číslo 3 – únor 2010

Komentáře

Transkript

číslo 3 – únor 2010
Slovo redakce
Vážený učitelský sbore, drazí studenti,
stojíme na začátku druhého pololetí. Před čtvrtými ročníky stojí výzva v podobě maturit.
Letos patrně naposledy jen ve školní podobě. To však neznamená, že by tím maturanti měli
situaci výrazně ulehčenou. Mnozí z nich se již soustavně připravují, jiní otálejí a čekají na
„Svatý týden“, aby dohnali, co zameškali. Rada redakce zní – pokud to necháváte na onu
dobu, pak se spíše naučte modlit...
Měsíc únor je však také měsícem olympiády. V jeho druhé polovině se v kanadském
Vancouveru sejdou nejlepší z nejlepších, aby poměřili své síly na 21. zimních olympijských
hrách. Letos je to již 12 let, co zaznamenal druhý nejpopulárnější sport v ČR – hokej –
fenomenální úspěch v podobě zlatých medailí ze ZOH v Naganu. I na tuto událost jsme
společně s vybranými pedagogy zavzpomínali.
Na následujících stránkách se ještě setkáte s tradičními rubrikami a s pracemi Vás –
studentů i vyučujících. Jsme za ně velmi rádi a doufáme, že se na vydáních příštích budete
podílet stejnou měrou, ne-li vyšší. Ale jak praví klasik: „Nemusí pršet, jen když kape.“
Vaše redakce
„Na slovíčko…..“
Milé studentky, milí studenti,
mám na srdci několik myšlenek, o které bych se chtěla podělit. Nejprve začnu tím, co mě
trápí. Vím, že ve Vašich očích jsem již osoba stará, i když já si tak nepřipadám. Nezlobte se,
ale nelíbí se mi, jak se k sobě chováte, jak se oslovujete. Nelíbí se mi, jak mluvíte o svých
vyučujících. Asi přeci jenom budu stará v tom, když si myslím, že každý z nás by v sobě měl
nacházet více slušnosti a pokory. Mimo jiné i to patří k Vašemu budoucímu povolání. Chci
věřit tomu, že se ještě i v dnešním složitém světě naučíte nacházet a rozdávat slušnost,
toleranci a trochu té pokory. Je třeba naučit se dávat si pozor na pusu. Nikdy nevíte, kdo Vás
poslouchá a kdo s Vámi jede třeba v dopravním prostředku, či kdo jde za Vámi po ulici.
Přitom dobře víte, že jako budoucí zdravotníci jste vázáni mlčenlivostí. Prosím, chovejte se
podle toho.
To příjemnější, oč se chci podělit, je práce Vašich kolegů, kteří se podílejí na
realizaci primární prevence a výchovy ke zdraví. Není Vás málo. Např. na posledním projektu
„Zdravý týden v MŠ“ pracovalo téměř 50 studentů a studentek a 7 vyučujících. Na jejich
práci a reprezentaci školy můžeme být právem hrdí. Doufám, že i oni v této činnosti našli
uspokojení. Projekt probíhal v 5 mateřských školkách a účastnilo se ho téměř 250 dětí.
Promiňte, že zmiňuji pouze ty poslední. Od roku 1998, kdy jsme s preventivními programy
začali, to byla slušná řádka studentů, vyučujících, ale především dětí, kterým se dostalo
ukázek a návodů na zdravý životní styl.
Děkuji Vám za to a pokračujte v tom, jak dělat radost sobě a druhým, jak pomáhat druhým.
V Praze 26. ledna 2010
Květa Ludvíková
10 otázek pro…
paní profesorku Mgr. Janu Königsmarkovou
1.
Narodila se v obci Planá u Mariánských Lázní patřící do Plzeňského kraje.
2.
Úspěšně vystudovala Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých
Budějovicích, obor český jazyk a latina. Oblíbeným předmětem byla literatura a tím
neoblíbeným řečtina.
3.
