Mistr Jan Hus v ekumenickém kontextu Spor o

Mistr Jan Hus v ekumenickém kontextu Spor o

Mistr Jan Hus v ekumenickém kontextu
Přednáška přednesena v Senátu PČR 11. dubna 2015
O svátku sv. Kateřiny Sienské v Praze, 29. dubna 2015 opatřena poznámkami.
Spor o Mistra Jana Husa, který byl veden po celá staletí, byl ukončen po
pádu komunismu v rámci dvou mezinárodních konferencí, které se konaly v
závěru dvacátého století. Nejprve v německém Bayreuthu a podruhé na
Papežské lateránské univerzitě ve Vatikánu.1 Sborníky obou konferencí ukazují
širokou škálu diskuze, ale také i úsilí badatelů, které přináší své ovoce. Jedním
z důležitých postulátů obou konferencí je požadavek oddělit druhý život Mistra
Jana Husa, který se stal především součástí ideologických interpretací, které
nezasahovaly pouze jeho postavu, ale i období jeho života i následujících staletí.
Tedy stručně, oddělit nakolik je možné Husovu historickou postavu od fiktivních
Mistrů Janů dalších staletí.
Posledních 25 let se nám však na některých vědeckých konferencích
objevuje také i jeden nešvar. Požadavek publikací, citací a účastí se velmi často
proměňuje v kvantitativní ukazatele. Účastník konference je přítomen pouze po
dobu svého referátu, po odpřednášení opouští sál a vrací se domů. Nedočkavě
čeká na vydání sborníku, který založí do knihovny a uvede do příslušné kolonky
„účast na konferenci a referát ve sborníku“. Dochází tak k situaci, že závažné
poznatky jsou tedy uloženy, možná i pod vrstvou prachu, a citacemi opakujeme
stále to samé.
Při přípravě tohoto referátu jsem na tuto skutečnost narazil několikrát.
Nemyslím, že můj referát si zaslouží výjimečnou pozornost, ale chci pouze
nastínit některé hlavní ideje, které mají přiblížit historicky významnou postavu
1
Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi;
Sborník mezinárodního Sympozia konán 22. 9. - 26. 9. 1993 v Bayreuthu, SRN, ČKA a UK Praha 1995
Jan Hus na přelomu tisíciletí; mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu
třetího milénia, Papežská lateránská univerzita Řím, 15. – 18. 12. 1999, Husitské muzeum v Táboře 2001
1
Mistra Jana v ekumenickém společenství křesťanů a prezentovat ji také širší
veřejnosti.
1.
Tak jako i my žijeme ve stínu dvacátého století, nelze pochopit hlouběji
život a dílo Mistra Jana Husa bez kontextu a ideových proudů 14. a začátku 15.
století s určitými reminiscencemi do předchozích staletí. Praha se svou
univerzitou, sídlem císaře a arcibiskupa se v době Karla IV. stala opravdovým
centrem Evropy, tedy významným střediskem politického, kulturního a
náboženského života. Více než zdvojnásobený počet obyvatel hlavního města
s velkou přítomností různých národností, ale pochopitelně i s výraznou
přítomností administrativy Římské říše, zcela proměnil toto město. Můžeme si
analogicky uvědomit, jak se změnil např. Brusel jako centrum Evropské unie.
Nárůst bohatství, posilování vyšších společenských tříd, výrazná přítomnost
cizích jazyků, především německého jazyka, ale také i negativní vlivy, jako luxus,
který vyvolává i větší možnost hedonistických životních forem, to vše jsou
faktory, s kterými se musel i později Mistr Jan Hus zabývat ve svém reformním
úsilí. Ovšem toto období je také obdobím morové rány, která připravila Evropu
téměř o čtvrtinu obyvatel. Je neuvěřitelné, že v pravém slova smyslu nezasáhla
českou kotlinu. Mor vyvolal řadu krizových jevů, kterými procházel evropský
kontinent oslabený nejenom početně, ale také po intelektuální a duchovní
stránce. Je však třeba i přes to zmínit velký rozvoj českého jazyka. Jednak je to
český překlad Písma tzv. Leskovecko-drážďanská Bible, Pasionál abatyše
Kunhuty, Alexandreida a další četné texty. 2
Pro reformní úsilí tohoto období, máme-li porozumět Husovu vystoupení,
bude nutné vzít v úvahu vizi křesťanské Říše římské, formované již v době Karla
2
Alfred Thomas, Čechy královny Anny, Host, Brno 2005
2
Velikého, do jehož modelu vstoupil Karel IV., a tato říše má být modelem
Božího království.
