ukázkovou miniknížku

ZÁZRAČNÝ COP
LABUŽNÍK
dvě čínské novely
Publikace vychází s přispěním Mezinárodního sinologického centra
Ťiang Ťing-kuovy nadace při Karlově univerzitě v Praze
KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR
Dvě čínské novely
Feng, Jicai a Lu, Wenfu
Zázračný cop / [Feng Ťi-cchaj]. Labužník / [Lu Wen-fu]. — Praha : DharmaGaia,
2010.
Z čínštiny přeložily Zdenka Heřmanová a Olga Lomová
ISBN 978-80-7436-012-1
821.581-32
- čínské novely
821.58 - Sino-tibetské literatury [11]
© Feng Ťi-cchaj, Lu Wen-fu — dědicové, 2010
Translation & commentary © Zdenka Heřmanová & Olga Lomová, 2010
ISBN 978-80-7436-012-1
dvě čínské novely
„Mluvit o smutku za každou cenu, mluvit jen smutku a vůbec o smutku nemluvit, to jsou tři věci, jimž by se měl spisovatel vyhýbat.“
Smutek, o němž se zde zmiňuje spisovatel Feng Ťi-cchaj, autor první novely v našem výboru, je především smutkem nad tragickým
osudem milionů lidí za Kulturní revoluce. Jeho postoj vychází, možná bezděčně, z konfuciánské etické normy, založené na odmítání
extrémních emocí jakéhokoliv druhu, a zároveň výstižně pojmenovává způsob, jak se na počátku 80. let čínští autoři vyrovnávali
s traumaty nedávné minulosti.
Čínská literatura se od poloviny druhého desetiletí minulého
století vyrovnávala s krizí tradiční kultury a snažila se přispět
k transformaci společnosti, proměňující se pod vlivem Západu
v nelítostném procesu, který jsme si dnes zvykli nazývat globalizací. Snahy moderních spisovatelů na počátku 20. století výstižně
pojmenovává dobový diskurz „literární revoluce“ a „hnutí za novou
kulturu“, jehož cílem bylo přispět k přeměně Číny v moderní společnost postavenou na ideálech demokracie, svobody a pokroku.
V r. 1949 po letech občanské války zvítězila komunistická strana
Číny a vznikla Čínská lidová republika. V této době úzké sepětí literatury se společenskou transformací nabývá novou podobu danou
politickým systémem, v němž vše je podřízeno rozhodnutím jedné
politické strany. V novém společenském řádu byl spisovatel nucen
stát se „kulturním pracovníkem“ píšícím „ve službách lidu“ a plnit
zadání diktovaná momentálními politickými požadavky. V průbě-
hu 50. let se tak čínská literatura postupně z větší části proměnila v prvoplánovou politickou propagandu. Ne všichni spisovatelé
ochotně přijímali takové pojetí literatury a mnozí se nakonec stali
obětí politických kampaní, které v Číně s přestávkami a v různé
intenzitě probíhaly po celá 50. a 60. léta, až vyvrcholily za neblaze
proslulé Kulturní revoluce (1966–1976).
Na konci 70. let již byla ekonomická i společenská situace v Číně
neudržitelná a stranické vedení přistoupilo k ekonomickým reformám, které o třicet let později dovedly zemi do postavení světové
ekonomické velmoci. Došlo i k částečnému politickému uvolnění. Oficiální odmítnutí Kulturní revoluce, rehabilitace obětí politických kampaní a stranické debaty o „omylech“ 50. a 60. let na
počátku období reforem načas rozrušily hranice politické kontroly
umění a intelektuálního života vůbec a vznikl prostor pro emancipaci literatury. 80. léta minulého století představují proto jedno
z nejzajímavějších období poválečné čínské literatury.
Zprvu bylo dominantním tématem „literatury nového období“,
jak se tehdy říkalo, kritické zamyšlení nad nedávnou minulostí. Ve
druhé vlně překotně se proměňující čínské literární scény té doby
se paralelně s literaturou usilující o společenskou reflexi začaly
znovu — a zpočátku navzdory kritice z oficiálních míst — pěstovat
zábavné žánry, zejména příběhy detektivní a dobrodružné. Paralelně s tím se v literatuře začal prosazovat zájem o předrevoluční
minulost a čínští autoři, kteří po tři desetiletí měli povinnost budovat novou společnost a odhalovat stinné stránky společnosti staré,
začali s nostalgií objevovat kouzlo zašlých časů. To vše nalezneme
i v díle spisovatelů Lu Wen-fua a Feng Ťi-cchaje, kteří v té době
patřili k nejznámějším spisovatelům v Číně a byli i často překládáni
do evropských jazyků.
Oba příběhy, které zde předkládáme českému čtenáři, jsou vsazeny do širších souvislostí moderních čínských dějin: Feng Ťi-cchajův „Zázračný cop“ pojednává o událostech z doby Boxerského
povstání na počátku 20. století, zatímco Lu Wen-fuův „Labužník“
zachycuje prvních třicet let Čínské lidové republiky. Jejich autoři hovoří o lidských osudech vpletených do tragických historických událostí, vyprávějí bezpochyby smutné příběhy ze smutných
časů, avšak podávají je s nadhledem a přesvědčením, že „mluvit jen
o smutku“ není správné.
Lu Wen-fu (1928–2005)
Spisovatel a novinář Lu Wen-fu byl celý život spjat s jihočínským
městem Su-čou, o němž čínské přísloví říká „Na nebi ráj, na zemi
Chang-čou a Su-čou.“ První prózy publikoval již v polovině 50. let,
záhy se však, podobně jako mnoho jeho vrstevníků, stal obětí politických kampaní a dvacet let byl nucen vykonávat těžkou manuální práci. Rehabilitace se dočkal r. 1978 a od té doby znovu začal
publikovat povídky a novely. Okamžitě na sebe upoutal pozornost
neobvyklostí námětů svých próz a vypravěčským uměním nezávislým na rétorice politické propagandy.
Lu Wen-fu se zajímá o to, jak transformace společnosti po r. 1949
poznamenala obyčejné lidské osudy, a prostřednictvím individuálních příběhů ve zkratce zachycuje čínské dějiny druhé poloviny
20. století. Většinu svých vyprávění situuje do rodného města Sučou, odedávna proslulého krásnými zahradami, skvělými kuchaři
a bohatým kulturním životem. S okouzlením líčená barvitost života
ve starém městě, kterou po revoluci postupně nahradila uniformní šeď, vytváří působivou paralelu k příběhům lidí, kteří se stávali
obětmi politických kampaní. O neradostných osudech lidí i města
vypráví Lu Wen-fu s nadhledem, ve velkorysé zkratce a se smyslem
pro humor inspirovaným uměním dávných vypravěčů ze sučouských čajoven. V odlehčeném podání krutých příběhů Lu Wen-fu
vzdává hold lidské schopnosti překonat nejstrašnější katastrofy
a vyjadřuje naději, že zlé časy přečká i jeho milované město.
Feng Ťi-cchaj (nar. 1942)
Rodák z přístavního města Tchien-ťinu, dospíval na prahu Kulturní revoluce. V mládí se prosadil jako hráč košíkové, v 70. letech
působil jako učitel výtvarné výchovy a malíř tradiční tušové malby.
Podobně jako mnoho jeho vrstevníků se literatuře začal věnovat
až v době politického uvolnění na konci 70. let. Od r. 1978 časopisecky publikoval kratší prózy, v nichž se vrací do let Kulturní revoluce a vypráví tragické příběhy jejích obětí. Zpracovává zejména
témata manipulace v politických kampaních, ziskuchtivosti a bezohledného kariérismu a hledá odpověď na otázku, jak je možné,
že pod ušlechtilými hesly rovnosti a sociální spravedlnosti si lidé
ubližovali a byly soustavně ničeny mezilidské vztahy. Civilní způsob vyprávění, schopnost vhledu do složitých osobních motivací
a obhajoba obyčejné lidskosti mu vynesly popularitu mezi čtenáři
i řadu literárních cen.
Na počátku 80. let se Feng Ťi-cchaj obrátil k dávnější minulosti
a stal se průkopníkem zábavných žánrů s historickými náměty. V no­
vele Zázračný cop, která ve své době způsobila v Číně senzaci a posléze byla i zfilmována, navazuje na tradici klasických dobrodružných
románů o spravedlivých mstitelích a mistrech bojových umění.
Zdenka Heřmanová
Olga Lomová
Feng Ťi-cchaj:
ZÁZRAČNÝ COP
Dávno, dávno, dávno, dávno,
dnešek, současnost, současnost a dnešek.
Dávné není dnešní
a současné zas není dávné.
Avšak současné je také dávné
a dávné je i dnešní.
V duchovnu se zhlédni,
na smysly méně spoléhej,
v zázračno se podívej!
To, co je v knihách,
i to, co v nich není,
náhodné ti podá poučení.
Dívej se, jen se pousměj
a nad ničím nehloubej!
V oněch letech byly tou největší událostí v Tchien-ťinu proslulé
městské slavnosti. Byly ale také zdrojem těch nejhorších zmatků.
Za vlády císaře Ťia-čchinga došlo k jedné takové neblahé události
— na kůlu zemřelo na sluneční úžeh šestileté dítě, převlečené za
Královnu matku západu. Byla to ale jen náhoda. Město toho bylo
plné, ale zakrátko si na to nikdo už ani nevzpomněl. Když nastoupil
na trůn císař Kuang-sü, zase se pořádaly všelijaké okázalé oslavy.
