Ortega a Amerika Anna Housková Ortegovo myšlení bylo v mládí

Ortega a Amerika Anna Housková Ortegovo myšlení bylo v mládí

Ortega a Amerika
Anna Housková
Ortegovo myšlení bylo v mládí spjaté s tématem Španělska a Evropy. Ameriku
objevil později, v červenci 1916, kdy dorazil do Argentiny spolu se svým otcem na půlroční přednáškový pobyt. Ortegu setkání s hispanoamerickým světem silně zasáhlo a dalo mu na příštích čtrnáct let námět k sérii úvah, vydaných
souborně ve svazku Meditace o mladém národě a jiné eseje o Americe (texty
z let 1916–1940). Ještě intenzivnější a delší byla zpětná vazba, Ortegův vliv na
Hispánskou Ameriku.1 Tento vztah španělského filosofa a hispanoamerického
světa můžeme vnímat i jako konkrétní příklad obecného vztahu Evropy a Ameriky v oblasti kultury. Má dvě roviny, které jsou na první pohled v rozporu.
Filosofie okolnosti
První rovinoutématu je vliv Ortegovy filosofie v Hispánské Americe – a obecně
vstřícné přijímaní myšlenek přicházejících z Evropy.
Hispanoamerické duchovní prostředí značnou měrou žije z „přesazení“
evropských myšlenek, ovšem při tomto přesazení do jiné půdy, kultivované po
staletí Indiány, se rozvíjejí v odlišné podobě: nabývají jiných barev, jak to
vyjádřil mexický myslitel Alfonso Reyes, jeden z velkých čtenářů Ortegových
děl.2 Nejvstřícněji zde bylo přijato myšlení blízké uvažování hispanoamerickému. Na prvním místě právě José Ortega y Gasset (následovala by jména
Nietzsche, Bergson, Toynbee). Iberoamerika se v sebereflexi své kultury cítí
vždy svébytnou součástí Západu; v rámci západní civilizace nejde přitom jen
o svébytnost Iberoameriky vůči Evropě, ale i o alternativu společné iberské
a iberoamerické kultury vůči anglofonní oblasti.
Od počátku, tedy od vydání první Ortegovy knihy Meditace o Quijotovi
(1914), měla pro hispanoamerické spisovatele a filosofy zásadní význam Ortegova idea „okolnosti“ (circunstancia). Formuloval ji už právě v Meditacích
o Quijotovi, kde také čteme proslulou větu „Já jsem já a má okolnost, a když ji
nezachráním, nezachráním se já.“3 Předjímal tím myšlenku situovanosti lid1
Viz Gómez Martínez, José Luis. Pensamiento de la liberación. Proyección de Ortega en
Iberoamérica. Madrid : Ediciones EGE, 1995. Medin, Tzvi. Ortega y Gasset en la cultura
hispanoamericana. México : Fondo de Cultura Económica, 1994.
2
Reyes, Alfonso. „Discurso por Virgilio“. Ensayos. La Habana : Casa de las Américas, 1968,
s. 105. Reyes komentoval Ortegovy myšlenky mj. už v roce 1922 v eseji „Apuntes sobre
José Ortega y Gasset“.
3
„Yo soy yo y mi circunstancia, y si no la salvo a ella no me salvo yo.“ Ortega y Gasset, José.
Meditaciones del Quijote. Madrid : Espasa-Calpe, 1982, s. 30.