Nejsme daleko od Velikonoc, abychom si nepřipomněli rozhovor Krista
s Pilátem: „Mé království není z tohoto světa“3, ale víme, že do tohoto Božího
království hlásaného Kristem se vstupuje skrze život v tomto světě, a tak ideály
tohoto království se stávají vstupenkou do Božího království. Toto království má
eschatologický rozměr. Vážnost s jakou Ježíš, Pavel a Jan hlásali království Boží a
úzkost tohoto světa z nedostatku spravedlnosti, míru a radosti, předpokládají
již pozemskou realizaci Božího plánu. Uvědomíme-li si postavení teologie
v rámci univerzity a bohatou přítomnost duchovních proudů tehdejší Prahy, pak
musíme také přijmout toto úsilí jako diskurz o realizaci Božího království. 4
Můžeme říci, že od počátku dějin křesťanství existují čtyři základní směry
interpretace o realizaci tohoto království. První je eschatologický. Jeho
nejvýznačnějším představitelem byl sv. Irenej, biskup v Lyonu. Druhý,
spirituálně mystický, který ztotožňoval toto Boží království s kontemplací
a naplňováním života dle křesťanských ctností; jeho hlavním představitelem byl
Origenes a třetí proud této koncepce ztotožňuje království Boží na Zemi
s konkrétní politickou strukturou, či programem. Nalézáme v dějinách dvě
formy uskutečňované realizace, které nazýváme cézaropapismus (na Východě),
či papocézarismus (na Západě). Čtvrtý proud je označovaný jako království
Kristovo, jehož hlasatelem byl sv. Augustin v monumentálním díle o Boží obci.
Vzpomeňme velmi dobře na skutečnost millenarismu, tj. ono eschatologické
naplnění tisícileté říše, které je vlastní době Mistra Jana.
Je to již Jan Milíč z Kroměříže, který v rámci kázání u sv. Jiljí v Husově ulici,
při kázání označí přítomného panovníka Karla IV. jako Antikrista. Dostáváme se
3
4
Jan 18, 36
Benedikt T. Viviano, Království Boží v dějinách, Vyšehrad, Praha 2008, str. 40-59
3
tedy do tohoto vrcholného eschatologického střetu. Myslím, že stojí za zmínku,
že císař opustil Prahu a strávil několik dní v meditaci na Karlštejně a dokonce se
dotazoval kazatele, proč byl takto nazván. Víme, že toto myšlenkové ovzduší se
realizuje na začátku husitského hnutí. Jména Tábor, Choreb či Oreb a další jsou
toho svědectvím. Můžeme se tedy ptát spolu s protagonisty reformního hnutí,
jakým způsobem máme připravit cestu druhému příchodu Krista. Jednou
cestou je život naplněný realizací křesťanských ctností, především vlastním
úsilím. Je to myšlenkový svět pelagianismu, či semipelagianismu. Druhá cesta,
která byla vlastní především talmudickému židovství ve spojení s mesiánským
očekáváním, je dokonalé a úzkostlivé dodržování jednotlivých předpisů.
Myslím, že zde se rodí ona zásada trestání hříchů, která má očistit společnost a
tak urychlit příchod vítězného Krista a porazit Antikrista. Tak jako sv. Augustin
interpretoval z podobenství pozvání na hostinu ono „Přinuť, aby přišli“5, chápe
se jako muž své doby i Mistr Jan tohoto principu, který pak drasticky uplatní
radikální husité. Sám Hus se pouze do jisté míry brání těmto metodám v
meditaci o církvi, která se má osvobodit od papocézarismu. Podobně však jako
v případě Martina Luthera, hledá ochranu v cézaropapismu a to nejenom
v duchu ochrany své osoby, ale také při dovolávání se pořádku v duchu onoho
„Přinuť!“ Tento postřeh nepovažuji za dehonestující, ale za pravdivé odkrývání
historické poctivosti života i práce M. Jana.
2.
Konflikt, ke kterému později dochází, začíná v době, kdy se M. Jan
stává úspěšným kazatelem a reformátorem kléru, což vykonává s důvěrou
pražského arcibiskupa Zbyňka z Hazmburku. Působení na Karlově Univerzitě
prohlubuje napětí mezi českou částí a zahraničními profesory a studenty a
5
„Přinuť, aby přišli“ srv. Lk 14, 23
4
vyvolává nejenom naukový spor, ale také se vyostří národnostní napětí.
