alchýmia ducha reč vtákov a kvetín duchovný význam

ALCHÝMIA DUCHA í
REČ VTÁKOV A KVETÍN í
DUCHOVNÝ VÝZNAM ROZPRÁVOK
Štvrťročník pre uvedenie
duchovných hodnôt do života
Číslo 2
leto 1994
Človek je fénix.
Vždy musí najprv zomrieť,
aby vstal z popola
ešte krajší.
2 Sophia
Z OBSAHU:
— O VZNIKU ĽUDSKÉHO SVEDOMIA
Ako v Starom grécku vznikol pojem „svedomie“ - str. 5
— OČI FARBY PÚPAVY
Dievča a elfík - str. 7
— ZVIERATÁ AKO DUŠEVNÉ SILY
O podivuhodnom prelínaní vonkajších a vnútorných svetov
- str. 8
— O NEVIDITEĽNÝCH PRÍČINÁCH VOJNY V
JUHOSLÁVII
Prečo to Boh dopúšťa. O subtílnej jednote sveta. - str. 12
— O VYSOKÉ SVÁTOSTI MANŽELSTVÍ
Z diela Bô-Yin-Ra - str. 16
— DUCHOVNÍ VÝZNAM POHÁDEK
Archetypická rozprávka s vysvetlením mystickej cesty starých
Európskych mudrcov - str. 19
— ETICKÁ PRAVIDLA PRO JASNOVIDNÉ
PORADENSTVÍ
Pamela Atkinsonová o svojej skúsenosti s jasnovidným
poradenstvom - str. 25
— NIZÁMÍ Z GANDŽE
Aforizmy - str. 27
— ČO JE INTUÍCIA ?
O málo využívanej schopnosti človeka s Prof. Williamom
Kautzom z Ústavu aplikovanej intuície v Stanforde - str. 28
— ALCHÝMIA NESMRTEĽNOSTI
alebo transsubstanciácia do večných svetov - str. 31
— AKO SA HERAKLES ROZHODOL PRE CNOSŤ - str. 34
— HVIEZDNY OBRAZ SOPHIINEJ DUŠE - str. 36
Drahí moji čitatelia !
Cieľom môjho časopisu nie
je oslovovať dušu pocitovú,
ani dušu rozumovú, ale dušu
vedomú; mravno-vôľové
vlastnosti a ducha v
človeku. Pretože u ľudstva
ako celku práve vyvrcholil
vývoj rozumu, nebude väčšina ľudí na mne nachádzať nič,
čo by ich zaujalo; ba bude sa
im zdať, že som naivná. Pre
nich tu ani nie som ! Nie som
pre ľudí, ktorí o sebe veria, že
sú iba pocitové zvieratá obohatené o jeden prvok - logický
procesor.
Môj časopis je pre tých ľudí
na Slovensku, na Morave a v
Čechách, u ktorých sa už
vyvíja k uvedomeniu nový
orgán, bez ktorého sa žiaden
jedinec nebude môcť zmysluplne zaradiť do spoločnosti v
nasledujúcom tisícročí veku
vodnára. Je to duchovné
srdce !
Pre tých, čo v sebe tušia
zore nového dňa; čo kráčajú
súmrakom za svetielkom v
diaľke; pre nich budem ako
Ariadnina niť; ako hlas víly.
Budem lampášom pre
všetkých hľadajúcich. Každá
moja forma a každé slovo im
bude pripomínať čosi
prekrásne, vzácne, dávno
stratené ! Zvoľna v nich bu-
Sophia 3
dem rozvíjať ich
duchovné
zmysly: pre
Krásu, Pravdu a
Dobro - až kým sa
nerozpomenú na svoje
skutočné ja a svoj
kráľovský pôvod. Čitatelia moji milí; ja nehovorím k
Vám, ale k Duchu vo Vás ! On
chápe, čo rozum nerozumie, ale
človek cíti. Ja vyslovím to, čo
nie všetci ľudia budú chápať,
ale o čom ich duša bude vedieť,
že je to tak; čo rozumom budú
popierať, ale v kútiku srdca si
budú želať, aby to bola pravda.
Ako dieťa, ktoré neraz vysloví
väčšiu pravdu než dospelí; ako
gašpar na kráľovskom dvore,
ktorému sa smejú; Sophia
vystihne to, o čom všetci mlčia.
alebo sa zaštítiť nejakým
súborom lží o Dobre.
Často ste mi v dobrom úmysle
dávali rady, ako by som mala
vyzerať. Vraj by som mala
vyhradiť nejaké strany na
reklamu a inzerciu, aby som si
na seba zarobila. Radšej zomriem od hladu, ako by som
sa mala ponížiť propagáciou
niečoho, s čím nesúhlasím !
Stala by som sa prostitútkou,
akých sú plné stánky. Lenže ja
som panna ! Hneď, ako by som
sa spustila, prestali by ste si
ma vážiť. Ja Vás chcem
vyslobodiť z otroctva peňazí a
kapitálu - a Vy ma nútite, aby
som sa mu sama upísala.
Jedno jediné Vám chcem
povedať a urobiť zrozumiteľným: že srdce je viac ako
rozum. A jedno jediné od Vás
žiadam: aby ste konečne začali
uprednostňovať duchovné
hodnoty pred hmotnými; aby
ste dali prednosť človeku pred
zvieraťom.
Nemýľte sa, nie som naivná !
Naivný je ten, kto si myslí, že
svet môže zostať stáť na
materiálnych hodnotách
večne.
Panej Múdrosti postačí začať
pomenovávať veci pravými
menami - a všetko v tomto
svete, čo je založené na lži, sa
bude pred ňou triasť ! Lebo
nezáleží na tom, aké veľké je
klbko hadov, ktoré nás ohrozuje,
keď spoznáme, že je to klbko
povrazov. Preto zlo si bude
musieť hľadať nové masky, len
čo Múdrosť otvorí ústa. Lebo zlo
nikdy neznesie byť pomenované,
ale musí vždy pôsobiť skryte
4 Sophia
Pochopte, že ja sa nepotrebujem líškať ľuďom. Ale ľudia
musia prosiť o mňa ! Nie
Múdrosť sa má prispôsobiť
svetu, ale svet teraz musí
prísť k Nej na kolenách !
Lebo Ona, Jasná Pani,
Múdrosť Čistého Srdca, je
teraz jediná, ktorá nás so
svojou jednoduchosťou
môže vyviesť z globálnej
slepej uličky - z tohoto labyrintu lží a sebaklamov, v ktorom
sme uviazli chytračením nášho
obmedzeného rozumu.
Dozvedela som sa, že každý
časopis vraj musí oslovovať
nejakú špecifickú záujmovú
skupinu: včelárov, ženy, príslušníkov nejakej strany alebo
náboženstva. Lenže ja oslovujem v človeku človečenstvo
samotné, teda žiadnu jeho
časť, ale jeho celistvosť. Ja
mám byť výrazom vôle k zjednoteniu v čine, nie podporou pre
skupinový egoizmus.
Chceli ste ľahké, krátke,
nenáročné články. Lenže ja tu
nie som pre Vašu zábavu; ale
aby som od Vás požadovala.
Vy tu totiž nie ste len pre
vlastné pohodlie, ale preto,
aby ste vybojovali zlatú perlu !
A ja Vám mám byť pri tom
pomocníčkou a prostriedkom,
rozumiete ?
Potom, a to Vám sľubujem,
zošle náš Pán, Vznešený a
Mocný, zástupy serafínov s
plamennými mečmi Vám ku
pomoci.
Moje slová sú zvonivé slová
Moci, ktoré tu budú znieť ešte
potom, ako táto civilizácia bude
v ruinách.
starých.
Z toho istého dôvodu moje
reklamy nebudú namaľované
na električkách ani visieť na
pouličných stĺpoch. Je nedôstojné mojej osoby, aby som sa
niekomu vnucovala. Vy sa
musíte uchádzať o mňa !
Odporúčali ste mi obálku
krikľavej farby s celým cirkusom pútačov na obale, ako to
robia iné časopisy. Ale ja sa
nemôžem prispôsobovať väčšine, lebo mojou úlohou je
reprezentovať nové hodnoty,
a väčšina ešte žije podľa
Je dosť takých časopisov,
ktoré majú ľuďom spôsobovať
rozkoše. A dosť takých, ktoré
prinášajú informáciu, ale nič
nehovoria. Ja som polnica,
ktorá volá do boja !
Nejedného z Vás som videla
krútiť hlavou aj kvôli cene. Moja
vydavateľka je najštedrejšia
žena v krajine, lebo na každý
výtlačok je zatiaľ ochotná
doplatiť troma korunami. Vážte
si to ! Keď máte vydať
dvadsaťpäť korún za pivo alebo
obed v menze, robíte to bez
váhania. Keby ste sa radšej
jeden deň postili a kúpili si za to
slová Múdrosti, možno by Vám
to prospelo dvojnásobne, na
tele aj na duchu ! Naša krajina
sa ide utopiť v mori biedy a
vy ľudia nemáte na práci nič
iné, ako zachraňovať svoje
malicherné osobné záujmy !
Ľúbim Vás viac ako vy seba
samých; lebo ja som ochotná
sa namáhať a obetovať pre Vás
viac, ako Vy sami pre seba !
Keby som nevedela, že Vaše
duše sú pokladnice drahých
kameňov, ktoré treba s námahou vydolovať zo zeme, aby sa
raz zaligotali na portáloch
nebeskej katedrály - a posudzovala Vás len podľa vonkajšieho chovania, musela by
som sa od Vás sklamaná
odvrátiť. Ja Vás chcem vidieť
s čelami vztýčenými k
hviezdam - nie meravo
zahľadených do zeme na
vlastné tiene !
Nesťažujte sa ani na málo
kvalitný obsah. Vy ste to, ktorí
máte Panne Sophii
vybudovať chrám tu na Zemi,
aby znovu mohla prebývať
medzi nami. Je to Vaša kvalita, ktorá sa bude zrkadliť na
stránkach môjho časopisu národ slovenský a český ! Do
redakcie zatiaľ prichádza len
veľmi málo skutočne hodnotných príspevkov.
Premeňte moje stránky na
tribúnu, kde duchovná inteligencia strednej Európy
povedie polemiku o tom, ako
má vyzerať nový svet ! Nech
sú moje riadky pochodňou,
ktorá jedným prinesie veľkú
radosť a druhých možno rozhorčí - ale nikto nebude môcť
zostať ľahostajný !
Denne sa dívam, ako cherubíni ponúkajú ľuďom kľúče od
nebeských klenotníc Múdrosti ale ľudia si neberú ! Už som
kvôli tomu preplakala noci. A vy
ľudia nenájdete slzu, čo by ste
za mňa vyronili.
Ja nie som psychotronik,
ktorý chce čím viac informácie
získať a čím menej prezradiť,
aby si vybudoval výsadné
postavenie na niekoľkých
nepatrných čriepkoch poznania,
ktoré si s veľkou námahou
nahonobil.
Ja som tu
pre svoj
povolaný národ.
Som tu preto, aby
som mu pomohla
pochopiť niekoľko
jednoduchých duchovných
zákonov a skutočností, ktoré
netreba zahaľovať atmosférou nadprirodzena ale treba
ich uviesť do praxe. Ak sa
nám to spoločne podarí, budeme prvou krajinou, ktorej
mravné základy budú stáť na
skale, nie na slame. Lebo ani
mudrc nemôže vyskočiť veľmi
vysoko nad odrazovú základňu,
ktorú predstavuje priemerná
kvalita jeho národa.
Nezabúdajte, že Múdrosť má
tú moc pozdvihnúť celé národy na vyšší stupeň kvality.
Dejiny sú toho svedkom ! Čoho
sa kde na Zemi dotkla Jej ruka,
tam nastal všeobecný rozkvet.
Kde Ju však odmietli, za Jej
chrbtom pokryli tú krajinu
trosky a trvalo stáročia, kým sa
vrátila.
Keby sa Vám chcelo plakať
nad Vašimi životmi, neváhajte.
Vaše slzy sú dážď, ktorý zmýva
prach zo zrkadla Vašej duše.
Želám Vám, aby ste raz mohli
vstať a skríknuť:
„Ja vidím ! Vďaka, vďaka bez
počiatku, stredu a konca buď
Bohu, Láskavému a Spravodlivému a našej Panej,
Všenádhernej, nadovšetko
Múdrej za to, že stvorili najlepší
zo všetkých možných svetov !“
Vaša Sophia
O VZNIKU
ĽUDSKÉHO
SVEDOMIA
V predhistorických dobách sa človek
riadil svojimi inštinktami, konal na základe neuvedomených impulzov, mal
jasnovidné schopnosti, ktoré ho úzko
spájali s okolitým prírodným a kozmickým dianím. Táto jasnovidnosť, ktorá
mala v ľudskom živote práve takú rozhodujúcu úlohu, ako má dnes rozum,
bo la v šak atavistická, t.j. bo la
dedičstvom ešte starších inštinktívne
nadobudnutých síl, ktorými človek
praveku disponoval, a preto síce veľmi
pomaly, ale postupne predsa len
ubúdala. Tento úpadok niekdajšej
samozrejmej spätosti ľudskej duše s
pr írod ou najvhod nejšie možno
pozorovať na zanikajúcej kultúre starej
Egyptskej ríše v 3. a 2. tisícročí pred
Kr. Tu už prechádza predhistória do
histórie, ľudské vedomie vykonáva
dôležitý a pre celú ďaľšiu budúcnosť
ľudstva rozhodujúci vývojový krok.
Jedn ým z n ajmark an tn ejších
symptómov vývoja vedomia človeka,
tejto hybnej páky a vnútorného princípu
ľudských dejín, je vznik svedomia. Až
filológia nášho storočia „objavila“ pre
mn ohých mysliteľov v o blasti
ku ltúr nych dejín prekvapujú cu
skutočnosť, že starí Gréci až do pomerne neskorého stupňa svojho vývoja
naprežívali svedomie tak, ako ho dnes
poznáme my, a preto, prirodzene, nemali preň ani príslušný výraz - podobne ako všetky ostatné národy
predkresťanskej antiky. Okrem toho
bádanie kultúrnohistorickej situácie
starých národov ukazuje, že u nich
nemožno hovoriť o osobnom svedomí,
ale že osobné a „spoločenské politické
svedomie“ úplne splývali.
Sophia 5
Chýbanie adekvátneho výrazu, pravda, neznamená, že starí Gréci alebo
Židia a Egypťania vôbec nepoznali nič,
čo by sa dalo porovnať s morálnym
svedomím. Jestvovali predsa napríklad Mojžišove prikázania, tzv. desatoro, ako aj množstvo egyptských a
iných orientálnych náboženských
príkazov a zvyklostí, ktoré zahrňovali
pojmy ako priestupok, vina, poškvrnenie a s tým spojené pojmy odplata, pokánie, očista a trest. To platí aj
pre najstaršie obdobie gréckej kultúry,
ako nás o tom ľahko presvedčia
Homérové eposy. Avšak spôsob, ako
sa tento „pocit viny“ ozýval, sa podstatne líšil od vnútorného zážitku moderného človeka. Človek, ako ho opisuje Homéros, ešte vôbec nevystupoval
ako osobnosť so slobodnou vôľou, nepoznal „vlastné“ rozhodnutie na základe prežívania slobody vnútorného
života. Jeho zážitok bol diktovaný
zvonka, prežíval pôsobenie jemu
nadradených bohov, ktorí ho buď
chránili a varovali, alebo vystupovali
ako jeho sudcovia a pomstitelia, ak jeho
konanie bolo v rozpore s ich intenciami.
Vina sa prežívala ako záležitosť istého
kolektívu, rodiny či kmeňa a pod.
Na podopretie týchto tvrdení máme
k dispozícii mimoriadne výstižný príklad, ktorý môže osvetliť celú situáciu
premeny vedomia, a to nielen človeka
gréckej kultúry. Výstižný preto, lebo
ide o motív, ktorý sa v gréckej mytológii
a potom aj v starej literatúre častejšie
vyskytuje. Už v Homérovej Iliade,
povesti o trójskej vojne, sa spomína
mýtus o Orestovi, ktorý sa neskôr opakuje v antickej dráme - u Aischyla a
Euripida, ale v istej zmenenej forme.
Orestes, syn Agamemnonov, sa po
návrate z vojny dozvedel, že jeho matka Klytaimnestra zabila jeho otca.
Orestes otca pomstí a matku zabije.
Vražda, ktorej sa dopustil, má za následok, že ho začnú prenasledovať
strašidelné bohyne pomsty Erínye
(podľa latinského názvu Fúrie), Ores-
6 Sophia
tes pred nimi
uteká, až napokon
nachádza očistu a
pokoj s pomocou
delfského Apolóna. Teda sily bohýň pomsty, ako aj
sily boha prinášajúceho očistu a
vnútorný pokoj
poôsobia na človeka celkom evidentne
zvonka.
V piatom storočí pred Kr., v tom istom období, keď sa začal rozvoj antickej
tragédie, vynárali sa výrazy, ktorých
životnosť bola podľa literárnych dokladov pomerne krátka, ale ktoré sú
veľmi zaujímavé preto, lebo jasne
označujú prechodné obdobie medzi
starým zážitkom svedomia, totiž tým
„vonkajším“, a niečím novým, už sa
črtajúcim „vnútorným“. Ide o dve
slová: enthymion (tlačiace na myseľ)
a enkardion (ležiace na srdci), ktoré
sa vyskytujú u autorov, ako Herodotos, Thukydites, Antiphon a u niektorých ďaľších, a v neskoršej literatúre
už nie sú známe. V čase peloponézskej
vojny, v období všeobecného prerodu
vedomia starých Grékov, objavuje sa
postupne slovo označujúce svedomie
- syneidesis. (Na túto skutočnosť
poukázal na základe podrobných rozborov nemecký klasický filológ F.
Zucker roku 1928 v Jene, ale už roku
1910 sa o tomto fakte zmienil vo svojich berlínskych prednáškach o metamorfózach d uševného živo ta R.
Steiner.) Je to skutočnosť, ktorá vrhá
nové rozhodujúce svetlo na celú antiku a otvára cestu k novému chápaniu kultúrnych dejín staroveku.
Prvý literárny dokument o spomínanom prerode sa nám zachoval v Euripidovej dráme Orestes (verš 396), kde
sa vyskytuje slovo pre svedomie v
skrátenej podobe synoida od slovesa
syneidenai, čo pravdepodobne poukazuje na to, že už pred Euripidovou
drámou bolo toto slovo známe v bežnej
reči. Okolnosť,
že tu ide o jedinečný príklad,
vyplýva z nasled u j ú ceh o :
Roku 458 pred
Kr. napísal Aisch ylos svo ju
tragédiu Orestes, kde vraha
ešte prenasleduje vidina strašidelných
bohýň pomsty Erínyí, u Euripida roku
408 pred Kr. však už tieto bytosti
nevystupujú, ale Orestes sa cíti chorý,
pretože vina tlačí jeho svedomie. Pritom Euripides tiež dobre pozná bohyne
pomsty. V jeho dráme Iphigeneia (asi
z roku 420 pred Kr.) ešte vystupujú
Erínye! V tejto súvislosti stojí za
zmienku, že v Euripidovej dráme Medeia, ktorá vznikla dve desaťročia pred
Orestom, už nachádzame slovo svedomie, a to vo veľmi významnom kontexte. Vo verši 495 Medea hovorí o
tom, že Jason zrejme verí, že bohovia
starých čias už nevládnu a že sa medzi ľuďmi zavádzajú nové zákony.
Euripides však bol rovesníkom filozofa Sokrata, ktorý bol odsúdený na smrť
roku 399 pred Kr. Nič by nemohlo
charakterizovať Sokrata lepšie, ako
keby sme povedali, že bol stelesneným
svedomím starého Grécka. Avšak v
Platónových dialógoch, ktorých ústrednou postavou je predsa Sokrates, slovo
označu júce svedo mie sa vôb ec
nevyskytuje. Spomína sa iba akýsi regulatívny „vnútorný hlas“ - daimonion,
ktorý usmerňuje konanie človeka. Z
toho vidieť, že vtedajšie vedúce osobnosti filozofie, práve tak ako aj sofisti,
nechceli robiť rozdiel medzi subjektívnym poznaním a objektívnym uchopením pravdy a spravodlivosti.
V období gréckej kultúry, ktorá
sa vyznačuje vystúpením silných
osob ností, p rvých iniciátor ov v
početných oblastiach vedy a umenia, pohľad filozofov nebol nikdy
obrátený k vzťahu osobnosti k sebe
samej, ale význam individu ality
hľadali v jej vzťahu navonok, v jej
spolupôsobení s inými členmi spoločnosti. Ľudské Ja sa prežívalo v
celkom inej forme ako u dnešného
človeka, bolo organicky začlenené
do spoločenstva, do polis, nebol to
ešte zážitok seba samého, ako to
prirodzene vyplýva zo sebavedomia
dnešného človeka.
Slovo synesis, ktoré používa ako
prvý Euripides, sa opäť vyskytuje o dve
pokolenia neskoršie u Aristotela. V jeho
Nikomachovskej etike vysvetľuje
synesis ako cnosť, ktorá sa zjavuje
medzi sophiou (múdrosť) a phronesis (rozum), alebo ináč povedané medzi vyššou a nižšou formou rozumu. Synesis svedomie (vysvetľuje
Aristoteles) sa vzťahuje na veci, ktoré
súvisia s naším slobodným rozhodnutím. Rozum nás poučuje o tom, čo
máme robiť, svedomie však iba súdi.
Aristoteles v tejto súvislosti ako prvý
poukazuje na význam ľútosti. Človek,
ktorý neoľutuje svoje chyby, prejavuje
opak ľudskej cnosti. Spomenutý pojem
daimonion a aristotelovský pojem
ľútosti predstavujú významné stupne,
ktoré napokon viedli k všeobecnému
zavádzaniu slova pre svedomie, ktoré
začali používať Demokritos a Demosthenes a neskôr filozof Philon z Alexandrie - syneidesis. Tento termín nájdeme opäť u apoštola Pavla. Do rímskeho sveta sa toto - podľa filológov
neskorohelenistické - slovo dostalo ako
conscientia. Áno, sme konfrontovaní
so zaujímavou skutočnosťou, že
Apoštol Pavol, tento človek gréckeho
(lepšie helenistického) vzdelania, bol
prvý, kto hovoril o svedomí: pred ním
bol tento pojem jednoducho neznámy.
V žido vskej k ultú re môžeme
pozorovať do istej miery paralelný vývoj k starému Grécku. Rozdiel je v tom,
že príslušníci izraelského národa boli v
porovnaní s Grékmi introvertní, dlhoročnou tradíciou vychovávaní k tomu,
nerobiť si obraz božstva, nehľadať ho
v nijakej konkrétnej podobe (ako napr.
kr ásneho Apolóna) , ale v eriť v
neviditeľného, za všetkými javmi pôsobiaceho jediného Boha. Žid teda
nemal ani vidinu bohýň pomsty, bol iba
zvonka vedený zákonom, v ktorom
bola prejavená Božia vôľa. Máme
však poukaz na to, že aj tu sa prejavovala zákonitosť, podľa ktorej sa ten
vonkajší zážitok presťahuje raz do
vnútra človeka, že to, čo vystupovalo
ako vonkajší usmerňujúci faktor, bude
sa raz ozývať priam z vlastného vnútra.
Prorok Jeremiáš (kap. 31) hovorí:
„Lebo toto bude zmluva, ktorú uzavriem s domom Izraela po oných
dňoch. Svoj zákon vložím do ich vnútra
a vpíšem im ho do srdca...“
Viktor Thieben
OČI FARBY PÚPAVY
(Príbeh z tohto sveta)
Liliana vykročila na lúku zaliatu slnečným jasom. Vo vzduchu prenikavo zacítila jar v celej svojej nádhere. Keď
zdvihla hlavu, uvidela vysoké belasé
nebo a keď sa šťastná rozbehla po lúke,
jej nohy sa zabárali do čerstvej svetlozelenej trávy pretkanej púpavami. Udýchaná si sadla do stredu lúčky a odhrnula si z čela prameň dlhých vlnitých
vlasov.
V blízkom lese skúšal vtáčik neisto
jarnú pesničku. Zem a steblá trávy vydávali korenistú vôňu života a úplne blízko zabzučala včela. Lilianino srdce sa
rozochvievalo šťastím ako vždy, keď
prišla sem. Pomaly zavrela oči a jej tvár
sa na okamih stala odrazom jej duše.
Preletela ňou prosba, očakávanie a vďaka zároveň. Vzápätí sa vôkol ozvali jemné hlásky. Liliana rýchlo otvorila oči a s
tichým úžasom hľadela na krajinu pred
sebou - rovnakú
a predsa inú.
