Hudba švýcarských vojáků v 15. století

Hudba švýcarských vojáků v 15. století

Hudba švýcarských vojáků v 15. století
Tento článek se zabývá rolí hudby v životě švýcarských vojáků především ve druhé
polovině 15. století, kdy se u jednotek Spřísežentství objevila téměř jako standard dvojice
bubeník-pištec. V části věnované píšťalám vychází z článku Dr. Ueli Haldera1, který ačkoliv
je biologem, zabývá se systematicky studiem historických fléten (píšťal) a hrou na tyto
zajímavé nástroje. Jako obvykle, i zde je problém s překladem do češtiny. Ve Švýcarsku se
udržela nepřetržitá tradice obou těchto nástrojů (například buben se mimochodem učí jako
hudební nástroj ve smyslu středověkého bubnování pouze ve Švýcarsku, Holandsku a USA),
která s sebou přináší i poměrně rozvinuté názvosloví, pro které nemám český ekvivalent. Kde
je to možné, budu uvádět původní výraz v němčině či francouzštině a budu rád, pokud má
někdo skutečně odborné znalosti a může provést jazykovou revizi textu. Článek si nedělá
ambice na vědeckou práci, prostě se s vámi podělím o informace, které jsem tu a tam
nasbíral, takže nečekejte (a prosím, ani nežádejte) obvyklý poznámkový mechanismus a
důsledné citování pramenů.
I.
ÚVOD
Začal bych nicméně nástrojem, ke
kterému nemám mnoho co říci: slavným
švýcarským rohem. Alespoň základní
informace: pokud hovoříme o rozích
v souvislosti s armádou, konstatuji, že
v žádném případě nejde tzv. Alpské rohy,
tedy třímetrové a delší dřevěné nástroje,
tolik typické pro bukolické výjevy
kýčovitých lidových veselic. Nakolik je mi
známo, ty se v bitvách (ani v leženích)
nepoužívaly.
Pokud
hovoříme
o
„švýcarském rohu“, má se zde na mysli roh
zvířecí (zřejmě kravský) nebo jeho mosazná napodobenina. Tyto rohy s pronikavým zvukem
se při útoku používaly, ale podle dostupných informací nikoliv k předávání rozkazů, tedy jako
zvuková signalizace, ale prostě k ohlušení a zastrašení nepřítele. Například na tomto obrázku
z Schillingovy Lucernské kroniky (celý je ve spisku o barvách kantonů) vidíme tři trubače,
kteří stojí stranou od nastupující armády a mimo přední linie. Můžeme sice říci, že
doprovázejí praporečníky, ale rozhodně kolem nich nevidíme nic, co by připomínalo štáb
nebo vrchní velení.
Ve druhé polovině 15. století byla dvojice bubeník-pištec nedílnou součástí civilního
i vojenského života Spříseženstva. Doprovázela všechny významné události, od svateb,
pohřbů či křtin, přes tancovačky, střelecké soutěže, procesí a náboženské průvody až po
čestný doprovod praporu při přehlídkách, vítání vrchnosti či domácích a zahraničních
poselstev. Zde je třeba asi trochu poopravit zažité mínění, že tato dvojice je typickým úkazem
až Třicetileté války. Schilling a další kronikáři nám ukazují, že doprovázeli armády (a
nejenom je) již mnohem dříve.
Ve většině případů šlo o dvojici vytvořenou za daným účelem ze dvou příslušníků
obce (vesnický band), ale mohlo jít také o potulné muzikanty. Pouze velká bohatá města
Ueli Halder, Allschwil: „Lidová flétna, šikmá flétna a švýcarská flétna“ (Flûte populaire, fifre oblique et fifre
suisse) in Tambur majeur, 2/2008.
1
(například Bern či Basilej) si platila stálé hudebníky. Ti pak uměli hrát i na jiné nástroje, jako
jsou dudy a rohy. Pokud město vysílalo kontingent do boje, hudebníci doprovázeli prapor.
