AIO 2/2012 - Acta Iuridica Olomucensia

Komentáře

Transkript

AIO 2/2012 - Acta Iuridica Olomucensia
Acta Iuridica Olomucensia
Vědecký časopis právnický | Journal for Legal Research
2012 | Vol. 7 | No. 2
Univerzita Palackého v Olomouci
Právnická fakulta
***
Palacký University, Olomouc
Faculty of Law
Czech Republic
Elektronicky archivováno | Electronically archived at:
Central and Eastern European Online Library http://www.ceeol.com/
Dvakrát ročně vydává Univerzita Palackého v Olomouci, se sídlem v Olomouci,
Křížkovského 8, IČ 61989592.
Ročník VII, 2012, číslo 2. Toto číslo vyšlo v Olomouci 30. prosince 2012. Ev. č. period,
tisku: MK E 15579.
Cena 120 Kč (zahrnuje jeden výtisk čísla, poštovné a balné). Předplatné na 1 rok (2 řádná
čísla + speciální čísla): 300 Kč (zahrnuje jeden výtisk každého čísla, poštovné a balné).
Předplatné na 2 roky (4 řádná čísla + speciální čísla): 600 Kč (zahrnuje jeden výtisk
každého čísla, poštovné a balné).
Objednávky předplatného nebo jednotlivých čísel přijímá redakce. Objednávky inzerce
přijímá redakce.
Published twice a year by Palacký University, Olomouc, Czech Republic, Křížkov­ského 8,
IdN 61989592.
Volume VII, 2012, Number 2. This number was issued in Olomouc in December 2012.
Evidence number of periodicals: MK E 15579.
Price 120 CZK. Subscription fee for 2 issues (one volume) is 300 CZK. Subscription fee for
4 issues (two volumes) is 600 CZK. Postal charges included.
Subscription orders and advertisements should be sent to the address of editor’s office.
Šéfredaktor | Editor in Chief:
JUDr. Ondrej Hamuľák
Členové RR | Members of Editorial Board:
JUDr. PhDr. Marek Antoš, Ph.D. | Prof. JUDr. Vladislav David, DrSc., Dr.h.c. | Prof.
JUDr. Josef Fiala, CSc. | JUDr. PhDr. Tomáš Gábriš, PhD., MA | Doc. JUDr. Daniela
Gregušová, CSc. | Doc. JUDr. Petr Hlavsa, CSc. | Prof. JUDr. Milana Hrušáková, CSc.
| Prof. JUDr. Jan Hurdík, CSc. | Doc. JUDr. Juraj Jankuv, PhD. | Prof. JUDr. Jiří Jelínek,
CSc. | Doc. JUDr. Jiří Jirásek, CSc. | Prof. Tanel Kerikmäe, LL.M., LL.Lic., Ph.D. | Doc.
JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D. | Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. | Prof. nadzw. dr. hab.
Krzysztof Skotnicki | JUDr. PhDr. Miroslav Slašťan, PhD. | Prof. JUDr. Vladimír Sládeček,
DrSc. |Ass.-Prof. Dr. iur Armin Stolz | Doc. JUDr. Naděžda Šišková, Ph.D. | Prof. JUDr.
Ján Švidroň, CSc. | Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc. | Donald E. deKieffer (†)
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická
fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11 Olomouc, Česká
republika. Email: [email protected] tel.: +420 585 637 635, fax: +420 585 637 506.
© Univerzita Palackého, 2012. ISSN 1801-0288
Obsah | Contents
EVROPSKÁ UNIE JAKO KOMPLEXNÍ ÚSTAVNÍ SYSTÉM
Ondrej Hamuľák........................................................................................................................... 7
EVROPSKÁ INTEGRACE A SUVERENITA STÁTU: PŘÍKLAD ITÁLIE
Angela Di Gregorio.................................................................................................................... 35
SOCIÁLNY ŠTÁT V PROCESE GLOBALIZÁCIE (K PROBLEMATIKE
SOCIÁLNEHO ZABEZPEČENIA)
Ján Čipkár.................................................................................................................................... 53
SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA PŘEDBĚŽNÉHO OPATŘENÍ DLE § 76A
OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU A APLIKAČNÍ PROBLÉMY Z NÍ VYPLÝVAJÍCÍ
Klára Hamuľáková...................................................................................................................... 73
ZÁSADY PRÁVNEJ ISTOTY A LEGITÍMNEJ DÔVERY V JUDIKATÚRE
SÚDNEHO DVORA EURÓPSKEJ ÚNIE
Michael Siman............................................................................................................................ 91
POSTAVENIE SÚDNEHO DVORA EURÓPSKEJ ÚNIE V OBLASTI
ZAHRANIČNEJ A BEZPEČNOSTNEJ POLITIKY
Lucia Mokrá................................................................................................................................ 99
ALTERNATIVY ŘEŠENÍ PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORŮ – MEDIÁTOR,
ROZHODCE NEBO SOUDCE?
Ilona Kostadinovová................................................................................................................ 107
CÍLENÁ REKLAMA A JEJÍ VLIV NA SPOTŘEBITELE
Anna Kováčová......................................................................................................................... 139
COURT OF ARBITRATION FOR SPORT (CAS) – PŘEDPOKLADY
A VÝCHODISKA Z HLEDISKA ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ,
SPORTOVNÍHO PRÁVA A PRÁVA EU
Ondřej Stehlík, Jan Staněk....................................................................................................... 149
NOVÝ VÝPOVĚDNÍ DŮVOD PODLE USTANOVENÍ § 52 PÍSM. H)
ZÁKONÍKU PRÁCE...............................................................................................................167
Eva Šimečková
EUROPEAN UNION LAW: THE VIEW FROM A MOUNTAIN (zpráva)
David Kopal.............................................................................................................................. 175
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů..................................................................178
Požadovaná forma příspěvku.................................................................................................179
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Poslání a struktura časopisu
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) jsou recenzovaným odborným právnickým
periodikem vydávaným Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci.
Posláním časopisu je přispět k prohloubení odborného diskurzu v oblasti právní
teorie a rovněž nabídnout řešení problematických otázek vzešlých z právní praxe.
AIO jsou multioborovým právnickým časopisem pokrývajícím problematiku
všech disciplin jurisprudence a všech právnických profesí. Cílem redakce,
která ctí pluralitu názorů, je vytvořit otevřený prostor pro prezentaci výstupů
vědeckých bádání autorů. Redakce přijímá v českém, slovenském a anglickém
jazyce. Časopis je standardně strukturován na následující části:
Odborné články: Jedná se o vědecké práce psané v českém, slovenském nebo
anglickém jazyce vycházející z originální výzkumné činnosti autora nebo
kolektivu autorů, které jsou vnitřně členěny (hypotéza – rozbor problematiky
– závěry), reflektují dosavadní stav vědeckého poznání v oblasti a relevantní
literaturu z oboru. Práce jsou doplněny o poznámkový aparát a obsahují obvyklé
množství citací. Povinnou součástí článku je abstrakt a seznam klíčových slov
v jazyce práce a v anglickém jazyce. Standardní rozsah je minimálně 18.000
znaků (10 normostran).
Diskuze, názory a komentáře: Jedná se o kratší originální vědecké práce prezentující
individuální náhled autora nebo autorského kolektivu na vybrané otázky právní
teorie a právní praxe. Jejich text je vnitřně strukturován, dostatečným způsobem
reflektuje názory doktríny a je obvykle doplněn poznámkovým aparátem.
Standardní rozsah je do 18.000 znaků (10 normostran).
Recenze a anotace: Část věnovaná recenzím odborných publikací čekých,
slovenských i zahraničních autorů představující individuální náhled recententa
na odbornou kvalitu, originalitu a přínos posuzované publikace.
Informace: Část obsahující informace o minulých a budoucích vědeckých akcích,
konferencích a projektech.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
4
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
The aim and structure of journal
Acta Iuridica Olomucensia (AIO) is a scholarly peer-reviewed legal journal
issued by the Faculty of Law, Palacký University in Olomouc, Czech Republic.
AIO is multidisciplinal legal journal covering issues of all legal disciplines and
problems of all legal professions. The aim of editors that respects the pluralism of
opinions is to create open space for the presentation of the outputs of scientific
research of the authors. AIO publishes contributions in Czech, Slovak and English
language. The journal is commonly structured into the following sections:
Research articles: This is a scholarly work written in Czech, Slovak or English
language based on original research activity of author or team of authors, which
is internally divided (hypothesis – an analysis of issue – conclusions), reflects
the current state of scientific knowledge and research outcomes in the particular
field and relevant literature in this field. The work is supplemented by footnotes
and contains the usual number of citations. The usual extent of scientific article
is at least 18.000 characters (10 pages). Abstract and list of keywords in language
of article and in English is required mandatorily.
Discussion, opinions and commentaries: This is a shorter original scientific paper
presenting the individual view of author or team of authors on selected issues of
legal theory or practice. This text is also internally structured, adequately reflects
the views of doctrine and is usually accompanied by footnotes. The usual extent
is up to 18.000 characters (10 pages).
Reviews and annotations: This section contains reviews of publications of Czech,
Slovak and foreign experts representing individual evaluation of professional
quality, originality and impact of the reviewed publication on the discourse in
the particular legal field.
Information: This section contains information about past and future scientific
events, conferences and projects.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
5
EVROPSKÁ UNIE JAKO KOMPLEXNÍ
ÚSTAVNÍ SYSTÉM1
European Union as a Complex Constitutional Systém
Ondrej Hamuľák
HAMUĽÁK, Ondrej. Evropská unie jako komplexní ústavní systém. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 7–33.
Abstrakt: Cílem textu je přiblížit strukturovaný systém Evropské unie a představit prvky, které tvoří jeho základ. Ústavnost Evropské unie je opřena o supranacionální metodu, která v podstatě umožnila etablování tohoto komplexního
systému. Jedná se o první element ústavnosti Unie. Úspěch supranacionálního
východiska se následně odrazil i ve vývoji integrace, jež směřuje k stále hlubší
politické unii. Tento proces lze chápat jako další důležitý prvek etablování komplexní unijní ústavnosti. Třetím prvkem, je autonomní právní řád Unie se svými
specifickými vlastnostmi. Posledním prvkem komplexní ústavnosti Evropské
unie je systém ochrany lidských práv, tedy nastavení základních pravidel fungování této společenské struktury, které nám umožňuje chápat Unii jako právní
společenství, ekvivalent právního státu.
