cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
302
v prodeji od 7. dubna 2008
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | TÉMA: HUMOR | ROK PO ROCE | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | Kultura | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
EDITORIAL
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
Známý český f ilozof, psycholog a teoretik
humoru profesor Vladimír Borecký v jedné
ze svých publikací zmínil, že každý člověk
v sobě má blba a že jde jen o to ho objevit.
Pod oním „blbem“ není nutné hledat přímo
blázna, ale lze si za něj dosadit klidně skromného komika či humoristu. Každý z nás v sobě
takovou postavu nosí, a to zdaleka nejen
proto, že záměrně či mimoděk bavíme druhé,
ale především proto, že se rádi necháváme
bavit druhými.
Existuje bezpočet druhů humoru a snad
ještě větší množství teorií o tom, co v lidské
psychice pocit komického navozuje. Neméně
zajímavé je poté sledovat napříč dějinami to,
k čemu všemu se dá humor použít a k čemu
kdy sloužil. V humoru je skryté uvolnění,
svoboda a tolerance, a tak byly vtipy, grotesky, anekdoty, parodie a jiné formy komiky
vždy poněkud z obliga. Udržovaly se zdárně
při životě i v dobách humoru nenakloněným
a dokázaly do sebe vstřebat nejeden podtext,
poselství a vzdor. V Česku snad není nikdo, kdo
by si nevybavil nejen Voskovce a Wericha, ale
například i kresby Miroslava Bartáka z časopisu
Dikobraz.
Ivo Bystřičan se ve svém textu pokusil odkrýt
právě to, jak úspěšně kreslený humor odrážel
náladu a pohnutky naší společnosti napříč
dvacátým stoletím. Ilustrace a vtipy z časopisů
používá tvořivě jako zrcadlo dějin. Eva Bořutová pak v dalším příspěvku odkrývá, že i pod
na první pohled existenciálně vážnými řádky
velikána ruské literatury Fjodora Michailoviče
Dostojevského lze odkrýt autora, kterému
nebyla láska k životu a humor cizí.
S tímto číslem bychom moc rádi v časopise
uvítali novou rubriku PROFIL. Teoretik užitého
umění a designu a zároveň velmi praktický
průkopník v obchodu na tomto poli, František
Staněk, vám v ní bude postupně představovat
nejzajímavější osobnosti, které v této oblasti
v Česku (a nejen v něm) tvoří.
Za celou redakci vám přeji příjemné čtení.
OBSAH
fejeton:
nejmenší penis
na světě
/Liška/
pošli to dál:
téma:
Humor
když rozum a vůle
nestačí, smích
a humor přitančí
téma:
Humor
čtyři dékády
státního
humoru
téma:
Humor
humor fjodora
michajloviče
dostojevského
/Hrdinová/
/Bystřičan/
/Bořutová/
4 – 5
6 – 7 rok po roce:
1950
reportáž:
bosenský pat
/Šustrová/
/Prejdová/
8 – 10
referát:
gigantův
trpajzlík pro
velký svět
11
rozhovor:
václav cílek
/Bojar/
/Bystřičan/
12 – 13
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
14 – 15
16 – 17
18 – 20
kultura:
LITERATURA
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
/Marečková/
/Veselý/
/Šourek/
/Ptáček/
21
kultura:
film
22
profil:
dana
bezděková
/Prejdová/
komiks:
Samorost
24
uličníci:
/Bořutová/
/Bažant, Novák/
/Staňek/
25
23
křížovka:
26
27
28 – 29
Veronika Hrdinová
Foto na obálce: Lukáš Havlena Asistent: Jan Faukner Vizážistka: Helena Zvěřinová
Modelka: Kateřina Smilková Poděkování: kavárna V sedmém nebi
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Nádražní 56/740
Praha 5 – Smíchov, 150 00
tel.: 220 199 301 (302)
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
Příští číslo Nového Prostoru bude věnováno
Feminismu. Proč si Češi většinou pod označením
feministka představují krvežíznivou fúrii či zakomplexovanou starou pannu? Je v mužích přirozeně
zakořeněn určitý despekt či strach ze silného
ženství? A jak se vnímají samy české feministky?
Autor: Eugen Liška
Nejmenší penis
na světě
Na internetu se odehrává boj o můj penis.
Přesněji o jeho velikost. Je až s podivem, jak
velký zájem mé mužství vyvolává. Nejspíš to
musí být jeho extrémním rozměrem. Rozuměj
extrémně malým rozměrem. Takto to totiž
vyplývá z hromady emailů, které na toto téma
denně dostávám. Některé začínají lichotkami:
„V posteli jsi nejlepší!“ Lehce se červenám
a pýřím se. „Tak proč nebýt ještě lepší?!“ Jsem
zmaten, je možné být lepší než nejlepší? Dokázala naše hyper-hektická doba posunout i absolutní měřítka? Odpověď prý najdu po kliknutí
na příslušný internetový odkaz. Zatím jsem to
neudělal. Jsem skromný chlapec, stačí mi být
nejlepší. Jiní pisatelé už tak zdvořilí nejsou: „Už
nemusíš být frustrovaný z toho, že nepřivedeš
ženu k vyvrcholení!“ A někteří neváhají dát
ostentativně najevo svůj výsměch či pohrdání.
„Víš, že tvůj penis je menší než nejmenší mobilní
telefon?!“ Marně přemýšlím, kde vlastně Sascha,
který mi ten email poslal(a), můj penis viděl(a),
ba co víc – měřil(a). S přibývajícími zprávami
se kadence výsměchu zvyšuje úměrně tomu,
jak se v nich zmenšuje velikost mého penisu,
až snad budu jednou dohnán k přesvědčení,
že mám skutenčně nejmenší penis na světě,
a konečně pak kliknu na ten zatracený odkaz.
Ale co bude potom?
Jisté je, že boj tím nekončí, protože v mé emailové schránce se neválčí jenom o mé přirození.
Kdepak. Boje zuří na všech frontách. Třeba o mé
úspory.
Už několik posledních dní mne pronásleduje
někdo, kdo se snaží pomocí maskování za Českou spořitelnu vymámit mé údaje k bankovnímu
účtu. Mazaný fantóm internetového bankovnictví dokonce posílá varování sám před sebou, ale
mě přesto nenachytá, byť mě ve svých zprávách
familiárně oslovuje „Drahoušku kliente“. Ve
spořitelně totiž žádný účet nemám.
Mé nevysoké úspory taky leží v hlavě kasinům
z Las Vegas, která mě pomocí nejrůznějších
bonusů chtějí přimět k hazardní hře. Milé
Casino Royal, slibuji, že pokud někdy v životě
do Vegas zabloudím, půjdu si vsadit zrovna
k tvé ruletě, ale už mi, prosím, žádné emaily
neposílej, jinak přijdeš na buben, až si přijdu
vybrat všechny své bonusy.
Vedle úspor je oblíbeným terčem útoku také
moje důvěra. Moji přátelé z Ghany, Konga či
Nigérie, které jsem nikdy neviděl (snad ze
školky? Moc jsem tam tehdy nechodil, měl
jsem neštovice), mi zase nabízí tučná procenta
z majetku svého strýce/děda/rodinného přítele
pronásledovaného občanskou válkou. Stačí jen
umožnit uprchlíkovi složit své finance zrovna
na mé hromádce úspor.
Kupodivu se bojuje nejen o moji podporu
finanční, ale také morální. V Praze se snad
neodehraje demonstrace, abych na ni nebyl
pozván. Kdyby mi tak často nabízeli práci,
anebo mě moji známí zvali na pivo, tak jsem
buď workholik, nebo alkoholik. Přeborníkem
v angažovaných emailech je americké sdružení
Avaaz. Z každého jejich emailu, prodchnutého tím nejlepším americkým entuziasmem
a odhodláním, totiž máte dojem, že zachraňujete svět. Poprvé jsem podlehl nadšení, ale když
máte zachraňovat svět po patnácté začnete být
cyničtí. Už vás chápu, pane Bonde.
Emaily, které mě narozdíl od těch penisových
skutečně rozčilují, jsou tzv. hoaxy, neboli falešné poplašné zprávy. Každý si určitě nejeden ten
zaručeně pravdivý příběh vybavíme. O dívce,
kterou obral zloděj na záchodě i o kalhoty,
o jiné dívce, která se nakazila virem HIV od
narafičené injekční jehly v tramvaji, a do třetice
o dívce, která umřela poté, co se napila z plechovky Coca-Coly. Skutečně mi vstávají vlasy na
hlavě v době epidemií takovýchto řetězových
zpráv, které nejedna dobrá duše přepošle dál do
světa. Ruku na srdce, taky jsem to kdysi udělal.
Ale už si dávám pozor, protože jednak nechci
kazit den tomu, kdo rád jezdí tramvají, pije
kolu nebo si potřebuje jen v klidu odskočit. A za
druhé proto, že z takové hromadné laviny adres
právě všichni ti Paulové, Richardové, Saschové
či Alexandry získávají kontakty na naše penisy
a hned nám je začnou zmenšovat.
Zajímavou nekonvenční zbraní v téhle válce
jsou takové emaily, které se na první pohled
tváří, že po vás nic nechtějí. Které vám v rozkošné powerpointové prezentaci nad fotografií
zapadajícího slunce či rozkvetlé louky slibují,
že Bůh vás má rád/svět je dobrý/splní se vám
přání a v posledních řádcích na vás zákeřně ze
zálohy zaútočí s tím, že se vám nic nesplní, Bůh
vás prokleje a svět se vám stane peklem, pokud
tuhle zprávu nepřepošlete aspoň dalším deseti
lidem. Ani na tohle se však nenechám nachytat.
Zpráva, že můj pokojný život je podmíněn tím,
že někomu ten jeho otrávím, mi zaplaťpánbůh
přijde pořád stejně falešná jako jiné hoaxy.
Nicméně trochu úzko ve mně takový email
zanechá. Vypadá to totiž, že se na internetu
schyluje k boji o moji spásu. Rychlou, zaručenou, instantní. Stačí jen kliknout na příslušný
odkaz. Nicméně teprve potom bude nutné se
internetového boje skutečně obávat. Až půjde
o duši. Zatím si asi nemůžu stěžovat, ve hře je
„jenom“ můj penis.
Politik Blair v boji proti
klimatickým změnám
Jsou-li vám námitky, že se Blair pouze chytá
módního tématu, které navíc opravdovým
tématem ani není (protože planeta je přeci
v naprostém pořádku), jenom k smíchu, pak se
z jeho nového angažmá radujte. Rozhodne-li
se k řešení určitého problému přispět zkušený
politik, je to třeba jenom vítat. Politika totiž
není nutně „svinstvo“, jak se v tomto bytostně
apolitickém národě už po léta traduje. Bez
politiky nebude žádný nový Kyotský protokol,
bez politiky toho vůbec mnoho nezmůžeme.
Budou-li se o globální záležitosti namísto
Bono Voxe a jemu podobných starat politici,
kteří mají smysl pro realitu a bohaté zkušenosti se složitými vyjednávacími procesy,
možná se do budoucna i něco pohne. Bono Vox
umí docela hezky zpívat, ovšem v kuloárech
mezinárodní konference, na které se dohadují
nové emisní limity, by se spíše měli motat lidé
typu Tonyho Blaira.
tb
ILUSTRACE: VOJTĚCH ŠEDA
Bývalý britský premiér Tony Blair je rozený
Homo politicus. Narozdíl od jiných politických
vysloužilců, kteří v poklidu sepisují paměti, prodávají akcie nebo objímají stromy, se rozhodně
nechce držet v ústraní. Bezprostředně po svém
loňském odchodu z vrcholné funkce se rozhodl
přispívat k míru mezi Izraelci a Palestinci a stal se
zvláštním vyslancem pro Blízký východ. V březnu
do jeho agendy přibyla další zásadní položka,
která jej řadí po bok Ala Gorea a řady dalších.
Blairovi nyní nejde o nic menšího než o globální
oteplování planety, jemuž hodlá v příštích letech
energicky čelit. Na to, aby se předešlo nejhoršímu, už podle něj mnoho času nezbývá – možná
dokonce ne více než dva roky. Změny je nutné
dělat okamžitě a ochotní k tomu musí být všichni.
Ke snižování emisí se musí rozhoupat především
USA a Čína. A pokud si někdo myslí, že klimatické
hrozbě bude možné čelit bez renesance jaderné
energetiky, hluboce se mýlí. Zhruba takto by se
dala shrnout Blairova myšlenková pozice.
Jaké mrakodrapy si zasloužíme?
V polovině března ukončil stavební úřad Prahy
4 projednávání záměru na výstavbu výškových
budov na pražském Pankráci. Už nyní je jasné,
že pokud úřad stavbu povolí, nezůstane to
bez reakce občanských sdružení, které proti
mrakodrapům na Pankráci dlouhodobě bojují.
Zástupci Občanské iniciativy Pankráce a občanského sdružení Arnika předem avizovali, že by
se proti takovémuto rozhodnutí ihned odvolali.
Je proto klidně možné, že nás vedle únavného
sporu o knihovnu v blízké budoucnosti čeká ješ-
tě jedno bouřlivé dohadování. Jen úloha města
bude v tomto případě opačná. Vztahy pražských
radních s developery jsou tradičně nadstandardní, a tak výtvarné detaily jednotlivých budov
tentokrát nikdo příliš řešit nebude.
To, jestli mrakodrapy do Prahy patří nebo ne, je
složitá otázka. Pokud na ni odpovíme kladně,
rozhodně to ještě neznamená, že by na Pankráci měly vyrůst právě stavby, které navrhuje
developerská společnost ECM. Přinejmenším
dvě z nich jsou totiž – stejně jako podstatná
většina projektů českých developerů – poměrně
dost fádní. S jednoduchostí je v architektuře
trochu potíž. Třeba jednoduché skleněné pláště
mrakodrapů, které v New Yorku a Chicagu postavil Mies van der Rohe, působí díky promyšlené
struktuře nekonečně ušlechtilým dojmem. Jindy
však snaha o jednoduchost končí špatně. Zda
něco podobného náhodou nehrozí i na Pankráci,
posuďte sami – na adrese www.ecm.cz najdete
v rubrice „Aktuální projekty“ několik výmluvných vizualizací. tb
Hlavně se do ničeho nemíchat
Že se v Číně v souvislostí s nadcházející olympiádou páchají zločiny vůči lidem se vzrůstající
intenzitou přímo úměrně s blížícím se termínem
konání, asi nikoho příliš nepřekvapuje. Čína na
svém dojmu moderní země, která umí vyrobit
profesionální sportovně-zábavní megapark pracuje velmi usilovně. Teď je dokonce i vstřícná
a blahosklonná k Tibetu. Olympijsky vzletné
gesto přichází pár dnů poté, co při tibetských
protestech proti čínské nadvládě nepřežily
desítky Tibeťanů ostrý zákrok čínských policejních jednotek. Nyní čínské úřady trvají na
tom, že pochod s olympijskou pochodní, tím
symbolem oslavy lidského ducha a těla, nesmí
tibetské území vynechat a i sem musí přinést
ušlechtilou myšlenku rovnoprávnosti všech
sportovců bez rasové, politické a náboženské
diskriminace, demokracie a internacionalismu. Předseda Českého olympijského výboru
Milan Jirásek v souvislostech pekingských her
problém nevidí. V rozhovoru pro Respekt se
vyjádřil, že úlohou českých sportovců je zúčastnit se her a ukázat světu, že jsou civilizovaní
a kulturní lidé. Sportovci, který by se k problé-
mu chtěl vyjádřit, by Milan Jirásek doporučil:
„Vyjadřuj se veřejně k tomu, v čem jsi cvičený
a do čeho vidíš. To vždy radím i sobě. Nevidím
to mnohdy v politice, tam se každý vyjadřuje
ke všemu. Tím se vytvářejí určité mýty a lidé
se tím dezinformují.“ Už dlouho se nestalo, že
by někdo takto bez obalu vyzdvihl důležitost
fachidiocie. Ale má pravdu. Peking 2008 bude
mít kýžený průběh, jen pokud sportovci budou
poslušně sportovat, strážci strážit, diváci se
bavit, policisté bít jí nemilé osoby a čínská
vláda vládnout jako dosud. ib
foto: lukáš havlena
Autorka: Veronika Hrdinová
Kdyz rozum a vule nestací,
smích a humor pritancí
Psychoanalytik Carl Gustav Jung v jednom ze svých děl zmínil, že Hermes nebyl v olympském panteonu pouze poslem bohů, ale plnil zároveň roli božského zloděje, lháře a kejklíře. Antické božstvo se potřebovalo bavit a tato potřeba našla při troše nadsázky
podle jeho vzoru svůj otisk i v zákoutích lidské duše.
Pojem humor ve smyslu vyjádření komického
rozpoložení se dostal do širšího povědomí až
v 17. století. Antika pro vyjádření směšnosti
používala výraz komika a humor byl dlouhou
dobu znám pouze ve svém původním smyslu
– tedy jako označení šťáv, z jejichž rozložení
v těle řecký lékař Hippokrates vyvozoval
lidský temperament. Až renesance a baroko
začaly v humoru spatřovat i vyjádření spe-
cif ického druhu psychického rozpoložení,
zejména jeho veselé, směšné podoby. Některé jazyky dodnes pro označení obecné
nálady a temperamentu používají stejné
slovo (např. anglické humor), jiné alespoň
prohodily písmeno, aby daly najevo, že přeci
jen není humor jako humor (franc. l´humeur
pro náladu a temperament a l´humour pro
vyjádření humorného).
Existuje bezpočet teorií, které se snaží postihnout, kam humor zařadit, jak ho popsat a jaký
smysl z něj vyvodit. Někteří jej řadí spolu
s ironií, naivitou a absurditou pod obecnější
komiku, jiní odlišují vtip, komiku a humor podle
jejich provázanosti s různými sférami lidské
duše a v neposlední řadě existují i tací, kteří
dělí na podskupiny humor samotný. Výčet jednotlivých teorií by sám o sobě neměl na ome-
zeném prostoru publicistického textu smysl.
I nad zdánlivě nekonečnými řádky detailů na
stránkách různě starých knih se však naštěstí
většinou zdvihá klenba obecného, která mnohdy osvítí více než výčet všech konkrétností.
Nejinak je tomu i u humoru a komického.
DO SVĚTA PŘEDSTAVIVOSTI
Přední český teoretik humoru, profesor Vladimír Borecký, upozorňuje ve svých knihách
na to, že takové lidské projevy jako je hra,
humor a komika neoddělitelně souvisí s naší
představivostí. Zcela jistě by bylo možné najít
myslitele, kteří humor vykládají velmi exaktně,
čistě fyziologicky, ale ani ten nejzarytější vědec
přemýšlející v duchu osvíceného racionalismu
nemůže popřít, že humor je projevem psychickým, a tudíž do jisté míry fyzikálními zákony