V tomto období vlastně krystalizuje vědomí výjimečnosti českého etnika. Je to
Praha a je to České království, které se dostaly zásluhou Karla IV. a jeho Zlaté
buly na první místo v rámci Říše. Český král je první světský kurfiřt mezi voliči
císaře. V rámci reformních pokusů, které začínají dobou Karlovou, vyrůstá
přesvědčení, že Čech se nemůže mýlit, nemůže být nikdy kacířem.6 To je také
ovzduší, ve kterém se rozvíjí úsilí M. Jana realizovat určité privilegované
postavení Čechů na Karlově Univerzitě, která však byla chápána jako ostatní
univerzity v rámci středověkého univerzalismu.
3.
Hus jako kazatel, politik a současně rétor, nepostupuje při těchto
vystoupeních jako profesor teologie. Hovoří jazykem, který je srozumitelný
napříč společností a obrací se především k české společnosti. Vytvoří se tak jisté
napětí, které dává zbraň do ruky i jeho protivníkům, což pak sehraje svou roli
na Kostnickém koncilu. Jako ilustraci bych uvedl kázání Mistra Eckharta a jeho
filosoficko-teologické spisy, kde vidíme využívání kazatelských figur, které
způsobily, že několikatisícové davy naslouchaly v Erfurtu na náměstí jeho
čtyřhodinovým kázáním. I na jeho příkladu však můžeme vidět, jak může dojít
k určitým střetům, neporozuměním a obviněním.
4.
Bylo by nesprávné, kdybychom viděli Mistra Jana jako jediného muže
zápasícího o reformu církve a společnosti. Myslím, že je důležité zdůraznit, že
jsme ve středověku, kde společnost a církev jsou vzhledem k počtu osob
identické entity, ve kterých jednotlivé skupiny hrají svou roli. Ani by nebylo
6
C. V. Pospíšil, Husovská dilemata, Karmelitánské nakl., Kostelní vydří 2015, str. 140 nn
5
zcela přesné, kdybychom ostře rozdělovali církev na kleriky a laiky. Není jistě
náhodné, že císař v rámci korunovace, s korunou na hlavě, v dalmatice jáhna,
zpíval při slavnostní bohoslužbě Evangelium. Také je třeba si uvědomit, že
v této královské koruně byla zašita mitra, tedy pokrývka hlavy biskupa. Celý
korunovační řád hovoří o sakrálnosti královské a císařské hodnosti.
Rozhodování o církevním životě na samotných koncilech nebylo pouze
záležitostí kleriků, ale byli na něm přítomni představitelé suverénní vládní moci,
představitelé svobodných měst a univerzity. Toto prolnutí nás stále přivádí ke
skutečnosti, že reformní úsilí se netýkalo pouze církve jako jedné entity, ale
týkalo se celé společnosti. Česká reforma, či úsilí o reformu, je spojeno již
s vládou Karla IV. Arcibiskup Arnošt z Pardubic se svými vizitačními protokoly a
dalšími kroky nám popisuje stav společnosti.7 Hovoří se o tom, že jedna třetina
žije jako křesťané, druhá třetina je bez vlastního křesťanského uvědomění
a poslední žije v pohanství. Myslím, že toto konstatování vypovídá dostatečně
o problematice doby. Na jedné straně vidíme univerzitu, ale na druhé straně si
musíme uvědomit vysoké procento analfabetů. Rovněž tak venkovský klérus
nebyl vzděláván na univerzitě, ale měl pouze rudimentální vzdělání. Otázka
vlastnění knih i samotné Bible byl luxus. To vše jsou skutečnosti, které právě
ostře vystoupily do popředí a vyvolávají nutnost reformních kroků. Je to
František Palacký, který hovoří o Husových předchůdcích doby Karlovy,
Konrádu Waldhauserovi, Janu Milíči z Kroměříže a Matěji z Janova. Zde je nutné
připomenout také univerzitního Mistra Jindřicha z Bitterfeldu, rodáka
z holandského Zwolle, který přišel do Prahy z Vratislavi. J. Polc s odvoláním na
Eduarda Wintera se přiklání k názoru, že místem zrození Devotio modera byla
Praha, nikoli Nizozemí.8 Hovoříme-li o Eucharistické úctě, o communiu dětí, ale
i manželů, častém, ne-li každodenním, je to jeden z nejrevolučnějších kroků
7
8
Z. Hledíková, Arnošt z Pardubic, Vyšehrad, Praha 2008, dělení na tři části – výrok Prof. Jiřího Slámy
J. V. Polc, Česká církev v dějinách, Karolinum, Praha 1999, str. 233 nn
6
tohoto období.9 Znamená to vysvobození z neoplatonské vize stvoření a
rehabilitace hmoty, našeho těla i sexuality. (Pokud jsme někdy v rozpacích nad
chováním asketů v egyptské poušti, či středověkých přízednic, pak musíme říci,
že to byl problém neoplatonismu, nebiblického chápání člověka jako takového.)
