Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II

Transkript

Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice II
Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice
II. ročník (obor DI-DC), st. Skupina KS
Polák Petr
Název práce: Alternativní druhy paliv a pohonů zejména v autobusové dopravě.
Prohlášení:
Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval
samostatně. Literaturu a další zdroje, z nichž jsme při zpracování čerpal, v práci řádně cituji.
Anotace:
Tato semestrální práce se zabývá v širší souvislosti vývojem a použitím alternativních paliv a
pohonů u silničních vozidel, zejména v autobusové dopravě. Použití těchto paliv a pohonů je
v práci rozděleno podle rozsahu nutných úprav.
Klíčová slova: alternativní paliva, alternativní pohony, autobusová doprava, snižování emisí
1
Obsah
Úvod
1. Rozdělení úprav do skupin
2. Skupina I
3. Skupina II
3.1. LPG pohon
3.2. LPG pohon u autobusů v ČR
3.3. CNG pohon
3.4. CNG pohon u autobusů v ČR
4. Skupina III
4.1. Elektrický pohon
4.1.1. Vozidla poháněná z akumulátorů
4.1.2. Vozidla poháněná z palivových článků
4.1.3. Využití palivových článků u autobusů
4.2. Hybridní pohon
4.3. Vodíkový pohon
4.4. Gyrobus
Závěr
Použité informační zdroje
2
3
5
5
5
5
6
7
7
9
9
9
10
12
13
14
14
16
18
Úvod
Za posledních 13 let značně vzrostl počet automobilů osobních i užitkových, takže se
celkově zvýšil objem emisí škodlivých látek ze silniční dopravy, a to i přesto, že od
1.10.1993 lze nově uvést do provozu jen vozidla s řízenými katalyzátory.
Tab. 1 Počty vozidel v České republice vybavených katalyzátory [20]
Počet vozidel Rok
s katalyzátory 1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
Počet
(v tisících)
19
58
141
183
280
436
517
670
842
981
1181
1470
%
0,8
2,4
5,6
6,8
9,5
14,0
17,5
20,6
24,1
26,6
32,02
41,8
Bohužel počet pevných částic je u vznětových motorů s katalyzátory nezměněn a problémy
spojené s vlivem ultrajemných částic na lidské zdraví zůstávají nevyřešeny. Tyto problémy
vznětových motorů vyřeší až zavedení tzv. zachycovačů částic, vybavených automatickým
čištěním a regenerací, kdy dochází ke spálení zachycených částic. Tyto zachycovače se
v současnosti sériově prakticky nemontují, změna situace se očekává během cca 3-5 let. [21].
Vazba mezi emisemi polutantů motorových vozidel a dopady na lidské zdraví a životní
prostředí je zřejmá, vozidla významně přispívají k produkci polutantů nejzávažněji
poškozujících zdraví obyvatel. Současné a budoucí evropské, americké a japonské emisní
předpisy stanovují závazné limity na emise škodlivin (CO, HC, NOx, PM).
Vývoj emisních předpisů prochází velmi intenzívním procesem, časový vývoj limitních
hodnot a jejich zpřísňování je znázorněno na obr. 1 a 2 pro případy nových benzínových a
dieselových motorů dle evropských předpisů. Obdobné trendy platí i pro USA a Japonsko.
3
100
90
80
70
60
50
40
30
20
10
0
2005
2002
1999
1996
1993
1990
1987
1984
1981
CO
HC
NOx
PM
1975
Redukce (%)
Obr.1 Vliv směrnic EHK (benzínové motory) [21]
Obr. 2 Vliv směrnic EHK (dieselové motory) [21]
3
Emise (g/km)
2,5
2
CO
1,5
HC + NOx
1
NOx
PM10
0,5
0
1992
1997
1997*
2000
2005
Poznámka: * změna testu
Předpis EURO 3 platný v současnosti ve státech Evropské unie byl přijat a je platný i v České
republice. Automobilka Škoda má v nabídce motory plnící nejen emisní limity, které
vstoupily v platnost v r. 2001 tj. EURO 3, ale i motory plnící předpis EURO 4 s termínem
platnosti od r. 2005.
Je zřejmé, že další rozvoj silniční dopravy využívající v převážné míře paliva vyráběná
z ropy, není trvale udržitelný vzhledem ke konečným ropným zásobám a k negativnímu
ovlivňování kvality životního prostředí emisemi škodlivin ve výfukových plynech vozidel.
Zejména ve městech je v době dopravních špiček stav čistoty ovzduší mnohdy kritický.
Proto by měly být využívány mimo katalyzátorů i další technické možnosti v oblasti
4
vozového parku silniční dopravy, které jsou ekologicky a mnohdy i ekonomicky
výhodnější. Mezi tyto možnosti patří využití alternativních paliv a pohonů.
1 Rozdělení úprav do skupin
Vozidla využívající alternativní pohony a paliva se dají rozdělit dle různých kritérií. Pro
účely této práce jsou tato vozidla rozdělena do tří skupin podle technické náročnosti úprav
[9]:
2 Skupina I
Skupina I využívá spalovacích motorů v podstatě bez úprav. Spadá zde využívání
alternativních kapalných paliv, jako jsou např.:
• bionafta,
• paliva s využitím alkoholů.
Je možno konstatovat, že na bionaftu lze jezdit s jakýmkoliv vozidlem se vznětovým motorem
(u motorů s přímým vstřikem je ovšem nutno dbát na to, aby toto palivo neobsahovalo vodu mohlo by dojít ke zničení čerpadla), vozidla jezdící na alkohol (se zážehovými motory) mají
zvýšený kompresní poměr a předstih. Zatímco bionafta je běžně k dostání i u nás, představuje
alkohol jako palivo variantu, která se v širším měřítku využívá pouze v Brazílii, kde jsou pro
rozsáhlejší výrobu tohoto paliva specifické klimatické, geografické i sociální podmínky.
V zásadě lze použít při spalování alkoholu klasický zážehový (tedy „benzínový“ motor)
s minimálními úpravami.
O těchto úpravách se dále zmiňovat nebudeme, neboť by vydali na samostatnou práci.
3 Skupina II
Skupina II vyžaduje relativně jednoduchou přestavbu vozidla. Do této skupiny patří:
• LPG (Liquefied Petroleum Gas - tekutý propan-butan),
• CNG (Compressed Natural Gas - stlačený zemní plyn),
• metan, resp. bioplyn.
3.1 LPG pohon
Používání LPG pro osobní vozidla vyžaduje již určitou přestavbu vozidla, která je však
snadná, rychlá a finančně dostupná u osobních automobilů se zážehovými motory. Velice
jednoduchá je také výstavba čerpacích stanic. Proto vozidla jezdící na LPG jsou již
v některých zemích (Itálie, Francie, Holandsko) velice rozšířena. Pozoruhodný rozmach
zaznamenává také Polsko, Belgie a Česká a Slovenská republika.
V Itálii se jezdí na propan-butan již několik desetiletí, přičemž v současnosti je tam v provozu
s tímto pohonem zhruba 1,3 mil. osobních automobilů, k jejichž pohonu se ročně spotřebuje
1,2 mil. tun LPG. V Polsku jezdí na propan-butan 310 000 vozidel (3,3 % z celkového počtu
osobních automobilů) a je zde 1 500 čerpacích stanic LPG. Ve Francii je v provozu cca 130
000 osobních aut na propan-butan a existuje zde 1 100 plnících stanic LPG. Ve Francii
v poslední době všichni významní výrobci, jako je Peugeot, Citroën i Renault, nabízejí
5
některé své typy s alternativním pohonem na LPG, kdy jsou vozidla dovybavena instalací
plynového zařízení přímo na výrobní lince (např. Renault Mégane Scénic 1,6, Laguna 1,8 a
Kangoo RN 1,2 LPG).
Na území České republiky je v provozu přes 400 plnících stanic LPG a počet osobních aut
s tímto pohonem u nás překročil počet 150 000 vozů.
Italská firma Lovato vyrábí zajímavé technické zařízení, kterým je vstřikování plynu. Zatímco
u všech systémů, používajících směšovače, je výkon motoru nižší oproti benzínové verzi cca
o 6 %, u vstřikování plynu je výkon stejný nebo dokonce vyšší než u motoru poháněného
benzínem (směs je homogennější) [7].
3.2 LPG pohon u autobusů v ČR
V podmínkách autobusové dopravy je nejdále s využitím dopravní podnik měst Mostu a
