PŘIJETÍ PRVNÍCH STRUKTURALISTŮ V ČESKÉM

In Úvahy o jazyce a literatuře: Opera linguae bohemicae studentium, vol. 7. Praha: ÚČJTK, Univerzita Karlova,
Filozofická fakulta, 2005, pp. 93–108.
PŘIJETÍ PRVNÍCH STRUKTURALISTŮ V ČESKÉM LINGVISTICKÉM
PROSTŘEDÍ
Věra Procházková
1. Úvod
„Pražská škola strukturalistická“, sousloví, které je neodmyslitelnou součástí
slovníku každého českého jazykovědce. Důvod je prostý. Žádná jiná česká lingvistická
škola nevytvořila tak celistvou a propracovanou teorii jazyka včetně metody popisu a
žádná jiná česká škola se nestala ve světě tak uznávanou jako pražští strukturalisté.
Tematice pražského funkčního strukturalismu se věnuje nesčetné množství knih,
sborníkových studií, článků a doslovů, rázu odborného i memoárového. Jejich řada se i
v poslední době neustále rozšiřuje. Přesto si dovolujeme tvrdit, že ve věci Pražského
lingvistického kroužku stále zůstávají místa, jež by si zasloužila mnohem větší
pozornost. Za jedno z těchto „bílých míst“ považujeme období úplných začátků Pražské
školy (dále jen PŠ) a jeho začlenění do národních a mezinárodních souvislostí.
Uvědomujeme si, že rozpoznání všech vnějších a vnitřních činitelů, kteří se uplatnili při
vznikání PŠ, je gigantický úkol, jenž by vystačil na mnohastránkové pojednání. Naší
prací chceme přispět k hlubšímu zpracování pouhé části rozsáhlé problematiky, části,
která byla dosud většinou odbývána několika frázemi, popř. jejich obměňujícími se
variantami: Chceme odpovědět na otázku, jak b yli mladí struktu ralisté p řijat i v
českém lingvist ickém p rostředí tehdejšími jaz yko vědnými au to ritami. Co
u nás předcházelo strukturalismu? Jaká byla v pražských vědeckých kruzích situace a
jak příznivá zde panovala nálada? A čím vším si museli (nebo nemuseli?) příští členové
Pražského lingvistického kroužku projít, než mohli při příležitosti Prvního sjezdu
slovanských filologů v Praze v říjnu 1929 vydat svoji první tištěnou publikaci a poprvé
předstoupit před českou veřejnost s ucelenou koncepcí vlastních tezí?
Na otázku první, obsaženou v tématu práce, se budeme snažit odpovědět co
nejúplněji. Otázky další, které s ní logicky souvisejí, budeme zodpovídat také; v žádném
případě si však neklademe nárok, aby odpovědi byly označeny jako vyčerpávající.
2. Poznámky k terminologii
Spojení „první strukturalisté“ není v názvu příspěvku užito náhodou. Nabízely se
sice alternativy „Přijetí Pražské školy“ či „Přijetí Pražského lingvistického kroužku“,
jejich užití však pociťujeme jako zavádějící. Pražská škola, resp. École de Prague se
poprvé objevila až v prospektu k Prvnímu mezinárodnímu sjezdu pro vědy fonetické v
Amsterodamu v roce 1932. Pražští jazykovědci už měli v té době za sebou úspěchy na
třech mezinárodních sjezdech, v Haagu, Praze a Ženevě. Jenže naše pozornost se
zaměřuje na dobu, která končí, právě když „Pražská škola“ jako termín teprve existovat
začíná. Stejně tak „Pražský lingvistický kroužek“ (dále jen PLK). Jeho oficiální stanovy
byly schváleny až 23. října 1930, neformálně se scházel v Mathesiově pracovně (ve
druhém patře na Veleslavínově 4) od 6. října 1926.
Ve shodě s naším největším specialistou na dějiny PŠ Josefem Vachkem
považujeme tuto dobu za začátek tzv. klasického období. Zároveň nám zformování
Kroužku slouží jako předěl: léta 1911 až 1925 pracovně nazýváme fází předhistorickou,
období od roku 1926 do roku 1929 jako první fázi klasického období.1
A ještě jedna možnost, jejíž nevyužití je opět záměrné, byla kromě výše
uvedených nasnadě: „Přijetí strukturalismu“. Jistě by bylo zajímavé sledovat střet dvou
zásadně odlišných přístupů na rovině teoretické a my jsme samozřejmě nemohli tuto
rovinu zcela odsunout, zejména vezmeme-li v potaz, jak velký prostor věnovali
mladogramatismu ve svých pracích sami strukturalisté. Na následujících stránkách však
nechceme vypočítávat sporné a styčné body dvou „ismů“, utvářejícího se a vládnoucího.
Primární jsou pro nás konkrétní lidé se svými jedinečnými názory, vzpírajícími se často
jakémukoli zaškatulkování. S jejich pomocí chceme zmapovat, popř. přehodnotit vliv,
který měla předcházející fáze české lingvistiky na strukturalistické období. Hovoříme-li
tudíž o mladograma ticích a strukturalistech, pak právě z potřeby odlišit rozměr
ryze intelektuální od roviny interpersonální, vázané na konkrétní geografické a
kulturně-společenské prostředí, v našem případě Prahu desátých a dvacátých let.
Mnohem zajímavější než sledovat historii sporu staré a nové jazykovědy je
uvědomit si, jak č asto se v dílech průkopníků strukturalismu aluze na vládnoucí
gramatický směr objevují. Jde o jev logický, přesto ho nelze přejít jako samozřejmost.
Zejména u Mathesia odkazy prolínají celým dílem, jak odbornými články, tak
1
V naší práci budeme oba termíny (PŠ, PLK) užívat často právě ve smyslu ne–
oficiálních, budoucích seskupení.
odlehčenější vzpomínkovou literaturou. Je patrné, že „mladogramatismus“ nebyl
českým lingvistům jen temným a překonaným reliktem, který je třeba co nejrychleji
smazat z povrchu zemského, ale hlavně výborným podkladem pro snazší prezentaci
vlastních myšlenek, zakotvených v přístupu funkčně strukturalistickém.
3. Pražská škola strukturalistická
K Pražské škole přistupujeme z jiného úhlu pohledu, než bývá obvyklé. Naším
největším zájmem je ukázat ji tak, jak ji viděli naši uznávaní jazykozpytci před tím, než
se ona sama stala uznávanou. Dostáváme se zde k problému, s kterým jsme se byli
nuceni potýkat, a to, zda formující se PŠ vůbec vidět chtěli. Avšak i ignorace je svým
způsobem reakce.