22
Ortega a Amerika
ského života, kterou o něco později promýšlel Heidegger. Člověk je zakotven
v okolním světě a každá okolnost je včleněna do další širší okolnosti,
v časoprostorových souřadnicích. Ortegovou okolností je jeho kraj a jeho doba,
Španělsko, Evropa, moderní epocha. Vidí vše ze svého místa, tak jako krajinu
vidíme vždy z určitého úhlu pohledu a v určitém horizontu. V Ortegově „perspektivismu“ čili nauce o hledisku tedy nejde o subjektivnost pohledu, o relativismus blízký postmoderně, ale naopak o povahu skutečnosti, která se natáčí
některou plochou: „Zjednodušení nebo přeměna světa na horizont neodnímá
světu ani zrnko reality … Každý jednotlivec, každá generace a každá epocha se
takto jeví jako nástroj nezastupitelného poznání. Celistvá pravda se získává
spojováním toho, co vidí můj bližní, s tím, co vidím já, a tak dále. Každý jedinec je jedno podstatné hledisko.“4
Skutečnost je vždy viděna odněkud – pouze utopik, jenž ze svého místa
dezertoval, považuje svůj pohled za univerzální, cítí se majitelem pravdy. Pluralita perspektiv je spjatá s pluralitou kultur. Právě to je téma spojující Španělsko, historicky založené na trojí kulturní tradici, a Latinskou Ameriku, pro
kterou multikulturalita není módním slovem, ale staletou realitou a hlavním
tématem vlastní reflexe. Ortegovy myšlenky přicházejí do Hispánské Ameriky
v době, kdy zde dominuje téma vztahu regionální a univerzální dimenze – pro
všechny hispanoamerické myslitele je přitom primární zakotvenost v jejich
velkém kulturním regionu. V duchovním světě hispanoamerických zemí prvních desetiletí 20. století, nejvýrazněji u myslitelů mexické učené společnosti
„Ateneum mladých“ (Reyes, Henríquez Ureña, Caso, Vasconcelos), šlo více
o inspirativní souznění s Ortegovým způsobem myšlení než o objevení něčeho
nového. Ortega je musel nadchnout, když ukazoval, že evropská filosofie dějin, která se tváří univerzálně, je filosofií evropských dějin. Jak napsal v Úkolu
naší doby (1923): „… svět, jak jej definovali tito myslitelé, nebyl ve skutečnosti světem, nýbrž pouhým myšlenkovým horizontem svých autorů. To, co oni
považovali za hranici vesmíru, za níž už nic neexistuje, byla pouze křivka
uzavírající jejich krajinnou perspektivu.“5 Ortegův perspektivismus ukazuje
historičnost filosofie, a dává tím také filosofický rozměr hispanoamerickému
„myšlení“: úvahy o specifické povaze vlastní kultury, utvářené střetáním různých tradic, mají stejné právo na označení filosofie jako úvahy evropské.
Španělsko i Latinská Amerika, dvě oblasti situované na okraji západního světa, mají k Evropě problematický vztah, který řeší každá po svém; společná je jim přitom distance od eurocentrismu. V jeho kritice a v myšlence plurali4
Ortega y Gasset, José. Úkol naší doby. Přeložil Josef Forbelský. Praha : Mladá fronta,
1969, s. 76.
5
Tamtéž, s. 75.
23
Anna Housková
ty kultur navázal Ortega na Spenglerovu knihu Úpadek Západu, která vyšla
španělsky v roce 1926 s Ortegovou předmluvou a v Hispánské Americe vyvolala v intelektuálním prostředí senzaci. Ortega ji nepřijal bez výhrad, proti představě kultur jako nezávislých organismů zdůraznil jejich vzájemný kontakt –
plně se tak opět shodl s Reyesem, Henríquezem Ureñou a dalšími Hispanoameričany, pro něž je vzájemné prostupování různých kultur podstatnou zkušeností jejich kontinentu a hlavním tématem reflexe.
Teorii kultur formuloval José Ortega y Gasset v roce 1924 v rozsáhlém
eseji „Atlantidy“ (Las Atlántidas), v okruhu myšlenek svého perspektivismu.