Učit začala v únoru 2009, a to český jazyk pro cizince na jazykové škole.
4.
Krom učení se živila prací v rádiu jako redaktorka zpráv.
5.
U nás na škole učí prvním rokem, je zde od září loňského roku. Vyučuje zde český jazyk
a latinu.
6.
Je zatím svobodná a bezdětná.
7.
Do jejich zálib patří literatura 50. let, filmy a hudba.
8.
Jako oblíbenou četbu uvedla knihy autorů Michala Ajvaze a Milana Kundery. V hudbě si
poslechne skoro vše, nemusí však disko a mainstream. Ráda má filmy Dvojí život
Veroniky a Postava k podpírání. Oblíbeným nápojem je káva – hlavně prý při opravování
písemek dlouho do noci :o)
9.
Na „Otázku z řad čtenářů“, jaká je její největší neřest, odpověděla s udiveným výrazem
tázavě: „Co je to neřest?!“ :o)
10. Jejím dětským snem bylo (a možná stále je) stát se rock ’n’ rollovou hvězdou.
Velice děkujeme paní profesorce za ochotu odpovídat a za čas, který si na nás udělala.
Příště se můžete těšit na odpovědi pana profesora Bc. Martina Čermáka
Věděli jste, že …
…zralé banány obsahují asi 0,6 % alkoholu?
…Arnold Schwarzenegger se jednou vloupal do fitka, aby mohl trénovat i v neděli?
…mravenec může čichat a vystopovat různé vůně stejně jako pes?
…v Číně je bílá symbolem neštěstí?
…světový rekord v plivání melounových zrnek do dálky je asi 14 metrů?
…příchuť zelených gumových medvídků je jahodová…
Silvie Šagátová 1.AK
Školní anketa…
„Co jsem dělal při ZOH v Naganu 1998?“
Mgr. Jaroslav Ryšavý - „Koukal jsem na hokej. V práci jsem dostal volno a seděl jsem
doma.“
Mgr. Tereza Brychcínová
- „Studovala jsem střední školu a seděla jsem ve třídě
s holkama na hodině biologie. Kamarádka poslouchala z rádia na walkmanu semifinálový
zápas s Kanadou (nájezdy) a hlásila to nám ostatním. Na příjezd našich hokejistů po finále
jsme pak se třídou koukali při vyučování. Na ostatní zápasy jsem se dívala doma.“
Mgr. Martina Cettlová - „Sledovala jsem to v televizi, měla jsem po zkouškovým, takže
byl čas. Finále jsme s kamarády z vysoký slavili ve Spálené ulici, v jedný hospůdce. Převážně
holky.“
Ing. Markéta Kabelková Ph. D. - „To jsem byla na vysoký a koukali jsme na to v
televizi v mikrobiologický laboratoři.“
Ing. Helena Marešová
- „Intenzivně jsme celá rodina sledovali kompletní turnaj a
manžel s dětmi byl i vítat hokejisty při návratu. Rodina hokejem žije.“
Mgr. Evžen Nácar – „Každý den, hned po přednášce, jsme chodili s kamarádem k němu
a koukali na hokej, sledovali jsme všechny zápasy, rodiče mi vyčítali, že doma moc nepobudu.
No a finále jsme náležitě oslavili. :o)“
Mgr. Ivan Merxbauer - „Jo, to jsem koukal. Byl to úspěch.“
Hokejová událost – Nagano 1998
Hokejový turnaj na 18. zimních olympijských hrách se hrál od 7. do 22. února 1998 v
japonském Naganu, v halách The Big Hat a Aqua Wing Arena.