Klíčová slova: Evropská unie, nadstátní ústavní systém, komplexnost.
Abstract: Aim of this paper is to present an internally structured system of the
European Union and to introduce elements that form the foundation of its constitutional character. The constitutionality of the European Union is based on the
supranational method, which principally allowed the establishment of a comprehensive system of supranational constitutionality. It is the first element of the
constitutionality of the Union. Success of supranational method was reflected in
the development of integration which leads to deeper political union. This process can be seen as another important element of the establishment of a comprehensive EU constitutionalism. The third element is an autonomous legal order of
the Union with its specific characteristics. The last element of the comprehensive
constitutionality of the European Union is represented by the system of human
rights protection, ie setting of the basic rules of functioning of the social structure that allows us to understand the EU as a legal community, the equivalent of
the state besed on the rule of law.
Keywords: European Union, Supranational Constitutional System, Compexity.
1 Tento text vznikl díky podpoře grantu GAČR č. P408/12/1003 „Právo Evropské unie před
českými soudy: teorie a praxe.“
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
7
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Úvod
Systém fungování evropského integračního modelu je vystavěn tak, že svěřuje plnění úkolů pro dosahování cílů evropské integrace dvěma typům subjektů (institucím Evropské unie a orgánům členských států2). To dává vzniknout
vícestupňové struktuře „vzájemně relativně nezávislých […] veřejných mocí“.3
Fenomén evropské integrace je spojen s migrací autority od členských států
k supranacionálnímu centru.4 A tato nová autorita se vyznačuje vlastním konstitučním příběhem. Ústavnost Evropské unie, představuje jenom stěží popíratelný
fenomén. Pokud mluvím o ústavnosti Evropské unie, nejde mně o pouhé pojmenování ustanoveného, vnitřně uspořádaného systému, ale rovněž o charakterizování jeho kvalitativních znaků.
Východisko i argument pro akceptování existence unijní materiální ústavy
lze objevit nejen ve faktickém vnitřním uspořádání vztahů, v projevech vůle
unijní moci a její realizace ve vnějším světě (jellinekovská koncepce vycházející
z toho, že kde je společenská struktura, tam je též ústava), ale rovněž v tom, že
Unie má vlastní právní rámec stanovující pravidla tvorby závazných norem (kelsenovská koncepce vycházející z toho, že kde je právo, tam je i ústava).5
Evropskou unii je potřeba chápat jako komplexní ústavní systém. Pojem
komplexnost se ve spojitosti s unijním systémem projevuje v obou jeho významech. Jedná se o souhrnný, vnitřně členěný systém, stejně jako o systém vykazující určitou míru složitosti, jež znesnadňuje jeho pochopení.6 Abychom se v této
komplexnosti neztratili, je potřeba o Evropské unii psát, číst a diskutovat. A ne
pouze vymýšlet nové a nové anekdoty.
Mým cílem je přiblížit tento strukturovaný systém a představit prvky, které
považuji za jeho základ. Ústavnost Evropské unie je opřena o supranacionální
metodu, která v podstatě umožnila etablování tohoto komplexního systému.
Jedná se o první element ústavnosti Unie. Úspěch supranacionálního východiska se následně odrazil i ve vývoji integrace, jež směřuje k stále hlubší politické
2 Obdobně viz BRINKHORST, Laurens, Jan. National Sovereignty in the EU: An Outdated
Concept. In BULTERMAN, Mielle a kol (eds). Views of European Law from the Mountain. Liber Amicorum Piet Jan Slot. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009,
s. 332–333.
3 BÁRÁNY, Eduard. Pojmy dobrého práva. Bratislava: Eurokódex, 2007, s. 18.
4 O migraci autority mluví i John Agnew, viz AGNEW, John. Globalization and sovereignty.
Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 2009, s. 122.
5 Blíže ke koncepcím týkajícím se materiálního chápání ústavy viz FILIP, Jan. Kapitola 3.2.2
Ústavy ve formálním, materiálním a ideálním smyslu. In FILIP, Jan, ZIMEK, Josef, SVATOŇ,
Jan. Základy státovědy. 2. přepracované vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 64–66.
6 Oba významy připisují slovu „komplexní“ slovníky českého, slovenského i anglického
jazyka. Viz hesla „komplexní“, „komplexný“, „complex“ v online verzích Slovníku spisovného jazyka českého (http://ssjc.ujc.cas.cz/), Slovníku slovenského jazyka (http://slovniky.
korpus.sk/), Cambridge English Dictionary (http://dictionary.cambridge. org/dictionary/
british/).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
8
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
unii. Tento proces chápu jako další důležitý prvek etablování komplexní unijní ústavnosti. Třetím prvkem, kterému se dále věnuji, je autonomní právní řád
Unie se svými specifickými vlastnostmi. Posledním prvkem komplexní ústavnosti Evropské unie je systém ochrany lidských práv, tedy nastavení základních
pravidel fungování této společenské struktury, které nám umožňuje chápat Unii
jako právní společenství, ekvivalent právního státu.
2. Supranacionalita – předpolí konstitucionalizace
Supranacionální charakter Evropské unie, či supranacionalita samotná představuje metodologický základ materiální konstitucionalizace integrační entity.
Supranacionální model spolupráce je projevem utilitaristického a funkcionalistického pojetí evropské integrace7, které klade důraz na efektivitu dosahování
stanovených cílů spolupráce. Podle tohoto pojetí je vhodnější svěřit rozhodování
a regulaci specifických činností nezávislému aparátu, který na rozdíl od politické
reprezentace dokáže rychleji a účinněji reagovat na vznikající problémy a společné potřeby všech zúčastněných subjektů. Vytváření nadnárodních uskupení
nepomáhá pouze řešení interních/vzájemných problémů zúčastněných států, ale
stává se útěchou a nástrojem pro boj proti výzvám globalizace.8
Supranacionalita založená na přenosu pravomocí byla spojována s polemikou nad povahou Unie ze státovědného úhlu pohledu. Specifikum nadstátní
organizace, která je ve vymezených oblastech nadána jurisdikcí a schopností
právní regulace na území všech členských států, koncept dělených pravomocí
členských států (jednotek) a Unie (celku), smluvní základ vytvoření a subjektivity Unie, jakož i autonomní soustava institucí vedou k pojímání Unie jako smíšeného útvaru překračujícího definici klasické mezinárodní organizace a spojujícího v sobě prvky federace i konfederace. Podle Jana Wintra došlo v rámci
vytváření evropského integračního modelu k „naroubování federativních prvků
na konfederativní základnu“9, přičemž konfederativní smluvní základ Společenství a zachování mezinárodněprávní subjektivity členských států (konfederativní
prvek) byly doplněny o znak dvojího zákonodárství a schopnosti komunitárního
práva přímo, bez zprostředkování vnitrostátní normou, regulovat chování subjektů vnitrostátního práva (federativní prvek).
7 Blíže k této otázce viz například: CRAIG, Paul. The Nature of the Community: Integration,
Democracy and Legitimacy. In CRAIG, Paul, de BÚRCA Gráinne (eds). The Evolution of
EU Law. New York: Oxford University Press, 1999, s. 1–54; v českém jazyce např. podrobný
rozbor Vlastimila Fialy v kapitole s názvem Evropské integrační teorie a teoretické koncepty in FIALA, Vlastimil a kol. Teoretické a metodologické problémy evropské integrace.
Olomouc: Periplum, 2007, s. 25–212.
8 K tomu viz HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2., rozšířené vydání, Plzeň:
Aleš Čeněk, 2009, s. 49.
9 WINTR, Jan. Právně politická metoda evropské integrace a návrh evropské ústavy. Acta
Universitatis Carolinae – Iuridica, 2004, č. 1–2, s. 31–43.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
9
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Evropská společenství a později Evropská Unie jako jejich nástupce získaly se
supranacionalitou především dostatečnou autonomii a prostor pro to, aby spravovaly věci spadající do jejich pravomoci komplexně a bez ingerence členských
států.
Supranacionální organizace, která je jako subjekt práv samostatná a nezávislá
na svých zakládajících členech, se do jisté míry postavila „nad“ tyto státy. Tato
„nadřazenost“ vůči státům se projevuje ve všech stadiích procesu tvorby a působení evropského práva, a to v podobě nezávislosti právotvorných institucí, jejich
autonomní rozhodovací pravomoci, v samostatném provádění jednotlivých rozhodnutí a dosahování jimi stanovených cílů a nakonec v dopadech tohoto práva na právní status jednotlivců, kterým mohou být na základě supranacionální
právní regulace přiznána práva nebo stanoveny povinnosti.10 Evropská unie disponuje uceleným institucionálním, politickým a právním systémem, který ji připodobňuje státnímu uspořádání a představuje ústavní rámec jejího fungování.
3. Cesta k politické unii – poryvy formální konstitucionalizace ve vývoji
evropské integrace
Proces evropské integrace byl zahájen již v 50. letech 20. století. Plán vybudování nového rámce spolupráce evropských národů vypracovali „otcové“ evropské integrace Robert Schuman (francouzský ministr zahraničních věcí) a Jean
Monnet (tajemník francouzského ministerstva zahraničních věcí). Nový projekt byl představen 9. května 1950 (tzv. Schumanova deklarace).11 Praktickou
reakcí na zmiňované výzvy z pera Monneta a Schumana bylo vytvoření prvního integračního seskupení, které bylo zaměřeno na ekonomickou spolupráci
v oblastech těžkého průmyslu. 18. dubna 1951 byla v Paříži podepsaná Smlouva
o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Tato smlouva vstoupila v platnost 23. července 1952. Zakládajícími členy byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemí. První Společenství bylo vybudováno na supranacionálním (nadstátním) modelu integrace, který je klíčovým charakterovým
prvkem evropské integrace dodnes. Cílem bylo vytvořit organizaci zčásti nezávislou na vůli členských států, která by měla autonomní rozhodovací pravomoc
a mohla tak efektivně řešit potřeby spolupráce států. Snaha o vytvoření samostatné organizace byla též reakcí na neblahé historické zkušenosti, kdy organizace
podrobené politickým preferencím států, jejichž aktivity byly závislé na jejich
souhlasu, nebyly v minulosti schopné čelit mezinárodním hrozbám – typicky
meziválečná Společnost národů, jež nedokázala splnit svůj základní cíl (udržení
míru) a zabránit tak druhé světové válce.
