Universum 1 / 2013 - Česká křesťanská akademie

Universum 1 / 2013 - Česká křesťanská akademie

Universum
revue
Č E S K É K Ř E S ŤA N S K É A K A D E M I E
Mají se přesvědčení komunisté podílet
na výkonné moci?
Benedikt Mohelník OP, Daniel Herman,
Marie Rút Křížková, Václav Malý, Petr Robejšek
V bruselském labyrintu
Se Zuzanou Roithovou hovořil Zdeněk Jančařík SDB
Dialog spirituality a společnosti:
potřebujeme nového Cyrila a Metoděje?
Aleš Opatrný
Křesťanství a laicita
Tomáš Halík
Dovede být islám tolerantní?
Petr Kolář SJ
Demografický dluh
Otakar Hampl
Restituce církevního majetku chápu
jako historickou událost
S Mons. Tomášem Holubem hovořil Josef Beránek
Psychoanalýza a spiritualita
Dialog Clauda Flipa SJ a Jeana-Pierra Wintera
moderuje Nathalie Sarthou-Lajus
Otevřený přístup Anastáze Opaska
O břevnovském opatovi rozmlouvají
Prokop Siostrzonek OSB a Petr Kolář SJ
Druhý život husitství
Petr Čornej
Filmové pohledy do lidské duše
Jaromír Blažejovský, Jan Foll, Petr Gajdošík,
Ivan Hronec, Jan Jíra, Milan Klepikov, Jan Lukeš,
Petr Slinták, Petr Vaďura, Eva Zaoralová
ROČNÍK XXIII, CENA 50 Kč
1/2013
ZE ŽIVOTA ČKA
4. prosince 2012 se z iniciativy ředitele ČKA Stanislava Novotného
v knihovně České křesťanské akademie v Emauzích uskutečnilo první
setkání v rámci zamýšleného cyklu Emauzské rozhovory. Jeho cílem
je se ve spolupráci českých odborníků a rodilých Rusů zabývat vztahy
mezi Čechy a Rusy na území ČR, situací uvnitř ruské komunity a vývojem v současném Rusku s akcentem na vztahy ruského pravoslaví
a katolické církve. Tohoto setkání se kromě Stanislava Novotného
zúčastnili Karel Sládek z KTF UK, Igor Zolotarev, místopředseda
rady vlády pro národnostní menšiny a předseda občanského sdružení
Ruská tradice, Hanuš Nykl z Ústavu východoevropských studií FF
UK, slavistka a historička Anastasie Kopřivová, bývalý velvyslanec
ČR v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta, publicista a člen vedení OS
Ruská tradice Alexej Kelin a viceprezident ČKA Jan Stříbrný.
15. prosince 2012 se konalo v Emauzích pravidelné zasedání Akademického výboru ČKA, který zhodnotil činnost akademie za uplynulý
půlrok, schválil přijetí nových individuálních členů a poté o svých
aktivitách promluvili zástupci místních skupin a odborných sekcí.
30. ledna 2013 se uskutečnilo v emauzském klášteře odborné kolokvium Mezigenerační soužití – solidarita nebo konflikt? Úvodní referáty
přednesli socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, sociolog a publicista
Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie
(CESES) FSV UK, a sociolog Jan Hartl, ředitel Střediska empirických
výzkumů (STEM).
Kolokvium ČKA: Mezigenerační soužití – solidarita
nebo konflikt?
9. února 2013 se zástupci ČKA Ilona Trnková a Jan Stříbrný zúčastnili sympózia Od viery k nádeji, výzvy otvoreného kresťanstva, které
uspořádalo občanské sdružení Kampanila na Materiálově-technologické fakultě STU v Trnavě. Na sympóziu vystoupil prezident ČKA
Tomáš Halík s přednáškou Evropa mezi křesťanstvím a laicismem; dále
promluvil emeritní arcibiskup Mons. Róbert Bezák CSsR, na téma
Prvých dvadsať rokov do prislúbenej krajiny, akademická malířka Eva
Trizuljaková o tématu Viera a gýč a Ján Matejka přednášel na téma
Porozumenie otvorenému kresťanstvu u Józefa Tischnera.
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice.
Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 800 individuálních členů a kolektivními členy jsou Svatojosefská jednota Polička, Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace
kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově
u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově,
České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi,
Jeseníku, Jihlavě, Jilemnici, Jindřichově Hradci, Kadani, Klatovech, Kolové, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou,
Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace,
Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově,
Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově,
Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí,
Vysokém Mýtě, Zábřehu a Železném Brodě. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními
partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie,
Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 1, vychází 11. 3. 2013, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail: [email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada:
Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan SDB, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Ilona Trnková, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan
Stříbrný, Jan Fischer, Jiří Grygar, Ladislav Krlín, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková.
Grafická úprava a sazba Eva Hradiláková. ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko
ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 50 Kč, roční předplatné 200 Kč, sponzorské předplatné 250 Kč a více. Tisk Květoslav
Zaplatílek, Vesec. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425, [email protected].
2
EDITORIAL
OBSAH
LETEM SVĚTEM
Je náboženství přirozené? / 6
Vážený čtenáři,
jaká témata nalezneš v tomto čísle? Stárnutí naší populace, její trvalé zadlužování, krize rodiny, sociální
problémy, chaotičnost politické scény, problematické
perspektivy Evropy a celé západní civilizace... Zajisté
Tě to může vést až k bezvýchodnému pesimismu, ale
lze si jistě položit otázku po optimističtější alternativě.
Již mnohokrát jsme zde konstatovali, že soudobá krize
celé západní civilizace, a lokálně s mnoha zesílenými
důrazy i krize naší české společnosti, je především krizí
životních hodnot a vizí, krizí příslušníků společenské
elity a hluboce souvisí též s tím, že se společnost odřezává od křesťanských civilizačních kořenů. Ptejme se
však konkrétněji a praktičtěji v tom smyslu, zda a jak
se právě naše česká společnost dnes vyvíjí ve směru
vytváření své elity objektivně představující hnací ústrojí
společenského vývoje. Bohužel mnohé svědčí o tom, že
soudobá sebereflexe příslušníků vznikající společenské
elity u nás spočívá zejména v tom, že „jsme jiní, schopnější, vzdělanější apod. než zbytek společnosti, máme
proto svá privilegia, je nám více dovoleno než ostatním,
můžeme proto ty ostatní přehlížet, popř. je i zatlačovat
a omezovat, stanou-li se nám nepohodlnými“. Odtud
vyplývá mj. sociální necitlivost a odtud je pouze velmi
malý krůček k netoleranci nebo přímo diskriminaci.
Z druhé strany se pak otevírají dveře demagogickému
populismu, zhrublému plebejství a vše posléze směřuje
k hlubokému rozdělení společnosti. Jak propastný rozdíl
ve srovnání s těmi, kdo svoji přirozenou elitnost prožívali především jako věrnost přijatému náročnému závazku nebo povolání, kdo např. za dvou totalitních režimů
minulého století obětovali na popravištích a v žalářích
svůj život v duchu elitní nezištné služby prokazované
celé naší české společnosti a její budoucnosti.
Chci-li nyní, vážený čtenáři, obrátit Tvou pozornost
k potenciálnímu přínosu a naději křesťanství 21. století,
nebudu Tě přesvědčovat o tom, abys východisko prvoplánově hledal v oficiálních a úředních církevních strukturách. Pohled na ně Ti plným právem nemusí připadat
vábný a aktuálně inspirující. Křesťanská naděje však již
po dva tisíce let vždy vychází ze společenského podhoubí těch, pro něž je věrnost přijatému závazku prvořadá,
kdo ve společnosti nejsou většinovým těstem, ale spíše
aktivními příměsmi kvasu a soli, a kdo si nedávají jako
samozvaná elita sloužit, ale spíše po příkladu svého Mistra prokazují ostatním elitní službu. Takoví lidé se necítí
být elitními majiteli pravdy, která by je nakonec vedla
k přezíravému postoji vůči neelitní většinové společnosti, ale jsou v ní, aniž si to ve své neokázalosti mnohdy
přímo uvědomují, skutečnými svědky Pravdy, a jsou
tedy tou pravou Elitou.
Jan Bednář
Vladimír Albrecht
ANKETA
Mají se přesvědčení komunisté / 8
podílet na výkonné moci?
Benedikt Mohelník OP, Daniel Herman,
Marie Rút Křížková, Václav Malý, Petr Robejšek
ROZHOVOR
V bruselském labyrintu / 10
Se Zuzanou Roithovou hovořil Zdeněk Jančařík SDB
TÉMA
Dialog spirituality a společnosti:
potřebujeme nového Cyrila a Metoděje? / 14
Aleš Opatrný
Křesťanství a laicita / 17
Tomáš Halík
Dovede být islám tolerantní? / 20
Petr Kolář SJ
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Demografický dluh / 22
Otakar Hampl
Restituce církevního majetku
chápu jako historickou událost / 26
S Mons. Tomášem Holubem hovořil Josef Beránek
TRENDY
Psychoanalýza a spiritualita / 28
Dialog Clauda Flipa SJ a Jeana-Pierra Wintera
moderuje Nathalie Sarthou-Lajus
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Tri mesiace v Paríži / 32
Ivan Chalupecký
HISTORIE
Otevřený přístup Anastáze Opaska / 33
O břevnovském opatovi rozmlouvají
Prokop Siostrzonek OSB a Petr Kolář SJ
Druhý život husitství / 37
Petr Čornej
Život jako cesta ke Kristu / 41
Terezie Eisnerová OP
Oživená minulost / 43
O Kroessově kronice hovoří Petr Kolář SJ
KULTURA
Filmové pohledy do lidské duše / 44
Jaromír Blažejovský, Jan Foll, Petr Gajdošík,
Ivan Hronec, Jan Jíra, Milan Klepikov, Jan Lukeš,
Petr Slinták, Petr Vaďura, Eva Zaoralová
Magisterium pod drobnohledem / 46
Martin Kočí
Redakce Universa se omlouvá autorce článku
Věřím, tedy jsem (Universum 4/2012, s. 29–31)
Monice Žídkové za špatné uvedení jejího jména.
/ 47
KOMENTÁŘE / 50
RECENZE
3
LETEM SVĚTEM
Praktická příručka péče o životní prostředí v církvích
V
posledních dvou desetiletích mezi
křesťany výrazně vzrostlo vědomí
environmentální odpovědnosti. Že péče
o životní prostředí patří k životu křesťanů
jako jednotlivců, církví i různých křesťanských sdružení, se už běžně považuje
za samozřejmé. Co to však znamená? S hledáním odpovědi na tuto otázku asi nikdy
nebudeme u konce. Velkou pomocí při tom
může být příručka „Péče o životní prostředí
v církvích“, vydaná v loňském roce Českou
křesťanskou environmentální sítí. Její vydání kromě vydavatele inicioval Poradní
odbor pro otázky životního prostředí při
Synodní radě českobratrské církve evangelické, který navázal na nerealizovanou
ideu Ekologické sekce České křesťanské
akademie. Příručka je volným, výrazně
přepracovaným a pro české poměry upra-
veným překladem švýcarského originálu
„Umwelthandbuch für Kirchgemeinden“.
Po úvodních kapitolách věnovaných
stručně teologickému odůvodnění péče
o životní prostředí se věnuje klasickým
environmentálním tématům: hospodaření
energií a vodou, technologii úklidu a odpadovému hospodářství, pak přechází k otázkám spojeným se spotřebou; kromě jídla
a pití se věnuje osvětlení svíčkami, jež je
v liturgické praxi některých církví důležité.
Přes květinovou výzdobu a zelené plochy
(nejen u církevních staveb, nýbrž i na nich)
se dostává k stavbám samým a stavebním
úpravám, přičemž se nezapomíná ani
na příležitost poskytnout azyl volně žijícím
živočichům (ptákům, netopýrům). Příručka se věnuje i dopravě do kostela a technice
administrativy v církevní praxi.
Z psychologie je známo, že usilování
o určitou změnu, jíž je zde zlepšit chování
k prostředí, pomůže, je-li stanoven určitý cíl. Takovým cílem může být získání
certifikátu ČKES „Farnost/sbor šetrná/ý
k životnímu prostředí“. I této certifikaci je
v příručce věnována pozornost.
Příručka respektuje rozdíly v liturgické
praxi jednotlivých církví. Společný zájem
o zachování a obnovu stvoření je výraznější
než rozdíly v bohoslužebné praxi. A tak
příručka přispívá k vědomí jednoty a vzájemnosti jednotlivých křesťanských církví
při respektování existujících rozdílů v bohoslužebných formách.
Příručku si lze objednat e-mailem
na adrese [email protected]. V elektronické verzi je volně dostupná na: http://ckes.cz
/certifikace.
Jiří Nečas
Lidé mění svět: Ricken Patel
N
ěco velkého se děje... napsal na stránkách hnutí Avaaz jeden z jeho zakladatelů Ricken Patel. Během pěti let se
skupince mladých právníků a podnikatelů,
které v New Yorku spojil zájem o lidská
práva, podařilo vytvořit celosvětovou síť
sedmnácti milionů lidí, jimž není lhostejný
osud druhých. „Demokracie je strhující –
od náměstí Tahrír až po Wall Street, od hrdinských novinářů v Sýrii po miliony nás,
kdo úspěšně vedeme podpisové on-line
kampaně. Ne ten mediální cirkus, korupce,
čtyřleté cykly volebních období jako dosud,
ale něco mnohem hlubšího. Něco hlubšího v nás, učíme se sami jednat, tvořit svět
svých snů... Je to výzva našich dnů, dnes
určujeme, zda naše děti budou žít v krutějším, nebo humánnějším světě.“
Zní to možná euforicky, ale šestici
z New Yorku se skutečně podařilo nalézt
novou platformu nelhostejnosti. Přitom
s Rickem Patelem, Tomem Perriellem,
Tomem Pravdou, Eli Pariserem, Andreou
Woodhousovou, Jeremym Heimansem
a Davidem Maddenem nemusíte ve všem
souhlasit. Členové sítě se přidávají ke kampaním podle svého přesvědčení a zaměření
a případně si díky propracovanému softwaru mohou spustit vlastní kampaň. Právě
tato svoboda získala šestici stoupence ze
194 národů, kteří v součtu 100 milionkrát
pozvedli svůj hlas, 400 tisíc z nich navíc fi-
4
Ricken Patel
předává
britskému
premiérovi
Brownovi
petiční archy
upozorňující
na totalitní
praktiky
barmského
režimu.
nančně podpořilo nejrůznější humanitární
projekty v celkové částce přes sedm milionů
dolarů. Dvacet tisíc lidí si pak vyzkoušelo
vedení vlastních lidskoprávních kampaní.
Čísla ovšem nejsou to nejpodstatnější,
připomíná Ricken Patel. Za nimi jsou jedinečné příběhy zoufalství, utrpení, cynismu
a naděje. „Vzpomeňte si na Malalu, neuvěřitelně statečnou pakistánskou školačku,
kterou postřelili do hlavy členové Tálibánu,
odmítající vzdělání žen. Do týdne tým
Avaaz vytvořil s partnery v Pákistánu ambiciózní plán na podporu školního vzdělávání venkovských dětí. Související petici
podepsalo 886 000 lidí a zvláštní vyslanec
OSN pro vzdělání Gordon Brown ji osobně
předložil pákistánskému prezidentovi
Zardarímu, který ji také podepsal...“
V nedávné době přišel tým Avaaz s dalším revolučním nápadem: Vytvořme nové
webové médium placené z darů a nezávislé
na zájmech mocných tohoto světa! Při takto obrovském počtu zainteresovaných lidí
se to zdálo schůdné, ale reakce jsou zatím
opatrné. Jako zázemí důvěryhodného média je hnutí operující v mnoha metropolích
světa víceméně nezávisle poněkud nečitelné. U jednotlivých kampaní, kde má každý
možnost využít i další informační zdroje,
to nevadí, ale mediální svět má svá pravidla. Alespoň prozatím. Uvidíme, čím ještě
skupinka z New Yorku překvapí. Sledovat ji
můžete na www.avaaz.org.
Josef Beránek
LETEM SVĚTEM
Chybí nám společný evropský azylový systém
P
řes dosavadní jednání nebyl dosud dokončen společný evropský azylový systém (CEAS) a jeho absence má negativní
dopad na žadatele o azyl.
Spolupráce na evropské úrovni v oblasti
azylové politiky počátkem devadesátých
let minulého století byla reakcí na příliv
uprchlíků, kterému zejména Francie a Německo čelily v důsledku konfliktů na Balkáně a zhroucení komunistických totalitních režimů ve východní Evropě.
Konflikty a pronásledování v některých
částech světa trvají nadále a počet žadatelů
o azyl v EU (téměř 300 000 ročně) neklesá.
Při bližším pohledu se nicméně ukazuje, že
vedle očekávaného nárůstu Syřanů (7760
žadatelů v loňském roce) roste stále počet uprchlíků z balkánských zemí (329%
nárůst Makedonců, 193% Albánců, 160%
Srbů a 158% nárůst uprchlíků z Bosny),
což ukazuje na pravděpodobné zneužívání
systému.
Nové nařízení EURODAC (a obecně
dublinský systém) by rovněž mělo
zabránit zneužívání azylového řízení
v podobě více žádostí o azyl, které podávají stejné osoby v několika členských
státech s jediným cílem: prodloužit pobyt
v těchto státech (v roce 2005 16 % žádostí
o azyl).
To je ovšem možné, pouze dosáhneme-li dohody o společných standardech
v azylové legislativě (např. v podmínkách
pro přijímání) včetně srovnatelné výše
sociálních dávek. Jen tak je možné zajistit
lepší rozložení žadatelů o azyl.
Na světě je část schváleného azylového
balíčku (evropská směrnice o minimálních
normách, směrnice Long-Term Residence,
vytvoření Evropského podpůrného úřadu
a společné evropské postupy pro přesídlení,
priority a financování), ale závazek vytvořit
CEAS v roce 2012 nebyl splněn. Evropská komise upozorňuje, že pochopitelné odchylky
v národních legislativách vedou často k protichůdným interpretací a nedodržení domluvených humanitárních standardů, což následně
vede k obcházení pravidel ze strany běženců.
Azylová politika není jen věcí příhraničních
států, ale všech, kdo příchozí vnímají jako své
bližní, jako lidi, kteří si zaslouží férový, transparentní a humánní přístup.
José Luis Bazán, COMECE
Počátky evangelizace: Dialog spirituality
a společnosti tehdy a dnes
P
řes sto třicet Čechů a Němců se sešlo
o víkendu od 25. do 27. ledna v kongresovém sále hotelu EXE Iris v Praze na výroční konferenci Sdružení Ackermann-Gemeinde. Letošní setkání vyvrcholilo nedělní
česko-německou bohoslužbou v kostele sv.
Jana Nepomuckého na pražských Hradčanech a následujícím kulatým stolem,
u něhož se o své zážitky a postřehy podělili
prof. Ludvík Armbruster SJ a dr. Václav
Cílek. V diskusi nad tématem „Od poutníka
k věrozvěstu: kam kráčíš, člověče?“ jezuita
a emeritní děkan pražské Katolické teologické fakulty UK a geolog, klimatolog a poutník Václav Cílek hovořili o potřebě naslouchání, porozumění a respektu k přírodě,
ke kulturnímu a duchovnímu prostředí.
Celý program konference od počáteční
přednášky P. Aleše Opatrného se vlastně
nesl v duchu docenění soudobého společenského dění i přiznání vlastní situace.
„Mám za to, že nepotřebujeme nového
Cyrila a Metoděje, ale odvahu k novému
pohledu na místo křesťanství v této společnosti a obnovenou představu o způsobu
života církve v ní,“ shrnul svou přednášku
Aleš Opatrný.
Na jeho podněty v sobotu přirozeně
navázal prezident ČKA Mons. Tomáš Halík, který hovořil o inkulturaci křesťanství
Dr. Jan Stříbrný v diskusi s prof. Ludvíkem Armbrusterem SJ a dr. Václavem Cílkem
do společnosti v kontextu evropského
myšlenkového vývoje posledních dvou století. Po něm dostal slovo německý morální
teolog prof. Albert-Peter Rethmann, který
se zabývá křesťansko-muslimským dialogem
a posluchačům přiblížil německé zkušenosti
s mezináboženským dialogem a soužitím
s muslimy v Německu. Přemítání o evangelizaci v dnešní době tak dostalo další dimenzi. I letos se na konferenci vytvořilo příjemné a důvěrné prostředí, v němž přítomní
přednášející i ostatní účastníci otevřeně formulovali své postřehy a názory, naslouchali
druhým, polemizovali s nimi a společně
hledali nové podněty do dalších dní.
Ač mezi přítomnými byli lidé různých
generací, Češi i Němci žijící v různých koutech Evropy, přece si byli blízcí svou vírou,
obroušenou mnohými životními peripetiemi. Možná právě tato zkušenost otevřené,
nesamozřejmé a odvážné křesťanské víry
je klíčem k milé atmosféře těchto setkání,
důvodem pozitivních ohlasů mezi mladšími
účastníky i nadějí na skutečně sousedské
vztahy mezi Čechy a Němci. Josef Beránek
5
LETEM SVĚTEM
Je náboženství přirozené?
Tato otázka je tématem zatím posledního, tedy třináctého titulu,
který vydala Evropská společnost pro studium vědy a teologie
(European Society for Study of Science and Theology – ESSSAT).
T
ěžko se ubránit dojmu, že ze staletého procesu vzájemného ovlivňování
teologie a vědy nevychází budoucnost teologie nijak růžově. Zatímco ve středověku
vyrůstaly první evropské univerzity z teologických učilišť římskokatolické církve,
v novověku se univerzity staly institucemi
zcela autonomními. To je nepochybně
na pováženou, neboť čím hlouběji se lidské
poznání prolamuje do tajů života, tím větší
nároky jsou kladeny na bioetiku, která vždy
bude klást určité limity způsobům vědeckého poznání. V tomto případě si věda sama
nevystačí. Čím více věda odkrývá tajemství
vesmíru, tím naléhavěji vystupuje otázka
po jedinečnosti člověka a jeho náboženské
zkušenosti. V českém prostředí se teologické fakulty zaměřují spíše na historii, tedy minulost církve. Zdejší nezájem
o aktivity ESSSATu má tedy jaksi institucionalizované kořeny. Zvážíme-li, jak
velkému zájmu široké veřejnosti se těší
glosy Marka Váchy, který komentuje dění
v biologii pohledem vzdělaného teologa, je
těžké se ubránit dojmu, že nezájem o interakce vědy a teologie koření spíše v orientaci
teologických fakult než z postoje veřejnosti
k této problematice.
Na západ od nás, tedy v západní Evropě či ve Spojených státech, jsou však
dnes k dispozici prostředky, z nichž lze
studie na pomezí vědy a teologie financovat. Zmiňme zde alespoň americkou
Templetonovu nadaci (www.templeton.
org), či Centrum Zygon (www.zygoncenter.org), které poskytují granty na takové
studie. Velmi významnou institucí je Vatikánská astronomická observatoř (www.vaticanobservatory.org), která má své ústředí
v papežském letním sídle Castel Gandolfo,
avšak její teleskop a další vědecké zařízení
jsou umístěny v Arizoně. Tuto laboratoř
spravují jezuité, zástupcem ředitele je Košičan Pavol Gábor SJ, který vystudoval
pražskou Matematicko-fyzikální fakultu
Karlovy univerzity. Tato observatoř se
ve svých studiích a publikačních aktivitách
ani zdaleka neomezuje na astronomická
pozorování, nýbrž v mnoha oborech rozvíjí
6
kontakty s uvedenými americkými nadacemi a evropskými společnostmi a ovšem
i s ESSSATem.
Chceme vědět víc?
Nicméně vraťme se k publikaci „Je náboženství přirozené?“. Jde o třináct příspěvků, v nichž vědci, filosofové a teologové
analyzují otázku přirozenosti náboženství.
První čtyři příspěvky nazírají otázku
náboženství z přirozeného hlediska.
V prvním příspěvku J. L. Barrett argumentuje, že „náboženství jakožto sdílený
soubor idejí a úkonů vztahujících se
k předpokládané existenci neintuitivních
jednajících entit“ je přirozené, kdežto
vědecká reflexe těchto idejí, úkonů a entit,
tj. vlastně teologie, je už umělá – tedy
vlastně nepřirozená. Taková zkratka jistě
trivializuje obsáhlé Barrettovo pojednání
a patrně jen vyvolá pochyby o hodnotě takových úvah. Nicméně religionista nejspíš
pochybovat nebude a naopak ocení přesně
vedenou argumentaci Barrettova eseje,
který mimo jiné cituje 51 prací z oblasti
vývojové a kognitivní psychologie, filosofie, antropologie atd. Stejně tak laik pro
svůj náboženský život nejspíš nepotřebuje
znát, jaké jsou „biologické (neurofyziologické) koreláty náboženské zkušenosti“,
což je téma druhého příspěvku. Uveďme,
že řada projektů Templetonovy nadace se
věnovala právě neurofyziologickým základům náboženských projevů. Jestliže první
příspěvek analyzuje „přirozenost“ náboženství, druhý se pokouší vědecky uchopit
samu „náboženskou zkušenost“. Zde hned
narazíme na jazykové problémy. Pojem
„náboženský“ bychom mohli vyložit jako
„na Boha obrácený“, tedy náboženská zkušenost je zkušenost s něčím mimo tento
svět. Vyjdeme-li však z pojmu „religiózní
zkušenost“, pak ten je odvozen od slovesa religare, což znamená „být propojen“.
Ono „re“ v „religare“ pak naznačuje, že to
propojení není statické, nýbrž dynamické.
Re-ligare tak znamená neustále obnovova-
né propojení a právě z takového propojení
vyrůstá křesťanská civilizace.
Z dalších příspěvků chci upozornit
alespoň na rozsáhlý esej L. Ovieda, který klade otázku, zda máme vůbec usilovat
o „přirozené vysvětlení“ náboženství, neboť
co vlastně zbude, když se věda po způsobu
přírodních věd ujme veškerého vysvětlování náboženských myšlenek, pocitů
a projevů. Náboženství vyzývá člověka, aby
akceptoval tajemství, a dokonce aby odolal
pokušení dělat racionalistické karikatury
náboženské zkušenosti. Oviedo poukazuje
na to, že vlastně pouze nevěřící potřebují
vysvětlit, proč je člověk náboženská bytost.
Oviedo ale nevaruje před studiem náboženskosti člověka, nýbrž chce, aby takové
studium používalo postupy adekvátní
svému předmětu, a požaduje tak, aby mělo
patřičnou hermeneutickou dimenzi. Místo
typických vědeckých postupů založených
na empirických pozorováních, testování
hypotéz, formování teorií a jejich verifikaci
a falzifikaci, které vyhovují redukcionistickému charakteru přírodních věd, je třeba
využít přístupů tradiční teologie, filosofie
náboženství, moderní antropologie a fenomenologie náboženství. Bez hermeneutického přístupu nelze adekvátně uchopit
osobní charakter náboženské zkušenosti,
která je nadto stejně komplexní jako „věda
o vědomí“. Oviedo uzavírá, že nemá-li
pochopení toho, co je to náboženství,
uváznout v solipsistických tendencích, pak
ve vědeckých týmech studujících náboženskou zkušenost musí být patřičně zastoupeni teologové a i samotní věřící.
Zkrátka: vzájemné ovlivňování teologie
a vědy je třeba pěstovat systematicky.
Vladimír Albrecht
LETEM SVĚTEM
Elysejská smlouva základem evropského usmíření
Z
ačátkem roku 2013 se v Berlíně uskutečnilo další z pracovních setkání mezinárodní skupiny „Iniciativa křesťanů pro
Evropu“ (IXE). Zástupci různých evropských zemí (Německo, Francie, Španělsko,
Itálie, Belgie, Holandsko, Lucembursko,
Polsko, Česká republika, Slovensko atd.)
se již třináctým rokem pravidelně scházejí
v různých evropských městech, aby posílili
vzájemnou spolupráci mezi křesťany napříč kontinentem. Iniciativa křesťanů pro
Evropu se dlouhodobě zasazuje především
o praktickou aplikaci sociálního učení církve v jednotlivých zemích, dialog se společností a o reflexi evropského sjednocování
v úzké spolupráci s klíčovými evropskými
institucemi (Evropská komise).
Potřeba vzájemné výměny vznikla již
během devadesátých let, kdy si mnozí křesťané uvědomili, že už není možné
adekvátně reflektovat společenské problémy a sociální učení církve pouze v hranicích jednotlivých států. Pracovní skupina
je proto složena z laiků zastupujících různé
církevní či neziskové organizace dané
země (např. Zentralkomitee der deutschen
Katholiken, Semaines sociales de France),
a tak poskytuje velmi pestrou půdu pro
výměnu názorů a pohledů na probíraná
témata. Skupina zahrnuje také pozorovatele
Komise biskupských konferencí zemí
Evropské unie (COMECE).
Letošní téma a místo setkání odráželo
významný milník sjednocující se Evropy –
padesáté výročí Elysejské smlouvy o spolupráci a přátelství mezi Francií a Německem.
Tato spolupráce bývá označována za „motor“ evropské integrace a dnes je symbolem
usmíření tam, kde panovala vzájemná
rivalita a konflikty. V návaznosti na loňské
udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii
tak Křesťané pro Evropu apelují na představitele svých států, aby se zasazovali především o hodnoty, které vedou k překonávání
rozdílů, nikoli k jejich zdůrazňování. „Evropě byla udělena Nobelova cena míru proto,
že splnila svůj úkol usmíření evropského
kontinentu. To samozřejmě zůstává výzvou
i nadále. Přesto Evropa dnes čelí dalším etickým, politickým i ekonomickým problémům,
které vyžadují neméně odvahy a odhodlání,
a my křesťané v tom jistě můžeme najít svou
roli.“ Ve společném prohlášení dále vyzývají
k reformě existujících evropských smluv
s ohledem na současnou finanční a sociální
krizi, podporují ekologické, ekonomické
a sociálně udržitelné kroky jednotlivých
zemí a apelují na ochranu lidských práv.
Více informací možno najít na webu http://
www.initiative-ixe.eu/.
Adéla Muchová
Historická oltářní plátna nahradily postní obrazy
I
nteriér kostela Nejsvětějšího Salvátora
v Praze během postní doby jedinečným
způsobem proměnila kolekce postních
obrazů Patrika Hábla, která dočasně nahradíla všechny oltářní obrazy.
Háblovy monotypy navazují na starobylou
tradici zahalování uměleckých děl v postní době a dynamické vyměňování obrazů
v kostele podle různých liturgických dob či
svátků. „Koncept Patrika Hábla je radikální.
Křesťanská ikonografie se jakoby mávnutím
proutku vytratí, nebeské vysílání přeladí
na jiný program. Poučený pozorovatel však
ví, že to tak docela není pravda. Možná se mu
vybaví slavný Děčínský oltářní obraz od krále
romantických malířů Caspara Davida Friedricha,“ říká kurátor Norbert Schmidt.
Setkání s jinakostí, překvapení z nových
souvislostí jsou v postní době v prostoru
chrámu zcela namístě. Určitá redukce, vycházející z tradičního postního zakrývání
kostelních obrazů, se v Háblově salvátorském souboru potkává se subjektivními
obrazy, jakýmisi „zpovědními zrcadly“ odvážně nastavenými mnohdy překvapeným
návštěvníkům bohoslužeb.
Z náhodných doteků a uskupení barev
však nakonec vyrůstá v celku kostela pevný
a pečlivě promyšlený celek.
Sám Patrik Hábl k intervenci říká:
„Možnost prostorové realizace pro Nejsvětějšího Salvátora považuji za obrovskou
životní výzvu. Zakrytí všech barokních obrazů nastavuje i zrcadlo nám samým. Tato
intervence by měla nevtíravým a sofistikovaným způsobem upozornit na to, na co
jsme si již zvykli, a klade otázky, zda jsme
ochotni přijmout i něco nového.“
Popeleční středou začíná čtyřicetidenní
postní doba – přípravné období na slavení
Velikonoc. „V naší farnosti působí celá řada
umělců nejrůznějšího druhu, ale zveme
i umělce, kteří zrovna nejsou praktikující
věřící, protože jsme přesvědčeni, že svět
víry a umění mají k sobě bytostně blízko – oba se vyjadřují symboly a vždycky
se doprovázely. Dnes navíc náboženství
a umění mohou být spojenci v zápasu proti
banalizaci světa, proti zpovrchnění života,“
vysvětluje Mons. Tomáš Halík, farář akademické farnosti u Nejsvětějšího Salvátora.
Malíř a grafik Patrik Hábl (*1975) vystudoval VŠUP v Praze, následně studoval
experimentální grafiku na AVU u Vladimíra Kokolii. V letošním roce vystavoval mj.
v Lyonu, Istanbulu, New Yorku, Mnichově
či Amsterdamu.
Aleš Pištora
Patrik Hábl
7
ANKETA
Mají se přesvědčení komunisté
podílet na výkonné moci?
Ve většině krajů jsou členové komunistické strany členy krajských
zastupitelstev i krajských rad. Je to přirozený proces, nebo je to vážné
riziko pro naši demokracii?
Benedikt Mohelník OP
provinciál České dominikánské provincie
Vlna odporu proti návratu komunistů k moci
zatím na úrovni krajské
samosprávy není zbytečnou hysterií! Komunistická strana Čech
a Moravy jasně deklaruje, že jejím programovým cílem je socialismus se společenskou
formou vlastnictví. Není to tak dávno,
co naše země mohla po dlouhá desetiletí
zakoušet, co komunistický socialismus
reálně znamená. Komunistický režim byl
po právu prohlášen za protiprávní (zákon
č. 198/1993 Sb.).
Nemůžeme tak snadno zapomenout
na zločiny, kterých se komunistická diktatura dopouštěla od násilného převzetí moci
v roce 1948 až do roku 1989. Mnoho poctivých a slušných lidí v naší zemi od nich
zakusilo nespravedlivé a neospravedlnitelné násilí na vlastní kůži. Katolická církev
byla pro komunisty třídním nepřítelem
číslo jedna, který měl být všemi prostředky
eliminován. Zvláštním způsobem byly bolševickým soudruhům trnem v oku řeholní
řády, a proto již brzy po únorovém puči
pozatýkali řádové představené, aby s nimi
sehráli kruté divadlo monstrprocesů,
v dubnu 1950 se zbraněmi v rukou obsadili všechny mužské kláštery a jejich členy
svezli do lágrů, některé poslali do věznic
a mladší na nucené práce v armádě. Hlavním zákonem komunistické nadvlády byl
třídní boj, v jehož jménu se dopouštěla
vražd, různou formou zničila tisíce lidských životů a zmařila bezpočet talentů.
Komunistický manifest, který otevřeně
hlásá třídní nenávist, KSČM stále považuje
za spis patřící mezi její „knihy klasiků“ (viz
oficiální webové stránky KSČM).
Česká dominikánská provincie proto
podporuje všechny projevy nespokojenosti,
8
které vyjadřují zřetelný nesouhlas s faktem,
že se KSČM stala součástí krajských koalic,
a připojuje se k nim. Statečné protesty řady
lidí chtějí demaskovat zlo, které se skrývá
za líbivými slovy, a chtějí se mu postavit
hned v zárodku. Historická paměť ukazuje,
že lehkovážná zanedbání v takovém okamžiku mají zpravidla tragické následky.
Mnozí z protestujících neznají dobu komunismu z vlastní zkušenosti. O to cennější
pak je, že navzdory tomu odvážně pozvedají svůj hlas.
Zároveň prohlašujeme, že ze své
strany nebudeme s těmito krajskými
orgány vstupovat do přímého kontaktu.
Vyjadřujeme tím, že se nechceme podílet
na faktické legitimizaci návratu komunistů k politické moci. To, že KSČM obdržela
v posledních volbách nemalý počet hlasů,
pokládáme za politováníhodné. Volební
úspěch KSČM v žádném případě nečiní
komunistické ideje správné a společnosti
prospěšné.
Svou modlitbou a svými aktivitami
chceme ve spojení se všemi, jimž není osud
naší země lhostejný, přispívat k opravdovému společnému dobru. Negativní síly,
které komunisty znovu vrátily k politické
moci, mohou být překonány jedině upřímným zájmem o všechny, zvláště o potřebné,
a odpovědnou společenskou angažovaností. Vždyť absence právě těchto postojů
v naší zemi současný stav zapříčinila.
Daniel Herman
ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
V červenci roku 1993
začal platit zákon č.
198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.
Již tehdy tato právní
norma deklarovala, že
Komunistická strana Československa a zejména její vedení je politicky odpovědné
za programové ničení tradičních hodnot
evropské civilizace, za vědomé porušování
lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných
názorů, nahrazením fungujícího tržního
hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva,
zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy
a kultury k politickým a ideologickým účelům a bezohledným ničením přírody.
Během uplynulých dvaceti let se náš
stát téměř ve všech oblastech snažil zmírnit
výše zmíněné důsledky působení komunistického režimu na společnost. Rozhodně
se nedá říci, že bychom všechno zvládli dokonale. Něco se podařilo více, něco méně.
Jako u veškerého lidského konání. Pokud
mohu z odstupu posoudit, snad největší
dluhy zůstaly v oblasti morálky, podrobného poznávání totalitní reality, hledání
zodpovědnosti a trestněprávního postihu
prokazatelných politicky motivovaných
zločinů. I přes maximální snahu Úřadu
dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, působícího od roku 1995 v rámci
Policie České republiky, nebylo možné
v rámci obnovy právního řádu vyšetřit
a postihnout veškeré trestné činy, které se
v letech 1948 až 1989 staly.
Důsledky působení totalitního režimu
na morálku a hodnotová měřítka obyvatel jsou značné. Jedním z těchto projevů
je právě i podpora, které se od části naší
veřejnosti dnešní komunistické straně
dostává. Jsem ale přesvědčen, že hluboké
kořeny judeokřesťanské tradice, z nichž
naše civilizace vyrůstá, mají v sobě stále
dostatek energie, abychom z nich i dnes
mohli čerpat sílu pro obnovu společnosti.
Je to proces vícegenerační, ale nepochybuji
o tom, že jej nakonec zvládneme.
ANKETA
Marie Rút Křížková
literární historička
Patřím bohužel (či díky
Bohu?) ke generaci pamětníků, a tudíž i svědků obou totalit – nacistické a komunistické.
Proto nemohu mlčet
k bezostyšnosti, s níž se
komunisté za podpory
sociálních demokratů ujímají moci. Ohánějí
se tím, že byli zvoleni v demokratických volbách. Z jejich slovníku ale nikdy nezmizely
slogany jako třídní boj a třídní nenávist.
Ani ti z nich, kteří se prokazatelně
po únorovém puči v roce 1948 podíleli
na politických vraždách a krádežích, nikdy
nepřiznali svou vinu. Vždyť postupovali,
jak tvrdí, v rámci ZÁKONA. A nyní – opět
v rámci ZÁKONA – získali potřebné preference ve svobodných volbách. Co můžeme
čekat? V nejlepším případě jejich osvědčené: Když se kácí les, lítají třísky.
Tak tohle už tady bylo! Zažila jsem to já
i moje děti. Jenomže teď by se těmi pověstnými třískami mohla stát i moje vnoučata.
Poradíte mi, co s tím?
Václav Malý
biskup
Jsem přesvědčen, že
díky zapojení našeho
státu do evropských politických, ekonomických
a vojenských struktur
nehrozí zásadní změna
nastaveného demokratického systému.
Netěší mě však, že komunisté v poslední
době posilují své pozice na všech úrovních
státní správy. Nemám po ruce vyčerpávající odpověď, proč tomu tak je. Roste jejich
sebevědomí a drzost, s jakou překrucují
fakta z naší nedávné historie. Někteří jsou
ideologicky dodnes slepí, ale více je těch,
kteří vědomě lžou. To je na pováženou.
U části našich spoluobčanů hraje roli jistá
nostalgie po minulých časech, kdy měl
každý zajištěnu práci. Tento sociální aspekt
není možno přehlížet a bagatelizovat ho.
Dobře míněné a prováděné reformy a jejich hlasatelé i aktéři to dost často opomíjejí. Usnadňují tak prostor pro roztodivné
demagogie a idealizaci sociální stability
za dob totality. I když komunisté v různých
funkcích nepohrdají podnikatelskými aktivitami, přesto alespoň viditelně nefigurují
ve velkých korupčních kauzách. To jim
nahrává.
Vadí mně, že se vyslovená lež stává
běžnou součástí politického klání, kterou
Mají vést školství na kraji komunisté? V jižních Čechách se domnívají, že ano...
velkou mírou využívají právě i komunisté.
Znevěrohodňují demokracii jako takovou.
To rozhodně nepodceňuji, ale vidím též
nebezpečí, že se z komunistů vytváří jediný
společný nepřítel, aniž se poukáže na hnilobu stranické zákulisní politiky spojené
především s výhodným ekonomickým profitem. To občany irituje, a proto se naivně
přiklánějí k laciné kritice a nesplnitelným
slibům komunistů. Ohrožují demokracii,
ale nejsou zdaleka jediní. Je to výzva, aby
občané čelili těmto negativním jevům
a osvědčili svou společenskou odpovědnost, od níž se odvíjí stabilní a řádná demokratická kultura.
Petr Robejšek
politolog
Účast členů komunistické strany v regionální
a komunální politice je
přirozený a z následujících důvodů dokonce
užitečný proces:
Jednak demokrat
dost dobře nemůže
odmítat „nežádoucí“ výsledky demokratických voleb. Navíc nestačí, když odpůrci
komunistické strany svůj postoj zdůvodňují
její minulostí. Jakkoliv je to emocionálně
pochopitelné, tak je jejich kritika politicky
účinná až tehdy, když ji mohou konkrétně
a aktuálně doložit. Jinak totiž bojují proti
fantomu, který zároveň posilují. Udržují
totiž dojem, že komunisté „umějí“ politiku
lépe než ostatní, ale není jim dovoleno to
dokázat.
V tu chvíli, kdy se budou komunisté
podílet na moci, ukáže se velmi rychle,
že i oni „vaří pouze z vody“. Hospodářská
a politická fakta vytvářejí totiž pro všechny
politické strany stejné mantinely, v jejichž
rámci se mohou pohybovat.
Ale především je komunální politika
královská disciplína politického řemesla.
V ní se rychle a jednoznačně ukáže, co kdo
chce a umí. Na komunální úrovni mohou
občané bezprostředně posoudit kvalitu politiky a okamžitě postihnout ty, kteří selžou
nebo sledují ideologické zájmy.
Odpůrci komunistů je tedy mohou
nejefektivněji potírat tak, že připustí jejich
podíl na moci a budou trvale a přepečlivě
sledovat jejich chování. V tu chvíli, kdy
zjistí pochybení nebo dokonce zneužití
moci, je čas na okamžitý a energický protest a případné další akce. Teprve to bude
mocensko-politicky smysluplné a účinné.
Anketu připravil Lukáš Jirsa.
OČIMA STUDENTŮ
Vyjádření Studentského fóra
ke jmenování členů KSČM radními
pro školství: Stavíme se proti tomu,
aby zatvrzelí komunisté obhajující
bývalý režim vedli regionální školství,
a podporujeme studenty a učitele
v Jihočeském a Karlovarském kraji.
Domníváme se, že školství musí vést
osoba morálně způsobilá. Respektujeme však výsledky voleb. KSČM by
měla buď najít slušné, nezkompromitované kandidáty ve svých řadách,
nebo navrhnout nestraníky. Politický
důstojník (pozn. pan Sloup v Karlovarském kraji) jako šéf školství rozhodně
není správnou volbou.
9
ROZHOVOR
V bruselském labyrintu
Nakladatelství Portál vydalo knižní rozhovor s europoslankyní
Zuzanou Roithovou. Jde o mimořádně silné svědectví,
že politiku lze dělat čestně a pro lidi. Přinášíme úryvek
o zkušenostech z centra evropské administrativy.
Byla to velká životní změna? A jaké
byly vůbec vaše začátky v Bruselu?
Nás, sto dvaašedesát poslanců z nových
zemí, přivítali kolegové z původní patnáctky velice srdečně. Bylo vidět, že je to obrovské rozšíření Unie o dalších deset zemí ze
střední a východní Evropy a že je opravdu
potěšilo. Tehdy ještě netušili, že jim tu pohodu někteří z nás za pár let pěkně nabourají. Jako křesťanská demokratka jsem se
stala automaticky členkou klubu Evropské
lidové strany, kterou vedl charismatický
a noblesní předseda Hans-Gert Pöttering.
Pro mě to byla příjemná a zásadní
změna proti Senátu, kde slabší politická
síla křesťanských demokratů limitovala
mé šance na prosazení čehokoli. Teď jsem
10
patřila do nejvlivnějšího evropského politického uskupení. S dvěma sty osmdesáti
poslanci jsme byli a dodnes jsme největší
frakcí, ale nemáme většinu. Takže musíme
pro každé hlasování hledat v parlamentu
spojence. Na jednání klubu se tedy řeší především aktuální sporné body a taktika před
konečným hlasováním v Evropském parlamentu. Musela jsem přijít na to, jakými
cestami mohu získat jejich pozornost pro
konkrétní témata.
Po volbách začala uvnitř poslaneckých
klubů dost složitá vyjednávání o přidělení
skoro osmi set poslanců do výborů a podle
národních volebních výsledků také nominace do funkcí v předsednictvu klubů, výborů
a celého parlamentu. O tyto nominace se
vedou pravidelně bitvy. Funkce ale nejsou
spojeny se zvýšením platu jako v našem
parlamentu. Jde o prestiž a hlavně lepší
podmínky pro vlastní práci. Dostala jsem
se tam, kam jsem chtěla – do Výboru pro
vnitřní trh a ochranu spotřebitele a stala
jsem se tam první místopředsedkyní. Ale
dostat do priorit vlastní témata z volebního
programu nebylo vůbec snadné. Oslovovat
kolegy mailem a očekávat jejich účast se
ukázalo jako slepá ulička. V elektronických
schránkách našich kanceláří jsou denně dvě
i tři stovky zpráv. Uspořádala jsem sice seminář k tehdy aktuálnímu tématu – zdravotní
služby ve směrnici o službách –, ale poslanců přišlo jen pár. Poučila jsem se a napříště
jsem týdny věnovala osobní komunikaci
ROZHOVOR
MUDR. ZUZANA ROITHOVÁ
30. ledna 1953 se narodila v Praze
1978 úspěšně zakončila studia na Fakultě všeobecného lékařství UK
1990–1998 byla ředitelkou Fakultní nemocnice Královské Vinohrady
1997 vystudovala dálkově na Sheffield Hallam University Business administration
1998 jmenována ministryní zdravotnictví v úřednické vládě
1998–2004 senátorkou za KDU-ČSL
2004 zvolena poslankyní Evropského parlamentu, stala se členkou poslaneckého klubu
„Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) – Evropští demokraté“.
Je členkou Kolegia Paměti národa sdružení Post Bellum. Zřídila informační portál
www.budulinek.eu na ochranu dětí před nebezpečnými výrobky a službami. Převzala
záštitu nad První právní pomoci – bezplatnou právní poradnou – a poskytuje jí zázemí.
Tato poradna (www.poradnaprava.cz) je organizována studenty právnických fakult pro
občany v tíživé sociální situaci a informuje je o jejich právech při využívání zdravotnické péče.
s poslanci, kteří mají podobné starosti a jsou
přitom i z jiných politických uskupení.
Jak na vás působilo první setkání
s bruselskými institucemi, je to prý ostře
střežené bludiště plné paradoxů…
Něco pravdy na tomto hodnocení je. Půl
roku před volbami několika významným
úředníkům a europoslancům došly poštou
zásilky s pozdravem od italských anarchistů. Jedna z těch náloží zaslaná do parlamentu vybuchla přímo v rukou sekretářky
předsedy našeho klubu Pötteringa. Propálila stůl a kromě rukou jí popálila i nohy.
Vzpomínám, jak jsem po prázdninách
do práce vzdálené tisíc kilometrů vyrazila
už v neděli v noci i s věcmi do bytu, který jsem si v Bruselu našla. Nacpala jsem
manželovo větší auto osobními věcmi až
po střechu a na ni jsme ještě přikurtovali
matraci. Když jsme bez navigace konečně
dorazili k parlamentu, nechala jsem stát
auto s manželem před budovou a běžela
vyřídit propustku do garáže. Pokus překonat úředního šimla napoprvé nevyšel.
A když jsem se vrátila, auto s matrací
i manželem uvnitř bylo pryč. Dodatečně
jsem se dozvěděla, že šlo o policejní ostražitost. Návrat zpět do blízkosti parlamentu
bruselskými jednosměrkami a bez navigace
byl pro manžela navíc po osobní prohlídce
belgickou policií dost krušný.
Člověk by si po té zkušenosti myslel,
že tu sedmitisícovou babylonskou vesnici
střeží víc než dostatečně, jenomže brzy jsem
na vlastní kůži poznala, že krádeže notebooků a mobilů z vypáčených stolů patřily
po několik dalších let k místnímu koloritu.
A navíc nikdy nikdo nebyl dopaden. Je to
paradoxní a důvodem asi je, že v prostorách parlamentu, který je exteritoriálním
územím, nesmí působit policie, jen najatá
bezpečnostní agentura. Zaměstnanci si
vyprávějí, že není problém dostat dovnitř
ledasco, a jak se nedávno ukázalo, týká se to
i zbraní. V přízemí je obchůdek, kadeřník,
čistírna, kavárna, malé pobočky bank a také
pošta. A tu právě před pár měsíci vyloupili
maskovaní lupiči se zbraněmi v ruce. Lupiče
nenašli – tak nám preventivně zrušili poštu.
Byla to velká změna oproti práci v Senátu?
Ano, v osobním i pracovním životě. Především se přede mnou otevřel mnohonásobně širší obzor, než mi umožňovala domácí
politika. V Senátu jsme harmonizovali naše
právo s právem unijním, ale v EP se unijní
právo tvoří. Najednou jsem byla v centru
dění a měla přímý vliv na modernizaci pravidel pro férovou soutěž na vnitřním trhu,
na zvýšení práv spotřebitelů zejména v digitálním prostředí pro celou Unii, na některé věci v zahraniční a rozvojové politice
a další témata včetně etických, kde docházelo ke střetům s levicí a liberály. Získala
jsem vhled do problémů, s nimiž se musí
vypořádat řada odvětví vlivem globalizace.
Zkrátka, byla a je to nesmírně inspirující
práce, životní příležitost, jakou bych přála
každému na vrcholu politické kariéry.
Jak se změnil Váš osobní život? A jak se
žije v Bruselu?
Kromě změny prostředí a jazyka to znamenalo i spoustu osobního zařizování
v cizím státě, kde jsou na úřadech méně
vstřícní než u nás. Brusel je pestré, velmi
multikulturní město. Žije tam také hodně
našich krajanů. Někteří, mezi nimi i můj
asistent Jiří, dokonce hrají české ochotnické
divadlo. Řadu mladých lidí, kteří pracují
v institucích, znám ze své farnosti Nejsvětějšího Salvátora v Praze a někteří jsou
i členy České křesťanské akademie. A tak
mě hned zkraje pobytu napadlo, že bychom
tam mohli založit její zahraniční pobočku.
Na odloučení od rodiny jsem si ale
dodnes nezvykla, i když ten omezený
čas trávíme s manželem intenzivněji než
dříve. Také mě netěší udržovat dvě až tři
domácnosti a pendlovat mezi kancelářemi
v Bruselu, Štrasburku a v České republice.
Zato jsem podlehla kouzlu bruselských
cyklostezek. Jsou skoro všude a vskutku
inteligentně řešené. Auta vám všude dávají
absolutní přednost a člověk si na to snadno
zvykne. O to horší je pak sednout na kolo
třeba v Praze a přežít to se zdravou kůží.
V tom máme opravdu co dohánět.
Baví vás ta práce v bruselském labyrintu?
Mám z té práce radost. Baví mě ověřovat
vliv vybraných legislativních návrhů na život u nás doma a promýšlet případná lepší
řešení. Snažím se co nejvíce využívat práva
mluvit (to jméno pro parlament je ostatně
odvozeno od „parler“ – mluvit) – sděluji
své názory a pomáhám tlumočit přání a výzvy občanů. Léta intenzivně komunikuji
s různými skupinami z České republiky
o dopadech na oblasti, ve kterých působí.
Ovšem vadí mi, když mi pošlou doslova
totožné stanovisko, které už před měsíci
vypracovali jejich kolegové třeba ve Francii
nebo Německu. Mám pak pochybnosti, zda
se vůbec zabývali dopady v našich podmínkách. Většinou se ale názory Čechů a Moravanů příliš neliší od názorů našich sousedů, a pokud ano a mám-li v ruce rozumné
argumenty, daří se mi prosadit změny či
zpřesnit formulace nebo načasovat změny
tak, aby se na ně lidé a podniky mohli připravit. Díky řekla bych nadstandardním
vztahům s kolegy z mého klubu Evropské
lidové strany mám obvykle za sebou i tuhle
významnou politickou sílu. Ovšem důležité
je jednat o tom včas, tedy v době, kdy se
formuje stanovisko výboru a našeho klubu. Stojí to hodně času, a to také proto, že
paralelně probíhají i jiná jednání o dalších
věcech. Není možné honit moc zajíců najednou. Takže si vždycky s mými asistenty
v kanceláři určujeme priority podle tématu.
Tedy do čeho se „zakousneme“ a v čem
budeme „jen sledovat“ jednání na výborech
a zasáhneme podle potřeby. Například
když se začnou ozývat hodně silně varovné
hlasy národních či nadnárodních lobbistů
z průmyslu či jiných nevládních organizací
a akademické sféry.
Vy tedy jednáte i s lobbisty?
Ano, ale nejde o žádné kmotry. Vždyť
proto tam jsem, abych pečlivě prověřovala
dopady nových návrhů a hledala svědomitě
a nestranně rozumný kompromis mezi

