AS 5-2006 - Novinky
Transkript
AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 O žonglování s Adélkou Kratochvílovou Rozhovor připravila Dáša Brtnická .......................... 47 DISKUZE NA TÉMA: Kde vede hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem? Vlastimil Ondráček, Ota Smrček, František Kunst, Kristina Herzinová .......................... 3 76. JIRÁSKŮV HRONOV 2006 Faktografie 76. Jiráskova Hronova Milan Strotzer ............................................................. 5 JAKÝ BYL? / Jan Císař .......................................... 14 Z hronovských recenzí a reflexí představení Výběr připravila Marie Poesová .............................. 20 Lze strávit krásněji část léta než v Klubu (nejen) mladých divadelníků? Připravila Lenka Novotná ........................................ 30 Vždyť je to nádhera! / Rohovor s Vladimírem „Dádou“ Stoklasou připravila Lenka Novotná ......... 36 Hronov očima nováčka / Rozhovor s Danielou Votavovou připravila Pavlína Schejbalová .............. 38 Jiráskův Hronov – 8:6 pro sex Petr Macháček .......................................................... 39 DIVADELNÍ PŘEHLÍDKY Festival ProART 2006 / Rozhovor s Martinem Dvořákem připravila Pavlína Schejbalová ............... 40 Předávání travního žezla v Bechyni Karel Vostárek .......................................................... 41 Plumlovský zámek opět ožil divadlem Jaroslav Bureš .......................................................... 43 S.M.A.D. – Setkání mladých amatérských divadelníků v Šumperku 11. – 20.8.2006 Kateřina Kišišpa Crhová .......................................... 45 AMATÉRSKÁ SCÉNA Dvouměsíčník pro otázky amatérského divadla a uměleckého přednesu. Ročník 43. (Ochotnické divadlo 52.), číslo 5 / 2006. Vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, Blanická 4, 120 21 Praha 2. Vedoucí redaktor: PhDr. Milan Strotzer. Redakce: Simona Bezoušková, Mgr. Marie Poesová, Mgr. Pavlína Schejbalová. Redakční rada: prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (předseda), MgA. Kateřina Baranowska, Mgr. Radmila Hrdinová, Mgr. Milan Schejbal, David Slížek, MgA. Jan Šotkovský, PhDr. Vítězslava Šrámková, Zuzana Vojtíšková a Ing. Jaroslav Vondruška. Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga rubrik), Simona Bezoušková a Milan Strotzer. Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P.O.BOX 12 / Blanická 4, 120 2l Praha 2. Tel.: 221 507 956-7, fax: 221 507 955, e-mail: [email protected]. Tiskne: Kulturní agentura IKARUS firmy Josef Havelka JH&C Mělník. Rozšiřuje: A.L.L. Production, s. r.o., P.O.BOX 732, 111 21 Praha 1, e-mail: [email protected], tel.: Callcentrum 234 092 851, Fax: 234 092 813. Objednávky přijímá redakce a distributor (http://www.predplatne.cz). Cena ročního předplatného 240,- Kč. Nevyžádané rukopisy a obrazový materiál redakce nevrací. Redakční uzávěrka tohoto čísla byla 26.9.2006. Příští číslo vyjde 13.12.2006. © NIPOS PRAHA 2006 ISSN 0002 – 6786. Registrační číslo: MK CR E 4608. KUKÁTKO DO SVĚTA Jak to chodí ve Finsku / S Kaisou Tuovilou o festivalech a o divadle vůbec Rozhovor připravila Jana Soprová ........................... 48 Profesor Vladimír Štefko o Scénické žatvě v Martině 2006 ........................................................ 49 Slovenská žatva ztratila rovnováhu Alexandr Gregar ....................................................... 50 VČERA, DNES A ZÍTRA Barokní opera mezinárodně Irena Koušková ........................................................ 52 Mauglí v divadle Kula v Jičíně / proChor ............. 52 Jiří Oudes aneb Vesnice, nebo město? Eva Machková .......................................................... 53 Výkonný pětasedmdesátník Bořivoj Srba Jan Císař ................................................................... 53 Vlastimil Fišar / Jiří Hraše ...................................... 54 SERVIS / Dramaturgický pozorník ROZHNĚVANÁ GENERACE – 5. část Divadlo krutosti, Peter Brook, Charles Marowitz / Vladimír Zajíc ...................................... 54 HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ August Strindberg: Hra snů / Milan Strotzer ....... 56 NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY David Harrower: Přítomnost Pavlína Schejbalová ................................................. 59 SERVIS / DIVADELNÍ LITERATURA Dramatik citových krizí / Vít Závodský ................ 61 Zprávičky ................................................................ 61 Kalendář akcí / říjen - prosinec 2006 .................. 63 REPERTOÁROVÁ PŘÍLOHA AS Divadelní hry prověřené jevištěm Milan Strotzer ............................................................. I Dramaturgický pendant ke hře Selský práh / Vladimír Zajíc ......................... II SELSKÝ PRÁH Miloš Kulišťák podle románu Metoděje Jahna ........ III Foto na titulní straně: 76. ročník Jiráskova Hronova byl mj. charakteristický nebývalým počtem a naprostou převahou původních her a autorských počinů členů vystupujících souborů, včetně vlastních dramatizací literárních předloh. K této většinové produkci patřila i inscenace dramatizace slavného románu Vladimira Nabokova Lolita v provedení DS Haná při MěKS Vyškov. Autorkou dramatizace byla Kamila Přikrylová, režii měl Tomáš Dorazil ml. Lolitu ztvárnila Petra Lorencová (na snímku). Její herecká kreace patřila k nejznamenitějším v kontextu celého festivalu. Foto: Ivo Mičkal. Foto na zadní straně obálky: V programu Jiráskova Hronova 2006 patřila k skrovnému zastoupení her z odkazu divadelní klasiky inscenace Pierra de Marivauxa Hra lásky a náhody. Úspěšně ji uvedl divadelní soubor Právě začínáme z Prahy – Horních Počernic v režii Dády Stoklasy. Na snímku jsou Jana Keilová v roli komorné Lízy a Milan Rutner jako sluha Harlekýn. Foto: Ivo Mičkal. 3 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA KDE VEDE HRANICE MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM? aneb POKUS O VYMEZENÍ POJMŮ AMATÉRSKÉ DIVADLO, AMATÉRSKÉ UMĚNÍ, AMATÉRSKÁ DIVADELNÍ TVORBA Když jsem se před více jak šedesáti lety začínal pohybovat v divadelním světě, byla otázka amatérského (ochotnického) a profesionálního divadla v celku jednoduchá. Asi to bylo dáno i praxí minulou, kdy značná většina profesionálů začínala svoji divadelní činnost na ochotnických jevištích. Společnost se vyvíjela, s ní i problémy divadelního života. I můj názor na amatérské (ochotnické) a profesionální divadlo se přizpůsoboval. Obecně platí, že amatérské (ochotnické) divadlo se dělá ochotně a bez úplaty. V současné době musíme vzít v úvahu, že nezanedbatelná řada amatérských (ochotnických) souborů je podporována různými granty a finančními prostředky, zpravidla zřizovateli nebo obcemi či městy v různých formách. Těmito prostředky však nejsou odměňováni tvůrci amatérských (ochotnických) představení. Většina amatérských (ochotnických) souborů však nemá finanční podporu a svoji činnost spíše hradí z vlastních příjmů, to je tržbou z uváděných představení nebo nabídkou svých představením různým pořadatelům. Často členové souborů hradí svoji činnost i z vlastních prostředků. Naproti tomu profesionální sféra je ve většině případech finančně dotována svými zřizovateli. Z těchto prostředků je hrazen nejen vlastní provoz profesionálního tělesa, ale i honoráře samotných profesionálních aktérů a jejich organizačních aparátů. Toto je pohled na rozdíl mezi amatérských (ochotnickým) divadlem po stránce ekonomické. Ten je v podstatě dán těmito podmínkami. Složitější pohled je však ze strany umělecké. Je pravdou, že amatérská (ochotnická) činnost je svobodnější. Je sice omezena dostupností finančních prostředků, nebo uměleckou kvalitou samotných tvůrců tj. režisérů, herců, scénografů, případně i autorskými finančnímu Vlastimil Ondráček požadavky, někdy i různými Foto: Ivo Mičkal dalšími omezeními. Amatérští (ochotničtí) tvůrci nejsou vázáni pracovními smlouvami a dobrovolně se mohou rozhodovat ve volbě své tvůrčí činnosti. Tato svoboda je pak základní podmínkou v hledání různých forem tvůrčí práce, možno říci i v různých experimentech. Tato skutečnost přináší na jeviště někdy vynikající díla, ale na straně druhé i nepochopení a prohry. Z tohoto pohledu je snad už zbytečné rozepisovat se o profesionálním divadle, jeho výhodách či nevýhodách. Stále však platí tolikrát opakovaná pravda, že divadlo je buď dobré, nebo špatné. A to platí stejně v amatérském (ochotnickém) i profesionální divadelní činnosti. V Karlových Varech dne 27. srpna 2006. Vlastimil Ondráček HRANICE MEZI PROFESIONÁLNÍM A AMATÉRSKÝM DIVADLEM VEDE I HLEDIŠTĚM Rozdíl mezi amatérským divadlem můžeme definovat tak či onak, můžeme jej i bagatelizovat tvrzením, že se zázrak divadla buď koná, nebo nekoná nehledě na údaj o pracovním zařazení jeho aktérů. Ale málo platné, každý amatér bezpečně ví, že je amatér, ať už jej Thalia odmítla pocelovat nebo jej zahrnula vřelými polibky, a stejně tak dobře si je svého statutu profesionála dobře vědom i ten, kdo se divadlem živí. A neméně dobře zná a uznává rozdíl mezi amatérským divadlem i každý dospělý divák; divák dětský totiž do určitého věku vnímá divadlo prost ohledů na společenskou hierarchii, dělbu práce, finanční toky ve společnosti a nutnost uživit se. Postoj diváků k amatérskému a profesionálnímu divadlu je podstatně ovlivněn místními poměry mezi amatérským a profesionálním divadlem: tam, kde nepůsobí profesionální divadlo, plní místní amatérské divadlo alespoň zčásti jeho společenskou roli. Zčásti proto, že praxe zájezdových profesionálních představení a zájezdy do kamenných profesionálních divadel dnes i v těch nejodlehlejších místech utvrzuje chápání rozdílu mezi oběma „druhy“ divadla, neuvažujeme-li už působení televizních přenosů divadelních představení. Tam, kde profesionální soubor nepůsobí, je amatérský soubor chápán jako „naše“ divadlo, což se projevuje v návštěvnosti divadelních představení, na která chodí vedle příbuzných a známých členů amatérského souboru prakticky všichni místní milovníci divadla. Ovšem tam, kde profesionální divadlo trvale působí, se z publika ztrácí velká část milovníků divadla, kteří dají přednost profesně posvěcené umělecké úrovni profesionálních představení. Z milovníků divadla pak zůstává v publiku amatérského souboru jen specifická část diváků, kteří z různých důvodů amatérskému divadlu fandí a hledají v něm jiné hodnoty než v divadle profesionálním. Nejzřetelnější hranice mezi amatérským a profesionálním divadle existuje ve velkoměstech a zcela jistě na prvém místě v Praze. Zde amatérské divadlo takřka úplně ztratilo svou tradiční celospolečenskou funkci, pomineme-li jeho podíl na divadle pro děti. Pražský divadelní soubor má slušnou návštěvu na premiéře, na níž pozve své příbuzné a známé, na jedné nebo dvou dalších reprízách a pak už záleží na charakteru štace, na níž se hraje. Je-li to okrajová část Prahy s téměř venkovským charakterem a aktivním místním souborem, lze očekávat určitou návštěvu „obyčejných“ diváků. Jinak už lze spoléhat jen na to, že se na představení přijdou podívat kolegové z jiných amatérských divadelních souborů, pokud zrovna nezkoušejí, nebo že se na představení „zatoulá“ ojedinělý divák z ulice. CESTY AMATÉRSKÉHO DIVADLA PhDr. Otto Smrček, CSc. Foto: Lenka Smrčková Proto řada pražských souborů vítá možnost zúčastnit se divadelních přehlídek, kterých se v Praze koná celá řada, aby si mohly vůbec zahrát před nějakým, byť i na přehlídce nepočetným publikem. Jiné soubory, většinou ty s delší tradicí, pak hledají štace mimo Prahu a vyrážejí například na letní turné. Vezmeme-li v úvahu materiální podmínky existence amatérských divadelních souborů v Praze, pak musíme konstatovat, že řada z nich pracuje bez jakékoliv materiální podpory, zkouší po bytech, nebo si pronajímá zkušebny a na premiéru nebo generálku divadelní sál. To nelze s relativně „skleníkovými“ podmínkami řady venkovských souborů, které mají nadto vlastní diváckou základnu, vůbec srovnávat. Přestože v Praze existují granty na podporu neprofesionálních kulturních aktivit, nelze nevidět, že i pražské magistráty a zastupitelstva jsou si dobře vědomy rozdílu mezi profesionálním a amatérským divadlem při rozdělování podpor, z čehož lze vyvodit, že amatérskému divadlu celospolečenskou funkci de facto nepřiznávají a zařazují je jen do sféry „ušlechtilého“ využití volného času. Jestliže jsem napsal, že amatérské divadlo v Praze téměř úplně ztratilo svou celospolečenskou funkci, neznamená to ovšem, že by tu žádnou společenskou roli neplnilo. Naopak je tu velmi zvýrazněna právě jeho funkce aktivního, tvůrčího kulturního vyžití samotných aktérů amatérského divadla, jejímž výrazem je i velké množství amatérských souborů. V nich se uplatňují i ti, kteří by na „venkově“ asi zůstali v roli případných náhradníků stát před branami divadla. Vzhledem k velké nabídce pasivního konzumování kultury a značnému podílu „komerčních“ divadelních lákadel se amatérské divadlo v Praze zčásti dostává do polohy jakéhosi městského undergroundu. Uplatňuje se v něm řada výraznějších i méně výrazných osobností, které díky velkému soustředění obyvatelstva v Praze nacházejí relativní dostatek svých divadelních stoupenců. To se z hlediska divadelní úrovně představní projevuje namnoze negativně, neboť dochází k velkému tříštění sil. Soubory se často rozdělí, jakmile se v nich sejdou osobnosti s jen trochu odlišnými názory a zájmy, a nové soubory vzniklé rozdělením pak nahrazují úbytek členů členy novými, divadelně nezkušenými. Uplatnění osobnosti, mnohdy s autorskými ambicemi, je v Praze častou pohnutkou ke vzniku nového divadelního souboru, tradiční „repertoárové“ soubory naopak z nedostatku skutečných osobností ztrácejí dech, a i to má negativní vliv na celkovou úroveň představení pražských souborů. Jsem přesvědčen o tom, že právě hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem v Praze probíhající hledištěm, je základním faktorem ovlivňujícím podobu a charakter pražského amatérského divadla. Tak se mi to alespoň jeví z osobní zkušenosti. Ota Smrček, ADA AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 4 AŤ ŽIJE DIVADLO BEZ HRANIC! Hranice mezi profesionálem a amatérem je někdy tak tenká niť, že pouhé dýchnutí ji může přetrhnout. Netýká se to jen divadla, ale i další umělecké tvorby, a ne jen jí. Každý člověk má spoustu možností a když z jakéhokoliv důvodu nemůže své nadání pro určitou věc rozvíjet pod odborným vedením, je odkázán na dvě věci. Buď potlačí vše, co mu je dáno jako dar z nebe, či se pokusí sám, ve svém volném čase, popustit uzdu fantazie a tvořit. A nejen to, může se sám i vzdělávat. Někteří hudebníci, malíři, tanečníci, literáti i divadelníci nám mnohokrát dokázali, že takzvaná hranice mezi amatérem a profesionálem je průhlednou blankou mezi prsty. Jedinou hradbou, mimo finanční odměny, je mezi tzv. profesionálem a tzv. amatérem čas. Čas, který běží jako blázen, musí amatér rozdělit na dobu strávenou v zaměstnání, rodinu a pak teprve na svého koníčka. Proto je spousta těch, kteří se bojí, že nestihnou předat vše, co se jim hlavou honí, bez práce či bez rodiny. Amatér Kristina Herzinová. to má jistě v životě těžší, ale není svázán Foto: Ivo Mičkal ani omezován ve své dramaturgii, režii, scénografii, ani ve svém pohledu na danou inscenaci. Já osobně nevidím jiný rozdíl. Setkávám se s amatéry i profesionály, kteří poctivě předávají své umění, ale jsou mezi nimi i takoví, z kterých na jevišti vytéká něco, co páchne. Je to většinou samolibost a neúcta k divákovi. Viděla jsem spoustu dobrých profesionálních představení, ale i taková, které amatérským nesahala ani po kotníky. Tak kde je ta hranice? Zbytečná otázka, marná odpověď. Kdo je amatér a kdo je profesionál? Všichni DOBŘÍ tzv. profesionálové i amatéři táhnou ale za jeden jediný provaz a to je to, co mě nesmírně uspokojuje. Proto říkám: „Ať žije divadlo bez hranic!“ Kristina Herzinová ROZDÍL MEZI AMATÉRSKÝM A PROFESIONÁLNÍM DIVADLEM Když to vezmu podle sebe, dokázal jsem se nudit i řvát smíchy na obou scénách. Takže to je spíš o každé konkrétní inscenaci. Technickým možnostem profesionálních divadel se asi mnoho amatérských souborů nemůže rovnat. Ale měl jsem příležitost zažít jednu sezónu v profesionálním divadle v jedné inscenaci. Při zkouškách jsou profi herci ukáznění, strašně mi tam chybělo takové to blbnutí a vymýšlení na place. Při zájezdech se nesmělo smát nahlas ani v autobuse - to se buď četlo, poslouchal wolkmen nebo se spalo. Během představení se rybařilo, opravovaly chalupy, dělala zahrádka a pod. A tak jsem se po sezóně v profi divadle strašně těšil k nám do amatérského souboru. A v tom je pro mě rozdíl mezi oběma František Kunc divadly. František Kunst, DS Zmatkaři Dobronín Foto: Ivo Mičkal Foto: Ivo Mičkal 5 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 FAKTOGRAFIE 76. JIRÁSKOVA HRONOVA JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO 10. - 19.8. 2006 76. Jiráskův Hronov (dále jen JH), festival amatérského divadla byl koncipován jako celostátní mezidruhová přehlídka se zahraniční účastí. Uskutečnil se ve dnech 10. – 19.8.2006. Z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury ČR jej pořádaly NIPOS-ARTAMA Praha a město Hronov. Hlavním pořadatelem v místě bylo Kulturní a informační středisko čele se svou ředitelkou Marcelou Kollertovou. Odborným garantem byl jako každoročně NIPOS-ARTAMA Praha. Vedoucí Artamy Mgr. Lenka Lázňovská je současně předsedkyní festivalového výboru, vrcholového orgánu JH. Spolupořadateli JH byly stejně jako v předchozích letech Amatérská divadelní asociace, Česká sekce UNIMA, České středisko AITA/IATA, Klub přátel umění v ČR, Krajský úřad Královéhradeckého kraje Hradec Králové, Občanské sdružení Kruh Hronov, Sdružení pro tvořivou dramatiku, Společnost Amatérské divadlo a svět, Svaz českých divadelních ochotníků a Volné sdružení východočeských divadelníků. Každým rokem se šestapůltisícový Hronov rozrůstá o členy hrajících souborů a další návštěvníky, milovníky divadla. V posledních letech do města přibude po dobu festivalu řádově dva tisíce ctitelů múzy Thálie. Tento počet se ještě navýší v závěru festivalu o ty, kteří si nechtějí nechat ujít podívanou na velkolepý ohňostroj. Nebylo tomu jinak ani v roce 2006, jen skladba účastníků festivalu se trochu lišila. Aktivně a bezprostředně bylo do festivalového dění zapojeno 1238 osob, v tom 264 členů souborů hrajících v základním programu, 48 v tzv. HronOff programu, 529 v doplňkovém programu, 342 účastníků seminářů a dílen vč. lektorů a organizátorů a 55 místních pracovníků a aktivistů). Počet dalších návštěvníků JH, které do Hronova přivedl zájem o divadlo, organizátoři odhadují na 900 osob, přehlídková představení navštěvuje přirozeně i publikum místní, které v této statistice podchyceno není. Prodej a výdej vstupenek na představení základního programu dosáhl bezmála počtu 13 tisíc. ZÁKLADNÍ A HRONOFF PROGRAM Program 76. Jiráskova Hronova čerpal z 5 základních oblastí výběru. Za prvé a především ze 7 klíčových celostátních druhových přehlídek amatérského divadla. Za druhé z dalších 3 celostátních druhových přehlídek. Za třetí z návrhů Českého střediska mezinárodní nevládní organizace AITA/IATA. Za čtvrté z návrhů občanských sdružení, zabývajících se amatérským divadlem s celostátní působností. Za páté z rezervoáru, který představovaly inscenace vybrané programovou radou JH 2005, ale nebyly na JH realizovány. Programová rada 76. ročníku JH zasedla k výběru inscenací až po skončení všech celostátních druhových přehlídek s výjimkou Loutkářské Chrudimi (koná se až počátkem července). Zasedala 24.6.2006 po skončení Wolkrova Prostějova ve složení: předseda prof. PhDr. Jan Císař, CSc. (zastupoval v programové radě FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč), Mgr. Štěpán Filcík (zastupoval Loutkářskou Chrudim), Vladimír Hulec (Šrámkův Písek), Mgr. Jiří Hraše (Kaškova Zbraslav), prof. Mgr. František Laurin (KDP Vysoké n. J.), MgA. Jan Šotkovský (Popelka Rakovník), Mgr. Karel F. Tománek (Náchodská prima sezóna), Jindřich Zemánek (Otevřeno Kolín), PhDr. Milan Strotzer (NIPOS-ARTAMA), Hana Nedvědová (nehlasující starostka města Hronova) a Marcela Kollertová (KIS Hronov). Jednání se nezúčastnili zástupci Wolkrova Prostějova a Dětské scény v Trutnově. Programová rada pověřila programového ředitele JH dr. Milana Strotzera svoláním skupiny na Loutkářské Chrudimi dostupných zasvěcených odborníků pro posouzení a vřazení návrhů z Loutkářské Chrudimi do pořadí určeného programovou radou JH tak, aby v závěru této v časové posloupnosti poslední celostátní postupové druhové přehlídky výběrové pro JH, mohlo být bez prodlení s konečnou platností rozhodnuto o základním programu JH 2006. Chrudimského rozhodování se dne 6.7.2006 zúčastnili vedle dr. Strotzera Mgr. Alena Exnarová, Mgr. Štěpán Filcík, Mgr. Marie Poesová a prof. Mgr. Ján Zavarský (předseda chrudimské poroty). Úkolem programové rady bylo seznámit se s nominacemi a porovnat v jejich kontextu inscenace doporučené (s možností některé z nich neakceptovat) a rozhodnout o pořadí, v jakém mají přijaté inscenace vstoupit do programu JH. Výsledkem obou jednání bylo toto pořadí inscenací, které po přijatých nominacích mohly vstoupit do programu JH: 1. DS Ztracená existence Praha / Alexandr Guha: Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue. (Doporučení ze ŠP a NPS – v zákl. programu JH.) 2. Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. (Doporučení z Otevřeno Kolín – v zákl. programu JH.) 3. DS Antonín Praha / Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti. (Doporučení ze ŠP – v zákl. programu JH.) 4. Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: Marmeláda. (Doporučení ze ŠP – v zákl. programu JH.) Foto: Ivo Mičkal 5. DS Tábor / Carlo Goldoni: Vějíř. (Doporučení z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) 6. Divadelní spolek BANDA Benešov / Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda… (Doporučení z Kaškovy Zbraslavi – v zákl. programu JH.) 7. Umělecká skupina Oldstars Praha / Marius von Mayenburg: Tvář v ohni. (Doporučení z NPS – nerealizováno z důvodu omezených termínových možností souboru.) 8. DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin. (Doporučení z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) 9. Loutkářský soubor Rámus Plzeň / Zdena a Jakub Vašíčkovi podle Jeana Genêta: Balkon. (Doporučení z LCH – nerealizováno pro nevyhovující prostorové a termínové možnosti. Se souborem byla domluvena účast na příštím ročníku JH.) 10. Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka. (Doporučení z NPS 2005 – v HronOff programu.) AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 6 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK 11. DS Kocábka Chocerady / Jiří Cinkeis a Vladimír Šíma: Barevnej svět. (Doporučení z Kaškovy Zbraslavi. K zařazení do programu JH nedošlo z důvodu absence volného adekvátního hracího prostoru.) 12. Malá scéna Zlín / Martin Sherman: Když tančila… (Doporučení z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) 13. Loutkářský soubor LSD Sudoměřice u Bechyně / Jules Verne, Josef Brůček: Pět neděl v balónu aneb Dva měsíce v Africe. (Doporučení z LCH – nebylo možné realizovat z důvodů jiných prázdninových aktivit členů souboru.) 14. Divadlo De Facto Mimo Jihlava / Ota Ornest podle Ivana Bunina: Já měla hezkej život, pane. (Doporučení z nár. přehlídky divadla jednoho herce v Kaznějově 2005.) 1. 2. 3. 4. 5. 6. Nominovány a automaticky pozvány k účasti na JH 2006 byly tyto inscenace: Divadelný súbor G. Fejérpatay-Belopotockého pri DK Liptovský Mikuláš, Slovenská republika / Nikolaj Kolaďa: Murlin Murlo. (Nominace AITA/IATA – soubor svoji účast před JH odvolal.) Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika / Daniil Charms, Jozef Krasula: Spomienky budúceho starca. (Nominace AITA/IATA – v zákl. programu JH.) Divadelní soubor TiNA Ni NA Ni Jeugd-Theater-School Alkmaar, Holandsko / Ari Peterse a Susan van Hulst: Yaacob. (Nominace AITA/IATA – v zákl. programu JH.) Divadelní spolek Krakonoš Vysoké nad Jizerou / Petr Pýcha: Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty. (Nominace z KDP Vysoké n. J. – v zákl. programu JH.) DS Vendelín Údivadla Kopřivnice / Kolektiv souboru: Nemůže může. (Nominace z NPS – v zákl. programu JH.) Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) 7. DS Právě začínáme Horní Počernice / Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) 8. Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov / Vladimír Nabokov: Lolita. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) V předvečer zahájení 76. JH uvedly spojené ochotnické soubory z Hronova, Broumova, Červeného Kostelce, Náchoda a Police nad Metují Jiráskovu Lucernu v režii Miroslava Houštěka. Na snímku je Pavel Novák v roli Vodníka Michala, který po celý JH předával souborům za jejich vystoupení kytice a účastnické diplomy. Foto: I. Mičkal. 9. 10. 11. 12. 13. 14. Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk / Yasmina Reza: Obraz. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Tracy Letts: Zabiják Joe. (Nominace z FEMAD / DT – v zákl. programu JH.) DS LÁHOR/Soundsystem Hranice / Kolektiv souboru: 100 procent alibi. (Nominace ze ŠP – v zákl. programu JH.) Útvar totálního divadla Vydrž! Praha / Tom Tamten: Venku! (Nominace ze ŠP – v zákl. programu JH.) Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studio Emy Zámečníkové / Kolektiv souboru na námět Emy Zámečníkové: Okna. (Nominace z WP – v zákl. programu JH.) Loutkářský soubor Tlupatlapa Svitavy / Kolektiv souboru na hudbu Phillipa Glasse: Potichu a Naglass. (Nominace z LCH – soubor pozvání na JH nepřijal pro jiné prázdninové aktivity svých členů.) Pro úplnost ještě přehled návrhů, které nebyly programovou radou přijaty, respektive nemohlo o nich být jednáno z důvodu oznámení souboru o tom, že případnému pozvání na JH nemůže vyhovět: 1. Divadlo Na Vyhlídce Tábor / Pavel Šrut: Čertova dcera. (Doporučení z Popelky Rakovník – inscenace již neexistovala.) 2. 3. 4. K představením doplňkového programu patřilo loutkové Posvícení v Hudlicích Malého divadla z Prahy. Foto: I. Mičkal. DS J.K. Tyl Brodek u Přerova / Saša Lichý: Kouzelná lampa Aladinova. (Doporučení z Popelky Rakovník.) Divadlo odevšad (Milostín) / Kolektivní práce na motivy dílny Michala Hechta: Brýler. (Doporučení z Otevřeno Kolín.) Vítězná vystoupení z pohárku SČDO • Tomáš Běhal, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové Monolog Jeníka z předlohy Arnošta Goldflama Jeden den • Kateřina Formánková, Divadlo Exil Pardubice Monolog Ženy ze hry Eve Enslerové Vagina monology • Jana Kyralová, ZUŠ Na Střezině Hradec Králové Individuální výstup s loutkou / Luděk Richter, Jiří Polehňa, Jana Kyralová: Kaktus • Marie Kratochvílová, DS Delirium Ostrava Monolog Jany ze hry G.B. Shawa Svatá Jana 7 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO ale jeho účast na JH 2006 neumožnily časové možnosti jednoho z členů souboru. Je třeba též poznamenat, že AITA/IATA usilovala o silnější zastoupení zahraničních souborů. Kvůli nesplnitelným nárokům některých souborů či pro nedostatečnou kvalitu a inspirativnost jiných zůstalo při třech souborech, z toho dvou ze Slovenské republiky. Bohužel, jeden z nich navíc odvolal před zahájením hronovského festivalu účast pro jinou zahraniční cestu herečky souboru (Murlin Murlo). Přesto byl předurčený počet inscenací naplněn měrou vrchovatou. Navíc místní organizátoři v Hronově připravili další divadelní produkce v tzv. doplňkovém programu (viz dále). 76. ročník JH, vymezený jako mezidruhová přehlídka, přinesl pestrou paletu divadelních Divadlo Mimotaurus z Prahy Vysoké imprnákle Foto: Ivo Mičkal Panoptikum Maxe Fische z Teplic při jednom ze svých četných pouličních vystoupení. Foto: Ivo Mičkal. 5. 6. 7. 8. 9. • Jonáš Konývka a Jitka Tomanová, ZUŠ Ostrov Dialog Romea a Julie ze hry W. Shakespeara Romeo a Julie (Doporučení z Pohárku SČDO.) DS E. Vojana Brněnec / Ray Cooney: 1 + 1 = 3. (Doporučení z KDP Vysoké n. J. 2004.) LÁHOR/Soundsystem Hranice na Moravě / LÁHOR/ Soundsystem: Vyhledat a zneškodnit. (Doporučení ze ŠP 2005 – soubor nemohl představení na JH realizovat.) Soubor DNO Hradec Králové / Kolektiv souboru: Cirkus. (Nominace z LCH 2005 – soubor nemohl pozvání na JH akceptovat.) Soubor Pachýř Pačejovf Plzeň / Konrád Bužle: Veselé příhody Pachýře a Chroše. (Doporučení ze ŠP 2005.) Teatro Plyšolíno Hradec Králové / Černý medvěd a Želva: Plyšový zajíc do lesa nepatří. (Doporučení z LCH 2005.) Dvě posledně uvedené inscenace (představení) navzdory rozhodnutí programové rady byly na JH uvedeny v tzv. HronOff programu, jehož sestavením pověřil festivalový výbor JH programového ředitele JH, přičemž změnil své loňské rozhodnutí o tom, že nelze zařazovat do HronOff programu inscenace, které se zúčastnily postupových přehlídek. Festivalový výbor umožnil jejich zařazení za podmínky, že nebudou popírána rozhodnutí odborných porot postupových přehlídek. Celková programová skladba vycházela z výše uvedených 36 návrhů a rozhodnutí o nich. Byla na základě rozhodnutí festivalového výboru JH pro rok 2006 vymezena maximálně 20 inscenacemi (programovými bloky) základního programu a 6 inscenacemi v HronOff programu, do nějž mohly být zařazeny inscenace, které se mohly stát zdrojem inspirace či poznání neobvyklých divadelních přístupů a kultur, respektive inscenace, které by prezentovaly zdařilé výstupy práce dlouhodobých vzdělávacích divadelních projektů a dílen. K tomu je třeba připojit informaci, že do HronOff programu 2006 byl pozván projekt Perzekuce.cz s inscenací Útěcha polní cesty (o vyhnání Němců z Brna v r. 1945), ale nemohl být na JH realizován pro výši nákladů, které byly nad možnosti hronovského festivalu. Podobně tomu bylo s inscenací brněnského studia GaGa Neslyšitelný řev umění. Finančně dostupným byl pozvaný soubor Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu s barokní hauptakcí s názvem Amor tyran, Richard Pogoda při vystoupení ve svém Vzpomínání na Pavla Dostála. Foto: Ivo Mičkal. pořadu druhů, žánrů, stylů a poetik. Jeho účastníci měli možnost zhlédnout inscenace souborů dospělých a mládeže. Rozmanité bylo také složení souborů z hlediska demografického. V základním programu po dlouhé době chyběla představení loutkového divadla, dětských divadelních kolektivů a divadla hraného pro děti. Tato absence byla vyvážena inscenacemi v HronOff a doplňkovém programu. Velice výrazný posun nastal v jednoznačné a dosud nebývalé převaze původních her a vlastních dramatizací literárních předloh, jejichž autory byly členové souborů. V základním programu JH bylo uvedeno 20 inscenací, z toho z hlediska druhového: 14 inscenací činoherního (hereckého) divadla, 3 inscenace kabaretního typu, 2 inscenace pohybového divadla a 1 produkce divadla improvizace. Z hlediska dramaturgického: 3 vlastní dramatizace literárních předloh, 12 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK původních autorských her či scénářů, 2 hry ze světové klasiky a 3 hry ze současné americké a francouzské dramatiky. V HronOff programu bylo uvedeno 6 inscenací, z toho z hlediska druhového: 2 inscenace činoherního (hereckého) divadla, 2 inscenace vycházející z loutkářských principů, 1 inscenace poetického divadla s významnou hudební a taneční složkou a 1 inscenace rekonstrukce hry commedie dell´arte. Z hlediska dramaturgického: 2 původní autorské hry či scénáře, 1 dramatizace moravských lidových balad, 2 hry světové klasiky a 1 hra současné rakouské dramatiky. V popisované základní části programu JH bylo uvedeno celkem 20 inscenací od 20 souborů v 48 představeních. V programu HronOff bylo uvedeno dalších 6 inscenací od 6 souborů v 22 představeních. Celkem bylo v základním a HronOff programu uvedeno 26 inscenací od 25 souborů v 70 představeních. Pokud bychom připočetli divadelní produkce doplňkového programu a představení dílen K(n)MD – viz dále, došli bychom k celkové sumě 45 inscenací a vystoupení od 36 divadelních kolektivů v 89 představeních. Inscenační výsledky, které letos na JH soubory předvedly, byly vesměs na velice dobré úrovni. Nelze sice hovořit o tom, že se na JH 2006 objevily výjimečné špičkové inscenace, jako tomu bylo v roce předchozím (Doma, Stuhl-Gang). K takové situaci však dochází jednou za několik let. Nicméně, zhruba čtvrtina inscenací hronovského základního a HronOff programu vykazovala výjimečné kvality a prokázala i z hlediska kontextu přesahujícího jednu divadelní sezónu vysokou úroveň divadelní invence a tvořivosti českého amatérského divadla. Mezi prvními je třeba jmenovat Divadlo Kámen Praha a jeho inscenaci Marmeláda, Divadlo DeFactoMimo Jihlava a inscenaci Groteska. K těmto dvěma se přiřadil i slovenský host DS Partizánske s dramatizací Charmsových povídek Spomienky budúceho starca. K této čtvrtině na JH 2006 nejlépe přijatých inscenací dále patří zástupce studentského divadla DS Ztracená existence Praha s kabaretem Dentální rapsódie, Teatro Plyšolíno Hradec Králové s představením Plyšový zajíc do lesa nepatří a DS Právě začínáme z Horních Počernic s inscenací Hra lásky a náhody. Objevilo se nejméně dalších sedm inscenací, v nichž lze spatřovat životadárné těžiště amatérského divadla, a sice schopnost vyjadřovat se prostředky divadla k přítomnosSkupina historického šermu uvedla představení Černý rytíř. Foto: Ivo Mičkal. AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 8 Některým šťastlivcům bylo dopřáno spočinout v trávě před divadlem, rozevřít mapu a vybrat cíl k výletu do překrásného hronovského okolí. Zdá se, že mezi ty šťastné náležel Martin J. Švejda a jeho blízcí. Foto: Ivo Mičkal. ti, ale také výsostnou schopnost a potenci autorskou. Na vrcholu těchto snah stanuly soubory Krakonoš z Vysokého nad Jizerou s inscenací Republiku za koně a fotbal, Tyl Rakovník s vlastní dramatizací Jirotkova humorného románu Saturnin, TiNA NiNA Ni z holandského Alkmaru s inscenací Yaacob, Pachýř Pačejoff z Plzně a jeho Veselé příhody Pachýře a Chroše, Benešovská Banda s hrou P. Němce Tak takhle to bylo, Haná z Vyškova s vlastní dramatizací románu V. Nabokova Lolita a Scéna Kralupy nad Vltavou s inscenací Zabiják Joe. Vedle výše uvedených inscenací je možné jmenovat i další, které byly z různých pohledů cennými příspěvky do programu JH nebo do diskuse o současném hledání smyslu amatérské divadelní činnosti. Platí to zejména o Divadle Jesličky z Hradce Králové – studiu E. Zámečníkové a jeho inscenacích Okna a Ani zrnko pepře pro Czermaka, Černých švihácích z Kostelce n. Orl. a inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu, Šumperském divadelním studiu mladých a inscenaci Obraz, DS LÁHOR/Soundsystem a jeho divadle improvizace 100 procent alibi a v neposlední řadě o DS Antonín Praha s autorským kabaretem Surovosti laskavosti. V programu 76. JH se objevily se i taková představení, u nichž lze mít oprávněné výhrady (zejména Útvar totálního divadla Vydrž! Praha a inscenace Venku! a DS Vendelín Kopřivnice a představení Nemůže může), nicméně i tyto se staly látkou k úvahám o možnostech a nejvlastnějších cestách amatérského divadla v současnosti. Vysočtí vyráběli a nabízeli své proslavené sejkory přímo před Jiráskovým divadlem a strávníkům k tomu hráli na nefalšovaný flašinet. Foto: Ivo Mičkal. JIRÁSKŮV HRONOV JAKO VZDĚLÁVACÍ INSTITUCE Klub (nejen) mladých divadelníků vzdělávací instituce JH, po léta účinně rozmnožující řady poučených divadelníků – juniorů, byla i tentokráte otevřena všem bez ohledu na věk. Zájem o tuto vzdělávací část JH je setrvale značný. Přihlásil se rekordní počet 331 zájemců (posledních 10 muselo být z kapacitních důvodů odmítnuto). V Klubu jich pak pracovalo 271 ve čtrnácti tematických seminářích a dílnách, z nichž Kurz praktické režie byl součástí dlouhodobého vzdělávacího projektu. Někteří posluchači K(n)MD se do hronovských dílen a seminářů vrací, mnoho jich však přijíždí poprvé. Na 76. Jiráskově Hronově 9 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO Remcem de Vries, tematickou novinkou byla Dílna tvůrčího psaní pod názvem Mýty vedená francouzsky píšícím dramatikem afrického původu (Kongo) Cayou Makhélém, jemuž asistovaly MUDr. Kateřina Urbancová a Mgr. Lucie Němečková. K nově koncipovaným patřila dílna Rituální divadlo, byť vedená na JH v posledních letech kmenovým lektorem Michaelem Hechtem a jeho asistenty manželi Miroslavem a Štěpánkou Elgrovými. Tomáš Žižka se svými svěřenci z dílny Site specific připravil popůlnoční performanci u hronovské tvrze nazvanou Strč krk zkrz tvrz. Foto: Ivo Mičkal. převážili v minulosti již zúčastnění seminaristé nad nováčky (3:2). Nejpočetněji byly zastoupeny osmnáctiletí až pětadvacetiletí, bylo jich téměř tři pětiny z celkového počtu. Z toho byla desetina posluchačů osmnáctiletých a představovala nejsilněji zastoupený ročník. Téměř čtvrtina účastníků byla ve věku 26 až 34 let. Šestina posluchačů byla starších 34 let, přičemž nejstaršímu účastníku bylo 73 let. Desetina přihlášených byla ve věku od 15 do 17 let. Skóre mužů a žen bylo tradičně ve prospěch něžného pohlaví 2:3. Většina seminaristů se hlásí k členství v některém divadelním souboru, cca pětina příslušnost k souboru neuvedla. Propozice K(n)MD nabízely možnost práce v některém ze 14 seminářů a dílen či být kmenovým posluchačem Problémového clubu. Některé ze vzdělávacích příležitostí se konaly opakovaně, dílem včetně lektorského obsazení, některé byly koncipovány nově. Mezi opakované semináře a dílny patřily tyto: Základní abeceda divadla s lektorem prof. Mgr. Františkem Laurinem, seminář určený především začínajícím divadelníkům, Cesty do příběhů doc. Mgr. Iriny Ulrychové pro ty, kdo pracují s divadelními kolektivy dětí a mládeže, Jevištní řeč s lektorkou Mgr. Michaelou Bendovou, která pohotově zastoupila Mgr. Reginu Szymikovou, donucenou odříci těsně před JH svoji lektorskou účast z rodinných důvodů. Mluvenému slovu byl i letos věnován druhý seminář s lektorem Mgr. Jaroslavem Kodešem, tentokrát nazvaný Iniciace mluvy. Mezi opakované projekty, byť s jiným učebním plánem, náleželo pokračování (6. řádné soustředění) Kurzu praktické režie, vedeného tentokrát Danielou Fischerovou na téma nonverbální komunikace. Opakoval se dramaturgicko-režijně- herecký seminář (DRH), nazvaný Od slova k jevištnímu tvaru, lektorů Mgr. Vladimíra Zajíce a Mgr. Marie Kotisové. Po odmlce se „staronově“ konal seminář Jevištní realizace dramatické situace vedený Mgr. Milanem Schejbalem za asistence Mgr. Denisy Nové. Po delší době se objevil na JH coby lektor Mgr. Tomáš Žižka, aby vedl seminář Site specific – Souhra s příběhem prostoru. Po letech byl podruhé otevřen seminář s názvem Divadelní technika – svícení vedený Pavlem Hurychem za asistence Jaroslava Vondrušky ml. K těm staronovým náležel de facto patnáctý seminář K(n)MD, a sice PC (jako Problémový club), který v počtu 14 kmenových frekventantů pracoval pod vedením lektora Václava Špirita i v dopoledních hodinách, byť se tzv. velký PC konal až odpoledne. Zcela nově byly koncipovány tyto semináře a dílny: Autorské právo v amatérském divadle, který byl jediným seminářem umožňujícím krátkodobější pobyt na JH (opakoval se během festivalu dvakrát). Vedení semináře se ujali agenti agentury DILIA Mgr. Petr Christov, Ph.D., Mgr. Lukáš Matásek a Mgr. Martina Schlegelová. Dále seminář Mgr. Aleše Bergmana, Ph.D. nazvaný Herectví a duše inscenace, dílna Hereckého tréninku Řeč přírody vedená holandským lektorem Problémový club Vzdělávací příležitostí nad rámec základních tematicky zaměřených seminářů a dílen, konaných v dopoledních hodinách, byl pro všechny účastníky JH odpolední Problémový club (PC). PC byl nadstavbovou vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho „vysokou školou“. Měl především poznávací a inspirativní charakter. Byl realizován formou rozpravy – disputace pětičlenného lektorského týmu, složeného z předních odborníků, do níž mohli vstupovat účastníci z pléna. Odrazovým můstkem k rozpravě – disputaci byly inscenace uvedené v základním a tzv. HronOff programu. V PC nešlo o kritické hodnocení a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim. Materie divadelních inscenací tu byla především zdrojem impulsů k nastolení problémů a témat k rozpravě – disputaci, respektive byla využívána jako konkrétní příklad a pomůcka k ozřejmění divadelních zákonitostí a k pojmenování jevových stránek amatérské divadelní tvorby. Znamenalo to mj., že nebyly takto reflektovány všechny inscenace JH, ani důsledně využity v časové posloupnosti programu JH. Caya Makhélé, francouzsky píšící dramatik žjící v Paříži, lektor dílny tvůrčího psaní s názvem Mýty se stal historicky prvním hronovským lektorem afrického původu (Kongo). Foto: Ivo Mičkal. Remco de Vries z Holandska sleduje závěrečné vystoupení frekentantů své dílny Herecký trénink – Řeč přírody. