu. Okolo
města Aibonito jsme kroužili a hledali silnici 725, protože tam byl popsán v průvodci vstup
do kaňonu. Asi čtyřikrát jsme se ptali a oni nás posílali do všech směrů. Postupně jsme již
tušili, kde kaňon je, ale stále ne jak se dostaneme na nějakou cestu do něj. Jeden vstup
s nápisem zákaz vstupu jsme minuli a po čase se doptali na jiný vstup, u kterého byla ovšem
stejná cedulka o zákazu vstupu. Znovu jsme se zeptali a pán, který bydlel jen kousek od
vstupu, nás ubezpečil, že tam můžeme, i když je tam ta cedule. Když jsme se začali dobývat
přes zavřenou branku do „areálu kaňonu“, tak tam vylezl nějaký pán. Chvíli jsme se s ním
bavili a on nám popisoval cestu do kaňonu. Nic komplikovaného, prostě jít po té jediné cestě
co tam byla.
Pták sedící na koni, které jsme míjeli cestou
Vodopád v kaňonu San Cristobal
Chvíli jsme šli po rovině vysokou trávou a pak se začala cesta svažovat dolů. Byla to dost
kluzká a strmá cesta, což byla komplikace, ale ne ta největší. Hanka si umanula, že tam žijí
hadi! Nebylo s ní k hnutí a chtěla se vrátit. Dalo to dost práce, ale postupným balamutěním, že
se podíváme jen za tamtu zatáčku a uvidíme jak hustá vegetace je kolem cestičky a tady už
jen za tuhle zatáčku, až jsme se protrápili na dno kaňonu. Kaňonem protékala říčka a přes dost
kluzké kameny jsme přeskákali k místu, odkud byl výhled
na vodopád. Cesta zpátky nahoru už byla plynulejší a
Hanka dokonce šla jako první. Pán, který nám říkal o cestě
kaňonem, budil trochu sociální dojem i přesto, že bydlel
v pěkném domku. Když jsme odcházeli, tak chtěl nějaké
peníze. Netušil jsem, jaké jsou poměry v Portoriku, ale
nechtělo se mi mu dávat víc než dolar na osobu.
Dalším naším cílem byly horké prameny Baňos de Coamo
nedaleko města Coamo. Když jsme přijeli k vchodu, tak
Hanka byla hrozně unavená a usínala. Šel jsem sám na
průzkum, zatímco Hanka poklimbávala. Malý oplocený
areál s dvěma bazény a teplotou vody přes 100 ˚F (okolo
40 ˚C). Pán, který u vstupu hlídal, kdo se tam pohybuje, mi
říkal, že se tam můžu porozhlídnout a rozhodnout, zda si
15/81
Zákaz vstupu ke kaňonu
koupím vstupenku. Bylo tam několik teras s lavičkami a také budova s pokladnou,
převlékárnou a malým obchodem. Vedle budovy byl vyprahlý svah, na kterém se vyhřívalo
několik leguánů. Chvíli jsem je pozoroval a pak se vrátil za Hankou k autu. Ačkoliv bylo
trochu pod mrakem, tak bylo dost vedro a dohodli jsme se, že bude lepší jít do teplých bazénů
později k večeru. Mimo to, Hanka byla dost nepoužitelná, takže v autě spala a já si nedaleko
pod stromem dopisoval deník.
Legenda o termálních lázních (překlad ze španělské cedule)
Tyto známé lázně s termálními sirnými zřídly se nacházejí asi šest kilometrů jihozápadně od
města Coamo na východním břehu řeky Coamo. Jsou jediné svého druhu v Puerto Rico.
Podle legendy jsou tyto prameny zdrojem mládí, které pan Juan Ponce de León hledal.
Později, po více než třech stoletích, toto výjimečné přírodní místo bylo dále využíváno
indiány, míšenci i Španěly. Výsledkem pověsti, že na ostrově existují prameny, které mají
léčivou schopnost a také v důsledku vzrůstu počtu obyvatel ostrova, bylo rozhodnuto
o vybudování lázní.
Podle různých geologických studií mají tyto vody původ ve starém vulkánu, který po zániku
své činnosti zanechal v zemské kůře velmi teplé horniny zvané „magma“, které mají vysokou
teplotu. Puklinami a zlomy v zemské kůře, které existují v prostoru dolního toku řeky Coamo,
která tudy protéká, povrchová voda vsakuje do zemské kůry a proniká do oblasti teplých
hornin. Zde dochází k různým fyzikálním a chemickým reakcím. Následně se tato horká voda,
obohacená různými látkami a plyny, vrací zpět k zemskému povrchu ve formě horké síranové
vody.
Bylo tomu tak již v roce 1847 kdy pan Andrés G. Luhring, snílek a občan města Ponce,
vystavěl první, jistě velmi primitivní budovy, které byly počátkem dnešních proslulých lázní.
Později jsme zaplatili vstup (3 $/osobu) a rochnili se v bazénech. Teploty v jednotlivých
bazénech byly rozdílné o několik stupňů, ale v obou bylo dobré držet se ve stínu. Přeci jen být
v teplé vodě a ještě na sluníčku, to už bylo příliš. Každopádně ve stínu to bylo příjemné a
lebedili jsme si tam. První dojem, když jsme tam vešli, byl, že to je přelidněné, ale ukázalo se,
že to nebylo tak hrozné. Voda byla bohatá na minerály, ale byla to naše první koupel
v Portoriku v jiné než slané vodě. Vstup není časově omezen, ale přeci jen po nějaké době
jsme se už trochu přehřívali. Než jsme odešli, tak jsem Hance ukázal vyhřívající se leguány.
Byla z nich nadšená.
Když jsme šli k autu, tak jsme něco povídali a moc nekoukali kolem. Najednou jsme se
zarazili. Jen pár kroků před námi ležel dost dlouhý leguán. Vyhříval se, hlavičku měl
položenou na obrubníku a nenechal se rušit. Pozorovali jsme ho a když jsme popošli blíž, tak
najednou sebou mrsknul a zdrhal přes trávník pryč. Běžel tak rychle, že se mu přední část těla
zvedala a běžel jen po zadních nohách. Vypadalo to hrozně roztomile.
Při plánování cesty jsem dával větší časovou rezervu na jednotlivá místa a přesuny, abychom
to měli spíš na pohodu než se honit. Díky tomu, že se několikrát zvládlo navštívit víc míst
v jednom dni, tak jsme vlastně vyčerpali celý plánovaný program do nedělního odplutí. Měli
jsme víc, než tři dny k dobru a přemýšleli co s nimi. Vzhledem k poměrně krátkým
vzdálenostem, jsme se rozhodli, pokračovat v programu, který jsme původně měli
naplánovaný po návratu z plavby po Karibiku. Vydali jsme se tedy na východní část ostrova.
Jelikož čas byl a silnice Panoramatica Ruta vedoucí vnitrozemím byla opravdu úžasná, tak
jsme se rozhodli neobjet ostrov rychle po pobřežní dálnici, ale užít si ještě této silnice vedoucí
horami ve vnitrozemí.
16/81
Leguán vyhřívající se nedaleko bazénů
Leguán, kterého jsme málem přišlápli
Nejprve jsme sjeli na pobřeží k městečku Santa Isabel, kde
jsme se pokochali přilehlou pláží. Po dálnici 52 jsme celkem
rychle zajeli do vnitrozemí a před městečkem Cayey se
napojili na Panoramatica Ruta. Kličkovali jsme opět
klikatou silnicí obklopeni bujnou vegetací, kde nad silnicí
tvořily klenbu bambusy, kapradí a další rostliny.
S příchodem tmy se zhoršila šance na to najít jednoduše
místo na spaní. Párkrát jsme někde zastavili u silnice, ale
ukázalo se, že to není moc dobré místo na parkování a
přespání. Místy se silnice ztrácela, že už tam nebylo místo
skoro ani na šířku jednoho auta. Únava se dostavovala a už
jsme skoro připravovali nějaká nouzová řešení. Cesta se
však opět rozšířila a po nějaké době jsme našli prostorné
odpočívadlo nedaleko přírodního parku Bosque Estatal de
Carite. Nad námi se ve větru pohupovaly vysoké bambusové
stonky a příroda zas dávala velmi hlasitě o sobě znát, včetně
výrazného kvákání „kokí“.
Sytě červený květ
Při pohledu na počítadlo kilometrů jsme zjistili, že jsme za první čtyři dny ujeli
468 kilometrů.
6. den – čtvrtek 8.3. světélkující zátoka
Aniž bychom si nastavovali budík, tak jsme byli opět vzhůru
za rozbřesku. Pokračovali jsme po Panoramatica Ruta a
užívali si probouzející se vesničky. Blížil se konec ostrova a
tedy městečko Yabucao na východním pobřeží. Po dálnici
53 jsme podél východního pobřeží dojeli na severovýchodní
cíp ostrova.
Laguna Grande je jedno ze tří míst v Portoriku a prý i na
celém světě, kde je možné každý den pozorovat „svítící
vodu“. Tento úkaz je i na jiných místech světa, ale není tam
prý k vidění kterýkoliv den. Nevěděli jsme moc co si pod
Značení silnic
17/81
tím představit, ale chtěli jsme to vidět. Chvíli jsme po poloostrově bloudili a snažili se dostat
k majáku. Pak jsme zjistili, že se tam autem nedá dostat a pěšky jen s organizovanými
skupinami. U pláže Playa Seven Seas jsme si máchali nohy a přemýšleli co dál. Ve strážní
budce u vstupu do nějaké chráněné oblasti jsme zjistili, že je možné si rezervovat buď
organizovanou pěší turu nebo projížďku na člunu po Laguna Grande. Snažili jsme si
rezervovat plavbu, jenže to bylo trochu komplikované v kombinaci angličtiny a španělštiny.
Především tedy díky tomu, že ta rezervace se dala udělat jen na nějakém místě, na onom místě
nikdo nebyl a tedy dostávali jsme se trochu do patové situace. Odešli jsme s tím, že nějakou
rezervaci máme, ale že ji musíme telefonicky potvrdit, což nebylo moc dobré.
Hornaté vnitrozemí
Oběd na parkovišti před rychlým občerstvením
Soukromý přístav s mnoha loděmi …
… kde se dalo příjemně odpočívat na molu
Měli jsme čas, tak jsme se jeli podívat ke vstupu do Národního parku El Yunque. Hlavní
odbočku z dálnice jsme minuli, ale říkali jsme si, že tam nějakou další odbočkou taky
dojedeme. Mapa se tak tvářila, jenže se ukázalo, že silnice, kterou jsme si vybrali, po několika
kilometrech končí u zavřené brány. Z důvodu obtížné sjízdnosti uzavřeli část cesty a to tak, že
se to nedalo objet. Museli jsme tedy zpátky na dálnici a tentokrát sjet hlavní odbočkou. Cesta
již byla relativně přímočará a po chvíli jsme dojeli k návštěvnickému centru. Když jsme dojeli
k bráně, tak tam vybírali poplatek. Byli jsme zmateni a nějak jsme nejdřív nechápali, za co se
platí. Platit za vstup do národního parku je celkem běžná věc, ale tady byl vstup do národního
parku zdarma a platilo se za návštěvu návštěvnického centra. Snažili jsme se jim vysvětlit, že
chceme jen mapku oblasti a nic víc nepotřebujeme. Oni nás odkázali na domek strážců parku
dále v národním parku. Na to jsme už neměli tolik času, tak jsme to nechali, že to vyřídíme
18/81
později. Když jsme se vraceli a zastavili na kraji vesnice u suvenýrů, tak tam kupodivu měli
mapky národního parku zdarma a bez problémů jsme tedy získali, co jsme chtěli.
Měli jsme už docela hlad a tak jsme jeli na jednu hlavní křižovatku, kde jsme viděli několik
rychlých občerstvení. Vyhrála kuřecí restaurace Pollo Tropical. Objednali jsme si tam dvě
menu. Když nám připravili pití, tak jsem to vzal a šel ven najít nějaké místo. Vevnitř se moc
nedalo sedět díky přehnaným klimatizacím. Hanka tam čekala na jídlo a když za mnou přišla
ven, tak přinesla nejen jídlo, ale další dva poháry pití. Asi zapomněli, že nám to již dali, tak jí
přihodili další pití.
Jeli jsme opět na cíp poloostrova a cestou jsme zahlédli
ceduli o projížďkách na lodi. Zajeli jsme do přístavu, kde
nás u brány vítal nějaký pán a ptal se, proč tam jedeme.
Lámaně jsem mu řekl, že hledáme nějakou plavbu po
Laguně Grande. Řekl bych, že z mé španělštiny moc
nepochopil nebo se tak aspoň tvářil. Každopádně nám
otevřel bránu a my vjeli do přístavu, kam zřejmě mohou
pouze majitelé jachet a člunů, kterých tam byly stovky.
Krom malého občerstvení tam byly akorát nějaké kanceláře.
Náhodně jsme na jedny dveře zabouchali a vlezli dovnitř.
Pán s paní, co tam seděli u počítačů, nejdřív na nás koukali
trochu překvapeně, ale pak nám pán řekl, že zná někoho,
kdo dělá plavby po světélkující zátoce. Zavolal tam a předal
mi telefon. Rezervovali jsme si dvě místa na lodi
(49 $/osobu) na osmou večer.
Maják na konci poloostrova
Zajeli jsme zas na pláž Playa Seven Seas a lelkovali tam. Krom pěkné pláže a příjemného
šumění vln, tam byl také výhled na maják na konci poloostrova. Když se přiblížil večer, tak
jsme popojeli do malé vesničky Las Croabas, která je na úplném konci silnice 9987. Vesnice
je to sice malá, ale parkoviště tam bylo dost velké a s přibývajícím časem se plnilo. Objevilo
se tam vícero stánků s občerstvením a mnoho kajakářských společností vybalovalo své lodě.
Původně jsme také zvažovali, že si půjčíme kajak a pojedeme na něm do „světélkující“
zátoky, ale odradilo nás to, že se pluje na otevřeném moři. Nevěděli jsme jak neklidná je tam
voda a tak jsme dali přednost elektrickému člunu. Pozorovali jsme, jak početné skupiny na
kajacích opouštěly přístav a ztrácely se někde na konci zátoky. Bylo opět pěkně vidět, jak
Asiati jsou takoví nebojácní průzkumníci. Oni sice na kajaku nikdy neseděli a zřejmě ani na
ničem jiném kde by pádlovali, ale jdou do toho. Úplně mi to připomnělo asijskou rodinku
v raftu, která se v Českém Krumlově blížila k jezu. Krom toho, že o tom jezu zřejmě nevěděli,
tak hlavně jejich starost byla, aby se přestali točit dokola, jelikož naprosto nekoordinovaně
plácali pádly do vody. Jak to dopadlo nevím, protože jez byl za zatáčkou, ale než se mi ztratili
z dohledu, tak se hrozně smáli tomu, jak se tam motají a byli šťastní. O to je to s nimi kolikrát
veselejší, že neumí anglicky, takže i když jim chcete poradit nebo pomoct, tak není jak.
Krásně svítil kulatý měsíc nad námi a my jsme nasedali do člunu pro šest lidí a dva členy
posádky. Hanka se ptala na záchranné vesty, jestli si je vezmeme. Náš průvodce jí řekl, že
vesty jsou pod sedadly, protože to je povinnost, ale že místy, kterými plujeme, je asi nejhlubší
místo metr a půl. Vzal nějaké bidlo a zapíchnul ho do dna. Dostali jsme se do úzkého pruhu
vody, nad níž byla klenba z větví stromů. Původně klenba byla celistvá a nebylo vidět nebe,
jenže po nějakém nedávném hurikánu to tam trochu prořídlo. Když se proti nám objevili
vracející se kajakáři, tak jsme s loďkou přirazili ke kraji, světlo lodě sklopili a průvodce nám
19/81
něco vyprávěl. Kajakáři od jejich průvodců dostávali jednoduché a jasné povely typu „držte
se vlevo“. Mimo to stačilo sledovat kajaky před vámi a držet se jich. Přesto někteří naprosto
nekontrolovatelně jeli na druhé straně a když viděli naší loď, tak stejně nebyli schopni se jí
vyhnout. Většinou v takovém kajaku seděli Asiati, ale ne vždy. Voda v zátoce byla úplně
klidná a tak naše obavy s mořských vln na kajaku byly zbytečné. Když se úzká vodní cesta
najednou rozšířila, tak jsme se ocitli na docela velké vodní ploše. Vypadalo to, jako
kdybychom byli na jezeře.
Skupina kajakářů odplouvající k zátoce
Krásně svítící měsíc
Náš průvodce nám vyprávěl o tom, že to celé co tam uvidíme, je obraný mechanizmus
planktonu. Krevety požírající plankton nejsou nijak ohrožovány samotným planktonem.
Nicméně tenhle primitivní organismus dokáže v sobě vyburcovat energii, která způsobí, že na
několik sekund svítí a to dělají vždy, když se cítí být ohroženi. Jiní dravci, kteří požírají
krevety, na to reagují a sežerou osvětlenou krevetu. Čímž je plankton zachráněn. My jsme
„útočili“ na plankton ponořením ruky nebo tyče do vody. Ze začátku jsme nevěděli, co máme
vidět a afekt, nebyl tak intenzivní, jak jsme čekali. Bylo to dáno jednak tím, že měsíc hodně
svítil a také na různých místech byla různá intenzita planktonu a tedy svítícího efektu. Když si
člověk nabral do hrsti vodu, tak v ní byly vidět světélkující „světlušky“. Případně ruka
ponořená do vody vytvářela jakoby kometu. Proud vody obtékající ruku se rozsvítil a zářil
ještě nějakou dobu za rukou. V podstatě jsme nevěděli, co nás tady čeká a bylo to hezké, ale
přeci jen jsme čekali, že to bude nějak výraznější. Na cestě zpátky do přístavu jsme se jednak
opět několikrát střetli s kajaky, ale hlavně nám průvodce baterkou ukazoval spící leguány
v korunách stromů. Bylo to roztomilé vidět je, jak tam spokojeně leží na větvích.
Další den jsme měli v plánu jít do deštného pralesa El Yunque a tak jsme jeli k němu, že tam
někde přespíme. Byla už tma, ale na kraji vesnice před národním parkem jsme našli volnou
plochu, kde jsme zaparkovali. Tento den jsme najezdili 134 km.
7. den – pátek 9.3. El Yunque první den
Jako obvykle již za rozbřesku jsme byli vzhůru a vydali jsme se do národního parku.
Vybaveni mapkou a znalostí, že nemáme zajíždět do návštěvnického centra, jsme stoupali do
kopce serpentinami k domku strážců parku, kde je i výchozí bod mnohých tras. Zaparkovali
jsme. Jelikož jsme byli první a zatím jediní návštěvníci, tak jsme se tam v klidu nasnídali
převlékli z „pyžama“ a zkoumali mapu tras. Zvolili jsme středně dlouhou trasu k věži
Mt. Britton.
20/81
Růžové květy …
… v parku El Yunque
Věž Mt. Britton
Popojeli jsme ještě kousek na konec silnice, odkud začínala trasa k věži. Pěšina byla úzká, ale
zpevněná, takže se šlo pohodlně. Cestou jsme míjeli vícero malých altánků s lavičkami, kde
se dalo při stoupání odpočívat. Pořád jsme kolem sebe slyšeli „kokí, kokí“, ale žábu coqui
jsme nemohli najít. Zato jsme viděli kolem sebe spoustu bromélií, z nichž mnohé pěkně
kvetly a jejich růžové květy v zelené džungli zářily. Jinak nás obklopovalo vysoké kapradí,
palmy a mnoho dalších rostlin. Sem tam jsme viděli zajímavé šneky, kteří na rozdíl od našich
šneků měli spirálu ze shora ulity a nikoliv z boku.
Po třičtvrtě hodiny stoupání jsme se dostali k věži. Po točitém schodišti jsme vystoupali
nahoru a bohužel výhled byl takový, jaký jsme očekávali. Neviděli jsme nic, jelikož jsme byli
v mracích. Nějaký čas jsme tam postávali a čekali, zda se vyčasí. Občas foukl vítr, mraky se
malinko rozestoupily a pod námi se objevil kus deštného pralesa. Měli jsme to jako takovou
hru, najít a neprošvihnout ten zlomek času, kdy se někde odhalilo kus zeleně pod námi.
