30-31 / 2007

Komentáře

Transkript

30-31 / 2007
weles
30-31
literární revue
Děžinský • Fajkus • Gabrišová • Gold • Holub • Chocholatý
Kolmačka • Langer • Marvan • Pátková • Rudčenková
Stančík • Straka • Šedivý • Tučková • Vojtěch • Volf
1
2
weles
„N
ěkdy se stane, že se kulisy zhroutí. Vstávám, jedu tramvají, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj,
čtyři hodiny práce, jídlo a spánek, a pondělí, úterý, středa, čtvrtek,
pátek a sobota, stále stejný rytmus – po této cestě se dá dlouho pohodlně jít. Ale jednoho dne se vynoří ‚proč‘ a touto omrzelostí smíšenou s údivem všechno začíná.“ Nebýt tohoto ‚proč‘ v krátkém
citátu z Alberta Camuse, neexistovalo by pravděpodobně
ani toto číslo Welesu, respektive texty, které ho tvoří. Bylo
by překvapivé, kdyby se onen pocit prázdnoty číhající vprostřed plnosti našich životů vynořoval každému ve stejné
podobě. Obsah Welesu 30–31 může proto působit rozmanitým ­dojmem, i když téma, které se jako duch vznáší mezi
­stránkami, je pořád stejné.
„...v součtu našich žízní / tajemství příští potopy“, vymezuje náš zánik básník Jiří Gold. Pokora a především smířenost
­autora žijícího „...jeden bezbarvý život / v závětří“ a doufajícího,
že „...všemu (i když ne / navzdory tedy alespoň) / na dosah / žiješ...“,
dodávají jeho jednoznačně formulovaným „konstatováním“
až děsivou účinnost. V tomto čísle Welesu se kromě rukopisných básní podařilo představit také Jiřího Golda v historicky prvním rozhovoru většího rozsahu. Ačkoliv jsou „...každý
ve svém pokoji / neochvějní ve svých vybudovaných pozicích“, básnický blok umožní nahlédnout do prostor obývaných ­Josefem
Strakou, Lukášem Marvanem, Robertem Fajkusem či Milanem
Děžinským. Prozaická část přináší bilanční povídku ­Kateřiny
­Rudčenkové, úryvek z připravovaného románu ­Kateřiny
Tučkové nebo první povídku Petra Stančíka napsanou po
smrti Odilla Stradického. Zdvojená rubrika Pásmo je věnována Zdeňku Volfovi, a to především úryvkům z jeho deníků
­Srdcář, a Pavlu Kolmačkovi, jehož rukopisné básně doprovází rozsáhlá studie Miroslava Chocholatého. Psychopatologií
v životě a díle básníka Ivana Diviše se ve svém příspěvku zabývá básník a lékař Norbert Holub. Ale to není zdaleka vše,
co v tomto doposud nejobsáhlejším Welesu doprovodil svými
charakteristickými linoryty Petr Pazdera Payne.
Rada nakonec. Na Boha se nelze spoléhat, jsme odsouzeni ke svobodě, a protože smrt v běžném životě obvykle není
provázena vybranými vůněmi, básník Ondřej Hanus píše:
„… chtěl bych se zabít u broskvoní / dusit se smrtí, která voní...“
Za celou redakci vám přeji příjemný čtenářský zážitek.
Ondřej Slabý
obsah
poezie
Jiří Gold
Rozhovor s Jiřím Goldem
Josef Straka
Milan Děžinský
Robert Fajkus
Lukáš Marvan
Zuzana Gabrišová
Wanda Heinrichová
Marcela Pátková
Ondřej Lipár
Milan Šedivý
Ondřej Hanus
Zdeněk Vojtěch
Skvrny a dotyky
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah Prsty přiložené na šedivou omítku
Už jsem odvykl tomu strachu
Černá moucha usedá…
Vrhnout se beze strachu
Dopisy z Koreje
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
Do sebe sama, někam ven
Něco ti vzali, tak si teď bereš
Mé bucifálie mě obestírají
Plyne v nic vše odkudkoli
Cokoli, třeba věčnost
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
4
14
24
32
40
46
56
60
68
72
78
84
90
Kateřina Rudčenková
Kateřina Tučková
Petr Stančík
Stanislav Beran
Třicátý rok
Poslední máj Gerty Schneider
Sněžný had
Kozlí zpěv
…
…
…
…
98
104
116
124
Zdeněk Volf
Pavel Kolmačka
Odkopávat tmu
Je čas myslet na noc
…
…
130
152
Miroslav Chocholatý
Norbert Holub
Snad věčností uhranut (Nad básnickou
a prozaickou tvorbou Pavla Kolmačky)
Bipolární básník Ivan Diviš
…
…
160
174
Petr Hrbáč
Panelové silničky mají něco do sebe
…
184
Martin Langer
Alena Kučerová (Z cyklu Staré ženy)
…
190
István Vörös
Heidegger – poštovní úředník
…
202
Vladimír Šrámek
Šachy
…
…
210
214
próza
pásmo
studie
krajinomalby
fotografie
překladatelská huť
šramoty
kritiky a recenze
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
dějiny
odečítané
od tvého osudu: co zbude
na dně prosolených let
ve zbořeništi libostánku: věčnost
přebývající v srdci
zaživa vyrvaném z hrudi
a odhozeném
do nedočkavých okousaných dlaní
kanibalů: jsme
a nejsme
vydáni si napospas: v součtu
našich žízní tajemství
příští potopy
19. 6. 1992
4
poezi
Jiří Gold
narozen 17. ledna 1936 v Ostravě; vystudoval dramaturgii na pražské FAMU, poté pracoval
v Krátkém filmu (1962–91) a v Česk(oslovensk)é televizi (1991–2003). Jako scenárista a režisér
je podepsán mj. pod filmovou tetralogií Vidíš-li poutníka (1966), Kulhavý poutník Josef
Čapek (1967), Zaklínání (1969) a Rafel mai amech izabi almi (1969). Vydal osm knížek
poezie: Nebe jasně zelené (Mladá fronta, 1964), Minotaurus (Mladá fronta, 1967), Noci
dní (Mladá fronta, 1994), Samospád samoty (H + H, 1998), Mezery v mlčení (Klokočí
a Knihovna Jana Drdy, 1998), Sutě: písky: drtě (Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2000), Ze
dna na den (Petrov, 2003), …in vento scribere (Concordia, 2004). Žije v Praze.
///
kteroukoliv část
tvého života
lze vyměnit: kteroukoliv část
tvého života lze vložit
do kteréhokoliv života: tak
se celý život
ztrácíme jeden v druhém: jen
na ohmataných otrhaných
zažloutlých
a vybledlých fotografiích
žijeme
své jedinečné životy
anonymů
6. 8. 1992
5
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
nikdy jsem nikoho nenáviděl
to já
jsem odsekával hieroglyfy
připomínající jméno
zavrženého faraóna: nikdy
jsem nikoho nemiloval: to já
jsem maloval zástěrky
na nahá těla
u posledního soudu: vždycky
jsem si přál
jenom žít: to já
jsem napsal všechno co vím
a co se říká
o tobě
když se přišli ptát
kdo jsem
25. 4. 1992
6
poezi
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
napřed
vymezit prázdno
pak omezený prostor
rozeznít: zabydlen zvukem
v tušené rozloze
osamocení: pahýly větví
obalené průhlednou stojatostí
zatížené protemnělými cáry
zplihlého větru: strom
pod poklopem neplodné
oblohy: kostra
pro maso hudby: a tam
v klenutém příbytku
zpěvu orfeova břichomluvec
drásaný vlastními útrobami
7. 5. 1992
7
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
celý zdřevěnělý
necítíš
vyhřezlé suky
v duši ani že ti na prstech
vyrážejí listy
když přes cestu
vítr láme větve
prolnut
do vyhnilých kořenů
neslyšitelně
brát jména stromů
nadarmo: ve dne
se dusit modří: v noci
zvracet zeleň: až až
na jeden bezbarvý život
v závětří
12. 7. 1992
8
poezi
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
i vítězům
za děsuplných snů
okorává chléb
pomalé propadání
hlubinou bezpečnosti
je na čase
vyklopit oční víčka
vystoupit na věž
a zjistit co je za hodinami
vybrat vteřinové kameny
a vejce staletí
ukročit stranou
a nechat se přesýpat
od prvního chomáčku něhy
do posledního střepu výčitky
v tunelu světla
který svým pádem hloubíš
v masivu tmy
17. 7. 1992
9
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
jsou činy
které se neoslavují na známkách
jsou skutky
které jako by se ztratily: ti
kteří páchali zlo
mlčí
a nechtějí být
vyrušováni: ti
kteří trpěli zlo
jsou
jako by nebyli: jsme
neustále vyrušováni
a jako bychom nebyli: jsme
mlčící zlo: se známkou
na čele: v řádcích
mezi vráskami
vzkaz: s pohledem
do vyhaslé dálky
nebo do protější zdi
29. 4. 1992
10
poezi
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
budíky
rozkvétají tím
co jsme zmeškali
vylepuješ čisté dopisní papíry
na bílou stěnu
a pak je čteš
po způsobu slepých listonošů
nahlas
občas pociťuje
v necitlivých prstech
svědění: ano
bývalo i veselo
2. 9. 1992
11
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
kdybys tak
po dlouhém putování
přišel na křižovatku
kde by stály rozcestníky
s označením míst
kams nikdy nechtěl
a ještě k tomu v abecedě
kterou neznáš
co bys udělal?
ale ty tam přece jsi
utábořil ses
na okraji cesty
a všemu (i když ne
navzdory tedy alespoň)
na dosah
žiješ
24. 8. 1992
12
poezi
Jiří Gold
Skvrny a dotyky
///
s jednou hodinovou ručičkou
v srdci: s druhou
v oku: zapomenut
v mezeře mezi tím
co bylo řečeno pozdě
a tím
co je napsáno zbytečně
3. 12. 1992
13
Rozhovor s Jiřím Goldem
Chci,
aby slova
neztrácela
svůj obsah
Foto: Alois Nožička
14
poezi
Většinu života jste prožil v Praze, ale vaším rodným městem je Ostrava – cítíte
ji v sobě?
Já jsem z Ostravy odešel ve čtyřech letech – a začal jsem se do ní vracet po druhé
světové válce, poněvadž jsem tam měl dědečka a babičku. K nim jsem jezdil až
do počátku šedesátách let na prázdniny. Spíš než samo město jsem ale poznal
jeho okraj, Radvanice, a trochu i krajinu Moravských a Slezských Beskyd. A na ta
místa, jak to tak bývá, vzpomínám se stále větším sentimentem.
Z Ostravy jste se stěhovali rovnou do hlavního města?
To bylo složitější. Mně ve třech letech zemřela matka, a otec, který v Praze
studoval, ale nestihl před zavřením vysokých škol dostudovat medicínu, dostal
místo v Hradci Králové, v tamější Nemocenské pojišťovně – takže mne odvezli do
Slatiny u Hradce Králové. Protože na Ostravsku nebylo jasné, co s tou pohraniční
oblastí bude dál. V novém místě jsem začal chodit do školy a do Prahy jsem přijel
až po maturitě v Sušici, tedy ve čtyřiapadesátém roce.
Vracíte se dneska do Ostravy?
Na Ostravsku mám sice většinu příbuzných, ale po smrti těch nejbližších se tam
už nevracím.
Jaká byla Praha 1954?
Samozřejmě jsem byl v osmnácti zvědavý, takže jsem se snažil v hlavním městě
dohnat všechno to, co jsem neměl předtím: biografy, divadla, koncerty, výstavy,
antikvariáty. V polovině padesátých let byla Praha polomrtvé město, zvláštní
skanzen – jako by devatenácté století pokračovalo i uprostřed století dvacátého.
To vše ale mělo v souvislosti s mojí tehdejší četbou zvláštní půvab; ne že bych
byl městem omráčený, ale začalo mne z kulturně-historického hlediska zajímat.
15
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
Co vás dovedlo na FAMU, kde jste studoval dramaturgii?
Náhoda. Do Prahy jsem přišel, abych studoval Vysokou školu železniční; což mě
ale příliš nebavilo. Bydlel jsem tehdy v privátu s Janem Císařem, který právě končil
divadelní vědu na DAMU. A on – když jsme se trochu poznali a viděl, že občas něco
píšu – mi navrhl, abych tam šel také. Jenže příští rok se obor neotvíral, a tak Císař
jako alternativu zmínil FAMU. Šel jsem k přijímačkám a vzali mě na dramaturgii.
Konec padesátých let na FAMU, to je podhoubí nové filmové vlny šedesátách
let – v jakém prostředí tenhle fenomén vznikl?
Tehdejší FAMU byla škola, která dávala dost času pro vlastní zájmy – alespoň
mně. Studijní nároky nepřekračovaly středoškolskou úroveň, s výjimkou
odborných předmětů. Záleželo na učitelích, co ze svého předmětu dokázali
udělat. Dodnes vzpomínám na přednášky Milana Kundery v kavárně a vinárně
Dubonnet; nikdy jsem se nenudil při vyprávění Františka Dvořáka, který učil
dějiny umění a vodil nás po výstavách. FAMU také nabízela možnost vidět filmy,
které se v českých kinech ještě neuváděly nebo se tam vůbec nedostaly: třeba práce
polské a anglické dokumentaristické školy a většinu celovečerních filmů, které
tehdy hýbaly evropskou kinematografií. Myslím, že tohle – zobrazování života
ve filmu jinak, než se dělo v rámci socialistického realismu, a politická situace,
uvolňující se v mezích zákona – bylo tím „hnojivem“ onoho podhoubí nové vlny
šedesátých let. Na škole nás tehdy nebylo moc a každý se znal s každým, i když
jsme nebyli ze stejného ročníku. Takže i já jsem se znal s protagonisty příští nové
vlny.
Do jaké míry vládla v druhé polovině padesátých let na škole ideologie?
Sice se přednášel marxismus-leninismus a cenila práce ve Svazu mládeže, ale
šlo to ustát. Po Dvacátém sjezdu v šestapadesátém roce už se začaly projevovat
liberálnější proudy: schůzovalo se, diskutovalo, konaly se večery, na kterých si
16
poezi
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
studenti předčítali svoje texty – na jednom z nich, někdy v roce 1958, kde jsem
také vystoupil, jsem se seznámil s Milanem Nápravníkem, který školu právě
končil. Z dnešního pohledu shrnuto: tehdejší FAMU asi nevybočovala z řady
uměleckých škol – i tady se nejvíc cenil realismus, nejlépe socialistický; ale FAMU
nabízela i prostředí, které člověku umožňovalo zabývat se tím, co ho bavilo
a zajímalo.
Absolvoval jste v roce 1960. Po dvou letech jste nastoupil do Krátkého filmu –
a vydržel tam devětadvacet let…
I do Krátkého filmu mě dovedla náhoda. Tentokrát v podobě jiného mého
kamaráda – Václava Borovičky. Ten tam už byl zaměstnaný a přimluvil se, abych
mohl nastoupit. Měl jsem už jistou zkušenost z Armádního filmu, kde jsem
pracoval druhý rok vojny.
Co jste v Krátkém filmu dělal?
Začínal jsem s populárně-vědeckým filmem, který měl v té době dost vysokou
úroveň. Po reorganizaci jsem se dostal k dokumentu, a protože od poloviny
šedesátých let se situace uvolňovala a leccos se už dalo v kultuře prosadit, mohl
jsem i já zkusit natočit něco, v čem bych se mohl vyslovit k době, aniž bych se musel
uchylovat ke „konstruktivní komunální kritice“. Na konci šedesátých let ovšem
došlo k další změně, přišlo nové vedení – a já skončil v oddělení zakázkové a účelové
tvorby, převážně u zdravotnických filmů. Což mně nevadilo, ba naopak: byl jsem
ušetřen všech nepříjemností, které v té době vyplývaly z natáčení dokumentů. Na
tom místě jsem vydržel do roku 1989. Po Listopadu jsem se mohl k dokumentu
vrátit – jenže Krátký film počátkem devadesátých let pomalu končil a já jsem odešel.
Přešel jste do Česk(oslovensk)é televize.
Tam tehdy vznikly tvůrčí skupiny, vybavené značnou samostatností. Jako
17
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
dramaturg jsem se v televizi postupně podílel například na tvorbě cyklů Portréty,
Lapidárium, Salón český a Tři sta třicet tři – a na samostatných dokumentech.
Začal jsem znovu pracovat i jako režisér či spolurežisér; tak vznikly třeba
dokumenty o Petru Spielmannovi, Janu Koblasovi nebo Emilu Julišovi (ty jsem
točil s přítelem Petrem Zrnem).
Vrátím se ještě do šedesátých let, kdy jste realizoval filmovou tetralogii ­Vidíš‑li
poutníka, Kulhavý poutník Josef Čapek, Zaklínání a Rafel mai amech izabi
almi. Co vás k těm filmům ponouklo?
V Krátkém filmu mi nabídli, ať si něco natočím. Po určitém váhání jsem souhlasil.
Lákalo mne, že formou různých jinotajů bych mohl v tehdejší době promluvit
nahlas. Navíc mi ty filmy pomohly najít si vlastní vztah ke Karlu Hynku Máchovi
(ve Vidíš-li poutníka), Josefu Čapkovi (v Kulhavém poutníku J. Č.) a Františku
Halasovi (v Zaklínání).
Na filmech jste spolupracoval jednak se surrealistickým fotografem Aloisem
Nožičkou, který stál za kamerou, a jednak se skladatelem nové hudby
Markem Kopelentem. Byla ta setkání – jak s těmi osobnostmi, tak s fenomény
surrealismu a nové hudby – pro vás v něčem určující?
Věděl jsem, že Kopelent dělal hudbu k Noci s Hamletem, kterou ve třiašedesátém
roce uvedli ve Viole – a zeptal jsem se ho, jestli by neměl zájem napsat hudbu
k mému filmu. On souhlasil. Novou hudbu jsem ovšem nepoznával přes Marka
Kopelenta, ale přes polské skladatele, třeba Witolda Lutosławského a Krzysztofa
Pendereckého. A pokud jde o fotografie Aloise Nožičky, ty mi byly vždycky blízké
svojí nejednoznačností, která divákovi umožňuje vkládat do obrazu své představy.
Totéž platí pro abstraktní malířství, fenomén, který byl v šedesátých letech v jasné
opozici k oficiální estetice.
Poznamenaly nová hudba, surrealismus nebo abstrakce vaše psaní?
18
poezi
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
To nedokážu říct. Snažil jsem se psát po svém – a zdá se mi, že vždycky to byly
texty na surrealismus či abstrakci příliš zatížené logikou.
Co stálo za vašimi prvními básněmi, co vás vyprovokovalo ke psaní?
Zpočátku, během gymnazijních studií, jsem psal texty zřetelně ohlasové –
i když ani později jsem nežil ve vzduchoprázdnu, pohyboval jsem se v určitých
kontextech, četl jsem kupříkladu Světovou literaturu, ale i knihy, které tehdy
začaly vycházet a v nichž se psalo o životě a světě trochu jinak, než bylo v kraji
zvykem. A pak tu byly antikvariáty, kde šlo – při troše štěstí a známostí – sehnat,
a to za pár korun, dnes už těžko dostupné tituly. Třeba předválečná vydání
českých surrealistů, katolíků a jiných a jiných. Tehdy také dost silně působil
vliv polského umění, ať už literatury, výtvarného umění, hudby nebo filmu. Ale
uvádět konkrétní autory, jejichž poezii jsem postupně obdivoval, by nemělo
smysl. Jeden můj známý říká, že každý odněkud opisuje – jde jen o to, jestli ten,
od koho se opisuje, za to stojí.
Jaký jste měl vztah k dalším estetikám, které se s počátkem šedesátých let dostaly
do zdejšího kulturního prostoru: absurdní literatuře, beatnictví, konkrétní
poezii, existencialismu?
Vztah jsem měl především k existencialismu: Kafka mě zajímal dávno před onou
konferencí, která ho objevila české literatuře; i tady mně pomohl antikvariát.
A od Kafky není daleko k absurdní literatuře. Beatniky jsem sice četl, ale jejich
poezie na mě dojem neudělala, snad kromě témat – jinak je v ní na můj vkus
příliš slov, a často zbytečných.
První básně jste otiskl v časopise Kultura v roce 1958 zásluhou Františka
Kautmana, první knížka vám vyšla o šest let později v mladofrontovní edici
Mladé cesty. Kdo vašemu debutu pomáhal na svět?
Když jsem se vrátil z vojny, dal jsem dohromady knížku a šel s rukopisem do
19
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
Mladé fronty, kde seděl Ivan Diviš. Ten si texty přečetl a řekl ano; asi rok jsem
čekal – a knížka vyšla.
Byly na ni nějaké ohlasy?
Jak už to tak bývá: kamarádi chválí a kritika trhá. Ale už si na to moc nevzpomínám.
Důležitější pro mne bylo, že Ivan Diviš mi vzal další rukopis a kniha vyšla v roce
1967. Na ni napsal recenzi Milan Blahynka, a pokud si pamatuji, zakončil ji
takto: „…cesta Jiřího Golda není cestou české poezie.“ Dostal jsem ale i dopis
od ředitele nakladatelství Mladá fronta, ve kterém psal, že by rádi vydali i moji
další sbírku. Ta v Mladé frontě skutečně vyšla, ale až po sedmadvaceti letech,
v roce 1994.
Měl jste v šedesátých letech k někomu generačně nebo poetikou blízko, patřil
jste do nějakého okruhu kolem časopisu, do nějaké skupiny?
To rozhodně ne. Tuto potřebu jsem nikdy neměl. Nikdy jsem nebyl v žádné partě.
V té době jsem měl jediného svého guru, a tím byl Jan Vladislav. S ním jsem se
příležitostně setkával a on mně pomáhal orientovat se v literatuře. Přátelil jsem
se také s Pavlem Janským, kterého jsem poznal na některé projekci na FAMU; on
mě s Vladislavem seznámil.
Na sklonku šedesátých let jste se začal intenzivně zajímat o experimentální
poezii – ani v tomto případě jste neměl potřebu se někým z okruhu konkrétních
básníků blíž seznámit?
Samozřejmě jsem znal to, co bylo tenkrát publikováno, věděl jsem, že centrem,
z nějž většina aktivit vychází, je Josef Hiršal – ale nevyhledal jsem ho. Navíc
jsem netíhnul k výtvarně-lettristickým tendencím; mne zajímala koláž, jak
se mění význam slov a vět v různých souvislostech, v různých opakováních.
Počátkem těchto mých pokusů byl film Rafel mai amech izabi almi, ve kterém
jsem hledal adekvátní formu komentáře k obrazu, jenž byl složen jako koláž
20
poezi
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
z útržků devastovaného světa. Jako nejvhodnější mně vyšla koláž z dobových
novin – jakési torzo zpráv „ze dna“, prorážející clonou zvuků konkrétní hudby,
kterou zkomponoval Václav Kučera. Ale já jsem tomu neříkal experimentální
poezie. Stále to byl pro mě text s trsy slov, jež si uchovávají svůj obsah.
Odtud jsem tedy vyšel. Pak jsem vyhledával různé „zajímavější“ texty a od
dobových obrazů přecházel do obecnějších či abstraktnějších poloh. Později
jsem k sestavování „skladby“ používal hracích kostek a zapisoval, co padlo.
Někdy tím text získal zvláštní naléhavost: bezvýznamnosti se opakováním
a ve vzájemné konfrontaci stávaly až děsivě významnými a smysluplné
myšlenky se převracely v banality. Věnoval jsem se tomu až do poloviny
osmdesátých let, kdy jsem musel přestat, protože jsem schovával každý papír,
aby mi náhodou něco zajímavého neuniklo. Začalo se to opakovat, metoda se
vyčerpala.
Co podle vás ten celosvětový zájem o experimentální poezii počátkem
šedesátých let spustilo?
Myslím, že to byla reakce na strnulost tehdejší poezie, na oficiální dobovou
estetiku; i experimentální poezie měla svůj politický podtext, karikovala
dobu. Jinde tomu asi bylo jinak, ale já jsem to v našich poměrech chápal takto.
šedesátá léta byla podivně intenzivním časem, jakýmsi Papinovým hrncem,
v němž se najednou octlo tolik ingrediencí: Kafka, surrealismus, abstrakce,
konkrétní poezie. Všechno bylo ve srovnání s předcházejícím desetiletím
naléhavější, všude byl skrytý význam.
Je tedy konkrétní poezie dobová záležitost, anebo jde o nadčasový fenomén?
Nic není jen dobové. Cokoliv jednou prokáže schopnost uvolnit tvůrčí
možnosti a představivost, to nezmizí a uplatňuje se v různých podobách dál.
Ostatně básnický experiment nebyl v šedesátých letech nic nového: podobné
21
Chci, aby slova neztrácela svůj obsah
Rozhovor s Jiřím Goldem
postupy najdete v renesanci, antice. Doba se vždycky na něco jakoby připraví,
fenomén pak vyvře na povrch, načež se z něj vytratí, ale pokračuje jinými
cestami.
Vy jste ze své experimentální poezie uspořádal dosud nevydanou Knihu realit.
Berete ji jako svědectví o jedné odbočce, anebo jako přirozenou součást své
poezie?
Vzhledem k tomu, že jsem se tomuto typu poezie věnoval skoro dvacet let, tak to
asi jen odbočka nebyla. Ale je pravda, že vedle toho jsem psal i svoji „normální“
poezii. Bral jsem tu polohu jako možnost vyjádřit svou tehdejší situaci v podobě
jakési karikatury, jako odreagování od „normálních“ básní – jako odreagování,
které mě ovšem nakonec pohltilo a spoutalo. Když jsem s tím začínal, věděl jsem,
že Kniha realit je nevydatelná; i když Jan Vladislav chtěl rukopis v sedmdesátém
roce publikovat v Melantrichu, když tam krátce šéfoval. Jenže ho záhy propustili,
takže z vydání sešlo – a já jsem po letech manuskript ztratil.
Zmínil jste, že vám nebyly blízké výtvarně-lettristické výboje – proč?
Protože mně nejde o výtvarné vyznění textu, ale o jeho obsah. O tom jsem se
bavil mimo jiné s Emilem Julišem, když jsme točili zmíněný dokument o něm: že
i v jeho experimentálních textech neustále zůstává přítomna obsahová stránka,
že tou umělou nadstavbou z permutací a variací pořád proniká – a tak je tomu
a v daleko větší míře i u mě. Chci, aby slova neztrácela svůj obsah.
Poslední otázka k šedesátým letům: tehdejší poezie, ať Wernischova, Šrutova,
Brouskova či Kabešova, byla deziluzivní, skeptická; sedmdesátá a osmdesátá
léta to jen utvrdila a prohloubila. Jak to bylo ve vašem případě: pociťoval jste,
že společenské změny se promítají do vašich textů? Ptám se mimo jiné proto, že
vaše poezie abstrahuje, zobecňuje a konkrétních událostí se přímo nedotýká.
Ten tlak, který byl v komunismu nad vámi, nešlo necítit: bylo to, jako když do
22
poezi
vás narazí míček – musíte ho odrazit. V mé poezii se to sice dělo v obecném
pocitu, někdy možná těžkopádně a moralisticky. Ale já jsem byl vždycky asi víc
moralista, nebo snad až amorální moralista – i když to slovo v souvislosti s poezií
zní nehezky, ba odpudivě; ale s tím už nic nenadělám. Také když čtu nějakou
knihu, vždycky v ní hledám místa, v nichž autor proniká k podstatným polohám
lidské existence.
S tou obecností a abstrahováním kontrastuje fakt, že své texty pečlivě datujete
– mají navozovat dojem deníkových záznamů?
Deník je přece všechno, co píšete – každý text souvisí se dnem, kdy jej píšete. Já
jsem své básně začal v druhé polovině osmdesátých let datovat pod vlivem Jiřího
Koláře, když jsem přemýšlel, jak dál. Chtěl jsem si zorganizovat čas a utřídit
myšlenky; ale nikdy nešlo o popis denních událostí, spíš o jejich ohlasy. Dneska už
datování píšu spíš ze setrvačnosti.
Jak vlastně vnímáte poezii? Berete ji jako svého druhu terapii, tedy čistě
soukromou záležitost, anebo píšete s ohledem na toho, kdo vaše texty bude číst?
Když píšu, tak nikdy nemyslím na to, co řekne ten, kdo báseň přečte. Snažím
se ze sebe dostat to, co mne momentálně zajímá nebo pálí – a k tomu chci dát
takovému záznamu hlavu a patu a tvar. A co s tím bude dál, to je věc druhořadá.
Mám kvanta textů, které už nikdo nikdy nepřečte – ani já; protože jsem je škrabal
rukou a můj rukopis je značně nečitelný. Ale samozřejmě trochu lžu, protože
vydávám knížky.
S kým ze současné české literatury souzníte?
Nevím. I když nad některými momenty u některých autorů si říkám: Sakra, jak
to, že mne tohle nenapadlo?
23
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
LISTOPAD 1987
Důsledně se držíme původních představ
jsme jimi doslova posedlí
večery, které nemají konců
prohlásíme už předem za odepsané
ještě však před usnutím
z malého okna pod kuchyní
zkontroluji světla města
nic nemizí, zatím…
///
Seškrábaný obraz
dozvuk křiku
prsty přiložené na šedivou omítku
koberec stočený v koutě
„to mezitím,“ prohodíme „nikdy nebylo“
sedíme každý ve svém pokoji
neochvějní ve svých vybudovaných pozicích
24
poezi
Josef Straka
narozen 1972 v Jablonci nad Nisou. Žije v Praze. Působí jako externí spolupracovník PSÚ FF UK
a redaktor literární revue Weles. Publikoval básnické sbírky …a jiné časy (G Tisk, Liberec 1994),
Proč (Tvar, 1995), Hotel Bristol (Cherm a Medard, 2004) a Město Mons (Cherm, 2005).
JISTÉ JÁMY A PRŮSEKY
Všechny stopy už zamazány
vracím se blátivou cestou
k uzavřenému temnému domu
Potřít pak smutek neprostupnou šedí!
Náhlý imperativ
místo roků jen krátery
jámy postupně se zasypávající černou zeminou
někde odtamtud vytáhnout obrázek z dětství
a vložit jej pak ve svém bytě do připravených lepenkových krabic –
průřezy městem a další a jiné řezy a průseky
zaschlá tuš je stále seškrabávána žiletkou
25
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
ÚNOR 1988
Nepřináležíme si
dny, které se nám ztrácejí před očima
dny, kdy mlčíme
kdy je dům osamocený, odtažený od všech ostatních
dny, kdy nic nepotřebujeme
uzavíráme se za dveřmi
nehlučně si podáváme věci
zastavujeme hodiny
a
orientujeme se jen podle soumraku
a také podle potřeby spánku
trvá to týdny, než se z toho zas probudíme
a vše je pak stejné jako dřív
///
Dny jsou jako cáry roztrhané větrem
po mnoha úderech zbývá jen unavené ticho
vyplněné procházkou po nevzhledných perifériích
v prolukách mezi domy, ve kterých už léta nikdo nebydlí
stoupám štěrkovou cestou až k dřevěným vrátkům u kterých
stezka končí
ale já jsem jakoby vpuštěn těmi dvířky do osamělého
trojúhelníkového dvora
pravděpodobně staré továrny
vidím nápisy odkazující k výrobě předválečných bicyklů
26
poezi
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
prodírám se starými reklamními tabulemi a nacházím
tu a tam strojní součástky zapadlé v písku
nevede odtud žádný jiný východ, obejdu tedy celý tento dvůr
a zase se vracím štěrkovou cestou zpět
Nusle, Malakoff
nevím, dva podobné zážitky se mi stírají
mezitím roky
teď v cele tohoto pokoje na to vše vzpomínám
přecházím od ničeho k ničemu
nebo jen přerovnávám jako kdysi předměty na policích
zbůhdarma pak vycházím ven
kolem červené budovy oční kliniky
kolem nových obchodů, které nahradily malé samoobsluhy
a snažím se dostat až na okraj Vidoule
jdu borovicovým lesem a nechávám za sebou tento teplý leden
všechny své dny a představy
jaksi oproštěn se doslova vrhám na modravou
(aspoň v tomto předsoumračném světle)
silnici
přesně kopírující vrstevnici
a za prvním hrbolem se ztrácím
a mizím v padesátimetrové prohlubni
v tichu navždy chybějících hodin
27
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
///
A pak sedět v prázdném bytě
nehotový obraz
roky ho nedokážou nahlodat
vše zůstane na stejných místech
po všech odchodech
a trochu provinilých návratech zpět
barvy jsou pomíchané
v neznámém nesouladu
nikdy nebudu znát jejich pořadí
ani jejich skladebnost
vše zůstane už hrubé
stejně jako můj hlas po probuzení
když hovoří do ztichlých šedých stěn
///
Pak řekneš šest let
ale je to mizení
je to ten potácivý obrat
ve směru dolů
a pak k tomu ještě přidáš: bílá plocha
najednou předsazená před to všechno
ptáš se sám sebe jak je možné s tím žít
ale vzápětí si odpovíš
že je to jen dobře známá myslitelná chyba
28
poezi
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
vybočení, jít směrem po okraji hustníku
že to vlastně nemusí znamenat vůbec nic
že… a pak už to nedopovíš
do konce dne už se pak jen přehrabuješ ve starých novinách
a rovnáš knihy do malých komínků
pro větší přehlednost
NULOVÝ BOD
Cítíš někde v sobě tu podivnou pachuť
drásá tě
už pak ani nevěříš pohledu z okna
dokonalé zatmívání!
Nulový bod má vždy tak trochu barvu ocelové šedi
///
Jsi v pokoji obklíčen slovy
chladnými zvuky
všechno to do sebe náhle vtěsnat
ten neurčitý záznam života
v místnosti s lehce nakloněným nábytkem
vést dávno ten odepsaný rozhovor
s vlastní prázdnotou a bezbranností
29
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
///
Jen jisté tónování šedi
ostatní barvy už léta – chybějí
jako by ani na ně nikdy nezbývalo
jako by ani nikdy neměly být
vše takto ponořené do studené lázně
začíná postupně tuhnout
pohyby, které jsou zvláčnělé, po čase už nejsou vůbec patrné
MALÁTNÉ POKOJE I
V malátných místnostech
s tím svištivým klokotáním v trubkách
je nehostinnost vyměněna za prázdnotu
oči pak hledí úkosem
tam v jakýchsi podivných půlpokojích se zapomínají věci
vybledávají vzpomínky
„necháme to tak, jaké to je“ v tu chvíli znamená nesmíření
pak ještě kroucení hlavou „vždyť“
a dodává se „vždyť přeci!“
zbytečný vzdor
už měsíce k uzoufání zbytečný
„nechtít“ prsty zadráplé za hranu stolu
„jenom…“ šeptnu pak
a uléhám na válendu ve vyklizeném prostoru, jež kdysi býval bytem
30
poezi
Josef Straka
Prsty přiložené na šedivou omítku
BÍLÁ MLHA
Cihlový kostel.
Sepjaté ruce.
Lavice, kde sedíš.
Bílá mlha, která už tě nikdy neopustí.
Pak se snáší hustý déšť, zrovna když procházíš
kolem žluté budovy střední školy.
Ty roky tam.
Do očí bičují krupičky sněhu.
31
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
BEZ BOLESTI A BEZ VÁŠNĚ
Bez bolesti a bez vášně
převrátil jsi život jedním douškem
jak láhev vína za keřem,
ale ještě nesčítáš
uprostřed všech těch, kteří něčím chtěli být,
díváš se k nohám,
odkud země ve vlhké náruživosti
vydáví slimáky kluzké jak mýdlo;
ta pomalá plíživost ti vyhovuje…
Jsi z těch, co zkouší špičkou,
není-li hrob příliš strmý a studený,
nebo z těch, co v kostech
počítají letokruhy?
32
poezi
Milan Děžinský
se narodil 17. července 1974 v Kyjově. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem (obor
bohemistika–anglistika), nyní pracuje jako učitel angličtiny na volné noze. Žije v Roudnici nad
Labem. Vydal básnické sbírky Černá hodinka (Velarium, 1996), Kašel mé milenky (Host,
1997), Slovník noci (Host, 2003) a Přízraky (Host, 2007).
BUDE MI TŘIATŘICET
Nechávají mne o samotě,
a zatímco konvice klokotá jak kvočna,
napadá mě, že v mém věku
Ginsberg i Corso dávno napsali
ty nejkrásnější básně:
o dívce z Park Avenue,
o myšlence, která je všechno,
co ví básník o smrti.
I mě někdy zachvacuje svědění,
které se nedá utišit dřív, než člověk
v proměně vytahaně povisne,
jako by se z prsou dral nestvůrný květ
a někdo jiný loupal plátky,
ale bylo to, jako by ti trhali bradavici,
něco odporně tvého,
prorostlého osudem,
prokvetlého plsťovitou tkání,
vyjevujícího se potem,
který je projevem chtivosti,
ale také otevřenosti,
když se šeptem oslovuji
tady u té lampy, tady v té tmě –
33
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
DORŮSTÁNÍ
Není to vše jen sledování prostoru,
který natéká jakýmsi nezřetelným hemžením?
Poezie je hloubkový ponor
bez zřejmého nálezu,
jako když sleduješ dorůstání
nehtů plujících z jakési běloby času
jak poživačné mléčné bakterie.
Stále ty nehty stříháš, jsou beze smyslu,
ale prohlížíš si je se zájmem,
jako by byly z dynastie perleti:
je to četba starodávného čtenáře
pod bambusovým akvaduktem…
34
poezi
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
O LÁSCE A O SMRTI
V té chvíli v jedné z meruněk
sladce hyne včela.
Lázeň poznání –
závrať modlitby třeba v kanceláři
nebo v uhelném skladu –
není to úhyn jiného druhu?
Všichni čekají věštby
a že budu mluvit o lásce, ale jak?
když o ní nemůžu psát,
ani cítit, ani ji vyprosit?
aniž bych byl směšný.
35
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
PŘED BOUŘÍ
Celý den se k něčemu schylovalo,
pak přišla hrubosrstá bouře
a rozfoukala všechny připravené
pingpongové míčky jak v nějakém
dusném osudí.
V potřeštěnosti živlů
jsi ho postavila na stůl,
žebra mu zářila jak srpky měsíce.
Venku to běsnilo a mně se zdálo,
že bouře ztlumila padající výstřel.
Díval jsem se na odřeninu
rozlezlou po hřebenu jeho zad.
Byla jako mapa, která mne někam
odvála. Odstoupila jsi
jak pes, co se octnul na okraji střechy,
ten krok místo povzdechu,
a jen říkáš:
„Chlapečku můj, ty jsi takový vyžlecí!“
36
poezi
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
SÍTO
Je mi tak bezelstně smutno,
tak smutně bezelstně,
za ty, jež prosívali celý život
pozorně sítem,
věřili, že něco se udrží a nepropadne,
jejich jména ale vyblednou,
šisuje je slunce a drolí vítr a smývá déšť,
ani ve vzpomínkách, ani ve vlhkém papíře,
a já vím, ani v básních, natož v básních.
37
Milan Děžinský
Už jsem odvykl tomu strachu
ZAS S TEBOU V JEDNÉ POSTELI
To páčení kostí jak mechanik
pod karosérií,
mně se zdá, jak solím nějaké plátky
a mělce se bojím, že začnu chrápat,
ty se riskantně přesouváš ze strany na stranu,
od pelesti k pelesti,
k vlhce zabořenému hrbu polštáře,
mezi mne a skotačivost světla
za záclonou,
už jsem odvykl s tebou spát,
už jsem odvykl tomu strachu:
na jedné straně lůžka rokle,
na druhé straně strž,
v rokli nekonečně rozhozené boty,
ve strži rozcapená medúza knihy.
38
poezi
Robert Fajkus
Černá moucha usedá,
makadlem mne ochutnává
HŮRECKÉ SAMOTY
Slunce zlatí konturu mraku.
Které dítě pouští káni na provázku?
Kříž s kdysi nastříbřeným korpusem.
Po kolejnici pajdá sojka.
Hospoda U myslivce Klípy.
Pípáním palce a ukazováku
žádá si mladý traktorista další rum
a rozevřené nohy v něm.
Ostatní přehazují pivní sena.
Harmonika: „Jaká je to láska zlá,
když milujou jednu dva.“
Vlaštovky za oknem štupují doznívající modř.
Jak torzo dávného života
za zády zmizí tato ves…
40
poezi
Robert Fajkus
narozen 1967 v Jindřichově Hradci, žije v Brně, kde působí v Řečkovicích jako lékař. Knižně
publikoval sbírku básní Sivý křik (Weles, 1997). Spoluredigoval sborníky Holan Devadesát,
Du podel blesku a Skřípavá hudba vrat.
VYSOKÝ KÁMEN
…signální místo
pro ohňová poselství…
Hlídá dětství, kterému vesmír
zrcadlilo oko modré vážky,
co usedla na natažený prst.
Maminka, holčička s bosýma nohama,
oslepovala oči zmijí.
Lapkové táhli rabovat.
Fučí šedé předzvěstě.
Vysoký kámen vytrčuje mohylu,
bouře si dere břicho o vrcholky smrků,
žensky nasedá.
Káně mne miškuje aspoň pohledem,
vítr jí kosí křídla.
Z úst do úst pije kámen modlitbu.
(A jehličnatí permoníci udržují vlhkost
v katafalcích holubinkových dětí.)
Otevře se modré oko,
slunečním sloupem načepuje z heřmánku.
41
Robert Fajkus
Černá moucha usedá, makadlem mne ochutnává
KRUCIFIX NAD VÍTOCHOVEM
Radce a spol.
Větve ořezány, pahýly sáknou smolou.
Jako nikdo vyjít do větru.
Píšťalou duje bezzvuký nářek
na cestě z Lísku k Vítochovu:
dobrácké mlčení, hrubozrnné ticho.
Stesk očí zbylý v okenicích,
plůtky, o které se opřel kdekterý čas.
Jívy chytají do chloupků slunce,
kaluže ještě s ledovým okružím,
krajina špulí rty do švitořivého zpěvu skřivanů.
V bezčasí káně letuje báň.
Hlína sákne do kolen.
Rty, jak chcete do polibku přelít duši!
Černý kříž s bílým Kristem z trav.
Vtlačit jazyk do dutiny rozbitých mramorových lýtek…
Černá moucha usedá, makadlem mne ochutnává.
Duben 1997
42
poezi
Robert Fajkus
Černá moucha usedá, makadlem mne ochutnává
SVATOJAKUBSKÝ KOSTELÍK
Kameny křížové cesty
stoupají zpustlou zelení.
Do prázdných výklenků vkládám
tvé nahé polohy.
Hrad dole propadá se v středověk.
Krhavě sojka pláče.
V portálu ruce a trup Krista,
hlava a nohy zuráženy.
Na petlici vrat ukřižovaný netopýr:
černé kalhotky dobytého klína.
Zrzavým chlupem v zubech
otvírám suterénní kostnici.
Dědy?
Jindřichův Hradec, 1996
44
poezi
Robert Fajkus
Černá moucha usedá, makadlem mne ochutnává
SVATÁ KATEŘINA
Mamičce Slávečka Novotného
Třešně při cestě už dávno přestaly plodit,
v staré, rozpraskané paměti loví vzpomínky.
Pár zlatých rybek zarostlého jezírka
v žábrech už nosí plíseň zániku.
Světec stále prosí pod dávno oněmlými píšťalami.
V pýru vedle kaple jediný zbylý hrob:
Sláveček Novotný
1927–1929
Spi sladce
7. 8. 1996
45
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Sedět uprostřed dopoledne
hluboko v domě
dívat se vzhůru
a nic nevidět
mezi vším viděným
hluboko dole pod oblohou
která nikam nevede
v doteku židle a stolu
ve stropě domu
kde nezbývá než umřít
ve zvucích ptáků a puštěného rádia
ve vzpomínkách a plánech
stejně skutečných jako stvoření tohoto světa
v jediném živém místě
(2006)
46
poezi
Lukáš Marvan
se narodil 4. dubna 1962 v Písku. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou, poté pracoval jako
laboratorní technik a programátor. V letech 1990–2002 působil jako novinář v různých denících
a týdenících a jako dramaturg v České televizi. Na přelomu let 2002 a 2003 strávil půl roku jako
buddhistický mnich na Srí Lance. Dnes žije v Ústí nad Labem. Vydal básnické sbírky Levhart
nebo leopard (Český spisovatel, 1993), Stíny a příběhy (Torst, 1998), Je to napsáno
v čarách světa (Petrov, 2000), Noční cesta denní krajinou (Petrov, 2003), Klášter v džungli
(Concordia, 2004) a prózu Mnich (Eminent, 2004).
///
Byl to sen o hromadném hrobu
mrtví příbuzní
byli naskládáni v kamenné vaně
a všechno to bylo nehluboko
takže jsem cítil dech
který ze země vycházel
dotýkal se mých nohou
„Někdo je tam živý“ řekl jsem
a viděl že se pod zemí
něco pohnulo
přesvědčovali mě že
to se tak mrtví občas hýbou
že nikdo živý tam není
dokonce těla odkryli
abych se na mrtvé podíval
jak hnijí
nepodíval jsem se
ale ten živý mohl ven
(2007)
47
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Až pochopíš
a začneš se smát
nesměj se
