Eva Petrová - Katalog

František GROSS, Pohled do kuchyně, 1941
Sbírka Evy Petrové / Mozaika drobných radostí
Proč výstava vlastně nese tento podnázev – „Mozaika drobných radostí“? Jedná se
snad o drobnější kolekci uměleckých děl? Ano i ne. Když historik umění pracuje
na různých výstavních projektech, seznamuje se s tvorbou výtvarných umělců, systematicky sleduje v průběhu času práci autorů, které považuje za důležité a jejich
tvorbu za přínosnou pro vývoj výtvarného umění a příslib do budoucna. Přitom
naváže často blízký ba přátelský vztah s těmito autory. A jako památka na společnou
spolupráci nebo prostý dárek od srdce často bývají menší umělecká díla. Někdy
i s věnováním na zadní straně díla. To se často vyskytuje i u těchto děl, ale je to
bohužel běžnému divákovi skryto. Eva Petrová se postupně stala jednou z předních
historiček umění a kurátorek v Československu. Během jejího plodného života se jí
podařilo shromáždit sbírku děl řady předních českých umělců, jakými jsou například František Gross, Jan Smetana, František Hudeček, Milan Grygar, Libor Fára,
František Hodonský a další. Alšově jihočeské galerii se podařilo získat tuto sbírku
do svého fondu a nyní ji po zásluze představuje jak laické, tak i odborné veřejnosti.
1
Jaký je však příběh sbírky Evy Petrové, respektive její cesty do Alšovy jihočeské
galerie? Za tím stojí především štědrost a velkorysost darujícího a poté příkladná
a nezištná spolupráce historiků umění, kolegů v oboru. Jedním z nich je na poli
(nejen české) historie umění známý Richard Drury, který vzpomíná:
„Eva, jak jistě víte, byla nejen respektovanou kurátorkou, teoretičkou a historičkou umění, ale také zapálenou členkou Umělecké besedy, které se mnoho let
obětavě věnovala nejen ve Výtvarném odboru, ale i v Literárním odboru. Byla
starostkou Umělecké besedy, když jsem se stal členem VOUB v roce 2007. Její
soukromá sbírka umění vznikla především v rámci letitého přátelství s řadou předních českých umělců. Kdyby Umělecká beseda měla možnost „kamenného“ zázemí spolu s profesionálním zajištěním, odkázala by svou sbírku právě UB. Jenže
taková možnost nebyla – Besední dům (navíc v Besední ulici!) nám nepatří, fungujeme výhradně díky dobrovolné a obětavé práci hrstky aktivních členů. Proto Evin bratranec, Jan Kovařovic, kterému byl svěřený úkol řešit její pozůstalost, mě jako předsedu Výtvarného odboru Umělecké besedy v roce 2012 požádal,
jestli bych nemohl najít pro její sbírku trvalý „muzejní domov“. V tom okamžiku
jsem už opustil GASK, netušil jsem, že se tam znovu někdy vrátím. Přemýšlel jsem
proto nad jinými potenciálními „příjemci“. Byl jsem tehdy ještě členem nákupní
komise AJG, byl jsem už řadu let v přátelském profesionálním styku se sbírkovým
kurátorem Vlastimilem Tetivou, obrátil jsem se proto přednostně na něj s tím, jestli
AJG nemá zájem o tuto jedinečnou sbírku. Vlasta se záměrem souhlasil a sbírka se
šťastně umístila u vás.“
I když se jedná, jak již bylo řečeno, o kolekci spíše drobnějších věcí, dříve zmíněná sestava výtvarných umělců, kteří do ní přispěli, je velice pestrá a na vysoké kvalitativní
úrovni. Příkladem nám mohou být menší díla některých členů někdejší Skupiny 42.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že zajímavým přínosem (samozřejmě mimo jiné) jsou
například dvě grafiky od Jana Smetany. Tento autor během svého dlouhého a umělecky plodného života vytvořil řadu děl. Ale grafice se věnoval pouze (!) ve čtyřicátých
letech. Mému předchůdci, dlouholetému příteli Jana Smetany a kurátorovi v AJG,
se nepodařilo autora přesvědčit, aby některý z grafických listů prodal do jejích
sbírek. Když jsem pokračoval v této tradici a během přípravy Smetanovy monografické výstavy pro Wortnerův dům v Českých Budějovicích v roce 2009 navázal přátelství s manželkou umělce paní Marií Smetanovou, nepodařilo se ani mně samotnému
od ní tyto lepty pro sbírky galerie získat. Eva Petrová, která se odborně zabývala, kromě řady českých i zahraničních umělců a uměleckých skupin, právě tvorbou Skupiny
42, (některá díla jejích členů - Františka Grosse, zmíněného Jana Smetany a Františka
Hudečka jsou obsažena v její sbírce), velkou měrou spolupracovala na rozsáhlé publikaci věnované této problematice a to při příležitosti výstavy uspořádané ve výstavních
prostorách Městské knihovny Galerií hlavního města Prahy na přelomu let 1998
a 1999. V publikaci s názvem „Skupina 42“, vydané ve spolupráci s nakladatelstvím
AKROPOLIS, se Eva Petrová zajímavě zmiňuje o vzniku této skupiny:
2
Jan SMETANA, Lampa, 1948
3
„Zlý čas semkl umělce, kteří nechtěli mluvit o válce, ačkoliv se připomínala neustále,
kteří se vyjadřovali svými díly svobodně v situaci nesvobody a v nepřirozených
skutečnostech měli v úmyslu prozkoumávat skutečnost po všech jejích stránkách.
