cristoredentor

Komentáře

Transkript

cristoredentor
číslo: 54
ročník: IX.
Občasník lanškrounské farnosti - listopad 2006 -
neprodejné
Vážení čtenáři,
v červnu 2006 byl ukončen a vyhodnocen farní dotazník. Mnoho z Vás se této akce účastnilo a s výsledky je možné se
seznámit na nástěnkách v zadní části kostela. Nahlédnout mohou všichni a seznámit se tak s určitou statistickou sebereflexí,
názory a postoji farního společenství. Počet navrácených dotazníků nás vcelku překvapil, původní naše očekávání bylo něco
mezi 50 – 60. Konečný počet byl 95 respondentů a pokud by se vybíralo až do března, tak stovka by byla jistě překročena.
Ovšem v té době už probíhalo vyhodnocování a na případné opozdilce už nemohl být brán zřetel. Dotazník měl poskytnout
pracovní materiál, který by sloužil jako osnova nebo podklad pro práci ve farnosti, stejně jako určité vodítko pro pokračování
pastoračního plánu, který byl před dvěma lety zahájen pastorační asistentkou tzv. přípravnou fází. Věříme, že v koncepci se
bude pokračovat fází prováděcí a vyjádření z dotazníku se stanou vhodnou inspirací.
Někteří z Vás se v polovině roku zúčastnili po mši svaté setkání v kostele sv.Václava ohledně dotazníku. P. Zbigniew
Czendlik stručně probral otázku po otázce a nastínil své postoje. Byla i možnost dotazů z pléna a komentářů. Setkání proběhlo
ve svižném tempu a jen byla škoda, že na slíbenou diskusi se ke konci už nedostalo.
Pokud má někdo zájem o zaslání vyhodnoceného dotazníku elektronickou poštou je možné se obrátit na mailovou
adresu uvedenou na konci Svítání.
Současně upozorňujeme na adresu farních stránek: http://farnost.katolik.cz/lanskroun/. Provoz stránek zabezpečuje
Ing. Rudolf Minář a pastorační asistentka M. Wendligová spravuje databázi zájemců o informace, kterým přibližně jednou až
dvakrát do měsíce zasílá informace o aktualizacích a novinkách, které se na stránkách objevují.
Máte-li zájem o zasílání těchto informací, neváhejte Michaelu kontaktovat buď osobně a nebo na obvyklé mailové
adrese: [email protected]
(redakce SV)
Socha Krista Vykupitele oslavila 75. výročí
Katolický týdeník 43/2006
Proslulá, osmatřicet metrů vysoká, socha Krista Vykupitele
(Cristo Redentor), která je symbolem brazilského Rio de Janeira,
oslavila pětasedmdesát let.
Socha, vážící 1 145 tun, je dílem francouzského sochaře Paula Landowského.
Zhotovena byla v Paříži a v roce 1931 byla instalována na dnešní místo – horu
Cocovado. Viditelná je téměř ze všech částí šestimilionového města Rio de
Janeiro.
Místní arcibiskup, kardinál Eusebius Scheid, při slavnostní liturgii na 700 metrů
vysoké hoře přednesl poselství papeže Benedikta XVI.: „Socha Vykupitele
vyniká mezi všemi jinými pomníky, protože Kristus stojí na vrcholu jako
znamení otcovské péče a milosrdenství. Žehná městu a celému brazilskému
národu...,“ stojí v poselství. Kardinál Scheid pak připomněl, že hora by se měla
opět stát poutním místem, jak tomu bývalo dříve. „Kristus nás všechny
ochraňuje, a to i přes stále stoupající kriminalitu ve městě,“ řekl při slavnosti
starosta města Cesar Maia.
Až donedávna k soše vedla cesta plná zatáček a malá dráha a do roku 2002 musel každý zájemce o vyhlídku od sochy na celé
město vystoupat 220 schodů. K 71. výročí sochy však byly přistavěny panoramatické výtahy a eskalátory. Nyní byl při
slavnostní liturgii u paty sochy přečten dekret ohlašující stavbu chrámu Krista Vykupitele na vrcholu Corcovado. Vysvěcen by
měl být již na začátku roku 2007.
1
Svítání - listopad 54/2006
Slavnost Všech svatých a Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
Zpracováno podle Misálu a Křesťanství od A do Z (vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří).
Víra ve vzkříšení těla je podstatným prvkem křesťanské víry už od jejích počátků. Křesťanské Krédo - vyznání víry v
Boha - vrcholí vyznáním víry ve vzkříšení mrtvých a ve věčný život. Křesťané věří, že tak jako Kristus vstal z mrtvých a žije bez
časoprostorového omezení navěky, tak také spravedliví po své smrti budou žít navěky.
Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu
všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13.5.609. Avšak křesťanský Východ slavil společný svátek
všech mučedníků již od 4. století. V syrském obřadu se slavil v době velikonoční a v byzantském obřadu na první neděli po
Seslání Ducha Svatého. Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen
mučedníků) 1.11. Toto datum se ustálilo snad proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok. Slavení svátku Všech svatých se
brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Papež Řehoř IV. ho stanovil závazně pro celou církev na 1.11. (roku
835). Jde o společnou slavnost lidí, kteří již vstoupili do "nebe", to znamená do stavu svrchovaného a konečného štěstí ve
společenství s Bohem a se všemi, kteří jsou spojeni s Kristem, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nebe "otevřel". Toto
tajemství společenství se samotným Bohem překonává jakékoliv chápání a jakoukoliv představivost. Bible o tom mluví obrazně:
život, světlo, pokoj, svatební hostina, víno, království, otcův dům, nebeský Jeruzalém, ráj: "Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo,
a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).