Lúka, predtým
zdanlivo pustá,
ožila prírodnými
bytosťami. Z korún a kmeňov
stromov pri lúke
sa múdro pozerali stromoví
duchovia s hlbokými očami.
Hore na oblohe
šantili priezračné
sylfy v jemných
rúchach. Najživšie však bolo
na zemi. V tráve
a pri kvetoch sa
mihali drobučkí elfovia a na ich tváričkách
sa zračilo veľké sústredenie pri práci.
Naraz Liliana zacítila zvedavý pohľad.
Spod rozkvitnutej púpavy blízko nej
vykúkal elfík v zelených šatočkách a
nesmelo sa usmieval. Liliana sa usmiala tiež a elf šikovne vyliezol na kvet,
odkiaľ sa na ňu obdivne pozeral veľkými
očami farby zlatej púpavy. Rozradostená Liliana ho pozdravila a povedala
mu po pravde, že jeho púpava je mimoriadne krásna. Elfík skoro až vzlietol od
šťastia zo zaslúženej pochvaly. Už dlho
sa staral o svoju púpavu, pomáhal jej a
ľúbil ju, až kým nádherne nevykvitla.
Ako všetci elfovia, tak aj on plnil dobre
a s nadšením malú, ale dôležitú úlohu a
bol hrdý na svoju prácu.
Z celej lúky, krajiny, prírody bolo citiť
dokonalú pôvodnú harmóniu, ochotnú
spoluprácu a lásku. V akom protiklade
k tomu bol život v meste, kde Liliana
bývala. V meste, ktoré ona pociťovala
ako chladné, ľahostajné a neživé a kde
prírodu mohla dostať len na prídel v
parku. V meste majú neznámi ľudia k
sebe ešte ďalej ako inde a špina na
uliciach a v myšlienkach čaká, koho
skôr znečistí. Mnohí ľudia majú
mesto radi, Liliana však k nim nepatrila, hoci sa ho stále snažila pochopiť. S múdrosťou a súladom prírody a živých bytostí mesto beznádejne
prehrávalo. Preto často navštevovala
lúčku, ktorú mala tak rada a vedela,
že jej láska je opätovaná.
Náhle Liliana precitla zo smutných
úvah a do nosa jej udrela ostrá vôňa. Jej
zažltnuté dlane stískali posledné zvyšky
roztrhanej púpavy. Ani nevedela, kedy
jej prsty uchopili zlatý kvietok a obostreté chmúrnymi myšlienkami ho zničili.
Veľmi sa preľakla a hľadala elfa. Krčil
sa pod púpavovým listom a očká mal
plné úžasu nad ľudskou nevypočítateľnosťou. Vo svojej dobrote sa
nevedel hnevať, len nechápal. Nechápala ani Liliana a
preveľmi sa zahanbila. Iba
prednedávnom
sa tešila spolu s
elfom a obdivovala jeho
púpavu, ktorú
teraz tak rýchlo
úplne zničila.
Keby mohla odčiniť, čo vykonala! Stokrát
prosila o odpustenie a jej
horúce slzy padali presne na
púpavové listy.
Rastlinku zalievala slzami a zároveň ju polievala
prosbou o odpustenie a láskou.
S hanbou a výčitkami v duši sa vrátila
do mesta. Prešiel týždeň. Liliana sa
nevedela dočkať, kedy znova vykročí na
lúku. V srdci však mala strach. Čo sa
stalo s malým elfom? Ktovie, či tam
vôbec bude...
Keď prišla na miesto, sotva mohla
uveriť svojim očiam. Púpava hrdo dvíhala k slnku šťavnaté listy a krásny nový
kvet, ktorý usilovný elfík práve opatrne
otváral. Keď zazrel Lilianu, usmial sa
širokým úsmevom plným priateľstva.
Dlhovlasá Liliana sa od šťastia a úľavy
rozosmiala a ostatné bytosti sa ticho tešili s nimi. Všetko vyzeralo ako predtým,
ale... Liliana si uvedomila, že snáď niet
väčšej bolesti, ako tá, ktorú prežila, keď
ranila niekoho, koho obdivovala a mala
rada a tá bytosť ju dosiaľ ľúbi...
Ivana Vorobjovová
Sophia 7
ZVIERA TÁ AKO DUŠEVNÉ SILY
O podivuhodnom prepojení vo nkajšieho a vnúto rného sveta
Služobník Ľalie
Nie náhodou sa v heraldike vždy
symbolizovali duševné vlastnosti kvetmi, zvieratami a niektorými ďalšími
symbolickými predmetmi. Duševné
sily sa totiž skutočne prejavujú v
astrálnej aure človeka vo forme zvierat a kvetín.
Rozdiel medzi znakom a symbolom
spočíva práve v tom, že znak je arbitrárny. Je iba vecou dohody, či znak
bude označovať to alebo ono. Symbol,
na rozdiel od znaku, nemožno voliť
ľubovoľne.
Každá forma a farba má svoj presný význam, ktorý je pevne daný. Je
daný existenciou pravzorov v prvom
stvorení (u Platóna „večných ideí“), po
odraze ktorých bolo stvorené druhé
(duchovné) stvorenie a ku ktorým sa
(s väčším alebo menším úspechom)
vyvíjajú všetky veci a bytosti vo
stvorení treťom (hmotnom). Z tohoto
dôvodu sa každá jemnohmotná myšlienková fo rma v ľudskej aure
samočinne formuje do tvaru, ktorý
symbolicky zodpovedá významu
toho, na čo daná osoba myslí a čo
cíti.
Napríklad ruža znamená Lásku. A v
srdci nezištne milujúceho vskutku nielen rozkvitá, ale aj znie hlasom jasným
ako zvon a šíri svoju vôňu ruža utkaná
zo svetla a tónov. Symbolom Čistoty
je biela ruža, ľalia alebo lotos; a v závislosti od kultúrno-historického pozadia,
z akého ten-ktorý jedinec pochádza, sa
niektorá z týchto troch kvetín objaví v
duševnom tele človeka, ktorý vyvinul
cnosť Čistoty. Za symbol Čistoty ale
nebudete môcť vziať hociaký ďalší
kvet, lebo nie každý vyžaruje na Jej
8 Sophia
vlnách, nie každý sa zachvieva v lúči
prastvorenej kráľovnej Čistoty, prvej
Cnosti, ktorá je pôvodom, zdrojom a
dokonalým vzorom všetkej Rýdzosti !
Fialka vyžaruje v Pokore a Skromnosti a svoju príslovečnú pokoru aj
dokazuje nenáročným výberom miest
svojho výskytu.
Aj šašo si môže dať na hlavu
kráľovskú korunu; ale iba tí, čo dospeli
k Poznaniu, obrdžia skutočne zlatú korunu Života, ktorá potom žiari nad ich
hlavami ako svätožiara.
Kľúč k významu symbolov
Význam symbolu závisí od jeho
tvaru, farby a umiestnenia v kontexte
ostatných symbolov, ktoré sa v aure
nachádzajú.
Napríklad čierny orol by znamenal
vládychtivosť, moc zla; ale zlatý - moc
poznania.
Páv znamená pýchu, ale aj radosť
zo života, krásu a pestrosť stvorenia.
Holubica je duchovnou formou
Ducha Svätého a zároveň symbolom
mieru. Preto biela holubica, ktorú Ján
Krstiteľ videl zostupovať na Ježišovu
hlavu.
Líška znamená vo všeobecnosti
ľstivosť; zlú lož a pretvárku, ak je poháňaná za ňou stojacim temnejším
zvieraťom; ale aj múdru obozretnosť,
ak vzhliada k ušľachtilejšiemu zvieraťu,
v ktorého službách stojí.
Krvavo-čierno-červené hady ovíjajú
duševné telo človeka naplneného
nenávisťou. Nemálo sužujú a dusia jeho
dušu a z úst im kvapká jed, ktorý taký
človek rozsieva všade, kam kráča.
(Keďže orientálci majú oveľa pozitívnejší vzťah k hadom a vážia si ich
pre ich ďalšie vlastnosti, nemusí had v
aure Inda nevyhnutne znamenať niečo
zlé. Vtedy sa však had nachádza v inej
polohe a má aj inú, jasnejšiu farbu.)
Drahokamy rýdzich citov
Zušľachtené, rýdze city je v aure
vidieť v jasných, čistých farbách.
Kalné, špinavé farby znamenajú
pokrivenie, skreslenie, zneužitie tej istej
energie, ktorá sa potom u človeka prejavuje zvrátenými formami príslušnej
duševnej vlastnosti. Každú silu, ktorú
človek dostal, dostal pre svoje dobro;
ale všetky tie sily, ktoré nedokázal
pochopiť, prepracovať a uviesť do
služieb najvyššieho Dobra, obrátia sa
mu na škaredé vlastnosti. Energia,
ktorá neprúdi a nekoluje v súlade so
zákonmi vnútorného a vonkajšieho
kozmu sa kriví a tým temnie, vytvára
bloky v duševnom tele, ako krvné zrazeniny v žilách človeka s nesprávnou
životosprávou. Tok tých energií sa ale
nedá zastaviť, potlačovať alebo trestať;
iba prečistiť, presmerovať, zušľachtiť.
Všetka sila pochádza od Boha a negácia je vždy prejavom nevedomosti.
Rýdze aurické farby korešpondujú
s farbami drahých kameňov, ktoré v
príslušnom duševnom spektre vibrujú
a fungujú ako katalyzátory, rezonátory
alebo selektívne filtre. Čistota je biela
až priezračná (krištáľ). Jemne ružová
vyžaru je z nehy a nežnej lásky
(ruženín), sýtočervená z lásky vášnivej
(rubín). Jasnozelená znamená inteligenciu (smaragd), avšak zakalená už inteligenciu zneužitú na zlo. Azúrovomodrá je náboženská oddanosť (zafír),
ale čím do tmavšej modrej prechádza,
tým viac sa blíži fanatizmu. Zlatožlté
je vyššie poznanie. Nie ďaleko od neho
je aj špinavooranžová farba ješitnosti.
Orgovánová fialová (ametyst) znamená najvyššie poznanie a schopnosť
odriekania. Čierna je ťažoba, tuposť,
nevedomosť (ale aj vážnosť), škaredohnedý egoismus a lenivosť.
Reč vtákov a kvetín
Naučte sa rozumieť reči symbolov !
Postačí vám dívať sa, pozorovať zvieratá vo voľnej prírode. Dívajte sa,
vcíťte sa do ich pohybov, postojov, spôsobu, akým pristupujú k životu. Zhlboka
so zavretými očami vdýchnite vôňu
kvetiny a nechajte na seba pôsobiť
atmosféru, nechajte si pred duševným zrakom vyvstať obrazy, ktoré
voňajú rovnako, ako ona.
Videli ste niekedy leva, s akou
neohrozenosťou sa pohybuje a
akú odvahu dokáže preukázať
pri love ? Nie nadarmo sa
vraví „levie srdce“.
Videli ste orla, tú zvrchovanú
moc, nadhľad, s akým bez pohnutia krídel plachtí a vládne
horským výšinám a všetko pod
ním je bezmocné, čo sa len pohne na čo dopadne jeho orlí
zrak, vypustí dušu v
jeho
pazú roch.
Odvždy orol a lev
boli najväčšími znakmi kráľovského majestátu.
Boli ste niekedy zajacom, čo sa vyplašene obzerá, len čo sa čosi-kdesi
šustne ? Prychytili ste niekedy líšku, s
akou prefíkanosťou sa zakráda, kladie
nohu pred nohu; videli ste do jej prešibaných očí ?
Mačka symbolizuje sexualitu, rozkoš,
slasť. Tiež nie náhodou sa zvodná žena
prezýva „kočkou“. Aká prítulná a lahodná na dotyk je mačka ! Ale nikdy
neviete, kedy spod mäkkých labiek
náhle vystrčí drápy a vaša duša bude
krvácať.
Sú to jedny a tie isté sily, ktoré sa
prejavujú navonok skrze zvieratá a
ktoré prúdia dušou človeka a formujú sa v jeho aure do zvieracích
foriem.
A ak človek má byť korunou,
pánom tvorstva na tejto planéte, tak
sa musí najprv stať pánom tvorstva
vo svojom vnútri ! Vo chvíli, keď si
podrobí svoju vnútornú prírodu,
vonkajšia mu bude slúžiť.
O krotení zvierat
Keď naši predkovia bojovali so zvieratami, lovili ich a krotili, neboli to len
vonkajšie tvory, s ktorými zápasili. Boli
to ich vlastné pudy, ktoré viditeľne
sputnávali a zapriahali do pluhov;
surové duševné energie, ktoré transmutovali na ušľachtilé. Vonkajší dej tu
bol vo vzťahu k vnútornému až jeho
o d r a zo m
ale zároveň
aj účinným prostriedkom.
Hrdinami boli a dodnes sú tí, čo
premáhajú zvieratá. V španielskej koride jasajú davy, keď toreádor víťazí
nad býkom. Ten jasot nepatrí mužovi,
ktorý zabil zviera (ako to mäsiar na jatke
robí denne). Ale mužovi, ktorý ovládol
svoj strach a premenil ho na odvahu,
mužovi, ktorý si podrobil býka - svoju
vôľu a mužnú silu.
Z druhej strany Atlantiku jasajú zástupy na kovbojskom ródeu pri krotení
koní. Skrotiť zviera je čosi, čo by mal
dokázať každý muž. Je to niečo, v čom
záleží jeho sebaúcta a čo ho robí pravým mužom.
Premýšľali ste niekedy, čo sa deje v
takom zvierati vo chvíli, keď „skrotne“ ?
Predtým divoké, neskrotné a človeku
nebezpečné - v jednej chvíli skrotne a
stane sa človeku najlepším priateľom !
Vytrvalá, železná vôľa ľudského
ducha si ho podrobí. A čím divokejšie
bolo dovtedy, tým vytrvalejšie vám
potom bude slúžiť. Čím mocnejšie zviera ste si podrobili, tým viac užitočnej
práce pre vás urobí zapriahnuté do
voza, pluhu alebo vodných kolies.
V Bhagavadgíte Krišna použil túto
metaforu: človek má ducha, dušu a telo.
Duch je vozataj, duševné sily sú kone
a telo je voz. Vozataj drží kone na uzde
a potom čím divokejšie sú, tým rýchlejšie voz uháňa. Ak ale vozataj pospáva a opraty mu vypadávajú z rúk,
ide každé zviera svojím smerom a zatiahnu voz do závozu. Alebo jedno z
nich bude ťahať silnejšie ako druhé a
voz sa bude točiť len vo veľkom kruhu.
Vášne, a z nich nepochybne najväčšia je túžba po druhom pohlaví, ak by
mali viesť len seba samé, premenia sa
na nekontrolovaný požiar, v ktorom
ľahne pop olom váš do m. Ale
zušľachtené stávajú sa okrídlenými
koňmi v záprahu ducha, vašimi najvernejšími služobníkmi !
Na šľachtických rodových erboch
často vidieť zvieratá - ale v akých
neprirodzených polohách ! Pes, lev
alebo medveď stoja vzpriamené
na zadných nohách s rukami
vztý čenými p red vypn utou
hruďou. Vzpriamený postoj
znamená zušľachtenie: zviera
už nechodí po štyroch s
hlavou sklonenou k
zemi, ale slúži vyššiemu účelu. Zušľachtené duševné
sily boli tým tajomným prameňom vzostupu, nedostižnej
nadradenosti a moci šľachtických
kniežacích rodov.
Rytier nesúci sa na bielom koni je
symbolom muža, ktorý prečistil a ovládol svoju nižšiu prirodzenosť. V čínskych
rozprávkach draky strážili drahocennú perlu (poznania), ktorú si hrdina od
nich musel statočne vybojovať.
Zasvätenie za kráľa tvorstva
Človek je duch, ktorý má šesť obalov: bytostný, kauzálny, mentálny, astrálny, éterický a hrubohmotný. Zviera
má bytostné jadro s piatimi obalmi.
Teda zviera sa od človeka líši tým, že
nemá ducha. Avšak všetko bytostné a
Sophia 9
astrálne sa podrobuje duchovnému, ako
vyššiemu druhu. Musí sa mu podrobiť,
ak len duch sám nerezignuje na
používanie svojej neoddeliteľnej magnetickej schopnosti priťahovať a
vládnuť - svojej vôle ! Je to predsa
jeden a ten istý dej, pri ktorom
vyžarovan ie du chovn ého dr uhu
neodolateľne pôsobí na bytostné a jemnohmotné telá, či už vonku, u zvierat,
alebo vnútri, na svoje vlastné !
Nie náhodou to boli svätci ako svätý Juraj, ktorým sa očividne podriaďovala divá zver. V prítomnosti sv.
Františka aj vlk sa menil na krotké
jahňa. Ako Daniel v jame levovej, láska si podrobila v ňom agresiu bezo
zvyšku, takže aj hladná zver v
jeho blízkosti na chvíľu strácala
svoju dravosť.
Je to cieľavedomá, sústredená vôľová schopnosť ľudského ducha, postavená do
služieb Vyššieho Zámeru a
večných hodnôt, ktorá obdržala
od Boha to privilégium, aby ju
príroda poslúchala. Človeku s
tou správnou motiváciou potom
pomáhajú všetky lesné zvieratá:
či už je to malé dievčatko z Andersenovej rozprávky alebo
Tarzan.
Hrdinom, aký nemal sebe
rovného v premáhaní zvierat,
bol Herakles. Premohol Nemejského leva, hydru, vyhnal Stymfalsk é vtáky so železnými
pazúrmi, zhromaždil Geryonove
stáda. Vskutku Herakles bol
veľkým zasvätencom. A viete,
ako sa ním stal ?
Jedného dňa, keď Herakles pískajúc na píšťalku pásol svoje stádo,
prišli k nemu Rozkoš a Cnosť. Rozkoš (bezcieľne ukájanie a podliehanie duševným vlnám) sa mu prevelice líškala. Ale hrdina si vybral
Cnosť (ukáznenie, zušľachtenie a
presmerovanie duševných síl zjedn o ten ý ch jed in ý m sk u to čn ý m
cieľom p o d v lád o u d u cha) . A
vykonal veľké činy.
Herakles jediným úderom umlčal
trojhlavú beštiu, psa Cerbera, ktorý
stráži vcho d d o pod sv etia, aby
priviedol dušu kráľovnej Alkestis z
onoho sveta opäť na zem. Bola to tá
istá šelma, pred ktorou musel uniknúť
aj Dante Alighieri, než mohol v jemnom tele preputovať hierarchické
astrálne úrovne pekiel, očistcov a
10 Sophia
rajov:
Neb šelma tá, z níž pochází tvá bída,
nikomu nedá projít cestou tady,
a s odhodláním vražedným ji hlídá
tak zlá je povahou a plna zrady
ji ukojit se nikdy nepodaří
a syta ještě více zuří hlady
(La Divina Commedia, Inferno)
Ale aká je to šelma ? Spomedzi
všetkých šeliem práve jediná - chtivosť
- má tú vlastnosť, že „sýta ešte viacej
zúri hladom“ !
Ľpenie na hmotnom väzní dušu v tele
a podstatou zasvätenia je víťazstvo nad
zané do rovnomerného prúdu.
Človek ako harfa
Astrálne telo pozostáva z pudov.
Duchovné telo z cností. Telo zvieraťa
je sformované pudmi;všetko je na ňom
dokonale vyvinuté tak, aby ten-ktorý
špecifický pud uspokojovalo. Každé
zviera v prírode stelesňuje jednu duševnú kvalitu, ktorá je u neho vyvinutá
do extrému. Len duchovná forma
človeka obsahuje všetky vlastnosti v
harmonickom vyvážení.
Nie je to nádherné, že Stvoriteľ si
najprv rozložil jednotlivé farby ako na
veľkej palete v prírode, skôr ako začne
maľovať niečo zmysluplné ?
Naladil každú strunu zvlášť, až
kým nevydávala jeden jediný
čistý tón. A človek má byť teraz tou harfou, v ktorej zaznejú všetky struny súčasne, v
spoločnom akorde.
Viete už teraz, čo bola Orfeova lýra ? Tá, pri ktorej celá
príroda znežnela a zvieratá sa
poschádzali do kruhu očarovan é jediný m ľú bezn ým
tónom, a vlk sedel vedľa baránka ?
O vyhynutých a zdomácnených zvieratách
chtivosťou, ktoré umožňuje prežiť stav
odpútanosti duše od tela, čiže stav smrti už za života. Herakles a Orfeus boli
takými zasvätencami a preto mohli
navštevovať „podsvetie“.
Dórsky stĺp ako symbol duchovného človeka
Duchovný organizmus duchovne
vyvinutého človeka znázorňuje dórsky
stĺp. Telo dórskeho stĺpu tvoria jednoduché rovnobežné zvislé línie, jedna
vedľa druhej, odzhora až nadol. To sú
zjednotené, harmonicky prúdiace duševné sily. Tieto sú tesne pod hlavicou
stĺpu zviazané prstencom siedmich
priečnych zárezov. To je sedem Cností, údov či zmyslov duchovného organizmu, ktorými sú duševné sily zvia-
A kto má dosť odvahy, nech
rozvinie našu hermetickú
analógiu medzi zvieratami a
duševnými silami ešte ďalej:
Pred dávnymi časmi vyhynul
drak, zviera, ktoré chŕli oheň,
symbol nespútanej sily, nekontrolovaného, slepého hnevu a agresie.
Lebo neboli to prírodné katastrofy, ale
ľudia, ktorí vyhubili posledných vtákojašterov v pravekých močariskách a
vydobili si tak od nich vládu nad touto
planétou, keď si súčasne sami v sebe
vydobili schopnosť ovládnuť najhrubšie formy divého, zvieracieho temperamentu.
Človek spolupôsobil ako jeden z rozhodujúcich faktorov aj pri vyhubení
mamutov. Bolo to v čase, keď si ľudské
spoločenstvo začalo uvedomovať, že
púhy svalový objem prestáva byť rozhodujúci a že rýchlosť, šikovnosť a inteligencia nad ním víťazia.
Žiaľ, aj jednorožec, prekrásne zviera, ktoré stelesňovalo Čistotu na Zemi,
opustilo tento svet medzi prvými.
Objavila sa však ovca, symbol miernosti a trpezlivosti. Z divokého pratura
sa vyvinuli zebu a vôl, symbol vôľou
ukáznenej sexuálnej sily, zužitkovanej
na prácu a tvorbu.
Nebezpečný vlk zdomácnel na psa
a stal sa človeku verným pomocníkom.
Vyvinuli sa ušľachtilé druhy koní. Je
dojímavé, s akou vytrvalosťou a
oddanosťou dokáže toto ušľachtilé
zviera slúžiť človeku do posledného dychu.
Diviak, so svojou obľubou ryť v zemi
a v blate zn amen al temnotu a
nevedomosť a pre nečistotu dušev ných v ibrácií naviazaných v
bravčovom mäse ho starý zákon aj zakazoval jesť. Z diviaka tu dnes máme
sviňu d omácu, k torá už je b ezkonkurenčným reprezentantom obezity, lenivosti a obžerstva, čiže niečoho, čo začalo existovať až so vznikom
spoločenského nadbytku a ľudí žijúcich
z práce svojich súk meň ovco v.
Bravčovina je teraz najčastejším a
najobľúbenejším pokrmom človeka.
Lev, ktorý sa ešte za dôb Rimanov
vyskytoval v Podunajskej delte už z
Európy asi navždy odišiel.
Premnožili sa aj viaceré druhy
škodlivého a nepríjemného hmyzu,
ktoré boli p redtým prírodn ou
rovnováhou udržované v malom počte,
alebo sa náhle objavili na miestach, kde
sa predtým vôbec nevyskytovali. Objavili sa nové mutácie ako AIDS, víry,
ktoré likvidáciou imunitného systému,
čiže polície telesného organizmu spôsobujú, že v tele prestávajú platiť
akékoľvek zákony. Táto nová smrť
zasiahla v prvej línii práve tie spoločenské vrstvy, ktoré si najviac želali, aby v
spoločnosti neexistovala polícia ani
žiadne zákony: prostitutky, narkomanov, homosexuálov, dekadentných
umelcov a kriminálne podsvetie s nimi
súvisiace.
Nebola to náhoda, že v Egypte, práve
v čase, keď sa už topil v neresti - pijúc
krv zotročeným národom a žijúc na ich
úkor - nastala záplava vší, kobyliek a
žiab. Predchádzajúce leto sa v dennej
tlači objavila správa, že v jednom Chorvátskom meste sa začali množiť
stonožky v takom počte, že ľudia po
západe slnka nevychádzali z bytov.
Lokomotíva uviazla na koľajniciach,
lebo sa šmýkala po rozmliaždených
telách hmyzu. Tá istá sila, ktorá sa
rozmnožila v telách odporného hmyzu,
sa rozmnožila najprv v dušiach juhoslovanských vojakov-banditov, ktorí
hromadne znásilňujú ženy v celách a
upaľujú milencov v zamknutých pivniciach.