Později se přeci jen mraky roztrhávaly na trochu delší čas a viděli jsme až na pobřeží nebo
vrcholky okolních kopců. Pofukovalo a bylo trochu již chladno v mracích, takže jsme se
vydali na sestup. Jak jsme se dostali pod mraky, bylo příjemněji. Celkově se počasí vylepšilo
a když jsme byli zpátky u auta, tak jsme viděli věž na kopci bez mraků.
Vrátili jsme se k parkovišti u domku ochranářů parku, kde mezi tím přibylo docela dost lidí.
Vydali jsme se na další trasu, která vedla k vodopádu La Mina Falls, v kterém se dalo koupat.
Lidí po cestě přibylo, ale nebylo to až tak hrozné. Šli jsme podél potoka, až jsme došli
k mostku, z kterého byl výhled na vodopád. Dva lidé se tam koupali a další tři přihlíželi. Od
pohledu bylo zřejmé, že ta voda nebude moc teplá. Šel jsem jako první do vody a Hanka to
zatím jen sledovala. Když jsem strčil nohu do vody, tak její teplota předčila má očekávání.
Bylo to vyloženě ledové. Stálo mě to trochu přemáhání, ale po osmělení se přeci jen do té
vody dalo vlézt. Tam, kde voda dopadala, bylo trochu víc než po pás vody. Bylo příjemné stát
kousek vedle, opírat se o skálu a nechat se lehce sprchovat dopadající vodou. Chtěl jsem se
dostat za vodopád, ale bylo to náročné. Velké kameny na dně stěžovaly chůzi, voda
dopadající z několika metrů měla docela sílu a srážela pod hladinu a navíc dno bylo vymleté a
již se tam nedalo dosáhnout na dno. Po několika marných pokusech, kdy jsem se nechal chvíli
mlátit dopadající vodou a snažil nohami nahmatat nějaký opěrný bod, jsem to vzdal. Hanka
vlezla do vody po kolena a stačilo jí to. Knižní průvodce varoval, že je třeba tam jít brzy,
protože později tam je hodně lidí. Lidí opravdu přibylo, ale spíš těch přihlížejících a do vody
21/81
skoro nikdo nešel. Pokračovali jsme podél potoka dolu po trase Big Tree Trail. Dle názvu,
cestičku opravdu lemovaly velké stromy. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na parkovišti u
hlavní silnice v parku. Zpátky k autu jsme šli přímočaře po silnici.
Pohled z věže Mt. Britton
U vodopádu …
… La Mina Falls
Než jsme odjeli z parku, tak jsme se zašli ještě podívat k Baňo Grande, což bylo jezírko
kousek vedle parkoviště. Opouštěli jsme park, ale dřív než jsme odjeli definitivně, tak jsme si
vylezli ještě na věž Yokahu Tower, z které byl pěkný výhled na pobřeží a také na nejvyšší
vrchol parku El Yunque, který se jmenuje stejně El Yunque a má 3496 stop (1066 m.n.m.).
El Yunque
Pobřeží z Yokahu věže …
… a vrcholy v parku
Dalším naším cílem byla v průvodci vychvalovaná pláž Playa Luquillo, na severním pobřeží
nedaleko San Juan. Podél pláže byla řada kiosků s jídlem a jelikož jsme měli hlad a Hanka
pořád mluvila o mořských „plodech“, tak jsme zalezli do stánku s mořskými potvůrkami. Dali
jsme si několik taštiček s krabem, krevetou a podobně. Hanka také chtěla ochutnat kokosový
nápoj, který se pil přímo z kokosu. Jelikož to je jiný kokos, než jaký se u nás prodává a jeho
mléko je také jiné, tak jsem to objednal jen pro Hanku. Toto patří mezí nápoje, které stačí
ochutnat jen jednou a to jsem měl už za sebou. Krevetí taštičky si Hanka moc pochvalovala,
ale kokosový nápoj po ochutnání zavrhla stejně jako já. Pláž byla dost dlouhá a lidí tam moc
nebylo. Nejdřív jsme se nějaký čas vyvalovali a koupali na jednom místě. Když jsme se chtěli
22/81
protáhnout, tak jsme vyrazili na plážovou turistiku a šli na druhý konec pláže. Prošli jsme
trochu lidnatější částí, až jsme se dostali tam, kde nebyl vůbec nikdo. Bylo to dáno tím, že se
tam nedalo koupat díky četným kamenům trčícím z vody. Na druhou stránku tam bylo pěkné
pozorovat, jak se voda tříští o kameny.
Písečná pláž Luquillo
Kokosový nápoj
Když se slunce sklánělo nad obzorem, tak jsme vyrazili hledat místo na spaní. Následující den
jsme měli opět namířeno do parku El Yunque, takže jsme chtěli přespat někde blízko brány do
parku, která se na večer zavírá. Serpentinami jsme vyjeli k bráně a asi jen padesát metrů před
ní bylo pěkné odpočívadlo s výhledem na město. Když jsme se chystali už spát, tak se tam
objevilo auto. Lidé posedávali vedle auta a něco tam dělali. Byla už tma a nebylo vidět. Chvíli
jsme vyčkávali, zda brzy zas neodjedou, ale nakonec jsme nevydrželi a odjeli hledat jiné
místo. O několik zatáček níže jsme našli krátkou slepou odbočku k nějaké nepoužívané bráně.
Zaparkovali jsme tam a definitivě se uvelebili ke spánku. Drobným popojížděním jsme tento
den najezdili autem 38 km.
8. den – sobota 10.3. El Yunque druhý den
Ranní ptáče dál doskáče a my vstali časně z rána. Popojeli jsme k bráně do parku, která byla
podle očekávání ještě zavřená a tak jsme zaparkovali na vyhlídce, kde jsme původně chtěli
přespat. Snídali jsme tam a kochali se výhledem. Po čase projelo kolem auto strážců parku,
kteří otevřeli bránu.
23/81
Šnek v El Yunque
Věž Mt. Britton
Zaparkovali jsme opět na parkovišti u strážního domku a vydali se na
vrchol El Yunque po trase dlouhé 4,5 km a délkou výstupu dvě
hodiny. Počasí tentokrát bylo jasné a výhledy krásné. Bylo dobře, že
jsme vyrazili tak brzo, protože se velmi rychle oteplovalo a člověk se
zahřál při stoupání o 400 výškových metrů. Cestou jsme viděli opět
šneky šplhající po různých větvičkách do výšin, žába se každou chvíli
ozývala a mezi větvemi se nám občas otevřel výhled na věž Mt.
Britton, která byla bez mráčků. Blížili jsme se k vrcholu, ale dřív
jsme si udělali ještě půl kilometrovou zacházku na sousední vrchol
Los Picachos. Chvilku jsme si tam odpočinuli a pak dorazili těch
posledních pár metrů. Na vrcholu El Yunque byla malá kamenná věž,
odkud byl výhled do všech stran. Neměli jsme žádný plán pro zbytek
dne, byli jsme tam sami a tak jsme nespěchali. Obhlíželi jsme okolní
kopce a věže a hledali, zda někde neuvidíme nějaké lidi. Bylo to přeci
jen dost daleko, takže ani při maximálním zvětšení na foťáku nebylo
jisté, zda jsou tečky lidé nebo něco jiného. Posvačili jsme sušenky a
dřív než se objevili další turisti, tak jsme se vydali na sestup. Cestou
dolů jsme již potkávali skupinky turistů.
Po turistice jsme se zajeli opět podívat na pár pláží a postupně jeli po
východním pobřeží na jih. Pozorovali jsme pelikány, jejich klidný
vyrovnaný let nad hladinou, který se čas od času změnil v šipku
střemhlav do vody za nějakou rybou (Přehled ptáků v Portoriku
http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_birds_of_Puerto_Rico). Postavili
jsme si malý hrad z písku na pláži. Až jsme se dostali k majáku Faro
Punta Tuna, nedaleko města Maunabo. Byly tam docela velké vlny,
které se krásně lámaly u pobřeží. Nad mořem nás zaujala
trychtýřovitě seskupená oblačnost, vycházející z velkého mraku a
klesající až k hladině. Zdálo se, že se u hladiny tvoří vodní vír.
Vypadalo to jako malé tornádo. Později jsme se v Čechách na to ptali
v hydrometeorologickém ústavu a řekli nám, že to je takzvaný
„waterspout“, překládaný do češtiny obvykle jako „vodní smršť“,
která má slabší projevy než tornádo.
24/81
El Yunque
Deštný prales plný bromelií a kapradin
Svačinka na vrcholu
Věž na vrcholu kopce El Yunque
Stavění hradu z písku na pláži
Hnědý pelikán
Maják Faro Punta Tuna
„Vodní smršť“
Od pobřeží jsme zajeli kousek do vnitrozemí a hledali na vedlejších silnících místo
k přespání. Byl víkend a tak to celkem žilo v různých malých hospůdkách u silnice a kolem
25/81
vesnic. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsme našli travnatou plochu vedle silnice, trochu krytou
valem od ruchu a světel občasně projíždějících aut.
9. den – neděle 11.3. první seznámení s „plovoucím hotelem“
Probudili jsme se za rozednění a vyrazili na pláž. Na pláži jsme byli sami. Bylo tam nádherně.
Do vody se to svažovalo prudce a byly docela vlny, takže to bylo spíš jen na koukání než
plavání. Byla tam spousta krabů a pozorovali jsme, jak si vyhrabávají díry v písku. Roztloukli
jsme kokos, který jsme dřív našli a již nějaký den vozili v autě. Byl to ten kokos, který známe
z Čech a byl moc dobrý. Chtěli jsme po pláži dojít na Playa Lucia, ale bylo to neprůchozí.
Když jsme se nabažili této pláže, tak jsme nasedli do auta a hledali jak se dostaneme na Playa
Lucia. Ptali jsme se třikrát. Informace byla vždy jasná, až na jeden detail a to slovíčko
„puerta“. Teprve napotřetí jsem pochopil, že to znamená i nájezd na dálnici, zatímco já znal
jen význam dveře nebo brána. Pak už to bylo jednoduché držet se instrukcí kdy kde doleva a
doprava a brzy jsme se dostali k cíli. Další pláž plná palmiček, Playa Lucia. Prošli jsme se po
dlouhé pláži, až na konec, kde začínaly velké kameny. Bylo tam také několik rybářů a na
kamenech tmaví krabi.
Spánek v autě
Ráno na opuštěné pláži
Blížilo se poledne a tak jsme vyrazili směr San Juan. Hledali jsme cestou supermarket a
rychlé občerstvení, ale všimli jsme si toho vždy, až za sjezdem z dálnice. Vjeli jsme do San
Juan, doprava zhoustla, silnice místy měla šest pruhů, situace se znepřehlednila a měli jsme
pořád hlad a nenakoupili jsme. Minuli jsme ten správný sjezd z dálnice k autopůjčovně a jeli
jsme někam na východ neznámo kam. Zahlédli jsme supermarket, kam se nám podařilo včas
odbočit a vyřešili jsme tak první problém s nákupem. Netušili jsme kde jsme a tak jsme
odhadem jeli zpátky. Když jsme zahlédli Burger King, tak jsme tam odbočili a vyřešili druhý
problém s hladem. Naobědvali jsme se tam, ale nějak mi to nesedlo a pěkně mě to prohnalo.
Naštěstí jedním hodně stresovým odskočením na záchod můj problém opadl, takže stejně
rychle jak se to objevilo, tak to zas zmizelo. Hanka, která celou dobu navigovala a dobře,
rezignovala na navigaci ve zmatených uličkách města, tak jsem improvizoval. Na nějaké
pumpě jsem nabral plnou nádrž a doufal, že nám vystačí, než dojedeme do autopůjčovny.
Ukazatel nádrže ukazuje stav nádrže dle stupnice osmi kostiček a za plnou nádrž se považuje
jakkoliv plná nádrž, dokud nezmizí osmá kostička. Kupodivu jsme za chvíli dojeli
k autopůjčovně. Sbalili jsme si věci a čekali, jak dopadne prohlídka auta. Naštěstí ten
rozhozený zadní nárazník prošel bez povšimnutí. Místo toho nám chtěli naúčtovat 30 $ za to,
že je v autě moc písku. Po chvilce vyjasňování jsme se dohodli, že to vyluxujeme a nebudou
26/81
Moc dobrý kokos k snídani
Krab vylézající z díry na pláži
nám nic účtovat. Popojeli jsme k nedaleké benzínce, u které nám řekli, že je tam vysavač.
Strčili jsme do automatu dolar a vysávali. Po uplynutí vymezeného času to ještě nebylo ono,
takže jsme za druhý dolar dovyluxovali zbytky písku. Cestu zpátky jsme trefili naprosto
přesně a ukazatel nádrže stále držel všech osm kostiček. Auto jako takové bylo odsouhlaseno
bez problémů. Strhli nám však osm dolarů za průjezdy mýtným. Když jsem se jich ptal proč,
že jsme měli zaplaceny tři dolary na den za nálepku „Auto Express“ která umožňuje průjezdy
mýtným, tak mi řekli, že to byl poplatek za službu nikoliv za to, co projedeme. Každopádně
aspoň nás potěšili tím, že když jsme se jich ptali, jak se dostaneme do přístavu, tak nám řekli,
že nás tam odvezou. Během
osmi dní, kdy jsme měli
půjčené auto, jsme ujeli 807
kilometrů se spotřebou
kolem 12 litrů benzínu na
100 km. Spotřeba mě dost
nemile překvapila, když to
srovnám
se
služebním
autem, kde mívám spotřebu
kolem
5
litrů
nafty.
Každopádně
cena
litru
benzínu, bez pár centů
dolar, dělá přeci jen náklady
za
benzín
snesitelné.
Celkově nás auto tedy stálo
přibližně 5700 kč za půjčení
Palmy na pláži …
… a zase palmy
a 2000 kč za benzín.
Řidič nás vezl z autopůjčovny, my jsme klábosili a příliš nevnímali, kam jedeme. Když se
před námi objevily letadla, tak jsem zpozorněl. Letiště je na druhé straně než přístav. Když
jsem to řekl řidiči, tak volal do autopůjčovny, kde mu potvrdili, že jsme chtěli do přístavu a
nikoliv na letiště. Smál se tomu, otočil to a jeli jsme zas přes celé město na druhou stranu.
Jelikož jsme nikam nespěchali, tak jsme byli v klidu. Zeptal se nás, s jakou společností
plujeme a vysadil nás přímo u naší lodi. Obrovský kolos, který se stal na týden naším
domovem, stál kousek před námi. Loď Victory společnosti Carnival je dlouhá 893 stop (cca
270 metrů), mající 13 palub nad hladinou, s kapacitou 1379 pokojů a 2758 pasažérů má
posádku zajišťující chod celé lodi v počtu 1100 osob a tonáž lodi je 101 509 tun. V době 3
27/81
měsíce před vyplutím lodě byly k dispozici kajuty v rozmezí cen 355 $ až 765 $ na osobu
v kajutě pro dva. K ceně za kajutu se musely připočítat různé další poplatky v hodnotě
přibližně 320 $ na osobu.
Loď Victory, San Juan
Pevnost El Morro
Pevnost El Morro, San Juan
Uličky starého San Juanu
Obchodní řetězec s „žábou“
Po molu jsme došli k lodi, respektive do odbavovací haly. Velké batohy jsme dali na pás, kde
nás upozornili, že je znovu uvidíme až za několik hodin. U přepážky jsme vyfasovali kartičky,
které sloužily jednak jako klíč od kajuty, ale také jako platební karta na lodi. Kajutu 1422
jsme po chvilce hledání našli. Byli jsme příjemně překvapeni vzhledem a vybavením pokoje.
Záchod se sprchou na pokoji, relativně prostorná místnost s pěkným zrcadlem a pár kusy
dalšího nábytku a televize, kterou jsme za celou dobu nezapnuli.
Na lodi jsme se moc nezdržovali a zase jsme ji opustili. Historická část starého San Juanu je u
přístavu, tak jsme se šli projít. Proplétali jsme se úzkými uličkami a letmo si prohlédli pevnost
El Morro.
Když jsme se znovu nalodili, tak nás čekalo příjemné překvapení v podobě toho, že máme na
lodi večeři již ten večer. Původně jsme se domnívali, že máme až snídani následující den a
proto jsme nakupovali. Zašli jsme do jedné z restaurací, která nám byla určena pro celou
plavbu a posadili se k pěkně prostřenému stolu. Obsluha nám nalila vodu s ledem a nabídla
28/81
jídelní lístek, kde byly předkrmy a hlavní jídla. Předkrm byla opravdu jen taková drobnůstka a
hlavní jídlo decentní porce. Respektive takový dojem to na nás udělalo první večer, kdy jsme
byli asi víc vyhladovělí. Následující večery už nám to tak malé nepřišlo. Když nám po jídle
přinesli menu zákusků, tak jsem byl spokojen a jelikož jsem snědl i Hančin zákusek, tak jsem
se docela nasytil.
Naše kajuta
Horní paluba s tobogánem a vířivkami
Houpací síť na lodi
Taneční zábava při zahájení plavby
Procházeli jsme lodí a divili se, co všechno tam je. Během našeho bloumání po lodi se ozvalo
hlášení o nácviku evakuace z lodi. Nejprve jsme to ignorovali, jelikož jsem si lebedil
v houpací síti a nikam se mi nechtělo. Když jsme na palubě zůstali už sami, tak jsme se vydali
také na čtvrtou palubu k našemu záchrannému člunu. Nebyli jsme zdaleka poslední. Když se
tam sešli všichni, tak začala instruktáž o tom, jak použít vestu a kde se nachází čluny. Po
instruktáži se lidé začali rozcházet. Nedalo mi to a šel jsem se podívat na člun blíž. Nápis, že
jeden člun je pro 150 pasažérů a velikost člunu mi nějak nepasovala. Dal jsem se do řeči
s jedním z posádky. On mi říkal, že ten člun je dvoupatrový, což není moc vidět, jak je
zavěšený. Pokusil jsem si představit 75 lidí na tu plochu a bylo to reálnější, ale pořád se mi to
moc nezdálo. Ptal jsem se kolik ten člun má řad sedadel a kolik lidí vedle sebe. On, že to
jednou nacvičovali a opravdu se jich tam 75 vešlo. Bylo to prý docela natěsno, ale je to
možné. Spokojil jsem se s jeho odpovědí. Pravdou je, že oni to asi zkoušeli s lidmi standardní
tloušťky a nikoliv s průměrnými Američany, kterých nebylo na lodi málo. Baviči odstartovali
první taneční zábavu na venkovní horní palubě. Tancovali synchronně na známé písně a lidé
se k nim přidávali. Na začátek každé písně baviči ukázali taneční sestavu a pak to všichni
29/81
tancovali spolu. Během hudby loď odrazila kolem desáté večer od břehu. Seděli jsme na
lehátkách a koukali střídavě na vzdalující se břeh a taneční bláznění lidí.
Byl jsem už docela unavený a v jedenáct večer jsem si s Hankou ujasnil, že ne že by ji ta
muzika tak moc bavila, ale že čeká, zda bude loď houpat. Na to se dá čekat i v posteli a tak
jsme si šli lehnout. Hanka druhý den říkala, že to v noci houpalo, ale o tom já nic nevím a
spokojeně jsem spal.
10. den – pondělí 12.3. Svatý Tomáš
Ráno jsme vstali kolem půl sedmé a šli na
bufetovou snídani. Z okna jsme koukali,
jak kotvíme v přístavu Charlotte Amalie
na ostrově St. Thomas, který spadá pod
Americké panenské ostrovy. Podle plánu jsme byli v sedm
hodin v přístavu, kde loď kotvila na deset hodin. V klidu
jsme dosnídali a mezi prvními jsme opustili loď v půl osmé.
Naši návštěvu tohoto ostrova jsme zahájili trochu zmateným
popocházením kolem přístavu, jelikož jsme se nemohli
zorientovat. Nakonec jsme přeci jen zjistili, kde je kopec
Paradise Point, kam jsme měli namířeno. Lanovka na vrchol
stála 21 $ a jezdila až od deváté hodiny. Nechtěli jsme tolik
platit, ani tak dlouho čekat, takže jsme vyrazili pěšky do
strmého kopce. Čekalo nás převýšení 800 stop, tedy
přibližně 240 metrů. Už po ránu bylo dost teplo, ale
s pauzami jsme na vrchol vyšli.