Památka všech zemřelých lidově označovaná "Dušičky" je vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou dokonale
připraveni ke vstupu do této skutečnosti a jsou ve fázi "očišťování". Církev - s odvoláním na některé biblické texty - nazývá toto
konečné očišťování "očistcem". Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici a vzpomínka na mrtvé je součástí každé
mše. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech
svatých na 1.11. se začíná Vzpomínka na všechny zemřelé slavit v následující den. Její veřejné slavení zavedl sv. Odilo,
benediktinský opat z francouzského Cluny po roce 998. Od 11. do 13. století se památka rozšířila do dalších zemí a od 14.
století zdomácněla v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé. Tento zvyk potvrdil papež
Benedikt XIV. (1748) a rozšířil ho pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. Od roku 1915 bylo toto
dovolení rozšířeno na celou církev.
V tyto dny lidé častěji než jindy navštěvují hřbitovy a hroby svých zemřelých, zdobí je květy, věnci a svícemi, které jsou
symbolem života a modlí se za mrtvé. V minulosti se v některých vsích na českém a moravském venkově peklo zvláštní pečivo
zvané "dušičky", jímž se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela a chudí lidé.
HŘBITOVY
Hřbitov vede a zve člověka k poznání jeho hranic. Tou nejzákladnější hranicí je ohraničenost délky života. Je to velmi
nepříjemné zjištění, že náš život skončí, a málokdo se s tím realisticky vyrovnává. Většina nás žije, jako kdyby na zemi měla žít
věčně. Hřbitov nám tu mez připomíná, ať se mu vyhýbáme nebo ne. Tvůj život, člověče, skončí - a co bude pak?!
Materialista a hedonista řekne, že už není nic jiného, než rozpad do hmoty v rámci koloběhu látek v přírodě. Snad
zbyde nějaká vzpomínka u někoho, kdo umře později. Jiný, který byl něčím známý a získal si popularitu a známost mezi lidmi,
bude mít snad nad hrobem pomník, možná i pomníky různě po zemi. A někdo třeba ani nebude mít hrob, dají jeho zbytky do
urny. A někoho jen tak volně rozsypou, aby z něj nezbylo nic, třeba z práškovacího letadla… A proto je třeba tady na zemi žít
naplno, žít a užívat si, dokud je čas. Věřící ale očekává, že se po smrti setká s Boží náručí. Věří, že smrt je jen přechodem z
obtížného života na zemi, plného zkoušek, útrap a obtíží, ale také radostí, lásky a krásy, do věčného života v nekonečném
společenství s Bohem. Do nekonečnosti splynutí v lásce Boží.
Ať chceme nebo ne, je hřbitov stopou Boží, která nám ukazuje pomyslnou bránu mezi pozemským životem a životem
věčným, která se týká každého a z níž není nikdo vyňat, nikdo nemá žádnou výjimku, bohatí stejně jako chudí, šťastní jako
nešťastní, vrazi i jejich oběti, nevěrci i věřící, pro všechny platí stejně. Omyl materialistů je v tom, že s tím nepočítají. Věčnost
má totiž lidská bytost jako danou vlastnost od Stvořitele. Věčnosti se nelze nijak zbavit. Nedá se ztratit ani prodat, ani se jí zříci
nebo ji zatratit. Je to dar vlastní naší přirozenosti. Budeme tedy žít věčně, ať chceme nebo ne, někdo v Boží lásce a někdo bez
Boží lásky tak, jak kdo sám chtěl. Písmo nás o tom přesně informuje... Hřbitov je také místem setkávání. Proč by i nevěřící
chodili na hřbitovy a zdobili hroby svých zemřelých? Někteří si s nimi chodí "povídat" a svěřují se jim se vším, co je potkává, jiní
si sem chodí poplakat a ulevit emocionálnímu napětí a jiní, kteří hřbitov považují pro svého zemřelého za konečnou stanici, mu
zdobí tu malinkou zahrádku jako projev své lásky, i když teď už marné, takový malý pomníček, dokud oni ještě žijí.
Věřící se zde také setkává s mrtvými, ale s pohledem upřeným na Krista a na věčný horizont lidství. Za zemřelé se
chodí především modlit. Modlit, aby jim byl zkrácen nebo ulehčen očistec, aby už směli zažívat věčné spojení s Bohem, aby
jejich předurčení k slávě synů Božích už bylo naplněno. Získává pro ně v milostné dny i jindy odpustky. Ale jeho láska se
neomezuje pouze na prostor zahrádky na hřbitově, za své mrtvé i všechny ostatní zesnulé se modlí doma, v kostele a
nejúčinněji s Církví při mši svaté. Jak může být šťastný, že se Církev modlí za všechny, za celou Církev trpící v očistných
mukách nenaplněné lásky a v zasloužených trestech, že i když zemřou jeho blízcí, kteří by se za jeho spásu modlili, nebude
jeho duše ponechána bez pomoci, přímluvy a modlitby.
Světélko na hrobě má připomínat oběť pozůstalých, společenství s Ježíšem v modlitbě a lásku k mrtvému, která vede
za hrob a jejíž pozemská tvář pominula, věčná však jednou s určitostí nastane. Co by byl ale platný zlatý hrob obsypaný denně
růžemi, když by chyběla modlitba? "Jeden jediný Otčenáš…", to šeptají duše v očistci, "ne kytky, ne věnce, ne soutěž o
nejkrásnější a nejbohatší hrob, ale modlitbu, o tu prosíme."
Kříž na křesťanském hřbitově upozorňuje na nekonečnou oběť lásky Syna Božího, která otevřela bránu smrti do
věčného života. Zde je to správné místo pro vděk, lásku, prosbu, naději, odevzdání sebe i druhých. Bez reality Kříže je lidský
osud nelišný od osudu zvířat. Je to jako stále otázka víry a nevěry.
Stopa Boha, která vede přes hřbitov, přivádí každého k zamyšlení: A co já, až umřu? Co se mnou bude? Povede ke
změně celoživotní orientace tak, aby mířila k Bohu?
( z webu lanškrounské farnosti ... )
2
Svítání - listopad 54/2006
Jen tak si čtu ....
V novinách se dočtu, že naše světová miss se zajímá o okultní vědy. Poslouchám rádio a z jedné rozhlasové stanice
opojně brebentící komentátor vybízí posluchače, aby šli na hřbitov zapálit svíčku, protože je to prý keltský zvyk a nebude-li prý
svíčka, tak mrtvá duše se dle údajného zvyku dosti naštve a bude obtěžovat zapomnětlivce.
