Pravda a Láska PC

Kapitola první
Podivuhodná lehkost cinkání
Co je to vlastně ta lidská svoboda? Těžko říct,
posteskli by si zcela jistě při podobné otázce moudří řečtí
filozofové, kdyby ještě vůbec nějací žili. Jenomže
moudří řečtí filozofové už nám dávno vymřeli a nezdá
se, že by je v dnešní době chtěl někdo nahradit. Místo
nich teď máme spoustu vypečených chytráků s
doktorátem z filozofie, ale bez náznaku jakékoli
moudrosti. Moudré filozofy zkrátka smetla moderní
doba, protože získat moudrost vyžaduje čas. Lidé ale
dnes na nějaké filozofování čas nemají, částečně i z toho
důvodu, že tím většinou nezískáte žádné peníze. Přesto
by možná bylo lepší nějaký ten čas obětovat.
Sedmnáctého listopadu, roku devatenáctistého
osmdesátého devátého po Kristu, došlo v naší zemi k
jakési spontánní sametové revoluci. Je sice hodně
zvláštní, že ve všech zemích bývalého východního bloku
došlo téměř současně k podobným revolucím, což je
přinejmenším
podivná
a
statisticky
zcela
nepravděpodobná náhoda, ale všichni zúčastnění občané
tomu rádi uvěřili a po dalších informacích raději
nepátrali. Aby ne, jak často se člověku podaří být
součástí revoluce, která změní svět? Málokdy, takže je
třeba si toho vážit. A protože lidé rádi mění svět, i když
jen zřídka k lepšímu, jakmile byl onen revoluční
mechanizmus spuštěn, už se nedal ničím zastavit.
Téměř okamžitě se zahájením revoluce zavládlo
mezi prostým lidem všeobecné pozitivní nadšení. To
ještě nevěděli, že to bude v podstatě jediné pozitivum,
kterého se jim z oné podařené revoluce dostane, ale kdo
by v revoluční době hleděl na důsledky. Nadšení je totiž
báječná věc, samo o sobě sice nenakrmí, ale i tak je
prostě skvělé. Není tedy divu, že většinový názor
společnosti nebyl k dosavadním vládcům příliš
tolerantní.
„Svobodu, svobodu!“ hlaholil dav, aniž by si plně
uvědomoval, o co vlastně nerozumně žádá. Vynucená
svoboda totiž většinou nebývá úplně zadarmo. No a jak
už to tak bývá, v anonymním davu nebyla nouze ani o
statečné výkřiky.
„Už je to tady, už je to tady!“ začalo se místy
ozývat na náměstích mezi statečnými dělníky
v revolučním nadšení, přičemž většina z nich se udatně
rozhlížela, jestli je někdo nesleduje. „Máme holé ruce,
máme holé ruce!“ řvali dál nerozumě, čehož okamžitě
využila policie a pomocí obušků a štítů je zatlačila k
dolnímu konci náměstí.
„Který blbec jim prozradil, že máme holé ruce?“
zeptal se jeden z napadených dělníků a otočil se do davu.
„Tyhle zásadní informace si propříště musíme nechávat
pro sebe, jinak si na nás budou pořád dovolovat.“
„To je jedno!“ zařvali udatně ti, kteří ještě
neokusili pendrekovou gumoléčbu a hnali se dopředu s
naivním zápalem. „Zapálíme před nimi svíčky a hned se
uvidí, kdo je tady pánem!“ vytáhli nádobíčko z batohů a
aby dodali svým slovům šťávu, začali zapalovat před
kordonem policistů svíčky jako diví. Policisté je
překvapeně sledovali.
2
„A nedáme jim za ty jejich plexisklové štíty i
nějaké květiny?“ zeptal se náhle davu ironicky nějaký
vtipálek, který hned nato dostal obuškem přes záda, až
tam měl jelito jaké svět neviděl. „To by je možná
zastrašilo,“ dodal a cestou do davu si drbal postižené
místo.
„Myslíš?“ zeptal se ho zmateně dav. „No dobře,
můžeme to zkusit, ale není to moc přesvědčivé,“ načež se
několik statečných jedinců přiblížilo k první řadě
policistů se štíty a začali jim dávat květiny.
„No jistě! To je ta správná odpověď!“ začali
okamžitě získávat odvahu ostatní revolucionáři. „My
přece nejsme jako oni, naším cílem je Sametová
revoluce. Hlavně aby nikdo nedostal přes držku.“
„Ale jakýpak dialog, dáme vám přes držku a bude
klid,“ zasmála se první řada policajtů. „Nejdříve vás ale
trošku pokropíme vodním dělem.“
Lid začal couvat, protože v listopadu je veřejné
pokropení studenou vodou dost nepříjemná zkušenost,
jenomže náhle se stala jedna z nejpodivnějších věcí pod
sluncem. Mladý muž na okraji davu čekal na svou
manželku, aby ji odvezl k lékaři. Když přicházela
směrem od pošty, zavolal na ni a vytáhl klíče, aby viděla,
že se mu podařilo sehnat auto. Začal jimi chřestit a dral
se k ní. Jenomže každý dav je od přírody tak neuvěřitelně
tupý a má sklony k bezmyšlenkovitému napodobování
svého okolí, že netrvalo dlouho a cinkali všichni kolem,
aniž by věděli, jak to vlastně vzniklo. To policie nečekala
a raději sama ustoupila.
„Nepůjde teď proti lidu armáda, když to policajti
vzdali?“ zeptal se mezitím jistého Jardy Severýna
postarší pán na Staroměstském náměstí, taktéž zuřivě
3
cinkající klíči stejně jako všichni kolem. Z Vidlákova to
bylo do Prahy jen několik desítek kilometrů, takže se
mladý pan Severýn ze zvědavosti taktéž zúčastnil.
„To nevím,“ opáčil překvapeně Jarda. „Podle mě
to policajti zvládají dobře,“ ukázal na čtyři urostlé
příslušníky pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, kteří
mlátili obuškem patnáctiletého kluka.
„Tak raději cinkej!“ poručil mu důchodce. „Ať
vidí jací jsme bojovníci!“
„To se pozná podle cinkání?“ podivil se Jarda.
„To bych neřekl.“
„Jasně že se to pozná podle cinkání, kde žiješ?“
pokračoval s nadšením děda. „Když nás budou cinkat
tisíce, tak to bude slyšet až na tribunu. Podle toho se
pozná, že s námi důchodci není žádná legrace. Že za to
ještě pořád umíme vzít!“
„Ale já nejsem žádný důchodce,“ bránil se Jarda.
„Nemusím cinkat,“ dodal, protože mu to okolní nadšení
přišlo poněkud předčasné.
„Sklapni a cinkej!“ sjel ho děda přísným
pohledem a Jarda poslušně vytasil z kapsy klíčenku.
Mezitím se na improvizované tribuně střídal jeden řečník
za druhým a všichni plamenně mluvili o demokracii.
„Podle mě stejně brzy zasáhne armáda,“
mudroval dál děda a cinkal jako o život. „Vždycky
zasáhne, tohle si přece nemůže nechat líbit, aby lidé
demonstrovali v ulicích. Musím to vědět, pamatuji si
padesátá léta v Maďarsku, nebo osmašedesátý u nás, to
byly doby,“ dodal po chvíli přemýšlení. „To jsme ještě
uměli s podobnými darebáky zatočit!“
4
„Nikdo nezasáhne,“ pokoušel se ho uklidňovat
Jarda, který nepochopil poslední dovětek. „Armáda jde
přece s námi, s lidem. Vždyť jsou jedni z nás!“
„O armádě víš houby,“ začal se rozčilovat dědek.
„Armáda jde zásadně vždycky s tím, kdo víc zaplatí. Já
jsem zažil osmašedesátý rok a tenkrát to začalo stejně.
Armáda taky nejdřív tvrdila, že jde s námi, ale když
přijely ruské tanky a peníze, tak najednou obrátili. Ta
naše slavná armáda je jediná na světě, která se při
jakémkoliv náznaku konfliktu raději spikne s okupantem,
jenom aby nemusela bojovat.“
„Tak to jim určitě křivdíte,“ pokoušel se Jarda
mírnit jeho stařecký temperament. „Vojáci by se nikdy
neobrátili proti vlastním lidem. To se nemůže stát!“
„Ty jsi nikdy nebyl na vojně, co?“ pochopil
konečně důchodce Jardovu naivitu.
„Nebyl,“ přiznal se mu Jarda, který měl modrou
knížku. „A ani mi to nevadí, aby se přiznal. Jsou to
ztracená léta v tom nejkrásnějším věku.“
„Tak raději sklapni, chytráku,“ poklepal mu
senior výhružně na rameno svou pokřivenou hůlkou. „A
hlavně buď rád, že jsi nezažil válku, chlapče. S armádou
není žádná sranda, to já jsem zažil jinačí časy.“
„Mimochodem, slyšel jsem dobrý fór,“ pokoušel
se Jarda odvést řeč jinam, když viděl, jak se stařík
rozjíždí ve svých vzpomínkách. „Hodí se to k dnešní
náladě.“
„No tak ven s ním,“ pousmál se děda. „Dobrý fór
nemůže nikdy uškodit.“
„Když řeknete Američanovi, že je typický
Američan, tak bude hrdý. Když řeknete Čechovi, že je
5
typický Čech, tak mu to bude jedno, a když řeknete
Slovákovi, že je typický Slovák, dá vám po držce!“
„Já jsem původem Slovák,“ urazil se dědek. „Jak
jsi to myslel?“ zeptal se ho zprudka.
„Nijak,“ zaraženě opáčil Jarda. „To se jen tak
říká. Je to jenom takový vtip.“
„Chceš po držce hned, nebo až potom?“ uhodil na
něj děda. „Kdo to řekl? Chci jména a adresy!“
„Nevím, prostě jsem to někde slyšel,“ zalitoval
Jarda, že s ním vůbec mluvil. „Nikdo si přece
nepamatuje kde a kdy slyšel nějaký vtip.“
„Mimochodem, chlapi, taky jsem slyšel skvělý
vtip,“ přimíchal se jim do hovoru nějaký chlápek, který
stál hned vedle a celou dobu je poslouchal. „Víte o tom,
že se na Prajzké začala ztrácet měď?“
„To teda nevím,“ opáčil nakvašeně dědek.
„Je to tak! A víte proč?“ pokračoval onen
vtipálek. „Protože Prajzáci zjistili, že je lepší měť, než
neměť. Chápete? Je lepší měť než neměť!“
„Já jsem původem z Hlučína, takže jsem vlastně
Prajzák,“ znovu se naježil ten prudina. „Co jste tím
myslel? Že všichni Prajzáci jsou materialisté?“
„Ani ne takoví materialisté, jako spíše zloději,“
zasmál se chlápek z davu. „Víte že se říká, že Prajzák
když něco ukrade, tak má radost dvakrát? Poprvé že to
ukradl a podruhé, když zjistí na to co je?“
„Takové vtipy se mi nelíbí,“ odplivl si dědek.
„Mě se líbí jenom takové vtipy, které si dělají srandu
z někoho jiného, než jsem já.“
V tom se dav silně posunul doleva a hned nato
doprava, jak už to tak chodí, když je mnoho lidí na
6
jenom místě a nikdo z nich vlastně pořádně ani neví, oč
doopravdy jde.
„Dávejte pozor,“ začal vykřikovat senior, když se
dav začal vlnit. „Jsem penzista!“
„Je to komouš!“ vykřikl chlápek, jehož vtip o
Prajzácích se neujal.
„Nejsem komunista,“ bránil se děda, ale bylo mu
to málo platné. Za prvé lhal a za druhé - lidé už se nudili.
Dav, který si na policisty netroufl, zchladil si žáhu na
ubohém důchodci.
„Na něj!“ zařval kolemjdoucí buran a tyče s
nápisy Nejsme jako oni a Stop násilí zabušily na dědova
záda. Děda se tedy raději zhroutil a předstíral zranění,
jako každý správný bývalý lampasák. Šlo mu to dobře,
dokonce se po podařilo ve vhodnou dobu i hlasitě
zachroptět.
„Zavolejte někdo sanitku,“ začal ihned volat onen
buran, který to všechno začal, ze strachu, že by mohl být
obviněn z ublížení na zdraví. „Jste normální? Takhle
mlátit lidi?“ ulevil si s opovržením a pak se vytratil.
Dav se opět poslušně rozestoupil a sanitka přijela
vyzvednout nebohého dědu, který se pokoušel podpořit
svou přítomností revoluci.
„Lidi se chovají jako zvířata,“ obrátil se další
buran na Jardu, který stál tiše poblíž a všechno to
hemžení pozoroval. „Ale ten komouš si to určitě
zasloužil, protože vypadá, že mlátil politické vězně! A i
kdyby je nemlátil, tak s tím určitě souhlasil.“
„To přece nemůžete vědět,“ oponoval mu Jarda.
„Říkal že byl armádní důstojník, ne bachař.“
7
„To máš jedno,“ odfrkl si buran. „Kdo nejde s
lidem, ten jde proti nám,“ vysvětlil mu to pomocí
tehdejší logiky.
„A vy jste ten lid?“ zeptal se ho Jarda, poučený
prostou logikou předsedy Materny. „A co to vlastně
znamená, jít s lidem?“
„Co to meleš, ty joudo?“ podivil se buran.
„Dneska tady lid cinká za demokracii!“
„Myslím si, že úplně nechápete slovo lid,“ začal
se nerozumně hádat Jarda. „Nic takového přece
neexistuje. Jakmile chce někdo veřejně prosazovat svoje
osobní záměry, tak vždycky řekne, že lid to podporuje.
Ale kdo je ten lid?“
„Je to komouš!“ okamžitě vykřikl buran a začal
ukazovat na Jardu. Naštěstí pro něj už byl dav zase zaujat
dalším řečníkem, který právě na tribuně zpíval hymnu a
nechal Jardu žít. Nakonec byl odtrouben konec té
revoluce sametové, jakmile poslední koryto obsazeno
bylo a náhle i ticho po pěšině bylo.
8
Kapitola druhá
Sametové pastorále
Rok devětaosmdesátý se rokem devadesátým
překulil v nové desetiletí a právě tehdy se o osudu naší
země rozhodovalo. Nikoliv však na půdě akademické,
jak by si leckdo myslel, nýbrž po hospodách. Asi by to
dopadlo lépe, kdyby osud země řídili odborníci k tomuto
úkolu kompetentní, ale skutečná moc zřejmě musí být
vložena do rukou těch, kteří sami nikdy nepracovali,
ničemu nerozumí a jejich kompetence ohledně řízení
čehokoliv je minimální. Tenhle pochmurný výběr
vládnoucích vrstev se děje všude po celém světě a možná
to tak i má být, snad kvůli pokroku, který vzniká jedině z
útlaku a poroby. Co svět světem stojí se ještě nikdy
nestalo, aby moc uchopil člověk jakkoli spojený s
poctivou prací, bezúhonnou minulostí a čistým
charakterem.
Ono se totiž toho roku tisícího devítistého
devadesátého po Kristu věci tak zamotaly, že náhle nic
stálého nebylo a vládu nad zemí uchopila do ruky Vyšší
moc. Ptáte se, kdože je to ta záhadná Vyšší moc?
Odpověď je jednoduchá, vždy jde o ty samé lidi, kteří v
zákulisí tahali za nitky před převratem. S jistými rozpaky
změnu přivítali, ihned se nových otěží chopili a vládli
dále. Tohle se děje všude, žádný strach, nejsme žádnou
výjimkou. Prostý lid však naivně očekával veliké změny,
protože prostý lid vždycky očekává velké změny. Do
9
těch dob totiž ten lid ani nic kloudného dělat nemohl,
když mohl, tak nechtěl, a když chtěl, tak nedělal.
Nikdo však už s odstupem času neví, jak a proč
k oné revoluci došlo a to je možná i dobře. Lev český
sám si myslel, že z něj takový strach šel, až medvědovi
ruskému nic jiného nezbylo, nežli se vzdát a ustoupit.
Skutečnost však byla jiná, medvěd už lva nepotřeboval,
takže ho spíše ponechal svému osudu. Mluvit se o tom
však nemůže, jen se to tak šeptá, aby se lev náhodou
neurazil. Sametovou revolucí se to pak celé nazvalo
zřejmě podle sametové kůže lvů, jak si v zahradách
zoologických každý může prstem ověřit. Strach mít
vůbec nemusíte, lev jen zívne a nic vám neudělá.
Alespoň je-li lvem českým. Ten je povahou mírný
převelice. Vrčet sice stále svede přenáramně, ale kousat
už dávno zapomněl.
Naprosto nečekaně byl lid lví náhle před
skutečnost tvrdou postaven. Sám sobě měl začít
vládnout, ale řekněme si na rovinu, byl na to připraven?
Už mu nikdo neříkal, na kterou stranu má vrčet, takže se
jen zmateně otáčel. Bývalí nepřítele teď byli přátelé,
bývalí přátelé se stali přes noc konkurenty. To pocity
různé vyvolalo, ale hlavně radost přenáramnou nad
náhlou volností. Potom i trochu starostí přibylo, avšak
kdo by se o starosti staral. Hlavně že veliké jančení
nastalo.
„Češi pojďte s námi, Češi pojďte s námi!“
vykřikoval v ulicích dav lidí, jak ho to profesionální
řečníci na tribuně naučili. Každý dav je třeba lehce
dirigovat, aby si náhodou nezačal vykřikovat nějaké své
vlastní rozumy. „V jednotě je síla, v jednotě je síla!“
pokračoval tupý dav v provolávání předem připravených
10
hesel, protože to je vlastně jediná odměna, které se davu
při všech revolucích světa dostane.
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“
ozvalo se z tribuny a dav se mohl pomátnout nadšením.
Ale protože téměř nikdo nevěděl, kdo je ten malý
chlápek, který jim předříkává naučená hesla vlastně zač,
musel být představen.
„Dámy a pánové, to je mluvčí Charty 77, pan
Václav Havel!“ sklonil se k mikrofonu jeden ze skupiny
patolízalů, stojících za samozvaným řečníkem.
„Havel na hrad, Havel na Hrad!“ začal provolávat
dav, který by v onom nadšení na Hrad delegoval třeba i
hastrmana, kdyby ho na té tribuně zahlédl. „Bylo toho
dost, bylo toho dost!“ pokračoval v provolávání dalších
naučených revolučních hesel za potutelného úsměvu těch
několika vyvolených na tribuně, kteří už dávno své
vlastní plány kuli.
Tehdy na přelomu onoho prapodivného roku se
totiž onen budoucí vládce se svou skupinou nohsledů
sám přihlásil. Byl to jistý Václav První, který odvážně na
tribunu vystoupil a dva prsty vztyčil. Lid lví
překvapením oněměl. Tak úžasné a moudré gesto, do té
doby nevídané, o schopnostech kandidáta všechny
pouliční revolucionáře ihned přesvědčilo. Jeho
kompetentnost byla nezpochybnitelná. I nastalo veliké
klíčů chřestění, neboť to bylo jediné, co lvy prosté
napadlo.
„Pravda a láska musí zvítězit nad lží a
nenávistí!“, prohlásil Václav První z tribuny hned na
úvod svého panování. To se sice dost kvalitně zmýlil,
jelikož pravda a láska dostávají od lži a nenávisti
pravidelně na frak, ale dobře to znělo, tak co.
11
Z odstupem času se to zdá komické, že hlavně
podle sloganů se vládlo v zemi České za Václava
Prvního, ale ten se nakonec jako docela dobrý vládce
ukázal, takže ta trocha pindání nakonec nevadí. Snad ho
jednou historie spravedlivě zhodnotí, nejen podle
naivních hesel, ale i z pohledu jeho promyšlených a
dobrých činů, které většinou byly ku prospěchu České
zemi.
Jenomže aby toho nebylo málo, nejenom samotná
výměna vlády, nýbrž hlavně velká výměna společného
majetku se zapsala zlatým písmem do dějin naší země.
Ještě dnes se spousta lidí láskyplně pousměje, když si
vzpomene na tu povedenou taškařici, nazvanou oficiálně
Velkou Privatizací. Málokdy je slyšet tolik chvály, jako
když někdo takhle kolem desáté hodiny večerní,
v libovolné restauraci a nejlépe po pěti pivech, zmíní
kupónovou privatizaci. Druhý den se pak v té restauraci
většinou musí vyměnit nábytek a vymalovat. Lid prostý
nezapomíná, jen s tím prostě nemůže nic jiného dělat,
nežli občas projevit svůj hněv bezmocným vandalským
činem.
Celé to vymyslel jistý Václav Druhý, možná až
zbytečně moc ambiciózní, který se k místu
ministerskému mohutnými intrikami úspěšně dopracoval.
Napadlo ho totiž, že když bude mít sto lidí korunu, nikdo
z nich si nic nekoupí, ale když bude mít jeden z nich sto
korun, může si dopřát každý den výborný oběd a ještě
mu zbude na cigarety. To, že zbývajících devadesát
devět nebude mít kvůli jednomu nenažranci nic, ho příliš
netrápilo.
„Je nejvyšší čas přerozdělit náš společný
majetek,“ oznámil jednoho dne v Parlamentu České
12
republiky již zmíněný Václav Druhý zprávu, na kterou
všichni poslanci lačně čekali. „Křivdy minulosti se musí
napravit a co bylo komunisty ukradeno, musí být lidu
navráceno,“ pravil a moudře u toho pokyvoval hlavou.
„Proto je potřeba veškerý společný majetek okamžitě
přerozdělit!“
„No konečně,“ zaradovala se každá přítomná
krysa, doufajíce, že právě ona přerozdělovat bude a tudíž
taky nejvíc dostane. „Mě je sice ukradené, co všechno
bylo ukradeno, ale je třeba zajistit, aby se již dále
nekradlo!“ volali jeden druhého. „Toho nejlépe docílíme
tím, když si to všechno navzájem přerozdělíme a
následně pak pohlídáme.“
Zajímavé je, že se nikdo hlouběji nezajímal o to,
kdo vlastně delegoval onoho Václava Druhého k
přerozdělování cizích věcí. Zejména Policii by to mělo
zajímat, ale tu více zajímalo to, co jim při rozdělování
připadne. Ono by se totiž mohlo zjistit, že nikým o
podobné rozdělování požádán nebyl, což je ten hlavní
problém.
„Ale jak chcete přerozdělovat společný majetek,
když patří všem?“ ozval se lid prostřednictvím svých
zástupců, s naivní představou, že konečně po letech
práce taky něco dostane. „Vždyť ten majetek byl
nashromážděn námi a našimi předky, takže patří nám
všem!“
V tu chvíli Václav Druhý pochopil, že český lev
má možná chrabré srdce, leč v hlavě to má řádně
vymeteno.
„Správně! A co je všech, to je ničí, to je snad
jasné,“ prohlásil v záchvatu inspirace Václav Druhý a
rozhlédl se kolem sebe. „A když je to ničí, tak si to
13
můžeme přerozdělit podle vlastního uvážení,“ dodal a
hned počal všechno dělit, opět aniž by byl o to někým
požádán.
„To je velmi moudré,“ shodli se všichni kolem
něj, krysí čumáky pěnou zbrocené a tlačili se jako o
život, doufajíce, že při porcování mršiny i na ně zbude. I
ruce si ihned počali mnout, zachváceni jakýmsi
podivným svěděním, do té doby vědě lékařské
neznámému.
„Promiňte, ale i já se mohu zúčastnit?“ ozval se
tiše plachý Václav První, najednou nejistý, jestli je ještě
pánem ve své zemi.
„Samozřejmě,“ ozvalo se blahosklonně ze všech
poslaneckých stran. „I my se hlásit budeme, tak proč ne
ty, prezidente Vašku. Je pravdou, že jste kdysi v rodině
vlastnili rozsáhlé pozemky a nemovitosti? A stále k nim
vespolek cítíte lásku? No tak do toho, kamaráde,
proroctví o pravdě a lásce se musí naplnit.“
„Nuže dobrá, i vy tedy berte podle libosti,“
pokynul Václav První a všude zavládlo veliké radování.
Všechny krysy v ministerských kancelářích pochopitelně
mnohem blíže k bohatství měly, nežli lvi v podpalubí
jatý a nabraly si plnými hrstmi. Lid lví, z jednotlivců
běžných složený a neorganizovaný v podpalubí tiše zíral,
jak vše mu pod tlapami mizí, ale místo toho aby tlapou
rázně bacil, jen se tupě usmíval. Ba opět i klíčemi
chřestil a vůbec vším co bylo po ruce, nic jiného se totiž
stejně dělat nedalo.
„Je to od lidu českého velmi moudré, že nás v
úsilí privatizačním podporuje,“ volaly všechny krysy u
kormidla a hned se jako divé o další majetky hlásily a
braly, co viděly, až jim krysí prsty od té námahy
14
zmodraly. Někteří hlásí se doposavad, ale dostat již
nemohou, neboť majetek byl už rozdán někomu jinému,
kdo se dříve přihlásil.
„A to rozdělíme takhle všechno jenom mezi nás
vyvolené lvy?“ zeptal se Alexandr Bývalý, který se mezi
lvem a krysou nikdy pořádně rozhodnout neuměl a který
do té doby jako vždy rozvážný a tichý byl.
„Ani nápad,“ prohlásil Václav Druhý. „Rozdělit
musíme po právu všem. Vždyť k rozdělení je toho
mnoho. Nejprve velké věci rozdělíme, potom ty malé,“
dodal a vzal do ruky bývalé vládní spisy, jež se Ústavou
zvaly. Pak prohlásil: „Zkuste je někdo roztrhnout!“
Nikomu z přítomných se to nezdařilo. Nuže vzal
Václav Druhý jeden po druhém a snadno je roztrhl.
„Takhle se to musí,“ rozhlédl se kolem.
„Dohromady by to byl úkol nelidský, ale na etapy ho
zvládneme. Provedeme to ve dvou, opakuji, ve dvou
vlnách, po sobě jdoucích,“ dodal samolibě.
To vzbudilo všeobecný zájem mezi krysími
patolízaly, kteří jsou vždy poblíž, když se kořist
rozděluje. Tak se začaly trhat další zákony, nařízení a
opatření, sloužící k zachování národního pořádku. A
nakonec pro jistotu i všechny mezinárodní vládní výnosy
vespolek roztrhali, aby již nic nebránilo dělení
urputnému.
„A aby se neřeklo, i lidu nějaký ten drobek z
hostiny hodíme,“ blahosklonně promluvil ministr a
pozdější premiér Václav Druhý, když viděl spoustu tlap
po všem se natahovat.
„Ale až si to nejcennější mezi sebe rozdělíme, to
dá rozum!“ vykřikl hlasem krysím jistý lev Viktor, velmi
15
Kožený, nablízku mu stojící. Václav Druhý ho ihned
pohledem zpražil.
„Proč tak nahlas lví bratře! Copak nevíš, že i
mezi námi krysy jsou? Potají to musíme činit, jinak by se
mnohé mezi lid dostalo, kde se ty krysy schovávají.“
„To je skvělý nápad,“ zabouřilo to mezi
přítomnými krysami. „To my lvi nikdy dopustit
nemůžeme. Ale jak to provedeme, aby nikdo nic
nepostřehl?“ zajímalo náhle každého z nich.
„Vše vězí v názvu, bratři lvi. Když to dobře
nazveme, nikdo nic nepozná. Nejprve smetanu tiše
sesbíráme a potom s velikým halasem zbylé mléko
zkažené mezi lid krysí vhodíme. Jako název navrhuji
Kupónovou privatizaci. Stejně nikdo neví co to znamená
a slovo kupón, vpředu chytře umístěné, zmate všechny
ostatní.“
„Ó jak jsi moudrý,“ zahučely přítomné krysy,
nyní za lvy převlečené a měly jako vždy pravdu. Ten
Václav Druhý totiž nebyl žádný pitomec, však to měl se
svou partou krysích patolízalů už dávno vymyšlené.
Bezcenné kupóny se briskně vydaly a prostému lidu za
drahý peníz prodaly. Zákony se pak šikovně upravily,
správně zaonačily a občas trošku pozdržely, aby majetek
plynul do těch správných rukou, s krysími drápy jen
narychlo zastřiženými. Ten majetek se pak většinou
záhadně ztratil v džungli administrativy. Není nic
krásnějšího, nežli krást podle zákona, to si pak člověk
připadá jako tuplovaný poctivec.
Ale abychom byli spravedliví, nakonec i prostý
lid privatizoval. I když přišel později a nejlepší kousky
již rozebrány byly, stejně ještě mnoho zbylo pro lid
prostý pouliční. I u nás v ulici se privatizovalo, přestože
16
ještě před rokem nikdo nevěděl, co to ta privatizace
vlastně je. Ale lid se rychle od panstva učí. Náhle
privatizoval každý jako divý. A nebylo to vždycky
jednoduché. Například soused z ulice se vracíval až
večer domů, k smrti uprivatizovaný, ale šťastný.
Nakonec musel zmizet za oceán, takže byl v podstatě za
vodou. Tak moudře se vládlo v zemi České za Václava
Druhého, který to nakonec také až na vládce nejvyššího
dotáhnul.
A co o něm říct dále? Vlastně skoro totéž, co o
jeho předchůdci Václavu Prvním. Snad i jeho jednou
historie spravedlivě zhodnotí, nejen podle nesmírné
urputnosti a touze po moci, ale hlavně též z pohledu jeho
činů, které nebyly vždy ku prospěchu České zemi. Ale to
už ponecháme našim potomkům, kteří v této zemi budou
muset nadále žít a jeho truchlivé dědictví napravovat.
17
Kapitola třetí
Nadměrné příznaky beznaděje
Vánoce jsou svátkem klidu, míru a pohody. To
platí nejenom v Evropě a v Americe, platí to v podstatě
všude. Však to taky naši křesťanští předkové stovky let
pilovali a cizelovali, zejména pomocí ohně a meče, aby
to stálo za to. Samozřejmě jistý počet Buddhistů a
Hinduistů se hromadné oslavy Vánoc nezúčastňuje,
zřejmě intuitivně odhadli, že to s tím narozením malého
Ježíška za přítomnosti jakési Betlémské hvězdy nebude
zas až tak žhavé, ale to je jejich problém. Dokonce už i
Židé a Muslimové pochopili, že s celosvětovou oslavou
Vánoc prostě nic nenadělají a více méně je tolerují. Toto
šílenství došlo dokonce tak daleko, že Vánoce slaví i ti,
kteří důvodu ke slavení zrovna moc nemají.
„Jsou Vánoce, je třeba zabít kapra!“ zahlásila
bezdomovkyně Jaruna ve staré vrátnici dávno opuštěného
podniku na výrobu cihel. „Nebo někoho jiného,“ dodala,
když viděla, jak se její druh Tadeáš rozvaluje opilý na
pohovce.
„Už zase jsou tady ty pitomé Vánoce?“ podivil se
Tadeáš. „Vždyť byly nedávno.“
„Byly loni a už jsou tady zas, vy nechutní
ožralci!“ oznámila všem okolo svým chraplavým hlasem
podnapilá madam Jaruna. „Máte pro mě něco pod
stromeček?“
„A ty tady vidíš nějaký stromeček?“ zeptal se jí
vtipně neméně podnapilý bezdomovec Matyáš, který
18
seděl u stěny a dopíjel třetí čučo. „Tak až tady nějaký
uvidíš, tak pod něj možná něco dostaneš.“
„Venku je hromada stromečků,“ opáčila
romanticky naladěná Jaruna. „Stačí jeden z nich uříznout
a máme vánoční stromeček přímo tady. A pak by se pod
tím stromečkem možná něco našlo i pro hodnou Jarunku.
Ale na to jsi moc líný, co?“
„Jdi do prdele, hodná Jarunko,“ opáčil o poznání
méně romanticky naladěný Tadeáš a hned nato usnul.
Mimochodem, možná to nevíte, ale běžný bezdomovec
nespí jako většina populace osm hodin najednou. Spí asi
tak šestnáctkrát denně po půlhodině, tedy vždy, když je
vhodná příležitost. Odborníci tento fenomén vysvětlují
získaným tramvajovým cyklem.
Bezdomovec Tadeáš žil společně se svou družkou
Jarunou ve staré vrátnici v opuštěném areálu bývalé
pískovny a cihelny. Jaruna a Tadeáš přišli o společný byt
před rokem, když nezaplatili tři nájmy po sobě a majitel
domu je vyhodil na ulici i s jejich vyhublým psem. K nim
se po nějaké době přidal i Tadeášův kamarád Matyáš,
známý jako Maťo, s nimž pak svorně obývali jedinou
místnost staré vrátnice, která měla alespoň nějaká okna.
Místo skla byl sice v okenních rámech igelit, střechou
trošku protékalo, ale to jsou podružné věci. Hlavně že
byli dobrá parta. Už od rána všichni vespolek popíjeli
krabicové víno, jako ostatně jakýkoliv jiný den.
„Narodil se Kristus pán, veselme se!“ pokoušela
se všem dodat náladu dost otřesným zpěvem Jaruna a
otevřela další krabicové víno. „Vesel se!“ dodala a kopla
do Tadeáše, který mezitím začal hlasitě chrápat.
19
„Proč mě budíš?“ zeptal se zmatený Tadeáš, který
ani nechápal, o čem je řeč. „Právě jsem usnul, jsi
normální?“
„Jsou Vánoce, tak se vesel, miláčku,“ poručila mu
Jaruna a podala mu čučo. „Stejně pořád jenom spíš, tak si
to dneska užij.
„Nechápu proč,“ zamyslel se Tadeáš. „Stejně od
vás nedostanu žádné dárky. Stejně jako vy ode mě!“
dodal a napil se z její krabice tak zhluboka, že Jaruna
okamžitě zalitovala, že ho vůbec probudila.
„Hele, není to Betlémská hvězda?“ skočil jim do
partnerské hádky podnapilý Maťo a ukázal ven přes okno
zakryté úděsně špinavým igelitem. „Vypadá jako by byla
hned za oknem.“
„To jsou policajti, blbečku,“ opáčil otráveně
Tadeáš. „Ty nepoznáš baterku od Betlémské hvězdy?
Tak to už jsi úplně mimo.“
„Nikdy jsem Betlémskou hvězdu neviděl,“ bránil
se celkem rozumně Matyáš a napil se. „Stejně nic
takového neexistuje.“
Pak už následovala jen chvíle napjatého ticha,
která od věků věkoucích předchází všechny ty zásadní
okamžiky, kterých se podvědomě obáváme.
„Okamžitě vyjděte všichni ven!“ zařval z venku
mohutný hlas. „Tady je městská policie, tak vám
doporučuji zůstat v klidu a poslechnout příkazů!“
„Máte velmi sonorní hlas,“ pochválil ironicky
strážníka podnapilý bezdomovec Matyáš, když všichni tři
obyvatelé staré vrátnice vyšli ven. „Úplně mi z něj zvoní
v uších.“
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptal se ho výhružně
strážmistr Lebeda, který úplně přesně nevěděl, co to
20
znamená slovo sonorní. „Mám naprosto normální hlas!“
zařval a vytáhl obušek. Byl tam dneska sám a před
každoroční konzumací kapra a sekýrování od manželky
si chtěl zvýšit sebevědomí menší buzerací místních
bezdomovců.
„Nikdo si z vás nedělá srandu, strážníku,“ vložil
se do věci neméně podnapilý Tadeáš. „Prostě máte
sonorní hlas a hotovo. To znamená zvučný.“
„Tak to vás bude mrzet, dělat si ze mě srandu,“
zařval vzteky rudý strážce zákona. „Vy tam v té zřícenině
vyrábíte drogy?“
„Kdybychom tam vyráběli drogy, tak máme lepší
auto než vy,“ opáčila klidně Jaruna. „Co to je? Stará
špinavá Škodovka?“
„Jedna čtyřka benzín,“ připustil strážník. „Lepší
auto nám nedají, protože je krize kapitálu. A za to
všechno můžete vy, bezdomovci, protože neplatíte
daně!“
„Žádná krize kapitálu neexistuje, je to krize
morálky,“ začal strážníka poučovat podnapilý Matyáš,
který právě močil u stromu. „Všichni strašně hromadíme
majetek, v tom to je,“ dodal, přičemž ho šlechtil fakt, že
vlastnil tak akorát to, co měl právě na sobě. „Tu lež o
krizi se nám snaží namluvit ta naše zkorumpovaná vláda,
abychom nedělali problémy a báli se o živobytí.“
„Tak to se pleteš, je to hodně špatné, lidé nemají
peníze a bude to ještě horší,“ zasmušil se strážník, jehož
příjem zhruba byl zhruba desetkrát vyšší, než Matyášovy
sociální dávky. „Musím to vědět, sám žiju z ruky do
huby,“ dodal, přičemž zřejmě zapomněl na to, že je
shodou okolností majitelem velkého rodinného domu,
21
chaty a dvou drahých vozidel. „A přestaň chcát, když
s tebou mluvím!“
„Mě se to nezdá,“ pokoušel se dál o problematice
vlastnictví diskutovat bezdomovec Matyáš, jenž byl
majitelem pouze jedněch starých ošoupaných riflí,
roztrhaného svetru a páru špinavých bot. „Já mám
všechno, co potřebuju. Denně odvezu sběr a mám na
jídlo i na nějaké to víno.“
„Že se s tím pitomcem bavíš,“ mávl rukou Tadeáš
a vrátil se s Jarunou do vrátnice. Mimochodem, dodnes
není jasné, jestli Tadeáš mluvil k Matyášovi, nebo ke
strážníkovi, ale nejspíš k Matyášovi.
„Hovno tomu rozumíte, vy blbci!“ vykřikl za nimi
strážník, který to pochopil jako útok na svou autoritu.
„To co stačí pro vás, nestačí pro mě!“
„A proč ne?“ zeptal se ho Matyáš. „Vy jste víc
člověk než my?“
„Samozřejmě že ano,“ začal mu to vysvětlovat
svou logikou strážník. „Ty jsi bezdomovec a já jsem
slušný občan. Pracuju a platím daně. Chápeš to?“
„Ale já jsem taky slušný občan,“ bránil se
Matyáš. „Nikomu neškodím, nekradu a nervu se. Mezi
námi je jenom jediný rozdíl, že vy máte kde bydlet a já
ne.“
„A přesně to je ten rozdíl mezi slušným občanem
a bezdomovcem,“ vysmál se mu strážník. „Tak hlavně
nedělejte bordel a buďte rádi, že vás nezatknu.“
„Mně by se ale to zatčení dneska docela hodilo,
pane strážníku,“ překvapil ho Maťo. „Je strašná kosa a
teplé jídlo jsem neměl už týden. Taky sprcha by bodla.
Dívejte se, právě teď dělám výtržnosti,“ dodal a přímo
22
před strážníkem dopil krabici vína, kterou hned nato
zmačkal a hodil na jeho auto.
„To jsem jako neviděl,“ vykoktal strážník, značně
vyvedený z míry tím, že by se měl na Vánoce otravovat
s bezdomovcem. „Koukej to uklidit,“ napomenul ho a
soukal se do auta, jen trochu potřísněného zbytkem vína.
„Po svátcích si to zkontroluju a nepřej si mě, jestli to tady
ještě bude.“
„Nic nezvednu, zatkněte mě!“ zkoušel to ještě
zoufalý Matyáš. „Dneska v noci má být strašná kosa.
Dělám přece nepořádek na veřejnosti a to je výtržnost a
pobuřování!“
„To není žádné pobuřování,“ ušklíbl se strážmistr
Lebeda. „To bys musel způsobit vzpouru před svědky a
nabádat je k tomu. Pak bych s tebou musel do večera
sepisovat protokol a přišel bych o kapra a salát.“
Hned po svém proslovu zabouchl dveře, briskně
odjel a nechal partu bezdomovců ať se o sebe stará, jak
nejlépe umí. Ostatně, takhle je to vždycky. Řvát po těch
nejubožejších chce každý, ale pomáhat jim už nechce
nikdo.
„Hele, dostal jsem nápad,“ oslovil všechny
přítomné těžkým jazykem Matyáš, když se vrátil zpátky
do vrátnice. „Zítra bude Půlnoční mše. Když půjdeme
před kostel, tak možná něco vysomrujeme. Na benzince
si pak koupíme nějaký chlast a bude pohoda. Lidi jsou na
Vánoce takoví citlivější.“
„To je dobrý nápad,“ dloubla do něj Jaruna.
„Určitě tam bude spousta kosů, které můžeme oškubat.“
„Co by tam dělali kosi v takové kose?“ podivil se
natvrdlý Tadeáš, bývalý učitel přírodopisu, který ani
23
nepostřehl, že se mu podařil dokonalý bonmot. „Ti už
jsou dávno v teplých krajích, nejsou tak blbí jak my.“
„Sklapni,“ utřela ho Jaruna. „Jsi úplně mimo
realitu, pitomče.“
„Klídek, reálná Jaruno,“ okřikl ji Maťo. „Raději
pořádně uhas ten oheň, nebo nám ta vrátnice ještě vyhoří.
To bychom byli bezvrátníci.“
„Však jsme bezdomovci, tak bychom to jako
bezvrátníci taky zvládli,“ cynicky prohlásila Jaruna a
napila se z plna hrdla. „Půlnoční mše nám neuteče,
protože půlnoc je každou noc.“
Po ní se napili chutného krabicového vína i
všichni ostatní. A jelikož měli u stěny uloženo ještě
necelých deset litrů, čas plynul poněkud nespecifikovaně
a blíže neurčeně. Prostě jen pili a podřimovali, pokud
bylo co pít, když už nebylo co jíst. Hlavně když bylo
teplo a co kouřit, protože jídlo je v žebříčku hodnot
bezdomovců až na čtvrtém místě, za alkoholem,
cigaretami a trochou toho závětří.
V příjemném rozpoložení bezduchého nicnedělání
neměli ani ponětí, že jen několik kilometrů od nich, za
řekou ve vilové čtvrti, se řeší naprosto odlišné problémy.
Problémy z úplně jiného světa, který byl od toho jejich
ještě více vzdálený, než ta Betlémská hvězda, o které už
byla řeč.
24
Kapitola čtvrtá
Chcete být milionářem?
Život společnosti bývá mnohem krutější, než jak
to lidé vidí ze svého omezeného pohledu na svět. Většinu
času trávíme s rodinou a přáteli, takže na nás krutost
systému v plné brutalitě nedolehne, ale zeptejte se
osamělých lidí. Ti o tom vědí své, protože těch se nikdy
nikdo nezastane, takže zakomplexovaný úředník dostane
možnost zařádit si v plné parádě. Krutost zakotvená v
systému se totiž vždy přenáší ze sociálních vrstev s vyšší
mírou obhajoby do těch méně hájených oblastí.
Na vině je samozřejmě značná necitlivost dnešní
doby, kdy byla starost o vlastní blaho povýšena na
nejvyšší filozofii. S tím je spojena i smutná skutečnost,
že pohádkové bohatství a současně naprostá chudoba
může žít téměř vedle sebe, aniž by to oběma stranám
přišlo podivné. Jen o několik kilometrů dál, v místní
vilové čtvrti, došlo totiž právě v ten okamžik
k následujícímu zajímavému rozhovoru:
„Člověk se ani nenaděje a už zase tady máme
Vánoční svátky, že?“ nadšeně oznámil své rodince
bývalý krmič dobytka a dnes vážený podnikatel Jarda
Severýn, majitel místní vyhlášené restaurace s poněkud
komickým, ale zcela pravdivým názvem „U vola“ a
několika dalších menších podniků. Kromě toho vlastnil i
nějaké ty pozemky a seděl ve správní radě místní
nemocnice, která si drze dovolovala zasahovat do jím
zprivatizovaného lesíku.
25
„Vánoce jsou trapné,“ okamžitě opáčila jeho
starší dcera Evelína. „Slaví je jenom pitomci a nuly,
protože je to jediný den, kdy něco dostanou!“
„Já jsem se jako dítě na Vánoce vždycky těšil,“
zavzpomínal pan Severýn. „Ozdobili jsme stromeček,
potom byl kapr se salátem a nakonec se rozdávaly dárky.
Takové Vánoce se mi líbí.“
„Takové obyčejné Vánoce se ti líbí, protože jsi
nula!“ ušklíbla se slečna Evelína. „Proč nemůžeme mít
někdy pořádné Vánoce, třeba na zaoceánské lodi někde
v Tichomoří. Víš že nesnáším sníh!“
„No dobře, tak si letos zaletíme třeba do Indie,
tam je levně a Vánoce se tam neslaví,“ povzdechl si pan
Severýn. „Místo kapra si dáme tikka masalu a místo
salátu čapátí.“
„Indie je trapná,“ zívla slečna Evelína, která se
považovala za nadějnou zpěvačku a významnou místní
celebritu. „V Indii vládne doba kamenná, nemají tam ani
pořádný signál,“ dodala a nalila si sklenku z láhve
francouzského vína, za jehož cenu by průměrná indická
rodina žila celý měsíc.
„Tak to se mýlíš,“ poučil ji otec. „Indie je
moderní země. Letos spouští na vodu svou první
letadlovou loď. Má být dvě stě metrů dlouhá a mít kromě
vojáků sto členů trvalé posádky.“
„Takže jednoho kapitána devět dozorců s bičem a
devadesát veslařů, co?“ ušklíbla se Evelína. „Já chci na
Vánoce do Afriky! Letos bychom si mohli zaletět raději
třeba na Madagaskar. Když hned vyrazíme, ještě to
stihneme!“
„Madagaskar je taky trapný,“ ozvala se druhá,
teprve osmiletá dcera pana podnikatele, jménem Jitka.
26
„Vládne tam doba kamenná,“ začala napodobovat sestru.
„A určitě tam nemají signál!“
„To ty jsi trapná, blbko!“ ušklíbla se Evelína. „Na
Madagaskaru je to náhodou hustý! Před dvěma lety tam
prý domorodci snědli jednoho turistu. Zůstal po něm
jenom opasek a ten byl nakonec vydražený na Internetu
za dva tisíce dolarů.“
„Já jsem byla Madagaskaru předloni, ještě s
prvním manželem a bylo tam strašně horko,“ přidala se
do diskuse manželka pana Severýna, madam Dana, která
byla jen o několik let starší než jeho dcera Evelína.
„Takže Evelínka má vlastně pravdu, kromě turistických
zážitků, ty jsou tam dost řídký,“ mrkla na svou vyvdanou
dceru. „Bylo tam takové vedro, že jsme celou dovolenou
leželi u bazénu.“
„Nebo si zaletíme na Aljašku,“ ušklíbl se
podrážděně pan Severýn, rozrušený zmínkou o prvním
manželovi. „Tam žádné vedro není. Na Vánoce je to
ideální atmosféra. Santa Claus to bude mít jen přes
kopec, takže možná přijede už před večeří.“
„Jsi velmi vtipný, miláčku,“ opáčila ironicky jeho
drahá polovička. „Proč už dávno nemáš v Televizi nějaký
svůj vlastní komický pořad?“
Pan Severýn chvíli přemýšlel, jak by jí vtipně
odpověděl, ale nakonec nad tím mávl rukou.
„Taky bychom mohli jednou zůstat doma,“
přisadila si malá Jitka. „Můžeme společně ozdobit
vánočné stromeček a upéct si cukroví. Určitě je spousta
tradic, na které nikdy nemáme čas. Můžeme si třeba zajít
i na půlnoční mši do kostela. Holky ze školy říkaly, že je
to super.“
27
„Jsi trapná, farářko!“ okřikla ji starší Evelína.
„Otevři si vlastní kostel a tam si můžeš pořádat mše!