(a jsou to téměř všichni kdo je směšný)
zelené kapky padají skrze stromy
vesmír je ztuhlý a přesto si hraje
slunce na okně dávno mrtvé mateřské školky
vzpomínky vybrat si nebo jít pryč
…dozvěděl by ses všechno
příliš rychle
a dlouho zůstal stát
v úplné slepotě
a to bys možná nepochopil
v tomhle nadějném životě
na jehož konci čeká smrt
(2007)
48
poezi
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Ty placky na zdech
to jsou obrazy
a ta protáhlá krabice
hodiny
to zelí v rohu jsou kytky
a ta ohnutá věc nahoru
je židle
ta průhledná hustá věc to je vzduch
a ta zářivá je pohled do místnosti
ta kovová věc to je slyšení
hudby ze záznamu
příjemné a nepříjemné cítění vědomí a myšlení
pohybují se hodně
okolo toho těla
ve kterém sedím jako v kombíku
nikde nikde není prázdno
a přitom všude
(2007)
49
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Měli jsme plynové masky
pláštěnky na rukou i nohou
procházeli jsme dlouho
krajinou kde svítilo
ranní a polední slunce
po cestě leželi mrtví lidé
kteří si sundali masky
za nic na světě se jich nevzdáme
říkali jsme si
pak přišla konečně úleva
na louce stála velká dekontaminační sprcha
a u ní muž v obyčejných šatech
řekl že už jsme venku
svlékli jsme se
a dívali se jak umíráme
každý se na chvíli
vrátil ke svému mrtvému tělu
které jsme zahlédli po cestě
někteří z nás je nemohli najít
a tak za ně pokládali celý tento svět
pak se tomu smáli
(2007)
50
poezi
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
V TICHU
Vrhnout se beze strachu
do hloubky věcí
v tichu
rozbít se
zmizet
před svýma nikdy nehasnoucíma očima
(2007)
51
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Potkal jsem ho jako manžela
kamarádky mé přítelkyně
stvořil tento svět
na cestě kamsi na Moravu
ještě s kamarádem
jeli autobusem do Prahy
nechápu jak jsem mohl
být stvořen někým kdo
se narodil později než já
ostatně celý tento svět
věčné léto v průjezdech
domů mizí při každém
doteku
staří lidé se tváří ublíženě nebo provinile
ostatní nemají ani to
(2007)
52
poezi
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
V komparsu tohohle filmu
jsem kdysi hrál
jdu se podívat
a v salonku vzadu
se vidím s kamarády hrát karty
představuju se a sedám si k nim
já se na mě chvíli dívá
je mladší a hezčí o dvacet let
vysvětluju jim to
já se zvedá a odchází
jsem si sympatický
navrhuju kamarádům že si dám s nimi
jednu hru
hrajeme a já jim
ukazuju staré fotky
poznávají se na nich
a věří mi
(2007)
53
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Všichni mají pravdu
a nejsou si jisti
a pravdu neznají
žijete a mluvíte jen pravdu
i když ji nikdo nevidí
máte ji
to je zoufalé a bolí to
(2007)
54
poezi
Lukáš Marvan
Vrhnout se beze strachu
///
Závojem opadaných stromů
projíždí trolejbus
ptáci se zvedají
ke spodním holým větvím
za trolejí se táhnou jiskry
po zmrzlém jezeře padá sníh
přítomnost v tomhle světě
je hrůzná
pro toho kdo si myslí že tu opravdu je
za trolejí se táhnou jiskry
jako ve skleněných trubicích
(2007)
55
Zuzana Gabrišová
Dopisy z Koreje
///
ráno první večer poslední
pozdravit buddhy, probudit
spící duchy zvířata a lidi
kolem osmé se ozve povykování žab
včera jsem běžela své mnišské sestře říct
že v rýžovém poli stojí volavka
///
přelezla jsem zeď
dveří do společných lázní –
svléknout se a
nechat si umýt záda –
nervozita z ženských těl
rozpuštěna ve dvaačtyřiceti stupních Celsia
a společné čištění uší
56
poezi
Zuzana Gabrišová
narozena 1978 v Brně. Vydala básnické sbírky Dekubity (2002, pod pseudonymem Vojtěch
Štětka) a O soli (Větrné mlýny, 2004). V současnosti v noviciátu zen-buddhistické korejské školy,
otištěné básně jsou z pobytu v klášteře v Koreji.
///
zaperlené borovice –
sundat si chonsu a ucítit
na rukách déšť –
zelená zelená zelená
nohy samy od sebe
tančí valčík
///
holíme hlavy –
zarputilé ticho žen bez ozdob
zbytečná prsa pod objemnými bolerky –
holky na střední si navzájem nalakují nehty
my říkáme
songbulhasipsijo
staň se Buddhou
57
Zuzana Gabrišová
Dopisy z Koreje
///
neustálý pohyb –
vzbouzím se plna nočních příběhů
zrovna dnes
žena přitlačena ke stolu si
na prsa vášnivě tiskne mužovy dlaně –
tři čtvrtě na čtyři
ještě ani nezpívají ptáci
vzduch
je cítit zeleně
///
jsem líná jít si oholit hlavu
dívat se půl hodiny do zrcadla –
tvář se zdá přístupná,
kdo jsem –
pořád ještě si připomínám
lichotky o svém těle
58
poezi
Zuzana Gabrišová
Dopisy z Koreje
///
Korejky jsou
vtělená odhodlaná neurvalost
ne není odpověď a jíst pohromadě
se musí…
v sedmdesáti se škrábou na
horu a ještě se
u toho smějí;
já se svou decentností se
v jejich věku budu škrábat
leda tak na schody autobusu
///
teplé psí jazyky za vybrané blechy –
nikdo jiný tu česky nerozumí
devatenáct hodin probdím a
stejně není čas sednout si nad korejštinu
po dvou měsících umím akorát tak
pochválit oběd
Emily zpívá v sále dharmy
žáby a cikády
kdesi
v trávě
59
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
OBJETÍ povědomých prostor
ztišení a šumy
v knihovnách s výhledem do ulice
anonymní šepot šustění stránek
šimrá záda míchou mi vzlíná
i tvůj tisíc kilometrů vzdálený
krok snad poryv podzimního pláště
naproti v hospodě teď kdosi vzkřikne
místo mě
OBRYS LAMPY
Hogarthova křivka krásy a grácie
baňky světla v dávném pokoji
venku ržání
splašený srpek koňského bělma
studený pot spadaného listí
při čtení si podtrháváš
štíhlý cylindr petrolejky
roste z té rozlámané čáry
60
poezi
Wanda Heinrichová
se narodila v roce 1968 v Žilině, od roku 1988 žije v Praze. Studovala germanistiku na FF UK,
učí v jazykové škole a překládá. Své básně publikovala v Psím víně, v Hostu a v Salonu Práva.
Z ROZHRANÍ JEDNOHO DOMU
na záchod málem až do krajiny
v županu činžovní chodbou
ucho v tmách světlíku
cvrččí chvění
koleje v plenéru
lesknou se vstříc
milostným
nájezdům
vlaků
byt bez kloaky matný svit knih
pod okny plují pusté
tramvaje
moje noční sestry
po kouskách
mě odvážejí
do hloubi
města
61
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
ZLÍCHOV
černý mráz pár molekul páry
(vaří tu brambory?)
venkov
i s tísní údolí
těsně dopnutý límeček krchov
na stráni výdech kostelíku rozžíhání
v krku za barevnými skly
ještě tak puklá půda první nať
62
poezi
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
ZÁMEK
bludiště chodeb schodů
průrvy
vpáčené slunce
tu a tam zbytky sněhu chodidla záda
chtivá loužiček piva v šeru čpavé
vůně zkrásnělých hladkých zvířat
chřípí se chvějí důvěrnou
dálkou cizotou cestou nikam
známo jen písmeno K.
BOJÍM SE
že mi zase jednou řekneš o mně
něco nehorázného a bude to pravda
že mi položíš hlavu do klína a já tě
neodtáhnu že se odebereme do postele
po kolenou jako tenkrát se pod tebou
rozprostřou schwarzwaldské hodiny
a hrudní kost mi praskne německy
důkladně vstříc tobě vyletí z výhně
ohořelá kukačka: mé srdce
jež nezná než cizích hnízd
bojím se že se už nestane
vůbec nic
63
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
NEDÁ SE TO ČÍST
tento pokoj denní tisk
papír zdi blednou
pod překlepy
syntaktickými
chybami špínou
tušenou za skříní
co zametlo se
pod koberec
dává kroku měkkost
vrávorání mořskou
nemoc zprostřed
zpuchřelé solidnosti
by to chtělo vypadnout
hned za zmuchlanými
novinami
jen se odlepit
biedermeierovské sofa
svírá těžknoucí zadnici
64
poezi
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
NAĎA
sobotně naloženi ve šťavnaté
zeleni (květen) dál bez ustání
vadnem dnes ve čtyřech v zahradní
putyčce zdrobněliny z jejích úst stoupají
do větvoví a modlí se tam za nás dva lidské
páry na výletě svět možná přece bude v pořádku
její křivky se už vkořenily do věčnosti ona věděla
proč menstruuje i nemenstruuje má přirozený vztah
ke krvi říkám si když míchá karmín campari
do pomerančového džusu
omáčka v talířích mužů je lehce oranžová
dosycuju ji aspoň prasklou žilkou ve svém oku
ZJITŘENÁ JITRA
pohled těká vytéká
z tramvaje omývá
omšelost zdí a každé
dveře zdají se být slibné
ještě sevřená stehna dne
v skulinách bůhvíjaká světla
vrata a další vrata
drápkem zraku se chytám světa
65
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
CHCETE TO ZABALIT?
ptají se v třeštění
obchodního domu
dívčí ruce
hrábnou mi
zkušeně či maně
do hrudi ach ladně
vytáhnou ze mě
jediným vzdušným
pohybem stuhu
nestačím se divit
té šikovnosti
perlení prstů jistotě
lesku laku a cetek
jímavé kůži
ruce tolik ženské
těma bych dovedla
laskat svět ruce
podobné mým
jen v řeči anatomie
66
poezi
Wanda Heinrichová
Naproti v hospodě kdosi vzkřikne
VDĚČNOST
za chundelaté křeslo u krbu
a sklenku sherry v pravou chvíli
za pléd od paní domu
za ubrus bez skvrn po mém bryndání
(a za to jak neslyšně se snesl na stůl
za jeho drsnou lněnou tkáň tu sněžnou planinu)
vděčnost za tváře nastavené k polibku
za blahosklonný úsměv sokyň
ochromující vděčnost za tvou noční blízkost
prší (vděčnost za stříšku z vlnitého plechu)
jen rameno neznámého v tlačenici
na zastávce zahání pochybnost o možnosti doteku
vděčnost za báseň co se k ránu bezprizorně motá v ložnici
za její bosé nohy
okolní chlad nic nežádá
proniká námi nezištně učí věčnosti
67
Marcela Pátková
Do sebe sama, někam ven
///
Její pohled se svezl od kolen do písku,
vymrštil se k očím a zase ovdověl.
Setrvává na místě ve fialovém šátku,
vlasy si cloní tvář a sune mu potají
myšlenku po myšlence, aby nevěděl.
Hadí dech na skle u tvé postele,
vidle v týl, hranostaj v náručí,
ví, kam sedáš v kostele…
Udělám ti, co poručíš,
jsem služka,
která nestele.
KONEC ROKU
Už vyschly lampiony,
odezvy jizev skomírají,
už doznívají tóny,
chóry zavírají, na jatka
odvádějí sbory.
Ty, zbylý hříchu z klášterní
kámasútry, schovej se
do kožichu.
68
poezi
Marcela Pátková
se narodila 16. dubna 1980 v Novém Městě na Moravě. Absolvovala Pedagogickou fakultu
Jihočeské univerzity (český jazyk –výtvarná výchova). Vyučuje na základní škole v Českých
Budějovicích, kde také žije. Své básně publikovala v literárních časopisech Meridian, Tvar, Host,
Dobrá adresa, Weles, Psí víno, Pandora, Fórum, Obšťastník, Občasník a v deníku MF Dnes.
Za poezii byla oceněna v literárních soutěžích Hořovice Václava Hraběte 2004, Literární květen
2005, Literární Varnsdorf 2006, Cena Františka Lazeckého 2007 a byla nominována mezi pět
českých básníků na Drážďanskou cenu lyriky 2006. Básnickou sbírku s názvem Bylas u toho…
vydalo v roce 2006 brněnské nakladatelství Host.
///
Psala mu dopisy, dávala si je do pochvy.
Každý den jeden.
Na žádný z nich nedostala odpověď.
Tenze okamžiku,
strnutí v řezu.
Hoď kamenem!
NAD
Je krásná Vaše Neapolis,
pane, až k viskóze jater
je mi šťastno.
Píseň na moři.
Uličky skrz naskrz,
nad hlavami
černých dětí
bílé
ložní
prádlo.
69
Marcela Pátková
Do sebe sama, někam ven
NĚKAM
Byl prázdný jak boží muka
u silnice na Čakovec.
Čelem jsi dopadl na stěžeň úhlavníku
a strmá strž mračen roztrhla ti tvář.
Jsi zohaven.
Zíráš okem Kyklopa
do sebe sama,
někam ven.
///
Zjizvený povrch země
pláče, zažloutlé podnebí
vraští čelo. Dělej, aby to
nebolelo,
alespoň.
70
poezi
Marcela Pátková
Do sebe sama, někam ven
NE
Oko slepé, hrudníček plochý
jak mateřská láska,
mléčné zoubky,
pláčátko z hnízda vypadlé,
jemné chloupky na krčku štíhlém tak,
že bys jej dvěma prsty…
Ne, nemusí se vejít
do srdce.
///
Poezie.
Ten vznešený, samonosný hřbitov zblouděnců.
Smutek ohřívaný až k podobě panny
se ještě tají úlevou z bezbožnosti.
Múza hrůz.
Zalkni se.
71
Ondřej Lipár
Něco ti vzali, tak si teď bereš
///
Škrábeš
mám záda samý šrám
a znova
převlékám postele
Něco ti vzali
tak si teď bereš
po kousíčcích masa
jen za nehet
Propadl jsem jako malý
a tak pořád
padám čekám
72
poezi
Ondřej Lipár
narozen 1981, žije v Praze. Je jedním z porotců literární soutěže Ortenova Kutná Hora.
Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Kvietiková, Divoké víno nebo Almanachu Wagon.
Byl zařazen do Antologie Divoké víno 1964–2007 a Antologie české poezie
1986–2006 (dybbuk, 2007). Jeho básnickou sbírku Skořápky (Knižnice Ortenovy Kutné Hory,
2004) si můžete stáhnout na lipar.blogspot.cz.
///
Pořád ta železa
pomalu chladnou
puchýře se hojí pozvolna
doufání a prohlédnutí
S rostlinou je to snadné
tón komunikace
se vymyká dur i moll
říkává
„Chci abys mě viděl“
jen to
73
Ondřej Lipár
Něco ti vzali, tak si teď bereš
///
Slova víc a víc
ztrácí na lesku
a získávají na sytosti
Šípky a chladná zem
Ti s pamětí pálí svíčky za mrtvé
ti bez paměti mají ruce černé od ořechů
Něco zakopat
čekat
je víra
///
Hoří podzim svítí
listí odspoda a med zevnitř
Lísání po kočičím vzoru
se zavřenýma očima
sotva se dotknout
a v záloze škrábanec
Doutnající těla ve svetrech
občas horečka
občas vzdech
74
poezi
Ondřej Lipár
Něco ti vzali, tak si teď bereš
///
Přijdou deště
Jarní voda
dlouhý den
a peřiny bez konce
Otevřeš okna
budeš prát
zatímco bude tvrdnout chleba
Sevření povolí
přijdou deště
75
Ondřej Lipár
Něco ti vzali, tak si teď bereš
///
Spí pod tenkým prostěradlem
protože
tak by to dělali na jihu
Semena z granátových jablek
rozmačkat v dlani
a rozetřít po stehnech
I takové sny mívá
V zásuvkách plných zbytečností
křísí příběhy
76
poezi
Ondřej Lipár
Něco ti vzali, tak si teď bereš
///
V Bergenu
dnes a dalších
tři sta šedesát čtyři dní v roce
Je to dávno
co jsem se z toho přístavu vrátil
a přece
vrací se mi
s každým deštěm
77
Milan Šedivý
Mé bucifálie mě obestírají
K ČERTU UŽ
„…and the woman needs a man
like fish needs a bicycle…“
U2
Náladou temného kapradí procházím,
když klesám v bezmoci na pařez bolesti.
Co slýchám na srdci; jsou jenom vichry zim
a listy smetané dobré mi nevěstí.
Můj přítel Jesenin v Rusku se opíjí,
Moskvou se zalyká, když ráno probouzí.
Krkavci krouží mu posvátnou rafijí,
iluzí ocel mu vyrušil přízrak rzi.
Pak výkřik naplní ozvěnou sluje hal.
Já budu dívenka, která ho oplaká?
K čertu už, mé slzy, táhněte na draka.
Ten kostel uvnitř mě, ten už se raboval,
na jiný, bratři, teď vyrazme do noci.
Je nás dav; zhrzených, zkažených bezmocí!
78
poezi
Milan Šedivý
se narodil 8. ledna 1977 v Teplicích. Absolvoval český jazyk a hudební výchovu na Západočeské
univerzitě v Plzni (1998–2004). V současné době žije a pracuje v Praze. V letech 1999–2000
byl redaktorem plzeňského časopisu Studentský Fénix, od roku 2002 je členem redakční
rady měsíčníku Plž (Plzeňský literární život). Vydal sbírky: Milosti (Ason-klub, 2001),
Po zarostlém chodníčku (CKK sv. Vojtěcha, 2002), Nápisy na hroby II (Ason-klub, 2003),
Sonáta pro vnitřní hlas (Fraus, 2005) a Teplický pobyt (Ason-klub, 2006). Otištěné básně
jsou z připravované sbírky Výběh slov, která vyjde v nakladatelství Weles.
ADVENTNÍ
Kde nalézt útěchu na mrazu louskavém,
když drtí vlašany pěstiček sevřených…
Po jádrech baží se hladově, vem kde vem.
Skořápky dáváš mi? Snad abych na ně dých?
Kde nalézt teplý kout, čím chlad si zútulnit,
modrý jsem na ústech jak sběrač borůvek,
vždyť líbám jenom sníh, jenž začal čistě vít
vínek svých povlaků z nebeských zásuvek.
I psi se stáhli z míst, kde kapry ubíjí,
své stopy vážou na řetězy, k vrátkům, zpět,
čekají na slunce a čas jim nemíjí…
Čas právě vychladl, večer tmou uhelní,
bez tebe i antracit hoří k udušení
a nechce kloudně hřát, natož byt vytápět.
79
Milan Šedivý
Mé bucifálie mě obestírají
„BŮHVÍ, ŽE V TÉTO ZEMI ŽENY MILUJÍ VERŠE“
(Jaroslav Seifert)
Bůhví, že v této zemi ženy
nemilují verše.
Ach, ženy.
Ač vaše lichozpeřená krása dosud rozráží
párou lednová rána
a stíná hlavy historii,
ač s vůní vytloukáte výklady jaru
a vlnami vlasů bouříte
v jeho stržích,
vy nemilujete verše.
Bůhví, že v této zemi
ženy nemilují verše,
když pouští k vodě slova těžší
nežli jejich svěží smích,
jemuž se nevyrovná nic –
a mají spíš raději široký proud
a verše,
ty stužky nepředpojatých slz,
ty sponky s beruškou rýmu,
zavírají do slabikářů,
zapomínají a odmítají.
80
poezi
Milan Šedivý
Mé bucifálie mě obestírají
Bůhví, že v této zemi
ženy přestaly milovat verše.
Ať jejich veselý, sympatický smích
rozléhá se aspoň v kryptách!
V CHRÁMU
„…smutný v pustém chrámu já jen stojím sám…“
K. H. M.
Kouř a dým, prach a kal…
Přívozem vitráží světlo pluje ke mně.
Dlažba čpí zšeřelstvím, nos zlata šplhá dál
v podhůří chrámovém – sjel ke kazatelně.
Lukáš a dobytče cosi zapisují
o lidech proudících v tornádech krajinou –
spatřiv mne kravičce zkameněl, než zvolal: Varuji!
Smutná teď líže mu dlaň solnou, svěšenou.
Na tumbovou menzu, kde vadnou květiny
dávajíce vzduchu slávu… tak posmrtnou…,
staví se obelisk z paprsků posledních.
Den schází ze světa, podobně dědiny
na límcích rušných měst, které v chřtánu zhltnou
mizící odvěké ikony dávných tich.
81
Milan Šedivý
Mé bucifálie mě obestírají
///
„Životní naději pohřebním zřízencům!“
klinkala kaplička do polí na vrány.
Zvedly se; vzkroužily, pablesky nebeské.
Kvedlám se prastarý. Verštatní. Ledva jen při sobě.
Alzheimer v rádiu hlásí: Bude mlha.
Mé bucifálie mě obestírají.
82
poezi
Ondřej Hanus
Plyne v nic vše odkudkoli
ZE RZI
kříž dneška žere vláha zítřka; ve rzi
si bezstarostné masky podsvinčátek
jak v střepu prohlížejí křivou verzi
svých rypáků, jež neznají smrad jatek;
pak Matka Řezník semele je do střev,
rezavým bodcem rozdrtí jim mozky –
čas zapiští jak krvelačný moskyt
a usadí se v opuštěné kostře;
rez masných háků usadí se v mase,
pak přejde v další nenasytné prase
a přiblíží ho milujícím Matkám,
blíž k tobě, Pane můj, blíž k našim jatkám –
chtěl bych tě potkat v rudém tratolišti,
v němž zrezivělý kříž se něžně blyští
(Z cyklu První sonety mrtvým)
84
poezi
Ondřej Hanus
narozen 1987 v Nemějicích v jižních Čechách, absolvoval gymnázium v Písku, nyní studuje
češtinu a anglické překladatelství na Filozofické fakultě UK v Praze. Publikoval v almanaších
nakladatelství Alisa a v Revolver Revue. Otištěné básně jsou z připravované sbírky básní, která
vyjde v nakladatelství Weles.
PÓLY
jen zánik, vznik a pak už hříčky náhod…
je ohyzdné vše mezi těmi póly,
z nichž jednou stranou vtéká objev nahot
a druhou plyne v nic vše odkudkoli,
a co je tedy zrod? vznik řetězení?
vznik nového, či ztráta nejsoucnosti?
a co je smrt? Bůh vraždí, nebo mění?
proč nejdřív hnijí oči a ne kosti?
kde doznívají duše (ovšem jsou-li)?
už v nás? až po tryznách a po obřadech,
jimiž se tělo ze svých tenat krade?
a v kterých mapách najít ony póly?
už ptali se, a též jim zmlkla ústa;
jsme mezi póly – tam musíme zůstat
85
Ondřej Hanus
Plyne v nic vše odkudkoli
ČÁSTEČNÝ SONET ÚPLNÉ SMRTI
z prachu v hlínu vpít se
dech je dechem mým
a dech jsou mé plíce
plíce – tělo, dým
a kým oslepím se?
tebou, Pane, slepnu
ty mi stáhneš límce
až mi přetneš tepnu
pár
ran
jak Job
már
lán
a hrob
86
poezi
Ondřej Hanus
Plyne v nic vše odkudkoli
KONCE LAN
jak lidské maso krásně spíná,
ve svazky pevné otáčí
to, co dřív byla pouhá hlína,
jak námi vše je bohatší!
jak námi všechno kyne, tyje!
červi a svinstvo podzemní
jak naše tlení ocení…
chce se mi zařvat: carpe diem!
jenomže hlas mi cosi utne…
co když to všechno není nutné?
a pak se zhroutím docela,
vždyť jsme jen slizké konce lan
orvané prackou ohyzdnou,
které je třeba odříznout
(Z cyklu Druhé sonety mrtvým)
87
Ondřej Hanus
Plyne v nic vše odkudkoli
I
Byl den. Byl den pro čerstvé nebožtíky.
Jak vyschlé kapky vláhy padli do brázd.
Živote, ano, tobě patří díky,
že nechal ses o jejich přítěž okrást.
Ty víš. Jsi živý jediný z nás živých.
Tvá požehnání dostáváme s rakví,
neb jsi i smrt. Jen pověz, zdalipak ví
mé mrtvé já, že nejsi nakažlivý?
Že neproudíš, že otáčíš se v cyklech?
Že netvoříš, jen opakuješ vzniklé?
Že jsme jen svoji vlastní pozůstalí,
již k ztrátě duší v tělech dorůstali?
Jak vyschlé kapky zapadáme do brázd.
Žití mám po krk. Smrti jenom po pás.
(Z cyklu Pohřební věnec sonetů)
88
poezi
Ondřej Hanus
Plyne v nic vše odkudkoli
I
chtěl bych se zabít u broskvoní
dusit se smrtí, která voní
přechroptět koncert kosích hymen
dát zvuku smysl, ostří tónin
samotnou strunu, na níž hynem
rozkmitat k ostrým výškám o ní
k výškám, kam stoupám se psím vínem
k výškám, jimž krev se mlčky kloní
již tě znám, kráčíš… ještě vloni
chtěl bych se zabít u broskvoní
(Z cyklu Běžící gazely)
89
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
CLEVELAND
žádné lodě na jezeru erie & džihád v televizi
& bezdomovec probuzený kašlem na lake shore blvd kolt
namířený na všechno visí na lavičce jak obnošené sako
zatěžkává svýma očima hladinu
& indiáni pohřbení pod asfaltem chroustavě pohybují kostmi
& oblý zadek slunce zapadá za pár mrakodrapů
& dvouhlavé rybě euclid ave kručí v břiše kuckavé autobusy &
čekání na šestku jediní bílí přetrumfnutí
& černoška s podbřiškem rozděleným švem kalhot na 2 ohromné
stydké pysky s vlasy česanými pařátky posedlých kohoutků
& s kozama boxerskými nosy v půli přeraženými podprsenkou
vraná funebrácká klisnička s chocholem
& veze v samoobsluze na church pl ve vozíku ježíšovu hlavu
zabalenou do kapustových listů
& no loitering no littering no eating no drinking no smoking &
all shoplifters will be prosecuted
& nábožné sádlo & bachraté modlitby v tlusťoučkém víkendovém
karnevalu víry & baseballu
& muž se ženou chodící drogy naposledy viděli vodu plodovou &
podivný domácí skřet s lahví schovanou v papírovým pytlíku
& therefore i praised the dead who are already dead more than the
living who are still alive v bibli položené do šuplíku přesně
pod beck’s
& heineken & foster v super size plechovkách v hotelovém pokoji
přesně podle gideon living memorial bible plan
& bahnění v myšlenkách & čtení kundelatého odyssea
90
se narodil roku 1958 v Litomyšli, žije v Praze, profesí je lékař-epileptolog. Básně publikoval
v almanaších Klíčení (Mladá fronta, 1985), Prvovýstup (Kruh, 1989) a Jedním uchem
dovnitř (Labyrint, 1997). V roce 2004 vydal v nakladatelství Petrov básnickou sbírku
Dokončený Vojtěch.
&
&
&
&
poezi
Zdeněk Vojtěch
hlasitě hrající staré dodge
aby si školačky hymen neprotrhly smíchem a jekotem
potrhlý šouravý stařec v leopardích botách němý zpěvák blues
jedna prázdná hospoda & černoši michelini nedůvěřiví jako psi
patřící krásným ženám
& boltce ve vzduchu a v touze vejít dveřmi které neexistují &
žádné lodě na jezeru erie & džihád v televizi
& nikdy by mi nedorostly vousy pro svatou válku svědí to
clevelande, clevelande, ty jeden čuráku
kurzívou psané verše pocházejí z básnické dílny MUDr. Vladimíra Dbalého
91
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
LETUŠKY
kocoury nechávají nejraději kastrovat
hospodyňky, manekýnky
domovnice, bukowski, letušky
paní u přepážky na poště
praporčice, hrabal, jeřábnice a pozdní waits
naopak kocoury téměř nikdy nenechávají kastrovat
indiánky, feministky, vodné, stočné, cohen
letušky, carver, pokladní v supermarketech
uklízečky, modelky, vegetariánky
podpraporčice, psychoterapeutky a raný waits
LEGO
všechno do sebe zapadá
dnešní velké prádlo
čtyři pračky vyprané
a pověšené na šňůry
a jak jsme okolo sebe chodili pomalu
jako bychom nechtěli nic pokazit
teď už mi zbývá jen
zadržet spánek večeří
a rozložit své vlhké ruce
na tvém těle, aby doschly
92
poezi
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
VŠI
ve školce mají vši
dají se prý jen obtížně vyhubit
funguje na ně jen ostříhání dohola
a petrolej
sára si je určitě přinese
budu jí rozčesávat vlasy a nacházet hnidy
schovám nůžky a zapomenu kam a raději neřeknu ani slovo benzín
všichni se budeme škrábat
nakonec budou vši i v neskafi a marmeládě
zorganizujou se
naučí se mluvit
naučí se mluvit blbosti
naučí se mluvit blbosti o nás
vrchol bude, až se opiju
a budu se bát domů
přesně takové pokračování pro nás život přichystal
mohlo by nás zachránit jedině, kdybychom si koupili
rychlý auto
a odjeli někam daleko
kde bychom se mohli jen tak procházet
93
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
30 °C
ona říkala: byla jsem na operaci, ale nějak to nefunguje
vleže je to dobrý
jen když se posadím, zakašlu, zasměju se nebo někdy když jdu
v pokoji
se smrákalo
a ve váze začínaly být černé květiny
on neříkal: snažil se neposlouchat
a uniknout z toho pachu moče
smíšeného s parfémem
smrt hulákala někde blízko
KOLO, NA NĚMŽ PŘIJELA BÁSEŇ
kolo, na němž přijela báseň
byla stará ukrajina
s rezavým padajícím řetězem
na které báseň funěla z budislavi, přes toulovcovy maštale
vykoupat se na roudnou
a ke studánce kapalice
a pak do předhradí a na rychmburk
a nakonec na košumberk tam si dala pivo
kdo to zná, tak vám potvrdí
že tam k pivu servírují
plácačky na mouchy
94
poezi
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
HEMINGWAYOVSKÉ VARIACE
hemingway neměl rád boty. boty na oplátku neměly rády hemingwaye
hemingway si nechal narůst plnovous. předtím ovšem žádný plnovous neměl
hemingway měl rád dobré jídlo a lov. jen jednou v životě snědl buchtičky
se šodó a nezasáhl kočku na 10 metrů
hemingway posouval literaturu kupředu. někdy mu přepadla přes okraj stolu
a on ji pak musel hledat na zemi mezi lichými ponožkami a špačky
od kubánských doutníků
hemingway proslavil daquiri tak, že dnes můžete v každém baru slyšet: daquiri?
to pil hemingway. to si nedám.
hemingway byl známý svou slabostí pro krásné ženy. když takovou potkal, stalo
se někdy, že tou slabostí upadl na zem a odřel si záda
hemingway se někdy mazlil s peněženkou. to se málo ví
hemingway se nestyděl psát ani o těch řídkých případech, kdy se chlap kvůli
ženský vykašlal na býčí zápasy
hemingway nejraději boxoval sám se sebou. je pochopitelné, že většinu
takových zápasů prohrál
hemingway spáchal sebevraždu. tak to bychom měli
95
Zdeněk Vojtěch
Cokoli, třeba věčnost
ORANGUTANIZACE
platíš příspěvky
a posloucháš
řev
je to snadné jak líh
být členem nějaký zkurvený
orangutanizace
a navíc ti dovolí držet si
doma ve sklepě pro radost z krásy
cokoli
třeba věčnost
96
poezi
Kateřina Rudčenková
narozena 1976 v Praze.
Absolvovala Konzervatoř
Jaroslava Ježka a Provozně-ekonomickou fakultu České
zemědělské univerzity. Vydala
básnické sbírky Ludwig
(Klokočí a Knihovna Jana
Drdy, 1999), Není nutné,
abyste mě navštěvoval
(Klokočí a Knihovna Jana
Drdy, 2001), Popel a slast
(Klokočí a Knihovna Jana
Drdy, 2004) a knížku povídek
Noci, noci (Torst, 2004).
Její divadelní hru Frau in
Blau uvedlo Činoherní studio
Ústí nad Labem roku 2004,
hru Niekur, za niž obdržela
2. místo v dramatické soutěži
Cen Alfréda Radoka 2006,
uvedlo ve scénickém čtení
Divadlo Letí v červnu 2007,
rozhlasovou podobu hry
odvysílala stanice ČRo Vltava.
98
Kateřina Rudčenková
Třicátý rok
Ten rok se zdálo, že na divadlo z mých přátel
už nikdo nevěří.
V dubnu jsem měla narozeniny, a tak
jsem odjela sama do Vídně do Walterova
prázdného bytu, abych tu pohromu s nikým
nemusela slavit. Bylo mi totiž třicet. Deset
dnů jsem strávila zamčená v malém pokoji
s výhledem do úzkého dvora obklopeného
domy tak těsně, že bylo sotva vidět nebe.
Z knih jsem si s sebou přivezla vypsaných
několik povzbudivých citátů, jako například
„Je hrozné ve třiceti zjistit, že zvítězili ti druzí“
z Klimáčkovy hry nebo Arundhatí Royovou:
„Třicet jedna. Ne stará. Ne mladá. Věk dobrý k životu i ke smrti“ anebo přímo z povídky
Třicátý rok Ingeborg Bachmannové: „Nikdy
próz
se ani na okamžik nebál, že se před jeho třicátým rokem zvedne opona tak jako
teď, že se ozve jeho heslo a že bude muset jednoho dne ukázat, co opravdu dovede
vymyslet a co umí udělat, a že bude muset přiznat, oč mu doopravdy jde. Nikdy
ho nenapadlo, že z tisíce a jedné možnosti je snad už tisíc zmařeno a ­zmeškáno –
nebo že je zmeškat musel, protože pro něho byla jen jediná možnost.“
Původně jsem sem přijela psát povídku o své dvojnici, která za mě žije životy,
které jsem neprožila, ale nakonec jsem napsala novou hru o muži, kterého jsem
poznala a hned zas ztratila před dvěma lety. Byla to moje už třetí hra, které jsem
si vrstvila v šuplíku. Ještě do třetice, říkala jsem si, a když ani tuhle hru žádné
divadlo neuvede se vším všudy, možná je načase přestat.
Dva dny před narozeninami jsem se setkala s Christianem. Christian
vystudoval divadelní režii a se svými spolužáky založil vlastní soubor. Za to, že
jsem začala psát hry, vlastně mohl on. Před třemi lety mi navrhl, ať pro ně napíšu
hru o Kokoschkovi. Napsala jsem ji, ale jejich divadlo nedostalo dotace a celá
skupina se nakonec rozpadla. Chodil tenkrát s Elfriede, herečkou ze souboru,
která se s ním zároveň s rozpadem divadla rozešla.
Sešli jsme se na stejném místě v centru Vídně v kantýně muzea Museums­
quartier, kde tu hru tenkrát plánovali hrát.
Seděli jsme na slunci u dřevěných stolků na nádvoří a ani si nevšímali, jak
dlouho čekáme, než se nás číšníci zeptají, co si dáme, a než nám to donesou.
Aby řekl pravdu, co se týče jeho a divadla, je zklamaný, vší tou ztracenou
investovanou energií na různé pokusy a žádosti o dotace, které nedostali, že
momentálně ztratil o divadlo zájem.
Jeho přátelé ze souboru se rozprchli, začínají nový byznys, jde jim dnes
pomáhat malovat v domě, kde budou společně podnikat – Hermann si otevře
restauraci, Klaus holičství a Elfriede krejčovskou dílnu.
99
Kateřina Rudčenková
Třicátý rok
Ale jejich první představení o Kafkovi byl přece úspěch, řekla jsem, tak jak
to, že to skončilo?
Na kulturním úřadě, kde se rozhoduje o dotacích, se vyměnili lidé a ti noví
je nemají rádi.
Všude jsou třeba známosti. A herci to bez peněz dělat nebudou, musejí
z něčeho žít.
Upíjela jsem jablečný mošt a on zatím jedl omeletu posypanou dýňovými
semínky.
Řekla jsem mu o své nové hře, kterou jsem napsala za čtyři dny, a o tom, že
já jsem taky docela zklamaná.
Řekla jsem, že mi pozítří bude třicet.
Neříkala jsem samozřejmě všechny ty věty z knih a her, které mi utkvěly
v hlavě, protože se mě týkaly. Řekla jsem jen, že proto jsem odjela do Vídně.
Jemu bude za dva roky čtyřicet. Uznala jsem, že to je horší.
On však řekl, že je spokojený se svým věkem a nechtěl by být mladší.
Pak kývl na číšníka, abychom zaplatili.
Přemýšlela jsem, čím to je, že někteří mají v životě tolik štěstí a jiní tak málo,
jak je možné, že ti, kteří přišli dávno po nás, nás tak rychle předstihli; tolik nadějí,
které jsme měli o svém životě… A všechno se stalo jinak, než jsme přepokládali.
Zeptala jsem se ho, jestli má ještě doma tu rakev.
Byla to kulisa z představení o Kafkovi a měl ji stát pod oknem v obýváku.
Dával si do ní oblečení, protože když se do bytu nastěhoval čerstvě po rozchodu
s Elfriede, neměl ještě skříň.
Prý je teď u Friedy ve sklepě.
Uběhlo deset minut a bylo načase, aby šel. Číšník nepřišel, a tak kývl na
číšnici.
100
próz
Kateřina Rudčenková
Třicátý rok
Hostů však přibylo a oni je nestíhali obsluhovat.
Christianovi svítilo do tváře a na holou hlavu polední slunce a byl už trochu
rudý.
Čekali jsme.
Uběhlo dalších deset minut a nikdo nepřicházel.
Existuje takové pravidlo, řekl Christian, že když třikrát poprosíš o účet a oni
nepřijdou, tak můžeš jít bez placení.
Seděli jsme oblečení a bylo nám horko.
Barmanka kasírovala u vedlejšího stolku, a tak jsme na ni kývli potřetí.
Usmála se, přikývla, pak se otočila a přijímala objednávky u dalších a dalších
stolků.
Christianova hlava už byla úplně rudá, a když se dalších pět minut nic
nedělo, vztyčil svou vysokou postavu, že už půjde.
Nevěděla jsem, že to pravidlo v Rakousku skutečně platí, a protože já ještě
nikdy bez placení neodešla, řekla jsem, že bych přece jen radši zaplatila.
Christian si tedy zase sedl. Chtěl bych jen vidět její reakci, řekl.
Znovu se objevila ta, kterou jsme žádali naposledy, a docela klidně procházela
mezi stoly, rozhlížela se, profesionálně se usmívala a zjevně se jí zdálo, že nikdo
nic nepotřebuje. Když se dívala naším směrem, měla jakoby skelný pohled.
To je provokace? zahřímal Christian. Trvalo to už půl hodiny, což se nám
zdálo dost.
Co kdybychom prostě šli dopředu ke kase a zaplatili tam? navrhla jsem.
Nebudou vědět, co jsme měli, řekl, přesto jsme se zvedli a směřovali uličkou
mezi stolky k budově, odkud přinášeli pití, ale na konci jsme svorně zabočili na
opačnou stranu, než byly ty jejich blbé kasy.
Christian si rozvážně odvazoval kolo ze stojanu a po očku jsme sledovali,
jestli se někdo z nich k nám nepřižene a konečně nás nezkásne. Pak jsme se
101
Kateřina Rudčenková
Třicátý rok
volným krokem vydali rozlehlým nádvořím, kde nás stále ještě mohli dohonit.
Před bránou z nádvoří jsem se naposled otočila a v dálce spatřila naši
barmanku klidně a nerušeně pokládat nápoje na stůl vedle toho našeho.
Prošli jsme východem a v tu chvíli jsem pochopila všechny ty předešlé roky.
Byli jsme neviditelní.
Vídeň, 10. 4. 2006
102
próz
Kateřina Tučková
narozena 1980 v Brně.
Vystudovala historii umění
a bohemistiku na Masarykově
univerzitě v Brně, v současnosti
je doktorandkou Ústavu pro
dějiny umění na Karlově
univerzitě v Praze. Pracuje jako
kurátorka. Kromě monografií
a textů o výtvarném umění
publikovala povídkovou tvorbu
a novelu Montespaniáda
(Větrné mlýny, 2006), kterou
ČRo zpracoval do podoby
rozhlasové hry. Spolupracovala
s časopisy Ateliér, ArtAntiques,
Host, IM6, Literární noviny,
Tvar, Weles. Ukázky pocházejí
z chystaného románu, který
je vystavěn na problematice
živelného vysídlování
brněnských Němců po druhé
světové válce.
104
Kateřina Tučková
Poslední máj
Gerty Schneider
(Skici z chystaného románu)
KVĚTEN 1945
Gerta stála na okraji davu. Stála na rohu pod
Michalskirche, pod sochami, které na ni
z rampy ochozu shlížely, svatý Pavel soucitně,
s hlavou skloněnou a s knihou, kterou pevně
tiskl k hrudi. Opírala se bokem o ošumělou
omítku. Bylo jí slabo z toho shluku lidí, možná sem ani neměla chodit.
Ale nechat si to ujít? Nedozvědět se, co
bude dál? Co se chystá u nich ve městě, jak
próz
to teď bude? Nedokázala odolat, vypravila se sem sama, protože se nechtěla
doslechnout překroucené zprávy sousedů, kteří se s ní ještě baví. Chtěla to slyšet
na vlastní uši, co se teď bude dít.
Přehodila si Barboru z pravé ruky na levou a přenesla váhu těla od stěny
budovy směrem do ulice. Pozorovala chodník pod svýma nohama. Byl jako Brno
v dnešních dnech, místa po vyrvaných dlažebních kostkách se propadala hluše
do prázdna, na dně zůstal jen prach a drť. Až k patám nedaleko se tlačícího davu,
pod nimiž mizel, byl z větší části vybraný, a ty kostky, které zbyly, byly vyvrácené
ze svého původního místa. Jako noty na buben, řekla by maminka. Kdyby tady
byla.
Gerta měla strach. Obrovský, sídlil jí hluboko uvnitř hrudi, rozlezlý jako
pavouk osmi nohama do všech částí těla. Těžké, masité, široké tělo hmyzu jí
zatěžkávalo hruď a z vnějšku na něj tiskla Barboru, jejíž hlavička poklimbávala
dopředu a dozadu, stále dokola.
Věděla, že dělá zakázanou věc. Kdyby ji tu někdo poznal, hrozí jí smrt. Co by
se asi stalo, kdyby ji někdo udal, kdyby se kolem ní shlukli a odvlekli ji k národní
gardě? Něco strašného, když i starým ženám, starým Němkám, které jediné
mohly zůstat ve svých bytech, bylo vyhlížení z oken zakázáno pod pohrůžkou
trestu smrti. Vyhlížet z okna! Směšné.
A kolik jejích známých bylo na tři dny odvedeno do sběrných táborů. Skoro
všichni. Kromě těch několika starých ženských, které se skoro nemohly hýbat.
Sousedka Steinová musela s dětmi a s jídlem na tři dny odejít do Jundrova.
Strachovala se, jestli to není léčka, jestli ji někam nezavřou, neokradou, jestli ji
nechají s dětmi. Jestli ji nezavraždí. Ta se měla čeho bát, mrcha, třepala se jak
ratlík. Ale rozhodli se tam jít všichni, jak vyzvěděla od sousedek. Říkala Steinová,
a říkala taky, že gardisté zvonili u bytů a ohlašovali povinnost jednotlivým
rodinám, tedy torzům rodin, že výzvy visely na rohu v Körnerově i na konci
105
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
Presburgerstrasse, ale seznam osob neviděla v ničích rukou, a říkala taky, že
všechno vypadalo poměrně neorganizovaně.
Všichni se rozhodli odejít na těch pár dní za město hlavně proto, že jim
na prahu jejich bytů řekli, že je to kvůli bezpečnosti prezidenta Beneše. Všem
to přišlo logické, a i zákaz vyhlížení z oken jim přišel logický, co kdyby na něj
chtěl někdo střílet? Nebylo jich takových málo. Tak bylo možná lepší odejít než
riskovat, že na ně padne podezření, když to některý z těch mladých bláznů, co
tady ještě zůstali, udělá.
Tak to doputovalo tichou poštou ke Gertě, která se proto rozhodla do
žádného tábora nenastoupit. Rozhodla se poslechnout si, co se chystá.
Kohokoliv, kdo by ji zastavil, přesvědčí svou češtinou, ostatně toho, kdo by
ji chtěl jako Němku zahnat do jednoho z těch táborů, může přesvědčit rodným
listem maminky, proto ho pořád nosí u sebe.
Měla strach jen z těch, co by ji poznali, ji jako Gertu Schneider. Měla strach
z těch, kterým by udělalo dobře, kdyby viděli, jak Gerta, dcera úředníčka, který
měl tu moc rozhodovat v případech škatulat bytečků ve čtvrti Brünn-Nord, jak
odchází v doprovodu gardistů, nebo jak ji bijí, nebo jak jí berou dítě… u toho
obrazu se Gerta zastavila a zaváhala, zda má, nebo nemá jít. Co kdyby jí vzali
Barboru? Co kdyby ji zbili a odvedli a Barboru nechali ležet někde na ulici,
někde, kde si jí nikdo nevšimne. Co kdyby ji jako dítě poloviční Němky nikdo
nenakrmil? Co by pak dělala? Ztratila by rozum, to ví jistě.
Ale nemůže neriskovat, nemůže nevědět, co se chystá. Co přinese
budoucnost, jí a Barboře. A navíc její čeština… nic se nestane, přesvědčila se,
a dospodu pracovních věcí si toho dne navlékla nejslušnější vrstvy oblečení,
které doma ještě našla. Z práce se rozhodla vůbec nevrátit domů, aby ji nikdo ani
na cestě nemohl odvést, rozhodla se jít přímo na Dominikánské náměstí. V kapse
měla otcovy staré brýle a matčin nedělní šátek do kostela, doufala, že ji nikdo
106
próz
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
nepozná, i kdyby šel vedle ní. Navíc měla Barboru, kterou také ještě skoro nikdo
neznal, tou se přece může zaštítit.
V sedm hodin tedy stála pod ochozem Michalskirche a společně s radostně
šumícím davem čekala, až prezident Beneš vystoupí na balkon Nové radnice.
Pak se otevřely dveře a hluk davu se proměnil ve vzrušený hlahol, z nějž
občas vylétl výkřik slávy nebo zdaru.
…
Sotva Gerta přišla domů, věděla, že se něco děje. Čekala každý den a ten
dnešní, plný šumu na ulicích, gard postávajících na rozích, dvojic členů
policie procházejících zhusta Presburgerstrasse, ji přesvědčoval, že už už
se musí něco stát. Situace už se musí nějak vyhrotit, už nejde jen o odvádění
jednotlivců.
Čekala to každým dnem, od okamžiku, kdy se zděšená vracela domů
ze shromáždění rozjařeného Benešovým projevem. Ten tupec. Dal zvířecí