11
ROZHOVOR

zájmy spotřebitelů a průmyslu či jinými zájmy společnosti. A právě ten můj výbor pro
vnitřní trh a současně i ochranu spotřebitele je unikátní, protože není jednostranně
zaměřený. Důležité je i prověřovat vhodné
načasování pro zavedení „novinek“ tak,
aby nás to přizpůsobení stálo co nejméně
prostředků, protože dojdeme-li ke shodě
na znění také s Radou, za rok či dva to začne platit i u nás doma.
Všechny bruselské směrnice ale nejsou
povedené. Proč například musíme mít
směrnici o zakřivení okurek? Jaký tohle
má význam pro evropské občany – nesvědčí to o nesmyslné bruselské byrokracii?
Tato směrnice se stala oblíbeným příkladem
pro zesměšňování Unie ze strany euroskeptiků. Je to ovšem podobný mýtus, který se
u nás šíří snad nejvíce ze všech zemí Evropy
hned po Spojeném království, jako třeba
mýtus o omezení ústí včelínů, balení koblih, zákaz guláše nebo jiní strašáci. Případ
okurek je jednoduchý – civilizované země
mají již zavedený systém kontroly kvality
prodávaných potravin. Také u nás máme
odedávna vlastní normy, které byly vždy
vodítkem kvalitářům pro určování jakosti.
A podle druhu ovoce či zeleniny jsou tam
limity na velikost, barvu či tvar včetně dvacetistupňového zakřivení okurek (důležité
pro jejich skladování) a podobně. A už před
desítkami let zelináři a obchodníci v západních zemích přišli na to, že pro přeshraniční
obchodování není praktické, aby se ty normy musely kontrolovat na každém území
znovu. Proto přiměli své volené zástupce,
aby se dohodli na vzájemném uznávání
kvality podle společných standardů. Technické předpisy, které za tím účelem zpracovala Komise, nejsou o nic nesmyslnější než
bývalé národní technické předpisy. Dnes
kupující zajímá hlavně obsah chemikálií
a hnojiv. Máme pro ně tedy své dohodnuté
limity ve všech potravinách, a nejen v nich.
Národní inspektoři by to měli na svém
území dobře hlídat. Já ten příklad ale ráda
používám, protože už léta usiluji o zavedení
minimálních standardů pro dětskou obuv
prodávanou na území EU. Ty čínské boty,
kterými je zavalen náš trh, totiž deformují
dětem nohy, což se později projevuje deformacemi páteře. Pracuji na tom už řadu let
společně s Institutem pro testování a certifikaci, bývalým Výzkumným ústavem kožedělným v Baťově Zlíně. Evropští poslanci
ale nemají zákonodárnou iniciativu, a proto
nemůžeme předložit vlastní návrh nové
směrnice. Komise, ale i naše ministerstvo
průmyslu tuto iniciativu odmítají s tím, že
by takové standardy podporovaly protekcionismus. Já tvrdím, že standardy, které by
12
logicky platily pro každého výrobce, tedy
i čínského, nejsou žádným protekcionismem, ale zodpovědnou obranou našich dětí
před nekvalitními výrobky. A to se týká všeho dováženého zboží, zejména z Asie.
Brzy po vstupu ČR do EU jste se také
angažovala v bitvě o omezení dovozu
textilu a bot z Číny. Tehdy se hodně
psalo spíše o zavírání našich textilek než
o zdravotních rizicích. Proč jste se tím
zabývala?
Při jedné návštěvě textilky ve Dvoře Králové jsem slíbila, že pokud se stanu poslankyní v Bruselu, pokusím se otevřít v té době
nedobytný prostor pro jednání o kvótách
na dovoz čínského textilu do Evropy.
Bylo totiž za pět minut dvanáct, protože
od 1. ledna 2005 měla přestat platit veškerá
množstevní omezení pro obchod s textilním a oděvním zbožím pro země Světové
obchodní organizace (WTO). Textiláci
marně varovali vládu, že už nyní toto zboží
zaplavuje trh v takové míře, že to zničí
zbytky našeho textilního průmyslu.
V sázce tehdy bylo posledních čtyřicet
tisíc pracovních míst, která zbyla po restrukturalizaci odvětví z původního čtvrt milionu
míst před rokem 1989, ale která dosud hrála
významnou regionální roli pro stabilitu
v některých našich oblastech. Textiláci poukazovali na to, že Číňané dosahují nízké
ceny praktikami, které jsou často v rozporu
s pravidly, k nimž se při vstupu do Světové
obchodní organizace zavázali, a že se tudíž
nejedná o férovou soutěž. Chtěli, aby se
za ně vláda postavila doma i v Evropské unii.
Jak se k tomu tehdy stavěla naše vláda?
Zpočátku přezíravě. Sama jsem se v té první
fázi obrátila na ministerstvo průmyslu, jenže
i pod levicovým ministrem tam stále přežívala ideologie z devadesátých let, že volný trh
si poradí sám a že takzvané „zkažené maso“,
jak se nekonkurenceschopným podnikům
tehdy říkalo, musí být odřezáno, a to co nejdříve. Ale také naivně věřili, že nám i Čína
recipročně otevře svůj trh, zejména pro naše
strojírenské výrobky. A řekli mi rovnou, že
textil je stejně odepsané odvětví. V sousedních zemích naopak chápali, že jde o transformaci, která vyžaduje citlivý přístup. Když
šel u nás majitel textilky žádat o úvěr, aby
mohl nakoupit moderní technologie a dostat
se kvalitou a produktivitou na konkurenceschopnější úroveň, zabouchli mu dveře,
protože textil považovali za neperspektivní.
Vládní ekonomové se nezabývali dopady
globalizace na náš trh a země neměla žádnou
průmyslovou strategii před vstupem do EU,
a proto ani sebemenší chuť vyvolat jednání
o kvótách v Radě EU.
Své hranice pro čínský textil a další
asijské zboží jsme museli otevřít proto,
že jsme vstoupili do EU? A bylo možné
se tomu vyhnout, kdybychom vstoupili
do EU později?
Nikoli. Šlo o mezinárodní závazek z roku
1994, který podepsala tehdy také Česká
republika jako jeden ze 128 zakládajících
členů WTO. Kdyby ale ČR chtěla něco
během těch deseti let prosadit, bylo by to
vzhledem k malému významu ČR jako volání do zdi. Po vstupu do EU uplatňujeme
své návrhy prostřednictvím Unie, která
má svou váhu jako největší hospodářský
blok světa. Její povinností je hájit na globálním hřišti naše zájmy. Tedy takové zájmy, na kterých se sedmadvacítka shodne.
Cílem tohoto konkrétního závazku členů
WTO bylo postupně do deseti let odstranit
všechny diskriminační bariéry pro volný
obchod s vybranými komoditami a přimět
pod sankcemi k dodržování pravidel férové
soutěže dnes už více než sto padesát zemí
světa. A byla to i součást politiky rozvojové
pomoci ze strany vyspělých ekonomik.
Jenže tehdy ještě nebyla členem WTO
Čína, a když se jím stala v prosinci 2001,
nikdo nečekal, že tahle teprve se rozvíjející
ekonomika bude ihned zaplavovat v tak nebývalém rozsahu prakticky celý svět svými
nekvalitními, ale bezkonkurenčně nejlevnějšími výrobky. Šokovala evropské výrobce všech odvětví, ale nikoli jejich vlády
bohorovným ignorováním pravidel férové
soutěže, od padělků přes masivní státní
subvence poskytované otevřenou i skrytou
formou exportně orientovaným obrovským
podnikům. Hned v roce 2002 obsadila
75 procent trhu a ceny srazila o 40 procent.
Přišlo rozčarování, jaké překážky, včetně
korupce v Číně, musí překonávat evropské
podniky, když chtějí recipročně podnikat.
Byl to gradující problém, ale ani politikové
v Evropském parlamentu, ani ministři průmyslu na Radách EU, a tedy ani úředníci
v Komisi se tím nezabývali. Na mé interpelace mi Komise odpověděla, že nepodporuje evropský protekcionismus. Opakovaně
jsem o tom mluvila na Výboru pro vnitřní
trh a jednou jsem to chování v EU přirovnala ke známé reakci pomalu vařené žáby.
Když žábu hodíte do vroucí vody, okamžitě
vyskočí a zachrání se, ale když ji tam dáte,
dokud je voda studená, nevšimne si postupné změny teploty, a když pod kotlem
začne hořet, nestačí už včas vyskočit.
A jak reagovali vaši kolegové?
Ani kolegové si příliš nepřipouštěli, že to
znamená erozi pravidel vnitřního trhu
a rizika pro ochranu spotřebitele. Věděla jsem, že to musím dostat na jednání
ROZHOVOR
do nejvyšších pater bruselské politiky.
Pustila jsem se do studia podmínek a praxe
zahraničního obchodu EU a začala jsem
velice úzce spolupracovat s ATOKem –
asociací našich textiláků, zejména s jejím
prezidentem Jiřím Kohoutkem. Pomáhali
mi od počátku orientovat se v různých
dost technických stanoviscích WTO i EU.
Později jsem od nich s předstihem dostávala podklady z různých mezinárodních
pracovních porad, a tak jsem byla dobře
vybavena aktuálními argumenty. Po několik let jsme telefonicky koordinovali mé
i jejich aktivity. Hned zkraje, na podzim
2004, jsem se setkala také s prezidentem
EURATEXu – Evropské střešní asociace
textilního průmyslu. Chtěla jsem s ním
ladit své kroky v Bruselu. Dostala jsem ale
studenou sprchu. Řekl mi, že marním čas
a že EURATEX zrušení bariér naopak vítá.
Pro ATOK, který byl jejich členem, to bylo
hodně nepříjemné překvapení. Ukázalo se,
že v Evropě proti sobě stojí na jedné straně
zájmy výrobců textilu s jejich skoro třemi
miliony zaměstnanců převážně v jižních
zemích včetně Francie a na straně druhé tu
jsou zájmy obchodníků s textilem zejména
ze severu, hlavně Británie a Švédska či Finska, kteří měli lépe „pod kontrolou“ společnou střešní organizaci. Ti ze severu už
nevyráběli textil, jen ho nakupovali v Asii,
a to za tak nízké ceny, že i po započtení nákladů na transport z jednoho konce světa
na druhý na tom ještě královsky vydělávali.
Z dalších jednání jsem zjistila, že za nimi
stály i jejich vlády, ačkoli ne všichni obchodníci odváděli daně ze zisku doma. Šlo
o mohutnou lobby, s níž si museli poradit
také sami členové Euratexu a udělat si pořádek v tom, kdo koho zastupuje.
To jste byla jediným poslancem, který
si vzal do hlavy tenhle úkol?
Zpočátku ano. I když se mi pod mou první
interpelaci v listopadu 2004 podepsalo
více poslanců. Česká televize pak natočila
o mém boji reportáž, a nejen se mnou, ale
i s belgickým poslancem o tom, jak Belgičané marně protestují proti nezákonné
výrobě jejich tradičních gobelínů v Číně.
Najednou jsem na to nebyla sama. Ihned
jsem toho poslance z Výboru pro zahraniční obchod oslovila a začala vyhledávat
další spojence z podobně postižených zemí.
Podařilo se mi zorganizovat veřejné slyšení
a přijetí zprávy. Její závěry už Komise nemohla ignorovat. Byla vytvořena tzv. High
level group – skupina na nejvyšší úrovni
pro meziinstitucionální řešení problému
s dovozem textilu. Poradní schůzky se z mé
kanceláře přesunuly do kanceláří Komise.
Nebyla jsem tehdy ještě členem Výboru pro
zahraniční obchod, takže nominace do této
skupiny mě minula. Ale pracovala jsem
na tom aktivně dál. Vlak se rozjel konečně
jiným směrem. Mezitím v Euratexu změnili kurz a podpořili výrobce z Jihu. Také
na Radě došlo k průlomu. Vznikla skupina
jedenácti zemí, k níž se přidala i ČR. Tomu
ale předcházely desítky jednání a dokazování, že Čína porušuje pravidla a že opravdu
dochází k masivnímu zavírání evropských
provozů po 1. lednu 2005. Miliony lidí
přišly kvůli čínskému „textilnímu tsunami“
o práci také v Africe, v Bangladéši či na Srí
Lance a v dalších rozvojových zemích.
Podařilo se závazek z roku 1994 zrušit?
Zrušit závazek možné nebylo, ale šlo o to,
vyjednat jeho odklad na dva tři roky, aby
evropští výrobci zvládli restrukturalizovat
svou výrobu a přežít. Náš tlak na komisaře
sílil. Bylo zahájeno monitorování situace
a pro WTO se začaly předkládat důkazy
o tom, že dochází k hrubému narušení
fungování celého odvětví. Současně začali
evropští úředníci konečně kontrolovat
účetnictví vytipovaných čínských továren
a přišli tak s důkazy o účelových manipulacích zakrývajících zakázaný dumping.
Podobná situace se o něco později opakovala s obuví, ale vyňaty byly boty sportovní
a dětské. Jejich výroba v Evropě už byla v té
době natolik zdecimovaná, že nebylo možné prokazovat nové významné hospodářské
škody vzniklé začátkem roku 2005.
V červnu Komise uzavřela v Šanghaji
dohodu o limitovaném dovozu textilu.
Čína tím předešla sankcím ze strany WTO.
Protahování činnosti Komise nahrávalo
obchodníkům, kteří ještě na poslední chvíli objednali a zaplatili před tímto datem
osmdesát milionů kusů textilu. Kontejnery
s nadlimitním zbožím zadrženým celníky
pak blokovaly největší evropské přístavy.
V září komisař navrhl ještě uvolnit všechno
do obchodní sítě, ale pak konečně začala
fungovat kontrola trhu.
Dokázali textiláci ten odklad opravdu
využít pro své přežití? Měl ten boj opravdu nějaký smysl?
Smysl to mělo. České textilky mezitím
zásadně změnily strategii – začaly se orientovat na výrobu tkanin s vysokou přidanou
hodnotou. Jedním směrem byla výroba
sofistikovaných materiálů pro technické
účely. Tyto české výrobky se u nás i v zahraničí využívají hlavně ve stavebnictví
nebo v medicíně. Jiní se vydali cestou
řemeslně náročné malovýroby a výroby
na zakázku podle zaslaných individuálních
přesných rozměrů zákazníků. Jde o úspěšný tzv. „program měřenek“. I když došlo
k redukci pracovních míst ještě o skoro 30
procent, český textilní průmysl nezahynul.
Po letech jsem znovu navštívila některé
továrny a přesvědčila se, že mají nejen tu
„high-tech“ výrobu, ale na vysoké úrovni
rozvinutý marketing, který jim zajišťuje
perspektivní odbyt. Například v Broumově
mě zavedli do haly, kde mi vyrazila dech
neuvěřitelně rozsáhlá sbírka nádherných
drahých brokátů v široké škále vzorků. Byl
to nevšední zážitek procházet se mezi těmi
barevnými závěsy látek vyšívaných zlatými nitěmi. Ale nechápala jsem, kdo tohle
u nás ve velkém může nakupovat, leda snad
pro natáčení exotických pohádek. A moc
jsem se nemýlila. Firma Veba se totiž stala
úspěšným a prakticky bezkonkurenčním
dodavatelem brokátů na africký trh, kde
z nich šijí tradiční domorodé oděvy.
Tak to je hezká pointa příběhu. Ocenil
někdo vaše úspěšné snažení?
Ano. Textiláci ještě i po letech připomínali
ve svých článcích, že se setkali s politikem,
který to, co slíbí, také důsledně plní. To se
mi četlo opravdu dobře.
Jak vnímáte vlivy globalizace na současnou Evropu? Je možné mít na její dopady opravdu nějaký vliv?
Kola dějin nelze otočit nazpět. Propojení
světového obchodu, stejně jako vzájemné
působení kultur a idejí po celém světě
prostřednictvím internetu je realitou.
Musíme se ale snažit využít to pozitivní,
co globalizace přináší, a důsledně bojovat
proti negativům. Zejména proti všem neférovým praktikám, které deformují volnou
soutěž nebo ohrožují bezpečnost či zdraví
evropských občanů či relativizují naše hodnoty. Proto mě mrzí, když politikové místo
obětavé práce podléhají s rukama v klíně
pohodlné teorii, že dnešní světové trendy
nelze ovlivnit. Předně si myslím, že vrcholní
politici by měli mít vize a vytrvale o nich
přesvědčovat co nejširší okruhy společnosti.
Dále je naší společnou odpovědností důsledně trvat na dodržování dohodnutých
mezinárodních pravidel včetně ochrany
lidských práv. Dlouhodobě prosazuji, aby
každá mezinárodní hospodářská dohoda
měla i lidskoprávní doložku. Má to nejen
principiální ideový význam, ale je to cesta,
jak urychlit sbližování ekonomik. V zemích,
kde se lidé mohou svobodně vyjadřovat,
dochází totiž k rychlejšímu zvyšování sociálních a ekologických standardů a platů.
Zdeněk Jančařík
Autor je šéfredaktorem nakladatelství
Portál. Knižní rozhovor s názvem
Vidět srdcem vydalo nakladatelství
Portál v roce 2012.
13
TÉMA
Dialog spirituality
a společnosti: potřebujeme
nového Cyrila a Metoděje?
Aleš Opatrný
V úvodu letošní konference Sdružení Ackermann-Gemeinde,
zaměřené na 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje,
pronesl P. Aleš Opatrný následující přednášku.
K
onstantin a Metoděj, tito svatí a vzdělaní mužové, přišli
do krajiny v podstatě pohanské, jen nepatrně dotčené
iroskotskou misií, která mimo jiné narážela na jazykovou bariéru. Přišli v podstatě jako vyslanci mnohem
vyspělejší kultury, o jejímž významu měla v této zemi
snad nějaké ponětí úzká vrstva vládnoucích osob, široké vrstvy lidu
ovšem sotva. Tato misie vzbudila ohlas u některých osvícených osob,
a tak bylo možné z nich povolat a vychovat první domácí pastýře.
Vytvoření písma a překlad Bible do srozumitelného jazyka byly činy
ohromného kulturního dosahu. Ten se projevil v další historii a také
zasáhl jiné slovanské kraje, totiž dnešní Bulharsko a Rusko. Ve známém trojjazyčném sporu také prezentoval existenci a význam Slovanů v Římě. To všechno znamenalo v dějinách mnoho, ale to všechno
představuje úplně jiné otázky položené v jiných souvislostech, než
je tomu dnes. Ani překonání slovanské misie západními vlivy a de
facto přechod „od Byzance k západu a Římu“ ve smyslu zásadního
příklonu k západní církvi na tom nic nemění.
Bez obšírného dokazování jen připomeňme, že životní cesty
a – světsky viděno – neúspěchy světců knížete Václava a biskupa
Vojtěcha dosvědčují, jak málo bylo křesťanství v této zemi na konci
9. století akceptováno a jak příklon ke křesťanství byl u vládnoucích
osob, nemáme teď na mysli knížete Václava, zřejmě do jisté míry
politickým kalkulem.
Křesťanství v naší zemi
Františkán Jan Evangelista Urban upozorňoval na závažnou skutečnost, kterou vyčetl z českých církevních dějin: V naší zemi bylo
křesťanství většinou prezentováno „shora“ – vládci, misionáři jimi
pozvanými, kteří přišli z jiných zemí, autoritou členů relativně
bohatých a části země ovládajících klášterů atd., nikoliv „zdola“.
A Urban dále tvrdil: Všimněte si, že na rozdíl třeba od Itálie nemáme
lidové světce!
14
Dovolil bych si vsuvku do této Urbanovy úvahy, se kterou jinak
souzním: Lidové křesťanství bylo aspoň ve větší části naší společnosti rozvinuto v husitství, byť v militantní a militarizované podobě.
Potom v baroku, kdy bylo výrazně propojeno s tehdejším stylem
venkovského života, kde se mnohdy nebezpečně mísilo s pověrou. To
provokovalo Josefa II. a další osvícence ke známým zásahům. Jejich
výsledkem bylo křesťanství nejen okleštěné, ale do jisté míry zneužité
k cílům, které bychom dnes nazvali mocensko-politické. Prakticky se
tehdy stávalo spíš „vyučovacím předmětem“ než osobním vyznáním
a osobním příklonem k Ježíši Kristu. Důležitou skutečností je, zejména na Moravě, živé přesvědčení
o trvalém významu cyrilometodějského dědictví. Někteří historikové je velmi ctí jako skutečnost, která trvá od cyrilometodějských dob
v podstatě stále, jiní ji vidí jako vcelku umělý konstrukt posledních
zhruba dvou století. Není naším úkolem teď pečlivě analyzovat celou cyrilometodějskou tradici a její místo v křesťanské víře národa.
Snad nikoho neurazí mínění, že v našich dějinách zhruba od dob
národního obrození byla cyrilometodějská tradice prezentována
jako podpůrný důkaz naší národní a kulturní svébytnosti. Takto poněkud „renovovaná“ se stala jedním z ideových podkladů lidového
katolicismu zejména na Moravě v 19. a 20. století. Není teď důležité,
zda šlo, nebo nešlo o tradici nepřerušenou. Významné je, jak silnou
roli sehrála v 19. a 20. století, takříkajíc od unionistických sjezdů až
po památnou cyrilometodějskou pouť v roce 1985. Kdo zná trochu
víc dějiny vzniku, proměn a rozšiřování starozákonních biblických
textů, ví, že se tam jedná o něco podobného. Řečeno současným
slovníkem: Dávné historické skutečnosti jsou do jisté míry redefinovány a reinterpretovány pod vlivem více či méně legitimních potřeb
pozdějších dob a jsou tak pro ně inspirativní a nosné.
Když toto uvážíme, můžeme otázku, která je v názvu této přednášky, trochu pozměnit: Místo „potřebujeme nového Cyrila a Metoděje“
se můžeme ptát: „Potřebujeme nově Cyrila a Metoděje?“ Pokud ano,
tak jak? Abychom mohli k odpovědi dospět, je třeba, abychom se podívali na naši společnost, její potřeby a preference trochu podrobněji. TÉMA
Křesťanství v současné společnosti
Realita české společnosti
Při pohledu do současnosti se především pokusíme nezabřednout
do opakovaných klišé, jako jsou tvrzení: „Naše společnost je ateistická“ (případně superlativ: „nejateističtější ze všech“), nebo naopak
„naše společnost není ateistická, je vlastně křesťanská“. Nikomu nelze tato hodnocení brát, ale myslím si, že pro svou principiální nedefinovatelnost jsou vcelku neužitečná. Místo toho zkusme postavit
jinou tezi, poněkud obecnou: Máme za to, že naše společnost je jiná,
než bychom my křesťané chtěli, a není nakloněna tomu, abychom
ji ke svému obrazu měnili. S dodatkem, že náš obraz běžného stylu křesťanského života (převzatý v mnohém vlastně z dob před sto
a více léty) nepovažuje dnes většina lidí za akceptovatelný pro uspořádání svého vlastního života. Můžeme se jistě domnívat, že to není
jen situace v naší zemi, ale že je to obraz stavu velké části Evropy,
včetně zemí, považovaných odedávna za křesťanské.
Ať chceme nebo nechceme, ať se zaklínáme tvrzením, že lidové
církvi je odzvoněno, máme nejspíš takřka v genech zakódovanou
představu „totálního (ne totalitního!) katolictví“. Tedy představu,
podle které sice zdaleka ne všichni lidé v naší zemi chodí do kostela, ba ani nevyznávají svou příslušnost k církvi, ale v podstatě jsou
katolíky. Platilo ovšem dříve a snad i platí mnohde dnes, že se jedná
spíš o to, čemu se říkává „kulturní katolicismus“ než o vyznavačské
křesťanství. Že se tedy jedná o identifikování s kulturou, která je
do jisté míry katolickou církví a později už jen katolickým dědictvím
formována. To má jistě svou cenu. Ale řada křesťanů se domnívá,
že oživení tohoto kulturního katolicismu jaksi samo sebou přinese
skutečnou víru. Tuto naději nesdílím, byť se samozřejmě najde vždy
nějaký singulární případ, u kterého toto platí. Leč ojedinělé případy
necharakterizují průběhy dějů ve větším celku.
Pozornosti si ale zasluhuje ještě další věc. Všichni známe řadu
lidí, kteří se chovají slušně a v mnohém nezištně, vyznávají v podstatě morální kodex podobný křesťanskému a proti křesťanství nic
zásadního nemají, ale s církví nechtějí mít nic společného. Pokud
redukujeme křesťanství na etiku (což se stále u mnohých děje), budeme tyto osoby snadno považovat buď za křesťany, nebo za blízké
adepty křesťanství. Jenže při poctivém vidění věci zjistíme, že to tak
nejspíš není a nebude. V pozadí těchto mylných soudů totiž může
být poněkud schematická představa, podle které jsou ušlechtilými,
nezištnými a mravními lidmi v podstatě jen křesťané. Za touto představou lze vidět teologický deficit. Totiž nedocenění toho, že každý člověk je stvořen k obrazu a podobenství Božímu, málo sdílené
přesvědčení katolické teologie, že hříchem (prvotním i dalšími) je
lidská přirozenost poškozena, ale ne zcela zkažena, a konečně mylný
dojem, že Ježíšovo vykupitelské dílo je účinné jen a pouze v těch,
kteří se stanou křesťany. Myslím, že je namístě poněkud širší a optimističtější pohled na situaci a kvality člověka.
Nezanedbatelný vliv na život křesťanů má mnohdy explicitně vyjádřené přesvědčení hodných a ušlechtilých lidí, že s církví nemají
a nechtějí mít nic společného. To nás, kteří v církvi žijeme, snadno
vede k nekonečným debatám o tom, jak by měla církev vypadat,
k mnoha rozčilením a odsudkům kvůli zřetelným i domnělým chybám v uspořádání, sebeprezentaci a působení církve. Tak se stane,
že pozornost dobrých katolíků poutá spíš starost o církev než otázka
Boha. Do jisté míry se nelze divit: V uspořádání nějaké společnosti
lidí a v její prezentaci navenek se vyznáme lépe než v transcendentní
skutečnosti, kterou je Bůh. Vrátíme-li se na chvíli k svatým Cyrilovi a Metodějovi a jejich době, potom je dobré připomenout jeden
zásadní rozdíl mezi tehdejší dobou a současností: Tehdy byla víra
v bohy případně Boha samozřejmou součástí kultury, dnes tato víra
v zásadě obecným přesvědčením není. Dnešní často se vyskytující
vágní představy o spiritualitě nelze zpravidla s výslovnou osobní vírou v Boha ztotožňovat.
Troufl bych si tvrdit, že česká společnost se v zásadních ohledech
neliší od jiných evropských zemí. Všude nacházíme lidi, kteří Boha
v té podobě, jako ho vyznává křesťanství, v podstatě nepotřebují
a „provoz katolické církve“ sice někde považují za dobrou součást
kultury při určitých příležitostech, jinde (například u nás) za totality
z velké části tomuto „doplnění“ odvykli. Když tedy odhlédneme
od takřka „vykřičených“ témat, jako jsou restituce, interrupce, homosexualita, eutanázie, kde se s námi křesťany společnost ještě hádá,
potom můžeme říci, že se velká část společnosti (a to nejen u nás!)
ve svých postojích, tužbách, preferencích a nárocích s křesťanstvím
prostě míjí. Zvolím obrazný příklad z geometrie: Představme si mimoběžky, čili dvě přímky, které se nikde neprotínají. S jejich průsečíkem nelze nijak počítat. Lze ale zkonstruovat úsečku, která je
propojuje. Nazývá se příčka mimoběžek. A to je obraz něčeho, co by
nás, podle mého soudu, mělo zajímat. Hledat, jak takovou „příčku
mimoběžek“ navrhovat a realizovat. Předpokladem je, že uznáme
reálnou mimoběžnost mezi křesťanským stylem života a životem
bez křesťanství (jistě ne ve všem, ale v mnohém) a současně reálnou
možnost určitého propojení. Přidáme-li k tomu přesvědčení o hodnotě Bohem stvořeného člověka, který žije v éře Kristova vykoupení,
jak bylo uvedeno výše, může se úhel pohledu na naší společnost
změnit. Mohli bychom se osvobodit od dilematu hodnocení „křesťanská – nekřesťanská“, od snahy vidět ji jako „vlastně křesťanskou“
nebo naopak ztratit o ni zájem a uchýlit se do vlastního ghetta. Je
ovšem namístě uznat, že ono žádoucí propojení bude nejen obtížné,
ale že z obou stran, tedy ze strany křesťanů i ostatních, je budou
hledat a vítat jen někteří, jistě ne všichni. Společná víra nebo společné lidství?
Jak se jako křesťané se společností domluvíme? První odpověď je spíš
pesimistická. V zásadních věcech víry těžko. Uvažme totiž, že například dva ze základních pojmů křesťanské víry, totiž „Trojjediný Bůh“
a „Ježíš-Spasitel“ nebo jen pojem „spása“, jsou nejen neobvyklé, ale
jejich obsah je v zásadě nekřesťanské veřejnosti neznámý, a proto také
nesrozumitelný. Zde nepomůže nějaký jazykový překlad, protože tyto
pojmy jsou mimo myšlenkový svět, ve kterém se většina lidí pohybuje.
V našem proorganizovaném světě, plném starostí, zábav a mnohého
zajištění a pojištění, není mnoha lidem zřejmé, jak by v něm mohl
nějaký spasitel fungovat. Pokud ano, potom by měl být nejspíš někým,
kdo plní naše přání. Snad až na konci života přijde otázka „co bude
dál“ a „jaký měl můj život smysl?“. Jenže tazatel často nenajde ve svém
blízkém okolí žádného partnera k rozhovoru na tato témata. Na druhé straně s lidmi dneška křesťané sdílejí mnoho radostí,
starostí a úkolů, které spíš spojují, než rozdělují. Bylo by hříšné jimi
pohrdat, ale nelze je chápat jako společnou víru. Jde spíš o společné
lidství, což ovšem není hodnota malá. Podívejme se na zajímavé dvojice pojmů, které alespoň zčásti charakterizují naši situaci:
Církev – křesťan(é). Ačkoliv víme, že církev se skládá z křesťanů,
je postoj nekřesťanské veřejnosti v něčem zvláštní. Velká část obyvatelstva si církve necení, nedůvěřuje jí a mnozí ji prostě nemají rádi.
Ale křesťan, který je jejich sousedem, spolupracovníkem, případně
i farář v menší obci se mnohdy těší sympatiím. Kromě jiného zřejmě
proto, že souseda či hodného faráře znají z osobní zkušenosti, zatímco
o církvi mají jen neosobní informace z dějepisu, novin a televize, a to
většinou informace negativní. Je tedy třeba vnímat rozdíl ve vztahu lidí k církvi a ke konkrétním křesťanům. Průzkumy popularity
a důvěry vypovídají o vztahu k církvi jako k neosobní veličině, ne
ke konkrétním křesťanům.