Jejich úkol by vícenásobný. V první řadě dodávali vážnost a úctu praporu a tím přispívali
k důstojné presentaci celé jednotky. Hráli během přehlídek pro povzbuzení jednotek. Hráli do
kroku během přesunů, kdy pochodovali s praporem na čele pochodové kolony, v leženích
hráli pro zábavu a k tanci (tedy k udržení morálky v táboře). Doprovázeli armádu do bitev.
Na ilustracích je vidíme stranou bitevní vřavy, opět v blízkosti praporu, kde jejich hra měla
dodat kuráž a nadšení bojujícím.
Přesto se dochovaly zmínky také o vojenském užití
hudebníků i v bitvě. V první řadě šlo o zvukovou
signalizaci, tedy podíl na velení. Především šlo o signál
„Umbschlagen“, tedy nějakou znělku upozorňující vojáky
na přicházející rozkaz. Signál k útoku byl označován jako
„Lermen“. Zvláštní postavení má tzv. „Feldgeschray“,
tedy „bojový řev“ útočících vojáků, který byl doprovázen
intenzivním bubnováním a pískotem flétny.2
Vzhledem k velikosti vyobrazených nástrojů
(především bubnů) je málo pravděpodobné, že by bylo
slyšet jejich hru ve skutečné bitevní vřavě, a to i když
vezmeme v úvahu, že každý prapor měl vlastní hudební
doprovod a v rozporu s vyobrazeními šlo o celou skupinu
nástrojů. Přesto kronikáři hovoří o „ohlušujícím bubnování“ v průběhu bitvy, s negativním
dopadem na morálku nepřítele. Jak je to možné? Nejspíše jde o básnickou licenci kronikáře
nebo o další rozpor mezi vyobrazeními a realitou. Totiž, ačkoliv v kronikách vidíme zásadně
jednu dvojici bubeník-pištec, podle výše stanovených pravidel jich muselo být mnohem více.
Čistě teoreticky dá 8 kantonů 16 muzikantů, ale započítáme-li také spojence a individuální
kontingenty jednotlivých měst, hudební doprovod armády celého spříseženstva mohl být
vcelku významný (například na výše zmíněné ilustraci bitvy u Grandsonu vidíme 21 praporů,
a to je jenom část vojska)! Takový závěr ale dobové ilustrace nepotvrzují. Nicméně pokud
tedy hovoříme o například dvaceti bubnech různých velikostí, takové těleso už mohlo
vyprodukovat slyšitelný zvuk, ačkoliv rozhodně ne „ohlušující“. Z vlastní skutečnosti mohu
potvrdit, že dvacet bubnů moderní konstrukce, se struněním osmi strunami a z části
s plechovými korpusy vydává skutečně impozantní zvuk, ale především ve své nejbližší
blízkosti. Na délku běžného koncertního sálu to ale už není nijak nepříjemné. Vezmeme-li
v úvahu, že dobové bubny nebyly tak výrazné, co se týče zvuku a bubeníci hráli pod širým
nebem a do hluku přesouvajících se jednotek, domnívám se, že o nějakém ohlušování
nepřítele nemohlo být ani řeči. Zkrátka, pokud srovnáme dostoupené informace o nástrojích a
jejich použití, tak nám to dohromady nějak nehraje.
Nabízí se proto například úvaha, že signalizace bubnem byla používána pouze v čase
před zahájením zteče, a rozkaz „Lermen“ byl proto posledním jasným pokynem, který vojáci
dostali. Pokud by zvuková signalizace měla pokračovat i v průběhu bitvy, museli by bubeníci
zaujmout postavení těsně u čtverce, což ale ilustrace nepotvrzují.
Muzikanti doprovázeli jednotky odcházející bojovat do zahraniční a tak roznesly
tradici švýcarských bubnů a píšťal do Francie, Itálie, Německa a Španělsky, kde postupem
času různou měrou zdomácněly. 3
Muzikanti přímo v boji na vyobrazení bitvy na Buchbergu u Allgau
(Bernská kronika B. Tschachtlana, 1460)
3
Opět Bernská kronika B. Tschachtlana, tentokráte bubeník a pištec hrající k tanci vojákům nudícím se
u obléhání Laubeggu (událost datovaná do roku 1349), resp. odjezd lucernských žoldnéřů do služby ve Francii
na velikonoce 1508 (Lucernská kronika D. Schillinga)
2
II.