Dokonce bylo uspořádáno „setkání zasvěcených”, a právě když začínalo, někdo ukradl obrovskou vzácnou perlu z čapky Ťia Pao-jüho.
Prý měla cenu skoro sta tisíc. Pátralo a hledalo se všude možně
i nemožně a celé město z toho bylo vzhůru nohama. Perla se samozřejmě nenašla, ale zato docházelo k dalším a dalším pozdvižením.
Jakési dítě bylo ušlapáno k smrti, rok nato lidé zase řádili tak, že
10
spraskaly lebky. Dalšího roku pak od kadidla shořel na prach sto let
starý chrám, tehdy tam v procesí donesli sochu Bohyně moře až
do hlavní chrámové síně Všech přání. Nějaký troufalý zloděj využil
požáru a zmizel i se sochou bohyně, vymodelovanou z voňavé hlíny
v ateliéru pana Ma. Proslýchalo se, že uvnitř sochy je ukryt zlatý
poklad, a tak všichni bohabojní mužové a poctivé ženy se pustili do
horečného hledání. Jen se moc nesmějte! Vžijte se do situace těch
věřících: Světice byla pryč — komu se teď měli klanět?
Obyvatelé Tchien-ťinu si rádi pouštějí pusu na špacír. Pár lidí
vykládalo s vyvalenýma očima, že prý někdo tu sochu bohyně chová v zadním dvorku krámku blízko Bubnové věže, kde se prodávají
pochoutky z jihu. Celá tlupa tam přes protesty majitele a příručích
naskákala přes zeď a odházela z kouta dvora dvě hromady kadeček s bobovou pastou. Socha tam přirozeně nebyla. Když si ta horda neměla na čem vylít vztek, vrhla se alespoň na kádě a všechny
je rozmlátila. Pár se jich na ně ještě vymočilo. Majitel krámku byl
čirou náhodou vzdáleně spřízněn s přednostou místního magistrátu, a tak bylo několik výtržníků polapeno. Náhradu škody nebyli
s to zaplatit, vždyť to byli samí místní povaleči, kteří se celé dny
jen poflakovali a dělali maléry. Veškerý jejich majetek pozůstával
z jedné matrace, dvou dek a zástupu štěnic. Dokonce ani náčiní
na vaření neměli. Tentokrát se vážení otcové města měli konečně čeho chytit — byli totiž toho názoru, že takové slavnosti by se
měly zatrhnout. Vykládali, že město Tchien–ťin je příliš rozlehlé
a nesourodé, že někteří obyvatelé mají příliš vyvinutý smysl pro
spravedlnost, jiní zase mají dokonce sklony k násilnostem, takže
pořád dochází k nějakým výtržnostem. Že tedy pořádání slavností,
které obrací město vzhůru nohama, je velice nesnadné. Ale kdo by
měl ty slavnosti zakázat?
Jen se nad tím trochu zamyslete! Mocné tchienťinské rodiny byly
závislé na rybolovu, dobývání soli z moře a vodní dopravě. Když
obchodní koráby vypluly na moře a zvedlo se vlnobití a zuřily bouře, musely jen doufat v ochranu Bohyně moře. Pohromy a nemoci
11
se nevyhýbaly zazobancům se vším jejich bohatstvím, co potom
čekalo malé lidičky, jejichž životy neměly ani cenu psů a koček?
A tak se všichni těšili na ten šťastný den, kdy má Bohyně moře
narozeniny. Mačkali se v ulicích, pořádali hry a všelijaká představení, pálili kadidlo a konali blahopřejné oběti, aby ta dobrotivá svatá
měla radost. Vynášeli její sochu ze zadního Nebeského chrámu za
východní branou, ukládali ji na žlutá nosítka a vozili ji v procesí
na parádním voze. Za vozem následovaly skupinky kejklířů, kteří
předváděli své kousky. Sochu bohyně s velkou pompou nosili po
městě i za městskými hradbami celé dny. Její zázračná moc měla
zapudit všechny zlé duchy.
Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně
moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy
měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti
tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc
dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání
svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto
toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem.
1.
K jedné nekalosti se přidává další
23. březen byl den, kdy měla Bohyně moře v průvodu udělovat
požehnání. Byl to nejrušnější den slavností. Všichni potulní umělci
a kejklíři využívali té příležitosti, aby se ukázali v nejlepším světle.
Toho roku se dostavili v plném počtu a předváděli dokonce i čísla,
která celou řadu let nikdo neviděl — velký tanec lvů a let jeřábů,
12
květinové vzory, skvostné trojnožky, boj se zvířaty, přehlídku osmi
světců a slavnostní hudební suity. Kdoví co to do nich najednou vjelo! Diváci přicházeli od samého rána, aby zaujali na trase průvodu
ta nejlepší místa. Ti, co se neprotlačili dopředu, si vylezli na střechy.
Vznešené a zámožné rodiny si daly podél cesty průvodu vystavět
kryté ochozy a boudy. Trůnily si v nich jako v lóžích a s nadšením
sledovaly, jak před nimi defilují soubory a skupinky.
Starý milostpán Čan ze Solného úřadu byl toho roku na vrcholu
svých tělesných i duševních sil. Snadno a lehce vydělal kupu peněz
a vzal si ohromnou krasavici za vedlejší ženušku. V tomto neobyčejně příznivém rozpoložení si půl měsíce předem najal honosnou
tribunku na rohu ulice Ku–i, odkud byl nejlepší výhled. Tribunka měla stříšku proti slunci z isingského rákosu, na palec silného,
a podlážku z širokých borových prken, ještě vonících pryskyřicí. Po obou stranách byla sedadla, pokrytá červeným brokátem,
vpředu viselo několik lampiónů, zhotovených rukou známého mistra. Navíc si milostpán Čan najal několik pobudů, aby mu dnem
i nocí tu jeho tribunku hlídali. Dal je dokonce jednotně obléci do
tmavých kalhot a vestiček.
Marně se neříká, že s penězi narůstá hřebínek. Malí lidičkové,
kteří se měli vždy čeho bát, se raději drželi od tribunky milostpána
Čana v uctivé vzdálenosti. Měli nepříjemný pocit, že když se k jedné nekalosti přidá další, něco se určitě semele. Jejich předtucha se
měla splnit. Zajímá–li vás to, čtěte dál!
Nová vedlejší manželka milostpána Čana chtěla mermomocí sledovat slavnosti z tribunky již od prvního dne. Kdekdo věděl, že je
to vlastně bývalá nevěstka, vykoupená z veřejného domu kousek
odtud, hned u sídla rodiny Chou. Její původní jméno bylo Šarlatový fénix. Uměla zpívat nejrůznější popěvky, a vymyslela si proto i umělecké jméno — Letící fénix. Tahle ženština byla ale velice
domýšlivá. Nebyla jako ty druhé, co byly navráceny na cestu ctnosti,
nepohřbila svou minulost a nestačilo jí žít si spokojeně v pohodlí
a blahobytu. Naopak, byla celá žhavá vystavovat se na ulici Ku–i,
13
v co největší blízkosti nevěstince za domem rodiny Chou. Prahla
po tom, aby ji všichni poznali, civěli na ni a klevetili o ní. Se zlou by
se byl však potázal každý, kdo by se opovážil ukázat na ni prstem
— hele, kurvička, z které se stala vážená úřednická panička! Její
ctižádost sahala ještě mnohem výš: bude-li se ona, z chudého pytle,
takhle ukazovat před lidmi, první paní Čanová se jistě nebude chtít
objevit na veřejnosti. Tak se nad ni vytáhne. Nepomyslila však na
jednu věc — když nepůjde na slavnost paní Čanová, milostpán Čan
si také netroufne. Nepomohly nářky ani prosby, musela jít sama,
nakvašená a odhodlaná z této situace pro sebe něco vytěžit. Aby si
Čanovic zase nemysleli, že ona je jen nějaká hejpočkej.
Uvelebila se na lehátku s vyšívanými polštáři a svou bělostnou
ručku se smaragdovým prstenem si efektně položila na opěradlo.
Za ní stála matróna s drdůlkem podle sučouské módy, s jehlicí se
stříbrnými kroužky, ověšená šňůrami perel a sametovými květinami. Na malých nožkách měla botky z pravé ovčí kůže, na sobě měla
široké kalhoty z tmavého hedvábí a stříbrně lemovaný kabátek,
přepásaný čtyři palce širokou vyšívanou šerpou. Kolem krku si lehce přehodila žoržetový šátek. Jmenovala se Chuová a byla to ta nejschopnější Čanovic služka. Teď stála v pozoru za lehátkem mladé
milostpaní. Již předem vedle ní postavila čajový stoleček a nakladla
na něj rozmanité pamlsky, cukrové pusinky od Tingů, slané buráčky od druhého Čanga od Bubnové věže, máčená cukrátka od Čaoů,
bochánky vařené v páře od Čchaů, prostě samé vybrané pochoutky z věhlasných dílen. Matka Chuová dokonce pokryla ty pamlsky
skleněným poklopem, aby se na ně neprášilo. Šarlatový fénix ho
jen tu a tam nadzvedla a něco si uždibla. Zato ale pokynula matce Chuové, aby od venkovské dívky pod tribunkou koupila domácí
pečivo. Okázale poznamenala, že bere všechno, celý košík. Takové
sprosté věci Fénix samozřejmě vůbec nejedla, chtěla se jen předvést a utratit milostpánu Čanovi co nejvíc peněz. Ale to by ještě nic
nebylo! Pokaždé, když kolem její tribunky přecházel nějaký soubor,
poslala k nim sluhu s vizitkou milostpána Čana. Při slavnosti to
14
totiž chodilo takhle: když si nějaká mocná a vlivná rodina přála
vidět nějaký výstup, poslala k vedoucímu souboru sluhu s vizitkou
a omluvou. Po výměně vizitek pak následovala prosba o předvedení jejich vrcholného čísla. Vedoucí v ten okamžik zamával praporkem a uhodil do gongu, skupina se zastavila a představení začalo.
