pdf ke stažení

Příspěvek č. 1 - S
Neviditelní hrdinové
Žijeme si tu podle mě vůbec ne špatný život. Máme rodinu, přátele, zázemí,
vzdělání... Já moc dobře vím, že to do nás všech všichni hustí, neustále to omýlají
a říkají nám, jak máme být vděční. Babička do nás cpe už šestý kousek buchty a
nad drobky lamentuje „Co by za to dali děti v Africe?“. Zamysleli jste se někdy nad
tím? Co by za to dali děti v Africe?
„Ale já žiju tady, babi!“ nejspíš znuděně namítáš a koukáš se klidit co nejdál, než
do tebe babička narve ještě půlku bábovky a z tebe bude bečka. Většinu
puberťáků asi už vážně štve, jak jim pořád někdo připomíná, že mají být vděční.
Ale vážně, zamysleli jste se někdy nad tím, že opravdu máme být za co vděční?
Všichni váleční hrdinové, lidé, co někdy někomu zachránili život, ale i ti
nenápadní hrdinové, co jsou schovaní někde ve stínu společnosti a nedají o sobě
vědět... Vidím hrdiny všude kolem sebe, o to víc vidím zbabělců, a mohla bych vám
tu hodiny psát o všech těch lidech a jejich osudech. Dneska ale chci psát o
zbabělci, který se možná mírně vymyká obvyklým definicím zbabělosti, ale nevím,
jak jinak si jeho ubohost vyložit. Joseph Kony je vůdcem ugandské partyzánské
Armády Božího odporu. Tento člověk o sobě prohlašuje, že skrz něj promlouvá
Bůh, dělá ze sebe proroka a snaží se nastolit teokratický režim údajně založený na
Desateru. Je dalším z mnoha zločinců, jež své zločiny zakládají na víře. Unesl přes
šedesát tisí dětí – z chlapců si vytvořil armádu, dívky se nebojí sexuálně zneužívat.
Všechny unesené nutí například mrzačit či vraždit jiné lidi, děti. Některé donutil
zavraždit vlastní rodiče, nutil je dívat se, jak umírají jejich vlastní sourozenci.
Ráda bych tu ale také mluvila o hrdinech – o lidech, kteří se rozhodli, že
fakt, že se tyto špatnosti nedějí v jejich státě neznamená, že se nic neděje.
Počínaje Jasonem Russellem, který založil organizaci Invisible Children Inc, konče
lidmi ze všech zemí světa, jež se rozhodli demonstrovat, aby americká vláda
Konyho zatkla. Po celém světě se po shlédnutí krátkého filmu KONY 2012 našly
tisíce a tisíce lidí, jež se okamžitě pustili do akce „zviditelnění“ Konyho. Aby svět
viděl jeho činy. Každý člověk, kterému nebylo to, co se dozvěděl jedno, a který se
rozhodl aspoň trochu pomoci, je pro mne hrdina. A Konymu lze snad říci jediné.
Řekni, kdo by o tě stál?
Co jsi zač? Jsi zvíře snad?
Myslíš snad, že jsi hrdina?
Hraješ si tady na Boha?
Pro sirotky, pro ty děti,
Myslíš si, že jsi soudce, kat?
Co chybí jim teď rodina?
Omyl, jsi jen jedním z mnoha!
Pověz, jsi na sebe hrdý?
Ač nezdá se tak, dle tvých činů,
Můžeš v noci klidně spát?
jsi zrůda, též však člověk jen.
Není už až bídně tvrdý
Kdy už si přiznáš svoji vinu?
Fakt, že neumíš se kát?
Kdy nadejde ten spásný den?
Kvůli tobě, tvému bytí,
Svět možná není jenom čistý,
plány nesmí selhávat.
však i my máme svá práva.
Lidé své blízké opouštějí,
A ty si buď, Kony, jistý:
musejí se schovávat.
Budeš pykat. To se stává.
Strach je jejich chlebem denním,
Říkáš, že jsi poslem Božím,
Necítí už žízeň, hlad.
pokládáš se za proroka.
Snad aby s sebou rakev měli
Tohle světu každý dluží.
Po ruce. Jen tak pro případ.
Máš v nás nepřítele, soka.
Na samotu mají si zvykat,
Svoboda, právo, spravedlnost,
Když rodinu jim sebereš?
se valí jako lavina.
A mají vůbec právo plakat?
Co máš? Nic. Jen prázdnou hrdost.
Na nikoho ohled nebereš!
Jsi zbabělec, ne hrdina.
Příspěvek č. 2 - S
Nepotřebná pomoc
„Píp...píp...píp...“ Jediný zvuk co jsem slyšel v jinak tiché místnosti. „Píp...píp...“
Ten zvuk mi začínal být nepříjemný. Vtom mě napadlo, že když slyším, tak můžu vnímat
i ostatní věci. Cítím že ležím na něčem měkkém. Otevřu oči a zjistím, že jsem ve světlé
místnosti s jednou postelí a zdrojem pípání. Kde to jsem? A co se stalo? Nedokážu si to
přesně vybavit. Z mého uvažování mě vytrhne zaklepání na dveře: „Ťuk, Ťuk.“ Dveře se
otevřou a vstoupí muž oděný do bílé. „Dobrý den, pane. Právě jste se probral z kómatu,
a tak Vám musíme zdělit vaši diagnózu – a omlouvám se, zapomněl jsem, že máte venku
návštěvu. Mám ji pozvat dál?“ „Ano,“ odpověděl jsem klidným hlasem, i když jsem
vůbec nevěděl o koho jde. Do místnosti vešla mladá žena s obličejem od slz. Doktor
pokračoval: „Takže vaše diagnóza zní: retrográdní amnézie. V podstatě se jedná o to, že
pacient si nepamatuje vzpomínky, které se staly před nehodou.“ „Ale v tom případě si
nepamatuje, kdo jsem!“ vydechla žena. Měla pravdu, vůbec jsem nevěděl, kdo je.
Doktor jí odpověděl: „To je dost možné, záleží na tom, jak moc má porušené centrum
paměti. V tomto případě je ale velice pravděpodobné, že je centrum paměti velmi
poškozeno – nedivte se, při takovém pádu se spíš divím, že má poškozený jen mozek a
ne zlámané všechny kosti.“ „Ach, co já jen budu dělat...“ odvětila neznámá. „Myslím, že
je čas nechat Vás tu o samotě,“ řekl doktor a zavřel za sebou dveře. Žena přistoupila k
mému lůžku a posadila se na židli. „Tak co, vzpomínáš si na mě?“ „Vůbec vás neznám,“
řekl jsem popravdě. Žena se znovu rozplakala. „ Já jsem přeci Kate. Tvoje Kate.“ Jen
jsem na Kate nevěřícně zíral. „Kdo vlastně jsem já?“ zeptal jsem se jí. „Jmenuješ se
Peter.“ Viděl jsem, jak se jí po tváři koulejí další slzy. „Neplač, sice si na tebe
nepamatuji, ale to neznamená, že jsi pro mě bezcenná. Společně to nějak zvládneme.“„I
přes to, co se ti stalo, jsi pořád stejně milý. Ale už budu muset jít. Navštívím tě zase
zítra,“ s úsměvem mi dala pusu na tvář a odešla. Další den se probouzím časně ráno,
zrovna ve chvíli, kdy přichází lékař. „Doktore, co se mi vlastně stalo za nehodu?“
Odpovídá mi nejasně: „Nevíme, přesně, záchranku zavolali lidé ve chvíli, kdy už jste na
nic nereagoval. Víme jen, že jste spadnul z výšky 30 metrů. Máte štěstí, že jste to
přežil. Člověk by řekl, že je nemožné aby tohle přežil a ještě ke všemu vyvázl jen s
jedinou zlomeninou. Sestra Vám za chvíli přinese vaše osobní věci.“ „Děkuji...“ Po pár
minutách opravdu přišla zdravotní sestra s kabátem, peneženkou a mobilním telefonem
v ruce. „Dobrý den, tady to všechno máte. Ještě jsme u vás našli papírek, hned Vám ho
ukážu.“ Chvíli se hrabala v kapsách kabátu, ale zanedlouho ho našla. „Tady to je. Je tam
napsané: „Já jsem pomoci nepotřeboval.“ Nevíte, co to má znamenat?“ Ženská jedna
pitomá, jak bych to asi měl vědět? „Opravdu nevím.“ „A nemohl byste se zeptat ještě
své přítelkyně, rádi bychom se o tomto případu dozvěděli více.“ „No, zeptat se jí můžu,
ale neslibuju, že by to věděla.“
„Dobře, tak uvidíme. Zatím nashledanou,“ a odešla k dalším pacientům. Po
obědě se u mě stavila Kate. Dnes už neplakala, naopak vypadal velmi krásně.
