psychologie (850757)

1. Předmět
a
definice
psychologie,
psychologie, postavení v systému věd
obory
P
Přře
ed
dm
mě
ětt a
ad
de
effiin
niicce
ep
pssy
ycch
ho
ollo
og
giie
e
Psychologie se oddělila od filozofie. Jako samostatná věda vzniká spolu
s první psychologickou laboratoří v roce 1879 v Lipsku (W. Wundt).
Základní charakteristické podmínky psychologie:
- vymezení předmětu zkoumání
- stanovení základní terminologie
- stanovení systému vědy
- stanovení základních metod
Název vědy – psychologie – se skládá ze dvou slov:
(1) psýché (duše),
(2) logos (věda).
Základní poznatky, které umožnily vznik filozofie:
- odpovídající teoretické poznání, které umožnilo formulovat
předmět psychologie
- základy pro rozvoj metod vědeckého výzkumu (pozorování,
experiment, historická analýza).
- změna názoru na vznik a existenci lidského organizumu
v podmínkách jeho vývoje
- existující poznatky z výzkumů psychofyziologie (vztahy mezi
duševními a neurofyziologickými procesy) smyslových orgánů,
reflexů a psychofyziky (vztahy mezi psychickými a tělesnými
procesy)
Definice psychologie (jedna z mnohých):
Psychologie je věda o zákonitostech prožívání a chování člověka
v kontextu adaptace změn sociálního prostředí a činnosti člověka
v něm.
© Hodinka
1 / 44
P
Po
osstta
av
ve
en
níí p
pssy
ycch
ho
ollo
og
giie
ev
v ssy
ysstté
ém
mu
uv
vě
ěd
d,, o
ob
bo
orry
y
Psychologie je samostatným vědním oborem stojícím na pomezí
obecné vědy – filozofie, přírodní vědy a společenské vědy.
Ze všech těchto věd čerpá poznatky a uplatňuje je ve svém zkoumání
člověka. Začlenění do systému věd je předmětem neustálých úvah.
Rozdělení oborů psychologie:
OBORY PSYCHOLOGIE
Speciální
psychometrie
dějiny ps.
diferenciální ps.
zoopsychologie
Základní
obecná
vývojová
ps. osobnosti
sociální
("ps")
Aplikované
pedagogická ps.
ps. řízení
poradenská ps.
ps. dopravy
Z
Zá
ák
klla
ad
dn
níí p
pssy
ycch
ho
ollo
og
giicck
ké
ép
po
ojjm
my
ya
am
me
etto
od
dy
y
- POJMY PSYCHIKA
→ /mysl – mind/ - souhrn všech jevů, kterými člověk
prožívá sám sebe i své okolí a souhrn projevů prožívání a zkušeností.
PSYCHICKÝ JEV → obecné označení každého projevu – tedy procesu,
obsahu stavu či vlastnosti psychiky člověka.
CHOVÁNÍ
→ vnitřní a vnější projevy organismu člověka, které
jsou přístupné pozorování a měření. Vzniká v interakci člověka
s prostředím (interakce = vzájemné ovlivňování, působení)
Druhy chování:


reakce
jednání
řeč
vnější výrazy
-
reflexy, instinkty
cílená činnost, provázená volní činností
mluvní a písemné projevy člověka
mimika, řeč, postoje, pohyb
Expresivní chování:
Adaptivní chování:
bezprostřední výrazy prožívání
potlačen skutečný obraz prožívání –
stylizovaný projev
--(reflex = automatická či naučená odpověď organismu; instinkt = vrozená
odpověď organismu; dynamický stereotyp = soustava trvalých vzorců chování;
mimika = pohyby drobných svalů obličeje – odráží vnitřní prožívání)
---
PROŽÍVÁNÍ
→ není
přístupné
druhým
lidem,
obsahuje
emocionální složku a projevuje se vnějším chováním. Nepřetržitý tok
zážitků, který probíhá v různém stupni bdělosti či jasného vědomí.
→
© Hodinka
rozum, cit a vůle (poznávací, citová a volní složka
prožívání)
2 / 44
VĚDOMÍ
→ mentální stav vyplývající z úrovně mozku,
umožňuje člověku vytyčovat cíle, kontrolovat činnost, je spjato s řečí.
Dalo by se též charakterizovat jako poznávání skutečnosti.
Úrovně vědomí podle jasnosti a zřetelnosti:
-
bdělé vědomí
ospalost
sen
-
bezvědomí
-
narkóza
- obvyklý stav uvědomování si skutečnosti
- snížená schopnost uvědomování si skutečnosti
- fyziologický stav vědomí, při kterém dochází
k regeneraci CNS (centrální nervová soustava) a
k restrukturaci zážitků a obsahu paměťových
stop, chrání organizmus před vyčerpáním.
- lehčí stupněm je mdloba, těžším stupněm koma
- souvisí s funkčností retikulární formace v mozku
(systém v šedé kůře mozkové, který přijímá
vzruchy ze všech specifických nervových drah)
- uměle navozený stav bezvědomí (na průběh
událostí v narkóze je nevratná amnézie)
Záměrně změněné stavy vědomí:
-
hypnóza, autohypnóza, hluboké dýchání, relaxace, meditace,
excitace (vybuzení) v dlouhém tanci spolu přítomností
rytmické hudby.
Tyto jevy nesou následující znaky: vnímání a myšlení fungují více
povrchně a méně kriticky, mění se sebepojetí osobnosti, řízení volní
činnosti bývá oslabeno, dochází ke zpomalení či útlumu chování.
JEVY související s VĚDOMÍM
Podvědomí
Nevědomí
Hypnóza
Meditace
Halucinace
Rozšířené vědomí
© Hodinka
ZNAK
Zkušenosti setrvávající pod prahem vědomí,
často vstupují do chování, často potlačené
zážitky
Neverbalizovatelné, odrážející zautomatizované
činnosti, pudy, instinkty
Zvláštní stav „CNS“, který se vyznačuje
zvýšenou sugestibilitou (ovlivnitelnost)
Stav odpoutání se od vnějšího světa, ponoření
se do sebe sama, rozjímání.
Stav změněného vědomí – charakteristické pro
vážné nemoci „CNS“, popř. vyvolané
psychotropními látkami
Stav vědomí překračující zkušenostmi ověřený
rámec času, prostoru a osoby.
3 / 44
- Metody Metody = základní postupy a způsoby zkoumání psychických jevů.
TEST
→
zkouška, měření výkonu v zadaném úkolu.
Testové metody
Testovaná oblast
Ověřují znalosti osoby
v různých oblastech
vzdělávání
Inteligence
Skupinové schopnosti
Specifické schopnosti
Didaktické
Výkonové
Verbální
Obrazové
Kresebné
Projektivní
*)
Příklad testované oblasti
Test znalostí z anglické
gramatiky
Jednodimenzionální
Multidimenzionální
Verbální schopnosti
Pozornost, paměť
Doplňování vět
Rorschachův test *)
Baum test **)
Rorschachův test – test inkoustových skvrn – projekce myšlenkových pochodů – podněcování fantazie
**) Baum test
- psychodiagnostický test – tvar písmen
POZOROVÁNÍ
→ Nejstarší psychologická metoda založená na
sledování chování jiných jedinců. Je vždy výběrové a změřené na určité
činnosti. Je vždy subjektivní – tedy ovlivněno pozorovatelem. Objektivita
je docilována větším počtem nezávislých pozorovatelů.
Druh pozorování
Soustavné x příležitostné
Zúčastněné x nezúčastněné
Kritérium rozlišení
Zjevné x skryté
Prováděno s vědomím pozorovaných osob nebo
skrytě – „zrcadlo“
Podle prostředí, v kterém je prováděno
Terénní x laboratorní
Přímé x zprostředkované
Strukturované x nestrukturované
Interview - ROZHOVOR
→
metoda – spočívá v dotazování.
Čas, doba průběhu, plán
Přítomnost pozorovatele ve skupině
Pozorování „in vivo“
(na živo)
nebo přes video
Zaměřeno jen na určité znaky v chování
V sociálních
vědách
nejužívanější
Druhy rozhovoru
Standardizovaný x
nestandardizovaný x
polostandardizovaný
Kritérium třídění
Řízený x neřízený (volný)
Přítomnost či nepřítomnost stejných položek
v rozhovoru a jejich zadávání v určeném pořadí
Podle počtu osob, které se účastní
Individuální x skupinový
Panelový
Anamnestický
© Hodinka
Přítomnost či nepřítomnost jednotných kritérií
Prováděn se skupinou osob určité skupiny,
nejčastěji před publikem
Slouží ke zjišťování vývoje osoby v určitém čase
4 / 44
DOTAZNÍK
→
Metoda získávání údajů pomocí písemných otázek.
Druh dotazníku
Kritérium třídění
Otevřený x uzavřený x škálový
Volná odpověď, možnost volby slovní odpovědi
(např. ANO/NE)
, číselné vyjádření stupně odpovědi
Dle účelu zjišťování
Zájmový x postojový x názorový
Osobnostní (povahový) –
jednofaktorový x vícefaktorový
Jedna nebo více dimenzí
úzkost x MMPI).
(rozměrem)
osobnosti (např.
ANALÝZA PRODUKTŮ ČINNOSTI
→
Například rozbor kresby,
písma, ručních prací, modelování, analýza životopisu – lze poznávat
lidskou psychiku. Tímto způsobem se zkoumají např.: návyky a
dovednosti, speciální schopnosti, úroveň duševního vývoje, postoje,
konflikty, ideály…
© Hodinka
5 / 44
2. Vývoj psychologického myšlení
V
Vý
ýv
vo
ojj n
ná
ázzo
orrů
ůd
do
o1
16
6.. sstto
olle
ettíí n
n.. ll..
Psychologické poznatky v dnešním
filosofických a náboženských systémů.
pojetí
byly
dlouho
součástí
Přehled starověkých psychologických názorů.
Egypt (2300 př.n.l.) - “Knihy mrtvých”, centrum duševního života sídlí v
srdci, 7 principů duše, víra v posmrtný život,
St. židovské kmeny (1300 př.n.l.) - centrem duševního života a duše je
srdce, schopnosti jsou dary od Boha,
Indie (1200 př.n.l.) - “Védy”, úzké sepětí mysli a těla, parapsychologické
jevy jsou běžné
(6.-5. st. př.n.l.) - buddhismus, život člověka je článkem věčného
pohybu,
Čína (5. st. př.n.l.) - Konfucius, racionální etika, analýza morálních
vlastností a svědomí, modely “věrný služebník”
- Lao-tse-taoismus, kniha o Tao a ctnosti, ctnost na cestě
životem, návrat k přírodě,
(300 př.n.l.) - jang a jing, nauka o 2 protikl. principech M a Ž.
