Kateřina Mašková: Přijetí pozitivismu v Mexiku

Komentáře

Transkript

Kateřina Mašková: Přijetí pozitivismu v Mexiku
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
Kateřina Mašková
Pozitivismus jako filosofický systém byl v českém prostředí zastíněn jinou
filosofickou soustavou 19. století, marxismem, do té míry, že si neuvědomujeme, jak silný byl v předminulém století jeho vliv v evropských a především
mimoevropských zemích: zejména ve Spojených státech a v zemích Latinské
Ameriky, ale také v pozápadňujícím se Japonsku nebo Číně. Význam pozitivismu potvrzuje například fakt, že Mary Pickeringová, autorka první vyčerpávající Comtovy biografie z roku 1993, zařadila zakladatele pozitivismu mezi deset
nejvýznamnějších intelektuálů moderní Evropy.1
V této situaci nám chybí důležitý článek pro pochopení myšlení a cítění
mimoevropských společností v době, kdy se alespoň částí svého duchovního
světa a společenskopolitického uspořádání stávaly součástí moderního globalizovaného světa pod hegemonií Západu. Nebo – jako v případě latinskoamerických zemí – právě v okamžiku, kdy byly po rozpadu španělského koloniálního systému počátkem 19. století nuceny přeformulovat svůj vztah k západnímu
světu, který právě tehdy aktivně nabýval své současné sekulární a industriální
podoby.
Hledání nové identity v této atmosféře se v průběhu 19. století odrazilo
také v hispanoamerické literatuře. Konflikt společensky i geofyzicky nesourodých a navzájem neznámých světů města a venkova znázornil Domingo Faustino Sarmiento v knize Civilizace a barbarství: život Juana Facunda Quirogy
a fyzický vzhled, zvyklosti a způsoby života Argentinské republiky (1845) v
obrazu „civilizace a barbarství“. Ideu duchovního poslání Latinské Ameriky,
tzv. arielismu, vyjádřil roku 1900 v knize Ariel uruguayský spisovatel José
Enrique Rodó a téma poté zpracovávala různými způsoby i řada jeho kritiků.2
Neustále se také vrací téma smysluplnosti utopie v dialogu s Evropany, kteří
často viděli v Americe prázdný prostor pro přenesení evropských idejí.3
Sto let společenského a politického budování nových latinskoamerických národů v iberoamerické části Nového světa a současné filosofické
a umělecké promýšlení jejich situace, právě v opozici k pozitivismu, dalo vznikPickering, Mary. August Comte: An Intellectual Biography. Cambridge : Cambridge
University Press 1993, s. XI.
2
Housková, Anna. „Reflexe iberoamerické kultury“. In Druhý břeh Západu. Iberoamerika
jako soužití kultur. Praha : Mladá fronta, 2004, s. 19–20.
3
Shrnutí tématu utopie a jejího zrcadlení ve vztahu Starý – Nový svět viz Aínsa, Fernando.
Vzkříšení utopie. Přel. Petr Pšenička. Brno: Host 2007.
1
152
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
nout konceptu „Naší Ameriky“.4 Je to představa kulturně spojitého prostoru
duchovně i společensky se hlásícího k Západu, avšak umožňujícího na základě vlastní zkušenosti prakticky i umělecky přijmout a vyjádřit heterogennost
bytí člověka a jeho subjektivnost a emocionalitu. To vše bez rezignace na osvícenskou tradici racionality a pokroku v širší než jen jeho materiální podobě. I
v dnešní atmosféře společenského pesimismu se zde udržuje představa utopie
ideálního bytí v protikladu k převážně evropské tradici utopie jako ideálního
státu.5 Tento nový koncept byl základem pro rozkvět literatury, jejímž „boomem“
byla Evropa překvapena a oslněna především ve druhé polovině 20. století.
Institucionální prázdnota, v níž se na počátku 19. století latinskoamerické země ocitly, usnadnila přijímání pozitivismu jako nového základu řízení
moderní společnosti.
Modelovou zemí je v tomto případě Mexiko, které roku 1867 přijalo
pozitivismus jako podklad státní školské reformy, jejímž úhelným kamenem
byla jedna z nejvýznamnějších mexických školních institucí, tehdy založená
Národní přípravná škola.6
Tím, že mexické elity učinily pozitivismus podkladem výchovné a edukační
činnosti, přiblížilo se mexické vzdělanecké prostředí snad nejvíce snu autora pozitivismu Augusta Comta o vytvoření nové, moderní společnosti prostřednictvím
pozitivistické indoktrinace individua jako jejího základu, ovšem za cenu dočasného odvržení podstatné součásti své kultury a imitace cizích vzorů.
Pod vlivem prací 7 mexického badatele Leopolda Zey (1912-2004)
v oblasti „dějin idejí“ na půdě Nového světa, byl pozitivismus v Mexiku badateli dlouho bez větších pochyb považován za oficiální filosofii porfiriátu,8
jehož heslo „Mír, řád a pokrok“ se nápadně shodovalo s heslem Comtovy doktríny „Láska, řád a pokrok“. Tento názor byl později revidován například pracemi amerického historika Willama D. Raata.9
José Martí. Naše Amerika (Nuestra América), 1891. Někteří další myslitelé podobného
zaměření: José Enrique Rodó, Alfonso Reyes, Pedro Henríquez Ureña, Antonio Caso, José
Vasconcelos, Alejo Carpentier, Octavio Paz, Carlos Fuentes, Leopoldo Zea.
5
Aínsa, Fernando. Cit. d., s. 24.
6
Escuela Nacional Preparatoria, zv. též Preparatoria či „Prepa“.
7
Zea, Leopoldo. El positivismo y la circunstancia mexicana. México: Fondo de Cultura
Económica, 1985. Zea, Leopoldo (ed.). Pensamiento positivista latinoamericano.
(Antologie). Caracas: Biblioteca Ayacucho, 1980. 1. a 2. díl. Zea, Leopoldo. Del liberalismo
a la Revolución en la educación mexicana. México: Secretaría de Educación Pública,
1963.
8
Porfiriát je personální diktatura mexického prezidenta Porfiria Díaze (1876–1911)
předcházející mexickou revoluci.
9
Raat, William Dirk. „Leopoldo Zea y El Positivismo: Una Revaluación“. In Latinoamérica.