duši obyčejným, upachtěným úředníčkům, dělníčkům, obchodníčkům, těm
ustrašeným obojetníkům, kteří se celou válku snažili být zadobře s tím, kdo je
u koryta. Stokrát to viděla. A kdo je dnes kolaborant? Nikdo, každý je Čech,
Čech, Čech, který trpěl pod jhem okupantů. A že si pod tím jhem někteří docela
dobře nakřečkovali, to dnes nikoho nezajímá.
Gertu by to taky nezajímalo, žij si každý jak umíš, kdyby se teď zrovna tihle
lidé nesnažili vygumovat ji, kdyby se nesnažili ubližovat jí a Barboře. Jejímu otci?
No prosím, ať si odpracuje, co pomáhal spískat. Stejně tak její bratr, oběma to patří.
Minulou neděli se na ně ani nebyla podívat, jak si sama hluboce myslí, že jim to
patří. Ale tohle? Ta zloba vůči všem? Nápisy Němci ven na zdech? S tím nesouhlasí.
Doma se zavřela a v kuchyni se chystala nakojit Barboru. Pak zaslechla dusot
těžkých bot po celém domě, klepání, výkřiky. Věděla hned, že už je to tady, to, co
107
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
se vzedmulo v hrudích těch lidí na Dominikánském náměstí, co ten nový buditel,
který to tu celé prosral a sám utekl do Londýna, nasliboval.
Někdo klepal na dveře a Gerta věděla, že ji dohnaly jeho výkřiky a sliby.
Otevřela a za dveřmi stál domovník. V ruce třímal papír s vyhláškou,
kterou jí zamával přímo před nosem. Nebyl nepřátelský, nikdy ke Gertě nebyl
nepřátelský, i když s jejím otcem měli nejeden výstup.
Zamával vyhláškou a řekl, že už je čas, že jinak to nejde.
Pak svěsil ruku s papírem dolů, okamžik rozpačitě stál a díval se přímo
do Gertiných široce rozevřených očí, pak na Barboru přitisknutou ke Gertině
hrudi, pomalu mu klesala brada, jako by chtěl vyslovit dlouhé, dlouhé á, ale
pak řekl znovu – jinak to nejde, otočil se a seběhl dolů po schodech, ani se už
neotočil.
…
Hrubá silnice se v kraji drolí do příkopu. Tráva prorůstá štěrkem, nad kameny
nadskakují kola kočáru. Stalo se, že jí levá noha sjela po uvolněných kamíncích,
nedošlapuje teď na levé chodidlo, kotník ji tupě bolí, zřejmě si natáhla šlachu. Už
několik hodin jdou pomalu, jen se plouží, s kočáry těsně přimknutými k sobě, čas
od času se podpírají, střídají se v tlačení. Na cestu už dlouho není pořádně vidět.
Jen chvílemi k nim dolehne světlo z pochodní, ale to se ještě těsněji přitisknou,
zrychlí krok, a kabátem přehozeným přes kočár zavalí děti.
Nedokáže přesně odhadnout, jak dlouho už jdou. Jako by jejich cesta trvala
věky. Přitom se ještě ani nerozednilo, takže to nemůže být víc než několik hodin.
Je unavená a její společnice také. Má zkusit zastavit se a odpočinout si?
Několikrát procházely kolem lidí, kteří seděli na zemi nebo na kufru, se
kterým se vláčeli. Několikrát také viděly, jak takovému chudákovi, který se
zastavil, přiběhl mladík rozbít hlavu pažbou pušky. Měla strach se zastavit.
108
próz
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
Nutila se k dalším a dalším krokům, přemáhala bolest v tříslech a v polštářcích
chodidel. Pálily jako čert, s každým dalším došlapem si uvědomovala celou jejich
plochu.
Žena vedle ní šeptala o žízni.
Gerta nic neřekla. Měla vodu schovanou pro dítě, nemohla nabízet, když
nevěděla, co ji ještě čeká. I ona měla žízeň, ale mlčela a dál se sunula krok za
krokem, bůh ví kam.
Bůh? Tomu přestala důvěřovat už před lety. Dřív se k němu modlila, prosila
jej, aby jí pomohl, aby něco udělal. Cokoliv, co změní její život. Pak pochopila,
že Bůh to za ni neudělá. Ale už bylo pozdě.
Od té doby se nemodlila a na Boha už nemyslela. Chtěla si vystačit sama
a nepochybovala o tom ani nyní. Bůh totiž neví, kam ji teď ženou, to ví jen ti
zuřiví hejsci, a nakonec možná že ani oni ne. Taková nedozrálá děcka, dusila
se vztekem, jejich hlasy k ní doléhaly a zase se ztrácely pod křikem jejich obětí.
Několikrát je zahlédla na korbách projíždějících aut, se vztyčenými zbraněmi,
až připomínali ježka. Nasupeného, rozlíceného ježka, křiklouna, drzou ožralou
hubu, sprostou, rozlícenou lůzu. Nenáviděla je, ale nebylo jí to nic platné.
Jestli chtěla přežít, nesměla dát najevo nic, natož viditelnou nenávist. Šla
pokorně vedle své průvodkyně a mlčela. Vždyť se taky nedalo dělat nic jiného.
Noc se svažovala k šedavému ránu a kolem ní se táhl průvod tichých, unavených
lidí. Jejich kroky, šustot zimních kabátů a polohlasem pronášená slova přerušil
jen občasný křik zraněného.
…
Gerta se marně snažila rozřadit kolemjdoucí. Udavačka Braunová se
táhla několik kroků před ní s dcerou sotva patnáctiletou. Vlekly mezi sebou
kufr převázaný na obou stranách lanky, spojenými nahoře v oka tak zrovna
109
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
pro provlečení dlaně. Jednou za čas na sebe kývly, postavily kufr u kraje cesty
a vystřídaly se po jeho bocích. Jednou za čas Frau Braun pokynula a uchopila
rukověť kufru a celý svůj nynější majetek táhla sama. Ztratily se jim, když se Gerta
s průvodkyní odvážily zastavit na kraji cesty, těsně před svítáním.
Herr Liebscher se svou vetchou, ohnutou paní se pomalým krokem sunuli
kolem nich. Za necelou hodinu je bude Gerta s Helgou předcházet a neodváží
se ohlédnout, když nad dvojicí zkroucenou v trávě vedle cesty bude stát mladík
a s hystericky rozevřenýma očima kolem nich bude pálit jeden výstřel doprava,
k boku staré paní, jeden doleva, mezi rozkročené nohy pana Liebschera, až
mu odstřelená hrouda zasype nohavici. Gerta si nebude myslet, že by se ti dva,
vzájemně si objímající hlavy a choulící se do sebe jako kdysi v milostném spojení,
mohli ještě zvednout. Nechce to vidět, půjde dál, půjde rychleji, stejně jako její
průvodkyně přidá do kroku. Nevidět, necítit a nevidět, má před sebou přece
dítě, rychle pryč a nic nevidět.
Teď kolem sebe uviděla procházet Frühaufovou, tu, co měla na rohu
Körnerovy a Presburgerstrasse krámek s látkami. Kdysi. Tu, která oznámila, že
Aničku Goldovou, která neodjela s transportem, schovává knoflíkář Šrámek.
Vyskočila pak z okna, když si pro ni přišli, přestože ji prý Šrámek bránil vlastním
tělem. Od té doby o něm také nikdo neslyšel, nikdo neví, kam zmizel. Do jeho
opuštěného bytu se nastěhovala úřednická rodina a zanedlouho jako by ani
nebyl. Splynula s okolím, byla německá.
Dnes se už nikdo nedozví, jestli Anička Goldová tehdy skočila sama, nebo jí
pomohli, ale tak i tak, nic lepšího by ji stejně asi nečekalo.
110
próz
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
NOC (POHOŘELICE, 30. 5. 1945)
…
Z jednolité masy šumu se konečně začaly vydělovat samostatné zvuky. Začala
rozeznávat nepravidelné údery, hluk, křik a táhlé štkaní ženských hlasů. Výstřely.
Hlasy mužů.
Znovu se jí vracely smysly.
Voják, který z ní právě vstal, se na ni podíval, jak se stáčí na bok, s koleny
konečně stisknutými k sobě, a kopnul ji do ještě odhalené zadnice.
– Smrdíš, svině! odplivl si na ni, pak se otočil a rychle odešel.
Jako by měla na čele celý život napsáno – jsem to já, čí tělo si můžete vzít!
Cítila se jako veteš. Jako odpad, jako věc, a cítila, že opravdu smrdí. Její tělo
smrdělo, páchlo už léta.
Za co to vlastně všechno má, čí dluh splácí? Otcův? Dluh sousedům? A kdo
splatí její pohledávky, kdo vyrovná dluh jí a její dceři, která ztratila právo,
a přitom jí ještě není ani půlrok? Jak k tomu přijde, neprovinila se ničím. Gerta se
snažila spočítat lidi, kteří kolem ní ještě zbyli. A představit si ty, ke kterým vlastně
patří. Ty, kteří by mohli ten kolotoč zastavit. Ke komu ona se může upínat?
K malířskému kroužku pana Kmenty, kam chodila před válkou a kde byla
opravdu šťastná? Ke Karlovi nebo k Janince? Kde těm je konec. Nebo doopravdy
patří k nim, k otcovým přátelům, kterým pomáhala při Winterhilfe? Za tohle
možná platí, za to, že nevěděla, kde je její místo.
Ale ve skutečnosti věděla, dobře věděla, kde je. Kde jinde než u otce? To je
její rodina, on a bratr. Za to přece platí. Ale kdo by jí to mohl vyčítat? Kdo by jí
mohl vyčítat, že neměla kam jinam jít, že dělala, co se po ní chtělo? Platí teď tedy
za svou zbabělost. Ona osobně, Gerta, platí za svou zbabělost, vynesla nad sebou
soud. Ale nijak jí neulevil.
111
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
Pak konečně vstala a podívala se, proč Barbora nepláče. Opravdu, celé to
zaspala.
Nechala ji tak, jak byla, s rozhozenýma rukama podél hlavy a se vzhůru
vykroucenou bradou. Obdivovala ten nevyrušitelný dětský spánek.
V koši pod kočárem chtěla najít jednu z Barbořiných plen, aby si mohla
osušit potřísněná stehna. Pak ale nechala plenu plenou a povytáhla jednu ze
svých košil. Bůh ví, kdy by mohla plenu přeprat, nemá jich pro Barboru dost,
aby jimi mohla plýtvat. Vždyť netuší, kdy a v jakých podmínkách tahle cesta
skončí.
Pomalu si otírala vnitřní stranu stehen a čichala intenzivní pach vycházející
z pohlaví, ze zpoceného podpaží, svůj známý pach, i pach cizí, nepříjemný pach
mužského semene. V hrudníku jí ještě prudce bušilo srdce, ale pomalu se přes
něj přelévala bolestnější vlna zadržovaného pláče, klíčící hluboko pod bránicí
a rychle mohutnící vzhůru, k ohryzku, který jí začal skákat nahoru a dolů, jak
polykala první vzlyky.
Neudržela je dlouho, vybuchla v prudký pláč, který více než slzami zněl
úpěnlivým štkaním. Suché vzlyky se podobaly dávení, prudké výdechy a trhavé,
přerušované vdechy ji dusily, ale stejně je nemohla zastavit, hrnuly se z ní
nekontrolovatelně. Bez vůle se jim poddávala, nešly zastavit ani obavou, že
přilákají dalšího vojáka, že znovu prozradí už jednou prozrazený úkryt.
Gertě schoulené u kol kočáru se natřásala ramena v poryvech pláče a tak ji
našla Helga. Přišourala se tiše, s dítětem v náručí.
Posadila se vedle Gerty, těsně, až jí téměř dosedla na vytrčený bok. Gerta
se rychle otočila a skroutila se kolem Helžiných kyčlí, hlavu zabořila k jejímu
protilehlému boku a nechala svůj smutek plynout do dívčina pláště. Helga se
nehýbala, nepokoušela se Gertu utěšit. Seděla a jemně pohupovala chlapečkem.
Gerta se ze sebe snažila vypudit vztek a ponížení, lítost a odpor, nechuť
112
próz
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
k sobě i k tomu floutkovi, který objevil jejich zákoutí, třásla se a vzlykala, pak
méně, pak se náhle posadila.
Přestala na moment vnímat sebe samu. Upřela oči na Helžinu tvář,
neprůhlednou v nočním šeru. Dlaní natočila její bradu k sobě. Helga se dívala
mimo ni, jen začala prudčeji pohupovat dítětem.
– Co ti udělali?
Helga se natřásala v rytmu houpání.
– Co ti udělali, slyšíš? Mluv!
– Helgo!
Gerta do ní drcla ramenem.
– Slyšíš? Mluv přece!
Helga se nepřestala natřásat, neudělala vůbec nic, dál s rukou na chlapcově
hlavě nadhazovala dítě a mlčela.
Gerta uvolnila ruku, kterou se podepírala, oběma chytla dívku za ramena
a jemně jí zatřásla. Helga nereagovala, zatřásla jí více.
– Helgo, slyšíš mě?
Nic.
Zpoza boudy, za kterou se schovávaly, k nim stále doléhal hluk úderů,
padajícího nábytku a směsice mužských hlasů a ženského křiku.
Gerta se rozhlédla kolem sebe. Úkryt za boudou je sice zachránil od dění na
dvoře statku, ale byla jen otázka času, kdy sem nějací vojáci zase zabloudí močit.
Na konci protáhlého stínu boudy, u plotu, který obrůstala nekosená tráva,
uviděla nízkou hromadu naskládaných kmenů.
– Vidíš tu hromadu? Helgo? otočila se k dívce.
Žádná reakce.
– Vezmi si věci, schováme se za ni.
Helga se ani nehnula, dál kolíbala dítě.
113
Kateřina Tučková
Poslední máj Gerty Schneider
Gerta se zapřela o zem, shodila si sukni přes kolena a vstala. Košili a ostatní
poházené věci nacpala ke spící Barboře a couvla kočárem kolem sedící dívky.
– My jdeme… odvezu tam Barboru, řekla Gerta a stáčela kočár do směru
hromady dřeva. Stínem boudy se pomalu vzdalovala tiché dívce.
Mezi kmeny a plotem byla jen úzká mezera, dobře pro lidská těla, ale ne
pro rozložitý kočár. Gerta z koše vyjmula Barboru zabalenou v peřinách a kabát,
který včera v noci seskládala pod ni. Prodrala se klestím z korun stromů za kmeny,
ochromená strachem z každého zapraskání.
V trávě za kmeny položila Barboru na zem, do hnízda, které kolem ní
vytvořila z polštáře a kabátu. Barbora zabroukala, mlaskla, ale spala dál. Kočár
čněl nebezpečně vysoko. Stál vedle seskládaných kmenů tak přirozeně, jako by jej
tam jen na chvíli někdo nechal. Gerta vzala za koš a shodila kočár bokem k zemi.
Kolečka trčící ve vzduchu se pomalu otočila, z nosníku i z koše vypadalo prádlo
a zbytek potravin. Spodní dno kočáru Gerta natočila k místu, odkud přišli před
chvílí vojáci, a mezi kola ještě přeložila několik větví. Teď v noci tak určitě nikoho
nenapadne, že to není pohozený starý kočár, ale zástěna pro dvě schoulené ženy.
Gerta se otočila zpátky k Helze. Dál seděla a houpala se spolu s dítětem.
Gerta k ní přeběhla.
– Pojďme, pomůžu ti.
Helga se ani nehnula. Gerta se postavila za ni, rozkročila se a s rukama
vsunutýma do jejích podpaží se ji pokoušela zvednout. Jakmile ale Helga ucítila
tlak, sama vyskočila, s chlapcem přitisknutým k srdci a s vyděšeným polohlasným
výdechem se po ní ohnala pravou rukou.
– Pss, zachytila Gerta její ruku a udržela tak rovnováhu obou. Zahlédla jen,
jak se chlapcova hlavička zvrátila v nemožném úhlu, jako hlavička loutky, která
drží na posledních stezích mezi temínkem a barevnou košilkou.
114
próz
Petr Stančík
narozen 9. 6. 1968
v Rychnově nad Kněžnou.
Pracoval jako koželuh,
kopáč, hlídač produktovodu,
montoval zpětná zrcátka,
lisoval makulaturu,
v pivovaře obracel slad atd.
Pak zpychl a v současnosti
se živí jako reklamní textař
a poradce. S O. Stradickým
pod společným pseudonymem
Odillo Stradický ze Strdic
vydali prózy Obojí pramen
(NPDN, 1993), Admirál
čaje (Český spisovatel, 1996),
Zlomená nadkova (Petrov,
1997), Fosfen (Petrov, 2001);
básnické sbírky První kost
božího těla (Petrov, 1997),
Zpěv motýlů (Petrov, 1999),
Černý revolver týdne
(Petrov, 2004); drama Svatá…
svatá? svatá! Ludmila (Větrné
mlýny, 2002) a antologii české
poesie Ryby katedrál (Petrov
2002). Po nedávné Stradického
smrti dál publikuje pod svým
jménem.
116
Petr Stančík
Sněžný had
V přiměřeném čase od svatby se Emilovi s Kateřinou narodil syn, po dlouhých a vášnivých
sporech celé rodiny pojmenovaný Kamil.
Bylo to spravedlivé. Každý z rodičů mu tak
přispěl polovinou – jména, stejně jako genetického kódu. Když byly Kamilovi tři roky,
doporučil mu lékař ozdravný pobyt na horách, protože byl takový bledý až průsvitný,
i když ho matka stále ještě kojila. Náhodou
právě tou dobou si Emilův kamarád Matyáš
na samotě v Krušných horách pronajal chatu na dovolenou se svou přítelkyní Sylvou.
Ta se ale bála, že se tam bude bát, protože
být někde ve dvou je jako dvakrát sama. Matyáš tedy nabídl Emilovi, ať jedou na chatu
s nimi – místa je tam dost, malý se nadýchá
próz
­ yslíku, dospělí budou lyžovat, kácet stromy, svářet víno a tak podobně. Kateřik
na chvíli váhala, protože Matyáše už dlouho podezřívala, že se s Emilem přátelí
jen proto, aby ji mohl nenápadně svádět a hltat očima, ale byl to jen takový pocit,
neměla žádné důkazy, a tak nakonec souhlasila, hlavně proto, že ji nenapadla
žádná vhodná výmluva.
Ze začátku bylo všechno krásné. Chata roubená z trámů vonících lesem na
podezdívce hrubě otesaných kamenů stála na břehu potoka Klokotavy v malé
romantické rokli. Přes den si vždycky vyrazili na běžky, večer zatopili v krbu
a hráli karty nebo si jen tak povídali nad lahvičkou vína. Kamil den ode dne
růžověl.
Kateřina měla pravdu. Matyáš ji miloval, od prvního okamžiku, tajně
a nešťastně. Byl však dost chytrý, aby věděl, že přímý útok by prohrál na celé čáře.
Kateřina měla přirozený sklon k věrnosti, Emila opravdu milovala a navíc byli
spolu šťastní. Matyáš však neztrácel naději a v lásce byl nekonečně vynalézavý,
jak už tak bývají lidé, kteří dělají něco pořádně nesmyslného, třeba eiffelovy věže
ze sirek, a ze zoufalství jsou na to ještě hrdí.
Například Sylvu si vybral přesně podle toho, co se na ženách líbilo
Emilovi (jak mu to sám Emil, většinou opilý, při různých příležitostech
povyprávěl) – tedy rovné blonďaté vlasy, vykulené zelené oči, mohutná
prsa s širokými paloučky kolem špiček, popelkovsky drobná chodidla atd.
atd., v bláhové naději, že po ní Emil zatouží a vymění ji za Kateřinu. Což se
samozřejmě nestalo.
Po týdnu snědli a vypili všechny zásoby. K nejbližšímu obchodu to bylo
přes třicet kilometrů. Navíc začalo hustě sněžit, takže by auto nevyjelo strmou
cestu z rokle. V garáži byl naštěstí pro takový případ připravený sněžný skútr. Po
chvíli dohadování, kdo pojede a kdo zůstane, se Matyášovi podařilo nenápadně
přesvědčit Emila se Sylvou, že nakupovat chtějí, kdežto Kateřinu, že nechce.
117
Petr Stančík
Sněžný had
K dovršení Matyášova blaha, když Kamil uviděl ten nádherný stroj, nepřestal
vřískat, dokud mu neslíbili, že ho vezmou s sebou. Matyáš s Kateřinou v chatě
zůstali sami.
Kateřina pak na Matyáše upřela dlouhý pohled očima tvaru slaných mandlí,
nádhernýma očima tmavě hnědé barvy praženého cukru, a Matyáš v nich četl:
„Nic na mě nezkoušej – koušu, škrábu, rdousím.“
Asi za hodinu se za oknem najednou setmělo a strhla se bouřka. Kateřina
si u krbu četla knížku, Matyáš v dřevníku štípal polena a lámal si přitom hlavu,
jak ji přeříznout. Ať vymýšlel jak vymýšlel, nic chytrého ho nenapadlo. Nakonec
sám sebe přesvědčil, že teď je ta pravá chvíle jít rovnou na věc. Začne tím, že
Kateřině poví: Musíme si promluvit. Ne, to je pitomost. Jaképak musíme? To
zní, jako bych ji do něčeho nutil. Lepší bude: sama sis o to řekla! Jenže ona se
mnou nemluví… Asi jdu na to moc logicky, to na ženy neplatí. Žádné zbytečné
řeči. Prostě si k ní přijdu, rozepnu poklopec, hup… a dál už se to nějak vyvrbí
samo.
Švihem zaťal sekeru do špalku, prohrábnul si vlasy, nadechl se a vešel do
chaty. Hned za dveřmi ale dostal facku, až se mu zajiskřilo za očima.
„To je omyl… S někým sis mě asi spletla…“ breptal překvapeně.
„Však ty moc dobře víš za co,“ usadila ho Kateřina. „Bylo ti to vidět na očích
skrz dvě zdi.“
Matyáše nenapadla žádná odpověď, takže se obrátil ke kamnům a předstíral
vaření. Vlny horka od plotny mu z tváří zvolna omývaly ruměnec.
„Chceš čaj?“
„Nechci.“
„Já taky ne.“
Vylil zbytečně horkou vodu do dřezu a šel zase štípat dříví. Jenže ho stá-
118
próz
Petr Stančík
Sněžný had
le pronásledovala ta obrovská Kateřinina ňadra, dvě kopule klenuté sladkým
mlíčkem se vztyčenými prapory bradavek. Viděl je všude, i když se na ně nedíval – smály se na něj ze suků ve dřevě, z kol bicyklu opřeného o zeď, i z prasklé
gramofonové desky, která bůhvíproč visela na hřebíku nad špalkem.
Sněžilo víc a víc, obloha se zatáhla a vítr lomcoval okenicemi. Matyáš
zabednil všechna okna a zapálil petrolejku. To už se strhla opravdová horská
bouře.
„V takovém nečasu se sem nemůžou vrátit,“ prohodil Matyáš pečlivě
smutným hlasem. „Musíme to nějak vydržet sami.“
„Jak dlouho to může trvat?“
„Kdo ví? Možná i celou noc.“
„To je ale hrůza,“ řekla Kateřina a sklapla knížku. „Stejně za to můžeš ty,“
dodala vyčítavě. „A co Kamil s Emilem? Nechytlo je to cestou?“
Matyáš se podíval na hodinky. „Klid, teď právě přijeli do města. Zalezou do
hospody a počkají, až se to přežene.“
„Ale co bude Kamil jíst?“ vyděsila se Kateřina. „Vždyť já ho pořád ještě kojím!“
„Dostane kaši nebo tlačenku. Stejně už má nejvyšší čas, aby si zvykal na
tuhou stravu.“
„No dobře, ale co budeme jíst my?“ zakvílela. „Tady nic nezbylo.“
Matyáš se zamyslel. „Něco vymyslím,“ slíbil. „Zatím si dej jako předkrm
sliny.“
„Jsi chlípník, a ještě navíc cynik. Hrozná sestava.“
Do večera spolu už nepromluvili. Kateřina znovu prohledala spíž, ale našla
jen balíček jedu na krysy a láhev rumu.
Matyáš se rozhodl opravit zlomenou desku z dřevníku (jiné tu totiž
nebyly). Slepil ji klihem, obě poloviny se však přitom vzájemně posunuly
119
Petr Stančík
Sněžný had
o jednu drážku. Deska teď hrála pozpátku; od středu k okraji, začínala od
konce písničky a po každé půlobrátce poskočila směrem k začátku, znělo to
asi tak:
m čím…
dech skončím s kýech, po šesti pách drnčí jak nůž v záduží. Poslední nádeej svou černou tž jít. Klidně mě depttej, já musím uNa nic se nepKdyž to Kateřina slyšela, podívala se na Matyáše tak zle, že gramofon raději
vypnul. Bylo zas ticho, jen vítr otloukal chatu ze všech stran a v komíně skučela
meluzína. Pak šli spát.
Když se ráno probudili, bouřka byla ještě zuřivější. Matyáš zkusil vyjít ven,
ale nebylo vidět na krok a vítr mu málem podrazil nohy.
„Je tam čina. Štěstí, že jsem nasekal dost dřeva.“
„Tak rychle zatop, je mi strašná zima,“ drkotala Kateřina zuby. „Myslíš, že se
dá rum jíst?“
„Jíst nevím, ale pít určitě.“
„Myslím jestli zažene hlad?“
„Můžeme to zkusit.“ Kateřina se vrhla na láhev, ale Matyáš ji zarazil. „Počkej,
až zatopím, uvaříme si grog. Ten je výživnější.“
Za chvíli v kamnech vesele praskalo a chatou prostupovala omamná vůně
rumu. Kateřina lačně vypila dva hrnky grogu a právě si nalévala třetí. Najednou
se zachichotala.
120
próz
Petr Stančík
Sněžný had
„Hlad mám ještě větší, ale už mi tak nevadí. Slyšíš, jak mi kručí v břiše?“
Matyáš zavrtěl hlavou. „Tak pojď blíž.“ Klekl si, položil jí hlavu do klína
a ucho přitiskl k bříšku. „Už slyším… kruí, kruí, kruí. Jako když se rojí úl.“
„Já ti dám úl, ty včelaři…“ Začala ho jemně vískat ve vlasech. Držel jako přibitý,
jenom jí horce dýchal do svetru. Odstrčila ho – „tak dost. Asi jsem neměla ten
grog pít. Jsem úplně celá opilá-lá-lá.“
„Zazpíváme si?“ navrhl Matyáš. „Co třeba tuhle: Když jsme táhli k Jaroměři,
ať si nám to kdo chce věří, přišli jsme tam k starý bábě na večeři…“
Kateřina se k němu nadšeně přidala hlasem trošičku chraplavým, ale zněl
moc příjemně, tak jako hrnci lahodí malinko oprýsknutý smalt: „…k večeři jsme
měli tři prsty v prdeli, a to jsme se starý bábě nasmáli!!!“
K večeru byli z hladu, nudy a rumu dočista malátní. Zkoušeli hrát dámu
i domino, jen tak si povídat o ničem, dávat si hádanky, ale nic z toho je nebavilo.
Bouřka nepřestávala a Matyáš zjistil, že už nejdou ani otevřít dveře, zasypané
sněhem. Nakonec si lehli vedle sebe na postel a jen mlčky zírali do stropu.
Tu se Matyáš obrátil a zašeptal jí do ucha: „Mám nápad. Podívej – oba máme
hlad a oba nás něco tlačí. Dej mi své mléko a já ti za to nabízím výživnou směs
bílkovin a vitamínů, nízkotučnou a ryze přírodní, bez umělých příchutí i barviv.“
Kateřina nic neříkala, jen začala rychleji dýchat, hroty ňader se jí dmuly
jako hromosvody na pruských přílbách. Matyáš jí rozepnul knoflíčky na košili,
jemně a pomalu, jako se modlí růženec. Zralý lusk podprsenky pukl. Nahnul se
a špičkou jazyka z bradavky slízl kapičku mléka.
Zachvěla se. „Dobře, příteli. Ale v tom musí být mezi námi jasno: z hladu,
ne z lásky.“
„Z hladu, ne z lásky,“ opakoval ta slova slavnostně jako přísahu, ale to mu už
rozepínala kalhoty a ládovala si jej do úst.
S překvapením zjistil, že nestačí jen decentně cucat bradavku, jak bláhově
121
Petr Stančík
Sněžný had
předpokládal, ale že si musí prs do pusy nacpat co nejdál, až ke krku, čelistmi
opatrně masírovat mléčné žlázy – pozor, nekousat! – a jaksi celkově dumlat.
Kateřina se zase poučila, že felace neznamená penis olizovat, nýbrž pevně jej
obemknout rty a úporně vysávat cestou k žaludu, zatímco cestou zpátky ke
kořenu zase jen zlehka svírat a místo sání jazykem jemně přilechtávat uzdičku.
Tomu vznešenému umění se však rychle naučili a byli náležitě odměněni…
Tak v sobě hodovali oba současně – stočení do klubíčka a zaklesnutí do sebe
jak živý jin a jang uvnitř dokonale oblé mandaly slasti.
Po třech dnech bouře konečně skončila. Přijel sněžný pluh a prokousal
závějí cestu až k chatě. Když pak Emil, Kamil a Sylva otevřeli dveře, našli naše
hrdiny živé a zdravé. Matyáš s Kateřinou vypadali hrozně spokojeně, asi proto,
že oba za tu dobu maličko přibrali, drobátko zboubelatěli, trošičku ztloustli…
Proč deska hrála pozpátku?
(fig. 1: před rozbitím, fig. 2: posun o drážku, fig. 3: po slepení)
122
próz
Had Uroboros.
Stanislav Beran
Kozlí zpěv
Stanislav Beran
narozen 1977 v Jindřichově
Hradci, kde také žije.
Vystudoval zdejší gymnázium,
poté absolvoval obor český
jazyk–dějepis na UJEP v Ústí
nad Labem. Časopisecky
publikoval v Hostu, Welesu,
Psím víně a Pandoře. Vydal
básnickou sbírku Zlodům
(Ústí nad Labem, 2002)
a knihu povídek Až umřeš,
nikdo už ti nebude chtít
sahat na prsa (Host, 2007).
Kromě literatury jej zajímá
lezení po skalách a výpravy
do hor.
124
Nízko po nebi prohrčelo letadlo a zastavilo
chodce, kteří vyvrátili hlavy a zahleděli se
vzhůru. Pak se všechno dalo znovu do pohybu, pod horkým sluncem, které rozpalovalo asfalt chodníků i silnice a tvořilo na
nich kaluže. V jedné z nich se povaloval malý
pták a zběsile mával křídly. Za ohradou řval
fotbal, bylo slyšet hvízdání a nadávky, před
branou někdo nenápadně okopával policejní
auto. Pták zalitý v asfaltu se divoce rozhlížel
a dál sebou mlel ve snaze zmizet z dohledu
chodců.
Za ohradou se ozvalo dvojí dlouhé písknutí a následoval potlesk, netrvalo dlouho
a z brány se vyvalil průvod lidí, postupně
se drolící na skupinky a jednotlivce, kteří
próz
se ztráceli dál kdesi v ulicích města, z parkoviště odjížděla auta a policejní psi se
soukali zpět do antonů. V jedné z asfaltových kaluží ležela černá hrouda, lidé ji
překračovali a obcházeli, vypadala jako kus hadru, hrouda hlíny nebo bůhvíčeho
možná horšího.
Starý Werfel vyšel ze stadionu a kmital ocasem hada lidí jdoucích stejným
směrem. Byl rozmrzelý, fotbal nestál za nic, na jeho šedivé vousaté tváři však
nebyla nelibost nijak zřejmá. Šoural se svou cestou a hadí oháňkou už dávno
mával někdo jiný. Tupě civěl na špičky svých bot a v duchu počítal, jak dlouho
mu ještě potrvá cesta domů. V asfaltových kalužích se lesklo slunce a Werfel
se jim vyhýbal na poslední chvíli, bál se, že by si na prošoupaných podrážkách
popálil chodidla.
– „Na druhou stranu,“ přemýšlel, „asfalt by díry zalepil a zesílil podrážku,“
a v zamyšlení málem do jedné kaluže dupnul. V poslední chvíli poskočil do
strany, zavrávoral a téměř upadl. V oku černého smradu se cosi pohnulo, vydalo
divný, pisklavý zvuk. Zadíval se pozorněji a rozeznal zobák a dvě kapky černých
očí.
– „Pták,“ pomyslel si, „je div, že ho nikdo nerozšlápl, takovou potvoru
upatlanou.“ Přidřepl a pozoroval ten kus života přilepený k zemi. Vytáhl z kapsy
složený arch novin, ptáka odtrhl od chodníku a podržel na natažené dlani. Pak
vykročil směrem k domovu. Bydlel v jednom ze starých činžáků schovaných
v kopcích nad městem. Vyštrachal se po schodech a odemkl dveře.
– „Jsme doma,“ oslovil černou kouli na své dlani. Položil ji na stůl, chvíli
přemýšlel a sáhl do skříně, ze které vytáhl malou klec. Do kávového šálku
nalil vodu a vsunul ho dovnitř, následoval i opeřenec. Ten sebou zatřásl,
jak se znovu pokusil odlepit nohy od těla a postavit se na ně. Zůstal ležet na
podlaze, jen pohybující se zobák dokazoval, že ještě žije. Werfel si ho prohlížel,
plný dětské radosti se snažil zapamatovat si každé upatlané peříčko a každé
125
Stanislav Beran
Kozlí zpěv
škubnutí očí. Opatrně vynesl klec na balkon a postavil ke štosu starých novin
v rohu.
– „Čerstvej vzduch ti udělá dobře, uvidíš,“ zažvatlal směrem ke kleci a vrátil
se dovnitř. Teprve teď si svlékl sako, přehodil ho přes židli a postavil vodu na
kávu. Kávu pil pokaždé po fotbale, jen po prohraném zápase ho pálila žáha. Voda
zabublala a místností se roztáhla příjemná vůně. Werfel, v pantoflích a starém
svetru, se posadil do křesla a pomalu míchal lžičkou v šálku.
– „Hráli zase na prd,“ říkal si v duchu, „ušetřil bych si zdraví, kdybych tam
přestal chodit. Taky mě začínaj bolet nohy, sedět se dá jen na schodech, z toho zas
bolej záda, jak nastydnou. A pivo je čím dál horší,“ ukončil myšlenku. Napil se kávy
a zatvářil se, jako by si právě vzpomněl na zapomenutý nákup s čerstvými rohlíky.
Odložil šálek a sehnul se pod stůl. Heknul námahou a vedle kávy se objevila stará
remingtonka, psací stroj z dávných dob. Werfel si narovnal záda a uchechtl se.
– „Remington,“ pohladil ten kus železa. „Remington, to jsou psací stroje
a pistole,“ a založil čistý list papíru. Pohlédl z okna a zavřel oči. Prsty vyťukával
do desky stolu jakýsi rytmus, nohama šoupal po zemi, až se zvířil prach a ve
velkých chuchvalcích se vyhrnul do místnosti. Po chvíli se probral a začal tlouct
do klapek stroje, s úsměvem pozoroval, jak se papír plní slovy.
Vedro polevovalo, přiblížil se večer, když Werfel dokončil svou práci. Vedle
stroje se nakupila hromádka papíru, po podlaze pokoje se pak povalovaly papíry
další, zmačkané do nevzhledných koulí. Sám Werfel vypadal jako po několika
hodinách těžké práce, zpocený a s rukama špinavýma od tiskařské černi, když
několikrát musel páčit do sebe zaseknutá kladívka písmen.
– „Remington,“ prskal kolem sebe zrníčka lógru, jak se poněkolikáté
pokusil ještě kus upít. „Stará dobrá práce, jako já,“a pohladil mašinu. Prázdný
šálek odnesl do dřezu, cestou odkopával koule papíru, které se mu připletly pod
nohy. Vrátil stroj zpátky pod stůl. Sebral popsané papíry a pomalu jimi listoval.
126
próz
Stanislav Beran
Kozlí zpěv
– „I s hovnem od krve spasit smím svět!“ zadeklamoval najednou do ticha
pokoje a svraštil čelo, jak se znovu usilovně začetl. „Hovno od krve je dobrý, jen
málo ženský. Chtělo by to vnést tam trochu ženskosti. Anebo možná ne,“ uzavřel
sám pro sebe najednou a znovu chvíli rejdil v listech.
– „Budou koukat, báby,“ broukal si pod vousy a radostně se šklebil. Všechno
to uklidil do zásuvky stolu a začal se věnovat ptákovi na balkoně. V nastávající
tmě byl pohyb v kleci téměř neznatelný, jen slabé škrabání prozrazovalo, že
pták ještě žije. Werfel se zahleděl na město, které mu odpradávna připomínalo
libovou tlačenku barevně svítící různými odstíny masa v rosolu tmy. Nekonečné
hemžení před ním a pod ním ho vzrušovalo, a zároveň mu přinášelo bolestné
vědomí, že on do toho všeho už nepatří. Jeho místo je tady, ve starém
činžáku, s polomrtvým ptákem v kleci na balkoně a přestárlými nájemníky
všude kolem. Jeho jedinou radostí bývaly noci jako tahle. Noc, která jako by
ho probudila. Vrátil se do bytu a uvařil si další kávu. Jak stárnul, měl čím dál
větší strach, že usne příliš brzy. Až do půlnoci pročítal své papíry a popíjel.
Dům se tišil, hluk nájemníků stoupajících po schodech se ztratil. Werfel
sebral své papíry a vyplížil se z bytu. Světlo na chodbě nechal zhasnuté, sešel
do přízemí a něco kutil u poštovních schránek. Pak se tiše vrátil zpět, svlékl
se a usnul.
Sousedé toho o Werfelovi příliš nevěděli. Potkávali ho jen zřídka, na schodech
si vyměnili nezúčastněné pozdravy při jeho cestě za nákupem nebo na fotbal.
Sešlý stařík, zjevně bez přátel, stal se pro ně jakýmsi inventářem domu, něčím, co
sice už dávno nepotřebujeme, ale nedokážeme se bez toho obejít. Ani nevěděli,
kterého klubu je pan Werfel příznivcem. Ptát se nechtěli, aby se snad nezdálo, že
ho nějak pronásledují, a vlastně je to nezajímalo. Papíry, které jednoho dne našli
přilepené na poštovních schránkách, pro ně byly překvapením. Byly to krátké
říkačky, plné oplzlostí a sprostoty, že se jim, jak se některé dámy vyjádřily, tajil
127
Stanislav Beran
Kozlí zpěv
dech. Zpočátku netušili, kdo je autorem a proč takovou věc dělá. Postupem času
však dospěli k závěru, že jediným možným pachatelem je právě pan Werfel. I jeho
schránka byla vždy poznačená, on jediný si však nikdy nestěžoval a sprostotám
nevěnoval žádnou pozornost. Jakékoliv setkání na schodech odbyl pozdravem
a na zvonění u dveří nereagoval. Časem se nevšímavá zdvořilost proměnila
v tichou nenávist vůči němu, prasáckému, zpustlému veleještěrovi z jiných dob,
o které tu už nikdo nestál.
Werfel to hemžení obvykle pozoroval špehýrkou ve dveřích, poslouchal,
jak si sousedky vzájemně předčítají z papírů, někdy byl spokojený více, jindy
méně, vždy podle toho, jak to znělo. Včerejší noc byla úspěšná, Werfel spokojeně
podupával nohou a opakoval si, co ostatní četli. Dvakrát během rána někdo
zvonil u dveří, dnes se však nehrál fotbal ani nedocházely potraviny, nikdo
proto přes den z bytu nevyšel. Ještě jeden důvod mělo Werfelovo zarputilé
setrvávání uvnitř. Sedící na bedně se špinavým oblečením pozoroval tmavou,
téměř nehybnou kouli na dně klece, popíjel kávu a viděl, jak pohyby ustávají,
jak se pták nedokáže dotlouct k vodě, jak se jen válí a v zoufalství se snaží
odtrhat křídla a nožky od těla, zalitého do jediné masy černého ztuhlého bahna.
Bylo horko a Werfel se ve svém starém svetru potil. Dopil kávu a přistoupil
ke kleci. Zašátral uvnitř a koule změklá na slunci se mu znovu objevila
v dlani.
– „Leť,“ řekl a vyhodil ptáka vysoko do vzduchu. Po několika okamžicích
se ozvalo z chodníku slabé žuchnutí. Werfel se zahleděl do dálky, jako by čekal,
že se pták otočí k poslednímu rozloučení se svým zachráncem, když se však nic
nehýbalo, vrátil se zpět do křesla ke kávě a starým novinám.
– „Už stárnu,“ říkal si. „Copak se ptáci někdy vracejí? Je to nevděčná pakáž,
stejně jako ti, co žijou v tomhle baráku. Nikdo z nich neocení, jak krásně to zní.
A já vůl toho nenechám. To ten fotbal, vždycky ve mně probudí něco, o čem jinak
128
próz
nevím, že mám. Chuť někoho nebo něco zachránit, napsat báseň, spát umytý.
I v tomhle horku.“ Vyplivl nová zrníčka a po dvou dnech si uvědomil, že vlastně
ještě nejedl. Oblékl se a vyšel ven.
129
pásm
Foto: Martin Pohanka
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Zdeněk Volf se narodil 30. 6. 1957 ve Valašském Meziříčí. Maturoval
na SZTŠ, obor veterinární, v Kroměříži. V letech 1982–1983 docházel
k mimořádnému studiu českého jazyka a historie na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity. Pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách
v Kroměříži, jako inseminační technik na Bruntálsku a nyní pracuje
jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov, v okolí Mohyly míru.
Po letech věnovaných judu, józe, meditacím a makrobiotice přistoupil
k obnově křtu z dětství. Se ženou a čtyřmi dcerami žije v Brně-Tuřanech.
Časopisecky publikoval v Brněnském večerníku, Lidové demokracii,
pásm
Listu pro literaturu, Veronice, revue ROK, Souvislostech, Tvaru, Hostu, Psím
víně, Salonu, Akordu, Welesu, Obrácené straně měsíce a Textech. Je zastoupen
ve sbornících a antologiích Co hledat (Blok, 1987), Uprostřed průmyslové
noci (Větrné mlýny, 1996), Co si myslí andělíček (Větrné mlýny a LFŠ Uherské
Hradiště, 2004), Maria Panno, Matko Slova (Matice cyrilometodějská, 2005),
Po městě, jež je mi souzeno (Weles, 2007). Vydal čtyři básnické sbírky: Řetězy
a ptáci (Arca JiMfa, 1999), K svému (Host, 1999), Stahy (Petrov, 2003), A mrvě
prsteny (Protis, 2007).
131
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
K ZÁŘÍ
Na srpek
ti srpen slábne
Déšť
tě přepadává
Vítr protahuje jako křen
Ty ještě v noci nepřizpůsobitelná
jako drobná zvěř
a až k ránu jako ovečka
když na svých spěnkách spí
Odkopáváš tmu
(Řetězy a ptáci, 1999)
132
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
MODLITBA ZE SLÁMY
Jak krávu připusť
mé srdce
Kriste
spermatem Svatým
Jako lůžko
zčisti
v jeho lůně
zadržený strach
Z duše
v hnoji z hříchů
a na řetězech
z genů
Do slámy
změklé mými slzami
(K svému, 1999)
133
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
PRŮHLED
Když se náhle z mraků
jako ze střev
na obrazovce ultrazvuku
vynoří srdce
…či tvář
usebraná k pláči –
jemuž jsem už dlouho
nenabídl oči
(Stahy, 2003)
134
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
TVÁ HODINA
za dědu
Po obřadech
ti začala být
zima
– jako svůj koan
vlekl kýlu
která mu kradla
dech
I místa ses vzdala
abys mu byla
u hlavy
– dokud ho bolest
nerozdala
jak od vás
cukroví
(Stahy, 2003)
135
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
SMS.. .
Sílu
jsem ztrácel
jak přes zimu
cibule
Nejbližší
ze stop
mi byly křížky
koroptví
Krvi
čištěné krizí
vracejí se
pstruzi
(Stahy, 2003)
136
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
ŘÍKÁŠ MI
Neměl bys už chodit mezi dcery
ve spodkách Ani v noci čurat
mezi hrnky v dřezu I ložnice
chce letos nejen vymilovat
(A mrvě prsteny, 2007)
A V LOŽNICI II
Velikonoce 2005
Nepatří zrovna k těm
pro něž ztroskotávají letadla
či lodě. Tu v lecčem
bude třeba donosit
i utrpením otce
jak se tak dívám
na zprávy. Ale nenápadně
Jako sladkosti
mizející ze skříně
(A mrvě prsteny, 2007)
137
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
PŘEDÁVÁNÍ
Stáhli jsme se… jak
z vojenské správy přihlášku
na vysokou školu. Nežádali
ani druhým rokem o vycházku
z protestu… Do chlévů
ke kravám jsme se uchýlili –
Až do předání zbraní
místo řvaní na náměstích
drželi doma půst
(A mrvě prsteny, 2007)
V PODEZŘENÍ
Kdysi bylo třeba vykrást
v cizí zahradě růže –
Dnes stačí ve vlastní
v koutě zarostlém malinami
vytrhat kopřivy
(Z rukopisu)
138
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
K LOŽISKŮM
I
Zíral na kry
po kterých chtěl přejít
Jak se zdvíhají
A tříští o kamenný most
II
Do svítání vystupoval k střeše
hlídat uhašený oheň
nad kuchyní
Usvědčený šokem
(Z rukopisu)
139
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Srdcář
I. 2003
Rozhovor s Petrem Kabešem na Dnech otevřeného dialogu, ještě před
listopadem 89, vyvolaný jeho čtením – podle Petra Oslzlého prvním po letech
diskriminace – ze samizdatové Pěší věci. Překvapivě oboustranná shoda nad
Petrem Bezručem. A v paměti jeho apel: „Piš to kravám!“
V člověku zatčeném čtením zatrne, uvědomí-li si, že i v tak nadějném slově,
jako je potkání, už na něj číhá pokání… A až po rocích samoty náhle zapěje
v rajských jazycích, když na dně své hříšné mateřštiny nakonec objeví, že tvář
Boží – hledat – předpokládá – dát – se.
Píše mi táta po přečtení Mohyly, že nejstarší nevlastní sestra Jakuba Demla
byla sestřenicí jeho babičky… A tak zase, ale už nějak jinak, vzpomínám na své
mnohaměsíční prázdninové týdny, trávené při pasení koz u babičky v Osové
Bítýšce, kde se – jak vidno – i pod skrytým požehnáním již umírajícího kněze
a básníka rodil můj pocitový svět. A měl bych zase někdy navštívit v Tasově
Toníka Vrbu. Ale jak vysvětlit či omluvit ty roky, v nichž jsem nepřicházel – k vile
a hrobu? Jak „rozhřešit“ složitý vztah k „básníkovi“ v sobě?
Zděšen tím tlustým Hostem, tak neskrývaně nabízeným před převratem
v hotelu Slovan. V paměti chyby a zatýkání z otcových knížek o odboji na