Po skončení udeřil vedoucí do gongu dvakrát a skupina se pomalu
posunula o kousek dál. Na její místo pak nastoupila další. Ti, kdož
takto přerušili průvod, museli artisty odměnit připravenými balíčky s pamlsky, jako výraz díků a uznání za předvedené kousky.
Šarlatový fénix si najala „sbor čističů”, ti pokropili ulici před
tribunkou a čistě ji zametli. V dalších dnech slavností pak dávala
zastavit každý procházející soubor, ať se jí vystoupení líbilo nebo ne.
Milostpán Čan byl movitý a mocný, a tak si nikdo netroufal stavět
se na zadní, když spatřil vizitku. Fénix byla navíc při odměňování
velice štědrá — vedle její tribunky byly na hromadě stovky balíčků
s pamlsky, namouduši dokonce i veliké desetilibrové balíky s „osmi
vybranými pochoutkami“ z proslulého obchodu Siang–te–čaj. Ani
jedna z osmi předních rodin města Tchien-ťinu se nikdy takto veřejně nepředváděla. Ale paní Šarlatový fénix si troufla! Dívala se na
slavnost a lidé se zase koukali na ni a říkali si, jak tahle kurvička,
která najednou přišla ke štěstí, se tu naparuje.
Dělala to všechno naschvál. Byla pyšná jako pávice, když ze své
lóže rozhazovala plné hrsti peněz. V tu chvíli právě čtyři mladíčkové ze souboru Jeřábí let s křídly z rákosu, plátna a peří předváděli
let, tanec, zobání a hřadování posvátných jeřábů. Kroužili v piruetách a nadnášeli se, divže nevzlétli. Jejich slavnostní písně jako by
byly určeny jen naší milostpaničce. Matka Chuová se k ní v tom
okamžiku naklonila a zašeptala jí do ucha:
„Podívejte se, Druhá milostpaní, na ten stříbrný náhrdelník, co
má jeden z těch hošíků na krku. Je prý to dar císaře Čchien-lunga, když tu kdysi sledoval slavnosti. Díval se na průvod ze člunu
a neměl zdaleka tak krásný výhled jako vy!“
15
Šarlatový fénix si přitom vzpomněla, jak se v loňském roce dívala
na slavnosti spolu s ostatními nevěstkami, Stříbrněnkou, Šeredkou a Měsíčnicí, jak žvýkaly sušené švestky v karamelu a tísnily se
a potily v davu. Možná, že její bývalé kolegyně se teď také tlačí na
ulici, možná, že ji dokonce závistivě sledují.
Soubor Jeřábí let skončil své vystoupení. Potěšená Fénix nařídila svým sluhům, aby rozdali po balíčku dobrot všem bubeníkům,
hráčům na suonu, tanečníkům s dračími praporky, a dokonce
i nosičům transparentů. Šest jeřábích tanečníků a vedoucí souboru
dostali dokonce po dvou balíčcích. Bohatě odměnění členové Jeřábího letu se chystali ve skvělé náladě popojít dál, když tu se najednou z davu vynořil jakýsi chlápek s červeně lakovanou stoličkou.
S hlučným prásknutím ji postavil doprostřed ulice a celou vahou si
na ni kecl. Okázale si dal nohy křížem, povystrčil bradu a zpupně
oslovil vedoucího souboru:
„Tak moment, šéfe! Co kdybyste nám to předvedl ještě aspoň
osmnáctkrát? Ta dáma má pořád dost balíčků s pamlsky, ona to
zatáhne!“
V davu to vřelo jako v kotli, ale rázem se všichni utišili, jako když
na ně vychrstne ledovou vodu.
Ten chlápek byl vystrojen velice prapodivně. Měl na sobě široké
hedvábné kalhoty bronzové barvy, těsně přitažené k nohám safírově modrými ovinovačkami, bílé ponožky a černé střevíce, polodlouhý kabátek z lehkého tmavohnědého hedvábí, jaký nosili místní
pracháči. Přes něj měl ještě přiléhavou vestičku bez rukávů a bez
límce. Připomínala jezdeckou vestu, ale jezdecká vesta to nebyla.
Bylo to spíše něco jako kamizola, jakou nosil zápasník Čang Čchi-pa.
Ten kousek oděvu byl navíc elegantně přizdoben, nahoře řetízkem
od hodinek a na obou přednicích asi sedmi osmi podivnými plíšky,
které nebyly ani zlaté, ani stříbrné. Těm, kdo se dívali kukátkem na
bleším trhu, připadalo, že něco takového nosí jen cizinci. A nač měl
do čepice vetknutý takový malý hřeben? Děvčata z jihu, pravda, nosila ve vlasech hřebínky, aby se mohla kdykoliv přičísnout, ale kdo kdy
16
viděl něco takového na mužském? I v tom nápadném odění vypadal
ten chlápek velice sebejistě. Dokonce vzbouzel v lidech závist.
Kdosi si z něj chtěl utáhnout, ale když viděl pod čepicí tu protáhlou, temnou tvář a pár divokých očí, zvláště to levé, s takovou strakatou bulvou, ihned ho to přešlo a slova, která měl na jazyku, raději
spolkl. Vždyť to byl darebák všech darebáků — Kropenaté sklíčko!
Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na
něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: „Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě!“ Byl to takový tradiční způsob
výchovy — poučování o špatnosti společnosti už v bábině náručí.
Ale co měl Kropenaté sklíčko za lubem dnes? Všichni povaleči
z tohoto koutu světa dobře věděli, že dnes nepřišel jen tak za zábavou. Abychom tomu přišli na kloub, musíme si povědět, co byl Kropenaté sklíčko vlastně zač.
Na každém pořádném darebákovi lpí trochu krve.
Před deseti lety byl Kropenaté sklíčko zcela bezvýznamný mizera. Říkalo se mu Třetí klapačka. Jednou se vpotácel do hospody
U Voňavé broskve, že prý si přišel pro „odškodné“. U Voňavé broskve byl vlastně největší nevěstinec ve čtvrti, blízko domu rodiny
Chou, říkalo se tam ve „velkém světě“. Byl to opravdu velký podnik
a s hosty se dveře netrhly. Majitel si najal sedm osm chlápků se
sekyrami, kteří hlídali kolem. Oblíbenou zbraní ve všech šarvátkách
tehdy totiž byla sekyra — měla velké ploché ostří a ostré hrany
a daly se s ní zasazovat moc ošklivé rány. Podle letitých zkušeností
bratrstva darebáků nejvhodnější způsobe obrany bylo položit se
na zem, rukama si krýt hlavu a skrčenýma nohama si chránit dolní
část těla. Pak si každý hlídač mohl mlátit, jak chtěl. Když někdo ten
výprask přežil, šéf podniku ho dal zanést dovnitř, ošetřil mu rány,
a když se z toho vylízal, dali mu něco peněz. V hantýrce darebáků
se tomu říkalo „vyinkasovat odškodné“.
Onoho dne se Třetí klapačka chránil před sprškou ran obvyklým
způsobem, skrčenýma nohama a rukama na hlavě. Nevyšel z něho
17
ani hlásek, byl tehdy ještě mladý a plný sil. Jeden z těch výtečníků,
kteří tehdy v podniku rozdávali „poukázky na odškodné“, Zabiják
Cchuej, praštil Klapačku sekyrou do levého oka. Strašně mu krvácelo a vypadalo to na oslepnutí. Ale rána se mu nakonec zahojila.
Oční bulvu sice pořád měl, ale byla taková nějaká divná, ani černá,
ani bílá, jako kropenaté vejce. Zabiják Cchuej pozval Klapačku na
oběd do restaurace Hromada štěstí v uličce U Soutoku řek, aby se
mu omluvil za poškozené oko. Byl to ale pěkný mizera — v holínce
si schoval kudlu pro případ, že by Klapačka začal kvůli svému zmrzačení vyvádět. Ale ten nejenže nevyváděl, ale naopak Zabijákovi
velice děkoval a celý oběd zatáhl. Asi proto, že darebák bez jizvy
není pořádný darebák a Třetí klapačka byl teď tak pěkně poznamenán, že si ho bude každý pamatovat. Kdyby si o takovou ránu
řekl, určitě by se to nepovedlo. Zvláštní! Na světě jsou nejrůznější
druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své
rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv
jako znamení své výjimečnosti. Tak tedy Třetí klapačka přišel ke
své přezdívce Kropenaté sklíčko. Pod ní ho znali po celém městě.
Všechny velké i malé bordely ve „velkém světě“ si ho vydržovaly
a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil
výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním
přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, žadonily o jeho pomoc
a žádná si to s ním nechtěla rozházet. Šarlatový fénix byla též známou osůbkou v Chuovic domě a nade vši pochybnost na Kropenatého sklíčka také dělala oči, či dokonce spočinula v jeho náručí. Ti
bystřejší z davu pochopili, o co tady kráčí, že Kropenaté sklíčko
ve své zlovolnosti chce srazit hřebínek bývalé nevěstce, která se
vyšvihla příliš vysoko. Obyvatelé Tchien-ťinu něčemu takovému
říkali „pořádně uzemnit“.