Dívám se do výlohy stánku a tam v nejmenovaném časopise nabízejí siderická kyvadélka, magnetické perly
k harmonizaci a nebo polštáře s pohankovými slupkami a údajnou energií jing a jang pro den i noc. Nabídka magnetických
vložek do bot mne vcelku zaujala z fyzikálního hlediska, ale netušil jsem, že jde prý o vynikající pocit kontaktu s přirozeným
pólem Země. Jakási zakroucená pružina je vydávána za keltskou spirálu, která doplní životní energii a vložena do tekutiny
navozuje příznivé molekulární změny ... Čínská spirála feng-shui zase slouží k řízení toku energie a zaručuje štěstí a úspěch a
zabraňuje hádkám. Je možno ji pořídit v různých velikostech a cenách. Pokud to nestačí, tak je k dispozici mapka Ba-gua za
pouhých 180 Kč, která slouží k hledání příčin neúspěchů. A máte-li žízeň, tak by tu byl magnetický termopohárek Spirit za 176
Kč. Dlouhodobé používání prý zkvalitní život, zvýší odolnost organismu a zmagnetizovaný nápoj prý změní své fyzikální
vlastnosti. Jen jsem nepochopil jaké. Pak jsou tu také amulety a kříže všeho druhu a u nich uvedeny jejich působnosti od
souznění s nejvyšší mocí až po nekonečnou sílu. Má-li někdo chuť mít jasnovidecké sklony a chybí-li mu nahlížení do minulých
životů, tak Egyptská hvězda života ve zlatě za 2760,- či stříbrná za 440,- toto jistě spolehlivě napraví a otevře i srdce lásce, jak
je uvedeno. Přízeň dobrých duchů zase přinese přívěsek Oko proroka, stejně jako milostný či obchodní úspěch, jak je uvedeno.
Na internetových stránkách nejmenované herečky probíhá diskuse, kde zástupy lidí děkují za pomoc dotyčné, která jim
na dálku posílá duchy, anděly a energii, posuzuje jejich karmu a radí jak vylepšit energetické dráhy. Vyskytují se pojmy jako Věk
Vodnáře, iniciace, reiki, předávání energie, uzdravování ... Množství lidí vděčně děkují za pomoc a herečka i oficiální čarodějka,
jak je uvedeno, empaticky povzbuzuje přítomné.
Ano, magická přitažlivost nepoznaného a tajemného je vždy zdrojem touhy a hledání. Víra je jakousi druhou
přirozeností člověka. Ale vždy je otázkou, jaká je to víra a o co je opřena. Zda o zlatá telata egoistických tužeb, psychologických
sentencí a nesplnitelných přání a nebo o realitu důvěry v Boha. Mnohdy lidé svou víru neživí a domnívají se, že oheň může
hořet bez přikládání paliva. Lidé tak uzavřou svou víru do hermetických nádob sebeuspokojení, ve svém životě vymezí sterilně
prostor do čeho jim Bůh ještě může mluvit a do čeho ne, otročí svým úspěchům, penězům, strachům, závislostem nebo
falešným představám. Pán Ježíš ale jednoznačně nastolil stanovisko o lásce a víře, která přemáhá svět. Vyzval lidi, aby byli
bratry a sestrami a aby hledali Boží království a vše ostatní bude přidáno ... Odešel, aby mohl přijít Duch svatý, Duch, který dle
biblických slov má moc uvádět do Pravdy. A hledání Pravdy pro svůj osobní život za nás neučiní sebelepší kněz, církev či
psychoterapeut nebo historik. Hledání Pravdy je výzvou k setkání a objevování cesty, po které nejdeme sami. Není to cesta
uzavřeného a mrtvého egoismu, laciné zábavy nebo povrchních náboženských náhražek.
Víra je jako zrcadlo. Nejdříve v něm spatřujeme sebe se svými otázkami a životními souboji, ale pak se zrcadlo mění a
vidíme, že kolem nás jsou bližní, kteří potřebují povzbuzení a pomoc. Nakonec v zrcadle je možné vnímat i Boha samotného,
který vede svůj lid. Mnoho věcí máme tak blízko na dosah ruky, ale z mnoha důvodů jednáme jinak. Omezeni časem, omezeni
životností svého těla můžeme pocítit, že věčnost patří do Božích rukou a že naše starosti a bolesti, naše úspěchy i radosti může
Pán proměnit v něco krásného a požehnaného. A o tom je víra, volba mezi bezútěšností a bezesmyslnou prázdnotou ústící do
nikam a nebo mezi hledáním cesty k Věčnému Tvůrci.
- mk -
Proč vůbec mluvit o smrti?
Je nutné mluvit o smrti ...
ne proto, abychom zvětšili strach,
ale abychom od něho byli osvobozeni.
Jaké odpovědi nalezli lidé na problém smrti? Básníci byli nejupřímnější…
Lidičky, uklidněte se! V nízké zemi je příliš velké tajemství!" zvolal jeden italský básník před záhadou smrti (G. Pascoli).
A přece se filozofové snažili "vysvětlit" smrt. Jeden z nich, Epikuros, tvrdil, že smrt je falešný problém, protože prý, "když jsem tu
já, není ještě smrt, a když je tu smrt, nejsem tu už já."
Také marxismus se pokoušel vyloučit problém smrti. Smrt, říká, je osobní záležitost, což dokazuje, že to, na čem záleží, není
lidská osoba, nýbrž společnost, druh, který neumírá. Marxismu je však konec, a smrt zůstává. Dříve než navenek, v závodech
ve zbrojení nebo na světovém trhu, prohrál marxismus svou bitvu v srdcích. Tváří v tvář smrti neuměl nic jiného než stavět
velká mauzolea.
