ROHYPNOL 1. Vývoj filosofie 2. Východiska a zdroje filosofie 3

ROHYPNOL
1. Vývoj filosofie
-
původně souhrn nerozrůzněného vědení
vývoj poznání – diferenciace (př. Pythagoras – rozdělit F na: etiku, logiku,
fysiku – nauka o přírodě)
Aristoteles: 1. filosofie – metafyzika (za fyzikou)
renesance: další diferenciace – vyčleňování přírod. věd (astronomie, mat, fyz)
19. stol.: vyčlenění humanitních věd (psychologie, sociologie)
dnes: opět unifikace – jednotný závěr o světě, univerzální pohled, sledování
nejobecnějších zákonitostí
trojí pohled na F: autonomní samostatná věda, nadstavba věd, metoda tázání
-
2. Východiska a zdroje filosofie
-
3 zdroje: údiv, pochybování, nejistota
každodenní život + stavy vytržení
3. Západní filosofie a orientální moudrost
a)
Řecko
volný čas scholé
rozvoj občanských svobod, prostor pro teoretický život
úspěšné zemědělství → rozvoj obchodu, řemesla (více času)
volnější, demokratická společnost
člověk důležitý jako jedinec
racionalita, důraz na techniku, příroda k uspokojování potřeb
b)
Egypt
- zemědělství: pevně dané cykly
- člověk: část celku společnosti (no time)
- pevná organizace, neměnný řád
- podoba orientální moudrosti: více důraz na člověka, život...
-
4. Obory filosofie
a)
teoretické
ontologie (nauka o bytí)
gnoseologie (nauka o poznání)
filosofická antropologie (o člověku)
dějiny filosofie
b)
praktické
- poietika (o lidské tvořivosti – estetika, filosofie techniky)
c)
hraniční
- filosofie práva, náboženství, přírod. věd...
-
5. Metody filosofie
-
dialektická: o vývoji (zkoumá jevy z hlediska vývoje)
metafyzická: popírá vývoj, svět je neměnný, zkoumá jevy bez návaznosti a
souvislosti
6. Ontologie
-
otázka priority, hmoty, ideje (podstata bytí)
“základní filosofická otázka”
a)
materialismus
- naivní (5-6. stol. BC) – pozorování, vnímání (Thales: podstata světa – voda)
- mechanický – struktura hmoty – Démokritos, ale hlavně Newton (17. stol.)
- vulgární – vulgarizace (19. stol.)
- dialektický – platí mechanické zákony, živá příroda má ale další specifické
zákony (sociální...)
b)
idealismus
- objetivní – podstatou světa – idea nezávislá na člověku (Platón)
- subjektivní – idea závislá na člověku G. Barkeley “Esse este percici” –
existovat znamená vnímat
c)
řešení otázky počtu principů (kvantitativní vymezení)
monismus – v základu světa – jediný princip (meterialistický, idealistický viz
výše), Hegel (absolutní idea), Thales
dualismus – základ světa tvořen dvěma principy (Aristoteles: látka, forma),
(R. Descartes: psychofyzický dualismus)
pluralismus – Platón: svět idejí, Démokritos: atomy
d)
průběh dějů ve světě
determinismus – absolutní: neexistuje náhoda, částečný: některé děje –
náhodné
indeterminismus – vše náhoda
teleologie – vše má svůj účel, daný cíl)
e)
bytí
imanentní
transcendentní (překračuje svět)
-
-
-
7. Gnoseologie
-
nauka o poznání
noetika (myšlení, poznání)
poznání vědecké (epistemologie)
věda logika (nauka o správném usuzování)
subjekt a objekt poznání (vzájemné předávání expů)
poznání smyslové (konkrétní věci) a rozumové (racionální – obecné pojmy)
3 druhy poznání
a)
empirismus – ze zkušenosti (J. Locke)
b)
racionalismus – z rozumu (Descartes)
c)
senzualismus – užší zaměření empirismu – pouze na smysly
- možnosti, schopnosti poznání světa:
a)
naivní materialismus – věci jsou takové, jak je vidíme
b)
skepticismus – pochybování, prověřování schopností pznávat
c)
agnosticismus – objektivní poznání není možné
d)
kritický realismus – zkoumání zákonitostí poznání, korigování omylů našich
smyslů, vyvarování chybným úsudkům
- otázky pravdy (co je pravda?) – Aristoteles: shoda poznatků se skutečností
- otázka: Je pravda vždy dobrá?