Když mě někdo uvidí v kostele, tak budu muset do školy
chodit kanálem. I ty největší socky na Vánoce letí někam
do ciziny. Že mám pravdu Danuš?“
„Samozřejmě, že máš pravdu,“ ušklíbla se madam
Danuše a pokračovala v pilování nehtů. „Jitka je ještě
pořád malé nerozumné děcko, které dočista neví, o čem
je dnešní svět.“
„Nejsem žádné malé děcko!“ bránila se Jitka a
začala pofňukávat.
„Obraťme list,“ zkoušel je všechny uklidnit
papínek, aby zamezil hrozící hádce. „Tak schválně, co si
myslíte, že dostanete na štědrý večer pod stromeček?“
„Já určitě dostanu tu diamantovou brož, která mi
chybí k náušnicím, ale to jistě moc dobře víš, drahý,“
chopila se iniciativy jeho milá choť. „A jestli to nevíš, tak
už to víš.“
„Jednu diamantovou brož přece máš,“ pokoušel se
argumentovat pan Severýn, protože nic takového jí letos
nekoupil. „Nepotřebuješ mít milion šperků, vždyť
vypadají všechny stejně. Navíc stojí majlant.“
„A víš vůbec, co to znamená majlant?“ vychytrale
opáčila paní Danuše, která vždy uměla odvrátit
nepříjemné témata na neutrální.
„Vlastně ani nevím,“ zamyslel se pan podnikatel.
„Asi to znamená hodně peněz, ne?“
„Je to z německého Mein Land,“ ušklíbla se
Danuše. „Znamená to Moje pozemky! Taky byste mohli
mít trošku rozhled, vy burani.“
„Tak to není žádná pravda,“ skočila jí do řeči
Evelína. „Slovo majlant pochází z názvu města Milán,
28
symbolu bohatství v devatenáctém století. Vyslovovalo
se to malán, nebo tak nějak.“
„Určitě je to z angličtiny,“ vmísila se jim do
diskuse malá Jitka, kterou ale nikdo nebral vážně.
„Majlend, to je přece Moje země!“
„To je to samé, co jsem říkala já,“ namítla paní
Danuše. „Akorát v angličtině.“
„No dobře,“ rozsekl to pan otec, který zalitoval,
že se jich vůbec na něco ptal. „Je to prostě překlad
z nějakého cizího jazyka. Nemá smysl se tím zabývat,
stejně si to každý historik upraví po svém.“
„To ale nic nemění na tom, že loňská diamantová
kolekce, je prostě loňská diamantová kolekce, miláčku,“
vrátila se k původnímu tématu Danuše. „Ty si přece
můžeš dovolit tunu diamantů. Kromě toho jsou ty
diamanty kombinované s ametystem a ten k perlám
nejde. To ví každý blbec.“
„A já dostanu určitě segway,“ ozvala se Evelína.
„To by bylo super!“
„Co je to segway?“ zeptal se jí nerozumě otec,
čímž v podstatě i prozradil, co určitě nedostane. „To je
zase nějaká ta pitomá počítačová hra?“
„Segway je úplně skvělé a naprosto husté vozítko
na dvou kolečkách, jak se na něm stojí,“ začala mu to
vysvětlovat Evelína. „Dvě holky ze třídy už ho mají a
jezdí na něm po chodbě. Nikdo se jim neopováží nic říct,
ani řiditel, protože segway stojí padesát tisíc.“
„A budeš na tom jezdit?“ zeptal se jí otec. „Tady
Jitka chtěla loni strašně moc poníka a jela na něm jenom
jednou. Od té doby postává zahradě.“
29
„Bolí mě z toho ježdění zadek,“ bránila se opět
Jitka. „Nikdo mi neřekl, že z toho bolí zadek. Poníci jsou
divní a mají tvrdý hřbet!“
„No dobře, tak tedy kompromis,“ rozhodl pan
Severýn. „Po Vánocích si zajedeme na Barbados, ale
dneska si jako rodina zajdeme na Půlnoční mši. A co
bude večer pod stromečkem, tak na to si počkejte až po
večeři.“
Po tomto prohlášení u Severýnů konečně zavládl
alespoň na pár okamžiků kýžený klid a mír, jak se to
ostatně na správné Vánoce sluší a patří. To však ještě pan
Severýn nevěděl, že ho co nevidět čeká zásadní životní
změna a proto je možná ten pravý čas, seznámit vás
blížeji s rodinkou Severýnových, abyste věděli, s kým
máte tu čest.
Bývalý krmič krav pan Jaroslav Severýn první rok
po revoluci zprivatizoval místní hospodu, ve které
předtím nasával a hned nato z něj byl místo místního
ochmelky vážený pan podnikatel. Koupil si na úvěr
dokonce i přilehlý autoservis, aby bylo každému
v podhradí jasné, s kým mají co do činění. A jelikož se
ve vesnici chlastala první liga, díky čemuž pak auta
bourala ostošest, o jeho budoucnosti novopečeného
boháče nebylo pochybností. Blahoslavena budiž zem,
kde se celebritami stávají hostinští, protože pan Severýn
byl už po pěti letech podnikání tím nejbohatším
živnostníkem v celém širém okolí.
Sám Jarda byl svým bohatstvím nejprve poněkud
zaskočen, náhle však pocítil přítomnost pocitu, dosud
nepoznaného, totiž pocitu výjimečnosti. Tento pocit mají
všichni bohatí lidé, ale ti bohatí od narození
nezaznamenávají ten příliv, který je spojen s dočasným
30
blbnutím. S pocitem výjimečnosti se už rodí a je pro ně
přirozený, jako voda pro ryby. To zbohatlíci, kteří byli po
značnou část svého života chudí, však na plné pecky
odskáčou následky právě onoho opojného přílivu.
„Co říkáte tomu, že bych chtěl na zahradě bazén
ve tvaru delfína?“ zeptal se miliardář Jarda Severýn
servilního stavbyvedoucího při obhlídce své nové vily.
„Není to kýčovité?“
„V žádném případě,“ zalhal mu úlisně pan
stavbyvedoucí. „Takové bazény stavíme běžně. Korpus
z kompozitu, armatury z nerezu a schůdky pro vstup
budou žulové.“
„Jenom žulové?“ ohrnula ret manželka pana
Severýna, krásná madam Danuše. „Potřebuji mít to
schodiště z mramoru, kvůli sousedům! Žula je moc
obyčejná, to bych si připadala jako někde na koupališti se
sockama.“
„Žádný problém,“ opáčil pan stavbyvedoucí. „Jak
si vaše jasnost přeje. Jenom si budete muset trošku
připlatit,“ dodal a už v duchu počítal další tisíce na
provizi.
„A víte co, na zahradě bych chtěl mít klec se
lvem,“ oznámil náhle pan Jarda stavbyvedoucímu svůj
nejnovější nápad. „Nebo raději se dvěma! Třeba tady u té
pergoly, ať po nich můžu střílet ze vzduchovky.“
„Ale já jsem stavební inženýr,“ zalapal po dechu
oslovený. „Kde mám sehnat lva?“
„To je váš problém,“ seřval ho Severýn. „Lva tu
chci mít do pátku, jinak letíte!“ odfrknul si a vrátil se ke
své rodině, probrat poslední nejasnosti kolem zítřejších
Vánoc. Ostatně, měl svých problémů víc než dost, jak
bylo vidět z lístku na ledničce, který právě doplnil o nový
31
úkol. Musel zprivatizovat místní vápenku, vzít si tabletku
na tlak a zkontrolovat nákup lva. Ti naši zbohatlíci to
rozhodně nemají jednoduché, jestli si myslíte opak, tak
zbohatněte a brzy uvidíte.
32
Kapitola pátá
Bída je matkou elegance
Je smutné vidět, jak mocně působí peníze na
člověka, protože peníze ve skutečnosti žádnou hodnotu
nemají, jen se za ni vydávají. Původně měly pouze
hodnotu směnnou, později mocenskou a dnes politicky
nadčasovou. Možná i z toho důvodu bych se zasazoval o
časové omezení hodnoty uložených peněz, kdo je v
určené době neužije, jejich hodnota se sníží. Vždyť i
zboží, za které je peníz směňován podléhá zkáze, tak by
to bylo spravedlivé a inflacím by jednou provždy byla
nasazena časově omezená kravata. Jenomže tohle nikdo
nechce, protože potom by bylo velice složité být trvale
bohatý a lidé odjakživa hrozně touží po bohatství.
Revoluční devadesátá léta spojená se změnou
společenského systému, pomohla ve Východní Evropě
stvořit zcela nový druh člověka, takzvaného Zbohatlíka
obecného. Tento nově objevený druh Člověka se zcela
lišil od tradičních zazobaných pracháčů, jejichž majetek
vznikal po generace. Oni zbohatli okamžitě, uloupením
hodnot nashromážděných někým jiným a naprosto na to
nebyli připraveni. Jejich předchozí bída pak byla
pochopitelně
hlavním
důvodem
neuvěřitelné
namyšlenosti, jak už to tak u rychlokvašné honorace
chodí.
To mělo truchlivý dopad na charakter celé
společnosti, protože náhle chtěl být každý jako oni. Přijít
bezpracně k penězům se stalo tou vysněnou Mekkou,
33
kterou je třeba dobýt. Bohužel, je dávno známo, že nic
tak neprozrazuje duševní omezenost, jako láska
k penězům a také pochmurné rčení, že čím větší lump,
tím větší zisk, často nebývá daleko od pravdy. A právě z
toho důvodu dosáhli největšího úspěchu ve velké
privatizaci především lumpové, neuvěřitelnou shodou
okolností pocházející z okruhu příbuzných a známých
tehdejší politické elity.
Dnes již nemá cenu hledat v tom nějakou
souvislost a snad to můžeme zakončit konstatováním, že
některé lidské archetypy prostě disponují výjimečnými
schopnostmi, které dokážou přetavit v bohatství i
v případě rovných příležitostí. Za jejich úspěchem ale
obyčejně nestojí intelekt, nebo nesmírná píle, ale rozličné
privatizace, která zplodily z bývalých řezníků a zelinářů
novodobou šlechtu. Jejich nově nabytý životní styl se pak
nejlépe odrážel v jejich dětech.
Sedmiletý sir Emil Novák II byl majitelem
nejnovějšího mobilního telefonu Sony a byl na něj
patřičně hrdý. Nosil ho neustále při sobě a všem ostatním
dětem ve škole pro privilegované parchanty ho ukazoval,
dokud mu nedošlo, že drahý mobil má ve třídě každý.
Například slečna Eleonora Vykydalová-Hrubá měla
mobily dva. Levnější na hry a dražší s připojením na
Internet. Kdo neměl ve škole pro privilegované děti
alespoň jeden drahý mobil, byl společensky znemožněn.
Ale to se nestávalo, protože jejich bohatí rodiče si přísně
hlídali, aby jejich výjimečné dítě neustále trumfovalo nad
svým okolím. A když se tam náhodou vyskytlo dítě tak
neuvěřitelné netalentované, že nedokázalo v ničem
vyniknout, tak mu nějakou cenu přidělili a basta.
34
Školy pro privilegované děti se počaly zakládat
především z toho důvodu, aby se podřadní parchanti z
obyčejných rodin nedostávaly do styku s elitou,
předurčenou k budoucímu vládnutí. V každé takové VIP
Škole však společně s pocitem vysokého dětského
sebevědomí a duševní převahy nad okolím poměrně dost
bujela namyšlenost. Velice časté byly hádky o to, kdo je
významnější osoba.
„Co jsi vlastně v životě dokázal?“ hádali se bohatí
špunti při každém setkání. „Určitě nic. Vsadím se, že jsi
obyčejná chudá socka a nemáš ani chytrý mobil, protože
jsi nula!“
„To ty jsi nula!“ bránili se napadení a okamžitě
kontrovali: „Vsadím se, že nemáte doma ani milión,
protože jste socky!“
Takhle se děti bohatých rodičů v soukromých
školách hádají každý den až do svačiny a chudinky
učitelky to musejí poslouchat, aniž by mohly hnout
brvou.
„Můj táta má svou vlastní banku a patří mu
několik fabrik! A můj táta toho tvého blbého tátu klidně
propustí, když mu řeknu!“ obořil se malý chlapeček Emil
Novák II na ještě menšího chlapečka vedle sebe, kterého
viděl poprvé v životě.
„Tak to ani náhodou, můj táta je totiž poslanec!
To koukáš, co?“ odvětil pyšně menší chlapeček. „A
klidně nechá zavřít toho tvého blbého tátu do vězení,
protože určitě strašně krade!“
„Nenechá ho zavřít, protože poslanci kradou ještě
víc,“ briskně zaútočil malý Emil názorem, který slyšel
doma. „A když bude po volbách, tak o to všechno přijde
a bude muset začít pracovat!“
35
„Fuj, jeho táta bude muset pracovat,“ přidala se
nějaká malá holčička, která jejich hádku náhodou slyšela.
„Oni jsou socky!“
„Můj táta je poslanec, žádná socka, on nikdy
nebude muset pracovat,“ začal se hádat menší chlapeček.
„A čím je ten tvůj?“ otočil se na nového žáka, který se
s ostatními nebavil a hrál si se svým mobilem.
„Můj tatínek je drogový dealer,“ překvapil ostatní
děti nový žák s nejdražším mobilem. „Prodává drogy těm
vaším tatínkům a oni za ním jezdí a pořád ho prosí o
nějaký lepší materiál.“
Všichni pokývali hlavami na znamení obdivu a
malá holčička si k němu přisedla. Drogové dealery
všichni obdivují, především toho důvodu, že většinou
mívají mnohem lepší výdělky i charakter, než kupříkladu
ti poslanci, o kterých již byla řeč.
Překvapují vás podobné dialogy? Nemusí! Vyšší
vrstvy vždy dbaly na to, aby jejich potomek získal již
v dětství zvýšený pocit vlastní důležitosti, což je mnohem
důležitější, než skutečné schopnosti.
„Táta mi koupil afgánského chrta, heč,“ ušklíbla
se osmiletá Eleonora Vykydalová-Hrubá, dcera uklízečky
a pomocného dělníka, kteří po revoluci zbohatli
založením sexshopu.
„My zase máme knírače a ten umí štěkat ve třech
světových jazycích, heč,“ ihned ji trumfnul Emil druhý,
který vždy musel trumfovat nad ostatními dětmi.
„Tak to kecáš,“ okřikla ho Eleonora, budoucí
dědička obchodního sexy řetězce. „Psi žádné jazyky
neumí! Co mi na to řekneš?“
„Kolik máš tento měsíc pochval?“ zeptal se jí
místo odpovědi nadutě Emil druhý, jenž byl synem
36
místního zámečníka a prodavačky, kterým se po revoluci
podařilo zcela vytunelovat místní kampeličku a za
nakradené peníze nakoupit několik podniků. „Asi žádnou
co, ty nicko, jinak bys už měla na nástěnce fotku!“
„Já už mám pochvaly dvě, ty hloupý chlapečku!“
utřela ho malá Eleonora. „Za dlouhý spánek po obědě a
za vzornou docházku do jídelny. V jídelně jsem vždycky
první,“ dodala a vytáhla z kapsy čokoládovou tyčinku,
aby ihned demonstrovala, co je pro ni nejdůležitější.
„To nic neznamená,“ opáčil nadutě malý Emil
druhý. „Ty moje pochvaly jsou významnější. Mám je za
ostrouhání tužky a umytí tabule, heč!“
„Já mám pochvalu za fyziku,“ vmísil se jim do
hovoru malý Teodor, syn hokejisty. „Spadl jsem na
schodech a skoro nic se mi nestalo. Tak mi dala paní
učitelka pochvalu za fyziku.“
„Jenom jednu?“ zeptal se ho povýšeně Emil. „Ty
máš jenom jednu pochvalu? Za celý měsíc jenom jednu
jedinou? Tak to jsi trapný!“
„Spadl jsem jenom jednou,“ opáčil prostoduše
malý Teodor. „Spadl jsem ze schodů přímo na podlahu a
udělal si modřinu. Tady tuhle, na ruce.“
„Tak to jsi nula!“ utřela ho Eleonora. „Kdo má
jenom jednu pochvalu a jednu modřinu je nula a socka.
Já mám pochval celou žákovku.“
Ostatní děti se začaly smát a ukazovat na
chlapečka s jednou pochvalou a jednou modřinou. Mít
jenom jednu pochvalu a jednu modřinu je hanba, ze které
se musíte vykroutit jedině chytrostí.
„Můj táta ale hraje hokej, proto je ta moje
pochvala důležitější,“ prohlásil překvapivě malý Teodor
37
a ostatní děti se náhle nezmohly na odpověď. „I ta moje
modřina je důležitější než ty vaše.“
„Děti, podává se svačina,“ vstoupila jim do
diskuse učitelka. „Kdo bude první u stolu, dostane
zvláštní pochvalu za rychlost,“ usmála se na ně.
„Zatím nám ukliď hračky,“ porušil jí Emil druhý
a pomalu se belhal k prostřené tabuli. Učitelka zatím
uklízela hračky.
„Fuj, krevety?“ odfrkla si slečna VykydalováHrubá, když se jí na třetí pokus podařilo vyškrábat se na
židli. „To nežere ani náš pes!“
„Ani náš,“ pokoušel se zaujmout ostatní děti malý
Teodor. „Náš pes jenom leží a vrtí ocasem.“
„Vy psa nemáte, to je obyčejná elektronická
hračka z obchoďáku,“ utřel ho Emil druhý a začal se vrtat
v jídle. „A víš proč nemáte opravdového psa? Protože
máš alergii!“
„Fuj, on má alergii!“ začala křičet Eleonora a
ukazovat na Teodora. „Je to socka!“
„Je to socka!“ začaly skandovat všechny děti a
učitelka se k nim rozpačitě přidala. Za padesát tisíc
měsíčně si zvyknete na vše.
„Příště si nechám dovést jídlo z domova,“
rozčiloval se malý Emil druhý a z legrace pohrozil
ředitelce. Ta se omluvně usmála. Potom nabral Emil na
stříbrnou lžíci pořádnou dávku krevet a mrštil jí po
kuchařce. Kuchařka se lekla a upustila porcelánovou
mísu s omáčkou, za což dostal mladý pan Emil od
ředitelky ještě ten den další zvláštní pochvalu. Za
kontrolu kvality, jak bylo psáno v záhlaví.
Ale my se už raději vrátíme k našemu původnímu
příběhu, aby si privilegované vrstvy nemyslely, že jen na
38
nich stojí svět. Ono totiž ty privilegované vrstvy jsou
v podstatě pořád jenom vrstvy. A jak už to tak chodí,
vrstva leží na vrstvě a vespolek si ani neuvědomují, že
aby mohla být některá vrstva nahoře, musí ležet na těch
dole.
Kapitola šestá
Struktury morálního sedimentu
Možná vám to bude připadat smutné, ale v přírodě
žádný obecně platný morální zákon neexistuje. Kdo si
něco podobného myslí, žije v omylu, podobné chování
můžeme výjimečně registrovat pouze u velice malého
procenta lidí a to ještě za velmi specifických okolností.
Ve světě zvířecím morálku nenajdete nikde a i kdyby se
vám někdy zdálo, že nějaké zvířátko se chová způsobile,
pouze přisuzujete domnělé lidské vlastnosti zvířecímu
chování, které má zcela jiné důvody. Vaše kočka
nepustila myš protože je ušlechtilá, ale proto, že byla
právě nechutně přežraná a bylo jí lito pohybu. Ani ten
nejvěrnější pes neposlouchá svého pána z nějakých
vyšších mezidruhových sympatií, ale pouze a výhradně
kvůli prospěchu, který mu to přináší. U lidí je to dokonce
ještě směšnější, protože se tou neexistující morálkou
neustále ohání, ale jejich podlé chování je většinou
usvědčuje z opaku.
Vážený a všemi ctěný podnikatel Jarda Severýn
byl moderní obchodník porevolučního typu i morálky.
Podnikal se vším, co mělo nějakou hodnotu a co se týče
té morálky, tu považoval za trapný přežitek. Začal
podnikat v oboru Nákup a Prodej, jak se tomu
v devadesátých letech říkalo, což by se dnes dalo volně
přeložit jako Krádež a Útěk, což mimochodem několikrát
i doslovně naplnil. Při této příležitosti je třeba zmínit, že
takhle to chodilo pouze za starých barbarských časů, dnes
39
40
už to tak dávno není, alespoň myslím. Krade se sice
pořád stejně, ale už se neutíká, protože k útěku není
důvod. V zemi, kde se vzájemná krádež mezi občany
netrestá, není důvodu nikam utíkat. Snad jedině kdybyste
ukradli státní majetek, to potom jo.
Pan Severýn nakupoval a prodával v podstatě vše,
z čeho koukal nějaký zisk a vůbec se tak nějak celkově
snažil přežít v rozvinutém kapitalizmu volné soutěže.
Jako každé ráno si rozložil na stole nezaplacené faktury
za poslední měsíc a od srdce se zasmál, protože to byl
prostě velký vtipálek. Nezaplacených faktur bylo přes
dvacet a on neměl v úmyslu v dohledné době zaplatit ani
jednu. Už to bral jako folklór, nejprve omluva, potom
výmluva, měsíc vypnutý telefon a po první soudní
obsílce zaplacení části obnosu. Pak bral jednu fakturu po
druhé a na adresy věřitelů začal rozesílat omluvné maily,
slibující brzké zaplacení, které ovšem neměl v úmyslu.
Největším věřitelem byl jistý pan Vojáček, bývalý
instalatér ve stejném JZD, kde krmil pan Severýn
dobytek a nyní byl bohatým majitel několika místních
čerpacích stanic.
„Slíbím jim cokoli, co je na pár dní uklidní,“
prohodil směrem k paní účetní. „Napíšu jim, že určitě
zaplatím příští měsíc. Sice jsem to psal už minule, ale
nepsal jsem, který měsíc.“
„Jenomže oni nám taky můžou lecos slibovat,“
opáčila paní účetní. „Můžou nám například slibovat, že
jestli to do týdne nezaplatíme, tak nás dají k soudu.“
„A vám už někdo něco podobného sliboval?“
zeptal se jí opatrně Severýn, jelikož pod slupkou drsňáka
byl v podstatě zbabělec.
41
„Pořád nám něco takového slibují,“ ušklíbla se
účetní. „Zrovna včera telefonoval nějaký pan Vojáček a
vyhrožoval, že nás dá k soudu.“
„Ten Vojáček je strašný blbec,“ odfrkl si Severýn
a začal se procházet po místnosti. „Musím to vědět, sám
jsem blbec, hehe,“ použil svůj oblíbený vtip a podíval se
po paní účetní, jestli se směje. Paní účetní se ovšem
nezasmála, což ho na chvíli znechutilo. Hned nato si
důstojně sednul do křesla a ztěžka dýchal.
„Je vám dobře?“ zeptala se ho ta dáma.
„Vypadáte nějak unaveně.“
„Dneska už od rána nemůžu popadnout dech,“
připustil pan Severýn. „Jako kdybych byl přejedený, ale
přitom jsem ještě nic pořádného nesnědl. To malé uzené
kolínko za snídani nepovažuji, to byla jen taková
chuťovka,“ připustil v záchvatu sebekritiky.
„Kousek uzeného kolena přece nemůže nikomu
uškodit,“ vzhlédla znovu od práce paní účetní. „Sama si
ho občas ráda dám. Někdy si ho s manželem koupíme a
vydrží nám na celý víkend.“
„To já ho sním hned,“ přiznal se jí Severýn ke
svému oblíbenému koníčku, kterým bylo obžerství.
„Vždycky ho takhle chytím za tu tlustší kost a celé ho
ohryžu. K tomu si dám navrch ještě pět piv, aby řeč
nestála, a jsem spokojený.“
„Tak této disciplíně moc nerozumím,“ utrousila
paní účetní. „Já držím dietu. A ještě to vaše kouření a
kafe, to vám taky na zdraví nepřidává.“
„Svatá pravda,“ pokýval hlavou Severýn a začetl
se do faktur. Po chvíli zasténal, chytil se za podbřišek,
sesunul se k zemi a několik dalších hodin už si
nepamatoval.
42
Ostatně, nebylo co si pamatovat. Jeho sekretářka
ihned zavolal záchranku, do pěti minut vběhli do
místnosti tři zdravotníci a ihned zavedli umělé dýchání.
Když zjistili, že pan Severýn normálně dýchá i bez jejich
pomoci, rozpačitě ho naložili do sanitky a odjeli. Příjem
v nemocnici proběhl bez větších průtahů a pouhou
půlhodinu od zavolání ležel pan Severýn na lůžku
jednotky intenzivní péče a nad ním se skláněl lékař se
sestrou.
Po napojení na přístroj bylo zřejmé, že se o
infarkt nejedná. Následovalo posvícení do oka a nakonec
čpavek. Pan Severýn se probudil z bezvědomí a strnul.
Ležel na lůžku jednotky intenzivní péče v krajské
nemocnici, zcela obklopen sterilním přepychem.
„Co tady dělám?“ zeptal se kolegy na vedlejším
lůžku, který ho ovšem ignoroval. „Měl jsem srdeční
příhodu? Hlavně mi neříkejte, že jsem mrtvý, to bych
nepřežil!“ pokoušel se odlehčit atmosféru.
„Ani ne tak srdeční příhodu, jako spíše akutní
flatus, čili větry,“ oznámil mu pán v bílém plášti, který
po celou dobu stál u jeho lůžka. „Žaludeční problémy se
často projevují jako akutní bolest pod hrudním košem.
Mimochodem, jsem váš ošetřující lékař a jmenuji se
Sojka.“
„Tak to hlavně neříkejte Krakonošovi,“ opáčil po
chvíli přemýšlení pan Severýn. „Pak by to věděli všichni
v podkrkonoší.“
„Jste úplně v pořádku?“ odtušil lékař, kterého
reakce pana Severýna značně překvapila. „Tady není
prostor pro nějakou hloupou legraci. Vždyť je to
nebezpečné onemocnění. Pokud nedojde k samovolné
flatulenci, dostavují se silné bolesti.“
43
„Takže jestli jsem to dobře pochopil,“ zamyslel se
znovu pan Severýn, „a k té takzvané samovolné
flatulenci dojde právě teď, tak je to nebezpečné
především pro vás, co?“
„Vy jste asi velký vtipálek, že?“ pousmál se lékař.
„Máte pro mě ještě nějaké další vtipné postřehy?“
„Tak to tedy mám,“ opáčil pan Severýn. „Můžete
mi říct, proč jste mi musel hned hrubě prozradit, že mám
obyčejné větry? Nemohl jste mi alespoň trošku lhát?
Třeba že mám infarkt, nebo něco podobného? Něco
trošku důstojnějšího!“
„Poslyšte, pane Severýne, to není žádná sranda,“
začal ho poučovat lékař. „Akutní flatus může být
indikátorem závažnějších potíží a já jsem povinen vás
pravdivě informovat o vašem zdravotním stavu.“
„Takže víte co?“ opáčil pan Severýn. „Příště
klidně lžete, já to unesu. Teď si ze mě bude každý dělat
srandu, že jsem byl internován se zaraženými prdy.“
„Jestli chcete, tak budu klidně návštěvám říkat že
jste měl srdeční slabost, jestli vám to udělá dobře,“
zamyslel se lékař, když si uvědomil, že pacient má svým
způsobem pravdu. „Jenomže vy máte kromě žaludečních
a střevních potíží už dlouho problém s vysokým tlakem,
který si neléčíte. Navíc máte nadváhu, takže vám
přidělím dietní sestru.“
„Žádnou nadváhu nemám!“ bránil se Severýn,
který byl mimochodem tlustý jako pašík. „Možná to tak z
boku vypadá, ale to je optický klam. Neumím si kupovat
to správné oblečení.“
„Máte nadváhu!“ zopakoval lékař zvýšeným
hlasem. „Vážíte více než metrák, což je při vaší výšce o
dvacet kilogramů přes normu.“
44
„Mám těžké kosti,“ vymlouval se pacient. „To
máme v rodině. Všichni máme těžké kosti, s tím se nedá
nic dělat.“
„Nic takového jako těžké kosti neexistuje,“
vychutnával si ho lékař. „Jste jednoduše otylý a máte
hrozivě vysoký podíl tuku v krvi.“
„Tak o tom vím,“ pochlubil se mu Severýn,
kterému už otrnulo. „To bude z té tlačenky, bůčku a
prejtu, co denně jím. Kupuji si je hlavně kvůli tomu tuku,
abych ho měl v krvi. Maže to klouby.“
Vedle stojící sestřička se začala smát a tak ji pan
doktor raději poslal pro léky.
„Měl byste začít běhat,“ poradil Severýnovi po
jejím odchodu. „To vám prodlouží život. A jen tak
mimochodem, tuk v krvi klouby nemaže.“
„Podle mě je běhání blbost,“ opáčil pan Severýn.
„U nás v dědině taky jeden chlap tři až čtyři hodiny
denně běhal, prý aby se dožil vyššího věku. Nakonec ale
vběhnul přímo pod náklaďák starého Ondračky a byl
s ním na fleku konec. Kdyby tak moc neběhal, mohl tady
s námi ještě žít.“
„To ale nemůžete považovat za argument proti
běhání,“ poučoval ho dál pan doktor, který nepochopil,
že si s něho Severýn dělá celou dobu srandu. „Běhání je
samo o sobě zcela v pořádku. Kdyby pod ten náklaďák
nevběhl, mohl by se dožít třeba i stovky.“
„Nebo taky tisícovky,“ opáčil ironicky Severýn.
„Jenomže starej Ondračka by ho přejel jindy, třeba už
druhý den, až by šel ten chudák na poštu. Číhal tam na
něj každé dopoledne, protože ho k smrti nenáviděl. Osud
je osud, pane doktore, tomu nějakým běháním
neutečete.“
45
Pan doktor konečně pochopil, že je zdrojem
zábavy všech pacientů na pokoji a zachoval se jako
každý lékař. Ignoroval to a dělal že je neslyší. To mu ale
nebránilo dále mudrovat.
„To ale neděláte dobře,“ začal všem pacientům
v dobré víře domlouvat. „Takhle se vám zanášejí cévy,
překyseluje se vám žaludek a výsledek jste sám pocítil.
Máte žaludeční vřed.“
„No dobře, ale sto kilo u chlapa přece nic není,“
vysmál se mu pan Severýn a přemýšlel nad tím, jestli je
lékař takový suchar, že se neumí zasmát, nebo je prostě
jenom blbý. Nakonec to vyhodnotil tak, že je blbý.
„Nemohl byste mě pustit domů?“ zkusil to hned
poté, co si ho zařadil.
„Domů půjdete zítra, ale sto kilo je velký
problém!“ trval na svém lékař. „A to nejenom na
oběhový systém, ale i na ty klouby, které si mažete
bůčkem.“
„Jenomže vy máte určitě taky sto kilo, jak se tak
na vás dívám,“ zapochyboval o lékařově odbornosti
Severýn, když pohledem změřil doktorovo panděro.
„Možná vážíte ještě víc než já.“
„Ale to je něco jiného,“ oponoval mu lékař, „já
mám těžké kosti!“ pak se zamyslel. „Doopravdy těžké,
ne jako vy,“ dodal a raději změnil téma. „Ten váš vysoký
tlak nemusí být navíc jenom z nadváhy,“ začal ho
zkušeně po doktorsku drtit. „Za tím může být i
dlouhodobý stres. Ten pak způsobuje nejen vysoký tlak,
ale i vypadávání vlasů, nebo problémy s menstruací.“
„Tak to bude vono, pane dochtore,“ chytil se
okamžitě vtipálek Severýn. „Já mám obrovské problémy
46
s menstruací. Už je mi čtyřicet a ještě jsem ji neměl ani
jednou.“
„Víte co, já na podobné pitomosti nemám čas,“
odvětil chladně lékař, který konečně pochopil, že si z něj
pan Severýn dělá srandu a odkvačil.
„Sojka neuletí,“ odfrkl si pan Severýn a otevřel si
knížku. „A když uletí, opečeme si jinou.“
„Pane Severýne, už jste někdy uvažoval o Víře?“
zeptal se náhle pana Severýna vedle ležící pacient, který
mu byl už dříve povědomý. „Člověk by se měl obrátit
k Bohu. Hlavně po takové životní zkoušce.“
Severýn se na něj poprvé od té doby, co ho
přivezli na pokoj, pořádně podíval a překvapení na sebe
nenechalo dlouho čekat.
„Nazdar předsedo,“ zasmál se a zavřel knihu. „Ty
se na mě ještě pamatuješ? Jo a klidně mi tykej a říkej mi
Jardo, stejně jsi mi vždycky tykal. Poslouchej, ty jsi ale
zestárnul, málem bych tě nepoznal.“
„No tak dobře, Jardo,“ pokračoval v
přesvědčování dobrák Materna. „Já už nejsem předseda,
jsem v důchodu. Tak už jsi někdy uvažoval o Víře?“
„Samozřejmě že jsem o ní uvažoval,“ opáčil s
hranou vážností vtipálek Severýn. Kdysi měl z Materny
respekt, ale od té doby, co byl podnikatel, neměl respekt
z nikoho. „Já jsem totiž od přírody silně věřící člověk.
Věřím pro jistotu ve všechny Bohy, chápeš? Hned ráno si
dám Otčenáš, pak se pokloním Aláhovi, přes den se pak
snažím nešlápnout na broučka, aby se na mě nerozhněval
Budha a večer to zakončím zvoláním: Jehova přijde!“
„Takže ty vlastně moc věřící nejsi, že mám
pravdu?“ zeptal se ho zklamaně pan Materna.
47
„Samozřejmě že nejsem,“ pokračoval ve
vtipkování Jarda. „Jsem teď podnikatel a musím hlavně
vydělávat peníze.“
„Ty jsi podnikatel? Hlavně že jsi byl stranický
kandidát,“ urazil se pan Materna, „Tím už se asi moc
nechlubíš, co? Celý týden jsi to tam mezi komanči
vydržel, ty charaktere.“
„Ale ty jsi byl přímo ve Straně a to je horší,“
pokračoval v provokacích vtipálek Severýn, který si
vzpomněl, jak s ním Materna ještě jako jeho předseda
mluvil. „A na rozdíl od tebe jsem neměl žádnou
stranickou funkci.“
„Tak teď jsi mě nasral!“ vykřikl pan Materna,
který se podobných úvah přímo děsil. „Já jsem žádnou
stranickou funkci neměl, byl jsem ve Straně jenom proto,
abych mohl dělat předsedu. A na rozdíl od tebe jsem
hned po revoluci nevstoupil do Občanského fóra, to bych
se musel stydět. Už tak se stydím dost.“
„Tak v tom případě už se nemáme o čem bavit,
když odmítáš diskutovat o funkcích,“ vysmál se mu Jarda
a znovu si otevřel knihu.
„Jsi obyčejný hulvát,“ dostal ze sebe po chvíli
přemýšlení překvapený pan Materna, otočil se uraženě ke
zdi a začal si něco mumlat. „Já jsem byl sice ve Straně,
ale s režimem jsem nikdy nespolupracoval. To ty jsi byl
nadšený kandidát a teď říkáš jenom to, co se ti hodí.“
„Teď se modlíš?“ pokračoval v provokování pan
Severýn. „Protože jestli se modlíš, tak bys mohl ztratit
slovo i za mě, vidíš, že jsem na smrt nemocný.“
„Nemodlím se,“ procedil skrz zuby a přetáhl si
polštář přes hlavu. Tím mu dal jasně najevo, že diskuze
pro něj skončila.
48
„Tys byl kdysi předseda a teď jsi důchodce. Já byl
kdysi helfr a teď jsem podnikatel,“ pousmál se Severýn.
„Co myslíš, co je víc? Člověk se musí umět otáčet za
každého režimu.“
„Být slušný člověk, to je víc,“ zamumlal pan
Materna. „To je víc, než všechno na světě.“
„Co to říkáš?“ zeptal se ho Severýn. „Být slušný
blbec je nejlepší na světě?“
Materna mu neodpovídal, proto si začal znovu
číst. A i přesto, že bylo teprve časné dopoledne, podařilo
se mu u četby tvrdě usnout, což dokážou kromě pacientů
už jenom otrlí muklové, nebo státní zaměstnanci. A
zatímco tak nevinně spal, v jeho nedaleké autodílně právě
pracovalo několik chlápků, kteří spát nemohli, protože
museli pracovat. Museli pracovat zejména na výše
zmíněného pana podnikatele, aby dostali svou tvrdě
zaslouženou měsíční výplatu.
49
Kapitola sedmá
Útěk do chudoby
Na žádném pracovišti, kde se doopravdy těžce
fyzicky pracuje a životním údělem je hořké břemeno
každodenní námahy, většinou kupodivu neschází legrace.
To ví každý, kdo někdy ze zoufalství musel tvrdě
pracovat, třeba jako dělník ve válcovnách, nebo jako
helfr na stavbě. Už Karel Čapek říkal, že tři zedníci
udělají víc srandy než čtrnáct ministrů a měl pravdu. Je to
zřejmě způsobeno naprostou ztrátou radosti ze života
všech ředitelů továren, majitelů soukromých firem a
předsedů představenstva akciových společností, kteří si
myslí, že k jejich pracovní pozici patří být citově chladný
a neosobní.
V tomhle ohledu jsou na tom řadoví dělníci
mnohem lépe, protože ti můžou humor tvořit a ještě se
jím i bavit. Nehrozí tady ztráta důstojnosti, nebo
společenské faux pas, každý může být svůj a mluvit tak,
jak mu jazyk narostl. Nejinak tomu bylo i v místním
autoservisu na okraji Vidlákova, který vlastnil shodou
okolností právě pan Severýn.
„Nesnáším intelektuály,“ prohlásil u svačiny mistr
Franta Koleňák, od přírody strašlivý buran a pitomec.
„Hrozně mě serou ty jejich výrazy „potažmo“ a
„dozajista“. Taky dost těžko nesu, když někdo použije v
konverzaci slova, jako jsou „sapristi“, „anžto“, „pakliže“,
či „či“. Z toho bych se vážně posral!“
50
„Taky jsem z těch pitomých intelektuálů na
nervy,“ odplivl si Mojmír Prašivka, který měl na starosti
motory. „Ještě že žádného podobného pitomého
intelektuála neznám. Asi bych ho asi přizabil!“
„Já jsem taky intelektuál, tak si něco zkus!“
postavil se uraženě jeho kamarád Olda Dubový, profesí
karosář. „Četl jsem Vojnu a mír od Dostojevského a to
prý čtou jenom intelektuálové. Akorát jsem to nedočetl,
protože to bylo moc dlouhé, kurva! Ale stejně jsem
intelektuál, říkala mi to moje matka, že jsem na dělníka
moc chytrej!“
„Jsi normální?“ zeptal se ho necitlivě Mojmír.
„Ty věříš tomu, co ti říká tvoje matka? Matky přece
absolutně postrádají soudnost. Vždyť ty jsi největší
pitomec z dědiny a to počítám i našeho psa.“
„Proč myslíš?“ odsekl naštvaně Olda. „Protože na
rozdíl od tebe čtu?“
„Protože Vojnu a mír nenapsal Dostojevský, ty
blbče,“ vysmál se mu pro změnu Franta. „To napsal
nějakej jinej blbec. Ten druhej rusák, no však víš, ten
fousatej blbec!“
„Vážně?“ zeptal se ho ironicky Olda. „A proč
myslíš, že Dostojevský neměl taky fousy, co? To bys měl
upřesnit, jako velký znalec literatury!“
„Jak bych to asi tak měl vědět?“ zeptal se ho po
chvíli přemýšlení Franta Koleňák. „Jsem snad buzerant?
Ti furt jenom čtou.“
„Pozor, dneska se jim říká geyové,“ upozornil
všechny okolo Mojmír. „Slovo buzerant se už prý nesmí
používat, je to prý dehonestující, nebo co.“
51
„A proč?“ zeptal se ho Franta. „Vždyť je to má
jenom zesměšňovat, nic jiného. A co to vlastně znamená
to slovo dehonestující?“
„Tak to taky nevím,“ zamyslel se Mojmír. „Ale
asi jim to slovo buzerant nějak vadí. Je to nejspíš
způsobeno tím kořenem slova buzerace a to je nejspíš to
dehonestující.“
„Slovo buzerant jim vadí a to, co spolu dělají, jim
nevadí?“ podivil se Olda. „To je přece hodně divné! A co
je to teda to dehonestující, když o tom furt mluvíš?“
„Ty sám jsi dehonestující,“ ušklíbl se mistr
Koleňák, který samozřejmě neměl ani ponětí co to slovo
znamená. Ale i tak si získal pověst génia okamžiku, což
je pocit, který v životě zažil každý. Ten pocit většinou
trvá asi tak deset sekund, než se rozplyne a jednou
provždy zmizí.
Všichni se samozřejmě rozesmáli, kromě
zákazníka, který stál bokem, čekal, až mu pánové
provedou diagnostiku vozidla a nevěřil vlastním uším.
Pak raději odešel do kavárny přes ulici, protože si začal
připadat trapně. Chlapi z autoservisu si ho ale vůbec
nevšímali a pokračovali při prohlídce jeho auta ve své
oduševnělé konverzaci.
„A co teda napsal ten Dostojevský, ty chytráku?“
zeptal se Franty po chvíli Olda.
„Jak to mám vědět, ty blbče?“ usadil ho opět
Koleňák. „O hovadiny se nezajímám. Mimochodem,
chlapi, když jsem se včera vracel z hospody, potkal jsem
kartářku.“
„Kapsářku?“ začal vtipkovat Mojmír, kterého toto
téma silně zaujalo.
52
„Žádnou kapsářku!“ bránil se Franta. „Kartářku,
ty blbče!“ opravil ho citlivě oslovený. „Prý mi bude
věštit budoucnost, chápete to? Normálně na chodníku,
ani jsme nemuseli někam chodit.“
„Kartářkám věří jedině pitomci obecní,“ opáčil
Olda. „Jsi snad pitomec obecný?“
„Nejsem žádný pitomec! Vždyť já jim ty jejich
kecy nevěřím,“ bránil se uraženě Koleňák. „Ale ta
kartářka říkala, že budu do roka boháč! Stálo to jenom
dvacku a to není zas tak moc, když budu boháč.“
Všichni se na něj podívali.
„Jenomže ta moje budoucnost se začala s tou
předpověděnou hned od prvního dne rozcházet. Jsem na
tom pořád hůř a to se fakt snažím, aby jít to vyšlo.“
„Jak se snažíš?“ zajímal se hned chytrák Olda.
„Ty ses nikdy o nic nesnažil.“
„Tak třeba mi předpověděla, že vyhraju ve
Sportce,“ opáčil Franta. „Tak jsem si vsadil, ale ještě
jsem nevyhrál, takže to platí asi pro příště. A víte, co mi
předpověděla na tento týden? Že budu mít pracovní úraz
a dostanu odškodné. To určitě, jestli to dopadne jako
s tou Sportkou, tak se mi schválně nic nestane, ani
kdybych skočil třeba ze střechy.“
„To je blbost,“ odtušil po chvíli úporného
přemýšlení Mojmír.
„Já myslím, že ne,“ pokračoval ve vyprávění
Franta. „Když jsem seděl v base, tak se mnou na cele byl
nějaký cikán Tibor. Jeho matka tam za ním chodila a
předpověděla mi, že mě do týdne pustí. Všechny pak
strašně zajímalo, jestli jí to vyjde.“
„A vyšlo jí to?“ zajímal se dál nablblý Mojmír.
53
„Jasně že jí to vyšlo, měl jsem být propuštěný do
pátku, každý to věděl,“ vysmál se mu Franta. „A právě
proto na podobné předtuchy věřím. Kupříkladu právě teď
mám tušení, že musím na záchod.“
A hned nato odešel na záchod, čímž své
esoterické schopnosti potvrdil. To je mimochodem i
důkaz pro všechny nevěřící Tomáše, aby předtuchám
přikládali větší váhu.
„Poslouchejte, chlapi, ten Koleňák doopravdy
seděl v base?“ zeptal se Mojmír kolegů, zatímco byl
Franta na záchodě. „A za co tam byl?“
„Nebyl úplně v base, byl jenom ve vazbě,“
prozradil mu Frantovu temnou minulost Olda. „Nakonec
dostal podmínku a teď už je prý v pohodě. Však vidíš, je
z něj mistr.“
„A za co dostal tu podmínku?“ zajímal se
zvědavý Mojmír.
„Jednou takhle v sobotu kolem poledne, když šel
Franta namazaný z hospody, kde si dával před obědem
svých pět, tak potkal místní pošťačku. Takovou čůzu
pitomou. Namířil na ni ze srandy banán, protože se před
tím stavil ještě v sámošce a zařval: Tohle je přepadení!
Jenomže ta trubka omdlela a jak spadla, tak si zlomila
ruku. Přiběhla policie a ten blbec se s nimi ještě porval,
tak šel do vazby. Nakonec dostal podmínku rok na
osmnáct měsíců za ublížení na zdraví.“
Franta se mezitím vrátil ze záchodu a všichni
ostatní na chvíli zmlkli.
„Tys byl doopravdy v base, Franto?“ prolomil
ticho zvědavý Mojmír.
54
„Jasná věc,“ hrdě opáčil Franta Koleňák. „Kdo
nebyl v base, není chlap. Na svobodě jsou jenom samí
suchaři. Skuteční chlapi sedí v lochu.“
„V base je dneska ale stejně pohoda, co?“ zajímal
se dál Prašivka. „Tři jídla denně, teplo, televize. Není
proč spěchat zpátky.“
„Tak to se šeredně pleteš, kamaráde,“ zpražil ho
Franta. „V base je to pěkně hnusné! Na cimře jsou čtyři
chlapi a v rohu za plentou jeden společný záchod. Za
plentou, chápeš? Žádná zeď, nebo tak něco. A ten záchod
se tak dvakrát denně používá na velkou a ty to všechno
musíš čichat. A navíc ty stupidní kecy kolem toho, z toho
by se člověk zbláznil.“
„No a co? To se dá vydržet. Máš tam přece veget
a jenom čumíš na telku,“ zasmál se Mojmír. „Navíc máš
jídlo zdarma.“
„Tak to je další omyl,“ poučil ho zkušený
Koleňák. „Na cele televizi normálně nemáš nárok, to
mají jenom prominentní muklové. O tom, jaké je to
v base víte tak akorát kulové. Kdyby to tam bylo tak
skvělé, jak si myslíte, tak proč by se odtam chtěl každý
dostat?“
„To nevím,“ uznal Mojmír.
„Protože na svobodě je nejlíp, to ví každý,“ poučil
je všechny bývalý mukl Franta. „I v zimě na nádraží,
když nemáš co jíst, je pořád lépe než v base, tak přestaňte
s těmi blbými kecy. A nejvíc tam chybí ženské, pro
jedinou noc s pěkně rostlou samičkou by chlap za
mřížemi udělal cokoliv!“
„Je zajímavé,“ začal náhle filozofovat Olda, „co
všechno jsou chlapi ochotní pro ženy obětovat. Jednou
jsem kvůli jedné kočce dokonce šel do čajovny.“
55
„Tak to jsi nic nezažil,“ začal se okamžitě
vytahovat Mojmír. „To já jsem kvůli jedné blondýně
absolvoval meditační koncert. To bylo děsné. Zhruba po
hodině od začátku jsem mimikou signalizoval obsluze za
barem, že nutně potřebuji nějaký chlast, ale oni to
nepochopili a po špičkách mi přinesli vodu.“
„Nechte těch pitomých keců, za chvíli je oběd,“
utřel je oba Franta a začal hledat ve špinavých
montérkách peníze. „Někdy přemýšlím nad tím, kdo z
vás dvou je větší blbec.“
Bylo těsně po obědě, když si Franta Koleňák
ustlal na lavici a usnul jako dřevo. Ostatní chlapi zatím
kouřili a nudili se.