10 Více k tomu viz LENAERTS, Koen, van NUFFEL, Piet. Constitutional Law of the European
Union. London: Sweet & Maxwell, 2005, s. 12–18.
11 K pozadí utváření koncepce evropské integrace a více k názorům zakladatelů viz BOND,
Martyn, SMITH, Julie, WALLACE, William. Význační Evropané (český překlad Jana Pavlíková). Praha: Evropský literární klub, 1998, s. 49–105.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
10
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Úspěch nové formy spolupráce se v dalším období projevil v procesu stále
většího „rozšiřování a prohlubování“ evropské integrace.12 V rámci jejího vývoje dochází k postupnému a neustálému narůstání jak po stránce kvantitativní
(zvětšování členské základny13), tak po stránce kvalitativní (narůstání materie,
která spadá pod „správu“ supranacionálních struktur). K prvnímu výraznému
projevu prohlubování spolupráce zúčastněných států došlo ještě v 50. letech.
Představitelé evropské šestky se dohodli na posunu od partikulární spolupráce
v resortu těžkého průmyslu k obecné ekonomické spolupráci. 25. března 1957
došlo v Římě k podpisu Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (obě vstoupily v platnost 1. ledna 1958). Kromě věcného prohloubení byl
výrazným krokem také nově definovaný cíl hospodářské integrace, kterým bylo
postupné vytvoření společného trhu. Tři evropská Společenství, všechna založena na metodě supranacionální integrace, pak na dlouhé období vytvořila rámec
hospodářské spolupráce západoevropských států. Pojítkem mezi Společenstvími
byla jednotná členská základna a jednotný systém institucí.
I když byla integrace v tzv. „komunitárním“ období zaměřena hlavně na ekonomické otázky, nemůžeme tvrdit, že tady nebyly přítomné prvky politické integrace.14 Na základě zřizovacích dokumentů byl vytvořen komplexní institucionální systém, Společenství disponovala vlastními právními nástroji (sekundární
právo) a nelze opomenout, že právě s tímto obdobím je spojována největší aktivita Soudního dvora, jenž svou judikaturou vytvářel určitou evropskou ekonomickou ústavu.15
Vývoj integrace na sklonku 80. a začátku 90. let 20. století jednoznačně poukázal na potřebu provázat ekonomickou spolupráci s dalšími souvisejícími otázkami. Nové výzvy byly reflektovány v rámci přípravy a přijetí textu tzv. Maastrichtské smlouvy (podepsaná v Maastrichtu 7. února 1992, v platnost vstoupila
1. listopadu 1993), kterou došlo k vytvoření nové entity, Evropské unie.
12 K procesu „rozšiřování a prohlubování“ („widening and deepening“) evropské integrace
viz FOSTER, Nigel. Foster on EU Law. New York: Oxford University Press, 2006, s. 18–48,
nebo například WESSELS, Wolfgang. Widening and Deepening. Transatlantic Internationale Politik, 2001, roč. 2., č. 2 (summer), s. 5–11. [online]. Dostupné na <http://www.
ip-global.org/archiv/volumes/2001/summer2001/widening-and-deepening.html>.
13 Evropská unie má v současné době 27 členských států. K původní šestce se postupně přidalo Dánsko, Irsko a Spojené království (1. ledna 1973); Řecko (1. ledna 1981); Portugalsko
a Španělsko (1. ledna 1986); Finsko, Rakousko a Švédsko (1. ledna 1995); Česká republika,
Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko (1. května
2004) a Bulharsko a Rumunsko (1. ledna 2007).
14 Pro hlubší rozbor vytváření politické unie v toto období viz STONE SWEET, Alec. The
Judicial Construction of Europe. Oxford: Oxford University Press, 2004, s. 45 an.
15 K tomuto fenoménu viz MADURO, Miguel Poiares. We The Court. The European Court of
Justice and the European Economic Constitution. A Critical Reading of Article 30 of the EC
Treaty. Portland: Hart Publishing, 1998, 194 s.; nebo CRUZ, Julio Baquero. Between Competition and Free Movement. The Economic Constitutional Law of the European Community.
Portland: Hart Publishing, 2002, 176 s.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
11
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Všechny důvody zahájení popisovaného nového stadia evropské integrace
není jednoduché postihnout. Pohnutky je jistě možné hledat i v určitém samovolném vývoji, kdy postupné budování hospodářské unie by se neobešlo bez
hlubší politické integrace.16 Vytvoření Unie bylo reakcí na jistou formu vyprázdnění integračního snažení, když hlavní cíle Společenství (především vnitřní trh
a hospodářská prosperita) již byly téměř dosaženy a Evropa potřebovala nové
impulsy. Důvodem byla také potřeba efektivnější prezentace sjednocené Evropy
ve světě. Evropská Společenství, i navzdory obrovskému ekonomickému významu, nezastávala dostatečně relevantní roli v rámci usměrňování zahraničně-bezpečnostního kursu. Hospodářsky integrovaná Evropa bez vnitřních hranic navíc
nezbytně potřebovala zabezpečit interní kooperaci i v neekonomických oblastech, jako jsou vnitřní bezpečnost, boj proti zločinnosti, přistěhovalecká politika,
spolupráce soudů apod., což byly oblasti do 90. let regulované jenom mezinárodněprávními instrumenty. Nutnost spolupráce v nových oblastech si vyžadovala
stálou strukturu, protože ad hoc setkání k projednávání těchto otázek byla těžkopádná, časově náročná a přinášela další náklady, hlavně v propojení na rostoucí počet zúčastněných hráčů.17 Důvodem bylo jistě i volání po politické unii,
ke které by měla integrace směrovat a které bylo možné jenom stěží dosáhnout
prostřednictvím stávajících komunitárních struktur a forem rozhodování.
Evropská unie představovala výsledek součtu stávajících evropských Společenství18 a dvou nových oblastí (Společná zahraniční a bezpečnostní politika,
někdy označována jako vnější bezpečnost = druhý pilíř Evropské unie a Spolupráce ve věcech justice a vnitra, označována též jako vnitřní bezpečnost = třetí
pilíř Evropské unie). Založení Unie jako konglomerátu tří velkých oblastí se stalo základem pro definování i zobrazovaní Unie jako tzv. třípilířové struktury.19
Na základě grafického vyjádření této struktury pak Unie získala přídomky jako
evropský chrám či evropský palác. Evropská unie ve své maastrichtské podobě,
byť existující jako subjekt svého druhu, bez komplexní právní subjektivity, byla
určena k tomu, aby se stala plnohodnotným nástupcem Společenství. Neoddělitelné vazby byly podtrženy i jedinou soustavou institucí, kterou evropské státy
16 Podobně viz například TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 4. vydání. Praha: Linde, 2004, s. 20–21.
17 CRAIG, Paul, de BÚRCA Gráinne. EU Law: Text, cases and materials. 4th edition. New
York: Oxford University Press, 2008, s. 15.
18 Společenství jsou obecně pojímaná jako základní stavební kámen (první pilíř) Evropské
unie. Tento závěr je opřen především o znění čl. 1 pododstavce třetího věty první Smlouvy
o Evropské unii: „Unie je založena na Evropských společenstvích doplněných politikami
a formami spolupráce stanovenými touto smlouvou.“
19 Za „otce“ pilířové struktury je považován francouzský politik Pierre de Boissieu, který
navrhl tento formát nového stadia evropské integrace na jednáních předcházejících podpisu Maastrichtské smlouvy. Více viz MIDDLEMAS, Keith. Orchestrating Europe: The
Informal Politics of European Union 1973–1995. London: Fontana Press, 1995. (Informace
převzata z publikace: CHALMERS, Damian et al.: European Union Law: text and materials.
New York: Cambridge University Press, 2006, s. 25.)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
12
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
užívaly ke spolupráci jak na komunitární úrovni (první pilíř), tak na úrovni zbylých dvou pilířů Unie.20
Spolupráce členských zemí v rámci Unie v úzkém pojetí, tedy v rámci dvou
nových unijních pilířů, nesledovala supranacionální model a nereflektovala
dosavadní zkušenosti členských zemí z komunitárního pilíře. Forma spolupráce v oblastech vnější i vnitřní bezpečnosti bývá označována jako spolupráce na
mezivládní úrovni, což podtrhuje skutečnost, že členské státy si v těchto oblastech ponechaly vysokou míru autonomie a rozhodovacího potencionálu.21 Silná
pozice členských států se odrážela v zachování jednomyslného hlasování v Radě
Evropské unie jako majoritního způsobu přijímání rozhodnutí; v minimální,
resp. omezené účasti Evropského parlamentu na legislativním procesu; v oslabení iniciačního monopolu Komise ve prospěch členských států; v omezené jurisdikci Soudního dvora a nakonec i v zachování mezinárodně-právní povahy práva druhého a třetího pilíře, které (na rozdíl od práva Společenství v prvním pilíři
Evropské unie), byť bylo pro členské státy závazné, nevykazovalo vnitřní účinky
a nemohlo být nadřazeno vnitrostátnímu právu členských států. Evropská unie
v rámci druhého a třetího pilíře představovala spíše fórum spolupráce nezávislých subjektů (států) než samostatnou mezinárodní organizaci.
