Starokladrubský kůň

Gymnázium Václava Hraběte, Hořovice, Jiráskova 617
Školní rok 2015/2016
Starokladrubský kůň
(seminární práce z chovatelství)
Autor:
Vedoucí práce:
Kateřina Zelená, 8. A
Zuzana Alferyová
Obsah
Úvod
1
1. Prvotní éra rozvoje chovu
2
1. 1. Začátek chovu Starokladrubských koní
2
1. 2. Likvidace chovu
3
2. Popis starokladrubského koně
4
2. 1. Pojmenování
5
2. 2. Zbarvení
6
2. 3. Charakter
6
3. Vývoj a růst starokladrubského koně
7
4. Kmeny a rodiny starokladrubského koně
8
4. 1. Kmeny
8
4. 2. Rodiny
12
5. Využití
Závěr
Zdroje
13
Úvod
Starokladrubský kůň je nepochybně český klenot, proto jsem se rozhodla jím ve své
seminární práci zabývat. Postupně vás seznámit s tím, jak to vlastně všechno začalo.
V první kapitole popíši prvotní éru plemene od jeho úplného založení císařem
Rudolfem II. Začnu podle historické časové osy, na konci 16. století, kdy nastala
ve střední Evropě éra rozvoje chovu koní. Vládci, šlechta a jejich rody zakládali hřebčíny
po celém světě a to i na našem území, tehdejšího království. Hřebčín vzkvétal a upadal
během dvou století od založení, záleželo na finančních poměrech, zálib a potřeb
panovníků. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr
v typu mohutného graciésního1 rámce v různých barvách, jak si to panující dvorská
etiketa vyžadovaly. V období po roce 1918 tomuto plemenu hrozilo úplné vyhlazení
a zapomenutí. Po velkých nesnázích se nakonec přeci jen podařilo udržet v Kladrubech
historické stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož
záchranu se živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku
stádo běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též
za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci. Postupem času
Kladrubský kůň vešel do podvědomí lidu a stal se z něj národní klenot.
Dále pak v podkapitolách popíšu, jak vlastně starokladrubský kůň vypadá, jakou má
barvu a charakter. Vznik jeho pojmenování nebude výjimkou. V další kapitole nás čeká
růst a vývoj od hříběte a jeho postupné změny nejen ve váze. Čtvrtá kapitola píše
o kmenech, rodinách a kteří plemení hřebci a chovné klisny byli vybíráni jako
zakladatelé plemene. V jakém roce se narodili, jaké měli dále potomky a jestli jejich linie
pokračuje až do
dnešní doby.
V neposlední řadě
se podíváme
na
využití
starokladrubského koně v historii a dnes. A na závěr jaké ocenění a kvality toto plemeno
má.
Ve své seminární práci využiji knižní i internetové zdroje, své vlastní zkušenosti
v oblasti kolem koní a také informace nabyté z mé návštěvy hřebčína v Kladrubech.
1
půvabný, elegantní, ladný
1
1. Prvotní éra rozvoje chovu
V druhé polovině 16. a zvláště v 18. století nastala ve střední Evropě éra rozvoje
chovu koní. Panovníci a jejich rody, ale i světská a církevní šlechta, zakládali hřebčíny
a nejinak tomu bylo i v zemi koruny České. Bývalý dvorní hřebčín v Kladrubech nad
Labem byl založen v kladrubské oboře na pardubickém císařském panství Rudolfem II.
podle dekretu, vydaného na Pražském hradě dne 24. dubna 1579.
Hřebčín vzkvétal a upadal během prvních dvou století své existence dle finančních
poměrů, zálib a potřeb panovníků. Největší ztráty utrpěl za sedmileté války, kdy byl
chovný materiál kladrubský přemístěn do hřebčína Eneyedu v Uhrách a tam setrval
do roku 1771. 10. června 1757 při oslavě Laudonova vítězství v bitvě u Kolína hřebčín
vyhořel i s plemenářskými záznamy a byl posléze pronajat holandské firmě Tuissant,
které sloužil jako sklad textilií. (http://www.nhkladruby.cz/historie-chovu; 25. 10. 2015)
1. 1. Začátek chovu Starokladrubských koní
V roce 1770 dal císař Josef II. znovu zřídit hřebčín Kladruby a povolal zpět všechen
chovný materiál. Úkolem kladrubského hřebčína bylo produkovat koně pro císařský dvůr
v typu mohutného graciésního rámce v různých barvách, jak si to panující dvorská
etiketa a záliby vyžadovaly.