Litvínova, kde byl v dubnu 1999 dokončen kompletní program plynofikace městských
autobusů poháněných LPG.
Rekonstrukce autobusů na pohon LPG zde započaly v roce 1991. Projekt postupné přestavby
stávajícího vozového parku na plynné médium vznikl za spolupráce Krušnohorských strojíren
v Mostě – Komořanech, Technické univerzity v Liberci, firmy EKO-GAS Auto Praha a
zmíněného DPmML. Po úspěšných prototypových zkouškách dvou prvních autobusů Karosa
B 731 byla v garážích Litvínov zahájena výstavba plnící stanice na LPG a zároveň nezbytné
stavební úpravy. Plnící stanice byla uvedena do provozu 22.7.1993, čímž byly vytvořeny
základní podmínky pro provozování autobusů na LPG.
Postupně bylo přestavěno všech 35 litvínovských autobusů městské dopravy a plynofikace
v Litvínově byla ukončena 30.6.1996 předáním posledního přestavěného autobusu. Zároveň
od roku 1994 probíhal postupný proces plynofikace v garážích Most, kde šlo v první fázi o
výstavbu plnící stanice a úpravy stávajících hal, včetně výstavby nových objektů diagnostiky.
Přestavba mosteckých autobusů započala v březnu 1996. Do těchto vozidel byl již nově
zastavován plynový motor s elektronicky řízenou přípravou palivové směsi systémem
DELTEC, vybaveným oxidačním katalizátorem. Tento typ motoru splňoval i nižší hodnoty,
stanovené pro normu EURO 3. Zároveň je nutno podotknout, že v mnoha ohledech jsou
limity mosteckých autobusů nižší, než předpisuje zmíněná norma EURO 3.
Přestavba vozidel v mosteckých garážích, vzhledem k nabytým zkušenostem, pokračovala
rychlým tempem, takže k 1.1.1997 bylo v provozu již 22 autobusů na LPG. Během roku 1998
pak bylo přestavěno i sedm kloubových autobusů Karosa B 741 a zároveň dodáno deset
nových vozidel Karosa B 931 s již provedenou zástavbou na LPG, kterou realizovali rovněž
Krušnohorské strojírny. Díky kladnému přístupu vedení DPmML se práce na plynofikaci
urychlily tak, že dnes všech 90 městských autobusů značky Karosa v regionu jezdí na
ekologický pohon. V České republice tak jde o zatím jediný městský provoz s kompletním
vozovým parkem s ekologickým pohonem.
Novinkou je dodání tří prvních nízkopodlažních vozidel od firmy MAN v březnu 2003 na
základě předchozího výběrového řízení. Dva nízkopodlažní vozy jsou nyní v provozu v Mostě
a jeden v Litvínově.
Autobusy s označením MAN NL 243 F/LPG byly vyrobeny na podvozkové skupině MAN
s karosérií firmy Castrosua. Zastavěn byl motor G 2866 DUH 05, jenž je v současnosti
nejčistším ekologickým motorem v ČR. Šestiválcový řadový motor o výkonu 175 kW při
2200 ot/min splňuje normu EEV.
6
DPmML počítá s nákupem dalších tří autobusů podobného typu ještě v letošním roce. Lišit se
budou v tom, že půjde o výhradně německá vozidla a kompletně budou postavena v továrně
MAN v Salzgitteru v SRN. [3].
3.3 CNG pohon
Využití CNG vyžaduje, zejména u nákladních vozidel, nákladnější přestavbu (obvyklý
vznětový motor nákladního vozidla musí být rekonstruován na zážehový). Nicméně řadu
užitkových i osobních vozidel na pohon CNG vytvořili světoví výrobci motorových vozidel,
jako BMW, Ford, VW, Daimler-Chrysler, Iveco, Mazda a Honda. Problematičtější je zatím i
nedostatečná síť plnících stanic. Existuje ale zajímavá možnost mít vlastní malou
kompresorovou stanici, která by byla napojena na běžné veřejné nízkotlaké plynové potrubí.
Takové stanice s výkonem 3 m3/h (velké stanice mají výkon okolo 1000 m3/h) vyrábí
švýcarská firma Sulzer pod názvem Fuel Maker. Sulzer jich prodal během posledních let cca
250 za rok (cena se pohybuje na úrovni 5 000 EURO). Největším trhem pro plnící stanice
zemního plynu je v současné době Jižní a Severní Amerika, kde toto ekologické palivo
podporují vlády ve většině zemí. Na CNG jezdí i vozidla Bílého domu včetně vozů
amerického prezidenta. V používání CNG pro pohon autobusů vedou zejména Venezuela,
USA, Argentina, Kanada, ale rychlý rozmach zažívá používání CNG i v Itálii, Holandsku,
Velké Británii, Německu a Rusku.
Automobilka BMW již před sedmi lety nabízela sériově dva osobní modely řady 3 a 5 (316 g
compact a 518 g touring) pro pohon zemním plynem - CNG. Emise CO jsou u těchto vozů
nižší při provozu na zemní plyn, než při spalování konvenčních paliv, emise uhlovodíků jsou
nižší cca o 15 až 20 % a emise NOx jsou na stejné úrovni jako při spalování benzínu, ale např.
zpětným vedením plynů se dají omezit. Používání zemního plynu pro pohon vozidel také
významně potlačuje vznik skleníkového efektu, neboť při jeho spalování vzniká asi o 25 %
méně CO2 než při spalování benzínu. Při provozu na zemní plyn klesá ovšem výkon motoru.
Např. u modelu 316 g compact (řada E 36) klesl měrný výkon asi o 15% (ze 75 na 64 kW),
což je ale v běžném provozu přijatelné [4].
Do zemního plynu se vkládají daleko větší naděje. Mluví pro něj mimo jiné i dva handicapy
propan-butanu (LPG). Jeho zásoby jsou totiž omezené (LPG jako zkapalněný ropný derivát je
závislý na surové ropě) a provoz s ním je nebezpečný - je totiž těžší než vzduch, takže se drží
při zemi a při poruše zařízení může unikat do kanalizace, v níž může explodovat.
Dle platné legislativy platí, že spalovací motory upravené na pohon stlačeným zemním
plynem (CNG) nebo na pohon zkapalněným ropným plynem (LPG) musí z hlediska
škodlivých emisí ve výfukových plynech splňovat maximální přípustné hodnoty stanovené
pro daný motor před jeho úpravou. Tyto hodnoty musí být u dvoupalivových systémů
splněny při použití obou paliv.
3.4 CNG pohon u autobusů v ČR
V České republice se provozem vozidel poháněných CNG v největší míře věnuje společnost
ČSAD BUS Ústí nad Labem, který je jedním z největších českých dopravců. Společnost,
která v současnosti provozuje téměř 500 autobusů se tomuto problému dlouhodobě věnuje a
od roku 1994 bylo přestavěno, resp. vyrobeno a zařazeno do pravidelného provozu 51
autobusů poháněných stlačeným zemním plynem. Od roku 2001 jsou dceřinou společností
ČSAD Bus Ústí nad Labem NORDLogistic vyráběny zcela nové autobusy.
7
Vozidla jsou stavěna na bázi osvědčeného dvounápravového autobusu z výrobního závodu
SOR v Libchavách. Z tohoto závodu jsou dodávány kompletní karosérie včetně pojezdové
části. Vybavení interiéru a finální kompletace probíhá v České Lípě, kde má výrobce –
NORDLogistik – své výrobní prostory.
Pohonnou jednotku tvoří motor Cumins 5,9 230 DNG Plus o obsahu 5900 cm3 a výkonu 172
kW. Plně kompozitní zásobníky čtvrté generace, pocházející od francouzské firmy Ullit, jsou
umístěny na střeše vozidla. Akční radius přímo souvisí s počtem instalovaných zásobníků na
plyn. Výrobce udává spotřebu 23 - 31 m3 na 100 km u linkové verze.
Vozidla poháněná na CNG mají proti autobusům na klasické palivo řadu předností. Především
ekologický provoz, ten je dán nízkou hladinou škodlivých emisí ve výfukových plynech.
Vozidlo v současné době splňuje normu EURO 3. Použitá motorová jednotka svou konstrukcí
a využíváním plně elektronického řízení vstřikování paliva je však natolik kvalitní, že
vyhovují nejen požadavkům kalifornské ULEV, ale i tzv. EURO 5 [6].
Mezi další výhody je nutno zařadit ekonomiku provozu, vozidlo ujede za stejnou cenu