Mezinárodní olympijský výbor se dohodl s IIHF (mezinárodní hokejová federace) a
NHL, že nejslavnější ligová soutěž bude poprvé v historii přerušena, aby na olympijském
turnaji mohli startovat světoví hráči hrající v této lize. Díky této dohodě byli na turnaji vidět
hráči, kteří patřili mezi ty nejlepší z nejlepších - Pavel Bure, Jaromír Jágr, Eric Lindros,
Wayne Gretzky a další. V médiích byl turnaj od Macochy po Niagarské vodopády nazýván
„Turnajem století“. Experti očekávali, že o zlato se utkají Američané s Kanaďany, jisté šance
se ještě dávali Rusům, ale s českým týmem se rozhodně nepočítalo.
Hlavní trenér Ivan Hlinka povolal ty nejlepší, kteří se mu touto možností naskytli.
Jedinou omluvenkou, kterou bral, byla ,,smrt“, ale počítala se i zranění, která byla neslučitelná
se hrou. Na sraz se dostavili ti, které oslovil. Jako brankářská jednička to byl Dominik Hašek,
Kapitánské céčko nesl na dresu Vladimír Růžička, trumf Ivana Hlinky, jenž měl stmelit
hvězdy z NHL a extraligové hráče tak, aby nedošlo k tomu, co se stalo během SP 1996
(nejsilnější mužstvo, prohra s Finskem a Německem, kdy na ukazateli skoré byla v obou
případech sedmička ve prospěch soupeře). Družstvo ČR pro olympijský turnaj tvořili tito
hráči: Hašek, Čechmánek, Hnilička, Šlégr, Šmehlík, Hamrlík, Svoboda, Špaček, Kučera, L.
Procházka, Jágr, Růžička, Straka, Ručinský, Reichel, Lang, Moravec, Dopita, Beránek,
Hejduk, Patera, M. Procházka, Čaloun. Asistenty trenéra Hlinky byli Slavomír Lener a
Vladimír Martinec.
V základní skupině se český tým střetl s celky z Finska, Kazachstánu a Ruska. Velmi
dobrý výkon v úvodním zápase byl korunován čistým štítem a třemi brankami ve finské síti,
debakl si odvezli po našem utkání Kazaši a varování přinesl duel s Rusy, který reprezentace
prohrála. Díky poslední porážce jsme ve čtvrtfinále změřili síly s USA. Američané vstoupili
do duelu s ohromným sebevědomím, které navíc podpořila úvodní branka Mike Modana. Od
druhé přestávky jsme však převzali iniciativu my a zaslouženě zvítězili 4:1. Velkou zásluhu
na tomto vítězství měl gólman Hašek. Do střelecké listiny se zapsali - V. Růžička, J. Jágr,
M. Ručinský a J. Dopita. V souvislosti s přestávkou po první třetině zápasu s USA se hovoří o
památném projevu V. Růžičky, který prý v kabině seřval všechny i sebe a nabudil tak tým na
cestu ke zlatu. V semifinále na nás vyrukovali Kanaďané, kteří se již viděli se zlatými
medailemi na krku. Jenže naši si brankou Jiřího Šlégra vybudovali náskok, který „Javorové
listy“ zlikvidovaly až v poslední minutě řádné hrací doby. Přišlo na řadu prodloužení, v němž
nás soupeř přehrával, ale ubránili jsme se a v nájezdech fenomenální Hašek nepustil za svá
záda jediný puk, naopak Reichel hned v první sérii nezaváhal. Překvapení bylo na světě, do
finále postoupila ČR a Rusko. Oba celky si dávaly pozor na hru v obraně, a proto rozhodl
jediný gól. Ten vstřelil ve 49. minutě ranou od modré Petr Svoboda. Jak se později ukázalo,
byla to branka vítězná. Naši vyhráli výjimečný turnaj a definitivně se tak vryli do paměti
všech hokejových fandů po celém světě.
Osobnost měsíce - Ivan Hlinka
Ivan Hlinka, přezdívaný Šéf, byl český hokejista (střední útočník) a klubový a
reprezentační trenér.
Hokejovou kariéru začal malý Hlinka už v šesti letech, kdy začal hrát za mládežnický
tým Litvínova. Do československé hokejové ligy vstoupil v 16 letech rovněž za litvínovský
tým. Současně s hokejovou kariérou vystudoval nejdříve průmyslovku a později Vysokou
školu ekonomickou v Praze a současně i obor trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu.