Definitivní tečku za tímto proudem učinil zesnulý svatý papež Karoł Wojtyła ve
své etice a teologii těla. Vedle reformátorů, kteří usilovali o autentičnost
duchovního života, můžeme také vidět i úsilí o reformu právní a správní vedené
kanonisty, ke kterým patřil Kuneš z Třebovle, ale i generální vikář arcibiskupa
Jana z Jenštejna sv. Jan Nepomucký. Byla to otázka možnosti dědit pro vdovy
jak panského, tak měšťanského stavu, která byla příčinou roztržky mezi králem
a arcibiskupem, za kterou zaplatil daň generální vikář Jan z Nepomuku svým
životem.10 Hovoříme-li o Eucharistické úctě i požadavku sub utraque, považuji
za velmi důležité připomenout nauku o transsubstanciaci, ale také i úctu ke Krvi
Páně, především hlásanou sv. Kateřinou Sienskou, která se zasloužila též o
reformu církve a v jejích slavných listech církevním hodnostářům, papeže
nevyjímaje. Nezadá si s ostrou kritikou Mistra Jana.11
Při této příležitosti bych rád připomněl práci Zdeňka V. Davida
z Wilsonova ústavu z Washingtonu o střední cestě, která též vrhá světlo na
vztahy mezi stoupenci „sub una et sub utraque“, autor zdůrazňuje, že se
nejedná o dvě církve, či o dvě konfese, ale o dvě konzistoře. Požadavky na sv.
přijímání dětí, tj. nemluvňat „sub utraque“ považuje za jistou formu odmítnutí
Čtvrtého lateránského koncilu, který potlačoval předchozí formu, kdy v případě
Čech, které ve své tradici měly i přítomnost dvojího ritu, muselo narazit na
určitý tradiční odpor.12 Kritika papežství, jako instituce napodobující postavení
císaře spolu s rezidui papocésarismu, vychází z pařížské kritiky Jana z Quindorfu
9
D. Duka in Jan Hus mezi epochami, národy a konfesemi, Sborník mezinár. Sympozia konán 22. 9. - 26. 9. 1993
v Bayreuthu, SRN, ČKA a UK Praha 1995
10
J. V. Polc, Sv. Jan Nepomucký, Křesťanská akademie, Řím 1972
11
Listy svaté Kateřiny Sienské, Antonín Ludvík Stříž, Osvětimany 1912
12
Zdeněk V. David: Nalezení střední cesty. Liberální výzva Římu a Luterovi, Filozofia, Praha 2012
7
OP, (či Jana z Paříže),13 jehož argumentaci bychom však našli i v dopisu sv.
Bernarda z Clairvaux papeži Evženu IV., který svému novici píše, že mu při jízdě
na koni k oltáři v bazilice sv. Petra připomíná spíše císaře Nerona, než chudého
Krista. Uvědomme si, že Vojtěch Raňkův z Ježova a stejně tak Matěj z Janova
patřili ke korpusu pařížské Sorbony.14
5. Kostnický koncil
Vymezený čas mi nedovoluje pokračovat v dalších peripetiích vnitřního
církevního sporu, ve kterém u členů královy družiny Mistr Jan hledal útočiště a
kteří jistě jako i sám Václav IV. nebyli vzory evangelních ctností.
Nyní bych rád krátce glosoval Kostnický koncil, který neprávem
zanedbávaly předchozí autority, ať to byl František Palacký, či Josef Pekař, ale
na druhé straně i ultramontanisté, neboť konciliarismus vyvolával obavy.
Současná studia posledních desetiletí nejenom rehabilitují význam tohoto
koncilu, ale vidí i určitou inspiraci. Jednalo se o koncil, který do Druhého
vatikánského koncilu představuje největší platformu takovéhoto shromáždění.