pohonných hmot přibližně dvojnásobnou vzdálenost než dieselová verze. Nezanedbatelnou
položkou je i bezpečnost. Vozidlo je vybaveno nejen spoustou moderních prvků, jako je
retardér, řídící elektronika, ale zásobníky pohonné látky jsou testovány a odolávají i takovým
nahodilým událostem, jako je např. zásah střelnou zbraní nebo požár. Použitého palivo má
dvojnásobně vyšší zápalnou teplotu než běžně používaný automobilový benzín, při jeho
náhodném úniku nedochází k žádnému znečištění životního prostředí oproti například běžně
používané motorové naftě, neboť použitý plyn je látka v přírodě se běžně vyskytující.
I přes výše uvedené výhody má tento pohon, jako téměř každá věc, rovněž své nevýhody. Je
to zejména absence sítě plnících stanic a vyšší pořizovací cena proti autobusu poháněném
naftovým motorem. V prvním případě se již velmi dobře rozvíjí spolupráce s plynařskými
společnostmi a ve druhém případě by měl být rozdíl mezi pořizovací cenou naftového a CNG
autobusu vyrovnán ze státního rozpočtu. [15].
Na trend, který existuje u tohoto druhu paliva zareagoval i výrobce autobusů Renault. U nás
byl nově upravený autobus pod názvem Agora CNG Euro 3 prezentován společností Irisbus
(jejíž je součástí výrobce autobusů Karosa Vysoké Mýto i Renault). Tyto autobusy se od
běžné naftové verze liší na první pohled zakrytými tlakovými nádobami na střeše vozidla,
dále odlišným řešením motorového prostoru.
Pohon zajišťuje motor Renault MGDR 06.20.45 A 491 Euro 3 o výkonu 195 kW při 2100
otáčkách za minutu. S touto pohonnou jednotkou a počtem tlakových lahví, kterých je
umístěno buď 7 nebo 9 je dojezd autobusu v běžných městských podmínkách a běžných
teplotách cca 500 km. Odkaz na teplotu je zde uveden proto, že objem plynu se při vyšší
teplotě zvětšuje a z toho vyplývá, že se ho vejde do nádob méně [16].
Metan, jehož světové zásoby přesahují zásoby ropy, proti benzínu produkuje při spalování o
25 % méně CO2, o 95 % méně nespálených uhlovodíků a celkovou čistotou svých exhalací
vyhovuje i světově nejpřísnějším kalifornským normám pro ekologicky zvlášť čistá vozidla
ULEV (Ultra Low Emission Vehicles). V současné době vyrábí firma Fiat modelovou řadu
Multipla ve variantách Bipower a Blupower. Vozy Multipla Bipower jsou poháněny
dvoupalivovými motory (benzín, metan). Verze Blupower je poháněna výhradně metanem.
Tato verze je vybavena čtyřmi nádržemi na metan ze čtyřmilimetrové oceli o celkovém
objemu 216 litrů (metan je stlačen na 20 MPa). Asi 4 litry stlačeného metanu nahradí 1 litr
benzínu. Motor verze Blupower využívá optimálního vybavení pro spalování metanu, takže
má kompresní poměr zvýšený na 12,5 : 1 a dosahuje 70 kW, resp. 133 N.m.
8
4. Skupina III
U této skupiny se jedná již o velice náročnou přestavbu nebo od základu novou konstrukci:
• elektrický pohon,
• hybridní pohon,
• vodíkový pohon.
4.1 Elektrický pohon
Budoucnost patří jednoznačně elektromobilům, které vlastně stály u zrodu automobilů. Svůj
boj tehdy prohrály především v důsledku nedostatečné výdrže (dojezd) a infrastruktury
(dobíjecí stanice).
4.1.1 Vozidla poháněná z akumulátorů
Vozidla používající k pohonu elektřinu jsou mimo závislé trakce (trolejbusy) poháněna
elektrickou energií uchovávanou v akumulátorech. A to je kamenem úrazu, neboť přes
neutuchající úsilí vědců a výzkumníků ani nejnovější akumulátory nemají schopnost uchovat,
vzhledem k hmotnosti, příliš energie, takže elektromobily mají velice nízké výkony, zejména
již zmíněný dojezd, který jen zřídka přesáhne hodnotu 150 km. Baterie jsou navíc stále příliš
těžké, ekologicky rizikové a mají krátkou životnost.
Přes výše uvedené skutečnosti se však již dnes pro specifické podmínky, zejména nemocnice,
lázně, centra historických měst, sportovní areály a podobně, elektromobily, které se dají bez
problémů provozovat i v uzavřených prostorách, začínají prosazovat. Velkou měrou tomu
napomáhá také tzv. „kalifornský zákon“, který s předstihem již před několika lety nařizoval,
aby od roku 1998 prodej nových vozidel s nulovými emisemi (ZEV - Zero Emission
Vehicles) představoval 2 % z prodeje nových vozidel. V poslední době tedy přicházejí mnohé
nejen americké, ale i evropské automobilky s elektrickými verzemi svých vozidel, jako je
Peugeot 106 Electric, Citroën Berlingo Electric, Citroën Saxo Electric, Renault a další.
Vzhledem k velké hmotnosti nejen klasických olověných, ale i niklkadmiových,
sodíkoniklových, niklmetalhydridových nebo dalších vyvíjených typů akumulátorů, které jsou
jen nepatrně lehčí než olověné, se elektrická vozidla uplatňují nejlépe v kategoriích vozidel
nejlehčích. Lze tedy vytvářet poměrně úspěšně elektrické velocipédy, elektrické skútry,
invalidní vozítka, zatímco přestavba osobního automobilu nepřinese většinou přílišný úspěch,
byť je prováděna (viz výše). Výhodnější pro účely elektropohonu jsou speciálně konstruovaná
velice lehká vozítka (Light Electric Vehicles). Jen pro srovnání, Opel Corsa s motorem 1,2 l a
z něj vytvořený elektromobil (údaje v závorkách) mají následující srovnatelné parametry:
pohotovostní hmotnost 860 kg (elektromobil 1 300 kg), celková hmotnost 1 340 kg (1 640
kg), nejvyšší rychlost 145 km/h (80 km/h) a dojezd 650 km (80 km), z čehož jsou zřejmé
naprosto ne-oslnivé vlastnosti elektromobilů všeobecně.
V České republice jsou daleko lepší výsledky při výzkumu a využití elektromobilů, než
v jiných státech bývalého východního bloku. Již v roce 1974 bylo ve VÚES Brno vyrobeno
dvousedadlové městské vozidlo EMA 1 a v letech 1975 a 1976 vznikly tamtéž i dva
dodávkové elektromobily EMA 2. Po roce 1989 se stal prvním výrobcem elektrických vozidel
podnik Škoda ELCAR Ejpovice, který postupně do roku 1992 provedl přestavbu vozu Škoda
Favorit na elektrické čtyřmístné vozidlo Eltra 151 L a dodávkové vozidlo Eltra 151 pick-up.
Těchto vozidel bylo vyrobeno celkem okolo 200 kusů, z nichž 150 bylo vyvezeno do 8 zemí
9
Evropy a do Kanady. V současné době je připravena výroba nové generace elektrického
užitkového vozidla Beta EL 180 ve čtyřech verzích s tvarově originální karosérií z plastů
stavěnou na prostorovém skeletu. Firma Elis Plzeň, a.s. provedla v roce 1995 přestavbu
osobního automobilu Opel Corsa na čtyřmístné vozidlo Corsa Elektra, které bylo pak
vyrobeno v počtu 14 kusů pro německý trh. Firma vyrobila i verzi pick-up. Pražská firma
Belkanto provedla přestavbu užitkového vozidla Mazda na elektrické dodávkové vozidlo
Mazda Elektro. To bylo vyrobeno v počtu čtyř kusů pro slovenské lázně Bardejov (bylo
poháněno elektromotorem vyrobeným v ČKD Praha). V letech 1996-7 probíhal vývoj a byla
zahájena výroba dalších elektrických vozidel (elektroskútr, elektromoped atd.) [22].
4.1.2 Vozidla poháněná z palivových článků
Největším problémem je tedy stále zásoba elektrické energie „na palubě“ vozidla. Dlouho se
proto hledají možnosti, jak postavit elektromobil, aby byl výkonný a s dostatečnou výdrží, ale
zároveň, aby nebyl odkázán na časté návštěvy dobíjecích stanic. Jednou z možností se zdá být
využití tzv. palivových článků (fuel cells). Myšlenka získávání elektrické energie pomocí