15
TÉMA
Církev jako učitelka a prostor přijetí. Katolická církev měla
po staletí v Evropě roli učitelky nejen víry, ale také dobrého chování.
Její nauka obsahovala a obsahuje vysoké etické nároky. Jakkoliv byla
a v mnohém ještě je tato učitelská role církve záslužná, nese s sebou
dvě obtíže. Tou první je, že mimocírkevní okolí klade na křesťany
zpravidla enormní etické nároky a nechce jim (na rozdíl od sebe
samého) nic odpustit. Ten druhý je ještě závažnější. Církev se stala
mnohem víc učitelkou dobra a prostorem, v němž se dobré a správné
chování vyžaduje, než útočištěm pro hříšníky, ztroskotance všeho
druhu a osoby trvale nevyhovující morálním nárokům. Ti se v ní
cítí špatně nebo pro ně není v uspořádání života v církvi jaksi místo.
Nezapomenu na příběh dívky ze sociálně velmi špatného prostředí, která se vydala do kostela, kde byla zastižena kostelníkem, jak
chce odevzdat dopis Pánu Bohu. Kostelník jí porozuměl a seznámil
ji s mladými křesťany. Ti ji zcela vzorným způsobem mezi sebe přijali. Po nedlouhém čase z tohoto společenství odešla, protože, jak
mi sama říkala, se mezi nimi se svou minulostí a s vědomím, jaké je
její rodinné prostředí, cítila špatně. Na rozdíl od původní hospodské party, kde „nevyčnívala“ a kam se vrátila. Asi si připadala mezi
křesťany, jako kdyby člověk přišel v montérkách na ples v opeře. Byť
by byl ujišťován, že tam tak může být, odešel by, protože mezi lidmi
v róbách by se necítil dobře. Ještě větší problém je u lidí, kteří chtějí žít s Kristem, ale jejich
způsob života nebo životní okolnosti jsou takové, že v některých zásadních otázkách tito lidé nároky na život v církvi nesplňují a nelze
to zcela změnit. Církev je tedy přijme jen částečně. To je dnes velký
problém a není marginální.
Staré – nové: Jakkoliv je křesťanství považováno mnoha lidmi
u nás za zastaralé a nemoderní, nachází u řady mladších i mladých
lidí sympatie nově objevované staré zapomenuté skutečnosti. Teoreticky lze říci, že lidé by zřejmě uvítali církev, která v sobě nese staré
i nové takovým způsobem, že s tím vším patří do jejich dnešního
života. Obrazně řečeno: Zřejmě nevyžadují totálně digitalizovanou
církev v odvážných šatech, ale také nebudou žít trvale v církvi, která připomíná skanzen a módu 19. století, byť milovníci skanzenů
a ghett se budou v církvi také vyskytovat stejně jako „digitalizovaní
křesťané“ v oblečení nejnovějšího stylu. Výjimky ovšem nepředstavují pravidlo.
Obvyklé – exkluzívní. Křesťan, který je v církvi dobře socializovaný, zpravidla pocházející z tradiční křesťanské rodiny, si nebude se
svým křesťanstvím připadat nijak nápadně. Je pro něj samozřejmým
stylem života. Na druhé straně ale pro řadu lidí z okolí bude do jisté míry exotem, zvlášť tehdy, když se jeho křesťanské přesvědčení
projeví v nějaké exponované skutečnosti. Dnes žije každý přesvědčený křesťan v určitém napětí, představovaném skutečností: „Co je
pro mne obvyklé, je pro druhé exkluzivní nebo nepochopitelné.“ Je
otázkou, zda ho to od druhých lidí vzdaluje, nebo zda to překlene
například sdílením jiného společného zájmu. Nejspíš zde číhá nebezpečí výlučnosti „obyvatele vzorného ghetta“ nebo nebezpečí „jsem
pyšný, protože jsem poněkud exotický“. Případně se objeví strach ze
zviditelnění, který vede k žití jakéhosi skrytého křesťanství. Je dnes
v podstatě údělem poctivých křesťanů „nebýt z tohoto světa a být
přitom zcela přítomní ve světě“.
Poznávat znamení doby
Prostor současnosti se všemi svými charakteristikami je prostorem,
v němž se máme učit. Učit být co nejlépe křesťany v reálném prostředí, které není zdaleka ideální a v mnohém neodpovídá našim
představám o tom, jak by věci měly být. Mnozí z nás jsou ale stále
ještě vybaveni zkušeností z totality. Tato zkušenost je nepřenosná
16
do současnosti v tom smyslu, že by bylo pošetilé chovat se v otevřeném světě jako v totalitě. Inspirující je však toto: Za totality se
během zhruba prvých dvou desetiletí jejího trvání naučilo mnoho
křesťanů v daných podmínkách žít intenzivně evangelium a šířit ho.
Tato „odbornost“ nám po nabytí svobody mnoho nepomohla. Ale
chuť, ochotu a schopnost učit se žít co nejúplněji evangelium a šířit
ho v podmínkách dneška bychom od dob minulých měli převzít.
Inspirací může být svátek obrácení svatého Pavla. Neobrátil se
od hýření k askezi, od ateismu k víře, od zaměření na sebe k práci
pro Boží věc. Obrátil se od svých představ o spáse a zbožném životě
k živému Ježíši Kristu, ve kterého věřili ostatní křesťané a který se mu
zjevil v jeho životě a v jeho době. Mám za to, že prvořadým úkolem
křesťanů nejen u nás, ale v celé Evropě, je obrácení od našich vlastních představ, ať už tradičních, moderních, estetických a nevím ještě
jakých, které buď míjejí skutečnost, nebo si ji přizpůsobují podle
svých přání, k realitě. Tedy obrácení k poznávání světa takového, jaký
je, k poznávání evangelia takového, jaké ve svém jádru je, a v neposlední řadě k poznávání úkolu, který v této době a v této zemi Bůh
pro nás jako jednotlivce, společenství a církev má. Je to něco, co
vyžaduje od křesťanů koncil v konstituci Gaudium et spes: Poznávat
znamení doby a vykládat je ve smyslu evangelia.
Protože žijeme v pluralitním světě, bude zřejmě realita našeho
života pluralitní, ne jiná. Je to obdobné jako v době Pavlově. Tehdy
byla realita židovství, ve které se pohyboval a s níž se musel vyrovnávat, určována především spory o mojžíšský zákon. Každá doba
má své otázky a problémy a z toho plynou pro křesťany aktuální
výzvy a úkoly. Velkou výhodou jak svatého Pavla, tak svatých Cyrila a Metoděje bylo, že nebyli ovlivňováni restauračními přáními
a tendencemi. Křesťanství v Pavlově době a křesťanství na územích,
kam věrozvěstové přišli, bylo novinkou. To dnes není. A tak jak ti,
kdo křesťanství žijí a hlásají, tak ti, kteří by ho mohli přijmout, jsou
zatěžováni správnými i zcela mylnými představami o tom, „jak to
bylo“. Křesťanům to brání v poznávání a přijímání dnešní reality,
adeptům křesťanství to může bránit v jeho přijetí, nebo je to naopak
může ponoukat k tomu, aby s radostí přijali a rozvíjeli své křesťanství
jako archiválii, nikoliv jako živé spásné dění Boží teď a tady. Můžeme shrnout, že žijeme v členitém pluralitním světě, který
není snadné a ani možné charakterizovat jednoduchými obecnými
pojmy. Nejobecnější je právě různorodost očekávání, preferencí, problémů a duchovního zázemí jednotlivých lidí. Mám za to, že tuto
různorodost potřebujeme poznávat jak obecně v celé společnosti, tak
jednotlivě u osob, se kterými se setkáváme. Máme na ni adekvátně
reagovat. Zjednodušeně řečeno, jde spíš o úkol porozumět člověku
a přinést mu podle možností „na míru ušitou“ odpověď či výzvu
evangelia, než o nějaké hromadné napravování neutěšené spirituální
a morální situace.
Velmi rád bych propagoval slova papeže Benedikta, kterými zdůrazňuje, že křesťanství není nějaká ideologie, ale setkání s událostí
a živou osobou – Ježíšem Kristem. Prohloubení víry nelze uskutečnit
ani hromadnými slavnostmi, ani „rekonstrukcí“ života církve (byť
k tomu oboje může napomáhat), ale osobní cestou ke Kristu, přijímáním obsahu evangelia do vlastního života, a to ve společenství
křesťanů. Pokud jde o evangelizaci, potom nezbývá než hledat, kde jsou
dveře pro evangelium otevřené, a nedomnívat se, že je vhodnou marketingovou strategií nějak vnutíme i těm, kteří o ně právě nestojí.
Služba evangeliu a služba bližním evangeliem je něco jiného než
manipulace nebo mocenské hrátky.
Doc. Ing. Aleš Opatrný, Th.D., působí na KTF UK v Praze.
Článek vychází z přednášky pronesené 25. 1. 2013
na výroční konferenci Sdružení Ackermann-Gemeinde.
TÉMA
Křesťanství a laicita
Tomáš Halík
Křesťanství v pluralitní společnosti již dávno nemůže aspirovat
na jediný platný výklad světa. Křesťanství ale nesmí ani rezignovat:
musí se stát věrohodným a kompetentním hlasem v diskusi
o klíčových mravních otázkách naší civilizace.
E
vangelizace – podle Pavla VI. hlavní úkol církve – znamená vtělování ducha evangelia do žité kultury, do stylu myšlení a života současných lidí. Bytostným rysem
evangelizace je tedy inkulturace. Hlásání evangelia
bez inkulturace by bylo pouhou náboženskou agitací
a indoktrinací.
„Nová evangelizace“ by neměla být hrou na rekonkvistu, náboženskou mobilizací ani „kulturní válkou“ se sekulárním světem, ani
jakýmsi pokusem o „christianizaci“ současného světa. (Zjednodušeně řečeno: christianizaci chápu jako snahu o expanzi křesťanství,
snahu o „obrácení pohanů“, evangelizaci jako úsilí o „obrácení
křesťanů“ – o obrat od sebejistého „bytí křesťanem“ k pokornému
„stávání se křesťanem“.) Podle mého názoru „nová evangelizace“ by
měla připravit křesťany k dialogu se sekulární kulturou o možnostech vzájemného plodného soužití a kompatibility.
Křesťanství kolébkou společnosti
Křesťanství zplodilo dva sociologicky unikátní a vzájemně propojené
jevy: církev a laickou čili sekulární společnost. Specifikum moderní
Evropy pak spočívá v kultuře, kde se oba tyto jevy prolínají, kde se
obě tyto děti křesťanství či větve křesťanství učí spolu žít.
V žádném jiném typu civilizace se nevytvořila „církev“, tj. instituce reprezentující náboženství, která však není totožná se státem
ani národem. (Pokusů o zestátnění či znárodnění, nacionalizaci náboženství a církve bylo a je v dějinách křesťanství mnoho, ale nikdy
se trvale neprosadily.)
Pro konečné ustavení církve v této sociologické podobě byly
rozhodující spory o investituru mezi císařskou a papežskou mocí
ve vrcholném středověku. Tehdejší „papežská revoluce“, někdy zvaná
„první evropskou revolucí“, narušila monopol císařské moci a napomohla tak vzniku světského státu a světské kultury; evropský Západ
se tak (na rozdíl od Byzance) stal dvojdimenzionální, dvojpolární
společností. Někteří autoři (např. F. Zakaria) v tom vidí podstatný
moment západních dějin svobody.
Jako nikde na světě se vytvořilo rozdělení dvou mocí, moci náboženské a světské autority, na jednom území (podle Hannah Arendtové to byla obdoba rozdělení moci a autority mezi císařem a senátem v antickém Římě), které však dlouho fungovaly jako vzájemně
komplementární. Vše totiž spojovalo křesťanství, které v období
mezi císařem Konstantinem a Karlem Velikým nabylo podoby „náboženství“ (religio) v sociologickém smyslu – „náboženství“ jakožto
integrativní síly společnosti.
Náboženství × religio
Během moderny, novověku, však křesťanství tuto politicko-kulturní
funkci ztratilo, přestalo být „náboženstvím“ v tomto sociologickém
smyslu. Marcel Gauchet napsal, že křesťanství je „náboženství, které vyvádí z náboženství“ – postupně opouští svou politickou roli,
stěhuje se z infrastruktury společnosti do její superstruktury („nadstavby“), do oblasti kultury.
Během moderny se křesťanství nechalo vmanipulovat do role
světového názoru (má to své kořeny v dlouhodobé redukci víry
na „přesvědčení“). Tento světový názor ovšem stále vznášel nárok
na univerzální platnost. V pluralitní postmoderní společnosti se však
dostává každý „světový názor“ s nárokem na univerzalitu do krize.
V postmoderní kultuře se prosazuje perspektivismus nebo relativismus. (Perspektivismus bychom si neměli plést s relativismem;
heslo o „diktatuře relativismu“ je poněkud nebezpečné.)
Dnes sociologickou roli náboženství jakožto roli univerzálního
pojítka hraje trh, kapitalistická ekonomika, a zejména trh s nejvýznamnějším zbožím, s informacemi – exemplárním případem jsou
média masové komunikace. Média přejala roli „náboženství“ nejvíce – interpretují svět, jsou arbitry pravdivosti a důležitosti, nabízejí
velké symboly a příběhy, ztvárňují styl života a myšlení.
Církev jako škola
To, že křesťanství ztratilo roli „náboženství“, je patrně nezvratná
změna. Rovněž je otřesena role „světového názoru“. Jaká bude budoucí úloha křesťanství ve společnosti, kde „laická kultura“ vytlačila
církevní podobu víry na okraj společnosti, mezi „zájmové organizace“, a na „provozování víry“ se dívá jako na soukromou volnočasovou aktivitu, jako na soukromé „hobby“?
Nabízejí se různé alternativy: Existují pokusy proměnit křesťanství v politickou ideologii – pamatujeme si radikálně levicovou

17
TÉMA

variantu v některých směrech teologie osvobození, dnes zas vidíme
opačný extrém, Religious Right v rámci americké pravice. V Evropě, včetně Polska a některých kruhů v Čechách, se tato politická
instrumentalizace křesťanství spojuje s nacionalismem, xenofobií,
antisemitismem, s využíváním strachu z přistěhovalců, z islámu,
z liberální politiky EU apod.
TO M Á Š
Zcela jinou variantou je snaha proměnit křesťanství v ryze emocionální
náboženství (příkladem je pietismus
některých „nových hnutí v církvi“,
charismatická hnutí apod.).
Poměrně úspěšné (to znamená
poměrně akceptovatelné většinovou
sekulární společností) jsou pokusy prezentovat církev jako experta
na morální problémy (pokud nejde
o plané „moralizování“ a přehnaný
důraz na sexuální etiku, nýbrž spíše
na etiku vědy a hospodářství) nebo
rozvíjet mysticko-meditativní tradici
jako odpověď na touhu po spiritualitě.
Já sám jsem dlouho sázel především na tyto dvě podoby prezentace
křesťanství v naší době.
Dnes však za skutečně perspektivní pokládám model církve jako
školy, a to školy tří základních křesťanských ctností – víry, lásky a naděje. Křesťanství se může skutečně obnovit jen z tohoto jádra. Je třeba tuto trojici nově objevit, teologicky reflektovat a uvést do životní
praxe. Je třeba víru odlišit od pouhého „náboženského přesvědčení“,
lásku od pouhé emoce a naději od pouhého optimismu. Je třeba nově
promyslet teologii „ctností“ jako dialogického setkání daru (milosti)
s lidskou svobodou, otevřeností a odpovědností.
Církev dneška a zítřka by se měla inspirovat v jedné z nejcennějších podob své přítomnosti v evropské kultuře – v původním
středověkém ideálu univerzity. Univerzity jako společenství učení,
života a modlitby mistrů a žáků, společenství, v němž vládne svoboda přesvědčení, založená na víře, že na cestě k pravdě je nezbytná
diskuse a že učení musí vycházet z modlitby a meditace: „Contemplata aliis tradere.“
Myslím, že dnes zejména řeholní komunity a akademické farnosti
mohou přispět k této potřebné reformě církve.
– je hluboce promísené se sekulární kulturou Západu.
Tato už několik staletí trvající symbióza tradičního křesťanství
s jedinou kulturou v dějinách lidstva, která se zdá být sekulární, totiž
s evropskou modernitou, je velmi pozoruhodná. Na rozdíl od všech
ostatních kultur, do nichž se křesťanství vtělovalo a vtěluje, evropská
moderna svou vlastní „náboženskost“
HALÍK
neobsahovala ani nehledala – a to proto, že vyrostla z kořenů křesťanského
náboženství. Evropská moderní „laická“ kultura je svým původem a svým
způsobem křesťanská – ovšem způsobem nenáboženským a necírkevním.
Obávám se, že kdyby nastal
rozchod křesťanství a sekularity,
nebo kdyby jedna složka totálně
zvítězila a vytěsnila tu druhou,
Větvení křesťanství
Evropa by prohrála jak svůj
Podobně jako na troskách starého
závazek vůči své minulosti,
izraelského náboženství po zničení
jeruzalémského chrámu vyrostly dvě
tak svou budoucnost.
paralelní větve dědiců tradičního ná-
Křesťanskost laické kultury
Plurality uvnitř křesťanství se neobávám. Křesťanství – náboženství
Vtělení – bylo vlastně vždy „synkretické“, „vícečetné“, bylo vtělené
do různých kultur, které nikdy nebyly nenáboženské. Ať šlo o prvotní
židokřesťanství či helénokřesťanství, nebo pozdější křesťanství starověkých Řeků, Římanů, Egypťanů, Keltů, Slovanů, Germánů apod.
I když se církev snažila vymýtit (někdy však též částečně pokřtít
a integrovat) původní náboženskou vrstvu kultury, do níž se víra
vtělovala, patrně nikdy touto složkou nezůstala zcela neovlivněna.
Někdy na předchozí kulturu vědomě či nevědomě navazovala,
někdy se ji snažila „pokřtít“, jindy vytěsnit a potlačit – ale i tehdy
jí byla ovlivněna. (C. G. Jung si kladl otázku, do jaké podoby by
křesťanství vyrostlo, kdyby se rozvíjelo na půdě kultivované spirituálními tradicemi Dálného východu. Domnívá se, že by mělo docela
jiné rysy, než když na půdě „barbarských starogermánských kmenů“
muselo rozvinout rysy represivní morálky, aby zkrotilo nekultivovanou pudovost.)
Také křesťanství, které dnes v Evropě žijeme, není „čisté“ (jako
nebylo čisté nikdy a asi z podstaty své „vtělenosti“ ani nemůže být)
18
boženství Izraele, rabínský judaismus
a křesťanství, tak na troskách středověkého křesťanského náboženství, na troskách Christianitas vyrostly dvě větve jeho dědictví:
několik variant novověkého církevního křesťanství (které vyrostlo
z reformace a protireformace, či lépe „katolické reformace“) a „laická kultura“. Z její genealogie je třeba připomenout zejména proud
usilující o „třetí cestu křesťanství“, nesený evropskými intelektuály
od Erasma Rotterdamského po Hobbese, znechucenými oběma válčícími tábory katolíků i protestantů, který nakonec vyústil v osvícenství a postupně rezignoval na mnohé rysy tradičního církevního
křesťanství, a dokonce se s ním dostal do mnoha tvrdých konfliktů.
Církevní a necírkevní větev křesťanství se postupně stále více
odcizovaly a vystupovaly proti sobě nepřátelsky. Ke kulturnímu
a politickému vítězství laicity přispělo jistě to, že opřela svou moc
o „náboženství novověku“, novověkou přírodní vědu. Ta se místo
teologie stala dominantním jazykem novověké elity a arbitrem pravdivosti, navíc její efektivní plod, moderní technika, začala radikálně
proměňovat svět.
Na kulturní vítězství laicity reagovalo církevní křesťanství dvěma
nešťastnými způsoby – buď liberalismem, nekritickým rozpuštěním
své identity v sekulární kultuře, anebo fundamentalismem, stažením se do ghetta ukřivděné a paranoidní „kontrakultury“. Klasickou
ukázkou byl známý protimodernistický boj v katolicismu na přelomu 19. a 20. století. Úzkost ze ztráty politických a kulturních pozic
a příslušníků intelektuální elity nevedl církevní vrchnost k sebekritickému hledání skutečných příčin tohoto stavu, nýbrž k paranoidnímu „honu na čarodějnice“, v němž se církev zastrašováním, perzekucí, existenční likvidací a psychologickým nátlakem připravila o řadu
svých tvořivých duchů a tím se do značné míry sama intelektuálně
vykastrovala. Této sebezáhubné tendenci, která by postupně církev
přivedla do postavení marginální obskurantní sekty na okraji společnosti, udělal konec až druhý vatikánský koncil.
Laicita jako náboženství
Kulturní a politické vítězství laicity však v sobě nese pokušení udělat
z laicity „náboženství“, a to dokonce náboženství s velmi netolerantními, totalitními rysy.
Dnešní dilema laické kultury a společnosti spočívá v tom, zda bude
„zdravou laicitou“, anebo se stane militantním sekularismem. Tvář
militantního sekularismu známe jak v oné „hard form“ perzekuce
TÉMA
církví za komunistických režimů, tak v oné dnes aktuální „soft form“
vytěsňování tradičních náboženství, a zejména křesťanství ve jménu
ideologie multikulturalismu a politické korektnosti.
Mizí-li křesťanský prvek z evropské kultury, nestává se tato
kultura ateistickou (ve smyslu „prostou náboženství“, sekulární)
nýbrž „náboženskou“ – náboženskou
TO M Á Š
v nekřesťanském (a často protikřesťanském) smyslu. Dokonce i její ateismus
se pak stává „náboženstvím“ svého
druhu, dokonce „státním náboženstvím“, jak jsme to viděli na příkladu
marxismu.
Je v zájmu křesťanství a křesťanů
uchovávat sekulární složku evropské
kultury v její sekularitě. Důležitou
úlohou církevního křesťanství je tedy
dnes připomínat sekularitě, aby zůstala
sekulární a kritizovat tendenci sekularity stát se „náboženstvím“. Tím brání
jak prostor pro křesťanství v Evropě,
tak tím hájí skutečný charakter evropské kultury, jejíž identita už
po několik staletí spočívá v kompatibilitě „laicismu“ a křesťanství.
Pokud sekularita neusiluje o to, stát se náboženstvím, můžeme ji
nazvat zdravou, autentickou laicitou. Jejím důležitým znakem je tolerance včetně respektování náboženské svobody.
Dnešní sekulární kultuře brání křesťanství – a to jak „anonymně křesťanské rysy „laické kultury, tak přítomnost církevního křesťanství ve společnosti –, aby se sama stala „náboženstvím“. Laická,
sekulární kultura má velmi důležitý vztah ke křesťanství – vznikla
z kořenů křesťanství a vyvíjela se ve specificky dialektickém vztahu k tradičnímu církevnímu křesťanství. Nese v sobě mnoho prvků křesťanské kultury, aniž si je často ochotna to přiznat. Kromě
toho stále určitým způsobem předpokládá přítomnost církevního
křesťanství: tyto dvě složky evropské kultury se přes všechna napětí,
přes všechny dějinné proměny jedné i druhé i proměny vzájemných
vztahů staly komplementárními. Tato komplementarita dnes vyžaduje čestný dialog.
Obávám se, že kdyby nastal rozchod křesťanství a sekularity, nebo
kdyby jedna složka totálně zvítězila a vytěsnila tu druhou, Evropa by
prohrála jak svůj závazek vůči své minulosti, tak svou budoucnost.
Ať už by zvítězila jedna či druhá složka, ať už by se jedna či druhá
od té druhé osamostatnila, v každém případě by prohrály obě.
Myslím, že k podobnému závěru došel slavný dialog kardinála
Ratzingera s Jürgenem Habermasem na Katolické akademii v Mnichově: sekulární humanismus a křesťanství se potřebují navzájem,
aby vzájemně korigovaly své jednostrannosti. A podobné stanovisko
nalézáme v encyklice Jana Pavla II. Fides et ratio: víra bez myšlení je
nebezpečná, racionalita bez etických a spirituálních hodnot vyvěrajících z víry je jednostranná a tím rovněž nebezpečná.
Jak by vypadalo křesťanství, kdyby se chtělo opravdu emancipovat
od dědictví osvícenství, od dnešní sekularity, vidíme na současném
křesťanském fundamentalismu a tradicionalismu. Jak by vypadala
sekularita a laicita, kdyby se chtěla ke křesťanství zcela obrátit zády,
můžeme jen tušit z projevů takových nesnášenlivých a totalizujících
ideologií, jako je např. snaha vnutit newspeak „politické korektnosti“
či pod heslem „multikulturality“ provést duchovní kastraci či lobotomii kultury vlastní.
Plně souhlasím s tím, co řekl papež Benedikt na cestě do Portugalska:
„V těchto staletích dialektiky mezi sekularismem a vírou vždy
byly osoby, které chtěly stavět mosty a zahajovat dialog, ale bohužel
dominovala tendence střetů a vzájemného vylučování. Dnes vidíme, že právě tato dialektika předstaHALÍK
vuje šanci, že musíme nalézt syntézu
a obsažný a do hlubin jdoucí dialog.
V multikulturním prostředí, ve kterém
se všichni nacházíme, vidíme, že čistě
racionalistická evropská kultura bez
transcendentní náboženské dimenze
není s to vstoupit do dialogu s velkými kulturami lidstva, jež všechny mají
tuto transcendentní náboženskou dimenzi, která je dimenzí lidského bytí.
(...) Proto bych chtěl říci, že přítomnost
sekularismu je něčím normálním, ale
rozluka, střet sekularismu a kultury
víry je abnormální a musí být překonán. Velká výzva tohoto okamžiku je v tom, že oba musí jít spolu
a na této cestě najít svou pravou identitu. To je poslání Evropy a potřeba lidstva v dějinách.“
...aby se křesťanství stalo
slyšitelným a srozumitelným,
avšak především věrohodným
a kompetentním hlasem
v diskusi o klíčových mravních
otázkách naší civilizace.
Věrohodné a kompetentní křesťanství
Na závěr opakuji: vidím budoucnost Evropy v zachování a prohloubení kompatibility mezi vyznavači „explicitního“ (tradičního, církevního) křesťanství a mezi strážci specifických hodnot osvícenství.
K tomu je ovšem třeba překonat mnoho předsudků, jizev minulosti
i reálných překážek vzájemného porozumění. Bylo by neblahé, kdyby jedni usilovali o oslabení přítomnosti toho druhého v evropské
kultuře a společnosti. Křesťané si musí uvědomit svůj zájem a svou
odpovědnost za zachování „zdravé laicity“ Evropy a ti, kteří chtějí
Evropu „sekulární“ (a obávají se klerikalismu a fundamentalismu),
by si měli uvědomit i svůj zájem a spoluodpovědnost za věrohodnou přítomnost křesťanství ve veřejném životě sjednocené Evropy.
Je ovšem třeba specifikovat kroky, které k této kultuře vzájemnosti
vedou, a vyvarovat se toho, co ji ohrožuje.
Domnívám se však, že křesťané by se v pochopitelné a potřebné
obraně proti snahám o dechristianizaci Evropy neměli vysilovat zápasem o vnější viditelné symboly křesťanství (kříže na stěnách veřejných budov a náměstích či o „invocatio Dei“ v ústavě) – jakkoliv
roli symbolů zdaleka nepodceňuji. To, kam je třeba zaměřit nejvíce
energie, je kultivace myšlení a jazyka víry tak, aby se křesťanství
stalo slyšitelným a srozumitelným, avšak především věrohodným
a kompetentním hlasem v diskusi o klíčových mravních otázkách
naší civilizace.
Proto je třeba začít přetvářet křesťanská společenství do podoby
„škol křesťanské moudrosti“, společenství učení, života a modlitby,
učit se znovu objevovat jádro křesťanství – ctnosti víry, naděje a lásky, vtělovat je do životní praxe křesťanů a tím z nich učinit rovněž
věrohodnou nabídku lidem okolo nás. Pokud nemá být heslo „nové
evangelizace“ prázdnou frází, dovedu si pod ním představit právě
jen toto.
19
TÉMA
Dovede být islám tolerantní?
Tuto a podobné otázky si kladou sociologové a religionisté v Německu[1],
ale také ve Francii a v Anglii. Znalci Koránu shodně konstatují,
že Korán v tomto ohledu není jednoznačný.
P
eter Heine ve zmíněném článlimy mezi národnosti vedle
ku cituje pro srovnání súru
Chorvatů, Srbů, Slovinců atd.
8,39 a súru 2,62. První vyzývá
Oslabeného islámu se nadále
k boji proti polyteistům: A bojujpřidržovalo především prosté
te proti nim, až nebude žádných
a chudé venkovské obyvatelsvodů a až bude celé náboženství
stvo, například v Bosně nebo
obráceno výhradně k Bohu. Když
v Kosovu. Jejich islám byl
úplně vymizí, hledí Bůh s potěšepodobně skromný, jako bylo
ním na to, co činí. – Druhá mluví
v době osmanské nadvlády
o „lidech Knihy“ (židé, křesťané
skromné místní křesťanství.
a mágové): Ti, kteří věří, a ti, kteJedni i druzí se prostě přizpůří jsou židé, křesťané a mágové,
sobují nové situaci.
všichni ti, kdo věří v poslední den
a činí dobro, obdrží svou odměnu
od svého Pána; nemají se čeho bát
Tolerantní islám?
a nebudou smutní. Tentýž autor
Tolerance vůči jinověrcům
uvádí, že v minulosti byl islám
se v Koránu má oč opřít, poskutečně tolerantní tam, kde
dobně ovšem jako se o Korán
ovládl území s křesťanskou a žiV Německu už žije třetí generace Turků, vnuků
může opřít i netolerance. Při
dovskou většinou. Bylo to zřejmě
těch prvních, kteří sem přišli zhruba před čtyřiceti
pohledu na dějiny křesťanství
ve snaze nevytvářet předpoklady
lety. Celkový počet Turků v zemi se dnes odhaduje
nemůžeme neuznat, že obojí
pro další napětí, ale také proto,
na 2,5 milionu, z čehož pětina jich už má německé
– tolerance i násilnosti – jsou
že tyto většinové populace byly
občanství. K jejich předpokládané samovolné integraci
také jejich součástí. Je ovšem
plátcem zvláštní daně, o kterou
do německé společnosti ale nedošlo. Nejméně
nepopiratelný rozdíl mezi
by vládce přišel, kdyby se tito lidé
problémů bylo na počátku, v současnosti je jich hodně,
Koránem s jeho „bojovnými“
obrátili na islám. Tolerance tu
vlastně souběžně s jejich nárůstem, způsobeným
súrami a evangeliem s jeho přitedy byla, byla tu ale také diskriradikalizací muslimů v poslední době v Turecku samém
kázáním lásky i k nepřátelům.
minace. Židé a křesťané byli paso(a v odlišných podmínkách také v jiných zemích
Nicméně nelze přejít mlčením
váni na občany druhé kategorie,
s většinovým islámem).
například neústupné odmítání
a to nejen platbou zmíněné daně.
dekretu o náboženské svoboJejich svědectví u soudů nemělo
mohutný migrační proud ze zemí ovládadě arcibiskupem Lefebvrem na druhém
stejnou váhu jako svědectví muslimů, nených islámem do (hlavně západní) Evropy.
vatikánském koncilu, který se konal před
mohli dosáhnout vyšších politických postů
Balkán se v průběhu osmanských výbojů
pouhým půlstoletím. Dokládá nadále
a tak podobně. Byla to doba celkové skudostal do sféry vlivu islámu, který ale
trvající netoleranci i uvnitř současného
tečné nadřazenosti islámské kultury nad
na přelomu 19. a 20. století už přestával být katolicismu.
křesťanským středověkem a jako taková
přitažlivý a Osmanská říše musela na velké
přitahovala zvláště mladé křesťany, někdy
části tohoto území snahám o svébytnost
až ke konverzi.
podmaněných národů postupně ustupovat. Euro-islám x wahhábismus
V následnických státech, jmenovitě v JuBalkánský islám či dnes spíše jeho zbytky
goslávii, se tak stal donedávna vládnoucí
Balkánská situace
islám jakýmsi „vetřelcem“ a jako s takovým mají často na mysli ti, kdo mluví o „euroSoučasná situace je jiná, islámské země
-islámu“, o jeho „poevropštěné“ podobě
se s ním také začalo zacházet. Příkladem
v poslední době zaostávají v mnohém
jako o naději na sblížení islámu s křesbezradnosti ve vztahu k islámu, roztrouohledu a stále výrazněji za křesťanskými
ťanstvím. Islámský svět tuto myšlenku
šenému po jihovýchodní části federace,
zeměmi. Nepřímým dokladem toho je
namnoze odmítá a balkánské muslimy vidí
bylo v Jugoslávii rozhodnutí zařadit mus-
20
TÉMA
jako své chudé příbuzné, kterým je třeba
pomáhat. Naneštěstí pro všechny – jak pro
křesťany, tak pro muslimy – je pro takovou
pomoc v současnosti nejlépe vybaven právě fundamentalistický saúdskoarabský
wahhábismus. Jde o fundamentalistické
hnutí uvnitř islámu, jehož iniciátorem
byl Abd al-Wahháb ve druhé polovině
18. století a který je srovnatelný s fundamentalismem křesťanským; a podobně
jako čtou křesťanští fundamentalisté
Bibli doslovně, vyznačuje se i wahhábismus doslovným čtením a uplatňováním textů Koránu. Odmítá veškerý
další vývoj islámské zbožnosti a praxe,
striktně odsuzuje například celé šíitské
pojetí islámu a tam, kde může, všechny
„hereze“ potírá, případně i násilnou
cestou. Wahhábismus se na počátku 20.
století spojil s rodinou Saúdů a společně se
prosadili na Arabském poloostrově. Do té
doby omezený vliv tohoto spojenectví dostal vzpruhu objevem obrovitých ložisek
nafty, která mezitím vzniklému království
Saúdské Arábie dodala nejen uvnitř arabského světa, ale i ve světovém měřítku
velkou váhu. Wahhábismus je zde státním
náboženstvím; jiné „mutace“ islámu se tu
netrpí. Zvláště po naftové krizi v sedmdesátých letech minulého století se pozice
Saúdské Arábie stala klíčovou a v jistém
smyslu se hlavním proudem islámu stal její
wahhábismus. Mohl nabízet a také nabízel
např. „poevropštěnému“ islámu v bývalé
Jugoslávii finanční podporu při stavbě
mešit, koránských škol, studentská stipendia za přesně určených podmínek apod.
Tuto pomoc nabízí i po rozpadu Jugoslávie
místním muslimským skupinám, například v Kosovu a v Bosně. Jeho fundamentalistický radikalismus se při šíření „pravého islámu“ a při potírání odpůrců neleká
žádných obětí, je velmi aktivní a u lidí
méně obeznámených s islámem snadno
vytváří dojem, že opravdový islám ani
žádnou jinou podobu nemá. Snahy o dorozumění s islámem v evropských zemích
s početnou menšinou muslimů tak dnes
nabývají namnoze podoby úsilí o omezení
vlivu saúdského wahhábismu.
Vznikne evropský islám?
Snahy o dialog, o dorozumění křesťanů
s islámem, mají v zemích s významnou
přítomností muslimů podobu vytváření
podmínek pro formaci příslušníků muslimské elity nikoliv už – jak tomu bylo
donedávna – v arabském světě, ale alespoň
zčásti v uvedených evropských zemích, jak
už naznačuje sám termín poevropštěného
islámu. Významného pokroku tímto směrem bylo už dosaženo ve Francii s její silnou imigrací z oblasti Maghrebu v severní
Africe, z dřívějších francouzských kolonií.
M A R T I N B R Ö K I N G - B O R T F E L DT
Druhá a dnes už třetí
generace Turků v Německu
představují nový kulturní
a náboženský styl
euro-islámu, který samy
zároveň spoluvytvářejí.
La Grande mosquée de Paris má v osobě
současného muftího (Dalíl Boubakeur)
člověka, formovaného nejen egyptskou
univerzitou al-Azhar, ale také univerzitou pařížskou, váženého odborníka
i mimo oblast náboženské příslušnosti[2].
Za zmínku stojí problémy, které ve Francii
s její odlukou církve (náboženství) od státu vznikly při zakládání těchto formačních
a zároveň náboženských institucí (se státní
podporou) pro budoucí představitele islámu v zemi.
V Německu začínají jednotlivé spolkové
země v souladu s ústavou a se sobě vlastní
důsledností zavádět islámskou náboženskou výuku na školách a také univerzitní
přípravu budoucích učitelů islámského náboženství. Cílem je nejen společenská integrace imigrantů, ale také jejich v právním
řádu zakotvená duchovní práva. E. Sahin,
vědecký spolupracovník frankfurtské univerzity, připomíná, že vzájemného porozumění mezi dvěma tak odlišnými hodnotovými systémy, jako jsou islám a křesťanství,
nelze dosáhnout reformou pouze jednoho
z nich. Naznačuje také, jaké vstřícné kroky
by mohla učinit evropská společnost, konkrétně v německém právním řádu. Jeho
součástí je právo církevní, které by mohlo
být rozšířeno na právo náboženské za současného uplatnění důsledků, které by tato
změna přivodila[3]. V těchto souvislostech
mluví v Německu žijící islámští religionisté
a politologové o „euro-islámu“ jako o odpovědi na islamismus, který v současnosti
opanoval pole svým prosazováním práva
šaría a džihádického islámu. Druhá a dnes
už třetí generace Turků v Německu představují „nový kulturní a náboženský styl
euro-islámu, který samy zároveň spoluvytvářejí“[4]
E. Sahin v závěru svého textu klade
řečnickou otázku Jak mnoho islámu snese
Evropa, jak mnoho Evropy snese islám?
a konstatuje, že integrace muslimů v Evropě už probíhá a vytváří tak předpoklady
pro vznik evropského islámu. Zatím ale
nelze říci, jak bude vypadat. Je to ještě pouhá futurologie, staveniště, a nikoliv realita.
Střízlivého pozorovatele by podle jeho
názoru nepřekvapilo ani ztroskotání celé
euroislámské vize na společensko-historických danostech.
Petr Kolář SJ
Poznámky:
[1] Srov. P. Heine, Aber Gott weiß es am besten,
Herder Korrespondenz 12/2012; S. Orth,
Islam in Deutschland?, H. Korr. 1/2013; Ch.
Peters, Zwischen Katholizismus, Islam und
Buddhismus, Stimmen der Zeit 1/2013.
[2] http://www.mosquee-de-Paris.org.
[3] E. Sahin, Anspruch und Wirklichkeit, in: Herder Korrespondenz 12/2012, s. 623.
[4] Martin Bröking-Bortfeldt, Politische Gerechtigkeit, in: Rainer Lachmann (ed.), Ethische
Schlüsselprobleme, Göttingen 2006, s. 173.
21
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Demografický dluh
Otakar Hampl
Ekonomické analýzy situace rodin s dětmi prokázaly dvě
disproporce – nerovný přístup státu k investicím do lidského
kapitálu ve srovnání s investicemi do kapitálu firem a nerovné
postavení vůči bezdětným v rámci systémů veřejného pojištění.
Obojí negativně ovlivňuje porodnost a demografické perspektivy.
R
ozvinuté populace dospěly do stadia, kdy neodvolatelně
stárnou. Dokážou se společnosti, které jsou takovými
populacemi převážně tvořeny, uživit, nebo je čeká strádání? Produkce společnosti však nezávisí jen na rozsahu
pracovní síly, ale také na její kvalitě – tj. kvalitě lidského kapitálu, který pracovní síla představuje, a zásadním způsobem
rovněž na celkové produktivitě zdrojů a celkově rostoucí kupní síle
obyvatelstva. Právě v rozvinutých populacích je lidský kapitál v přepočtu na jedince zřejmě vyšší, takže i stárnoucí společnost patrně
dokáže zajistit svoji obživu. Tyto zdroje však nesmějí být bezohledně
drancovány na úkor budoucnosti. Společnosti proto musí zajistit
dostatečnou reprodukci lidského kapitálu – kvalitně vzdělaných
a dobře vychovaných dětí.
I při zúženém pohledu z čistě ekonomického hlediska si musíme vážně uvědomit, že naše případné úspory budou mít smysl, jen
pokud zde zároveň bude dostatek lidského kapitálu – tj. dostatek
kvalifikovaných a důvěryhodných lidí, ochotných nám za naše peníze poskytnout potřebné služby a zboží na určité úrovni kvality.
Spoléhání na pomoc zahraničních přistěhovalců a vzájemný kulturní
i ekonomický přínos přitom zcela evidentně musí respektovat určité
přirozené limity, jinak může dojít k ohrožení základních sociálních,
kulturních a posléze i ekonomických hodnot příslušné společnosti.
Náklady na integraci imigrantů jsou přitom značné a mnohdy ani
nevedou k uspokojivým výsledkům – zkušenosti z předměstí Paříže,
Londýna a dalších evropských velkoměst jsou dostatečně vypovídající. Nechtěným výsledkem nepromyšlené a neregulované imigrace
tak paradoxně může být nejen další zatížení sociálních rozpočtů, ale
zároveň vážné formy doprovodné kulturní i sociální devastace celých
oblastí a skupin společnosti.
V souvislosti s tím je potřeba si položit následující otázky: Je
demografická prognóza neměnná nebo ji může konkrétní politika
významně ovlivnit? Jak závisí počet dětí na ekonomickém očekávání
domácností? Jaké jsou základní ekonomické transfery mezi rodinou a společností? Jaké jsou skutečné makroekonomické dopady
demografického vývoje a konkrétní rodinné politiky? Jakým způsobem má být definována úloha rodinné politiky a jaké má používat
nástroje?
22
Civilizace bez dětí
Určitá forma civilizační skupiny (skupiny národů či jiného kulturně
sociálního uskupení) může dlouhodobě přežít, jen pokud je sama
schopna zajistit alespoň svoji prostou reprodukci. To se ale ve většině
vyspělých zemí nyní nedaří (viz většina zemí Evropy, severní Ameriky, Japonsko, ale také Rusko). Začátkem tisíciletí se k této skupině
zemí nově připojila i Brazílie. Rychlý ekonomický rozvoj a přesun
značné části obyvatelstva do městských oblastí v současné Brazílii
představuje jednu z nejvýznamnějších případových studií v rámci
této problematiky. Spolu s tímto rozvojem došlo během pouhých
dvou generací k prudkému poklesu porodnosti z velmi vysoké úrovně 6,3 v roce 1960 na 4,4 v roce 1980, dále na 2,4 v roce 2000 až
na úroveň pod hranicí prosté reprodukce 1,9 v roce 2009.
Zároveň se výrazně proměnily priority mladých žen – na první
místo se posunulo vzdělání, na druhém místě je nyní profese a teprve
na třetím místě jsou děti a partnerský vztah. Dominují tedy převážně
ekonomické priority. Výchova dětí ze seznamu moderních priorit
nezmizela, ale lze ji podle vyjádření brazilských žen hůře skloubit
s ostatními cíli. Život v současné Brazílii je tak drahý, že lze velmi
obtížně uživit víc než dvě děti. Brazilské ženy v této souvislosti dokonce používají výraz: „Továrna je zavřena. Už jsem si své odpracovala.“ Na otázky: Proč maximálně dvě? Proč ne čtyři? Brazilské
ženy odpovídají: „To je prostě nemožné! Je to moc drahé! A je s tím
moc práce!“ [3]
Výše porodnosti je výsledkem komplexního působení celé řady
vlivů. Ekonomický vliv se přitom ukazuje jako silně významný.
Hlavní příčiny nízké porodnosti ve vyspělých zemích jsou přitom
již známé a prokázané. Jsou to z velké části právě současné formy
transferů v rámci společnosti, které brání vytvoření rovnováhy. Domácnosti rodin s dětmi sice mají „dodat na trh“ potřebnou pracovní
sílu a lidský kapitál, ale politika státu je za to vlastně trestá – náklady
na investici stát daňově dostatečně nezohledňuje a výnosy následně
přerozdělí na důchodech v rámci systému sociálního pojištění. Současné (nízké a nákladům neodpovídající) daňové slevy na dítě jsou
přitom paradoxně většinou vnímány jako určitá forma „sociálních
dávek“ nebo „zvýhodnění či podpora rodin“. [4,10,15]
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Děti nejsou „konkurenceschopné“
Znevýhodnění nákladů na děti ve srovnání s investicí
do kapitálu firem
Díky tomuto znevýhodnění tak rodiny s dětmi nejsou ekonomicky
konkurenceschopné vůči jiným formám způsobu života. Přirozenou reakcí na to je snížení počtu dětí a celkově nižší porodnost.
Výrazně zároveň v rámci populace vzrůstá podíl bezdětných singles. Ekonomické analýzy situace rodin s dětmi tak prokázaly dvě
zásadní disproporce v rámci společenských transferů, vyplývající
jednak z nerovného přístupu státu k investicím do lidského kapitálu
(nákladů na výchovu a výživu dětí) ve srovnání s investicemi do kapitálu firem, jednak z nerovného postavení vůči bezdětným v rámci
systémů veřejného pojištění. [2,4,6,10,14,15]
Společenské transfery tak, pro mnohé poněkud překvapivě,
proudí od rodin s dětmi k bezdětným v rámci současného nastavení důchodového systému (do značné míry obdobně i zdravotního
systému) a od rodin s dětmi ve prospěch firem v rámci odlišného
zatížení investic zdaněním a odvody na veřejné pojištění. Obrazně
řečeno – které odvětví v národním hospodářství by za těchto podmínek mohlo dlouhodobě prosperovat? Rovněž rodiny na tuto situaci
reagují poklesem počtu dětí až pod úroveň přirozené reprodukce.
Mnohé země tak postupně vymírají. Demografická situace i výhledy
veřejných financí se v důsledku toho zákonitě zhoršují.
Ačkoli by se přitom na první pohled mohlo zdát, že vychovat
děti je ve všech rodinách stejně drahé, ekonomická teorie i praxe
Znevýhodnění investic do dětí přerozdělením výnosů v rámci
důchodového systému
potvrzuje něco zcela jiného. Vysvětluje zároveň, proč paradoxně
v bohatších společnostech klesá porodnost a také proč v rodinách
střední příjmové vrstvy se rodí méně dětí než v těch nejchudších.
Příležitosti v oblasti vzdělání, profesionálního uplatnění a přirozeně
i nárůstu osobní spotřeby a využití volného času a s nimi související
náklady totiž rychle narůstají.
Výše nákladů na výchovu a výživu dětí je tak dána příjmovou
situací rodiny a ty spolu s tím pochopitelně narůstají. Tyto náklady
mohou být přitom relativně snadno a poměrně velmi přesně stanoveny jako podíl příjmů domácnosti na osobu vynásobený počtem
dětí v rodině, což kromě ekonomické teorie potvrdila i provedená
statistická šetření těchto nákladů. Přestože celkový příjem domácností ze zaměstnání a z podnikání je v průměru vyšší u rodin s více
dětmi než u bezdětných, jejich příjmová situace v přepočtu na člena
domácnosti je v České republice dlouhodobě dokonce i pod úrovní
důchodců. Čistý příjem na člena rodiny přitom dramaticky klesá
s každým narozeným dítětem – při narození prvního dítěte klesne
o 1/3 oproti bezdětnému stavu, při druhém klesne na 1/2 (tj. o 2/4)
a při čtvrtém dítěti až na 1/3 (tj. o 4/6). Zároveň s tím klesá podíl
luxusního zboží, zahraničních dovolených i možnost akumulace majetku k zajištění na stáří. Vliv nákladů na počet dětí není jediný, ale
je v konečném výsledku silně významný. [2,4,7,9,12,16]
Dopady na celou společnost
Na tuto skutečnost upozorňuje v rámci České republiky mimo jiné
už Národní zpráva o rodině z roku 2004, kde se uvádí, že: „Postindustriální epocha spolu se vznikem sociálního státu zároveň vytvořila prostředí velmi znevýhodňující rodinu.“ a dále že: „Význam
dětí v rámci mezigenerační solidarity jako investice pro hmotné
existenciální zajištění ve stáří byl omezen systémem sociální péče
a důchodového pojištění, které eliminovalo bezprostřední závislost
na dětech.“, přičemž: „Tvorba lidského kapitálu a plnění dalších
funkcí rodiny nejsou materiálně a finančně oceněny, což při ztrátě
přímého materiálního nebo finančního užitku z dětí výrazně znevýhodňuje rodiny s dětmi vůči ostatnímu obyvatelstvu“. [13]
Národní zpráva o rodině dále přiznává, že: „V této situaci se jeví
zcela přirozeně jako materiálně výrazně výhodnější náhradní formy
života bez dětí.“ a že: „Tento stav je dlouhodobě nepříznivý, neboť
jeho následkem je pokles porodnosti, a dokonce úbytek populace.“
a spolu s tím: „Narůstající náklady spojené s výkonem (jinak) přirozených funkcí rodiny současně zvyšují nároky na náhradní výkon
těchto funkcí státem.“ Národní koncepce rodinné politiky z roku
2005 (MPSV) zároveň konstatuje, že: „Rodina je prostorem, ve kterém dochází k formování osobnosti člověka, prostorem tvorby lidského kapitálu, výchovy a růstu budoucích generací. Na její prosperitě závisí rozvoj státu, rozvoj kulturní, sociální i ekonomický…“ „…
státní politika musí více zohledňovat zvyšující se hodnotu ušlých
příležitostí spojenou s péčí a výchovou dětí.“ [11, 13]
Uvedené faktory tedy významným způsobem ovlivňují zhoršující
se demografický vývoj a ten se dále významným způsobem promítá
do národního hospodářství ČR a podílí se na vytváření deficitu veřejných financí. Zároveň vedle toho „skrytě“ vzniká další zadlužení
– zadlužení demografické. Tyto důsledky lze alespoň velmi hrubě
vyčíslit. Zatímco současný „viditelný“ dluh veřejných rozpočtů již
převýšil 1,5 bilionu Kč, tak vedle toho zároveň do vyrovnané reprodukce chybí za posledních 20 let více než 1 milion nenarozených
dětí. Takto vzniklé demografické zadlužení státu (počítáno pouze
snadno vyčíslitelnými výdaji na výchovu dětí – bez zahrnutí práce při péči o děti) tak podle současných odhadů přesáhlo 2 biliony
Kč v podobě nerealizovaných investic do dětí. Tyto prostředky byly