„Co kdybychom mu zapálili tkaničky,“ navrhnul
Mojmír, upřeně pozorující spícího Koleňáka. „Alespoň
bude nějaká sranda, až se probudí.“
„To je super nápad, přidal se Olda, a protože byli
oba muži činu, hned mu polili tkaničky ředidlem, protože
byli v duši v podstatě puberťáci, bez ohledu na svůj
skutečný věk.
„Hele, vidíš toho pitomce, jak nás kontroluje z té
kavárny naproti?“ ukázal po chvíli Olda přes ulici a
vytáhl zapalovač.
„Jo,“ odplivl si Mojmír. „Loni jsem mu měnil
gumy a nechal si vydat do koruny. Kašli na něj.“
„Oukej. Zmetkům se nezavděčíš,“ zafilozofoval si
Olda. „Lidi jsou neskutečné svině!“ dodal a zapálil
spícímu Frantovi tkaničky. Oba pak pozorovali, jak
prohořívají až k ponožce.
„Kurva!“ vykřikl po chvíli Franta a vyskočil z
lavičky. Při tom skoku se praštil hlavou do police
s nářadím a objevila se krev.
56
„Co blbneš, vole,“ pokoušel se zachránit celou
situaci Mojmír. „Skáčeš tady jako opice, chceš mít
pracovní úraz?“
„Hoří mi noha!“ řval Franta a držel se přitom
paradoxně za hlavu.
„Nic ti nehoří,“ vysmál se mu Mojmír, který mu
tu tenisku briskně uhasil sodovkou. „A navíc máš ten
úraz, jak ti to předpověděla ta kartářka. Zítra možná
vyhraješ ve Sportce!“
„Jste blbci!“ urazil se Franta, kterému to pomalu
všechno došlo. „Vy jste mi zapálili tkaničky?“
„Běž si to raději ošetřit, ty bačkoro,“ poslal ho
Olda do šatny a obrátil se k Mojmírovi. „Ti dnešní mistři
nic nevydrží. Za mých mladých let by mě mistr za
podobný vtip nejdřív zmlátil a teprve potom by se šel
uhasit.“
„Přesně tak,“ pokýval hlavou na znamení
souhlasu Mojmír. „Je něco shnilého ve státě dánském.“
„Co to meleš, ty pitomče?“ zeptal se ho po chvíli
přemýšlení Olda. „Jak jsi přišel na Dánsko? Koho zajímá
nějaké pitomé Dánsko?“
„To je ze Šejkspíra,“ povýšeně odvětil Mojmír,
„To znamená, že morálně upadáme. Za chvíli se k sobě
budeme chovat jako prasata.“
„Člověk a prase je v podstatě totéž,“ vmísil se jim
do diskuse další zákazník, který právě přivezl svou káru
na výměnu gum a zaslechl poslední Mojmírovu větu.
„Vědci tvrdí, že jsme si geneticky tak podobní, že
transplantace některých orgánů nejsou vyloučeny.
Prasata dokonce dneska i žerou to samé co my, jediný
rozdíl je v tom, že člověk jí jídlo odděleně, zatímco prase
to má smíchané všechno dohromady.“
57
„S tím nesouhlasím, my lidé přece nejsme to samé
co prasata,“ prohlásil Mojmír a odplivnul si na podlahu.
„Dnešní prasata nemají žádnou úroveň. Jsou dobré tak
akorát na zabíjačku.“
„Tobě by mohli transplantovat prasečí mozek,“
utřel ho Olda. „Nikdo by to nepoznal.“
„Ty raději sklapni,“ urazil se Mojmír. „A vy pane,
si to auto si zaparkujte támhle,“ ukázal zákazníkovi do
rohu dílny.
„Něco vám povím, pánové,“ překvapil všechny
přítomné filozoficky naladěný Olda. „Na zabíjačce mě
zajímá jedině Jing a Jang.“
„Odkdy se zrovna ty zajímáš o filozofii?“ podivil
se Mojmír. „Tebe přece na zabíjačce vždycky zajímalo
jedině žrádlo a slivovice.“
„Taky že jo, ale vytvořil jsem si svou vlastní
gurmánskou filozofii,“ opáčil vtipně Olda. „Já si dám
vždycky takhle na pánvičku jitrnici a jelito. Černá a bílá,
chápeš? Pěkně proti sobě jedna zakroucená do té druhé v
dokonalé symbióze chutí. To je moje filozofie, to je moje
gastronomické Jing a Jang.“
„Ty jsi strašný pitomec,“ ohodnotil jeho příspěvek
Mojmír za zdvořilého smíchu nového zákazníka. „To já
mám raději plzeňské pivo, bez nějakých filozofických
berliček.“
„To děláš moc dobře, plzeň totiž čistí ledviny,“
prozradil mu starou lidovou moudrost Olda a začal
zvedat auto na heveru. „Každý to říká, takže to musí být
pravda.“
„Jestli plzeň čistí ledviny, tak je musím mít čisté
jako sklo,“ přidal se jim opět do jejich rozhovoru nový
58
zákazník, aniž by byl tázán. „Dávám si denně tak pět
plzní a o víkendu ještě víc.“
„Plzeň ledviny nečistí, to je pověra,“ začal brblat
Mojmír. „Jak by asi pitomé pivo mohlo čistit ledviny,
nevíte? Vy taky věříte každé blbině, stejně jako ten
pitomec Severýn.“
„Já tomu věřím,“ trval si na svém Olda. „Neber
mi iluze, člověče, já ti je taky neberu.“
„Svoje iluze si strč do prdele,“ zasmušil se
Mojmír. „Člověk s iluzemi jedině zblbne a co pak,“
odplivl si. Potom se obrátil k zákazníkovi. „A vy si to
auto zaparkujte támhle,“ poručil mu. Pán si tedy opět
vlezl do auta a chystal se nastartovat.
„No dobře, na iluze ode dneška seru, protože jsem
intelektuál,“ souhlasil mezitím s Mojmírem Olda, jelikož
se s ním nechtěl hádat. „A jen tak mimochodem, víš o
tom, že ten starý idiot Severýn měl včera infarkt?“ obrátil
list. „Seklo to s ním v kanceláři, říkala mi to jeho
sekretářka. Doktor jí pak potvrdil, že to byla srdeční
slabost.“
„To snad nemyslíte vážně,“ vylezl z auta zvídavý
zákazník, který jejich hlasitý rozhovor zaslechl i za
zavřenými dveřmi vozu. „Pana majitele Severýna moc
dobře znám. Je to můj starý kamarád. Jsem nějaký trenér
Liška a trénuji jeho budoucího zeťáka. S panem
Severýnem jsme opravdu velicí kamarádi a často se spolu
vídáme.“
„Nemyslel jsem idiot ve slova smyslu idiot,“
okamžitě pochopil závažnost situace Olda. „Prostě jsem
to jenom tak plácnul. Pana majitele si tady všichni velmi
vážíme. Je to fakt super chlap, klidně mu to můžete říct,
až spolu zase budete mluvit.“
59
„Já také nepovažuji pana Severýna za pitomce,
jak by se z nějakých ukvapených tvrzení mohlo zdát,“
došlo i Mojmírovi, že jeho předchozí pindy by se mohl
šéf dozvědět. „Mimochodem, ty gumy by se daly jistě
vyměnit se slevou. V podstatě zaplatíte jenom za
materiál, práce bude zdarma. Řekněme, že jste něco jako
milióntý zákazník.“
„Výborně, mládenci, myslel jsem si to,“ pousmál
se pan Liška. „Zítra zajdu za panem majitelem do
nemocnice a zkusím zjistit něco víc,“ přislíbil jim.
„Potom se zastavím a řeknu vám jak na tom je. To auto si
můžu přistavit tady do fronty?“
„Kdepak, žádná fronta,“ opáčil podlézavě
Mojmír. „Nechte ho přímo na place, podíváme se na to
hned,“ zamával na kolegy. „A že jste to vy, tak vám i
zdarma vyměníme olej.“
„Výborně mládenci, věděl jsem, že se spolu nějak
domluvíme,“ zasmál se trenér. „A propříště mi říkejte
Arnošte,“ odtušil a odešel naproti do kavárny.
Hned nato se mu v hlavě se mu začal rodit plán,
který měl v úmyslu okamžitě v brzké době uskutečnit.
Pan podnikatel měl totiž na jeho názor příliš moc peněz,
takže by nebylo od věci, o nějaké ho připravit. A jeho
nemoc vlastně může být docela dobrá záminka, jak se k
němu dostat. Takže jakmile mu mládenci předali
opravené vozidlo, vyrazil k místní nemocnici na návštěvu
pacienta.
60
Kapitola osmá
Pochybná noblesa lokální nadutosti
Že návštěvy pacientů v nemocnicích jsou věcí
ošidnou a nevyzpytatelnou, to ví každý. Občas není
každá návštěva vítaná a taktéž doba nebývá vždy vhodná.
Nejhorší jsou takové ty návštěvy z lítosti, to pacient
většinou rychle pozná a potěšen pochopitelně není. O
něco lepší jsou návštěvy s řízkem a lahvičkou kořalky.
Když už nic jiného, alespoň bude co zakousnout a zapít.
Ale bezkonkurenčně nejlepší jsou ty návštěvy, kdy
návštěvník přichází za marodem něco vyřešit, jako by ten
vůbec nebyl nemocný a nic zvláštního se nedělo. To si
pak ten pacient hned připadá jako o něco zdravější člověk
a lékař v jeho očích už není lékař, ale protivný a zvědavý
páprda.
„Musíte naprosto změnit svůj životní styl, pane
Severýne,“ promlouval panu podnikateli do duše
ošetřující lékař Sojka, při vizitě na pokoji intenzivní
péče. „Nejprve je třeba upravit jídelníček, čímž
samozřejmě myslím především omezení příjmu hrachu,
čočky, fazolí a také živočišných tuků. No a dvě
nejdůležitější pravidla zní, okamžitě přestat kouřit a začít
chodit více pěšky.“
„Jenomže já chodím pěšky jenom pro cigarety,“
oznámil mu zkroušeně pan Severýn. „Takže jedno z těch
dvou pravidel musíme zrušit!“
„Nic se rušit nebude,“ pokoušel se o autoritativní
tón Sojka. „S cigaretami musíte skončit v každém
61
případě, to vašemu zdraví vůbec neprospívá. A kromě
toho byste se měl rozhodně začít věnovat nějakému
sportu.“
„Má pravdu, Jardo,“ ozvalo se ode dveří. Byl to
Arnošt Liška, který se právě v tu chvíli nenápadně vetřel
do jeho pokoje a ihned začal kout pikle. „Možná by ses
skutečně měl začít věnovat sportu, jak ti radí tady pan
doktor. Třeba fotbalu, tam je nejenom oddych a
pokoukání, ale i pěkné peníze.“
„A vy jste kdo, pane?“ zeptal se Lišky zprudka
lékař, který podobnou drzost u vizity nezažil. „Kdo vás
tady pustil?“
„Nikdo mě nepustil, protože jsem se nikoho
neptal,“ bránil se celkem logicky pan Liška. „Jmenuji se
Liška a jsem kamarád tady pana Severýna. A jen tak
mimochodem, kdo tady pustil vás?“
„No dovolte!“ ohradil se dotčeně pan doktor. „Já
jsem ošetřující lékař a provádím tady vizitu!“
„To byl vtip,“ zasmál se trenér Liška. „Já už jsem
taková liška podšitá.“
„Okamžitě zmizte, nebo volám ochranku,“
zbrunátněl pan doktor. „Pokud nejste blízký příbuzný, tak
tady nemáte co dělat.“
„A neměl by si to rozhodnout sám pan Severýn,
koho tady chce a koho ne?“ skočil mu do řeči Arnošt. „Je
to přece jenom pacient a náš pacient, je náš pán, nemýlím
se?“
„No prosím,“ založil si ruce v bok pan doktor.
„Pan Severýn jistě sám uzná, kdo mu více pomůže. Jestli
lékař, nebo nějaký kumpán z hospody.“
62
„Jde o velkou věc Jardo,“ skočil znovu lékaři do
jeho deklamací trenér Liška. „Mohl bys na to vydělat
balík! Mluvím tady o miliónech!“
Pan Severýn se zamyslel a lékař čekal.
„Promiňte, pane doktore, mohl byste odejít?“
požádal po chvíli přemýšlení svého ošetřujícího lékaře.
„Mám tady nějaké obchodní jednání.“
„Cože? Vy jste se asi zbláznil, ne?“ vykřikl
překvapeně Sojka. „Tady jste v nemocnici, ne někde na
jednání. Pro vás jsou důležitější peníze než zdraví?“
„Samozřejmě,“ ušklíbl se drze pan Severýn. „Za
ty peníze si pak to chybějící zdraví dokoupím, zatímco
samotné zdraví bez peněz dlouho nevydrží.“
„Tak a dost!“ rozčílil se doktor Sojka. „Tady ten
pán okamžitě odejde a vy se začnete chovat, jak se patří.
Pacienti nebudou rozhodovat o tom, jak bude probíhat
léčba.“
„Víte vy vůbec, kdo já jsem?“ zeptal se primáře
pomalu pan Severýn. „Tedy jestli náhodou nemáte úplně
jasnou představu o majetnické struktuře, tak vás pan
ředitel jistě rád poučí.“
„Samozřejmě že vás znám,“ odtušil zaraženě
lékař. „Vy jste přece pan Severýn, zná vás tady každý. Já
osobně vás znám ze zasedání správní rady nemocnice,
kde jste místopředsedou.“
„Výborně,“ pousmál se pacient a hned nato ho
překvapil další otázkou. „A už jste byl někdy propuštěn z
práce? Myslím takhle přímo na dlažbu, chápete?“
„Prosím?“ vyhrkl překvapeně pan doktor. „Co si
to dovolujete? Vy mi vyhrožujete?“
„Nevyhrožuju, jenom vám napovídám,“ pousmál
se Severýn. „A taky si říkám, že jestli okamžitě
63
neodejdete, tak zavolám na správní radu a ta vás už
srovná do latě,“ nadzvedl se na posteli. „Sám nejlépe
víte, jak je správní rada vysazená na kvalitu
nadstandardní péče a lékařskou šikanu.“
„Blafujete,“ pokusil se vyjednávat lékař, kterému
začínalo docházet, že Severýn má navrch. „Tady jste
jenom obyčejný pacient.“
„Neblafuju,“ posadil se definitivně pan Severýn,
kterému jakožto bývalému krmiči dobytka dělalo moc
dobře pérovat svého lékaře. „To vy jste jenom obyčejný
zaměstnanec! Jste zaměstnanec akciové společnosti,
v jejíž správní radě sedím já. Doufám, že už vám to
začíná docházet.“
„No dobře, možná bych vám mohl poskytnout pár
minut soukromí, ale jenom že jste to vy,“ zasmušil se
lékař a zamyslel se nad tím, jestli je dobře, že dnešní
majitelé
soukromých
nemocnic
jsou
většinou
podnikatelé, bez hlubší úcty k lékařům. To by se za
starých pořádků nemohlo stát. Potom odešel do sesterny
na třetí kafe a ještě dlouho poté nadával na moderní
systém řízení.
„Přejdu hned k věci, aby se ten trouba v plášti
neposral,“ mrknul do chodby za odcházejícím lékařem
Liška, „co takhle se více začít věnovat sportovní oblasti,
jak ti tady radil ten trouba?“
„Jak to myslíš?“
„Myslím to tak, že je třeba se více angažovat
v oblasti sportu,“ zopakoval mu to trpělivě Liška.
„Jednak to potřebuješ a navíc se na tom dá slušně
vydělat. Do sportu teče hromada peněz, když se to umí
dobře prodat.“
64
„To zní zajímavě. Možná bych mohl koupit
místní fotbalový klub,“ zamyslel se Severýn. „Evelína
přece chodí s tím mladým útočníkem Miklendou.
No konečně ti to došlo, pomyslel si Arnošt. Ty jsi
někdy tak natvrdlý, že mi je tě až líto.
„No to je super nápad,“ rozzářil se pak pan trenér
Liška nahlas. „Že to nikoho z nás nenapadlo.“
„A kolik stojí takový fotbalový klub?“ začal se
zajímat Severýn. „Aby to nebyly vyhozené peníze.“
„Je to investice k nezaplacení,“ lámal ho Liška.
„Budeš mít klub, pozemky a vliv.“
„A jak vysoká je taková investice k nezaplacení?“
udeřil na něj nervózně pan podnikatel.
„Pár šupů,“ ošíval se trenér.
„Kolik je to pár šupů?“
„Nerozčiluj se, pro tebe je to pakatel,“ znervózněl
Liška, když viděl Severýnův tvrdý pohled. „Tak osm
miliónů, maximálně deset.“
„Cože? Za pitomý oplocený trávník a dvě branky
mám zaplatit deset miliónů?“ rozčílil se pan Severýn. „Jsi
normální, nebo ses posral v kině?“
„Hrajeme krajský přebor,“ připomněl mu opatrně
Arnošt největší klubový úspěch, přičemž poznámku o
posrání v kině taktně přeslechl. „A navíc máme tribunu a
šatny!“
„Tou tribunou myslíš ten přístřešek z vlnitého
plechu, velikosti autobusové zastávky?“
„Jsou tam dvě řady laviček,“ upozornil ho Liška.
„Zápasy může sledovat až tisíc diváků, samozřejmě
většina na stání.“
„A co z toho budu mít, když koupím ten pitomý
klub?“ zamručel pan podnikatel.
65
„Budeš majitel klubu,“ opáčil nechápavě Liška.
„To je přece terno! Pojmenuješ ho po své firmě a budeš
mít reklamu.“
„Ale co z toho budu mít konkrétně finančně,
kromě toho, že budu pitomý majitel vesnického klubu!“
zvýšil hlas Severýn. „Já potřebuji vydělávat peníze hned,
nepotřebuji nějakou pitomou reklamu.“
„Reklama ti přitáhne zákazníky,“ bojoval Liška.
„Navíc si můžeš odepisovat daně za sponzorství sportu a
mládeže.“
„To je k ničemu,“ zasmušil se pan podnikatel.
„To si jen lidé myslí, že odepisování daní je nějaké terno.
Já ty peníze ale nejdřív musím vydělat, abych si je mohl
následně odepsat.“
„To jsou ale jenom takové podnikatelské kecy,
co?“ vysmál se mu Liška. „Protože pak si ty peníze
nakonec stejně odepíšeš, zatímco tví řadoví zaměstnanci
musejí taky vydělávat a tuto možnost nemají.“
„Hele, jestli mě nechceš nasrat, levičáku, tak
raději obrať list,“ urazil se Severýn. „Já jsem pravičák a
takové řeči mi vadí. To není legrace, zaměstnávat druhé,
takže nějaké výhody z toho plynout musí.“
„Nic ve zlém, kamaráde, každý to válí, jak se dá,“
chápavě přikyvoval Arnošt. „Já nejsem levičák a ty nejsi
pravičák, tak jaképak copak.“
„Já jsem pravičák každým coulem,“ rozčílil se
pan podnikatel. „Jinak bych ani nepodnikal.“
„A víš vůbec, co to znamená?“ popíchl ho trenér.
„Myslím historicky.“
„Jasně že to vím,“ posadil se na posteli Severýn.
„Pravičáci chtějí kapitalizmus a levičáci socializmus.“
66
„Tak to je strašná blbost,“ vysmál se mu Liška.
„Ty termíny pochází ze staré Anglie, kdy seděli
v Parlamentu konzervativci vpravo a liberálové vlevo. Ve
skutečnosti je rozdíl mezi levicí a pravicí asi jako rozdíl
mezi kapsářem a lupičem. Kapsář ti sáhne do kapsy
každý den pro drobné, zatímco lupič si tě podá sice
jenom jednou měsíčně, po výplatě, ale zato pořádně.“
„No dobře, nechme toho,“ uznal pan Severýn
marnost jakékoli diskuze na politické téma a hned nato
zazvonil na zvonek. Vešla sestra.
„Sestři, mohla byste říct panu doktorovi, že už
může přijít?“ požádal tu dámu.
„Nevím, jestli bude mít čas,“ uraženě opáčila ona
madam, jelikož si jí pan doktor na sesterně postěžoval.
„Samozřejmě, že bude mít čas,“ zasmál se pan
Liška. „Je totiž v práci, víte to?“
„Jste oba pěkně trapní,“ pokárala je sestra. „Pan
doktor se může přetrhnout, aby vám pomohl, a vy se
k němu chováte, jako by byl nějaký instalatér, který vám
opravuje dřez. To by se za starých časů nemohlo stát, to
si lidé lékařů ještě vážili!“
„No dobře, tak mu řekněte, že si ho vážíme a že
už se může vrátit,“ poprosil ji Liška.
Sestra uraženě odešla a nějakou dobu se nic
nedělo. Pan doktor se ale nakonec po nějaké chvíli vrátil
a začal si ostentativně upravovat stetoskop.
„Jo a počkej, budeme potřebovat získat nějakou
dotaci od města,“ vzpomněl si dále Liška a drcnul do
kamaráda na lůžku. „Budeme žádat o dotaci na mládež,
ale použijeme ji na nákup pozemků. Nikdo to nepozná,
protože na mládež každý sere.“
67
„To je super nápad, požádat o grant,“ posadil se
na své přidělené lůžko pan Severýn. „To je dneska
moderní, všichni žádají o granty! Máš tam nějaké
žákovské družstvo?“
„Jasně že mám!“ nechal se jeho nadšením unést i
trenér Liška. „Požádáme o dotaci a pak ji brutálně
vytunelujeme,“ zasmál se. „Tedy, chtěl jsem říct, že
efektivně vyúčtujeme uznatelné náklady.“
„Vám vůbec nevadí, že vás tady celou dobu
poslouchám?“ ozval se pan doktor Sojka. „Vždyť je to
podvod, co si tady veřejně domlouváte. “
„To je fakt,“ zamyslel se nahlas pan Liška. „Byl
byste tedy tak hodný a mohl ještě na chvíli odejít?“
„A dost!“ vykřikl primář. „Až do této chvíle jsem
měl božskou trpělivost, vám jako pacientovi jsem
umožnil soukromí, ale aby mě vyhazovala návštěva, to
už je vrchol!“
„Nikdo vás nevyhazuje, jenom nechci, abyste byl
spolupachatel,“ drcnul do něj Liška. „Hele, ty jsi Sojka,
já jsem Liška, jsme z jednoho revíru.“
„A co když půjdu na policii,“ chytal se posledního
stébla doktor, aby si udržel poslední zbytky autority.
„Na žádnou policii nepůjdeš, kamaráde,“ přešel
náhle k tykání pan Severýn. „Vy vypečení doktoři jste
ještě horší,“ začal mu otcovským tónem domlouvat.
„Hlavně když nakupujete za stamilióny různé cétéčka a
ultrazvuky, které jsou pak většinou k ničemu. A taky
veřejně tvrdíte, že jste museli nakoupit dvakrát dráž, než
jsou volně k dostání, protože mají nějakou funkci navíc,
kterou nutně potřebujete.“
Uražený pan doktor na chvíli zmlknul a pak ze
msty porušil Hypokratovu přísahu, protože mu došlo, že
68
má pan Severýn pravdu. Hned nato totiž jakoby náhodou
vyzradil jeho diagnózu.
„Pár dní si vás tady s tím zdánlivým infarktem
ještě necháme a pak se uvidí,“ prohlásil škodolibě.
„Stejně ale nakonec budete muset navštívit
gastroenterologickou poradnu, abychom to vaše
nadýmání vyřešili. Potom by ty vaše akutní problémy
s větry měly ustat.“
„Ty máš větry?“ začal se řehtat Liška. „Tak to je
super, všichni si myslí, že máš infarkt a litují tě. Kdyby
věděli, že to jsou větry, tak tvoje vážnost v komunitě dost
utrpí.“
„To musí zůstat mezi námi,“ procedil mezi zuby
pan Severýn. „A s tím klubem se určitě domluvíme, zní
to zajímavě.“
„Slibuji, že to nikomu neřeknu,“ zalhal Arnošt,
kterému bylo okamžitě jasné, že tak zásadní informaci
v tajnosti delší dobu nepodrží. „Jestli to někdo prozradí,
tak je to tady ten felčar.“
„Tohle nemusím poslouchat,“ zahřímal doktor
Sojka směrem k pacientovi. „Asi si neuvědomujete, že já
jsem tady lékař a vy můj pacient. A tady toho pána
důrazně žádám, aby opustil nemocniční pokoj.“
Pan Liška ho však ignoroval a začal se
přehrabovat ve skříni.
„Co to děláte?“ otočil se lékař k návštěvě.
„Pomáhám panu Severýnovi s oblékáním,“
ušklíbl se vtipálek Liška. „Venku nebezpečně pofukuje a
ten župan je dost řídký.“
„Zavolám ochranku,“ vykřikl primář.
„Žádnou ochranku tady nemáte, doktore,“
překvapil ho tvrdou pravdou pan Severýn. „Právě jsem se
69
rozhodl, že odcházím na revers. Má dcera má zkoušky na
vysoké a nutně potřebuje mou podporu.“
„Nemůžete přece odejít kdy se vám zachce,“
roztáhl ruce lékař. „Tohle není hodinový hotel!“
„Chcete se vsadit?“ zasmál se Severýn a pohybem
hlavy naznačil Liškovi ať mu podá sako. „Má dcera mě
potřebuje a to je pro mě to hlavní. Rodinné důvody,
chápete?“
„A vy jí v tomhle stavu chcete pomáhat s
vysvětlováním látky?“ zeptal se ho naivně primář. „Měl
byste raději ležet a léčit se.“
„Jste srandovní,“ prozradil mu upřímně pan
Severýn svůj názor a začal si oblékat sako, které mu ze
skříně podal jeho kamarád. „Já jsem zastáncem toho, ať
si každý pomůže sám. Ale v lékařské zprávě to bude lépe
vypadat, tak tam napište ty rodinné důvody.“
70
Kapitola devátá
Vyšší princip neexistence
Začátkem května naprosto nemilosrdně udeří
zkouškové období na všech vysokých školách v naší
zemi a všem normálním studentům v tom čase začíná
pomalu hořet koudel v akademických spoďárech.
Samozřejmě kromě hájených studentů na vysokých
školách soukromých, tam se to tak nebere, jednou sis
zaplatil, tak ten titul prostě dostaneš. Mluvíme tady o
vysokých školách veřejných, které zejména v nižších
ročnících
připomínají
o
zkouškovém
období
masokombinát. Profesoři to berou nemilosrdně, ani je tak
moc nezajímá, jak předmětu rozumíte, jako spíše jak
rychle dokážete reagovat, protože na chodbě čeká deset
dalších a oběd se blíží. Kdo zaváhá, je zaříznut! Je třeba
umět hodně kličkovat, abyste unikli nejhoršímu.
No a právě v tomto posvátném čase začíná
dosahovat ego některých profesorů úrovně intelektuální
stratosféry, protože není na světě nic lepšího, nežli
neustále trumfovat svými celoživotními zkušenostmi v
úzkém a nedoceněném oboru nad zbytkem té tupé
populace. Jako by oni profesoři právě v ten čas
zapomněli na staré pořekadlo, že i mudrc se v cizím
domě vyzná vždy hůře, nežli blbec v tom vlastním a
kapánek zmírnili krok.
Vedoucí katedry matematiky a deskriptivní
geometrie při Vysoké škole Báňské, profesor Slavomír
Kobliha, zamyšleně pozoroval mapu světa, která visela
71
nad jeho pracovním stolem. Je to úžasný pocit být
profesorem, pomyslel si. Mít k dispozici gigantickou
mozkovnu a talent na čísla. Kolik takových jedinečných a
nenahraditelných borců na světě asi je? Deset miliónů?
Nebo dvacet? To je fuk, hlavně že patřím mezi ně,
pousmál se, jelikož květnem začínalo zkouškové období.
Pak si otevřel plechovku nakládaných oliv, jako ostatně
každé ráno, a labužnicky první z nich poválel na patře.
Olivy a zkouškové období prostě miloval.
Pan profesor Kobliha byl v tuhle roční dobu
navýsost šťastný. Zanedlouho mu začnou klepat na dveře
studenti a s pokorným výrazem ve tvářích usilovat o
zápočty a známky. Ty okamžiky jejich pokory si užíval.
A ty studentky! Udělal jsem moc dobře, že jsem
neproháněl na dvoře mičudu jako ti mí pitomí spolužáci a
učil se diferenciální rovnice, pomyslel si. Oni teď
zařezávají ve fabrikách a já osahávám jejich dcery. Když
dojedl olivy, zapálil si elektronické cigáro a opřel se
s očekáváním do křesla.
Na univerzitním záchodě se mezitím hrbila před
špinavým zrcadlem slečna Evelína Severýnová a
malovala si stíny, aby se panu profesorovi víc líbila.
Jelikož měla v hlavě kapánek vymeteno, což bylo
způsobeno především jejím každodenním večerním
pařením na mejdanech, spoléhala na staříkův chtíč.
Chlípný Slávek, jak se profesorovi přezdívalo, byl totiž
vyhlášený výlupek. Ne že by se studentkami něco měl, už
roky mu jeho aparát nesloužil, ale menší sáhnutí si stejně
nikdy neodpustil.
„Ťuky, ťuk, pane profesore,“ usmála se Evelína
vstříc milému akademikovi.
72
„Dobrý den, slečno. Co víte o parciálních
derivacích?“ překvapil ji pan profesor přímou otázkou.
„O deviacích nevím nic,“ zamyslela se Evelína a
sedla si. „Jsem ze slušné rodiny, my žádné device
nemáme. Můj tatínek je podnikatel a hoteliér.“
„Já vím, vlastní místní autoservis a hospodu,“
ignoroval pan profesor její snahu o převzetí iniciativy a
neúprosně pokračoval. „Váš tatínek je tedy pan hostinský
a proto nevíte nic o derivacích, to chápu. Co tedy víte o
maticích?“
„Matice se používají na šroubky, když
potřebujeme něco připevnit. Třeba když máme umyvadlo
a konzolky, takže můžeme něco připevnit tím, že to
přišroubujeme.“
„Já měl však na mysli lineární algebru, ne
spojovací materiál,“ zalomil rukama pan profesor. „Vy
jste ještě nikdy neviděla matici?“
„Prosím ne,“ vymlouvala se studentka. „Šrouby i
matice má táta v dílně, ale tam nesmíme chodit.“
„Ani na mých přednáškách jste o maticích
neslyšela?“ zvýšil hlas pan profesor. „Tam byste zjistila,
že matice jsou algebraické metody výpočtu soustav
rovnic o více neznámých.“
„No jo, když já jsem byla letos hodně nemocná,“
začala ho lámat Evelína. „Měla jsem hnisavou angínu a
na vaše přednášky jsem nemohla přijít.“
„Tak jo, ještě jednou to zkusíme. Povězte mi něco
o lokálních extrémech.“
„Lokální extrémy jsou, hm, lokální extrémy
používáme jen lokálně a pouze v extrémních situacích.
Třeba když, no, když zrovna…, lokálně…“
73
„Třeba když zrovna lokálně nic nevíme, co?“
odhalil její marnou snahu pan profesor.
„Třeba právě v těch situacích,“ špitla Evelína,
která pochopila, že komedie bylo právě dost. „Jen jsem si
dovolila přinést menší pozornost od táty, on má ten hotel
na výpadovce,“ dodala a položila na stůl krásnou a už od
pohledu drahou láhev.
„No dobře, víc z vás už asi nedostanu,“ pohlédl
zamyšleně pan profesor do jejího indexu, aby se podíval
na její prospěch i v jiných předmětech. „Jak se tak na vás
dívám, vám asi stačí trojky, že?“ zeptal se jí pak, přičemž
láhev nenápadně schoval do šuplete.
„Ano, trojky mi úplně stačí,“ zaradovala se slečna
Evelína a pozvedla si mimoděk prsa. „Dneska už ty
operace nejsou tak drahé, ale trojky mi stačí.“
„Myslel jsem známku,“ opáčil suše pan profesor
Kobliha.
„I jako známka trojka ujde,“ zašeptala po chvíli
přemýšlení Evelína. „Je to moje oblíbená známka.“
„Tak mi dejte index,“ pokýval smutně hlavou pan
profesor Kobliha. „Školská úroveň jde každým rokem víc
a víc dolů,“ zamumlal si ten největší, už tisíce let se
opakující učitelský blud, zapsal jí známku a pak ji
propustil. Ani ve snu by ho nenapadlo, že jeho generace
nebyla o nic lepší, ale ani o nic horší, než byly všechny
generace předchozí a jaké budou i všechny generace
následující.
On sám byl, stejně jako všichni jeho kolegové
akademici, zcela posedlý pouze svou vlastní intelektuální
úrovní. Dříve nebo později tomuto bludu propadne každý
vysokoškolský učitel, což je způsobováno především
každodenním kontaktem s těmi hloupými studenty, ze
74
kterých budou později také vysokoškoláci a z některých i
vysokoškolští učitelé, čímž se celý cyklus opakuje.
Kromě této drobné chyby v úsudku však mívají
akademici i jiné, a to většinou ještě komičtější
výstřednosti.
„Podívej se na toho Slávka, jak pořád jí ty olivy.
Je to normální, denně sníst jednu konzervu?“ zeptala se
docentka Piskáčková kolegy Pinkase. „Každé ráno si
otevře jednu konzervu oliv a celý den ji požírá. Není ti to
divné?“
„Ani ne,“ řekl docent Pinkas. „Taky jím občas
olivy, zejména když mi některá náhodou spadne do
Martini,“ pokoušel se vtipkovat.
„Ale určitě je nejíš každý den,“ trvala na svém
Piskáčková. „Mě to tedy divné připadá, jíst olivy každý
den. Za tím jistě vězí něco hodně ujetého.“
„Možná jenom někde slyšel, že je to zdravé,“
zamyslel se docent Pinkas. „To víš, středomořská
strava.“
„Žádná středomořská strava,“ skočila mu do řeči
Piskáčková. „Slávek na nějakou středomořskou stravu z
vysoka kašle. Znám ho už deset let a vždycky jedl jenom
bůček a sekanou. Za tím bude něco jiného. Ale já tomu
přijdu na kloub!“
Docentce Piskáčkové už táhlo na šedesát, ale
pořád ji nepřešlo pubertální období. Intriky a pomlouvání
tvořily stěžejní pilíře jejího malicherného života, není
tedy divu, že byla autorkou většiny rozmíšek na katedře.
„Poslouchejte, pane kolego, proč vy vlastně pořád
jíte ty olivy?“ zeptala se kolegy Koblihy hned druhý den
ve výtahu. „Je to dobré na potenci, nebo co?“
75
„Ale kdepak na potenci,“ zasmál se pan profesor.
„Na potenci kašlu, co bych s ní asi dělal, v šedesáti
letech. Jím je kvůli vysokému množství sodíku, hořčíku a
polyfenolů. Je to příznivé na duševní činnost.“
„Tak ať vám to pomůže,“ popřála mu paní
docentka při vystupování na svém patře. „Ale stejně ti to
nevěřím, dědku,“ zamyslela se nahlas, když přišla do své
kanceláře. „Podle mě jsi obyčejný úchyl, žereš to kvůli
potenci!“
Pak si sedla k počítači a dala vařit vodu na kávu
pro sebe a docenta Pinkase, který většinou přicházel do
práce jen pár minut po ní.
„Slávek je úchyl,“ prozradila za oněch pár minut
své podezření kolegovi, a to hned, jakmile ten chudák
vešel do kanceláře. Dokonce dřív, nežli si stačil pověsit
kabát na věšák.
„Proč by měl být pan profesor úchyl?“ podivil se
docent Pinkas. „Tomu nějak nerozumím.“
„Každý den se láduje olivami,“ rozhořčila se paní
docentka. „Je to určitě kvůli potenci, ale ten úchyl to
zapírá. Ale tohle já si nemůžu nechat pro sebe. Tohle by
se přece mělo veřejně vědět! Takové praktiky jsou na
akademické půdě naprosto nepřístojné.“
„Podle mě je to pitomost,“ odtušil docent Pinkas.
„Zřejmě chce jenom zdravě jíst takové ty věci, které vám
umožní dožít se vyššího věku, než plánují vaši dědicové.
A i kdyby byl úchyl, tak po tom nikomu nic není.“
„Podle mě se to rozhodně musí řešit!“ rozhodla se
paní docentka. „A to na té nejvyšší akademické úrovni.
V kantýně!“
Paní docentka Piskáčková nikdy nemluvila do
větru. Hned ráno, ještě před příchodem pana profesora
76
Koblihy do práce, navštívila prodavačky v místní
kantýně a všem vysvětlila svou nejnovější teorii. Ovšem
nepodala jim to jako teorii, ale jako hotovou věc, tudíž že
pan profesor je prostě úchyl, který jí každý den olivy
kvůli potenci. Všechny dámy to velice zaujalo.
„Dobrý den, pane profesore, tak dneska zase
jedny olivy?“ zeptala se o půl hodiny později se smíchem
paní prodavačka profesora Koblihy, který se zastavil pro
svou denní dávku. „Slyšely jsme, proč ty olivy jíte a je to
super, že na sebe takhle dbáte.“
„Samozřejmě,“ opáčil potěšeně pan profesor,
přičemž mu bylo divné, že obě prodavačky přestaly
prodávat a upřeně ho sledují. „Bez oliv už nedám ani
ránu.“
„A to vy jako ty olivy musíte jíst každý den?“
zeptala se ho druhá z prodavaček.
„Každý den a to i po obědě,“ hrdě prohlásil pan
profesor. „Jinak ten účinek k večeru odezní.“
„A pomáhá vám to?“ pokračovala ve výslechu ta
zvídavá dáma.
„Jistě že mi to pomáhá, jinak bych je nejedl,“
pokračoval v mentorování pan profesor. „Účinek je
znatelný a v podstatě okamžitý.“
„Tak to musím hned říct svému manželovi,“
otočila se ke své kamarádce první prodavačka. „Ale bude
je jíst až večer, to je ten pravý čas!“
Obě prodavačky se upřímně zasmály.
„On je taky profesor?“ zeptal se ještě naivně pan
profesor Kobliha, čímž vyvolal u obou prodavaček další
záchvat smíchu.
77
„Kdepak,“ opáčila první z nich. „On je zedník a
obkladač. Pracuje dlouho do večera a potom už je často
unavený.“
„Tak už i zedníci s tím potřebují pomoct?“ podivil
se upřímně pan profesor. „No asi jo,“ zamumlal si pro
sebe. „Technologie ve stavebnictví jsou stále složitější,
počítače jsou dneska všude, to se nedá nic dělat. A co
vlastně staví?“ zeptal se ze zdvořilosti prodavaček.
Odpovědí mu byl další záchvat smíchu. Když se
prodavačky dosyta vysmály, tak ta první odpověděla:
„No přece to samé, co vy, pane profesore!“
„Aha,“ prohlásil chápavě profesor Kobliha a
přemýšlel nad tím, odkud prodavačky ví, že právě staví
chatu. „A kdy bude hotový?“
„To je různé,“ hýkala smíchem prodavačka. „Vy
teda máte osobní otázky, pane profesore,“ a znovu
dostala záchvat smíchu.
„No, tak srandovní to přece není,“ opáčil zmateně
pan profesor a odešel do své kanceláře. Není divu, že se
zanedlouho díky vrozené lidské klevetivosti stal
nejslavnějším profesorem na celé univerzitě, aniž by jako
jediný tušil proč. A v příštím semestru dokonce s
přehledem zvítězil ve volbě děkana, což mimochodem
jen dokazuje, že i akademičtí pracovníci jsou pod vší tou
strojenou důstojností jen a jen lidé.
78
Kapitola desátá
Šviháci nehledí na drobné
Člověk obecný je tvor ješitný, který si za všech
okolností myslí, že všechno na tomhle světě dobře zná a
všemu rozumí. Vysvětlení tohoto komického úkazu je
zřejmě třeba hledat v kontinuitě lidského vědění, kdy
každá vědomost je nejprve objevena, potom příhodně
nazvána, následně zjednodušena a nakonec dána k
dispozici. Není výjimečným zjevem, že pomocný dělník
na stavbě z lešení klidně diskutuje s inženýry o statice
nosníků a zaučený prodavač s týdenní praxí s převahou u
regálu poučuje profesora chemie o zinko-fosfátech v
nátěrové barvě. Důvodem není ješitnost osobní, ale
sounáležitost s úrovní současného poznání, kdy i popelář
si myslí, že ví, co je to ta DNA, když o tom včera slyšel
poprvé v televizi.
„Tak má milovaná rodinko, už jsem konečně
doma,“ radostně oznámil pan Severýn své manželce a
dcerám po těch pár hodinách strávených v místní
nemocnici. „Měl jsem menší infarkt, ale už jsem celkem
v pohodě. Cítím se dokonce skvěle, takže jak vidíte,
taťka porazí i infarkt.“
„Prý to byly spíše větší větry, nežli menší
infarkt,“ opáčila jeho manželka. „Říkala to Magda v
kadeřnictví, ona teď chodí s nějakým doktorem Sojkou,
takže ví všechno o každém z dědiny. Máš se prý méně
ládovat hamburgery a podobným sajrajtem. Potom ti
hned bude líp.“
79
„Byl to rozhodně infarkt,“ trval na svém ješitný
pan podnikatel. „Málem jsem zemřel a ty jsi ani nepřišla
na návštěvu.“
„Byl si tam jenom půl dne,“ bránila se madam
Dana. „Když jsem dostala tvou esemesku, byla jsem
právě u kadeřníka a Magda to ověřila mobilem. Potom
jsem měla neodkladný oběd a ještě než jsem se stihla
převlíknout do smutečního, byl jsi na cestě domů.“
„Stejně je to od vás necitelné,“ začal jim hrát na
city Jarda. „Jediný, kdo mě přišel navštívit, byl ten
vychcánek trenér Liška. Stejně mu jde jenom o moje
prachy, jinak si to neumím vysvětlit.“
„Nevím, proč bych měla chodit na návštěvu za
nějakým princem Větrníkem,“ opáčila z ničeho nic jeho
dcera Evelína za hlučného smíchu madam Danuše i malé
Jitky. „Ještě bys mi odfoukl klobouk!“
„Nezapomínejte na to, kdo vás všechny živí,“
zamumlal zaraženě pan podnikatel Severýn, který takový
výsměch od vlastní rodiny nečekal.
„Ale tatínku, nám vůbec nevadí, že jsi přispěl
ke globálnímu oteplování naší planety nějakým tím
bioplynem,“ pokračovala ve společném výsměchu slečna
Evelína. „Vždyť je to super, nebudeme muset jezdit do
tropů.“
„Tak už dost! Kdybych měl syna, tak by se mi
tohle nestalo,“ rozčílila se hlava rodiny. „Vy ženské se
snažíte nás muže pořád zesměšňovat, protože máte
ženský komplex!“
„Ženský komplex?“ zasmála se pro změnu
madam Danuše. „Nic takového přece neexistuje.“
80
„Samozřejmě že existuje,“ pokračoval neúprosně
uražený pan Severýn. „Máte ženský komplex z toho, že
žijete v mužském světě. Tak je to!“
„Cože?“ okamžitě ochladla jeho manželka. „To
mi budeš muset vysvětlit! Jaký mužský svět máš na
mysli?“
„No, podívej se na to tak,“ začal jí to vysvětlovat
uražený manžel. „Když jsme tady před několika tisíci
lety přišli, byl všude kolem les a bažiny. Bylo třeba
vyklučit stromy obdělat pole, postavit domy.“
„Ale to jsme snad dělali společně, ne?“
„Myslíš?“ odfrkl si Severýn. „Tak skočíme do
auta a pojedeme se projet. Jenom v nejbližším okolí je asi
deset staveb. Staví se tady nějaké domy, dálnice a
nemocnice. Navštívíme je a ty mi ukážeš, kolik žen tam
bude pracovat, ale víš co, nemusíme se namáhat, já to
číslo znám. Ani jedna, na to vsadím krk!“
„Jsi trapný šovinista!“
„Možná,“ odtušil pan Severýn. „Ale to nic nemění
na faktu, že žijete v mužském světě. Všechno jsme tady
vybudovali my. Muži!“
„Možná, ale pak jste nám to odevzdali,“ zasmála
se paní Danuše. „Starostka je přece žena a ta tady tomu
šéfuje. Tak kdo žije v čím světě, co?“
„Počkej, to je přece něco jiného,“ spustil
rozhořčeně Severýn. „To nic nemění na tom, že všechno
v okolí vybudovali muži.“
„Kuře patří tomu kdo ho jí, ne tomu, kdo ho
peče,“ poučila ho madam Danuše a pro názornost se
zakousla do kuřecího křidélka, upečeného služkou.
81
„No dobře, ženské a pečení necháme stranou a
budeme mluvit k věci,“ ulevil si její manžel. „Mám
zajímavý podnikatelský záměr, miláčku.“
„Tak co jsi zase vymyslel, ty naše hlavo,“ opáčila
ironicky jeho choť. „Rozhodl ses, že zcela sám vybuduješ
nový svět?“
„Koupím místní fotbalový klub,“ oznámil jí svůj
nejnovější nápad pan manžel. „Je to terno! Vydělám na
tom balík!“
„Jsi normální?“ zchladila ho žena. „Takovou
blbost přece může myslet vážně jedině šílenec. Co budeš
dělat s klubem líných pitomců?“
„Vezmu si na něj dotaci,“ prohlásil klidně
Severýn. „A za tu dotaci vybuduji inženýrské sítě.“
„Na co ti budou inženýrské sítě na hřišti?“
zajímala se dál paní Danuše. „To budeš dávat fotbalistům
elektrické šoky?“
„Na katastru nemovitostí jsem si zjistil, že tomu
klubu patří kromě hřiště i dvacet hektarů přilehlých
pozemků za tribunou. Však víš, to odporné pole, na které
teď roste řepka. Klub ji pronajímá JZD za symbolickou
cenu.“
„A co budeš dělat s řepkou? Jsi snad nějaký
urputný zemědělec?“
„Na řepku kašlu,“ poučil ji Severýn. „Postavím
tam rodinné domky pro místní podnikatele.“
„To ti nikdo nedovolí,“ vysmála se mu choť.
„Však se taky nikoho nebudu ptát,“ ušklíbl se
Severýn. „Jenom potřebuji změnit ornou půdu na
stavební parcelu, to je vše.“
„To ti nevyjde,“ sýčkovala jako vždy madam
Danuše. „Takové chytráky tam mají na denním pořádku.“
82
„To nech laskavě na mě, to už si ošéfuju na
Radnici sám,“ prohlásil suverénně pan Severýn. „Ti
kalousci mi ještě budou zobat z ruky,“ prohlásil
suveréně. Potom se otočil ke krbu a pokoušel se zapálit
oheň. A zatímco se mořil s krbovými sirkami, dcera
Evelína mu za vlídného dohledu madam Danuše
prohledala kapsy u svlečeného saka.
„Starostka Jitka von Trubens tě ale nemá moc v
lásce, drahý,“ připomněla mu manželka truchlivou
skutečnost, když se ten trouba v předklonu snažil
zažehnout oheň. „Na hasičském plese jsi ji oslovoval
Jitko Trubko a když jsi šel kolem půlnoci na záchod, dal
si jí korunu.“
„No tak vidíš že se známe,“ zasmál se Severýn.