BUBEN
Nyní k nástrojům samotným. Základem hudebního
doprovodu „konfederované“ armády tedy byl buben (tumme,
tambur), podle možnosti doprovozený píšťalou (na některých
vyobrazeních především pochodujících armád píšťala chybí).
Buben má funkci rytmickou, usnadňuje koordinaci
pohybů, Ať už za pochodu, nebo při cvičení. Sloužil
samozřejmě také jako základ hudby v čase oddechu. Švýcaři
používali bubny různých velikostí, s výpletem (konopnými
provazy) ve tvaru písmene „M“ nebo „Y“. Bubny byly většinou
ještě bez obrouček (jako zde), ačkoliv například na níže
uvedeném obrázku „bernských medvědů“ se zdá, že by
obroučka již mohla být. Na mnoha vyobrazeních je vidět, že
bubeník drží buben volně v ruce, bubny tedy měly do výpletu
vpletené poutko, které se mohlo přivěsit na opasek (takto jsou vybavené dnešní rekonstrukce,
např. fy Earlymusic).
Oproti tomu Arbeau uvádí jakožto „všem dobře známý francouzský buben“ již nástroj
s obroučkami. Na nákresu je buben opatřený látkovým popruhem, uchyceným ve výpletu na
opačných koncích bubnu. Naznačuje překřížení popruhu, což by odpovídalo dnešnímu závěsu
na bandalír (uchycení v jednom bodě). Problém je v tom, že na vyobrazení bubeníka, které
nákres doprovází, tento popruh není vidět, takže je zřejmě použit jako opasek, nikoliv jako
závěsník (bandalír). Ani pozdní landsknecht (dole, na obrázku č. 6) nemá buben zavěšený
přes rameno, takže překřížení popruhu je možná jen dekorace.
Bubny byly zřejmě obvykle struněné, a to jednou strunou z vysušeného střívka., které
dávalo nástroji charakteristický drnčivý zvuk. Struna mohla být jak na horní, tak na spodní
bláně. Na vyobrazeních vidíme vždy jen jednu strunu, což je praxe, které se zachovala až do
19. století (podle originálů uchovaných v Museu Švýcarů v zahraničí v Ženevě). Paličky se
používaly zřejmě habrové, kónické a s poměrně výrazným zakončením (fr. olive).
Příručky pro bubnování z doby Burgundských válek se nedochovaly (pokud vůbec
byly sepsané). Zřejmě první použitelný spis je Orchésographie již zmíněného Thoinota
Arbeaua z roku 15894. Ten pochodovým bubnům věnuje prakticky celou kapitolu. Uvádí také
základní pochodové rytmy, včetně „švýcarského“. Následující odstavce jsou poněkud nudné,
Anglický překlad je k dispozici na stránce (http://books.google.com/books?
id=5AnczG_6MZEC&printsec=frontcover&dq=arbeau&hl=cs, str. 19 a další, originál zde:
http://www.graner.net/nicolas/arbeau/orcheso04.php ).
4
ale věnujte jim, prosím, přesto náležitou pozornost. Pro zpestření vám tam dám již výše
zmiňovaný obrázek s medvědy.
Tedy, zjednodušeně můžeme říci, že francouzský rytmus se skládá z pěti not
osminových, jedné osminové a jedné čtvrtinové pauzy (ve čtyřčtvrťovém rytmu) tak, že levá
noha došlapuje s první notou a pravá s pátou:
Tantantantantan
Stejný princip (levá první – pravá pátá) měli i Švýcaři, jejichž bubeníci ale vkládali
jednu osminovou pauzu po prvních třech osminových úderech:
Colin tan plon
Colin tan plon
Z hlediska dnešního stylu zápisu not pro
pochodový buben, jde o zápis velice nedokonalý.
Není jasné, která ruka hraje kterou notu, protože
navzdory tomu, co Arbeau píše, je jen málo
pravděpodobné, že by čtyři osminové údery
bubeník zvládl v pochodovém rytmu jednou rukou.