Řecko - idealismus
- Pythagoras (6.st. př.n.l.) - fil. škola s psychol. názory. Pravidla
duševní hygieny, nehmotnost a nesmrtelnost duše. Nejvyšší princip
všeho jsou čísla.
- Platón (5.-4. st. př.n.l.) - Psyché, lidská duše je prvotní
nesmrtelná, nadřazena tělu, od Boha, podléhá slabostem těla. Tělo
je smrtelné, podřízeno duševnu. Duše má 3 vrstvy. Nejblíže k tělu,
1., je duše žádostivá, spojená s výživou, patří živočichům i lidem,
sídlí v břiše, lze ji vypozorovat z jater. 2. vrstva je duše vznětlivá,
citlivá, patří jen zvířatům a lidem, ne rostlinám. 3. vrstva je duše
rozumná, nesmrtelná, patří jen lidem. Povznáší se k Bohu při
odchodu z pozemského světa.
- Aristoteles (4. st. př.n.l.) - Platonův žák. První systematické
pojednání spis O duši.
Duše sídlí v srdci. Objevitel základních
zákonů o sdružování představ. První pojednání o vůli.
© Hodinka
6 / 44
Řecko – materialismus (5. st. př.n.l.)
- Demokritos - veškeré i psych. dění je výsledkem pohybu malých
atomů, smyslové a rozum. poznávání světa
- Alkmaion - lékař, pitvami objevil nervové dráhy od receptoru do
mozku, ten považoval za senzorium, duši srovnává s pohybem
nebeských těles – nesmrtelnost.
- Hippokrates - teorie 4 temperamentů dle poměru 4 základních šťáv
v lidském těle
- Sokrates - otázkami se snažil logickými argumenty vyvrátit
nesmyslnost nelogických úvah, dodnes „Sokratovský rozhovor“
Egypt (3. st. př. n. l.)
-
Horovo OKO. Ve starém Egyptě kulturní symbol
trojjediného
Boha.
Polyteistický
systém,
mnohobožství – Faraoni za života a vzdálení
Bozi. Duše člověka sídlí v srdci a je s Bohy
spojena očima. Okem sledují Bohové, jak lidé na
zemi existují (výrazné líčení očí od střední třídy, oko = do duše
okno). Po odchodu židů z Egypta berou tento symbol s sebou do
Evropy. Křesťané ho pojímají jako svatou trojici.
Křesťanské psychologické názory do 16. století
- Sv. Pavel (64 n.l.) - Bůh tvoří člověka, duše je nesmrtelná, základy
křesťanské morálky – Desatero, základní ctnosti života.
- Aurelius Augustinu (sv. Augustin, 4.-5. st. n.l.) - člověk má tělo s
nehmotnou, nesmrtelnou duší, která tělo prostupuje, oživuje. Duše
má tři základní vlastnosti – paměť, rozum, vůle.
Tomáš Akvinský (sv. Tomáš, 13. st. n.l.) – racionalista, usiluje o
pochopení Boha rozumem, smysly se pojí s city, intelekt či rozum s
vůlí. Rozum je nadřazen vůli.
Člověk je tvořen Bohem, má duši, která dočasně přebývá v lidském
těle, schopností duše mimo paměti, rozumu, vůle je ještě svědomí.
Člověk stojí mezi zvířaty a anděli – od zvířat smysly, od andělů
intelekt.
© Hodinka
7 / 44
V
Vý
ýv
vo
ojj n
ná
ázzo
orrů
ův
v1
16
6.. a
ažž 1
19
9 sstto
olle
ettíí n
n.. ll..
-
-
-
Francis Bacon (16.-17. st.) – RENESANCE - příklon ke zkušenosti na
základě pozorování, empirická indukce (postup logického zobecnění)
René Descartes (16.-17. st.) – RENESANCE - dualistická koncepce –
substance myslící a subst. prostorová, duší je mnoho, hmota je jen jedna,
Cogito ergo sum. Začal chápat, že rozumová složka (Ψ psiché) je stejně
důležitá jako tělesná (F fízis). Ψ=F. Oba systémy jsou oddělené od sebe.
Člověk si něco myslí (res cogitans – věc myslící, res extensa – věc
rozprostraňující se). Nervový systém tvořen dutými trubičkami, kterými
běhala duchovní zvířátka (spiritus animales) (nervové přepínače –
transmitery – až ve 20. st)
Thomas Hobbes (16.-17 st.) – MECHANICKÝ ASOCIANISMUS - vše se
děje mechanismem pohybů. Psyché a fízis jsou rovnocenné systémy
vzájemně se ovlivňující a integrující. Ψ<–>F
David Hume (18. st.) - ASOCIANISMUS, asociace emocí s ideami,
výstavba a vývoj emocí, návyky
John Locke (17.-18. st.) - EMPIRISMUS - branou všeho jsou smysly
a zkušenost. Tabula rasa. Myšlení tkví v pozorování smysly a asociací
smyslových vjemů a pojmů
J. F. Herbart (18.-19. st.) - MECHANICKÝ ASOCIANISMUS. Asociační
tvoření paměťových stop. Asociace ve vyučování jako hlavní metoda.
W. Leibnitz (18.-19. st.) – PSYCHOFYZICKÝ PARALELISMUS – není žádný
příčinný vztah mezi duševní a tělesnou stránkou. Opozice empirizmu –
monáda (jednotka percepční energie).
I. Kant (18.-19. st) – počátky PSYCHOLOGIE BEZ DUŠE – člověk poznává
v hranicích své zkušenosti
J.O. de Lamettrie (18. st.) – MECHANICKÝ MATERIALISMUS – síla
vědění, podstata duše i zvířat je neznámá stejně jako podstata hmoty
těles, duše
FRENOLOGIE
J.F. Gall – anatomie mozku – schopnosti se odráží ve traru skeletu hlavy
– základ pozdějších typologií
P. Broca, C. Wernicke – objev řečových center v mozkové kůře
Ch. Bell – nová anatomie mozku
FYZIOLOGIE 19. století
J. Prochazka – poznávání reflexního oblouku
G. Fritsch, E. Hitzig - - metoda dráždění mozku slabým elektrickým
potenciálem u zvířat.
H. von Helmholtz – rychlost nervového vzruchu, teorie barevného vidění,
teorie vnímání
Jan Evangelista Purkyně – výzkumy oka, morfologie (stavba) mozkových
buněk a vláken srdečního svalu
C. Bernard – tendence organismů k udržování stálého stavu
Johanes Miller – objev specifických nervových energií
Charles Darvin – VÝVOJOVÉ TEORIE – přirozený výběr, původ člověka.
© Hodinka
8 / 44
V
Vý
ýv
vo
ojj p
pssy
ycch
ho
ollo
og
giicck
ké
éh
ho
om
my
yššlle
en
níí v
ve
e2
20
0.. sstto
olle
ettíí
S novými poznatky vzniká množství nových pohledů na jednotlivé
psychické jevy, na základě výzkumů pak nové a nové teorie. Současně ale vzniká
koncem 50. a začátkem 60. let 20. století mohutný myšlenkový proud
nejrůznějších kritických názorů oproti dosavadní psychologii – „postmoderní
psychologie“
Myšlenkový směr
Evropský
strukturalismus
Osobnost
W. Wundt
(směr se zabývá popisem a zákonitostmi)
E. B. Titchener
Americký
strukturalismus
E. C. Boring
Americký
funkcionalismus
W. James
(směr se zabývá funkcí)
G. S. Hall
J. B Watson
W. S. Hunter
Americký behaviorismus
K. S Lashley
(ranná fáze – kritika introspekce
- objektivní metody měření)
D. O. Hebb
E. Ch. Tolman
B. F. Skinner
(druhá fáze – popisný behaviorismus)
K. W Spence
J. Dollard
N. E. Miller
(třetí fáze – spolupráce s gestaltisty)
© Hodinka
R. S. Woodworth
9 / 44
Myšlenka díla
Struktura – výstavba,
elementy psychického dění –
počitky a pocity
Počitky, představy, pocity,
zákonitosti mezi složkami
vědomí. Analýza výzkumu
tváře, pozornosti a myšlení
Stejně jako Titchener – tvář,
klasifikace čichových vjemů
Význam zvyků v životě lidí,
proud vědomí, paměť je funkcí
plasticity organické hmoty.
Víra je soukromou věcí
jedince.
Pedopsychologie – dětsví je
věkem nejbohatšího vývoje –
statistická šetření na velkých
vzorcích dětí pomocí dotazníku
Chování lidí a zvířat jako
programu psychologie
- formulace zákonů chování
Studium reakcí a výkonu,
studium vzorců změn
v reakcích organismu
Zakladatel neuropsychologie,
experimentální studium krys v
bludišti
Studium percepce – naučený
proces, teorie chování, procesy
volní povahy, teorie učení,
teorie emocí – organizují
chování
Teorie učení a kognitivní teorii
motivace, puzení – dosažení
obj. vede k odstranění puzení
Operantní podmiňování –
experimenty na krysách,
holubech, lidech, studium
verbálního chování,
programové učení
Motivační proměnná v učení,
možnost předpovědi chování
Sociální charakter učení,
primární a sekundární
(naučené). Vznik neuróz
v ranném dětství – teorie učení
v oblasti neuróz
Dynamická psychologie, vztahy
mezi motivací a percepcí
(vnímáním)
podíl prostředí na
primárním pudu
C. E. Osgood
K. Lorenz
E. Brunswik
(čtvrtá fáze – ovlivněno metodologickým
základem kybernetiky)
K. H. Pribram
M Wertheimer
K. Koffka
W. Köhler
Evropský gestaltismus
- lipská škola
K. Lewin
H. Werner
F. Krueger
Berlínská celostní škola
F. Heider
K. Goldstein
Neogestaltismus
L. Festinger
J. Gibson
S. Asch
Psychoanalýza
S. Freud
Individuální psychologie
A. Adler
Hlubinná psychologie
C. G. Jung
Fenomenologická
psychologie
E. Husserl
G. Condrau
Daseinsanalýza
(spíše evropský směr)
© Hodinka
M. Boss
10 / 44
Sémantický diferenciál asociace podmiňují význam
znaku. Teorie mediací –
symbolické chování je
zástupná reakce.
Studie komplexních vzorců
chování, kritická období pro
učení
Pravděpodobnostní model
vnímání.