Rozlúčka s Flórou
Ľuďia to už nepokladajú za nevyhnutné, aby pestovali zeleň vo svojom
okolí a tešili sa z nej, ale chcú si kúpiť
Ružu za peniaze. A Ľalia bude onedlho kvetinou, na ktorú sa budeme začudovane chodiť dívať do botanických
záhrad, lebo sa medzi ľuďmi viac
nevyskytne.
Životom prekypujúce dažďové
pralesy miznú s rovnakou rýchlosťou
s akou sa naše srdcia menia na púšť.
Toto je predsmrtný odkaz stromových
duchov prastarých cédrov Amazonky
odovzdaný jemnému uchu Dorothy
McLeanovej, zakladateľky Findhornu:
„Vy ľudia neviete, že každý druh
dreviny je transformátorom špecifických kozmických energií, kroré sú
potrebné pre vývoj jednotlivých duševných kvalít človeka. Koľko druhov
stromov vyhubíte, toľko duševných
vlastností bude musieť zostať vo vašich srdciach nevyvinutých.“
V jemných telách rastlín skutočne
vibruje rovnaká substancia akou sú
ľudské city. Sú to prírodné bytosti, víly
a elfovia, ktorých úlohou je votkávať
všetku našu lásku, vlákienko po vlákienku, do listov a kvetov všetkého čo
žije a d ýcha okolo nás. Uhoľný
popolček a kyslý dážď nie sú tou
najzávažnejšou príčinou spôsobujúcou
hynutie našich lesov. Je to ľudská
zloba, ktorá robí všetky prírodné bytosti smutnými, takže sa prírode
odnechcelo žiť.
Len si to vyskúšajte, presvedčte sa
- ak máte tú trochu trpezlivosti nenávidieť jednu domácu kvetinu a
druhú ľúbiť a dívajte sa, čo sa stane !
V životopise Zarathuštru máme správu o tom, že v jednom údolí, kde ľudia
prepadli zlu, sa jeden jedlý plod v priebehu niekoľkých generácií zmenil na
plod spôsobujúci nevoľnosť. Ľudská
láska má vplyv na spôsob tvorby
chemických zlúčenín v celej prírode !
Vieme, že ak sa pôda obrába s láskou, celá žiari životom a plody z nej
doslova iskria nabité pránou; inak sa
mení iba na mŕtvu hmotu. Vám to
pripadá smiešne, keď vám poviem,
že v deň, keď vo vašom dome svár
vystrieda lásku, víly sa odsťahujú z
vašej záhrady a nechajú ju spustnúť.
Dávajte pozor, ľudia, aby ste raz nesedeli uprostred plných sýpok hladní; lebo vaša pšenica bude iba mŕtvou
hmotou a vy ani po desiatich chleboch sa už nebudete môcť nasýtiť a
ani tony zeleniny vás nebudú vedieť
uzdraviť !
Najväčším víťazstvom je víťazstvo nad sebou samým.
Stará múdrosť
Sophia 11
O neviditeľných príčinách vojny
v Juhoslávii
Skrytá jednota sveta
Keď sa pudy chopia žezla
Je zrejmé, že to šialenstvo, aké sa
teraz odohráva na území bývalej Juhoslávie, už nemá nič spoločné so zdravým ľudským rozumom, ale ide len o
vybíjanie slepých zvieracích pudov. V
tej vojne bezpochyby nebude žiaden
víťaz, iba samí porazení. Jediné logické riešenie by teda bolo okamžite
prestať s ďalšími útokmi a sústrediť
sa iba na obranu. Ale zdravý rozum je
tu už dávno vyradený z činnosti a preto ani nemá zmysel naň apelovať. Sú
to slepé pudy ako nenávisť, agresia,
strach, pomstychtivosť, sexuálna
zvrátenosť, zúfalstvo a beznádej, ktoré
prevzali vládu d o svojich rúk a
používajú bezduché ľudské schránky
na svoje vlastné účely. Nemajú žiaden
iný cieľ, ako momentálne ukojenie bez
ohľadu na to, že z dlhodobého hľadiska
to znamená všeobecné zničenie.
Ale kde sa vzalo v ľuďoch toľko
nenávisti a vôle k zlu ? Kto si vôbec
želal, aby bola vojna ? Ak nerozumieme príčinám, prečo došlo ku globálnej katastrofe v krajine ležiacej len
dvesto kilometrov južne od nás, musíme
sa pýtať: Čo je zárukou, že táto zlá
12 Sophia
horúčka nevypukne aj na Slovensku
alebo v ktorejkoľvek inej krajine ?
Veď aj v Juhoslávii to začalo celkom
nevinne: systematickým štvaním jedného národa proti druhému v masmédiách. A tentokrát už nikto nemôže
povedať, že by to boli nejakí divosi, čo
si vyrovnávajú účty na nejakom vzdialenom exotickom kontinente. Sú to
Slovania a uprostred Európy !
Odkiaľ teda berú démonické sily,
ktoré sa zmocnili našich južných bratov, toľkú moc ? Cítime, že to nie je iba
ich vec, ale že sme za to nejakým
neviditeľným spôsobom spoluzodpovední; a že to nebudú len Srbi a Chorváti, ale aj my, ktorí za túto vojnu budeme musieť zaplatiť.
O prenášaní myšlienok
Duševný svet tejto planéty je poprepájaný do jedného veľkého celku.
Prenášanie myšlienok nie je parapsychologický fenomén, ktorý sa skúma
v tajných laboratóriách. Prenos myšlienok je každodenná realita, ktorá sa
týka každého, opakujem: každého z
nás !
Ale bežný človek nie je dosť všímavý,
aby pozoroval a uvedomil si jemnejšie
súvislosti. Nestalo sa vám ešte, že po
hodinách tichej jazdy autom vo dvojici
ste zistili, že obaja myslíte na to isté,
hoci predtým ste o tom vôbec nehovorili ? Možno to poznáte, keď myslíte
na priateľa práve vo chvíli, keď zazvoní telefón. Či sa nedeje dosť často
ľuďom, ktorí sa milujú, že vedia jeden
o druhom v akom sú rozpoložení, keď
sú aj na míle vzdialení ? Nemali ste
ešte sen, ktorý sa potom ukázal ako
pravdivý ? A pamätáte si vôbec svoje
sny ? Pokúsili ste sa aspoň raz v živote
vziať do hrsti toľko dobrej vôle aby ste
sa presvedčili, či aj vy nedokážete čítať
myšlienky ? Neočakávajte nič nadprirodzené ! Tranz, extázu, svetelné
zjavenie... Je to jednoducho len to, že
vás „napadne myšlienka“ - nič viac !
Každá ľudská myšlienka sa formuje do jemnohmotného útvaru, ktorý je
tak reálny ako stôl alebo stolička. Keď
sa taký myšlienkový objekt dotkne aury
druhého človeka, povie tento človek:
„napadla ma myšlienka“ ! Pritom si ale
nemusí vždy uvedomiť, odkiaľ prišla.
Odkiaľ sa berú myšlienky
Bežný človek si neuvedomuje a ani
si nekladie otázku, odkiaľ sa berú jeho
myšlienky a pocity. Bezmyšlienkovite
sa podriaďuje, podlieha svojim vnútorným popudom a nápadom; mechanicky ich nasleduje a pokladá za svoje
„ja“. Neraz vidíte takého človeka, ako
s veľkou vehemenciou bráni niektorú
myšlienku, s ktorou sa stotožnil, neuvedomujúc si, že ju len prednedávnom
podvedome prijal v nejakej televíznej
reklame alebo kdesi inde.
Je to až meditácia, ktorá od vás
požaduje, aby ste v astrálnom a mentálnom tele mali nie len vedomie, ale boli
aj seba-vedomí; aby tam bolo prítomné aj vaše (skutočné) Ja, pozorovateľ,
ktorý si uvedomuje, bdie, rozlišuje a vyberá.
Duchovný človek žije v nepretržitej
meditácii a modlitbe. Je to Duch v
človeku, so svojím zmyslom pre Pravdu,
zmyslom pre Krásno, zmyslom pre
Dobro a všetky večné hodnoty, ktorý
je vidiaci a vykáže myšlienky na miesto, kam patria: do pozície služobníkov,
nie pánov. Len potom človek prestáva
byť automatom, ktorý iba reprodukuje
informáciu, akú doňho vložia. Ale keď
hmota chce vládnuť hmote - a myšlienky sú predsa tiež len (jemno)hmotné
- je to ako keď slepý chce viesť
slepých. Spoločne spadnú do jamy.
lektívnym dielom !
V reťaziach kniežaťa temnôt
Existujú teda myšlienkové centrály
vedeckých informácií, myšlienok
láskavých a múdrych, ale aj národnostnej nevraživosti. Tie myšlienky sú
energiou, ktorá sa nemôže stratiť, ale
neustále hľadá cesty a spôsoby, ako
sa premeniť na čin. Náramne pokúšajú, zvádzajú a dorážajú na ľudí, ktorí k
podobnému druhu zmýšľania inklinujú a pudia ich k činu.
Človek, ktorý si s rozhodnosťou
udržuje a bráni čistotu duševného sveta, neposkytuje temným centrálam
živnú pôdu, na ktorej by sa mohli
zachytiť. Oni môžu totiž pôsobiť na
človeka iba vtedy, keď príslušná
neresť je latentnou súčasťou jeho
Jednota duševného sveta
Ale vráťme sa k príčinám juhoslov an sk ej v ojny: Myšlienk y
rovnakého druhu, t.j. tie, ktoré sú
podfarbené rovnakým citom a
vôľovou motiváciou, sa podľa
zákona príťažlivosti rovnorodého (rezonancie) automaticky zhlukujú do rovnorodých
centrál jednej farby. Tak vznikajú obrovské energetické centrály
myšlienok najrôznejšieho druhu, dobrých aj zlých. Do takých centrál
prispievajú všetci obyvatelia tejto
planéty, ktorí majú rovnakú motiváciu
a sú prostredníctvom nich navzájom
spojení.
V akademickom svete je dobre
známy Murphyho zákon schválnosti:
že ak sa výskumníkovi podarí rozriešiť
nejaký problém, ktorý bol otvorený
trebárs aj štyridsať rokov, prídu ešte
v ten mesiac na to isté aj dvaja ďalší
vedci z iných krajín. Vyzerá to, akoby
riešenie problému tesne predtým už
„viselo vo vzduchu“.
Vedci, ktorí pracujú na rovnakom
probléme a nosia ho vo dne v noci v
hlave, sú totiž spojení v jednej myšlienkovej centrále. Do tej centrály
všetci traja pr ispievajú svo jimi
jednotlivosťami a budujú spoločnú
stavbu. Keď je riešenie hotové, „napadne ich“ a všetci traja utekajú na
patentový úrad. Jeden z nich potom
zožne slávu, povedzme ten, v koho
krajine sú úradníci najpružnejší. Pravda je však taká, že vynález bol ko-
charakteru. Od človeka so snehobielou aurou sa každá zlá myšlienka
hneď odrazí a tým skôr zasiahne
spätne svojho pôvodcu.
Ale ak niekto - hoci aj v skrytosti dopriaval miesto myšlienkam nejakého druhu, povedzme hnevlivým, stáva sa hnev v podobe hnedočerveného
fľaku trvalou súčasťou jeho aury. Toto
miesto v aure je potom bránou, ktorou
sa podľa zákona rezonancie pri vhodnej príležitosti môže k nemu vlievať
príval emócií rovnakej farby (z centrály hnevu) a zdesať- či zdvadsaťnásobiť jeho zúrivosť, hoci aj pre
malichernú príčinu.
Stále viac a stále ľahšie človek
podlieha vplyvu takej centrály a stále
viac zmužilosti to vyžaduje, aby sa od
nej oprostil. Vlákna, ktoré ho s ňou
spájali, používaním mocnejú na silné
povrazy. Vo chvíli záchvatu smýkajú
s človekom tak tuho, že sa s ním už
nedá rozprávať a apelovať na zdravý
rozum je zbytočné. V takej chvíli
možno urobí aj niečo, čo neskôr bude
ľutovať a povie, že to nechcel.
Najslabšie miesto na tele
Európy
Centrály nenávisti a deštrukcie teda
hľadali vhodné miesto, kde by sa
mohli vybiť; nenávisť obchádzala ako
ručiaci lev a hľadala najslabšie miesto na tele Európy, skulinku, kadiaľ by
mohla vyliať všetok svoj jed. A tým
slabým článkom reťaze bola Juhoslávia.
Keď so m bo l v septembr i
deväťdesiateho roku na jednej party
v Londýne, prisadol si ku mne muž a
d ôv er ne mi po šepo l: Treba sa
priprav iť. Bude vojna.
Kedy ? Sko ro . Cez
Dalmáciu pôjdu tanky...
Myšlienka na skorú vojnu
v Európe mi pripadala absurdná. Ten človek tipoval,
že to asi mohamedáni znova napadnú Európu a zaberú Balkán. Že budeme
bojovať sami proti sebe,
nikoho nenapadlo. Keď
potom ešte spomínal Nostradama a nakoniec mi podal fľaštičku so zázračnou
esencio u, k to rá „lieči
všetko“, bolo mi všetko jasné: blázon. Lenže do roka
a do dňa sa ukázalo, že aj
blázon môže niekedy povedať pravdu.
Tak zv an á panenk a Mária z
Medžugorja vyzývala celé osemdesiate roky k pokániu a upozorňovala, že
sa tam v deväťdesiatych rokoch
strhne pohroma. A výsledok ? Pápež
taktizoval a nechcel sa dlho vyjadriť.
Niektorí uverili, ale neurobili nič viac,
ako že horlivejšie točili ružencami a
zvyšok sveta sa tomu smial.
V knihe „Osud národov“ z roku
1947 Alice A. Baileyová píše: „Nad
Juhosláviou a celým Balkánom visí
temný mrak. Záleží na ľuďoch, či z
neho zaprší alebo ho rozvejú svieže
poryvy vetra.“
Koľkí Juhoslovania zvykli so zaiskrením v očiach tasiť dýku pri
škriepke a nepichli len zo strachu pred
zákonom. Ale večer, keď išli spať,
želali si vidieť raz suseda s dýkou v
Sophia 13
chrbte. Koľkému mužovi sa zalesklo
oko pri pohľade na ženu, ktorej sa
nemohol zmocniť len zo strachu pred
trestom, ale ak by smel, vzal by si ju
určite aj proti jej vôli.
Ľudská túžba je ako vystrelený šíp,
ktor ý raz doletí. Ona nespí, ale
neúnavne hľadá vhodné podmienky a
spôsoby, akoby sa mohla naplniť. A
pretože to vnútorné je nakoniec vždy
silnejšie ako to vonkajšie, ak príhodné
podmienky nemá, začne pracovať na
ich vytvorení. A tie sa nakoniec vytvorili: vojnový stav, stav bezzákonnosti,
kde všetko je dovolené a všetky túžby
a chtíče sa môžu beztrestne vylievať a
vybúriť a kedy sa ukáže pravá tvár
toho, čo v ktorom človeku je. Túžba je
rieka, ktorú môžete zahatať, ale ona
sa hromadí a raz pretrhne všetky
hrádze.
A tak sa dôsledne naplnilo len to, na
čo ľudia toľko mysleli, aj keď tvrdia,
že to tak nemysleli. Ani anjeli nie sú
radi, že nám musia vylievať na hlavy
čaše hnevu; ale nezostáva im nič iné,
ako verne poháňať súkolesie prírod-
ných zákonov, ktoré nám s neúprosnou pravidelnosťou vracajú len to, čo
sme uviedli do pohybu svojím vlastným
chcením.
Ako sa Jerry Newman stal
spolupáchateľom vraždy na
druhom konci sveta, zatiaľčo
sedel doma pri televízore
Sú to však len Srbi a Chorváti, ktorí
sú zodpovední za všetko, čo sa stalo ?
Každý človek na zemi, ktorý svojím energetickým dielom prispel
k vytvoreniu myšlienkovej centrály ná ro d no stnej, ra so vej, ná boženskej alebo inej nevraživosti,
je týmto dielom spoluzodpovedný
za zabíjanie a ničenie v J uhoslávii !
Nech je to pán Jerry Newman, bruchatý pánko s vilou na Floride, sporiadaný občan, ktorý celý život nevytiahol päty z domu a nikoho neudrel.
Ale nenávidel černochov zo susedn ej štv rte. Ned bal b y, k eb y sa
konečne raz našiel niekto, kto by im
dal poriadnu nakladačku alebo im aj
podrezal krky, len keby to nemusel
byť on. S obľubou sledoval televízne
krváky a pociťoval vzrušenie pri
čítaní komiksov. Stačí, ak s dostatočným vnútorným zanietením hrával
deštruktívne počítačové hry „na
odstreľovanie ufónov laserovým delom“.
Nezáleží na tom, že myšlienky,
k to r é v ytvár al Jerr y New man ,
nevykonal on sám, pretože na to nemal podmienky; ale jeho myšlienky
prispeli k tomu, že primäli niekoho na
mieste, kde na to podmienky sú, aby
zab il. Jerr y Newman je sp o lu páchateľom vraždy a za navádzanie
či plánovanie vraždy by mohol ísť na
elektrické kreslo rovnako ako ten,
koho rukou bola v ykonaná. Ak
vykonávateľ bol pod vplyvom drogy
alebo alkoholu, teda v stave s oslabenou vôľou, vzniká dokonca otázka, či tí, čo ho na to naviedli, nie sú
ešte väčší vinníci ako on.
Preto Ježišove slová: keď pozrieš
Chalíl Džibrán
O zločinu a trestu
„Často jsem vás slyšel mluvit o tom, kdo spáchal
zlo, jako kdyby nebyl jedním z vás, jako by to byl
cizinec a vetřel se do vašeho světa.
Já však říkám, že stejně jako svatý a spravedlivý
nemůže vystoupit nad to nejvyšší, co je v každém z
vás,
tak také špatný a slabý nemůže klesnout pod to,
co je ve vás nejnižší.
A jako jediný list nezežloutne bez tichého souhlasu celého stromu,
tak ani zločinec nemůže činit zlo bez skrytého
souhlasu vás všech.
Všichni putujete společne jako procesí k božství,
jež je ve vás.
Vy sami jste cestou a poutníky.
Když jeden z vás upadne, upadne kvůli těm, již
jsou za ním; je to výstraha před kamenem úrazu.
Ba on upadne i kvůli těm vpředu, kteří ač rychlejších a jistějších nohou, přece kámen z cesty
neodstranili.
A ještě vám řeknu toto, i když ta slova dolehnou
těžce na vaše srdce:
Zavražděný je odpovědný za své zavraždění
a oloupený není bez viny na svém oloupení.
14 Sophia
Spravedlivý není bez viny při činech hříšníka
a ten, kdo má čisté ruce, není čist od skutků
zločince.
Věru, vinník je často obětí ublíženého,
a ješte častěji odsouzený nese břemeno za
nevinného a neobviněného.
Nemůžete oddělit spravedlivého od nespravedlivého a dobrého od zlého.
Neboť společně stojí před tváří slunce, právě
tak jako společně tká černé a bílé vlákno.
A když se černé vlákno přetrhne, tkadlec
prohlédne celou tkaninu i tkalcovský stav.
Jestliže někdo z vás přivede k soudu nevěrnou
ženu,
nechť se na vahách zváží i srdce jejího
manžela a mírou změří jeho duše.
A nechť ten, kdo by chtěl zmrskat vinníka,
napřed nahlédne do duše postiženého.
A jestliže by někdo z vás chtěl trestat ve jménu
spravedlnosti a zaseknout sekeru do špatného
stromu, nechť se napřed podívá na jeho kořeny.
A jistě najde v tichém srdci země vzájemně
propletené kořeny dobra a zla, neplodnosti i
úrodnosti.“
na ženu, už ako by si scudzoložil; keď
prekľaješ suseda, už akoby sa stalo !
Smrť a premárnená šanca Jerryho
Newmana
Zodpovednosť Jerryho Newmana
tu nie je len de iure, ale aj de facto.
Newman by nielen mal, ale aj skutočne doplatí na svoje počínanie !
Toto je, ľudia, to, čo sme stále ešte
do hĺbky neprežili a nepochopili - že
Spravodlivosť nie je len zbožné
želanie, ale prísna realita - a spolu s
tým, ako nám začína svitať táto veľká
pravda, prejde nás navždy chuť vyslať
čo i len jedinú škaredú myšlienku !
Každá myšlienka je spojená jemnohmotným vláknom so svojím pôvodcom, ktorý ju vytvoril. Po dráhe tohto
vlákna stihne Jerryho Newmana s
matematickou presnosťou trest, aj
keby sa schoval pod zem. Keď sa
Newmanova myšlienka na druhej
str an e zemegu le zhmotní, pr i
najbližšom vhodnom postavení planét
(planéty otvárajú a zatvárajú brány
medzi jemnohmo tnosťou a hrubohmotnosťou) zaleje Newmana v
spätnom odraze príliv energií z centrály nenávisti a zničenia, s ktorou sa
z vlastnej vôle tak dôverne spojil.
Vylejú sa na neho ako fúrie a hryzú
mu svedomie. Počas bezsenných nocí
a vo chvíľach, keď musí byť osamote,
nevie nájsť vnútorný pokoj. Je mrzutý, agresívny a zároveň má strach,
nemôže spať kvôli nočným morám,
má srdcovú arytmiu. Veď v poslednej dobe vidí okolo seba toľko prejavov nevraživosti a zloby; akoby sa
vreco pretrhlo s takými, čo mu hádžu
polená pod nohy, podvádzajú a škodia, práve jemu. Ej, dobre už pozná
ľudí, akí sú. Ale podobnosť medzi sebou a nimi nevidí, iba čo stále viac
nadáva a hromží.
Teraz je pre Newmana len jediná
cesta k záchrane: nahliadnuť, že okolie mu len zrkadlí jeho vlastnú dušu a
byť mu vďačný za to, že ho primälo k
sebapoznaniu. Uvidieť, že cédrová
trieska v oku brata je cédrovým
br vn om v jeh o vlastn om o ku .
Uvedomiť si a priznať, že jeho spôsob myslenia bol nesprávny a dať si
pevné predsavzatie, že v tomto smere
začne nový život. Ak potom dokáže
vážnosť svojho úmyslu tým, že sa
bude namáhať zo všetkých síl, aby
dennodenne premieňať svoje predsavzatie na činy, jeho aura sa zvoľna
rozjasní, rozkvitnú v nej úplne iné farby - a hnisavo-krvavé vlákna, ktoré
ho spájali s centrálou nenávisti bezmocne zoschnú a odpadnú. Už nad
ním nemajú moc. Jerry Newman je
voľný a ľahko sa mu dýcha. Bolo mu
odpustené; vlastne to bol on sám, ktorý
sa pustil, odpojil od prílivu zla. Nič mu
viac nehrozí. Svoje zlé chcenie už
odčinil dobrým chcením.
Jerry Newman by teda mohol
šťastne žiť, keby spoznal, vyznal a
oľutoval svoje počínanie a snažil sa
vyvážiť ho dobrým skutkom. Áno,
úprimná modlitba by mu pomohla.
To ale Jerryho Newmana ani nenapadne ! On predsa neverí nábožen sk ým b ácho rk ám o Boh u a
odplate. Tie sú určené len primitívnym
ľuďom, ktorí sa nechajú balamutiť
tými, čo majú v hlave viac filipa.
Pozrime sa teda na Newmanovu
smrť: energetický blok v jeho aure sa
postupne somatizuje; príslušné miesto je odrezané od životných energií a
vzniká choroba. Newmana môže náhle stihnúť infarkt myokardu alebo
zomiera pomaly na pečeň, ktorá mu
tvrdne od hnevu.
Alebo inak: raz večer pôjde po uli-
ci. Z druhej strany chodníka ho míňa
hlúčik opilcov vo výbornej nálade.
Agresia, ktorou Newmanova aura
preteká, zarezonuje a vybudí v duševných telách okoloidúcich latentnú
agresiu, ktorej tam tiež nie je málo.
Opitých kamarátov „napadne myšlienka“: Čo keby sme tomu starému
snobovi v norkovom kožuchu dali nakladačku ? A zabŕdnu doňho.
Newman siahne po pištoli, ktorú
práve zo strachu pred útočníkmi v
poslednom čase nosí u seba. Teraz
sa potvrdili jeho obavy ! Ale nestihne
vystreliť. Jeden z protivníkov ho udrie
železným predmetom trochu silnejšie
do hlavy, takže ho chtiac-nechtiac zabijú. Zasiahnu ho na tom istom mieste lebky, na ktorom v Bosne jeden
podnapitý kresťan zasiahol jedného
moslima...