V čase ohrožení si uvědomovali hodnoty života i prostředí a věcí, těch nejobyčejnějších. Zdánlivá bezvýznamnost nabývala na významu a zároveň zůstávala sama
sebou, bez symbolizace a literárního přizdobení. Jestliže se tito umělci zajímali
o město a jeho civilizační atributy, nezáleželo na volbě témat, šlo o objevování,
„uvidění“, nalezení zázračnosti v prosté vděčnosti, o nový mýtus.“ (str.11).
V její sbírce ale nalezneme též díla dalších, i mladších autorů. Nacházíme zde
Milana Grygara, i když v ranějším díle z roku 1959, dále je zastoupena také tvorba
Libora Fáry jeho klasickou volnou plastikou – asambláží, pak také představitele
směru tzv. „nové figurace“ a tendence s ní spojené - v práci Rudolfa Němce,
v grafice Oldřicha Kulhánka, v plastice Františka Štorka a dalších autorů tendujících k figurálnímu projevu jako Jitky Válové, Olbrama Zoubka, Josefa Mžyka či
Jiřího Sozanského. Nelze zapomenout na dvě drobná díla našeho předního krajináře
druhé poloviny 20. století Františka Hodonského. V neposlední řadě sbírka
obsahuje i díla některých jihočeských autorů, jako Jiřího Tichého a umělce, kterého
není asi zapotřebí více představovat - Karla Valtera.
Ne všechna díla ze sbírky Evy Petrové se dostala do Alšovy jihočeské galerie. Čtyři
obrazy Václava Chada z první poloviny 40. let jsou nyní v majetku Národní galerie
v Praze. Častým motivem autorovy tvorby bylo utrpení a smrt v biblickém podání,
jako například častý motiv ukřižování. Autor se také zabýval krajinou a portréty.
Bohužel zemřel velmi mlád, když se pokoušel v únoru 1945 uniknout zatčení
gestapem a na útěku byl zastřelen.
V monografii Oldřicha Kulhánka (vydané nakladatelstvím AKROPOLIS roku
1997), jak se o ni dočteme ve vzpomínkách historika umění Jiřího Šetlíka, Petrová píše:
František GROSS, Březový háj, 1964
Jan SMETANA, Deštníky, 1947
4
„Vydání monografie Oldřicha Kulhánka a možnost ji napsat považuji za jeden z
paradoxů, s nimiž máme oba své životní zkušenosti. Je v pořadí druhá, první v rozsahu nesrovnatelně menším, byla zakázána. Od roku 1966 jsme se setkávali
při příležitostech výstav, včetně jeho osobních, které se podařilo uskutečnit, některé dokonce vyslat za hranice. V nedlouhém intenzivním mezičase se muselo mnoho
stihnout a využít okolností, i s vědomím rizika.“ (...) „Na některé zážitky nelze
zapomenout. Nejúčinnější způsob, jak se odreagovat, je převést získané poznatky
do vlastního díla. Oldřich Kulhánek dovedl svým uměním transformovat nejen
negativa, ale i pozitiva života. Nemá obavy o zdroj inspirace „dokud lidská blbost
nepomine“, a přitom si zachoval „hlubokou víru v dobro světa“. Když v roce 1981
připravovalo nakladatelství Mladá fronta k vydání Královskou paštiku (román
E. Petrové, pozn. aut.), bylo mým přáním, aby obálku a frontispis nakreslil právě
on. Jednak pro motivaci příběhu osočení, jednak pro přátelství vyjádřené typickým
5
František GROSS, Strojky, 1967
Jan SMETANA, Konec listopadu, 1967
kulhánkovským gestem podané ruky. Dík pochopení redaktorů kniha vyšla.“ (str. 9).
A jak vzpomínají na Evu Petrovou její vrstevníci či mladší kolegové? Historik umění,
její spolužák, kolega a přítel Jiří Šetlík vzpomíná:
„My jsme se znali od studentských let. Společně jsme studovali a pak absolvovali
Filozofickou fakultu a já, když jsem žil v Americe, tak jsem se setkal se synem ministra
Feierabenda, který s ní chodil na gymnázium a velice ji obdivoval jako krásnou
dívku. Já ji takhle taky znal a byly to zajímavé diskuse, které jsme vedli společně
a ve větším kruhu studentů dějin umění a estetiky a Eva projevovala svou velkou
bystrost ve svých úsudcích a někdy, až bych řekl, svou tvrdostí. Jejím životním
druhem se stal další náš kolega z fakulty estetiky a historik umění Luděk Novák, se
kterým se společně po polovině 50. let stala členkou tvůrčí skupiny Trasa, kde našla
výborné kamarády a také uváděla společně s Luďkem Novákem výstavy Trasy. Tím
našla vztah k Olze Čechové, kterou měla velmi ráda, k Čestmíru Kafkovi, Olbramu
Zoubkovi, k Evě Kmentové a dalším, kteří už bohužel většinou nejsou mezi námi.