3.1. Vstup do lingvistiky
3.1.1. Všeobecné stanovisko a jeho příčiny
Hovoří-li se o době, kdy se formoval PLK, můžeme se nezřídka setkat s
představou dramatického generačního a názorového střetu, způsobeného zkostnatělostí
a neústupností „starých“ a naopak převratností a radikálností „mladých“. Příčiny
takového vidění jsou v podstatě tři: vedle přeceňování role, kterou sehrály při vzniku
PLK nové trendy (k tomu kap. 3.1.2.) a zaměňování střetu strukturalismu a
mladogramatismu, coby odlišných teoretických přístupů k jazyku, s praktickým
průběhem „výměny trůnu“ znesnadňuje nezkreslené chápání hlavně začínajícím
lingvistům tzv. puristická diskuse, která proběhla mezi Naší řečí a Pražským
lingvistickým kroužkem na počátku třicátých let. Její vyostřená nálada bývá často
podvědomě promítána do představ o situaci, jež panovala v desátých a dvacátých letech.
3.1.2. K začlenění do mezinárodních souvislostí
Pomineme-li, že kořeny funkčně strukturního pojetí jazyka sahají mnohem
hlouběji, než bychom se mohli na první pohled domnívat, je za bibli strukturalismu v
jazykovědě považován Kurs obecné lingvistiky F erdina nda de Saussura (dále jen
Kurs). Pro podrobné zpracování vztahu Saussure vs. PLK odkazujeme na příspěvek
Ferdinand de Saussure and the Prague Linguistic Circle (Leška, Nekvapil, Šoltys,
1993: 9–50). My se chceme zabývat především vnitřní českou situací, a proto
připojujeme jen několik poznámek.
Kurs vyšel po smrti svého autora, vydán jeho žáky Charlesem Ballym a
Albertem Séchehayem, v roce 1916. Avšak sám Mathesius několikrát zdůrazňoval, že
pro válečné uzavření hranic se k nám dostal až „někdy roku 1919“, tedy téměř deset let
potom, co on „měl již své vyhraněné pojetí lingvistiky, výrazně se lišící od vládnoucího
tehdy směru mladogramatického“ (Mathesius, 1982: 437) a formuloval jeho hlavní
myšlenky: soustředění pozornosti na jazykovou synchronii (v duchu pozitivistické
sociologie ji ještě nazýval statikou), stanovení funkce jednotlivých vyjadřovacích
prostředků v komunikaci, srovnávání jazyků bez ohledu na jejich genetickou příbuznost
atd. To vše se objevilo nejen v přednášce O potenciálnosti jevů jazykových, proslovené
6. února 1911 a tradičně považované za první vlaštovku pražského strukturalismu, ale
už v souvislosti s Mathesiovou přípravou na první jazykovědný přednáškový cyklus,
kterým byl pověřen na FF UK v zimním i letním semestru školního roku 1909/10.
Výmluvný byl už samotný název kursu Úvod do vědeckého studia jazyka anglického
rozborem řeči současné. K Mathesiovým opravdovým duchovním učitelům viz jeho
vzpomínkovou stať Kořeny mého lingvistického myšlení ve sborníku ke stému výročí
Mathesiova narození (Mathesius, 1982: 435–439).
Roman Jakobson se k Saussurovi stavěl poměrně kriticky, srov. např. kapitolu
Úloha mezinárodního prostředí v rozvoji lingvistické teorie v jeho Dialozích (Jakobson,
1993: 31–42). Navíc tu nacházíme cennou poznámku upřesňující dataci proniknutí
Kursu do české lingvistiky. U Mathesia mlhavě naznačený konec roku 1919 by bylo
možno ztotožnit s rokem 1920, kdy Jakobsonovi brzy po příjezdu z Moskvy poslal
Sechehaye do Prahy dopisy, kterými ho podle jeho vlastních slov poprvé seznámil se
Saussurem. Je ovšem možné, že Kurs k nám pronikl vícerými cestami.
Z nemladogramatických proudů, které spoluformovaly pražský strukturalismus, by si
podle našeho názoru zasloužil naopak mnohem větší pozornost a podrobnější zpracování vliv
ruských škol, zejm. kazaňské. PLK musel často čelit obvinění, že jeho práce není nic jiného
než aplikace ruských jazykovědných a literárněvědných směrů a že to byli mladí ruští
badatelé, přišedší k nám koncem dvacátých let, kteří umožnili v českém prostředí symbiózu
myšlenek ženevské, kazaňské a moskevské školy (srov. Černý, 1994: 96). Nepochybně
obohatili Čechy o cenné podněty. Nesmíme však přehlížet, že jména hlavních představitelů
kazaňské fonologické školy Kruszews kého a Baudo ina de Courtena y se objevují už ve
zmiňované Mathesiově přednášce v roce 1911 (Vachek, 1970: 28–29). Zdaleka nejde o
okrajovou poznámku, Kruszewski je citován na prvním místě mezi iniciátory „užšího a
oddanějšího přilnutí ke skutečnosti“, jež je Mathesiovi prvním pramenem opozice vůči
lingvistickému bádání 19. století. Z jeho statického lingvistického zákona a postřehů o
fyziologické neurčitosti hlásky, která může v určitých mezích kolísat, čerpal podporu pro
vlastní teorii potenciálnosti. Část Mathesiovy apologie uvádíme, neboť v mnohém
předznamenává závěry, jež budou učiněny: „...vývoj vědeckého bádání na celém světě se děje
z velké části vždycky tím, že se dále rozvádějí a nově uplatňují metody a myšlenky odjinud
přijaté... Jistě by bylo zásluhou i uvádění vědeckých vlivů ruských tam, kde dosud přílišnou
hegemonii měly a mají vlivy německé. Ale skutečnost není tak jednoduchá… Již dlouho před
svým setkáním s mladými Rusy jsem plul všemi silami proti proudu mladogramatickému...“
(Mathesius, 1982: 448)
3.2. Reflexe „přijetí“
3.2.1. Autority české předstrukturalistické lingvistiky
Jak už bylo řečeno, chceme ukázat PŠ tak, jak ji viděli naši uznávaní
jazykozpytci, než se ona sama stala uznávanou. S Emilem Smetánkou, Josefem Jankem,
Václavem Ertlem či Josefem Zubatým si však už dnes (k naší velké lítosti)
nepohovoříme, abychom se dozvěděli, co říkali na Mathesia, mladého Havránka, Trnku
či z Moskvy přišlého Jakobsona. Vedle jejich přímých projevů v časopisech (viz kap.
3.3) existuje ještě jeden pramen, jenž pomůže načrtnout celkový obraz: vzpomínky a
odkazy, které zanechali na své učitele (a později často názorové odpůrce) sami členové
PŠ. Nevýhodou je jejich zprostředkovanost; nikdy nelze přesně odhadnout, nakolik je
v hodnocení přítomna složka subjektivní.