Pozdravím ji a počkám až se ke mně posadí. „Podívej se, co mi dnes přinesla sestra. Prý
u mě našli tenhle papírek,“ ukázal jsem jí papírek napsanýho od neznámého, „nevíš,
kdo by to mohl napsat? Pomohlo by to vyřešit, co se vlastně stalo před tím než jsem
spadl“ „Nevím, ale víš, kdo ti zavolal záchranku? Moje maminka. Zavolám jí, mohla by o
tom něco vědět.“ „Děkuju ti moc.“ Kate vytáčí číslo ve svém telefonu: „Haló? Ahoj
mami... ale to víš, že mně se nic nestalo...Peter je v pořádku, ale potřebovala bych se tě
na něco zeptat. Nevíš náhodou, toho dne, co měl Pete tu nehodu, jestli tam nebyl ještě
někdo jiný s ním? Aha...tak dobře...děkuju ti...měj se, pa.“ „Tak co?“ zeptal jsem se
nedočkavě.“ „Byl jsi tam s jedním mužem, vypadal, jak kdyby to byl tvůj kolega z
práce...nemohl to být třeba Eric? Ten na mě nikdy nepůsobil dobrým dojmem.“ „Je to
možné, ale já ani nevím jakou mám práci, takže ti nepomůžu.“ „Počkej podívám se na
internetové stránky vaší firmy, myslím, že tam máte společné foto. Ano, mám to tady,
podle popisu mé maminky, by to odpovídalo.“ „Dobře, tak to jdi říct doktorovi,“ řekl
jsem trochu neurvale. „Zlato, co se děje, já ti přece jenom chci pomoct...“ „Ale já si tvé
pomoci vážím, jenom mě štve, že všichni řešíte, co se stalo a vůbec nevnímáte, že já si
nic pamatovat nemůžu.“ V obličeji se jí zase objevili slzy. „Tohle je pro nás velmi těžké
období, ale já věřím, že to zvládneme,“ a s těmito slovy odešla. Po pár měsících se mi
začala vracet paměť – už jsem věděl, kdo jsem, že mám krásnou přítelkyni Kate, že jsem
měl dobře placenou práci, zkrátka ideální život. Potíž mi dělala jen, jedna věc a to, že
jsem si nemohl vzpomenout na to, jak jsem vlastně paměť ztratil. Jako by mi ten den
někdo vymazal ze života, nejdříve jsem měl skvělý život, potom mi v hlavě něco cvaklo
a já si nic nepamatoval. Byli to opravdu hrozné okamžiky. Někdy jsem měl takové
mžiky, že jsem viděl, jak mě někdo strká a já padám dolů. S tím jsem se ale nikomu
nesvěřil, ani mé milované Kate. Jednoho dne mě ale navštívili kolegové z práce, bylo to
příjemné odpoledne. Tedy až do té doby, kdy jsem zjistil, že tam někdo chybí. Jako by
znal mojí myšlenku, zamířil ke mně můj nejlepší přítel a kolega v jednom, David, a
povídá mi: „Víš vůbec, co se stalo s Ericem?“ Odpovídám mu, že ne. „No on stejnej den,
co tě našli ležet v bezvědomí pod tím mostem, tak se zabil.“ V tu chvíli mi všechno
docvaklo. Počkal jsem tedy, až všichni odejdou a volal Kate: „Haló, Kate, jsi tam,
potřebuju ti něco hrozně důležitého říct a po telefonu to nejde, prosím rychle přijeď.“
Vystresovaná Kate přijela do nemocnice s tím, že se mi něco stalo, ale když jsem jí řekl,
že už vím, co se mi stalo, tak byla překvapená a nadšená zároveň. „Tak honem, řekni mi
to!“ pobízela mě. A tak jsem začal vyprávět: „Jednoho dne se mi můj kamarád Eric s
něčím svěřil – nechtělo se mu už více žít na téhle planetě, a tak si chtěl vzít život
skokem z mostu. Řekl mi i kdy a kde přesně chce skákat. Záleželo mi na něm, přece
jenom, jako kamarád sice za moc nestál, ale pracovník byl skvělý a naše firma ho
potřebovala. Tak jsem se rozhodl, že mu v tom zabráním. Asi jsem byl naivní, že jsem
chtěl sám mu v tom zabránit, nad tím jsem ale nepřemýšlel. V devět hodin večer jsem
jel k mostu a opravdu ho vidím, už přelezl ochranné zábradlí a chystal se skočit. Zařval
jsem, aby to nedělal – to byla asi první chyba. Tedy spíš druhá, první byla, že jsem
nezavolal záchranku a policii. Eric se otočil a zašklebil se. Byl to šílenec. Přelezl jsem
zábradlí za ním a říkám mu, aby to nedělal, že to přece není třeba, že má ještě před
sebou dlouhý život a že má doma chudáka těhotnou přítelkyni. Další chyba – Až potom,
co jsem k němu přilezl mi Eric řekl, že to dítě není jeho. Ze zoufalství jsem ho chytl, aby
neskákal, ale on mi něco dal do kapsy a strčil mě z mostu dolů. Já jsem padal a padal.“
„A aby to nebylo nápadné, že by také skočil z mostu, tak se raději zastřelil,“ vydechla
užasle Kate. „Ano, to je docela možné.“ „Cože vlastně bylo na tom papírku napsané?“
Ukázal jsem jí na noční stolek: „Podívej se, tam někde leží.“ „Já jsem pomoci
nepotřeboval.“ „To měl pravdu, on nechtěl pomoct, on mě chtěl vylákat, aby mě mohl
zabít.“ Viděl jsem Katiny vylekané oči: „To je hnus.“ „Já vím, měl jsem ti víc věřit, když
jsi mi říkala, že to není dobrý člověk.“ Kate se jen usmála a políbíla mě tak jako nikdy:
„Každý přece dělá chyby, ty můj hrdino.“
Příspěvek č. 3 - S
Rébus z Mouzova
Bylo jedenáct hodin večer. Měl jsem toho za celý den dost a už jsem se těšil, až
zalezu do postele a budu spát až do rána. Vtom mi zazvoní mobil. Zjišťuji, že volá můj
mladý kolega Josef, se kterým se znám teprve týden. I za ten týden jsem ovšem dokázal
zjistit, že jeho povaha by se dala popsat jediným slovem:mládí. Do všeho se vrhal po
hlavě, nic si pořádně nerozmyslel a hned by nejradši odsoudil vždy prvního
podezdřelého. S myšlenkou, že můj večer asi nebude vypadat tak růžově, jak jsem si
představoval, zvedl jsem telefon a snažil se říci co nejveselejším tónem nějaký uctivý
pozdrav. Načež se ze sluchátka ozvala přímo kulometná palba slov a vět, kterou jsem
nebyl schopen pochytit souvisle. Zachytil jsem pouze něco o nějaké vesničce, mrtvole a
nutnosti mého příjezdu.Nechal jsem si tedy zopakovat adresu a s pocitem největšího
odporu jsem se oblékl a vyrazil naurčené místo.
Vesnička, ve které se to vše odehrálo, nese jméno Mouzov a vypadala celkem
klidně a nevinně.Když jsem dorazil a vystoupil z auta, vyřítil se proti mně Josef, celý
nadšený. Dříve, než mohl začít s další sprškou informací, jsem ho zarazil a řekl jsem
mu, že mně nejdříve musí pomalu a srozumitelně zopakovat, co mi říkal do telefonu.
Josef se na mě podíval celkem sklesle a začal.V domě, před kterým stojíme, byl dnes
kolem deváté hodiny nalezen v obývacím pokoji na podlaze mrtvý muž. Byl zastřelen, a
to přesnou trefou přímo do srdce. Obětí je majitel domu, pan Otakar Železný. Věk 33
let. V domě bydlí ještě jeho manželka Anna, která mrtvého muže nalezla, když se
vracela z návštěvy u své přítelkyně. Děti neměl. Výstřel nikdo neslyšel. Podle doktora
nastala smrt mezi sedmou a osmou hodinou večerní. Tak zněla stručná, a konečně
srozumitelná zpráva o novém případu.
Když jsem vešel do obývacího pokoje, na první pohled jsem poznal, že jeho
obyvatelé musí být celkem bohatí, protože pokoj byl moderně a vkusně zařízen. Krásné
zařízení pokoje ale hyzdilo tělo muže, které leželo přímo v prostředku pokoje. Postava
muže byla ryze sportovní a bylo vidět, že pan Železný je muž, který si nedá jen tak něco
líbit. Ovšem jeho tvář byla tím nejpřesnějším ztvárněním překvapení, jaké jsem kdy
viděl. Vykulené skelné oči zíraly před sebe, jako by se snažily pochopit situaci, ve které
se oběť těsně před smrtí nacházela. Otevřená ústa vypadala, jakoby chtěla vyslovit„co“,
nebo„proč“. V místnosti se zbraň nenašla, zatím se prohledává zbytek domu.Po
prozkoumání oběti jsem se vydal na terasu promluvit si s jeho manželkou.
Paní Železná je velmi krásná, na první pohled hodná žena. Když jsem přišel,
seděla sklesle na sedačce a plakala. Zeptal jsem se, zda jí mohu položit pár otázek. Ona
souhlasila. Ani jsem se jí nestihl na nic zeptat, a už sama začala vyprávět. „Víte, oni
všichni o Otovi říkali, že je zbabělec, ale tak to není. On nikdy nebyl. A navíc všichni z
toho baráku utekli, tak nevím, proč se museli navážet zrovna do něj. Víte, já chápu, že
když jeho nejlepší přítel vběhne do hořícího domu a hrdinsky zachrání jednu místní
babičku, tak se dá čekat, že je budou porovnávat. Ale takhle Otu obviňovat,měli by se
stydět. Ota je, tedy byl statečný a čestný. A nechápu, proč měl někdo zapotřebí udělat
něco tak strašného. Já to prostě nechápu.“ „Nemohla byste mi, prosím vás, povědět
celý příběh od začátku? Víte, abych tomu lépe rozuměl.“ Otevřel jsem svůj poznámkový
blok, našel tužku a byl připraven si zapisovat vše podstatné. „Tak já Vám to tedy řeknu.