„To byl přece super fór! Moje peníze si vzala, takže to
vyjde i podruhé.“
„Až jí řeknu, jaký jsi šovinista, tak ti to s těmi
pozemky hned zatrhne,“ zavrčela jeho choť. „Ty tvoje
pitomé chlapské kecy tě ještě budou mrzet!“
„Tím ale ohrozíš svůj nový kožich, miláčku,“
pousmál se Severýn. „A to by tě určitě mrzelo víc.“
„No dobře, tak já té blbce řeknu, že jsi velký
mecenáš a děláš to všechno pro mládež. A nezapomeň, že
dneska máme důležitou večeři u Vojáčků.“
„Sakra, na to jsem úplně zapomněl,“ zasmušil se
Jarda. „Já tomu blbovi dlužím dvě stě tisíc. Určitě nebude
mluvit o ničem jiném, než o těch pitomých penězích.“
„Alespoň budete mít téma, které vás oba zajímá,
vy burani,“ ušklíbla se Danuše. „A ne, že se tam zase
ožereš a všechny urazíš, jako pokaždé.“
„Samozřejmě, že se tam ožeru, když je to
zadarmo,“ vybíral si mezitím vázanku pan podnikatel. „A
83
hned jak tam přijdeme, tak mi nenápadně zavolej na
mobil,“ požádal ji z ničeho nic.
„A proč?“ podivila se jeho choť.
„Neptej se a zavolej, mám připravený takový fór,
všem se to bude určitě moc líbit,“ opáčil Severýn a šel se
převléknout do společenského oděvu.
Po několika hodinách příprav vyzvedli manželé
Severýnovi starší dceru, sedli do auta a vyrazili směrem
k vile pana Vojáčka.
„Ale, to jsou k nám hosti,“ spustila hlasitě za
několik minut paní Vojáčková, když ve své vile vítala
manžele Severýnovy. „Bála jsem se, že nepřijdete, když
se váš manžel sotva vrátil z nemocnice. Hlavně manžel
se na vás moc těší.“
„Nic mu nebylo,“ ušklíbla se Danuše.
Ještě než stačil uražený Severýn zareagovat, ozval
se známý hlas jeho hostitele, který z povzdálí sledoval
všechny přicházející hosty.
„Dobrý den, pane Severýne,“ pozdravil ho slizce
pan Vojáček a okamžitě hovor na téma, které ho jediné
zajímalo. „S tou malou splátkou nemusíte spěchat, času
dost,“ dodal, přičemž podstatě jen sondovat, jak se to má
s pamětí pana Severýna.
„Tak to nemusíte mít strach,“ opáčil rozverně
Jarda. „Takovou blbost jsem ještě nikdy v životě
neudělal, abych něco zaplatil předčasně,“ ujistil ho svou
svéráznou životní filozofií.
„To je velmi prozíravé,“ spustil Vojáček, který
takovou odpověď nečekal. „To můj strýc taky většinou
všechny platby odkládal a až na jeden případ se mu nikdy
nic nestalo,“ začal spřádat své pikle.
84
V tu chvíli panu Severýnovi začal zvonit mobilní
telefon a jako vyzváněcí tón se možná až příliš hlasitě
ozvala slavná písnička: Když mě brali za Vojáčka,
stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec, jako všichni
dokola.
Všichni přítomní se začali smát.
„Co tím chcete naznačit?“ zeptal se podrážděně
pan Vojáček, který to okamžitě správně pochopil jako
útok na svou důstojnost. „To jste udělal naschvál?“
„V žádném případě,“ svíjel se smíchy Tonda. „Je
to náhoda. Možná byste se divil, kolik lidí má své
příjmení spojené s nějakou písničkou. Poslyšte,
nebudeme si tykat, když jsme teď přátelé?“
„Pochybuji, že bychom byli nějak zvlášť dobří
přátelé,“ zatvrdil se k smrti uražený pan Vojáček. „V
mých očích pouze dobré účty dělají dobré přátele a to
v našem případě neplatí.“
„No jasně, vy narážíte na tu fakturu,“ zasmál se
pan Severýn. „Ale to můžete být bez obav, peníze už jsou
skoro na cestě.“
„Tak to jsem rád,“ pousmál se pan Vojáček. „V
tom případě už si můžeme skoro tykat. Já jsem nějaký
Antonín.“
„Antonín se mi nelíbí! Já ti budu říkat Tondo a ty
mě můžeš říkat Jardo,“ představil se mu rozverně
podnapilý Severýn. „A my dva jsme odteď kamarádi až
za hrob! Samozřejmě za tvůj hrob,“ dodal a dloubl ho
kamarádsky do žeber. „Jak to děláš, že tak skvěle
kradeš?“
„Promiň Jardo, ale já nikdy nekradu!“ urazil se
pan Vojáček. „Snažím se podnikat poctivě a daně platím
s předstihem.“
85
„Je mi jasné, že to tak musíš dělat,“ rozesmál se
hlasitě pan Severýn. „Kdo platí s předstihem, toho nikdy
nedoběhnou, co?“ dodal velmi hlasitě.
„Takže k věci,“ opáčil chladně pan Vojáček, který
už ho začínal mít dost. „Jak si to vlastně představuješ
s tou úhradou, Jardo?“
„Přece si nebudeme kazit večeři řečmi o penězích,
Tondo,“ uhýbal před přímou odpovědí vtipálek Severýn.
„O penězích se baví jedině blbci.“
„Ale i přesto bych to rád věděl,“ neúprosně
pokračoval Vojáček.
„Zaplatím ti to co nejdřív,“ uklidnil ho Jarda.
„Hned jak se vrátím do práce, tak to vyřešíme.“
„To je fajn,“ pousmál se naivně Vojáček. „To je
na další skleničku.“
„Správně! Tonda je strašný alkoholik,“ vykřikl
rozverně Severýn. „Musím to vědět, sám jsem alkoholik
a my alkoholici se poznáme už na dálku.“
„Já nejsem alkoholik,“ bránil se rozpačitě pan
Vojáček. „Jenom občas se trošku napiju.“
„To já piju furt a nejraději v bazénu,“ vtipkoval
dál lidový bavič Severýn, který už měl v sobě nejméně
šest drinků. „Vždycky v létě si lehnu na lehátko a na dně
mám basu piva, pro které se potápím. Na co jiného by
bazény byly, co?“
„My máme taky bazén,“ pokoušela se zachránit
situaci paní Vojáčková. „Akorát to čištění je strašně
otravné. Jak ho čistíte vy?“ zeptala se manželky pana
Severýna.
„My se v našem bazénu nikdy nekoupeme,
protože táta, když tam pije to pivo, tak vůbec nechodí na
záchod,“ vmísila se jim do diskuse dcera Evelína.
86
„Jsi pěkně trapná, Evelíno,“ opáčila rudá paní
Severýnová. „Samozřejmě, že si dělá srandu,“ naklonila
se k paní Vojáčkové. „Ona musí být po otci, pořád musí
být středem pozornosti.“
„Dávejte všichni pozor!“ ozvalo se náhle od grilu.
„Už mám všech těch grilovaných krevet po krk. Nedáme
si pro změnu grilovanou kravatu?“ zeptal se všech okolo
již značně podnapilý pan Severýn a za všeobecného
smíchu hodil svou kravatu na rošt.
Okamžitě byl všude cítit zápach spáleného
hedvábí, protože pan Severýn byl elegán. Zajímavé je, že
místo nadávek sklidil potlesk. Důvodem byl asi smutný
fakt, že Vojáčkovy krevety stejně nikdo nechtěl jíst.
„Máte zajímavé známé,“ obrátil se na pana
Vojáčka strážník Lebeda. „Třeba tady ten veselý kumpán
je dost zábavný.“
„Je to laciný fór,“ procedil mezi zuby pan
Vojáček. „Však on už brzo půjde,“ dodal a nenávistně
sledoval Severýna, který právě učil některé z hostů, jak
se pije přímo z punčové mísy a zároveň se chlubil tím, že
má pobryndanou celou košili.
Zábava se nakonec rozmělnila, jak už to tak bývá
a večer se přehoupl přes půlnoc. Nakonec se i rodinka
Severýnů rozloučila a nechala se odvézt taxíkem domů,
protože pan Severýn byl naprosto nekompetentní i k
prosté chůzi, natož k řízení.
„Připomeňte mi, ať toho blbce Severýna už nikdy
nezveme na žádnou oslavu,“ ulevil se pan Vojáček po
jejich odchodu a nalil si panáka, aby si spravil nervy.
„Čert aby spral ty novodobé zbohatlíky. Ještě před
několika lety to byl obyčejný krmič dobytka a dneska si
hraje na honoraci!“
87
„Tys byl před revolucí instalatér v JZD,“
upozornila ho manželka. „Na to nezapomeň, miláčku, až
se zase budeš chtít vytahovat svým původem.“
„To je něco jiného,“ zamumlal zaraženě pan
Vojáček, který na svou třídní minulost už dávno
zapomněl. „Já mám na rozdíl od něj úroveň. Nejsem
takový pitomý buran jako on! Vždyť on nemá vůbec
žádnou osobnost, představ si, že jezdí v Mercedesu, jako
nějaký primitivní zbohatlík.“
„Jakou osobnost máš na mysli, drahý,“
pokračovala v kritice jeho choť. „Třeba tu, jak chodíš
celé dopoledne po zahradě v těch otřesných pruhovaných
trenýrkách, nebo že si v restauraci říhneš jako pacholek
pokaždé, když dopiješ šampaňské?“
„Dej mi pokoj,“ urazil se Vojáček a odešel do
garáže podívat se na svůj nový Lexus, který mu
nahrazoval chybějící punc originality. Chvíli na něj
zálibně koukal a potom pomalu otevřel skříňku s
autokosmetikou, jak tomu sám říkal.
„Ještě mi bude vyčítat, že se snažím pít ve
společnosti tu odpornou bublinkovou břečku, abych jí
udělal radost,“ mumlal si o několik minut později pod
fousy, když leštil kapotu. „Z toho sladkého sajrajtu by
říhnul i papež o Božím hodu,“ okomentoval to a dál se
věnoval laku.
88
Kapitola jedenáctá
Kdyby tisíc idiotů
Místní starostka Jitka von Trubens tupě seděla v
hlasovací místnosti a čekala na polední přestávku, aby si
mohla dát drink. To úmorné hlasování trvalo už nejméně
půl hodiny, což byl letošní rekord. Radní ve všech
okresních městech chodí do práce už na devět hodin a
pak musí pracovat až do jedenácti, kdy jim začíná
dvouhodinová pauza na oběd, což je většinou zcela
vyčerpá. Po obědě se nejméně polovina z nich už nevrací,
protože musejí zasedat v rozličných dozorčích radách. Ta
druhá polovina pak spí přímo u stolů.
I Jitka von Trubens se po obědě vypařila, měla
dnes totiž něco důležitějšího na práci, než sedět na
zasedání Vidlákovského zastupitelstva, což byla pokaždé
úděsná nuda. Ona měla vyšší cíle, než se hodinu hádat
jakou barvou se natře pumpa na náměstí. Chtěla si změnit
jméno, což je pochopitelné, Nomen Omen, to zná přece
každý blb. Kvůli této lapálii si musela zajet až na Krajský
úřad do Prahy.
„Chtěla bych si nechat změnit jméno,“ požádala
madam Jitka úřednici za přepážkou. „Doufám, že to
nebude dlouho trvat, odpoledne mám důležitou recepci a
banket s podnikateli.“
„A jaké je prosím vaše jméno?“ ušklíbla se
úřednice, které to bylo úplně jedno.
„Jitka von Trubens!“ důrazně pronesla paní
starostka. „Zní to velice nesourodě!“
89
„Tomu rozumím,“ pokývala hlavou přepážková
úřednice. „Uznávám, že příjmení von Trubens zní v naší
vlasti zemi poněkud neobvykle.“
„Promiňte, špatně jste to pochopila,“ skočila jí do
řeči madam Jitka. „Nechci si nechat změnit příjmení.
Chci si nechat změnit křestní jméno!“
„A proč?“ podivila se upřímně úřednice za
pultem. „Vždyť Jitka je přece tradiční české jméno.
Stejně jako třeba Lenka.“
„No právě, zní to velmi přízemně,“ upravila si
madam von Trubens svůj drahý kožich. „Jako bych byla
nějaká pitomá nanynka z chalupy, nebo co.“
„Moje dcera se jmenuje Jitka a já jsem zase
Lenka,“ okamžitě ochladla úřednice. „Jsou to moc hezká
jména. Možná až moc hezká pro některé osoby,“ dodala
nakvašeně.
„Nemyslela jsem to zle, jen mi to jméno prostě
neladí s příjmením,“ zarazila se paní starostka. „Prostě
mi to tam nějak nesedí a hotovo!“
„A jak byste se tedy chtěla jmenovat, madam?“
zeptala se jí úředním tónem paní za přepážkou.
„Beatriz von Trubens!“ hrdě prohlásila
zastupitelka. „To má jinačí noblesu!“
„Máte naprostou pravdu,“ ušklíbla se krajská
úřednice, protože takovou krávu ještě neviděla. „Hned
když jsem vás viděla poprvé, tak jste na mě působila
velmi vznešeně. Jako byste byla nějaká hraběnka, nebo
tak něco,“ dodala ironicky.
„To myslíte vážně?“ rozzářila se starostka.
„Nemyslím,“ opáčila paní úřednice, udivena tím,
že madam nepochopila její ironickou poznámku. „Dělám
si z vás srandu, chápete to?“
90
„A víte vy vůbec, kdo já jsem?“ zmohla se na
jedinou možnou odpověď paní Jitka.
„Vím to naprosto přesně,“ odtušila odměřeně paní
úřednice. „Jste nějaká Jitka von Trubens, které nevoní ani
její vlastní jméno.“
„Co si to dovolujete?“ praštila kabelkou o pult
zastupitelka. „Víte vy vůbec, kdo já jsem?“
„Samozřejmě že to vím, paní hraběnko,“ omluvila
se jí ironicky úřednice a vyplnila příslušné dokumenty.
„A pozdravujte na zámku.“
Ihned po této nepříjemné lapálii se unavená paní
Beatriz vrátila do rodného okresního městečka. A protože
byla unavená jako nikdy v životě, což se jí stávalo tak
maximálně jednou až dvakrát denně, zašla si do místního
baru, zlepšit si kondici několika drinky.
„Dneska si dám jenom jednu margaritu a jdu
domů,“ oznámila barmanovi.
„Jistě madam,“ pousmál se číšník a dal chladit pro
jistotu další láhev tequily, protože už ji znal. Když se
paní starostka rozjela, jedna láhev tequily jí většinou
nestačila.
„Jsem nějak unavená, jako nikdy v životě,“
oznámila barmanovi novopečená madam Beatriz svůj
aktuální stav a polkla první skleničku. „To hlasování na
Radnici kolikrát nebere konce,“ postěžovala se. „A
udělejte mi teda ještě jednu margaritu, když jinak
nedáte.“
Pár sekund nato se ocitla sklenička na pultu,
madam Beatriz se jí ihned chopila a barman začal
s pochopením míchat třetí.
„A co tak úžasného tam vlastně děláte, že jste
pořád unavená?“ zeptal se jí ironicky, když krájel citron.
91
Její obvyklé arogantní řeči toleroval, protože dávala
veliké tringelty a po desátém drinku ji pak stejně vyhodil.
„Je to skutečná dřina, na té Radnici, co? Veliká
odpovědnost!“ postavil před ni třetí drink.
„Ale já nejsem řadový zastupitel, já jsem
starostka!“ odfrkla si madam Beatriz, protože šestým
smyslem vycítila pohrdání. „Řídím celou Radnici a
samozřejmě s tím mám hodně administrativní práce! To
jste si myslel, že jsem nějaká pitomá servírka, která se
jenom poflakuje za barem a vykecává s hosty?“
Hned nato vypila jedním douškem třetí sklenici a
požádala posunkem o další.
„To v žádném případě,“ pousmál se barman, který
byl na její urážky a tykání v opilosti dávno zvyklý.
„Jenom by mě zajímalo, co vlastně na té Radnici děláte,
že jste všichni pořád tak unavení?“
„Většinou interpelujeme,“ ledabyle opáčila paní
starostka. „Interpelování je hlavní činností politiků a
proto většinou interpelujeme.“
„Cože?“ dolil jí do sklenice další dávku barman.
„Tunelujete?“ dovolil si drobný vtípek.
„Ne! Interpelujeme, jste snad hluchý?“ houkla po
něm starostka, která zcela postrádala smysl pro humor.
„Teda hlavně já, kolegové jsou na to moc pitomí.“
Čtvrtá sklenička v paní starostce zmizela
v podstatě okamžitě a hned nato jí ztěžkl hlas i myšlení.
Ostatně tak už tomu v politice občas bývá.
„A co je vlastně zač ta interpelace?“ zeptal se jí
mezitím barman, při přípravě další dávky. Už se jí na to
za poslední rok zeptal třikrát, aniž by si to však paní
zastupitelka pamatovala, ale pořád ho ještě nepřestaly
bavit její odpovědi.
92
„Vy nevíte co to je interpelace?“ zeptala se ho
madam Beatriz s výrazem absolutního opovržení ve
zbrunátnělé tváři. „Tak to jste u mě klesnul na úplné dno
všech místních pitomců. To přece ví úplně každý!“
„Vážně to nevím, paní zastupitelko,“ zalhal
barman, který stěží skrýval smích. „Ale vy mi to určitě
vysvětlíte.“
„Tak já ti to tedy vysvětlím, ty můj pinkle,“
začala mu jako vždy po čtvrté skleničce tykat starostka a
ztěžklým hlasem pokračovala. „Interpelace je právo
členů městské rady klást krajskému zastupitelství
písemné dotazy a vyžadovat na ně odpovědi!“ prohlásila
s fanatickým výrazem ve tváři. „Vyžadujeme okamžité
odpovědi!“ dodala se vztyčeným prstem a důstojně
vypila pátou Margaritu.
„A to všechno děláte jen vy sama?“ zeptal se jí
barman. „To jen vy sama interpelujete? To musí být dost
náročné na psychiku tak jemné dámy, jako jste vy.“
„Přesně tak,“ zašermovala opilá madam Beatriz
prstem ve vzduchu a opět nepochopila jemnou ironii
otázky. „To všechno dělám jen já sama! Moji kolegové
totiž stojí jako státní zaměstnanci za úplné hovno. Kdyby
nebylo mě, tak by se to tady všechno zhroutilo.“
„Taky si to myslím,“ povzbuzoval ji barman, aby
se pobavil. „Tady jsem vám namíchal ještě jednu. Podle
mě jste dobrý člověk.“
„Jenomže já si myslím, že Bůh má rád hlavně
darebáky,“ překvapila ho madam Beatriz. „Čím větší
parchant, tím větší úspěch.“
„A proč si to myslíte?“ zajímal se o její filozofii
barman, který ji tak hloubavě založenou neznal.
93
„Protože to tak je,“ zasmušila se podnapilá
zastupitelka. „Tak jak jinak mi tedy vysvětlíš, že darebáci
mají vždycky lépe, než slušní lidé?“
„To nevím,“ připustil barman. „Možná je to
jenom osud, ale vy mi to určitě vysvětlíte.“
„Hovno osud!“ vykřikla hlasitě madam Beatriz,
až se lidé u okolních stolů otáčeli. „Je to z toho důvodu,
že dobro prohrálo se zlem už před dvěma tisíci lety, když
Židé ukřižovali Ježíše!“
„Co to povídáte,“ obořil se na ni nedaleko sedící
pán. „Ježíš byl přece taky Žid, takže co to jsou za pitomé
rasistické kecy? V každém národě docházelo k
mocenským mordům.“
„Sklapni, blbče,“ usadila ho starostka. „To nemá
s rasizmem nic společného. Satan se vsadil s Bohem, že
ani ten nejlepší neobrátí lidi k dobru, protože jsou od
přírody špatní. Bůh mu nevěřil a poslal na Zemi Ježíše,
aby lidem vyjevil dobrou vůli. Ale pitomí lidé ho
ukřižovali, takže od té doby vládne na Zemi zlo a vládu
převzal Satan. Je to vidět na každém kroku!“
Pán, který ji okřiknul, si poklepal rukou na čelo a
otočil se ke svému stolu.
„Ale pokud jste věřící, tak musíte uznat, že kromě
toho vládnoucího Satana ještě stále existuje i ten náš
původní Bůh,“ pokoušel ji dál barman v očekávání její
další ostudy. „Takže bych se zase tolik neobával.“
„To je taky možné,“ ušklíbla se paní starostka.
„Ale pokud ten náš Bůh existuje a má ještě pořád
nějakou moc, tak je to normální ekonom a těm jsou
všichni ostatní ukradení.“
„A na tohle všechno jste přišla jenom vy sama?“
obrátil se na ni znovu podrážděný pán od vedlejšího
94
stolu. „Přijde mi to trošku nestydaté, mluvit takhle
pragmaticky o naší víře.“
„Přesně tak,“ škytla zastupitelka. „Co jiného je
ekonomika, než umožnění vzájemného okrádání všech
zúčastněných stran, co? Copak to někdy bylo o něčem
jiném? Já sedím kupříkladu ve výboru pro granty a
nadace, kde rozhoduji o státních penězích, tak to musím
vědět. Ve státní správě se krade nejvíc a to hlavně přes
grantové projekty.“
„Takže z jednání městské rady víte, že ve státní
správě se krade nejvíc?“ mrknul číšník na rozčíleného
pána, aby se uklidnil. „To je skoro na trestní oznámení.
Vy si tam tak normálně říkáte, že nás občany sprostě
okrádáte?“
„Samozřejmě že vás neokrádáme,“ bránila se
podnapilá starostka. „Akorát musíme vyčerpat všechny
peníze z CEPu.“
„A co je to CEP?“ zeptal se jí barman.
„Centrální evidence projektů,“ utrousila unaveně
paní starostka. „To přece ví každý blbec.“
„Tak v tom případě jsem asi blbec, protože to
nevím,“ vmísil se jim opět do hovoru zmíněný nerudný
pán od vedlejšího stolu. „A z toho CEPu vy poznáte, že
veřejné prostředky byly rozkradeny?“
„To poznám až podle kódu organizační jednotky
CEA, kolego,“ poučila ho ironicky podnapilá paní
starostka. „Ten kód se přidělí jednotlivým činnostem, a
kde nic není, tam ani čert nebere. Je ti to jasné, ty
mudrlante?“
„Je nám to všem naprosto jasné,“ skočil jí do řeči
číšník, když viděl, že rozčílený pán začíná opět
brunátnět. „Akorát nevíme, co je to ta CEA.“
95
„Centrální evidence aktivit,“ odsekla už dost
podrážděně paní starostka. „Pokud se mnou chcete
diskutovat na úrovni, tak byste o tom měli něco vědět.
Jinak jděte do prdele!“
„Takže vy se podíváte do toho seznamu CEA a už
víte, co tam všechno dělají?“
„Ale kdepak,“ zasmušila se zastupitelka nad jejich
nevědomostí a začala posrkávat poslední skleničku. „To
se dozvím až z RIV, chápeš to, pinkle?“
„A co je to RIV?“ zeptala se manželka
rozčíleného pána, kterou to začalo zajímat.
„Rejstřík informací o výsledcích, jste tady snad
všichni blbí?“ štěkla po celém podniku dotázaná. „Žádné
výsledky na jednotlivých odborech totiž nikdy neskončí
tam, kde mají, jenom se utrácejí peníze z grantů na
osobní prémie vedoucích odborů.“
„No dobře, necháme toho,“ došla barmanovi
trpělivost. „Ještě že to běžní lidé nevědí, to by byla asi
brzy nějaká defenestrace, že?“
„Žádná defenestrace v naší zemi nikdy nebude,“
ušklíbla se Beatriz. „Lid v naší zemi je zbabělý, líný,
tupý, závistivý a šlohne všechno co vidí. Není divu, že
všichni politici jsou úplně stejní. Jaké podhoubí, takový
plod. Průměrný Čech je připosraný ukňouraný ješita,
kterému nic nevoní, nic mu není dobré a proto strašně
krade. Není divu, že politici nejsou jiní.“
„Já tedy takový nejsem!“ namítnul nakvašeně
rozčílený pán. „Já nejsem připosraný ukňouraný ješita a
zásadně nekradu.“
„Samozřejmě že jsi,“ pousmála se starostka. „Už
hodinu tě tady urážím a ty si to necháš líbit, protože jsi
96
připosraný blbec. A při placení mě i tebe okrade tady ten
pinkl, protože jsme všichni zloději!“
„Já teda nejsem zloděj!“ rozčílil se host. „Jsem
umělec. Hraju na housle ve filharmonii.“
„Ty housle jsou určitě kradené,“ zasmušila se
paní starostka. „A vůbec bych se nedivila, kdyby ta vaše
slavná filharmonie kradla i symfonie.“
„Půjdeme,“ chytila za loket rozčíleného pána jeho
manželka, protože viděla, že její manžel začíná nabírat
páru. „S takovou ubohou troskou nemáme zapotřebí
vůbec ztrácet čas!“
Barman mezitím sklidil skleničky a neutrálním
tónem se madam Beatriz zeptal.
„Budete platit, paní Jitko? Myslím, že už máte
dneska dost. Zavolal jsem vám taxíka.“
„Pořád jenom platit, platit a platit! To by se vám
líbilo, vy sebranko číšnická, co?“ pokývala hlavou
starostka, které i v opilosti došlo, že to dneska zase jako
vždy trošku přehnala. „Kolik jsem těch Margaret vlastně
měla?“
„Jedenáct,“ chladně jí oznámil barman. „To je o
jednu víc než obyčejně.“
„Myslela jsem, že jich mám teprve šest,“ mumlala
si zastupitelka a hrabala se v kabelce. Ve skutečnosti jich
měla devět, ale od těch dob, co si barmani nechávají
lístky u sebe, česká společnost vede ve všech tabulkách
spotřeby alkoholu na osobu.
„Rozhodně jich bylo jedenáct,“ trval na svém
barman, který jí dvě Margarity nenápadně připsal když
byla na záchodě. „Nejsem žádný zloděj! Bude to tři sta
třicet korun.“
97
„Stejně jsi zloděj,“ vytáhla starostka peněženku a
dala mu pětistovku. „Zbytek si nech a zavolej mi taxíka,
pikolíku!“
„Proč se hádáte o jednu Margaritu, když pak
stejně dáte tringelt dvě stovky?“
„Protože si to můžu dovolit,“ zakymácela se na
stoličce madam Beatriz. „A já si můžu dovolit všechno,
jako že se Beatriz von Trubens jmenuju!“
„Vy už nejste Jitka?“ podivil se barman. „Je to
takové pěkné jméno.“
„Ode dneška se jmenuji Beatriz,“ poučila ho
starostka. „A kdybych trošku zhubla, byla bych holka
jako lusk,“ dodala a sekla sebou na zem vedle barové
stoličky.
„S tím bych vám mohl pomoct, paní Jitko,“ opáčil
profesionálně barman a jal se pulírovat sklo.
„Samozřejmě se zhubnutím ne, ale s tím, jak docílit za
daného stavu nejnižší možné hmotnosti.“
„To jako vážně?“ chytila se starostka.
„Jistě,“ ledabyle utrousil barman, který si prací za
pultem přivydělával jakožto student matematickofyzikální fakulty. „Na přednáškách jsme se učili, že podle
Einsteinovy teorie relativity hmotnost každého tělesa se
zvyšující se rychlostí mírně vzrůstá.“
„No a co já s tím?“
„Takže pokud chcete snížit svou hmotnost na
minimum,“ pokračoval v drhnutí barman, „musíte se
pohybovat pokud možno co nejpomaleji. Nejnižší
hmotnosti pak dosáhnete, když se přestanete hýbat
úplně.“
Nastala chvíle ticha.
98
„To je nějaká blbost,ne?“ zadumala se hluboce
madam von Trubens. „Jak to myslíš co nejpomaleji,“
začínala se zadrhávat. „Už je tady ten taxík?“
„Samozřejmě paní Jitko,“ pousmál se číšník.
„Taxík jako vždy čeká venku. Pan taxikář už se vás
nemůže dočkat.“
„A nepojedeš se mnou?“ začala na něj mhouřit
oči starostka. „Mám doma vychlazený šampus a nějaké
jednohubky by se taky našly. Uděláme si pěkný večer ve
dvou.“
Jste vdaná,“ připomněl jí barman její rodinný
stav. „To je posvátný stav,“ začal opět vtipkovat.
To neřeš, samečku,“ zasmála se hrdelním
smíchem zastupitelka. „Každý manžel, který chce svou
ženu jenom pro sebe, je sobec a měl by být potrestaný
tunou parohů. A ten můj blbec zrovna tak!“
„Bohužel mám celou noc službu, Jitko,“ vymluvil
se oslovený. „Jinak bych tě popadl za tu tvou zadnici až
bys vyskočila z kůže.“
„Jmenuji se Beatriz,“ začala se na něj culit
madam starostka. „Že to víš, samečku?“
„Samozřejmě že to vím, ty blbko,“ obešel pult
barman a velice jemně ji vystrčil na ulici, kde už na ni
jako vždy čekal přistavený taxík. Potom si nalil panáka a
přes okno pozoroval, jak se Jitka zavěsila do taxikáře a
nechala se od něj naložit na zadní sedadlo.
99
Kapitola dvanáctá
Charisma mentální dospělosti
Fotbal je ta nejlepší kolektivní hra na světě, to ví
každý, snad jen kromě Američanů a Eskymáků. Je to
způsobeno tím, že Američané jsou blbí a Eskymáci
nemají televizi. Fotbal totiž probouzí ve svých
fanoušcích ty nejušlechtilejší myšlenky, které jen
málokdy skončí zlomeným nosem, nebo sanicí. No,
možná že existují výjimky a i mezi fanoušky fotbalu se
občas najde nějaké to ukázkové hovado, které vám po
cestě z ochozů nechtěně poškodí automobil, ale to nic
nemění na tom, že ortodoxní fotbaloví fanoušci jsou
kabrňáci a hotovo dvacet.
Podobné intence samozřejmě platí i pro fotbalisty
samotné. Aktivní fotbaloví hráči jsou mimořádně
ušlechtilí lidé se smyslem pro spravedlnost a jen
zřídkakdy úmyslně upadnou v pokutovém území za
účelem drobné týmové výhody. Jsem si téměř jist, že jim
je to v duši líto, ale oni jsou natolik na výši, že nějaké
pochybné morální hodnoty dokážou pro blaho týmu
potlačit. Také občasná drobná rána loktem do obličeje
spoluhráče se dá pochopit, jedná se vždy o ušlechtilé
klubové zápolení, nikdy nejde o nic osobního. I mezi
fotbalisty se sice občas vyskytne nějaká ta černá ovce, ale
to je třeba brát s nadhledem.
Střední útočník René Miklenda, známý taktéž pod
přezdívkou Majkl se právě poflakoval před stadionem
100
místních Vidlákovských Orlů, hrajících okresní přebor,
když ho oslovil trenér Liška.
„Poslouchej, Majkle,“ namířil na něj svůj silně
zažloutlý prst od levných cigaret. „Měl jsi nejhorší čas na
stovku z celého mužstva. Jsi dokonce pomalejší než ten
nový hráč z Nigérie, co tady dělá na stavbě. A to on ani
nevěděl, že se závodí a jen tak vyklusával po dráze.“
„Černoši jsou od přírody rychlejší, protože mají
delší holenní kosti,“ spustil svou oblíbenou výmluvu
Majkl Miklenda. „Nedávno o tom vysílali nějaký
dokument na kabelovce.“
„Podle mě nemají ani zdaleka tak dlouhé holenní
kosti, jako jsi ty shnilý trénovat,“ opáčil trenér. „Yakubu
je obránce, má devadesát kilo a dva metry, ten nemusí
být rychlý, chápeš to? Stačí mu, když bude tvrdý. Ty jsi
ale útočník, tobě to musí běhat. Tak jak to, že je Yakubu
na stovce o půl sekundy rychlejší?“
„To nevím,“ připustil René. „Možná proto, že
jsem tomu dneska nedal všechno.“
„Možná proto, že jsi včera seděl až do tří do rána
v baru, co?“ rýpnul si Liška.
„Tak jo, tak mám asi trošku černé svědomí, že
nejsem dneska na stovce tak rychlý jako Yakubu,“ odfrkl
si Miklenda. „Ale on ho má určitě černější, protože jsme
v tom baru seděli spolu.“
Trenér se na chvíli zamyslel.
„Co to jsou za rasistické kecy?“ vyjel po něm po
chvíli přemýšlení. „Jaké černé svědomí? Co tím myslíš,
kdo má co černější? Co tím vlastně doopravdy chceš
říct?“ dodal rozčíleně a raději se rozhlédnul. „Člověk
dneska neví dne ani hodiny, kdy bude označen za rasistu,
101
ty blbče! Takové narážky tady trpět nebudu, to zavání
vyhazovem!“ dodal a znovu se rozhlédl.
„Ale já nejsem rasista, trenére,“ vylekal se
Miklenda, jakmile pochopil, že to trenér tentokrát myslí
vážně. „Dělal jsem si prostě srandu. Jenom jsem chtěl
říct, že mám černé svědomí z toho, jak jsem se večer před
tréninkem trošku ožral v hospodě. Ani jsem si nevšiml že
Yakubu je černoch,“ pokoušel se to odlehčit drobným
vtípkem.
„Cože?“ podivil se trenér, který nikdy nepochopil
žádný vtip, čímž byl mimochodem vyhlášený. „Jsi snad
slepý?“
„Nejsem slepý,“ bránil se Miklenda. „Vidím
docela dobře, jenom do kina si občas beru brýle.“
„A přesto sis nevšiml že Yakubu je černoch?“
divil se naivně Liška. „To se mi nechce věřit. Vždyť je
černý jako noc.“
„Nevšiml jsem si ničeho,“ trval na svém
pokrytecky Miklenda. „Mě takové věci nezajímají, barva
kůže je mi ukradená. Nejsem žádný rasista!“
„A ani to jméno ti nebylo nápadné?“ pokračoval
ve výslechu trenér. „Příjmení Yakubu přece nezní moc
česky. Navíc ještě pořád běhá v nigerijském dresu,
protože nemáme jeho velikost.“
„Nic divného mi na tom nebylo,“ pokračoval dál
urputně ve lhaní Miklenda, i když už mu to bylo trapné.
„Žádné rasové předsudky nemám.“
„To snad ani není možné,“ opáčil po chvíli
přemýšlení trenér. „Skoro se mi zdá, že tady ze mě děláš
debila. Já vím, teď je taková doba že se všichni snaží být
rasově korektní, ale zase to nesmíš přehánět. Černocha
přece poznáš, ne?“
102
„Asi jo, ale já si takových věcí fakt nevšímám,“
vymlouval se dál Miklenda. „Možná jsem jen trošku
zahleděný sám do sebe a své okolí moc nestuduji, ale v
životě bych nikoho jen tak bez důkazů nenařkl, že je
černoch.“
„No dobře,“ opáčil po chvíli trenér, kterého toto
neuvěřitelné vysvětlení kupodivu uspokojilo. „Máš štěstí,
že tvůj táta je ředitel klubu, jinak bych tě už dávno
vyrazil ze základu.“
„A to vám brání vyrazit mě ze základu?“ podivil
se Miklanda. „Vždyť každý ví, že táta nesouhlasí s tím
abych hrál fotbal. Pořád mě tlačí abych šel na tu pitomou
vysokou školu.“
„Co bys dělal na vysoké škole, ty jelito?“ vysmál
se mu necitlivě trenér Liška. „My hlavně potřebujeme
nakoupit nové sedačky na tribunu a ty chodíš se
Severýnovou dcerou, chápeš to?“ zapálil si cigáro. „Dělej
co ti říkám a nerozčiluj mě.“
„Já přece nikoho nerozčiluji,“ bránil se zmateně
Miklenda. „Vždyť se jen normálně bavíme.“
„Ty rozčílíš každého,“ zahřímal trenér. „Úplně
stačí, abys jenom otevřel tu svou chlebárnu, ani o tom
nevíš! Raději skoč pro toho svého budoucího tchána a
řekni mu, že už jsem tady.“
Nadějný útočník Miklenda tedy poslušně odklusal
směrem k parkovišti aby přivedl svého budoucího tchána
váženého pana podnikatele Severýna na stadión, ale
dopadlo to poněkud jinak. Pan Severýn nebyl z těch, kteří
by za někým chodili, takže jen vytáhl z kapsy mobilní
telefon a vytočil číslo.
„Hele Lišáku, snad si nemyslíš, že za tebou
poběžím jako nějaký pitomý školák,“ zahučel do
103
přístroje. „Jestli po mě něco chceš, tak přijď ke mně a
pohni si, protože nemám moc času.“
Za chvíli bylo možno vidět, jak naopak od
stadionu přibíhá trenér Arnošt, což pan podnikatel
Severýn pohotově okomentoval zpěvem písničky: Běží
liška k táboru, nese pytel zázvoru, což u útočníka
Miklendy vyvolalo záchvat smíchu.
„Čemu se směješ, ty jelito?“ vyjel na něj trenér,
když k nim doběhl. Krátké pěvecké představení pana
Severýna kvůli větru neslyšel, proto se ptal.
„Ničemu,“ přestal se smát Miklenda. „Trenére, já
uznávám, že když jsem tady před dvěma lety nastoupil,
tak jsem byl jelito, ale od té doby jsem se snad
vypracoval. Takže už mi tak nemusíte říkat.“
„No dobře,“ ušklíbl se trenér. „Z jelita ses
vypracoval na jitrnici. A teď mazej a nechej nás o
samotě.“
„Oukej, stejně mám ještě nějaký rozhovor pro
noviny,“ přisvědčil Miklenda a odběhl do dáli. Jakmile
odběhl, jednání mohlo pokračovat.
„Nazdar Jardo, jsem rád, že ses zastavil,“ otočil se
Liška k Severýnovi. „Nezajdeme si někam promluvit?“
„Sedni si do auta,“ pokynul mu Severýn a otevřel
dveře spolujezdce. „Co si myslíš o tom mladém?“
„Je to zřejmě ten nejblbější hráč ve vesmíru, ale
umí střílet góly,“ ušklíbl se trenér Liška, když si
nastoupil do Severýnova Mercedesu. „Víš, někdy si
myslím, že Hubblův teleskop má kromě objevování
nových hvězd ještě tajný vedlejší úkol. Najít někde v
širém vesmíru většího blba, než je tady náš mladý Renda
Miklenda.“
104
„No dobře,“ zasmušil se Severýn. „Jsem rád, že
máš na své hráče vlastní názor. Ale o tom později, rád
bych věděl něco o tom tvém návrhu ohledně pozemků.
Nebude proti valná hromada?“
„Neměj strach, rozhodnutí valné hromady
podepíše výkonný ředitel Tonda Miklenda,“ poučil ho
Liška. „Ten je člověče tak blbý, že by se tím mohl klidně
i živit na mezinárodní úrovni. Vlastně, on se tím živí,“
dodal po chvíli přemýšlení. „Jinak bychom ho ani
nezvolili. No a ta valná hromada, to budeme my dva. Ty
budeš místopředseda a já člen.“
„Zbláznil ses? Ty nemáš žádné akcie,“ vysmál se
mu Severýn, „takže se nemůžeš zúčastňovat valné
hromady. Všechny akcie vlastním já, nebo firmy, které
finančně ovládám.“
„To bude jen naoko, aby tomu ten pitomec věřil,“
uklidňoval ho Arnošt. „Takhle se to dělá všude, stačí dát
do obchodního rejstříku zápis, že předseda jedná
samostatně a místopředseda a člen společně a je to. My to
odhlasujeme a on to podepíše.“
„No a ten ředitel Tonda Miklenda je nějak
příbuzný s tím René Miklendou, který právě odešel?“
zajímal se dál pan Severýn. „To je věc, kterou bych měl
vědět.“
„Tonda Miklenda je jeho otec,“ prozradil mu
jejich příbuzenský vztah pan Liška. „Oba jsou blbí asi tak
stejně a v podstatě není den, aby některý z nich neřekl
nějakou legendární hlášku. Už dlouho se divím, že si ti
dva nekoupí nějaký krytý povoz a neživí se jako
cirkusová atrakce.“
105
„Ten mladík chodí s mojí dcerou,“ upozornil ho
pan Severýn. „Takhle bys o mém budoucím zeťákovi
neměl mluvit.“
„Možná je ten mladý Miklenda o fous chytřejší
než jeho táta,“ odtušil po chvíli přemýšlení Liška, když
mu došlo, že popisem intelektuálních schopností
Miklendovic rodiny částečně urazil i tu Severýnovu.
„Občas má i světlejší okamžiky a docela vážně
přemýšlím o tom, že by v příští sezóně mohl být
kapitánem.“
„No dobře, to je tvůj problém, ale co když ti to ten
starej nepodepíše?“ pokračoval ve vyzvídání Severýn,
kterého Liškovo vysvětlení kupodivu uspokojilo. „Co
když není tak blbý, jak si myslíš?“
„Tak to buď v pohodě,“ ujistil ho Arnošt.
„Podepíše to, protože je to ten největší blbec na světě.
Výkonným ředitelem jsme ho udělali především z toho
důvodu, že splňuje všechny tři základní předpoklady
ideálního ředitele.“
„A jaké jsou ty tři základní předpoklady?“ zajímal
se Severýn.
„Je blbý jak tágo, líný jako veš a na co šáhne, to
posere,“ zasmál se trenér. „To máme ověřené. Málokdo v
dědině je tak jednoduchý, jako starý Tonda. Ví to o něm
všichni.“
„Tak to mi teda vysvětli, jak jste mohli takového
pitomce udělat ředitelem?“ podivil se celkem rozumně
Jarda. „To nikomu ve výboru nevadilo?“
„Na to jsme přišli náhodou,“ odtušil spiklenecky
trenér Liška, když se předtím rozhlédnul. „Jednou jsme si
z něj udělali srandu, to byl Tonda ještě pouhý tajemník a
on hned naplno zabodoval!“
106
„No tak povídej,“ povzbuzoval ho Severýn.
„Vyprávěj a klidně přeháněj. Takové historky má každý
rád.“
„Přehánění není třeba,“ pousmál se Liška. „I bez
přehánění je to dobré. Začalo to tím, že jsem někde
v bulváru četl, že podle nejnovějšího výzkumu prý lidé
zívají proto, aby si ochladili mozek. Ti, co v práci hodně
přemýšlí, tak i více zívají. Takové blbosti dneska píšou,
představ si. Ukázal jsem ten článek kolegovi a toho to
strašně zaujalo. Hrozně se smál a rozhodl se to vyzkoušet
na tom blbci Miklendovi.“
„Vážně?“
„Přesně tak. Ukázal mu ten článek a našeho
blbého Tondu to strašně zaujalo. Dokonce si ty noviny
půjčil,“ pochlubil se trenér. „On ti je tak tupý, že by tu
svou tupost mohl prodávat na Wall Streetu a ještě by mu
zbylo.“
„Neříkej, že ten pitomec Miklenda začal v práci
schválně zívat,“ rozesmál se Severýn, který začal tušit
pointu příběhu. „To snad ani není možné, takový blbec
přece neexistuje.“
„Existuje,“ triumfoval Liška. „Hned na další
poradě zíval jako divý. Přímo šéfovi do tváře!“
„A jak to dopadlo?“
„No jak asi, co myslíš? Šéf ho samozřejmě ihned
po poradě vyrazil. Myslel si, že si z něj dělá srandu.
Jenomže pak nám ve výboru po nějakém čase došlo, že
potřebujeme mít za ředitele právě někoho, jako je ten
Miklenda, tak jsme odhlasovali vyhození původního šéfa
a cesta k Miklendově kandidatuře byla volná.“
107
„Vy jste ale mizerní parchanti,“ pokáral ho naoko
Severýn. „Takhle nastrčit do vedení společnosti
nevinného pitomce, to je skoro hřích!“
„Možná jsme parchanti, možná nejsme, ale tak už
to prostě chodí,“ poučil ho Liška. „Kromě toho,
Miklenda není žádné neviňátko. Za minulého režimu byl
těžký komanč a je vedený jako spolupracovník STB.
Mám ho v hrsti, ten se jen třepe abych ho prozradil!“
„Ale když o něm každý o něm ví, že to byl těžký
komanč,“ namítnul Severýn, „tak mu tím mu můžeš jen
těžko vyhrožovat.“
„Ale můžeš,“ prozradil mu malé tajemství Arnošt.
„Jenom loni dostal dvakrát v hospodě po držce a ještě mu
potřeli vlasy kečupem. Od té doby je jako beránek, takže
ho máme v hrsti. “
„No dobře, ale jak to souvisí s naším plánem?“
„Souvisí to naprosto zásadně! Pokud chceš
zbohatnout z dotací, tak potřebuješ tři základní věci,“
začal ho opět poučovat Liška. „Musíš mít dobrý plán,
silný žaludek a obětního beránka.“
„A co z toho máme k dispozici my dva?“ zajímal
se pan Severýn. „Samozřejmě se ptám jen tak ze
zvědavosti, nic konkrétního tím nemyslím.“
„My dva máme úplně všechno, kamaráde,“
zasmál se Liška a plácl Severýna po rameni. „Dobrý plán
mám já, silný žaludek máš ty a obětním beránkem bude
ředitel fotbalového klubu Tonda Miklenda.“
„Je mi ho líto,“ zadumal se Severýn. „Vždyť ten
pitomec se neumí ani pořádně podepsat.“
„Tak se to bude muset naučit, protože ode dneška
bude podepisovat skoro všechno,“ poučil ho Liška.
„Zapíšeš ho do obchodního rejstříku jako předsedu
108
představenstva s výhradním právem jednat za společnost.
Bude za všechno odpovídat jakožto hlavní řešitel.“
„Zbláznil ses?“ odtušil Severýn. „Vždyť je to
takový blbec, že dokáže napáchat škody i ve spánku.
Raději jsem dal jeho sekretářce pokyn, že všechno co
podepíše musí ještě přečíst a blbosti stornovat.“
„Nezbláznil jsem se,“ opáčil klidně Liška. „Je to
ideální kandidát. Čím blbější, tím lepší.“
„Takže bílý kůň?“ zeptal se nyní již velmi zaujatě
pan Severýn.
„Přesně tak,“ potvrdil mu Liška jeho podezření.
„Musíme ho přesvědčit, že je to pro něj i pro náš oddíl to
nejlepší.“
„Ale na to přece nikdo neskočí,“ oponoval Jarda.
„Tohle musí prokouknout i takový pitomec, jako je starý
Miklenda.“
„Jenomže starý Miklenda není jen tak obyčejný
řadový pitomec,“ zasmál se Arnošt. „Je to všech pitomců
král. On si nevidí ani na špičku vlastního nosu a ještě je
tak neuvěřitelně samolibý, že bude doopravdy věřit tomu,
že to byl všechno jeho vlastní nápad.“
„Ale jak ho zapíšeme do obchodního rejstříku bez
jeho vědomí?“ zeptal se bez okolků pan majitel a vytáhl z
šuplíku drahý doutník.
„Nebude to bez jeho vědomí,“ kul dál své plány
Liška. „Rád to přijme, je totiž tak namyšlený, že takové
rozhodnutí bude považovat za spravedlivé.“
„A pointu mi prozradíš?“ natáhl se pan majitel
pro pozlacený zapalovač.
