Péče o obraznost - Dana Puchnarová

PÉČE O OBRAZNOST - SBORNÍK INSEA 2006
Co pro mne jako umělce znamená obraznost
STUDIE K SYMPOZIU
INSEA
9.-11. 11. 2006
PRAHA
___________________________________________________________________
1)
rozvoj vnitřní zkušenosti umělce a studenta VV cestou jiného vnímání - metody a
postupy, souvislosti a relace se zahraničním uměním, pedagogikou zaujatý pohled do
historie současného stavu
2 ) symbolika tvarů a barev, jejich modifikace, aplikace na nové metody výchovy kreativity a
estetického cítění u studentů VV, ale i při práci s amatéry v kurzech pro veřejnost
3 ) zkušenosti z praxe pěstování výtvarné obraznosti, představivosti a fantazie - možné
perspektivní výhledy pro budoucnost EV a VV
___________________________________________________________________
Mluvit o obraznosti je pro výtvarné umělce velmi těžké, neboť náš vyjadřovací
prostředek je jiný - barvy, plochy, štětce, tužky, hmoty a hmoty... Percy Bysse
Shelley ve své Obraně básnictví říká, že poezie se může vymezit jako výraz
obraznosti. To myslím platí i pro výtvarné snahy, zvláště když čteme dále:
„Člověk je strunný nástroj, jímž se prohánějí spousty vnějších a vnitřních dojmů
jako závany větru přes Aiolovu harfu. Ale v lidské bytosti je SÍLA, která vnitřně budí
nápěv i souzvuk podle dojmů, které je způsobují, dokonce přizpůsobuje zvuky nebo
pohyby.... Pak nový druh dojmů a vzruchů rozmnožuje zásobu výrazů A tak řeč,
.výtvarné umění nebo pohyby těla se stávají zobrazením a zároveň cestou k němu...“
Při četbě Shelleye to bylo poprvé, co jsem se setkala s pojmem obraznosti
rozpohybované, plné energie, proměnlivé, až rozvichřené. Někteří badatelé spojují
obraznost se vstupem do říší fantazie, se schopností vyvolávat představy. Pro mne
je to zcela logické, obraznost a představivost cítím jako spojité nádoby, v nichž je
hladina tekutiny trvale rozechvěna, bublající a ubíhající, pak náhle tryskající, a to
v přímé úměře ke stavům duše.
Pro mne je skutečně pojem obraznost spojen s vytvářením obrazů v mysli a
znamená také schopnost vnitřního vidění či nazírání. Dokonce nejen mé
zkušenost, i ale i zkušenosti mnoha umělců před námi potvrzují, že to je ta
nejcennější schopnost, která člověku umožní tvořit. Na tomto sympoziu ve
shromáždění výkvětu pedagogů výtvarné výchovy, z nichž jeden každý - či každá má steré a různorodé zkušenosti o tom, jak obraznost funguje a jak ji můžeme
nechat růst, se velmi obávám ptát, co to vlastně obraznost je.
1
Myslím, že se tou otázkou ocitám v podobné situaci jako moderní fyzik, když má
definovat elektřinu. Samozřejmě, že působení elektřiny známe všichni, užíváme ji
dlouhodobě v různých formách, existuje o tom nespočet výzkumů a vědeckých prací,
ale co to je, jaká je podstata elektrické energie, to skutečně fyzikové dodnes
nevysvětlili a přiznávají to. Obdobně jsme na tom s pátráním po podstatě obraznosti,
imaginace, představivosti. Dovoluji si o tom mluvit v těchto souvislostech, neboť
známá badatelka Jacqueline Heldová vydala knihu s názvem V říši obraznosti a
celou ji věnovala popisům rozvíjení představivosti v literatuře.
V našich oborech výtvarných umění a v metodách výuky desítky let rozvíjíme
obraznost, představivost, imaginaci. Svědčí o tom stovky výstav, sbírky galerií,
přehlídky dětské tvořivosti, mnoho odborných studií, řady knih, záznamy a úvahy
umělců - a stejné zkušenosti mají tvůrci a teoretici v dalších oborech lidské činnostiarchitekti, básníci, spisovatelé, filmaři, divadelníci, konstruktéři, manažeři, vědci ano, a přesto všechno není nikde obraznost definována a nalezeny její zdroje.
