Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a

Transkript

4 / 2011
Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video
donasec zima.indd 1
25.1.2012 9:41:56
obsah
2216 - 2275 = 4/2011strana 1 - 60 podzim - zima
3
4
6
7
8 10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
19
20
21
22
23
24
25
27
28
30
ÚVODEM
Plný stůl... - M. Lajdar
UNICA 2011
UNICA aneb naši mladí se ve světě neztratí -redZážitky na UNICA 2011 v Lucemburku - I. Dašek
Ženy, víno, film... To je YOUTH IN ACTION
- F. Hepnar
Úspěch na filmovém „mistroství světa“ - J. Šlaisová
POD HLAVIČKOU VčVSAFV….
Zápis ze zasedání Rady VčVSAFV
Filmový workshop,
Filmová/audiovizuální tvorba a výchova,
Seznam členů VčVSAFV ke 31. 12. 2011
Pozvánka na 19. Valnou hromadu VčVSAFV
Vladimír Rula - na rozloučenou - A. Macek
Pan Rula - R. Adler
Poslední „filmová písnička“ Vladimíra Ruly - J. Bouše
Diplom pro pana Rulu
SOUTĚŽE / bude…
Český videosalon - Krajská postupová kola 2012,
Zlaté slunce - Zemská kola, Juniorfilm,
Střekovská kamera, Mladá kamera
Matematicko-fyzikální fakulta UK
- 1. ročník soutěžního filmového festivalu
Stručný sprievodca slovenským amatérským filmom
SOUTĚŽE / bylo…
Úvodem... R8 - J. Šlaisová
Litomyšlská lilie - J. Nosek
Báječný večer - Z. Sršeň
Vysokovský kohout - J. Stach
VK ve „starém“ i v tomto roce 2011 - A. Macek
VK - Postřehy Tomáše Magnuska
Kohout - M. Janek
FISKULET 2011 - V. Zwiener
Brněnská16 - Š. Tryhuková
OMFG! Brno16 - P. Tomek
Vydává:
Středisko amatérské kultury
IMPULS Hradec Králové
ve spolupráci s Východočeským
volným sdružením pro amatérský
film a video
za finanční podpory MK ČR
32
33
34
36
37
BFA - Jubilejní oskaři - J. Valušiak
Týká se to také tebe... - J. Schejbal
Kde hledat rodinné video? - J. Minařík
Svitavská klapka - R. Adler
Oči dokořán - M. Brázdová
38
40
OSOBNOSTI REGIONU
Setkání v Náchodě... - J. Otrubová
Blahopřání...
41
ZAJÍMAVOSTI V REGIONU
Nejmenší i nejstarší - P. Rygr
44
45
47
48
49
50
NAPSALI NÁM
Mládí nejen za kamerou - A. Mautnerová
Jak jsme točili „KLAPKU“ - V. Beran,
Exemplář - H. Pavlíčková
Zkušenosti k nezaplacení - P. Vaněk
20 10 a co? - A. S. Cukrovský
Letošní bilancování - L. Havrda,
Přání do nového roku - O. Siebert
Nejen filmaři by měli být hodnoceni - V. Císař
52
VZDĚLÁVÁNÍ
Co je to vlastně ta dramaturgie XI.
Nebezpečná slova - R. Adler
54
55
56
57
59 INFORMACE Z IMPULSU…
Zasedání odborné rady pro amatérský film,
Rychnovská osmička, Porota soutěže Multimediální tvorby žáků ZUŠ
Diskuzní fórum, Žádosti o granty,
Filmová/audiovizuální výchova, Kulatý stůl
- J. Šlaisová
Očí dokořán - M. Brázdová,
Dobrá zpráva - R. Adler
Cinema open 2011 - O. Krejcar
Možná... - J. a V. Kratochvílovi
Fotografie poskytli:
J. Bouše, V. Beran, J. Fidler,
F. Hepnar, K. Gallová, O. Krajcar,
A. Macek, J. Otrubová, Z. Sršeň,
J. Stach, M. Šolc, K. Taubingerová,
P. Vaněk, B. Černík,
ZŠ Deštné v O.h. a Folmdat.
Děkujeme
Texty posílejte ve formátu word
a fotografie samostatně v příloze.
Textové příspěvky zaslané ve
formátu „jpg“ nelze použít pro
zpracování ve zpravodaji!
donasec zima.indd 2
Redakce:
IMPULS
Pospíšilova 365/9
500 03 Hradec Králové
e-mail: [email protected]
495 545 434
Grafická úprava a kresby:
Mario Alfieri
Neprošlo jazykovou úpravou!
Neprodejné
Náklad: 200 ks
Vyšlo: PROSINEC 2011
Tisk: Alkapress Hradec Králové
25.1.2012 9:41:56
Úvodem...
Milan Lajdar, šéfredaktor
Ž
PLNÝ STŮL...
írná očekávání se naplnila. Kamery točí
téměř samy, střih je záležitostí několika tlačítek a přehrávání na velkoformátové domácí
televizi v plném rozlišení je naprosto dokonalé. Zmizela cenzura, většina profesionálních filmů je dostupná a směřuje k nám, ubohým divákům, rozmanitými
směry. Takříkajíc horem dolem. Po nesčetných televizních kanálech, přes všemožné nosiče a paměťová media až po internet, databanky a videoarchivy.
Mám už doma nasysleno tolik filmů a dokumentů, že
je ani při nejlepší vůli nemám šanci do konce života
zhlédnout. A to se ještě umřít nechystám! Chci pak
navíc vidět ještě něco dalšího? No, po pravdě řečeno: děkuji, snad ani ne…
Nastal čas posbírat poslední zbytky sil i tvůrčího elánu a znovu naskočit do sedel a do třmenů. A nandat
to nejen profikům, ale i mlaďochům, porotám a všem
kolem nás. Osobně se na to chystám už pár let.
Nebo nám záhy ze slavného východočeského filmového hnutí zůstane jen pár zažloutlých Donašečů a
staré amatérské filmy (v tom dobrém smyslu, samozřejmě), které už nepůjdou přehrát vůbec na ničem.
Přátelé, krajská soutěž je za pár…
Milan Lajdar
N
a amatérské filmy se už moc nechodí. Mladou generaci příliš netáhnou. A starší generace jaksi řídne. Naopak řada aktivních
filmových partiček se velice ráda stále dokola dívá
pouze na svá vlastní dílka. Nějak se vytratil prvek
společného sdílení. Společného napětí, společné
radosti. Přitom samoobdivovatelé točí stejně dlouhé
a většinou blbé filmy (jako jejich konkurenti), takže
se na jejich výtvory nikdo další už dívat nechce. Ani
vzájemně. Něco se podstatně změnilo – a to i v amatérském filmu. Nejsou diváci. Chybí, nemají zájem,
viděli už mnoho dobrých filmů, tak proč ztrácet čas
sledováním těch méně dokonalých.
K
dybych znal recept, jak vše změnit, udělal
bych to. Jenže já ho neznám. Naopak jsem
se účastnil několika akcí, které díky nedostatku diváků vlastně ani nemusely být. Ušetřil by
se čas, energie i peníze. Proč hrát pro prázdný sál?
Chápu, že stále stojíme na nějakém rozcestí a příliš
netušíme, jak dál. K pesimistickým a katastrofickým
závěrům však určitě není důvod.
K
amery točí téměř samy, střih je záležitostí
několika tlačítek a přehrávání na velkoformátové domácí televizi v plném rozlišení je
naprosto dokonalé. Nikdy nám technika nenabízela
víc možností a „muziky“ za relativně málo peněz.
3
donasec zima.indd 3
25.1.2012 9:41:58
UNICA
20. - 28. srpna 2011
LUCEMBURSKO
UNICA 2011
ANEB
NAŠI MLADÍ SE VE SVĚTĚ
NEZTRATÍ !
Již tradičně patřil konec léta nejvýznamnější akci
v amatérském, chcete-li neprofesionálním filmu,
mezinárodnímu setkání filmařů na světovém kongresu UNICA. Letos se konala již po třiasedmdesáté.
A jaké jsme měli letos zastoupení? V hlavní soutěži
to byly snímky Nepřítelem osudu, Deadline, Šedá
pohádka a Navostro.
V soutěži snímků Minuta film Českou republiku reprezentoval snímek „Hřebík a kladivo“ autora
Bohumíra Nováka. Snímek „Deadline“ Filipa Javory byl zařazen i do kategorie Jeunesse pro autory
do 25 let. Pro mladé autory poskytla pořadatelská
lucemburská federace filmových autorů za podpory organizace UNICA výborné podmínky. Všichni
účastníci měli uhrazený pobyt na soutěži a polovinu
ceny kongresové karty.
Na UNICA 2011 se účastnili workshopu připraveného pro mladé filmaře pod heslem „Youth in Action“
- mládež v akci. Za Českou republiku zde byli Vít
Šaroun, Filip Hepnar, Tomáš Pořízek a Matěj Brothánek. Všichni patří mezi autory, jejichž snímky získaly
na posledních celostátních soutěžích ocenění buď na
Českém videosalonu mezi dospělými, nebo v soutěži
pro mládež Zlaté slunce. Koordinační a lektorskou
pomoc české skupině zajišťoval Ctirad Štipl z Mohelnice, který se již v červenci účastnil přípravného pracovního setkání organizátorů workshopu v Luxembourgu. Workshopu se účastnily čtyřčlenné skupiny
mladých autorů z dalších sedmi evropských zemí
(Německa, Belgie, Holandska, Švédska, Estonska,
Slovenska, Švýcarska). Jako pozorovatelé byli přihlášeni účastníci z Arménie a africké Rwandy.
Workshop probíhal ve středisku mládeže „Centre
de Jeunesse“ v malé vesnici Eisenborn asi 15 km od
hlavního města Luxembourgu. Díky podpoře EU byly
náklady pro mladé autory na pracovním soustředění minimální. Měli zajištěný bezplatný pobyt, stravu
a zdarma přístup na všechny akce světové soutěže
UNICA. Cestovní náklady většině uhradila vysílající
Účastníci workshopu pro mládež
země a tři čtvrtiny nákladů na cestu domů organizátoři soustředění.
Program workshopu byl pečlivě připravený a velmi nabitý. Od počátečního seznamování v sobotu
20. srpna (den zahájení), přes účast na projekcích
filmových bloků přihlášených zemí na soutěž UNICA
až k závěrečné soutěži minutových filmů. V programu měli účastníci také exkurze po okolí, projížďku
lodí po řece Mosele a další zajímavé a atraktivní
programy. Hlavní náplní jejich pobytu ale bylo natáčení filmů pod odborným vedením lektorů. Snímky, které při workshopu vznikly, byly promítnuty na
závěrečném banketu účastníkům světové soutěže
UNICA. Snímek našich mladých filmařů sklidil velký
potlesk.
-red-
ZÁŽITKY
NA UNICA 2011
V LUCEMBURKU
Vrcholná mezinárodní soutěž UNICA 2011 byla
uspořádána od 20. do 28. srpna v Lucemburku.
Promítalo se ve středu města v divadle kapucínů;
protože sál nebyl vybaven klimatizací a první tři dny
byla venkovní teplota kolem 30 stupňů, obecenstvo
se značně potilo.
Do soutěže bylo přihlášeno 125 filmů z 26 členských států. Pro překročení předepsaného časové-
4
donasec zima.indd 4
25.1.2012 9:41:58
ho limitu byl ze Slovinské kolekce vyřazen 55 minut
dlouhý film. Šest členských států soutěž neobeslalo.
Mezinárodní sedmičlenná porota sestávala z Lucemburčana O. Roose (předseda), Slovenky Z. Školudové, Chorvatky H. Jušic, Francouzsky D. Vioux, Rakušana P. Stepaneka, Fina L Hirvonena a Španěla J.
Rota. Po 3 až 4 soutěžních blocích porota usedla
na jeviště a krátce hodnotila předvedené filmy. Při
závěrečné diskuzi a hlasování o udělování cen obecenstvo nabylo dojem, že porotci preferovali hrané
filmy; tři výborně animované a obsahově zdařilé filmy
získaly pouze bronzové medaile. Celkem byly uděleny 4 zlaté, 17 stříbrných, 27 bronzových medailí
a 41 diplomů.
Česká kolekce se představila čtyřmi filmy. Dokument Nepřítelem osudu od O. Krejcara byl odměněn stříbrnou medailí. Při jeho hodnocení bylo
vyzdviženo účelné použití archivních i rekonstruovaných scén a přitažlivé zpracování historických událostí; jen závěrečné informativní sekvence byly příliš
dlouhé a snižovaly předchozí dojem. Animovaný snímek Deadline mladého autora F. Javory (kategorie
Jeunesse) obdržel bronzovou medaili; porota zejména ocenila kontrapunktní využití dramatické hudby. Kreslený film J. Nykla Šedá pohádka je novým
pokračováním autorova seriálu příhod mravenečků;
protože jsou určeny především pro děti, mají poněkud pomalejší průběh. Dílo má i přesto profesionální
úroveň. Přestože pohádka je expresivně vyprávěna
v češtině a německé titulky jsou adekvátně přeloženy,
diváci z cizích zemích děj zcela pochopili jak z obrazu, tak i z melodie českého vyprávění. Účástníci jen
kroutili hlavou, že film byl odměněn pouze bronzovou medailí. Hudební klip Tell me Ma od L. Nováka
(kategorie Jeneusse), výstup kapely Navostro, nebyl
oceněn.
Slovensko se soutěže zúčastnilo s pěti filmy. Snímek Život ve stínu od Ing. L. Patsche získal stříbrnou
medaili. Dokument líčí bez patosu život dvou hendikepovaných, kteří se rozhodli, že dojdou pěšky 8 km
z L. Mikuláše do L. Hrádku a svůj záměr úspěšně
uskuteční. Autor nevyvolává soucit s postiženými,
citlivě vystihuje tvrdý a optimiscký trénink invalidů.
Ostatní čtyři filmy - Kruh, Bača versus směrnice EU,
V pokoji, Čekání na Boha – získaly diplom.
Hraný film Nocturn (Nokturno) známého španělského autora J. Bacy získal nejen zlatou medaili, ale
i cenu nejlepšího filmu soutěže. Děj líčí milostný příběh starší osamělé sekretářky ve veřejné knihovně
s bývalým koncertním mistrem, pianistou, který se
nastěhoval do sousedního domu; romance bohužel
zakrátko smutně skončí. Film je dramaturgicky znamenitě vystavěn, obsahuje řadu vedlejších charakterizujících epizod, má výbornou kameru a je citlivě,
avšak výrazně ozvučen.
Druhou zlatou medaili získal argentinský animovaný film Teclópolis od J. Mrada. Děj se odehrává
ve futuristickém městě, které je sestaveno ze součástí personálních počítačů – klávesnic, věží, disket,
myší atd. Pohyb objektů pozoruje a zachycuje stará
osmičková kamera, která projíždí virtuálním městem.
Film je znamenitě animován a ozvučen.
V kategorii školních filmů byly uděleny dvě zlaté medaile. Hraný španělský film Camas Calientes (Sdílené postele) líčí epizody chudé dvojice,
která sdílí stejnou postel, v níž se ráno vystřídají
– ona vstane, on ulehne. Zápletka se zpronevěřenými penězi je nakonec příznivě vyřešena. Výborná
kamera a účelné ozvučení znamenitě vystihují atmosféru primitivního útulku chudých ve slumu. Druhou
zlatou medaili získal hraný německý film Busy (Plně
zaměstnaná). Penzionovaná manažerka, dříve zcela
vytížená mnoha termíny, se nemůže s novou životní
situací vyrovnat, svému okolí okázale předstírá, že
je nadále plně zaměstnaná; až ji její vnučka přivede
k novému stylu života.
Za nejlepší kolekci členského státu byly navrženy
Česká republika a Argentina. Při hlasování porotců
byly uděleny nejprve tři hlasy a po zaváhání se k nim
přidala chorvatská porotkyně. Tím zvítězila Argentina. Škoda, neboť většina přítomných účastníků preferovala českou kolekci.
Do soutěže Minuta film bylo přihlášeno 36 příspěvků. Protože soutěž je koncipována jen pro 16 filmů, výběrová porota musela 20 vyřadit. Soutěž probíhá vyřazovacím způsobem a hlasováním diváků.
Zvítězil anglický film Benefit (Podpora), skeč se svobodnou matkou, která si přijde požádat o příspěvek
pro svých 10 dětí. Druhou cenu získal rakouský film
Die Murmeln des Zeus (Kuličky Dia), který naznačuje erotické emoce sedícího mužského modelu ve
školním malířském ateliéru. Dvě třetí místa obsadily
filmy: německý Modern Times (Moderní časy) – překvapení v nemocnici a bulharský Game (Hra) – chlapec živě komentuje průběh fotbalového zápasu.
Slabinou soutěže byla promítací technika. Promítači v jednoduše vybavené kabině zápasili s nastavováním různorodých formátů obrazů, a tak se stávalo,
že začátky filmů byly rušeny přepínáním formátů.
Příčinou bylo, že se promítalo přímo z dodaných,
často ne zcela označených snímků, což způsobilo
různé komplikace; též došlo i k několika zaseknutím
obrazu z DVD. Na českých soutěžích se tomu předchází tím, že se filmy předem zkontrolují a uloží na
pevný disk, z něhož se pak promítá.
Součástí UNICA 2011 byl též workshop mladých,
který byl plně financován (strava, ubytování, cestovně) z dotací Evropské unie. Účastníkům z různých
zemí byly propůjčeny kamery, počítače a střihové
programy, odborní lektoři doprovázeli natáčení, střih
5
donasec zima.indd 5
25.1.2012 9:41:58
UNICA
UNICA 2012 bude uspořádána od 25. 8 do 2. 9.
2012 v bulharském městě Ruse. Město leží poblíže
hranic Rumunska cca 70 km od letišťě v Bukurešti;
hlavní město Sofie je vzdáleno 300 km. Pořadatelé proto doporučují cestovat letadlem do Bukurešti,
odkud má být pro účastníky organizována doprava
do Ruse. Bližší podrobnosti o programu, možnostech
ubytování, dopravě, kongresové kartě a přihlašování
budou uvedeny na internetu.
Ing. Ivo Dašek, CH
ŽENY, VÍNO, FILM
Jan Vačlena a Ivo Dašek na UNICA
a ozvučení filmů. Pět týmů natočilo pět vtipných klipů, které byly předvedeny na závěrečném rozdílení
cen. O průběhu workshopu bude samostatně referovat jeden z jeho českých účastníků.
Celodenní výlet začal procházkou ve čtvrti na
okraji města kolem moderních budov ekonomické
správy Evropské unie po dopravě do města Esch sur
Alzette do bývalého areálu kdysi mohutných železáren, které se po zastavení jejich provozu demontují
a přestavují. Byly zhlédnuty plány a budované nové
objekty moderního komplexu správních a bytových
budov. Zajímavá byla následující návštěva národního audiovizuálního centra v městečku Dudelange,
kde je centrální archiv nejen profesionálních, ale
i amatérských filmů. Amatéři tam mohou uložit své
filmy, ale i rodinné, které jsou prohlédnuty, případně
technicky ošetřeny, poté skenovány a nakonec přepsány na archivní kazetu a na DVD, kterou autoři
obdrží. Tato služba, která je vyhrazena pouze lucemburským občanům, je zcela zdarma. Přepisují se
všechny formáty od 8mm, Super 8mm, 16mm a také
9,5mm. Autoři však poskytují archívu právo některé
filmy nebo jejich sekvence využít pro pozdější dokumentární účely. Odpoledne bylo stráveno plavbou na
lodi po řece Mosele a večer přátelským posezením
s tancem ve vinném sklepě.
Mnozí si mezinárodní soutěž UNICA představují
jako vrcholnou a dokonalou akci ve světě amatérského filmového hnutí. Protože je UNICA pokaždé
uspořádána v jiném členském státě, tak se její průběh i organizace od sebe liší. Ve srovnání s perfektně uspořádanou UNICA 2010 ve švýcarském Einsiedeln byla UNICA 2011 slabší. Přesto se však účast
v Lucemburku vyplatila. Účastníci zhlédli 125 filmů
ze současné filmové tvorby různých zemí a setkali
se s mnoha přáteli ze zahraniční.
TO JE
YOUTH IN ACTION
Výlet do Lucemburska? Proč ne. O letních prázdninách mně UNICA umožnila se zúčastnit workshopu Youth in Action a podívat se tak do země plné
luxusu a kvalitní filmařiny. Strávili jsme velmi příjemný týdenní pobyt s mnoha zajímavými lidmi z různých států. Jedna část workshopu byla koncipována
stylem rozdělení do několika skupin, ve kterých jsme
pak natáčeli libovolný krátký film na téma dobrovolnictví. Byli jsme také seznámeni s tvorbou scénářů,
osvětlováním, střihem a kamerou.
Natáčet a organizovat film v angličtině jsem ještě
zatím možnost neměl, ale tady mně to bylo umožněno. Moc dobrá zkušenost, která se vždy hodí. Nejen
při natáčení, ale i při běžné komunikaci mezi sebou
byla stanovena angličtina, což člověka donutí mluvit
a v případě že ne, tak celý workshop byl neustále
zásobován kvalitním vínem, které vám jazyk rozmotá.
Kousek od místa, kde byl náš workshop, probíhal také festival Unica, na kterém jsme měli možnost
zhlédnout plno zajímavých filmů z různých zemí,
6
donasec zima.indd 6
25.1.2012 9:41:58
včetně slavnostního vyhlášení celého festivalu. Jednu z cen si dokonce odvezl kamarád Filip Javora za
animovaný krátký film.
Zúčastnili jsme se také několika výletů, jako například plavby na luxusní lodi, která nás přímo dovezla až na místo vinobraní, kde na nás čekala velká
hostina. Lepší grilované prase jsem snad nejedl. Na
závěrečném slavnostním setkání celé akce, která se
konala v městské radnici, jsem si vyzkoušel roli pingla a mohl tak nalévat vodu celému UNICA festivalu,
který byl velmi žíznivý.
Youth in Action workshop vám dá užitečné zkušenosti okolo filmu, ale hlavně vám dopřeje strávit čas
s mnoha úžasnými lidmi, na které rozhodně nezapomenete, a užít si tak plno punkové zábavy.
Letos v zimě se za námi pár účastníků zájezdu
přijede podívat do Prahy, tak budeme moci zavzpomínat na krásné léto, které jsme spolu strávili.
Také bych moc chtěl poděkovat všem, kteří nám
umožnili se tohoto workshopu zúčastnit, bez jejich
vstřícnosti a dobrosrdečnosti by to určitě nešlo.
Díky.
Filip Hepnar, Náchod
ÚSPĚCH NA FILMOVÉM
„MISTROVSTVÍ SVĚTA“
Stříbrná a bronzová medaile
z UNICA do Hradce Králové
Mistrovství světa, jak by se mezinárodní klání
amatérských filmařů dalo pojmenovat, se koná každý rok na konci srpna v některé z členských zemí
UNICA. Letos se pořádání již 73. ročníku celosvětové soutěže amatérských filmů UNICA ujalo Lucembursko. Konala se ve dnech 20. – 28. srpna 2011
v hlavním městě Lucemburku.
Každá z 35 členských zemí UNICA vysílá každoročně na soutěž svoji hodinovou národní kolekci.
Česká republika byla letos zastoupena v soutěži
čtyřmi filmy.
Tři z nich byly vybrány z krajské soutěže amatérských filmů v Hradci Králové a doplněny snímkem
autora z Prahy. Ze čtyř snímků tři získaly ocenění.
Stříbrnou medailí byl v silné světové konkurenci
oceněn snímek Ondřeje Krejcara z Hradce Králové.
Jeho film NEPŘÍTELEM OSUDU získal letos 1. cenu
v kategorii dokumentárních snímků na krajské postupové soutěži amatérských filmů pořádané vždy v květnu v CC Lucie v Hradci Králové. Odborná porota mu
přiřkla také Cenu hejtmana Královéhradeckého kraje, udělovanou za významný a společensky aktuální
audiovizuální projekt. Její udělování za se stalo již
tradicí této soutěže. Stejnou kategorii vyhrál film i na
celostátní soutěži Český videosalon v červnu v Ústí
nad Orlicí. Film Nepřítelem osudu zachycuje pohnutý
osud českého válečného pilota, rodáka z Nové Paky,
ve službách britského Královského letectva a jeho
pohnutý příběh po návratu do vlasti.
Dalším dvěma snímkům přiřkla mezinárodní
porota bronzové medaile. Jednu získal za snímek
DEADLINE Filip Javora, absolvent Střední školy aplikované kybernetiky v Hradci Králové. Tento snímek
byl rovněž oceněn na prvním místě v kategorii animovaných filmů na krajské i celostátní soutěži. Další
bronzovou medaili vybojoval pro Českou republiku
film ŠEDÁ POHÁDKA pražského autora Jaroslava
Nykla.
Čtvrtý snímek NAVOSTRO, Lukáše Nováka, studenta hradecké pedagogické fakulty získal doma
čestné uznání. Mezi diváky na soutěži UNICA měl
tento hudební klip snad i své příznivce mezi diváky,
ale od poroty ocenění nezískal.
Volba snímků do reprezentační české kolekce
pro UNICA by se měla přece jen více zvažovat. Možná, že výběr snímku Navostro, klipu hudební skupiny oblečené ve skotských sukních, zpívající
anglické texty, do reprezentační české kolekce přece jen tou nejšťastnější volbou nebyl. Dovolila jsem
si proti jeho zařazení při sestavování kolekce „lehce“ zaprotestovat, ale nebylo mi to nic platné. Škoda. Možná volbou jiného filmu mohla česká kolekce
v silné mezinárodní konkurenci získat ten jeden chybějící hlas poroty, který o naší „nevýhře“ rozhodl. Po
řadě let jsme opět mohli být v amatérském filmu ve
světě první. Chybělo opravdu jen tak málo. No, ale
nakonec i to druhé místo je velký úspěch.
Jarmila Šlaisová, Impuls HK
7
donasec zima.indd 7
25.1.2012 9:41:58
Pod hlavičkou
ZÁPIS
ze zasedání Rady Východočeského volného sdružení pro amatérský film a video,
které se konalo v pondělí 12. prosince 2011 od 16.00 hodin
v Klubu IMPULS, Pospíšilova 365, Hradec Králové
Přítomni:
T. Brázdová, R. Brun., R. Hochman, O. Krejcar, J. Otrubová, J. Schejbal, M. Škrobák, S. Verner
Omluveni:
O. Hejna, A. Mauerová
Hosté: J. Šlaisová, J. Vačlena
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
KSAF 2012 – termín, propozice
Valná hromada 2012 – termín, místo, doplňkový program
VčVSAFV a ČVU
Průběžná zpráva o hospodaření a stav členů
k 30. 11. 2011
Informace o podaných grantech na rok 2012
Informace o Cinema Open 2011, termín a koncepce festivalu 2012
Donašeč – hodnocení posledních čísel a příspěvky do č. 4/2011
Různé - informace z terénu, UNICA, festivaly, vzdělávání
Program:
K bodu 1 - KSAF 2012 - termín, propozice
Krajská soutěž amatérských filmů se bude konat
12. – 13. května 2012 v Country clubu Lucie na Novém
Hradci Králové. V CC Lucie nedošlo zatím k avizované
změně nájemce, do roku 2013 pokračují manželé Šonkovi, krajská soutěž by tedy měla proběhnout v duchu
zavedených tradic. Propozice budou vycházet z propozic Českého videosalonu, které jsou již zveřejněny na
webu ARTAMA. Nejsou v nich žádné podstatné změny.
Rada VčVSAFV odsouhlasila propozice KS rovněž
ve stejném znění jako v roce 2011. Zveřejněny budou
v Donašeči... 1/2012. Poslední možný termín pořádání
krajských kol byl nakonec pořadatelem CS stanoven
na 13. 5. 2012. Rozsah krajské soutěže bude dán
počtem přihlášených filmů a výškou finančních příspěvků získaných z grantů a od dalších přispěvatelů.
2. Valná hromada 2012
– termín, místo, doplňkový program Valná hromada v roce 2012 bude nevolební, a je
tak možné rozhodnout, zda uspořádáme „skromnější“
variantu a pozveme členy sdružení do prostor v novém
Impulsu, nebo „velkou“ variantu “ v CC Lucie. Rozhodnutí souvisí s odpoledním doplňkovým vzdělávacím
programem. Pokud se podaří zajistit účast cestovatele
a rybáře Jakuba Wagnera, využijeme prostory Lucie,
aby se mohla zúčastnit i veřejnost. Pokud se s ním na
vhodném termínu nedohodneme, jsou další návrhy
hostů - Jiří Středa z Úpice, Jaroslav Doleček z Dlouhé Vsi nebo Vladimír Kunc z Havlíčkova Brodu. Termín
valné hromady je předběžně naplánován na druhou
polovinu března, ale přizpůsobíme se časovým možnostem hostů. Při zajištění programu přislíbili pomoc
J. Otrubová a J. Schejbal.
3. VčVSAFV a ČVU
Ing. Jan Vačlena, prezident ČVU, seznámil členy
Rady VčVSAFV s činností ČVU. Jedná se hlavně
o komunikaci s výborem UNICA a zajištění výběru
filmů, sestavení kolekcí, zprostředkování informací
o dění v UNICA i dalších zahraničních festivalech a
možnostech účasti našich autorů, vysílání delegátů
ČR na festivaly do zahraničí.
V listopadu se konala členská schůze ČVU v Praze, kde se o těchto otázkách hovořilo. Vedle toho se
projednávala záležitost hodnocení celostátní soutěže
a stanovení podmínek pro další ročník.
Informoval také o průběhu letošní UNICA ve Švýcarsku, kde se česká kolekce umístila v silné světové
konkurenci 33 zemí na druhém místě, autoři přivezli stříbrnou a dvě bronzové medaile. Vedle pěti členů
ČVU z jednotlivých sdružení, kteří se akce zúčastnili
na své vlastní náklady, zajistil výbor ČVU osobní účast
5 mladých autorů. Ti se zúčastnili workshopu, který připravili pořadatelé pod záštitou EU, kde natočili v několika pracovních skupinách krátký film na téma „pomoc
bližnímu...“. Přiblížil také atmosféru předávání cen a
diplomů.
4. Průběžná zpráva o hospodaření a stav členů k 30. 11. 2011
Ing. Verner seznámil členy rady se stavem účtu
sdružení a s pokladní hotovostí. Kompletní účetnictví
za rok 2011 bude zpracováno do závěrečné zprávy
o hospodaření, která bude předložena valné hromadě.
5. Informace o podaných grantech na rok 2012
Vzhledem k nově nastaveným a stále se zpřísňujícím podmínkám možnosti čerpání grantů z MK podává
pro obory foto film společnou žádost na odbornou metodickou činnost od roku 2010 středisko Impuls, které má
8
donasec zima.indd 8
25.1.2012 9:41:58
možnost doložit finanční částku do 100% hodnoty grantu
z vlastního rozpočtu. Na tuto oblast činnosti není zatím
šance získat grant od jiných přispěvatelů. Žádost na rok
2011 byla podána ve stanoveném termínu v září 2011.
VčVSAFV požádalo o grant na uspořádání KSAF 2012
na MK (září 2011) a Magistrát města HK (říjen 2011).
Na krajskou soutěž dále získává každoročně příspěvek
z dotačních programů Královéhradeckého kraje, uzávěrka příjmu žádostí je v únoru 2012.
6. Informace o Cinema Open 2011, termín a koncepce festivalu 2012
2. ročník festivalu se uskutečnil v kině Centrál v HK, byl
připraven pestrý program včetně dvoudenního animačního workshopu, který zajišťovali studenti SŠAKHK.
Oproti prvnímu ročníku festivalu byla výrazně menší
účast. Termín festivalu byl posunut o týden dopředu
a akce se sešla ve stejném termínu s řadou dalších
akcí konaných ve městě – Martinským trhům a martinskému vínu jsme nedokázali příliš konkurovat. Festival
byl také ve stejném termínu jako soutěž ve Vysokově.
Pro rok 2012 bude festival probíhat v původním termínu 16. – 17. listopadu 2012. Pro roky 2012 - 2013 je
zařazen do cyklu akcí Regina podporovaných městem
Hradec Králové, takže je pro festival zaručený základní