Vzali jsme se před osmi lety a nastěhovali se sem. Koupili jsme si tenhle krásný domek
a vkusně si ho zařídili. Ota pracuje, tedyp racoval v bance v blízkém městě, takže jsme
nebyli úplně chudí. Do místního kolektivu jsme zapadli velmi rychle, bydlí tu samí hodní
lidé. Velmi rychle jsme si našli přátele a žili jsme si tu spokojeně. Před dvěma lety se
hned vedle nás přistěhoval nový soused. Je asi tak stejně starý jako Ota, tak se ti dva
velmi brzy spřátelili a stali se nejlepšími přáteli.“ „Jestli Vás mohu přerušit, za jakým
účelem sem váš soused přijel?“ „Je to podnikatel, chtěl tady postavit kluziště. A to víte,
hned se kolem toho strhla velká debata, jestli ano, nebo ne. Nakonec se návrh přijal a
vybrat peníze na stavbu byla pro Honzu, to je náš soused, hračka. Najednou ale nastal
problém. Ota, tedy můj manžel, přišel na to, že peníze na stavbu nového kluziště se
někam ztrácejí. Zavolali jsme i policii.Ta postupně chtěla prohledat domy celé vesnice a
skoro každému se prohrabala v počítači. Díky tomu mizení peněz ustalo a znovu se
obnovila stavba. To bylo někdy těsně před Vánocemi. Na Nový rok pořádal Honza
večírek u sebe v kanceláři, to je ten malý domek hned vedle rozestavěného kluziště.
Pozval tam skoro celou vesnici i s jejími nejstaršími obyvateli. A tam se to stalo.
Najednou začalo hořet. Všichni začali křičet a utíkat pryč. Zůstali jsme tam jenom já,
Ota a Honza. Dívali jsme se, jestli tam ještě někdo nezůstal. Honza nám ale řekl, že už
tam nikdo není a že máme běžet pryč. Tak jsme také utekli. Po chvilce vyběhl Honza
ven s nějakou stařenkou v náručí. Asi ji tam našel, když se snažil zachránit svůj počítač,
nebo nějaké další přístroje, které v kanceláři měl. Po chvilce přijeli hasiči. Když oheň
uhasili, zjistilo se, že to nepřečkal ani jeden z Honzových přístrojů.Přišel i o svůj
počítač, a to měl zrovna moc pěkný a určitě také velice drahý. No a kvůli tomu, že
Honza zachránil tu babičku ho všichni mají za obrovského hrdinu. A Otu za zbabělce.
My bychom ji ale také zachránili, kdyby nám Honza neřekl, ať jdeme pryč, že už tam
nikdo není. No a to je všechno, co bych Vám k tomu mohla říct. Byla bych ráda,
kdybyste se mne prosím na nějaké další otázky už neptal, jsem totiž už unavená a
potřebuji si odpočinout.“ „Moc Vám děkuji za spolupráci,“ odpověděl jsem a odešel z
jejího domu. Tělo mezitím už odvezli do márnice, kde bude zítra provedena pitva. Můj
kolega Josef se mě ještě snažil otravovat s dalšími zjištěními, ale já si to chtěl všechno
nechat projít hlavou a jít už konečně spát.
Když jsem dorazil domů, byly dvě hodiny ráno. Padl jsem na postel a okamžitě
usnul. Ze spánku mne vytrhl zvonící mobil. Napadlo mě, že bych ho mohl vyhodit z
okna, rozšlápnout nebo ho dátsežrat lvům. Lvy ale nemám, okno je od mé postele moc
daleko a na rozšlápnutí jsem byl mocospalý. Tak jsem ho zvedl a jak jsem očekával,
ozval se nadšený Josefův hlas. „Musíte hned přijet,stalo se něco šíleného!“ „Hned tam
budu,“ odpovídám do telefonu. Říkám si, že když si Josef myslí,že je to „šílené“, pak to
bude asi tak šílené. Co by to tak mohlo být?
Když jsem dorazil do Mouzova, zjistil jsem, že všichni obyvatelé této až do
včerejška malebné vesničky jsou shromážděni u mostu přes řeku, která protéká hned
vedle vesnice, a že se je někdo snaží zadržet, aby se nedostali na most. Ukazuji svůj
průkaz a snažím se procpat davy shromážděných lidí. Okamžitě ke mně přibíhá Josef a
vede mě k mostu. Čeho si všímám hned na první pohled je, že řeka je velmi
rozvodněná. Hustá pěna unáší velké balvany po proudu, jako by soutěžila s ostatními
řekami, která přenese nejvíce balvanů. Než si ale stačím všimnout něčeho jiného, táhne
mě Josef přesně doprostřed mostu k zábradlí. A na zábradlí leží nějaký kus papíru
zatěžkaný kamenem. Okolo běhá policista s fotoaparátem a zuřivě se snaží zachytit na
svých snímcích každý milimetr čtverečný papíru, který zpod kamene vyčnívá. Josef mě
informoval, že z dopisu je zatím vidět jen podpis, a to Jan Navrátil. „Není to náhodou
ten soused naší oběti?“ ptám se svého kolegy. „Ano, je to on. Soused a nejlepší přítel
oběti. A právě proto jsem Vám zavolal.Nevypadá to moc dobře. Ale zatím nevíme nic
jistě. Proto potřebujeme zvednout ten kámen a podívat se, jestli na papíru ještě něco
není!“ poslední větu přímo zařve fotografovi do ucha. „Ježiš, nechte mě pracovat,
člověče. Už to budu mít!“ ozve se fotograf, a zcela oprávněně. Když byl se svou prací
hotov, mohli jsme zvednout kámen. A opravdu vidíme, že papír je popsaný. Vypadá to
jako dopis. Tím se naše situace dost zhoršuje. Neskutečně nudnou a vyčerpávající práci
vyslechnout celou vesnici a zjistit, jestli někdo neviděl Jana Navrátila včera večer jít k
mostu jsem nechal na Josefovi a odjel jsem na stanici. Tam musím prohlédnout ten
dopis.
A po přečtení zjišťuji, že je to opravdu dopis na rozloučenou. Píše se v něm něco
v tom smyslu, že po té katastrofě s kanceláří a ztrátě nejlepšího přítele už Jan Navrátil
neví co dál. Tak nařizuji prohledat řeku. Dobře ale vím, že když je řeka tak rozvodněná,
mohla tělo odnést až kdoví kam. Také nařizuji prohledat Navrátilův dům, vyslechnout
jeho přítelkyni a získat nějaké vzory jeho rukopisu, abychom je mohli porovnat s
písmem v dopise. Z výslechu přítelkyně jsme se dozvěděli, že z domu se ztratila
cestovní taška, nějaké oblečení a Janova taška s hygienickými potřebami. On se prý
takhle občas nastěhoval do své kanceláře. Den před nalezením dopisu prý šel přespat
do kanceláře, kterou se už po požáru podařilo opravit.„Dělával to často,“ řekla mým
kolegům jeho přítelkyně. Tak se mí kolegové porozhlídli v jeho kanceláři, ale nenašli ani
Navrátila, ani chybějící věci. Jediné, co v rekonstruované kanceláři objevili, bylo pár
účtenek a asi tři měsíce starý lístek na vlak do Mladé Boleslavi. Pokus o nalezení těla v
řece byl také neúspěšný. Zítra se prý bude hledat dál po proudu. Náš případ tedy
zamrzl na mrtvém bodě. Pro nelezení vraha pana Železného jsme neměli dost důkazů a
navíc nám s největší pravděpodobností přibyla další mrtvola. „Alespoň ale nemusíme
hledat Navrátilova vraha,“ snažil se nějak uklidnit Josef. „Když nemáme tělo,
nemůžeme zatím dělat nic. Musíme ho najít,“ zněla má odpověď.
Druhý den pokračovalo pátrání po Navrátilově těle. My jsme v kanceláři neměli
nic na práci, a tak jsme začali prohlížet záznamy získané z počítačů obyvatel Mouzova
místní policií. Policie postupovala v prohlídkách od okraje vesnice do středu. Do
úplného centra se nedostali, protože začali řešit požár v Navrátilově kanceláři. Chyběl
tedy prohledat dům jednoho starého páru, který ani neměl počítač, takže naše práce
byla o to lehčí, a kancelář a počítač Navrátila. V domě starousedlíků kolegové nic
nenašli. A co hůř, neměli jsme už kde hledat, protože Navrátilův počítač shořel při
požáru v jeho kanceláři na Nový rok.Josef má velmi empatickou povahu. Toho dne
večer sedíme u večeře. A on hned začne:„Víte, pane,ten Navrátil to musel mít vážně zlý.
Stavbu mu zastaví, chtěj se mu hrabat v jeho soukromí a ještě,než k tomu dojde, mu
shoří celá kancelář i se vší elektronikou. To je teda pech, Vám řeknu.“ „To tedy máte
pravdu, Josefe, nic horšího by se během tak krátké doby snad nemohlo stát,“
odpovídám mu zamyšleně. Asi to zní moc zamyšleně, protože na Josefově tváři se
objevuje tázavý výraz. A tak se ptám: „Co že se našlo u Navrátila v kanceláři?“Josef
zmateně vytahuje svůj notes. „Ehm, tady to mám. Je tam stůl, dvě židle, nějaké police a
odpadkový koš. V něm jsme našli nějaké účtenky z obchodu s potravinami ve vesnici a
lístek na vlak.“ „Zajímá mě ten lístek. Je na něm něco důležitého?“ Josef teď vypadá tak
zmateně, že kdyby ho někdo chtěl zpodobit, nakreslil by okolo jeho hlavy roj otazníků.