Ve dvaceti letech se stal kapitánem litvínovského hokejového týmu a ve stejném věku také
začal hrát za národní reprezentaci. S československým týmem získal Hlinka coby hráč celkem
tři tituly mistrů světa: v roce 1972 na šampionátu v Praze, v roce 1976 v polských Katovicích
a v roce 1977 v rakouské Vídni. Celkem odehrál jedenáct turnajů na mistrovstvích světa a dva
turnaje olympijské (v roce 1972 v japonském Sapporu vybojovali českoslovenští hokejisté
bronz a v roce 1976 v rakouském Innsbrucku dokonce stříbro). Hlinka se za reprezentaci
zúčastnil celkem 256 zápasů a zaznamenal 132 gólů, v československé lize odehrál 544
zápasů a zaznamenal 347 gólů. V letech 1977–1980 byl Hlinka kapitánem reprezentace, v
roce 1978 získal Zlatou hokejku. Jednou z nejcharakterističtějších vlastností Ivana Hlinky
byla jeho schopnost mužstvo patřičně vyburcovat, když se zrovna nedařilo, a převzít úlohu
šéfa týmu. To se velmi zamlouvalo také zámořským klubům, ale odejít do zahraničí mohl až v
roce 1981, tři roky po získání Zlaté hokejky, když dostal požehnání od svazu za svoje služby
v národním dresu. Do kanadského Vancouveru odjížděl se svým nejoblíbenějším spoluhráčem
a velkým kamarádem Jiřím Bublou a hned v první sezóně pomohli "Canucks" až do finále
Stanley Cupu. Po dvou letech se vrátil do Evropy a v během let 1983–1985 působil ve
švýcarském týmu EV Zug. Od svého návratu do Československa začal působit jako trenér,
nejprve v domovském Litvínově, později v německém Freiburgu.
Koučem československé reprezentace se stal v roce 1991 a pod jeho vedením národní
tým získal v dalším roce bronzové medaile na olympiádě i na mistrovství světa. O rok později
přivedl ke stejnému úspěchu na mistrovství světa českou hokejovou reprezentaci. V roce 1994
po dvou neúspěšných turnajích reprezentaci opustil a odešel do Itálie (národní tým v tomto
roce na světovém mistrovství spadl na sedmé místo, což je jeho historicky nejhorší umístění).
V roce 1997 se Hlinka k české reprezentaci vrátil a pod jeho vedením získal tým na
mistrovství v Německu bronzovou medaili. Poté začala zlatá éra kouče Ivana Hlinky. V roce
1998 na olympiádě v japonském Naganu získal národní tým samostatné České republiky svoji
první zlatou medaili. O rok později se čeští hokejisté stali i mistry světa. Podruhé do NHL
odešel Hlinka v roce 2000 jako hlavní kouč týmu Pittsburgh Penguins. Jeho angažmá zde
skončilo po několika nepovedených zápasech na začátku dalšího ročníku. V letech 2001–2002
se Hlinka stal generálním manažerem české hokejové reprezentace. Po olympiádě v Salt Lake
City Hlinka jednu sezónu trénoval ruský tým Avangard Omsk. Mezinárodní hokejová
federace IIHF v roce 2002 uvedla Ivana Hlinku do Síně slávy.
Ivan Hlinka jel 16. srpna 2004 do Karlových Varů na sraz hokejové reprezentace před
Světovým pohárem, opět jako trenér. Na sraz ale nedorazil, měl dopravní nehodu a zemřel po
převozu do nemocnice. 26. ledna by se dožil 60-ti let.