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Václav Špirit v roli moderátora Problémového clubu 76. JH, jehož lektory byli (viz sousední fota, zleva) prof. PhDr. Jan Císař, CSc., prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., doc. Mgr. Jakub Korčák, prof. Mgr. Ján Zavarský a doc. PhDr. Daria Ullrichová. Foto: Ivo Mičkal. Problémový club byl jediným volně přístupným oficiálním fórem JH. Probíhal vždy v odpoledních hodinách (14:00 – 16:00) od neděle 13.8. do soboty 19.8.2005 včetně. Zájem hronovského auditoria o PC byl poměrně velký, byť počet účastníků nedosahoval rekordních návštěv v předchozích dvou letech. Po sedm dní se jej průměrně zúčastňovalo 73 posluchačů. Největší účast 95 přítomných zaznamenali v PC v úterý 15.8. Vedoucím lektorem PC byl prof. PhDr. Jan Císař, Csc., divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU Praha. Lektory byli doc. Mgr. Jakub Korčák, režisér, umělecký šéf činohry Národního divadla v Brně, studijní proděkan a pedagog katedry činoherního divadla DAMU Praha; prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., divadelní kritik, pedagog a publicista, v současnosti pedagog katedry divadelní vědy VŠMU v Bratislavě a redaktor časopisu Javisko, doc. PhDr. Daria Ullrichová, dramaturgyně ND v Praze a pedagožka DAMU a prof. Mgr. Ján Zavarský, scénograf, umělecký vedoucí Divadla Jána Palárika v Trnavě a vedoucí ateliéru scénografie na JAMU v Brně. Lektorský tým PC měl svého moderátora, kterým byl Václav Špirit, povoláním sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut & Edel v německém Lörrachu a umělecký šéf mezinárodního divadelního festivalu tamtéž. Organizační asistentkou PC byla Miroslava Císařová. Rozborový seminář Klubu režisérů SČDO Rozborový seminář organizovaný již tradičně Klubem režisérů SČDO, jehož lektorem byl Mgr. Rudolf Felzmann a „třídním“ JUDr. PaedDr. František Zborník, ředitel NIPOS Praha a Hana Nedvědová, starostka Hronova při netradičním zahajování tradičního večera přátelství v parku A. Jiráska, konaného v předvečer oficiálního zahájení festivalu. Foto: Ivo Mičkal. AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 10 Jaromír Kejzlar, byl přístupný všem účastníkům JH. Navštěvovali jej také zástupci souborů, jejichž inscenace byly předmětem rozboru. Úvodní slovo rozpravy k té které inscenaci měli na starosti členové Klubu režisérů SČDO. I v tomto semináři byla účast proměnlivá, průměrně oscilovala kolem sedmnácti zájemců. S výjimkou samostatně organizovaného rozborového semináře byl hlavním organizátorem vzdělávací části JH PhDr. Milan Strotzer. Jeho organizačními spolupracovníky byli Mgr. Marie Poesová, organizační vedoucí K(n)MD, Dana Strejcovská a Eva Kodešová. 76. JH potvrdil správnost mnohaletého usilování o to, aby se hronovský festival stal vyhledávanou, tematicky rozrůzněnou a užitými formami diferencovanou a účinnou vzdělávací institucí. Svědčí o tom nejen rozmanitá skladba seminářů, dílen a dalších vzdělávacích příležitostí a jejich lektorské obsazení, ale i počty seminaristů a jejich pozitivní reakce. V této souvislosti nelze také pominout recenzní rubriku Zpravodaje JH, v níž byla každé inscenaci základního programu věnována pozornost vždy dvěma odborníky z řad lektorů JH a samostatnou recenzentkou Mgr. Radmilou Hrdinovou. DOPLŇKOVÝ PROGRAM Vedle základního programu, vystoupilo v doplňkovém programu JH přes tři desítky divadelních, hudebních a dalších kolektivů. Většina jejich vystoupení se udála v parku Aloise Jiráska, na náměstí ČSA a v dalších venkovních prostorách. Návštěvníci 76. JH měli možnost zhlédnout v doplňkovém programu devatenáct divadelních představení a vystoupení (13 titulů od 11souborů). V předvečer oficiálního zahájení JH uvedl Divadelní soubor Jiráskova divadla v Hronově na své mateřské scéně inscenaci hry Aloise Jiráska Lucerna a Divadlo Mimotaurus z Prahy v parku A. Jiráska divadelní produkci nazvanou Velké imprnákle. V průběhu festivalu následovaly další produkce. Soubor Lunetrprdlo uvedl Poetický labyrint, Richard Pogoda s hosty písničkový pořad Vzpomínání na Pavla Dostála, soubor Lanna 8 z Prahy představení Parníkem LANNA 8 z Karlína do Bratislavy za 365 dní, Malé divadlo z Prahy Loutkové varieté a Posvícení v Hudlicích, sérii pouličních vystoupení obstaralo Panoptikum Maxe Fische, Pantomimická jednotka Řeč uvedla hru Kašpárek mezi lidojedy, skupina historického šermu předvedla své umění v produkci pojmenované Černý rytíř a Tyjátr na káře sehrál Operu o Františce. Mezi divadelní produkce této části lze započíst i předváděčky hronovských dílen. Tomáš Žižka se svými svěřenci z dílny Site specific uskutečnil na břehu Metuje u hronovské tvrze noční performanci nazvanou Strč krk zkrz tvrz. Titíž připravili pro publikum i další performanci v denních hodinách v opuštěném hronovském koupališti. Ukázku práce připravil i Remco de Vries se svými posluchači z dílny 11 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Herecký trénink – Řeč přírody. K divadelním produkcím lze počítat i besedu s herečkou Ljubou Skořepovou na začátku JH. V neděli 13.8. uskutečnili pracovníci NIPOS-ARTAMA PhDr. Vítězslava Šrámková a Jiří Valenta v zasedací místnosti MěÚ prezentaci databáze českého amatérského divadla. Za součást doplňkového programu JH lze považovat i dvě schůzky uskutečněné organizovaně v průběhu festivalu. Jednou z nich bylo setkání zástupců občanských sdružení, věnujících se s celostátní působností amatérskému divadlu. Druhou bylo jednání Českého středisko AITA/IATA. Hronovský program obohatily též čtyři výstavy. Ve výstavní hale Jiráskova divadla výstava s názvem 100 let Jiráskovy Lucerny. V Galerii u Šafářů v ulici K Milířům výstava Krásy přírody štětcem Karla Šafáře. Ve foyeru sálu Josefa Čapka byla instalována výstava fotografií Ivo Mičkala připomínající minulý ročník JH. Ve foyeru Jiráskova divadla mohli návštěvníci zhlédnout výstavku představující amatérské divadelníky – nositele vyznamenání Zlatý odznak J.K. Tyla. Po dobu celého festivalu měli jeho návštěvníci možnost zhlédnout unikátní soubor historických loutek ze soukromé sbírky loutkářského rodu Pflegrových z Opavska z dílny řezbáře Mikoláše Sychrovského z Mirotic (1802-1881). Soubor byl umístěn v pojízdném muzeu na hronovském náměstí. Navíc mohli mobilní zájemci navštívit vernisáž Muzea ochotnického divadla v Miletíně, které se slavnostně otevíralo 12.8. v oficiální den zahájení 76. JH. JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO RITUÁLY – CELEBRITY - OCENĚNÍ Tak jako v letech předchozích, stala se i na 76. JH zahajovací schůzka Klubu (nejen) mladých divadelníků ve čtvrtek večer před započetím vlastní přehlídky prvním rituálem - aktem zahájení JH jako vzdělávací instituce. Nechyběly ani další hronovské rituály: vítání souborů na schodech Jiráskova divadla a především oficiální zahájení a zakončení festivalu se závěrečným ohňostrojem. Oficiálního zahájení 76. JH se zhostila starostka města Hronova Hana Nedvědová. Z pověření ministra kultury V. Jandáka se jej za MK zúčastnil Mgr. Miloslav Kučera, poradce ministra a tajemník náměstkyně ministra Kateřiny Kalistové. Při zahájení nechyběli ani tentokrát členové hronovského souboru, kteří programově narušili oficiality a přitom slovy místního slovutného rodáka připomněli starý zdejší zvyk shazování kozla ze zvonice. Slavnostního zahájení se zúčastnila celá řada dalších významných hostí: náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje Miloslav Plass, senátor Petr Fejfar, poslanci Parlamentu ČR ing. Jiří Hanuš, Mgr. Zdeňka Horníková a Josef Ježek, zástupce ředitele odboru regionální a národnostní kultury MK Václav Aplt, vedoucí odboru kultury Krajského úřadu v Hradci Králové ing. Pavel Mertlík, vedoucí odboru regionálního rozvoje KÚ v Hradci Králové ing. Václav Cidlina a ředitel NIPOS v Praze PaedDr. František Zborník aj. V průběhu festivalu JH navštívil ředitel ORNK MK PhDr. Petr Vašíček. Každoročně přivítá JH i hosty ze zahraniční. Z těch, které v Hronově vídáme pravidelně to byli Franz-Josef Witting, viceprezident Německého spolkového svazu amatérského divadla (BDAT) a umělecký ředitel prestižní přehlídky v Paderbornu a Jozef Krasula, prezident Slovenského střediska AITA/IATA. Z Finska přijela Kaisa Tuovila, producentka Mikkelinského divadla a zároveň největšího amatérského divadelního festivalu, jehož 30. ročník se letos bude konat ve východofinském městě Mikkeli a rád by přivítal některý z českých souborů. Soubory podle tradičního hronovského rituálu vítali představitelé města Hronova a organizátoři festivalu na schodech Jiráskova divadla. Foto z vítání rakovnického spolku Tyl: Ivo Mičkal. Na snímku z vítání souboru jsou v popředí Roman Toušek, zástupce hronovské radnice a agent spiritus technického zabezpečení festivalu s Marcelou Kollertovou, ředitelkou KIS Hronov, na níž ležela hlavní tíže organizace JH. Foto: I. Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Mezi hosty je třeba počítat i zahraniční lektory prof. PhDr. Vladimíra Štefka, CSc. a prof. Mgr. Jána Zavarského ze Slovenska, režiséra Remca de Vries z Holandska, dramatika Cayu Makhélého z Francie a Václava Špirita z Německa. Dalšími zahraničními účastníky byli vedle členů hrajících souborů z Polska, Holandska a Slovenska také seminaristé z USA a Slovenska. Ke společenské části JH náleželo přijetí oficiálních hostí starostkou města Hanou Nedvědovou na hronovské radnici, přijetí zahraničních hostí a sponzorů na témže místě. Akcí společenského charakteru bylo předání Zlatého odznaku J.K. Tyla PhDr. Jaroslavu Vyčichlovi před večerním představením v Jiráskově divadle v den oficiálního zahájení JH. Společenskou událostí bylo téhož dne odhalení pamětní desky Josefa Čapka na místě, kde stával jeho rodný dům. I letos se v neděli 13.8. uskutečnil tzv. Vavřinecký den na oslavu patrona kuchařů, pekařů a pivovarníků. Začal průvodem od hotelové školy, pokračoval programem a skončil zábavou v parku A. Jiráska. Byť nebyl osobně přítomen Z.A. Tichý, iniciátor a osnovatel udělování neoficiální, dílem recesní a dílem vážně míněné ceny Zlatý Alois, byla cena díky iniciativě Vladimíra Hulce udělena. Zdá se, že i tentokrát spíše vážně než nevážně. Získal ji Petr Macháček z pražského divadla Kámen za inscenaci své původní hry Marmeláda. PROPAGACE A ZPRAVODAJ JH Výtvarné řešení propagace JH, bylo i v roce 2006 svěřeno renomovanému brněnskému výtvarníkovi Rostislavu Pospíšilovi. Ten zaměnil loňské všudypřítomné originálně řešené divadelní masky na svitku papíru za postavičku smějícího se klauna. Tento motiv promítnul do nového loga JH, všech propagačních materiálů, počínaje plakáty, přes programovou brožuru, přehlídkový zpravodaj, odznaky účastníků, tašky, trička aj., až po velkoplošnou propagaci ve městě. Toto Pospíšilovo výtvarné řešení propagace JH by mělo být v barevných obměnách používáno po několik příštích ročníků festivalu. Přehlídkové dění mapoval, jako každoročně, Zpravodaj JH (náklad cca 600 ks). Jeho devět čísel připravovala redakce v téměř stejném složení jako vloni. Vedoucí redaktorkou byla Zuzana Vojtíšková, jejími členy byli Michal Drtina, Mgr. Jakub Hulák, Vladimír Hulec, Lenka Novotná, Mgr. Pav- AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 12 K těm, kdo se každoročně do Hronova vracejí, patří Jozef Krasula, prezident Slovenského střediska AITA/IATA. Na 76. JH se vrátil i jako režisér (Spomienky budúceho starca). Foto: Ivo Mičkal. lína Schejbalová, Mgr. Jana Soprová, výtvarník Rostislav Pospíšil a fotograf Ivo Mičkal. Zpravodaj měl velice dobrou úroveň. Lze jej opět označit za jeden z nejzdařilejších, jaký kdy JH měl, ne-li za nejlepší vůbec. V den oficiálního zahájení festivalu (12.8.) se uskutečnila tisková konference JH. Zúčastnil se jí v zastoupení MK Mgr. Miloslav Kučera, náměstek hejtmana Královéhradeckého kraje Miloslav Plass, starostka Hronova Hana Nedvědová a další hosté a organizátoři JH. Tiskovou konferenci moderovala Simona Bezoušková, tisková mluvčí JH. Účast žurnalistů byla obvyklého rozsahu. Jí odpovídala i pozornost médií, kterou přehlídce věnovala. Lze si jenom opakovaně přát, aby tato pozornost, byť je daleko větší, než bývá obvyklé u jiných akcí neprofesionálního umění, překročila stávající rozměr. PLUSY A MINUSY ORGANIZACE FESTIVALU V průběhu JH se každodenně scházel Mezi nejvěrnější zahraniční hosty JH patří Franz-Josef Witting, viceprezident BDAT a umělecký ředitel prestižního k řešení aktuálních problémů organizační štáb. festivalu v německém Paderbornu. Foto: I. Mičkal. Na začátku a na konci přehlídky se sešel Festivalový výbor JH. Každá akce takového rozsahu, jaký JH má, se neobejde bez problémů a jejich řešení. Neobešel se bez nich ani 76. JH. Mnohé z nich se podařilo zvládnout v průběhu festivalu, některé zůstaly k řešení při přípravě dalšího ročníku. Mezi klíčové patří zlepšení hracího prostoru a hlediště v ZUŠ, zvuková izolace foyeru od sálu Jos. Čapka, zlepšení poskytovaných služeb a technické vybavenosti. Není toho málo. Připomínkami a návrhy na zlepšení podmínek pro soubory, seminaristy a další návštěvníky JH se zabývali organizátoři na závěrečných jednáních organizačního štábu a festivalového výboru JH, zabývali se jimi na svém jednání členové odborné rady NIPOS pro amatérské činoherní divadlo, řada připomínek byla zachycena ve vyžádaných reflexích posluchačů K(n)MD. Nelze však pominout, že se organizátorům dostalo četných projevů uznání za schopnost zorganizovat tak rozsáhlý festival, který má mezi jinými nesouměřitelný počet účastníků, včetně počtu seminaristů a vystupujících souborů, a to nejen divadelních. Přes všechny vyvstalé problémy a připomínky lze konstatovat, že 76. JH byl organizačně méně problematický než ročník předchozí, že jej organizátoři zvládli na velice solidní úrovni. JH 2006 postavil však navíc před pořadatele neodbytnou nutObjektiv Ivo Mičkala zachytil MUDr. Kateřinu Urbancovou, nepostradatelnou tlumočnici v dílně Cayi Makhélého, jak si zálibně čte v jednom z devíti čísel Zpravodajů JH. nost řešit otázku zásadní povahy, a sice zda-li, respektive jak vyhovět 13 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO stále se zvyšujícímu zájmu o semináře a dílny K(n)MD a současně dalším návštěvníkům. Poslední ročník JH se z hlediska kapacitního, zejména pokud jde o místa v hledištích, ocitl za hranou stávajících možností. Mnohým návštěvníkům festivalu totiž nebylo umožněno vidět některá představení. Je nasnadě přistoupit k rozhodnutí o změně programového schématu. S ním však souvisí nároky na delší pobyt souborů, hrací prostory a jejich technické vybavení a zajištění provozu. Ruku v ruce s tím pak nároky na finanční zabezpečení, neboť bez zvýšených nákladů to dost dobře pořídit nelze. Na závěr ještě několik čísel, tentokrát v korunách českých. Náklady na JH se v roce 2006 vyšplhaly na částku 2 mil. 157 tis. Kč. Tuto sumu se podařilo zajistit za pomoci finančního příspěvku Ministerstva kultury ČR ve výši 590 tis. Kč (v tom je vlastní příspěvek pro JH ve výši 525 tis. Kč a podpora dvou vzdělávacích projektů uskutečněných v rámci festivalu), příspěvku Královéhradeckého kraje v částce 150 tis. Kč, město Hronov investovalo do festivalu 180 tis. Kč (z toho cca 100 tis. Kč formou nepeněžního plnění), 573 tis. Kč přinesly dotace sponzorů, zbývajících cca 664 tis. Kč pokryly vlastní příjmy festivalu (vstupenky, účastnické poplatky seminaristů K(n)MD, prodej tiskovin a propagačních materiálů apod.). Milan Strotzer 76. JIRÁSKŮV HRONOV 2006 DEN Pá. 11.8. So. 12.8. Ne. 13.8. Po. 14.8. Út. 15.8 ZÁKLADNÍ PROGRAM HronOff a částečně doplňkový program Spojené ochotnické soubory z Hronova a okolí Alois Jirásek: LUCERNA Divadlo Mimotaurus Praha VYSOKÉ IMPRNÁKLE OS Remazury, THeatro ludem a Taneční divadlo Zóna Ostrava Hana Galetková z moravských lidových balad: ZA TKALCOVSKÝM STAVEM (HronOff) Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec: TAK TAKHLE TO BYLO DS Právě začínáme Horní Počernice Pierre de Marivaux: HRA LÁSKY A NÁHODY Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studio Emy Zámečníkové Kolektiv souboru na námět E. Zámečníkové: OKNA Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec: TAK TAKHLE TO BYLO Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové Hans Carl Artmann: ANI ZRNKO PEPŘE PRO CZERMAKA (HronOff) Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček: MARMELÁDA DS Antonín Praha / Martin J. Švejda : SUROVOSTI LASKAVOSTI Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno Samuel Beckett: KONEC HRY (HronOff) Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov Vladimir Nabokov: LOLITA Divadelné združenie Partizánske, Slovensko D. Charms, J. Krasula: SPOMIENKY BUDÚCEHO STARCA DS Vendelín Údivadla Kopřivnice Kolektiv souboru: NEMŮŽE MŮŽE Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec: TAK TAKHLE TO BYLO Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno Samuel Beckett: KONEC HRY (HronOff) Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov Vladimir Nabokov: LOLITA St. 16.8. Čt. 17.8. Pá. 18.8. So. 19.8. DS DeFactoMimo Jihlava Martin Kolář: GROTESKA Teatro Plyšolíno Hradec Králové (HronOff) PLYŠOVÝ ZAJÍC DO LESA NEPATŘÍ Malé Vinohradské divadlo Praha (HronOff) Anonym: MASOPUSTNÍ ŠELMOVSKÝ KOUSEK Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk Yasmina Reza: OBRAZ Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov Vladimir Nabokov: LOLITA DS Tábor / Carlo Goldoni: VĚJÍŘ Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno Samuel Beckett: KONEC HRY (HronOff) Teatro Plyšolíno Hradec Králové (HronOff) PLYŠOVÝ ZAJÍC DO LESA NEPATŘÍ DS TiNA Ni NA Ni Jeugd-Theater-School Alkmaar, Holandsko Ari Peterse a Susan van Hulst: YAACOV Útvar totálního divadla Vydrž! Praha Tom Tamten: VENKU! Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň (HronOff) VESELÉ PŘÍHODY PACHÝŘE A CHROŠE DS Ztracená existence Praha Alexandr Guha : DENTÁLNÍ RAPSODIE Černí šviháci Kostelec nad Orlicí Josef Tejkl: BÍLÍ ANDĚLÉ PIJÍ TESAVELU Malá scéna Zlín Martin Sherman: KDYŽ TANČILA... Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň (HronOff) VESELÉ PŘÍHODY PACHÝŘE A CHROŠE DS Scéna Kralupy / Tracy Letts: ZABIJÁK JOE Malá scéna Zlín Martin Sherman: KDYŽ TANČILA... DS LÁHOR/Soundsystem Hranice Kolektiv souboru: 100 PROCENT ALIBI DS LÁHOR/Soundsystem Hranice Kolektiv souboru: 100 PROCENT ALIBI Divadelní spolek Krakonoš Vysoké nad Jizerou Petr Pýcha: REPUBLIKU ZA KONĚ A FOTBAL DS Tyl Rakovník Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: SATURNIN Šéfredaktorka Zpravodaje JH Zuzana Vojtíšková se po dobře odvedeném díle zaslouženě mucká se Zlatým Aloisem, než ho dostane do rukou Petr Macháček za Marmeládu. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK JAKÝ BYL? Rozumí se tím: Jaký byl 76. Jiráskův Hronov 2006? Neumím na tuto otázku dobře a přesně odpovědět. Jedna odpověď se mně ovšem zdá nejadekvátnější, také se mně ostatně nejvíce líbí, ale nevím, jestli s ní mohu přijít hned na počátku. Pokusím se k ní proto dojít popsáním a analýzou některých dílčích aspektů, na jejich základě bude, alespoň doufám, jasnější a snad také dost zdůvodněná. Aspekt první – asi nepřirozenější a nejlogičtější Ptáme-li se jaké bylo jakékoliv umělecké dílo, ptáme se na jeho estetickou kvalitu; v případě JH tedy přirozeně a logicky na kvalitu divadelní. Nemohu z tohoto hlediska než souhlasit s hodnocením, které po skončení 76. JH vyslovily Radmila Hrdinová a Jana Soprová. Hrdinová v Právu (21. srpna 2006) napsala, že ten „letošní ročník nebyl nijak výjimečný, představení se nesla v solidním, lehce průměrném duchu, výjimečné zážitky, jakým byla loňská inscenace Františákovy hry Doma v podání karolinského souboru, se nekonaly...“. Soprová totéž vyslovila hned v titulu svého článku: Hronov byl letos průměrný, aby shodně s Hrdinovou konstatovala: „Žádný skandál se letos neko- AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 14 jako paprsek světla v soumraku civilizace“ (Zpravodaj JH č. 9), zatímco Tomáš Žižka předtím v recenzi na tuto inscenaci (Zpravodaj JH č. 6) končil konstatováním, že „cítí mrtvoživo. Plagiát Recese a s dovolením – už jdu spát, jsem mimo. Fakt.“ Což nechce v žádném případě vyslovovat soud nad těmito inscenacemi, a už vůbec ne diskvalifikovat ty, kteří vyjádřili tato rozdílná stanoviska. Jde mně o problémy hlubšího rázu. Podle čeho posuzovat divadelní kvalitu? Estetická norma, která upravuje a zobecňuje estetickou funkci, si nárokuje závaznou platnost, směřuje k pevnosti, k pravidlu, konvenci, ustavuje základní kritéria jako měřítka pro srovnávání a posuzování více jevů jako určující, rozlišovací Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika D. Charms, J. Krasula: Spomienky budúceho starca Foto: Ivo Mičkal nal, vyložených propadáků bylo málo, ale výjimečná inscenace ani jedna.“ Tři inscenace se v „samozvané“ anketě „vedoucích klubů, novinářů, kritiků a dalších zajímavých osobností“, jež nese název Zlatý Alois (která postupně nabyla do značné míry ráz divadelně prestižní) umístily nejvýše jako nejvíce přesvědčující svou divadelní kvalitou. Byla to Marmeláda Divadla Kámen z Prahy (vítěz Zlatého Aloise), Groteska DS DeFactoMimo z Jihlavy a konečně Spomienky budúceho starca Divadelného združenia z Partizánského. Nebylo to však až tak přesvědčivé, anketa ke Zlatému Aloisovi svědčí o tom, že názory se v tomto směru dost lišily, někdy až diametrálně, mnoho z účastníků ankety nacházelo naplnění svých představ o tom, co je kvalitní divadlo, v představeních jiných. Což platí o dalších a dalších názorech vyjadřovaných na různých fórech. Doc. Daria Ullrichová napsala např. v anketě ke Zlatému Aloisovi o Grotesce, že „září znak. Dlouho to bylo jednoduché: kritéria, jimiž se posuzovala divadelní kvalita inscenací na JH vycházela z druhových, žánrových a stylových estetických norem činohry, tak jak je utvořilo osvícenství a modifikoval do velkých slohových období i jednotlivých škol a směrů vývoj v 19. a 20. století. Tato norma byla (a je) výslovně formulovaná mimo díla jako pravidla, požadavky, instrukce a působí jak při tvorbě inscenace, tak jako hodnotící kritérium. Ostatně: tyto normy se také staly východiskem pro drtivou většinu amatérských vzdělávacích akcí a jsou jako rozhodující kritéria uplatňována na soutěžních festivalech, kde převažuje činohra. Řekl-li dr. Jaroslav Vyčichlo v rozhovoru (Zpravodaj č. 7.), že by chtěl vidět na JH „především nejlepší činoherní celovečerní inscenace“, pak uplatnil tuto normu jako měřítko pro divadelně kvalitní inscenace na JH jistě plným právem. (I když – jen tak mimochodem v závorce – na programu JH letos byly, neboť nominace a doporučení z Třebíče a Poděbrad se držely na tomto poli. Že se tyto inscenace touto kvalitou moc neprosadily a neupoutaly, je jiná záležitost.) Neboť na této normě stála a stojí stále největší část amatérského divadla. Vedle toho jsou ovšem na JH inscenace, které žádné výslovně formulované normy neuznávají, naopak. Tvrdě a nekompromisně je odmítají, bourají a stanovují si svou podobou zcela vlastní, jedinečnou, originální normu a vyžadují tak i jedinečná kritéria pro posuzování své kvality. Na tom není nic zvláštního a nového. Vývoj divadla (a umění vůbec) se děje tímto způsobem, normy se prosazují v průběhu stálé inovace, stálého porušování, kdy se také neustále obnovují. Většinou nový systém norem vytlačuje systém jiný, už méně aktuální. A nová fáze, etapa, 15 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 generace může vidět hodnoty, kvality zcela jinak a soudit také naprosto jinými kritérii. Jenže: jak ukázal JH 2006, v amatérském divadle se všechny normy (i ne-normy, takové, které se teprve ustavují nebo jen naznačují, že snad by jednou mohly být normou) řadí vedle sebe. A tak vedle brilantní „dobře udělané hry“ jako je Obraz, kterou lze (a dokonce je nutné) měřit kritérii vyrůstající z norem klasické výstavby konverzační komedie, již autorka obohacuje modernistickými vyprávěcími (narativními) postupy, se na programu JH objeví Pachýř Pačejoff z Plzně s Veselými příhodami Pachýře a Chroše, jenž se doslova vzpírá jakýmkoliv divadelním normám a kritériím. Vystoupení Pachýře Pačejoff se vlastně děje jako totální likvidace divadelních norem, což spolutvoří podstatu toho kritéria, které si tento soubor vyžaduje. Pokud toto kritérium nepřijmeme, zbývá jen toto ‚antidivadlo‘, jež nazvala JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal. Radmila Hrdinová ve Zpravodaji č. 9 „absurdní (ne)divadelní groteskou“ buď zcela odmítnout a ptát se obvyklou otázkou, kdo to na JH přivezl, nebo to vzít jako mystifikaci či recesi a vyrovnat se s tím tak v téže poloze, jak to znamenitě učinil Ján Zavarský ve své recenzi (rovněž Zpravodaj č. 9) a ještě brilantněji na PC klubu. Jenže to nic nemění na tom, že v tomto rozpětí je opravdu těžké, ne-li prakticky nemožné dojít k nějakému srovnávání, a tím i alespoň k trochu všeobecnému závěru, jaký že byl 76. JH z hlediska divadelní kvality. Inscenace, nebo experiment? Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Foto: Ivo Mičkal Také by se dala tato část nazvat Výsledek, nebo výpověď? Ale zvolil jsem protiklad inscenace - experiment, neboť pojmenovává přesněji ‚divadelní‘ jádro, o něž tu jde. Inscenace je snahou o poměrně fixovaný a stabilizovaný, ucelený výsledek, jehož scénický tvar usiluje komunikovat o nějakém smyslu. Dá se to říci také obráceně: smysl je základem tvaru inscenace jako výsledku, jenž se dostává do kontaktu s divákem. Experiment je nevyzkoušená činnost s nezaručeným, až pochybným výsledkem, jež vzniká z touhy nějak něco o něčem vypovídat, aniž by byl jasný způsob této výpovědi, který spoluurčuje smysl. Hledání možností této výpovědi je vlastně smysl této činnosti, bez ohledu na výsledek, na tvar, jenž by se dal nazvat stabilizovaným, fixovaným, uceleným. Vladimír Zajíc napsal na představení Útvaru totálního divadla Vydrž! z Prahy zdrcující recenzi (Zpravodaj č. 7). Nepřiznal mu nic, roztrhal je na padrť a na závěr poprosil Shakespeara, aby orodoval tam nahoře za české mladé experimentální divadlo. Chápu jej a rozumím všemu, co jej popudilo. Ale: byl jsem ten, kdo ze Šrámkova Písku tuto, řekněme ‚produkci‘, na JH poslal. Vycházel jsem při tomto svém rozhodnutí z toho, že je-li dnes Jiráskův Hronov FESTIVALEM amatérského divadla, tedy veřejnou přehlídkou amatérských divadelních výkonů a výtvorů, pak by měl zahrnout i experimentující amatérské divadlo v nejširším rozpětí tohoto experimentu, jež se vzpírá všem normám až k nepřijatelnosti. Tak, jak to v úvodu své recenze o představení Venku! v tomtéž čísle Zpravodaje jako Zajíc napsala Daria Ullrichová: „... je to produkce natolik krajní, experimentátorská až do myslitelně nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až k hranici neúnosnosti trpělivost diváka), možná programově, možná z nezkušenosti rezignující na divadelní jazyk, že by bylo možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo“. To je naprosto pochopitelné a přípustné východisko pro uvažování o této ‚produkci‘ jsoucí mimo všechny divadelní normy. Platí však BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Pachýř Pačejoff Plzeň / Veselé příhody Pachýře a Chroše Foto: Ivo Mičkal AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 16 pro ni i to, čím recenze Ullrichové končí: „Přiznám se, že nad mnohým v této inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i, že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato na jevišti odehrávající se událost (konvenční termín inscenace je skutečně nevhodný, protože o in-cenování, vědomém vkládání do prostoru, nelze hovořit), byla sympatická, poutala mě. Měla v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec, puzení něco sdělit, vyslovit, konfrontovat se světem. Byla to produkce zneklidňující, provokující.“ O divadle jako ‚události‘ bylo leckde už řečeno mnohé; má toto pojetí své teoretiky i praktiky. Cílem takového divadla je dosáhnout toho, že samo představení realitou svého bytí je událostí, místem vznikající a existující zkušenosti, která nereprodukuje nic předchozího, ale chce být reálným, zde a teď existujícím faktem, a v tom najít svou komunikativní sílu. K tomu měla ‚událost‘ Venku! daleko, ale slova z recenze Darii Ullrichové nabádají k tomu uvědomit si, že tento typ ne-inscenačního leč vší mocí o výpověď usilujícího divadla je živou součástí současného českého amatérského divadla. A JH jako festival veškerého tohoto divadla s ním musí počítat. Patří sem ostatně i Tejklovi a Černých šviháků z Kostelce nad Orlicí Bílí andělé pijí tesavelu, kteří se sice lecčím od píseckého experimentálního divadla odlišují, ale svým úsilím především, hlavně, na prvém místě a vlastně výlučně „konfrontovat se se světem“ bez ohledu na normy známé a vyzkoušené divadelnosti se sem zařazují. Vyčítá-li Vladimír Hulec ve své recenzi této ‚události‘ absenci dramatických situací, jsou to už vskutku úplně jiné normy a jiná kritéria. Kvalita a podoba výpovědi Útvar totálního divadla Vydrž! Praha / Tom Tamten: Venku! Foto: Ivo Mičkal. Bílí andělé pijí tesavelu se ovšem od jiných inscenací, jimž nejde tolik nebo vůbec o inscenační výsledek, ale o tu „konfrontaci se světem“, o „sdělení stavu světa“ liší ještě jinak: Neskrývají totiž své stanovisko, svůj názor, svůj postoj – dalo by se říci téma. Vladimír Hulec ve vzpomínané recenzi (Zpravodaj č. 8) píše o „autorově existenciálním smutku a hořkosti, možná až zoufalství z nicotnosti lidského života a lidských vztahů...“. Nic podobně či obdobně tak zřetelně vysloveného a ‚vyslaného‘ přes rampu jako sdělení divákům se nedá stejně čitelně vysledovat z jiných představení, jimž šlo o výpověď. Dalo by se o nich mluvit především jako o konstatování, tedy jako o zjištění a shledání toho, jaká je určitá skutečnost. Např. kabaret Martina J. Švejdy Surovosti laskavosti (DS Antonín z Prahy) předložil divákům soubor nejrůznějších výstupů, jež se snažily vidět a předvést tento svět a jeho lidi bez nejmenších iluzí, krajně skepticky. Konstatuje se, že tento svět takový je. Několikrát se na PC klubu na 76. JH mluvilo o minimalismu, zejména pak v souvislosti s Macháčkovou Marmeládou, která svým úsilím o ukazování jistých faktů komunikujících o vyprázdněných stereotypech současného života došla k tomu, že poměrně účinně dokázala propojit inscenaci s výpovědí, událost‘ s tvarem. Minimalismus jako tendence dospět k obnažení primárních struktur využíváním všedních prvků reality k tomu přispěl. Opakování vět, motivů, situací (často vedené na samé hranici snesitelné únosnosti pro diváka) je názornou ukázkou tohoto postupu, jehož cílem není nic jiného než předvést tuto skutečnost. Nikoliv náhodou dr. Vladimír Štefko v tomto kontextu na PC klubu řekl, že minimalismus v divadle není rezignací na vypovídací hodnotu, že jde jen o specifický druh reflexe, který neuznává žádné hodnoty. Jde o reflexi, která nenachází ve světě žádné hodnoty a necítí tedy potřebu ani nacházet je divadlem, a tím méně divadlem konstruovat. 17 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO Není to tak dávno, co autorské divadlo znamenalo především zveřejněný osobní postoj, což znamenalo jasné a výrazné téma jako výraz názoru na zvolený námět. Ostatně – minimalismus byl ve výtvarném umění i hudbě reakcí na abstraktní expresionismus, takže pronikání některých postupů minimalismu do divadla můžeme také chápat jako reakci na dominantní postavení tématu, jako zdůrazňování výrazu tvůrčího subjektu v představení. Neplatí to však jen pro to, co je předváděno na jevišti; zvláště pak pro některé experimentální ‚události‘. Zdá se, že jde i o diváky, o obecenstvo, o jejich spoluúčast na tom, co vidí a slyší během představení a jak to přijímají. Zážitek? Na programu 76. JH byly i inscenace, jejichž hlavním cílem bylo fungovat v řádu zábavy. Divadlo Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu. Foto: Ivo Mičkal. má samozřejmě bavit vždycky, jestli zábavou rozumíme schopnost a možnost poskytnout divákům nevšední, neobyčejný, mimořádný zážitek, který se zásadně liší od běžných každodenních okamžiků. V současnosti je však zábavné divadlo zcela zvláštní sférou, která na rozdíl od „vysokého umění“ pro elity se sice těší velkému zájmu velké části obecenstva, ne však nejlepší pověsti z hlediska kvality. Je to velice rozsáhlá a složitá problematika, která by vyžadovala neméně rozsáhlou a složitou odbočku, jež by vydala na více než jeden článek. V této sféře je velmi mnoho neurotických bodů, jež zcela přirozeně vedou k tomu, že z hlediska divadelní kvality vzniká a existuje vůči ní nechuť, až opovržení. Vyjádřil to přesně a jasně Vladimír Mikulka ve Zpravodaji č. 9, kde psal o jisté podivné pachuti, kterou v něm zanechalo přijetí představení Malé scény ze Zlína Když tančila... a Dentální rapsodie aneb Stomatologické revue DS Ztracené existence z Prahy: „Pokud bychom zůstali u diváckého ohlasu jako jediného kritéria, řadí se Dentální rapsódie i Když tančila k nejúspěšnějším inscenacím letošního Hronova. Cynicky vzato, není se čemu divit: televize zvyšuje triviální prvoplánový humor sledovanost právě proto, že stejně jako bulvární divadlo z podstaty věci vychází vstříc co možná největšímu množství ‚průměrných konzumentů‘. Vtip je v tom, že na festivalu jako je Hronov průměrné publikum zcela určitě není. Naopak, sjíždí se sem diváci převelmi exkluzivní – s výrazným zájmem o divadlo, informovaní a ostřílení. Jeden by zkrátka s trochou optimismu očekával, že se nenechají nachytat tak lacino. A vida oni nechají. A dvakrát vida - ‚stejné‘ publikum se pak o půl hodiny skvěle baví na absurdní hříčce plzeňského Pachýře, která divákům rozhodně nic neusnadňuje. Je to tolerance, ze které jde na mne tak trochu strach.“ V předvečer 76. JH byla u příležitosti vzpomínky na premiéru, jež se odehrála před sto lety, uvedena Jiráskova Lucerna. Na inscenaci se podílely soubory z Hronova, Broumova, Červeného Kostelce, Náchoda a Police nad Metují. Byla to inscenace tradiční, pokorná před textem, jehož si váží a jejž miluje, bez snahy o nějaký rasantní či alespoň důsledně zveřejňovaný současný výklad, leč věřící v nosnost, a tím i aktuálnost textu a spoléhající na herecké zpodobení postav. Byl jsem překvapen přijetím, jež se tomuto představení dostalo obecenstvem, v němž převahu měli diváci z Klubu (nejen) mladých divadelníků, kde přes polovinu tvoří účastníci ve věku 18 - 25 let a přibližně čtvrtinu mezi 26 - 34 lety. Ještě před pár roky by takové obecenstvo BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Antonín D.S. Praha Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti Foto: Ivo Mičkal na JH zaujalo vůči této Lucerně nesmiřitelně kritický postoj, představovala by pro ně to, co pro Vladimíra Hulce: „Dílo to dnes vskutku je jen pouťovou atrakcí, skanzenem své doby, pohádkou pro milovníky sentimentu a malé děti.“ Ale v roce 2006 v tomtéž Zpravodaji č. 1, kde zazněla tato Hulcova slova, seminaristé ve svých vyjádřeních oceňují, že tohle je ochotnické divadlo jaké bývalo, že představení bylo uvolněné a zábavné (podtrhl J. C.) a inscenace se jim v zásadě líbila. Asi ji tak nevnímali všichni, ale soustředěnost obecenstva během představením, žádné odcházení, žádná prázdná místa po přestávce, vřelý a srdečný potlesk na konci, svědčí o tom, že to bylo (jak v tomtéž Zpravodaji napsala Radka Hrdinová) „příjemné setkání s Jiráskem, milé a srdečné“. Dodal bych, že v téže poloze to možná pro mnohé bylo setkání s jistým typem ochotnického divadla, a přijali to jako zážitek sui Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Foto: Ivo Mičkal AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 18 Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno Samuel Beckett: Konec hry Foto: Ivo Mičkal generis, který jim přiblížil atmosféru minulosti jak divadelní, tak jakéhosi životního pocitu. Divadlo Divan studentů DiFa JAMU Brno sehrálo na JH 2006 Konec hry Samuela Becketta. Tedy: inscenace to nebyla, neboť šlo o semestrální cvičení studentů, z textu a jeho systému a struktury zbyla ne příliš velká část. A přece: v diskuzi o tomhle „rámcovém setkání se stěžejním dílem jednoho z největších autorů světové dramatiky“ (Jakub Korčák ve Zpravodaji č. 8) jsem zjistil, že jim ti dva herci nezanedbatelný, až překvapivě silný, zážitek přinesli. Přijali potom s pochopením, co se dověděli o tom, jak je to s tímto „semestrálním školním cvičením“ ve vztahu k Beckettově hře, co všechno chybí a co bylo škrtnuto; přijali i výhrady k výkonu herců. Ale ten zážitek ze setkání s dvěma lidmi a s problémy, jež jim předvedli, byl pro ně trvalý a nejpodstatnější. O Becketta a to, co „toto stěžejní dílo“ znamená, prostě nešlo. Racionální analýza se rozešla se zážitkem. Divadelní kvalita jako inscenace hrála druhořadou roli; podstatná a hlavní byla ‚událost‘, jež se konala jako teď a zde, jako aktuálně vzniklá komunikace mezi diváky a herci o něčem, co nebylo napsáno, ale co bylo reálným zhmotněním nějaké životní zkušenosti. Koneckonců představení je vždycky teď a zde, takže nejvlastnější smysl divadla byl vlastně dokonale naplněn. Jaký byl Jiráskův Hronov 2006? Byl postmoderní v době po postmoderně. Chci tím říci asi tohle: Postmoderna přinesla do našeho divadla od svého nástupu na počátku devadesátých let řadu impulsů a změn, proměnila v mnohém vnímání, reflexi a hodnocení divadla. Kromě jiného vytvořila vyhrocenou a vyostřenou představu o tom, co je ON a co je OFF. Jana Soprová o tom napsala celý sloupek ve Zpravodaji č. 8 a její ochota přiznat, že se jí těžko vyhrocují protiklady alternativy a tradice, protože „v postmoderních časech už nemáte žádnou jistotu“, vyjádřila přesně proměnu probíhající od dob nesmiřitelných protikladů nastupující a vítězící postmoderny, která razantně odmítala vše, co jí nevyhovovalo, a vytyčovala své normy. Ne že by to zmizelo. Je stále dost návštěvníků JH, kteří zastávají vyhraněná stanoviska, vycházející z protichůdných, opačných norem a kritérií. A jistě i nadále budou. Ale ti, kteří dnes v mnohém určují podobu Hronova (tj. mladí seminaristé), jsou už zřejmě za tímto vnímáním a chápáním divadla. Jsou zajisté postmodernou silně ovlivněni, dokonce by se dalo říci, že jsou jí zrozeni. Ale přijímají z ní především její pružnou přizpůsobivost a účinnou, ne-li výkonnou působivost. Jistě, tyto vlastnosti mohou v sobě mít to, čeho se lekl Vladimír Mikulka a co by se obecně dalo charakterizovat jako snaha stále více a více 19 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO spotřebovávat cokoliv v jakémkoliv směru, a tak hledat náplň života, realizaci snů i vlastní identitu ve stále nových ‚náhradních‘ zážitcích. Smysl bytí, existence pak klesá na úroveň hektického shánění zážitků ze zábavy. Není třeba si zastírat. Divadlo, které se orientuje tímto směrem, i jeho diváci, minimalizuje svou funkci jen a jen na úroveň jednoduché a ničím nezatěžující zábavy, jež má rysy konzumerizmu. Bylo by asi zpozdilé nepřiznat si, že tyto zásahy doby postmoderní mohou formovat i postoje hronovského obecenstva. Jenže právě fakt, jejž také zaznamenal Mikulka, že titíž hronovští diváci přijímající s potěšením zábavu tohoto druhu, se skvěle bavili na představení Pachýře Pačejoff, mne naplňuje nadějí, že proti honbě za tímto typem zážitku stojí u nemalé části hronovských diváků (mluvím teď o těch, kteří jsou ‚postmoderními‘ Produkce frekventantů dílny Tomáše Žižky P (jako Prostor) Site specific – Souhra s příběhem prostoru. Snímek ze závěrečného vystoupení v hronovském koupališti bez vody. Foto: Ivo Mičkal. diváky v době ‚po postmoderně‘) zážitek, jako zdroj zábavy z tvořivého aktu. Tím nerozumím jen tvorbu inscenace, produkování divadelního představení, ale i vnímání jako akt tvořivosti. Ano, Mikulka má pravdu: Pachýři Pačejoffu a jeho představením, tím jak se vymykají všem normám, není lehké porozumět. Ale porozumění neznamená složité intelektuální operace, důmyslnou racionální analýzu. Je rovněž výrazem „modernity po postmoderně“: Jde o komplexní, celistvé prožití smyslu divadla. Možná se hluboce mýlím, ale tak jak už nějaký čas vnímám atmosféru hronovských klubů, shledávám, že v nich čím dále tím více nejde o to naučit se dělat dobře divadlo, ale přesně o toto porozumění smyslu divadla jako zážitku, prožitku zvláštní skutečnosti. Koneckonců Tomáš Žižka ve svém klubu P (jako prostor) dělá (samozřejmě modifikovaně) totéž; vede k celostnímu prožitku ze skutečnosti prostoru. Přečtete-li si ve Zpravodaji č. 9 závěrečné vyjádření účastníků všech seminářů, pak se v nich vždycky objeví názor, že to, co prožijí na JH, je něco nečekaného, přesahujícího jakoukoliv jejich dosavadní zkušenost, jako objevování čehosi, o čem neměli zatím potuchy. Tato účast na JH, v jeho seminářích a na jeho představeních je pro ně sama o sobě UDÁLOST největší. Jak to vyjádřila ve Zpravodaji č. 6 jedna ze „svěřenkyň“ profesora Laurina: „Když to budu někde vyprávět, myslím, že mi neuvěří. Když mi třeba někdo zavolá z domova, jsem sice ráda, ale svým způsobem mě vlastně ruší. To, co tady děláme, je nesdělitelné lidem, kteří stojí mimo. Nikdo to nemůže pochopit.