Kozel a pávi na Pic Paradise
Byla tam malá ZOO a volně se pohybující dva parádiví pávi, přítulný kozel a leguán
vyhřívající se v koruně stromu. Po dřevěném chodníčku jsme obešli několik voliér s různými
druhy ptáků a lasiček. Pávi se nenechali rušit a naopak se předváděli a roztahovali svůj vějíř
pér. Kozel se pořád snažil nám okusovat kalhoty nebo bundu. Když jsme si vše prohlédli, tak
nezbývalo moc času do deváté hodiny. Na jedné z vyhlídek jsme se kochali výhledem na
zátoku s přístavem Charlotte Amalie, přilehlé ostrůvky s národním parkem Virgin Islands NP
a čekali, až se lanovka rozjede. Bylo příjemné mít tento výhled jen pro sebe a původní obavy
s přelidněnosti se zatím nepotvrdily. Když vyjely první kabinky nahoru, tak jsme se vydali na
pěší sestup dolů. Turisté, kteří vyjeli nahoru, se nás překvapeně ptali, jak jsme se tam dostali,
když oni vyjeli první lanovkou.
Dole pod kopcem jsme se bavili s taxikářem o možnostech kam jet a kolik to stojí. Magens
Bay Beach, nejvychvalovanější pláž tohoto ostrova, byla za 8 $, Mountain Top, vrchol
nejvyššího kopce ostrova byl za 10 $, Island tour, prohlídka „celého“ ostrova za 25 $. Ceny
byly na osobu, jedním směrem, takže docela vysoké a navíc, to nebylo úplně to, co jsme
chtěli. Přesvědčoval nás, že se nechat odvézt na Mountain Top a zpátky jít pěšky není dobrý
nápad. Jiný taxikář nám říkal, že nás bez problémů odveze jen na vrchol a pak se můžeme
rozhodnout, zda pojedeme i zpátky nebo půjdeme pěšky. Nasedli jsme do vyhlídkového
taxíku pro asi třicet lidí, v kterém jsme jeli jen sami dva. Cesta to byla dost strmá a relativně
dlouhá, takže v tom stupňujícím se vedru by se šlo nahoru obtížně. Na vrcholu jsme zaplatili
za oba 20 $ a rozloučili se s taxikářem.
30/81
Papoušci v mini ZOO na Pic Paradise
Leguán v koruně stromu
Přístav Charlotte Amalie z PicParadise
Magens Bay Beach z vrcholu Mountain Top
Na tomto vrcholu to výrazně víc žilo než na Paradise Point. Bylo tam nákupní centrum se
suvenýry, mnoho taxikářů a tedy o poznání víc lidí. Prošli jsme nákupním centrem, abychom
se dostali na vyhlídku. Nabídl se nám krásný výhled na druhou stranu ostrova než z Paradise
Point. Pod kopcem jsme viděli vychvalovanou Magens Bay Beach, v pozadí jsme viděli
ostrov Tortola a několik dalších ostrovů patřících do sousedního souostroví Britských
Panenských ostrovů. Pohled na Atlantický oceán nabízel škálu modrých a tyrkysových barev.
Po asi hodině, kdy jsme se kochali výhledem a posvačili jsme na vyhlídce, jsme se vydali na
sestup. Slunce dost pálilo, ale přeci jen z kopce to bylo docela fajn. Netrvalo to tak dlouho a
byli jsme na pobřežní promenádě v přístavu. Prošli jsme pár uliček, podívali se na molo mezi
luxusní jachty, ale zas tolik jsme se nezdržovali a směřovali na naší loď, na oběd. Docela nám
vyhládlo a navíc v tom vedru jsme byli už docela uchození.
Najedli jsme se, doplnili tekutiny a ochladili se studenými nápoji, zalezli jsme si do stínu a já
si vlezl do houpací sítě. Co víc si přát. Hanka se mi smála, když viděla můj blažený úsměv.
Zvažovali jsme, co dál s načatým odpolednem. Doprava po ostrově byla poměrně
komplikovaná, nějaká zásadní lákadla na ostrově nebyla a tak zvítězila pohoda na lodi. Váleli
jsme se na houpací síti nebo u bazénu a z paluby pozorovali ostrov.
31/81
Točna vyhlídkových taxíků
Pobřežní promenáda v Charlotte Amalie
Do půl páté se měli všichni nalodit a v pět hodin loď odrazila od břehu. Chvíli před opuštěním
přístavu začala další taneční akce, kdy baviči předtancovávali kroky na různé známé písně.
V šest hodin jsme měli večeři. U vchodu do restaurace se nás ujal číšník a dovedl nás
k našemu stolu. Předchozí večer se sedělo u stolů neuspořádaně, ale od tohoto večera měl
každý předem určený stůl na celou plavbu. Mělo to výhodu, že nás obsluhoval celou plavbu
stejný personál, který měl stoly rozdělené mezi sebe a tak si pamatovali, jaká měl kdo přání.
Američané nejen přehnaně klimatizují prostory, ale také neuvěřitelně mnoho ledu spotřebují
při pití nápojů. Pro nás bylo tak na hraně snášet chladný vzduch v restauraci a když nám nalili
do sklenky vodu s ledem, což bylo spíš led s trochou vody, tak to už bylo příliš. Požádali jsme
je o vodu bez ledu, což bylo pro ně nezvyklé, ale pamatovali si to a další dny už nám
automaticky nalévali vodu bez ledu. K našemu stolu pro čtyři si k nám přisedl mladý pár, ona
z Maďarska a on z Bulharska. Byli trochu někde jinde ve způsobu cestování než my, ale bylo
příjemné sedět s někým jiným než Američanem nebo Kanaďanem. Jednak evropská mentalita
je jiná než americká a navíc nerodilým
mluvčím je lépe rozumět angličtina. Během
jídla začala loď trochu víc houpat. Hanka to
nevydržela a šla na vzduch dřív, než donesli
dezert. Když donesli dezerty, tak jsem je
odnesl na pokoj na později a šel hledat
Hanku. Venkovních palub nebylo tolik, ale
přeci jen to i tak chvíli trvalo, než jsem jí
našel.
Poznávací značka aut na Svatém Tomáši
V divadelním sále byla výuka čači a Hanka
si chtěla zatancovat. Došli jsme tam akorát
chvíli po začátku. Hance nebylo pořád úplně
nejlépe, takže jsme se nakonec nezúčastnili
a jen jsme pozorovali lektorku, jak tam na
pódiu spolu s asi patnácti zájemci trénuje
základní kroky tohoto tance. Bylo to
roztomilé pozorovat, jak se někteří naprosto
ztráceli a chaoticky tam přešlapovali.
Zdálo se, že v divadelním sále to houpe
méně, než v jiných částech lodě a tak jsme
Divadelní sál na lodi Victory
32/81
tam zůstali. Dalším programem byla soutěž. Moderátor vybral tři dobrovolníky, kteří stáli u
pultíků a měli mačkat tlačítko, když znali odpověď na kladené otázky. Kdo první odpověděl
pětkrát správně, vyhrál. Dost hudebních ukázek nebo otázek se točilo okolo filmů a seriálů,
které jsme vůbec neznali. Občas jsme se ale chytili a „zabodovali“. Některé otázky byly
spojeny i s tím, že měli předvést například „měsíční“ chůzi Michaela Jacksona. Jelikož
většina účastníku plavby byla Američané a Kanaďané, tak se mohly projevit jejich
exhibicionistické sklony a bez rozpaků předváděli různé věci, co měli. Po několika kolech této
soutěže přišel na řadu další program a tím bylo Bingo. Jelikož jsme si nevsadili, tak samotné
losování čísel moc zábavné nebylo. Chvíli jsme pozorovali lidi, jak zaškrtávají políčka a
potom jsme odešli do naší kajuty.
Ačkoliv byla klimatizace nastavena na minimum, tak jsme měli z pokoje lednici. Na naši
stížnost někde něco přenastavili a klimatizace v minimálním režimu nefoukala jako vítr za
bouřky, ale jen docházelo k decentní výměně vzduchu. Jedna věc je přiobléknout se na večeři,
kde člověk sedí jen chvíli, ale být téměř v zimním oblečení i na pokoji bylo už trochu moc. I
když Američané zvyklí na klimatizaci by samozřejmě nesouhlasili a ti chodili všude na lehko.
Když si Hanka vzala kinedryl, tak se jí udělalo lépe a šli jsme spát.
11. den – úterý 13.3. volný den na moři
Hanka nemohla k ránu spát a tak se nám povedlo dostat se na palubu chvíli před svítáním.
Přesunuli jsme se na druhou stranu na velké dvojlehátko. Z leže jsme pozorovali východ
slunce na moři.
Výhled na moře u snídaně
Velké palubní šachy
Byl před námi jediný den bez vylodění, jelikož loď plula až na Barbados. Posnídali jsme,
napsali pohledy, pročítali informace o ostrovech, které nás teprve čekaly a koukli se na
program na lodi. V divadelním sále bylo něco jako „nákupní rádce“, přičemž podstatou bylo,
že pán radil jak nakupovat v obchodech bezcelní zóny na jednotlivých ostrovech. Byl jsem
tím fascinován. Nákupní americká horečka v reálu. Zapálení lidí, kteří v sále hltali každé
slovo moderátora a když se na něco zeptal nebo vyžadoval nějakou spoluúčast publika, tak
publikum nadšeně reagovalo. Vůbec nevím co, kde a jak se dá na ostrovech nakoupit, jelikož
jsem sledoval atmosféru, zatímco nakupování, tedy podstata celé show, mě vůbec nezajímala.
Po asi patnácti minutách, jsem zbudil Hanku, která tam mezi tím usnula a šli jsme pryč. Jako
ukázka toho, co je pro některé lidi zajímavé to bylo dostačující. Ačkoliv jsem několik měsíců
33/81
žil v USA, znám různé filmy a seriály z amerického prostředí, tedy jejich mentalita pro mě
není novinkou, tak mě to nepřestává fascinovat.
Na recepci jsme se zeptali, zda nám mohou poslat pohledy. Zaskočili nás otázkou, odkud ty
pohledy chceme poslat. Loď pluje přes šest ostrovů a může je tedy poslat z různých míst a
států. Bylo nám to jedno a tak jsme se zeptali, kde mají nejlevnější známky. Pani chvíli
listovala ve svých papírech a potom řekla, že na Svaté Lucii. Bylo tedy rozhodnuto. Když
nám recepční řekla, že se tam dá platit pouze hotově a nikoliv na „dluh“ na palubní kartu, tak
jsme se chystali odejít. Palubní karta sloužila nejen jako klíč ke kajutě, ale zároveň jako
„kreditní“ karta, kdy si člověk mohl na lodi kupovat věci nad rámec toho, co měl zaplaceno a
stačilo jen ukazovat palubní kartu, přičemž na konci plavby to vyúčtovali. Recepční nás
zarazila a ptala se, zda na kartě nemáme náhodou volný kredit. Nevěděli jsme, co to znamená
a tak jsme neurčitě odpověděli, že nevíme a že asi ne. Požádala mě o kartičku a když jí
načetla, tak mi oznámila, že tam mám kredit asi 10,5 $. Vyptali jsme se, co to znamená a kde
se to tam vzalo. Pani nám řekla, že v závislosti na tom jakou palubní vstupenku máme, tak
společnost připisuje nějaký kredit jako dárek za využití jejich služeb. Také nám řekla, že to je
kredit na osobu a jelikož jsme s Hankou měli společný účet na lodi, tak jsme měli vlastně
21 $. Žádná extrémní výhra, ale potěšilo to. Minimálně proto, že jsme tím mohli zaplatit
známky (přibližně 50 centů za známku do Evropy) a nemuseli jsme se vracet.
Na chvíli jsem se zastavil v kasinu. Pozoroval jsem ruletu, kde jednak bylo zajímavé sledovat
hráče a jejich taktiku a také krupiéra, jak slečna profesionálně shrabávala a rozdávala žetony.
Když jsem se přesunul k pokeru, tak jsem zjistil, že hrát poker s papírovými kartami je zřejmě
již zastaralé. Okolo většího stolu sedělo asi osm lidí a každý měl na stole displej. Jednak se
mu tam objevily jeho karty, které mohl poodkrýt, když chtěl a také ovládal tlačítky sázky.
V jedné hře byla výhra po sázení a přihazování kolem 250 $. Nebyla to milionářská hra, ale
ani zrovna „desetníková“. Bohužel znám jinou verzi pokeru, než jaká se hraje v kasinu, takže
jsem se úplně neorientoval. Black Jack, tedy Oko bere nebo Jednadvacet hráli s klasickými
papírovými kartami a krupiér rozdával karty, což mě baví sledovat. K tomu když se přidá
technika práce s „hrábičkami“ kterými obrací karty nebo sbírá žetony, tak je to radost
pohledět. Prošel jsem si řady všemožných automatů, kde člověk musel zastavit kotouče se
stejnými obrázky v řadě. Bylo tam také množství různých automatů se zdánlivě jasnou
výhrou. Nicméně člověk u toho mohl stát dlouho a viděl, jak peníze jdou jen jedním směrem a
to dovnitř. Docela mě to nalákalo zahrát si ruletu, poker nebo Black Jacka, ale přeci jen spíš
pro zábavu než o peníze.
Jeden z mnohých barů
Kasino plné hazardních lákadel
34/81
Zašli jsme si na oběd a pak si zas lehli na lehátka na horní palubě. Tento den člověk opravdu
poznal, že na lodi je okolo 2500 lidí. Celý den jsme pluli na moři a lidé zaplnili palubu
s lehátky do posledního místa, což ovšem neznamená, že jinde, jako třeba v kasinu,
divadelním sále a podobně, nebylo také dost lidí. Zajímavé bylo, že někteří lidé byli červení
jak raci a přesto se vyvalovali na ostrém slunku i přes poledne. Já jsem ležel radši na lehátku
ve stínu, případně očumoval v kasinu. Odpoledne jsme zašli do divadelního sálu, kde měla být
naprosto úžasná soutěž pro páry, na kterou tam lákali už od rána. Potřebovali tři dobrovolné
páry, které mají již po svatbě. Zájem byl obrovský a v americko-exhibicionistickém duchu se
páry i vybíraly. Páry měly předvést, jak moc
se milují a pak to publikum hodnotilo a ty
nejlepší tři pozvali na pódium. Soutěž
spočívala v tom, že muži odešli do zákulisí,
ženy dostaly asi deset otázek typu, jak se
jmenovala poslední bývalka manžela, jak by
ji charakterizovaly, kde měli neúžasnější sex
a podobné otázky. Pak se vrátili muži a
odpovídali na stejné otázky. Pokud se
odpovědi shodovaly tak měli bod. Nejvíc
bodů znamenalo vítězství. Některé části
byly úsměvné, jak soutěžící reagovali, ale
neměli jsme z té soutěže až tak zábavný
dojem, jak to bylo inzerováno. Což ovšem
neznamená, že se to lidem kolem nelíbilo a
Z ručníků pokojské vytvářely různá zvířátka
že tato soutěž nesklidila velký úspěch.
Večer byl ve stylu elegance. Většina můžů se oblékla do obleků a ženy do luxusních rób.
Hanka sice měla s sebou jedny šaty, ale jelikož by na večeři zmrzla, tak měla stejně kalhoty a
svetr. Na jedné palubě bylo asi osm fotografů, kteří stáli u různých pláten, tvořících pozadí a
lidé se před tím fotili. Byla možnost vyfotit se také s kapitánem lodi. Jednou jsme si focení
vyzkoušeli a nechali se vyfotit před nějakou lodí na plátně. Bylo to docela legrační, jak člověk
měl různými částmi těla natáčet do různých směrů, až se dostal do té správné „přirozené“
pózy a vyfotil nás. Na jednom místě lodi byla velká výstavní plocha, kam umisťovali všechny
nafocené fotky a každý si tam mohl najít tu svou a zvážit, zda si ji koupí. Fotky to byly pěkné,
ale jejich cena příliš vysoká.
Po večeři, na které bylo zas
focení u stolu, byl bál. To
znělo celkem velkolepě, ale
realita byla taková, že tam
nikdo
kromě
jednoho
staršího páru a nás nebyl.
Později se přidaly asi další
tři páry. Každopádně Hanka
byla spokojená, protože si
mohla zatančit a nebyl tam
rozhodně
nedostatek
prostoru, jak bývá na
českých bálech. Později
jsme vymetali různé sály a
prostory lodi. V prostoru
Prosklené výtahy
Irish Sea Bar
35/81
Irish Sea Baru hrál pán na klavír písničky z nějakých šedesátých sedmdesátých let, převážně
americké a britské. My jsme znali akorát tak písničky od Beatles, Doors a nějaké další, aniž
bychom věděli kdo je autorem. Mělo to takovou hodně soukromou atmosféru a klavírista se
s každým, kdo přišel, pozdravil minimálně pokynutím hlavy a většinou v pauze mezi
písničkami prohodil pár slov odkud kdo je a podobně. Na chvíli jsme šli do jiného sálu, kde
bylo karaoke. Zpívali tam lidé, kteří celkem uměli zpívat, ale pro mě byla nejlepší slečna, co
zpívala od Madonny písničku Like a Prayer. Později večer byla výuková hodina nějakého
tance, o kterém jsem nikdy neslyšel. Moc se mi do toho nechtělo, ale Hanka tam naběhla jako
první zájemkyně. Postupně se přidalo asi dalších patnáct lidí, kteří tam zkoušeli základní
kroky. Já seděl bokem a pozoroval to. Po výukové lekci pokračovala diskotéka, kde již bez
vedení mohli lidé tancovat, co se naučili. Ono se na to dalo tancovat i obyčejné přešlapování,
takže jsem s Hankou tancoval. Padala na mě už docela únava a tak jsme šli chvíli před půlnocí
spát.
12. den – středa 14.3. Barbados
Hanka nenesla dobře houpání lodi a někdy v noci mě budila, ať jdu s ní na
vzduch na palubu. Nedalo se tam spát, jelikož tam bylo dost rušno. Když
jsem po čase přesvědčil Hanku, že zas půjdeme do kajuty, bylo po třetí
hodině ráno. Já konečně pořádně usnul a Hanka dál přemýšlela o houpání
lodi. Před půl osmou jsme šli na snídani, byť jsme nebyli zrovna nejvíc vyspalí. Loď přirážela
ke břehu a šlo vše podle plánu, jelikož jsme v osm hodin měli být v přístavu Bridgetown.
Barbados je poměrně velký ostrov a ceny taxikářů vysoké. Rozhodli jsme se půjčit si auto.
Přímo v přístavu bylo vše již dopředu rozpůjčované, ale odkázali nás na nedalekou půjčovnu,
z které pro nás přijeli. Byla to taková rodinná autopůjčovna. Muslimky byly však vstřícné a
cena byla relativně dobrá (110 $). Bráno tedy v poměru k cenám taxíků a nikoliv k ceně
půjčení auta v Portoriku. Holt nejdražší z navštívených ostrovů.
Zázemí v přístavu Bridgetown
Pláž, nedaleko které byly želvy
Na úvod jsem se hodně soustředil na to, že se na Barbadosu jezdí vlevo. Díky automatické
převodovce bylo o problém řazení levou rukou míň, ale i tak bylo dost jiných věcí obráceně.
Celkem brzo jsem si však na to zvykl a projížděl jsem křižovatky i kruhové objezdy bez
problémů. Respektive bez problémů z hlediska toho kudy mám jet. Největším problém se
ukázalo to, že mají prohozené i páčky na volantu, takže jsem na křižovatkách místo blinkru
pouštěl stěrače.
36/81
Vydali jsme se podél západního pobřeží a první naše zastávka byla u kostela St. Thomas
Parish Church. Akorát tam probíhala nějaká mše a několik dalších lidí tam opožděně
přicházelo. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali po pobřeží na pláž, kde je možné
pozorovat želvy. Auto jsme zaparkovali u dalšího kostela, protože byl problém najít místo,
kde by se dalo parkovat. Než jsme došli na pláž, tak se spustil silný liják. Pláž to byla pěkná,
ale přeci jen se zataženou oblohou a silným deštěm to tak úplně nevyznělo. Chvíli jsme se
bavili s pánem z baru u pláže, který nám říkal, že tam jsou želvy jen kousek od pobřeží a že je
na toto místo jezdí krmit výletní katamarány. Netrvalo dlouho a objevil se jeden a za chvíli
druhý katamarán. Něco házeli do vody a my viděli, jak se tmavé hlavičky s dlouhým krkem
vynořují nad hladinu a požírají to. Neviděli jsme tedy celé želvy, ale aspoň částečně.