Klub Přátel Prahy – „Za svobodu! Be free!“
Ve středu 20. 1. 2010 jsme podnikli další z výprav bohulibé organizace KPP. Původní cíl naší
cesty, Armádní muzeum na Žižkově s výstavou o mobilizaci 1938, však hlásilo uzavření
expozic z důvodů rekonstrukce, proto se naše osvícené klubové vedení rozhodlo, že
navštívíme výstavu jinou, leč stejně zajímavou. Sešli jsme se v hojném počtu na Václavském
náměstí a od symbolu české státnosti sv. Václava jsme se vydali k nové budově Národního
muzea. Nakonec jsme zde navštívili výstavy dvě: „Za svobodu! Be free!“ a „Významné
osobnosti českého olympismu“.
První jmenovaná nám nabídla pohled na atmosféru Československa od 50. do 80. let.
Seznámila nás s dobovým novinovým zpravodajstvím. Ukázala, jak se žilo, pohledem do
klasického panelákového obýváku let 80. Velmi sugestivní byla napodobenina Berlínské zdi.
V jejím sousedství se nachází replika rozhlasového studia rádia Svobodná Evropa, které
vysílalo do ČSSR necenzurované zprávy o situaci ve světě i v naší domovině. Jednou
z dominant celé výstavy byla návštěva zasedacího sálu bývalého Federálního shromáždění,
kde od roku 1973 do 1992 rokovali čeští a slovenští poslanci a byl zde kupříkladu v roce 1989
navržen Václav Havel na prezidenta ČSSR.
Ani při historickém bádání a prohlížení vystavených exponátů jsme nezapomněli,
z jaké školy přicházíme. Došlo tak i na perličky ze školních lavic, jmenovitě z ošetřovatelství.
Dozvěděli jsme se, že jedním z příznaků jaterní cirhózy (dle nejmenovaného studenta
3. ročníku) je těhotenství.
Druhá výstava nás zavedla mezi artefakty olympiád a olympioniků. Vystaveny byly
jak medaile, tak i náčiní, na kterém se sportovci k cenným kovům dopracovali. Na dobových
fotografiích bylo možné porovnat, jak se který sport vyvíjel v čase. A také se snažit poznat,
kdo je na zmíněných fotografiích zachycen. Největším úspěchem však byla soutěž o jedničku
z OBN vyhlášená při vstupu do expozice. Otázka zněla: „Kdo nalezne nejrychleji medaili
z LOH v Los Angeles 1984 získanou Čechoslovákem?“ Po 15 minutách hledání nalezli
bystřejší studenti odkaz, že se československá výprava her v USA z politických důvodů
účastnit nesměla. Tento vtípek jen podtrhl výtečnou atmosféru exkurze.
Pozvánka Klubu přátel Prahy
Mobilisace 1938
KDE: Armádní muzeum Žižkov, U Památníku 2, Praha 3
KDY: středa 17. 2. 2010 od 16:00 do 18:00
SRAZ: v 15:45 nástupiště metra „C“ Florenc (červená)
CENA: vstup zdarma
Přečetli jsme za vás
Charles Pierre Baudelaire - francouzský básník a překladatel (převážně E. A. Poea);
první z řady tzv. prokletých básníků.
Narodil se 9. dubna 1821 v Paříži. Jeho otec byl kněz, po revoluci vychovatelem a úředníkem,
zemřel v roce 1827. Baudelairova matka se roku 1828 znovu provdala za generála Jacquese
Aupicka, kterého Baudelaire nesnášel a nesl jeho vztah s matkou velice těžko, neboť na ní byl
silně vázán, téměř chorobně. Často se mluvilo o jeho skoro až Oidipovském syndromu.
Baudelaire vedl bohémský život dobrodruha. Před maturitou byl vyloučen z lycea Ludvíka
Velikého a složil ji soukromě. Odmítl dát na radu své otčíma a pracovat jako diplomat, chtěl
se věnovat literatuře. Významnou pro něj byla jeho devítiměsíční plavba do Kalkaty. Po
návratu, roku 1842, začal psát básně o dojmech z cesty. Svůj život spojil s herečkou z divadla
mulatkou Jeanne. Tato tajemná žena se stala jeho osudem. Později psal posudky na pařížské
salóny a vypracoval se na předního kritika. Roku 1848 bojoval na barikádách a založil časopis
Veřejné blaho.