Tak jako každý člověk je rovněž každá kultura jedním hlediskem, každá má
„geniálnost pro některé vitální téma“.6 Žádná kultura není „ta pravá“, univerzální. Historický smysl pro různost kultur se v Evropě prudce ujímal právě
v první čtvrtině 20. století. Ortega s prozíravou vnímavostí zachycuje novou
evropskou senzibilitu – v tom je pro něho smysl filosofie: ne konstruovat metafyzické systémy, ale porozumět světu, v němž žijeme, naší okolnosti. Nastolil
tu téma různosti kultur, které se do obecného evropského povědomí rozšířilo až
mnohem poději. A zároveň předložil nikoli relativnost různých hledisek, nýbrž
problém vztahu různosti a jednoty – problém, od kterého dnešní dobu odvedla
vlna postmodernismu a který nadále zůstává otevřenou výzvou. Jak píše Ortega v „Atlantidách“, v krátkém čase se nesmírně rozšířil historický horizont
Evropy: v historických vědách, dosud ovládaných klasickou filologií, se prosazuje zájem o jiné kultury, vzdálené v prostoru nebo v čase. Zvláště zneklidňuje zánik dávných velkých kultur, oněch „Atlantid“, které odkrývá vlna archeologických objevů. Zároveň s archeologií se do popředí dostává etnologie:
obě disciplíny „nepředvídatelně rozšířily linii historického obzoru v obou dimenzích, prostorové a časové. ... Díky etnologii se singulár kultury změnil
v plurál“ (s. 296). Smysl pro jiné způsoby života v jiných dobách a jiných
krajích spojuje prostor s časem. Evropská kultura je jedna z různých; její vlastní specifičností přitom je, že tuto různost reflektuje: má „smysl pro dějiny“
(sentido histórico). To je další klíčový ortegovský pojem. „Čím zásadněji si
různost přiznáme, tím bude ostřejší onen historický smysl“ (s. 311). Připustit, že
si nerozumíme, znamená uznat pluralitu. Nechceme už za každou cenu hledat
souvislost mezi jevy: „Přijímáme diskontinuitu a pluralitu všude tam, kde pokus o monistickou redukci znamená násilně potlačit radikální rozdíly“ (s. 309).
To je podstatný, nikoli však jediný aspekt smyslu pro historii. Ta podle Ortegy
žije a rozvíjí se díky ostré antinomii: na rozdíl od přírodních věd „historie
6
Ortega y Gasset, José. „Las Atlántidas“. In Obras completas, t. III. Madrid : Revista de
Occidente, 1966, s. 312. U dalších citátů z tohoto eseje odkazují stránky v závorce na
uvedené vydání.
24
Ortega a Amerika
nevysvětluje, nýbrž snaží se porozumět. Porozumět se dá jen tomu, co má smysl. ... To je celý problém historické vědy: rozšiřovat naši vnímavost, dokud
nepochopí smysl toho, co pro nás smysl nemá.“ (s. 310) Nestačí vnímat hluboké
rozdíly u jednotlivých lidí, epoch a kultur – smysl pro dějiny znamená i snažit
se přesáhnout rozmanitost. Na pólu jednoty je Ortega méně výmluvný, drží se
náznaku „určitého neměnného kosmu“, „aspirování na absolutno“, „transhistorického ideálu pravdy“ (s. 313). Schopnost reflektovat historii a zároveň přesáhnout historické omezení je jádrem Ortegova přehodnocení evropské racionality, jeho koncepce „historického rozumu“.
Celý tento směr Ortegových úvah souzní s reflexemi hispanoamerických
myslitelů: od jednoduché formulace Antonia Casa „mexickým osudem je být
hluboce lidský“ po myšlenky Octavia Paze o historiografii jako porozumění
jinému a poezii jako dotyku „věčné přítomnosti“. Hispanoamerický důraz na
kulturní svébytnost se pojí s vědomím univerzální lidské roviny. Téma kulturní
identity tak zde nesklouzává k fundamentalismu nebo mesianismu.
Je namístě dodat, že v Hispánské Americe Ortega mimořádně silně působil nejen svými texty a přednáškami, ale také jako zprostředkovatel nové evropské filosofie, kterou šířil ve svém vlivném časopise Revista de Occidente
(1923-1936). Svým způsobem našel v hispanoamerických zemích, kde už sto
let existovaly republiky a žilo se moderněji, vnímavější prostředí než v dosti
zatuchlém Španělsku.
Během své první návštěvy 1916–1917 i ještě při druhém pobytu v roce
1928 proto Ortega v Argentině slavil úspěch, jaký ve Španělsku neměl. Mimo
jiné úspěch u žen, které byly v argentinském literárním prostředí výraznější než
v tradičním Španělsku, vzdělané, přirozené a krásné. Koncem prvního pobytu
navázal celoživotní přátelství s Victorií Ocampo, spisovatelkou a obdivovanou
osobností argentinské kultury. Ženám od těch časů věnuje více pozornosti i ve
svých esejích. Tím se dostáváme k druhé rovině vztahu Ortega – Hispánská
Amerika.