Útesy severního pobřeží
Cukrová třtina a výhled, Cherry Tree Hill
Když déšť polevil, tak jsme se rozhodli, že pojedeme dál a zkusíme se vrátit odpoledne, kdy
bude třeba lepší počasí. Na mapě byl značený maják Harrison Point Lighthouse a tak jsme
k němu směřovali. Ukazatele žádné, čísla silnic minimální a tak jsme bloudili a ptali se. Až na
poněkolikáté kdy jsme jezdili tam a zpátky jsme se dostali na nějakou polní cestu a zdálo se,
že jedeme někam úplně do ztracena. Jeli jsme podél pole s cukrovou třtinou, museli jsme
kousek vycouvávat, abychom pustili velký náklaďák s třtinou, jelikož to byla úzká pěšina,
chvíli mezi stromy až se zas otevřela krajina a my byli stále mezi poli. Každopádně kousek
před námi se objevil maják, ke kterému jsme cestou necestou dojeli. Byl to již evidentně
nepoužívaný a chátrající maják, ke kterému nevedla žádná standardní cesta. Stav majáku
vysvětlil absenci cedulí i cest.
Přes pole jsme se vrátili na silnici a jeli na nejsevernější místo Barbadosu. Severní pobřeží
ostrova lemují útesy, které jsme chtěli vidět. Opět jsme bloudili a celkově lze říct, že
Barbados byl ve znamení bloudění. Do té doby, stejně tak na všech dalších cestách této
dovolené, jsme s tím neměli zásadní problémy, ale na Barbadosu jsme byli neustále ztraceni.
Nicméně přeci jen jsme se dostali na severní pobřeží a zaparkovali u malého domku s
nápisem Animal Flower Cave. Procházeli jsme se podél pobřeží a pozorovali jak se vlny tříští
o útesy. Během naší procházky se spustil další silný déšť a foukal boční vítr. Než jsme se
dostali zpátky k autu, tak jsme byli z poloviny úplně promočení. Bylo to legrační, jak jsme
měli pravou půlku těla úplně promočenou a levou v podstatě úplně suchou, jelikož vítr foukal
celou cestu zprava. Než jsme odjeli, tak jsme se ještě porozhlédli kolem domku. Byl tam
nápis o placení vstupného, ale nepochopili jsme, za co by se mělo platit a kde by měla být
nějaká jeskyně se zvířaty a rostlinami. Tak či tak pobřeží je tam krásné.
37/81
Naše cesta pokračovala a víc
než mapa, která nám
nepomáhala, by se možná
hodil jen kompas, abychom
drželi směr. Zastavil jsem u
skupinky pánů vedle silnice
a Hanka odmítla se jít zeptat
na cestu, jelikož minule
když se ptala jinde, tak na ni
hrozně zírali. Pravdou je, že
vzhled místních lidí je pro
nás dost atypický a budí spíš
nedůvěru. Stejně tak jsme
asi my pro ně zvláštní.
Místní obyvatelstvo jsou
Maják Harrison Point
Větrný mlýn Morgan Lewis hodně „rastafariáni“, což by
se dalo volně popsat jako
obyvatele
tmavé
pleti
s hodně dredy, připomínající jamajčany. Tedy aspoň si myslím, jelikož na Jamajce jsem nikdy
nebyl. Každopádně rastafariáni jsou vyznavači náboženství rastafariánství, které pochází
z Jamajky. Asi nejznámějším vyznavačem tohoto náboženství je, respektive byl, Bob Marley,
známý zpěvák, který tu měl podobiznu na různých suvenýrech a podobně. Postávali tam u
stánku, něco popíjeli a měli trochu rudé oči, takže člověk neví, zda jsou zhulení, opilí či jen
tak v pohodě. Pozeptal jsem se jich na cestu a velmi ochotně poradili. Jeden dokonce řekl, že
má cestu tím směrem, tak ať jedeme za ním, že nás navede. Ač měl rudé oči, tak zřejmě
minimálně nepožil alkohol, když sedal za volant. Ostatně teoreticky rastafariáni nesmí požívat
alkohol nebo třeba maso.
Dojeli jsme na Cherry Tree Hill, což byl kopec s vyhlídkou a pár stánky. Této chráněné
oblasti dominují stromy Mahagon. Jeden pán tam rozsekával cukrovou třtinu a dal nám
kousek na ochutnání. Já ji už ochutnával v Keni a pro Hanku to byla novinka. Člověk žvýká
dřevnatou hmotu, z které slinami rozpouští obsažený cukr. Když už hmota nemá chuť, tak se
dřevnatá třtina bez chutě vyplivne. Je to spíš jen o tom, že si to člověk chce ochutnat a zkusit.
Jinak je to jen cukr a nic víc chuťově zajímavého. Pod kopcem stál Morgan Lewis Mill, což je
prý největší větrný mlýn v Karibiku, který je zároveň funkční. Bylo zavřeno, ale prohlédli
jsme si ho alespoň z venku. Na východním pobřeží jsme si udělali malou zastávku u
písečných dun. Byly převážně zarostlé křovinami, ale pláž byla pěkně písečná. Bylo stále
zataženo a pofukovalo, ale už aspoň nepršelo. Naším cílem byla pláž Crane Beach na
jihovýchodě ostrova, kterou nám vychvalovali pro svůj nádherný jemný bílý písek. Při
dotazování na cestu jsme narazili na dalšího milého pána, který nám řekl, ať jedeme za ním,
že nás dovede na kruhový objezd Six Cross Roads, kde nám ukáže směr kam dál.
Písek na pláži Crane Beach byl opravdu bělejší než obvykle. Další zajímavostí bylo, že pláž
byla téměř vodorovná. Od místa, kam při vlně dosahovala voda, člověk mohl jít do moře
desítky metrů a stále tam byl jen centimetr vody. Potom se dno začalo víc svažovat. Bylo to
nezvyklé být na tak velké ploše s minimální hloubkou vody. Než jsme opustili pláž, tak jsme
chvíli pozorovali kraby, kteří na kamenech byli vláčeni vlnami ze strany na stranu, ale docela
se drželi.
38/81
S ohledem na naše bloudění jsme již směřovali přímo do přístavu a další program radši
neplánovali. V mezích možností jsme našli hlavní město Bridgetown a v něm přístav. Naštěstí
bylo domluveno, že auto můžeme vrátit v přístavu a nikoliv v autopůjčovně, jelikož bychom
asi měli ještě problém s hledáním autopůjčovny. Po ostrově jsme celkově najezdili 130 km a
objeli jsme ostrov celý dokola.
Bílý písek na pláži Crane Beach
Krabi u Crane Beach
Poslední úkol na Barbadosu jsem měl sehnat mince pro jednoho známého. Ačkoliv se všude
dá platit dolary, tak místní měna je barbadoský dolar. V přístavu jsem v jednom stánku
požádal pani o rozměnění US dolarové bankovky na barbadoské mince. Pani mi ochotně dala
dva barbadoské dolary v mincích různé hodnoty. Kurz byl přibližně jedna ku dvěma. Nalodili
jsme se na loď a obhlíželi ostrov ještě z paluby lodě, než jsme odpluli. Dá se říct, že ostrov
nevypadá z moře vůbec zajímavě a je to taková zalidněná placka.
Vodorovná Crane Beach
Vířivky na lodi
Z vrchu tobogánu
Kolem páté odpoledne jsme odrazili od břehu a vydali se na zpáteční cestu, jelikož Barbados
byl nejvzdálenější ostrov této plavby. O něco později jsme pozorovali pěkný západ slunce nad
mořem. Pokojské, které každý den stlaly postele, nám dávaly i každý den na postel nové
zvířátko vyrobené z ručníků. Bylo to moc pěkně udělané a na lodi prodávali i knížku
s návody, jak vyrobit padesát zvířátek z ručníků.
39/81
13. den – čtvrtek 15.3. Svatá Lucie
Noc proběhla v mezích možností klidně a Hanka si trochu začala zvykat. Na
osmou hodinu bylo plánované zakotvení v přístavu Castries na ostrově Svatá
Lucie a tak jsme opět s určitým předstihem vyrazili na snídani. Zatímco
jsme pojídali tousty, ovoce, muffiny a podobně, tak jsme sledovali, jak
pomalu přirážíme k molu.
Skalnatá strana Pigeon Island
Písečná strana Pigeon Island
V přístavu jsme zjišťovali ceny taxíků a půjčení auta. Vyhrálo opět půjčení auta i když taxikář
nám říkal, jak tam bývají časté nehody cizinců, kteří neumí řídit vlevo, že místní jezdí hrozně
agresivně, silnice na jih je hrozně úzká a klikatá a podobně. Trochu nás zviklal, ale přikláněli
jsme se k tomu, že straší a chce mít kšeft. V přístavu byla všechna auta rozpůjčovaná, ale po
zavolání na nedaleké letiště jsme si auto zamluvili. Chvíli jsme počkali a přijel pán, který nás
do autopůjčovny odvezl. Po administrativních formalitách, během kterých jsme usmlouvali
cenu o dvacet dolarů nižší, jsme nasedli do auta a vyjeli. Původně jsme chtěli jet na jih ke
kopcům Piton, ale reference na cestu nás trochu odradily a nechtěli jsme strávit celý den
v autě. K tomu, když se přidala dopravní zácpa, do které jsme se dostali hned na kraji města,
kterým jsme museli projet, tak jsme nebyli nadšeni. Rozhodli jsme se to tedy otočit a jet na
sever na Pigeon Island. Cesta byla celkem přímočará a byli jsme překvapeni, jak rychle jsme
se tam dostali. Úzký poloostrov, který z jedné strany byl z velkých kamenů, o které se tříštily
vlny a na druhé straně byla krásná písečná pláž s klidnou vodou. Hanka nevěděla, na kterou
stranu jít dřív. Pokochali jsme se tříštící vodou i jsme se prošli po písečné pláži a Hanka si
zaplavala. Mě bylo dobře na břehu a kochal jsem se okolím. Když jsme ukojili potřebu být u
moře, tak jsme měli ještě pořád hodně času na tomto ostrově. Rozhodli jsme se, že přeci jen
pojedeme na jih a budeme pečlivě sledovat čas. Kdyby se zdálo, že nestíháme dojet ke
kopcům Piton a nazpátek do přístavu, tak se někde otočíme. Než jsme opustili toto pěkné
místo, tak se k nám přichomejtl jeden místní, který dělal velmi rychle a velmi pěkná zvířátka
ze stébel trav. Pochválili jsme jeho práci, ale zvířátka odmítali. Přesvědčoval nás, že jsou
zadarmo a když jsme si jedno vzali, tak začal o tom, že obvykle mu lidé za to něco dávají.
Vrátili jsme mu to a on nám dal pokoj. Každopádně to bylo opravdu zajímavé, co všechno a
jak hbitě byl schopen z té trávy vyrobit.
Ze severu jsme se k letišti dostali opět rychle a zácpa, která tam původně byla skrz město, se
mezi tím rozptýlila. Na rozdíl od Barbadosu byla orientace jednoduchá, takže jsme neztráceli
čas blouděním. V horách se cesta opravdu zúžila, ale nebylo to nic tak extrémního. Žádnou
40/81
agresivitu řidičů jsme nezaznamenali. Cesta trochu připomínala cestu středozemím Portorika
a byla to moc pěkná cesta. K našemu překvapení byli spíš taxikáři tím elementem, který brzdil
provoz. Naštěstí dělali různé vyhlídkové zastávky, takže jsme se jich vždy někde zbavili.
Předjíždět se dalo totiž jen málokde. Průběžně jsme si poznamenávali časy při průjezdu
jednotlivými vesničkami, abychom věděli, jak dlouho nám to bude trvat nazpátek.
Vyhlídková místa jsme vynechávali s tím, že se tam zastavíme na cestě zpátky, když bude
čas. Cesta ubíhala svižně, ale bylo těžké odhadovat, kolik nám zbývá do cíle, jelikož
ukazatele vzdáleností dost podivným způsobem měnily údaje. Když se objevila po straně
silnice vyhlídka, z které byly vidět Piton kopce, tak jsme na ni zastavili. Naskytl se nám
výhled, který nejčastěji reprezentuje Svatou Lucii. Dvojice kopců, jejichž silueta je například i
na etiketě piva Piton, vařeném na Svaté Lucii. Nebylo vyhlídky nebo místa k zastavení, kde
by někdo něco neprodával. Nezapře se, že je na tomto ostrově skoro 90 % populace potomků
afrických otroků. Lidé nám svým vzhledem, chováním i nabízenými věcmi, připomínali
Keňu.
Pohoda na Pigeon Island
My a kopce Piton
Pohled na dva vrcholy Piton a město Soufriére
Piton od moře
Rybářská vesnice
Čas jsme měli dobrý a tak jsme sjeli do města Soufriére pod kopcem. Zaparkovali jsme na
kraji u pláže. Na pláži bylo docela živo i když se tam nikdo nekoupal. Skupinka místních se
tam družila se skupinkou turistů. Prošli jsme se po pláži a místní nám nabízeli projížďku na
41/81
lodi ke kopcům Piton, na pláž s černým pískem a nebo nás lákali na sledování seskoků
z útesů. Zas tolik času jsme neměli, takže jsme vše s díky odmítli.
Kůň na pláži u města Soufriére
Pláž vedle letiště
Vydali jsme se na cestu zpátky s dostatečnou rezervou, jelikož jsme věděli, že když narazíme
na pomalý náklaďák, tak se může cesta výrazně protáhnout. Na žádné zásadní zdržení jsme
cestou zpátky nenarazili a mohli jsme se v klidu zastavit na několika vyhlídkách, které jsme
minuli při první cestě. Kopcovitý terén tohoto ostrova se pokaždé trochu změnil a bylo stále
na co se koukat. I samotným městem jsme projeli bez problémů a tak jsme se ještě zastavili
kousek u letiště na pláži. Tentokrát jsem se zas vykoupal v moři já a Hanka se jen kochala
vlnkami. Auto jsme vrátili bez problémů a odhadem jsme po ostrově najezdili 150 km.
Systém s benzínem byl pro mě trochu nezvyklý a neměl jsem to v oku. Vracet auto s plnou
nádrží je jasné a celkem jednoduché. Zkrátka kousek před autopůjčovnou člověk natankuje
plnou a hotovo. Tady se bohužel mělo vrátit tolik benzínu, kolik bylo v nádrži na začátku a
nebyla to plná nádrž. Nevěděl jsem, kolik ujedeme, jakou to má spotřebu, ani kolik litrů je
jedna kostička na ukazateli. Výsledkem bylo, že jsme vraceli nádrž plnější, než jsme ji měli
na začátku. Šlo možná řádově o pět dolarů, takže žádná zásadní tragédie. Sice nám přebytek
benzínu neproplatili, ale i tak nám to nakonec bylo k užitku. Původně totiž říkali, že si zpátky
do přístavu máme vzít taxík. S odkazem na benzín navíc jsme pani přesvědčili, aby zvedla ze
židle svého líného pomocníka, sama se o něm tak vyjadřovala a odvezl nás do přístavu.
Respektive odvezl nás na kraj města, kde se zasekl v dopravní zácpě a my jsme si radši
vystoupili. Chtěli jsme si stejně ještě prohlédnout město, takže se nám to hodilo.
Prošli jsme si několik uliček města Castries. V průvodci byla charakteristika: „Procházka po
pulzujících ulicích hlavního města je smyslová exploze zvuků, barev a vůní.“ Těžko říct, co si
pod tím představit, ale byla to zvláštní kombinace afrického ducha a amerických poměrů
v Karibiku. Způsob pouličního prodeje a dopravní prostředky hromadné dopravy, „matáty“,
byly jak vystřižené z Afriky. Domy spíš připomínali americké „plastové skládačky“. Na Svaté
Lucii, podobně jak na Barbadosu, lze všude platit dolary, ale místní měna je východokaribský
dolar. Na loď jsme se nalodili po čtvrté odpoledne a dřív než jsme v pět odrazili od břehu, tak
jsme se ještě kochali pohledem na kopcovitý ostrov. Vedle nás kotvila další obrovská loď, i
když trochu menší než naše.
Večeře byla jako každý večer v šest. Později jsme zašli do Irish Sea Bar, který jsme si oblíbili,
díky pianistovi, který tam pěkně hrál. Na skok jsme se opět podívali na karaoke. Tentokrát
největší dojem udělal pán, dost při těle, který zpíval písničku „I’m too sexy“ (Jsem tak sexy)
od skupiny Right Said Fred, která byla hodně populární na začátku devadesátých let. To že
42/81
zpíval dobře, by neudělalo takový dojem, jako jeho taneční doprovod k té písničce. Rozhodně
se toho nebál, tancovat celkem uměl a i když to vyznělo jako parodie, tak to bylo celkově
vtipné. Ve vedlejším sále bylo totálně narváno, jelikož se blížilo vystoupení komika, který
vystupuje se svým pořadem na HBO. Jméno ani vzhled mi nic neříkaly, ale chtěl jsem
mrknout, o co jde. Když nastoupil na
podium, tak jsem nepobral nic z toho, co
říkal. Po chvíli jsem z jeho řeči začal něco
rozpoznávat, ale kdyby to mělo cenzuru, tak
by vše, čemu jsem rozuměl bylo nahrazeno
pípáním. O něco později jsem se tak nějak
naladil na jeho výslovnost a začal jsem
rozumět i uceleným blokům jeho řeči. Lidi
se mlátili smíchy, ale mě to nějak
nenadchlo. Přišlo mi to jako obyčejný laciný
humor. Buď to bylo dáno tím, že jsem
neznal něco, co s tím souviselo, ačkoliv to
nebylo vyřčeno a Američané to znali nebo
měli jiný smysl pro humor. Dal jsem tomu
Pouliční prodej ve městě Castries
asi patnáct minut a potom jsem šel.
14. den – pátek 16.3. Svatý Krištof a Nevis
Čekala nás návštěva dvojice malých ostrovů. Po osmé hodině jsme
vystoupili na pevninu v přístavu hlavního města Basseterre. Na ostrově
Svatý Krištof nebylo žádné velké lákadlo a tak jsme se rozhodli udělat si
plavbu trajektem na sousední ostrov Nevis. Popošli jsme kousek vedle,
k molu s menšími loděmi a u pokladny si koupili lístek na trajekt (10 $/osobu jedním
směrem). Během plavby se nám naskytl nejprve výhled na naši obří loď v přístavu a těsně
vedle kotvící druhou loď. Byli jsme
v závětří, krytí ostrovem a moře bylo klidné.
Minuli jsme dva vraky lodí, které na moři
zůstaly zřejmě jen jako turistická atrakce.
Podél jihovýchodního poloostrova jsme se
dostali do prostoru mezi ostrůvky, kde se
zvedl trochu vítr a vlny. Hance to nedělalo
úplně dobře, ale nebylo to tak hrozné.
Ostrůvek Nevis tvoří sopka, okolo které je
trochu vegetace, pár pláží a k nim přilehlých
vesnic a to je skoro vše. Blížili jsme se
k tomuto kousku pevniny a těšili jsme se na
odlehlost místa. Původně jsme se obávali, že
se na trajekt navalí spousta lidí z lodě, ale
Sousední loď v přístavu Basseterre
naštěstí to nebylo jejich cílem. Zakotvili
jsme v malém městečku Charlestown.
43/81
Lodní „mrakodrapy“
Pěšky jsme se vydali na kraj města, kde měla začínat pláž.
Ostrov to byl malý a navíc po předchozích autovýletech
jsme si chtěli udělat spíš takový lenivější pobyt na ostrově.
Během pár minut jsme se ocitli na kraji velmi dlouhé a
liduprázdné pláže. Voda byla nádherně čistá, písek se mírně
svažoval a snad jedinou nevýhodou bylo, že se tam nebylo
kam schovat do stínu. Šli jsme podél pobřeží po pláži a
pozorovali kolem nás poletující pelikány. Byli úžasní, jak se
vrhali střemhlav do vody, když zahlédli rybu. Občas jsme
měli pocit, že se musí zabořit zobákem do dna, jelikož se
vrhali do vody blízko břehu. Před námi se objevily palmy a
po nich brzo lehátka se slunečníky pro hosty přilehlého
hotelu. Přestože jsme se nacházeli u hotelu, tak tam moc lidí
nebylo a lidi ve vodě by se dali spočítat skoro na prstech
jedné ruky. Uvelebili jsme se na molu, které mělo stříšku a
užívali si chládku ve stínu. Voda byla úžasně čistá, viděli
jsme až na dno a mohli jsme pozorovat ryby plující kolem
mola. Krom relativně běžných rybek, tam byly zajímavé
Vrak lodi na moři
Přístav Charleston a sopka Nevis
Pelikán hnědý …
… při lovu
mini létající rybky. Nejdřív to vypadalo, že má člověk jen nějaké mžitky. Zdálo se, jako
kdyby se sem tam objevil malý vodotrysk, lesknoucí se na sluníčku. Když se to po několikáté
44/81
opakovalo a člověk se na to zaměřil, tak zjistil, že titěrné rybky v hejnu vyskakují nad hladinu
a vytváří dojem tryskajících pramínků vody. Další co upoutalo moji pozornost, byla tmavší
skvrna pohybující se pod hladinou. Bylo to kousek dál od mola a nebylo moc vidět co to je.