vodíku a kyslíku z palivového článku se zrodila v roce 1839, kdy ji načrtl anglický fyzik
William Robert Grove. Princip je to jednoduchý, praxe je již složitější.
Elektrochemická reakce, ke které dochází v palivovém článku, je opačným procesem rozkladu
vody pomocí elektrického proudu, tedy elektrolýzy. Vodík a kyslík se v řízeném procesu
smíchávají, jediný vznikající odpadový produkt je voda. Základními prvky takového článku
jsou „vodíková“ elektroda (anoda), kyslíková elektroda (katoda) a elektrolyt. Elektrody jsou
odděleny speciální polymerovou membránou (tkaná uhlíková vlákna potažená platinou), která
plní roli katalyzátoru. Na anodě se vodík štěpí a kladně nabité atomy (protony - H+) směřují
elektrolytem ke katodě, přičemž procházejí membránou. V důsledku rozdílného počtu kladně
a záporně nabitých částic vzniká mezi elektrodami napětí asi 0,7 V (záporné elektrony jsou
odváděny vnějším okruhem jako elektrický proud). Na druhé straně membrány se kladně
nabité ionty vodíku spojují se záporně nabitými ionty kyslíku a vzniká voda. Celý proces je
prakticky nehlučný a nevyžaduje žádné pohyblivé součásti. Odpadní teplo je možno případně
využít pro vytápění automobilu. Sestavením více takovýchto článků do série vzniká tzv. sada
článků, která je schopna vyrábět dostatečné množství elektřiny pro napájení elektromotoru
osobního automobilu.
Vývoj této technologie postupuje velmi rychle. Zatímco před několika lety byl měrný výkon
sady článků 0,26 kW na jeden litr zastavěného objemu (resp. 0,16 kW na jeden kilogram
hmotnosti sady), je dnes tato hodnota už 1,1 kW/litr (0,47 kW/kg). Snahou je dosáhnout
cílové hodnoty měrného výkonu 2 kW/litr. Moderní technologie pomáhají řešit i celou řadu
dalších problémů spojených s vodíkem ve vozidle. Postupně se snižuje tlak, pod kterým se
kyslík a vodík kompresorem vhánějí do článků, snižuje se hmotnost nádrží na vodík, snižují
se jeho ztráty (v závislosti na tlaku v nádrži to představuje 1 až 3 % za den) a snižuje se také
provozní teplota článků.
Vývoj palivových článků probíhá již relativně dlouho. Např. u firmy General Motors jsou
palivové články vyvíjeny už od roku 1964 [11]. První vlaštovkou byl GM Electrovan,
experimentální minibus se 32 palivovými články GM/Union Carbide, napájenými z nádrží
kapalného vodíku a kapalného kyslíku. V roce 1966 dosáhl rychlosti 110 km/h a údajně ujel
až 240 km na jednu náplň. Další vývoj představují především úpravy velkoprostorového vozu
Opel Zafira, u něhož se během pěti let celý systém pohonu výrazně zmenšil. U prvního
provedení Zafiry s palivovými články, uvedené na autosalonu v Paříži v roce 1998, zabíral
palivový systém celou zadní část karoserie (vůz byl dvoumístný); od verze HydroGen1 (2000)
jsou vozy pětimístné a vše je ukryto v podvozku. Studie GM AUTOnomy a Hy-wire pak
10
naznačily další možnosti s důsledným využitím elektronických ovládacích prvků. Různé
vodíkové prototypy už ujely přes sedmdesát pět tisíc testovacích kilometrů.
V současnosti firma General Motors experimentuje s plně pětimístným vozem Opel
HydroGen3 [11], který existuje ve dvou verzích, označených na zádi jako compressed 700
(dvě kompozitové nádrže stlačeného vodíku s pracovním tlakem 70 MPa) a liquid (jedna
nádrž podchlazeného kapalného vodíku z nerezavějící oceli). Právě způsob skladování
vodíku, jehož reakcí s kyslíkem (ze vzduchu) vzniká elektrická energie pro napájení trakčního
elektromotoru, reprezentuje největší rozdíl v konstrukci obou typů. Plynný vodík, nejlehčí
prvek naší planety, se skladuje opravdu obtížně. Nejprve je třeba zvýšit jeho hustotu, což se
děje zkapalněním, či stlačením. Nevýhodou uchování v kapalném stavu je extrémně nízká
teplota -253 °C, která vyžaduje účinnou izolaci nádrže. Přes všechna opatření se však po
zastavení vozidla teplota v nádrži zvyšuje, vodík se odpařuje, musí se odvádět pojistným
ventilem a v katalyzátoru se mění na vodu i bez spalování. Tento proces nelze zastavit, což
znamená, že při delším parkování se nádrž samovolně vyprázdní. Teprve při denním
využívání vozidla (minimum 25 km denně) se vodík neztrácí. Čím více se jezdí, tím systém
pracuje účinněji. Malé proběhy ovšem znamenají velké ztráty. Víkendový řidič (2 x 50 km)
by se ztrátami až 25 % vodíku nebyl spokojen. Proto vznikla verze na stlačený vodík, která
sice tuto nevýhodu eliminuje, ale dovoluje menší dojezd 270 oproti 400 km (nádrž na kapalný
vodík). Vodík je stlačen na 70 MPa, nádrž je zdvojená master/slave cylinder (hlavní a
pomocná) a téměř 80 % její ceny připadá na kompozitové materiály (uhlík/kevlar) pro
sendvičovou vícevrstvou konstrukci. S dvojnásobnou bezpečností uvádí výrobce životnost 2,5
roku. U nerezových nádrží na kapalný vodík před-stavují největší náklady (téměř 60 %)
kryogenní ventily. U obou verzí jsou nádrže uloženy pod zadním sedadlem, které je o 25 mm
výše než u sériové Zafiry. HydroGen3 s pohotovostní hmotností 1590 kg zrychluje z 0 na 100
km/h za 16 sekund a dosahuje největší rychlosti 160 km/h. Jednou ze zkoušek bezpečnosti
bylo vypuštění a zažehnutí vodíku v tunelu, který během jedné minuty shořel mimo vůz,
zatímco benzín by hořel dlouho a přímo ve voze, či na něm. U General Motors uvažují pouze
s použitím čistého vodíku, výrobu vodíku reformací metanolu nebo benzínu ve vozidle
zavrhli.
Jako první na světě uvedla japonská automobilka Toyota koncem roku 2002 v omezeném
počtu na japonský a americký trh automobil poháněný palivovými články [12]. V Japonsku je
od června 2001 v provozu pět vozů, v USA jezdí dvě Toyoty FCHV-4 v rámci programu
California Fuel Cell Partnership. Zkušebními testy se významně pokročilo ve spolehlivosti,
jízdním dosahu a funkčnosti automobilu s palivovými články. Na základě těchto zkušeností
vyvinula Toyota z dosavadního FCHV-4 nový typ FCHV, jehož základem je sportovněužitkový vůz, prodávaný v Japonsku jako Toyota Kluger V a v USA jako Toyota Highlander.
Hlavními problémy zůstávají především velmi vysoké výrobní náklady a výkon při teplotách
pod bodem mrazu. Proto Toyota pro začátek zvolila velmi omezený vstup na trh formou
ročního leasingu dvaceti vozů vládním institucím, výzkumným ústavům a energetickým
společnostem v oblastech s poprodejním servisem a zajištěným zásobováním vodíkem.
Pětimístný prototyp Toyota FCHV-4 je vybaven palivovými články vlastní konstrukce o
výkonu 90 kW a v součinnosti se sekundárním akumulátorem NiMH napájejí elektromotor
s permanentním magnetem (80 kW, 260 N.m). Vůz s pohotovostní hmotností 1850 kg jede
největší rychlostí přes 150 km/h a má jízdní dosah kolem 250 km. Palivem je čistý vodík
uskladněný ve speciálních nádržích pod tlakem až 25 MPa. Ve srovnání s vozem, poháněným
zážehovým motorem, má Toyota FCHV-4 trojnásobnou účinnost a nulové emise. Přičte-li se
však energeticky náročná výroba vodíku, nevypadá výsledek již tak dobře, neboť celkové
emise CO2 dosahují u palivových článků při současném stavu technologií úrovně vznětových
motorů.
11
V rámci výzkumných prací s palivovými články bylo vyrobeno cca 130 prototypů automobilů
a více než 30 autobusů. Zbytek tvořily další dopravní prostředky (lodě, skútry, invalidní
vozíky, ponorky).