Ona se už brzy po absolutoriu zúčastnila organizace Výstavy mladých umělců
Československa, která byla v Brně a která byla svým způsobem dosti bouřlivá,
neboť šla proti oficiální kulturní politice. Vydala řadu monografií, malou monografii
6
Františka Grosse a potom se zúčastnila projektu, ze kterého vyšla knížka Skupina
42 a posléze se v sedmdesátých letech věnovala vlastní literární produkci, to jest
jednak básním, které ráda psala a v nichž se vlastně vypovídala ze své samoty, protože
Luděk Novák předčasně zemřel. A potom v polemice či v dialogu se svou bujnou
fantazií napsala, pokud já vím, asi dva romány, které měly docela pozitivní ohlas a
po převratu napsala monografii Oldřichu Kulhánkovi, která je obsažná a velká
a ještě předtím bych docela rád zmínil její malou monografii Legerovu, to francouzské umění ji bylo velmi blízké a kromě toho publikovala samozřejmě katalogy
k výstavám, které organizovala a bylo jich dost. Po roce osmdesát devět se velice
rychle začlenila do obnovené Umělecké besedy, kde se posléze stala starostkou a to
bylo kolem velké jubilejní výstavy Umělecké besedy v Městské knihovně, kterou
pečlivě připravila a prosadila si velmi houževnatě svůj koncept, přesto že nebyl
všemi přijímán. A konečně i v posledních letech věnovala své síly právě těmto
výtvarnickým aktivitám včetně Umělecké besedy, kde někdy se mě zdálo, že ten
úkol přerostl její řekl bych nikoli duševní, ale fyzické možnosti a potom samozřejmě
to její tělo začalo chátrat a posléze podlehla.“ (Český rozhlas Vltava, 5. března 2012
- upravil H.R.)
Nechme nyní ještě promluvit, tentokrát přímo o Evě Petrové jejího kolegu, Richarda
Druryho:
„Na Evu Petrovou si vzpomínám jako na člověka velkorysého a nesmírně přejícího,
který se dlouhá desetiletí pozorně, zapáleně, soustavně věnoval uměleckému dění
a stal se tak její neodmyslitelnou součástí.
Hlavním osudem Eviny generace byla nedobrovolná spjatost s diskontuitními
zvraty poválečných českých dějin. Nadějné období slibující demokratičtější
poměry a integrovanost s mezinárodní komunitou pak zpravidla střídalo období
přerušeného vývoje a násilně zpřetrhaných vazeb. Tyto střídající se kapitoly v rámci
českého umění pak zásadně určovaly životní běh umělců, ale i teoretiků, kteří se
jejich tvorbou profesionálně zabývali. Procházet tímto dějinným a morálně problematickým labyrintem se stalo pro mnoho lidí nelehkou osobní výzvou.
Vztah Evy Petrové k umělcům, o kterých psala texty a kterým organizovala výstavy,
byl vždy založený na živém osobním kontaktu. Eva do svých reflexí vtělovala filosofické úvahy, hodnotu literární výpovědi a především citlivé chápání vnitřních
a vnějších skutečností, ze kterých dílo dotyčných umělců vycházelo.
Její historická úloha, jako členky skupiny Trasa během padesátých a šedesátých let
dvacátého století, ji výrazně zapsala do klíčové etapy uvolňování společenských
a kulturních poměrů v této zemi. Soustavně se zabývala dílem členů Skupiny 42,
během šedesátých let navázala spolupráci s řadou tehdy mladých tvůrců, která pokračovala i během nepříznivých let sedmdesátých a osmdesátých, v mnoha případech vlastně až do konce jejího života. Za zvláštní zmínku stojí její teoretické
pojednání v díla Karla Valtera. Českým čtenářům otevřela i cenné vhledy do tvorby
světoznámých autorů jakými byli například Max Ernst či Pablo Picasso.
8
Oldřich KULHÁNEK, Situation 5 aneb Pocta George Orwellovi, 1977
9
V devadesátých letech se Eviným druhým domovem stala Umělecká beseda, která
po nucené neexistenci trvající téměř dvě desetiletí znovu obnovila činnost a vrátila
se do českého kulturního života. V našem spolku a jeho třech oborech našla
Evina přirozená polymúzičnost skutečně úrodnou půdu. Mezi Besedníky pokračovala v dávno započatých kurátorských vztazích a s velkým zaujetím iniciovala i nové.
Do svého působení v Umělecké besedě vkládala nesobecké úsilí a nadšení pro společnou věc. Zde, jako vždy před tím, uplatňovala své životní přesvědčení, že umění
je především záležitostí velmi lidskou, věcí živenou pozitivními vzájemnými vztahy.
Jako starostka našeho spolku se proto těšila velké a oddané přízni všech členů.
Příznačným rysem Evina přístupu byl její soustředěný a potěšený zájem o mladé
tvůrce, které vřele podporovala v duchu partnerského dialogu. Svým víceoborovým
tvůrčím nadáním, ale i přirozenou (a dnes tak přecennou!) tolerancí vůči rozmanitým
kulturním proudům a projevům přímo ztělesňovala nejryzejší hodnoty Umělecké
besedy samotné.
Eva po sobě zanechala rozsáhlý a jedinečný odkaz v podobě kreseb, básní a textů
o umění. Ale zároveň zanechává stopy, které ač nejsou tak hmatatelné, představují
další její podstatný přinos kulturnímu prostředí. Tím myslím především její
neúnavné prosazování kladného lidského porozumění, tu hravou jiskru, která
z ní navzdory stále křehčímu zdraví vyzařovala až do konce jejího života.“
Bratranec Evy Petrové, Jan Kovařovic, na ni jako svoji příbuznou vzpomíná takto:
„Chtěl bych se jen stručně zmínit o dvou podstatných rysech mé sestřenky (a pro
těsné kontakty obou rodin spíše starší sestry) Evy, které jsme zejména obdivovali.
Za prvé je to šíře jejího nadání i díla. Výtvarnému umění se věnovala nejen jako
teoretička, ale i jako tvůrce, její láskou byla perokresba barevnými tužemi, zkoušela
také drobnou plastiku. Málokdo ví, že ji Karel Svolinský přijal do své školy, a že až
do smrti litovala, že se pak nechala odradit od souběžného studia na UMPRUM
a na filozofické fakultě.