23
ČLOVĚK A SPOLEČNOST

spotřebovány nebo investovány do něčeho jiného. Důsledky tohoto
zadlužení v podobě neobnovené investice do lidského kapitálu (investice do dětí) bude muset zaplatit budoucí generace. Jeden milion chybějících dětí přitom představuje do budoucna jeden milion
chybějících tvůrců HDP a plátců daní a odvodů. To do budoucna
znamená odhadovaný roční výpadek ve výši 650 miliard Kč tvorby
HDP (v současných cenách) a zároveň chybějících 150 miliard Kč
výběru daní a odvodů sociálního a zdravotního pojištění. [4]
V tomto smyslu lze rovněž odkázat na slova papeže Benedikta
XVI. v jeho encyklice Caritas in veritate (Láska v pravdě): „Rád bych
připomenul všem, zejména těm, kdo vládnou a kdo se snaží obnovit
světový ekonomický a společenský řád, že prvním kapitálem, který je
třeba chránit a ocenit, je člověk, lidská osoba ve své integritě: člověk
je původce, střed a cíl veškerého hospodářského a společenského
života.“ „Morálně odpovědná otevřenost vůči životu představuje
společenské a ekonomické bohatství. Velké národy byly schopny se
vymanit z chudoby mimo jiné díky velkému počtu a schopnostem
svých obyvatel. Na druhou stranu kdysi vzkvétající národy prožívají nyní období nejistoty, někdy i úpadku, a to v důsledku klesající
porodnosti, která je hlavním problémem blahobytných společností. V tomto ohledu jsou státy povolány zavádět politiku prosazující
centrální postavení a integritu rodiny, jež je založena na manželství
mezi mužem a ženou, první životodárné buňce společnosti, a starat
se o její ekonomické a finanční problémy s ohledem na její vztahovou
podstatu.“ [1]
Narovnání transferů
Ekonomicky korektní (a rovněž sociálně spravedlivé) řešení zmíněných problémů by mělo především směřovat k narovnání výše uvedených tržních deformací. Rodinu s dětmi je při tom nutné chápat
jako jeden ekonomický celek – přičemž výživa, výchova a vzdělání
dětí je investice. Takovým ekonomicky korektním řešením, které by
si zároveň udrželo určitou míru mnohem více vyvážené solidarity,
by bylo umožnit odečet investic do lidského kapitálu ze základu pro
výpočet daně a odvodů veřejných pojištění a dále stanoveným koeficientem zohlednit počet dětí při výpočtu výše starobního důchodu
ze společného základu rodičů v rámci průběžného systému. [4]
Umožnění odečtu investic do lidského kapitálu ze základu pro
výpočet daně a odvodů veřejných pojištění by v praxi znamenalo
umožnit rodinám výběr – buď uplatnit současný odečet slevy na dítě
včetně bonusu, což by většinou bylo výhodnější pro rodiny s nižšími
příjmy, nebo uplatnit odečet investic do lidského kapitálu, což by
bylo výhodnější pro rodiny se střední a vyšší úrovní příjmů. Výše
nákladů na výchovu a výživu dětí by se stanovila jako podíl příjmů
domácnosti na osobu vynásobený počtem dětí v rodině, jak je znázorněno na obrázku 3.
Ekonomicky spravedlivé řešení v oblasti daní a odvodů
veřejných pojistných
24
Odstranění disproporčního přerozdělování v současném průběžném důchodovém systému zavedením prvků zohledňujících počet
dětí by pak znamenalo zejména - uplatnit společný základ rodičů
a stanoveným koeficientem (např. 0,3 za dítě) zohlednit počet dětí
při výpočtu procentní výměry starobního důchodu z průběžného
systému. Viz obrázek 4.
Ekonomicky spravedlivé řešení v oblasti stanovení výše
důchodů
Cílem je zohlednit společnou investici obou rodičů do lidského
kapitálu – tj. náklady na děti – jako klíčový zdroj pro budoucí příjmy
důchodového systému. Příklad je uveden na obrázku.
Příkladem úspěšného řešení na podobném principu v tomto směru může být Francie – zejména díky výraznému snížení daňového
zatížení investic do lidského kapitálu pomocí rodinného kvocientu.
Francie má v současné době porodnost ve výši 2,0 a vyrovnanou
demografickou prognózu. Úspěch Francie přitom není dosahován
pouze díky imigrantům, jak je patrné ze srovnání s obdobně velkými
zeměmi Německem a Španělskem, které mají srovnatelný podíl imigrantů v rámci populace, přičemž obě tyto země mají velmi nízkou
porodnost ve výši 1,4. Úspěšná prorodinná (family-friendly) politika
ve Francii má významný vliv na porodnost především díky snížení
nákladů na děti a díky vytváření podmínek pro soulad mezi pracovním a rodinným životem. Klíčová je přitom dlouhodobá stabilita
této politiky. [17,18]
Kde na to vzít
Tato opatření představující narovnání disproporčních transferů
v rámci společnosti by se pochopitelně pozitivně či negativně dotkla dalších souvisejících oblastí. Pokud však uznáme, že některá
skupina obyvatel je nyní neúměrně zatížena odvody a zároveň ze
společenských transferů neúměrně málo získává, přestože zároveň
zásadním způsobem investuje do budoucího rozvoje společnosti –
pak to znamená, že je potřeba provést určitou formu přerozdělení
současných zdrojů. Zároveň pokud nějaké skupiny bezprostředně
těží z určité kvality současného prostředí a využívají momentálně
disponibilní zdroje, měly by se zároveň odpovídajícím způsobem
podílet i na nesení nákladů na jejich reprodukci, jinak se nacházejí
v roli tzv. „černých pasažérů“ systému. [4,6,10,14,15]
Na jedné straně se jedná zejména o firmy, které využívají naše
příznivé zdroje pro tvorbu svého zisku – a to zejména kvalifikovanou a (ve srovnání se západní Evropou) relativně levnou pracovní
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
sílu, relativně vysokou úroveň bezpečnosti, sociálního smíru, kultury, životního prostředí a celkové kvality života. Zároveň se však
využíváním daňových rájů a daňového dumpingu placením nízkých
daní v jiných zemích odmítají na reprodukci a rozvoji těchto zdrojů podílet. Na druhé straně to jsou také bezdětní singles, kteří sice
například svými daněmi přispívají na vzdělání dětí ostatních (což je
však v souhrnu malá částka ve srovnání s celkovými náklady na děti
a s ostatními společenskými transfery), ale svými transfery v rámci
veřejných pojištění se odmítají výraznějším způsobem spolupodílet
na financování budoucích výdajů těchto systémů, jejichž příjmovou
stránku budou zajišťovat současné investice do dětí – budoucích
plátců do těchto systémů.
O tomto aspektu je pochopitelně potřeba vést širokou veřejnou
diskusi, protože jeho pochopení je klíčem k řešení celého problému.
Je tedy potřeba, aby si všechny zúčastněné skupiny v rámci společnosti uvědomily svou část podílu na současném disproporčním
stavu a následně společně hledaly cestu k jeho narovnání.
Zároveň je potřeba si uvědomit, že výpadek v rozpočtu v důsledku
zavedení těchto opatření nebude zanedbatelný. Podle předběžných
propočtů by se v rámci ČR mohlo jednat o částky až okolo 150 miliard
Kč v rámci ročních veřejných rozpočtů – a to v závislosti na nastavení
požadovaných parametrů v rámci celkové politické shody. V závislosti
na tomto politickém zadání si lze sice představit i radikální rozpočtově
zcela neutrální řešení, ale správnější a pro všechny zúčastněné části
společnosti přijatelnější a vhodnější by bylo nastavení určitého realistického přechodného období, v jehož rámci kterého by se všichni
mohli na tuto změnu parametrů dostatečně připravit. [4]
Dlouhodobé narovnání všech transferů v rámci společnosti,
o kterém je zde řeč, by si zcela jistě vyžádalo delší období politických
i odborných diskusí a řadu i mezinárodně provázaných opatření. Přitom je ale zásadní, aby ke změně chování rodin a ke zvýšení porodnosti na žádoucí vyrovnanou úroveň došlo co nejdříve, aby změna
v demografickém vývoji měla ještě dostatečný účinek. Je proto potřeba alespoň změnu na straně nákladů rodin s dětmi – tj. umožnění
odečtu investic do reprodukce lidského kapitálu (do dětí) ze základu
pro odvod daní a veřejného pojištění – uskutečnit prakticky bezodkladně, a to například v souvislosti s připravovaným přechodem
na jedno inkasní místo pro tyto odvody. Zároveň je potřeba zajistit
financování přechodného období, a to i za cenu vhodného využití
méně standardních způsobů, jakými by mohla být například určitá
forma bezúročné půjčky od České národní banky nebo nějaký jiný
podobný mechanismus. V této souvislosti by to bylo patrně akceptovatelné, neboť se nejedná o podnikatelský záměr a tvorbu zisku,
ale naopak o veřejný zájem. Proto není důvod, aby byly prostředky
na tento účel pořizovány na komerčním trhu a s komerčním úrokem.
Ostatně i komerčnímu sektoru na druhé straně Česká národní banka
výrazně přispívá půjčkami bankám s prakticky nulovou úrokovou
sazbou. Rozhodující je v tuto chvíli tedy zajistit rychlé narovnání
společenských transferů alespoň na straně nákladů rodin s dětmi
a zároveň vyslat celé společnosti jasný signál, že si stát váží rodin
s dětmi a že je potřeba, aby se rodilo více dětí. [5]
Ještě je čas!
Pokud rodiny začnou rodit více dětí – může být demografická prognóza a demografický vývoj výrazně příznivější se všemi pozitivními
dopady do výhledu veřejných financí. Na druhé straně lze očekávat
okamžité pozitivní makroekonomické dopady. Zlevnění ceny práce rodičů a zrovnoprávnění jejich postavení na trhu práce povede
ke zvýšení konkurenceschopnosti zdejších firem a k celkovému snížení nezaměstnanosti. Rodiny zároveň na dětech nešetří. Související
zvýšení spotřeby domácností tak v případě nákladů na děti bude
nejen důležitým prorůstovým opatřením v době současné ekonomické krize, ale také zároveň významnou investicí, snižující naše
zadlužení do budoucna. Rovněž výše budoucích důchodů bude
do značné míry záviset na počtu vychovaných dětí, a bude tak více
v souladu se skutečným počtem ekonomicky aktivní části populace
vytvářející příjmy důchodového systému. Bezprostředně tak lze očekávat zvýšení domácí spotřeby, snížení nezaměstnanosti a zároveň
žádoucí zvýšení porodnosti. Z dlouhodobého hlediska pak dojde
k výraznému snížení demografického zadlužení se všemi pozitivními dopady ekonomického rozvoje naší země i do celkové stability
veřejných financí. [4,5,14]
Nejde přitom zároveň jenom o změnu nepříznivého demografického vývoje, ale také a především o základní spravedlnost vůči
rodinám s dětmi. Současně s tím je potřeba opustit mýtus, že současný stav nás nic nestojí. Skutečnost je totiž taková, že skryté náklady
současného stavu nesou nyní na svých bedrech především rodiny
s dětmi. Brání se tomu nižší porodností, což je normální přirozená
reakce. Reformy v rámci společenských transferů jsou tedy v tomto
smyslu nezbytné, jde jen o to, aby jejich náklady a výnosy byly spravedlivě rozloženy na bedra všech skupin občanů – jinak hrozí, že
nebudou dlouhodobě udržitelné.
Autor pracuje jako konzultant ve společnosti PwC,
je aktivně činný ve sdružení YMCA – Živá rodina.
Literatura:
[1] Benedikt XVI., Caritas in veritate – Láska v pravdě. Encyklika papeže
Benedikta XVI. Karmelitánské nakladatelství, 2009.
[2] Becker, G. S., Teorie preferencí. Praha: Liberální institut, Grada
Publishing, 1997.
[3] Gorneyová, C., Zrod nové Brazílie. Časopis National Geographic, 2011
č. 9. National Geographic Česko, Praha.
[4] Hampl, O. – Bartoš, F., Analýza nerovného postavení rodin s dětmi a možnosti zmírnění této nerovnosti. Časopis Demografie, ČSÚ, 2009, č. 2
[5] Hampl, O. – Úloha státu a paradox šetření. Časopis Universum, ČKA,
2012, č. 4.
[6] Hyzl, J. – Rusnok, J. – Řezníček, T. – Kulhavý, M., Penzijní reforma pro
Českou republiku – inovativní přístup. Praha, 2004.
[7] Kamenický, J., Vybrané aspekty vývoje výdajů a spotřeby domácností
v Česku. Analýza. Praha: ČSÚ 2012. Dostupné z http://www.czso.cz/
csu/csu.nsf/informace/c021412analyza12.doc.
[8] Lomborg, B., Skeptický ekolog. Jaký je skutečný stav světa? Praha:
Dokořán, Liberální institut, 2006.
[9] Martinovský, V., Finanční situace rodin v České republice. I. Analýza
statistických údajů charakterizujících finanční situaci rodin s dětmi.
HR154/06. Praha: Národní centrum sociálních studií, 2007.
[10] Mlčoch, L., Rodina z pohledu institucionální ekonomie. Časopis
Demografie, ČSÚ, 2009, č. 1.
[11] Národní koncepce rodinné politiky. Praha: MPSV, 2005. Dostupné
z http://www.mpsv.cz/files/clanky/2125/koncepce_rodina.pdf.
[12] Náklady na výchovu a výživu dětí v roce 2003. Praha: ČSÚ, 2004.
Dostupné z http://czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/p/3010-04.
[13] Národní zpráva o rodině. Praha: MPSV, 2004. Dostupné z http://
www.mpsv.cz/cs/898.
[14] Potůček, M., Cesty z krize. Sociologické nakladatelství (SLON),
Praha 2011.
[15] Spieker, M., Sociální stát a jeho krize. Praha: Česká křesťanská
akademie, 1996.
[16] Statistiky rodinných účtů. Praha: ČSÚ. Dostupné z http://czso.cz/csu/
edicniplan.nsf/aktual/ep-3
[17] Šťastná, A., Populační vývoj – Francie. Portál Demografie, Demografické informační centrum 2012. Dostupné z http://www.demografie.
info/?cz_detail_clanku=&artclID=805.
[18] Thévenon, O., Does Fertility Respond to Work and Family-life Reconciliation Policies in France? CESifo Conference on Fertility and Public
Policy, 2008.
25
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Restituce církevního majetku chápu
jako historickou událost
„Současnou situaci vnímám jako velkou výzvu k novému promyšlení
církevní identity v naší zemi, k rozmyšlení, jak chceme hlásat evangelium,“
říká Mons. Tomáš Holub, generální sekretář ČBK.
V čem je podle vás částečné navrácení
církevního majetku výzvou?
Myslím, že v jádru nejde jen o nějakou
technicistní záležitost financování církve, ale o zásadní změnu – jde především
o převzetí odpovědnosti za další směřování
české církve, za volbu prostředků, které
jsou v tuto chvíli nepřeberné, ale zároveň
limitující, k hlásání evangelia, k tomu, aby
církev byla znamením Božího příklonu
k lidem. Věřím, že církev v naší zemi bude
i nadále svobodná a na ní bude záležet,
jaké si zvolí priority a jak s omezenými
prostředky naloží, a to na úrovni farností,
diecézí, řádů i celé české církve.
Kdo vlastně znovunabytý majetek
získá?
Požádat o navrácení musí pochopitelně
vlastník, nebo jeho právní nástupce. O jeho
dalším využití se vedou poslední rok intenzivní diskuse. Biskupové na konci roku
2011 rozhodli, že každá diecéze má vypracovat strategický plán, který popíše stávající situaci, pastorační priority, ale také jejich
ekonomické zabezpečení s dlouhodobým
výhledem. Je důležité, aby za třicet let, až
už stát nebude přispívat církvím na provoz,
byly diecéze schopny zajistit trvale udržitelný provoz.
To není jen rozhodnutí ekonomické, ale
mnohem víc pastýřské. Na úrovni biskupa
a jeho nejbližších spolupracovníků je třeba
rozhodnout například o míře centralizace
či decentralizace hospodářské správy, o výběru klíčových a podporovaných diecézních aktivit, o jejich umístění, o míře solidarity či přerozdělování prostředků mezi
farnostmi atd.
V jaké fázi je příprava těchto strategických plánů diecézí dnes?
Před Vánocemi proběhlo setkání, kde již
většina biskupství prezentovala základní
rysy svých plánů. Zahrnovaly postupy správy, nastavení pravidel mezi farní a diecézní
26
úrovní, pastorační priority, přístup k péči
o památkové objekty i personální obsazení.
Biskupové mají tedy v současnosti
v rukou pouze základní teze?
Pokud vím, tak jednotlivé diecéze jsou
mnohem dál, hovořil jsem o tom, co bylo
prezentováno na společném setkání, kde
nebyl prostor jít do větších detailů, a zároveň pochopitelně nadále probíhá o jednotlivých detailech odborná diskuse. Na tomto setkání také bylo dohodnuto, že vznikne
analytická komise, které budou jednotlivé
diecéze své plány předkládat a společně
prověřovat, zda navrhované strategie
mohou mít předpokládané hospodářské
dopady.
Kdo a jak komisi vybral? Jak bude
fungovat?
Členové čtyřčlenné komise byli delegováni
z poloviny za Českou biskupskou konferenci a dva za mužské a ženské řeholní řády
z řad odborníků, kteří nejsou zaměstnanci
církve, a strategické plány by jí měly být
předkládány v polovině letošního roku.
Bavili jste se společně o hlavních
společných vizích v pastorační, sociálně-společenské a památkové oblasti?
Myslím, že tady je třeba docenit odlišné
možnosti jednotlivých diecézí i svébytné
vize jednotlivých biskupů. Pohled Prahy
bude jiný než Budějovic, Olomouce, jiný
než Plzně. V tom vidím ono kouzlo identity a ta pestrost bude určitě zajímavá!
Biskup a generální vikář na sebe viditelně
berou odpovědnost, kterým směrem se
bude pastorace ubírat. Když to domyslíme
do důsledků, je to odpovědnost nezáviděníhodná.
Společně jsme řešili spíš strukturu
strategického plánu, jeho nezbytné součásti. Ekonomové, lesníci a generální vikáři
vytvořili tým, který dával dohromady koncepci a hlavní zásady plánu, pravidelně se
scházel a absolvoval také stáž v Německu.
Konkrétní plány pak vytvářejí týmy jednotlivých diecézí. Přitom mohou využít
pomoci tří poradenských institucí, které
biskupové vybrali.
Dobře, nemá ale přece jen smysl základní vize a priority uplatňovat synergicky v celé zemi?
Myslím, že k tomu diecéze dospějí v menší
či větší míře, ale měly by mít prostor pro
vlastní rozhodnutí. Společně se už dnes
rodí koncepce solidárního a rezervního
fondu. Část finančních prostředků získaných za nevrácený majetek zůstane v gesci
biskupské konference. Cílem je, aby prospěšné, požehnané aktivity s neregionálním
dopadem nebyly ohroženy nastávající
změnou financování. Podobné fondy
mají i v dalších zemích. U nás vzhledem
k souvislostem jeho vzniku bude mnohem
robustnější. Zároveň takový fond bude
podporovat sounáležitost diecézí i určitou
diskusi a kontrolu nad prioritami a využíváním prostředků.
Zatím jsme hovořili o diecézích, jak
jsou na tom řády a kongregace?
Řády prošly stejným procesem jako diecéze. Také se dohodly na způsobu, jak si mezi
sebou rozdělí finanční náhradu, a také si
dohodly vytvoření solidárního fondu. Výhodu mají v tom, že nejsou pod tak silným
tlakem na pokrytí personálních nákladů,
značná část řeholníků v produktivním věku
pracuje pro diecéze a tím pádem jejich
osobní náklady ponesou diecéze. Tady vidím prostor pro smělé pastorační plány.
Do jaké míry diecézní týmy zohledňují fakt, že církev tvoří vedle hierarchie
i laici?
Pokud jsem mohl do práce týmu nahlédnout, pamatuji se, že v nich pracovali generální vikáři a pak v naprosté většině laici.
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Nakolik jsou srozuměni s těmito plány
ti, jichž se bezesporu budou dotýkat nejvíc – kněží v terénu?
To je upřímně řečeno aktuální téma –
proto také o těchto věcech budu hovořit
ke kněžím na národní pouti. Bezesporu se
podařilo udělat velký kus práce na úrovni
vedení církve a státu, na úrovni diecézí, ale
teď nás čeká další úkol sdělit srozumitelně, co se vlastně stalo, kněžím a věřícím.
Dosud totiž řada z nich na připravované
restituce nahlíží jako na další z marných
pokusů a pochopitelně nechtějí marnit čas
a energii.
Znamená to, že jsou kněží skeptičtí
a nedůvěřiví, pokud jde o dotažení restitucí do konce a samofinancování církve?
Je zcela normální, že se k tomu někteří
kněží stavějí nedůvěřivě. Tahle nová odpovědnost je nutně spojena se spoluprací
s laiky, se skutečně fungujícími ekonomickými radami, s předkládáním výročních
zpráv farníkům. Tento druh spolupráce
a vlastně spoluodpovědnosti se většina
kněží neměla kde učit, žili za jasně daných
podmínek státních dotací.
Možná je ve hře i určitá obava, že manažerská rozhodnutí mohou ohrozit či
poškodit duchovní autoritu církve.
Hlásáme-li evangelium pro společnost
takovou, jaká je, nemůžeme najednou vyloučit oblast řízení struktur. Kdybychom
do prostoru řízení ekonomických záležitostí odmítali vstoupit, říkáme de facto,
že zde není místo pro evangelijní přístup.
Domnívám se, že přes určité riziko může
přímá zkušenost obohatit církev o cennou
reálnou skušenost.
Na druhé straně kodex církevního práva
říká, že ekonomem má být člověk s určitým
charakterem a etickým náhledem, který
má zkušenost s ekonomickými záležitostmi.
Podobně jako dnes musí vedení diecézí
sázet na zkušené odborníky a osvědčené
křesťany. Ani dnes se biskup či řeholní
představený nevyhne odpovědnosti za výběr svých kolegů. Biskup není ten, kdo
sám řídí charitu, stavební práce, ani neřeší
přímo ekonomické záležitosti. Mění se tak
spíš rozsah personálního řízení, než jeho
charakter. K tomu patří dovednost umět si
vybrat podřízené a subsidiárně jim svěřit
odpovědnost. Myslím si tedy, že nejde o tak
velkou změnu. A pokud se nám dařilo vybírat si dobře kolegy, půjde to jistě i nadále,
a pokud ne, nebude se to asi dařit ani tady.
Loni v létě se objevila petice křesťanů,
kteří odmítali restituce církvím mimo
jiné proto, aby starost o majetek
RESTITUCE CÍRKEVNÍHO MAJETKU
Vracet církvím by se podle kvalifikovaného odhadu mohlo asi 30 000 hektarů zemědělské půdy a asi 142 000 hektarů lesních pozemků. Vracet by se mělo také 900 budov
a staveb, z nichž více než 300 představují zemědělské objekty. Restituce se vztahuje
také na 120 bytových domů, tři kláštery a stejný počet zámků a několik set rybníků.
Za nemovitosti, které se podle zákona nevydávají, mají církve získat jako vypořádání
finanční náhradu 59 miliard korun během 30 let, tedy dvě miliardy ročně. K této sumě
by se připočítávala inflace. Stát naopak církvím postupně přestane během 17 let hradit
platy duchovních, nyní jim dává asi 1,4 miliardy korun ročně.
neohrozila základní evangelijní poslání
církví. Jak jste ji vnímal?
Setkal jsem se s iniciátory petice, ale
i po tomto rozhovoru mi zůstalo několik
otazníků. Předně se tato iniciativa objevila v době, kdy jednání pokročila hodně
daleko. Není-li taková iniciativa vedena
primárně strachem (z ostudy), ale odvahou
tvořit věci nově, hlouběji, měla by přijít
v pravý čas, s porozuměním pro kairos.
Přichází-li jindy, je to pro mne trochu nesrozumitelný signál. Za druhé, vnímal jsem
v tónu petice pojetí, že stát má možnost
a ambici přebírat odpovědnost nejen za sociální, ale i kulturně-náboženské záležitosti.
Nejsem schopen se ztotožnit s pojetím tak
silného státu. Za třetí se mi zdálo, že ta skupina neměla dost jasné povědomí o tom,
co znamená rozhodovat ve velkých organizacích či institucích. Církev prostě musí
někdy rozhodovat podle principu menšího
zla, protože musí rozhodnout. A to platí
bez ohledu na restituce. Tato zkušenost jim,
domnívám se, nebyla až tak docela blízká. Jak jste vnímal mediální ohlasy během
schvalování restitucí?
Předně jsme byli konfrontováni se zcela
novou zkušeností – mediální kampaní
ČSSD. Myslím, že k tomu, jaká to přineslo
pozitiva a negativa, bychom se ještě měli
vrátit, třeba v křesťanských médiích. Také
se ukázalo, že nejsme s to – z mnoha důvodů – představit jednu srozumitelnou
„restituční tvář“. Pravdou je, že problematika restitucí je natolik složitá, že je téměř
nemožné vystihnout, o co nám jde, v potřebné mediální zkratce. To se prostě moc
nedařilo.
V poslední době jsou možná méně
slyšet hlasy odmítající restituce jako
takové, ale média opakovaně uvádějí,
že církve napříště od státu už nebudou
chtít žádné dotace.
Takhle to církve nikdy nepředkládaly.
Kdykoliv jsme měli možnost vstoupit
do diskuse, dávali jsme si pozor, abychom
nevyvolali dojem, že jde o nějakou separaci, oddělení. To je nejen ekonomicky
nesmyslné, ale teologicky mylné. Církev
bude mít vždycky ambici nabídnout státu
své služby v blízkých oblastech. Třeba tam,
kde stát působí prostřednictvím nevládních
organizací a neziskového sektoru, tedy
v oblasti charity, péče o památky, vzdělávání a podobně.
Kdyby záleželo na vás, jaké priority
byste prosazoval?
Znamením doby po mne je kategoriální
pastorace. Myslím, že bychom měli mít
odvahu nově vybalancovat podmínky teritoriální pastorace a pastoraci, která směřuje
na konkrétní skupiny věřících. Druhá věc,
která nás minimálně v Čechách čeká, je
nabrat odvahu přenechat starost o kulturní
dědictví státu. Držme se starého jezuitského rčení, starejme se o kulturní hodnoty
natolik, nakolik přispívají k našemu poslání, tedy nakolik slouží setkání člověka
s Bohem. Tady vnímám mnohem větší
roli církevního angažmá v oblasti charity.
Nalézt tu správnou hranici bude vyžadovat
hodně odvahy a moudrosti. Další důležité
téma je pro mne školství.
Byl byste pro zřízení katolické vysoké
školy?
Nebyl. Domnívám se, že na to v současné
době nemáme kapacitu. A zároveň vnímám
působení křesťanů na veřejných i soukromých vysokých školách jako velmi důležité.
Pokud jde o střední školství, vážím si kvalitních křesťanských středních škol a snah
nabídnout vzdělání neelitním skupinám
mládeže. Právě tyto praktické a rodinné
školy, kde se vedle vzdělání klade velký
důraz i na výchovné nasazení, bychom měli
podpořit. Měli bychom rozšířit nabídku
pro lidi na okraji společnosti.
Josef Beránek
27
TRENDY
Psychoanalýza a spiritualita
Dialog jezuity Clauda Flipa a psychoanalytika
Jeana-Pierra Wintera moderuje redaktorka revue Etudes
a filosofka Nathalie Sarthou-Lajus.
Nathalie Sarthou-Lajus: Začněme vaší praxí: Jak vidí duchovní
průvodce a analytik svou úlohu?
Claude Flipo: V křesťanské tradici došlo v průběhu staletí k terminologickému posunu při označování úlohy duchovního vůdce. Období pouštních otců bylo paternalistické. Duchovní otcovství bylo
přiznáno některým mužům, například sv. Antonínovi a Pachomiovi,
28
a oni tímto způsobem pomáhali křesťanům prožívat duchovní znovuzrození v Duchu svatém. Později, pod vlivem tridentského koncilu, se soustředilo v důsledku toho, že duchovní vedení bylo vyhrazeno kněžím, na svátost zpovědi a dostalo moralizující charakter.
Dnes mluvíme o duchovním doprovázení. Není vyhrazeno kněžím
a průvodce je spolubratrem, přítelem v Kristu. Tato služba vyžaduje
určité schopnosti a charisma. Ústí do snahy pomáhat lidem vstoupit
TRENDY
do vztahu s jejich vlastní duchovní skutečností, to jest s děním v duši rozporech a zaujal jsem k nim postoj nezúčastněného pozorovatele.
či v srdci, což jsou symbolická označení pro přebývání Ducha v nás. Analýza mi ale později ukázala, že jsem přes tento odtažitý postoj
Cílem je pomoci lidem objevit v událostech jejich vlastního života takříkajíc „prosáknutý“ tím, co obsahovaly texty, jejichž výuku jsem
a za pomoci meditace Písma to, čím jsou naplněni a co je zároveň v té škole zažil. Došlo k tomu bez mé součinnosti a také bez soupřesahuje. Odtud vycházejí směročinnosti mých rodičů. Vztah k Bibli
C L AU D E F L I P O
datné impulsy pro celý život člověka,
v širokém slova smyslu, vlastně spíše
který se může nechat vést světlem,
ke komentářům Bible než k jejímu
touto vnitřní silou a tak se zbavit netextu, ve mně vyvolal otázku, jaký
urovnaných vnitřních vášní a iluzí: to
přínos může mít judaismus pro
„jsou synové Boží, kdo se nechají vést
psychoanalýzu, aniž bych kdy dospěl
Duchem Božím“, říká sv. Pavel.
k jasné odpovědi na ni. V jednom
svém textu ostatně cituji Freuda,
Jean-Pierre Winter: Co se mě týče,
který si klade stejnou otázku. Jestli si
vidím dva možné přístupy k autoritě
dobře vzpomínám, je to v hebrejské
a činnosti analytika. Prvním výchopředmluvě ke knize Totem a tabu:
zím bodem může být má zkušenost
„Co zbývá ze žida ve mně, člověku
s analýzou (obvykle se člověk ani
zcela odcizeném náboženství i nápo pětatřiceti letech praxe, jakou
rodním ideálům otců?“ Co se přesmám za sebou já, nedostane dále);
to dále předává, a jak vlastně? Je to
druhým je pozice psychoanalytika
cosi nezrušitelně židovského, člověk
jako takového. Pokusím-li se formuse v tom poznává, ale je naprosto nelovat svou zkušenost, uvedu, že tato
schopen říci, co to je. Ve své praxi
činnost mi umožnila postupně objese snažím na to myslet, aniž bych
vit, že má vlastní existence je postavena na souboru nedorozumění. ovšem do těchto otázek zatahoval své pacienty.
To, co jsem považoval za jistoty, jsem přitom rozpoznal jako tíživou
Stalo se vám už někdy, že by se na vás člověk obrátil s otázkami,
deformaci svého života. Řekl jsem si, že mám-li se dostat na kořen
těchto nedorozumění, musím hledat za viditelnými a zdánlivými pří- na které jste nemohli odpovědět?
činami a jejich následky, za jakýmsi determinismem pedagogickým, Claude Flipo: Ano, stává se to a dosti často. Podle starého schématu
vědeckým nebo – proč to neříci? – také náboženským. Můj život se rozlišujeme v lidské existenci tři rozměry: sóma – psýché – pneuma.
skutečně odvíjí od „čehosi“, co není v souladu s obvyklými kritérii Někdy cítím, že osoba, se kterou mluvím, ve svém projevu vychází
a determinismem. Střet mezi tím, co může takto být v mém životě s psychismu, a nikoli ze spirituality. Neprojevuje základní minimum
trvalé, nadčasové a zároveň nepojmenovatelné, záhadné, a tím, co osobní autonomie, například proto, že se jí dostalo extrémně fundaje v něm viditelné, působí nedorozumění, projevující se nejrůzněj- mentalistické katolické výchovy, v jejímž důsledku si počíná velmi
ším způsobem, různě silným potlačováním i ještě bolestnějším za- neosobně. Nesvobodného člověka ale nemohu duchovně doprovástíráním potlačovaného. Zviditelnit, artikulovat jej nelze jinak než zet, a snažím se mu tedy jemně nabídnout setkání s psychoterapeuslovem. Analýzu tedy provázejí četné důsledky: přenos, přijetí řádu tem nebo psychoanalytikem.
(řád ve všech významech tohoto slova: dodržování pracovní kázně i ukázněnost vnitřní, odvaha uznat nepříjemné pravdy) a také Jean-Pierre Winter: Jak vás tak poslouchám, napadá mne ihned Lapřekonání narcismu (o kterém mluvím jako o schopnosti postupně canův výrok: „Člověka vychovaného v katolickém fundamentalismu
zaujímat indiferentní přístup k osudu vlastního já, a ať to stojí, co nelze provést psychoanalýzou.“ Udělal jsem s tím vlastní zkušenost:
to stojí, postupovat dále). To je cesta, po níž jsem dospěl k poznat- chtěl jsem si vyzkoušet, jak daleko se dostanu s někým, kdo dostal
ku, že čím je analytik méně aktivní, tím šíře se otevírá cesta logice fundamentalistickou výchovu – ale nedošli jsme nikam. Je to totiž
slova a navíc přitom pacient, ať chce nebo nechce, vykročí směrem výchova obsahující odpověď na všechno, záhady se nepřipouštějí.
Bůh to chce... Není to ale vlastní jen náboženství katolickému. Je to
k odhalení své vlastní tužby.
indoktrinace vyplňující všechny mezery v lidském poznání a navoClaude Flipo: Co se týče autority, zdůraznil bych, že se člověk ne- zující zvláštní pocit čistého svědomí ve všech situacích. Vzpomínám
může sám prohlásit duchovním průvodcem – je to poslání přijaté si na jednu opravdovou dámu, která ale žila s dokonale krvesmilnýod společenství věřících a církev tak či onak stvrzuje, že dotyčná mi fantasmaty ve vztahu ke svému synovi. Ten platil za tuto situaci
osoba má tuto schopnost, toto charisma. Jde tedy o autoritu svě- svou schizofrenií. Jeho matka mi jednoho dne řekla s neuvěřitelným
řenou a zakořeněnou v křesťanské tradici, jejíž počátek je v Písmu. klidem: „Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby spáchal sebevraždu.“
Zdá se mi, že i vy se opíráte o společenství (hlásíte se k Lacanovi) Kterýkoli jiný pacient, který by řekl něco takového, by se následně
a o Bibli (soudím tak na základě vaší krásné knihy Dieu, l’amour et zhroutil – ona ne. Zeptal jsem se jí, zda si uvědomuje, kam míří,
a zda ji to také zraňuje: „Ne, vůbec ne, protože v nebi mu bude lépe
la psychoanalyse).
než na zemi.“
Jean-Pierre Winter: Řekněme „o jistý způsob četby tohoto textu“. Analýza mě poznenáhlu přivedla k poznání dluhu, který mám Claude Flipo: Ignác z Loyoly zastával názor, že duchovními cvike všemu, co mne předcházelo. Moji rodiče byli nenáboženští lidé, čeními může projít jen ten, kdo přistupuje váhavě k životní volbě,
třebaže otec vyšel z ultraortodoxní a matka z rabínské rodiny. Sami kdo je vnitřně rozpolcený a neví, co si má počít, a že někdo, kdo zná
vůbec nešli ve stopách svých rodičů. Já jsem přesto jako pětiletý začal svou cestu, kdo vidí, kam směřuje, do nich vstoupit nemůže. Sebedocházet do školy talmud-tóra každý čtvrtek a každou neděli ráno. jisté nebo trvale agresivní osoby jsou problémem jak pro duchovní
Bylo to pro mne zcela nesrozumitelné, rodiče nedodržovali košer doprovod, tak pro psychoanalýzu.
stravu, otec v sobotu pracoval atd., a tak jsem se ocitl ve spletitých
Někdy cítím, že osoba, se kterou
mluvím, ve svém projevu vychází
s psychismu, a nikoli ze spirituality.
Neprojevuje základní minimum
osobní autonomie, například
proto, že se jí dostalo extrémně
fundamentalistické katolické
výchovy, v jejímž důsledku si
počíná velmi neosobně.