„Jardo, tím že jsi koupil za pár šupů místní
fotbalový klub, máš v podstatě právo založit si
tělovýchovnou jednotu a žádat o evropské dotace,“
109
poučil ho Liška. „Jedině blbci nežádají o dotace. Je to
jako najít peníze na chodníku. Když se pro ně neohneš,
ohne se jiný!“
„No dobře, ale stále čekám na pointu,“ zapálil si
konečně Severýn. „Víš, na takovou tu pointu, která mi
vyrazí dech,“ zakašlal.
„Založíme kulturně sportovní centrum a
postavíme dětem krytý bazén,“ triumfoval Liška.
„Všichni nám půjdou na ruku. Starostka, primátor i
Ministerstvo školství. Jakmile něco děláš pro děti, nikdo
se neopováží vznášet námitky.“
„Myslíš starostku Jitku Trubensovic?“ zamyslel
se Severýn. „No jasně, vždyť ty ji přece znáš. Loni jsi s
ní otevíral nějakou novou cyklistickou stezku, jak jsou
kolem vysázený ty cizokrajný stromky. Mimochodem,
jaká je?“
„V posteli super, ale jinak děsná semetrika,“
prozradil mu Liška.
„Myslel jsem tu stezku,“ zabručel Severýn.
„Ta stezka je taky dobrá,“ opáčil po chvíli
přemýšlení překvapený trenér.
„No dobře, ale na nějaký pitomý bazén nemám
peníze,“ změnil téma podnikatel. „Přece nebudu
investovat do takové hovadiny!“
„Přesně tak a proto potřebujeme tu dotaci,“
naklonil se k němu Liška. „Podáme žádost o dotaci do
operačního programu Potenciál a napíšeme tam, že bez
státní dotace budou naše děti bez bazénu.“
„Jenom já pořád nechápu, proč bych měl stavět
nějaký krytý bazén?“ divil se dál Severýn. „Vždyť ani
neumím plavat.“
110
„Protože na tom strašlivě zbohatneš, kamaráde,“
poučil ho Arnošt. „Jenom to musíme zařídit tak, aby
všechno podepsal Tonda Miklenda. Jako předseda
představenstva může jednat za celou akciovou
společnost. Navíc stejně neví, co to vlastně znamená,
takže to podepíše.“
„Jenom aby,“ sýčkoval Severýn. „Já to rozhodně
podepisovat nebudu.“
„Dále budeme potřebovat podporu paní
starostky,“ zamyslel se Liška. „A to bude něco stát. Ty
pozemky jsou vedeny v katastru jako orná půda a my je
potřebujeme zaevidovat jako stavební parcelu.“
„To se zařídí,“ pousmál se Severýn. „Starostku
zmáknu za půl hodinu u baru. Je na chlapy celá divá, tak
ji pozvu na večeři se šampaňským a o půlnoci je moje.“
„Problém je pouze v tom, že ten pitomec
Miklenda nikdy nedokáže podat fundovanou žádost o
státní dotaci,“ doplnil poslední překážku Liška.
„Tak ji podáme my dva a ten blbec ji jenom
podepíše,“ rozhodl Severýn. „Moje jméno tam ale nesmí
figurovat. Všechno musí být podepsáno někým jiným,
abych měl pro případ nějaké kontroly čisté ruce.“
„Jasná věc, ani já se v tom nemíním osobně
angažovat,“ okamžitě se přidal opatrný Lišák.
„Potřebujeme jenom nějakého odborníka, který by napsal
Studii proveditelnosti,“ zamyslel se. „Tvoje dcera přece
chodí na vysokou, tak ať se tam někoho zeptá,“ nadhodil
další ze svých nápadů.
„To by šlo, tam sedí hromada podobných týpků,
kteří se takovými hovadinami živí,“ ušklíbl se pan
Severýn. „Matematiku tam učí nějaký profesor Kobliha,
který podobné studie ve volném čase zpracovává. Prý je
111
v tom dobrý, alespoň se tím chlubí, ale podle dcery je to
pitomec.“
„A přesně takového pitomce my potřebujeme,“
uzavřel diskuzi pan Liška. „Když mu slušně zaplatíme
aby tu studii vypracoval, bude mít tvoje dcera ještě
protekci. Myslíš, že bys to mohl zařídit?“
„To by šlo,“ zamyslel se Severýn. „Akademici
jsou po penězích jako diví, takže když mu nabídneme
podíl na hostině, určitě neodmítne. Ostatně, na
akademické půdě se tunelují peníze ze státního rozpočtu
úplně v jiných řádech, takže pro to bude mít jistě
pochopení.“
„Výborně,“ zamnul si ruce trenér. „Takže mu
hned ráno zavolej že pro něj máme kšeft a já mezitím
zpracuju starého Miklendu.“
„Ale nesmíš ho moc vyplašit,“ varoval Lišku
Severýn. „Starej Miklenda dost těžko snáší narušení
svého velebného stavu nicnedělání. Nicméně tohle mu
dneškem končí. Právě byl jmenován hlavním řešitelem
dotačního projektu a ani o tom neví.“
112
Kapitola třináctá
Mírně chaotická zodpovědnost
Ředitel místního fotbalového klubu, velevážený
pantáta Tonda Miklenda, sám sebe považoval za
duševního giganta a elitu společnosti. Naprosto netušil,
že je ve skutečnosti hloupý jako tágo a navíc líný jako
veš. Tato směšná kombinace samozřejmě vzbuzovala
veselí u všech jeho známých, kteří souhlasně tvrdili, že i
vši by se od něj ohledně lenosti mnohému naučily. Na
první pohled by se mohlo zdát, že takoví lidé budou
v nově vznikajícím tržním hospodářství zcela bez šancí,
skutečnost však byla jiná. Inteligence ani pracovitost
nemají s úspěchem co dělat.
Jak už bylo řečeno, Tonda Miklenda byl Majklův
otec a současně výkonný ředitel místního fotbalového
klubu, aniž by o fotbale cokoliv věděl. Nikomu to nebylo
divné. O sport se pan Miklenda zásadně nezajímal,
samotnými sportovci dokonce vrcholně opovrhoval, ale i
tak považoval své jmenování do nejvyšší pozice za
správné a odůvodněné. Tonda měl sice vystudovanou
pouze místní základní školu, ale byl dříve ve Straně a
pracoval dokonce na Radnici, čímž se to vyrovnalo.
Naprostá většina současných kapitalistických majitelů
byli bývalí kovaní komunisti a i po převratu pochopitelně
drželi spolu. Jeho typický den bývalého soudruha
probíhal asi takto:
113
„Jituš, doneste mi loňskou zprávu o hospodaření
družstva,“ zavolal Tonda na svou sekretářku. „Slíbil jsem
na schůzi, že o tom podám v průběhu týdne referát.“
„Jaké výkazy hospodaření máte na mysli, pane
řediteli?“ přestala si lakovat nehty sekretářka. „Myslíte
finanční uzávěrku?“
„Samozřejmě, že myslím finanční uzávěrku!“
opáčil autoritativně Tonda Miklenda, aniž by úplně
přesně věděl, co to vlastně ta finanční uzávěrka je. „To
jsou mi otázky!“
„A chcete výkazy zisků a ztrát, nebo výsledovku,
pane řediteli?“ zeptala se ho naschvál paní účetní, která
se jeho finanční negramotností už dlouho soukromě
bavila. „Rozhodněte se podle toho, které výsledky
hospodaření chcete sledovat.“
„Ono je více druhů výsledků?“ upřímně se podivil
pan Miklenda, který byl ve funkci ředitele teprve šest
měsíců, takže ještě nestihl všechno prostudovat. „Myslel
jsem, že výsledky jsou prostě výsledky. Buď jsme
hospodařili dobře, nebo špatně.“
„Samozřejmě
že
existuje
více
druhů
ekonomických výsledků,“ odvětila vlídně sekretářka.
„Máme aktiva, pasiva, fixní náklady, skutečné náklady,
pohledávky dlouhodobé, pohledávky krátkodobé a tak
dále. To všechno najdete právě buď v té výsledovce,
nebo ve výkazu zisků a ztrát. Existuje mnoho fiskálních
ukazatelů, které se dají posléze statisticky zpracovat.“
„Tomu moc nerozumím,“ zamumlal si pro sebe
Tonda. „Mohla byste z toho udělat takové stručné
shrnutí, aby to pochopil i laik?“ dodal nahlas.
„Jistě, pane řediteli,“ opáčila paní sekretářka a
přemýšlela nad tím, jak je možné, že tak finančně
114
negramotný člověk má třikrát vyšší plat než ona. „V
současné době nikomu nedlužíme. Jo a v ledničce máte
tlačenku s čerstvou cibulí, měli jsme zabíjačku.“
„Děkuji moc, vy jste poklad,“ rozzářil se Tonda a
vyrazil k lednici. Žrádlo bylo totiž jediné, čemu jakožto
odborný kádr a ředitel v jedné osobě dokonale rozuměl.
Všechno ostatní mu bylo u prdele. Potom si rozbalil
tlačenku a začal si broukat úryvek z jedné slavné
budovatelské básně, která ve své době znamenala úplný
průlom do chápání moderního umění východního bloku.
Malý úryvek jistě neuškodí:
Chtěla bych být, mámo, jeřábnicí
Procházet se hrdě po ulici
Na píšťalku pískneš, soudruhu
Přivezu ti všechno k soustruhu
Tahle úžasná báseň vyšla v padesátých letech v
Rudém právu a hned nato se prozpěvovala
v nevytopených továrních halách. Není divu. Každá
dívka se přece touží stát jeřábnicí a vozit v umaštěných
montérkách všechno možné pracovitým soudruhům
k jejich nablýskaným soustruhům.
Po revoluci byl Tonda Miklenda svými bývalými
kolegy z Radnice doslova a do písmene vykopán. Jako
bývalý urputný komanč měl samozřejmě spoustu
nepřátel, ale paní starostka Jitka von Trubens, sama
bývalá bolševička, mu ze staré známosti našla místo
tajemníka v místní bezvýznamné tělovýchovné jednotě,
kde se díky své vrozené tuposti zanedlouho vypracoval
až na ředitele. Historie se tedy opakovala a zkušení kádři
minulosti dostali svou šanci i v novém režimu. Není divu,
115
že tak ukázkového pitomce si ihned někdo vyhlédl k
podnikatelské aktivitě. Trenér Liška navštívil Miklendu
staršího hned druhý den ráno v jeho kanceláři a to zrovna
ve chvíli, kdy ten génius konzumoval tlačenku od
sekretářky z umaštěného papíru.
„Poslouchej, Tondo, už jsi přemýšlel o své
budoucnosti?“ spustil klasickým chytákem, na který se
lapají všichni blbečci od stvoření světa. „Myslel jsem
ohledně tvé současné práce.“
„Jak to myslíš?“ okamžitě zbystřil Miklenda, což
v jeho případě projevilo tím, že začal pomaleji žvýkat.
„To má být nějaká výhružka?“
„Ale kdepak,“ zasmál se Liška. „Mluvil jsem o
tobě s pane majitelem Severýnem a shodli jsme se, že ty
máš na víc, než na pitomého ředitele,“ zalichotil jeho
egu, jelikož co svět světem stojí, blbci mají o sobě vždy
naprosto nereálné představy. „Ty bys to mohl dotáhnout
klidně i na předsedu představenstva.“
„Myslíš?“ zeptal se ho Tonda a pomalu dojídal
tlačenku od sekretářky.
„Nejenom já,“ pokračoval Liška. „I pan majitel si
to myslí. Ve skutečnosti o tom velmi vážně přemýšlí. Jak
by se ti líbilo být předsedou představenstva? Takový
předseda představenstva je velký pán.“
„Nemusíš se mnou mluvit jako s malým děckem,“
naježil se Miklenda. „A co to vlastně znamená, být
předsedou představenstva?“
„To znamená, že bys předsedal celému
představenstvu,“ podivil se jeho tuposti Liška. „Předseda
je od toho, aby ostatním předsedal.“
116
„To bych měl ale na krku obrovskou
zodpovědnost, že?“ začal si Miklenda pomalu
připravovat půdu ohledně budoucího zvýšení platu.
„Přesně jak jsi to vždycky chtěl,“ manipuloval s
ním dál trenér Liška. Ještě dneska s ním promluvím a
doporučím tě jako jediného vhodného kandidáta.“
„A proč není předsedou představenstva sám pan
Severýn?“ podivil se Miklenda.
„Na to on nemá čas,“ vymlouval se Liška. „Musí
pořád někde jezdit za obchodem a na řízení společnosti
už nemá čas.“
„A co by to znamenalo pro můj plat?“ nezklamal
Tonda ohledně svého materialistického pohledu na svět.
„Nepohoršil bych si?“
„Tak to je na tom to nejlepší!“ začal svůj
připravovaný proslov Liška. „Právě že vůbec ne! Plat ti
zůstane úplně stejný,“ poučil ho. „Ono to na první pohled
vypadá divně, ale považ sám, je to prestižní pozice a
dostaneš roční odměnu podle výsledků společnosti. A ta
může být i v řádech statisíců.“
„Říkáš, statisíců?“ zadumal se dosavadní ředitel.
„To se mi začíná líbit. Ale co když na to předsednictví
nebudu stačit?“
„Jednou jsi předseda představenstva, tak se pořád
neboj!“ povzbudil ho Liška. „Správný předseda se nikdy
ničeho nebojí, protože ve vazbě má každý svých starostí
dost,“ zavtipkoval.
„Jak to myslíš?“ nepochopil jeho fórek ředitel
Miklenda. „To má být varování?“
„To byl vtip, žádné varování,“ začínal s ním
ztrácet trpělivost Liška. „Prostě jsi novým předsedou
představenstva a basta fidly!“
117
„Jenomže já ještě žádným předsedou nejsem,“
bránil se zoufale Miklenda starší. „O tom by přece měla
podle stanov rozhodnout valná hromada,“ pochlubil se
jedinou informací, kterou ohledně řízení akciové
společnosti měl.
„Považuj to za hotovou věc,“ poplácal ho po
rameni Arnošt. „Zítra se sejde ta tvoje slavná valná
hromada a jednomyslně tě zvolí,“ utvrdil ho, přičemž
přemýšlel, jak to vlastně ještě zaonačí.
„A kdo je v té valné hromadě?“ zeptal se ho
nečekaně Tonda Miklenda, jako by mu četl myšlenky.
„Kromě pana Severýna žádné jiné akcionáře neznám.“
„Sejde se představenstvo, které tě zvolí, to jest
pan majitel Severýn a já,“ opáčil rozpačitě pan Liška,
protože tohle ten pitomec Miklenda vědět nemusel. Tím
byla míněna skutečnost, že Severýn si pořídil akciovou
společnost jakožto jediný vlastník a majitel, ostatní
akcionáři byli pouze loutky formálního charakteru.
„Takže já už musím běžet a ty se připravuj na novou
funkci!“ dodal a briskně zmizel, než toho
nevyzpytatelného pablba Miklendu napadnou nějaké
další otázky.
„Libuško, zlatíčko, bouchněte šampaňské!“
vykřikl Miklenda do vedlejší kanceláře jakmile trenér
Liška odešel. „Jsem od dnešního rána nový předseda
představenstva. Tedy formálně ještě ne, ale je to hotová
věc!“
„Nemáme tady žádné šampaňské, pane řediteli,“
sdělila mu otráveně sekretářka, která jeho výbuchy
nadšení nesnášela. „Máme tady jenom nějakého
červeného Sklepmistra od loňska, ale nevím, jestli je
ještě pitelný.“
118
„Tak bouchněte toho Sklepmistra,“ poručil si
rozjařený Miklenda. „Ať to pára tlačí! Ode dneška už na
ničem nebudeme šetřit.“
„Sklepmistr se nebouchá, ten se pije jen tak z
láhve, popřípadě se svaří s hřebíčkem a se skořicí,“
odsekla mu sekretářka a odešla.
„Vy musíte mít pořád nějaké připomínky,“
zabručel Miklenda a vyndal z baru sklenice. „Teď když
jsem předseda, tak se tady bude bouchat tím, čím já
řeknu.“
Liška mezitím odcházel z Miklendovy kanceláře a
mnul si ruce. Šlo to lépe než čekal, měl totiž svůj vlastní
plán, jak se k těm penězům dostat. Do toho plánu nepatřil
ani pan Severýn, ani starostka von Trubens a už vůbec
tam nepatřil ten pitomec Miklenda.
A ty jeho plány začínaly mít brzy reálnou podobu.
Jen o několik kilometrů dál sepisoval pan profesor
Kobliha Studii proveditelnosti podnikatelského záměru o
kterém vůbec nic nevěděl, v místě na kterém nikdy nebyl
a v oboru kterému naprosto nerozuměl. Nedivte se tomu,
to je na akademické půdě naprosto normální. Náš
zákazník, náš pán, to platí všude, takže stačila jen
objednávka pana Severýna na odbornou studii ohledně
výstavby bazénu a pan profesor neváhal. Aby taky váhal,
když mu objednávku přinesla Severýnova dcera v
minisukni, s pozdravem od pana otce, jak nesmírně si
jeho odbornosti váží.
Pan profesor tedy sepsal Studii proveditelnosti
tak, jak byl zvyklý. Použil podobnou studii na dětské
hřiště, kterou dělal loni, změnil žadatele, upravil textovou
část a ekonomické parametry použil podobné, jelikož
úspěšné studie se nemění. To, že na místě budoucí
119
výstavby vůbec nebyl a dokonce ani nemluvil s
investorem mu nijak nevadilo. Všechny Studie
proveditelnosti co svět světem stojí jsou totiž jen nutnou
byrokratickou formalitou a po schválení projektu je už
nikdy nikdo nečte, leda by si to vyžádal kontrolní orgán.
A to už nebude problém autora studie, nýbrž žadatele o
dotaci, neboť jeho povinností je dodat zpracovateli
správné údaje.
120
Kapitola čtrnáctá
Fenomenální zbytečnosti
Tunelovat státní peníze není pro řadového občana
nic jednoduchého, ale pro rozličné organizace je to
hračka. Stát nastavil pravidla tak, že tunelovat veřejné
zdroje ze státního rozpočtu smějí jen politici, hodně
bohatí podnikatelé a mafie. Ostatní, jako například vědci,
umělci, nebo policisté ostrouhají, to je snad jasné. Zbývá
jim tedy jediné, spojit se s mafií a ta jim přes politiky
zajistí část kořisti při porcování každoročního daňového
úlovku. Někteří čtenáři se nyní možná podiví, že jsem
zapomněl na armádu a její nezměrný zlodějský potenciál.
Nezapomněl. Řadím ji společně s právníky a bankéři
mezi mafii.
Tunelovat veřejné zdroje je samozřejmě velice
lákavé takže se této ušlechtilé disciplíny zúčastňují
v podstatě všichni, ale jen někteří uspějí. Jsou to
kupodivu pořád ti samí. Na prvním místě jsou to
samozřejmě politici, jak státní, tak regionální. Ti tunelují
vždy, samozřejmě že nikoli přímo, ale přes provize těch,
kteří na dotace dosáhnou a oni jim je odklepnou. Ve
druhé linii jsou to bohatí podnikatelé a mafiáni, kteří
v dotacích nalezli poměrně kvalitní možnost, jak si
z veřejných zdrojů snížit náklady, samozřejmě kromě
povinného desátku politikům. A ve třetím případě jsou to
akademičtí pracovníci a samozvaní vědátoři, kteří
tunelují pomocí slibů, co všechno nevymyslí, přičemž ty
sliby samozřejmě nikdy nedodrží.
121
Je zajímavé, že státní peníze se tunelují vždy pod
záminkou obecného blaha. Tato trapná úřední formulace
už je tak zprofanovaná, že je mi záhadou jak ještě může
fungovat, ale my se vrátíme zpět k našemu příběhu, který
začal nabírat na obrátkách hned druhý den nato.
„Ta sekaná byla dneska nějaká nasládlá, skoro
jako ta včerejší rajská,“ hlasitě si zafilozofoval po
nechutném obědě novopečený předseda představenstva
Tonda Miklenda. „Kdo ví z čeho to svinstvo vaří,“ dodal
a uvelebil se v křesle. Potom si položil si nohy na stůl a
chtěl si zdřímnout.
„Zkus vydržet vzhůru alespoň v pracovní době,“
skočil mu do začínající dřímoty podnikatel Severýn,
který právě vešel do jeho kanceláře.
„Nazdar Jardo,“ zamumlal zmateně Miklenda,
kterého nečekaný příchod šéfa překvapil. „Právě jsem
procházel výkazy za poslední měsíc,“ pokoušel se o
nejapnou výmluvu.
„Dej si ty nohy ze stolu dolů a sedni si normálně,
musíme spolu něco vážné probrat,“ seřval ho hned ode
dveří jeho šéf, aby bylo od počátku jasno kdo má hlavní
slovo. Předseda představenstva je sice velký pán, ale
když mu ve firmě nepatří ani koruna, potom je veškerá
noblesa zbytečná.
Pan předseda Miklenda si ihned vzorně sednul za
stůl a vytáhl z krabičky na stole jeden z doutníků, aby si
vrátil poslední zbytky sebevědomí.
„Už jsi někdy slyšel o dotačních projektech?“
zeptal se ho bez obalu Severýn. „To jsou takové
investiční pobídky státu pro podnikatele. Je to zcela bez
rizika.“
122
„Něco mi naznačil pan Liška, takže jsem docela v
obraze,“ začal okamžitě chytračit Miklenda, aniž by měl
ponětí, o čem to vlastně mluví. „Prý jsem tady jediný,
který dokáže tu přihlášku podat.“
„Výborně, tak ji podáš ještě dnes,“ oznámil mu
majitel své rozhodnutí. „Včera jsem tě jmenoval
předsedou představenstva s právem jednat za
společnost.“
„A proč si tu žádost nepodáš sám?“ zajímal se
nečekaně Tonda. „Tak důležitou věc by si měl vyřizovat
majitel osobně.“
„Protože na takové hovadiny nemám čas,“ sjel ho
šéf. „Pověřil bych tím Arnošta, problém je v tom, že ten
pitomec nikdy nedokáže fundovanou žádost o státní
dotaci zpracovat.
„Tak ji zpracuji já!“ rozzářil se pan Miklenda.
„To přece nemůže být nic těžkého, podat si někam
žádost. To přece určitě umí každý blbec.“
„Přesně tak!“ rozzářil se nad jeho prostoduchým
nadšením pan Severýn. „Samozřejmě pokud by tady
nějaký blbec, byl,“ zakašlal. „Jenomže na okresní
fotbalový klub nám nikdo dotaci nedá,“ pokračoval
neúprosně, „ale když slíbíme Ministerstvu školství a
tělovýchovy, že v obci postavíme nový krytý bazén pro
děti, peníze nám dají.“
„My potřebujeme krytý bazén?“ zeptal se ho
naivní Tonda, čímž vyvolal na tváři pana Severýna další
pobavený úsměv. Pan majitel asi už zapomněl, že se
tomu ještě včera sám divil, když mu to oznámil Liška.
„Samozřejmě, že ho nepotřebujeme, ale
potřebujeme peníze,“ poučil ho bez dalších řečí. „Když
se nedostaneme k přílivu státních peněz, tak to můžeme
123
rovnou zabalit. Já nepodnikám proto, abych prodělal, ale
abych vydělal. Nejsem charita! Ostatní firmy dostávají
dotace každoročně, takže letos je řada na nás.“
„No jo, ale jak chceš dostat státní peníze na
soukromý podnikatelský záměr?“ vyzvídal Miklenda.
„Státní peníze přece slouží k podpoře veřejně
prospěšných projektů.“
„Jednoduše,“ ušklíbl se Severýn. „Založíme si
pod naší firmou a klubovou hlavičkou oficiální
tělovýchovnou jednotu a ty jako předseda představenstva
budeš deponovat alokaci.“
„Ježišmarja, cože to budu dělat?“ vyděsil se
Miklenda. „Nikdy jsem nic takového nedělal a ani to
dělat nechci. A co to vlastně znamená deponovat alokaci?
Není to něco úchylného?“
„To znamená, že vybereš peníze z banky, ty
blbče,“ poučil ho Severýn. „A hned potom ty peníze
převedeš na tento účet,“ dodal a podal mu papírek s
číslem vlastního konta. „Je to speciální účet pro tuhle
dotaci.“
„To jsi mi to nemohl říct normálně?“ urazil se
Tonda, částečně zahanben tím, že ze sebe opět udělal
vola.
„Nemohl!“ rozčílil se Severýn. „Musíš se naučit
mluvit jejich řečí, když máš šéfovat představenstvu,
musíš rozumět i makroekonomice.“
„A neměly by peníze zůstat na firemním účtu?“
otravně vyzvídal čerstvý předseda. „Tím jsem myslel, že
by se ty peníze…“
„Ne!“ skočil mu do řeči pan Severýn a založil mu
papírek s číslem účtu do diáře. „Do přihlášky uvedeš
124
tenhle speciální dotační účet, tak ho hlavně neztrať. To
bych tě musel okamžitě odvolat!“
„Ale co když nám to neschválí?“ zasmušil se
Miklenda. „Pak bychom byli nahraní.“
„Zanech strachu, starý brachu,“ zarýmoval si s
gustem Severýn. „Ti pitomci v Bruselu si nevidí na
špičku nosu. Hele, zrovna včera jsem viděl návod na
použití Euro respirátoru. Měl deset stran. Je fakt, že byl
asi v dvaceti jazycích, ale stejně, půl stránky na jazyk je
síla. Víš jak vypadá respirátor? To je rouška s gumičkou,
i ten největší blbec na světě si ho umí nasadit! A oni tam
psali, uchopte obě strany respirátoru za vnější okraj,
přetáhněte gumičku přes hlavu, gumička by měla
dosahovat k hornímu okraji uší a tak podobně. Věř mi,
evropská unie je byrokratický chaos. Vsadím se, že i
bruselské prezervativy mají dvacetistránkový návod k
použití.“
„Podle mě nejsou tak blbí, aby psali návody na
použití preservativu,“ zamyslel se pitomec Miklenda a
vůbec nepostřehl, jak šikovně ho Severýn odvedl od
tématu. „Prezervativ přece umí použít každý blbec. Sám
ho používám,“ dodal nerozvážně.
„A proto je blbců pořád méně, co?“ zasmál se
bezprostředně Severýn. „Hele, soráč brácho, to byl jenom
pitomý vtip,“ poplácal ho po rameni. „Mimochodem,
včera jsem mluvil s tím tvým synátorem a to je skutečně
borec. Možná že tehdy ten prezervativ selhal v nejhorší
možnou chvíli,“ bavil se dál na jeho účet.
„No dovolte, pane majiteli,“ urazil se pan
Miklenda starší, protože urážet svou rodinu si nechá jen
málokdo, přičemž samozřejmě záleží na výšce platu.
„Tohle už jste trošku přehnal.“
125
„Tak pojďme k meritu věci,“ zvážněl náhle pan
Severýn. „Představ si, že nakoupíš třeba starší čerpadlo,
ale vykázat to musíš jako multiplikační čerpací stanici s
proměnlivým výkonem,“ poučil ho Severýn. „Nebo třeba
stavební materiál, tam je velký prostor k lavírování.
Nakoupíš obyčejný cement, ale vykážeš hlinito-křemičité
pojivo se zvýšeným izolačním faktorem. Samozřejmě za
dvojnásobnou cenu.“
„Co to je za blbost?“ ušklíbl se Miklenda. „Proč
bych to měl dělat?
„Protože jsi statutář, tak jednej, za to jsi placený!“
trval na svém názoru jeho šéf Severýn a v duchu si
pomyslel něco o hospodářském zvířectvu. „Jenom musíš
použít technickou terminologii a máš vyhráno! Potom
žádného z těch pitomých úředníků v Praze nebude
překvapovat skutečnost, že obyčejné čerpadlo stálo dvě
stě tisíc, místo deseti.“
„Ale to je přece podvod,“ zamyslel se pan
Miklenda. „Když vykážeme nákup čerpací stanice a ve
skutečnosti koupíme jenom obyčejné čerpadlo, tak je to
podvod.“
„Žádný podvod to rozhodně není!“ rozhodl za
všechny soudy světa pan majitel. „Je to podnikatelská
aktivita a basta! Takže co uděláš?“
„Nevím,“ zamyslel se Miklenda. „S takovými
věcmi nemám zkušenosti.“
„Prostě zfalšuješ fakturu!“ ozval se ode dveří
trenér Liška, který právě vstoupil do místnosti, jak to měl
se Severýnem domluveno.
„To se může?“ podivil se Miklenda.
„Samozřejmě že se to nemůže,“ obrátil oči v
sloup pan Severýn. „Tady pan Liška ti s tou žádostí
126
pomůže, že jo, Arnošte?“ nařídil oběma. „K tomu mě
nepotřebujete, ostatně Jardo, jsi předseda představenstva,
tak se starej.“
Pan Miklanda s Liškou tedy zasedli k žádosti a
jali se vyplňovat všechny kolonky. Nejdřív to šlo snadno,
ale brzy ze začali zadrhávat.
„Jsou tady nějaké binární ukazatele, já jsem z
toho jelen,“ zasmušil se Liška. „Nevíš co to znamená?“
zeptal se Miklendy ze zvyku.
„Tak to nemám ani ponětí,“ zabručel Miklenda.
„Napíšu, že všechny binární ukazatele splňujeme. To zní
dobře, ne?“
Liška se na něj podíval. Bylo to poprvé v jeho
životě, kdy uznal, že i pitomci jako je Miklenda můžou
něco vyřešit.
„No vidíš jak ti to jde,“ zakašlal překvapeně. „No
a ještě tady máme nějaký horizontální ukazatel a jsme
hotovi,“ zasmál se. „Bylo to lehčí, než jsem čekal.“
„A co to znamená horizontální ukazatel?“ zeptal
se Lišky pro změnu Miklenda. „To by mělo být to samé,
jako ten binární, akorát je horizontální. Když zaškrtnu u
všech otázek ano, tak to musí být v pořádku.“
„To je jedno, zaškrtni všude ano a napiš tam, že i
horizontální ukazatele splňujeme a basta fidly,“ dodal
unaveně Liška, který věděl, že žádost není to
nejdůležitější. Mnohem důležitější je její podpora na těch
správných místech.
„Tak jo,“ odtušil Miklenda a dokončil vyplnění
formuláře. Zbývalo už jen vyplnit číslo účtu a v tu chvíli
ho Liška přerušil ve vyplňování.
„A máš vůbec správné číslo účtu?“ zeptal se ho
Liška lišácky, když už se tak jmenoval. „Když tam
127
napíšeš špatné číslo, peníze přijdou někomu jinému,“
nasadil tón, jako by mluvil s malým dítětem.
„Jasně že mám správné číslo účtu, šéf mi ho
napsal tady na lístek,“ pochlubil se předseda a ukázal
trenérovi lístek od pana Severýna.
„To je staré číslo,“ vysmál se mu Liška. „Ty taky
všechno popleteš. A pan Severýn tomu už vůbec
nerozumí, na státní dotaci musí být založen speciální
účet. Tady máš to správné číslo,“ podal mu Arnošt
papírek s číslem vlastního účtu.
„Pan Severýn mi dal ale úplně jiné číslo,“ bránil
se Miklenda. „Navíc tohle číslo je z jiné banky, než to
naše firemní. Poznám to podle toho kódu za lomítkem, to
je kód banky.“
„Říkám ti, že pan Severýn tomu nerozumí,“
opáčil zaraženě Liška, kterého překvapilo, že mu ten
blbec Miklenda odporuje. „Kvůli dotaci je třeba mít zcela
nový účet u banky vybrané ministerstvem a to v jiné
bance, než kde má firma svůj normální účet. Nemůžeš si
ji vybírat sám. Pan Severýn nebude mít radost, když
zjistí, že takové základní věci nevíš! Ale žádný strach, já
mu to neřeknu.“
„Oukej, už to chápu,“ ulevilo se Miklendovi, že
ho Liška zachránil. „Takže stačí abych ho vyplnil a
všechno bude v pořádku?“
„Přesně tak, předsedo,“ pochválil ho Liška, který
začal mít podezření, že Severýna napadlo totéž co jeho.
„Potom bude všechno v nejlepším pořádku.“
Vložit naskenované povinné přílohy a odeslat
grantovou žádost na stránkách ministerstva už nebylo tak
obtížné a oběma to zabralo asi dvě hodiny. Potom dali do
obálky originály nezbytných zakládacích listin a poslali
128
je poštou. Grantová žádost byla sice planá gramatických
chyb, ale to není podstatné. Důležité je mít podporu v
místním zastupitelstvu, což v praxi znamená přímluvu na
těch správných místech na ministerstvu.
Zajímavé na celé této podvratné akci bylo, že pan
Severýn si myslel, že státní peníze přijdou na jeho
soukromý účet, ale ještě přesně nevěděl, co s nimi udělá.
To pan Liška věděl naprosto přesně, co s nimi udělá, ale
zatím neměl jistotu, jestli skutečně přijdou naopak na
jeho soukromý účet. Nezbývalo než doufat, že to nikdo
nebude ověřovat.
129
Kapitola patnáctá
Komu se nelení, tomu se zelení
Jen málokdy se stane, že se morálka střetne s
křiváctvím a vyhraje. A už vůbec nikdy se nestává, že by
se střetla ziskuchtivost s nezištností a prohrála. I z toho
důvodu jsou podnikatelé, neustále bažící po osobním
prospěchu a navázaní na státní správu stále bohatší,
zatímco naivní intelektuálové toužící po blahu veřejném
jsou stále chudší. K památného rozhovoru mezi elitou
podnikatelské sféry a zástupkyní státní správy došlo hned
druhý den nato v místním baru, kde pozval pan hoteliér a
majitel pozemků Jarda Severýn starostku von Trubens na
skleničku Margarity. Starostka pozvání přijala, pomalu
popíjela svůj oblíbený drink a četla si vytištěnou dotační
žádost. Severýn si dal mezitím fernet a čekal až starostka
přejde k věci. Netrvalo to dlouho.
„Jestli mi to budete fakturovat jako poradenskou
službu, tak běda, jestli někde nějaký pitomec něco kecne
o státní dotaci,“ zahájila madam Beatriz romantický
večer ryze praktickou poznámkou. „A už vůbec nechci
slyšet něco o tom, že jsem vám jakkoli pomáhala se
schvalováním, je vám to jasné?“
„To je přece samozřejmá věc, paní starostko,“
dolil jí úlisně její pravidelnou dávku ranního optimizmu
pan Severýn. „Přece nejsme blbci! Blbci jsou ti naivní
idealisti porcování dotací v Bruselu. Ti ví tak leda hovno,
po čem prahne srdce našince.“
130
„Nikdy nepodceňujte blbce,“ přerušila ho
starostka. „Jsou šťastnější, oblíbenější a mají mnohem
lepší život. Vlastně jim závidím,“ zamyslela se. „Taky
bych chtěla být blbá, ale nemám na to talent.“
Na to máš talentu až nad hlavu, pomyslel si
Severýn, ale nahlas dodal: „To je výborný postřeh, paní
starostko.“
„Tak vám se tedy zachtělo stavět bazén pro děti,
co?“ přísně si ho změřila přes své tlusté brýle madam
Beatriz. „To se mi nějak nezdá. Nechtěl byste mi to
vysvětlit?“
„Přesně to mám v úmyslu, paní starostko,“ opáčil
slizce pan podnikatel. „Chci postavit místním dětem
bazén, zaslouží si to! Mimochodem, ta změna jména vám
velice prospěla. Madam Beatriz von Trubens, to zní
velice impozantně. Mnohem lepší než nějaká Jitka.
Nejste náhodou příbuzná s tím šlechtickým rodem von
Trubens ze Štýrska?“ konverzoval dál nenuceně, jako by
nešlo o veřejné milióny, ale o společenskou sešlost.
„Žádný šlechtický rod von Trubens neexistuje,“
zasmušila se Beatriz. „Několikrát jsem si to ověřovala na
matrice a nejslavnější majitel tohoto jména byl
usvědčený bestiální vrah prostitutek Hans. V osmnáctém
století byl oběšen na rynku. Nyní žije v Mnichově ještě
nějaký prodavač počítačů Joachim von Trubens, ale to je
asi tak všechno. Jednou jsem mu zavolala, ale on mi
chtěl hned prodat nějaký počítač.“
„A jak se to vyvíjelo dál?“ zajímal se Severýn.
„Dozvěděla jste se něco o vašich kořenech?“
„Ani ne. Už jsem mu nikdy nevolala, ale on mi
od té doby volal asi sedmnáctkrát,“ zasmušila se. „A
131
pokaždé mi nabízel nějaký nejnovější model počítače.
Musela jsem si nechat změnit číslo.“
„I tak zní to příjmení honosně,“ zamyslel se
Severýn. „Přímo jako by na vás dýchala atmosféra
dávných časů.“
„Nedělejte si se mě srandu, pane zbohatlíku,“
kopla do sebe skleničku madam starostka. „Určitě je vám
jasné, že jste bohatý jenom díky nám, politikům.“
„A vy zase díky nám, podnikatelům,“ rýpnul si
Severýn. „Je to taková prapodivná symbióza moci, co?
Vy máte přístup k penězům, ale nemůžete si je přímo
vzít, to by voliče rozčílilo. Tak musíte umožnit někomu
jinému, aby si ty peníze vzal a doufat, že vám za odměnu
nějaký ten obolus vrátí.“
„No dobře,“ uznala unaveně paní Beatriz. „Je to
tak, můžeme se pohnout dál?“
„Poslyšte, když spolu děláme kšeft, nebudeme si
rovnou tykat?“ navrhl překvapivě pan Severýn. „Já jsem
prostě Jarda.“
„Ty máš pro mě nějaký kšeft, prostý Jardo?“
podivila se naoko starostka, která na tykání ihned
přistoupila. „Tak v tom případě já jsem prostě Beatriz a
basta fidly.“
„Já ti budu říkat Beátko,“ zasnil se Severýn. „To
mi přijde takové romantické.“
„Posluž si,“ odfrkla si starostka. „Beáta je ale
úplně jiné jméno.“
„To je jedno, myslím že mám pro tebe super
kšeft, Beátko,“ naklonil se k ní Severýn. „Chci požádat o
dotaci na výstavbu krytého bazénu, takže je zcela nutné,
aby se ten pozemek za hřištěm změnil z orné půdy na
stavební parcelu. Něco mi říká, že to nebude zadarmo.“
132
„A tady snad někdo mluvil o tom, že by to mohlo
být zadarmo?“ ušklíbla se starostka. „O zisk se
samozřejmě rozdělíme. Komu se nelení, tomu jde dělení,
jak říkal můj předchůdce.“
„Samozřejmě že to nebude zadarmo, Beátko,“
uklidnil ji Severýn. „To je jen takové pitomé lidové
rčení.“
„To doufám,“ opáčila povýšeně paní starostka.
„A teď mě dobře poslouchej, Jardo! Já ti to protlačím
přes městskou radu, ať je to co chce, ale nejprve chci
vidět nějaký ten záchvěv hotovosti v kapsáři,“ pousmála
se při představě dalších nákupů. „Život je krátký,
chápeš? Co člověk neurve v mládí, k tomu se později
těžce dobelhává.“
„O to neměj žádný strach, Beátko,“ položil jí
ruku na koleno Severýn. „Nějaké to procento se určitě
skutálí ze stolu tím správným směrem. Nezajedeme to
probrat ke mně na chatu? Mám tady káru.“
„Ale no tak, Jardo, jsi ženatý,“ zasmála se
starostka. Zasmál se i Severýn, protože oběma bylo
jasné, že to ani jednomu z nich nedělá problém. „Kromě
toho jsi moc pil a já taky. Necháme to na jindy.“
V tu dobu už bylo v zakouřeném baru sotva vidět.
Jarda si myslel, že starostku snadno opije, ale to podcenil
její trénink. On sám už byl ožralý jako štolverk, zatímco
madam Beatriz teprve ladila formu.
„Tak ven s tím, co za tím vězí,“ uhodila na Jardu
zprudka. „Nějak se mi nechce věřit, že ty a ten starý lotr
Liška najednou chcete stavět dětem krytý bazén.“
„Samozřejmě, že mi jde především o ty děti,“
začal mlžit Severýn. „Jde přece o dobrou věc.“
133
„Vždycky je to souboj mezi dobrem a zlem,“
ušklíbla se zastupitelka. „My jsme to dobro a ostatní jsou
to zlo, že?“
„To nevím,“ připustil Severýn. „Co je to dobro a
zlo? Sám nevím. Možná že bychom podobné termíny
neměli vůbec používat.“
„Přestaň filozofovat a ven s tím, o co doopravdy
kráčí?“ přisunula k němu plnou sklenici madam Beatriz a
Severýn se zhluboka napil.
„Na nějaké děti samozřejmě zvysoka kašlu!“
škytnul nakonec upřímně. „Jde mi jen o tu dotaci, to jsou
peníze spadlé z nebe. Koupím za ně další pozemky a pak
se uvidí co dál. Možná stavební parcely, těžko říct takhle
dopředu.“
„To je rozumné, já na ty pitomé fakany taky kašlu
zvysoka!“ přidala se rozparáděná starostka. „Kdo ví, z
kterého vyroste nějaký úchyl. To snad doma nemají
vanu?“ rozesmála se. „Ale k věci! Jak se domluvíme?“
„Měl bych jeden návrh,“ začal pan podnikatel, ale
byl přerušen.
„Dáte si ještě jednu Margaritu?“ vstoupil jim do
hovoru číšník a pan Severýn ihned zmlknul.
„To si piš, pinkle,“ opáčila rozverně madam
Beatriz. „Piš si to na ten lístek, co schováváš pod barem,
abys mě mohl jako každý večer natáhnout, ale jenom
finančně, co? Na nic jiného se asi nezmůžeš!“
„Vždy si to tam píšu,“ pousmál se její hlášce
barman. „Však to večer jako pokaždé uvidíte černé na
bílém,“ dodal tajuplně.
„Ty jsi můj miláček, takže ti to jako vždy
odpouštím,“ ušklíbla se starostka. „Je mi jasné, že pod
tím pultem se dějí tajuplné věci.“
134
Zaskočený číšník raději odkvačil a konverzace
pokračovala.
„Poslouchej, Jitko, stačí ti padesátník?“ zeptal se
jí přímo už částečně podnapilý Severýn. „Bude to
potřeba protlačit u hejtmana, naše malá obec o něčem
takovém nemůže rozhodnout.“
„Jmenuji se Beatriz, Jarouši,“ škytla mu do
obličeje taktéž podnapilá madam von Trubens. „A
padesátník mi rozhodně nestačí. Dáš mi sto tisíc a já
zařídím hlasování v radě!“
„Ty mě zabíjíš,“ začal smlouvat Severýn, který si
vzpomněl, jak jí chtěl dneska říkat. „Moc dobře víš, že
víc než šedesát ti nemůžu dát.“
„Nic takového nevím, ty stará držgrešle,“
rozesmála se starostka. „Chci sto tisíc přímo tady na
ruku! Jinak si už nemáme co říct.“
„Sedmdesát pět, dostala jsi mě,“ sáhl do náprsní
kapsy Severýn. „Máš prostě svůj den.“
„Osmdesát pět,“ ustoupila o píď starostka. „Ale je
to bez záruky, rada bývá někdy nevyzpytatelná.“
„Tak dobře, osmdesát tisíc a to je poslední
slovo,“ vytáhl naditou portmonku pan podnikatel. „Však
ty už si s tou radou nějak poradíš.“
„Oukej, naval ty hrachy hotově,“ natáhla ruku
starostka. „Hlavně to nesmí přejít přes účet.“
Jarda Severýn odpočítal těžkou rukou osmdesát
tisíc a předal je pod pultem starostce, aby nebyli nápadní.
To ji ovšem podcenil. Starostka si klidně položila celou
hotovost na barový pult a ztěžka počítala.
„No tak dobře, Jarouši,“ chroptěla u počítání,
přičemž jí občas nějaká ta tisícovka spadla na podlahu.
135
„Tak já tu tvoji žádost trošku potlačím, ale budeme to
muset ještě probrat u mě doma.“
„Jsi super kočka Beatriz, ale dneska už něco
mám,“ začal vstávat Severýn a podal ji ještě jednu
tisícovku. „To je na útratu,“ usmál se a zmizel do ruchu
městečka.
„No jasně, každý vždycky něco má,“ zasmušila se
zastupitelka. „Ty taky, co?“ houkla na číšníka.
„Přesně tak, madam,“ potvrdil jí její podezření
číšník, čímž současně i prozradil, že je celou dobu
poslouchá. „Taky už něco mám, bohužel. A bude to čtyři
sta šedesát korun.“
„Tady máš pět set a zavolej mi káru,“ poručila si
Beatriz. „A pohni si, ať nezmeškáš svůj dnešní nabitý
program!“
„Žádný strach, ty stará megero,“ zabručel si pod
vousy číšník a vytočil číslo místní taxislužby. Paní
starostka si zatím dávala do kabelky cigarety a
zapalovač, přičemž zcela jistě netušila, jak ji její
oblíbený číšník jako vždy napálil. Z vypitých osmi
Margarit a sedmi fernetů udělal téměř dvojnásobek a
věren své stavovské cti připočítal i neexistující oříšky,
které ani neměl v nabídce.
136
Kapitola šestnáctá
Kdo je bohatý, bývá rohatý
Společné jmění manželů je nepochybně
rozumným nástrojem bránícím krutým křivdám při
případné rozvodovém řízení. Nechci tady rozebírat, kdo
je častěji tím znevýhodněným a kdo naopak většinou
vydělá, nejčastější jsou totiž případy, kdy zapláčou oba.
Mezi tyto případy totiž patří nejenom obohacování
vypečených právníku zbytečným protahováním procesu,
ale také nelegální nabytí jakýchkoli nezdaněných
nemovitých prostředků, které spadá pod pravomoc
vyvlastňovací.
„Musíme si promluvit,“ nasadil vážnou tvář
Arnošt Liška, když po příchodu domů společně s
manželkou povečeřeli. „Máme možnost být konečně
bohatí, ale musíme pro to něco obětovat. Ty jsi přece
vždycky chtěla, abychom měli našetřeny nějaké peníze
na horší časy, tak teď máme šanci.“
„Peníze nejsou všechno, Arnošte,“ opáčila jeho
poněkud citlivěji založená manželka Blanka. „Na světě
jsou přece důležitější a cennější věci než peníze.“
„A které?“ ironicky se jí zeptal Arnošt, protože
stejně znal odpověď.
„Tak třeba láska,“ namítla jeho vždy romanticky
naladěná choť, která ještě netušila, co všechno se dneska
dozví. „Především je nesobecká a nezná mamon. Takže
vždycky když začneš mluvit o penězích, vzpomeň si na
to.“
137
„Láska je sice skvělá věc, ale účty nám
nezaplatí,“ začal ji přesvědčovat manžel. „To chceš žít až
do smrti v paneláku? No tak vidíš!“
„V paneláku jsem vyrostla a nezdá se mi to zase
až tak hrozné,“ namítla Blanka. „Daleko hroznější je
ztratit hlavu kvůli takovým zbytečnostem, jako jsou ty
tvoje věčné peníze.“
„Ale my si můžeme už brzy koupit rodinný dům i
nové auto! Je v tom ovšem jeden drobný problém,“ začal
pomalu přicházet s pravdou ven Arnošt. „Budeme se
muset přestěhovat. Ale to je normální, lidé se stěhují
pořád.“
„Ty máš novou práci?“ podivila se jeho žena. „To
bychom ale měli probrat ještě před tím, než se
definitivně rozhodneš.
„Ne tak úplně,“ připustil Liška i jinou možnost.
„Spíše se otevřely nové horizonty. Tady ale po tom
rozhodnutí zůstat rozhodně nemůžeme!“
„Takže kam se budeme muset stěhovat?“ zeptala
se ho opatrně žena, která v jeho hlase vytušila levárnu.