“ V tomtéž čísle Zpravodaje Dušan Zakopal vyslovil pochybnosti nad tím, zda Klub (nejen) mladých divadelníků je dostatečně zaměřen na praktické získávání ‚dovedností‘ pro ‚dělání‘ divadla, zda v něm není podceňována tato praktická potřeba amatérského divadla. Před několika lety jsem se v duchu ptal na totéž, zda nepřeceňujeme význam těchto seminářů a k čemu vlastně jsou. Dnes už tak nečiním, neboť ptám-li se, jaký byl 76. Jiráskův Hronov v roce 2006 ve své průměrnosti, pak si odpovídám, že ta jeho dnes už téměř divácky nezvládnutelná šíře představení, která si nutně žádá zkoumat způsob jeho organizace, je jaksi spontánně nositelem tendencí, kterým se nelze vyhnout, výrazem „etapy modernity po postmoderně“, a že každý, kdo ji nějak na JH prožije a zažije jako hledání porozumění pro celistvý smysl divadla, zato vděčí této jeho podobě. Což je pro mne pozitivum nejvyšší, z něhož teprve mohou vzklíčit a vzejít další ‚divadelnické‘ obratnosti a poučenosti, jež budou k praktickému prospěchu amatérského divadla. Jan Císař BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 20 Z HRONOVSKÝCH RECENZÍ A REFLEXÍ PŘEDSTAVENÍ O většině představení na Jiráskově Hronově jste se na stránkách AS mohli dočíst minimálně jednou až dvakrát – a to při hodnocení krajových přehlídek a posléze přehlídek národních. Do třetice máte možnost vidět výběr zhlédnutých inscenací očima recenzentů Zpravodaje JH. Možná srovnání jak představení dopadla na Hronově s tím, co jste se o nich dočetli v AS č. 2 – 4, budou pro Vás zajímavá a inspirativní. Vedle tohoto výběru uveřejňujeme i recenze představení ze Slovenska a Holandska. Divadelní spolek BANDA Benešov Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda Záměr režiséra, scénografa a především autora a herce Pavla Němce stejně jako celého souboru Banda z Benešova je mně sympatický svou snahou o autorské divadlo. A koneckonců i svým dominantním zaměřením námětovým a tematickým, jež směřuje do dnešních dnů; vyprávěním o rasantním mladém muži bez skrupulí, který bezohledně spěje do „vyšších“ bohatých kruhů, na tuto svou dravost doplatí a skončí jako bezdomovec, jemuž platí hosté v hospodách piva za jeho příběhy. Zároveň ovšem hned musím dodat, že už tady začínají problémy, pro něž to představení pro mne zůstává jen pokusem. Tahle příhoda a z ní vyrůstající příběh je totiž příliš přímočará – někdy až plakátově křiklavá. Prostě: moc brzy jsou její tematické akcenty jasné a tlačí se na povrch a přes rampu příliš, příliš jednoduše. Snad v jednom jediném se tato jednoznačnost poněkud lomí: V závěru, kdy si oba vypravěči-hráči vyměňují místo a bezdomovec odchází, zatímco jeho náhodně z obecenstva vybraný partner začíná tam a týmž způsobem jako ten ztroskotaný mladý dravec. Tahle přesmyčka má v sobě přece jen cosi víc než jen ten doposud průhledně, čitelně a jednoduše vyprávěný příběh. Přiznám se, že mne zajímalo na tomto představení daleko více téma druhé, jaksi méně rozvíjené a provedené, ale troufám si říci, že daleko slibnější: téma hry, divadla, nebo možná nejlépe - téma radosti z předvádění a fabulování. Ten dravec si totiž – jak ostatně naznačily už předchozí řádky – zvolí z diváků (odehrává se všechno vlastně teď a zde, kde se děje benešovské představení a herci to nijak neskrývají, naopak s tím přímo počítají, občas jsem měl dojem, že i paní Daniela Fischerová se ocitne na jevišti v roli spoluherce) svého partnera, protože své příběhy je zvyklý v hospodě předvádět, hrát. Ten partner se zpočátku bojí, stydí, tone v rozpacích, ale pak se jej zmocní vášeň, dere se do popředí, fabuluje, rozehrává ze své fantazie situace. Divadelní spolek Banda Benešov / Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda. Foto: Ivo Mičkal. Pavel Němec tento vývoj předvádí přesně, dynamicky, s věrohodnou proměnlivostí, ale především: vychází tak říkajíc sám ze sebe, nehraje postavu, hraje své představy o ní. Což – bohužel – neplatí o jeho partnerovi. Ten naopak hrál postavu ze všech sil, dokonce snad ze sil, které ani nemá. A to se nejen do tohoto druhu produkce nehodí, ale navíc to působilo příliš křečovitě, chtěně, nepřirozeně. Hravost, kterou by takto pojatá záležitost vyžadovala, byla ta tam, zůstala jen úporná snaha zahrát pravděpodobný charakter. Ale možná, že to byl záměr režiséra a autora Němce, že chtěl tuto postavu „vystřihnout“ jako ze života, co nejreálněji, aby ukázal důsledně a důrazně ten příběh, jenž má svou současnou „sociální“ notu. Ať tak či onak, výsledek je takový, jak jsem napsal v titulu: sympatické snažení, ale zůstalo jen u pokusu. Jan Císař DS Právě začínáme Horní Počernice Pierre de Marivaux: Hra lásky a náhody / … / V dnešných časoch má Marivaux boom. Prišlo sa totižto na to, že je to autor omnoho bohatší, omnoho rafinovanejší ako sa zdalo. Že za galatnými hrami lásky a náhody sa skrýva aj tragika, aj smútok, aj konštatovanie, že svet a človečenstvo nestoja na pevných nohách. Súbor z Horních Počerníc si vybral jednu z jeho najhrávanejších her. OS Remazury, Theatro ludem a TD Zóna Ostrava / H. Galetková podle moravských balad: Za tkalcovským stavem. Foto: I. Mičkal. 21 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Hru lásky a náhody inscenoval kultivovaným spôsobom, však len jednu vrstvu z nej. Ozajstnú hru o láske a náhode, bez toho, že by za pôvabným príbehom hľadal ďalšie významové vrstvy. Forsíroval komédiu, zábavnost, ba na niektorých miestach sa dala zbadať aj ambícia o určitý druh ironizácie či dokonce parodie. Oceniť treba hereckú disponovanosť súboru, jeho cit pre vkus, zmysel pre marivauxkú kultivovanost a jemnosť. No náznaky parodie či hyperbolizácie boli priveľmi skromné a nestali sa osou režijnej koncepcie. Možno takto to myslel režisér pri tvorbe kostýmov, možno aj pri použití hudby v exponovaných milostných výjavoch. Nevklínenosť týchto prvkov do celkovej kompozície inscenácie, spôsobilo, že vyzerali ako nedokonalost, nedomyšlenost, či dokonce ako ilustrácia. Škoda, že tvorcovia priveľmi zjednodušili vizuálnu podobu svojho javiskového diela. Scénografia neposobila ani esteticky, ani funkčne. Marivauxova komédia – aj v tejto podobe – by sa uspokojila aj s omnoho jednoduchším, ale funkčním riešením. To rokoko pre amatérov je ťažké a drahé. A problematika hry nijako sa neviaže iba na rokoko. Láska, vzťahy, manipulácia s nimi, škodoradosť z trápenia sa iných a veci podobné, fungujú aj dnes. Ibaže už nie v podobe galantnej hry. / … / Vladimír Štefko OS Remazury, Theatro ludem a Taneční divadlo Zóna Ostrava Hana Galetková z moravských lidových balad: Za tkalcovským stavem / … / Vše je umírněné, éterické, vzdušné, velmi vkusné. Zkrátka ,je to takové „poetické“. Jako by ani o smrt a životní tragédie nešlo, jako by vše, co sledujeme, byl jen mámivý sen mladých lidí, pro které smrt a zabíjení jsou vlastně jen romantickou předehrou prvních polibků a prvních milování. Tempo zůstávalo stále stejné, nálady se (téměř) neměnily, tanec byl kultivovaný, zpěv opatrný, recitace tichounká. Představení plynulo ja- JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO koby v nekonečném proudu éterické nálady, jako by divák poslouchal ambientní hudbu, jejímž smyslem není drama, ale klid a smíření. A tu má úvaha, reflexe či recenze (jak chcete) končí. Toto lineárně seskládané pásmo textů, písní a nápěvů nebylo dramatickým world theatre, ale divadelním ambientem. A na ten se tradiční hodnotící prvky klást (téměř) nedají. Ale třeba se mýlím. / … / Vladimír Hulec Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové, studium Emy Zámečníkové Kolektiv souboru na námět Emy Zámečníkové: Okna Balancování na úzké hranici lemované patníky s názvy ironie, exhibice, sebeironie, trapnost, prázdnota. Občas rovnováha, občas přešlápnutí vedle. Vladimír Zajíc Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové Hans Karl Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka / … / představení mělo neduhy v celkovém zpracování textu, který byl přece jen nad síly mladých adeptů divadla. Postavy věkově neodpovídaly předlohám, text byl podán příliš literárně (a vůči předloze pietně), herci nedokázali přecházet z jedné zvolené stylizace v druhou, příběh se rozpadal do krátkých skečů, které spolu jen velmi volně korespondovaly. Přesto některé pasáže byly uhrančivé, básnivě fantaskní, a tedy výtvarně a místy i herecky působivé. Třeba výstup korzetářky, dialogy andělů, smrt a pohřeb Hokynáře a podobně. I celkové výtvarné řešení scény, její syrová otevřenost, práce s vertikálou, dýmy, nasvícení, napomohlo tomu, co asi Hradečtí v textu cítili nejvíc: tajemno, uhrančivo, záhadno, opouštění racionality, svět podvědomých symbolů. Spousty výhrad může mít profesionál k této inscenaci, uvést ji však si u nás troufne jen intelektuál-amatér nebo blázen. Puchmajeři byli ti první, Ema Zámečníková krásný blázen. Žehnejme jim za to a nežeh- Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Kolektiv souboru: Okna. Foto: Ivo Mičkal. DS Právě začínáme Horní Počernice Hra lásky a náhody Foto: Ivo Mičkal Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové / Hans Carl Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Antonín D.S. Praha Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti Foto: Ivo Mičkal rejme, že klíč k dramatickému textu – aspoň Hradečtí – nenašli. Vladimír Hulec Divadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Súbor Divadlo Kámen z Prahy priniesl do Hronova hru s názvom Marmeláda. Názov nie je náhodne vybraný. Marmeláda je zástupné označenie na produkt, výrobok, cez ktorý inscenátori charakterizujú súčasnú realitu. Realitu nadnárodných korporácií, ktoré marketingovo ovládajú súčasný trh a ničia nekvalitnou produkciou prirodzenú konkurenciu. Svet sa mení na boj gigantov s malými súkromníkmi. Autor a režisér Petr Macháček, poučený jazykovou štruktúrou absurdného divadla, ktorú pretavil do dnešného jazyka, vytvoril formálne čisté predstavenie, ktoré evokuje postupy minimalismu. Minimalismus sa objavil vo výtvarnom umení a v hudbe ako reakcia na abstraktný expresionismus a má tiež svoje korene v poparte, využíva motív opakovania celých uzavretých blokových sekvencií. Macháček rafinovane nastavuje na jednoduchý detektívny príbeh tuto modernú seriálovú štruktúru (opakovanie celých vetných väzieb zo zakódovanou dejovou informáciou) a dosahuje tak skoro kánonického princípu typického pre hudobný viachlas. Vzniká tak monotónna smyčka, ktorá vytvára zvláštnú emocionálnú rovinu. Opakovaním strácajú vety zmysel a obsah. Vhodne zvolená hudba text podtrhuje a spoločne tvorí štýlovú čistotu predstaveia. Scénografia vychádza z podobnej blokovej montáže. Tri bloky (kancelársky stol, stolička, policový kontajner) tvoria základný kompozičný modul scény určujúci akčno-priestorový diagram pohybu postáv, ktorý je počas inscenace dosledne dodržiavaný. Destrukčné chovanie Agáty absurditu konštrukcie len podtrhuje. Je prekvapujúce, ako sa autorovi podarilo doviesť jednotlivé načrtnuté motívy (pomsta Rostislava Levého, zmatočné návštěvy detektíva, smrť skladníka Františ- AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 22 ka atď.) do uzavretého dramatického tvaru s výraznými komickými prvkami. Vďaka takto prítomnej komike, ktorú postupne divak prijímal, sa dala pardonovať i neproporčne dlhá prvá časť predstavenia. Keby bola pauza umiestnená dramaturgicky vhodnejšie, divák by určite zažil ďaleko údernejšie a jednoznačnejšie posolstvo. Napriek tomu považujem inscenáciu za zajímavý prínos a obohatenie v súčasnom hľadaní divadelného jazyka. Ján Zavarský / … / Klobouk dolů před amatérskými herci, kteří dokážou udržet výraznou stylizaci hereckých prostředků, především repliky rozsekané vkládanými pauzami, zpomalené tempo a rytmizaci promluv v míře, s níž by měli potíže i jejich profesionální kolegové. A potlesk pro slečnu Agátu (nevím, která z obou Lenek mě okouzlila na večerním představení, zda Chadimová či Záveská), která se odzbrojující dětskou samozřejmostí pohybovala po jevišti ve svém vlastním světě plném stále nových a nových úžasných objevů! A jedničku zaslouží i hudební podkres podtrhávající formální kolovrátkový stereotyp. Myslím, že po Macháčkově hře stoupne v Hronově spotřeba marmelády. Sama bych si dala kaktusovou, zázvorovou i dubovou. A možná i ekologicky čistou kombinaci rulíku zlomocného a vraního oka. Radmila Hrdinová DS Antonín Praha Martin J. Švejda: Surovosti laskavosti / … / Formálně je označené jako literární kabaret. Skládá se z přibližně tří desítek klipů, volně řazených bez čitelně budované architektury celku, i když jisté svorníky tu samozřejmě jsou – na začátku i na konci padne výstřel, vrací se varianta přednášky „smutného muže“ v krizi, písničky střídají povýtce mluvené a hrané výstupy. Ale přesunem jednotlivých čísel se struktura rozhodně nezbortí. Už písnička zpívaná před začátkem představení polským dětským hláskem naznaDivadlo Kámen Praha Petr Macháček: Marmeláda Foto: Milan Strotzer 23 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 čila, že se tu bude hojně pracovat s fenoménem kýče, trapnosti a parodie. A jednotlivé výstupy „tepou“ hlava nehlava celebrity, anarchisty, teroristy, kursisty, sportovce, rappery, intelektuály, osoby v krizi i v „oukeji“, hambáče, supermarkety, fastfoody i klíšťata. Někdy jsou to výstupy vtipné, jindy míň. Tam, kde se ocitá forma v ostrém kontrastu s obsahem promluvy (večerníček starostlivého otce), se daří humoru víc, než když jde o pouhou parodii, kdy - alespoň pro mne – splývá dosti často parodované s předváděným. Občas se ocitáme na školní besídce či v televizní estrádě spíš než v literárním kabaretu, který by měl směřovat k náročnějším metám, než jen k prostému výsměchu. A v jednom či dvou momentech (píseň dvojice anarchistů a úchylkář ujíždějící na malých zvířátkách) jsem se zachvěla obavou, zda se zvolená míra herecké stylizace neocitá na samé hranici parodie mentálně zaostalých osob, což je, jak známo, hranice velice citlivá a ošidná. Ale možná jsem to tak cítila jen já. Co ale pokládám za zásadní problém tohoto představení, je známá skutečnost, že chce-li někdo něco parodovat, musí to parodované setsakra dobře ovládat. A členové DS Antonín (nikoli všichni) mají problémy jak se zpěvem, tak i s jevištní mluvou. Když chci parodovat zpěvní číslo, tak holt musím umět zpívat. A když chci, aby mě bylo slyšet a rozumět i dál než ve třetí řadě (což je u literárního kabaretu postaveného na pointě slova požadavek celkem oprávněný), tak nemůžu mluvit s ledabylou výslovností a polohlasem, zvláště když si k tomu pustím hlasitou hudbu. Jako nenáročná předpůlnoční besídka se Surovosti laskavosti celkem osvědčily. Do skutečného, neřkuli literárního kabaretu ale mají podle mě ještě dost daleko. Radmila Hrdinová Divadelní spolek Haná při MěKS Vyškov Vladimír Nabokov: Lolita / … / Divák sa z tejto inscenácie dozvie iba to, že muž stredných rokov sa zamiluje do mladučkej dievčiny a ona mu tú JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO lásku opätuje, vrátane sexu. Do hlbších poloh sa ani inscenovaný text , ani inscenácia nedostali. A to napriek nesporne disponovanéj herečke P. Lorencové (Lolita), komornému priestoru, napriek ambícii používať rekvizity s meniacimi sa funkciami. Nemožno uprieť inscenácii určitú kultivovanost i vkus, na druhej strane nemožno zamlčať, že značná sémantická bezradnosť javiskového tvaru vyplýva aj z toho, že problematika, či téma nie je zrejme pre hlavných predstaviteľov problematikou zažitou a precítenou. Handicapom je aj vek Huberta, ktorý v Nabokovovom príbehu hrá kľúčovú rolu.Teda, aby sme sa rozumeli vek ako suma životných skúseností. Nuž napriek svedomitej príprave – ako nás o tom informuje bulletin – videli sme len javiskovú správu o pikantním príbehu. Žiaľ, nebola priveľmi obsažná, ba ani priveľmi pikantná. Vladimír Štefko Divadelné združenie Partizánské, Slovenská republika Daniil Charms, Jozef Krasula: Spomienky budúceho starca Tak to se mně už nestalo dávno, možná nikdy. Když jsem na scéně inscenace Spomienky budúceho starca uviděl ohromnou hlavu připomínající svým tvarem Majakovského kresby kapitalistů a buržujů z dávných let občanské války v Rusku, byl jsem tímto artefaktem naprosto fascinován a vlastně jsem celé představení vnímal přes tuto hlavu. Omlouvám se za to, ale byla to pro mne tak dominantní záležitost, že jsem si vlastně stále kladl otázku, jak se to nebo ono, co se děje na jevišti, vztahuje k této hlavě, jaký smysl to dostává tím, že z této hlavy někdo přichází, jiný v ní zmizí, někdo z ní vypadává, další v ní trvale žijí a nakonec se ta hlava začne rozpadávat a vlastně se nám odhaluje jakési lidské hemžení, které se v ní odehrává. Upřímně řečeno: když jsem šel na představení, tak jsem velmi dobře věděl, že ta hlava tam bude a neméně tak dobře jsem na základě této četby Divadelné združenie Partizánske, Slovenská republika D. Charms, J. Krasula: Spomienky budúceho starca Foto: Ivo Mičkal DS Haná Vyškov V. Nabokov: Lolita Foto: Ivo Mičkal BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Teatro Plyšolíno Hradec Králové Plyšový zajíc do lesa nepatří Foto: Ivo Mičkal AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 24 věděl, proč tam je a jaký smysl vtiskne celku tohoto jevištního díla. Jenže pak jsem viděl cosi jiného, než si Jožo Krasula napsal – a dobře, velmi dobře napsal. A to co z dobře, ne-li výborně prokomponovaného textu naprosto logicky a přirozeně vyplývalo, přestalo fungovat. Místo velkolepě vzklenutého celku, v němž hlava tvořila základní souvislosti, které směřovaly k tragikomickému pohledu na deformovanou absurdní realitu, nastoupila řada komických replik, dialogů i jednotlivých drobných situací, které vyvolávaly smích a živou reakci v publiku. To se upřít nedá. Stejně jako se nedá upřít, že soubor z Partizánského vládne prostředky, které patří k výbavě moderního scénování na vysoké úrovni a že tak inscenace Charmse je z tohoto pohledu rovněž nutně na vysoké úrovni. Ale marná sláva: celistvý smysl, celistvé propojení, které pro mne představovala na jevišti ta hlava a které jsem nalezl v textu a snad mu i porozuměl, prostě v představení nebylo. Režisér Krasula podle mne nedorostl autora Krasuly, jenž připravil text pro inscenaci neskonale vyššího formátu, z níž zůstala jen ta hlava. Bohužel! Jan Císař Údivadlo – DS Vendelín Kolektiv souboru: Nemůže může / … / Čtyři patnáctileté či šestnáctileté dívky, jeden paraván a sled výstupů, scének a skečů. Všechny na jedno téma: Bejt nasraná na chlapy. Texty primitivní, herectví nijaké, režie žádná. Jako když si připravíte večírek pro kamarády a kamarádky. Snad všechno, co dívky předvedly, by se jim dalo vytknout. Ba co víc: Snad všechno, co dívky předvedly, by se jim dalo omlátit o hlavu. Texty, herectví, pointy, rytmus... A přesto se něco ve mně vzpírá, abych je jen tak „odstřelil“. Z jedné strany šlo o téměř sociologický dokument o tom, jak televizní a mediální tvorba zasahuje a ovlivňuje mladé lidi. Bylo až šokující, jak často využívaly dívky nedivadelní, mediální prostředky – nahranou pop music, rozhlasové i televizní moderování, různé soutěže (ostatně jako soutěž „zaobalily nakonec i celý svůj kabaret) a podobně. Z druhé strany šlo o aktuální Divadelní studio mladých při Divadle v Šumperku / Y. Reza: Obraz. Foto: Ivo Mičkal. téma, jež možná v centrech je již banalitou, v kopřivnickém kontextu může působit výbušně a dívky jsou vlastně drzé a odvážné. Na tomto festivalu zastupují studentské divadlo. Studentské a mladší než středoškolské. A taková jejich „autorská feminiáda“ byla. Přímočarý humor, jasné, jadrné vtipy, hubatost co to dá hrubozrnná. Nad všemi herecky čněla matka všech femin v podání Lenky Hrdinové. Její rozhýbávání prsou během písničky Mumuland hned tak nezapomenu. A její výstup coby fašistky všech femin, to už mělo cosi řáckého do sebe. Vše ostatní bylo ryze provinční a pouze pro omezený okruh příznivců. Přesazeny do kontextu JH působily kopřivnické děvy jako prostoduché nahé učnice v ostrém intelektuálním trní divadelně poučených diváků. Ale když jsem se rozhlédl po divácích a jejich reakcích, velmi mladé dívky a jeden starší pár se velmi dobře a nahlas bavili. To neberte jako obranu inscenace, ta byla příšerná, ale jako vnímání kontextů. I když teď budou asi čtyři kopřivnická F na mě nasraná, fandím jim víc než stoletým českým lípám. Vladimír Hulec DS DeFactoMimo Jihlava Martin Kolář: Groteska / … / Inscenace Groteska má jasné a čitelné určení: pocta žánru němé filmové grotesky. Každá z postav je typizovanou figurou hollywoodských „sennetovek“ – policajt, zločinec na útěku, nápadník, kráska, číšník, falešný žebrák, tulák. A situace jsou typizované jakbysmet. Od honiček, kopanců a dortových bitev přes dojemné polibky, svatby a falešná objetí po úvodní či závěrečné titulky s krátkými „filmovými“ sekvencemi… Jihlavským jde myslím „o něco jiného“, možná méně ambiciózního, ale stejně podstatného – o nalezení a ozkoušení (si) radostnosti a naivity prvotních filmových grotesek a o poukázání na to, že tento humor je stále funkční. Že nešlo jen o konkrétní dobu, již s jedinečnou nadsázkou Sennetovi komici zachycovali a parodovali, ale že současně zobrazovali lidské typy a situace, jež jsou a byly vždy: outsider versus autorita, láska versus násilí a moc, humor versus tupost. Přes Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal. 25 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 všechnu drsnost to byl obrovsky humánní (až sentimentální) pohled na svět. Grotesky rozesmávaly, rozradostňovaly a dojímaly, dávaly na chvíli zapomenout na okolní svět, byly cestou do říše srandy a fantazie. A přesně to je cílem – a podle všeho dovršeným cílem – této inscenace. Jistě by se na ní dalo ledasco vylepšovat, zpřesňovat, herecky i dramaturgicky dotahovat, jistě je v ní mnoho amatérismu a jen určitého „rychlokvašného“ okouzlení. Současně ale poučeného a v rámci stavu tohoto žánru u nás osvěžujícího. Jistě by předávaní „falešní“ milenci ve valčíkové scéně měli být odhazováni a odebíráni přesněji a rafinovaněji, jistě by bitka s dorty měla být důkladnější a propracovanější, zrovna tak jako úlety a odlety policajtských čepic, trestaneckého kapesníku či kufříku. Jistě by kostýmní převleky mohly být nápaditější, stejně tak jako honičky se „zatáčkami“ na jedné noze a či kolem lavičky, přeskoky z auta do auta (mimochodem současné jihlavské značky JI... mi přišly jako příjemný vtípek) a podobně. To už bychom se ale bavili o profesionálním tvaru, na který často nedosáhnou ani Boris Hybner a jeho žáci. Ti dokonce často nedosáhnou ani na to prvotní – humor. A na ten Jihlavští dosáhli měrou vrchovatou. Budiž jim za to – v době oslav 50 let moderní české pantomimy – vzdán hold a dík. A také za to, že po letech se z kolínské přehlídky dostala na Hronov inscenace, již je radost vidět. Vladimír Hulec Teatro Plyšolíno Hradec Králové Černý medvěd a želva: Plyšový zajíc do lesa nepatří Trieda základnej školy v Hronove. Sektorová stena s policami, typický školský nábytok. Na poličkách knižky, plyšový tygrík a chobotnica. V kúte sediaci gitarista pri zvukovej aparatúre. Dva reflektory na štendroch, na podlahe koberec a malinký paravánik. Pred paravánkom zhruba dvadsať plyšových hračiek rôznych veľkostí. Zajačikovia a králici, medvedíci, tučniak, psíček, opička, dinosaurus, slon… O chvíľu sa ozve klopanie na dvere a do priestoru vstúpi herečka – klaunka animujúca žabičku, nasledovaná JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO klaunom – hercom. Produkcia sa začína. Vo svete plyšových zvieratok je všetko jasné a jednoduché. Kamaráti si pomáhajú, čistia si zuby a neberú drogy. Zajačik s králičkom a myškou oslobodzujú medvedíka a padajú im popri tom hlavičky. Lenže rozprávka pre detičky sa postupne transformuje do života hercov. A divák pomaly zisťuje, že ich život plný zvieratiek vôbec nie je plyšový. Alebo je plyšový až príliš? Aktéri sa vracajú domov a riešia problémy divadla i života. Pozerajú televíziu, vypínajú, zapínajú. Ako ovládač im slúži plyšová hračka. Vzniká manželský konflikt, paravánik sa stáva neprekročitelnou hranicou. Obklopení hračkami dokážú komunikovať už len s nimi. Zdanlivo nevinné a zábavné predmety sa postupne menia v obludný svet zmarených ambícií. Manželova výčitka pripomínajúca partnerke, že keby mala deti, nemusela by pre nich hrať divadlo, zrazu presmeruje vyústenie kratučkého príbehu až do existencionálnej roviny. Schopnosť hercov improvizovať, vtipne napísaný text a úmerná dĺžka predstavenia slúžia Teatru Plyšolíno ku cti. Dobre použitá hudobná zložka a autentická scénografia len podtrhuje príjemný dojem z inscenácie. Úder plyšákom síce nebolí, ale zasiahne presne a na ľudsky citlivom mieste. A to deti i dospelých. Ján Zavarský Divadelní studio mladých při Divadle Šumperk Yasmina Reza: Obraz / … / Daná inscenace je založena na přímočaré ilustraci textu a je v tomto smyslu provedena přiměřenými prostředky, s vkusem a odpovídajícím jevištním šarmem. Scéna je řešena v duchu stylizovaného realismu a v rámci dané divadelní konvence umožňuje rychlé proměny prostředí. Herectví usiluje v intencích textu o věrohodné předvádění chování postav a ve vypjatých momentech hledá oporu v poněkud všeobecném a nadbytečném psychologickém prožívání. Někde se protagonisté nechali strhnout k předvádění svých hereckých schopností, které bylo na úkor smyslu rozehrané situace. Pro herecké Divadlo DeFactoMimo Jihlava / Martin Kolář: Groteska. Foto: Ivo Mičkal. ztvárnění daného textu by byla přiměřenější větší míra nadhledu, bezprostřednější rozehrání situačních impulsů, větší konverzační pohotovost i zřetelnější charakteristika postav. Tato bravura konverzačního herectví je však věcí dlouhodobější tradice a přímé zkušenosti, která většinou chybí i na českých profesionálních scénách. Zvláště v první polovině byla inscenace poněkud retardována „stmívačkami“ s nahranými komentáři a rytmus dialogů ulpíval v monotónnosti. Posléze se však inscenátorům podařilo dosáhnout odpovídající gradace a strhnout publikum. Představení bylo odměněno bouřlivým potleskem, který znovu potvrdil nebývalý komerční úspěch uvedené hry. Obávám se však, že se při vší úctě k technické bravuře textu jedná především o mnoho povyku pro bílý kus plátna. Jakub Korčák / … / Přesto je tu jeden velký – a podle mého názoru nepřekonatelný – problém. Hra vypovídá o životních postojích, zkušenostech a krizi vztahů tří přátel ve středních letech, přičemž tato krize pramení z proměny mladíků do mužů, kteří už mají za sebou své zisky i prohry a také patřičné deziluze a prozření z nich pramenící. Ale v šumperském představení hrají tyto postavy pánové ve věku, na který Marek, Boris a Ivan vzpomínají jako na idylické doby jejich ještě bezproblémového přátelství. Kluci v tomto věku ale mají jiný slovník, jiné modely jednání, jiné způsoby, jak vést spor. Takže já jim to, co o sobě říkají, až tak moc nevěřím. V jejich inscenaci funguje hra spíše v rovině vtipné situační komedie, která publikum nepochybně baví. Dotknout se i jejích méně zábavných a hořkých stránek je ale tak trochu nad možnosti a síly představitelů. Nikoli náhodou sklízí v inscenaci tohoto titulu již řadu let slávu trojice Milan Lasica, Milan Kňažko a Marián Labuda. A není to jen zásluhou jejich nepochybně větší zkušenosti herecké, ale především životní. Radmila Hrdinová DS Tábor Carlo Goldoni: Vějíř / … / Dovedu si opravdu představit Goldoniho příběh o několikrát darovaném, Údivadlo – DS Vendelín Kopřivnice / Kolektiv DS: Nemůže může. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK ztraceném a nalezeném vějíři, jakož o zamotaných milostných propletencích, jež z toho vzniknou, zahraný jako nenáročnou zábavnou letní produkci pod širým nebem, barvitou, temperamentní a tak trochu kočovně šmíráckou. Jenže táborští divadelníci – při vší upřímné snaze – nedokázali využít jak dramatického potenciálu Goldoniho komedie, tak i možností představení pod širým nebem. Začnu od toho druhého: umístěním produkce pod hladinu nikoli náhodou zvýšeného jeviště odsoudili inscenátoři herce k tomu, že je sedící diváci (s výjimkou první a možná i druhé řady) viděli stěží od ramen nahoru, takže o tom, co se děje pod touto úrovní, se mohli jen dohadovat. Mnozí to řešili stěhováním z místa na místo, někteří odchodem. Slibně vypadající konstrukce byla využívána minimálně, nejvíce akcí se odehrálo pod ní, na ploše o rozměrech tak půldruhého metru na druhou, kde si herci dost často úspěšně překáželi. Od představení pod širým nebem, navíc hraným v bezprostřední blízkosti publika, očekávám, že diváky zaznamená a osloví razantněji, než když se hraje před publikem utopeným v anonymitě tmy klasického kukátkového divadelního sálu. K pokusu o interakci s publikem ovšem docházelo zcela výjimečně a zdá se, že spíše z iniciativy a momentálního nápadu jednotlivých herců, než plánovitě. Představu o tom, jak se hraje Goldoniho komedie, omezil soubor na dvě hlavní kvality: rychle a nahlas. Přičemž to nahlas nebylo pohříchu doprovázeno náležitou technickou kvalitou mluveného slova, zato stereotypně používanou nahranou hudbou, takže mnoho slov se cestou k divákům poztrácelo. Zvláště když psi štěkali, děti se honily, vlak duněl, pivo se prodávalo a vosy lítaly. A to vytoužené sluníčko píchalo diváky do očí. Takže tento Goldoni byl pro všechny a pro nikoho a je to škoda, protože soubor by na to heTiNa Ni Na Ni Jeugh-Theatre-School Alkmaar, Holandsko A. Peterse a S. van Hulst: Yaacob Foto: Ivo Mičkal DS Tábor Carlo Goldoni: Vějíř Foto: Ivo Mičkal AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 26 recky měl. Ale chtělo by to ještě dost práce. Radmila Hrdinová DS TiNA NI NA Ni Jeugd-Theater-School Alkmaar, Holandsko Ari Peterse a Susan van Hulst: Yaacob / … / Scéna polepená novinami s palandou a malou kuchyňkou, ve které mamka vařila snídani, na mě zapůsobila příjemně ponurým tajemnem. Představitelka matky rozehrála etudu vaření kaše a komické prostírání na stůl, což se mi herecky velice líbilo, ale trošku se to vleklo, že jsem uvažoval, jestli má vůbec zapnutý sporák. Postupně se přidala další dvě děvčata, o kterých se domnívám, že to byl syn a dcera výše uvedené matky. Všechna tři děvčata se postupně exponovala specifickým stylizovaným charakterem, který si perfektně udržela po celou dobu představení. Všechna měla čistý mimický projev. Občas protagonistky předvedly lehčí klaunérie a ukázaly, že to také ovládají. Obdivoval jsem timing jednotlivých fragmentů a kladně hodnotím všechny gagy, které se představením prolínaly. Avšak z hlediska rytmu bylo pro mě představení jako celek trošku pomalé. Ale protože jsem viděl již více holandských pohledů na svět, bylo rychlé. / … / Michal Hecht Útvar totálního divadla Vydrž! Praha Tom Tamten: Venku! Produkce souboru Vydrž! byla natolik krajní, experimentátorská až do myslitelně nejzazších mezí (dalo by se i říci pokoušející až k hranici neúnosnosti trpělivost diváka, možná programově, možná z neznalosti a nezkušenosti rezignující na divadelní jazyk), že by bylo možné označit ji jako antidivadelní, jako ne-divadlo. Svou podstatou se vzpírá popisu, formulaci, logicko-racionální interpretaci. Usiluje natolik důsledně o vyvázání se ze všech divadelních konvenci a je tak vypjatě antiaristotelovská a prosta všech divadelních reforem, že jsem se začala obávat, že pro mě jako recenzenta JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO 27 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 nezbudou zcela žádné souřadnice, ze kterých je možné tuto produkci pojmenovat. Ale v průběhu „děje“ se zrodí kniha a rozpadne jeden vztah. Existuje–li časová posloupnost, je možný i příběh. Za Marií, která píše knihu, chodí zvláštní černí pánové. (Dole pod jevištěm mají své nástroje, na které nic moc zvláštního nezahudou, ale hlavně se pochechtávají tomu, co se děje na prknech nahoře.) Marie žije šťastně se svým manželem. Marii terorizují mobiloví hajzlíci v mateřské školce, jejího muže terorizuje šéf, který cosi prefabrikovaného vyrábí. Přístav manželství se rozpadá. Marie ztvrdne – vlivem černých pánů literátů a patrně i psaní románu. Její muž ji začíná připadat banální. Marie zrodí knihu a opustí muže. Obětí této konzumně- bohémské story (srážky dvou světů) se stává manžel Tomáš. Je ukřižován posměchem, potupně vystaven na piedestalu konvence - televizi. Netuším, zda pytlíky od hamburgrů a americká vlajka měli znamenat zhanobení oběti nebo ji pouze „pojmenovat ošacením“. V příběhu Marie a Tomáše se střetnou „dvě civilizace“ a ten příběh je vyprávěn sice divadelně velmi neuměle, nešikovně, insitně, ale nikoli hloupě. Přiznám se, že nad mnohým v této inscenaci jsem byla zmatena, chápala jsem i že mnoho diváků odešlo. Přesto ve mně tato na jevišti odehrávající se událost (konvenční termín inscenace je skutečně nevhodný, protože o in–scenovaní, vědomého vkládání do prostoru, nemůže být řeč) byla sympatická, poutala mě. Měla v sobě totiž něco podstatného pro divadlo a tvorbu vůbec, puzení něco sdělit, vyslovit se, konfrontovat se světem. Byla to produkce zneklidňující, provokující. / ... / Daria Ullrichová Soubor Pachýř Pačejoff Plzeň Konrád Bužle: Veselé příhody Pachýře a Chroše Málokedy sa stáva, že čas, ktorý je potrebný na prečítanie recenzie je identický s ča- Útvar totálního divadla Vydrž! Praha Tom Tamten: Venku! Foto: Milan Strotzer Pachýř Pačejoff Plzeň / Konrád Bužle: Veselé příhody Pachýře a Chroše. Foto: Ivo Mičkal. som trvania predstavenia. V divadelnej terminológii sa na túto ojedinelú časovú zhodu používa termín jednota času percepcie a reflexie. Súbor Pachýř Pačejoff z Plzne uviedol na hronovskom festivale dávno zabudnutú hru pre dve marionety a moderátora od známeho posteuklidovského autora Konráda Bužleho. Bužle mal to nešťastie, že písal v českom jazyku a tak sa jeho stereometrické divadlo (predchodca Schlemerovho Triadického baletu) nestalo dostatočne populárnym. Jeho priekopnícke minimalistické kontexty – guľa a kocka ako marioneta – sa začínajú až v súčasnej dobe dostatočne výrazne presadzovať. Toľko k vzniku a dobovým súvislostiam diela. V predvedenej inscenácii treba oceniť dostatočnú vernosť autorovi, presahujúcu skoro až do rozmerov sebeidentifikácie. Stávame sa svedkami ojedinelého javu, pri ktorom dochádza k splynutiu interpreta s autorom. Jedná sa o akýsi zvláštny druh reinkarnačného divadla, kde výrazy tvárí v publiku sú totožné s mimikou hlavných aktérov a naopak. Jedinou nemennou konštantou zostávajú základné geometrické tvary – kocka a guľa, ktoré sa postupne svojou statičnosťou menia na objekty geometrie euklidovskej. Aktéri nedostatočne využívajú atribúty posteuklidovskej geometrie, jako je krížové vahadlo a elastické šnúrky, čím sa stáva, že posolstvo, ktoré obsahujú objekty, postupne stráca význam. DS Ztracená existence Praha / Alexandr Guha: Dentální rapsódie. Foto: M. Strotzer. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Čo sa na predstavení dá oceniť, je práca s tmou, ale práca s pauzou a prestávkou bola nedostatečne zvládnutá. Celkove môžem skonštatovať, že nasmerovanie súboru na toto posteuklidovské divadlo s minimalistickými aktualizáciami, je správnou cestou. Je ovšem ťažké uvažovať o prenose tohoto výsostne experimentálného prúdu z oblasti amatérského divadla na profesionálne scény. Preto je možné súhlasit s motom autorov i aktérov uverejneným v bulletine hronovskej prehliadky: „Divadlo je alfou a omegou našich životů… stejně jako cokoliv jiného.“ Ján Zavarský DS Ztracená existence Praha Alexandr Guha: Dentální rapsódie / … / Středobodem veškerého dění je ústní dutina, resp. spodní zubní část a její životní peripetie. Tento ústřední nápad, zavánějící až prvkem ozvláštnění, není vůbec špatný a dává možnosti řady originálních a vtipných sdělení, gagů a nečekaných spojení. To vše propojeno známými hudebními hity a pohybovými kreacemi dalo vcelku příjemný odpolední koktejl, u kterého však zůstalo. Nápady časem ztrácely půvab originality a jejich prezentace zaváněly známým úslovím „ber kde ber“, jako např. opakující se spojení „Mám toho po zuby“, krk – krček apod. Příjemný výstup se žvýkačkou záhy vystřídalo poměrně nevynalézavé číslo s párátkem či vtip postrádající čištění zubů. Je škoda, že inscenace se jako celek neubírala cestou, která byla naznačena např. v situaci kolem orálního sexu, jež zaváněla až allenovskou poetikou. Naopak situace v zubní ordinaci a následný souboj Řezáka s Kazem patřily, dle mého názoru, k nejslabším místům a neuškodila by jim alespoň špetka vynalézavosti a původnosti. Přesto jsme byli svědky příjemné a úsměvné inscenace, která nepostrádala vkus a mnohé potěšila. / … / Milan Schejbal Černí šviháci Kostelec nad Orlicí Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu / … / Hra o postupně se upíjející fotbalové jedenáctce, která je kompletní až ve chvíli, kdy všichni leží „tam za lajnou“ zmoženi AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 28 trenérovou hruškovicí, začíná anekdotickou situací vlastenecké výměny francouzských lahůdek za poctivý český alkohol a pokračuje líčením problémů domácího mančaftu, při nichž je hojně a jazykově vtipně využíváno fotbalové hantýrky. Jenže to je asi tak vše. Hra se záhy začne potácet na místě ve stereotypu tématu, jež lze shrnout do Džezikovy věty: „Kdo nechlastá, ten se nevykope.