Až do roku 1918 byli z Kladrub dodáváni kočároví koně do dvorních stájí. Za Rudolfa
II. to bylo do Prahy na Hradčany, od dob jeho bratra Matyáše II. a pak i trvale za dalších
jeho nástupců do Vídně. K tomuto účelu sloužilo nejprve stádo koní španělských
a španělsko-italských, které zde podle císařských výnosů muselo být čistokrevně
udržováno i v dobách, kdy koncem 18. a začátkem 19. století při stoupajícím
všeobecném zájmu o chov koní anglických a z nedostatku poptávky vzala plemena
těchto koní za své i ve své původní domovině.
Poněvadž pak nikde jinde italsko-španělské koně nebylo možno více dostat, stal se
název „kůň starokladrubský" novým názvem jejich plemene, pod kterým se uvádělo
v příručkách hipologických a zootechnických. Dále existovali ve dvou stádech vraníků
2
a běloušů, ačkoliv do třicátých let 19. století bylo zde také stádo starokladrubských
hnědáků. To však bylo znehodnoceno pokřížením holandskými hřebci, a proto bylo
odstraněno.
V první polovině 19. století byl pro běžnou kočárovou službu u dvora zaveden
v Kladrubech chov kočárových koní clevelandských hnědáků. Byli to postavou elegantní,
figurantní koně, kteří v pohybu krásně nesli krky a byli proslulí vytrvalostí a rychlostí
i při svém vyšším, kadencovaném2 chodu a snadnou ovladatelností.
Když po vzniku ČSR v roce 1918 převzal kladrubský hřebčín československý stát,
bylo rozhodnuto, aby novým účelem hřebčína byla produkce plemenných hřebců
pro zemské chovy jednotlivých zemí ČSR. Jejich dosavadní zdroje v bývalých
rakouských a maďarských státních hřebčínech v Radovci, Bukovině, v Piberu aj. totiž
po likvidaci rakousko-uherské říše zanikly, chovný materiál byl poté rozdělen mezi
jednotlivé nástupnické země. Do Kladrub se proto dostala z Piberu část klisen a hřebců
anglických a anglo-arabských polokrevníků Przedswit, Gidran, Furioso a North-Star,
také z Radovce i plemenné klisny těchto kmenů. V Kladrubech byly za první světové
války umístěny i tři ročníky lipicánských3 hříbat, která se po převratu též stala majetkem
státu a v roce 1923 byla přeložena do Topolčianek. Z původního velmi rozšířeného
chovu starokladrubských koní se do vzniku ČSR zachoval pouze zbytek tohoto
plemene. Choval se ve dvou barevných variantách - bělouši s otcovskou linií Generale
a Generalisimus
a vraníci
s liniemi
Sacramoso
a Napoleone.
(http://www.nhkladruby.cz/historie-chovu; 25. 10. 2015)
1. 2. Likvidace chovu
V Kladrubech byla po roce 1918 nenávist proti všemu habsburskému obrácena i proti
stádům koní z bývalého dvorního hřebčína a bylo nejprve rozhodnuto jak historické
stádo kladrubských běloušů i vraníků, tak i stádo clevelandských hnědáků zlikvidovat,
jakožto plemena nevhodná pro nové účely hřebčína.
Po velkých nesnázích se nakonec přece jen podařilo udržet v Kladrubech historické
stádo starokladrubských koní jakožto zootechnický unikát ČSR, o jehož záchranu se
2
3
rychlost počtu opakování se
plemeno koně (Lipický kůň)
3
živě zajímala i cizina. Usneseno tedy bylo zachovat ve zmenšeném měřítku stádo
běloušů, zatímco stádo vraníků, kteří byli považováni za méně ušlechtilé a též
za obyčejné tahouny, bylo mlčky odsouzeno k postupné likvidaci.
Likvidace byla započata odprodáním kmenového hřebce Napoleone Sola (vraníka
v plné životní síle) na porážku, a bylo usneseno dále jeho rod v potomstvu neudržovat.
Ke krytí starokladrubských vranek byl na jejich dožití ponechán jediný čistokrevný
hřebec, vraník Sacramoso XXVII - Aja.