Holografický model mozku a
paměti jako východiska při
modelování stavů vědomí
Výzkumy organizace vnímání,
psychologie umění, hudby,
sociální psychologie
Statika dynamika duševního
dění, subjektivní prostředí a
subjektivní prostor
Experimenty o vnímání
pohybu, experimentální práce
o zrakových iluzích
Psychologie dítěte a sociální
psychologie. Silové vztahy
mezi jedincem a jeho cílem,
teorie motivace
Postup vývoje od stavu
poměrné celistvosti a
nedostatku rozlišení ke stavu
rozrůzněnosti, členitosti …
City jsou kvalitou, která
podmiňuje vnímání
jednotlivých obsahů
Sympatie na základě
podobnosti, princip doplňování
ve vztahu ke shodnému cíli
Specifický lidský pud je
sebeaktualizace
Teorie kognitivní disonance
Teorie percepce
Výzkum skupinového tlaku a
konformity
Id, Ego, Superego, princip
slasti, princip destrukce a
smrti, obrany Ego, přenos,
dynamická teorie osobnosti
Pud moci, sourozenecké
konstelace, princip
sebeuplatnění x méněcennost
Kolektivní a individuální
nevědomí, archetypy, animus
a anima v osobnosti
Spíše filosofický systém
lidského vědomí, podstata
psychična, emoce či myšlenky
nejsou izolovanými zážitky
Chápe daseinsanalýzu (zaměřeno
na smysl života)
jako psychiatr.obor
Smysl existence – zážitky
existence, sen vyjadřuje
emocionálně akcentované děje
V. E Frankl
R. May
Existenciální psychologie
(spíše americký směr)
Humanistická
psychologie
Transpersonální
psychologie
J. P. Sartre
A. Maslow
C. R. Rogers
S. Grof
Ch. T. Tart
J. R. Anderson
D. E Broadbent
J. S. Bruner
Kognitivní psychologie
S. M. Kosslyn
G. A. Miller
J. Piaget
R. N. Shepard
Smysl bytí, vůle po smyslu je
rozhodující faktor existence
Člověk se nachází mezi póly
svobody a omezení
Existence určuje, čím člověk je
Hierarchická teorie potřeb,
seberealizace
Psychologie orientovaná na
klienta
Vědomí se neutváří jen
v mozku, je nezávislé na
našich fyz. smyslech nové
rozměry vědomí
Konfrontace ortodoxní psychol.
a esoterních systémKoncepce deklarativní
asociační paměti, teorie učení
se postupům
Psychol. zabývající se
poruchami komunikace na
podkladě poruch vnímání,
pozornosti a paměti
Vývoj myšlení a jazyka u dětí,
význam výchovy pro psychický
vývoj, vliv kultury na vývoj
psychiky a lidstva
Neuropsychologicky
orientovaný výzkum, vztah
imaginace k percepci
Výzkumy rozsahu paměti,
teorie „chunks“ (uzly
pozornosti), smysluplnost
paměťového materiálu a úloha
pozornosti, slovník
matematické psychologie
Vývojová koncepce myšlení,
teorie charakteru
Experimentální výzkum
přestav
Základní znaky moderní vědy v psychologii
-
svět jsou části reality, které jsou poznatelné
reality mají univerzální vlastnosti, které lze zjistit odhalením principů
fungování mysli
pravdu lze zjistit empirickými metodami (zaručena objektivita,
nestrannost a pravdivé poznání)
výzkum znamená pokrok lidstva, kumulace výzkumů a poznatků
přináší dokonalejší poznání
© Hodinka
11 / 44
Postmoderní psychologie
vědy
-
Postmoderní psychologie se staví proti základním znakům moderní
v psychologii.
předmět psychologie mizí – jazyk je výsledkem sociálních procesů –
rétoriky a volby pravidel kulturního rámce
sociální svět vytváří jazyk a interakce
je nemožné zjistit univerzální zákony lidského psychického a
sociálního fungování.
Každý výzkumník do situací vkládá své interpretace a možné
předpojatosti
Postmoderní psychologie je sociálně konstrukcionistická. Výsledkem
sociálních procesů jsou rozmanité společenské hranice a kategorie.
Zkoumá, jak si člověk vytváří svůj sociální a psychologický svět,
zaměřuje se při zkoumání na sociální pravidla
Myšlenkový směr
Osobnost
Myšlenka díla
G. Bateson
Schizogeneze, dvojná vazba
Vnímání představuje realitu,
spíše ji konstruuje přes
cirkulární nervový systém
Sebeutváření (autopoiesis)
Epistéma – hluboké kulturní
podloží, diskurz – skupina
výpovědí ze stejného
kulturního podloží
Logocentrismus – podstata
jazyka
Osoba je tvůrcem sociálních
významů, realita a vědění jsou
společensky podmíněné
Diskurz (rozhovor, rozmluva, výklad)
určuje, co kdy, kde a kým
může být řečeno (např. lékař
= expert, pacient = pasivní
příjemce péče)
Umístění osoby ve struktuře
práv a povinností v rámci
diskurzu
Psaní a mluvení – popisy,
vysvětlení slouží
společenskému účelu
Psychologie se redukuje na
vědění obsažené ve
vysokoškolských učebnicích
Diagnostické modely jsou
založeny na medicínském
modelu, přehlížení úlohy
sociálních podmínek
Zkoumání se zaměřuje na ženy
a děti, ale kognitivní vývoj byl
sledován na mužské populaci –
nastolení maskulinní
nezávislosti
H. R. Maturana
Tvůrci
F. J. Varela
M. Foucault
J. Derrida
Sociální
konstrukcionismus
P. L. Berger
K. Gergen
I. Parker
Diskursivní analýza
R. Harré
J. Potter, D. Edwards
Kritické vymezení proti
hlavnímu proudu ψ
D. Fox Prilleltensky
Kritika klinické ψ
R. T. Hare – Mustinová
J. Marecková
Kritika vývojové ψ
E. Burmanová
© Hodinka
12 / 44
S. Wilkinsonová
Feministická ψ
B. Gilliganová
S. L. Bemová
J. Šiklová
Narativní ψ
(příběhová, vyprávěcí)
J. S. Bruiner
P. Ricoeur
J. Wiewegh
P. McAdams
I. Čermák
V. Chrz
© Hodinka
13 / 44
Ženy byly předmětem terapie,
kdy se je muži terapeuti snažili
přimět k tradiční ženské roli –
útlak a strádání žen
Alternativní stadia morálního
vývoje u žen
Odsunutí otázky rozdílů mezi M
a Ž – integrace feminity a
maskulinity = androgynie
Feministický přístup pdo
názvem „gender studies“
Chování v příbězích, vlastnosti
vyprávění a příběhů
Význam metaforických
souvislostí našeho životního
příběhu
Osoba dodává svému životu
sjednocující smysl a účel přes
příběhy a osobní mýty
Odpovědi o souvislosti mezi
vyprávěním příběhu a
porozumění osoby životu a
kultuře
3. Biologické základy psychiky
V
Vý
ýsstta
av
vb
ba
aa
a ččiin
nn
no
osstt n
ne
errv
vo
ov
vé
é sso
ou
usstta
av
vy
y
Základní stavební jednotkou nervové soustavy je nervová buňka –
NEURON:
- jádro
- krátké výběžky (dendrity)
- dlouhý výběžek (axon)
- Schwanova pochva (kryt axonu)
 Axon spojuje další nervovou buňku (zářezy na Schwanově pochvě)
nebo je zakončen ve svalovém vláknu. Svazek axonů tvoří nerv.
Místa, ke se jednotlivé axony napojují jsou nazývány synapse.
 Nervová vlákna vedou podněty – nervové vzruchy- Základní
podmínkou pro přenos nervového vzruchu je základní vlastnost
nervové soustavy – čivost. (schopnost registrovat a přenášet
podráždění)
S
Sy
ysstté
ém
my
yn
ne
errv
vo
ov
vé
é sso
ou
usstta
av
vy
y
NERVOVÁ
SOUSTAVA
Centrální
ns
Periferní
ns
Somatický
ns
© Hodinka
14 / 44
Autonomní
ns
Centrální nervová soustava (CNS)
Nervová vlákna přivádějí vzruchy do centra, kde se zpracovávají a
kde vzniká odpověď. Tím místem je mozek – CNS. Ve vertikálním
uspořádání lze rozlišovat:
- prodlouženou míchu (dýchání)
- mozeček (pohyb a rovnováha)
- střední a koncový mozek s nejmladší vrstvou obsahující povrch
hemisfér – šedou kůru mozkovou. (rýhy, lalok).
Periferní nervový systém
Somatický nervový systém
- senzitivní nervy vedoucí vzruchy do CNS
- motorické nervy vedoucí vzruchy z CNS do kosterních svalů
Autonomní nervový systém
- řídí činnost žláz s vnitřní sekrecí a hladké svaly
(hltan, patro, jícen, udržují
napětí cév apod.)
-
jeho činnost není ovlivnitelná vůlí
v rámci autonomního nervového systému má svou úlohu limbický
systém, který je propojením několika oblastí /např. hypotalamus,
amygdala…/.
4. Racionálně kognitivní psychické procesy
- Racionálně kognitivní = rozumově poznávací -
P
Pssy
ycch
hiicck
ké
ép
prro
occe
essy
y
VNÍMÁNÍ
Definice vnímání
Vnímání je základní poznávací proces, který vzniká bezprostředním
působením vnějšího nebo vnitřního podnětu, má charakter přímého
smyslového poznávání.
-
umožňuje orientaci v prostředí
umožňuje vybírat informace z okolního světa
integruje jednotlivá smyslová data do celků, které se pak stávají
nositelem významu
na vnímání se podílí další procesy – paměť a stavy (pozornost)
výsledkem vnímání jsou vjemy. Na vytváření některých vjemů se
podílí více receptorů, např. vnímání tvaru a velikosti – zrak, hmat,
ale i zkušenost (učení).
© Hodinka
15 / 44
Průběh smyslového poznávání
o smyslová recepční analýza (receptor = čidlo) – receptor
vybírá podněty, pro jejichž příjem a analýzu je uzpůsoben.
o Mozková analýza – probíhá v centru, umožňuje odlišit
detaily vnímaného objektu
o Korová syntéza – centrální proces – vytváří celky a
umožňuje následnou reakci na podnět
Druhy receptorů
Vnější – exteroreceptory
Dálkové
Zrakové
Sluchové
Vnitřní - interorecptory
Dotykové
Proprioreceptory
Visceroreceptory
Chuťové
Registrace
pohybu
Registrace
útrobních
podnětů
Tlakové
Registrace
polohy
a rovnováhy
Vyvolávající
bolest
Tepelné
Čichové
Vnímání figury a pozadí
V procesu vnímání existují objekty vnímání (figury) a pozadí. Vztah
figury a pozadí se řídí některými zákonitostmi:
- figura je ohraničená a vytváří tvar, pozadí je neztvárněné
- figura je výrazná, pozadí jakoby ustupuje
- figura upoutává pozornost a snadněji se zapamatuje
Podle Ulricha Neissera vnímání nemění vnější svět, ale mění
vnímajícího, tím je nepřímo ovlivněna i jeho činnost. Vjem jako výsledek
vnímání je spojený s prožitkem a uchovaný v paměti a zkušenosti člověka.