“ A jediným divadelním „ozvláštněním“ inscenace je neustálé režisérovo lamentování nad nepřítomnými herci, kteří mu kazí generálku, a přidělování jejich rolí stále se zmenšujícímu okruhu těch, kteří se ještě udrží na nohou. Nic moc nového na scénu nepřinese ve druhé polovině ani ženský element, představovaný chlapy, ostatně je to moment problematický, když do čistě pánské sestavy vpustí předtím režisér zaskakující nápovědku Daškovou – a taky z faktu ženy hrající muže nedokáže nic vytěžit. Stejně tak „dámský“ striptýz do pánských trenek s namalovaným ženským pohlavím vzbuzuje daleko víc trapnosti než veselí, podobně jako stereotypně přehrávaná homosexualita „režiséra“, která má zjevně pouze odlišit postavu režiséra od ostatních představovaných fotbalistů, na což by stačila trika se jmény, dokonce i bez šály by se obešel. Zpočátku mě zaujal hudební plán inscenace, v němž lze vysledovat jistou snahu po kontrastu, poetizaci a pointování (využívání hudby od jazzu přes folklór dokonce až k Händelovu Mesiáši), ale i ten s postupem inscenace zlevnil na stále častější citaci pouze fotbalových popěvků. Černí šviháci chtějí provokovat. Vyžadují diváky otrlé, milovníky černého smíchu, nikoli publikum salónní. To je v pořádku. Provokace je mi sympatická, méně už však stereotyp a vulgarita, které nudí. Ale pro objektivitu zaznamenávám, že kromě diváků, kteří během představení odešli, našlo se i dost těch, kteří se zjevně docela bavili. Radmila Hrdinová / … / Citlivější či empatické duše jistě i z toho tvaru vyčtou autorův existenciální smutek a hořkost, možná až zoufalství z nicotnosti života a lidských vztahů, divadelně (tedy s nějakým nábojem, strukturovaností a rafinovaností) je předat se však Tejklovi a DS Láhor/Soundsystem Hranice / Kolektiv DS: 100 procent alibi. Foto: Ivo Mičkal. jeho hercům nedaří. Inscenované drsné „události“ (umírání, pití humusu z akvária apod.) a hospodské řeči nejspodnějšího kalibru působí křečovitě a násilně, autorsky, režijně i herecky bezradně. Tak jako celek. Tesavela zkrátka není fernet. / … /. Vladimír Hulec Malá scéna Zlín Martin Sherman: Když tančila… / … / S podobnými texty se nedá dělat o moc víc, než je více méně zahrát tak, jak je autor napsal a spoléhat přitom na vkus, inteligenci i herecký um představitelů, že nepropadnou sentimentu úplně. Protože sentiment není vyjádřením pocitů, jak se v textu praví. Tuším, že to byl Jan Werich, který kdesi přišel s přiléhavou definicí, že sentiment je vulgarizací smutku. Překonat nástrahy Shermanova textu se zlínskému souboru /…/ vskutku nepodařilo. Jejich herecká i lidská nezkušenost daná i jejich věkem nedostatky hry spíše zdůraznila. A tak jsem opravdu nevěřila Isadoře její smutek nad ztrátou dětí, to už spíš rozhořčení z rozmělňování jejího uměleckého odkazu, ani Sergejovi jeho vášnivé i opilecké výstupy, které se zvrhávaly v nechtěnou karikaturu, Mary její emancipovanou rozvernost a tak bych mohla pokračovat. Výjimka potvrzuje pravidlo a tou pro mne byla Hana Belzer Renaty Švrčkové, která si uchovala při vší strohosti a upjatosti výrazu jistou tajuplnost a hereckou celistvost. Nevyčítám souboru, že na Shermanově melodramatu ztroskotal. Ostatně se to stalo i některým profesionálům. Co ale kladu na jejich účet, je naprosto nedostatečná kvalita jevištní mluvy (polykání slabik i celých vět u představitelky titulní role, ale i u jiných) a především ostudná ruština představitele Jesenina Marcela Kotíka. Když už si soubor zvolil překlad Alice Nellis, který pracuje s pasážemi v cizích jazycích, tak jim měl věnovat větší péči. Hrát ruského básníka v tak příšerné ruštině je urážlivé. / ... / Radmila Hrdinová DS Scéna Kralupy nad Vltavou Tracy Letts: Zabiják Joe Inscenovat hru Tracyho Lettse Killer Joe (Zabiják Joe) z roku 1993 není vůbec Malá scéna Zlín / Martin Sherman: Když tančila... Foto: Ivo Mičkal. 29 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 snadné. Autor je herec, člen chicagského souboru Steppenwolf Theatre, a toto je jeho prvotina. Napsal ji, když mu bylo dvacet osm let a premiéru měla v Chicagu. V Americe zprvu příliš neuspěla (dodnes se tam uvádějí spíš jeho další hry Bug z roku 1996 a Man from Nebraska – ta se v roce 2003 dostala do finálových nominací na Pulitzerovu cenu za drama), ale její uvedení na Edinburghském festivalu a udělení ceny Edinburgh Fringe Award ji katapultovalo do Londýna a odtud do Evropy. U nás ji záhy přeložil Josef Josek, ale několik režisérů ji odmítlo, neboť si s ní nevěděli rady. Teprve Michal Lang objevil klíč, kterým tuto hru u nás interpretovat – černou grotesku a expresivní herectví /…/ Nevím, zda Michaela Kuptíková viděla některé z profesionálních uvedení této hry u nás, rozhodně ale jimi není ovlivněná. Její inscenování totiž přesně odráží to, čeho se čeští režiséři obávali. Čte hru jako víceméně sociální drama z prostředí problematické rodiny. Herci jsou vedeni v podstatě k realistickému herectví, příběh je podáván lineárně, bez ostrých střihů a proměn, jako by se mohl takto skutečně stát. Komiks, horor, coolness intimitu v něm nehledá a pokud tam jsou, objeví se tam jen mimoděk. Tím se vytrácí rytmus, drsnost i šílenství, jež jsou hlavními nosnými prvky Lettsova textu. Právě proto, že je herec, nabízí hra přemíru hereckých možností. Právě proto, že je Američan, najdeme v ní mnoho odkazů na americkou pop-kulturu. /…/ Režisérka je opomíjí zcela, čehož dokladem jsou mj. plakáty neamerických kapel, které ostatně těžko mohou charakterizovat prostředí Smithovy rodiny. Otcovo neustálé sledování televize by mohlo být funkční, kdyby divák zřetelně neviděl a dokonce i neslyšel, že na puštěné obrazovce je jen zrnění. To by musel být hodně zkouřenej tatík, kdyby takový obraz sledoval! Nepíšu to proto, abych se ušklíbl nad scénickou neobratností, ale spíš jako doklad, že tvůrci o formě ani prostředí příliš nepřemýšleli. Zkusili si svými hereckými a inscenačními možnostmi náročný současný text. Pohořeli, to se stává. Kardinální otázkou nejen k této inscenaci pro mě zůstává to, co JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO jsem napsal či si myslím i o několika dalších na letošním JH (Obraz, Když tančila…). Má smysl, aby se amatéři měřili s profesionály? Otázka míří na dramaturgy. U Zabijáka mě aspoň smiřuje, že jde o dramatiku u nás i ve světě aktuální a nekomerční (byť úspěšnou). Vladimír Hulec Malá scéna Zlín Martin Sherman: Když tančila... Foto: Ivo Mičkal DS LÁHOR/ Soundsystém Hranice Kolektiv souboru:100 procent alibi / … / Estetikou a etikou současnosti se stává reality- show. Tváří se býti autentickou zprávou, záznamem skutečnosti, ale je vědomou, pochopitelně komerčně (nebo obecněji řečeno úspěchem) motivovanou manipulací. Uspokojuje, ve slušné společnosti tabuizované, voyerství. Improvizace je metodou jednak pedagogickou, jednak tvůrčím principem. Jako pedagogický princip tvůrčí schopnosti individua kultivuje, jako tvůrčí princip (a to je výhoda i nebezpečí) individualitu odhaluje, demaskuje. Improvizace je riskantní, ale proto i lákává, poutavá, nekonvenční, „experimentální“. (Přiznávám, že jsem byla jistou dobu produkcí zaujata, než jsem si uvědomila, že není použitá jako princip tvorby umožňující objevovat nečekané, že je pouze využita její vnějšková atraktivita, vytváření zdání autentičnosti. Reality show.) Improvizace vyžaduje a daří se pouze silným osobnostem. Mám závažné pochybnosti, touto produkcí posílené, lze-li ji provozovat jako tvůrčí princip ve větším kolektivu (jako pedagogický nebo terapeutický princip jistě ano). Obávám se, že větší komunita, vygeneruje vždy svého vůdce, guru, který stmelí různorodé jedince v sektu jednotného názoru. Hra na improvizaci jako metoda manipulace. Ale třeba se jen bráním poznaní, akceptovaní skutečnosti, že více lidí najednou by mohlo artikulovat (ve všech možných významech, od pronášení slova po způsob přemýšlení) tak vulgárně. Daria Ullrichová Černí šviháci Kostelec n. Orl. / J. Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu. Foto: Ivo Mičkal. Výběr z recenzí uveřejněných ve Zpravodajích JH 2006 připravila Marie Poesová. DS Scéna Kralupy nad Vltavou / Tracy Letts: Zabiják Joe. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 30 LZE STRÁVIT KRÁSNĚJI ČÁST LÉTA NEŽ V KLUBU (NEJEN) MLADÝCH DIVADELNÍKŮ? 76. Jiráskův Hronov a s ním i Klub (nejen) mladých divadelníků je nenávratně za námi, ale díky informacím z letošního Zpravodaje JH se můžete dozvědět o všech seminářích trochu více i na stránkách AS. Nabízíme vám malé nahlédnutí do K(n)MD skrze názory, dojmy, důvody a zážitky samotných účastníků. Většina seminářů se pro velký úspěch stále do Hronova vrací a to i se stejnými lektory. Na 76. JH v rámci K(n)MD proběhlo včetně tzv. malého PC celkem 15 seminářů, do nichž přijelo 271 zájemců . Navíc tu byl pro všechny PC (Problémový club) s průměrnou návštěvou 73 posluchačů a rozborový seminář SČDO se17 kmenovými frekventanty. Složení seminaristů na letošním Jiráskově Hronově bylo 2:1 ve prospěch žen, 55% tvořili seminaristé ve věku 1824 let a nejstaršímu účastníkovi letošních divadelních dílen bylo 73 let. A v jakých tedy skupinách – seminářích a dílnách letos Klub (nejen) mladých divadelníků, PC a rozborový seminář pracovaly? Stručně prosím… (v ZUŠ) bych chtěla znát alespoň základní věci, aby si člověk nenaběhl a aby nikomu neublížil. Zajímám se o to proto, že jsem sám napsal nějaké hry, které hrajeme. Mnohdy šlo třeba o dramatizace určitých námětů nebo adaptace známých her. Protože hrajeme pro děti, a ty jsou pokaždé jiné, je třeba texty vždycky upravit. Tak abychom věděli, co se s tím dá a nedá dělat. Máme vlastní divadlo. A proto chci, když budeme vybírat hry, aby člověk věděl, jakým způsobem si zajistit, aby to bylo legální. Abychom nedělali nějaké průšvihy. Když to dílo někdo vytvořil, měl by za to dostat peníze, jaké si zaslouží. Já tu jsem kvůli škole. Budu teď maturovat a máme tam i otázky z oblasti práva. Tak kdybych náhodou dostala otázku o autorském právu, bude se mi to hodit. A jako Autorské právo Lektoři: Mgr. Petr Christov, Ph.D., divadelní agent DILIA, Mgr. Lukáš Matásek, vedoucí divadelního oddělení DILIA, MgA. Martina Schlegelová, divadelní agentka DILIA: „Jsou to informace, které se mohou hodit jak amatérům, tak profesionálům z obou stran – jako uživatelům děl nebo jejich autorům. Snažili jsme se koncipovat základní informace o tom, co jim může poskytnout agentura, která se stará o autorská práva. Jak agentura funguje, jakou má strukturu, jaké služby může poskytnout, co všechno může nabídnout. A samozřejmě hlavní část semináře se zabývala autorským právem, autorskoprávními náležitostmi. Seminaristé: Uvědomila jsem si, že i když děláme, že autorskoprávní vztahy neexistují, příliš o nich nevím. A pro naši práci Lektor: Prof. Mgr. František Laurin, režisér, pedagog Státní konzervatoře v Praze, mnohaletý lektor a porotce amatérského divadla: Účastníci se seznámili tak říkajíc na vlastním těle a na konkrétním materiálu divadelních představení se základy divadelní práce. Zvláštní pozornost byla věnována základním divadelním principům, stavebním kamenům inscenace a užití výrazových scénických a hereckých prostředků. Seminaristé: Hlavně se teď otrkáváme a nacházíme každý v sobě bariéru, kterou postupně odstraňujme. To se myslím daří. Nejdřív jsme byli všichni takoví stydliví, a tohle hrozně pomáhá. První den jsme na tom byli všichni stejně. Vůbec jsme se vzájemně neznali. A naše seznamování nebylo to tradiční „Dobrý den, já jsem ta a ta, přijela jsem proto a proto...“. Dělali jsme cvičení, Pohled do semináře ABC (jako Abeceda) prof. Mgr. Františka Laurina (vpravo). Foto: Ivo Mičkal. Pohled do objektivu ze semináře C (jako Cesty) doc. Mgr. Iriny Ulrychové (uprostřed). Foto: Ivo Mičkal. ABC jako Abeceda JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO 31 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 ze kterých jsem až měla husí kůži. Poznávali jsme se navzájem. Za tři čtvrtě hodiny jsme věděli, jaké má kdo oči, jaké má rysy ve tváři, jaké má vrásky. A až úplně nakonec celého dne jsme se dozvěděli, jak se kdo jmenuje. C jako Cesty Lektorka: Doc. Mgr. Irina Ulrychová, dramaturgyně, docentka katedry výchovné dramatiky DAMU Praha, ale také učitelka LDO ZUŠ v Brandýse n. L., lektorka seminářů: Seminář byl zaměřený na úvodní fázi procesu inscenační tvorby, na bohatou škálu dramaticko-výchovných metod jako prostředků vedoucích k prozkoumání toho, co zvolený dramatický nebo prozaický text nabízí, ať už se to týká tématu, postav nebo problémů a konfliktů. Seminaristé: Nejdůležitější je princip hravosti. Je stará známá pravda – kdo si hraje, nezlobí. Zkoušíme si techniky, jak princip převést do formy hry. Očekávala jsem, že to bude „dramaťák pro H jako Herectví Lektor: Mgr. Aleš Bergman, Ph.D., divadelní vědec, režisér a pedagog JAMU Brno a DAMU Praha: Základy herecké práce a „ruská herecká škola“. Seminář vycházel z práce zakladatele moderní herecké pedagogiky Konstantina Sergejeviče Stanislavského a jeho žáků Jevgenije Bagrationoviče Vachtangova, Michaila Čechova a Vsevoloda Emiljeviče Mejercholda. Účastníci semináře měli možnost nahlédnout do problematiky herecké „psychotechniky“, „metody fyzických jednání“… Seminaristé: Jela jsem s očekáváním, že zde bude jen teorie. Jsem tady poprvé, ale dost pozitivně mě to překvapilo a předčilo to všechna má očekávání. Už za malou chvíli mě to hodně emocionálně vzalo. Měla jsem sice co dělat, abych udržela pozornost, ale vážně mě to dostalo! Seminář mé očekávání splňuje, slibuji si od toho, že zvládnu ovládat své emoce a naučím se je vkládat do postav, které mám ztvárnit. Dostávám tady spoustu impulsů a informací k tomu, abych v tom dokázal pokračovat i samostatně. Původně jsem se hlásil do Emka, jenomže to Emko jsem napsal trochu jako Háčko a tak jsem v Háčku, z čehož jsem byl zklamaný, ale možná to bude šťastná shoda náhod, to uvidím až v budoucnosti. Chytla mne dnes teorie o ruském herectví více, než praxe s hůlkami, ale asi proto, že mi to nešlo. Já jsem teoretik, zajímá mě dramaturgie. HT jako Herecký trénink Lektor: Remco de Vries, režisér, herec a divadelní pedagog z Holandska. Je vedoucím a režisérem holandského divadelního souboru Dutch Dog: Seminář DRH (jako Dramaturgie-Režie-Herectví) Marie Kotisové a Mgr. Vladimíra Zajíce právě na place. Foto: Ivo Mičkal. Pohled z bezpečné vzdálenosti na počínání semináře H (jako Herectví) Mgr. Aleše Bergmana, Ph.D. Foto: Ivo Mičkal. pančelky dramaťáku“. V podstatě to tak je, ale protože jsem jedna z nich, tak mě to baví. Je zajímavé, že jeden kratičký příběh se dá rozvést do mnoha her a cvičení, mnohdy vyústí v takový konec, který nás překvapí. A navíc: Irina je velice charismatický člověk, který tomu dá úžasnou formu. Myslím, že jsme spokojeni, že jsme tady. Je to parádní a něco nám to opravdu dá. Čekala jsem něco jiného a teď jsem příjemně překvapena. DRH jako Dramaturgie – Režie – Herectví Lektoři: Marie Kotisová, režisérka a Mgr. Vladimír Zajíc, dramaturg: Seminaristé z DRHu se praktickou formou seznámili s celým procesem, na němž stojí představení. Pracovali na konkrétním textu. Součástí byly také cvičné herecké etudy. Seminaristé: Jsem tady poprvé a myslím, že je nás takových většina. Přihlásila jsem se, protože mě zaujala nabídka té komplexnosti. Zajímá mě dramaturgie a režie, protože jsem to nikdy nedělala. Jsem ochotna poslouchat i teorii, ale i podívat se, jak se to dělá. Myslím, že člověka láká především to propojení několika složek. Každý by chtěl čuchnout k něčemu, alespoň trošku. Ale herectví je takové nejjednodušší, člověk nemusí nic umět a režisér ho k tomu navede (když to zlehčím). Líbí se mi, že každý má možnost podílet se na všem. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 32 Věnovali se herecké práci z hlediska možností komunikace, daných člověku takříkajíc od přírody. Především tzv. řeči těla, ale také prostředky akustickými včetně mluveného slova, a to v jejich vzájemné interakci. Každý den byl věnován prostor upevňování fyzické kondice a soustředění. A to všechno pouze v anglickém jazyce. Seminaristé: Pracuji jako programátor, hraji v amatérském souboru a na Hronově už jsem několikrát byl. Do kursu jsem se přihlásil proto, že chci poznat něco nového, a domnívám se, že k setkání se zahraničním lektorem už nebudu mít třeba šanci. Rodačka z USA, učitelka angličtiny na olomoucké univerzitě: Poprvé jsem byla loni na Hronově jako host, letos jsem si chtěla zkusit seminář. A nejjednodušší byl ten, kde se komunikuje anglicky. Mým koníčkem je pohyb a tanec. I jako Iniciace mluvy Lektor: Mgr. Jaroslav Kodeš, režisér Českého rozhlasu v Praze a amatérského divadelního souboru Tyl Rakovník: Dýcháte správně a efektivně? Potřebujete umět promluvit nahlas, a přitom nenamáhat hlasivky? A co tvoření a spojování hlásek? Jak jste na tom s artikulací? Chcete se dozvědět něco o zvukové stránce souvislé řeči… tak to jste měli být právě letos na semináři I. Seminaristé: Snažíme se naučit pořádně mluvit – cvičíme např. výslovnost samohlásek, zvýraznění rytmu ve větě, abychom dávali důraz na slabiky tam, kde má být. A odnaučujeme se různé chyby, které máme v mluvě. Učíme se správně dýchat, což je základ pro správné vyslovování a součástí semináře jsou také rozbory představení z minulého dne. Přihlásila jsem se do semináře hlavně kvůli Jardovi, protože jsem u něj chtěla být. Také mi vyhovuje, že je to spíše neherecký seminář, a líbí se mi, že Jarda se nám věnuje individuálně a zvlášť nám říká, co děláme špatně, a to je podle mě hodně přínosné. V semináři jsem proto, že neumím mluvit. Byl jsem sem vyslán naším divadlem. Říkali mi, že mluvím jako prase. Loni jsem byl u Michala Hechta a tam to bylo stále v pohybu, což mám rád. Tady trošku trpím tím, že se stále sedí a mluví. Jinak se mi tady líbí. Snímek ze závěrečné předváděčky dílny HT (jako Herecký trénink), kterou vedl holandský režisér a divadelní pedagog Remco de Vries. Foto: Ivo Mičkal. zřetelně, aby mi rozuměli i starší lidé. Očekávala jsem od semináře sice trošičku něco jiného, ale dokázala jsem se v něm vybičovat k práci. Přihlásil jsem se na jevištní řeč na paní Szymikovou, ale „záskok“ mi vůbec nevadí. Paní Bendová z nás na začátku byla asi trochu nervózní, ale pak už to bylo dobré. Pod jevištní řečí jsem si představoval trochu něco jiného, chtěl jsem jen kultivovat svou mluvu a myslím si, že hodně lidí sem jelo jen kvůli tomu. Seminář, ale nabízí i trochu víc, je veden hodně do herectví, etud - na úkor jevištní řeči. Mně osobně to nevadí, protože si s divadlem hraji, ale mám pocit, že spousta lidí nemá s herectvím žádnou zkušenost a trochu se toho bojí. KPR jako Kurz praktické režie Lektorka: MgA. Michaela Bendová, pedagožka hlasové a mluvní výchovy KALD DAMU v Praze. (Seminář měla vést paní Regina Szymiková, ale z rodinných důvodů se letošního JH nemohla zúčastnit, děkujeme tímto paní Bendové za to, jak bravurně se zhostila role náhradníka.): Seminaristé neutekli praktickým dechovým, artikulačním, hlasovým a rezonančním cvičením. Ta byla spojována s tělovým cítěním, pohybem v prostoru, s partnerským kontaktem a vzájemným posloucháním se. Seminaristé: Chodím na zdravotní školu v Českých Budějovicích a jsem tu hlavně proto, abych s pacienty dokázala mluvit Lektorka: Daniela Fischerová, spisovatelka, dramatička, psycholožka, pedagožka nonverbální komunikace: Šesté řádné soustředění posluchačů dlouhodobého vzdělávacího projektu, který byl zahájen při Krakonošově divadelním podzimu v roce 2003, poodkrylo roušku tajné řeči lidského těla. Bylo hodně příležitostí dozvědět se mnoho zajímavého o významu naší mimiky, postojů a gest vědomých i nevědomých. Seminaristé: Jsem nadmíru spokojen. Dá mi to hodně, hlavně do osobního života. Je to jedna velká meditace! Paní Daniela je vynikající ženská! Chodit na její kurz je zážitek, protože dá člověku hodně. Věnuji se dramatické výchově a seminář pro mě hodně znamená a líbí se mi moc! Ale myslím, že se dozvídáme věci důležité pro každého – o mezilidské komunikaci, o divadle. Přístup paní Daniely je úžasný. Hodně teoretických věcí jsem věděla z literatury, ale ona je Nahlédnutí do Kurzu praktické režie, který měl na programu nonverbální komunikaci s lektorkou Danielou Fischerovou (uprostřed). Foto: Ivo Mičkal. Pohled do dílny tvůrčího psaní, kterou vedl pod názvem M (jako Mýty) francouzsky píšící dramatik konžského původu Caya Makhélé. Foto: Ivo Mičkal. J jako Jevištní řeč 33 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO Dobré mluvě pro jeviště i život vyučoval Mgr. Jaroslav Kodeš (s rukama za zády) v semináři I (jako Iniciace mluvy). Foto: Ivo Mičkal. Mluvnímu projevu byl věnován také seminář J ( jako Jevištní řeč), jehož vedení se ujala Michaela Bendová (uprostřed). Foto: Ivo Mičkal. propojuje cvičením, bere v potaz naše únavy a „vlny“. Objevujeme to, co člověk cítí, ale neví o tom, nebo to nemá pojmenované. Dodal bych obecnější poznámku, že KoPR jako takový je úžasný seminář, i vzhledem k tomu, že je na víc let. Sešla se tam geniální parta lidí. Letos poprvé mně začíná docházet, že to za chvíli bude končit. Myslím na to strašně nerad… jak se dají využít mýty při dělání divadla. M jako Mýty Lektor: Caya Makhélé, francouzsky píšící spisovatel a dramatik afrického původu, narozený v Kongu, od r. 1983 žijící v Paříži. Tlumočnicí dílny byla MUDr. Mgr. Kateřina Urbancová a asistentkou - zapisovatelkou Mgr. Lucie Němečková: Poprvé byla na JH zařazena dílna tvůrčího psaní, určena všem, kdo se zabývají tvorbou textových předloh určených k divadelnímu provedení, psaním divadelních her a scénářů či dramatizacemi literárních předloh. V teoretickém úvodu dílny se účastníci věnovali africké a evropské mytologii a jejich srovnání. Poté se pracovalo na domýšlení pokračování hry s otevřeným koncem (C. Makhélé: Bajka o lásce, pekle a márnici). Seminaristé: Přihlásil jsem se cíleně, dělám dramaturgii v souboru. Protože mám nedostatek pohádek, chtěl jsem vědět, jak se taková pohádka vytváří, jak udělat z dialogů hru, zkrátka získat takový mustr a zjistit, co ta práce obnáší. Trošku jsem se připravil, přečetl si knihu o tvůrčím psaní. Je dobré například vědět, že někdy platí až desátá verze. Nejsem tu kvůli tvůrčímu psaní, ale kvůli textu - zajímalo mě dozvědět se o něm víc. Navíc mě zajímala osoba autora. A taky to, P jako Prostor Lektor: Tomáš Žižka, scénograf, pedagog scénografie na KALD DAMU v Praze, režisér a pedagog, iniciátor a realizátor projektů site specific, člen OS MAMAPAPA: Tvůrčí dílna z rodu neobvyklých divadelních disciplín byla orientovaná záměrně do netradičních prostor a souvislostí. Zaměřila se na prostory, které jsou nepominutelné vlastní historií, energií a atmosférou, a v nichž je tak možné vystopovat osobité divadelní principy a přístupy k nim. Projekty site specific mohou přímo provokovat společnost k sebereflexi. Seminaristé: V semináři P jsem proto, abych zjistil, jak nehrát V prostoru, ale S prostorem. Zjišťuji, že Tomáš má výborné zkušenosti a dokáže velmi dobře učit se dívat, takže mi otvírá oči. Seminář jsem si vybrala, protože mě nejvíc zaujala anotace. Říkala jsem si, že by to pro mě mohlo být zajímavé, že bych Hronov mohla poznat jinak než ve školních třídách. Předpokládala jsem se, že se vydáme do uliček, zákoutí a očekávání se splnilo, jsem moc spokojená. Očima Tomáše Žižky nacházím prasklinky a puklinky v betonu svojí zkostnatělé představivosti. R jako Rituál Z práce dílny P (jako Prostor) Tomáše Žižky, zabývající se projekty site specific - souhrou s příběhem prostoru. Foto: Ivo Mičkal. Lektor: Michal Hecht, mim, režisér a pedagog NÄTY v Tampere, DAMU v Praze a lektor divadelních dílen v USA i jinde. Asistenty lektora byli Miroslav a Štěpánka Elgrovi: Účastníci se tentokrát seznámili se cvičeními zaměřenými na rozšíření smyslového vnímání, sebe sama a partnerů na jevišti. Sbližování se, stmelování skupiny, vytváření čehosi, co lze označit jako jednotné myšlení. Nešlo o klasické divadlo, ale happening, kde herci odkryli své vnitřní pocity a představy, které spojili v jeden celek. Seminaristé: Já jsem o Michalovi slyšela, že vede moc hezky semináře, proto jsem se přihlásila. Příliš hýbat se neumím, tak jsem si řekla, že to zkusím. A musím říct, že i přesto, že těžko přijímám nové lidi, tak k nám Michal přistupuje s velkým citem a já začínám vnímat ucelenou skupinu, do které patřím. Byla jsem u Michala před pěti lety v semináři úplně náhodou a moc se mi tam líbilo, a tak jsem k němu chtěla znovu. Přijela jsem kvůli pohybu. Od malička jsem tančila, takže k pohybu mám blízko, ale zase to bude trochu něco jiného tou akrobacií. Taky se trochu fyzicky unavím. Je tu bezvadná skupina lidí. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 34 S jako Situace Lektor: Mgr. Milan Schejbal, dramaturg a režisér a pedagog DAMU Praha. Asistentka: Mgr. Denisa Nová, herečka: Dramatická situace je pojem skloňovaný ve všech hodnoceních inscenací a rozborových seminářích. Není divu. Je to článek stavby divadelní inscenace z prvořadých. Respektive, když už je pojem zjevně jasný, nebývá samozřejmou schopností realizovat jej v praxi na jevišti. Seminaristé: V semináři Es se mi daří výtečně, nejsem tady poprvé. Myslím, že poznávat tajemství tak krásné věci jako je divadlo, pod vedením tak kvalitních, inteligentních, všestranně vybavených a nadaných lektorů jako jsou magistři Milan Schejbal a Denisa Nová, to je radost. Na Hronov jezdím už šest let, ale do semináře jsem se přihlásil poprvé, abych zakusil divadelní tvůrčí atmosféru a nebyl jsem jenom divák. Jsem tady, protože jsem slyšela hodně o Milanu Schejbalovi a zajímalo mě, jaký bude v praxi. Také tu znám několik lidí z loňských „Hronovů“. Takže se těším i na to, že s nimi budu více v kontaktu. Doufám, že mi seminář výhledově divadelně něco přinese, zatím se očekávání pozitivně naplňuje, dokonce pozitivněji než jsem si představovala. U Milana jsem asi podeváté nebo podesáté. Myslím, že už mě po těch letech nemůže zklamat. Hodně pracujeme, hodně se naučíme. T jako Technika Lektor: Pavel Hurych, byl a je technikem a zejména osvětlovačem několika amatérských souborů. Asistent: Jaroslav Vondruška ml.: Účastníci se prakticky seznámili s dostupnými technickými prostředky, s jejich použitím a obsluhou, především však s divadelním svícením. Každý účastník si zkusil nasvítit hrací prostor na zcela konkrétním úkolu. Seminaristé: Proč jsem tady? To je jasný! Věděla jsem, že tu budou samý chlapi... Pravý důvod je ten, že studuji produkci a vedu v Praze divadlo Damúza a většina souborů, které u nás hrají, nemají svého osvětlovače. Chci umět pomáhat spolužákovi, který je schopný svítit, a já ne. Produkční je holka pro všechno a tohle musím znát. Co vše se dá vyjádřit pohybem a jak, to byla parketa dílny R (jako Rituál) Michala Hechta, kterému asistovali manželé Elgrovi. Protože se letos sešli frekventanti již lektorem ostřílení, mohla dílna navázat na předchozí setkání. Foto: Ivo Mičkal. Zajímá mě svícení. Jsme z Vysokého nad Jizerou, svítím a zvučím už léta. Tak jsem tu vyloženě k získání větších zkušeností. Snažím se poučit. Jsem v Hronově třetím rokem. Jsou tu skvělí lidi a něco se naučím. Dělám v souboru ve Slavičíně. Dřív jsem hrál, ale teď studuji, takže dělám jenom techniku. PC (PROBLÉMOVÝ CLUB) PŘÍLEŽITOST PRO VŠECHNY NAD RÁMEC ZÁKLADNÍCH SEMINÁŘŮ A DÍLEN Lektoři: Prof. PhDr. Jan Císař, Csc., vedoucí lektor PC, divadelní vědec a pedagog, vedoucí katedry teorie a kritiky DAMU Praha; Mgr. Jakub Korčák, režisér, umělecký šéf činohry Národního divadla v Brně, studijní proděkan a pedagog katedry činoherního divadla DAMU Praha; Prof. PhDr. Vladimír Štefko, CSc., divadelní kritik, pedagog, publicista a autor odborných divadelních publikací. Byl redaktorem a šéfredaktorem řady periodik, redaktorem a režisérem Čs. televize na Slovensku, v současnosti je pedagogem katedry divadelní vědy VŠMU v Bratislavě; Doc. PhDr. Daria Ullrichová, dramaturgyně Národního divadla v Praze, pedagožka DAMU Praha; Prof. Doc. Mgr. Ján Zavarský, scénograf, umělecký šéf Divadla Jána Palárika v Trnavě, pedagog JAMU v Brně – vedoucí ateliéru scénografie. Moderátor: Václav Špirit, současným povoláním sociální pedagog, režisér divadelního souboru Gut & Edel v německém Lörrachu: Problémový club (PC) je vždy nadstavbovou vzdělávací institucí Jiráskova Hronova, jakousi jeho „vysokou školou“. Má výhradně poznávací a inspirativní charakter. PC byl realizován formou rozpravy – disputace pětičlenného lektorského týmu do níž mohli vstupovat účastníci z pléna. Odrazovým můstkem pro PC byly inscenace uvedené v základním, případně v tzv. HronOff programu. Na půdě PC však nešlo o kritické hodnocení a analýzu inscenací, ani o diskuzi k nim. Materie divadelních inscenací tu byla Snímek z rozborového semináře, organizovaného Klubem režisérů SČDO a vedeného lektorem Rudolfem Felzmannem, především zdrojem impulsů k nastolení problémů a témat k rozpravě. napovídá, že tentokrát nešlo o žádné poklidné povídání o inscenaci. Foto: Ivo Mičkal. JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO 35 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Co je to dramatická situace a jak ji realizovat na jevišti, to bylo hlavní téma a předmět činnosti semináře S (jako Situace), vedeného neúnavně režisérem Mgr. Milanem Schejbalem a herečkou Mgr. Denisou Novou. Foto: Ivo Mičkal. Již po druhé se - s odstupem několika let - objevil na JH i seminář věnovaný divadelní technice, především svícení. Jeho lektorem byl opakovaně Pavel Hurych (na snímku), tentokrát mu asistoval Jaroslav Vondruška ml. Foto: Ivo Mičkal. Seminaristé: Ráda, trpělivě a se zájmem jsem se zúčastnila všech PC, těžko si dokážu odpovědět na otázku, proč nejsou hojněji navštěvovány, neboť jsou rozhodně velmi fundovanou a pro mě inspirativní složkou JH. Obdivuji neutuchající intelektuální mrštnost profesora Císaře, rozvláčné a velmi precizní proslovy paní Ullrichové i slovenský šarm a ostrovtip pánů Štefka a Zavarského, o nápaditých souvislostech pana Korčáka nemluvě. Zlobím se jen sama na sebe, že jsem se v tak akademickém prostředí neodvážila nahlas konfrontovat své názory. Snad příště... Přínos PC... širší souvislosti, zasazení do kontextu, překvapivé úvahy, přesná pojmenování, objasňování, konfrontace, radost ze slyšeného (viděného). Největším přínosem jsou přednášky pana profesora Císaře. Byla bych ráda, kdyby se více diskutovalo k samotným představením, protože teď sem přijdou ty „chytrý hlavy“, něco řeknou a na to člověk prostě nemůže reagovat. Diskutuje se jen k určitým tématům - vědecké úvahy a přednášky jsou zajímavé, ale na téhle úrovni to nemá podle mě smysl. Dozvím se hodně o teorii divadla, názory odborníků na divadelní představení mě také zajímají, abych si to mohla porovnat. A hlavně hrozně hezky se to poslouchá, vše je ucelené, podložené, nemusím s tím souhlasit, ale určitě je to obohacení. Forma přednášky se mi líbí. Myslím, že pokusy o diskusi na závěr sem nepatří, diskutuje se o tom jinde, jinak. Tady na to ani není prostor. souvislosti posouvá povídání dál. Na velkém PC je to moudro na jedné straně (prostředí je neosobní, lektoři by měli sedět mezi lidmi). Nejde tu o diskuzi v pravém slova smyslu, ale prezentuje se tu jakési vyšší nenapadnutelné akademické moudro. Takový kyblík toho přinesou a vylijí na lidi. Samozřejmě i touto formou to může být pro lidi zajímavé, ale pak chybí to, co se mi líbilo na našem semináři… A to je za K(n)MD vše! Nakonec bych ráda ocenila také organizační tým (Marie Poesová, Eva Kodešová, Dana Strejcovská) , který se po dobu JH bravurně staral o poklidný chod seminářů a vždy byl nablízku a obstaral lektorům vše, co bylo potřeba. PC jako Kmenoví posluchači PC Lektor: Václav Špirit, moderátor odpoledního PC: Povinností kmenových posluchačů PC byla návštěva představení základního a HronOff programu JH, účast na dopoledních diskuzích k zhlédnutým inscenacím z předchozího dne (tzv. malý PC) a účast také na odpoledním Problémovém clubu. Seminaristé: Ve velkém plénu se často členové souborů cítí v defenzivě, vadí jim, že jsou kritizováni a jsou často neochotní diskutovat, vyargumentovat své pravdy. Jmenuje se to tady Problémový klub a proto mluvíme o problémech, které nás konkrétně zajímají. Nerozebíráme detaily, o některých věcech se vůbec nemluví, nerozebíráme herecké výkony, ale reakce jsou daleko bezprostřednější. Na odpoledním PC bych se neodvážila zeptat, není tam navíc důvod proč. Jsou to taková uzavřené moudra, nevyvolají otázku, ale dávají odpovědi. Tady mluvíme ze strany publika, které se na to koukalo, ne ze strany divadelních vědců. Jsem právník a v zásadě i kvůli tomu jsem se sem přihlásil. Baví mě diskuze, posouvají mě dál, protože si můžu tříbit vlastní argumenty v diskuzi s ostatními, vyslechnout si jiné názory, jiné pohledy. Výhodou je zdejší komornější prostředí, diskuze tu skutečně funguje a lektor jen odbornými postřehy a upozorněním na hlubší Rozborový seminář SČDO Lektor: Rudolf Felzmann, režisér: Na JH se pravidelně koná také seminář pořádaný SČDO, ani letos tomu nebylo jinak. Rozebírala se představení a zvali se na návštěvu také herci a autoři konkrétních inscenací. Seminaristé: Ze semináře dýchá pohoda a nenucenost, není to tzv. studio monolog. Pan Rudolf Felzmann umí vše správným způsobem ukočírovat a nasměrovat tam, kam by se to mělo ubírat. Jsem tady potřetí a nejsem si vědom, že by došlo k nějakému konfliktu. Myslím, že to není jen zásluhou pana Felzmanna, ale více méně tolerancí všech. Chodí sem lidé, kteří se chtějí k něčemu dobrat a nechtějí za každou cenu prosadit jen svůj názor. Jak už z názvu můžeme usoudit, jde o rozborový seminář, ale nejde tu o vědecké rozbory. Sejde se zde společenství lidí, kteří jsou většinou zkušení divadelníci. Hodně o divadle vědí a diskutují o tom, co předešlý den viděli. Na každý den se většinou vybere jedno představení jako hlavní (měsíc dopředu) a tzv. vykopávač diskuze u daného představení dostane za úkol zjistit něco více o hře a autorovi. A právě v semináři pak referuje o všem, co zjistil. Jako jeden z hlavních přínosů semináře pro sebe vnímám, že mě nutí formulovat a pojmenovat určité věci, a že slyším jiné názory fundovaných divadelníků. Můžu s nimi souhlasit nebo ne, ale každopádně stojí za zamyšlení a pomůžou mi vše si utřídit. Článek o seminářích sestavila převážně díky Zpravodaji JH Lenka Novotná a přikládá poděkování Janě Soprové a Pavlínce Schejbalové za pomoc. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 36 VŽDYŤ JE TO NÁDHERA! Rozhovor s Vladimírem „Dádou“ Stoklasou, režisérem divadelního souboru Právě začínáme z Horních Počernic a také s nejstarším seminaristou letošního festivalu Jiráskův Hronov. Soubor na JH přijel s inscenací Hra lásky a náhody od Pierra de Marivauxe. Jak jste se vlastně dostal k divadlu? Ovlivnilo mě několik lidí. Zaprvé moje máti – velká operetní herečka. Jako malé dítě jsem znal árie z operet dřív než hymnu. Zadruhé, kolem mých osmi roků se k nám do domu přistěhoval stepař Karel Strejc, na chodbě si vždycky pustil gramofon a stepoval. Já jako malý Dáda jsem si sedl na schody a koukal na něj a on mi říkal: „Vládiku, za chvíli bude konec války a to uvidíš, až přijdou černoši, co je to step, a já s nimi chci udržet krok.“ Od něho jsem dostal impuls k pohybu, začal jsem s tím, a jak se tak člověk vyvíjí... vrhnul jsem se na sport, hrál jsem vrcholově házenou. Jako voják jsem se dostal do střediska vrcholového sportu do Českých Budějovic, ale neměli pro mě zařazení. Šoupli mě na ošetřovnu jako lapiducha. A to byl můj mezník mezi divadlem a sportem. Můj šéf dr. Vladimír Kolář měl milou Dagmar Neumannovou (hvězdu budějovické činohry). Když zjistila, že mám zájem o divadlo, tak mi pověděla: „Tak přijď.“ V té době mělo divadlo v Českých Budějovicích výbornou úroveň, ať už šlo o balet, činohru nebo operetu. Bylo spojeno se jmény jako Zavřel, Macháček, Kutil, Hlušička, Cízler, Havlíčková... Některé inscenace jsem viděl i pětkrát. Jednou jsem se rozhodl, že chci také vidět, jak divadlo vzniká, a domluvil jsem se s Dagmar na zkoušku. Ráno jsem vyfasoval vojáky, odvedl jsem si je do špitálu a frr na zkoušky do divadla. Za ty dva roky jsem si udělal něco jako malou DAMU. Byl jsem u zrodu, byť jsem neuměl vůbec nic, ale měl jsem pojem o tom, jak se tvoří atmosféra, vztahy, temporytmus… Když jste se vrátil z vojny domů, tak přišla hned možnost uplatnit své divadelní zkušenosti v Počernicích? Vrátil jsem se z vojny a shodou náhod jsem viděl operetu doma a bylo to skutečně hrozné, protože jsem byl mladý a pitomě netaktní, utrousil jsem poznámku během představení a vedle mě seděla dívenka, jejíž táta hrál, ta to řekla doma otci, on to řekl paní Davídkové, s jejímž synem jsem chodil do školy, a ta mě potkala a říkala: „Hele, když jsi měl připomínky, tak přijď.“ A takhle jsem se dostal do divadla v Počernicích. Divadelníci se tam dělili na dvě party. Jedna skupina nadšenců, kteří si mysleli, že když se naučí text a přijdou zleva nebo zprava, že to je divadlo. Byl tam pan Semerád, pomocný režisér v rozhlase. Obsadil mě hned do Paličovy dcery (hrál jsem tam čurdu, řezníka). On uměl udělat rozbor, a to byl ten, který jsem já zažil v divadle. Bohužel tím, že byl z rozhlasu, neuměl aranžovat… Mně bylo dvacet a moji kamarádi ze sportu se v 55., 56. roce přidali a nastal zlom, kdy my mladí jsme převzali iniciativu. Někteří staří se urazili a odešli, jiní zůstali. Formoval se soubor a šlo to až do roku 68, kdy jsme neměli ani kde zkoušet, finanční prostředky jsme neměli žádné. Zkoušelo se po bytech a ještě jsme všichni byli vyčerpaní svým zaměstnáním, měli jsme rodiny… Řekli jsme si, že než aby to šlo dolů, tak to rozpustíme. A tak jsme to rozpustili… Ale to nebyl úplný konec divadla v Počernicích, přeci jste to tak nenechali… Představ si, že po 27 letech jsme se znovu dali dohromady z toho, co zbylo… V 90. roce za mnou přišel starosta (to už jsem byl důchodce) a povídá: „Pojď, uděláš si při osvětové besedě takovou školičku s malými dětmi“. Vybral jsem pohádku, aby si zahrály, a na jednotlivých sekvencích etud jsme to stavěli. Vyprávěl jsem jim o divadle, o tom jak se chovat a trochu o dějinách… Děti měly úspěch, a tak jsem měl za rok už 30 dětí, dělal jsem tedy dvě inscenace, a třetí rok už bylo dětí 60! Tak jsem si říkal, že to už neutáhnu… Jednou při sezení mi i dospělí říkali: „Pojď, zahrajeme si také něco.“ Vnímal jsem to jako hec, a tak jsem šel na půdu pro Čarodějnickou pohádku od Doležala. Předložil jsem jim to, jako že to je nejjednodušší, co můžeme hrát. Čekal jsem, že z nich vypadne, že to nemysleli vážně, ale oni hned spustili: „Co budu hrát já, co budu hrát já?!“ Nasadil jsem si na sebe balvan. Tři dětské soubory a jeden s dospělými a manželka říkala: „Víš co, vezmi si tam postel a já ti budu posílat večeři esemeskou.“ Takhle jsem to táhnul osm let. Když byly děti malinký, tak byly bezvadný a rozuměl jsem si s nimi jako děda, ale když to poporostlo do „teenagerovského“ věku, tak už mi začaly lézt na nervy, a to už jsem jako dědek nepřežil. Malinký si ode mne převzali jiní a to co zůstalo, je základ souboru, který letos hrál na JH. Jeho členové se mnou hrají od svých 8, 9 let. Teď ve svých dvaceti už mají něco odehráno. Jak je tomu tedy u vás s dramaturgií? Byl jsem nucen dělat jen velká plátna, protože sál jsme neměli a byli jsme odkázáni jen na přírodní divadlo. Od října do března jsme zkoušeli v „Domečku“ (kulturní středisko) a v druhé polovině roku jsme šli už do „přírodňáčku“. Bylo nás dvacet, tak jsem musel hledat hry pro tolik lidí. Asi před čtyřmi lety - počernický biograf zel prázdnotou – jsem šel za starostou a povídám: „Hele, co kdybychom si z kina udělali divadlo.