„Je to daleko? V tom případě nikam nejedu, mám tady
rodiče.“
„No jo, budeme se muset trošku zdekovat z
republiky, ale budeme bohatí,“ začal ji manžel
připravovat na nevyhnutelné. „Problém je v tom, že ty
peníze, které mám možnost získat, nejsou až tak úplně
moje.“
„Co myslíš tím, nejsou úplně moje?“ vyděsila se
jeho žena. „Snad nebudeme krást, to přece nemáme
zapotřebí.“
„Nikdo krást nebude! Jsou to státní peníze na
dotaci nějakého bazénu, kterou se mi podařilo získat,“
138
přiznal se s ledovým klidem Arnošt. „Proč by nějací
fakani měli mít bazén a pár podnikatelů kšefty, když my
dva si můžeme zařídit super život někde daleko odsud?“
„Ale vždyť je to zlodějina,“ vyděsila se Blanka.
„Nemůžeš si přece brát cizí peníze. Nikdo se přece
nenechá beztrestně okrádat, natož stát.“
„Žádná zlodějina to není,“ přesvědčoval ji dál její
manžel. „Jsou to peníze z Evropské unie, ty nepatří
nikomu. Je to jako když na chodníku uvidíš tisícovku.
Jestli ji nezvedneš ty, ten další co půjde po tobě ji určitě
zvedne. Takhle to funguje.“
„Můžeš ji vrátit,“ zkoušela chabě argumentovat
jeho žena. „Někomu přece musí chybět.“
„A komu?“ podivil se Arnošt. „Komu chybí?“
„To já nevím,“ rozhodila bezradně rukama jeho
choť. „Třeba na policii ji můžeš odevzdat.“
„A ty si myslíš, že policie najde toho, kdo ztratil
na chodníku ve městě tisícovku? Jak by to asi podle tebe
měli udělat?“
„To já nevím,“ bránila se Blanka. „Třeba mají na
ulicích nějaké kamery, nebo co.“
„Tak to ani náhodou,“ zasmál se Liška. „Oni
nebudou nikoho hledat, to by byli blázni. Tisícovka
zmizí a svět se bude točit dál.“
„Ale stejně je správné zachovat se čestně,“ mínila
Blanka. „To je nejdůležitější.“
„Nejdůležitější je, aby nám ty peníze z té dotace
úředníci nevyčmuchali, protože pak bych jenom obtížně
prokazoval nabytí,“ nenechal se její manžel odvést od
tématu. „To ovšem znamená, že je musíme někde
šikovně uschovat.“
139
„Nejdůležitější je, aby nás nezavřeli, Arnošte,“
namítla vyděšeně Blanka. „A vůbec, já nikam nejedu. S
tímhle nechci mít nic společného.“
„Nikdo zavřený nebude, protože nikdo nebude
vědět, kde ty peníze jsou,“ opáčil Arnošt. „Normálně se
vytratíme a už nás tady v té díře nikdy nikdo neuvidí.“
„A jak to chceš asi tak udělat?“
„To znamená založit si několik účtů,“ uvažoval
nahlas její manžel. „Nejlépe na tvé jméno, Blanko.
Chápej, já budu ten první podezřelý, ale tobě nic nehrozí.
Řekneš, že jsi o ničem nevěděla.“
„Tak to ani náhodou,“ začala s bránit Blanka. „S
tím nesouhlasím. To bych byla spolupachatel. A vůbec,
jak vlastně ty peníze získáš?“ zeptala se už o něco
zaujatěji.
„Normálně z grantu ministerstva pro místní
rozvoj,“ přiznal se jí Arnošt. „Jsou to peníze, které leží
na cestě. Stát je dává každému, kdo se o ně přihlásí, stačí
je jenom zvednout ze země.“
„To mi nepřijde zrovna moc bezpečné, vzít si
grant a ty peníze si potom nechat,“ oponovala mu
manželka. „Určitě tě bude hledat Policie.“
„Prosím tě, vždyť to dělá každý,“ zasmál se
Arnošt. „Jediné, na co si musíme dát pozor, je, aby nám
ty peníze zase potom nevzali. Chce to mít nějaký účet, o
kterém ti pitomí policajti a finančák neví.“
„To ti moc nepomůže, protože banky dají
policajtům na požádání všechny výpisy o převodech z
tvého účtu,“ mínila jeho žena. „Chytnou tě dřív, než je
stačíš utratit.“
„A proto musíme odjet ze země a začít někde
znovu,“ odtušil Liška. „Zahraniční banky nemají
140
povinnost dávat policii z cizího státu výpisy o převodu
peněz svých klientů.“
„Všechny banky vydávají policii výpisy z účtů,“
namítla Blanka. „Tím to jenom oddálíš, ty truhlíku.“
„Tak vyberu peníze v hotovosti a vložím je na
účet hotově v zahraničí,“ zasvětil ji do svého lstivého
plánu Arnošt. „Tím stopa zmizí.“
„Vždyť neumíš žádnou řeč,“ zkoušela to ještě
jeho choť. „Jak chceš žít v cizině, když neznáš jazyky?“
„Slovensky náhodou umím skvěle,“ pochlubil se
jí manžel. „Počúvaj ako skvele hovorím po slovensky.“
„Slovensko není žádná cizina,“ odtušila Blanka.
„Kromě toho, žádný Slovák by v tomto spojení nepoužil
slovo skvěle.“
„Slovensko je cizina jak víno,“ pousmál se Liška.
„Slováci nemají Čechy rádi a to způsobí našim
policajtům problémy. Určitě se při nějaké mezinárodní
spolupráci nepřetrhnou.“
„A co když tě stejně nějakou náhodou chytnou?“
„Tak se nám stejně nic hrozného nestane,“
lakonicky opáčil Liška. „Mám totiž plán i pro tenhle
případ, takže je to v podstatě bez rizika.“
„Tomu nevěřím,“ zeptala se ho manželka. „Jak si
můžeš být tak jistý?“
„Byla jsi už někdy trestaná?“ překvapil ji
protiotázkou Arnošt. „Myslím jako soudně, tedy trestně,
však víš co myslím.“
„Nebyla,“ připustila jeho choť. „To snad víš, tak
proč se tak pitomě ptáš?“
„No a to je naše hlavní zbraň,“ triumfoval její
manžel. „V tom to všechno vězí, protože já jsem taky
nebyl nikdy trestán! Soudy nerady posílají do vězení
141
netrestané lidi za majetkové delikty. V nejhorším případě
dostaneme jenom podmínku.“
„To není pravda,“ namítla Blanka. „U nás v
podniku jeden účetní ukradl dvě stě tisíc a dostal dva
roky nepodmíněně.“
„Protože byl blbý a nespolupracoval,“ ušklíbl se
Liška. „Jenomže já mám v rukávu další trumfy. Nejprve
spustíme účinnou lítost a u soudu musíme neustále tvrdit,
jak nás to mrzí. Potom okamžitě slíbíme náhradu škody a
podepíšeme splátkový kalendář.“
„Ty už to máš všechno takhle promyšlené,
Arnošte?“ podivila se Blanka. „Ty snad na podobné
lumpárny myslíš pořád.“
„Přesně tak, miláčku! Budeme nechutně bohatí!“
začal ji definitivně lámat manžel. „Koupíme si dům,
auto, konečně budeme moct mít i děti, které nebudou
vyrůstat v jedna plus jedna.“
„Viděl jsi někdy Amádea?“ překvapila ho náhle
otázkou zcela od tématu jeho žena. „Ten film od
Formana,“ upřesnila otázku, když viděla jeho nechápavý
pohled.
„Jasně, že jsem viděl Amádea,“ opáčil Arnošt.
„Každý normální člověk přece viděl Amádea, vždyť je to
v podstatě český film, akorát natočený za americké
prachy, což je podružné. Točil ho český režisér s
českými herci a natáčel se v Praze.“
„A pamatuješ si na tu scénu, kdy byl opilý
Mozart úplně bez peněz škemrat o práci u toho tlustého
pracháče?“ pokračovala ve vyzvídání Blanka. „Chtěl učit
jeho dceru a on ho vyhodil.“
„Jo, to byl hnus, jak ho ten parchant vyhodil na
ulici,“ vzpomněl si Lišák. „Kdyby ke mně přišel Mozart,
142
tak bych ho pozval na večeři a moji dceru by určitě učit
mohl,“ dodal s přesvědčením blbce, který si myslí, že
právě jeho život je důležitý.
„No tak vidíš,“ pokračovala jeho žena. „Každému
v kině bylo v tu chvíli určitě jasné, že ten pracháč je
parchant a chudák Mozart jim musel být sympatický.“
„No a co?“ pokračoval v nechápavosti její
manžel. „Vždyť je to jen film. Jasně že Mozart byl
kladňák a ten pracháč záporák, ale to snad každý
pochopil. Takhle se dělají filmy, miláčku. Vždycky tam
musí být kladné a záporné postavy.“
„Je tedy zajímavé, že v podstatě každý člověk,
kterého jsem kdy v životě potkala, se snaží žít tak, aby se
stal tím odporným pracháčem a nikdo se nesnaží žít tak,
aby se stal tím Mozartem,“ odtušila Blanka.
„A co jako?“ podivil se jejím úvahám Arnošt.
„Ty chceš, aby ze mě byl Mozart?“
„Nechci,“ ušklíbla se jeho žena. „Jen mě mrzí, že
nikdo už dneska nemá vyšší cíle.“
„O jakých vyšších cílech to mluvíš?“ ušklíbl se
Liška. „Nic takového neexistuje. Vyšší cíle se možná
dají vyčíslit vyšší částkou na účtu, ale jinak je to dost
iluzorní termín.“
„Třeba o ideálech, na kterých je třeba trvat,“
začala mu to vysvětlovat jeho žena. „Jako ten Mozart, až
do konce svého života se věnoval svému poslání, bez
ohledu na smrt.“
„Prosím tě, přestaň mě otravovat těmi svými
pitomými přirovnáními,“ sepjal ruce Arnošt. „Vidíš snad
tady někde piáno?“
„Nevidím,“ opáčila otráveně Blanka.
143
„Správně!“ pochválil její rezignaci manžel. „A
víš proč? Protože nejsem žádný Mozart. A i kdyby tady
to piáno stálo, stejně na něj neumím hrát, takže bereme
ty prachy a mizíme odsud.“ zakončil konverzaci a šel si
zabalit kufr. „Jakmile nám přijdou ty na účet, musí to jít
ráz na ráz!“
144
Kapitola sedmnáctá
Záchvěvy finanční motivace
Mezitím se v nedalekém krajském městě
rozhodovalo o dotaci na výstavbu bazénu ve sportovním
oddílu místní obce Vidlákovští Orli. Posudková komise
zasedla jako vždy na krajské radnici, přičemž jednou z
pozvaných byla i starostka von Trubens. Neměla to
jednoduché, protože musela obhajovat dotace své obce
před nechvalně známým hejtmanem Vymětalíkem. Ten
byl, jako ostatně každý politik, od přírody statečný a
čestný, přičemž jen v těch nejslabších životních
okamžicích občas pomyslel na osobní prospěch, z jeho
funkce plynoucí.
K těmto nejslabším životním okamžikům však
docházelo s trapnou pravidelností měsíc co měsíc,
protože pan hejtman Ištván Vymětalík byl ve skutečnosti
neuvěřitelný buran a primitiv, který se na svou pozici
dostal jedině díky příbuzenskému vztahu s ministrem
průmyslu a obchodu. Blaho obyvatel mu bylo ukradené a
politiku považoval pouze za činnost prospěšnou jeho
nenasytné kapse. A jako každou středu i onen pošmourný
den ledabyle zahájil pravidelné investiční řízení, o jehož
řízení měl mimochodem jen velmi mlhavé představy.
„Můžete mi někdo připomenout, proč jsme se
tady dneska sešli?“ zeptal se členů rady hned po vstupu a
zaujal své místo v čele stolu. „Nemám moc času, tak to
nebudeme protahovat.“
145
„Jistě pane hejtmane,“ vyhrkla servilně
sekretářka. „Sešli jsme se kvůli hlasování ohledně
dotačního projektu na výstavbu krytého bazénu v obci
Vidlákov.“
„Můžete mi říct, který blbec navrhl, aby obec se
stovkou obyvatel měla krytý bazén?“ křikl na ni hejtman.
„To už se jim nechce koupat se doma? To jsou jim ty
jejich vlastní bazény na zahradách malé?“
„Já nevím, pane hejtmane,“ bránila se sekretářka.
„Tento dotační projekt navrhla přímo starostka
Vidlákova, paní Beatriz von Trubens!“
„Paní starostka Beatriz by se měla více nežli o
výstavbu krytých bazénů starat raději o to, aby někdo
konečně pokryl ji,“ odfrkl si hejtman.
„No dovolte, pane hejtmane!“ vykřikla dotčeně
madam von Trubens. „Já jsem na tomhle zasedání taky,
to vám vůbec nevadí?“
„Pardon, paní kolegyně, to byl jenom takový
nejapný vtip,“ zamžoural překvapeně krátkozraký
Vymětalík, který ji v řadě přísedících přehlédl.
„Samozřejmě vím, že tady jste, pokouším se jen odlehčit
atmosféru žertováním.“
„Tohle jste ale trošku přehnal, pane hejtmane,“
pokračovala uraženě starostka Beatriz. „Do mého
soukromého života vám nic není.“
„Dobře! Necháme zbytečných řečí o tom, kdo co
přehnal a raději se zaměříme na dnešní program,“ začal
zběsile listovat Vymětalík v zápise z minulé porady „Tak
co nám k tomu řeknete, paní kolegyně. Má vaše obec
dost peněz na spolufinancování podobné akce?“ šikovně
se nelehkou otázkou vyzul z trapné situace.
146
„Vlastní peníze nepotřebujeme,“ chytila se
finančního tématu starostka. „Je to veřejný zájem a na
ten se vždy najdou peníze ze strukturálních fondů. O
spoluúčast už se postará místní podnikatel pan Severýn.
Patří mu místní tělovýchovná jednota, pod jejíž
hlavičkou bazén postavíme.“
„Podle mě je to blbost,“ nalil si mezitím kávu z
plastové termosky pan hejtman. „Veřejný zájem dneska
nikoho nezajímá. Peníze by se měly vynakládat na
ziskové investice.“
„ROP ale tvrdí něco jiného,“ upozornila pana
hejtmana první tajemnice podvýboru, která dělala zápis.
„Podle něj je veřejný zájem na prvním místě v
bodovacím systému přidělování dotací.“
„Co je to za kreténa, ten Rop, to je nějaký chytrák
z účtárny? Takového pitomce my si tady platíme, aby
nám ještě kecal do investic? Nechám ho okamžitě
vyhodit, toho neschopného byrokrata!“
„ROP znamená Regionální operační program,
pane hejtmane,“ opáčila zaraženě paní tajemnice, sedící
vedle něj. „A regule toho programu tvrdí něco jiného.“
Následovala chvíle ticha.
„Samozřejmě vím, co je to ROP,“ zasmál se
nervózně hejtman. „Ale ani Regionální operační program
nemůže rozhodovat o investicích podporujících rozvoj
malých obcí. To je zcela v gesci kraje,“ spustil svou
oblíbenou naučenou frázi, kterou používal vždy, když se
ocitl v koncích.
„To není v gesci kraje,“ upozornila ho znovu paní
tajemnice. „Jedná se o státní dotaci s dozorem
ministerstva pro místní rozvoj. Mohli bychom se dostat
do rozporu s definicí indikátorů projektu.“
147
„Tak to raději necháme být,“ vyděsil se hejtman,
který neměl ani ponětí, co to je definice indikátorů. „Já
se na ty byrokratické obstrukce můžu vysrat, čert aby se
v tom guláši vyznal,“ mávl nad tím rukou po chvíli
přemýšlení a nalil si z termosky další kávu. Zatímco pil,
nastalo bezradné ticho.
„Mohla bych pokračovat?“ zeptala se starostka
Beatriz po chvíli všeobecného mlčení.
„Jistě. Tak nám to pěkně vysvětlete,“ pokynul
blahosklonně hejtman Vymětalík směrem ke starostce
von Trubens a natáhl si nohy pod stůl.
„Je to výborný projekt na podporu obce,“
rozohnila se zainteresovaná zastupitelka. „Pan podnikatel
Severýn jistě ocení, když se statutární město postaví za
jeho projekt. Ten bazén totiž pomůže nejen naší
tělovýchovné jednotě, které jde hlavně o děti, ale přiláká
další investory, kteří také nebudou šetřit na výdajích. A
to by vás mělo určitě zajímat!“
„Jak to myslíte?“ zeptala se všetečně paní
tajemnice. „Co myslíte tím, že by nás to mělo zajímat.
My tady žádné náznaky korupce netrpíme.“
„To bylo jistě míněno jen eufemicky, že mám
pravdu?“ briskně zasáhl pan hejtman, který proti
drobným náznakům korupce nic neměl. „Zajímat by nás
to mělo především z pohledu rozvoje menších obcí.
Žádné osobní zájmy nepřipadají do úvahy.“
„Správně je to eufemisticky, pane hejtmane,“
opravila ho samolibě paní tajemnice. „Nemůžete si cizí
slova při skloňování libovolně zkracovat.“
„Samozřejmě, že se to správně vyslovuje
eufemicky, jak řekl pan hejtman,“ servilně hetmanovi
podlezla paní sekretářka, přičemž na slovo eufemicky
148
dala důraz. Měla k tomu důvod, paní tajemnici ze srdce
nesnášela.
„Je to eufemisticky, ty krávo!“ ztratila nervy paní
tajemnice. „Vždyť ty ani nevíš co to znamená!“
„Pojďme se raději vrátit k původnímu tématu,“
navrhl zmateně pan hejtman, který se v nastalé diskusi
začínal pomalu ztrácet. „Prosím paní starostko,
pokračujte.“
„Děkuji,“ upravila si nervozitou propocené šaty
paní Beatriz a pokračovala podle předem připravených
deklamací. „Výstavba bazénu rozhodně přinese prospěch
celému regionu. Zřídíme tam plavecký oddíl a bazén by
mohl přilákat i nějaké turisty do našeho hotelu.“
„Myslíte do hotelu pana Severýna?“ skočila jí do
řeči paní tajemnice.
„Jistě,“ odsekla starostka. „A možná jsem už to
několikrát naznačila, ale pana podnikatele bude jistě
zajímat, kdo jeho záměr podpořil a kdo byl celou dobu
proti!“ vytasila se s poslední významnou politickou
kartou.
„Za svou osobu to schvaluji,“ ušklíbl se hejtman,
protože vytušil šanci na malou domů. „S místními
významnými zaměstnavateli je třeba dobře vycházet. To
tady snad chápeme všichni.“
„Pane hejtmane, vy sám to ale jen tak jednoduše
schválit nemůžete,“ upozornil hejtmana jeho zástupce
Josef Rambousek a bývalý hejtman. „Podle pravidel
operačního programu to musí schválit celá rada
hlasováním. Takhle jsme to přece na radě nikdy nedělali,
aby rozhodoval jeden člověk a ostatní mu to podepsali.“
„Takhle se to tady dělalo vždycky, Pepíku, nebo
už si to nepamatuješ?“ obořil se na něj Vymětalík. „Ty
149
sám jsi schválil nejméně dvě desítky podivných projektů.
A jen tak mimochodem, mohl bys nám vysvětlit, jak je
možné, že vlastníš čtyři činžovní domy v centru města?“
„To jsi přehnal, Ištváne,“ urazil se jeho zástupce.
„Hlasovala o tom celá rada, že jsou to domy určené k
demolici. Nemůžu za to, že když jsem je odkoupil, statik
zjistil že jsou úplně v pořádku a mohou se dál
provozovat. Chtěl jsem městu jen pomoct,“ dodal, čímž
vyvolal v polovině rady několik záchvatů kašlání.
„Tohle ti nikdo nevěří,“ vysmál se mu Ištván. „Ty
domy byly zánovní a každý to tady ví!“
„Ty taky nejsi úplně křišťálový, Ištváne,“ vrátil
mu to jeho předchůdce. „Zejména tvoje jasnozřivost,
která ti umožnila koupit pole, na kterých se za půl roku
měla stavět dálnice, je obdivuhodná.“
„Všichni ven!“ rozčílil se hejtman. „Zůstane tady
jenom Pepa a Beatriz. Vy všichni si běžte po své práci a
dneska už vás nechci vidět!“
Celá rada rozpačitě opustila hejtmanovu kancelář
a znovu se rozhostilo ticho.
„Poslouchej, Pepíku, proč jsi takový debil?“
zeptal se po chvíli mlčení unaveným hlasem Ištván svého
zástupce. „To musí každé ucho vědět, co se tady peče?“
„Sám jsi začal,“ ušklíbl se bývalý hejtman
Rambousek.
„Jenomže teď jsem hejtman já, chápeš to?“ začal
rozhazovat rukama Ištván. „Když jsi byl hejtman ty, taky
ses s nikým nemazal.“
„To bylo něco jiného,“ bránil se asertivně
Rambousek. „Já jsem ty činžáky nutně potřeboval. Mám
velkou rodinu a velké výdaje.“
150
„Žijete s manželkou sami, máte jenom psa,“
podivil se Ištván.
„Je to náročný pes,“ trval na svém jeho zástupce.
„Nemůžeš po něm chtít, aby strávil svůj život v jednou
podělaném bytě. Potřebuje rozlet, tak jsem koupil ten
činžák, aby se mohl proběhnout po chodbách. A ty
ostatní činžáky už prostě byly jenom součástí širší
smlouvy.“
„No dobře,“ zabručel Vymětalík. „A teď vypadni,
potřebuji ještě probrat tady s paní starostkou tu záležitost
s bazénem.“
Jeho zástupce se tedy raději vypařil a rozhovor
pokračoval.
„Poslyšte, paní Beatriz, vypadáte dobře,“ otočil se
starý chlívák Ištván k madam Beatriz. „A pak že v
politice nejsou pěkné ženské.“
„Děkuji, pane hejtmane,“ pokusila se o zapýření
starostka, ale to jí už asi tak dvacet let nešlo.
„Ale my raději přistoupíme hned k věci,“ obrátil
ihned list pan hejtman. „Nezdá se vám, že pan podnikatel
to s tím veřejným prospěchem v přihlášce trošku
přehání?“
„To je normální,“ bránila svůj budoucí zdroj
nelegálních příjmů paní starostka. „Je to jako s
životopisem. Když budete mluvit pravdu, nikdo vás
nezaměstná. Musíte tam napsat, že ovládáte tři světové
jazyky a umíte programovat, jinak skončíte mezi
vyřazenýma už v prvním kole.“
„To mi nemusíte říkat,“ zasmál se hejtman, který
si svůj životopis taktéž před lety vylepšil o zfalšované
státnice z angličtiny. „Nezajdeme ke mně do kanceláře?“
navrhl.
151
„Ráda,“ usmála se madam Beatriz a vzala si z
věšáku kožich a kabelku. Další jednání pak pokračovalo
v soukromí kanceláře pana hejtmana.
„Poslouchám,“ usadil hejtman návštěvu do křesla
a začal se hrabat v baru.
„Podnikatelský záměr pana Severýna může obci
jedině přispět,“ převzala iniciativu starostka, zatímco
hejtman kontroloval své zásoby. „Krytý bazén navíc
může přitáhnout do obce i nějaké sportovní akce.“
„To jsou strašné kecy, víte o tom?“ brblal
hejtman při inventuře baru. „Tak ven s tím, co za tou
kulišárnou vězí?“
„Nic za tím nevězí,“ zapřísahala se paní starostka.
„Všechno je naprosto transparentní.“
„To vykládejte své babičce,“ okamžitě ji kalným
okem prohlédl zkušený pan Vmětalík. „Mimochodem, co
si dáte?“ zeptal se jí.
„Dala bych si něco míchaného,“ zamyslela se
hluboce paní starostka. „Nechám se překvapit.“
„Co takhle gin s tonikem?“ zeptal se při hledání v
záplavě lahví. „Mám tady ještě nějaké koňaky i
skotskou, ale podle mě je na tvrdý alkohol ještě brzy.
Tedy samozřejmě pokud souhlasíte?“
„Může být,“ uvelebila se v pohodlném křesle
madam Beatriz. „A čím mě překvapíte dál?“
„To se ještě uvidí,“ začal si hrát na seladona
Vymětalík a vytáhl vypulírované sklenice. „Chcete mi
říct, že celá ta akce s bazénem nemá žádné pozadí? To se
mi nechce věřit.“
„Máte super boty,“ pochválila ho mezitím Beatriz
aby odvedla řeč, když hejtman přecházel od baru ke
152
stolu. „To je pravá kůže? A taky jsou velké, určitě máte
nejméně jedenáctky.“
„Přesně tak! Říká se, že čím větší noha, tím větší
pánská chlouba,“ začal s ní nepokrytě flirtovat
Vymětalík. „A víte co si myslím? Podle mě to není jen
pouhá pověra,“ dodal a nalil dvě vrchovaté skleničky.
„Jenomže podle mě to pověra je,“ zasmála se paní
starostka a tu svou vypila téměř najednou. „Leda že
byste mě přesvědčil o opaku,“ mrkla na něj.
Pan hejtman jí dolil a potom si oba přiťukli. A
aby jako chlap neztratil tvář, vypil Vymětalík po té první
vrchovaté sklenici tu druhou téměř na ex.
„Tak obecně rozměrově to určitě platí,“ zadumal
se po vypití Ištván. „Čím větší živočich, tím větší
parametry končetin i jiných částí těla. Třeba takový penis
vorvaně je určitě větší, než penis kokršpaněla.“
„Tak to je bez debat,“ rozesmála se starostka
takovému přirovnání. „Podle mě má vorvaň ten svůj
penis delší, než jak je dlouhý celý kokršpaněl od ocasu k
čumáku.“
„To je možné,“ přisadil si hejtman. Potom se oba
dva několik minut smáli a při tom zvládli třetí dávku
míchaného drinku.
„Zajímavé je, že nohu má zase větší ten
kokršpaněl,“ napadlo po chvíli pana hejtmana. „Kdo by
to řekl.“
„To je fakt,“ zasmušila se starostka. „Takže to
bude asi blbost. A poslouchejte, nebudeme si tykat?“
„No dobře, ty moje broskvičko, ale teď necháme
zbytečných řečí a přejděme hned k věci,“ odložil láhev
hejtman. „Když dotační žádost toho Severýna podpořím,
co z toho budu mít?“
153
„Dostaneš motivační dopis, Ištváne,“ přešla tedy
k tykání i paní starostka.
„Jaký motivační dopis máš na mysli?“ hrál
překvapeného hejtman. „Nějaký takový pochvalný dopis
s diplomem, jaké dostávají malé děti?“
„Nedělej si srandu! Dostaneš dopis, ve kterém
bude smlouva, která v případě získání dotace zajistí tvé
poradenské firmě desetiprocentní podíl za řízení celé
akce,“ usmála se paní starostka. „A ty myslím podobnou
firmu vlastníš, nemám pravdu?“
„Možná vlastním, možná nevlastním,“ zamrkal na
ni hejtman. „Člověk dneska už kolikrát ani neví, co
všechno mu vlastně v jeho království patří.“
„Takže když už si asi minutu tykáme, jde o
pozemky,“ připustila starostka. „Aby se ten bazén mohl
postavit, bude třeba převést několik set hektarů půdy z
orné na stavební.“
„Já věděl, že za tím něco je,“ zaradoval se
hejtman, protože tohle byl svět, kterému rozuměl. „Sám
se taky v této oblasti trošku angažuji, takže se určitě
domluvíme.“
Mimochodem motivační dopis většinou vypadá
úplně jinak, než si ho běžný občan představuje. Lidé
bývají přesvědčeni, že tyto dopisy musejí být velice
tlusté až nadité, překypující množstvím bankovek. To
není pravda, takhle se korumpovalo v pravěku. Většinou
je v nich jen smlouva na poradenskou činnost.
Pan hejtman nakonec svůj motivační dopis dostal
a tím i povinný desátek při převodu půdy, jejíž hodnota
se zapsáním do katastru jakožto stavební parcela
zdesetinásobila. Dotace tedy byla krajem podpořena a
154
Ministerstvo nemělo důvod k tomu, aby státní dotace na
výstavbu bazénu nebyla vyplacena.
Kdo chce kam, pomožme mu tam. Nakonec tedy
nevyhnutelně došlo k tomu, že celá dotace byla
vyplacena na účet pana Lišky, aniž by o tom kdokoli ze
zúčastněných stran věděl. Tedy kromě Policie, ta se to
dozvěděla v podstatě ihned díky jednomu nečekanému
telefonátu.
155
Kapitola osmnáctá
Když se chůze mění v klus
Všude na světě je krásně, zejména když zrovna
potřebujete zmizet. To jsou potom i slovenští bratia
každému čehůnovi dobří. Mezi základní vlastnosti české
a slovenské policie totiž patří, že i když máme v podstatě
společný jazyk, domluvit se nedokážeme. Slovně sice
ano, ale pocit bývalé křivky je často silnější, není tedy
divu, že mezinárodní komunikace občas vázne na
nejrůznějších maličkostech, projevující se zejména v
drobných naschválech. Tento zvláštní jazykový problém
doposud nebyl zjištěn nikde na světě.
Pan Liška ovládal pouze jazyk český a několik
nadávek v jazyce romském, takže se rozhodně nedal
považovat za polygota, ale myslel si, že umí mluvit i v
jazyce slovenském. Domluvit se samozřejmě dokázal a
navíc se i komicky snažil o slovenský přízvuk, což
vyvolávalo v jeho okolí spoustu veselí, ale o plynné
slovenštině nemohlo být řeči. Ve skutečnosti jenom
přehnaně často používal v hovoru změkčovadla a myslel
si, že to z něj automaticky dělá Slováka.
Pan Liška vystoupil z letadla v Bratislavě v osm
hodin ráno místního času a strašně se mu chtělo spát, z
pocitu nesmírné únavy. Na vině nebyl časový posun,
žádný totiž není, do Bratislavy je to hodina letu, ale
hlavně jeho strach. Tak strašně se bál havárie, že nebyl
schopen na nic jiného myslet a celou cestu kontroloval
156
motory. Podobné vnímání vlastní důležitosti je
mimochodem běžné u většiny zlodějů.
Jakmile dorazil taxíkem do hotelu, všiml si
nějakého chlápka, který na něj zíral. Otočil se k němu
zády, ale on mu zaklepal na rameno. Byl to Franta
Koleňák, mistr z dílny pana Severýna, kde mu před
nedávnem opravovali jeho vůz.
„Co tady děláte, pane Liško?“ podivil se nahlas
Franta, který byl po deseti letech šetření s rodinou na
první dovolené v zahraničí. I on se z jazykových důvodů
rozhodl pro Slovensko. „Vlastně Arnošte, říkal jste že
vám tak máme říkat, že? To je překvapení, co? Vy jste
tady taky na dovolené?“
„Neviem, ja asi nie som ten, kto si asi myslíte že
som,“ zkoušel to se svou chabou slovenštinou Liška, ale
neuspěl.
„Ale no tak, to jsem přece já, pamatujete si na
mě?“ plácl ho znovu po zádech ten bodrý chlapík.
„Dělám v autoservisu u pana Severýna, vždyť jste si u
nás nedávno měnil gumy.“
„Á, tak to jste vy,“ zakašlal pan Liška a rozhlédl
se kolem, jestli je někdo neposlouchá. „Máte úplnou
pravdu, já jsem tady taky na dovolené, ale na takové
utajené dovolené. A jak se máte vy?“
„Mám se super!“ zaradoval se Koleňák, že našel v
cizině kamaráda. „Hotel je skvělý a výlety ke Zlatým
pieskom namakané. No to je paráda, můžeme společně
grilovat! Kdepak máte svou rodinku?“
„Přijede za mnou,“ mumlal trenér a znovu se
rozhlížel kolem. „Manželka by měla přijet koncem týdne,
ještě má nějakou práci.“
157
„A kde máte zavazadla?“ pokračoval se vyzvídání
žoviální Franta. „To jste jen tak nalehko?“
„Zavazadla už mám v hotelu,“ opáčil roztržitě
Liška. „Promiňte, zapomněl jsem vaše jméno.“
„Franta Koleňák, vlastní rukou,“ zasmál se Franta
a podal mu ruku. „Nebudeme si tykat?“ navrhnul. „Jo a
nikdo tě nezpovídá, brácho, vždyť si jenom povídáme.
Dva krajané v drsné cizině.“
„Tak jo,“ souhlasil bezradný Liška, který si s
vlezlým krajanem nevěděl rady. „Já jsem nějaký Arnošt,
Franto.“
„Vždyť já vím,“ pokračoval Koleňák v žoviálním
tónu. „Jo hele, večer grilujeme na letní zahradě, tak se
zastav. Když přineseš lososa, nebudu se zlobit, ale
obyčejné klobásky taky postačí.“
„Tak jo, přijdu rád,“ přijal pozvání Arnošt.
„Přinesu nějaké klobásky a jen tak mimochodem, jsem
druhý nejlepší kuchař na světě.“
„A kdo je ten nejlepší?“ zajímal se Franta.
„Je to maestro Hlad, tak nějak se prý jmenuje,“
prozradil mu Liška pointu svého jednoduchého fóru a
oba se zasmáli. „Když nebudete od rána jíst, možná vám
to bude i chutnat.“
„Tak to je super, ale hlavně nezapomeň i na něco
k pití,“ připomněl mu Koleňák. „Když já se nenapiju, tak
vůbec nejsem vtipný.“
Asi by ti měl někdo říct, že mezi vtipností a
směšností je velký rozdíl, pomyslel si Liška. Nahlas však
řekl jen: To je super nápad, určitě se něco vhodného
najde.
158
„Hlavně ať to není barevné,“ poručil se Koleňák.
„Když přineseš slivovici, bude to skvělé, ale jinak piju i
vodku.“
Po tomto náhodném setkání se pan Liška
bezelstně ubytoval a večer vyrazil na setkání s novým
kamarádem, jak bylo domluveno. Na letní zahradě za
hotelem, kde bylo vedle bazénu vyhrazené místo pro
venkovní posezení, se v létě konaly každý večer společné
grilovací párty. Tím byl místní hotel vyhlášený a
dokonce i bar měl otevřeno na zahrádku.
„Ten blbec Severýn má doma nějaké problémy s
Policií,“ prozradil panu Liškovi Franta už při druhé
skleničce. „Prý má něco společného s rozkrádáním
dotací. Alespoň se po dědině říká, že chtěl stavět nějaký
bazén, ale všechny peníze ukradl.“
„On má i stavební firmu?“ předstíral nechápavost
Liška, i když moc dobře věděl, kudy vítr fouká. „To jsem
nevěděl, myslel jsem, že má jenom hotel, autoservis a ten
fotbalový klub. Proč by něco stavěl?“
„Co blbneš?“ spustil s plnými ústy Koleňák.
„Ukradl ty peníze přes nějakou státní dotaci, nebo co to
je. Všichni vespolek to ví! A on se teď tváří, že žádné
peníze nemá, že ho prý ho taky někdo okradl.“
„To musel být hajzl,“ ulevil si pokrytecky Liška.
„Takhle okrást kamarád kamaráda, lidi se dneska neštítí
ničeho.“
„Jak víš, že ho okradl jeho kamarád?“ podivil se
Franta. „Co když si to všechno vymýšlí?“
„Nevím,“ připustil Liška. „Jenom tak hádám.
Člověka napadají různé myšlenky.“
„Tak nehádej a nalij nám ještě po kalíšku,“
poručil si Franta. „Když už jsi mě pozval, tak budeš
159
muset počítat s pořádným odlivem kořalky,“ upozornil
ho hned dopředu na svůj neblahý koníček.
Pan Liška naléval a Franta se mezitím dostal do
filozofické nálady. Měl to ostatně i v povaze, otec ho v
dětství bezdůvodně mlátil každý večer, takže filozofie
byl jediný způsob, jak ses tím vyrovnat.
„Hele, podle mě to není žádná hanba, když tě
občas zašijou. Taky jsem seděl ve vazbě, kamaráde,“
pochlubil se mu. „Proto Severýna nijak nesoudím, život
je totiž pes. Sice jsem strávil ve vazbě jenom pár dní, ale
to je pro každého.“
„Vážně?“ podivil se Liška. „A jak se ti to stalo?“
„To je super příběh,“ rozohnil se Franta. „Dělal
jsem si srandu z naší pitomé pošťačky. A ta trubka, místo
aby se zasmála, tak omdlela. Myslela si, že jsem lupič,
chápeš to?“
„A co jsi jí udělal?“
„Nic, jenom jsem na ni namířil falešnou zbraň a
řekl jí, že tohle je přepadení,“ naklonil se k němu Franta.
„Byl to banán, ty vole, někteří lidi prostě nemají smysl
pro humor.“
„Já ji docela chápu,“ zasmušil se Liška. „Takový
humor mi přijde dost divný.“
„Chlapi, ja som bol taktiež vo vëzbe,“ naklonil se
k nim jeden z hostů, který seděl naproti a celou dobu je
poslouchal. „Raz takto večer chčijem z mosta a zrazu
vidím, že dole stojí nejaký chlap a ja mu chčijem rovno
na hlavu. A on len tak vystrčil dlane smerom hore, či
neprší. Tak sa mu hneď hlasno ospravedlňujem: Ty
debile, čo sa tu motáš pod tým mostom! Človek sa
nemôže ani v pokoji vychcat! A on to bol policajt,
vybehol hore a zavrel ma za verejné pohoršovanie.“
160
„Tak to jsi měl smůlu,“ konstatoval s pochopením
Liška. „Pochcání policajta je těžký zločin. Tedy
samozřejmě pouze v případě, pokud neměl oblečenou
služební pláštěnku,“ pokoušel se dodatečně zavtipkovat.
„Žiadnu pláštenku nemal, iba mokru čapicu,“
zasmál se Slovák při té vzpomínce. „Dodnes na to
spomínam!“ dodal a sám se své příhodě zasmál.
Zasmáli se i ostatní a zatímco manželky a děti po
chvíli odešly do svých pokojů, chlapi pokračovali v
konzumaci, jak je na Slovensku národní povinností.
„Hele já se ti tedy přiznám, když jsi takový
kumpán, ale nesmíš to nikomu říct,“ naklonil se opilý
Liška k Frantovi, aniž by mu v jeho stavu docházelo, že
když sám neumí držet jazyk za zuby, chtít to po druhých
je hovadina. „Ty peníze jsem Severýnovi zčernil já.
Normálně jsem mu je vytuneloval. Stejně by je utratil za
hovadiny, tak co.“
„No teda! Ale ten parchant Severýn si to
zaslouží,“ zamyslel se Franta. „Alespoň máš něco do
začátků, abys rozjel podnikání.“
„To není špatný nápad, jenomže s čím?“ zadumal
se podnapilý Arnošt. „Trh je už podnikatelů plný. Každý
blbec dneska podniká, takže není žádný prostor pro nové
firmy.“
„To jsou všechno strašné kecy, já o tom něco
vím,“ chlubil se Franta svými vědomostmi řadového
opilce. „Každý den vznikají nové firmy. Kdybych měl
balík jako ty, začnu okamžitě podnikat se zdravím.“
„Já se hodně zajímám o zdraví,“ lhal podnapilý
Liška, aby se dozvěděl víc. „A co tím přesně myslíš?“
„Myslím tím prodávat pitomcům zdravou výživu,
nějaké ty bio produkty a potravinové doplňky, to dneska
161
letí,“ prozradil mu Koleňák. „Můj strýc měl firmu s
potravinovými doplňky a vydělal na tom hromadu peněz.
Dodával i do lékáren.“
„To mě zajímá,“ ožil Liška. „A co jim tam jako
dodával?“
„Vyráběl
například
ženšenové
tabletky,“
překvapil ho Franta hlubokou znalostí východní
medicíny. „Šly výborně na odbyt. Pojmenoval je Sibiřský
ženšen, protože Sibiř je daleko.“
„A kde sehnal ženšen?“ podivil se Liška.
„Vyráběl ho normálně z petržele, ty vole, ten je
levný,“ vysmál se jeho naivitě Koleňák. „Vzal petržel a
umlel ho se slupkami od brambor, to je nejlepší
kombinace, protože to páchne zeminou. Lidi to kupovali
po tuctech. Sibiřský strouhaný ženšen měl obrovský
úspěch a nikomu tím neškodil.“
„To je dobré,“ rozesmál se Liška. „To by mě
nikdy nenapadlo.“
„Navíc to není všechno,“ chlubil se Franta svou
zločineckou přízní. „Ten pacholek vyráběl i mořskou
vodu. Voda byla z kohoutku a jako mořskou sůl používal
tu posypovou z Hornbachu. Nikdo ze zákazníků to
nepoznal a kupovali ji jako diví.“
„Klamání zákazníků mu nic neříká?“ zamračil se
naoko Arnošt a oba se rozesmáli.
„Jasně že ne! Je to souboj intelektů,“ poučil ho
Koleňák. „Žádné klamání zákazníků neexistuje, to je
výmysl médií. Existuje pouze šizení blbců, což je úplně
jiná liga, kamaráde. V tomhle kšeftu nesmíš mít žádné
morální zábrany, protože blbci jsou zrozeni k ošizení.“
162
„Ale někdo to nakonec poznal, ne?“ vyzvídal
Liška, kterého toto téma zaujalo. „Neříkej, že mu taková
drzost prošla.“
„Ze zákazníků to nepoznal nikdo, ale laboratoř
České obchodní inspekce jo,“ připustil Franta. „Ti se
štourají ve všem.“
„A jak to nakonec dopadlo?“ vyzvídal jeho nový
kamarád. „Měl s tím nějaké problémy?“
„Zavřeli ho za veřejné ohrožení,“ ušklíbl se
Koleňák. „To je neskutečné, jaké klacky dneska stát
dokáže podnikatelům házet pod nohy.
„Je to možné?“ rozčílil se spolu s ním Liška. „Tak
on přijde na trh s novým produktem a oni ho ještě
zavřou? To horší než za komančů! Kde je ten
kapitalizmus volné soutěže?“
„No, kus pravdy měli,“ zasmušil se Franta.
„Způsobil úplavici v celé čtvrti, tak ho někdo práskl
fízlům. Ale to ještě neznamená, že je to nějaká svině.
Prostě se jen snažil přežít.“
„Hele, doufám že mě taky nepráskneš, když jsem
ti to prozradil s tou dotací?“ vyjádřil své obavy Liška,
když se spolu loučili.
„Samozřejmě že ne, kumpáne,“ zalhal Franta a
odpotácel se do svého pokoje. „Nikdy v životě jsem tě
neviděl a o žádných penězích nic nevím.“
Jenomže jak už to tak na světě chodí, Franta
Koleňák Lišku ihned po návratu z dovolené práskl na
Policii. A i když je policie v České republice líná jako
veš, oznámení řešit musela alespoň telefonátem na
Slovensko a pan Liška byl zanedlouho sledován. Ne že
by policie ve Slovenské republice byla méně líná než ta
163
naše, ale především z toho důvodu, že na Čehůna si
Slovák posvítí i kdyby neměl jít v noci spát.
Den nato pan magistr Arnošt Liška opustil hotel a
založil si na Slovensku novou firmu. Nazval ji Slovakia
Healt, přičemž to druhé slovo si našel ve slovníku.
Skutečnost, že magisterský titul získal jako učitel
tělocviku zcela zamlčel. Když pár dní nato přijela jeho
manželka, které bylo nakonec jejího manžela líto.
„Mám skvělý podnikatelský záměr,“ začal ji
ihned do svých plánů zasvěcovat Liška. „Mám výborný
kontakt na prodej léčiv. Představ si, že dodavatelům stačí
získat osvědčení a potom už je nikdo nekontroluje. Budu
těm pitomcům prodávat tabletovanou sádru jako
Acylpyrin. Stejně je to všechno placebo!“
„Dělej si co chceš, ale mě do toho netahej,“
opáčila jeho žena, jako by tušila co se blíží. A ona to
doopravdy tušila, protože telefonát na Policii České
republiky s udáním zpronevěry dotace měla na svědomí
ona. „Tohle nemůže dobře dopadnout,“ dodala a začala si
vybalovat věci. Nakonec se ukázalo, že s tím sýčkováním
neměla pravdu, protože právě její telefonát jim nakonec
zachránil kůži.
Pan Liška začal na Slovensku podnikat tak, že si
podal několik inzerátů do místních novin. Živnostenským
listem se příliš nezatěžoval, stejně neměl v úmyslu platit
daně. Zanedlouho však zjistil, že inzeráty nejsou příliš
dobrý nápad, tak si nechal vytisknout letáčky a obcházel
s nimi všechny lékárny v Bratislavě osobně. To už
fungovalo lépe a několik lékárníků si dokonce objednalo
zkušební vzorky.
Aniž by to však věděl, slovenská Policie ho začala
sledovat už pár dní po zahájení živnosti, a to na popud
164
české Policie i Lékařské komory. Zanedlouho pan Liška s
překvapením zjistil, že mu bankomat odmítá vydat
pravidelnou denní dávku bankovek a po třetím pokusu
mu dokonce spolkl i kartu samotnou. Samozřejmě si šel
okamžitě stěžovat k přepážce a věci ohledně jeho
svobody nabraly rychlý spád.
„Vy ste pán magister Líška?“ zeptal se ho
přepážkový zaměstnanec a civěl do počítače. „Máme
tuná s vami dajaký problém.“
„Ano,“ opáčil překvapeně bývalý trenér. „Ale
nejmenuji se Líška, ale Liška, čte se to s měkkým a
krátkým i, chápete to?“ poučil ho.
„Sám si s mäkým a krátkym,“ zamumlal si pro
sebe úředník a podíval se na monitor. „Máte zablokovaný
účet, viete to?“ zeptal se ho po chvíli dalšího civění
nahlas.
„No to teda nevím,“ osopil se na něj novopečený
pan podnikatel. „Zavolejte mi okamžitě vedoucího
pobočky!“
Úředník poslušně zvednul telefon a tlumeným
hlase asi dvě minuty něco naléhavě vysvětloval do
sluchátka. Potom volal ještě na jedno číslo a dával si
pozor, aby ho Liška neslyšel. Všechny tyto varovné
příznaky ovšem náš smutný hrdina ignoroval.
„Pán vedúci vás očakáva,“ dostalo se Liškovi po
chvíli telefonování chladné odpovědi od úředníka.
„Musíte hore po schodoch a tretie dvere vľavo.“
Kdyby ten pitomec Liška pochopil závažnost
situace, peníze obětoval a raději okamžitě odešel, mohl
se vyhnout následujícím peripetiím. Mohl si založit nový
účet, ale to ne, on musel ztropit skandál. Drze nakráčel
přímo k vedoucímu pobočky a začal po něm řvát. Hned
165
nato byl ochrankou převezen na bratislavskou policejní
stanici, kde to Čehůni nemají lehké.
Nakonec Lišku zatkli už po dvou týdnech
podnikání a to bylo jeho štěstí, jelikož nestačil napáchat
žádnou větší škodu. Jeho manželku si dokonce ani
nepozvali k výslechu, protože byla už od prvního dne
vyšetřování díky svému telefonátu vedena jako svědek.
Jenom většina peněz z oné dotace už se nikdy nenašla, i
přesto, že jakési pokusy o jejich vypátrání učiněny byly.
Zmizely v džungli bankovních převodů a následných
výběrů a uložení jinde. Jak už to tak chodí, darebáci jsou
vždy nejméně o krok před policií.