nepopsatelným.
Již francouzský filosof Henri Bergson hovořil
o tzv. komické obrazotvornosti, čímž se snažil
dát najevo, že humor není předvídatelnou
výslednicí určitých vlastností nebo fyziologických příčin, ale je to sféra, která v sobě skrývá
neomezené množství možností a zdání. Komika
a humor se v tomto pohledu staly krví lidské
imaginace.
Humor a komika vyrůstají především z nesourodosti, z toho, že se nedostaví určité očekávání
nebo ze získání převahy nad druhým. Je tedy
zjevné, že by neměly smysl mimo společenský
rámec. A komika svůj smysl mít musí a nepochybně má, byť by jím byl, jak říká prof. Borecký, nesmysl. Humor člověka vyvádí ze sféry
všech očekávání a dovoluje mu spontánně
reagovat i mimo spektrum konvencí, čímž mu
nabízí vstoupit do nezávislé sféry svobody.
Nejedná se pouze o uvolnění nahromaděné
energie smíchem, ale o dosažení pocitu celkového osvobození, nadhledu a nevázanosti.
Zvláštní význam tento druh svobody získává
ve vztahu k autoritám a morálce ostatních
i vlastní. Nahlédnout skrze humor v odstupu
na okolí i sám sebe je schopnost, která by se
dala přirovnat k ceně soli v pohádce Sůl nad
zlato. I Sigmund Freud spatřoval v humoru dar,
kterého se každému nedostane, za nejvzácnější
pak v této spojitosti považoval lidský smysl
pro absurditu.
LÉČENÍ HUMOREM
Již antické oslavy jako byly dionýsie, bakchanálie a saturnálie a posléze středověké
karnevalové slavnosti měly pro fungování
starověkých a středověkých civilizací nenahraditelný význam. Známý ruský literární teoretik
Michail Michailovič Bachtin upozorňoval na
to, že veselí, do něhož společnost vstupovala,
fungovalo jako ventil jejího napětí a nevyčerpatelný regenerační rezervoár. Antika a středověk
terapeutické účinky humoru a smíchu využívaly
spíše nevědomě, novověk k nim pak přistoupil
s větším uvědoměním. Například francouz-
ský lékař Louis Joubert byl již v 16. století
zastáncem léčby smíchem. Svým pacientům
doporučoval, aby pozorovali různá exotická
zvířata, která u nich měla svými zvuky a pohyby
vyvolávat veselí.
Humor v lékařské praxi významným způsobem
využíval rakouský psychiatr Viktor Frankl. Tomu
se při léčbě pacientů trpících fobiemi osvědčilo
postupně pacienta přesvědčit, aby si nejvíce
přál zrovna to, čeho se nejvíce bál. Jejich strach
pak ztratil na síle. Při terapii smíchem se snažil,
aby se pacient začal smát sám sobě a svému
problému. Koktavým pacientům vyprávěl vtipy o koktání, klaustrofobikům o uzavřených
prostorech a trpící tremorem (třesem svalů)
vybízel k tomu, aby ukázali, kolik vody vylijí ze
své sklenky, když ji budou svírat v ruce. Kromě
prvotního vzteku se mu u řady pacientů povedlo docílit žádaného – pacienti se smáli a skrze
humor zaujali ke svému problému odstup, který
jim umožnil nad problémem zvítězit.
Jak velká důvěra se v léčbu humorem a smíchem
někdy vkládá ilustruje osobnost Paula McGheeho, amerického psychologa, který založil
v Randolfu ve státě New Jersey institut nesoucí
název The Laughter Remedy. McGhee po léčbě
smíchem pojmenoval nejen svou organizaci, ale
dodnes jí věnuje veškeré své vědecké i terapeutické úsilí. Tento průkopník gelototerapie, jak
se terapie smíchem odborně nazývá, je skálopevně přesvědčen, že smích redukuje stres,
hněv a agresivitu, vylepšuje imunitní systém,
stimuluje srdce a snižuje depresivní naladění.
Kromě toho obecně napomáhá lidem komunikovat, spolupracovat, tvořit a mít z práce
uspokojivý pocit. Své pacienty plánovaně vede
k tomu, aby se více smáli, více si hráli, aktivně
humor vyhledávali a neváhali ho obrátit ani
sami proti sobě. Otázkou zůstává, jak dokáže
přimět například pacienta trpícího těžkou
depresí, aby ve svém životě našel humorné
situace a ještě se jim navíc smál. V každém
případě však platí, že humor může působit jako
velmi účinná prevence problémů jednotlivce
samotného i jeho vztahů s okolím.
čistého humoru bez vtipu, prakršno, paxismus, explozianismus, šmidrové, kukuckismus,
fekálismus aj.
Unikátním příkladem jedné z nich byl Tlapismus. Za tímto prazvláštním názvem se skrývalo náboženské hnutí, které, jak uvádí prof.
Borecký, „vycházelo ze zjevení Velkého Tlapouna,
boha smíchu. Tlapoun je popisován jako suprahumánní bytost s nekonečným množstvím tlap,
které kdykoli a kamkoli šlápnou. S tímto nekonečným množstvím tlap je prakticky nezobrazitelný,
neboť lidské schopnosti selhávají již při pouhé
představě jelena tisíceráka. Tlapismus odlišuje
od běžného smíchu tlapání jako vyšší stupeň
překonávající banální smích. Na třetí, nejvyšší
stupeň klade velké tlapání jakožto tlapání pro
tlapání. V analogii k buddhistické nirváně nebo
křesťanské extázi dosahují tlapisté bezprostředního doteku s absolutnem. Velkého tlapání jsou
schopni jen zasvěcení veletlapalové. Tlapismus
měl i své mučedníky, kteří se utlapali k smrti.
Iniciální zjevení Tlapouna je kladeno k soutoku
Dunaje a Váhu do Komárna v roce 1962.“
Pokud nad předcházející pasáží kroutíte
hlavou, tak raději přejděte ke shovívavosti.
Hranice humoru a jeho logiky totiž omezují
pouze hranice lidské představivosti, které jsou
naštěstí stejně širé přinejmenším jako pořádná
ruská step.
INZERCE
ZA HRANICI LOGIKY
Sigmund Freud byl přesvědčen o tom, že
v humoru se člověk chová jako dítě a současně
zaujímá káravou pozici dospělého, což dává
průchod jeho narcistickým sklonům. Tento
buditel psychoanalýzy měl nepochybně pravdu, když spojoval humor se sebestředností
a sebeláskou. Každý člověk má k humoru osobitý přístup a existují i tací, kteří si vystačí,
pokud baví a rozesmávají sami sebe. Unikátním jevem, který se v české historii vyskytuje
velice často, jsou nejrůznější humoristické,
recesistické a satirické skupiny, které si tvořily své vlastní humoristické směry, aktivity
a teorie, s nimiž si také podobně vystačili.
V knihách již zmíněného profesora Boreckého
se to jimi jenom hemží – Křížovnická škola
Autor: Ivo Bystřičan
ctyri dekády státního humoru
Humor umožňuje vyrovnat se s těžkou situací a pomáhá ji psychicky překonávat. Ovšem
i humor se dá kontrolovat. Během čtyřiceti let komunismu se muselo upřímné a autentické vtipkování z velké části stáhnout do soukromí, aby ho neslyšely nepravé uši. Ve
veřejné sféře monopol na provozování humoru uchvátil tehdejší stát. Žádná legrace
to věru nebyla.
Po pádu režimu rychle zaplnily regály knihkupectví nesčetné svazky kresleného humoru
a takzvaným „humoristům“, kteří svět komentují pomocí obrázku a případně doprovodného
textu, se otevřela stavidla dlouho zadržovaného názoru. Komičtí venkované Dlabáček s bezejmenným kamarádem jednoho z nejplodnějších
českých autorů Vladimíra Renčína začali zhusta
a v celých svazcích komentovat boje politiků
o moc, nástup divokého kapitalismu, slabosti
a nedokonalosti demokracie, nejistotu Čechů
na cestě do evropských struktur, korupci
a setrvačnost socialistického životního stylu.
Nejinak postavy Jiránkovy a dalších. Po roce
1989 jsou nesčetné svazky humoristické produkce v mnohých případech dobrým médiem
pro připomenutí si, jakými problémy procházela
polistopadová společnost až do dneška. Ty
vtipné obrázky, které dnes doprovázejí články v novinách, bývají často daleko kritičtější
a jasnější, než články samotné.
V těžkých dobách bývá hlavním objektem vtipkování ona „těžká doba“ sama, její původci,
provozovatelé, úřední absurdity, nezamýšlené
důsledky a vůbec všechno, co člověku v jeho
každodennosti dělá problémy. O stavu společnosti, vládcích, úřednících, politicích se
vtipkovalo odjakživa, občas to koneckonců bylo
jedinou zbraní. V ústním podání to nikdy nebyl
takový problém, stačila určitá obezřetnost, aby
nejapný fór nezaslechl agilní přisluhovač aktuálního režimu a vtipálek se nemusel následně
na příslušných místech zpovídat z toho, jak
to vlastně doopravdy myslel. Jiné to ovšem
bylo s humorem kresleným a psaným, na ten si
během komunismu vládnoucí strana posvítila
pořádně ostrým světlem. Zatímco v Británii si
humoristický časopis Punch utahoval z královské rodiny, Margaret Thatcherové i Sněmovny
Lordů, náš jediný tuzemský satirický a humoristický týdeník Dikobraz musel vycházet vstříc
tomu, co za vtipné považovali straničtí funkcionáři. Ti ovšem vtipem v pravém slova smyslu
příliš nesršeli a měli spíš jiné zájmy než dobře
bavit pracující lid. Redaktoři se tomu museli
podřídit. Naše domácí dějiny podle Dikobrazu
vypadají buď jako velmi světlý včerejšek anebo
dějiny šílenství a záště. Legrace se totiž téměř
výhradně dělala z jasně určených nepřátel. Moc
jiných cílů nezbylo.
PONĚKUD ČERNÝ HUMOR
Dikobraz vycházel od roku 1945. Jako první
se vyrovnal s Němci a to docela brutálně. Na
jednom obrázku mašírují němečtí vojáci, na
druhém se v opačném směru plouží zástup
vyháněných ze Sudet, to celé s popiskem: „Jak
přimašírovali... tak odmašírovali.“ Na dalším
zase domkař ze zápraží sleduje dlouhý štrúdl
Sudeťáků a říká přitom mladému vojínovi: „No,
svatý Václav jich slíbil odvádět jenom 350 do
roka, ale my bychom to chtěli odvést už jednou provždy.“ Tehdy ještě svobodný Dikobraz
žertoval v souladu s přesvědčením větší části
lidí, kteří odsun vnímali jako zadostiučinění.
Ještě při znárodnění, které mělo zemi vyvést
z hospodářské krize, názoru většiny lichotily obrázky břichatých mamonářů, kterak se
modlí, aby k němu nedošlo. Než se z komunistické strany stala Strana, ještě to v mnohých
a nepříliš důmyslných fórech schytal Marshall
a jeho plán, například na obrázku, kde tři děti
převlečené za Tři Krále přemlouvají nerudnou
ženu: „Dejte nám, milostpaní, aspoň korunu, to
víte, jsme jako monarchové taky v Marshallově
plánu.“ Pak už humoristická atmosféra zhoustla
docela a začalo nepokryté vyhrožování. Třeba
mířené vůči církvi – u dveří kláštera stojí dva
hodnostáři, jeden říká: „Přijmi zde, bratře
v Kristu, skrovný dárek pro ctihodného otce
převora,“ a druhý opáčí: „To bude asi mýlka,
světče. Ten dostal už včera pět let za letáky.“
Osud novináře nedostatečně konformního se
stranickou linií zase představuje zaprášený muž
s lopatou, na nějž si ukazují dvě drbny: „Víte,
on býval dopisovatelem jednoho nezávislého
týdeníku a tak teď dělá tohle, aby nevyšel ze
cviku.“ Dikobraz se vypořádal i s emigranty,
které zobrazoval jako otylé a pronacisticky
orientované křiváky prahnoucí po penězích,
a pomocí značně přihlouplé symboliky se potřeboval vyrovnat i se sérií politických procesů: Na
lodi s nápisem ČSR stojí parta vzpřímených lidí,
vpředu udatný kapitán třímá harpunu, na níž
se skví velká chobotnice. Jednotlivá chapadla
jsou pojmenována Slánský, Geminder, Frejka,
Clementis... „Tak tenhle netvor se nám přisál
na lodní šroub!“
VESELÍ TLOUSTNOUCÍCH BŘICH
Kromě jasného označení nepřátel bylo však
během hospodářské krize 50. let třeba agitovat
nejen za politickou, ale i pracovní uvědomělost.
Muži na průmyslovou výrobu nestačili a tak se
i díky Dikobrazu lákaly ženy k té stejné a těžké
práci: „Máňo, a než zažádám ohlášky - umíš
taky vařit?“ předznamenal obrázek dělníka
volajícího na svou milou radostně se usmívající u soustruhu příští normalitu dvojí kariéry
socialistické ženy. Vyzdvihovali se ramenatí
dříči s přímým pohledem a ztepilé údernice na
polích, zatracovali neduživí lemplové. Koncem
padesátých let bylo Československo jakž takž
politicky i hospodářsky stabilizované a tak i na
stránkách Dikobrazu zavládl takový poklid, že
se ani moc nevtipkovalo a jen se zvýrazňoval
blahobyt a všichni všem přáli šťastné věčné
časy pod novostavbami paneláků nebo olbřímích hutí. Sem tam si tvůrci humoru rýpli
do USA nebo západního Německa, ale domácí
nepřátelé se už terčem často nestávali. Skutečně veselo nastalo od půle 60. let, kdy se uvolnila atmosféra a cenzura přestala být, taková
jako předtím. Názor na politiky výtečně vyjádřil
Jiránkův vtip, němž dav poslouchá muže v saku
na tribuně a za tribunou mu psychiatři ze sanitky káravě říkají: „I vy jeden. To nám nesmíte
pořád takhle utíkat!“ Na chvíli bylo možné
skoro vše, dokonce i cynismus. Výtečně bylo
ospravedlňování někdejších bezpráví vyjádřeno
vtipem z kanceláře, kde tlustý činovník říká
skleslému hostu: „To je mi pěkný vděk! Byl bys
rehabilitován, kdybych tě nedal zavřít?“ Brzký
příjezd sovětských jednotek ale předznamenal
bezstarostný fór Jana Vyčítala, v němž řečník
varovně hřímá: „Některé živly... by chtěly
zneužít obrodného procesu demokratizace...
k demokracii!“ Netrvalo dlouho a Vyčítal už
kreslil kopec vypadající jako zadnice, na němž
jakýsi človíček říká druhému: „Pořád chceš
tvrdit, že jsme v srdci Evropy?“
NUDA NORMÁLU
Normalizační kreslený humor byl zhruba stejně
duchaprázdný jako v padesátých letech, jen již
nebyl tak útočný. Šedivost éry se v něm odrazila naplno. Občas se čtenářům připomněly
hospodářské úspěchy nebo zdůraznila nová
sociální opatření a výhody. Aby bylo občanům
jasné, že jejich kupní síla je dobrá a zároveň, že
jsou volby, k tomu posloužil vtip, v němž žena
říká manželovi: „Jestli mi hned nekoupíš ten
úpletový kabát, tak nemůžu k volbám.“ Pilnou
a oddanou práci poslanců zase vyzdvihl obrázek s opilci v hospodě, z nichž si ten nejtlustší
stěžuje: „Ať nežvaní, že poslanci chodí mezi
lidi! Já tady vysedávám už dvacet let a ještě
žádný za mnou nebyl.“ Kreslířům nezbylo než
si dělat legraci zejména z toho, k čemu občany
možnosti v socialistickém zřízení nechtěně
přivedly – ze stažení se do soukromí, z konzumního způsobu života, z bezpečné seberealizace
v rekreačních chatách a přilehlých zahrádkách.
Vtipy tak v období banality pronikaly za zdi
soukromí a dělaly si legraci z rodinných a partnerských či sousedských vztahů. Pastelky více
provětrala až Charta 77, která Straně značně
hnula žlučí. Dikobraz se jí musel zavděčit, tentokrát ale útoky proti vybraným jednotlivcům.
Na své si přišel komiks i důmyslné slovní hříčky,
jako třeba ta, co se týkala Havla: „Z kulisáka
kulišákem“. Znovu bylo třeba utvrdit občany
o sepjatosti se sovětským bratrem. Například
skrze dva kosmonauty, kteří si při pohledu
z okénka rakety sdělují: „Z nadhledu je obzvlášť
patrný, jak je ta naše Praha od vaší Moskvy málo
vzdálená.“ Ještě párkrát si někdo udělal legraci
z amerických politiků, vyzdvihl přínos sjezdu
KSČ a přišla perestrojka. Renčínova klasická
postava zatáhla za splachovadlo na záchodě,
prohlásila: „Nikdy jsem netušil, jak je snadné
zbavit se starého myšlení,“ a bylo to.
Po revoluci Dikobraz zkrachoval a nepodařilo
se jej ani o pár let později úspěšně obnovit,
pokus skončil rychlým debaklem. Britský
Punch dopadl podobně, jen o něco později.
Těžko říct proč kdysi masová humoristická
periodika nepřežila přelom tisíciletí. Snad
byla studená válka čtenářsky velmi atraktivní
nebo snad není tolik času na pravidelný přísun
humoru do poštovní schránky. Možná však také
proto, že každý se směje rád něčemu jinému
než ostatní a tudíž si raději koupí knihu svého
oblíbeného humoristy. Bůhví, s jakými záměry
by dnes redakce v pravidelném časopise vůbec
vtipy vybírala.
Autorka: Eva Bořutová
Humor Fjodora Michajlovice
Dostojevského
V Krkonoších máme chalupu. Bydlí tam teta Věra. Nebydlí sama, ale s kozou. Koza se jmenuje
Ami, dostala jméno podle akordu z příručky pro začínající kytaristy. Koza je bílá a má
černá kopýtka. Moje teta je vzdělaná a pěstuje dýně. Jednoho večera se ze zahrady ozýval
hlasitý smích. Moje teta si četla Dostojevského. Teta tvrdí, že Dostojevskij je šprýmař
a rozhodla se založit klub obdivovatelů žlutých dýní a humoru Fjodora Michajloviče
Dostojevského.
Zavedená literární interpretace motivů a směrů
v dílech Dostojevského vypadá ovšem jinak.
Většinou následovně: popraviště, smrt, rozpad osobnosti, Sibiř, zatuchlé zdi, souchotiny,
epilepsie, prchavá existence, hřích, pokání,
trest, deprese, horečka, vyhnanství a hroby.
Dostojevskij je pak pojímán jednoznačně jako
„chudák“. Podobně sevřeným způsobem jako
dílo F. M. Dostojevského bývá často uchopována
i Babička Boženy Němcové. O Babičce neustále
slýcháme, jaká to byla půvabná žena - nejen
vzhledem, ale i svou duší. Teprve ve chvíli, kdy
sami prostudujeme toto vychvalované dílo,