Tzv. Integrativní funkce vnímání (1980)
- nekonečný proces -
Předmět informace
mění
vybírá
Pátrání
- explorace
Schéma
řídí
© Hodinka
16 / 44
Poruchy v oblasti vnímání
A) poruchy barevného vidění, ostrosti a fyziologie oka
o monochromatismus: neschopnost rozlišovat kvality barev (odstín,
světlost, sytost…)
o Barvoslepost: neschopnost vnímat rozdíl mezi zelenou a červenou
(častější u mužů)
o Šeroslepost: porucha zrakového vnímání za šera (silniční provoz)
o Krátkozrakost: myopie – často vrozené – paprsky se spojují před
sítnicí
o Dalekozrakost: hypermetropie – často ve stáří – paprsky se spojují
za sítnicí
o Strabismus: šilhavost – často vrozené - nestejnoměrný tah očních
svalů. Dva druhy: (1) konvergentní, (2) divergentní
B) poruchy sluchu (podle míry poškození sluchové percepce
o
o
o
o
(vnímání)
Nedoslýchavost: často souvisí se stářím
Zbytky sluchu
Hluchota
Patologické šumy v uších různé intenzity a etiologie (různého
původu)
C) poruchy čichu
o ANOSMIE: - vzácná,úplná ztráta čichu
IMAGINACE – představivost a fantazie
Představivost
Definice představivosti
Představivost je schopnost vytvářet představy
Výsledkem představivosti je představa
Představa
Definice představy
Představa je obsah vědomí, proces, sestávající z vybaveného či
přepracovaného minulého zážitku a vjemu – podnět nepůsobí
bezprostředně na smysly.
Představy jsou jednoduché či kombinované,. Dle druhu smyslu lze
dělit představy na zrakové, sluchové, čichové, hmatové, chuťové.
Představy vznikají na základě procesů probíhajících ve vnímání a
paměti.
© Hodinka
17 / 44
FANTAZIE
Definice fantazie
Obraz, vyvolaný minulými vjemy. Hlavním znakem je novost
kombinací, která se předtím při vnímání objektů neobjevovala.
Zvláštní jevy ve vnímání
Druh jevu
Charakteristika jevu
Smyslový klam
Vzniká díky nedokonalosti smyslového orgánu, je
možnost korekce
Vjem neodpovídá podnětu, neadekvátnost souvisí
se subjektivními charakteristikami
Ulpívání, vracení se představy do vědomí. Vzniká
dlouhodobým působením podnětu nebo velkým
emočním vypětím při vzniku vjemu.
Velice jasná a živá představa, která se jeví jako
skutečnost – běžná v dětsví.
Vjem jednoho analyzátoru vyvolává představu
v analyzátoru jiném (barevné slyšení nebo opačně
tón vyvolává představu barvy)
Nejasný nebo neúplný podnět dokreslujeme
fantazií do jasného smyslového vjemu (oblaky)
Chorobně vznikající percepční (vjemový) zážitek,
mající naprosto odlišně kvality od vjemu, velice
živý a jasný – zpravidla duševní nemoci, příp.
intoxikace.
Iluze
Perseverační /ulpívavá/ představa
Eidetická představa
Synestézie
Pareidolie
Halucinace
MYŠLENÍ
Definice myšlení
Jedná se o nejvyšší poznávací proces, který má povahu
zprostředkovaného a zobecněného poznání skutečnosti.
Myšlení je spojeno s vnímáním a řečí – se symbolickým znakem.
Situace, které překračují dosud získané zkušenosti v oblasti myšlenkových
procesů,lze označit jako problém.
Definice problému
Problém je otázka či situace, kterou nelze řešit naučenými způsoby,
ale vyžaduje nový způsob řešení. Lze jej chápat jako rozpor mezi
aktuální situací a cílem.
Problémy jsou řešeny v základních fázích:
1. setkání – pochopení podstaty
2. přípravná fáze – tvorba hypotéz, domněnek, představ o realizaci
3. realizační fáze – vlastní postup řešení – uplatňují se různé způsoby:
© Hodinka
18 / 44
-
Pokus – omyl: náhodná východiska, vylučování mylných
alternativ
Vhledem: náhlé pochopení situace, proniknutí do problému
Plánovitá analyticko – syntetická činnost: vyšší stupeň
myšlení, specifický lidský způsob řešení
Verifikace hypotéz: nepotvrdí-li se výchozí hypotéza,
následuje nové hledání a prověřování
4. vyřešení úkolu – poslední fáze, ověření správnosti řešení – zpětnou
vazbou.
Základní myšlenkové operace
Operace
Analýza
Syntéza
Porovnávání
Generalizace
Abstrakce
Charakteristika
Členění celku na části
Myšlenkové spojování do celků
Uplatněna analýza i syntéza, hledání souvislostí,
rozdílů
Spojování jevů do tříd podle společných znaků
Vyčlenění podstatných znaků, výsledkem je
nejčastěji pojem
Formy myšlení
Forma
Pojem
Soud
Úsudek
Charakteristika
Základní forma myšlení. Vyjadřuje obecné a
podstatné znaky, je možné jej dále abstrahovat do
symbolu – znaku. Obsah pojmu = definice.
Vyjadřuje vztahy mezi předměty a jevy nebo jejich
znaky – výroky s tvrzením nebo popřením
souvislosti (pes je zvíře, fikus není nábytek)
Vyjadřuje vztah mezi dvěma soudy,vyvozuje
závěry z jiných soudů
Vyvozování obecného tvrzení z případů
Induktivní
Deduktivní Aplikace obecné=ho poznatku na konkrétní případ.
Druhy myšlení
Forma
Konkrétně názorné
Abstraktně teoretické
Konvergentní (sbíhavé)
Divergentní (rozbíhavé)
Laterální
Vertikální
© Hodinka
Charakteristika
Využití názorných představ
Při řešení teoretických úkolů, které jsou s praxí
spojeny jen zprostředkovaně, vyžaduje vyšší
stupeň vývoje myšlení
Nalezení jednoho řešení – jednoho postupu
Hledají se všechna možná řešení, výběr
nejvhodnějšího – tvořivý charakter
Hledá nové možnosti ve fázi mapování problému,
je spojeno s větší tvořivostí.
Hledá řešení od nejjednoduššího k nejtěžšímu
19 / 44
Vlastnosti myšlení
Vlastnost
Šířka
Význam
Schopnost zahrnout široký okruh otázek
Schopnost proniknout pod povrch věcí a jevů,
postihnout podstatu a souvislosti.
Schopnost vidět problém nezávisle na názorech
jiných osob
Schopnost rozpoznat správné a nesprávné závěry
Schopnost postřehnout a formulovat problémy
důsledně a bezchybně
Schopnost nedržet se starých neúčinných způsobů
a šablon, hledat novější a účinnější způsoby.
Opakem je rigidita – strnulost myšlení.
Hloubka
Samostatnost
Kritičnost
Přesnost
Pružnost (flexibilita)
Teoretici myšlení
Piaget – vývoj dětského myšlení do 13-ti let – vzorek 1 dítěte,
manipulace s předměty.
Bruner - (1) období manipulace s předměty
(2) období ikonické – obrázek – ikona
(3) symbolické řečové období
Vygotskij
PROCESY PAMĚTI
(MNÉZIE)
Definice paměti
Schopnost organismu uchovat strukturované informace v čase.
Paměť chápeme jako proces, schopnost i jako vlastnost. Procesy
paměti patří k obecným vlastnostem nervové soustavy, jako psychické
odrazy minulé zkušenosti ve vědomí člověka.
Paměť – biochemické teorie
propustnost synoptické membrány…
–
SHERRINGTON
–
synapse
–
Fyziologický základ paměti – dočasné spojení mezi jednotlivými
buňkami mozkové kůry – podnět proudí určitým směrem.
Procesy paměti můžeme rozdělit z hlediska pořadí průběhu na tři
fáze:
1) procesy zapamatování
2) procesy uchování v paměti
3) procesy vybavování z paměti
V průběhu první a druhé fáze dochází ke kódování (identifikace
informace – přiřazení významu. Soustava těchto informací tvoří systém,
tzv. kognitivní mapy. Tento proces funguje jako přenos informací do kódů
pamětního systému. Probíhá tak automatické procesování (spontání
používání kódovací kapacity paměti) a usilovné procesování (vlastní
kódování).
© Hodinka
20 / 44
Hloubka procesování
Obsah kódování
Charakteristika informace
Mělké procesování
Střední procesování
Analýza fyzických a percepčních
vlastností
Objekt je rozpoznán a označen
Hluboké procesování
Užití sémantické, významové,
symbolické charakteristiky
Linie, úhly, kontury, a další
fyzické znaky jevu
Rozpoznán např. jako „budova“
Do mysli jsou pře vedeny
asociace s budovou (situace
nákupu)
Při ukládání informací do paměti hraje roli volní úsilí. Podle toho
dělíme ukládání paměti na:
-
Úmyslné zapamatování – záměrné učení
-
Neúmyslné zapamatování – mimovolně ukládáme do paměti obsahy,
které souvisí s naším zaměřením a emoční odezvou.
Ve druhé fázi paměťových procesů dochází rovněž k vyhasínání
paměťových stop (zapomínání). Podstatou zapomínání je skutečnost, že se
mění povaha zapamatovaného materiálu (kvalita, přesnost, struktura).
Mechanismy, které stojí za zapomínáním jsou označovány jako
Interference – vzájemné ovlivňování zapamatovaných obsahů.
Negativní vliv interference lze překonat častým opakováním a rozlišením
jednotlivých částí ukládané informace.
Vlastnosti paměťových procesů
Vlastnost
Popis vlastnosti
Vštípivost
Schopnost vytvoření paměťové stopy
Trvalost
čas, po kterou je paměťová stopa uchována
Rozsah
Množství informací, které jsme schopni kódovat a
uchovat (souvisí s prvními dvěmi fázemi)
Kvalita vytvořených kódů v průběhu času a ve
vybavení (3. fáze procesů paměti)
Rychlost, se kterou je obsah informací aktivován
Přesnost
Pohotovost
(1. fáze procesu paměti)
(2. fáze procesu paměti)
(3. fáze procesů paměti)
Druhy paměti
Druh paměti
Krátkodobá (Ebinghaus / Case)
Dlouhodobá paměť
Názorně obrazná paměť
Slovně logická paměť
© Hodinka
Charakteristika paměti
7 +/- 2 znaky (tedy od 5 do 9 znaků)
Umožňuje vytvářet vědomosti, dovednosti, vytváří
základ pro pojmové a myšlenkové zpracování
informací, je předpokladem pro učení. (opakované
vyjíždění paměťových drah)
Podle podílu druhů vnímání (zraková,
sluchová,čichová, senzomotorická, chuťová,
hmatová)
Zahrnuje vše, co je vázáno na slova a je
zpracováno logickým myšlením.