Šarlatový fénix ihned podle výtržníkova oblečení poznala, že to
je Kropenaté sklíčko. O tomhle darebáku darebáků se sice šuškalo,
18
že je místní balík, nicméně měl zálibu ve všech věcech z ciziny.
Ten přívěšek ve tvaru srdíčka na zlatém řetízku, co měla Fénix na
krku, to byl dárek od něho. Od prvního dne, co se dala na cestu
počestnosti, trnula hrůzou, že Kropenaté sklíčko ji přijde obtěžovat. Nenapadlo ji však, že se opováží ji shazovat před tolika lidmi.
Neměla ponětí, jak daleko Kropenaté sklíčko hodlá zajít. Vypadalo
to, že ten mizera je v ráži a že po dobrém ani po zlém s ním nic
nesvede. Kdyby na něho poslala sluhy, nejspíš by se rozpoutalo
peklo. Navíc by se všechno rozneslo po celém městě. Zdálo se jí, že
jí srdce bije až v hrdle.
Vedoucí souboru byl však velice důvtipný člověk. Bez jediného slova zamával praporkem a pokynul hošíkům, přestrojeným za jeřáby,
aby svůj výstup předvedli Kropenatému sklíčku ještě dvakrát. Pak
před něho s úsměvem předstoupil a hluboce se mu uklonil.
„Třetí milostpane, buďte k nám shovívavý, na druhý den sehrajeme benefici na vaši počest!“
Kropenaté sklíčko nehnul brvou. „Jděte mi někam!“ odfrkl s klidem. „Zastavíte se a předvádíte se před kdekým. Jakto, že pro mě
to neplatí?“
„Copak jsme nehráli specielně pro vás?“
Vedoucí byl velice obezřetný. Obával se, že Kropenaté sklíčko by
se mohl chytit každého slova a vyvolat ještě větší kravál.
„Copak ti uši narostly boltcem nahoru? Neslyšel´s, že jsem ti nařídil, že budete hrát osmnáctkrát?“ hulákal Kropenaté sklíčko.
Vedoucí byl celý nesvůj. Moc dobře věděl, že teď nesmí popustit
uzdu zlosti.
„Třetí milostpane, už tady stojíme drahnou dobu,“ řekl nevzrušeně, „za námi čeká dalších třicet čtyřicet souborů. Když budeme
zdržovat, nechají toho a už nic nepředvedou. Vy jste ten nejmilostivější milostpán v celém Tchien-ťinu. Když se vám zalíbily naše jeřábí
tance, někdy jindy vám je budeme předvádět celý den. Co vy na to?“
„Drž hubu a nesnaž se mě oblafnout těmi svými řečičkami!“
zarazil ho Kropenaté sklíčko. Nic s ním nehnulo. „Kdo si myslíš,
19
že jsem? Už jsi někdy slyšel, že bych já vzal zpátky cokoliv, co jsem
kdy řekl?“
To by dokázalo uzemnit každého. Zezadu se tlačilo několik nalíčených chlapíků v divadelních kostýmech. Byli to členové souboru
Pět tygrů nese skříňku a už byli celí žhaví se předvádět. Chlápek
přestrojený za nebeského ptáka Noha byl pořádný vazoun. Jeho
pancéřovaná košile ho dělala na pohled ještě strašnějším. Přikročil
ke Kropenatému sklíčku, ruce zaťaté v pěst zkřížil na prsou a hluboce se mu uklonil. Pak prohlásil hromovým hlasem: „Přijměte
mou uctivou poklonu!“
Kropenaté sklíčko ho sice po očku pozoroval, ale moc si z něho
nedělal. Překřížil si nohy, zaklonil hlavu a zíral vzhůru k nebi. Pak
procedil pisklavým hlasem:
„Dnes nefouká severozápadní vítr, jakto, že vám šplouchá na
maják?“
V davu se ozval chechot.
To vzalo chlapíkovi ze souboru dech. Obyvatelé Tchien-ťinu si
libovali ve vtipných slovních půtkách. Když někdo prohrál nebo se
mu něco nepovedlo, nesměl to nechat v řeči na sobě znát. Ti, co se
jim říkalo „velká držka“, nebyli ve svých projevech zrovna nejobratnější, nejpohotovější byly tak zvané „mazané huby“. A když se
„velká držka“ pustila do slovní půtky, skončila zpravidla bez vtipu.
Hrdinský zjev našeho herce bylo takové prázdné pozlátko, byl to
jen třasořitka a žvanil. Na pádnou odpověď se nezmohl:
„Třetí milostpane, už se smráká a my jsme celý den na nohou
a kručí nám v břiše. Když nemáte ohled na mnicha, mějte alespoň
ohled na Buddhu a Bohyni milosti. Nechte nás jít dál.“
„Cože, ohled na Bohyni milosti? Vy mějte ohled tady na naši Druhou milostpaní, té Bohyně milosti nesahá ani po kotníky. Naše Druhá milostpaní tady má kupy dobrot, když vám kručí v žaludku, tak
ji o nějaké poproste!“ Sklíčko přitom pomrkával svou kropenatou
oční bulvou směrem k tribunce.
20
Vypadalo to, že by dneska nejraději hodil Šarlatovému fénixu kus
lejna do tváře.
Ta seděla na tribunce jako vytesaná z kamene. Jen matka Chuová,
stojící za ní, viděla, jak pod těmi svými šminkami zcela zbledla.
V tom okamžiku se nikdo na slovo nezmohl. Kropenaté sklíčko
to tedy vyhrál. Vrcholně spokojen sám se sebou si vytáhl z náprsní
kapsy lahvičku na šňupavý tabák z broušeného křišťálu, sňal víčko,
odsypal si trochu tabáku na dlaň, vložil si po štipci do nosních dírek, dvakrát vtáhl a několikrát kýchl. Takto duševně posílen si na
stoličce pohodlně natáhl nohy, jako by se chystal zde přenocovat.
Okolostojící dav sice pochopil, že s procesím je konec, ale očumoval dál v napětí, jak to všechno dopadne. Když v Tchien-ťinu padla
kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl.
2.
Kde se vzal, tu se vzal jakýsi hňup
Pán na nebesích se nekloní na tu ani na onu stranu. I řád tohoto
světa je jako jazýček na vahách, kmitá vždy kolem středu. To, co
se tě týká, i to, co je mimo tebe, je vloženo na misky vah. Když je
jedna miska dole, ta druhá stoupne vzhůru. Když měsíc přestane
svítit do východního okna, přehoupne se k oknu západnímu. Se
štěstím a smůlou je tomu právě tak — pohupují se nad hlavami lidí
sem a tam. Když slunce moc pálí, přivolá mračna a liják. Když je
liják moc prudký, přinese vichřici a ta mraky rozežene, až na nebi
nezůstane jediný obláček.
21
Lu Wen-fu:
LABUŽNÍK
1.
Stručný úvod na téma pokrmů a nápojů
Slovo labužník je na poslech příjemné, člověk skoro jako by ho cítil
na jazyku! Užijeme-li však k jeho objasnění prosté řeči a řekneme,
že je to někdo, kdo pořád jen jí, hned je po vší kráse.
Nezřízeně se cpát a ještě se tím proslavit! Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco,
co by nikoho ani ve snu nenapadlo. A zrovna kolem mne se skoro
čtyřicet let motal a jako zlý duch mě pronásledoval jeden takový
obžera, který si nakonec svým chlupatým jazykem získal slávu.
Pohrdal jsem jím, nenáviděl jsem ho, chtěl jsem ho zničit, a nakonec jsem já dopadl jako úplný budižkničemu, zatímco on se skrze
svou vytříbenou mlsotu stal slavným Labužníkem!
Musím předeslat, že rozhodně nejsem zásadní nepřítel pokrmů
a nápojů jako takových; ostatně kdyby mi byl vrozený odpor k jídlu,
pak by den, kdy jsem s nářkem přišel na tento svět, byl zároveň
mým dnem posledním, takový je už zkrátka lidský úděl. Avšak naše
národní tradice si zakládá na píli a prostotě, žijeme skromně a mlsnost se u nás odjakživa zatracovala. Všechny naše matky uplatňují
na svých dětech od nejútlejšího věku „protimlsavou“ výchovu, byť
se to zpravidla projevuje pouze v podobě spílání: „Ty hubo jedna
nenažraná, nic pořádnýho z tebe nebude!“ Ano, z mlsouna se stane
huba nenažraná a v životě nic nedokáže. Když se děti chtějí někomu posmívat, začnou na něj ukazovat prstem a pokřikovat: „Mlsná
hubo, hanba ti!“ A stydlivá děvčátka se kvůli tomu nikdy neodváží
jíst venku koláč nebo smaženou tyčinku; a také mladé dámy na
jevišti si vždy při pití vína decentně zakrývají ústa rukávem. Odmalička jsem byl vychováván v tomto duchu, a proto jsem se na různé
116
ty požitkáře díval trochu svrchu. A od té doby, co jsem se setkal
s Ču C’-jiem, který byl od mládí vybíravý v jídle, a teď se stal slavným, nemůžu mlsné lidi ani cítit.
Ču C’-jie je kapitalista, opravdový kapitalista, a ne jen tak někdo,
kdo tento status získal jen tak shodou okolností v některé politické
kampani. O kapitalistech se říká, že jsou lepší než statkáři, jsou prý
vzdělaní, vyznají se v technických záležitostech a umí podnikat.