„No, byl to lístek do Mladé Boleslavi, z 6. ledna, 15:30 hodin. Jinak nic.“ „Potřebuji
vědět, co tam ten Navrátil dělal.“ „Jistě,podívám se na záznamy z jeho kreditky a pošlu
tam někoho, aby se poptal.“ „Berte to vážně, Josefe,je to velmi důležité,“ naléhám na
svého kolegu. „Jistě. Nasadím na to Dubového, ten je při hledání informací nejlepší.“
„Výborně, Josefe, a začněte hned. Času není nazbyt.“
Dobře jsem se vyspal, v noci mě nevzbudil žádný vzrušený telefonát od Josefa
zahrnující obvykle vraždy nebo sebevraždy. A tak jsem přišel do kanceláře v dobré
náladě, vyspalý a svěží. Ale místo uvolněné nálady mne v kanceláři uvítala hysterie.
Všichni kolegové, včetně Josefa, pobíhali sem a tam, nadávali na zaseklou tiskárnu a
zakopávali o šňůry od počítačů. První, kdo si mě všiml, byl Josef. Málem do mě vrazil ve
dveřích. „Á, tady jste, potřebuji s Vámi hned mluvit, je to naléhavé,velmi naléhavé,“
osloví mne. „Dobrý den, Josefe, proč jste mi nezavolal, když je to tak důležité?“řekl
jsem snaže se trochu uvolnit napětí zavládlé v kanceláři. „Víte, on mi mobil spadl do
řeky. Bylo to akorát, když jsem Vám chtěl volat.“ „A kdy to bylo, Josefe?“ „Kolem třetí
hodiny ranní.“Upřímně cítím úlevu a děkuji zemské gravitaci, že stáhla Josefův mobil
do rozvodněné řeky.Telefonát ve tři ráno bych asi nepřežil.
„Tak, co pro mě máte, Josefe?“ „Je toho víc. Měl byste se na to posadit.“ „Dobrá,
pojďme k mému stolu.“ Po usednutí se na Josefově tváři zjevuje vážný výraz. „Takže,
nejprve jsem si našel výpis z Navrátilovy kreditky. Zjistil jsem, že toho 6. ledna jí
zaplatil luxusní byt v centru Mladé Boleslavi za 3,8 milionu.“ Cítím, jak mi čelist padá
dolů. „Tak tohle bych teda nečekal,“ říkám opradvu překvapen. „No, to není zdaleka
všechno. Volal jsem Vám hlavně kvůli jiné věci. Jeho výpis z kreditky nekončí dnem před
jeho smrtí. Včera byl jeho kreditkou zaplacen nákup v obchodě s potravinami v Mladé
Boleslavi.“ „Tak něco takového jsem možná tušil. A také míním, že ta kreditka asi
nebyla ukradena, že?“ ptám se svého horlivého kolegy. „Máte pravdu. Nebyla. Když
jsem to zjistil, hned jsem zavolal Dubovému, aby se pokusil Navrátila najít. A Dubový
byl úspěšný. Když mi zavolal, prohlížel jsem si znovu ten most, kde měl Navrátil
spáchat sebevraždu. Když jsem slyšel, že Navrátil je naživu a ve svém bytě,
překvapením jsem mobil upustil do řeky. Zatím za ním ale nemůžeme, čekáme na
zatykač. Tak jsem kolem domu rozmístil hlídky a nechal v Boleslavi Dubového, aby
kdyžtak Navrátila sledoval. Zatím se ale nic nedělo. Tak jsem se začal připravovat na
výslech. Sepsal jsem si vše důležité, ostatní byli tak hodní, že mi s tím pomohli. Ale
zasekla senám tiskárna, takže nemám vůbec nic.“ „Tedy Josefe, Vy mě překvapujete,
odvedl jste skvělou práci. Chtěl bych Vás požádat o jednu laskavost. Moc rád bych byl u
zatčení toho Navrátila. Zjistil byste mi, kdy jede první vlak do Mladé Boleslavi?“
Po příjemné cestě vlakem mne vyzvedl jeden z kolgů a odvezl mě přímo k
Navrátilově bytu. Čekalo se jen na mě. Když jsem přišel, mohli jsme Navrátila zatknout.
Po zaklepání na dveře se v nich objevila hlava člověka, o kterém jsme si ještě včera
mysleli, že leží někde na dně řeky. Obrovské oči se na nás vyjeveně podívaly a
uvědomily si, že jsou v pasti. Spadla klec.První, co nám při výslechu řekl bylo: „Já to
vážně nechtěl udělat, vážně ne, ale musel jsem. On mě k tomu donutil.“ Josef už
otevíral pusu. Chtěl na to asi reagovat stylem, kdo by ho asi chtěl donutit k předstírání
sebevraždy, ale já jsem myslel dál. Vím, že je lepší, když si vyslýchaný myslí, že toho
vím víc, než ve skutečnosti vím, protože pak z něj nemusím nic složitě tahat. Já jsem ale
Josefa zadržel a reagoval sám. „A Vy si tedy myslíte, že to Vás omlouvá?“ „Jistěže ne,
ale,“ na chviličku se zadržel. „Víte, měl jsem ho vážně rád. Byl to můj nejlepší přítel.
Ale přišel až na moc věcí.Myslel jsem, že ten požár mi ode všeho pomůže. Nevěděl
jsem, že mě podezírá. Kdyby si řekl, že jeho nejlepší přítel by nic takového neudělal,
nemuselo by se to vůbec stát. A ještě to řekne mě,rovnou do očí. To už jsem přece
nemohl vydržet, víte, od nejlepšího přítele.“ „V jste ho zastřelil?“na víc se Josef zjevně
nezmohl. Bylo na něm vidět, že nevěří vlastním uším. V tu chvíli bych ho zato nejradši
praštil. Lépe nemohl Navrátilovi napovědět, že nic nevíme. Navrátil byl ale tak
zdrcený,že si toho vůbec nevšiml. „Jo,“ odpověděl jen.
Když jsem ten den večeřel s Josefem, byl z toho ještě hodně rozladěn. „Já to
nechápu. On nejdřív přijede do nějaké zapadlé vesničky stavět kluziště. Pak začne krást
peníze na stavbu. Když na to přijde jeho nejlepší přítel, zapálí si kancelář, aby u něj
policie nenašla důkazy. Potom začne zase krást, vždyť policie už se tím nezabývá.
Takhle si nahrabe dobrých několik milionů. Rozhodne se koupit si byt v Boleslavi a
nechat kluziště nedostavěné. Ale Železný přijde na to, že to on krade ty peníze a
pohádá se s ním u sebe doma. Navrátil se naštve a zastřelí ho. A nakonec předstírá
sebevraždu, abychom ho nehledali. A to ho všichni z vesnice měli za hrdinu. Kam to ten
svět spěje?A ještě bych se Vás chtěl zeptat, jak Vás to napadlo?“ Tahle otázka mě
potěšila, bylo na ní vidět, že Josef má zájem se ve svém povolání zlepšit. Tak jsem mu to
vysvětlil. „No, napadlo mě to hlavně díky Vám. Jak jste říkal, že Navrátil je chudák,
když se mu stalo tolik pohrom najednou, řekl jsem si, že to nemusí být náhoda. Také,
proč by si bral cestovní tašku, oblečení a hygienu, když jde spáchat sebevraždu? A pak
jsem si též vzpomněl na ten lístek na vlak. Proč by Navrátil jezdil do Mladé Boleslavi?
Bylo mi to divné. Tak jsem Vás to nechal prověřit a vy jste nezklamal. Odvedl jste vážně
skvělou práci, Josefe.“ „Děkuji,“ odpověděl mi. A tím byl náš případ uzavřen. Po zbytek
večeře jsme se o něm už ani slůvkem nezmínili.
Příspěvek č. 4 - S
Čí žití ?
Na nebi slyším černé obláčky,
hustý dým se valí z komína
na zemi leží mrtev,
hrdina.
Pavučiny skryté v rohu,
prach zametený pod koberec,
na gauči leží chrápe,
zbabělec.
Čí žití za to stálo?
O kom se budou ódy pět?
Kdo byl blázen a kdo vyhrál?
Můžeme jen domýšlet.
Příspěvek č. 5 - S
ŽÁROVKA
Měl jsem místo hlavy žárovku. A pokaždé když jsem byl nervózní, tak
zablikala… Možná proto jsem si nikdy nenašel kamarády… Ani holku. To ta
žárovka. Pokaždé, když jsem se totiž k někomu přiblížil, začal jsem blikat jako
vánoční světýlka. A to bylo teprve léto…
Jestli se ptáte, odkdy jsem tu žárovku měl, tak nevím. Ale máma vždycky
říkala, že zářím tak nějak víc než ostatní. Nevím jistě, co tím myslela, ale asi to
znamená, že jsem ji měl od narození. To na mě museli doktoři koukat…Když se
místo měkoučké hlavičky novorozeněte museli potýkat se skleněnou koulí… Ale
ono to vyjde nastejno – obojí je velmi křehké a člověk si musí dát pozor, aby se to
nerozbilo.
Ale zpět k tématu - já jsem tu žárovku totiž zpozoroval až později. V první
třídě, když jsem omylem rozbil vázu paní učitelce a ta si mě hned zavolala a
postavila před tabuli. Měl jsem se jí prý omluvit. Ale místo toho jsem jen zablikal…
A ona se naštvala ještě víc a já byl za hulváta. Chtěl jsem paní učitelce říct:
,,Pardon, já už to víckrát neudělám,“ ale moje žárovka mi to nedovolila…Jenom
blikala a ostatní se mi smáli.