21 / 44
Změny a poruchy paměti
Změna / porucha
Porucha deklarativní paměti (paměť pro fakta),
neschopnost reprodukce informací z určitého
časového úseku (přechodná, trvalá); poškození
části mozku
Snížená schopnost si pamatovat (často u mentálně
Amnézie
Hypomnézie
retardovaných)
Zvýšená schopnost zapamatování včetně
zbytečných podrobností (častěji v pubertě)
Porucha přesnosti vzpomínek, které jsou často
vyplněny neúmyslnými smyšlenkami.
Hypermnézie
Paramnézie
POZORNOST
Charakteristika
(PROSEXIE)
Definice pozornosti
Pozornost je stav zvýšené pohotovosti a zaměřenosti vědomí na
určitý výběr jevů.
Stav centrálního nervového systému – stav aktivace. Jedním ze stavů je
pozornost. Obecně se dělí na dvě základní oblasti – kritériem rozlišení je
existence cíle: (1) bezděčná pozornost, (2) záměrná pozornost.
Vlastnosti pozornosti
Vlastnost
Charakteristika
Koncentrace
Vůlí regulovatelná schopnost soustředit se na
okruh jevů pro určitý časový úsek
Množství prvků, které při současném výskytu
postihneme
Dělení, umožňuje zaměření na dvě či více činností
současně v jednom časovém úseku
Umožňuje udržet zaměřenost na objekt či jev
v čase
Přirozené, periodické výkyvy intenzity pozornosti
Kapacita
Distribuce
Stabilita
Oscilace
Fluktuace
Dynamika
Selektivita
Větší odklony, a výkyvy pozornosti
Umožňuje přenášet pozornost z jedné činnosti na
druhou
Umožňuje při současném výskytu vybírat
podstatné podněty
Poruchy pozornosti
Porucha / patologický jev
Dekoncentrace
Rozptýlenost
Roztržitost
Paraprosexie
Hypoprosexie
Hyperprosexie
Aprosexie
© Hodinka
Charakteristika
Snížená zaměřenost intenzity
Snížená stabilita pozornosti na podnětu
Snížena stálost a koncentrace na podnětu nebo
opačně masivní zaměřenost na jednom podnětu
Selhání pozornosti ve stavu napětí a trémy
Snížená koncentrace pozornosti
Detailně zaměřená koncentrace na podněty, které
mají vztah k osobě
Minimální či naprostá absence volního zaměření
pozornosti.
22 / 44
E
Em
mo
oččn
níí,, m
mo
ottiiv
va
aččn
níí a
av
vo
olln
níí p
prro
occe
essy
y
Emoce
Definice emocí
Emoce jsou psychické procesy, které hodnotí různé skutečnosti,
situace a události, průběh a výsledky činnosti jedince. Jsou zvláštními
modalitami prožívání (možnými způsoby).
Emoční procesy jsou funkcí nervových center a mozkové kůry.
Systém ovlivňuje kognitivní funkce a změny v činnosti vnitřních orgánů,
rovněž tak vnější projevy jednání a emoční výraz. Emoční výrazy
v různých kulturách jsou totožné.
Znaky emocí
-
zážitek libosti nebo nelibosti
určitá úroveň vzrušení
napětí či uvolnění
spontánní původ
Základní druhy emocí
Druh
Popis
Intenzivní a krátce trvající emoce, průběh může
být bouřlivý. Při afektu může dojít k blokování
poznávacích procesů)
Dlouhodobě podbarvuje ostatní funkce psychiky.
Bývá vyvolána vnímanou i hodnocenou situací. Je
součástí adaptačních mechanismů.
Ustálená emoční vlastnost dlouhodobého
charakteru. Emoční vyjádření poměrů k osobám,
místům, předmětům, situacím atd. Bývají
utvářeny vlastními zkušenostmi. Stabilizují se
relativně až v období ke konci dospívání.
Dlouhodobý průběh a výraznou intenzitu
Afekt
Nálada
Vztah
Vášeň
Vlastnosti emocí
-
senzitivita
citovost
labilita
intenzita
zralost
sugestibilita
zranitelnost
ovladatelnost
výrazovost
optimismus
© Hodinka
-
určuje rychlost vzniku emoce
stupeň rozvoje, šíře a bohatost emočního života
rychlost změn a střídání emoce v čase
hloubka emoce
míra rovnováhy mezi emoční a kognitivní složkou
ovlivnitelnost
míra odolnosti vůči podnětům záporné emoce
míra ovladatelnosti emočních dějů
bohatost vnějších projevů
tendence k prožívání posilujících či oslabujících
emocí (pesimismus)
23 / 44
Některé patologické jevy emocí
o Panický afekt: neobyčejná síla afektu s možným krátkodobým
zákalem vědomí
o Panická afektivní dráždivost: sklon k nadměrně silným afektům –
organická mozková postižení
o Emoční inkontinence: reakce pláče či smíchu na neemotivní podněty
– degenerativní onemocnění CNS.
o Fobie: vtíravá emoce strachu z nějakého typu podnětu (cca. 200
druhů)
Motivace
Motivace je hybný moment v činnosti, prožívání, chování, jednání
osobnosti. Vše člověka pobízí, někam směruj, ale i brání něco vykonat,
nějak se chovat.
Mechanismy motivace


Instinkt – užívá se u specifických forem chování zvířat (tah ptáků)
Pud – označení organicky + biologicky daných motivů – hlad, žízeň,
sex
Formy motivace

Potřeby – (1) primární (potrava, pohyb, odpočinek), (2) sekundární
(uznání, výkon, kompetence)
Definice potřeby
Podmínky udržování fyzického a duševního zdraví (Maslow)


Zájmy – je trvalejší vztah člověka k nějakému člověku, činnosti,
předmětu a má zpravidla citový doprovod. Zájmy mohou být
vyjádřené (to, co člověk považuje za zajímavé) a manifestované (to,
čemu dá člověk přednost). Díky zájmům může člověk být aktivován,
aby začal rozvíjet své vrozené dispozice.
Ideály – představa o něčem dokonalém. Může se stát příkladem
© Hodinka
24 / 44
Vůle (bulie)
Definice vůle
Vůle je soubor psychických procesů a vlastností, které řídí chování
a dosahování cílů.
Fáze volního jednání
1. vědomí potřeby (přání)
2. vědomé zvažování (chtění)
3. vědomé rozhodování
4. vědomá realizace
5. dosažení cíle
Volní vlastnosti
Svědomitost
Podřízení sil cílové aktivitě. Opakem
je ovlivnitelnost.
Rozhodnost
Vytrvalost
Racionálně odůvodněný způsob řešení
Schopnost dovést úsilí do konce
Schopnost překonávat na cestě k cíli
strádání a utrpení xxx zbabělost.
Určuje aktivitu, tvořivost a
rozhodování ve vztahu k druhým
lidem a k sobě.
Statečnost
Odpovědnost
Poruchy vůle
o Hypobulie
Nerozhodnost
k počátku
činnosti
–
u
stavů
u neurotických a depresivních poruch, u toxikomanií.
vyčerpání,
o Abulie
Ztráta schopnosti začít jakoukoliv činnost.
o Hyperbulie
Nadměrně vyjádřená rozhodnost, energičnost, nadměrné úsilí
směrem k cíli. Může provázet paranoidní vývoj osobnosti, mánii.
Často bývá popisována v souvislosti s poruchou příjmu potravy –
anorexií.
© Hodinka
25 / 44
5. Osobnost a jáství
O
Osso
ob
bn
no
osstt
Definice osobnosti
Osobnost je celková organizace duševního života, zahrnuje v sobě
všechny jednotlivé duševní funkce. Je to integrovaný systém vnitřních
rysů a zvláštností člověka, přes, které se lomí všechny vnější vlivy.
Osobnost je souhrn jedinečných vlastností – s tím souvisí
individualita. Každý člověk je individualitou proto, že má zvláštní,
jedinečné a neopakovatelné vlastnosti. Každý člověk je subjektem
ve smyslu „já“. Osobností se nerodíme, ale stáváme se jí v průběhu
vývoje. Touto problematikou se zabývali pánové Čáp a Mareš. Shrnuli ji do
několika okruhů (např. biologické a sociální aspekty, celek osobnosti a jeho části, stálost a
proměnlivost osobnosti, minulost a budoucnost osobnosti…)
JJÁ
ÁS
ST
TV
VÍÍ
Jáství znamená organizaci složek „já“. Osobnost celý život interaguje
s vnějším prostředím. Vlivem interakce se struktura osobnosti utváří
a mění.
Tři základní složky jáství (dynamické složky osobnosti)
(1)
(2)
(3)
Kognitivní složka
Emocionální složka
Konativní složka
(součinnostní)
→
→
→
sebeuvědomování, sebepoznávání
sebepojetí, sebehodnocení
seberozvíjení, seberealizace
Ad. (1) Kognitivní složka (poznávací)
Já jsem – sebeuvědomování. Já myslím, já cítím, já chci… Umožňuje
odlišení od ostatních subjektů. Sebepoznávání je podmínkou záměrné
vědomí interakce s prostředím. Je na něm závislá sebekontrola,
sebeovládání, seberealizace.
Ad. (2) Emocionální složka
Sebepojetí (jaký se chci jevit). Sebevýchova má tři základní součásti:
(a) sebepoznávací, (b) prožitkovou, (c) snahovou. Sebehodnocení (zač
stojím) – kvalita úcty člověka k sobě.
Ad. (3) Konativní (součinnostní) složka
Seberozvíjení (co chci umět). Hodnocení vlastního já v sobě zahrnuje
potřebu kompetence, výkonu, autonomie, respektu, obdivu. Jedná se o
proces práce na sobě s tendencí k sebezdokonalení vlastních možností.
Seberealizace (kým chci být). Spočívá v uplatňování rozvinuté úrovně
osobnosti, a to vlastním voleným směrem v rámci daných podmínek.
© Hodinka
26 / 44
K
Ko
on
ncce
ep
pcce
eo
osso
ob
bn
no
ossttii
Dynamické teorie
-
vysvětlují vnitřní dění v osobnosti
psychoanalytická teorie S. Freuda
Id
Ego
Superego
Intrapsychické konflikty
Id x Ego – Id si žádá okamžité uspokojení, ego tento požadavek
upravuje pod tlakem reality (Id = já chci, Ego = to co dělají rodiče)
Id x Superego – požadavky id jsou tlačeny etickými normami nebo
jinými racionálními požadavky (Id = ukradená věc, Superego = byl
bych zloděj, měl bych hřích)
Ego x Superego – racionální ego je tlačeno dokonalým superegem
(Ego kněze = chce hezkou slečnu, superego = celibát)
Nevědomé obrany ego
- vytěsnění – útěk od myšlenek
- sublimace – převedení libida do společensky oceňované
činnosti (transformace z nežádaného do oceňovaného)
- regrese a fixace – návrat ega k nižšímu stadiu a méně
stresovým prožíváním.