Zemřel 31. srpna 1867 v Paříži na následky paralýzy, kterou v sobě nosil od mládí, krátce
před smrtí úplně ztratil řeč.
Květy zla – z francouzského originálu Les Fleurs du mal. Tato básnická sbírka vznikala
řadu let, poprvé byla vydána v červnu 1857. Baudelaire i vydavatel, jeho kamarád, byli stíháni
za urážku náboženské mravnosti i veřejné morálky, neboť psal otevřeně o intimitě žen a
vztahů, o smrti, o Satanovi, řada básní nesměla být uveřejněna vůbec, nakonec bylo zakázáno
knihu vydávat. Kniha obsahuje šest částí, celkem 145 básní. Jistě nejslavnější a nejrozsáhlejší
z nich je 1. oddíl nazvaný Splín a ideál, tyto básně vypovídají o poslání, umění, o postavení
umělce, hovoří také o ženách, které Baudelaire současně miloval i nenáviděl, protože ho
přitahovaly i odpuzovaly, a tak se v básních střídá milostná touha a krutá bezcitnost. Často
psal i o své fascinaci exotickými ženami. Stěžejním smyslem jeho tvorby byla KRÁSA, její
objevování a ztrácení, touha po ní.
Asi nejslavnější český překlad vytvořil Vítězslav Nezval, neboť si byli básnicky velice blízcí.
Nezval Baudelaira uctíval jako výborného básníka a byl jím fascinován.
Člověk a moře
Svobodný člověče, vždy budeš mít rád moře!
Moře, své zrcadlo, buď duše statečná,
vždyť pluješ na vlnách až do nekonečna,
tvůj duch je propastí, v níž není méně hoře.
Rád ponořuješ se v klín svého obrazu,
a rád jej objímáš, tvé srdce rádo slyší,
při mořském hukotu svůj hukot trochu tišší,
a přece nezkrotný a plný nárazů.
Jste oba diskrétní a oba stejně temní.
Kdo viděl člověče, tvé dno, tvé propasti.
Kdo viděl do moře, kdo směj je vykrásti?
Tak mocně každý z vás na tajemství své řevní.
A přece vedete už celá staletí,
boj jako šílení a zápasící chrti,
jak krvežíznivci se opájíte smrtí,
vy bratři, žárlivci, vy věční atleti.
Úryvky ze slohových prácí
Odborný popis - Stáří
Stáří je ontogenetická fáze biologicky i sociálně odlišná od středního věku. Funkční a
zdravotní stav ve stáří je výsledkem zákonitého biologického stárnutí, chorobných procesů,
životních podmínek a způsobu života. Za počátek kalendářního stárnutí člověka je konvenčně
považován věk 60 nebo 65 let. Rozeznávají se mladí senioři (65 – 74 let), staří senioři (75 –
84 let), vlastní senioři (75 – 89 let) a dlouhověkost (90 a více let). Počátek biologického
stárnutí není možno exaktně stanovit.
Zdena Povolná (bývalá 2.E)
Referát – Kniha, kterou jsem přečetl (Titanic – Michael Davie)
V roce 1909 zahájila loděnice v Belfastu stavbu zaoceánského osobního parníku Titanic,
ten byl spuštěn na vodu v květnu 1911 a v dubnu 1912 se vydal na svou první plavbu ze
Southamptonu do New Yorku. Šlo o dodnes největší loď na světě. Příběh, který se stal téměř
před sto lety. Vzpomínky na katastrofu jsou dodnes pozoruhodně živé. Žádné neštěstí
moderní doby, ať už zemětřesení, výbuch sopky nebo havárie raketoplánu, ani žádná nehoda
obřích letadel neotřásly veřejností tolik.