Mohu se zabývat obrazností jen na základě empirie, jinak pro mne není vůbec
uchopitelná. Velký umělec a básník- vizionář William Blake, tvůrce velkých světů
fantazie, řekl:
„OBRAZOTVORNOST NENÍ NĚJAKÝ STAV, JE TO CELÉ LIDSKÉ BYTÍ.“
Když tuto větu pozorně promyslíme a zkoumáme přitom i své pocity, možná nás
překvapí nadšené přehánění, určitá nadsázka, skrytá v těch slovech. Možná, že se tu
přesvědčíme o vlastní vnitřní zkušenosti, o její ceně a důležitosti. Možná, že
prožijeme znovu stav duše, který jaksi vyděluje tvůrce, obdarované obrazností a
představivostí, imaginací a obrazotvorností, od těch, kteří tyto schopnosti nemají
nebo jich nevyužívají.
O vnitřní zkušenosti, její ceně a metodách pěstování a užívání hovoří někteří
umělci od středověku do novověku. Dočítáme se o ní v zápiscích mystiků, je
popisována a užívána v mnoha psychologických školách. Pro naši praxi ve výuce, a
ještě mnohem silněji v práci umělce vystupuje potřeba navodit určitý duševní stav,
dosáhnout jakési euforie, v němž se ztratí celé vědomí, mysl se vyprazdňuje, zbaví
se postupně všech starostí, je čistá jako TABULA RASA, v buddhistické řeči
nastavíme stav prázdnoty ŠÚNJATA.
Teprve potom se z naší mysli začne řinout proud představ, vizí, imaginací, slyšené
tóny nových skladeb či písní, slova básní, předobrazy budoucích obrazů, prostorové
modely staveb či měst, nové filozofie a nauky...
Navození onoho stavu někteří tvůrci (i studenti) docilují samotou, tichem, jiní
hudbou, vůněmi, šploucháním vody nebo rytmy mořského příboje, jiní pohledem do
ohně, na měsíc či slunce nad obzorem, jiní si prostě sednou a dají si v klidu čaj nebo
kávu nebo dobré víno.
Dokonce se domnívám, že talentovaný člověk si jaksi samozřejmě od pradávných
dob vytváří své způsoby uvedení do koncentrace, a to tak přirozeně, jako pes si
vytváří svůj pelíšek. Některým studentům stačilo si u okna zakouřit, jiní si prolistovali
pár katalogů nebo časopisů, někdo si pustil do uší hudbu z walkmana, jiným dělá
dobře, když si zahrají na klavír, flétnu, kytaru sami pro sebe...
2
Podle mých osobních zkušeností a také v práci se studenty je taková přípravná
práce na svém vlastním vědomí a podvědomí tou hlavní podmínkou tvorby a
pěstování obraznosti.
Máme tedy jakýsi počátek vnitřních zkušeností o tom, jak bychom mohli začít
rozvíjet obrazotvornost, jak tomu procesu zařídit základní podmínky, a to individuálně
jednoduchými hmotnými prostředky, ale i autosugescí, tedy tichými vnitřními pokyny
sobě, jež si osvojujeme soukromým studiem.
Podmínky pro soustředění, to by měl být přímo jeden důležitý úsek výuky,
alespoň jeden workshop s přednáškami a praktickými cvičeními v každém ročníku
studia. Víme, že tím, jak uvolníme a otvíráme mysl, můžeme lépe nazírat vnitřní
obrazy. Někteří psychologové a fyziologové zkoumali a měřili hodnoty energetických
vln, které vycházejí z mozku a nazývají takto dosažený stav stavem změněného
vědomí.
Mohu sice popisovat to, co se děje v naší mysli, ale to neznamená, že vím něco o
podstatě onoho procesu, jak vznikají představované obrazy. Ze zkušenosti mých i
studentů vím, že nám mysl přináší v určitých chvílích podle míry naší koncentrace
více obrazů či jejich změť, ukazuje velkolepé či katastrofální vize, dává nám
imaginace vzpomínek. My však můžeme běh představ či naši obraznost ovládat,
můžeme své vize korigovat, upravovat, přetvářet, můžeme je dokonce realizovat.
V PSYCHOLOGII A PSYCHOANALÝZE SE PRO TAKOVOU PRÁCI S
PŘEDSTAVOVANÝMI OBRAZY USTÁLIL POJEM VIZUALIZACE.
Metody vizualizace jsou již dobře propracovány a výborně se hodí právě
k pěstování obraznosti či obrazotvornosti ve výtvarné výchově. O tom jsem se
nesčetněkrát přesvědčila v mé vlastní práci. Jestliže maluji, kreslím či vyjadřuji se
slovně, pozorovala jsem již od počátku, že jsem se nacházela v jakémsi stavu
vytržení, tak bylo vždy soustředění silné. Dokonce od dětství si pamatuji, že babička
o mně říkávala: „Kdyby u ní stříleli z děla, tak by to neslyšela“.