Samo Písmo svaté zůstávalo jako němé před problémem smrti, dokud nepřišel Kristus. "Marnost nad marnost, všechno je
marnost," vyvozoval bezútěšně Kazatel (12,8). Umírající člověk je přirovnáván k svítilně, která se rozbije a zhasne, ke džbánu,
který se roztříští u pramene, ke kladce, která se zlomí a nechá vědro definitivně spadnout do studny (srov. Kaz 12,1-8). Styk s
Bohem je smrtí přerušen. "Mrtví nemohou chválit Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují do podsvětí" (Žalm 115,17). "Ó smrti,
jak hořké je pomyšlení na tebe!" uzavíral Sirachovec (41,1).
Co o tom všem může říci křesťanská víra? Něco jednoduchého a velkolepého: že smrt existuje, že je největším z našich
problémů, ale že Kristus smrt přemohl!…
*** Ukázka z knihy Raniero Cantalamessy "Ukřižovaný Kristus" **
3
Svítání - listopad 54/2006
Utrpení je zlo!
Dva nezralé přístupy k utrpení
(Józef Augustyn, Křivda, Karmelitánské nakladatelství)
V podstatě existují dva krajní a zároveň nezralé přístupy k utrpení.
Prvým je pokus vytěsnit jakékoli utrpení za každou cenu ze života.
Druhým nezralým přístupem je připisovat smysl utrpení samému a koncentrovat se na osobní pocit
křivd - pěstovat si je a povyšovat je na smysl lidského života.
U prvního případu bývají štěstí a životní úspěch ztotožňovány s absencí utrpení. Tento
pohled však vyvolává u člověka neustálý strach z něj, a ten je sám o sobě často zdrojem mnohého strádání. Řešení uvedeného
problému očekává od dotyčného jistou odvahu a moudrost, protože ta mu pomůže rozlišit, se kterým utrpením je třeba důsledně
bojovat a snažit se je odstranit ze života, a které je naopak třeba pokojně přijmout a přetrpět, protože jinak si s ním poradit
nelze. Utrpení bývá "tragicky těžké" nejen v případě, kdy se mu člověk snaží utéci, ale i tehdy, kdy je zbožšťuje a pokládá za
prostředek ke spáse.
Druhý zmíněný přístup spočívá v tom, že přisuzujeme utrpení smysl. Na základě zmíněné nezralosti v přístupu k němu
se rodí určitý typ "nezdravé spirituality" (snadno se do ní dají zavléci jedinci s hlubokými životními zraněními): ta podsouvá
myšlenku, že je jakékoli potěšení samo o sobě nebezpečné a že je náboženská praxe skutečně zbožná jedině v případě, kdy je
přísná a působí bolest. Zřeknutí se jakéhokoli potěšení, jakož i utrpení samo bývá z tohoto hlediska považováno za zásadní
prvek duchovní zkušenosti. Mnohým se pak zdá, že jsou dokonalejší pouze proto, že od druhých lidí více vytrpěli. To je však
velice klamné přesvědčení.
Utrpení samo o sobě je vždycky zlé, protože ničí a zabíjí, a pro člověka má smysl jedině v tom případě, prožívá-li je ve
spojení s trpícím Ježíšem. Vnitřní uzdravení si žádá vyrovnaný, uvážený a moudrý přístup k utrpení. Nemůže to být pouhá
lidská moudrost, která kalkuluje, jak by se mu vyhnula, ale měla by to být především moudrost Boží, jíž se občas zlíbí sáhnout k
"pošetilosti utrpení a kříže" (srov. 1 Kor 1,18), a tak pomoci člověku na pouti do otcovského domu. Doprovázení zraněného
člověka v procesu vnitřního uzdravení se do značné míry zakládá na poskytování pomoci zaujmout k utrpení správný postoj.
Pornografie
Nereálné a nepravdivé chápání sexuality
(Hans Rotter) z knihy Sexualita a křesťanská morálka
Jedním z nejnápadnějších jevů pseudosexualizace naší moderní společnosti je pornografie. Její nebezpečí nespočívá
ani tak v tom, že bezprostředně zraňuje stud, nýbrž v tom, že zprostředkovává nereálné a nepravdivé chápání sexuality (a
člověka vůbec), které poškozuje lidskou důstojnost.
Ještě více se to ozřejmí, když se srovná jev pornografie se znázorněním brutality nebo když se prostě zamyslíme nad
tím, jak se oba tyto fenomény vyskytují dnes často společně a vzájemně se posilují.
Pro moderní zábavní i informační média jsou právě brutalita a pornografie velmi typické. V mnohém ohledu by už snad
vrchol tohoto vývoje mohl být překročen. Rozhodně se stále zřetelněji ukazují protiakce. Ženy se brání proti tržnímu využívání
ženského pohlaví, existují rovněž aktivity proti předvádění brutality, zejména v televizi. Všeobecně ale panuje dojem, jako by po
několika pozitivních účincích, které boj proti brutalitě a pornografii měl, patřil dále k normální nabídce jen nepatrně zmenšený
počet takových představení a zobrazení, zejména v obrázkových časopisech, ale i ve filmu a televizi.
Hodnocení brutality a pornografie
Kritériem pro posuzování brutálních a obscénních výjevů nejsou v první řadě představované objekty samy o sobě, nýbrž to, co
má být konkrétním výjevem řečeno. Je třeba se ptát, má-li tato výpověď vliv, který škodí důstojnosti a pravé humanitě člověka.
K tomu by došlo, jestliže by člověk nebyl uznáván jako osoba se svým vlastním smyslem, nýbrž pouze jako nástroj
uspokojování přání jiných. K důstojnosti člověka náleží to, že každý má svůj vlastní život a svou vlastní historii a že ho nikdo
nesmí vykořisťovat, aniž by se přitom mohl vyvléci ze zodpovědnosti za následky tohoto chování. Do jaké míry odporují tedy
brutální a obscénní výjevy této lidské důstojnosti?