Nezačneme nikým menším než Janem GEBAUEREM; v námi zkoumané době
sice již nežil, ale vzhledem k tomu, že jde o duchovního otce a zároveň příkladného
uplatňovatele historicko-srovnávací metody v české jazykovědě, zkusme si alespoň
představit, jak by se se strukturalisty vyrovnával. Vodítkem může být vzpomínka,
kterou na Gebauera jako na svého učitele zanechal Vilém Mathesius: „Od jednotlivých
faktů a od pravidel, kterými se taková fakta vykládala, se k širším problémům
nepostupovalo. Bylo to ovzduší, v němž se jasně cítila přísnost vědecké metody a váha
vědecké autority, ale v němž se nerodily myšlenky.“ (Mathesius, 1982: 419) Mathesiův
vztah ke Gebauerovi však nebyl jen odmítavý. Přestože strukturalisté popřeli
mladogramatickou koncepci zkoumání jazyka, historizující měřítka i brusičskou praxi,
hodnotil Mathesius Gebauerovo dílo s uznáním, když říkal: „Vnitřní řád kultivovaného
jazyka záleží v něčem docela jiném než v mechanické vnější spravedlnosti. Lze právem
i dnes citovat slova Gebauerova z úvodu k prvnímu vydání Pravidel pravopisu z r. 1902:
Co se týká tvarů, tu držíme se přísně toho, co se v jazyku spisovném samo vyvinulo a
ustálilo, ...“ (Havránek – Weingart, 1932: 21)
Prvním profesorem německé filologie na samostatné české univerzitě a jedním z těch,
kdo u nás připravili vědecké studium angličtiny, byl profesor Václav Emanuel MOUREK.
Podle Mathesia „Byl doopravdy staromilec, který se netajil nedůvěrou k leckterým moderním
snahám, ba i odporem k nim, a za velkou autoritu měl V. V. Tomka...“ (Mathesius, 1982:
419) Nedosahoval Gebauerovy odborné úrovně, ale třeba „staromilec“, nebyl ani
jednostranným vyznavačem mladogramatické doktríny, takže často zastával úlohu
prostředníka mezi svými studenty a „jinými“ trendy v jazykovědě. Počátkem července 1903
dal Mathesiovi, tehdy ukončujícímu čtvrtý semestr oboru němčina – francouzština, radu, aby
se soustředil na anglistiku. Jako průvodce na cestu mu věnoval právě vyšlé druhé vydání
knížky Wilhelma Viëtora Einführung in das Studium der englischen Philologie. Podle
Mathesia to byl „průvodce pro mne jako stvořený“. (Vachek, 1994: 5) Mourek tak Mathesia
nepřímo seznámil se jmény Angličana Henryho Sweeta a Dána Otto Jespersena, dvou čelných
představitelů soudobé anglistiky, kteří na Mathesia měli později značný vliv. Oba zkoumali
angličtinu ze stanoviska obecné jazykovědy, nikoli už pouze ze stanoviska historického
vývoje jazyka, jak bylo typické pro mladogramatiky.
František PASTRNEK a Jiří POLÍVKA byli na rozdíl od předchozích učitelů
příliš ponořeni do speciálních otázek slovanských studií, než aby se zabývali širšími
perspektivami a metodologickým podkladem pro zkoumání jazyka. Podobně tomu bylo
s mnoha dalšími učiteli i lingvisty mimo fakultu.
Zcela výjimečnou osobností, vzpírající se jakémukoli zařazení, byl Josef
ZUBATÝ. Jeho poměr k mladogramatismu se vyvíjel, od počátečního zamítnutí k
pozdějšímu uznávání významu školy a jejích výsledků; co neuznával, byla
bezvýjimečnost hláskových zákonů. Josefem Zubatým se chceme zabývat poněkud
podrobněji. Jeho výjimečnost by neměla, jako mnohdy dosud, implikovat jeho
vytěsňování na okraj. Po smrti Jana Gebauera to byl právě on, kdo utvářel ducha české
jazykovědy2.
Jak potvrzuje Havránek (ČMF, 1925: 204), Zubatého žáky nebyli jen Oldřich
Hujer, Josef Baudiš, Vincenc Lesný, ale „celá dnešní generace českých lingvistů ... a
mezi nejmladšími má opět své žáky speciální.“ Bohuslav Havránek, druhý hlavní aktér
2
V otázce poměru Gebauer – Zubatý odkazujeme na výborné srovnání obou osobností
od Viléma Mathesia. (Mathesius, 1982: 430–431)
domácí části budoucího PLK, přešel právě pod vlivem Zubatého přednášek od studia
dějin umění k filologii. Vedle Zubatého a Hujera byli jeho učiteli František Pastrnek,
Jiří Polívka a Josef Král. O tom, jak vnímal proměnu Filosofické fakulty UK po první
světové válce, vypráví následující vzpomínka: „Vrátili se učitelé, kteří byli postižení
vojenskou službou, v našem oboru E. Smetánka, a rychle byli jmenováni noví docenti,
jako M. Weingart, F. Trávníček a jiní... V našem oboru i po r. 1918 stále ještě
převládala lipská mladogramatická škola, třebaže na filosofické fakultě učení
mladogramatické bylo u významných jednotlivců, jakými byli zvláště J. Zubatý a V.
Mathesius, již předtím opuštěno...“ (Havránek, 1978: 168–169)
Jak vyplývá nejen z Havránkových vzpomínek, osobností měla tenkrát česká
jazykověda spoustu, ale Josef Zubatý v nich zanechal nejsilnější vliv. Pro ČMF z roku
1925 sepsal Havránek Přehled vědecké činnosti Josefa Zubatého, při příležitosti 70 let
od narození a 40 let od jeho nástupu na UK. K Zubatému se pak přihlásil ještě
několikrát, např. společně s Milošem Weingartem v předmluvě ke sborníku Spisovná
čeština a jazyková kultura.
Poněkud odlišný byl vztah Zubatého a Mathesia. Co do hodnocení osobnosti se
v podstatných rysech s Havránkem shoduje (srov. Osobnost Josefa Zubatého, in
Mathesius, 1982: 428–433). Mathesius velmi oceňoval, že Zubatý před nimi každou
přednášku vlastně znovu tvořil, takže jasně vysvítala logická následnost jeho výkladů.
Avšak zároveň si, ne bez patřičné dávky lítosti, uvědomoval, že vědecké zájmy vedou
každého z nich k jinému materiálu a jiným problémům. (Mathesius, 1982: 422).
Z předešlých odstavců bychom mohli nabýt dojmu, že jediný, u koho mohli
mladí jazykovědci nalézt oporu, byl Josef Zubatý. Tím bychom však situaci nesprávně
zjednodušovali. Havránek sám přiznával vliv na vlastní vědecký růst (kromě univerzitní
erudici samozřejmě) dvěma osobnostem, Václavu ERTLOVI a Kvidu HODUROVI.
Setkal se s nimi díky svému postgraduálnímu pobývání v Kanceláři Slovníku jazyka
českého. Vděčně vzpomínal na Ertla i Vilém Mathesius: „Je zásluhou Ertlovou, které
budeme vždy vděčně vzpomínati, že se první mezi bohemisty postavil proti hegemonii
požadavku historické čistoty. Škoda, že mu nebylo dopřáno, aby své názory domyslil až
do důsledků...“ (Havránek – Weingart, 1932: 23–24) Pod vlivem Ertla a Hodury se
prostředí slovníkové kanceláře stalo pracovní a diskusní základnou, z níž vzešly mnohé
podněty i pro vytvářející se teorii spisovného jazyka a jazykové kultury. Ta má díky
tomuto konkrétnímu projevu kladného přijetí „mladých“ své pevné místo už v
ustavujících Tezích Kroužku.