Ľudia potom povedia: Boh neexistuje. Ako by inak mohol dopustiť takú
nespravodlivosť ? V Juhoslávii je vojna, ktorú nikto nechcel. A u nás v
susedstve včera prepadli pána Newmana. Taký dobrý človek to bol. A
ani nie tak starý. Celý život ani muche
neublížil - a taký zlý osud ho stihol...
Tak sa teda opilci stali nástrojom v
rukách Božej spravodlivosti bez toho,
že by niečo tušili. To, že sa dopustili
neprávosti, je vec sama o sebe a za
svoje počínanie budú musieť pykať
rovnako, ako Newman za svoje. Ale
Boží majestát je v tom, že dokáže
použiť aj zlé na uskutočnenie svojho
Vznešeného Zámeru.
Emil Páleš
Udržujte krb svojich myšlienok čistý, tým založíte mier
a budete šťastní !
Abd-ru-shin
Sophia 15
Bô Yin Ra
O VYSOKÉ SVÁTOSTI
MANŽELSTVÍ
Svaté, třikrát svat é spojení ženy a muže k
nejužšímu splynutí v pospolnosti pozemského
života! Svatá touha pohlaví po spojení! Svaté mystérium plození a rození! Svaté neviditelné pouto, které spojuje co dávno
bylo, aby připravilo místo nově vznikajícímu! Šťastní muž a žena, kteří to pochopí a dovedou
se poznávat v láskyplném spojení, tak jako prapůvod
všeho Bytí sebe sama poznává jako „muže“ a „ženu“,
ve věčném láskyplném spojení! - - Požehnaný je dům, který se stává zde na Zemi
nejvznešenějším chrámem božím, uskutečňuje-li
se v něm pravé manželství, uzavřené před tváří
věčnosti lidmi, kteří vědí o vysoké důstojnosti svého lidství! - - Co tu nalézá naplnění, je tajuplný zázrak,
zjevný jen málo lidem na této Zemi, a skrytý
i těm, kteří jej způsobují! - - Jak nevýslovně pošetile zní mým uším, jak je n eko n ečně vzdáleno veškeré
moudrosti, - když slyším mluvit o „dokonalosti“ tam, kde se muž a žena míjejí ve svých
pozemských cestách kvůli domnělému vyššímu
vývoji svých duší! - - Jedna polovina se domnívá, že samotná
dosáhne zdokonalení, - a vůbec netuší, že ho
může dosáhnout jen ve splynutí s druhou kdysi v
Duchu s ním spojenou a jen zde v pozemském
životě od něho tělesně oddělenou polovicí! - - Daleko více je na této Zemi politování hoden muž,
politování hodna žena, nepodaří-li se jedné polovici
nalézt zde v jejím životě odpovídající druhou polovici, s níž spojena by teprv tvořila celek, nakonec doplněna tím, co jí nemůže vlastní chvění osamoceného pólu dát! - Jsou stejně tak hodni politování jako tak mnoho
jiného v tomto, pozemském světě, jemuž je stejně tak
bráněno, aby skutečně bylo dosaženo vývoje, k
němuž by byla možnost, i když utajena, velmi dobře
dána...
Často se vědoucím v takových případech zdá, jako
by sama příroda se chtěla slitovat nad těmito ubohými, odkázanými jen na jejich nevykoupené, poloviční
lidství. Probouzí v nich tvůrčí fantazii, aby si ve vnějším
světě vytvořili určitý idol druhého pohlaví, který pak
16 Sophia
jen velmi nuzně nahradí zde na Zemi postrádané doplnění tak potřebným tělesným protipólem. - Kdo zná dějiny extáze a mystiky, tomu nebude
zatěžko nahromadit zde bezpočet příkladů.
Takové prožitky jsou pak ovšem mylně vyloženy a
hodnoceny jako nejjemnější „duchovní“ zkušenost,
ale co lze takto zažít, je vždy možno vysvětlit jen z
čistě tělesného vzrušení a rozrušení! - - Žádný pozemský člověk, - ať je to muž nebo žena,
který je tělesně schopen pro manželství, a kterému
v něm není zabráněno neúprosně tvrdým osudem
nebo neodvratně těžkým důvodem, nebude
schopen prožít v plném jasu své Duchovno
již zde na zemi, pokud se svévolně (z vlastní
vůle) vyhýbá reálnému, přímo přírodou zde
danému vyrovnání pohlaví! - - Zde se nedá ni c „usmlouvat“, n i c
překroutit a přemudrovat!!!
Nikdo z těch, kdo by na Zemi rádi sami
sebe zdokonali li , a přitom spatřují v
manželství překážku pokroku, nebo dokonce
něco, čemu je nutno se vyhnout, nemůže
dosáhnout svého cíle, - ať již ho zaslepuje jen
zakuklená samolibost, - anebo ho svádí ke
klamné víře „zbožný“ blud, že se musí střežit
před léčkami „ďáblovými“ zde, kde se samo
Božství k němu sklání nejhloubějí, aby se stal
účastným „svatosti“, která tu straší jen jako
střeštěný výplod fantastických mozků asketů a
bohužel nalézala, dokonce stále ještě nalézá v tomto
světě pouhého zdání věru neblahé uctívání! Zhýralci je nejsvětější mystérium člověka jen
podnětem k nervovému podráždění a při jeho ukojení nalézt v rozdráždění rozkoš. Je to pobloudilec,
který necítí důstojnost svého lidství a nejsvětější
poskvrňuje špínou! Ale neméně zbloudilými jsou všichni, kdo chtějí
pokročit na cestě k dokonalosti a nepoznávají, že
potřebují protipól, mají-li dosáhnout celistvosti lidství! Pobloudilí jsou i zpozdi lí domýšli vci, kteří
dokonce věří, že ve svobodném stavu mají záruku,
že jsou na správné cestě, a myslí, že jsou vysoko
povzneseni, protože se - domněle kvůli „království
nebeskému“ - zříkají manželského sp ojen í s
druhým pohlavím! - - -
I svobodný sice může projít sám
cestou k dokonalosti a jednou
svým spůsobem dosáhnout svého
nejvyššího cíle, i když ve svých
pozemských dnech nikdy nemůže dojít naplnění,
které by mu mohlo poskytnout jen manželství. - - A přece si svobodný člověk bude moci vytvořit
svým způsobem částečné naplnění jen tehdy, když
oprávněné důvody, které nevynalezla teprve lidská
pošetilost, skutečne prokáží před Bohem, že svobodný stav není důsledkem svévole. - - Ale mnohem řidšeji, než by si blud přál, možno
takové důvody najít před soudem Božím...
Nikdo ať se jich nedovolává, neporadil-li se v
nejhlubším pohřížení sám se sebou a nenabyl jistoty, že slyšel v tichu klidného pohřížení do sebe Boží
hlas. - - Ale naopak ať nikdo neusiluje o spojení s protipólem druhého pohlaví jen z tělesné žádostivosti
a dokud se sám v sobě nepoučil, že takové spojení
mu zaručuje spásu jen tehdy, je-li ochoten nést za
ně sám věčnou odpovědnost, - zcela jedno, chce-li
i druhá polovice ji sama za sebe nést, nebo nechce o
takové povinnosti nic vědět! - - Starý je blud, že je „dobré se ženit“, ale „neženit
se je lepší“. Ten, který neochráněn před takovou
bláhovostí jej poprvé vyslovil, sice nahlédl hluboko
do mnohých jiných duchovních tajemství, bohužel zde
leží od těch dob na svědomí všech později narozených duchovní břímě obrovské tíže...
Je načase, aby mudrcův omyl zde konečně pozbyl své moci!
Je načase, aby bylo na manželství pohlíženo jako
na „svátost“, jako na prostředek, jak získat vlastní
posvěcení! Když je však svobodný stav prohlašován
za nesrovnatelně „svatější“, je načase, aby manželství
bylo konečně zbaveno zhanobení, vzniklého tím, že:
- zralá žena, jíž zůstává cizím nejvyšší, nejsvětější
naplnění jejího ženství, je stavěna výše než každá
žena, která dosáhla mateřské důstojnosti, - stejně
tak i sterilní sobec, jenž v sobě stravuje svou
mužnou sílu a olupuje Zem o hodnotu své krve, je
ve svém poblouznění stavěn nad každého muže,
který se stal zde na Zemi otcem nového života! - - Je opravdu načase, aby manželství si dovedlo
uhájit své nejsvětější: když je akt plození nazýván
„poskvrněním“, takže bez ostychu byla převzata
skazka starých „pohanů“, a zrození Božsky nejvznešenějšího člověka bylo připisováno po způsobu
starých mýtů „panně“ - v neznalosti toho, že staré
mýty podávají hluboce zahalenou zvěst o zrození Boha
v lidském srdci, - o zrození „syna Božího“ v panenské duši, kterou může oplodnit jedině Duch
boží...
Vpravdě je nejvyšší úcty hodna
ona žena, která se mohla stát mat-
kou syna, jehož světlé učení by přineslo spásu celému světu, kdyby
lidé, pokud je ještě opravdu znají, chtěli podle něho jednat! - - Ale tím neméně by měl být ctěn otec takového
syna, protože: kdo vidí syna, vidí i toho, který ho
zplodil, protože krevní dědicství musí v životě předcházet, než se může dědicstvím stát! - - Popírat zplození z krve otcovy je zde jen výrazem
obdobného pohrdání, které na jiném místě prohlašuje svobodný stav za „posvátnější“ než manželství!
--„Manželství“ ovšem pro mne neznamená temný,
pudem zotročený společný život za účelem vzájemného ukájení kalného žáru smyslů! - „Manželství“ pro mne není míšením pohlaví, které
v dítěti vidí jen zlo, které ohrožuje jejich rozkoš! - - Ale „manželství“ není ani neodpovědné plození
nového života, kterému nemohou být poskytnuty
podmínky, aby se požehnaně rozvíjel! - - Opravdu: na této Zemi není životního stavu, který
by vyžadoval více sebeovládání, více spolucítění
s druhým, více vědomí odpovědnosti, než právě
opravdové manželství! - - Jen ten, kdo tu splní každý vysoký požadavek, smí
doufat, že v manželství také opravdu najde štěstí,
které přece tak mnohí hledají a tak málokteří nacházejí, protože veliká většina lidí věří, že je mohou
požadovat jako své „dobré právo“, místo aby pochopili, že člověk, - jako všechno štěstí, - je musí
sám sobě vystavět, sám sobě vytvořit! - - Dále bude řeč právě o tom, co opravd ové
manželství je a co vyžaduje.
Objasním, že k vytvoření manželství takového,
jaké má být, je sice zapotřebí pečlivé přípravy,
zamezující možné omyly, vyškolené vůle a vycvičené síly, že však vytvoření opravdu dobrého
manželství a jeho štěstí je mnohem snadnější, než
tomu četná manželství nasvědčují...
Všem, kteří ještě stojí před uzavřením manželství,
nechť jim vše, co následuje, slouží jako příprava.
Kdo již dlouho žijí v manželství - ať již je šťastné
nebo narušené - ať si z mých slov zvolí, co jim ještě
může prospět!
Kdo však nevidí východiska a stojí před nesmírně
závažnou otázkou, zda má manželství, které kdysi
uzavřel v radostné naději ve štěstí, rozloučit, protože
se mu zdá, že již dávno v něm všechna možnost štěstí
zanikla, zeptej se po dalším čtení sám sebe, jsi-li k
takovému rozloučení skutečně oprávněn a chceš-li nést
za to odpovědnost i před tváří Věčnosti! - - Jistě by ovšem nemělo, co již nemohlo být zachráněno před rozrušením, stát v cestě novému štěstí!
Jistě nemá člověk setrvat až do posledního prokletí v životním svazku,
který hrom adil jen zklamá ní na
Sophia 17
zklamání a každý den jen přinášel
hoře a strast!
Jenomže: velmi četná manželství
již byla lidmi rozloučena, ačkoli před
Boh em n ejevila kazy, které by byly rozluku
opravňovali...
Velmi často by byl vážně pojatý nový počátek
manželství dal základ novému a již trvalému štěstí,
kdyby nebyly bývaly strhány ukvapeně všechny
mosty ke sblížení, protože již pošilhávaly po novém
štěstí po boku jiného člověka. - - Kdo chce slyšet a cítí, že se ho to týká, ať
naslouchá! Kdo se však musí manželství odříci, ať již mu je
odpírá osud, anebo je jeho povinností zůstat svobodným, protože by nikdy nemohl za manželství nést
odpovědnost, - odlož toto pojednání, neboť pro něj
nebylo napsáno!
Píši zde pro lidi, jimž žádným nezměnitelným a před
Bohem daným důvodům není zabráněno usilovat o
své zdokonalování v manželské jednotě, - a o touze
takových lidí, kteří dovedou uchovat své vlastní
manželství čistým! - - Jen těm je určeno, co se tu stává slovem!
Zde musí nastat náprava, nemá-li lidstvo zahynout
na chtíč a plytkou zálibu v neustálém, s chutí
vyhledávaném rozdražďování pohlavnosti! Ale především musí nový život, - musí mládí samo
sebe chránit před úpadkem, a to se může stát, jen
když se samo bude snažit probouzet v srdcích úctu
před svátosti manželství! - - Jenom generaci, která ví o svátosti manželství
a stojí proto v nejhlubší úctě před nejvznešenějším
mystériem člověka, může vyvstat ona lidská budoucnost, která - dávno nejlepšími lidmi vytoužená je jistě dosažitelná, - ale jen tenkrát, když si ji lidé
sami - připraví! - - Jedině vůle - nikdy ne přání - - může zde vykonat
vysoký zázrak!! - - - - - Jsou mně také dobře známy i obluzující přeludy
pobloudilého cítění, které otřásají svatyní manželství
jako stářím ztrouchnivělými zdmi, které musí zbořit,
chcete-li nalézt cestu k svobodě.
Zde však nelze dost důrazně varovat před osudovým omylem! Od divokého státního společenství, v němž - krátce a hrubě řečeno - se ještě musela
každá žena vzdát každému muži, který ji dokázal
přemoci, vedla pozemského člověka nevýslovně
dlouhá cesta konečně k vznešenému chrámu ve
světě Ducha, který spojuje jednoho muže s jednou
ženou. - - Zvířeckost byla podrobena Duchu, byť se ještě
stále vzpouzí být ho pokorně poslušna. - A třebaže jsou i dnes ještě milióny
lidí, kteří nestojí na takovém stupni,
- třebaže ještě celé národy vidí v
18 Sophia
ženě pouze rodičku a nádobu rozkoše, nebo dokonce tažné zvíře,
které lze koupit jako milé dobytče, takže počet žen, jež jsou
mužovým „majetkem“, je svědectvím jeho bohatství
jako jeho stáda na pastvinách, - přece jen na vyšším
stupni bylo dávno rozpoznáno, že božsky duchovnímu zákonu odpovídá jedině manželství, které spojuje jednu ženu s jedním mužem. - - Bě da t ěm, kt eř í ne zkrot no u t ě lesn o u
žádostivostí podrývají vlastní manželství, neschopni spatři t člověka druhého poh la ví a
nezatoužit po něm! - - Nenazývejte to „náhodou“, nýbrž se snažte vycítit, že je tu v činnosti vyšší vůle, když manželství,
starostlivě udržované čistým před každým jiným
pohlavním mísení m, je v pohla vním s ty ku
uchráněno strašlivé nákazy, která z krátky ch
okamžiků nezkrotného chtíče po rozkoši přináší
kletbu a zkázu generacím! - - Zde velmi zřetelně sama příroda ukazuje, čeho
již sama ze sebe požaduje od pozemského člověka těchto dnů!
Ať je to kdokoli, a ať ho vedou jakékoli důvody,
- člově k, který se opov áží ot řá st zlo č in ně
manželstvím pojícím jednu ženu s jedním mužem a
nedbá závaznosti takového manželství, uvaluje na
sebe nejtěžší vinu: prohřešuje se na všem p ozemském lidstvu a způsobuje kosmický zmatek nehledě ani k úděsnému zneuctění Chrámu, vystavěného v čistém, bytostném Duchu, v němž se
manželství utváří! - - Jen vysoká milost může takovému zločin ci
obtíženému zločinným proviněním na manželství,
ještě dát rozhřešení a jen když sám rozhřešení
hledá! Ale ne o mnoho menší je též provinění, jaké na
sebe uvaluje každý, kdo se opovažuje rozbíjet zde
formu, která se mu zdá „přežilá“, protože ji neumí
naplnit životem! - Marným zůstane na této Zemi všechno úsilí o
vytvoření nové, snad lepší formy spojení pohlaví,
pro tože: - co si li d st v o d oká zalo d o být v
manželství jednoho muže s jednou ženou, je zakotveno v nejniternějším utváření Božství! - - Kdo zde chce bořit, co vybudovalo vysoké Zření,
není si vědom následků svého počínání!
Byl by tak zničen svatostánek Ducha, na kterém
tisíciletí viděla budovat budovat nejmoudřejší lidi
Země. - - Kdyby ležel v troskách, musela by uplynout
další tisíciletí, aby byl jednou znovu zbudován, kdyby to vůbec bylo
možné! - - -
áte rádi pohádky?
Myslím, že pro
mnohého by bylo
procento kladných
odpovědí na tuto
otázku překvapením. Kladu tuto
otázku dosti často, neboť jsem se přesvědčil, že pro lidi mající duchovní zájmy
je přisvědčující odpověď přímo typická.
Platí to však pouze o starší a střední
generaci, neboť ta nebyla ve svém mládí
ještě ošizena o staré, dobré lidové pohádky, jaké sbírala Božena Němcová,
Říha a mnoho jiných. Totéž se ostatně
týká všech národů se starou tradicí.
Proč hovořím právě o lidových pohádkách a nikoliv osvědčených vypravěčů,
jako třeba Andersen a jiní? Protože v
těchto starých, anonymních lidových pohádkách a bájích se nám pod rouškou
pohádkového děje zachovalo mnohé z
okultních a mystických tradic našich
prostých, zato však v těchto věcech
obeznalých předků.
Mám přítele schopného na dálku rozpoznat správný duchovní stav člověka,
který mne často překvapil vyprávěním
o setkání třeba s prostou venkovskou
babičkou, která v tomto směru vysoce
vynikala nad své okolí, mystické, natož
církevní kruhy nevyjímaje. Možná, že
právě jedna z podobných babiček či
stařečků vyprávěla kdysi vnoučátkům
pohádku, do níž bezděky či úmyslně
vložila něco ze svých duchovních
zážitků. Takto se nám zajisté zachovala ve formě pohádek, bájí a pověstí
mno há interní zkušeno st našich
duchovně pokročilých předků.
Jsem jedním z těch, kteří nejen v
mládí milovali pohádky, ale tuto svou
lásku si zachovali až doposud. Znám
proto mnoho pohádek a když jsem před
40 lety poznal duchovní cestu, počal
jsem si všímat okultních a mystických
prvků v nich. Je jich nesčetně. Tím
nechci říci, že bychom tyto Pravdy
nacházeli pouze v lidovém podání.
Mnozí světci či mudrci, chtěli-li svým
posluchačům sdělit své duchovní zkušenosti, učinili tak ve formě povídky právě tak, jako lo činil i Ježíš ve svých
podobenstvích. Činil tak i Tolstoj ve
svých „Povídkách pro lid“ či Wagner
ve svých libretech. Pravzory k těmto
duchovním poučením, oděným do pohádkového roucha, nalézáme již v epických dílech starověku, jakými byly Gilgameš, Rámajána, či starořecké mythy
o Heraklovi.
Nuže, nyní uslyší posluchači pohádku zcela podobnou těm, o nichž jsem se
zpočátku zmiňoval, v níž najdeme
vesměs známé prvky z pohádek za mlada slýchaných resp. čítaných, s tím však
rozdílem, že tentokrát je z nich záměrně
sestavena tak, aby obsahovala mystické
DUCHOVNÍ
VÝZNAM
POHÁDEK
Jiří Scheufler
poučky, jež po jejím dokončení, pokud
to jde, vysvětlím. Nepochybuji, že mnohý z přítomných si při jejím poslechu
připomene ony krásné pohádky za
mlada slýchané i hluboký, tehdy
nevysvětlitelný ohlas, jenž v něm
tenkrát zanechaly. Naslouchejme
tedy s myslí ztišeno u a sr dcem
otevřeným věčné k ráse starých,
dobrých pohádek!
ili kdysi tři bratři, z
nichž nejstarší
vynikal silou a
zdatností v boji,
prostřední byl
učencem, obeznalým ve všemožné
vědě, ale nejmladší, Jan byl po uhým neučeným
prosťáčkem. Nejstaršího bratra se lidé
obávali, prostředního si vážili, avšak nejmladšího milovali, neboť byl veselý, dobrosrdečný a vždy ochotný ku pomoci.
Král té země měl dceru tak moudrou,
krásnou a dobrotivou, že ji celý národ
miloval a toužil ji spatřit. Ta se však jednoho dne ztratila a ač král vypsal velkou odměnu za její navrácení či nalezení,
nebylo nikoho, kdo by o ní dal zprávu.
Tu dal král vyhlásit, že kdo by ji nalezl a
osvobodil, obdrží nejen její ruku, ale s ní
i vládu nad celou zemí. Na tuto výzvu
se nemálo lidí znovu pustilo do jejího
hledání, ale ač prošli kdejaký kout země,
neměli úspěch, takže opět jeden po
druhém ve své snaze polevovali, až
konečně hledání zcela zanechali.
Když nejstarší br atr uslyšel
královskou výzvu, zdálo se mu, že není
nikoho v celém království schopnějšího být panovníkem než on, neboť
se mu nikdo v boji ani silou nevyrovná,
a proto se rozhodl, že půjde princeznu
hledat. Prostřední bratr sice vrtěl hlavou nad jeho rozhodnutím, neboť’ se
domýšlel, že jedině on se svými vědomostmi je předurčen ke královské
koruně, avšak neodvážil se mu odporovat. Jakmile se však nejstarší bratr,
důkladně vyzbrojen a zásoben, vydal
na cestu, následoval i on jeho příkladu,
vzav s sebou jako výzbroj nejučenější
ze svých knih. Nejmladšímu Janovi
bylo srdečně líto útrap a námahy, jež
b r atr y n a cestě n epo ch yb n ě
očekávala, ale přál jim všechno štěstí
i úspěch, který jednoho či druhého
při jeho znamenitosti zajisté nemohl
minout.
Když však uplynul delší čas a po
bratřích jakoby se země slehla, pocítil
nejen obavy o jejich osud, ale bylo mu
líto dobré a krásné princezny i jejího
starého otce. A proto, ač slabý a neschopný, rozhodl se i on, že se vydá na
cestu, aby nejen princeznu otci navrátil,
ale i bratry, bude-li to možno, ve světě
vyhledal. Zbraní ni moudrosti neměl,
Sophia 19
aniž se mu dobré rady dostávalo. Zato
však měl čisté srdce a veselou mysl a
tak, vzav s sebou vše, co doma měl,
totiž tři bochníčky chleba a dvě láhve s
vodou, vydal se na cestu.
Po dvou dnech cesty usedl unaven v
hlubokém lese na kámen, aby pojedl. Jen
však počal jíst, tu slyší kol sebe tenké
hlásky: „Dej také kousek, rozděl se s
námi!“ Rozhlédl se a tu uviděl kol sebe
množství mravenečků čekajících na drobty, padající při jídle na zem. Janovi se jich
zželelo a rozdrobil jim celý zbytek bochánku. Mravenci mu děkovali, slibujíce
pomoc, až jí bude třeba. „I rádo se stalo“, pomyslil si Jeník a kráčel dál. Třetího
dne byl již velmi unaven a hladov až zastavil se, aby snědl svůj poslední
bochníček chleba. Jen však usedl na
kámen, vynořila se z houští stará babička s otepí dřeva. Jeník jí nabídl polovinu
chleba a naloživ si potom dříví na záda,
odnesl jí je až k její chaloupce. Zde, složiv
dřevo, chtěl opět pokračovat ve své pouti. Leč babička jej vybídla, aby zůstal přes
noc, že jej ráno vypraví a tak, jelikož se
již chýlilo k večeru, tak učinil. Ráno se
Jeník probudil svěží a bystrý, jako nikdy.