Martin Mácha (bývalá 1.BL)
Výklad – Zvíře jako hlavní literární postava
První zvláštnost havrana Abraxase je ta, že umí mluvit. To by nebylo n nic zas tak
mimořádného, protože kdejaká kavka žijící s lidmi, je schopna zopakovat nejrůznější zvuky,
melodie i slova slyšící kolem sebe lépe jak nějaký barevný exotický papoušek. U Abraxase je
to však jiné. Neopakuje bezmyšlenkovitě slova jako stroj, ale plynně hovoří, konverzuje,
vypráví a hlavně poučuje a usměrňuje svoji spolubydlící. V chaloupce za lesem je vždy on ten
moudřejší a zkušenější. Pokaždé po ruce nějakou dobrou radu nebo varování před
nastávajícím problémem.
Lenka Pixová (bývalá 3.AL)
ABeCeDa
. . .nejpopulárnějších hudebních stylů
„H“ jako Hip Hop
Blues
Elektronická hudba
Hip Hop
Jazz
Metal
Pop
Punk
R&B
Reggae
Rock
Ska
Hip hop je druh populární hudby a také novodobý taneční styl. Je tvořen ze
dvou hlavních elementů, jimiž jsou DJing a rap. Hiphopová hudba vzniká
spojením rytmů mixovaných DJem a veršů, které do nich vkládá rapper (též označovaný jako
MC = Master of Ceremony). K již zmíněné hudbě, ať už reprodukované (DJing), nebo zpěvu
(rap), patří grafický projev známý jako graffiti, akrobacie či tanec označovaný pojmem
breakdance. Za pátý element je považován beatboxing.
Hiphopová kultura vznikla na počátku 70. let 20. století v USA v černošských ghettech jako
spojení jamajských a amerických vlivů. První zmínky o hiphopové kultuře pochází z Bronxu,
v New Yorku. Další důležitou základnou bylo Los Angeles. Rozvíjel se zde směr, který
oslovil mnoho mladých lidí, zejména afroameričanů - breakbeat. Tento styl hudby využívá
tzv. zlomové okamžiky (proto break). Zakladatelem tohoto směru byl jamajský DJ Kool Herc,
který se v roce 1967 přestěhoval z Jamajky do New Yorku. Přinesl s sebou jamajský způsob
zpěvu tehdy známého jako toasting, který lze charakterizovat jako recitování
improvizovaných veršů do rytmu reggae.
Tento směr začal prostupovat mnoha pouličními gangy, které mezi sebou vedly bitvy o svá
postavení. Časem přešel jejich boj na parket - kdo ovládne parket, zvítězí. Díky rivalitě těchto
gangů vychází většina tanečních prvků z bojových umění a technik. Někdy se stávalo, že
takový souboj (battle) se zvrhl ve skutečný boj. Proto získávala hiphopová kultura nevalnou
pověst. V dnešní době u nás existuje mnoho tanečních skupin zabývajících se touto taneční
kulturou.
Role „Emcee“ (MC=Microphone Controller nebo Master of Ceremony) se zrodila po spojení
DJe a hudby, kde MCs začali mluvit mezi písně. Nejdříve pouze nabádali k tomu, aby ostatní
lidé tančili a také vkládali do hudby vtipné anekdoty. Nakonec se tato jejich činnost stala více
stylizovaná a začala být známa jako rapování. Dříve byl rap doménou hlavně černochů a
latinoameričanů, ale postupem času do hip-hopu pronikají i běloši, z nichž nejznámější je
Eminem nebo Beastie Boys.
Hip hop do ČR pronikl hlavně po stránce výtvarné, mladí lidé začali po revoluci jezdit do
Berlína, v té době jehoho z nejpomalovanějších měst na světě. A spatřili tady fenomén
grafitti. Hiphopovými průkopníky se v České republice stala skupina PSH a legendární Raper
Orion. První nekomerční hiphopovou deskou (pokud pomineme kompilace) se v roce 2001
stala Repertoár od PSH. Ten odstartoval příliv nových hiphopových desek. V tomtéž roce
vyšla deska Syndrom Snopp-Syndrom Separace. O rok později vydávají CD pražští Indy &
Wich a rapper Phat.