3.2.2. Dvě vzpomínky
Je zřejmé (a ještě zřejmější bude až nahlédneme do soudobých časopisů), že
chceme-li rekonstruovat, jak byli či nebyli uznáváni první strukturalisté, budeme
mnohem častěji odkázáni na vyvozování a domýšlení se než na přímé výpovědi.
Naštěstí o ně nebudeme zcela ochuzeni. Jedna, dnes již legendární vzpomínka se týká
Mathesiovy přednášky v Královské české společnosti nauk (dále KČSN) a necháváme ji
na konec této kapitoly. Druhá, Havránkova, má naopak charakter marginální. Přesto o
mnohém vypovídá, lze v ní totiž vidět cosi jako aforistickou esenci jednoho z poznatků,
k nimž směřuje naše práce. Demonstruje rozdílný způsob akceptování myšlenek
mladých studentů dvěma uznávanými autoritami:
Je známo, že Bohuslav Havránek jednal se studenty a vůbec s mladými lidmi
jako se sobě rovnými, a to právě podle vzoru, který mu dal sám svým chováním Josef
Zubatý. Od Zubatého převzal Havránek dvě zásady: Mladý člověk nemá v yjet é
cest y a nemá klapk y na očích, a právě proto je nutné brát jeho s lova váž ně.
Naopak jako odstrašující příklad uváděl Havránek reakci profesora Smetánky na jakousi
jeho námitku, kdy Smetánka zcela zamítl nabízející se diskusi slovy: „Já uznávám, že
můžete mít pravdu, ale uznejte, že já také mohu mít pravdu.“
Nyní ke slíbené výslovné vzpomínce na první přijetí myšlenek, které se později
staly základem Tezí PLK: „Dne 6. února toho roku Mathesius přednesl ve schůzi
filosoficko – historicko – filologické třídy KČSN svou přednášku o potenciálnosti
jazykových jevů, ... – i po letech s trpkým úsměvem vzpomínával na to, jak jeho
výklady na této schůzi vyzněly zcela naprázdno a nevyvolaly vůbec žádný diskusní
ohlas – sám předsedající profesor Josef Zubatý, učenec evropského rozhledu, mu
přednášku sice velmi zdvořile pochválil, řka, že je ‚zajímavá‛, ale v zápětí ji ohodnotil
jako ‚příliš jemnou pro přítomné posluchačstvo‛.“ (Vachek, 1999: 15)
Ačkoli neznáme jména původců reakce, domníváme se, že je v mnohém
příznačná pro dobovou atmosféru. Nechceme se s ní vypořádat povrchním tvrzením, že
přítomní posluchači výklad odsoudili a že se svými názory zdůrazňujícími nutnost
synchronního přístupu k jazyku Mathesius uvrhl do dokonalé izolace a role
osamoceného bojovníka. Vezmeme-li v úvahu, že jde o text, který není dvakrát vhodný
pro mluvený projev, pak ticho, které údajně následovalo, bylo mnohem spíš výrazem
tzv. akademické loajálnosti. Mathesius se zabýval problematikou, která možná osloví
dnešního českého čtenáře, ale tehdy musela působit jako vesmírné zjevení. Pokud došlo
k nepochopení, a to došlo, příčiny musíme hledat v nesprávné době a nesprávném místě,
ne v neochotě. Když se s přednáškou počátkem dvacátých let seznámil Jakobson, ujistil
jejího autora, že kdyby ji v roce 1911 pronesl v Moskvě a ne v Praze, byl by tam
způsobil pravou lingvistickou revoluci. Pražské jazykové ovzduší však bylo v té době
ještě silně poplatné historizující a atomizující tendenci jazykovědy v mladogramatickém
duchu, a proto nebylo s to novou koncepci pochopit, natož ocenit.
Reakce na přednášku nejsou nesrovnatelné s přijetím strukturalistů na úrovni
periodik. Také zde byli raději a častěji přecházeni mlčením než vášnivými debatami.
3.3. Zmapování situace prostřednictvím soudobých odborných periodik
Podkladem pro následující rozbor byly odborné časopisy vycházející u nás
v letech 1910 – 1930: Časopis pro moderní filologii (ČMF), Listy filologické (LF),
Naše věda (NV) (I. a II. ročník jako Věda česká (VČ)) a Naše řeč (NŘ). Pozornost jsme
zaměřili na to, co se jakýmkoli způsobem dotýká recepce nově se formujícího proudu v
české jazykovědě; v žádném případě nechceme podat přehled příspěvků prvních
strukturalistů, které se v uvedených periodikách během sledovaného dvacetiletí stále
více objevovaly.
3.3.1. Předhistorické období (1911 – 1925)
Také v psané formě vše začalo Mathesiovou přednáškou, jež byla pod názvem
O potentialnosti jevů jazykových a pod číslem II vytištěna v jedenáctém ročníku
Věstníku Královské české společnosti nauk, třídy filosoficko – historicko –
jazykozpytné. Jelikož Věstník vycházíval v roce následujícím běhu přednášek,
neumožňovala tištěná verze bezprostřední reakci. O významu, který byl referátu
přikládán (i když v tomto konkrétním případě bychom spíš řekli „intuitivně cítěn“),
svědčí skutečnost, že byl do Věstníku vůbec zařazen, nešlo totiž o samozřejmost.3
3.3.1.1. Polemika ve Vědě české
Pro monumentálnost přednášky O potenciálnosti bývá často opomínáno, že
paralelně vyvíjel Mathesius další činnost vybočující z kolejí pozitivistického bádání: Od
3
Srov. druhou Mathesiovu přednášku, proslovenou na zasedání KČSN 9. listopadu 1925, Nové
proudy a směry v lingvistickém bádání. Ve Věstníku za rok 1925 je sice uvedena v seznamu
přednášek, otištěna již bohužel nebyla. Český text se tudíž nedochoval a musel být zpětně
přeložen Josefem Vachkem z anglického znění.
roku 1910 do roku 1917 vyšlo šest ročníků Sborníku filologického (nevyšel v letech
1914 a 1916), v nichž uveřejňoval jazykové studie, které se týkaly rozboru současné
angličtiny. Zároveň už od roku 1907 vydával ve Věstníku České akademie císaře
Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění poznámky k dějinám anglického
slovosledu. První jmenované, konkrétně Poznámky o tzv. elipse a o anglických větách
neslovesných (SF, 1911: 215–234), O apozici v moderní angličtině (SF, 1912: 240–251)
a O nominálních tendencích v slovesné predikaci novoanglické (SF, 1913: 325–339) si
vysloužily poměrně ostrou kritiku z pera germanisty Antonína Beera. Vyšla hned v
prvním ročníku nově vzniklé Vědy české (VČ, 1914: 303–309). V rozsáhlém článku
nazvaném Poslední Mathesiovy příspěvky k syntaxi novoanglické podává v úvodu
podrobný výčet Mathesiových prací o anglické skladbě, kterými se zabývat nechce z
důvodu jejich časové vzdálenosti, „vyšlyť v létech 1907 – 11.“ Poznámky o elipse
odmítá hodnotit s odůvodněním „není na př. práce o neslovesných větách hotova;
scházíť historický rozbor, protože Mathesius „obtížné sbírání materiálu“ dosud
nedokončil.“ (VČ, 1914: 304) Neopomíná uvést rozsáhlý výčet literatury, jímž chce
zdůraznit, že elipsa již byla důkladně zpracována autory zavedenými. Dále „připojuje
několik poznámek“ ke dvěma Mathesiovým příspěvkům, O apposici v moderní
angličtině a O nominálních tendencích.