finanční příspěvek. O další grant bude žádat středisko Impuls na KHK. Festival se uskuteční jako přehlídka nekomerční, nezávislé, krátkometrážní filmové
tvorby. Programové schéma festivalu bude upřesněno
na počátku roku 2012. Bude nutné zvážit, co z prvních
dvou ročníků festivalu převzít a čím novým doplnit.
7. Donašeč – hodnocení posledních čísel a příspěvky do č. 4/2011
V roce 2011 vyšla zatím 3 čísla filmového zpravodaje, poslední letošní číslo má uzávěrku v prosinci, budeme se v lednu snažit dát do tisku texty co nejdříve, aby
Donašeč 2/211 byl rozeslán do konce ledna. K dnešnímu dni se sešla již řada příspěvků, ale jako vždy značné
množství těch slíbených ještě chybí. Impuls má nové
webové stránky, které sdílí i VčVSAFV, budeme na nich
s určitým časovým odstupem zveřejňovat i Donašeč,
aby si ho mohlo přečíst více zájemců.
8. Různé - informace z terénu, UNICA, festivaly, vzdělávání J. Šlaisová informovala o navštívených soutěžích
(R8) proběhla dle tradičního modelu, Impuls poskytl do soutěže cenu. Nová informace je, že kino v RK
se zavírá. Otázka je, kde se bude konat soutěž v roce
2012. Podle informací z R8 odchází ke konci roku 2011
z funkce dr. Tydlitát, nastupuje nový pracovník Martin
Šeda, umělecký šéf hudební skupiny Sarabanda.
Vysokovský kohout byl velmi dobře obeslaný filmy
i navštívený, sál kina byl zcela zaplněný i v neděli dopoledne, a to nejen autory, ale i diváky z Vysokova a okolí. Na podzimní termín byl připraven workshop pro mladé autory zaměřený na dramaturgii. Vzhledem k tomu,
že se přihlásil menší počet zájemců, bylo by pořádání
neekonomické. Jeho konání přesuneme na jaro 2012
a znovu budeme akci propagovat.
12. 12. 2011
9
donasec zima.indd 9
25.1.2012 9:41:59
Pod hlavičkou
FILMOVÝ WORKSHOP
17. - 19. února 2012
Je určený pro mladé autory nebo začínající filmaře. Při worskhopu budeme promítat i
natáčet. Vezměte si s sebou vaše snímky. Promítneme je a budete mít možnost s lektorem
společně diskutovat o námětu, dramaturgii,
režii filmů již hotových nebo si můžete přinést materiál filmu ve fázi rozpracovanosti
nebo jen náměty a scénáře, podle kterých se
nový film chystáte natočit. Workshop povede
prof. Rudolf Adler, režisér, scénárista, FAMU
Praha. Technické zajištění Ondřej Krejcar,
Videostudio Impuls Hradec Králové.
FILMOVÁ / AUDIOVIZUÁLNÍ
TVORBA A VÝCHOVA
2. – 4. března 2012
„Pilotní seminář“ - ukázková lekce
výuky připravovaného kurzu pro učitele,
pedagogy volného času, studenty pedagogických fakult a další zájemce
Lektorské vedení:
prof. Rudolf ADLER,
režisér, scénárista, FAMU Praha,
doc Jiří Myslík,
katedra kamery FAMU Praha.
Technické zajištění Ondřej Krejcar,
Videostudio Impuls
Místo konání: Klub Impuls, Pospíšilova 365/9, Hradec Králové
Další informace a přihlášky na www.impulshk.cz
Seznam členů VčVSAFV ke 31. 12. 2011
Berger Petr
Brázdová Tereza
Brun Richard
Buchtele Oldřich
Červinka Jaroslav
Dvořák Ladislav
Efler František
Hanousek Bohumil
Hejna Ondřej
Kaláb Vladimír
Kratochvíl Jiří
Machát Milan
Macek Adolf
Majer Zdeněk
Michálek Milan
Michalik Pavel
Müller Klaus
Otrubová Jarmila
Pidima Vladimír
Pivec Vladimír
Rousek Petr
Rula Vladimír
Schejbal Jaromír
Sršeň Zdeněk
Stach Jiří
Staštík Radomil
Strouhal Zdeněk
Šimek Václav
Škrobák Martin
Šolc Miroslav
Švenka Karel
Teimer Viktor
Trudič Miroslav
Urban Petr
Vrzáň Petr
Zábraha Rudolf
Zajfrt Zdeněk
Čestní členové
Adler Rudolf
Cita Jaroslav
Hanuš Josef
Doleček Jaroslav
Poledne Václav
Petrovický Zdeněk
UPOZORŇUJEME ČLENY VčVSAFV, ŽE PO ZAPLACENÍ ČLENSKÉHO PŘÍSPĚVKU
VE VÝŠI 200,- Kč OBDRŽÍ PRŮKAZ PLATNÝ PRO ROK 2012.
PŘI PŘEDLOŽENÍ PLATNÉHO ČLENSKÉHO PRŮKAZU VÁM POSKYTNE FIRMA
SONY CENTER HRADEC KRÁLOVÉ
OBCHODNÍ CENTRUM ATRIUM, DUKELSKÁ TŘÍDA 1713/7, HRADEC KRÁLOVÉ
SLEVY 5 % NA VEŠKERÝ SORTIMENT VÝROBKŮ
(NEVZTAHUJE SE POUZE NA AKČNÍ SLEVY).
***
Členský poplatek 200,- Kč můžete uhradit složenkou nebo převodním příkazem.
Číslo účtu VčVSAFV 182 908 940 / 0300 ČSOB Hradec Králové
10
donasec zima.indd 10
25.1.2012 9:41:59
Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video
POZVÁNKA
19. VALNÁ HROMADA
SOBOTA 17. BŘEZNA 2012 * zahájení ve 12.30 hodin
VIDEOKLUB IMPULS
Pospíšilova 365/9, Hradec Králové
Program:
1.Zahájení
2.Volba mandátové komise 3. Zpráva o činnosti za rok 2011
4.Zpráva o hospodaření
5. Zpráva revizní komise
6. Plán činnosti na rok 2012
7. Zpráva mandátové komise
8. Usnesení valné hromady
9. Diskuze a různé
Odpolední program od 14.30
Host valné hromady:
JIŘÍ STŘEDA, KAMERAMAN, Úpice
Mnozí filmaři východočeského
regionu pamatují Jiřího Středu
ještě ze soutěží amatérských filmů. A jak se dostal k filmování:
„Amatérskou kameru jsem začal
dělat v roce 1963 díky tátovi, který byl členem filmového kroužku v Úpici. Dlouhá léta
jsem pracoval jako amatér a dálkově jsem vystudoval filmovou konzervatoř, obor film a kamera u pana
profesora Šmoka. Po revoluci jsem se hned dal na
vlastní dráhu, dodnes pracuji jako kameraman pro
všechny české televize a další média“.
Dnes je Jiří Středa světově uznávaný kameraman,
procestoval téměř celý svět a o jeho kameramanské
umění projevili zájem nejprestižnější světové agentury, které se zabývají dokumentární tvorbou.
Společně s rybářem Jakubem Vágnerem natočili dvanáct půlhodinových projektů, z toho devět pro
National Geografic, světově proslulou a prestižní
agenturu, která se zaměřuje na dokumenty o přírodě, a tři pro Českou televizi. Nabídku na spolupráci
zřejmě získali na základě záběrů, které s Jakubem
Vágnerem v minulých letech natočili a do Geographicu poslali.
11
25.1.2012 9:42:00
Pod hlavičkou
Dne 12. listopadu 2011
nás náhle navždy opustil
velký filmový fanda
Vladimír Rula
NA ROZLOUČENOU
Netušil jsem, že místo středeční schůzky
nad filmem budu Ti psát toto rozloučení. Odešel jsi nečekaně. Byl jsi filmař, fanda, jakých
tato země nenosí mnoho. Vzpomínám si, jak
mě rozhořčilo, když jsi vyhrál celostátní soutěž
amatérského filmu. Jak jsem nevěřícně kroutil
hlavou nad hodnocením pana Adlera, když Tě
označil za naivního filmaře a zařadil Tě tak po
bok naivních malířů. Ale jak jsem Tě poznával, dospěl jsem k názoru, že je to hodnocení
naprosto přesné.
Vzpomínám na tvé vyprávění, jak jsi
začínal promítat v kině, na to, jak sis za první
vydělané peníze koupil kameru, jak ses učil v
Kladně hutníkem. Jak jsi navštěvoval kladenský filmový kroužek a co všechno jste společně
natáčeli. Jak jsi v roce 1968 vzal kladenskou
AK16 kameru a jel do Prahy, kde jsi byl vzat
do party třiceti kameramanů, kteří v bojových
podmínkách natáčeli okupaci Československa.
Bude mi chybět vyprávění o tom jak jsi se stal
záchranářem a co všechno jsi tam prožil. Jak
jsi po úrazu musel Kladno opustit a na chvíli
jsi vystupoval v cirkuse se svými zvířátky jako
klaun, protože tvým druhým koníčkem byl
humor.
Když ses přestěhoval do České Třebové,
tak jsi začal pracovat v Orlíku a třetím koníčkem se staly vláčky. Ale kameru jsi nikdy neodložil. Naopak, měl jsi to štěstí, že když skončil
celuloidový film, tak osud chtěl tomu, že jsi získal prostředky na koupi VHS kamery a rekordéru. Tak jsi začal točit filmy na video. A nebylo to
poslední štěstí, které tě potkalo. Oženil ses a
jezdili jste s manželkou natáčet vláčky a přírodu v širokém okolí České Třebové. Několikrát
jsme se potkali na filmových soutěžích regio-
nu, které jste společně se ženou navštěvovali.
Když onemocněla a byla v nemocnici, obdivoval jsem se tvé věrnosti, kdy jsi týden co týden
jezdil za ní na návštěvy do Žamberka. Nebylo
pro Tebe jednoduché, když jsi osaměl. A tak
jsem uvítal, když ses rozhodl darovat svůj dům
svým známým, výměnou za to, že se postarají o dům i o Tebe. A bylo Ti dobře. Vánoce v
minulém roce byly pro Tebe něčím, na co jsi
nemohl zapomenout. Najednou jsi měl novou
rodinu. Těšil ses už na letošní Vánoce a měl
jsi už připravené dárky, hlavně pro svou novou
vnučku Andrejku. Nebylo Ti už ale dopřáno,
abys je předal.
Natáčel jsi filmy, které jsi “kořenil“ svým
naivním pohledem na svět tak, že ses stal ve
světě amatérského filmu pojmem. Neúnavně
jsi posílal své filmky na soutěže v celém Česku
a získal jsi za poslední dvě léta několik čestných uznání a dokonce i třetí cenu.
Budeš mi, Láďo, chybět. Čest tvé památce.
Tvůj kamarád Áda Macek
12
25.1.2012 9:42:00
PAN RULA
NASEDL DO VLAKU A ODJEL
DO STANICE, ODKUD SE ZPÁTEČNÍ
JÍZDENKY NEVYDÁVAJÍ
Je mi to moc líto a bude se mi po něm stýskat. Měl jsem ho rád a mrzí mě, že si už spolu
na nějaké soutěži chvíli nesplkneme.
Odchází osobnost, jakých náš amatérský
film měl pomálu. Solitér. Všude, kde se objevil,
vyzařoval silnou a magickou energii, jíž dokázal
vtělit do svých filmů. Ty s námi naštěstí zůstávají
a budou zářit dál. Ať již tak či onak, lhostejný
nebyl nikomu. O síle a originalitě jeho osobnosti
i díla svědčí nejen šik jeho obdivovatelů, ale
i posměšky těch, kteří ho nechápali nebo mu
v omezené povýšenosti a hlouposti ani rozumět
nechtěli. Jejich škoda. Neb jak se praví: Komu
je vše jasné, má o starost méně. Naštěstí však
v poslední době těch příznivců a obdivovatelů
přibývalo. Stále častěji ho navštěvovali například studenti filmových škol, které vždy rád přijímal s neokázalou lidskou vřelostí, prostotou
a neopakovatelným humorem, jímž sobě i svému okolí kořenil celý život.
Opět si připomínám vynikajícího anglického
historika umění a pedagoga Herberta Reada,
k němuž se tak často vracím. Napsal totiž ve
svém základním díle Výchova uměním, že každý člověk se vlastně rodí umělcem, jenomže do
dospělosti tyto vrozené vlastnosti a schopnosti
vydrží nemnohým. Vladimír Rula je zářným
zástupcem oné menšiny. Dokázal si zachovat
dětsky obdivný pohled na svět. Radost, hravost
a fantazii při jeho objevování. O co méně měl
možnost získat odbornou průpravu, o to více
měl citu a schopnosti empatie. Tohle vše vtělil
do svých filmů a užíval k tomu techniku, jíž měl
k dispozici, bez různých tabu a omezení. Vrátil
se instinktivně k prazákladům kinematografie
a uchopil je inspirativně po svém. Spontánně
a bez skrupulí se tak objevitelsky vydával po
cestách, jimiž jinde a jinak kráčeli a kráčejí známí experimentátoři, jakými byli Andy Warhool,
Meredith Moonk, Maya Deren nebo náš Alexander Hackeschmied, Woody Washulka, Radek
Pilař a další.
Vladimír Rula navíc svými filmy podpořil
argumenty těch, kteří poukazují na to, že kinematografie dospěla ve vývoji k oné komplexnosti a autonomii, jež ji umožňuje být rovnoprávnou
ostatním oborům umění, neboť disponuje i linií
tvorby nazývanou naivistickou či insitní, podobně jako umění výtvarné, literatura, hudba a další.
Říká se, že nejkrásnější pohled na svět
je z koňského sedla. Pro Vladimíra Rulu jím
však byl pohled z okna jedoucího vlaku.
Pan Rula je teď v nebi. Tím jsem si jist.
Protože svatozář měl už na zemi. Někdo tomu
říká aura. Jistě už pročítají s paní Rulovou tamní
jízdní řády a plánují, kam vyjedou. Doufám, že
tam vlaky mají. A když ne, pan Rula je jistě brzy
přesvědčí, že pořádné nebe přece bez železnice nemůže vůbec existovat.
Rudolf Adler
P.S: Jako čestný člen Volného sdružení
východočeských amatérských filmařů si dovoluji navrhnout, aby cena za experiment, udělovaná na krajské soutěži, byla pojmenována
po Vladimíru Rulovi. Že by se něco takového
mohlo zdařit na celostátní úrovni, na to je asi
ještě brzy. To by se musel stát zázrak.
13
25.1.2012 9:42:00
Pod hlavičkou
POSLEDNÍ
„FILMOVÁ PÍSNIČKA“
VLADIMÍRA RULY
Mám rád písničky. Pěkné písničky. A mám rád
film. Pokud možno také pěkný. Spojením obojího je fakt, že mám rád filmové písničky. Nutno
ještě dodat, že i videoklipy. A tak je i celkem
pochopitelné, proč stále rád už několik let jezdím na Mohelnickou filmovou písničku. Napsat
o historii této soutěže, která mimochodem byla
velmi známá a uznávaná a v její porotě sedával sám Jiří Suchý, by musel Radek Štipl, protože ten písničku dělá již 30 let. Já zmíním jen
povrchně posledních pár let, kdy jsem byl osobně účasten. Když jsem kdysi přijel do Mohelnice poprvé, to může být tak nějakých osm let,
byl kinosál místního kulturního domu zaplněn
téměř do posledního místa. Během dalších let
účast diváků opadala. Nutno ale říct, že opadal
i zájem autorů, nebo lépe řečeno, na českou filmovou písničku přišla hubená léta. Ale protože
Pepa Kapl, což byl jeden ze zakladatelů Mohelnické filmové písničky, řekl tenkrát památnou
větu: „Přece když se tomu věnujeme celej život,
tak se na to teď nevysereme…,“ začaly se filmečky a především videoklipy hledat i v zahraniční tvorbě. To nebylo díky kontaktům Radka
Štipla a díky dlouholetému přátelství s Erichem
Riessem z Rakouska nikterak složité. A tak
po roce, kdy se v kině doslova bálo 6 lidí, přišlo
oživení. Do soutěže se začali hlásit i zahraniční
autoři, kteří byli osloveni především na festivalu
UNICA a na festivalu v Ebensee. I český autor se
probral ze zimního spánku a začal opět zásobovat archiv soutěže. „Písnička“ ovšem byla
zkoušená osudem dál. Promítání soutěže v kině
mohelnického kulturáku se stalo finančně neúnosné, a tak se hledalo náhradní řešení. Jeden
rok se promítalo v sále místního muzea. I to
ovšem už letos nebylo možné. „...přece se na to
teď nevysereme…“ zněla Štiplovi stále v hlavě Kaplova slova. A tak šel tam, kde písnička
snad i začínala, ale hlavně, kde se v minulém
století pravidelně konaly projekce amatérských
filmů, a to nejen písniček – do hospody U mrtvoly. A tak se letošní ročník konal na tomto,
pro Mohelnickou filmovou písničku historickém
místě. Počítalo se s účastí maximálně dvaceti nadšenců. No, přišlo jich o něco víc a už se
musely shánět židle a přerovnávat řady. A udělali
dobře, že přišli. Kromě toho, že mohli vidět historický film o Mohelnické filmové písničce, byla
promítnuta i filmová písnička Jaroslava Dolečka
„Sekáči jdou“. Nutno dodat, že kdyby pravidla
povolovala její zařazení do soutěže, s přehledem
by letošní ročník vyhrála. Holt klasika je klasika…
O výsledcích tady psát nebudu, ty si každý najde
na Filmdatu.
Jen musím zmínit ještě jednu událost,
která letošní písničku provázela, aniž o tom
pořadatel či porota měli tušení. Porota se
při svém hodnocení a po dlouhé rozmluvě
(popsat tuto diskuzi by vydalo na samostatný článek), rozhodla udělit Diplom Vladimíru
Rulovi za jeho snímek „Chaloupky pod horama“. Bohužel jsem se až druhý den dozvěděl, že jsme tento Diplom udělili vlastně již
in memoriam, protože Vladimír Rula v den
vyhlášení výsledků 36. Mohelnické filmové
písničky zemřel.
Jaroslav Bouše, Praha
...Rulův film nám přišel jako poslední a po termínu.
Přesto jsme jej zařadili. O jeho ocenění se postarala předsedkyně poroty Mgr. Jana Konečná, je
šéfkou odboru kultury krajského úřadu.
Nikdy Rulu neviděla a o jeho filmech neměla ponětí...
O jeho smrti jsem se dozvěděl poté, co jsem zalaminoval všechny diplomy a byl jsem smutnej...
Radek Štipl, Mohelnice
14
25.1.2012 9:42:00
MOHELNICKÁ FILMOVÁ PÍSNIČKA memoriál Josefa Kapla
Jaroslav Bouše, Mgr. Jana Konečná, Milan Dubový
DIPLOM ZA POETICKY
REALISTICKÉ ZTVÁRNĚNÍ
36. ročníku MFP 2011 v kategorii českých filmů získal
VLADIMÍR RULA
Z ČESKÉ TŘEBOVÉ
autor snímku
CHALOUPKY POD HORAMA
12. listopadu 2011
15
25.1.2012 9:42:01
SOUTĚŽE /
bude...
ČESKÝ VIDEOSALON - KRAJSKÁ POSTUPOVÁ KOLA
17. března 2012
Tachov, Kino Mže
PLZEŇSKÝ A KARLOVARSKÝ KRAJ
21. dubna 2012
Praha, Kino MAT
HLAVNÍ MĚSTO PRAHA
13. - 14. dubna 2012
Kroměříž, Dům kultury
ZLÍNSKÝ A JIHOMORAVSKÝ KRAJ
27. - 28. dubna 2012
Zruč nad Sázavou, Zámek
STŘEDOČESKÝ A JIHOČESKÝ KRAJ A KRAJ VYSOČINA
14. dubna 2012
Svitavy, Fabrika
PARDUBICKÝ KRAJ
21. dubna 2012
Mohelnice, MKS
OLOMOUCKÝ
A MORAVSKOSLEZSKÝ KRAJ
5. května 2012
Ústí nad Labem, Národní dům
ÚSTECKÝ A LIBERECKÝ KRAJ
12. - 13. května 2012
Hradec Králové, Country club Lucie
KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ
15. - 16. června 2012
Ústí nad Orlicí, Malá scéna, Kulturní dům
ČESKÝ VIDEOSALON
59. celostátní soutěž neprofesionální filmové tvorby
ZLATÉ SLUNCE - ZEMSKÁ KOLA
9. března 2012
Dvůr Králové nad Labem
24. - 26. dubna 2012
Blansko
14. - 16. června 2012
Ústí nad Orlicí, Malá scéna, Kulturní dům
ZLATÉ SLUNCE
9. celostátní soutěž - školní kategorie
9. - 10. března 2012
JUNIORFILM
Dvůr Králové nad Labem
17. - 18 února 2012
STŘEKOVSKÁ KAMERA
Ústí nad Labem
22. - 24. března 2012
MLADÁ KAMERA
Uničov
16
25.1.2012 9:42:01
NÁCHODSKÁ PRIMA SEZONA
SOUTĚŽ
STUDENTSKÝCH
FILMŮ
6. ROČNÍK
2. - 3. KVĚTNA 2012
NÁCHOD
Soutěž je určena převážně pro studenty středních škol ve věku od 15 do
21 let; starší jen pokud jsou studenti
SŠ a VOŠ. Do soutěže mohou zaslat
snímky i žáci vyšších ročníků základních škol, pokud snímek dosahuje
dobré kvality.
Filmy, kompletně vyplněné Průvodní listy ke každému snímku a přihlášku na ubytování zašlete do 31. 3.
2012 na adresu:
O.s. Náchodská Prima sezóna Masarykovo náměstí 1
547 01 Náchod
Soutěž bude jednodenní nebo
dvoudenní (2. – 3. 5.2012), záleží na
počtu doručených přihlášek, počtu
vybraných filmů do soutěže a počtu
přihlášených účastníků na seminář. Zařazení filmů do soutěže sdělíme
autorům a na adresu školy do 15. 4.
2012.
KATEGORIE:
1) Hraný film
2) Dokument
3) Animovaný film
4) Experimentální film a videoklipy
Doporučená délka filmu je do 20
minut. Ke každému soutěžnímu filmu
přiložte kompletně vyplněný PRŮVODNÍ
LIST.
Studentskou filmovou část ve spolupráci s organizátory Náchodské prima
sezóny organizačně zajišťují: Středisko amatérské kultury IMPULS Hradec Králové a Východočeské volné
sdružení pro amatérský film a video.
Informace o festivalu, průvodní list
a přihlášku k ubytování najdete na
stránkách:
www.primasezona.cz
www.impulshk.cz
www.filmdat.cz
Matematicko-fyzikální fakulta UK
v rámci oslav 60. výročí vzniku pořádá
1. ROČNÍK SOUTĚŽNÍHO FILMOVÉHO FESTIVALU
Festival má motivovat a vzbudit zájem studentů a studentek
základních a středních škol
o oblast matematiky, fyziky,
informatiky, počítačové animace a grafiky, ale hlavně ukázat,
že věda dokáže být i zajímavá
a zábavná. Do soutěže můžete
zasílat například záznamy netradičního experimentu či jevu,
hraného filmu nebo animova-
ného dokumentu. Fantazii se
meze nekladou. Kritériem je
především originalita, nápaditost a správnost.
Filmy se přihlašují pouze
přes oficiální stránky festivalu.
Do poloviny května 2012 vybere programový výbor 30 snímků do soutěžní projekce festivalu, který se bude konat ve
dnech 15. a 16. června 2012.
Snímky budou soutěžit o ceny:
Cena za nejlepší snímek, Cena
za autorský přínos, Instituční
cena, Cena pro mladé vědátory a Divácká cena.
Více informací:
http://filmfest.mff.cuni.cz/
nebo na FB profilu
www.facebook.
com/mffukfilmfest.
17
25.1.2012 9:42:01
SOUTĚŽE /
bude...
STRUČNÝ SPRIEVODCA
SLOVENSKÝM AMATÉRSKYM FILMOM
V ROKU 2012
Pozerám sa do svojich poznámok a vidím pred
sebou rok, ktorý prinesie viacero skvelých akcií
pre amatérskych filmárov na Slovensku. Už teraz
prebieha na internete súťažný festival krátkych filmov „TellItQuick“ (http://www.tell-it-quick.php5.
sk/). Tento finančne nenáročný festival (ak vlastníte
pripojenie k internetu) je určený pre každého, či už
profesionálneho alebo amatérskeho filmára. Filmy
do kategórií 5sekundový a 60sekundový film, hraná tvorba, animovaná tvorba, dokumentárna tvorba,
videoklip a experiment je možné prihlásiť do konca
marca.
V Pezinku, mestečku s bohatou vinárskou tradíciou, sa v marci uskutoční ďalší ročník Pezinského
amatérskeho filmového festivalu (PAFF). Konkrétny termín ešte nie je známy. Informácie o možnosti zaslať na festival vlastné dielo môžete získať od
usporiadateľom prostredníctvom emailu [email protected]. Festival má v Pezinku už sedemročnú tradíciu a výborné publikum. Filmári spoza hraníc
Slovenska sú srdečne vítaní. Festival je nesúťažný,
na konci premietania sa hlasuje o divácky najúspešnejší film.
V auguste 2012 sa opäť uskutoční v Banskej
Štiavnici filmový seminár 4 živly (www.4zivly.sk).
Súčasťou tohto podujatia sú nielen filmové projekcie
doplnené o komentáre slovenských filmových kritikov a publicistov ale aj umelecký workshop mphilms.
Mal by sa konat 30.07.-12.08.2012. Workshop má
viacero dielní, jednou z nich je filmová
dielňa a prihlásiť sa sem môže každý
vo veku 15-25 rokov. Práce z minulých
ročníkov ako aj kontakt na organizátorov nájdete na stránke www.mphilms.
sk.
Kto má rád tatranský región, môže
si výlet na Slovensko naplánovať
hneď dvakrát. V máji sa v Liptovskom
Hrádku uskutoční festival Rodinné
video (26.05.2012 - 27.05.2012) a na
jeseň by sa na tom istom mieste mal
uskutočniť Tatranský kamzík. Obe
podujatia pravidelne organizuje Liptovské kultúrne stredisko (www.lks.
sk) v spolupráci s ďalšími organizáciami.
CINEAMA, celoslovenská súťaž a prehliadka
amatérskych filmov prebieha postupne po celom Slovensku. Najlepšie filmy budú medzi sebou súťažiť
v celoslovenskom kole v Bratislave 8. - 10. 6. 2012.
Tradične býva do programu CINEAMA zaradená
ako nesúťažná časť sekcia českých amatérskych filmov (www.nocka.sk).
V Bratislave sa v minulom roku začali stretávať
filmoví amatéri na akcii s názvom KINEČKOlab.
Zámerom podujatia je verejne prezentovať súčasný
amatérsky film a konfrontovať ho v diskusii so širším publikom ale aj pozvanými hosťami z radov profesionálnych filmárov. KINEČKOlab bude prebiehať
raz za dva mesiace v kultúrnom centre Dunaj. Video
z predchádzajúcich stretnutí nájdete na stránke (http://
kinecko.com/index.php?/project/kinecko-lab/).
Ak by ste chceli dostávať informácie o najbližšom termíne a programe, napíšte na kineckolab@
gmail.com.
Určite môj zoznam podujatí nie je vyčerpávajúci.
Aj tak by som chcela amatérskym filmárom zaželať
v tomto roku veľa času pre svoj koníček a stretávanie
sa na spoločných akciách.
Katarína Gallová, Bratislava
PF Luba Škrinárová, Banská Bystrica
18
25.1.2012 9:42:02
SOUTĚŽE /
ÚVODEM
bylo...
V této rubrice se pravidelně snažíme zaznamenat, jaké soutěže se v daném období uskutečnily, jaký měly průběh, jaké byly reakce porotců i účastníků a v neposlední řadě také odborný
názor porotců na úroveň snímků promítaných
v daném roce.
Přinášíme zprávy o dění hlavně v našem
regionu, to máme v popisu práce, ale potěší
nás, když dostaneme informace i z jiných lokalit, z jiných soutěží a festivalů. Většinou se nám
informace podaří bez problémů získat, někdy je
to složitější. O to víc nás mrzí, že jsme z porotců
poslední Rychnovské osmičky, ač slíbili, „nevyloudili“ ani řádek.
Víme, že většina z nás zápasí s časem, také
víme, že psát stále dokola o podobných problémech, opakujících se stejných chybách ve
filmech či naopak o skvělých výsledcích často
stejné řady autorů není asi ten pravý adrenalin.
Ale zase víme, že stránka textu snad tolik času
nezabere. Pro účastníky soutěží a také i ty, kteří tentokrát přijet nemohli jsou názory účastníků
a hlavně porotců zajímavé a vyhledávané.
Ale z opačné strany víme, že se mnozí rádi
vracíme o roky zpět, listujeme v různých oborových časopisech, vzpomínáme, porovnáváme,
jak to tehdy v tom roce na soutěžích probíhalo,
jaké filmy se promítaly, kdo a jaké získal ceny.
Je to vlastně jakási „zpráva do budoucnosti“
a pokud se to nyní nesepíše, těžko se za pár
roků informace budou získávat. Informace na
různých portálech sice jsou aktuálně k dispozici, ale najděte si dnes výsledky ze soutěží, které
proběhly před osmi, deseti roky... Je to někdy
radost, usadit se do křesla se starými časopisy,
podívat se, jak ti naši přátelé zestárli a jaké teď
točí filmy...
bylo...
Celkem bylo přihlášeno 78 snímků z 5 států, do
soutěžní kolekce v předvýběru vybráno 54 snímků.
V letošním ročníku R8 hodnotila porota 18 dokumentárních filmů, 16 hraných filmů, 8 reportáží a 12 filmů
zařazených do kategorie ostatní, to je animované,
experimentální a další. Podle vyjádření poroty byla
kvalita filmů na standardní úrovni minulých ročníků. Příjemným překvapením byl nárůst hraných filmů. vysokou úroveň měla kolekce polských filmů.
Vzhledem k nárůstu počtu školních absolventských
filmů, porota doporučuje zvážit obnovení kategorie
školních filmů.
Porota:
RNDr. Petr Novotný
pedagog FMK UTB ve Zlíně
MgA. Eugen Sokolovský
režisér ČT Brno
Cyril Podolský
režisér animovaného filmu Frýdlant v Čechách
VÝSLEDKY R8 2011
Hlavní cena:
Vyznání, Petr Baran
Cena diváka:
Vyznání, Petr Baran
Cena mladého diváka:
Maturita, Martin Dufek
Cena nejmladšího diváka:
Nejsme tak malí,
Šárka Bendlová a Iveta Kostelníčková
Dokumenty a vědeckopopulární tvorba:
1. cena: Kde dřevo voní láskou, Eduard Mocek
2. cena: Hard Art, Jan Votýpka
3. cena: Življenje z barvo, Franc Kopič
Čestné uznání:
Memento mori, Ivo de la Renotiére
Taková jsem já, Miroslav Šolc
Jubilatki, Wojciech Wikarek
Reportáže
1. cena: Bača Milan verzus smernice Európskej únie, Ján Kuska
2. cena: Ohňostroj, Václav Šimek
3. cena: Cena neudělena
Čestné uznání:
Jízda králů, Miroslav Trudič
Hrané filmy
1. cena: Dziad i baba, Krzysztof Bartuzin
2. cena: Na fonus, Rosana Zvelebilová
2. cena: Automatic for the people, Jan Vejnar
3. cena: Świnka, Mateusz Trusewicz
Čestné uznání:
Beboki, mopliky, klamory, Wojciech Szwiec
Standardní situace, Martin Bohadlo
19
25.1.2012 9:42:02
SOUTĚŽE /
bylo...
Ostatní žánry:
1. cena: Nejsme tak malí,
Šárka Bendlová, Iveta Kostelníčková
2. cena: Plechovky, Bohumír Novák
3. cena: Exemplář, Hana Pavlíčková,
ZŠ Deštné v Orl. horách
Čestné uznání:
Zgrzyt, Michał Mróz
Vertikála - mysterium ticha, Petr Baran
Mamon, Martin Lyčka
Ostatní ocenění:
Cena města Rychnov nad Kněžnou Už se hádat nebudu, Šimon Štefanides
Cena KOOPERATIVY Bludička lásky, Alena Krejčová
Cena Střediska amatérské kultury IMPULS
Hradec Králové Otec NEZVĚSTNÝ, Kolektiv NAŠA TV
- ZUŠ Police nad Metují
Cena poroty Maturita, Martin Dufek
LITOMYŠLSKÁ LILIE
32. ročník soutěže amatérských filmů
Díky sponzorům, kteří přispěli jak finančně, tak i věcnými dary, se mohla uskutečnit přehlídka medailonů
vlastivědných a historických filmů Litomyšlská lilie.
Letošní 32. ročník soutěže se konal pod záštitou
starosty města Litomyšle pana Michala Kortyše.
Do soutěže bylo přihlášeno v kategorii medaiony 15 snímků a v kategorii historické a vlastivědné
4 snímky. Projekce se uskutečnila v městském kině
Sokol. Samotné promítání soutěžních filmů bylo jak
po obrazové, tak i po zvukové stránce bezchybné. Na letošní přehlídce jsem mohl vidět filmy dobré
a lepší. Páteční odpolední projekce 12 filmů přinesla
dobré filmy a myslel jsem si, že bude celkem jednoduché je hodnotit a rozdat ceny.
Sobotní dopolední projekce filmů vyvrátila můj
páteční optimismus, že to bude hodnocení jen tak
jednoduché. Bylo odpromítáno dalších 7 filmů a každý z nich aspiroval na cenu nejvyšší. A teď nastal
pro porotu těžký oříšek, jak zodpovědně a spravedlivě rozdělit ceny. Na páteční projekci to vypadalo tak
jednoduše. Organizátoři si s porotci trochu pohráli.
Bylo zde několik filmů na vysoké umělecké dokumentární a hodnotové i technické úrovni. Stačilo by