Myslel jsem si, že to bude hejno rybek. Když se nad hladinou objevila hlavička s dlouhým
krkem, bylo jasné, že se na nás přišla podívat želva. Když jsme si oddechli ve stínu a
posvačili, tak jsme se šli smočit do vody. Bylo pěkné, jak ryby nebojácně pluly kolem nás a
občas nás i okusovaly nebo aspoň jsme měli ten pocit. Přiblížil se čas našeho trajektu zpátky a
tak jsme se vydali po pláži zase zpátky k městu.
Průzračná voda u ostrova Nevis
Téměř liduprázdná pláž
Po necelých třech hodinách na ostrově Nevis, jsme se trajektem vrátili na ostrov Svatý
Krištof. Měli jsme stále dost času a tak jsme se nechali zlákat taxikářem na cestu k „opičí“
pláži. Nasedli jsme do rozvrzané dodávky a vydali se směrem na jihovýchod po silnici.
Přejížděli jsme jedno sedlo, odkud byl pěkný výhled na cíp ostrova a za ním sopku na ostrově
Nevis. Vystoupili jsme u pláže, kde bylo několik krámků s občerstvením, placená lehátka se
slunečníky a vícero turistů. U pláže byly opravdu volně žijící opice. Jejich koncentrace hned
vedle pláže byla však uměle vyvolána. Místní házeli na jedno místo kousky cukrové třtiny,
které makakům chutnají a tak se zde slézali. I tak to bylo pěkné je pozorovat, jak cupují třtinu.
Z pláže jsme měli výhled na trochu vyprahlý konec ostrova, nad kterým stále čněla sopka
Nevis se svými 3 232 stopami (985 m). Na pláži byl běžný písek žíhaný černým pískem, který
byl zde jako pozůstatek po
sopečné činnosti. Voda byla
osvěžující a jelikož jsou oba
ostrovy
obklopeny
korálovými útesy, tak by tu
pěkné
bylo
určitě
šnorchlování. Ostatně celý
Karibik je rájem pro
podvodní pozorování, ale to
jsme si moc nevyzkoušeli.
Ve smluvený čas nás přijel
opět vyzvednout taxikář a
dovezl nás do přístavu.
Zbylé
východokaribské
dolary jsme utratili za
pohledy a Hanka si koupila
Makak s cukrovou třtinou
45/81
Nevis ze Svatého Krištofa
nové sluneční brýle, jelikož ty původní se jí cestou rozlomily. V šest hodin jsme nejen odrazili
od břehu, ale také šli na večeři jako obvykle. Každý den bylo z čeho vybírat a vždy se
objevilo něco nového zajímavého na menu. Snažili jsme si vybírat něco, co neznáme, i když
například šneky jsme si netroufli dát.
15. den – sobota 17.3. Svatý Martin
Poslední ostrov, který nás čekal během plavby, byl Svatý Martin, rozdělený
mezi dva státy. Jižní půlka ostrova patří Nizozemskému království s hlavním
městem Philipsburg, kde jsme zakotvili. Severní půlka ostrova patří Francii
a její hlavní město je Marigot. Opět jsme nelenili a mezi prvními se vylodili
chvíli po sedmé ráno. Krom velmi známé pláže u letiště, jsme neměli
představu, co bychom chtěli vidět. Taxík jen na pláž a zpátky by nás určitě
stál dost, takže jsme si rovnou šli půjčit auto. Z několika autopůjčoven vedle
přístavu byla otevřená jediná, ale bez problémů jsme si tam půjčili auto.
I přes evropskou příslušnost
tohoto ostrova, zde vládne
v autech
automatická
převodovka. Na rozdíl od
Barbadosu a Svaté Lucie se
však zde řídí opět vpravo. Držet
se jiného kraje silnice mi
nedělalo potíže, ale po dvou
předešlých řidičských dnech
vlevo, jsem měl zas problém
Vítací cedule na Svatém Martinovi
s blinkry a stěrači. Několik
prvních křižovatek jsem se
musel hrozně soustředit, abych si zas zvyknul na to, co je na které straně. Ačkoliv hlavní cíl
byla pláž u letiště, tak bylo ještě brzo na to tam jet. Vydali jsme se tedy na nejvyšší vrchol
ostrova, kopec Pic Paradis. Cestou jsme přejeli Nizozemsko Francouzskou hranici, kterou si
člověk ani neuvědomí. Když se člověk pozorně dívá, tak si všimne památníku s vlajkami
vedle silnice, jako symbolu hranice, ale to je vše. Jeli jsme po vyvýšené silnici z které byl
pěkný výhled na Simpson Lagun, velké jezero, které obklopuje jen úzký pruh pevniny. Projeli
jsme krajem hlavního města francouzské části Marigot. K vrcholu byly pěkné cedule, takže
jsme odbočili na vedlejší silnici, která se postupně zužovala, až byla jen na šířku jednoho
auta. Měli jsme sice instrukce, kde zaparkovat auto, dřív než se silnice zúží, ale v praxi se
nám to místo nepodařilo rozpoznat. Každopádně, jelikož jsme tam byli brzo po ránu, tak
nebyl provoz a na konci silnice bylo jediné parkující auto. Otočil jsem auto a zaparkoval
v nevelkém rozšíření silnice ve směru cesty zpátky.
Pěšky jsme se vydali po úzké stezce semknuté vegetací. Čekali jsme delší výstup, ale asi díky
tomu, že jsme zaparkovali až na konci cesty, tak jsme se na vrchol kopce dostali po pár
minutách. Na samotném vrcholu, ve výšce 411 m.n.m., nebyla nijak zvlášť dobrá viditelnost
díky vysokým stromům. Kousek pod vrcholem však byla pěkná vyhlídka na jih ostrova a
viděli jsme až naši loď kotvící v přístavu. Z kopce jsme se vrátili k autu a vydali se stezkou na
druhou stranu. Těžko říct, kam to vedlo, ale po chvíli se tam naskytl výhled na západní stranu
ostrova. Nepokračovali jsme dál po pěšině a vrátili se. Autem jsme sjeli o něco níž a kousek
za místem, kde se silnice opět rozšířila, jsme našli lanovou dráhu. To bylo jedno z míst, podle
46/81
kterého jsme se měli orientovat, kde zaparkovat a které jsme minuli cestou nahoru.
Parkovacího místa jsme nakonec přeci jen využili a zastavili. Jednak tam byl pěkný výhled a
také jsme řešili co dál.
Pohled na část ostrova Svatý Martin
Pěkná květena
Hanka u našeho auta plánuje, kam pojedeme
Pláž Orient Beach
Strom plný volavek
Mezi nejvychvalovanější pláž ostrova se řadila pláž Orient beach. Podle toho, co nám o ní
řekli, bylo jasné, že to bude dost komerční záležitost. Přesto jsme si řekli, že se tam na skok
podíváme. Vzdálenosti na ostrově byly docela malé a dalo se rychle dostat z jedné strany
ostrova na druhý. V autopůjčovně nám říkali, že ať budeme na ostrově kdekoliv, tak se
nejpozději za čtyřicet minut dostaneme do přístavu. Přes severní část ostrova jsme se dostali
na východ a našli pláž Orient beach s krásným bílým pískem. Písek a voda vypadaly
nádherně, ale jinak na pláži byl les slunečníků a v několika dlouhých řadách lehátka. Bylo tam
mnoho stánků, restaurací, hřišť na plážový volejbal a půjčoven všeho možného. Na této pláži
jsme také viděli poměrně dost žen nahoře bez. Uvědomili jsme si, že jsme na žádném jiném
ostrově nikoho neviděli se opalovat bez plavek. Holt asi „Francouzké“ poměry, jsou jiné.
47/81
Pohled z pevnosti Luis na město Marigot …
Označení hraničního přechodu
Maho Beach
Na pláži jsme se moc dlouho nezdrželi a jeli jsme již k letišti
na známou pláž Maho beach, což bylo pro nás hlavní
lákadlo ostrova. Cestou jsme se ještě zastavili u pevnosti
Luis, která je nad městem Marigot. Byly to tedy spíš ruiny
s několika děly a pěkným výhledem na přístav Marigot.
Přejeli jsme opět hranici a vrátili se do Nizozemské části
ostrova. Jak jsme se blížili k letišti, tak houstla doprava, ale
nebylo to tak hrozné. Letiště jsme objeli a dostali jsme se na
úzkou silnici vedoucí mezi pláží Maho beach a letištním
oplocením. Akorát přistávalo malé letadlo a proletělo nad
námi. Pláž byla dost plná, aut mnoho, ale našli jsme místo
k zaparkování u plotu letiště. Přestože to je podle některých
nejhlučnější pláž světa, tak je hojně navštěvovaná. Ne
všichni se zde vykoupou, ale zkrátka být na Svatém
Martinovi a nevidět přistávat letadla těsně nad pláží, je jako
kdyby tu člověk vůbec nebyl. V baru vedle pláže, měli krom
nápojového a jídelního lístku, vyvěšený také přehled časů
kdy přistává jaké letadlo. Jelikož byl víkend, tak přistávalo
48/81
… a přilehlý přístav
Letový řád u pláže
Přístávání nad Maho Beach
každou chvíli nějaké letadlo. Malá vyhlídková letadla nebyla zas tak zajímavá, ale přistávalo
docela dost i těch velkých. Čím větší letadlo, tím musí na přistávací dráhu dosednout dřív, aby
to stihnul ubrzdit a tedy, tím níž nad pláží musí být. Bylo to zajímavé koukat na obří letadlo,
jak letí přímo na mě, jen kousek nad hlavou proletí a dosedne těsně za plotem. Člověk by tady
vydržel dlouho pozorovat letadla a také jsme tu strávili několik hodin. Sérii přistání občas
vystřídal odlet letadla. To se nabízela další zábava. Startující letadlo stálo jen pár metrů od
plotu. Lidé přistoupili k plotu, drželi se ho a čekali na plný výkon motorů těšně před
rozpohybováním se letadla po dráze. V momentě startu lidé vláli u plotu v silném větru
způsobeném plným výkonem motorů. Lidé, kteří nestáli u plotu, ale přes silnici na pláži, se
ocitli v písečné bouři. Písek se zvedl ze země a bičoval postávající lidi, kteří dřív či později
vzdali boj a rozeběhli se po větru přes pláž do moře, kde se ve vodě schovali před bouří.
Hlavní nápor trval jen několik sekund, než se letadlo po dráze vzdálilo a písečná bouře
utichla. Lidé u plotu byli ušetřeni bičování pískem a měli se čeho držet, takže ti vydrželi na
místě. Střídavě jsme se procházeli po pláži nebo posedávali v baru u koktejlu piňa koláda a
piva Carib s výhledem na pláž a letadla.
Velká letadla prolétají těsně nad pláží
Vyhlídka na pláž z baru
Po několika hodinách, když z nás opadlo prvotní nadšení z tohoto místa, tak jsme si řekli, že
se zajedeme ještě podívat na západní cíp ostrova k „švestkové pláži“. Líbil se nám název
pláže, ale švestky jsme tam neočekávali. Objeli jsme jezero Simpson bay lagun, překročili
hranici do Francie a projížděli mezi oplocenými rezidencemi. Ukázalo se, že najít cestu
k plážím není tak jednoduché, jelikož mnohé jsou asi soukromé, případně k nim vede jen
nevýrazná pěšinka mezi rezidencemi, aniž by bylo jasné, kam pěšina vede. Nakonec jsme
přeci jen u jedné pěšiny zastavili a došli na pláž i když to byla asi jiná, než jsme původně
hledali. Byl to velký rozdíl oproti Maho beach u letiště. Na pláži bylo asi tak jen deset lidí a
pláž byla větší. U přístupové pěšinky byla docela výrazná cedule se zákazem koupání se bez
plavek, nicméně i tak tam dvě slečny dávaly na obdiv své bujaré poprsí. Pláž to byla docela
hezká, ale přeci jen to prostředí s rezidencemi okolo nebylo až tak idylické.
Vydali jsme se opět na Maho beach, jelikož podle plánu mělo přistávat velké letadlo. Bohužel
jsme se na cestičkách mezi rezidencemi trochu zamotali a několikrát skončili ve slepých
uličkách. K letišti jsme přijížděli ve stejný čas, jako mělo přistávat letadlo. Letadlo jsme tedy
sice viděli přistávat, ale ne z pláže, ale z nedaleké příjezdové komunikace. Zaparkovali jsme a
zase se nějakou dobu kochali přistávajícími letadly. Lidí na pláži začalo ubývat a taxikář
vykřikující jméno naší lodě, dal tušit, že se blíží čas, kdy bychom se měli vracet na loď.
Rozloučili jsme se s tímto zajímavým místem a jeli do přístavu. Ukázalo se, že jak jsme se
blížili k přístavu, tak houstla doprava a my zůstali stát v koloně. Zezačátku se zdálo, že máme
49/81
dost času, ale optimismus nás postupně opouštěl. Začali jsme vymýšlet, co podnikneme, až
čas vyprší. Ono toho nebylo moc k vymýšlení a jedině mohla Hanka vystoupit, utíkat k lodi a
pozdržet je tam, než se mi podaří to projet městem a vrátit auto. Naštěstí na tento scénář
nedošlo a pomalu jsme se propletli kolonou k přístavu. Zaparkovali jsme auto a bez zdržování
směřovali na loď. Těžko říct v kolik je poslední šance se nalodit, ale nakonec jsme těsně stihli
uváděný čas pro nalodění, který je udáván půl hodiny před vyplutím. Když jsme vylezli na
palubu, tak už odvazovali lana a v pět jsme odpluli.
Lidé držící se plotu a zvedající se písek …
… při startu letadla
Maho Beach je ideální místo pro …
… pozorování letadel
Měli jsme hlad a do večeře byla ještě hodina, tak jsme si zašli na „předkrm“ do sushi baru.
Chvíli jsme očumovali japončíka, jak tam připravuje různé rulky a krájí je na kolečka sushi.
Několik druhů jsme si vzali na ochutnání, k tomu jsme si nandali wasabi a sojovou omáčku.
Čínské hůlky jsem už delší čas nedržel v ruce, ale sushi se s nimi jí celkem jednoduše. Bylo to
dobré, i když nejsem velký fanoušek sushi. Zašli jsme na horní palubu a byli se podívat na
hřiště minigolfu. Sledovali jsme lidi, jak hrají a v pozadí byl vidět kopcovitý terén Svatého
Martina. Slunce pomalu zapadalo, nebylo už tak velké horko a několik lidí si vyšlo zaběhat na
běžeckou dráhu na lodi. Po ránu a k večeru bývalo nejvíc běžců. Viděli jsme také ještě
několik letadel přistávajících na ostrově.
50/81
Maho Beach
Hanka byla unešena z letadel
Odlehlá liduprázdná pláž mezi rezidencemi
Kuk na pilota
Minigolf na lodi a v pozadí Svatý Martin
Spokojenost v Sushi baru
Na večeři v restauraci
Hance před večeří nebylo nejlépe, jak se loď pohupovala, ale nakonec se s tím celkem
vyrovnala. Byla to naše sedmá a poslední večeře na lodi a přesto se nám podařilo zabloudit
51/81
cestou do restaurace. Čekali jsme před restaurací chvilku před tím, než jí otevřeli a když se
tak stalo, tak jsme zjistili, že jsme v jiné restauraci. Byli jsme sice na správné palubě, ale
v přední části lodi místo zadní. Prošli jsme tedy do zadní části a dali si večeři ve správné
restauraci u našeho obvyklého stolu. Během večeře byl jako každý večer „show time“, kdy
číšníci přestali obsluhovat, rozezněla se nějaká známá melodie a všichni začali tancovat a
zpívat. Někteří lidé se zvedali od stolu a přidávali se k nim. Mělo to příjemnou atmosféru. Po
večeři jsme si byli ještě prohlídnout různá místa na lodi a poslechnout si muziku.
Zpívající číšníci v restauraci na schodech
Náš velmi milý indonéský číšník
16. den – neděle 18.3. zpátky na pevnině
Měli jsme za sebou poslední strávenou noc na lodi. Na palubu jsme se dostali chvíli před
východem slunce a tou dobou jsme již opět kotvili v přístavu San Juan. Měli jsme malinko
náskok, protože podle plánu jsme měli kotvit až v sedm hodin. Slunce ozařující mraky nad
San Juanem vytvářely pěknou atmosféru na rozloučenou s touto krásnou plavbou. Vedle nás
přeparkovávala další obrovská loď se jménem Caribbean Princess. Okolo ní plulo několik
pomocných lodí, které vypadaly jako malí mravenečkové. Pohupovaly se na vlnách vedle
lodě a doprovázely ji po přístavu. Vylodění pasažérů bylo rozděleno podle zón, přičemž my
jsme měli až třicátou druhou. První lidé opouštěli loď před osmou hodinou a my jsme měli
tedy spoustu času na snídani a závěrečnou prohlídku lodi. Po snídani jsme vyklidili pokoje.
Pokojské měly značný cvrkot, jelikož bylo potřeba během dopoledne připravit 1379 pokojů
pro další plavbu, začínající ten den večer. Z našeho kreditu 21 $ na kartě jsme utratili jen 12 $
a přemýšleli jsme co se zbylými dolary. Nebylo co za to koupit a tak jsem si říkal, že to
utratím v kasinu. Když jsem přišel na kasu v kasinu a zeptal se jich, zda je možné z karty
rozměnit peníze na žetony, tak mi pani řekla, že ano, ale minimálně třicet dolarů. To se mi
nechtělo, takže jsem opustil kasino. Vylodění pasažérů se vleklo víc, než jsme předpokládali.
Nespěchali jsme, ale přeci jen jsme měli domluvené, že nás v deset hodin vyzvednou
v přístavu z autopůjčovny a tento čas se blížil. Pro jistotu jsme šli na recepci, optat se na
očekávané tempo vylodění. Pani nám řekla, že to můžeme zkusit tam jít dřív, než budou hlásit
naši zónu, ale že je možné, že tam ještě nebudou naše zavazadla. Radši jsme zavolali do
autopůjčovny a čas, kdy nás mají vyzvednout, posunuli na půl jedenáctou. Když už jsme byli
na recepci, tak jsme se ptali, zda máme něco dělat s vyúčtováním našich plateb během plavby,
které jsme dostali na pokoj. Pani si vyžádala ten výpis, pak psala na počítači, dala mi něco
podepsat a k mému překvapení mi vyplatila devět dolarů. Měli jsme za to, že co jsme
52/81
neutratili z našeho kreditu, propadne, ale oni nám to vyplatili. Opustili jsme loď, dřív než
hlásili naší zónu a když jsme došli k zavazadlům, tak jsme je tam už našli.
V přístavu jsme stáli chvíli po desáté hodině. Měli jsme tedy čas, než nás vyzvednou.
Pozorovali jsme ostatní cestující, jak opouštějí loď s kufříky na kolečkách a nastupují do
taxíků. Dočkali jsme se i my a přijela dodávka společnosti Sixt. V autopůjčovně jsme prošli
opět administrativu spojenou s půjčením auta, včetně zaznamenání škrábanců.
Východ slunce v přístavu San Juan
Sousední loď a záchranné čluny pro 150 lidí
Vydali jsme se na západ po severním pobřeží k městu Arecibo. Naším cílem byla Observatoř
Arecibo, která leží 20 km jihozápadně od města a je tam největší radioteleskop na světě.