V jeho průběhu se ho účastnilo dva tisíce platných účastníků.15 Většinou se
věnují autoři doprovodu, aniž by nám ale připomněli skladbu těchto
právoplatných zástupců. Koncil tvořilo dvě stě biskupů, osm set opatů, zástupci
kapitul, dále panovníci v čele s císařem Zikmundem a zástupci byzantského
císaře Manuela II. (králové, suverénní knížata, vybraná samostatná města),
univerzity. Myslím, že v tomto smyslu představuje Kostnický koncil inspiraci pro
synody, jak anglikánské církve, tak dalších reformních církví. Tento koncil jednal
v situaci schizmatu a nebylo jiné řešení než jeho svolání. I samotní soudci M.
Jana Husa, kardinál D‘Ailly, či Jean Gerson spolu s dalšími kardinály, vypověděli
poslušnost papeži Řehoři XII., pokud chtěli koncil uskutečnit, obrátili se na
13
Benedikt T. Viviano, Království Boží v dějinách, Vyšehrad, 2008, str. 83 nn
Jaroslav Kadlec, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, Práce z dějin Univerzity Karlovy sv. 7, Praha 1969
15
Klaus Schatz, Všeobecné koncily, Ohniska církevních dějin, CDK, Brno 2014
14
8
císaře a panovníky. Myslím, že mimořádná situace vyvolává také mimořádné
řešení. Koncilu se podařilo vyřešit problém schizmatu a jeho celkový průběh a
existence skutečně závisela na osobním angažmá císaře Zikmunda, kterého
nelze stále v duchu české historie považovat za neschopného panovníka a
škůdce. Často se setkáváme s tvrzením, že kauza Mistra Jana Husa byla
okrajovou záležitostí. Je třeba si uvědomit, že otázka viklefismu a z ní tedy
vyplývající kauza Mistra Jana, nebyly vedlejší záležitostí. Znamenaly pro tehdejší
společnost důležitý konflikt, což poznáme i z jednání koncilu o několikanásobné
návštěvě kardinálů a hodnostářů, kteří se snaží najít cestu k uhašení sporu a
vycházejí i veřejným slyšením před koncilem neobvyklým způsobem vstříc
Mistru Janovi, potažmo císaři Zikmundovi.16 Potvrzení koncilu papežem
Martinem V., který byl zvolen nejenom kardinály, ale i zástupci jednotlivých
národů (německý, anglický, francouzský, španělský) v dobovém chápání byli
přibráni a obdrželi právo hlasovat. S takto výraznou autoritou nebyl zvolen
žádný papež v historii. Je pravdou, že patřil k odpůrcům Mistra Jana Husa.
Kdybychom pozorně posuzovali jednotlivé články a zamýšleli se nad jejich
interpretací, myslím, že lze pouze tvrdit, že ústředním bodem jeho odsouzení je
článek o ztrátě autority a neplatnosti výkonu, jak u duchovních, tak světských
panovníků,
což
by
znamenalo
rozpad
institucí
tehdejšího
Corpus
Christianorum.17 Myslím, že pozorný čtenář celého průběhu koncilu nemůže
popřít snahu zachránit život Mistra Jana a na druhé straně nemůžeme také říci,
že jeho postoj umožňoval konečné smírné řešení. Myslím, že nikdo nemůže
odmítnout výsledek studie doc. Jiřího Kejře „Jan Hus známý i neznámý“.
16
Dr. Jan Sedlák: M. Jan Hus, Dědictví sv. Prokopa v Praze 1915, str. 356 nn
Dz, Enchiridion symbolorum definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, 37. vydání, Herder,
Freiburg 1991, čl. 1201 - 1230
17
9
6.