166
Kapitola devatenáctá
Teorie zhnusení
Všechno zlé je k něčemu dobré, tak zní moudrý
odkaz našich předků. Když se nad tím člověk zamyslí, je
skutečně obtížné s touto geniální myšlenkou nesouhlasit.
Ten neznámý filuta, který ji za starých dávných časů
prohlásil, musel být skutečně všemi mastmi mazaný
protože jinak to ani nejde. Kupříkladu, když vám parní
válec rozdrtí nohy, tak zcela jistě v budoucnu ušetříte za
boty. Také ověřená diagnóza rakoviny žaludku má své
výhody, ve většině restaurací máte hned vybráno.
Jenomže takové pindy jsou vám ve skutečném životě
málo platné. Zlé jednou provždy zůstává zlým, i
kdybyste vymysleli tisíc vtipných odpovědí.
„Haló, můžete mi někdo říct, co se tady děje?“
zaťukal pan Liška na zrcadlo ve vyšetřovací místnosti.
Tušil, že za zrcadlem ho pozoruje několik zvědavých očí
a v tom měl pravdu. Na zadrženého Čehůna se přišli
podívat všichni z Útvaru pro odhalování organizovaného
zločinu. „Je tam někdo?“ ťukal dál na lesklé sklo, čímž si
ovšem mnoho nepomohl.
„Počúvaj Lišiak, čo ty tuná vystrájaš?“ otevřely se
dveře a do místnosti vkročil vysoký muž s kapitánskými
výložkami. „To sklo tu nie je na ťukanie.“
„A vy jste kdo?“ zeptal se ho zaraženě zadržený,
protože ho náhlý kapitánův vstup i jeho hulvátský projev
překvapil. „A proč mi tykáte?“
167
„Ja sa volám Pálfy a budem ti tykať kedy sa mi
bude chcieť,“ poučil ho pan kapitán. „A ty mi budeš
vykať, aj keď sa ti nebude chcieť, je ti to jasné, Lišiak? A
to vieš, že je na teba vydaný medzinárodný zatykač?“
„To tedy nevím!“ začal diskutovat zadržený.
„Podle mě musí jít o nějaký omyl,“ dodal, i když mu bylo
samozřejmě jasné, že se o žádný omyl nejedná.
„Tak už to vieš,“ zasmál se Pálfy.
Pan kapitán Pálfy byl sice Maďar jako poleno, ale
z jakéhosi důvodu Maďary neměl rád. Neustále trval na
své slovenské příslušnosti a jako každý protlučenec byl
mnohem více nacionalisticky založený, než skuteční
rodilí Slováci.
„A jen tak mimochodem, nejmenuji se Lišiak, ale
Liška,“ opravil ho podrážděně neúspěšný defraudant.
„Lišiak je to možná na Slovensku, ale u nás je to Liška,
chápete to?“
„Lenže tuná sme na Slovensku a tu sa hovorí po
slovensky,“ provokoval ho Pálfy. „No a na Slovensku sa
samec Líšky volá Lišiak,“ dodal a pomalu otevřel
notebook, aby zaznamenal budoucí výpověď. Ještě než
začal psát, tak si zapálil doutník aby vypadal jako velký
detektiv. Mimochodem, je zajímavé, že většina policistů
si myslí, že kouření doutníků z nich dělá takové ty
tvrďáky co známe z amerických filmů, jenomže se
pletou. Většinou takovým chováním docílí naprosto
opačného efektu.
„Takže tuná píšem do protokolu Lišiak, ako je to
na Slovensku obvyklé,“ začal pomalu jedním prstem
ťukat do klávesnice. Provokování Čehůnů ho neskutečně
bavilo.
168
„Mě je úplně jedno, jak je co na Slovensku
obvyklé,“ začal rozhazovat rukama bývalý trenér, který
se překvapením na nic jiného nezmohl. „U nás je to
spisovně Liška. Nemůžete komolit cizí jména.“
„A čo ty máš proti slovenčine?“ pousmál se
kapitán, típl doutník a zapálil si raději obyčejnou
cigaretu, protože z doutníků ho bolely průdušky. Druhou
cigaretu nabídnul Liškovi a podal mu i zapalovač.
„Proti slovenštině nic nemám,“ držel se zpátky
Liška. „Považuji se totiž za Čechoslováka. A za tu
cigaretu vám sice děkuji, ale nekouřím!“
„Čo si to hovoril?“ naklonil se k němu pan
kapitán. „Čo je to za to slovo, ktoré si práve použil? To
posledné!“
„Jaké slovo?“ podivil se zadržený.
„To posledné slovo, čo si povedal keď som ti
ponúkol cigaretu!“
„Myslíte jak jsem řekl, že nekouřím?“ podivil se
Liška. „To znamená že nekouřím!“
„Ty nevieš povedať spisovne po slovensky
nefajčím? S tým ef, ako to má byť?“ vytáhl kapitán
služební obušek a položil ho na stůl vedle zapalovače.
„Ako sa líška spisovne po čehůnsky povedá, to vieš, ale
spisovné nefajčím vyslovit nevieš?“
„To je buzerace,“ vykřikl zadržený. „Podám na
vaše chování stížnost.“
„Myslíš buzeráciu?“ pokračoval neúprosně
kapitán. „Lebo takto sa to tuná spisovne nazýva.“
„Přesně tak,“ vzdal to Liška. „Mám požádat o
tlumočníka?“
„Radšej áno,“ ušklíbl se kapitán. „Také lišiaky
čehůnské prefíkané tu máme naozaj najradšej!“
169
„Vám vadí že jsem Čech?“ zeptal se ho přímo
Liška. „To bych si musel doopravdy stěžovat a mohlo by
to znamenat konec vaší kariéry.“
„Česi mi nevadí,“ ledabyle zalhal kapitán, protože
Čechy přímo nesnášel. „Proti Čechom tu nič nemáme,
iba proti Čehůnom!“
„To je dost nejasný názor,“ řekl po chvíli
přemýšlení pan Liška za smíchu všech přítomných
policistů, kteří hlasitě oceňovali kapitánův fór. „Jaký je
rozdíl mezi Čechem a Čehůnem?“ zeptal se ještě
nerozumně.
„Hlavný rozdiel medzi Čechom a Čehůnom je asi
taký, ako medzi Líškou a Lišiakem,“ prohlásil Pálfy, za
hurónského smíchu jeho podřízených.
„To příliš nechápu,“ ozval se po chvíli přemýšlení
pan Liška.
„Je to jednoduché,“ zasmál se znovu kapitán. „To
znamená, že my tu nepotrebujeme ďalších prefíkaných
zlodejských podnikateľov z Česka a okolia, máme dosť
svojich vlastných,“ pokračoval neúprosně v obviňování.
„Jak víte, že jsem zlodějský podnikatel?“ nezmohl
se na nic jiného Liška. „A proč mě neustále z něčeho
obviňujete?“
„Pretože si sprostý podozrivý, ako raz povedal
dajaký čehůnský herec,“ zasmál se od plic pan kapitán.
„V Česku ste podozrivý z pokusu podvodu a u nás z
verejného ohrozenia. Je na vás vydaný zatykač a bude
deportovaný do Česka.“
„Ale já jsem nevinný!“
„Vy Čehůni ste všetci nevinný,“ poučil ho
kapitán. „A takisto ste všetci muzikanti, však?“
170
„Já nejsem muzikant,“ opáčil překvapeně Liška.
„Jsem sportovec. Tedy přesněji řečeno trenér!“
„Muzikant alebo sportovec, všetci ste jedna
banda,“ odkašlal si vyšetřovatel. „To vie každý!“
„No dovolte,“ postavil se Liška, ale byl
přítomným strážmistrem ihned usazen zpět na židli.
„Doufám, že se to nahrává,“ dodal po chvíli.
„Prečo?“ zeptal se ho Pálfy. „Chceš doma
usporiadať párty s počúvaním svojich najväčších
vypočúvacích hitou?“
„Bez komentáře,“ odvětil Liška a začal znovu
ťukat na sklo. Do vyšetřovací místnosti hned nato vešli
další dva policisté a zůstali stát u dveří.
„Chceš iste povedať bez komentára, čo pane
Čehůn?“ opravil ho znovu kapitán Pálfy. „A na čo vy tu
pozeráte,“ rozkřikl se po svých podřízených kapitán.
„Okamžite odveďte toho blbca do jeho cely, než si to
rozmyslím a jednu mu vrazím po tej čehůnskej hube.“
Touto výhružkou první a současně i poslední
výslech pana Lišky na Slovensku skončil, neboť si ho
primárně vyžádala Policie v České republice. Jakmile se
totiž jméno pana Lišky ocitlo v policejním oběžníku,
ihned si nějaký slovenský šerlok bystře povšiml, že pan
Arnošt Liška je hledán i v České republice. Bývalý trenér
a současný podvodník byl tedy briskně deportován ze
Slovenska do Čech a předán v poutech naší Policii na
letišti v Praze.
Česká policie má však k mezinárodním lumpům
jakousi posvátnou úctu, takže se není čemu divit, že ho
tam čekal sám policejní náčelník.
„Vítáme vás doma, pane magistře,“ přivítal ho
hned na letišti. „Nemáte ani ponětí, jak rád vás vidím. Už
171
jsme se báli, že nám na tom Slovensku požádáte o azyl,
zavtipkoval.“
„Vážně?“ podivil se eskortovaný. „To se mi skoro
nechce věřit, že bych udělal takovou blbost.“
„A přesně na to jsme spoléhali,“ potvrdil mu to
náčelník, protože za dopadení mezinárodně hledané
osoby jsou zvláštní prémie. „U nás se budete mít
mnohem lépe, než na Slovensku.“
„Tak v tom případě i já vás rád vidím,“ kysele se
usmál pan Liška, který na okamžik podlehl dojmu, že ho
snad propustí. „Skoro bych vás i objal, kdyby mi to
nebylo odporné,“ dodal uraženě.
„Ve vazbě si pěkně odpočinete a můžete si
připravit svou verzi příběhu,“ usadil ho zčerstva pan
náčelník a velitel eskorty pak Liškovi pomohl do auta.
„Jen si klidně sedněte a vychutnejte si jízdu, u nás se
ještě nasedíte, tak ať si zvykáte,“ přisadil si náčelní svou
oblíbenou průpovídku a potom se posadil vedle něj.
Auto se zatčeným vyrazilo směrem na krajské
oddělení hospodářské kriminálky a celou cestu bylo
ticho. Liška přemýšlel co na něj mají a náčelník
pozoroval z profilu jeho zachmuřený obličej, aby z něj
vyčetl nějaké náznaky emocí. Když se ani jednomu jeho
záměr nezdařil, celkem chladně vystoupili na dvoře před
služebním vchodem a bez pozdravu se rozešli. Pan Liška
nafasoval teplákovou soupravu, pyžamo a odevzdal své
věci konající službě. Potom mu bylo dovoleno se
osprchovat a nakonec dostal nechutnou studenou večeři,
sestávající se ze dvou krajíců chleba a postarší játrové
konzervy.
Chudák trenér Liška se následně v cele
předběžného zadržení připravoval k prvnímu výslechu,
172
protože čelil několika trestním oznámením. Trestní
oznámení od obyčejného blbečka v naší spravedlivé zemi
sice nic neznamená, ale na radu svého právního zástupce
podala trestní oznámení i starostka von Trubens, což byl
problém. Soudní vykonavatelé jsou odjakživa spjatí ze
státní mocí, což dokazuje prostý fakt, že polovinu
pracovní doby tráví tím, aby důkazy o tom zaretušovali.
První výslech pana Lišky probíhal v komorní
atmosféře policejní služebny na krajském oddělení
hospodářské kriminálky.
„Tak vás vítám po měsíci doma, pane Liško,“
pozdravil ho srdečně poručík Kopyto. „V následujících
měsících budu váš přidělený vyšetřovatel, takže my dva
se teď budeme vídat poměrně často.“
„O tom by se dalo s úspěchem pochybovat,“
ušklíbl se Liška. „Do dvou dnů jsem totiž venku. Chcete
se vsadit?“
„Tak o to se klidně vsadím,“ přitáhl si židli
poručík. „O vaši kauzu se zajímá sám hejtman, takže je
dost nepravděpodobné, že by se někdo přetrhnul vám
pomáhat.“
„Pomůže mi starostka von Trubens i pan
podnikatel Severýn, protože jsou v tom oba namočení,“
opáčil sebevědomě Liška. „Dostane se to na stůl až k
hejtmanovi a to bude váš konec.“
„Doporučil bych vám nevyhrožovat, aby se to
neobrátilo proti vám,“ poradil mu starou pravdu poručík
Kopyto. „Tyhle informace se častokrát záhadně šíří dál.
Dál, než byste si myslel.“
„Vy nemáte ani ponětí o tom, co si myslím,“
založil si ruce za hlavu vyslýchaný. „V blízké
budoucnosti o tom můžete uvažovat na Úřadu Práce.“
173
Pan poručík vstal a odešel ke svému stolu. Vytáhl
z šuplíku krabičku doutníků a znovu si sedl naproti něj.
„Víš jak docílíš toho, aby ti člověk, kterému
usekneš prst, ještě poděkoval?“ začal najednou Liškovi
tykat. „Je to zajímavý psychologický fenomén.“
„Tak to teda nevím,“ odsekl Liška. „A mohl byste
mi vysvětlit, proč mi tykáte?“
„Nejprve toho člověka zadržíš pro nějaké
smyšlené provinění a necháš ho chvíli izolovaného od
ostatních,“ zapálil si poručík doutník a zcela ignoroval
otázku ohledně tykání, čímž Liškovi připomněl jeho
slovenského kolegu. „Potom ho přivedeš a vyvoláš
jednání, že mu bude useknuta ruka. Najdeš si někoho,
kdo ti bude oponovat a hádat se, že je to moc kruté.
Zadrženého mluvit nenecháte. Potom přistoupíš na
dohodu, že mu tedy usekneš jen tři prsty a vytáhneš
sekáček. Tvůj oponent ti zadrží ruku a začne tě
přemlouvat, že trest je stále ještě moc přísný. Po krátké
hádce znechuceně přistoupíš na další snížení trestu, s tím,
že usekneš jen jeden prst, ale to bylo naposledy, co
ustupuješ. Potom mu ten prst usekneš a zadržený ti ještě
poděkuje za tvou dobrotu.“
„A proč mi to všechno říkáte?“ podivil se
vyslýchaný. „To mě snad chcete zastrašit?“
„Přesně tak, protože tohle se ti stane, když mě
nasereš!“ zaburácel vyšetřovatel. „A teď mi povíš
všechno o té ukradené dotaci, jinak tě tady budu držet až
do soudu. Je ti to jasné?“
„Žádnou dotaci jsem nikdy neukradl,“ trval si na
svém Liška. „Peníze byly sice použity na neuznatelné
náklady, ale rozhodně se nejednalo o krádež.“
174
„Aha, takže vy podnikaví chytráci už slovo
krádež vůbec nepoužíváte, co?“ pousmál se poručík.
„Pokud si koupím za státní dotaci na veřejný bazén své
vlastní auto, není to krádež, ale neuznatelný náklad?“
„Přesně tak, není!“ podíval se do příručky
ministerstva ohledně pravidel čerpání dotace Liška. „Je
to pouze neuznatelný náklad, který mi poskytovatel buď
uhradí, nebo ne.“
„Takže to BMW považujete pouze za neuznatelný
náklad, nikoliv za krádež,“ zrekapituloval to vyšetřující.
„Je vám snad ale nad slunce jasné, že ty peníze budete
muset vrátit, že?“
„To zrovna ne, pane poručíku, už jsem písemně
požádal o změnové řízení ohledně přesunutí prostředků,“
pochlubil se mu vyslýchaný. „Říká se tomu aktivní
spolupráce. Kromě toho je poskytovatel současně i
schvalujícím projektu, takže vůbec není jasné, jestli tento
náklad vymůže. V nejhorším případě to budu splácet po
tisícovce měsíčně,“ rozverně mu prozradil.
„Takhle to ale budete splácet skoro sto padesát
let,“ opáčil překvapeně pan poručík, když si to bleskově
ověřil na kalkulačce.
„Bohužel, víc měsíčně nemůžu dávat,“ omlouval
se Liška. „Budu se rozvádět a zůstane mi tak maximálně
životní minimum.“
Nakonec bylo rozhodnuto, že celou situaci
ohledně zmizelé dotace nejprve prošetří speciální komise
Ministerstva financí České republiky, jelikož nebylo
úplně jasné, jestli vůbec došlo k trestnému činu. Policii
bylo naznačeno, že podobný skandál si naše země
nemůže dovolit. Ještě aby se tak v zahraničí rozkřiklo, že
175
už ani ty dotace pořádně čerpat neumíme a umožňujeme
jejich rozkrádání v mezinárodním měřítku.
Toto šalamounské rozhodnutí tedy znamenalo, že
pan magistr Liška měl být okamžitě propuštěn na
svobodu, protože trestní oznámení bylo grantovou
agenturou staženo. Z legislativních důvodů se muselo
nejprve zjistit, jestli došlo k porušení rozpočtové kázně,
protože trestný čin převodu státní dotace do zahraničí
směrnice ministerstva nezná.
Za tímto rozhodnutím stál pochopitelně sám pan
hejtman, který rozhodně neměl zájem na tom, aby právě
jeho radnice byla spojována s nějakým problémem
ohledně čerpání dotací. Díky tomuto politickému
rozhodnutí mohl pan Liška už druhý den po převozu ze
Slovenska večeřet doma.
176
Kapitola dvacátá
Spravedlnost je slepá jen na oko
Kořenem slova spravedlnost je právo a to je
možná ten hlavní problém, kolem kterého se všechno
točí. Spravedlnost by měla být nestranná, nezištná,
nepodléhající moci a nárokovým vlivům, prostě slepá,
jak tomu chtěla a ostatně i byla bohyně Justicie. Jenomže
tak jednoduché to není. Spravedlnost je slepá jen na oko,
tím druhým velice pozorně sleduje význam své slovní
podstaty, totiž osobovat si právo mít na něco právo. A
když na to mám právo, můžu si to vzít a zůstávám nadále
spravedlivým.
Jakkoliv se to zdá neuvěřitelné, jednoduchý
případ zneužití veřejných prostředků byl z právního
hlediska natolik složitý, že ho komise Ministerstva
financí musela zkoumat několik měsíců. Za těch několik
měsíců se však politická i personální situace na
Ministerstvu změnila, jelikož byly volby. Kromě toho se
změnil i předseda komise a konec konců i ti svědkové
zapomínají, když je to v momentální situaci výhodné.
Co k tomu říct? Snad jen tolik, že krást se
rozhodně nevyplácí, tedy pokud nejste čirou náhodou
místní politik, nebo vlivný podnikatel, pak se to vyplácí
skoro vždy. Taktéž není špatné být slavný umělec, nebo
sportovec, těm se taktéž promíjí vše. To chudák obyčejný
člověk to odskáče v plné parádě. Mimochodem, je
zajímavé, že ještě nikdo nikdy nedefinoval toho často
zmiňovaného obyčejného člověka. Ve skutečnosti se totiž
177
jedná o člověka, který je přinucen živit ty neobyčejné
člověky obecné, o nichž byla právě řeč.
„Můžete jít dovnitř,“ pokynul zřízenec oponentní
komise nesourodé skupině stojící na chodbě. Byl tam
podnikatel Severýn, starostka von Trubens, předseda
Miklenda a trenér Liška. Ti pomalu vešli dovnitř, zaujali
místa naproti svolané oponentní komisi a pohlédli přímo
do očí dusivé tuposti státního aparátu.
„Nejprve nechť promluví pan Jaroslav Severýn,
jakožto tichý majitel právnické osoby žadatele o dotaci,“
zahájila poněkud teatrálně řízení paní předsedkyně.
„Nejsem majitel žádné osoby,“ bránil se pan
Severýn, který předchozí větě vůbec nerozuměl. „Natož
nějakého právníka! Ale jestli myslíte, že bych měl
právníka mít, tak to není problém. Můžu si ho opatřit
během několika minut!“
Komise se po sobě podívala a paní předsedkyně
pokynula směrem k zapisovatelce, čímž jí dala možnost
taky se realizovat.
„Právnická osoba je vaše společnost, zastupovaná
vámi jmenovaným předsedou představenstva, který je
tímto jmenováním dle výpisu z obchodního rejstříku
statutárním zástupcem této společnosti,“ poučila pana
podnikatele zapisovatelka. „Jeho zápisem v obchodním
rejstříku jste ho pověřil vedením společnosti.“
„Nějak to nechápu,“ přiznal se Severýn, částečně
z blbosti a částečně na radu pana Lišky. „Já jsem majitel
firmy, ale předseda představenstva ji vede? Myslel jsem,
že je to jenom formální funkce.“
„Proboha vy nechápete pozici právnické osoby?“
zeptala se ho zděšeně paní předsedkyně. „Jak můžete
vlastnit tak úspěšnou společnost? Jmenoval jste pana
178
Miklendu statutárním zástupcem s právem jednání
ohledně dotační žádosti dobrovolně?“
„Asi ano, když to říkáte,“ připustil pan Severýn.
„Proč by ne, vždyť je to přece můj zaměstnanec. Já na
takové blbosti nemám čas.“
„A víte vůbec, co to znamená předseda
představenstva a jaké má skutečné pravomoci?“
„Jistě,“ opáčil suverénně pan Severýn. „To přece
ví každý.“
„Tak jaké, například?“ zeptala se ho paní
předsedkyně.
„Například předsedá představenstvu,“ začal mlžit
pan Severýn, který se v zákonech příliš nevyznal. Ale na
radu ostatních dál dělal blbého. Ostatně, to mu nikdy
nedalo moc práce.
„Dobrá, takže ve skutečnosti moc dobře víte o
tom, že za společnost formálně vystupuje pan Miklenda a
vy jste jen tichý majitel, nemám pravdu?“ vstoupil do
jednání nenápadný muž k kostkovaném obleku, sedící
stranou.
„V podstatě jste to vystihl zcela přesně, ať už jste
kdokoli,“ ušklíbl se podnikatel. „Jsem takový tichý
majitel, bez jakékoli odpovědnosti.“
„Nuže pane Severýne, co nám můžete říct k tomu,
že jako náhodou jste před podepsáním žádosti o dotaci
změnil statutárního zástupce ze své osoby na pana
Miklendu?“ zeptala se pana podnikatele znovu
předsedkyně komise. „Nehrála v tom rozhodnutí hlavní
roli především snaha vyhnout se zodpovědnosti?“
„Samozřejmě že ne!“ zalhal okamžitě pan
Severýn. „Ale ohledně móresů na naší krajské Radnici
vám toho říct hodně, to se budete divit!“ pokračoval ve
179
výpovědi. „Na Radnici se toho vůbec hodně peče, abyste
věděli,“ jenomže jakmile se nadechnul k obsáhlejšímu
proslovu, byl okamžitě přerušen.
„Vy ohledně radniční komise nebudete mluvit
vůbec,“ skočil mu briskně do řeči přísedící muž v
kostkovaném obleku. „Jste smlouvou o dotaci povinován
vyjadřovat se pouze k faktům ohledně vaší firmy, jinak je
to politicky nekorektní.“
„Co je to za burana?“ zeptal se překvapeně pan
Severýn předsedkyně komise. „Skáče mi tady do řeči
jako nějaký mistr světa ve skákání.“
„To je ministerstvem pověřený soudní znalec, pan
inženýr Havlík,“ poučila ho vlídně paní předsedající. „To
on celé řízení monitoruje z pohledu státní správy.“
„Nemyslel jsem buran v běžném slova smyslu,“
zamyslel se Severýn. „A proč není ve společenském
oděvu? To mě zmátlo, myslel jsem, že je to nějaký
poskok, nebo zapisovatel.“
„No dovolte,“ utrousila paní zapisovatelka. „Já
tady nejsem pro srandu!“
„Na názoru pana soudního znalce do značné míry
závisí výsledek šetření,“ přerušila všechny paní
předsedkyně. „Ve skutečnosti on rozhodne o tom, jestli
předáme výsledek našeho interního šetření policii České
republiky.“
„Máte velmi pěkné šaty, paní předsedající,“
zakoktal po chvíli přemýšlení Severýn a pokoušel se
naivně změnit téma na jinou oblast. „Vypadáte v nich
skvěle, musely být jistě drahé.“
„Vy zase máte pěkný spis,“ opáčila vtipně paní
předsedkyně. „A taky není levný. Jsou to dokonce
miliony.“
180
„Na milióny jsem si vždycky potrpěl,“ opáčil
vtipně pan Severýn. „Jenomže k tomu vám na radu svého
právního zástupce nemůžu nic říct, jedině kdybyste snad
měli zájem o nějaké ty klepy z radnice. Třeba jak se tam
vyřizují podobné státní zakázky!“
„Děkuji, ale o to zájem nemáme!“ rozčílil se
soudní znalec. „Podobné nepodložené politické útoky
doslova devastují víru občanů v jejich zástupce.“
Paní předsedkyni bylo od počátku jasné, že
jelikož vyšetřovací komise nemá žádné pravomoci, jen
velmi obtížně bude z vyšetřovaných dostávat nějaká
přiznání, proto pana podnikatele poslala zpátky na
chodbu a nechala si zavolat dalšího svědka.
„Dalším předvolaným před komisi je pan Arnošt
Liška,“ oznámil všem přítomným zřízenec. „Je současně
vyšetřován policií České republiky, takže jeho výslech
bude pouze formální.“
Zapisovatelka vykoukla na chodbu a kývla na
bývalého trenéra. Mimochodem je zajímavé, že trenér
Liška, i když celou dobu tvrdil že nemá žádný majetek,
přijel na oponentní řízení ohledně možného zneužití
dotace ve zbrusu novém BMW. Tím si vydobyl hned
zpočátku značný respekt celé komise, která by ráda
udělala totéž, kdyby k tomu dostala příležitost.
„Sedněte si,“ vyzvala ho paní předsedkyně.
„Budete vypovídat.“
„Odmítám sedět i vypovídat,“ usmál se na ni pan
Liška, protože moc dobře totiž věděl, že do vězení stejně
nepůjde. Nic nepodepsal, za nikoho neručil, byl vlastně
vinen jenom drobným osobním selháním, což státní moci
v poslední době příliš nevadí.
181
„No dobrá, tak se můžete vrátit zpátky na
chodbu,“ propustila ho předsedkyně a všichni ostatní
členové komise za odcházejícím Liškou obdivně hleděli.
Chybělo jim však najít viníka a ten se přímo nabízel.
Ano, je tomu skutečně tak. Nejhůře vždy
dopadnou nastrčení statutární zástupci, protože právě oni
podepisují rozhodující listiny. Chudák Miklenda by o
tom mohl vyprávět, kdyby měl dostatečnou slovní
zásobu. Jeho výdaje byly vyhodnoceny jakožto
nezpůsobilé a bylo mu nařízeno vrátit celou částku do
státního rozpočtu, protože nebyl politik, sportovec,
umělec, profesor, ani bohatý podnikatel. Byl bohužel pro
něj tím, čemu naše státní moc říká obyčejný člověk a ten
to vždycky schytá za ostatní. Ihned po předvolání si sedl
před komisi a ze zvyku vyndal z aktovky propisku a blok
na poznámky.
„Pane předsedo, co nám povíte k podpisu
smlouvy?“ vyzvala ho předsedkyně komise a zírala na
jeho blok s mrožem na obalu. „Mimochodem, nemusíte
nám odpovídat, jste jediný, kdo tady sebou nemá
vlastního obhájce.“
„Ale já chci vypovídat,“ nabízel se nerozumě
Miklenda. „Mám toho hodně co říct.“
„To je v pořádku, že chcete vypovídat, ale nemáte
tady svého obhájce,“ přerušila ho nervózně paní
předsedkyně. „Takže bych vám raději doporučila pořádně
vše rozvážit, než se to dostane do zápisu.“
„Takže nejprve bych chtěl říct, že jsem obětí
spiknutí!“ obrátil se směrem ke zbytku komise pan
Miklenda, protože tam cítil více zastání. „Vůbec o ničem
jsem nevěděl, akorát jsem to podepsal,“ bránil se ním
nejprostším způsobem od počátku dějin nejapného
182
vymlouvání. „Celou tu smlouvu sestavoval pan Liška a já
jsem ji ani nečetl.“
„Přesto jste ji podepsal,“ konstatovala chladně
paní předsedkyně. „To dokazuje, že jste naprosto přesně
chápal svou pozici ve společnosti. Doufám, že se nyní
nebudete pokoušet zbavit odpovědnosti předsedy
představenstva. Nebo se snad pletu?“
„Jistěže se nepletete, jsem přece předseda
představenstva a ten je zplnomocněn podepisovat
smlouvy,“ podivil se její otázce pan Miklenda. „Za to
jsem placený. Ale jinak jsem vůbec netušil, co v té
smlouvě je.“
„Jste úplně normální?“ zeptala se ho po chvíli
ticha poněkud necitlivě paní předsedkyně. „Nechci se vás
dotknout, ale podepisovat bezmyšlenkovitě vše, co vám
zrovna někdo předloží, to zrovna nesvědčí o vaší
soudnosti.“
„Jsem úplně normální, jinak bych přece nikdy
nemohl být předsedou představenstva,“ podivil se jejímu
podezření pan Miklenda. „Proč si myslíte, že je normální
podepisovat smlouvy za firmu, ve kterém pracuji a které
mi předloží kolegové, kterým věřím?“
„Není to nenormální, ale není to ani rozumné,“
zamyslela se paní předsedkyně. „Alespoň ne bez
hlubšího pochopení podstaty právního závazku. Být
vámi, tak bych raději odmítla vypovídat.“
„Tak v tom případě odmítám vypovídat,“ ulevilo
se Miklendovi a začal si dávat věci do aktovky.
„Výborně, do zápisu pro policii České republiky
uveďte, že svědek odmítl vypovídat,“ otočila se k
zapisovatelce paní předsedkyně. „To vám při došetřování
příliš nepomůže.“
183
„Vy jste mě k tomu donutila! To je spiknutí!“
volal zoufale pan Miklenda a rozhlížel se kolem sebe.
„Vždyť přece musí být každému jasné, že s tím nemám
nic společného.“
„Správně,“ pousmála se předsedkyně vyšetřující
komise. „Je to spiknutí proti rozpočtové kázni, které jste
sám inicioval.“
„Já jsem nic neinicioval,“ opáčil po chvíli
přemýšlení zmatený Miklenda. „To můžu odpřísáhnout
na hrob svých rodičů!“
„Vážně?“ pousmála se předsedkyně. „A co to
tedy znamená iniciovat?“
„To nevím,“ připustil zmatený Miklenda. „Já už
vlastně vůbec nic nevím. A když nevím co to je, tak to
dokazuje, že jsem to nikdy nedělal, to je snad jasné,“
bránil se tou nejjednodušší argumentací, na kterou
momentálně stačil.
„To že něčemu nerozumíte ještě neznamená, že
jste to nedělal,“ vychutnávala si jeho prostotu státní
zástupkyně. „Klidně jste to mohl činit nevědomky.“
„Vzdávám se,“ zhroutil se duševně poražený
předseda představenstva. „Vždycky jsem si o sobě
myslel, že jsem slušný člověk, ale co tady na sebe slyším
mě zřejmě řadí mezi padouchy.“
„Výborně, takže jste se nám v podstatě přiznal,“
ušklíbla se předsedkyně, které bylo jasné, že bez viníka
nemohou případ uzavřít. „Můžete odejít.“
Pan Miklenda se zmateně odšoural na chodbu a
celé komisi se očividně ulevilo. Dokonce si objednali
další termosku s kávou, což je považováno v právnických
kruzích za předčasný rozsudek.
184
„Poslední z přítomných dostane prostor vážená
paní starostka,“ povstala předsedkyně, mimochodem
poprvé za celé slyšení. Madam von Trubens mezitím
napochodovala do místnosti.
„Paní starostko, co nám můžete říct k výše
uvedeným obviněním?“
„Na radu svého právního zástupce odmítám této
komisi cokoli vysvětlovat,“ opáčila znechuceně madam
Beatriz. Všem přítomným se ulevilo.
„Tímto celé zasedání končím a výsledek dostanou
všichni zúčastnění do jednoho měsíce poštou,“ rozhlédla
se předsedkyně po kladívku a kdy jí došlo, že žádné
nemá, tak alespoň hlasitě sklapla složku.
Po odchodu z budovy ministerstva si pan Severýn
společně s kamarádem Liškou zašli na skleničku. Z
podmínky si nic nedělali a nikdo tomu druhému nic
nevyčítal, oba chápali, že být v opačných pozicích
zachovali by se stejně.
„Byly doby, kdy se zloději opovrhovalo,“
zamyslel se Liška. „Dneska aby se jim člověk klaněl,
protože nám vládnou.“
„Přesně tak,“ potvrdil mu jeho slova Severýn a
raději se podíval pod stůl a do solničky, jestli tam není
mikrofon. „Ta soudkyně mě stála víc peněz, než ten
pitomý klub. To byl taky nápad, cpát se do rozvoje
obce.“
Venku se mezitím rozpršelo, servírka začala
zavírat okna a rozsvítila lustry.
„Stejně je zajímavé, že ve vazbě skončil nakonec
jenom ten blbec Miklenda,“ zadumal se v záchvatu
svědomí pan Severýn. „Vždyť vlastně ani nevěděl o co
běží.“
185
„Dobře mu tak,“ projevil mnohem méně empatie
Liška. „Chtěl být předseda, tak teď to má s plnou
parádou. Může v base předsedat sboru kastrátů!“
„On nechtěl být předseda,“ připomněl mu jejich
konspiraci Jarda. „To my dva jsme ho přesvědčili, aby to
vzal. Jsme v podstatě pěkní hajzlíci. Jediné co mě
uklidňuje je fakt, že jsem z toho nakonec neměl žádný
prospěch. Mimochodem, nevíš, kde všechny ty peníze
skončily?
„Zabavil je finančák,“ zalhal Liška. „Obstavili mi
můj soukromý účet a všechny peníze byly převedeny
zpět na účet dotačních fondů. Nemám už ani vránu,
člověče, tak se nerozčiluj.“
To ovšem nebyla až tak úplně pravda, pan Liška
stihl utratit naprostou většinu dotace, což se pochopitelně
snažil zatajit. Byl sice momentálně doopravdy bez peněz,
protože zbytek na účtu stát obstavil, ale drahý automobil
zakoupený z uloupených peněz si pochopitelně ponechal.
Také menší vilu zakoupil za hotové z vybraných peněz.
Samozřejmě je předtím nechal protáhnout několika
bankovními ústavy.
„U té komise padlo, že vznikla škoda několik
miliónů,“ zadumal se Severýn. „Kdyby se všechny
peníze vrátily na účet ministerstva, tak by přece žádná
škoda nevznikla.“
„Určitě tím mysleli ty své pitomé náklady na
vyšetřování,“ zadumal se Liška. „Každý ví, kolik si účtují
státní právníci za hodinu. Jsou to ale jen fiktivní škody,
ty nikdo platit nebude.“
„Ještě že tak,“ přikývl mu na jeho dedukci
Severýn. „Nakonec každý přece dojde štěstí svého.“
186
„Správně!“ zasmál se Liška. „A ještě bych dodal
oko za oko a zub za zub.“
„Hele, nerozčiluj mě. Ten můj pitomý zubař mi
před hodinou vytrhl dva zuby,“ odfrkl si pan Severýn.
„Ještě teď mě brní celá půlka hlavy.“
„Jak můžeš takhle sprostě mluvit o svém zubaři,“
opáčil vtipálek Liška, kterému už otrnulo. „Že tě huba
nebolí,“ zasmál se vlastnímu vtipu.
„Právě že bolí,“ nepochopil Severýn jeho
pohotovou reakci. „Bolí to jako čert.“
„Tak promiň,“ začal se smát Liška. „Ale užil sis
to, co? Byl jsi tak říkajíc u vytržení,“ pokračoval v
provokacích.
„Jdi do prdele,“ urazil se pan podnikatel, kterému
konečně došlo, že si z něj Liška dělá legraci. „Takové
pitomé fóry si nechej pro Miklendu. Ten je nepochopí a
ještě se tomu zasměje.“
187
Kapitola dvacátá první
Pravda a Láska
Už je asi osudem všech speciálních odborných
komisí, aby po několikaměsíčním zkoumání nic
nezjistily a navzdory rozměrným spisům nakonec
nedošly k žádnému závěru. Celá kauza ohledně
nejasného zmizení větší části dotace byla tedy nakonec
vrácena Policii České republiky k dořešení škody. Z
Ministerstva vnitra však společně s žádostí o došetření
přišel pokyn, že není ve státním zájmu přidávat další
skandál ohledně čerpání dotací v už tak dost truchlivém
výčtu podobně neprůhledných akcí. Problémů s čerpáním
evropských peněz měly všechny naše vlády po celou
dobu svých mandátů až nad hlavu, takže fixlování
nakradeného byl v podstatě jejich jediný program. Tak
nízko klesla porevoluční idea.
Z průběžné zprávy Ministerstva financí bylo totiž
ihned po přečtení zřejmé několik věcí. Zaprvé, celý
případ zneužití dotace je naprosto nepřehledný a veškeré
důkazy jsou nepřesvědčivé. Za druhé, kdyby se to někdo
snažil rozplést, stálo by to ještě dvakrát tolik peněz, než
kolik bylo zpronevěřeno a za třetí, kdo se v tom bude
ještě šťourat, bude odvolán z funkce. Zde si musíme
vzpomenout na naše generály, kteří neustále tvrdí, že
zrušení armády by stálo dvojnásobek toho, než její
každoroční živení. Většinou ovšem zapomenou říct, že
jenom ten první rok.
188
Od počátku sice bylo jasné, že peníze zpronevěřil
pan Liška za nechtěné asistence pana Severýna, který je
sice chtěl původně ukrást sám, ale o to vlastně ani nešlo.
Není důvodu stíhat dnešní podnikatele, raději si
posvítíme na jejich zaměstnance. Pan Liška byl tedy
policií veden jako hlavní podezřelý a jako důležití svědci
byli jeden po druhém povoláni panové Severýn,
Miklenda, Kobliha a paní starostka. Výslech pana
Severýna však netrval dlouho.
„Jak se vám daří, pane Severýne?“ zeptal se ho
rozpustile vyšetřovatel, aby hned zčerstva navodil
nevyzpytatelnou atmosféru. „Všechno šlape jak má?“
„Děkuji za zájem, poručíku, daří se mi výborně,“
protáhl se oslovený a sundal si sako. „Na obloze mého
života není ani mráček,“ dodal sebevědomě.
„Tak to se mýlíte,“ poučil ho nekompromisně
policista a zapnul počítač, což byla taky jediná jeho
jediná počítačová odbornost. „Ve skutečnosti máte
obrovský problém, mládenče. Ministerstvo financí si
vyžádalo podklady k oponentnímu řízení ohledně té vaší
dotace a to je váš konec, víte o tom?“
„Na radu svého právního zástupce odmítám
vypovídat z důvodu velmi špatného zdravotního stavu,“
pousmál se Severýn. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží
a nenávistí i bez mé výpovědi! Víte kdo to řekl?“
„Výroky kriminálníků mě nezajímají,“ utrousil
nezúčastněně poručík, aniž by tušil, jak blízko a současně
i daleko je pravdy.
„To řekl náš největší prezident!“ zaburácel
kovaný podnikatel Severýn. „Akorát bez té výpovědi, to
je snad jasné.“
189
„No dobře, tak se zklidněte,“ chlácholil ho
policista. „Ale stejně děláte velkou chybu,“ pokoušel se
ho dál zviklat. „Budu muset napsat do protokolu, že
odmítáte spolupracovat. Navíc jste to měl oznámit
dopředu, takže nyní by se to mohlo vykládat jako
vyhýbání se spravedlnosti.“
„Bohužel, pane poručíku, s tím počítám,“
prohlásil pan podnikatel a ihned po svém prohlášení byl
propuštěn z vyšetřovací místnosti.
Hned nato přišel na řadu vážený pan profesor
Slavomír Kobliha. Pan profesor měl kromě oliv rád i
peníze, jak už tomu tak u vzdělanců občas bývá a docela
rád si přivydělal nějakou tou neškodnou studií
proveditelnosti pro místní podnikatele. A jako každý
správný matematik pomocí kvadratických rovnic a
kombinatoriky snadno dokázal, že dvě a dvě jsou pět, což
mu u vládních úředníků procházelo. Tentokrát ovšem
narazil na policii, proti které je matematická analýza
komplexních čísel zcela bezmocná. Policisté totiž neví,
co je to analýza komplexních čísel a trvají na tom, že dvě
a dvě jsou čtyři, nebo míň.
„A jak se daří vám, pane profesore,“ zahájil
neformálně výslech poručík. „Nikdo vás tady nechce
šikanovat, ale výpověď podat musíte.“
„Ujde to,“ opáčil opatrně pan profesor. „Zatím mě
ještě nikdo neseřezal obuškem.“
„Chlapi si šetří síly, uvidíme jak se věci vyvinou,“
zasmál se policista. „Dělám si srandu, pochopitelně,“
dodal po chvíli trapného ticha a následně nabídnul panu
profesorovi šálek kávy.
„Povězte mi něco o té Studii proveditelnosti,
kterou jste napsal pro potřeby státní dotace firmy pana
190
Severýna,“ vyzval ho, když si pan profesor osladil a
zamíchal.
„Všechno co jsem v té studii napsal je čistá
pravda,“ zapřísáhl se pan profesor. „Celý podnikatelský
záměr potvrzoval známky implementačních kritérií.“
„Vy dost často píšete čistou pravdu, samozřejmě
kromě několika čistých lží, co?“ podotkl vtipně pan
vyšetřovatel. „Vy máte nějaké osobní vazby na pana
podnikatele Severýna?“
„Nemám žádné vazby na podnikatelský sektor,“
ohradil se akademik.
„Takže vy neznáte slečnu Severýnovou, dceru
pana podnikatele, kterému jste doporučil jeho
podnikatelský projekt?“
„Nikdy jsem o ní neslyšel,“ trval si na svém pan
profesor.
„Je to vaše studentka,“ podivil se poručík. „Je ve
třetím ročníku, takže můžete těžko tvrdit, že ji neznáte.“
„Mám stovky studentů v každém ročníku,“
namítnul pan profesor. „Vy znáte všechny lidi, které jste
kdy vyslýchal?“
„To ne,“ připustil vyšetřovatel. „Ale všichni vaši
studenti se přece nejmenují slečna Severýnová, že?“
„Samozřejmě že ne,“ podivil se pan profesor. „Co
je to za pitomou otázku?“
„Ona není tak pitomá jak se na první poslech zdá,
pane profesore,“ naježil se vyšetřovatel. „Jméno Severýn
je tady v kraji dostatečně známé. Tady je zcela zřejmé
propojení a střet zájmů. Nebo snad chcete naznačit, že
všichni policisté jsou pitomci?“
„To rozhodně nechci!“ pousmál se akademik a
dokonce i vypadal, že tomu věří. „
191
„To by vás taky mohlo mrzet,“ uvěřil mu na
chvíli vyšetřovatel. „Mimochodem, tady ve vaší studii
čtu, že celá akce přiláká do regionu turistický ruch. Jak
jste na to přišel?“
„To se jen tak říká,“ pousmál se pan profesor.
„Nikdo to přece nemyslí vážně.“
„Cože?“ podivil se vyšetřovatel. „Tohle napíšete
do oficiální zprávy a čekáte že to nebude rozporováno?
Vždyť je to klamání úřadů.“
„Samozřejmě že ne, vždyť je to jen fráze, která se
kopíruje z jedné studie do druhé,“ spustil žoviálně pan
profesor. „Turizmus je pro mě jako pro vědce hodnotou
iracionální, sloužící pouze k popisu možných dopadů.
Ostatně, žádná čísla jsem neudal.“
„Tak jak jste mohl psát studii ohledně oblasti,
které vůbec nerozumíte?“ zeptal se ho logicky pan
poručík.
„To je normální,“ vysvětlil mu profesor
současnou truchlivou skutečnost. „Při psaní podobných
studií ani tak nejde o oblast znalostí z oboru, jako spíše o
formální strukturu dokumentu. Kromě toho, posoudit
výstavbu bazénu nevyžaduje IQ génia.“
„Ale vždyť jste ohledně sportu a tělovýchovy
naprostý diletant,“ pokusil se ho opět vyvést z rovnováhy
vyšetřovatel.
„A víte vy vůbec, co znamená slovo diletant?“
překvapil ho pan profesor protiotázkou.
„Je to označení člověka, který nerozumí podstatě
problematiky,“ vařil z vody překvapený vyšetřovatel.
„Prostě člověk, který je v daném oboru laik.“
„Tak to se mýlíte,“ překvapil ho akademik.
„Slovo diletant pochází z latinského per il suo diletto, což
192
znamená pro vlastní potěšení. Je to člověk, který se
zajímá o věc kvůli její podstatě, ne pro peníze.“
„Takže amatér,“ ušklíbl se poručík.
„No jistě,“ potvrdil mu jeho domněnku profesor
Kobliha, „ale tak jednoduché to není,“ dodal. „Nad
podobnou problematikou se lidé zamýšleli roky a dospěli
k názoru, že na penězích leží kletba. Jakmile někdo začne
tvořit pro peníze, ihned se pokazí. Skutečně hodnotnou
věc totiž dokáže vytvořit jen ten, kdo je zapálený pro věc
samotnou a nehledí na honorář. Staří Římané to dokázali
pojmenovat naprosto přesně.“
„Ale staří Římané už tady nejsou, že?“ pokusil se
ho zviklat policista.
„Fyzicky samozřejmě ne, ale jinak to staří
Římané měli už dávno filozoficky vyřešeno,“ pokračoval
pan profesor. „Je to o vyšších cílech. Je to otium a
negotium.“
„Jaké otium?“ vyděsil se vyšetřující policista. „To
je zase nějaké to vaše filozofování?“
„Přesně tak,“ pousmál se profesor. „Otium je
činnost, kterou musí každý živý tvor konat pro svou
obživu. Znamená to kupříkladu chodit do práce, jak se
dneska říká. Ale negotium znamená službu společnosti
navíc, třeba když někdo jen tak mimochodem nakreslí
nádherný obraz města ve kterém žije, vymyslí
termodynamický zákon, nebo složí báseň oslavující
nějakou velkou bitvu.“
„No jo, ale to přece dneska dělají vědci a umělci
normálně za penze,nebo ne?“ ušklíbl se „Takže se tím
vlastně živí.“
„A právě proto to většinou nestojí za nic,“
zasmušil se pan profesor. „Já bych honoráře za vědu a
193
umění zakázal. Jenom když něco děláš s opravdovým
zájmem o věc, ne pouze kvůli obživě, tak to má
skutečnou hloubku.“
„To by s vámi jen málokterý vědec, nebo umělec,
souhlasil,“ namítnul vyšetřovatel. „Říká se, že pokud
chcete něco dokázat, musíte se tomu věnovat
profesionálně.“
„A to je ta zásadní chyba, že si společnost neváží
diletantů, přitom to byli vždy diletanti, kteří přinesli
zásadní myšlenky,“ rozohnil se pan profesor. „Je to
stejné jako s krávou na poli. Když se pase na louce, řekl
byste o ní, že pracuje?“
„Neřekl,“ připustil poněkud zaraženě pan poručík.