V pozdějších letech - už jako učitelka na KVV PdF UP - jsem s radostí tiše
pozorovala, jak tyto stavy prožívají studentky a studenti při kresbě nebo při malbě.
Myslím, že to je ta nejlepší cesta k realizaci vnitřních obrazů.
A také je to největší odměna pro pedagoga, jestliže se v jeho třídě či atelieru
začne vytvářet taková koncentrovaná a nabitá atmosféra.
V tom spatřuji velkou sílu obrazotvornosti: člověk je schopen natolik se
soustředit na vnitřní vize, že ztratí schopnost vnímat okolí vnějšími smysly.
Skutečně přestaneme slyšet vnější zvuky, přestaneme vidět vnější svět, přestaneme
cítit vůně, ani hmat nepotřebujeme. Nereagujeme na volání svých drahých, nic kolem
nás není důležité tolik jako zachycení naší neviditelné vidiny, jako vytvoření obrazu.
A metodami vizualizace můžeme řídit své představy tak, že je směřujeme
k určitému cíli, např. k zadanému tématu, k zakázce nebo k vytvoření nového díla, či
variant na dané téma. Vizualizace je vlastně nejprve vyvolávání a pak výběr vnitřních
obrazů a jejich představ.
Setkala jsem se s mnohými případy, kdy bylo třeba začátečníkům hodně pomáhat,
aby dokázali vnitřně zhmotnit své vize. Pro mne to bývalo snadné během spolupráce
3
se studenty v praxi a mám v paměti desítky příkladů, ale je velmi obtížné dnes ty
procesy popsat v přednášce, která by měla být vědecká. Mnohokrát jsem užívala
příkladů z technologických postupů ve fotografii, jindy jsem napomáhala vnitřnímu
nazírání představ různými základními cvičeními s barvami a liniemi. A po několika
týdnech se proměnila duševní úroveň celé skupiny a schopnost obrazotvornosti
rostla ryze výtvarnými cestami a prostředky, dokonce prostým vnímáním děl
hotových nebo rostoucích a vznikajících ve skupině při výuce.
Jestliže zde mluvím o vnímání výtvarných děl, jde o pracovní tvůrčí pohled, který
se u studentek a studentů stále prokazatelně mění. Domnívám se, že po 2 - 3
měsících intenzivní tvůrčí práce se mění vnitřní vztah studentů k vlastní výtvarné
aktivitě, mění se podstatně i hodnotové soudy při konzultacích nad pracemi celé
skupiny. Dokáží ocenit stále více originalitu a samostatnost, jejich obraznost,
představivost i výtvarné dovednosti nabývají na síle i hloubce. Toto ovšem musí
pedagog pečlivě sledovat a záleží na něm, jak se bude kreativní situace dále vyvíjet.
Ve své praxi výuky jsem si vedla záznamy o každém studentovi či studentce
individuálně, a to po každém bloku výuky, také z konzultací nad domácími pracemi.
Nejvíce jsem se poučila z workshopů, které jsme věnovali rozvoji představivosti a
fantazie.
Právě workshopy jsou jednou z nejlepších forem péče o obraznost studentů.
Již v přípravě na ně, která spočívá ve vyhlášení termínů 1 - 2 měsíce předem, ve
zveřejnění tématu či zaměření workshopu, se jaksi mobilizuje schopnost výtvarné
obraznosti mladého člověka. Workshop je svým způsobem vyvrcholení určitého cyklu
ve výtvarné cestě, je i otevíráním nových postojů, nalézáním nových zkušeností.
Přesvědčili jsme se spolu se studenty, že nové intenzivní tempo výtvarných aktivit od
rána do pozdního večera během tří dnů o víkendech může výrazně změnit a
posunout daleko výše kvalitu výtvarného výrazu, cítění, vnímání, také vnitřního
světa, který je zvláště citlivý a křehký. Výsledky překvapily mne i studenty, byl to
rychlý vývoj skokem, kdy každý cítil sám na sobě velké vzrušení, neobvyklé zaujetí,
nejvyšší nasazení všech svých tvořivých sil, otevírání zasutých pramenů imaginace,
proudění nových vizí. Zároveň se však vytvářelo i jakési skupinové propojení,
transfery pocitů a nálad, jež vedly ke zvýšení schopností obraznosti.