Pohled na Ameriku
Ortegův pohled na Ameriku může být příkladem obecnějšího problému: vzájemné nemožnosti přijmout hledisko jiné kultury.
Ortega psal hlavně o Argentině, ale zobecňoval své postřehy na celý
kontinent – včetně Severní Ameriky. Jeho pohled osciluje mezi distancí od
odlišného způsobu existence a potřebou přiblížit se (v argentinském případě
zpočátku až nadšeným ztotožněním).
Když byl v Argentině poprvé (1916), bylo mu třicet tři let, byl šest let
univerzitním profesorem (katedru získal dříve, než vydal první knihu) a cítil se
25
Anna Housková
ve Španělsku málo oceněný. Jeho Argentinci mu rozuměli, přednáškové sály
byly nabité, mnozí výborně znali jeho publikace. Na druhý přednáškový pobyt
v Buenos Aires – odkud navštívil také Chile – přijel o dvanáct let později
(1928) už jako známá osobnost, byl přijat s ještě větším nadšením a oficiálními
poctami, na jeho úvodní přednášku dorazil i prezident republiky. Nedlouho po
návratu do Madridu ale napsal eseje „Pampa... přísliby“ a „Člověk v sebeobraně“,
kritické rozbory argentinské mentality, které v Argentině bezprostředně vyvolaly vlnu nevole. Třetí cesta už byla po pádu španělské republiky poutí emigranta, který hledal, kde se usadit: svůj pobyt zahájil v Buenos Aires v listopadu
1939 přednáškou „Meditace o mladém národu“ a po řadě zklamání a existenčních nesnází se v únoru 1942 přestěhoval do Lisabonu.
Jestliže Ortega zapůsobil v Hispanoamerice historičností své filosofie,
dá se říct, že ve vlastních esejích o Americe paradoxně historičnost opouští.
Jednak Argentině (a obecně Americe) nepřiznává, že by byla subjektem
svých dějin, své kultury. Ortegovy úvahy jsou pohledem Evropana, který ignoruje vlastní myšlení Argentinců či jiných Hispanoameričanů. V eseji „Pampa...
přísliby“ spojuje obraz krajiny s interpretací povahy argentinského života. Přehlíží přitom, že interpretace krajiny jako symbolu kultury měla relativně dlouhou tradici v esejích hispanaomerických autorů jako Sarmiento, Reyes, Martínez Estrada, Borges. U argentinského romantika Dominga F. Sarmienta najdeme v proslulé knize Facundo. Civilizace a barbarství (1845) obraz obzoru pampy
a jeho kulturní výklad: „... čím více upírá [obyvatel pampy] zrak k nejistému,
zamlženému, neurčitému obzoru, tím více se mu vzdaluje, více ho fascinuje,
mate ho, přivádí ho ke kontemplaci nebo k pochybnostem. Kde končí onen
svět, kterým se marně snaží proniknout? To neví! Co je dál za tím, co vidí?“
Podle Sarmientovy interpretace je mnohoznačný obzor zdrojem básnické inspirace: tato každodenní podívaná způsobuje, že argentinský lid je „básníkem
svým založením, od přírody“.7 José Ortega y Gasset tento obraz přebírá, ovšem
vyvozuje odlišný závěr:
„...obzor pampy váhá jako opilý, pluje, vlní se a třepotá jako okraj vlajky a neleží
pevně na zemi, nemá žádné pevné místo vzdálené tolik a tolik kilometrů. Ty porosty
v dáli mohou být vším: městem, lesíkem, plujícími ostrovy – jsou bílou hmotou pro
všechny možné tvary, jsou univerzální metaforou. Jsou neustálým a všudypřítomným příslibem. ... Snad je podstatou argentinského života právě toto – být příslibem.“8
Jak vidno, pro Ortegu je slovo obzor, horizont, klíčové nejen v přeneseném
7
8
Sarmiento, Domingo Faustino. Facundo. Civilización y barbarie. Madrid : Alianza Editorial,
1988, s. 80.
Ortega y Gasset, José. Meditación del pueblo joven y otros ensayos sobre América. Madrid : Revista de Occidente en Alianza Editorial, 1981, s. 109-110. Podtrhl autor.