Pokud jde o první článek, většinu prostoru nevěnoval kritice Mathesiova, nýbrž
Noreenova názoru na podstatu apozice a jeho přebujelé terminologie. Záminkou mu byl
odkaz na Noreenovo vysvětlení rozdílu mezi predikací a atributem (adjunkcí), učiněný
Mathesiem po vlastní definici apozice. Podstata druhého sporu o nominalizaci spočívá v
tom, zda je nahrazování slovesa substantivem „zjevem v jádře linguistickým“, jak tvrdí
Mathesius, a nebo příležitostným způsobem vyjadřování, vázaným na knižní sloh a
způsobeným různými novodobými faktory, jak se domnívá Beer, přidávaje poznámku,
že Mathesius „chtěl patrně říci zjev jazykový“ místo lingvistický. (VČ, 1914: 308) Beer
a Mathesius se na zcela konkrétním příkladu střetli v zásadní koncepční otázce. Z
Beerovy argumentace je patrné, že nebyl ochoten vidět komplexní vztah mezi
charakterem stylu a strukturními rysy jazyka, když neslovesnou predikaci, v níž
Mathesius viděl přirozenou vývojovou tendenci řeči, označuje jako pouze stylistický
jev. Kromě toho Mathesiovi školometsky vytýká neúplnost dokladů charakterizovaného
jevu a chybí mu u něj zření na historický vývoj popisovaného.
Reakce na Beerovy výtky se neobjevila nikde jinde než v ČMF. Jelikož jde v
podstatě o první veřejnou apologii strukturalistických zásad, přímo citujeme:
„Několikrát se pan dr. Beer v kritice své zmínil o požadavku historického doplnění
mých prací a mou studii o neslovesných větách považuje přímo za nehotovou, protože
jsem ke konci připojil několik myšlenek o rozboru historickém. ... Musím důrazně říci,
že i moje studie o větách neslovesných je ve své statické části stejně hotova jako má
pojednání o apposici a o tendencích nominálních. ... Považuji statické zkoumání
jazykozpytné za rovnoprávné se zkoumáním historickým. Moderní fonetika jak
instrumentální, tak prostě rozborová je důkazem, k jaké důležitosti se může vyšinouti
lingvistická analysa statická. ... Teprve použitím obou metod je možno dospěti k plnému
poznání lingvistickému ... Zásadou tou se řídím od začátku ... a nalézám oporu pro ni u
leckterých linguistů jiných...“ (ČMF, 1914–1915: 473–475)
Ačkoli jsou příspěvky o elipse a o apozici glosovány i v ČMF, děje se tak bez
náznaku negativního hodnocení, a to jak u Františka Trávníčka (srov. ČMF, 1912: 459),
tak u Josefa Páty (ČMF, 1914–15: 144).
Další Mathesiovy příspěvky do Sborníku filologického, O pasívu v moderní
angličtině (SF, 1915: 198–220) a Poznámky o novoanglických větách kvalifikujících
(SF, 1917: 124–129), nepřinášejí metodologicky nic nového. Stojí za zmínku, že když
Josef Páta v ČMF seznamoval s pátým vydáním Sborníku filologického, ke každému
příspěvku uvedl alespoň stručný komentář a shrnutí, pouze u Viléma Mathesia se
omezil na jednověté konstatování tématu rozpravy. Zdá se, jako by se Beerovým
výpadem oficiální jazykovědná scéna nadlouho vyčerpala; v následujících letech se
mnohem častěji setkáme s tichým souhlasem zainteresovaných osob než s aktivní
snahou o diskusi. Svědčí to pro takové chápání české lingvistiky, které v případě
mladogramatiků a strukturalistů víc než vyostřený střet akcentuje pozvolný přechod s
logickým vyústěním.
3.3.1.2. Časopis pro moderní filologii
V prvním ročníku ČMF nalezneme zprávu Františka Trávníčka o Slovanské
deklinaci jmenné od Oldřicha Hujera (ČMF, 1911: 344–347), z níž vybíráme:
„…Výklady o deklinaci samé jsou založeny na širokém základě srovnávacího
jazykozpytu.“ a o kus dále: „...o Saussureově zákoně poznamenává Hujer, že se vyvinul
samostatně na půdě slovanské…“ Třebaže zpráva nereflektuje „přijetí prvních
strukturalistů“, demonstruje dva důležité fakty: 1. Mezi pozdějšími sedmnácti signatáři
oficiálních stanov PLK nebyli jen názoroví strukturalisté, ale také mnozí, kteří pracovali
jinými metodami: najdeme zde jméno komparatisty Václava Machka, vůdčího českého
romanisty Vladimíra Bubna, eklektizujícího Františka Oberpfalcera nebo právě
indoevropeisty a komparatisty Oldřicha Hujera, typického mladogramatika, byť
osvíceného. (srov. Vachek, 1999: 21)
2. Nemělo by být opomíjeno (i v souvislosti s
tím, co bylo o Saussurovi řečeno výše (3.1.2.)), že jméno Ferdina nd de Saussure
nebylo v českých kruzích nijak neznámé – ovšem „jen“ jako jméno uznávaného
mladogramatického odborníka na hláskosloví a objevitele jednoho ze zákonů
přízvukových změn ve slovanských jazycích (srov. Leška – Nekvapil – Šoltys, 1993:
41).
Z komparace dostupných jazykovědných časopisů vyplývá, že ČMF byl k
novým trendům nejliberálnější. Již ve druhém ročníku mohl ve Zprávách vyjít
Mathesiův příspěvek sice bez názvu, ale začínající větou: „Slova, dříve často slýchaná a
čtená, že jazykozpyt je možný jen jako věda historická, dokonce nevyjadřují již bohudík
mínění všech jazykozpytců.“ (ČMF, 1912: 174) Autor v něm podává přehled
nejnovějších děl založených na nově vznikající synchronní lingvistice, pro niž užívá
termín „statický jazykozpyt“, a raduje se z moderní fonetiky jako její nejvyvinutější
součásti. Důkazem vývoje nové jazykovědy jsou mu rozrůzňující se metodologické
přístupy, zejména vydělení pouhého pozorování a statistických zpracování výsledků od
zkoumání založeného na experimentu.