tyto filmy (DVD) zasunout do přehrávače a promítnout ve veřejnoprávní televizi. Škoda, že se zatím tak
neděje, že filmoví amatéři jsou přehlíženi a o jejich
díla není zájem - věřím, že se jednou tato neradostná
situace změní. Autoři některých významných snímků
by si to zasloužili, protože natáčejí filmy, které mají co
říci dnešnímu divákovi. Jak se také ukázalo, námětů
na filmy je okolo nás spousta. Mě na letošní přehlídce
nejvíce zaujal film Lubora Patche z Liptovského Hrádku Život v tieni. Nesmírně hluboký a lidský příběh o člověku, který se narodil se zdravotním handicapem, který
má pevnou vůli se zapojit do běžného života.
Další z filmů, který mě zaujal, byl film Eduarda
Mocka z Frýdku Místku – Kde dřevo voní láskou, dramaturgicky dobře uspořádaný a velmi dobře natočený.
Také mě zaujal film Petra Barana z Brna Návraty
Zdenka Barnáta. Film Petra Chmely z Přerova Povídání o Moravském krasu bylo cílevědomé a dlouhodobé mapování krajiny a přírody kolem nás. Hluboce
lidský film byl od Jaromíra Schejbala Samotář.
Velmi zajímavý byl i film autorky Aleny Krejčové
Bludička lásky.
Organizátoři se velmi snažili,abychom se všichni
cítili dobře, a za to jim patří velký dík. Jedině co mě moc
nepotěšilo, byla slabá účast mladých autorů v soutěži.
Výjimkou byl mladý 11letý autor Martin Šrámek, který
má zjevný talent, jen by byla škoda ho promarnit. Technická úroveň filmů je už na skutečně vysoké úrovni
a už není mezi autory žádný větší rozdíl. O to mě víc
překvapuje, jak málo mladých tvůrců má zájem o tvorbu. Přitom kamery i střihové programy jsou již finančně dostupné. Filmování a postprodukční zpracování je
velmi jednoduché, jako ještě dosud nikdy nebylo.
Na soutěžích vídám stále stejné ostřílené ,,matadory“, kteří do každé Litomyšlské lilie přivezou zajímavé filmy, a to mě velmi těší.
Přeji amatérským filmařům, aby i nadále nacházeli zajímavá témata, která pro nás všechny budou
obohacující a povznášející. Jsem rád, že jsem mohl
být letos svědkem projekce zajímavých filmů a že
jsem se mohl setkat se zajímavými lidmi.
Jakub Nosek, Brno
20
25.1.2012 9:42:02
PROTOKOL
XXXIII. LITOMYŠLSKÉ LILIE
23. - 24. září 2011
Porota: Ing. Ján Kuska, Mgr. Jakub Nosek,
MgA. Marián Polák
V soutěži bylo promítnuto 19 snímků od 19autorů,
z toho 14 medailonů a 5 vlastivědných a historických
snímků.
Výsledky soutěže:
Hlavní cena soutěže:
Ľubor Patsch, Liptovský Hrádok
za snímek ŽIVOT V TIENI
1. kategorie: historické a vlastivědné snímky
1. místo: Petr Chmela, Přerov
za snímek POVÍDÁNÍ O MORAVSKÉM KRASU
2. místo: Jan Vačlena, Hradec Králové
za snímek CUBA LIBRE
3. místo: nebylo uděleno
Čestné uznání:
Alena Krejčová, Ústí nad Labem
za snímek BLUDIČKA LÁSKY
2. kategorie: medailony
1. místo: Eduard Mocek, Frýdek - Místek
za snímek KDE DŘEVO VONÍ LÁSKOU
2. místo: Petr Baran, Brno
za snímek NÁVRATY ZDEŇKA BERNÁTA
3. místo: Ladislav Dvořák, Desná u Litomyšle
za snímek PAVLÍNA
Jaromír Schejbal, Rychnov nad Kněžnou
za snímek SAMOTÁŘ
Čestné uznání:
Mária Renotiérová, Ústí nad Labem
za snímek PAN ADÁMEK
Miroslav Šolc, Police nad Metují
za snímek TAKOVÁ JSEM JÁ
Libor Ludvíček, Benátky u Litomyšle
za snímek BABIČKA Cena starosty MÚ Litomyšl:
Jan Šmíd, Alois Majda, Zábřeh
za snímek LUBOMÍR BARTOŠ, MALÍŘ
NAŠEHO KRAJE
Cena ředitelky MMG Svitavy:
Jan Stráník, Kroměříž
za snímek SOCHAŘ NEBO KAMENÍK
Cena poroty:
Bohuslav Cihla, Frýdek - Místek
za snímek ZPOVĚĎ FILMAŘE
BÁJEČNÝ VEČER
Každý rok je jiný. Letošní promítání přihlášených
filmů přineslo báječný večer pro všechny zúčastněné diváky i autory. Úroveň filmů byla dosti rozdílná.
O vítězi opět rozhodovali pouze diváci.Odbornou
porotu nahradilo závěrečné slovo filmového znalce.
Jaroslav Doleček, osobnost mezi světovými filmovými amatéry, pozdravil naše setkání již potřetí v řadě
a zdá se, že byl spokojen.
Vždy je příjemné, když na veřejné promítání přijedou i přihlášení filmaři. Potěšila nás účast autorů
z Prahy. Michal Čeliš s sebou přivezl ještě kolegu
a natočili krátkou reportáž pro nově vzniklou modelářskou televizi RC TV, kterou můžete od letošního
roku sledovat na internetu. Možná, že se do budoucna dočkáme i televizního vysílání jejich pořadů.
Téměř profesionální reportáže pražských autorů nestačily na domácího Milana Michálka, který
zvítězil již počtvrté v řadě s filmem Zavírání sezóny
2011. Jeho dvouletá dcera se ukázala jako vynikající herečka a pomohla k získání 56 % hlasů diváků. Druhý v pořadí byl poslední díl RC-TV Michala
Čeliše z Prahy. Na třetím místě skončil rychnovský
filmař Jaromír Schejbal se svými Postřehy.
Samostatnou kapitolou se stala anketa Modelář
roku. Bzuk team se rozhodl ocenit práci modelářů,
kteří se významnou měrou podílejí na rozvoji tohoto
koníčku v našem regionu. Každý rok hodláme morálně podpořit a věcně ocenit jednoho modeláře.
První polovinu nominací za uplynulé desetiletí
provedl Bzuk team a během večera dostali ocenění
Modelář desetiletí 2001 – 2010 tito modeláři:
Jaroslav Mach, Doudleby nad Orlicí
- výrobce světových modelů F3A a konstruktér
ultralightu
Ladislav Macháň, Náchod
- úspěšný výrobce modelů lodí, propagátor rychlostních člunů ECO
21
25.1.2012 9:42:02
SOUTĚŽE/bylo...
Miroslav Miletín, Vysoká nad Labem
- lodní modely skupiny M, mistr ČR, úspěšný
reprezentant ČR
Jan Sršeň, Vamberk
- lodní modely skupiny M, mistr ČR, úspěšný
reprezentant ČR
Jiří Špinar, Borohrádek
- lodní modely skupiny NS a C, mistr ČR, úspěšný reprezentant ČR
Dalších 5 modelářů bude oceněno na jaře roku
2012 na nějaké z modelářských akcí v regionu.
Nominace je možno zaslat do 31. 12. 2011.
Výstava modeláři sobě přinesla ukázky letadel,
lodí, aut a dokonce i raketu. Na závěr byla slosována zákaznická soutěž prodejny RC Modely BZUK
a vylosovaná tombola.
Poděkování za příjemný večer patří všem partnerům a sponzorům, kteří letos akci podpořili:
Město Vamberk a Rychnov n/K.,
Kooperativ pojišťovna Pardubice,
ČSOB Hradec Králové,
KB Rychnov n/K.,
modelářské velkoobchody RCM Pelikán,
Pardubice a ASTRA Uherský Brod,
Tiskárna Horáček, Vamberk,
výrobce Standboxu Amulet, Náchod
a modelářské časopisy z Prahy RC Revue,
RC Modely.
Plátno zapůjčila společnost AV Media Praha.
Bzukfilm,ZdeněkSršeň,Vamberk
VYSOKOVSKÝ
KOHOUT
44. povídání o vysokovské hospodě
Ano holenkové, je to už stará vesta, že vysokovskou hospodu rok co rok opouští hostinský a pak
se do ní horko těžko shání nový. Ale že by ji opustil
i veškerý nábytek s dalším vybavením, aby se pak
do ní ve stresu a s nesmírným úsilím všechno stěhovalo zpátky, no to tu ještě nebylo!
V letošním roce měla obec Vysokov hospodu kou-
pit na základě smlouvy s jejími předchozími majiteli.
Vysokov by tak získal do svého držení kulturní dům
se sálem pro pořádání různých akcí. Jenže peněz
je málo, a tak zastupitelstvo rozhodlo, že plánovaná
koupě se neuskuteční, dosavadní nájem se ukončí a
objekt bude předán zpět jeho vlastníkům.
Obec tedy předala majiteli hospodu zpět, ale
před předáním z ní odvezla všechno, co se odvézt
dalo. Z funkční hospody zbyly jen holé zdi. Osvětová beseda Vysokov jako pořadatel Vysokovského
kohouta tak byla postavena před těžké rozhodnutí,
zda za těchto okolností soutěž uspořádat, a pokud
ano, tak kde. Předsedkyně Jana Majerová byla toho
mínění, že by se soutěž konat měla a že by to mělo
být zase ve vysokovské hospodě. Celkem váhavě to
ostatní odsouhlasili, všem bylo jasné, jaké problémy
je čekají. A tak se doslova pár týdnů před festivalem
podařilo uzavřít nájemní smlouvu s majiteli hospody,
požádat obec o vydání odvezeného inventáře a vše
nastěhovat opět zpátky. Pak bylo potřeba nechat
znovu osadit elektroměr, zajistit kuchaře, obsluhu
kuchyně a výčepu, dovoz hotových jídel z náchodského Vatikánu, zajistit z pivovaru zařízení k čepování piva. Na vše ostatní zbylo už jen velmi málo času,
ale i v těch několika dnech (ke konci spíše hodinách)
se podařilo nainstalovat projekční techniku včetně
elektricky ovládaného plátna a zvukařinu, vymyslet a
naaranžovat scénu, vyzdobit sál a tak dále.
Protože se dost dlouho nevědělo, jestli se Vysokovský kohout uskuteční, bylo málo času i na to, co
se jindy zajišťovalo v předstihu. Na poslední chvíli
byli oslovováni porotci, na poslední chvíli se nasmlouvaly noclehy pro účastníky festivalu, na poslední
chvíli bylo nutné oběhnout i různé firmy s prosbou
o finanční podporu. Zejména na ředitelku festivalu
Janu Majerovou to kladlo mimořádně tvrdé nároky,
ale i ostatní pořadatelé se pořádně zapotili.
Čtyřicátý čtvrtý Vysokovský kohout se nakonec
konal a myslím, že nezasvěcený ani nemohl poznat
nějaký podstatný rozdíl oproti minulým ročníkům.
Pravda, na počátku se projekce trochu zadrhla. Ale
pak už šlo vše bez větších problémů. Projekce byla
brilantní, zvuk čistý, porota fundovaná. Fungovala
i kuchyně a tradiční večírek snad také nezklamal.
V porotě 44. ročníku VK zasedli Miloslav Kučera, Libor Hlavatý, Tomáš Magnusek, Miroslav Janek
a Milan Chára.
Promítnuto bylo 48 snímků a 18 z nich si odvezlo
nějaké ocenění.
V kategorii filmů dokumentárních získal první
cenu film Vyznání Petra Barana z Brna, druhou cenu
film Soukromý vesmír Martina Láníka z Brna a třetí
cenu film Bača Milan verzus smernice EU Ing. Jána
Kusky z Liptovského Mikuláše. Čestná uznání dostaly filmy Vitální Rudolf, Jaromír Schejbal, Rychnov
22
25.1.2012 9:42:02
n.Kn.), Život v tieni (Ing. Ľubor Patsch, L. Hrádok),
Jízda králů (Miroslav Trudič, Náchod) a Expedice
Slorak (Václav Wetu Šimek, Č. Kostelec).
V kategorii animovaných filmů byla 1. cena
udělena snímku Larghetto Jaroslava Nykla z Prahy,
2. cena filmu Plechovky Bohumíra Nováka z Nového
Města na Moravě a 3. cena filmu Zánik domu uvaděčova Bohumila Kheila z Prahy. Čestné uznání dostala Sklizeň Mr.Q Martina Bohadla z Vysokova.
Mezi filmy hranými zvítězil snímek 20 10 filmové společnosti Foxymon z Brna, 2. cenu získala Bludička lásky Mgr. Aleny Krejčové z Ústí nad Labem
a 3. cenu dostal film Na fonus Rosany Zvelebilové
z Kladna. Čestné uznání bylo uděleno snímku Slépka Milana Macháta z Moravských Budějovic.
Zvláštní ocenění:
Cenu Járy Kohouta získal film Anna
Ivo Procházky a Jaroslav Horáka z Brna.
Cena poroty byla udělena filmu Kafíčko
Vladimíra Císaře z Kutné Hory.
Hlavní cenu si odvezl do Prahy Bohumil Kheil
za film Jednadvacet.
Doufejme, že se problémy letošního ročníku Vysokovského kohouta nebudou opakovat v příštím
roce. Určitou zárukou toho snad je i to, že Osvětová
beseda Vysokov má vysokovskou hospodu pronajatou až do konce roku 2012, takže místo pro konání
45. ročníku je zajištěno.
JiříStach,Starkoč
VYSOKOVSKÝKOHOUT
VE„STARÉM“
IVTOMTOROCE2011?
Jako každý rok jsem se rozjel do mého bývalého
domovského kraje Boženy Němcové a Aloise Jiráska, do náchodského kraje. Mým cílem byla hospoda ve Vysokově. Letošnímu Vysokovskému kohoutu předcházely fámy, že se nebude konat, protože
nelze sehnat už žádného nového hospodského. Ale
opět jsem našel „starou“ vysokovskou hospodu, ale
v „novém“. Hospodu si pronajali Vysokováci sami
a zhostili se hospodských služeb na výbornou. Měli
by toho využít. Taková svatba s krátkou ukázkou
zábavy a soutěžemi jako večer v sobotu o Vysokovském kohoutu by mohla udělat hospodě i obci jméno.
Ale k samotné soutěži. Filmy měly různorodou
úroveň jako na každé soutěži. Není dobře, když filmy
mají vyrovnanou úroveň. To by se ti začínající na žádnou soutěž nedostali. A samozřejmě by na žádnou
Organizační štáb VK
soutěž nepřijeli. A s kým mají svou tvorbu porovnávat, když by neviděli filmy těch zkušenějších? Takže
chvála pořadatelům, že úroveň filmů je nevyrovnaná.
Jenom Rula svými naivními filmy přivedl do našich
řad několik, dnes už význačných amatérů. A tak se
zmíním o několika zajímavých filmech, těch zpravidla nehodnocených porotou. Na takových filmech
se lépe ukazují základní nedostatky a pojmenování
chyb může autorům příště pomoci. Takže moje hodnocení bude jednoduché, podle mého názoru zaměřené na jednu zásadní chybu daného filmu.
Začnu hned prvním filmem „Vesnické museum
v Hodži“ od Františka Soukupa z Tachova. Dobrý
nápad, ale popisná kamera i provedení. Hlavně začínající kameramani zapomínají, že film není fotoaparát, ale fenomén na vyprávění příběhů. Aspoň nějaký
malý „příběžíček“ by měl filmem procházet. Takto
to byl jenom záznam, který nemohl příliš zaujmout
a ani místní příliš neuspokojí, protože to, co uvidí,
„odvypráví“ i fotoaparát.
Film „Ohňostroj“ od Vaška Šimka z Červeného
Kostelce posunul autora někam jinam, než jsme
u něj zvyklí. Tentokrát musím chválit. Tomuto filmu
není co vytknout. Nemá žádný příběh. Přesto je
vynikající. Vašek je vynikající reportér, ale v tomto
případě se stal vynikajícím výtvarníkem, který umí
pracovat s barvami v pohybu. Nic podobného jsem
ještě neviděl.
Film „Kosení“ Ing. Arnošta Lukeše z Otrokovic
je trochu zvláštní film. Zvláštní tím, že první třetina
filmu má výbornou kameru, takže jsem se těšil na
nevšední zážitek. Ale ve druhé a třetí třetině až do
konce probíhala vlastní soutěž v kosení trávy. Tato
část byla dlouhá, až nudná. Způsobeno to bylo tím,
že zde byla spousta shodných záběrů, i když kosu
držel každou chvíli někdo jiný. Tuto část je vhodné
zkrátit. Třeba tak, že by za sebou byly zařazeny tři
záběry mávnutí kosou pokaždé od jiného soutěžící-
23
25.1.2012 9:42:06
SOUTĚŽE /
bylo...
chl takový přirozený a milý duch. Nejvíce mne zaujal
animovaný film. Animovaný film byl prakticky nejšikovněji zastoupen.
Z pohledu porotce bych tedy nejlépe hodnotil právě některé z tvůrců krátkých animovaných snímků.
Byl jsem také rád, že jsem osobně poznal některé
autory z našeho regionu, kteří rovněž prokázali, že
kraj, který já jako filmař neustále propaguji a především v něm točím, má výborné filmy.
Předávání cen na VK
ho a v jiném úhlu a pak následoval záběr na soutěžícího, který přijímá třetí místo v kosení. Pak opakovat
a druhé místo a následně první místo. Film by dostal
větší spád a byl by kratší možná až o čtyři minuty.
„Národní Holštýnský šampionát“ od Jana Nováka
z Domažlic je poznamenám problémem jako první
kritizovaný film. Je to záznam pro pořadatele. Slušné
na tomto filmu je to, že kameraman nemával s kamerou jako s „kropicí konví“. Z toho bylo vidět, že zase
úplný začátečník není. Ale i v takových reportážích
musí autor hledat příběh. Film o ničem jiném není,
stačí malý příběžíček a k tomu přizpůsobená délka
filmu, aspoň tolik pro začátek filmové kariéry amatérského filmaře. Nějak se začít musí.
Animovaný film „Sklizeň Mr.Q“ od Martina Bohadla z Vysokova je obdařen příběhem, který kritizuje fakt, že jíme díky levnému nákupu supermarketů
nekvalitní česnek, zatímco náš český a kvalitní se
prakticky přestal pěstovat. Vlastně se dá říci, že je
to kritika všeobecného problému, kdy supermarkety
dovážejí levné nekvalitní potraviny a omlouvají tuto
skutečnost tím, že „je to u nás zvykem“. Tak co se
týká česneku, je to pouhá výmluva a v ostatních případech to nebude zpravidla o nic jinačí. A aby byl
film údernější, měl jsem pocit, že by mu ubrání několika záběrů pomohlo.
Na závěr konstatuji, že Vysokovského kohouta
Vysokováci opět zvládli. Řekl bych, že na výbornou.
Tak zase za rok.
Adolf Macek, Česká Třebová
VYSOKOVSKÝ KOHOUT
postřehy Tomáše Magnuska
Dlužno říci, že jsem v porotě na festivalu amatérských filmů seděl poprvé v životě. Bylo to rozhodně zajímavé a poučné. Festivalů amatérského filmu
se účastním velmi rád.Už se mi podařilo získat díky
tomu i některé velmi šikovné spolupracovníky v rámci Magnusfilmu, s.r.o.
Z Vysokovského kohouta na mne především dý-
S pozdravem Tomáš
GLOSA K CENÁM
NA VYSOKOVSKÉM KOHOUTOVI
Nebudu se zde věnovat ani filmům, ani skvělé
atmosféře, ani proslulé taneční zábavě. To všechno
bude jistě zhodnoceno a popsáno jinde. Chtěl bych
poukázat na problém snad trochu okrajový. Zajímá
mne otázka, jakou váhu mají na Kohoutovi festivalové ceny? Nemyslím tedy samozřejmě ,,váhu“ jako
,,hmotnost“, ale má otázka směřuje k oceněním
mimo jednotlivé kategorie, tedy k těm, které nejsou
opatřeny číslovkou ,,1. – 3. cena“. V našem případě
se jedná o Hlavní cenu – cenu Ministerstva zemědělství, Cenu poroty a Cenu Járy Kohouta. Otázka by
se mohla jevit zbytečná, nebýt toho, že jsem pochyby o jejich významu slyšel zaznít už bezprostředně
po skončení Kohouta. Podíval jsem se tedy na oficiální výsledkovou listinu umístěnou na stránkách
Vysokovského kohouta a tam jsem si ke svému překvapení ( možná i trochu zděšení) přečetl, že výše
uvedené ceny byly zahrnuty do kolonky ,,Zvláštní
ocenění“ . Tedy nikoliv pod ,,Hlavní ceny“, kam bych
předpokládal, že by patřily. Ostatně všichni členové poroty pro ně hlasovali s vědomím, že se jedná
o ocenění nejvyšší.
Nezbývá mi tedy než se pokusit vysvětlit, jak to
vidím já: cena Ministerstva zemědělství nám (porotě)
byla prezentována jako nejvyšší cena Vysokovského kohouta. A oceněný film je tedy pro mne (a pro
porotu) logicky nejvýše hodnoceným filmem soutěže. Cena Járy Kohouta zde bývá tradičně určena
pro nejhumornější festivalový film. Cena poroty bývá
definována jako ocenění dílu, které je porotě něčím
blízké, či touto cenou chce poukázat na určitý trend
či styl, který považuje za pozitivní. Obě tyto ceny
považuji opět za rovny prvním cenám v jednotlivých kategoriích.
Chtěl bych tedy uchlácholit autory, kteří přijímali
tyto ceny možná trochu s rozpaky. Ano, jejich ocenění jsou ta nejvyšší! Organizátoři soutěže by asi
měli věnovat tomuto aspektu trochu více pozornosti.
Přinejmenším takovou, jakou věnují přípravě proslu-
24
25.1.2012 9:42:07
lého večírku. Měl bych proto pro sympatické organizátory Kohouta jeden provokativní návrh: Co takhle
zrušit soutěž a udělat z Kohouta například přehlídku
filmů oceněných během roku na jiných amatérských
soutěžích? Já vím, ztratilo by se napětí, které každé soutěžení provází, ale na druhou stranu, právě
Kohout patří k těm nemnoha amatérským akcím,
kam lidé nejezdí jen kvůli filmové soutěži, ale možná
hlavně pro zábavu a setkání s přáteli a známými.
MiloslavKučera,Praha
KOHOUT44
Občas se mi stane, že se nemůžu celý den probudit. Tělo sice vykonává různé činnosti, pohybuje se
z místa na místo apod., leč duch jako by zůstával v dřímotě. Takovým dnem pro mě byla i neděle 13.11., a tak
jsem na vyzvání pořadatelů 44. ročníku Vysokovského
kohouta zhodnotil předvedené filmy takto: Jsem rád, že
se všechny ty filmy natočily a že jsme měli možnost se
na ně v průběhu posledních dvou dnů společně dívat.
O den později, při ranní vycházce se psem, mi konečně
došlo, co jsem to chtěl vlastně říct. Takže znova. Klapka druhá.
Jsem rád, že se všechny ty filmy natočily a že jsme
měli možnost se na ně v průběhu posledních dvou
dnů společně dívat. Vysokovský kohout pro mě totiž
není pouze přehlídka toho, co se v amatérském filmu
poslední dobou udělalo, a už vůbec to nevnímám jako
závodění v tom, kdo je dobrý, lepší a nejlepší. Pro mě
je to především místo setkávání u jedněch kamen,
slavnost toho, že jsme a filmové posvícení, které má
své jedinečné kouzlo a své neměnné rituály.
Proto ani tolik nevadí, že pan František Soukup ve
filmu Vesnické muzeum v Holži vůbec nešetří komentářem zbytečně a nezajímavě popisujícím to, co ostatně vidíme na plátně, a že v jediném dramatickém výjevu (chlapík se snaží umístit těžký kříž na kostelní věž)
tzv. podmalovává obraz poměrně nesmyslnou hudbou,
přestože jinak je film velice slušně natočen a sestříhán.
Nevadí ani to, že pan Jan Stráník takříkajíc ucpe tok
svého filmu Sochař nebo kameník? hudbou od začátku
do konce a komentářem, který nese veškeré známky
turistického průvodce, tudíž divák vlastně všechno, co
bylo řečeno, brzy zapomene (snad až na skutečnost,
že barokní sochař či kameník Mandík byl často vyhozen z práce pro svoji neschopnost dodržovat proporce
tesaných postav). Nevadí, že paní Mária de la Renotiérová mluví ve svém krkolomně vystavěném filmu
Mladá scéna o nadšení jistých divadelníků, přesto
divák žádné nadšení z plátna nezaznamená. Nevadí,že brněnský Foxymon se ani trochu nesnaží pomoci divákovi k alespoň částečnému rozklíčování smyslu
svého filmu 20 10, a tím se film stává poněkud apartní
hříčkou na surrealismus, přestože brilantně provedenou, zejména výtvarně a kameramansky. Nevadí, že
obrazově popisné celky a polocelky v reportáži Kosení
pana ing. Arnošta Lukeše mi nedovolí pohledět zblízka do zajímavých tváří účastníků soutěže a že nás
autor zahlcuje tzv. ukecaným komentářem místo toho,
aby děj popisoval obrazově. Nevadí, že pan Eduard
Mocek ve filmu Kde dřevo voní láskou a pan Václav
Fořt ve filmu Přítel cvok se oba uchýlili k jednostranně
adorativnímu, a tudíž ničím nepřekvapujícímu způsobu
portrétování zajímavých jednotlivců.
Nevadí ani to, že nás pan Jan Novák z Domažlic
mučí třicetiminutovým filmem Národní Holštýnský šampionát, který byl vyroben na zakázku, tudíž obsahuje
velké množství informací, které jsou naprosto nezajímavé pro běžného, tedy neodborného diváka, a navíc
obsahuje nepřiměřené množství záběrů na kravská
vemena, jak trefně podotkl kolega z poroty. A já bych za
sebe dodal, že rovněž obsahuje nepřiměřené množství
záběrů na funkcionáře a politiky (tedy shrnuto – příliš
mnoho minut, vemen a politiků). Nevadí, že pan Eduard Pech si z celé škály záběrů, které máme k dispozici,
zvolil jako jedinou velikost něco mezi polocelkem a polodetailem, a tím odvypráví celý svůj film o železničních
modelech nazvaný Miniaturní svět, tudíž nás připravuje
o jinak vizuálně vděčné a dramatické záběry mašinek.
Nevadí, že jsme se nedočkali hlasu zvonu ve filmu
Hlas zvonu Jana Křivého a že film má převrácené proporce, tedy že samotné odlévání zvonu, které by mohlo být fascinující, je ve filmu krátké a stručné, zatímco
poměrně nezáživný rituál svěcení je téměř nekonečný.
Nevadí, že Jízda králů není až tak zajímavé téma, i
když samotné provedení filmu pana Miroslava Trudiče
je téměř brilantní a je dobrým příkladem, jak lze šetřit
komentářem a vyprávět především obrazem. Nevadí
ani to, že jinak velmi zdatný filmař Jaromír Schejbal se
tentokrát dopracoval poněkud skladebně roztříštěného
(rozkodrcaného) tvaru ve filmu Vitální Rudolf o zajímavém sudetském horalovi. Nevadí, že pan Vladimír
Císař nepřekročil hranici kameramanského (byť velmi
zdařilého) cvičení ve filmu Trhovci, že tedy nesleduje
nějakou konkrétnější dějovou linku a spoléhá pouze na
obecnou atmosféru místa. Nevadí, že letošní kolekce filmů nebyla zas až tak inspirativní a vzrušující jako
některé jiné ročníky. Já jsem si přesto filmy i atmosféru
Vysokovské hospody náramně vychutnal a jsem vděčný pořadatelům za to, že se jim podařilo přes nepříznivé podmínky letošní ročník uspořádat. To je asi tak
všechno, co jsem chtěl říct toho rána, kdy můj duch
ještě klimbal.
Dneska duch kupodivu neklimbá, a proto jsem
si rozdělil dokumentární filmy z letošní přehlídky do
následujících kategorií:
Z historie (Sochař nebo kameník) je kategorie,
o které se nebudu nijak dlouze rozepisovat, protože se
25
25.1.2012 9:42:07
SOUTĚŽE /
bylo...
s ní asi nedá nic lepšího dělat než to, co obvykle vidíme, to jest vcelku nezáživný film, který spoléhá na historizující komentář, na dobovou hudbu a na nehybné
obrazy soch, architektury, atd. Jedinou možností, jak to
udělat lépe, je najít si nějaký jiný námět.
Někde se něco záslužného či zajímavého dělá
(Vesnické muzeum v Holži, Mladá scéna, Ohňostroj,
Suchodolská kaplička, Hlas zvonu, Strom Slovácka), to
znamená, že autor popisuje nějakou bohulibou aktivitu
v regionech, což je bezesporu záslužné a pro diváka to
může být i nějakým způsobem obohacující, pokud není
ona aktivita příliš obecným a ničím nepřekvapujícím
jevem. Tento typ filmu může být i do jisté míry sérem
optimismu a naděje, neboť často hovoří o lidech dobré vůle, kteří bez nároku na honorář cosi prospěšného
konají. Obvyklou slabinou takových filmů bývá přemíra
popisného a hodnotícího komentáře, autoři často nedopřejí divákovi možnost dotvořit si svůj vlastní názor na
zfilmovanou skutečnost a nenechávají dostatečný prostor pro vyprávění obrazem.
Někde něco je (Miniaturní svět, Trhovci). Ošemetná
kategorie. Pokud se totiž omezíme na pouhé konstatování bez jakéhokoliv myšlenkového přesahu, pak by
tedy zobrazovaná skutečnost měla být opravdu unikátní a překvapivá, nebo by měla být přinejmenším
filmařsky natolik zajímavě a originálně provedená, že
jako diváci zapomeneme, že ona skutečnost není nijak
zvlášť jedinečná. V obou zmíněných filmech této kategorie se jedná o zcela všední záležitosti, všichni jsme
už někdy byli na trhu či na výstavě mašinek. Takže tady
zbyla jediná možnost: natočit to zcela neobvykle a originálně. To se ovšem nestalo a velmi často se to nestává. Jediným nakročením k zajímavějšímu zpracování
látky bylo rozhodnutí pana Císaře hovořit obrazem bez
použití jakéhokoliv komentáře.
Reportáž z jednorázové akce (Hry bez hranic, Kosení, Národní holštýnský šampionát, Expedice Slorak,
Jízda králů). Nevděčná kategorie. Autor se většinou
utápí v množství dějů, množství zúčastněných i diváků
a výsledkem bývá nezáživná zpráva o tom, že se někde
něco konalo, zpráva, která by v televizních novinách
zabrala zhruba jednu minutu, a divácký dojem by byl
stejný. Jedna z možností, jak se tomuto nezáživnému
stereotypu vyhnout, je soustředit se na vybraného jednotlivce či na vybrané soutěžící družstvo a prožít celou
událost skrze něho, sledovat individuální mikropříběh
na pozadí nějakého širšího dění. Zkrátka vyprávět subjektivně, nikoliv objektivně.
Expedice Slorak zmiňovanou nemocí netrpí především díky bravurnímu řemeslnému zpracování a taky
díky tomu, že se odehrává ve vizuálně interesantním
prostředí, zatímco ty všelijaké soutěže jsou už jako
samotná skutečnost obrazově přeplácané a těžko se
tam hledají čisté a působivé záběry. Jízda králů je rovněž
skvěle filmařsky vyvedená, možná by neškodilo se ješ-
tě více soustředit na chlapce – krále.
Portrét (Kde dřevo voní láskou, Můj přítel cvok, Vitální Rudolf, Historie vyrytá do kovu) je tradiční a záslužná
kategorie. Poznáváme často pozoruhodné jednotlivce,
které bychom jinak nikdy nepotkali. Jistým úskalím tu
však může být jednoznačně adorativní přístup autora
k portrétovanému, jak tomu bylo ve filmech Kde dřevo
voní láskou a Můj přítel cvok. Přemíra obdivu může být
totiž kontraproduktivní a vede k plochosti a povrchnosti
hraničící s reklamou na portrétovaného či budováním
jeho pomníku. Je třeba hledat více rozměrů, hledat
téma přesahující pouhé konstatování, že ten či onen
je báječný člověk, je třeba hledat jeho chyby a slabiny,
zpochybňovat. Neboť, jak známo – nikdo není dokonalý. Divák se totiž daleko lépe ztotožní s někým, kdo
není superhrdina.
Autorský dokument (Vyznání, Bača versus směrnice EU, Pan Adámek) je pro mě film, který vezme
skutečnost a svým originálním způsobem ji přetaví do
zobecňujícího poznání. Jsou to filmy, které mají nějaký
myšlenkový přesah, tzv. přidanou hodnotu.