zjistíme, že babička měla pouze čtyři zuby,
ve vypjatých situacích působila děsivě, byla
příšerná tchýně, ječela na všechny děti kolem
a navíc měla silnou averzi k Sultánovi a Tyrlovi. A když se dočtete, že vstávala každé ráno
v 5:00, z „image“ sympatické a kouzelné babičky
nezbude nic. Ale zkuste něco takového říci před
lidmi, kteří se z tradice zastávají pojmu „naše
paní Božena Němcová“. Vaše váženost v okruhu
literárních vědců silně poklesne.
U Dostojevského můžeme být odvážnější.
A to i tehdy, když se jej rozhodneme označit
za humoristu, protože tento názor zastávaly
respektované osobnosti naší minulosti (nejen
moje teta).
22. prosince roku 1849 na Semjonovském
náměstí stojí F. M. Dostojevskij jako mladík
a očekává popravu. Dvě minuty před jeho smrtí
přichází milost od cara. Této mezní situace si
všímá i Tomáš Garrigue Masaryk, který oblíbenému autorovi v roce 1932 věnoval jednu ze
svých studií. Mimo jiné v ní uvádí, že nenadálá
milost představuje v jeho životě zcela zásadní,
10
Ten vážný, ten hrozně vážný
Dostojevskij žije rád a vesel, vážný je,
ale není škarohlíd, má humor.
montáž: eva bořutová
ON VOIT LE SOLEIL
přelomový okamžik: Dostojevskij v tu chvíli
doslova vstal z mrtvých a naučil se vážit si všech
darů života. V dopisu bratrovi Michailovi o tom
sám píše: „Život je všude životem, život je v nás
samých, nikoli ve vnějšku. Chci zůstat člověkem
navždy, v jakýchkoli neštěstích, nebýt sklíčený
a neklesnout. Pochopil jsem to. Tato idea vstoupila v tělo a krev mou. Život mne pokryje bohatě
ranami, vím to. Zůstalo mi však srdce a totéž tělo,
které může stejně milovat i trpět i pamatovat si,
a to je přece jen život. On voit le soleil!“
„On voit le soleil“ znamená francouzsky „Je vidět
slunce“. Právě tímto okamžikem se Dostojevskij
zamiloval do života, a to tak vášnivě, že opojení
bytím prosycuje každou stránku jeho díla. Ať
jsou Dostojevského díla jakkoli psychologicky
problematická a ať končí jakkoli tragicky, všechna spojuje srozumitelné heslo: Žít! Žít jakkoli,
ale hlavně žít. To je i věta, kterou v románu
Zločin a trest pronese Raskolnikov, když se
v horečce zmítá na podlaze. Také v díle Bratři
Karamazovi je společným jmenovatelem vášnivá
láska k životu a touha žít za každou cenu.
Dostojevskij – ODMÍTANÝ
MILENEC
„Celé dílo Dostojevského je vlastně jeden jediný
nesmírný hymnus na život ve všech jeho podobách, v nejnižších i nejvyšších, v zcela prchavých
a všedních i v duchovně výsostných a věčných.
Dostojevskij je extatik, zamilovaný do života
tajemnou láskou.“ Takto na počátku třicátých
let charakterizoval tvorbu Dostojevského F. X.
Šalda. Každá postava jeho knih dospěje k osudové otázce: Žít nebo nežít? A Dostojevskij
pokaždé odpovídá: Žít, žít za každou cenu.
Jediné nenapravitelné neštěstí je být mrtev.
Lze ztratit cokoli, ale život musí být zachován,
a pokud život je, všechno má smysl. Toto krédo
přitom se svými románovými postavami sdílel
i sám autor.
Kdo ovšem může lépe posoudit Dostojevského
lásku k životu a jeho vnitřní rozpoložení než
lidé, kteří ho obklopovali v každodenním
životě? Literátova druhá manželka Anna G.
Dostojevská se v knize Život s Dostojevskijm zmiňuje o Fjodorově „komickém životě“ a popisuje
i několik konkrétních situací, kdy Dostojevskij
doslova „sršel vtipy“. „Na jaře roku 1875 vyšel
jednoho rána z ložnice tak zachmuřený, až mě
vylekal. Hned jsem se ho ptala jak se cítí. Dobře,
ale o to teď nejde, odbyl mne. Stala se mi prostě
taková nemilá věc – měl jsem v posteli myš. Hned
ji musíte najít. Jakmile odešel do jídelny vypít si
kávu, zavolala jsem služku a kuchařku a všechny
tři jsme se daly do prohledávání postele. Když
jsme nic nenašly, začaly jsme odtahovat nábytek
a hledat myší díru. Fjodor na mě zavolal, když
uslyšel ten rámus a ptal se mě opět s tím štítivým
výrazem ve tváři, jestli jsme už myš našly. Nenašly
a vrtá mi hlavou, kde se tam vzala, asi vběhla
z předsíně. Dostojevskij se začal smát. Apríl,
Aničko, apríl.“
Je krásný proto, že je současně směšný.
Objevuje soucit ke krásnému, jež je posm
íváno
a nezná své ceny, a objevuje se tedy sym
patie
v čtenáři. Toto povzbuzení soucitu je práv
ě
tajemství humoru.
PSYCHOLOGICKÁ LABORATOŘ
„Ten vážný, ten hrozně vážný Dostojevskij žije rád
a vesel, vážný je, ale není škarohlíd, má humor,“
píše ve své studii T.G. Masaryk. Ano, Dostojevskij má humor. A ten se objevuje i v jeho dílech.
V próze Dobrodružství pod postelí je karikatura
postav vyhnána až na samou hranici snesitelnosti. Právě humorem Dostojevskij bodá do
tématu morálky a mravů, které v tehdejší ruské
společnosti zmizely kdo ví kam. Humor je pro
něj výborným nástrojem k objasnění společenského problému a ke krajnímu ponížení těch,
kteří za něj mohou. A i v jeho ostatních dílech
se objevuje do značné míry pozitivní realismus,
optimismus, ale také situace, ve kterých se
postavy vyskytují v takovém stupni šílenství,
že už nejsou jinak než komicky únosné.
Ve svých denících se Dostojevskij velmi často
zamýšlí nad humorem a nad humornými postavami. Ve svém deníku číslo III píše: „…jedna
z nejkrásnějších postav v literatuře je Don Quijote.
Je krásný proto, že je současně směšný. Objevuje
soucit ke krásnému, jež je posmíváno a nezná své
ceny, a objevuje se tedy sympatie v čtenáři. Toto
povzbuzení soucitu je právě tajemství humoru.“
Dostojevskij se snažil humor definovat, pochopit. Jasně si uvědomoval, kdy humor používá
a jak. Humor byl pro něj skutečným nástrojem,
se kterým uměl pracovat. Jeho humorná díla tak
nejsou věcí náhody, ale výsledkem zručné práce
se slovy. Humor Dostojevskij nejen ovládal jako
prostředek vyjadřování, humor mu také pomáhal
přežít jeho ekonomické a existenciální problémy.
Díky humoru dokázal snášet svůj životní osud
s nadhledem. Masaryk se několikrát zmiňuje
o tom, že Dostojevskij si v krizových situacích
přímo liboval. Jedním z příkladů bylo vyhnanství
na Sibiři, kde trávil deset let a nijak tu vůči životu
nezahořkl. Namísto toho se – řečeno s Masarykem – rozhodl k výstavbě „psychologické labo-
ratoře“, studoval složité lidské osudy a vnitřně
„rostl mezi nešťastnými“. Sibiřská zkušenost měla
pro Dostojevského význam zcela zásadní: „Naučil
se zpytovati vnitro vlastní i cizí, poznával co vina
a co trest. Tam v káznici měl Rusko v malém…
vytvořil psychologickou laboratoř a nic ho v tomto
studiu nevyrušovalo, viděl zde duši lidskou, jak ji
Bůh vytvořil, ve veškeré nahotě.“
UTRPENÍ – CESTA
K HUMORU A KE SLÁVĚ
Dostojevskij si dobře uvědomoval, že kdyby jeho
život nebyl tak tragický, nebylo by ani spisovatele
F. M. Dostojevského. Americký malíř Jackson
Pollock v roce 1950 namaloval jeden ze svých nejpozitivnějších obrazů Rytmus podzimu uprostřed
své nejhlubší deprese. Většina tvůrců jakéhokoli
díla potvrdí, že čím více je život trhá, tím snadněji
se tvoří. A tak i Dostojevskij byl vlastně vděčný
za každou krutost, která ho potkala, protože
každá krutost znamenala další budoucí velké
dílo. Zmíněnou blízkost smrti na Semjonovském
náměstí výborně zužitkoval v díle Idiot, kde kníže
Myškin vypráví o svém blízkém příteli, kterému byl
zrušen dvě minuty před smrtí rozsudek smrti a byl
mu darován život. Tento výrok shrnuje celkovou
Dostojevského filosofii, která se musela zcela
jasně projevit i humorem.
Humor je nepostradatelná součást lidských
vztahů, lidské duše a lidského bytí. A Dostojevskij toto všechno miloval. Kníže Myškin
v Idiotovi říká: „On upřeně hleděl na střechu a na
paprsky, které se od ní odrážely, nemohl od nich
odtrhnout zrak, měl pocit že ty paprsky jsou jeho
novým světem, že za tři minuty s nimi splyne...
Co kdybych ale nemusel zemřít? Co kdybych mohl
žít, ta nekonečnost by byla moje. Každou minutu
bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl,
každý okamžik bych na vážkách odvažoval, ani
chvíli bych nepromarnil.“
11
Autorka: Petruška Šustrová
1950 Válka v Koreji
Dne 25. června poslala severokorejská vláda do světových médií zprávu o tom, že ráno
„zahájila vojska loutkové vlády Jižní Koreje nenadálý útok po celé délce 38. rovnoběžky“. Záhy následovalo další prohlášení tvrdící, že „nenadálý útok“ byl odražen
vojsky Korejské lidově demokratické republiky, která na mnoha místech překročila
38. rovnoběžku.
Třicátá osmá rovnoběžka se stala v roce 1950
a několika následujících letech pojmem, který
hýbal světem. Podívejme se tedy, co o Koreji
píší historici James Chase a Caleb Carr:
Tento poloostrov, na který si v devatenáctém a na
začátku dvacátého století brousili zuby Rusové,
Číňané a Japonci, byl v roce 1945 po kapitulaci
rozdělen 38. rovnoběžkou mezi síly Spojených
států a Sovětského svazu. Toto rozdělení patrně
vzniklo za čistě vojenským účelem, každá z obou
vítězných mocností měla za úkol ve své zóně
odzbrojit japonské jednotky. Během jednoho
roku však uspořádání nabylo i politického rozměru: Američané i Sověti tam zřídili své klientské
režimy, jimž stáli v čele silní muži.
A ještě ukázka týchž dvou historiků o tom, jak
se k věci postavil silný muž, který stál v čele
Ameriky.
Pětadvacátého června večer večeřel Truman,
který se právě vrátil z Independence, se svými
nejdůležitějšími poradci. Byl už rozhodnut
k mohutné odvetě za severokorejský tah, o němž
byl přesvědčen – stejně jako ve Washingtonu
kdekdo – že byl učiněn se sovětským souhlasem
a povzbuzováním. „Kdyby to zůstalo bez odezvy,“ vzpomínal později Truman, „mohlo by to
znamenat třetí světovou válku, právě tak jako
podobné incidenty způsobily druhou světovou
válku.“
Téhož dne, 25. června, navrhly Spojené státy
svolání Rady bezpečnosti OSN a předložily
rezoluci, která Severní Koreji nařizovala zastavit bojové operace a stáhnout své jednotky
za 38. rovnoběžku. Schválení rezoluce bylo
dosti kuriózní: delegát Jugoslávie se zdržel
hlasování, protože jeho vláda neměla se SSSR
dobré vztahy, a sovětský delegát, který by
byl rezoluci jistě vetoval, se zasedání odmítal
zúčastnit na protest proti tomu, že v OSN Čínu
stále zastupoval delegát Čankajškovy vlády.
O dva dny později byla přijata rezoluce naři-
12
Na Korejský poloostrov si již v devatenáctém a na začátku dvacátého století brousili
zuby Rusové, Číňané a Japonci. To nejhorší ale mělo pro jeho obyvatele teprve přijít.
zující poskytnout Korejské republice pomoc
nezbytnou k odražení útoku a k obnovení míru
v celé oblasti. Vojenské operace na záchranu
jihokorejského režimu měly legální posvěcení
OSN.
Průběh války
Zpočátku severokorejské síly postupovaly
a mezinárodní jednotky byly téměř vytlačeny.
Potom se rozhodl generál MacArthur, který
velel jednotkám OSN, ke smělému tahu: vylodil
se s velkým kontingentem vojáků u přístavu
Inčchon, což řada vojenských stratégů a taktiků považovala za nemožné, protože se tam
dalo dostat jedině při velmi vysokém přílivu.
Kdyby se jednotky zdržely třeba jen o dvě
hodiny, uvízla by plavidla v blátě. MacArthur
ovšem věřil, že právě takto připraví moment
překvapení, kterému Severokorejci nebudou
schopni vzdorovat. Ukázalo se, že měl pravdu.
V noci ze 14. na 15. září 1950 se vylodili vojáci
z 250 lodí, Severokorejskou armádu skutečně
zaskočili a hnali ji až na 38. rovnoběžku. Tam
se ovšem nezastavili, protože nejen Douglas MacArthur, ale i jiní odborníci zastávali
názor, že vojenskému štěstí se nemá stát
v cestě, a rozhodli se, že demokratický svět
podmaní celý Korejský poloostrov pod vlajku
Jižní Koreje.
Dne 6. listopadu došlo v korejské válce k dalšímu obratu: čínsko-korejské hranice překročily
jednotky čínské armády, které Lidová Čína
vydávala za skupinu dobrovolníků. Do bojů
tak zasáhlo celkem asi 200 000 bojovníků, na
frontě došlo k obratu a jednotky OSN začaly
ustupovat. Jejich ústup bývá popisován
jako velká epopej, pochod byl v zimě velmi
namáhavý a nepříjemný. V listopadu se na
korejské frontě nebo spíše nad ní objevila
nová zbraň: sovětské letouny MIG-15. Severní
Korea s čínskými vojáky, sovětskou technikou
a sovětskými a polskými piloty vytlačila síly
OSN se slabými a nepříliš organizovanými
jihokorejskými jednotkami téměř až na jih.
Severokorejci ani Číňané na nových letadlech
zpočátku nelétali vůbec, později jen sporadicky. Objektem čínské invaze se nestala jen
Korea, ale 31. října 1950 i Tibet, kam Číňané
vstoupili, aby „zachránili 3 miliony Tibeťanů,
trpících pod imperialistickým útlakem“.
Studená válka
Zatímco v jihovýchodní Asii zuřila válka velice
horká, v Evropě a ve Spojených státech trvala
válka studená. Dne 3. února byl ve Velké Británii zatčen fyzik německého původu Klaus
Fuchs, který do Británie uprchl za války před
nacisty, protože byl členem studentské komunistické organizace. Byl obviněn z toho, že
předával Sovětskému svazu informace o výrobě
vodíkové bomby. Britský soud jej za to poslal
na 14 let do vězení. Po odtajnění archívů se
jeho činnost potvrdila. Protikomunistické
nálady sílily rovněž v Americe. Začala doba
proslulého senátora Josepha MacCarthyho,
který vystoupil s tím, že velká část zaměstnanců ministerstva zahraničí jsou tajní komunisté. Vznikl senátní Výbor pro vyšetřování
neamerické činnosti, což rozpoutalo to, čemu
se říkává „hon na čarodějnice“. Řada lidí skutečně přišla o práci, protože americký Kongres
i přes veto prezidenta Trumana přijal zákon
o vnitřní bezpečnosti a kontrole komunismu
(tzv. McCarranův-Woodův zákon). Podle něj
měla být zavedena povinná registrace členů
komunistické strany a komunisté nesměli
zastávat veřejné úřady ani pracovat v podnicích podílejících se na výrobě vojenské
techniky. Začala kampaň, kterou někteří
dodnes přirovnávají k politickým procesům
na naší straně železné opony. Je to srovnání
dosti nemístné, neboť po otevření archívů se
ukázalo, že MacCarthy přes své bezohledné
vystupování a svou nesmlouvavost měl prakticky ve všem pravdu.
V západní Evropě postupovalo sjednocování:
9. května francouzský ministr zahraničí Robert
Schumann představil plán, který měl vést
k ukončení německo-francouzského soupeření. Schumann si byl vědom, že tato rivalita
stála u zdroje konfliktů mezi oběma státy již
po staletí. Proto navrhl, aby německá a francouzská těžba uhlí a výroba oceli, tedy dvou
strategických surovin nutných pro zbrojení,
napříště probíhala pod společnou správou
a dohledem. Výsledky známe: začalo to ocelí
a uhlím a skončilo to prozatím eurem.
Komunistické represe
Na druhé straně železné opony vyhlásil 1. dubna Josif Stalin v Moskvě plán, který předpokládal „dalekosáhlé přeměny přírodních podmínek
Sovětského svazu od hranic až k Uralu“.
I v dalších státech komunistického bloku platilo heslo, že „poručíme větru, dešti“, avšak
hlavní důraz se kladl na porážku „třídních
nepřátel“. V březnu polská vláda rozhodla
o vyvlastnění majetku církve, maďarská vláda v červnu zkonfiskovala církevní majetek
a zrušila všechny teologické fakulty a 4. října
odsoudil Nejvyšší soud v NDR skupinu Svědků
Jehovových k doživotnímu vězení.
Československem se valila vlna politických
procesů, které byly pečlivě připravovány. Takto
se například na poradě na ministerstvu spravedlnosti 17. května 1950 připravoval proces
s Miladou Horákovou:
Proces začne pravděpodobně 30. nebo 31. května
1950. Především je nutno dokonale připravit
prokurátory a soudce včetně soudců z lidu.
Musíme jít do procesu s plným ovládáním látky
a konečně musí býti organizovány tzv. porady
se soudruhem Kreibichem, soudruhem Kolárem,
soudruhem Raisem a soudruhem Barešem. Musíme organizovat organizování celého senátu.
Soudruh Klos navrhuje, aby se přes stanovený
senát stanovily ještě rezervy.
Porada celého senátu by byla koncem příštího
týdne a instruktáž by provedl soudruh Aleš
a soudruh Trudák. Je žádoucí, aby soudci z lidu
kladli otázky, které my předem zkontrolujeme.
Musíme lidem zošklivit celou československou
emigraci a musíme docílit toho, aby lidé, když
slyší z cizího rozhlasu Zenkla nebo Ripku, ihned
si vybavili náš proces. U obžalovaného Pecla
bude ještě uvažováno o tom, zda bude dokumentován jeho antisociální charakter jako majitele
antracitových dolů některým z jeho dělníků.
Soudruh Klos navrhuje, aby soudruh Vieska si