„Požírání trávy je práce tak leda pro vola.“
„No vidíte, protože stejně by ten vůl tu trávu žral,
protože musí,“ triumfoval pan profesor. „S lidmi je to
stejné! Když něco děláš pro obživu, tak to dělat musíš, to
je negotium. Staří Římané ale soudili lidi podle toho, co
dělají když nemusí. Co dělají navíc, pro říši, pro umění,
pro vědu. Proto volím otium!“
„Ale vy děláte vědu za peníze,“ řekl mu chladně
poručík. „Takže je to obživa jako vyšitá.“
„To je hluboký omyl,“ bránil se pan profesor. „Za
peníze učím, vědu dělám navíc.“
„Víte co?“ opáčil náhle poručík. „Raději toho
necháme. Zkušeně jste z toho vybruslil, to se musí
nechat. Myslím, že už můžete odejít, jinak spolu ještě
vyřešíme záhadu egyptských pyramid a to bych asi
psychicky nezvládnul!“
S vědomím řečeného se nakonec vyšetřovatel
rozhodl pana profesora vyřadit z okruhu podezřelých,
jelikož usoudil, že byť byl z celé skupiny spiklenců
194
intelektuálně nejvyspělejší, ve skutečnosti jako jediný z
nich neměl ani tucha o tom, co se doopravdy děje.
„Ani jeden z nich to nevymyslel,“ utrousil
vyšetřovatel. „Ten první na to byl moc blbý a ten druhý
zase moc chytrý.“
Výslech paní starostky byl naopak velice krátký,
stejně jako u pana podnikatele a byl u něj přítomen nejen
vyšetřovatel a obviněná, ale i narychlo přivolaný
ombudsman pro lidská práva. Výslech se sestával pouze
ze dvou otázek.
„Vážená paní starostko, znáte nějakého pana
Severýna?“ zeptal se nejprve opatrně pan poručík.
„Neznám,“ opáčila hrdě paní starostka. „Jak si
vůbec dovolujete tvrdit, že se stýkám s podnikatelskou
elitou našeho kraje!“ dodala, čímž se mimo jiné
prozradila.
„A víte co to znamená motivační dopis?“
pokračoval v otázkách strážce pořádku, který její výbuch
ignoroval.
„Nevím,“ obořila se na něj znovu starostka. „Co
si myslíte, že jsem snad namočená v nějaké korupci?“
„Tady není pochyb o tom, že celé obvinění paní
starostky je politický útok,“ ukončil výslech pan poručík.
„Další otázky jsou víceméně zbytečné, protože celou
záležitost postoupíme internímu šetření ministerstva. To
se nakonec rozhodne, jestli věc vrátí k došetření.“
„Pochopil jste to naprosto přesně,“ pochválil ho
ombudsman, vyslaný na výslech paní starostky
hejtmanem
Vymětalíkem.
„Takové
schopné
vyšetřovatele brzy čeká služební postup.“
195
„Celé to nařčení je zjevný komplot,“ ulevilo se
poručíkovi, který hned nato nenápadně pohlédl ho
kamery v rohu vyšetřovny.
„S tím se dá souhlasit, takže další výslech je
zbytečný,“ potvrdil mu jeho domněnky ombudsman a
pan poručík výslech ukončil. Při odchodu z vyšetřovny se
všechny hlavní strany potkaly na chodbě. Člověk
nepodnikavý by si možná v tuto chvíli naivně pomyslel,
že musí nutně dojít ke konfliktu, ale takhle to nechodí.
Podnikatelé chápou podobné aktivity jako drobnou
kratochvíli a svým zlodějům nic nezazlívají. Vždyť ani
šakalové nic nevyčítají hyenám, nebo supům, že se je
neustále snaží odehnat od zdechliny. Moc dobře tomu
sami rozumí.
Jako poslední
byl
na řadě předseda
představenstva, který vše ohledně dotace podepsal a na
jehož podivnou pozici poukazovala i zpráva ministerské
komise. Pan poručík to právně pochopil jako povolení k
odstřelu. Pan Miklenda starší mezitím seděl na židli před
vyšetřovatelem a byl značně nervózní.
„Jakpak se vám daří, pane Miklendo?“ zeptal se
ho nezaujatě poručík, vyplňující zatím nějaké další
formality ohledně nových formulářů.
„Děkuji za optání,“ opáčil pan Miklenda. „Ve
skutečnosti se cítím velmi špatně. Jako by na mě něco
lezlo.“
„To bude nejspíš špatné svědomí,“ ironicky
podotknul vyšetřovatel. „Nicméně přejdeme hned k
věci,“ nasadil oficiální tón. „Vy jste podepsal žádost o
státní dotaci na krytý bazén a peníze zmizely na nějaký
zahraniční účet. Víte vůbec, co to pro vás právně
znamená?“
196
„Nevím,“ přiznal se Miklenda. „Firma přece patří
Jardovi Severýnů, já jsem mu tam dělal jenom takového
správce.“
„Statutární zástupce je právnická osoba se všemi
důsledky tohoto pojmu,“ vysvětlil mu jeho situaci
poručík svou oblíbenou naučenou frází. „Je to osoba
oprávněná jednávat smluvní podmínky.“
„To souhlasí,“ ozval se naivně pan Miklenda. „Už
při podepisování té smlouvy jsem měl takový divný
pocit. Jakoby ti dva společně něco kuli.“
„No to vás sice šlechtí, ale neomlouvá,“ použil
vyšetřovatel další ze svých oblíbených průpovídek.
„Mimochodem, jací dva?“
„No přece Severýn a Liška! Já jsem vůbec netušil
o co se jedná,“ vykřikl zoufale pan jednatel a následně se
nervově zhroutil. „Mě do toho nemůžete tahat!“
„To se ještě uvidí,“ zadumal se vyšetřovatel a pro
jistotu uvalil na pana Miklendu ochrannou vazbu. Sice
mu nebyl jasný dosah jeho činů, ale o celé akci věděl
jistě víc než dost, aby mohl informovat příslušné úřady a
pokus o vytunelování státní dotace pozastavit.
„Nazdar Jardo, jak se daří?“ v tu dobu nepokrytě
pozdravil svého bývalého kamaráda bezpáteřní Liška,
který na chodbě vyšetřovny potkal bývalého šéfa
Severýna.
„Celkem to ujde, Lišáku,“ opáčil zvesela jeho
okradený kamarád, přičemž pozoroval jedním okem paní
starostku, jak je oba zcela ignoruje a odchází z budovy.
Aby ne, politická elita se přece nebude zahazovat s tou
sprostou podnikatelskou chátrou.
„Neříkej mi Lišáku,“ urazil se mezitím bývalý
trenér a současný obviněný Liška. „Tohle mě dokáže od
197
návštěvy Bratislavy pořádně vytočit. Ti naši bratři bývalí
nás poslední dobou nemají moc rádi.“
„Nediv se, vždyť jim Pražáci pořád připomínali,
že jsou občané druhé kategorie, to by byl div, kdyby se
neodtrhli. Mimochodem, když jsem slyšel, jaké jsi tam
dostal kapky, moc jsem se bavil,“ přisadil si pan s gustem
pan Severýn. „Nakonec ses vytrestal sám, co, chytráku?
Mohli jsme z toho něco mít oba a takhle nemá nikdo nic.
Tedy kromě toho fára, kterým jsi přijel ke komisi, ale to
budeš muset stejně asi vrátit.“
Nezaujatému divákovi by v tento okamžik možná
mohlo být divné, že se zloděj a okradený spolu přátelsky
baví, ale podobné chování bylo v devadesátých letech
naprosto obvyklé. V oněch osvícených porevolučních
dobách totiž kradli téměř všichni, takže na nějaké výčitky
nebyl čas ani nálada. Zloději si totiž váží jen jiných
zlodějů, zejména pokud kradou lépe než oni, takže
sympatie ke kolegovi nakonec převáží nad pocitem
křivdy.
A klíčové osoby celého příběhu, zejména pan
Severýn s rodinou a darebák Liška, byli nakonec
navýsost spokojeni. Jak se zdá, trestní právo v naší
republice pamatuje na morální zotavení novodobých
zbohatlíků. Pokud ukradete několik miliónů, nic se vám
nestane, budete vyšetřováni na svobodě a případ pomalu
vysublimuje do justičního vzduchoprázdna. Jen prosím ty
rohlíky nekraďte, to by vám dal systém přes prsty.
„Nic na nás nemají,“ oznámil pan podnikatel své
manželce, která pro něj přijela autem. „Kdyby ano, tak
by si mě nechali ve vazbě.“
198
„Třeba tě zavřou až zítra, aby ušetřili za večeři,“
povzbudila ho madam Danuše a zamířila k domovu. „To
víš, i státní správa musí hledět na výdaje.“
„Jsi jako vždy velmi vtipná!“ pochválil ji manžel.
„Zapomínáš však na to, že když mě odsoudí, zcela jistě
nám taky obstaví účty.“
„Ježišmarja, to snad ne!“ vykřikla paní Danuše.
„Ty bys mě tu nechal bez koruny? To by tě mohlo mrzet
i na onom světě!“
„No tak vidíš,“ ušklíbl se její manžel, který
nepochopil skrytou výhružku. „To, že mě můžou zavřít s
tebou ani nehnulo, ale že by nám mohli obstavit účet tě
rozčílilo dokonale.“
„Tak to přece není, miláčku,“ začala se k němu
ihned lísat Danuše. „Víš přece, že tě nadevše miluji.
Takže mi zítra založíš účet, kdyby se něco nepříjemného
stalo, čumáčku?“
„Samozřejmě, drahá,“ zasmušil se pan podnikatel,
který si už dávno nedělal ohledně citů své mladé
manželky žádné větší iluze.
Mezitím nedaleko o nich, ve vazební věznici,
však bylo mnohem méně legrace. Pan Miklenda si zrovna
vybalil a chystal se na první noc v cele s několika dalšími
mukly. Na návštěvu za svým bývalým klientem tam z
pocitu povinnosti zaskočil i jeho právní zástupce.
„Nesnáším lidi, co pořád každému říkají, já jsem
vám to říkal, ale já jsem vám to říkal!“ naklonil se k
Miklendovi jeho obhájce. „Kdybyste mlčel, nic by se
vám nemohlo stát!“
„Nic jste mi neříkal,“ podivil se bývalý pan
předseda. „Celou dobu jste jenom psal zprávy do mobilu
a v mezičase pokukoval zapisovatelce do výstřihu.“
199
„Ale mohl jsem vám to říct, kdyby jste mě ráčil
poslouchat,“ štěkl po něm obhájce. „Měl jste mlčet jako
hrob a nic by vám nedokázali.“
„Já už to tady nevydržím,“ zalkal nebohý
Miklenda. „Dostaňte mě odsud, pane doktore, nebo se
zblázním!“
„Ale nezblázníte,“ utěšoval ho jeho obhájce a
když viděl, že hysterie pana Miklendy narůstá, raději se
rozloučil. Zajímavé je, že pár dní po tomto rozhovoru se
pan Miklenda doopravdy zbláznil.
200
Kapitola dvacátá druhá
Nepříliš laskavé vzduchoprázdno
Nakonec tedy všechno dobře dopadlo,
vyšetřování se zdárně rozplynulo do ztracena. Bohatí
zůstali bohatými, vlivní zůstali vlivnými a chudí
chudými, jak to ostatně všichni na tomto světě kromě
těch chudých chtějí. Situace boháčů se dokonce
každoročně zlepšuje, takže jediné co je trápí, je to své
bohatství řádně ohlídat. Jiné sociální skupiny si však
vedou právě naopak a přitom je netrápí vůbec nic. Jsou
to paradoxně právě ty sociální skupiny, které se každá
vypečená parta hajzlíků toužících po moci snaží naoko
chránit, ale přitom jsou vždy opomíjeni. Jsou to naši
nejchudší spoluobčané, kterým politici trefně říkají
nepřizpůsobiví, protože oni sami se umí přizpůsobit
dokonale.
„Už zase tady máme ty pitomé Vánoce. Je třeba
ozdobit stromek!“ zahlásila Jaruna ve staré vrátnici.
„Vstávejte ožralci a veselte se!“
„Cože? Už jsou zase Vánoce?“ podivil se jako
každý rok Tadeáš. „Vždyť byly nedávno. Člověk aby furt
něco slavil, už mě to fakt sere. Stejně jsou Vánoce jenom
pro bohaté, tak s tím každý rok neotravuj.“
„Vánoce jsou pro všechny,“ sedla si na starou
bednu od mrkve mírně společensky unavená Jaruna.
„Každý má právo oslavit narození pána Ježíše.“
„Jenomže to všechno stojí peníze a my ty peníze
zrovna nemáme!“ připomněl jí Tadeáš jejich situaci. „Až
201
budu milionář, tak potom můžeme slavit třeba narození
medvídka Pů, když ti to udělá dobře, ale zatím se musíme
uskromnit.“
„Možná bys mohla méně chlastat a víc chodit se
sběrem,“ začala ho hned komandovat chraplavým hlasem
jeho družka, jak už to zkouší všechny ženské po celém
světě. „Celý rok jsem tě nemohla pořádně vzbudit. Proto
jsme pořád bez peněz.“
„Spím proto, abych se s tebou nemusel hádat,“
vrátil jí to Tadeáš. „Kdybys se mou alespoň občas spala,
tak bych určitě tak často nespal,“ rýpnul si.
„Když ty spíš, tak já spím tady s Matiášem,“
štěkla po něm Jaruna. „Že je to tak, Maťo?“ dožadovala
se souhlasu jejich společného kamaráda.
Matyáš ji však ignoroval, protože zrovna spal.
Chvíli bylo ticho.
„Jděte všichni do prdele,“ urazil se po uplynutí
výše uvedené chvíle ticha Tadeáš a začal znovu usínat.
Stejně byl už jako každý den řádně podnapilý a chvilka
menšího zdřímnutí nikdy nezaškodí.
Jaruna ho mlčky pozorovala a popíjela u toho
krabicové víno, které Tadeáš toho dne přivezl. Asi tak po
deseti minutách vyhodnotila situaci tak, že se nudí a musí
ho znovu probudit.
„Nespi a vesel se, miláčku,“ kopla do Tadeáše
stejně jako včera, před týdnem, i před rokem. „Já se tady
můžu přetrhnout, aby Vánoce stály za to a ty to všechno
prospíš.“
„Nech toho,“ začal mžourat Tadeáš. „Dneska už
mám vyděláno, našel jsem dva poklopy. Ve sběrně mi
dali stovku, takže vínečko máme.“
202
„Jsou to jenom dva litry a to mi nestačí,“ vykřikla
Jaruna. „Co budu dělat večer? A proč jsi koupil takové
drahé víno? Jsi normální? Litr za padesát? Kdybys koupil
to za dvacku, mohli jsme mít litrů pět!“
„Koupil jsem ho, protože bylo ve slevě,“ chvástal
se Tadeáš. „Je to francouzské víno a bylo zlevněné,
protože má poškrábanou vinětu. Za zbytek jsem koupil
cigára. Víc štěstí si ani nezasloužíme.“
„To si všímám, že je to francouzské víno,“
zasmušila se Jaruna. „Rozvaluješ se tady jako nějaký
Francouz.“
„Francouzi jsou v pohodě,“ pokoušel se obhajovat
svůj životní postoj Tadeáš. „Mají lepší víno a i to
krabicové. Líp se otvírají.“
„Jenomže Francouzi žerou žáby,“ začala se hádat
Jaruna. „To já bych žáby nikdy nežrala. Možná bych
snědla psa, nebo kočku, ale žábu nikdy. To bych raději
zdechla hlady!“
„Žabí stehýnka jsou vyhlášená specialita, ty
trubko,“ setřel ji Tadeáš. „Psali to v tom Blesku, v tom,
co jsi šlohla v Kauflandu, takže to musí být pravda.“
„Ty jsi pitomý jako vědro sraček,“ utřela ho na
oplátku Jaruna. „Ani v tom Blesku to psát nemusí,
protože se to ví i na Měsíci.“
Hned nato si začala ostentativně číst, aby bylo
všem okolo jasné, že její intelektuální úroveň značně
přesahuje místní poměry.
„No jo, ty máš vždycky pravdu,“ ušklíbl se
Tadeáš. „Podívej se tady na Maťa, ten drží dietu a
neotravuje. Teď sice spí, ale jinak ji drží,“ začal se smát
jako o život.
203
Jaruna se koukla na spícího Matyáše a kopla ho
do nohy. Chudák Matyáš se probudil a zmateně koukal
kolem sebe.
„Co mě budíš?“ začal si protírat oči. „Co se děje?
O co jde? Jsou tady policajti?“
„Jde o to, že nám tady chrápeš!“ seřvala ho
okamžitě Jaruna. „Máš přece držet dietu! Tadeáš mi
říkal, že máš držet dietu a ty místo toho chrápeš!“
„No a co,“ omlouval se zmatený Maťo i když
nevěděl proč. „Já umím držet dietu i ve spánku,“ zmohl
se na překvapivě logickou odpověď.
„Kdo jí, jako by spal!“ štěkla po něm Jaruna
jediné přísloví, které si mlhavě pamatovala z dětství.
„Vlastně ne, je to naopak, kdo spí, jako by jedl!“ opravila
se zkušeně. „Proto nemůžeš jen tak spát. To bys nemohl
držet dietu.“
„To jsem nějak nepochopil,“ brblal Maťo a
zívnul. „A naval to víno! Začínáš mě totiž srát, asi ti brzo
zakroutím krkem!“
„To byl vtip, ty pitomče,“ ušklíbla si Jaruna, když
jí došlo, že to trošku přehnala. Maťo určitě neseděl sedm
let v base pro nic za nic. Raději si začala číst.
Chvíli bylo opět ticho, ale Jaruna ticho neměla
ráda a tak se znovu ozvala.
„Hele čteš to? Naše starostka byla osvobozená v
plném rozsahu,“ zasmála se, když se znovu vrátila k
ukradenému Blesku. „Přitom každému, kdo vidí ten její
pitomý ksicht musí být jasné, že je mrcha. Vždyť vypadá
jako ropucha, Už jen to by mělo být trestné.“
„Ty vypadáš ještě hůř,“ vytrhl jí výtisk Blesku z
ruky její druh Tadeáš. „Vypadáš jako ropucha s
204
kocovinou, hlavně po ránu. A vůbec, dej sem ty noviny!
Ty mám na záchod, to se mám utírat listem?“
„Ještě je nemám přečtené,“ bránila svůj majetek
Jaruna. „Nemůžeš si je vzít až je přečtu?“
„To je v pohodě,“ opáčil vtipně Tadeáš. „Já se
umím utírat i nepřečtenými novinami.“
Po chvíli přetahování Jaruna nakonec své noviny
vybojovala a pokračovala v hlasitém čtení.
„Ten pracháč Severýn dostal rok podmíněně za
tunelování nějakých fondů a za spiknutí,“ pokračovala v
četbě. „To je ten debil, co nás odtud chtěl vyhodit. A co
je to vlastně spiknutí?“
„Spiknutí je, když mi pořád bereš ty noviny,“
odsekl Tadeáš a znovu jí je vytrhl z ruky. „Jsou to moje
noviny, já jsem je našel v popeláku.“
„To je k ničemu, stejně nikdy nepůjde do vězení,“
zasmušil se Maťo, který je na půl ucha poslouchal.
„Podmínka je trest jenom pro chudáky jako jsme my,
kterým nezbývá než občas něco ukrást. Ti ji brzy
promění. To ale pracháčům nehrozí.“
„My nejsme chudáci!“ okřikla ho Jaruna. „Máme
všechno co potřebujeme. A když to nemáme, tak je to
vina vás dvou ožralců!“
„Víš co?“ vzal si definitivně slovo Tadeáš.
„Raději sklapni, nebo ti dám pár facek. Nějak moc ti to
poslední dobou mluví.“
„Tak promiň,“ urazila se Jaruna. „Příště se budu
bavit tady s tou zdí. Alespoň po mě nebude řvát!“
Jen kousek od nich, necelé dva kilometry ve
vilové čtvrti, se odehrávala zcela odlišná scéna. Místní
zbohatlíci sice právě také řešili své osobní problémy, ale
poněkud odlišného charakteru.
205
„Jardo, nemůžu najít klíče od Audiny,“ křikla po
panu Severýnovi jeho choť. „Určitě je máš někde mezi
svými věcmi. Neseď pořád u televize a pomoz mi je
hledat, hned ráno musím jet nakupovat do města.“
„Promiň, miláčku, já zase musím jít na zahradu,
sušit seno,“ prohlásil pan Severýn a vytáhl si z ledničky
vychlazenou Plzeň, bez které seno sušit neuměl. „Budeš
si je muset najít sama.“
„Seno se suší samo, ty chytráku,“ oponovala jeho
drahá polovice. „Slunce to zvládne i bez tvého dozoru.
To tam jako sedíš, piješ pivo a čumíš, jak se to seno samo
suší? Nejsi náhodou na hlavu?“
„Musím ho obracet, drahá,“ bránil se Jarda.
„Jinak by se zapařilo a shnilo.“
„Sám jsi zapařený a shnilý!“ dala si ruce v bok
jeho drahá polovice. „Nikdy jsem neviděla zapařené
seno! Leda bys ho špatně pohrabal.“
„Zapaří se vždycky, když na něj zaprší,“ trval si
na svém pan Severýn a přemýšlel nad tím, proč nemůže
být nic bez zbytečných řečí. „Potom je třeba ho pořádně
prohrábnout a obrátit.“
„Tak ho nemáš dávat tolik na jednu hromadu,“
utrousila ještě madam Evelína a koukla do schránky,
jestli přišly nedělní noviny. „A běž už raději sušit to
seno, než mě rozčílíš!“
„No dobře, tak já ho nebudu sušit, ale hrabat,“
vzdal to pan podnikatel a chystal se vyrazit na zahradu,
dát si vychlazenou Plzeň.
„Hele, tady čtu, že ta naše starostka Beatriz
dostala podmínku,“ pokračovala v konverzaci jeho paní.
„To si bude muset dávat pozor, aby jí ty úplatky
nevypadávaly v baru na podlahu.“
206
„Dobře jí tak,“ přisadil si škodolibě Severýn.
„Stejně nakonec dojde i na ty ostatní zkorumpované
hajzly z radnice. Sám jsem do nich napumpoval
minimálně půl miliónu a co z toho mám? Pár stavebních
povolení, jinak nic.“
„Však neboj,“ přisadila si jeho choť. „I na ně
dojde. Kdo se má dívat, jak se vyvalují v těch svých
drahých domech. Už aby se tím někdo začal zabývat. Já
bych jim to hned zabavila.“
„Raději buďme rádi za to, že ani nám nikdo
nesáhl na náš vlastní majetek,“ upozornil ji její pan
podnikatel. „Ono to s tou dotací ještě není úplně
vyžehlené. Soudkyni jsem sice taky podplatil, ale u těch
soudců nikdy nevíš. Kdyby nám obstavili účty a dali dům
do exekuce, byli bychom chudáci.“
„To by byla katastrofa,“ vyděsila se Evelína. „To
bychom museli začít chodit do práce! Myslíš si, že nám
to reálně hrozí?“
„Myslím že ne,“ opáčil lakonicky pan Severýn a
otevřel si pivo. „To musí být strašné, žít v těch hrozných
boudách za městem. Třeba tam v té opuštěné fabrice, kde
se scházejí bezdomovci a ze zoufalství chlastají nad
svým promarněným životem. To musí být děs a hrůza,
ještě že nejsme chudí!“
Potom si s manželkou rozložili lehátka u bazénu a
nachystali gril na večerní párty. Kuřecí maso už bylo
naložené v marinádě a porcovaný losos se chladil
společně se šampaňským v lednici. Mezi pozvanými
pochopitelně kromě magistra Lišky nechyběla ani paní
starostka von Trubens a hejtman Vymětalík. Zaskočit
přislíbil i poručík Kopyto, vždy bystře chápající, jak se
dostat k vytouženým kapitánským frčkám.
207
„Ještě že nejsme bohatí,“ odplivla si právě v tu
chvíli bezdomovkyně Jaruna ve staré vrátnici oné
opuštěné fabriky a otevřela další krabicák. „Představ si,
že bychom byli jako ti napakovaní parchanti, kteří bydlí
v těch vilách za řekou. Musí to být hrozné, neustále se
třepat strachy o svůj nakradený majetek. To by nám ještě
tak scházelo.“
„Já bych to zvládnul,“ zadumal se Maťo. „Užíval
bych si prachů a o strachy bych se netřepal. Co je na tom
špatného, být odporně bohatý?“
„To měl být vtip, Matyáši,“ ušklíbla se nad jeho
prostoduchostí Jaruna. „Ty nemáš rád vtipy, nebo je
jenom nechápeš?“
„Vtipy si strč do prdele,“ postavil se podnapilý
Maťo a zaujal vznešenou pózu. „Pravda a láska zvítězí
nad lží a nenávistí! Říkal to náš prezident Vašek, tak to
musí být pravda.“
„A kterého Vaška myslíš?“ zeptal se to Tadeáš,
který hádku Jaruny s Matyášem už delší dobu mlčky
poslouchal. „Toho prvního, nebo toho druhého? Stejně
jsou jeden jako druhý.“
„Jasně že toho prvního,“ obořil se na něj Maťo.
„To dá rozum, ty blbče! A navíc jsou úplně odlišní, ty se
nezajímáš o politiku?“
„Na politiku i na politiky oduševněle seru,“
přiznal se Tadeáš. „Nic dobrého jsem od nich nikdy
nedostal. Jedině složenky a hned nato penále za jejich
nezaplacení.“
„To ale nic nemění na tom, že pravda a láska vždy
zvítězí nad lží a nenávistí,“ vykřikl fanaticky Maťo.
„Říkal to Václav první a to je naše jediná záchrana.
Škoda že mu nikdo nerozuměl.“
208
„Takže to máme v suchu, pravda a láska v tom
případě asi nakonec zvítězí,“ utrousil unaveně Tadeáš.
„Kdybys totiž myslel toho druhého Václava, mohlo by
dojít k remíze, nebo nedej Bože k vítězství lži a
nenávisti! Co bychom si pak počali, že?“ dodal, přikryl
se papírovou krabicí a usnul spánkem podchlazených.
Mimochodem, možná by bylo zajímavé zmapovat
metabolizmus bezdomovců. Minimálně z toho důvodu,
abychom pochopili naši dávnou minulost, plnou hladu,
zimy a strádání, ze které se zřejmě rekrutuje naše
současná konzumní poživačnost přizpůsobivé většiny.
Ale to k našemu příběhu nepatří, protože ten vstupoval
do finále ve zcela jiných intencích.
209
Kapitola dvacátá třetí
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Správný a spořádaný Čech se pořád něčeho bojí.
Je k tomu ostatně vychováván už od plenek. Když se ho
blíže zeptáte, zjistíte, že se bojí hlavně o rodinu, potom
taky o svůj nashromážděný majetek, dále že přijde o
práci, ale ve skutečnosti se Češi bojí v podstatě všeho, co
se jen trošku dotýká materiálního charakteru. O svou
Duši se kupříkladu nebojí vůbec. Úplně stačí rozšířit
fámu, že nebude ocet a Češi ho ihned vykoupí. Důvodem
není potřeba octa, ten se ve většině domácností používá
tak leda po kapkách a to ještě jen zřídka, ale strach z jeho
nedostatku na té nejprimitivnější úrovni konzumního
charakteru.
Je to smutné, ale pravdivé. Češi se až chronicky
bojí ztráty základních jistot a pomalu už přestávají
rozlišovat mezi hrozbou fatální a hrozbou banální. Proto
se nebojí o svou Duši, ta hladovění přežije, ale co
žaludek? Tyto predispozice mají všichni Češi v genech,
protože za posledních několik set let byla každá změna v
české kotlině vlastně vždy jen k horšímu, jak už tomu tak
chodí v malých koloniálních zemích, odsouzených k
porobenému
odevzdávání
přebytku
současnému
kolonizátorovi. Lhostejno kterému, kolonizátoři se sice
mění, ale ten strach zůstává. Tohoto fenoménu si
pochopitelně noví kolonizátoři ihned povšimnou a
pomocí velice promyšlených strategií dále udržují
210
malého českého človíčka ve stavu permanentního strachu
o chléb jeho vezdejší.
„Tak tady máme vyrozumění komise,“ oslovil
podnikatel Severýn pana profesora v blízkém baru, kam
ho společně se staronovým kamarádem Liškou pozvali.
„Nakonec to všechno dobře dopadlo, nebo ne?“
„Člověk by měl mít nějaké vyšší cíle, ne jenom
hromadění majetku,“ opáčil pan profesor. „To, že úřad
neshledal pochybení v žádosti o dotaci ještě neznamená,
že jsme nevinní. Někdo z toho musel mít prospěch.“
„No jistě, proč bychom to potom dělali, že?“
zasmál se Liška. „Všichni přece pracujeme kvůli
osobnímu prospěchu. Pro bližního svého bych se
neobtěžoval ani vysmrkat.“
„Tak to se mýlíte, jsou i lidé, kteří mají vyšší
cíle,“ zasmušil se pan profesor. „Jsou lidé, kteří dokážou
něco dělat i nezištně, pro ostatní. Pro blaho lidstva, dalo
by se říct.“
„Jak to myslíte, pane profesore?“ vstoupil jim do
debaty Jarda Severýn. „To jako že někdo pracuje pro
dobrý pocit z vykonané práce? To ale musí být
neuvěřitelný imbecil!“
Hned nato se oba s Liškou zasmáli takovým tím
protivným smíchem přechytralých zbytečňáků, kteří
dokážou všechno kolem jen shazovat.
„Zkusím vám to vysvětlit na jednoduchém
příkladu,“ překvapil je akademik tím, že se k jejich
výsměchu nepřidal. „Jsou dva druhy rybářů. Ti, kteří
chodí na ryby pro radost a ti, kteří si musí od vody za
každou cenu odnést domů rybu. Na první pohled je
nerozeznáte, ale ti první jsou spokojení i když nic
nechytnou.“
211
„Kdybych nic nechytil, tak by mě to nebavilo,“
odtušil Liška. „To by přece úplně postrádalo smysl, nic si
za tu námahu neodnést domů.“
„No vidíte a někoho třeba baví jenom to samotné
chytání,“ opáčil Kobliha, znechucený Liškovým
přízemním chápáním světa. „Nemusí z toho mít další
prospěch, protože svou odměnu už si vybral. Tím že si
připomněl krásy přírody a staré tradice. Na ryby se přece
už dávno nechodí pro obživu.“
„Jenomže každý chlap přece musí něco přinést
domů,“ bránil svůj postoj Liška. „To je naše povinnost už
od pravěku. Když už pro nic jiného, tak alespoň pro ty
naše ženské, aby nám neutekly s někým jiným.“
„Jsou dva druhy žen, když už tak filozofujme o
životě,“ pokračoval pan profesor ve svých přirovnáních.
„Ty, které loví muže pro život a ty, které je loví pro
okamžik. S těmi prvními je radost žít a s těmi druhými
jsou nejkrásnější okamžiky. Jenom to nesmíte pomíchat,
jinak budete nešťastný.“
„Poslyšte, profesorskej, vždyť vy o ženách nic
nevíte, tak raději mlčte,“ vysmál se mu Severýn. „A
nehrajte si na nějakého Casanovu, na to vám nikdo
neskočí.“
„To že jsem profesor, ještě neznamená, že nevím
nic o ženách,“ odvětil důstojně pan Kobliha. „Profesor
totiž není kněz, mládenče. Taky jsem byl mladý,
nemyslete si.“
„Tak schválně, dědo, překvapte mě,“ opřel se pan
podnikatel. „To si se zájmem poslechnu.“
„Žen jsem mělo hodně, ale nejraději vzpomínám
na Alenku,“ zasnil se pan profesor. „Když mi bylo tak
kolem třiceti, seznámili jsme se v menze. Ona byla ve
212
třeťáku a já byl tehdy asistent. Užívali jsme si celé dny a
hlavně v noci.“
„Na tom přece není nic zvláštního,“ ušklíbl se
Liška. „To zažil na výšce každý. Směšné na tom je to, že
se každý snažil nasadit v posteli tak vysokou laťku,
kterou nelze dlouhodobě udržet, co?“ mrknul na pana
Severýna, při vzpomínce na jeho mladou ženu.
„Byla to hotová erotomanka,“ pokračoval bez
reakce ve svém vyprávění pan profesor, jako by ho ani
neslyšel. „Nedala mi pokoje. Přišli jsme k ní do pokoje
třeba v šest večer a milovali se z krátkými přestávkami až
do dvou do rána. Abych se přiznal, docela mi to
vyhovovalo.“
„No teda, vy mě překvapujete,“ zamumlal pro
změnu pan podnikatel. „To abych k vám na školu přestal
posílat svou dceru.“
„Bylo to před třiceti lety,“ připomněl mu Kobliha.
„Vaše dcera by nyní mohla být i mou dcerou.
Samozřejmě pouze akademicky,“ dodal když zahlédl na
obličeji pana Severýna podezřívavý výraz.
„Ale stejně to muselo být super,“ přisadil si Liška
ke šťavnaté diskusi. „Žít s takovou ženskou musí být
jinačí kafe, než s nějakou studenou škeblí, která se neumí
ani pořádně přitulit.“
„Tak to si jenom myslíte,“ pravil unaveně
profesor. „Super to bylo maximálně tak první půlrok,
potom to začalo být otravné. Chtěla to pořád! I několikrát
denně a ve všech možných pozicích, to si ani neumíte
představit. Občas jsme jezdívali na chatu jejího otce a
třeba jednou jsme takhle před krbem na ovčí kůži
zkoušeli všechny možné polohy z Kámasútry.“
213
„Ježišmarja, takhle dopodrobna to zas vědět
nechceme!“ skočil mu do řeči Liška, který naprosto
nesnášel, když se staříci začali vychloubat svými
milostnými úspěchy, většinou půl století starými. „Přišli
jsme tady přece oslavit naše osvobození od hrozící
finanční pokuty a možná i horšího trestu.“
„No dobře, ale já na nějaké oslavy stejně nemám
náladu,“ smutně se pousmál akademik. „To víte, když
člověk
zestárne,
musí
vzít
zavděk
alespoň
vzpomínkami.“
„Já nechci být nikdy starý,“ ušklíbl se dost
necitlivě Severýn. „To je nejhorší období života.“
„Nemáte pravdu, stáří je krásné, pokud se
nesnažíte držet se zuby nehty mládí,“ odtušil pan
profesor. „Mimochodem, je zajímavé, že každý chce žít
dlouho, ale nikdo nechce být starý. Jenomže stáří je
jediný způsob, jak se dožít vysokého věku,“ zacitoval
klasika.
„Takže věčné mládí je tou nedostižnou metou, za
kterou se každý honí?“ povzbuzoval ho Severýn, kterému
ho bylo na chvíli líto.
„Mládí není žádnou nedostižnou metou, protože
ho má každý zdarma,“ odtušil zamyšleně Kobliha. „A
navíc je spravedlivé, protože mladistvou krásu měl ve
svém životě každý člověk, i když většina lidí jen po
velice krátký čas. Když pak člověk stárne, jako by se na
něm usazovaly všechny ty kaly a nánosy osudu, že je to
vidět i vzhledově.“
„Ale když byl každý alespoň nějakou dobu
krásný, tak to co říkáte přece neplatí,“ zkoušel ho zviklat
Liška.
214
„Platí to tuplovaně, protože lidé si ničeho neváží,
ani své vlastní dočasné krásy,“ opáčil profesor. „To co
mají považují za samozřejmost a to co jim chybí za
nespravedlnost. Potom je těžké si něčeho vážit.“
„Můžou si vážit sami sebe,“ ušklíbl se Severýn při
vzpomínce na brzkou cestu domů. „Moje žena se nikam
jinam než do zrcadla ani nepodívá.“
„Fyzicky krásní lidé mají sice výhodu v tom, že si
můžou vybírat s kým budou žít, zatímco ti neatraktivní
musejí vzít za vděk tím, co na ně zbude,“ zamyslel se
akademik, „ale to ke štěstí nestačí. Když hledáte štěstí v
jiných lidech, vždy se zklamete.“
„To zní drsně,“ zasmál se Liška. „Ale myslím, že
jsme trošku odbočili od tématu. My to ještě musíme tady
s panem Severýnem probrat a s vámi se rozloučím. Bylo
mi ctí se s vámi potkat.“
„Pánové, bohužel nemůžu říct, že mi také bylo ctí,
ale i tak vám přeji všechno dobré,“ otřel si klobouk starý
pán a odkvačil. Pan Severýn s Liškou osaměli.
„Hele, kde doopravdy skončily všechny ty
peníze,“ obořil se náhle na Lišku zcela bez obalu
Severýn.
„Co ti je do toho, Jardo,“ odsekl podkurážený
Liška. „Však to nejsou tvoje hrachy. Státu nic vracet
nemusíš, tak se nestarej.“
„Využil jsi ke své zlodějině mou firmu,“
připomněl mu pan Severýn. „Takže malou provizi si
zasloužím.“
„Ale veškeré riziko nesl někdo jiný, že?“
„To máš pravdu,“ zasmál se Jarda. „To je ale
blbec, ten Miklenda, co? Jak si mohl myslet, že právě z
něj udělám předsedu představenstva, to je mi záhadou.“
215
„No jo, to jsem ti chtěl právě říct,“ zasmušil se
Liška. „Pan Miklenda se ve vazbě oběsil, asi mu
přeskočilo, nebo co. Dozvěděl jsem se to dneska ráno,
když mi volal můj právník.“
„Tak to mě fakt mrzí,“ opáčil pan podnikatel.
„Kdybychom se za něj více rvali, možná by ani nešel
sedět. Jenomže člověk se musí starat hlavně o sebe.“
„Chceš říct, kdyby ty ses za něj více rval a
připustil, že byl předsedou představenstva jen naoko, tak
mohl ještě žít,“ obvinil ho Liška.
„Neházej to na mě, kamaráde, byl to tvůj nápad,“
nedal se Severýn. „Jestli si dobře vzpomínám, tak jsi to
celé spunktoval ty.“
„Slabší kusy prostě musí jít,“ poučil ho bývalý
trenér. „To je přírodní výběr, takový darwinistický. Učili
jsme se to ve škole.“
„To je dost cynické,“ utrousil ironicky pan
podnikatel, sám cynik až na půdu. „Jak se sebou můžeš
vydržet?“
„Ty nejsi jiný?“ nařkl ho po pravdě jeho kamarád
z mokré čtvrti. „Každému zaměstnanci tvrdíš, jak se bude
mít líp, jak jim budeš přidávat a prdlajs. Jakmile pro tebe
začnou pracovat, plat jim okamžitě zmrazíš. Však ti taky
říkají Mrazík.“
„Kdo mi tak říká?“ rozčílil se Severýn. „Vždyť já
dělám pro lidi první poslední! Klidně bych jim přidal, ale
musí se víc snažit.“
„Všichni ti tak říkají,“ prozradil mu Liška veřejné
tajemství. „Kdo se prý kolem tvé firmy jen šustne, tomu
plat zmrzne a už nikdy nerozmrzne. Ale buď v pohodě, je
to ze závisti.“
216
Mimochodem, Liška měl v obojím pravdu. Za
prvé, bylo to čistě ze závisti a za druhé, pan Severýn se
ke svému vlastnímu cynizmu vrátil velmi rychle, vlastně
už několik minut nato. Když po rozloučení odcházel ke
svému drahému autu, potkal mladou aktivistku.
„Přispějete na nemocné děti?“ zeptala se ho
naivně dívka dobrovolnice. „Je to oficiální akce,
dostanete samolepku.“
„Moje děti jsou zdravé a samolepku nechci,“
opáčil otráveně pan podnikatel a začal hledat klíče od
vozu. „A kdyby zdravé nebyly, postaral bych se o to, aby
dostaly pořádnou péči.“
„To je sbírka i na jiné děti, nejen na ty vaše,“
pokoušela se úsměvem navodit dobrou atmosféru ta milá
slečna. „Na všechny nemocné děti v tomhle kraji, které
určitě ani neznáte.“
„Na cizí děti ať si přispívá někdo jiný,“ zabručel
pan Severýn. „Třeba jejich rodiče, řekl bych! Ti by se
snad mohli angažovat a nežebrat na parkovištích, jako
třeba právě teď vy!“
„Já nežebrám. Vždyť to ani není na moje děti,“
chabě argumentovala slečna. „Je to pro děti v dětských
domovech.“
„Na ty přispívám z daní,“ konečně vylovil klíče
od svého Mercedesu, který si mimochodem právě z těch
daní odepsal. „Copak kradu?“ dodal a mimoděk si
vzpomněl na nedávné dotační aktivity.
„Nebo hladovým dětem v Africe to můžeme
poslat,“ připomenula mu aktivistka. „Tam je zapotřebí
každé koruny.“
217
„Ať si jejich fotrové máknou na plantážích,“
zastrčil klíč do zámku pan podnikatel. „Stejně se pro nic
jiného nenarodili.“
„Jste odporný rasista!“ vmetla mu do tváře své
opovržení slečna, která konečně pochopila, že narazila na
nejnamyšlenější bytost ve vesmíru. Na takového
typického českého zbohatlíka obecného, který nad
zbytkem světa ohrnuje nos.
„A právě proto mám tenhle Mercedes, zatímco vy
jezdíte tramvají,“ vrátil jí to Severýn a s noblesou
nastoupil.
Mezitím se na místní radnici ve Vidlákově začalo
pomalu stmívat a zkorumpovaní radní začali pomýšlet na
odchod domů.
„Paní starostko, nemůžeme uvolnit nějaké
prostředky na Vánoce pro bezdomovce?“ zeptal se
překvapivě do všeobecného oblékání madam von
Trubens její zástupce. „Za zanedlouho bude Štědrý den a
ti chudáci nemají ani střechu nad hlavou.“
„Co mají společného Vánoce s bezdomovci?“
zeptala se ho drsně starostka. „Snad jen to, že občas
chrápou ve chlévě. To má být nějaký vtip?“
„Žádný vtip, charita,“ pokoušel se navodit
vánoční atmosféru ten naiva. „Aby taky dostali něco pod
stromeček a třeba i kousek toho kapra a nějaký skromný
dárek.“
„Oni mají stromeček?“ rozčílila se místo
zamyšlení paní zastupitelka. „Kde ho vzali? Snad mi na
ně nechodí do mého lesa?“
„To není váš les,“ podivil se zástupce nad její
suverenitou. „Je to obecní majetek.“
218
„Ale mám za něj zodpovědnost!“ podivila se
naopak starostka jeho námitce, protože měla sociální
necitlivost v povaze už od narození. „Mají somrovat před
obchoďákem a ne slavit někde se stromečkem.“
„Myslel jsem to obrazně,“ pokoušel se ji uklidnit
její zástupce. „Ty dárky a kapra jsem řekl v nadsázce.
Určitě by jim stačila gulášovka a kus chleba.“
„No proto,“ ušklíbla se zastupitelka. „Dárky si
nezaslouží a kapra ať si chytí sami. Alespoň si pro jednou
umyjí ruce,“ dodala mstivě a jala se k odchodu.
„Jste naprosto bezcitná mrcha!“ utrousil si pro
sebe její zástupce, aniž by tušil, že ho šéfová slyší.
„A právě proto jsem tak úspěšná v politice,“
vysmála se mu madam Beatriz, která to pochopila jako
pochvalu. „To z tebe nikdy nic nebude, koloušku, protože
jsi na lidi moc hodný.“
„Nejsem hodný, jenom nerad šikanuji ostatní,“
ušklíbl se pan zástupce. „Každý člověk je především
lidská bytost a tak by s ním i mělo být zacházeno.“
„A právě protože jsi tak měkký, nikdy neochutnáš
skutečnou moc,“ uzavřela to podle svého vidění světa
paní starostka a šla si po svých.
Ale celý svět není jenom o moci a o penězích. V
místním autoservise pana Severýna se Franta Koleňák a
Olda Dubový připravovali na další den plný námahy a
odpočinku. Hodili špinavé rukavice do kouta a otevřeli si
poslední desítku.
„Objednal jsem si kulový ventil a nic tady není,“
mumlal nad došlým balíkem Franta. „Měl tady být
bezpečnostní kulový ventil.“
„Neříkej,“ bavil se jeho rozčílením Olda. „To ale
musí být strašné!“
219
„No jo,“ nechápal jeho postoj Franta a dál se
hrabal v krabici. „Někde by tady měl být.“
„Takže ty sis objednal kulový ventil a dostal jsi
kulové hovno,“ vysmál se mu Olda. „Takže polovina
objednávky je v pořádku, nebo ne?“
„Nic není v pořádku!“ rozhodil rukama Koleňák,
který jako vždy nepochopil vtip. „Chybí tady ten kulový
ventil.“
„Ale kulové hovno jsi dostal, ne? Takže došlo jen
k malé záměně kulového ventilu za kulové hovno, čili z
poloviny tě dodavatel nezklamal. Kulové, jako kulové, to
jim snad odpustíš, ne?“
„Prosím tě, přestaň mě provokovat, nebo ti dám
přes držku,“ ušklíbl se Franta, když mu došlo, že si
naběhl na klasický fór. „Nebo tě nechám čistit
převodovky z náklaďáků.“
„Tím mě nevyděsíš,“ vysmál se mu Olda a vytáhl
z ponku láhev načatého rumu. „Stejně je čistím jenom já,
protože ty a Mojmír se poctivé práce bojíte jako čert
kříže. Tak je to, bojíte se!“
„Kdo se bojí, nesmí do lesa,“ konstatoval právě v
tu chvíli pan Arnošt Liška své životní přesvědčení a je
nutno mu přiznat, že měl jako vždy pravdu. Vrátil se do
své nové vily, částečně financované z uloupených
státních prostředků. Nikdo mu to nevyčítal, vždyť státní
peníze jsou něco jako společná truhlice, do které se může
hrabat i za tmy.
Pravda a Lež to spolu mají složité. Kolik je Pravd,
tolik je Lží. Za každou Pravdou stojí jedna Lež, kterou
jsme si sami vytvořili, protože Pravda bývá často krutá a
zraňující. A když už o tom hovoříme, tak ani ta Láska to
nikdy nebude mít s tou Nenávistí tak jednoduché, jak se
220
nám snažili někteří idealisté napovídat. Pochybuji, že by
alespoň jednou vyhrála. Někdy si dokonce myslím, že i
remíza je pro ni nedosažitelným snem. Ale podobné
myšlenky by měl každý raději zavčasu odehnat, protože
ať se na to podíváte z jakékoli stránky, vždycky je lepší
špatný život, nežli žádný.
221
Obsah
Podivuhodná lehkost cinkání ...........................................1
Sametové pastorále ...........................................................9
Nadměrné příznaky beznaděje .......................................18
Chcete být milionářem? .................................................25
Bída je matkou elegance ................................................33
Struktury morálního sedimentu ......................................40
Útěk do chudoby ............................................................50
Pochybná noblesa lokální nadutosti ...............................61
Vyšší princip neexistence ...............................................71
Šviháci nehledí na drobné ..............................................79
Kdyby tisíc idiotů ...........................................................89
Charisma mentální dospělosti ......................................100
Mírně chaotická zodpovědnost.....................................113
Fenomenální zbytečnosti ..............................................121
Komu se nelení, tomu se zelení ....................................130
Kdo je bohatý, bývá rohatý ..........................................137
Záchvěvy finanční motivace ........................................145
Když se chůze mění v klus ...........................................156
Teorie zhnusení ............................................................167
Spravedlnost je slepá jen na oko ..................................177
Pravda a Láska .............................................................188
Nepříliš laskavé vzduchoprázdno.................................201
Kdo se bojí, nesmí do lesa ............................................210
222