1. Zvěcnění člověka v zobrazování brutality
Představování brutality způsobem, který nevyvolává soucit, ochotu k pomoci nebo podobný sociální postoj vůči oběti, nýbrž
slouží pouhé zábavě, tedy brutalitu zlehčuje nebo dokonce oslavuje, dělá lidskou osobu pouhým objektem. Divák se nemá
vžívat do bolesti představovaných událostí, nýbrž si má užívat nervového vzrušení, které tato zobrazování způsobují. Člověk tu
není ukazován jako osoba, vůči níž je člověk odpovědný, nýbrž jako materiál, jímž se disponuje, aniž se člověk stará o další
následky tohoto jednání. Tento neosobní náhled nemůže prospívat lidské solidaritě, nýbrž vede naopak k otupělosti vůči bolesti
a k egoistickému, smyslnému postoji vůči lidské nouzi.
2. Zvěcnění člověka v pornografii
Také pornografie vede k tomu, že nepředstavuje člověka jako personální subjekt a neprobouzí vůči němu pocity odpovědnosti,
nýbrž ho vede k tomu, aby měl ze sexuálních procesů požitek jako z čistě smyslového dráždění. Sexualita se tu nezasazuje do
4
Svítání - listopad 54/2006
souvislosti lidského života. Nevztahuje se odpovědně k personální vazbě, nýbrž je zvěcněna a zbavena důstojnosti jako pouhý
vyměnitelný objekt požitku. Tento soud se potvrzuje i tím, že sexualita v pornografii prakticky vždy odhlíží od aspektu
probouzení nového života a od starosti o dítě, že jednotlivce izoluje a neumožňuje mu přistupovat k druhému. Neukazují se
žádné důsledky skutečného partnerského setkání.
3. Devalvace ženy
Pornografie přispívá obzvlášť ke znevažování ženy. Ta je tu představována v roli, v níž má téměř výhradně sloužit smyslovému
požitku muže. Má stavět na odiv svůj tělesný půvab, aniž by se braly vážně její vlastní potřeby a problémy. Ideálem je přitom
výhradně mladé ženské tělo. Starší žena se tím často cítí puzena k tomu, aby se uměle líčila jako mladá, protože se její stárnutí
představuje pouze jako umenšování její ceny. V pornografii se tedy provozuje propaganda, která je v diametrálním protikladu k
jakékoliv snaze o zrovnoprávnění ženy v moderním světě a přispívá k vykořisťování ženy.
4. Nezralé předmětné vztahy
Z psychologického pohledu je v brutálních a obscénních výjevech ukazován člověk způsobem, odpovídajícím primitivním a
nezralým předmětným vztahům. Člověk není samostatným subjektem s vlastní hodnotou. Je věcí, která se nepojímá jako
personální individuum se svým vlastním osudem, nýbrž pouze parciálně, jako předmět pudového uspokojování, věcí, k níž se
zaujímají také pouze povrchní předmětné vztahy. Kvalita takových vztahů zůstává narcistní a egoistická.
5. Zvěcnění obrazu člověka
Nedůstojnost brutálních a obscénních zobrazování spočívá ve zvěcnění obrazu člověka a v nezralosti a perverzitě mezilidských
vztahů, které naznačují. Zobrazení je třeba odmítnout, pokud by mohla zprostředkovávat takové kvality. Kde se naproti tomu
zobrazují tyto aspekty způsobem, který jasně ukazuje nedostatečnost takového pohledu, kde je tedy konzument vybízen ke
kritice takového chování, tam se už nejedná o pouhé méněcenné dílo, nýbrž o hlubší obsahy, jež se dají za odpovídajících
formálních podmínek hodnotit jako umění. Tím ovšem ještě není zařízeno, že také každý pozorovatel toto umělecké dílo jako
takové pojme a že na něho bude působit jinak než nějaká méněcenná zobrazování.
OTÁZKA: Dobrý den.
Rád bych věděl, s jak těžkým hříchem mohu přistoupit ke svátosti eucharistie.
Mám totiž pocit, že opustím zpovědní místnost a než nastane neděle, netroufám si se
svými hříchy předstoupit před oltář. Děkuji.
ODPOVĚĎ: Z podstaty této svátosti zcela zřejmě vyplývá, že nám ji Ježíš nedal coby odměnu naší mravní dokonalosti, ale
naopak jako lék na naši slabost, duchovní malátnost a hříšnost "Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete
mít v sobě život. ...Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." (Jan 6, 48-58).
Toto spojení s Kristem skrze jeho Tělo a Krev má tedy pro nás zásadní význam v rovině života a smrti. Na druhou stranu je
zřejmé, že se takto s Kristem nemůže spojovat člověk, který by o toto spojení vlastně nestál a žil by způsobem, který zcela
odporuje následování Krista (předpoládám, že to Váš případ není).
Kodex církevního práva k tomu uvádí, že kromě exkomunikovaných a trestaných interdiktem (can. 915) nemohou přijímat
Eucharistii ani ti, kdo si jsou vědomi těžkého hříchu (can. 916). Těžkým hříchem v tomto slova smyslu pak rozhodně nemohou
být naše nedokonalosti, kterých se dopouštíme (nebo lépe řečeno - připletou se nám do cesty, aniž bychom to mohli nějak
účinně ovlivnit).
Když kněz před svatým přijímáním zvolá "hle, Beránek Boží" a celé společenství odpoví "Pane, nezasloužím si (doslova non
sum dignus - nejsem hoden), pak tím vyjadřujeme právě tuto hlubokou pravdu naší víry: Bože, nikdo z nás není natolik
dokonalý a pevný ve víře, že by mohl říci "já jsem si Tě, Bože, zasloužil". Proto Tě ve Svátosti nejsvětější můžeme přijmout
jedině jako nezasloužený Dar. Ovšem jako Dar, který jsi nám zasloužil Ty svou Láskou.
OTÁZKA:
Zrovna čtu jednu knihu, kde se píše o mariánské medaili, která se začala razit po zjeveních,
které měla Kateřina Laboure. Můžete mi, prosím, říct, jestli se tyto medaile razí dodnes, popřípadě jestli
církev doporučuje je nosit?