“ - „A ty myslíš, že bude navštěvované?“ - „Vidíš, jaká bývá návštěvnost v přírodňáčku. Určitě bude. V zimě přijdou do divadla!“ Starosta Ivan Liška a místostarosta Tomáš Kárner (také předseda souboru) nám jdou na ruku. Milan Čech (výtvarník, který nám dělá všechny výpravy zadarmo) přišel s tím, že vybouráme 6 řad a tam postavíme podium a stojky z černého sametu jako v loutkovém divadle. Hráli jsme tam asi rok a půl, ale hlavně se vše soustředilo na léto, kdy je obrovský festival (34. ročník, od 15. května do 30. června), kde probíhá kolem padesáti představení. Teď se tedy postavilo divadlo. Bude to paráda, divadlo se vším všudy. Má se otvírat 15. října 2006. V přírodním divadle jsme dělali Sen noci svatojánské. Představení dopadlo báječně, ale DS Právě začínáme Horní Počernice uvedlo na JH Marivauxovu Hru lásky a náhody v režii Dády Stoklasy. Fota z inscenace : Ivo Mičkal. 37 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 nádherný dojem u diváka vznikl z dobrých 30% přírodou. V novém divadle chtějí začínat právě tímto představením, ale podle mého názoru to není šťastné. Popsal byste prosím vaše přírodní divadlo někomu, kdo ho nezná? Představ si kráter, v kterém je červená antuka. Kolem dokola jsou z bílé opuky udělány kamenné ochozy se schodišti, takže vytvářejí přirozené praktikábly. Nejvyšší bod je 5 metrů nad jevištěm, tam se ještě hraje a je to celé uzavřené - zarostlé stromy starými 75 let…my hrajeme v krytu pod zelení. A když ti naši techničtí kluci ozáří každý strom jinou barvou, vytvoří se taková pohádka, že sebevětší kulisa nemůže udělat takovýhle dojem… Puk se spustí na špagátu dolů, elfové se houpou po stromech naproti sobě, je to prostě show. A teď se má tohle přenést do divadla a mám na to měsíc, tak to se nezlobte, polotovar já neudělám. Navrhl jsem tedy právě hru Lásky a náhody, protože na Hronově jsme s tím byli celkem úspěšní. A vy a Jiráskův Hronov? Jsem na Hronově po čtyřiceti letech a ohromně se to tady změnilo. Myslím, že hlavně směrem k mladým. Já jsem proti nim kmet. Je tady vidět obrovské nadšení pro divadlo a vnímám novou vlnu rozšíření žánrů. Za mých mladých let byl žánr uzavřený na kukátkové divadlo příběhů (česká klasika - Mrštíkové, Jirásek, Stroupežnický a ze světové Goldoni, Shakespeare, Molière), ale nové vlny nás nezasáhly - Sartre, Ionesco byli zakázaní. Zase na druhou stranu - sáhnout po těchto autorech, to už musel být soubor, aby je to bavilo, aby tomu rozuměli. Ale třetí věc, která je nejdůležitější: Pro koho se dělá divadlo? Pro diváka! A pokud naservíruji divákovi hru, která je pro něj nečitelná, tak ho ztrácím. Zde je důležitá i ekonomická stránka: když nebude návštěvnost, nebudou finance na další věci. Vzpomenete si na nějakou kuriozitu z tehdejší doby? Dnes je to komické, bohužel mladým lidem už to vůbec nic neříká, protože oni tu dobu nezažili. Neumíš si představit, co to bylo za problém před čtyřiceti lety… Neměli jsme divadlo, hráli jsme v kruhu. Byli jsme pozvaní na přehlídku do Rakovníka, tam nějaký inspektor pro kulturu říkal: „Ale soudruzi, pracující lid není zvědavý na takovouhle hru.“ Jenže pracující lid byl potěšený, Vladimír Dáda Stoklasa na snímku I. protože ho to pohladilo! To ne- Mičkala. bylo, jako když se hrály hry, kde soustružník na jevišti soustružil a špony lítaly až do páté řady, nebo se hrála hra o pšenici veliké převeliké, kde manželský pár bojoval, aby podle Mičurina vytvořil nejlepší pšenici a komsomol a strana pomohly. Soudný člověk se díval a v duchu se smál, mládež odcházela a šla raději na pivo… A tady na JH se stalo, že přijel jezeďácký soubor (JZD), jestli měli nějakou profesionální pomoc, to nevím, zřejmě asi ne, dělali nějakou klasiku, a představení nedopadlo dobře. Druhý den dopoledne se konalo povídání. V auditoriu bylo asi 300 lidí a za předsednickým pultem byla porota, která to hodnotila. Já si myslím, že měli JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO mluvit „česky“, protože jim asi jezeďácký soubor moc nerozuměl. Porota je rozcupovala, ale vlezl jim do toho jejich předseda za mikrofon a povídá: „Jsem komunista.“ Nastalo ticho… a po pauze řekl: „Já nemůžu pochopit, když ta porota, která nás sem poslala, se úplně míjí s tím, co říká dnešní porota tady, která nás sepsula, ale je to asi tím, že první porota od nás dostala půl prasete a tady na tu nezbylo“. Do toho tam vlezl pan Valtr Taub (herec z Realistického divadla) a řekl: „Soudruzi, ty stranické legitimace laskavě necháme pod jevištěm, a tady se bude mluvit pouze o umění.“ A na druhou stranu vybavíte si představení, které bylo velmi dobré a ještě teď se o něm dá mluvit jako o raritě? Venku přede dveřmi, Medika Plzeň – vynikající představení, kdy jsme při potlesku měli ruce rozžhavený, po těle nám lezly „pralinky“ a druhý den, když přišla porota, celý sál povstal a tleskal. To už se dnes vidí jen v La Scale nebo ve Státní opeře. Byl jste se podívat na letošním JH na PC (problémový club)? Hned po našem představení. Vašek Špirit má seminář - „malý“ PC - navodí kontakt s posluchačem hned, ne že by hodnotil představení, ale dává otázky, za jakých okolností si myslíte, že soubor hru připravoval? Proč vznikla? A to je pak krásná debata… S „velkým“ PC se to nedá srovnat, mám pocit, že tam je to o profesní deformaci. Oni si neuvědomují, že amatérský herec je proti nim o 60% níže s informacemi, vzděláním o divadle…V našem případě téměř nemluvili o inscenaci. Začali se zabývat kostýmy, výpravou. Vašek Špiritů jim řekl, že ta výprava v přírodním divadle, kde hrajeme, je úplně jiná než tady, ale to je nezajímalo. Musí hodnotit, co viděli – to je trochu kruté. Ano, souhlasím, ale musí si také uvědomit, že soubor nemá finanční prostředky, aby mohl udělat jednu výpravu pro malé a druhou pro velké divadlo. Dnes nikdo ty peníze nemá. Stačí stylizace, aby se vědělo, v které době asi jsme. Diváka zajímá především příběh! Kdybychom hráli nazí, jak by tedy upravili kostým? O čem by se pak mluvilo? Co jste říkali na vaše letošní hraní na JH a které divadlo vás potěšilo? Potěšilo nás, že jsme tady! Byla trochu nervozita, obával jsem se obecenstva (tady je obecenstvo divadelní, ti jsou vždycky kritičtější než „obyčejní“), ale bylo to přijaté výborně. Jsem starej sentimentální dědek, lidé se usmívají a zastavují mě se slovy: „Moc vám děkuji, to bylo pohlazení po duši!“ Co se týče repertoárové skladby, mám pocit, že je tady toho moderního nějak moc. Mělo by to být tak půl na půl, ale zase si nemyslím, že to není inspirativní pro každého. Mě se strašně líbila Groteska. Vějíř od Goldoniho se mi také líbil, byl jsem spokojený. Trochu mě zklamalo, že byl hraný venku a prostor pro herce byl dva metry čtvereční. Goldoni musí mít švih, tempo, optimismus. A holandské divadlo (pravda moje angličtina je velice slaboučká), věřím, že představení muselo dát skutečně velkou práci, bylo zajímavé vytvořením nálad, jenže… Hledal jsem klíč jak k němu, co tím sledovali. Viděli jsme jakousi destrukci světa, z ničeho nic se rodící násilí, které narůstá, až vyústí… a optimistický konec, že svět násilí překoná. V každém případě jsem to sledoval se zatajeným dechem, i když jsem si to nedokázal přečíst v prvním okamžiku. A to jsem člověk, který se padesát let zabývá divadlem. Co teprve když tam přijde babička, která má ráda toho Jiráska… Přihlásil jste se letos také do semináře, jaký byl pro vás jeho přínos? Ano, s Milanem Schejbalem se známe už řadu let a navštívil jsem jeho seminář. Způsob výuky je pro mě nesmírně inspirativní. Jen mám velký handicap s osobní hluchotou, tak chodím a odezírám a jsem letos nejstarším seminaristou (73 let, pozn. red.)! Co byste popřál Jiráskovu Hronovu do budoucnosti? Myslím si, že by se neměly bourat tradice a to nejen v divadle, ale ve všech oblastech. Na mě to tedy letos zapůsobilo velice BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK pozitivně, když jsem viděl, kolik mládí tady je… Vzpomínám na revoluci - herci tohle všechno rozhýbali, ale po revoluci divadla zela prázdnotou a amatérské divadlo doslova chcípalo. A dnes zažívá takový rozjezd! 70% lidí řekne, že divadlo musí mít příběh, forma už není tak podstatná. Ale musí to být příběh, který donutí k přemýšlení, který pohladí nebo zamrazí… Jdeš z inscenace a jsi toho plná a ještě druhý den o tom přemýšlíš. Pokud tady mladí budou, tak amatérské divadlo může jen vzkvétat. A tím, že se poučují, že studují, že profesionálové jsou ochotni přijít a pomoct, bez ohledu na honorář… Hlavně ať mladí vydrží u divadla, vždyť je to nádhera! Na 76. ročníku JH se s Dádou Stoklasou na kus řeči potkala Lenka Novotná HRONOV OČIMA NOVÁČKA AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 38 Když bych to vzala od Adama první, co mě zarazilo bylo, že všechny naše přihlášky se posílají přímo panu Strotzerovi a že tedy tím pádem musí být velice přetížený. To vyvolalo můj údiv a poté, co jsem sem přijela a viděla, jakým způsobem organizace tady šlape, můj údiv upřímně vzrostl. Myslím, že pro další rozvoj tohohle festivalu by bylo na místě začít uvažovat o částečné profesionalizaci organizace festivalu, aby se jeho vedení mohlo soustředit na jeho strategické směřování a rozvoj v kulturním slova smyslu a nemuselo ztrácet čas a energii s jeho praktickým chodem. Kterou část organizace máš na mysli? Organizace, která připravuje JH je profesionální. Mám na mysli právě zpracování přihlášek a to nasazení, se kterým se tady o nás všichni starají. Já to obdivuji, ale na druhou stranu si myslím, že by existovaly snažší, ale možná dražší způsoby, jak to zařídit. Pořád si nejsem jista, že ti správně rozumím. Hlavní organizátoři JH, NIPOS-ARTAMA Praha a Město Hronov jsou přece profesionální organizace? Čili programovou stránku a pak vlastní organizaci mají v rukou profesionálové. Máš snad na mysli řadu dobrovolníků, kteří se do práce zapojují přímo tady v Hronově? Za prvé bych nechtěla zacházet moc do detailů, protože všechno funguje bezvadně. Jde spíš o pohled do budoucna, jak zvládat neustále se rozšiřující festival. A za druhé mám na mysli tu praktickou přípravu festivalu především před tím, než přijedeme. To, že je tu spousta nesmírně ochotných dobrovolníků, je skvělé a bude to potřeba i nadále. Ale myslím, že organizace před začátkem festivalu, zorganizování všech frekventantů i souborů, je tak neuvěřitelně vyčerpávající, že bude třeba vše pojmout trochu více systémově. Chtěla bys ještě něco dodat k semináři? Jarda nás naučil aspoň trošku začít poslouchat nejen samé sebe, ale i ostatní, a dodal nám novou schopnost vnímat představení jednotlivých souborů. Takové vzdělání by mělo být součástí veškerého divadelního snažení, dokonce si myslím, že by mělo být součástí základního vzdělání každého z nás. A co říkáš na ubytování a stravování seminaristů. Volila jsi soukromí, nebo ubytování „hromadné“? To hromadné. Rozumím tomu, že je nejlepší, jak to jde. Jsem za to vděčná. Je fajn, že v informacích, které jsme dostali předem bylo jasně řečeno, že to není žádný luxus, takže jsem dostala to, s čím jsem počítala. Bydlela jsem na intru v jedné třídě. Teplá voda a všechno tam fungovalo jak má. Pokud jde o stravu – já jsem vděčná, že mi někdo uvaří a ještě za tuhle cenu! Co se týče programové skladby JH, co tě nejvíc zaujalo? Nebo rozčílilo? Zaujala mě kombinace téměř profesionálních výkonů s těmi naprosto nedostatečnými (v mých očích). Jediné představení, které mě rozčílilo byla Marmeláda. Bylo až příliš věrné mému každodennímu životu. Takže to není vůbec chyba zpracování nebo souboru. Jen jsem tady na dovolené a chtěla jsem se věnovat něčemu jinému než své práci a nebyla jsem připravená Rozhovor s jednou ze seminaristek vznikl během posledního dne letošního Jiráskova Hronova, přímo na náměstí. Kdo jsi? Jak se jmenuješ, děláš amatérské divadlo? Jsem Daniela Votavová z Prahy a s divadlem, profesionálním ani amatérským, nemám prakticky vůbec nic společného, resp. nic víc než diváctví. Přijela jsem do Hronova ze zájmu, proto, abych poznala něco úplně nového, abych se podívala pod pokličku divadelnictví. Jak jsi na tu možnost vůbec přišla? Úplnou náhodou. Asi před rokem a půl jsem za zvláštních okolností potkala jednu zajímavou slečnu, ta mi doporučila právě Jiráskův Hronov, že by mi mohl napomoci dozvědět se něco víc o herectví, o divadle a jak to všechno vzniká. A protože loni jsem už měla léto naplánované, snažila jsem se po roce vzpomenout si, jak se to místo jmenovalo, kde to bylo. Pomohl mi internet a po trošku větším hledání jsem tady. Jaké divadlo máš ráda jako divák? V Praze chodím nejčastěji na opery. Ale divadlu jsem velmi otevřená, líbí se mi klasická činohra, líbí se mi i když se zkusí něco nového, alternativního, když se zapojí pohybové a hudební prvky… Proč sis vybrala právě seminář I (jako Iniciace mluvy) – Učme se mluvit? Přišel mi nejpoužitelnější pro můj další život, práci a vůbec pro všechno. Jak jsem řekla, jsem z Prahy a všichni pořád říkají, jak my Pražáci mluvíme strašně, tak jsem si řekla, že by bylo dobré se dozvědět něco o tom, jak mluvit správně. Lektor ti potvrdil, že mluvíš špatně? Bylo to bezvadné, protože jsme si mohli vyzkoušet opravdu všechno o čem jsme se bavili a lektor Jarda Kodeš mi potvrdil, že je částečně slyšet, že z Prahy pocházím. Teď nemluvím samozřejmě o volbě slov, ale o výslovnosti. Jak jsem pochopila, v semináři jsi tedy byla spokojená. Vždycky je ale zajímavé nahlédnout na JH očima nováčka. Tj. v tomto případě očima Tvýma. Co se v tomhle pohledu odráží? Třeba bys chtěla upozornit na něco, co mi „staří“ už nevníDaniela Votavová na snímku P. Schejbalové. máme, co by se dalo zlepšit, změnit… na tak výstižné absurdní zrcadlo. Jinak mě žádné představení nenaštvalo, ale myslím si, že určité „výkony“ mohly urazit některé ostatní účinkující, kteří se připravovali dlouho a poctivě. Připadalo mi, že některé soubory se sem vypravily s ambicemi, které nebyly podloženy poctivou prací. Můžeš být konkrétní? Nelíbilo se mi například představení feministek. Potom, jako ukázka lidového ochotnictví mi také připadalo představení Vějíř, ale to jsem nedokoukala do konce… 39 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Zážitek? Co si naopak povezeš domů jako Můj kulturní zážitek z Hronova bude představení Holanďanek. Lolita se mi taky moc líbila. Líbilo se mi Život je jen náhoda, Obraz. To jsou asi největší perly, ale bylo toho víc. Také koncert skupiny Njorek. Jak sis užívala mimodivadelní program? Hospůdky, cukrárny…. Ten život okolo je príma, patří k tomu mladému prostředí a pomohl mi užít si to tady. Přijedeš za rok znovu? Byla bych moc ráda, kdyby mi to vyšlo, ale protože pracuju, musím se svou dovolenou šetřit, tak uvidíme. Co je tvé zaměstnání? Pracuju jako auditorka. A co bys dodala na závěr našeho bleskového rozhovoru? Bylo mi ctí tady být. Rozhovor připravila Pavlína Schejbalová JIRÁSKŮV HRONOV / BYLO Malé Vinohradské divadlo Praha / Anonym: Masopustní šelmovský kousek. Příklad otevřené sexuality. O nic jiného taky nešlo. Foto: Ivo Mičkal. JIRÁSKŮV HRONOV 8:6 PRO SEX V srpnu jsem navštívil festival Jiráskův Hronov. Z 27 inscenací uvedených v programové brožuře letošního Hronova jsem jich viděl 14. I když je to jen lehce nadpoloviční většina, odhodlal jsem se udělat si hrubý přehled témat a výrazných motivů. Kromě nekompletního vzorku je slabinou této „statistiky“ nutně subjektivní hodnocení, nelze na ni tedy pohlížet jako na něco exaktního. Výsledek je ovšem tak výrazný, že, pohlédneme-li na něj s rezervou, může otevřít zajímavý problém. Definoval jsem si 5 témat a u každé inscenace jsem hodnotil, zda dané téma bylo pro inscenaci hlavním tématem nebo jedním z hlavních motivů. Málokterá inscenace má přirozeně jen jeden výrazný motiv, některé motivy se tedy vyskytují ve více inscenacích. Zde jsou výsledky: téma či výrazný motiv četnost ve 14 představeních procenta výskytu sex láska nebo podobný vztah smrt práce, dílo, poslání apod. víra, přesvědčení, hluboké postoje 8 5 57 % 36 % 5 4 36 % 29 % 3 21 % Opakuji, že přehled je značně nedokonalý. Výsledek přesto potvrzuje mé tušení: jasně nejčastěji se objevujícím motivem je sex. Je to jediný motiv přítomný ve více než polovině hodnocených inscenací. A to i přesto, že sex je ze všech pěti uvedených motivů zdaleka nejužší pojem: je nejméně abstraktní, má nejméně variant, nejméně praktických, filozofických či existenciálních přesahů, nejméně sporných a neuralgických míst. Často se říká, že divadlo, alespoň divadlo v u nás obvyklém pojetí, je založeno na dramatické situaci. Dramatickou situací je, zjednodušeně řečeno, myšlena situace postav na jevišti, která je pro ně nesnesitelná a kterou se snaží svým jednáním změnit. Jsem přesvědčen, že z pěti v tabulce uvedených motivů má sex obecně nejnižší dramatický potenciál - že je tedy nejméně vhodný k vytváření dramatických situací. Ne, že by neměl žádný. Každý myslitelný motiv má nějaký nenulový dramatický potenciál: i jídlo, procházka se psem, opalování u vody, sledování televize, dokonce i spánek. Dobré, i vynikající divadlo je možné dělat i na základě motivů a témat, v nichž příliš dramatického potenciálu není. Lze si představit vynikající hru o klidném spánku, o dobrém obědě, o bezkonfliktní cestě na dovolenou. Bylo by nesmyslné, aby dramatici a další tvůrci na takové motivy, díky kterým může divadlo reflektovat celou šíři života, třeba i toho méně dramatického, rezignovali. Přesto by se mi zdálo logické, kdyby existovala DS Krakonoš Vysoké n. Jiz. / Petr Pýcha: Republiku za koně a fotbal aneb Obrázky z dějin národa Havlase Pavlaty. Příklad sexuality skryté. Šlo tu víc o koně a fotbal, taky o republiku. Foto: Ivo Mičkal. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK řemeslně odůvodněná tendence preferovat dramatičtější, a také situačně rozvětvenější motivy. Myslím, že takové motivy, jako je práce, smrt, víra nebo láska (pochopitelně ji odlišuji od sexu) mají prostě mnohem hlubší a rozvětvenější dramatické možnosti, než sex. Sex dělají všichni lidé podobně, a když se někdo vymyká, málokdo s ním vede spory nebo dokonce vstupuje do konfliktu. V sexu, pokud vím, nikdo moc za nic nebojuje, a když ano, má ten boj spíše technickou než nějakou hlubší povahu. Ve výsledku je sex spíše uklidňující než vzrušující, spíše smírný než konfliktní. Narozdíl třeba od práce, kde hledání jejího smyslu má mnohem více rozměrů a s jejíž kvalitou vzrůstá napětí. V sexu sice existuje vztah, ale na poměrně povrchním základě. A tak dále. Navíc je celkem problém sex inscenovat - má totiž i málo širokou paletu vnějších a režijně zajímavých projevů - stručně řečeno je jednotvárný. Projdu-li všech 8 inscenací, v nichž byl výrazným motivem, snad v jediném případě (Lolita) s ním byla spojena nějaká do hlediště přesahující vášeň. Ve všech ostatních případech byl zahrán buď parodicky nebo popisně. Myslím, že je to přirozené: sex se opravdu špatně inscenuje. Přesto sex vyhrál 8:6. A to i na Jiráskově Hronově, který je festivalem amatérských, nezávislých divadel, jejichž tvůrci se teoreticky nemusí podbízet nenáročnému publiku, usnadňovat si práci zkratkami, osvědčenými klišé a podobně. Uvedené „statistice“ příliš nerozumím ještě z jednoho pohledu. Často slyším, že dnes lidi zajímá především sex, dobré jídlo, dobré auto a drahá dovolená. Dovolím si tvrdit, že dobré jídlo, dobré auto a drahá dovolená skýtají ještě méně dramatického potenciálu, než sex. Jsou to také ještě užší témata, proto jsem je nezařadil do tabulky, kde by byla srovnávána s tématy hodně širokými a obecnými. Přesto je zajímavé, že o dobrém jídle se pojednávalo maximálně dvakrát, o dobrém autu a drahé dovolené dokonce ani jednou. Vysvětlení drtivého vítězství sexu tedy asi nebude tak banální jako „že to lidi chtějí“, „nic jiného je nezajímá“ apod. V této krátké úvaze, která se týká divadla, se nebudu pouštět do psychologických nebo sociologických analýz. Nicméně, letos si někteří lidé v Hronově stěžovali, že většina představení je docela dobrých, ale žádné perfektní, že tam chybí perly, které se jednou za čas z divadla vyloupnou. Říkám si: nemůže mít tento všeobecný pocit nějakou souvislost s převládajícím tématem a motivem, kterému chybí dramatický potenciál? Petr Macháček režisér Divadla Kámen Praha, 23.8.2006 DS Tyl Rakovník / Zdeněk Jirotka, Adam Doležal: Saturnin. Příklad ambivalentní. Jo i ne. Foto: Ivo Mičkal. AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 40 FESTIVAL ProART 2006 Jednu z možností, jak aktivně strávit část prázdnin nabídlo letos už potřetí nadšencům divadla a tance občanské sdružení ProART a jeho stejnojmenný festival, který proběhl ve dnech 15. – 30. 7. v Brně a v Praze. Renomovaní tanečníci Alena Pajasová (ředitelka o.s. ProART) a Martin Dvořák (umělecký ředitel festivalu), tvrdí, že festival ProART je pro všechny, kteří jsou „pro umění“. Pro všechny, kdo se letos zúčastnit nestačili a příští rok by třeba chtěli, jsme Martina Dvořáka požádali, aby nám projekt trochu blíže představil. Jak dlouho festival existuje a co bylo impulsem k jeho vzniku? Festival se zrodil přesně 4.1.2004, když jsme hledali ve městě Terezíně prostor pro premiéru našeho tanečně-divadelního projektu, který se zabýval tematikou holocaustu. Kromě prostoru pro představení nám tehdejší Středoevropská kolonie současného umění nabídla dvacet obrovských multifunkčních sálů, které byly doposud nevyužity. Atmosférou Terezína jsme byli uneseni a celkové rozpoložení v nás vyvolalo myšlenku o boření mezilidských bariér uměním a propojování jednotlivých uměleckých žánrů a společné tvoření mladých a zapálených lidí, amatérů i profesionálů. To, že se z technických důvodů první ročník festivalu pod názvem Tanec Terezín nakonec nemohl v Terezíně uskutečnit, nás nezastavilo pokračovat v Praze a posléze i v Brně. Do dalších let chystáme další rozšiřování a propojování umělců ve větším měřítku. Jaká je struktura festivalu ProART? Festival je rozdělen do dvou částí. Přes den probíhají umělecké ateliéry a kurzy tance, zpěvu, herectví a fotografie. Večery patří festivalovým představením, na kterých většinou vystupují pedagogové festivalu ve svých sólech nebo celých produkcích. To je velká výjimečnost festivalu, že žáci mají možnost sledovat své učitele přímo na jevišti a odkrýt tak jejich přednosti a možná i nedostatky. Na jevišti se potkávají tanečníci, herci a zpěváci a dávají nakouknout pod pokličku svých profesí sobě navzájem, za aktivní účasti fotografů, kteří vše dokumentují. Workshopy probíhají na tanečních sálech brněnského Národního divadla a Domu dětí a mládeže na Praze 6. Samotný festival se letos uskutečnil v brněnském Divadle v 7 a půl, na Staré radnici a v pražském divadle Ponec. Kdo všechno se kromě vašeho občanského sdružení podílí na organizaci, myslím i finančně? Festival měl letos rozpočet asi 800 tis. korun, z toho necelá čtvrtina je pokryta z grantů Ministerstva kultury, Rakouského kulturního fóra a Česko-německého fondu budoucnosti a městské části Prahy 3. Celý festival organizují jen dva lidé – umělecký ředitel 41 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 a výkonná ředitelka, intenzivně na něm pracujeme vždy od ledna. Pedagogové jsou z celé Evropy, letos kromě Čech a Slovenska také z Francie, Rakouska, Kuby, Irska, USA. A jak byste představil vaši dvojici hlavních organizátorů? Sebe můžu představit jako tanečníka s bohatými zahraničními zkušenostmi, dnes již o sobě můžu mluvit i jako o choreografovi a režisérovi, i když hlavní náplní mé práce je zatím především kariéra tanečníka. Výkonnou ředitelku Alenou Pajasovou bych charakterizoval jako manažerku, co umí dělat zázraky, a výbornou tanečnici, která pořád ještě umí tančit pro radost a ne pro peníze. Teď už se dostáváme k otázce – komu je festival určen a jací lidé se skutečně účastní? Festival je určen široké kulturní veřejnosti, především ale mladým a otevřeným lidem, kteří v umění hledají něco víc. Jejich životní filozofie můžou být pochopitelně různé, ale láska k tanci a divadlu by měla být předpokladem. Po tříleté zkušenosti můžu říct, že v hledišti vídám hlavně vnímavé a nepovrchní lidi, kteří jsou možná i nároční, ale rozhodně ne konzumenti všeho, co dnešní doba nabízí. Prostě si umějí vybrat kvalitu. Na sálech se setkávají studenti tanečních škol s nadšenými amatéry i profesionály. Prostě jde jen o to nemít strach a zúčastnit se. Nikdo nelituje. A jaké zkušenosti přinesly uplynulé ročníky vám? Zkušeností jsme za ta léta nasbírali opravdu spoustu, ale přes veškeré překážky jsme to nikdy nevzdali, a to je opravdu výjimečné. Mnozí by to už dávno zabalili, protože tomuto druhu podnikání není v Čechách na růžích ustláno. Ohlasy účastníků jsou nadšené, nic podobného česká scéna nenabízí, hlavně co se týče úrovně pedagogů. Jsou to ve svém oboru opravdu špičky. Mám velkou radost, že naše pozvání přijímají. Celá organizace festivalu je velmi pružná, spontánní a intuitivní. Nejsme schopni příliš okázale plánovat a do detailu promýšlet průběh festivalu, protože vše se ještě stokrát změní. Důležité je umění reakce. Tedy improvizace, která je také jednou z mnoha domén festivalu. Občas jsme narazili na zkostnatělost státních organizací a několika lidí, kteří naším aktivitám nepřejí. Vyslovený průšvih si pamatuji jen jeden, když jsme zahraničnímu hostu zařídili ubytování na úrovni hotelu s jednou hvězdičkou. Prostě nebyl čas si vše ověřit. Byl to trapas, ale taky jsme to přežili. Co plánujete na příští rok? Plánů je opravdu spousta, jde o to neztratit chuť a energii. Taky bychom potřebovali více pomocníků, ale vše potřebuje svůj čas a nechci žádnou etapu vývoje přeskočit. Z vrcholu se pak může hrozně rychle spadnout. Zatím jsme úspěšní a snad si toho grantové komise všímají a budou nás nadále podporovat. Přál bych si, abychom našli i nějaké sponzory. Nemáme žádného. Mohl byste ještě stručně představit další aktivity vašeho občanského sdružení? Aktivity ProART jsou široké. Přes rok probíhají pravidelné taneční kurzy, intenzivní víkendové workshopy a produkujeme i vlastní tanečně-divadelní projekty. V současné době máme na repertoáru 2 hry, 22. října chystáme premiéru další. Tentokrát půjde o propojení současného tance s barokní operou v projektu o podobách lásky v běhu staletí. Mnohem více informací, včetně těch o způsobech zapojení se do aktivit ProART, najdete na www.proart-festival.cz. Snímek v titulku článku je z představení občanského sdružení ProART Kdopak by se bál. Jeho reprízu můžete zhlédnout 20.11.2006 v Divadle Na Prádle v Praze. Pavlína Schejbalová KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO PŘEDÁVÁNÍ TRAVNÍHO ŽEZLA V BECHYNI Foto: Marie Jahnová Cestou na jih Čech mi tanulo na mysli, jak to asi letos bude s pilotováním Létajícího hrocha v Kulturním domě v Bechyni, když se jeho duchovní otec Josef Brůček rozhodl sbalit fidlátka a odebral se do bezesporu již zaslouženého důchodu. Byl jsem samo sebou také zvědav, jak bude působit ve své funkci lodivoda bechyňské kultury „nové koště“ Mgr. Štěpán Ondřich. Ale nepředbíhejme, vždyť Divadlo v Trávě není jen vedení a víkend v Klášterní zahradě. Víkendu předchází také týdenní divadelní dílna. Ta letošní navazovala na tu loňskou a podržela si téma Maska. Opět jsme se s účastníky dílny pohybovali na širokém poli charakterových masek. Zabrousili jsme tentokrát do specifické oblasti larválních masek a polomasek typů inspirovaných commedií dell`arte. K mému potěšení se masky zase ohromně povedly, a tak výsledky našeho snažení zhlédl záhy nejeden překvapený bechyňák a lázeňský host, protože jsme v nich podnikali průzkumné cesty do místních pohostinství. Masky na téma commedie dell`arte i s kostýmy jsme si nechali jako překvapení do divadelního průvodu a na předávání tradičních Travních ocenění - Všem nejlepším z nejlepších. Tak jsme se skoro týden příjemně bavili a hráli si. PÁTEK 27.7.2006 Před Létajícím hrochem se to hemží maskami, které starostlivě pokukují po zamračeném nebi. Úderem cca 18.42 hod, po krátké přeháňce, odstartoval Josef Brůček vyzbrojený Travním žezlem očekávaný divadelní průvod městem za zvuků kapely složené ze seminaristů a lektorů keramického semináře Tatrmanů ze Sudoměřic. Vyrazili jsme pod vedením komediantského trakaře a protagonistů Divadla Kvelb. Do průvodu, jehož jádro tvořili seminaristé divadelní dílny, se zapojili i členové hrajících souborů a Tatrmanští keramičtí seminaristé, všichni v divadelních maskách. Mohutný maskovaný průvod, sunoucí se pozvolna Bechyní, za všeobecné pozornosti přihlížejících i pouličních ataků kolemjdoucích a projíždějících posádek automobilů. Tento pouliční happening je již tradiční pozvánkou a úvodem před oficiálními projevy a zahájením festivalu v Klášterní Z ukázek práce semináře s larválními maskami. / Snímek v titulku je z představení O místnosti, muži a jisté tváři... Klubu přátel společnosti zavrhlých her z Uherského Hradiště. Foto: Marie Jahnová. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK rických indiánů a podlosti bílých křesťanů. zahradě. Zahajoval Josef Brůček, který se při Příběh je vyprávěn bohužel bez výraznějšího svém jako vždy nepodařeném pokusu spálit hlasového rozlišení postav, kromě zlého jekamenný pomník Trávy, zbavil pilotního zuity, který se tak paradoxně stává jediným žezla Trávy a předal je coby veslo převozníčitelným hrdinou. Postavy indiánů z různých kovo novému řediteli KD Bechyně Štěpánu trav bohužel splývají jako loutky ve stínohře Ondřichovi. Projevů se aktivně zúčastnily i a na bizony malované na šamanském bubnu naše Larvy, které snaživě „metly cestičku“ by byla potřeba lupa. Je to škoda, protože právě odcházejícímu a přicházejícímu předkřehké a zajímavé výtvarné nápady nejsou staviteli bechyňské kultury, takže se oba příliš čitelné a inscenace proto vyznívá jako upřímně rozkašlali. monotónní „protestsong“, nebo spíše proNež padl soumrak, vystoupili klamace obhájce indiánů a pronásledovatele účastníci divadelní dílny s několika ukázkami práce s larvální maskou. Nešlo vůbec o vypilované etudy, ale otevřenou zkoušku improvizace a seznámení s tímto druhem masek. Diváci se přesto dobře bavili naivitou, nemotorností a tápáním larev. Po larvách se většina diváků přesunula ke stánku, kde hasiči statečně a v potu tváří sváděli boj s plameny neutuchající žízně přítomných. Než se kdo nadál, tak se setmělo, a na pořad mohlo přijít divadlo Klubu přátel společností zavrhlých her z moravského slováckého Uherského Hradiště s autorským představením O místnosti, muži a jisté tváři…. Stvořitel ve fraku a slušivém trojúhelníku diriguje trojici protagonistů a na prospektu za nimi běží projekce. Během dirigováZ improvizovaného ní si Stvořitel sem tam odskočí, vystoupení seminaristů s larválními maskami. či dáchne a na nehlídané scéně Foto: Marie Jahnová. života, jak už to bývá, vzniká milostný trojúhelník. Láska, toť mocná čarodějka! Stvořitel bez mrknutí oka jezuitů. Tomáš jako správný indián to jistě vloží zhrzenému muži do ruky zbraň a pak nevzdá. je vše již dílem okamžiku. Několik výstřelů SOBOTA 29.7. a jsou všichni mrtví. Nic naplat, ani naturaDruhý den dopoledne, za stálého listické postřižiny kajícníkovy neodvrátily zvedání očí k nebi zda sprchne či ne, naruku mstitelovu. Ale Stvořitel je, zdá se, destoupilo Divadlo Kvelb z Českých Buděmokrat (naštěstí ne sociální ani občanský), jovic se svým představením První český lidské předsudky a morální normy mu přece loutkový, nekonečný seriál o Eulálii a nemohou činit žádné potíže a naši mrtví hrCelestýnovi. Pouliční loutkářská improdinové se spolu záhy veselí v nebi, kde jim vizace na pokleslost a oslava svobodného manželské závazky a sliby již potíže činit komediantství a „šmíráctví“, nepostrádající nebudou. Inscenace, která svou komornospokleslost i šmíráctví samo. Při představení tí, charakterem i prostředky směřuje spíše se většina diváků upřímně bavila, i když se do klubového prostoru, se dotýká věčného potom někteří ušklíbli: „O čem to bylo?“. tématu: zamilovanosti, lásky, milosrdenství Inu o divadle, nebo ne? a odpuštění. Zatím spíše jen dotýká. Mraky se kupí, starostlivé pohledy Tma jako v pytli, nebo spíše jako zodpovědných činitelů směřují k nebi, ale stvořená pro Tomáše Machka ze Sklené voda v mracích zatím trpělivě čeká. Před nad Oslavou a jeho opět autorský Amepolednem příjemně zní klášterní zahradou rický sen. Diváci se houfují u týpý, které inovace v podobě lehkého jazzíku v podání Tomáš rozbil v malebném zákoutí zahrady hudebního uskupení MK3, které v pauzách pod třemi krásnými smrky. Blikne světýlko, mezi představeními provázelo diváky celým objeví se hlava a malý velký Tomáš s indiTravním festivalem. ánskými copánky uvede diváky do příběhu. Odpolední rundu po předání oceDo indiánského vyprávění vstupujeme již nění zahajovali opět seminaristé a předskrze zevnitř osvětlenou stěnu týpý, na níž vedli asi tři desetiminutové improvizace ve probíhá stínohra o genocidě hodných amedvojicích s larválními maskami. Zvídavé a AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 42 neodbytné larvy zkoumaly náruživě a se zaujetím vše, co jim padlo do oka, diváky nevyjímaje. Ti se s nimi kupodivu chutě pustili do hry. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že tento typ masek ani svou velikostí neděsí i ty nejmenší děti, což se tuším o ostatních maskách říci nedá. Bez dlouhých cirátů je na scéně Matějka a spol. z Dubí u Teplic a jejich Variace na Venkoncem. Volné varírování se sbírkou básní Martina Davida Venkoncem předvedla pětice – herec, herečka a tři muzikanti z čehož trumpetista také významně přihrával a vůbec pěkně vstupoval do situací - nesituací. Myslím si, že tato minimalistická plavba ve vodách téměř vyskočilovského Nedivadla neseného tóny country-mexického šramlu, nepostrádala pro mne to nezbytné, to je vnitřní obsah a napětí i bez jakýchkoliv scénických efektů. Tuším, že by zalahodila i mistrovu oku. Není ovšem pochyb, že lahodila oku i uchu přítomných diváků, sledující s potěšením doslovnou personifikaci vnitřního dialogu: „Jsem muž..., a jsem taky žena…, Žena,…hm,… a když muž???“ Souhlasím s Matějkou a spol.: „Kdo má právo na experiment, ne-li ten, kdo je za to placen.“ Ano!... Musím se zde vyznat, že je mi v poslední době velmi blízký tento neefektní způsob komunikace, nebo spíše osobního setkávání, které přirozeně voní člověčinou a vrchovatě naplňuje míru hodnověrnosti a upřímnosti. Snad proto ještě pořád umíněně vyžaduji od divadla toto, kojíc se bláhovou nadějí, že by mě mělo dění na scéně zasáhnout. Asi mívám často hroší kůži. Kocábka Chocerady Jiří Cinkejs: Šmajchle aneb O to přece vůbec nejde. Kocábka připlula v tradiční sestavě: Kytara, dva neuvěřitelně upovídaní nemakačenkové, a dáma kterou si oba přejí vystrnadit, ale ona se nedá a záhadně jim padne do oka nebo spíše do noty. Hlavní těžiště je v samozřejmosti interpretů, kteří se brodí záplavou slov Foto: Marie Jahnová. 43 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Foto: Marie Jahnová. hypertrofované expozice. Připomíná mi to svým způsobem Tarantinovu povídku ze čtyřech pokojů, kdy to, o co jde, se odehraje v několika vteřinách na konci. Alespoň se mají vytrvalci na co těšit, že. Divadelní spolek Uvidíme Praha Woody Allen: Bůh? Bůh? ne bůh,… no těbůch!…studentsky čisté, nepředpojaté, ba bezskrupulózní uchopení nejednoduché látky Woodyho Allena, který ústy svého hrdiny Diabeta, kárajíc autora, cituje Aristotela: „Každá hra musí mít začátek prostředek a konec!“ Pokládá si tak jako autor otázku, jak skončit a proč a co potom. Pro jistotu po Nietscheovsku, ve finále konstatuje boží exitus a tudíž ani „deus ex machina“ nepomůže rozuzlit konec a uchopit smysl. O hó…!: „Paradox a absurdita toť synonyma pravdy“, jak praví klasik. Woody Alen jak se zdá vydrží i takový nápor studentské srandy a přivádí nadšené a zvídavé adepty lehké múzy, jak sami říkají, k čisté zábavě. Právě čistota prvního uchopení se z představení dala vytušit. V groteskním balábile se výraznou čistotou zaskvěl herecký výkon Jitky Marelové v roli Dáši z Prahy, ale i Diabetes Jiřího Krajíce Krajíčka byl hodný pozornosti. To je pro začátek jistě pozoruhodné. No…, Uvidíme!? Už je zase tma jako… , a teprve teď při závěrečném slovu Štěpána Oldřicha začíná krápat, ale nějak něžně. Myslím, že Pavel Černoch, který letos Trávu sledoval už z Perunovy blízkosti, vládce blesků celou dobu ukecával ať nedá na meteorology ani na cara Vladimíra a popřeje letos divadlu travní svátek. Díky Pavle, a nejen za počasí. Nikomu se nechce odcházet, povídání o divadle postupně přechází v zábavu, která nenuceně pokračuje v hospodě. Tráva skončila, U létajícího hrocha letos skončil i Pepa Brůček, ale vezměte na to jed, že jeho tatrmanský duch Bechyňskou kulturu jen tak neopustí. Bohu za to dík, jo a ať žehná i novému koštěti. Karel Vostárek KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO PLUMLOVSKÝ ZÁMEK OPĚT OŽIL DIVADLEM Stává se už pomalu tradicí, že se druhý a třetí červencový týden Plumlov promění v kulturní centrum Prostějovského regionu. V tomto období se na Plumlovském zámku scházejí mladí lidé z celé České republiky a ze Slovenska, aby během čtrnácti dnů nastudovali hodinové taneční divadelní představení. Letos se tu od 9. do 23. července odehrával již pátý ročník Mezinárodního divadelního Workshopu. „Jedná se o největší akci, kterou naše Klubové zařízení Plumlov v průběhu roku organizuje. Proto s přípravnými pracemi začínáme již na podzim předcházejícího roku, kdy se stanovuje koncepce celého projektu a kromě jiného se pracuje na získání různých grantů a dotací. Garantem letošního ročníku se stal poslanec PSP ČR ing. Miloslav Vlček. Bez jeho podpory a podpory Olomouckého kraje a Ministerstva kultury České republiky, bychom takovou akci nebyli schopni zvládnout. Po novém roce se začíná s vlastní přípravou. Vznikají návrhy scény, kostýmů, pracuje se na scénáři. Největší porce práce nás a celý realizační štáb čeká vždy od půlky června, kdy je potřeba připravit základ pro scénu, zajistit vše potřebné podle pokynů režiséra, kostýmní výtvarnice, scénografa a připravit Plumlovský zámek na celou akci. Kromě Mezinárodního divadelního Workshopu se vždy druhý týden koná Festival scénické divadelní tvorby – Plumlovské léto. Jde o nesoutěžní přehlídku amatérských sou- borů – divadelních, tanečních a hudebních. Vyvrcholením celého programu je slavnostní premiéra představení, které vzniklo v divadelní dílně. Jsem rád, že se nám zatím daří v téměř nezměněné podobě zachovat organizační štáb, který obě akce připravuje. Úzce spolupracujeme s prostějovskou agenturou TAITO, která Workshop a festival marketingově a organizačně zajišťuje, stará se také o jejich propagaci. Součástí organizačního týmu je dále scénárista a režisér Vladimír Sadílek, choreografky Alena Plačková a Mária Benkovská, scénograf Marian Lacko, výtvarnice Hana Štrbová a ředitelka festivalu Jitka Kvasničková,“ řekl ředitel Klubového zařízení Plumlov, Stanislav Bureš a pokračoval: „S myšlenkou uspořádat divadelní Workshop na Plumlovském zámku přišel v roce 2001 Saša Rychetský z ostravského Dividla. Byla to víceméně náhoda. Saša chtěl tuto akci dělat původně v blízkém Prostějově, ale nějak to tam organizačně nedopadlo, takže nás oslovil, jestli bychom mu s tím nemohli pomoci. Do té doby jsme s organizací takových akcí neměli žádné zkušenosti. Naše Klubové zařízení se orientovalo spíše na nakupování kulturních programů, které jsme prezentovali návštěvníkům Plumlovského zámku. V roce 2002 jsme zkusili udělat přehlídku divadelní tvorby amatérských souborů – Festival scénické tvorby – Plumlovské léto. No a od roku 2003 jsme obě akce spojili dohromady, takže druhý a třetí červencový Divadlo Alterna Rimavská Sobota: Drevená krava Foto: Jan Vychodil BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK týden běží Workshop a v jeho druhém týdnu divadelní festival.