Průměr satelitu je 305 metrů a proslavil se jako prostředek k objevení prvního dvojhvězdného
pulsaru. Každopádně netuším, co je dvojhvězdný pulsar, ani jaký má jeho objevení význam,
ale známější bude asi tím, že se radioteleskop objevil ve filmu Zlaté Oko s agentem 007
Jamesem Bondem. Jak jsme sjeli z dálnice u města Areciba, tak jsme jeli úzkou silnicí, kde se
naštěstí čas od času objevil ukazatel k observatoři. U brány do areálu byla ostraha a také
venkovní parkoviště. Ostraha nám však ukazovala, že můžeme vjet dovnitř a tak jsme
zaparkovali na vnitřním parkovišti. Z parkoviště jsme se vydali po dost strmé asfaltové cestě
k návštěvnickému domku. U pokladny jsme zjistili, že vstupné zahrnuje zhlédnutí asi
dvacetiminutového filmu, vnitřní výstavku s informačními panely a také venkovní vyhlídku
na radioteleskop. Koupili jsme lístky (10 $/osobu) a dřív než jsme šli dovnitř, tak jsme si dali
venku na lavičce svačinu. Nic moc jsme neměli, ale sušenky přišly vhod.
Prohlédli jsme si výstavku a to nám akorát vyšlo do začátku promítání dokumentu
v angličtině. Bylo to dost technické a člověk zdaleka všemu nerozuměl, ale bylo to zajímavé.
Hanka zas uvítala chládek a tmu v místnosti a litovala, že ten film nebyl delší, jelikož se jí
tam dobře spalo. Venkovní vyhlídka na radioteleskop byla s malým stánkem s občerstvením,
takže Hanka, dřív než co jiného, očíhla co se tam dá sníst a něco si koupila. Bylo to zajímavé
vidět tak obrovskou plochu vystlanou hliníkovými panely. Vlastně celé údolíčko mezi
několika vršky vyplňovala hliníková „pánev“ nad kterou vyselo velké „oko“ zavěšené na
třech stožárech velkých jako Petřínská rozhledna.
Vydali jsme se na cestu zpátky směrem k San Juan s tím, že jsme zvažovali, kam se ještě
cestou podíváme a kde přespíme. Jako jedna z vychvalovaných pláží severního pobřeží se
nám nabízela pláž Playa Mar Chiquita. Našli jsme ji bez problémů a jelikož bylo nedělní
odpoledne, tak na pláži bylo dost živo. Spousta lidí tam měla rodinné dýchánky, několik aut
tam mělo obrovské audio soustavy, které vyřvávaly muziku přímo z kufru auta nebo to měli
53/81
vytažené na písek a připojené na autobaterku. Zátoka byla oválná a jen v prostřední části byla
skála kousek přerušena. Tímto otvorem se do zátoky valily vlny a dál se rozlévaly všemi
směry k břehům. Ačkoliv to byla zdánlivě krytá zátoka, tak tam moře docela řádilo. Ostatně
název pláže je „Maličké moře“.
Observatoř Arecibo – největší radioteleskop na světě, průměr satelitu 305 m
Pláž Mar Chiquita …
… chráněná skalisky
Když slunce zapadlo a pláž se vylidňovala, tak jsme se také vydali na cestu hledat nocleh.
Jezdili jsme po okolí a snažili se najít nějaké klidné tmavší místo. Chvíli to trvalo, ale našli
jsme na kraji jedné vesnice plácek vedle silnice, kde byla pouliční lampa částečně krytá
větvemi stromů. Chystali jsme se ulehnout ke spánku, když se u nás objevila blikající
červenomodrá světla. Hanka se zrovna převlékala a říkala, že doufá, že nebudou chtít,
abychom vystoupili. Policisté se opět přátelsky ptali, co tam děláme. Vysvětlili jsme jim
situaci, že jsme již unavený, že na další noc máme domluvené ubytování v San Juanu a že tu
chceme jen tak někde přespat. Policisté měli pochopení, ale říkali, že to není bezpečné místo.
Stejně jako minule, nám řekli, že nám ukážou bezpečnější místo a ať je následujeme. Srovnali
jsme sedačky a vyrazili za blikajícími majáčky. Po chvilce nás dovedli k většímu parkovišti
s několika restauracemi rychlého občerstvení, z nichž Burger King měl otevřeno nonstop.
Ubezpečili nás, že na tomto místě je to bezpečnější, jelikož restaurace je stále otevřena, jsou
54/81
tam světla, pohybují se kolem lidé a policisté sem několikrát během dne zajíždějí. Poděkovali
jsme jim a rozloučili se.
Jejich představa o bezpečném místě byla sice hezká, ale na spaní ne moc praktická. Dá se říct,
že to byl přesný opak místa, jaké jsme vždy hledali na spaní. Spát mezi velkými osvětlenými
reklamními panely, obklopeni lampami, hluk doléhající od kolemjdoucích lidí a žádné
soukromí, kam by si člověk došel na záchod, nebylo ideální. Zajeli jsme na kraj parkoviště,
kde bylo alespoň trochu odstíněné světlo a hluk. Jelikož se kolem nás ochomýtal jeden
žebrák, tak Hanka nechtěla jít sama na záchod do Burger Kinga. Moc nadšený jsem z toho
nebyl, ale šel jsem jí doprovodit. Jak jsem tak čekal venku, než se Hanka vrátí, zaslechl jsem
známé „kokí“. Na parkovišti byla celkem přehledná situace, na rozdíl od pralesa a tak jsem se
pořádně zaposlouchal, odkud to jde. Bylo to blízko, ale nic jsem neviděl. Obcházel jsem malý
záhonek vedle restaurace, až jsem se podíval do nitra bromélie rostoucí tam. V trychtýři listí
jsem uviděl malou šedou žabičku, která na mě valila oči. Zvuk „kokí“ utichl. Udělal jsem
krok zpátky, aby mě žába neviděla a už se zase ozývalo „kokí“. Když se Hanka vrátila, tak
jsem jí ukázal žabku a byla z ní nadšená. Ačkoliv na místě, kde bychom to nečekali, tak jsme
nakonec přeci jen žábu coqui viděli.
17. den – pondělí 19.3. svatební den
Noc nebyla příliš klidná a někdy po čtvrté jsme se oba převalovali a nespali. Koukali jsme, že
vedlejší restaurace má zavřeno a tak jsme autem popojeli na druhou stranu parkoviště, kde
nebyli lidi a bylo tam míň světel. Chvíli jsme se tam převalovali, ale stejně jsme už moc
neusnuli. Před pátou jsme to vzdali. Koupili jsme si něco malého na snídani v Burgeru Kingu
a vyrazili na cestu. Akorát když jsme odjížděli, tak tam přijelo velké popelářské auto a začalo
nakládat kontejnery, vedle kterých jsme parkovali. Hance po ránu nějak nesedla těžká snídaně
z rychlého občerstvení a rychle jsme hledali další rychlé občerstvení se záchodem. Chvíli to
trvalo, ale našli jsme další nonstop Burger King, takže situace byla zachráněna. Hanka tam
několikrát po sobě šla a personál se na ni prý už tak soustrastně díval. Přeci jen v tak brzkou
hodinu tam nebyl moc frmol a bylo nemožné si jí nevšimnout. Jednak z obavy vzdálit se od
záchodu a také jelikož parkoviště bylo klidné a ne moc osvětlené, tak jsme se rozhodli tam
zdržet a zkusit ještě trochu spát. Škoda, že nás policisté neodvezli na toto místo. V tento čas
jsme spánku již moc nedali, ale jinak by se tam spalo určitě lépe.
O něco později jsme jeli znovu na pláž Playa Mar Chiquita, kde bylo téměř liduprázdno.
V okolí se tam poflakovalo asi pět lidí a jinak nikdo. Ostatně kdo by co dělal v sedm ráno
v pracovní den na pláži. Hanka se chtěla ještě pokusit chvíli si zdřímnout, tak jsem ji nechal
v autě a sám jsem se procházel po pláži. Slunce pomalu začalo vycházet a krásně zbarvilo
písek a okolí. Šel jsem se smočit do vody a nechal sebou pohazovat ve vlnách. I přes zdánlivě
značně chráněnou lagunu měly vlny stále velkou sílu. Když si člověk nedal pozor, tak
vracející se voda do moře mu podtrhla nohy nebo ho táhla od břehu. Později, když se Hanka
víc probrala, tak se ke mně přidala a vláli jsme ve vlnách spolu.
Chtěli jsme mít dostatečnou časovou rezervu, před naším odpoledním obřadem, takže jsme
vyrazili na cestu do San Juan. Neměli jsme představu jak velké a kdy bývají dopravní zácpy a
navíc tento den vrcholily místní volby. Byli jsme i varováni, že tento den bude asi spousta
restaurací a jiných podniků zavřena kvůli volbám. Každopádně nic hrozného nás cestou
nečekalo a celkem bez problémů jsme projeli městem i jsme našli náš dopředu rezervovaný
hotel Tres Palmas Inn. Nebylo ještě ani jedenáct hodin a tak nám sice ukázali, kde co je, ale
55/81
řekli nám, že pokoj bude připravený až tak v poledne. To nám nevadilo a šli jsme se projít po
pěkné pláži, která byla hned před hotelem.
Hanka dospává u pláže Mar Chiquita
Vířivka na střeše hotelu Tres Palmas Inn
Pláž před hotelem
Odpočinek na houpací síti
Když jsme se v poledne ubytovali, tak jsme postupně šli využít několika hotelových atrakcí.
Začali jsme vířivkou na střeše s pěkným výhledem na moře. Pak jsme si byli zaplavat ve
venkovním bazénu, kde byl příjemný chládek. No a nemohli jsme samozřejmě odolat
houpacím sítím nataženými na zahradě mezi stromy. Pěkně jsme relaxovali. Blížil se čas, kdy
nás měli vyzvednout a Hanka se chtěla s předstihem začít česat a podobně. Já jsem byl
připraven a Hanka s výjimkou šatů také. Vyskytlo se drobné časové zdržení a nejdřív přijel
jen syn naší svatební agentky pro mě. Po telefonu jsme si s ní potvrdili, že během chvilky
dorazí se šaty. Rozloučil jsem se s Hankou, nasedl do auta a jeli jsme na pláž ve čtvrti
Carolina. V autě byla kromě syna svatební agentky, také jeho přítelkyně nebo kamarádka.
Cestou jsme si všichni tři povídali a vládla celkem pohodová atmosféra. Klučina nevěděl,
přesně kde to má být, takže jsme nejdříve zajeli do hotelu, kde pracovala jeho máma a tam mu
řekli, že to je jinde. Naše svatební agentka pracovala v hotelu a organizování svateb měla jen
jako vedlejšák, kterému se začala věnovat před dvěma roky. Od hotelu jsme jeli podél
oplocené pláže a hledali, kde to má být. Zahlédli jsme již postavený „altánek“ z bambusu a s
baldachýny. Bylo jasné, kde je náš cíl, ale ještě ne jak se k němu dostat. Vzhledem k tomu, že
jsem jel zhruba s hodinovým předstihem před Hankou, které agentka přivezla šaty a oblékala
se, tak nebyl důvod nějak panikařit. Času jsme měli spoustu a aspoň jsem potom nemusel tak
dlouho čekat. Nakonec se přes telefon zjistilo, že brána, u které jsme zastavili, ale která byla
56/81
zavřená, byla ta správná. Vrátili jsme se k bráně, mezi tím správcová soukromé pláže přišla
bránu otevřít a my vjeli dovnitř. Pláž, na které jsme měli svatbu, byla šest dní v týdnu veřejná
a pondělky uzavřena. Na pláži tedy nebyl nikdo. Respektive nikdo nebránil nikomu se po
plážích procházet a tedy kdokoliv mohl na tuto pláž přejít z vedlejší pláže, ale těch lidí bylo
velmi málo a jen prošli. Pozdravil jsem se s manželem svatební agentky, kterého jsem již znal
z letiště a který na pláži stavěl altánek. Byla tam také pani oddávající, postarší usměvavá pani.
Náš fotograf byl mladý kluk, který byl také již na místě.
Obřad na pláži
Sesypávání písku jako symbol spojení
Procházka po pláži ve dvou …
… a samotná nevěsta
Chvíli jsme si povídali a pak mi pani oddávající řekla kam si mám stoupnout a že mám koukat
směrem na moře. Hanka přijela. Chvíli se nic nedělo, tedy alespoň z mého pohledu a pak
začala hrát hudba. Naše svatební písnička byla druhá skladba z filmu Piráti z Karibiku. Hudba
hrála, já slyšel kroky za sebou a vedle sebe pani oddávající jak rukou dává Hance gesto, aby
zpomalila. Jak mi později Hanka řekla, tak si myslela, že jí naopak pokyvuje, ať přistoupí.
Holt nervozita a drobné nedorozumění. O nic nešlo, jen písnička byla v půlce a Hanka se již
objevila vedle mě. Viděl jsem poprvé její svatební šaty a moc jí slušely. Pani oddávající byla
z toho celá na měkko, měla v očích slzy a říkala jak je to úžasné. Měla pěknou a docela
dlouhou řeč. Ne všemu jsme rozuměli, jednak jelikož člověk nebyl až tak soustředěný a občas
měla pani trochu zvláštní výslovnost. Během obřadu jsme část textu opakovali po oddávající a
slibovali si věrnost. Dostali jsme každý jednu skleničku s pískem a sesypali jsme písek do
jedné skleničky jako symbol spojení. Vyměnili jsme si prstýnky a při tom opět opakovali část
textu o symbolu prstýnku. Drželi jsme se za ruce čelem k sobě a poslouchali závěrečnou část.
57/81
Dostali jsme prostor pro vyjádření pocitů jeden k druhému, což jsme si řekli česky. Potom již
byl čas na první manželský polibek. Pani oddávající se roztomile vedle nás uculovala. Všichni
tři jsme podepsali symbolický oddací list a obřad byl u konce.
Obklopeni palmami
U záchranářské budky
Slunce pomalu zapadalo a střídavě vylézalo zpod mraků. Počasí bylo tedy ideální, protože na
sluníčku by Hanka nebyla schopna koukat bez slunečních brýlí. Procházeli jsme se po pláži,
fotograf kolem nás poskakoval, vymýšleli jsme nějaké pózy u palem, záchranářské boudy a
podobně. Na pláži jsme s obřadem a focením strávili přibližně dvě hodiny. Sem tam po pláži
prošli nějací lidé, ale bylo jich jen pár. Když jsme vyčerpali naše fotografické touhy, tak jsme
si sedli do auta a jeli do hotelu El San Juan Hotel and Casino, kde pracovala svatební agentka.
Byl to luxusní hotel a příjemně nás to překvapilo. Hanka se svými svatebními šaty strhla na
sebe trochu pozornosti, ale prošli jsme uvítací halou do restaurace Koco. Skoro nikdo tam
nebyl a tak jsme měli soukromou večeři. Seděli jsme u kulatého stolu odděleného bariérou,
takže krom číšnice, která nás obsluhovala, jsme nikoho neviděli. Dostali jsme předkrm, k pití
koktejl, hlavní jídlo a zákusek, který jsme již měli problém sníst. Měli jsme domluvené, že až
se najíme, tak dáme vědět naší agentce a odvezou nás zpátky na náš hotel. Hanka chtěla tančit
a tak jsme si v restauraci mezi stoly zatancovali na hudbu, která tam šla z reproduktorů.
Kromě nás bylo ve velké restauraci asi deset lidí, takže jsme nikoho nerušili. Náš odvoz
dorazil a vydali jsme se na cestu do našeho hotelu. Hanka se chtěla ještě projít po pláži
v svatebních šatech, takže jsme se za tmy procházeli po
pobřeží před naším hotelem. Potkali jsme pár běžců a
pejskařů,
kteří na nás
se
zájmem
koukali
a
z projíždějící
ho auta na
nás
někdo
pokřikoval
gratulaci. Byl
to
docela
náročný den
a byli jsme
unavení.
Svatební večeře
58/81
Polibek pod palmou na pláži
18. den – úterý 20.3. Vieques
Ráno jsme o něco déle spali. Ještě před snídaní, o kterou jsme se nemuseli starat, jelikož jsme
jí měli v ceně, jsme se šli projít po pláži. Bylo opět krásné počasí a moře bylo osvěžující. Po
snídani jsme svatební šaty nechali na recepci hotelu a bylo domluvené, že si je tam odpoledne
vyzvedne naše agentka.
Ráno na pláži před hotelem, San Juan
Ráno na pláži
První společná „manželská“ fotka
Palma na pláži
Snídaně v hotelu
Naše další cesta vedla na východní pobřeží do města Fajardo, odkud jezdí trajekty na ostrovy
Vieques a Culebra. Přístav samotný jsme našli jednoduše. Horší to již bylo s parkováním.
Když jsem konečně našel místo a chystali jsme se odejít od auta, tak nás jedna pani
upozornila, že stojíme na místě kde je žlutá čára. Ptal jsem se jí, co to znamená, že znám jen
modrou čáru, kde je místo vyhrazeno pro postižené. Vysvětlila nám, že na žluté čáře se nesmí
stát vůbec. Naštěstí se akorát uvolnilo místo na druhé straně ulice a tak jsem přeparkoval.
Zpětně jsem si uvědomoval, že jsme již několikrát parkovali na žluté čáře, ale naštěstí nám to
vždy prošlo. Systém nákupu lístků na trajekty jsme moc nepochopili a existoval tam určitý
rezervační systém, kde se daly koupit nějaké lístky s předstihem a potom ještě v den odjezdu
na pokladně, ale bez záruky, že budou. Neměli jsme ujasněno, na který ostrov kdy chceme jet
a tak jsme řešili jak to nejlépe udělat. Nakonec jsme se rozhodli, že si koupíme v předprodeji
lístek na středu ráno na Culebru a ve čtvrtek odpoledne zpáteční z Culebry. Zkusíme tam
59/81
jednu noc přespat a kdyby to nějak nešlo, tak se snad budou dát koupit lístky a vrátíme se ve
středu a pojedeme tam zas ve čtvrtek ráno. Ostrov Vieques byl pro nás méně atraktivní a tak
jsme si řekli, že tam pojedeme jen na půl den. Lístky na trajekt v jednu odpoledne začínali
prodávat v poledne, takže jsme měli čas jít si před tím někam sehnat oběd. Autem jsme odjeli
z přístavu a po chvíli narazili na krámek, kde prodávali grilovaná kuřata.
Leknín v hotelové tůňce
Kostel na náměstí ve městě Isabel II, Vieques
Svatební kytice
Jednotlivé řůže odplouvající po moři
Lístek na trajekt na ostrov Vieques jsme koupili bez problémů. Jeli jsme trajektem, který byl
pouze pro osobní dopravu. Bohužel to znamenalo, že měli jen vnitřní prostory, které byly
hodně klimatizované. Samotný chlad byl nepříjemný, ale když se k tomu přidala Hančina
nevolnost s trochu rozbouřeného moře, tak to nevypadalo dobře. Po nějaké době, kdy se
Hanka začínala už víc trápit, tak přesvědčila jednoho pána, že může jít na zadní část lodi.
Jednak tam byl čerstvý vzduch a také tam bylo výrazně tepleji. Nakonec to Hanka ustála a bez
ztráty kuřete z oběda jsme přistáli na ostrově. Městečko Isabel II, které je hlavní město
ostrova, nemělo u přístavu žádné informace ani tam nebyli taxikáři, kterých se dá na ledasco
zeptat. Lidé se rozešli a my tam zůstali trochu bezradní. Vylovili jsme průvodce a vyrazili
směr centrum městečka. Informační centrum, které je na hlavním náměstí, je dost nevýrazné,
ale našli jsme ho. Vzali jsme si mapu ostrova a ptali se na taxikáře, jelikož jsme cestou ani
jednoho neviděli. Pani nám řekla, že v podstatě fungují jen na zavolání telefonem. Ochotně
nám zavolala taxík a my zatím čekali venku. Když přijel taxikář, tak jsme s ním začali řešit,
kam pojedeme a kolik to stojí. Původně jsme chtěli na Sun Bay, ale pak jsme si řekli, že Playa
60/81
Negra Black Sand Beach by byla lepší. Pán se tvářil nevlídně, že jsme změnili místa, kam
chceme jet. Navrhl cenu 20$ a pak to sám slevil na 15$. Váhali jsme pořád mezi těma dvěma
místy a cenou. Taxikář se začal tvářit dost naštvaně a snad i uraženě, že smlouváme o ceně.