A pak přišla puberta a žárovka začala praskat po okrajích. Jejích závity
začaly rezivět a já nevěděl, co s tím. Navíc jak jsem rostl, zvětšovala se mnou.
Společně s tím přicházely nejrůznější problémy. Například cinkavý zvuk
v autobuse, když jsem se omylem praštil o visící madlo. A když pršelo, musel jsem
zvedat deštník hodně vysoko, aby se jeho mokrá plocha nedotýkala okraje skla…
Většinu času jsem proto strávil v ústraní a četl nebo maloval. Nejčastěji
jakési abstraktní výjevy elektrických obvodů, co vůbec nedávaly smysl… No a
ještě… Víte, když už člověk nemůže s ostatními lidmi mluvit, začnete je o to víc
poslouchat. A to je průšvih. Brzy totiž zjistíte, jak jsou všichni stejní a že každá
konverzace se neustále stereotypně opakuje. Často jsem měl proto pocit, že
zažívám déja vu. A pak jsem potkal Magdu. Dívku, kterou jsem dokázal
zaslechnout na míle daleko, protože její slova se nikdy neopakovala. Navíc každý
rozhovor vedla s naprostou ladností, grácií a vždycky se u toho nonšalantně
smála… Magda byla ta, kterou bych mohl poslouchat od rána do večera. Možná
proto na mě vždycky tak zaujatě koukala… Nejdřív jsem si myslel, že ji fascinuje
moje žárovka, že mě dělá zajímavým, přitahuje ji… Jenže jí jen vadilo, jak na ni
koukám a měla mě za úchyla. Přišel jsem na to, když se jednoho dne objevil ten
její frajer s normální hlavou ale bez mozku. A hodil po mě dlažební kostku a
žárovku navždy rozbil. Roztříštil… Rozletěla se na tisíc kousků a každý její střep
poté navždy odvál vítr…
Od té doby moje hlava neblikala. Nedělala nic. V nemocnici mně ji sice
opravili novými náhradními díly, ale s nimi jsem se nedokázal sžít. Přitom jsem
měl již od dětství velký plán. Chtěl jsem odjet, víte. Do Paříže a tam vylézt na
Eiffelovku. A blikat tam na celou Francii…
Sakra. Na tomhle světě přece musí být někdo jako já. Nějaká zarytá posluchačka
všech všedních konverzací, která by dokázala se mnou žít beze slova v naprostém
tichu… A určitě by blikala červeně! Ale jen někdy, když by byla šťastná. A když by
plakala, tak by její světlo zmodralo…To byly krásné představy, ale taky naivní a
nereálné.
Když jsem vyrostl, začal jsem pracovat v malém knihkupectví na okraji
města. Bylo to fajn. Můj šéf byl ohleduplný a když nebyli v krámu zákazníci,
dovoloval mi se tiše odklidit do kouta s knížkou v ruce. Vždycky jsem ale ráno
musel přijít trochu dřív a všechno připravit. A večer jsem zase odcházel jako
poslední, protože to byla, přiznejme si to, daň za chvíle štěstí a pohody.
Jak roky plynuly, přišel jsem si čím dál tím víc ztracený. Lidé kolem mě se
měnili a postupně i mizeli. Po tom hodném šéfovi přišel jeden zlý, který když jsem
ho neposlechl, vzal do ruky špendlík a začal rýt do skla mojí žárovky. Chtěl jsem to
někde ohlásit, ale nevěděl jsem kam jít. Stejně by mi nevěřili. Můj život se změnil
v peklo. Sice jsem si doma neustále oprašoval obvody a hodně četl nahlas před
zrcadlem, ale k ničemu to nebylo. Žárovka nereagovala… A tak jsem šel za
specialistou na žárovky. Jenže ten mě poslal k dalšímu a ten zase k jinému. Asi po
měsíci obíhání odborníků mě jeden přijal a zahájil terapii. Byl moc zdvořilý a při
každém sezení mi nabídl ovocný čaj s dvěma kostkami cukru. Povídal si se mnou –
nejdřív o dětství a potom o současném životě. Šlo to těžko a velmi pomalu, ale
nakonec jsem začínal zvládat vést normální konverzaci. Vše se bohužel zaseklo na
mých životních cílech. Nedokázal nic kloudného vymyslet a my se pohádali. Navíc
když chtěl, abych stanovil sám sobě svůj osud, moje žárovka to nevydržela a
z toho napětí popraskala…
Už jsem to skoro vzdal. Vzal jsem si dovolenou a odjel na pár dní ho hor
toulat se v v mlze… A pak se stal zázrak. Stalo se to po mém návratu do práce,
když si právě zlý vedoucí krátil dlouhou chvíli rytím nějakého obrazce do mé
žárovky. V tu chvíli vstoupila do prodejny nová šéfová. Prostě přišla a zastala se
mě. Neblikala červeně, neblikala ani modře. Ale přišla a vedoucímu špendlík
sebrala. Dokonce toho chlapa nechala vyhodit. Byl jsem jí natolik okouzlen, že
moje žárovka…víte. Ona se spravila! Rozzářila se na celou místnost a já se
najednou nebál. Tak to probíhalo dalších pár let. Po celou dobu, kdy má
zachránkyně v květovaných šatech vedla náš obchod a každé ráno přicházela ještě
dřív než já. Vždycky jsem jí chtěl složit poklonu, ale skončilo to tak, že jsme pouze
oba stáli a mlčky se na sebe dívali. Občas jsem to zkoušel chytře – nesl jsem jí
třeba kávu, jen tak a ona nikdy neodmítla. Neustále se na mě mile usmívala a já se
přál jí ten usměv vrátit…
Pak jednou ráno přišla a měla uslzené oči. Nesundala si ani kabát, jen si
sedla na židli a dívala se upřeně před sebe. Nevěděl jsem, jestli mám otevřít
obchod a proto zůstalo celý den zavřeno. Ona si toho vůbec nevšimla… A tak jsem
jí opět přinesl kávu a ona chtěla, ať zůstanu. Začala brečet a mně jí bylo líto, až se
moje žárovka rozsvítila. To ji na chvíli pobavilo a ona přestala plakat. Místo toho
mi vyprávěla o sobě, o svém životě a já ji pozorně poslouchal, jako kdysi všechny
ostatní. Neříkala hlouposti, mluvila docela racionálně a já ji za to obdivoval. Pak
mi poděkovala, omluvila se, že mě obírá o čas i po pracovní době a šla domů. Tu
noc jsem zůstal v obchodě.
Další den mě vzbudil zvuk otevíraných dveří a vrzání podlahy. Uvědomil
jsem si, že se něco děje a rychle vstal. Byla to moje vedoucí, která si začala
hekticky skládat osobní věci do krabice. Když mě uviděla, začala vysvětlovat, že
prostě musí odejít, ale že mi za vše děkuje. Já stál jak opařený a jen ji sledoval.
Chtěl jsem něco udělat, ale nešlo to. Začal jsem zase blikat a uvědomil jsem si, že
když odejde, moje žárovka zas navždy ztratí kouzlo…
Vedoucí se mi snažila vysvětlit, že přijde někdo nový, ale já jsem nikoho
jiného nechtěl. Mechanicky jsem jí udělal kávu, kterou ona hned vypila. Spěšně
popadla všechny svoje věci a položila na stůl klíče od obchodu. Chtěl jsem jí něco
říct, ale jen mi zaskřípaly obvody. Popřála mi mnoho štěstí a zavřela za sebou
dveře. Zůstal jsem tam sám s prsty sevřenými v pěst. Chvíli jsem se díval na hrnek
od kafe. Náhle ve mně cosi hrklo a já vyběhl ven z obchodu. Snažil jsem se na ni
zakřičet, ať počká, ale nevydal jsem ani hlásku. Přesto se zastavila. Chvíli jsme se
na sebe upřeně dívali a mně se vybavil každičký den, který jsme spolu mlčky
strávili… Moje žárovka už na ní chtěla zablikat, když mě náhle zaplavil proud
psychické síly a podpory, který z vedoucí vyzařoval…A já klidně a plynule řekl
jedno prosté ,,Děkuji.“
Příspěvek č. 6 - S
Hrdinové a (nebo) zbabělci
29. srpen 2005. Ve městě New Orleans v Louisianě řádí ničivý hurikán
Katrina. Pustoší město, lidé umírají. Chod města kolabuje. Lidé se stěhují. V tomto
městě však sídlí i sportovní týmy, které jsou nuceny změnit hřiště, protože jejich
stadiony byly zdemolovány přírodním živlem. Výjimkou není ani klub amerického
fotbalu New Orleans Saints, který musí alespoň dočasně přesídlit do amerického
státu Texas.
Píše se rok 2006. New Orleans Saints si najímají nového hlavního kouče,
Seana Paytona. Spolu s ním přichází do týmu skvělý quaterback (hráčská pozice
v americkém fotbale) Drew Brees a zároveň draftují (systém náboru hráčů
z vysokoškolské ligy amerického fotbalu do profesionální soutěže National
Football League, dále jen NFL) nejlepšího vysokoškolského hráče za rok 2005,
runningbacka (hráčská pozice v americkém fotbale) Reggieho Bushe. Tým se
konečně vrací do New Orleans, kde ve svém prvním utkání po více než roce
„mimo domov“ vyhrávají nad týmem Atlanta Falcons 23:3. Dostanou se do play-off
NFL, avšak na úspěch si budou muset ještě pár let počkat.