Anuario de Estudios Latinoamaericanos, 1969, č. 2, s. 171–189. Raat, William Dirk. „The
Antipositivist Movement in Prerevolutionary Mexico, 1892–1911“. Journal of Interamerican Studies and World Affairs, sv. 19, č. 1, s. 83–98. Raat, William Dirk. „Augustín
4
153
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
Heslo „Orden y Progreso“ je také dodnes součástí vlajky brazilského
státu. Vlivné pozitivistické skupiny působily kromě Mexika a Brazílie
i v Argentině, Chile a dalších hispanoamerických zemích.
Mexiko je jako příklad vhodné také proto, že se zde mezi léty 1909–
1912 objevila vlivná literární a intelektuální skupina Ateneum mládeže.10 Ateneo de la Juventud vzniklo 28. 10. 1909 z tzv. Přednáškové společnosti (Sociedad de Conferencias), volného sdružení různorodě orientovaných, po vzdělávání mimo oficiální školní systém toužících mladých lidí nejrůznějších profesí, od architektů, přes spisovatele, básníky, hudebníky až po malíře. Z nich se
vydělilo užší jádro myslitelů, které pojil iniciační zážitek „objevení“ klasické
řecké literatury při čtení Platónovy Hostiny.Tři z nejvýznamnějších členů užšího jádra skupiny – Alfonso Reyes (1889–1959), Antonio Caso (1883–1946)
a José Vasconcelos (1882–1959), prošli výukou Národní přípravné školy a celé
sdružení potom v reakci na pozitivistickou výchovu podrobilo mexickou společnost a kulturu zásadní a otevřeně vyjádřené kritice. Pozitivismus přímo obvinili z podílu na uzavřenosti a zkamenělosti veřejného života a politiky
v poslední dekádě porfiriátu, vedoucím nakonec k mexické revoluci.
Ateneum mládeže bylo souborem nejen umělecky nadaných, ale také
rozmanitě orientovaných osobností. Pedro Henríquez Ureña (1884–1946), Alfonso Reyes a José Vasconcelos byli aktivně literárně činní a jejich knihy dodnes patří základním dílům hispanoamerické literatury první poloviny 20. století. Antonio Caso byl zaměřen především filosoficky, José Vasconcelos se aktivně účastnil politiky v době po mexické revoluci. Všichni osvědčili schopnost nejen teoreticky a filosoficky formulovat své požadavky na novou kulturu a vnést je do politiky, ale také vtělit je do imaginativního světa literatury.
Východiska a smysl pozitivistického systému
Francouzskou buržoazní revolucí bylo dovršeno úsilí „třetího stavu“, měšťanstva, o převzetí vlivu ve společnosti a o prosazení nového životního stylu,
založeného na produktivní práci, obchodu a autoritami neomezovaném poznávání reality. Neomezené poznávání reality byl jeden z hlavních požadavků
osvícenských liberálů, kteří již v průběhu 18. století učinili z racionálního
Rozumu vůdčí složku lidské osobnosti.
Aragon and Mexico‘s Religion of Humanity“. Journal of Inter – American Studies, sv. 11,
č. 3, s. 441–457.
10
Viz Monsiváis, Carlos. „Ateneo de la Juventud“. In Historia General de México. México:
COLMEX, 2000, s. 968–977. García Morales, Alfonso. El Ateneo de México (19061914). Orígenes de la cultura mexicana contemporánea. Sevilla : Escuela Hispanoamericana
1992. Curiel Defossé, Fernando. La Revuelta. Interpretación del Ateneo de la Juventud
(1906-1929). México : UNAM, 1998.
154
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
Ovšem, jak říká Paul Johnson, až po období napoleonských válek, zakončených roku 1815 Vídeňským kongresem, nastalo období konsolidace, kdy
byla evropská společnost schopna tyto principy a jimi generované zdroje využít k budování moderního světa v podobě, v jaké ho známe dnes.11 Především
nastalo období prudké industrializace, průmyslové výroby, podpořené moderní západní vědou, v níž západní buržoazie oprávněně viděla zdroj svého bohatství a jím utvrzovaného politického vlivu.
Pro latinskoamerický kontinent měla význam především tzv. první fáze
pozitivismu, představovaná Comtovým systémem, poprvé formulovaným ve
třicátých letech 19. století; jeho největší vliv byl pociťován po polovině téhož
století, v osmdesátých letech byl obohacen vlivem Millovým i Spencerovým
evolucionismem se všemi jeho variantami, včetně sociálního darwinismu.
Právě Comtův pozitivismus byl prvním systematickým porevolučním
vyjádřením nového buržoazního společenského řádu. Dnes je obvykle chápán
jako základ teorie a metodologie přírodních věd, což byla nejprogresivnější
část pozitivismu jako filosofického systému, dovršeného pokusem
o společenskou utopii.
Pozitivismus byl totiž od počátku filosofií ve smyslu společensko-politické doktríny.12 Jeho cílem bylo vyložit fungování společnosti na základě vědeckých zákonů, na nichž by potom mohla být postavena moderní politika. Nejdůležitějším a jediným dodnes aktuálním výsledkem této snahy bylo založení sociologie (sociální fyziky), jímž Comte završil svou hierarchickou konstrukci věd.
Pozitivismus v sobě slučuje inspiraci anglickou empirickou tradicí
s představou pokroku, novátorským, dynamickým viděním historie. Na anglické empirické tradici byla v průběhu 16.–19. století postavena západní věda,
založená na pozorování a experimentu, jak si ji představoval Francis Bacon,
v protikladu k církví propagovanému respektování Božího řádu. Představu
pokroku formulovala skotská škola souběžně s Comtovým přímým předchůdcem markýzem de Condorcetem.13
Jak pro pozitivismus, tak později pro marxismus, s jejich fascinací „vědeckostí“ aplikovanou na společnost, byla do značné míry charakteristická
víra v ucelený svět, vysvětlitelný na základě jediného základního pravidla,
inspirovaná Newtonovým úspěšným použitím zákona gravitace na nejrůznější
Johnson, Paul. Zrození nové doby. Devatenácté století. Praha : Academia 1998, s. 11.
Viz Dubská, Irena. Auguste Comte a vytvoření sociologie. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd 1963, s. 11.
13
Viz Fontana, Josep. Evropa před zrcadlem. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001,
s. 119. Bowler, Peter. Evolution: The History Of An Idea. Berkeley : University of California
Press 1989. Kapitola o pozitivismu. Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. Praha :
Zvon 1991, s. 345.