vzal úvod závěrečné řeči, soudruh Urválek by si
vzal střední část. Závěr by pak měla soudružka
Brožová, která by provedla morální zhodnocení
věci. Soudruzi nejprve předloží teze a po jejich
schválení přikročí teprve k zpracování. Teze předloží soudruzi asi do úterý příštího týdne. Otázka
advokátů: Všichni advokáti jsou již prověřeni, my
je však musíme instruovat, a to individuálně,
o tom, jakým způsobem musí vést obhajobu. Tuto
instruktáž provede soudruh Richter. Žaloba se
nebude žalovaným dávat do rukou. Publikovat
se jim bude jen to, co se jich přímo týká.
Zápis ze zasedání ministerstva spravedlnosti ze
dne 17. května 1950
A výsledek? Čtyři obžalovaní byli odsouzeni
k smrti – dr. Milada Horáková, Záviš Kalandra,
Oldřich Pecl a Jan Buchal. Další čtyři obžalovaní
dostali doživotí a zbylých pět bylo odsouzeno do
vězení na 15 – 20 let. Tresty smrti byly vykonány
27. června 1950. Dr. Horákovou před šibenicí
nezachránily ani intervence mužů, jako byl Albert
Einstein nebo Bertrand Russell.
Cyklus Rok po roce je zpracován podle
rozhlasového pořadu, který pod stejným
názvem pro ČRo 6 připravili Petruška Šustrová
a Petr Koura.
V červenci 1949 došlo k odhalení dalšího záškodníka, který bránil budování, to byla
mandelinka bramborová, kterou údajně záměrně vysazovali z letadel meričtí piloti
v československo-německém pohraničí. Boj proti přemnožené mandelince pokračoval
i v roce 1950 a karikatura z Dikobrazu (ročník 1950, číslo 6) ukazuje, jak propaganda
spojila „amerického brouka“ s válkou v Koreji.
13
foto: dominika prejdová
Bosenský pat
Nedávné jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova vzneslo znovu pochybnosti nad
nejistým statusem dalšího evropského protektorátu – Bosny a Hercegoviny. Zatímco
ale vyhlášení nezávislosti Kosova mělo jasnou zahraniční podporu hlavních velmocí,
v případě Bosny lpí EU na jejím daytonském uspořádání jako nezpochybnitelném, i když
na jeho neudržitelnost je poukazováno ze všech stran.
Paní Božena pochází z české menšiny v Sarajevu. Celý život pracovala ve filmové distribuci.
Na život v komunistické Jugoslávii vzpomíná
idylicky, na dobrý životní standard, který měli,
volné cestování, zajištěné sociální jistoty.
Dnes je s manželem v penzi a rodina dokáže
vyjít jen díky podpoře dětí, které mají obě
práci, což lze v poválečné Bosně považovat
za štěstí.
Božena prožila celou válku v obleženém Sarajevu. I když jako smíšený manželský pár (její
manžel Rako je Srb) měli větší šanci se dostat
ven, rozhodli se zůstat s dětmi, které spadali
pod povinnou službu v bosenské armádě. V prvních svobodných volbách volili s manželem
stranu posledního jugoslávského premiéra
14
Ante Markoviće. Reformní stranu a jednu
z mála nenacionálních stran, která se snažila
zachovat jednotnou Jugoslávii. Božena si
vysvětluje rozhodnutí většiny lidí v té době pro
volbu nacionalistických stran tím, že se lidé
nechali přesvědčit, že je jejich národní strana
v přelomové době ochrání. Příchod demokracie
jako by v té chvíli splýval s nacionalismem.
A pak byl jen krok k tomu nechat se přesvědčit,
že je ti druzí ohrožují. „Politici zaseli nenávist
mezi lidmi.“
Jak rozdělit rozdělenou zemi
„Srbové nechtějí přiznat odpovědnost za rozpoutání války. Na omluvu vytahují srbskou
genocidu za druhé světové války. Co jim kdo
kdy udělal špatného a kdo je ohrožoval. Ale
to takhle nejde.“ Budoucnost Bosny si představuje jen v její opětovné celistvosti, v níž
věří. „To jinak ani nejde, nejde přivlastnit
území k jednomu národu. V Republice srbské
prodávají zemi, která byla muslimská a to se
děje i v muslimsko-chorvatské federaci.“
Válka je pořád přítomná v etnicky rozdělené
Bosně a Hercegovině, jež má od mírové dohody v Daytonu etnický princip přímo ve svých
institucionálních základech. Nacionalismus
je tak spíš nutným znakem než přechodovým
jevem, jak mnozí po válce doufali. Převažujícím názorem je, že daytonské uspořádání
z roku 1995 je nefunkční, neúčinný, drahý
administrativní moloch, který dělá z Bosny
Autorka: Dominika Prejdová
virtuální stát s mnohými paradoxy. Bosna,
od té doby pod mezinárodní správou, stále za
12 let významně nepokročila k tomu, aby byla
samostatným fungujícím státem. Daytonem
zůstala rozdělená na dvě entity, Republiku
srbskou a Muslimsko-chorvatskou federaci,
které mají každá větší právní moc než stát
Bosna a Hercegovina, jež dohromady tvoří.
Základní je přitom princip etnicity, v orgánech
musí mít rovnoprávné zastoupení všechny
tři národy. Skoro všechny instituce entit
jsou oddělené, mimo jiné školství, policie,
hospodářská a finanční politika. Společná je
jen například zahraniční politika a obchod
a obrana. Všichni se shodují na tom, že současný legální rámec je neudržitelný a musí se
změnit. Názory politiků z jednotlivých entit na
budoucí uspořádání země jsou ale radikálně
rozdílné. Srbské straně jde o samostatnost
Republiky srbské jako výlučné srbské národní
entity, a prosazuje proto decentralizovaný,
federativní model uspořádání země, jenž by
umožnil Republice srbské co největší autonomii. Návrh Harise Silajdžiće, muslimského
zástupce v kolektivním prezidiu Bosny a Hercegoviny, naopak prosazuje koncepci Bosny
jako jednotného centralistického státu, po
liberálně demokratickém vzoru s důrazem na
občana jako nositele suverenity, neřeší ale, jak
by se vyhnulo muslimské dominanci v Bosně,
kde jsou muslimové ve většině.
Situaci neprospívá ani dlouhodobá těžká
ekonomická situace po válce, jež se Bosny
při rozpadu Jugoslávie dotkla nejničivěji.
Bosně se pořád nepodařil prolomit oligarchický systém moci, propojení politických
elit s kriminálem, které se utvrdilo válkou,
jenž nahrává korupci a prosazování osobních
zájmů politiků. Ti se národními zájmy zaklínají
pro vlastní prospěch a boj o moc. V Bosně je
více než 40 procentní nezaměstnanost a odliv
především mladých lidí, který začal s válkou,
pořád trvá. Ti odcházejí za lepšími podmínkami
na Západ, často za příbuznými, kteří od války
žijí v cizině. I díky tomu se Bosna jen ztěžka
a pomalu vzpamatovává z prožité války. V zemi,
kde se utvrzují tři různé pohledy na minulost,
kde každá národnost vidí sebe samu jako oběť
a podle toho vykládá vlastní historii, je konsenzus nad společným postojem k nedávné
minulosti nebo k další společné budoucnosti
v nedohlednu.
Mnoho cest interpretace války
Ne všichni sdílejí Boženčin optimismus,
co se týče dalšího vývoje situace v Bosně.
Padesátiletý Goran je nezaměstnaný elekrotechnický inženýr a jeden z mála Srbů, kteří
po válce v Sarajevu zůstali. „Ze Sarajeva se
stal Teherán, jsou tu už skoro jen samí Muslimové,“ říká. „Skoro všichni Srbové odešli,
měli problém sehnat práci, zařadit se do
společnosti. Někdo říká, že to bylo kvůli
srbským politikům, kteří Srbům vyhrožovali, že je tu Muslimové nenechají v klidu žít.
Ale nebylo to jen kvůli tomu. Tohle už není
moje město. Nezměnili se všichni, někdo je
stejný jako před válkou, ale někdo mi dělá
problémy jen kvůli tomu, že jsem Srb. Kvůli
svému jménu jsem ani nemohl sehnat práci,
radši vzali Muslima, i když měl pro tu práci
nižší kvalifikaci než já.“
Goran jako drtivá většina Srbů nesouhlasí
s interpretací války jako agrese Srbska na
Bosnu a Hercegovinu, jak ji prezentují Muslimové a Chorvaté. „Pořád je slyšet jen jedna
strana, ale nejsou vinní jen Srbové. Já jsem
tu za války byl a vím, jaké to bylo. Bál jsem
se stejně těch „svých“ na kopcích i těch ve
městě, odváděli Srby na pohovor a někdo se
už nevrátil. Hrozné věci se tu děly. Válkou
jsem ztratil svojí zemi, tou byla pro mě jedině
Jugoslávie. Srbové ji vnímali jako svou zemi,
od začátku proto odmítali nezávislost Bosny
a Hercegoviny, ale to nikoho nezajímalo. Jak
můžete vyhlásit nový stát, když je velká část
jeho obyvatel proti němu? Pak přišla válka.“
Budoucnost Bosny vidí Goran skepticky, věří,
že se Bosna rozpadne.
Ahmed, třicetiletý nezaměstnaný Muslim, si
myslí, že válka byla nevyhnutelná. „Titova
Jugoslávie byla umělý výtvor, nemohla přežít,
držela ji jen Titova autorita. Po druhé světové válce všechny přes noc sbratřil a udělal
za minulostí tlustou čáru.“ O válce mluví
jednoznačně jako o agresi Srbska na Bosnu
a Hercegovinu. „I když svoji odpovědnost má
i Izetbegović, pořád říkal, že pro válku jsou
potřeba dva, tak falešně ukolébával lidi, že
žádná válka nebude. Válka mohla skončit daleko dřív. Když už taky rozjel národní program,
boj za muslimskou identitu a státnost, měl
to dotáhnout.“
Každý má nárok na svou pravdu
V posledních volbách, které v Bosně a Hercegovině proběhly na podzim roku 2006, si
ale znovu nacionalistické strany potvrdily
svoje dominantní postavení. Lidé stále volí
národní strany jako ochránce svých práv, jak
se také nacionalistické strany stále prezentují.
V zemi, kde se národní identita zakládá na
konfesi a ne na jazyku jako v jiných evropských
zemích a i vzhledem k velkým obětem ve válce,
je manipulace veřejným míněním velmi snadná.
Dalším faktem je, že bosenská politická scéna
nenabízí mnoho alternativ. Očekávaný triumf
sociální demokracie, tradičně multinacionální
strany SDP, která vznikla transformací bývalého Svazu komunistů, se nekonal, sociální
demokracie naopak oproti minulým volbám
podstatně ztratila a potýká se s dlouhodobou vnitřní krizí. SDP navíc nepřináší vlastní
návrh na řešení poválečné situace v Bosně.
To znamená především národnostní otázky,
která zůstává kardinální otázkou země. Jaký
koncept nabídnout především Srbům a Chorvatům, jež mají své mateřské národní státy, aby
vnímali Bosnu jako svoji zemi. Navíc ani ona
není schopna se vyhnout etnickému principu
– například její člen Željko Komšić nedávno
prohlásil, že každá národnost má nárok na
svou pravdu.
Když se v Sarajevu na konci července oslavovalo 600 let islámu v Bosně a k tomu se pořádala veliká náboženská show na fotbalovém
stadionu na Koševu, sám pořadatel, bosenské
islámské společenství v čele Reis-ul-Ulemem
Mustafem Ćerićem nedokázalo přesně vysvětlit, jak k tomuto datu došlo. Vzhledem k tomu,
že ještě v lednu se mluvilo o 500 letech, působí
číslo celkem náhodně. Je to docela typický
příklad vytváření nové bosenské mytologie,
která se snaží formulovat kontinuitu muslimsko-bosenské státnosti, přičemž účel tu
světí prostředky. S historickými fakty se volně
manipuluje pro potřeby nové ideologie, a to na
všech národních stranách. Mustafa Cerić se
přitom snaží vystupovat nejen jako duchovní
vůdce, ale zároveň jako politický – církve se
do značné míry ztotožnily s národními projekty (a to zase není případ jen Muslimů, ale
i ostatních komunit). Extrémně zpolitizované
náboženství je využívané k manipulaci lidí
a utvrzení osobní politické moci.
INZERCE
Autor: Ivo Bystřičan
Gigantův trpajzlík pro velký svět
Mili, mikro, nano, piko..., zní pěkná říkačka označující postup desetinné čárky po tisícinách směrem dolů. Mili- je tisícina, mikro- je miliontina a nano- znamená miliardtinu. Indů je miliarda, jeden Ind je tedy taky „nano“. Toto slovo, v řečtině označující
trpaslíka, je ale také názvem nového indického mini automobilu, který je nejlevnější
na světě. A toho malinkého autíčka se teď také celý svět bojí.
Ze sci-fi realitou
Na tradici „lidového vozu“ jsme ve střední
Evropě poměrně dobře zvyklí. Nejenže je název
významné německé automobilky Volkswagen
jeho doslovným překladem, ale navíc také byla
malá a levná vozítka dlouholetým národním
specifikem našich dvou sousedů. S východem
Německa se dosud pojí legendární laminátový dvojtakt Trabant, s Poláky zase hranatá
čtyřkolka Fiat 126P aneb „Maluch“. Malá auta
se postupně stala důležitým segmentem na
trhu automobilů. Jsou levnější, mají nízkou
spotřebu, nižší pojištění a v městském provozu
jsou dosti praktická. Ocení je především ti,
kdo nejsou mistry parkování. Zvláště v éře
jednočlenných domácností singles jsou ideálním řešením pro každodenní mobilitu těch,
co nepřepravují děti, psa a víkendové rodinné
nákupy.
Malá revoluce
Desátého ledna vyvolalo miniauto Nano indické
automobilky Tata pořádný rozruch. Na autosa-
16
lónu v Dillí jej představil sám majitel továrny
Ratan Tata, když s ním osobně v doprovodu
dvou dalších přijel na přehlídkové molo. Na
automobilu není na pohled nic tak zvláštního.
Design spíše průměrný – malá kola dodávají
vozu značně asymetrický vzhled. Jako celek
nijak působivé. Podstatné je něco jiného než
rozměry, design nebo jízdní vlastnosti. Klíčová
je cena. Nano je totiž nejlevnějším autem na
světě. Stojí pouhých 2500 dolarů, tedy v přepočtu méně než padesát tisíc korun. Češi ani
ostatní Evropané však nemají důvod jásat s vidinou značných úspor při pořizování plechového
miláčka do garáže. Nano je totiž zatím určeno
výhradně pro indický trh, který bude na dlouhá
léta skvělým odbytištěm. Právě to onen rozruch
vyvolává. Pro drtivou část Indů bylo dosud
vlastnictví automobilu něčím nemyslitelným,
a to z jednoduchého důvodu – nemohli si jej
dovolit. Spíše než národem automobilistů byla
dodnes Indie národem cyklistů a motocyklistů.
To má Nano změnit.
Za jeden podprůměrný americký plat toho Nano
samozřejmě nenabízí mnoho. Do karosérie
o délce 3,1 metru a šířce 1,5 metru se jakž takž
vejdou čtyři osoby, pět se již mačká. Rozměry
je Nano jen o málo větší než evropský SmartForTwo, který je ale, jak název napovídá, určen
pro dvě osoby. Karosérie je z obyčejného plechu
namísto původně plánovaného hybridního plastu, motor má objem pouhých 0,6 litru a tomu
odpovídající nízký výkon 24 kW, čili jen 34 koní.
V konstrukci nahrazují kovové šrouby plasty
a lepidla, do kufru se nevejde o moc víc než
větší bonboniéra, protože se sem musí schovat
také baterie a nádržka ostřikovače čelního skla,
které je vybaveno jen jedním stěračem. Vůz by
teoreticky měl vytáhnout stovku, nicméně při
jízdě nad sedmdesát kilometrů v hodině hrozí
zničení ložisek kol. Hřídele kol nejsou oproti
zvyklostem z kompaktní oceli, ale jsou duté.
O klimatizaci, airbagu či posilovači řízení si
v nejlevnější verzi zákazníci mohou nechat leda
zdát. Evropské automobilky se této konkurence bát nemusí, Nano by zde v žádném případě
nesplnilo bezpečnostní standardy. Asijský trh
je však výrazně benevolentní. Požadavky na
bezpečnost jsou zde podstatně nižší. Dosud tu
byly nejlevnějšími automobily M800 od SuzukiMaruti a QQ3 z továrny Chery. Obě však stojí
dvojnásobek ceny Nana. O autě pod pět tisíc
dolarů se tvrdilo, že je nevyrobitelnou science
fiction. Ratan Tata si to však nemyslel a jeho
automobilka se přísně utajenému vývoji věnovala čtyři roky za úsilí pěti stovek inženýrů.
Možná proto si k vítězoslavné premiéře na
autosalónu vybrala Tata Motors jako hudební
doprovod ústřední melodii z filmu 2001: Vesmírná odysea.
Starost o Indy nebo o sebe?
Ratan Tata, který v mnoha ohledech, ať už
zjevem či rétorikou, připomíná našeho legendárního průmyslového selfmademana Baťu, prezentuje Nano jako svůj velký přínos pro kvalitu
života běžných a nepříliš movitých Indů: „Na
ulicích jsem sledoval rodiny jezdící na mopedech
- za řídítky otec, jeho malé dítě stojící před ním,
jeho žena sedící za ním a držící menší dítě. To
mne před lety přivedlo k myšlence, zda je možné
zkonstruovat a vyrobit lidový automobil, který
bude bezpečný a současně dostupný, který bude
schopen zajistit dopravní potřeby pro právě
takové rodiny. Dnes takový automobil máme.“
Tata plánuje vyrábět zpočátku čtvrt milionu
vozů Nano ročně, postupně zvyšovat výrobu
na cílový milion za rok a umožnit tak lidovým
vrstvám, aby mohly přesedlat zpoza nebezpečných a nekomfortních řídítek za bezpečnější
a pohodlnější volant. Indové se již určitě těší,
leč ekologicky citliví pozorovatelé z celého
světa bijí na poplach.
Plošná motorizace Indie může podle mnohých
expertů i laiků znamenat ekologickou katastrofu
a ještě intenzivněji ničit ovzduší již nyní prudce
zhoršované rostoucím průmyslem. V milionových
městech je už dnes překročen limit škodlivin
několikanásobně a odborníci varují, že masové
pořizování byť malého Nana učiní situaci zcela
neúnosnou. Tata proti této chmurné vizi protestuje argumentem, že nízká spotřeba necelých