29
TRENDY

Jean-Pierre Winter: Pod psychoanalytickým úhlem pohledu takové
osoby žijí v paranoidních jistotách. Skrytým obsahem paranoidního
přesvědčení je víra v absolutní zcela Jiné. Člověk je pevně přesvědčen
o tomto absolutním Jiném a může se stát teroristou, obětovat vlastní
život nastraženou bombou apod. v poslušné podřízenosti onomu
absolutnímu Jinému, kterému také přiznává
právo na to, požadovat od něho vlastní oběť.
C L AU D E
Paranoidní jistota mu umožňuje pokládat
vlastní fantasmata za skutečnost, na svět pohlíží zvláštním způsobem: Vzdálenost mezi
touhou a skutečností, o které jste mluvil, paranoidní člověk nezná. Nepředpokládá, že
by mohl existovat nějaký rozdíl mezi jeho
vizí světa a reálným světem. Zároveň je člověk s touto představou absolutního Jiného
ve své existenci trvale ohrožený. Jestliže Jiný
je absolutní, pak „já“ neexistuje.
Françoise Doltová, známá psychoanalytička, například oproti tomu říká, že její
víra v Boha a přesvědčení o jeho existenci
plyne z přesně opačného postupu: Jestliže
existuji, existuje i Bůh, a také: Jestliže existuje Bůh, existuji i já. Tento postup jí umožňuje také rozpoznat, jak ona tomu říká, Boha jako
terapeuta, čímž se otevírá možnost vymanit se z pocitu viny. Lacan
říká: „Jediný, z hlediska psychoanalýzy opravdový pocit viny plyne
z podlehnutí vlastní touze.“ Neříká ale, že nepodlehnout touze (což
v jistém smyslu pokládá za základ etiky) by znamenalo touhu poznat.
Nepodlehnout své touze je něco, co si člověk uvědomí až dodatečně,
aniž by tím ale touha sama přestala být enigmatická.
Claude Flipo: Velmi silně pociťuji nepostižitelnost, nevyslovitelnost
lidské touhy, o které mluvíte. Svatý Augustin říká: „Nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě.“ Řečeno se sv. Pavlem, projevuje se
tu touha po ospravedlnění, po přijetí Někým, kdo ovšem uniká jakémukoli lidskému pokusu uchopit jej, zmocnit se ho; je to touha být
Jím přijat přes všechno nepřijatelné v mém
životě. Jakmile rozpoznám, byť jen tápavě,
FLIPO
že počátek mé existence je spojen s tímto Jiným, ozřejmí se, že jsem Jím také očekáván
na konci. Tento vjem může mít tisíc různých
podob: od velmi živé vnímavosti některých
charismatických proudů v dnešní církvi až
po přesvědčení racionálnější. Vždy jde ale
o poznání, že nejsem sám.
Mou úlohou naslouchajícího průvodce je
duchovně rozlišovat, třídit vjemy a objevovat
mezi nimi momenty průniku, racionálnější
„probuzení“. Je to obnova touhy po životě
a po opravdových vztazích, dynamismus,
který má svůj původ v milosti. Řečeno jazykem víry, jde o obnovení víry, naděje a lásky.
Základem křesťanské spirituality je Kristovo zmrtvýchvstání, což je
znovuzrození. Tak to pociťují všichni, kdo zažili tento druh konverze. Já jsem jejím svědkem a vždy znovu mne to úplně vyvede z míry.
Cílem doprovázení je
pomoci lidem objevit
v událostech vlastního
života a za pomoci
meditace Písma to, čím
jsou naplněni a co je
zároveň přesahuje.
Cílem analýzy je právě vést člověka k poznání této skryté touhy...
Jean-Pierre Winter: Chce přivést k poznání, že člověk je veden růzností všedních událostí touhou, která přitom zůstává enigmatická
a duchovní. Je to ale přesto jakási trvalá, i když událostmi přerušovaná hloubková životní linie. Tento její charakter objasňuje význam
touhy psychoanalytika samého. Jednotliví pacienti se na mne obracejí s velmi různorodými požadavky.
Konstantou přitom zůstává moje touha analytika. Je enigmatická,
má ale cosi společného s překonáváním neuvědomělých zábran.
Jean-Pierre Winter: Judaismu a křesťanství je společný zprostředkovaný vztah k Bohu. Je obsažen v prvním přikázání sínajské smlouvy:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země,
z domu otroctví“ (Ex 20,1). Najdeme jej také v kabale pod pojmem
šechina, přítomnost Boha ve světě. Pro křesťany je tímto prostředníkem Kristus a zprostředkování je důležitou ochranou člověka před
přímým setkáním se Stvořitelem, tedy s někým, s kým se člověk nemůže setkat, aniž by sám zemřel. V tomto ohledu se od Bible velmi
liší Korán. O Bohu se tam stále mluví jako o Stvořiteli a Obnoviteli
stvoření, ale neobjevuje se tu žádný prostředník. Muhammad jím
není, je to prorok. Podle mého názoru, opírajícího se o tento rozdíl,
je islám cestou podřízenosti, podrobení.
Otec, případně jiná osoba vystupující v rodině jako otec, je pro
dítě prostředníkem, umožňujícím mu vymanit se včas z mateřské
www.kna.cz/prodejny
Časopis je též k dostání
ve všech knihkupectvích
Karmelitánského nakladatelství.
Ukázkové číslo či předplatné zajistí: SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax 225 341 425, e-mail: [email protected]
30
TRENDY
touhy ad infinitum a zároveň se vyhnout přímé a výlučné konfron- za to být pokárán. Je rozpolcený, neví, čího ducha je, a má-li vytrvat,
taci s Bohem, která je jinak zdrcující. V analytické terminologii lze potřebuje Ježíšovu pomoc.
říci, že tu jde o zprostředkovaný vztah k symbolickému otci. Mám-li
odlišit duchovní oblast od psychologické, pak bych řekl, že jakmile Jean-Pierre Winter: Vade retro Satanas! Proč mu to říká? Byl přece
se na mne například obrátí budoucí pacient a začne mluvit o své víře jmenován církví! Jen je ale církví, už se zase vzpírá Kristovu záměv Boha způsobem, z něhož vyplývá, že
ru, chce jej zkřížit. Za fenomenální
JEAN-PIERRE WINTER
Bůh, o kterém mluví, není nic jiného
pokládám v tomto ohledu parabolu
než metafora jeho vlastního otce, pak
s Velkým inkvizitorem. Církev se
vím, že v tomto případě nejde o spirijeví neschopná poznat Krista. V tom
tualitu. Zkuste si představit dítě, pro
okamžiku Ježíš právem říká: Z tebe
které by známý Oidipův trojúhelník
nemluví Otec, ale tvoje já. To mluvíš
tvořili dítě – matka – Bůh. V takové
ty, a to tvoje já, co je to? Je utkáno
konfiguraci by se matka stala přímo
ze samých obav, ze strachu. Petr má
Boží partnerkou. V Bibli (v doslovstrach, že ztratí Krista, protože bez
ném překladu z originálu) tak mluví
něj je ničím. Má tedy strach o sebe
Eva o narození Kaina: „Počala jsem
a strach z toho nového, co se rodí. Lze
muže s Hospodinem“ (Gn 4,1) – a jak
říci, že na tomto místě jsme blízko
to dopadlo? Kain se stává vrahem.
psychoanalytické zkušenosti. Neuróza
je výrazem obav subjektu. Z čeho ale
Claude Flipo: Souhlasím s vaším poplyne strach? Při pozorném zkoumání
jetím židovsko-křesťanské biblické
objevíme, že jeho předmět je imagitradice v porovnání s islámem a připojil bych, že zážitek vysvobození nární. Je to strach z toho, co si představuje. Mám pacienta, který
z otroctví ústí do přikázání „Nebudeš škodit hostu ani ho nebudeš se bojí všeho: Má strach z žen, z mužů, z berního úřadu atd. Žije
utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi“ (Ex 22,20). Stej- v trvalém strachu. Ale jednoho dne, jedinkrát v životě, když sešel
ně se projevuje i zkušenost Kristova zmrtvýchvstání: „Miluj bližního dolů do podzemního parkoviště ke svému auto, ho přepadli tři dajako sebe sama“ (Mk 12,31). Není to v pravém slova smyslu zákon, rebáci a namlátili mu – a tehdy se nebál! Ještě o deset let později se
ale zaslíbení: Láska v tobě probudí schopnost milovat; vysvobození podivoval, jak to, že když se stal obětí opravdu nebezpečného násilí,
je neoddělitelné od výzvy, od přikázání nezotročovat.
tak se nebál?
Činnost psychoanalytika mi
umožnila postupně objevit, že
má vlastní existence je založena
na souboru nedorozumění. To,
co jsem považoval za jistoty, jsem
přitom rozpoznal jako tíživou
deformaci svého života.
Jean-Pierre Winter: Chtěl bych se ještě vrátit k tomu, co jste říkal
o pocitu samoty, protože v tomto bodě se naše praxe od sebe liší.
Klinická práce mi ukázala, že na rozdíl od mých původních představ psychoanalýza pocit samoty nejen neodstraňuje, nýbrž naopak
posiluje. Ale zároveň vede k jejímu přijetí. Zásadní význam tady má
pozorování Wincottovo. Wincott říká, že dítě, které je celkově „v pořádku“, dokáže být samo i v přítomnosti jiných lidí. S nářkem lidí nad
samotou se v psychoanalýze setkáváme neustále. Často je uklidní,
když jim neřeknu: Jen hledejte, a uvidíte, že nejste tak osamocení,
jak se vám to jeví, ale když jim řeknu: Vaše samota je skutečná, ale
já jsem tady.
Psychoanalýza se snaží podobně jako náboženská víra mírnit
utrpení. Je tu ale přinejmenším jeden základní rozdíl a ten se týká
uzdravení, řekněme, prostřednictvím víry. K takovému uzdravení
dochází na úkor jasného rozpoznání toho, co není v pořádku. Naopak k psychoanalytickému uzdravení nedochází za cenu odstranění
zdroje utrpení. Tak například přijde manželský pár, ve kterém se oba
navzájem stále více zraňují. Projdou psychoanalýzou, na jejím konci
to ale není lepší. Analýza nevede zúčastněné k tomu, aby nalezli
řešení problému, se kterým přišli. Pouze jim lépe ukáže, jak na tom
opravdu jsou.
Claude Flipo: Camus píše ve svých Zápiscích (Carnets): „Já, já, já,
to je refrén celého mého drahocenného života. Je slyšitelný ve všem,
co říkám. Nikdy jsem nedokázal mluvit bez ustavičné sebechvály,
zvláště když jsem promlouval s tou hřmotící ohleduplností, na kterou mám patent ... Když jsem o někoho pečoval, vždycky jsem tím
aspoň o stupeň zvětšil svou sebelásku...“ Láska je plná iluzí, všichni
duchovní otcové tento zlořád obsáhle kárají. Fénelon říká: „Nedokážu udělat ani krok bez samolibosti, jestliže mi ruka Páně nepomůže.“
Ježíš třikrát ohlašuje své utrpení a napomíná Petra, který si s tím
neví rady. Právě prohlásil „Ty jsi Kristus“ a Ježíš jej za to chválí – ale
jen o chvilku později se Šimon zase vzpírá Ježíšovu slovu a musí
Claude Flipo: A co na to říkáte vy?
Jean-Pierre Winter: Nic, já nevím. Vím pouze, že jeho strach je
imaginární.
Claude Flipo: Je to strach psychologického druhu; Petrův strach je
něco jiného.
Jean-Pierre Winter: Na Petrově případě mě zaujal především Ježíšův
přístup k němu. To, co říká Petrovi, není jen tak něco: Vade retro
Satanas. Tady nejde jen o Petrovo já, tady je to jeho já identifikováno
se Satanem. Satanské já. Je satanské v tom smyslu, že pronásleduje
subjekt. Analytickým jazykem řečeno, brání mu postupovat směrem
k touze. Obírá ho o touhu žít.
Claude Flipo: Ježíš mu říká (Mt 16,23 v doslovném překladu):
„Ustup, zařaď se za mne, Satane!“ Nepřekážej mi a zařaď se za mne,
abys mne mohl následovat. Neznamená to „Zmiz [za mnou] a už se
neukazuj, nýbrž: „Zařaď se za mne a uč se mé pokoře.“ Celý Ježíšův
výstup do Jeruzaléma probíhá ve znamení jeho snah zbavit učedníky
iluzí, oprostit je od jejich falešného já. Jsou plni velkorysosti, ale ještě
se utápějí v iluzorní marnivosti. Iluze chovali o charakteru Božího
království a také o sobě samých. Ježíš je nepřestává iluzí zbavovat.
Úlohou duchovního průvodce je pomáhat osobám objevit vlastním
úsilím iluze, ve kterých žijí, a hledat pravdivost života před tváří
Hospodinovou.
Jean-Pierre Winter: Lacan říká o etickém analytickém procesu:
„Analýza spočívá ve snaze umožnit subjektu zbavit se iluzí, které jej
brzdí na cestě jeho skutečné touhy.“
Z revue Etudes leden 2013 přeložil Petr Kolář SJ.
31
NÁZORY, DISKUZE, POLEMIKA
Tri mesiace v Paríži
V minulém čísle jsme si připomněli osobnost Vácslava Babičky. Vzpomínku
na něj doplňujeme ještě o hlas jeho kolegy a přítele ze Slovenska.
B
oh komunikuje s ľuďmi rôznym spôsobom. Jeden z nich spočíva v tom, že
ho dá dokopy s vynikajúcimi ľuďmi, ktorí
mu – bez toho, aby o tom vedeli – pomáhajú na ceste spásy. Takýto dar som dostal
aj ja tým, že som mohol plné tri mesiace
stráviť s Vácslavom Babičkom, s človekom,
ktorého som si nesmierne vážil a ktorý ma
skutočne obohatil a pomohol mi dostať sa
o stupienok bližšie k Nekonečnému. A bol
to aj divný spôsob, ako sa mohol dostať
malý archivárik z východného Slovenska
do denného kontaktu s kolegom z ďalekej
Prahy, o ktorom predtým ani nepočul.
V slobodnom meste
Nejakým zázrakom, ktorý som si nikdy
nevedel vysvetliť, uzatvorilo československé
boľševické ministerstvo vnútra – ktorému
podliehali aj archívy – dohodu s Francúzskou republikou, že bude každý rok
vysielať dvoch archivárov na tri mesiace
na Medzinárodnú archívnu stáž do Paríža,
jedného z Čiech, druhého zo Slovenska.
Podmienkou bola znalosť francúzskeho jazyka. Na stáži sa vystriedalo mnoho funkcionárov archívnych správ i archivárov.
Samozrejme, že sa predpokladalo, že pôjdu
len tí najvernejší. Ale koncom 70. normalizačných rokov už politicky vyspelých archivárov so znalosťou francúzštiny ubudlo,
a tak museli posielať aj nestraníkov. Tak
došlo k tomu, že z Čiech bol na stáž v roku
1979 vyslaný Vácslav Babička z Prahy a ja
z Levoče. Pravda, ešte dva dni pred cestou
som nevedel, či ma skutočne pustia. Doba
nebola jednoduchá. Ale pustili, aj keď som
sa kvôli tomu musel zriecť funkcie riaditeľa
archívu. A v jednoduchej a špinavej stážistickej ubytovni medzi Eifelovkou a Invalidovňou sme sa stretli. Aké bolo moje
prekvapenie, keď som zistil, že môj pražský
kolega je katolík, a to dokonca hlboko
veriaci katolík! Veľmi skoro sme sa zblížili
a denne sme spolu chodili nielen na prednášky a iné akcie, ktoré so stážou súviseli,
ale aj po Paríži. On, človek odchovaný
Prahou, teda veľkomestom, sa v Paríži po-
32
hyboval ako ryba vo vode. A ja som sa pri
ňom viezol. Spájala nás totiž nielen viera,
ale aj spoločné záujmy. Záujem o históriu,
o pamiatky Paríža a okolia, záujem o kultúru, o múzea. Tak sme, tuším, hneď prvý
voľný deň navštívili nielen Notre Dame, ale
aj Sainte Chapelle, dokonca aj Rodinovo
múzeum. Chodievali sme denne, obdivovali pamiatky Paríža i jeho okolia, ale aj jeho
život, atmosféru kaviarničiek, vystupovanie
rôznych hudobných skupín z celého sveta,
chodili sme dokonca do kina (videli sme
tam napr. film Doktor Živago)... A mali
sme aj kolegov z celého sveta. Dokonca keď
trochu neskôr nastúpila na stáž archivárka
Madode z Beninu v Afrike (ktorej musel
francúzsky štát kúpiť zimník, lebo u nich
také niečo nie je), zavesila sa na nás dvoch
vysokých belochov a všade s nami chodila. Nešlo jej však do hlavy, čo my vlastne
na tých katedrálach vidíme. A nám nešlo
do hlavy, že ju to nezaujíma.
Zaujímavé bolo naše stretnutie s predstaviteľmi nášho štátu. Museli sme sa totiž
hlásiť na veľvyslanectve i na československom konzuláte. Zatiaľ čo na konzuláte boli
príjemní ľudia, ktorí nám dobrými radami
veľmi pomohli, stretnutie so zamestnancami veľvyslanectva bolo pre nás studenou
sprchou. Nenávisť za to, že ich obťažujeme
a že sme sa opovážili vycestovať, im vyžarovala z očí a dali nás aj sledovať.
Obaja sme mali aj tajné osobné kontakty. Vácslav sa spojil so strýkom, ktorý
bol tuším v Anglicku, ja s predstaviteľom
slovenskej misie v Paríži, ale aj s ľuďmi
z Viedne a Ríma, s ktorými som dávno tajne spolupracoval v prospech Cirkvi. Boli to
krásne dni, ktoré sme mohli stráviť v krajine, v ktorej sa – na rozdiel od našej vlasti –
dalo voľne dýchať! Nesmierne som ďakoval
Bohu, že mi to umožnil a že mi k tomu dal
takého skvelého spoločníka a priateľa.
Opäť doma
Po návrate začal všedný šedivý život opäť
v tesnom objatí „socializmu“. On v Prahe,
ja v Levoči. Nesmierne ma potešila správa,
že sa mu narodil vytúžený syn. Nová nádej
vznikla v novembri 1989. Obom sa nám
uľahčilo! Bol som príjemne prekvapený
z toho, že v slobodnom ovzduší si v Čechách Vácslava začali aj oficiálne ceniť. Veď
mal na to, nielen ľudsky, ale aj odborne!
V neľahkých časoch pozdvihol české archívnictvo, vymanil ho z pazúrov boľševikov a ukázal mu novú cestu. Ale to je už
iná kapitola, ku ktorej sa môžu vyjadriť tí,
čo toho vedia viac. Okrem zamestnania sa
však plne zapojil napr. aj do práce Kresťanskej akadémie. Jemu môžem ďakovať za to,
že som na tejto pôde mohol v Prahe prednášať o spišskom biskupovi – mučeníkovi
– Jánovi Vojtaššákovi ešte dávno predtým,
ako sa začal proces jeho beatifikácie.
K Vácslavovi (volal som ho tak z úcty
k sv. Václavovi) sa musím vrátiť ešte
v jednej oblasti. Zatiaľ čo som ja začal
v roku 1990 prednášať cirkevné dejiny
na Teologickom inštitúte v Spišskej kapitule – Vácslav mi pri tom neraz pomohol
odbornou literatúrou –, on začal študovať
teológiu. A dospel až k dosiahnutiu svojej
najvyššej túžby: venovať svoj život popri
svojej milovanej Márii a úžasnej rodine aj
Bohu a Cirkvi. Z jeho vysviacky na diakona som mal nesmiernu radosť! Napokon
po odchode do dôchodku sa na to veľmi
tešil. Bolo mu dožičené pokrstiť vlastného
vnuka, začal konkrétne pracovať a pomáhať
na tomto neľahkom poli, na ktorom chýba
toľko robotníkov. Ale Pán ho nečakane odvolal. Poď , sluha dobrý a verný... Dlho som
sa s tým nevedel vyrovnať a doteraz si kladiem otázku, prečo musel tak skoro a nečakane odísť. Ostalo po ňom akési vákuum.
Nesmierny Bože, ďakujem Ti za obrovský dar, ktorý si mi dal vo forme priateľstva
s Vácslavom Babičkom. A v mnohých
daroch, ktoré som jeho prostredníctvom
dostal. Verím, že sa čoskoro s nim stretnem
v Tvojej sláve. Requiem aeternam dona ei
Domine, et lux perpetua luceat ei!
Ivan Chalupecký
HISTORIE
Otevřený přístup Anastáze Opaska
Anastáz Opasek, od jehož narození brzy uplyne 100 let, zasíval
naději, která dává šanci mnoha na první pohled vzdáleným lidem,
říká převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek OSB. Kdy ses prvně setkal s opatem Anastázem Opaskem?
Mé setkání s ním bylo nejprve – já bych to tak nazval – duchovní
a došlo k němu v mém rodném Slezsku. Odtud pocházel také můj
předchůdce převor Aleš Gwuzd. Ten po internaci a práci v dole dostal možnost vypomáhat v pastoraci v Českém Těšíně a jeho okolí.
Mohl mě tedy pomaličku uvádět do benediktinské spirituality. Svými
již dříve vytvořenými kanály o tom všem informoval Anastáze, který
tehdy už žil v bavorském Rohru. Obláčku jsem měl v Dolních Domaslavicích, kde tehdy P. Aleš působil, a k té obláčce jsem od něj dostal
pohlednici, odeslanou odkudsi z ciziny. Mám ji dodnes schovanou.
A na té pohlednici byl takový ten obvyklý pozdrav, ale byl od Anastáze. Na konci stálo ještě PS: A pozdravuji též Prokopa. Tím mi Anastáz
udělil řeholní jméno a byl to zároveň můj první kontakt s ním.
A jak přišel na toho Prokopa?
Pamatuji se, že to bylo v osmdesátém roce, ale jak na toho Prokopa
přišel, to nevím. Nikdy jsem se ho na to neptal. Když to tak rozhodl,
tak jsem to přijal.
Po té pohlednici, mém prvním kontaktu s ním, jsem pak s ním
v duchovním styku na dálku pokračoval. V roce 1985 otec Aleš zemřel a já jsem si musel najít své vlastní spojení s Rohrem. Většinou
jsem dopis posílal přes NDR. Myslel jsem si, že je to tak bezpečnější.
Odpověď pak přicházela s podpisem Kašpar z fortny. To nebyl žádný
další Anastázův žert; on tam v Rohru byl vrátný, který se opravdu
jmenoval bratr Kašpar. Jindy tam byl podepsán A. Gürtler.
No jistě, to je česky pasíř, tedy člověk, který mimo jiné vyrábí
opasky s malým „o“, Anastáz byl vždycky šprýmař!
No ano, to byl jeho způsob komunikace. Za nějaký čas mi ale dal
vědět, že se spojil s „našimi sousedy na severu“ a že jakmile budu
moct, mám tam vyjet a tam že vše budu moci dokončit. To bylo pro
mne signálem, abych vyjel do Krakova. Tam existuje benediktinský
klášter Tyniec a tamější opat Augustyn Jankowski měl od Anastáze
veškeré tzv. delegace, aby mohl přijmout moje slavné sliby.
Bylo to v roce 1987, ještě za totality. Paradoxně mi pomohlo, že
jsem byl už bez státního souhlasu. Na hranicích s NDR totiž zachytili
můj dopis Anastázovi, který s sebou vezla jedna paní. Myslím, že to
nebyla cílená prohlídka kvůli mně. Z nějakého důvodu u ní udělali
šťáru a přitom padli také na dopis do Rohru.
V té době jsem působil jako kaplan u sv. Mořice v Olomouci. Byl
z toho poprask, výslech a nátlak. Když mě ale pozvali ne na stanici
SNB, ale do jakési kavárny, tak jsem odmítl. Oni na to: A víte, co
to znamená? Odtušil jsem, že vím. A tak jsem dostal z Krajského
národního výboru uvědomění o odnětí státního souhlasu. Vrátil
Během své návštěvy Československa v roce 1990 navštívil
papež Jan Pavel II. i břevnovský klášter.
jsem se na Valašsko, kde jsem předtím působil, a našel jsem si práci
v Tesle Rožnov. Tam jsem využil celozávodní dovolenou a odjel jsem
do Tynce u Krakova, kde jsem složil slavné sliby. Polský opat byl
o celé věci zpraven a pro mne to bylo další důležité setkání s Anastázem – stále ještě na dálku.
Státní souhlas jsem pak dostal koncem osmaosmdesátého roku,
to už komunistický režim slábl. Ale nesměl jsem působit v duchovní správě samostatně, stal jsem se kaplanem ve Strážnici. Bylo tam
moc mladých, a tak mě ještě v devětaosmdesátém roce v létě přeložili do Ratají u Kroměříže.
Tam už za mnou poslal Anastáz svého dobrého známého a ten mi
přinesl marky. Ono tehdy přišlo jakési nařízení, podle kterého ten,
kdo měl nějaké devizy, mohl zažádat o výjezd do zahraničí. Konečně
jsem mohl za ním přijet do Rohru. To bylo ještě před 17. listopadem,
když do Ratají najednou přijel bílý mercedes... Tak to byl takový
další pozdrav od Anastáze, přes ty peníze a možnost navštívit ho...

33
HISTORIE
ANASTÁZ OPASEK V EXILU
 Než byl vysvěcen pro Čechy žijící v zahraničí biskup Jaroslav
Škarvada, byl břevnovský opat Opasek v českém exilu „nejvyšší
církevní šarží“, jak sám s oblibou připomínal, když byl za svou
činnost nezávislou na české duchovní správě v exilu kritizován. Tato činnost byla spojena s organizací Opus bonum, která
vznikla z laické iniciativy (Neuwirth) a Opasek jí pomáhal
vydávat české knížky slušné kvality.
 V benediktinském klášteru v dolnobavorském Rohru byl přijat
vlastně jako jejich opat, protože některé z těchto odsunutých
broumovských mnichů kdysi po druhé světové válce do řádu
skutečně jako opat přijímal.
 K sudetským Němcům obecně zaujímal v exilu samostatné,
vstřícné stanovisko, které se některým českým exulantům
nelíbilo, on na to ale odpovídal: „To není nic nového, já jsem
k nim měl už v Praze, v době jejich odsunu, vztah, který se
mnohým nelíbil.“
 Velmi originální vztah měl i k mladým českým exulantům
v době po Chartě 77, jmenovitě k nekonformní skupině okolo
Plastic People. Tito mladí u něj našli porozumění a prostor
k setkání v Rohru. Jen Opaskova velká osobní prestiž mohla
mnichy v Rohru upokojit tak, aby snesli přítomnost těchto
originálů s jejich způsobem trávení volného času.
 Opasek do jejich zábavy zasahoval minimálně, ale nabízel jim
vedle pohostinství kulinárního také pohostinství duchovní,
kterého k údivu mnohých někteří z jeho mladých hostí využívali. Jistě nešlo o katechumenát, ale K. Kryl tu například našel
jediného člověka (pokud je mi známo), se kterým na této
duchovní úrovni komunikoval.
 Ve zpětném pohledu bych řekl, že moje spolupráce s Opaskem v dolnobavorském Rohru o svatodušních setkáních
zmíněných mladých nebyla náhodná: Sám jsem si to tehdy
neuvědomoval, ale pro něj jsem byl nekonfliktní, protože
jsem stál mimo početnou skupinu českých kněží v Německu,
se kterou Opasek příliš nekomunikoval. Sám jsem žil jako
jakýsi volný elektron ve Francii, kde jsem byl jediným českým
knězem, a tak jsem stál mimo někdy napjaté vztahy v exilovém prostředí v Německu. I to patřilo k prozíravé taktice opata
Opaska.