“ Letos se na Plumlovský zámek sjely dvě desítky mladých lidí z celé České republiky a ze Slovenska. Potěšující bylo, že se nejednalo pouze o „staré dobré tváře“, které byly na Plumlově již v předcházejících letech, ale zhruba polovinu tvořili nováčci. „Staří“ už věděli, co je v Plumlově čeká, věděli že je to hrozná dřina, ale dokázali motivovat ty, kteří se takové akce účastnili poprvé. Za těch pět ročníků se zatím nestalo, že by to někdo vzdal před premiérou. Vždycky se vytvořila skvělá parta, která měla jediný cíl. Ukázat divákům, že se dá během čtrnácti dnů udělat hodinové představení tanečního divadla s amatérským souborem, ale na profesionální úrovni. Je to fakt tvrdá řehole pro všechny. Někteří seminaristé se s tanečním divadlem setkali v Plumlově vůbec poprvé. Po čtrnácti dnech to ale nebylo vůbec znát. Na programu letošního ročníku Workshopu bylo nastudování představení podle lidové pověsti, Ondráš a Juráš. Smyslem Workshopu je dát mladým lidem prostor realizovat své nápady. Důležité je vždy vybrat správné téma, které mladé lidi zajímá a ke kterému mají blízko. Režisér Vlado Sadílek vždy přijde se dvěma nebo třemi náměty, ale konečné rozhodnutí, co se bude dělat, je stejně na něm. Předcházející čtyři ročníky vycházely z předloh klasických tragédií. Letos režisér zabrousil do lidové tvorby. Měli jsme trochu strach, jestli to nebude trochu málo po Orfeovi a Euridice, Manon Lescaut, Romeovi a Julii a Doktoru Faustovi. Byla to ale výzva. Na začátku je vždy pouze kostra divadelního představení a v průběhu čtrnácti dnů se musí udělat choreografie, vyrobit kostýmy, vytvořit scéna, sestříhat hudba, natočit filmové sekvence, které jsou součástí představení. Moc práce a málo času. Program byl pro všechny velice náročný. S tréninky se začínalo v devět hodin dopoledne a zkoušelo se třífázově do pozdních nočních hodin. Nebylo proto divu, že někteří tanečníci začali mít problémy s koleny, kotníky. Na zkouškách se různě balili do ortéz a obinadel. Nikdo si nechtěl nechat ujít premiéru, a tak se po volnějších trénincích na bolest zapomnělo. Oproti loňsku realizaci projektu letos nekomplikovala nepřízeň počasí. Převážná část zkoušek mohla probíhat na hlavním pódiu a pouze při velkých vedrech seminaristé trénovali, díky pochopení vedení města, v tělocvičně místní základní školy. Po čtrnácti dnech tak dočasný divadelní soubor mohl v sobotu 22. července představit zhruba dvanácti stovkám diváků výsledky svého snažení. Premiéra a zároveň derniéra byla opravdu zdařilá. Účinkující i organizátoři byli odměněni dlouhotrvajícím potleskem spokojených diváků. Také Festival scénické divadelní tvorby – Plumlovské léto si již v letním kalendáři kulturních akcí našel své místo. Festivalový týden začal představením Ostrov, kde rostou housle dětského divadelního souboru Pommes frites plumlovské ZUŠ a představením divadelního souboru 2+1 z Ostravy Pohádky pro větší. V dalších dnech měli diváci možnost vidět hudební skupinu Koral z Olomouce, která vystoupila jednou s repertoárem populárních Účastníci plumlovského workshopu Vlado Sadílek podle lidové pověsti: Ondráš a Juráš Foto: Jan Vychodil AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 44 písní, podruhé s cimbálovkou. Tradičním účastníkem festivalu je skupina Správní kluci z Ústavu sociální péče z Víceměřic, kteří letos potěšili diváky dvěma koncerty. Dalším věrným účastníkem je dětský divadelní soubor Střelky z Českého Těšína. Letos do Plumlova přijeli s představením Kudýš. Stálými zástupci slovenské tvorby jsou divadelní soubory DS Daxner z Tisovce, kteří si pro letošní festival připravili zpracování hry bratří Čapků – Zo života hmyzu a Divadlo Alterna, které letos do Plumlova přivezlo pohádku pro malé i velké – Drevená krava. Potleskem a uznáním diváků byli odměněni i další účastníci, Modrý kabaret z Ostravy za představení Pipi aneb Mundus inversus a hudební skupina M.E.L.L. z Rimavské Soboty, hrající styl folk-world music. Každý ze zúčastněných souborů si mohl zvolit prostor, který jim pro jejich představení nejlépe vyhovuje, a tak se hrálo v sále na vysokém zámku, v zámeckém sklepení, na hlavním pódiu i na venkovním pódiu U kaštanu. Stavba jeviště 18 x 12 m. Foto: J. Vychodil. Čtrnáct dní uběhlo jako voda, představení úspěšně proběhlo, festivalový program byl také u konce a seminaristé a členové divadelních souborů se rozjeli do svých domovů. Měli možnost seznámit se s novými lidmi, navázat nová přátelství, naučit se a zkusit si něco nového. Při loučení se někdy objevila i slza, ale všichni si slibovali, že se v Plumlově příští rok zase sejdou. „Vždy, když Workshop skončí, mám v sobě takový pocit prázdnoty. Za těch čtrnáct dní si člověk zvykne na to, že se tu potkáváte s takovým množstvím lidí a najednou je tu až moc velký klid. Po skončení Workshopu nás čeká spousta práce, pomalu už začínáme myslet i na příští ročník a budeme se snažit připravit jej minimálně stejně tak jako ten letošní,“ doplnil na závěr Stanislav Bureš. Jaroslav Bartoš ze spolupořádající agentury TAITO Více informací o projektu, třeba i pro příští rok, naleznete na stránkách www.mestoplumlov.cz (pozn. red.). 45 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 S.M.A.D. Nasedám do vlaku na Hlavním nádraží v Praze - cílová stanice Šumperk. Vlak se pomalu rozjíždí a já přemýšlím, po kolikáté už… PO DESÁTÉ! Aklimatizace - nádech, výdech – ano, všechno je v pořádku, nic se nezměnilo. Prezence - ŠOK - nepoznávám ani jednu tvář. Samí mlaďoši. Pak mi dojde, že staří ostřílení Šumperáci dojíždějí vždy až na poslední chvíli. Úvodní schůzka - Uf, nemýlila jsem se, všichni jsme tu a je tu i KAREL! (Tomas). Máme za sebou první kontakt se svými lektory a teď už záleží na nás, jak ten společný týden plný divadla, tvořivosti, setkávání se a legrace prožijeme. „Dielne v Šumperku sú veľmi vzácnou príležitosťou desať dní nerušene KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO SETKÁNÍ MLADÝCH AMATÉRSKÝCH DIVADELNÍKŮ V ŠUMPERKU 11. - 20.8. 2006 sedmnáct účastníků. Během týdne je bylo možné potkat v tělocvičně SZŠ v Šumperku, anebo jak už název dílny napovídá - v korunách stromů a to doslova. Dílna A v těchto místech komunikovala pohybem, sdílela a souzněla s prostorem, kontaktovala se, přenášela pohybem energii. Účastníci se učili jak zacházet se svými těly a také s těly svých spoluseminaristů. Všichni (Jirku nevyjímaje) se vyznačovali neustálým úsměvem, pozitivní energií a klidem, který z nich všech vyzařoval na první pohled. Jak by také ne, když jim lektor jako součást dílny četl pohádky. Jejich sobotní pohybové vystoupení situované v atriu Šumperského divadla se prolínalo s fotografiemi a výtvarnými díly vytvo- tvoriť a riskovať úplne všetko.“ (Ján Šimko, lektor třídy B.) Letos bylo na Šumperku k výběru pět dílen a rozhodnout se pro jednu z nich bylo asi to nejtěžší. Noví lektoři lákají už jenom tím, že jsou v Šumperku poprvé a vy máte možnost poznat další osobnosti a způsob jejich práce. A ti, u kterých jste jako frekventant už jednou nebo i víckrát v minulosti zakotvili, vždy přinesou něco nového. A tak jednoduše, ať se přihlásíte do jakékoliv dílny, nemůžete udělat chybu. Dílna A - V KORUNÁCH STROMŮ Lektor: Jiří Lössl, tanečník, performer, pedagog. Do dílny A se letos přihlásilo snad nejvíc nováčků. Společně pracovalo Pohled do šumperské dílny A – V korunách stromů, vedené Jiřím Lösslem. Archivní foto. Dílna E čili Pouliční divadlo aneb Jak lze zahrát Shakespeara za půl hodiny byla všude, v ulicích Šumperka i na scéně divadla. Dokládá to tento snímek i záběr v titulku článku. Foto: Alena Crhová. řenými během týdne. To vše doplňovala živá hudba. OČIMA SEMINARISTŮ Lösslovo desatero aneb Neustále zlobí a je na to hrdý 1. Poskládej si kosti - máš jich v těle dosti. 2. Klaď otázky na tělo - vždy ti rádo odpoví. 3. Dostaň seminaristy do krkorukopánvokyčlolomných poloh - jejich tělo to rozchodí. 4. Čti seminaristům alespoň 3 pohádky denně - budou ti věrně a pozorně naslouchat. 5. Vždy buď mravným příkladem svým seminaristům - potřebují to!. 6. Vzpomeň si na všechna jména svých žáků - oni si tvé také pamatují. 7. Dodržuj čistotu a pořádek na pracovišti. 8. Všechno si řádně zdokumentuj. 9. Šiř a propaguj nový halucinogen Lösslin. 10. Miluj Oskeruše, lahodný to nápoj pálený z jeřabin. BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK Dílna B - ŘEKNI MI Lektor: Ján Šimko, režisér, dramaturg, spoluzakladatel divadla M.U.T. Dílna B se zabývala autorskou tvorbou a hledáním minimálního prahu herectví. Podle slov Janka se ve skupině sešli velmi zajímavé typy, které byly ochotné dodat jako materiál pro vytvoření divadelního díla své vlastní autentické zážitky. A tak následovaly hodiny a hodiny rozhovorů a vzájemného zpovídání, aby se posbíralo co nejvíc textového materiálu. Béčko se stalo jakousi nerozlučnou jednotkou, plnou smíchu a veselí. Nebylo je vidět jinak než spolu. Jejich závěrečný divadelní večer s pracovním názvem Točeňák divákům nabídl autentický zážitek, v průběhu kterého se hercova přítomnost na scéně pohybovala mezi bytím v roli a mimo roli, a to vše v netradičním prostředí arény, vytvořeným za zavřenou oponou Šumperského divadla. OČIMA SEMINARISTŮ Náš lektor Jáno je laskavá autorita a má nás všechny rád. Při práci to občas jiskří, ale v podstatě souzníme. Náš lektor Jáno nemá žádné zlozvyky. Náš lektor Jáno nezřízeně miluje houby. Nespokojí se s obyčejnými žampiony, vyhledává i jiné druhy hub. Včera se nám trochu otrávil. Frekventant N. dělá co může, aby se Jáno z otravy jen tak nedostal. Dílna C - BOJ NA ŽIVOT A NA SMRT V ŠUMPERKSKÉM CIRKU Lektor: Petr Nůsek, šermíř, divadelník. Dílna C letos s nejmenším počtem (nejmladších) účastníků, ale o to s větším nasazením, měla zřízen hlavní stan v klubovně internátu a v přilehlé zahradě SZŠ. Během dosti tvrdého tréninku (bez kterého se žádný gladiátor neobejde) nás děsili všemožnými helmami, maskami a zbraněmi, v našich končinách naprosto neznámými. Na závěrečné exhibici se křehké ženy změnily v krvežíznivé bojovnice a muži se zdáli být přinejmenším ze žuly. Jestli bylo pro tuto dílnu něco typické, tak až neuvěřitelná soudržnost, disciplína a respekt k Petrovi a k jeho pravé ruce Radkovi. OČIMA SEMINARISTŮ Lanista PETRIUS Sachrus Nuskus (Péťa). Popis: výrazné lacláče, famózní japonský účes, noblesní černé tričko, grandiózní úsměv. Charakteristické rysy: nejkreativnější, nejinteligentnější (elektronika), nejkrásnější, nejsilnější, nejvtipnější (srší), inspirující, motivující, rozdávačný. Také tichý, skromný, nená- ročný, nenápadný, pokorný, dochvilný apod. Při rozhovoru se vyvarujte těchto chyb: T: Petře můžu jenom... / P: 10 kliků! / T: Ale já jsem jen... / P: 20! / T: Když já potřebovala... / P: 30! / T: To není fór! / P: 40. / T: Vždyť jich tolik neudělám. / P: 50. / H: Terezo neodmlouvej. / P: Tak ty si dáš s ní!!! Snímek grafického designu seminárního stejnokroje frekventantů dílny C vedené Petrem Nůskem. Foto: Alena Crhová. Dílna E - POULIČNÉ DIVADLO ALEBO AKO MOŽNO ZAHRAŤ SHAKESPEARA ZA POL HODINY Lektor: Jakub Nvóta, režisér, autor, vedoucí souboru Túlavé divadlo. Tím určitým Shakespearem se stal pro dílnu Othello. Nic nevadilo, že Desdemony byly v převaze. Pro přítomné gentlemany, Jakuba nevyjímaje, to nebyl žádný problém. V dílně bylo možno pozorovat dva hlavní proudy - pražský (část členů Improvizační ligy) a rosický (míněno DS soubor z Rosic u Brna), ale ani to nemohlo ohrozit zdárný průběh. Jakub šel všem svým svěřencům příkladem a srdnatě se vrhal i do jakýchkoliv přidružených šumperských aktivit, které nikdy nemají k pouličnímu divadlu daleko. A tak bylo Éčko výborně připraveno na pouliční divadlo, které se ještě před závěrečným večerem rozhodli předvést veřejnosti přímo v ulicích města. Nutno říci - s velkým úspěchem!!! OČIMA SEMINARISTŮ Je Autorita Která Umí Bavit / Naučí Všechny Othella Tragédovat A Šmitec! Jakub Nvota je dobrý režisér, který kdyby se mohl rozkrájet, byl by souborem skvělých herců. AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 46 Dílna G - PŘEKVAPENÍ Lektor: Patrik Lančarič, režisér, pedagog. Jako materiál pro budoucí představení dílny G Patrik přivezl svým frekventantům písničku skupiny MUSE - Butterflies and Huricanes. A zadání? Motýlí efekt. Dvanáct účastníků spolu s lektorem hledalo formu a prostředky jak srozumitelně sdělit cestu od mávnutí motýlího křídla na jedné straně země, až k hurikánu na opačném konci naší planety. Géčáky bylo denně vidět jak i mimo dílnu kdekoliv pohromadě sedí a diskutují, ujasňují si názory, pobrukují si text výše zmíněné písničky a později řeší technické problémy související s prezentací. Pečlivá příprava se vyplatila a sobotu večer nejednomu divákovi příjemně běhal mráz po zádech. OČIMA SEMINARISTŮ Jak Patrika poznáte? Dochvilný, nenápadný, mlčenlivý, vždy neupravený, hladce oholen, chabá gestikulace, abstinent, nekuřák (zarytý). Kde Patrika nepotkáte? Na romantické procházce v přírodě, u ohníčku, při ranní rozcvičce, ve špatné náladě, v noci na hotelu. Kde Patrika potkáte? V Dakotě. Co si o něm myslíme? Já myslím, že je to v jádru dobrej člověk. On je taký energický. Pohoda, klídek, tabáček. Telefonní číslo rozdává na potkání, číslo bot tají. Kromě celodenní práce v dílnách doprovázelo akci několik divadelních představení, projekce a další program: 47 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 • • • • • • Divadelné združenie Partizánske, Slovensko, Daniil Charms, Jozef Krasula: Spomienky budúceho starca. Odevšad a Michal Hecht: Večer pantomimy. Divadlo TotO Praha, N.V. Gogol, H. Jůzlová: Vij. Společné lehce sportovní odpoledne (dobrovolně povinné pro všechny třídy). Večerní exhibice lektorů, promítání loňského filmu z dílny O. Pavelky. Závěrečné ukázky z dílen. Nasedám do vlaku na nádraží v Šumperku - cílová stanice Praha Hlavní nádraží. Vlak se pomalu rozjíždí a já přemýšlím, po kolikáté už se loučím… PO DESÁTÉ! Letos se Šumperk kryl s Jiráskovým Hronovem, a to téměř na den přesně. Seminaristů bylo tedy o něco méně, ale vůbec to nevadilo. Alespoň jsme měli větší šanci pořádně poznat všechny ty nové tváře. Dílny netrpěly obvyklým praskáním ve švech. Lektorů jsme si užili vrchovatě a podle nepsané tradice, téměř 24 hodin denně, za což jim patří obdiv a poklona, stejně tak zdatnému organizačnímu týmu Alence (Crhové) a Karlovi. A taky všem kamarádům a kolegům ze všech tříd, co v Šumperku letos byli. Doufám, že rok uteče mnohem rychleji než letošní dílna a v srpnu se těším se všemi na shledanou. Kateřina Kišišpa Crhová Závěrečné představení dílny B Jána Šimka. Foto: Alena Crhová. KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK / BYLO O ŽONGLOVÁNÍ S ADÉLKOU KRATOCHVÍLOVOU Již pět let se konají mezinárodní žongléřsko-divadelní dílny uprostřed Vysočiny, v areálu loveckého zámečku Aleje. Každoročně sem přijíždějí žongléři z Čech, Slovenska a Německa, aby se od špičkových, většinou zahraničních lektorů naučili nové žongléřské triky, které mohou po celý následující rok zdokonalovat, ale také co nejlépe předvést před publikem. Při příležitosti letošního 5. ročníku jsem oslovila MgA. Adélu Kratochvílovou, která tuto tradici založila a věnuje se žonglování jako pedagožka, herečka i studentka. Vím, že žonglovat se dá se vším možným, někdy i nemožným. S čím žongluješ nejraději? S míčky. Jsi přesvědčena, že žonglovat se může naučit každý. Jak jsi k tomu došla? Z vlastní zkušenosti – hlavně musí ten dotyčný chtít! Pak už jde všechno. Absolvovala jsi dramatickou výchovu na JAMU a já vím, že se práci s dětmi věnuješ na několika frontách. Pracuji jako zdravotní klaun v nemocnicích už od roku 2002. V rámci doktorandského studia na JAMU jsem začala pracovat s neslyšícími studenty. Tak vznikly i projekty s tématem žonglování pro neslyšící děti. A s neslyšícími studenty JAMU jsme se přes žonglování dostali i k výslednému divadelnímu tvaru. Dva roky jsem vedla projekt na brněnské základní škole s programem waldorfské pedagogiky. S kolegyní Dášou Trávníkovou děláme žonglérské dílny pro veřejnost, hlavně pro děti – zdravé i fyzicky či mentálně handicapované. Jak ses sama naučila žonglovat a jak je to vlastně s tvým doktorátem na JAMU? Budeš opravdu doktorka žonglování? Momentálně studuji 3. ročník doktorandského studia v oboru divadlo a výchova a tématem mojí disertační práce je opravdu žonglování – přesněji „Vliv žonglování na rozvoj osobnosti“ a „Žonglování jako performační umění“. V průběhu studia jsem v roce 2005 strávila 3 měsíce na stáži v divadelní škole v Edinburghu. Tam žonglování neměli, tak jsem otevřela pro studenty takový volný seminář. Po čase jsem tam nalezla výchovně vzdělávací instituci pro mládež Teepoka, kde bylo žonglování jako cirkusové umění jedním z pěti jejich programových oblastí. Díky tomuto kontaktu jsem pak spolupracovala na přípravách svátku Beltane, kde vystupovalo 300 účinkujících a přišlo 8000 diváků. V rámci studia jsem také získala grant na absolvování kursu žonglování v berlínských Katakombách (Jongliere Katakomben), navštívila jsem i cirkusovou školu ve Stockholmu a zúčastnila se festivalu „nového žonglování“ 5-3-1 v Helsinkách. Nové žonglování? Znamená to nové trendy, netradiční přístupy k žonglování, propojování s jinými dovednostmi. Pro mě je důležitá snaha něco vyjádřit, ne jen prezentovat technickou dovednost. Myslíš, že žonglování by měl opravdu každý zkusit ? Proč vlastně? Mohl by to zkusit každý, protože žonglování není jen cirkusová dovednost, ale napomáhá harmonizaci těla, přispívá k propojování mozkových hemisfér, zvyšuje koncentraci, působí relaxačně a rozvíjí tělo i ducha současně. Máš své žonglérské divadlo Kufr (www.divadlokufr.net), chystáš nové představení, učíš děti i dospělé. Založila jsi tradici mezinárodní žonglérské dílny na Vysočině s názvem ALEJE, letos jsme absolvovali již 5. ročník. Po republice AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 48 BYLO / KDY, KDE, KDO, CO, O ČEM, JAK probíhají různé kurzy menšího rozsahu, myslíš si, že je to dost?Já mám pořád dojem, že v zahraničí je takových aktivit víc, že je větší zájem a lidé na sobě víc pracují. Jaký je Tvůj pocit po zkušenostech ze zahraničí? Nejblíž máme Německo. Tam je velmi rozšířený dětský cirkus. Jsou na tom líp, dělají to dlouho, je tam víc lidí, kteří to umí a umí své umění předávat dál. U nás je pár nadšenců, kteří v podstatě klestí cestu, ale nemůžeme se srovnávat, máme ještě dlouhou cestu před sebou. Dětský cirkus existuje například v Brně v Labyrintu, jmenuje se Cirkus Le Grando, ale moc se o něm neví. Jsou to zkrátka první vlaštovky. O Anglii se dá říct, že žonglování se třemi míčky je naprosto běžná hra, kterou zvládá každý, asi jako jo-jo. Dál se dostanou jen někteří. Severské státy mají cirkusové školy, dokonce i gymnázia, ale je to velmi okrajová zájmová aktivita… Francie je kolébkou nového cirkusu a díky francouzské mentalitě se tady setkáváme s výrazným podílem kreativity, zatímco směrem na východ (Rusko, Čína) je silná tradice cirkusových škol založená především na precizní technice a drilování. Vrátíme-li se do Německa, tam se podle mého názoru spojuje technická kvalita s kreativním přístupem k technice samotné. U nás například není ani jedna škola zaměřená na kurzy žonglování a nového cirkusu vůbec. Já bych byla pro její založení. Co Ty? Jasně, hned se hlásím, ale nevím, kdo to u nás bude učit! Snažíme se alespoň na jeden týden v roce přivést na Aleje dobré lektory ze zahraničí a takovou malou školičku pro naše žongléry udělat. Když to bude možné, budeme v tom pokračovat dál a uvidíme! Na stránkách www.aleje.wz.cz najdete obrázky. Nechte se inspirovat! Děkuji za rozhovor! Rozhovor připravila Dáša Brtnická JAK TO CHODÍ VE FINSKU S KAISOU TUOVILOU O FESTIVALECH A O DIVADLE VŮBEC Jedním ze zahraničních hostů letošního Jiráskova Hronova byla KAISA TUOVILA, finská producentka divadla Mikkelin Teatteri a zároveň největšího mezinárodního festivalu amatérských divadel ve Finsku, konaného ve městě Mikkeli. Festival letos oslavuje 30. výročí založení. Povídaly jsme si nejen o tom, co ji zaujalo na Hronově, ale také o finském amatérském divadle. Můžete se představit? Svůj čas dělím mezi studium a práci v divadle. Studuji v Tampere divadelní vědu. Na rozdíl od Helsinek, kde je obdobné studium zaměřeno více na teorii a historii divadla, v Tampere je studium zaměřeno více prakticky, na produkci a dramaturgii. S tím souvisí také divadelní praxe. Takže jsem nejprve byla zaměstnána jako asistentka produkce v jednom divadle v Tampere a pak jsem začala pracovat samostatně, především se studentskými divadly. Teď už více než rok dělám v Mikkeli, polovinu roku v běžném divadelním provozu a polovinu roku připravuji festival. Prozradíte více o vašem festivalu? Od roku 1976 se nejprve pořádal v Lahti, v roce 1978 byl přeložen do Mikkeli. Důvodem pro změnu místa konání festivalu bylo, že organizátoři chtěli pořádat festival v menším městě, a tomu Mikkeli se 30 tis. obyvateli dobře vyhovovalo. Když se totiž něco podobného pořádá v hlavním nebo velkém městě, tak to nepoutá tolik pozornosti, jako v menším městě, kde tím všichni žijí. A ještě máme jednu zvláštnost – pořádáme festival v lednu, tedy v době, kdy je nejchladněji. Zdá se to možná paradoxní, ale je to proto, že v létě je A. Kratochvílová festivalů spousta, a Foto: V. Brtnický v lednu jen ten náš, takže tam dostaneme všechny soubory, které chceme. Jak se vybírají tituly na festival? Každý rok tituly vybírá jedna osoba, pokaždé jiná – buď je to nějaký herec nebo režisér. Obvykle je tak 40 - 70 přihlášek a z toho se vybírá 10 - 15 skupin. Všechny vystoupí na festivalu dvakrát. Náš festival trvá od pátku do neděle, takže je to asi 30 představení. Je to festival mezinárodní? Ano, každoročně máme 1 - 3 zahraniční soubory. V roce 1986 se zúčastnil i český soubor – bylo to A studio Rubín s adaptací románu jednoho finského autora. Jezdí sem soubory i z větší dálky – byli tady lidi ze Zambie, Peru, USA. Většinou to ale bývají evropské soubory. Nejnáročnější a Kaisa Tuovila Foto: Ivo Mičkal nejexotičtější to muselo být pro soubor ze Zambie. V Mikkeli, což je ve východním Finsku, bývá až třicet pod nulou. Kolik hracích prostorů máte k dispozici pro festival? Máme pět různých míst, na kterých se hraje - velká a malá scéna divadla, jedna menší škola, školní hala a sál s variabilním prostorem. Hraje se též venku pouliční divadlo, tance na otevřeném prostoru, ale protože je taková zima, tak samozřejmě moc často ne. Jak je to s diváky? Máme vysokou návštěvnost. Tak 85 – 95 % lístků je vyprodáno. Z poloviny jsou to místní lidé a z poloviny ti, kteří přijedou speciálně na festival. Objevují se tu v publiku i divadelní profesionálové. Dříve sem jezdili filmoví režiséři a vybírali si herce, ale teď se situace změnila, už se jim moc jezdit nechce. 49 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Máte nějaký doprovodný program – jako semináře na Hronově? Kdysi tu bývaly semináře třeba o herectví nebo o svícení, ale vzhledem k tomu, že je festival krátký, nezbývá na to už čas. Nicméně pořádají se tu besedy, které vedou divadelní profesionálové, dobře se tak propojuje zábavná a výchovná složka. A kromě toho je to příjemné setkání lidí z různých divadelních skupin. Když srovnáváte Jiráskův Hronov a váš festival – jaké jsou tu rozdíly a jaké podobnosti? Měla jsem na Hronově příležitost navštívit dílnu s holandským lektorem, a líbilo se mi, že se tu dělají stejné věci, jaké děláme i u nás na škole. Je příjemné, že na Hronově má člověk šanci vidět všechna představení. To u nás nejde, protože program je nabitý a vystoupení se překrývají. Když srovnávám inscenace, způsob herectví je podobný, ale naše inscenace mívají bohatší výpravu, více světel, více hudby. Ale i některé naše produkce jsou komorní a skromnější ve výpravě. Objevují se někteří stejní autoři a texty, především z oblasti absurdního divadla jako Beckett nebo Charms. Je váš festival jednoznačně amatérský? Je to tak napůl, někteří z účastníků jsou poloprofesionálové. Ve Finsku existují tzv. free groups, které nedostávají peníze od státu. Dělají divadlo ve svém volném čase, někdy si vydělají, ale nedá se na to spoléhat. A teď důležitá otázka – jak financujete festival? Myslím, že 50% financí je od ministerstva kultury a školství, část dává město a pak jsou tu menší místní kulturní organizace, které přispívají především na účast mezinárodních hostů (hradí jejich ubytování). A samozřejmě se utrží i za vstupenky. Máme i nějaké sponzory, ale myslím, že jich není tolik jako u vás. Musím přiznat, že náš festival už má dobré renomé, takže nemá finanční problémy. Dokonce nám vždycky zbutou peníze „na horší časy“. Jak to je vůbec s amatérskými soubory ve Finsku? Myslím, že je to podobné jako u vás. Máme hodně amatérských divadel, některá jsou velmi dobrá. V některých městech jsou 1 - 2 soubory, někde dokonce 5 či 10 amatérských skupin. Lidé mají divadlo rádi, dá se říci, že snad každý – alespoň v dětství – se ocitl alespoň na chvíli na jevišti. Divadlo hrají především děti a starší lidé. Ve Finsku je 5 mil. lidí a na to 20 - 30 velkých profesionálních divadel. A navíc je tu na 200 letních scén jak profesionálních, tak amatérských. Máme dvě zastřešující organizace, které sdružují jak profesionální, tak amatérská divadla. A ještě otázka na závěr - jaký máte dojem z představení, která jste viděla na Jiráskově Hronově? Herectví je hodně založeno na textech, takže někdy je problém se srozumitelností. Ale zase mám šanci vychutnávat si herectví, pozorovat scénické prostředky inscenace. Beckett, to byl pro mě byl známý text, tak jsem s napětím sledovala, jak to mají uděláno. Líbilo se mi herectví, které bylo velmi intenzivní. Také příběh Lolity znám a bylo tedy pro mě snadnější se v něm orientovat. Líbilo se mi, jak dokázali využít prostoru scény a rekvizit (třeba variabilita kufrů, které se proměňovaly v auto, postel, skříně apod.). Pobavila jsem se na Dentální rapsodii, překvapilo mě, jak se dá pohled na život uchopit. Ale něco takového jako loutkový Pachýř a Chroš je něco, co jsem na našem festivalu nikdy neviděla. Ptala se Jana Soprová KUKÁTKO DO SVĚTA PROFESOR VLADIMÍR ŠTEFKO O SCÉNICKÉ ŽATVĚ 2006 V MARTINĚ „Žatva je vždycky taková, jaká je úroda. A martinský festival je věrným zrcadlem stavu neprofesionálního divadelnictví na Slovensku. To lze potvrdit nejen na základě festivalové kolekce inscenací, ale i proto, že jsme byli svědky krajských i celoslovenských přehlídek, které určily výběr do Martina. Samozřejmě, že zrcadlo nikdy není dokonalé, ale to, co se v něm zrcadlí, je přinejmenším obrazem tendencí a základních hodnot. Doba, v níž žijeme, neoplývá jejich vyznáváním. Svět se materializuje, konzum vládne všemu. Je o to zajímavější, že slovenské ochotnické divadlo si tohoto jevu všímá a zaujímá k němu stanovisko. Jednak jakýmsi návratem k moralitě, především ve vyústění inscenací, jednak vyjadřováním kritického vztahu. Můžeme to také nazvat úsilím být aktuální, navázat dialog se svým publikem. A děje se to nejen vlastní tvorbou, ale také novým čtením klasických textů. Inscenátoři mají silnou ambici reflektovat národní minulost, nikoliv však historicko-faktograficky, ale hledáním kořenů a odhalováním univerzálních lidských problémů. Jedním slovem, mají snahu obsáhnout člověka ve společnosti, v soukolí času, v zápase o svoji identitu… Ale pokud bychom chtěli lakonicky pojmenovat ústřední problém inscenací letošní Scénické žatvy, pak určitě jako vnitřní nerovnováhu všech složek jevištní syntézy, navíc v pohybu od konkretizace a věcnosti k formalizaci a symbolizaci vyjadřovacích prostředků. Ani dětské divadlo nepřineslo nic víc než dosáhnuté mety…“ (Kráceno, překlad –ag-) DS Hviezdoslav Spišská Nová Ves Jozef Cíger Hronský: Jozef Mak Foto: Marek Lašut KUKÁTKO DO SVĚTA SLOVENSKÁ ŽATVA ZTRATILA ROVNOVÁHU Počasí skutečně, ale skutečně, až trestuhodně nerespektovalo úsilí pořadatelů o „oteplení“ Martinské divadelní žatvy. Kvůli tomu byla přeložena z října na konec srpna, ale letos v této době na horách sněžilo. Kromě dvou dnů to na martinském náměstí nebylo ani trochu na slunění, natož odskočit si na plaváreň - horúco opravdu nebolo. A to ani na jevištích Strojára a Studiové scény Divadla Slovenského národního povstání, jehož oslavy se sešly se zahájením žatvy. Na jevišti opět moudře a poeticky promluvil primátor města, kterého zároveň Jožo Krasula „školil“ ze základů javiskové reči. Ono totiž říci správně měkké „l´“ je i pro slovenské našince, odkojené hlasateli Markýzi (není chyba) a Jojki (asi taky není chyba), oříšek stále větší. Proto možná onen příklon divadelníků k tradičním hodnotám slovenského divadla, ke slovenským autorům nám více či méně známým, ale na Slovensku nepřehlédnutelným. Takové Albeeho ZOO nebo Druhá smrt Jany z Arcu od Bulhara Divadlo Commedia Poprad Edward Albee: ZOO Foto: Marek Lašut Caneva byly na letošní žatvě z hlediska dramaturgického, resp. autorského, učiněnou bílou vránou. Autorský okruh textů nebo předloh, které se v Martině uváděly, se jmény jako Peter Jaroš, Pavel Kyrmezer, Vladimír Hurban Vladimírov či Jozef Cíger Hronský asi českému amatérskému divadelníkovi mnoho neříkají, a je to možná škoda. Slovenští amatéři se pokoušejí vyrovnat, a mnohdy odvážně, s dramaty svých klasických autorů daleko záměrněji než se tak stává našim českým autorům (především z druhé poloviny devatenáctého století a první poloviny století dvacátého). Vedle toho se v Martině objevila i řada dramatizací a vlastních textů samotných inscenátorů (Jaroslava Lacka, Dušana Vicena a Lado Janečka, Petra Dudáka, Mariána Lacka, Ivety Liptákové, Zuzany Kotyrové, Dušany Nôtové a Petera Vrťo, Valérie Sinčákové a Petera Luptovského). Pohříchu, většina z nich tvoří pro dětské soubory. Ale dramatizace Ivety Liptákové, která se porvala s textem – dle mínění slovenských teatrologů – nedramatizovatelným (Hronského „Jozef Mak“), či Lackova AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 50 adaptace Jarošova Dědictví, kterou režisér a autor nastudoval se zcela herecky nepřipraveným souborem ve velké studii inspirované postmoderní estetikou, to jsou dílka, před nimiž je třeba smeknout, byť si ani odborného, ani laického ohlasu moc neužila. Zahraniční soubory reprezentovaly Maďarsko, a to tanečním divadlem, bohužel však Kompánia Sinházi Tarlulat neuvedla ohlášeného Romea a Julii, ale jen jakousi kolektivní kreaci z etud své letní dílny. NOCka (něco jako naše ARTAMA), pozvala do Martina Tejklovy Černé šviháky s Bílými anděly, kteří sklidili souhlas i nesouhlas, ale především samo představení se moc nepovedlo. A bůhví jakými cestami se na slovenskou Scénickou žatvu Celkom malé divadlo Levice Z. Podskalský: Návštěva mladej dámy Foto: Marek Lašut dostal pro mě zcela neznámý soubor Lojza při Dělnickém domě Odry – pozvala jej Matice Slovenská (!), strážce slovenské kultury a jazyka. A byl to neskutečný omyl. Nepamatuji se, že by tento soubor někdy zasáhl do Třebíče nebo na Jiráskův Hronov. Sám soubor o sobě v programu píše, že nastuduje jednu premiéru za pět let, tady se stal najednou reprezentantem České republiky. A to s tak pokleslou zábavou (opsal si pro ni z filmu známé Světáky a kopíroval nejapně Sováka, Menšíka a Brodského, že v hledišti se smáli jen ti nejotrlejší), že nad ní rozum zůstával stát. Představeni bylo „realizováno“ s takovým nevkusem, že mi bylo až stydno. Asi má Matice s Odrami nějakou družbu nebo se s někým ze souboru kamarádí, prostě Matice nemá o českém divadle ani ponětí! V každém případě by se nemělo stát, aby nad celostátní reprezentací nebyl oficiální dohled Artamy! Prostě se nám Matice pomstila. A chudáci Odřané… Z Německa poslali na popud AITA/IATA Dokumentheater Ost-Arbeit z Berlína s pohybovou „študýrovkou“ na téma osudu ukrajinských zajatců z táborů nucených prací (německých i sovětských), jejichž příběh byl vyjádřen tancem, s vynikající profesionální tanečnicí a ansámblovou choreografíí. Projekt vznikl v tanečním semináři, který v roce 2003 vedla profesionální herečka a režisérka Marina Schubarth. NOCka také pozvala enklávu Slováků z tzv. „Dolní země“, tedy soubor Ochotnického divadla z Kysáče v Srbsku – který postoupil z celoslovenské přehlídky dramat o postavení ženy ve společnosti, z festivalu Aničky Jurkovičové v Novém Městě nad Váhem, což je pro nás určitě kuriózní, neb nepamatuji, že by v Česku soutěžili třeba američtí Češi. Ostatně, výběr na martinskou Žatvu odráží výsledky celoslovenských divadelních přehlídek. Řada z nich nemá nějaké druhové opodstatnění, jsou více festivaly tematickými - kromě zmíněného festivalu dramat o postavení ženy ve společnosti se na Slovensku koná také festival divadelních her s vesnickou tematikou v Trebišově, festival původní slovenské dramatické KUKÁTKO DO SVĚTA 51 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 tvorby Palárikova Raková, festival kultury neslyšících sv. Františka Saleského v Nitře a Gorazdův Močenek, festival inscenací s křesťanskou tématikou. Vedle nich samozřejmě jsou i národní přehlídky činoherního divadla (letos poprvé nikoliv ve Spišské Nové Vsi, kde opadl zájem pořadatelů, ale v Šuranech), celoslovenská přehlídka alternativního divadla v Levoči a přehlídky dětského divadla Zlatá priadka v Šale, přehlídka divadla dospělých pro děti v Rimavské Sobotě, či tradiční přehlídka uměleckého přednesu a divadel poezie Hviezdoslavův Kubín, odkud přijelo několik recitátorů. Jejich vystoupení pro Žatvu „rozpohybovali“ Jarka Čajková a známý guru slovenské alternativy Vlado Sadílek. Žhavými želízky v ohni, neb v Martině se dává cena za tvořivý počin roku v hodnotě 15 tisíc slovenských korun, bývají většinou inscenace poslané z čino- Divadelná skupina Disk Trnava Dušan Vicen, Vlado Janček a kolektiv: Padesátka. Foto: Marek Lašut. herní nebo alternativní přehlídky. Letos si na finanční odměnu dle mínění lektorského sboru (prof. Vlado Štefko, Ján Šimko, Oleg Dlouhý, Belo Felix a autor těchto řádků) mohly dělat zuby dvě inscenace, a to Benkova adaptace Albeeho hry Stalo se v ZOO, která vyhrála přehlídku v Šuranech, a Vicenova a Jančekova Padesátka Divadelní skupiny Disk z Trnavy, vítěz levočského festivalu alternativního divadla. Ve hře ještě byla Druhá smrt Jany z Arku, Dokumentartheater Ost-Arbeiter, Berlín, SRN Kolektiv souboru: Baletka za ostnatým drôtom Foto: Marek Lašut která na Žatvu putovala ještě ze Spišské Nové Vsi, ale loni se pro těhotenství hlavní představitelky nemohla hrát. Stejní divadelníci, Celkom malé divadlo z Levic, předvedlo vkusně a herecky pěkně „urobenů“ Návštěvu mladé dámy od Zdeňka Podskalského, příjemné osvěžení Žatvy, hrané v češtině i slovenštině. Nad ambiciózními inscenacemi Dědictví z Rimavské Píly, Komedii o boháčovi a Lazarovi z Dubové (inscenované a hrané ovšem studenty VŠMU), nad inscenací Jozef Mak souboru Hviezdoslav Spišská Nová Ves a srbské kompanie s hrou Zem se vznášelo více otazníků a rozpaků než nadšení. Já sám jsem sice našel zalíbení v Josefu Makovi i v Zemi, ale na Hronov bych se je neodvážil doporučit. Nakonec tedy zůstaly ve hře ZOO a Padesátka a nastalo těžké rozhodování, kdo z nich si odnese šek na zmíněnou finanční sumu. Vlado Benko neústupně trvá nad některými ornamentálními „zvláštnostmi“ svého uchopení Albeeho, především se pere se zapojením jakéhosi loutkového aparátu a hra ho jaksi nemůže vstřebat, stejně jako někdy tělo cizí ledvinu. (Když jsem pak v Plzni viděl hrát Milana Labudu ve slavné inscenaci Tisa, který si najednou z kufru vybalil postavičky betlémských tří králů a začal je animovat podobně jako Dušan Kubáň v ZOO, dost jsem se vylekal. Není to na Slovensku móda? Jenže Labudovi to fungovalo a diváci, ovšem kromě mě, neviděli popradské ZOO, a tak jim to vůbec nepřišlo.) ZOO by na cenu bylo, ale s těžkým handicapem. Porotci se, kromě mě, přiklonili k trnavské Padesátce, což docela chápu. To také nebylo představení beze šrámů – surrealismus a antiiluzívnost někdejší party kolem Féhéra, Uhlára a dnes Vicena už vyprchal, inscenátoři a herci už mají nějakých pár pátků. Inscenace vznikla jako hold padesátému výročí založení souboru! I z tohoto úhlu by se dala poměřit cena za tvořivý počin. Jenže, jak píše Vlado Štefko v summary, „velké ambice přinášejí i celou řadu tvůrčích problémů a nedokonalostí, nikdy v minulosti se (v Martině) neprojevil tak výrazně rozpor mezi náročností dramaturgicko-režijní koncepce a herectví“. Bohužel to platilo i u Padesátky, byť v míře nejmenší. Nu což, patnáct tisíc je dobrý základ pro dalších padesát let trnavského souboru, v němž hrají báječní hoši jako Vít Bednárik a dokonalá žena Dana Gubalová. Semináře v Martině jsou tak asi desetiprocentní oproti Jiráskovu Hronovu. Cca třicet frekventantů, tři dílny - pro recitaci, praktická dramaturgie a klaunské techniky, které vedl český lektor VČERA, DNES A ZÍTRA Marek Matějka, šikovný člověk, absolvent herectví na DAMU a divadelní vědy na FFUK, někdejší člen skupiny m.u.t, který by mohl obohatit i hronovské dílny… Karol Horváth mi jednou o půl desáté ráno, když jsem ho přepadl samotinkého v jedné z učeben, pravil na otázku, co tu jak hruška v poli dělá: „No čo, učím, praktickú dramaturgiu!“ Zájem o vzdělávání na Žatvě a na Slovensku vůbec přišel na přetřes i při panelové diskuzi o slovenských přehlídkách, jejich zabezpečování a o podpoře ze strany státu. Jožo Krasula vyslovil názor, že slovenští divadelníci by asi těžko dali za pobyt na semináři dva a půl tisíce (českých) a sprchovali se naproti v domě, jako to rádi činí čeští v Hronově! V Martině jim hradí pobyt, stravu, cestovné, prostě všechno. Zavést poplatky, bylo by jich prý ještě méně. Poněkud mi to koliduje s ambicemi divadelníků a jejich touhou být „tvořivým počinem roku“! Vlado Štefko si v závěrečné řeči posteskl zcela právem – „Ani diskuzní fóra, kde byl prostor pro analýzy inscenací, divadelníci dostatečně nevyužili. Panoval ostych, malá účast. Chyběli ti, kteří metodicky orientují ochotnické divadlo v krajích a okresech. Chyběli ti, kteří se na Žatvu nedostali se svými inscenacemi, schází jim prostě zájem sledovat práci kolegů… Nevyužít potenciál Scénické žatvy je hřích“. S Lenkou Lázňovskou jsme v Martině poctivě navštěvovali představení, já samozřejmě služebně, Lenka o své dovolené, jedli jsme vynikající dubákovou polévku v Pasáži Corso a vynikající halušky ve Skanzenu lidové architektury v Jahodových Hájích, mluvili o divadle a o životě, ale nenapadlo nás žádné představení ze současné slovenské produkce, které bychom mohli pozvat na příští Jiráskův Hronov… Alexandr Gregar AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 52 BAROKNÍ OPERA MEZINÁRODNĚ Studenti brněnského Gymnázia P. Křížkovského s uměleckou profilací společně s posluchači slovenské konzervatoře z Banské Bystrice a hudebního gymnázia z maďarského Debrecenu nastudovali pod vedením svých profesorů barokní operu Henryho Purcella s antickým námětem Dido a Aeneas. Do projektu se zapojilo celkem 90 žáků ze tří zemí. Nápad vznikl v Brně během loňského celoročního projektu na téma baroko. Vedení školy se zalíbil nejen žánr opery, který nabízí příležitost ke spolupráci všech uměleckých oborů na gymnáziu vyučovaných, tedy hudebních, výtvarných a literárně-dramatických, ale také jako příležitost konfrontovat studenty tří různých typů škol a států. Každá ze zúčastněných stran pracovala na přiděleném úkolu, aby se opera zasazená do antických reálií vyprávějící tragický příběh lásky mohla koncem dubna odehrát v brněnském divadle Radost, ve Státní opeře v Banské Bystrici a loutkovém divadle v Debrecenu. Sólové party a místa v orchestru obsadili studenti ze Slovenska, ve sboru zpívali debrecínští, taneční skupina a dvě sólistky pocházely z Brna. Také techniku, scénu, grafické a propagační práce obstarávali brněnští výtvarníci. Zakladatel soukromého gymnázia, s. r. o., František Pospíšil, sám aktivní hudebník komorního souboru Scholastici musici, školu již dříve do projektů mezinárodní spolupráce úspěšně zapojil. Realizaci opery předcházel vznik tvůrčích dílen, ve kterých studenti nejprve překládali obtížný anglický text ze 17. století, následovaly např. dílna kostýmová, barokních iluminací, anticko-mytologická, muzikologická či matematicko-fyzikální. „V rámci projektového vyučování jsme zapojili všechny pedagogy, tedy nejen ty přednášející umělecké předměty. Žáci se díky opeře dozvěděli mj. o vývoji matematických poznatků od antiky až po baroko a tento tradičně problematický předmět se jim poněkud zlidštil,“ říká F. Pospíšil. Dílo, původně školská hra, bylo upraveno pro 21. století s respektem k ději, ale scéna, kostýmy, choreografie atd. odpovídaly současnosti a možnostem provedení. „Ne všechno se během tří měsíců aktivní přípravy opery podařilo stihnout, museli jsme oželet např. dramatické výstupy na forbíně,“ pokračuje zástupce gymnázia. Společné zkoušky se konaly na Slovensku pouhý týden před premiérou. 