11
12
155
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
fyzikální jevy a přírodní úkazy. Je příznačné, že právě Newton byl pro Comta
nejvyšším vyjádřením „pozitivního principu“. Schopnost jeho zákona pomáhat předvídat přírodní děje je základem jednoho z ústředních hesel pozitivismu „Savoir pour prevoir“ (Vědět, abychom předvídali).14
Proto také Comte „vynalezl“ základní „zákon tří stadií“, ústřední postulát
pozitivismu, podle něhož jak vědy, tak společnost, stejně jako – a to je důležité –
jedinec prodělává uniformní, lineární vývoj od teologického (fiktivního) stadia,
přes stadium metafyzické (abstraktní), ke stadiu pozitivnímu (vědeckému).
Při pozorném čtení je tedy možno zjistit, že smysl výrazu „pozitivní“
v Comtově pojetí se pohyboval ve škále od „vědecký“ přes „praktický“ po
„rozumný“. Pozitivní filosofie měla být „rozšířením metody zdravého běžného
rozumu na všechny problémy, přístupné lidskému rozumu.“15 V tomto smyslu
byl tedy pozitivismus progresivní společenskou propagací vědy, programově
podporující a urychlující v rámci svých sil industrializaci. Věda se tak stala
základem lidského konání, základem práce v moderním slova smyslu.
Hlavní význam pozitivismu však spočíval v předpokládané společenské
reorganizaci. Rozhodující Comtovou životní zkušeností byl totiž dětský zážitek společenského chaosu a anarchie v důsledku revolučního rozvratu
a napoleonských válek a hlavním cílem jeho filosofie mělo být opětovné ideové scelení společnosti, z níž zmizela sjednocující víra v Boha a v Boží řád.16
Přitom chtěl Comte zachovat buržoazii postavení, které si revolucí vydobyla,
a zároveň eliminovat vliv osvícenských liberálů, jejichž víra v absolutní svobodu byla dle Comtova názoru příčinou neustále se obnovujících revolučních
rozbrojů, vyčerpávajících společnost a bránících průmyslovému pokroku.
Cílem Comtova výkladu pokroku v rámci „základního zákona“ tedy byla
na jedné straně snaha odsunout do minulosti politický vliv církve, ideologický
základ ancien régime („teologické stadium“) a na druhé straně neutralizovat
představitele „metafyzického stadia“ – osvícenské liberály („literáty“
a „právníky“). Ti podle Comta svými „metafyzickými“ principy, tj. abstraktními symboly jako „Lid“ či „Svoboda“, v jejichž duchu chtěli reformovat instituce, způsobovali společenskou anarchii. Vyvrcholením dosavadní historie Comte
potom učinil svou pozitivistickou utopii.
Comte také nabídl „pozitivistickou metodu“. Spočívala v seřazení věd v
„encyklopedickou stupnici“, za prvé podle toho, jak dle Comta vědy postupně
Viz Westfall, Richard. The life of Isaac Newton. Cambridge : Cambridge University Press
1993.
15
Comte, Auguste. „Kurs pozitivní filosofie. Z padesáté osmé přednášky“. In Antológia
z diel filosofov. Pozitivismus, voluntarismus, novokantovstvo. Ed. Hrušovský, Igor. Bratislava
: Vydavateĺstvo politickej literatúry 1967, s. 87.
16
Pickering, Mary. August Comte: An Intellectual Biography. Cit. vyd.
14
156
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
dosahovaly svého pozitivního stadia (tj. jak se přibližovaly sjednocení na ústředním paradigmatu dle vzoru Newtonovy reorganizace fyziky); a zároveň podle
principů stoupající složitosti třídy jevů, jimiž se ta která věda zabývá, a její
klesající obecnosti a odtržeností od lidských potřeb.
Výsledkem bylo tedy toto pořadí: matematika, astronomie, fyzika, chemie, biologie, a sociologie – základní princip pozitivistického školství.
Smyslem této „encyklopedické stupnice“ bylo za prvé obsáhnout všechny existující jevy a tak získat metodu, umožňující neomezené získávání nových poznatků: šlo vlastně o jiný druh „katalogizace“ světa v duchu tradic
francouzského osvícenského myšlení a „Encyklopedistů“. Za druhé se Comte
tímto způsobem snažil o logické prolnutí matematických principů prostřednictvím jednotlivých věd (včetně rozhraní mezi vědami anorganickými
a organickými, mezi chemií a biologií) až do sociologie, která stála na vrcholu
celé pyramidy.
Všichni jeho studenti měli projít uniformní výukou, během níž by jim
tyto principy ozřejmily nejen fungování přírodního světa, ale i společnosti –
a ukázaly jim tak i jejich místo v ní. Jednotná výuka v pozitivistickém duchu
by byla základem názorového sjednocení, opaku myšlenkové anarchie, proti
níž Comte brojil:
Jelikož individuální a kolektivní organismus se nevyhnutelně podobají, v zásadě
můžeme s jistotou tvrdit, že každá filosofie, která může na jakémkoliv daném stupni
společenského vývoje nastolit skutečnou logickou souvislost v individuálním
rozumu, je tím schopná sjednotit později celou masu myslících lidí.17
Comte zřejmě jako první intelektuál pochopil, že klíč k ovládání moderní společnosti leží v oblasti kontroly myšlení.18
Ve společenské oblasti pozitivismus představoval konzervativní zvrat a proto
bývá hispanoamerickými historiky hodnocen jako zpátečnická filosofie.19
Irena Dubská podrobně rozebrala, do jaké míry se Comtovo pojetí společnosti postavilo proti heslu Francouzské revoluce „volnost, rovnost bratrství“: místo volnosti Comte požadoval omezení absolutní svobody bádání,
místo rovnosti a bratrství nabízel svůj filosofický systém „průmyslovým náčelníkům“ jako prostředek k harmonizaci industriální společnosti.
S otevřeností, která naznačuje, jak daleko se Comte myšlenkově dostal
od svých původních spolupracovníků kolem Saint-Simona a osvícenských
Hrušovský, Igor. Cit. d., s. 103.
Pickering, Mary. Cit. d., s. IX.
19
Rivero Alvisa, Daisy – Rojas Requena, Ileana. Justo Sierra y la filosofia positivista en
México. La Habana : Editorial de Ciencias Sociales 1987. Zea, Leopoldo. Del liberalismo
a la Revolución en la educación mexicana. Cit. vyd.