Máme-li v duchu ekumeny, kde se střetají různé pohledy i tradice,
hodnotit dnes význam a odkaz Mistra Jana Husa, myslím, že je opravdu poctivé
přijmout konstatování doc. Jiřího Kejře, který vidí tuto problematiku pohledem
rozvážným a snaží se své závěrečné slovo ve své studii Jan Hus známý i
neznámý formulovat v duchu „padni komu padni“ spravedlivě.18 Nelze v duchu
tehdejší právní praxe hovořit o justiční vraždě, nelze také vidět pouze
jednostranně vylíčeného Mistra Jana Husa jeho stoupenci, tak jako nelze
přistoupit na jednostranný postoj jeho odpůrců. Jeho postoj se vymyká běžným
právním, ale i teologickým postupům, vzhledem k jeho subjektivnímu
přesvědčení, které je vždy mírou subjektivity, které však ospravedlňuje osobní
svědomí. Sto let před námi ve své studii Dr. Jan Sedlák konstatuje, že nelze
pochybovat o dobrém úmyslu nápravy církve, která byla Mistru Janovi vlastní,
dodává však, že to neznamená, že by každý jeho krok byl bezchybný a
dokonalý.19 Vystupuje mi na horizontu dnešní doby jisté srovnání: za dvě
desítky let stane se dokonalou ikonou obrodného procesu Pražského jara
student Jan Palach. Nebyl autorem reformy, ale ideál reformy přijal za svůj a
zaplatil za něj svobodným rozhodnutím svým životem. Tragický osud jeho
rozhodnutí z něj učinil ikonu, před kterou umlkají nejrůznější úvahy a úsudky
všech, kteří to myslí s naší společností dobře. Podobně i Mistr Jan Hus, jeden
z protagonistů dvougenerační skupiny reformistů, kteří usilovali dle svého
nejlepšího svědomí o reformu církve, jako i on, na základě svého tragického
osudu, se stal ikonou tohoto ojedinělého pokusu v našich dějinách. Jistou
obojetnost v některých jeho postojích můžeme pozorovat i za jeho života i
v rámci historického vývoje husitského hnutí, kdy umírnění reformisté stojí
v řadě vedle fanatických radikálů a konečnou odpověď můžeme vidět v Kronice
18
19
J. Kejř, Jan Hus známý i neznámý, Karolinum, Praha 2010
Dr. Jan Sedlák: M. Jan Hus, Dědictví sv. Prokopa v Praze 1915, str. 376 nn
10
Vavřince z Březové, či v díle Petra Chelčického. Budeme-li poctiví, musíme
uznat, že není možné poměřovat současnou teologií a dnešními společenskými
normami čtrnácté a patnácté století. Hlavně bychom se neměli příliš vyvyšovat,
když se rozhlédneme v této zemi a v duchu globalizace i po okolním světě, že
bychom mohli hovořit z pozice nadhledu a odsuzování. Myslím, že pro
současnou ekumenu v naší zemi, kdy jsme nalezli nejenom míru porozumění,
ale i vzájemnou úctu a spolupráci přes řadu rozdílů, zůstává spolu se svým
tragickým osudem Mistr Jan Hus jako výzva ke snaze po opravdovosti i
s vědomím pokory a ochoty přijmout v duchu statečnosti i bolestný ortel. Naše
společné prožitky z doby hnědé i rudé totality nás přivádějí k hlubšímu
pochopení a porozumění minulosti i současnosti.
Nepovažoval bych však za adekvátní úsilí některých autorů sladit názory
Mistra Jana Husa se současnou teologií a současným společenským chápáním
svobody a demokracie, protože bychom se určitě minuli s pravdou, o kterou
Mistru Janovi skutečně existenciálně šlo. Současně spolu s papežem Janem
Pavlem II. vyjadřuji svou lítost.20 Mohu-li snad, i lítost současného katolicismu
v české zemi nad tragickým osudem, tedy upálením Mistra Jana Husa, aniž bych
jej chtěl zcela ztotožnit se současnou ekleziologií i teologií naší církve. Jak jsem
již naznačil, mnohé z jeho tvrzení je možné interpretovat pozitivně a pochopit
také kontext opravdu zmatené a vykloubené doby. Přál bych celé naší
veřejnosti, abychom v duchu současné ekumeny i výzvy k pravdivosti,
přistupovali jak k odkazu naší historie, tak i k současnosti, neboť nezřídka se
setkáváme s neschopností naslouchat, s nedostatky tolerance a vzájemné úcty.
20
Mezinárodní sympozium o Mistru Janu Husovi, Papežská lateránská univerzita, Řím 15. 12. – 18. 12. 1999, str.
5: „Dnes, v předvečer Velkého jubilea, cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl
Jan Hus vydán a nad následnou ranou, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českých lidí a stala
se zdrojem konfliktů a rozdělení… Pravda, jež nás osvobozuje od omylů je také pravdou, jež nás činí
svobodnými, abychom milovali… Vaše páce ukazuje, že osobnost, jakou je Mistr Jan Hus, jež byla v minulosti
velkým bodem sváru, se nyní může stát předmětem dialogu …“ Jan Pavel II.
11
Právě tyto nedostatky vytýká ve své úvaze o Mistru Janu Husovi Prof. Petr Piťha
oběma stranám.
Přednáška J. Em. Dominika kardinála Duky OP, arcibiskupa pražského
v Senátu PČR 10. dubna 2015 v rámci 600. výročí upálení Mistra Jana Husa
(opatřena poznámkami 29. dubna 2015)
12