19 studentů z Brna zkoušelo společně se svými zahraničními kolegy nepřetržitě v různých interpretačních skupinách 8 až 10 hodin denně. Celkem asi 50minutovou produkci vidělo cca 700 diváků, které na představení upozornily vytištěné plakáty a osobní pozvánky, reklama proběhla rovněž v denním tisku a na školních webech. Náklady na provedení inscenace se vyšplhaly na 750 tis. Kč. Projekt finančně podpořily Visegrádský fond 250 tis. Kč, Jihomorav- ský kraj 250 tis. Kč (grant Do světa!), statutární město Brno 20 tis. Kč, škola ze svých zdrojů investovala 180 tis. Kč. Sponzory se najít nepodařilo a ani rodiče na pobyt svých dětí nepřispěli. Již teď gymnázium plánuje další projekt v rámci visegrádské spolupráce, tentokrát se slovenskými a slovinskými partnery. Mezinárodní projekt opery Dido a Aeneas spojil na počátku třetího tisíciletí mladé lidi velmi náročným dílem, uváděným i profesionálními umělci. Jazyková bariéra slovensko-česko-maďarská se ukázala díky angličtině jako zdolatelná. Případné nedostatky v podání sborových a tanečních partů plně kompenzovala obrovská chuť a vůle účinkujících. Irena Koušková Převzato z časopisu Místní kultura č. 9/2006 MAUGLÍ V DIVADLE KULA V JIČÍNĚ Už dva roky pracuje v jičínském K-klubu divadlo herců s mentálním postižením. Jejich celoroční snažení směřovalo kromě výuky základů herectví a pohybové výchovy k předprázdninové premiéře. Letos vybralo divadlo Kula titul Mauglí podle knihy Rudyarda Kiplinga. Na vysvětlenou – kula je tichomořský rituál, při kterém si lidé na znamení sounáležitosti vyměňují předměty. K pocitu sounáležitosti zajisté přispělo i představení Mauglí, líčící přiběh dítěte, jeho přijetí zvířaty, i společný život tolika rozličných bytostí. Děti, vlastně už slečny a jinoši, hráli procítěně a vůbec nepotřebovali mluvit. Sama scéna byla výtvarným dílem, na kterém se podílely děti z výtvarného oddělení. Ustavení K-klubu, střediska pro volný čas byl po roce 1998 dobrý krok ve prospěch kultury v Jičíně. Do práce se pustil Martin Zajíček, divadelník založením a přesvědčením. Snad právě tahle divadelní nátura vnesla do Káčka tvůrčího ducha, díky němuž se rozšířilo do dnešní podoby. Neslouží sice jen divadlu, nicméně divadelní aktivity převládají. Působí tu celkem devět dramatických kroužků pro rozličné věkové kategorie od 4 let do 20 let. Celkem se tu učí divadlu 95 dětí. Každý kroužek, vlastně divadelní soubor, mívá vždy koncem školního roku premiéru svého představení. Dobré je, že na něm se podílí i další adepti umění – výtvarníci, tanečníci, hudebníci, zpěváci. Jedním z určujících faktorů pro práci jsou peníze. I když je K-klub instituce zřizovaná a dotovaná městem, není prostředků nazbyt. Další zdroje jsou platby rodičů za kroužky a nevelké dobrovolné vstupné. Pro konkrétní projekty je možné žádat o městské kulturní granty. V letošním roce se pro všechny kulturní aktivity v Jičíně rozdělí částka 350 tis. korun. proChor Převzato z časopisu Místní kultura č. 9/2006 53 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 JIŘÍ OUDES ANEB VESNICE, NEBO MĚSTO? Jedna charakteristická situace se mi vždycky vybaví, když si vzpomenu na Jirku Oudese. Ta vzpomínka se týká let, kdy jsme soubory na Kaplické divadelní léto vybírali na mezikrajových přehlídkách, doby koncem 70. a začátkem 80. let. Stávalo se nám tam to, co skoro každé porotě při výběrových kolech: soubor, který přijel s představením, svědčícím o neinformovanosti a nezkušenosti vedoucího, vyrukoval s pověstnou větou: “Jo, vy Pražáci netušíte, co my na venkově…” a následoval popis bídných divadelních sálů, nedostatku lidí a peněz, bláta na cestách a tak dále a tak podobně. V těchto situacích jsme my Pražáci (ať už jsme byli opravdu z Prahy anebo z Liberce) tiše seděli a do práce se dal Jirka Oudes. Měl za sebou slavnou éru, kdy jako ředitel jednotřídní školy v Těšově na Klatovsku udělal na několika Loutkářských Chrudimích se svými žáčky díru do světa. Bylo-li potřeba hodně silných slov, popsal, jak v Těšově silnice končila přímo u jeho hnojiště. Neboť ne vnější podmínky, ale aktivita a tvořivost člověka i chuť a zájem na sobě pracovat přinášejí výsledky. Ostatně pro práci s dětmi jsou podmínky tím těžší, čím větší je město, čím více dostupných aktivit jim nabízí a čím méně jsou vděčné za nabídku, jakou představuje loutkové divadlo. Jeden fakt, který o jeho tvořivosti a vynalézavosti svědčí. Kromě toho, že s dětmi používal známé typy jednoduchých loutek, třeba loutky kornoutové, objevoval různé neobvyklé a nekonvenční materiály. V jednom období byl častým návštěvníkem obchodů s ryze ženskými Jiří Oudes. Foto: Archiv NIPOS – DČAD. komoditami a nechával děti vytvářet loutky z klubek vlny, z různobarevných plastových misek, cedníčků, trychtýřů, struhadélek, z kolíčků na prádlo, ale nakonec třeba i z Orffových nástrojů. Nechci tu popisovat velice pestrý životaběh Jiřího Oudese jako pedagoga, autora i inscenátora, který se odehrával jak v souvislostech vývoje loutkářství a dramatické výchovy, tak ale také dobových zvratů, jimiž jsme v poválečném období prošli. Zájemce o konkrétní informace lze odkázat na zevrubnou diplomovou práci Evy Ichové i na Provazníkovu studii Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. Důležitá je Oudesova houževnatost a schopnost reagovat na situaci v době jeho putování po různých Pošumavských vískách, v nichž vždy znovu a znovu začínal ten či onen druh kulturní práce, schopnost začít znovu v Plzni, v podmínkách o tolik odlišných od těch původních, v nichž se našel a dosáhl úspěchu. Důležité je i to, že v závěru své aktivní činnosti našel novou oblast, která sice nepřinesla vnější úspěch, ale přesto má svou velkou hodnotu – práci se sluchově handicapovanými dětmi, pro niž ve věku, kdy mnoho lidí hází vše za hlavu a myslí jen na důchod, získával nové poznatky a hledal nové cesty. Kdoví, s čím novým a objevným přijde Jirka Oudes v další dekádě svého života– třeba u svých milovaných včeliček, když ne v divadle a práci s dětmi. Eva Machková 1972). Spolupůsobil v ní jako dramaturg a byl spolutvůrcem jejího programu tzv. nepravidelné dramaturgie, hledající témata v textech, které nebyly určeny původně pro divadlo. Nesporně výrazně ovlivnil i vývoj jednoho proudu amatérských scén. Dostává se tak touto divadelní praxí k problematice epického a lyrického divadla jako moderního divadelního systému, jenž se formoval už před druhou světovou válkou v českém divadle, potom především v tvorbě E.F. Buriana, jemuž Srba věnoval řadu monografií, která vyvrcholila v roce 2004 studií Řečí světla zasvěcenou VÝKONNÝ Profesor Bořivoj Srba. Foto: Archiv Národního divadla v Brně. PĚTASEDMDESÁTNÍK principu světelného divadla v inscenační tvorbě tohoto velkého českého divadelního tvůrce. Srba zájem o historii jevil už od začátku své profesionální činnosti v divadle. Od konce první poloviny 60. let spolupracoval s Kabinetem pro studium českého divadla ČSAV. Výsledkem této jeho práce, opírající se pevné teoretické zázemí – např. studium postavení a funkce autorského a lyrického subjektu v divadelním díle – je bohaté množství studií a knih, které zpracovávají obdivuhodně rozsáhlé tematické a časové okruhy. Patří k nim i kapitola o českém amatérském divadle za druhé světové války, kterou napsal pro Cesty českého amatérského divadla. Pozoruhodné je to, že Bořivoj Srba, jenž se od roku 1990 znovu vrátil na brněnské divadelní školy, na filozofické fakultě byl profesorem oboru teorie a historie divadla a literatury a na Divadelní fakultě JAMU založil Ateliér dramaturgie, jejž vede podnes a spoluzakládal na ní Kabinet teorie a dějin divadla, neztratil nic ze své výkonnosti, elánu, pracovního rozpětí ani v roce kdy oslaví 75 let. Ukázal to na počátku září 2006 v Plzni svým vystoupením na semináři k 150. výročí úmrtí J.K. Tyla, kdy se svou obvyklou důkladností, zevrubností, faktografickou přesností a důsledností sledoval v Tylových dramatech jejich scénickou složku odkazující k romantickému melodramatu. Nelze než popřát profesoru Srbovi, ale i českému divadlu, aby mu tyto vlastnosti ještě dlouho vydržely. Jan Císař BOŘIVOJ SRBA Bořivoj Srba patřil a patří v pěti desetiletích minulého století a v první letech století našeho k divadelníkům, kteří se ve velké šíři, a především hlubokým odborným tvůrčím záběrem významně podíleli na rozvoji české divadelní kultury. Rodák z Bílovic nad Svitavou absolvoval v letech 1951-1955 katedru divadelní vědy a dramaturgie Janáčkovy Akademie múzických umění, aby se po několika letech dramaturgické činnosti v brněnském Divadle bratří Mrštíků od roku 1959 podílel velkou měrou na „brechtovské“ éře činohry Státního divadla v Brně, kde byl nejenom hlavním dramaturgem, ale autorem teoreticky fundovaného programu, jenž prozrazoval hluboký zájem o celou problematiku meziválečné divadelní moderny a avantgardy. V okruhu kolem Srby také vznikla myšlenka široce koncipované experimentální scény jako kulturního centra sdružujícího generačně a názorově spřízněné tvůrce různých uměleckých druhů. Tato myšlenka dozrála v jeho semináři pro studenty režie na JAMU a v roce 1967 z tohoto impulzu zahájila činnost studiová scéna Husa na provázku – později Divadlo na provázku – již Srba řídil v letech její amatérské fáze (1967- AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 54 VČERA, DNES A ZÍTRA VLASTIMIL FIŠAR Herec a recitátor, narozený před osmdesáti lety v Predmieri v žilinském okrese Slovenska. Zemřel před pěti lety v Praze. Po absolvování pražské konzervatoře prošel třemi divadly a od roku 1953 zakotvil definitivně ve Vinohradském divadle. Hrál tu např. Mortimera v Schillerově Stuartovně, inkvizitora v Anouilhově Skřivánku, Hrdopýšku v Tylově Tvrdohlavé ženě nebo Afrania v Bulgakovově Mistru a Markétce. Koncem 60. let byl zvolen předsedou Mezinárodní federace herců (FIA). V té funkci pomohl k přijetí do FIA delegátům se SSSR a oni za to v roce 1970 podpořili jeho odvolání, zatímco delegáti „západního bloku“ prosadili jeho volbu čestným předsedou. Ve Fišarových přednašečských výkonech převládá výrazně próza. Příběh z koncentráku Tschesno-Hella S číslem na srdci uvedl roku 1963 a realizoval ho 100x, Uhdeho Pátou světovou stranu (1965) přednášel 163x. V normalizačním období už reprízy nejsou v tak impozantních cifrách, pohybují se do několika desítek představení. Na podiu Lyry Pragensis jsou to např. Obrana Sókratova, Dalimilova kronika, Kreutzerova sonáta či Stařec a moře; ve Viole Anna Směgina, Tolstého Vznešenost (Cholstoměr) nebo Swildeovy pohádky Tři granátová jablka; a další tituly, mezi nimi řada příležitostných vystoupení a pořadů pro školní publikum. Na gramodesce je zachován celý přednes Anny Sněginy. Scénáře si většinou připravoval Vlastimir Fišar sám a komponoval je i pro kolektivní vystoupení, jež také sám režíroval. Pro mnoho amatérů měla Fišarova práce inspirativní význam. A umělec jim často věnoval osobní konzultace při práci na scénáři či na výkonech, jako například v přípravě recitačního pořadu v Roztokách nebo při nastudování divadelních představení v Braníku. Amatérskému uměleckému přednesu byl vnímavým a vlídným Vlastimil Fišar. Foto: Archiv Vinohradského divadla v Praze. porotcem: vzpomínám třeba na přehlídku Náchodský šeřík a na soutěž zbraslavskou, věnovanou, tuším, próze pod štítem Vančurova jména. Přednesu věnoval řádku článků a jeden samostatný sešit metodické řady ÚKVČ Umělecký přednes (1975). Pod názvem Přednes prózy tu Vlastimil Fišar publikoval stručnou historii profesionálního i amatérského přednesu prozaických předloh, vlastní zkušenosti i odborné rady. ROZHNĚVANÁ GENERACE ANGRY YOUNG MEN ALBERT CAMUS: OTÁZKA PO SMYSLU ŽIVOTA JE NEJNALÉHAVĚJŠÍ ZE VŠECH OTÁZEK. 5. ČÁST Helena Lorenzová ve stati Avantgarda protestu píše o divadle poloviny XX. století: Drama není volným modelem, jenž je každým představením restruktulizován, neboť dominující literární složka dokonale spoutává svobodný výraz herce a aktuální odezvu diváka (živý dialog mezi jevištěm a hledištěm byl nahrazen monologickou nadvládou jeviště)... Toto nedorozumění pak vrcholí paradoxem: Pravé divadlo nehrají herci, ale sami Vysvětloval třebas, že přednašeč musí vidět dílo vcelku i v detailech, studovat velké i malé části textu, zkoušet, co k čemu patří, proč který motiv je vysloven a jak dál prostupuje dílo. Mnoho zásad, praxí ověřených, se najde na padesáti stranách metodického sešitu. A později přeložil Fišar celou knížku Hovory s recitátorem slovenského docenta Jozefa Mistríka (ve výběru dr. Šrámkové ji vydala Lyra Pragensis r. 1976). Obsahuje téměř padesát úvah o textu, o významech v něm, o jeho formálním výrazu, o recitátorovi i o publiku: „Recitátorova tvář ať je zrcadlem tváře básníkovy, ať je básníkovou tváří.“ Překlad z jeho druhé mateřštiny prozradil, že slovenské Fišarovo rodiště se nepřestalo promítat do jeho života a tvorby. Byl přesvědčeným Čechoslovákem. Svá vystoupení studoval jak v češtině, tak ve slovenštině. Jeho pořad Mezi dobrým lidem ze vzpomínek dr. Ivana Hálka na jeho lékařské slovenské působení byl dokonce makarónský – vyprávěný česky se slovenskými promluvami kysuckých vesničanů. Slovensku byla věnována sólová interpretace Jilemnického Kroniky i velké pásmo Hodina svobody je slavnost v Divadle na Vinohradech (1974). Slovenské kontakty české kultury připomínal Fišar při svém působení ve Společnosti bratří Čapků (stal se tam na sklonku života předsedou) v pořadech Stopy cest bratří Čapků po slovenské zemi (1984) a Čapkovci a Trenčianské Teplice (1987). Materiál o Čapcích na Slovensku vyšel knižně zásluhou Kruhu přátel české kultury v Bratislavě r. 1990. To je jen několik pohledů na Fišarovu práci s připomenutím jeho záslužných příspěvků k rozvoji amatérské tvorby. Několik pohledů, několik záběrů. Ale co dalších nejmenovaných titulů, nezmíněných činností a mnohostranného působení je za nimi! Jiří Hraše diváci. Hercům je pouze zdvořile nasloucháno, ale skutečnou podívanou poskytuje hlediště. Slavnostní toalety, nákladné účesy, oslnivé klenoty. Pro publikum jsou nejdůležitější přestávky, během kterých hraje své vlastní divadlo. Toto připomínám jednak jako jev, který se (skoro cyklicky) do divadla vrací v přímé souvislosti se stávajícím společenským klimatem. Za druhé, že i tento stav divadla odstartoval éru rozhněvaných mladých mužů, která trvala asi jednu dekádu, ale nikdy neskončila, ani nevyšuměla do prázdna, pouze metamorfovala svou formu aniž by ztratila obsah. Jak bylo na počátku podotknuto, ona rozhněvanost byla ponejprv nejzřetelnější artikulována v divadle a filmu, ale skoro souběžně zasáhla i výtvarné umění a hudbu. Co se divadla týče, pak bezprostřední návazností na éru hněvu byl trend divadla krutosti aplikující 55 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 v jiných podmínkách odkaz A. Artauda. Dalším, jen zdánlivě odlišným proudem je potom absurdní drama. Je sice nesporným faktem, že první hra tohoto žánru Čekání na Godota (Samuel Beckett) spatřila světlo světa už pět let před Ohlédni se v hněvu (John Osborne), ale absurdní zachycení světa bylo svým způsobem tematickým souputníkem rozhněvaných mužů. Absurdní drama především používá jazyk a zase jazyk, ale tak, že ukazuje vyprazdňování pojmů, neschopnost, neochotu se slyšet, a především schopnost zahltit a zavalit slovy, a přitom nic neříci (což je jev především na politické scéně dennodenně znova žitý), a dále těží z paradoxu. Anglickou verzi divadla krutosti vzkřísili Peter Brook a Charles Marowitz, jehož úprava Hamleta se stala vzorem pro mnohé další podobné pokusy jak oživit klasiku. A nejen ji. Zároveň tato úprava byl způsob (řekněme až textový návod obecně) jak zachytit současnost na jednu stranu se výrazně defragmentující a na druhou stejně výrazně se globalizující. Za další důležitý divadelní proud, stejný, podobný, a přece jiný jako úsilí P. Brooka, lze považovat směry nazývané chudé divadlo, divadlo pramenů či sektářské divadlo, které v polském městě Opole, v Divadle 13 řad vytváří Jerzy Grotowski a v Odin Teatret nejprve v Norsku a později v Dánsku v městečku Holstebro Eugenio Barba. Zjednodušeně lze říci, že tento typ divadelního směřování usiluje především o silný emociální dopad při vnímání představení, a současně záměrně propojuje vypjaté herecké akce (celé tělo komunikuje) se složitou výstavbou celé palety znaků, kterou ale lze bez problémů vnímat a dešifrovat, i když je divák uchvácen hereckým jednáním. Své dlouholeté praktické výzkumy o smyslu a funkci divadla zúročil Peter Brook v dnes již slavné knize Prázdný prostor (The Empty Space), kde vymezuje pojmy jako je mrtvolné, svaté, drsné a bezprostřední divadlo (další knihy jsou Pohyblivý bod a Nitky času). Za jisté východisko zkoumání názorů P. Brooka můžeme vzít jeho vyznání o interpretaci starších textů, k nimž podotýká: „Každé století oceňuje umění minulosti, ale jinak si vykládá jeho obsah. K tomu náleží skutečnost, že herec ztělesňuje obraz určený autorem, avšak zkoumáním zosobněného obrazu se počíná práce režiséra.“ P. Brook k otázce hledání nového (nemrtvého) divadelního jazyka i jazyka jako takového pro své mezinárodní projekty prohlásil: „Nikdy neřeknu, že hledám nový jazyk, protože to bychom museli mít něco, co chceme říci, a někoho, komu to musíme říci. Myslím, že dělení mezi tím, kdo hovoří, a tím, kdo naslouchá, nakonec vede ke všemu, co je uzavřené – že toto dělení je dokonce přímo protichůdné vlastní síle divadelní formy. Ta tu není proto, aby umožnila skupině lidí vyprávět, není to forma komunikace, skrze níž jedna osoba vysvětluje něco osobě druhé, není to vysílání a přijímání poselství, neboť nevěřím, že v tom spočívá divadelní fenomén... Věřím, že nejde o pouhé přijetí obsahu! Věřím, že divadlo je možnost daná člověku, možnost zesílit během určitého časového úseku intenzitu jeho vjemů! To je všechno – a je to ohromné!“ A ještě jeden postřeh. „Často jsem srovnával divadlo s drogou: jsou to dvě paralelní a současně protikladné zkušenosti. Člověk, který bere drogu, dokáže přeměnit své vjemy, ale je to osamělý způsob, který přerušuje jeho spojení s ostatními, i když uspokojuje jeho potřebu úniku z okolního světa. Avšak divadlo a některé další druhy uměleckého výrazu ve svých pravdivých formách vytvářejí stejnou možnost!“ Peter Brook a jeho praktická realizace divadelnosti silně ovlivnila šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Způsob jak vzkřísit smysl divadla ve společnosti a pro společnost se sice DRAMATURGIE / SERVIS krátké období zabýval archaickými strukturami, aby velmi rychle přešel k obnově prapůvodních funkcí divadla bezprostředně spjatých s účinností zde a nyní. Obecenstvo totiž nikdy žádné představení nehodnotí pod úhlem nějakého etalonu nadčasových norem krásy a morálky, ale vždy a především z hledisek své současné životní zkušenosti, tedy podle právě platících hledisek estetických a etických. S proměnou divadelnosti nedílně souvisela i nově se utvářející dynamika složek divadla, která zásadně směřovala ke svobodné akci herce. Jde o to, že jazyk (text dramatické postavy) je přes všechny další funkce, které mu dodávají hlasové schopnosti herce, především složkou označující-poznávací, a navíc přes jazyk přímo i nepřímo proudí sdělované ideje. Naproti tomu skutečná divadelní řeč (nejde jen o řeč těla) se snaží od diktátu textu osvobodit tak, aby dokázala celostně zapůsobit na psychiku diváka. Jediným možným způsobem jak to vykonat, je inscenace/představení, které bezprostředně vyjadřuje všechny vrstvy lidské psychiky jednáním/děním v prostoru a čase, a to jak v absolutním, tak v dramatickém. Možná se vám bude zdát, že výše popsané trendy se přece projevovaly po celé minulé století, především od dvacátých let v proudu tehdejší avantgardy, nebo se budete ptát, jak to souvisí s rozhněvanými mladými muži v Anglii? Jisté je, že atak anglických divadelníků na nefunkční, zkostnatělé, a tedy pouze formální konvence panující v divadlech té doby (divadelní konvence je však sám o sobě kladný pojem), vyvolal revitalizaci kořenů divadelnosti jako takové. Lze dokonce říci, že od zobrazování společenské smrti v textech a inscenacích Johna Osborna v první fázi hněvu, se v druhé fázi hněvu, v inscenacích Petera Brooka dostáváme k pradávnému rituálu, jímž je přehrání vlastního, osobního zápasu se smrtí, které za nás za všechny provádí herec/herci. Díky tomuto rituálu (což je jeden z kořenů divadla) se člověk nejen zbavuje strachu ze smrti, ale silně si uvědomuje své omezené trvání v čase, a tedy nutnost dospět k vyšším formám vnímání, neboť jinak se propadne do podpalubí otupělé lhostejnosti. Co se rituálního divadla týče, tak jej lze vztáhnout (i když to je označení ne zcela přesné vzhledem k XX. století) na etapu, kdy P. Brook roku 1971 založil Mezinárodní centrum divadelního výzkumu. Smyslem a náplní bylo obnažit dávné kořeny divadla návratem až k barbarským rituálům, prostě k divadlu obřadu, jako výchozímu bodu pro probuzení stagnující divadelnosti doby. Prováděné „výzkumy“ - nejprve v prostorech divadla a později v přírodě, která se tak stala divadelním prostorem - mají naštěstí dlouhý a obecnější časový přesah. Centrum cestovalo po světě, kde studovalo účinek divadla – představení – na diváky s rozličným kulturním zázemím, a při tom zároveň sbíralo materiál a podněty všeho druhu pro další inscenace s obecným komunikačním klíčem. V Íránu v ruinách dávné Persepolis pak zazněl zcela vymyšlený jazyk (dětština) v představení Orghast, kde se konkrétně prokázaly studie P. Brooka o prázdném prostoru – prázdné scéně. O čtyři roky později předvádí jeho multietnická herecká družina drama Ikové, historii národa zanikajícího po doteku technologie, a podle perské bajky vzniká inscenace Ptačí konference. Srozumitelnost obecného divadelního jazyka si Centrum ověřuje v nejzapadlejších částech Afriky před lidmi, kteří sice dobře znají rituál a obřad, ale ne jeho zkultivovanou a umělou formu. Jako poslední příspěvek k tématu divadlo v prostoru a prostory v divadle Peter Brook uvede devítihodinový indický epos Mahábhárata, který připravoval deset let. Hrálo se, tančilo a samozřejmě bojovalo od západu slunce do jeho východu v přírodním prostředí (skála, vodní příkop, antukové hřiště). Z další SERVIS / DRAMATURGIE AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 56 tvorby P. Brooka je možná nejznámější Marat/Sade, Carmen, Král Lear. Ale zpět na počátek šedesátých let XX. století, kdy Peter Brook a Charles Marowitz ustavili při Královském shakespearovském divadle experimentální skupinu, zárodek pozdějšího trendu známého jako Divadlo krutosti (Theatre of Cruelty), což byl mimochodem i název první inscenace, která pět týdnů běžela v divadelním klubu Lambda v Londýně. Ch. Marowitz se proslavil úpravami her W. Shakespeara Macbeth, Othello, Zkrocení zlé ženy, Půjčka za oplátku a Hamlet. Posledně jmenovaný titul je nejen nejslavnější, ale především je v něm nejzřetelněji poznat princip práce s textem. Ch. Marowitz původní texty Williama Shakespeara zásadně respektuje, a současně s nimi zachází velmi volně. Jednak zkracuje repliky i celé situace, některé promluvy přesouvá do úst jiných postav, aby potvrdil původní význam, nebo ho kontrapunkticky popřel, někdy i drobně dopisuje. Dále přidává scénické poznámky pro auditivní, vizuální a pohybový plán, takže na povrch nečekaně vyplouvají motivy v originále jen naznačené. Lze říci, že úpravy Ch. Marowitze jsou už v písemné podobě interpretací dramatického textu - popsaná dramatická akce doplněná textem - ale lze hovořit i o expresionistické koláži, ze které na povrch vyplouvají podvědomé impulzy a psychosexuální podtexty, což dohromady s textem vytváří nečekané a významy nabité obrazy. V jednom rozhovoru na otázku, co ho přimělo k úpravám, Ch. Marowitz řekl: „Klasika má mnoho vrstev, ale ukazuje jen tu svrchní. Konvence vyžaduje, aby různí režiséři přejímali různé výklady, ale mě zajímalo především se dobrat ke dřeni hry, k mýtům, bájím a všemu, co na autora působilo. Paradoxem je, že se přitom nedostanete k nějakému příběhu, který se přímo vztahuje ke hře, ale spíše k základnímu tématu, které si vyžaduje současnou paralelu, aby mu bylo možné správně porozumět. Hry, které jsme v našem divadle dělali, obsahovaly další příběhy, jen tušené pod povrchem, a ty byly ještě zajímavější než konvečně opakovaná fabule.“ Ch. Marowitz se nutně musel zamyslet nad podstatou divadla a jeho působením na diváky. I když Schillerovský systém morálně vzdělávacího ústavu nebyl v Anglii nikdy brán vážně (u nás naopak za obrození ano a ještě dnes se jím mnohý ohání), přesto se kolem rozhněvaných mladých mužů rozličné otázky po smyslu jejich inscenací - jako provokací lidských či politických, anebo způsobu kterak donutit diváky k zamyšlení objevily. Odpovědi Ch. Marowitze nejsou ani dnes tak od věci: „Vůbec si nemyslím, že by kdy divadlo v Anglii mělo politický dopad. Přesto si myslím, že politický účinek může mít v tom smyslu, že u diváků lze probudit názory na rozličné politické otázky, které se spolu s nástupem hmotného dostatku začaly vytrácet. Vůbec si myslím, že jak v Anglii, tak v Evropě, se silně rozšířila tendence zapomínat, zahazovat historickou paměť, což je věc v každém politickém kontextu odsouzeníhodná.“ Smutné je, že tato slova vyřčená před čtyřiceti lety, mají stále větší a větší platnost! Nuže, divadelní tvorbu Petera Brooka a Charlese Marowitze, která je svého druhu též výzkumem, lze považovat za jednu z hlavních metamorfóz či ozvěn proudu anglických rozhněvaných mladých mužů. Další a poslední pokračování se už jen lehce dotkne absurdního divadla, ale také projevů hněvu ve specifické české divadelní obdobě a v české psychedelické hudbě, která měla zásadní paradivadelní přesah, a lze i říci, že ovlivnila podobu současných music show. Vladimír Zajíc HRY VÝZNAMNÝCH DRAMATIKŮ AUGUST STRINDBERG HRA SNŮ Překlad: Zbyněk Černík ze švédského originálu Ett drömspel vydaného nakladatelstvím Norstedts a Stockholmskou univerzitou, Stockholm 1988-1996. Osoby: Personář hry obsahuje 49 položek. Většinu osob je možné, ba žádoucí sdružit do partů několika herců. Hlavními osobami jsou Dcera boha Indry, Důstojník, Advokát a Básník. Místo děje je velice proměnlivé a různorodé. Autor předpokládá variabilitu scénických objektů, která umožní rychlé proměny prostředí tak, jak tomu bývá někdy ve snu. Předepsaná jsou tato místa děje: Před zámkem, u jehož základových zdí se povalují balíky slámy zakrývající hnůj. / Holá místnost v zámku. / U lípy před šerednou požární zdí s vrátky, oknem vrátnice a plakátovací plochou. / Advokátní kancelář. / Loď kostela. / Fingalova jeskyně na pobřeží moře. / Prostý pokojík. / Areál karantény v Ostudíně s výhledem na přístav a pobřežní vilky v Krásnicích. / Před Společenským domem v Krásnicích s břehem Ostudína v pozadí. / Školní třída. / Skladiště uhlí na břehu Středozemního moře. V pozadí vily a kasino s terasou. / Chodba divadla. / Před zámkem jako v úvodním obraze, ale zem u základových zdí pokrývají květiny. Autor se v této hře, navazující na jeho předešlou snovou hru Do Damašku, pokusil napodobit nesouvislou, ale zdánlivě logickou formu snu. Všechno se může stát, všechno je možné a pravděpodobné. Čas a místo neexistují, fantazie přede a tká na bezvýznamném podkladě skutečnosti nové vzory: směsici vzpomínek, prožitků, nespoutaných nápadů, absurdit a improvizací. Osoby se štěpí, zdvojují, zdvojnásobují, mizí, zhušťují, rozplývají, sdružují. Nad všemi vědomími však stojí jedno jediné, snílkovo – neexistují totiž žádná tajemství, žádná nedůslednost, žádné skrupule, žádný zákon. Snílek nesoudí ani nevysvobozuje, pouze vypráví, a jelikož sen je většinou bolestný a jen málokdy radostný, vine se celým rozkymáceným vyprávěním teskný tón a soucit se vším živým. Spánek osvoboditel přináší často utrpení, ale když muka dosáhnou vrcholu, dostaví se probuzení, jež trpícího smíří se skutečností, byť by byla sebetrýznivější – v tomto okamžiku je ve srovnání s mučivým snem přímo požitkem. Tato autorova poznámka velice výstižně charakterizuje Strindbergovo poetické mistrovské dílo Hra snů (1901), kde světlé stránky bytí stále ukazují své temné odvrácené strany. Stejně tak charakterizuje raněného romantika Strindberga v jeho snaze odkrývat svými dramaty rub věcí, jeho intenzivní prožívání dvojakosti bytí, lákavého zdání a odstrašující skutečnosti, líbezného líce a odpudivého rubu. Hra snů se odvíjí napříč věky a ročními obdobími. Její děj se odehrává v prostředích svědčících o blahobytu a radostech života, jakož i v prostředích chudobných a strastiplných. Hranice těchto prostředí se však prostupují a namnoze se místa děje mění navzdory svému předurčení v opak. Ve Hře snů se setkáváme s osobami, které prostupují z jiných Strindbergových dramat včetně hry Tanec smrti (viz repertoárová příloha AS 4/2006). Celou snovou hrou prochází postava Dcery krále bohů Indry, která sestoupí na Zemi, aby poznala, jaké to je být člověkem a potažmo pocítila celou bolest lidského bytí. Její cesta začíná v roli dcery Sklenáře, který jde zasklívat zámecká okna. 57 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 Dcera: Zámek pořád roste ze země... Vidíš, o kolik vyrostl od loňska? Sklenář: (sám pro sebe) Já jsem ten zámek ještě nikdy neviděl... nikdy jsem neslyšel, že by nějaký zámek rostl... ale... (Dceři, velmi přesvědčivě.) – Ano, vyrostl o dva lokte, to proto,že ho hnojili... , a všimni si, že tam, co svítí slunce, vyrašilo nové křídlo. Dcera: Co nevidět by měl rozkvést, je už přece po svatém Janu. Sklenář: Ty nevidíš ten květ tam nahoře? Dcera: Ale ano, vidím! (Zatleská.) – Pověz mi, otče, proč ty květy rostou ze špíny? Sklenář: (zbožně) Ve špíně se jim nelíbí, a tak se co nejrychleji derou na světlo, aby rozkvetly a zemřely! Poté se Dcera setká na zámku s Důstojníkem. Dcera: Jsi vězněm ve svých komnatách. Přišla jsem tě vysvobodit! Důstojník: Čekal jsem to, ale nebyl jsem si jistý, že se ti bude chtít. Dcera: Zámek je pevný, má sedmero zdí, ale – půjde to! – Tak chceš, nebo nechceš? Důstojník: Upřímně řečeno, nevím, protože ať tak či onak, bude mě to bolet! Za každou radost v životě musíme zaplatit dvojnásobným žalem. Tam, kde jsem teď, je to těžké, ale jestli získám líbeznou svobodu, budu trpět dvojnásob. – Agnes, vydržím to, jen když se na tebe budu moct dívat! Dcera: Co na mě vidíš? Důstojník: Krásu, která je vesmírnou harmonií – tvoje postava má linie, které se vyskytují pouze v drahách sluneční soustavy, v nádherně rozeznělé struně, ve chvění světla... Jsi dítě nebes... Dcera: Ty taky! Důstojník: Tak proč mám hlídat koně? Starat se o stáj a nechávat vyvážet hnůj? Dcera: Aby ses toužil dostat pryč! Důstojník: To toužím, jenže dostat se odsud je hrozně těžké! Dcera: Usilovat o svobodu je povinnost! Důstojník: Povinnost? Život nikdy žádné povinnosti ke mně neuznával! Dcera: Máš pocit, že ti ukřivdil? Důstojník: Ano, byl ke mně nespravedlivý... Následuje poznání zprostředkované dialogem důstojníkovy Matky s Otcem a Matky s Důstojníkem. Dcera se postupně setká s celou škálou osob uvedených v personáři, a to v nejrůznějších prostředích. Její pozemská pouť vrcholí setkáním s Básníkem. Je to jedna ze situací v Strindbergových hrách, v níž se autor pokusil ztvárnit své alter ego. Stejně jako v jiných, ani ve Hře snů nejde o portrét básníka, který by byl pouhou fotografií. Jde o portrét stvořený prizmatem subjektivního vidění. Obvyklé převyprávění příběhů či popis obrazů by nebylo v případě Hry snů o nic kratší než hra sama. Proto dále jen několik ukázek dialogů, přibližujících formu a obsah hry. Dcera: Na chudobu jsem byla připravená ale na špínu ne! Advokát: Chudoba je vždycky poměrně špinavá! Dcera: Je to horší, než jsem tušila! Advokát: Nejsme na tom ještě nejhůř! Ještě máme co do úst! Dcera: Ale co? Advokát: Zelí je levné, výživné a dobré! Dcera: Pro toho, kdo má zelí rád! Mně se hnusí! Advokát: Proč jsi mi to neřekla? Dcera: Chtěla jsem obětovat své chutě, protože jsem tě měla ráda! DRAMATURGIE / SERVIS Advokát: V tom případě musím já obětovat svou chuť na zelí! Oběti musí přinést obě strany – Dcera: A co pak budeme jíst? Ryby? Tobě se z ryb zvedá žaludek. Advokát: A jsou drahé! Dcera: Je to těžší, než jsem si myslela! Advokát: (vlídně) Vidíš, jak je to těžké! – A dítě, které mělo být naším pojítkem a požehnáním – se stane naší záhubou! Dcera: Miláčku! Já v tomhle vzduchu umřu, v tomhle pokoji s vyhlídkou na dvůr a nekonečným dětským křikem, kvůli kterému nemůžu oko zamhouřit, s těmi lidmi venku a jejich nářky, hádkami a obviňováním... Musím tady umřít! Advokát: Ubohá květinko, beze světla, bez vzduchu... Dcera: A to říkáš, že jiní na tom jsou ještě hůř! Advokát: V naší čtvrti patřím k těm, kterým ostatní závidí! Dcera: Všechno by se dalo vydržet, jen kdybych měla něco krásného! Advokát: Vím, myslíš nějakou květinku, nejradši otočník, ale ten stojí korunu padesát, a za to koupíme šest litrů mléka nebo čtyři čtvrtce brambor. Dcera: Ráda se obejdu bez jídla, jen když budu mít květinku. / *** / Velitel karantény: (Rozdělá oheň v kamnech. Vyšlehnou modré sírové plameny.) Zapaluju síru! Račte dále! Ona: Ach, moje modré šaty ztratí barvu! Velitel karantény: A zbělají! Zbělají ti i ty rudé růže! On: A taky tváře! Za čtyřicet dní! Ona: (Důstojníkovi) Tobě to udělá radost! Důstojník: Neudělá! – Tvoje štěstí pro mě sice bylo zdrojem muk, ale – to nevadí – mám už po promoci a tamhle naproti dávám kondice... jo, a na podzim dostanu místo ve škole... budu se učit s chlapci, budu s nimi probírat stejnou látku, jakou jsem se sám učil celé dětství, celé mládí, budu s nimi probírat totéž, celý svůj mužný věk a nakonec i celé stáří, pořád tutéž látku: kolik je dvakrát dvě?, kolik je čtyři děleno dvěma?... pak odejdu do penze, budu moct lelkovat a čekat na jídlo a noviny – až mě nakonec odvezou do krematoria a spálí... Nemáme tu nějakého penzistu? To je asi hned po „dvakrát dvě jsou čtyři“ to nejhorší, začít po promoci znovu chodit do školy, klást až do smrti tytéž otázky... (Kolem projde postarší pán s rukama za zády.) Podívejte, tamhle jde nějaký penzista, který čeká, až dožije. Nejspíš je to kapitán, kterého nepovýšili na majora, nebo okresní soudce, který to nedotáhl na soudce krajského – mnoho je povolaných, ale málo vyvolených... Chodí tu a čeká na snídani... Penzista: Ne, na noviny! Na ranní noviny! Důstojník: A to je mu teprve čtyřiapadesát, může tu na jídlo a na noviny čekat ještě dalších pětadvacet let... Není to strašné? Penzista: A co není strašné? No řekněte, jen řekněte! / *** / Advokát: Ano, je to tak! (Přistoupí k Dceři.) Už jsi viděla skoro všechno, ale ještě jsi nepoznala to nejhorší. Dcera: Co to může být? Advokát: Opakování! – Návraty!! – Cesty zpátky! Jako když se ve škole znovu učí už jednou probraná látka! – Pojď! SERVIS / DRAMATURGIE Dcera: Kam? Advokát: Za povinnostmi! Dcera: Co to je? Advokát: Všechno, čeho se hrozíš! Všechno, co nechceš, ale musíš! Odříkání, obětování, strádání, opouštění... všechno nepříjemné, odporné a bolestivé... Dcera: Copak neexistují žádné příjemné povinnosti? Advokát: Příjemnými se stanou, když jsou splněné... Dcera: Když už nejsou... Takže povinnost je všechno nepříjemné! A co je příjemné? Advokát: Příjemný je hřích. Dcera: Hřích? Advokát: A ten se trestá, ano! – Když prožiju příjemný den a večer, mám následující den příšerné výčitky svědomí. Dcera: To je zvláštní. Advokát: Ano, ráno se probudím s bolením hlavy. A pak začne opakování, ovšem perverzní opakování. A to tak, že na všechno, co včera večer bylo krásné, příjemné a duchaplné, dnes ráno vzpomínám jako na něco ošklivého, odporného a hloupého. Můj požitek jakoby hnije a radost se rozpadá. To, čemu lidé říkají úspěch, se vždycky stane příčinou příštího neúspěchu. Úspěchy, které jsem v životě měl, se staly mou záhubou. Lidé se totiž instinktivně děsí zdaru ostatních. Připadá jim nespravedlivé, když druhému osud přeje, a proto se snaží obnovit rovnováhu tím, že mu házejí klacky pod nohy. Mít talent je životu nebezpečné, protože člověk pak může snadno umřít hlady! – Ale teď se vrať ke svým povinnostem, nebo se obrátím na soud a projdeme všemi třemi rozvodovými instancemi, první, druhou i třetí! Dcera: Musím se vrátit? K plechovým kamnům, k zelí, k dětským šatičkám... Advokát: No jo! Dneska máme velké prádlo, budeme totiž prát všechny kapesníky... Dcera: Ach, musí se to všechno opakovat? Advokát: V životě se pořád všechno opakuje... Podívej se tamhle na učitele... Včera měl promoci, dostal vavřínový věnec a na jeho počest stříleli z děla, vystoupil na parnas a objal ho monarcha... A dneska zase začíná ve škole, ptá se, kolik je dvakrát dvě, a bude v tom pokračovat až do smrti... Ale teď pojď zpátky, domů! Dcera: To se radši zabiju! Advokát: Zabiješ? To se nesmí! Za prvé je to potupné, a to do té míry, že by tvou mrtvolu zhanobili, a pak – nedošla bys blaženosti – je to smrtelný hřích! Dcera: Není snadné být člověkem! / *** / Dcera: Falešné a proradné vlny. Vše, co se nespálí na zemi, pohltí – vlny – Pohleď – (ukáže na hromadu haraburdí.) Pohleď, co uloupilo a zničilo moře... Z potopených lodí zbyly jenom galionové figury – a jména: Spravedlnost, Přátelství, Zlatý mír, Naděje – to je vše, co zbylo z Naděje! – z ošidné Naděje! – kusy zábradlí, vidlice vesel, vědra na vylévání vody! A pohleď: záchranný pás – sám se zachránil, ale trosečníka nechal zahynout! Básník: (Přehrabuje se v haraburdí.) Je tu dneska se jménem lodi Spravedlnost. To byla ta, co na ni z Krásnic odjel slepcův syn! AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 58 Takže se potopila! A na její palubě byl Alicin kavalír, Editina nedosažitelná láska! Dcera: Slepec? Krásnice? To se mi muselo zdát. A Alicin kavalír, ošklivá Edita, Ostudín a karanténa, síra a karbol, promoce v kostele, advokátní kancelář, chodba divadla a Viktorie, rostoucí zámek a důstojník... to se mi všecko jen zdálo... Básník: Kdysi jsem si to vybásnil! Dcera: Takže víš, co je to báseň... Básník: Takže vím, co je to sen... Co je to báseň? Dcera: Nikoli pouhá skutečnost, ale víc než skutečnost... nikoli sen, ale snění... Básník: A lidé si myslí, že my básníci si jenom hrajeme... že si vymýšlíme a fantazírujeme! Dcera: To je správné příteli, jinak by celý svět z nedostatku podnětů zpustl. Všichni by leželi na zádech a dívali se do nebe, nikdo by se nepostavil k pluhu, nechopil se rýče, hoblíku ani motyky! Básník: A to říkáš ty, Indrova dcera, ty, která zpola patříš tam nahoru – Dcera: Máš právo mi to vyčítat. Příliš dlouho jsem pobývala tady na zemi a koupala se v bahně jako ty... Moje myšlenky se už nedokáží povznést, na křídlech mám bláto... na nohou hlínu... a já sama... (pozvedne paže) klesám, klesám... Pomoz, mi otče, nebeský bože! / *** / Čas rozloučit se nastal, přiblížil se konec. Buď sbohem, člověče a snílku, ty, básníku, jež nejlíp chápeš život, jenž na křídlech se vznášíš nad zem a občas ponoříš se do hlíny, bys dotkl se jí pouze, neuvízl v ní! Teď, v chvíli loučení... když odcházím, když opustit mám přítele a místo, mne stesk se zmocní po tom, co jsem milovala, a lítost nad tím, co jsem pokazila... Ach, nyní cítím celou svou bolest bytí, tak takové je tedy být člověkem – To, čeho jsme si nevážili, nám teď chybí, co nezkazili jsme, i toho litujeme... Pryč chceme jít, a chceme zůstat... Tak táhne nás to na dvě různé strany a srdce jako by nám koně smýkali a nerozhodnost, protiklady, nesoulad... Buď sbohem! Vyřiď bratřím svým, že na ně vzpomenu tam, kam teď odcházím, a jejich nářky tvým jménem trůnu budu tlumočit. Vždyť lidé zaslouží si politování! Buď sbohem! (Vstoupí do zámku. Zazní hudba. Pozadí ozáří hořící zámek a objeví se stěna lidských tváří, tázavých, truchlících, zoufalých... zatímco zámek hoří, poupě na střeše se rozvine v obrovskou chryzantému.) Konec. Uvedené pasáže jsou charakteristickými ukázkami toho, jakým způsobem psal Strindberg dialogy. Výstižně o tom mj. pojednává ve své stati „Strindberg dramatik“ Gunnar Ollén: 59 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 „Strindbergova roztěkanost, nestálost a skepse vůči čemukoliv pevnému a nezvratnému, vůči tomu, co sám řekl nebo več ještě nedávno věřil, a konstitutivní dualismus jeho vědomí způsobovaly, že mu činilo potěšení zaujímat různé role a stanoviska a přinášet na jejich podporu pádné argumenty. Hýřil nápady a díky tomu dokázal vyzbrojit důkazy a tvrzeními celou bohatou galerii postav. Na hlubší rozpracování byl málokdy čas, ostatně filozofická esejistika tak jako tak nebyla jeho silnou stránkou. V rychlé výměně názorů scénického dramatu se bohatství nápadů a fantazie, s jakou dovedl konkretizovat, brilantně uplatnily. Jeho dramata mají jen zřídka zdlouhavé epické pasáže, protože jsou, pro Strindberga zcela samozřejmě, naplněna bojem protikladů, a to i když spolu nechá promlouvat spojence. Také slova a věty v každé jednotlivé replice jako by se účastnily napínavé soutěže, kde mají překonat svého bezprostředního předchůdce. Než člověk obrátí stránku Strindbergova dramatu, je téměř nemožné předpovědět, jaká replika bude nahoře na další stránce následovat. Strindbergův dialog ve skocích a neotřelost jeho názorů připravuje neustálá překvapení. Právě jako tvůrce impresionisticky nevypočitatelného a proměnlivého stylu zapůsobil Strindberg přímo revolučně na švédský dramatický dialog. Tento styl se zpětně odráží v kompozici jednotlivých scén. Když se Strindberg za použití takového dialogu jako nástroje, sám otřesen a současně nadšen jeho dramatickým působením, zakousne do skutečnosti, často nemilosrdněji a citlivěji než Ibsen, nezavršují se jeho výstupy stejně často jako u norského kolegy hladce a logicky.