17
18
157
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
filosofů, pro něž bylo cílem osvobození jednotlivce, deklaroval nadřazenost společnosti nad individuem, v jejímž zájmu se musí jednotlivec naučit rezignovat:
Pozitivní politika ustaví vnější pořádek tím, že vypěstuje moudrou rezignaci vůči
nezhojitelným politickým zlům … Jenom hluboké vědomí zákonů, které řídí různé
druhy jevů, může vnuknouti pravou rezignaci, totiž schopnost snášeti vytrvale a bez
naděje na náhradu nevyhnutelná zla. Jsou-li politická zla, proti nimž věda ničeho
nezmůže (a myslím, že o tom nemožno pochybovati), bude alespoň vždy moci
ukázat jejich nezhojitelnost a takto ukojit bolesti, které ta zla způsobují, a objeviti
přirozené zákony, které je činí nezdolnými. Pro svoji větší složitost svět politický
musí být špatněji (sic) upraven nežli svět astronomický, fyzický, chemický nebo
biologický.20
V této souvislosti Comte přináší slovo altruismus. Altruismus jako pojidlo
společnosti, omezení práv jednotlivce v jejím zájmu a soustředění na materiální
prosperitu jsou podstatou hlavního pozitivistického hesla „láska, řád, pokrok“.
Comtova společenská utopie, spočívající na principu „separace mocí“ podle rozhraní rozumu a citu, kdy v rovině materiálního řádu, odpovídajícího rovině
rozumu, měli společnost vést odborníci a technokraté a v duchovní oblasti, odpovídající rovině citu (který Comte rozumu nadřazoval), měli vládnout pozitivističtí
kněží (jako papeže navrhoval Comte sám sebe), nebyla ve svém celku nikdy
uskutečněna. Pouze několik latinskoamerických států jako například Brazílie se
pokoušelo zavádět jeho náboženství humanity a některé rysy jeho utopie.
S postupujícím věkem sílila Comtova religióznost a jeho obdiv ke katolicismu, který parafrázoval ve svém náboženství humanity do té míry, že si
pozitivismus vysloužil označení „katolicismu bez křesťanství“ či „vědeckého
papežství“.21
Přijímání pozitivismu v Latinské Americe22
V přijímání pozitivismu latinskoamerickými zeměmi hrály roli především dva
faktory. Latinskoamerické elity pokládaly pozitivismus za prostředek, který by
jim mohl pomoci harmonizovat jejich společnosti, tonoucí po celou první polovinu 19. století, než se jim po získání nezávislosti podařilo vytvořit nové
instituce, v chaosu a rozbrojích, a současně se snažily udržet své země v okruhu
západního světa, který se rychle industrializoval, a latinskoamerické státy se
tohoto procesu chtěly zúčastnit.
Kromě nenávisti ke Španělsku jako zotročující mocnosti právě fakt, že
Španělsko nezachytilo nástup průmyslové revoluce a v očích civilizovaného
20
21
22
Dubská, Irena. Cit. d., s. 15.
Slova Stuarta Milla, viz Dubská. Cit. d., s. 20.
Viz Zea, Leopoldo. „Prólogo“. In cit. d., 1. díl, s. IX–LIV.
158
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
světa, kam chtěly latinskoamerické země až úpěnlivě patřit, rychle ztrácelo své
velmocenské postavení, způsobil dočasné odvržení mediteránního základu latinskoamerické kultury a změnu orientace ve prospěch anglosaského světa,
jejímž vyjádřením bylo právě přijímání pozitivismu. Tento proces označuje
Leopoldo Zea jako proces „delatinizace“ a „anglosaxonizace“ (deslatinización, anglosajonización).
Stejně jako francouzské i latinskoamerické elity chtěly z veřejné sféry
vytlačit představitele katolické církve, které (spolu s vojáky) pokládaly za opory
koloniálního režimu, a také na latinskoamerickém kontinentu se střet odehrál
v souboji o školství, neboť naději na přechod od koloniálního systému
k modernosti viděli vítězní liberálové od počátku ve vzdělávání. Věřili v nutnost
vychovat novou generaci tak, aby se společnost zbavila starých, škodlivých
zvyků:
V našich vzdělávacích plánech musíme uniknout sofistům, kteří vytvářejí demagogy,
i monarchismu, který produkuje otroky a pokrytecké charaktery. Ať klér vychovává
sám sebe, ale ať se nesnaží formovat naše advokáty a státníky, naše obchodníky,
námořníky a válečníky. Copak klér může předat naší mládeži obchodní a průmyslové
instinkty, kterými má vynikat jihoamerický člověk? Copak donutí její ruce k té
horečné aktivitě a podnikavosti, která z ní udělá hispanoamerické yankeeye?23
Přijetí pozitivismu ve druhé polovině 19. století usnadnila přítomnost
myšlenek anglického utilitarismu, který na americký kontinent pronikl již
v průběhu jeho první poloviny.24 Vzhledem ke kořenům obou filosofických
směrů v anglické empirické tradici a jejich rétorické příbuznosti se stávalo liberálům, které Leopoldo Zea označuje jako „předchůdce“25 , že po nástupu
pozitivismu v něm „rozpoznávali“ své myšlenky.
Leopoldo Zea rozdělil latinskoamerický subkontinent na Sever (Mexiko) a Jih (zbývající většina kontinentu) podle toho, jakou roli v přijetí pozitivismu hrály ještě další vnější faktory.
Jih, představovaný především Argentinou a Chile, se chtěl z vlastní vůle
proměnit v „hispanoamerické Yankeeye“, odhodlané podniknout ve svých zemích civilizační projekt, založený na totální změně kultury, byť by se měla
zakládat na imigraci:
Juan Bautista Alberdi, 1852, viz Zea, Leopoldo. Cit. d., s. IX.
Hale, Charles A. „José María Luis Mora and the Structure of Mexican Liberalism“. The
Hispanic American Historical Review, 1965, sv. 45, č. 2 s. 196–227.
25
Podle L. Zey: José Victorino Lastarria (Chile, 1817–1888), José María Luis Mora (Mexiko,
1794–1850), Domingo Faustino Sarmiento (Argentina, 1811–1888), Juan Bautista Alberdi
(Argentina, 1810–1884), Francisco Bilbao (Chile), José Antonio Saco (Kuba, 1797–1879).