34
A vyjel jsi za ním?
Bylo to už těsně před pádem komunismu, v Ratajích jsem měl napilno, a tak jsem si říkal, nechme to na příští rok. Mezitím ovšem
přišel 17. listopad a mě najednou napadlo, že bych teď mohl zavolat
do Rohru... Tak jsme se poprvé slyšeli. Anastáz mi hned říká: „Víš co,
ty to tam znáš, ty poměry, zkus zajet do Prahy zjistit, jestli by nám
nemohli vrátit ten náš břevnovský klášter!“ (smích) Namítal jsem, že
když nějaký faráříček z Hané přijede s takovou žádostí ... a vlastně,
kam se s ní obrátit? Anastáz mě směroval na magistrát, abych se tam
přeptal. Já mu na to říkám, že jsem jen obyčejný člověk a nevidím,
proč by se mnou o tom vůbec jednali. A Anastáz hned přišel s řešením: „No tak jim řekni, že jsi převor, to na ně udělá dojem!“
To je celý Opasek...
Tak jsem se stal zničehonic „anastázovským“ převorem. Pamatuji si,
že jsem opravdu už 3. ledna 1990 dorazil na Národní výbor hlavního
města Prahy. Tak se to tehdy ještě jmenovalo. Vyjel jsem výtahem
do jakési kanceláře, ve které s tím údajně mohli něco dělat. Mezitím
jsem se ovšem dověděl, že už v roce 1988 psali rakouští benediktinští
opati Husákovi, že se blíží velké jubileum břevnovského kláštera a že
je ostuda, jak ten klášter vypadá, a že když už tam sídlí někdo jiný,
jestli by se nemohlo aspoň začít s opravami. České vnitro tam tenkrát mělo svůj archiv. V hospodářských budovách pak sídlila Státní
bezpečnost, pověřená sledováním cizinců, a mělo to krásný název
Montážní závod.
Pamatuji se, jak mi Opasek při jedné z mých prvních návštěv
u něj na Břevnově ukazoval svorkovnice, kam byly napojeny těmto účelům sloužící telefonní linky kdoví odkud, a říkal, že to chce
nechat jako stopu minulosti ve zdi kláštera...
Já jsem se dověděl, že existuje Státní ústav pro rekonstrukci památných měst a objektů a že tam mají skutečně už rozpracovaný plán
oprav i toho kláštera. Ony se za komunistů památky opravovaly a já
jsem teď s nimi navázal první kontakty. Anastáz říkal, že jak jen to
bude možné, hned se vrátí, ale krátce nato, při návštěvě benediktinského kláštera ve Vídni, dostal infarkt. Možná i z toho vzrušení, že
najednou tu jsou takové nečekané možnosti. A tak jsem se za ním
vydal na svou první cestu za donedávna existující železnou oponu.
Bylo to na počátku roku 1990. Anastázovi bylo už skoro 77 let a já
jsem se za ním vydal do nemocnice ve Vídni, kde jsem se s ním poprvé osobně setkal. Po mnoha letech duchovního setkávání od roku
1980 přes pohlednici, peníze a telefon, jsem se dostal k nemocničnímu lůžku živého opata Anastáze...
To je skoro symbolické pro celou naši tehdejší situaci!
Já jsem se mu představil jako převor Prokop s tím, že přípravy našeho návratu jsou v proudu a já sám že se v dohledné době přesunu
do Prahy. Přesunul jsem se skutečně nejdřív na faru ve Stodůlkách.
V květnu se po tolika letech vrátil do Prahy i Anastáz. Společně se
nám podařilo vypudit z kláštera estébáky, ale zároveň musím říci,
že s nimi bylo lepší pořízení než s archiváři. U StB fungovalo velení
seshora, tehdejší náměstek ministra vnitra zavelel a věci se hnuly.
Zatímco se stěhováním archiválií to bylo méně snadné. Bohužel se
pak brzy ukázalo, že Anastáz má další vážné zdravotní potíže. Šlo
o nádor na tlustém střevu, a tak se musel ještě před prázdninami
vrátit do Německa, kde měl svého lékaře. Po nějakých předoperačních vyšetřeních tam byl skutečně operován. Ale po operaci se také
nemohl hned vrátit.
My jsme zatím začali připravovat naše bydlení v tzv. Santoriově
konventu. Kdysi to byla budova hospodářské správy kláštera z doby,
kdy Opasek byl převorem a potom opatem kláštera v době před komunisty. Velmi zřetelně si vzpomínám, jak jsme se k prvnímu přespání v prostoru kláštera nastěhovali 20. srpna 1990.
To je také pro nás Čechy pozoruhodné datum!
A pro mne je v tom ještě další symbol: Dodatečně jsme se dověděli,
že ve stejný den byl v Německu operován náš Anastáz. Tvrdím, že
velké věci jsou vždycky vykoupeny, i třeba neznámou bolestí někoho,
nějakým utrpením. Takže i tady vidím taková zajímavá duchovní
spojení s těmi našimi začátky.
Do vlastní klášterní budovy jste se asi hned tak nastěhovat nemohli?
Kdepak. Usoudili jsme, že nejsnazší bude začít v té hospodářské budově. Zdálo se, že bude stačit pár úprav a po vymalování že to bude
HISTORIE
THDR. JAN ANASTÁZ OPASEK
20. dubna 1913 se narodil ve Vídni
1938 byl vysvěcen na kněze po studiu teologie v Praze a v Římě
1939 stal se konventuálním převorem břevnovského kláštera
1945 byl vyznamenán řádem za zásluhy v boji proti nacismu
1947 stal se opatem břevnovského kláštera
1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku
ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen na doživotí
1960 byl amnestován
1968 odešel do Rakouska a posléze do Rohru v západním Německu
1990 vrátil se do břevnovského kláštera a znovu se ujal úřadu opata
1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka
24. srpna 1999 zemřel po příjezdu do sesterského benediktinského
kláštera v bavorském Rohru
přijatelný obytný prostor. V těch hospodářských budovách samozřejmě po estebácích zůstaly takové typické socialistické vestavby.
Některé jsme museli nechat být, protože jsme na nápravu neměli
peníze. Byli jsme rádi, že už můžeme bydlet na místě, začít společně
žít a modlit se.
Kolik vás do toho začátku bylo?
Já jsem se přistěhoval se dvěma bratřími, kteří se ke mně přidali ještě na Moravě, takže jsme začínali ve třech. Pak se nám ale přihlásil
otec Jan Kohl, který byl do té doby v duchovní správě. Mimochodem
řečeno, nedávno jsme jej pohřbili. Jeho osud byl také pozoruhodný:
Do kláštera vstoupil 14. září 1949 a 19. září tam přišli zatknout opata
Anastáze. Chudák Jan tak musel hned odejít jinam, do společného
noviciátu v Emauzích, no a v dubnu padesátého roku přišel zátah
na řeholníky, internace, PTP, a tak dokončil studia teologie až v osmašedesátém roce. Pak se přihlásil ještě stařičký bratr Ivan, který byl
ještě o osm roků starší než Anastáz a do té doby žil u sester v Oseku
u Duchcova. A kdo se také ještě přihlásil, byl otec Vojtěch Engelhart.
Já si na něj vzpomínám z exilu, žil delší dobu ve Švédsku.
Ano a tehdy nám napsal, že by se rád vrátil, když už je možné žít
tady. Původně patřil k Emauzům, ale přihlásil se mně a to byli ti
první na počátku nového života v Břevnově. V dané situaci jsem
se obrátil na polský klášter Tyniec s prosbou o vyslání novicmistra,
aby tady byl pro tuhletu úlohu někdo zkušený, a oni nám skutečně
poslali posilu v osobě otce Adama, pozdějšího opata jejich kláštera.
Ten s námi tady žil v letech 1990–1993.
Anastáz se vrátil na Břevnov v říjnu 1990 a já jsem si u něj vážil
jedné velmi podstatné věci. Jak jsem tak pozoroval některé představené, kterým bylo dáno vrátit se do jejich klášterů po listopadu 89
a kteří chtěli pokračovat tam, kde skončili v roce 1950...
To nebyly jen kláštery, to byl dost častý postoj statečných odpůrců totality i jinde, bylo to snadno pochopitelné ...
Právě proto jsem si Anastáze vážil, měl zkušenosti ze zahraničí a říkával: „Víš, za těch čtyřicet let se život změnil a my musíme hledat,
jak teď začít znova. Tys zažil něco v Polsku, máme tu polského novicmistra, tak se můžeme vydat nejdříve touto cestou a postupně
budeme hledat tu naši, vlastní.“ V tom jsem si ho vážil! Málokdo
dokáže mít takhle otevřený přístup k lidem, věcem, k novým událostem v sedmasedmdesáti letech!
Souběžně s obnovou řeholního života probíhaly v břevnovském
klášteře opravy budov a památek. Anastáz se v tom období podobal
trochu ledoborci, schopnému nebojácně pronikat na ministerstvo
kultury, ministerstvo financí a přesvědčovat je o nutnosti pomoci
poukazem na blížící se jubileum Břevnova. Oba jsme přitom zjistili, že čeští úředníci stále ještě slyší na potřebu příprav na blížící se
slavné výročí čehosi (společná salva smíchu). Dobře to fungovalo
při výročí v roce 1993 a také ještě v roce 1997, roce milénia smrti sv.
Vojtěcha. Byla to důležitá pomoc při uvádění kláštera do slušného
stavu. Také ministerstvo vnitra, které u nás mělo své archivy, jež
nebylo hned kam přestěhovat, pomohlo při opravě pláště a o něco
později finančně pomohla také česká vláda a ministerstvo kultury.
Je úžasné, že se přihlásily německy mluvící kláštery, sdružené v tzv.
Salzburger Äbtekonferenz. Vytvořily Ostfond a slíbily nám pomoc
při obnově vlastní klášterní klauzury, tedy soukromého prostoru řeholníků uvnitř kláštera. S jejich pomocí jsme mohli po vystěhování
archivů koncem roku 1992 dva roky pracovat na úpravách tohoto
prostoru tak, že jsme se do něj na svátek sv. Vojtěcha v roce 1994
mohli nastěhovat. Zahraniční pomoc byla důležitá.
V tu dobu už tedy byl Anastáz Opasek s vámi v břevnovském
klášteře; odkdy byl jeho představeným?
Tady bude užitečné vrátit se trochu do historie kláštera. Z Břevnova
se v průběhu jeho tisíciletých dějin zakládaly další kláštery a jedním
z nich byl Broumov nedaleko Náchoda. Broumovští mniši mluvili
převážně německy. Klášter stál na území, kde němčina převládala,

35
HISTORIE

ale to tehdy nebylo důležité. Nacionalismus přišel mnohem později.
Broumov zůstával ve spojení s Břevnovem, mluvilo se tu o klášteru
břevnovsko-broumovském, a to až do roku 1939. Do Broumova byly
například včas přestěhovány různé cennosti, a tak unikly husitskému
plenění na počátku 15. století a význam Broumova touto a jinými
událostmi rostl. Po zabrání Sudet chtěli broumovští mniši získat církevní samostatnost a ta jim byla přiznána. V takto vzniklých nových
podmínkách se v roce 1939 teprve šestadvacetiletý administrátor
kláštera Anastáz Opasek stal břevnovským převorem. Spíš než pocta to bylo obrovské břemeno, které na něj dolehlo. Bezprostředně
šlo o ochranu kláštera v období nacistické zvůle a to se Opaskovi
vcelku podařilo. Nebylo to nic snadného, neboť po celá staletí existence kláštera se vzhledem k jeho poloze armády a vojska táhnoucí
do Prahy nebo z Prahy rády na chvíli v Břevnově „zastavovaly“ a tak
tomu bylo i za druhé světové války.
Po válce byli němečtí benediktini spolu s ostatními Němci od nás
odsunuti. Šlo přitom hlavně o benediktiny z Broumova, kteří si pak
v bavorském Rohru našli volný klášter augustiniánů, kde se usadili
a otevřeli tam také školu, podobnou té, kterou měli předtím v Broumově. Chtěli zřejmě zachovat co nejvíce z tradice svého bývalého
kláštera v Broumově, a tak brali dorost jen z prostředí sudetských
Němců, a tím už po pár desítkách let začali mít nedostatek dorostu
a dnes se jim nevede dobře. Opasek u nich ale po svém odchodu
do exilu po likvidaci Pražského jara našel útočiště, bylo to zhruba
dvacet let po odsunu a tehdy tam ještě byli někteří, s kterými žil
v jedné komunitě.
Opasek se u nich cítil dobře a našel u nich také porozumění pro
různé akce v českém exilovém prostředí.
V poválečném období mohl být břevnovský převor Anastáz ještě
12. března 1947 zvolen opatem. Na slavnost uvedení do opatské hodnosti přijel na svátek sv. Benedikta do kláštera arcibiskup Beran,
a proto my slavíme to výročí 13. dubna. V dalším roce ale už přišel
únorový puč komunistů a všechno začalo být jinak.
Slyšel jsem, že se Anastáz narodil ve Vídni. To mu asi po únoru
1948 přitížilo?
Anastáz si za války i po ní počínal velmi dobře, ale přesto – nebo
možná právě proto – na něj po roce 1948 velmi brzy a tvrdě dolehla proslulá „pěst dělnické třídy“. Pražské jaro mu umožnilo odejít
do zahraničí a tam brzy po svém příchodu díky místu svého narození
a pomoci svých bývalých spolužáků získal rakouský pas. Zůstal ale
břevnovským opatem po celé období komunismu a jako takový se
po pádu tohoto režimu vrátil zpět do svého kláštera.
Jeho nedožité sté narozeniny si ve spojení s jeho zvolením opatem
chceme letos připomenout o víkendu 13. a 14. dubna nejdříve bohoslužbou, při které bude zpívat sbor Ackermann-Gemeinde, a odpoledne nabídneme čtení z Anastázovy poezie. Její souborné vydání
už před časem vyšlo a my jsme požádali naše příznivce o spolupráci
na této akci. Opasek měl k literatuře po celý svůj život trvalý vztah
a udržoval s literáty styky. Rád bych připomenul jeho styky s rodinou Halasovou. On mi říkal: „Víš, on nebyl takový ten praktikující
katolík“, ale přesto pokřtil jeho syna Františka, který se potom stal
velvyslancem, i potom Jana Halase, i když, jak říkal: „Víš, já jsem
pokřtil ty kluky, ale neměl jsem potvrzeno, že je to všechno, jak to
má podle předpisů být...“
Anastáz byl příkladem tolerantního a velkorysého člověka. Rozuměl tomu, že se život nedá sešněrovat do předpisů, podle kterých
když nevycházíte dobře v jakýchsi tabulkách, tak byste neměli dostat vůbec nic. Když se pak vrátil na Břevnov, pokračoval ve stycích
s lidmi, z nichž některé jsem já znal jen ze zahraničního rozhlasu, z Radia Vatikán nebo z vystoupení v polistopadových médiích
36
u nás. Najednou ti lidé jako Pavel Tigrid nebo Ivan Medek tu byli živí
na návštěvě u Anastáze. Ale nebál se setkávat ani s lidmi z takříkajíc
druhého břehu, třeba i s politiky takového zaměření. Tak i neúspěšný
kandidát na post prezidenta republiky Vladimír Dlouhý se nedávno
zmínil o tom, jak mu Anastáz dal své požehnání a přitom se jej ptal:
„Seš pokřtěnej?“ „Ten odpověděl, podívejte se, já pocházím z komunistické rodiny.“ – „To nevadí, to všechno se může změnit,“ řekl
na to Anastáz a Dlouhý na to nezapomněl. Nedávno se o tom zmínil
i v rozhovoru v televizi. To znamená, že to byl pro něj silný dojem.
Anastáz jedině o Václavu Klausovi říkal: „Já jsem mu v polovině
Španělského sálu říkal, že mu dám požehnání“ – Anastáz spíš jen
naznačil křížek na čelo, „ale odtud mu to ještě nedošlo sem“ – a poukázal na srdeční krajinu. (smích)
Tohle Anastáz uměl. To byla jeho charakteristická vlastnost
a pomáhala jemu i lidem okolo něj. Protože on skutečně, ačkoliv
dobře věděl, jak ty věci mají být, počítal se slabostí lidské přirozenosti, nebyl perfekcionista a věděl, že je lepší podporovat dobro
než něco odmítat nebo zakazovat...
... na těch Halasových klucích se to dobře projevilo.
Byl člověk širokého srdce, to se projevovalo i v exilu, například
ve styku s Plastic People. On byl přesvědčen, že prostě nemůže
chtít po lidech, odchovaných komunistickým režimem, i když
v odboji proti němu, aby byli vzorovými křesťany.
Příkladem byl i Karel Kryl. Anastáz jej sezdával v prvním církevním
manželství, které pak nevyšlo, a on si vzal tu Němku. Nadále jezdíval
na setkání do Rohru i do Frankenu a Anastáz mi říkal: „Víš, oni tam
chlastali dlouho do noci, ale Kryl byl pak ráno v kapli na mši svaté.“
Máme pořád ještě první březnovou sobotu večer, což se hodí
i mimopražským lidem, mši za Kryla a ta Němka většinou přijede.
Je možné se ptát, proč je Karel Kryl pohřben tady, na břevnovském
hřbitově. On zemřel náhle; v tom roce 1994 dva, tři týdny před smrtí byl tady, mluvil o záměru udělat benefiční koncert ve prospěch
Břevnova. Víme, že byl trochu zklamaný tím polistopadovým vývojem, a pak najednou přišla zpráva o jeho úmrtí. Všichni věděli, že
s rodinou na Moravě nebyl zadobře. Tam by nechtěl být pohřben.
V Německu taky ne – srdcem byl pořád tady. A v té situaci nabídl
Anastáz, že najdeme tady u nás pro něj místo a ta jeho druhá žena
s tím souhlasila. Tak odpočívá uprostřed mezi Moravou a Německem.
Dodnes si trochu vyčítám, že jsem na těch setkáních v Rohru,
kam Kryl pravidelně jezdil, nikdy nenahrál věci, které tam zpíval.
Popravdě řečeno si to nepřál. Ale některé z těch věcí jsem už pak
nikdy nikde jinde neuslyšel. Už jsem pracoval v médiích, nahrát
ho by byla hračka, ale nechtěl jsem jednat proti jeho přání...
Když už mluvíme o Krylovi, vzpomínám si, že když jsme tu poprvé
společně slavili sv. Benedikta v roce 1990 – to tu byl ještě i Anastáz
před odjezdem na tu operaci –, Karel Kryl při bohoslužbě zazpíval svou píseň Děkuji.
Skutečný konec Opaskova života je dokonce natočený. Měl hezký
vztah k Martinu Vadasovi a jeho tehdejší manželce Monice Elšíkové.
Společně tehdy jeli do Rohru. Je natočená nejdříve zastávka někde
před hranicí a potom vjezd do Rohru. Anastáz vypráví, vysvětluje tohle a tamten sedlák, jestli ještě neumřel, a tak dále, potom říká: „Jdu
se zeptat, kam můžeme zaparkovat auto,“ a teď je, člověče, poslední
záběr, jak vchází do dveří. Šel pozdravit vrátného bratra Kašpara,
kuchařky do kuchyně a tam padl. Sklátil jej srdeční záchvat a byl
konec. Bylo 24. srpna 1999.
Petr Kolář SJ
HISTORIE
Druhý život husitství
Petr Čornej
Blížící se 600. výročí Husova úmrtí již brzy ukáže, zda Hus
a husitství tvoří i nadále součást české historické paměti a do jaké
míry bude pouze příležitostí k povrchním oslavným projevům.
D
ruhý život husitství se rodí souběžně s jeho životem
prvním, autentickým, leč obtížně poznatelným. Je to
život, pro který jsou od počátku příznačná dvě vyhrocená, protikladná stanoviska. Jiná byla pochopitelně
optika husitská a diametrálně odlišný byl pohled
stoupenců institucionální (římskokatolické) církve, včetně reformně smýšlejících přívrženců koncilního hnutí, řídícího se zásadou
„Ecclesia est semper reformanda“ a trvajícího na nápravě církevního
organismu zevnitř, při respektování přesných pravidel.
Pro příklady nemusíme chodit daleko. Zcela jinak vnímali Husovu smrt tři očití svědkové. Dva čeští Husovi obdivovatelé, bakalář
Petr z Mladoňovic a Jan Barbatus (Bradatý, Bradáček), vylíčili Husovu smrt jako důstojný mučednický skon, zatímco kostnický měšťan
Ulrich Richental napsal, že pražský mistr strašlivě křičel a nadto se
ve chvíli jeho popravy šířil nesnesitelný zápach, neboť bylo horko
a šlehající plameny narušily povrch země v místě, kde byla zahrabána nedávno uhynuvší mula kardinála Brancacciho. Jako by se právě
otvíralo peklo, které svým puchem dávalo přihlížejícím zástupům
na vědomí, že hodlá uchvátit českého heretika do věčného žaláře,
z něhož není úniku. Podobným způsobem bychom mohli konfrontovat rozdílné interpretace téměř každé významnější epizody z pestrých dějin prvního života husitské epochy.
Přitom základ, z něhož obě protikladná pojetí vyrůstala, byl
shodný. Základ tvořilo křesťanské pojetí dějin spolu s názorem, že
úkolem historika i kronikáře je ilustrovat platnost Božího záměru
a na zaznamenaných událostech (otevřeně či skrytě) demonstrovat,
jak se popisované děje podílejí na předurčené cestě lidstva ke spasení. V tomto směru neexistoval mezi husity a katolíky rozdíl. Dějiny
jsou prostě dílem Božím. Fenomén, nazývaný dnes husitský mýtus,
ať již vynášený nebo zatracovaný, se rodí ve své první fázi, již vymezuji 15.–18. stoletím, právě z tohoto myšlenkového podloží.
Utváření mýtu
Na utrakvistické straně a posléze v úvahách reformačních směrů
posilovalo mýtotvornou komponentu přesvědčení, že husitské činy,
především zavedení laického kalicha a Husova smrt, představují
milníky na pouti křesťanstva za dosažením spásy. Obě tyto události
chápali husité jako počátek obrody křesťanstva, jako nová vykročení
37
HISTORIE

navazující svou intencí na závazný vzor Kristův i na autoritativní pří- neváhaly využít staré, ještě předhusitské církevní řády, především beklad apoštolské a prvotní církve. Nikoliv náhodou začíná Husitská nediktini, premonstráti a cisterciáci. Jejich sakrální stavby ve slohu tzv.
kronika Vavřince z Březové obnovou podávání svátosti oltářní sub barokní gotiky odkazovaly k době Karla IV., kdy česká země vzkvéutraque specie, tj. rokem 1414. Není rovtala, a ve spojení s příběhy ztvárněnými
P E T R ČO R N E J
něž náhodou, že senior táborské církve
na podmanivých obrazech či zaznameMikuláš z Pelhřimova zahajuje svou
nanými v klášterních kronikách naznaChronicon causam sacerdotum Thabočovaly, kdo ve skutečnosti nesl hlavní
riensium continens (Kronika obsahující
tíhu zápasu proti husitismu. Tím se však
při kněží táborských) Husovou smrtí
problém nevyčerpává, neboť i v řadách
roku 1415. A právě tak není náhodou,
jezuitů se našli nonkonformní jedinci
že zřejmě nejstarší vyobrazení skonu
typu Bohuslava Balbína. Vynikající hisbetlémského kazatele je umístěno v tzv.
torik a znalec dalších humanitních nauk
Martinické bibli hned na počátku knihy
kritizoval podlézavost několika politicky
Genesis, navíc v těsné blízkosti glos navýznamných českých šlechticů vůči Vídni
značujících, že se Hus svou obětí zařadil
a neváhal se příznivě vyslovit o zvoleném
do sféry světla, nikoliv tmy (Gn 1, 4).
(nikoliv dědičném) českém králi a kališTento pohled přímo vyplýval z názoru,
níku Jiříkovi Poděbradském, jehož papež
že právě stoupencům husitské reformy
v prosinci 1466 uvrhl do klatby a prosdělil Bůh závazný výklad svého zákona,
hlásil za zbaveného trůnu. Porozumění
nejvyšší a absolutní pravdy závazné pro
pro stavovské uspořádání českého státu
každého věřícího a nadřazeného právu
sbližovalo Balbína s jeho dávným předcírkevnímu i světskému. Katolická strana naproti tomu vnímala hu- chůdcem Václavem Hájkem z Libočan, který, ač katolík, nepatřil k přísitství jako herezi, jako dočasný exces vybočující z odvěkého řádu. vržencům náboženského radikalismu, ať již husitského či katolického.
Ve sporu o boží zákon jako absolutní pravdu proto nemohlo dojít
ke kompromisu, byť kompaktátní formulace, že pod jednou i pod
obojí způsobou je přítomen celý Kristus, smírné řešení nabízela.
Husitství pozitivní
Masarykovi při výkladu
husitství nikdy nešlo
o faktografickou přesnost; české
společnosti dával za příklad
husitskou aktivitu, mravnost
i vnitřní opravdovost, bez nichž
nelze v politických, kulturních
a sociálních zápasech uspět.
Husitství negativní
Celý druhý život husitství se v 15.–18. století nesl ve znamení převážně náboženského vnímání, přičemž katolíci v českém prostředí
i za jeho hranicemi nešetřili jednoznačným odmítáním husitské
hereze. Svou kritiku přitom obvykle spojovali s adorací doby Karla
IV., kdy České království, ještě nerozdělené ve víře, prosperovalo
a prožívalo svou nejšťastnější éru vyznačující se společenskou harmonií. Kategorický odsudek husitství a husitů, jimž dobová katolická
historiografie i propaganda propůjčily podobu zvrhlíků, zločinců
a (moderní terminologií řečeno) teroristů, získala nový akcent s proměnou estetického vkusu odpovídajícího duchu baroka. Stalo se tak
záhy po roce 1620, kdy potridentský katolicismus a habsburský centralismus přemohly viribus unitis stavovský stát a mocenskými prostředky obnovily v Čechách i na Moravě konfesijní jednotu a spolu
s ní dodaly oficiální punc démonizaci husitské hereze.
Pobělohorské období vystupňovalo negativní obraz husitství ad
absurdum. Barokní slovesnost i výtvarná díla běžně obviňovaly husity i z hrůzných činů, jež prokazatelně nikdy nespáchali. Tehdejší
texty a obrazy často zachycují prameny nedoložené, nicméně zázraky oslavené řeholníky, kteří se stali obětí husitského násilí. Vždyť
téměř každý poničený kostel a zaniklý klášter byl připisován na vrub
krvelačného a děs budícího hejtmana Jana Žižky.
Přesto barokní zobrazení výjevů z husitských válek neobsahují
pouze klišé, nad nimiž lze mávnout rukou. Ve svém druhém významovém plánu totiž prozrazují leccos pozoruhodného o aktuálních
dobových trendech i pocitech. Všimněme si jen, kolik tehdejších výtvarníků a spisovatelů obdařilo husity směšnými až groteskními rysy,
takže jejich počínání a vzhled budí současně hrůzu i smích, ne-li
pohrdavý úsměšek. A čemu se člověk směje, toho se obvykle nebojí. Husitství však nebylo vnímáno pouze jako vzdálená a překonaná
minulost, nýbrž plnilo rovněž úlohu pádného historického argumentu, nejednou používaného ve sporech uvnitř katolické církve. Ve své
nechuti vůči preferovaným i sebevědomým jezuitům a piaristům jej
38
Pozitivní vztah k husitství a zejména k Husovi chovala po celé předbělohorské období kališnická církev, jednota bratrská i luteráni a reformovaní. Pro české utrakvisty, žijící fakticky od roku 1414 více než sto let
v mezinárodní izolaci, bylo velikou satisfakcí vystoupení Martina Luthera, jenž v roce 1519 otevřeně ocenil Husův přínos. Poté se již necítili
v Evropě sami. Vědomí historické kontinuity husitských a reformačních
snah nalezlo kolem roku 1570 pozoruhodný výraz na foliích Malostranského graduálu. V něm nacházíme netoliko vyobrazení Husovy smrti
jako paralelu ke stětí Jana Křtitele, nýbrž i předávání štafety pravé a čisté
víry, jejíž světlo znovu vykřesal John Wyclif, který je předal Husovi, aby
od něho putovalo k Lutherovi. Hořící pochodeň v rukou wittenberského reformátora pak ozářila křesťanský svět. Navzdory této genealogii
si kališnická církev i v příbojích velkých evropských reformací udržela
svébytnost a pěstovala Husův kult až do počátku dvacátých let 17. věku.
K Husovi jako svému předchůdci se hlásila též jednota bratrská,
oficiálně ustavená v roce 1467. Ta však, na rozdíl od utrakvistické
církve, geneticky spjaté s kompaktáty, ctila především tradici husitského Tábora, sdílejíc jeho odpor k transsubstanciaci, k obrazům
svatých i ke všem formám okázalé zbožnosti. Obdiv k táborství nebyl
ale absolutní. Fakt, že táborská válečná praxe byla v přímém rozporu s dikcí Nového zákona, vyřešili bratři tak, že tuto krvavou kapitolu obcházeli. Důkazem budiž Komenského zpracování Historie
o těžkých protivenstvích církve české, vydané ovšem už v exilu, kam
v letech po bělohorské bitvě české nekatolické církve přenesly svou
činnost a kde se pozitivní hodnocení husitismu nesetkávalo s překážkami. Vítězství katolické reformace v českých zemích zásadně
ovlivnilo i nazírání na husitství. Většinu české společnosti se na dvě
stě let podařilo přesvědčit o jeho škodlivosti.
Husitství aktualizované
Jisté rozrušení oficiálního názoru přinesla až poslední čtvrtina
18. století, kdy i ve střední Evropě zvolna končila dlouhá epocha
symbolického a analogického myšlení. Nástup osvícenství a eo ipso
HISTORIE
racionalismu zahajuje druhou fázi druhého života husitství, etapu,
která vlastně trvá dosud. Osvícenci (ale i racionalisté a modernisté
všeho druhu) již nevnímají husitství optikou střetu mezi Boží obcí
a říší ďáblovou, respektive spasení a zatracení, a snaží se jej vysvětlit
rozumově, jako hnutí zrozené z lidských pohnutek. Teologický a náboženský aspekt v tomto chápání ustupoval, pomineme-li konfesijně
vyhraněné vzdělance, do pozadí a porozumění pro „šum andělských
křídel“ se pozvolna vytrácelo. Do výkladu husitství se zároveň stále
více promítala zkušenost moderní doby, patrná v proměněném pojmosloví. Některá slova (např. svoboda, revoluce) rozšířila či obohatila své významové spektrum, jiná (stát, pokrok, socialismus, třída)
se v lexikální zásobě objevila nově, aby v ní již setrvala. Nicméně
základní rozvržení dobra a zla zůstalo z jednoho prostého důvodu
zachováno. I nadále při interpretaci husitství záleželo na tom, zda se
jeho vykladači vymezovali vůči nespornému dějinnému fenoménu
spíše pozitivně, kriticky nebo přímo odmítavě.
V pojetí osvícensky a josefinisticky orientovaných katolických
spisovatelů a badatelů, vesměs duchovních, není již Hus po právu usmrceným kacířem, nýbrž spíše obětí, odsouzenou za kritiku
církevních zlořádů (tak profesor pražské univerzity Kašpar Royko
v rozsáhlé práci o kostnickém koncilu), mučedníkem svědomí, popřípadě zastáncem státní suverenity proti moci institucionální církve, zvláště papežství. Stručná charakteristika snad stačí, abychom si
uvědomili, jak osvícenci Husa a husitskou epochu aktualizovali a jak
do vzdálené reality 15. století projektovali problémy vlastní doby.
Tento přístup zůstal poté pro interpretaci husitství symptomatický.
A neplatí to zdaleka jen o době husitské. Bez tenze mezi jedinečnou,
navždy zmizelou a v úplnosti nepostižitelnou minulostí a snahou
proniknout k ní prostřednictvím moderních pojmů a kategorií se
poznávání dějin neobejde.
Husitství romantizované a emancipované
K další aktualizaci husitství, tentokrát již včetně osobnosti Jana Žižky, došlo na počátku 19. století v souvislosti se snahou habsburské
propagandy probudit bojovnost českého lidu a zapojit jej do války
proti Napoleonovi. Připomeňme zde jen známou Puchmajerovu ódu
Na Jana Žižku z Trocnova, oslavující, i když s dílčími výhradami,
nepřemoženého vojevůdce. Poté však nastal ve frekvenci husitské
látky vcelku logický útlum. Pro habsburský režim představovala husitská tematika ožehavou záležitost, která mohla posilovat i radikalizovat národně obrozenecké trendy, ale jistou opatrnost zachovávali
ve vztahu k husitství též osvícensky a vlastenecky smýšlející katoličtí
kněží, tvořící významnou složku česky píšící inteligence. S husity
nemohli plně souznít nejen kvůli své konfesi, ale také proto, že ze
svého osvícensky tolerantního stanoviska odsuzovali krutě vedené
náboženské války jako projev fanatismu, nehodného člověka nové
doby. V podstatě až do počátku čtyřicátých let 19. věku se husitské
téma v české obrozenecké společnosti příliš neuplatňovalo.
Jinak tomu bylo v případě českých Němců, mezi nimiž nacházíme několik romanticky orientovaných tvůrců (Karel Herloš-Herloßsohn, Moritz Hartmann, Alfred Meissner), kteří v husitství nalezli
jedinečný rezervoár historických argumentů ve prospěch sekulárních emancipačních procesů, zahájených osvícenstvím pod praporem pokroku i svobody a posléze těsně propojených s požadavkem
nastolení demokratického politického systému. České národní hnutí
jako organická složka moderních emancipačních proudů přijalo tuto
liberální optiku se zpožděním, až v předvečer a v průběhu revolučních let 1848–1849. Tehdy se husitského příkladu dovolávali jak
čeští liberálové (z umělců např. Josef Kajetán Tyl a Josef Jiří Kolár,
z novinářů Karel Havlíček Borovský), tak radikální demokraté (Karel
Sabina, Emanuel Arnold). Ač se obě skupiny ve svých akcentech
poněkud lišily, shodně oceňovaly především národní (zvláště protiněmeckou) a politickou náplň husitského zápasu. Reformně náboženská složka husitství zajímala málokoho. Nahlédnutí do česky
psané beletrie, osvětových článků a úvah zveřejněných v revolučním
období by však rychle odhalilo, že se většina autorů, vzdor posunu
směrem ke kladnému hodnocení husitství, nevymanila z ahistorického historismu romantického zabarvení.
Zásadní změnu do vnímání a hodnocení husitství vnesl každopádně František Palacký (1798–1876), který prostudoval historii
15. století jako žádný badatel před ním. Neméně důležité bylo, že
hodslavického rodáka nespoutávala, na rozdíl od jeho českých předchůdců a vrstevníků, katolická tradice. Jako odchovanec bratrsko-luteránského prostředí zaujal k husitské epoše jednoznačně pozitivní
vztah, prohlásiv ji za nejslavnější období české minulosti a jeden ze
stěžejních vkladů do historie lidstva. Palacký vcelku přesně postihl
husitské emancipační snahy, které nahlédl optikou osvícensko-liberálních hodnot a umocnil strhující, v jádru romantickou interpretací, založenou na dialekticky pojatém střetávání protikladů, ať již
rozumu a „citu nábožného“, demokratismu a feudalismu či češství
a němectví. Geniální historik prezentoval husitství jako demokratické národní hnutí, jež, i důrazem kladeným na vzdělanost, rozrušilo
středověké struktury a pomáhalo „otevříti duchu lidskému nekonečnou dráhu pokroku a osobiti jemu s vyšší svobodou také vyšší důstojenství“. Tím husity zároveň představil jako nositele nesporných
civilizačních hodnot připravujících nástup novověku a vyčlenil jim
čestné místo v nikdy nedovršeném směřování lidstva k dokonalosti.
Palackého koncepce husitství, pevně ukotvená ve filozoficko-dějinném podloží a prezentovaná v třetím a čtvrtém svazku jeho Dějin
národu českého v Čechách a v Moravě, oslovila českou společnost
právě v letech politického uvolnění po roce 1860 a dokázala zdánlivě nemožné. Český etnický národ, tvořený z 97 % matrikovými katolíky, přijal ve své většině Palackého interpretaci husitů a husitské
epochy, neboť odpovídala představě obrozené společnosti o sobě
samé. Zde je na místě opětovně podtrhnout, že Palacký považoval
husitství za hnutí pokrokové, národní i demokratické, namířené proti autoritě katolické církevní hierarchie, především papežství, proti
autokratické panovnické moci i proti výlučné společenské pozici
vysoké šlechty.
Husitství pokrokové
V tomto směru jeho pojetí ladilo s politickým pohybem uvnitř
české společnosti, která od roku 1867 vstoupila do státoprávního
zápasu, domáhajíc se zároveň demokratizace politického systému
a zastavení represí proti českému tisku. Zpravidla nepovolené, leč
masově navštěvované tábory lidu se již svým pojmenováním (a často i místy konání) hlásily k aktualizovanému husitskému odkazu,
nad hlavami jejich účastníků vlály prapory s kalichem a na úvod či
na závěr mítinků se do okolí rozléhal zpěv husitského chorálu Kdož
jste boží bojovníci. Rozumí se samo sebou, že většina návštěvníků
těchto manifestací nečetla Palackého Dějiny, nýbrž poznávala husitství prostřednictvím projevů politických řečníků, článků v tisku,
popřípadě umělecké tvorby, tedy v nutně zjednodušené podobě.
Jedním z důsledků táborového hnutí, které mimo jiné svých cílů
nedosáhlo, byla až nekritická glorifikace husitské doby, již většina
etnicky české společnosti začala považovat za nejslavnější epochu
národních dějin. Vydatně k tomu přispěli rovněž umělci, kteří prožili
vrchol táborového hnutí v citlivých letech dospívání. Na zrodu druhé
etapy husitského mýtu se více než Palacký, jehož Dějiny byly dílem
primárně vědeckým, podíleli Alois Jirásek, Václav Beneš Třebízský,