Samozřejmě, že pedagog v takových situacích co nejvíce podporuje tu novou
společnou náladu. Existují různé prostředky - dobrá tlumená hudba, klidné pracovní
prostředí, nezasahování do práce studentů, péče o dostatek materiálů k práci atd.
Mám v živé paměti, jak jsme si potichu se studentkami a studenty ve druhém a
třetím dnu práce při workshopu sdělovali své okouzlení nádherně tvořivou
atmosférou, která nás všechny ovládla a byla až hmatatelně nápadná.
Tedy pro budoucí pedagogy výtvarné výchovy jsou workshopy příležitostí, jak
poznat své síly a schopnosti, jak najít samostatnou cestu a především, jak probudit
svou obraznost. S arsenálem samostatných metod pak může spolehlivě vést další
generaci a také promyšleně a s citem pečovat o rozvoj její obraznosti. Workshop je
jakýmsi královstvím pro sebe, má výlučnou atmosféru, neboť to není výuka. Má
lákavou příchuť uměleckosti, poskytuje mimořádné příležitosti být s VIP, zakusit
různé tajemné postupy a techniky - taková očekávání jsou psychologicky velmi
příznivá.
Na KVV PdF v Olomouci jsem uspořádala řadu workshopů, které vedli skuteční
4
mistři - učitelé umělci. Bylo lepší z hlediska organizace na výtvarné vedení studentek
a studentů pozvat jiného pedagoga, protože tak poznali i nové formy výuky a
organizátor-výtvarník měl dostatek prostoru na opatřování potřebných materiálů,
nebo živých modelů, pokud se jednalo o workshopy figurální kresby.
Řada workshopů byla věnována rozvoji fantazie, a tu se ve vedení vystřídali známí
umělci, na př. Doc. Kornatovský z PdF Praha, Doc. Lindovský z AVU Praha, profesor
Wsiolkowsi z Akademie umění v Krakově, Mgr. Kosková a Doc. Puchnarová z KVV
PdF Olomouc. Byl pozván i prof. Nešleha z VŠUP, ale pro nemoc se více let
omlouval.
Pro figurální kresbu jsme zvali po roce 1994 několikrát prof. Borise Jirků, jehož
výuka vnímání tvaru vedla každého studenta k jeho zapamatování tak, aby mohl bez
potíží kreslit figury v různých pozicích zpaměti.
Ráda bych vám předvedla praktickou ukázku filmem NOVÉ FORMY KRESBY,
který dokumentuje workshop se třemi pedagogy - umělci, z nichž každý vedl svou
skupinu. Figurální kresba: prof. B. Jirků, fantazijní kresba na téma Andělé: Doc. J.
Kornatovský, citlivost k materiálu: Doc. J. Lindovský.
Jsou to však vždy přístupy ryze individuální, poplatné místu, chvíli, stále
proměnlivé a proto zde nelze vytyčit žádná pevná pravidla, striktní pokyny, jak učit,
žádná dogmata. Jen mohu dodat, že z těch studentek a studentů, kteří se
zúčastňovali našich workshopů, vyrostla mezitím generace dobrých učitelů a
učitelek, někteří se dali na uměleckou dráhu a absolvovali již další VŠ uměleckého
směru.
NEBEZPEČÍ PŘÍLIŠ VELKÉ OBRAZNOSTI.
Každý psycholog a psychiatr se takovými případy setkává. Z běžného života víme,
jak snadno se porouchají naše duševní funkce, máme-li příliš mnoho podnětů, příliš
starostí, a k tomu příliš málo času a peněz. Přichází deprese, melancholie, člověk je
zmatený, unavený, někdy udělá nekontrolovatelné chyby nebo dokonce začne
ubližovat druhým. Samozřejmě, že zjitřená obraznost ještě násobí tyto duševní stavy,
které mohou přejít v nežádoucí chování a úkony.
Proč by se takové jevy nemohly konstatovat i ve výtvarném umění, které také
pracuje s duševními stavy, s vědomím člověka?
Malý příklad z Evropy: Podívejme se na díla středověku: v některých je skryta
pocitová - emocionální - i myšlenková harmonie, v jiných najdeme zobrazení
nectností, neřestí v podobě hrůzných, ale dobře vymyšlených monster.