-
pravda – absolutní: konečný cíl poznání – ideál, relativní: částečná, neúplná –
k danému stavu (vývoji) společnosti
8. Slovníček
-
quaestio: otázka (zákl. quest – rytířské hledání, výprava za nečím)
filein: milovat
sofia: moudrost
telos: účel
theoriá: diváctví
praxis: činnost
ontos: jsoucí
monos: jeden
-
skepsis: zkoumání
ROHYPNOL 2
1. Filosofická antropologie
-
zabývá se člověkem celkově (biologické a filosofické vymezení)
postihnutí jeho zákl. charakteristiky (co činí člověka člověkem)
člověk – něco co zvířatům chybí – schopnost přetvářet přírodu, uvědomění
sám sebe, racionální chování – etické
svět přírody a kultury
vztah jednotlivce a lidí (filosofický problém)
2. Dějiny filosofie
-
Aristoteles – zamýšlel se nad dějinami (zárodky dějin) – encyklopedické
shrnutí dějin filosofie
Hegel – zakladatel dějin
PŘEHLED DĚJIN FILOSOFIE
ANTICKÁ FILOSOFIE
3 období:
Předsókratovská filosofie (6. – 4. stol. př. n. l.)
Filosofie klasického období (5. – konec 4. stol. n. l.)
Doba helénismu (konec 4. stol – 529 n. l.)
1. Předsókratovská filosofie
-
vyčlenění filosofie jako samostatného myšlení z mýtu
vytvoření pojmového aparátu
formulace zákl. filosofických otázek
hl. zájem: svět (kosmos) – hledání základu (pralátky) – materialisté
a) Milétská škola
- přístav Milétos
- materiální podmínky → duchovní život
-
-
otázky pralátky (arché) – aktivní pohyb – obsahuje princip života
látka (hýlé), život (zoé) → hýloismus
Tháles: pralátka – H2O – kontinenty plavou na vodě (racionální vysvětlení
zemětřesení), geometrické pomůcky
Anaximandros: vymezení vody – příliš určité, proto: apeiron (podstata světa):
neurčitý, ale hmotný základ
Anaximenes: apeiron aer – neurčitý vzduch
také se zabývali fyzikálními problémy
b)
-
Herakleitos z Efesu
ontologie, dialektika, gnoseologie
oheň – pralátka
zakladatel dialektiky
uznává pohyb, vývoj
změna – absolutní, stálost – relativní
panta rhei – vše plyne
zabývá se: příčinami vývoje – zdroje: protiklady – vzájemně se střetávají
gnoseologie – kritický realismus (logos – řád, zákony)
moudrost X mnohoučenost – mluvit pravdu, naslouchání přírodě v souladu s ní
pesimistický filosof – z vyšší vrstvy, pohrdá davem
c)
-
-
Elejská škola
Eleaté
polemika s Herakleitem
→ popírají pohyb – nedůvěra ve smyslové poznání ( smysly nás klamou)
věří v rozumové poznání
Parmenidés (zakladatel): existuje bytí, neexistuje nebytí (prázdný prostor –
bytí se nemá v čem pohybovat (WTF? HOLLY SHIT!)
