Tisková zpráva - Leni

Původní slovenská hra Leni autorské dvojice Valerie Schulczové a Romana Olekšáka je
fiktivním setkáním dvou skutečných osobností, legendárního moderátora Johnnyho Carsona,
jehož „The Tonight Show Starring Johnny Carson“ patřila třicet let k nejsledovanějším talkshows
Ameriky, a kontroverzní Leni Riefenstahl, „dvorní režisérky“ Adolfa Hitlera. Lenina minulost
se stává hlavním tématem. Johnny odhaluje Leniny osobní postoje k fašismu a holokaustu. Jaká
je odpovědnost umělce za jeho dílo? Jaká je hranice mezi posluhováním ideologii, aktivní
spoluúčastí na budování režimu a uměleckou tvorbou? Je možné převzít odpovědnost za dobu,
ve které tvoříme? Netypický životopisný příběh jedné z nejlepších filmařek světa, která zazářila
díky filmům na objednávku Třetí říše.
Helene Amalie Berta „Leni“ Riefenstahlová byla německá režisérka, fotografka, tanečnice
a herečka. Proslula pokrokovým novátorským přístupem k natáčení filmů i k fotografování.
Osoba a tvorba Riefenstahlové často vzbuzuje kontroverzní reakce, neboť se přátelila s Hitlerem
a prostřednictvím svých filmů a fotografií se podílela na propagaci nacismu. V roce 1933
se v Berlíně osobně setkala se svými obdivovateli - Adolfem Hitlerem a Josefem Goebbelsem.
Jejich žádost o zdokumentování sjezdů NSDAP nejprve odmítla, neboť se nechtěla míchat
do politických záležitostí. Hitler a Goebbels nakonec režisérku přesvědčili tvrzením, že chtějí
umělecké dílo, a ne politickou reklamu. V létě roku 1933 začala Riefenstahlová natáčet svou
norimberskou trilogii. První díl - Vítězství víry - se během války ztratil. Druhý díl trilogie - Triumf
vůle - z roku 1934, který dokumentoval 6. sjezd NSDAP, prokázal všestrannou nadanost
Riefenstahlové jako režisérky. Podařilo se jí vytvořit nový druh dokumentárního filmu. Za tento
film dostala režisérka roku 1934 „Národní cenu“ a o rok později získal tento film
na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách cenu za nejlepší zahraniční dokumentární
film. Byl také oceněn zlatou medailí na světové výstavě v Paříži (1937). Poslední díl - Den
svobody: Naše armáda - dokončila roku 1935. Použila v něm dvojité expozice, rozostření
a evokativní hudbu. V 60. letech odjela do Afriky, kde fotila domorodce. V 70. letech se začala
věnovat potápění v Rudém moři, později také v Karibiku a v Indickém oceánu. Roku 1975
publikovala podmořské fotografie a začala natáčet dokumentární film Impressionen unter
Wasser (2002). Kvůli tomuto filmu zfalšovala své dokumenty a „omladila se“ o 20 let. Roli
propagátorky nacismu nikdy nepřiznala. Vymlouvala se na svou politickou nevědomost a
naivitu. Leni Riefenstahlová zemřela ve spánku 8. září 2003 ve svém domě v Pöckingu
v Německu ve věku 101 let. Pohřbena je v Mnichově.
Zdroj: http://www.csfd.cz
(*1975, Bratislava)
Dramaturgyně, dramatička. V letech 1994-99 studovala na katedře režie a dramaturgie
na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pracovala jako dramaturg v brněnském
HaDivadle, v sezóně 2003/2004 byla jeho uměleckým šéfem. Od roku 2004 byla dramaturgem
Divadla Rokoko v Praze. Režírovala na VŠMU v Bratislavě, v HaDivadle v Brně a v Divadla
Petra Bezruče v Ostravě. Jako dramaturg je podepsána pod většinou inscenací HaDivadle
v letech 2000-2003. Je spoluautorkou her Hra(j)! (s Ivou Volánkovou), Stačí povedať: nie!
(s P. Kubou) a Dúchanie do pahrieb (s. pp. Hatinou a Mináčem). Překládá z angličtiny
(Nicholas E. Baehr: Incident, Simon Stephens: Volavky). Spolupracuje také s Českým rozhlasem.