Po snídani mu babička pravila: „Vím, kam
jdeš, a za tvou dobrotu a nezištnost ti dám
dobrou radu. Brzo dojdeš na rozcestí, z
nějž vede jedna cesta vpravo a druhá
vlevo. Ty však se dej úzkou stezkou vedoucí přímo vpřed, nezastavuj se a z
žádné příčiny se neohlížej zpět, nebo zkameníš. Ničím se nedej zdržovat či zlákat
z cesty, a také nesmíš odpočinout, nebo
usneš navěky. Řeknu ti též slovo, jež nesmíš zapomenout, abys je vyslovil, až
bude třeba vidět to, co hledáš, ač je stále
zde. Proutek ti bude dobrý, až budeš v
nejvyšší nouzi.“ Potom mu babička
pošeptala do ucha tajemné jméno,
jemuž Jan nerozuměl a ze strachu, aby
je nezapomněl, počal si je ihned v mysli
opakovat. Babička se usmála a po
rozžehnání ještě zdálky na něj volala:
„Nezapomeň, nezastavuj se ani
neohlížej!“
říve než se nadál,
stanul Jan na rozcestí. Široká, svažující se silnice
vedla vlevo a užší,
točitá se vinula mírně vzhůru
pěknou členitou krajinou vpravo. Jan
však, pamětliv babiččiny rady, kráčel
přímo vpřed a tu shledal, že mezi trnitým křovím a bodláčím vede příkrá ka-
20 Sophia
menitá stezička přímo vzhůru. Opakuje
si neustále ono slovo, z obavy aby je při
nesnázích cesty nezapomněl, dral se
statečně houštinou vpřed. Šlo to ztěžka,
avšak naštěstí jej zezadu podporoval silný vítr. Kol sebe v houštinách neustále
slyšel hlasy divokých zvířat, až tu náhle
před ním na cestě stanul vlk s vyceněnými tesáky. Zaváhal, ale vzpomenuv
babiččiny rady, obešel jej a kráčel
statečně dál, ač se musel velmi
přemáhat, aby se neohlédnul, zda na něj
vlk zezadu nezaútočí. Po chvíli opět prožil
stejné leknutí při setkání s medvědem.
On však šel, neustále si opakuje ono
slovo, vytrvale vpřed. Náhle se po levé
straně stezky rozevřela prostranná,
pěkně vyzdobená a osvětlená jeskyně.
Krásná dívka jej zvala dál, aby poseděl
a při chutném jídle a pití poodpočinul.
Ač unaven a hladov, Jeník pamětliv slov
své rádkyně i utrpení princezny, již šel
osvobodit, kráčel statečně dál. Tu se mu
zazdálo, že slyší za sebou volání svých
Niet krajších
rozprávok ako tie,
ktoré píše sám život.
Andersen
bratří, aby na ně počkal - a již již se
obracel zpět. Včas však se vzpamatoval
a pokračoval v cestě.
Náhle stanul na pěkném zeleném paloučku s krásnou studánkou. Radostně
postoupil, chtěje se z ní napít, když tu
uslyšel tenký hlásek: „Nepij, usneš na
věky!“ a uviděl mravenečka, který mu
radil: „Nepij, ale jdi a spusť se do hlubiny.
Najdeš tam, co hledáš!“ Jan, naplniv jednu
z dávno vyprázdněných láhví mrtvou
vodou ze studánky, šel tedy dál a již také
stanul u širokého otvoru jeskyně, v jejímž
dně zela zdánlivě bezedná propast. Nevida jiné cesty, počal se odhodlaně
spouštět do temných hlubin po laně s uzly,
které našel u svých nohou. Temnotou
kol něho se míhaly blesky a hrom burácel, ještě s mnoha dalšími zvuky. Když
ale se dotknul nohou dna, tu vše ztichlo,
kol se rozsvětlilo a spustil se vlahý deštík.
Jeník shledal, že se nachází na nedohledné zelené rovině a u jeho nohou roste
krásný růžový keř. Když se sehnul, aby
utrhl několik vonných růžiček, shledal, že
pod keřem je malá studánka s vodou
lesknoucí se jako tekuté stříbro. Nyní již
neváhal a zhluboka se napil. Voda jej tak
posílila a osvěžila, že vše se mu zdálo
nyní krásné a snadné, takže ani na
okamžik nepochyboval, že nyní se mu
podaří princeznu osvobodit.
Této sebedůvěry mu bylo také zapotřebí, neboť’povstav, shledal, že před
ním stojí ohromný lev. On však se nezalekl, šlehnul jej proutkem a udeřil na
něj tak mocně a moudře, že vzápětí ležel
lev u jeho nohou a jeho vroucí krev jej
celého zkropila. Tu se jeho šaty
proměnily ve zlaté brnění a proutek v
lesknoucí se meč, a nyní si též povšimnul, že na rovině před ním se zvedá skleněný vrch, na jehož vrcholu se cosi nesmírně leskne. To Jeníka naplnilo nezlomnou jistotou, že je u cíle své cesty.
Přemýšleje, jak vystoupit po hladké
stěně vzhůru, spočinul zraky na mrtvém
lvu a rozhodl se použít jeho kostí jako
stupňů. Rozpitvav lva shledal, že jeho
bílých kostí je takové množství, že stačí
k výstupu až na vrchol. Klada jednu po
druhé před sebe, stoupal vzhůru, až s
poslední kůstkou skutečně dostoupil vrcholu. Rozhlédna se zjistil, že svah zmizel
a on stojí opět v nekonečné, do dálky se
lesknoucí rovině a přímo před ním se
třpytí cosi nesmírného, co není s to rozeznat. Nyní si vzpomněl na slova své
dobré rádkyně a hlasitě vykřikl jméno,
které si byl po celou cestu tolikrát připamatovával.
A hle, třpyt před ním ustal ve svém
víření a on viděl před sebou diamantový
zámek, zářící na všechny strany oslnivými paprsky duhy. Bez bázně pokročil
k bráně, již dotekem meče otevřel.
Vstoupiv shledal, že je na nádvoří
vlastního zámku, střeženého ohromným
drakem tak, že jej kol dokola obtáčel. Z
tlamy vydechoval plameny, z nozder se
mu valil dým a celý byl pokryt železnými
pláty, plnými ostnů a bodáků. Jeník však
jich nedbal a přistoupiv vytáhl lahev s
mrtvou vodou a pokropil jí draka. Ten
rázem zkameněl a on po jeho hřbetu
přistoupil k bráně zámku. Otevřev ji opět
dotekem meče vkročil do řady nádherných komnat, až v sedmé, nalézající se
v samé středu zámku, nalezl princeznu
spící na lůžku. Princezna byla tak krásná, že jí Jan v touze probudit políbil. Ihned
se probudila a k jeho úžasu nejen jej
přivítala, jakoby jej od dávných dob znala, ale oslovila jej též jménem, jejž mu
babička byla sdělila. Řekla s úsměvem:
„Jak dlouho jsem na tebe čekala, neboť
ty jediný jsi mne mohl osvobodit. Nyní
se tedy můžeme konečně spolu navrátit
do otcova domu, abychom dle jeho
zaslíbení slavili svatbu.“ Po těch
slovech jej objala a políbila a v
o kamžik u stan uli v o tco v ě
královském paláci. Tam bylo vše
vyzdobeno a k slavnosti připraveno.
Bylo mu sděleno, že bude slaveno
nastolení nového krále na trůn - a
také, jakmile vstoupil do své komnaty,
služebnictvo se jalo jej ihned oblékat
do nádherných šatů duhových barev.
Potom byla konána v chrámu slavná
svatba. Když pak po obřadech zasedl s princeznou ruku v ruce na
trůn, neznalo jeho štěstí a blaženost
hranic. Jan však ani uprostřed svého
štěstí nezapomínal na bratry a tak,
věda kde se nacházejí, našel
nejstar šího bratra na levé
cestě, vedoucí z rozcestí, a
prostředního v nesčetných
zákrutech cest vedoucí vpravo. Přesvědčil je, aby se navrátili zpět domů, odkud vyšli.
Konečně jednou i pro ně přišel
čas, že je mohl vzít k sobě do
svého královského sídla.
oh ád ka,
jíž jsme
právě
slyšeli, není ve svém
celku
vzata z
žádné sbírky národních pohádek, není též jejich plagiátem.
Ti však, kdo znají staré pohádky snadno v ní objeví vesměs
prvky tam se nacházející. Proč
se tak mnohé situace či děje
nápadně často v lidových pohádkách různých národů v
nesčetných obměnách opakují?
Nelze to zajisté vysvětlit ani
vypravěčskou tradicí, ani náhodou. Dnešní promluva navrhuje vysvětlení i zdůvodnění této
otázky. Vycházím v něm z faktu obecně známého v mystických a
okultních kruzích, že totiž jejich tradice i
literatura užívá s oblibou jistých, po celém
světě nezávisle na sobě rozšířených
symbolů, které nalézáme kupodivu i ve
starých pohádkách a pověstech. Toto
je ovšem věc, pro ty, kdož se těmito naukami zabývají, dosti snadno vysvětlitelná. Lidské nitro všech ras a národů je
uzpůsobeno stejně a ani Bůh nečiní rozdílů, dávaje své poučení i projevy své
milosti všem stejně, s malými toliko, jejich znalostem a představám, přizpůso-
benými rozdíly. Pokusím se nyní o rozbor a vysvětlení významu jednotlivých
vět uvedené pohádky, čímž zároveň
dávám klíč k pochopení symboliky
všech pohádek, v nichž se obdobná symbolika vyskytuje.
Tři bratři představují tři typy „povolaných“, kteří totiž projevují snahu o
„osvobození princezny“, totiž vlastní
duše, poznáním sama Sebe. Jedni z nich
se domnívají, že vlastní silou, silou své
vůle, resp. cviků hathajógických mohou
cíle dosáhnout. Takoví obyčejně brzy
ztroskotávají a bud’ odpadnou, nebo
upadají do různých mravních výstřelků.
V pohádkách pak bývají znázorňováni
těmi, kteří na cestě „zkameněli“, upadli
do otroctví, usnuli či zahynuli. Druzí opět
hltají bez výběru mystickou, okultní i
náboženskou literaturu po tuctech, mají
obrovské knihovny a obyčejně se též
cítí být kompetentními k poučování
druhých. Jejich představami a znalostmi naplněná mysl však je překážkou o
níž neustále zakopávají a jimi samými
vytvářená složitost a nesčetné zákruty
jejich cesty jim činí Cíl téměř
nedosažitelným. V pohádkách buď zabloudí, zastaví se na místě, jež se jim
zdá být cílem, nebo se napijí „mrtvé
vody“ a usnou na věky, což je symbol
přijetí nějaké bludné, nikam nevedoucí
nauky, čímž vlastně od skutečného
duchovního snažení zcela odpadávají.
Mám např. přítele, jenž byl velmi
pokročilý a snaživý na cestě džnanajógy,
avšak dostaly se mu do ruky Freudovy
spisy o psychoanalýze, a k mému úžasu
se jimi dal úplně strhnout ze své cesty a
dnes je z něj úplně světský člověk.
Nejmladší bratr je představitelem
typu „vyvolených“, typu prosťáčků
božích, kteří jsou slabí ze světského hlediska, totiž skromní, pokorní, laskaví a
se svým údělem spokojení a obyčejně
též veselé, radostné povahy, ale jsou
solí země. V pohádkách bývají líčeni jako „hlupáčci“, hloupí Honzové,
chuďasové. Wagner líčí svého Parsifala jako „čistého blázna“. Jsou to
ti, o nichž hovoří sedmeré blahoslavenství evangelia. V pohádkách
se jim obyčejně dostane zázračné
posily, zbroje, mocného slova či pomocníka. Jejích slabost, resp.
„hloupost“ však je vítězná, veškeré
překážky zdolávající. Takového má
zajisté na mysli i Angelus Silesius,
když praví: „Proč blahoslavený
chudý? - tak se mnohý ptá. Tož věz,
že má hojnost všeho, aniž o co dbá!“
Přísní asketové, konající různá
tělesná i meditačnícvičení jsou lidmi
obdivováni, ale spíše obáváni. Učenci a znalci Písem jsou vážení ač
očekávání svých žáků nikdy nesplňují.
Prosťáček Boží bývá ovšem okolím
podceňován, jeho kvality přehlíženy,
avšak přesto je oblíbenějším prvých
dvou typů pro svou ochotu a dobrou
náladu. Princezna skrytá, unešená,
nebo jinak nepřístupná je symbolem
ženského aspektu Božství. Bývá proto
dcerou královskou, vynikající krásou
a moudrostí. Je to „Panna Sofia“,
Božská moudrost ženského rodu, jíž
byl zasvěcen nejslavnější cařihradský
chrám. Tu má na mysli Jan Scheffler, když
napsal:
„Po ženě zatoužil jsi? Já o nádherné vím: Moudrostí zove se. Ta
tobě bude vším!“
Je to tedy neposkvrněné, věčně panenské Božství, ježpolibkem, čili touhou
a láskou probuzeno, jak se na konci naší
pohádky praví, vstane vzhůru ze svého
lože, aby sjednoceno s ním věčně sedělo
na trůnu v Království, jemuž není konce.
Pohádkový král tedy právem slibuje
nejen manželství s princeznou, ale i
Sophia 21
královskou vládu. Proto mnoho lidí, jak
se praví v naší pohádce, hledá princeznu,
ale nikoliv proto, že je to účelem lidské
existence, čili povinností dosáhnout
svého původního, přirozeného stavu,
uvědomit si sama Sebe a to zbavením
se egoismu s jeho chtěním,lpěním atd.,
ale proto, aby něčeho dosáhli, něco
vlastnili, nad druhé vynikali a třeba je i
ovládali. Ti proto nedosahují cíle, neboť
tam pro jejich ego, vlastnící duchovní
zážitky a třeba i nadnormální schopnosti,
není místa a Království bývá dáno
„chudému duchem“, který je ovšem
nejen „blahoslavený“, ale konečně i
šťastný a blažený, neboť, jak praví
Angelus Silesius
„Bůh vstoupiv do něho, svou moc
tím vstupem jeví: Je nezměněn, vždy
týž, nic nemá, nechce, neví“.
Povšimněme si, že v pohádce bylo
pohnutkou starších bratří získání
království a nik oliv osvobození
princezny, zatím co nejmladší, ač nevybaven ani silou, ani učeností, vyzbrojen
však zato soucitem a snahou pomoci,
odhodlaně se vydává na cestu. Proto
také Jan Scheffler radí:
„Přijmi hlad a nedostatek, přijmi
soucítění, klid, přijmi radost i zármutek, tak můžeš blažen být!“
an bere s sebou
toliko chléb a
v o d u , co ž je
symb o l sycení
božským Slovem,
čili intuicí. Počet
tří, tak často se v
pohádkách vyskytující, je symbolem tří Božských ctností,
jež jsou nejlepším vybavením na cestu,
totiž lásky, touhy a víry. Je to láska nesobecká, jež se dovede rozdávat, jak
naznačeno rozdrobením chleba mravencům, tj. potřebným, i činná, jak
vidno z pomoci babičce. Taková láska
přebírá na svá bedra i břemena druhých
byť za to ničeho neočekávala, jako v
naší pohádce, bývá právě proto odměněna. V našem případě odměnou nejvyšší:
získáním duchovního rádce a vedení.
Učitelem může být cesta přesně
vymezena, avšak nevede žáka za ruku,
ani mu své rady a výstrahy ustavičně
nešeptá do ucha. Cesta je něco, co musí
každý vykonat sám, jsa ovšem z nitra z
milosti Boží posilován, což je v našem
případě naznačené Jménem, resp. formulí, jež je v mysli ustavičně opakována. Každé takové slovo, či věta, je vlastně
22 Sophia
jménem, či označenín Božím a jestliže
je cestou kráčející opakuje, tj., má-li na
mysli ustavičně vznešený cíl svého
konání, čili Boha, pak je v nejvyšší
ochraně a „dravci“, s nimiž se setkává
na cestě, mu nemohou ublížit. V mnoha
pohádkách je proto doplněno příkazem
nemluvit. Proto Angelus Silesius radí:
„Vyslovuješ-li taj pravěkého Bytí,
velké umění si osvoj: nemluviti!“
Každé takové zdánlivé nebezpečí na
cestě je pokušením, jím se negace snaží
pocestného zastavit, svést z cesty, či
otočit zpět. Žák musí být proto bdělý a,
jak v naší pohádce radí babička, nesmí
se zastavovat, ani ohlížet, ani odpočívat, či dokonce sytit se jiným pokrmem,
než pravým Slovem. Kdo se zastaví, či
otočí, „zkamení“, či „usne na věky“.
Vzpomeňme jen biblické ženy Lotovy.
Jan Scheffler napsal:
„Jen dál můj bratře, dál, zde nesmíš otálet! Kdo cestou k Bohu jda
se zastaví, jde zpět.“
Cesta je svízelná, příkrá a trnitá.
Trní strhává šat z poutníka, symbol
nánosu představ, tvořících světskou
osobnost člověka. Je jím též popíchán
a krvácí - bez utrpení není pokroku!
Vždyť Angelus Silesius napsal:
„Kdo v nebi růžemi chce věnčit
svoji skráň, zde na zemi musí být
trním popíchán.“
Počítá-li však poutník se svízelemi,
neočekává-li cestu pohodlnější a bezpečnější, pak si její potíže ani neuvědomuje. Pak je mu i posilou vítr vanoucí
do zad, čili milost Boží. Zdánlivé hrozby
na cestě jsou zkouškou oddanosti do
vůle Boží, neboť jen ta přináší statečnost
potřebnou k jejich nedbání.
Jednou z největších překážek je
připoutanost, čili vztahy ke světu, zvláště připoutanost k rodině. V naší pohádce hrdina jen stěží odolává hlasu rodných bratří, zdánlivě slyšenými za sebou! Odměnou však je mu vkročení na
zelený palouček. Je to starý rosekruciánský symbol duchovní oblasti právě
tak, jako les, či houština, symbolizuje
oblast světskou. I zde však číhá na poutníka další nebezpečí ve formě falešných,
nikam nevedoucích nauk, svůdně
znějících, jestliže se však žák napije z
tohoto jalového pramene, mrtvé vody,
usne či zkamení, čili stane se jedním z
oněch „mrtvých“, o nichž Kristus v
evangeliu hovoří, že mají být ponecháni
svému zaměstnávání se jinými „mrtvými“. Žák však může být zavčas varován z milosti Boží, přitažené předchozí-
mi dobrými skutky, jako je tomu v naší
pohádce.
estup do propasti, prostě do nitra
země, je pohádkovým symbolem ponoření se
do nitra. Alchymisté nadarmo nenazývají
hmotné složky člověka, totiž tělo, mysl,
astrál a pránu „naší zemí“. Jinde opět
čteme o noření se pro poklad či perlu
na dno mořské, což má tentýž význam.
Uzly na laně, právě tak, jako jindy příčky
žebříku, značí mystická centra v míše.
Noříme-li se do nitra, tu se zpočátku
karma velmi silně vybíjí a pokušení se
zmnohonásobuje. Jakmile je však koncentrační síla z milosti Boží získána,
dostavuje se i potřebná rozlišovací
schopnost, která sice utrpení neodstraňuje, ale otupuje jeho ostří, takže to,
co se dříve zdálo žákovi trpké, je nyní
sladké. Dostavují se z milosti Boží též
některé ctnosti, jako je klid a trpělivost,
což je v pohádce znázorněno deštěm a
klid mysli v soustředění nedohlednou
rovinou. Utržení, neb přivonění ku květu je symbolem aktivizace shora uvedených stupňů či uzlů, čili rozvití lotosů v
Sušumně a tím i dosažení nějaké schopnosti, síly, či stavu. Nošení takového
květu při sobě bývá pak symbolem
bdělého vědomí Boha, vědomí Sebe.
Takový květ, obyčejně v pohádkách,
dotykem otevírá dveře, odkrývá poklady, či proměňuje, což vše je symbolem
nalezení sama Sebe, poznání Boha. Jím
je též v naší pohádce otevřena studánka
s „živou vodou“ v nitru a odtud pak pramení nezlomná důvěra ve vnitřní vedení,
přinášející posilu k dalšímu boji, jenž žáka
očekává. Je to rozhodující boj s vlastním
sobectvím, myslí, čili egem, symbolizovaný v pohádkách zápasem se lvem,
drakem, čarodějem apod. Hrdina bývá
obyčejně zbrocen krví;jindy se jí napije,
nebo, jako Siegfried v Niebelungách, se
v ní koupe. Herkules v řecké báji se opět
obléká do čerstvě stažené kůže. Povšimněme si též, že v naší pohádce, právě
tak jako Herkules, přemáhá hrdina lva
nikoliv zbraní, ale vlastníma rukama. To
znamená, že žák musí překonat sama
Sebe sám, jakoby vlastní vůlí, ač ovšem
ve skutečnosti se tak děje s pomocí
vnitřního vedení, symbolizovaného zde
proutkem. Vždy tím získává hrdina
nepřemožitelnost v boji, nezranitelnost,
čili nesmrtelné vědomí Sebe.
Co je tato, tak zázračně působící,
horká a krásně červená krev, jež je jakoby obsahem ega, čili lidské osobnosti? V mnoha svých promluvách jsem
se již o tom zmínil, i když v jiné spojitosti, a tak dnes jen krátké vysvětlení. Je
to láska, u světského člověka se jevící
jako sebeláska, láska k nejbližším, láska k majetku, k ženám, ke svému
koníčku atd. Tento ústřední motiv všeho činění zůstává po úspěšném zničení
ega nejen zachován, neboť láska je nesmrtelná, ale je transformován v lásku
k Bohu, bližnímu a všemu stvoření, a
toto se pak stává nejen nejsilnější zbraní
mystika, zárukou jeho vítězství, ale též
ochranou v dalších bojích. Toto je znázorněno v n aší pohádce
proměnou šatu našeho hrdiny v
lesklé brnění a proutek v nezdolnou, zázračnou zbraň. Je to
vítězný meč rozlišování, rozlišovací schopnost, Vivéka Indů, jež
nás chrání před mnohým
omylem, ba pádem a také nám,
jak jsme v pohádce slyšeli, otevírá
veškeré neviditelné zámky.
yní se také projeví
na vrcholu, jejž dříve neviděl, našemu hrdinovi zářící
Cíl jeho cesty, hvězda Betlémská, jež jej nadále svým světlem
bezpečně vede. Mistr Kerning
v jedné ze svých alegorických
povídek popisuje spatření tohoto Cíle
takto:
„A hle, uprostřed noci a bouře,
kyne mu náhle z Východu hvězda,
jež jej poučuje a zdvojnásobuje jeho
odvahu. Tam je chrám, hvězda z jeho
kopule mi svití! Odpusť mi, věčné
světlo, že jsem ve své slepotě o Tobě
pochyboval. Teď za Tebou půjdu bez
ohledu na noc a smrt a jsem si jist
jednou svým vítězstvím!“
Skleněný vrch je krásný, neobyčejně výstižný symbol nalezený našimi
moudrými předky. Značí problém uvědomění si, poznání sama Sebe. Je to
výkon nad veškeré pomyšlení obtížný,
pro hladkost a neviditelnost objektu.
Angelus Silesius o tomto problému praví:
„Já horou v Bohu jsem a sám se
musím slézt, když v milou Boží tvář
své pohledy chci vznést.“
Výstup na skleněný vrch se děje v
našem případě pomocí bílých kostí lva,
jenž musí být za tím účelem rozpitván.
V jiných případech je hrdina na vrch
vytažen orlem, zázračným koněm a
pod. Je to symbol pravé touhy, jež
dodává mystikovi křídel čisté, prázdné
mysli. Bílé kosti právě, krom jiného,
naznačují fakt, že náš výstup se děje
pomocí očištěné mysli. Tato je vlastně
podstatou našeho ega, avšak, je-li očištěna, vykrystalizuje ve vědomí Sebe. Tuto
přeměnu vyjadřuje Jan Scheffler takto:
„Tvrdá jak drahokam, ryzí jak
zlata třpyt a čistší nad křišťál, tvá mysl
musí být!“
Mysl tedy není zničena, ale její
očištěný prazáklad slouží k jejímu znovuvzkříšení po transmutaci. V rosekruciánské „Parabole“ proto čteme, že lev
je později znovu oživen, ale krásnější a
mocnější, než dříve.