39
HISTORIE

Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Mikoláš
Aleš, Václav Brožík, Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch, z politiků pak zejména strhující řečníci Josef Barák a Eduard Grégr.
Okázale manifestovaný pozitivní vztah k husitství a husitům,
pokládaným za přímé předchůdce soudobých pokrokových snah,
zůstal pevnou součástí českých politických stran na sklonku 19.
i v prvním desetiletí 20. věku, byť přitom jednotlivé partaje až průhledně zdůrazňovaly své priority. Tak mladočeši akcentovali národní, ne-li přímo protiněmeckou složku husitského zápasu, agrárníci
cíleně upozorňovali na aktivizaci selského lidu v husitské revoluci,
sociální demokraté (i pod vlivem Karla Kautského) shledávali v husitství projevy třídního boje a národní socialisté obratně slučovali
národnostní rozměr s pokrokářskými tendencemi. Jen klerikálně
orientované strany, uvědomující si protikatolické ostří aktualizované
husitské tradice, zachovaly v interpretaci husitství vyhraněně kritický odstup.
Vystoupení T. G. Masaryka, který v posledním decenniu 19. století formuloval provokativní tezi o návaznosti národního obrození
na českou reformaci, především na táborství a ranou jednotu bratrskou, bylo v podstatě stejně ahistorické jako názory jiných tehdejších
českých politiků a publicistů. Masarykovi však při výkladu husitství nikdy nešlo o faktografickou přesnost; české společnosti dával
za příklad husitskou aktivitu, mravnost i vnitřní opravdovost, bez
nichž nelze v politických, kulturních a sociálních zápasech uspět.
Proto mu imponovali názorově pevní a rozhodní Hus i Chelčický,
zatímco pokompaktátní husitství a jeho představitele Jana Rokycanu
kritizoval za kompromisní řešení, s nimiž nelze dosáhnout naplnění
programových cílů. Rokycanovi i mnoha husitům tak nevědomky
ubližoval, neboť své výpady ve skutečnosti směřoval proti bezzásadovému liberalismu. Svůj vztah k husitství Masaryk manifestoval 6. července 1915, když v den 500. výročí Husova skonu zahájil
v Ženevě protirakouský odboj, který rozhodujícím způsobem přispěl
ke zrodu samostatného Československa.
Husitství adorované
Proces adorace husitství dovršila první československá republika,
jež – zejména zásluhou Masarykovou – učinila husitství jako pokrokový dějinný jev komponentou oficiální státní ideologie. Při
pohledu na etnické, konfesijní a sociální složení obyvatelstva meziválečného státu je však očividné, že husitská tradice postrádala
integrující funkci, neboť byla pociťována i chápána jako národně
česká, nekatolická, pokrokářská a socialistická. Čeští Němci se k husitské tradici, s výjimkou levicových kruhů, v zásadě přestali hlásit
po polovině 19. století, kdy ji v ostře protiněmeckém duchu uchopilo
české národní hnutí. Konzervativní šlechta se vůči Husovi a husitství
vymezila v roce 1889 známým výrokem Karla Schwarzenberga o tlupě „lupičů a žhářů“. Reakcí na tato slova byl návrh postavit v Praze
Janu Husovi pomník, který roku 1915 vyrostl na Staroměstském náměstí, symbolicky jako protiváha později strženému mariánskému
sloupu. Husitství tak i po staletích českou a posléze československou
společnost názorově štěpilo. A nepřestalo ji rozdělovat ani po komunistickém převratu v únoru 1948.
Komunisté sice již od vzniku své strany převzali od sociální demokracie interpretaci husitství jako sociálního a třídního zápasu,
na který podle svého přesvědčení v jiných historických podmínkách
navázali. Přesto jejich přitakání nebylo bezvýhradné. Důvody rozpaků jsou i s odstupem času zřejmé. Náboženská a národnostní složka tvořily nedílnou součást husitského úsilí a sám Hus byl hluboce
věřící člověk a nadto katolický kněz. Pro komunisty, proklamující
ateismus a proletářský internacionalismus, nastal problém, který
40
vyřešili až po ukončení druhé světové války. Ve snaze získat na jaře
1946 co nejpočetnější voličskou základnu se komunistická strana
rozhodla (i s ohledem na vzepětí nacionální vlny reagující na nacistickou okupaci) profilovat jako vlastenecká organizace, která se
ústy Zdeňka Nejedlého otevřeně přihlásila k husitské a obrozenecké
tradici. Teze o komunistech jako skutečných dědicích velkých dějinných tradic českého národa sehrála významnou aktualizační roli
také v poúnorovém dění. V oficiálních komunistických výkladech
husitské epochy se prostřednictvím učebnic, školské výuky, osvětových brožur, přednášek, odborných knih, beletrie, výtvarného
umění, divadla a posléze i filmu (známá husitská trilogie Otakara
Vávry a Miloše Václava Kratochvíla natočená v letech 1953–1957)
hrnul na společnost příval, jenž posléze husitskou tematiku nadlouho zdiskreditoval.
Schematická interpretace husitství, redukovaného na třídní boj,
ochucený omáčkou z národovecké kuchyně, většině mlčící české
veřejnosti husitskou dobu zprotivila. Část lidí nechtěla o husitské
epoše nic slyšet, jiní pak absurdně ztotožnili husity s komunisty.
Nedivme se tomu. Vždyť obří Žižkova jezdecká socha na pražském
Vítkově střežila od roku 1950 Národní památník, který se, v rozporu s původním určením, proměnil v mauzoleum Klementa Gottwalda a pohřebiště komunistických funkcionářů. Politická obleva
v šedesátých letech byla příliš krátká, než aby stačila změnit vžité
povědomí. Nepochybně prospěla vědecky fundovanějšímu studiu
husitství, pozvolna se oprošťujícímu od křiklavých ideologických
nánosů, širší společnost však nezasáhla. Ta si spíše povšimla pozoruhodné diskuse o Husovi na druhém vatikánském koncilu, jenž
v letech 1962–1965 přijal některé liturgické principy prosazované
už husitskou reformou.
Husitství pozapomenuté
Náraz událostí roku 1989 otřásl i obrazem husitství. Kritický a odmítavý vztah k němu byl svým způsobem přirozenou reakcí na jednostranné a redukcionistické pojetí, vnucované společnosti komunistickým režimem. Snahy o objektivizující a důsledně historický
výklad husitské epochy se proto neodehrávaly na stránkách novin
a časopisů, vyhledávajících senzace a „bílá místa“ v nejnovějších dějinách, nýbrž v rámci vědecké komunity a ekumenického dialogu
křesťanských církví. Obě tato společenství přispěla ke zdaru husovského sympozia v Bayreuthu (1993) i k činnosti Komise pro studium
problematiky spojené s osobností, životem a dílem M. Jana Husa při
České biskupské konferenci. Vyvrcholením jejího úsilí bylo uspořádání mezinárodní rozpravy o Janu Husovi na Papežské lateránské univerzitě v Římě 15.–18. prosince 1999. Zde vyřčená slova papeže Jana
Pavla II., jenž vyjádřil „hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou
byl Jan Hus vydán“, byla zamýšlena i pochopena jako rozhodný krok
„na cestě smíření a skutečné jednoty v Kristu“. Otázkou zůstává,
jak dalece ovlivnily papežovy formulace vědomí české společnosti.
Blížící se 600. výročí Husova úmrtí již brzy ukáže, zda Hus a husitství tvoří i nadále součást české historické paměti a do jaké míry
bude pouze příležitostí k povrchním oslavným projevům a politickým hrátkám. Situace, kdy obnovenou Betlémskou kapli navštěvují převážně turisté z nekatolických evropských států, Severní
Ameriky a Austrálie a kdy větší zájem o husitskou problematiku
projevují i tradičně katoličtí Poláci, není zrovna skvělou vizitkou
našeho vztahu k epoše, pokládané dnes za významnou součást
evropských dějin.
Autor prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc., je historik,
vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého
a vědecky působí v Ústavu pro jazyk český AV ČR.
HISTORIE
Život jako cesta ke Kristu
Terezie Eisnerová OP
Spisovatel Roman Brandstaetter patří k významným osobnostem polské
kultury 20. století. Jeho nejslavnějším dílem je čtyřdílný románový
životopis Ježíš z Nazareta, jehož český překlad právě vzniká.
R
oman Brandstaetter
se narodil v polském
Tarnově 3. tevetu roku
5666 (neboli 3. ledna
1906). Byl to básník, dramatik,
prozaik, překladatel Shakespeara i biblických knih, publicista
(a nějakou dobu také učitel). Byl
to Žid a katolík-konvertita. Byl to
intelektuál, cestovatel i emigrant,
kulturní attaché, člen korespondent Francouzské akademie, byl
veřejně činný v socialistickém
Polsku a byl člen polského PEN
klubu. Byl však také milovník Bible, ctitel Elohima a hledač jeho
vševědoucnosti, všemohoucnosti
a milosrdenství.
Principem tohoto poznávání je
mnohovrstevnost textu, jíž je
Bible obdařena. Ten, kdo ji čte,
kdo ji zná, objevuje její smysl
postupně, v horizontu celého
života a čtenář může zakoušet,
že ve stále opakovaném úryvku
zcela nečekaně odhaluje nové,
dříve netušené významy. Židovská tradice tedy smí legitimně
tvrdit, že není třeba rozumět,
ale znát. Brandstaetter v Biblickém kruhu (Krąg biblijny) popisuje to, co křesťanská mnišská
tradice nazývá „lectio divina“,
tedy pomalé, pozorné a opakované čtení biblického úryvku,
jenž promlouvá do našeho živoPomník Romana Brandstaettera v Tarnově
ta a naší doby, vypráví o lidech,
kteří jsou nám blízcí, o našich
prožitcích
a o událostech,
jichž
jsme
byli účastníky, a všemu tomu
S Biblí nablízku
poskytuje Boží „diagnózu“. Nechává působit Boží milost a sílu slova.
Brandstaetterova tvorba odrážející jeho hluboký vnitřní život je Četba přechází v modlitbu chvály, díků i prosby.
předznamenána původem v intelektuální rodině Ludvíka a Marie
Brandstaetterových. Dědeček Mordechaj David Brandstaetter byl
tarnovský podnikatel, ale rovněž známý autor hebrejské literatury. Studia a cesta do Jeruzaléma Učil svého vnuka poznávat Bibli. Brandstaetter popisuje, jak mu pár
dní před smrtí předal jako svou závěť největší poklad, z něhož Ro- Další dědictví po dědečkovi Mordechajovi mělo podobu vztahu
man celý život čerpal a který rozmnožoval: „Budeš Bibli neustále k literatuře a mladého Romana zřejmě provázelo na Jagellonskou
číst. Budeš ji milovat víc než rodiče… Víc než mě… Nikdy se s ní univerzitu do Krakova, kde vystudoval polskou filologii a filosofii,
nerozejdeš… A až zestárneš, dojdeš k přesvědčení, že všechny knihy, z níž v roce 1932 obdržel v Paříži doktorát.
Jeho debutem byly básně Elegia o śmierci Sergiusza Jesienina a Piłkteré jsi v životě přečetl, jsou jen nepodařeným komentářem k této
sudski. První básnickou sbírku vydal v roce 1928 pod názvem Jarzjediné Knize“ (Krąg biblijny, Varšava 1996, s. 13).
Také najatý učitel předal Romanovi nejen hlubokou úctu k Pís- ma (Jho). Jako publicista pracoval pro časopisy Literarno-Naukowy
mu, ale i způsob, jak se s Biblí seznamovat. Roman pod jeho vedením Kurier a Żydowski miesięcznik. V meziválečném Polsku vydal také
opakoval danou pasáž tak dlouho, až se mu vryla do paměti „jako historickoliterární skici, např. Židovskou legii Adama Mickiewicze
hřeb zatlučený do dubového dřeva“, jak píše tamtéž (s. 26). Ostat- nebo Protižidovské výstřelky studentů Vilenské univerzity v roce 1815.
Druhá světová válka vyhnala Romana Brandstaettera z Evropy.
ně stejnou metodu zařadil do svého románu Ježíš z Nazareta, když
popisoval výuku malého Ježíše u chazana v nazaretské synagoze. Opustil Vilno, kde krátkou dobu žil se svou židovskou manželkou

41
HISTORIE
JEŽÍŠ Z NAZARETA
Pro Ježíše, Žida, představovaly knihy Písma, Tóra a Proroci Otcovu
vůli. Mojžíšův Zákon byl doslova jeho dennodenním chlebem,
byl jeho vlastí. Je zřejmé, že základnou pro Ježíše z Nazareta se
stal Brandstaetterův osobní postoj.
Díky autorově znalosti dějin i židovského prostředí a židovských reálií se čtenář dozvídá mnoho o náboženských i společenských zvycích života v Palestině na přelomu našeho letopočtu.
Autor nás rovněž provází židovskými obřady: oslavou „královny
Šabatu“, obřízkou, slavností bar micva, slavením Velikonoc
(paschy) a dne smíření (jom kippur) atd. Ježíšovu vlast, s níž se
na vlastní oči seznámil, vykresluje s geografickou přesností, za níž
rozpoznáváme ozvěnu těch pasáží Písně písní, kde popis milé –
podle exegetů alexandrijské školy – odpovídá mapě Palestiny.
O Brandstaetterově lásce k přírodě jsme se již zmínili a nyní jen
připomínáme, že poetická líčení fascinace i hrůzy, jež probouzí
palestinská krajina, nezapřou autorovo výjimečné básnické
umění. Podobně přesvědčivým způsobem však vykresluje také
lidské charaktery. Úžasné je psychologické pochopení postav –
i navýsost záporných – stejně jako ambivalentních charakterů
lidí z masa a krve, jakými jsou všechny románové postavy, jakými
je každý z nás. Velmi napínavé a rafinované je střídání kapitol
pojatých z hledisek všech aktérů příběhu.
Pro věřícího křesťana je nesmírně důležité a duchovně
přínosné hluboké promýšlení, ba prožívání evangelních událostí,
jichž se autor pevně drží včetně přesných citací. Není možné
si v Brandstaetterově pojetí nepovšimnout propojení skutků
člověka Ježíše Krista s působením božství skrze něho a v něm,
jež je však v ději líčeno nenásilně, řekli bychom téměř „přirozeně“. Román je odrazem i školou života v „biblické vlasti“. Mohl
by se stát duchovní četbou, podkladem k rozjímání i doplňkem
a jakýmsi komentářem k četbě evangelií, Tóry i proroka Izaiáše.
Pro nevěřícího čtenáře může být zdrojem fundovaných informací
a zajímavým, napínavým vyprávěním o historických událostech,
které v dějinách lidstva nemají sobě rovné.

42
Tamarou Karrenovou. Díky její rodině se oba dostali přes Moskvu,
Baku, Írán a Irák do Jeruzaléma.
Během jeruzalémského pobytu byl zaměstnán v redakci polského rozhlasu. Napsal pět nikdy neuvedených dramat a jedno známé
drama s názvem Návrat marnotratného syna.
Pobyt v Jeruzalémě znamenal pro Brandstaetterův život zásadní
zlom: konvertoval zde ke katolické víře. Později tento prožitek popsal
v příběhu Noc biblijna, jež se stala součástí sbírky esejí Krąg biblijny
(Biblický kruh). Svou konverzi ke katolické víře zde Brandstaetter
označuje jako organický přechod, evoluci od Starého k Novému zákonu. V Jeruzalémě v prosinci 1943 se Brandstaetterovi dostala jedné
noci do ruky fotografie sochy od Inocence da Palermo ze 17. století
z kostela sv. Damiána v Assisi, která zpodobňovala ukřižovaného
Krista. Náš autor o ní píše: „…/Kristus/ měl zavřené oči, ale viděl.
Hlava sice bezmocně klesla k pravému rameni, ale na tváři se zračilo
soustředění, zaposlouchání do všeho, co se kolem odehrávalo. Tento
mrtvý Kristus žil. Pomyslel jsem si: Bůh…“ Této noci Brandstaetter otevřel Nový zákon, „jako se otvírají dveře vedoucí do rodného
domu“; tato noc se mu stala „pruhem nejnádhernějšího světla“ (tamtéž, s. 70–73). I v Brandstaetterově románu Ježíš z Nazareta se odráží
autorovo vnímání Starého a Nového zákona jako nedělitelných částí
životopisu Boha, jímž je Kristus.
V té době Roman Brandstaetter využil tzv. „privilegium paulinum“,
na jehož základě mohlo být zrušeno jeho manželství s Tamarou.
Literární a kulturní činnost K mnoha jeho cestám přibylo k oněm předválečným do Turecka,
Řecka a Palestiny a již zmíněným cestám do emigrace nyní, po válce,
i putování do Egypta a Itálie, konkrétně do Říma. Byl zde pokřtěn
a oženil se s Reginou Viktor von Brochwicz z Woli Sękowé.
V období, kdy působil jako kulturní attaché na polském velvyslanectví, napsal tři dramata a inspirován sv. Františkem napsal i prozaickou knihu Umbrijské kroniky (v originále Kroniki Asyżu) a Divadlo svatého Františka. Ze vztahu k tomuto světci vznikl – kromě
prvního, „biblického kruhu“ – „kruh františkánský“, bez něhož by
onen biblický nevypovídal o autorovi dostatečně. Umbrie, domovina
ukřižovaného Krista z kostela sv. Damiána, byla pro Brandstaettera
fragmentem Svaté země a její hory přirovnával ke galilejským. Láska
sv. Františka k přírodě zde inspirovala autora pozdějších nesmírně
živých a úchvatných líčení palestinské krajiny. „Příroda přestala být
pozadím a ornamentem, ale stala se součástí našich představ o kráse
a dobru…, jež nám daroval Bůh“ (Umbrijské kroniky).
V padesátých i šedesátých letech minulého století Brandstaetter
zastával rozmanité funkce ve veřejném a kulturním životě, což v případě osobnosti jeho typu, pro komunistický režim tak rozporuplné,
by bylo v poměrech tehdejšího Československu zcela nemyslitelné.
Když se vrátil z Říma, bydlel v Poznani, kde se stal dramaturgem
Teatru Polskiego a později Teatru Wielkiego. Rovněž vykonával
funkci místopředsedy poznaňské pobočky odborového svazu polských spisovatelů. V letech 1950–1960 žil a pracoval v Zakopaném
jako vedoucí kulturní rady u městské národní rady. V témže roce se
stal členem polského PEN klubu. V roce 1960 se manželé Brandstaetterovi přestěhovali zpět do Poznaně a tam zůstali až do smrti. Paní
Rena zemřela rok před svým mužem, roku 1986. V plodných poválečných letech napsal jedno libreto k opeře Tadeusza Szeligowského Bunt żaków (Vzpoura žáků), přeložil řadu Shakespearových děl, některé biblické knihy z hebrejského originálu i některé knihy Nového zákona: všechna čtyři evangelia, Skutky apoštolů,
Apokalypsu a listy sv. Jana. V roce 1956 se stal členem korespondentem
francouzské Academie Rhodanienne des Lettres. Můžeme ještě připomenout, že se podílel na instalaci známého poznaňského pomníku
dvou svázaných křížů na památku odporu proti komunismu.
Posledních sedmnáct let života se věnoval výlučně literární tvorbě. Mnoho textů publikoval v katolických časopisech – český čtenář
patrně zná například Tygodnik Powszechny nebo poznaňský měsíčník W drodze. Vznikla další dramata, další sbírky básní a literárních
miniatur, další překlady i jeho nejslavnější dílo, čtyřdílný románový
životopis Ježíš z Nazareta, na kterém autor pracoval šest let a dokončil jej v roce 1973.
Infarkt 27. září 1987 zmařil úsilí jeho přátel nominovat autora
za tento román na Nobelovu cenu za literaturu.
Terezie Eisnerová je členkou České kongregace sester
dominikánek (OP), věnuje se překladům duchovní
a filozofické literatury.
HISTORIE
Oživená minulost
Třetí a poslední díl rozsáhlé monografie o historii České
provincie jezuitského řádu čekal na své vydání více než
sto let. Na jeho vydání se podílel i jezuita Petr Kolář.
Vzpomeneš si ještě, kdy ses poprvé
dozvěděl, že Kroessova monografie
o historii České provincie Tovaryšstva
Ježíšova má své třetí, dosud nevydané
pokračování?
Když jsem se na počátku sedmdesátých let
minulého století se svým pařížským profesorem P. Vallinem dohodl, že tématem
mé závěrečné licenciátní práce bude Úloha
jezuitů v díle rekatolizace Českých zemí,
začal jsem k ní shledávat potřebné prameny. Velmi rychle jsem se přitom dostal
k německy psanému dílu Aloise Kroesse
Geschichte der Böhmischen Provinz der
Gesellschaft Jesu. Bohužel scházel důležitý,
poslední, třetí díl. V druhém dílu, vydaném
v Praze v roce 1937, tedy skoro deset let
po Kroessově smrti, se v předmluvě zmiňuje P. Josef Vraštil SJ o existenci rukopisu
třetího dílu a vyslovuje přání vydat jej, a to
ke čtyřsetletému výročí příchodu jezuitů
do Prahy. K tomu ovšem z pochopitelných
důvodů nedošlo.
O čtyřicet let později byl rukopis nezvěstný. Marně jsem jej hledal v jezuitském
archivu ve Vídni, v Mnichově i v Římě.
Jednou jsem si před naším exilovým viceproviciálem P. Václavem Feřtem posteskl,
že mi pro můj licenciát schází právě ten
ztracený třetí díl Kroessova díla a P. Feřt si
vzpomněl, že jej měl před nástupem komunismu u nás v Praze v ruce, ale o jeho dalších osudech ani on nic nevěděl. Nicméně
mi řekl: „Až se vrátíš domů, prohledej půdu
v pražské rezidenci v Ječné 2, nějaké takové
věci jsme tam schovali na půdě, třeba to
tam také je a komunisté to třeba nenašli.“
Kdo a jak vlastně objevil manuskript,
který byl pokládán za ztracený?
Ve skutečnosti rukopis zachránil prozíravý
jezuitský provinciál P. František Šilhan SJ
v roce 1950. Těsně před komunistickým
zátahem proti řeholníkům připravoval
v Praze ke sňatku jistého pana Krupičku
a jemu, jakožto nenápadnému člověku,
svěřil jeden průklep rukopisu do ochrany.
Pan Krupička rukopis uložil do knihovny
a v podstatě na něj zapomněl. Až v roce
1996 se z nějakého mně blíže neznámého
důvodu na celou věc rozpomněl a jeho
přítel, pan Dvořák, rukopis od něj přinesl
do pražské rezidence a tam jej předal
P. Josefu Pazderkovi SJ.
Jak se stalo, že ses právě ty pustil
do práce na vydání rukopisu, a jak jsi
postupoval?
Já sám jsem se o něm dověděl až o několik
let později. Pracoval jsem totiž v Českém
rozhlase a o víkendech jsem měl na starosti
ještě pražské frankofonní katolické společenství, takže jsem neměl na nic jiného čas.
Rukopis, který jsem tak dlouho postrádal,
jsem až po odchodu do důchodu v roce
2006 nejdříve dychtivě přečetl a pak jsem se
připojil k několika osobám, které už pracovaly na jeho přepisu do elektronické podoby.
Potíží přitom bylo hodně, ale v roce
2010 byl přepis všech 1400 stránek dokončen. Do další práce se účinně zapojil
také Dr. Martin Svatoš z FÚ AV ČR. S jeho
pomocí se jej konečně podařilo připravit
k tisku. Alois Kroess bohužel neměl před
svou smrtí potřebný čas k dotažení poznámkového aparátu, což zůstává zjevným
nedostatkem knihy.
Jakému období naší historie se Kroess
ve svém třetím díle věnuje a čím může
být pro dnešního čtenáře podnětný, byť
na sobě pochopitelně nese pečeť své doby,
především výrazně apologetický styl?
Text je napsán německy píšícím jezuitou
před sto lety a je viditelně apologetický.
Dnes už by nemohl takto postupovat
žádný historik, ale Kroessovo třídílné
dílo je jediným úplným dokumentem
o činnosti kdysi velké České provincie Tovaryšstva Ježíšova, a to od jejího založení
až do zrušení Tovaryšstva v roce 1773.
Mnohé z pramenů, které autor cituje,
vzaly v průběhu bouřlivého 20. století
za své, a jde tedy o dílo v tomto ohledu
jedinečné. Právě třetí díl, který konečně
předkládáme veřejnosti, pojednává i o vý-
znamném a dodnes kontroverzně interpretovaném období našich náboženských
i národních dějin, totiž o posttridentské rekatolizaci naší země vládnoucími Habsburky. Jezuité se na ní aktivně podíleli a Kroessova kniha je tak příspěvkem k poznání
tehdejší doby a společensko-náboženského
dění, které ji charakterizovalo.
Co nového ses v tomto díle o jezuitském řádu v Českých zemích dozvěděl
a co tě nejvíce zaujalo nebo překvapilo?
Sám jsem se – snad – prací s tímto textem
odnaučil posuzovat toto období očima
člověka z přelomu 20. a 21. století. Je to
nezbytný předpoklad porozumění době
a lidem, kteří v ní žili. Překvapil mě přitom
například vysoký počet českých jezuitů,
kteří se tehdy hlásili do životu nebezpečných zahraničních misií. Šlo opravdu
o život, a přesto jich na možnost zapojit
se do nich v zámoří čekalo trvale přes dvě
stovky!
Stejně jako první dva díly byl i třetí díl
vydán německy. Můžou se zájemci, kteří
tento jazyk neovládají, těšit na vydání
tohoto díla i v češtině?
Kroessovy trojdílné dějiny jezuitského
řádu u nás v období let 1556–1773 nejsou
čtením k vodě. Je to vlastně příručka pro
historické odborníky a ti – pokud se zabývají tímto obdobím našich dějin seriózně
– musí ovládat latinu a němčinu, tehdy
u nás hlavní jednací jazyky. Měl jsem
v úmyslu vybrat z knihy a přeložit do češtiny její zajímavé čtivé příběhy, ale doslechl
jsem se, že nakladatelství Refugium se
zabývá myšlenkou kompletního překladu
díla, a tak jsem od svého záměru upustil.
Jedná se ovšem o více než tři tisíce stran,
a nebude to tedy v žádném případě snadná
ani rychlá záležitost.
Jan Regner SJ
43
KULTURA
Filmové pohledy do lidské duše
Již podruhé přináší revue Universum anketu o nejlepší film uplynulého roku.
Budiž tipy profesionálů radou těm, kdo chodí do kina méně či vůbec.
Rozhodně je na co se dívat.
Jaromír Blažejovský
filmový historik a pedagog
V žánrové i artové kinematografii dnes dominuje exhibice dovedností (technických,
režijních, hereckých, digitálních, intertextových) nad reflexí; jako by předvést se
a umět znamenalo více než zkoumat a rozumět. Zaujaly mne proto filmy, které neztratily kontakt s reálným světem a nebojí
se úvahy nad křehkostí života:
Klip (M. Miloš, Srbsko 2012) – Od stvoření
světa je nejdůležitější bytostí vždy a všude
mladá žena. Hyperaktivita studentky Jasny, která neví, jak si má říci o cit, a říká si
o pár facek, je pulsujícím portrétem vitální
kultury, která pozbyla něhy a zůstala jí jen
agrese.
Je to jen vítr (Csak a szél, B. Fliegauf, Maďarsko 2012) – Rasistickou agresi prezentuje autor skrze radikální redukci narativních
informací: v úzkosti romských obětí, jejichž
poslední den je stejně všední jako kterýkoli
druhý, jako očekávání obávaného, nevyhnutelného, a přece nepředstavitelného.
Obchod na konci světa (Kamihate shoten,
T. Yamamoto, Japonsko 2012) – Sebevražda
jako rutina, se kterou je nutné žít; všední
jako mléko a rohlíky, jako boty po mrtvém... Anebo ne?
Ukamenování svatého Štěpána (La lapidació de Sant Esteve, P. V. i Barceló, Španělsko, Francie 2012) – Zjitřená mysl, zmučené tělo, trýznivé vztahy k blízkým nejsou
jedinou pavučinou, do níž jsme zavinuti;
ještě je tu Světlo. Spirituální film.
Jan Foll
filmový publicista
Rozchod Nadera a Simin (Jodaeiye Nader
ez Simin, A. Farhadi, Írán 2011) – Slavné
íránské drama, které loni získalo Oscara:
Čekal jsem artovou nudu, vychutnal jsem
44
si však strhující dobrodružství, vypovídající
o nenápadných, leč kardinálně důležitých
mravních dilematech, s nimiž se dennodenně potýká každý z nás.
Láska v hrobě (D. Vondráček, ČR 2012)
– Dokument vypráví o páru bezdomovců, který živořil v otřesných podmínkách
na strašnickém hřbitově. Autentická kronika přerůstá ve zdrcující drama o pastech
svobody. Zatímco bulváry by se v portrétu
dvojice zubožených outsiderů vyžívaly
v křiklavých nechutnostech, tahle účastná
zpráva odpudivými detaily promyšleně
šetří. Připomíná spíš beckettovská dramata
o rubu konzumního života a vrtkavých lidských existencích, ohlodaných až na dřeň.
Skyfall (S. Mendes, Velká Británie, Spojené státy 2012) – Bondovky mám rád jako
zdánlivě odtažité akční „slabikáře“, které
však nenápadně zrcadlí proměny světa
uplynulého půlstoletí – nejen v módě
a v designu, ale třeba i ve vztazích supervelmocí. Sam Mendes v novém pokračování
nejtrvalejší série všech dob bondovský
mýtus vynalézavě dekonstruoval a znovu
poskládal.
Petr Gajdošík
provozovatel webu Nostalghia.cz
Faust (Faust, A. Sokurov, Rusko 2011) –
Film, který se vzpírá jednoznačné interpretaci a propleteností výrazových prostředků
nabízí neustále nová témata, v případě
tohoto filmu navíc silně závislá na subjektu
diváka. Kolik účastných diváckých myslí,
tolik Faustů...
Stud (Shame, S. McQueen, Velká Británie
2011) – Až deprimující sonda do vyprázdněné osobnosti hlavního hrdiny a vlastně
i do citově a myšlenkově prázdného světa
21. století. Nejen neschopnost lásky, ale
jakéhokoliv vztahu nasměrovává životní
vitalitu a energii do sebedestrukce.
Ivan Hronec
ředitel Film Europe
To the Wonder (T. Malick, Spojené státy
2012) – Pre mnohých opakovaním, pre
mňa návrat – k emocionalite a komunikácii
Stromu života. Uveriteľne omylný a nádherne neistý človek vo všetkom, čo ho teší
aj umára. Je to film o láske. Pre pochopenie
Malicka je asi nutné nenovinárske vzdelanie, alebo aspoň danosť otvoriť dušu poznaniu cez nepoznanie. Lebo k najhlbším
záhadám bytia sa tradične filmovo veselým,
alebo smutným koncom nedostaneme. Malick je mystik. Nejasný a obojaký. Otvorený
viac srdcu a očiam než slovám a rozumu.
Atlas mraků (Cloud Atlas, A.a L. Wachowski a T. Tykwer, Německo, Spojené
státy 2012) – Prelínanie období a charakterov nie je originálne. V neoriginalite
Atlasu mrakov je jeho najhlbšia sila. Veci
sa opakovali, opakujú a budú opakovať.
Na začiatok si pozrite scénu, kde osobitý
literát vyhodí na párty kritika balkónom.
Aké pravdivé uvolnenie. Celý film ale nie je
skeč. Jeho posolstvo obety, ktorá sa fyzickým koncom znovurodí a silnie, je naprieč
storočiami stále živým etickým, napoly
ľudským a napoly božím gestom.
Příběh filmu: Odysea (The Story of Film:
An Odyssey, M. Cousins, Velká Británie
2011) – Nejde o ďalšiu encyklopedickú filmovú históriu, ale o históriu inovatívnosti
v kinematografii. Mark Cousins zainteresovane, osobne, nepovýšene a neakademicky
upozorňuje na to, čo posúvalo tvorcov
vpred. Milujem veslovať v jeho filmovom
člne. Nielen pre rýchly prehľad filmov, ktoré by sme mali za život vidieť, ale aj preto,
aby som sa k tým, čo som videl, vrátil, lebo
som si tam možno to podstatné nevšimol.
KULTURA
Jan Jíra
Jan Lukeš
Petr Vaďura
emeritní filmový distributor
literární a filmový kritik
rozhlasový redaktor
Atlas mraků – Sourozenci Wachowští
s Tomem Tykwerem nalezli obdivuhodný
způsob, jak převést do svébytné filmové
řeči Mitchellův obsáhlý román. Příběh lidského rodu se prolíná v několika staletích
a zachycuje jeho sny, tužby, radosti i zloby.
Film mě zcela pohltil, jistě i proto, že na tyhle věci starší člověk myslí stále častěji.
A jinak je chápe.
Tmář a jeho rod aneb slzavé údolí pyramid
(K. Vachek, ČR, SR 2011), Čtyři slunce
(B. Sláma, ČR 2012) – Jeden dokumentární
a jeden hraný pohled na zoufalou ztrátu
duchovních hodnot v našich časech, která
se začasté vybíjí v nejrůznějších bizarnostech, nepostrádá však i nutkavé, působivě
osobní směřování k řádu a vykoupení.
Chaos a nejistota naší doby zobrazené
s úzkostí, humorem i mravním apelem.
Klip – Neobyčejně otevřený a nemilosrdný obraz současné mladé generace. Díky
zachycenému odosobněnému sexu začíná
divák chápat hloubku prázdnoty, v níž
mladí lidé dnes žijí. Pro rodiče, pedagogy
a faráře je zhlédnutí tohoto filmu skoro povinné. Křesťan si navíc ještě klade otázku:
„Co si s tímhle mám počít?“ A právě v této
divákově otázce se poprvé u filmu Klip rodí
naděje – naděje, že někdo po jeho zhlédnutí začne pro důstojnost mladé generace
něco dělat.
Le Havre (A.Kaurismäki, Finsko, Francie,
Německo 2011) – Můj oblíbený finský režisér Aki Kaurismäki ve svém novém opusu
o osudu čističe bot a malého afrického utečence prokázal takovou dávku pochopení
a lidské lásky, až srdce usedá.
Ve stínu (D. Ondříček, ČR, SR, Polsko
2012) – Už dlouho jsem neviděl v českém
filmu tolik poctivé filmařiny. Tento film neskončí v archívu a i po mnoha letech bude
mít schopnost ukázat vnímavému divákovi,
jaká svinstva se u nás odehrávala v době,
kdy se „lid“ za pomoci „bratra“ ujímal
na dlouhá léta vlády nad naší zemí a nad
námi samotnými.
Láska (M. Haneke, Francie, Německo, Rakousko 2012) – Příběh síly lásky doslova
až za hrob, o posledních věcech člověka
a o „umírání za dlouhého dne“ bez válek
a katastrof, o nic méně však bolestném.
Karel Reisz. Ten filmový život (P. Všelichová, ČR 2012) – Věcné připomenutí kariéry
ostravského rodáka (1926–2002), který se
jako dítě dostal díky Nicholasi Wintonovi
do Anglie a tam se posléze stal jedním ze
spoluzakladatelů hnutí Free Cinema, jímž
se inspirovala i československá nová vlna.
Kolik filmařů od nás se zapsalo do dějin
světové kinematografie tak jako on? Nemělo by zůstat jen u tohoto pokusu, jak se
k podobným osobnostem hlásit…
Milan Klepikov
vedoucí kina Ponrepo (Národní filmový archiv)
Ještě jste nic neviděli (Vous n’avez encore
rien vu, A. Resnais, Francie 2012) – Základem orfeovského mýtu je otázka, zda
může poezie nebo vůbec umění zvrátit
jinak předem daný výsledek souboje lásky
(v nejširším slova smyslu) se smrtí. Filosof bývá často definován jako někdo, kdo
tuto otázku nahlíží vždy „už z druhého
břehu“. V tomto smyslu nemá světová
kinematografie už neuvěřitelných šedesát
let většího filmaře-filosofa, než je Alain
Resnais. Od filmů jako Loni v Marienbadu
se k této otázce nikdo nevracel tak často
jako on. Kdyby se tak nejmenoval už jeden
z jeho starších snímků, mohl by svůj zatím
poslední nazvat Láska až za hrob, protože
v mnohém nese rysy celoživotní bilance.
Nakonec ale svému novému, explicitně
orfeovskému filmu nedal žádný „testamentárně“ vážný název, ale pojmenoval ho
(vůči nám divákům až drze) Ještě jste nic
neviděli. Samozřejmě má pravdu: v tom
podstatném stojí kinematografie stále teprve na začátku, kromě Resnaise, Renoira,
Tarkovského jsme toho opravdu moc neviděli, zatím.
Petr Slinták
filmový historik
Hon (Jagten, T. Vinterberg, Dánsko 2012)
– Tento film mě zaujal netypickým pohledem z „druhé strany“ – ze strany lidí, kteří
byli obviněni ze sexuálního obtěžování,
což je perspektiva, kterou média většinou
nereflektují.
Až do města Aš (I. Grófová, SR, ČR
2012) – Jedná se o pseudodokumentární
film inspirovaný způsobem, jakým natáčí rakouský režisér Ulrich Seidl. Příběh
dívky přicházející za prací ze Slovenska
na západ Čech působí uvěřitelně a poutavě.
Pevnost (K. Tasovská, L. Kokeš, ČR 2012)
– Dokumentární portrét pseudostátu Podněsterské republiky, která v sobě konzervuje formy zkostnatělé socialistické země
sovětského typu. Tvůrci filmu se důkladně
seznámili s navštíveným regionem, a proto
mohli zachytit i detaily, jež někdy o celku
vypovídají více než celek sám.
Eva Zaoralová
umělecká poradkyně MFF KV
Láska – Michael Haneke bývá ve svých filmech až krutý, ale tentokrát natočil oslavu
citu lásky, jakou jsme ještě neviděli. Lásky,
která dávno přerostla v pevné pouto přátelství a porozumění, bezvýhradné úcty
a soucitu. Fenomenální výkony J.-L. Trintignanta a E. Rivaové, režijní mistrovství
a všechny další složky činí z tohoto filmu
nejen událost roku 2012, ale jedno z nějvětších děl našeho století.
Caesar musí zemřít (Cesare deve morire,
P. a V. Tavianiové, Itálie 2012) – Zkušení
bratři Tavianiové ukázali, že názory, s jakými vstoupili do italské kinematografie
před víc než půl stoletím, jsou pořád živé:
že propojení krajní stylizace s realitou
takřka přízemní, v tomto případě životem
ve věznici, může vést k vytvoření díla, jež
ve výsledku působí takřka jako zjevení,
a to nejen pro diváky, ale i pro ty, kdo se
na něm podíleli, to znamená vězně.
Divoká stvoření jižních krajin (Beasts
of the Southern Wild, B. Zeitlin, Spojené
státy 2012) – Už dávno mne žádný film tak
nepřekvapil a nedojal jako debut Bentha
Zeitlina líčící život v komunitě z jižanského říčního pobřeží očima malé holčičky
a svérázně komentované s bystrým postřehem a humorem. Něco mezi sociálním
realismem a pohádkou se skvělými výkony
neherců a skvostnou muzikou.
Anketu připravil Lukáš Jirsa.
45
KULTURA
Magisterium pod drobnohledem
Vzhledem k zásahům učitelského úřadu církve proti
katolickým teologům v posledních desetiletích se skupina
amerických teologů rozhodla prozkoumat otázku autority
magisteria v postmoderním kontextu.
A
tmosféra, kterou autoritativní intervence v církvi vyvolává, je skutečnost
českému a slovenskému čtenáři již dobře
známá. Publikaci sborníku When the Magisterium Intervenes, R. Gaillardetz (ed.),
(Liturgical Press 2012), zaštítila Společnost
pro katolickou teologii v Americe. Autoři
celkem devíti studií se hlásí ke kriticky
konstruktivnímu postoji k magisteriu a dovolávají se takových jmen jako Y. Congar
a A. Dulles. Roli magisteria zpochybňovat
nechtějí. Mají však řadu závažných otázek
k některým magisteriálním intervencím
a způsobu jejich výkonu.
Jaká podoba magisteria?
Autoři vycházejí z přiznaného předporozumění, že magisterium, jak ho chápeme
dnes, je v zásadě idea moderní, jejíž kořeny
lze najít v 19. století. Koneckonců kontrast
se středověkou praxí magisteria cathedrae
pastoralis (biskupové) a cathedrae magistralis (teologové na významných teologických
fakultách) je tak známý, že jej netřeba
připomínat. Současné pojetí magisteria
a výkon jeho autority vychází z moderního pojetí římského katolicismu, který se
etabloval jako kontrakultura vymezující
se vůči modernímu liberalismu a jiným
-ismům. Pokud byla moderna v něčem
opravdu důsledná, pak to byl důkladný institucionální aparát, který dokázala vytvořit
a který moderní katolicismus přejal. Přesně
v tomto myšlenkovém ovzduší se význam
slova magisterium slévá s autoritou papeže
a biskupů. Gaillardetz k tomu říká: „V období mezi pontifikáty Řehoře XVI. a Pia
XII. se papežství proměnilo. Z instance
posledního apelu se stal hlídací pes, který
se rozzuřil nad každým pokusem o teologickou inovaci.“ Tento trend kulminoval
v encyklice Humani generis. Úkol teologa je
zde redukován na úlohu pouhého opakovače učení, které bylo „oficiálně“ prohlášeno
papežem a biskupy. Autoři se domnívají, že
druhý vatikánský koncil nabídl jiný rámec
46
vztahu mezi teology a magisteriem (míněno biskupy a papežem). Pyramidální teorie
předávání zjevené pravdy (od papeže přes
biskupy a kněze k prostým věřícím) byla
nahrazena teologií sebekomunikace trojjediného Boha. V odvolání na dogmatickou
konstituci Dei verbum (čl. 10) autoři tvrdí,
že toto zjevení bylo dáno celé církvi, byť
biskupům nadále přísluší jeho autoritativní
výklad. Poslední koncil však představuje
událost mnohem hlubší než jen revoluční,
jak se má běžně za to. Gaillardetz tvrdí,
že koncil bychom měli chápat jako model vztahu mezi magisteriem a teology.
Na koncilu působili teologičtí poradci,
kteří předkládali nejlepší plody své práce
k posouzení biskupům, a ti o teologických návrzích posléze jednali, přemýšleli,
diskutovali a nakonec (mnohdy výrazně
poučeni) přijali odpovědné rozhodnutí.
Reciprocita vzájemného prolínání toho, co
bychom mohli tradičním slovníkem nazvat
cathedrae pastoralis a cathedrae magistralis,
zde byla samozřejmostí. Pontifikát Jana
Pavla II. a Benedikta XVI. je pak autory
sborníku vnímán jako období postupného
návratu k modernímu pojetí magisteria –
ke škodě odborné teologické diskuse i celé
církve. Na tomto pozadí je třeba vidět
všechny studie, které se k otázce autority
magisteria z různých pohledů vztahují.
Když Vatikán vyšetřuje
První část knihy nazvaná Intervence učitelského úřadu nejprve odhaluje způsob
vyšetřování používaný Kongregací pro
nauku víry a její byrokratickou mašinerii.
K tomu autor (B. Hinze) přidává výčet případů z nedávné historie. Následuje kritická
analýza zmíněných případů z hlediska kanonického práva (J. Coriden). Vše doplňuje
reflexe nedávné vizitace vatikánských úřadů u amerických ženských řeholních společenství. Autorka (C. Mallonová OP), která
je členkou jedné vyšetřované kongregace,
se pokouší postihnout rozdíl mezi skuteč-
nou činností amerických jeptišek a obviněními, která proti nim byla vznesena.
Sociologická imaginace
a magisterium
V druhé, povýtce teologické části se kniha
zaměřuje na sensus fidelium všech věřících
(O. Rush), roli magisteria v současné mediální kultuře (A. Godzieba a V. Miller)
a teorii magisteria jako sociální imaginace
(G. Mannion), což je pravděpodobně nejzajímavější studie z celého souboru. Mannion ve svém textu navazuje na kanadského filosofa Charlese Taylora, který popisuje
sociální imaginaci jako způsob, jímž lidé
přemýšlejí o své společenské a analogicky
pak i o církevní existenci. Sociální imaginace zahrnuje prvek deskriptivní (jak
věci jsou) i normativní (jak věci mají být).
Aplikováno na náš problém je magisterium
vnímáno způsobem, který neodpovídá
historickému vývoji. Mnohé z toho, co se
považuje za typicky katolické, včetně současné podoby magisteria, je příliš moderní.
Nedochází v současném způsobu vnímání
magisteria ke kodifikování historicky
podmíněných modelů myšlení, které jsou
mylně považovány za univerzálně platné?
Mannion jde ještě dál. Jelikož magisterium této sociální imaginaci neoponuje
a prosazuje model „rozkaz–poslušnost“,
je mezi současnými teology možné mluvit
o „ctnosti disentu“.
Závěrečná část dopodrobna mapuje případ
teoložky Elizabeth Johnsonové, jejíž kniha
Quest for the Living God byla opatřena
notifikací, jelikož její obsah neodpovídá
katolické věrouce. Případ Johnsonové dokumentuje problémy, které jsou zmiňovány
v celé knize, jako např. anonymní obvinění,
neférová interpretace, a byť je „odsouzen“
konkrétní text, pověst autora je nenávratně
pošpiněna.
Martin Kočí
RECENZE
Veronika Bendová
Wolfgang Beinert
Nonstop Eufrat
Malé dějiny křesťanského myšlení
Fra 2012
Karmelitánské nakladatelství 2012
Prozaický debut
katolické autorky
Veroniky Bendové se
dotýká nesnadného
tématu kněží, kteří se
oženili. Čtyřicetiletý
dominikán Tomáš
v něm po setkání se
spolužačkou z gymnázia stále rychleji sjíždí
po kluzkém svahu
od bytí páterem k bytí otcem. Jeho příběh
by mohl být obžalobou zatuchlého, celibát
nařizujícího katolictví, anebo naopak moralitou o padlém faráři, jehož svedl svět. Není
ani jedním z nich. Autorka neglorifikuje
ani neodsuzuje – ptá se, snaží se chápat
a její sonda do kněžské duše a do trvalých
stop, které kněžství zanechává i na těch,
kdo odejdou, působí věrohodně. Do sto
padesáti stran svižného textu se podařilo
vměstnat řadu postřehů nejen o farářích
a farnostech dnešních dnů. Otvírá se i téma
smíření v rodině, otázky modloslužby jídla
a zdraví, problematika života na hromádce,
permisivní výchovy i vztahů mezi věřícími
a těmi ostatními. Anna, s níž Tomáš odejde,
pochází z ateistického prostředí a svému
milému mimoděk ukazuje, jak divně leccos
z katolických samozřejmostí působí na ty,
kdo nejsou uvnitř. Bývá zaražena, směje se,
ale také v ní narůstá zájem. Té, která nad
morbidností mučednictví kroutila hlavou,
se pak s mateřstvím otvírají nové obzory. Knížka se nenoří do duchovních hloubek, což ji chrání falešných not. A pokud
melodii něco schází, pak doplnění k slovům otce Prokopa, který líčí současné
kněze na bojišti diecézní pastorace jako nomády a poustevníky z nutnosti, jako osoby,
které překládáním z místa na místo ztrácejí
schopnost citových vazeb, takže je otázkou
času, než se z nich stane „samotářský zoufalec nebo magor“. Hodilo by se, aby zazněl
i starší hlas, který ví, že samota – jakkoliv
drásá – je i dar a že jí nelze uniknout ani
v komunitě, ani v živé farnosti, byť by se
tam smělo zůstat po desítky let.
Cenné je, že se autorka nebála tázat ani
tam, kde už nejsou jednoznačně dobrá řešení,
a přesto nelze nedělat nic. Může kněz, který
selhal, opustit těhotnou ženu? Má vztah skrývat? Anebo je lépe ze služby odejít? Pokrytectví je poměřováno s pohoršením. Tomáš
– aniž by si nalhával, jak je se svým novým
životem šťastný – se navzdory přání ordináře
rozhodl nic netutlat.
Štěpán Smolen
Po zběžném seznámení s obsahem
knihy může být
čtenář překvapen
určitým nesouladem mezi názvem
knihy a tím, o čem
kniha pojednává.
Čtenář obeznámený s univerzitními
osnovami teologických a filosofických fakult by pod názvem
„Malé dějiny křesťanského myšlení“ mohl
očekávat přehled hlavních osobností patristiky, scholastiky, případně novoscholastiky
a výklad jejich učení. Pokud skutečně takové systematické zpracování čtenář očekává,
bude po přečtení knihy zklamán. Ve jmenném rejstříku, který tvoří součást publikace, sice nalezneme jména nejvýznačnějších
teologických osobností s důrazem na západní větev křesťanského světa, není to
však chronologický přehled křesťanských
myšlenkových škol se standardním zpracováním. Vysvětlení se nám však dostane,
podíváme-li se na název původní německé práce vydané v nakladatelství Herder
v roce 2007. Originál nese název „Das
Christentum. Eine Gesamtdarstellung“,
doslovný překlad v češtině pak znamená
„Křesťanství. Celkový přehled“. Práce je
rozdělena do tří větších tematických celků.
První část „Mezníky na cestě dějin: Dějiny“
líčí genezi křesťanství počínaje Ježíšem
Kristem, přes antiku, západní středověk,
vývoj křesťanství v novověku až po současnost. Druhá část „Hledání pravdy: Věřit
– jednat – slavit“ představuje populární výklad dogmatiky, morální teologie, pastorace a liturgiky. Posledním velkým tématem
zařazeným do publikace je okruh nazvaný
„V čem spočívá přínos křesťanství“.
Část věnovaná dějinám církve je přehledná, kompaktní a čtivá. Úkol, který
si autor dal, tj. na zhruba 170 stranách
přiblížit čtenáři dva tisíce let dějin církve,
byl jistě velmi nelehký a nebylo možné
se vyhnout jisté selekci. Že však v tomto
stručném přehledu církevních dějin nenalézáme ve jmenném rejstříku heslo „Jan
Hus“, je zarážející a nutí nás klást si otázku,
zda příliš velké okleštění dějin nemůže vést
snad i k nechtěným posunům nebo dezinterpretacím. Prostým vysvětlením tohoto
„opomenutí“ může být to, že autor Malých
dějin křesťanského myšlení psal tuto publikaci především pro německého čtenáře,
a snad právě proto osobnost Jana Husa
a s ním související historické a teologické
otázky do práce vůbec nezařadil. Obávám
se však, že toto vysvětlení nebude mít velkou váhu u případného českého čtenáře,
který po knize sáhne.
Jsou-li dějiny církve součástí širšího
kulturního povědomí vzdělaného českého
čtenáře, pak totéž lze jen těžko říci o dogmatice, morální teologii nebo liturgice.
Je velkou zásluhou publikace Wolfganga
Beinerta, že v druhé části své práce srozumitelně vysvětluje, co tato slova znamenají
a jaký je jejich význam pro vzdělání a život
dnešního člověka, aniž přitom používá
příliš odborné terminologie. Trojice názvů
podkapitol tohoto tématu, Věřit, Jednat,
Slavit, svědčí jednoduchým a průzračným
způsobem o aktuálnosti těchto archaicky
znějících slov.
Historický význam křesťanství, jeho
dědictví pro dnešek a dále to, co křesťanství může nabídnout dnešnímu člověku,
je obsahem poslední, třetí části publikace.
V této části se autor vyrovnává s aktuálními výzvami křesťanské náboženské tradice
a dlužno říci, že velmi úspěšně. Pozoruhodná a pro mnohé možná – z pohledu ortodoxního katolicismu – velmi odvážná je
kapitola 10, ve které se pojednává o vztahu
mezi křesťanstvím a ostatními náboženskými tradicemi. Autor chápe každé konkrétní náboženství jen jako jednu z mnoha
možných kulturně podmíněných forem
institucionalizace obecné lidské potřeby
transcendence, aniž si zároveň osobuje právo být „exkluzivním“ rozhodčím, který má
právo určovat, která z těchto mnoha podob
je ta pravá.
Velmi kladně je možno hodnotit formální uspořádání knihy. Organické využití
graficky odlišených tabulek a přehledů
v textu, které jsou do práce vhodně zařazené, umožňují snazší pochopení méně
přehledných témat. Tabulky a stručné přehledy přispívají k rychlé orientaci čtenáře
v probíraném tématu, a mají tak nespornou
informační a pedagogickou hodnotu. Kniha je opatřena podrobným poznámkovým
aparátem, užitečnými internetovými odkazy na témata související s křesťanstvím
a několika dodatky, které mohou uvést
čtenáře do hlubších souvislostí (například
Dodatek III: Vliv platonismu a aristotelismu na křesťanskou ideologii).
Kateřina Štěpánková
47
RECENZE
48
Marek Orko Vácha
Luigi Borriello, Edmondo Caruana (eds.)
Loď
Slovník křesťanských mystiků
Cesta 2012
Karmelitánské nakladatelství 2012
„Narodil jsem se
na své lodi, otevřel
oči a zjistil, že jsem
zde, na lodi Země.“
Již devátá knížka známého přírodovědce,
teologa a kněze je sice
velmi krátkou (jen 67
stran!), zato myšlenkově velmi hutnou
meditací především
na klíčová existenciální témata člověka
plavícího se vesmírem na lodi Země: proč
jsem vůbec na světě?; jsem snad náhodným
produktem evoluce?; jak málo stačí k tomu,
abychom nebyli; je člověk jako inteligentní
bytost ve vesmíru sám?; příroda je tak nádherná a zároveň je v ní tolik utrpení, krutosti a bolesti, kterým je vystaveno vše živé,
leč uvědomuje si to jenom člověk; jak využít
svobody, jež je mi dána?; existuje kdosi jako
tichý a diskrétní dárce hřiven, jež mám rozmnožit?... Mnoho otázek – žádná odpověď!
Jak je však nezbytné si takové otázky klást!
Autor si je navíc klade úchvatným básnickým jazykem vyjadřujícím to, co nám v naší
všednosti a běžných starostech tak schází:
každodenní úžas nad stvořením, nad jeho
krásou, složitostí a rozporuplností. Je to
knížka přímo inspirující k meditaci, třeba
o tom, že se záclona zakrývající planoucí
výheň Boží před dvěma tisíci lety na tři
desítky let poodhrnula a ti, kdo byli tehdy
u toho, se mohli chvíli dívat přímo, nebo že
pro nás tam tehdy nepřítomné zde někdo
nechal na roušce otisk své tváře a pak zase
vystoupil vzhůru do svého světla! Nebo
o tom, že můj život může být odpovědí
na dotaz, na jiskru, kterou kdosi velmi tiše
a velmi dávno ve mně vyslovil...
Váchovy otázky jsou kladeny tak sugestivně, že ve čtenáři dokonce zvyšují chardinovskou chuť žít, žasnout nad kosmem
jako nádherným šperkem a zároveň se
zamýšlet nad rozpory v tomto světě sotva
překlenutelnými: dobro – zlo, život – smrt,
radost – utrpení, plán – náhoda... Na rozdíl
od Pascala se však světa neděsme, jelikož
v pozadí tiše zurčí křišťálový pramen, jak jej
velebí Jan od Kříže. Autor však jemně vyzývá čtenáře nejen k úžasu ze stvoření okolo
něho, ale i k radosti z jeho vlastní existence,
neboť „se mám rozeznávat jako milovaný
někým, kdo se stamiliony let těšil a nemohl
se dočkat, až jednou bude vymodelována
moje tvář a až poprvé otevřu oči...“
Vladimír Petkevič
Česká literatura je
obohacena o další
překlad knihy vztahující se ke spiritualitě. Slovník křesťanských mystiků
obsahuje 252 hesel
nejvýznamnějších
osobností křesťanské mystiky a spirituality. Zastoupeni
jsou mystikové a mystičky křesťanského
starověku, středověku i novověku až
do současnosti. Kromě osobností jsou mezi
hesly přehledové statě o historickém nástinu mystiky a školách spirituality, najdeme
tu pohledy do jednotlivých geografických
a jazykových okruhů (např. hesla anglikáni,
Francie, Itálie, Německo, Španělsko, Křesťanský východ a další). Nejsou opomenuty
ani různé proudy mystiky a hnutí (bekyně
a beghardi, blázni pro Krista, devotio moderna, kvietismus, pietismus, stylité aj.).
Většina hesel se vztahuje k osobnostem.
Každá postava je uvedena životopisem
a přehledem díla. Na to navazuje rozbor
jejího teologického přínosu a analýza duchovní a mystické nauky. Hesla jsou uzavřena přehledem edic, významných překladů a studií týkajících se předmětu hesla.
Český slovník je navíc obohacen odkazy
na české překlady a studie, což otevírá čtenáři možnosti dalšího prohlubování studia.
Výběr osobností je originální a široký.
Kromě postav křesťanské mystiky klasického období středověku a novověku
tu objevujeme mystické rysy mnoha
církevních otců křesťanského starověku,
ale také nekřesťanské souputníky Filóna
Alexandrijského, Plotina. Ve svých nejvýznačnějších osobnostech je zastoupen
i křesťanský východ; samozřejmě církevní
otcové nerozdělené církve, ale poté už jen
Řehoř Palama, Řehoř Sinajský, Theofan
Zatvornik. Zde je mezera ve slovníku dosti
citelná. Snaží se ji zaplnit heslo Křesťanský
východ či vynikající Špidlíkovo Rusko,
ale i přesto by si Východ zasloužil větší
pozornost. K útěše českého čtenáře může
být, že máme v češtině k dispozici rozsáhlý Farrugiův Encyklopedický slovník
křesťanského Východu (Refugium 2010).
Mile nás však překvapí postavy 20. století.
Mezi mystiky, které tu očekáváme, však
nacházíme i protestantské teology Dietricha Bonhoeffera, Karla Bartha, Rogera
Schutze z Taizé, katolické teology Teilharda
de Chardin, Garrigou-Lagrange, Romana
Guardiniho, manžele Maritainovy, Hanse
Urs von Balthasara, nezařaditelného průkopníka mezináboženského dialogu Henri
le Sauxe (Svámí Abíšiktanandu) a generálního tajemníka OSN Dag Hjalmar Agne
Carl Hammarskjölda. Tento výběr ukazuje
na hluboký rozměr mystického života, jenž
zasahuje do všech záhybů naší duše a naší
současnosti a posiluje naději, že křesťanství
je živou a životodárnou skutečností.
České vydání obsahuje úvodní studii
odborníka na spirituální teologii Vojtěcha
Kohuta OCD Úvod do křesťanské mystiky.
Najdeme v ní informace o vývoji chápání
křesťanské mystiky, o tzv. Querelle mystique, sporu, zda mystika je součástí cesty
každého člověka ke svatosti, zda je či není
rozdíl mezi mystickým a kontemplativním životem apod. Kohut se pak pokouší
o teologické a psychologické vymezení
křesťanské mystiky, její klasifikaci, pohled
na dějinné panorama křesťanské mystiky,
rozvoj mystického života a na to, co nazývá
mystagogickou iniciací, čímž míní „itinerář
postupného, na různé etapy rozděleného
uvedení křesťana do tajemství společenství s Bohem, které se uskutečňuje tak, že
dává nejprve zakusit to, co teprve následně
ozřejmuje a interpretuje“. Závěr Kohutovy
studie je věnován vztahu křesťanské mystiky a univerzálního mysticismu. I když
je autor poměrně opatrný, přesto je pro
„poctivý dialog, který nezastírá existující
rozdíly“.
Slovník je vybaven také Návrhem četby,
jenž poskytuje klíč k četbě, ať už výběrem
chronologickým či tematickým. Nutno
také připomenout, že kvalita překladu je
garantována předním českým teologem
prof. Václavem Pospíšilem. Slovník přímo
vybízí k tomu, abychom se pokusili zmapovat českou mystickou scénu a vytvořit slovník českých mystiků. Myslím, že můžeme
být na svou tradici hrdí.
Slovník je dobrou základnou pro duchovní četbu, ale i práci badatelskou v oblasti dějin, spirituality a teologie.
Václav Ventura
RECENZE
Petr Husák
Danica Valenová
Wanda Półtawská
Osobnost Dominika Pecky
Nic nedává, kdo nedá sám sebe
Deník 1945–1960
A bojím se snů
CDK 2012
Paulínky 2012
ÚSTR 2012
Tato knížka je vlastně
první monografií
zahrnující působení
tohoto vynikajícího
kněze, pedagoga a spisovatele v celé jeho
šíři. Dominik Pecka
(1895–1981) patřil
ke kněžské generaci,
která se od počátku
své služby musela
vyrovnávat s problémy, ve kterých se ocitla katolická církev po vzniku samostatné
Československé republiky. Autor se pokusil
na jeho příkladu a životních osudech ukázat,
jak bylo možno i v nesnadných vnějších
okolnostech křesťansky vychovávat a vzdělávat mládež, v tomto případě převážně středoškolskou, a jak si toto působení vyžádalo
i změnu ustáleného pojetí kněžské služby.
Autor látku rozdělil do dvou částí.
V první s názvem „Pojetí kněžství u Dominika Pecky“ se po životopisném přehledu
zabývá výraznými rysy mnohostranného
Peckova působení v kapitolách „Kněz pedagog a rádce“, „Kněz popularizátor“, „Kněz
spisovatel“, „Kněz myslitel“ a „Kněz vězeň“.
Na základě důkladného obeznámení se všemi dostupnými prameny (včetně Peckovy
pozůstalosti opatrované jeho praneteří) Petr
Husák nejen zajímavě popisuje jednotlivé
„role“ D. Pecky, ale ukazuje, jak a proč spolu souvisely a vzájemně se obohacovaly.
Druhá část je výrazně stručnější a snaží
se zasadit Peckovo pojetí kněžství do kontextu vyznačeného i podtitulem knížky „Vývoj pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století“. Tento kontext se týká
převážně první poloviny 20. století a autor
jej charakterizuje jako odklon od politické
a národnostní angažovanosti a „obrat k pastoraci“. Nejsou tu tedy už zahrnuty zkušenosti a koncepty neveřejných církevních
struktur z druhé poloviny století, k nimž
ovšem Pecka neměl daleko (např. F. Davídka
nejen pokřtil, ale byl s ním i ve vězení).
Knížku chápeme též jako projev vděčnosti a úcty ke kněžské osobnosti, která
výrazně ovlivnila a inspirovala několik
generací moravských i českých katolíků.
Je mírně upravenou verzí autorovy diplomové práce, která vznikla pod vedením
prof. J. Hanuše na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. CDK ji vydalo jako
19. titul v ediční řadě Quaestiones quodlibetales – zaslouží si pozornost jako celá tato
edice.
Vladimír Roskovec
Deník Danici
Valenové z let
1945–1960 je
ojedinělým svědectvím o dramatech života
odpůrců a obětí
komunistického
režimu. Obvykle svůj příběh
vypráví sám
perzekvovaný, ale zde za svého umlčeného
manžela JUDr. Františka Valenu promlouvá jeho žena. Potkali se v jejím rodném Slovinsku v roce 1940, kde František Valena,
představitel katolického vysokoškolského
studentstva, v protektorátu hledaný gestapem, nalezl azyl. Jejich vztah se naplnil
sňatkem v roce 1946 a poté Danica Kržić
odešla se svým manželem do Prahy.
Záhy po únoru 1948 nastalo martyrium
i pro Valenovy. Dr. Valena jako angažovaný katolický laik musel opustit zaměstnání,
v listopadu 1950 byl zatčen a následujícího
roku ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke dvaadvaceti letům vězení. Při své
cestě československým gulagem onemocněl
rakovinou a po operaci karcinomu ledviny
v říjnu 1957 mu byl výkon trestu přerušen
na nezbytné léčení (ozařování). Poslední tři
roky se pohyboval mezi nemocnicí a domovem, a to pod stálou hrozbou návratu
do vězení. Jeho stav se postupně horšil, až
31. srpna 1960 ve svém domově dotrpěl.
Svůj deník začala Danica Valenová psát
již v dívčím věku, jeho české vydání je však
vymezeno patnácti lety společného života.
Deník se stal jejím intimním přítelem,
kterému se silnou emocionalitou sděluje
trápení, starosti i naděje svého nitra a zaznamenává běžný život své rodiny. Tato
statečná mladá žena, stigmatizovaná jako
manželka nepřítele režimu, zůstává ve třiceti letech jako cizinka sama se třemi malými dětmi, takřka bez rodinného zázemí,
ale podporována věrnými přáteli. Přes stálé
citové strádání během věznění a umírání
manžela zajišťuje rodinu existenčně a snaží
se dětem vytvářet plnohodnotný domov.
Deník se uzavírá rokem 1960, kdy je ve čtyřiceti letech už vdovou.
Drama rodiny skončilo až po vystěhování v roce 1965 a zakotvení v Mnichově.
Ústavu pro studium totalitních režimů patří za vydání české verze tohoto unikátního
svědectví z časů komunismu veliký dík.
Jan Stříbrný
Týrání v gestapáckých věznicích,
zrůdné operace
v ženském koncentračním táboře
Ravensbrücku, ustavičně hrozící smrt.
Tyto a mnoho dalších
forem utrpení musela
prožít známá lékařka
a přítelkyně papeže
Jana Pavla II. Ani ne dvacetiletá dívka je
zatčena v lednu roku 1941, téhož roku pak
převezena do Ravensbrücku, který opustí až
na samém konci války. Zde absolvuje jako
mnoho dalších vězeňkyň nesmírně bolestivé
operace nohou, prováděné nacistickými
lékaři hanby, které ničily její organismus.
Autorka to vše naštěstí přežila, a mohla tak
o těchto zločinech vydat svědectví. Jakkoli
jsou však líčené skutečnosti děsivé, leitmotivem knihy je úsilí uchovat si za všech okolností a za každou cenu lidskou důstojnost
a neklesnout – ani při ustavičném šíleném
hladu – na pouhou vegetativní úroveň.
„Strašně jsme se bály toho, čím bychom se
mohly stát. Naprosto vědomě, vedeny snad
nějakým instinktem, jsme neprodleně začaly
dbát o to, co se nám zdálo nejdůležitější: aby
se z nás nestala zvířata.“ Tato touha uchránit
si duši (když už si ženy nemohly uchránit
svá těla), silnější než cokoli jiného, se projeví
nejen třeba v odmítání prostituce, ale dokonce i v obdivuhodném otevřeném odporu
vězeňkyň k operacím, který táborové katany
zaskočí. S obrovským nadhledem autorka
líčí osudy skupiny odbojných statečných žen
– pokusných „králíků“ či spíše „králů“, jimž
se mj. podaří propašovat informace o operacích mimo tábor a sdělit je tak světové
veřejnosti a které až neuvěřitelným způsobem unikají při esesáckých raziích v táboře
za pomoci ostatních vězeňkyň jisté smrti.
Prožité utrpení, například když vyhladovělá tráví noc vedle studeného mrtvého
těla utýrané malé Cikánky, nepřivedlo
autorku k nečinnosti a depresím, ale naopak k odhodlání konat dobro, a vyvolalo
v ní nezdolnou vůli k životu: ve chvíli, kdy
umírá hlady a smrt je už jen otázkou dní
a snad i hodin, si plánuje, jak bude žít:
„Myšlenka na smrt ve mně dodnes vyvolává chuť k životu a intenzivnější činnosti.“
Svědectví dnes již dvaadevadesátileté
autorky je především velkolepou oslavou
síly lidského ducha i v těch nejnelidštějších
podmínkách.
Vladimír Petkevič
49
KOMENTÁŘE
Kapsář Petra Koláře
K čemu vlastně
jsou dobré
banky?
Už Karel Čapek se divil
fungování bank v době
před nějakými osmdesáti
lety. Myslel si nejdříve, že banky shromažďují velké sumy peněz, aby pak mohly dělat
hezké a užitečné věci, třeba stavět dětská
hřiště (nebo domy pro seniory). Velmi jej
překvapilo, když zjistil, že banky zřejmě
shromažďují peníze proto, aby mohly dále
hromadit více peněz a v dalším kole ještě
více peněz.
Jejich záměr se od té doby nezměnil, ale
know-how se zdokonalilo. Dnes dovedou
vytahovat peníze i ze zdánlivě chudých
zdrojů, jako jsou například kapsy penzistů.
Od jednoho českého, žijícího v bývalé nepřátelské cizině, jsem se dověděl, že pár dní
před vánočními svátky byl obdarován svou
bankou – sídlící v Česku, v jeho rodném
městě – dárkem, přesněji vzato výstrahou,
že se u ní nachází v červených číslech a že
mu hrozí pokuta.
Je pravda, že zůstatku svého vkladu
nějaký rok už nevěnoval pozornost. A tak
malá částka najednou více než zmizela.
Po telefonu za nemalý peníz po nějaké
době dohledal patřičné osoby a dověděl se,
že mu přece nadále museli vést konto, psát
z něj výpisy, tisknout je a také skladovat
– když si nepřál, aby mu je posílali! Že by
se inspirovali biblickým výrokem Kdo má,
tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale
kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má
(Mt 10,12)!?
Důkaz(y) Boží existence
Francouzský spisovatel Alexis Jenni se vyjádřil v lednových Etudes k důkazům Boží
existence způsobem, o který stojí za to se
podělit: „Boží existenci nedokazují zázraky
nebo zjevení. Ty dnešnímu člověku připomínají music hall scientistů s jeho sledem
výstupů; diváci jim tleskají, ale zároveň se
nudí, a někteří se pokoušejí odhalit kouzelnické triky, které se za tím vším skrývají.
Opravdovým důkazem Boží existence jsou
jedině muži a ženy, kteří se Bohu zasvě-
Mediář Josefa Beránka
A
č se o stěhování
médií na internet
hovoří už nějakou
dobu, zdá se, že tento
jev dospěl ke svému vrcholu. Legendární světový týdeník Newsweek
ukončil od letošního
roku vydávání tištěné verze. Přitom týdeníky mají ještě největší šanci, například
ve srovnání s deníky: ty mnohdy vydavatelé
rovnou zavírají.
Tento trend v jistém smyslu podpořily
i přímé volby prezidenta, kde především
v prvním kole sehrály weby a sítě nečekaně
velkou roli. Novinky.cz v téže době přinesly
výsledky evropského průzkumu chování
dětí a mládeže na sítích, z něhož vyplývá,
že česká mládež tráví „na internetu“ a především na sociálních sítích nejvíce času
v porovnání s mladými lidmi z ostatních
evropských zemí.
A možná nejpříznačnější doklad
o rostoucí roli mediální komunikace
50
prostřednictvím sítě je snaha Ruska
a Číny internet plošně sledovat a zpoplatnit. Rusko dále v návrhu požadovalo,
aby jednotlivé země měly rozsáhlá práva
na regulaci obsahu a struktury internetu
ve svých hranicích, jak uvedly Lidovky.cz.
Asi nikoho nepřekvapí, že na lednovém
setkání Mezinárodní telekomunikační unie
návrhy podpořila řada asijských a afrických
zemí s autoritativními či přímo diktátorskými režimy. Prozatím návrh naštěstí
neprošel.
N
akolik v minulých týdnech slábl euroskeptický hlas prezidenta Václava
Klause, natolik ho zastoupila ODS včetně
premiéra Petra Nečase.
Ten15:07:47
například
7.10.2009
v LN varoval před „eurozónou, kterou
Evropská komise navrhuje přetvořit v centralizovaný stát, který se bude postupně
zbavovat i prvků federalismu“. Celý Nečasův článek měl být jakýmsi populárním
sdělením, s čím odjíždí premiér členské
NOEMI
seznamka pro křesťany