ODPOVĚĎ: Ano, tyto medaile se razí dodnes a jsou běžně k sehnání v katolických knihkupectvích či obchodech s
náboženskými potřebami. Církev v žádném případě nebrání tomu, aby je věřící nosili, pokud je to spojeno s pravou mariánskou
úctou a vírou a správným vědomím o účinnosti medailí a jiných předmětů náboženské úcty. Někteří lidé totiž takovým a
podobným medailím přikládají až magické účinky, což se neshoduje s vírou církve.
5
Svítání - listopad 54/2006
OTÁZKA:
Chvála Kristu, zaslechl jsem slovo „kerigma“. Co to, prosím vás, znamená?
ODPOVĚĎ: Slovo kérygma (řec. κηρυγµα) pochází z řec. κηρυσσειν (kéryssein – hlásat, prohlašovat, volat, provolávat). V
křesťanském kontextu označuje hlásání evangelia, radostné zvěsti, event. samotný obsah tohoto hlásání, radostnou zvěst (viz 2
Tim 4,17: „Pán stál při mně a dal mi sílu, aby se mé hlásání /kérygma/ naplnilo a aby je slyšely všechny národy“), jejímž jádrem
je zpráva o Kristově výkupné smrti a vzkříšení. Mohli bychom říci, že se s kérygmatem setkáváme při mešní bohoslužbě v tzv.
tajemství víry po proměňování: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ V
novozákonních řeckých textech také slovo kérygma označuje kázání jako takové – např. „kázání Jonášovo“ (Mt 12,41; Lk
11,32).
Obejdeme se bez Marie?
Jak popsat Boží tajemství,
ne-li lidskými obrazy
a v obrazech lidské existence?
Maria není zjevením Boha,
ale je zrcadlem,
v němž lze zjevení Boha
v Ježíši Kristu pozorovat
v jiném úhlu a v jiném světle.
Teoreticky bychom se mohli bez mariologie obejít, ve skutečnosti však už v samých
počátcích církve narážíme na snahy pozorovat Boží spásné jednání v zrcadle, které
nastavuje Maria. Tyto pokusy plynou z potřeby člověka popisovat Boha nejen
abstraktními formulacemi, nýbrž konkrétními obrazy, neodívat ho jen mužskými pojmy,
nýbrž též ženskými symboly.
Výpovědi o Marii totiž ilustrují Boží jednání. Tyto obrazy se nesnaží ponořit Marii do
božské záře a povýšit ji na božskou úroveň, má skrze ni naopak prosvítat Bůh sám.
(Zpracováno podle knížky Anselma Grüna a Petry Reitzové: Mariánské svátky, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, www.kna.cz)
Maria - Matka Boží
Mariánská úcta byla po staletí jablkem sváru mezi křesťany. Křesťané evangeličtí zazlívali katolickým, že uctívají Marii
nepatřičně, křesťané katoličtí měli evangelíkům za zlé nedostatek úcty k matce Pána Ježíše. Když vzájemná alergie vlivem
ekumenických snah poslední doby poněkud opadla, zjišťujeme postupně, že rozdíly byly spíš ve fantazii, než v teologii. Přečtu
vám teď úryvek z knihy Martina Luthera "Komentář k Magnificat":
"Veliké věci učinil Pán," volá Maria. Ty "veliké věci", to není nic jiného, než že se Maria stala Boží matkou. To bylo dění
tak veliké, že je Maria nedovedla ani vystihnout a pojmenovat, proto jen volá: "veliké věci mi učinil Pán". - Všechna velikost a
čest Marie je v tomto jednom titulu: Matka Boží. Nic většího už o ní nelze říci. To bychom měli pořádně uvážit, co to vlastně
znamená, když se řekne: Boží Matka."
Kdybych vám neřekl předem, že autorem těchto slov je Martin Luther, soudili byste jistě na svatého Bonaventuru,
Roberta Bellarmina nebo jiného velikého mariánského ctitele z tábora katolíků. Uposlechněme tedy výzvu Martina Luthera a
uvažme dnes, co to vlastně znamená, když se řekne o Marii, že je Boží matka.
U svatého Lukáše se chápe povolání Marie za matku Emanuela za veliké vyvolení, za veliké vyznamenání.
Poslechněme si jen její zpěv "Magnificat". Dnešní znalci Písma sice říkají, že Maria ten zpěv sama nesložila a nezpívala, ale
shodují se v tom, že ten zpěv dobře vystihuje Mariino rozpoložení:
"Velebí má duše Pána...
Divy učinil svou mocí ... rozptýlil pyšné, povýšil ponížené, lačné nasytil ...ujal se Izraele, svého služebníka ..."
Ovšem další život Mesiášovy matky nebyl tak nádherný, jak by se dalo čekat podle líčení zvěstování, podle Magnificat..
Přijetí Božího úkolu, to nebylo jásání, to byla dřina, doslova dřina a trápení po celý život. Vzpomeň si na to, když budeš mít
nějaké pachtění a ledacos ti pak bude srozumitelnější.
Trvalá chudoba, ztráta domova, emigrace do ciziny, život bezdomovců - to nebyl královský životní styl. A po návratu?
Život nádenické rodiny v zapadlé galilejské dědince - všem neznámý - to že byl život podle mesiášského zaslíbení? Co dobrého
může vzejít z Nazareta - z jakési Zlámané Lhoty? A závěr ještě bědnější, než všední den nazaretský - temnoty Velkého pátku.
Takový byl život této matky Boží. Pro ni to bylo sebeobětování až do toho posledního.
A co to znamená pro nás? Zisk, obrovský zisk toho nejpodstatnějšího: Bůh už není abstraktním pojmem, není
přestavou kdesi v nekonečnu - ale stojí tu před námi, mezi námi jako člověk, náš lidský bratr jménem Ježíš, člověk z masa a
kostí, člověk jako my, s datem a místem narození, bydlištěm, státní příslušností, s datem a místem úmrtí. Člověk jako my a
přece Bůh - Boží Syn.
Bůh, který se stal lidským synem, abychom my, lidé, se mohli stát božími dětmi. Abychom mohli jeho prostřednictvím
bezpečně dojít k Otci.