Středověký řád však měl od počátku růstu lidské bytosti zakódovanou výchovu
k pojmenování těch všech možných situací duševního vývoje, kladů a záporů, ctností
i nectností. V rodinách se o tom často mluvilo, to bylo ještě násobeno výchovou
v chrámech, kostelích, na různých shromážděních. Uměli prostě číst obrazy,
vytvořené obrazností, uměli se vyznat v představách, neboť - jak praví historikové středověké obrazy a fresky či sochy nahrazovaly knižní vzdělanost. Obrazy
ukazovaly vnější i vnitřní děje, a dokonce jejich řešení...
5
Co si má ale počít dnešní člověk, který nemá ve škole etiku, morálku, není
nábožensky založen ani veden, je ale vydán napospas denně tisícům nejrůznějších
vjemů od otevření očí ráno přes cestování do práce, pak v zaměstnání, v různých
institucích, na televizní obrazovce, na počítači nebo na večerních kulturních akcích a
radovánkách. Kdybyste si sami udělali součet podnětů za jediný den, užasli byste,
myslím, co vše i bez vašeho souhlasu vniká do vaší mysli. Psychologie ví, že se
každý jedinec má obrnit a určitými způsoby se ochraňovat před náporem vnějších
vjemů. Psycholog i psychiatr ví, že dlouhodobá přemíra informací může způsobit
nervové přetížení, zmatenost a patologické projevy, které už nemají co dělat se
zdravým rozumem.
Ale vědí to umělci? Vždyť po první světové válce a pak po té druhé se násobeně
vyrojilo tolik artefaktů, svědčících o rozbité psychice autorů, že to založilo nové
směry v umění a jeho chápání. Jak je ale možné, že nikdo nepoukázal na
patologické kořeny takové tvorby?
Jednoduše: v praxi neexistuje propojení mezi psychology a umělci. Každý je
zaujat pro svůj obor, a to často velmi intenzivně. Historie umění popisuje, ale
nekritizuje. A tak se můžeme jen divit na výstavách a akcích současného umění,
můžeme cítit hrůzu a odpor před rozřezanými polovinami živé krávy a jejího telete,
které v lihu a ve skleněných vitrínách vystavil jeden autor na světovém Biennale
v Benátkách.
Patologii takových jevů v umění ještě nikdo neoznačil slovně - jako stovky, možná
tisíce dalších artefaktů po světě, které chtějí vzbudit ošklivost nebo protestovat proti
sadismu, terorismu, násilí tím, že zobrazují ty nekrutější a nejohavnější scény. Co říci
k rituálním krvavým vraždám zvířat, prováděným jako happeningy, k utrpení
zavěšovaných či řezaných lidských živých těl, k fotografiím svázaných aktů,
k rozházeným atrapám zkrvavených částí člověka, k instalacím, napodobujícím
lidské exkrementy, k pornovideofilmům, které se objevují na výstavách, k oblasti
světů hrůzostrašných monster - což vše se dnes prezentuje veřejnosti s důkladným
teoretickým zdůvodněním jako nové umění?
V Kolíně n. R. se občané i umělci stydí za jednu současnou výstavu (podzim 2006)
uprostřed města ve velké galerii poblíž dómu, která je přeplněna lascivními
pornoobjekty, filmy a fotografiemi a sestavili petici, kde žádají uzavření výstavy.
Myslím, že by bylo velmi potřebné pro dobrou péči o obraznost oddělit v teorii
umění jevy umělecké a patologické (s vlastními pojmy a kriterii) a každé oblasti
věnovat samostatná pojednání. Jinak než uvědoměním všech pocitů a popsáním
těch jevů jim nemůžeme čelit, to říká psychologie, ale zároveň je také prokázáno
působení energetických vibrací každého výtvarného díla na naše podvědomí,
diváky. Přirozeně, že studenti umění a výtvarné pedagogiky by měli o těchto vlivech
a účincích představ vědět a měli by ovládat umění je korigovat.
Jsou známy výzkumy účinků jednotlivých barev, jejich specifické působení na
nálady člověka, na jeho vnitřní sílu, na pocity chladu a tepla, na chuť k jídlu, na
spokojenost či úzkost a neklid. Jsou známy výzkumy působení tvarů v okolí člověka,
měřítka staveb, zákony kompozice obrazů i soch. Snad by měl pokračovat výzkum
působení i těch forem patologických jevů v umění, které působí negativně, a určit
tato nová kriteria tak, aby se divák mohl orientovat a dokázal si svou vizualitu
ochránit.