Souhlasím. Ale Ču C’-jie je výjimka, nedělal nic jiného, než že pronajímal domy, skoro všechny domy v naší ulici patřily jemu. Vykořisťoval bez jakýchkoliv technických znalostí, vystačil s dvěma slovy:
„Zaplaťte činži!“ a dokonce ani s tím se nemusel namáhat, protože
na vybírání činže měl správce. Majitelé domů zpravidla rozumějí
stavebnictví, a to je pro společnost také prospěšné. Avšak Ču C’-jie
neměl o stavění domů ani ponětí, on dokonce nevěděl ani to, kolik
domů mu vlastně patří a který kde stojí. Jeho otec býval šikovný
obchodník s nemovitostmi a před japonskou okupací měl v Šanghaji realitní kancelář; kromě toho, že bydlel v Šanghaji, nakoupil
velký majetek u nás v Su-čou. Na začátku války dopadla na jeho
šanghajský dům bomba a z celé rodiny se zachránil pouze Ču C’-jie
— byl v té době zrovna na návštěvě u své sučouské babičky kvůli
něčí svatební hostině. Když se to vezme kolem a kolem, Ču C’-jie si
náhodou zachránil život pouze díky tomu, že veden mlsností šel na
cizí svatbu, dalo by se vlastně skoro říci, že bez podobné vášně pro
jídlo hrozí člověku nebezpečí smrti.
Když jsem ho poznal, bylo mu už skoro třicet let. Nemyslete
si, že všichni obžerové jsou tlusťoši, kdepak, tenkrát byl Ču C’-jie
tenký jako vrbový proutek. Možná, že jeho nenasytnost pramenila
z toho, že si připadal hubený — tlustí lidé, kteří se sotva valí, si
přece netroufnou jíst příliš mnoho. Ale na druhé straně je fakt, že
mlsoun myslí na svůj jazyk, a ne na svou postavu. Ať je to, jak chce,
Ču C’-jie měl dost peněz na to, aby si hleděl jazyka i ostatního těla,
ale přitom ho vůbec nezajímalo, co má na sobě. Jak byl rok dlouhý,
nosil tradiční až na paty splývající hábit a přes něj tříčtvrteční plášť,
117
obojí poněkud obnošené, vždy od vetešníka; nově zakoupený oděv
si hned oblékal a ten špinavý, který měl předtím na sobě, „zapomínal“ v lázních. Prý se kdysi oženil, ale co se pamatuji, žil sám, bez
ženy a bez dětí. Jenom jednou ho viděli, jak při projížďce parkem
na Tygřím pahorku za městem sedí v rikše vedle nějaké nápadné
kokety, ale později se ukázalo, že ta dáma jenom nemohla sehnat
vůz a požádala ho, zda se s ním smí svézt, a Ču C’-jie ji pak úplně
nezdvořile nechal zaplatit polovičku jízdného.
Když přišel o všechny své šanghajské příbuzné, usadil se úplně sám
v jednom domě v Su-čou. Byl to dům z konce dvacátých let, takový,
jaké si staví Evropani. V oknech a ve dveřích měl sítě proti hmyzu,
podlahy tam byly pokryté koberci a nechybělo ani úplné hygienické zařízení. Nahoře na terase stály dvě cisterny s vodou, vybavené
elektrickou pumpou. Tenhle malý patrový domek stál vzadu za obyčejným přízemním stavením rozděleným na šest místností; tam byl
krytý průjezd, kuchyně, strojovna, skladiště a byty sluhů.
Protože moje teta z maminčiny strany a Ču C’-jieova teta z otcovy
strany byly sestřenice, přestěhovali jsme se ke konci války, když
zemřel můj otec, do Ču C’-jieova domu a žili jsme v tom obyčejném
stavení vpředu. Neplatili jsme nájemné, zato nám byly uloženy dvě
povinnosti: za prvé jsme se stali vrátnými, a za druhé moje maminka pomáhala Ču C’-jieovi udržovat domácnost. Obě povinnosti byly
velmi jednoduché — Ču C’-jie odcházel z domu brzy ráno a vracel
se až pozdě, žádnou domácnost nevedl a po mamince nikdy nic
nechtěl. Jenomže maminka nedokázala přijímat dobrodiní jen tak
a pořád mu chtěla převlékat a prát ložní prádlo, utírat prach a větrat. Ču C’-jie z toho žádnou radost neměl, ba dokonce mu to připadalo nesnesitelně protivné. Neboť v jeho představách domov znamenal prostě postel, a když šel do postele, měl v sobě vždycky tolik
jídla a pití, že se jen svalil na polštář a už začal hlasitě chrápat.
Ču C’-jie vstával velmi brzy, nebylo mu dáno vyspávat, neboť
v určitou hodinu, skoro stejně přesně, jako by měl natažený budík,
mu začal pracovat žaludek. Sotva otevřel oči, posedla ho okamžitě
118
myšlenka: „Honem k Čuovi na první nudle!“ Zde je třeba připojit vysvětlivku, jinak by mi rozuměli pouze obyvatelé Su-čou, nebo
ještě spíš pouze střední a starší generace sučouských, a ostatní by
sotva pochopili sílu Ču C’-jieovy myšlenky.
V té době se jedna slavná restaurace v Su-čou, kde se podávaly
především nudle, jmenovala Prosperita rodiny Ču, však ještě dodnes
stojí proti Zahradě duševní pohody. Nebudu vás tady seznamovat
s tím, kolik jídel a jaké chuti se tam podávalo, měli vše, o čem se
píše v knihách, a nic tu nebylo vzácností, zmíním se pouze o tom,
jak se tam jedlo. Copak jíst se dá na různé způsoby? Ano, dá. Miska
nudlí se stejnou omáčkou se dá pokaždé sníst v trochu jiné úpravě a náš labužník to měl všechno zevrubně prozkoumané. Dejme
tomu, že jste si zašli k Čuovi: „Hej! (tenkrát se na číšníky ještě nevolalo soudruhu), jedny nudle ty a ty.“ Číšník se na chviličku zarazil
a potom hlasitě zavolal do kuchyně: „Jedny ty a ty nudle!“ Pročpak
se ten číšník zarazil, co? Čekal, že si objednáte, na jaký způsob ty
nudle budete chtít — na tvrdo, na měkko, řídké, husté, míchané,
hodně zelené (s česnekovou natí navíc), bez zeleného (vůbec bez
česnekové natě), mastné (s větší dávkou oleje), trochu lehčí (s menší dávkou oleje), víc nudlí a míň omáčky, víc omáčky a míň nudlí,
nebo na cestu přes most — to se omáčka s masem nenalila přímo
na nudle, ale na zvláštní misku, při jídle se pak nudle do omáčky
namáčely a do úst se dostávaly obloukem jako přes vzdutý most …
Když k Čuovi přišel Ču C’-jie, slyšeli jste za chvíli, jak ze sebe číšník
chrlí: „Jedny nudle se smaženými krevetami, řídké, hodně zelené,
hodně omáčky, přes most a na tvrdo!“
Člověku se točí hlava už jenom z toho, na jaký způsob je možné
sníst misku nudlí, ale Ču C’-jie to nepokládal za to nejdůležitější;
pro něho bylo nejdůležitější dostat „první nudle“. V jedné vodě se
postupně vaří na tisíc porcí nudlí. Když se vaří už ta tisící porce,
voda v hrnci je šlemovitá a nudle z ní už nemají tak svěží chuť, už
tak pěkně nekloužou, zato jsou cítit škrobem. A kdyby Ču C’-jie
měl jíst nudle, které jsou něčím cítit, určitě by z toho byl celý den
119
skleslý a pořád by se mu zdálo, že něco není v pořádku. A tak se
nemohl po oblovomsku válet v posteli, ale musel ještě za tmy vstát,
ve spěchu se umýt a pospíchat na první nudle k Čuovi. Umění jíst
je stejně náročné jako všechna ostatní umění, a když se mu chce
věnovat, nesmí ani chvilku nechat přijít nazmar.
Ve chvíli, kdy Ču C’-jie vybíhal ze vrat a ještě si protíral oči, stála už
tam připravená A-erova rikša, kterou si najímal na měsíc dopředu.
Ču C’-jie se v ní zpupně usadil, takhle naklonil hlavu, takhle si dupl
nohou, zvonek zacinkal a už se jelo k Čuovi na první nudle. Když se
najedl, nasedl znovu do rikši a nechal se odvézt do čajovny v ulici
U Čchangské brány.
V Su-čou jsou čajovny všude, tak proč musel Ču C’-jie zrovna
k Čchangské bráně? Tahle čajovna byla zvlášť vybraná. V prvním
patře měla několik oddělených salonků, zařízených stoly z růžového dřeva a velkými vyplétanými křesly, no prostě svět sám pro
sebe. Používali tam výhradně dešťovou vodu a čaj kupovali přímo
z východních kopců za jezerem Tung-tching; vodu vařili v hliněných hrncích a čaj spařovali v konvicích z isingské kameniny. Pokrmy a nápoje, pití a jídlo, obojí dohromady tvoří neoddělitelný celek
a každý, kdo chce být hoden titulu labužník, se musí stát věrným
žákem patrona čaje Lu Jüho, stejně jako legendárního vynálezce
vína Tu Kchanga.