Přitom ta myšlenka (či poznání) může být jednoduše sdělitelná: miluji svoje rodiče, mají směrnice EU
nějaký smysl? Stáří může být příjemné. Pan Adámek
tedy není portrétem, ale autorským dokumentem na
téma „stáří může být příjemné“. Škoda jen, že je dokumentem poměrně nepovedeným, protože autorka se
rozhodla, že nám myšlenku filmu musí sdělit komentářem, přitom by stačilo, kdybychom si to načetli tzv. mezi
řádky při sledování pana Adámka. Na druhou stranu
Bača klade daleko složitější otázky a daří se mu to bez
jediného slůvka komentáře. Vyznání (lásky k rodičům)
je prostřednictvím autora pana Barana čistá radost přímo do duše.
Další čistou radostí přímo do duše (omlouvám se,
že jsem se dosud zabýval jen filmy dokumentárními),
byl spontánní humor ve filmu Slépka Milana Macháta,
který zachycuje boj o nožičku libového párku mezi přiopilým chasníkem a slepicí, a bujarý humor ve filmu
Jednadvacet Bohumila Kheila, který mi tak trochu připomněl vůni amatérských filmů sedmdesátých let, ze
kterých bylo cítit ohromnou radost nějaké party z toho,
že jsou pohromadě a že točí film. Humor byl také podstatnou ingrediencí brilantně provedeného animovaného filmu Larghetto Jaroslava Nykla o koncertní spolupráci blešky a klavírního virtuosa, a animovaného filmu
Bohumíra Nováka Plechovky, ve kterém, jak napovídá
sám název, ožívají zrezavělé plechovky od sterilované
zeleniny značky Bonduelle. Tolik humor.
A teď vážně. Zaznamenal jsem jisté nejasnosti kolem ceny poroty týkající se její hodnoty. Já jsem
osobně nikdy žádnou oficiální definici ceny poroty
nečetl ani neslyšel, ale ze zkušenosti porotce na amatérských i profesionálních festivalech soudím, že cena
poroty je velice prestižní cena, pohybující se někde
26
25.1.2012 9:42:07
mezi Hlavní cenou festivalu a první cenou v dané
kategorii. Letos se naše porota rozhodla udělit tuto
cenu filmu Kafíčko pana Vladimíra Císaře. Přestože
film nevyniká žádnými ohromujícími řemeslnými postupy, je ostatně sestaven jen z hrstky sestřihaných výstřižků z časopisu, jeho hodnota spočívá v tom, že jako
jediný film na soutěži (snad kromě animovaného filmu
Sklizeň Mr.Q Martina Bohadla), se zabývá společenskou satirou, tedy vtipně reflektuje jakousi vyprázdněnost určitého typu lidí, jejich povrchnost a snobismus.
Škoda, že filmů komentujících společenské či politické
děje v našem Kocourkově je pohříchu málo.
Přeji hezké svátky, dobré filmy a příštímu Kohoutovi
držím palce.
Miroslav Janek, Praha
SVÁTEK
TVOŘIVÉHO AMATÉRISMU,
TO BYL DEVÁTÝ ROČNÍK
FISKULET 2011
V minulém čísle byla zveřejněna pozvánka na
Malý Skororodinný Všemotevřený Amatérský Festival Fiskulet 2011. Organizátory festivalu mi byla
nabídnuta možnost být jedním z členů poroty festivalu. Dosud jsem byl zatím vždy na opačné straně,
tedy jako tvůrce filmu nebo divák, a proto jsem byl
touto nabídkou poctěn a přijal ji.
Jaký tedy byl Fiskulet 2011? Festival proběhl
od 16. do 19. září 2011 v prostorech tvrze Holešice
u obce Chrást a skutečně jej lze nazvat svátkem tvořivého amatérismu, neboť oproti ostatním festivalům
není zaměřen pouze na filmovou produkci, ale nabízí
něco víc. Celý festival je členěn do několika sekcí,
takže si každý umění chtivý účastník najde svoje.
Osobně se vždy těším na sekci divných filmů, kdy
organizátoři vyberou několik filmů, které nelze zhlédnout v kině a některé snad ani v klubu náročného
diváka. Jeden z těchto filmů otevřel v pátečním podvečeru celý festival. Následovala sekce přednášky,
která byla do programu festivalu zařazena poprvé
v roce 2009. I letos se autorům podařilo nalézt souvislosti mezi zdánlivě nesouvisejícími tématy. Diváci
slyšeli přednášky „Ekologická poselství japonského
hororu“, „Marek, z cyklu přehlížení průkopníci amatérského filmu“ a „Americká krása, Matrix a Aristotelův koncept blaženosti“. Páteční večer potom vyplnila živá hudební produkce několika skupin s hvězdou
festivalu – německou skupinou yPh. Slovy organizátorů „hudba této nezařaditelné post-punkové/rockové/hardcorové skupiny s nádechem King Crimson
odráží svéráz truhlářského prostředí, ze kterého vzešla“.
V tomto ročníku byl patrný enormní nárůst dětských diváků. Až jsem měl někdy pocit, že je na festivalu více dětí než lidí. Naštěstí i s tím organizátoři
počítají, a aby děti mohly dospávat páteční večer, je
na sobotní ráno vždy zařazena sekce „kinderfilm“.
Neposedné děti potom mohou vytvořit svůj leckdy
první animovaný film ve školičce animovaného filmu,
která probíhá v průběhu celé soboty.
Po obědě nastal první vrchol festivalu nazvaný
„uměníčko“, na kterém přihlášení účastníci prezentují svojí tvorbu na volné téma. Každé dílo bylo otevřeno vernisáží s bohatým pohoštěním a slavnostním
přípitkem. Letos proběhlo 11 vernisáží v rekordním
čase cca 40 minut. Všechna díla byla samozřejmě
k vidění do konce festivalu.
Následoval druhý vrchol festivalu, což byla projekce 19 přihlášených filmů o maximální délce 15 minut.
Promítací sál byl narvaný k prasknutí. Ve vzduchu
bylo cítit napětí a popcorn. Děti ani nedutaly. Byly
promítnuty snímky vážné i veselé, barevné i černobílé, povedené i ty méně zdařilé. Po projekci jsem se s
dalšími dvěma členy poroty odebral do odlehlé části
zahrady rozhodnout o vítězích a poražených. Teprve
v tomto okamžiku jsem si uvědomil, o jak těžký úděl
se jedná. Být alespoň jednou v životě porotcem bych
přál každému autorovi amatérského filmu. Získá tím
úplně jiný pohled na tvorbu ostatních a především
tu svoji. Rozhodování bylo opravdu těžké. Vyhlášení
oceněných filmů proběhlo na slavnostním galavečeJana Buzková, vítězka nejlepšího filmu,
přebírá cenu od tajemného hosta
na slavnostním galavečeru
27
25.1.2012 9:42:08
SOUTĚŽE /
bylo...
ru, který se nesl v duchu estrády „Možná přijde i kouzelník“. Program byl nabytý, moderátor, mimo jiné
i ředitel festivalu, Petr Halík byl skvělý a všichni se
dobře bavili. Oceněny byly tyto filmy:
Nejlepší film - “PF 2011” autorky Jany Buzkové
Nejlepší herecký výkon - Veronika Kůtová ve filmu
“Zaváhání” od Rosany Zvelebilové
Cena diváků - “Aplaus” Dalibora Knappa
Zvláštní ocenění poroty 1 - “Domácí násilíčko”
Dimitrie Kruglova a Markéty Bendové
Zvláštní ocenění poroty 2 - “Wind & Chairs”
Vladimíra Šroma
Malou kaňkou na celém večeru však byla velká
neúčast autorů soutěžních snímků. Proto museli
organizátoři vybrat dobrovolníka z řad diváků, který
ceny přebíral. A poměrně se zapotil, protože musel
na pódium hned čtyřikrát.
Na neděli ráno od 7.00 hod byla naplánovaná
nová sekce „seniorfilm“, tedy film pro jedince narozené v 60. a 70. letech 20. stol. Dodnes nevím, zda byl
jediný naplánovaný film skutečně promítnut a kolik
měl diváků. Před polednem se začal promítací sál
opět naplňovat, protože byl na programu poslední
vrchol festivalu, kterým byl první ročník soutěže dětských filmů do 5 minut. A věru byly k vidění zdařilé
kousky. Kdo ví, zdali mezi dětmi nedorůstá budoucí
slavný režisér. O vítězném snímku „Jóžin den“ autorky Aninky Schubertové rozhodly v hlasování samy
děti.
Za celý víkend se festivalu zúčastnilo více jak
100 diváků. Malujete, natáčíte, socháte či jinak tvoříte nebo máte pouze rádi amatérskou tvorbu? Přijďte
i vy v roce 2012 rozšířit řady účastníků jubilejního
10. ročníku festivalu Fiskulet. Více informací na
www.fiskulet.cz.
Viktor Zwiener, Jeseník
B16 cena diváka
BRNĚNSKÁ
ŠETNÁCTKA
MALÝ FILMOVÝ FESTIVAL
MLADÉ TVORBY
PŘI BRNĚNSKÉ ŠESTNÁCTCE
Škola krátkého (hraného) filmu
pro děti a mládež.
Festival organizovalo Sdružení pro Brněnskou
šestnáctku a Turistické informační centrum města Brna za finanční spolupráce statutárního města
Brna. Probíhal ve dnech 13. – 15. 10. 2011 v prostorách TIC na Staré radnici na Radnické 10 a v kině
Scala.
V letošním roce organizace Brněnské šestnáctky a spolupráce organizátorů Brněnské šestnáctky
nebyla taková, jakou bychom si ze strany Sdružení
pro Brněnskou šestnáctku ideálně představovali dle
dosavadních zvyklostí. Sdružení se o to více zkoncentrovalo na své hlavní části festivalu, zejména na
uskutečnění Školy krátkého (hraného) filmu, kterou
jsme vyprofilovali do dalších let jako Malý filmový
festival mladé tvorby (v příštích letech by takto mohl
fungovat i nezávisle na B16).
Malý filmový festival mladé tvorby 13. a 14. října
v kině Scala měl 3 části.
ŠKOLNÍ PROJEKCE
První den byl věnován předškolákům a mladším
žákům. Představena byla animovaná tvorba amatérských tvůrců, mezi jinými i Jaroslava Nykla, jehož
kreslená tvorba byla oceněna na letošním Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.
Program druhého dne určený žákům II. stupně
ZŠ a studentům byl složen z krátkých hraných filmů
zaslaných do mezinárodního festivalu krátkých hraných filmů Brněnská šestnáctka.
Po této projekci mohli diváci pokračovat ve Freskovém sále Staré radnice neformálním výkladem
a diskuzí na téma, jak se připravit na natáčení filmu
– od výběru tématu, záběru, po doporučení, jak zpracovat natočený materiál. Projekcí se zúčastnilo na
140 školáků.
28
25.1.2012 9:42:08
WORKSHOP
13. a 14. listopadu 2011 od 10.00 hodin se scházeli žáci a studenti v prostorách Staré radnice (Radnická 10), kde si mohli vyzkoušet natáčení krátkého filmu - pod odborným vedením, na vlastní nebo
zapůjčené kameře, a umožněno jim bylo i sestříhání natočeného materiálu v počítači. Pracovalo tu
5 skupin Střední průmyslové školy elektrotechnické,
2 skupiny Gymnázia T. G. M. ze Zastávky, žáci ze
Speciální ZŠ na Palackého ul., kolektiv studentů ze
zájmového kroužku Lávka, studentky Střední školy
umělecko-manažerské. S ohledem na počet zájemců i jejich různý stupeň pokročilosti byli zajištěni
4 lektoři, kteří se věnovali jak odborným výkladům,
tak vlastní práci s kolektivy i jednotlivci. Byli jimi
dr. Milan Šebesta, dr. Josef Strubl, Marta Žůrková
a Ivo Procházka. Podporu akci poskytly firmy Canon
(zapůjčení kamer), Exac (zapůjčení softwaru)
a Comfor (zapůjčení notebooků, jejich zprovoznění
a zajištění technické podpory).
Předvedení hotových prací z workshopu se uskutečnilo v sobotu 15.10. 2011 cca ve 14.00 hodin
v kině Scala, po hlavním programu, jímž byla soutěž
krátkých hraných filmů sekce děti a mládež.
Zvláštní uznání za propojení vizuální a zvukové
stránky filmů kolekci výtvarného kroužku ZUŠ
V. Kaprálové
Čestné uznání za kolekci filmů
Filmovému kroužku Lávka Brno
Soutěžní kategorie: B - do 16 let
1.cena: Pověst o Macoše, Kamila Chlupová
2.cena : Ozvěny minulosti, Pavlína Taubingerová
Soutěžní kategorie: C - 16 - 20 let
1. cena : Za sklem, Vít Šaroun
2. cena : Eugene, dívka a nic, Jakub Zvoníček
3. cena: kolekce filmů, Jakub Kadera
Čestné uznání za atmosféru:
Osudový sen, Lukáš Jirků, J. A. Václav
Čestné uznání za práci se světlem:
Bratrovrah, Zdeněk Pejchal
Soutěžní kategorie: Videoklipy
1. cena: Slavný den, aneb Oslava elektrifikace
držkovské koliby, Lubomír Marušák ml.
2. cena: Jefrey – Nakoukni, Kateřina Taubingerová
3.cena: Na tři blesky, Ladislav Novotný
Ostatní ocenění
Cena diváka: Ozvěny minulosti,
Pavlína Taubingerová
SOUTĚŽ MLADÉ TVORBY
Soutěžilo se v žánru krátký hraný film. Horní věková hranice byla omezena 20 lety, doporučený časový
limit do 10 minut. Filmy byl zařazeny do 3 základních
kategorií: A) dospělí s dětmi, B) mládež do 16 let, C)
mládež 17 – 20 let.
Promítalo se v sobotu 15.10.2011 od 9.00 hodin
v brněnském kině Scala.
Před vyhlášením výsledků soutěže proběhla diskuze nad soutěžními filmy s členy poroty i lektory
workshopu. V přestávce, kdy se porota radila, byly
odpromítány a lektory hodnoceny filmy z workshopu.
Porota pracovala ve složení:
Milan Šebesta, pedagog, Filmová škola, Zlín
PhDr. Šárka Tryhuková, dlouholetá ředitelka
festivalu B16
Bronislav Kusý, filmový amatér, Brno
Soutěže se zúčastnilo 23 filmů, z toho dva byly
promítnuty mimo soutěž. Nejmladšímu autorovi bylo
11 let. Porota konstatovala vzrůstající filmařskou
zkušenost a zběhlost autorů i vynalézavost a stoupající myšlenkovou vyspělost zaslaných soutěžních
snímků.
Soutěžní kategorie: A - dospělí s dětmi
UDĚLENÍ CENY PETRA HVIŽDĚ
PO JEDENÁCTÉ
Dalším významným cílem Sdružení pro Brněnskou šestnácku bylo udělení Ceny Petra Hviždě.
Díky zapojení dvou členů OS také ve výběrové komisi festivalu Brno 16 mohl být vytipován z přijatých
55 okruh 10 filmů vhodných k udělení Ceny Petra
Hviždě. Do závěrečné nominace postoupily 4 filmy
(omezeno zdlouhavě prováděným výběrem pro hlavní soutěž). K ocenění, tentokrát jen jedinému, byl
vybrán film švédského autora Erika Roselunda Sud/
Out of Erasers – černobílý snímek, stylizovaný do
cca 30. - 40. let 20. století, alternativně spojující hraný a kreslený film, vykreslující temný obraz katastroficky mizejícího světa, kde záchrana světa může být
realizována jen na základě sebeobětování jedince.
I tentokrát se podařilo naplnit poslání ceny - ohodnotit nejlepší snímek z alternativněji laděných filmů usilující o zásadní myšlenkovou výpověď novátorským
výběrem formálních filmových prostředků.
Šárka Tryhuková, Brno
29
25.1.2012 9:42:08
SOUTĚŽE/bylo...
OMFG!BRNO16
Jsem si jist, že se krátce po skončení Brno 16,
dříve Brněnské šestnáctky, vyrojilo dost tragických
oznámení o konci jednoho významného festivalu.
Chtěl bych říci, že to není úplně pravda. I když si nový
tým pořadatelů tvrdou kritiku jinak plně zasloužil, udělal také mnoho pro to, aby festival skutečně proběhl
a mnohé se mu skutečně podařilo.
Hodnotit festival je vcelku těžká věc a s jednoduchým odsouzením nebo pochvalou v některých případech prostě nevystačíte. Taková akce má vždy více
vrstev, více úrovní problémů, svou strategii i rituály.
Návštěvník vlastně nemá šanci si vůbec tuhle skrytou složitost uvědomit, dokud se někde nevyskytne
fatální chyba. I já se v tomto komentáři vlastně zaměřím hlavně na to špatné, ale byl bych rád, kdybyste si
tuhle volbu při čtení uvědomovali. Snažím se vysvětlit,
proč byli někteří návštěvníci festivalem naprosto zděšeni a jiní se o něm mohli vyslovovat pouze pochvalně.
Novým organizátorům bych vytkl vlastně jen dvě
chyby: špatně se dívali a příliš si věřili.
Za hlavní kámen úrazu považuji ředitele festivalu
Marka Loskota. Každá organizovaná akce stojí na člověku, který dává dohromady tým a tvoří ideu. Pokud
něco nefunguje, je problém vždy v hlavě. V tomto
případě v ní bylo málo sebekritiky. Víte, pocit nového
organizátora “Teď to všechno uděláme jinak!” je úplně
normální. Člověk se mu ale nemá poddávat. Naopak
by si nastudovat, co na původním projektu fungovalo
(a je třeba to zachovat) a co naopak nefungovalo (a je
třeba to změnit).
Snažit se změnit úplně všechno bohužel znamená
o ty dobré věci přijít.
Proberu teď to, z čeho se noví organizátoři nepoučili:
● Neuvědomili si, že historie festivalu má cenu
a že je důležité a výhodné se k ní hlásit.
● Nepochopili, že rituály jako předávání cen nebo
zahájení festivalu mohou být skromné, ale
nesmějí vypadat trapně nebo lacině.
● Nepochopili, že festival by měl udržovat dobré
dlouhodobé vztahy s autory.
● Neuvědomili si, že by měli zachovat dobré
vztahy s předchozími organizátory, protože jejich
zkušenosti budou potřebovat.
● Zapomněli na to, že festival má nějaké tradiční
fanoušky, kteří k atmosféře festivalu patří.
● Nevšimli si, že dobrovolníci nejsou totéž co členové týmu - neorientují se stejně dobře a nelze
je nechávat jednat samostatně.
● Nevěděli, že vztahy s veřejností nejsou jen reklama.
● Nedokázali pochopit, že festival nějakým způsobem působí jako celek.
Vrátím se teď k jednotlivým výtkám podrobně.
První, co noví organizátoři udělali, bylo, že se zbavili
starého loga. To osobně považuji za jeden z vůbec
nejhloupějších nápadů i přesto, že nové logo je graficky zdařilé. Kousek filmu typického pro 16mm formát
opravdu kdysi nebyl nijak zvláštním uměleckým dílem,
ani nepřekypoval invencí, jenže Brněnská šestnáctka vědomě i nevědomě budovala pověst svého loga
přes padesát let. Mezitím naprostá většina festivalů
s podobnými logy zanikla. Logo Brněnské šestnáctky
ale zůstalo jako odkaz na dobu vzniku festivalu. Tak
dokonale spojilo festival, jeho pověst a jeho historii.
Podobně pitomě se zachovali i v případě názvu,
který zkrátili z Brněnská šestnáctka na Brno 16.
Naštěstí jsem přesvědčen, že tato druhá změna
nebyla tak drastická, jako ta první.
RITUÁLY
Jestli něco vůbec spojovalo obřady slavnostního
zahájení a slavnostního předávání cen, tak to byl pocit
nesmírné trapnosti. Slavnostní zahájení tvořila vlastně
jen jedna neskutečně nudná a zdlouhavá scénka přerušovaná videy staženými z YouTube. Šlo o zábavné,
ale staré sestřihy Lord of The Rings v pěti sekundách.
Podobně zoufalé bylo také předávání cen, kdy se na
jevišti objevovaly modelky ve “filmových modelech”.
Všechno proběhlo tak rychle a zmateně, že se zdálo,
že kdyby na jeviště přišla uklízečka, dostala by také
nějakou cenu.
Tady bych rád podotkl, že podobné trapné scénky při předávání se několikrát objevily i v minulosti,
jenže k nim docházelo vždy, když si někdo z úřadu
usmyslel, že Brněnskou šestnáctku vylepší. Tentokrát
byli bohužel pachateli sami organizátoři, což členové
dřívějších organizačních týmů nesli zvláště těžce.
VZTAHY S AUTORY
Bývalo dobrým zvykem rozesílat autorům, kteří
se v minulých letech festivalu zúčastnili, pozvánky
a přihlášky na další ročníky. K tomu tentokrát nedošlo,
zato přibyl naprosto neprůstřelný a nepoužitelný online formulář. Ubyla péče o autory v čase mezi projekcemi.
30
25.1.2012 9:42:09
Dokonce ani kavárna v předsálí Bakalovy síně
nebyla rezervována pro festival, ale pro úplně jinou
akci!
KONFLIKT S MINULÝM TÝMEM
Tohle je zvlášť smutné, protože za hořkým rozchodem stojí mnohem víc lajdáctví než nějaké vyhraněné
názory. Pravda, občasné výkřiky nových organizátorů
o tom, že je stará Brněnská šestnáctka cítit komunismem, asi ke vzájemnému respektu moc nepřidaly. Přesto nějaký pokus o zachování kontinuity nový
tým podnikl, aby ho vzápětí svým ignorantstvím zase
pohřbil. Marek Loskot totiž veřejně oznámil, že pokud
se bude někdo ze “starších” chtít podílet na novém
ročníku, tak může. Ke snaze o kontakt ale zůstala jeho
skupina hluchá. Pouze jednomu členovi z původní
skupiny se podařilo dostat po opakovaných urgencích
přes hráz mlčení a skutečně na 52. ročníku spolupracoval. Je tedy zřejmé, že výzva byla míněna vážně...
Není se opravdu čemu divit, když se stále mnozí
dřívější organizátoři stavějí k novému týmu odmítavě.
Na Markovu námitku, že přece nemůže dělat všechno, odpovídám:”Ne, ale zodpovědnost ti nikdo neodpáře.”
Korunu všemu nasadila souhrnná tisková zpráva
ze 17. 10. 2011, ve které se píše: “Festival navštívilo
celkem 1500 lidí, což je oproti předchozím ročníkům
zhruba pětinásobek.”
Mohu naprosto s klidem prohlásit, že tento rozdíl vznikl jen jiným způsobem přepočtu návštěvníků,
ale i kdyby to byla pravda (což není), bylo by takové
prohlášení definitivní tečkou za možnou spoluprací.
Důsledkem tohoto rozkolu byl také smutný pohled na
bloudící skalní fanoušky festivalu navštěvující Brněnskou šestnáctku i několik desetiletí, kteří se najednou
ocitli v naprosto neznámém světě, kde si přirozeně
připadali zcela cizí.
KRAŤASY
Obrovské úsilí napřel nový tým k reklamě postavené na zkratce OMFG, což doslova znamená “Oh my
fucking God!” (Ó, můj zasraný bože!). Rozporuplné
přijetí organizátory zaskočilo, přestože se dalo čekat.
Ostatně ani vzor této akce - Český sen - nebyl přijat
veřejností nijak jednotně (ani kladně ani záporně). Fiktivní výprodej kraťasů měl skutečně chvíli v médiích
úspěch, jenže na této akci byla postavená celá propagace i grafika Brno16.
Víte, když přicházíte do kina a nemáte v podstatě
o této reklamní akci ani ponětí (protože zase tak slavná nebyla), bude to na vás působit dost divně. Plakáty
totiž zvou vlastně na výprodej - Kraťasy za 2,50! Přiznávám, že jako občasný autor bych se vlastně cítil
divně, kdyby můj film (jakkoli špatný) byl označen jako
“kraťas za 2,50”. Navíc celá reklama v duchu výprodeje vzbuzovala pocit něčeho laciného, špatného,
nepoužitelného.
Ještě horší než to, co se v reklamě udělalo, bylo
to,co se neudělalo, respektive kombinace obou okolností. Abych to trochu vysvětlil. Ještě asi 14 dní před
akcí nebyla na stránkách dostupná tisková zpráva,
natož aby ji pořadatelé rozesílali. Pokud máte trochu ponětí o tom, jak fungují časopisy, znamená to,
že měsíčníky a týdeníky prostě o akci ani informovat
nemohly. Pro týdeník je totiž minimální doba, kdy musí
být dostupná TZ, jeden měsíc a pro měsíčník dokonce
dva měsíce. Jediné zprávy o festivalu se tedy týkaly
jen výprodeje kraťasů, které bohužel vytvářely spolu
s odflinknutými ceremoniály tvář festivalu, která skutečně působila jako výprodej v tržnici.
DOBRÉ NAKONEC
Teď, když jsem vykreslil festival jako absolutní
pohromu, bych měl přiznat, že zdaleka ne všechno
bylo tak katastrofální, naopak mnohé věci zasluhovaly
obdiv i pochvalu. Třeba koordinování současně probíhajícího programu ve čtyřech sálech - ve Velkém sále
Břetislava Bakaly, v Malém sále Břetislava Bakaly,
Moravské galerii a v kině Art.
Vysokou úroveň si udržel výběr filmů a také práce poroty, takže pro běžného návštěvníka, který se
vyhnul trapnostem ceremoniálů a prominul nebo
přehlédl reklamní kampaň, mohla být akce skutečně
dobrým zážitkem, protože v ní zůstalo to nejdůležitější
- dobré filmy. Nechává ale po sobě otázku: Může takto
Brno 16 pokračovat?
Oceněné filmy:
Hlavní cena velké poroty Velká hlava plná filmů
Paranmanjang (Night Fishing),
režie: Park Chang-wook, Park Chang-kyong,
Jižní Korea
Zvláštní ocenění
25 km2, režie: Jana Mináriková, Slovensko
Welk (Wilt), režie: Daniel Vogelmann, Německo
Aglaée, režie: Rudi Rosenberg, Francie
Hlavní cena studentské poroty Malá hlava plná filmů
Welk (Wilt), režie: Daniel Vogelmann, Německo
Zvláštní ocenění
25 km2, režie: Jana Mináriková, Slovensko
Cena ředitelky TIC Brno Petry Kačírkové
Fatum!, režie: Pablo Millan, Španělsko
Cena Petra Hviždě mladému nadějnému autorovi
Out of Erasers (Sudd), režie: Erik Rosenlund,
Švédsko
PetrTomek,Praha
31
25.1.2012 9:42:09
SOUTĚŽE /
bylo...
JUBILEJNÍ OSKAŘI
Soutěžní přehlídka dokumentárních filmů BENÁTKY FILMOVÝCH AMATÉRU 2011 byla poznamenána
dvěma fakty. Především se vzpomínalo na režiséra
Milana Růžičku. V porotě BFA se objevil v roce 1977
a od té doby přijížděl ve funkci předsedy poroty pravidelně každý rok (!) jako skvělý odborník, kamarád,
bavič – a především jako laskavý a moudrý člověk.
Vynechal až letos. Zemřel 4. března 2011 ve věku 73
let.
Naopak druhá informace je slavnostní. Benátečtí
pořadatelé a s nimi i filmoví amatéři a fandové oslavili
jubilejní 50. ročník! Laskavé přijetí, pohostinná péče
o účastníky, doprovodný program – vše samozřejmě
bylo skvělé jako každý i nejubilejní rok. Ale velká číslice 50 na pódiu připomínala obrovské množství úsilí mnoha současných i pozapomenutých pořadatelů
a pracovníků. A také stovky autorů a odpromítaných
filmů. Jistě jsem nebyl sám, kdo – byť s ubohými 4
ročníky na kontě – přivítal skvělou publikaci se základními informacemi o statistikách programů a vítězů jednotlivých ročníků, uvedenou zasvěceným historickým
ohlédnutím ing. Emila Pražana. Mimo jiné jsem se
dočetl, že v posledních letech kolísá počet zaslaných
filmů přibližně mezi 50 – 70, přijato jich bývá okolo 30
(letos 29 z 52). Pravidelně mezi nimi bývá i několik
snímků ze Slovenska a jejich kvalita toto rozhodnutí
ospravedlňuje. Mě osobně navíc těší, že pořadatelé,
byť snad už jediní, používají termín „celostátní“ oprávněně ve smyslu vzniku Československa v r. 1918.
Všichni ostatní už bez rozpaků a bez komentářů oslavují 28. října jen stát poloviční.
Štědří hostitelé navíc neváhají a celou polovinu
autorů také ocení. Přesto mne však kupodivu netrápí myšlenka na inflaci, ale naopak si vážím toho, že
někdo ocení všeobecné úsilí a um obětavých tvůrců
- pracovníků na zaplevelené a skomírající zahrádce
naší kultury. I hlavní ceny rozdávají pořadatelé tři,
podle jejich přání rovnocenné. A Benátecký Oskar je
i tak v našem společenství amatérských dokumentaristů stále více ceněn.
Jako ve většině posledních ročníků se mezi oskarové filmy probojoval i slovenský film Život v tieni (Ĺubor Patsch z Liptovského Hrádku), o neuvěřitelné síle
ducha a vůle. Básník Ivan Šobáň, po těžké nemoci
ochromený, je inspirován maratonským závodem a
Předávání ocenění
začíná trénovat. Přidá se k němu i obrnou postižený
řezbář a rozhodnou se uspořádat „Barlaton“ z Liptovského Mikuláše do Hrádku (12 km). Sportovně se
navzájem povzbuzují, škádlí, soutěží ve vylepšování
berlí, do úmoru trénují a zázrak se uskuteční, celou
trať projdou! V 17 minutách sledujeme neuvěřitelné, dobře rytmizované a gradující drama o propojení poezie a statečnosti, o vítězství lidské vůle a víry.
Další dva Oskary získaly filmy Jak se točí bludičky reportáž Edvina Svobody o natáčení úspěšného filmu
A. Krejčové „Bludička lásky“ - a Vyznání, působivá
miniatura Petra Barana o síle prostoty a lásky. Oba
filmy byly oceněny již na Českém videosalonu a psali
jsme o nich v minulém čísle.
Ale také Slováci mají svého Barana. Jmenuje se
Vladimír a je z Košic. Jeho film Báseň je dar byl jedním z těch, který nepředstavuje konkrétního člověka,
ale je krásným uvažováním o básni. Naléhavě upozorňuje, že „poezie je esence myšlenky“, že báseň
přináší dary mládí i krásy, lásky lidské i Boží, útěchy
i moudrosti... Poetický text bohužel není ekvivalentně
doprovázen vizuálně. Ve spojení s klavírem a asociativními obrazy, převážně s přírodními motivy, se
ne vždy daří přesné audiovizuální propojení, občas
působí trochu jen jako sbírka krásných rozmanitostí.
Nicméně skvělé a na zfilmování velice náročné téma
si poprávu zasloužilo udělení Ceny města Benátek.
Naše ctěné praotce, bez nichž by neexistovaly
ani BFA, nám připomněl pan Bohumil Kheil. Ve filmu Začalo to v Grand Café nám pěkně od „Příjezdu
vlaku“ bratří Lumierů servíruje počátky kinematografie jako vždy svižně, vtipně, s typickou „kheilovskou“
ironií a nadhledem. Třeba animace starověkých reliéfů je opravdu jedinečná, stejně jako vysvětlení převratného vynálezu - použití čočky. Za svůj svérázný
rukopis a neutuchající humor si odvezl Cenu firmy
EFEB.
Poněkud jiný humor nás potěšil ve filmu dalšího
slovenského autora, často oceňovaného účastníka
32
25.1.2012 9:42:10
Benátek, ing. Jána Kusku z Liptovského Mikuláše.
Film Bača Milan verzus smernice Európskej unie se
mi zdál podobně dlouhý jak jeho název, jeho obsah je
plně vyčerpán už v titulu: porovnává tradiční výrobu
ovčích sýrů na salaši a „zmechanizování“ ovcí a jejich
využití v procesu velkovýroby. Ovšem střídavé srovnávání obou „pracovních postupů“, provázené cimbálovkou či symfonickým rapem, střihové gagy, které
vznikají na přechodech obou linií, přesné odstíněné
obrazové zachycení obou procesů, to vše nakonec
inspirovalo porotu k udělení Ceny poroty.
Mezi dalšími osmi filmy, které byly obdarovány
drobnými věcnými cenami, byla rovněž díla známá již