Viz Zea, Leopoldo. „Prólogo“. In cit. d., 1. díl, s. XIX.
23
24
159
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
Chceme, aby se v Americe usadila a aklimatizovala anglická svoboda, francouzská
kultura, pracovitost Evropana a občana USA? Přivezme jejich živé kousíčky ve
zvycích jejich obyvatel a zasaďme je zde.“26
Zatímco Sever, reprezentovaný Mexikem, měl méně radikální představy
o změně kultury, s čímž souvisí snazší přijetí mestictví. Zato žil v představě
ohrožení v té době rostoucími Spojenými státy:
Přechod musel být rychlý, protože gigant, který vyrostl vedle nás a přibližoval se
k nám čím dál tím blíž prostřednictvím průmyslového a zemědělského rozvoje svých
pohraničních států a železničních tratí, měl snahu pohltit nás a rozpustit, pokud nás
shledal slabými.27
Charakteristickým rysem, který odlišoval latinskoamerické předpozitivisty/utilitaristy a pozitivisty od jejich osvícenských liberálních předchůdců,
bojujících za nezávislost, byla především radikálnost, s níž chtěli proměňovat
latinskoamerickou realitu.
Zatímco osvícenec Bolívar počítal s postupnými reformami v duchu racionalismu, přičemž, jak dosvědčuje jeho literárně cenná korespondence, bral
důtklivě v úvahu latinskoamerickou realitu, pro pozitivisty je typické její až
hněvivé odvržení (zdůrazňování negativních skutečností a antagonismu progresívnost/retrográdnost).
Přijetí pozitivismu v Mexiku po roce 1867
Přijetí pozitivismu v Mexiku bylo tedy součástí širšího kulturního procesu,
zasahujícího celý latinskoamerický kontinent.28
Mexiko vyhlásilo nezávislost v roce 1810, po urputných bojích ji Španělsko uznalo roku 1821. Následovalo půlstoletí střetů, často krvavých, mezi
konzervativci a liberály o podobu nových institucí, komplikovaných přechody příslušníků obou skupin mezi táborem federalistů a centralistů. Ze zmatků
profitoval generál Santa Anna, jehož pády a návraty do čela státu zkomplikovaly celých dvacet let po roce 1832, kdy byl poprvé zvolen prezidentem. Mexiko také prodělalo španělskou, francouzskou a nakonec americkou invazi, jež
dovršila válku o Texas, ztracený již od roku 1836.29
Tamtéž., s. XXIII.
Justo Sierra, viz Zea, Leopoldo. Tamtéž, s. X.
28
K problematice viz Zea, Leopoldo. Cit. d., 1. díl. Raat, William Dirk. „The Antipositivist
Movement in Prerevolutionary Mexico, 1892–1911“, cit. d., s. 83–98. Raat, William Dirk.
„Augustin Aragon and Mexico’s Religion of Humanity“, cit. d., s. 441–457. Raat, William
Dirk. Positivismo durante el Porfiriato (1876–1910). México : SepSetentas 1975.
29
Viz Opatrný, Josef. Mexiko. Stručná historie států. Praha : Libri 2003.
26
27
160
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
Tyto ustavičné boje byly důvodem k pozdějšímu přijetí pozitivismu jako
prostředku sjednocení společnosti. Také v Mexiku byl v této době přítomen
liberální „předchůdce“, ovlivněný utilitarismem, José María Luis Mora (1794–
1850), který ve svých spisech propagoval utvoření nového občana sekulárního
státu proměnou mentality absolventů nové školní výuky a sám byl autorem
školské reformy ze třicátých let 19. století.30
Konečné vítězství liberálů nad konzervativci znamenaly zákony Reformy z roku 1857, odlučující církev od státu a nastolující občanské principy ve
struktuře státu. Roku 1856 tzv. Lerdův zákon umožnil konfiskaci obrovských
církevních majetků a tím omezil církevní vliv, bohužel díky své formulaci také
postihl indiánské občiny. Tento zákon umožnil především obrovské převody
majetku, z nichž profitovali spekulanti, zvýšil chudobu a posílil faktické připoutání bezzemků k půdě – peonát.
Konzervativci poté vyvolali tříletou válku, po níž následovalo císařství
liberálního jimi dosazeného Maxmiliána Habsburského. Ten byl nakonec popraven roku 1867 z příkazu prezidenta Juáreze.
Benito Juárez byl vedle svého následovníka Porfiria Díaze jediným mexickým prezidentem, který se do své funkce propracoval z chudé indiánské
rodiny. Kladl velký důraz na vzdělání a sociální reformy. Právě s Juárezem začíná období, kdy se mexická společnost plně soustředila na industriální rozvoj
země.31 Například Octavio Paz považuje Juárezovo prezidentství za počátek
období, které je přejímáním cizích rozvojových projektů mexické historii cizí
a které ukončila až mexická revoluce (1911–1920).32
Právě Benito Juárez jmenoval členem komise, jež roku 1867 měla reorganizovat mexické školství, lékaře Gabina Barredu (1918–1881), který byl až
do své smrti hlavním propagátorem pozitivismu v mexickém prostředí. Nebyl
však pozitivistou prvním, do Comtových kurzů v Paříži jej přivedl Juárezův
zeť Pedro Contreras Elizalde, což též mohlo ovlivnit Barredovo jmenování
a vůbec pozornost, kterou prezident pozitivistickému kroužku věnoval.
Hlavním důvodem však bezpochyby byla Barredova „Občanská
řeč“,33 pronesená 16. 9. 1867 a dodnes zmiňovaná spolu s dalšími několika
Hale, Charles. „José María Luis Mora and the Structure of Mexican Liberalism“. Cit. d., s.
196–227. Zea, Leopoldo. „Prólogo“. In cit. d., 1. díl., s. XXII. Mora, José María Luis.
„Revista política de las diversas administraciones que la República Mexicana ha tenido
hasta 1837“. In Pensamiento positivista latinoamericano. Caracas : Biblioteca Ayacucho
1980, s. 3–25.
31
Opatrný, Josef. Mexiko. Praha : Libri, 2003. Gonzáles, Luis Alfonso. „Liberalismo
triumfante“. In cit. d., s. 633–647.
32
Paz, Octavio. El Laberinto de la Soledad. Posdata. Vuelta a El laberinto de la Soledad.
México : Fondo de Cultura Económica, 1992.