(*1978, Poprad)
V roce 2004 absolvoval obor divadelní režie na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění
v Bratislavě. Vydal dvě sbírky prozaických textů Tma (1998) a Nepokoj (1999). Je autorem
divadelních her: Na konci chodby (2001, nominované na Cenu A. Radoka), Nic víc nic míň (2002,
premiéra v pražském divadle Aha!), Negativisti (2004, Divadlo Pictus v Rimavskej Sobotě), Něha
(2003, 2. místo Ceny A. Radoka), Oblomov (2003, Divadlo VŠMU v Bratislavě), Ticho (2004, Malá
scéna SND v Bratislavě) a Smajlíci (2006, Divadlo Astorka Korzo ‘90, hra získala Cenu Alfréda
Radok za původní divadelní hru).
(*1948, Praha)
Filmový, televizní a divadelní režisér a scénárista. Na svém kontě má více než 150
dokumentárních filmů, za které získal na prestižních českých i zahraničních festivalech řadu
ocenění. Některé z nich: Malíř č. 855 (1976), Nezavěšujte, prosím, jste v pořadí (1977), Potomci
(1978), Zrcadlo doby (1978), Domeček (1982), Soupeři (1983), Dítě ze zkumavky (1984), Poločas
rozpadu (1986), Toulky po Praze (1987), Nešťastná, šťastná H. Hegerová (1990), Zrcadlení
E. Schorma (1992), Tu neděli po ránu (1993), Závislost (1993), Prší déšť (1994), HIV pozitivní
(1995), Spiritus kontra spiritum (1996), Semafor atd. (1999) Fenomén Kohout (1999), Činoherní
klub (2000). Od roku 1985 se režijně podepsal pod řadu televizních inscenací a filmů např.
Dlouhý čas loučení (1985), Faust (1988), Nedosněné sny (1988), Zítra to spustíme (1992),
Hostina (1993), Hadí pohledy (1994), Ruleta (1995), Poe a vražda krásné dívky (1996),
Jasnovidka (1996), Trampoty pana Humbla (1997), Milenec lady Chatterleyové (1997), Sjezd
abiturientů (1998), Ani svatí, ani andělé (2000), za které v letech 1990, 1991, 1992, 1994, 1998
získal ceny a prémie literárního fondu. O ztracené lásce (2001), Revizor, Milenci a vrazi (2004),
Nemocnice na kraji města…nové osudy (2007-2008). Značnou část své energie věnuje
i divadelním prknům. Zde uvedl např. tyto inscenace: F. M. Dostojevskij: Zločin a trest (Divadlo
v Řeznické, 1989), S. Beckett: Čekání na Godota (Divadlo bez Zábradlí, 1990), A. Goldflam:
Biletářka (1991), P. Kohout: August, August, august (Činoher. Studio Ústí nad Labem, 1992),
B. Phelan: Výhybkáři (Divadlo bez Zábradlí, 1992), W. Shakespeare: Macbeth (Činoher. Studio
ROKOKO, 1993), A. Miller: Poslední Yankee (1996), P. Schaffer: Dar Gorgony (1996), E. Albee:
Křehká rovnováha (1996), J. Mišina: Markýza de Sade (Divadlo na Vinohradech, 1997),
E. Ionesco: Král umírá (Divadlo v Řeznické, 2002), E. Albee: Balada o smutné kavárně (Divadlo
v Řeznické, 2005), H. Pinter: Narozeniny (Divadlo v Řeznické, 2009), S. Bobrick a J. Steinová:
Sheldon a jeho matka paní Levinová (Divadlo v Řeznické, 2012), J. Logan: Červená (Divadlo
v Řeznické, 2013)
Naše divadlo vstupuje, po mnoha a mnoha letech, do sezóny 2014/2015 s novou tváří, která
během prázdnin vznikla za pomoci přátel a příznivců divadla, a také v nemalé míře za přispění
studentů vysokých uměleckých škol. Především patří naše poděkování grafické designerce
Markétě Steinert, absolventce Vysoké školy uměleckoprůmyslové, která je autorkou celé nové
„vizuální identity“ divadla.
Věříme, že také oceníte změnu nových webových stránek, které jsou zatím ve „zkušebním“
provozu, a přinesou pro vás určitě zjednodušení internetové komunikace s naším „vaším“
divadlem. V rámci omezených finančních možností jsme připravili i malé vizuální změny
v interiéru divadla. Přijďte se sami podívat. Těšíme se na vaši návštěvu některé z našich
inscenací.
Děkujeme za dlouholetou přízeň, a jsme tu opět pro vás sice s novým „kabátkem“, ale stejným
obsahem, což je kvalitní repertoár.