A konečně tu máme sezonu 2009/2010. Saints se již minulou sezonu
podařilo angažovat skvělého hráče do obrany, linebackera (hráčská pozice
v americkém fotbale) Jonathana Vilmu. Avšak až tento rok se týmu podařilo dobře
sehrát, prolomit smůlu z posledních let, kdy jen těsně nepostoupili do play-off, a
konečně se dostat do bojů o Super Bowl (zápas 2 nejlepších týmů z play-off o
vítězství v celé NFL). New Orleans postupuje do play-off s bilancí 13 výher a 3
prohry. Saints v play-off postupně vyřazují Arizonu Cardinals a díky výhře
v prodloužení utínají naděje týmu Minnesota Vikings. Celé město je na nohou, je
to obrovská událost, vždyť Super Bowl je jednou z nejsledovanějších sportovních
událostí na světě- sleduje ji přes 90 000 000 diváků. Je to také bráno jako jakési
znovuzrození města po hurikánu Katrina.
7. únor 2010. New Orleans utichá. Tentokrát to není kvůli přírodní
pohromě. Lidé pouštějí televize a sledují zápas o Super Bowl proti Indianapolisu
Colts, jiní jedou povzbuzovat svůj milovaný tým přímo do Miami. New Orleans po
tuhém boji, kdy ještě ve 3. čtvrtině prohrávali o jeden bod, nakonec vyhrávají díky
patnácti bodům v poslední čtvrté čtvrtině 31-17 a získávají Lombardiho trofej pro
vítěze Super Bowlu. New Orleans bouřlivě oslavuje a vítá doma své hrdiny. Hráči
se díky této výhře stávají hrdiny města a také velké části obyvatel ze zbytku USA,
kteří týmu Saints přáli štěstí, aby se obyvatelům zbídačeného New Orleans
dostalo alespoň nějaké útěchy a povzbuzení po těch letech, co byli nuceni odklízet
škody po Katrině.
Začátek roku 2012. Na veřejnost se dostávají informace o nekalých
praktikách týmu Saints. Ukazuje se že Svatí (Saints) nejsou žádnými svatoušky.
Od roku 2009 do roku 2011, kdy byl defenzivním (obranným) koordinátorem
(asistent hlavního trenéra, který je zaměřený pouze na obranu) Gregg Williams, se
u Saints vyplácely odměny za zranění protihráčů. Tyto odměny byly placeny
většinou Greggem Williamsem, avšak někteří lépe placení obránci občas také
„vypsali odměnu“. Částky se pohybovaly ve stovkách až tisících dollarů.
Fanoušci i hráči jsou v šoku. Všichni byli svědky agresivní hry Saints
v play-off vůči quaterbackům soupeřů, především čtyřicetiletý veteránský
quaterback Brett Favre z týmu Minessota Vikings tuto agresi pociťoval velmi
často, dokonce musel být chvíli ošetřován kvůli poraněnému kotníku. A v sezoně
2010/11 a 2011/12 si stěžoval hráč Adrian Peterson, taktéž hráč Vikings, že mu
hráči Saints úmyslně útočí na kotník, se kterým měl potíže a nosil kvůli tomu při
zápasech bandáže. Saints však jakýkoliv úmysl zranit protihráče popřeli. Teď však
vychází najevo, že jejich agresivní obranná hra přesáhla rámec etiky, protože
nešlo o agresivní hru, která je běžná, tj. hrát tvrdě do těla, ale nezneužívat
protihráčových slabších míst (př. kolena, kotníky), zde šlo již o vyřazení nejlepších
hráčů soupeře. Vedení NFL a vedení hráčské asociace NFLPA je pobouřeno a
začínají tento čin vyšetřovat. Celá soutěž se snaží zvýšit bezpečnost tohoto sportu
a pak vyjde najevo, že je tu tým, který záměrně útočí na hráče s cílem je vyřadit.
Vinu na sebe přebírá především defenzivní koordinátor Gregg Williams, ale
potrestáni budou pravděpodobně i hlavní kouč Sean Payton a manažer týmu
Mickey Loomis.
Zatím není jisté, kdy NFL a NFLPA zveřejní výsledky vyšetřování a tresty
pro viníky. Zato je však jisté, že duchovní hodnota úspěchu New Orleans v Super
Bowlu výrazně klesla. A „hrdinní“ hráči získali pověst zbabělců, kteří si jdou pro
vítězství „přes mrtvoly“.
Příspěvek č. 7 - S
Facebook jako nástroj pro „balení“
V dnešní době má Facebook snad každý. Za monitorem nejste vidět. Nikdo neví,
jak se opravdu tváříte, co děláte, na co máte chuť. Smajlíkem se to sice dá alespoň
nějak vyjádřit, ale můžeme tomu věřit? Můžeme věřit tomu, co nám ten druhý píše?
Podle mého názoru ne, a právě proto toho mnoho lidí alespoň trochu využívá. Že ne?
Asi každý kluk nebo chlap někdy „balil“ nějakou holku. Chtěl na ni udělat dojem, něčím
ji zaujmout. A všichni mají nějakou zápornou vlastnost, malou či velkou, ale vždycky
nějakou. A není fajn, když můžete nějakou tu onu nechtěnou vlastnost prostě schovat?
Například když je někdo plachý, jako i já, tak mu Facebook šance velmi zvyšuje pro
onen „cíl“. Když někoho šťouchnete, je to něco jako „hej, nechceš si se mnou psát?“
Nebo něco v tom smyslu. Doufám. Ale opravdu byste to dokázali udělat v realitě té vaší
vyvolené? Pochybuji. Myslíte si, že to dokážete? To jsem si taky několikrát myslel a
potom rychle změnil názor. Tedy sice ne ve věci se šťoucháním, ale v něčem podobném,
co tu raději nebudu rozepisovat. I když vlastně proč bych neměl. O velkých
prázdninách jsem se seznámil s jednou blíže nespecifikovanou dívkou. Dlouhou dobu
jsme si psali, navzájem si dávali najevo určité zalíbení. Když jsme se měli konečně
vidět, jedna moje kamarádka mi poradila, ať ji jako první věc obejmu, prý to je důkaz
upřímnosti a sebejistoty. Říkal jsem si, že to nic není někoho obejmout, že to bude v
pohodě. Jakmile jsem ji viděl, neuvěřitelně jsem znervózněl, srdce měl až v krku a došli
mi slova. Nečekané? Ani náhodou. Během chatování a zlepšování mé reputace u oné
dívky mi naskákaly body do pomyslného ega, které se ovšem nedokázaly rovnat s mímy
společenskými schopnostmi. Je to sice jen můj příklad, ale pochybuji, že bych byl v
podobné situaci sám. Takže tu máme poněkud velký problém, nazval bych ho „faktor
hrdinskosti“. Takže suma sumárum před monitorem je člověk hrdina, ale jakmile přijde
na věc, je zbabělec, co se bojí udělat cokoli odvážnějšího. Ale když si to tak člověk
„sesumíruje“, není to vlastně fajn pocit po tom, co překonáte onu zbabělost a stanete se
takovým malým hrdinou?
Příspěvek č. 8 - S
Pirožek čelící nečekané hrozbě
aneb Proč se bát králíků
To ráno, kdy začal náš příběh, bylo tak obyčejné, až je to pro takový vyjimečný
den škoda. Jedinou zajímavost představovalo to, že pršelo (a to je, přiznejme si to, dost
nezajímavá zajímavost). Avšak pro Pirožka to bylo docela zásadní. Počasí za oknem mu
totiž slibovalo nesčetné komplikace téměř ve všem, co ho ten den čekalo, a mít mokrý
kožich všeobecně nepatří mezi nejpříjemnější záležitosti, o tom vás může přesvědčit
kdokoliv, kdo nějakou tu pořádnou srst má. Pirožkovi ale voda vadila ještě z mnoha
dalších pochopitelných důvodů, které tu ani nemá cenu rozvádět; snad jen by mohlo být
zmíněno, že jeho strach ze smrti utopením byl tak velký, že se na jeho žebříčku
„Největších životních hrůz“ vyšplhal až na druhé místo, hned za smrt zasednutím.
Jak už jste asi odhadli, jedna z klíčových informací, které se dají o Pirožkovi s
jistotou poskytnout je ta, že to byl pes. Docela maličký (veliký asi jako průměrný
botník), přesto však velmi chundelatý a poměrně namyšlený; prostě obyčejný voříšek,
možná jen trochu moc podobný smetáku. Jeho páníček byl průměrný sedmdesátník, s
trochou šedivých, věčně ulízlých vlasů a brýlemi neobvykle velkých rozměrů, jménem
Artur. Za jeden z jeho výrazných znaků bychom mohli považovat jeho šířku (jestli je
tento výraz vůbec namístě); byl široký přibližně jako třetina toho, jak by asi široký být
měl, nebo taky jako antilopa z frontálního pohledu. Když už jsme u těch výrazných
znaků, ještě je tu jeho nos! Ten byl naopak velký a podivně zakroucený, jako by se
snažil vykompenzovat nedostatečnou šířku těla.
Artur Pirožka miloval tak, jak snad každý sedmdesátník miluje svého psíka, a
Pirožek se za to choval tak, jak by se každý správný psík chovat měl.
Ale zpátky k onomu ránu! Potom, co se Pirožek po notné době vyhrabal z
pelechu, přihrnul se s nadšeným očekáváním ke své misce. Její obsah ho opět
nezklamal a v téměř rekordním čase skončil v jeho žaludku. O chvíli později ho však
jeho nadšení přešlo, a to když ho Artur nasoukal do oblečku a společně se vydali do
deště vstříc „novým dobrodružstvím“, jak tomu Artur s oblibou říkával (mimochodem,
Pirožkův červený kostkovaný obleček s kapuckou a žlutými bambulkami byl jedním z
oněch důvodů, proč Pirožek tak horlivě prosazoval zrušení deště).