33
Barreda, Gabino. „Oración cívica“. In Pensamiento positivista latinoamericano.
Caracas : Biblioteca Ayacucho 1980, s. 276–297.
30
161
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
Barredovými pracemi nejen mezi vlivnými, ale také literárně ceněnými
mexickými spisy.
Spolu s Contrerasem Elizaldem a Ignaciem Alvaradem, také činnými ve
školské komisi, Španělem J. S. Floresem, vydavatelem pozitivistického listu El
Eco Hispano-Americano s vlivem ve Španělsku i na latinskoamerickém kontinentu, a Josém Díazem Covarrubiasem, který byl od roku 1868 ministrem školství, náležel Barreda k první generaci mexických pozitivistů.
Ve své „Občanské řeči“ nejprve Barreda učinil z historie vědu, podléhající zákonům, z nichž se dají vyvozovat doporučení k politickému konání,
a následně ji podrobil pozitivistickému výkladu. Podle Barredy období do získání nezávislosti bylo obdobím teologickým, následovalo období rozbrojů,
čili metafyzické stadium. V okamžiku Juárezova vítězství začalo stadium pozitivní, zahrnující i okamžik pronesení řeči.
Barreda sám se prezentoval jako pozitivistický filosof, nabízející mexické společnosti lék na její neduhy. Liberály v řeči představil jako pozitivní
historickou sílu (na rozdíl od Comta, pro něhož byli hlavním nepřítelem).
Leopoldo Zea ukázal,34 jak Barreda pozměnil pozitivistické heslo na
„svoboda, řád, pokrok“, aby se zavděčil vítězným liberálům, a následně svobodu dle Comtova principu separace mocí odkázal do spirituálního řádu, zatímco
sám hodlal měnit řád materiální, v němž bylo cílem pozitivismu naopak omezení občanských svobod.
Gabino Barreda patřil k laffittovské větvi pozitivistů, i když do mexické
společnosti nevnášel náboženství humanity, protože si byl vědom liberálního
(i konzervativního) odporu. Svou empiricky a racionálně orientovanou povahou a soustředěním na vědu se Barreda podobal spíše littréovcům, důrazem na
společenské určení pozitivismu se zase shodoval spíše s laffittovskou větví.
Existují také náznaky, že od počátku uvažoval o zavedení náboženství humanity, ale byl si vědom, že jde o těžko prosaditelný plán, proto od praktické
realizace alespoň v počátku ustoupil. S Laffittem a jeho skupinou také Barreda
udržoval užší styky. 35
Pozitivismus byl ovšem do Mexika implantován jako doktrína, která
měla především sjednotit mexickou společnost a nasměrovat ji k pokroku. ÚstředZea, Leopoldo. Cit. d., díl 1.
William D. Raat Barredu v starším článku z roku 1969 „Augustín Aragón and Mexico’s
Religion of Humanity“ (cit. d.) řadí k littréovské větvi a v novější knize Positivismo durante
el Porfiriato naopak k laffittovské. Svou empiricky a racionálně orientovanou povahou
a soustředěním na vědu se Barreda podobal spíše littréovcům, důrazem na společenské
určení pozitivismu se zase shodoval spíše s laffittovskou větví. Existují také náznaky, že od
počátku uvažoval o zavedení náboženství humanity, ale byl si vědom, že jde o těžko
prosaditelný plán, proto od praktické realizace alespoň v počátku ustoupil. S Laffittem
a jeho skupinou také Barreda udržoval užší styky.
34
35
162
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
ní šiřitelkou pozitivismu (kromě několika novin a později spolků) byla centrální středoškolská instituce, zřízená právě v rámci reformy z roku 1867, Národní přípravná škola. Kromě toho, že měla být nástupním ústavem na všechny
státní vysoké školy, měla být také vzorem pro další přípravné školy v dalších
městech. Je tedy důležité zdůraznit, že jí měly projít všechny vzdělanecké elity,
vychovávané státním systémem. Významnou přípravnou školou
s pozitivistickou výukou byla škola v Morelii v Michoacánu, další byly například ve Veracruzu, Oaxace, Chiapasu nebo Zacatecasu.
Na škole byla zavedena Comtem doporučená společná výuka v rámci
encyklopedické stupnice, doplněné o logiku a latinu. Zcela byla potlačena klasická výchova, založená na řečtině, škola totiž kladla obrovský důraz na praktičnost a využitelnost výuky, na experiment a osobní účast žáků při nich.
Z tohoto hlediska byla škola nesmírně oceňována, jak konstatoval i přes veškeré výhrady k pozitivismu José Vasconcelos:
Díky této názorné a otevřené výuce jsme dokázali vyloučit vnitřní reakce, které nás
mohly vést ke starým konceptům, jež už nemají skutečnou moc vzrušovat, a tak
i když nám Barreda a pozitivismus nedali, po čem jsme toužili, alespoň zabránili,
abychom se vraceli zpět po cestě pokroku … takové byly v souhrnu myšlenky,
jejichž pomocí Barreda rekonstruoval národního ducha a dal mu definitivní orientaci
směrem k modernímu myšlení. Řečená výuka nejenže učinila mexickou civilizaci
schopnou praktického dobývání ekonomického a industriálního řádu tím, že vycvičila
generace v aplikaci užitečných vědeckých znalostí, ale také nám v mentálním řádu
zanechala nenahraditelnou disciplínu, pokud se jedná o orientaci nadějí k osudu
a pokroku událostí.36
Ateneum mládeže, k němuž Vasconcelos patřil, bývá oceňováno mimo
jiné i kvůli nesmírné profesionální disciplinovanosti svých členů, která měla
zřejmě počátek již v období jejich formování touto slavnou střední školou.37
Neustálé zdůrazňování pokroku mělo na budoucí „ateneisty“ také vliv,
celé jejich dílo je vedeno snahou sloučit pokrok v rámci industrializace
s křesťanskými hodnotami na společenské úrovni. Vzniká tak specifické latinskoamerické pojetí pokroku, které nerezignuje ani na vědu a modernost, ani na
snahu o společenskou harmonii, založenou na chápání národa jako klasické
polis. Tato syntéza, kterou „ateneisté“ v rámci svého literárního odkazu provedli, byla výsledkem důkladné pokrokářské průpravy a jejího následného
odvržení. Právě její odvržení Ateneu umožnilo vrátit se k antickému dědictví,
Vasconcelos, José. „Don Gabino Barreda y las ideas contemporáneas“. In Obra selecta.