26
Ortega a Amerika
významu, ale i v konkrétní krajinné podobě. Předchozí interpretace ovšem ignoruje. Ortega neodkazuje na Sarmienta, ve svých esejích na americké téma se
nezmiňuje ani o jiných argentinských či hispanoamerických myslitelích, přestože kulturní interpretace krajiny má ve vlastním myšlení Iberoameriky stěžejní místo. Ortega musel znát například jeden z vrcholných hispanoamerických
esejů „Vidina Anáhuacu“, který napsal Alfonso Reyes v roce 1915 v Madridu
a v němž pojal mexickou krajinu jako krajinu prodchnutou dějinami.9 Ortegu
však zajímá americká země jen jako předmět vlastního pozorování. Stejně byla
a často je Amerika pro Evropany objektem – od dob kolonizace, utopických
projekcí, přírodovědných expedicí 19. století až po sebestředná pojednání
o evropské expanzi. Latinoameričané jsou na takový přístup, který jejich vlastní pohled ignoruje, dodnes citliví jakožto na evropskou namyšlenost.
Druhým ahistorickým aspektem Ortegova pojetí Ameriky je, že ji interpretuje jako „mladý národ“, který je zatím jen příslibem: žije obrácený do
budoucna, bez vlastní podstaty, bez dějinné zkušenosti. Tak jako mladý člověk
žije Argentina v dimenzi možného: „Mladý člověk, právě proto, že má před
sebou nedotčeny všechny možnosti, není dosud de facto ničím“.10 V Argentině
podle Ortegy teprve nyní nastane konec „koloniálního života“, života v hojnosti: „Dokud je půdy nazbyt, dějiny nemohly začít. Když je prostoru příliš
mnoho, před člověkem dosud vládne geografie, která je prehistorií“.11 Ortega
se tak dopouští stejné chyby, kterou v eseji „Hegel a Amerika“ (1929) kritizoval u německého filosofa, jenž Ameriku jako kontinent budoucnosti nezařadil
do své Filosofie dějin. Ortegův historický perspektivismus se tu redukuje na
perspektivismus geografický. Leopoldo Zea, přední osobnost hispanoamerické
filosofie dějin, Ortegův přístup ostře odmítl: „Vůči Evropě je Španělem usilujícím o začlenění do Západu, o poevropštění; vůči naší Americe je Evropanem,
který soudí naši ,nezletilost‘ a nezralost.“12
Tutéž představu mládí aplikoval José Ortega y Gasset na USA, které v té
době osobně neznal. V eseji „O Spojených státech“ (1932) tvrdí, že Severní
Amerika nemá dějinnou zkušenost, je mladá a vnitřně nezralá: „Dosud nezahájila své dějiny. Žije ve vlastní prehistorii“.13 Ortega tu rozvinul svou typologii
„koloniálního života“, jíž se dotýkal už v prvních esejích o Argentině. Patrně
9
Český překlad v antologii Druhý břeh Západu. Iberoamerika jako soužití kultur. Praha : Mladá fronta, 2004.
10
Ortega y Gasset, José. Meditación del pueblo joven y otros ensayos sobre América. Cit.
vyd., s. 227.
11
Tamtéž, s. 231.
12
Zea, Leopoldo. „Ortega el Americano“. Esquema para una historia de las ideas en Iberoamérica. México : UNAM, 1956, s. 113.
13
Ortega y Gasset, José. Meditación del pueblo joven y otros ensayos sobre América. Cit.
vyd., s. 173.
27
Anna Housková
právě v tom viděl onu specifičnost, kterou zmínil v „Atlantidách“: „…ve velkých amerických národech – Spojených státech a Argentině – poskytuje životní horizont určité zvláštnosti, které se dosud v dějinách nevyskytovaly“
(s. 293). Příchod do kolonie staví člověka před elementární problémy a zjednodušuje jeho existenci. Ameriku Ortega vždy vidí jako prázdnou zemi, širý neobydlený prostor, který nové obyvatele strhává zpět, k primitivnosti. Z ní – nikoli ze zvláštní formy civilizace či výchovy – vychází podle Ortegy standardní
typ člověka v Severní Americe. Na jiném místě, v textu z roku 1930, je ještě
ostřejší, varuje Severoameričany před jejich spěchem považovat se za pány
světa: „Mládeži, zatím ne! Ještě musíte hodně počkat a hodně udělat. Ovládání
světa se nedostává darem ani se nedědí.“14 Ostatně i ve Vzpouře davů, kterou
psal v oněch letech, Ortega v tomto duchu kritizuje evropské obdivování Ameriky.