Brzy poté, co Ču C’-jie přišel do čajovny, začali se tam trousit jeho
spoluhodovníci. Labužníci totiž, kromě snídaně, nemohou svou
činnost provádět osamoceně, musí být nejméně čtyři a zároveň
jich nikdy nesmí být víc než osm, neboť u sučouských jídel existuje určitá ideální skladba. Tak například na začátek přijde studený
předkrm, po něm něco smaženého, po smaženém něco sladkého,
potom hlavní chod, po hlavním chodu zákusek a na závěr velká
polévka. Takové vyvážené představení by jeden člověk sám nezvládl, a kdyby si vybral pouze jedno jednání, obsah celé hry by mu unikl. A proto labužníci musí podnikat kolektivně. Nejdříve poseděli
v čajovně a v rozhovoru znovu vychutnali včerejší hody, do podrob-
120
ností rozebrali všechny jejich přednosti i nedostatky. V první etapě tedy proběhla volná diskuse. Po diskusi přistoupili k hlavnímu
bodu programu, museli přece, v zájmu seriózního přístupu k věci,
věnovat určitý čas debatě o tom, kam se vyrazí — do Nové hojnosti,
ke Spravedlnosti, rozkvětu a štěstí nebo snad k Jeřábu a borovici? A když se jim už všechny sučouské restaurace přejedly, vydali
se všichni společně na daleké toulky, každý si najal rikšu nebo si
po čtyřech sedli do dvou vozíků tažených koňmi a celý průvod se
majestátně valil kupředu, koně o překot klapali kopyty a jelo se za
město do Mu-tu, do Š´ovy restaurace na polévku z okouních jater,
do Feng-čchiao na nudle a nebo do Čchang-šu na žebrácké kuře.
Škoda, že nemohu jít do podrobností a vylíčit všechny pochoutky,
jaké se vaří v Su-čou a okolí, jenomže vedlejší účinky literatury jsou
nevyzpytatelné a já se trochu bojím, aby se pak v Su-čou nekonalo
ještě víc zasedání a konferencí.
2.
Týká se to i mě
Kdyby se byl býval Ču C’-jie hezky věnoval svým požitkům a nezatahoval do toho i mě, určitě by se mi tak strašně nezhnusil. On,
labužník, a já, chudý student, mohli bychom oba žít v klidu a míru
vedle sebe. Jenomže v předchozí kapitole jsem popsal pouze Ču C’jieovu snídani a oběd, k večeři jsem se ještě nedostal.
Když Ču C’-jie poobědval, odebral se do lázní. Rozhodně tam
nechodil proto, aby se vykoupal, kdepak, hledal tam především
místo vhodné ke strávení předchozí bohaté hostiny. Přísloví praví, když máš hlad, tak si zdřímni, když ses najed’, ani se nehni.
121
Po sytém jídle Ču C’-jieovi ztěžkly nohy, pokoušely se o něj slastné mdloby a celý se nořil do stavu spokojenosti, bezstarostnosti
a božské lhostejnosti. Vratkým krokem nastoupil do A-erovy rikši
a bleskově, jako by spěchal na pohotovost, se dal zavést do lázní.
V lázních musel Ču C’-jie vynaložit jediné úsilí — natáhnout ruku
a rozhrnout závěs u dveří. Sotva se závěs rozevřel, chlapík u pokladny hlasitě zavolal: „Je tady pan ředitel Ču!“ Bůhví od kdy byl Ču
C’-jie ředitelem, kapitalistu by přeci správně měli titulovat jako
pana podnikatele. Jenomže tenkrát už tohle oslovení vyšlo z módy.
Jednak mu chyběl nádech něčeho zahraničního, a jednak podnikatelé mohou být různí, velcí i malí, za podnikatele se počítá třeba
i takový obchodníček, který vede s manželkou malý obchůdek. Ale
pan ředitel, to je něco jiného, může to být ředitel cizí banky, nebo
ředitel obchodní společnosti, provádí velké transakce a při placení je velkorysý; ani v případě pouhého spropitného nezůstane
na nějakých dvou třech jüanech, vytáhne hned padesátijüanový
státní úpis a drobné si prý nechte! A tak sotva lázeňští uslyšeli, že
přišel pan Ču, okamžitě se dva ozvali a přiběhli, každý se postavil
z jedné strany a Ču C’-jiea téměř na rukou odnesli do kabiny první třídy. Tehdejší lázeňské kabiny první třídy se trochu podobaly
pokojům v dnešních špičkových služebních hotelích — dvě lehátka, smaltovaná vana, umyvadlo a sprcha. Ve srovnání s hotelovým
pokojem byla lázeňská kabina pouze daleko menší a chyběla jí
klimatizace. To jí však na pohodlí neubíralo, v zimě se zahřála od
páry a v létě se u stropu bez přestání točily čtyři lopatky starobylého dřevěného ventilátoru.
Sotva se Ču C’-jie v kabině posadil, nemusel už ani hnout prstem,
docela jako když těžce nemocného pacienta dopraví do nemocničního pokoje. Jeden zřízenec mu přinesl čaj, druhý zřízenec napustil
vanu, a dokonce ani se zouváním bot se Ču C’-jie nemusel namáhat.
A Ču C’-jie se namáhat ani nechtěl, soustředil se zpitoměle na svůj
žaludek, cítil, že jíst je sice požitek, ale trávení že je také nevýslovně
krásné, že i to se musí důkladně vychutnat, a to bez rušivých zása-
122
hů okolního světa. Nejlepší způsob, jak se soustředit, je namočit se
do teplé vody, v tu chvíli se svět kolem vás propadne do prázdnoty, všechny vaše myšlenky oněmí, cítíte pouze, jak Vám lehounce
pracuje žaludek, v celém těle pociťujete nevýslovnou slast a oddáte
se stavu naprosté pohody, a tyto pocity, byť se svou podstatou od
vychutnávání lahůdek liší a nedají se za ně zaměnit, jsou stejnou
měrou příjemné. Takhle se tedy Ču C’-jie, bez pohybu a s očima
napůl zavřenýma, půl hodiny máčel ve vaně.
Když už byl celý omámený a lezlo na něj spaní, vstoupil zřízenec s dřevěnou deskou na zádech. Vytáhl ho z vody ven, dřevěnou
deskou přiklopil vanu, počkal, až si na ten „operační stůl“ Ču C’-jie
vyleze, a potom se pustil do své práce. Vážení čtenáři, takové umývání však nesmíte chápat příliš úzce, jako by to znamenalo prostě
jen odrbat všechnu špínu z těla. Jste na omylu, konec konců Ču C’jie chodil do lázní každý den, tak co by se na něm asi dalo odrbat?
Odborné umytí bylo v jeho případě skutečně jedním ze starobylých druhů masáže, svého druhu pasivní cvičení. „Po každém
jídle, procházej se mírně,“ to je uznávaný způsob, jak dosáhnout
vysokého věku, jenomže lidé, kteří se řídí touto pravdou, se musí
sami pohybovat. Zato dát se umýt v lázních vyžaduje od člověka pouze jedno — aby se zcela uvolněně natáhl na „operační stůl“
a na slovo vzatý odborník ho pěkně celého promasíruje, zahýbá mu
nohama a rukama, převrátí ho sem a tam, nadzvedne a zase položí
a účinek je stejný, jako kdyby si zacvičil, jenom s tím rozdílem, že se
člověk nemusí sám namáhat. Skutečný labužník musí proniknout
i do tajů umění trávicího, protože kdyby jedl bez trávení, nejen
že by toho musel brzy nechat, ale dokonce by vystavoval velkému
nebezpečí své zdraví!
Ču C’-jieovo cvičení netrvalo příliš dlouho, tak nanejvýš půl hodiny.
Potom se natáhl na lehátko a začala řada trochu zbytečných formalit
— hnětení nohou, masáž svalstva, poklepávání ramen, údery po stehnech. Slabé údery pěstí po stehnech jako poslední číslo programu
mají nejspíše něco společného s hypnotismem, neboť pod vlivem
123
toho, jak lehce dopadaly a vydávaly jasné rytmické zvuky, zaplavil Ču
C’-jiea blažený pocit a pomaloučku usnul. Spal nejméně tři hodiny,
aby pěkně strávil obsah žaludku a udělal si místo na další porci.
V době, kdy se Ču C’-jie už pomalu probouzel, vracíval jsem se
domů ze školy. Sotva jsem odložil brašnu s učením, už mi maminka
oznamovala:
„Dneska je zase v Jüanově podniku, pospěš si!“
Rozuměl jsem jí pouze já, znamenalo to, že Ču C’-jie ještě nesnědl
večeři!
Také Ču C’-jieovy večeře měly svůj osobitý styl, s jídlem je to stejné jako s povídkami — v zájmu úspěchu nesmí spisovatel nikdy
přijít dvakrát za sebou s tím samým. A tak večer nešel ani na nudle, ani do nějaké vyhlášené restaurace, ale odebral se do vinárny.
Při polední hostině pokládal společně se svými kumpány za nejdůležitější vychutnat jídlo do všech podrobností, řečeno jejich vlastním termínem, „dávali si něco pro chuť“. Při obědě vypili nanejvýš
pár číšek teplého rýžového vína, pálenky se ani nedotkli, neboť se
domnívali, že po ní pálí v ústech a dřevění jazyk, smysly se otupí a člověk pak nepostřehne jemné chuťové odstíny požívaných
pokrmů. Zato večer je třeba zplna hrdla se napít, opít se a potom
zdravě usnout a vyhnout se tak útrapám, které by mohla způsobit
nespavost, a proto večer se musí jít do vinárny.