pro věřící všech věkových skupin

kontakty včetně vzkazů a fotografií

pobyty pro nezadané
Podrobné informace:
Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice
telefon: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
tili a z tohoto vztahu žijí, v něm dýchají.
Bůh se v našem světě projevuje jen svým
smíchem (trochu humoru mu smíme přisoudit, bez něj by nemohl být dokonalý),
doopravdy je však k nalezení jen v lidském
srdci, které mu naslouchá, což ovšem nelze
zvenčí rozpoznat. Ale tento lidský protějšek
naslouchající Bohu, je důkazem jediným
důkazem Boží existence do té doby, než jej
takto jednou objevím v sobě samém. Pak
se jím stanu i já pro dalšího člověka ve své
blízkosti.“
země na summit Evropské rady – nejdůležitějšího orgánu Unie. A článek o našem
postoji řekl možná víc, než je premiérovi
milé. Stačí se podívat na použitá slovesa:
Tři ze čtyř začínají záporkou ne: Nejsem
si jistý, není funkčnější, není nutné, státy
se nemohou zbavovat, nemělo by jít, nedopustit, nebude nikdo vykládat, nechci
vystavovat riziku... Zkrátka premiér „není
samozřejmě proti, nehodlá bránit eurozóně“ ve štěstí. „Platí však, že je lepší
účastnit se všech debat, ale s definitivním
rozhodnutím vyčkat na dobu, kdy budeme
vědět, jak vše funguje.“
Podle lidí, kteří se v naší zahraniční
politice pohybují, není toto stanovisko
náhodné. Jaksi se sami stavíme do role
negativistů, kteří nepřicházejí s vlastními
nápady, jak by evropská spolupráce mohla
fungovat výhodně pro nás a zároveň i pro
ostatní členy. Sami se vzdáváme spolutvůrčí role.
A přitom o výhodách silného celku ví
i Petr Nečas. Na Aktuálně.cz připustil naději, že zmařené investice ČEZu v Albánii
bude řešit tamní vláda – pod tlakem EU.
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
Michael Hesemann
Daniela Brƽhová
Georg Ratzinger
– Mƽj bratr papež
TáŸa Fischerová
– Nežít jen pro sebe
Jak prožíval Georg Ratzinger jmenování svého bratra papežem? Jak vzpomíná
na spoleēné dĢtství a vstup do knĢžského semináƎe? Jak se vyrovnává z naƎēení z úēasƟ v Hilterjugend? Na vše Georg
otevƎenĢ odpovídá v knižním rozhovoru.
váz., 288 s., 379 Kč
Knižní rozhovor s kandidátkou na prezidentku
R. TáŸa Fischerová vzpomíná na své dĢtství,
na herecké povolání, vypráví také o své rodinĢ,
pƎedstavuje své názory na spoleēnost, poliƟku
a stav veƎejných vĢcí. NovĢ je rozhovor doplnĢn o událosƟ posledních deseƟ let od vydání
první verze této knihy.
ZdenĢk JanēaƎík
Anthony de Mello
Zuzana Roithová
– VidĢt srdcem
irá radost
Rozhovor se známou lékaƎkou, senátorkou, ministryní zdravotnictví a poslankyní Evropského parlamentu mapuje hlavní
kƎižovatky jejího života. Na pozadí barvitého vyprávĢní o minulosƟ vyvstávají silné kontury její osobnosƟ: nezdolná vƽle
a pracovitost, rozhodnost a dƽslednost
pƎi jednání s lidmi, ale zároveŸ moudrost
a laskavost.
brož., 232 s., 349 Kč
Autor se na svých cestách potkává s mnoha
pƎíklady šƛastných lidí, kteƎí by z našeho evropského pohledu mĢli být spíš nešƛastní a zarmoucení. Klíēem k pochopení smyslu života
je znovuobjevení jeho krásy a nesmírné hodnoty, které spoēívají v umĢní prožívat každý
den i každý okamžik života naplnĢni Bohem.
Jedním z vrcholných pƎíkladƽ jsou pro de Mella Buddha a Ježíš.
brož., 112 s., 209 Kč
váz., 264 s., 335 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected]
Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno
universum_2012.indd 1
12.11.2012 15:46:59
Pokud se chcete na křesťanskou víru podívat
z širšího pohledu a zajímají vás důrazy různých
církví, mohl by vás zaujmout obor
teologie křesťanských tradic
napadlo vás někdy, že byste chtěli
studovat teologii
na Univerzitě Karlově?
A víte, že si tenhle sen můžete splnit?
Přihlášky ke studiu se přijímají
do 28. února
do 31. července
2013
▶ bakalářské i magisterské studium
▶ široký rozhled po všech církevních tradicích
▶ dogmatika, liturgika, eklesiologie, homiletika
a další teologické disciplíny
▶ organizace studia příznivá pro pracující nebo
studující jiných VŠ
▶ pestré společenství studentů z různých
křesťanských tradic
▶ studium zajišťované Evangelickou teologickou
fakultou
Další informace na webu
www.iespraha.cz nebo na e-mailu
[email protected]
či telefonu 221 988 626.
1$./$'$7(/679«
9<j( + 5$'
632/652
Alexandra Navrátilová
Klaus Döge
Jan Synek
NAMLOUVÁNÍ, LÁSKA
A SVATBA V ČESKÉ
LIDOVÉ KULTUŘE
Autorka předkládá obraz jejich
podob zejména z druhé poloviny 19. a počátku 20. století
ve vesnickém prostředí. Dokládá, jak tyto vztahy prolínaly
životem v obyčejích a obřadech,
v písních i zábavách, hudebníí
mi a tanečními projevy, obřadním oděvem, pečivem a dalšími
hmotnými artefakty, ukazuje
pojetí tradičních námluv a svatby s rituálními zvyklostmi.
Věnuje se roli obyčejového
práva, rodičovské autority,
přibližuje dětské vidění lásky,
namlouvání a lásky věku panenského a jinošského, lásky
vojenské i lásky služtiček.
Váz., 424 s., 388 Kč
ANTONÍN DVOŘÁK
Život – dílo – dokumenty
K. Döge napsal fundovaný,
čtivý a poutavý životopis nejhranějšího českého skladatele
ve světě a zároveň vytvořil
barvitý obraz doby a kulturní
atmosféry druhé poloviny
19. století. Najdeme citáty
z dokumentů, dobové fotografie a podrobné rozbory vybraných skladeb včetně notových příkladů. Pro milovníka
hudby i znalce bude objevné
dovědět se, jaký ohlas vyvolávalo Dvořákovo dílo ve své
době i později, jaká klišé byla
spojována s osobou tohoto
„českého muzikanta“ v cizině
a jakými argumenty je vyvrací
moderní vědec.
Váz., 360 s., 498 Kč
SVOBODNI
V NESVOBODĚ
Náboženský život
ve věznicích v období
komunistického režimu
Práce sleduje průběh perzekuce církví a náboženských
společností v poúnorovém
Československu, vývoj vězeňství a náboženský život
ve věznicích od habsburské
monarchie po konec reálněsocialistického režimu.
Každodenní život věřících
„muklů“ obsahoval čtení
náboženské literatury, slavení svátostí a největších svátků, dokonce tajná teologická
a další studia – to vše samozřejmě zakázané a přísně
trestané.
Brož., 256 s., 288 Kč
VEXILLA REGIS
Výbor z latinské
duchovní poezie
Latinské duchovní hymny
a další texty patří k pokladnici evropské slovesné
kultury. Vznikaly v církevním prostředí od pozdní
antiky do vrcholného
středověku a shrnují hutnou a poeticky vytříbenou
formou základní prvky
křesťanské věrouky.
Dodnes jsou živé v různých formách liturgie,
v eucharistické bohoslužbě, modlitbě breviáře
a dalších příležitostech.
Překlad Markéty Koronthályové. Knihu doplňuje
zasvěcený doslov.
Váz., 168 s., 248 Kč
Novinky z Karmelitánského nakladatelství
Wolfgang Beinert
MALÉ DĚJINY KŘESŤANSKÉHO MYŠLENÍ
Dva tisíce let křesťanství změnily svět. Beinertova
kniha prezentuje všechna hlavní témata křesťanství: jeho zrození, rozvoj a rozšíření církve, významné teologické osobnosti, klíčové rysy křesťanského
myšlení, originální přínos křesťanské kultury i hlavní teologické a etické koncepty. Autor je pro české
čtenáře více než povolaným průvodcem. V historicky zaměřených kapitolách vyzvedá to nejpodstatnější z dvaceti staletí křesťanské éry, zatímco
v úvahových pasážích nabízí podněty pro ty, kdo si
chtějí udělat vlastní obrázek o křesťanské nauce, zásadách i bohatství křesťanské kultury. Odpovědi, které nabízí, jsou poctivé, výborně strukturované
a jazykově neotřelé.
Vázaná, 348 stran, 389 Kč
Wolfgang Beinert
Jan Sokol
PROČ CHODÍME DO KOSTELA?
Prof. Jan Sokol se pokouší najít obyčejnou lidskou
odpověď na jednoduchou, ale pro mnohé palčivou
otázku. Ve středu jeho pozornosti je eucharistická
bohoslužba a její mnohé významy v životě křesťana. S důkladností sobě vlastní nás uvádí do širších
souvislostí tématu, a přitom se snaží hovořit jazyMalé dějiny
křesťanského
kem přístupným pro nejširší čtenářskou obec. Knížmyšlení
ka je určena těm, kdo do kostela chodí dobrovolně
a rádi, i těm, kdo přirozenou motivaci nemají a potřebují najít hlubší smysl svého počínání.
Brožovaná, 56 stran, 69 Kč
8ÉVC0GLGFNÅJQ
2TCJC
VGNHCZ
GOCKNKPHQ"KX[UGJTCFE\
YYYKX[UGJTCFE\
1$,'&0 8- ; <#5©.',6'0#|#&4 '5 7
8[wGJTCF|s|GZRGFKêPÉ
UMNCFjVøTDQJQNUM½
|2TCJC|
VGNHCZ
GOCKN
FKUVTKDWEG"KX[UGJTCFE\
2įK|P½MWRW|
X|GZRGFKêPÉO|UMNCFW
UNGXC
PCYYYKX[UGJTCFE\
UNGXC|
www.ikarmel.cz
Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice
tel.: 384 420 295, e-mail: [email protected]
Petr Piťha
OHLÉDNUTÍ ZA ROKEM SVATÉ ANEŽKY
Dominik kardinál Duka, OP,
arcibiskup pražský a primas český
Anežské jubileum ukázalo a jasně dokumentovalo celou řadu důležitých věcí. Poznali jsme, že církev v naší zemi přes své velké dějinné osobnosti
srozumitelně mluví k dnešnímu člověku i celé společnosti. Viděli jsme, jak živě na dobrý příklad reagovaly děti a jak velká postava zaujme mladé lidi.
Potvrzovalo se, že dobré dílo přitahuje pomocníky. Získali jsme zkušenost, jak pracovat s historickým výročím, aby bylo krokem v živé tradici směřující do budoucna, a ne jen
formální připomínkou. Nejcennější však je, že stále platí pravda, že je možné
vykonat mnoho, když se lidé dobře shodnou a postaví za dobrou věc.
Vázaná, 104 stran, 229 Kč
Andreas Uwe Müller, Maria Amáta Neyerová
ŽIVOT EDITY STEINOVÉ
Edita Steinová (1891–1942) je jednou z nejvýznamnějších ženských osobností 20. století. Její život, myšlení a duchovní zrání nám v této knize představují
přední znalci její osobnosti. Život Edity Steinové je
nejpodrobnější a nejpřehlednější publikací, která
o jejím životě a díle existuje. Je nepostradatelná pro
všechny zájemce o její život, o židovsko-křesťanský
dialog i dějiny 20. století. Kéž svědectví jejího života
a hloubka jejích myšlenek osloví na cestě k pravé lidskosti, moudrosti a svatosti i nás.
Brožovaná, 248 stran, 249 Kč