pěti litrů na sto kilometrů je u jeho plechového
šlágru srovnatelná se spotřebou starých a plně
obsazených mopedů, na nichž dnes jezdí celá
Indie. Navíc, Nano sice neodpovídá evropským
bezpečnostním standardům, ty emisní by však
splnilo stoprocentně. Podstatná výhrada se však
také týká samotné dopravní situace v Indii. Mluvčí indického Centra vědy a životního prostředí
Anumita Roychowdhuryová pro televizi ABC situaci komentovala takto: „Zejména v Dillí pro další
auta absolutně není místo, silnice jsou naprosto
přeplněné. Podle našich údajů jsme se dávno
ocitli za kapacitou, pro níž byly silnice projekto-
vány. V poslední době klesla průměrná rychlost
dopravy z 35-40 km/h na dvanáct kilometrů za
hodinu během špiček. Máme co do činění s krizí
týkající se přeplnění a znečištění. V žádném
případě nejsme připraveni na explozi levné
motorizace, která teď do indických měst míří.“
Ve šlépějích Evropy
Ratana Tatu to možná někde v hloubi duše trápí,
ale navenek prezentuje příjezd levného auta pro
lidové masy jednoznačně kladně – přináší Indům
pohodlí, na které jsou Evropané a Američané
dávno zvyklí. A také bezpečnost, která je podle
Taty v laciném autě stále větší, než když kompletní indické rodiny jezdí na mopedu v dešti
či v noci, případně za nočního deště. Proto
je v současné době téměř národním hrdinou.
Jeho Nano znamená dostupnost kdysi nedosažitelného statusového symbolu, stejně jako
kdysi Fordův sériový model T. Indické nadšení
z bezprecedentně levného vozu ukazuje, že auto
je významným prvkem západního životního
stylu, na nějž ostatní velmi často aspirují. Mít
jej znamená následovat své vzory, mít svobodu
individuálního pohybu a osobního pohodlí. Ti,
kdo tento životní styl léta vedli a ve srovnání se
zbytkem světa ve svých tzv. vyspělých zemích
žili ve značném luxusu mimo jiné symbolizovaném neustálými dopravními zácpami uprostřed
velkoměst, mají nyní z konzumních aspirací
v tzv. rozvojových zemích strach. Jak pro nevyzpytatelné otřesy globální ekonomiky, tak pro
předvídatelné negativní proměny globálního
klimatu. Dobře totiž ví, že budou-li lidé zemí
třetího či druhého světa žít jako lidé světa
„prvního“, situace se v mnoha ohledech stane
neudržitelnou. Evropa nyní dosáhla hranice
bohatství a kvality života, která ji dovoluje, ba
nutí, klást důraz na otázky životního prostředí
a udržitelnosti rozvoje.
Během hřmotné moderní éry rozmachu průmyslu
v Evropě druhé poloviny dvacátého století se na
čistotu vzduchu, půdy či vody také nikdo příliš
neohlížel. Stačí si vzpomenout na Manchester, Lille, Düsseldorf nebo tuzemskou Ostravu
osmdesátých let. Záběry z autosalónu v Dillí
budí obavy, že Indie a další gigantické země
jako je Čína při své industrializaci a velikosti
několikanásobně předčí negativní důsledky
našeho někdejšího rozvoje. Pravděpodobně
ano, jenže Evropa ani USA nemají pro nabádání
k citlivosti vůči životnímu prostředí dostatečný
kredit. Asi by to stejně nebylo nic platné. Indové
nejspíš dobře vědí, že ani my si dlouhá desetiletí
upírat nechtěli, a koneckonců ani nemuseli,
protože od určování hodnot sobě a světu tady
byla Evropa s Amerikou. Netřeba za to, co
v Indii způsobí Nano, vinit Ratana Tatu. O svůj
vynález měl takový strach, že když předváděcí
prototypy vezl na autosalón, kolonu kamionů
doprovázela důkladně vyzbrojená ochranka a tři
předváděcí vozy byly vezeny pouze v jednom
kamionu konvoje. A kdyby auto za hubičku
nevymyslel on, udělal by to někdo jiný. Další
indická automobilka Bajaj Auto na autosalonu
totiž představila prototyp podobného vozítka,
které se má prodávat za stejnou cenu jako Nano.
Ve vývoji však ještě není tak daleko a na trh má
přijít za dva až čtyři roky. Zatím můžeme po
příjezdu autem do práce Indy přesvědčovat,
ať se nenechají zlákat, a jezdí raději na kole.
Uvidíme, zda si nechají říct.
17
Autor: Tomáš Bojar
ý
k
c
ralgi
u
e
n
ý
k
V ropě vidím kritic
Rozhovor s Václavem Cílkem
18
foto: Tomáš bojar
e
c
a
z
ili
v
i
c
í
n
bod západ
Geolog a esejista Václav Cílek loni vydal spolu s fyzikem Martinem Kašíkem knihu Nejistý plamen věnovanou problematice ropného zlomu. Nevíme přesně, kolik ropy máme, ale
určitě jí máme méně než před rokem. A není vůbec jasné, na kolik let ještě vystačí. V této
situaci se pak před námi rýsují rizika, která bychom neměli brát na lehkou váhu.
NEVÍME, KOLIK ROPY MÁME
Ve vaší loňské knize je zmiňováno jedno
pěkné arabské rčení: „Děda jezdil na velbloudu, otec řídí auto, syn létá letadlem
a vnuk bude jezdit na velbloudu.“ Hrozí
nám skutečně něco takového?
Já si myslím, že ne. Nejprve si je ale třeba říci
několik základních údajů o ropě. Především
se dnes vůbec neví, kolik ropy máme – odhady
se liší až o 100 %. Zjišťuje se to tak, že dva
mezinárodní žurnály pošlou dotazníky ropným
společnostem a státům a jejich zástupci do
těchto dotazníků jednoduše vyplní nějaká čísla. Ty žurnály pravdivost poskytnutých údajů
nijak nezkoumají. „My nejsme FBI, abychom
věci dávali na pravou míru. Co nám řeknou,
bereme prostě jako hotovou věc,“ říkají k tomu.
Samozřejmě se pak ukazuje, že celá řada údajů
je nadhodnocených.
Proč?
uvažují. Jak s nimi chtějí nakládat do
budoucna?
Vladimir Putin napsal doktorskou práci o cenách
surovin a já bych byl docela rád, kdyby někdy
vyšla i u nás. Putin v ní tvrdí, že právě vysoké
ceny surovin mohou Rusku vrátit jeho velmocenské postavení. Rusko jako celek je možná
stále nesrozumitelné a nečitelné, ale některé
věci už jsou přeci jen jasné. Rusové v roce
2003 představili svou energetickou koncepci
a opravdu ji od té doby dodržují. Co říkali třeba
před třemi roky, říkají i dnes. Ta koncepce je
normálně přístupná na internetu, ruští ředitelé či vyšší státní úředníci se k ní opakovaně
vyjadřují, a to poměrně konzistentně. Jejím
základem je opouštění plynovodů a ropovodů
a zavádění tankerů. Rusové již několik let velmi
intenzivně budují dva velké námořní terminály. Jeden pro Baltské moře a druhý pro Černé
moře.
U zemí OPECu (Organizace zemí vyvážejících
ropu) je to často tím, že chtějí dosáhnout na
lepší bankovní úvěry. Navíc se koncem 80. let
v těchto zemích nově rozdělovaly kvóty, které
určovaly, kolik ropy může každý stát vytěžit.
A rozhodujícím kritériem tu bylo množství
zásob. Řada arabských států proto přes noc
zvýšila své zásoby v podstatě až o 50 %, aniž
by došlo k jakýmkoliv objevům nových ložisek.
O tom, kolik té ropy v Arábii vlastně je, tedy
panují určité pochybnosti. Je to předmětem
státního tajemství. A zřejmě ani sami Arabové
nemají úplně přesný přehled o tom, kolik ropy
vytěží, protože to počítají třeba podle množství
tankerů, které odjede. A to samozřejmě není
úplně přesné.
Z jakých důvodů se pro to rozhodli?
Jak přesné jsou odhady v jiných
oblastech?
Co to v tu chvíli bude pro nás znamenat?
O poznání složitější situace je například v Rusku
a jeho satelitech. V případě ruských ložisek je
důležitá především kaspická oblast, u níž není
zatím vůbec jasné, nakolik je nadhodnocena.
Podle některých zdrojů třikrát, podle jiných
dokonce až pětkrát. Nedávno jsem mluvil
s člověkem, který pobýval delší dobu v Ázerbájdžánu, a ten mi říkal, že se sice staví, nebo
alespoň plánuje velkorysý plynovod, ale že tam
chybí to nejdůležitější: samotný plyn.
My se bez ruské ropy a zemního plynu
neobejdeme. Mělo by nás proto zajímat,
jak vůbec Rusové o svých zásobách
Důležitým cílem bylo zbavit se závislosti na
třech málo spolehlivých tranzitních zemích,
což je Polsko, Ukrajina a Bělorusko. Tímto cílem
se Rusové ve své energetické koncepci nijak
netají. Pro nás je to nepříjemné, protože nám
tím odřezávají jak ropovody, tak plynovody.
Již jsme si tak zvykli na ropovod Družba, že
ho bereme jako hotovou danost, ale ve skutečnosti jsme v ruských očích jen nepříliš zajímaví
koncoví odběratelé. Ropovodem Družba proudí
příliš málo ropy na to, aby s ním Rusové měli
nějaké dalekosáhlé úmysly. Od roku 2003 se
ostatně několikrát vyjádřili, že ho již pouze
nechají dosloužit.
KREV NAŠÍ EKONOMIKY
Především, kdy k této situaci dojde? Podle některých odhadů k ní může dojít v dalších pěti až
deseti letech. A co se stane? Jsme navzájem
svázaní nějakými smlouvami, takže Rusové pro
nás budou i nadále rezervovat část své ropy. Ale
budeme ji muset kupovat na ropných terminálech, což znamená, že vstoupíme do té poněkud
pitomé mezinárodní soutěže o to, kdo bude
větším kamarádem Ruska. Takto spolu dnes
soutěží třeba Francie a Německo. A v budoucnu
budeme soutěžit i my – budeme si pronajímat
tankery a nakupovat ropu za mezinárodní ceny.
I po zrušení Družby k nám ropa bude mít odkud
proudit, je tu zejména ropovod z německého
Ingolstadtu. Ale situace bude napjatá. Důvod je
jednoduchý: celý ropný průmysl je dlouhodobě
investičně podhodnocený. Ropný průmysl, to
totiž nejsou jenom ložiska, ale hlavně infrastruktura. A potřebná infrastruktura je natolik
drahá, že když chce Saúdská Arábie postavit
nový ropovod, tak je třeba vytvořit konsorcium
šesti nebo třeba i deseti bank, které mají dodat
potřebný kapitál. Jenže toho je dlouhodobě
nedostatek. Západní banky nechtěly v sedmdesátých a osmdesátých letech investovat do
problémových oblastí jako byla Arábie, když
místo toho mohly vydělávat podobně velké
peníze – nebo sice menší, ale s podstatně
nižším rizikem – na Západě. Tíživé následky
pociťujeme dodnes. Ve zprávách, týkajících se
cen ropy a plynu, se neustále objevuje anglické
slovo „tight“ – napjaté, našponované, na krajní
mez jdoucí.
Jaké důsledky může toto napětí mít?
Ropa postupně dochází, energetická
budoucnost světa je přinejmenším
nejistá…
Ropě se poslední dva tři roky věnuji především
proto, že v ní v současné chvíli vidím naprosto
kritický neuralgický bod této západní civilizace. Podle mě nemusíme mít do budoucna
strach z válečného konfliktu, alespoň ne tady
v Evropě. Nedomnívám se také, že nám hrozí
nějaké náboženské války, třeba střet s islámem.
Pro střední Evropu se nebojím ani klimatických
změn, i když k nim dochází a klima se skutečně
otepluje. Ale tohle u nás naštěstí není a ještě
delší dobu nebude tak patrné. Mnohem více
se obávám možného neštěstí, které vyplývá
ze světové ekonomiky. A krví té světové ekonomiky je energie jako taková. Pokud bude
energie nedostatek, může to mít vážný vliv na
hospodářský růst a potažmo i na celý západní
společenský řád, který je na neustálém růstu
založen. Víte, dnešní svět je nebezpečný především proto, že se v něm neodehrává jen jedna
změna, ale že se změny dějí na všech koncích
toho systému. Evropa často žila s chronickými
problémy celé desítky let, někdy třeba i sto let
– například před Francouzskou revolucí. Dnešní
situace je nová v tom, jak snadno se mohou
problémy rozšířit z jednoho konce světa na
druhý. Dříve bychom si říkali: „Ti pitomí Američané nezvládli své hypotéky, ale co je nám po
nich, po hlupácích?“ Dnes se ale jejich problémy s určitým zpožděním přesouvají do celého
světa. Takže zde existuje nejenom globalizace
zisků, ale také globalizace rizik.
19
Jak může konkrétně vypadat v případě
energií?
Současné vysoké ceny ropy mají svůj původ
hlavně na straně nervózních odběratelů.
Nyní, když padá dolar, se s ropou samozřejmě spekuluje. A také je tu obava, že ropa do
budoucna nebude, takže se přeplácí. Pokud
dojde k liberalizaci trhu s elektřinou, tak se
tato situace bude znovu opakovat, protože
za deset tu let bude pravděpodobně jediná
evropská země, která bude mít přebytek elektřiny, a tou bude Francie. O její elektřinu se
budou rvát velké státy jako Německo a Itálie,
případně i další. Obdobná situace za deset
let nastane i u zemního plynu, kdy jediným
velkým producentem schopným „uživit“ evropská města plynem bude Rusko. Ceny rostou
samozřejmě už teď. Tuším, že zatímco v roce
2003 jsme dovezli fosilní paliva za 40 miliard
korun, v roce 2006 už to bylo 140 miliard. Dnes
máme velký přebytek zahraničního obchodu,
ekonomika šlape neuvěřitelným způsobem,
ale rostoucí ceny energií jsou přesto schopny
tento přebytek spolknout. Do budoucna proto
hrozí, že se budeme muset začít zadlužovat,
abychom si zajistili energii jako takovou.
DOSTAVBA TEMELÍNA JE ŽÁDOUCÍ
Jak by podle vás tváří v tvář této situaci
měla reagovat vláda? Často se dnes
hovoří o renesanci jaderné energetiky
– myslíte, že by to bylo dobré řešení?
Situace je hodně složitá. Nejhloupější je, že se
musí plánovat patnáct až dvacet let dopředu, což
je hrozně dlouhá doba. Tady trh reagující na okamžitou poptávku selhává, a proto nás asi nemine
nějaké nepříjemné přechodové období, kdy elektřiny bude málo a nové elektrárny zatím budou
chybět. Pokud jde o jadernou energii, domnívám
se, že dostavba Temelína nebo Dukovan je skutečně žádoucí. Mohou se tím sledovat v zásadě
dva cíle. V první řadě je tu hledisko energetické
bezpečnosti jako takové. Nemáme-li skoro žádné
vlastní energie a velmi málo fosilních paliv, pak
je možné je do určité míry nahradit elektřinou.
Vedle toho je třeba brát v úvahu i fakt, že během
posledních dvaceti let nebyla v Evropě s nějakou
finskou výjimkou postavena ani jedna jaderná
elektrárna a že mizí lidé, kteří to umí. Pokud
bychom postavili jadernou elektrárnu jenom
proto, abychom udrželi určité průmyslové odvětví
s tím, že v budoucnu nám za naše technologické
znalosti budou v cizině platit, vůbec by mi to
nevadilo. Dnes jsou třeba české firmy, které razí
tunely, pro své mimořádné schopnosti žádány
po celé Evropě.
Ti, kdo nesouhlasí s příklonem k jaderné
energetice, většinou hovoří o nutnosti
energetických úspor. Jak reálná je to
alternativa?
U úspor je nutné rozlišovat měřítko domácností a měřítko státní. Z hlediska domácností
20
to vypadá tak, že když dojde k podstatnějšímu
zdražení energií, tak chudé domácnosti zareagují okamžitě, zatímco ty středně bohaté tak
za rok za dva – většinou až když zjistí, že cena
už nikdy neklesne. Tady se nabízí celá řada
řešení, které se týkají například teplé vody.
V domácnosti je takto bez větších problémů
možné ušetřit kolem dvaceti procent energie.
A kde šetřit ze státního hlediska? Často slýchávám údaj, že nákupní středisko Čestlice má
spotřebu energie jako město o dvaceti tisících
lidech a že běžná Hypernova spotřebovává
tolik energie jako vesnice o dvou tisících až
čtyřech tisících lidech. Pak je otázka, jestli
tato velká střediska, jejichž existence je dnes
umožněna pouze lacinou energií, skutečně
potřebujeme. Tím spíš, že jsou zásobovány
obrovským množstvím kamionů a že do nich
většina lidí jezdí na nákup autem. Já si umím
představit zákon, který říká, že když chcete
postavit velké nákupní středisko, tak musíte
30 % energie získávat z obnovitelných zdrojů,
třeba z geotermální a solární energie. A v tu
chvíli by se to samozřejmě přestalo vyplácet
a investoři by si stavbu nových středisek moc
dobře rozmysleli.
Zdá se, že ke změnám a šetrnému chování se lidé většinou odhodlají jen tehdy,
když se začne ozývat jejich peněženka…
To je skutečně nejspolehlivější motivace.
V poslední době se třeba hovoří o tzv. „smart
grid“ – bystré síti, v níž si na měřáku budete
moci odečíst, jakou cenu energie zrovna platíte. Vezměte si jednoduchý příklad s větrnými
elektrárnami. Když zrovna fouká vítr, tak třeba
platíte korunu za nějaké množství, zatímco
když vítr nefouká a vy musíte brát proud
z jaderné elektrárny, tak vás to bude stát třeba
pět korun. A pokud je zrovna špička a ještě se
musí zapnout plynová elektrárna, tak zaplatíte
deset korun. Jestliže dnes máme pouze dva
tarify, a to noční proud a obyčejný proud, tak
do budoucna si je možné představit, že těch
Václav Cílek (1955) je vzděláním geolog,
v současné době působí jako ředitel Geologického ústavu Akademie věd. Na Univerzitě Karlově
vede od roku 1995 kurzy týkající se krajiny
a historie. Je autorem celé řady knih a odborných článků, hojně publikuje i v novinách
a časopisech (Hospodářské noviny, Respekt).
Do širokého povědomí vstoupil především svou
sbírkou esejů Krajiny vnitřní a vnější (2002). Za
ní a za následující knihu Makom: Kniha míst
(2004) také v roce 2004 získal Cenu Toma Stopparda za literární eseje. Ve svých textech se