Teprve později, když v roce 1949 navštívil USA, podle svědectví jeho
spolupracovníka a autora ortegovské monografie Juliána Maríase Ortega svůj
náhled změnil.15 Amerika, která v Ortegových tezích dříve ztělesňovala průměrnost, mu ukázala svou univerzitní tvář a spojila se mu ne už s tématem
masového člověka, ale naopak s jeho další ústřední tezí o potřebě elit. Na univerzitě v Aspenu, kam byli na oslavu stého Goethova výročí pozváni i Albert
Schweitzer, Ernst Robert Curtius a Thorton Wilder (jenž také tlumočil Ortgeovu
přednášku), se španělský filosof setkal s duchovním prostředím vstřícným k jeho
myšlenkám. Jeho celoživotní snaha kultivovat ve Španělsku intelektuální elitu právě v té době vyústila v založení madridského Instituto de Humanidades.
Ta myšlenka v Aspenu zaujala natolik, že zde podle Ortegova programu založili Aspen Institute for Humanistic Studies. Ortega byl podle Maríasových slov
výborným přijetím, na které z Evropy nebyl zvyklý, nadšen, podobně jako
kdysi při první návštěvě Argentiny. Nové eseje však o Americe nenapsal,
a zůstalo tak u představy o americkém mládí, které postrádá smysl pro dějiny.
Naznačila jsem určitý rozpor mezi Ortegovou historickou teorií příslušnosti člověka k vlastní kultuře a epoše a mezi nehistorickou tezí o mladém
národě, kde je Amerika pouze předmětem úvah a nikoli subjektem svých dějin
a vlastního myšlení. José Ortega se dívá na druhého, ale nenaslouchá mu (nebo
jí, Argentině). Ortegův pohled je ovšem součástí jeho okolnosti: napětí mezi
teorií a empirií patří do evropské kultury. Tomu možná zase Argentinci málo
naslouchali.
A Ortega hájí své evropské hledisko; nejen snahu teoreticky postihnout princip, ale také svou zkušenost. Meditování o mladém národě patří ke
14
15
Viz Rojas Bez, José. „Visión de América en Ortega y Gasset“. Islas, 1992, n. 101, s. 191.
Marías, Julián. Ortega. Las trayectorias, t. II. Madrid : Alianza Editorial, 1983, s. 88-89.
28
Ortega a Amerika
zkušenosti cizince na cestách. Jak Ortega Argentincům s jistou ironií zdůrazňuje: „Nemyslím, pánové, že bych poznal vaši kolektivní duši. ... Ani nemyslím,
že by kterýkoli cestovatel měl ten groteskní záměr objevit zemi domorodců. ...
Cestovatel při svém putování hledá duchovní obnovu. Cestovat po cizím světě
znamená použít trik, jak obrodit naši osobu; když cestujeme, znovu se stáváme
dětmi.“16
Ortega y América
La relación de José Ortega y Gasset con América tiene dos niveles contradictorios. 1) La
influencia amplia de su filosofía en Hispanoamérica donde tenía importancia fundamental
su idea de la “circunstancia” que coincidía con el anclamiento de los pensadores hispanoamericanos en la perspectiva específica de su cultura. 2) América vista por Ortega en sus
ensayos, inspirados por sus tres estancias en Argentina, en los que parece abandonar su
énfasis en lo histórico. Argentina es objeto de su reflexión de un Europeo que no le concede
que sea sujeto de su propia historia, ingnorando la autoreflexión hispanoamericana que –
desde Sarmiento – interpretaba los mismos temas de la cultura. Y otro aspecto ahistórico
es concebir América como “pueblo joven”, una promesa al futuro, sin la historia. Sin
embargo, podemos notar que también en sus meditaciones del pueblo joven Ortega defiende su perspectiva europea y su experiencia de viajero.
16
Ortega y Gasset, José. Meditación del pueblo joven y otros ensayos sobre América. Cit.
vyd., s. 30.
29