V roce 2008 vzniká první dokumentární film mapující hip hop v ČR pod názvem Česká
RAPublika. Premiéra filmu byla 28.11. 2008.
Pozor, pozor!!!
Pokus o znovuobnovení školního
dramatického spolku…
Po velmi dobrých zkušenostech s představením Dr. House se uvažuje o založení školního
divadelního kroužku. Zájemci o spolupráci nechť se hlásí u paní profesorky Mgr. Jany
Königsmarkové – kabinet B410.
Střípky ze školních lavic…
„…aneb co také zaznělo…“
Poznámka: Neustále lítá po třídě a posedává na oknech. Odpověď: Tomu nevěřím. Holub
Když jsem vašeho syna vyvolala k tabuli, opáčil mi: "Piš pět, svačím!"
Váš syn při vyvolání k tabuli zakřičel, že chybí, vyskočil oknem a zavřel se na záchodě.
Tváří se inteligentně, ale je úplně blbej.
Vyhodil spolužákovu tužku z okna se slovy: "Pokud tě má rada, vrátí se."
Vy jste strašně neukázněná třída. Za chvíli to tady bude jako ve sborovně.
Byl přistižen ve školní jídelně, jak se libá se spolužačkou.... Máme podezření na lásku ...
Tak, chlapci, buďte tady chvilku potichu a něco si zazpívejte.
Sebral třídní knihu, nechce ji vrátit a žádá výkupné.
Vážení rodiče, oznamuji vám, že mě z vašeho syna pravděpodobně raní mrtvice. Stane - li se
to, nepřeji si, aby mi šel na pohřeb.
Honza zakřičel: "Ticho!" , třída ho vyslyšela a on ze sebe vypustil toxické plyny, což bylo
slyšet po celé třídě.
Když jsem odstartoval přespolní běh, utekl domů.
Na hodinu fyziky přišel o 45 minut později.
Neubližujte němým tvářím. Vždyť jsou to zvířata jako my.
Plive kuličky z železné trubičky.
Trocha poezie na závěr . . .
Sen
Pouto hvězd
Je osud, když procházím tmou černou?
Ne, je to přání a sen tvého podvědomí.
Je dar, když unikám před radostí četnou?
Ne, to je otevírání tvého svědomí.
Užij každý nový den,
prožij i svůj tajný sen.
Sen, který skončit nemá,
A proč tvoje tvář ukazuje bolest?
Protože neumím přehlédnou další lest.
Nedokážu muka skrýt,
prostě neumím z duše zradu smýt.
ale nic se dělat nedá.
Princeznou jsem v něm,
jak krásný je to sen.
Tak pojď, podej mi ruku tvou,
projdeme tou zlou tmou,
najdeme hvězdy a lunu,
ulehneme v písčitou dunu.
Růže kvete, voní krásně,
a já začínám psát básně.
Půjdeme tak dlouho, dokud duše tvá čistá nebude,
nalezneme mír a nic jiného nezbude,
radost a štěstí naše srdce obejme,
moji zradu z nás obou odejme.
Zavřu oči a už sním,
o tom, že se v něm uvidím.
Lásku, štěstí, pohádku,
Navěky vpijeme se do sebe,
jako hvězdy do temného nočního nebe,
budeme navždy jen jeden,
každý tím druhým veden.
všechno půjde po drátku.
Je to ale jenom sen,
Veronika Andělová 2.E
který rozzáří mi den.
Michaela Líznerová 1.AK
Toto číslo pro vás připravili:
Primář – Tomáš Zajíček
patolog – Martin Zelinka
zřízenec – Karel Dinda
vrchní sestra – Diana Fabiánová

Podobné dokumenty