Rozšíření automobilů vybavených palivovými články podmiňuje infrastruktura vodíkových
čerpacích stanic. V této souvislosti lze např. zmínit firmu Shell Hydrogen (součást skupiny
Royal Dutch Shell), která otevřela 24. dubna 2003 v islandském Reykjavíku vodíkovou
čerpací stanici [13]. Jde o první veřejnou vodíkovou čerpací stanici Shell na světě. Vodík je
na stanici přímo vyráběn elektrolýzou z vody. Zařízení značky Norsk Hydro je při práci
viditelné prosklenými stěnami. Další vodíkové tankovací stání se objeví i ve Washingtonu a
Tokiu, posléze také v Nizozemsku a Kalifornii.
Dalším ze světových výrobců zabývajících se touto tematikou je německý Mercedes-Benz,
kde se tento perspektivní pohon začal podrobněji připravovat v roce 1991. Výzkum zahrnoval
dimenzování systému a jeho příslušenství, zvýšení výkonu palivových článků, určení
optimálního počtu zásobníků, dosažitelnost a koncepce vozidel. Tato snaha vyústila v dubnu
roku 1994 ve výrobu prototypu vozidla a Mercedes-Benz představil NECAR (New Electric
Car).
4.1.3 Využití palivových článků u autobusů
Druhou fází byl samotná stavba prototypu autobusu s palivovými články a jeho zkoušky.
NEBUS (New Electric Bus) byl dokončen v roce 1997 a poprvé veřejně testován
v Hamburgu, což znamenalo premiéru první linkové dopravy s palivovými články v Evropě.
Během dvou týdnů zde najezdil 1387 km na zvlášť zřízené mimořádné lince číslo 101, která
spojovala nákupní zóny v centru města. Cestujícím se líbil nejen proto, že po celou dobu akce
mohli tento autobus využívat zdarma, ale také pro čistý a mimořádně tichý provoz téměř bez
trhavých pohybů. Tento velmi příjemný jev pro uživatele je dosažen díky tomu, že pohon
autobusu zajišťují dva kompaktní elektromotory v kolech, které mají pevný převod. Tím
odpadá potřeba automatické převodovky, k regulaci otáček slouží vnější planetová
převodovka.
Vozidlo je navrženo pro instalovaný výkon 260 kW, který musí pokrýt nejen spotřebu
trakčních motorů, ale i účinnost celého systému, kompresoru, čerpadel, pohonu ventilátorů a
jiných důležitých spotřebičů.
Dojezd NEBUSu činí až 300 km. Hnací médium se při předváděcí akci doplňovalo
v hamburské plynárně a za uvedené období spotřeboval NEBUS 171 kg vodíku.
Po ověřovacích zkouškách prototypu nadchází etapa sériové výroby, v březnu 2001 totiž
firma Mercedes-Benz podepsala se zástupci několika dopravních podniků demonstrační
projekt, v jehož rámci bude v městech Amsterdam, Barcelona, Hamburg, London,
Luxemburg, Porto, Stockholm, Stuttgart a Reykjavik v nejbližších letech nasazeno celkem 30
vozů s palivovými články. Půjde o městské nízkopodlažní autobusy Citaro – tento typ je již
dostatečně ověřen. Zaveden na trh byl v klasické verzi v roce 1997.
První vodíková Citara mají vyjet z továrních hal v průběhu roku 2003. Jejich cena činí cca
1,25 mil. Euro a jsou v ní zahrnuty rozsáhlé servisní služby po dobu dvou let. Během této
doby budou provozovatelé získávat provozní zkušenosti, a to nejen s autobusy, ale i
s potřebnou infrastrukturou. K tankování těchto autobusů budují jednotlivé dopravní podniky
vlastní čerpací stanice, zapojeny jsou tak i firmy dodávající pohonné hmoty, tak i
provozovatelé čerpacích stanic [17].
Tuto cestu následuje i jiný přední výrobce automobilů v Evropě a tou je švédská firma Scania.
Ta představila prototyp bezemisního autobusu na londýnské výstavě UITP Mobility and City
12
Transport v roce 2001. Velká pozornost byla věnována u výroby tohoto prototypu na snížení
hlučnosti – vnější hladina hluku činí pouze 70dB. Autobus byl vyvinut v rámci výzkumného
projektu EU, celkový rozpočet činil 4,3 mil Eur. Úkolem je získat zkušenosti s využíváním
technologií palivových článků a hybridního elektrického pohonu a vytvářet prostor pro
vzdělávání specialistů. Scania na tomto projektu spolupracovala s firmami Air Liquide
(koordinace projektu, design palivových článků, skladování paliva), CEA (testování
palivových článků), Nuvera (design a výroba palivových článků), SAR (řídící systémy), ZF
(výroba hnací jednotky) a s Janovskou univerzitou (studie designu vzduchového kompresoru).
Výsledky projektu budou vyhodnoceny s Technickým Institutem Univerzity v Lundu [18].
Pozn.: Problematika palivových článků je prezentována na tomto místě (tedy v rámci
elektrického pohonu), protože výstupem je elektrický proud, který slouží k elektropohonu
automobilu, byť je k provozu článků nutný vodík (nedochází však ke spalování vodíku
v upraveném zážehovém motoru - viz dále).
4.2 Hybridní pohon
Velmi zajímavé výsledky přináší vývoj vozidel s tzv. hybridním pohonem. Zde je především
nutno uvést osobní automobil Toyota Prius s hybridním pohonem THS (Toyota Hybrid
System), který se objevil v Japonsku v roce 1997 a už v polovině roku 1998 byl vyroben v
počtu více jak 5000 exemplářů pro japonský trh. Vozidlo bylo v té době poháněno zážehovým
motorem se zvlášť účinným Millerovým cyklem o objemu 1 500 cm3 a výkonu 43 kW
s točivým momentem 102 N.m při otáčkách 4000 min-1. Vozidlo bylo dále vybaveno
elektromotorem s permanentním magnetem, který nabízel od 0 do 940 otáček působivý točivý
moment 305 N.m, a od 940 až do 2000 ot/min zase stálý výkon 30 kW. Přičteme-li špičku 43
kW spalovacího motoru (oba agregáty mohou pracovat současně), byla tedy k dispozici
vlastně stovka koní.
Je nutno poznamenat, že řídící počítačový systém u tohoto vozu řídí tok energie buď přímo od
spalovacího motoru přes redukční planetový převod a variátor CVT (Continuously Variable
Transmission – spojitě měnitelné převody), nebo přes generátor a elektromotor, popř.
z akumulátorů přes elektromotor opět přímo na kola. Celý systém pracuje za všech okolností
s výjimečnou hospodárností, o čemž svědčí velmi nízká spotřeba paliva - výrobce udává
průměr 3,6 l/100 km.
Od roku 2000 se upravená verze vozu Toyota Prius prodává ve Spojených státech a s pětiletou
zárukou i v západní Evropě. Elektromotor u této generace vozu Toyota Prius má max. výkon
33 kW a max. točivý moment 350 N.m. Provozní rozsah trakčního motoru se posunul
z oblasti 940 až 2000 ot/min do oblasti 1040 až 5600 ot/min. Zážehový motor 1,5 VVT-i má
výkon zvýšený ze 43 kW při 4000 ot/min na 53 kW při 4500 ot/min. Točivý moment vzrostl
ze 102 na 115 N.m. Nová je souprava bezúdržbových Ni-metalických akumulátorů Panasonic
EV-Energy, která má jen 60% objem a 30% hmotnost ve srovnání s původními akumu-látory.
Životnost nových akumulátorů je shodná s celým vozidlem, 38 modulů v sérii poskytuje
nominální napětí 274 V. Běžné spotřebiče napájí pomocný 12 V akumulátor [10].
V dubnu 2003 měla světovou premiéru nová generace vozu Toyota Prius. Tento hybridní
automobil povyrostl na úroveň střední třídy (délka 4 445 mm) a dostal úplně novou
dvouprostorovou karoserii nových, důsledně aerodynamických tvarů (součinitel odporu
vzduchu cx = 0,26). Systém pohonu je obdobný jako u předchozí generace (viz výše). Jako
první sériové auto tento automobil používá ovládání škrtící klapky, převodovky
a brzd systémem drive-by-wire (bez mechanické vazby) [14].
13
Toyota Prius nepatří do kategorie bezemisních elektromobilů ZEV ani téměř bezemisních