Ze současných záznamů tehdejšího hřebčína je patrna snaha brzy zlikvidovat stádo
vraných matek. Tato likvidace by byla rychleji postupovala, kdyby právě vraníci nebyli
tehdy
nejsilnějšími
a nejlepšími
tažnými
koňmi
v hospodářství
hřebčína.
(http://www.nhkladruby.cz/historie-chovu; 27. 10. 2015)
2. Popis koně
Starokladrubský kůň je středně velkého až velkého obdélníkového rámce s korektní
stavbou těla, harmonickými proporcemi a typickou klabonosou hlavou s výrazným
velkým tmavým okem. Jeho krk je přiměřeně dlouhý, klenutý, dobře osvalený a vysoko
nasazený. Kohoutek je téměř neznatelný. Hrudník starokladrubského koně je hluboký,
široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, která umožňuje jeho typickou pohybovou akci.
Záď je mohutná, dlouhá, široká, zezadu oválná, případně čtvercovitá. Holeň je středně
dlouhá, s kratšími nebo i strmějšími spěnkami. Kopyta jsou tvrdá a prostorná. Vyznačuje
se pravidelnými kadencovanými chody s typickou vysokou akcí hrudních končetin v
klusu. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 165 – 180 cm. Charakteristická hustá
hříva
a ocas by se neměly stříhat ani jinak upravovat. Hmotnost je okolo 700 kg. Dožívají se
dlouhého věku, záleží na péči a prostředí kde žijí. Vyskytují se ve dvou barvách, bělouš
a vraník.
(Obr. 1: stavba těla)
4
(Obr. 2: akce předních končetin)
(Obr. 3: středně dlouhá holeň, strmé spěnky)
(Obr.4: záď)
2.1. Pojmenování
Kladrubští koně nebyli zpočátku jednotně pojmenováváni a označováni. Systém
označování se zavedl až v roce 1750, ale konečný systém byl zaveden až v roce 1918.
(LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství,
1956)
Jméno dostane hřebec při zařazení do chovu. Jsou pojmenováváni způsobem, kdy
na prvním místě jména je název otcovské linie, na druhém místě jméno matky a na
třetím místě je římské číslo pořadí hřebce v linii. Mladí hřebci jméno dostanou po
narození nebo při označování a popisu hříběte pod matkou. Klisna též dostane jméno
po narození nebo při označování a popisu hříběte pod matkou. Způsob pojmenování je
5
však jiný než u hřebců. Klisna má jen jedno jméno na počáteční písmeno jména matky
(rodiny)
např.: Fagita – 9, z matky 452 Fagia (So XI).
Jméno jednou již dané klisně smí být použito po uplynutí nejméně dvou chovných
generací. (Řád plemenné knihy, 2015: str. 27
2. 2. Zbarvení
Vraník
Vraník vznikal souběžně s bílou variantou plemene. Nese však více vlastností
původních neapolských hřebců, může se proto jevit méně ušlechtilý. Je méně robustní a
má výraznější klabonos. Chody jsou méně okázalé, nižší než u běloušů. Vraníci
původně sloužili stejně jako bělouši jako reprezentativní karosiéři, jsou všestranní,
vhodní
i pod sedlo. Kůže je tmavošedě pigmentovaná, vyjma odznaků, které jsou růžové barvy.
Výskyt bílých odznaků je nežádoucí. Menší bílé odznaky jsou přípustné na spodní části
končetin a na hlavě. Vyskytují se tři typy vraníků, a to:
-vraník s uhlově černou a lesklou barvou po celé roční období
-vraník s černou barvou bez lesku
-vraník s černou barvou bez lesku, který v letním období vykazuje
hnědý nebo ryzí nádech černé barvy
Bělouš
Bělouš patří k nejtěžším teplokrevníkům. Pochází ze stejných předků jako lipicán,
je ale mohutnější tělesné stavby. Jedná se o vybělující bělouše, jejichž kůže je
tmavošedě pigmentovaná, s výskytem bílých odznaků (růžová kůže), s chlupovým
pokryvem těla, který vykazuje u hříbat při narození základní barvy s různými odstíny a s
odlišným stupněm prokvetlosti. (Řád plemenné knihy, 2015: str. 1)
2. 3. Charakter
Toto plemeno dospívá později, ale oproti tomu dosahuje vysokého stáří až třiceti let.
Je velmi vytrvalý a ochotný k práci v tahu. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd.
Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956) „Zvířata jsou živého temperamentu,
6
vyrovnaného charakteru, snadno ovladatelná, učenlivá, pracovitá a dobře spolupracující
s lidmi.“ (Řád plemenné knihy: str. 2)
Povahou je laskavý a ochotný. Někdy jim trvá trochu déle, než pochopí, co po nich
jezdec chce. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se svou citlivostí a jemností. Jsou
to milí a přátelští koně, vhodní i k vožení dětí.
Jsou také trénováni na zásahové či demonstrační akce pro Policii České republiky.
(obr. 5: policejní koně)
3. Vývoj a růst starokladrubského koně
Hříbata kladrubských koní se rodí tmavě zbarvená a jejich srst je hustá a jemná. Mají
těžkou hlavu, dlouhé nohy a nepravidelný postoj končetin. Během růstu se hříbě
prodlužuje, rozšiřuje a celkově zvětšuje. Při narození váží zhruba 59 kg a měří 106 cm.
Standardy hmotnosti a tělesných měr ve věku 4 let podle Řádu plemenné knihy
(2015)
Pohlaví
Vlastnost (znak)
Minimum
Průměr
Maximum
Kohoutková výška pásková (cm)
172
176
185
Kohoutková výška hůlková (cm)
162
165
174
7
Hřebci
Klisny
Obvod hrudi (cm)
190
195
205
Obvod holeně (cm)
21,5
22,5
24,0
Hmotnost (kg)
560
600
680
Kohoutková výška pásková (cm)
169
174
181
Kohoutková výška hůlková (cm)
159
164
171
Obvod hrudi (cm)
190
197
207
Obvod holeně (cm)
20,5
21,5
23,0
Hmotnost (kg)
550
590
670
Klisny se po zařazení do chovu a odchovu hříbat výrazně rozšiřují. Hřebcům se po
dokončení růstu začíná ukládat tuk na prsou, hřebeni krku a na zádi.
Kladrubští bělouši se rodí černí nebo tmavohnědí a během půl roku se z nich vlivem
línání stanou šediví, železní nebo medoví bělouši. Pigment se ztrácí nejdříve kolem očí
a huby. Poté ztráta pigmentu pokračuje od krku dolů a během pěti let se z nich stávají
grošovaní bělouši nebo u některých kmenů úplní bělouši. Hříbata vraníků se rodí
tmavošedá a po vylínání se stávají vraníky s lesklou srstí nebo vraníky se srstí bez
lesku. Zůstávají po celý život černí, až kolem dvacátého roku se může vyskytnout
prokvétání bílými chlupy.
4. Kmeny a rodiny starokladrubského koně
4. 1. Kmeny
Původ starokladrubského koně je možno vysledovat zpět k zakladatelům kmenů,
které daly jména současně existujícím otcovským kmenům (Generale, Generalissimus,
Sacramoso, Solo, Favory, Siglavi Pakra, Romke, Rudolfo). (Řád plemenné knihy: str. 3,
2015)
Generale - zakladatelem tohoto kmene byl bělouš Generale, který se narodil
v Kopčanech roku 1787 po otci Imperatore a z vrané matky Mosca. Imperatore byl
bělouš a byl synem vraníka Pepoli. Jeho matka byla bělka Aurora. Vranka Mosca byla
dcerou vraníka Mosto a vranky Salvatica. Bělouš Generale pocházel ze 75% z krve
vraníků
a pouze z 25% běloušů. Jeho první syn Generalissimus z matky Bellona byl bělouš
8
a zakladatel druhého kmene. Další tři synové hřebce General, tj. Generale Altabela,
Generale Bellasperanza a Generale Vallona, nesli jeho jméno a byli velice významní jak
pro chov běloušů, tak vraníků. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní
zemědělské nakladatelství, 1956)
(Obr. 6: rodokmen Generale)
Generalissimus – zakladatel hřebec Generalissimus se narodil v roce 1797
v Kopčanech. Jako hřebec není uveden v knize pepiniérů4 v Kladrubech nad Labem,
nedochoval se popis jeho zevnějšku a ani nejsou známy údaje o jeho připouštění a
použití v chovu.