- Racionalizace – vysvětlování toho o čem víme, že to dobře
nebylo
- Projekce – „ale on taky“ – projekce viny do toho druhého
- Popření, potlačení se – „to já bych nikdy neudělal“ Snažíme se
motiv popřít.
© Hodinka
27 / 44
Faktorové teorie
R. Cattel – význam faktorových teorií tkví v předpokládané možnosti
predikce chování osobnosti během určitého časového období (např. 2 roky
dopředu).
Základní body Cattelova pojetí faktorové teorie osobnosti
-
osobnost je popisována – rysy a vlastnosti pozorované osoby,
-
důraz je kladen na predikci – předpověď, osobnost je to, co
udělá v dané situaci.
-
psychometrický způsob zkoumání – přesné měření – test –
standardizovaná data:
x – L data (live data) – posouzení jinými osobami
x – Q data ((question data) – sebeposouzení v dotazníku
x – T data (test data) – souhrn výsledků testových zkoušek
-
Faktory osobnostního profilu:




submise – dominance
plachost – dobrodružnost
sebedůvěra – pocity viny
uvolněný klid – napjatá dráždivost
Vrstvové teorie
Thorne – Jednotlivé vrstvy na sebe navazují a tvoří stupně ve kterých se
osobnost vyvíjí – etapové pojetí. Popisoval osobnost jako vícestupňovou
raketu.
Stáří, moudrost a zkušenost. Vyvíjí se až
v dospělosti.
Kritické myšlení
Dospělost, odstup, zhodnocení, objektivita
Kontakt
s teoriemi
poznatky. 7 – 20 rok.
a
zobecněnými
Bezprostřední kontakt s realitou.
6. – 7. rok.
© Hodinka
28 / 44
S
Sttrru
uk
kttu
urra
ao
osso
ob
bn
no
ossttii
Schopnosti
Definice schopnosti
Schopnosti jsou individuální vlastnosti, které jsou podmínkou
pro úspěšné vykonávání jedné či více činností.
Kategorie schopností podle vývojového hlediska
-
Vlohy – vrozený základ individuálního rozvoje schopnosti
Nadání – souhrn schopností, který umožňuje člověku podávat
nadprůměrné výkony
Talent – rozvinuté nadání, souhrn mimořádných vynikajících
schopností.
Genialita – mimořádně rozvinutý talent, díky kterému vznikají
mimořádná vrcholná díla
Obecná činnost mentální činnosti se nazývá inteligence. Míru této
schopnosti lze zjišťovat testovými metodami – testy inteligence –
inteligenční kvocient IQ. IQ = 100 je průměrná inteligence. 90 – 95 je
ještě docela dobré, ale méně už je problém pro vzdělávání. Pod 80 už se
většinou jedná o postižení.
Mentální věk (zjišťuje se testem)
IQ =
X 100
Skutečný věk (rodný list)
Soubor biologicky podmíněné struktury čistě rozumových schopností
se nazývá intelekt (roste s věkem), kdežto inteligence zahrnuje širší,
kulturně vzdělanostní komponentu.
Inteligence se projevuje:
- schopností přizpůsobovat věci kolem nás sobě (asimilace)
- schopností přizpůsobovat se věcem kolem nás (akomodace)
Je-li
asimilace
zvládána
společně
s akomodací,
jedná
pravděpodobně o vysokou inteligenci.
se
Příklady inteligence (podle oblastí činnosti):
- jazyková,
- logicko-matematická
- hudební
- prostorová…
Definice inteligence
Inteligence je soubor kognitivních schopností, které umožňují učení
a řešení problémů.
© Hodinka
29 / 44
Temperamentové vlastnosti
Definice temperamentu
Temperament je soubor dynamických charakteristik osobnosti, která
určuje rychlost, sílu a stabilitu v prožívání, jednání a vegetativních
reakcích.
Původ slova je od latinského „tempere“ = místi – vytvářet určité
poměry. Temperament je predisponován dědičností. U malých dětí lze
dynamické charakteristiky odhadovat dle emočních projevů (u dospělých
je to již korigováno zkušeností a výchovou).
4 základní typy temperamentu a jejich vliv na vzdělávání
Sangvinik
- optimální typ pro vzdělávání, nedisponuje extrémy
Cholerik
- nejproblematičtější. Je rychlý, ale nevyrovnaný. Působit na něj
maximálním klidem. Nikdy se s ním nehádat! Čistých choleriků je
relativně málo. Cholerika nelze zvládnou, pouze uklidnit. Bránit jeho
přístupu do vzdělávacích procesů. Vyburcuje ho kontakt s člověkem.
Melancholik
- pomalý a nevyrovnaný žák. Na učitele reaguje pomalu, rozhlíží se
atd. Je typický spíše pro ženy – končí to pláčem. Je relativně dost
melancholiků. Nabízet pomoc, maximálně chválit. Pochvala ho
zvedne, kritika ho zničí.
Flegmatik
- Vyrovnaný a pomalý. Nic ho nerozhází. Žije ve své pomalosti a
vyrovnanosti. Flegmatika je potřeba razantně popíchnout, aby se
žák probral. Nervově jsou celý život v pohodě.
Moderní psychologické pojetí: Extrovert (orientovaný vně), Introvert
(orientovaný do sebe). Učitelství vyžaduje extroverta.
Charakterové vlastnosti
Definice charakteru
Charakter je subsystém osobnosti, který kontroluje a reguluje lidské
chování podle společenských a zvláště pak morálních norem a
požadavků.
Charakter je souhrn podstatných vlastností osobnosti, který není
zděděný, ale utváří se během výchovy.
Vlastnosti ovlivňující charakter
-
dědičná
dědičná
dědičná
dědičný
dědičná
© Hodinka
vytrvalost
energičnost
rozhodnost
životní styl
kriminalita
30 / 44
„Zděděné“ a vlivy prostředí se navzájem výrazně ovlivňují. Není
možné absolutně změnit zděděné vlastnosti. Určité změny charakteru lze
ovlivnit například tréninkem apod.
E. Fromm rozlišuje dva základní osobnostní vzorce, které se
vyskytují zpravidla v každém jedinci. Oba mechanismy souvisí se
socializací a asimilací.
-
-
Produktivní charakter
osoba, která je aktivní nejen ve fyzické práci, ale také v cítění a ve
svých vztazích s lidmi. Všechny její projevy jsou autentické, nejsou
vkládány nějakým vnějším způsobem – novinami, filmem a
podobně.
Nonproduktivní charakterové orientace
Receptivní orientace – osoba očekává veškeré hmotné i
psychologické zajištění od vnějších zdrojů.
Kořistnická orientace – očekává nejen vnější zdroje, ale je také
odhodlána získat, co potřebuje tím, že si to vezme nebo uloupí.
Hromadivá orientace – osoba si chce uchovávat nashromážděný
majetek, distancuje se od ostatních a vytváří silné obrany proti
zasahování z vnějšího světa do jejích věcí
Tržní orientace – nositel znaku se řídí zásadou, že vše se získává
procesem výměny. Lidské osobnosti jsou na prodej stejně, jako jiné
druhy zboží.
Rysy osobnosti
Definice rysů osobnosti
Rysy osobnosti jsou vlastnosti, které se projevují způsobem aktivit
osobnosti.
Rysy
jsou určovány nejen predispozičně, ale také výchovou a
společenským prostředím. Typ osobnosti je pokládán za soustavu
vlastností, které se vyskytují společně.
Extroverze
Dominance
Stabilita
x
x
x
Introverze
Submise
Labilita
5 základních faktorů osobnosti („Big five“)
Extroverze
Přívětivost
© Hodinka
Svědomitost
Emoční stabilita
31 / 44
Intelekt, kultura a
otevřenost ke zkušenosti
Zájmy, hodnoty, postoje
ZÁJMY
Definice zájmů
Tímto termínem jsou označovány trvalejší kladné vztahy člověka
k určité oblasti předmětů nebo činností.
Zájmy bývají velice silným motivačním prvkem.
Druhy zájmů
- profesní zájmy – zájmy o vědu, obchod, tělesné práce…
- mimoprofesní zájmy – záliba v dobrodružství, záliba v rozptýlení,
zájmy o zvláštní činnosti
- oceňovací zájmy – kulturní a estetické zájmy, záliby v intelektuální
a občanské aktivitě, smysl pro různé druhy humoru
Základní znaky zájmů
- trvalé zaujetí něčím, co je spojeno s poznáváním
- výběrovost
- vynakládání úsilí, času a peněz, ochota podstoupit riziko
- informovanost a zběhlost, zručnost v dané oblasti aktivity
- koncentrace pozornosti a míra zapamatovaných prvků z oblasti
- aktivní vzrušení v průběhu činnosti
HODNOTY
Definice hodnot
Hodnotou rozumíme zobecnění snahových tendencí člověka a
přitažlivost zamýšleného cíle (proč cosi konkrétního chceme, co nás nejvíce zajímá)
Zpravidla
bývá
rozlišována
aktuální
okamžitá
hodnota
a
dlouhodobější životní orientace. Hodnoty tvoří stabilní a odstupňovanou
strukturu, která působí jako životní program. V průběhu života dochází ke
změná, jejichž původem jsou změny probíhající ve vnitřním vztahovém
rámci každé osoby.
6 základních typů hodnotových útvarů
Ekonomický
Teoretický
Mocenský
Sociální
V. E. Frankl dělí hodnoty do tří typů:
-
tvůrčí hodnoty
zážitkové hodnoty
postojové hodnoty
© Hodinka
32 / 44
Estetický
Náboženský
POSTOJE
Definice postoje
Postoje jsou stabilní systémy pozitivního nebo negativního
hodnocení , emočních pocitů a technik jednání týkajících se soc. cílů.
Postoje představují pohotovost reagovat určitým způsobem
a v určitém směru na motivačně závažný podnět nebo třídu podnětů.
Tři dimenze postoje
1) kognitivní rozměr
2) emocionální rozměr
3) konativní rozměr
Základní vlastnosti postojů
- modalita – pozitivní, neutrální, negativní postoj – hodnocení
- intenzita – síla od naprosto pozitivní přes neutrální až po naprosto
negativní
- trvalost a odolnost – vůči změnám, které souvisejí s jejich
intenzitou.
Poruchy v oblasti uspořádání osobnosti
-
Deprivovaná osobnost – strádání v některých oblastech
-
Depravovaná osobnost - s osoba nežije podle pravidel občanského
soužití, není vpravena do některé ze svých rolí
-
Primitivní osobnost –vývojově jednodušší vzorce chování se zdrojem
v úrovni rozumových schopností nebo nedostatečném výchovném,
vzdělávacím či socializačním působení.