Nejednalo se však o absolutní ekvivalent mezinárodní spolupráce členských
zemí tak, jak jej známe například ve spojení s Radou Evropy nebo univerzálními mezinárodními organizacemi (například OSN). Státy si sice ponechaly právo
kontroly a suverenitu v oblastech, které byly vloženy do druhého a třetího pilíře
Evropské unie, zároveň byl ale jejich mezinárodní primus omezen existencí propracované institucionální struktury Unie, materiálním propojením na supranacionální část Unie (jednotný rozpočet) a také mechanismem určité „neviditelné
ruky“ evropské integrace, která nutí státy přizpůsobovat se a hledat kompromisy.22
Konečná podoba Unie jako výsledku součtu tří pilířů představovala hlavně
politický kompromis. Na jedné straně existovala silná potřeba regulace a kooperace v oblastech dvou nových pilířů, na straně druhé však tyto oblasti představovaly politicky citlivou otázku, která se materiálně výrazně dotýkala klasického
20 Institucionální kompaktnost všech pilířů evropského projektu vycházela ze samotné
Smlouvy o Evropské unii, která v čl. 3 prvním pododstavci (před-lisabonské znění) stanovila, že: „Unie disponuje jednotnou soustavou orgánů, která zajišťuje soudržnost a nepřetržitost činností uskutečňovaných k dosažení jejich cílů za současného zachování a rozvíjení
acquis communautaire.“
21 K obecné charakteristice druhého a třetího pilíře a tzv. úzce unijního práva viz například
ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo I – Ústavní základy EU. Praha: Linde, 2007, s. 253.
22 Nemůžeme nezmínit paralelu k Nozickově koncepci vzniku státu, jako určitého samovolného procesu, který je rovněž ovlivňován určitou „neviditelnou rukou“. Blíže k tomu viz
HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2., rozšířené vydání, Plzeň: Aleš Čeněk,
2009, s. 25.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
13
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
pojetí suverenity jednotlivých členských států23, a proto nemohla být podrobena
oné ambiciózní formě regulace, tedy supranacionalitě užívané v prvním pilíři.
Maastrichtská reforma ještě neznamenala nahrazení Společenství jediným
novým subjektem. Unie jako taková se stala vyjádřením určitého stupně evropské integrace, novou kvalitou spolupráce mezi členskými státy. Maastrichtská
koncepce Unie představovala novou dimenzi v integraci členských států, jednalo se o jisté pojítko, které spojovalo a zastřešovalo existující Společenství a další
„nekomunitární“ formy a oblasti spolupráce členských států, rozčleněné do tří
unijních pilířů.
Otevřenou otázkou bylo, jak definovat Unii jako celek. Objevovaly se názory,
podle kterých se integrace vytvořením Unie přiblížila určitému „quasi-státnímu
uspořádání“. William Wallace například poukazoval na teoretické podobnosti
mezi Unií a [federální] formou státního zřízení. Dospěl k závěru, že Evropská
unie představuje víc než jen mezinárodní režim, resp. metodu spolupráce, ale
méně než státní formu.24 Obdobně Karel Klíma mluví o Unii jako o sdružení států federálního typu.25 Z hlediska určování vztahu mezi Unií a státy a též z hlediska státovědného uchopení Unie mělo zásadní význam rozhodnutí Spolkového
ústavního soudu o slučitelnosti Maastrichtské smlouvy s německým Základním
zákonem.26 Podle názoru tohoto soudu představovala Unie nový typ právního
uspořádání, který se svými znaky připodobňuje státnímu zřízení, nejedná se
však ani o federální stát, avšak ani o pouhou mezinárodní organizaci. Spolkový
ústavní soud ve svém maastrichtském rozhodnutí použil pro označení povahy
Evropské unie výrazu „Staatenverbund“ (Společenství/Spolek států), když tuto
formu svazku jasně odlišil od státu spolkového: „Smlouva zakládá evropský spolek států [europäischen Staatenverbund], který je tvořen členskými státy, a jejichž
národní identitu respektuje; týká se členství Německa v supranacionálních organizacích, a nikoliv jeho příslušnosti k evropskému státu [europäischen Staat].“27
Evropská unie ve své maastrichtské podobě tedy nebyla klasickou mezinárodní organizací, nebyla jí ani výslovně přiznaná právní subjektivita, a proto se
vžilo její označování jako entity svého druhu, „sui generis“ organizaci.
23 K tomu viz též ŠIŠKOVÁ, Naděžda, STEHLÍK, Václav. Evropské právo I – Ústavní základy
EU. Praha: Linde, 2007, s. 240.
24 WALLACE, William. Less than Federation, More than a Regime. In WALLACE, William, WEBB, Carole (eds). Policy Making in the European Community. 2nd edition. London:
Wiley and Sons Ltd., 1983, s. 403–436.
25 KLÍMA, Karel a kol. Státověda. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011, s. 125–127.
26 Blíže k tomuto rozhodnutí viz např. LEBECK, Carl. National Constitutionalism, Openness
ti International Law and Pragmatic Limits of European Integration – European Law in the
German Constitutional Court from the EEC to PJCC. German Law Journal, 2006, roč. 7,
č. 11, s. 907–945.
27 Úryvek z odůvodnění rozhodnutí ve věci Maastrichtské smlouvy ze dne 12. října 1993 BVerfGE 89, 155. Citováno podle překladu in: TICHÝ, Luboš a kol. Dokumenty ke studiu evropského práva. 3. vyd. Praha: Linde, 2006, s. 536. [Originální německé výrazy přidány autorem].
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
14
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
V souvislosti s Maastrichtskou smlouvou a otázkou vytváření politické unie
mezi členskými státy si nevystačíme jenom s rozborem nové pilířové struktury. Hlubší politickou integraci lze spatřovat i v mnohých koncepčních změnách,
které se dotkly vnitřního uspořádání a fungování Společenství a Unie i étosu integrace. Vladimír Klokočka psal o jisté maastrichtské euforii, která vedla
k několika zásadním krokům, které měly „Evropu rozpadlou do mozaiky národních států a národních právních systémů vrátit sobě samé.“28
Mezi změny a novinky prohlubující vytváření politické unie určitě patří zavedení evropského občanství, které sehrálo a sehrává v tomto procesu významnou
symbolickou roli.29 I když bylo supranacionální občanství následně Amsterodamskou smlouvou30 výslovně popsáno jako pouhý doplněk občanství členských
států, jeho význam tkví v tom, že má být nástrojem vytváření vazeb mezi jednotlivcem a supranacionální organizací. K tomu mělo jistě sloužit i podtržení
role lidských práv, která byla výslovně zařazena mezi hodnoty ctěné a chráněné
Unií.31
Dále musím zmínit rozšíření kvalifikované většiny při hlasování v Radě
ministrů na nové oblasti. Tato na první pohled technická změna výrazně posílila
supranacionální prvky, když státy přišly o právo veta v dalších otázkách. Nemožnost zvrátit přijetí rozhodnutí Rady individuálním postojem nutně vedla státy
k vyjednávání a kolektivnímu rozhodování, což považuji za další posun k politické unii.
Nezanedbatelným přínosem Maastrichtské smlouvy je i posílení role Evropského parlamentu tím, že byla zavedena tzv. spolurozhodovací legislativní procedura, ve které má Parlament rovnocenné postavení s Radou.
V neposlední řadě lze mezi výraznými prvky posilujícími vytváření politické unie zmínit zavedení principů subsidiarity a proporcionality do pravidel
dělby pravomocí mezi Unii a členskými státy. Je sice pravdou, že tyto principy
by měly sloužit členským státům a omezovat aktivitu Unie na nezbytnou míru.
Zároveň ale při naplnění stanovených podmínek legitimizují činnost unijních
orgánů a z pohledu prohlubování politické unie v sobě nesou jistou federalizační matrici. Kompetenční klauzule a ústavní principy dělby pravomocí jsou totiž
28 Viz KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. 2. vydání. Praha: Linde,
2006, s. 20.
29 K významné symbolické rovině (ale též k normativním kontradikcím) tohoto institutu
viz Weilerovu přednášku s názvem To be a European Citizen: Eros and Civilization, publikovanou ve sbírce WEILER, Joseph Halevi Horowitz. The Constitution of Europe. „Do
the New Clothes have an Emperor?“ and other Essays on European Integration. New York:
Cambridge University Press, 1999, s. 324–357.
30 Podepsaná 2. října 1997. V platnost vstoupila 1. května 1999.
31 Čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (v maatrichtském znění) stanovil následující: „Unie
ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství.“
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
15
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
elementárními součástmi základních zákonů federativních států a jejich použití
v primárním právu nutně vyvolává federalizační implikace.32
Vytvoření Evropské unie v roce 1993 sice znamenalo pokrok spolupráce členských zemí, přineslo však rovněž několik komplikací a nejasností. Nedostatky
jako terminologická rozmanitost, mlhavý obsah pojmu evropské právo, nejasná
adresnost evropské entity z pohledu jednotlivce, schizofrenní aktivita institucí
jednajících napříč pilířovým spektrem a také deficit demokratické legitimity se
staly argumenty pro další novelu primárního práva.
Současná podoba Evropské unie je vymezena textem primárního práva
ve znění, které bylo zavedeno Lisabonskou smlouvou. Tato smlouva (podepsaná
13. prosince 2007, vstoupila v platnost 1. prosince 2009), v porovnání s odmítnutým návrhem Smlouvy o Ústavě pro Evropu, není textem, jenž by nahrazoval
dosavadní smlouvy a představoval rekodifikaci primárního práva Evropské unie.
Naopak, jedná se o text, který se řadí do série smluv měnících a doplňujících
primární právo Evropské unie a rovněž jako Amsterodamskou smlouvu nebo
Smlouvu z Nice jej můžeme označit jenom za novelizaci stávajícího smluvního rámce upravujícího činnost Unie. Podle Lisabonské smlouvy jsou existence Evropské unie a její činnost regulovány dvojicí smluv, a to novelizovanou
Smlouvou o Evropské unii (tady se jedná o text existující Maastrichtské smlouvy
ve znění pozdějších smluvních úprav včetně Lisabonské smlouvy) a tzv. Smlouvou o fungování Evropské unie (v tomto případě jde o text římské Smlouvy
o založení Evropského hospodářského společenství ve znění pozdějších smluv
včetně Lisabonské smlouvy).