Valašsku… A stále kdesi ve mně ty „spravedlivé“ nároky na život zakázaných autorů,
jež mě tu už léta udržují v ústraní, ač graf srdce – dávno podobný věžím Petrova.
140
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Protiklad žena muž, noc den, list kořen… všemu se dá nakonec porozumět,
a když budeš dodržovat makrobiotický talíř, ozdravíš sebe, rodinu, zemi. A ono to
doopravdy funguje, mizí akné, pocení nohou, hojí se dokonce i zubní kazy… Takže
už chápeš, jak je ta příroda stvořena! Jenomže ne všem je to časem po chuti, ne
všichni se chtějí svobodně přeprogramovat. Nakonec sám si vaříš, sám už dávno po
obědě poctivě přežvykuješ. A dáš-li si někdy více broskví či zákusek, abys neurazil
při oslavě – jsi „jin“ a máš hned rýmu či zahlenění. Zhřešíš-li po mnoha měsících
kouskem masa u rodičů – jsi „jang“ a zdají se ti divoké sny. „Ne vy jste si vyvolili
mne, ale já jsem si vyvolil vás“ – na tuto evangelijní výměnu „láskovou“ neslyšíš
pro svoji látkovou. Občas tě začíná něco svědit, začneš tedy „recepty“ dodržovat
ještě poctivěji a nekompromisněji, odhodláš se i k delšímu půstu, nakonec však
si mažeš celé tělo, již k nevydržení svědící, hormonálními mastmi, zařazuješ
dokonce i maso a začínáš zase jíst, co ti podávají, a s druhými… A přijímáš je opět
nejen takové, jakými se teprve stanou. A pozvolna se otevíráš té Lásce, která nevede
pouze čakrami. Lásce probodávající tvou pýchu, jež mimoděk i uzdravuje…
II. 2004
Zjišťuji, že se mi verš zkracuje. A marně se tomu bráním. Kolika materiálu,
často většího než na dlouhou báseň, třeba se vzdát – pro perlu, která již v slovech
prosvítá… Krátká báseň, kterou jsem dosud nebral vážně, je vlastně dlouhá báseň
psaná dovnitř? A netušil jsem (teď nic proti „sbírkařům“), že dobré haiku – dle
šťastné Límanovy japonské antologie Pár much a já – přichází na druhé straně
světa tak jednou do roka.
První bílý vlas ti šediví… Ta žena, kterou jsem tenkrát po příjezdu z internátu
zahlédl v obýváku mezi fíkusem a vypnutou televizí, bylas už ty? Anebo se jí dnes
velmi podobáš.
141
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Proč není pyj ve vyjmenovaných slovech? A jak předat dcerám, že nakonec
každý výraz má své určení? Že ta studentka na praxi – jež se ohradila krávě, která
ji šlehla ocasem: „Ty nehodná kravičko!“ – se ocitla rázem mimo slovo a poezii…
A tak se na ně aspoň naoko při diktátech zlobím, zatímco se tajně vzpírám uzdě
úzu a dodnes nechci vědět, kde přesně vložit čárku, abych si nepřipadal v jazyce
jak ve vyčištěné zbrani.
Největší zážitek z velkolepé všezahrnující výstavy Františka Bílka v Jízdárně
Pražského hradu: i při šťastném manželství je možné vyjadřovat se dramaticky.
A v Bílkově vile mezi ložnicí a dětským pokojem či pracovnou – bezdveří! Ateliér
jako součást rodiny, okénky propojovaný se světem domu, vyrušovaná tvorba…
A přesto v dopise Demlovi Březinova šokující věta: „V jeho díle se jeví pokora, ale
ta je jen formou pýchy.“
Ptám se dospívající Dominiky, opřené o kapličku na vršku Santon, co je jí,
že nehraje s námi na schovku… Že nemůže, neví, proč má náhle na krajíčku… v té
krajině pod Mohylou míru, kterou stále – skrytě – bitva pitvá.
Ale snad Jakub Deml napoví: „Nikdy před tím krajina ke mně takto
nepromluvila. Měl jsem vidění krajiny, to je pravda, ale bylo to jen vidění, třeba
ne ve snu, přece jenom vidění. Kdežto tentokrát krajina ke mně promluvila.
Nikoli slovy, ale svým způsobem.“ A možná i nakopne všechny ty věčné vojáky,
sjíždějící se sem rok co rok v dobových stejnokrojích, nemající srdce k cítění… na
místě pietním.
Tam, kde „mrvu mrtvých dýchám“, ptá se Zdeněk Kožmín ve svých
Strukturách: „Proč bývám tak šťasten pod Mohylou míru?“ Neuvěřitelná věta.
A vůbec, všechny ty zápisy univerzitního profesora z doby totality, kdy byl
142
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
„odstaven“. Duše světelná, nechávající se do hloubky relativizovat Joycem,
vyprazdňovat Beckettem či tížit nemocí ženy… a přesto – znovu a znovu – se
dobírající své celistvosti.
Jakýsi zasvěcenec tvrdí, že v podstatě bytí je zakódován pohyb – ale
i přešlapování – v rámci putování do stále vyšších (jak říkají i chasidé) a vyšších
světů, reinkarnace je tedy v podstatě nemožná. Leda snad, připustil, ve zcela
zvláštních případech, třeba u některých předčasně zemřelých dětí či sebevrahů,
kteří v sobě obsahovali významný kód, neboť původní myšlenka má silnou
tendenci se vždy uskutečnit. A možná je to jako s mými obrazy, některé totiž
putují přes tři až čtyři básně, měsíce i roky, než si najdou ve verši domov, naplnění.
Jako těhotenství jsem nedávno ve své knihovně znovu objevil sbírku Zuzany
Novákové (Renčové) Ticho plné hudby a v ní zejména cyklus Čekání. Verše silné
jako přicházející život, dost důstojně se bránící Skácelově obraznosti. I vzpomínal
jsem, jak jsem tenkrát při porodu tlačil ženě bradu k prsům…
Vít Slíva – Bubnování na sudy! Až se přistihuji, že se snažím, aby se mi sbírka
nelíbila. Ale nějak to nejde. To je vždy nejvyšší znamení.
III. 2005
Pět let po Skácelově smrti prodělává v nemocnici na Červeném kopci paní
Božena, vdova po básníkovi, svou třetí smrt. A je již přes dvanáct hodin ve smrti…
Na úmrtní oznámení přijíždí sestra z Jeseníku pro pozůstalost. A přichází také
jejich rodinný přítel, básník a filosof kultury František Pospíšil. Má s sebou kazetu
s Janovými verši, nedávno zhudebněnými Milošem Štědroněm a Jiřím Pavlicou.
Neví proč, možná z vnuknutí chvíle, zapíná ještě přehrávač u lůžka. Poslouchají,
143
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
vzpomínají, a vtom při básni Most – „Po mostě který nad bolestí / jak krásné paví
oko tkví / na druhou stranu přecházejí / kde smutek smutné netrápí“ – nebožka
Boženka otvírá oči!
Už nemohu být více přijat než od Jiřího Reynka, který mi kdysi z Petrkova
napsal: „Jako básník už teď máte kde bydlet.“
Svěřuje se v jednom z rozhovorů roku 1966 Josef Kainar, že zhruba ve třetině
delší litanické básně „se ve mně ozve pocit žízně po maličké básničce, přesné
a čiré jako sklenička“. Ach, jak mu poslední dobou rozumím.
Opravdu věříš, že dostaneš divokou kartu jako lotr po pravici? Že zrovna ty
můžeš ponechat svou věčnost na „last minute“?
Přítel, jenž se mnou ještě nedávno řešil, zda to má s ohledem na děti skončit
pistolí, nebo na prádelní šňůře, je dnes nějaký rozhozený. Prý mu v týdnu
věštkyně – baba jedna – předpověděla, že tu bude dlouho!
„Ten, kdo ví, nemluví,“ začíná Tao. „…mlčení jest nezbytným doprovodem
Krásy,“ pokračuje Jakub Deml v jediné své knize, čítající přes sto titulů. Ještě
že Elie Wiesel napsal: „O rabi Mendelu z Kocka se říkalo, že i tehdy, když
mluvil, mlčel. Což existuje jazyk, který by obsáhl mlčení jiného druhu, mlčení
opracované a prohloubené slovem?“
IV. 2006
Když před časem na Skleněné louce Kevin MacNeil, současný skotský básník,
nečekaně prohlásil, že píše nikoliv pro živé, nýbrž pro mrtvé, pomyslel jsem si,
144
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
co je to zase za pózu. I když, znělo to zajímavě… Ale musel jsem se v podstatě
do roka a do dne – ve Zbýšově u Brna, na tradičním autorském čtení Šlápoty,
věnovaném památce předčasně zesnulého Oldřicha Ludvy, básníka, který uzavírá
Slavíkovu antologii Čeští prokletí básníci, vypravenou v Hostu – k jeho výroku
velmi pokorně vrátit. A celý večer, ač uprostřed tolika lidí, pouze pro tohoto
barda (ještě v bardu?) propadat se – básni – na sen.
Každá kniha je podle jednoho rumunského spisovatele „pouze odloženou
sebevraždou“. Ale vždyť přece Láďa, výtvarník a přítel, už ani nemaluje! A i svět
současného umění pozoruje ve svém zaměstnání ze stále zazších depozitářů
Moravské galerie. Ale co když jde vlastně o věrohodné znamení, znamení
Březinovo? Přestože třeba na šuřce (Škola uměleckých řemesel) brněnský grafik
a kaligraf Jiří Šindler učí v souvislosti s Flaubertem své žáky „nikdy nečekat na
inspiraci, ale jít do střetu – múza chce být přemožena“.
Neznalost zákona neomlouvá. Neznalost neznámého autora ano?
Nechápu, proč dcery přecházející na gymnázium tolik obtěžuje chodit se
psem… Vždyť právě v tomto věku v nich archetyp „kráska a zvíře“ dozrává do
kýžené vnější podoby.
Nevím, zda bych pokračoval v Srdcáři, nebýt toho povzbuzení z dopisu
Věroslava Mertla: „…že to tře o srdce.“ Verš sice všude nevpustí, zato ale
zabraňuje – zpovrchnění slova.
V. 2007
Ačkoliv Mojmír Trávníček žije v ústraní, jako by neustále všemi svými
pracemi vytvářel společenství. Jeho recenze proto považuje nejeden z nás,
145
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
autorů, za součást svého díla. Za přímluvnou modlitbu. Za sebe jeho
postřehy – „jde o činnost srdce a jde i o rození“, „přijímá za své i kořeny
manželčiny“, „poetika holého Ano–Ne“ – pociťuji jako dýchání. Však se
Mojmír Trávníček vždy pokorně charakterizoval jako „milující čtenář“. Čtenář,
jenž s autory „sdílí věčné“. Na modlitbách o něho nemusíme mít strach – láska
stačí.
Za nás počítače nebyly. Hodně jsme tehdy na intru hrávali šachy. Někdy,
třeba cestou na pochodové cvičení, i simultánně: 1. e4 c5, 2. Jf3 e6. Když jsme pak
v Kristových letech hledali slovo, za nímž by byl slyšet i hlas, a stali jsme se bibliofily
Bible, čili byli jsme – smím-li užít přirovnání ze svařování plamenem – zbliklí
Biblí, odkazovali jsme přesně i na jednotlivé evangelijní verše: 1. Kor 3,5–6; Mat.
19,22. Jenže pozor! Jistý ruský psychiatr měl pacientku, která znala zpaměti
celého Idiota. Bylo možné zmínit kteroukoliv pasáž a ona pokračovala dál – stala
se tedy textem samým. Náš svět pro ni úplně přestal existovat. Diagnostikuje se
to jako hlubinná schizofrenie.
Takže evangelista Jan, jelikož při Poslední večeři spočinul na prsou Páně,
byl dle zdejšího hradního pána, básníka Jiřího Kuběny, gay. Tudíž… hned na
začátku děkovné bohoslužby k hostitelovým sedmdesátinám musím s bázní
vyznat, že mne napadlo, jestli snad Madona Bítovská – neboť z Ducha svatého
počala – nebyla lesba.
Opakovaně Ivušku ujišťuji, že mi nevadí, je-li zpocená, když ji chci hladit.
Ale asi se opravdu podobá své matce, která nám do Brna přivážela vajíčka, i když
jsme už dávno měli slepice.
146
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
„Každou chybu v orchestru jsem hledal napřed v sobě,“ odhaluje tajemství
svého mistrovství Rafael Kubelík. A pravoslavný opat Mojžíš v pojednání o „otcovské
duši“ píše: „Při obědě jsem náhle pochopil, jaký mám mít postoj k bratřím, v jejichž
společenství žiji. Všechny hříchy, z kterých se vyznávají nebo které pozoruji,
musím brát na sebe a kát se z nich jako z vlastních chyb.“ A k tomu kardinál Špidlík
podotýká: „Starec nesoudí svého duchovního syna zvenku, ale ztotožňuje se s ním
a tím jej poznává zevnitř, takže s ním žije ve vnitřním vztahu.“ Och, kéž bych měl
jako čtyřnásobný otec, Otče, aspoň něco z esence této duše. Jenže nepřenese se ze
mě na dcery pouze to, s čím už nebojuji. Co ve mně už zkrátka není.
Kvůli dílu je lépe být známý. Bohužel. Ale kvůli plnosti určité básně či trnu
konkrétního verše potřebuji být osobně v ústraní. Nejhorší období bylo, když
jsem před lety vyhrál Halasův Kunštát. Jako bych získal pocit, že jak píšu, je to
dobré. Jenže pak jsem za celý rok nenapsal báseň, kvůli níž se začíná vždy znovu,
bez zkušenosti. Kvůli které se nejí, nespí, aby měla život.
Je opět Silvestra. Nechci už dráždit dceru povinnostmi. Psa, kterého si
vyprosila, jdu vyvenčit sám. Strukturovaná asfaltová silnice, lesknoucí se od
tajícího sněhu, připomíná pod pouliční lampou cyklus Gehinnomů od židovského
malíře a Medkova souputníka Roberta Piesena… Po několika krocích mi tane
na mysl dvojverší s tichou zvukomalbou od Leoše Slaniny: „po nasolených
chodnících / pes tiše trpí“. Těžko odhadnout, zda bude stačit k sekundární
literatuře větší než dílo. Jistě však ke Slaninovu omilostnění, troufám si tvrdit,
„v básni před Bohem“.
Poslední noc, léta již nejhorší v roce… Pes zmateně běhá po bytě. Pořád ho
hladím. A o půlnoci, aby vydržel ty elektrické šoky z vystřelovaných rachejtlí, mu
strkám dlaně mezi čelisti.
147
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Nevkusný billboard – reklama na dřevěná eurookna (za cenu plastových) –
nás při jízdě po dálnici nutí sledovat ženu branou zezadu, vyhnutou eroticky
přes parapet. Takhle se přece fotí katalogy dojnic, záběry na záď, vemena…
I vzepřel jsem se proti kultuře zadnic bez tváře už v osmdesátých letech slokou:
„Mezi ženy v teplácích / a muže sprosté od srdce / tě jednou vezmu / ukázat kravičky / i zepředu.“ Ale jak vidno, nikdo si ty verše, mléko z mé krve, nebere příliš
k srdci.
Úspěšný tržní muž se navenek pozná podle výše příjmu, postavení,
naznačené milenky. Co však skrytější kritérium? Zda je jeho žena stále milována?
Jestli někdy vyprosil zdraví svým dětem? Může-li v moci a lásce Ducha požehnat
svému domu?
Rozejít se s drahým člověkem v ženském pólu, nadobro, karmicky, je pro
muže strašné, ale v Kristu možné. Rozcházet se však s člověkem stejného pólu,
s nímž se nám zde ráj… zjevil rodným krajem, s přítelem, jehož dětskýma očima
jsme se začali dívat na řeku, s nímž jsme chodívali do lesa… pro les, asi zůstává
mimo lidské možnosti a patrně už může jít pouze o „dosmrtnou“ abstinenci.
Co asi musel prožít Irving Stone, napsal-li v Žízni po životě – když Theo „nechal
bratra bratrem“ – o situaci Vincenta van Gogha: „Teď ztratil to, co je na světě
nejdůležitější, jediného člověka, který ho odjakživa instinktivně chápal a rozuměl
mu tak, jak doufal, že mu někdo bude rozumět.“
148
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
EDIČNÍ POZNÁMKA: Zde publikované deníkové záznamy jsou redakčním výběrem z většího
souboru. Zápisy z tohoto souboru byly publikovány také v Souvislostech 1/2007 (bez překryvu s tímto
výběrem) a v syrové podobě lišící se poměrně výrazně od současné verze v Akordu – část I v čísle 8/2003, část II v čísle 3/2004 a část III v čísle 3/2006. Některé zápisy zazněly také ve vysílání
Českého rozhlasu Brno a stanice Vltava.
149
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
Petr Čermáček
K svému, k Tvému, k našemu
Zdeněk Volf knižně debutoval notně opožděně. Ačkoliv se jeho básně objevily už
v samizdatovém sborníku Uprostřed průmyslové noci z roku 1983, knižní prvotina Řetězy
a ptáci vyšla až v roce 1999, tj. v autorových dvaačtyřiceti letech. Ve stejném roce potom
prvotinu následovala sbírka K svému. Ačkoliv básně v těchto dvou sbírkách pokrývaly
velmi dlouhé období tvorby, působily velmi sourodě a koncentrovaně. Do proudu
křesťansky orientované poezie vnesl Volf jadrné chlévské výrazivo, které však rozhodně
nepůsobilo jako snaha o oživení ruralistické tradice, ale jako provokativní zemitost.
Přímočarost a prožitek se praly s formální vytříbeností, výsledkem byly básně občas
možná na první pohled neotesané, ale pevné, cílevědomé, silné. Beraní, ale zároveň
velmi něžná nekompromisnost v hledání vertikál i horizontál kolem sebe je už v těchto
sbírkách hlavním rysem Volfova básnického rukopisu, rysem, který v dalších sbírkách
ještě zesiluje – většina Volfových básní je dialogem, ať již se sebou samým, s blízkými
(velmi často básně dedikuje) či s Bohem.
Při tomto hledání se mezi kontemplativním zpřítomňováním Boha na straně jedné
a ostražitou nedůvěrou ve vlastní koncepty božích záměrů na straně druhé otevírá prostor,
který básníka nutí k hledání harmonizačních odpovědí na základní existenciální otázky
svého (a nejen svého) bytí. Volf je vůbec básníkem kontrastů, protikladů, vyhraněností.
Nízké a vysoké, niterné a zřejmé, originální a fádní, sakrální a profánní, duševní či
duchovní a tělesné, vše vedle sebe, promlouvající k sobě, gradující, vysvětlující, odlišující
i ztotožňující. Stejně se přitom rozpolcenosti, expresivity a zdánlivě přepjaté obrazy
objevují v básních milostných, filosofujících, glosujících i modlitebních („Ať je pláče / jako
z chléva moče // A tvé Slovo / ve mně / jako kniha / v krávě // Ať zářím / zas jak stébla / v mrvě“).
Lze samozřejmě hledat (a také nacházet) předchůdce i souputníky s podobným
přístupem k poezii, každého zřejmě napadne Jakub Deml (jehož ostatně cituje v mottu
prvního oddílu Stahů)… Kromě očekávaných jmen (velmi pregnantně vyjmenovaných
Vladimírem Novotným v recenzi poslední Volfovy sbírky na Portálu české literatury) lze
150
pásm
Zdeněk Volf
Odkopávat tmu
hledat další, méně očekávané „spřízněnce“. Svým hledačstvím, otevřeností, ale zároveň
něhou při prolínání tělesného s duchovním či filosofickým připomíná Volf Američany
Garyho Snydera a Galwaye Kinnela. S nimi má ostatně společné i na české poměry
nikterak běžné (alespoň v současné poesii) téma otcovského prožívání mateřství a téma
otcovství vůbec (téma tak přirozené, a přesto u nás spíše vytěsňované, jako by se neslušelo
takhle se „odkopat“). Volf je přitom i v těchto momentech nejen silný, ale také originální
a stejně expresivní či protikladný jako kdekoliv jinde („Vždyť já už utírám prach / i listům
za okny / A květinám dávám / v době kojení // A když nemůžu / představím si tvou tvář / z níž jen
zvolna mizí krevní pihy – / jak ses chytala / svých hladkých svalů / až ti popraskaly oči / aby se té
noci / Domi / nenadechla smrti“).
Hledačství a protikladnost se v básních odráží pochopitelně i formálně. Básně mají
různé tempo, místy jako by uvízly v čase, jindy se expresivně uhranutě rozbíhají… Velmi
příznačný je v tomto směru název třetí Volfovy sbírky, tj. Stahy. Jako by obrazy, verše,
slova přicházely k básni v náhlých poryvech, v svíravých stazích. Výsledkem jsou stále
kratší obrazy a básně, krátkou exposicí vzniká kompletní obraz, přímočarost je spojena
s nečekaností a bezprostřední působivostí bez nutnosti dalšího vysvětlení či rozvíjení.
Volfovy básně jsou často pevně ukotveny v krajině, především v místě básníkova
působiště, v okolí slavkovského bojiště, ale také kolem rodného Valašského Meziříčí,
v okolí Hostýna či Starého Zubří, ve starších básních silně resonuje také Brno. Sepjetí
s místem není jen vnější, místo není pouhým dějištěm obrazů, je nositelem podobenství,
je svědkem, ke kterému se lze odvolat.
Vše, co bylo výše řečeno, potvrzují Volfovy „deníkové“ zápisy Srdcář. Stejné
dichotomie, stejná pozornost věnovaná paradoxům, stejné úsilí o nalezení souladu mezi
zdánlivě zcela nesourodým… Některé ze zápisů ostatně byly východisky pozdějších básní
a ani samotné zápisy nezůstaly v původní surové podobě, byl korigovány, redigovány.
Srdcář kromě „básníkovy kuchyně“ odhaluje i to, co by mohlo zůstat čtenáři básní
utajeno – Volfovu sečtělost a hlavně cit pro literaturu, zájem o věci veřejné a schopnost
je trefně glosovat… A snad právě tento větší rozkmit témat místy povoluje „svěrače“
existenciální úzkosti stejně naléhavě, či snad ještě naléhavěji než v básních.
151
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
Narodil se v roce 1962 v Praze. Vystudoval elektrotechnickou fakultu. Krátce
pracoval v ČKD Polovodiče, dále pak působil jako instruktor pracovní výchovy
v ústavu pro mentálně postižené, sanitář v domově důchodců, redaktor
časopisu Velehrad a překladatel. V současnosti pracuje jako středoškolský učitel.
Publikoval ve Voknu, Souvislostech, Literárních novinách, Revolver Revue
atd. Knižně debutoval společně s Bohdanem Chlíbcem, Ewaldem Murrerem
a Miroslavem Salavou ve sbírce nazvané Básně, vydané v samizdatové edici In
margine (1989). Samostatně vydal dvě knihy poezie: Vlál za mnou směšný šos
(poprvé vydali v roce 1994 autor, Křesťanská akademie, edice KDM a výtvarná
společnost KRUH, podruhé KALICH v roce 1996), Viděl jsi, že jsi (Petrov, 1998)
a román Stopy za obzor (Triáda, 2006). Žije v Chrudichromech u Boskovic.
152
pásm
Foto: Lenka a David Raubovi
153
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
Ulice vzhůru přes kopec,
na jejím konci tma, kráter.
Podél ní stromy pochodně
závratně vysoké, zlaté.
/ / /
Dva týdny jsem už neuklízel.
Po stole válí se ztvrdlý chléb.
Dopisy z domu přišly v pátek,
dnes jenom reklama na nudle.
Dál čekám. Na co? Na zjevení?
Na dvoře hrbí se, sere pes.
V studeném šeru hustě sněží.
Chlap na zdi řek: Zkus kouřit west.
154
pásm
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
Smráká se, vítr skučí.
Strašáci v zelí křepčí.
Zbloudilý opilý
se s nimi dlouze loučí,
objímá, klopýtá ke strništi.
Vevrávorává do tmy.
/ / /
V zatáčce za Skalicí
upadlo zadní kolo.
Valím je k vraku,
knihy a papíry
strkám do batohu
a vyrážím po svých.
Za Mladkovem se terén
rozlévá do šířky.
Hroudy se vzdouvají
a valí přes cestu,
z kolejí po traktoru
vzlíná pach rybiny.
Jdu po břehu.
155
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
Od půl čtvrté ráno
jsi nezamhouřila oka.
Trochu jsi četla,
chystala synům chleby.
Když odešli,
žehlila jsi prádlo,
pak sbírala jablka.
V deset ti ztvrdlo břicho,
muselas všeho nechat.
Ležela jsi
s nohama podloženýma.
Přišlo to znova.
Vzpomněla sis,
že ještě nemáš jméno.
Jednou se ti zdálo,
že se dítě narodilo,
a tys pořád nevěděla.
V šeru se zmítal keř.
Šikmo padal déšť.
Plod v tobě,
mimo bouře,
v tichu.
Zavřený ořech.
156
pásm
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
U Chlumu
šel jsem k majáku.
Chodec přede mnou
s první chladnou sprškou
obrátil se zpátky
ke světlu hospody.
Ohlédl jsem se,
bárky v kotvišti
se ještě zmítaly.
V předklonu
proti větru
došel jsem k věži,
zapřel se zády.
Záře
prorážela do tmy.
Mračna vláčela
břicha v moři.
Vlny vyšlehovaly,
jako když hoří.
157
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
Před lety,
v tuto noční dobu,
volal Tonda.
Mluvil o konstantě
podzimního světla.
/ / /
Nápory větru sílí,
je čas myslet na noc,
postavit si stan.
Jak ale vstát
a odtrhnout oči od vln,
jež rostou ze tmy,
hrozivě se blíží,
tříští se, rozbíjejí
o žulovou skálu?
158
pásm
Pavel Kolmačka
Je čas myslet na noc
/ / /
Je konec návštěv, otec
mne provází k vrátnici.
Tak rozlehlé nádvoří,
a tak málo, co říci.
Chtěls ještě něco, tati?
Brána zaskřípěla,
a stojím v ulici,
úzké a dlouhé,
se stromy věžemi
a lampou na konci.
(Rukopisné texty z let 2000–2007)
159
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
(Nad básnickou a prozaickou tvorbou Pavla Kolmačky)
Hovořit o jednotlivých tendencích či vrstvách současné poezie se vzhledem
k její rozmanitosti jeví stále složitější. Máme-li se přesto pokusit o nástin
hlavních proudů poezie devadesátých let, pak musíme zmínit poezii
spirituální, hledající nadosobní řád věcí a jevů, poezii životní empirie,
svádějící zápas o obraz každodenní reality, poezii reflexivní, pátrající
v prožitcích po obecnějších zákonitostech života. Stejně lze hovořit
také o poezii imaginativní, jež realitě nastavuje deformované zrcadlo
nespoutané představivosti (či snu) a v nesčetných obrazných erupcích se
blíží surrealistickým východiskům.1
Spirituální poezie jako by zůstávala stranou bizarní obraznosti
poslední zmíněné vrstvy, neláká ji práce se stylizací a tvarem ani roz­
šiřování horizontálních hranic jazyka směrem k experimentu. Od
vytváření nových, fantaskních krajin a scenérií se snaží obracet pozornost
k tomu, co je. Nechce zůstat u pouhých záznamů momentálních
citových stavů či životních pocitů, cizí jí zůstává jakýkoliv automatismus,
zachycení proudu asociací a nejrůznějších představ lyrického subjektu.
Jejím cílem je existenciálně hlubší prožívání skutečnosti, přesvědčení,
1 Na křižovatkách cest i slov. In: Cestou. Básnický almanach Welesu. Brno 2003, s. 177.
že věci v našem životě jsou součástí vyššího řádu. Podle Jaroslava Meda jde
o zjevnou reakci na chaotičnost a posttotalitní hodnotové vakuum, o reakci na
„postmoderní relativizaci a hravost, vybydlující prostor lidské existence“.2
Je zřejmé, že tvorba mnohých současných autorů vykazuje sepětí s tradicí
české duchovní poezie. Z básníků vstupujících do literatury v devadesátých
letech se zmíněné tendence snad nejvýrazněji projevují v díle Pavla Kolmačky.
SMRÁKÁ SE DO HNÍZD
Kolmačka debutoval s Bohdanem Chlíbcem, Ewaldem Murrerem, Miroslavem
Salavou a Lubomírem K. Weissem ve společné sbírce nazvané Básně, vydané v samizdatové edici In margine (1989). V těchto sedmnácti básních je nám předkládána
intimní, tichá poezie s pravidelným strofickým členěním a rýmovým zakončením.
V úvodních textech má autor blízko k wernischovské snové poezii. V textech se
objevuje silná smyslovost, barevnost i jazykové a rytmické hry. Motivy vyrůstají
z biblického kontextu i z autorova důvěrně známého, všedního světa. Převládajícím časoprostorem se stává noc. Noc, která v máchovském duchu je dobou ticha,
časem jiskření tajemství a krásy. K její podmanivosti se přidávají exotické krajiny
úvodních textů (vinice, Getsemanská zahrada), které však záhy střídají scenérie
v střídmějších konturách. Texty jsou plné zvláštního děje, napětí a očekávání:
V sklenících v zahradě hoří světlo. / Zní šelest plachých zmijí. / Než usnu – tiše
poslouchám / větrnou liturgii…
(Básně, 18)
2 Všechno začalo v Petrkově. Host, Brno 2002, č. 4, s. 5–8.
161
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
I přes jistou nesourodost jednotlivých textů v tomto souboru se jedná
o výrazný debut. Kolmačkův svět je prodchnut křesťanskou spiritualitou. Autor
mistrně zvládá zvukovou stránku verše, jakož i práci s náznakem a detailem.
Přestavuje své zvláštní chápání světa a osobitou logiku, umí zaznamenat
okamžiky zahlédnutí toho nejpodstatnějšího. V těchto momentech se
reynkovsky oprošťuje od veškerých ornamentů, je prostý a evokačně silný:
Smráká se do hnízd. / Spí v trávě pištci. / Smyčcová pera. / Bubínky deště. /A stepní
vítr. / Hrst srsti v prázdném kotci. / Srdce. / Zůstaň tu, Bože. Ještě.
(Básně, 23)
KDYŽ NEBE MLČÍ
Zjevná inspirace dílem Bohuslava Reynka je příznačná zejména pro Kolmačkovu
samostatnou prvotinu – sbírku Vlál za mnou směšný šos (1994, druhé vydání 1996).
V rozhovoru s Antonínem Petruželkou z roku 1997 sám básník říká: „A potom
[…] zásadní zážitek byl Reynek. […] V létě jsme s kamarády putovali do Petrkova, věděli
jsme, že tam Reynek žil, něco jsme od něj četli […], byli jsme vlídně přijati, mohli jsme si
prohlížet jeho grafiky nebo texty. Nešlo jen o to, že to bylo pěkné: rozpomněl jsme se, že to
znám a vím, o čem to je…“
(Host 2/1998)
U Kolmačky je patrné znovuoživení reynkovské ideje společenství s krajinou,
blízkými lidmi a věcmi. Motivy klidu, smíru, pokory a ticha patří ke konstantám
autorovy poetiky. Ticho je základním předpokladem básníkovy meditace, která
umožňuje lépe a hlouběji vnímat okolní svět. Básník si uvědomuje, že přiblížit
162
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
se hlubinám znamená pochopit, že každá věc má svůj duchovní rozměr, který jí
dává jinou než materiální hodnotu.
Autorova obraznost čerpá z venkovského prostředí. Kolmačka má dar
vnímat a zaznamenávat. Klade důraz na hluboký prožitek každodennosti.
Záznamy všedního života jsou naplněny křesťanskou vírou, která se stává klíčem
k logice jeho básní. Pojetí jakéhokoliv prožitku, jakékoliv životní situace jako
daru je základním rysem básníkova vidění světa.
Většina Kolmačkových básní je ukotvena v přítomnosti. Básník klade důraz
na okamžik, na zachycení jeho neopakovatelnosti. Snaží se plně prožívat svůj
čas, nechce promarnit přítomnost úniky do minulosti. Pokud se přece jen
vrací k minulosti, bývá vzpomínka zpravidla transponována do přítomnosti.
Například v básni nazvané Po roce sešli jsme se s přáteli autor zaklíná čas, aby
zastavil prožitek tichého sdílení krajiny s blízkými, což zastává v jeho hodnotové
hierarchii nejvyšší pozice.
Přesto si je básník vědom plynutí času. Protiklad přítomnosti a věčnosti
patří k základním kontrastům sbírky. V knize je čas značně zpomalen a hektický
čas, který bývá spojován s rytmem velkoměsta, nemá do této dimenze šanci
vstoupit.
Také krajinné záběry plní důležitou významotvornou roli. Nejsou pouze
„pozadím“, na kterém se odehrává většina dějů, ale stávají se jakýmsi odleskem
věčnosti. Zobrazené scenérie navíc často zesilují analogie vytvářející dodatečné
významy. Zdá se, že zobrazený prostor mnohdy vystupuje jako předmětný
ukazatel komunikace na ose člověk–Bůh.
V knize se setkáváme s výraznou rytmickou organizací verše. Klenuté verše,
které mají lehce archaický ráz, nyní provází také patos. Autorovi zpravidla
vyhovuje čtyřveršová strofa s rýmovým zakončením. V jeho výpovědi se s velkou
frekvencí vyskytují apostrofy Boha, čímž dané pasáže získávají až modlitební ráz.
163
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Ty, Pane Ticha, / vyměřils / nám vidění i míru sil, / naději k jití, many prach, / iluzí
míru pro náš strach, / k návratu lomící se čas: / v tu chvíli / neopouštěj / nás…
(Vlál, 39)
Autorova poezie není zbavena úzkosti lidské existence, což je patrné
zejména u motivu smrti, který ve významovém plánu plní zneklidňující
funkci. „Pásmo dotyku“ dvou světů je zahaleno neproniknutelným tajemstvím
a z něj vyplývající nejistotou. Smrt v řeči symbolů bývá vyjádřena jako pád „do
pověstného prázdna“. Básník proto prosí Boha, aby úzkost byla vyvážena nadějí
a smrt nebyla nepřítelem, ale vykupitelkou.
VŠECHNO JE JAKSI POVĚDOMÉ
Ve své druhé sbírce, nazvané Viděl jsi, že jsi (1998), Kolmačka pozměňuje svoji
poetiku. Jsme svědky výrazného zcivilnění jeho výpovědi. Ubývá modliteb, výzev
či apostrof Boha, přičemž básník zaměřuje svou pozornost více ke každodenním
věcem. Předkládá poezii poezie určité životní zkušenosti, byť téměř vždy
s náznakem metafyzického přesahu. Subjekt oslovující z předchozí sbírky je
vystřídán subjektem konstatujícím, který často vystupuje v pozici svědka.
Pokud v první sbírce je tvarová sevřenost většiny básní jen sporadicky
narušována, v druhé knize je zjevná tendence k větší uvolněnosti. Verš je nyní
volný s tendencí k prozaizaci. Do lyrických básní často pronikají fragmenty
příběhů, které jsou dále rozváděny reflexí. Tyto záznamy různých dějů
a drobných, mnohdy až zdánlivě banálních prožitků plní funkci zkonkrétnění
autorovy duchovní zkušenosti a spolu s volbou civilních motivů brání
zabstraktnění jeho výpovědi.
164
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Civilní prostory nyní vnějškově připomínají existenciální poezii Petra
Hrušky. Také v Kolmačkově topologii se stále více prosazují interiéry domu.
Nejsou však místem skrytých mezilidských dramat, ale naopak se stávají ochranou
před prázdnotou. Navzdory své skromné výbavě jsou šťastnou dimenzí, místem
plného prožívání života. Je zajímavé, že na rozdíl od exteriérů je dům místem
zklidnění a jistoty, kterou nenarušuje ani vědomí, že ochrana tohoto azylu je
pouze dočasná. Výjimku tvoří pouze interiérové záběry, v nichž zůstává básník
osamocen:
Konec léta. Odjela jsi s dětmi k dědečkovi. / Dům utichl. Jen kočka / mňouká na
schodech půdy, / když má hlad. […] Vítr pojednou tak chladný, / rve za ploty igelitové
chýše, / průsvitné cáry sebou škubou…
(Viděl jsi, 30)
Ke klíčovým motivům obou sbírek patří motiv slova. Básník si uvědomuje
hrozbu nicoty, symbolizovanou mlčením. Toto mlčení je zlověstným tichem,
ne oním tichem, které jsme výše označili za základní předpoklad básníkovy
meditace. Je spojeno s pocitem samoty a opuštěnosti, je mlčením Boha.
Nicotnost člověka zmítaného živly jako by přinášela ono bridelovské tázání ve
smyslu Co Bůh? Člověk?
Nechals nás samotné, Bože?/ Stránku z deníku, na které jsme byli, jsi vytrhl? / Jsme
snad my ten zmačkaný papír, / letící po cestě dole ve vsi?
(Viděl jsi, 51)
Zatímco u motivu slova nedochází k výraznějším významovým posunům,
zcela odlišná situace nastává u dalšího z klíčových motivů – motivu větru.
165
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Už od raných textů tento motiv poukazuje na sepětí autorovy sémantiky
s biblickým kontextem. V první sbírce se setkáváme povětšinou s vanutím či
mírným větrem, který prostupuje krajinou. Rozechvívá stromy a básník v něm
poznává dech Boha. Jeho dotyk je spíše naplněným přáním či vytouženým
setkáním. Toto pojetí motivu větru se v druhé sbírce mění. Vítr získává
spíše znepokojivou sémantickou platnost, stává se živlem ohrožujícím bytí
a symbolem sil zmítajících člověkem.
V noci, když všichni spí, / přecházíš sem a tam po kuchyni, / vichr se dovnitř dobývá.
(Viděl jsi, 43)
Již dříve byla řeč o tom, že některé motivy vykazují jistou významovou
proměnlivost. Ambivalentní ráz má také motiv tmy. Noc je spojena s tajemstvím,
je prostorem umožňujícím kontemplaci. Její zvláštní optika proměňuje důvěrně
známou krajinu, ruší platnost smyslového vymezení prostoru a odvádí pozornost
od rušivých smyslových počitků směrem k lidskému nitru. V metaforickém
chápání je však tma spojena s hrozbou nicoty a smrti, což platí zejména u druhé
sbírky. Je to temnota, jež se prodírá do domu a neustále ohrožuje intimitu
domova. Její chlad evokuje představu smrti.
Významovou protiváhu zde logicky tvoří motiv světla. Jako by to byla křehká
zeď, co dělí život a smrt, co odděluje světlo od temnoty:
Tma venku je bezedná. / Kdo sklouzne, / zřítí se do prázdna, / a je ztracen. // Je
třeba držet tři pevné body: / rukou se dotýkat stolu / zatíženého lahví, / nohama
vyrovnávat kru / studené kuchyňské dlažby, / zrakem se zapřít / o hmotu stropní
lampy. / Vidět, že svítí.
(Viděl jsi, 60)
166
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Naopak funkci zklidnění a jistoty plní v sémantickém plánu motivy země
či krajiny. Pro Kolmačku je typické spojení se zemí, místem zrození. Volba
rustikální (všední a civilní) krajiny jako základního prostoru autorovi zjevně
vyhovuje. Básník v ní hledá a nalézá záchytné body. Tyto konkrétní věci mají
symbolickou platnost a stávají se součástí autorových duchovních vizí. Pokud
v první sbírce stojí básník v pokoře před tajemstvím země, jež nelze odhalit,
v druhé sbírce dochází k výraznějšímu zcivilnění obraznosti a reflexe směřují
skrze symboliku daného místa k člověku.
Pro Kolmačkovu poezii je příznačné, že reálné motivy se často mění v motivy
symbolické. Tak je tomu například u motivu chleba, který úzce souvisí právě
se zmíněným motivem země. Chléb se stává symbolem daru, štědrosti země
i Boha. Skrze tento motiv dochází k propojení pozemského života a věčnosti.
Tak je tomu například v básni Kouří se z polévky, v níž malý Tobiáš zpívá písničku
o Bohu, který nám dává chléb.
Souznění s Reynkem můžeme spatřovat také v tematizování silných
rodových vazeb. Motiv rodu je často zastupován řadou variant: rodinou, ženou
či dítětem. U motivu dítěte nalézáme dva základní aspekty. První je spojen
s nadějí, tedy se skutečností, že motiv dítěte má budoucnostní charakter. Na
druhé straně motiv dítěte v sobě obsahuje aspekt bezvýznamnosti, vydání na
pospas, křehkosti či snadné možnosti ohrožení. V křesťanské logice má symbol
dítěte vykupující charakter. Také u Kolmačky se setkáváme s evokacemi paralel
mezi narozením jeho dětí a zrozením Krista.
Neméně důležitou pozici má motiv ženy. V první sbírce se žena dokonce
stává mýtem, který prostupuje celým významovým děním, je symbolem naděje,
erotické touhy i průzračné spirituality. Motiv ženy symbolizuje „věčnou touhu“
po lásce ženy–sestry a ženy–milenky. Láska v druhé sbírce funguje jako asi
nejnosnější protiváha hrozby smrti, jako vyvážení stále sílícího pocitu ohrožení:
167
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
V noci se budím, / bojím se, že umřu. / Budíš se také, líbáš mne na čelo. / Jdu na
záchod, nárazy větru / vmetají sněhové vločky větrákem.
(Viděl jsi, 10)
Vzhledem k zastoupení motivu básníkova otce je zarážející absence motivu
jeho matky. Rodová posloupnost jako by směřovala pouze po mužské linii.
Tak jako mnoho Kolmačkových motivů má i motiv otce kromě reálného také
symbolický rozměr. Sdílení času v otcově blízkosti je naplněno smírem a také
ono odkazuje k věčnosti.
VE ZNAMENÍ PRÓZY
Srovnávat poezii a prózu je jako provádět totéž u řeky a moře. I přes všechny
rozdílnosti se přesto dá namítnout, že řeky obvykle do moří ústí, a tudíž i dlouho
očekávaný Kolmačkův román je vyústěním jeho tvorby, mající pevné básnické
kořeny.
Pětisetstránkový Kolmačkův román Stopy za obzor (2006) není čtenářsky
jednoduchou záležitostí. Je rozdělen do dvou částí oddělujících dětství
a dospělost hlavního hrdiny. Příznačné jsou v tomto duchu již samotné názvy
jednotlivých oddílů: Levá deska – Oko je věnována času dětství, Pravá deska – Prám
je plavbou v meandrovitých vodách dospělosti. První blok přináší pohled
na protagonistův život na pražském sídlišti v době normalizace. Je obdobím
prvotního nahlížení na svět, hledání vztahů, uvědomování si sebe sama
i toho, co naši skutečnost převyšuje. Druhý díl zachycuje osudy Víta Koblasy,
jeho ženy a syna kdesi na moravském venkově, v někdejším místě dětských
prázdnin.
168
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Román se nevyznačuje silným epickým nábojem. Na rozdíl od básní se
autorovi nepodařilo stlačit text do pevného rámce. Román zejména ve své
druhé polovině pozbývá dějový spád a tříští se do řady drobných epizod.
Veškerá narativní zručnost, k níž patří variování motivů, střídání žánrů
i jazykových poloh, není s to rozčeřit stojaté vody této knihy. Přesto by bylo
dosti nespravedlivé román odsoudit, či dokonce hovořit o autorově ztroskotání 3.
Jeho síla totiž leží v obraznosti, v autorově schopnosti vidět za povrch věcí
a dějů, vidět a zaznamenávat okamžiky, v nichž se věčnost prolamuje do naší
každodennosti. V těchto momentech je autor evokačně silný a dokáže mistrně
zachytit stavy, pocity a nálady.
Pro poetiku románu je příznačné sugestivní využívání detailů, pomocí
nichž je odkrýváno to, co je v lidském životě zapadlé, skryté. Jako by se čtenář
spolu s hrdinou musel probít řadou zdánlivě nepodstatných drobností k tomu
podstatnému, co je mnohdy navíc pouze tušené za obzorem metafyziky. Obrazy
jsou přitom řazeny tak, jak je spojuje autorova niterná vize.
Již s prvními stránkami se ocitáme v silně aluzivním textu, ve kterém se
autobiografická výpověď rafinovaně mísí s obrazností a fikcí. Zvolená er-forma
umožňuje autorovi větší odstup, což jeho hrdinovi dává větší svébytnost. I přesto,
že je jen zřídka přímo charakterizován, vyvstává nám obraz nenápadného,
emočně nevzrušivého introverta, který prochází zdánlivě obyčejným životem.