-
Deteriorace osobnosti – jednotlivé složky psychiky jsou rozvolněné,
ztráta kontaktu s minulostí a budoucností, nositel si není vědom
poruchy – nemoc „jáství“
-
Transformace osobnosti – nositel je nezvratně přesvědčen, že je
někým jiným než ve skutečnosti
-
Alterace osobnosti - /mnohočetná osobnost/ - osoba žije ve své
původní osobnosti (zachovány jsou vzpomínky), přechodně žije jako
někdo jiný a později se k původnímu jáství vrací.
© Hodinka
33 / 44
-
Paranoidní porucha osobnosti – nedůvěřivost, zranitelnost,
urážlivost, svárlivost, předpokládá nepřátelské tendence u jiných…
-
Fanatická porucha osobnosti – veškerý zájem, čas a prostředky
věnuje jediné myšlence a snaze
-
Anetická porucha („moral insanity“) – nevyvinuty základní emoční
vztahy, nechápe city druhých, odmítá projevy příchylnosti blízkých
osob, chová se bezohledně a cynicky, bývá od dětství lhostejná
k utrpení druhých či zvířat.
-
Explosivní porucha osobnosti – malá schopnost sebeovládání,
snížená tolerance k frustraci (zklamání či pocit ze zmaru)
-
Agresivní porucha osobnosti – značná explosivita, tendence k násilí,
osoba vyhledává a přímo provokuje situace, ve kterých by mohla
jednat útočně.
-
Nestálá a nezdrženlivá porucha osobnosti – porucha v oblasti
volního chování. Nápadná snaha po časté změně životního prostředí,
vyhledává nové zážitky, nevydrží na jednom místě, vyhýbá se
závazným vztahům.
Paranoia…
© Hodinka
34 / 44
6. Sociální psychologie, sociální, kulturní
a instrumentální podmíněnost psychiky
P
Přře
ed
dm
mě
ětt sso
occiiá
álln
níí p
pssy
ycch
ho
ollo
og
giie
e
Předmětem sociální psychologie je člověk v sociálním
prostředí a formující vliv prostředí na psychiku člověka.
Za zakladatele oboru jsou považováni E. Durkheim a jeho žák
Lévy – Strauss. Jejich přínosem je pojmenování jevů jako je:
Sociální fakta
- základ těchto faktů je pravidlech jednání
- např. pouta mezi lidmi, solidarita.
Kolektivní reprezentace
- systém idejí, obrazů a symbolů, které pro člověka vystupují jako
nutnosti, které přesahují a prolínají celým spektrem dalšího života
- např. jazyk, komunikační symboly, myšlení v symbolech.
Omezení
- procesy, na základě kterých člověk získává předepsané či povolené
formy chování. Pro jednotlivce vznikají závazná pravidla.
- Lidská přirozenost je ovládána pudy, instinkty a potřebami. Teprve
pravidla umožnila sociální život, často právě omezením instinktu
nebo potřeby jedinců.
- Zákaz incestu – nejdříve reguloval nekontrolovatelná sexuální přání,
současně však spolupůsobil jako zdroj rozvoje jazyka a směny
a umožňoval vyjít skupině osob ze sociální izolace (Lévy – Strauss)
Základní mechanismy pro udržení omezení či pravidel:
Znamená respektovat opakovaně určité
pravidlo chování. Znamená současně
přijmout nějakou autoritu. Morální pravidla
jsou kategorická a respektují se bez ohledu
na následky jednání.
Respekt, vděčnost, láska jedince k sociálnímu
společenství (rodině, zemi, lidstvu) za to, že
poskytuje jedinci zkušenosti a statky…
Schopnost na určité vývojové úrovni pochopit
a rozumově akceptovat sociální skutečnost.
Dokládá, že pravidlo zůstává v platnosti
mimo jakoukoli pochybnost, a to i přes
porušení, ke kterému došlo. Jde tedy o
obnovení řádu, nikoliv o odplatu…
Kázeň
Respektování pouta
Morální autonomie jedince
Funkce trestu
Další vývojoví psychologové: H. Saloon, L. S. Vygotskyj
© Hodinka
35 / 44
(vnímání)
S
So
occiiá
álln
níí p
pe
errcce
ep
pcce
e (vnímání)
Definice sociální percepce
Sociální percepce znamená vnímání člověka druhým člověkem.
Percepce druhých osob
Významnou roli při vytváření dojmů o druhých hraje větší počet faktorů,
např.:
Používáme vyvozující (implicitní) teorie o
rysech osobnosti a tom, které rysy se
vyskytují současně (např. „Kdo lže, ten
krade“)
Implicitní teorie
Osobní konstrukt
Vytváření si vlastních teorií o druhých.
Jak získáváme informace o druhých lidech.
První dojmy mohou ovlivňovat naše chování.
Kategorizujeme (škatulkujeme) druhé lidi.
Stereotypizace znamená klasifikaci podle
předem daných kritérií na základě povrchních
charakteristik.
První dojmy
Kategorizace, stereotypy
Složky percepce, které ovlivňují názory na druhé osoby
1) Expektační – (vycházející z očekávání) – očekávání projevů a
vlastností
2) Afektivní – (vycházející z emocí) – ovlivňují vnímání druhé člověka
v důsledku emočně podbarveného vztahu – nabuzují či utlumují
aktuálně vnímané děje.
3) Atributivní – (přisuzující) – tendence přičítat určité vnitřní a vnější
charakteristiky osobě či osobám.
Atribuční chyby (chyby ve vnímání a posuzování sociálních podnětů:
1) Základní atribuční chyba – tendence k přeceňování vlivu
vnitřních vlastností a podceňování vlivů vnějších podmínek,
obtížnosti.
2) Efekt falešného konsenzu – tendence vnímat a hodnotit vlastní
chování nejen jako zcela přiměřené daným okolnostem, ale
jako „obecně platné“ pro určité podmínky
3) Egocentrický sklon – připisování si zásadního podílu, zásluh za
výsledek činnosti či aktivit prováděných společně s ostatními
lidmi
4) Sebeochraňující sklon – popírání odpovědnosti za neúspěch
5) Naučená bezmoc – uvažování o příčinách situace jako o
nezměnitelných jevech (co já mohu – nic)…
© Hodinka
36 / 44
Vnímání sebe
D. J. Bemová – Znalosti o sobě získáváme pozorováním vlastního
chování a vlastních reakcí na různé podněty. Tedy obdobně jako vnímání
druhých.
A. Bandura – Jedním z důležitých znaků sebepercepce je důvěra ve
vlastní schopnosti a zdatnost (self-efficasy). Důvěra ve své schopnosti
se projevuje ve čtyřech základních psychologických procesech:
1. kognitivní procesy – Vysoké sebehodnocení umožňuje si klást
vyšší cíle (vyšší aspirační úroveň).
2. motivační procesy – vlastní zdatnost se podílí na vytrvalosti a
schopnosti překonávat překážky v konfrontaci s možným
neúspěchem.
3. emocionální procesy – osoba, která je přesvědčena, že může
částečně kontrolovat situaci je méně úzkostná a neobává se
tolik negativních důsledků. Tento jev ovlivňuje míru
prožívaného stresu.
4. volní procesy – výběr úkolů, které jsou náročnější, ale které
jsou lidé schopni zvládnout.
Interpersonální přitažlivost
Určité typy osob jsou nám sympatické, některé si rychle oblíbíme,
některé nás přitahují. Reagování člověka je ovlivňováno v těchto
případech dalšími faktory:
-
fyzická blízkost – funkční blízkost (sousedé – prostorové
umístění), efekt vystavení (presentace osoby opakovaně zápornými
či pozitivními reakcemi)
fyzická atraktivita – fyzicky atraktivním osobám se dostává větší
sociální odezvy.
Podobnost – přitahují nás osoby, o kterých si myslíme, že se nám
podobají.
Komplementarita – doplňování. Své nedostatky doplňujeme
výběrem partnerů, kteří jsou v oblasti našeho nedostatku silní.
náklonnost
vnímaná omylnost – sebeúcta x vnímání úspěšnosti druhých lidí.
Kognitivní disonance
-
(poznávací nerovnováha)
nesoulad našeho poznávacího postoje s postojem jiných
jestliže se vnímaná nerovnováha týká druhých osob, není emočním
zatížením. Jestliže se dotýká přímo osoby samotné, je vnímána jako
zatěžující.
© Hodinka
37 / 44
Předsudky
Definice předsudku
Předem zformovaný postoj k objektu, který se projevuje bez ohledu
na individualitu nebo povahu objektu.
Tímto jevem se zabývali např. Allport, Bethlehem.
Předsudek je iracionálním jevem, obvykle přejatým negativním
smýšlením, nejčastěji o etnických menšinách (rasistické předsudky o
židech, cikánech apod.)
Tři základní poznávací mechanismy v předsudcích
- Kategorizace – způsob klasifikace informací a vytváření inform.
Stereotypů
- Asimilace – způsob učení se hodnocení – jak naše hodnocení
odpovídá skutečnosti a jak jej klasifikujeme.
- Koherence - pokusy vysvětlit či ospravedlnit vlastní myšlenky či
postoje.
Další poznávací mechanismy v předsudcích (dle Bethlehema)
- podklad v osobnosti – přijímání takových informací, které nutí lidí
s určitými dispozicemi co nejméně přemýšlet
- soutěžení a konflikt – pro dvě skupiny lidí existují dvojí normy
vyhodnocení výsledků
- Informace – zúžené informace vedou k vytvoření poznávacích
stereotypů.
- Přijímání – poznávací stereotypy jsou akceptovány majoritní
skupinou
- Důkazy – na základě předsudků se vytvářejí „důkazy“, které tyto
předsudky upevňují
- Nevnímané kategorie – skupiny lidí, na které se předsudky vztahují,
se liší
- Negativní korelace – Intelektové kvality, vzdělání, příslušností ke
společenské vrstvě negativně korelují se vznikem předsudků (korelace
= příčinná souvislost)
-
Vývojové podmínky – od určitého věku jsou děti schopny rozlišit
etnické skupiny, ale postoje v této oblasti si vytvářejí později.
___ předsudky řeči, divadla, jeskyně ___
© Hodinka
38 / 44
S
So
occiia
alliizza
acce
e,, sso
occiiá
álln
níí u
učče
en
níí a
a sso
occiiá
álln
níí iin
ntte
erra
ak
kcce
e
Definice socializace
Socializací rozumíme souhrn procesů vzájemné interakce mezi
společností a jedincem.
Smyslem socializace je humanizace jednotlivce. Existence jiných lidí
je základní podmínkou socializace. Podmínkou socializace je adjustace
(schopnost přizpůsobit se prostředí).
Akomodace – jedinec se přizpůsobuje prostředí.
Asimilace – jedinec se snaží přizpůsobit některé prvky prostředí sobě.
Neadekvátní průběh přizpůsobování okolí je označován jako maladaptace
x maladjustace.