přístupným, ale přitom ne povrchním způsobem
dotýká například problematiky klimatických
změn či proměn naší krajiny, ale třeba i literatury, filosofie a umění. Důkazem je například
jeho loňská kniha Borgesův svět.
tarifů bude pět nebo šest a že se budou měnit
třeba každou půl hodinu. Lidé si na to nakonec
zvyknou a budou prát třeba v okamžiku, kdy
je to nejlacinější. Tyhle technologie mohou
hodně pomoci, protože stačí malý laciný čip,
který způsobí, že připravíte prádlo a pračka
se zapne přesně v okamžiku, kdy je elektřina
nejlacinější. Dnes je již vymyšlena celá řada
řešení, které tu energii mohou šetřit, ale
zatím není dostatečně velký tlak na to, aby
se to dělo.
Zato v poslední době roste tlak na
pěstování biopaliv, dotace jsou skutečně
velkorysé. Můžeme v tom spatřovat
východisko do budoucna?
Tady je důležitá takzvaná energetická návratnost, což je vlastně poměr získané a vložené
energie. A energetická návratnost je u biopaliv
pěstovaných ve středních šířkách někde mezi
0,7, což je velmi málo, a 1,5, což už je docela
dobré.
Pokud je 0,7, pak to ovšem znamená, že…
…pak to znamená, že na ty biopaliva spotřebujete více energie než ji získáte. A jejich
pěstování navíc zdraží ceny potravin. Uvádí se,
že právě biopaliva způsobily v Číně až dvacetiprocentní růst cen potravin. Já teď byl opakovaně v Egyptě a všiml si, jak i tam jdou ceny
potravin neustále nahoru. U lidí, kteří dávají
80 % svých příjmů za jídlo, protože bydlení
mají skoro zadarmo, to způsobuje obrovské
sociální tlaky. A to jsme teprve na samém
začátku tohoto procesu. Nemusíme ostatně ani
chodit do Egypta. Lze si zcela reálně představit
situaci, kdy klimatické změny způsobí výpadek
monzunových dešťů v jihovýchodní Asii. V Číně
bude sucho, nebude úroda a my dobře platícím
Číňanům ochotně prodáme naše potraviny, což
rozhodí domácí ceny. A já pak vnímám tu stárnoucí populaci, která si vydělává méně peněz
a je závislá na skromných důchodech…
VELKÁ TRANSFORMACE
To vypadá na docela zásadní přelom…
Když si řeknu, že během deseti dvaceti let
začnou být velké problémy s ropou i zemním
plynem, dozrají klimatické změny a v západním světě navíc bude populace stárnout, tak
si myslím, že nás doopravdy čeká taková ta
veliká transformace společnosti. Myslím si,
že v některých chudých zemích Afriky a Asie
může mít charakter krize, kolapsu nebo kmenových válek, zatímco v Evropě může způsobit
stagnaci, která bude trvat třeba patnáct nebo
dvacet let, než se najde nějaké řešení. A nemám
pro to žádnou jinou oporu než to, že právě
existence dvaceti- či třicetiletých krizí je pro
evropskou kulturu posledních tisíc let dost
charakteristická. Vždycky je to nepříjemné,
téměř nikdy to není konec a vždycky z toho vede
nějaká cesta ven.
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
Mezi „s“ a „v“ je rozdíl
Přibližně uprostřed tiskové zprávy k výstavě Aleny Kotzmannové a Lenky Vítkové hnízdí jedno výjimečné souvětí: „Některé detaily si zapamatujeme, i když se zpočátku nezdály
určující: servírujeme-li olivu v martini, není to totéž jako martini s olivou.“ Právě tento
postřeh bychom neměli pominout, je tu schválně, abychom si ho zapamatovali.
Pod tiskovou zprávou nestojí žádné jméno.
A tak, zatímco autor šibalského postřehu
o zapamatování k zapamatování zůstává skryt,
vystavující umělkyně jména mají a každé je připsána jedna část výstavy. Černobílé fotografie
Aleny Kotzmannové působí na stěnách Hunt
Kastner Artworks dominantně. Jsou to poměrně velké zvětšeniny. Texty Lenky Vítkové jsou
vytištěny na šedých proužcích papíru a rozlepeny kolem fotografií. Když je chcete číst,
musíte k nim přijít blízko.
Vítkovou a Kotzmannovou proto jasně oddělují
média i způsob, jak divák může jejich práci
vnímat. Autorský podíl je vymezen. Přesto je
důležité zamyslet se nad tím, co obě umělkyně
svedlo dohromady.
Oliva
O Lence Vítkové nemohl Nový Prostor donedávna nic publikovat, protože v kulturní rubrice
uveřejňovala své články. Nedávno ale na nějaký
čas přestala. Jedním z důvodů byla její sílící
potřeba věnovat se víc umění. Ani jako umělkyně ovšem nechce přestat psát.
Kraťounké texty pro výstavu Olivu v martini
poukazují na různé situace. Mohou být smyšlené nebo slyšené nebo někde čtené, kdo ví.
Jejich postupné pročítání by šlo přirovnat
k duševní teleportaci. Vzájemným pojítkem
textů ale je podněcování smyslových představ
útržkem delšího celku. „Polovinu té vůně tvořil
olej na šicí stroje, kterým si promazával zipy na
kožené bundě,“ píše v jednom z nejdelších textů
Vítková a zdá se, jako by ten muž (chlap?) vylezl z románu Borise Viana. Jaká byla ta druhá
polovina vůně, může nás napadnout? A proč
zrovna tento útržek čehosi a ne jiný?
Martini
Na fotografiích Aleny Kotzmannové je na první
pohled poznat, že nevznikly v našich končinách. Krajina s kaktusy a hotel s názvem ve
španělštině, hotelové pokoje, detail starého
bakelitového telefonu. Na fotografiích nejsou
lidé, pouze prostory, běloskvoucí stavba tyčící
se majestátně nad hustým městem a výhledy
z okna pravděpodobného karavanu.
Kotzmannová pořídila většinu snímků v Mexiku,
kam na sklonku loňského roku odjela na dvojměsíční pobyt zajištěný Institutem umění Divadelního ústavu. Soubor vystavený v Hunt Kastner
Artworks však sestavila tak, aby neobsahoval
konkrétní zprávu o cestě. Promyšleným výběrem
a instalací nás staví proti silným obrazům, které
bychom za reportáž nebo cestovní deník mohli
považovat jedině tehdy, kdyby jejich základem
bylo „okamžité uhranutí“, ke kterému nelze
dodat další vysvětlení. Paralela mezi Kotzmannovou a Vítkovou by pak spočívala v tom, jak
obě pracují s tímto uhranutím. Výběrem prací,
zvolenou výtvarnou formou a neopakovatelným
utříděním v prostoru galerie nám pak způso-
bují podobný prožitek, nebo alespoň věří, že
nám to způsobit mohou. Pojmenovat tento cíl
japonským termínem satori je možná nadnesené,
přesto to možná je nejblíže subtilní nuanci mezi
olivou s martini a olivou v něm.
Spolupachatel
Po letech práce s jasně definovanými koncepty
hledá české umění přístup k imaginaci a současným podobám poetického vyjádření reality. Podprahová komunikace, intuice, napětí mezi osobní
a kolektivní pamětí opět nacházejí pevnou půdu
pod nohama. Cesta Vítkové ke Kotzmannové
nabízí divákům ponor do jemného rozpínání
obrazů do slov a slov do obrazů. Decentnost
(díky níž na sebe autorky nenaléhají, ale chtějí
se doplňovat) má potenciál neválcovat diváka
divokou smrští podnětů, ale učinit z něj aktivního spolupachatele.
Alena Kotzmannová, Lenka Vítková:
Oliva v martini. Hunt Kastner Artworks,
Kamenická 22, Praha 7, www.huntkastner.com.
Výstava potrvá do 9. května.
EVA KOŤÁTKOVÁ: VÝTVARNÁ VÝCHOVA
Zní to, jako by držitelka poslední Ceny Jindřicha Chalupeckého chtěla vyučovat... a ono to tak je. Výtvarná výchova je
program lekcí od současných umělců pro veřejnost. Je jaro, a tak asi nedojde na koláže z barevného listí. Každý vyučující
však vybírá téma, které nějak souvisí s jeho uměleckou praxí a zkušenostmi. Ty pak bude muset zprostředkovat lidem, kteří
třeba prošli jen tím nejkonzervativnějším výtvarným školením. Pokud tedy nějací lidé přijdou. Karlínská hala je i v dubnu
hodně chladná a na dlouhé sezení to tam není.
Eva Koťátková: Výtvarná výchova. Karlin studios, Křižíkova 34, Praha 8, www.karlinstudios.cz. Akce protrvá do 20. dubna.
21
Rozhovor | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | profil | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Tereza Marečková
Na kolotoči pod mikroskopem
Město Barcelona je veliká pekárna na loupáky. Některé jsou báječně křehoučké nebo
luxusně voňavé, jiné vyhodí do světa jako nepovedené zmetky. Všechny do jednoho druhý
den ztvrdnou. Jeden sen ale mají společný.
Hrdina na jointy
Město Barcelona je jako všechny metropole organismus ve dne v noci živý, propojující malé a velké,
nízké a vysoké, prosté a honosné. Je to pestrobarevný obraz cirkusu světa. A pokud bychom
pokračovali v této metafoře, zjeví se nám hlavní
hrdina Tussetova románu Pablo Miralles asi jako
věčně cinklý dělník najatý na stavbu šapitó, sem
tam zaskakující za poťouchle chytrého klauna.
Jedním ze základních motivů a stavebních
kamenů textu je kontrast ve všech možných
významech a polohách. Pablo často nemá ani na
ten loupák k snídani, zatímco jeho Velkomožný
Otec a Matka, nebo bratr ironicky nazývaný The
firsth, mají dvě služky a každý osobního maséra. Pramenem tajemství detektivní zápletky je
malý rozpadávající se domek stojící uprostřed
přepychové zástavby. Vše je sdělováno a podpořeno šíleně napínavou dějovou strukturou,
lámanou dokonale laxním přístupem Pabla,
válícího se doma na gauči se zapáleným cigárem
hašiše. Kontrasty produkující a provokující jak
sociální cítění tak cynický humor všeho druhu.
Tyto protiklady dovolují nahlížet na opačné
póly a srovnávat je nebo jeden druhým shazovat. Popostrkují děj akčními přískoky, nebo
ho nechávají na místě kynout jako neforemné
těsto. Záleží na Pablově náladě…
Hlavní hrdina, popírající všechny tradiční znaky
tohoto pojmenování, je obtloustlý, podle měřítek
většinové společnosti nic nedělající poživačník,
trousící kolem sebe obhroublé poznámky dehonestující vše a všechny. Velmi často se ale trefí
do černého. I proto je velmi nepohodlný - černý
Petr velevážené rodiny. Ti, kdo rádi podléhají
iluzím, v něm vidí zbloudilého filozofa, ostatní parazita a ztroskotance. Kdo je tedy Pablo
Miralles, velkoměstský singl zuřivě se bránící
jakémukoli vztahu delšímu než dvě soulože? Není
snad on ten jediný čistý, bránící se pokryteckému
přebývání a peněz hamounění? Odpověď není
vůbec jednoduchá a rozhodně se nevyloupne na
konci knihy jako rozřešující poselství.
Město pod mikroskopem
Pablův život má jistý řád – shánění peněz a haše,
ve světlejších časech kokainu, a vše splachujícího alkoholu, prokládané klábosením v hospodě nebo na jím založeném webu metaklub.
net. Jenomže, jak už to tak v románech bývá,
povalečská lahoda rázem ustane. Z hlavního
protagonisty se musí nahonem stát pohotový
detektiv, v mnoha případech zachraňující životy. Samozřejmě, že to jde hladce, protože Pablo
je neobyčejně bystrý a důmyslný, což se snažil
pro vlastní pohodlí dokonale skrývat. Když jde
ovšem o život jeho otce a bratra, musí odhalit
trochu své geniality.
Pak následuje pátrání z parodie na akčnější
bondovku, řízlé metaforickými vizemi světa,
jako je návštěva luxusního bordelu podle vzoru
Danteho Božské komedie. Průvodkyní Pablovi,
vydávajícího se za detektiva, předstírajícího
zákazníka, je překrásná Beatriz, která, jak se
později ukáže není ve skutečnosti nikdo jiný,
než…. A tak se všechno omotává a obtáčí kolem
pomyslné reality, až se ta proměňuje v tekutou
hmotu blikající na monitoru, na naší sítnici.
Pokud vám tento pokus o naznačení děje připadá
podezřelý svou zapleteností a mísením, musím
vás ujistit, že stojí za to se jím nechat na chvíli
zmást. Způsob, jakým je cvrkot v Barceloně zachycován, by se možná dal přirovnat k detailnímu
zoologickému pozorování. Nic nemá kladné nebo
záporné znaménko, vše je detailně zaznamenáno, jako když etolog sedí dlouhé hodiny u klece
želvy, aby zachytil její denní režim. Dozvíme se
o každém delším či kratším pobytu na toaletě
a jeho výsledku, o každém panáku či „špeku“,
o přijímané potravě. Z každodenních přízemností
se stává téma, nevidíme umělou realitu, která by
zpracovávala iluzorní představu o smyšlených
lidech a skutcích. Naopak se ze směsice trapnosti,
exkluzivity a běžného chodu staromládenecké
domácnosti klube plastický obraz, založený na
humoru a rozhodnutí nic si o sobě ani o druhých
nenalhávat. Ostatně tímto směrem se vydává
i samotný Pablo na konci knihy.
A tak jako je pro loupák největším zážitkem být
namazán máslem, můžeme i my dojít ke štěstí
poměrně jednoduchou cestou. Jak ukazuje Tusset
– být prostě svůj a zbytečně se nedrobit.
Pablo Tusset: Nejlepší loupákův zážitek
Přeložil Ondřej Nekola
Vydal Garamond, 2007
Novinky na knihkupeckých pultech:
22
Deníky (Svazek I. 1943-1967, Svazek II. 1968-1989)
Sándor Márai, Academia 2008
Žoržína – ztracené dětství
Blanka Kubešová, Eroika 2008
Mohutný opus deníkových zápisků slavného maďarského
spisovatele, autora například poeticko-psychologické novely
Svíce dohořívají, reflektuje jak osobní svět vnímavého
umělce, tak hodnotové posuny Evropy ve zlomových bodech
20. století.
Novela Blanky Kubešové vypráví autentickým
jazykem a po(d)hledem třináctileté dívky o tom, jaké
to je, když vás „unesou“ do emigrace. Další silný
příběh, zrozený v kulisách okupace Československa
z roku 1968.
Podivný pár Gnarls Barkley
Autor: Karel Veselý
v krajinách soulu
Populární hudba není nic jiného než posloupnost prchavých momentů. Včerejší hit se
rychle mění v dnešní bolehlav a jméno interpreta, který byl na vrcholu, je rychle zapomenuto. I kdyby to bylo jméno tak zvláštní jako Gnarls Barkley. Jejich hit Crazy byl jednou
z nejpopulárnějších písní roku 2006, ale dva roky jsou v popu příliš dlouhá doba.
Na Crazy se ale nezapomnělo. Charakteristicky
pro dnešní dobu vznikla píseň skrze emailovou
komunikaci a díky internetu se stala populární
ještě před tím než vůbec vyšla na fyzickém nosiči. Přesto na tom hitu bylo něco nepatřičného.
Za pláštíkem chytlavého popového popěvku se
skrýval hořký text definující globální paranoiu
(„Myslíš, si že všechno je v pořádku? Já si myslím,
že ses zbláznil.“). Jejich nová deska Odd Couple
žádný podobně výbušný hit nemá, o to lépe se
ale poslouchá vcelku.
Better a v několika dalších písních z jeho textů
až běhá mráz po zádech.
Pop pro 21. století
Zábavná paranoia
Název alba Odd Couple odkazuje na komediální muzikál a následný film z konce 60. let.
V rolích dvou povahově odlišných mužů, které
osud svede do jednoho podnájmu, excelují
Jack Lemmon a Walter Matthau. Tím podivným
párem v Gnarls Barkely jsou soulový zpěvák
a bývalý rapper Cee Lo Green a DJ Danger
Mouse, producent elektronické hudby (Gorillaz) a autor kontroverzních remixů Beatles
nazvaných Grey Album. Zatímco ve filmu se
ženami zmučení Lemmon a Matthau přes
původní neshody stanou dobrými přáteli
a jejich společné soužití v domácnosti začne po
nějakém čase připomínat manželství, tlouštík
Cee Lo a habán Danger Mouse chtěli původně
natočit jenom jedno album a pak každý sám
pokračovat v naplánovaných kolaboracích
s jinými hudebníky. Nakonec se ale rozhodli
pod křídly Gnarls Barkley pokračovat.
Debutové album St. Elsewhere získalo Gnarls
Barkley pověst šprýmařů. Danger Mouse s oblibou hrál s posluchačem hru – poznej film, ze
kterého jsem ukradl sampl (na své si přišli hlavně fanoušci brakových italských hororů) a v pro-
mofotkách, stejně jako později při koncertech,
se rádi situovali do postav z kultovních bijáků.
Teď je ale něco jinak. Rozverný stylový mišmaš
St. Elsewhere ustupuje do pozadí a vyniká čistá
ingredience – pravověrný soul. A to včetně jeho
temné stránky plné bolesti a beznaděje. Výše
zmíněná paranoia z Crazy na předchozí desce
ještě dobře maskovaná tentokrát vystupuje na
povrch naplno. Cee Lo v jehož neobvykle zabarveném hlasu mají Gnarls Barkley největší devízu,
se na nové desce zpovídá ze svých nejčernějších
myšlenek. „Na co bys myslel v okamžiku, kdybys
věděl, že umíráš?“ ptá se provokativně v Little
Nové album jako kdyby poháněla nostalgie po
spirituální síle motownských soulových hvězd
z 60. let, kdy se interpreti jako Stevie Wonder
či Marvin Gaye nebáli vyzpívat všechnu bolest
světa. Díky hudebním kolážím Danger Mouse
ale Gnarls Barkley nesklouzávají do retro nálad
a jejich podoba soulu je přísně současná. „Myšák“ dokáže mistrně spojit funk, elektroniku,
hip-hop či orchestrální soul do organického
celku moderního popu pro 21. století.
Jejich Crazy před dvěma lety potvrdilo nástup
nového paradigmatu, v němž se centrum dění
v populární hudbě přesouvá z kanceláří velkých
firem do internetových deníčků operujících
s šeptandou. Hit ovšem také uklidnil všechny ty, kteří si mysleli, že talentovaní (i když
v případě Gnarls Barkley zároveň trochu švihlí)