Ten je zachycen jako sled zdánlivě nesourodých událostí, jež teprve s odstupem
času odhalují svoji příčinnost.
Potřeba hledání řádu v chaosu dnešní doby, pevného směru v spleti
životních událostí, je jednou z hlavních protagonistových motivací. Východisko
z labyrintu každodenních událostí mu poskytuje víra. Četné narážky na biblický
3 Srov. Trávníček, Jiří: Lyrik na poli epickém aneb Hloubka bez povrchu. In: Host, Brno 2006, č. 9, s. 9.
169
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
kontext potvrzují autorovo pevné ukotvení v křesťanských pozicích. Naivní
dětská představa Boha jako danosti poněkud kontrastuje s jeho hledáním v druhé
části románu. Panteistické pojetí Boha přítomného „…i v pokojíku, na lůžku, ve
váze se suchým obilím, na taburetce s květináčem i v mosazné číši s řeckými motivky, ba
i ve Vítkově břiše“ 4 se transformuje v přítomnost Boha v každodenním životě,
v rodině, v práci s mentálně zaostalými, v setkáních s lidmi, v hovorech apod.
Jako by byla životní cesta již dávno načrtnutá a zdaleka ne nepodobná osudům,
které zažívali příslušníci jeho rodu. Bůh však zůstává neuchopitelný lidským
chápáním. Nalézání stop jeho přítomnosti není závislé na vůli člověka, ty se
objevují pouze jako znamení, přičemž je darem je vidět a chápat. Bůh jako by byl
stranou blouznivých společenství (o čemž se hrdina sám přesvědčuje) a jednou
provždy zůstával v individuálním prožitku.
Román má zvláštní architektoniku. Osově symetrické rozdělení textu do
dvou desek vytváří představu starozákonního desatera. Také názvy jednotlivých
oddílů a kapitol jsou vždy příznakové. Oko, v románu označení fantazijní
postavy stopaře, je symbolem prozřetelnosti, Prám pak lodí přes rozbouřenou
řeku života, místem, kde se ocitáme ve chvíli, kdy „život náš je v půli se svou
poutí“. Každý oddíl je uveden textem, který má svou symbolickou platnost.
Například první zachycuje jestřába, který neumí uchopit vlastní volnost
a prudké vzlétnutí k nebi je vždy střídáno návratem k zemi. Obě části románu
jsou dále děleny do drobných kapitol, jež zachycující vždy jednu či několik
krátkých epizod.
Důležitá role v Kolmačkově románu připadá času. Čas dětství s sebou nese
neuvědomování si smrti, a tím také zdání neomezeného času. Čas dětství je časem
dobrodružství, her a tajemství, časem sdíleným s rodiči, sourozenci, kamarády
4 Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor. Triáda, Praha 2006, s. 61.
170
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
či blízkými. Oproti tomu čas dospělosti se různě proplétá, jeho proud je
narušován četnými digresemi, v nichž je přítomnost kontaminována množstvím
vzpomínek. Čas jistoty se mění v čas, kdy vše až nápadně rychle pomíjí a život je
stále více ohrožován nicotou. Čas plyne o poznání rychleji, čím bližší je realita
smrti, což činí Koblasu více vnímavým.
Zobrazené scenérie v Kolmačkově románu jsou evokačně působivé.
V prvním dílu je nápadná opozice dvou prostorů – města a venkova. První je
poněkud šedivým labyrintem panelákové pustiny, druhý je místem, kam se vždy
hrdina vrací a kde později zkouší najít své duchovní i fyzické kořeny. Zejména
exteriéry pražského sídliště svým odosobněním vytvářejí významový protipól
moravskému venkovu. Naopak interiéry jsou většinou spojeny s rodinným
kruhem, jsou místem bezpečí. Zvláštním místem je již zmíněná léčebna pro
mentálně postižené, kam hlavní hrdina v druhém dílu nastupuje. V těchto
prostorách jako by čas ztrácel svou platnost: na jedné straně neúprosně odměřuje
životy chovancům, na druhé straně pro Koblasu téměř zastavuje svůj tok. Tento
prostor (stejně jako i další prostory) není zvolen náhodou. Čtenáři se ihned
vybaví souvislost s drobnou epizodou prvního dílu, kdy malý Vítek zabloudí
v Praze do míst ústavu pro tělesně postižené, a rovněž funguje jako znásobení
nejistoty, zda očekávané druhé dítě nebude sdílet stejný osud jako postižení.
Kolmačka záměrně volí civilní ráz své výpovědi, stejně tak jsou vždy civilní
i zvolené prostory. Hrdina jimi proplouvá, jako by byl do nich nasměrován
něčím nadosobním, co řídí jeho kroky. Prostory se nezřídka stávají prostředkem
charakterizace postav, které se v nich pohybují. Setkání s okolím, s kamarády
či spolupracovníky je pro Koblasu často zážitkem, který v něm zanechává
trvalé stopy. Zejména pokud se setkává s krutostí či lhostejností. Tyto prožitky
však vypravěč zásadně nechává bez komentáře, stejně jako to, co tyto události
znamenají pro hrdinovu psychiku. Nahlédnout do hrdinova niterného světa
171
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
můžeme především skrze jeho vlastní promluvu. Autor se brání jakémukoliv
zbytečnému psychologizování, což je patrné ze strohých vypravěčských
komentářů.
Pásmo vypravěče je tvořeno povětšinou krátkými až úsečnými větami, které
mistrně naznačují děj, niterné pohnutky hrdinovy, jakož i vykreslují scenérie,
v nichž se daná epizoda odehrává. V těchto pasážích autor často ukazuje
básnivou moc jazyka, přičemž se snaží být prostý a nezatěžovat text zbytečnými
ornamenty v podobě významově prázdných dekorací. Metafory zabudované do
textu nejsou prvoplánové, naopak vyžadují zvýšenou recipientovu pozornost,
protože mnohdy právě v nich leží významové ohnisko textu. Takovým obrazem
je i závěrečná pasáž, v níž Koblasa vidí stopy, které jsou táním a umrzáním stále
zřetelnější. Vždy tak vzniká významová paralela mezi daným obrazem a osudem
hlavního hrdiny. Jako by v těchto momentech proměnlivé existenciální nejistoty
mohl Koblasa lépe chápat tajemství Božích záměrů, tak neuchopitelných lidskou
logikou. Hrozba pádu do nicoty je eliminována příslibem transcendentální
skutečnosti, která se stává cílem pozemského putování – stop vedoucích
za obzor.
172
studi
Miroslav Chocholatý
Snad věčností uhranut
Prameny:
Kolmačka, Pavel: Básně. In margine, Praha 1989.
Kolmačka, Pavel: Stopy za obzor. Triáda, Praha 2006.
Kolmačka, Pavel: Vlál za mnou směšný šos. Křesťanská akademie, Praha 1994.
Kolmačka, Pavel: Viděl jsi, že jsi. Petrov, Brno 1998.
Poezie není koníček. (Rozhovor s básníkem Pavlem Kolmačkou). Host, Brno 1998,
č. 2, s. 3–9.
Literatura:
C. G. Jung a křesťanská spiritualita. Uspořádal Robert L. Moore. Portál, Praha 1998.
Jareš, Michal: Tři polohy současné české poezie. Tvar, Praha 2002, č. 4, s. 1 a 16–17.
Kožmín, Zdeněk–Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína. Books, Brno 1998.
Kratochvil, Jiří: Obnovení chaosu v české literatuře. Literární noviny, Praha 1992, č. 47, s. 5.
Machala, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Brána, Praha 2001.
Med, Jaroslav: Spisovatelé ve stínu. Zvon, Praha 1995.
Merenus, Aleš: Básník v próze. Host, Brno 2006, č. 9, s. 38.
Sławiński, Janusz: Prostor v literatuře… In: Od poetiky k diskurzu. Host, Brno 2002,
s. 128–129.
Šporková, Alena: Mí čtenáři mi rozumějí. Tvar, Praha 2006, č. 13, s. 2.
Trávníček, Jiří: „Film se zastavil a snad se sune i zpět“. Host, Brno 1998, č. 8, s. 12–14.
Trávníček, Jiří: Lyrik na poli epickém aneb Hloubka bez povrchu. Host, Brno 2006,
č. 9, s. 9–11.
Trávníček, Mojmír: „To je dobře, že tu sme“. Tvar, Praha 2006, č. 13, s. 2.
173
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Ivan Diviš se narodil v roce 1924 v Praze, jeho strýcem byl známý profesor
chirurgie MUDr. Jiří Diviš. Otec byl spíše submisivní typ, matka byla poněkud
citově chladná, své děti více peskovala nežli chválila.
Těmto frustracím z dětství později básník přisuzuje velký podíl na
svých duševních potížích, je ovšem sporné, do jaké míry oprávněně. Za
heydrichiády prožije jako mladý dělník hororové trauma: je zatčen gestapem
a uvězněn. Kolem jednadvacátého roku života začíná ve větším množství
holdovat pití a brzy se u něj rozvíjí závislost na alkoholu. Od adolescentních
let náruživě kouří cigarety, závislost na nikotinu se tak stane další básníkovou
diagnózou. Poválečné studium na filosofické fakultě University Karlovy
musel z politických důvodů po únorovém puči přerušit, a tak většinu
stalinistických padesátých let prožije v manuálních profesích na severu Čech,
ve stejné dekádě se žení. Po uvolnění poměrů nastupuje ve svých šestatřiceti
letech do pražského nakladatelství Mladá fronta a začíná hojně publikovat
poezii, v některých letech vydává dokonce dvě sbírky za rok. Sedmá kniha
nese symptomatický název Chrlení krve, verše v té době opravdu doslovně
chrlí.
Ve svých čtyřiceti letech se pokouší o sebevraždu, přičemž jde o typické
zoufalé „volání o pomoc“. Na situaci předcházející tomuto suicidálnímu
pokusu i na to, co následovalo poté, vzpomíná Diviš i po létech s hrůzou:
174
studi
Vyrazili u nás v noci v Hloubětíně krumpáčem okno. Od té doby jsem měl paranoidní
představy. Vydržel jsem to devět dní. Strach stoupal. Žena mne doprovázela k Mladé
frontě. Věděl jsem, že se neudržím. O půl desáté jsem vešel na záchod a podřezal se
několikrát žiletkou. Nechal jsem pootevřené dveře, protože jsem umřít nechtěl. Pan B.
mne objevil, zavolal Š. Ten přiběhl, prohlédl mně zběžně ruku a zavolal sanitu. Byl jsem
za půlhodinu v Bohnicích. Dali mne na nejtěžší oddělení, na 23. Chtěl jsem na záchod,
nebyl tam toaletní papír. Ptal jsem se jednoho, čím si vytřít řiť. Řekl, že to si musím
opatřit sám. (1)
Ve stejném roce 1964, v němž zažívá tuto děsuplnou událost, konvertuje ke
katolictví. Kromě deprese začíná léčit i alkoholismus, kdy opakovaně podstupuje
protialkoholní odvykací kúru (u MUDr. Skály u Apolináře a v severomoravské
Bílé Vodě), ale bez trvalejších výsledků. Zúčastní se i lékařských klinických zkoušek
s LSD, ale tyto experimenty nepřinesou nic podstatného ani v medicínské oblasti,
ani v literární. V roce 1969 emigruje do Spolkové republiky Německo, kde pracuje
v rádiu Svobodná Evropa. Opustí ho manželka, ale brzy se žení podruhé a narodí
se mu dcera Mimi a druhý syn Ondřej. První roky v emigraci se ocitá v tvůrčí
krizi, kdy není schopen psát verše, „poezie od něho odešla“. V roce 1979 je u něj
německými psychiatry diagnostikováno maniodepresivní onemocnění a začíná
užívat příslušný lék – tymoprofylaktický preparát lithium. Nadále ho však sužují
těžké depresivní fáze a přetrvává i excesivní abusus alkoholu:
Recidiva v botanické zahradě, Mnichov, 1980. […] Upíjím pomalu, zděšen v celé
bytosti, všechno kolem vnímám v mlhách provinilosti. Úleva se nedostavuje, zato nutkání
na moč. Já, který se tak bojím množství lidí, svěřuji Ondříčka japonským manželům. […]
Doma pokračuji v pití až do rauše a pádu. (2)
175
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Opět se pokusí o sebevraždu a je opakovaně hospitalizován na psychiatrii.
Zřejmě nadužívá i Rohypnol, kdy k usnutí potřebuje dávku nejméně dvou
tablet. Toto hypnotikum si obstarává pomocí nejrůznějších známých (podobně
jako jeho básnický guru Vladimír Holan), čímž neukázněně obchází svého
ošetřujícího lékaře a porušuje tak základní pravidlo preskripce benzodiazepinů.
Umírá ve svých nedožitých pětasedmdesáti letech 7. dubna 1999 náhlou
smrtí, některé prameny (3) uvádějí jako příčinu úmrtí pád ze schodů, ale zřejmě
se zde bude jednat o laickou záměnu příčiny a následku. Pravděpodobně se
jednalo o akutní infarkt myokardu nebo o akutní cévní mozkovou příhodu.
Bipolární afektivní porucha (BAP), dříve nazývaná maniodepresivním
onemocněním či maniodepresivní psychózou, je závažným duševním one­moc­
něním, majícím, na rozdíl od úzkostných a fobických poruch vyrazně biologický
základ, pro což nepřímo svědčí i vcelku konstantní četnost vý­skytu – jedno
procento populace. Maniodepresivní onemocnění začíná většinou kolem
dvaceti let věku, Ivana Diviše zasáhlo na konci druhé světové války. Zůstalo
ovšem celá desetiletí nediagnostikované, a tudíž i neléčené, stabilizátory ná­
lady (lithium) začal brát Diviš až koncem sedmdesátých let, do té doby užíval
pouze antidepresiva a hypnotika. Ostatně v bezprostředně poválečném období
neexistovala v podstatě žádná účinná psychofarmaka, ta se objevila až o dekádu
později. A tak se nebohý knihkupec a student „léčil“ svépomocí: roztěkanost
manické fáze tlumil alkoholem a depresivní chmury rozpouštěl v etanolu.
Obdobnou alkoholizací reagovali na patologické výkyvy nálad i další slavní
spisovatelé: například Jack London nebo Vladimir Vysockij (4).
Bipolární afektivní porucha se vyznačuje střídáním manických a depresivních
fází, v mezidobí bývá pacient úplně či částečně zdráv. Depresivní fáze odpovídají
klasickému obrazu deprese u unipolární depresivní poruchy, kdy je člověk
smutný, sklíčený, unavený, zpomalený, zoufá si, trpí poruchou spánku a ve
176
studi
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
vážnějších případech může pomýšlet na sebevraždu, případně se o ni i pokusit.
Ivan Diviš vzpomíná na prodělané depresivní fáze jako na trýznivý zážitek pekla
plný bolesti, smutku a utrpení:
Nemoc. První nápor melancholie. […] Kolem Vánoc nevysvětlitelná změna nálady,
stísněnost. Chodí durch diesen schönen Fleck v Herzogsparku, nemůže popadnout dech, je mu
úzko a modlí se, ač chápe, že se nemůže k nikomu domodlit. Nádherný vánoční stromek ho
netěší, je mrzutý, těžko se mu dýchá. […] Pro ukrutnou nespavost jde k psychiatrovi, který mu
do rukou vkládá ein reines Schlafmittel, jmenuje se to medinox a bude mu po tři roky div ne
osudem, protože se od tohoto prostředku, obsahujícího dva barbituráty, stane brzy odvislým.
[…] Shrabuje se na divaně, je odnášen na nosítkách a strašně se rozeštká. Na intenzívě je
horečně prohledáván lékařem, prchá, protože se stydí před sestrou močit, a volá: das ist eine
Schande! Das ist kaine Schande, sie sind krank, volá za ním lékař. […] Pod sarotenem, těžce
se plouží po prosluněné louce. Po čtrnácti dnech propuštěn, všechno nádherně nově vnímá,
v S–Bahnu nával jásavé radosti a vděčnosti. Celá fáze trvala sedm měsíců. (5)
Manická fáze je zjednodušeně řečeno zrcadlovým obrazem deprese,
základním příznakem je nadměrně veselá, elevovaná, nadnesená nálada, anebo
podrážděné, rezonující, afektivní vyladění, tento stav musí trva nejméně čtyři
dny a musí se výrazně lišit od předcházejícího, premorbidního chování. Kromě
tohoto bazálního symptomu musí být přítomny nejméně tři z následujících osmi
symptomů (6), přičemž pro některé z nich můžeme snadno nalézt ilustrativní
doprovod v Divišově životě i díle.
1. Zvýšená aktivita nebo psychomotorický neklid. (Pozn. autora: pokud jsem
měl možnost několikrát se s básníkem v devadesátých letech setkat, byl většinou
suverénním středem stolní společnosti).
2. Zvýšená hovornost (básník byl často velmi mluvný).
177
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
3. Myšlenkový trysk.
4. Ztráta normálních sociálních zábran (viz skandální výstup na náchodském
nádraží v roce 1964, který ovšem mohl být způsoben případnou opilostí,
anebo Divišovy kleptomanské krádeže). (7).
5. Nabubřelé sebehodnocení nebo velikášství [viz Divišova opakovaná tvrze­
ní, že je nejvýznamnějším žijícím česky píšícím básníkem, ignorující mini­
mál­ně Karla Šiktance a Zbyňka Hejdu, („Ivan Diviš se tak dlouho a tak
usilovně stylizoval do pozice největšího národního básníka, až byla tato autostylizace
a sebemytizace přijata.“) (8) jsou více než domýšlivá].
6. Rozptýlenost a neustálé změny aktivit.
7. Ztřeštěně odvážné nebo nezodpovědné chování, jehož rizika si pacient
neuvědomuje (viz bod 4).
8. Zvýšená sexuální energie nebo indiskrétnost („Erosexuální posedlost
a vilnost s věkem neubývá, naopak zoufale a zoufanlivě stoupá, zato nestoupá
penis“ (9), zapisuje si nikoliv lačný mladík, ale sedmdesátiletý stařec do
svého celoživotního prozaického poznámkového díla, jež nejsouhrnněji
vyšlo pod názvem Teorie spolehlivosti v roce 2002).
Kromě mánie, která de facto znemožňuje běžné sociální a profesní fungování, může být přítomna „pouze“ hypománie, jež je slabším vyjádřením
klasických manických symptomů. Často uniká diagnostickému rozpoznání,
neboť život postiženého výrazněji nenarušuje, naopak nemocný je okolím oceňován jako zábavný společník a neutuchající zřídlo nakažlivé energie a dobré
nálady. Nikdo si ale většinou neuvědomí, že se nejedná o povahový rys, ale
o biologicky podmíněnou poruchu mozkových neurotransmiterů, za kterou
pacient platí trýznivými depresivními fázemi. Je nutno zdůraznit, že ani své
(hypo)manické stavy neprožívá zdaleka tak radostně, jak by se mohlo zvenčí
178
studi
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
zdát. ­Učebnicovým příkladem hypomanického chování je role Bohuše v podání
Boleslava Polívky z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag, kde hlavní hrdina oslovuje na ulici familiérně Karla Gotta, pořádá opulentní večírky a do své vesničky
si z města přivede pštrosa a prostitutku. Kdyby byl vyloženě manický, přivezl by
do kozího chlívku indického slona a do chaloupky kurev celý harém. Zobrazený
děj nemusí ale ještě nutně znamenat evidentní patologii jako takovou, je totiž
známo, že krátké období hypománie se může vyskytnout i u zcela zdravého
člověka, a to po neobyčejně šťastné životní události, kterým bylo právě filmové
zdědění velikého majetku. Další teoretickou možností je hypománie reaktivně
navazující na odeznělou unipolární depresivní epizodu anebo trvalá porucha
nálady – cyklothymie.
Půldruhého roku mně bylo špatně; úzdrava z dlouhotrvající deprese (učeně se tomu
říká cyklothymie) přichází okamžitě, za dva půldny, za tři hodiny. (10)
V tomto bodě se ovšem básník laicky mýlil, neboť netrpěl cyklothymií,
ale bipolární afektivní poruchou čili cyklofrenií. Při cyklothymii se střídají
hypomanické fáze s fázemi dysthymickými, tedy subdepresivními, Divišovy
depresivní periody ale jednoznačně dosahovaly značných hloubek a vylučují
tedy diagnózu pouhé cyklothymie.
Divišovy manické fáze byly zřejmě méně výrazné, spíše mohlo jít o hypománie, náladou míval více předrážděnou nežli nadneseně veselou. Svému okolí
se tedy jevil jako bohémský, prokletý básník, neustále načuřený kritik poměrů
a jsoucna, který vynalézavě klne bolševickému marasmu, kapitalistickému upachtěnému konzumenství i českému dějinnému pablbství.
Některým z básní a poém, které napsal během několika minut či hodin,
pomohl na svět zřejmě i hypomanický stav, v němž se jejich autor nacházel.
179
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Samozřejmě že ne každé tvůrčí vytržení je způsobeno hypománií, zdá se však,
že pro umělce může být status hypomanicus, tolik podobný onu platonskému
svatému šílení, opravdovým pro-kreativním požehnáním.
Maniodepresivní Robert Schumann během hypománie v roce 1840
a 1849 složil 24, respektive 27 hudebních opusů, v ostatních létech jejich
počet nepřesáhl deset (11). Nedočkavé adepty kulturních úspěchů toužících
po ryčných poryvech divoké inspirace však musím upozornit, že bipolární
afektivní poruchu nejsme schopni uměle vyvolat, medikamentózně indukovat
lze pouze unipolární depresi (klasickým preparátem v tomto smyslu je již dávno
nepoužívané antihypertensivum Reserpin).
Své základní nemoci bipolární básník vržený do emigračního odcizení příliš
nerozuměl, čímž není řečeno, že to byla jeho chyba, na tomto komunikačním
defektu se mohl podílet i jistý stupeň anosognózie, kdy manický pacient svůj
hyperaktivní stav nechápe jako něco patologického. Diviš byl ovšem do značné
míry agnostikem plédujícím pro iracionální závoj tajemství a mystické zášlehy
osvětlující záhadu Bytí, a to nekonstruktivně i tam, kde ratio má své přirozené
místo a je přínosné:
Nic na světě nelze definovat. Nelze definovat ani ledničku, ani elektřinu, ani
gravitaci, ani holografii, ani list javoru, proč pučí a pak opadává, ani panenství. (12)
Humanisticky vzdělaný a intuici zbožňující básník samozřejmě nemohl být
vědecky uvažujícím farmakologem:
A co jsou saroten a diazepam? Tlumidla. Někdo je depresivní a dostává tlumidla.
Myslel jsem sedláckým mozkem, že bych měl spíš brát excitancia! Už pátý rok jsem tlumen
plus neznalý, co to udělá s mým organismem. A co když to byl všechno omyl? Co kdybych
to vysadil? Na to nepomýšlejte! Dostanete během tří neděl novou fázi! (13)
180
studi
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Saroten je firemní název pro tricyklické antidepresivum amitryptylin, jehož
vedlejším účinkem je sice mírný útlum, ale dominuje především jeho efekt
antidepresivní. Psychostimulancia typu fenmetrazinu (legendární preparát
šedesátých let Psychoton, jenž zneužíval například filmař Pavel Juráček a zkusil
ho i Václav Havel) jako taková se v léčbě depresí nepoužívají, výjimkou může být
indikace u terminálních onkologických pacientů.
Terapeutický vztah pacienta I. D. k jeho lékařům byl značně ambivalentní – na jedné straně cítil jistou náklonnost a respekt k nestorovi české psychiatrie
profesoru MUDr. Vladimíru Vondráčkovi i k zakladateli tuzemské alkohologie
MUDr. Jaroslavu Skálovi:
Já osobně jsem měl Skálu rád, on mne rovněž, oba jsme navzájem trpěli tím, že jsme
si navzájem nemohli pomoci. (14)
Na straně druhé se obtížně ztotožňoval s přísným odvykacím režimem:
Skrze onen pitomý, bodový, chvilku odpočinku neposkytující systém proniká ovšem
Skálova povaha, pořádkumilovná, důkladná, organizačně tělocvikářská. (15)
Ve své poezii se básník vyslovuje o lékařích a psycholozích se značnou mírou
skepse a v podstatě urážlivě:
A jednoho dne ta paní zmizela z oddělení,
ale idioti doktoři zůstali. (16)
Moje oči musely vidět celé hordy pomatených terapeutů,
kteří nikdy nenazřeli, že neexistuje pomoc zvenčí,
že neexistuje pomoc zvenčí. (17)
181
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Příčinou takovéhoto pohrdání, averze a fatalistického neporozumění byla
zřejmě přenosová identifikace vlastní nemoci se zdravotnickým personálem,
jenž se objevil na scéně vždy, když choroba kulminovala, a zástupně se tak stal
terčem Divišovy nenávisti.
Divišova divoká víra v Boha je plná rozporů a oplývá jízlivými blasfemiemi,
napadajícími, neuznávajícími a ironizujícími základní křesťanská dogmata:
Ježíš […] byl nemanželským synem neznámého otce, s nímž si střihla Mirjam, patrně
neobyčejně krásná. (18)
Zásvětí, život po smrti a podobné – nu budiž, nesmysly. (19)
Přes všechny tyto zuřivé útoky je Ivan Diviš přijímán jako spisovatel katolický.
Je přitom vcelku logické, že úzce biologicky pojatá medicína mu nemohla
pomoci v trýznivém hledání odpovědí na fundamentální spirituální otázky.
Básníkův život i dílo byly velikým dramatickým zápasem, oscilujícím na
vzedmutých vlnách alkoholu mezi Charybdou mánie a Skyllou deprese, a ten,
koho zaujal a strhl, musí chtě nechtě znát základní zákonitosti bipolární
psychopatologie. A těm, kteří léčí maniodepresivní pacienty, může Divišovo
protrpěné svědectví napomoci lépe porozumět klientům a možná částečně
i světu, jenž je obklopuje.
182
studi
Norbert Holub
Bipolární básník Ivan Diviš
Literatura:
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. Diviš, I.: Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 2002, s. 429.
Tamtéž, s. 414–415.
Rulf, J.: Literáti, Paseka, Praha–Litomyšl 2002, s. 131.
Cybulskij, M.: Počemu umjer Vladimir Vysockij. Zamjetki psichiatra, http://www.sem40.
ru/lenta/news–dir/71145.html.
Diviš, I.: Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 2002, s. 586–587.
Hanuš, H. a kol.: Speciální psychiatrie, Nakladatelství Karolinum, Praha 1999, s. 115.
Rulf, J.: Literáti, Paseka, Praha–Litomyšl 2002, s. 135 .
Putna, M.: Anti-Diviš, Literární noviny, 1995, in: Rulf, J.: Literáti, Paseka, Praha–
Litomyšl 2002, s. 140.
Diviš, I.: Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 2002, s. 663.
Tamtéž, s. 410.
Psychiatrie, ed. Höschl, C., Libiger, J., Švestka J., TIGIS, Praha 2002, s. 451.
Diviš, I.: Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 2002.
Tamtéž, s. 478.
Tamtéž, s. 411.
Tamtéž, s. 411.
Diviš, I.: Moje oči musely vidět, Československý spisovatel, Praha 1991, s. 52.
Tamtéž, s. 43.
Diviš, I.: Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 2002, s. 687.
Tamtéž, s. 605.
183
krajinomalb
Petr Hrbáč
Panelové silničky mají
něco do sebe
Městečko Kuřim obklopují ze dvou stran lesy, co se týče strany třetí,
zhruba jihovýchodní, leží tím směrem nedaleké Brno. Zhruba na straně
opačné se pak rozkládají pole a brzy opět lesy, vlastně jediný komplex
lesní, jemuž se říká Zlobice. Nijak zlobná ovšem není, ani zlobit se na
ni nelze, pokud člověk tato svérázná místa blíže pozná. Na Zlobici či do
Zlobice se dostanete nejlépe z obce Lipůvka, která leží na státní silnici
mezi Brnem a Letovicemi, anebo polní cestou ze zmíněné Kuřimi.
Kromě toho, že na Kuřim shlížejí pěkné lesní hřebeny a hřebínky se
jmény jako Záruba, Horka, Zborov (Cimperk) či Kuřimská hora, která
bezprostředně navazuje na lesy v okolí Brněnské přehrady, není už
městečko ničím pozoruhodné – tedy kromě toho, že z něj pochází náš
nynější šéfredaktor – básník a biochemik. Vlastně jedna pozoruhodnost
tu ještě je, a sice věznice. Ta leží mezi jedním z výběžků Zlobice a okrajem
krajinomalb
Na Zlobici v sobotu 25. 8. 2007
Foto: Petr Hrbáč
Kuřimi, a pokud putujete z města do lesa po takových kočičích a polních cestách
jako já tuhle na sklonku léta, nemůžete zeď věznice minout. Mají tam ředitelku,
jak jsem se tuhle kdesi dočetl. A já tu věznici jednou služebně navštívil. Přišla
mi rozlehlejší nežli vazební věznice v Bohunicích, kam také tu a tam služebně
dojíždím, byla v tom březnu roku 2006 navíc prostoupena duchem ponurého
sněžení, takže jsem si připadal málem jako hrdina Solženycinovy prózy, většinou
ale toto zařízení pozoruji zpovzdálí a v období, kdy slunce vesele nedbá starostí
odsouzených a způsobuje známé polní tetelení a myší popoběhy. V posledních
létech jsem si zvykl navštěvovat Zlobici – která je pozoruhodná také několika
botanickými lokalitami – z přístupu severoseverovýchodního. Tedy od obce
Lipůvka. Tato obec opět není ničím pozoruhodná, až na to, že z ní pochází nynější
185
Petr Hrbáč
Panelové silničky mají něco do sebe
vedoucí botanické katedry Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, a tím,
že v zavedené zájezdní hospodě Formanka dobře vaří. Zahnete-li okolo hospody
ke kostelíku, ocitnete se na silničce, která málem protíná hřbitov, a potom
pohodlně stoupáte až zhruba k rozcestí s ostružiníkem jihomoravským, odkud
byste se mohli také vydat k vesnici Skalička, před kterou se černá les nazvaný
vábivě Paní hora, anebo klesnout do údolí k osadě Nuzířov. Pokud však zabočíte
okolo porostu velmi vzácného západoevropského ostružiníku brvitého, který
se zde snad objevil díky protahujícím ptákům, vydáte se do vlastní Zlobice či
na vlastní Zlobici. Začíná to pochmurně. Mezi konopicemi pýřitými (Galeopsis
pubescens) má pomníček s blednoucí fotografií chlapec sotva dvacetiletý. Řítil se
tudy před časem na motorce. Škoda ho, takový kluk pěkný. Podobné pomníčky
vídám na svých cestách v posledních létech podezřele často, a vždycky se
zastavím a zamyslím, i když již není takzvaně nad čím. V tomto případě ale snad
šlo – jestli můj zdroj z Lipůvky nepletl mozek zubama – o jezdce motorky typu
„vjedu všude“, nikoliv o silničního fantóma na elegantním kapotovaném stroji
s názvem mému uchu tak mile japonsky znějícím, v kterémžto případě bývá
ovšem počet zabitých samurajů podstatně vyšší než u motorkářů terénních. Od
pomníčku se silnička líně prodírá doleva a pak jakoby zpět ke Kuřimi, přičemž
se otevře výhled jednak k Nuzířovu (sám Nuzířov není vidět, hehe) a jednak na
lesní hrby v okolí Babího lomu. Zde se vždycky zastavím a civím. Jako by vzlétli
racci nebo divoké husy. Nad zelí. Není to sice zelí, ale jazyk je holt nejpřesnější
tehdy, když je nepřesný. Ve směru na Nuzířov je ve vzdálenosti asi čtyři sta metrů
od betonové stezky, na které stojím, vidět křížek, kdybych měl dalekohled, tak
ho použiji, ale dalekohled s sebou neberu, kdysi jsem si ho koupil, je docela
dobrý, jenže stačí tahat na krku zrcadlovku nebo kovový (?) kompakt Cannon
G7, na triedr už nemám ty správné hormony. Civím na křížek a upadám do stavu
melancholie. Mohou za to borovice na levé straně, jakýsi remízek pozpěvující
186
krajinomalb
Petr Hrbáč
Panelové silničky mají něco do sebe
temné balady na výzdvihu polní vlny. Může za to oznámení o celostátním sjezdu
chovatelů opic, pardon, ovcí.
Může za to silnička, která se znenáhla proměnila v panelovou. Co tu vůbec
dělá? Na Zlobici byl donedávna také prostor vojenský. Ne sice tak rozsáhlý
a nekompromisně ovlivňující dostupnost lokality, jako je tomu v případě Libavé,
Doupova, Boletic či Milovic, ale prostor nesporně vojenský. A proto ta panelová
silnička. Měli tu prý cvičiště studenti Vojenské akademie Brno. Dříve Vojenská
akademie Antonína Zápotockého. Nyní Univerzita obrany. Zbyla po nich
vyhlídková věž. Tak to má být. Nyní areál provozují ovčáci z firmy Oveko, a. s.,
ale na žádnou ovci jsem tam zatím nenarazil (mea culpa!!!), a dočetl jsem se také,
že prý brněnská ZOO uvažuje o tom vybudovat zde safari. No, to by nám tak
ještě chybělo, to už mi přijdou lepší ti chlapečtí motorkáři (pokud nenarážejí
hlavičkou do stromu). Ovšem na vyhrazených komunikacích.
Na Zlobici je také místo, kterému se říká Jezera. Zní to vznešeně a nádherně,
ale žádná jezera tam nenajdete. Jenom zaplavené terénní sníženiny velikosti
návesního rybníčku ale spíš ještě menší. Ale nechci být protivný. Tak za prvé,
slovo „jezero/jezera“ ve mně vyvolává nádherné pocity. Za druhé, i když tam
žádná jezera nejsou, skutečnost, že se těm místům říká Jezera, je mnohem
zásadnější nežli existence hmatatelných jezer. Takže se nám jezera vznáší v našich
myslích a vznášející se jezera, to je už hodně vážná záležitost. Mimo jiné hudební
a metafyzická. Stejně jako naprostý protiklad tomu všemu, totiž kopr. Ve
skutečnosti v oblasti zvané Jezera rostou na Zlobici vlhkomilné kytky, jako jsou
bahničky (Eleocharis), ostřice liščí nebo měchýřkatá. V těchto místech (panely
poněkud vyhřezávají z podélné osy svého zasazení) už je třeba dělat dlouhé
kroky, protože než člověk položí nohu na konec kroku, uplyne doba vyplněná
sněním. Australští domorodci nazývaní bůhvíproč „aboridžinci“ mají Období
snění, o němž pojednávají snad všechny dokumenty a pseudodokumenty těmito
187
Petr Hrbáč
Panelové silničky mají něco do sebe
negroidy se zabývající. V jejich Období snění jde o povstání imaginace, stvoření,
tradice, zasvěcení, to poslední je ovšem těžké přiklepnutí, jako když dostaneš
kladivem po hlavě, jsi zkrátka dospělý, šourek ti otekl, bác po hlavě, a dolní ret
visí. Takové tradice na Zlobici nenajdeme, ale protože je to prostor mimo jiné
vyfoukaný a prozářený, semínka zde klíčí, broučci se radují a mšice popolézají
zvláště barevně. Jdeš a rozplýváš se směrem k věznici, k polím, dokonce k trati,
kterou jsem dosud nezmínil. Jezdí po ní vlaky mezi Havlíčkovým Brodem
a Brnem, ba dokonce Břeclaví.
188
krajinomalb
fotogaleri
Martin Langer
se narodil v roce 1972. Vydal básnické sbírky Pití octa (Host, 2001; Cena
Jiřího Ortena 2002), Průsmyky (Host, 1997), Já nezemřu zcela (Protis,
1996), Animální evangelium (Mladá fronta, 1992), Palác schizofreniků
(Pražská imaginace, 1990) a Hlásky (dybbuk, 2007). V roce 2007 vydalo
nakladatelství Labyrint jeho fotografický deník bezmála čtyř tisíc
kilometrů po kolejích okolo České republiky, Cesta kolem. Pracuje jako
reportér, scenárista a copywriter na volné noze. Žije v Praze a ve Všetatech
u Mělníka.
Alena s lukem
191
Kohout
192
Dřevo
193
Pochod kýblů
194
Kocour
195
Azalka a brambořík
196
Brýle
197
Plašení veverek
198
Pohoštění
199
Ženy
200
Martin Langer
Alena Kučerová – Z cyklu Staré ženy
Když jsem se před rokem zeptal výtvarnice Aleny Kučerové, jestli by nebyla proti,
když bych ji fotil pro svůj cyklus Staré ženy, a jestli ji ten halasovský název neuráží,
tak mi řekla: „Ale vždyť já už jsem stará žena…Tak proč ne.“
Alenu Kučerovou a její originální perforované dílo snad už není dnes
potřeba nikomu představovat, přesto je ona sama nejmladší členkou skupiny
UB 12 (narodila se roku 1935, zatímco ostatní členové v letech dvacátých i dříve).
Prostředí domku po rodičích, v kterém Alena Kučerová žije, je s ohledem na
dvě místnosti jednoduché a skromné; dotýkané předměty působí vždy důvěrně.
Někdy si musím vybavit Aleniny minimalistické grafiky krajin a pak se znovu
podívat na Pochod kýblů nebo Dřevo, abych si uvědomil, že jde o stejnou řeč,
třebaže v jiném kabátě.
Vybrané fotografie jsem pořizoval v různých ročních obdobích, s ohledem
na světlo a situace. Přesto je celek jakousi básní o vyrovnanosti, klidu a prostotě.
201
překladatelská huť
István Vörös
(v překladech Tomáše Vašuta)
Maďarský básník István Vörös patří ke generaci, která vstoupila do literatury
koncem 90. let, je rovněž prozaikem, esejistou, dramatikem, překládá
z češtiny, kterou vystudoval a kterou vyučuje na univerzitě v Piliscsabě.
Vedle překladů českých básníků je autorem studie o Hrabalovi, Kunderovi
a Vaculíkovi Švejki lélek (Švejkovská duše). V jeho díle je trvale přítomna
inspirace českým prostředím a Prahou, zvláště patrná v povídkách ze sbírky
Történetek az emberkölcsönzőből (Příběhy z půjčovny lidí), z nichž některé,
např. Jákob bojuje s panem vrchním, vyšly česky v Textech a v maďarském
čísle Babylonu.
HEIDEGGER,
A POSTAHIVATALNOK
VII. ZPĚV
Sestup do nebytí
VII. ének
Belépés a nemlétezőbe
15
15
Kdybych byl přesto voják, pomyslel si
Martin, nejspíš bych umřel
právě teď, vdechoval bych yperit,
a ve stejném okamžiku by mnou
prošla zmýlená střela
kamaráda a napřažený
francouzský bajonet.
Tři smrti v jedné. Jedna,
žádná. Neumírám já,
to umírá má smrt. Cítím
své stáří, jako změnu
počasí. Na houslích nebytí
Ha mégis katona lennék, gondolta
Martin, nyilván épp most
halnék meg. Mustárgázt lélegeznék
be, és ugyanabban a pillanatban
egy katonatársam eltévedt
normální nota H. Jež trvá,
dokud zvuk neustane.
Nebytí je jen brána, která vede jinam.
lövedéke járna át, meg egy
előrenyomuló francia szuronya.
Három halál, ami egy. És egy,
ami semmi. Nem én halok
meg, hanem a halálom. Érzem
az öregkoromat, mint az időváltozást. A nemlét egy normál H
hang a hegedűn. Addig tart,
amíg a hang meg nem szakad.
A nemlét csak kapu valami másba.
203
přkladatelská huť
HEIDEGGER –
POŠTOVNÍ ÚŘEDNÍK
16
16
Všechny brány vedou do Prahy,
řekl Švejk Hölderlinovi.
A byli v Praze, blízko Hradu
u Hladové zdi. Podle rozsudku
bych tě měl tady teďka
popravit. Ale já nás teď oba
odsuzuju k dlouhému
životu. Hölderlinův pohled
zabloudil k poslednímu poschodí
Minden kapu Prágába nyílik,
mondta Švejk Hölderlinnek.
És Prágában voltak, a vár
mögötti éhségfalnál. Az ítélet
szerint nekem most itt ki kéne
blízkého domu. Zablesklo světlo.
Prudce se rozevřelo okno.
Hubený muž se nahnul přes parapet.
Od něj snad bylo možné čekat
něco jiného. Ale voják zahnul
za roh a vyrazil k městu.
végeznem téged. De én mind
a kettőtöket hosszú életre
ítélem. Hölderlin tekintete
egy közeli ház legfelső
emeletére tévedt. Fény villant.
Szétcsapódott egy ablak szárnya.
Szikár férfi hajolt ki a párkányon.
Tőle talán mást lehetett volna
remélni. De a katona sarkon
fordult és elindult a város felé.
17
17
Hölderlin dohnal Švejka
na Karlově mostě. Švejk
seděl na roubení a na klíně držel
Hölderlin a Károly-hídon
érte utol Švejket. Švejk
a kőpárkányon ült, az ölében
204
egy francia buldogot tartott,
és simogatta. A kutya irigyen
funěl. Běžte vy, požádal
naléhavě. – Kampak? – Místo mě
za Martinem. – A kam on
šel? – Tou soudnou
branou, kterou hlídáte.
– Tak soudnou branou, říkáte?
Na tom není nic dobrého.
No ani špatného.
szuszogott. Menjen maga, kérte
a gondnok. – Hová? – Hát helyettem
Martin után. – Mért, ő
Hová ment? – Át a törvény
Švejk vyhlížel jak jedna
z řady kamenných soch.
Švejk olyan volt, mintha a sok
kőszobor egyike lenne.
Ale kdo to kdy viděl svatého sedět?
De ki látott már egy szentet ülni?
18
18
Dobře, řekl Švejk, stanu se jeho
důstojnickým sluhou. Ale ty si
hleď zatím mojí práce
u brány. Hölderlin přikývl.
Tu bránu otevřeli jenom jemu,
Jó, mondta Švejk, a tisztiszolgája
leszek. De te meg lásd el
a feledatomat addig a
kapunál. Hölderlin legyintett.
Azt a kaput csak neki nyitották,
a teď, až za ním vejdete,
můžete ji za sebou zatlouct.
és most, hogy bemegy utána,
be is szögezheti maga után.
kapuján, amit maga őriz.
Ő a törvény kapuján? Hiszen
nincs benne jóság. Sem gonoszság.
205
přkladatelská huť
a hladil francouzského
buldoka. Pes žárlivě
Tak aspoň vezmi
toho psa, povídá Švejk
Akkor legalább a kutyát
fogd meg, mondta Švejk,
a strčil mu ho do náruče.
Jeden z nich se vydal na pravý
břeh řeky, druhý na levý
és Hölderlin kezébe nyomta.
Az egyikuk a folyó jobb partja
felé indult, a másik a bal
břeh. Pes vyskočil
Hölderlinovi z náruče a
z roubení skočil do vody.
part felé. A kutya kiszökött
Hölderlin kezéből, és
a korlátról a vízbe ugrott.
19
19
Proč skáče pes do Vltavy?
Proč jde Hölderlin k levému břehu? A Švejk proč jde
na pravý? Rozstřihněme teď na oponě
nůžkami obraz Prahy.
Mért ugrik egy kutya a Moldvába?
Mért tart Hölderlin a bal
part felé? És Švejk mért a
jobbra? Vágjuk szét egy ollóval
a Prága-kép függönyét.
Úzká, chladná stružka crčí
mezi černým a bílým.
Záře vzniká v černém
a přelévá se do bílého. Voda
stoupá v bílém a smývá
černé. Strakatý buldok
prská v mělké vodě.
Keskeny, hideg víz csordogál
a fekete és a fehér között.
A fény a feketében keletkezik,
és a fehérre zuhog. A víz
206
a fehérben ered, és alámossa
a feketét. A tarka buldog
leští Heideggerovy holínky.
přkladatelská huť
Hölderlin sedí opět
u úředního stolu. Švejk
prüszkölve áll a sekély vízben.
Hölderlin újra a hivatali
asztalánál ül. Švejk
Heidegger csizmáját fényesíti.
IX. ZPĚV
V zamrzlé studni
IX. ének
A befagyott kútban
3
3
Jestlipak je slovo na to,
co znamenají dohromady
všechna slova?
Tady to není místo na
ukazování. Prázdné jak vyschlá
studna bez vody. Vykopali však vír.
Van–e arra külön szó, amit
minden más szó együtt jelent?
Ez itt a meg nem mutatkozás
helye. Üres, mint egy száraz
kút. De vízbe vájták. Örvény.
Měly by být ještě tři
takové, dělal okolky Švejk.
Jenže je jenom jedna, řekl
Heidegger. Přebírám velení.
A nezmizíme raději?
Jakby ne. Beztak je tu
právě na to. Tady sám
Kéne még háromnak lenni
belőle, okvetetlenkedett Švejk.
De csak egy van, mondta
Heidegger. Átveszem a vezetést.