4
vybraný kmenový plemenný hřebec vysoké plemenné hodnoty, používaný k plemenitbě v hřebčínech a
v hřebčincích
9
(Obr. 7: rodokmen Generalissimus)
Sacramoso – první linie Sacramoso byla založena vraníkem, který pocházel
z arcibiskupského solnohradského hřebčína Riess. Tento vraník dal jako prvního syna
bělouše, z jehož potomků patřil mezi ty nejdůležitější Sacramoso II., který dal syna
Sacramoso IX. Od něho se odvíjeli další plemeníci tohoto kmene. Kmen vymřel roku
1861. Druhá linie Sacramosů byla založena hřebcem Sacramoso, narozeným v roce
1800 a pocházejícím z hřebčína olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. K tomuto
kmeni patří 30 plemeníků. Kmen se udržel dodnes. Mezi nejvýznamnější plemeníky
patřili například Sacramoso IV., Sacramoso XV., Sacramoso XX. a další. Bílá forma
kmene Sacramoso má na svém počátku hřebce Sacramoso XXXIII., který se narodil
v Kladrubech nad Labem roku 1944 po otci vraníkovi Sacramoso XXX. a matce bělce
406 Generale XXXIV. Působil převážně ve stádě vraníků a zanechal po sobě jednoho
bílého syna, hřebce Sacramoso XXXV., který se narodil roku 1949. (LERCHE, F.
Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956),
(http://www.nhkladruby.cz/plemeno; 15. 11. 2015)
10
(Obr. 8: rodokmen Sacramoso)
Napoleone – linie Napolene byla založena hřebcem Napoleone. Hřebec byl
dovezen do Kladrub roku 1855, aby osvěžil krev starokladrubských vraníků. Byl italskošpanělského původu s příměsí krve norické přesně tak, jak to bylo
u starokladrubských koní. Proto nerušil výstavbu stáda. Připouštěl klisny Sacramoso.
Zplodil syna Napoleone Amora, jehož syn byl Napoleone II. Poslední hřebec Napoleone,
který působil v hřebčíně Kladruby nad Labem, byl Napoleone Solo. (LERCHE, F.
Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956)
Tato linie zanikla v roce 1922 jako důsledek dramatického vývoje chovu
starokladrubských koní, kdy bylo stádo vraníků prakticky zrušeno a plemeníci i klisny
rozprodáni. (http://www.nhkladruby.cz/plemeno; 2. 12. 2015)
11
(Obr. 9: rodokmen Napoleone)
Solo – zakladatelem tohoto kmene byl hřebec Sacramoso XXXI., který byl v rámci
regeneračního programu ve Státním pokusném hřebčíně ve Slatiňanech přejmenován
na Solo. Připustil zde celkem 156 klisen. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd.
Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956)
4. 2. Rodiny
Rodiny starokladrubských klisen (dle nového ŘPK 2005)
A. Čistokrevné klasické rodiny (vyznačeny tučně)
rodina č.
R18
rodina – název (rok narození zakladatelky)
Africa-Maestosa (1740)
R20
Almerina (1769)
R21
Almerina-Albona
R23
Almerina-Aluta
R8
Almerina-Campanella
R22
Almerina-Egloga
R12
Almerina-Formosa
R11
Almerina-Maja
R19
Cariera (1894)
R13a
Deflorata-Plutona (1767)
R26Z
Madar VI-Káča (1782)
R10
Ragusa (1888)
R101
Ragusa-Raguza
R17
Rava-Maga (1755)
R2SZ
Rava-Ravana
R9
Sardinia-Magura (1770)
R13
Sardinia-Neapolitana
12
R16
Sardinia-Septimia
B. Čistokrevné neklasické rodiny
rodina č.
rodina – název (rok narození zakladatelky)
R7
Narcis (1939
R15
Xandra (1938)
R14
Bárta (1953)
R24Z
Ritorna (1974)
R27Z
Favora (1963)
R28Z
Dana (1969)
R29Z
Gita (1974)
(http://www.nhkladruby.cz/rodiny; 5. 12. 2015)
5. Využití
V období socialismu se starokladrubští koně využívali především pro doorávku po
traktorech, výsev trav, časné jarní vláčení ozimých i víceletých trav, prohrabování,
sázení brambor, vyvážení hnoje, převážení silážní hmoty, krmiv, sena
a podobně. Potřeba koní se pohybovala mezi 6 a 8 koňmi na 100ha. V armádě se
skvěle osvědčil jako kyrysnický5 kůň. (LERCHE, F. Starokladrubský kůň. 1.vyd. Praha:
Státní zemědělské nakladatelství, 1956)
V současnosti jsou Starokladrubští koně uplatňováni také jako koně tažní nebo
kočároví. Díky tomu se proslavili po celé Evropě, nejčastěji ve čtyřspřeží. Zároveň
stoupá jejich obliba v jízdě pod sedlem a v drezuře6. Dnes se díky svému vzhledu a
reprezentativnímu chodu používají i při přehlídkách a ceremoniálních akcích. Lidé si je
také pořizují jako dobré společníky pro volný čas.