Lisabonská smlouva výrazně zasáhla do koncepční výstavby „evropského
chrámu“. S účinností Lisabonské smlouvy Evropská unie ztratila svou pilířovou strukturu a stala se nástupkyní Evropského (ex-hospodářského) společenství33 jako entita s plnohodnotnou právní subjektivitou. V této souvislosti se lze
setkat také se zajímavým slovním novotvarem, který zní „depilarizace“ Evropské
unie (z ang. depilarisation)34, který má naznačit právě tento základní koncepční posun. Přestavbou Evropské unie, resp. jejím interním sjednocením a zjednodušením dochází k historicky největšímu rozšíření materiálních kompetencí
evropské integrační entity. V rámci tohoto zjednodušení je zčásti odbourána
pilířová struktura.35 Kromě podstatných změn v podobě scelení pilířové struk32 K roli principu subsidiarity v rámci federalizačních tendencí v Evropské unii viz
SCHÜTZE, Robert. From Dual to Cooperative Federalism. The Changing Structure of European Law. New York: Oxford University Press, 2009, s. 243 an.
33 Čl. 1 třetí pododstavec, věta třetí Smlouvy o Evropské unii stanoví, že: Unie nahrazuje
Evropské společenství a je jeho nástupkyní.
34 Viz například HATZOPOULOS, Vassilis. Casual but Smart: The Court’s new clothes in
the Area of Freedom Security and Justice (AFSJ) after the Lisbon Treaty. College of Europe
Research Papers in Law. 2/2008. [online]. Dostupné na <http://www.coleurope.eu/template.asp? pagename=lawpapers.>.
35 Neúplnost této změny spočívá v tom, že byla zachovaná samostatná povaha u tzv. II. pilíře
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
16
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
tury Unie, přiznání právní subjektivity této entitě a celkového zjednodušení
integračních výsledků nahrazením Společenství Unií, přináší lisabonská reforma primárního práva mnohé změny a novinky, které mají ještě více etablovat
nadnárodní charakter integračního seskupení, posílit jeho legitimitu z pohledu
vnitřních subjektů – jednotlivců i států jako takových, zvýšit efektivitu rozhodování, zabezpečit vnitřní bezpečnost unijního prostoru a také zvětšit význam
v rámci mezinárodního společenství.36 S účinností Lisabonské smlouvy nabyla
právní závaznosti Listina základních práv Evropské unie (čl. 6 Smlouvy o Evropské unii), která obsahuje katalog lidských práv, který musí Unie i členské státy respektovat. Smlouva předpokládá právo občanské iniciativy (čl. 11 odst. 4
Smlouvy o Evropské unii). Posílena byla role národních parlamentů (především
kontrola dodržování pravidel dělby pravomocí mezi Evropskou unií a členskými
státy) i Evropského parlamentu (zavedením tzv. řádného legislativního postupu
přijímání sekundárního práva se Evropský parlament stal rovnocenným partnerem Rady). Rozšířená byla také kontrolní pravomoc Soudního dvora, když došlo
ke zjednodušení pravidel přístupu jednotlivce ke spravedlivosti.37
Všechny uvedené prvky vyvolávají otázky směřující ke zjištění povahy Unie,
k její charakteristice a k hledání definice současného stadia postupného politického sjednocování členských států. Pravdou je, že Evropskou unii již dávno nelze
považovat za pouhou mezinárodní organizaci.
Podoba Evropské unie po účinnosti Lisabonské smlouvy ještě více posiluje
supranacionální znaky v rámci integrace. Za ideové prvky tohoto posunu lze
na prvním místě považovat vymezení hodnot, které má činnost Unie sledovat,
tak, jak je určuje čl. 2 Smlouvy o Evropské unii: „Unie je založena na hodnotách
úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností
diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“
Hodnotovou základnu pak ideově doplňuje i určení základních demokratických zásad Evropské unie. Ty vymezuje hlava II Smlouvy o Evropské unii a řadí
mezi ně rovnost občanů Evropské unie, zastupitelskou demokracii, princip kooperace s občanskou společností a také princip, který bychom mohli označit jako princip decentralizace rozhodovacích procesů, spočívající ve zvýšené úloze a rozšíření pravomocí národních parlamentů. Principy, na kterých Unie staví, vyvolávají
konotace poukazující na státotvorné ambice evropského integračního projektu.38
tj. u oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Mimo nový koncept Unie bude
nadále stát i Evropské společenství pro atomovou energii.
36 Pro komplexní pojednání o tomto reformním dokumentu, jeho významu a obsahu viz
CRAIG, Paul. The Lisbon Treaty. Law, Politics and Treaty Reform. New York: Oxford University Press, 2010, 466 s.
37 Viz blíže MAZÁK, Ján. Locus standi v konaní o neplatnosť: od Plaumannovho testu
k regulačným aktom. Právník, 2011, roč. 150, č. 3, s. 209–231.
38 Jean-Claude Piris mluví o Unii jako o částečně federální entitě („partially federal enti-
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
17
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Když si uvědomíme, že k již tradičním supranacionálním prvkům (především triáda autonomní pravomoci – autonomní instituce – autonomní právo) se
připojuje již zmiňované (legitimitu posilující) identifikování základních hodnot,
občanského substrátu Unie, posílená role národních parlamentů (čl. 12 SEU)
a do úvahy vezmeme také nový systém vymezení pravomocí (čl. 2–6 SFEU),
zavedení tzv. obecné přechodové klauzule (passarella, čl. 48 odst. 7 SEU) nebo
materiální rozšíření uplatnitelnosti klauzule flexibility (čl. 352 SFEU) nelze obavy z posunu, resp. posouvání se k federaci, či jiné státu podobné formě považovat
za nepodložené.
Diskuse o federalizaci Unie se neobjevuje až v souvislosti s Lisabonskou
smlouvou.39 Tradičně se však uvádí, že seriózní snaha o federalizaci supranacionálních entit musí být doprovázena adekvátním zvyšováním jejich demokratické legitimity. Tvůrci poslední velké novely primárního práva (Ústavní smlouvy
i jejího lisabonského klonu) v podstatě vyhověli tomuto volání a (v habermasovské logice40) tak učinili další krok k federalizaci Unie. Lisabonská smlouva je skutečně pramenem, který zvyšuje demokratickou legitimitu jak na vstupu – „input
democracy“ (příklon k parlamentarizmu), tak na výstupu – „output democracy“
(ochrana práv jednotlivců), jak o tom píšou41 Lenaerts a Cambien. Stále však platí, že i navzdory prvkům posilujícím Evropskou unii jako celek a obavám, které
vyvolávají, se pořád jedná jenom o přiblížení se úplné politické unii (chceme-li
federaci42), než o její finální etablování. Podle soudce německého Spolkového
ústavního soudu Uda di Fabia43 se evropská integrace po účinnosti Lisabonské
smlouvy dostala před brány federace, když k dosažení tohoto přerodu nadstátní
39
40
41
42
43
ty“). Viz PIRIS, Jean-Claude. The Lisbon Treaty. A Legal and Political Analysis. Cambridge:
Cambridge University Press, 2010, s. 331.
K rozboru federalizačních diskusí na pozadí integrace viz například SCHÜTZE, Robert.
From Dual to Cooperative Federalism. The Changing Structure of European Law. New York:
Oxford University Press, 2009, 391 s.
Jürgen Habermas patří mezi nejvlivnější hlasatele potřeby zvyšování legitimity Evropské
unie. Viz např. HABERMAS, Jürgen. The Postnational Constellation. Political Essays. Překlad Max Pensky. Cambridge, Massachusetts: The MIT Press, 2001, s. 98an
viz LENAERTS, Koen, CAMBIEN, Nathan. The Democratic Legitimacy of the EU after
the Treaty of Lisbon. In WOUTERS, Jan a kol. (eds). European Constitutionalism beyond
Lisbon. Antverpy: Intersentia, 2009, s. 185–207
K postupnému proměňování Evropské unie na státu podobný útvar viz také PROCHÁZKA, Radoslav. Európska únia ako štátny zväzok. Justičná revue, 2005, roč. 57, č. 1, s. 96–103.
Udo di Fabio následně zastával funkci soudce zpravodaje v rozhodnutí německého ústavního soudu o slučitelnosti Lisabonské smlouvy s německou ústavou, viz rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 30. června 2009, 2 BvE 2/08, Absatz-Nr. 1/421. [online].
Dostupné na <http://www.bverfg.de/entscheidungen/es20090630_2 bve000208en.html>.
Z množství komentářů k tomuto rozhodnutí viz např. TOMUSHAT, Christian. The
Rulling of Geman Constitutional Court on the Lisbon Treaty. German Law Review, 2009,
roč. 10, č. 8, s. 1259–1261 nebo HALBERSTAM, Daniel, MÖLERS, Christoph. The German Constitutional Court says “Ja zu Deutschland“. German Law Review, 2009, roč. 10,
č. 8, s. 1242–1257.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
18
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
organizace na státní formu, podle jeho slov, zbývá jenom malý krok v podobě
dalšího přenosu pravomocí z členských států na Unii.44 Z uvedených slov je však
patrné, že tento „poslední“ krok leží jen a pouze v rukou členských států.45
Kromě toho, že státy v obecném smyslu setrvávají v roli hybatelů podoby evropské integrace, je po přijetí Lisabonské smlouvy jejich status posílen
i o několik konkrétních ochranných prvků. Lisabonská reforma primárního práva byla vystavěna na koncepci určitého vyvažování, když nárůst „federalizačních
prvků“ byl doprovázen i reformními kroky zvyšujícími legitimitu rozhodování
Evropské unie a rozšiřujícími pensum kontrolních nástrojů v rukou členských
států.46 Tato „protiopatření“47 spočívají především v novém systému kontroly
dodržování zásady subsidiarity při tvorbě evropské legislativy a v zavedení kontroly nad možným zneužitím zmiňovaných „passarell“ či klauzule flexibility (to
vše především prostřednictvím zapojení národních parlamentů48) a také v obecném podtržení oboustrannosti integrace (tzv. oboustranná flexibilita). Projevy
této oboustrannosti jsou výslovné zakotvení možnosti negativní revize smluv
v podobě omezení pravomocí Unie (čl. 48 odst. 2 věta druhá SEU), dále výslovné zakotvení možnosti jednostranného vstoupení státu z Unie (čl. 50 SEU) a též
zavedení možnosti států iniciovat negativní legislativní aktivitu, kdy podle prohlášení č. 18 Závěrečného aktu Mezivládní konference, která přijala Lisabonskou
smlouvu, má každý členský stát jednotlivě, nebo ve spojení s jinými státy, právo
navrhnout Radě, aby požádala Komisi o předložení návrhu na zrušení právního
předpisu. Členským státům se tak v oblasti sdílených pravomocí dostává možnosti získat zpět Unií nevyužívanou svěřenou pravomoc nebo hájit své pravomoci v případě, že došlo přijetím dotčeného aktu k porušení principu svěření.49
44 Viz rozhovor s Udem di Fabiem. DI FABIO, Udo, KAISER, Daniel. Po Lisabonu jsme už
na hranici federace. Lidové noviny, 12. prosinec 2009. [online]. Dostupné na <http://www.