V sučouských vinárnách dostanete různé druhy pálenky, ale žádné jídlo, nanejvýš vám nabídnou pár drobností jako sušený sójový
sýr, pražené boby nebo ostrý zelný salát. Kchung I-ťiovi, o němž
psal Lu Sün, by to stačilo, říkával přece, že ušlechtilost hledá muž
v pálence, nikoliv v jídle. Ale labužníci by s ním nesouhlasili, mají
totiž víc peněz, než nějaký ušlechtilý muž, pálenku chtějí pít prvotřídní a přikusovat k ní také nebudou jen tak něco. Večeře se nesměla
odbýt, a přitom se musela zásadně lišit od předchozích jídel, a tak
se Ču C’-jie a jeho kumpáni obrátili k další sféře sučouských specialit — ke slaným zákuskům a drobným chuťovkám. Ani o sučouských zákuscích se nechci příliš rozepisovat, kromě shora již uvede-
124
né příčiny také proto, že toto téma ve mně vyvolává trpké osobní
vzpomínky, neboť právě kvůli zákuskům člověk, jenž se mi z hloubi
duše hnusil, kdykoliv se mu zachtělo, mě posílal na pochůzky.
Sučouské zákusky a drobné chuťovky se neprodávaly v ně­jakém
zvlášť k tomu určeném obchodě, ale byly roztroušené po obchodních třídách, v zapadlých uličkách, na mostech a kolem rozcestí. Některé jste našli v obchůdcích, jiné v malých stáncích nebo
v koších podomních obchodníků. A když si někdo umanul, že bude
ke kořalce přikusovat ode všeho, žádný číšník, co běhá jenom po
hospodě, ho nemohl uspokojit, na to potřeboval takový mlsoun
poslíčka, který by zběhal všechny ulice a po všech čertech sháněl
kdovíjaké dobroty. Asi že jsem měl dlouhé nohy, přišel jednou Ču
C’-jie za maminkou:
„Ten tvůj Siao-tching vypadá šikovně, co kdyby mi trochu píchnul,
však by zkrátka nepřišel.“
Maminka samozřejmě souhlasila, bylo jí hanba, že bydlí zadarmo v Ču C’-jieově domě, a nemá žádné povinnosti, které by stály
za řeč, a nemohla se dočkat, kdy se jí naskytne příležitost něčím
se mu zavděčit a zbavit se tak výčitek svědomí. Chudák maminka,
o vykořisťování neměla ani ponětí, uznávala pouze všechny tehdy
běžně uznávané společenské normy. Svého syna učila, že nemá být
vybíravý v jídle a přitom Ču C’-jiea pro jeho mlsnost neodsuzovala,
pokládala ji za svého druhu „nadání“ a to přece nemá s obyčejnou
rozežraností nic společného. Ale jak měl důstojný student gymnázia dělat sluhu takovému břichopáskovi?!
Maminka se rozplakala, co zemřel otec, třeli jsme bídu, žili jsme
jenom z té trochy peněz, co vydělal můj starší bratr jako námořník. „Jen běž, můj Tchingu, nad hlavou máme jeho nebe, šlapeme
po jeho zemi, zadarmo žijeme v jeho domě, ani vodu a elektřinu
nemusíme platit a to vydá za stravu pro nás pro všechny. Stačí jedno slovo pana ředitele a budeš mít po studiu a všichni zůstaneme
bez střechy nad hlavou. To je všechno proto, že nás tvůj táta tak
brzo opustil, prosím tě …“
125
A tak mi nezbylo, než zatnout zuby a každý den čekat s bambusovým košíkem před vchodem do vinárny. Sotva se rozsvítily
lampy a ulice zaplavila světla neonů, přijeli v rikšách Ču C’-jie a jeho
kumpáni. S hlasitým zvoněním a troubením se jako tančící drak
davem chodců prodrala dlouhá řada nablýskaných rikš a pomalu se
zastavila před vinárnou. Všichni byli čisťouncí, linula se z nich vůně
mýdla, líčka jim zčervenala, zářili spokojeností. Rikša, ve které se
vezl Ču C’-jie, jela vždy jako první, táhl ji A-er, který vypadal zvlášť
silný a nabitý energií. Zastavili, A-er sundal Ču C’-jieovi z kolen plstěnou přikrývku a ten hbitě a lehce seskočil s vozíku. Před vinárnou
je nečekal její majitel ani číšníci, k slavnostnímu uvítání tu nastoupily dvě řady otrhaných, špinavých žebráků. Natahovali ruce, volali
„milostpane!“, a jejich paže se před Ču C’-jiem kývaly jako suché
haluze ve větru. Ču C’-jie na to byl připraven, ledabyle mávl rukou
a k vůdci žebráků slétla malá bankovka: „Zmizte.“
Žebráci se s hukotem rozprchli a před Ču C’-jiem jsem se objevil
já, žebrák privilegovaný, stál jsem tam s košíkem v ruce hned vedle
vchodu a kručelo mi v břiše. Moje privilegium spočívalo v tom, že
jsem znal něco ze zeměpisu a z historie, věděl jsem, co je to rovnost,
volnost a bratrství a četl jsem Sunjatsenovo pojednání o právech
člověka. Sunjatsen byl odpůrcem obžerství a věděl, co je to lidská
důstojnost. Když se žebráci s rámusem rozešli a nechali mě tam
trčet samotného, div jsem vzteky nepraskl a štvalo mě, že ho tím
košíkem nemůžu pořádně praštit! Ale musel jsem zatnout zuby,
vzít si od něho peníze a podle jeho pokynů jít k Luovi pro nakládané maso, k Maovi pro zvěřinu, do Sezamové chýše pro krevety
a sušenou rybu, k tomu a tomu dědkovi pro marinovanou husu, do
Kláštera nejhlubších tajemství pro sójové syrečky a čertví kam ještě
pro čertvíjaké pamlsky …
S košíkem v ruce jsem šmejdil po ulicích a před očima se mi
míhalo noční Su-čou. Z restaurace s opojnými nápoji se line hudba, neony vrhají barevné světlo na dláždění; kousek vedle skomírá
slabé světlo pouličních lamp, v malých uličkách je ticho jako po
126
vymření a z bedny na odpadky vybírá stařena slupky od zeleniny.
Stoly se prohýbají pod tíhou talířů a číšek, jedna proslulá specialita
střídá druhou, pijáci se baví hrou na počítání prstů; před obchodem s rýží stojí jako stíny lidé ve frontě, na zádech mají křídou
napsané pořadí a čekají na příděly, které se začnou vydávat druhý den ráno. Jakási významná rodina uspořádala svatební hostinu,
rezervovali si celého Jeřába a borovici, po celé délce Klášterní ulice
stojí řada koňských povozů a rikš. Nevěsta si přes ramena přehodila lehounký šál, sukní zametá zem, všichni hosté jsou oblečeni
podle cizí módy, září perlami a drahokamy: ale o kus dál, v krytých
koridorech Kláštera nejhlubších tajemství, se choulí lidé v konopných pytlích, někteří z nich se možná ani nedočkají rána … Často
mi vytanuly na mysli známé verše:
„Ze vrat bohatých domů se vůně lahůdek line,
na cestách spousta chudáků hlady a mrazem hyne.“
Ču C’-jie mě skutečně nenechal přijít zkrátka, často mi cpal do kapsy všechny zbylé peníze: „To si vem,“ říkal a tvářil se přitom tak,
jako když mluvil k žebrákům.
Celý jsem ztuhl a cítil strašné ponížení.
„Tak si to vem, pro babičku, kup jí nějaké maso.“
Ponížení roztálo ve smutku. Měl jsem starou babičku, to ona mě
vychovala, bylo jí už sedmdesát let, všechny zuby jí dávno vypadaly, byla po mrtvici napůl ochrnutá a v hlavě už to neměla úplně
v pořádku. Ale chuť k jídlu jí nescházela, dennodenně se dožadovala masa, nejvíc ze všeho chtěla maso nakládané v sójovém tvarohu, jaké se dělalo u Lua, tahle pochoutka se rozplývala na jazyku,
krásně voněla a měla tak lahodnou chuť, že se nikdy nepřejedla.
Babička neměla ponětí o cenách a o měně, podle ní se všechno
počítalo ještě na měďáky a stříbrné jüany. Věděla, že můj starší
bratr posílá domů měsíčně několik tisíc jüanů (které stačily tak
na padesát kilogramů rýže), tak proč bychom jí nemohli za dvacet
šest měďáků koupit půl kila masa? Vždyť přece do jednoho jüanu
127
se vejde celých tři sta měďáků! Obviňovala maminku, spílala jí, že je
neposlušná snacha a nezná úctu k rodičům, že na ní, na starém člověku, šetří, a hned do toho zatáhla letité historky o vztazích mezi
tchýněmi a snachami, láteřila a zároveň plakala. Mamince nebylo
žádné vysvětlování nic platné, raději dál přebírala přídělovou rýži
a do ošatky se jí kutálely slzy. Srdce mi pukalo, sevřeno mezi dva
potoky těch slz!
Přinesl jsem domů pár kousků nakládaného masa, které jsem
koupil za drobné od Ču C’-jiea, a donesl ho babičce k posteli; pustila se do jídla a s pláčem mě třesoucí se rukou hladila po hlavě: „Ty
můj hodný chlapče, alespoň ty máš rád babičku, nadarmo jsem tě
nevychovala …“
V tu chvíli se mi oči zalily slzami, chtělo se mi hlasitě plakat,
křičet, volat k zodpovědnosti nebesa! Ale místo toho se mi stáhlo hrdlo, opřel jsem se o babiččinu postel a hlavu schoval do její
přikrývky. Když už jsem kvůli penězům snesl takové ponížení, tak
proč trochu nepotěšit babičku?