A nejen to, tento Bohočlověk Ježíš určil za svého zástupce tvou manželku, tvé děti, tvé staré rodiče, tvého souseda: co
dobrého děláš jim a pro ně, to děláš jemu, Božímu Synu. To děláš i Otci, protože Otec a Syn jedno jsou v Duchu lásky. Zcela
konkrétní pojem a představa Boha Vykupitele, zcela konkrétní podoba naší služby Bohu ve službě lásky nejbližším, to je
radostné ovoce toho, co je vyjádřeno v pojmu:
Maria je matka Boží. Bohorodička.
"Příčino naší radosti", volá k ní církev v litanii., Po této úvaze už chápeš proč. Pravdu měl tedy Martin Luther, když řekl, že
všechna velikost Marie je v titulu "Matka Boží".
6
Svítání - listopad 54/2006
Zvířátka jsou dobrými dětskými vychovateli
Katolický týdeník 43/2006
I dnes, v době televize a internetu, mají děti stále obrovský zájem o domácí zvířata. Odvěké soužití
s přírodou je v člověku hluboce zakořeněno a nemá smysl se proti tomu bouřit. Také dětská psychologie
potvrzuje velkou příležitost k povzbuzení duševního vývoje dítěte žádoucím směrem, k formování některých
správných postojů a potlačení těch nežádoucích, a dokonce i k léčení některých duševních poruch. Zvířata
se mohou stát vychovateli dětí pouze tehdy, vytvoříme-li jim k tomu podmínky. Nestačí, aby zvířata
v lidském světě přežívala bez trápení, měla by mít opravdu krásný život. Zároveň by něco pěkného
a povznášejícího měla vnést do života lidí, neměla by se stát modlou ani fetišem, ale tvořit
s nimi zdravé společenství. Cvičení psi se dnes uplatňují tradičně jako průvodci a společníci
lidí s těžkými poruchami zraku, dovedou ale také např. podávat věci vozíčkářům, otevírají
dveře, zásuvky či přivolávají výtah. Neslyšícím zase dovedou signalizovat zvonění zvonku nebo
pláč dítěte. Stále častěji se objevují v ústavech, penzionech pro staré lidi a dokonce i ve
věznicích, kde napomáhají citovému probuzení a resocializaci vězňů.
Hovoříme-li o tom, že zvířata vychovávají k odpovědnosti, mějme na paměti, že zprvu to budou vždy rodiče, kdo
se o domácí mazlíčky bude starat. Podstatnou část úkolů je dítě schopné převzít až v období puberty. Podívejme se nyní na
žebříček domácích zvířátek podle toho, jaké podněty dětem přináší a co dobrého pro vývoj dětí od nich můžeme čekat.
Přehled domácích zvířátek
Na nejnižší příčce jsou akvarijní rybičky, jako prototyp zvířátek, která nemají žádný vztah k člověku. Sledujeme je jen za sklem –
jak se pohybují, živí, vyměšují a rozmnožují. Jsou dětem zdrojem nenásilného poučení o principech života.
O stupínek výš jsou zvířata, jako např. želvy, které sice také nemají vztah k člověku, ale oproti rybičkám je člověk může vzít do
ruky. Může se s nimi i mazlit, ale povrch jejich těla není nijak příjemný.
Ptáci v kleci zaujímají další příčku. Jejich životní projevy jsou bohaté a do jejich podnětového repertoáru vstupují navíc projevy
hlasové, zpěv a křik. Některé papoušky je možné naučit mluvit. Vůči člověku už navíc projevují nějaký vztah. Další příčka patří
malým savcům, jako jsou morčata, křečci či králíčci. Je příjemné se s nimi mazlit, chytat je po bytě, i oni projevují svou
náklonnost svým hlavním ošetřovatelům.
Kočky se už zpravidla samy postarají svým majitelům o práci a zábavu. Samo kotě si dovede hrát, jak by si s ním nevyhrálo
ani dítě. Přítulnost koček je příslovečná a nechybí jim ani určitá věrnost.
Nejvyšší místo zaujímá pes, odedávna přítel člověka. K tomu všemu, co jsme u zvířat už pochválili, přidává schopnost přijímat
člověka jako svého pána, ochránce, bližního, je mu ochoten pomoci i sloužit, v případě potřeby za něj také bojovat a nasadit
život. Je věrný.
Konkrétní přínos pro výchovu dětí
Pro malé děti asi do tří let jsou domácí zvířátka zdrojem podnětů svou pohyblivostí a životními projevy. Dítě se seznamuje
s živým tvorem, který má podobné potřeby a projevy jako ono samo. Bolí ho, když ho někdo trápí, dovede mít radost ze života
a má i nějaké nároky na péči dospělých. Je tu přínos pro výchovu k toleranci a ohleduplnosti a jistá příprava na to, až dítě bude
mít sourozence.
Děti předškolního věku mají domácí zvířata za živé hračky. Poznávají, že život je něco osobitého a zvláštního.
Zcela specifický význam mají zvířata pro děti tzv. středního školního věku, tj. přibližně od osmi let výš. V této době se u dětí
zcela přirozeně rozvíjí rodičovské postoje vůči malým dětem. Právě na zvířatech mohou děti rozvíjet své pečovatelské
a ochranné tendence – něžnost, obětavost a řadu dalších vlastností, které se jim budou hodit, až budou mít vlastní děti.
Od puberty výš přebírají děti podstatnou část péče a odpovědnosti za zvířátko. Hledají spíše společníka, kamaráda. Bývají
schopny své svěřence něčemu učit, zabývat se jím – zkrátka vychovávat. To je nezanedbatelný přínos pro vývoj.
VÝCHOVA PRO ŽIVOT
Jak už jsme naznačili, děti mohou na zvířatech konkrétně pozorovat životní funkce v přirozených souvislostech. Pozorují tak
i aktivitu sexuální a rozmnožovací, a to bez učebnic a školních osnov a bez rozpačitých postojů rodičů, kteří často nevědí, jak
do toho. Děti mají možnost se ptát a rodiče vítanou možnost svůj výklad doplnit a upřesnit. Vše zůstává na úrovni přírodovědné,
a tím to také odpovídá dětské mentalitě a ztrácí příchuť zakázaného ovoce.