6
Taková péče o obraznost by souběžně s pomáháním jejímu rozvoji měla
upozorňovat na nutnost její ochrany. Měla by především ochraňovat naše
duševní zdraví. Nemusíme do svého duševního světa vpouštět představy, které nám
city spalují, které nás drtí, urážejí a vrhají do depresí společně s autory, nemusíme
své myšlení zatemňovat a narušovat podívanou na destruované předměty.
Zde vidím nový program a důležité postoje, které by měla výtvarná výchova při
práci s obrazností respektovat, pěstovat je, a tak citlivě dotvářet mladé harmonické
osobnosti - budoucí pedagogy a umělce po celém našem světě.
Doc. Dana Puchnarová
7
Kolem časopisu ATELIER
SE VZNÁŠEJÍ DLOUHODOBĚ OTAZNÍKY O JEHO EXISTENCI.
(Dopis na Ministerstvo kultury ČR v r. 2006)
ALE PROČ?
Cožpak svět výtvarného umění je méně důležitý než svět motocyklů,
automobilů, cyklistů, zahrádkářů, včelařů, dívčí a dámské módy, počítačů
nebo bydlení?
Domnívám se, že neprávem je přehlížena humanistická kultura a výchova ve
prospěch technicistní deformace společnosti, jako bychom zapomněli na kvality
jejího lepšího já, které by mohlo rozvíjením vlastních tvořivých schopností, talentů a
dovedností každému člověku rozšířit možnosti jeho uplatnění v životě,ukázat jeho
hodnotnější smysl a dát mu i upevněné sebevědomí.
Takovou důležitou funkci ve společnosti plní právě dnes časopis ATELIER,
KTERÝ JE SICE JEDINÝM INFORMAČNÍM MÉDIEM VELKÉ OBCE VÝTVARNÍKŮ
A TEORETIKŮ, ALE BOHATSTVÍM INFORMACÍ SLOUŽÍ I CELÉ KULTURNÍ
VEŘEJNOSTI.
Přináší na svých stránkách pravidelně referáty o nejdůležitějších výstavách,
přehlídkách a akcích výtvarného umění nejen u nás, ale i v zahraničí, věnuje
pozornost současné filozofii umění nebo velkým národním výstavám, které se týkají
slavné historie, dělá jasný přehled o současných trendech, publikuje k nim kritické
články, všímá si nových knih, vydávaných v oblasti výtvarného umění, upozorňuje
na soutěže, zájezdy, konkurzy, stáže a stipendia. Život dnešního umělce by byl bez
takového časopisu nemyslitelný.
Jsem dlouholetou odběratelkou Atelieru. Když jsem pracovala od r. 1991 do r.
2004 na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde jsem učila kresbu, malbu a
prostorovou tvorbu, domnívala jsem se, že ušetřím peníze a budu moci Atelier číst
přímo na katedře výtvarné výchovy, která jej odebírala. To ale nevycházelo - časopis
byl stále v rukou vyučujících a ke mně se vůbec nedostal. Proto jsem si znovu
obnovila předplatné, abych měla svá čísla, a nelituji toho- čtu si i starší odborné
studie a ráda se vracím ke starším ročníkům.
Kromě toho mi utkvělo v paměti, jak v univerzitní knihovně studenti sedávali
nad vyhledanými čísly Ateliéru a používali nalezených poznatků do svých
semestrálních a diplomových prací nebo ke zkouškám. I studentky dálkového
studia mi potvrdily, jak dobře jim ve výuce výtvarné výchovy na školách pomáhají
znalosti o současných umělcích, získané četbou ATELIÉRU. Moji vlastní diplomanti
a diplomantky očekávali každé číslo s netrpělivostí.
Musím také ocenit programovou nekomerčnost ATELIÉRU - zřejmě díky
každoročním grantům a sponzoringu se zdařilo uchovat vysoce odbornou úroveň,
koncentrovanou pouze na umělecké obory.
Navíc je třeba zdůraznit, že kvalita informací, koncepce, odborné úrovně i
typografické krásy časopisu ATELIÉR STÁLE ROSTE A ŽE ÚSILÍ REDAKCE JE
OPRAVDU REALIZOVÁNO VE VIDITELNÝCH VÝSLEDCÍCH TAK, ŽE NÁM TO
ZAHRANIČNÍ ODBORNÍCI ZÁVIDĚJÍ.
Přeji tedy tomuto dobrému dílu, aby si získalo tolik trvalé přízně, že by již
vůbec nemuselo bojovat s finančními těžkostmi a zůstalo nám zachováno.
Podpis, adresa, datum
8