Po celý život psala nejen odborné texty, velké monografie i kratší texty do katalogů
výstav, které organizovala, ale i poezii a prózu, v nichž dokázala využít celou šíři
svého nadání, odborného i básnického. Publikovaná sbírka Cesty oka udivuje nejen
hloubkou vcítění do jednotlivých tvůrců i celých epoch, ale i vynalézavostí a až
artistním zvládnutím zvolených básnických forem a typografického návrhu. Prózou
začínala, a ještě za studií na gymnáziu ji chtěli – myslím, že v Družstevní práci –
vydat práci o životě Jacopa Pontorma (také manýrismus byl její celoživotní láskou).
První vydanou (a vzápětí rozebranou) prózou byla Královská paštika (1981), kterou zaštítil doslovem Ladislav Fuks. Zdůraznil profesi autorky, barokní jeviště doby
Ludvíka XIV. a bohatost jazyka a pomohl tím cenzurou propašovat tuto jinotajnou
apoteózu přátelství a věrnosti navzdory krutosti a pronásledování, ovšem čtenáři to
tehdy pochopili okamžitě. Tento silný morální apel ještě více platí o Potkaním králi,
velkolepé metafoře života za normalizace, která mohla vyjít až po převratu v souboru
tří próz Týden cesty. (Obě tyto práce by si zasloužily reedici, stejně jako Jablko
10
Josef MŽYK Toileta, 1972
11
nesmrtelnosti, rudolfinské legendy a evokace inspirované obdivem k císaři, jemuž
Eva věnovala také soubor barevných perokreseb velkého formátu.)
A tím jsme se dostali ke druhému ještě hlubšímu rysu, který musím zvlášť zdůraznit.
Byla to morální síla a víra v budoucnost, v nové talenty, a to navzdory tristní situaci za
doby normalizace (celkové i osobní, kdy však díky Jiřímu Kotalíkovi mohla alespoň
zpracovávat některé archivní materiály Národní galerie). S tím se pojila noblesnost,
ryzost myšlení i cítění, nekompromisnost a věrnost, vědomí, že je nutné pokračovat
v úsilí předchozích generací (od zakladatelů UB po Skupinu 42) a podporovat
práci svých generačních druhů. Vančura, její milovaný autor pro vybroušenost stylu
(kterou měli společnou) a pro osvobozující ironii, to nazýval „vědomí souvislosti“.
Eva často citovala jeho devizu „být v řadě“ – i ona, poeta docta a ryzí intelektuál, byla
výraznou osobností s vědomím závazku vůči dosaženým hodnotám.“
Současný ředitel Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Jan Štíbr,
má na Evu Petrovou také své vzpomínky:
František ŠTOREK, Trosečník, 1986
„Sám sobě jsem krátkostí limitoval vzpomínku na renesanční osobnost dvacátého
století v Čechách, Evu Petrovou, abych zjistil, že papír je příliš tvrdý na křehkou
duši člověka, kterého jsem tolik znával, že papír je příliš měkký na popis její vůle,
s níž překonávala a překonala strasti doby, v níž žila, i doby, v níž působit nemohla,
doby zákazů a příkazů. Dalo by se psát velice mnoho, ale chtěl jsem jen v několika
odstavcích naznačit dotyky.
S potěšením listuji knihou Evy Petrové, která má název Výstavy v čase proměn
a putuji v čase téměř dvaceti let, kdy mně bylo dopřáno s autorkou textů, které
jsou v této knize obsaženy, spolupracovat. Velká část z nich jsou totiž texty katalogů
z výstav vytvářených pro Severočeskou galerii výtvarného umění v Litoměřicích, ke
které měla Eva Petrová od počátku 90. let minulého století velmi blízký vztah, kam
zajížděli na „její výstavy“ a na „její vernisáže“ mnozí její přátelé, rekrutující se z každého myslitelného spektra umění. „Pro paní Evu“ s potěšením přijížděli na vernisáže
hrát významní hudebníci, kteří reagovali hned na první telefonát. Její autorita byla
nesporná. Úvodní slovo před každou výstavou bylo vždy řečeno spatra, bylo řečeno
jednoduše, srozumitelně, vyhýbala se plejádám cizích slov, kterými často ohromovali (nejvíce sebe) o generaci a více mladší teoretici umění. Ono totiž „vysvětlování by
nemělo být kladením dalších překážek mezi dílo a diváka“. To byla věta Evy Petrové,
kterou si pamatuji do dnešních dní.
Na výstavách, které proběhly ve spolupráci s ní, či pod jejím vlivem, v litoměřické
galerii představovala nejen skupiny 50. – 60. let 20. století často opět po několika
desítkách let, ale i jednotlivce, ať už zemřelé či žijící, kdy u těch druhých se s fenomenální pamětí poptávala na osud jednotlivých jejich děl a často věděla lépe než
autor, kam se ve víru dějin ten který obraz zatoulal. A stejně tak, nesmírně citlivá
k životům druhých, se neopomněla s vrozeným taktem zeptat každého, zda má ještě
to, či ono trápení, či se už vše v dobré obrátilo a zda její pomoc byla účinná.
S velkými osobnostmi, s velkými lidmi se dobře procházíte i po malém dvorečku.