Po návratu z vycházky byl Pirožek podroben pravidelnému hřebenovému teroru,
a když tato zdánlivě nekonečná procedura skončila, Artur se i Pirožkem usadil na gauči
a pustil se do sledování zpráv, tak jako každý den.
Nejdříve se dozvěděli pár vcelku nepotřebných informací o volebním
kandidátovi, který světu sliboval navrácení deštných pralesů i s opicemi. Pak
následovala docela působivá zpráva o masožravé rostlince, která jedné postarší dámě
sežrala její milovanou kočku, a dáma se teď ze všech sil snažila zažalovat květinářství,
kde květinku koupila.
Avšak pak bylo vše přerušeno kvůli nejnovější zprávě (přesně tak, už se nikdy
nedozvíme, jak to s kytkou a kočkou a žalobou vlastně dopadlo). Tou bylo svědectví
několika vystrašených a zakrvácených vědců, jejichž posláním bylo provádět nějaké
blíže nespecifikované pokusy, a to až do nedávné chvíle. Teď se snažili světu co
nejněžněji naznačit, že výsledkem zmíněných testů je jen skupina gigantických
hlodavců s malými očky, kteří ošklivě pokousali své věznitele a utekli*1.
Následovaly výpovědi očitých svědků, kterým se podařilo ničivému hlodavčímu průvodu
uniknout; také bylo zahrnuto svědectví psychicky zničené armády, které se stále ještě
nijak zvlášť nedařilo hlodavce zastavit. Pak prezident republiky učinil prohlášení, ve
kterém všechny občany varoval, že by raději měli (v zájmu zachování vlastních životů)
zůstat doma a doufat, že zrovna oni zůstanou ušetřeni. Následně ještě vyjádřil svou
nejupřímnější naději, že vše dobře dopadne, a také svou nejhlubší lítost, že k tomu
vůbec došlo.
Tato zpráva Artura s Pirožkem šokovala, protože králíky znali dosud jen na talíři,
a tahle jejich nová forma se jim rozhodně nezamlouvala. Ale ani tato informace spolu s
varováním nemohla Artura vyvést z míry natolik, aby Pirožkovi nenavlékl jiný
prapodivný obleček (tentokrát světle zelený s růžovou výšivkou ve tvaru kotvy na
zádech; každý, kdo má alespoň trochu soudnosti, by prohlásil, že je příšerný) a aby
spolu nevyrazili do Arturova oblíbeného podniku, který měli hned za rohem.
„U Trojnohého kuřete“ byla opravdová putika se vším všudy, což byla jedna z
věcí, které byly Arturovi tolik sympatické, a také to byl jeden z důvodů, proč si právě
tento lokál spolu se svými přáteli před mnoha lety vybral k pravidelným návštěvám
zahrnujících popíjení, melancholické vychvalování starých dobrých časů, ale především
karbaničení.
Když s Pirožkem dorazili, v zakouřené místnosti i přes všechny nejnovější
okolnosti posedávala většina Arturových přátel a hra už byla v plném proudu. Byl tu
jeden vyhublý muž okolo šedesátky, s podlitýma očima a tmavými vlasy až na ramena,
taky tu byl stařík, který byl trochu při těle a neustále něco opile vykřikoval. Do hry se
zapojilo i pár podivných pánů, kteří díky svým chvályhodně dlouhým vousům nápadně
připomínali potrhlé čaroděje, a nakonec tu seděl i muž s buřinkou, na kterou byl
očividně pyšný. Toť k Arturovým přátelům.
Artur se posadil na své obvyklé místo, s Pirožkem stuleným na klíně, a pustil se
do vášnivé hádky s jedním z vousatých podivínů, který právě tvrdil, že jeho želva umí
chodit po zadních.
Také se uskutečnilo nespočet rozhovorů na téma důležitosti tulipánů pro světové blaho,
mezi čímž se samozřejmě odehrálo docela úctyhodné množství karetních partiček.
Pak se ale znenadání prudce rozlétly dveře, a to všechny přítomné vyděsilo (tedy,
samozřejmě ne úplně všechny; opilý muž stále něco vykřikoval a ani nevypadal, že by si
1
O jaké pokusy že to vlastně šlo? Konkrétně se jednalo o test nového kosmetického přípravku na optické zvětšení očí
(která žena by nechtěla mít oči tak velké, že by je už nikdy nikdo nepřehlédl?!), avšak jak už je ze zprávy patrné, pokus
se příliš nevydařil; vinou něčeho, co nelze moc blíže určit, protože produkt byl teprve ve stádiu výzkumu, nezapůsobil
jen na oči. Vlastně nezapůsobil vůbec na oči, spíš na všechno ostatní. Výsledkem je už výše zmíněná skupina obřích
myší, potkanů a morčat s malýma očkama. A ti se díky nově nabyté velikosti rozhodli pro nastolení nového řádu; zvětší
co nejvíce svých druhů, vyhladí lidstvo, ovládnou svět, a dál se uvidí. Svým způsobem to měla být jakási pomsta za
nespočet let vyhnanství a tyranie, na druhou stranu jim to přišlo i docela zábavné.
všiml něčeho neobvyklého; podivnost výjevu ve dveřích ale dokazuje fakt, že muž s
buřinkou si buřinku nevěřícně sundal). Ve dveřích stálo morče veliké asi jako
nadprůměrně velká kráva, s tesáky délky menších sloních klů.
První, co Arturovi (a asi i významné většině jeho společníků) prolétlo hlavou,
bylo, že to trochu přehnal s pitím. Avšak když chvíli vytrvale zíral na dvě morčata,
jednu krysu a králíka šířící se po podniku a napadající zákazníky, vzpomněl si na
nedávnou televizní reportáž a najednou mu to všechno začalo připadat až nepříjemně
reálné.
Zatímco se snažil rozhodnout se, co podnikne (a následně taky realisticky zvážit
své šance na přežití), přiřítilo se k vedlejšímu stolku jedno z morčat a tlapkou, jejíž
nynější velikost by se dala snadno přirovnat k dobře rostlé větvi, odhodilo stůl přímo na
Artura, díky čemuž zůstal Artur uvězněný. Jeho přátelé se po něm zděšeně ohlédli a
následně chvilku přeblikávali očima z uvězněného Artura na hrozivě velké hlodavce a
zase zpátky, jako by jejich sympatie k Arturovi sváděly boj s pudem sebezáchovy. I
přesto, že Artura měli opravdu moc rádi, svůj život měli přece jen o trošku radši, a tak
se rozprchli ke dveřím a Artura ponechali napospas vlastnímu osudu; bylo by příhodné
podotknout, že Arturovi přátelé při útěku nechtěně upoutali pozornost krysy, a tím
jejich improvizovaný záchranný plán selhal.
Mezitím co se morče stále blížilo, Pirožek se rozhodoval. Všechny psí instinkty
mu logicky radily, aby urychleně utekl. Taky si byl docela jistý tím, že by ho morče
mohlo ušetřit, vzhledem k tomu, že jsou oba očividná zvířata. Co ho však trápilo, to byl
osud jeho páníčka. Ať to vzal z kteréhokoliv konce chtěl, Artur si vždycky jako páníček
vedl docela obstojně.
Po chvíli, která se Pirožkovi zdála nekonečně dlouhá, se k nim morče přiblížilo
natolik, že je přímo probodávaly jeho fousky. A Pirožek už měl jasno, co udělá. Poměrně
ladně seskočil Arturovi z klína, prolezl pod stolem (který se Artur dosud marně
pokoušel odsunout) a s bojovým leskem v očích si stoupl mezi morče, stůl a Artura.
Za předpokladu, že by morče bylo snad jen o trochu chytřejší, pochopilo by
Pirožkovo šlechetné gesto a možná by ho i dojalo. Pak by se nad nimi třeba slitovalo a
potom by všichni byli kamarádi. A svět by možná zotročili spolu. Nebo by vůbec k
žádnému zotročování nedošlo a všechno by bylo krásné.
Nicméně inteligence gigantického morčete je nachlup podobná inteligenci
morčete normálního, a o té nic extra působivého prohlásit nemůžeme. A tak se stalo, že
psíkův odvážný výstup zůstal nepochopen. Což mělo nepříjemné důsledky téměř pro
každého. Pro Artura, pro Pirožka, a pak i pro zbytek světa.
Příspěvek č. 9 - S
Podivná realita
Už dlouho jsem nevyšla z bytu. Nikdy jsem neměla ráda lidi, držela jsem se ode
všech dál. Radši jsem nakoupila v pochybném zapadlém krámku než ve velkém
obchodním centru. Žila jsem sama v malém bytě jen se svojí oblíbenou skupinou.
Poslouchala jsem je den co den a ani jednou mě neomrzeli.
Potřebovala jsem si koupit něco na sebe, protože následujícího rána mě čekal pohovor.
Vešla jsem do butiku hned na rohu ulice a začala se ohlížet po nějaké sukni a halence.
Modrá, žlutá, červená, zelená, sakra, kde je něco míň výrazného? Aaaa, černá, bílá
a šedá, věrné nenápadné barvy.
Venku už byla tma, proč jen jsem to zase nechala na poslední chvíli? Z toho
umělého světla mě bolí hlava, doma bývám většinou potmě, s hudbou a vlastními
myšlenkami. Od prodavačského pultu si mě podezřívavě měřila postarší prodavačka.
Čapla jsem dvě sukně a tři halenky.