Když náš hrdina vystoupí na skleněný vrch a rozhlédne se, zjistí, že není
více žádného vrchu, než opět velmi vysoká, úzká zeď, jíž nutno s velkým
nebezpečenstvím a námahou přejít, aby
pak přešedší zjistil, obrátiv se, že zeď
zmizela a vše je opět úplně rovné. Když
se totiž mystikovi zdaří z milosti Boží
výstup, čili poznání sama Sebe, byť
ovšem z počátku obyčejně jen na kratší
dobu, tu jeho vědomí je podobno klidné
hladině oceánu, neboť „nastalo utišení
veliké“, jak je psáno v Bibli. Pravda Sebepoznání odhalí, že tímto Uskutečněním nic nového nebylo vytvořeno,
ani obdrženo, pouze slupka nevědomosti spadla z očí. Je to nevědomost o
tom, že vše je Božské, že vše je Jím
řízeno, a proto správné, dobré a krásné,
a proto že vše je příčinou naší radosti a
zárukou věčné blaženosti, neboť vše je
Jednotou, nesmrtelnou a nezničitelnou,
k níž proto nemůže být nic přidáno, ani
nic od ní ubráno. O tomto stavu praví
Angelus Silesius:
„Nám blaženost nejvyšší teprv
kyne tam, kde mnohost s Jednotou
navždycky splyne nám.“
Tajemné slovo, gurumantra Indů,
nové jméno Bible, o němž je tam psáno
na více místech, jímž je zastaveno víření
dříve neviditelného zámku, je krásnou
alegorií vykrystalizování; čili zastavení
mysli v Realizaci sebe. Mysl je
zde podobna elektřině: její mocná síla nezanechává po sobě, po
svém vypnutí, ani stopy. Zámek
je diamantový, je to tedy vlastně
právě onen krystal, o němž dříve
bylo hovořeno. Jinde čteme opět
o zámku zlatém či stříbrném, což
je symbol Božství v mužském či
ženském aspektu, dle osobního
přístupu mystikova.
Dříve, než je možno vstoupit
do vnitřních komnat zámku, jenž
odpovídá „Hradu nitra“, o němž
píše sv. Terezie, je třeba ještě
přemoci draka tohoto světa, který
je v naší pohádce železný, oheň
a dým chrlící. Je to svět vědy a
techniky, budící v mysli pocit
nepostradatelnosti a nezdolnosti
a zatemňující náš duševní obzor
dýmem svých lákadel a ohněm,
čili nepravým světlem vědy, jež
své „nerozborné vědecké pravdy“ sice
takřka každým rokem mění a nahrazuje
je jinými, ale při tom žárlivě střeží, aby se
nehlásalo nic, co by se od jejího právě
platného názoru nějak lišilo. Za všemi
lákadly a svody tohoto světa jsou však
skryty nesčetné ostny a bodáky, na nichž
ti, kdo se zmíněným dýmem a ohněm
dávají zaslepit, za velkého utrpení
zůstávají beznadějně vězet. Poznání Sebe
však je Pravda neměnná, ničím nenahraditelná, ani nevyvratitelná. Drak tohoto světa se však promění v hromádku
neškodné a bezcenné hlíny či kamení,
je-li pokropen „mrtvou vodou“, čili, smrtící naše ego, jestliže od něj introverzí
odvrátíme pozornost, ztratí se nám a my
pak ve všem vidíme Boha a Jeho dílo,
které jako Jeho nástroje pokorně přijímáme či vykonáváme. Pak vše od Něj
Sophia 23
odlišné nám mizí do neskutečna, resp.
mění se nám v zákonitý vývoj dění a vybíjení karmy, dle svrchované vůle a dopuštění Božího. Jan Scheffler napsal:
„Když nad zlem zvítězíš a hříchu
zbavíš sebe, jak svatý Michael jsi draka svrhnul s nebe.“
Princezna polibkem probuzená, jež
vztyčíc se ze svého lůžka vzhůru, obejme osvoboditele v sedmé komnatě, je,
jak jsem již z počátku uvedl, Božská duše,
Šakti Indů a Panna Sofie křesťanů,
snoubící se se svým ženichem, jenž je na
trůn usednuvším králem v sedmém lotosu. Ve zmíněné rosekruciánské „Parabole“ je psáno, že ženich a nevěsta jsou
zároveň bratrem a sestrou, ač tato by
měla být zároveň jeho matkou. Je to
hluboká mystická symbolika, kterou
nacházíme také u Angela Silesia ve verši, jímž opěvá Pannu Sofii a vyjadřuje svou
touhu po splynutí s ní, slovy:
„Rci paní vznešená, zda pokora
to byla,
jež Bohorodičky ti právo vydobyla?
Neb pannou, nevěstou i matkou
Boží sám se stát zde na zemi já vroucí
touhou plám!“
V „Parabole“ hovoří Božská duše ke
svému ženichovi takto:
„Byla jsem velká a stala jsem se
nepatrnou. Byla jsem mrtva a nyní
jsem znovu k životu povolána a jsou
mi svěřeny veškeré poklady moci a
moudrosti. Proto je mi dána moc učinit chuďase boháčem a udílet milost
pokorným.“
Tyto prvky právě nalézáme v naší, i
v mnoha jiných lidových pohádkách.
Náš král, chystavši se nastoupit na
trůn, je oblékán do nádherných královských rouch. Je to důležitý alchymistický
symbol. Ono roucho je duhové, má tedy
všechny barvy spektra. Dle zpráv alchymistů se tyto barvy projevují v retortě
těsně před dokončením díla, aby se nakonec ustálily na šarlatově červené
královské barvě, jíž má „elixír mudrců“.
Částečně vysvětlení tohoto mysteria je
obsaženo ve verši Jana Schefflera:
„Královna je láska, a ctnosti, to
jsou panny, sluhové pak skutky jsou
- a žádným není hany.“
V tomto verši se dovídáme, kdo našeho hrdinu oblékaldo královského roucha,
a také, co je krvavě červeným elixírem
mudrců: je to univerzální láska, měnící
vše, čeho se dotkne, ve zlato, čili, všude
a ve všem vidící toliko Boha.
Povšimněme si, že většina pohádek
končí slavnou svatbou a nejvýše ještě
24 Sophia
zmínkou o neutuchajícím blahu a štěstí
manželů. Poznání Boha je totiž nekonečné, neboť i On je nekonečný.
Probíhající film tohoto světa se zastaví a
čisté plátno „Já“ je věčně osvíceno. Je
tedy z mystického hlediska talo poslední
fáze vlastně věčně trvající. Proto také
Angelus Silesius pěje:
„To nejkrásnější slyš, čím těším
duši svou, že na věčné svatbě mám
být nevěstou!“
Jinak je ovšem z mystického hlediska správné takové ukončení již proto, že
zde jakýkoliv popis, ba i pomocí alegorie,
končí.
„Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří Jej
milují.“
Naše pohádka však ještě z instrukčních důvodů pokračuje zmínkou o
osudu bratří. Každý, komu je z milosti
Boží dáno, je povinen to, co přijal, Předávat dál a proto i náš pohádkový hrdina
nezapomíná na své bratry, zde vlastně
symbol celého lidstva, a snaží se jim pomoci. Nejstaršího a nejsilnějšího bratra,
čili většinu lidstva, nacházíme na široké,
ale dolů se svažující silnici vedoucí vlevo.
O široké bráně do pekel se zmiňuje nejen Bible, ale již i Bhagavadgíta. Prostředního bratra, vědce, čili racionalisty,
mudrlanty a theology nalézáme opět zapletené v nesčetné zákruty a zacházky
pravé cesty, jíž však může dokončit jen
málokdo. A proto jediná užitečná rada
oběma bratřím, čili všem do světa projevu zapleteným lidem je, jak již řekl Komenský ve svém „Labyrintu“, aby se navrátili tam odkud vyšli, do svého
pravého domova, čili vydali se hledat
do nitra své pravé „Já“, svou Prapodstatu. Víme, že indický mudrc Ramana Mahariši doporučoval každému
návštěvníkovi svého ašramu bádat nad
problémem „Kdo jsem já?“ Blaze tomu,
kdo tak skutečně činí, jako oni bratři v
pohádce, neboť pak je možno, aby až se
jejich čas naplní, byli vzati i oni Králem
do jeho království.
A tímto končí komentář k vyprávěné
naší pohádce, jež vlastně nebyla pohádkou, ale, jak z vysvětlivek jasně vysvitá,
spíše krátkým popisem průhěhu
křesťanské mystické cesty, resp. cesty
starých evropských mudrců. O některých
detailech jsem se nezmínil; mohu to však
vynahradit jindy, kdy snad budu hovořit,
dá-li Bůh, o mystickém obsahu starověkých mythů. Původně jsem zamýšlel
totiž promluvit o obojím v jediné této
úvaze, avšak, když jsem v rukopise zjistil
rozsah prvé části promluvy, bylo mi
jasné, že má být látka rozvržena na dvě
samostatné části.
nyní, ku konci,
bych rád ještě
doporučil všem
rodičům a ještě
spíše prarodičům,
aby svým dětem
a vnukům již od
neútlejšího věku
vštěpovali lásku a zálibu ve starých, dobrých, lidových pohádkách. Je k tomu
pouze zapotřebí umět si je od antikvářů,
či známých, kteří je již nepotřebují, opatřit,
neboť, věřte mi, započne-li se s tím již od
naprostého dětství, pak si je dítě zcela
jistě velmi oblíbí a tato láska k hodnotám
v nich obsaženým půjde s ním potom po
celý život. Jistě mi každý přisvědčí, že
nelze dát dítěti většího daru do vínku.
Hluboce filosofický jejich obsah a mystické pravdy, tam obsažené, zasejí totiž
své seménko do duše dítětě a mohou pak
jednou, dopustí-li tak milost Boží, vykvést
nádherným květem a dát našemu národu
vedoucí duchy překvapujících kvalit.
Vždyť všichni velcí mužové naší národní minulosti měli v našich národních pohádkách velikou zálibu a doporučovali je
jako vhodný výchovný prostředek pro jejich ušlechtilý, v podstatě vysoce etický
obsah. My pak nad to víme, že jejich
duchovní hodnoty je k této úloze, jež byla
ještě našim rodičům samozřejmostí, předurčují. Třeba ovšem podotknout, že k
tomu se neméně hodí též většina lidových
pohádek jiných národů.
Až budu, dá-li Bůh, hovořit o mystickém obsahu starověkých mythů a legend, jasně vynikne, že i ty mohly sloužit
k výchově starověké mládeže, učíce je
statečnosti, poslušnosli k zákonům, úctě
k Bohu a vůbec občanským ctnostem
a navíc jim ještě vštěpovaly základy k
pochopení nábožensko-mystické symboliky. Vůbec totiž nezáleží na tom, že
jsme něco z toho, co jsme třeba dnes
slyšeli, nepochopili, či si to zdánlivě nezapamatovali. Každá duchovní poučka
však zůstává v nás latentně uložena, aby
jednou, ve vhodné době, dle usouzení
Božího, osvětlila jakoby zjevením naší
mysl. Lze si jen přát, abychom si i z
dnešní promluvy odneslidomů takto vše,
co bylo řečeno, aby se to v nás, k nesmírnému duchovnímu prospěchu, jednou dle vůle Boží vše realizovalo.
Jiří Scheufler
Etická pravidla pro
jasnovidné poradenství
Pamela Atkinsonová
Během posledníc h os mi let
jsem radila, na
základě svých psychických schopností,
více než dvěma tisícům
jednotlivců, kteří mi zaslali své otázky poštou. Při
po moci lid em s je jic h
nejtíživějšími problémy
jsem zjistila, že vpodstatě
žádná otázka není tak
int imní a žá dná situ ace tak dě siv á,
aby se odpověď nedostavila. K mé spokojenosti se tato práce ukázala
jako velmi hodnotná.
Přesto sama podstata jasnovidného poradenství - t.j. způsob poradenství založený na intuitivním
vnímání terapeuta a nikoliv na
detailních faktografických informacích klienta - umožňuje vznik
problémů etického charakteru.
Existují tak témata, která by měla
být předmětem zájmu jak klienta,
tak i terapeuta.
Ti lidé, jejichž psychická sensitivita byla zevrubně testována
časem i pečlivým rozborem jejich výsledků, mohou použít svůj
talent v jasnovidném poradenství. Předpokladem je mít potřebné komunikační dovednosti, znalosti, být „dospělý/á“ a mít upřímnou touhu být ku prospěchu, což
tento typ práce vyžaduje. Splňují-li tyto podmínky, měli by si dále
vytvořit kodex osobních a profesních etických pravidel, aby mohli
svou práci vykonávat zodpovědně a integrálně.
PRAVIDLA PRO PORADCE
Následující pravidla pro poradce
se zakládají na mé profesionální
zkušenosti a na učení a životním
díle známé esoteristky, spisovatelky
a propagátorky humanismu Manly
Palmer Hall. Jsou to pravidla, která
ve své práci dodržuji.
Nepovzbuzuj klientovu závislost.
Pokud se klient, který tě pravidelně navštěvuje, začíná na tebe dívat jako na kapesního rádce, jako
na někoho ke komu běží po každé
stresové situaci, pak popírá svůj
vlastní potenciál síly a volby.
Vzdává se zodpovědnosti za svůj
vlastní život. Žádný poradce by si
neměl hrát na Boha či gurua, neb
nejvyšší dobro člověka nikdy nespoč ívá v neustálém hle dání
odpovědí na životní otázky tímto
způsobem, t.j.u druhých. Tvou
odpovědností je odmítnout účastnit
se takovéhoto vztahu.
Poskytuj informace upřímně, bez
přikrašlování. Řekni co vidíš, nebo
víš , ale neh ádej. Máš -li jen
částečné odpovědi, nech to tak; je
dost pravděpodobné, že tvůj klient
odpoví zbytek.
Vybírej svá slova pečlivě a
moudře. Tvrzení jako „udělal jste“
jsou vpořádku, jde-li o upřesnění
minulosti. Avšak pro přítomnost
nebo budoucnost bys měl používat
„měl byste“ či „mohl byste“ a pod.
Nikdy neber tvému klientovi svobodu volby. Intuitivní informace
samozřejmě může vypovídat o
možné budoucnosti a případných
budoucích událostech, nikoliv však
určovat tuto budoucnost.
Uvědom si fakt, že nejsi všemocný. Mnoho lidí pokládá jasnovidné
poradenství za zdroj odpovědí na
všechny své problémy, ačkoliv jeho
smyslem je spíše navrhovat možná
řešení a poskytovat vhled, podle
kterých se poté klient řídí. Připrav
si jména dobrých transpersonálních psychologů, lékařů a jiných
zdravím se zaobírajících profesionálů, ke kterým můžeš svého
klienta poslat, potřebuje-li větší pomoc, než jakou ti dovoluje rámec
tvé práce nabídnout.
Neupřednostňuj ty, kteří ti nabízejí
víc peněz či odměn; ke každému
přistupuj stejně.
Veškeré informace udržuj v tajnosti, pokud nemáš svolení je
použít. Respektuj právo člověka na
udržení některých z informací v
tajnosti; nevstupuj do jeho soukromí, když cítíš, že zvedl štít. Tvůj
talent ti nedává licenci k bourání
barier, které může klient ze svých
vlastních důvodů potřebovat.
Udržuj odstup od výsledků. Jen
tehdy můžeš zajistit opravdovou
objektivitu, nemáš-li žádné osobní
nároky co do výsledků. Jsi pozorovatel a nikoliv účastník. Pouze tak
můžeš být ve svém vnímání specifický/á, upřímný/á a bez emocionálního zabarvení. Tvůj zájem
na tvých vlastních výsledcích
vytváří nejrůznější subjektivní konflikty. Tato potřeba „oddělení se“
od svých výsledků je příčinou, proč
je pro jasnovidného poradce téměř
nemožné, pracovat na svém vlastním případu.
Vnímej psychicky jen tehdy, jsi-li
o to žádán, t.j. když pracuješ.
Sophia 25
Použití tvých schopností na ostatních lidech je invazí do jejich
soukromí. A navíc, neposkytuj
nikomu intuitivní informaci, ptá-li se
na život někoho druhého - to je rovněž invaze do soukromí. Jedinou
výjimkou v tomto smyslu je rada
týkající se dětí, kdy rodiče pokládají
otázky v zájmu zlepšení jejich
vedení a výchovy.
RADY PRO KLIENTY
Klienti mají právo a povinnost být
obezřetní a opatrní při vyhledávání
jasnovidného poradce. Jak naslouchat a zhodnotit to, co jim intuitivec
říká? Následující pravidla bych
doporučila pro posuzování jasnovidné informace.
Poslouchej vybíravě, moudře a
podle svého zdravého rozumu. Přijímej jen to, co má pro tebe hodnotu na základě dosavadních znalostí
sebe sama a svého života. To, co
se zatím nehodí, odlož na později
(kdy se ti to bude možná lépe hodit)
a odmítni vše, co je jednoznačnou
chybou ze strany poradce. Žádný
jasnovidec není nikdy na 100%
přesný. Zcela jistě se vyskutují u
jasnovidných poradců chyby, tak
jako je najdete u informací a rad
poskytnutých jakýmikoliv jinými
praktiky.
Posuďte specifické informace,
které dostanete o své minulosti.
Pokud nic, co vám poradce řekl o
minulých událostech a současných
okolnostech není přesné nebo relevantní, není důvod věřit, že informace o budoucnosti přesné jsou.
Pokud jsou jasnovidné informace
všeobecné a nikoliv specifika tvého
života, buď podezíravý/á. Možná to
poradce myslí dobře, ale nemá asi
co nabídnout. Nesnaž se ve své
představivosti vytvořit „relevantní
data“ tam, kde žádná neexistují.
Obraňuje jasnovidný poradce
správnost informací? Spolehlivý
poradce akceptuje, že on, nikoliv
klient, se může mýlit.
Jsi vyzván/a poskytnout poradci
mnoho informací? Je-li tomu tak,
26 Sophia
jeho/její informace mohou být
založeny na spíše zdravém rozumu,
než na intuitivních předpovědích.
Mluví poradce hodně o věcech a
myšlenkách, které si nemůžete
ověřit, jiné úrovně, cizí planety, boží
osud a pod.? Měřítkem každé jasnovidné informace je její užitečnost. Pomohla ti? Vidíš ji v souladu se svými znalostmi situace a
událostí, se svým očekáváním a
možným rozhodnutím a následnou
činností?
Klientova očekávání jsou často
problémem při jasnovidném poradenství. Zjistila jsem, že důvody,
proč lidé vyhledávají tuto formu pomoci, jsou často:
sílu přenášet na nikoho jiného.
Můžete se učit od přátel, rodiny, z
knih, zkušeností, ze vztahů a prostě z toho, že stárnete a moudříte.
Můžete se učit i prostřednictvím
vhledů získaných z jasnovidných
informací nebo z jakéhokoliv jiných
poradenských metod. Ale ty jediný/á jsi ten „vykonavatel“ a je jen
tvou vlastní odpovědností, abys
žil/a svůj vlastní život podložený
tvými vlastními rozhodnutími, ne
tedy rozhodnutími, která by ji ní
do tebe promítali. Nech svou
moudrost, aby tě vedla k těmto
správným volbám!
- Chtějí rychlé nebo okamžité
řešení svého problému.
- Hledají podporu svých rozhodnutí, která již učinili, ale ještě nezačali konat.
- Chtějí po poradci odpověď: co
dělat, nebo takovou, která koresponduje s tím, co oni sami chtějí
dělat, ačkoliv sami třeba nevěří, že
je to správná volba.
- Chtějí jasnovidné rady jen proto, že jejich přítel si je právě také
přinesl, nebo proto, že je to prostě
v módě!
- Věří často jasnovidné radě víc,
než své vlastní schopnosti poznat
sebe sama a udělat takovou volbu,
která je pro ně nejlepší.
O AUTORCE:
Žádná z výše uvedených motivací není sama o sobě důvodem
vyhledávat jasnovidné poradenství.
Doposud největším problémem
je, podle mého názoru, fakt, že
někteří lidé - jak klienti, tak poradci - připisují jasnovidné informaci
nemístnou autoritu. Jako v ostatních druzích poradenství je opět
podstatné vyhodnotit ji na základě
její použitelnosti.
A nakonec mi dovolte předložit
pár návrhů těm, kteří absolvovali
jasnovidné poradenství a hledají
odpovídající způsob jak vtělit
získanou informaci do svého života.
Jste schopni odhalit sami to, co
je pro vás nejlepší, nemusíte tuhle
Pamela Atkinsonová je aktivní
int uiti vní p or ad kyní. Je mimořádnou profesor kou par apsychologie na Univerzitě JFK,
kde učila od roku 1974. Často
reprezentuje program JFK v radiu a te leviz i. Vede t aké
soukromé kurzy v kreativitě a
sebeobjevování prostřednictvím
rozvoje intuice.
Nizámí z Gandže
(1141 - 1202)
Aforizmy
Èo iné môže by výsledkom nespravodlivosti ako hanba ?
potravy. Ale ušiam vola a osla to znie
cudzo.
Tyraniou sa nedá vl ádnu
krá¾ovstvu. Ale spravodlivosou
áno.
Jedz málo, hovor málo a nikomu
neublíž.
Ešte nikto nevidel špik
bez kosti ani med bez vèiel.
Vïaka spravodlivosti
krá¾ovstvo pretrvá.
Keï orol zabudne lieta, musí vytrpie rany aj
od vrabcov.
Konaj spravodlivos a
buï mierny v trestaní.
Boj sa pomsty utláèaných.
Dívaj sa na svoje slová
oèami nepriate¾ov. To je najlepší spôsob, ako rozlíši
dobré slová od zlých.
Prejdi život robiac srdcia šastnými, aby bol
Boh s tebou spokojný.
Kto rozpráva bez opýtania, hovorí do vetra.
Buï vrúcny v láske a
chladný v pomste. Buï
štedrý ako slnko a luna.
Sú zámky, ku ktorým
nie sú k¾úèe. Ale skôr èi
neskôr sa objaví vrátnik.
Je lepšie pracova ako
žobra od druhých.
Radšej si dám železnú
podušku pod hlavu, ako
by som mal nosi zlatý opasok vykúpaný v krvi.
Práca j e li ekom od
sažovania.
N eh¾a da j pohodl ie,
prilož ruku k dielu. Jedna
medonosná vèela je lepšia
ako tisíc trúdov.
Uvažuj, ako sa k tebe
chová tvoj syn. Dostane to
isté od svojho syna.
Neseï neèinne, napíš
zopár riadkov. Ak práve
nepíšeš, ostri svoje pero.
Snaž sa by nápomocný všetkým a ozdob tento
svet tým, že budeš dobrý
k ¾uïom.
Bez zruènosti je každá
práca tvrdá. Najprv nadobudni zruènos a potom
dovàš dielo.
Aj sto oce¾ových vrchov
je bezmocných v rukách èloveka.
Pravá láska patrí tomu, kto má
iba jedného milovaného.
Jedna žena staèí. Muž, ktorý má
ve¾a žien, nemá žiadnu.
Èo je semenom kultúry ? Vernos.
V oèiach mudrca nie je niè chvályhodnejšie ako vernos.
Priate¾ má by priate¾ovi ako
lieèivý balzam. Ak ním nie je,
prestaò sa s ním priateli.
Keï obaja priatelia h¾adajú len
vlastný prospech, podobá sa to
skôr na nepriate¾stvo.
Nerozbíjaj pohár kameòom.
Ako priate¾stvo, už ho nikdy
neposkladáš.
Pre toho, kto žiali, je dobrý priate¾
ve¾kým povzbudením.
Ako môžu oèi vedie, kto je tvoj
skutoèný priate¾ ? Len srdce vidí,
kto je verný.
Služba je prívlastkom ¾udskosti;
slúži je slávou ¾udstva.
Neboj sa smrti. Buï pravdivý až
do konca a zvíazíš.
Múdros jediná ti môže
pomôc. Máš všetko, ak si
múdry.
Kto vlastní perlu múdrosti,
všetko dokáže.
Múdry nepriate¾ je lepší ako
hlúpy priate¾.
Zajaca z jednej krajiny najlepšie
chytí pes z tej istej krajiny.
Kým máš krajec chleba a džbán
vody, nenaahuj ruku za misou
druhého.
Je ve¾a takých, èo v opitosti vylomia zámok na vlastných dverách
a za triezva sa sažujú na zlodejov.
Keby si ochutnal aspoò èiastoèku svojho ducha, všetko v tomto svete by ti pripadalo ako bez
chuti.
Koho myse¾ je omámená
vínom, nebude vedie, èi jeho
pokrm je presolený alebo sladký.
Dobro sa navráti k tomu, kto zaèal dobré dielo.
Je to nebeský dar, zrieknu sa
Buïte si istí, že jas pravdy sa
zmocnil Nizámího srdca !
Sophia 27
Co je intuice
aneb
My, lidé, jsme dostali darem více schopností, než kolik
využíváme!
Následující dialóg byl původně připraven jako pomoc advokátovi a kriminalistovi, kteří
obhajovali v Kalifornii před
soudem klienta obviněného z
okradení bohatého muže a jeho
zavraždění. Obviněný, vzdělaný
učitel, se řídil radami přijatými z
nefyzického světa (channeling),
které ho láskyplně povzbuzovaly
na jeho duchovní cestě, ale
zároveň mu odhalovaly, že má
zde na Zemi speciální poslání a
že má následovat spíš své
vnitřní vedení než lidské
zákony. Učitel si tuto radu
interpretoval tak, že má Boží
požehnání ukrást peníze a
dokonce i zabíjet, aby podpořil
své poslání. Tělo oběti se nikdy
nenašlo, ale učitel byl postaven
před soud, kde byl shledán
vinným z vraždy. Momentálně se
nachází ve vězení, odsouzen
nadoživotí.