Navíc, Arbeau rozlišuje slabiky popisující zvuky
nikoliv podle způsobu, jakým je úder zahrán, ale
podle délky noty. Pauzy nehláskuje vůbec.
Příkladem je francouzský rytmus, který je celý
označen v osminových notách jako „tan“, ale ve
vysvětlivkách se dozvíme, že jde o čtyři jednoduché
údery (fr. „pa“) a jeden současný úder oběma
paličkami (fr. „fla“). Dnešní švýcarský popis by
tedy zněl: „pa-pa-pa-pa-fla-6-7-8“ (francouzské
číslovky mají tu výhodu, že se délkou vejdou do
osminek: six-sept-huit, jinak je osminová pausa
„chut“. Českou praxi neznám, asi je třeba pauzy
odmlčet nebo nahradit jiným krátkým zvukem, pro
naše účely například „ts“).
Mimochodem, pokud bychom prohodili
první a poslední úder (tedy první „pa“ za „fla“), jde
o jeden z pěti základních principů švýcarského
bubnování, takzvaný pětinásobný úder (ras-de-cinque). Tuto okolnost zmiňuji proto, že pokud
byste potkali jakéhokoliv švýcarského bubeníka a do pochodu ho požádali o dělený
pětinásobný úder (obvykle se totiž celý hraje na jednu čtvrťovou notu, pomalejší způsob je
proto třeba označit), bez váhání bude vědět, co po něm chcete, protože je to technika, která se
učí od prvního ročníku. Nabízí se tedy úvaha, zda skutečně nejde o dnešní podobu onoho
pochodového rytmu, který se bubeníkům vtloukal do hlavy od okamžiku, kdy vzali paličky do
rukou.
Švýcarský rytmus se tedy liší jednou pauzou navíc, tedy: „pa-pa-pa-ts-fla-ts-ts-ts“.
Arbeau naneštěstí také neznačí ani „akcent“, tedy zvláště silné rány, které velice prospívají
každé bubnové skladbě. Pokus si představíme pochodující vojáky, z logiky věci nám vyplývá,
že by právě ona první a pátá nota mohla být výrazněna, aby zřetelně označila okamžik
zahájení, resp. dokončení kroku. Abychom tedy dostali švýcarský rytmus do konečné podoby,
naznačíme silný úder velkými písmeny:
„PA-pa-pa-ts-FLA-ts-ts-ts“5
Pokud bychom si přivlastnili pětinásobný úder jako francouzský rytmus, ten se hraje
za všech okolností v cresscendu. Výsledek by vypadal nějak takto:
„fla-pa-PA-PA-PA-ts-ts-ts“
Toto jsou tady dva základní rytmy, podle kterých bychom měli pochodovat i my.
Arbeau uvádí ještě mnoho variací na dané téma, které bubeníci střídali, aby udrželi sebe
i pochodující vojáky v bdělém stavu. Poměrně složitý zápis něčeho tak jednoduchého, jako je
pochodový rytmus, byl údajně dán tím, že podle tisíců odehraných taktů se počítala ušlá
vzdálenost (1666 úderů = 1 míle). Podle čeho či jak počítali údery chudáci bubeníci
(především když se uchýlili k variacím), Arbeau neuvádí …6
5
Pro bubeníky: zahrál bych ho pravá-levá-levá-pauza-pravé fla …
Ras-de-cinque, hraje se takto: pravé fla-pravá-levá-levá-pravá …
6
Muzikanti udávající tempo a rytmus pochodu na čele kolony. Jako v mnoha jiných případech,
hudebníci nejsou chráněni pláty ani jiným oděním (zkáza hradů Aeschi a Halten v roce 1332, Bernská
kronika D. Schillinga)
III.
PÍŠŤALY (šikmé flétny)
Přejděme nyní krátce k flétnám či píšťalám (fr. fifre, n.pfife). Vojenská flétna (píšťala)
z 15. století se dochovala pouze ve vyobrazeních, první původní nástroje jsou datované do 16.
století. V první řadě je třeba říci, že nešlo o jeden nástroj, ale o celou skupinu, která se od sebe
lišila délkou (mnohdy vcelku impozantní!), a tudíž i rozsahem. Jak již bylo řečeno, pištec
většinou doprovázel bubeníka ve dvojici. Co se týče dochovaných vyobrazení několika pištců
hrajících společně, zřejmě šlo o „náhodné“ seskupení hudebníků a jejich nástrojů, než o
konsort (tedy sestavu nástrojů s daným laděním a uzpůsobenými party) v pravém slova
smyslu.