Vedle názvu vypovídá o duchu panujícím v ČMF také to, že od roku 1923 se stal
Vilém Mathesius jeho hlavním odborným redaktorem pro anglistiku a současně přibyla
časopisu samostatná anglistická část. Zdá se, že byla zřízena přímo pro Mathesia, neboť
část slavistickou, romanistickou a germanistickou měl časopis i bez odborných
redaktorů už z předešlé doby. O tom, že zejména pozice staršího Mathesia na odborné
jazykovědné scéně se stále víc upevňovala, svědčí výtka, kterou učinil na první straně
prvního čísla desátého ročníku ČMF na adresu Zábranského. Mathesius oceňuje, že
„...upozornil zas jednou u nás ... na důležitost obecných problémů linguistických...“, ale
vytýká mu cestu, kterou se dal, neboť příliš spoléhá na psychologii, konkrétně na
Wundta. (ČMF, 1924:1)
3.3.1.3. Naše řeč
Ve čtvrtém ročníku Naší řeči, kladoucí si od vzniku v roce 1917 svým
podtitulem za cíl „vzdělávat a tříbit jazyk český”, se objevuje za Mathesiovou statí
Filologické hlasy k opravě pravopisu anglického (NŘ, 1920: 129–135) několikařádková
douška redakce (Zubatý, Ertl, Smetánka, Vlček). Vyplývá z ní, že si sami od Mathesia
výklad anglických úvah o pravopisu vyžádali a výslovně nabádají zájemce o otázky
pravopisu, aby si z článku vzali poučení. Nemíníme se zde zabývat otázkami
kodifikace, prohlášení redakce nám slouží jako doklad toho, že mezi oběma stranami
(dalo-li by se o nich již v této době mluvit) nepanovala nijak nepřátelská nálada. V
tomtéž ročníku NŘ nalézáme zprávu o úmrtí Františka Bílého, jednoho z mála opravdu
zarytých mladogramatiků a „neúprosného kazatele nepravostí, v nichž tone náš dnešní
jazyk spisovný a zvláště novinářský“; v nekrologu se o něm takto vyjádřil sám Josef
Zubatý (NŘ, 1920: 258).
Potvrzením toho, že nové myšlenky se hlásily o místo na slunci nejen v ČMF či
NV, ale i na stránkách NŘ jsou slova Havránkovy recenze Grammaire de la langue
tchēque Andrého Mazona: „Autor se v ní osvědčil nejen dobrým interpretem bádání o
českém jazyce od Dobrovského do Gebauerovy Historické mluvnice i příručních
mluvnic Gebauerových, Ertlových a Smetánkovy, ale dovedl i připojovati vlastní
postřehy, a to právě v s ys temat ice současného ja z yka a v pozoro vání
obecné ho jaz yka m lu veného , tedy ve věcech, které dobře karakterisují školu
francouzskou. V tomto oboru, v bádání statickém o současném jazyku, bylo u nás dosud
málo vykonáno, a proto může býti i tato malá knížka jiných cílů k tomu pobídkou.“
(NŘ, 1923: 305–306)
3.3.1.4. Naše věda
Ve dvacátých letech poskytoval polemice největší prostor nástupce Vědy české,
kritický měsíčník Naše věda. V šestém ročníku z roku 1924 se v návaznosti na referát o
slovanském sborníku, věnovaném k sedmdesátým narozeninám profesoru Františku
Pastrnkovi, zakladateli slovanského srovnávacího jazykozpytu, objevuje následující
noticka Antonína Beera: „Redaktorovi (M. Weingart) šlo o to „...seskupiti ... nejen
vrstevníky a kolegy jubilantovy, nýbrž především pracovníky mladší, jeho žáky.“
Vyplniti tento úkol se redaktorovi plně podařilo.“ (NV, 1924: 106) Není bez významu,
že Polívka, Hujer, Zubatý či Smetánka jsou sice zmíněni na prvním místě, jako autoři
drobnějších, byť důležitých článků, ale za větou „Některých prací sborníku si všimnu
podrobněji.“ je na prvním místě uveden Bohuslav Havránek a hned za ním Vilém
Mathesius. Ne-li o ničem jiném, o narůstající prestiži lingvistů to svědčí určitě. Na
Havránkově příspěvku Neassimilované párové souhlásky znělé a neznělé v staré češtině
je velice kladně hodnoceno, že doplňuje Gebauerův výklad v dosud nezodpovězených
otázkách. Mathesius je naproti tomu dotazován, proč, obíraje se otázkou velice
zajímavou – užíváním zájmenného podmětu v češtině, nebral v úvahu klasifikace
provedené Ertlem v roce 1920 a proč vyžaduje větší pozornost pro otázku dvojího
podmětu, když byla skvěle rozebrána v Zubatého studii v Listech filogických roku
1909. Ironicky vyznívá věta „Za "objektivní důkaz" toho, co M. vykládá o užívání
zájmenného
podmětu
"podle
svého
cítění
jazykového",
pokládá
"rytmické
ekvivalenty".“ (NV, 1924: 111)
3.3.2. První fáze klasického období (1925 – 1929)
Těžiště našeho zájmu spočívalo na období předcházejícím klasickému. Protože
však vznik Pražského lingvistického kroužku nebyl zlomovou událostí, ale přirozeným
vyústěním potřeb a narůstajících pnutí v českém jazykovědném životě, povšimněme si
alespoň krátce, jak byla přijata první čtyři léta jeho trvání.
Josef Vachek řadí k předvečeru klasického období dvě stati: již zmiňované
Mathesiovy Nové proudy (viz pozn. 3) a Směry v dnešním lingvistickém bádání,
přednesené Bohuslavem Havránkem na schůzce Kroužku po měsíci jeho existence 6.
listopadu 1926. Vilém Mathesius si svůj referát o nových tendencích zkusil dokonce
„nanečisto“ (ještě před tím, než s ním vystoupil v KČSN) na schůzce u sebe doma, na
niž pozval Jakobsona, Trnku, Karcevského a Havránka. Konala se téměř rok před
legendární Beckerovou přednáškou Der europäische Sprachgeist, 14. října 1925, a
společně s dalším neoficiálním, ale zaznamenaným setkáním Mathesia, Trnky,
Jakobsona a Karcevského 13. března 1925 může být považována za první
předznamenání toho, že cosi jako Pražský lingvistický kroužek jednoho dne musí
vzniknout. Mathesius se netajil tím, že i když se onoho 6. října 1926 na dalším, již
pravidelném setkávání jakoby dohodli po diskusi vyvolané Beckerovou přednáškou, on
sám ve skutečnosti už s tímto záměrem schůzi svolával.
Projdeme-li tehdy vycházejícími časopisy, dospějeme k zajímavému zjištění. Na
stránkách Naší vědy, kde se předkládaly a hodnotily nové příspěvky československé
jazykovědě, jako by se jména, jež sledujeme, vypařila. Pouze v desátém ročníku
(1928/29) se odkazuje na sedmý ročník Slavie, věnovaný Jiřímu Polívkovi k 70.
narozeninám, v jehož prvním sešitě vyšly „jen příspěvky mimočeských badatelů. České
filologie se týká článek R. Jacobsona K odstranění dlouhých souhlásek v češtině a A.