Máte totiž hlavu v oblacích a zažíváte neskutečné pocity nového poznání, zvláště
13
Jitka VÁLOVÁ, Šrotiště, 1965
Jiří SOZANSKÝ, Stojící muž, asi 1973
14
bivě jednoduchý a srdci milý tak, jako autorka, která nás opustila před téměř třemi roky.“
Závěrem ještě připojme pár vět historika umění, Jaromíra Zeminy:
Rudolf NĚMEC, Žena a hvězda, 1985
když Vás přitom vodí za ruku (či někdy i postrkuje) člověk vědoucí, který představuje
svět jako jedno velké štěstí z krásna, přestože tento svět mu často pochroumal duši.
Z toho léčila sebe, stejně jako podobně nemocné, vlastní poezií. Jaká to změna proti
nadávkám druhých!?
Působení Evy Petrové jako starostky v čele Umělecké besedy bylo opět vyjádřením její
mnohovrstevnatosti v umění, jak bylo v úvodu řečeno. Ale o tom by lépe napsali její
tehdejší spolupracovníci.
A my můžeme už jen litovat, když si čteme poezii a texty Evy Petrové, že nebyl dopřán čas
dokončit zamýšleného průvodce po památkách Řecka. Byl by určitě nejen čtivý, ale půso-
16
„Historiček umění je u nás v poválečné době mnohem víc, než bylo před válkou,
a kvalitou své práce se předchůdkyním vyrovnají, ba některé z nich je převyšují.
Ostatně někdy se mi zdá, že jsou mezi nimi osobnosti pozoruhodnější než mezi
našimi mužskými představiteli oboru. Eva Petrová byla jedna z těch nejlepších,
také proto, že při vší výrazné intelektuálnosti byla múzická. Její odborné stati měly
i vysokou úroveň literární, a nepřekvapilo mě tedy, když časem vyšlo najevo, že píše
básně a že napsala román Jablko nesmrtelnosti; potvrdila v něm, že k jejím, tak jako
k mým nejmilejším spisovatelům patřil Vladislav Vančura; malíř, kterého jsme měli
oba velmi rádi, byl Josef Šíma. Sbližovala nás také láska k hudbě, kterou Eva
projevila nejzřetelněji činností libretistickou. Stejně blízko jako k novému umění
měla k umění starému, zejména k rudolfinskému manýrismu, a to je v české historiografii čím dál vzácnější. K jejím nejbližším moderním autorům náležel Max
Ernst, z umělců minulosti to byl Nicolas Poussin.
S Evou jsem se poznal před padesáti šesti lety v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV,
kde jsem s ní a s Luďkem Novákem sdílel stejnou pracovnu: zabývala se tehdy Františkem Tkadlíkem. Potom, po mém odchodu do Národní galerie, jsme se vídali
hlavně na koncertech a ovšem na vernisážích výstav – v tehdejší výtvarnické obci patřila ke skupině Trasa, já k UB 12, a v posledních letech jsme se setkávali v obnovené Umělecké besedě. Její úvody ke katalogům výstav a knihy jsem četl s opravdovým
zájmem a potěšením: ať psala o Skupině 42, o Picassovi v Československu (zvlášť
tato velká monografie mi dala mnoho) nebo o „cestách oka”, psala vysoce erudovaně
a duchaplně. A mne to opětovně utvrzovalo v přesvědčení, že umění nejvíc chápou
a nejlíp o něm píší ti, kdo mají sami uměleckou duši.
Na Evě, tající své soukromí včetně kreslení, ale ve styku s blízkými lidmi vždy
velmi srdečné, jsem si vážil ještě něčeho: jejích dobrých lidských vlastností ji přibývající věk ani nemoci nezbavovaly, ale prohlubovaly je. A to bylo asi ze všeho
nejkrásnější.“
Nikdo z nás není neomylný, nikdo z nás není nesmrtelný. Ale každá dobrá věc,
poctivá práce, ušlechtilá pohnutka, to vše nezanikne. Vše zůstane přítomno a to
nejen v paměti těch, kteří nezapomněli...
Hynek Rulíšek ml.
17
Jaroslava PEŠICOVÁ, Barokní nálada, 1978 (výřez)
František HODONSKÝ, Vodní architektura, 1996
František HODONSKÝ, Lyrika, 2002
20
21
Miloš ŠEVČÍK, Růst, 2001
Karel VALTER, Kamenné reservace (Král reservace), 1977
Ivan OUHEL, Krajina, 1995
22
23
Publikační činnost Evy Petrové
Monografie:
Studie a články:
František Tkadlík
Nakladatelství ČSAV 1960
Max Ernst
SNKLU 1965
Fernand Léger
Orbis 1968
František Hudeček
Obelisk 1969
Vladimír Preclík
Obelisk 1970
Picasso v Československu
Odeon 1981
MIRÓ, úvodní studie, in: Joan Miró (9-59)