muzikanti už nemají šanci stát se globálními hvězdami. Nová deska pak přináší stejné
uklidnění pro všechny, kteří už přestali věřit
v sílu hudební integrity, a také v to, že může
existovat kvalitní druhá deska po obřím hitu.
Budoucnost projektu je ve hvězdách. Cee Lo
chce zreformovat svoji bývalou partu Goodie
Mob a Danger Mouse má našlápnuto ke kariéře
hvězdného producenta, když podle čerstvé
zprávy natáčí nové album s Beckem. V těch
prchavých dějinách popu budou možná jednou
zapsáni jako kapela jednoho hitu, ale kdo bude
ochotný jít hlouběji, objeví také vyrovnanou
a sevřenou kolekci Odd Couple.
Gnarls Barkley: Odd Couple, Warner, 2008
Barbez – Síla poezie v hudbě
Skupina Barbez patří do newyorského hudebního undergroundu, pro který je typické volnomyšlenkářské spojování žánrů. Jejich fúze židovského klezmeru,
východoevropského folkóru a punku dosahovala na albech ze začátku desetiletí bezmála kabaretního stylu, nicméně na posledním studiovém počinu Force Of
Light vydaném na Tzadik Johna Zorna je všechno jinak. Pod vedením Dana Kaufmana na něm Barbez totiž zhudebňují temnou poezii Paula Celana, židovského
rumunského básníka, který přežil koncentrační tábor, ale až do své sebevraždy v 70. letech o něm nikdy nepřestal psát. V zádumčivých kompozicích nové
desky našel využití teremin Pamelie Kurstin, světoznámé virtuózky na tento neobvyklý elektronický nástroj. Před Barbez vystoupí pražský písničkářský
projekt Atlantic Cable vedená Kanaďanem Tysonem Cosbym.
Barbez (USA) + Atlantic Cable, 10. dubna, začátek v 20:00 – Chateau Rouge, Praha
23
Autor: Petr Šourek
Česká pornografománie
Ke které vlně českého divadla patří inscenace Česká pornografie? Někdo říká k té příští,
já říkám k té minulé. Na tom ale nesejde, protože v každém případě je to plácnutí do
vody.
Literární předlohou České pornografie je próza
Petry Hůlové Umělohmotný třípokoj. Můj pokus
přečíst tuto novelu se nezdařil. Svou redundancí ve mně vyvolala dojem rituálního mlácení
prázdné slámy. Zaujala mě ovšem neobvyklá
zásoba novotvarů, které obratně balancují na
hraně eufemismu a slangu. Protože se celou
dobu mluví o světě prostitutek, expresivní
výrazivo má paradoxně uklidňující účinek. A to
hned dvakrát. Ve funkci eufemismů představují
novotvary pevnou hráz proti přirozenému přívalu sprostých slov. Coby slang pak čtenáře
ujišťují, že prostitutky jsou skupinou vydělenou z jazykového i jiného obcování. Výrazivo
Umělohmotného třípokoje navíc hojně užívá
zdrobňování. Eufemismus a zdrobňování jazyku
propůjčují ženskost. Tento potenciál (dovolte
mi také jeden neologismus:) eufeminoslangu
dramatizace úspěšně vytěžila.
Eufeminoslang
Inscenace České pornografie činí dojem
naivního a stydlivého žonglování s růžovými
hadříky. Vzdor neustálému převlékání a přestrojování se po scéně pohybují jen herečky,
nikoli postavy. Bez postav vše zní jako zahořklý
výlev autoritativního hlasu. Rozepsání tohoto
generálbasu do více ženských hlasů (kterého
se ujala režisérka Viktorie Čermáková) těžko
překryje krátkodechost ventilovaných generalizací. Zejména sekretářky to slíznou, ale také
manželky, manželé...
Inscenaci nepomůže ani nahota. Na našich
jevištích neznamená nahota dávno nic.
Svlékání patří k povinné výbavě jedné třetiny
tanečních představení. Často končí přehlídkou
spodního prádla, ale nezřídka jde umělec až na
kůži. Diváky to o kvalitě díla stěží přesvědčí.
Nahota je v našich zemích, na pláži i na scéně,
doma dobrých sto let. Divadelníky ale asi bez
ohledu na realitu okolního světa baví stále
dokola bojovat a vítězit v rituálním zápase
s viktoriánstvím a nietzscheovokým kladivem
drtit porcelán v biedermeierovém skleníku.
Frigidní metafory
V hraní herečkám překáží také syntax Umělohmotného třípokoje. Věty nelze doříct, dřív
se rozdrolí pod jazykem. Na papíře působí
nekonečný proud vložených, vedlejších
a připomínkovacích vět jako truchlivá ozvěna
modernistických literárních experimentů.
V ústech hereček zní zcela nemožně. Důraz
se nešikovně, leč zákonitě ocitá na spojce
typu „ačkoli“ či „který“ a souvětí končí zcela
bez hlasu.
Herečky do toho řežou, seč to jde, ale ono to
nejde. Metafory jsou hledané, právě takovým
antičtí rétoři přiléhavě říkali frigidní. Nejzda-
řilejší místo inscenace je detailní popis nervní
soulože mezi knihovními regály. Tam se hodí
všechno, co jinak inscenaci bere spád i vtip.
Nejspíš za tím bude i nějaká intimní zkušenost
s knihami. Jinak to vypadá, jako by nikdo kolem
České pornografie neměl sebemenší tušení, co
je prostituce, jak vypadá pornočasopis nebo
xxx chat. A i kdyby takové tušení měl, jako by
ho nechtěl dál rozvíjet, ale spíše se ho toužil
co nejrychleji zbavit. Anebo chce jen tak na
něco zabrnkat a nic tomu nedat?
Už jenom ten lidový pornorefrén. To je inspirace
Lenkou Klodovou? Konceptuál z devadesátých
let? A kde je preciznost této umělkyně? Její
studium pornografických stereotypů? Nebo
nám inscenátoři chtěli roztomile připomenout,
že český pornoprůmysl patří k nejrozvinutějším
v Evropě? Ta naše pornografie česká, ta je tak
hezká, tak hezká! Že by nakonec název inscenace
měl větší dosah než inscenace sama?
Jak DeRBrouk tančí na stole 13. dubna v divadle Duncan Centre
a jiné kousky slibných domácích tanečníků a choreografů můžete vidět v rámci České taneční platformy 11.–14. dubna 2008
v pražských tanečních divadlech Ponec, Duncan Centre a Alfred ve dvoře, jakožto i v Disku DAMU. Výše zmíněný DeRBrouk tančící na stole je pozoruhodné sólo zdatného tanečníka Honzy Malíka, které se poněkud nešikovně skrývá v neorganickém Triptychu
Jana Komárka. Energický kousek se inspiroval obrazem Francise Bacona a nejspíš i příznačným britským filmem o životě tohoto
moderního malíře Love is the Devil (režie John Maybury, 1998). I když zbytek Triptychu a především jeho finále nelze doporučit,
byla by škoda, kdyby skrytý DeRBrouk uklouzl vaší pozornosti.
24
Autorka: Dominika Prejdová
Monumentální drama plné otázek
Po filmu bratří Coenů Tahle země není pro starý je tu další snímek zkoumající základy
americké společnosti. Nejen ale její. Jedním ze znepokojivých účinků filmu Až na krev
Paula Thomase Andersena je to, jak bez zřetelných kontur míchá dobové drama s přesahem mýtu, ságu o počátcích olejářského průmyslu s portrétem hlavní postavy, magnáta
Plainviewa.
Andersenův f ilm není lehké žánrově ani
jinak zařadit, ze všech kategorií se přelévá
za jejich hranice. Nepochybné je jen to, že
se vám na dlouho udrží v paměti. Anderson
se jím prosadil i u svých dřívějších kritiků
– dokázal natočit snímek, který, aniž by ji
zrazoval, zároveň naprosto vybočuje z jeho
dosavadní tvorby. Už jeho debut Hříšné noci
(1997) vzbudil pozornost a zařadil ho mezi
tvůrce mladé generace amerických filmařů
(Fincher, Tarantino, Soderbergh, Haynes), pro
níž je charakteristické technické mistrovství,
hravost v rámci žánru, vědomé odkazy na
f ilmovou historii, nenucenost a ironie přístupu. Zvláště u francouzské kritiky jí byla
vytýkána nepůvodnost, nedostatek osobitosti
a odvahy k velkým tématům. Filmem Až na krev
se ale Anderson proti této kritice bezpečně
vymezuje.
Skvělý Daniel Day-Lewis
Už prvních dvacet minut bez jediného dialogu, které zobrazují hlavního hrdinu v jeho
osamělé práci ve stříbrném dole, ohromí svou
výrazovou úsporností, ale i efektivitou, s níž
němé scény představují Plainviewa v jeho
charakteristické houževnatosti a tvrdosti.
To vše ještě umocňuje bezútěšné prostředí
kalifornské pouště, jež se má stát jeho působištěm. Kamera beze spěchu sleduje jednotlivé
úkony hrdiny v dlouhých pohyblivých záběrech, jež ho nespouští z dosahu, a navozuje
tak kromě tématu i způsob vnímání celého
f ilmu. Už tady se totiž ohlašuje příznačná
ambivalence vyznění filmu, která způsobuje
diváckou náročnost. Například netradiční
práce s hudbou, která se objevuje v neočekávaných, emocionálně neutrálních scénách
(při kopání), ale aniž by to tak bylo vždycky
a stalo se schématem.
Podobně je divák znejistěn charakterem
hlavní postavy, která je svébytnou variací
amerického mýtu selfmademana. Otevřeným
vyzněním ji ještě umocňuje výkon Daniela
Day-Lewise, jenž ji dost stylizuje, ale opět,
nikdy ne důsledně jedním směrem, aby diváka
vedl v chápání. Plainview sice vypadá jako
ztělesnění doby, ale přesto má pořád odpudivý i přitažlivý, lidský charakter (krutost,
ale i nejednoznačný vztah k synovi). Oproti
tomu má téměř každá scéna své jednoznačné
kruté dějové vyústění – nehoda na vrtné věži,
ponížení protivníka, zabití. Z jejich dopadů
se buduje obraz světa, kde nemilosrdnost je
nejen účinným způsobem jednání a vyhrává
ten, kdo v ní dokáže jít dál, ale nemilosrdnost je i lidskou přirozeností, jak se odkrývá
v postavě hlavního hrdiny.
Kapitalismus vs. náboženství
Ve filmu se rozevírá konflikt mezi kapitalismem,
jak ho představuje magnát Plainview a náboženstvím jeho protihráče Eliho, kazatele vlastní
církve Třetího zjevení. Charakteristické je, jak
jsou oba stejně tak abstraktními, do radikality
vedenými koncepty jako živými lidmi. Stejně
jako je čím dál obsesivnější chování Plainviewa pořád velmi racionální. Tím vším film
neustále přesahuje sebe sama. Konfrontace
s Eliem, napětí mezi nimi udává rytmus filmu až
k hrozivému, ale stejně tak surreálnému finále.
V pomalu snímaném, jako by nadčasovém filmu,
který do sebe nenasává žádné formální znaky
své doby, který není úplně ani historickou freskou ani paralelou současnosti, který je ironický
i krutý a dráždivě otevřený interpretacím, je
v každém případě v centru právě osobnost Plainviewa. Přes svou krutost pořád nabízí možnost
identifikace. Proč je tím, kým je, je otázka pro
všechny. V tom je Až na krev znepokojivý, ale
skvělý film, který přerostl svou dobu, protože
právě o ní vypráví.
Akce, které stojí za Vaši pozornost
17.-29.4. v Praze, 25.-30.4. v Brně, 28.4.-2.5. v Olomouci, proběhne 15. ročník Dnů evropského filmu, který letos slibuje zajímavé filmy z posledních let, za
pozornost určitě stojí například maďarský film Kythéra, rumunský oceněný film California dreamin‘, francouzské filmy Právo slabšího, Krásná dodnes nebo
Kuskus. Více informací na http://www.eurofilmfest.cz/ 29.4.-4.5. – proběhne v Českém Těšíně a Cieszyně jubilejní 10. filmová přehlídka Kino na hranici.
Na programu jsou zajímavé historické cykly – například sekce maďarských filmů vázaných k roku 1956, sekce nazvaná Československo 1968. Bude uvedena
i retrospektiva Pavla Juráčka a známého polského herce Franciska Pieczky, můžete se přijet podívat i na současné slovenské a polské hrané filmy a slovenskou animaci. Více informací na http://www.kinonagranicy.pl/ (stránky v polštině a češtině).
25
Autor: František Staněk
DANA BEZDĚKOVÁ
boxer designu s horkým srdcem
Když se pokusím charakterizovat designérku zabývající
se především šperkařskou tvorbou, napadne mě nejspíše
spojení „holubice s pohledem laně a srdcem plnokrevného hřebce“, Což je dosti kostrbaté a navíc nepřesné. Její
šperky je třeba vidět, vzít do ruky a především nosit.
Mají neuvěřitelnou podmanivost na pohled
a navíc jsou, což není v tvorbě šperkařů tak
samozřejmé, jak by se mohlo zdát, naprosto
nositelné. Ačkoli jsou výrazné a vyvolávají
silné emoce na první pohled, jejich sílu začnete
naplno vnímat až ve chvíli, kdy se je rozhodnete
užít v jejich funkci, tedy k okrase. Nejen že
opravdu splňují svou základní funkci a tedy
jako šperk fungují, ale okamžitě vyzdvihnou
rysy vaší osobnosti. Neznásilní ji, ale splynou
s ní. I ty větší, které působí na první pohled
jako artefakty určené k instalaci, vždy skrývají
předpoklad užitnosti, řemeslné zpracování
a dávku něhy, která se plně projeví teprve
v intimním kontaktu s živou bytostí nositele.
Jejich síla je v tom, že si podmaňují a ovlivňují
uživatele, ale zároveň osvobozují, protože posilují energii a sebevědomí. Materiály, které Dana
Bezděková používá: zlato, stříbro, titan, nerez,
corian, plast, drahokamy a polodrahokamy,
jsou dnes víceméně tradiční.
Procítěné stroje a nástroje
Je velice těžké rozlišit, jedná-li se o šperky
mužské či ženské, protože se zdají být podobně
uhrančivé pro obě pohlaví. Když uvážíme, že se
častěji zdobí ženy a jsou tedy i častěji šperky
obdarovávány, je to jejich výhodou. Kořeny
inspirace lze samozřejmě vystopovat a nejsou
nijak výjimečně odlišné od jiných výtvarníků
a designérů. Technika, různé součástky, stroje
a nástroje či zbytky „věcí, které kdysi k něčemu
26
byly“, jsou při bližším proniknutí do tvorby Dany
Bezděkové evidentní, ovšem nikoli prvoplánově
zřejmé. Mnohem více než u ostatních současníků
šperkařky je skrývá dokonalé zpracování, neskutečný důraz na detail i vědomá práce s vrstvením
různorodých detailů. Právě zde vzniká napětí,
které vytváří neopakovatelnou emoci a náboj.
Pokud si šperk Dany Bezděkové oblíbíte, pouto
s ním bude mocné a energie vašeho souznění se
jen tak nevyčerpá. Díky vrstvám, které obsahují
i ty nejjednodušší práce, máte stále možnost
objevit nový rozměr, detail, skrytý vtip. To je to,
co je fascinující. Za strohostí a „punkerskou“
jednoduchostí a přímostí, vždy naleznete cit.
Ve chvíli, kdy si nejste jisti onou citovostí, hledejte vtip, resp. důvtip a moudrost. Hledejte klíč,
často zdánlivě složitý, ale ve skutečnosti věcný
a pravdivý, jednoduchý.
Vzdorovitostí na hranice
Jednou z klíčových předností šperků Dany Bezděkové je to, co tvoří jejich osobitou krásu. Vytváří
totiž šperky, které jsou ryzí, opravdové ve svém
výrazu. Jako autor není schopna dát vzniknout
ničemu, čemu by skutečně nevěřila. Forma, kterou
nalézá pro vyjádření vlastních pocitů a potřeb,
jež chce do šperku vtělit, je výsledkem usilovného
hledání. Evidentně to nemá sama se sebou lehké, nepochybně si často klade úkoly na hranici
vlastních možností a z některých prací máte
dokonce pocit, že si je z materiálu a jeho možností
vyvzdorovala a „vypotila“. Ovšem právě proto
Dana Bezděková se narodila v Liberci
a vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově, na studiích pobývala
také v zahraničí. Účastnila se mnoha českých
společných i samostatných výstav (1. salon
2006, 2. salon 2007, Designblok 2007).
Naposledy se podílela na výstavě Strukturyčeský šperk v belgickém Bruselu (2007).
Navrhla i realizovala insignie pro Literární
akademii Josefa Škvoreckého (2002). Její
šperky můžete koupit nebo jimi třeba jen své
oči potěšit v obchodech Kubista,
www.kubista.cz a Futurista ,
www.futurista.cz na Starém Městě.
si je můžete zamilovat. Cítíte z nich boj, obavu,
strach i radost z vítězství. Cítíte nezdolnou touhu
rozpínat křídla, letět vpřed a výš, závod s časem
a zároveň svázanost s pouty a obručemi prstenů,
náramků, řetězů, náušnic… Nejistotu, která chce
osvobodit sebe sama i udržet chvíli na uzdě pádící
čas, zamknout ho pod železa trvalé hodnoty,
kterou šperk je. Tak jej po staletí vnímáme.
Když jsem se setkal s tvorbou Dany Bezděkové
poprvé, okamžitě mě zaujala. Ovšem mýlil jsem
se v tom, jak jsem osobnost autorky vnímal.
Trvalo mi delší čas, než jsem pochopil, že ona
i její dílo tvoří naprostou symbiózu, i když
zmítanou nejistotou a pochybnostmi. To, co
jsem původně považoval za tvrdost projevu
dnes vnímám jako ryzí koncentrované emoce,
jimž byl dán jasný výraz, ostrý tvar. Šperky
Dany Bezděkové jsou stejné jako autorka,
jsou jako cizinec, kterého toužíte poznat, ale
nikdy si nebudete jisti, že se vám to podařilo.
Proto chcete mít vždy malý kousek, vzpomínku,
poklad u sebe.
Citát, jehož střední část najdete v tajence pochází z webových stránek občanského sdružení Žába na prameni. „Ženy nebudou nikdy rovny
mužům,.....(tajenka)..... , a přesto si o sobě myslet, jak jsou krásné.“
Vyluštění tajenky z minulého čísla:
Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl „DŽÍNOVOU BUNDU. TO PRO MNĚ BYLO NESMÍRNĚ CIZÍ A FALEŠNÉ“. (Václav Klaus, Narovinu)
27
Autorka: Eva Bořutová
Průřez prodejcem
prodejce Zdeněk
Jmenuji se Zdeněk a Nový Prostor prodávám u Štefánikovy pasáže. Už si
přesně nepamatuji, jak dlouho prodávám, ale bude to asi dva a půl roku.