euroskop.cz/8801/14887/clanek/po-lisabonu-jsme-uz-na-hranici-federace/.>
45 Karel Klíma vyjadřuje tento stav kategorickým tvrzením, podle kterého jsou „členské státy
ustavující i ústavodárnou autoritou Evropské unie.“ Viz KLÍMA, Karel a kol. Evropské právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 51. 46 K ústavnímu rozměru lisabonské reformy a vyvažování prohloubení politické integrace viz
také ZEMÁNEK, Jiří. Ústavní rozměr členství v Evropské Unii a otázka souladu Lisabonské smlouvy. In MALÍŘ, Jan a kol. Česká republika v Evropské unii (2004–2009). Institucionální a právní otázky členství. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2009, s. 34–54.
47 Blíže je rozebírám v práci HAMUĽÁK, Ondrej. “It Smells Like State Spirit” – EU within
and after the Lisbon Saga. In Harmonization and unification of law in the European Context. Bratislava: Univerzita Komenského, 2011, s. 87–97.
48 K tomu viz např. ANDOURA, Sami a kol. The Treaty of Lisbon: Implementing the Institutional Innovations. Brussels: CEPS, EGMONT, EPC, 2007, s. 81–96.
49 K uvedeným projevům „oboustranné flexibility“ viz BELLING, Vojtěch, MALÍŘ, Jan,
PÍTROVÁ Lenka. Kontrola dělby pravomocí v EU se zřetelem ke kompetenčním excesům.
Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010, s. 29–30.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
19
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
4. Supranacionální právo a jeho emancipace – normativní odraz
konstitucionalizace
Vlastnosti práva Evropských společenství a dnes Evropské unie byly a jsou
nezbytně propojeny se supranacionální povahou evropské integrace. V supranacionálním modelu byla zakomponována „logika konstitucionalizace Evropy“.50
Dosahování autonomních cílů integračních entit si nutně vyžadovalo autonomní, efektivní a jednotný právní systém. Vedle státu se objevuje nový právotvůrce.
Právo v objektivním slova smyslu je odděleno od států (opouští jejich výhradní
monopol) a otevírá prostor pro pluralistické vnímání.51
Je však nutné podotknout, že vytvoření Evropských společenství mělo
mezinárodněprávní (smluvní) základ a proto komunitární právo bylo původně považováno za součást mezinárodního práva veřejného. Tvůrci smluv neměli
potřebu ani snahu komplexně vyřešit otázky používání a účinků komunitárního
práva ve vnitrostátních právních řádech; ani otázky vztahu komunitárního práva
a vnitrostátního práva a postupu při řešení jejich případných kolizí. Vycházeli
z toho, že uvedené otázky tradičně řešilo ústavní právo členských zemí (přístup
k mezinárodněprávním závazkům, teorie dualizmu a monizmu, teorie přednosti
vnitrostátního nebo mezinárodního práva), případně teorie mezinárodního práva veřejného (teorie „self-executing“ ustanovení mezinárodních smluv).
Ve smlouvách proto nenajdeme žádné konkrétní návody na to, jak by mělo
být evropské právo používáno a jaký je jeho vztah k právu vnitrostátnímu.52
Nezastupitelnou roli tady proto musel sehrát Soudní dvůr Evropské unie, který
byl a stále je hnací sílou při formování vlastností evropského práva a stal se hlavní
autoritou vymezující vztahovou linii mezi supranacionálním právem a právem
členských států.53 Hlavně díky unijnímu soudu došlo k procesu „konstitucionalizace evropského práva“.54 Jiří Přibáň k tomu poznamenává, že utopie evropského
(supranacionálního) konstitucionalizmu mohla najít praktický odraz právě díky
specifické skupině právníků působících u Soudního dvora a v právních službách
ostatních institucí tehdejších Společenství.55
50 Viz KLÍMA, Karel a kol. Evropské právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2011, s. 31.
51 Viz BÁRÁNY, Eduard. Pojmy dobrého práva. Bratislava: Eurokódex, 2007, s. 14–15 a teorie
tam uvedené.
52 Jedinou výjimkou bylo výslovné definování přímé použitelnosti nařízení jako pramene
sekundárního práva.
53 Viz STEIN, Eric. Lawyers, Judges, and the Making of a Transnational Constitution. The
American Journal of International Law, 1981, roč. 75, č. 1, s. 1. Za zmínku stojí poznámka
Erica Steina, který poukázal na fakt, že si Soudní dvůr takovou pozici v podstatě uzurpoval
a nebránilo mu v tom ani slabé a nejasné vymezení jeho pravomocí v primárním právu.
Stein doslova mluví o „křehkém“ postavení Soudního dvora („fragile jurisdictional base“).
54 Viz CORRIAS, Luigi. The Passivity of Law. Competence and Constitution in the European
Court of Justice. Dordrecht: Springer, 2011, s. 145.
55 PŘIBÁŇ, Jiří. Multiple Sovereignty: On Europe´s Self-Constitutionalization and Legal
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
20
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Základní charakterovou vlastností právního systému Evropské unie je jeho
samostatnost.56 Ta znamená, že tento právní řád existuje nezávisle na vnitrostátním právu členských zemí i na obecném mezinárodním právu veřejném, tj. představuje právní řád, který je odlišný od těchto dvou právních systémů.57 Soudní
dvůr ve své judikatuře poukázal na to, že i když byla Společenství založena mezinárodní smlouvou a tudíž vycházejí z mezinárodního práva veřejného, nelze je
považovat za pouhé klasické mezinárodní organizace. Ani jejich právo pak není
jenom regionálním mezinárodním právem veřejným, ale právním řádem, který
má svá specifika. „[…] Společenství představuje nový právní řád mezinárodního
práva, v jehož prospěch státy omezily, byť ve vymezených oblastech, svá suverénní práva a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich příslušníci“
(26/62 Van Gend en Loos).58 V dalším klíčovém rozhodnutí pak Soudní dvůr
osamostatnil evropské právo od mezinárodního práva veřejného úplně a vymezil jej jako zcela nezávislý (vlastní) právní řád. „Smlouva EHS vytvořila vlastní
právní řád, který se nabytím účinnosti Smlouvy stal integrální součástí právních
systémů členských států“59 (6/64 Costa).
Z autonomní povahy práva Společenství a Unie se logicky odvinula jistá
schopnost tohoto práva samostatně určovat své účinky na území (tedy v rámci
právní praxe) členských států. To znamená, že vnitřní účinky práva Evropské
unie již nejsou ponechané na vůli členských států. Neuplatňují se tu klasické
teorie dualizmu a monizmu, určující v jakých formách je uplatňované mezinárodní právo na vnitrostátní úrovni a jaký je poměr těchto dvou právních systémů.60 Naopak, právo Evropské unie určuje své účinky autonomně (prosazuje
se) a z členství určitého státu plyne povinnost jeho orgánů toto právo používat
(schopnost autonomně se prosadit může být označena též jako tzv. komunitární/
unijní monizmus).
Self-Reference. Ratio Juris, 2012, roč. 23, č. 1., s. 49.
56 Vzhledem k tématu naší práce nemůžeme nezmínit názor bývalého generálního advokáta Francise Jacobsa, který dokonce mluví o suverenitě evropského práva. Viz JACOBS,
Francis G. The Sovereignty Of Law: The European Way. Cambridge: Cambridge University
Press, 2007, 163 s.
57 Pro podrobný a inspirativní rozbor nového chápání práva integračních entit v klíčových
rozhodnutích Soudního dvora viz MADURO, Miguel Poiares, AZOULAI, Loïc (eds). The
Past and Future of EU Law, The Classics of EU Law Revisited on the 50th Anniversary of the
Rome Treaty. Portland: Hart Publishing, 2010. Tam zejména kapitoly autorů: Pierre Pescatore, Bruno de Witte, Franz C Mayer a Morten Rasmussen.
58 Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963, 26/62 NV Algemene Transporten Expeditie Orderneming van Gend en Loos vs. Nederlandse Administratie der Belastingen. [1963]
ECR 1.
59 Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. června 1964, 6/64 Flaminio Costa vs. ENEL [1964]
ECR 585, 593.
60 K uvedeným teoriím viz např. MALENOVSKÝ, Jiří. Poměr mezinárodního a vnitrostátního
práva obecně a v českém právu zvláště. Brno: Doplněk, 2000, 106 s.; nebo BLAHOŽ, Josef,
BALAŠ, Vladimír, KLÍMA, Karel. Srovnávací ústavní právo. 4, vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 407–414.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
21
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
„Osamostatněním“ supranacionálního práva Soudní dvůr vyvrátil názor části doktríny i vlád členských zemí, podle něhož mělo být evropské právo jenom
jinou formou mezinárodního práva, a jeho subjektem mohly být jenom smluvní
strany (státy), které by se jako jediné mohly domáhat porušení dohodnutých
pravidel. Penetrace unijního supranacionálního práva do vnitrostátního právního systému narušuje „idol suverenity“, tedy tradiční představu o nepřípustnosti přímého vstupu supranacionální normotvorby do právního řádu suverénní
země.61 Není divu, že v klíčové kauze, ve které byl poprvé definován tento vnitřní
účinek supranacionálního práva (26/62 Van Gend en Loos), byla hlavním argumentem tří oponujících států (Německo, Belgie a Nizozemsko) právě potřeba
zachování státní suverenity.