Odeon 1986
Nicolas Poussin
Odeon 1987
Jan Smetana
Odeon 1987
Delacroix a romantická kresba
Odeon 1989
Stohlavá identita Maxe Ernsta, in: Max Ernst (27-203)
Odeon 1993
Oldřich Kulhánek
Akropolis 1997
Skupina 42
Akropolis a GhmP 1998
Skupina 42, in: Pešat-Petrová - Skupina 42 Antologie (409-420)
Atlantis 2000
Figurální malba klasicismu, raného romantismu a počátky výtvarné kritiky, in:
Dějiny českého výtvarného umění III/1 (6-112) Academia 2001
Sochařství klasicismu, in: Dějiny … III/1 (137-149)
Academia 2001
Dalibor Matouš nákladem rodiny umělce 2003
František Gross
Nakladatelství Vltavín 2004
Skupina 42, in: Dějiny … V (151-170)
Academia 2005
Zdeněk Šimek, sochař, in: Zdeněk Šimek 1927-1970
(100-115)
Arbor Vitae 2006
Karel Valter
Galerie Jiří Svestka 2007
Výstavy v čase proměn (texty z katalogů 34 výstav z let 1965-2009
a úvodní přehled)
Gallery 2009
Ilustrace Quido Mánesa a Karla Purkyně
k Cervantesovu Donu Quijotovi
Umění IV (237-244) 1956
Osvícenská romantika ve figurálním díle F. Horčičky Umění V (241-248) 1957
Vývojové tendence historické malby v počátcích obrození Umění VII (366-402) 1959
Mýtus civilizace v obrazech malířů Skupiny 42
Umění XII (231-253) 1964
Bilance surrealismu
Umění XIII (475-493) 1965
Pontormovy fresky v chóru San Lorenza
Umění XIX (321-357) 1971
Výtvarná generace 90. let
Umění XX (381-385) 1972
Ke vztahu: Filla – Picasso – Braque
Umění XXXVI (205-218) 1988
Umění objektu
Výtvarné umění 6-7/1966 (302-311)
Generace jako slohový fenomén
Výtvarné umění 8/1968 (372-381)
Manýrismus v moderních estetických aspektech
(společně s L. Novákem)
Výtvarné umění 2-3/1969
(144-160)
Dialog ´90
Výtvarné umění 6/1990 (47-53)
Coloradeau de Méduse
permanentní přitažlivost romantismu
Výtvarné umění 2/1992 (74-79)
Honoré Daumier
Dějiny a současnost 4/1961 (24-29)
Quijotovské inspirace a ilustrace
Dějiny a současnost 5/1962 (22-28)
Arcimboldo
Dějiny a současnost 4/1963 (22-29)
Carpaccio
Dějiny a současnost 9/1963 (20-27)
Výstavy – koncepce a text katalogu (nebo jen jeden z textů):
Skupina 42
GVU v Litoměřicích 1989
Jiří Načeradský
GhmP 1990
Trasa
GVU v Litoměřicích 1991
Valerián Karoušek GVU v Litoměřicích 1992
Nová figurace
GVU v Litoměřicích 1993
Vladimír Jarcovják
ČFVU/SVU Mánes 1994
Pavel Holeka koláže SGVU v Náchodě 1995
Umění frotáže
GVU v Litoměřicích 1995
Miroslav Chlupáč
GVU v Litoměřicích 1995
Vladimír Fuka / Kreslíř (167-187)
GVU v Chebu 1996
Václav Chad GVU v Litoměřicích 1997
Miroslav Pacner / Cesta Miroslava Pacnera G Klatovy, G Chodovská tvrz 1998
Kolorismus
GVU v Litoměřicích 1999
Libor Fára / Souvislost 1944-1988 (105-126)
Jízdárna Pražského hradu a Gema 1999
František Hodonský
Oblastní galerie v Liberci 2000
Barevná socha GVU v Litoměřicích 2001
Návrat k Šímovi
GVU v Litoměřicích 2002
Karel Vaca / Karel Vaca - malíř (13-34)
GVU v Náchodě 2002
Umělecká Beseda 1863-2003
GhmP 2003
František Hudeček – kresby
Nakladatelství …. 2004
Parafráze
GVU v Litoměřicích 2005
24
Próza:
Královská paštika Mladá fronta 1981
Týden cesty Pražská imaginace 1993
Jablko nesmrtelnosti
Středočeská galerie a nakladatelství 1995
Poezie:
Cesty oka
Na zelenou přecházím Pražská imaginace 1992
Akropolis 1999
Drama:
Faidra (libreto k opeře E. Viklického)
Théseus
Státní opera Praha 2000
rukopis 2006
Kresby:
Znamení zvěrokruhu a pražských domů týdenní kalendář 1995
25
Olbram ZOUBEK, Eva, 1961
Olbram ZOUBEK, Adam a Eva, 1961
Jiří SOZANSKÝ, Eva, 1976
26
27
Seznam vystavených děl
Věra JANOUŠKOVÁ
G-14259 Hlava 1997, barevná serigrafie, papír, 258 x 190 mm
Pavla AUBRECHTOVÁ
O-2969 Objekt, 1989, kombinovaná technika, sololit 16 x 17 cm
Daniel BALABÁN
O-2970 Pomeranče ve sněhu, 1997, olej, lepenka, 18,2 x 21,4 cm
Vladimír JARCOVJAK
O-2978 Kompozice (zátiší u okna), 1960, olej, plátno, 87 x 32 cm
Libor FÁRA
O-2963 Pták, 1967, asambláž, překližka, 133,5 x 79 cm