vozidel NZEV (Near ZEV), přináší však významné snížení všech škodlivin včetně hluku, a to
bez omezení ostatních užitných hodnot. V tom zatím nemá soupeře. Nabízí záruku na pět let
nebo 500 000 ujetých kilometrů [8].
4.3 Vodíkový pohon
Německá firma MAN vyrobila prototyp autobusu, poháněného kapalným vodíkem, který byl
podroben provozním zkouškám v Mnichově a Erlangenu. Zkoušky vozidel poháněných
vodíkem jsou velice náročné, neboť největším problémem vodíkového pohonu je vysoké
riziko výbuchu při sebemenší netěsnosti a smísení se vzduchem. Dle německých statistických
údajů pochází v současné době 52 % emisí NOx, 50 % emisí CO, 71 % emisí CxHy a 17 %
emisí CO2 z městské dopravy. Proto nahrazení klasických kapalných pohonných hmot
plynnými palivy, jejichž emise jsou podstatně příznivější, má pro dopravu budoucnosti
zásadní význam (vodík má i při spalování v zážehovém motoru daleko nejpříznivější emise).
Rovněž je nutno vzít v potaz omezené zásoby kapalných i plynných fosilních paliv, což u
vodíku nehrozí (jeho zásoby při získávání z vody jsou prakticky nevyčerpatelné). Vodík
vyžaduje pro udržení v kapalné fázi teploty hodně pod -200 °C, což vyžaduje použití
speciálních dobře izolovaných, tzv. kryogenních nádrží. Tyto nádrže zkapalněného vodíku
používá i již zmíněný prototyp vodíkového autobusu firmy MAN, který vznikl z linkového
autobusu MAN SL 202. Jsou použity tři nádrže po 190 litrech s dvojitými stěnami, mezi
kterými je vyčerpán vzduch (vodík v kapalné fázi má tlak 3,5 baru při teplotě minus 253 °C,
tepelná ztráta nádrže činí 3 °C během 24 hodin). Vzhledem k tomu, že u autobusu se
předpokládá každodenní využívání vozidla s delším kilometrovým proběhem, nemělo by
docházet ke ztrátám vodíku odpařováním jako u osobních automobilů s palivovými články
(viz výše). Motor autobusu pracuje podle potřeby buď na vodík, nebo na benzín (jedná se tedy
o zážehový motor přestavěný z motoru vznětového). Ve výfukové soustavě je použit
katalyzátor pro vodíkový provoz a trojčinný katalyzátor pro benzínový provoz. Autobus
skvěle plní normy EURO III. U této normy je předepsána úroveň CxHy 0,6 g/kWh, hodnota
CO 2,0 g/kWh a NOx 5,0 g/kWh. Vodíkový autobus MAN vykazuje při benzínovém režimu
hodnoty emisí CxHy, CO a NOx pouze 0,2, 2,1, a 1,8 g/kWh a při vodíkovém režimu dokonce
jen 0,04, 0,0 a 0,4 g/kWh. Pozoruhodná je nulová hodnota CO, což je typická a známá
vlastnost vodíku jako paliva [5].
4.4 Gyrobus
Další z možností pohonu je velmi zajímavě řešený projekt pohonu pomocí akumulace
kinetické energie v setrvačníku. Ta má však jinou velmi závažnou nevýhodu: rychlé
samovybíjení znemožňující aplikaci u elektromobilů. Tato nevýhoda však tolik nevadí u
vozidel městské hromadné dopravy s jejich krátkými trasami a omezenými dobami jízdy.
Proto vznikla idea gyrobusu.
První pravidelný provoz gyrobusů byl zahájen již před půl stoletím ve švýcarském Yverdonu,
kde jezdilo 27 vozidel FMO. Jejich pohon vyvinula firma Oerlikon. Celkové náklady
přepočtené na obsaditelnost vozu na ujetý km byly díky absenci troleje nižší než u trolejbusů.
Nicméně gyrobusový provoz byl po několika letech v Yverdonu zastaven, a to kvůli obavám
z velkých následků případné havárie setrvačníku. 17 těchto gyrobusů však bez problémů
jezdilo v Leopoldsvillu (dnes je to Kinshasa, Zaire) až do roku 1969.
Dnešní technika umožňuje u setrvačníkových pohonů regulaci zcela plynulou ve velkém
otáčkovém rozsahu a také minimalizuje následky případné poruchy materiálu setrvačníku,
14
navíc velmi nepravděpodobné. V oblasti inerciální akumulace energie bylo totiž vykonáno v
posledních desetiletích značné množství teoretické i experimentální práce s pozitivními
výsledky, zejména v USA (Garret a další). Mluví se o tzv. supersetrvačnících využívajících
materiály s extrémně velkou „tržnou délkou“ neboli s velkým sp/r, kde sp je mez pevnosti
příslušného materiálu v tahu [MPa] a r je jeho hustota [kg/m3]. Patří mezi ně zejména kevlar,
karbon a také sklo (typ E). Jde vesměs o materiály, které svou extrémní pevnost vykazují ve
tvaru vlákna. Použití vlákna na setrvačník umožňuje navíc pracovat s nižším bezpečnostním
násobkem (přetržené vlákno zachytí skříň setrvačníku bez ohrožení okolí). To umožňuje dále
zvýšit měrnou akumulovatelnou energii. Je to však vykoupeno mnohem větší složitostí a tedy
bohužel i cenou. A tu právě se snaží tento návrh co nejvíce redukovat. Mělo by být umožněno
mechanickou transmisí za použití zcela nového spojitě měnitelného převodu podle české
přihlášky vynálezu PV 2002-2548.
Navrhovaná mechanická transmise by měla být výrazně levnější, lehčí a mít menší
energetické ztráty. Navíc vyžaduje pouze standardní úroveň strojírenské výroby, nikoliv
HiTech. Měla by tedy bez investic potřebných na vyspělé výrobní technologie a bez speciální
průpravy výrobního personálu umožnit dosažení lepších parametrů, než mají současné
sofistikované gyropohony ve světě. Proti elektrické transmisi má však nevýhodu menší
volnosti v rozmisťování jednotlivých částí pohonu ve vozidle.
Gyrobusy s mechanickou transmisí by měly být svou pořizovací cenou srovnatelné
s autobusy. Autobusy by jimi mohly být nahrazovány postupně, bez potřeby velké
jednorázové investice, která je nutná při zavádění dopravy trolejbusové (měnírny, kabeláž,
trolej).
Navrhované řešení gyrobusového pohonu se vyznačuje na rozdíl od dosud známých řešení
třemi zásadními odlišnostmi: transmise mezi setrvačníkem a hnacími koly vozidla je
mechanická, nikoliv elektrická; přenos energie z nabíjecí stanice do vozidlového setrvačníku
je rovněž mechanický, setrvačník není z kompaktního materiálu, nýbrž větší část jeho hmoty
je realizována ve formě cívky navinuté ocelovou strunou nebo skleněným, aramidovým či
karbonovým vláknem.
Navrhovaný koncept pohonu se vyhýbá prvkům Hi-Tech, přičemž by měl pro gyrobus
vyhovovat dokonce s relativně levným strunovým setrvačníkem. U vozidel MHD jsou totiž
nároky na spotřebu energie dost přesně specifikovány a její potřebná zásoba je vlastně docela
skromná (díky možnosti rychlonabíjení na konečných stanicích, vzdálených navzájem pouze
několik km).
Výrobní technologie ocelové struny je u nás díky dlouholeté tradici perfektně zvládnutá, takže
struna je bez problémů komerčně dostupná a relativně levná. Další její výhodou je malý
potřebný objem cívky a nižší hodnota maximálních otáček setrvačníku.
Vůči setrvačníkovým pohonům je rozšířena poměrně značná nedůvěra. Obavy vzbuzuje:
možnost explozivního uvolnění poměrně velké akumulované energie v důsledku poruchy
materiálu, možnost zablokování ložisek (u setrvačníku se svislou osou rotace by se mohlo
roztočit celé vozidlo), možnost vyražení roztočeného setrvačníku z vozidla při jeho havárii.
Promyšlená konstrukce činí všechny tyto obavy lichými.
Především probíhá případná destrukce vláknového setrvačníku mnohem pomaleji než u
setrvačníku z kompaktního materiálu. Přetržené vlákno je odstředivou silou tlačeno na vnitřní
povrch skříně setrvačníku.
Jeho tření jednu část vlákna utahuje, druhou odvíjí. Vznikající chuchvalec způsobuje
intenzivní brždění setrvačníku o jeho skříň. K tomu se přidá vnější brždění vyvolané