Petrova...“ (NV, 1928–29: 38) Na straně 242 téhož ročníku navazuje zpráva o
posledním sešitu, prozrazující potěšení z toho, že sborník vedle cizích lingvistů přináší i
některé studie českých přispěvatelů a vedle Josefa Chlumského, Josefa Janka a
Františka Trávníčka je jmenován Bohuslav Havránek.
V porovnání s kritickým periodikem Naše věda je tomu v ČMF právě naopak.
Stále častěji předkládá výtvory nejen Mathesia a Havránka, ale i Bohuslava Trnky,
Eugena Rippla, Jana Mukařovského, v roce 1929 i Tesnièra a Tomaševského. Od
čtrnáctého ročníku (1928) se objevuje v rubrice Zprávy pravidelná kolonka Pražský
lingvistický kroužek. Bohumil Trnka, Mathesiův asistent a jeden z prvních, v nichž
nalezl oporu pro své názory, zde nejprve v několika větách referoval o vzniku PLK a
pak průběžně i o jednotlivých přednáškách přednesených na jeho půdě.
V Naší řeči z roku 1927 je dobře vidět, že se i názory tradičních lingvistů
postupně oprošťovaly od jednostranné adorace historicko – srovnávací metody
v jazykovědě, viz úvod Františka Oberpfalcera k recenzi Ripplova pojednání Zum
Wortschatz des tschechischen Rotwelsch: „Moderní jazykozpyt usiluje o všestranné
poznání toho, jak se člověk projevuje řečí. Nestuduje proto jen jazyky staré a jazyky,
které jsou nástroji velkých civilisací, nýbrž věnuje se se zvláštním zájmem bádání o řeči
živé ...“ (NŘ, 1927: 176) Týž ročník přináší vzpomínky Josefa Zubatého na dění kolem
vzniku Naší řeči nazvané Na prahu druhého desítiletí. Kromě mnoha více než
podnětných postřehů o spisovnosti v jazyce vyjadřuje touhu, aby (zejména budoucím
učitelům češtiny) „nebyly neznámy nové proudy bádání jazykozpytného, hledající
poučení nejen v mluvnicích a slovnících a v jazykových památkách dob zašlých, nýbrž i
v živé mluvě dnešní.“ (NŘ, 1927: 31)
Konečně ve čtrnáctém ročníku ČMF nalézáme zprávu o Prvním mezinárodním
lingvistickém kongresu v Haagu, konaném ve dnech 10. až 15. dubna 1928 (ČMF,
1928: 313–316); zprávu pro mladé lingvisty velice pozitivní, napsanou přitom Josefem
Jankem, přímým žákem Jana Gebauera. Plyne z ní, že pražští strukturalisté byli
v Haagu uznáni oficiální světovou lingvistikou paradoxně dříve než lingvistikou
domácí. Přesto se Jankovo hodnocení sympozia, jehož se sám účastnil, neobešlo bez
drobné narážky. Vzhledem k datu pronesení je opožděnou, přesto signifikantní tečkou
za dvacetiletím vstupování strukturalismu do české lingvistiky. „Měl jsem zde i jinde
dojem, jako by nové a pokrokové směry jazykozpytné uplatňovaly, ba musily nutně
uplatňovat svou průbojnost a revolučnost na úkor směrů straších, dosud v svých mezích
stejně oprávněných a vykonavších také hodný kus práce, který, kdyby nebyl býval
vykonán dříve, dnes by jistě musil býti v zájmu vědy podniknut.“ (ČMF, 1928: 315)
Posledním písemným dokumentem, u kterého se zastavíme, jsou Teze
předložené Prvému sjezdu slovanských filologů v Praze 1929. Původně byly vydány na
volných listech jako sjezdový materiál s podtitulem Sekce II – Section IIēme – These k
diskusi – Propositions 1 – 9. (Úsek 10 vyšel v tezích Sekce III.) 4 Ve zkratce zde poprvé
najdeme pospolu všechny základní postuláty PŠ. Autoři kladli zjevně důraz nejen na
nové pojímání jazyka, ale hlavně na novost metody zkoumání. Oč méně příležitosti
prezentovat ji měli v časopisech, o to uceleněji ji formulovali nyní (a dlouho před tím
pečlivě promýšleli v kavárně Derby na Bělského třídě v Praze 7). Je to právě
mladogramatický, geneticko – srovnávací způsob práce, který jim slouží jako báze, vůči
níž a nad niž vymezují cesty, kterými se chce (a bude) ubírat bádání jejich.
4. Závěr
Prošli jsme postupně celou prehistorií Pražské jazykovědné školy. Někdy jsme
šli možná až příliš drobnými krůčky, jindy byli nuceni dělat skoky. Byla jména, která se
sledovanými lety jen mihla, a jiná, s nimiž jsme se setkávali téměř na každém kroku. V
úvodu jsme si kladli za cíl podat obraz toho, jak byla v Československu Pražská škola
přijata. V závěru předkládáme mozaiku tvořenou částmi různé velikosti i významu:
vzpomínkami přímými i zprostředkovanými, časopiseckými odezvami, pozdějšími
hodnoceními. Ve svém celku však pomáhají utvořit poměrně obsáhlou a ucelenou
představu o tom, jak byli u nás první strukturalisté akceptováni. Představu, která
nepřináší nic převratně nového, přesto ukazuje, že hodnocení vztahu českých
mladogramatiků k strukturalistům by mělo být v některých aspektech přehodnoceno,
popř. o ně rozšířeno.
Jak překvapivě vyplývá z provedeného výzkumu, objevila se pouze jediná přímá
kritika útočící na samu podstatu strukturalistické metody, napsaná Antonínem Beerem
do Vědy české (1914: 473 n.). Vzhledem k tomu, k jak ucelené a přitom jasně a
přehledně formulované obhajobě strukturalistických idejí Beer Mathesia pohnul,
bychom si téměř mohli přát, aby se podobných útočných akcí objevilo mnohem víc. Ani
v nejmenším to neříkáme jako stoupenci historické jazykovědy, ale právě proto, že si
uvědomujeme, jak moc by vyhraněné polemiky napomohly jasnému vymezení
strukturalistů a rychlému prosazení se coby nové školy. Detailní studium písemných
4
V témž roce vyšly ve francouzském překladu, pořízeném Louisem Brunem, jako
součást TCLP I na s. 7–29.
pramenů však ukázalo, že situace v Čechách, resp. v Praze byla naprosto odlišná.
Mnohem spíš než o uvědomování si předělovosti a odlišnosti by se dalo mluvit o
zkostnatělosti, apatii k novému, o lhostejném zakonzervování se. Byla-li na straně
„starých pánů“ uvědomělost, projevovala se jedině tichým souhlasem. Zmiňovaný
Beerův výpad navíc proběhl na samém počátku a týkal se výhradně Mathesia.
Vstupování dalších strukturalistů do české lingvistiky již bylo prosto emocionálních
střetů a mělo charakter postupného pronikání a zcela přirozeného zaujímání stále
významnějších pozic.