Caracas : Biblioteca Ayacucho 1992, s. 8.
37
Monsiváis, Carlos. „Ateneo de la Juventud“. In Historia General de México. Cit. vyd.,
s. 968–977.
36
163
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
tvořícímu základ latinské kultury. V této souvislosti je zajímavé, že Rodóova
kniha Ariel, která učinila na půdě latinskoamerického kontinentu první krok
tímto směrem, byla v Mexiku vydána právě péčí „ateneistů“ a Národní přípravné školy z iniciativy bratří Henríquezů Ureñů roku 1908.38
Zeovo tvrzení o pozitivismu jako oficiální ideologii porfiriátu podrobil
kritickému zkoumání americký historik William D. Raat, který provedl revizi
Zeovy metodologie a následně doložil, že Díazův režim spíše pozitivismus
absorboval – k rekonstrukci společnosti v duchu Comtovy utopie nebyly učiněny žádné kroky. Mexičtí pozitivisté se nikdy nedostali za fázi propagandy,
ovšem nedá se v žádném případě popřít, že pozitivismus byl v mexické společnosti přítomen v difúzní scientistické podobě tam, kde souzněl se zájmy Díazova režimu: v důrazu na industrializaci, podpořené vědou a vnášením řádu do
společnosti, což bylo vyjádřeno poslední změnou hesla tak, jak se často vyskytovalo v záhlaví deníků: „mír, řád, pokrok“. Pozitivismus se tedy dostával do
souvislosti s „porfiriánským mírem“, hlavním Díazovým zájmem.
Pozitivisté byli v Mexiku také brzy vystaveni kritice jak ze strany liberálů, tak konzervativců jako cizí mexickým tradicím. Přestože se později další
generace pozitivistů snažily nejprve prostřednictvím spolku Sociedad Metodófila Gabino Barreda (založena roku 1877) a později časopisu Barredova
žáka Augustina Aragona Revista Positiva vnášet do mexické společnosti náboženství humanity, neměly nakonec úspěch.
Během antidíazovských kampaní, probíhajících zejména na stránkách
novin od první poloviny devadesátých let 19. století, mexičtí liberálové ztotožnili kritizovaný pozitivismus s klikou neoblíbených technokratů, vynesených do vysokých postů za Díazova režimu. Nejvýznamnějšími z nich byli
José Yves Limantour, Francisco Bulnes a především Justo Sierra, nejvýznamnější intelektuální postava porfiriátu.
Při zkoumání dokumentů Raat zjistil, že ačkoliv například Limantour
byl žákem Národní přípravné školy, nikdo z těchto technokratů v rámci řízení
mexické ekonomiky a státních resortů nepřekračoval meze obvyklého scientismu, tedy prosté víry ve všemohoucnost vědecké metody a číselných údajů.
Po pozitivismu jako společenské doktríně není v jejich pracích stopy. Intelektuální nezávislost a eklekticismus Justa Sierry byla zjevná už za jeho života.
Díky těmto liberálním kampaním se ovšem pozitivismus dostal do povědomí širší mexické společnosti a začal být všeobecně pokládán za původce
společenského rozkladu. Tuto situaci pak popsal Leopoldo Zea, který také
podle Raata převzal příliš nekriticky informace ze vzpomínek Augustína Aragóna. Dalším z důvodů Leopolda Zey pro ztotožnění pozitivismu s porfiriátem
38
García Morales, Alfonso. Cit. d., s. 122.
164
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
byla podle Raata snaha ospravedlnit mexickou revoluci. Zea proto zdůrazňoval negativní úlohu pozitivismu v epoše, která byla v jeho pojetí historie mexickou revolucí překonána.39
V protikladu k Leopoldu Zeovi, který pozitivismus v mexické kultuře
považuje za „slepou odbočku, kterou bylo nutno projít“, a za „hiát“40 , zejména
anglicky píšící autoři vyzdvihují možnou úlohu pozitivismu při formování
novodobého mexického národa. Pozitivismus totiž zdůrazňoval omezenost
svobody, svobodu vždy ve vztahu k celku a mohl napomoci k utváření vazby
mexických občanů na stát a usnadnit tak přechod z „atomizovaného“ liberálního chápání společnosti k jejímu „organickému“ pojetí.41
Jak mohla taková výchova ke svobodě v rámci celku vypadat, napovídá
slavný citát z dalšího Barredova díla „O mravní výchově“ z roku 1863:
Aniž by byla neslučitelná s řádem, svoboda spočívá u všech jevů, jak organických,
tak anorganických, v podřízení se plně zákonům, které ji determinují. Když nechám
volně spadnout předmět, aniž na něj působím jinou silo, která by jej vychylovala z
dráhy, padá přímo ke středu země rychlostí úměrnou času, čili podřizuje se zákonu
gravitace a tehdy říkáme, že padá volně (libremente). Když položím volně vedle
sebe uhličitan draselný a kyslík, oba projeví svou svobodu tím, že se nevyhnutelně
a okamžitě sloučí, čili poslechnou zákon příbuznosti. Něco podobné probíhá v
intelektuálním a morálním řádu, plné podřízení daným zákonům znamená i tady,
stejně jako v jiných oblastech, skutečnou svobodu.42
Úryvek skvěle dokumentuje, do jaké hloubky Barreda pochopil Comtův
úmysl ukotvit nový sociální konsensus na „přírodních zákonech“ prolínajících prostřednictvím pozitivistické hierarchie věd do společnosti. Zde je patrně
zapotřebí hledat základ toho, o čem mexičtí autoři mluví jako o „fondo común de
verdades“, tedy „společných základních pravdách“. Tyto pravdy měly za asistence státní instituce pomoci rozkolísané mexické společnosti sjednotit se na určitém
ideologickém rámci, jehož základem měly být paralely s přírodními ději. Měly to
být snadno dokazatelné pravdy, proti nimž se nikdo nemohl vzpírat.43
Na druhé straně právě přítomnost množství absolventů pozitivistické
výuky, s takovouto vštípenou občanskou autocenzurou, v mexické společnosti v kombinaci s vlivy spencerovského evolucionismu, využívanými
k ospravedlnění bezohledné podnikavosti na úkor ostatních, mohla podpořit
Raat, William D. „Leopoldo Zea y El Positivismo: Una Revaluación“. In Latinoamérica.