Podle Soudního dvora znamená přímá (bezprostřední) použitelnost nutnost
úplné a jednotné aplikace ustanovení práva Evropské unie od doby jejich přijetí
a po celou dobu jejich platnosti ve všech členských státech. Soudní dvůr v této
souvislosti nečiní rozdíl mezi unijním a vnitrostátním právem na poli jejich aplikace národními soudy a orgány veřejné správy, ale naopak tvrdí že ustanovení
práva Evropské unie jsou neoddělitelnou součástí právních systémů členských
států. „[…] Bezprostřední použitelnost […] znamená, že ustanovení práva ES
musí být úplně a jednotně aplikována ve všech členských státech po celou dobu
své platnosti […] každý vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen
v úplnosti používat právo ES a chránit práva, jež v tomto právním systému vznikají jednotlivcům.“ (106/77 Simmenthal62). Vnitrostátní soudy jsou nositeli pozitivního závazku přijmout veškerá opatření, která by svědčila ve prospěch ochrany subjektivních oprávnění vyplývajících z práva Evropské unie, a to i v případě,
že taková opatření národní právo nezná, nebo jejich použití vylučuje (C-213/89
Factortame63).
Přímá (bezprostřední) použitelnost práva Evropské unie představuje objektivní rozměr samostatnosti tohoto právního řádu. V podstatě je v ní zakódován
příkaz národním soudům přistupovat k supranacionálnímu právu jako k právu
vlastnímu a aplikovat jej64 ve formách, v jakých bylo originálně přijato (tedy bez
potřeby jeho převedení do vnitrostátních pramenů).
61 Viz KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní systémy evropských států. 2. vydání. Praha: Linde,
2006, s. 242.
62 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978, 106/77 Amministrazione delle Finanze
dello Stato vs. Simmenthal SpA. [1978] ECR 62.
63 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. června 1990, C-213/89 R. vs. Secretary of State for
Transport, ex parte Factortame Ltd. and Others [1990] ECR I-2433.
64 Sacha Prechal považuje tuto „povinnost aplikovat“ za klíčový, ústřední element principu
přímého účinku. Viz PRECHAL, Sacha. Direct Effect, Indirect Effect, Supremacy and the
Evolving Constitution of the European Union. In BARNARD, Catherine (ed). The Fundamentals of EU Law Revisited. Assesing the Impact of the Constitutional Debate. Oxford:
Oxford University Press, 2007, s. 38.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
22
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Samostatnost ale má také svůj subjektivní rozměr. V podobě tzv. principu
přímého účinku se obrací přímo k jednotlivcům. Přímý účinek znamená, že
na základě ustanovení práva Evropské unie mohou vznikat práva a povinnosti
subjektům vnitrostátního práva, tj. fyzickým a právnickým osobám. Díky přímému účinku se prameny práva Evropské unie stávají přímým zdrojem ovlivnění
právního statusu subjektů práva na národní úrovni. Přiznání přímého účinku
normám práva Evropské unie bylo výrazným podpořením zásady efektivní aplikace evropského práva a vedlo k posílení statusu jednotlivců v tomto právním
systému. Soudní dvůr vycházel ve své judikatuře věnované přímému účinku
(zvláště u norem sekundárního práva) z potřeby účinnosti, resp. užitečnosti
norem evropského práva („l’effet utille“65), která by byla výrazně oslabena v případě, že by státy neplnily povinnosti, které jim tyto normy ukládají.
Efektivní fungování právního systému Unie si vyžaduje, aby státy jako nositelé konkrétních povinností byly pod nepřetržitým dohledem. Primárně tento
dohled vykonává Komise, která může na stát, který neplní své závazky, podat
k Soudnímu dvoru žalobu na neplnění povinností (čl. 258 Smlouvy o fungování Evropské unie). Díky přímému účinku norem práva Evropské unie jsou pak
dalším „hlídačem“ jednotlivci, kterým právo Evropské unie přiznává vůči státu určitá oprávnění, jichž se můžou domáhat v řízeních před národními soudy.
V této souvislosti se mluví o tzv. dvojí bdělosti nebo dvojí kontrole členských států. Uznáním přímého účinku norem evropského práva jednotlivci nejen že získali větší ochranu, ale sami se stali ochránci („strážci“) evropského práva a jeho
integrity.66 Vtažením jednotlivců do rámce působení supranacionálního práva se
toto právo stává dokonalým, úplným právním systémem. Ještě více se přibližuje
chápání právní regulace na úrovni států, protože je to právní systém, který se
dokáže obracet na konkrétní adresáty, ovlivňovat jejich právní status, a to přímo,
bez zprostředkovatelské role vnitrostátního práva.
Soudní dvůr postupně ve své judikatuře vymezil právo Evropských společenství (dnes Evropské unie) jako samostatný právní řád platný na území všech členských států. Stanovil, že toto právo je přímo použitelné, a to ve formách, v jakých
jej tvoří státy (primární právo) i orgány Unie (sekundární právo) bez nutnosti
jeho recepce do vnitrostátních právních řádů. Jeho vnitřní účinky nejsou závislé na východiscích právních řádů členských států, ale naopak, toto právo samo
prostřednictvím vlastních aplikačních zásad určuje své vnitrostátní účinky. Vnitrostátní aplikační orgány jsou povinny akceptovat právo Evropské unie jako součást vnitrostátního právního systému, přihlížet k obsahu a cílům práva Evropské
unie při výkladu vnitrostátních norem a v případě konfliktu mezi aplikovatelnou
65 K významu tohoto pomocného kritéria pro rozvoj evropského práva a jeho místu v judikatuře Soudního dvora viz SEHNÁLEK, David. Effet utille a jeho projevy při interpretaci
komunitárního práva. Právník, 2009, roč. 148, č. 8, s. 785–808.
66 Viz WEILER, Joseph Halevi Horowitz. The Transformation of Europe. The Yale Law Journal, 1991, roč. 100, č. 8, s. 2414.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
23
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
normou práva Evropské unie a vnitrostátního práva upřednostnit evropskou
normu a národní normu ponechat neaplikovanou. Zásady vnitrostátní aplikace práva Evropské unie jasně ukazují, že „samoprosaditelnost“ tohoto práva je
nutné chápat široce, nejen jako schopnost určovat samostatně své vnitřní účinky
(přímá použitelnost), ale také schopnost prosadit se navzdory znění (přednost)
nebo běžnému významu (nepřímý účinek) vnitrostátních norem.
Právo Evropské unie ovlivňuje právní vztahy a praxi aplikace práva na vnitrostátní úrovni celou řadou strukturálních principů. Je profilováno jako dominantní právní řád. V případě kolize s textem nebo smyslem vnitrostátních norem
je tedy právo Evropské unie dominantním právním řádem, který vede k neaplikování odporujících národních pravidel67 nebo vyžaduje preferenci unijně podmíněné a zároveň unijně konformní interpretace národního práva před takovou
jeho interpretací, jejímž použitím by řízení před národním orgánem skončilo
výsledkem neslučitelným s cíli evropské normy. 68
Vztah mezi právem Evropské unie a právem členských států je ale určován
především rozsahem zásady přednosti evropského práva. Tzv. aplikační přednost (též označována jako aplikační nadřazenost69) je základní vlastností a prvkem práva Evropské unie a je neodmyslitelným doplněním principu přímé použitelnosti.70 Jednotná aplikace supranacionálního práva nutně vyžaduje, aby bylo
67 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. června 1964, 6/64 Flaminio Costa vs. ENEL [1964]
ECR 585, 593.
68 Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. dubna 1984, 14/83 Von Colson and Kamann vs. Land
Nordrhein-Westfalen [1984] ECR 1891.
69 V teorii se objevují názorové proudy, podle kterých je potřebné pojmy přednost (primacy)
a nadřazenost (supremacy) odlišovat. Takové názory vesměs odkazují na zásadní rozhodnutí španělského ústavního soudu o souladu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu se
španělskou ústavou ze dne 13. prosince 2004. Ústavní soud tady odlišil přednost a nadřazenost, když první akceptuje jako důležitou vlastnost norem práva Evropské unie, avšak
druhou přiznává pouze normám španělské ústavy, která jediná obsahuje právní základ
členství Španělska v integračních strukturách. Obdobně je odkazováno na rozhodnutí
England and Wales High Court Thoburn v Sunderland City Council [2002] EWHC 195
(Admin), ve kterém je nadřazenost spojována s ústavním základem působení evropského
práva a přednost s praktickou dominancí tohoto práva uvnitř takto založeného systému.
K teoretickému odlišování mezi předností a nadřazeností viz blíže AVBELJ, Matej. Supremacy or Primacy of EU Law – (Why) Does it Matter? European Law Journal, 2011, roč. 17,
č. 6, s. 744–763.
70 V teorii evropského práva se vedou diskuze o tom, zda jsou přednost a přímý účinek samostatnými, oddělenými (oddělitelnými) aplikačními zásadami, které nemusí nutně souviset,
nebo zda se jedná o určitý tandem, kdy přednost působí jako kolizní norma v případě, že
se přímo použitelná norma práva Evropské unie dostane do střetu s normou vnitrostátního práva. Blíže k onomu dvojakému nazírání viz LENAERTS, Koen, CURTHAUT, Tim.
Of Birds and Hedges: The Role of Primacy in Invoking Norms of EU Law. European Law
Review, 2006, roč. 31, č. 3, s. 287–315; nebo DOUGAN, Michael. When Worlds Collide!