P-994 Figura, 1960, volná plastika (asambláž), železo, dřevěný sokl, v. 37cm; š. 7,6 cm;
h. 5 cm; sokl: 14,7x14,7x14,7 cm
Jitka KOLÍNSKÁ
G-14261 Kompozice, 1960, perokresba červenou tuší, uhel, bílý pastel, papír, 390 x 395 mm
Oldřich KULHÁNEK
G-14262 Situation 5 aneb Pocta George Orwellovi, 1977, barevný lept, papír, 494 x 399 mm
Drahomíra MACOUNOVÁ
O-2979 Lovec, 2001, olej, plátno, 45 x 40 cm
Josef MAŘATKA
P-998 Vítězství (Muž s praporem), volná plastika, patinovaná sádra, v. 38 cm; š. 16 cm; h. 14,5 cm
Dalibor MATOUŠ
O-2980 Zátiší (Snídaně), olej, sololit, 35 x 60,5 cm
Zdena FIBICHOVÁ
P-995 Figura (Sedící), 1987, volná plastika, sádra, v. 23 cm; š. 18 cm; h. 14 cm
P-996 Klícka, 1965, volná plastika, terakota, v. 14,7 cm; š. 12,6 cm; h. 3,8 cm
Kurt GEBAUER ? P-1000 Sedící dívka, volná plastika, patinovaná sádra, v. 33,5 cm; š. 21,5 cm; h. 36,5 cm
Vladimír GEBAUER
G-14255 Z cyklu Místo, 2008, akvarel, tempera, hnědá tuš, koláž, papír, 123 x 98 mm
František GROSS
O-2971 Pohled do kuchyně, 1941, olej, plátno fixované na překližku, 25,5 x 29,5 cm
O-2972 Březový háj, 1964, kombinovaná technika, 31,5 x 44,5 cm
O-2973 Strojky, 1967, olej, sololit, 29,5 x 40,5 cm
Milan GRYGAR
O-2974 Zátiší s třešněmi a lahví, asi 1959, olej, plátno, 56,5 x 31 cm
Petr HEJNÝ
G-14256 Pavouk, 1991, kresba tužkou, černá tuš, akvarel, lepenka, 382 x 270 mm
František HODONSKÝ
O-2975 Vodní architektura, 1996, olej, plátno, 55,4 x 60,2 cm
O-2976 Lyrika (matrice k dřevorytu), 2002, tiskařská barva, dřevěná deska, 42,2 x 27 cm
Vlastimil HOFMAN
G-14257 Erechteion, 1934, štětcová kresba černou tuší, papír, 480 x 321 mm
Pavel HOLEKA
G-14258 Hra o životě a smrti, 1998, koláž, černý papír, 290 x 205 mm
František HUDEČEK
O-2977 Hlava XIII, 1946, olej, tempera, lepenka, 40,5 x 28,5 cm
Václav CHAD
O 19110 Zlínská ulice, 1941, olej, lepenka, 70 x 99 cm (NG v Praze)
O 19111 Ukřižování volně podle Rubense, 1941−1942, olej, lepenka, 99 x 69 cm (NG v Praze)
O 19112 Předjaří, 1942, olej, lepenka, 69 x 100 cm (NG v Praze)
O 19113 Dívka s psíkem, 1944−1945, olej, lepenka, 75 x 100 cm (NG v Praze)
Miroslav CHLUPÁČ
P-997 Figura (Sedící), 1957 – 1958, volná plastika, sádra, v. 29, 5 cm; š. 23 cm; h.32,5 cm
28
Václav KIML
G-14260 Krajina, 1988, barevný monotyp, papír, 103 x 87 mm
Josef MŽYK
G-14263 Kompozice, 1972, barevná litografie, papír, 419 x 478 mm
G-14264 Toileta, 1972, barevná serigrafie, papír, 606 x448 mm
Jiří NAČERADSKÝ
O-2964 Opus 41, 1976-1981, olej, plátno, 200 x 149 cm
O-2965 Opus 42, 1976-1980, olej, plátno, 200 x 149 cm
NEZNÁMÝ
F-9 Fotografie (dokumentární), barevná fotografie, papír, 84 x 218 mm
Rudolf NĚMEC
O-2982 Žena a hvězda, 1985, olej, tiskařská barva, plátno, 41,6 x 38,2 cm
Zdenka Marie NOVÁKOVÁ
O-2983 Organická krajina 2002, olej, plátno, 55 x 65 cm
Ivan OUHEL
O-2984 Krajina, 1995, olej, plátno, 35 x 25 cm
Miroslav PACNER
P-1001 Torzo I, 1990, reliéf, kombinovaná technika, sololitová deska, 60 x 60,5 cm
Jaroslava PEŠICOVÁ
O-2985 Barokní nálada, 1978, olej, sololit, 54,7 x 92,5 cm
G-14265 Bytost (Rytíř), 1999, akvarel, kvaš, perokresba černou tuší, papír, 425 x 255 mm
29
Eva PETROVÁ
Rudolpho II., 1976, kombinovaná technika, papír, 42 x 29 cm (8 kusů, soukromá sbírka)
O-2981 Abstraktní kompozice, olej, překližka, 30 x 28 cm (autorství nejisté)
Vladimír PRECLÍK
P-1002 Ryba, volná plastika, polychromované dřevo, v. 38,5cm; š.39,8 cm; h. 6,4 cm
P-1003 Objekt (Svěrák), asi 1963, volná plastika, polychromované dřevo, v. 19,5 cm; š.31,5 cm; h. 21,5 cm
P-1004 Objekt, 1992, volná plastika, železo, bílá a červená barva, v. 29 cm; š. 27,5 cm, h. 8 cm
P-1005 Sloup, 1973, volná plastika, polychromované dřevo, v. 29 cm; š. 10 cm; h. 9 cm
P-1006 Var. k plastice Červený květ, asi 1969, volná plastika, polychrom. dřevo, v. 8 cm; š. 7,3 cm; h. 7,3 cm
Jiří SCHWARZ (ŠVARC) ?