Jejich klidný a respekt vzbuzující pohled, si oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné
5
6
jeden z nejstarších druhů stálých vojsk rakouské armády
série cviků pro chované zvíře
13
povahové vlastnosti se tyto koně užívají pro hipoterapii7. Další využití starokladrubských
koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z
nejlepších. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Starokladrubský_kůň#Vyu.C5.BEit.C3.AD;
18. 10. 2015)
7
fyzioterapeutická metoda využívající jako pomůcku speciálně připraveného koně, konkrétně pohybu jeho hřbetu
v kroku
14
Závěr
Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i díky
úspěšné snaze chovatelů o vzkříšení původního českého plemene. V roce 1995 byl
starokladrubský kůň přijat za kulturní památku a v roce 2002 byl za kulturní památku
označen i hřebčín v Kladrubech. Díky tomu je starokladrubský kůň jediným živým tvorem
na světě, který je pod památkářskou ochranou. Toto plemeno bylo také přijato pod
ochranu FAO, odborné organizace OSN. Dále bylo zařazeno na seznam UNESCO jako
kulturní dědictví lidstva.
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Starokladrubský_kůň#Vyu.C5.BEit.C3.AD; 18. 10. 2015)
Ve své seminární práci jsem zpracovala témata týkajících se starokladrubského koně:
Začátek chovu, jeho průběžnou likvidaci či parametry postavy tohoto plemene. Popsala
jsem možná zbarvení a náležitosti kladrubského koně, jeho charakter a povahu. Dalším
aspektem mé práce bylo rozepsání vývoje a růstu jedince v průběhu jeho života jako
například změna barvy, růst do výšky či příbytek hmotnosti. Kmeny, rodiny a rodové linie
jsou jistě nepostradatelnou kapitolou. Historické pokolení plemenných hřebců a klisen
starokladrubského koně je zajímavé až neuvěřitelné jak plemeno postoupilo vpřed a
změnilo se v průběhu časů. Poslední část seminární práce je věnována využití
kladrubského koně v minulých staletích a dnes, kdy jsou velmi oblíbenými koňmi
v mnoha disciplínách, nejen jezdeckých ale také třeba jako společník při policejní
zásahové akci.
Zdroje
Internetové
http://www.nhkladruby.cz/historie (25. 10. 2015)
http://www.nhkladruby.cz/historie-chovu (25. 10. 2015)
http://www.koniciaponici-jizda.estranky.cz/clanky/plemena-koni/starokladrubskykun.html (18. 10. 2015)
http://www.eamos.cz/amos/koz/modules/low/kurz_text.php?startpos=12&id_kap=9
&kod_kurzu=koz_118 (5. 12. 2015)
Knižní
Haller, Martin: Koně z celého světa, Knižní klub, 2014
Lerche, František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956
Kolektiv autorů: Ottowa encyklopedie koně a poníci, Ottowo nakladatelství, 2013
Řád plemenné knihy starokladrubských koní (2015)
Obrázky
obr. titulní strana - http://www.manmat.cz/spolupracujeme (25. 10. 2015)
obr. 1 - http://www2.jezdectvi.cz/kategorie.aspx/volnycas/clanek/anketa-nejkrasnejsi-kun-2011-historicka-plemena
(25. 10. 2015)
obr. 2 - http://www.koniciaponici-jizda.estranky.cz/clanky/plemenakoni/starokladrubsky-kun.html (16. 10. 2015)
obr. 3 - http://www.nhkladruby.cz/hubertova-jizda (12. 12. 2015)
obr. 4 - http://www.nhkladruby.cz/hubertova-jizda (8. 12. 2015)
obr. 5 - http://photo.intercop.eu/index.php?showimage=25 (19.1.2016)
obr. 6 - http://www.allbreedpedigree.com/generale2 (3. 1. 2016)
obr. 7 – Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956
obr. 8 – Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956
obr. 9 - Lerche František Ing. Dr.: Starokladrubský kůň, 1956