Nejtypičtějším představitelem této
skupiny je krátká příčná flétna, která však
pochází až ze 16. století (na obrázku jedna
z prvních „učebnic“ hry na píšťalu, kterou
sepsal Phillibert Železná noha v roce 1556.
V té době se ještě nerozlišovalo mezi stylem
hry na dlouhou a krátkou šikmou píšťalu).
Šlo o dřevěný nástroj s cylindrickým
(přímým) vývrtem a šesti otvory, který se
vyznačoval ostrým vysokým zvukem.
V dnešní podobě existuje vlastně ve třech
podobách: za prvé přežila moderní verze
původní šikmé píšťaly, tedy dřevěný nástroj,
nicméně opatřený mosaznými zakončeními na
obou koncích, laděný nejčastěji do „f“ (tenor),
ačkoliv v renesanční podobě šlo spíše o „d“.
V průběhu času se přímý vývrt změnil na
cylindrický, díky čemuž se zvuk stal
pronikavějším. Také se objevily nástroje
umožňující hru v různých tóninách. Jedna
větev tohoto vývoje dovedla vojenskou
příčnou píšťalu do podoby dnešní pikoly a
druhá ji dovedla k dnešní příčné flétně.
Původní sopránová flétna (ladná přibližně do
„a“) se z orchestrů vytratila, když byla
vytlačena původní tenorovou flétnou s větším
rozsahem. Tzv. basová či kontraaltová flétna
(laděná v „g“) také prodělala zásadní vývoj a
přežila pouze jako nástroj okrajového významu. Je zajímavé, že odkazy na dřevěné šikmé
flétny se vyskytují velice skromně, především ve výkladových slovnících, rozhodně ne
v obchodech s hudebními nástroji. Nakonec jsem jednoho výrobce/prodejce našel v Briggu
(VS), leč jeho stránky jsou více než skromné, bez cen a pochopitelně pouze v němčině …
Ani partitury pro flétnu se nedochovaly, záznamy začínají opět až 16. stoletím. Lze se
domnívat, že pištec prostě varioval na známá témata, zatímco bubeník držel základní rytmus.
Je pravděpodobné, že pro specifické události existovaly specifické melodie. Ve volném čase
hudebníci jistě hráli vlastní variace na lidové písně a populární tance. Zřejmě hráli také ke
zpěvu, ačkoliv o zpívajících vojácích zprávy nemám. Těžko si ale představit, že během
pochodu trvajícího několik mil denně vojáci šli mlčky a zamyšleně naslouchali donekonečna
se opakujícím pěti úderům na buben …
Švýcarská asociace bubnů a píšťal se rozhodla zpracovat nahrávku mapující vývoj
švýcarské vojenské hudby od 15. do počátku 19. století. Skladby budou doprovozené
odpovídajícím notovým záznamem pro oba nástroje. Ačkoliv projekt měl dospět do závěrečné
fáze již v dubnu 2009, zatím není k dispozici (červenec). Přesto se na internetu objevila
skladba, která byla nahrána v rámci řečeného projektu. Jde o tzv. Pochod švýcarských
žoldnéřů (Reislaufermarsch) z r.1482, který je nejstarší dochovanou skladbou pro píšťalu a
buben, kterou bude CD obsahovat. Bohužel jde pouze o melodii, doprovod chybí. Povšimněte
si, že ačkoliv jsou nástroje stejné, melodie je vícehlasá.
http://www.youtube.com/watch?v=pGMKUhkJxeI&feature=related
7
FINIS
Němečtí žoldnéři (Landsknechti), anonym kolem roku 1555. Buben je nebývale velký a také flétna je
mimořádně dlouhá. Pištec nese na zádech pouzdro na nástroje různé délky.
7