Portrét E. Petrové ve věku šestnácti let, 1944, volná plastika,
patinovaná sádra, v. 22,5 cm; š. 17,5 cm ( soukromá sbírka )
Jan SMETANA
G-14266 Deštníky, 1947, černobílý lept, papír, 176 x 24ý mm
G-14267 Lampa, 1948 černobílý lept, papír, 165 x 122 mm
O-2986 Konec listopadu, 1967, olej, překližka, 63 x 48 cm
Jiří SOZANSKÝ
P-1007 Stojící muž, asi 1973, volná plastika, bronz, v. 103,5 cm; š. 17,5 cm; h. 27 cm
O-2987 Eva, 1976, olej, překližka, 34,4 x 31,3 cm
Miloš ŠEVČÍK
O-2988 Růst, 2001, olej, plátno, 50 x 65,5 cm
František ŠTOREK
P-1008 Trosečník, 1986, volná plastika, bronz, v. 33 cm; š. 14 cm; h. 10 cm
P-1009 Silák, 1970, volná plastika, bronz, mramor (sokl), v. 38cm; š. 19,5 cm; h. 6 cm
Jiří TICHÝ
O-2989 Podoby, 1965, smalt, plech fixovaný na dřevěné podložce, 25,7 x 12,5 cm
Karel VACA
O-2990 Mlýnek na kávu, 1960, olej, sololit, 40 x 30 cm
O-2991 Sólo pro modrou barvu, 1980, olej, překližka, 39,6 x 30 cm
G-14268 Bez názvu (Kompozice), 1978, měkká tužka, akvarel, tempera, papír, 97 x 130 mm
Jitka VÁLOVÁ
O-2992 Šrotiště, 1965, kombinovaná technika (dráty, písek olej), plátno, 83 x 53 cm
Karel VALTER
O-2993 Kamenné reservace (Král reservace), 1977, olej, plátno fixované na sololitu, 34,5 x49,5 cm Bohunka WAAGEOVÁ
O-2994 Duch Boží se vznášel, 2000, olej, překližka, 36,2 x 32,3 cm
Ladislav ZÍVR
P-1010 Bez názvu, 1968, pálená hlína, v. 34 cm; š. 14,5 cm; h. 9 cm
Ladislav ZÍVR ?
P-999 Hlava koně, volná plastika, bronz, v. 16,3 cm; š. 6,4 cm; h. 8,4 cm
Olbram ZOUBEK
P-1011 Adam a Eva, 1961, reliéf, olovo, 21,4 x 14,3 cm P-1012 Eva, 1961, reliéf, olovo, 14,4 x 9 cm
Z prostorových důvodů nemohla být vystavena všechna díla.
Jiří NAČERADSKÝ, Opus 41, 1976-1981
31
Libor FÁRA, Pták, 1967
Vladimír PRECLÍK, Ryba, nedatováno
32
33
Milan GRYGAR, Zátiší s třešněmi a lahví, asi 1959
Karel VACA, Mlýnek na kávu, 1960
34
35
PhDr. Eva Petrová, CSc. (* 2. 12. 1928 - † 27. 2. 2012)
historička umění, publicistka, básnířka
Studovala dějiny umění a estetiku na FF UK v Praze. Byla vědeckou pracovnicí Ústavu
teorie a dějin umění ČSAV, v roce 1961 se stala kandidátkou věd. V 60. letech byla teoretičkou skupiny Trasa. Programově formulovala s historikem umění Luďkem Novákem
proud nové figurace v českém výtvarném umění, v roce 1969 připravila výstavu Nová
figurace. Věnovala se teorii a dějinám umění, vizuální poezii a prozaické tvorbě. Byla
kurátorkou řady výstav, členkou výstavní komise Galerie Václava Špály v Praze. V roce
1972 musela odejít z ČSAV. Mezi lety 1974 až 1976 pracovala na smlouvu v Národní
galerii v Praze a pro Encyklopedický ústav. V Národní galerii ji byla roku 1982 změněna
pracovní smlouva na dobu neurčitou. Od roku 1989 spolupracovala se Severočeskou galerií
výtvarného umění v Litoměřicích, pro niž kurátorsky připravila například výstavy
Skupina 42 (1989), Trasa (1991), Nová figurace (1993), Václav Chad (1997) či Josef
Šíma (2002-2003). Byla členkou Mezinárodní asociace kritiků umění AICA, obnoveného
spolku Umělecká beseda (v letech 2005 - 2008 ve funkci starostky), nebo Sdružení
českých umělců grafiků Hollar. Věnovala se též literární tvorbě, poezii a próze.
36
Eva Petrová: Říkám bez lítosti
V tom zámku klíčem už neotočím
těmi dveřmi už nevstoupím
tou chodbou už neprojdu
k tomu stolu už neusednu
na tom psacím stroji nenapíšu už ani řádku
s nikým už nepromluvím
už se k nim nevrátím.
(ze sbírky Na zelenou přecházím)
Texty: Hynek Rulíšek, Richard Drury, Jan Kovařovic, Jan Štíbr, Jaromír Zemina
Obrazová koncepce a technická spolupráce: Hynek Rulíšek, Adam Hnojil
Alšova jihočeská galerie děkuje panu Janu Kovařovici za jeho štědrý dar.
Grafická úprava, sazba textu, fotografie: Pavel Černý, Radka Váchová
Děkuje též Richardu Drurymu za jeho zprostředkování a všem autorům, kteří
Obrazové podklady: © Alšova jihočeská galerie
se podíleli na textu této publikace.
Tisk: KARMÁŠEK s.r.o.
Publikace Sbírka Evy Petrové s podtitulem Mozaika drobných radostí vychází u
První vydání
příležitosti stejnojmenné výstavy konané v Alšově jihočeské galerii v prostorách
Vydala Alšova jihoceská galerie v roce 2016.
Wortnerova domu v Českých Budějovicích ve dnech 28. ledna až 10. dubna 2016.
ISBN 978-80-87799-47-5