z Ústí n.O., ale také dva skvělé portréty svérázných
„samorostů“ - Taková jsem já (Miroslav Šolc) a Vitální Rudolf (Jaromír Schejbal). V tom prvním ohromuje
temperament, s jakým je zachycena živelnost a upovídanost vesnické babky z česko-polského pohraničí,
která si dokonce koresponduje s mnoha vrcholnými
představiteli států. Poněkud zde však chybí pestřejší
využití kamery. Zkušený rychnovský dokumentarista
již pracuje s obrazem výrazněji a jeho pan Rudolf se
také obejde bez zbytečných řečí. Zachycení jeho hospodářských prací v rámci plynutí času a proměn přírody, doplněné převážně jen reálnými ruchy, je citlivé
a přesvědčivé. Ale jak už to bývá, občas nepříjemně
vyruší až příliš upovídaný komentář.
Velice živý je dokument o kameramanovi Jiřím
Středovi Přítel cvok (Václav Fořt). Jeho režisér sestavil své i Středovy záběry do skoro půlhodinové směsi
příběhů, epizod a událostí, ne zcela kompaktní, ale
přesto vytvářející živý a dynamický portrét protagonisty. Do první desítky oceněných filmů patří i film Eva
autorky Aleny Krejčové. Se svou pověstnou citlivostí a vnímavostí vykresluje režisérka nejen vnější, ale
především vnitřní obraz své přítelkyně – výtvarnice.
Stále se zlepšující schopnost využití filmového jazyka
umožňuje autorce bližší a hlubší přístup k postavám
jejích filmů. Oceňuji některé nápady ve střihové skladbě, zvukový doprovod návrhů textilií přírodními ruchy,
půvabné spojení tance modelek s hudbou a podobně. K úplnosti zajímavého portrétu Eviny osobnosti mi
však chyběla byť sebemenší zmínka o jejím soukromí, o rodině.
A ještě jeden oceněný film musím zmínit, jeden z
těch nemnoha, jejichž základním tématem nebyla konkrétní osobnost nebo aktualita, ale „reportáž“ z návštěvy proslulé kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Během
necelých 4 minut projekce jsem si poctivě psal poznámky: že úvodní fotky jsou krátké, že se mi nelíbí detaily
informačních nápisů na tabulkách, že mne ruší přemíra
C a VC s davy lidí atd. Ale v kratičké přestávce po filmu
jsem si náhle uvědomil, že Ivo de la Renotière, kdysi
proslulý autor krátkých anekdot a grotesek, mi právě
skutečně připomněl myšlenku memento mori…
Ale to už se zase na plátně rozběhl veselý film
o radovánkách školáků při sjíždění slovinských řek.
Jilemnice, Advent 2011
prof. Josef Valušiak
TÝKÁ SE TO TAKÉ
TEBE....
Posílám několik postřehů z festivalu Týká se to
také tebe v Uherském Hradišti. V amatérské soutěži
byly uděleny pouze dvě oficiální ceny pro autory České republiky.Velkou cenu za film Poseidon-Podzemní
labyrint „amatéra“ získal Roman Mlejnek z Pardubic.
Já jsem s potěšením získal tu druhou cenu, Cenu
Odborového svazu pracovníků kulturních zařízení za
film Vitální Rudolf. To mě utvrdilo, že se mi film aspoň
trochu povedl. I když to „bomba“není! Zřejmě to je film
obyčejný a lidský, ze kterého čouhá ta pravá člověčina. Této ceny si obzvlášť vážím, protože je vyrobena
speciálně pro tento festival.
Zvláštní cenu poroty dostal Lubor Patsch ze Slovenska za nejlepší zahraniční amatérský film.
Porota byla sedmičlenná pod vedením PhDr. Mgr.
Jiřího Stejskala.V kategorii amatérů bylo přihlášeno
41 filmů, do kategorie profi 36 filmů.
Z profíků vyhrál Velkou cenu Josefa Velka film
Lovci červů autorů z Austrálie.
Na soutěži byla výborná atmosféra v moravském
stylu. Hojnost jídla, vína a dobré nálady. Diváků
poměrně dost, ale plno také nebylo. Amatérů bylo
přítomných jen málo, tak mezi deseti až patnácti. Připojuji i několik fotek z přebírání ceny na festivalu pro
Donašeč dobrých filmových zpráv. Posílá je
Jaromír Schejbal, Rychnov n. K.
33
25.1.2012 9:42:10
SOUTĚŽE /
bylo...
KDE HLEDAT
RODINNÉ VIDEO?
Optické oko zvídavých kamer videoamatérů hledá
objekty v nejrůznějších prostředích. Tvůrci se svým filmovým sdělením snaží oslovit a získat diváky. Daří se
jim to s různou úspěšností. Hledají, jakým námětem
překvapit, aby se dostavil žádaný úspěch.
Člověku je dána do vínku soutěživost. Dobře, že
jí i filmoví nadšenci oplývají. Poměřují vzájemně své
schopnosti v tvůrčím klání. A soutěžní nabídka je nejen
početná, ale i rozmanitá. Každý má možnost vybrat si
dle svého tvořivého zaměření.
Fantazie tvůrců nezná hranic, a tak mnozí mezi
tou bohatou žánrovou pestrostí hledají náměty s co
nejsložitější konfliktností. Škoda, že v té různorodosti se setkává se značným přehlížením, nezájmem
i podceňováním rodinné video, žánr amatérům nejdostupnější. Pro někdy tak těžce hledaný námět se
tvůrci nemusí rozhlížet daleko. Nabídkou je prostředí
vlastní rodiny, které důvěrně znají. Je to bohatá výzva
k filmovému zpracování a které stojí za zveřejnění. Už
v prvních záznamech bratří Lumiérů v předminulém
století se jejich snídající rodina stala zájmem jejich
kinematografického objektivu.
Skromný zájem o rodinná témata je letitý. Náměty z tohoto prostředí se mnohým nezdají dostatečně atraktivní, na soutěžích prý nevystačí a nemají
takovou diváckou odezvu. Opak je pravdou, jde jen
o nápaditost a filmovou hodnotu zpracování. Například Petr Baran dokázal, že i z pouhého archivního
záznamu života rodičů se může zrodit přesvědčivé
dílko, které upoutá zájem nejen diváků, ale i porotců na nejrůznějších soutěží. V rodinném prostředí je
stále co hledat a za pomoci videooka nalézat. Je to
oblast neobjeveného a filmově nesděleného.
Probudil jsem do říjnového sobotního rána a v kalendáři na mě hleděla dvaadvacítka. Poznámka 9.00
ČKK mě upomenula slib předsedovi videoklubu, panu
Pavlu Vrbatovi, účastnit se jako porotce na celostátní
soutěži rodinného videa. Těšil jsem se, uvidím známé
tváře a poznám jejich dílka. V promítací síni ve Stanici
techniků v Praze 6, Pod Juliskou 2a, jsem byl už v půl
deváté a dlouholetého člena klubu inženýra Zdeňka
Kopku jsem zastihl ve shonu organizačních příprav.
Využil jsem volné chvíle do zahájení a s vedoucím
soutěže, MUDr. Františkem Dedkem zavzpomínal.
„Už je tomu čtrnáct let, co tehdejší šéfredaktor časo-
pisu Videohobby Jan Jelínek navrhl Pavlu Vrbatovi,
předsedovi klubu, pořádat celostátní soutěž s rodinnou tematikou. Nápadu se ujal inženýr Kopka a první
ročník byl na světě. Tehdy v roce 1998 se sešlo třiatřicet snímků od osmnácti autorů. Letos už po čtrnácté je účast podstatně slabší, šestnáct přihlášených
snímků od čtrnácti autorů.“
V promítacím sálku vládla příjemná pohoda, kterou
nezkalila ani poměrně malá účast. Škoda, že ani soutěžící se nedostavili v plném počtu. A tak patřila chvála a přání pohodového pokoukání těm, kteří nelenili
a v sobotním dopoledni se dostavili. Zvláště pak těm
přespolním z Jaroměře, Zábřehu, Nové Paky i Ústí
nad Labem.
Snímek paní Evy Benešové “Malý Vojta“ byl odměněn Hlavní cenou. Do čela soutěžních snímků se
dostal dle společného hodnocení poroty. Nejvíce se
přiblížil v souhrnu využití filmových výrazových prostředků k naplnění obsahu sdělení rodinného videa.
Výběrem, zpracováním námětu, využitím archivního
materiálu, a v neposlední řadě i přiměřenou délkou
zvoleného obsahu. Režisérka využila časosběrných
záběrů ze života malého vnoučka od narození, až
do jeho vstupu do gymnázia. Záznamy nepostrádají
vtipné scénky, neunavují a na diváka působí pohodově. Kamera, režie i zvuková složka vytváří sourodé
celkově vyvážené dílko. Získalo i ocenění a přízeň
sobotních diváků.
Ocenění a věcné ceny získalo dalších pět tvůrců. “Příhoda na chatě“ Zdeňka Kopky přesvědčuje
o vyspělosti ostříleného filmaře. Snímek dýchne na
diváka poezií. Zaujme citlivé, výtvarně řešené obrazové ztvárnění přírody. Příběh rodiny se odehrává
v temném období protektorátní okupace za druhé
světové války. Autor vyjádřil dramatický protiklad života matky s dvěma dcerami v idylické přírodě a smutku
po manželovi a otci. Byl pilotem a bojoval ve druhé
světové válce proti německým okupantům v anglické
letce. Působivá je scénka přeletu letounů, kdy dívky
uvažují, zda v některém neletí tatínek.
Mile překvapil gymnazista Radoslav Horák, ač mlád
a nezkušený, předvedl, že se mu už ve filmové tvorbě
daří. Ve snímku “Holubí dům“ zaměřil objektiv na svého dědečka, který je vyhlášený holubář. O něm i jeho
koníčku jsme byli ve dvacetiminutovém dokumentu
informováni opravdu beze zbytku. Zajímavé nevšední
téma o zaníceném holubáři a jeho opeřených kamarádech si zasloužilo naše zatleskání.
Doktor Dedek se vydal se svými vnoučaty do zoologické zahrady a neopomenul vzít s sebou kameru.
Získal tak možná za nějakou tu sladkou úplatu dva
dětské herce. Ti předvedli velké nadšení ze setkání
s obdivovanými zvířaty. A dědeček je v jejich radosti
v co nejzajímavějších záběrech nasnímal. “Návštěva
ZOO s…“ končí pointou, které vnouče je kluk a kte-
34
25.1.2012 9:42:10
ré děvče. Děcko s ostříhanou hlavou vypadající jako
kluk je děvče a vnouče s dlouhými vlasy chlapec.
“Václav Kyprý a jeho život“ Ivany Kypré a Jana
Veselého vypráví životní příběh člověka, který je
postižen hluchotou. Tu zvládá tak, že to mnozí ani
nepoznávají. Otec, přátelé, spolupracovníci se vyznávají ze vztahu k němu.
Pan Václav Jágr je muž v letech, ale v plné síle
a stále plný veselí a optimismu. Je to člověk, který
nezarmoutí. Jen pár let se věnuje filmování. Srší nápady, hýří vtipem a tyto člověčí hodnoty jsou vloženy i
v jeho svérázném pohledu na svou rodinu s názvem
“Jak se rodí rodina“. Porotu si získal svým nadhledem
a veselým vyprávěním.
Za všimnutí stojí i další soutěžící. Tomáš Hordějčuk
se s dětičkami vypravil do ZOO.
Z Nové Paky přivezl pan Pokorný video “Oslavenec“, pochlubil se tak svým maličkým roztomilým
vnoučkem. Marie Renotiérová, v zastoupení svého
manžela, obohatila promítání pohodovým videem
“Pan Adámek“. Hlavním představitelem se stal veselý
důchodce. Pohybuje se o dvou holích, ale v bujarém
tanci a veselé zábavě s přítelkyněmi mu to nevadí.
I Vladimíra Janíčka zlákal výlet s dětmi tentokrát na
hrad. Jeho jméno nám prozrazuje už název záznamu. “Zvíkov“. Antonín Ečer zaměřil objektiv do rodiny
s dalekosáhlým rodokmenem přesahujícím několik
století. „Rodina Oukropkova“ zaujme rozvětvením a
bohatou historií. Pan Vrbata zachytil zklamání sportovní dívky, která mohla v běžeckém závodu zvítězit,
ale vinou pořadatelů obsadila až čtvrté místo. A tak
„Gábina závodí“ zaujala neotřelým námětem.
Paní Eva Benešová nezapře své bývalé učitelské
povolání, když už neučí děti , učí sama sebe, a to ve
filmařině. Je pilná, pracovitá, zvídavá a soutěživá. Je
příkladem filmového fandovství. Do soutěže přihlásila
další dvě videa.“Jak žije osmdesátník“ je pohledem na
denní stereotyp důchodce. „Vojtova cesta“nás pozve
na návštěvu do autorčiny rodiny. Sledujeme přípravy vnuka na studia v Americe a jeho návrat s mnoha
zahraničními dojmy. Pointou je foto a dopis přítelkyně,
s kterou se za velkou louží seznámil.
Igor Gorunov se v krátké době svou tvorbou zviditelnil. Objevuje se často na nejrůznějších soutěžích
a sbírá ocenění. Je vtipný a nápaditý. Na soutěži se
bez jeho přítomnosti promítala „Pohádka na noc“
a „Banány“. Mezi rodinné náměty nejdou řadit, ale
stojí za podívání. Oplývají nápady a vtipem a jsou
ocukrovány četnými trikovým záběry.
Objevil se názor, i v řadách porotců, že soutěžní
rodinné video by mělo být tvořeno jak pro snímanou
rodinu, tak i pro soutěž. Nesouhlasím. Jde o odlišné
vnímání díla. Rodinu baví vidět známé tváře. Nevadí jí dlouhé a opakované záběry, nenudí ji. U porotců
a ostatních diváků, neznajících zobrazované, je tomu
naopak. Unavují je a nudí. Vyhovět všem lze jen jednou verzí pro pobavení rodiny a druhou pro soutěž.
Hledání zajímavých tvůrčích nápadů ve vlastní rodině, v sousední nebo jiné je tvůrčím dobrodružstvím.
Zaměřte objektivy svých videokamer, hledejte a objevujte! Jistě vás ovane tvůrčí plodnost a urodí se zajímavá dílka. Zúčastněte se s nimi v příštím roce už
patnáctého jubilejního ročníku rodinného videa. Vaši
diváci i porotci je očekávají.
Závěrem lze jen říci, že vzrušující na filmování je
neustále hledání a nalézání.
PhDr. Jiří Minařík, porotce
35
25.1.2012 9:42:10
SOUTĚŽE /
bylo...
V pátek 9. prosince 2011 se v 19 hodin v nově
upraveném prostoru bývalé kinokavárny kina Vesmír ve Svitavách sešli filmoví tvůrci, aby předvedli
svoje snímky a podělili se s ostatními o poznatky
a zkušenosti.
Svá díla představili studio M Movies, Daniel
Zezula, Michal Jansa, Mario Kučera, Václav Mokrý, Stanislav Šustr a další. S autory rozebíral jejich
snímky prof. Rudolf Adler, režisér a pedagog katedry dokumentární tvorby na FAMU.
Filmovým večerem provázela hudební skupina
Dozing Brothers, která potěšila do posledního místa zaplněný sál jazzovou a dixielandovou hudbou
z počátku 20. století. Po skončení programu následovala diskuze autorů s lektorem a rozbor filmů.
VE SVITAVÁCH KLAPLA
KLAPKA
Ozvali se studenti z Gymnázia ve Svitavách, že se
pokouší uspořádat takový festiválek, na němž chtějí
promítat vlastní filmy, filmy kamarádů a dalších svitavských amatérů a zda bych prý nepřijel a o těch filmech
jim pak něco pověděl. Tedy, ne že bych toho neměl
před koncem roku až až, ale takové pozvání se neodmítá a mladým lidem už vůbec ne. A tak jsme devátého prosince spolu s Jarmilou Š. vyjeli za deštivého
podvečera ku Svitavám. Promítání mělo proběhnout
v kinokavárně městského kina. A taky že ano. Pro
pamětníky připomínám, že je to právě ono místo, kde
jsme sedávali a rozprávěli na celostátních soutěžích
amatérských filmů, když se ještě ve Svitavách konaly. Jenomže od té doby bylo kino zrekonstruováno a
z kavárny se stal víceúčelový společenský sál s barem
vhodný nejenom k promítání, ale i k pořádání různých
kulturních podniků. Obsluha milá a dva hlavní pořadatelé, studenti Krušina a Juřík, oba Pavlové, společensky oblečeni, jeden dokonce s elegantním motýlkem.
Přijeli jsme o něco dříve a byli jsme tu téměř sami.
Už jsem začínal mít obavy, ovšem deset minut před
začátkem sál praskal ve švech, ke stolu s námi usedl ředitel gymnázia, starosta a další místní celebrity.
Na pódiu se objevily hudební nástroje, na projekčním
plátně firemní značky sponzorů a mediálních partnerů
a když na úvod zahrála hudební studentská skupina
s krásnou a talentovanou zpěvačkou několik retrokousků, včetně těch pochodujících svatých, skoro mě
to dojalo. Podobali se Dannymu Smiřickému a dalším
jazzovým hrdinům Josefa Škvoreckého až příliš. Pak
přišly na řadu filmy, zase pár hudebních kousků, opět
filmy, přítomní autoři byli představeni divákům a většinou vtipně svá dílka uvedli. Nakonec následovalo
krátké shrnutí viděného pro publikum a po hudební
tečce jsme si sedli s autory ke stolu a bez skrupulí
a zábran na obou stranách jsme si o výsledcích jejich
práce popovídali.
Žánrově byl program poměrně pestrý. Viděli jsme
dva pokusy o reportáže. Motivační dokument pro
zájemce o studium na olomoucké univerzitě, vytvořený jejím současným studentem, šikovným Markem
Partyšem. Ten přidal ještě jednu reklamu. Dále parodii na motivační video pro sportovní mužstvo před
klíčovým zápasem a jediný film animovaný, jehož
zajímavá výtvarná podoba, formálně sevřená kruhovou maskou, ilustrovala starou skotskou baladu.
Natočil ho Stanislav Šustr, stejně jako film následující. Ostatní tituly již patřily k různým žánrům hraného filmu. Vizuálně podmanivý poetický STARLESS
s detektivní zápletkou jsem viděl již před dvěma lety
v Brně a znovu jsem se ujistil, že divákům je nutno
i v komplikovanějších strukturách poskytnout zásadní
informace jasně a přehledně, což se v tomto případě
zcela nezdařilo. Neunikli jsme ani dvěma pokusům
inspirovaným thrillery s mocnou střelbou z rychlopalných zbraní pánů Juříka a Krušiny. Nezbývá, než
citlivě a soustavně upozorňovat mladé nadšence pro
tyto žánry, že nejen ten virtuální, ale i náš skutečný
svět a to, co se v něm děje, stojí za pozornost. Výčet
viděného uzavírá meditace ve stylu scifi o možnosti
naprogramovat vlastnosti dítěte (Ona s tím nemůže
nic udělat ), od sympatického Dominika Zezuly užíva-
36
25.1.2012 9:42:11
jícího pseudonym Dany Ellis. Tentýž pak natočil i krátký kriminální bonmot, jehož anglický titul jsem si celý
nepoznamenal, ale dal by se přeložit asi jako Chtěl by
ji zabíjet pořád dokola. Z obou filmů lze usuzovat, že
jejich autor je již zkušenější a má smysl pro vizuální
vyprávění.
Byl to velice příjemně strávený večer. Pořadatelé
se nám svěřili, že by tímto startem rádi založili tradici
pod názvem Svitavská klapka. Nezbývá, než jim přát
úspěch. Opět, jako v poslední době již po několikáté, se mi potvrdilo, že věci fungují daleko lépe, jsouli podloženy iniciativou zdola, a že mladí si dovedou
dobře poradit. Chtějí-li něco zorganizovat, dokážou
si pro to vytvořit prostor, zajistit podmínky a není je
při tom nutno opečovávat a vodit za ručičku. A pokud
mají potřebu poradit se s někým starším, dokážou si
ho najít sami. To je velice povzbudivé.
Rudolf Adler
***
„JEDNA
PERLIČKA NAVÍC...“
Vrátím se k Donašeči č. 3/2011. Tam mi sice Václav Šimek trochu sebral vítr z plachet svými Střípky
z filmařského života, zároveň mi však svou osobní
výpovědí ulehčil práci s tématem filmařské osobnosti
našeho kraje. Přesto mám ještě jednu perličku navíc
(a jedno tajemství k tomu - jak je to s přezdívkou
Wetu - ale to jsem slíbila neprozradit, tak tedy ne).
Vrátím se tedy do hluboké minulosti, kdy ještě
pojem filmový amatér neznamenal totéž co dnes
evokuje u mnohých - tedy něco jako diletant, neumětel..., nýbrž milovník něčeho a kdy parta těchto
nadšenců byla jedna velká rodina, schopná neuvěřitelných kousků.
Bylo to v létě někdy v r. 1976 - 77, nevím už přesně.Byla jsem celé prázdniny s mými malými dětmi
na chatě na Špince. Počasí nevlídné, voda studená, houby nerostly, prostě léto jak má být. Pak přišel
nápad: co takhle sezvat trutnovské filmaře, tedy náš
kroužek, na víkend k nám, pokecat, pobavit se, popít
pivka…?
Jenže - chatička 6x4 m, tam se nevejdeme, a už
z toho byla lavina! Vypůjčit od zdravotníků velký stan
„hangár“, v pivovaru koupit sud Krakonoše, v okolních rekreačních chatách povypůjčovat lavice, stoly,
židle...a když už, tak přivezeme velké promítací plátno, projektor, nějaký reproduktor, všemožné kabely,
a také buřty, chleby, nějaké dříví, kotlík...atd. Děti
psaly a malovaly plakáty, že u nás bude filmařská
pouť.
Jak řečeno, tak uděláno. Když bylo vše připraveno, začalo pršet.
Stan se zaplnil kamarády z kroužku a zvědav-
ci z okolních chat. Ještě jsme stihli dětem promítnout vypůjčeného Ferdu Mravence a déšť se změnil
v liják.
Když jsme poněkolikáté vyhlíželi ven, jak to s tím
deštěm bude, od rybníka se k nám nahoru ze tmy
vynořovala podivná postava: zahalená do pršipláště, tlačila kolo, k němuž byla připoutána kovová drátěná kárka, v té době dobře známý Rapid. Na něm
cosi : bedna?krabice? pečlivě zabalená do deky
a překrytá igelitem. Příchozí se zastavil před stanem.
„Dobrý večer. Jmenuji se Šimek a jedu na filmařskou pouť, je to tady?“
Nevěřili jsme svým očím. Ještě větší bylo naše
překvapení, když prozradil obsah nákladu na kárce.
My jsme promítali němého Ferdu a i naše vlastní filmy byly jen s hudebním doprovodem, a ten záhadný
človíček si přivezl svůj projektor, magnetofon, reproduktor, různé propojovací kabely a jiná udělátka
a zakrátko ve stanu za svitu jedné žárovky nainstaloval kompletní dvoupásovou promítací sestavu,
schopnou doprovodit filmový záznam téměř kontaktním zvukem. Neskutečné! Co bylo pak dál, vzal čas,
už nevím, ale ta zaujatost, nápaditost, trocha recese
Vaška Šimka, prostě to byl zážitek!
A tak teď, po přečtení Jeho „Střípků...“ si uvědomuji, že se život skutečně odvíjí ve spirálách. Po
několika desítkách let se téměř přesně opakuje jeho
nadvodní promítání na sousedním rybníku Broďáku
a já jen přeji spolu s naším špineckým hastrmanem
jeho vodníkovi Brodíkovi a všem spřízněným duším,
aby jim ta filmařská radost z vodnického dovádění
co nejdéle vydržela a už se těším na příští prázdniny.
Budeme-li živi a zdrávi, sejdeme se na Broďáku!
Jarmila Otrubová, Trutnov
37
25.1.2012 9:42:11
OSOBNOSTI REGIONU
Setkání v Náchodě...
Ještě mám plnou hlavu
toho setkání. Setkání s výjimečným
člověkem, osobností, a nejen s osobností
amatérského filmu.
Podrobnosti setkání jsme
dojednávali telefonem. „Který den?
Ano, to by šlo. Vlastně počkejte, to mi asi
budou volat z vydavatelství ohledně mé nové
knížky, ale to nevadí, to se nějak srovnáme.“
A tak jsem vyrazila do Náchoda.
Ve dveřích mne s přátelským úsměvem vítá
malíř, grafik, muzikant, spisovatel, básník,
ale především filmař animátor,
pan Jaroslav Cita.
A už mne zve do svého království,
malého, jednoduše zařízeného pokojíku.
U okna pracovní stůl, dvě židle, po ruce police
s mnoha zásuvkami ukrývající nespočet pokladů
a na stěnách obrazy z vlastní tvorby.
Teď sedím u svého stolu a poněkud
bezradně probírám hustě popsané listy
papíru s množstvím poznámek, bylo
zbytečné listy číslovat, vyprávění pana
City se také nevešlo do nějakých předem připravených otázek. Jak by také
mohlo, takové množství zájmů, činností, zážitků, kreseb, cestování, malování,
psaní, muzicírování – to by vystačilo na
několik životů! A tak tedy, jak jsme se
zpočátku dohodli, necháme řeč plynout.
Kdybychom se chtěli dobrat hodně
dávné minulosti, do začátků vaší
mnohostranné tvorby, kam bychom
se až dostali?
Pravděpodobně do Vysokova. Sice
jsem pracoval v Náchodě, v propagačním oddělení závodu Rubena, ale
ve Vysokově jsem měl řadu kamarádů.
Pamatuji, že jsme se bavili také tím, že
jsme sestavili partu muzikantů, hrávali
jsme ve Vysokově i v okolních vesnicích,
a že nás tam bylo několik Jaroslavů,
pořádali jsme Jaroslavské estrády,
zábavné večery, ke kterým jsem psal
scénáře.
To nám vydrželo víc jak dvanáct let.
Odezva u návštěvníků byla veliká,
v sále se někdy sešlo až 350 lidí. Tam
jsme se také začali bavit filmováním.
Ve vesnici nás bylo několik, kdo jsme
měli filmovou kameru na 8mm film,
a to byl základ filmařiny ve Vysokově.
Nelze vyjmenovávat všechny, kdo se
postupně v našem kroužku vystřídali, jen zmíním Zdeňka Majera, ten se
později dal i do vyvolávání našich
barevných filmů.
Jenomže mě zajímal víc než záznam
nějakého dění postup rozpohybování
figurky, či ať to byla jen linka, čára.
Tak vzniknul můj první animovaný film
Černoch. Na šedém podkladu černá
a bílá svislá čára – černoch a jeho bílá
dívka – nevěsta. Chodí, tančí spolu,
rodiče dívky tomu nepřejí, černého
hocha zabijí, zůstane po něm kříž a
bílá dívka proměněná v holubici odlétá.
Celý příběh vystavěný pouze dvěma
linkami, plynule se měnící v jiné tvary.
Při projekci v Ústředním domě lidové
umělecké tvořivosti mi ten filmek „tvořivě“ zničili – říkalo se tomu harmonika, když drapák v projektoru nezachytil
správně perforaci filmu a filmový pás
se nalámal jako měch harmoniky.
Vymýšlel jsem dál – třeba kloubové
loutky, plošné papírové figurky ve velikosti pod objektiv kamery. V té době,
někdy v roce 1966, jsem se seznámil
s panem Janem Pošem, tehdy šéfdramaturgem ve studiu kreslených filmů
na Barrandově. Ten mi umožnil spolupracovat s Barrandovem, kde mi
dalších 13 let moje kreslené příběhy
přepisovali na filmový pás, takže mám
filmy od 8mm přes 16 až na 35 mm.
Kameramanky ve studiu jste ale
pěkně potrápil!
Toť se ví, potrápil. Kreslený film vznikal
tak, že se pro danou část děje namalovalo pozadí – scéna, která se postupně
překrývala ultrafánovou fólií s kresba-
38
25.1.2012 9:42:11
mi postaviček a s jejich rozfázovanými
pohyby.
Přitom se i rozpočítávalo, na kolik
kreseb pohybů např. ruky se musí
fólie překreslit, aby byl pohyb plynulý.
Jenomže ultrafán v té době byl dovozový ze západu, tudíž nebyl pro obyčejného amatéra. Musel jsem proto vymyslet
obrácený postup. Postavičky kreslit
(a rozfázovat) na podkladové listy a
před ně předkládat scénu s vystříhaným
prostorem pro pohyb figurek. Neskutečně pracné, ale nakonec se ten postup
i některým kameramankám zalíbil
a podaly perfektní práci.
Stejně vás ale nejvíc máme
spojeného s postavičkami Maťa
a Klinčeka.
To mi bylo nějakých dvacet let, když
jsem začal vymýšlet první dětské knížky.
Zaměstnán jsem byl v Rubeně, ale
vydal jsem se s první knížkou do Prahy
do nakladatelství SNDK za Ondřejem
Sekorou. On tam zrovna nebyl a jakýsi
jeho zástupce, před nějž jsem knížku,
tedy listy s kresbami a texty položil na
stůl, je se zjevným odporem tužkou
odstrčil se slovy „…mladej, dej si
to doma do kredence a nedělej to!“
No samozřejmě, že jsem ho neposlechl.
Pak mi přišla objednávka na zakázku
z Bratislavy, slovenská televize dala
požadavek na dvanáct dílů Večerníčků,
nakonec jich chtěla 24, dnes je jich
rovná stovka. A tak se Maťo a Klinček
zabydleli ve slovenské televizi a vysílají
se dodnes. Pro zajímavost – na jednu
besedu s dětmi jsem spočítal, jak dlouhý pás by byl ze všech kreseb (listů vel.
A4) položených za sebou - 40 km!
Všechny ty večerníčky vyšly
i knižně?
Všechny, ale kromě nich mám i
desítky knížek pro děti s kresbičkami
a říkadly. Texty si také píšu sám, baví
mne to.
Říkáte, že každá z těch knížek má
svůj osud?
Téměř každá. Například Jak pomohlo
kotě Papírové Lhotě – to jsem 13 let
bojoval o to, aby vydavatel k mým
textům přiřadil také moje obrázky
a nenechal ilustraci mé knihy nějaké
téměř nikam nemůžu, a tak tady sedím,
cizí osobě. Ta přece nemohla nic vědět
píšu a maluju.
o jejich vzniku, nemohla vědět, jak se
u babičky zavírala vrátka na kámen.
A kde berete náměty pro další?
Nebo knížka Hledám, hledám nit - to mi Náměty chodí samy za mnou. Tak
přinesli složku dětských veršů, a prý že
třeba tenhle: moje manželka, také
chceme k nim vaše obrázky! Já na
zaměstnaná v Rubeně, chodila na prato – ale to už přece ilustroval Adolf
coviště kolem vodárenské věže, na
Zábranský! No nakreslil jsem ty obrázkteré hnízdili rorýsi.
ky, ale než knížka vyšla, vydavatelství
A jak víte, do gumy pneumatik se přidázkrachovalo.
vají saze, takže těch tam všude na dvoře
A tak jsem k nim napsal kratičké verše
bylo…Jednou z nich vytáhla něco, co
a vznikla Veleříkadla:
se v těch sazích zoufale třepalo – byl to
„Veleobři s velkou tlapou do velehor mladý rorýs, vypadlý z hnízda. Přinesla
cestu šlapou.
ho domů, ale co s ním? Sháněl jsem
Veleboty na míru šijí ševci z Pamíru.“
informace u ornitologů a s jejich pomoA nebo:
cí jsme mladého rorýse 8 týdnů piplali,
„Dědeček Crhů pospíchal z trhu.
až byl schopen samostatného pohybu,
Jak skákal přes ploty, roztrhl kalhoty.“ i létat jsme ho učili. A to byl základ
Jiná:
nové knížky o tom, jak se rorýs vydal
„Malý kapitán: Nosím triko, stavím
na cestu k Maťovi a Klinčekovi.
lodě,
táhne mne to k slané vodě.
Jenomže my se tady bavíme
Až přestanu vonět mlíkem,
o knížkách, ale vy máte na svědomí
budu velkým námořníkem.“
i řadu filmů. Tak prozraďte něco
i o nich!
Je vidět, že vás kromě filmu
No je to docela pěkná řádka, udělal
i ty knížky velmi těší!
jsem za život 200 kreslených filmů,
Knížky, to je dnes můj život. Dnes už
zprvu na 8mm, pak na 16 a i na
35mm formát.