Druhá výchovná funkce se týká konce životního cyklu – smrti, o níž se hovoří neméně těžko. Malá domácí zvířátka žijí poměrně
krátce, je tedy samozřejmé, že se dítě s uhynutím nějakého zvířátka několikrát setká. Prožije tedy otřes, smutek, lítost nad
ztrátou a bude se s tím muset vyrovnat. Naučí se s těmito skutečnostmi zacházet lépe než když o nich jen čte v pohádkách.
Není dobré vychovávat dítě v citovém skleníku, aby na ně vítr životní skutečnosti nezafoukal – naopak je vhodné připravovat je
včas a jemně, přirozeně a nenásilně na skutečnosti nepříjemné a tvrdé. A tedy i na tu ze všech nejtvrdší – už proto, že je
nevyhnutelná!
Podle knihy Zdeňka Matějčka - Co, kdy a jak ve výchově dětí (vydal Portál 2000)
7
Svítání - listopad 54/2006
Zmýlená neplatí:
Když dosáhl středního věku, byla z něj troska. Plešatěl a po letech sedavého zaměstnání mu narostl pivní mozol. Úplně ho
dorazilo, když pozval kolegyni na rande, a ta se mu vysmála.
Rozhodl se, že úplně změní svůj život. Začal chodit do aerobiku. Začal cvičit s činkami. Úplně změnil jídelníček. Prodělal
zdlouhavou a drahou transplantaci vlasů. Za půl roku z něho byl úplně jiný člověk. Tentokrát kolegyně jeho pozvání přijala.
Večer se oblékl do gala a cítil se lépe než kdykoli předtím. Došel rozechvělý před její dům a právě se chystal zazvonit, když z
čistého nebe sjel blesk a srazil ho k zemi. V posledním tažení obrátil oči k nebesům a zašeptal: "Proč, Pane Bože? Proč právě
teď? Jak jsi mi mohl po tom všem tohle udělat?"
A shůry se rozlehl hlas: "Promiň, synu. Já jsem tě nepoznal."
Návštěva jehovistů
Dva jehovisté chodí agitovat ode dveří ke dveřím a zaklepou u paní, která je nerada vidí. Jednoznačně jim dá najevo, že nemá
zájem je poslouchat a práskne jim dveřmi před nosem. Dveře se kupodivu nezavřou, narazí na něco měkkého a odrazí se
zpátky.
Zkusí je zabouchnout znovu se stejným výsledkem - dveře se po tlumeném nárazu opět otevřou. Je přesvědčena, že jí drzouni
strčili mezi dveře nohu a je odhodlána dát jim co proto bez ohledu na bezpečnost "vlezlé" nohy.
Než stačí zaprásknout dveře ze všech sil, jeden z agitátorů řekne: "Paní, než to uděláte, vezměte si tu kočku raději domů."
Pohřeb
Místní pohřební ústav se obrátil na nového faráře s prosbou, aby pronesl řeč u hrobu. Protože zesnulý neměl žádné příbuzné
ani přátele a bude pohřben na obecní náklady, nemá jít o kompletní pohřeb, ale jenom o modlitbu nad hrobem.
Farář vyjel na hřbitov, ale ve městě to moc neznal, několikrát zabloudil a na hřbitov dorazil s půlhodinovým zpožděním.
Pohřební vůz ani máry nikde, jen pár kopáčů poblíž čerstvě vykopaného hrobu již přikrytého víkem. Proslovil tedy pár modliteb
a vracel se k autu. Cestou od kopáčů zaslechl: "Asi by se mu mělo říct, že celou dobu stál nad septikem."
Zákonodárský
Po svém zavržení byl Satan potupně vyhnán z nebe. V nebeské bráně se na okamžik zamyslel a obrátil se na Nejvyššího:
"Zaslechl jsem něco o tom, že se chystáš stvořit novou bytost, jakéhosi člověka."
"To jsi zaslechl správně."
"Bude potřebovat nějaké zákony," pronesl Satan lstivě.
"Ty, můj nepřítel na věky věků, se opovažuješ žádat o právo vytvořit lidem zákony?!"
"Ale ne," odpověděl Satan, "mně bude stačit, když si je člověk bude dělat sám."
Tomuto přání Bůh vyhověl.
Řidičák a vlasy
Pastorův syn konečně dostal v osmnácti řidičský průkaz. Zeptal se svého otce, jestli by mohl zkusit řídit jeho vůz.
Farář odpověděl: "Pokud splníš pár podmínek: Zlepšíš si známky, budeš studovat Bibli a dáš se ostříhat. Potom si o tom
můžeme promluvit."
Za měsíc přišel synátor znovu za otcem. Ten mu řekl: "Chlapče, jsem na tebe opravdu hrdý. Prospěch máš o moc lepší a viděl
jsem, že jsi pilně studoval Bibli. Ale ty vlasy zůstaly stejné."
"Víš tati, já jsem o tom přemýšlel. Víš přece, že Samson měl dlouhé vlasy, Noé měl dlouhé vlasy, a dokonce i Ježíš měl dlouhé
vlasy!" Na to otec odpověděl: "To máš úplnou pravdu. A taky všichni chodili pěšky."
OZNÁMENÍ
Každý čtvrtek od 17 hodin do večera budeme ve farní klubovně dělat ruční práce a besedovat. Zveme
všechny ženy bez omezení věku, můžete si vzít práci, kterou máte doma zrovna rozdělanou – pletení,
vyšívání, atd. Ani oblíbený seriál vám neuteče – televize v klubovně je, občerstvení zajištěno.
L. Šebrlová
Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f.
redakce:
Jana a Mirek Kuťákovi
textové korektury: Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
8
Tel.: 602 828 751, 465 325 166
[email protected] .cz
Svítání - listopad 54/2006

Podobné dokumenty