Každý z nás to slovo slyšel a
použil, víme však, co je to Intuice?
Intuice je schopnost lidské mysli dostat se přímo k informacím - vědomostem, bez rozumování, použití smyslů nebo paměti. Intuici tedy lze charakterizovat jako schopnost lidské mysli
nazývanou „přímé poznání“. Tato
možnost „bezprostředního poznání“
překvapuje většinu lidí. Předpokládají
totiž, zcela nesprávně, že cokoliv vědí,
pochází z poznávacích procesů zpracovávajících informace získané v
28 Sophia
William H. Kautz, Sc.D., pracoval jako vědecký pracovník ve Stanfordském mezinárodním výzkumném ústavu
(Stanford Research Institute, International), kde řídil 35
let výzkum v oblasti počítačové vědy, geofyziky, komunikace a zdraví. Později založil a po 18 let byl ředitelem
Centra pro aplikovanou intuici - organizaci v San Francisku, která se věnuje výzkumu a veřejnému vzdělávání
v oblasti podstaty a využití intuice ve vědě, byznysu, psychoterapii, vzdělávání a každodenním životě.
Vyučoval a přednášel na několika univerzitách ve Spojených státech, Evropě a na Dálném východě. Je autorem
a spoluautorem pěti knih a zhruba 100 článků a reportáží.
V současné době žije a pracuje v Praze.
dřívějším vzdělávání nebo smyslových
aktivitách. Jenže kdyby tomu tak
skutečně bylo, neměli bychom žádnou
vědu, umění, medicínu nebo byznys,
protože intuitivní nadání je základní
složkou téměř všech rozhodování, řešení
problémů a tvořivosti. Bez intuice by
naše životy byly opravdu nudné - pokud
bychom vůbec přežili. My, lidé, se
musíme spoléhat na přirozenou schopnost mysli - intuici, kterou všichni máme
a používáme, ačkoliv jen slabě a podvědomě.
Asi všichni jsme se setkali s pojmem medialita a často si pod ním
představujeme paranormální praktiky, jejichž praktičnost není vždy
nasnadě. Co se tedy skrývá pod
fenoménem zvaným „channeling“
(kanálování) a jak souvisí s intuicí?
Channeling (čti čenling) je vpodstatě
specifický (a často bizarní) příklad obdobného, avšak užšího procesu v mysli
než intuice. Schopnost intuice umožňuje
channeling (dříve nazývaný medialita
- „mediumship“). Channeling je tedy
opět přirozená schopnost přímého
poznání s tím odlišením, že prostřednictvím kanálu (osoby praktiklující
kanálování) se projevuje jakoby nějaká
jiná entita, nacházející se mimo naši fyzickou realitu.
K channelingu dochází, „odloží-li“
jedinec dočasně stranou svou vědomou
osobnost a obvyklé myšlení. Čemukoliv, co se nachází hlouběji v mysli je tak
umožněno vstoupit do vědomí. To, co
ve skutečnosti vznikne jako důsledek
tohoto „otevření“ mysli, se liší značně
od jedince k jedinci a často závisí i na
momentální situaci. Projevem
kanálování tedy může být řeč nebo
psané slovo, sled vizuálních představ,
vnitřní hlas či vnitřní dojmy, nebo prostě
jen určité „vnitřní vědění“, které nemá
žádné vnější vyjádření.
Takto může „nevzdělaná“ osoba
poskytovat vysoce specializované technické nebo vědecké informace; popisy
událostí jak ze zaznamenané historie,
tak z nezaznamenaných prehistorických
období; popisy situací velmi vzdálených
v čase nebo prostoru od momentální
situace; určité informace o budoucnosti a dokonce i o tom, co si druhá osoba
myslí nebo o co jí jde. Popravdě, existují dobře zdokumentované případy
channelingu, kdy se kanál vyjadřoval
cizím jazykem v takovém rozsahu, v jakém se ho nemohl naučit (buď proto,
že - jak bylo dokázáno - se kanál nikdy
s příslušným jazykem nesetkal, nebo
proto, že jazykem samotným se už po
staletí nemluví).
Jak se takový člověk, který
pracuje jako kanál, chová při praktikování channelingu?
Osoba, která je kanálem může být
při vědomí a bdělá, nebo ponořená v
spánku, nebo něco mezi tím, což závisí
na té které technice, jež osoba používá
při „odkládání“ své osobnosti. Někdy
komunikace vypadá, jakoby přicházela
od odlišné pod-osobnosti nebo změněné
osobnosti nikterak příbuzné osobnosti
jedince sloužícího jako kanál. Ať tak či
tak, žádný z těchto způsobů projevu
kanálu není hlavní, nebo dokonce znak
„dobrého“ channelingu. To znamená,
nehledě na vnější podobu, komunikace
není více či méně přesná, hluboká či
důvěryhodná jen proto, že kanál používá
ten či onen způsob, nebo dokonce proto, že informace je prohlášena za
pocházející od „ducha“, nějaké osoby z
historie, nebo od zplnomocněného
božího prostředníka (z čehož cokoliv
může samozřejmě být pravda, ale jak
tohle jeden posoudí?).
Komunikace s takovým kanálem je
tedy podobná jako ptát se někoho, koho
jste potkali ve vlaku. Můžete dostat
správné a spolehlivé informace, nebo
špatné a nespolehlivé informace.
Můžete se dozvědět i hlubokou
moudrost, ačkoliv pravděpodobnost hovoří proti. Takže radu získanou od kanálu byste měli brát v úvahu s určitou
opatrností, tak jako tomu je v případě
jakékoliv rady. Všeobecně, informace
sdělená kanálem je nutné posuzovat jednotlivě, vycházejíc z obsahu informace
samotné, a ne na základě toho, že je
výsledkem channelingu.
Je poněkud neobvyklé, aby vědec, absolvent věhlasného Massatchusettského Technologického
Institutu, vstoupil do oblasti tak
nevědecky laděné, jakou je intuice.
Jak jste se k této práci dostal?
Jako inženýr a vědec jsem se
vždycky zajímal o tvůrčí postupy a
zejména o to, odkud se vlastně berou ty
velké myšlenky, které po staletí živí vědecké bádání. Tuhle otázku si nepokládá systém inženýrského a vědeckého vzdělávání a jen vzácně se s ní
zabývají sami vědci. Konsensem je, že
tyto myšlenky vznikají v pilné intelektuální mysli nějakým nadrozumovým procesem probíhajícím v podvědomí. Nicméně po nahlédnutí do historických
záznamů výpovědí velkých objevitelů
(pocházejících o bvykle z jejich
pozdějších životních období, kdy jim už
pramálo záleželo na tom, co si o nich
ostatní myslí) jsem získal úplně jiný
obrázek. Jejich úžasné vhledy nepocházely vůbec z intelektuální mysli, ale spíše
jako náhlé záblesky nebo ono „aha!“ ve
chvíli, kdy jejich myšlení nebylo koncentrováno nebo přiodpočinku. A navíc,
v mnoha případech nebyli schopni lo-
gickým myšlenkovým postupem vystopovat jakékoliv spojení jejich dřívějšího
chápání dané věci s touto novou myšlenkou. Jakoby kvantum nových informací vskočilo do jejich mysli, zcela
zjevně od nikud, a vstoupilo do vědomé
mysli!
Tohle zjištění muselo být šokující pro vědce přísně orientované
na logiku, kteří vkládají ve své intelektuální schopnosti velkou
naději.
To jistě. Ukázalo se, že existuje část
naší mysli, jež má přístup k novým informacím, které nelze vydedukovat z
informací již přítomných. Další výzkumy
přinesly jen širší potvrzení; lidská mysl
je schopna za správných podmínek
získat informaci, která je úplně nová:
nevznikající na základě smyslového
vnímání, paměti minulých zkušeností
nebo dedukce. Jedná se i o natolik nové
informace, které nejsou předem známy
vůbec nikomu!
Ovšem to musí mít člověk velký
talent, aby byl schopen poskytnout
takové informace
Také jsem si kladl tuto otázku. Dalším krokem bylo nalézt jedince, kteří
mají tuto schopnost „přímého poznání“
neboli intuici rozvinutou do takové míry,
aby mohli sloužit jako zdroj informací,
jež by mohli být testovány a vyhodnoceny. Potřeboval jsem vědět, jak rozšířená může být tato schopnost, jaké
informace lze získat a jak daleko
můžeme jít v odhalování schopnosti generovat nové poznání, jež může být
prakticky využito. V téměř jakékoliv lidské činnosti můžeme odhalit omezení
vyplývající z nedostatku informací. To
znamená, že tyto aktivity by mohly
značně pokročit, byl-li by někdo, kdo by
měl k dispozici více znalostí, než kolik
jsme předpokládali, že je možné získat.
Takže jak jste ty jednotlivce nadané schopností intuice našel?
Nebylo vůbec složité tyto „intuitivce“
najít. Začali jsme je hledat a ukázalo se,
že je takových lidí spousta. Daleko
složitější se ukázalo určit těch několik z
nich, kteří rozvinuli svůj talent intuice do
takové dovednosti, se kterou bylo možné
efektivně pracovat. To je jako s atletem, talent nestačí. Takový člověk musí
trénovat své tělo, aby se stal expertem
na běh, skok nebo plavání. Museli jsme
vyvinout dobrý testovací systém, což
nebylo až tak jednoduché, vezme-li se
v úvahu, že před námi neexistoval žádný
základ pro určení potřebných kritérií.
Zpočátku jsme udělali mnoho chyb, ale
postupně jsme našli asi tucet takových,
se kterými jsme mohli efektivně spolupracovat.
Intuitivci musí určitě být velmi
vzdělaní, aby vůbec mohli takovéto informace poskytovat, nebo snad
ne?
Vůbec ne. To je to nejzvláštnější, s
čím se jako vnější pozorovatel setkáte.
Tito experti nemají žádné dřívější
speciální vzdělání v oblasti, ze které
přichází vznesená otázka, jež je často
velmi specifická a vybraná. Nezapomínejte, intiuce je „přímé vědění“,
zcela stranou intelektuálního nebo smyslového získávání poznání, které je nám
všem tak dobře známo. A pokud intuitivec měl předchozí znalosti věci, stojí
často v cestě a zkreslí čistotu intuitivní
informace.
A co obsah informace sdělené
kanálem? Jaké jsou vaše zkušenosti a na jaké limity jste při své práci
narazili?
Brzo bylo jasné, že tito vybraní „expertní intuitivci“ mohou poskytnout
novou informaci do velké hloubky na
doslova jakékoliv téma - nejen ve vědě,
ale i v praktických a svobodných
uměních. Stejně dobře spolupracují i v
jiných disciplínách, jako například individuální poradenství, informace o
společenských skupinách, historických
událostech a za určitých podmínek i o
budoucnosti.
Tyto informace se navíc ukázaly být
natolik přesné, že bylo možné vyhodnotit je i bez rozsáhlého testování. Informace byly konzistentní v rámci výpovědi jednoho intuitivce, v rámci výpovědí skupiny různých intuitivců a neodporovaly ustáleným (nebo lehce
ověřitelným) znalostem, které sami o
Sophia 29
sobě nebyly kontraverzní.
Obecně lze tedy říci, že předmětem
channelingu může být cokoliv, právě
tak, jako při konverzaci ve vlaku. Nicméně, narozdíl od konverzace ve vlaku,
kanálová informace má jen málo, pokud
vůbec něco, společného s vědomými
znalostmi nebo minulými zkušenostmi
kanálu. Zcela zjevně bývá vytažena „na
světlo“ daleko větší báze vědomostí, než
jakou bychom očekávali od obyčejné
osoby, nebo dokonce od vysoce
vzdělaného specialisty. Hlubší úroveň
mysli z níž vychází informace kanálu
využívá jazykové, řečové a písemné
schopnosti vnější mysli (mozku) kanálu. Dala by se tedy předpokládat podobnost v terminologii a formách vyjadřování. Nicméně, rozsáhlé zkušenosti
s mnoha kanály odhalují zcela bez diskuze, že pohledy, myšlenky a faktografické detaily nabízené channelingem mohou jít daleko za sumu
znalostí, ke které má kanál přístup
při normálním stavu vědomí, nebo se
kterými se dříve v životě setkal/a.
Jednoduše řečeno, mluvená i psaná
kanálová informace může a nemusí dávat smysl, může obsahovat fakta (velmi užitečná či absolutně nepoužitelná),
velká prohlášení (hluboká nebo triviální), předpovědi (správné či nesprávné),
vědecké informace (přesné či nepřesné, již známé nebo ještě neznámé), nebo
jiná pojednání, jejichž přesnost či
závažnost nemůže být jen tak snadno
zjištěna. Rady kanálu jednotlivcům jsou
obvykle citlivé, laskavé, upřímné a
prospěšné, někdy však mohou být i
nenávistné, autoritativní a velitelské.
A ty limity?
Objevuje se několik, pokud vůbec
nějaká, omezení co do druhu a hloubky
30 Sophia
informací, která mohou být získána
channelingem. Tato omezení závisí na
určitých podmínkách úmyslu a motivace
těch, kteří o infomaci usilují. Například
je složité či nemožné získat infomace,
které by mohli uškodit ostatním.
Je channeling novou praktikou,
objevenou a využívanou teprve v
nedávné době?
V žádném případě. Je tak starý, jako
zaznamenaná historie a pravděpodobně byl praktizován od počátků lidstva.
Jenže v západním světě ho ti, kteří s
ním pracují, pokládají za něco, co má
být skryto pohledům věřejnosti z důvodů
jeho kontroverzní a často bizarní povahy (některé lidi dokonce děsí). Nicméně
vždycky existovalo pár moudrých duší,
jež ho praktikovali otevřeně, obvykle v
religiózním nebo šamanistickém kontextu. Někdy byli uznávaní a vážení jako
věštci, proroci nebo guruové. Častěji
byli za své snahy pronásledováni.
Channeling se dostává na veřejnost
periodicky, tak jako se to stalo naposled
ve Spojených státech v polovině osmdesátých let. Mnoho jednotlivců ho praktikovalo otevřeně, channeling byl znovuodhalen v médiích, byly o něm napsány tucty knih, stovky článků a objevilo se pár televizních reportáží a filmů
- ne vždy byl však tento fenomén popisován přesně a dokonce ani poctivě.
Zájem věřejnosti nyní v U.S.A. poklesl,
ale channeling se nadále široce praktikuje, více však jako p raktická
pomůcka pro osobní konzultace a poradenství, než jako „fenomén“.
Odkud pochází kanálová informace?
To není explicitně známo, ale tato informace se jeví být všudypřítomná,
prostě jako aspekt lidského bytí, snad
ve stejném smyslu jako například „láska“ nebo „něha“ nemají specifickou
lokalizaci a jsou paralelně všude a k dispozici všem. Snad bychom se tedy měli
spíše ptát: Odkud jsme kdy vzali ten
názor, že vědění je omezeným zbožím,
o něž musí člověk bojovat, aby ho získal,
jako například o vědecké poznatky z
přírody? Myšlenka všudypřítomného
vědění není nová. Všechna velká světová náboženství obsahují koncept
abstraktní zásobárny lidského vědění a
zkušeností - minulých, současných a budoucích - z nichž může lidstvo volně
čerpat. Můžeme to nazývat Akašická
Kronika (the Akashic Records), nebo
Knihou Boží paměti (Book of God’s Re-
membrance) nebo Velkou knihou.
Významný švýcarský psycholog Carl
Jung ve svém celoživotní díle znovuodhalil tento koncept a nazval jej „kolektivní nevědomí“. Někteří psychologové
jej nazývají „supervědomá mysl“. V
každém případě, nehledě na náboženské
tradice či psychologické teorie o tom,
jakého původu mohou tyto infomace být,
intuitivní informace, včetně kanálové informace, je přímo přístupná všem.
Věda se ale přece zabývá také
lidskou myslí. Copak channeling
nebyl nikdy zkoumán?
Ne, alespoň ne významně. Metodologie vědy je jen stěží použitelná při
studiu lidské mysli, protože, mimo jiné,
předpoklady, na nichž je založena metoda vědeckého výzkumu, je vysoce objektivní a předpokládá sebe-zkoumání.
Psychologové a parapsychologové
by se mohli pokusit porozumět tomuto
fascinujícímu aspektu lidské mysli, kdyby
nebyli tak lačně nenapodobovali „tvrdou“ vědu s jejím spoléháním se na kauzalitu, subjekt vs. objekt, dedukci a na
rigidní kriterium „důkazu“. Tyto disciplíny jsou nadále také omezeny svým
přístupem, protože trvají na vymezení
channelingu jako fenoménu, patologické záležitosti, jež má být pečlivě analyzována a ošetřena, spíše než jako absolutně přirozené, ačkoliv většinou
latentní schopnosti člověka.
Ti, kteří provádějí channeling, nám
však mohou nabídnout informace o lidské mysli tzv. „z první ruky“. Jsou našimi nejlepšími prameny porozumění
tomu, co channeling je a k čemu může
být použit.
Zhovárala sa Šárka Fellegiová
Pokračovanie v budúcom čísle
Alchýmia nesmrteľnosti
alebo
transsubstanciácia do večných svetov
Služobník Ľalie
Alchýmia je starobylá a vznešená
veda o premenách prírody a zvlášť vnútornej prírodyčloveka, odovzdávaná nám
od čias Starého Egypta rukami arabských
učencov až do renesančnej Európy.
Nech nikto nezahadzuje alchýmiu
skôr, ako by dôkladne preskúmal celú
vec. Lebo kto si myslí, že alchymisti
nevedeli, čo robia, sám nevie, čo hovorí.
Transmutácia kovov
Regule Rozikruciánov2
Príslušník Bratstva ružového kríža
1. Miluje Boha nado všetky veci.
2. Zasvätí svoj čas duchovnému
vývoju.
3. Je úplný altruista.
4. Umiernený, skromný, tichý a
plný energie.
Nemožno zazlievať alchymistom, že
sa vyjadrovali o duševných stavoch v termínoch tekutých kovov;keď my sami rozprávame o duševných hnutiach ako o
tekutinách !1 Slovné spojenia ako ponoril sa do myšlienok, zaliala ho vlna nadšenia, prekypuje vitalitou, je naplnený
radosťou, utápa sa vo fantáziách, vylieva
si srdce svedčia o tom, aká prirodzená je
táto metafora. Naopak, kovy so svojimi
vysoko špecifickými a diferencovanými
vlastnosťami sú pre tento účel metaforou
nanajvýš vhodnou.
Madathanus2 uvádza príklad takejto
transmutácie (pozri tabuľku).
Je pravda, že alchymisti pracovali aj s
exoterickou interpretáciou alchymických
právd. Odraz duchovných skutočností sa
dá nájsť a študovať aj v hrubohmotnej
prírode.
Pre nás je ale dôležité, že vnútorná
(duchovná) interpretácia je primárna a
vonkajšia (materiálna) je iba sprievodnou
konzekvenciou:
Ak je tu vnútorný kameň, podarí
sa aj vonkajší kameň.3
Medzi dvanástimi regulami očividne
„psychologickej povahy“ nachádzame
prekvapivo jednu (č. 5), ktorá znie
„chemicky“. Z kontextu je zrejmé, že
výzvu „poznaj podstatu a pôvod kovov v
sebe“ je treba chápať predovšetkým
duchovne.
Z celého radu ďalších alchymických
textov je zrejmé, že tu nejde o chémiu v
čisto materialistickom zmysle. Texty sú
popretkávané spleťou tak prírodnochemických, ako aj nábožensko-psychologických termínov:
Žiadna substancia sa nestane
dokonalou bez dlhotrvajúceho utrpenia.
V alchýmii nič nenesie ovocie, čo
predtým nezomrelo.
Rast kovov je veľmi pozvoľný, môže
sa však urýchliť prísadou trpezlivosti.4
5. Učí sa poznávať v sebe pôvod a
podstatu kovov.
6. Chráni sa pretvárky.
7. Žije v stave nepretržitého obdivu k Najvyššiemu.
8. Zvládne teóriu pred praxou.
9. Vykonáva dobročinnosť ku
všetkým živým bytostiam.
10. Číta starobylé knihy múdrosti
11. Snaží sa pochopiť ich skrytý
význam.
12. Arkánum Ružového kríža je
čisto vnútorné.
V rozprávaniach o čínskych alchymistoch3 čítame: „Tu C’-čchun stretol svätca. Ten už bol v Jün-tchaj-huane
s výrobou kameňa mudrcov takmer pri
cieli, našiel si aj patróna a vec sa nepodarila len preto, že Tu C’-čchun nebol v
stave potlačiť milostné túžby.“
Iný čínsky alchymista zanechal odkaz:
Chceš kameň mudrcov ?
Tak najprv potlač chúťky !
Holdovať neresti a dúfať v úspech
diela ?
Čistý rod labutí do stoky nezalieta.
Svätá trpezlivosť
Ďalší moment, ktorý svedčí v
prospech toho, že reč ide o duchovných
Sophia 31
Saturn
Merkúr
Mars
Slnko
Venuša
Jupiter
Mesiac
Madathanova transmutácia
olovo
1.chlípnosť, chtivosť
2.milosrdenstvo, súcit
ortuť
1.závisť
2.dobročinnosť, dobroprajnosť
železo
1.prchkosť, zlosť
2.sladkosť, neha
zlato
1.márnivosť, ješitnosť
2.pokora, skromnosť
meď
1.necudnosť, nečistota
2.cudnosť, čistota
cín
1.chytráctvo, ľstivosť
2.múdrosť
striebro
1.telo
2.telo Kristovo
cvičeniach a nie (len) o chemických
pokusoch, je ten, že alchymista vraj
vykonáva svoju procedúru mnohotisíc
krát po celé desaťročia. Bergier a Pauwels5 sa snažili dekódovať alchymické
texty prevažne exotericky a vyjadrujú
svoj veľký údiv nad časovým rozpätím
alchymickej procedúry:
„Pokusíme se teď popsat to, co dělá
alchymista ve své laboratoři.... začíná
přípravou směsi tří složek ... tyto tři složky
ručně mísí po pět nebo šest měsíců ...
pak všechno zahřeje v kelímku, zvyšuje
postupně teplotu ... rozpustí obsah kelímku pomocí kyseliny ... vyžíhá pevnou
látku ... tuto operaci opakuje tisíckrát a
tisíckrát po několik let. Proč ? Nevíme.
Snad obměňuje podmínky ... alchymisté
mluví o svaté trpělivosti a o pozvolném
zahušťování ‚univerzálního ducha‘. Po
několika letech stále stejné práce
probíhající ve dne v noci ... začne znovu
rozpouštět a pak odpařovat bez ustání
po celé měsíce a roky, očekávaje znamení ... vrstva kysličníku se protrhne a
odhalí se zářící kov ... proměna pokusníka samého ... alchymista jej nechá uzrát
do příštího jara...alchymista přejde do
vyššího stavu bytí. Cítí se povýšen do
jiné sféry vědomí... a zároveň se před
ním otevřou nekonečné perspektivy
života. Jsou nějaká vyzařování zlatotvorného prášku příčinou proměny fyzické bytosti ? Jde o mutaci ?“5
Transmutácia (neušľachtilých) kovov ako olovo na ušľachtilé (zlato, striebro) znamená premenu, pri ktorej nevyvinutý duchovný zárodok dozreje k vedomému rozvinutiu všetkých svojich síl,
krás a mohutností. Neušlachtilé železo
(duch) sa stane nehrdzavejúcim zlatom
(t.j. nesmrteľným duchom, ktorý nepodlieha rozkladu).
32 Sophia
Baňka (laboratórium), v ktorom sa
transformácia odohráva, nie je nič iné ako
telo (hmotné stvorenie).
Vezmi dušu medi (duchovný zárodok), zakop ho na sedemdesiat rokov do lona zeme (hmoty) a dostaneš
zlato (ušľachtilého ducha).6
Zlato bolo symbolom čistého človeka, rýdzeho, nehrdzavejúceho (t.j.
Zrodenie plodu nesmrteľnosti
nesmrteľného) ducha. Motto alchymistov upozorňuje:
Aurum nostrum non est aurum vulgi.6
Naše (t.j. alchymické) zlato nie je
obyčajné zlato.
Oheň pod pokusnou baňkou (telom)
je silná mystická koncentrácia a láska.
Veškeré operace smějí se dít jen v
jediné nádobě aniž je vzata z ohně.4
Tento oheň (koncentrácie) zodpovedá
sanskritskému ‚tapas‘, ktoré do európskych jazykov prekladajú ako ‚askéza‘,
doslova ale znamená ‚vnútorný žiar‘.