Polemická diskuse, k níž se nabízel prostor, se tak neuskutečnila – jednak kvůli
nezájmu, popř. úzké oborové vymezenosti, jednak kvůli povýšenému přehlížení
oponentů nebo naopak přespřílišné tolerantnosti. Omezila se maximálně na glosy a
články informativní povahy, a v takovém případě ztratila svůj konstitutivní rys,
spornost. S prostým, často až úsečným konstatováním prací a jmen jsme se při svých
procházkách časopiseckými luhy a háji setkávali nejčastěji. Jak těžce se s takovou
situací vyrovnávali sami strukturalisté dosvědčují slova Mathesia a Jakobsona o
„bolestném pociťování nedostatku živého kontaktu s ostatním pražským světem
filologickým“ (srov. Mathesius 1982: 440).
Zároveň však nesmí být opomíjeno, že Pražský lingvistický kroužek, strůjce tezí,
jež ve své době znamenaly opravdový převrat a na něž se dodnes odvolávají odborníci
po celém lingvistickém světě, vznikl právě v Praze a právě v těch strnulých dvacátých
letech dvacátého století. A my si dovolujeme tvrdit, že možná p rá vě proto.
Samozřejmě, na utvoření Pražské školy měla vliv celá řada vnějších i vnitřních faktorů,
mezinárodními lingvistickými poměry počínaje a velice šťastnou konstelací mladých
českých a ruských badatelů, která se pod Mathesiovým vedením (a za patronace
samotného Masaryka) stmelila v plodně spolupracující skupinu, konče. Avšak nejprve
muselo její zakladatelské duchy cosi vyprovokovat – a zde je třeba přiznat úlohu
důležitého prvního impulsu českému lingvistickému prostředí. Nejen atomizujícímu
mladogramatickému pohledu na jazyk jako takovému (pak by přeci mohl PLK stejně
tak dobře vzniknout v kterémkoli větším evropském městě s universitou), ale právě
třebas až příliš nevýraznému, staromileckému pražskému ovzduší.
Literatura:
Cercle Linguistique de Prague (1929): Mélanges Linguistiques dédiés au Premier Congrès
des philologues slaves. Théses Etudes. (TCLP I) Jednota čs. matematiků a fyziků, Praha.
Cercle Linguistique de Prague (1932): Charisteria Guilelmo Mathesio. PLK, Praha.
ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Votobia, Olomouc.
ČERNÝ, V. (1994): Paměti I (1921 – 1938). Atlantis, Brno.
DOKULIL, M. (1990): Osobnost a dílo. In: A. Macurová (ed.): Sborník k poctě stého výročí
narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 – 3, Slavica Pragensia, 34, s.
9–19.
HAVRÁNEK, B. (1985): Bibliografický soupis vědeckých prací s přehledem jeho činnosti.
UK, Praha.
HAVRÁNEK, B. (1963): Genera verbi v slovanských jazycích I. KČSN, Praha.
HAVRÁNEK, B. (1963): Studie o spisovném jazyce. ČSAV, Praha.
HAVRÁNEK, B. (1978): Šedesát let od vzniku československé republiky a naše lingvistika.
SaS, 39, Praha, s. 168–169.
HAVRÁNEK, B. – WEINGART, M. (red.) (1932): Spisovná čeština a jazyková kultura.
Melantrich, Praha.
JAKOBSON, R. (1993): Dialogy. Přel. M. Pittermannová. Český spisovatel, Praha.
JAKOBSON, R. (1997): Z korespondence. Paseka, Praha – Litomyšl.
JAN GEBAUER. Sborník k 150. výročí narození. K. Kučera a kol. (ed.). AUC,
Philologica 1 – 2, Slavica Pragensia, 35, 1991.
LEŠKA, O. (1986): Poznámky k teleologickému pojetí jazyka. In: Teoretické otázky
jazykovědy. Linguistica, 16, s. 63–100.
LEŠKA, O. – NEKVAPIL, J. – ŠOLTYS, O. (1993): Ferdinand de Saussure and the Prague
Linguistic Circle. In: J. Chloupek – J. Nekvapil (eds.), Studies in Functional Stylistics.
Amsterdam – Philadelphia, s. 9–50.
MATHESIUS, V. (1947): Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha.
MATHESIUS, V. (1982): Jazyk, kultura a slovesnost. Sborník ke stému výročí narození.
Odeon, Praha.
NEBESKÁ, I. (1999): Jazyková norma v teorii Pražské školy. In: Jazyk, norma, spisovnost.
Karolinum, Praha, s. 9–42.
NOVÁK, P. (1990): Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se
zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě). In: A. Macurová (ed.):
Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 –
3, Slavica Pragensia, 34, s. 21–38.
de SAUSSURE, F. (1996): Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Academia, Praha.
TROST, P. (1995): Pražské teze o jazykové kultuře; O metodách pražské školy. In: Studie o
jazycích a literatuře. Torst, Praha.
VACHEK, J. (1990): B. Havránek a pražský lingvistický kroužek. In: A. Macurová (ed.):
Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. AUC, Philologica 1 –
3, Slavica Pragensia, 34, s. 53–58.
VACHEK, J. (1999): Prolegomena k dějinám pražské školy jazykovědné. H&H, Jinočany.
VACHEK, J. (1966).: The Linguistic School of Prague. An Introduction to its Theory and
Practice. Indiana University Press, Bloomington – London.
VACHEK, J. (ed.) (1970): U základů pražské jazykovědné školy. PČSL, 1. Academia, Praha.
VACHEK, J. (1994): Vzpomínky českého anglisty. H&H, Jinočany.
VACHEK, J. (ed.) (1972): Z klasického období pražské školy 1925 – 1945. PČSL, 2.
Academia, Praha.
Časopisy:
Časopis pro moderní filologii (ČMF), 1 – 15, Klub moderních filologů, Praha 1911 – 1928–
29.
(Ročníky 3 – 15, 1913 – 1928–29, pod názvem Časopis pro moderní filologii a literatury.)
Listy filologické (LF), 38 – 56, Jednota českých filologů, Praha 1911 – 1929.
Naše řeč (NŘ) (Listy pro vzdělávání a tříbení jazyka českého), 1 – 13, III. třída České
akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1917 – 1930.
Věda česká (VČ) (Kritický měsíčník), 1, 1914; od 3. ročníku jako Naše věda (NV), 3 – 10,
Melantrich, Praha 1919–20 – 1928–29.
Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko – historicko – jazykozpytná, 1911,
KČSN, Praha 1912.
RESUMÉ
The origins of structuralism in Czech linguistics
Věra Procházková
When talking about the arrival of the structuralism in the Czech linguistics we often
encounter an impression that it was connected to the pointed polemic of the structuralists, the
members of the Prague Linguistic Circle, with the old generation of linguists, the so-called
young-grammarians. This study is engaged in the analysis of the contemporary documents
and Czech linguistic periodicals from the beginning of the 20th century. The obtained results
are then compared to the structuralist’s own remembrances of their teachers and the ways they
reacted to the new wave in linguistics. The goal is to demonstrate what the actual reception of
the first members of the Prague Linguistic Circle was.
The study reveals that the change came very continuously and naturally and that the
young-grammarians had in fact an important share in the formation of the new linguistic
school, wordly renowned as the „Prague School of Linguistics“.