Procesy socializace:
1. Personalizace – v jejím průběhu se utváří osobnost, člověk
začíná vrůstat do mezilidských vztahů – tvoří se „já“
2. Kulturace – člověk přijímá a rozvíjí kulturu společnosti.
3. Profesionalizace – rozpoznává společensko ekonomické
dělby rolí ve společnosti, osvojuje si profesní role
4. Socializace v užším významu – zaujmutí postavení ve
struktuře společenských úloh. V jeden okamžik má každá
osoba několik úrovní sociálních rolí (je současně dítětem
svých rodičů, matkou, kamarádem, učitelem apod.
Etapy socializace
Socializace je celoživotním procesem. Probíhá v jednotlivých etapách.
Autoři popisů etap socializace
-
P. Ondrejovič: (1) sociabilizace a počínající individualizace, (2)
individualizace a personalizace, (3) enkulturace a societizace
J. Alan: (1) pozadí nazírání matky, (2) osamostatňování, (3)
pronikání do širších rolí a vztahůl
L. Monatová: (1) elementární socializace, (2) rodinná socializace,
(3) veřejná socializace, (4) sociální soužití
Produkty socializace
-
vytvoření sebevědomí,
vytvoření sebehodnocení a sebepojetí
vytvoření sebeúcty
vytvoření seberealizace
vytvoření normativů, hodnot a svědomí
vytvoření postojů, rolí, sociálních dovedností, sociálních rysů a
sociálních motivů
© Hodinka
39 / 44
Sociální dovednosti
Sociální dovednosti vznikají a rozvíjejí se na základě sociability
(schopnost utvářet a udržovat meziosobní vztahy).
-
Interakční dovednosti – iniciovat, navázat sociální vztahy
Percepční dovednosti – vnímat vnitřní a vnější realitu, posuzovat,
hodnotit
Komunikační dovednosti – symbolicky vyjadřovat poznávací i
pocitové obsahy vědomí
Organizační dovednosti – ovlivňovat, záměrně řídit aktivity,
vytvářet plány, taktiky a strategie
Behaviorální dovednosti – chovat se autenticky a v souladu
s vnitřním prožíváním skutečnosti
Psychosociální zralost: znalost sama sebe, sebeakceptace – kladné
sebepojetí, vnitřní nezávislost, vědomí vlastní důležitosti s pocitem
zodpovědnosti, vstřícné a pozitivně laděné meziosobní vztahy, životní
filosofie.
Asociální osobnost: pojem vyjadřuje absenci odpovědnosti a mravnosti
ve vztahu k ostatním lidem a sociálnímu prostředí.
Sociální učení
Definice sociálního učení
Proces, ve kterém si jedinec ve styku s jinými lidmi osvojuje
dovednosti, návyky a postoje a sociální role potřebné k životu mezi
lidmi.
Druhy sociálního učení:
Druh sociálního učení
Nápodoba
Observace
Zpevňování
Anticipace
Identifikace
Interiorizace
Exteriorizace
© Hodinka
Charakteristika
Pozorovatelný druh již v živočišné říši.
Předávání zkušeností. Nápodobou se učíme také
kooperativnímu chování, různým typům zábavy,
ale rovněž zlozvykům (návyk na tabák).
Jedinec se učí tak, že pozoruje určité vzorce
chování a jejich důsledky
Tento mechanismus je založen na užívání
odměn a trestů. Žádoucí vzorce chování jsou
odměňovány chválou nebo jinak.
Jednotlivé osoby či skupiny projevují očekávání
(anticipují). Jedinec učiní zkušenost, že je
potřebné chovat se v souladu s očekáváním
druhých lidí.
Nejvyšší typ sociálního učení. Záměrné úsilí o
převzetí způsobu chování modelu včetně jeho
cílů, způsobu života.
40 / 44
V mechanismech sociálního učení lze identifikovat následující základní
zákony o formování osobnosti působením požadavků sociálního
prostředí:
Jestliže požadavky kladené na jedince nedosahují již vytvořenou
úroveň socializace, dochází postupně k regresu
Požadavky, které mírně překračují současnou dosaženou úroveň
jedince, vedou při postupném a citlivém zvyšování k rozvoji dalších
osobnostních vlastností
Jestliže požadavky kladené prostředím vysoce překračují dosaženou
úroveň vývoje jedince, dochází k poruchám vývoje, případně
k neurotizaci jedince a zastavení vývoje nebo k jeho regresu na nižší
vývojovou úroveň.
Sociální interakce
Definice interakce
Interakce vyjadřuje skutečnost, že se mezi lidmi při společné
činnosti vytvářejí mezilidské vztahy, že na sebe lidé vzájemně působí
a ovlivňují se.
Základní znaky interakce:
-
vzájemnost – vztažnost: kontakt mezi lidmi je vzájemný –
oboustranný proces
stimulace: podněcování aktivit, činností jednoho jedince druhým
ovlivnění: - neustálé modifikace chování i záměrů jedno osoby pod
vlivem druhé.
Základní formy interakcí (J. Křivohlavý):
Forma
Koexistence
Tolerance
Koordinace
Kooperace
Náklonnost
Charakteristika
Existence „vedle sebe“
Snášenlivost
Sladění individuálních činností
Společná činnost směřující ke společnému cíli
Vzájemná ochota pozitivně odměňovat vstřícné
reakce
Styly – způsoby, jakými se interakce realizují
Styl
Rivalita
Soutěž
Reciprocita
© Hodinka
Charakteristika
Typ „kdo z koho“
Cílem může být zvýšení výkonu, ale existuje
společný cíl, který je z pozice každého
účastníka dosažitelný.
Vzájemnost. Nikoli ve smyslu vzájemné
výhodnosti – spoluprožívat. Podstatnými znaky
reciprocity jsou vstřícnost a otevřenost.
41 / 44
S
So
occiiá
álln
níí k
ko
om
mu
un
niik
ka
acce
e
Verbální komunikace
Definice verbální komunikace
Jsou to všechny řečové projevy, které se odehrávají mezi členy
sociálních skupin.
3 fáze průběhu verbální komunikace
1. percepční – co a jak druhá osoba říká
2. kognitivní rekonstrukce – tedy to, jak je obsah sdělení rozuměn
3. expresivní – ta fáze, kdys osoba reaguje na sdělení a neverbální
projevy.
Komunikační chyby
1.
2.
3.
4.
5.
„ty“ – komunikace
napadání,
značkování
nadměrná generalizace
přičítání úmyslu
Pozici osoby, která je zdrojem sdělení označujeme jako
komunikátora. Osoba, která je v pozici příjemce sdělení se nazývá
komunikant a obsah komunikace bývá označován výrazem komuniké.
Druhy komunikace:
- křížová, řetězová, shora dolů, hvězdicová
U těchto typů komunikace lze sledovat odlišnosti v rychlosti říšení
komuniké, v možnosti zpětné vazby, v možnosti zkreslení obsahu
komuniké…
Kromě přímé komunikace slovy rozlišujeme ještě nepřímou verbální
komunikace (psaná řeč).
Dalším poddruhem komunikace je řečový
registr:
Forma
Deklamační
Formální
Informativní
Familiární
Intimní
© Hodinka
Charakteristika
Ve formálních projevech, v některých druzích
písemných sdělení („s pozdravem, děkuji za
kladné vyřízení…“
Pečlivě použitá gramatická pravidla a slovní
zásoba – adresované autoritám.
V rozhovoru s cizími osobami, neformální
charakter.
Mezi přáteli či známými, obsahuje slang,
agramatismy.
Mezi blízkými rodinnými příslušníky.
Charakteristický zkratkovitou řečí a množstvím
zvláštních odkazů, které vyplývají ze společných
zážitků komunikujících osob.
42 / 44
Neverbální komunikace
-
gesta (gestika)
pohyby v prostoru (proxemika)
postoje (posturologie) – temperamentové vlastnosti
doteky (haptika)
pohyb drubných svalů obličeje (mimika) a výraz očí (vnitřní emoční
stavy a procesy)
S
So
occiiá
álln
níí ssk
ku
up
piin
ny
y
Definice sociálních skupin
Takové sociální útvary, ve kterých existují vztahy mezi jejími členy,
mají společný cíl, normy, existuje zde hierarchické uspořádání členů.
Malé sociální skupiny
Velikost malých sociálních skupin je dána od tří do maximálně několika
desítek osob (školní třída). Pár či diáda (dvojice) nejsou považovány za
malou sociální skupiny i když mají mnoho společného (např. cíl). Malé
útvary, které nedosahují kvalit skupin – nemají všechny její znaky – se
nazývají agregáty.
Jednotlivé skupiny mají svoji strukturu (hledisko silových vztahů):
-
vůdce skupiny – nejvyšší atraktivita pro ostatní – maximální
pravomoc a zodpovědnost, určuje cíle skupiny
pomocník vůdce – vysoká atraktivita pro ostatní, malá míra
pravomocí, výrazná zodpovědnost,
řádný člen – zodpovědnost sám za sebe, výrazná zodpovědnost za
plnění cílů skupiny, žádné pravomoci
trpěný člen – vysoká míra sociálního lenošení (nízký podíl účasti na činnosti) ,
žádná zodpovědnost, malá zodpovědnost k sobě
outsider – stojí mimo běžné fungování skupiny, často opozice
Fáze vývoje skupiny
-
formování – seznamování členů navzájem, progíhá orientace
vzdor – jednotliví členové se snaží prosadit a uspokojit své osobní
potřeby
normování – v této fázi se zvyšuje koheze (soudržnost) , dochází
k překonávání konfliktů, jsou vytvořena pravidla, společné postoje,
očekávání a vzorce chování,
optimální výkon – členové vykazují rolové chování, produktivní
řešení úkolů, kooperace, společné cíle a stabilní vztahy
zánik skupiny - rozchod
© Hodinka
43 / 44
Další jevy provázející fungování skupiny
-
pozice – určena prestiží, významem a hodnotou pro skupinu –
hierarchické uspořádání členů
role – tvořena souborem očekávání na chování člena – souvisí
s pozicí a s cíli skupiny
sociální norma – obecnější pravidla chování ve skupině – souvisí
s cíli a rolemi.
Konformita – souhlasení, přiklánění se k názoru, postoji.
Makrosociální jevy
-
seskupení – zahrnuje v sobě všechny velké sociální skupiny.
-
Posluchačství – dochází k ručité míře aktivity osob – náhodné či
záměrné posluchačství
-
Sociální hnutí – strukturovaná a organizovaná v chování, mají svoji
hierarchii, cíle, myšlenky
-
Davy – rozlišujeme: agresivní, unikající, získávající a výrazové
(manifestační). Ve vývoji davu se při růstové fázi uplatňují iniciační
skupiny (krystaly), okolo kterých se shukují další lidé. Při rozpadu
davu vzniká „destilační efekt“ – účastníci postupně odchází,
zůstávají jen „skalní“. Vnitřní podstruktury tvoří jednotlivé debatující
skupiny.
© Hodinka
44 / 44