Ovládnutím prány (pranájáma), odtiahnutím zmyslov od vonkajších predmetov (pratyáhara) a sústredením duchovnej energie (samyama) do vnútra
sa roznecuje vnútorný žiar (tapas), ktorý
začína transformovať celú bytosť.7Intenzívne zamestnanie vnútorné spôsobuje,
že celá vec sa navonok javí ako askéza,
odriekanie.
Aj ďalší citát z Axiomata Hermetica
silne pripomína jogickú techniku sťahov
(bandha), ktorej účelom je zabrániť unikaniu sústreďovanej energie (prány) cez
deväť brán tela:8
Nádoba (telo) musí byť dobre uzavretá, aby voda nevytiekla a vzduch
nevyprchal; má byť hermeticky zapečatená, pretože ak duch nájde miesto, kadiaľ by unikol, je sila zbytočná.4
Kameň mudrcov je tá substancia,
ktorá má tú moc dotykom meniť
neušľachtilé kovy (duše) na zlato. Duch
Ježiša Krista je takým kameňom mudrcov, ktorý mal tú moc, zušľachťovať
duše. Kameň mudrcov je katalyzátor
(urýchlovač), ktorého tingovaním (dotykom) urýchlime zrenie kovov (duší).
Homunculus, alebo tzv. skutočný,
pravý človek (Alraun) sa utvára v hermeticky uzavretej nádobe (tele) z koncentrovanej pneumy (ducha). Zosimos
(4.st) hovorí o medenom, striebornom a
zlatom človeku a potom o uvoľnení pneumata (duší) zo somata (tiel).6
Iní alchymisti hovoria o premene‚
čierneho havrana‘ na ‚bielu holubicu‘.9
Podľa Wang Jang-minga, mních
vedie rumelkovýmipoľami (vnútornými
centrami) dve biele stužky životného
dychu. Cieľom tejto techniky je „vyleštiť
jas, ktorý je vlastný srdcu. Srdce mudrca je ako priezračné zrkadlo - a prvoradou úlohou je práca na vlastnom spriezračnení.“
Výsledkom je ‚návrat k bohom‘ a
Je len jedna vec, pre ktorú
ma Boh poslal do sveta: aby
som vyvinul všetky druhy
cností - a niet ničoho, čo by
som na tento účel nemohol
využiť.
Epiktetos
‚stvorenie plodu nesmrteľnosti‘ alebo
‚novej bytosti‘.10
Alchymická transsubstanciácia
do večného sveta
znamená
zomrieť pre tento svet
a znovu sa zrodiť v Duchu
Tak, ako si dieťa chránené v lone
matky vytvára údy a zmyslové
orgány potrebné pre tento svet,
práve tak človek v lone matky Zeme
a hmotných svetov si vytvára duchovný organizmus z večnej substancie, aby sa mohol narodiť do
sveta Ducha.
Údmi a orgánmi duchovného tela,
ktoré sú potrebné pre schopnosť
vnímať, pohybovať sa a zmysluplne
sa začleniť do spoločenstva Ducha,
sú cnosti.
Keď je táto premena dovŕšená,
odpadá telo od zrelého ducha; ako
všade v prírode - šupka odpadá,
akonáhle plod dozrel.
predstaviť si, prečo potrebuje zrak vo
svete, kde je tma; načo sú mu nohy vo
svete, kde sa nedá hýbať atď. Ak však
tieto schopnosti nevyvinie, uvedomí si svoj
handicap v tomto svete veľmi silne.
Ostatným deťom (povedzme, že sú
trojičky) môže narodenie pripadať ako
smrť, alebo záhadný odchod na
neviditeľný druhý svet, hoci narodením
dieťa neodchádza do žiadneho iného sveta ako len do toho samého, kde bolo už
Smrť je odpútanie duše od tela
Smrť pre jeden svet
znamená narodenie do ďalšieho
Preto v koráne stojí:
Zomri pred smrťou !
Dieťa v lone matky
‚Abdu‘l-Bahá11 znázornil vzťah tohoto sveta k nasledujúcemu, vyššiemu
svetu, vzťahom sveta dieťaťa v lone
matky ku svetu, do ktorého sa rodí. Smrť
nie je nič iné ako narodenie sa do nasledujúceho sveta.
Poslaním deväťmesačného pobytu
dieťaťa u matky je, aby pod ochranou
rozvinulo všetkytelesné schopnosti (údy,
zmyslové orgány), ktoré bude potrebovať
pre život v tomto svete. Ale pre dieťa v
maternici by bolo nemysliteľné
Kozmické telo
predtým, avšak zahalené závojom, ktorý
mu znemožňoval vidieť všetko, okrem
úzkeho výseku skutočnosti.
Nikto svoju úrodu neje na
poli, ale vo svojom dome.
A skutočným príbytkom
človeka je onen svet večnosti.
Kajká‘ús
Milosrdenstvá a možnosti rozvoja,
ktoré sa mu dostanú po rozvinutí orgánov
pre vnímanie, chápanie a prežitie v tomto svete, sú nezrovnateľné s tými vo svete
predchádzajúcom.
Analogicky, zmyslom sedemdesiatročného pobytu človeka v tele (v záhale
hrubohmotného) je rozvinutie schopností, tentokrát duchovných síl a cností, ktoré
sú nevyhnutné pre (šťastné) prežitie v
nasledujúcom - duchovnom svete. Kto
nedbalo premešká túto pozemskú
príležitosť, zostane v duchovnom svete
nevyvinutým mrzákom. Neustále
páľčivé uvedomovanie si tohto handicapu
sa (podľa Bahá’í) rovná (kresťanskému)
peklu.
Indickí majstri12 dávajú svojim žiakom
duchovné mená, a to vždy až po
niekoľkoročnej intenzívnej práci na sebe.
Keď si uvedomíme, že duchovné meno
je meno našej duše, je zrejmé, že duša,
predtým amorfná a mdlá, nemôže dostať
meno skôr, ako sa sformuje.
Naša bytosť odkladá jeden záhal po
druhom ako matrioška. Ako dieťa
vykĺzne z lona matky, tak subtílne telo
vykĺzne z hrubohmotného, akonáhle je k
tomu zrelé. Práve tak ako pupočná šnúra
spája dieťa s matkou, tak tzv. strieborná
šnúra spája jemnohmotné telo s hrubohmotným ešte nejaký čas po smrti. Kým
sa toto spojenie nepreruší, je možný
návrat do tela.
Ak premeškáte príležitosť rozvinúť
svoju vyššiu polovicu, tak smrťou odídete do tmy - nie za trest - ale preto, že
vaše jemnohmotné telo nemá vyvinuté
ani oči a nevidí !
„Slyšeli jste už o podivuhodných věcech, jak vzniká hedvábí ? Na takový způsob mohl přijít jenom
On. Jedná se o malé zárodky ... Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou
ožívat. A protože se vydatně živí a rostou, vytvářejíce si husté kukly, v nichž se ty tučné a ošklivé
housenky uzavřou a zemřou. Avšak krátce nato vyklouzne z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný.
... Duše, jehož obrazem je housenka, začne ožívat v teple Ducha svatého ... ožije-li zbožnými rozjímáními, bude-li se posilovat, pak vyroste a uzraje. Dům, ve kterém má uhynout je náš Pán Ježíš Kristus ...
Říkám, že vstoupí-li do této modlitby a odumře pro všechny světské věci, vyjde proměněný v malého
bílého motýlka.“
Sv. Terézia z Avily
Sophia 33
Človek ako čerešňový strom
Zrenie duší sa podobá zreniu plodov v prírode. Lebo je to jedna jediná Božská myšlienka, ktorá sa v
nekonečných odrazoch analogicky
opakuje na všetkých úrovniach bytia. Podobne ako akupunkturická
mapa ľudského tela sa v miniatúrnom vydaní znovunájde na dlani,
chodidle, uchu a v oku človeka.
Vezmime čerešňu za príklad. Vo
vnútri kvetu zreje plod, vo vnútri
plodu kôstka. Vždy to vnútorné je
zmyslom a výsledkom vonkajšieho a
vonkajšie poskytuje prostredie a
ochranu vnútornému, kým zreje.
Akonáhle je plod sebestačný, okvetn é lístky op adajú ; ak on áhle je
sebestačná kôstka, plod odpadá od
stromu, dužina zhnije alebo sa zje a
kôstka sa stane semenom nového
života.
Ak ale odtrhnete nezrelú čerešňu,
zhnije dužina aj s kôstkou. Zelený
obal z orecha neoddelíte ani náslilím,
pokiaľ vnútro nestvrdlo. Keď je
orech zrelý, obal odpadá poľahky aj
sám.
Kura sa liahne z vajíčka, len čo je
samo dostatočne mocné, aby sa
vykľulo a odhodilo škrupinu. Keď ale
bu dete chcieť odd eliť šk rupinu
predčasne, povedzme zo zvedavosti, čo je vnútri, odtrhnete ju aj s
krvavým kúskom kuriatka a ono
zomiera.
Práve tak duša ľpie na tele dovtedy, kým nie je zrelá. Vtedy hmotné obaly sú pre ňu aj n epostrádateľnou ochranou a prostredím
potrebným pre jej vývoj. Ak sa nezocelená a nesformovaná pokúša
nejakým umelým spôsobom dostať z
tela von predčasne, môže si ublížiť.
Znamením zrelej duše je odpútanosť.
Lakoff & Johnson: Metaphors We Live by
Sedir: I segreti dei Rosa Croce
3
Rozmarné a tajuplné príbehy Starej Číny
4
Axiomata Hermetica
5
Bergier & Pauwels: Le Matin des Magiciéns
6
Biedermann: Lexikon der Magie
7
Patanžali: Joga-sútra
8
Hatha-yoga pradipika
9
Arnaldo Villanova
10
Kajdoš: Kovom a ohňom
11
Abdu’l-Bahá: Paris Talks, Some Answered
Questions
12
Šrí Činmoj
1
2
34 Sophia
AKO
SA
HERAKLES
ROZHODOL
PRE
CNOSŤ
Zamyslený, s hlavou v
dlaniach, zbadal, ako sa k
nemu blížia dve ženy. Prvá,
oblečená do bieleho rúcha,
išla pomaly a pokojne. Druhá,
v nádherných šatách obšitých
zlatom a drahými kameňmi,
kráčala tanečným krokom,
cestou sa upravovala, obracala a obzerala. Predbehla prvú
a ihneď Herakla oslovila:
„Nevieš, Herakles, aký
život si vybrať? Vyvoľ si mňa
za sprievodkyňu. Poznám
najpríjemnejšiu cestu. Nebude
ťa trápiť nijaká práca a nijaká
námaha a každý večer ťa bude
očakávať mäkké lôžko.
Cudzí ľudia budú pracovať a
ty budeš užívať výsledky ich
usilovnosti.“
„Kto si, že môžeš toľko
sľubovať?“
spýtal
sa
prekvapený Herakles.
„Nazývajú ma Rozkoš,“
odvetila žena, „a mám
priateľov po celom svete“.
Pristúpila žena oblečená v
bielom a povedala:
„Nič z toho, čo je dobré a
za čím sa oddá túžiť, nedávajú bohovia ľuďom bez práce.
Ak chceš zberať úrodu,
musí š naj prv z asiať. Ak
chceš vyniknúť, musíš veľa
pracovať a odoprieť si, čo si
oni neodopierajú. Ak si zvolíš
mňa, nesľubujem ti ľahkú
cestu. Nazývajú ma Cnosť.“
„Nehanbíš sa ponúkať
prácu a námahu?“ posmievala sa Rozkoš Cnosti.
„Ak pôjdeš za Rozkošou,“ povedala Heraklovi
Cnosť, „budeš jesť bez hladu
a piť bez smädu a nebudeš
vedieť, po čom by si mal
túžiť. Prejdeš životom ako
lenivý tieň a nezanecháš za
sebou nič, iba prázdny mech
od vypitého vína. Ak sa rozhodneš pre mňa, vykonáš
veľké činy.“
Postavy sa rozplynuli. Hrdina neváhal ani chvíľu, akú
cestu si vyvoliť. Rozhodol sa
pre cnosť.
( Na pamiatku zosnulého Eduarda
Petišku, ktorý tak krásne prerozprával
staré grécke báje a povesti.)
Večerní píseň Bohu
Sophia 35
Nie len ľudia, ale aj ľubovoľné
spoločenské celky, inštitúcie, krajiny, alebo aj jednotlivé myšlienky
majú svoj horoskop. Zrod každej
veci, či už myšlienky, človeka alebo inštitúcie, je vyvrc holením
určitého procesu v individuálnom
či kolektívnom vedomí človeka a
prírody. Je výsledkom dlhodobého
úsilia. Avšak okamih, kedy nám
plod takpovediac dozrieva a padá
do lona, nie je nijako náhodný, ale
pr ísne zladený s periodickým
krúžením kozmických energií.
Myšlienka, človek alebo inštitúcia
sa rodia vo chvíli, keď konštelácia makrokozmických energií rezonuje s konfiguráciou mirkokozmu u r odiaceho s a jedinc a.
Keďže každá vec na okamih
svojho zrodenia vlastne čaká, je
zrejmé, že kvalitatívne zloženie
hviezdnyc h vyžar ovaní v tom
okamihu bude zodpovedať duševnej kvalite zrodenca, jeho duševným sklonom a individuálnemu osudu.
Sophia, ako časopis, je taktiež
jedinc om v duš evnom s vete,
výslednicou túžby po Poznaní,
lásky a sĺz určitého druhu ľudí;
táto duševná forma teraz dostala aj s vojho anjela, s kutočnú
bytosť, ktorá má za úlohu ujať
s a tohto ľuds kého s na a
pomáhať pri jeho uskutočňovaní.
Sophia nie je len púhym duševným útvarom, je naozaj živá.
Pr eto c hc eme uver ejniť
hviezdny obraz Sophiinej duše
vopred, aby sme mohli sledovať
jej osudy a dívať sa, či a ako
dokáže pr emeniť svoje dobré
schopnosti aj na dobré činy; zlé
s klony pr emôcť bdelosť ou a
lás kou; a vš etky os udové
pr ekážky využiť na s voje
zušľachtenie.
Pri zos tavovaní horoskopu
s me použili až detsky jednoduché pr inc ípy: s lnko = duch;
luna = duša; merkúr = intelekt,
vyjadovanie; venuša = cit; mars
= ener gia; jupiter = ús pe c h,
zamestnanie; saturn = prekážka, obmedzenie; asc endent =
osobnosť; trigon = trvalý dobrý
vplyv; sextil = prechodný dobrý
vplyv; kvadratúra = pr ekážka;
opozícia = boj, prekonanie protikladu
36 Sophia
Sophiin horoskop
Sophia Istropolitana sa
(znovu)narodila jedenásteho októbra 1993 o ôsmej hodine veèernej
vo chvíli, keï sa redakcia zhodla na
novej koncepcii èasopisu.
Sophia je teda váha a jej slnka
(ducha) vládkyòou je Krasopanna
(Venuša). Je teda osobnosou
vznešenou, vyžarujúcou súlad a
krásu. Ascendent (vzh¾ad) v
blížencoch zvýrazòuje jej pôvabné,
štíhle, harmonické línie. Má jemné
estetické cítenie, zmysel pre dekoráciu a vysoké ciele, pre ktoré je
veène nespokojná.
Cudnos (Venuša v panne) je
jej najkrajšou ozdobou a zárukou
panenskosti. Vo chvíli, keï sa
narodila, vyhupla nad obzor hviezda - Capella (lat. “kozièka“ ale aj
“kaplnka“).
Merkúrovi (reè) v škorpióne v
konjunkcii s drahokamom z diadému súhvezdia Severnej koruny
(Gemmou) vïaèí za svoj ostrý
jazyk, jedovatý ako škorpión, ale aj
za to, že jej slová dokážu by ako
náhrdelník perál. Hoci prítomnos
Marsa na tomto mieste vlieva
Sophiiným slovám znaènú tvrdos
a bezoh¾adnú kritiènos, ktorá jej
prinesie mnoho nepriate¾ov.
Ve¾ké aj malé šastie v dome
priate¾ov prinášajú verejné sympatie a verných priate¾ov. Sophia je
slnkom pre svojich priate¾ov, ktorým rozdáva vieru, nádej a optimizmus. Saturn, ktorý vrhá do tohto
domu trigon, znamená priazeò
starších osôb.
Väèšina planét leží v pevných
znameniach a zvyšné v kardinálnych. To svedèí o dominantnej osobnosti s pevnými, nièím neovplyvnite¾nými názormi.
Dobropán vládcom ascendentu je
najlepším postavením pre èasopis.
Ve¾a kniežat a krá¾ov má ascendent v blížencoch.
Jupiter, Saturn a ascendent tvoria jeden ve¾ký trojtrigon. Je to
mocná konštelácia, ktorá pôsobí, že
dobré vlastnosti týchto planét sa
zluèujú v Sophiinej osobnosti (ascendente): K Jupiterovej (Králomoc) èestnosti, dobroprajnosti a
zmyslu pre spravodlivos sa pripája
Saturnova (Starec) vážnos,
múdros, prísnos a zmysel pre
povinnos. Tento trvalý vplyv je
základom pevného charakteru a
autority.
Šes prvkov v horoskope vypovedá o duchaplnosti a vysokej
inteligencii.
Mars s Plutom v dome práce
veštia starosti s podriadenými.
Konjunkcia (zasnúbenie)
(magického) Urána a (mystického) Neptúna s presnosou na 6'
má za následok, že bod okultizmu
padá presne do bodu osobnosti. Tieto dve planéty vrhajú aj exaktný
štvorec na slnko. Duch Sophie teda
bude vyvoláva hlboké polemiky a
škriepky v duchovných kruhoch.
Luna (duša) je znièená Hladoletom (Saturnom). Sophia napriek
svojej popularite bude pociova hlbokú duševnú trýzeò a osamelos.
Osudový vplyv Saturna (planéty
prekážok) v strede nebies spôsobí,
že Sophia bude celý život bojova s
prekážkami. Svoj cie¾ dosiahne až
v neskoršom období života a bude
vykúpený nesmiernym úsilím. Mars
(Bojovník) s Plutom z domu práce
tu prispievajú nezlomnou až nièivou
vô¾ou, mimoriadnou duševnou silou
a až k fanatizmu vystupòovaným
SOPHIA ¯ P.O. Box 151, 810 00 Bra tisla va 1
¯ Vydavateľka: Magdaléna Martišková, Jamnického
12, 841 05 Bratislava, tel.: 07 / 71 18 82 ¯ Šéfredaktor:
RNDr. Emil Páleš, CSc. ¯ Grafická úprava: Emil Páleš ¯
Výtvarná asistentka: Ivana Vorobjovová ¯ Tlač: Iveta
Vejříková, Bratislava ¯ Vychádza 4-krát do roka ¯ Cena
jedného výtlačku: 25.- Sk (Kč) ¯ Ročné predplatné: 100.Sk (Kč) ¯ Na Slovensku a v Čechách rozširuje PNS,
Mediaprint Kappa, súkromné kolportérske siete a duchovné knihkupectvá ¯ Objednávky na predplatné (vrátane starších čísel) vybavuje vydavateľstvo ¯ Registračné
číslo: MK SR 659/92 ¯ MIČ 497 08 ¯ Podávanie
novinových zásielok povolené riaditeľstvom pôšt Bratislava pod č. 615 zo dňa 23.2.1993
zmyslom pre povinnos.
Hladolet nièí Lunu, ktorá je
zároveò vládcom domu peòazí.
Trvalá f in an èná t ieseò bu de
zmieròovaná len krátkodobými darmi od dobrodincov, ktorí sem vrhajú
sextil z piateho domu.
Luna v levovi je Sophiino plamenné, bojovné srdce. Znamená
dušu ve¾korysú, sebavedomú,
ctižiadostivú až pánovitú. Viacero
prvkov v horoskope vrátane stálic
(Alfard, Spica) hovoria o kolísavom osude; upozoròujú na nebezpeèie sebaprecenenia, úspešný
vzostup, nebezpeènú slávu a náhly
pád.
Celkovo
bude
Sophia
okúz¾ujúca, duchaplná, inšpirovaná
a inšpirujúca osobnos, s bohatým
ale strastiplným životom a diamantovým charakterom. Má mocných
priate¾ov a mocných nepriate¾ov. Jej
osud povedie tànistou cestou a môže
vzia nezvyèajný koniec, ale jej dielo
nezostane neznáme.
Keby som mal nájs paralelu s
nejakou historickou osobnosou,
povedal by som, že je to Johanka z
Arku.
Pod¾a Jana Kefera
a Vilmy Jamnickej
zostavil Emil Páleš
Obrázok na vnútornej strane obálky znázorňuje Pannu
Sophiu. Keď som ju tvorila, bolo mi jasné, že musí stáť
rovno a pozerať priamo do očí. Nie je však strnulá, meravá, či skostnatelá, ale vzpriamená a neúprosná vo svojich vysokých požiadavkách na ľudí. Je hrdá, nie pyšná.
Je stále mladá, na perách jej pohráva jemný úsmev, bohaté vlasy vyžarujú silu, biele rúcho jej Vznešenosť a
Svetlo poznania. Na leme šiat som ako ozdoby použila
písmená a runy. Hovoria, že v znakoch sa ukrýva
múdrosť. Panna Sophia pred sebou drží znamenie, ktoré
šepká: Na to, aby človek spoznal Múdrosť okolo seba,
musí najprv nájsť Múdrosť v sebe. Kľúčom je súlad a
rovnováha tela, duše a ducha. Stuha na znamení vytvára
obrazce, nad ktorými treba porozmýšľať.
Ivana Vorobjovová
Sophia 37
Víly, moje drahé priate¾ky !
Zaneste, prosím, sladkos k perám mojej vytúženej;
veïte slneèný jas k oèiam tej, ktorej patrí môj obdiv;
vylejte dážï požehnania na šiju tej, ktorú mám rád;
naplòte oceánom mieru srdce mojej lásky;
ozdobte jagavým kryštálom múdrosti èelo tej,
ku ktorej mám takú úctu.
Anjeli moji ¾úbezní !
Ovaòte peruami vznešenosti tvár tejto spanilej devy;
založte oheò, pochodeò, vatru lásky k Životu v jej vnútri;
vlejte odvahu do jej srdca,
odvahu urobi krok do Neznáma
a vyda sa na cestu, ktorej koniec sa stráca v nedoh¾adne.
Najjasnejšia Pani, Vládkyòa èistých výšin !
Vezmite, prosím, toto ¾udské dievèa pod krídla Vašej
ochrany
a prebúdzajte jej ¾úbezné srdieèko ku Kráse !
38 Sophia
E
l
i
á
ša
E
l
i
z
e
u
s
E
l
i
á
ša
s
E
l
i
z
e
o
m
o
b
k
l
o
p
i
l
i
n
e
p
r
i
a
t
e
l
i
a
.E
l
i
z
e
u
s
p
r
e
p
a
d
o
l
m
a
l
o
m
y
s
e
ľn
o
s
t
i
a
z
a
ú
p
e
l
:„B
e
d
a
n
á
m
,m
a
j
s
t
r
e
,čo
b
u
d
e
m
e
t
e
r
a
z
r
o
b
i
ť?
“
A
E
l
i
á
šo
d
p
o
v
e
d
a
l
:
„N
e
b
o
j
s
a
,l
e
b
o
t
ý
c
h
,čo
s
ú
p
r
i
n
á
s
,j
e
v
i
a
c
a
k
o
t
ý
c
h
,
čo
s
ú
s
n
i
m
i
!“ A
E
l
i
á
šs
a
m
o
d
l
i
l
h
o
v
o
r
i
a
c
:
„P
a
n
e
,o
t
v
o
r
z
r
a
k
m
ô
j
m
u
s
l
u
h
o
v
i
,a
b
y
v
i
d
e
l
!“
T
u
o
t
v
o
r
i
l
B
ô
h
E
l
i
z
e
o
v
i
d
u
c
h
o
v
n
ý
z
r
a
k
a
v
i
d
e
l
a
h
ľa
:
V
r
c
h
z
a
n
i
m
i
b
o
l
p
l
n
ý
b
y
t
o
s
t
í
m
o
c
i
;v
o
h
n
i
v
ý
c
h
v
o
z
o
c
h
a
z
á
p
r
a
h
y
p
l
a
m
e
n
n
ý
c
h
k
o
n
í
n
e
t
r
p
e
z
l
i
v
o
h
r
a
b
a
l
i
k
o
p
y
t
a
m
i
d
o
z
e
m
e
.
T
a
k
E
l
i
z
e
u
s
p
o
c
h
o
p
i
l
,n
a
k
t
o
r
e
j
s
t
r
a
n
e
i
c
h
j
e
v
i
a
c
.
2
.K
n
i
h
a
k
r
á
ľo
v
,
6
,
1
5
1
7