A moje nejmilejší? Už zmíněný Černoch,
který se nedochoval, a pak jsem dělal
filmy s náměty většinou o mezilidských
vztazích, pomoci, o čestnosti, pravdomluvnosti, jak dodržet daný slib, proč
si vážit jeden druhého, o kulturním chování a kultuře vůbec atd. Tyhle principy
jsou ve všech mých filmech.
39
25.1.2012 9:42:11
OSOBNOSTI REGIONU
Je to na dvě stovky titulů, jejich názvy
si už nepamatuji, ale mám je všecky
zapsané v tomhle (a ze zásuvky vyndává starý ohmataný sešit s podrobným
zápisem
o každém z natočených filmů. Nahlížím
a pan Cita listuje v sešitě a vzpomíná):
je tam i rok vzniku, na kterých přehlídkách a soutěžích byl promítán, byl-li
oceněn a jak, jsou tam tituly např.
Dárci krve, Neblbněte, kvadráti, Repete,
Sen, Maniak, Švejkoviny, Cesta za
džbánem vody a další a další. (1970, 71,
72,… co rok, to plná stránka titulů filmů,
co rok, to plná stránka cen ze soutěží.)
S těmi filmy jste se dostal i do
světa?
Začínal jsem samozřejmě u nás od
okresních přehlídek, pak to byly Benátky filmových amatérů, Amatrik Kladno,
Chebská Minuta film, Rychnovská
osmička, tam jsem po třikrát dostal
první cenu, zlatou krajku. Stalo se
i to, že ze čtyř pohárů z jedné soutěže
putovaly tři do Vysokova.
Moje filmy se promítaly např. na festivalu v Litvě, v Portugalsku, v Austrálii,
ve Vídni, ve francouzském Cannes
– odtud mám tuhle stříbrnou medaili.
Já jsem ale do toho světa nějak nemohl.
Z toho nastaly i mnohé kuriózní situace.
Např. film dostal Hlavní cenu ve skotském Glasgow, tu místo mne přebíral
tehdejší nějaký český diplomat, pamětní
list mi přivezl, ale zlatý pohár ne.
Škoda ho.
To už stojíme před vitrínou plnou
nejrůznějších plaket, pohárů,
medailí …
A pan Cita bere do ruky tu, kterou si
přivezl z celosvětového festivalu
UNICA. Z téhle mám největší radost.
Ještě se vrátím k vaší torbě malířské, protože tady na stěnách vidím
množství vašich obrazů.
To byla také jedna z mých vášní, ještě
když jsem mohl jít ven. Mám na svědomí přes 4000 obrazů krajin, akvarelů
a temper, z toho některé byly i na zahra-
ničních výstavách. Nejvýznamnější byla
prodejní výstava v Anglii, tam jsem byl
pozván i s manželkou. Měl jsem tam
220 zarámovaných obrazů, všechny se
prodaly, ale převod z libry na české
koruny trval našim úřadům tak dlouho,
že se zatím změnil kurs velmi nevýhodně, takže finanční úspěch byl mizivý.
Tady výstavy nedělám, už na to není sil.
A tak stojí támhle srovnané podle zdi
a některé mám tady po stěnách.
Když už chcete vědět všechno, tak
ještě přidám sbírku otisků a výstřižků
z novin, to jsou humoristické kresby,
těch je také několik tisíc, a pohlednice
s námětem Vysokovského kohouta,
a …a to by stačilo.
No, přátelé, řekněte sami, to by
opravdu stačilo na několik životů.
Pane Jaroslave Cito, přejeme jen to
nejlepší!
(Příjemné odpoledne s tužkou v ruce
u Citů strávila Jarmila Otrubová)
Kresby převzaty ze
Zpravodaje UNICA - 27. 8. 1994
24. prosince 2011
oslavil
PhDr. JAN TYDLITÁT
životní jubileum.
Připojujeme se
k dlouhé řadě
gratulantů
a přejeme
do dalších roků
ode všeho
jen to NEJ...
40
25.1.2012 9:42:11
NEJMENŠÍ I NEJSTARŠÍ
Jestliže česká Wikipedie uvádí, že nejmenší kino-
sály u nás jsou hned dva, oba se nacházejí v multikině
Village Cinema Anděl a mají kapacitu 24 míst, napadne i matematicky méně nadaného čtenáře, že právo
na označení „nejmenší kino v České republice“ má
spíše se svými sedmi thonetovými sklápěcími sedadly
kinosál v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Další omyl se týká datace nejstaršího dosud funkčního
kina v Česku. Ve stejném zdroji uváděné kino Lucerna v Praze bylo otevřeno v roce 1909, přibyslavské
již v roce 1897. Nechme promluvit archivní materiály
i vzpomínky pamětníků.
Když roku 1895 odjížděli Anna a Matěj Malinovi,
drobní zemědělci a majitelé výčepní koncese v obci
Přibyslav, strávit jako obvykle konec roku do Paříže,
netušili, jak celý výlet zasáhne do jejich života. Krátce
před silvestrem pochůzkami městem znavená Anna
projevila přání si někde vypít velký šálek kávy a pozorný Matěj ji tehdy vzal do Grand Café (1). Náhodou zde
zrovna bratří Lumièrové prvně předváděli svůj nový
vynález - kinematograf (2). Promítané záběry přijíždějícího vlaku byly tak sugestivní, že Matěj začal hledat
jízdenky a Anna se ulekla, že už výlet končí. Při opusu
Odchod z továrny oba litovali, že jejich hostinská živnost je tak daleko (3).
Mocný dojem v nich zůstal i po příjezdu domů.
Bylo nabíledni, že film může mít na českém venkově ohromný osvětový potenciál. Technicky nadaný
Matěj začal ihned během zimní vegetační přestávky
v hospodářství konstruovat vlastní přístroj pro zamýšlené kinematografické produkce, který dokončil ještě
před jarním osevem. Kamera, která následně sloužila
i jako aparát promítací, v lecčem předčila konstrukci
Lumièrových. Malina učinil první objevy vedoucí k odstranění roztřepaného dojmu z obrazu na plátně, způsobovaného osvětlením filmového pásu během posuvu. Ještě
před vynálezem maltézského kříže Oskarem Messterem
a Maxem Gliewem (4) jehož úkolem je mj. přerušování světelného toku jdoucího do okeničky s filmem ve
strhovacím zařízení projektoru, přišel s tzv. biomechanickým řešením. Na setrvačníkové kolo pohonu promítačky umístil řehtačku, která pravidelným hlasitým klapnutím nutila diváka k mrknutí právě v okamžiku výměny
mezi dvěmi políčky filmu (5). Technickou nedokonalost
přístroje dokázal nahradit dokonalostí lidské reakce (6).
Vlastně se tak stal i průkopníkem zvukového filmu. Po
skončení žní a provedení podmítky v zemědělské
sezoně 1896 zahájil Matěj Malina stavbu dřevěné
budovy kina (7), která však ještě nebyla vybavena litinovými kamny Ideal jako dnes. A tak se první, ještě
neveřejné promítání, uskutečnilo až v létě 6. července
1897 (8) s vlastním snímkem Na Methuji, natočeném
v nedalekém údolí krátce předtím. Malina, aniž by mu
na tom jakkoliv záleželo, předstihl o devět let Alberta
Schillera v Brně a o deset let Viktora Ponrepa v Praze.
41
25.1.2012 9:42:11
Vážený pan
Matěj Malina
rolník a hostinský
V Přibyslavi čís. 36
Číslo 96i961
z roku 1898
Ve věci Žádost o provozování kinematografu
Vážený pane Malino,
na náš úřad došla Vaše kolkovaná žádost o povolení provozování kinematografických představení. Musím Vás upozornit,
na něco takového současný říšský zákoník nepamatuje a takové
povolení tudíž není možno vydat. Ve vlastním zájmu upřesněte, v čem taková představení spočívají, zda by pro ně bylo
možno vydat rozhodnutí jako pro zábavy taneční či představení
divadelní. Jde-li o shromáždění náboženské, je nutné vyjádření
příslušného děkanátu církve Římsko-katolické, příp. jedná-li se
o spolčení spiritistická, upozorňuji, že tato jsou co nejpřísněji
zakázána. Vše ostatní řídí se platnými nařízeními pro provozování živností zábavních a dávky ze vstupného musí být prostřednictvím úřadu obecního v Přibyslavi odeslány Zemskému
úřadu pro dávky v Praze.
V Novém Městě nad Metují
15. dubna 1898
V úctě
F. Přibyl (?) starosta
Provokativně zvolené datum (9) první projekce
mělo za následek nelibost byrokratického aparátu
Rakouska – Uherska při schvalování žádosti o povolení k veřejným produkcím, o kterou Malina bezvýsledně žádal poprvé 15. dubna 1898. Více než čtrnáct let se potýkal s úřady, než byl 18. září roku 1912
schválen zákon 191 ř. z. o kinematografech. Malinovo
prvenství spočívá nejen v tom, že vystavěl první stálé
kino v českých zemích, sestrojil aparáty vlastní konstrukce a natočil první hraný film, ale jako první v českém království obdržel kinematografickou licenci (10),
a to již druhý den po schválení příslušného zákona!
Toho roku ovšem Malinovo podnikání postihla velká rána, předčasně na odpočinek odešla jejich Běla,
jediná kráva, která byla schopna dosáhnout v otáčení žentouru, pohánějícím dynamo světelného zdroje
promítačky, potřebné frekvence 50 otáček za minutu.
Po letech marného hledání náhrady dosáhl Malina
v roce 1927 elektrifikace obce, nepodařilo se mu však
prosadit změnu napětí sítě na 67 voltů potřebných pro
jeho přístroj. Potíže s návštěvností kina během hospodářské krize třicátých let řešil částečnou přestavbou budovy na včelín a vynalezl elektrický medomet.
Odborné veřejnosti zůstal v paměti spíše jako průkopník moderního včelaření (11).
Novodobá historie Výčepního kinematografu začíná
v roce 1985, kdy v dědickém řízení budovy a pozemky po svém prapředkovi získávají manželé Eva a Petr
Rýgrovi. Ti zprvu ve včelíně včelaří, ale jejich zájem
čím dál více upoutává starý nápis KINO na střeše
stavby. Postupně nalézají další předměty související
s dávným smyslem budovy, předky ukryté již v roce
1945, těsně před znárodněním československé kinematografie (12). Také objevují interiér výčepu (včetně
výčepního pultu) v prostorách důmyslně přeměněných na chlév krátce před socializací drobných venkovských živností (13). Po celé čtyři roky, do listopadu
1989, ilegálně pijí ze starých pivních sklenic a tajně
sedají ve včelíně na původní, nikdy neznárodněná
sedadla. Tam je také zastihuje zpráva o změně společenského zřízení. (14). Během rekordně krátké doby
deseti let se daří obnovit interiér výčepu, za dalších
osm let je zrestaurována budova kina.
K sto desátému výročí prvního promítání je znovu natočen film Na Methuji. V něm je pietně použito
několik filmových okének, která se zachovala z filmu
Malinových, k nim byl připojen diváky tělem matoucí
(16) příběh.
Od té doby opět kino slouží veřejnosti. Disponuje
projektorem s dostatečným světelným tokem a zvukovým aparátem Dolby mono. Je oblíbeným předpremiérovým kinem hlavně českých dokumentaristů.
Biograf lze totiž zvenčí uzamknout a kukátkem pak
sledovat dění uvnitř sálu. Matějem Malinou odhadovaná kapacita sedmi míst se ukázala dostatečnou i
42
25.1.2012 9:42:11
NEJMENŠÍ I NEJSTARŠÍ
Jan Špáta a Petr Rýgr, Přibyslav
v dnešní době. Dlouhodobý průměr návštěvnosti kvalitních filmů např. v okresním kině v Náchodě nepřesahuje číslo šest diváků (15). I přes rostoucí náklady
na energie (za představení se v kamnech Ideal spálí
až tři kilogramy dřeva – asi 55,86 MJ), se daří držet
vstupné na původní výši 1 Kč (včetně odvodu do Státního fondu pro rozvoj české kinematografie), u venkovního kukátka je pro nemajetné zdarma.
V malé expozici ve vitríně kina lze vidět dva zásadní dokumenty české kinematografie. První (inventární
číslo 1/1897), ilustruje obtíže, se kterými se Malinovi
potýkali v počátcích svého podnikání, druhý (inventární číslo 9/1912), je dokladem, že boj s byrokracií
je sice zdlouhavý, ale v monarchii je takové vítězství
možné. Původní lavice z továrny Thonet (inventární
čísla 2/1907, 3/1907, 4/1907, 5/1907, 6/1907, 7/1907,
8/1907), dokumentují nejen řemeslnou zdatnost
našich předků, ale i restaurátorské schopnosti dnešních majitelů kina. Autentické je též torzo dřevěné
kamery - promítacího stroje. Ve vitríně můžete obdivovat i několik málo předmětů, jež se z obrovského
množství původního inventáře kina podařilo nalézt. Odhadujeme, že značná část vybavení kina i výčepu je dosud rozptýlena mezi obyvatelstvem i institucemi v České republice. I tímto způsobem vás chceme vyzvat - máte-li tyto předměty doma, či se s nimi
někde setkáte, nebojte se je přinést zpět.
Poznámky:
(1) Rodinná kronika rodu Malinů 1861 – 1936, str. 63.
(2) Chardère, B.: Les images des Lumière, Paris: Gallimard, 1995.
(3) Osobní zápisky Matěje Maliny, svazek 5, nestránkováno.
(4) Messter, O.: Mein Weg mit dem Film, Berlin, 1936.
Who‘s Who of Victorian Cinema: A Worldwide Survey
(5) Žádost o udělení patentu z 2. února 1896 č.j. 2-96-1, ve sbírkách TM Praha.
(6) Physiology or Medicine, Elsevier Publishing Company, Amsterdam, 1896.
(7) Stavební povolení 25/1896, Obecní úřad Přibyslav. SOKA Náchod, fond OÚ Přibyslav.
(8) Filmový plakát “Na Methuji”, The Mowie Poster Art Gallery London, art.29/189.
(9) Larangè, D. S.: La Parole de Dieu en Bohême et en Moravie: la tradition de la prédication dans l‘Unité des Frères de Jan Hus. Paris: Harmattan, 2008.
(10)Katastr licencí C. K. místodržitelství pro království České, A/225/195. Österreichisches Staatsarchiv Wien.
(11)Adamec, F.: Otec včel z Přibyslavi. Časopis Včela česká, ročník 1935, č.6.
(12)Dekret presidenta republiky č. 50 Sb., o opatřeních v oblasti filmu, který nabyl účinnosti dnem 28.srpna 1945 (znárodnění kinematografie).
(13)Zákon 58/1951 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o znárodnění.
(14)Gilbert, F., Large, D. C.: Konec evropské éry - Dějiny Evropy 1890-1990, 1. vyd., Praha: Mladá Fronta, 2003.
(15)Statistický lexikon českých kin, Praha, 2011.
(16)Prof. Adler R., Rozborový seminář
- Vysokovský kohout, Náchod 2007.
Petr Rýgr, Přibyslav
43
25.1.2012 9:42:11
NAPSALI NÁM...
MLÁDÍ NEJEN
ZA KAMEROU
S Janem Václavem a jeho filmovým studiem
GAWAfilm jsem se poprvé setkala na krajské soutěži Český videosalon v Tachově v roce 2008. Tehdy
soutěžil s poměrně dlouhým filmem (25 min.) VESNIČAN (vesnická komedie o životě na venkově). Šlo o
hraný film, který byl v soutěži jediný a získal 3. místo.
A byl vlastně prvním mladým autorem do 18 let (ročník 1994), který se v krajské soutěži objevil od roku
2002, kdy jsme tyto postupové soutěže začali pořádat. Hned následující rok poslal do soutěže 2 filmy.
Jeden hraný - POUTO a jeden experiment MORBIT
– opravdu po každém jídle. Tentokrát filmy oceněny nebyly, i když za hraný snímek POUTO (poeticky
laděná tragikomedie s prvky jemné politické provokace), posbíral ocenění v jiných soutěžích a patří
k jeho neúspěšnějším filmům. Neúspěch na krajské
soutěži Honzu neodradil od další tvorby. Pravidelná
účast na soutěžích v Tachově by pokračovala, kdyby
nebyla kategorie pro mládež přesunuta do samostatné soutěže Zlaté slunce, z které se také postupovalo
do celostátní soutěže, a účast na obou soutěžích
nebyla možná. Honza se rozhodl, že bude srovnávat vytvořená filmová dílka se svými vrstevníky,
a tak na krajské soutěži byly jeho filmy promítány
od roku 2010 mimosoutěžně. Nebudu se rozepisovat o jeho filmech, kterých má na svém kontě do
současné doby asi 8, a některé velice úspěšné – již
zmíněné POUTO nebo DĚTI Z ODDÍLU A (kritika
současné i dřívější společnosti), ale o jeho další činnosti. Nezůstal jenom u natáčení, ale začal s filmem
pracovat víc. Když jsem od něho dostala pozvánku na filmové odpoledne KAFE 2 (Krátkometrážní
Amatérská Filmová Exhibice), konané ve stříbrském
gymnáziu na konci března minulého roku, byla jsem
Filmová noc v lázních
zvědavá, co s tím tak mladí pořadatelé dokáží udělat. A byla jsem mile překvapená. V aule, kde se celá
akce odehrávala, bylo poměrně dost spolužáků.
Nejen jako diváků, ale i spolupracovníků a podávalo se i kafe. Jako hosty si pozvali Moving pictures
studio z Hradce Králové s filmem Andělé na kolejích
(hraný film o tom, co všechno se změní s příchodem
války). Tento hodinový film jsem viděla poprvé, po
jeho skončení probíhala beseda s tvůrci. Protože se
kulturou už nějaký ten pátek živím, dokáži ocenit, co
námahy dalo Honzovi s kolektivem připravit takovou
akci. A že si vůbec na to troufli. Asi bez podpory školy a některých učitelů by to přece jen nešlo, protože
akce se konala v půl druhé a to ještě vyučování na
gymnáziu určitě nekončí.
Další pozvánka od Gawafilmu přišla na konec
srpna na dvoudenní FILMOVOU NOC V LÁZNÍCH
a workshop „Lázeňský Pardál“. Jak pořadatelé uvádějí, je to festival založený na nezávislé produkci
různých umělců. V rámci festivalu proběhnou projekce, semináře, divadelní vystoupení nezávislých souborů, vernisáže a tematické projekce. Program byl
dost nabitý. Vzhledem k dovolené, na kterou jsem
odjížděla, jsem se této akce mohla zúčastnila pouze
jeden den, v pátek. Workshop se nekonal, protože
skupina zájemců na poslední chvíli odřekla účast.
Večer začal hudebním vystoupením, pak následovalo promítání filmu, shodou okolností to opět byl
Andělé na kolejích (a vůbec mi to nevadilo) a beseda s hosty - tvůrci. Po této besedě následovalo další
promítání, které končilo až po půlnoci, moje účast
na Filmové noci skončila o něco dříve. I z této krátké
doby mi bylo jasné, že je v tom spousta práce a času,
která se, vzhledem k návštěvnosti, minula účinkem.
A malá divácká účast byla také to, co nejen mě, ale
i pořadatele mrzelo, protože ani ten následující den
prý nebyl o moc lepší než v pátek. Chybičky, které
se do organizace vloudily, znají nejlépe sami pořadatelé, ale recept, jak dostat lidi z křesel u televize a
ty mladé od počítačů do kulturního domu, asi nikdo
nedá. I přes neúspěch se kluci a holky z Gawafilmu
nevzdávají a v činnosti budou pokračovat. V současné době Jan Václav a Lukáš Sajvera spolu s GAWAfilmem připravují nové projekty jak filmové, tak kulturní. Kluci začali spolupracovat s divadelní společností
DIVOCH ve Stříbře a s Bezdružickou lokálkou, pro
kterou dělají dokumentaci a dobrovolnické práce.
Více informací o činnosti GAWAfilmu a jeho aktivitách naleznete na www.gawafilm.tym.cz
Alena Mautnerová,
Městské kulturní středisko Tachov
44
25.1.2012 9:42:11
JAK JSME TOČILI
„KLAPKU“
Na Videosalonu v červnu loňského roku jsme byli
osloveni s nabídkou účasti v pořadu „Klapka“, který o amatérských filmařích vytváří TV Noe. Původní
účinkování se nakonec proměnilo na vytvoření celého pořadu o NAŠA TV, což nám docela vyhovovalo.
Zadání bylo jednoduché – připravit hodinový pořad
a nechat jenom pár minut pro úvodní a závěrečné
titulky. Jednalo se totiž o prázdninový díl, který by
z důvodu dovolených neměl kdo udělat, takže jsme
si mohli užít výsady vytvořit si hodinovou prezentaci
sami.
Začátek nebyl úplně jednoduchý. Spočítali jsme
si stopáž filmových ukázek a tím nám vyšel čas, který musíme vymyslet a natočit – a na tom jsme chvíli
„ztvrdli“. Hledali jsme jednotící téma. Inspiraci v jiných
„Klapkách“ jsme získat nemohli, protože nikdo z nás
TV Noe „nechytá“ a k našemu překvapení jsme zjistili,
že se pořady na internetu nedají „pustit“.
Těsně před prázdninami přišla myšlenka inspirovaná panem Tuščákem. Říkal nám, že jednu z „Klapek“
točili nad městem tak, aby tam byly i pěkné exteriéry
a představení místa účinkujícího filmaře. Jak bychom
my mohli představit Polici nad Metují, abycho nemuseli na několikrát převážet žáky i techniku? Řešení se
našlo přímo na náměstí: „Vylezeme na radniční věž!“
A už jsme měli i to pracně hledané jednotící téma. Než
se nám podařilo se „vyškrábat“ na vršek, tak jsme se
pořádně zapotili, stálo nás to dost námahy a místy to
bylo i lehce nebezpečné. Vlastně to bylo úplně stejné,
jako celá filmařina. Když chce člověk něco pořádného natočit, tak mu to také samo „z hrušky nespadne“.
Zabere to dost času i námahy a pro dobrý záběr musí
člověk občas snést i nějaké riziko. Takže náš výstup
na věž byl docela trefným podobenstvím. A když už
jsme byli nahoře, tak jsme si užili „pokoukáníčko“, jaké
asi mnoho poličáků nevidělo. Zase to bylo podobné,
jako s filmem. Když točíme zajímavé téma, tak se
setkáme s lidmi, které bychom jinak nikdy nepotkali
a podíváme se do míst, která bychom znali jen z televize.
Po vrcholech ale přicházejí i údolí, kdy se musí
natočený materiál „vypiplat“ ve střižně. Pokud to člověka baví, tak se i tato zdánlivě nudná činnost promění v dobrodružství. Při něm se sice netají dech,
jako při pohledu z radniční věže, ale jsme účastníky
toho, jak pod našima rukama ze zdánlivě chaotického
materiálu povstává Film.
Tím, že jsme školní studio, tak máme možnost do
dobrodružného světa filmu přitahovat další mladé lidi.
Proto zakončíme výrokem jedné nové členky našeho
... z výstupu na věž
štábu: „Určitě to pro mě byla skvělá možnost, zkusit
si něco nového a trochu víc se na tom podílet. Těžko
můžu říct, jak moc se mi to líbilo, protože to byl vlastně první „větší“ projekt, na kterém jsem se podílela,
tudíž nemůžu srovnávat. Každopádně nelituju času,
který jsem pro to musela obětovat. Jsem velmi ráda,
že jsem na tom taky mohla něco udělat, i když toho
nebylo mnoho. Tak jenom doufám, že mě to bude
bavit i nadále, tak jako do teď a zapojím se víc“.
Vladimír Beran,
Základní umělecká škola v Polici nad Metují
EXEMPLÁŘ
Základní škola a Mateřská škola Deštné v Orlických horách se v loňském školním roce pustila do
natáčení animovaného filmu. Podnětem k události
byla návštěva Cyrila Podolského ve škole, kdy žákům představil nově vznikající animovaný seriál podle své knížky Kouzelný herbář. Žáci byli nadšeni. I ti,
kteří se ze začátku tvářili zcela skepticky, byli nakonec plni zájmu. Toho jsme se tedy rozhodli využít.
Proto jsme se obrátili na pana režiséra s nabídkou,
zdali by s naší školou nechtěl spolupracovat na
nějakém projektu. Souhlasil. A to byl začátek celého
dobrodružství.
Do první fáze projektu se zapojili všichni žáci školy. Každý z nich měl za úkol vymyslet si vlastní postavu, vytvořit její nákres a vymyslet její charakteristiku. Tomu se věnovali v hodinách slohu a výtvarné
výchovy. Bylo až neuvěřitelné, jak různorodé postavy se zrodily. Pokud pomineme největší skupinu, kterou tvořili sportovci, velký podíl zaznamenala zvířata.
Největší porce fantazie se však projevila, když děti
vymýšlely postavy bez reálného základu.
Poté byli žáci rozděleni do devíti skupin. Aby byly
dostatečně pestré, v každé z nich se objevilo ale-
45
25.1.2012 9:42:12
NAPSALI NÁM...
spoň jedno dítě z každého ročníku. Tito žáci si pak
vzájemně představili své návrhy. Snažili se o co nejlepší prezentaci, neboť jen jedna loutka měla možnost
vystupovat ve filmu. Žáci prvního stupně se překvapivě ukázali být velmi dobrými obhájci. Pět z devíti
vítězných návrhů vzešlo právě od nich.
Tak vznikla velmi různorodá skupina postav,
mezi nimiž byla hlasováním vybrána postava hlavní. A čekal nás snad ještě těžší úkol. Spojit všechny
postavy jedním příběhem. Od tohoto okamžiku už to
nebyla pouze akce spojená s vyučováním, ale ukrajovala i z volného času dětí. Příběhů, které se sešly,
bylo okolo deseti. Vítězný text však musel být ještě zkrácen a doplněn o dobrou zápletku. Nakonec
byly vymýšleny dialogy. Následovala stavba kulis.
Potřebovali jsme cukrárnu, chatrč čarodějnice a les
s řekou. Děti se úkolu zhostily s důsledností a smyslem pro detail. Výsledkem byla kvalitní a nádherná
práce.
Přípravná fáze tímto skončila. Po ní začaly děti
pracovat s panem Podolským. Nejprve každou ze
skupin čekala výroba loutky. Žákům bylo vysvětleno,
jaká musí být její kostra, jak postupovat při její výrobě, na co si dávat pozor a čemu se vyhnout, jaké
části jsou nejvíce namáhané, a musí být tedy velmi
kvalitní. Práce začala. Ušity byly oblečky, boty, vrtala
se tělíčka, vyráběly se korále, lepily se vlasy, malovaly obličeje. A tak se zrodily první loutky. Děti byly
nadšeny.
Než mohlo začít natáčení, předcházela mu samozřejmě průprava. Žákům bylo vysvětleno, co všechno natáčení obnáší, na co všechno se musejí soustředit, co všechno si musejí pohlídat. Zpočátku pro
ně bylo obtížné seznámit se postupem a principem
animace, ale na pokrok se nemuselo dlouho čekat.
Během vzniku ukázky si vše vyzkoušeli a při tvorbě
filmu už pracovali téměř samostatně. Postupně se
vykrystalizovala osmičlenná skupina žáků druhého
stupně. Ti utvořili pevné jádro a zároveň amatérskou
filmovou skupinu s názvem: „Kdo? My!“
Žáci zjistili, že vznik loutkového filmu není pro
netrpělivé. Přestože natáčení vlastního filmu trvalo
čtyři dny, film je dlouhý dvě a půl minuty. Zdá se vám
to málo? Nám už ne. Tu se během záběru pohnou
nedopatřením kulisy, tu udělá loutka pohyb, který
není nejvhodnější. Může se objevit spousta zádrhelů.
Hotový film se musel sestříhat, ozvučit a nadabovat. Žáci namluvili své vlastní loutky. Přestože
byla jejich práce v tomto ohledu velmi amatérská,
práce v profesionálním nahrávacím studiu jim dala
opět obrovskou životní zkušenost a pocit vítězství se
dostavil, když poprvé svůj film uviděli.
V důsledku této euforie jsme se rozhodli takto
vzniklý školní snímek přihlásit do soutěže amatérských filmů Rychnovská osmička. Nepočítali jsme
s nějakým umístěním, byli jsme spíše zvědaví, jak
bude snímek vypadat na velkém plátně kina. Pozvali jsme spoustu příbuzných, a když film dospěl ke
konci, ozval se sálem velký potlesk. V tu chvíli jsem
byla velmi hrdá na to, že dětem naše škola umožnila zažít takový pocit vítězství a hrdosti. Umístění na
třetím místě v této prestižní soutěži přineslo opravdu
velké překvapení. Ve škole jsou k vidění nejen fotky
z natáčení, ale také „režná krajka“, která je symbolem onoho úspěchu.
V současné době už pracujeme na novém snímku. Zatím ve škole probíhá soutěž o to, kdo vymyslí nejpozoruhodnější příběh. Poté začne natáčecí
maraton znovu. A přestože žáci vědí, že je to práce
navíc, že jí budou muset věnovat svůj volný čas, je
spousta zájemců, kteří se těší na to, až vše znovu
vypukne. A kdo ví, možná se někdo z nich jednou
stane animátorem, spisovatelem nebo kameramanem.
Těšíme se na novou práci, která je před námi. Je
nádherné vidět, že děti pracují s nadšením a elánem
na něčem, co jim může přinést spoustu nevšedních
zkušeností.
Hana Pavlíčková, ředitelka školy
46
25.1.2012 9:42:12
ZKUŠENOSTI
K NEZAPLACENÍ
Krátká reportáž z natáčení filmu Kamarádi
Doba, kdy jsme chrlili jeden film za druhým,
je pryč. Nové technologie a touha po dokonalosti
zbrzdila původní nadšení. Kromě trvalého přepisování scénáře Sametového letu č. 89 spojeného se
zázračným zjevením skutečného dramaturga jsem
se oddával diskuzím na fórech „ kanonisté versus
nikonisté“. Jedno bylo jisté. Před započetím prací
(únor 2012) musíme udělat test.
Konečně po roce přemítání držím v ruce Canon
60D místo kamery Sony a koukám na svět přes široké sklo 12 mm, f 2,8. (A tak ani ve tmě na Národní
nemusíme svítit.) Ostření kontroluji na výklopném
displeji magneticky upevněným kukrem, odborně
přezdívaným wiew finder, a kanón sám se pohupuje
na stadicamu ukotveném v neprůstřelné vestě, která
se dá lišácky ukrýt pod kabát.
Když jsem konečně posháněl všechny ty serepetičky včetně softwaru, jenž se dokáže poprat s formátem MOV, vyrážíme kousek za Prahu zkoušet nový
cajk v praxi. Kromě krámů, kterými jsem se ověsil já,
přibyl do štábu Blues filmu opravdový zvukař s tágem
a Zeppelínem. Věru luxus, neboť zvuk ze samotného
kanónu je nad očekávání dobrý.
Vymysleli jsme k tomu účelu krátký poučný příběh
na téma první pomoci. (Inspirací byla jedna nehoda,
naštěstí s dobrým koncem, jíž jsem byl účasten.)
Začínáme sekvencemi v jedoucím vozidle. Řidič
– herec mluví své repliky, já a kanón sedíme na
sedadle spolujezdce a zvukař vzadu. Vše jde hladce,
dokud dopředu neusedá Rosťa (mimo jiné hrál ve filmu s Jamesem Bondem) a Tonda (hrál v Obsluhoval
jsem anglického krále a Libuše). Problém je v tom,
že Rosťa patří mezi herce s profesionální zkušeností, avšak nepatří mezi profesionální řidiče. Nový
sametový povrch silnice klikatící se v bučinách jeví
se často příliš úzký a z úlohy současně řídit a mluvit
stává se dilema. Však přežili jsme.