Přitom on sám cenu měnil. Pani z informačního centra vylezla a snažila se to urovnat, ale
přístup taxikáře nás dost odradil od toho někam s ním jet. Chvíli jsme si vysvětlovali, že
nechápeme, proč se tváří tak naštvaně a závěr byl, že jsme ho nechali odjet. Těžko říct co se
pánovi přihodilo, ale jeho přístup byl naprosto jiný než kdekoliv jinde, kde jsme s taxikáři
mluvili. Každopádně, jelikož na tomhle ostrově bylo snad nemožné zahlédnout taxík na ulici,
tak jsme museli upustit od plánu jet na druhý konec ostrova a udělat si program u přístavu.
Nejprve jsme se šli projít k molu s několika
rybářskými loďkami. Měli jsme s sebou
svatební kytici a jelikož jsme nevěděli co
s ní, tak jsme se rozhodli ji naházet do moře.
Hanka postupně odhazovala jednotlivé růže
z kytice a ony pomalu odplouvaly na
vlnkách z přístavu. Vytvořily pěknou
„cestu“ růží. Poslední dvě růže si nechala,
aby mohla tvořit z okvětních lístků. Z mola
jsme v moři zahlédli několik skoro
metrových ryb. V relativně čisté vodě jsme
viděli, jak se prohání pod hladinou. Když
jsme opouštěli molo, tak se nás jeden rybář
ptal, co jsme to házeli do vody. Když jsme
mu řekli, že růže, tak byl v klidu.
Srdce na pláži z okvětních lístků
Zašli jsme na písečnou pláž na kraji města, kde Hanka začala vytvářet srdce z okvětních lístků
růží. Když už se zdálo, že to bude hotové, tak zafoukal vítr. To se opakovalo a tak jsme
popošli kousek dál do závětří. Tam Hanka úspěšně sestavila srdce a ze stonků vytvořila
písmena v něm. Chvíli jsme kolem toho blbli a snažili se nějak rozumně s tím vyfotit. Pán,
který o kus dál něco dělal na kraji moře a vypadal jak bezdomovec, se nás ptal co tam děláme,
zda jsme ztratili klíče. Při focení jsme si tam různě lehali do písku a urovnávali okvětní lístky,
takže to asi vypadalo, že něco hledáme. Řekli jsme mu, že si tam jen tak hrajeme. Dal se
s námi do řeči a jak se ukázalo, tak to byl asi docela vzdělaný člověk. Na druhou stránku, to
byl zřejmě člověk, kterému trochu přeskočilo v hlavě. Vyprávěl o náboženství, politice, konci
světa, vystudoval prý psychologii a strojařinu a neustále něco kreslil do písku prsty.
Náboženské a blíže nespecifikované obrazce, mluvil o hledání rovnováhy vln a podobně.
Bylo to zajímavé, jak to, co tak rychle kreslil, tak i to co říkal, ale nic to nemění na tom, že
mu podle mě trochu přeskočilo v hlavě. Po té co jsme se s ním rozloučili, tak jsme ho ještě
jednou potkali u přístavu a to byl již převlečený a nevypadal jako bezdomovec.
U přístavu jsme se dali do řeči s paní, která tam prodávala džus z manga. Pani prý bydlela ve
Spojených státech amerických, ale měla tam moc stresů s vlastním podnikáním a tak se
přestěhovala do mnohem klidnějšího Portorika. Pěstovala mango a prodávala různé věci
z něho vyráběné. Džus byl dost sladký, ale dobrý. Měli jsme ještě čas před odplutím a tak
jsme se šli podívat k nedalekému majáku. Z odstupu vypadal docela pěkně a byl okolo něho
pěkný park. Z blízka bylo vidět, že maják už má určité nedostatky, ale i tak tam bylo pěkně.
61/81
Hanka skládá srdce na pláži
S mangovým nápojem
Po přibližně třech hodinách jsme opustili
ostrov Vieques. Trajekt se zase houpal, ale
bez vážnějších problémů jsme se vrátili do
přístavu Fajardo. Nasedli jsme do auta a
přemýšleli, kde přespíme. V okolí bylo dost
obydlí, takže hledat něco opuštěného za
městem se zdálo nereálné. Rozhodli jsme se
zkusit přespat u komplexu restaurací a kina,
kde jsme již několikrát jedli. Chvíli jsme
kroužili mezi restauracemi po parkovišti a
hledali vhodné místo. Nakonec jsme
zaparkovali na parkovišti u kina, které bylo
hodně velké. Na jeho odlehlé části nikdo
neparkoval a světla z lamp nebyla až tak
intenzivní. S přibývajícím časem auta ještě
trochu ubyla.
Maják na ostrově Vieques
Trajekt jezdící mezi ostrovy
19. den – středa 21.3. Culebra
Noc to byla vcelku klidná a tak jsme si řekli, že za dva dny, až se vrátíme z ostrova Culebra,
bychom tu mohli opět přespat. Popojeli jsme opět do přístavu. Jelikož jsme nechtěli auto přes
noc nechávat v nějaké boční uličce, tak jsme zaparkovali na placeném parkovišti. Byla to
v podstatě jen louka obehnaná pletivem. Vjezdová vrata byla zřejmě přes celý den a možná i
noc otevřena, ale pán říkal, že bydlí v domě hned přes ulici a že to hlídá. Radši jsme to moc
nezkoumali a šli na trajekt. Tentokrát jsme jeli trajektem, který kromě lidí převážel také auta.
Hanka doufala, že to bude díky tomu klidnější plavba. Loď byla sice o něco větší a asi těžší,
ale nemělo to moc velký vliv na to, jak se loď houpala. Najížděli jsme zešikma na vlny a když
se to správně sešlo, tak se loď dost naklonila jak dopředu nebo do zadu, tak zároveň do strany.
Hanka si to moc neužívala. Plavba na Culebru trvá přes hodinu. Cestou jsme míjeli pěkný
mini ostrůvek. Byly na něm asi čtyři palmy, trocha křoví, kolem dokola prstenec písku a to
bylo všechno. Bylo by asi pěkné se na něm na chvíli zastavit, ale to jsme nemohli.
62/81
Když jsme vystoupili na ostrově Culebra, tak situace byla
zcela odlišná od ostrova Vieques. Taxikářů nepřeberné
množství a pendlovali mezi přístavem a pláží Playa
Flamenco, což bylo cílem asi každého, kdo na ostrov přijel.
Tato zřejmě nejvychvalovanější pláž celého Portorika se
stala i naším cílem. Nechtělo se nám však platit za taxík a
vyrazili jsme pěšky. Cestou jsme ještě dokoupili vodu
v malém krámku s potravinami a pak opustili městečko
Dewey. Jak se začínalo oteplovat, tak se cesta po asfaltové
silnici stávalo trochu méně pohodlná. Když jsme byli
v necelé polovině cesty, tak u nás zastavil pán s malým
autobusem a nabízel nám svezení. Nejdřív jsme mu řekli, že
nemáme zájem, ale nakonec, když řekl, že nás sveze za
dolar na osobu, tak jsme souhlasili. Jeli jsme sami
v autobusu. Cesta se trochu vlnila nahoru a dolu a ještě to
kousek bylo, takže jsme byli docela rádi, že jsme se svezli.
Na nákladním trajektu
Vystoupili jsme na malém parkovišti, na
konci silnice. Okolo bylo jen pár stánků a za
nimi již tolik vychvalovaná pláž Flamenco.
Byli jsme příjemně překvapeni, že tam
nebyla hlava na hlavě, jak by se dalo čekat.
Lidé byli především na pláži v místě
nedalekém parkovišti. Pláž je dost dlouhá a
tak když jsme popošli dál, tak tam bylo ještě
méně lidí. Našli jsme si místo ve stínu
palmy, kde jsme rozložili deku a kochali se
krásnou barvou moře a šploucháním vln.
Později, když jsme se šli projít ještě dál po
pláži, tak jsme tam objevili dva rozpadlé,
zrezivělé a počmárané tanky. Připomínka
Mini ostrůvek cestou na ostrov Culebra
doby, kdy námořnictvo spojených států
používalo tento ostrov pro dělostřelecká
cvičení, jako přípravu na jejich vstup do druhé světové války. Hanka zatoužila po koktejlu
piňa colada, tak jsem šel k stánkům u parkoviště s tím, že se cestou poptám, jak je to se
spaním v kempu u pláže. Kancelář kempu jsem našel, ale bylo tam zavřeno. Odchytil jsem
nějakého dělníka, který vedle opravoval silnici a zeptal jsem se ho, jestli neví, kdy bude
otevřeno. Naštěstí věděl a řekl mi, že tento den již neotevřou a ať přijdu druhý den dopoledne.
Tím to bylo vyřešeno, že se o ubytování postaráme sami. Koupil jsem Hance nealkoholickou
verzi koktejlu piňa coláda a vrátil se na pláž.
63/81
Pláž Flamenco
Opuštěný zrezavělý tank na pláži
Pláž Flamenco …
… a pohoda na ni
Pláž Flamenco při západu slunce
Náš nocleh na ostrově Culebra
Stíny se prodlužovaly a slunko se přiblížilo horizontu. Lidí výrazně ubylo, jelikož poslední
trajekt z ostrova odplul. V kempu bylo stanů, že by se možná dali spočítat na prstech rukou.
My jsme si vyhlédli malou stříšku, pod kterou byl stůl s lavicemi. Stan jsme neměli a tohle
nám dávalo částečnou ochranu před možným deštěm. Stůl byl relativně velký, takže jsme si
na něj mohli lehnout oba. Než jsme si definitivně ustlali, tak jsme se ještě šli podívat na pláž
64/81
na červánky při západu slunce. Zalezli jsme si do spacáků a ulehli na stůl. Ještě jsme si
povídali, prošli kolem nás asi tři lidé vracející se do svých stanů, kolem poletovali netopýři,
byly vidět krásně hvězdy a pak jsme usnuli.
20. den – čtvrtek 22.3. Culebra
Noc byla klidná a i když trochu sprchlo, tak jsme byli v suchu. Když jsme se probudili, tak
jsme se přesunuli na pláž a posnídali tam, čekajíc na východ slunce. Bohužel slunce
vycházelo za malým kopcem, takže když se objevilo, bylo už relativně vysoko. Nicméně i tak
bylo pěkné pozorovat, jak první sluneční paprsky zbarvují mraky do růžové a žluté barvy. Na
pláž vyjel stroj sbírající řasy vyvržené mořem a objevilo se pár prvních turistů, kteří přišli na
romantickou procházku po pláži nebo fotografové. Kočka přišla na snídani a obhlížela, co kdo
vyhodil do popelnice. Nejdřív jen z okraje popelnice, ale když se ujistila, že kolem nehrozí
nebezpečí, tak vlezla dovnitř.
V pozadí traktor čistící pláž
Ráno na pláži Flamenco
Dřív než přijel první trajekt na ostrov a s ním vlna turistů, tak jsme se vydali na cestu.
Kancelář kempu byla stále zavřena, takže jsme kemp opustili bez placení. Po asfaltové cestě
jsme šli na pláž Tamarindo Beach. U pláže byl přívěs s kajaky, ale nikdo u nich. Na pláži byli
jen čtyři lidé, kteří tam šnorchlovali. Zeptali jsme se jich, zda nevědí něco o těch kajacích a
zda viděli želvy. O kajacích nám řekli, že ty je možné si půjčit, ale kancelář je ve městě a že
kus od pobřeží viděli několik želv. Voda byla nádherně čistá, takže dobrá viditelnost.
Zvažovali jsme, jak to uděláme. Ani jednomu se nám nechtělo plavat tak daleko od pobřeží
bez záchranné vesty. Později jsme viděli přijet čtyři vodní skútry. Evidentně organizovaná
skupina, která přijela přesně na místo, kde nám říkali, že jsou želvy. Ze skútrů vlezli do vody
a se šnorchly plavali kolem dokola.
Vydali jsme se na cestu do města, zjistit jaké jsou možnosti si něco půjčit. Neušli jsme toho
moc a vedle nás zastavilo „golfové“ vozítko s mladým párem. Ptali se nás, zda nechceme
svézt. Rádi jsme přijali nabídku a sedli si na zadní sedadla obrácená proti směru jízdy. Na
Culebře jsme viděli těchto vozítek vícero a lidé si je půjčovali místo auta. Jak jsme zjistili, tak
cena byla stejná jako za auto, ale bylo to holt něco trochu jiného. Každý hrbol byl cítit a dost
to drcalo, ale bylo to takové vzdušné a roztomilé. Byli z Holandska a poradili nám i kde je ve
městě půjčovna kajaků. Vysadili nás v přístavu, hned vedle půjčovny.
65/81
V krámku jsme se poptali, ale půjčení vycházelo dost draho. Pak jsme zahlédli pána, který
nabízel projížďku na vodních skútrech se šnorchlováním u želv. Tedy šlo o to, co jsme viděli
na pláži jak skupina se skútry šnorchlovala. Docela mě to zaujalo. Chtěli jsme vidět želvy a už
dlouho jsem se chtěl projet na vodním skútru, takže výborná kombinace. Cena byla tedy
docela vysoká, 80 $ za osobu, ale stejně mi to přišlo zajímavé. Chvíli jsme o tom s Hankou
diskutovali a pak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Nejbližší výprava byla v jednu odpoledne,
takže jsme měli ještě dost času. Vybrali jsme peníze z bankomatu a šli se projít. Na pobřeží
jsme si dali oběd z vlastních zásob, bagetu se sýrem. Bylo zataženo, dost pofukovalo a počasí
nevypadalo dobře. Naši pauzu jsme zkrátili, jelikož začalo pršet a přesunuli jsme se
k nedaleké škole. Pod střechou u vchodu jsme sledovali, jak se spustil silný liják. Lidé, kteří
měli půjčená golfová vozítka, byli úplně promočeni a stejně tak lidé na motorkách a kolech.
Začala být docela zima, jak jsme byli mokrý a foukalo. Náš plán vidět želvy a projet se na
skútrech v tomhle počasí nevypadal moc lákavě. Celkově náš pobyt na tomto ostrově pozbyl
na zajímavosti. Nakonec jsme se rozhodli, že na skútry nepůjdeme a naopak když to půjde,
tak odplujeme dřívějším trajektem. Když liják aspoň trochu polevil a jen pršelo, tak jsme
vyrazili zpátky do přístavu.
Na oblázkové pláži Tamarindo
Přečkávání u školy v dešti
Květ Ibišku
Vyšlo nám to akorát a u přístavu již byla fronta lidí čekajících na trajekt. Když trajekt připlul,
tak jsme začali nastupovat. Pánovi, který kontroloval lístky, jsem lístek podal tak, aby viděl,
že je pro dvě osoby, ale aby neviděl čas odplutí. Bez problémů nám to prošlo a nastoupili
jsme na dřívější trajekt. Jednak nebylo plně
obsazeno a i tak se nezdálo, že by nějak moc
řešili časy. Podstatné bylo, že jsme měli
lístek. Loď se na vlnách zase začala brzo
houpat. Vylezli jsme ven na čerstvý vzduch
mezi zaparkovaná auta. Když se člověk
podíval do strany, tak jsme chvíli viděli
hladinu moře a chvíli oblohu. Nad
Portorikem počasí nevypadalo o moc lépe
než nad Culebrou. Bylo to na moři pro
Hanku trápení, ale dorazili jsme opět do
přístavu na pevnou zem.
Pláž Liquillo s dramatickou atmosférou
66/81
Z přístavu jsme došli na parkoviště, kde jsme naštěstí našli naše auto. Vrata na pozemek byla
dokořán a nikdo tam nebyl. Jediný, kdo sledoval, že jsme nastoupili do auta a odjížděli, byl
starý pán, co seděl na balkóně přes ulici. Těžko říct, zda to byla ostraha pozemku a
kdybychom se snažili vloupat do auta, tak by zburcoval někde někoho. Počasí bylo stále
docela nevlídné, ale už jsme měli alespoň střechu, tedy kapotu, nad hlavou. Přemýšleli jsme,
co s načatým dnem v takovém počasí. Rozhodli jsme se jet znovu podívat na pláž Luquillo na
severním pobřeží. Když jsme k ní dojeli, tak foukal docela vítr a byly velké vlny.
V kombinaci se zataženou oblohou, sytě barevným pískem a občas prosvítajícím slunkem
kousek nad horizontem mělo místo nádherně dramatickou atmosféru. Připomínalo nám to
oběma nějaký slavný obraz, ale ani jeden jsme nevěděli jaký. Ve vlnách bylo několik surfařů,
kteří zápasili s vodním živlem. Pozorovali jsme je, jak vyčkávali na tu svoji vlnu a pak se
neohroženě po ni pustili. Pár rychlých temp vleže, pak se rychle postavili na prkno a už dělali
obloučky hnáni vlnou. Nakonec je vlna semlela. Když se vynořili z vodní pěny, tak plavali
zpátky na moře vyhlédnout si další vlnu.
Když se přiblížil západ slunce, tak jsme se vydali k našemu místu přespání. Parkoviště u
komplexu restaurací a kina, kde jsme spali předminulou noc. Na odlehlejším okraji parkoviště
jsme zaparkovali na stejném místě jako minule. Chystali jsme se ke spaní a všimli jsme si, že
kousek za námi parkuje nějaké auto a u něho policejní auto. Chvíli jsme vyčkávali, zda se
něco bude dít, ale nic se nedělo. Po čase auto i policie odjela.
21. den – pátek 23.3. odlet do NYC
Jakožto ranní ptáčata jsme opět byli vzhůru před východem slunce. Předchozí den se nám
líbila atmosféra na pláži Liquillo, tak jsme se rozhodli tam znovu zajet. Počasí bylo podobné,
tedy mraky, vítr a sem tam déšť. Jen slunce nezapadalo nad pevninou, ale vycházelo nad
mořem. Díky mrakům slunce prosvítalo jen trochu a tedy východ slunce jsme moc neviděli.
Každopádně to tam mělo opět pěknou dramatickou atmosféru.
Ráno na pláži Liquillo
Místo naší svatby, pláž Carolina
Posledním místem, které jsme se rozhodli navštívit, před naším odletem, byla pláž, kde jsme
měli svatební obřad. Pláž jsme našli bez problémů a jelikož nebylo pondělí, tak jsme mohli
bez problémů vjet vraty k pláži. Prohlédli jsme si dřevěné molo, po kterém Hanka přicházela
a které sloužilo oficiálně pro vozíčkáře. Po lidu prázdné pláži jsme se prošli s občasným
poprcháváním. U auta jsme si sbalili věci do batohů a připravili si věci na cestu. Vyklepali
jsme koberečky a celkově trochu oprášili sedačky. Zhodnotili jsme to, že tentokrát bychom
67/81
auto mohli vrátit bez luxování. Doprava po městě San Juan byla bez komplikací a již zkušeně
jsme sjeli správně k autopůjčovně. Tentokrát jsme neočekávali žádné komplikace při vracení
auta, ale jak se ukázalo, tak komplikace byly. Pán zkontroloval auto podle obrázku
s jednotlivými šrámy a tvářil se, že budeme muset něco platit. Když pani vyznačovala šrámy
do obrázku, než jsme si půjčili auto, tak nakreslila čtyři velké škrábance před levé přední
kolo, zatímco ony byly za levým předním kolem. Věc se zdála jasná a říkal jsem, že i
kdybych ty škrábance udělal, tak není přeci možné, aby na druhé straně ty škrábance zmizely.
Pán vypadal neoblomně a tvářil se hrozně vážně. Někam volal a přišel se na to podívat nějaký
technik. Nevím, co si od toho sliboval, prostě tam byly na jedné straně škrábance a na druhé
ne. Chvíli jsme o tom diskutovali a pak řekl, že se podívá na záznam z předchozí výpůjčky
auta. Naštěstí tam ty škrábance byly nakresleny správně a celá situace se tím uzavřela.
Vyřídili jsme administrativu a domluvili si zdarma odvoz na letiště. Během pěti dní jsme
autem ujeli 290 kilometrů, opět s pro mě dost nepochopitelně vysokou spotřebou kolem 13
litrů.
Palmy na pláži Carolina
Pláž Carolina – místo naší svatby
Na letiště jsme dorazili s velkým předstihem, před jedenáctou hodinou. Přeci jen jsme se
obávali dopravní zácpy a tak jsme šli na jistotu. Dali jsme zprávu naší svatební agentce, že
jsme na letišti a ona nám tam přivezla svatební šaty. Rozloučili jsme se s ní i jejím manželem
a ještě jednou jí poděkovali za vše, co pro nás zařídila. V letištní hale jsme odbavili naše velká
zavazadla do New Yorku, poobědvali na lavičkách a pak šli skrz různé kontroly do letadla.