Akkor én nem mehetnék vissza?
Dehogynem. Csakhogy az is
erre van. Itt az önmaga
207
zmizíte ve druhém. – Takže
z nás zbude jenom jeden člověk?
eltűnik a másban. – Tehát
belőlünk csak egy ember marad?
Proč? Kolik je nás teď?
Mért, most hányan vagyunk?
4
4
Z filozofie, jako z rozřízlého
břicha vrah slastně všechno
vyhřeznout. Dlouhá zapáchající střeva
nejlépe spojují se skutečností.
Břicho je jeskyně
A filozófiából, mint egy felvágott
hasból a kéjgyilkos, mindent
kivenni. A hosszú és büdös belek
kötnek legjobban a valósághoz.
A gyomor a tudományosság
vědění. Játra tradice
usedající na věcech. Ledviny
propraná, zmizelá tradice.
A pobřišnice naskrz popsaný
barlangja. A máj a dolgokra
rátelepülő hagyomány. A vese
az átmosott, eltűnt hagyomány.
A hashártya a sok teleírt
papír. Plíce jsou děrovaná
měkká metafyzika. Srdce je marné vzrušení. Má přítomnost.
Být tak prázdný, aby ve mně
myslelo myšlení
papír. A tüdő lyukacsos és
puha metafizika. A szív a hiábavaló indulat. Az én–jelenlét.
namísto vytržené sleziny,
slinivky břišní.
208
Üresnek lenni, hogy a gondolkodás
gondolodjon bennem
a kitépett lét, hasnyálmirigy helyén.
5
Studna je temná. A jako by
mířila spíše nahoru. Jediná
cesta k nicotě a všehomíru.
K Adamovi, do nějž vkládají
vyjmuté žebro, a k té
Ez a kút sötét. És mintha
inkább fölfele vinne. Az egy:
út a semmihez és a mindenhez.
Ádámhoz, akibe visszateszik
a kivágott bordát, és a
jako svět staré Evě, která
celý svět hněte
do kuličky, a pak se do ní
zakousne. Ale konec světa
világvége öreg Évájához,
aki egyetlen vasgolyóvá
tapasztja a világot, és
beleharap. De a világvége
už dávno začal. Stopy kousnutí
jsou tady na obrubni studny.
A nahoře je stvoření, jako
bál šicích jehel, kde se navlečené
nitě do sebe zamotaly.
már rég elkezdődött. Itt vannak
a harapásnyomok a kút nyakán.
És fent a teremtés, mint a
varrótűk bálja. Ahol a befűzött
cérnának egymásba gabalyodnak.
Někdo přišívá znovu nohy hadovi.
Valaki a kígyóra újra lábat varr.
209
přkladatelská huť
5
Vladimír Šrámek
Šachy
Seděl nad minerálkou, kterou bys ale od
vody nerozeznal. Tak dlouho nalita, až
i poslední bublina se odvážila vyprchat.
Obracel mobil v ruce jak horký brambor,
nervózní z toho, jak jím prostupují všudypřítomné rádiové vlny, ale za celé dopoledne – ani cink. Sebral z ubrusu rozdrobené
zbytky slaných tyček, které předešlý večer
spolykal při fotbale.
Neděle. To slovo – zavání! Nedělat!
Ale to právě Karlovi dělalo v těch prvních
měsících, co se odstěhoval od rodiny, velké potíže. Nedělat – znamená přemýšlet.
A takový luxus si Karel opravdu nemohl
dovolit. Jemně zatuchlá, staromládenecká
svoboda mu totiž čím dál víc splývala se
samotou a ta zase s nejistotou. Myšlenky se
jak vlivem silného magnetu stáčely do míst,
která po dlouhém váhání opustil. A v tom
210
nebezpečném víru se jeho budoucí plány
hrozily utopit jak dlouhou cestou smýkaná
dobytčata…
Přitáhl k sobě šachy z opačné poloviny stolu. Postavil popadané figurky a bezmyšlenkovitě táhl bílým pěšcem. D2 na D4.
Zdvihl pohled a zkontroloval hodiny. Dvě
pět. Už pět minut tu měl být. Syn. Domluvili se, že se pravidelně v neděli uvidí. Pokecají a… Filip vyfasuje kapesné. Karel ale
brzy zjistil, že to „pokecají“ je utopie. Že
to nejde, naráz zdvihnout stavidla a čekat,
že se z úst vyvalí řeč. Jedenkrát týdně – to
je jak přijít na hodinu klavíru, když jsi celý
týden necvičil. Drhne to, samý překlep. Minulý týden se pohádali. A tak pro dnešek
vytáhl šachy. Hrával je kdysi na škole. Průměrně – průměrně jako všechno ostatní.
šramot
Ale napadlo ho, že by to mohl znovu zkusit. Neuškodí to, pocvičit si paměť. A Filip?
Dneska zná šachy snad každý – a k lízanému mariáši se opravdu snížit nechtěl.
Vstal a vyhlédl na ulici. Chvíli fixoval
roh na konci nevlídné ulice a… pomohlo to!
Zpoza domu se vyhoupla kšiltovka – skoro
dva metry nad rozbitou dlažbou se s těžko zaměnitelným rozkymáceným rytmem
blížila pod jeho okno. Karel zamával a pak
písknul. Kšilt se mírně naklonil a Filip do
okna máchl celou paží. Jak lopata od větrného mlýna, pomyslel si Karel. Pootevřel
dveře a posadil se ke stolu v kuchyni. Šachovnici nastavil tak, že seděl za černými
figurami.
„Ne, šachy ne!! Táto!“ místo pozdravu
rázně odmítl Filip.
Karel se nenechal vyvést z míry:
„Ahoj…“ a pokynul k volné židli za bílými
figurami. Filip dosedl, ale paže nechal bezvládně viset podél těla: „Jak se máš?“ zeptal
se otce jako první.
„Skvěle… jak jinak,“ automaticky odpověděl Karel a zatvářil se jak po doušku
octa. Filip vrátil pěšce zpět do základního
postavení.
„Ale já vážně, táto, neumím hrát,
zkoušel jsem to kdysi dávno, ale úplně jsem
ty tahy figurami zapomněl…“
„To nic není, je to skoro jako dáma…“
a vzpomněl si, jak spolu hrávali v nedělní
rozcuchané posteli bitvy až do oběda. „Co
jinýho chceš dělat? Přeci si nebudeme číst!
Když se vidíme tak zřídka!“
„Tak jo,“ svolil Filip a pohnul pěšcem
na kraji šachovnice o jedno pole vpřed.
„To je divnej začátek,“ okomentoval
nezvyklý tah otec.
„Nekecej mi do toho…“
„Dobře. Jak jde škola?“ nemohl si Karel odpustit rodičovský automatismus. Ani
nečekal odpověď. A pohnul pěšcem taky
nezvykle na okraji šachovnice.
„Jo, de to…“ kupodivu Filip odpověděl a předskočil koněm celou linii pěšáků.
Rozmáchl se – a skončil o jedno pole dál,
než dovolovala pravidla. Karel překvapen
vzhlédl, ale pak syna neopravil. Pravidla,
co to je, pravidla, napadlo ho metafyzicky – a zkusil totéž střelcem. Na konci diagonály zahnul doleva. Filip se nebránil.
„Zdá se, že letos prolezu,“ okomentoval svůj školní výkon syn.
„To si teda oddychneme všichni, hlavně asi máma,“ bezbarvě odpověděl Karel.
Co síly stačily se snažil, aby v odpovědi nezaznělo ani zrnko ironie.
„Já taky… si oddychnu.“ Filip přeskočil
koněm střelce a odebral ho Karlovi ze hry…
Karel se na odpor nezmohl. Radši proti
pravidlům než vůbec – pozměnil svou původní teorii, a i když mu to připadalo hodně neolympijské, rychle se s tím smířil.
211
„A co holky? Chodíš ještě s Karin?“ Karel neočekávaně vyjel dámou přes val pěšců
a koně smetl do kouta.
„Už zase jo,“ Filip ani nezdvihl hlavu
od stolu.
„Tak to jsem asi něco prošvih.“
„Jo, to tedy jo, táto!“ A Filip na sobě
nedal znát, zda jde o pouhou repliku, nebo
si do otce rýpl. Rychlým pohybem v koutu
šachovnice udělal rošádu, přestože krále
a věž od sebe dělily další figury.
„A dobrý…?“ navázal Karel
„Ale jo, co bys chtěl od holek…“ Karla
překvapila ta primitivní, věčná samčí pravda. Pravda, ke které namáhavě znovu došel
po několika dlouhých desetiletích. A zcela
proti pravidlům si bez protestů nechal sebrat královnu nekoordinovaným útokem
Filipova druhého koně, podporovaného
střelcem.
„Šach,“ hlesl Filip. Karel nemohl rozluštit, odkud mu hrozí nebezpečí. Poprvé
se od začátku partie zamyslel a zdálo se, že
ho hra začíná bavit…
„Šach?“ řekl nedůvěřivě a opatrně pohnul králem doleva.
212
„A mat,“ suverénně prohlásil Filip
a dlouhým skokem krajního pěšce povalil
černého krále.
Karel přivřel víčka a pod nimi obrátil
bulvy v sloup. Usilovně vydechl, stoupl si
a přešel ke kuchyňské lince: „Dáš si čaj?“
Nečekal na odpověď a postavil hrnec s vodou na sporák.
„Ani ne, táto, už pudu…“ Karel automaticky sáhl do poličky, vytáhl pětistovku
a podal ji Filipovi: „Tak tady máš týdenní
příděl.“
„A nemoh bych dostat o kilo víc? Když
jsem vyhrál?“ Karel beze slova sáhl mezi
hrnky znovu a vytáhl dvoustovku. „Tady
máš, dneska jsi byl jasně lepší…“
„Tys to taky nesehrál špatně,“ vesele
odpověděl Filip a zmizel na chodbě…
Pánbů zaplať za takovou pochvalu,
pomyslel si Karel. A otočil se ke sporáku,
kde už přetékala vroucí voda a modravý
plamínek vztekle prskal. Vytáhl z kapsy
kapesník a začal hasit i utírat zároveň. Až
když bylo po všem, všiml si, že v ruce nedrží kapesník, ale ponožky, které od pátku
marně po celém bytě hledal…
šramot
recenze a kritik
SKLEPNÍ VANUTÍ
V BRNĚ
Bogdan Trojak:
Brněnské metro,
Host, Brno 2007
Prvotinou Kuním štětcem vstoupil v prvé
polovině devadesátých let do širokého
řečiště české poezie básník subtilního,
formálně vytříbeného, téměř zralého
lyrismu. Na rozdíl od jeho vrstevníků se
poezie Bogdana Trojaka vyznačuje precizností výrazu, vybraným zacházením
se slovem a skoro písňovou zvukomalbou. Řemeslná zručnost v Trojakově
knižním debutu nebyla samoúčelná,
což se plně projevilo i v jeho druhé sbírce Pan Twardovski, v níž začíná básníkova cesta za uchopením rozměrnějšího
lyrického obrazu nebo panoramatu,
postupně krystalizujícího v náznak
příběhu. V následujícím svazku Jezernice byla tendence k epičnosti ještě víc
rozpracována, aby později vyústila do
skladby Strýc Kaich se žení. Tady už básník zabrousil do archaických podloží
skutečnosti. V osobním či rodinném
příběhu hledá dějinný archetyp. Nadlehčuje ho i zatěžkává jakousi až středověce tajemnou epičností. Z horizontu Trojakových čtyř básnických knih je
možné zahlédnout v zásadě velmi sympatický oblouk pohledu na svět, mířící
k výmluvné zkratce nebo k manipulaci
s tím, co je skryto pod zemí, v kořenech,
v temnotách hlubin. V některých opusech z knihy Jezernice lze takovou sondu
spuštěnou do nitra zasutých prostorů
vytušit. Do kompozice o strýci Kaichovi
se do básníkova nezastřeného lyrismu
vloudil jakýsi ustavičně relativizující,
parafrázující, možná až křečovitě ironický spodní proud, jímž jako by se
Trojak snad chtěl přiblížit k únavě a povrchnosti dnešního světa, který se hodlá
„ubavit k smrti“. V tomto textu se náhle
rozplynul onen plachý lyrik z venkovské samoty a beskydské Vendryně, aby
rovnýma nohama skočil do poněkud
ztřeštěného divadélka „literárního provozu“ a aby se z vesnického kluka pod
převrženou vanou, na niž v létě buší
myriády bouřkových krup, stal téměř
kavárensko-intelektuální posměváček.
Přesto v pozadí zůstal člověk, který dík
své genetické výbavě nemůže přijmout
divočinu města a s ním spojených skupin, literárních klanů a mafií za svou.
Právě v polaritě mezi prvoplánovou, ale
v celku příjemnou nekomplikovaností
„vendryňských“ obrazů, jež v městské
optice získávají mytický kolorit, a mezi
chaosem přechodných doupat a kvelbů
poetična, jež město skýtá, je možné spatřit Trojakovu osobitou krajinu duše.
Z úvodních charakteristik logicky
plyne, že dalším básníkovým zastavením je prozaická kniha. Trojak se tím
přiřadil k četným tvůrcům, kteří v určitém věku dočasně opouštějí poezii
kritiky
a snaží se stvořit košatý prozaický útvar.
V této souvislosti si připomeňme např.
Ingeborg Bachmannovou, která dávala
přednost svým prozaickým textům před
poezií, ačkoli právě básnictví ji v nejtěžších
životních chvílích ukotvovalo a přimklo
se k ní i v jejím umírání. Nebo je možné si
připomenout slibně se vyvíjející „čisté“ lyriky Miloše Doležala nebo Pavla Kolmačku,
kteří v nových knihách rovněž rezignovali
na báseň a vydali se složitou cestou k próze autobiografického ladění (Kolmačka)
nebo k tvaru inklinujícímu spíš k eseji nebo
k publicistickému žánru, což je případ Doležalův v jeho knize fejetonů, ale také v italských itinerářích a poctách renesančním
malířům. A z poslední doby je takovou zdařilou dezercí k próze novela Petra Maděry
Černobílé rty.
Knihou „nevážně míněných hyperbol“
a „laskavých persifláží“ Brněnské metro se
k básnickým prozaikům přiřadil také Bogdan Trojak. Pamětníci normalizačních let,
kteří tenkrát měli něco společného s moravskou metropolí, nemohli vedle brněnského
nářečí „hantecu“ minout také mystifikační
historky a anekdoty o zrodu nebo o fiktivním existování tamějšího metra, malé
varianty k pražskému „krtkovi“, budovanému podle sovětských projektů a postupně
pěkně po carsku uváděnému do provozu
na trasách křižujících gotickou polis Karla
IV. Mystifikaci a nadsázce, které v Trojakově podání získávají až obludně přízračné,
básnicky snivé rysy tajemna, takový mýtus
o městském podzemí‑podsvětí, jež křižují
imaginární půlnoční vlaky, velmi vyhovuje.
V Trojakově verzi je brněnské metro spíš
intelektuálně danou konstrukcí, zabíhající
často k humorným detailům a minuciózním podrobnostem. Z podzemního „kunstkabinetu“ přízraků v jednotlivých povídkách Trojakovy knihy se na povrch vynořují
současní aktéři brněnské i moravské literární a bohémské scény, ale rovněž upozaděné
silokřivky vzájemných souvislostí a vztahů,
přerůstajících do podoby ikon nebo kultů svázaných s mytickým Brnem. V tříšti
navzájem nesourodých, někdy jen letmo
nahozených příběhů a příhod s anekdotickým vypointováním klene Trojak cosi jako
vlastní „mladou“ autobiografii.
Na Trojakově operačním stole či plánu brněnského bojiště se objevují jmenovitě mnozí, kteří jsou součástí záměrně
nejasného fenoménu brněnské literatury,
striktně se vymezujícího vůči pražskému
„nadutému“ centru. Tuto polaritu, nebo
dokonce soupeřivost Trojak v Brněnském
metru nestaví do středu pozornosti. Soustřeďuje se na bizarní Brno, ve kterém se
však cítí jako přechodný host nebo vetřelec.
Pro literární historiky nebo dějepisce brněnské aglomerace má Trojakův text ještě
jednu zajímavost. Podává totiž autentické
svědectví o průběhu brněnských literárních
let devadesátých, odřezávajících se od normalizační minulosti i od poetického kouzla periferního, marginálního města, jímž
Brno bylo v časech Mikuláškových a Skácelových, nejvíce však ve výsostné básnické
reflexi Ivana Blatného. Svorníky s minulostí velkých poetik, jakými jsou v Trojakově
knize třeba „militantní katolický nakladatel
Frič“ nebo bítovský vůdce efébů Jiří Paukert
-Kuběna, jsou postupně nahrazovány novými bizarními úkazy a kultovními personami
typu Víta Slívy, Martina Pluháčka, „básníka
215
recenze
a skauta“ Martina Stöhra, dvojicí téměř kafkovsky ­nezvedených majitelů nakladatelství
Větrné mlýny Minaříka a Řehoříka nebo
v epilogu třeba „šéfredaktora eskadrového
literárního časopisu gHost“ Mirka Balaštíka. A právě pod jeho redakčním stolem
podle autora „profukuje labyrintem gotických chodeb sklepní vzduch“ coby tajemné
vanutí imaginárního brněnského metra.
Mluvit v souvislosti se jmenovanými
a dalšími v knize pojednávanými osobami
literárního Brna a Moravy jako o ikonách je
poněkud zavádějící. Trojak svou „bohému“
nikterak neadoruje, nedělá z ní mramorové ani papírové pomníky a busty. Jako by je
ve své povídkové fabulaci jenom dál hnětl
a posouval, jako by za ně ledacos i domýšlel, a někdy laskavě, jindy brutálně dotvářel jejich charakteristiku a odhadoval, kde
jsou mantinely, za nimiž se mu rozvírá propast absurdit a karikatur. Právě v takovém
zkreslování, mystifikování, posouvání gest
i slov k hranicím absurdna nebo groteskna
je zřejmě nutné hledat smysl prozaické knihy Bogdana Trojaka. Pokud se ovšem čtenář k takové umně skryté metafoře nepropracuje (což může být i autorova vina), pak
zůstane překvapeně stát před texty často
letmo nahozenými, banálně humornými,
postpubertálně vyznívajícími, ze kterých
na něho může vykouknout malý démon
výsměchu a bohužel i chladné odtažitosti.
To neznamená, že by se v Trojakových
povídkách občas neobjevil zajímavý postřeh, např. když se autor pokouší srovnat
dvě dosud zažitá milénia a jejich chiliastickou obavu z konce světa. Zatímco po přelomu prvého tisíciletí do druhého, když se
očekávaná katastrofa nedostavila, vyrostly
216
po světě tisíce chrámových hrotů jako poděkování zvedající se k nebi, mezi druhým
a třetím tisíciletím pokrývají zemi dálnice,
betonové haly supermarketů a zábavních
center, kde má být zapomenuta i naše smrtelnost. Křehká, metaforická filosofie obrazu jako ikony se objevuje také v povídce
Cukřenka, ve které Trojak zdárně pracuje
s vizuálními představami, s odlesky a stíny,
s paralelou mezi brusičkou skla na jedné fotografii s cukřenkou a nadčasovou Vermeerovou švadlenou. Jen kdyby to vše neústilo
do zábavného a poněkud vyumělkovaného
vyprávění bez ­hlubších konotací a přesahů…
Obraz brněnské bohémy devadesátých let, podávaný v povídkovém cyklu
Tro­jakovým alteregem Kojálem, bohužel
příliš nepotvrzuje ani zaznamenání hodná
slova Jaroslava Seiferta, když ve srovnání
s Prahou charakterizoval meziválečnou brněnskou avantgardu a modernu: „Už v roce
1921 byly v Brně bary, kde tloukli černoši
do jazzbandových bubnů, zatímco v Praze
se ještě zpívalo u Fleků a u Tomáše.“
Jan Suk
DO SNOVÝCH
PROSTRANSTVÍ
VRYTÉ VZKAZY…
Petr Maděra:
Černobílé rty,
Protis, Praha 2007
Hle, Petr Maděra, rodák z krušnohorského
Ostrova nad Ohří, v současnosti přesedlal
(byť možná jenom načas) jako autor z brněnského Hostu do pražského Protisu, přede-
kritiky
vším však konvertoval ve svých ­sedmatřiceti
z poezie (sbírky Krevel, 1997; Komorní hůrka,
2001) do prózy – nicméně nevíme, zda tak
učinil nadobro, anebo zda jde pouze o exkurz do lákavě jiné žánrové krajiny. Buď jak
buď, do světa české literatury nyní vstoupila Maděrova prozaická prvotina Černobílé
rty, pročež je záhodno se tázat, co je a zdali
je na ní něco autorsky černobílého, jaká se
zdá či by mohla být barevná škála daného
vypravování, a jak je to zejména a především
s řečenou černobílostí rtů, tedy s obrazem,
který celému textu od počátku, natotata ve
vlastním názvu, bez okolků, možná téměř
násilně, nešetře čtenářova vnímání, vtiskuje
značnou e­ mblematičnost.
Zdá-li se však být něco od prvních
okamžiků recepce výrazně emblematickým, znamená to, nebo to aspoň může
znamenat, že k interpretaci takové prózy by
měl existovat nějaký klíč; také však smí být
všelijakých interpretačních klíčů povícero,
navíc mohou být skryté, tajemné, záhadné,
nedostupné, nebo dokonce neuchopitelné,
ba bezmála vskutku nepochopitelné. A pak
leckdy stojíme před jevem či před stylovým
fenoménem, jenž prozrazuje či přinejmenším napovídá, že počáteční emblematičnost prozaického vyprávění se občas povlovně, jindy naopak v překotných skocích
zde transformuje do jakési roztodivné enigmatičnosti. Takto autor získává jakoby další
rozměr svého textu, přisvojuje si jeho nové,
navenek nepoznané významy, přičemž ty
původní (nejednou jenom zčásti) potom
buď poněkud opouští, vzdaluje se jim,
anebo je nechává (poznovu toliko do určité míry) jakoby zastírat až zastřít hojnými
a různými rouškami tak vábivé mnohový-
znamovosti, resp. všestranné zamlženosti.
Zmíněný výkladový klíč v případě Černobílých rtů nepochybně spočívá v pokud
možno nejpravděpodobnějším určení žánrového typu první Maděrovy prózy – a kéž
by to byla záhada příbuzně průzračná
a stejně evidentně se před kritickými vykladači i (ne)kritickými čtenáři rýsující ve
své černobílosti kupříkladu jako onen titulní obraz či vstupní narativní metafora
černobílých rtů! Debutující prozaik se totiž vypravil se svým příběhem do nadmíru
zvláštního žánrového území, kolem nějž se
vesměs přirozeně vznášejí stejně přiléhavé
jako dosti nepatřičné přídomky – jako třeba fantaskní próza, novodobé, tj. stylizované romantické vyprávění, moderní lyrický
horor, fantasy vzatá z každodenního světa,
event. staropražská a zároveň novopražská
historie…
A koneckonců není ani trochu divu:
vypravěč, aktér, ale ze všeho nejvíce mimočasový svědek tohoto autorem sdělovaného
příběhu, de facto zhola bezejmenný mladší
muž (jeho jméno Jiří je pouhým jménem,
které je zcela bezpříznakové a může být
zaměněno kterýmkoli jiným), je zdánlivě
úhlavní personou příběhu stejnou měrou
časově lokalizovaného jako zřetelně nadčasového, neurčitého, mimočasového.
Právě proto se vše, co se v této knížce děje,
odehrává v intencích tradiční kontradikce
mezi snem a skutečností – a právě v souladu s touto tradicí probíhá tento příběh
současně ve snu i ve skutečnosti. Pokud
tudíž v rozpětí jediné vteřiny vyprávění ještě svedeme (chceme-li, usilujeme-li
o to), coby čtenáři, odlišit sen neboli snovou rovinu narativity od skutečnosti, ve
217
recenze
vteřině následující se nám toto zdánlivě
přesné zdání začíná nezadržitelně rozplývat, sen se málem v mžiku stává skutečností
a skutečnost zase naopak snem. Ze všech
dějových a situačních peripetií pak nakonec vyvstávají klasické romantické kontury
autorovy podivuhodné a zvláště tajuplné
prózy.
Neboť co se v ní vlastně děje a čeho
jsme v Černobílých rtech účastni zraky čtenářsko-kritickými, protřeme-li si totiž oči
a nepozorovaně, vpravdě pokradmu odložíme Maděrou nám rafinovaně nasazované
brýle vypravěčského mámení? Nuže, ocitáme se tu jakoby ve filmu, povýtce v expresionistickém filmu, zdá se ale, že přetlumočeném pohříchu ve volnou postmoderní
retrovzpomínku (snad zamýšlenou i jako
hold Davidu Lynchovi). A jsme zakrátko
vtaženi do poetiky takovýchto černobílých expresionistických snímků, do světel
a stínů jejich tajemných šerosvitů a vícetajemných zámlk či nedopovězených líčení,
neboli do světa, v němž se před námi rozprostírá prazvláštní mozaika rozsypávajících se útržků snu a (i) skutečnosti. Mozaika, již zanedlouho nedokážeme nahlížet
v celé její šíři a snad ani vůbec nehodláme
ji chtít nahlížet v plné šíři.
A proč také, ocitáme-li se tu po boku
Maděrova vypravěče ve slepeckém internátu ležícím ve starobylé pražské čtvrti,
v prostředí, za jehož povšechnými kulisami
se odehrávají tak prapodivné a prazvláštní
výjevy a výstupy, že právě oči nevidomé
v nich dovedou zřít a uzřít víc než oči vidoucí: vše se totiž odehrává kdesi v záhybech a záchvěvech duší tam žijících bytostí.
Lidí, kteří se snaží dopátrat rovněž toho, co
218
jim má být skryto, a přitom skrývají jeden
před druhým i před sebou samými to, po
čem v jejich nitru mohou pátrat ti druzí.
Jakápak černobílost! Všechno, dokonce
i bizarní zášeří sexuálních motivací a erotických motivací je tady jakoby beznadějně
rozostřeno ve spektru rádoby koncizních
promluv, věru vše tu nastává jakoby kdesi
v zákulisí pozemsky virtuálního společenství pragmatických postojů…
Maděrovy Černobílé rty ztělesňují či
nabízejí vskutku do prozaického tvaru s patřičně expresionistickou poetickou vervou
a imaginací literárně přetransformovaný expresionistický snímek. A v něm jsme – v míře
čtenářského vtahování do příběhu – jakoby
stále méně vidomí, než se zdají být oni nevidomí obyvatelé slepeckého internátu; pořád
z okolního a niterného světa nazíráme méně
než oni, napořád vše spatřujeme víc a víc
pouze černobíle, ­ne‑li stále více toliko jednobarevně, až si své nevědomí a zvláště své
nevidomí pochodů dějících se v prazvláštnu
a pratajemnu lidských duší počínáme zastírat maskou vševidoucnosti a vševědoucnosti.
Co také podle Maděry zbývá, když si oplývat
podobnou slepotou či lpět na daném zaslepení přímo přejeme, když si nepřejeme vidět
ni to, co je vidno, a tím spíše ni to, co není?
Z toho dozajista vyplývá i konstatování, že ani černobílé rty nemohou být
ve skutečnosti černobílé: ta černobílost
je pouze jedním z mála vnějších atributů hmatatelného světa: stává se vlastností,
kterou vnímáme, anebo kterou si sami sobě
o to vehementněji namlouváme. A co je
tedy v tomto příběhu průkazně černobílé?
Jistěže autorovo vědomé navázání nejenom na obecnou vypravěčskou polohu tak-
kritiky
to komponovaných příběhů s tajemstvím,
příběhů zaslepení, příběhů nevidění, ale
i klasická tradice tematická a zvláště topologická: totiž k následování vybízející vylíčení rozmanitých časových i prostorových
topoi starobylé a starodávné Malé Strany…
Ano, právě a především Malé Strany, čili pražské čtvrti, která se prozaikovi
zcela přirozeně může stát též impulsem
k vytváření architextů, ale i metaforou
jakési pomyslné zdi popsané zjevnými
i nezjevnými významuplnými floskulemi,
zdi, do níž pak beletrista Maděra s rozechvělým gustem vpisuje i své „naškrábané
a vryté vzkazy“. A kým vším je už takový
věčně a pokaždé tajemně obnovovaný architext či malostranský, resp. staropražský
palimpsest počmárán, zaškrábán a rozryt?
Netoliko Arbesem, netoliko Meyrinkem,
netoliko dalšími tvůrčími snivci snícími své
sny o fantaskních dějích ve fantaskně starožitných kulisách, netoliko klasiky a umělci:
což již ve dvacátých letech nebyl zapomenutým bestsellerem české prózy sladkobolně srdceryvný román (čti: románek) Slepá
dívka z Malé Strany?
Leč Maděrův malostranský architext,
autorovo novodobé maxiromaneto, jeho
rozjitřená pozdně expresionistická zpráva
o bohorovně zastíraných propastech našeho nevědomí a nevědění, právem může
být vnímána i coby jakási svého druhu Pouť
malostranská, tedy i jako varianta klasického
máchovského archetypu či architextu krkonošského, situovaná (snad) do našich časů.
Leč co vše z této romantické pouti tajemnými světy již nepřítomnými či ještě přítomnými prozaik Maděra vytěžil? Kdoví, možná
jenom svíravý či pomíjivý čtenářský vjem ze
„zapálené sirky, která mávnutím zhasne“, jak
o tom čteme hned v první větě Černobílých
rtů. Ale proč – jenom? Zřeli jsme tak přece
světlo, a proto Maděrovi věřme, že rty jsou
v jeho knize mimo veškerou pochybnost
černobílé. Stejně jako sen, stejně jako skutečnost?
Vladimír Novotný
NERADOSTNĚ
PRAVDIVÉ OBRAZY
BOHUMILA NUSKY
Bohumil Nuska:
Obrazy neradostné,
Nakladatelství Bor,
Liberec 2007
Liberecký polyhistor, zanedlouho pětasedmdesátiletý Bohumil Nuska (nar. 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích), se letos přihlásil hned se dvěma novými počiny:
jednak přispěl rozsáhlou studií do sborníku
věnovaného divadelníku Janu Schmidovi,
zakladateli liberecko-pražského Studia Ypsilon (vydala Pražská scéna) – a jednak publikoval novou beletristickou knihu, ­svazek
čtyř próz s titulem Obrazy neradostné.
Zatímco předchozí Nuskovo opus
magnum O Paní Vševládné (Petrov, 2005)
zdobila na obálce proslulá Dürerova mědirytina Rytíř, smrt a ďábel (z roku 1513),
nynější textový soubor, složený z prologu,
dvou povídek a epilogu, uvádí dekadentně symbolický obraz Petra Kříže. Jeho sugestivní plátno, malované v hnilobných
a mortálních barvách, rozděluje scénu na
dvě části: ta pravá je vyhrazena chmurnému
219
recenze
devítihlavému davu, jenž vře svými soukromými dramaty a expresivně gestikuluje,
levá část patří nahému tělu, vkleče a s rukama nad hlavou opřenému o jakýsi strom
či snad zeď budovy – a očekávajícímu lynč
a potupnou smrt. Dvojice povídek (Konec krásné Majdalenky plus Ach, matko,
matko!), která tvoří páteř Obrazů neradostných, je tu sice ve zkratce, ale velmi zřejmě
vizualizována. Oba příběhy – byť jeden ze
17. a druhý z konce 20. století – mají stejný námět: básnicko-filosofickou kritiku
ideologizovaného bezpráví, jehož se dav se
svojí základní potřebou „vylít si vztek a frustrace všeho druhu“ dopustí jednou na titulní
„dívce jako lusk, něco přes dvacet let věku, statné
a s ňadry přímo monumentálními“, podruhé
na bezejmenném „básníčkovi“, jenž chce
přímo na bojišti – tak jako dvě stě let před
ním Goya – „psát o hrůzách války“.
Ale než pokročíme k ústředním textům, všimněme si Nuskova prologu: pojmenoval jej čistě expresionisticky (Výkřik),
avšak naplnil jej v duchu spíše postmoderním. Na jedné straně „stýskání si nějakého staropána“, rozuměj milá učencova moralitka na
téma věčných ukrutností, jimiž strádá tento
svět od starého Říma po dnešek – a na straně
druhé nevtíravý návod, jak knihu číst, čeho
si v ní všímat, případně jak na některé její
momenty reagovat: autor tu, podobně jako
v některých svých opusech Jiří Kratochvil,
sedí po čtenářově boku, zatímco text jako
by plynul samospádem, bez jeho iniciativy.
Protože „doba dnešní vskutku dekadentní jest“
a ti, kteří v ní žijí a spoluvytvářejí ji, mají
jen pramalý zájem reflektovat rudo-hnědé
katastrofy, které musely přetrpět generace
před nimi, předvídá autor, píšící místy jako
220
v transu, napůl ve snu, napůl ve vizionářském vytržení, nové a další ­apokalyptické
události, jež prý brzy přijdou a jež nás nemohou minout. A mezitím, jakoby mimochodem, objasňuje vztah svého textu k četným,
rovněž svým ilustracím, tzv. samokresbám,
které vypravěčovu řeč spontánně převádějí
do jiného kódu („…to je marná snaha o komplementaritu textu a kresby… o spojení dvou
různých modů téže povahy a podstaty“); též naznačuje souvislost, ba provázanost se svými
staršími díly, především románem Padraikův
zánik, napsaným na sklonku 60. let a vydaným v roce 1997: „…ještě trvá tvůj starý
padry-ideál: realizovat ,dynamické texty‘“.
Vskutku: Nuskův styl je nesmírně
svěží, svižný, dynamický – a to za vydatné
pomoci jednak mírně archaického tónu,
kterým autor / vypravěč promlouvá ke
čtenáři / i k sobě, jednak díky pestrému
a jiskrnému, především onomatopoicky,
ale též na neologismy bohatému slovníku.
Kolik jen novátorských výrazů – výkřiků
zdůrazňuje autorské poselství, kolik výkřiků-zaklínadel odhání od textu, vyztuženého základními etickými kategoriemi dobra a pravdy, ďábelské pokušitele
a svůdce, vynořující se jak ze stínu dějin,
tak lidské mysli: Bué, Hnusss, Čmululu,
Pchááá, Čvuajch, Pachla, Harachta, Flachla,
Pluk, Plích, Pšunc, Čuchtl, Sachtl, Gulaha,
Pufla, Šmrud, Šluach, Šmugl, Haúúúl ad.
Všechna ta zvířecko–lidsky znějící slova
jako by podpírala hráz, kterou Bohumil
Nuska svými alegoriemi, jež po vstupním
Výkřiku následují, v této své beletristicko-esejistické knize staví proti „neduchovnímu zápachu těch ubohých sebou spokojených
libidinózních a nevědomých, přitom nevin-
kritiky
ných a zaslepenci vedených davů, plných leda
­vyprázdněnosti dnešní doby.“
Že, jak praví buddhisté, utrpení je
věčné, a bude se tedy stále, jen v různých
podobách navracet, přesvědčí čtenáře dva
texty, které po zasvěcujícím entrée následují: v nich bezpečně poznáváme autora
knih O Paní Vševládné, Tanec smrti (2002)
a jiných – znovu je tu spisovatel, jenž zálibně, formou vsuvek a poznámek, přeskakuje mezi vědeckými obory (etymologie,
filosofie, historie, dějiny umění, estetika
aj.), stejně jako v svébytném rytmu střídá
žánrové polohy: věcný popis odlehčuje
naturalistickou dějovou pasáží, esejistické
zastavení rozvine v expresivní výjev.
V povídce Konec krásné Majdalenky titulní „děvče nevzdělané a nezkušené“ jen
z úmyslu neztratit svého zvolna ochládajícího milého namíchá mu „nápoj lásky“
(Nuska, jak je pro něj příznačné, podá
čtenáři přesný recept); „citově mdlý tovaryš“
Francek však pojme podezření, že dívka
jej chtěla otrávit, a začne šířit fámu, že Majdalenka je čarodějnice. Lapí ji tedy záhy,
předvedou před soud a po brutálním mučení, přiživovaném zlomyslností, ale i strachem vesničanů, nešťastnou dívku pomalu
a bolestivě upálí. Jak zrůdná je psychóza
davu, který jako by sám byl soudcem a katem v tomto absurdním divadle či divadle
krutosti, kde na hranici skončí nevinnost,
zatímco kolektivní vina vesele ukájí své frustrované ego pohledem lačně upřeným na
hořící hranici, pozná i hrdina – oběť druhé
povídky nazvané Ach, matko, matko! Čapkovské reminiscence nejsou v tomto případě od věci: mladík, jenž se jednoho dne
ocitá „uprostřed nedávno letecky rozbombardo-
vané vesnice“, aby napsal svoji první reportáž
a následně získal slávu co žurnalista, odchází z domova proti matčině vůli – v tomtéž
anebo zcela jiném konfliktu totiž nedávno
zemřel jeho otec. Scenérie zničené vsi omámí mladíkovy smysly natolik, že ztratí pojem o svém okolí a oddá se spisování básně,
již ilustruje – ejhle! – „samokresbami“. Z extatického stavu, v němž autor na okamžik
jako by splynul se svojí postavou, jej vytrhne příchod několika vojáků; v tu chvíli navzdory rozdílnému časoprostoru i pohlaví,
životní i kulturní zkušenosti se mladíkův
osud napojuje na osud Majdalenčin: následuje podobné (anebo úplně stejné) mučení a potupná „básníčkova“ poprava.
Oba příběhy však nekončí v momentě, kdy na scénu pomyslně vstupuje Paní
Vševládná a odvádí z ní vyvolenou postavu – Bohumil Nuska k oběma textům
připojuje dovětky: jako by se nedokázal
smířit se smrtí svých hrdinů, začíná s jejich
obhajobou sub specie aeternitatis a přidává
lamenty a litanie, v nichž opětovně zaklíná
a proklíná lidské „bažení po sexu a násilí“.
Ostatně není ničím jiným ani jeho epilogický Nářek, znovu v úchvatném tvůrčím
transu odsuzující „ritualizované kolektivní
vraždění“, včetně jejich strůjců („Budiž prokleta ta zrůda! Zlořečena! Uach. Chlemtl. Pldá!
Hajla…“).
Jsou však ta dvě prostřední dílka přece jen rozdílná. Moderní doba, její kulisy,
postavy a jejich řeč Bohumilu Nuskovi
jako spisovateli příliš nesvědčí: zatímco
v Konci krásné Majdalenky vše plyne s až
uchvacující samozřejmostí, z každé stránky je zřetelné, jak lehko se autorovi jeho
alegorické vyprávění, odehrávající se před
221
recenze
víc než třemi sty let, psalo – próza Ach,
matko, matko!, vsazena do ohniska současného konfliktu, je v replikách vojáků
papírová, nevěrohodná, příliš artificielní.
Není však divu: kde by se na rozdíl od časů
gotických a zejména renesančních, jež
jsou Nuskovou celoživotní láskou a badatelským zájmem, mohl autor o současné
vojácké hantýrce cosi hlubšího a kloudného dozvědět? Na bojišti? Avšak také finální
nářky matky nad ztraceným synem v této
povídce mají na Nusku nezvykle patetickou příchuť – notabene když sám spisovatel tvrdí, že „v uváděné kauze naopak toho
všeho je ještě – příliš málo!“
I v šesté próze Bohumil Nuska zůstal
věrný své životní posedlosti: slovesným variacím zmíněného obrazu Albrechta Dürera Rytíř, smrt a ďábel – tedy především oné
Paní Vševládné, beroucí na sebe rozličné
podoby a převleky a zjevující se v různých
dobách a situacích. Zatímco však v dřívějších prózách jako by bylo smyslem jeho
psaní vrátit fenomén smrti do života, nevytěsňovat jej do podvědomí a nečinit
z něj tabu (tak jak to bylo ve společnostech
běžné ještě do přelomu středověku a novověku) – v Obrazech neradostných je hlavní
akord katastrofický. Nuska se nesoustředí
tolik na Paní Vševládnou jako na všelijaké
nesmyslné tortury a iracionální důvody
k sadistickému ukájení – ať už honem na
čarodějnice poblázněných vesničanů nebo
vojáků, jejichž jediným cílem a životním
smyslem je vraždit –, které v případech
Majdalenky a „básníčka“ jejich zbytečným
smrtím předcházejí. Maluje tato kniha Bohumila Nusky vskutku obrazy neradostné,
zároveň však neradostně pravdivé.
222
Radim Kopáč
CVIČEBNICE
KRYPTOZOOLOGIE
Radek Fridrich:
Žibřid,
HOST, Brno 2006
Co bylo signalizováno již předchozí sbírkou Molchloch, to je dokonáno nynějším
Žibřidem: totiž cesta od dílka monotematického (byť i využívajícího různých tvárných postupů: Erzherz) ku knize nesouvislé
a nekonsekventní (I. Nosczyk), stylově rozmanité (J. Koten), polyfonní a polyvalenční (s vazbami k regionální tradici i postmodernímu psaní; do něhož se vejdou též
Borges s Linhartem). Takový totiž je zatím
poslední opus děčínského rodáka (1968),
v současnosti pedagoga Katedry bohemistiky ústecké Univerzity Jana Evangelisty
Purkyně Radka Fridricha.
Oceníš proměnlivost tvárných postupů: Od krátkých úseků rýmovaného a ostře
rytmovaného verše přes dominující verš
volný (často navíc se souladem mezi gramatickou a metrickou normou, mezi členěním do úseků syntaktických a do úseků
veršových), rytmovanou a někdy dokonce
i rýmovanou prózu, prózu lyrizovanou,
prózu stylizovanou jako útržky výpovědi
po sevřený útvar mikropovídkový (Nucený
výsek). Oceníš také stylovou rozmanitost
(u Fridricha zatím nebývalou); do níž tentokráte patří i nádražácký slang.
Nicméně se začneš tázat, zdali svět,
jenž měl býti takto útržkovitě, mozaikovitě stvořen, není zatím než změtí lesklých
kritiky
střípků a kamínků – sice zajímavých a rozmanitých, ale jako by byly vzájemně nespojité, nespojitelné, dva tři k sobě ještě přiložíš, úhlednějšího celku se však nedobereš.
Jako by až příliš mnoho podivných
tvorů pobíhalo stránkami Fridrichovy fantastické zoologie. Nemyslím teď jenom na
borgesovský Kabinet doktora Bünauburga,
mající ostatně vazby ke sbírce Erzherz – co
se tam mohlo zdáti hrůzným, zde působí
bizarně (spodní erotický podtón zůstává);
tam bylo čerpáno z (pravdaže umělecky
domýšlených) krajových pověstí, zde jde
mnohem spíše o karikaturu lidského (do
zvířecí kůže oděnou).
Kromě postav, které nás téměř celou
knihou provázejí, tj. Žibřida a Kůženy, tu
zahlédneme baráčníky či geronty; tvory nepodobné nám toliko zdánlivě, tvory, jimž
se přibližujeme už jenom vědomím, že život náš je v půli se svou poutí: „Marně se snažím nastoupit do autobusu, / stále mě vyvrhávají zadní dveře, / jako by to byla ústa neznámého
zvířete“ (Žibřidův sen).
Toto vědomí ovšemže se do Fridrichových textů nepromítá bezprostředně, leč
přes clonu bizarnosti a ironie. Fridrichův
literární svět je světem notně fiktivním
a každá jeho podoba s vnějším, mimoliterárním světem (a najmě světem Sudet) jako
by se vynořovala kradmo a na zapřenou,
jenomže právě proto záměrně (bylo toto
místo palimpsestu nedbale vyradýrováno).
Právě takovýto svět zasluhuje si podání úplnějšího a ucelenějšího, aby se zkrátka čtenář měl čeho chytit, věděl, odkud
až kam v něm může jíti. Navíc zde rušivě
působí jak pokusy o intelektuální přesah
(píše-li Fridrich o baráčnících: „Hrdí to lidé
plní čapkovského pragmatismu, k čepovskému
rozměru modré a zlaté však nikdy nedojdou“ ),
tak i stylistické neobratnosti – v překonstruovaných verších plných básnických
klišé (byť i povědomých pravzoru wernischovského): „Ale chlad Kühl již ovládá
krajinu srdce, / a sekyrkou chladu poráží prosluněné jalovice léta“ ).
Kdybych měl doporučit, jak novou
Fridrichovu knihu (ukazující na autorovo
směřování k próze, a to – soudě podle těch
nejzdařilejších textů – k próze epické, fabulované) čísti, tedy bych navrhoval způsob
dvojí, vzájemně se doplňující: první vrstvou budiž drobný fejetonistický živočichopis Sudet, ovšem Sudet bizarně-mytických,
nikoli snad těch reálných (tedy Sudet vztahujících se ke svému předobrazu co karikatura ke skutečné podobě). Tato vrstva tvoří
určité pozadí, dokonce bych řekl: pozadí
nikoliv nezbytně nutné.
Druhou – důležitější, protože základní – vrstvou Fridrichova spisování je text
bilanční. Text, v němž subjekt vypovídá
o subjektu – o čase životní zralosti, v níž
již pominulo erotické třeštění, touha však
zatím bezezbytku nevyvanula, nabývajíc
podob bizarně-ironických („Chci takovou
velkou, bílou ženskou, co se courá vodpoledne
z práce“); o čase, v němž staré cíle i ideály
ztraceny, nové se však ještě nestačily narodit. A kdoví, jsou-li jaké? „Kam se hnát? Kam
ještě jezdit? Ke komu jít? Po čem se plahočit?
Komu ještě volat?“ A není ani síly, abychom
pohlédli do zrcadla a nazvali tento stav
rezignací. V domnění, že se jedná o něco
přechodného, hovoříme raději o únavě
(Müde).
Recenzovanou knihu však za svědectví
223
recenze