Natočení jedoucího a mluvícího cyklisty ze zadních dveří pak bylo už jen zaslouženou lahůdkou.
Jelikož mě celé to výše popsané nádobíčko osvobodilo od všech peněz, neměl jsem s sebou k této
první točbě dostatečný počet náhradních dílů. Nicméně jsem zodpovědný a zkušený, tudíž spoléhal
jsem na producenta Procházku, který přinesl také
svého kanóna, pro změnu 7D. Ovšem není kanón
jako kanón…
První došlo místo na kartě (16G). Natočili jsme
dle mého slabou půlhodinu a bylo full. Pak věřte prodavačům v krámě! Prý dvě hodiny se tam vejdou,
říkali mi několikrát, i když jsem oponoval, že to věru
není ani snad možné. Starou belu.
Samozřejmě moje blbost, kdybych četl návody,
dozvěděl bych se, že v plné palbě naláduji pouze
44 minut.
Další poučení následovalo. Kartu z kanónu 60 D
nelze zaměnit za kartu ze 7 D. Ufff!! Ještě že jsem
vzal počítač! Po slibně rozjetém začátku sedíme
hodinu ( slangově: jak trubky) v autech a čekáme, až
se data přesypou.
Když se pak zase obléknu do té příšerné opičárny (neprůstřelná vesta), přižene se auťák s dvěma
regulovčíky. Snažíme se tu chátru ve žlutých vestách zahnat, ale jejich argumentace, že za chvíli
zde projede Hubertova jízda v počtu třiceti koní, má
neoddiskutovatelnou sílu. Světla nemilosrdně ubývá
a herky s Huberty se vlečou, jak na porážku do salámu. Zavane zima. Mrtvola cyklisty má tak povoleno
stát, neboť ani karimatka ukrytá pod listím není zárukou proti nachlazení. Jak zjišťuji později, tato moje
benevolence přinese následky, které odhaluji až ve
střižně. Mrtvola se zjevuje v záběrech, kde nemá co
dělat! Kdyby alespoň ležela, ale ona stojí a svačí! Inu
12 mm je 12 mm. Příště budou všichni stát dvacet
metrů za kamerou!
Nakonec dochází baterka. Bohužel ani ta není
kompatibilní s baterkou D7. Odjíždím tudíž do
restaurace v Jevanech. Dobíjím baterku a sebe rovněž, polévkou s j.k. (5 ks). To ovšem není vše. Místní
personál projevuje určitou netrpělivost. Máme prý
zamluvený stůl od druhé hodiny na natočení závěrečné scény, ale již jsou čtyři. Omluva. Ušlý zisk
nahradíme zvýšenou konzumací. Po dvaceti minutách se vracím zpět. Cestou míjím zmrzlou mrtvolu
cyklisty opouštějící bojiště. Chápu, ale stejně jsem
naštvaný. Snad ony chybějící frejmy nějak vymyslím ve fotoshopu. Pokračujeme s o poznání menším
nadšením. Zima, čekání a hlad konají své. Nakonec
se na kanónu odlepuje magnetický rámeček z displeje, takže ostřím, jak se dá, takže nijak.
Konečná scéna v hospodě vychází trochu mázlá.
47
25.1.2012 9:42:12
NAPSALI NÁM...
Renoir by měl radost. (To svedu na umělecký záměr.)
Zvýšenou konzumací pěti čajů a tří polívek děkujeme personálu. „Doufám, že už vás tady neuvidíme,
vy filmaři,“ loučí se s námi vedoucí v zárubních a na
dveře lepí štítek s přeškrtnutým fotoaparátem.
V úterý jsou dušičky. Cestou zpátky zastavuji na
hřbitově v Újezdě. Pokládám věnce, svíčky a rekvizity, které z natáčení zbyly, na hrob dědy a babičky.
„Jestli mě vidí, určitě mají radost,“ pomyslím si. Večer
edituji pořízený materiál. Rozdíl obrázků z kamery a
foťáku zdá se nebetyčný. Když budu trpělivý, dokážu
se za pár let naučit pravé divy…
Petr Vaněk, Praha
20 10 - a co?
Připadla mně velmi nevděčná role přiblížit čtenářům nový film brněnské společnosti FOXYMON „20
10“. Nevděčná v tom, že pánové jsou tradičně velmi skoupí na jakékoliv informace, a navíc se jim film
zřejmě moc nepovedl, protože mi přes několikeré
urgence odmítli poskytnout DVD. Z různých zdrojů
se mi podařilo zjistit, že na vzniku filmu se podílelo
tradiční obsazení, ke kterému se nově přidali jako
herci Dáša Nezvalová, Michal Tůma a Jiří Pejchal,
který také složil hudbu. Protože již trošku dědkovatím a ze zdravotních důvodů nejezdím na soutěže,
neměl jsem možnost jejich dílo vidět. Naštěstí mi
nakonec pomohla náhoda, která mi pod ruku přihrála scénář zapomenutý jejich spolehlivým režisérem
v hospodě.
Přestože jsem film neviděl, přináším v následujících řádcích jeho fundovaný seniorský popis a rozbor
podle již zmíněného, mírně zapatlaného scénáře:
V poloprázdné místnosti stojí dívka u umyvadla
a plive do něho krev. Jde pozpátku do postele
a zhasne lampičku. Po úvodním titulku vidíme tutéž
místnost, v jejímž středu stojí velká kartónová krabice. Vyhrabe se z ní dívka a zatímco se oprašuje, krabice se zmenší a vyjede dveřmi z místnosti (to bych
chtěl vidět - pozn. A.S.C.). Dívka ji chce zachytit, ale
dřív než to stihne, dveře se prudce zavřou a dívka
zůstane uvězněná v místnosti. Všimne si obálky ležící na zemi a když si přečte dopis, běží ke dveřím. Po
jejich otevření zjistí, že jsou zakryté kartónem stejně
jako okna. Lehá si na zem, a když si přikryje rukama
oči, objeví se v zahradě (nechápu – pozn. A.S.C.).
Zde si ze stojánku přivázanému ke stromu vezme
zkumavku a jde k protějšímu stromu, kleká k němu
a líže kůru. Do zkumavky plive krev. Vrátí se k prvnímu stromu a šplhá po něm vzhůru, až se opět objeví
v místnosti (nechápu – pozn. A.S.C.). Zde dá zkumavku s krví do stojánku a vidíme ji u umyvadla ve
stejné scéně jako na začátku filmu. Dívka si pozpátku
čistí před zrcadlem zuby. Nohy má zasypané hlínou.
Z hlíny se dívka vyhrabe uprostřed lomu (nechápu
– pozn. A.S.C.). Dojde ke dvěma postavám sedícím
u stolu. Opráší z nich hlínu a sedne si opodál na židli.
Když se postavy probudí, vedou mezi sebou podivný
dialog, který si dívka zapisuje do deníčku. Po skončení dialogu dívka vytrhne popsaný list, se kterým
odchází. V místnosti si vysype z bot hlínu a na skobu
vedle stojánku připíchne list se zapsaným dialogem.
Pozpátku si nalévá z hrnku čaj do zahradní konvičky
a v ní objeví zmáčený dopis. Při jeho četbě se objeví
po pás ve vodě (nechápu – pozn. A.S.C.). Rozhlíží
se kolem sebe a objeví postavu s hlavou omotanou
obinadly a sedící na židli ve vodě. Dojde k postavě,
které z úst vyjede ryba. Dívka ji vezme a hodí do
akvária stojícího na vodě. Následně začne odmotávat obinadla z hlavy a objeví bílou masku a sejme ji.
Pod ní má postava hlavu omotanou dalšími obinadly.
Dívka odchází, a když postavě vyjede z pusy další
ryba, dívka vypadne ze skříně v místnosti (nechápu – pozn. A.S.C.). Vyplivne na podlahu vodu a jde
pověsit masku na stěnu ke stojánku a listu papíru.
Podívá se do dopisu, odhodí ho na zem a jde ke
dveřím, jenže zjišťuje, že jsou stále zakryté kartonem. Zklamaně se vrátí k dopisu a pozorně si ho čte.
Pak pozpátku couvá ke dveřím, a když v nich rukou
nenahmatá karton, pokračuje v couvání a vyjde před
dveře, kde se otočí a utíká pryč. Mimo záběr zazní
výkřik a balení krabice. Film končí záběrem velkého
skladu, kde manipulační dělník veze na rudlu velkou
kartonovou krabici, kterou zasune mezi ostatní krabice a odchází pryč.
Tolik tedy k obsahu filmu, názor ať si laskavý čtenář udělá sám. Za sebe mohu říct, že jsem nakonec
rád, že mi tvůrci DVD nedodali!
A. S. Cukrovský, Brno
48
25.1.2012 9:42:12
LETOŠNÍ BILANCOVÁNÍ
Do konce roku 2011 chybí jenom pár dnů, a tak začínáme všichni tak trochu bilancovat. Samozřejmě jako
první přicházejí na mysl rodinné události a zdraví našich
nejbližších, ale odkudsi zezadu se vynořují i události,
které nás naplňují pocitem sebeuspokojení a radosti nad
dobře odvedenou prací. Prací, za kterou nám, amatérským filmařům, nikdo nezaplatí penězi, ale třeba tím, že
nám pochválil náš nový film.
Musím sebekriticky poznamenat, že letos jsem
žádný film v tom pravém slova smyslu nenatočil. Svoji
pozornost jsem upřel především k dokumentování současnosti na Chlumecku a sběru starých 8mm amatérských filmů natočených na Chlumecku v druhé polovině
minulého století. Kromě natočení (vždy minimálně na
dvě kamery) tří divadelních představení chlumeckých
divadelních ochotníků a pořádání již III. ročníku setkání s amatérským filmem jsem dokončil projekt „Hovory
na chlumeckém zámku“. Příští rok oslaví Chlumec n/C.
777 let města, což si jistě zaslouží nějaký filmový dokument. Ze tří sedmiček jsem si tedy vybral jenom jednu
a do zámeckých komnat chlumeckého zámku „Karlova
koruna“ pozval sedm osobností, které významným způsobem přispívají k dobrému jménu Chlumce n/C. a celého Chlumecka. S velkým pochopením jsem se setkal
nejen u přestavitelů města, ale především u pana dr.
Pia Kinského dal Borgo, majitele chlumeckého zámku,
s tím, že je mi zámek po celou sezónu zdarma k dispozici a mohu si i přesunout nábytek podle vlastní potřeby.
Místo k natáčení tedy bylo a to nejnáročnější mne teprve čekalo. Najít moderátora, napsat scénáře rozhovorů
a konzultovat je s hosty, najít pomocné ruce k natáčení
a podobně. Bylo to dost náročné, ale dílo je dokončeno
a z ohlasů mám dobrý pocit.
Přiznávám, že se mi o tom nechtělo moc psát, ale
paní Mgr. Šlajsová mne přesvědčila, že smysl toho, co
dělám v oblasti amatérského filmu pro Chlumec a Chlumecko, je velice důležitý nejen pro současnost, ale především pro budoucnost. Následující generace tak budou
mít možnost nahlédnout do historie a poznat město
a osobnosti, které žily ve městě v časech minulých.
Z mého pohledu je to však taková malá výzva všem
filmovým amatérům, aby se pokusili ve svém městě
nebo vesnici zdokumentovat současnost pro budoucí
generace. Holou pravdou je, že pokud to neuděláme
my amatérští filmaři, tak to nebude. Koho z profesionálů zajímá třeba to moje Chlumecko? Nikoho, protože
za to nedostanou zaplaceno. Možná mám štěstí, ale
radnice v Chlumci je mi nakloněna a občas přispěje i
nějakou korunou, ale počátky takové rozhodně nebyly.
Musel jsem je přesvědčit tím, co dělám a jak to dělám.
Prosím, zkuste to a ocenění se vám jistě dostane.
Lubomír Havrda, Pardubice
PŘÁNÍ
DO NOVÉHO ROKU
Dovolte mi, abych vám všem, filmařům, porotcům,
kamarádům, přátelům, ale i nepřátelům, popřál do
nového roku nejen mnoho filmařských, ale i osobních
úspěchů a mnoho zdraví. Tak jako každý člověk, tak i
my filmaři kráčíme do (každého) nového roku s určitým přáním, a též cílem, který bychom chtěli dosáhnout, neboť nám to ten minulý rok tak nějak nevyšlo.
V úvodu mého novoročního přání jsem úmyslně oslovil
„přátele i nepřátele“, i když to nebylo ve zlém úmyslu.
Náš společný koníček, neprofesionální film, nás nejen
spojuje, ale budí v nás někdy i pocity nepřátelství.
K tomuto názoru mne dovedl článeček ve FILMDATU,
který pojednává o nepřátelských vztazích mezi filmovými autory (některými) a porotci.
Právě teď, kdy jsem skončil svou aktivní činnost
jako filmař a na základě mých skoro 30letých zkušeností jako filmař, ale někdy i jako porotce, dívám se na
celou tuto situaci poněkud střízlivěji než ten, který se
cítí tímto „nepřátelstvím“ přímo postižen. Co si budeme
namlouvat, ono to tak už v životě je a nemyslím si, že
se to dá změnit. Ještě jsem nikdy nezažil například ve
sportu, že poražený vychvaloval rozhodčího, který mu
nedal tu známku a nebo ty body, které si ten sportovec
buď zasloužil a nebo podle svého pocitu i přál. Tam,
kde se nedají výsledky měřit na vteřiny a nebo metry, hraje v mnoha případech i subjektivita rozhodčího
a nebo porotce nemalou roli. Pochopitelně, že rozhodování je často ovlivněno lety získanou sympatií nebo
přátelstvím, stejně jako antipatií nebo i nepřátelstvím.
Já si dovoluji říci, že někdy tyto subjektivní pocity porotce hrají tu rozhodující roli. Pokud by mi to chtěl někdo
vyvrátit, musí mi ale nejdříve zdůvodnit, proč například
určitý filmeček jednoho autora na rozličných festivalech a u rozličných porotců získává někdy i podstatně
rozličné hodnocení. Já osobně jsem zažil toto často
protichůdné hodnocení u rozličných porot. Je značný
rozdíl v posuzování například u poroty složené z amatérských filmařů, což je praxe u nás v Německu, další
rozdílné posuzování například od filmových metodiků a
nakonec poroty složené z profesionálních filmařů. Ale i
zde v těchto skupinách jsou někdy rozdíly, a to z toho
důvodu, že se neprofesionální filmy často posuzují tak,
jako králíci na výstavě drobných zvířat. Ten je hezký,
ten je hezčí a tento je nejhezčí. Vím, že u posuzování
filmů se řídí porotci určitými pravidly a kritérii, ale tak
dlouho, jak se budou posuzovat filmy různých žánrů dohromady, nebude naděje na opravdu objektivní
výsledek. Každý film je pro mne umělecké dílo. Každý
film má silné i slabé stránky. U některého filmu je to
fantastický námět, scénář, vedení kamery, střih, zvuk,
49
25.1.2012 9:42:12
NAPSALI NÁM...
herecký výkon a nebo režijní práce. U profesionálů pracuje na každém filmu řada pracovních skupin složená
z desítek lidí, kteří se to nejenom učili, ale kteří jsou na
každou tu profesi specialisté. V neprofesionálním filmu
to vše má zvládnout jedna osoba? Neznám žádného
desetibojaře, který dosáhl u všech disciplín ty nejvyšší
výkony.
Pokud budou páni porotci stále posuzovat naše filmy jako celek, budou jak spokojení, tak i nespokojení
filmoví autoři. I když jsem skončil svou aktivní filmařskou
kariéru, přesto jsem se cítil tím článkem na Filmdatu
tak nějak i sám napaden. Jsou neprofesionální filmaři
nevzdělaní blbečkové? Udivilo mě tvrzení, že všichni
porotci „mají“ vysokoškolské vzdělání, a tak nejsou
žádní… Já, stejně jako desítky nebo stovky neprofesionálních filmařů, máme též vysokoškolské nebo univerzitní vzdělání, a přece proto, že točíme amatérské
filmy, nejsme žádní podřadní lidé. Žádná škola nedělá
člověka jak inteligentním, tak i v určitém oboru absolutně profesionálním. Neznám lepšího a brilantnějšího
režiséra – bez jakéhokoliv vysokoškolského vzdělání
– jako Pana režiséra Stevena Spielberga, ktery byl celý
můj filmařský život mým vzorem. Znám řadu umělců,
kteří jsou opravdoví umělci bez vysokoškolského vzdělání. Znám též absolventy vysoké školy, kteří se honosí
tituly a stále pokulhávají za opravdovými a nadanými
umělci. Jak už jsem napsal na začátku, film, i když
neprofesionální, je kus umění, a to veliký kus, to mi
můžete věřit. I porotcování není lehké a vyžaduje nejen
nějaký ten titul nebo vysokou školu, ale i praktické a
nejen teoretické znalosti, ale i objektivitu. Tak jako filmař vkládá do každého filmečku svůj subjektivní náhled na zfilmované téma, tak i porotce se nechá často
ovlivnit svými subjektivními pocity. Vždyť jsme pouze
lidé a nikdo z nás není bez chyby.
Vážím si každého neprofesionálního filmaře, ať je
to kamarád či nekamarád. Vždy je v nás kousek závisti
na úspěch toho druhého a každý z nás, pokud jeho film
není mezi těmi oceněnými, se cítí tak nějak poškozen.
Ale oproti uražené ješitnosti některých pánů porotců se
vrací filmaři zpět ke svému koníčku a pracují na nových
filmech, aby dokázali nejen pánům porotcům, ale i sami
sobě, že umí natočit opravdu fantastické filmy. Ten příští film bude vždy ten nejlepší.
A tak přátelé a nepřátelé, zahrabme ty válečné
sekery a nenávistné napadání, podejme si vzájemně
ruce a zkusme to tento rok trochu jinak, opravdu kamarádsky.
NEJEN FILMAŘI
BY MĚLI BÝT
HODNOCENI
Tak jsme v uplynulém roce opět absolvovali šňůru soutěží. V tom konstatování není obsažen pocit
únavy nebo marnosti, naopak vědomí smysluplně
stráveného času. Nezastírám, že na soutěže filmových amatérů jezdím jako jejich účastník rád. A jak
se ze mne postupem času stává už trochu zkušenější
harcovník (při vší úctě k těm, kteří na tyto soutěže
jezdí mnohem déle), přemýšlím, v čem pro mne spočívá skutečný význam těchto klání. Kladu si otázku,
proč na některé soutěže jezdím vyloženě rád, celý
rok se na ně těším, zatímco na jiné jezdím tak trochu z vlastního donucení (abych nevynechal) nebo
dokonce vůbec ne. A zjišťuji, že se ten žebříček mých
„soutěžních hodnot“ časem trochu mění. Myslím, že
podobně to mají i jiní filmaři, ale nechci psát za ně.
Samozřejmě je pro mě velmi důležité, jak schopní, odpovědní a také vynalézaví jsou organizátoři,
kteří za tou či onou soutěží stojí. Jak je o nás účastníky postaráno, jakou technickou úroveň má projekce filmů, jaký další program je připraven atd. Dobře
si uvědomuji, že zajistit takovou soutěž po stránce
organizační i finanční vůbec není jednoduché a že
se vnější podmínky spíš zhoršují (mám zejména na
mysli dopady krize). O to víc si dobrých organizátorů
soutěží vážím, velmi je obdivuji a jsem jim za sebe
vděčen.
Avšak dobrou soutěž nedělá jenom to, co jsem
jmenoval výše. Stále více si uvědomuji, že pro kvalitu soutěže má zásadní význam kvalitní porota. O tom
se příliš nepíše, ba ani příliš nemluví, předmětem
analýz a kritik jsou přeci autoři filmů resp. jejich filmy.
Mnoho úspěchů vám všem
přeje Oskar Siebert
z Regensburgu
50
25.1.2012 9:42:13
A my filmaři většinou zachováváme jakési korektní
mlčení. Jednak je potřebné respektovat autoritu
a nedotknutelnost „soudu“. I tyto soutěže stojí na
právu poroty na ortel, a jestliže by její verdikty měly
být každou chvíli zpochybňovány, odmítány, soutěž
by ztratila smysl. A za druhé v tom hraje roli i sebekontrola amatérských filmařů : většinou pokorně
přijímají i rozhodnutí, se kterým vnitřně nesouhlasí.
Nechtějí být malicherní, protože si uvědomují, jak
ubohé je svádět případné vlastní filmařské selhání
na porotu. Ale na druhou stranu je mezi filmaři veřejným tajemstvím, že někteří porotci, některé poroty
rozhodují nekompetentně, podivně, hloupě.
Vím, že je trochu žinantní, když o tom píše účastník
soutěží. Ale je-li člověk soudný, časem se zbavuje
nafouklého sebevědomí a je schopen přijímat i kritické soudy poroty. Má to však podmínku – tato porota
musí mít autoritu. Filmař musí být přesvědčen, že
lidé v porotě jsou skutečnými odborníky, že rozumějí
filmu jako takovému, ale i filmu amatérskému s jeho
specifiky. Že v porotě nepolitikaří, neupřednostňují
neprávem „své koně“. Že si umějí udělat na film svůj
vlastní názor a ten pak dokáží obhájit i před autory
filmů. Že si při působení v porotě neřeší své vlastní
problémy, nepředvádějí se, nebojí se přiznat i nejistotu či chybu. Že jim jde skutečně o to, aby pomohli
autorům i amatérskému filmu jako celku. Cítí-li autor,
že s ním komunikuje v roli porotce skutečná osobnost, tedy člověk kvalitní odborně i morálně, pak je
většinou schopen přijmout i nelichotivý soud. Uvědomí si, že to má pro jeho další práci velký smysl a že
mu to dává víc než neoprávněné ovace.
V opačném případě, setká-li se s nekompetentností a podivnými porotními šachy, je velmi frustrován. To prostě bere chuť do filmařského soutěžení.
Pravidelně se účastním jedné soutěže. Jezdíme
tam rádi, o filmaře je dobře postaráno. Ale podivné je tam působení poroty. Soutěž je zaměřena
ekologicky, ale často tam slaví úspěch filmy, které
nemají s ekologií vůbec, ale vůbec nic společného
(pokud nepřijmeme dialektiku, že „všechno souvisí
se vším“). Porota se vůbec nenamáhá před autory předstoupit a svoje rozhodnutí obhájit. Je jakoby skryta v anonymitě, a tak my autoři ani nevíme,
kdo a především proč takto rozhodl. Před lety tam
uspěl můj film „Obchvat“. Když jsem se tu zprávu na
soutěži dověděl, měl jsem pochopitelnou radost. Ta
však trvala jen do chvíle, než moderátor přečetl zdůvodnění od poroty: „Cena je udělena za příspěvek
k řešení dopravních situací“. Proboha! Ten film se
sice jmenuje Obchvat a „dopravní situace“ v něm je,
ale pouze jako prostředek k vyjádření něčeho jiného.
Podle svého vyjádření tak porota film vůbec nepochopila, ačkoliv jinde to bylo porotcům i filmařům kolegům bez problému jasné.
Jindy se z důvěryhodného zdroje (od člověka, který byl „u toho“) dovídám, že můj další film „Kafíčko“
byl na jedné soutěži smeten ze stolu nikoliv proto,
že má formální nebo obsahové nedostatky (a jistěže
má), ale proto, že – podle soudu některých porotců
– mi nedal moc práce, a tak si nezasluhuje nějaké
ocenění. Vskutku zajímavé kritérium!
Na jiné letošní soutěži, která je zaměřena na
humor a která je jinak obětavě organizována, byl
předseda poroty (údajně zasloužilý hoteliér) při závěrečném ceremoniálu moderátorem dotázán, proč
byla první cena udělena právě tomuto filmu. Ten
předseda to bez ironie a zcela vážně zdůvodnil:
„Protože se v tom filmu mluví sprostě a my nechceme, aby se mluvilo sprostě, a proto jsme mu udělili
první cenu“ (sic!).
Střetávání nás filmařů s takovými porotci a porotami má pro nás filmaře mírně tragické následky.
Ztrácíme chuť se o něco pokoušet, ztrácíme chuť
se takových soutěží účastnit. Je to hrubé poškozování amatérského filmu. Nemohu se nezeptat, proč
v porotách dřepí právě takoví lidé (a většinou dlouhá
léta, možná ještě z dob totality). Nevím přesně, jak se
takové poroty sestavují, kdo do nich členy deleguje,
ale pokud to mají v moci pořadatelé, musím se stále
ptát, proč je už dávno nevymetli, proč je pořád zvou,
proč na ně mrhají organizátorskou péčí i finančními
prostředky. Vždyť mizerná porota kazí i jejich práci.
A především špatní porotci kazí amatérský film.
Moc si vážím pořadatelů, kteří složku „porota“
neodbývají a kterým hodně záleží na tom, aby porota
na jejich soutěži byla kvalitní. Účast na takové soutěži dostává smysl a dialog s takovou porotou obohacuje. K hodnocení takové poroty se pak dlouho,
prakticky stále vracím a uvědomuji si, že mi pomáhá.
Chtěl bych se tedy obrátit na ty, kteří složení porot
pro soutěže filmových amatérů ovlivňují, aby právě
tuto část soutěží nezanedbávali. Aby to nepovažovali za něco, co už léta a jakoby bez problému funguje. Za něco, co je samozřejmé. Prosím, přemýšlejte,
popř. se poraďte, snad se i zeptejte samotných filmových amatérů. A pokud bude nutné kvůli získání dobrého porotce vyvinout větší úsilí, investovat o trochu
víc peněz, prosím, učiňte tak. I v tom totiž spočívá
budoucnost – dobrá nebo špatná – amatérského filmu.
Vladimír Císař,
Kutná Hora
51
25.1.2012 9:42:13
VZDĚLÁVÁNÍ
CO JE TO VLASTNĚ
TA DRAMATURGIE?
XI.
Nebezpečná slova
V našem současném audiovizuálním a multimediálním světě existuje řada pojmů, s nimiž mnozí
zacházejí příliš lehkovážně jen proto, že nedoceňují
jejich pravý smysl a obsah, z čehož následně vzniká
řada omylů a nedorozumění.
K nejfrekventovanějším slovům této kategorie patří: videoart, parodie, videoklip a v neposlední řadě
také experiment.
Nejprve se zaměříme právě na tento pojem
poslední. Ačkoli v celostátní soutěži neprofesionálního filmu existuje řadu let kategorie s tímto názvem,
řada amatérských filmových nadšenců se domnívá,
že experimentální film je takový, v němž se užívá
dostupných výrazových prostředků kinematografického jazyka (obrazu, zvuku, střihové skladby) expresivně k jinému způsobu výrazu než ke klasickému
kontinuálnímu „vyprávění“. Podstata experimentu je
však jiná. Na jednu stranu složitější, na druhou prostší.
Českým ekvivalentem cizího slova experiment je
pokus. Každý pokus jistě nemusí skončit nesporným
výsledkem. Avšak na začátku musí stát záměr takového výsledku dosáhnout, a to takovým způsobem
užití výrazových prostředků, jichž k onomu účelu
dosud užito nebylo. Na začátku každého experimentu stojí tedy jasný záměr, koncept.
Příklad prvý: v roce 1930 natočil mladý francouzský filmař Jean Vigo se svým přítelem, kamerama-
nem Borisem Kaufmanem, mimochodem bratrem
sovětského dokumentaristy Dzigy Vertova, kouzelný a užitím formálních postupů převratný dokument
Na slovíčko, Nizzo (A propos de Nice). Oba mladí
filmový nadšenci se chopili kamery s dětskou hravostí a dravostí a současně chtěli zprostředkovat
divákům co nejintenzivněji vlastní pocity a prožitky,
jež při natáčení pohledem do hledáčku kamery sami
zakoušeli. Chtěli divákům doslova propůjčit vlastní
oči a způsob pohledu na svět. A tak udělali dosud
nevídanou věc. Sundali kameru ze stativu, vzali ji do
ruky, neboť tehdejší stav techniky to již umožňoval,
a s okem u hledáčku začali točit v chůzi. Jak jednoduché, řeknete si, ale tehdy to byl revoluční čin.
Otevřeli tak dveře dalším a jejich objev se postupně
stával majetkem celého oboru. Dnes samozřejmá
záležitost, o níž mluvíme jako o subjektivním pohledu kamery, který má celou řadu způsobů užití.
Příklad druhý: zatím co v předchozím případu šlo
o objevení nových možností výrazu, pro další oblast
cílevědomého experimentování si zajděme k výtvarníkům. Česká keramička Jindra Viková se v jedné
fázi tvůrčího vývoje intenzivně zajímala o vlastnosti
porcelánu a jeho glazování. Zaujala ji především jemná struktura a povrch vypáleného materiálu. Pojala
záměr vypálit v keramické peci porcelánové desky,
jakési placky ve tvaru lidské hlavy v životní velikosti
a na ně chtěla specifickými barvami a glazurami namalovat obličeje. Jejich fixace pak vyžadovala další
vypálení v peci. No, a v čem je problém? Malba na
porcelán je přece docela běžná věc. Jenomže umělkyně chtěla docílit toho, aby ten keramický podklad
byl co nejtenčí. Po nesčetných pokusech s technologií se to začalo dařit. Ale jen částečně. Z pece začaly
vycházet desky porcelánu tloušťky silnější lepenky.
Nad jejich křehkostí se tajil dech a odborníci kroutili
nevěřícně hlavou. Potíž ovšem byla v tom, že většina vsádky do pece stejně nikdy nevydržela potřebný
žár a popraskala. Keramička pracovala se známým
materiálem na hranici jeho možností. Stejnou zkušenost učinily generace brusičů uměleckého skla,
pokud brusným kotoučem zasáhly opracovávaný kus
a jeho stěnu tak hluboko, že váza najednou z ničeho
nic praskla třeba až nějakou dobu po dokončení. Říká
se, že staří mistři stavěli v noci rozpracovaný kus
na okno ložnice a čekali, kdy se ozve ono zlověstné
puknutí. A to je další podstatný rys skutečného experimentu. Zkoušet na jakou mez je možno s parametry známého materiálu skutečně zajít. Co vydrží, kde
je jeho užití ještě účelné a efektivní.
Příklad třetí: tento pozoruhodný příběh mám od
scénografa, profesora Josefa Svobody, geniálního
kumštýře a velkého experimentátora, zakladatele
52
25.1.2012 9:42:13
Laterny magiky, autora scénických výprav na nejslavnějších světových scénách své doby. Když jsem
natáčel jeho dokumentární portrét do televizního
cyklu Evropané, podivoval jsem se nad vlastnostmi materiálu, který právě použil pro horizont nově
vznikající inscenace Goethova Fausta v režii Otomara Krejči v pražském Národním divadle. Povídal
mi, že před několika lety jel autem na jihu Francie,
kde je mnoho vinic, a všiml si, že některé jsou celé
„zabalené“ do jakéhosi tmavého materiálu. Zastavil,
přišel blíž a zjistil, že materiál je porézní. Procházelo
jím tedy sluneční světlo. Uřízl kus, zmáčkl ho v ruce
a materiál se vrátil do původní podoby. Měl tedy onu
vlastnost, jíž se říká „mechanická paměť“.V nejbližší
vesnici pak zjistil nejen to, že se tento materiál běžně používá jako ochrana před nálety hejn špačků
ničících úrodu hroznů, ale také to, kde je možno ho
objednat. Nechal si poslat roli svého objevu a začal
ve scénografické laboratoři zkoumat hlouběji jeho
vlastnosti a možnosti, až dospěl k podivuhodnému
výsledku. Když se materiál nařezal na dlouhé pruhy, které se zavěsily těsně vedle sebe na scéně na
půdorysu horizontu, bylo dosaženo stejného efektu, jako když tam visel horizont textilní. Ovšem za