Anuario de Estudios Latinoamericanos, 1969, č. 2, s. 171–189.
40
Zea, Leopoldo. Cit. d.
41
Hale, Charles. Cit. d.
42
Barreda, Gabino. „De la educación moral“. [online]. [cit. 2007-03-15]. <http://
www.ensayistas.org/antologia/XIXA/barreda/barreda2.htm>.
43
Zea, Leopoldo. „Prólogo“. In cit. d., s. XXXIX.
39
165
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Kateřina Mašková
právě takový druh demoralizace společnosti, o níž hovořili ve své kritice „ateneisté“. Jejím charakteristickým rysem byla bezohledná honba za majetkem,
doprovázená extrémní vnějškovou občanskou konformitou,44 jak dokládají
známá slova Pedra Henríqueze Ureñi:
Předehra tohoto osvobození (mexickou revolucí) se nachází mezi roky 1906 a 1911.
V tomto období, pod Díazovou vládou intelektuální život v Mexiku nabyl přímo
středověké tuhosti, pokud tehdejší myšlenky byly myšlenkami 19. století, bylo to
„opravdu 19. století“. Veškerá Weltanschauung byla předem determinována, již
nikoliv teologií svatého Tomáše, ale systémem moderních věd v interpretaci Comtově,
Millově a Spencerově, pozitivismus v oficiálních školách nahradil scholastiku
a pravda mimo něj neexistovala. V politické a ekonomické teorii se liberalismus 18.
století považoval za definitivní. V literatuře tyranii klasiků nahradila moderní Paříž.
V malbě, v sochařství, v architektuře byly zapomenuty obdivuhodné mexické tradice,
jak indiánské, tak koloniální; jedinou cestou bylo imitovat Evropu. A jakou Evropu!
Evropu politováníhodných oficiálních salonů! … Byli jsme velmi mladí (někteří
nedosáhli ještě ani dvaceti let), když jsme počali cítit potřebu změny … Cítili jsme
intelektuální útlak, společně s útlakem politickým a ekonomickým, jehož si již začala
všímat velká část země. Viděli jsme, že oficiální filosofie byla příliš systematická,
příliš konečná na to, aby se nemýlila.45
Vznikla „intelektuální diktatura“,46 zároveň legitimizující vykořisťovatelskou politiku nových mexických (pseudo)kapitalistických elit.47
Jak podotýká Carlos Monsiváis, slova Pedra Henríqueze Ureńi i podobná
vzpomínka Alfonsa Reyese, kterou vyjádřil větou „v zemi se nic nedělo a zdálo
se, že se už nic nestane“, se vztahovala na dobu, kdy zároveň docházelo
k nemilosrdnému potlačování stávek, vraždám disidentů, rušení periodik
a věznění jejich nakladatelů a k vyhlazovacím tažením proti Yaquiům
a Mayům.48 To vše byla skrytá tvář poslední třetiny porfiriátu, kterou konformní občané neměli na očích.
Antipozitivistická politická a hlavně literární reakce je nakonec mnohem hodnotnější, než samotný pozitivismus, charakterizovaný jako „lekce,
z níž si mexická revoluce vzala ty nejlepší zkušenosti a z níž vyšly nové ideály
vzdělávání“.49
Hale, Charles. „José María Luis Mora and the Structure of Mexican Liberalism“. In cit. d.
Henríquez Ureña, Pedro. „La influencia de la Revolución en la vida intelectual de México“.
In La Utopía de América. Caracas : Biblioteca de Ayacucho 1989, s. 369.
46
Termín Francisca Garcíi Calderóna, viz Zea, Leopoldo. Cit. d., s. 102.
47
Vtip prokázal mexický dělnický list El Diablito Rojo (Červený ďáblík), když „pozitivismus“
překřitl na „pesetivismus“. Viz Raat, William Dirk. „The Antipositivist Movement in
Prerevolutionary Mexico“. Cit.d. s. 83–98.
48
Monsiváis, Carlos. „Ateneo de la Juventud“. In cit. vyd.
49
Víctor Gallo Martínez, viz Zea, Leopoldo. Cit. d., s. 7.
44
45
166
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Přijetí pozitivismu v Mexiku
José Vasconcelos později kritiku pozitivismu využil jako ministr při reorganizaci mexického školství ve vládě prezidenta Obregóna. Z údobí jeho
reorganizace Národní mexické univerzity (UNAM) pak pochází její heslo „Por
mi raza hablará el espíritu“ (Skrze mou rasu promluví duch), inspirované tradicí
„arielismu“.
Intelektuální elita, vzešlá z mexické revoluce, pomohla ukončit prázdné
kopírování cizích vzorů lineárního, na homogenizaci společnosti založeného
pokroku a naplnit snahu o rozvoj domácími kulturními vzorci a návratem
k mediteránním humanistickým tradicím.
Znalost okolností přijetí pozitivismu (nejen) zeměmi latinskoamerického kontinentu může českému prostředí pomoci pochopit některé etapy rozvoje
latinskoamerických společností. Důkladnější obeznámenost s pozitivismem
ovšem také umožňuje blíže poznat samotné základy duchovní atmosféry 19.
století, z níž pozitivismus vzešel a pro niž je navýsost charakteristický, což by
mohlo korigovat i vidění marxismu, jakožto příbuzného filosofického směru
tohoto období, aby pak obojí mohlo být uvedeno do kontextu současné globální kultury.
Perception of Positivism in Latin America, Particularly in Mexico after 1867
The article discusses the adoption of positivism in the countries of Latin America in the last
third of the 19th century. In this period an important part of the search for identity of the
newly emergent latinoamerican nations became the urgent inquiry about their position
inside very quickly industrializing Western civilization. The test case was Mexico, whose
shool reform in 1867, based in positivism, and the foundation of the National Preparatory
School (Escuela Nacional Preparatoria) as the center of its proliferation, was very near
Comte´s dream about the creation of the new sort of citizen and society through the school
education. The texts of Ateneo de la Juventud, a cultural society of mexican intellectuals,
established in critic reaction to the positivism ruling the political and cultural life in their
country in the beginning of the 20th century, still remain one of the best examples of specific
latinoamerican approach to the idea of Progress, which unifies the promotion of the Science
and Modernity with the interest in the social harmony, based upon the classical-polis-like
conception of the nation.
167

Podobné dokumenty