“ Hru snů, v dopise německému překladateli Emilu Scheringovi označenou jako „mé nejmilovanější drama, dítě mé největší bolesti“ Strindberg z větší části vytvořil v období mezi srpnem a listopadem 1901. Psal ji pro mladičkou norskou herečku Harriet Bosseovou, s níž se v květnu 1901 oženil, ale která ho po pouhých několika měsících vzájemného soužití (zatím jen dočasně) opustila. Tiskem Hra snů vyšla na jaře 1902, poprvé se však hrála až roku 1907 – ve stockholmském Švédském divadle (Svenska teatern, předpremiéra 17. dubna, režie Victor Castegren, v roli Dcery Harriet Bosseová). Teprve dodatečně, patrně v září 1906, vznikla Předehra (dialog boha Indry s Dcerou sestupující na Zemi). Ta byla v pozdějším vydání (stejně jako ve švédském Národním vydání) zařazena za vlastní text hry. Postupně – mj. díky rostoucím možnostem jevištní techniky – se Hra snů stala jedním z nejčastěji uváděných Strindbergových dramat, a to nejen v divadle, ale i v rozhlase a televizi. Z četných provedení jmenujme alespoň dvě inscenace tehdy již uznávaného interpreta Strindbergovy dramatické tvorby Maxe Reinharda: švédskou (premiéra 28. října 1921 ve stockholmském Dramatenu) a německou (premiéra 13. prosince1921 v berlínském Deutsches Theater). U nás ji pod názvem Nejpravdivější sen uvedlo Zemské divadlo v Brně (režisér Karl Meinhard, premiéra 26.9.1936). Autory starších překladů jsou Nina Balcarová (1935) a Josef Vohryzek (1966). Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v roce 2004 v souborném vydání her Augusta Strindberga nazvaném Hry II. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha 1, tel./fax: 224 809 156, e-mail: [email protected], http://www.divadlo.cz/prospero. Cena 320,- Kč. S použitím poznámky ke hře od Zbyňka Černíka a citací ze statě Strindberg dramatik Gunnara Olléna dramaturgický pozorník připravil Milan Strotzer DRAMATURGIE / SERVIS NOVINKY SVĚTOVÉ DRAMATIKY DAVID HARROWER PŘÍTOMNOST DAVID HARROWER (narozen 1966 ve skotském Edinburghu) Dramatik, který žije a pracuje v Glasgow. Nezastírá své skotské vlastenectví. Poprvé na sebe upozornil hrou Nože ve slepicích (Knives in Hens, 1995). Šlo o jeho první dramatický text uvedený na jevišti. Morytát na půdorysu milostného trojúhelníku umístil do předindustriálního Skotska, ale hra by se mohla odehrávat prakticky v kterékoli rurální společnosti s charakteristickými rysy celkové zaostalosti. Příběh je prostý. Sedlák Pony William si vyhlédne mladou ženu, vezme si ji za manželku a udržuje ji v umělé nevědomosti, která se mu zdá být zárukou trvalého vazalského vztahu. Přitom ji ponižuje a podvádí. Svým jednáním ji vžene do náruče mlynáře Gilberta Hrona a ten ji přivede k sebepoznání. Mlynář ve vesnickém společenství vždy reprezentoval svobodu spojenou se vzděláním. Žena prohlédne svou situaci, manžela s mlynářovou pomocí nakonec zavraždí a divák nemůže než s nimi sympatizovat. Autorovi se v této hře podařilo propojit několik témat: napsal hru o duševním otroctví a emancipaci, o vnitřní bídě, které lidé propadají a ještě si ji pěstují, o majetnickém vztahu k druhému člověku a o nemožnosti trvale udržovat druhé lidi v nevědomosti. Uvedená témata přitom ze hry netrčí násilně. Tato balada se stala jednou z nejzajímavějších her britské dramatiky 90. let. V roce 1997 byla v anketě časopisu Theater Heute oceněna jako nelepší zahraniční hra roku. Ve stínu této hry se ocitlo další Harrowerovo drama Staré zabít, mladé mučit (Kill the Old Torture their Young, 1998), přestože se tu podařilo vyjádřit izolaci a odcizení, které s sebou nese život v moderním velkoměstě na všech úrovních společenského spektra. Černá komedie odehrávající se v nejmenovaném městě (cítíme, že jde o Edinburgh) se soustředí na to, co město dělá s nesourodou skupinou lidí, jejichž životy se přímo či nepřímo protínají. Další autorova hra Begin Again (1999), je jeho hrou nejméně úspěšnou. Pokouší se řešit problematiku poválečného rozdělení skotské společnosti, v níž na jedné straně figurovala ideologie blahobytného státu a na druhé straně bujel černý trh. Ve stínu Knives in Hens zůstala i Přítomnost (Presence, 2001), v níž Harrower zdramatizoval hamburskou anabázi Beatles (více níže). Nejnovější Harrowerovou hrou je Černá vrstva (Dard Earth), která měla premiéru roku 2003 v Edinburghu. Autor se v ní znovu vrací ke skotské problematice a pokouší se tentokrát ukázat na rozdíly městského a venkovského Skotska. Hra, jejíž výchozí situací je partnerská krize, má zápletku skoro detektivní. Daří se slibně budovat atmosféru, napětí a odhalovat podivuhodné sepětí současnosti s dávnou a poněkud mystickou pamětí země, ve druhé části se ale autorova pozornost přenáší na přízemní finanční problémy některých postav. David Harrower však není jenom dramatik. Jako překladatel má za sebou úspěšné inscenace realizované v Národním SERVIS / DRAMATURGIE divadle v Londýně i jinde. Přeložil Čechovova Ivanova, Povídky z vídeňského lesa Ödöna von Horvátha, Büchnerova Vojcka aj. PŘÍTOMNOST Přeložil: Jan Hančil z anglického originálu Presence (definitivní verze z roku 2001). Osoby: 3 muži (George, Paul a Pete – všem je míň než 20 let) a 2 ženy (Marian, asi 35 let, Elke – kolem dvaceti). Místa děje: Přízemní vybydlená místnost sloužící jako příležitostná ubytovna – dvě postele, pohovka; bar – klub, kde kapela vystupuje – stoly, židle, láhve…; Bar Gemini; přístavní molo. Tato hra je mystifikací, vycházející na jedné straně z faktických událostí (koncertování Beatles v Německu), na druhé straně využívající autorskou licenci při nakládání s charaktery postav. Nikde v celé hře se výslovně o Beatles nemluví, ale vlastní jména i některé epizody a detaily německého pobytu této v roce 1960 prakticky neznámé liverpoolské skupiny jsou autentické. Vztahy mezi postavami a další dramatické postavy (Marian a Elke) jsou fiktivní. Člověk, který o Beatles mnoho neví, může proto bez velkého znepokojení hru číst nebo sledovat jako výpověď o blíže nespecifikované britské skupině v adenauerovském Německu, jako příběh naivních britských dorostenců, pro které je Hitler jen jakýsi vágní bubák, a jejich střetu s nejednoznačnou společenskou realitou poválečného Německa, jež v té době (píše se rok 1960) nemělo od své nacistické minulosti o mnoho dále než současná Česká republika od komunismu. Lidem, pro které byl liverpoolský Mersey-sound závlahou jejich dospívání v šedé socialistické realitě, bude možná autorův obraz jejich idolů připadat nepřijatelný. To je hlavní problém hry, která je jinak napsána s velkým cítěním pro dynamiku a „etologii“ skupiny mladých mužů s jejich teritoriálními a prestižními spory. Její vlastní kvality jsou zastřeny kvazibiografickým obsahem. V prvním obraze vpadáme rovnou do situace, kdy se členové kapely ubytovávají ve svém dočasném „sídle“ – vybydlené místnosti v přízemí starého domu. George, Paul a Pete si rozdělují, kde kdo bude spát, Georgovi se gauč místo postele vůbec nelíbí. Zbytek kapely (který ve hře nevystupuje) bydlí ve vedlejší místnosti. Z dusného rozhovoru - hádky vyplývají okolnosti situace. Kapela přijela hrát do jednoho hamburského baru na dva měsíce, na pozvání majitele baru, jistého Bruna. S ním se ve hře vůbec nesetkáme, s kapelou komunikuje (peníze vyplácí atd.) jeho zástupkyně, vedoucí klubu, Marian. George: Jsme tu. No ne? Jsme kurva tady! Hamburk! Paul: No jasně, jsme tady. George: Je noc a ulice jsou plný světel. Všude je otevříno. A kam se podíváš, samý baby. Paul: Vysedávaj v barech a čekaj na nás. /…/ George: A jak to vyřešíme? Až sem nějakou přitáhnu. Jak to budem dělat?/…/ Paul: Budou stát ve frontě. A teď vážně. Pravidla: kdokoli si sem přivede holku na sex, je ten pokoj jeho, na tu dobu, jasný? Udělá signál, něco jako…co já vím? Tohle téma mladíky odvede od hádky a nastolí uvolněnou atmosféru očekávání, která se ale střihem proměňuje začátkem druhého obrazu, který se odehrává v klubu po (už druhém) vystoupení kapely. Diváků přišlo málo, ještě míň než napoprvé. Paul, George a Pete se trapným žertováním snaží vykroutit z AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 60 hovoru s Marian, která věcně hledá příčiny slabé návštěvnosti. Všechno ale probíhá přátelsky, s nadějí do dalších dnů. Z dalšího rozhovoru na pokoji mladíků se dozvídáme leccos o jejich rodinných zázemích. George je poprvé v cizině bez rodičů, kterým píše pohled. Na rozdíl od něj Pete domů volá na účet volaného. I když jsou vlastně v hrozných podmínkách, užívají si chlapci svobody. Marian vyplácí mladíkům týdenní mzdu a stěžuje si na stále klesající návštěvnost. Manažer kapely ji sice telefonicky žádal, aby jim dala víc času, ale Marian hochy posílá do druhého Brunova klubu, kde je na jinou britskou kapelu stále nabito. Mají se podívat, jak v Hamburku udělat šou. Kapela ale do určeného klubu nejde, naopak se uraženě odebere do jednoho z nedoporučovaných barů, Gemini, kde obsluhuje Elke, o které se domnívají, že je Američanka, podle anglické výslovnosti. Hoši ji „ukecávají“, aby jim dovolila porušit pravidla, která říkají, že pivo se pije jen u baru, ne u stolu. Elke se z mladíků nesesype, ale nakonec jim vyjde vstříc a časem se s nimi docela spřátelí. Ukáže se, že vůbec nezná bar Indra, ve kterém kapela vystupuje. Georgovi Elke učarovala. Mladíci na pokoji hrají karty a snaží se vůbec nějak zabavit. George rozvíjí teorie lásky a vztahů. Rozhodl se pozvat Elke na rande, resp. na vystoupení a rande pak už z toho má tak nějak vyplynout. Druzí dva hoši si ho dobírají, že to měl udělat hned v baru. Moc jeho sebevědomí nepodporují. Pete se náhodou setká s Marian u přístavního mola. V příjemné atmosféře dialogu dojde i na návštěvnost v klubu. Marian kapelu nezavrhla, stále doufá, že návštěvnost se zvedne. Přizná, že se kapely zastala u majitele Bruna, který už je chtěl vyhodit. Marian si myslí, že frontmanem kapely by měl být právě Pete. Měl by stát vepředu, je nejhezčí a holky by na něj chodily. Pete oponuje, je bubeník a nechce se o tom vůbec bavit. Marian v tom ale vidí poslední možnost, jak přilákat diváky. George přesvědčil Paula, aby s ním šel do baru Gemini, chce pozvat Elke na rande. Oba hoši jsou překvapeni, že Elke je Němka. Učí se dokonale anglicky s americkým přízvukem, aby mohla do USA odjet a začít nový život. Chce vypadnout z Německa, které nazývá latrínou. Elke: Víte, co je tohle město? Smetiště. Skládka. Popelnice. Vy sem jezdíte, abyste tady ukládali svoje sračky, svoje semeno a svoje zvratky. A my máme otevřeno celou noc, abyste to mohli dělat. Protože víme, že za víc nestojíme. /… / Řeknu vám tajemství. Tajemství, který každej zná. Klub ve kterým hrajete? To víte, že ho znám. A víte proč? Protože ho vlastní nácek. Ticho. George: (krátce se zasměje) To má být vtip. Bruno? / … / Elke: Je to nácek. / … / Nebyl esesák, nic takovýho. Býval v obrněný divizi. I tam musel být nácek. Ale je rok 1960 a teď je to v pohodě. Teď jsou v klatbě Sověti. Nezáleží na tom, že stovky lékařů, právníků, zelinářů a majitelů klubů v tomhle městě jsou vrazi. Proto chci pryč. Proto chci do Ameriky. Pokaždé, když se tu nadýchnu, se mi chce zvracet. Paul za oknem zahlédne policajty a to trojici vytrhne z rozhovoru. George je totiž nezletilý a tak nemá v baru co dělat. Elke mu ukáže zadní východ, George ale nepospíchá, je jako utržený ze řetězu a ještě stihne Elke pozvat na večer do klubu. Kapela se chystá na vystoupení, George je vymydlený, půjčuje si od Peta nejlepší sako z kapely a je natěšený na noc s Elke. Přichází Marian a ukáže se, že ví o policejní prohlídce baru Gemini. Kapela, která vnitřně zápasí s tím, co se dozvěděla o Brunovi, podezírá i Marian a dokonce je napadá, že policii DIVADELNÍ LITERATURA / SERVIS ZPRÁVIČKY 61 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 poslala ona, aby se nevýhodné kapely zbavila. Ona se brání, vůbec jim nerozumí, stejně jako tomu, že Pete ostatním vůbec neřekl o jejím nápadu, aby byl frontmanem kapely. Mladíci kolem ní odejdou, jako by byla vzduch. Dokázala je dokonale vytočit. To se „zúročilo“ při vystoupení. Paul řekl do mikrofonu, že dnešní koncert věnují náckům v hledišti. Kapela si myslí, že tím podepsal ortel – návrat do Liverpoolu. Ale přibíhá nadšená Elke a povzbuzuje Paula, aby tímhle směrem provokace pokračovali. Chce je naučit i hajlovat. George chce s Elke odejít, ona to pochopí jako návrh jít někam „zapařit“ i s Paulem, ale to zase nepochopí Geroge a myslí si, že mu ji Paul přebral. Na pokoji naštvaný George najde naštvaného Peta (kvůli tomu, co se stalo při vystoupení) a nedorozumění vysvětlí až příchozí Paul. S Elke nic neměl, čekali na Georga v jiném baru. Následující den nepřichází žádný vyhazov. Marian se o provokaci při vystoupení zřejmě nedozvěděla. Navíc, Elke přináší Paulovi pár esesáckých holínek. Do toho vchází Marian a nevěřícně zírá. V klubu Indra je od onoho inkriminovaného večera narváno. Po úspěšném vystoupení se Paul líbá s Elke, zapíjejí sukces. Kapela je rozpolcená, Marian odešla hned po skončení, očekává se vyhazov. Druhý den ale Marian vyplácí peníze jako by nic, chová se sice odměřeně, ale očekávaný vyhazov se nekoná. Marian: Klub byl skoro plný, ano. Vyděláme dost peněz. Bruno má radost. / … / Pete: To je nepochopitelný. Paul: Co mu říkáte? Marian: Říkám, že přesně tohle občas mladí dělají. Chtějí upoutat pozornost a tak řvou a vykřikují, aby pozornost získali. Paul: To nebylo proto, abychom získali pozornost. Vy víte proč jsem to udělal. Marian: Vy to nevíte. / … / Nezasloužíte si to vědět. / … / Říkají nám, že máme mládeži vždycky vysvětlovat. Vždycky jim musíme připomínat, aby na to nikdy nezapomněli. Jenže mladí musejí chtít poslouchat. Jenže oni nechtějí. Reakce kluků z kapely jsou různé. Pete by nejradši odjel domů, George a Paul chtějí poslouchat a porozumět. Marian jim pustí svou desku, kterou v kanceláři už dřív viděli. Bennyho Goodmana. Hudbu, na kterou Marian za mlada ráda tancovala, stejně jako mnoho jejích vrstevníků. Vypráví, jak jim to vláda zakázala, protože je to „židovská hudba“. Vzdorovali, a tak je poslali do koncentráku pro mladé Němce. Marian tam byla pět let. O Brunovi nic neví, protože nechce nic vědět. George a Pete se scházejí v baru, protože na pokoji si užívá Paul s Elke. Na kluky padá splín, oba by nejraději jeli domů. Je to zvrat. Předtím si s chutí užívali volnosti. Další den Pete balí, rozhodnutý odjet. Paul to nechápe. Marian přichází a oznamuje, že George zatkli. Byl venku po policejní hodině a druhý den ho pošlou do Anglie. Policie chce mluvit také s ostatními členy kapely. Paul se brání, pořád doufá, že se to všechno zase nějak srovná a budou moci zůstat. Když oba kluci odejdou na policii, Marian pálí Petovo sako. Text hry vyšel knižně, vydal jej Divadelní ústav Praha v edici Současná hra. Lze jej objednat na adrese: Divadelní ústav, knihkupectví Prospero, Celetná 17, 110 00 Praha1, tel./fax 224 809 156, e-mail: [email protected], www.divadlo.cz/ prospero. Cna 80,- Kč. Dramaturgický pozorník s použitím stati Jana Hančila z knižního vydání textu připravila Pavlína Schejbalová DRAMATIK CITOVÝCH KRIZÍ U příležitosti loňských sedmdesátin básníka, dramatika a překladatele Josefa Topola vyšla knížka odborného asistenta Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Davida Kroči Poetika dramat a básní Josefa Topola (Brno, Paido 2005). Nositel prestižní Ceny Karla Čapka bývá právem považován za jednoho z nejvýznamnějších, byť obtížně zařaditelných českých dramatiků druhé poloviny minulého století. Desítka jeho náročných her, doprovázená několika překlady klasiky světové a úpravami té domácí, nachází odpovídající ohlas spíše u experimentujících souborů a teatrologických znalců, jejich znalost však samozřejmě neuškodí ani ambicióznějším amatérským divadelníkům. D. Kroča nabízí především literárněvědný rozbor Topolových dramat (sleduje také jejich jevištní start) i básní. V pětici promyšleně rozčleněných kapitol probírá jednotlivé vývojové etapy Topola-dramatika, počínajíc veršovanou historickou prvotinou Půlnoční vítr. Přes období spolupráce s režisérem Otomarem Krejčou v činohře pražského Národního divadla (Jejich den, kdysi proslulé podobenství Konec masopustu) se detailněji zabývá činností posléze zastaveného Divadla za branou (Kočka na kolejích, Slavík k večeři, Hodina lásky) a poté analyzuje hry z normalizačního husákovského období (Sbohem Sokrate, Hlasy ptáků aj.), kdy se tento signatář Charty 77 musel na řadu let uchýlit do ústraní. Samostatnou čtyřdílnou pasáž věnuje Kroča méně známému odkazu Topola-básníka. Jakožto pozvání do lákavého, i když poněkud výlučného autorova světa lze bibliografií opatřenou monografií Davida Kroči všem přemýšlivým divadelníkům upřímně doporučit. Vít Závodský VYBRÁNO Z DATABÁZE NIPOS BŘECLAV (26 tis. obyv.): V r. 2006 tvoří Svaz českých divadelních ochotníků databázi všech amatérských divadelních souborů, spolků, sdružení a zájemců o divadelní činnost v břeclavském okrese. Svaz zároveň souborům nabízí odbornou pomoc a literaturu, bude je též informovat o oblastních a celostátních přehlídkách. (Rovnost-Nový život, 17.8.2006) HORŠOVSKÝ TÝN (4900 obyv., okres Domažlice): Městské kulturní středisko v Horšovském Týně připravilo přehlídku regionálních ochotnických divadel nazvanou Divadelní máj. V místním kinosále se 7., 12., 19. a 26.5. představily soubory Divadelní společnost M+M Vratislava Mikana Hranice u Aše, Ochotný divadelnický spolek Karel při MKS Domažlice, Divadelní soubor Tachov a Divadelní soubor z Poběžovic. (Zpravodaj města Horšovský Týn, č.5, 2006) HOŘICE NA ŠUMAVĚ (800 obyv., okres Český Krumlov): Příběh Ježíše Krista nastudovali již tradičně v prostoru letního amfiteátru v Hořicích na Šumavě místní nadšenci. V Pašijových hrách, jejichž děj vychází z biblických příběhů, vystupuje 80 ochotníků, z nichž někteří stáli u znovuobnovení této tradice před 14 lety. Letošní představení byla připravena na odpoledne a večer 12. a 19.8. V místním muzeu si návštěvníci mohli také prohlédnout výstavu z historie těchto představení. (MF Dnes, 11.8.2006) HUMPOLEC (11 tis. obyv., okres Pelhřimov): Loutkové divadlo Humpolec uspořádalo v rámci oslav 75. výročí svého vzniku a 100 let loutkářství v regionu výstavu loutek a divadelních rekvizit. Expozice byla instalována ve výstavní síni Muzea Dr. A. Hrdličky v Humpolci od 13.8. do 29.9. (Loutkář, č.4, 2006) CHRUDIM (23 600 obyv.): Dne 13. září se uskutečnila v Muzeu loutkářských kultur v Chrudimi vernisáž výstavy naivních obrazů a loutek Lucie Suché a Tomáše Suchého z Berouna. Výstava nazvaná Oči, okna, okýnka bude otevřena do 5. listopadu 2006. (MS) JIHLAVA (50 tis. obyv.): Od 29.6. až do začátku září se v Jihlavě uskutečnilo ZPRÁVIČKY Rozmarné léto - prázdninový projekt alternativních divadel. Průvod městem zahájí přehlídku řady pouličních divadel a vystoupení žonglérů, která vyvrcholila představením Divadla Continuo a souboru Teatr Novogo Fronta. Návštěvníci se mohli zúčastnit uměleckých dílen. Přehlídka pouličních divadel se v Jihlavě koná už po sedmé. Letos poprvé měla 2 části. Kromě jednotlivých představení byly během prázdnin na dny od 1. do 5.9. připraveny celodenní maratony divadelních a žonglérských produkcí ve speciálním divadelním stanu a v jeho okolí na Masarykově náměstí. (Lidové noviny, 28.6.2006) KARVINÁ (63 tis. obyv.): V srpnu se konal 2. ročník divadelního festivalu Darkov 2006, na který přijeli Saša Rašilov, Vanda Hybnerová, Jiří Schmitzer, ostravský soubor Divadlo bez střechy, karvinský K.V.A.S. a další. Přehlídka se uskutečnila 5.8. v lázeňském parku Rehabilitačního sanatoria Lázní Darkov v Karviné-Hranicích. (Havířovský deník-Havířovsko, 18.7.2006) KOLÍN (29 tis. obyv.): Ve dnech 7.9.9. se v Kolíně uskutečnil 11. ročník Mezinárodního festivalu neverbálního divadla MIMORIÁL 2006. Letos poprvé se akce odehrávaly především na scénách Městského divadla, část programu byla připravena i do divadelního stanu v parku. Festival opět nabídnul pestrou skladbu produkcí neverbálního divadla od klasické či moderní pantomimy, klauniády až po moderní tanec, pohybové divadlo, kabaret a hudbu. Letos si divadelníci připomínají 50 let moderní pantomimy u nás. Před půl stoletím přední český mim L. Fialka a jeho studenti vystoupili poprvé s představením Večer tří pantomim. Od té doby se datuje bohatá historie české pantomimy, známé po celém světě. Jeden z jejích představitelů - B. Hybner - uvedl v Kolíně večer věnovaný tomuto jubileu s názvem MIMRAJ, který představil přední české mimy. Letos také uplyne 210 let od narození a 160 let od úmrtí kolínského rodáka, mima a pierota J. C. Debureaua, jehož život inspiroval studenty DAMU k nastudování představení, jímž se program festivalu uzavřel. Kromě toho se představil finský soubor Odotustila, soubor Vosto5 z Prahy, umělci z Francie (Gulko), Itálie (Paolo Nani) a Holandska (Thomas a Ruhller), ženská vokální skupina Yellow Sisters, AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 62 soubor Matapa aj. (Zpravodaj města Kolína, č.7-8, 2006) KŘIVOKLÁT (670 obyv., okres Rakovník): Křivoklátské divadelní slavnosti nabídnuly v srpnu představení pražského souboru Ty-já-tr, který na hradě hraje již třetí rok. Letos to bylo od 10. do 20.8. Shakespearovo Zkrocení zlé ženy. Na hradě byly dále uváděny komponované pořady o hudebních skladatelích s hojnými ukázkami. Letošnímu jubilantovi Mozartovi byl věnován pořad Drahý Amadeo, dále bylo na programu představení Sen o snu Antonína Dvořáka. (Právo, 3.8.2006) LIBICE NAD CIDLINOU ( 1 240 obyv., okres Nymburk): Divadelní spolek Vojan v Libici n. C. připravil na dny 16. – 23.9.2006 přehlídku s názvem Divadelní babí léto. K hostování na ní pozval choceňskou Hanu Voříškovou a Helenou Vedralovou s jejich představením Kde lásko, kdes byla, DS Banda z Benešova s hrou P. Němce Tak takhle to bylo, DS Václav ze Zábřehu-Václavova s pohádkou Jak čarodějka k ženichovi přišla, Divadlo Duha z Polné s hrou pro děti Ferda Mravenec v cizích službách, Divadlo DRAK z Hradce Králové s inscenací Jak si hrají tatínkové. Babí léto uzavřeli domácí komponovaným pořadem Rapsodie v modrém věnovanému 100. výročí narození Jaroslava Ježka. (MS) LIPNICE NAD SÁZAVOU (640 obyv., okres Havlíčkův Brod): V Lipnici nad Sázavou se ve dnech 8. a 9.9. uskutečnil 14. ročník malého hradního divadelního festivalu Lipnický mantl. Na jevištích v hradním sále a sklepeních se představilo celkem 10 amatérských souborů z celé ČR. Dnes již tradiční přehlídku amatérského divadla pořádá Sdružení Medium Labyrinti Havlíčkův Brod. Vzhledem k netradičnímu atraktivnímu prostředí je festival mezi divadelníky oblíben. Pořadatelé kladou hlavní důraz na pestrost a prolínání uměleckých žánrů. Poslední ročníky dávají více prostoru divadlu dětskému a loutkovému a malým studiovým scénám. Tentokrát se představí např. jihlavský soubor De Facto Mimo, pražská divadelní skupina Klekíhopetry, Soukromé divadlo POLI, pardubický soubor (a)MAŤÁK, Divadelní soubor Stonařov aj. (MF Dnes, 8.9.2006) MEZIMĚSTÍ (2 907 obyv., okres Náchod): Město Meziměstí ve spolupráci s místním divadelním souborem J.K. Tyl připravuje na 4.11. až 2.12.2006 43. ročník Meziměstských divadelních her. Milovníci divadla na nich mohou zhlédnout detektivku A. Christie Past na myši v provedení Náchodské divadelní scény, osobité nastudování titulu Meresjev souborem Jirásek Temno z Týniště n. O., Jiráskovu Lucernu v podání souboru z Broumova, pohádku Čert a Káča inscenovanou DS Zdobničan z Vamberka. Přehlídku uzavře domácí soubor J.K. Tyl hrou R. Hawdona Úžasná svatba. (MS) MIROTICE (1100 obyv., okres Písek): V Miroticích připravili na 26.8. již 3. ročník Mirotického setkání lou- tek a hudby. Zahájení bylo věnováno připomenutí památky Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého. Další program přinesl vystoupení Divadelního sdružení Lokvar, Divadla DNO, Divadla Trakař, koncert J. Schmitzera aj. Zájemci mohli také navštívit loutkářskou pracovní dílnu P. Truhláře a soutěže a hry s hercem K. Zimou. (Loutkář, č.4, 2006) MNÍŠEK POD BRDY (4 131 obyv., okres Praha-západ): Na dny 22. a 23.9.2006 připravila agentura Rorejs v Mníšku pod Brdy festival divadla, hudby a filmu. Mj. na něm vystoupily DS Tyl Rakovník s dramatizací Jirotkova Saturnina a V.A.D. Kladno s hrou Tajemný hrad v Karpatech. (MS) NETOLICE (2700 obyv., okres Prachatice): Prostředí zámecké zahrady a vodního příkopu na zámku Kratochvíle u Netolic je pro soubor Continuo a jeho mezinárodní hosty stále inspirativní. Inscenace vzniká vždy na statku Continua v Malovicích, kde výtvarníci měsíc pracují na realizaci určitého námětu. Letošním motivem byl sen o zahradě za zdí. Projektu se zúčastní také L. Madzik z Polska, který již 35 let ovlivňuje podobu světového výtvarného divadla. Představení na zámku Kratochvíle se konala ve dnech 2.-12.8. (MF Dnes, 1.7.2006) NOVÝ BOR (12 tis. obyv., okres Česká Lípa): Třídenní pouliční přehlídka Divadlo za sklem skončila 8.7. v Novém Boru. Pořadateli byly místní ochotnické sdružení NOPOĎ, město, Kultura Nový Bor s.r.o., agentura Peart a Herecká asociace. V průběhu 3 dnů se představilo 14 amatérských i profesionálních divadel (Bílé divadlo, Divadlo Bolka Polívky, skupina Handa Gote a další). (Českolipský deník, 8.7.2006) OSTRAVA (311 tis. obyv.): Občanské sdružení Dividlo – divadelní studio Střediska volného času Korunka v Ostravě – Mariánských Horách připravilo ve spolupráci a za podpory a.s. Ostravské výstavy, České národní agentury Mládež pro Evropu v Praze, Magistrátu města Ostravy, Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, ÚMO Mariánské Hory, Hulváky, Moravská Ostrava a Přívoz na dny 24.7. až 5.8.2006 festival scénické tvorby spojený s mezinárodním workshopem. Projekt se uskutečnil v prostorách Slezskoostravského hradu pod názvem Hrad 2006. Do bohatého programu byly pozvány soubory Střelky z Českého Těšína (Kudýš), Black Fire z Polska (Tanec s ohněm), Divadlo bez střechy z Ostravy (Vězeň, Commedia dell´morte, Dědictví...), Divadelní soubor Daxner ze slovenského Tisovce (Zo života hmyzu), Divadelní soubor T. Vansovej z Rimavské Pily na Slovensku (Dědičstvo...), ale také hudební a pěvecká uskupení. Nechyběla vystoupení pořádajícího Dividla (Vězeň, Hanys...). Některá představení se konala vícekrát. Souběžně se uskutečnilo několik divadelních i mimodivadelních tematických dílen (herecká, scénografická, hudební, choreografická, tvorby masek, loutek, videotvorby, fotografická a novinářská). Všechny dílny se podílely na přípravě závěrečného představení projektu, a sice uvedení nastudování dramatizace Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. V prostorách hradu byly vystaveny fotografie a dokumenty z workshopu a festivalových vystoupení. (MS) POLNÁ (4 800 obyv., okres Jihlava): Na dny 27. – 29.10.2006 připravilo Divadlo Duha v Polné II. ročník divadelní přehlídky Hrabalova ostře sledovaná Polná. Slavného rodáka z Polné připomenou pořadem Bohumil Hrabal známý neznámý pánové Krobot, Třešňák a Mazal. Na programu jsou pak představení Bílí andělé pijí tesavelu Černých šviháků z Kostelce n. O., Tetička vysockého souboru Krakonoš, inscenace hry Doma souboru J. Honsy z Karolinky, Saturnin a Z deníku kocoura Modroočka rakovnického souboru Tyl. Domácí dětský divadelní kroužek zahraje Soví princezny. (MS) PRAHA: Na scénu pražského Činoherního klubu byl na 9.10.2006 pozván k hostování po hronovském úspěšném debutu divadelní spolek Ztracená existence z Prahy s autorským kabaretem Alexandra Guhy Dentální rapsódie aneb Stomatologická revue. Činoherní klub tímto představením pokračuje i v nové divadelní sezóně v uvádění amatérských divadelních inscenací pod názvem Činoherní klub uvádí. (MS) PRAHA: Festival Mimraj aneb Půlstoletí české pantomimy, clownerie a grotesky, pořádaný Občanským sdružením Město Mimů, začal 1.8. v Hospodářském dvoře pražského Klementina. Termín vychází z toho, že před 50 lety předvedl absolventský ročník pražské konzervatoře představení Večer tří pantomim. L. Fialka a další tak vlastně založili novou tradici pantomimy a získali pro ni následovníky. V r. 1958 vznikla pravidelná pantomimická představení v Divadle Na zábradlí. Mimraj jako půlroční festival kromě zmíněného jubilea mapuje 25. výročí pantomimy neslyšících a 60. výročí pražské AMU. Chce prezentovat moderní mimické divadlo a seznámit veřejnost s našimi umělci tohoto oboru. Vedle B. Hybnera, B. Polívky, V. Strassera, skupiny CVOCI, Mimózy aj. nabízí i vystoupení mladých umělců (např. A. Polívková, M. Issová, V. Švejda). Festival zahájí nový Večer tří pantomim, pouliční průvod a představení Vyhánění nudy z Prahy, dále třídenní přehlídka ukáže pouliční divadlo i klasickou pierotovskou pantomimu. Mimraj trvá do prosince. Některá představení pod jeho hlavičkou uvedou spřízněné akce (např. Letní Letná Praha, Kašparův Mimoriál Kolín), ale i Festival českého umění v Berlíně. Hlavní těžiště spočívá v sobotních představeních pražského Divadla Komedie. Doprovodný program zahrne odborné semináře či výstavu fotografií z historie české pantomimy. V říjnu se uskuteční třídenní Mimraj v Divadle Bolka Polívky v Brně. (Právo, 2.8.2006) PRAHA, STŘEDOČESKÝ KRAJ: Již osmý rok cestovalo v létě Kokořín- 63 AMATÉRSKÁ SCÉNA 5/2006 skem kočovné divadlo Ty-já-tr, které sídlí v DDM v Praze 7. V Želízích se představilo pohádkou O chudém královstvíčku, hrálo v Bosyni, pokračovalo do Jestřebice, Střezivojic a dalších míst Středočeského kraje. Výtěžek z dobrovolného vstupného soubor věnuje na léčení lidí s cystickou fibrózou. (Mělnický deník, 18.7.2006) SUDOMĚŘICE U BECHYNĚ (630 obyv., okres Tábor): Nultý ročník přehlídky Divadlo na návsi se uskutečnil ve dnech 21. – 23. července 2006 v jihočeských Sudoměřicích u Bechyně. Občanské sdružení Tatrmani na sudoměřickou náves pozvalo soubory dDDD ZUŠ z Děčína s loutkářskou taškařicí O líné a lakomém, plzeňské Divadýlko Kuba s inscenací Krakonoš pán hor, Kejklířské divadlo Vojty Vrtka s hrou Kouzelná kulička aneb Jak Vojta k šikovnosti přišel a Divadelní soubor z Tábora s Goldoniho komedií Vějíř. K tomu všemu se zájemci mohli poškolit v disciplínách hlas a řeč v semináři vedeném Ivou Vostárkovou. (MS) ÚNĚTICE (520 obyv., okres Praha-západ), ROZTOKY (6000 obyv., okres Praha-západ): První ročník festivalu Přemyslovská divadelní orba (PřeDivO) pořádalo od 22. do 30.9. sdružení Přemyslovské střední Čechy. Na loukách rozhraní katastrů Roztok a Úběnic vyrostlo menší stanové městečko, kde se odehrávala věština programů. Další akce se přesunly do blízkých Únětic, které nabízely několik prostorů pro hraní. Na festivalu vystoupily špičkové profesionální soubory i ochotnické spolky z regionu Přemyslovských středních Čech i z blízkého sousedství - Divadlo bratří Formanů, Divadlo Sklep, Divadelní spolek Kašpar, Divadlo Continuo, DivOch - ochotnický spolek z Únětic, Roztoč z Roztok, soubory ze Suchdola, Velkých Přílep atd. Doprovodný program obsahoval pestrou nabídku hudebních skupin bez omezení žánrů, workshopy, výstavy, happeningy aj. Vrcholem byla soutěž v orbě O pluh Přemysla Oráče. Zahraničí zastupovali hosté z regionu Puisaye-Forterre z Burgundska, s nímž sdružení Přemyslovské střední Čechy navázalo před rokem úspěšnou spolupráci. (Moderní obec, č.9, 2006) KALENDÁŘ 2. – 23.11. (čtvrtky) + 5. a 26.11. 3. – 5.11. Říčany u Prahy – Divadelní podzim Jiřího Šatopleta, 10. nesoutěžní přehlídka amatérského divadla PRAHA – PŘELET NAD LOUTKÁŘSKÝM HNÍZDEM, 16. oborová přehlídka loutkových divadel 3. – 5.11. Holice – Jednoaktovky, memoriál Ladislava Lhoty, národní přehlídka jednoaktových her Praha – Pohybová průprava – Tělo jako nástroj, kurz pro vedoucí dětských divadelních souborů a učitele Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu 2005 – 2007, základní třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu 2006 – 2008, základní třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy 3. – 5.11. 3. – 5.11. 3. – 5.11. 3. - 12.11. 8. – 10.11 8. – 12.11. 12.11. ŘÍJEN – PROSINEC 2006 říjen Chlumec – Klicperův Chlumec, festival veseloherního amatérského divadla říjen - listopad Česká Třebová, Pardubice a další místa kraje – Mezinárodní festival české a slovenské dramatické tvorby říjen - listopad Libčany – O cenu Matěje Kopeckého, přehlídka loutkářských souborů programově hrajících pro děti 14. – 21.10. 14. – 21.10. 14. – 21.10. 19. – 22.10. 20. – 22.10. 24. – 25.10. 26. – 29.10. 27. – 29.10. 28. – 29.10. Vysoké nad Jizerou – Krakonošův divadelní podzim, 37. národní přehlídka venkovských divadelních souborů Vysoké nad Jizerou - Tematický seminář SČDO při Krakonošově divadelním podzimu Sokolov – Kurz praktické režie Bechyně – Nahlížení, 17. celostátní přehlídka a dílna středoškolské dramatiky a mladého divadla Svitavy – Podzimní setkání divadel ve Svitavách, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Jablonec nad Nisou – Podzimní fantazie – Tanec 2006, VI. otevřený festival scénického tance a pohybového divadla Jablonec nad Nisou – Tanec, tanec…, 20. celostátní přehlídka scénického tance mládeže a dospělých Polná – Hrabalova ostře sledovaná Polná, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Praha – Loutkářská dílna, šestiměsíční kurz inscenování loutkového divadla 16. – 19.11. 23. – 25.11. 23. – 25.11. 23. – 26.11. 24. – 26.11. 30.11. – 3.12. 1. – 3.12. České Budějovice – Budějcká Thálie 2005, 7. ročník nesoutěžní přehlídky amatérských divadel Karlovy Vary – Pedagogická poema, 39. celostátní soutěžní přehlídka uměleckého přednesu žáků SPgŠ Rakovník – POPELKA, XXV. národní přehlídka činoherního divadla pro děti Rakovník – Oříšky pro Popelku, vyhlášení výsledků autorské soutěže divadelních her pro děti Ostrava – Mariánské Hory, DDM Korunka – 21. Setkání divadel a lidí Valašské Meziříčí – Moravský festival poezie, 42. česko-slovenská přehlídka uměleckého přednesu Česká Lípa – Českolipský divadelní podzim, nesoutěžní přehlídka amatérského divadla Bělá pod Bezdězem – Tréglova Bělá, 3. ročník nesoutěžní přehlídky amatérského divadla Znojmo – VII . národní přehlídka seniorského divadla Brno – CVČ Lužánky – Nadělení, 10. nesoutěžní přehlídka a dílna studentského a jinak mladého divadla Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu 2005 – 2007, základní třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy 1. – 3.12. Praha (CTD Praha 6) – Dramatická výchova pro současnou školu 2006 – 2008, základní třísemestrální kurz pro učitele dramatické výchovy 2. – 3.12 Praha – Podzimní přehlídka dětského a mladého divadla, pražské setkání dětských a středoškolských souborů z celé ČR Ostrava – 5. přehlídka divadelních pokusů mateřských škol Ostravy a okolí 5.12. 15. – 17.12. Kopřivnice – Pomerančová vánočka, 6. ročník nesoutěžní přehlídky dětských a studentských divadel spojený s divadelní dílnou 31.12. Liberec, Naivní divadlo – Uzávěrka autorské soutěže o nejlepší divadelní hru pro děti předškolního věku
Podobné dokumenty
Deset tisíc změn se znovu mění. Dno všeho vrchol prázdnoty
Když si vezmete moji první knížku, „Křížovou cestu kočárového kočího“, tak vidíte, že je o paměti. Vyhledávám staré lidi, kteří pamatují jiné časy. Vždycky jsem toužila po kontinuitě „jiného“ než t...
Víced´ARTAMAn 2-2008
podaří, otázka bude zodpovězena. Stejně tak naopak. Pro redakci je to úkol nelehký, neboť nikdo z jejích členů nevládne takovými časovými dispozicemi (o prostředcích nemluvě), aby je mohl dát v pot...
VíceValderon 2 (velikost PDF souboru 2,8 MB)
tahle inscenace je pohrávání si s Prodanou nevěstou. Čeká-li někdo složitější příběh, který by se mohl nad Sabinovou předlohou ke Smetanově opeře z tohoto pohrávání rozvinout, pak bude zklamán. A b...
Více1 Integrativní body-psychoterapie II.: psychoterapeutický proces
přivádět klienta k hlubšímu uvědomování si tělesných pocitů jako nerozdělitelné paralely jeho emočních a myšlenkových obsahů (zejména v případě konfliktogenních témat). Ale dále je třeba věnovat se...
VíceAS 6-2005 - Novinky
Alexandr Gregar, Mgr. Jiří Hraše, Mgr. Jaroslav Kodeš, Mgr. Jiřina Lhotská, Vlastimil Ondráček, PhDr. Vítězslava Šrámková. Grafická úprava: Jitka Tláskalová (obálka a loga), Simona Bezoušková a Mil...
VíceAS 4-2008 - Novinky
Grafická úprava čísla: Milan Strotzer l Sazba: Simona Bezoušková Adresa redakce: NIPOS-ARTAMA, P. O. BOX 12 / Blanická 4, 120 21 Praha 2 Tel.: 221 507 956–7, fax: 221 507 929, e-mail: mistr@nipos-m...
Více