„Kde si je můžu vyzkoušet?“ zeptala jsem se, ale nejspíš mě neslyšela, mluvila
jsem potichu, takže to asi pochopila z mého tázavého pohledu a pozdvižení vybraného
oblečení. Nic neřekla, jen mi pokynula a já jsem ji následovala za pult. Vešla jsem za
závěs a zatáhla. Potom najednou přišla strašná bolest hlavy a tma.
Když jsem přišla k sobě, neotevřela jsem hned oči. Doufala jsem, že jsem pořád
v kabince, že jsem jenom omdlela. Ostatně by to nebylo poprvé. Jenže poté, co jsem
rozlepila oční víčka, jako bych to ani neudělala. Pořád všude byla tma. Nemohla jsem být
doma, to bylo jasné, ale kde teda?
Pod sebou jsem cítila tvrdou podlahu. Nebyla jsem teda ani v nemocnici, tam by to
páchlo dezinfekcí a zcela určitě bych ležela na lůžku. Posadila jsem se a přemýšlela. Co se
sakra stalo? Musela jsem počkat, až si oči přivyknou té tmě, možná potom najdu něco, co
jsem zpočátku přehlédla.
A skutečně, po chvíli jsem matně zahlédla okraj dveří díky malé mezeře mezi zdí a
dveřmi samotnými, kterou prosvítalo jemné světlo.
Na okamžik jsem zatoužila po svojí oblíbené hudbě. Zaváhala jsem, znejistěla. Co je za
těmi dveřmi? Možná byt té prodavačky, možná nic, možná se mi to dokonce všechno
jenom zdá, kdo ví?
Zvědavost vyhrála nad nerozhodností. Přistoupila jsem ke dveřím a nahmatala
kliku. Vzala jsem za ni a dveře se neslyšně otevřely.
Stála jsem v jakési spoře osvětlené chodbě. Naproti mně byly další dveře, úplně
stejné. Pak mi došlo, že jsou všude. Kde to sakra jsem?
Dveře, ze kterých jsem vyšla, se zavřely. Neuvažovala jsem nad tím, prostě jsem se
vydala po chodbě ve snaze najít východ. Byla to dlouhá chodba, na konec jsem kvůli šeru
neviděla.
Kráčela jsem kupředu a připadalo mi, že jsem se nehnula z místa. Neměla jsem
ponětí o čase, ale věděla jsem, že do místnosti, ze které jsem vyšla, se vrátit nemohu,
nevěděla bych, za kterými je dveřmi. Pak mi došlo, že východ může být za kterýmikoli
dveřmi. Přistoupila jsem k nejbližším a pokusila se je otevřít. Nešlo to. Zkusila jsem další.
Nic.
Netuším, jak dlouho jsem zkoušela každé dveře, vím jen, že ani jedny se mi
nepovedlo otevřít. Když jsem se snažila dostat už alespoň do padesátých dveří, cítila jsem,
jak mi uniká síla, jak se mi zavírají víčka. Sesunula jsem se vyčerpáním vedle jedněch
dveří v té nekonečné chodbě a konečně byla všude zase tma, už žádná umělá světla,
jenom konejšivé náručí tmy.
Probral mě zvuk vzdálených kroků. Někdo šel tou chodbou pomalými kroky, bez
zastavení, přímo ke mně. Bála jsem se otevřít oči. Jenže co když už nejsem v té chodbě?
Co když jsem v té kabince v tom krámku a ty kroky patří té postarší prodavačce? Bohužel
jsem si nemohla odpovědět, dokud jsem neotevřela oči.
Váhavě jsem zvedla hlavu a rozhlédla se. Pořád ta samá chodba, ty samé dveře.
Aspoň jsem doufala, že ty samé. A kam až jsem dohlédla, nikdo tam nebyl, jenom já. Sama
a vyčerpaná ležící u dveří, které nešly otevřít.
Potom jsem ten zvuk uslyšela znovu. Vstala jsem a opět jsem se začala snažit
otevřít alespoň jedny dveře. V té chodbě nikdo nebyl, tak čí kroky to slyším? Jsou to snad
halucinace? Žádné z dveří nepovolily, já jsem propadala panice. Kroky se blížily, ale
pořád nebyl nikdo v dohledu.
Najednou mi připadalo, že šero začíná ustupovat, a já jsem konečně došla až na
konec chodby. Pokud to nebyla halucinace, jako kroky bez kohokoli, komu by patřily, pak
jsem doopravdy viděla konec! Byly tam dveře. Jen jedny. Poslední.
Rozběhla jsem se, abych se odtud konečně dostala. Vzala jsem za kliku a otevřela
dokořán. Už jsem si ale nestačila uvědomit, kam dveře vedou, a s výkřikem jsem začala
padat temnou šachtou.
Srdce jsem měla až v krku a cítila jsem, jak silně buší. Kolem uší mi svištěl vítr a
konec byl v nedohlednu. Zase. Bylo mi jasné, že až dopadnu, už nevstanu. Chtěla jsem
zpátky do té chodby, chtěla jsem zkoušet všechny ty dveře, které nešly otevřít, a dojít na
opačný konec. Avšak na druhé straně mohla být úplně stejná šachta a všechno by bylo
stejné.
Už jsem nekřičela, tady mě stejně nikdo neuslyší. Do očí se mi draly slzy, ne snad
kvůli tomu, co jsem nechala za sebou, kvůli životu, který se chýlí ke konci, draly se tam
kvůli rychlosti, kterou jsem padala, kvůli tomu větru.
Zavřela jsem oči, ale zvedl se mi žaludek, takže jsem je zase rychle otevřela. Teď, když už
byl můj konec jistý, se mi v mysli začaly vynořovat polozapomenuté vzpomínky na moje
dětství, na všechno, co se mi kdy přihodilo.
Hlavní roli v sestřihu mého života hrála nemocnice. Dokonce jsem skoro mohla
cítit ten nemocniční zápach. Nesnáším nemocnice. Všichni věří, že se tam zachraňují
životy, tak proč ten můj byl zruinován? Proč mi doktoři nepomohli? Proč mi ublížili?
Dokážu pochopit, když někoho nestihnou včas zachránit v důsledku zranění nebo
rozsáhlosti nemoci, ale nedokážu pochopit, jak mohou zničit zdraví člověku, který sotva
začal žít. Kdo jim dal to právo?
Chtěla jsem jim utéct, chtěla jsem zmizet a už nikdy se nevrátit a vzít s sebou i
svou sestřičku. Měla jsem plán, byl dokonalý, ale… Vzali jí život ještě před tím, než jsme
stačily utéct. Drželi nás tam jako pokusná morčata, a proč vlastně? No jistě, dvě osiřelé
sestry, o které nestojí žádný dětský domov, ale to jim nedává právo zabít nevinné dítě!
Kdoví, jestli je pravda to s tím dětským domovem, doktorům nevěřím…
Když mi ji vzali, jedinou osobu, která mi kdy byla blízká, které jsem důvěřovala a se
kterou jsem si ráda povídala, rozhodla jsem se, že uteču sama. A povedlo se mi to, aspoň
mně…
Slzy začaly téct a nemohla jsem je zastavit. Před očima jsem viděla obličej svojí
sestřičky, tak malé, hezké a nevinné. Čekala jsem náraz, chtěla jsem, aby se můj život
konečně skončil, abych mohla být zase s ní. Zase jsem zavřela oči a nevolnost už mi
nevadila, chtěla jsem jenom konec.
Skrz oční víčka začalo pronikat jasně bílé světlo. Bílá, proč bílá, copak na konci
nemá být jenom neprostupná temnota?
Popadla mě touha podívat se, co se děje, ale nemohla jsem otevřít oči, úplně mi
ztěžkla víčka a bílá mě zcela obklopovala. Zdálo se mi, že slyším hlasy. Nerozuměla jsem
jim, zatímco se jakoby přibližovaly. Už jenom chvíli, už brzo to skončí.
Ucítila jsem, jak mi někdo stiskl ruku. Cukla jsem sebou a pokusila se otevřít oči.
Vnímala jsem ten stisk, nemohla jsem však od sebe odlepit víčka.
Zase ty hlasy. Vlastně jen jeden jasně rozeznatelný „Sestřičko!“ Ještě kousek a
budu s ní, cítím to, vím to.
Otevřela jsem oči. Konečně. Postupně mi docházelo několik věcí: nepadám žádnou
šachtou, ležím na nemocničním lůžku a kolem mě pípají přístroje, ale hlavně, že se nade
mnou sklání moje sestřička. Vypadala starší, ale byla to ona. Brečela. Usmála jsem se na
ni.
Přišel doktor a začal mě kontrolovat, chtěla jsem se bránit, jenže jsem byla příliš
slabá na jakýkoliv odpor. Pak si vzal stranou mou sestřičku, něco jí řekl a zase odešel.
„Doktor říkal, že je zázrak, že budeš v pořádku.“ odmlčela se a stiskla mi ruku,
„Bála jsem se, že už se neprobudíš. Při té nehodě jsi utrpěla vážná zranění. Rodiče…
Rodiče zemřeli, bála jsem se, že tebe taky ztratím.“
„C-cože?“ nechápala jsem. Nehodu si pamatuju, ale jak je možné, že ona žije? A jak jako
probudila?
„Byla jsi v kómatu…“ hlesla a po tváři jí stekly další slzy, „Téměř půl roku… Ale oni
tě dali dohromady, i když jsi neměla moc šancí…“
Všechno se mi zdálo? Jenže já jsem to přece prožila! Zabili mi sestru, jak z nich najednou
mohli být hrdinové zachraňující můj život?