Zénon z Eleje: aporie – bezradnosti, rozpaky, logické paradoxy (letící šíp – nic
nemůže být na dvou místech zároveň)
Xenofanés: kritik náboženství – antropomorfní náboženství (bohové – lidská
podoba)
považován za jednoho z prvních ateistů
d)
-
Pythagoras a jeho škola
z ostrova Sam
ontologie – každé jsoucno je vytvarováno, co nemá tvar neexistuje
peras (X apeiron) – tvarové vymezení
omezuící princip – číslo (aritmos) – kvantitativní vymezení jsoucna
1: bod, 2: přímka, 3: rovina, 4: prostor
∑ = 10 – jedna planeta scházela – vytvoření protizemě (vyvažování)
přisuzování čísel vztahům: 10 – přátelství, 3 – manželství
na rozhraní materialismu a idealismu
orfismus – věří v nesmrtelnost duše – převtělování
zabývali se také akustikou, hudbou (délka struny, výška tónu)
léčba hudbou, numerologie – věda o číslech – mystika
-
-
e) Atomisté
- Leukippos: zakladatel
- Démokritos: žák – učení o atomech (ontologie – materialisté)
-
f)
-
kompromis mezi Eleáty a Herakleitem
atomy: véčné, neměnné, dále nedělitelné, absolutní vlastnost pohybu,
uznávají prázdný prostor, liší se tvarem, velikostí, uspořádáním v prostoru
shlukování, rozpady (háčky)
gnoseologie: rozlišují smyslové rozumové poznání
smyslové – eidola: předávání hmoty během smyslového vnímání
rozumové – ananké (řád): vše mu podléhá, determinismus absolutní
Démokritos – zastánce demokracie, kritika dosazování lidí do funkcí podle
majetku
Empedoklés a Anaxagoras
E: nepatrné částečky tzv. kořenů všeho, čtyři kořeny: oheň, vzduch, voda,
země – jejich míšením vzniká vše
A: tzv. semena věcí
částice – nejsou již nadány vlastním pohybem (životem), pohybovány vnější
silou (nejde o hýloismus)
u E: láska a svár – sjednocování, zpětný rozpad (chytrej pán)
u A: kosmický duch Nús
2. Filosofie klasického období
-
orientace na člověka a jeho život v polis (ve společnosti)
odklon od zkoumání přírody
zájem o veřejný život
a)
-
Sofisté
„učitelé moudrosti“
šíří osvětu – vysvětlují problémy (společenské)
učili občany mluvit, myslet, jednat (za úplatu) → patřili k bohatým
vyučovali gramatice, rétorice, psychologie, logice
čerpali z různých názorů
relativizovali pravdu – subjektivní, neexistuje objektivní pravda
Protágoras: proměnlivost pravdy, objektivní poznání nelze
Gorgias: noetická skepse – nedůvěra v možnost poznání (nihilismus – nic
není,kdyby bylo, nemůže být poznáno, kdyby mohlo být poznáno, nemohlo by
být sděleno)
sofistika (hanlivé): chytráctví (umění klamat), řečnické triky, slovní hříčky –
sofismata
-
b)
-
Sókratés
athénský filosof
žákem: Platón
jedna z nejvýznamnějších postav evrop. filosofie – začal se zabývat člověkem,
společností
studoval astronomii, geometrii, ve válce těžkooděnec
etika
z jeho učení vycházejí 4 školy
stoupencem aristokracie
zavedl si nového boha: hlas nitra (daimonion) – něco jako svědomí ↔ za to
také odsouzen k smrti, ale zabil se sám
patřil mezi sofisty, ale odpoutal se a kritizoval je
-
nejvíce o Sokratovi se dovídáme od Platóna (Platónovy dialogy)
Sokrates: lidový filosof (tržiště, promluvy k davu)
1. fáze: ironie – snažil se přivést diskutující do pochyb, aby samy našli pravdu
2. fáze: porodní (babické) umění – náročné rození pravdy – nemají přebírat
hotové pravdy, ale zamýšlet se nad problémem, samy nalézt
3. fáze: indukce – zobecnění – propojení gnoseologie a etiky
předpokladem morálky – vědění (jestliže znám morálku, tak se podle ní
chovám – neplatí) = morální intelektualismus
„Vím, že nic nevím.“ said Sokrates