„Na nebi ráj, na zemi Su-čou a Chang-čou.“ Nevím, kdo tohle přísloví vymyslel a ještě se nestyděl dát Su-čou na první místo. To pořadí
má prý své opodstatnění, neboť Chang-čou se povzneslo do takové
slávy, že „poutník opilý vlahým jarním vánkem si jej mohl splést se
slavným Kchaj-fengem“ teprve po rozdělení říše za dynastie Sung.
Zato v Su-čou už za Tchangů „sto tisíc rodin platilo daně a pět tisíc
zdejších synků strážilo hranice“. A co teprve za dynastie Ming, to
se v Su-Čou „míhaly kolem vznosných budov tři tisíce nádherných
kabátců a ze všech stran se hrnuly proudem zlaťáky“. Za posledních sto let se vyšvihla Šanghaj a všichni obratní muži, kteří ovládli
to cizácké tržiště, si kupovali domy a pořizovali podniky v nedalekém Su-čou, hromadili tam majetek tak, aby dokud útočí, měli
odkud udeřit, a až se stáhnou do ústraní, aby měli co hlídat. Su-čou
nebylo žádné správní či hospodářské centrum, politické intriky se
zde projevovaly v daleko menší míře a podnikání nehrozila téměř
žádná úskalí; strategicky významné město to také nebylo, za dva
128
tisíce tři sta let, jež uplynuly od boje mezi starověkými státy Wu
a Jüe, se zde neodehrála žádná velká bitva; počasí je tady příjemné,
všeho je tu hojnost, okolní scenérie je půvabná. Ve všech dobách
přicházeli do Su-čou pokojně prožít svá poslední léta statkáři
a vysloužilí úředníci, bohatí obchodníci, lumpové, kteří zanechali
nečistého řemesla, různí zneuznaní umělci a literáti, kdysi slavné
kurtizány, nyní povadlé. Když se shromáždí tolik bohatých a vzdělaných lidí, aby se v poklidu oddávali radovánkám, neobejdou se
bez jídla, pití a zábav, a proto se sučouské zahrady staly těmi nejkrásnějšími na světě a kultura jídla zde dosáhla nejvyšších vrcholů!
Krásná scenérie jídlo nenahradí a za čas zevšední, ale jíst musíme třikrát denně. Obávám se, že Su-čou je prvním z pozemských
rájů jedině proto, že zdejší pochoutky předčí dobroty připravované
v Chang-čou. Sučouští se tím nejspíš odjakživa pyšnili, ale já jsem
to tehdy pokládal za zločin, za projev té nejhorší nespravedlnosti
mezi lidmi! Nevěděl jsem nic o tom, že by uprostřed pekla měl být
ukrytý „ráj“, jak se někdy vypráví, ale jasně jsem viděl, že v tomhle
„ráji“ existuje opravdové peklo, a že naprostá většina lidí se potácí
na jeho okraji. Upřímně řečeno, k víře v komunismus mě neobrátila četba Kapitálu ani Komunistického manifestu, přivedli mě
k ní z větší části takoví lidé jako Ču C’-jie; to oni mě přesvědčili, že
všechny ty krásné, květnaté –ismy jsou k ničemu, že jedině zespolečenštění výrobních prostředků dokáže něco změnit! To bych se
na to podíval, co by zbylo z Ču C’-jieovy nadutosti, kdyby mu někdo
vyvlastnil nemovitosti!
Potajmu jsem si zpíval písničku, která se k nám dostala z Pejpchingu:
Tam v horách je tuze pěkně,
tam jsou na tom všichni stejně,
koukej dělat, když chceš jíst,
nikdo ti nebude otročit.
…
129
Písnička měla úplně jednoduchou melodii, i já jsem ji zvládl bez
problémů, ale pomohla mi najít východisko ze situace, kdy se
z několika domů linula vůně lahůdek, zatímco spousty chudáků
mrzly a hladověly, a to východisko bylo tam, v horách!
Rozhodl jsem se, že odejdu do Osvobozených oblastí, to už bylo
v zimě roku 1948. Neměl jsem ponětí, jak na tom v Osvobozených
oblastech jsou, stále jsem myslel, že Kuomintang je mocný, má
americkou atomovou pumu a kdoví co ještě. Nejspíš několik dalších let, několik desítek let krvavého boje, než se proletariát stane
pánem celé země! Četl jsem Železný proud a Rozklad a věděl jsem,
jaké strázně jsou spojené s revolucí, že je to křest ohněm a krví.
Setrvával jsem proto v té době ve velmi truchlivé náladě a chystal
jsem se padnout na bitevním poli:
„Ach, vítr sviští, chladná je řeka I,
hrdina odchází, ach, a již se nevrátí!“
Moje tehdejší duševní rozpoložení se v mnohém podobalo náladě
nešťastného Ťing Kchea, když se loučil s přáteli a odcházel zabít
tyrana.
Já jsem se loučil se Su-čou, právě ono, krásné a těžce zkoušené
město, mě poslalo bojovat! Krátce před odchodem jsem vystoupil
na Tygří pahorek a z pavilonu na jeho vršku jsem se ještě jednou
rozhlédl kolem: nashledanou, tvůj syn se chystá vlastní krví smýt
nánosy špíny z tvého těla! Navečer jsem jako obvykle šel nakupovat zákusky pro Ču Ču C’-jiea, jako obvykle jsem koupil kousek
masa nakládaného v sójovém tvarohu a donesl jsem ho babičce až
k posteli: Jez, babičko, tentokrát tvůj vnuk nejspíš naposled vydělával na vlastním ponížení, aby ti mohl koupit něco dobrého! Nemýlil
jsem se, když se babička dozvěděla, že se ztratil její nejoddanější
vnuk, tři dny plakala a potom se navždy rozloučila se světem.
Jak trvalé jsou vzpomínky z mládí! Na potupné cedule, ostouzející procesí, urážky a strádání z doby „kulturní revoluce“ jsem
už zapomněl, jako by to byly bezvýznamné dětské hry. Ale to, jak
130
jsem před třiceti lety opouštěl domov, jak jsem se v duchu loučil
s maminkou a babičkou a vrhal se do neznáma, zůstalo v mé paměti do poslední kapky. Možná, že si rád pamatuji skvělé okamžiky
a zapomínám na chvíle ponížení, ale proč mi tedy nemizí z paměti
ponížení, které jsem prožíval před třiceti čtyřiceti lety? Pokaždé,
když ve filmu vidím raněného vojáka, jak vstává z kaluže krve, zvedá pušku a s hlasitým voláním po pomstě se vrhá na nepřítele,
sevře se mi srdce a oči mi zvlhnou. Přesto, že takových filmů jsem
viděl příliš mnoho a myslím si o nich, že je to stará veteš, nedovolím, aby to říkaly moje děti; když něco takového uslyším, rozkřiknu
se na ně: „Holobrádci, ničemu nerozumíte!“
3.
Příjemné nedorozumění
Kdepak by mě napadlo, že až se dostanu do Osvobozených oblastí,
bude už po všem, kouř na bojišti chuajchajské bitvy se již rozplyne,
utichne rachot pušek a děl. Vojáci a obyvatelé Osvobozených oblastí se radostně připravovali překročit řeku Jang-c‘. Studenty, jako
jsem byl já, kteří přicházeli z Čankajškova území, zastavili v půli
cesty, zařadili nás mezi kádry a poslali zpět, abychom s armádou
překročili řeku Jang-c´ a převzali do svých rukou řízení měst. Přišel
jsem ze Su-čou, a tak mě samozřejmě poslali zase tam, protože
jsem ve svém městě dobře znal každý kout, rozuměl jsem zdejšímu, krásnému, ale špatně srozumitelnému dialektu, prostě hodil
jsem se za průvodce. Co bude potom, až přijdu do Su-čou, na to
jsem nemyslel, a kdyby tehdy někdo z nás začal hovořit o perspek-
131
Obsah
dvě čínské novely- - - - Lu Wen-fu (1928–2005) Feng Ťi-cchaj (nar. 1942) -
-
-
-
-
-
-
-
-
- 5
7
8
Feng Ťi-cchaj: ZÁZRAČNÝ COP- 1. K jedné nekalosti se přidává další
2. Kde se vzal, tu se vzal jakýsi hňup
3. Lehké je zloducha pozvat dovnitř, ale těžké se ho zbavit
4. Věřte tomu nebo ne, byla to pravda
5. Je to štěstí nebo pohroma, kdoví?
6. Velmistr se předvádí
7. Jang Tien-čchi, majitel obchodu s dováženým zbožím
8. Svět cizinců
9. Mistr Sató chytá cop
10. Duch a krev Prosťáčkových předků
11. Zázračný cop a zázračné pěsti
12. Jedna maličkatá kulka z cizí pušky
13. Nezbývá než se zpronevěřit předkům
14. Nadešel čas stříhání copů
15. Čarostřelec
9
12
21
27
35
45
48
57
63
73
78
83
94
98
106
111
Lu Wen-fu: LABUŽNÍK - 1. Stručný úvod na téma pokrmů a nápojů
2. Týká se to i mě
3. Příjemné nedorozumění
4. Bubny zavířily, útok začíná
5. Stav ohrožení vystřídá klid a pohoda
6. Člověk a chuť
7. Pokrm z dýní
8. Naše cesty se setkávají
9. Ach, tři dny odloučen…
10. Darmožrout vykládá učení
11. Naskýtá se vzácná příležitost ochutnat vybranou krmi 12. Čokoláda
115
116
121
131
142
151
160
166
177
186
195
203
219