servomechanismem za tím účelem navrženým.
15
Nabíjecí stanice je buď vyčleněným prostorem ve vhodné přilehlé budově, nebo je
samostatnou drobnou stavbou. Nejdůležitější částí nabíjecí stanice je standardní třífázový
dvoupólový elektromotor 250 kW, 6 kV, 50 Hz, s kotvou nakrátko. Spouští se ve dvou
stupních přepínáním hvězda - trojúhelník. Dutý hřídel motoru je zakončen drážkovanou
objímkou pro výsuvný drážkový hřídel zakončený kloubovým hřídelem rovněž
s drážkovaným zakončením pro zasunutí do příslušné objímky ve vozidle.
Nabíjecí stanice nemá vlastní obsluhu. Postup úkonů souvisejících s nabíjením setrvačníku
bude maximálně zautomatizován, takže řidič po odemknutí krytu a aktivaci stanice pouze
vysune z nabíječky kloubový hřídel (zapouzdřený) a zastrčí ho do příslušné objímky na
vozidle. Kromě toho zasune do zásuvky ještě společnou kabelovou koncovku přivádějící
proud pro nabíjení palubní baterie a akumulačního topení a připojí i rychlopřipojovací
koncovku hadice pro doplnění stlačeného vzduchu. Nabíjecí doba je předpokládána v trvání
čtyř minut.
Rámcově lze vyjít z úvahy, že byl-li by trolejbusový provoz po odpočítání nákladů na pevná
trakční zařízení levnější než provoz autobusů MHD, bylo by možno mít za to, že levnější
bude i provoz gyrobusů, neboť ty mají prakticky stejnou energetickou spotřebu jako
trolejbusy,
stejnou
obsaditelnost,
stejnou
spotřebu
pneumatik
Mezi další velké výhody patří, že setrvačník má stále stejnou kapacitu, např. na rozdíl od
akumulátorů. Snahou autora tohoto projektu je uvést tyto úvahy až k výrobě prototypu výše
popsaného [19].
Závěr
Uvedené alternativní pohony je možno hodnotit kladně ve vztahu k životnímu prostředí,
zejména k ovzduší, neboť takto vybavená vozidla emitují méně či výrazně méně škodlivin
(konkrétní hodnoty jsou uvedeny výše), než vozidla vybavená klasickými zážehovými či
vznětovými motory.
V ostatních oblastech není již situace tak jednoznačně pozitivní. U vozidel poháněných
tekutým propan butanem (LPG) se udává pokles výkonu a točivého momentu cca 5 - 6 %.
Mnohdy bývá naměřen pokles výkonu ve výši 9 % a pokles točivého momentu o 6,5 %.
Snížení výkonu u vozidel poháněných stlačeným zemním plynem (CNG) bývá až 15 %.
Většina majitelů takto vybavených vozidel snížení výkonu a točivého momentu akceptuje,
neboť provoz těchto vozidel je levnější, což je dáno cenou plynu. Jinou otázkou jsou však
náklady spojené s přestavbou, resp. pořízením takového vozidla. Budeme-li předpokládat
obecně dvojnásobnou cenu benzínu proti ceně plynu (LPG), pak je možno říci, že investice do
přestavby vozidla či do dražšího vozidla již vybaveného z výroby pro provoz na propan-butan
se zaplatí po ujetí tolika kilometrů, kolik přestavba stála [22].
Problémem nadále zůstává i bezpečnostní aspekt provozu vozidel s některými alternativními
palivy. Zde je nutno zmínit provoz vozidel na propan-butan, který není zcela prost nebezpečí.
Propan-butan je plyn těžší než vzduch, takže se drží při zemi a při poruše zařízení může
kontaminovat půdu a vodu nebo může unikat do kanalizace, v níž může explodovat. Dalším
problémem, který je již dlouho řešen, je bezpečný provoz vozidel poháněných vodíkem, jenž
při jakémkoliv úniku vytváří výbušnou směs.
U ryze elektrického pohonu s akumulátory nelze pominout vysokou hmotnost a velice nízké
výkony, zejména dojezd, který jen zřídka přesáhne hodnotu 150 km, takže v současné době
jsou tato vozidla využívána spíše pro jízdu ve městech. Řešením se zdají být buď tzv.
hybridní vozidla, která ovšem již nemohou mít nulové emise škodlivin, nebo vozidla
vybavená palivovými články. Od zkušebního vstupu automobilů s palivovými články na trh,
16
který se uskutečnil koncem roku 2002, se očekává velký skok vpřed ohledně zavedení
standardů a infrastruktury, což by podpořilo rozšíření vozů poháněných palivovými články a
větší tržní přijetí vodíku jako paliva. Velké rozšíření palivových článků se přesto předpokládá
až po roce 2010. I zde ovšem není vše tak příznivé jak vypadá, vodík se totiž jen v ideálním
případě získává s využitím sluneční, větrné nebo vodní energie, což pokrývá cca 40% jeho
potřeby. Dalších 40% se vyrábí za využití zemního plynu a zbývajících 20% vzniká na bázi
ropy. Kromě toho jsou kapacity pro produkci vodíku omezeny a pro bezpečné zásobování
musí být vystavěna odpovídající infrastruktura [17].
U alternativních pohonů jako je výše uvedený projekt gyrobusu je vše zpracováno bohužel
pouze teoreticky a je otázkou, zda se naleznou peníze pro vyzkoušení těchto pohonů v praxi.
Přes všechna výše uvedená negativa je nutno, vzhledem k pozitivním vlivům na životní
prostředí, nadále podporovat rozvoj využívání alternativních paliv a pohonů v České
republice (ekonomické stimuly, legislativa), a to intenzivněji, než tomu bylo doposud.
17
Použité informační zdroje
1. LAPČÍK, V. Oceňování antropogenních vlivů na životní prostředí. Skriptum, 1. vyd.,
Ostrava, VŠB-TU, 1996. 128 s. ISBN 80-7078-316-8.
2. BISKUP, P. Mercedes-Benz V6 a tři ventily. Automobil Revue, 1997, č. 4, s. 28.
3. NOŽIČKA, M. Na Mostecku a Litvínovsku jezdí jen ekologická vozidla MHD. Dopravní
magazín, 2003, č. 4, s. 16-17.
4. GREGORA, O. Na zemní plyn. Automobil Revue, 1996, č. 4, s. 32-33.
5. LEPŠÍK, V. Vodíkový autobus - nejčistší řešení. AutoProfi, 1998, č. 12, s. 24-25.
6. JERGL, M. Ekobus – ekonomický a ekologický autobus splňující normu Euro 5, In: 6.
Mezinárodní konference ekologické dopravy, Karlovy Vary 4.-6.6.2003, s. 111-114.
7. LEPŠÍK, V. Auta na LPG se stále více prosazují i u nás. AutoProfi, 1998, č. 12, s. 18-19.
8. JOZÍF, M. Toyota Prius - zelená jízda. Automobil Revue, 1998, č. 8, s. 6-7.
9. LEPŠÍK, V. Alternativní paliva a pohony v ČR v roce 1998. AutoProfi, 1998, č. 12, s. 15.
10. JOZÍF, M. Toyota Prius - hybrid pro život. Automobil Revue, 2000, č. 12, s. 18-19.
11. HYAN, T. S vodíkem na silnici. Automobil Revue, 2003, č. 3, s. 10-11.
12. OLIVÍK, P. První komercializace. Automobil Revue, 2002, č. 11, s. 43.
13. Vodík na postupu. Auto TIP, 2003, č. 9, s. 8.
14. Pojízdná laboratoř. Auto TIP, 2003, č.10, s. 5.
15. KINDL, R. Ekobus – možné řešení autobusové dopravy. Dopravní magazín, 2003, č. 3, s.
20-21.
16. ČÍŽEK, J. Agora CNG. Dopravní magazín, 2003, č. 5, s. 22-23.
17. DUB, A. Palivové články – nový zdroj pohonu. Dopravní magazín, 2001, č. 3, s. 36-37.
18. Bezemisní autobus Scania. Dopravní magazín, 2001, č. 6, s. 16.
19. HAMPL J. Nový koncept gyrobusu – ekonomicky přijatelného bezemisního vozidla
MHD. In: 6. Mezinárodní konference ekologické dopravy, Karlovy Vary 4.-6.6.2003, s.136
–149.
20. ADAMEC, V., DUFEK, J., JEDLIČKA, J. Studie o vývoji dopravy z hlediska životního
prostředí v České republice za rok 2001. Brno: CDV, 2002.
21. CHOLAVA, R., TVARŮŽKOVÁ, J., ADAMEC,V. Nízkoemisní silniční vozidla –
současný stav, vývojové trendy a podpora zavádění. In: 6. Mezinárodní konference
ekologické dopravy, Karlovy Vary 4.-6.6.2003, s.61 – 68.
22. LAPČÍK, V. Možnosti využití alternativních pohonů v silniční dopravě. In: 6.
Mezinárodní konference ekologické dopravy, Karlovy Vary 4.-6.6.2003, s. 77 – 82.
18