Předtím jsem toho dělal moc, když to vezmu od začátku, tak hned po škole
moje první pracovní pozice byla – konstruktér/betonář, potom projektant OV
(organizace výstavby), pak jsem měl velkou bouračku, takže jsem marodil,
dostal jsem plný invalidní důchod, časem částečný, a pak jsem začal pracovat v čokoládovnách, kde jsem měl na starost investice, a pak jsem tam
dělal vedoucího kontroly. Pak jsem dělal dozor na přestavbě nemocnice,
pak přišla revoluce a já jsem začal soukromničit. A takto samostatně
jsem pracoval dlouhou dobu a nakonec jsem zkrachoval a vlastně jsem
o všechno přišel. Ještě dodnes mám pozastavený živnostenský list na
realizaci staveb. No, a tak jsem se dostal k Novému Prostoru. K tomu
jsem ještě měl úraz, zase jsem si zlomil tu stejnou nohu, kterou jsem
měl od té autohavárie už po několikáté zlomenou, a tak jsem pochopil,
že běhat po stavbách už asi nesvedu, takže prodávám.
Při prodeji Nového Prostoru je pro mě nejhorší zima a horko, to jsou
pro mě nejhorší období, vlastně každé roční období je hrozné. A teď
navíc bydlím na parníku, kde jsou vši. A v té jedné kajutě nás je třicet
tři. Je to opravdu zajímavé. Mám dvě děti. Kluka a holku. Můj syn má
21 a dcera je o rok mladší. S dcerou se skoro nevídáme a s klukem
občas ano. Kdysi jsem měl jako koníček fotografování, cestování,
auťák a dnes už nemám za co cestovat, nemám auto a nemám foťák.
Deprese, že? (smích) Když prodávám, tak si uvědomuji, že lidé jsou
specifická záležitost. Já když jsem byl v politice a šel jsem do stranického aparátu, tak jsem vycházel z toho, že většina lidí je chytrá
a občas je mezi nimi nějaké hovado, ale když jsem odcházel, tak
jsem byl přesvědčen, že je to přesně naopak, že skoro všichni jsou
hovada a občas je nějaký člověk dobrý.
Pokud bych si mohl vybrat nějakou práci, tak bych chtěl psát, dělat
něco tvůrčího, ale psaní by mě bavilo nejvíc. Vlastně to souvisí
i s Novým Prostorem. Myslím, že tam chybí více pravidelných
rubrik, se kterými by čtenáři mohli pravidelně počítat.
Každopádně musím říct, že Nový Prostor šel rychlým tempem
nahoru, myslím tím, že se zvýšila rapidně úroveň Nového Prostoru. Je to opravdu kvalitní časopis.
INZERCE A VZKAZY
Chci znovu moc po
pros
sedačku. Potřebuji, it o rozkládací
aby se na ni
vyspali čt yř i lidé.
Moc děkuji.
Květa, Florenc (731
017734)
lidi, kteří chodí
Moc zdrav ím všechny
ží.
přes Holešov ické nádra ží
dra
Jarda, Holešov ické ná
00,- měsíčHledám bydlení do 4.0
a místnos t.
dn
i je
mi
by
ně. Stačil a
c děkuji.
Mo
Něco jednoduchého.
ka
ov
Jirka, Palm
28
Děkuji všem, kteří si ode mě
kupují časopis.
Jarmila, Hlavní nádraž í
Hledám bydlení v Praze. Na
ceně se určitě domluvíme.
Pavel, Vodičkova ulice
Přeji všem hezké dny.
Jiř í, Malostranská
Chtěl bych znovu poprosit o psací
stroj, nejlépe značky Consul,
starš í, kufř íkov ý, v zachovalém stavu
s vět šími typy. Moc děkuji a zdr avím
všechny.
Zdeněk, Štefánikova pasáž
Chtěl bych znova poprosit o starší
a funkční pračku. Děkuji předem.
Boris (774574727)
Stále hledám bydlení pro mě a pro
pejsk a. Děkuji
Ivana, Dejv ická (723112652)
Dobrý den, stále hledám bydlení
.
Děkuji
Bohdanka, Strossmayerovo nám
ěstí
Chci poprosit o bydlení, nejlépe 2+1. Jsem
schopen platit maximálně 8.000,- měsíčně. Moc
děkuji.
Zdeněk (604381538)
Uličníci tvoří
Milan, Vltavská
Úvaha o zlu
Mnoho lidí si myslí, že zlo je všude kolem nás.
Pro někoho je zlo smrt, která nás ale může
vysvobodit z těžké a kruté nemoci. Jiný si myslí,
že zlo je nemoc. Ale úspěšně přežitá nemoc
nás může naučit vážit si života a postrčit nás
dopředu. Další si může myslet, že zlo jsou zlí
lidé. Ti nás ale mohou naučit stát se dobrými
lidmi. A jiní si myslí, že zlo je nemít peníze, protože si nemůže koupit všechno, co potřebuje. Já
ale vidím zlo jinde. Pro mě největším zlem jsou
právě peníze, které má skoro každý rád. Ohlédněme se do daleké, ale známé minulosti lidstva.
Veškeré války, vraždy a loupežná přepadení
vznikají téměř vždy z ekonomických důvodů.
Někdo chce mít víc, než má druhý, anebo musí
jít bojovat, aby nezahynul hladem.
Já sám jsem byl do roku 1995 celkem dobře
situovaný člověk. Měl jsem taxík a dva malé
krámky a vydělával jsem docela slušně. Koupil
jsem pro svou tehdejší rodinu chatu na Slapech. Potom nový taxík a lidé si toho začali
všímat. Přibývalo mi přátel v různých kruzích.
Chcete vědět, jak o přátele co nejrychleji přijít? Poradím vám. Půjčte jim peníze. Toto zlo
vás připraví nejen o přátele, kteří se vám pak
léta vyhýbají, ale i o ty peníze.
Zacházejme s nimi proto rozvážně a dávejme je
jen tam, kam patří. Mají obrovskou moc a ničí
lidský charakter. Jsem rád, že už žádné peníze
nemám.
Anketa
Kdy jste se naposledy pořádně zasmáli?
Dneska ráno. Vyšla jsem z domu a na zemi jsem
našla 1000,- Kč. Tak to jsem měla radost. Volala
jsem hned domů a smála se, že jsem ještě nezačala pracovat a už mám vyděláno.
Květa, Florenc
Já se směju kdykoli vás, Bořutová, vidím.
Milan, Vltavská
Kdy jsem se zasmála? To si už ani nepamatuju.
Nemám bydlení, tak nocuju na Hlavním nádraží
a tam je to samý feťák. Takže moc mi do smíchu
není.
Ivanka, Dejvická
Naposled jsem se pořádně, ale pořádně zasmála
před dvěma lety. To byly Velikonoce a my jsme
to oslavovali s naší partou a polévali jsme se
vodou a bylo to super.
Majka, Masarykovo nádraží
jsme s Osvaldem oslavili naše první výročí
ve společném manželském svazku. Oslavy se
zúčastnila nejbližší rodina – 32 lidí. Měla jsem
na sobě nádherné zelené šaty a podle Osvaldova
přání jsem stála u dveří a vítala hosty. Měli jsme
objednané i dva číšníky, kteří se pohybovali po
našem rozlehlém domě a roznášeli šampaňské
a humra s citrónem.
Kolem večerní hodiny nastal čas pro předání
darů. Stála jsem vedle Osvalda jako věrně
oddaná žena a sledovala napjatě, jak rozbaluje dárky. Z každého dárku jsem se snažila mít
upřímnou radost, ale ne zas velkou, protože již
několikrát mě Osvald upozornil, že se směji jako
velryba (dodnes nevím jak se směje velryba, ale
podle Osvalda to musí být něco příšerného).
Dostali jsme tři mixéry, kartáčky na zuby,
šicí stroj a navíc šest dámských deodorantů,
což se mě citelně dotklo, ale ustála jsem to.
V jednom momentu jsem na sobě pocítila pronikavý Osvaldův pohled. V tom jinak běžně
přísném pohledu bylo: jsem na tebe hrdý. Je
to neuvěřitelný pocit uspokojit tak náročného
muže, až mě z toho lehce zaštípaly oči a já se
narovnala, zatáhla bříško a rozhodla se, že
tento večer bude dokonalý. A skoro byl, kdyby nevstal můj otec s matkou a neřekli, že teď
chtějí předat dárek oni a prosí ostatní, aby se
posadili. Všichni jsme si sedli v hale s krbem
a mí rodiče vytáhli malý ušmudlaný sešit. Byl
to můj deník. A můj otec na střídačku s mou
matkou začali z něho číst v domnění, že to
nejen pobaví všechny přítomné, ale hlavně
z toho budu mít radost já, protože přece to jen
jsou vzpomínky.
Čte můj otec: Začala jsem chodit s Osvaldem. Řekl
mi, že mám alespoň trošku zhubnout. Snažím se.
Nebudu jíst. Ráno vstávám a už v osm hodin mám
děsný hlad. V devět mi kručí v břiše tak, že neslyším rádio. V deset si dávám jeden malinký tenký
křupavý krajíček chleba tenkou řídkou vrstvou
másla. Ten mi ale zachutná tak, že požírám celý
bochník a k tomu krabici másla. No a co. Osvald
má tělo jako tučňák. Proč s ním vlastně chodím?
S tučňákem? (koukám se do podlahy a nevím co
s rukama, tajně doufám, že je konec, ale otec
předává deníček matce a tak hrdě pokračuje
v předčítání)
Čte moje matka: Dneska mi kamarádka ukázala
fotku svého kluka. Vypadal jako Tom Cruise. Brečím, že nemám taky tak hezkého chlapce. Naštěstí vím, že o mě neměl zájem jen Osvald. V cizině
mě chtěl jeden černoch (mám chuť roztrhat
zelené šaty a vyskočit nahá z balkónu). Bylo mu
už skoro padesát, ale byl to vědec. Zkoumal život
goril v Jihoafrické republice. Ale asi v tom pralese
byl už moc dlouho a kvůli tomu se sám začal těm
gorilám podobat. Pořád jen říkal: hu, hu, hu,
a nosil mi šišky. Potom jsem ho musela nechat.
Skákal pořád po stromech a na mě neměl čas.
Osvald asi taky dělá nějaké zoologické výzkumy.
Včera na mě koukal jako sova, když jsem řekla,
Eva Bořutová
Stalo se, že…
že se sprchuji jen dvakrát týdně (je mi děsně zle
a nemám odvahu podívat se na Osvalda ani na
nikoho, jen cítím to hromové ticho).
Čte můj otec: Nejvíc mi vadí ta jeho rodina. Matka gorila, sestra gorila, bratr šimpanz a děda, co
blbě vidí a říká mi Pepo. Co já si počnu? Navíc jsou
všichni děsně na tu hygienu nebo co. Sprchují se
kdykoli udělají velkou potřebu, prostě kakání, a to
mi připadá úchylné. Já jsem ráda, že se alespoň
utřu a teď mám za cíl splachovat. Ale…
Pak už nevnímám nic, vůbec nic. Jen vím, že
když rodiče dočetli tleskal vepředu jen můj
strýc, ale on špatně slyší a tak vstal a tleskal
a křičel: Výborně. Slávia. Jede.
Asi po dvaceti minutách naprostého ticha, jsem
se podívala na Osvalda. Seděl na vedle mne na
dřevěné židli s masivním opěradlem, nohu přes
nohu, díval se na mne a usmíval se. Osvald se
usmíval.
29
SMS a emaily
MAILY
Vážená redakce NP
Sleduji Nový Prostor od jeho
prehistorie, od samého začátku.
Jeho úroveň se postupně
stále zvyšuje. Redakce získává
kvalitní příspěvky renomovaných autorů, dokonce redaktorů
Literárních novin (viz nejnovější
číslo, p.Roman Sikora, skvělý
článek o Václavu Klausovi,
bravo!)
V jedné věci bohužel budu muset
znova začít s „šířením osvěty“,
ač se mi zdálo, že už je dávno
po problému. Už zase někteří
nevědí, jak se nazývá naše milá
vlast zeměpisným jménem.
Nebo to vědí, ale nedbají. Nuže,
zeměpisné jméno České republiky je ČESKO. Nelze ho nahradit
jménem ČECHY, a rovněž není
vhodné ho bojkotovat a vnucovat „republiku“ i do takových
kontextů, v nichž je stylisticky
nevhodná. Už je tomu hodně
dávno, co NP otiskl můj článek
na téma Česko (viz přílohu), ale
co je tam psáno, platí pořád.
(Pane redaktore Sikoro, není to
žádná intelektuální perla, je to
pro lidového čtenáře, vydržte!)
Zdraví čtenářka NP Eva Horová
Dobrý den, v Praze u kina
Lucerna prodává NP pán sice
na první pohled milý, ale poté,
co mi místo časopisu dal do
ruky reklamní leták (přitom
v ruce měl ještě 2 NP) a utekl
s padesátikorunou, kterou mi
vzal z ruky, mé sympatie ztratil.
Myslím, že ani neměl legitimaci.
Bohužel si ho moc nepamatuju,
ale měl tuším krátké šedé vlasy,
jeansovou bundu a měl asi okolo
50 let. Tak snad má nějaký smysl
Vám tohle napsat, je totiž škoda,
že někteří poskvrňují vaše dobré
jméno.
Klára
Odpověď redakce:
Vážená Kláro,
děkujeme za upozornění. Za osm
let fungování Nového Prostoru
jsme nenašli proti černým
prodejcům účinnou zbraň. Je to
problém street-paperů po celém
světě. Nejlepší by pochopitelně
bylo, kdyby všichni, kdo si časopis
kupují, chtěli od prodejce vidět
platnou průkazku. Na druhou
stranu však chápeme, že takovéto
legitimování má také svá četná
úskalí.
Redakce NP
SMS
Mila redakce, jsem rada, ze jsem
si dala prostor i cas a koupim
si vas časopis zas! A proc se
ptate lide mily. Protoze me
proste bavi. Chytre clanky, rizny
humor, vyhledy i ohlednuti
k zamysleni co nuti. Když ctu
tyhle noviny, nemam pocit
beznaděje, není mi z nich nejak
divne. S humorem a taky diky
zdravim vas i „ulicniky“. At se
dari tedy vsem, zvladat zivot
s nadhledem. Monika z Prahy
Dobry den, Vas časopis kupuji
obcas a vždy prectu vse. A manzel se nasel ve fejetonu pana
Jiraka z 25.2. Fakt porad dobry.
Diky a prejeme hodne zdaru.
KNOBLOCHOVI
Prave v den, kdy jsem se vracel
z cesty po Brazilii, jsem si
koupil NP – a v nem clanek
o kandomble, jiz jsem videl
v brazilském Salvadoru. Super
prekvapeni! Mirek
Ahoj! Jsem studentka a jak
muzu, tak si NP rada koupim.
Je moc hezké videt jakou radost
udelate prodejcum za nakup:)
Hned Vam to zvedne naladu:)
Chtela bych pozdravit pana
prodejce z Hlavniho nadrazi
a také apelovat na lidi, aby
si obcas místo „normálních“
(nekdy také pekne pitomych)
casopisu zakoupili NP! hezky
den, I.
Zdravim Novy Prostor! Jsem
Vasi prilezitostnou ctenarkou
uz téměř 6 let a moc Vam
fandim. NP si kupuji pokazde,
když se dostanu do Prahy,
Brna, Hradce.. Vasi prodejci
jsou vzdycky moc fajn (zdravim
specielne prodejce z Ladvi!).
Dnes jsem si chtela NP koupit
na hlavnim nadrazi, nabizela
ho tam pani kolem padesatky
v cervene bunde se spinave
blond vlasy a kufrikem na
koleckach. Vzala si ode mne
50 kc, podala mi umasteny
a potrhany casopis a dala
se na utek. Bylo to lednove
cislo. Chtela jsem Vas na ni
upozornit, protoze dela NP
spatny obrazek a odrazuje další
potencialní ctenare – a to by
byla moc skoda. Drzim palce
a preji hodne sil do budoucna.
Katka, Havl. Brod
Ahoj, Novy prostor je dobry
casopis, jsem moc rada, ze
u nas existuje a chci podekovat
redakci a prodejcum. Mejte
se pekne a hodne stesti do
budoucna. Marcela, C.B.
Super fejeton E. Lisky Lacino
ziskana radost! Alespoň vyvazil
frustrovane vylevy p. Uhlika na
posl. Strane (po jejich přečteni
jsem pochopil p. Chabra.) Petr
Delsi dobu jsem NP nekupoval, když me z valné casti
mijel obsah. Ted jsem ho na
I.P.Pavlova koupil (za slogan
prodejce „prodavam novy
prostor, abych nemusel delat
revizora“ jsem to proste udelat
musel:) a precetl ho skoro
cely. Takze mate zpet jenoho
ctenare. Tomas
Clanek na obranu spisovne
cestiny – vyborny! Meli bychom
tyto zasady dodrzovat. Vsichni!
Eva
Dekuji za krasny casopis, ve
kterem nejsou zadne nahotiny.
Bara
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou
z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu
opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou
z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst
skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od
prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro
vykonávání této činnosti.
30
sms: 774 150 551 / e-mail: [email protected]
A2
kulturní týdeník
A2 je časopis, který píše o kvalitní kultuře
v co nejširším pojetí, včetně společenského
dění a politiky. Nejvýraznější místo je
věnováno domácí a zahraniční literatuře.
Vychází každou středu a má 32 stran
novinového formátu.
K ročnímu předplatnému získejte nyní
Moleskine zápisník v ceně 226 Kč zdarma!
www.tydenikA2.cz/moleskine
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Nádražní 56/740, Praha 5 – Smíchov, 150 00,
tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktorka: Veronika Hrdinová,
redakce: Tomáš Bojar, Ivo Bystřičan, korektury: Zuzana Josková,
grafický koncept: Antonín Kopp, Tomáš Mikovič, art director: Štěpán Bartošek,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Martin Hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]),
Brno – Antonína Slavíka 7, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297
([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5,
503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava - Azylový dům pro muže budova „B“, Lidická 54, Ostrava - Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]),
Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), Olomouc - Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]),
Pardubice - SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 (dostalovamilena@centrum.
cz), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988,
České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková, Jakub Chudomel
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Supported by A GRANT FROM TRUST FOR CIVIL SOCIETY IN CENTRAL AND EASTERN EUROPE.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Předtisková příprava: Art –D – ČTK Tisk: ČTK Repro
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Sbírkový účet NP – Z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

Transkript

Podobné dokumenty

Studijní text - E-learningové prvky pro podporu výuky odborných a

Bez názvu - 1 - Centrum regionu Haná

6. číslo časopisu Vlaštofka - Gymnázium Praha 5, Na Zatlance 11

SPS-3

ŠKWOR_LOUTKY

Začínáme

Amusement Park

Výroční zpráva 2010

čárka ve větě jednoduché

+ E

cen a: k č / Polo vin a Pr o Pr odejce

NANOHACH čESKY NANOHACH in CZECH

Lipová alej Komorní Lhotka - Hnojník

Výroční zpráva 2012 - Institute of Experimental Botany AS CR