o takovémto přelomovém čase ­nepokládám
(svědectví jistěže literární). Jednak je na
to příliš postmoderně apartní; jednak
není – jak zdůrazněno výše – dílkem natolik soudržným, aby jeho obraz u čtenáře
zavážil a vyvolal náležitou odezvu ve čtenářově vědomí.
Zakončeme svoji recenzi nicméně slovy o nastoupené cestě, která by mohla, ba
měla vésti od jednoho vrcholu – sudetské
kulturní archeologie ve sbírce Erzherz – na
druhý, možná vyšší a jistě méně snadno
dosažitelný vrchol, tj. reflexivní bilanční
prózu.
Na závěr připomeňme onen paradox,
že ještě před českým vydáním vychází Fridrichova kniha (pod mírně změněným
názvem Z dziennika Źibrzyda a v nepatrně
odlišné podobě) v roce 2005 v Polsku.
Ivo Harák
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
NOVĚ
(s připomenutím práce
Dušana Třeštíka Mýty
kmene Čechů)
iloš Urban:
M
Pole a palisáda. Mýtus
o kněžně a sedlákovi.
Argo, Praha 2006
Novinka Miloše Urbana Pole a palisáda
s podtitulem Mýtus o kněžně a sedlákovi je
součástí mezinárodní edice Mýty iniciované britským nakladatelstvím Canongate. U nás se této edice ujalo nakladatelství
Argo. Zajímavou okolností je, že jen krát-
224
ce před tímto uměleckým zpracováním
byl dotčený český mýtus podroben novému odbornému zkoumání: práci Dušana
Třeštíka Mýty kmene Čechů (7.–10. století).
Tři studie ke „starým pověstem českým“ vydalo
v roce 2003 Nakladatelství Lidové noviny
jako 11. svazek edice Česká historie. – Tento příspěvek chce jednak připomenout
Třeštíkovu práci, jednak se chce pokusit
nastínit, jak Miloš Urban s mýtem (pověstí)
pracuje.
Dušan Třeštík pečlivě analyzoval Kristiánovu legendu a Kosmovu kroniku, ale také
širokou škálu analogií k přemyslovské pověsti, jak s nimi pracuje indoevropská srovnávací mytologie. Představení analogií sice
neumožňuje rekonstruovat předpokládanou starší pověst, nicméně dobře ukazuje,
jaký smysl měl mýtus o vzniku knížecí vlády u Čechů. Kristián byl při svém převyprávění ovlivněn ohlasy řeckých sofistů a jejich apologií antického městského státu,
smyslem jeho vyprávění pak bylo dokázat,
že Čechové si vybírali svá knížata až po Bořivoje vždy z Přemyslova potomstva. Kosmas sáhl při své interpretaci původní pověsti k biblickému vzoru, k líčení počátků
královské moci u Židů, kteří si dosadili za
krále Saula, přičemž šlo o volbu konečnou
a neodvolatelnou; vrcholem Kosmova líčení pak byla Libušina řeč, kronikářův traktát
o knížecí moci.
Původní pověst, existující někdy
v 8.–9. století, hovořila o bídném stavu
lidí, kteří neznali zemědělství, města a jiné
vymoženosti civilizace. Zřejmě však byli
s tímto stavem spokojeni, ale jen do chvíle,
kdy vypukl mor. V těžké situaci se obrátili
o radu k věštkyni, která jim poradila, kde
kritiky
naleznou muže znalého nejen zemědělství
(orba, respektive rituální orba byla účinným prostředkem proti moru, Přemysl
tedy byl kulturním héróem), ale který má
i nadpřirozenou moc. Ten poskytl lidu
hojnost vyvolanou plodností polí, ale také
ochranu před zimní smrtí. Lid byl zbaven moru jednou provždy, ovšem prvotní
ochranu (ri­tuální orbu) bylo nutné pravidelně obřadně opakovat. Nešlo ale pouze
o ochrannou a plodivou orbu, oráč musel
být zároveň knížetem. Jeho manželkou se
pak stala žena s nadpřirozenými schopnostmi (ona věštkyně), knížete z něj udělala „svatba krále“. Sňatek tedy násobil oráčovu moc tím, že z něj učinil knížete. Smysl
pověsti nalézá Třeštík v tom, že nikdo jiný
než kníže nemůže lidu blahobyt a ochranu
zajistit, jen kníže může účinně vykonávat
příslušné rituály.
Český přemyslovský mýtus a ritus nastolování knížete vycházely z velmi staré,
pravděpodobně již indoevropské ideologie archaického království. Tyto představy
o králi s kamenným trůnem si čeští Slované
(a nejen čeští) do své nové vlasti přinesli. Mýtus doprovázel a „vysvětloval“ ritus.
Charakteristický rys českých mýtů spatřuje
Třeštík v jejich „političnosti“. Vidí v nich
jakousi sociologii společnosti přecházející
od „demokratického“ kmenového zřízení
k autokratickému státu Bořivojových potomků a pak ke státu „všech Čechů“ v čele
s potomky Břetislava I.
Miloš Urban přistupuje k příběhu
jako vypravěč, který se baví a chce bavit
i čtenáře, přičemž je pro Urbana typické,
že poučenější čtenář nalezne v příběhu
další vrstvy. V kontextu mezinárodní edi-
ce je ovšem zajímavé, že výraznou vrstvu
Urbanova textu představuje konfrontace
s původním Kosmovým, respektive Jiráskovým podáním, konfrontace, která má
někdy humorný, chvílemi snad až parodický ráz. Urban takřka všechny hlavní motivy
vlastenecké látky obrací, obměňuje či bagatelizuje. Například ony proslulé lýčené
střevíce (Dušan Třeštík mj. poukazuje na
roli selského oděvu, zvláště pak obuvi, při
korunovačních aktech) si Přemysl zouvá,
aby mu nepřekážely při jízdě, po jeho odjezdu si Libuše prohlížela „sešlapané sedlácké
křápy“ (s. 92), po příjezdu se pak Přemysl
znovu obouvá – a tím je role lýčených střevíců vyčerpána. A jestliže Jirásek přivádí
na Vyšehrad statného Bivoje, jenž ulovil
kance, který napáchal mnohé škody, mimo
jiného rozpáral hruď a břicho koně patřícího jistému Svatoslavovi, Urban nechává
kance kratochvilně lovit Dorikem a Devem
jako kulisu pro motiv bratrovraždy a „znovuzrození“ kancem rozpáraného koně, jehož si pak odvádí Libuše.
Nepřehlédnutelným rysem Urbanovy
prózy je na jedné straně demytizace mýtu
(pověsti) a na straně druhé tendence formovat mýty (pověsti) nové. Právě při demytizaci mýtu, jejíž důležitou součástí je
výše naznačená konfrontační vrstva textu,
se Urban někdy blíží k parodii. Své hrdiny
v řadě momentů výrazně zlidšťuje, zdůvěrňuje („Je očekávána. Chtějí svoji kněžnu. A ona
své kněžství předala dál. Jako tatínek“, s. 110).
Libuše přitom ovšem nepřichází o svou
moc kněžky a věštkyně. – Parodický, přitom čtenářsky vděčný tón například zazní,
když se postarší a obtloustlý Přemysl obléká do své staré zbroje („Zlacený hrudní pás
225
recenze
se mu nepodařilo dopnout, kožené řemení mu
na zádech nastavila lýkovou šňůrou, ještě než
vypluli. Drátěnou košili se rozhodli ponechat
v truhle a jezdecké boty mu nahoře nastřihla,
aby do nich vměstnal lýtka“, s. 109).
Dalším zajímavým rysem Urbanova
textu je vztahování a aktualizace látek a motivů z jiných prostředí do českého kontextu,
což dobře odpovídá chování mýtů a pověstí
(archetypy, analogie…). Typickým představitelem tohoto postupu je například Libušin kůň Bokas. Po Devově útoku na Dorika
byl kůň raněn natolik, že se zdálo, že umírá,
Libušiny akce však způsobily, že se jakoby
podruhé narodil. Další indicií je bílá barva. A jestliže na triumfální příjezd k Levému Hradci ozdobila Libuše koně „párem
racčích křídel, roztažených ve velkolepém letu“,
nepřeslechneme už ani zvukovou shodu
Bokas – Pegas. Primárně antickou inspiraci
nezapře do tradiční látky vložený panteon
slovanských božstev, který přitom byl přinejmenším implicitní součástí původního
mýtu. Nedomnívám se, na rozdíl od jiných
recenzentů, že by tento prvek autor předimenzoval (třebaže připomínaní bohové
jsou do české kotliny přivedeni i z poměrně vzdálených oblastí), funkční je i jejich
relativně rozsáhlá prezentace ve vznešené scéně, kdy Přemysl s Libuší připlouvají
k Levému Hradci. Vyšší frekvence výskytu
pohanských božstev v textu může nepatřičně působit snad jen v důsledku srovnání se
zažitým Kosmovým, respektive Jiráskovým
„křesťanským“ vyprávěním. Z dalších klasických mytických motivů zapracovává Urban
do českého příběhu například bratrovraždu
(Dorik a Devus, archetyp sourozeneckého
konfliktu vsazuje autor i do scény Libušina
226
soudu) nebo souboj se zákeřným „bohem“
(ďas Puri). – Urban se však nevyhýbá ani analogiím k jiným než mytickým a pověsťovým
látkám. Postava Kroka může v několika málo
ohledech připomínat Krista (anebo někoho
jiného, jak je to ve světě mýtů běžné). Zpětně si tuto „podobnost“ uvědomíme až na s.
115: „Co je knížete, knížeti…“ říká tiše Krok při
Přemyslově korunovaci. Ostatně, výpůjček
z křesťanského světa je v textu víc, kupříkladu substituce typu „bog ví, jak to bylo“.
Známe-li Urbanovu tvorbu, nepřekvapí nás, že ve svém textu čtenáři podsouvá i nové, autorské „pověsti“. Mám na
mysli například pražský kamenný chrám
zasvěcený Svantovítovi Vysokému (později
„proto“ svatému Vítu, může jít ostatně navíc o aluzi na Urbanův román Stín katedrály, s. 119), vyšehradské návrší s budoucím
hřbitovem („tady nahoře, na straně mrtvých,
byl svatý klid“, s. 118), červenou Přemyslovu
a smetanově (!) bílou plachtu Libušinu (ve
scéně, kdy připlouvají na lodích k Levému
Hradci), které se mimoděk zdají „vysvětlovat“ barevnost českého znaku (s. 102), nebo
pojetí Vltavy jako prahu „mezi neslučitelným
světem muže a ženy“ („Vidím velké město Čechů
[…]. Podle prahu ať se to město nazývá“, s. 116).
Urban pracuje se spirálou času, prostoru i motivů (motiv spirály se explicitně
objevuje v obrazu Přemyslovy orby). Ve
víru této spirály zahlédneme řadu ahistorických momentů. Svět mýtů ovšem takový
přístup umožňuje, navíc se Urban k ahistoričnosti své novely hlásí, a to v Poznámce
na závěr. Přesto může být v některých momentech ahistorický přístup problematický, záleží na míře: přijmeme-li ještě, že
měl Přemysl v bronzovém náramku vyryté
kritiky
jméno Vesny, své zesnulé první manželky
(s. 88), už těžko bychom akceptovali, kdyby se v hrdinově výbavě objevily brýle nebo
dokonce hodinky. Je to tedy trochu hra na
hraně.
Urbanův aktivní, invenční a hravý
přístup k našemu státotvornému mýtu,
opředenému patetickou sítí vlasteneckých
pavučin, lze hodnotit jednoznačně kladně. Zároveň autor nabízí milostný příběh
(včetně několika erotických momentů, jako
erotickou symboliku ostatně můžeme číst
i název novely), v němž celá řada vypravěčských klišé z oblasti jiskření mezi ženským
a mužským světem ožívá mimo jiné právě
díky aplikaci na všeobecně známý a již notně stereotypně vnímaný mýtus. Ocením-li
třeba ještě vypravěčův jazyk (funkční a působivá práce s archaickým lexikem, jednoduchou syntaxí…), jenž ovšem bude jistou
překážkou pro překladatele, vychází mi, že
Pole a palisáda patří k nejlepším textům Miloše Urbana, vedle kupříkladu Sedmikostelí,
abych byl konkrétnější.
Petr Odehnal
SRDEČNÍ POZDRAVY ZE ZEMĚKOULE
Vladimír Šrámek:
Divoký advent,
Norbert Holub:
Status idem,
Masarykova univerzita, Brno 2006
Edici Srdeční výdej vydává Lékařská fakul-
ta Masarykovy univerzity v Brně. Básníci
zúčastnění na projektu jsou lékaři, a s tím
zřejmě souvisí i jejich na první pohled
společná vlastnost, totiž schopnost vidět
svět bez růžových brýlí: „Radši kvalitní sex
než dojemný milostný dopis.“ Kdo jiný by měl
lépe vědět, jak neslavně končívá veškerá
sebestřednost a koryfejský optimismus nejrůznějších mluvků písmenek… Jak praví Klement Bochořák, sebe i jiné klame, / kdo zpívá
o koruně stromu života, / jenom když kvete.
Pořadatel edice Vladimír Šrámek je
z dvojice autorů přístupnější, jeho texty
mají až publicistickou sdělnost. Ve šťastnějších a kulturnějších dobách by snad
měl i šanci na slušný čtenářský ohlas. Ve
sbírce Divoký advent převládá melancholie
a intimní témata. Nic exkluzivního, spíše
hloubavé probádávání toho, co je poezii
tradičně vlastní. Texty jsou krátké až lakonické, jejich názvy jsou uvedeny kurzívou
a malými písmeny až pod básní, navíc uzavřeny závorkou. Chápu, jak je složité redukovat skutečnost do jediného sloganu,
graficky to však nevyznívá nejlépe.
Šrámkova fascinace jazykem, odlehčující někdy poněkud usedlé texty, se
projevuje v četných slovních hříčkách:
a my tělo své / krmíme / citostatiky, autor si
libuje i v neologismech: v učích nekonečný údiv strne. Nejzajímavější je sbírka tam,
kde se snaží překonat současnou posedlost
subjektivitou, třeba v básních zlatá svatba
nebo Kounicova – drsných, ale soucitných.
Mimořádně silná, protože svojí nejednoznačností z knihy trčící je báseň bezdomovec.
Patrná je snaha svět okolo definovat, způsobem až poněkud aforistickým, jako v textech nevěsta, dech, vítr. Lze rozpoznat vlivy
227
recenze
Jana Skácela či Františka Halase, báseň pane
připomene styl Jaroslava Kovandy. Básně
Vladimíra Šrámka jsou zralé a přes všechnu
deziluzi (smrt / ta vdavekchtivá / s každým
z nás…) vcelku optimistické: jelen já / slízám
sůl z tvých bradavek / jedlík já / knedle tvých
prsů sním / Štursa já / odliju dva zvony / lásce
na poplach.
Norbert Holub je známý především
jako autor sonetů, ve sbírce Status idem
však dává většinou přednost volnému verši.
Jeho absurdní vidění světa je všudypřítomné. Už motto z Andreje Platonova nenechá
na pochybách, že se tu nebude „srát mramor“, ale půjde se až na dřeň skutečnosti. Básně vznikaly na cestách, jejich autor
pozorně registruje stav světa a konstatuje,
že se toho dá říct jen málo pozitivního.
Racionální skepsí připomíná Holub svého
rodáka a básnický vzor Jana Zábranu, zálibou v bizarních stránkách reality Pavla Řezníčka. Ve snaze o přesnost sdělení si nebere
servítky, je však otázka, zda se občas nepouští na tenký led dojmu až příliš osobního
a nesdělitelného (Iglau, Jako host).
Básně přinášejí hutný obraz apokalypsy, kde přes všechny maniakální změny
kulis trvá „stav beze změn“, tj. změn k lepšímu. Frekventované jsou narážky na politiku, na nejrůznější historické a kulturní
debakly, leckdy se však čtenář v množství
obrazů jak od Georga Grosze, zběsilých
a racionálních zároveň, poněkud ztrácí.
Všudypřítomná je provokace, neúcta k oficiózním veličinám: Rybí protéza, Humpolec,
Básník, který byl na Bítově. V rozsáhlé básni
XII. český internistický kongres Holub spílá
profesionálním intelektuálům s jejich fatálním sklonem podléhat démonovi souhlasu
228
(Vítězslav Nezval, Romain Rolland), nedělá si ovšem iluze o poučitelnosti lidstva,
neboť paranoidní, narcistní sadista Stalin /
je stále in. Pozoruhodná je i báseň Soudruh
Alzheimer, která jako by svojí enumerační
strukturou odpovídala na dnes již mírně
vyvanulý optimismus Hrabětova Blues pro
bláznivou holku. Škoda jen, že chybí moje
oblíbená báseň, v níž Holub přirovnává
současnou hlavu katolické církve k Oskaru
Matzerathovi. Jinak lze ovšem konstatovat,
že tato poloha Holubova básnického talentu je neméně zajímavá než sonety: Přál
jsem si být frigidní / jako ostraha u Matyášovy
brány, / ztopořený bez vzrušení, / obletovaný
mouchami a turisty / se zapadající Prahou v zátylku / a s okem vysíleně šilhajícím po náměstí.
Oba básníci na svět reagují v mnohém
protikladně, ale spojuje je poctivost, s níž
hledají pod povrchem nařvaných mediálních banalit. Grafická podoba knížek je
jednoduchá, ale nápaditá; ta od Norberta Holuba převrací formát na šířku, takže
možná naštve nějaké milovníky poezie, až
jim bude přečuhovat z knihovniček. Ale
těch, co přečuhují, je nám právě dnes, zdá
se, nejvíce třeba. Asi proto: archeologové
často používají letecké snímky, protože
jenom z výšky jsou patrné obrysy dávno
zaniklých budov a cest. A právě tento nadhled, který umožňuje vidět odsouvané, přináší poezie srdečního výdeje.
Jakub Grombíř
kritiky
ČAS PŘESUNŮ
PETRA KRÁLE
Petr Král:
Přesuny,
Knihovna Jana Drdy,
Edice současné české
poezie, Příbram 2005
Čtu-li si, snad po několikáté, poezii Petra Krále, vždy mne ohromí ten zvláštní
souběh časů, kdy se do přítomné chvíle už
vlamuje minulost, kdy ještě cosi dobíhá,
ale v tu chvíli už také neodvratně mizí. Je
to jakýsi předpřítomný čas, s kterým jsme
neustále konfrontováni, to neustálé zastavování v běhu, jako by se náhle z odvíjejícího filmu stala pouhá fotografie, která cosi
(„jen“) dokumentuje. Stačí tedy letmé otočení, hlavy a už vidíme, cítíme, jak vše za
námi zamrzá a znehybňuje. Na toto znehybnění se básník dívá z jakéhosi odstupu, jako by zaznamenával konec slavnosti,
kdy ještě slyšíme hovor lidí, všechen ten
šum a ruch, který k tomu neodbytně patří,
a přitom je už vlastně ticho, ticho parku,
kterým pak autor prochází o několik hodin později. Tento neustálý posun času
a v čase, neustálé reflexe jeho odplývání
do nenávratna s laskavým pochopením
pro samozřejmost jeho plynutí je jednou
z nejsilnějších stránek poezie, rovněž tak
i próz Petra Krále.
A nejinak je tomu i v knize básnických textů Přesuny, která vyšla na konci
roku 2005 v Edici současné české poezie.
Název Přesuny není náhodný, jde o jakési
posuny a přesuny v čase, kdy je registrováno ztrácení a opětné nalézání něčeho
t­ rvalejšího, co nás neustále přesahuje, kdy
„vlastní role v dějinách teď spočívá v ponoření
lžičky do kafe / a v nesmlouvavém míchání“,
ale kdy „naštěstí pořád máme knihy u postele,
ranní kafe, / švýcarský nůž, varhany Yamaha, jeřáby Thompson. / V koupelně visí tvůj
župan, venku ve výkladech / táhnou armády kabátů“ (strana 23, 22). Jako by básník
chtěl jaksi pozdržet čas v jeho vlání a nechat jej čekajícím, jako by to, co se nabízí
jako naše přítomnost, muselo ještě plněji
doznít: „Dopil jsi, ale čekáš, necháváš málem
uplynout / celé dějiny, než konečně vstaneš
a přisuneš židli tak samozřejmě zpátky / ke
stolu, že si toho sám nevšimneš. / Snad se za
to venku dočkáš tiché tramvaje / vystlané jen
tmou a která sama nespěchá…“ (strana 105).
Jako by opravdu na chvíli pozdržet
čas a poté se dočkat malé odměny, daru,
kterým je ztichlá noční tramvaj vystlaná
tmou, jako by to byl zázrak, jako by takováto maličkost posunula naši každodennost k opravdové a nefalšované radosti
žít, kterou budeme neustále překvapováni – a Petr Král ve svých textech nám takováto každodenní překvapování nabízí. Je
to autor, který se umí radovat z prostých
okamžiků, nechává se jimi unášet a zároveň je s jistou noblesou a graciézností reflektuje a převrací do básně, do žité
básně svého života, kdy každý jeho text je
vlastně jakýmsi záznamem, fragmentem
jeho vlastních posunů a přesunů: „Vnímali
jsme hudbu z pódia / ale jen bočně taky jsme
sondovali sešlost / a její přesuny běh/ mraků po
nebi jako když napřed chceme najít / začátek
myšlenky cesty / ke smyslu / Až pak jsme zaostřili na jazzmany smysl byl na chvíli v ochotě /
s nimi plout“ (strana 63).
229
recenze
Všechen ten předpřítomný čas v básních Petra Krále vyvolává ve čtenáři pocit
jisté vznešené nostalgie, nonšalantního
ohlížení za čímsi, co je sice stále v myšlenkách a vzpomínkách, ale už vlastně zároveň
i mizí, nemá okraje, je to jen takový lehce
zamlžený, našedlý obraz. Autorova poezie
si nás získává svým jemně zastřeným osobním odstupem, a přesto stále projevovanou
účastí na všem, čím žijeme. To neustálé napětí souběživých a odtahujícících se časů,
to neustálé vyčkávání na jistý, jediný okamžik, jehož je autor svědkem – tím, který
chce podat „o všem“ zprávu vytrvalého
pozorovatele životních dějů. Pozorovatele,
který ale vzápětí ví, že vše zas neodvratně
možná někam zmizí, kamsi do vybledlé
nebo vybledávající vzpomínky, neustále
pak s touhou oživované, ale přesto s vědomím, že zůstane jen fragment, třeba jen jeden jediný, možná jen nepodstatný pohyb
ruky, který je však víc, je pak mnohem důležitější než cokoliv ostatního.
Zaznamenáváme také jisté stárnutí
času, které básník popisuje například na
straně 43: „Voda ve sklenici stárne, / koruny
zbledlé letním sluncem stahují venku / své chvění hloub do bledého nebe, / aby nechaly vyvstat
z modré / jen její dalekou shovívavost“. Je to
poezie zvláštního ohlédnutí, které přes
svůj lehce nostalgický tón nás ale vybízí
k až živelné radosti, k radostné možnosti otočit hlavu zase zpět a vydat se pak po
klikatých cestách jako neochvějný svědek
(uplývajícího) času. Času, který sice pomíjí, ale zároveň je též neustále uchováván
v paměti pro další a jiný přesun a posun
kamsi, ale neodvratně vpřed.
Josef Straka
230
MÍSTA, SOUSTA
& TAK DÁL
Radim Kopáč, Petr Král:
Úniky a návraty,
Akropolis (edice Osob‑
nosti), Praha 2006
Tuhle se jeden mladý muž zasněně vyznával druhému z toho, jak byl s významným
starším intelektuálem u vína. „To jenom sedíš, on vypráví pět hodin a ty posloucháš a posloucháš.“
To, jak mladé, rozhlížející se muže
baví vysedávat s osobnostmi, které mají
jméno a které nadto ve svých vzpomínkách
jakoby nic chrlí spoustu ještě slavnějších
jmen, by se možná dalo psychoanalyticky
vyjádřit jako touha po lepším otci. Vznešeněji se o tom lze bavit jako o mužské aristokratické homosexualitě vylíčené v platónských dialozích. Pomiňme ale osobní
a bulvární rovinu věci. Přítulnost mladých
mužů ke starším se dá ve veřejné sféře významně zužitkovat. A zvláště pozitivní je
dnes, kdy jsou tolik patrné ztráta úcty ke
starším a nezájem o minulost.
Literární kritik Radim Kopáč (1976)
je jedním z mála „skautíků“, kteří dlouhodobě se staršími komunikují a informují
o tom druhé. Jeho knižní rozhovory s reprezentanty českého surrealismu, mnohostranně profilovaným umělcem Jaroslavem Kovandou, knižním redaktorem
Janem Řezáčem a literátkou a překladatelkou Bohumilou Grögerovou v současnosti
završuje rozsáhlé interview s česko-francouzským básníkem a filmovým teoretikem Petrem Králem.
kritiky
Struktura rozhovoru nazvaného Úniky a návraty opisuje základní periodizaci
sedmi devítiletí, na něž si Král rozdělil svůj
vlastní dosavadní život. Již toto rozčlenění
napovídá, že u básníka hraje významnou
roli osobní mytologie. V jeho sebepojímání mají zásadní úlohu různé vyplněné
předtuchy, překvapující setkání, magické
náhody, ale i absurdní situace.
V sebepopisu adolescentního Krále a naplno v sebepopisu Krále-mladého
muže, jenž je už zapojen do sítě přátel
a známých, mě zaujalo to, jak vážně a hned
sebereflexivně tento o několik generací starší kulturträger a jeho druzi pojímali umění
a kulturu. Básníkovo líčení „bojů“ v tehdejší
malé i velké kulturní politice je z dnešního
pohledu, utvářeného ovšem současnými
poměry, takřka neuvěřitelné; v opravdu velkém kontrastu vynikne, jak se dnes, pravděpodobně v návaznosti na období normalizačního oddělení veřejného a soukromého,
v důsledku postmoderní relativizace hodnot a nadvlády ekonomického diskurzu,
tak málo věcí, zvláště pak v umění a kultuře,
bere vážně.
Nicméně, přestože to Král, jeho parta
a další popisované skupinky brali tak vážně, jako by vůbec nemysleli na ty, pro které
kulturní hodnoty vytvářejí! Z básníkových
popisů českého umění a kulturní politiky
padesátých a šedesátých let čiší výlučné elitářství, které bylo jím a spřízněnými umělci
a kulturními aktéry pociťováno a uplatňováno. Částečně bylo oprávněné – přeci jen
z většiny šlo o umění a kulturu alternativní, skoro podzemní, bez přirozené divácké
obce. Zvláštní jsou výhybky dějin, jejichž
důsledkem se marginální stává reprezenta-
tivním, a naopak…
Zajímavá a objevná na Králově francouzském životě pro mě je zvláště jeho myšlenková a částečně i osobní sounáležitost
s Guy Debordem a dalšími situacionisty.
Jeho často a důrazně opakovaná kritická
distance od současného odlidštěného světa
je v podstatě aktualizovaným a lokalizovaným pokračováním Debordových lamentací nad společností spektáklu. V básníkově
koncepci „pěší metafyziky“ zase poznáváme situacionistické koncepce détournement
a dérive.
Král odpovídá na příjemně stručné,
jen někdy mírně navádějící či zavádějící
Kopáčovy otázky rozmáchlým poetickým
jazykem, na němž je patrná básníkova jazyková dvojdomost. Jestli má toto interview
širší význam, pak právě v tom, že je krásnou ukázkou transponování francouzského myšlení do češtiny. Znalce básníkovy
tvorby (mezi které se neřadím) jistě nepřekvapí, že se i u Krále-vypravěče setkají
s „metafyzickou“ poetikou konkrétních
věcí, zvláště míst, a s přebujelou smyslovostí. Král, který ostatně často opakuje, že mu
nikdy nešlo o to zapsat se do dějin, ale užít
si život, povídá nakonec s menším zaujetím o klíčových dílech a událostech umění
a kultury než o pocitech, které v něm vzbuzují např. povrchy domů, loky slivovice či
sousto telecího mozečku. Ve svém verbálním gurmánství jde skutečně až do absurdních detailů při popisech toho, co a jak
vaří. Možná ale, že zde jde o sebeironii,
popisy nemíněné zcela vážně; v ediční poznámce se ostatně dozvídáme, že rozhovor
byl veden u množství červených vín. Zde
by asi adekvátnímu čtení napomohly po-
231
recenze
známky jako (smích), J nebo „ha ha“, ale
ty jazykově puristický, a v důsledku toho
dekontextualizující Kopáč odmítá.
Zvláštní je v Únicích a návratech „metapasáž“ rozhovoru k jeho konci, kdy Král
na výzvu svého zpovědníka definuje vlastní
výhrady k současné podobě českého pravopisu a tím zároveň vysvětluje, proč si přál,
aby byl rozhovor s ním zapsán s významnými „retroanarchistickými“ odchylkami
od tohoto úzu. K samotnému interview je
připojena stručná antologie z Královy poezie a bibliografie jeho poezie, prózy i teoretických spisů vydaných v češtině a francouzštině. Celým rozhovorem provázejí
dokumentární fotografie.
Jaroslav Balvín ml.
RUDIŠOVO
DRUHÉ SÓLO
Jaroslav Rudiš:
Grandhotel. Román nad
mraky,
Labyrint, Praha 2006
Přestože druhou prózu Jaroslava Rudiše
(1972) dělí od jeho prvotiny Nebe pod Berlínem (2002; Cena Jiřího Ortena) dlouhé
čtyři roky, nedá se říct, že by mezitím zahálel. Spolu s muzikantem a výtvarníkem
Jaromírem 99 je autorem komiksové trilogie Alois Nebel, jež inspirovala vznik stejnojmenné divadelní inscenace, s Petrem
Pýchou napsal hry Léto v Laponsku a Strange
Love, z nichž ta první se úspěšně uvádí na
prknech Slováckého divadla v Uherském
Hradišti. Podle námětu recenzované prózy
232
vznikl scénář pro film Grandhotel (2006) režiséra Davida Ondříčka, v současnosti Rudiš podle nakladatelových informací pracuje na sbírce povídek s pracovním názvem
Rychlé lásky.
Není vyloučeno, že „román nad mraky“, jak zní podtitul Rudišovy nové prózy,
bude bestseller podobně jako jeho „berlínský“ debut, neboť (nejen) zásluhou promyšlené nakladatelské strategie byl během
jednoho roku již dvakrát dotištěn. K prvotině ostatně odkazuje již podtitul, akcentující vertikální kontrast vůči berlínskému
podzemí. Nejde přitom jen o efektní aluzi,
ale o zvýraznění prostorových souřadnic
fikčního světa románu, který se odehrává
převážně v titulním hotelu na vrcholu liberecké dominanty Ještědu.
Vypravěčem je muž bez křestního
jména, třicátník Fleischman, jenž se narodil v den otevření ještědského hotelu, ve
kterém v současnosti pracuje pod kuratelou hotelového nájemníka a svého staršího
příbuzného Jégra. Fleischman je tedy se
svým rodným městem a s kopcem nad ním
svázán doslova pupeční šňůrou, jíž se několikrát pokusil přestřihnout, ale pokaždé
selhal, nikdy se mu nepodařilo opustit jeho
hranice vyznačené cedulí, „která oznamuje
konec našeho města a začátek světa“. Zvláště po spřátelení s libereckým rodákem
Franzem, který byl z hlavního města Sudet
po válce odsunut a z Německa se do něj
vrátil dožít, se Fleischman po jeho boku
stává znalcem historie svého města. Ovšem jeho největší láskou je meteorologie,
která mu v jeho jednotvárném a duševně
omezeném životě poskytuje jediné obohacení (podobně jako v případě samotář-
kritiky
ského zabijáka Petra Benolola v románu
Jezdci pod slunečníkem (1999) Romana Ludvy). Jak o sobě protagonista píše: „Mám
rád mraky, protože mraky se hýbou. Mám
rád věci v pohybu. Možná proto, že sám se
pohnout neumím.“ Je proto přirozené, že
právě mraky Fleischmanovi ukážou únikovou cestu a přivedou ho k tolik kýženému
pohybu.
Způsob narace se v mnohém podobá
Nebi pod Berlínem: v obou prózách je vypravěčem hlavní postava, texty jsou shodně
rozděleny do kratších kapitol epizodního
charakteru. Stejně podstatné jsou ovšem
odlišnosti: zatímco prvotina je podána
víceméně lineárně bez časových inverzí,
Grandhotel charakterizuje rámcová kompozice. Po prologu ze současné roviny
následuje děj předchozí, který v závěru
dosáhne přítomnosti a v epilogu se s ní
prolne. V úvodní anticipaci je sice naznačeno leccos z pointy příběhu, ale na rozdíl
od knižního vydání divadelní hry Léto v Laponsku nepůsobí dějové předjímání kontraproduktivně a dovede čtenáře navnadit.
Dalším rozdílem je retrospektivní charakter příběhu, který se odvíjí z jednoho pevného časového bodu a liší se tím od narativu Nebe pod Berlínem, jenž působí, jako by
byl podán průběžně.
Významný posun oproti prvotině
představuje jazyková realizace. Výrazně
mluvená forma obecné češtiny Petra Béma
vystihující pohodu českého flákače a bohéma v Berlíně, která konzervativní čtenáře
šokovala doslovným přepisem výslovnosti
(kupř. šampon „vošengou“), by byla pro
jazykový výraz duševně narušeného hrdiny
zcela jistě nevhodná. Pro pásmo vypravěče
proto autor zvolil spisovný jazyk, charakteristický krátkými, nejednou jednočlennými větami a frekventovanými frazémy typu
„jako prostě“, „ale k tomu se ještě dostanu“, „to
kdyby vás to zajímalo“. Dosáhl tak vycizelované stylizace do verbálního vyjadřování
člověka, jehož idiolekt je poznamenán
traumatickými zážitky z dětství. Při autonehodě přišel Fleischman o oba rodiče, vyrůstal v dětském domově a posléze
u svébytného příbuzného.
Ovšem když se objeví dívka Ilja, ukazuje se, že nic není tak jednoznačné, jak se
zdá, a Fleischman prozrazuje skutečnou,
nikoliv smyšlenou minulost. Zároveň přiznává své křestní jméno Vlastimil, což je
v jeho případě jméno nejen mluvící, ale
přímo fatální a také mírně ironické. Nejde
přitom o zázračné prozření pod vlivem
první erotické zkušenosti či zasutou vzpomínku, ale o nalezení bytosti, jež jako první
a vlastně jediná pochopila Fleischmanovu
osobitost a nepovažovala jej za opožděného nebo méněcenného. Svou lidskostí Ilja
v posledku působí na rozdíl od psychoanalytičky skutečně terapeuticky, jedině před
ní je Vlastimil schopen obnažit svoji minulost a získat zpět ztracenou identitu.
Jeho lež představuje přirozenou sebeobranu před světem, podobně jako náhle
zjišťuje, že kamarád Patka místo v USA pobýval ve vězení a Franz za války místo pilotování v luftwaffe razítkoval na liberecké
poště dopisy na frontu. (Jen to, zda ony Jégrovy „strky frky“ s neuvěřitelným počtem
dam a paniček z celé východní Evropy byly
obdobnou bílou lží, či nikoliv, zůstane čtenáři potutelně utajeno.) Každý má ve své
minulosti slabé místo, které potřebuje vy-
233
recenze
mazat z paměti a vymyslet pro ně přijatelnou náhražku. Ovšem i nechtěná minulost
je součástí života a vyrovnat se s ní oklikou,
nikoliv přímo, potom stojí neskonale více
sil. Je to jako fantomová bolest: amputovanou končetinu postižený cítí i nadále.
Nemohu tušit, do jaké nadmořské
výšky zasadí Rudiš další prózu, která snad
přijde dřív než zimní olympiáda ve Vancouveru. Zato však mohu s čistým svědomím napsat, že nebude lhát, bude-li o sobě
v budoucnu tvrdit, že byl dobrým vypravěčem.
Erik Gilk
234
Novinka vydavatelství Weles
Kniha jako celek chce formou literárně-fotografické
koláže nabídnout pohled na místa, která zůstávají
zapomenuta či z tváře města pomalu mizí.
Obsahuje čtyři desítky básnických portrétů
brněnských ulic, dvorů či zákoutí a stejný
počet asociativně přiřazených fotografií.
235
beletrie
rozhovory
literární kritika
recenze
literární historie
literární publicistika
polemiky
někdo má tvar
a někdo nemá.
jak jste na tom vy?
V současnosti nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích,
letos již 18. ročník; 24 strany novinového formátu.
Lze objednat poštou, e-mailem, telefonicky, osobně.
Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 234 612 398, 234 612 399
e-mail: [email protected]
Cena pro předplatitele 22,– Kč
www.itvar.cz
Karla Haselmannová-Mahenová (1886–1991) Photo©Jiří Víšek
měsíčník pro literaturu a čtenáře
Literární časopis s názvem Host, začal vycházet
v Přerově v roce 1921. Do roku 1929 vycházel
v Brně a Praze. V letech 1954–1970 vycházel
v Brně legendární Host do domu. V roce 1985
zde vznikla samizdatová revue Host, která
od roku 1990 vychází oficiálně.
237
Výběr z knižní nabídky
Tomáš. T. Kůs
PŘÍBYTKY
ISBN: 80-239-5465-2
Ilustrace: František Hubatka
Formát 21 × 13 cm, 72 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2005
Cena 80 Kč
V Kůsově poezii je vždy něco neuchopitelného a tajemného. Civilní prostory se mísí s představou
nebo snem v bdělém stavu. Přitom básník umanutě hledá poezii v místech „důvěrně neznámých“,
kde život jen nerad odhaluje svou tvář. Jde cestou existenciální linie současné tvorby, v jejímž prachu už teď zůstávají čitelné stopy.
Jan Sojka
SMĚR SPÁNKU
ISBN: 80-239-8273-7
Ilustrace: Vít Ondráček
Formát 21 × 12,5 cm, 60 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2006
Cena 80 Kč
Sbírka plzeňského autora.
MUSÍŠ // samota bývá pomalá / stisk první hodiny / cítíš v břiše / až smečka úzkosti / vyžere srdce /
přitiskneš se k podlaze // tvůj svět se propadá // ty musíš zůstat.
vydavatelství Weles
Jiří Popelínský
AMAZÓNŚTÍ MRAVENCI
ISBN: 80-239-8400-4
Ilustrace: František Hubatka
Formát: 21 × 13 cm, 48 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2006
Cena 72 Kč
Básnická prvotina brněnského autora.
NÁVŠTĚVNÍ DEN // Jiřičko běžse meslim vecurat na zehrádko / Přejela tetička z Třebůvke / ...zblajzle s babkó ke kafé izidora od pótě / a teď na reticho vevalujó vočeska / jak nedělo po mše.
František Hubatka
PASTÝŘ TRUDOMYSLNÝCH OVCÍ
ISBN: 80-239-6447-X
Formát 18,6 × 16,8 cm, 40 stran, brožovaná vazba.
Vydáno 2005
Cena 89 Kč
Samostatná knižní příloha literární revue Weles. Patnáct básníků z okruhu Welesu svými texty doprovází obrazy Františka Hubatky (Petr Čermáček, Robert Fajkus, Marek Fencl, Roman Kosek, Vojta
Kučera, Norbert Holub, Petr Hrbáč, Mirek Maixner, Petr Bronos Novák, Ondřej Slabý, Vít Slíva,
Pavel Sobek, Josef Straka, Vladimír Šrámek, Martin Švanda).
Hubatka se nechce spoutávat realitou: maluji, co vidím. Nejde mu o fantazijní hříčky, ani o čekání na nějaký samospásný impuls. Místo logického dává přednost intuitivnímu, jeho obrazy představují komplex emocí a významů, prokazují přirozený smysl pro obrazotvornost a fantazii. Maluje jakoby zevnitř, svět, ve kterém se ocitá, leží za hranicí vyslovitelného.
Objednávky zasílejte poštou nebo emailem:
WELES, Ondřej Slabý, Polívkova 2, Brno 621 00, [email protected]
LITER
NOV
V 60. letech tiskly Literárky texty,
které si v jiných novinách tisknout netroufli.
Husák je zakázal, ale už umřel,
Literárky žijí.
Dnes Literárky také tisknou to,
co si v jiných novinách netroufnou.
Tak jako Literárky nepíší
o kultuře a politice,
o dění ve světě
i stavu naší civilizace
žádné české noviny.
Literárky jsou jediné vlivné,
nezávislé české noviny,
jejichž hlavní příjem tvoří předplatné,
nikoli příjmy z inzerce.
Tím je také dána naše hlavní odpovědnost:
nemáme ji k inzerentům,
ale k předplatitelům.
NOV
KNIH
Literární noviny jsou týdeník,
který přežije skoro všechno.
ROZ RA Z I L
revue na provázku – poutavý časopis
Časopis nakladatelství Větrné mlýny, Divadla Husa na
provázku a Centra experimentálního divadla. Měsíčník
věnovaný umělecké tvorbě a její reflexi, také úvahám,
reakcím a ohlasům na různá společenská témata. Vychází
10 čísel ročně. Revue nevychází v červenci a srpnu v době
divadelních prázdnin.
PŘEDPLATNÉ
Kompletní ročník (roční předplatné, 10 čísel): 390 Kč
Pět čísel (pololetní předplatné): 200 Kč
Cena jednotlivého čísla v předplatném: 39 Kč
Desetileté předplatné – zralé předplatné
Je pro vás rok 1998, jako by to bylo včera? Máte rádi trvalé hodnoty
a vyzrálé texty? Bojíte se inflace? Pak jste ideálním desetiletým
předplatitelem RozRazilu.
Garantujeme vám stejnou cenu RozRazilu v roce 2018, jako v roce, kdy
tištěný RozRazil začal vycházet (2005), tedy 39 Kč za kus. Desetileté
předplatné stojí 3390 Kč. Předplatitelé získají kromě běžných výhod pro
běžné předplatitele i mnoho dalších výhod. Nejexkluzivnější z nich jsou
možnost účastnit se zasedání redakčních rad RozRazilu (bývají opravdu
veselé) a uvedení Vašeho jména v tiráži RozRazilu v rubrice desetiletí
předplatitelé.
Objednávky předplatného:
E-mail: [email protected]
Telefon: +420 739 026 422, +420 603 876 696
Poštou: Větrné mlýny,
Traubova 3b, CZ – 602 00 Brno
RozRazil obdržítě poštou vždy k 25. dni
daného měsíce. Poštovné ani balné neúčtujeme.
www.rozrazil-revue.cz
Иосиф Бродский
Сонет к Глебу Горбовскому
Мы не пьяны. Мы, кажется, трезвы.
И, вероятно, вправду мы поэты,
Когда, кропая странные сонеты,
Мы говорим со временем на „вы“.
И вот плоды – ракеты, киноленты.
И вот плоды: велеречивый стих...
Рисуй, рисуй, безумное столетье,
Твоих солдат, любовников твоих,
Смакуй их своевременную славу!
Зачем и правда, все-таки, – неправда,
Зачем она испытывает нас...
И низкий гений твой переломает ноги,
Чтоб осознать в шестидесятый раз
Итоги странствований, странные итоги.
Josif Alexandrovič Brodskij se narodil v roce 1940 v tehdejším Leningradě. Nedostudoval základní
školu, prošel četnými manuálními profesemi a pro údajné „příživnictví“ byl v roce 1964 poslán do
vyhnanství. Počátkem sedmdesátých let ho sovětský režim přinutil emigrovat, básník se usadil v USA,
kde přednášel na univerzitě. V roce 1987 získal Nobelovou cenu za literaturu, ve svých šestapadesáti
letech umírá na srdeční infarkt. Své verše dlouho zveřejňoval výhradně v samizdatu, a přestože byl
samouk, překládal do ruštiny mnoho světových autorů včetně Nezvala a Halase. V americké emigraci
publikoval brilantní eseje napsané anglicky, pozoruhodná jsou i jeho dramata Demokracie a Mramor.
-nh-
Sonet Glebu Gorbovskému
Nejsme opilí. Spíš jsme střízliví.
A asi budeme opravdu básníci
když, píšíce sonety podivně znějící,
času říkáme radši: „Vy“.
To jsou plody – kinofilmy, rakety.
To jsou plody: ryčný verš, jenž zní tence...
Kresli, kresli, zešílevší století
své vojáky, svoje přívržence.
Se včasnou slávou někam běž!
Proč pořád pravda, nebo spíš – jenom lež,
proč nás stále zkouší, mate...
A tvůj malý génius si zlomí nohy i leb,
abychom si uvědomili po devadesáté
konce putování, ty divné cíle.
(Z ruštiny přeložil Norbert Holub)
patron čísl
Josif Brodskij
w e l e s 30-31
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Ondřej Slabý
Redakce: Petr Čermáček, Miroslav Chocholatý, Josef Straka
Redakční spolupráce: Robert Fajkus, Norbert Holub, Petr Hrbáč,
Martina Jahodová, Radim Kopáč, Vladimír Šrámek
Jazyková spolupráce: Vít Slíva
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Petr Pazdera Payne
Fotografická příloha: Martin Langer
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
Adresa redakce:
Weles, o. s., Polívkova 2, 621 00 Brno-Medlánky
e-mail: [email protected]
internet: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