Rezervační systém Delta air lines funguje naprosto nepochopitelným způsobem a místa pro
lidi se stejnou rezervací dává za sebe místo vedle sebe. Na terminálu, kde se člověk měl sám
odbavit, to ukazovalo, že tam jsou volná místa vedle sebe, ale při pokusu změnit místa
v letadle chtěli za změnu peníze. Nechali jsme to být a požádali pána, který nám vystavoval
palubní lístky, aby nám změnil místa. Řekl, že tam nejsou žádná volná místa vedle sebe.
Chvíli jsme o tom s ním diskutovali a pak rezignovali. Jako závěr nám z toho vyšlo, že
záměrně nedávají místa vedle sebe a sázejí na to, že si lidé připlatí. Což mi přijde už docela
nechutné ždímání peněz za každou blbinu. Snažili jsme se na palubě přesvědčit některého ze
spolucestujících, aby si s námi prohodil místo. Jedna milá Asiatka si ochotně s námi vyměnila
místo. Vrcholní kuriozitou celé téhle trapné estrády s místy v letadle bylo to, že nakonec bylo
vedle Asiatky neobsazené místo. Tedy kdybychom to vůbec neřešili a neprohazovali si místa,
tak jsme stejně mohli sedět vedle sebe. Za tohle si u nás Delta air lines získala jednoznačně
záporné body.
68/81
Po půl druhé jsme definitivně opustili ostrov Portoriko. Zajímavostí přeletu mezi Portorikem a
New Yorkem je to, že se prolétá Bermudským trojúhelníkem. Tento téměř rovnostranný
trojúhelník, jehož vrcholy jsou ve městech San Juan (Portoriko), Miami (USA) a Hamilton
(Bermudské ostrovy) je znám různými příběhy o ztracených letadlech, lodích a posádkách.
Nás však během letu nepotkalo nic neobvyklého. Před přistáním jsme trochu kroužili nad
New Yorkem a měli jsme tak možnost vidět z ptačí perspektivy například nově stavěnou
nejvyšší budovu USA. Budoucí Freedom Tower bude vysoká 1776 stop (541 m), což
odpovídá roku přijetí deklarace nezávislosti Spojených států. V tento moment budova neměla
kompletní obvodový plášť a trčely z ní dvě tykadla patrná i z výšky, což byly dva jeřáby.
„Svatební“ molo pro nevěstu Svatební agentka s manželem
Salát k obědu v letištní hale
Jelikož jsme přiletěli vnitrostátním letem, tak jsme bez kontrol opustili letištní halu.
Z mezinárodního letiště JFK, nesoucí jméno po americkém prezidentu, jsme se bezplatnou
železniční linkou AirTrain dostali z terminálu 3 na zastávku Federál Circle. Tato zastávka je
výchozím bodem pro ty, kteří mají rezervaci v nějakém hotelu u letiště nebo rezervované
auto. Ostatní vlakem popojedou dál na metro. My jsme na zastávce našli informační ceduli,
kde byl seznam hotelů, kódová čísla a telefon. Vytočili jsme číslo hotelu AAE Howard J’s at
JFK, kde jsme měli rezervaci a oni, že za chvíli pro nás přijedou. S námi tam čekalo asi tak
dvacet lidí a postupně přijížděly dodávky různých hotelů a autopůjčoven a lidé si do nich
nastupovali. Objevila se i dodávka pro nás a my si naskočili.
V hotelu jsme se ubytovali na pokoji, který
vypadal docela pěkně. Byli jsme hladoví a
tak jsme dlouho neotáleli a vyrazili do
čínské restaurace, kterou nám na recepci
doporučili. Jak jsme tak byli v restauraci a
pozorovali okolí, bylo jasné, že jako běloši
jsme v této čtvrti naprosto v menšině.
Ostatně čtvrť Queens není zrovna vyhlášena
jako místo blahobytu. V této čtvrti žije přes
dva miliony lidí a polovina lidí se prý
narodila jinde než v USA. Bydlí zde hodně
Hispánců, Afroameričanů a Asiatů. Než
jsme se najedli, tak byla venku tma. Ulice
získala zase jinou atmosféru. Temná ulice,
69/81
Náš pokoj v New Yorku
kde člověk míjel tmavé lidi, kterým svítily do tmy jen oči. Připomnělo mi to můj první den
v USA před deseti lety, když jsme první večer zabloudili do Harlemu, který má možná jednu z
nejhorších pověstí mezi newyorskými čtvrtěmi. V noci jsme procházeli Harlemem a ptali se
skupinky černochů postávajících u nějakého vchodu, jak se dostaneme na Columbijskou
universitu. V nedalekém malém obchůdku jsme si koupili něco k pití a vrátili jsme se do
hotelu. Jednak jsme byli unavení a také ono nebylo moc kam se jít podívat.
Na pokoji jsme dali hygienu a chystali se jít spát. Bohužel tam pořád něco dost hučelo. Chvíli
jsme se snažili to ignorovat, ale pak jsme to vzdali. Koukal jsem se za okno a hned vedle stála
nějaká malá bouda s nějakým generátorem nebo tak něco. Hanka si šla stěžovat na recepci a
vrátila se s tím, že se na to za chvíli přijde někdo podívat. Když nikdo nešel, tak jsme šli na
recepci znovu a oba. Pani na recepci nebyla zrovna moc ochotná a nápomocná. Nicméně po
chvilce prudění zvedla telefon a někomu zavolala. Bohužel ne příliš příjemný řidič, který nás
dovezl do hotelu, byl také ten, kdo měl posoudit situaci. Neochotně se tam šel podívat a tvářil
se, jako že to není možné. Chvíli koukal z okna a pak jsme se vrátili na recepci. Řešili to, jako
kdyby se snad zrovna dozvěděli novinku, že to tam stojí za oknem. Neochotu pán završil tím,
že nám řekl, co bychom chtěli za sto dolarů, že to je nic v New Yorku. Navíc nám recepční
tvrdila, že jsou plně obsazeni. Nějaký čas jsme se s nimi dohadovali a pak nám řekli, že jediné
co pro nás mohou udělat je dát nám jiný pokoj. Nějak ustoupili z tvrzení, že jsou plně
obsazeni. Šli jsme se na pokoj podívat. Měl sice okna do ulice, kde občas něco projelo, ale
nebylo to monotónní hučení, takže jsme to vzali. Přestěhovali jsme si věci a ulehli.
22. den – sobota 24.3. New York
Ráno jsme se sešli s několika dalšími hosty na snídani, která byla v ceně ubytování. Mimo
jiné jsme tam potkali dvě Češky. Po snídani jsme si sbalili a chtěli jsme uložit batohy a
Hančiny svatební šaty někam, kde bychom si je mohli večer vyzvednout. Další problém a
neochota personálu. Neměli žádnou místnost, kam by mohli uložit ty věci. Říkali jsme, že
batohy můžeme nechat kdekoliv, ale ty šaty by bylo dobré dát někam na bezpečné místo.
Třeba do kanceláře. Pán nám začal vyprávět, že klíče má jen manažer a on a že neví, zda tady
bude, až si to budeme chtít vzít. Jeho přístup byl dost nepříjemný. Na recepci jsme si ujasnili,
že ten pán je jediný řidič, který vozí lidi autem na letiště a tedy, že musí být v hotelu, až
budeme odjíždět a tedy nebude problém s vyzvednutím šatů z kanceláře. Pán to neochotně
uznal a my dali šaty k němu do kanceláře.
Metro v NYC
Pohled na New Jersey z Manhattanu
70/81
Nejenže v hotelu neměli místnost na odložení věcí, jak jsem si přečetl v popisu hotelu, ale
když jsme se ptali, jak se dostaneme na stanici metra, tak nám na recepci řekla, ať jedeme
autobusem. Zastávka měla být v docházkové vzdálenosti. Šli jsme na zastávku a doufali, že
víkendové intervaly nebudou moc dlouhé. Po chvíli přijel autobus a my nastoupili. Až jak
jsme nastoupili, jsem si vzpomněl, že v USA musí mít člověk drobné a v autobuse si již nelze
rozměnit. Autobusák se rozjel a já tam poskakoval kolem mašinky a hledal drobné. Bylo
jasné, že nenajdu dostatek drobných, takže jsem se ptal řidiče co s tím. Mezi tím se mi nabídl
jeden pán a dal mi dolarovou minci. I když mi ji původně dával, tak jsem mu za to vrátil
papírový dolar. Pan řidič na mě koukl a řekl, ať tam hodím, co mám. Naházel jsem tam něco
přes dva dolary, což byla polovina toho, co jsme měli zaplatit za dva lístky. Tím jsme vyřešili
náš problém a asi po půlhodině jízdy jsme vystoupili u zastávky metra.
Jaro v NYC
Rozkvetlá ulice a v pozadí Freedom Tower
Nastoupili jsme na metro, linku E a čekalo nás dlouhých 19 zastávek na konečnou u World
Trade Center, místa kde stávala dvojčata do roku 2001. Hanka měla tak nějak rozhozené
vnímání, že jí bylo špatně i z pohupování metra. Poslední zastávky vypadala, že se tam
pozvrací. Jinak newyorkské metro bylo i po deseti letech, co jsem tam byl, stále okouzlující.
Jednak je zajímavé pozorovat, jak se mění složení cestujících, podle toho jakou čtvrtí metro
projíždí a také jeho vzhled. Zastávky připomínají gangsterské filmy.
Socha svobody
Věž svobody–Freedom Tower
71/81
Památník Korejské války
Vystoupili jsme z metra u nově postaveného památníku 9/11 memorial. K desátému výročí
útoku na dvojčata, 11.9.2011, byl otevřen tento nový památník v místě, kde stály budovy.
Vstup k památníku je sice zdarma, ale bylo potřeba projít kontrolou a pak vystát frontu.
Nechtělo se nám většinu času v NYC strávit touto obstrukcí, takže jsme se rozhodli k němu
nejít. Spokojili jsme se s vizualizací památníku na oplocení kolem stavby Freedom Tower.
Památník jsou dvě obrovské čtvercové díry v zemi, velikosti půdorysu původních budov, do
kterých přepadává voda. Nad námi se tyčily čtyři rozestavěné budovy, z nichž ta nejvyšší byla
budoucí Freedom Tower se svými 1776 stopami na výšku.
Socha býka na Broadwayi
Jízdní policie na Wall street
Popošli jsme na západní břeh Manhattanu kolem finančního centra a parčíkem šli na jižní cíp
ostrova. Kolem nás pobíhali běžci, lidé venčili psy a byla to taková klidná oáza v uspěchaném
velkoměstě. Na záhoncích kvetla spousta květin a stromy byly také v plném květu. Jaro bylo
vidět na každém kroku. Přes vodu jsme viděli mrakodrapy v New Jersey a víc na jih sochu
svobody. Na jihu Manhattanu v Battery parku bylo dost lidí čekajících na vyhlídkové plavby
lodí. Z poklidného okraje Manhattanu jsme se vydali opět do turistického ruchu. Napojili jsme
se na ulici Broadway u parku Bowling Green Park, kde stojí další turistická ikona. Socha býka
nazývaná Charging Bull, která je symbolem agresivního finančního optimismu a prosperity.
Po Broadwayi jsme se dostali na křižovatku s další známou ulicí Wall street. Na křižovatce
stojí kostel svaté trojice Trinity Church, který ostře kontrastoval s nově stavěnými
mrakodrapy za ním. Po Wall street jsme se dostali k Federal Hall National Memorial, před
kterým byla nastoupena řada policistů na koních. Nezjistili jsme proč. Hned vedle stála
budova s číslem popisným 40 Wall street. Budova, která patří miliardáři Donaldu Trumpovi a
je šestá nejvyšší na Manhattanu. V době dokončení této budovy to byla na chvíli nejvyšší
budova světa se svými 282 metry. Mezi mrakodrapy jsme se proplétali, až jsme došli
k Brooklynskému mostu. Tento téměř 130 let starý most byl ve své době největší visutý most.
Po úzkém přeplněném chodníku pro pěší a cyklisty jsme došli k prvnímu pilíři mostu. Byl
odtamtud pěkný výhled na Financial District, okrsek Manhattanu kterým jsme právě prošli.
To hlavní co jsme chtěli vidět v NYC a připomenout si místa z minulých návštěv jsme viděli.
Nemělo to už zdaleka tak ohromující atmosféru jako před deseti lety, kdy to byla pro nás oba
první velká cesta a velkoměsto úplně jiného charakteru. Přesto toto město má stále své kouzlo
v podobě některých památek, mraveniště žlutých taxíků, gangsterské metro, extravagantních
pouličních kejklířů a podobně.
Převládl hlad a tak jsme pokračovali na sever do čínské čtvrti. Hustota lidí na ulici výrazně
vzrostla, objevily se čínské nápisy, lampiony, trhy na ulici a také čínské restaurace. Do jedné
jsme zalezli a po delším váhání si něco objednali. Kromě nás tam jedli samí asiaté. Jídlo bylo
72/81
dobré a jen udělalo černou kaňku na našem dojmu závěrečné nedorozumění ohledně placení.
Když přinesli účet a já jim zaplatil, tak pani stále něco chtěla. Něco gestikulovala a pak si
přivedla ještě kolegu. Výsledkem bylo, že po mě chtěli příplatek za servis. Pravdou je, že
v některých zemích je obvyklé dávat vysoké spropitné. My jsme do restaurací nechodili, takže
jsem si to vůbec neuvědomil a například ani předchozí den v čínské restauraci nechtěli žádný
extra příplatek. Tak jako tak se mi nechtělo jim dávat tolik, o kolik si říkali. Chvíli jsme se
dohadovali, pak jsem jim položil na stůl asi polovinu toho, co chtěli navíc a šel jsem pryč.
Kostel svaté trojice …
… a jeho interiér
Wall street 40
Závěrem naší prohlídky města jsme šli dále na sever přes italskou čtvrť Little Italy, kde se
změnil charakter restaurací a ulic do italského stylu a zeleno, bílo červených barev. Lehce
jsme minuli uměleckou čtvrť SoHo a pak se před námi objevila budova Empire State
Building. Tato budova drží rekord v tom, že si přes čtyřicet let udržela prvenství jako nejvyšší
budova světa, než v roce 1972 o svůj primát přišla.
Mrakodrapy …
… Manhattanu
Brooklynský most
Náš čas vypršel a tak pohledem z povzdálí na Empire State Building jsme se rozloučili
z Manhattanem a zalezli do metra. Koupili jsme si předplacený lístek na čtyři jízdy, abychom
měli nejen na cestu metrem, ale i autobusem do hotelu a nemuseli zase řešit drobné. Měli
jsme to krásně naplánované, že jednou přestoupíme v metru z linky R na linku E a budeme
73/81
zas u autobusu. Bohužel cestou v metru se ozvalo nějaké hlášení, kterému jsme moc
nerozuměli, ale každopádně to vyvolalo pozdvižení mezi cestujícími. Lidé mezi sebou
diskutovali, vystupovali a my nevěděli co se děje. Když se objevil nějaký zaměstnanec metra
ve vagonu, tak se ho lidé ptali. Také jsem se zeptal, o co jde. Nepochopil jsem, zda někdo
spadl do kolejí nebo něco jiného, ale pochopil jsem, že se nedostaneme do zastávky, kde jsme
chtěli přestupovat. Následovalo rychlé studování celkem spletité mapky všech tras metra a
hledání alternativní cesty. Ačkoliv jsme nevěděli, které všechny úseky jsou tímto postiženy,
tak stejně nebylo moc na výběr. Přestoupili jsme na linku Q, pak linku 7 a doufali, že se tím
dostaneme až za místo problému a budeme moci přestoupit na trasu E, která nás už doveze
tam, kam potřebujeme. Naštěstí všechny přestupy klaply a nebyla to až tak velká časová
ztráta. Vmáčkli jsme se do autobusu, který byl plný od začátku, ale stále nastupovali lidé na
dalších zastávkách. V celém autobuse nebyl kromě nás jediný běloch.
Panorama mrakodrapů …
… z Brooklynského mostu a my
Odvoz z hotelu na letiště jezdil v hodinovém intervalu. Ten, kterým jsme zamýšleli, že
pojedeme, nám díky manévrům v metru ujel. Měli jsme tedy dost času si vyzvednout batohy,
svatební šaty a jen tak jsme posedávali v hotelu. Když nastal nás čas, tak jsme si nasedli do
dodávky a vyrazili na letiště. S časem jsme to měli bez velké rezervy, tak akorát. Pan řidič,
který se tvářil opět celkem nevlídně, nás však příjemně překvapil. Ptal se, v kolik nám to jede
a z kterého terminálu. Když jsme mu řekli, že před osmou večer z terminálu 3 a on se podíval
na hodinky, tak nám řekl, že nás zaveze až tam. Byli jsme rádi, že jsme získali nějaký čas a
nemuseli čekat na vlak, který objíždí jednotlivé terminály.
Kontrolní procedura na letišti trvala
neuvěřitelně dlouho. Už jsme mohli být
relativně v klidu, jelikož to tam letištní
personál koordinoval a ty, co jim to už mělo
letět, posílali dopředu. My jsme patřili
k těm, co měli víc času, ale jiní tam
postávali a zbývalo jim třeba jen dvacet
minut do odletu. Trvalo to, ale podařilo se a
prošli jsme všemi kontrolami až do letadla.
Nastal čas řešit další problém a to s tím, že
jsme opět měli sedadla za sebou místo vedle
sebe. Poptávali jsme se, ale lidem se moc
nechtělo. Ono být na prostředním sedadle
není žádná výhra. Nějaké lidi letuška
74/81
Čínská čtvrť na Manhattanu
přemisťovala od nouzového východu a tak jsem se jí zeptal, zda tam můžeme. Podívala se na
mě děsně přísně, jako co si myslím, že letadlo je plně obsazeno a že tam není jediné volné
místo. Nepochopil jsem to, když ty lidi právě někam přesunula a logicky zas jiné musela dát
na nouzový východ. Poptávali jsme se dál a jeden pán nakonec svolil, že si prohodí místa.
Start letadla proběhl bez problémů a pak Hanka usnula. V mezích možností jsem se snažil
také trochu prospat na tomto dlouhém letu, ale v letadle to moc pohodlné není.
Trh v Čínské čtvrti
Typická venkovní schodiště
Empire state building
23. den – neděle 25.3. zpátky doma
Během noci pro nás nastal časový posun jednak díky přeletu mezi časovými pásmy a navíc
další hodinu přidal časový posun v Čechách ze zimního na letní čas. Přistání na Ruzyni
proběhlo bez problémů, zavazadla dorazila taktéž v pořádku a my jsme strávili poslední
hodinu cestou domů z letiště.
75/81
Náklady na cestu
Celkový přehled (na osobu):
Letenka zpáteční Praha-New York-San Juan
Plavba lodí po Karibiku
Pojištění (cestovní a storno)
Vízum do USA 14$
Ostatní náklady (včetně ½ svatby)
Celkové náklady na cestu
18 430 Kč
13 723 Kč
1 287 Kč
297 Kč
24 560 Kč
58 297 Kč
Kurz měn:
1 USD (americký dolar) = 18,9 až 19,9 Kč
1 USD = 2 BBD (Barbadoský dolar)
1 USD = 2,5 XCD (Východokaribský dolar)
Ostatní náklady podrobněji:
Náklady na auto:
Země
Portoriko
Barbados
Sv. Lucie
Sv. Martin
Portoriko
Celkem
Dní
8
1
1
1
5
16
Cena za půjčení Cena za benzín
Kč
USD
Kč
USD ujetých km
5 672
292
1 901
98
807
2 092
110
291
15
130
1 409
71
388
20
150
1 843
94
388
20
120
6 369
330
776
40
290
17 385
896
3 744
193
1 497
Náklady na ubytování:
Hotel
Tres Palmas Inn
AAE Howard J's at JFK
Město
San Juan
New York
Cena za
pokoj (Kč)
na noc
2 334
1 853
76/81
Cena
USD
118,81
96,5
Auto mapa Portorika
77/81
78/81
79/81
80/81
Mapa metra v New Yorku
81/81

Untitled - Between

Transkript

Podobné dokumenty

Plánování rozvoje dopravních soustav velkých městských aglomerací

auction - Aukční dům Sýpka

OBČASNÍK SPUSA

článek v časopise Forgolf 09/2014

Prezentace vztahu dívky a chlapce v dívčích časopisech

Brian L. Weiss Jen láska je skutečná

SCHWALBE TECH INFO PLÁŠTE PRO KOLA - 3

Sázení v loterii