Podobné dokumenty

Závěrečná zpráva za rok 2004 (leden 2005)

Závěrečná zpráva za rok 2004 (leden 2005) podle normy ČSN EN 228, kde MTBE je nahrazen ETBE, který je vyroben na bázi bioethanolu a směs benzinu s bioethanolem jehož maximální obsah může být 5%. Obdobně lze motorovou naftu podle normy ČSN ...

Více

SOR NB12 E4

SOR NB12 E4 Pokud řídící jednotka indikuje v daném okamžiku obě úrovně závad, na displeji se zobrazí jen červená kontrolka indikující úroveň „těžké“ závady. Pokud je „těžká“ závada odstraněna a nadále zůstává ...

Více

JIŘÍ KRÁL

JIŘÍ KRÁL predikce a jakmile materiál hydrogelů spatřil, nechal jej patentovat na použití v medicíně. A právě tehdy předpověděl vznik kontaktních čoček. V roce 1961 připravil první kontaktní čočky, které vyr...

Více

Pohled dermatovenerologa na léčbu chronických ran

Pohled dermatovenerologa na léčbu chronických ran ci z Moravy, kteří se nemohli účast‑ nit kongresu v Pardubicích, tak měli další možnost získat nové zkušenos‑ ti a poznatky z oblasti hojení chronic‑ Tomáš Novotný kých ran.

Více

Obyvatelé 2B mají strach z vyloučené lokality Bývalé

Obyvatelé 2B mají strach z vyloučené lokality Bývalé vidět to nejlepší, co výstava světových rozměrů dokáže nabídnout. Nejsem jistě daleko od pravdy, že dětské výtvory si nezadají s výtvarnými díly dospělých umělců. Reportáž najdete na poslední stran...

Více