Podobné dokumenty

osobnost mojmíra trávníčka v české literatuře

osobnost mojmíra trávníčka v české literatuře Poděkování vyjádřené oficiálním institucím a soukromým osobám, které se podílely finančně či organizačně na přípravě a průběhu konference, bych rád rozšířil o poděkování Pavlu Kotrlovi, který text po...

Více

Brouci od řeky Mersey

Brouci od řeky Mersey roce rozešel; mimo jiné proto, že vedle beatu chtěl dělat i jazz. Dvě otázky jsou směrovány na adresu slavné čtveřice, Sheridan však odpovídá krátce a vyhýbavě. …ale oni jsou velcí, přizná nakonec ...

Více

Kompletní bibliografie - Ústav české literatury a komparatistiky

Kompletní bibliografie - Ústav české literatury a komparatistiky 8) BÍLEK, Petr A. Stanley Fish a soudobé diskuse o tom, jaký smysl má uvažování o literatuře v dnešním světě. In Fish, Stanley: S úctou věnuje autor. Brno-Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, ...

Více

Výsl.

Výsl. 1. 20a Andreas Milan 2. 17d Galik Martin 3. 17c Drevjany Jan 4. 20c Kovar Kamil 5. 18b Grodniewicz Pawel 6. 17b Przybylo Robert 7. 20b Kaczvinszky Tamas 8. 18c Kohoutek Jan 9. 19b Christodoulau Kos...

Více

poezie

poezie impresemi, v Překladatelské huti německá haiku a v občas‑ né rubrice Esej Stanislav Komárek. Základem každého solidního umění je zvládnu‑ té řemeslo. V  poezii se za prubířský kámen slovesné kompet...

Více

37 / 2008

37 / 2008 Vladimír Šrámek, Petr Čermáček, Leoš Bacon Slanina, Milan Ohnisko, Pavel Řezníček, Martin Reiner a konečně Petr Hrbáč, se kterým vedl rozhovor Robert Fajkus a jemuž je věnováno Pásmo v tomto čísle ...

Více