těmito pruhy mohli stát herci, a protože materiál byl
porézní, viděli pohodlně ven. Herce ovšem z hlediště
vidět nebylo, pokud se na horizont vhodně posvítilo
zepředu.
Ten zásadní efekt však spočíval v tom, že mohli
zpoza této zástěny nastupovat na scénu z kteréhokoli místa a pruhy materiálu se díky mechanické paměti
vracely plynule zpět do původní polohy, kdykoli herec prošel. Vypadalo to jako zázrak. A lidi mudrovali,
jak to ten člověk udělal. Jsme u dalšího podstatného
rysu skutečného experimentu. V tomto případě užil
umělec jiný, netradiční materiál, v oboru dosud neužívaný, a dosáhl jím nového výrazu a účinku.
Ono objevování nových možností výrazu, otevírání dveří dalším možnostem, koncepční vytěžování
známého materiálu na hranici jeho možností a efektivní užití materiálů v oboru dosud neužívaných patří
k hlavním rysům experimentu a vlastnostem experimentátora. A právě v jeho osobě se všechny tyto
rysy propojují.
Experimentátor je hledač a objevitel. Člověk
posedlý oborem, v němž se angažuje, obdařený
talentem, specifickou senzibilitou a empatií, jehož
neuspokojují ověřené a vyšlapané cesty.
Z tohoto posledního úhlu pohledu je možno rozeznat dva typy experimentátorů. Lidi v oboru vzdělané, připravené a odborně školené. Ti díky předchozí
průpravě suverénně ovládají výrazový aparát příslušného oboru a právě díky profesní průpravě, osobním
zkušenostem a individuálním vlastnostem se pouštějí dále za horizont dosud známého. Druhým typem
pak jsou lidé sice neškolení, ale jejich přirozený cit
jim umožňuje tentýž objevitelský pohled a výsledky.
Zajímavé je, že právě tito umělci, jimž uměnověda
přiřazuje adjektivum naivní nebo inzitní, se zpravidla ve vlastní tvorbě vracejí k prazákladům oboru
a základním předpokladům jeho existence a znovu
ho po svém objevují. V našem prostředí takovým byl
například fotograf Miroslav Tichý z Kyjova, fascinovaný efektem vzniku fotografického obrazu a jeho fixací. Na své fotografie si sestavoval vlastní jednoduché
černé komory z různých krabiček, brýlových čoček
a zvětšovacích skel. Měl ovšem vlastní velké a věčné téma. Fotografoval především ženy. Na kyjovské
plovárně a v ulicích. Tento nedávno zemřelý umělec
se dočkal nejen poučených odborných analýz tvorby, mnoha výstav, reprezentativní monografie, ale
i světové proslulosti. Filmař Vladimír Rula byl zase
fascinován efektem vzniku pohyblivého kinematografického obrazu a onu posedlost mimořádným přirozeným citem vyjadřoval pohledem kamery z okna
jedoucího vlaku. Tedy také závažné osobní téma.
Je příznačné, že tito umělci a jejich tvorba je často
nejbližším okolím zlehčována a vnímána jako něco
dětinského a nedokonalého, avšak pro profesionální
sféru oboru se stávají inspirativními a cennými.
Experimentování tedy není planá a bezúčelná
hra, ale vždy objevování, koncepční uvědomělá tvorba, vedoucí k obohacení výrazových, sdělovacích
a zobrazovacích možností toho kterého oboru.
Rudolf Adfler
53
25.1.2012 9:42:13
INFORMACE Z IMPULSU
ZASEDÁNÍ
ODBORNÉ RADY
PRO AMATÉRSKÝ FILM
Konalo se 30. srpna 2011 na ARTAMA. Jela jsem
do Prahy s nadějí, že se konečně dostane na program hodnocení celostátní soutěže a dojde k vyhlášení konkurzu na pořadatele celostátní soutěže
amatérských filmů ve smyslu předešlých doporučení a diskuzí, naposledy i na jednání OR na podzim
2010. Nic takového se však nestalo. Na radě jsme
od Mgr. Tuščáka dostali informaci, že žádný konkurz
nebude, naopak že po dohodě s vedením města
soutěž zůstává v Ústí nad Orlicí ještě nejméně dva
roky. Pozitivní bylo to, že soutěž bude na Malé scéně, jejíž prostředí i zázemí je daleko příjemnější, než
bylo v Roškotově divadle.
Dalším sdělením bylo, že posledním možným termínem konání krajských kol je 6. 5. 2012. Vzhledem
k tomu, že v prvních dnech května se koná festival
Náchodská prima sezona a 2. května 2012 je plánovaná celostátní soutěž studentských filmů, kterou
Impuls ve spolupráci s VčVSAFV celou organizačně
zajišťuje, byla to pro nás zpráva typu „jobovka“. Se
žádostí o posunutí uzávěrky o týden později jsem na
radě neuspěla. Dohodli jsme se aspoň, že do konce
října 2011 vše prověřím a dám Mgr. Tuščákovi vědět,
jak budeme schopni celou situaci vyřešit. Svolali jsme
do Impulsu jednání, přijeli i zástupci pořadatelů NPS,
několikrát jsme probírali možnosti a způsob zajištění obou soutěží v jednom týdnu ze všech možných
úhlů. Nakonec vznikl harmonogram příprav jak vše
zařídit, abychom dokázali v jednom týdnu zvládnout
dvě poměrně velké soutěže. Stanovili jsme kdo,
kde, co bude muset zařídit i v souvislostmi s dalšími
postupovými koly v jiných oborech, kterých Impuls
v jarních měsících zajišťuje více než desítku. Ale řekli jsme si, že když není změna termínu možná, že
to prostě v Hradci zařídit dokážeme. Po všech těchto jednáních a přípravách jsem 29. října podle slibu
volala na ARTAMA Mgr. Tuščákovi, že jsme vše zařídili tak, abychom stanovený termín konání krajského
kola nejpozději do 6. 5. 2011 dodrželi. K mému značnému překvapení jsem se dozvěděla, že to jsme ani
nemuseli, protože termín uzávěrky krajských kol byl
přesunut o týden později. Jeden telefonát z Prahy do
Hradce by nám byl býval ušetřil hodně vynaložené
práce. Ale aspoň tak.
Krajská soutěž se tedy bude v Hradci Králové
konat v tradičním termínu v polovině května, tedy
přesně 12. a 13. 5. 2012, pokud se sejde tradičně
velké množství filmů, bude dvoudenní.
***
V září se Impuls konečně dočkal po květnovém
přestěhování do nových prostor oficiální přeregistrace své nové adresy. I když jsme o změnu žádali již
v červnu, tak asi léto a prázdniny vykonaly svoje. Na
úřadech šlo vše trochu pomaleji. Ale nic se nestalo, zaplatili jsme si na poště do konce roku 2011
PO BOX, takže všechna pošta, kterou jste posílali
k nám doputovala, i když někdy se zpožděním. Ale
vezměte, prosím, na vědomí, že Impuls má novou
adresu: Pospíšilova 365/9, Hradec Králové, takže
všechny zásilky posílejte již na ni.
***
RYCHNOVSKÁ OSMIČKA
První víkend v září se uskutečnil 53. ročník Rychnovské osmičky. Impuls jako každoročně věnoval
do soutěže cenu. Letos to bylo opět DVD s přepisem vybraných dokumentárních snímků Jana Špáty.
Věříme, že oceněnému autorovi, který DVD získal,
jsme udělali radost. Naopak malou radost jsme měli
ze sdělení, že R8 byla v rychnovském kině naposledy. Vedení města kino zavírá. Další „jobovkou“
bylo sdělení dr. Tydlitáta, který byl po mnoho let
hlavním organizátorem R8, že končí a odchází na
zasloužený odpočinek. To jsme mu asi nikdo neuvěřili, uvidíme... Od příštího ročníku by měl přípravu a
organizaci soutěže R8 převzít Martin Šeda, umělecký vedoucí hudební skupiny Sarabanda, který po dr.
Tydlitátovi nastupuje na post organizátora kulturního
dění v Rychnově n.K.
***
POROTA SOUTĚŽE
MULTIMEDIÁLNÍ TVORBY ŽÁKŮ ZUŠ
V pátek 16. září se sešla v hradeckém středisku
Impuls porota ve složení MgA. Maria Procházková,
režisérka a animátorka, prof. Rudolf Adler, pedagog
FAMU a za pořádající Ústřední uměleckou radu ZUŠ
Mgr. Miroslava Brázdová, která měla za úkol vybrat
z cca 80 příspěvků ty nejlepší pro celostátní setkání
učitelů výtvarných oborů.
Projekce vybraných snímků se uskutečnila v sobotu 1. října 2011 v kině OKO a byla součástí programu 11. národní přehlídky výtvarného oboru ZUŠ.
Výtvarné práce, jejichž námětem byla pro tentokrát „krabička“, můžete zhlédnout až do konce
září 2012 v prostorách bývalého augustiniánského
kláštera ve Šternberku. Viděla jsem, doporučuji. Byl
54
25.1.2012 9:42:13
to úžasný a hlavně povzbuzující zážitek. Rovněž
i promítané filmy těch nemladších autorů. A tak velká
pochvala a poděkování všem učitelkám a učitelům
výtvarných oborů ZUŠ, kteří se na přípravě a natáčení filmů i realizaci výtvarných prací se svými žáky
podíleli. A když najdete čas, zajeďte se podívat na
výstavu. Budete jistě i vy mile překvapeni několika
stovkami výtvarných prací zpracovaných nejrůznějšími technikami a uvidíte, jak na „zuškách“ mladí
výtvarníci „umějí“.
v oblasti zájmové činnosti měli zájem se filmu se žáky
věnovat. O předání informace školám jsme požádali odbory školství krajských úřadů. Termín zahájení
kurzu byl posunutý, aby probíhal ne v kalendářním,
ale ve školním roce. Přihlášky přijímáme do konce
května a výuku zahájíme v září 2012.
***
V zrcadlovém sále MŠMT v Praze se 14. prosince 2011 uskutečnil „kulatý stůl“ k tématu filmová/
audiovizuální výchova. Setkání inicioval a připravil
Národní institut pro další vzdělávání (NIDV). Kulatý
stůl byl určen ředitelům a pedagogům ZŠ a gymnázií, studentům a zástupcům pedagogických fakult,
odborných a profesních asociací ve vzdělávání,
organizátorům letních filmových škol a další odborné veřejnosti. Program byl zaměřený na východiska
a koncepce vzdělávacího obsahu předmětu Filmová/
audiovizuální výchova a metodiku přípravy učitele na
výuku – přednáška prof. Adlera a na téma filmová/
audiovizuální výchova jako nový obor ve všeobecném vzdělávání, který představila PaedDr. Markéta
Pastorová z Národního ústavu pro vzdělávání (divize Výzkumný ústav pedagogický). Přítomno bylo na
padesát zájemců o tuto oblast a věříme, že po delším období příprav se filmová/audiovizuální výchova dostane do zorného úhlu zájmu aspoň některých
škol. Na setkání u kulatého stolu jsme představili připravené programy z oblasti filmového vzdělávání
dětí a mládeže i dospělých, které středisko Impuls
Hradec Králové pro rok 2012 nabízí.
-šla-
DISKUZNÍ FÓRUM
Ve dnech 22. – 23. září 2011 se v prostorách
MŠMT v Praze uskutečnilo v odborné a organizační
gesci MKČR a MŠMT diskuzní fórum na téma Umělecké vzdělávání a role kulturních institucí. Diskuzní fórum bylo otevřením celospolečenské diskuze
o roli a podpoře uměleckého vzdělávání v České
republice. Cílem bylo prezentovat různé podoby
formálního a neformálního uměleckého vzdělávání
a nabídnout některé možnosti jejich propojení. Jako
jedna z možností školního i zájmového vzdělávání
byla představena filmová/audiovizuální výchova.
V programovém bloku věnovanému dobrým příkladům zájmového vzdělávání jsme seznámili přítomné
s možnostmi zájmového vzdělávání pro děti mládež
i dospělé v oblasti divadla, fotografie a filmu, které
nabízíme ve středisku Impuls v Hradci Králové. Další
informace o diskuzním fóru najdete na
www.umeleckevzdelavani.cz
***
***
KULATÝ STŮL...
ŽÁDOSTI O GRANTY
V září bylo také třeba vyplnit předepsané formuláře pro podání žádostí finanční příspěvky na činnost
v oboru foto-film. Do konce září bylo možné zaslat
žádosti MK, do konce října na Magistrát města HK.
Uzávěrka příjmu žádostí na Královéhradecký kraj je
stanovena na únor 2012.
***
FILMOVÁ/AUDIOVIZUÁLNÍ VÝCHOVA
Připravili jsme program a osnovy odborného kurzu, pro který jsme obdrželi akreditaci MŠMT. Je určený pro učitele a další pedagogické pracovníky, kteří
by při výuce nebo v rámci doplňkových předmětů či
55
25.1.2012 9:42:13
INFORMACE Z IMPULSU
***
OČI DOKOŘÁN 2011
11. NÁRODNÍ PŘEHLÍDKA VÝTVARNÉHO OBORU
ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL
Každé tři roky vyhlašuje Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy soutěžní přehlídku výtvarných
oborů. Její novou součástí je i přehlídka multumediální tvorby. Královéhradecký IMPULS má na kontě zase
další, a to nemalou zásluhu: v pátek 16. září 2011 se
tu totiž sešla tříčlenná porota, aby zhlédla téměř 70
krátkých filmečků dětských autorů z výtvarných oborů
základních uměleckých škol (ZUŠ) ze všech 14 krajů
České republiky.
Porota, v níž zasedli prof. Rudolf Adler z FAMU
Praha a animátorka, scénáristka a režisérka Maria
Procházková a za pořadatele Mgr. Miroslava Brázdová z nich vybrala celkem 24 snímků do navazující Národní přehlídky výtvarných oborů ZUŠ ČR ve
Šternberku u Olomouce, kde byly v místním kině promítnuty v rámci disciplíny „multimediální tvorba žáků“.
Nejvíce se tu objevilo příspěvků z kategorie „animace“, další byly videoklipy, videoart a experiment a „jiné
formy a postupy“, v nichž jejich autoři využili nejrůznějších technických médií a způsobů k vyjádření svých
výtvarných sdělení.
Finální projekce přinesla všem přítomných výtvarným pedagogům nejen řadu neobvyklých zážitků, ale
díky odbornému komentáři prof. Adlera jim v mnohém
otevřela zcela nové možnosti v oblasti výtvarné tvorby
na ZUŠ. Za všechny kolegy ze „zušek“ i za Ústřední uměleckou radu VO ZUŠ je třeba tedy poděkovat
nejen jemu, ale také ředitelce Impulsu, pí Mgr. Jarmile Šlaisové, která výběr prací do přehlídky vstřícně
a obětavě podpořila.
Mgr. Miroslava Brázdová, Brno
***
DOBRÁ ZPRÁVA
Slyším-li dnes někoho vyslovit termín filmová/
audiovizuální výchova, zaujímám okamžitě velice
ostražitý postoj. Veliký Mao sice jednou pronesl ve
slabé chvilce krásný výrok týkající se poezie: „Ať
kvetou všechny květy“. Ovšem čeho je moc, toho je
příliš, jak zase říkáme my u nás na Podřipsku. Efektivní, metodicky účelně uchopená filmová výchova,
je stále třináctou komnatou našeho oboru, jejíž dveře
se nedaří otevřít dokořán. Máme sice zpracovaný,
ministerstvem schválený a posvěcený vzdělávací
obsah doplňkového předmětu pro základní školy a
gymnázia, jehož text může být jistě solidní oporou pro
všechny, kteří by se jím hodlali ve školách různého
typu zabývat. Ačkoli již vytvořením tohoto dokumentu jsme se ocitli v oněch snahách na špičce, v kontextu přinejmenším evropském, je to nicméně pouze
institucionální základ, který je nutno uvést efektivně
do života. A zde začínají problémy. Tím hlavním je,
že nemáme dobře odborně připravené učitele, kteří by skutečný efekt předmětu mohli garantovat.
Pedagogické fakulty tento neobsazený prostor zatím
nepostřehly, nebo ignorují, a proto ho často obsazují
různě motivovaní nadšenci, jejichž činnost je často
kontraproduktivní. Na jedné straně jsou to nemúzičtí
aktivisté, kteří v různých dětských televizích přímo
nadhánějí děti do náruče těch nejotřelejších konvencí stereotypů a klišé odkoukaných z televizních
obrazovek. Výsledkem pak není spontánní tvořivost,
ale trapné pitvoření. Jindy jde o samozvané diletanty
vtloukající blahosklonně ubohé mládeži do hlavy jistě platné poučky „klasiků“ oboru o tom, jak psát a jak
filmovat, ovšem bez uvedení historického kontextu,
aniž si uvědomují, že sami uvízli vlastním myšlením
hluboko v minulém století. Neuvědomují si totiž, že
„filmová řeč“ je živý systém, jehož komunikační možnosti se rychle vyvíjejí. Ve všech těchto i dalších případech jde o potlačování přirozené kreativity a fantazie, místo o jejich podchycení a rozvíjení individuální
tvůrčí zkušenosti s výrazovými prostředky filmového
jazyka.
Ukazuje se však, že je zde spřízněná oblast
lidí, z jejichž zkušeností je možno čerpat, s nimiž
lze budovat odborné zázemí a nalézt kompetentní
pedagogy. Jsou to Základní umělecké školy a především jejich výtvarné obory. Disponují totiž umělecky
nadanými, zanícenými učiteli, odborně připravenými
výtvarníky, z nichž mnozí mají aktivní zájem o rozšíření oboru právě v oblasti audiovize. Reagují tím
samozřejmě i na stále rostoucí zájem mládeže. Jsou
to lidé, kteří umí uchopit výuku oboru aktivně a ne
pouze jako pasivní seznamování s již existujícími
artefakty a uměleckými díly. ( Stejně jako výtvarná
výchova ve škole nespočívá pouze v listování lexikony výtvarných děl a v návštěvách výstav, či hudební
výchova v poslechu hudby. I filmová/audiovizuální
výchova by měla umožnit žákům především osobní tvůrčí zkušenost a vytvořit prostor pro metodicky
záměrně podněcované, avšak svobodné experimentování s výrazovými prostředky audiovize.
V Impulsu v Hradci Králové jsme v tomto směru
udělali velmi dobrou zkušenost, v níž se opět zúročila trpělivá a nenápadná práce střediska. Několika
workshopů pořádaných v minulých letech se zúčastnilo pár učitelů ze základních uměleckých škol. Byli
zaujati způsoby a metodikou, z nichž při podobných
56
25.1.2012 9:42:13
akcích vycházíme. Upozornili na naše aktivity Ústřední uměleckou radu ZUŠ. Odtud byl již jen krůček ke
společnému zasedání a semináři pro zmíněnou radu
a další zájemce z řad učitelů ZUŠ v Impulsu. Kromě
organizačních záležitostí jsme měli možnost posoudit výsledky audiovizuální tvorby z terénu a uvažovat
o dalších možnostech a perspektivě. Dělná spolupráce tak byla navázána a pro obě strany zajímavě
pokračuje.
Každé tři roky totiž pořádá Ústřední umělecká rada
ZUŠ celostátní přehlídku výtvarných oborů. Tentokrát
se konala ve Šternberku u Olomouce. V té souvislosti
jsme se sešli opět v Impulsu, abychom vybrali z úctyhodného počtu sedmdesáti snímků asi třetinu pro uvedení na přehlídce. K účasti v této předvýběrové porotě
se podařilo získat Máriu Procházkovou, vynikající tvůrčí
osobnost našeho animovaného filmu s bohatými pedagogickými zkušenostmi. Její vliv na konečnou podobu
oné kolekce byl zásadní a je jen škoda, že se nemohla účastnit jejího předvedení a komentování přímo ve
Šternberku na začátku října 2011.
Zde jsem zažil jedno z nejpříjemnějších překvapení, jež mě v poslední době potkalo. Dvě poschodí
zámku ve Šternberku sice ještě čekají na rekonstrukci, ale byla naplněna stovkami prací žáků výtvarných oborů „zušek“ z celé republiky. Tolik fantazie,
kreativity a radosti z tvoření na jediném místě! Mé
nadšení střídala i ta trocha závisti. Až něco takového
budeme moci ukázat i ve výsledcích filmové výchovy, bude dokonáno. Nicméně promítání kolekce, již
jsme vybrali, mě vrátila do reality a současně dodala
optimismu do budoucna. Škoda jen, že na komentování předvedených prací v naplněném sále jsem
byl sám. Vzhledem k tomu, že šlo většinou o animované filmy vytvořené různými technikami, byla by
jistě Mária Procházková k jejich reflexi povolanější.
Nicméně musím konstatovat, že jsem dlouho nezažil
pozornější a vnímavější publikum než právě zde.
Rudolf Adler
CinemaOpen 2011
Projekt byl realizován za podpory Královéhradeckého kraje a Statutárního města Hradec Králové
ZPRÁVA Z FILMOVÉHO FESTIVALU
V KINĚ CENTRÁL
Hradeckému publiku se ve dnech 11. - 12. listo-
padu představil druhý ročník festivalu Cinema Open,
který poukázal na málo známý nekomerční proud
kinematografie, krátké filmy natáčené nezávislými
tvůrci, filmovými amatéry či studenty filmových škol.
Diváci mohli na plátně kina Centrál vidět filmy hrané, dokumentární a animované, českých i zahraničních autorů. Hostem letošního ročníku festivalu byl
režisér a profesor FAMU Rudolf Adler, jehož tvorbě
byl věnován sobotní večerní programový blok.
Mimo hlavní projekci pro veřejnost nabídl letošní
festival projekci doprovodného programu pro žáky
a studenty hradeckých škol. Odpoledne pokračovaly bloky filmů spoluorganizátora festivalu, Střední
školy aplikované kybernetiky. Studenti prezentovali své maturitní práce a bavili se nejen na plátně a
v sále, ale také v předsálí, neboť jejich škola zajistila doprovodný program. Jednalo se pracovní dílny
- workshopy se zaměřením na animaci. Po prostoru
hradeckého kina bylo rozmístěno sedm stanovišť,
kde si měli možnost návštěvníci vyzkoušet dotykové kreslící tablety, animaci, klasické ruční kreslení
a dotykovou tabuli. Velkým lákadlem byla možnost
vyzkoušet si práci s opravdovou 3D kamerou s živým
náhledem na velké 3D TV skrze speciální brýle. Projekce v sále pokračovaly večerními bloky studentů
filmových škol, nejen těch zvučných jmen jako jsou
FAMU, FAMO, slovenská VŠMU, ale také hradecké
57
25.1.2012 9:42:14
INFORMACE Z IMPULSU
Host přehlídky prof. Rudolf Adler
a redaktorka ČRo Hradec Králové Dana Voňková
pracovní dílny
- workshopy se zaměřením na animaci
Školy audiovizuální tvorby. V tomto bloku se sjeli do
sálu hradeckého kina mimo jiné i absolventi z celé
ČR a zavzpomínali na své absolventské filmy, či si
rozšířili obzor sledováním filmů svých kolegů z jiných
ročníků školy. Tento blok zakončil páteční den festivalu.
Sobotní dopoledne patřilo filmům pro mladé
diváky a pro rodiče s dětmi. V rámci této kolekce se
nejmenším divákům představily nejen animované
skvosty oceňovaného animátora Jaroslava Nykla.
Odpoledne pokračovaly hlavní bloky festivalu,
kterými přehledně prováděla moderátorka Dana
Voňková z Českého rozhlasu Hradec Králové. Po
skončení třech bloků složených z filmů oceněných
na festivalech u nás i v zahraničí byl jeden blok věnován výhradně osobnostem východočeského regionu. Promítaly se dokumenty vzbuzující zájem diváka
napříč celou věkovou generací. Jednalo se o díla
o houslařském rodu Pilařů z Hradce Králové, Štěpánu Málkovi z punkové kapely NVÚ, sochaři Janu
Wagnerovi z Hořic, válečném letci RAF Františku
Truhlářovi z Lomnice nad Popelkou a nebo o zakladateli paroplavební společnosti na řece Labi v Hradci
Králové Zdeňku Balském. Poté již došlo k očekávané projekci za účasti režiséra Rudolfa Adlera, který
představil své dva hrané snímky s plejádou známých
českých herců. Prvním byl celovečerní snímek z prostředí skláren Střepy pro Evu a druhým byla středometrážní veselohra s Ondřejem Havelkou s názvem
Hrom do kapelníka. Po skončení filmů následovala
zajímavá diskuze s diváky.
Festival se představil v hlavním programu celkem
44 filmy. Celkově byl složen ze dvou částí. V hlavní části bylo uvedeno 5 bloků v průměrné délce 90
minut. Druhá část festivalu byla věnována filmům
školním a pro cílové divácké skupiny z řad školáků
a rodičů s dětmi, a to celkem 5bloky. Podle žánrů
plátno kina nabídlo k vidění 11 animovaných filmů,
19 dokumentárních filmů, 12 hraných filmů a 2 repor-
táže. V kategorii neprofesionální bylo v souhrnu 25
filmů a v kategorii školní jich bylo 19. Celkový čas,
kdy kino promítalo byl úctyhodných 9,5 hodin. Do
statistik navíc ještě není započítán dvojblok Školy
aplikované kybernetiky Hradec Králové v součtu 120
minut, který produkce školy vyplnila 33 krátkými filmovými útvary.
Kino po oba dva dny navštívilo okolo 200 diváků,
což je o 50 procent méně počet než v prvním ročníku v roce 2010. Smutný důkaz globálního poklesu
diváků v kinech a otazníků v existenci kina Centrál. Přesto byl průměr na představení vyšší než
u komerčních představení. Kdo tedy kino navštívil v rámci druhého ročníku, rozhodně nelitoval. Za
prvé zhlédl kvalitní filmy, které nejsou běžně jinde
k vidění a za druhé, pokud si zakoupil festivalový
voucher, obdržel zdarma nápoj, který si mohl vychutnat v příjemné kinokavárně. Listovat si při tom mohl
ve festivalovém katalogu, kde byly uvedeny všechny
důležité informace, zajímavosti a fotografie z filmů.
To vše a mnoho dalšího včetně pestré fotogalerie
a ukázek z filmů, bylo taktéž k vidění na webu festivalu na adrese www.cinemaopen.cz .
Výhled na rok 2012
Obtížná situace kina Centrál v roce 2011 poznamenala také festival Cinema Open, což se odrazilo nejvíce v návštěvnosti. Změnilo se vedení kina a došlo
k prohloubení problému s nedostatečnými finančními prostředky na provoz. Kino se však rozhodnutím
Zastupitelstva města Hradec Králové měsíc po festivalu stabilizovalo, a tudíž vyhlídky na příští ročník
jsou příznivější. Zejména také proto, že byl Cinema
Open zařazen do grantového schématu Calendarium Regina 2012 a 2013, kde město výrazně pomáhá
v propagací festivalu a finanční podporou.
Ondřej Krejcar, Hradec Králové
58
25.1.2012 9:42:14
MOŽNÁ…
Hradec Králové,
Kino Centrál, 12. 11. 2011
V sobotu jsem vytáhl svého čtrnáctiletého syna
na druhý ročník festivalu nezávislých filmů Cinema
Open. Spěcháme zamračeným odpolednem. Jdeme
pozdě. Prostor před kinem a vestibul ovládá ticho,
jen v předsálí probíhá poklidný animační workshop.
Temný promítací sál protíná první dokument a tento blok jen potvrzuje fakt, že jde o oceněné snímky.
Rozzářená tvář mého pubertálního syna ztrácí nadšení ve chvíli, kdy vycházíme ze ztichlého poloprázdného sálu. Předsálí je okupováno temnými stíny a
trochu více optimismu na nás padá v kavárně u šálku
horké čokolády. Hodnocení viděného prolínají tázavé pohledy mého syna. Naše nadšení znovu nastartuje druhý blok hraných zahraničních filmů. Skvělé
nápady a fantastické herecké výkony. Musíme odejít a je to škoda. Další část programu slibuje výborné filmy. Budova prázdného kina zůstává za námi.
Tázavé pohledy mého syna se mění v prudkou diskuzi o smyslu takového filmového setkání. Vysvětluji,
že jakákoliv kvalita se většinou neprodá sama. Tak
jak se prodá? Kdo takovou filmovou tvorbu zná? To
všechno musí dát hodně práce! První ročník festivalu měl větší ohlas… Jsem naštvaný, protože něco
smysluplného natočit je vždy těžké. Nahlas začínáme přemýšlet, jestli mají amatéři co říci divákovi, který je doslova zahlcen profesionální filmovou tvorbou.
Zastavíme se uprostřed křižovatky a oba si zuřivě
potvrdíme, že člověk nemůže jenom konzumovat.
Ale je těžké pendlovat mezi tvorbou a zaměstnáním,
které člověka živí. Na druhé straně je snaha předat
nějaké svědectví o tvůrčím úsilí úplně přirozená. Tati,
přestaň filozofovat! To chce něco konkrétního! Ztichlými ulicemi začalo opakovaně znít slovo MOŽNÁ …
možná by stálo za to uskutečnit setkání členů našeho filmového sdružení – mladí filmaři a zkušení bar-
di, to je dobrá kombinace na „bouři mozků“. Vyřešit
otázku, pro jakou cílovou skupinu festival uskutečnit,
využít zkušenosti z prvního ročníku, možná vymyslet průzkum v samotném Hradci, jestli to vůbec lidi
zajímá, možná vytvořit určitý systém, jak postupně
diváky připravit na festival: propagace na faceboku
– vyprovokovat nějakou soutěž nebo zkusit nějakou
hru, která by přiblížila tvorbu lidem, využít you tube
– reportáže ve městě pro festival, zkusit udělat v přímém přenosu klip nebo krátký film s pomocí občanů
a PREMIÉRA BUDE NA FESTIVALU, … no jasně…
aby tam byla premiéra filmu, který vznikl ve městě,
s reportáží oslovit odbor kultury na magistrátu, možná vytipovat významnou osobnost z Hradce, využít
při tom filmových schopností členů sdružení, změnit
spolupráci s kinem Centrál, možná změnit dramaturgii festivalu. Běžný divák není zvyklý sledovat tolik
snímků najednou, oslovit ve městě muzikanty, divadelníky, fotografy, zkusit vybudit lidskou zvědavost
… pokračujeme v diskuzi, překřikujeme se, máváme
rukama a najednou se nám zdá všechno strašně jednoduché. Sídliště pohlcuje nervózní blikání panelákových televizních obrazovek. Možná, že se letos na
podzim podaří nějakou tu plazmovku zhasnout!
Jiří a Vít Kratochvílovi, Hradec Králové
25.1.2012 9:42:15
25.1.2012 9:42:16

Zpravodaj Východočeského volného sdružení pro amatérský film a

Transkript

Podobné dokumenty

Project1-listopad14:Layout 3

Měřítka aminokyselinové záměny (Substitution matrices

Z P R AV O D A J V Ý C H O D O Č E S K Ý C H F I L M A Ř Ů

práce ke stažení

Humor v amatérském filmu

SCREEN INDUSTRIES

Zde - čkait

Competence Coach_handbook_final - ADAM

KRAJSKÁ SOUTĚŽ AMATÉRSKÝCH FILMŮ Královéhradecký kraj

Noviny Prahy 2

PDF pro tisk

český jazyk – 8.ročník věta hlavní a vedlejší

Stáhnout katalog

Katalog ke stažení

Herní plán - Zvěrokruh

manual_Regent_TV7_7_TV8_CZ_v1_00 (1)

Stažení PDF - Ekredit