Competing Visions of the Relationship Between Direct Effect and Supremacy. Common
Market Law Review, 2007; roč. 44, č. 4, s. 931–963; nebo HINAREJOS, Alicia. On the Legal
Effects of Framework Decisions and Decisions: Directly Applicable, Directly Effective,
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
24
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
toto právo používané navzdory protichůdným vnitrostátním normám. Smlouva
o Evropské unii sice státům vymezuje základní povinnost loajality, podle které
jejich činnost nesmí ohrozit dosažení cílů Evropské unie (čl. 4 odst. 3 Smlouvy
o Evropské unii), avšak takto obecně vymezený závazek loajality členských zemí
se v zásadě nedotýká autonomie vůle národního zákonodárce. Formální zachování autonomního postavení národního zákonodárce se může odrazit v existenci národní právní úpravy kolidující s úpravou evropskou. Zásada přednosti
je pak řešením střetu těchto norem.
Uplatněním této vlastnosti dochází v rámci aplikační praxe ke vzniku
povinnosti národního soudce (nebo jiného orgánu aplikace práva, např. správního orgánu71) neaplikovat v řízení, které před ním probíhá, vnitrostátní právní
normu odporující evropské úpravě a použít na daný skutkový stav normu práva
Evropské unie.
Stanovení zásady přednosti je pak řešením kolize evropské úpravy s vnitrostátním právem, když v případě takového střetu národní soudce a každý jiný
vnitrostátní orgán aplikace práva je povinný použít na řešení dané právní situace normu práva Evropské unie a odporující národní normu (libovolné právní
povahy a právní síly) ponechat nepoužitou.
Popsaná povinnost není dodnes národním orgánům výslovně uložena ani
v textu primárního, ani v sekundárním právu Evropské unie. První pokus
o zakotvení tohoto vztahu byl uskutečněn v souvislosti s vytvořením textu
Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Ta v čl. I-6 obsahovala a poprvé stanovovala
legální vymezení přednosti práva Evropské unie.72 Neúspěch konstitučního
procesu v rámci Unie znamenal také odložení otázky legálního vymezení přednosti práva Unie přímo v textu primárního práva.
Prostor pro vyřešení této otázky se opětovně otevřel v souvislosti s tvorbou
textu reformní Lisabonské smlouvy. Patří mezi známé pravdy, že tento dokument již postrádá formální konstitucionální ambice Ústavní smlouvy.73 I proto
se v jeho textu nenachází ustanovení nesoucí ústavní symboliku nebo vyvolávající ústavněprávní implikace, jakým byl i uváděný čl. I-6 Ústavní smlouvy.
Tvůrci lisabonské reformy věnovali otázce přednosti prostor jenom v rámci
prohlášení připojených k Závěrečnému aktu z mezivládní konference. Konkrétně prohlášení č. 17 obsahuje připomínku, ze které můžeme vyčíst, že zásada
Self-executing, Supreme? European Law Journal, 2008, roč. 14, č. 5, s. 620–634.
71 Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1989, 103/88 Fratelli Costanzo/Comune di
Milano [1989] ECR p. 1839. Viz rozbor v knize BOBEK, Michal, BŘÍZA, Petr, KOMÁREK,
Jan. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 485 an.
72 Čl. I-6 stanovoval následující: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.“
73 Blíže viz HAMUĽÁK, Ondrej. Reform Treaty. Co nového přineslo léto Evropě? In HAMUĽÁK, Ondrej (ed). Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Vydavatelství Univerzity
Palackého, 2007, s. 131–135.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
25
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
přednosti je ustáleným principem evropského práva a ani opomenutí jejího
legálního vymezení nic nemění na zásadním významu, který sehrává při zabezpečování efektivního fungování evropské právní regulace.74 Prohlášení o přednosti můžeme chápat jako jisté politické „posvěcení“ ustálené judikatury Soudního dvora.75
Základy, rozsah a dopady zásady přednosti tedy vycházejí i nadále hlavně
z judikatury Soudního dvora Evropské unie.76 Klíčovým rozhodnutím je rozsudek Soudního dvora ve věci 6/64 Costa. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr
položil základy doktríny přednosti komunitárního práva před právem vnitrostátním, judikoval samostatnost komunitárního práva, řešil otázky vztahu
komunitárního práva a vnitrostátního práva členských států a dělby pravomocí
mezi Společenstvím (dnes Unií) a členskými státy (svěření pravomocí Společenství/Unii považuje Soudní dvůr za trvalé a definitivní, čímž vlastně uznává samostatnost supranacionální entity). Podle slov Soudního dvora: „Členské
státy tím, že vytvořily Společenství s neomezenou dobou trvání, které má své
vlastní instituce, svůj vlastní charakter, svou vlastní právní subjektivitu a způsobilost jednat na mezinárodní úrovni a navíc zejména skutečnou pravomoc,
která pramení z omezení suverenity anebo z přenesení pravomocí z členských
států na Společenství, omezily svá svrchovaná práva, i když jenom v omezené
míře, a vytvořily tak právní řád, který se vztahuje jak na jejich příslušníky, tak
na ně samotné […] právo, které pochází ze Smlouvy jako ze samostatného pramene práva, nemůže být kvůli svému zvláštnímu postavení a původu potlačeno národní právní normou, pokud má být zachován jeho charakter, jako práva
Společenství, a pokud nemá být zpochybněn samotný právní základ Společenství.“77
Vytvoření doktríny přednosti v judikátu 6/64 Costa představovalo jenom
základní krok v rámci formování vztahu komunitárního (dnes unijního) právního řádu a národního práva členských států. Soudní dvůr nestanovil hranice
přednosti, proto se logicky objevily nové otázky, a to především v souvislosti
s případy střetů evropského práva s národními normami nejvyšší právní síly =
74 Prohlášení o přednosti práva stanovuje následující: „Konference připomíná, že v souladu
s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie mají Smlouvy a právo přijímané
Unií na základě Smluv přednost před právem členských států, za podmínek stanovených
touto judikaturou.“ (viz ÚV 2007/C 306/02 ze dne 17. prosince 2007). Toto prohlášení je
díky odkazu na ustálenou judikaturu považováno za „soft law“ potvrzení absolutní přednosti práva Evropské unie. Viz CRAIG, Paul, DE BÚRCA, Gráinne. EU Law – Text, Cases
and Materials. Fifth Edition. Oxford: Oxford University Press, 2011, s. 267.
75 K tomu viz NIEDOBITEK, Matthias. Přednost práva EU a Lisabonská smlouva. Jurisprudence, 2009, roč. 18, č. 1, s. 15.
76 K vývoji této zásady viz ALTER, Karen. Establishing the Supremacy of European Law. New
York: Oxford University Press, 2001, 258 s. V českém jazyce z poslední doby ONDŘEJKOVÁ,
Jana. Princip přednosti evropského práva v teorii a soudní praxi. Praha: Leges, 2012, 192 s.
77 Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. června 1964, 6/64 Flaminio Costa vs. ENEL [1964]
ECR 585, 593.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
26
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
ústavou a ústavními zákony. K této otázce se vyjádřil v rozhodnutí 11/70 Internationale Handelsgesellschaft, kde stanovil absolutní dopady zásady přednosti
komunitárního (dnes unijního) práva.78
V případě, že se supranacionální právo a národní ústavní normy v úpravě
určitých otázek rozcházejí, musí být upřednostněno právo Evropské unie. Ani
vnitrostátní normy ústavní síly nemůžou mít přednost před právem Evropské
unie. V opačném případě by podle Soudního dvora došlo k zásahu do autonomní povahy Unie a jejího právního řádu a tím také do efektivity dosahování cílů
integrace.
Podle slov Soudního dvora: „Odvolání se na právní pravidla a pojmy domácího práva pro účely posouzení platnosti opatření orgánů Společenství [dnes Unie]
by mělo nepříznivý dopad na jednotu a účinnost práva Evropských společenství
[dnes Unie]. Platnost těchto opatření může být posouzena pouze na základě práva Evropských společenství [dnes Unie]. Je zřejmé, že právo odvozené ze smluvního základu Společenství [dnes Unie] jako z nezávislého pramene práva, nemůže být už vzhledem ke své pravé podstatě překonáno pravidly vnitrostátního
práva, ať již v jakékoli formě, aniž by tím byl popřen charakter práva Evropských
společenství [dnes Unie] a jeho právní základ. Proto platnost komunitárního
aktu anebo jeho účinek na členský stát neovlivňuje naříkaný rozpor se základními právy obsaženými v ústavě či s podstatnými strukturálními rysy ústavy.“79
Soudní dvůr tedy chápe přednost absolutně a nerozlišuje, zda je překážka
aplikace unijního práva obsažena v ústavních normách nebo normách obyčejného práva. To ale nemění nic na skutečnosti, že se stále jedná o aplikační vlastnost a zásadou přednosti Soudní dvůr nestanovuje formální hierarchické vazby
mezi supranacionálním a vnitrostátním právem. Z žádného ustanovení Smluv
pro Soudní dvůr neplyne pravomoc rozhodovat o platnosti vnitrostátního práva
s derogačními účinky.80
78 Rozhodnutí 11/70 Internationale Handelsgesellschaft, byť patří mezi historickou judikaturu, je platné v celém svém rozsahu. Soudní dvůr od jeho vynesení nijak neslevil z požadavku absolutní přednosti a potřebu preference evropského práva i před normami vnitrostátního ústavního práva judikoval i v dalších kauzách, např. rozsudek Soudního dvora ze
dne 2. července 1996, C-473/93 Commission v. Luxembourg [1996] ECR I-3207; rozsudek
Soudního dvora ze dne 11. ledna 2000, C-285/98 Kreil [2000] ECR I-69; rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2008, C-213/07 Michaniki [2008] ECR I-9999.
79 Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1970, 11/70 Internationale Handelsgesellschaft mbH vs. Einfuhr und Vorratsstelle für Getreide und Futtermittel [1970] ECR 1125
[text v závorkách přidán autorem].
80 Derogační účinek nemá ani odsuzující rozsudek v řízení o porušení povinnosti podle čl.
260 Smlouvy o fungování Evropské unie, v případech, kdy důvodem porušení je existence
vnitrostátní právní úpravy odporující evropskému právu (učebnicovým příkladem situace, kde Soudní dvůr judikoval porušení zachováním odporující vnitrostátní úpravy, je
rozsudek Soudního dvora ze dne 4. dubna 1974, 167/73 Commission v. France [1974]
ECR 359); ani rozhodnutí o předběžné otázce, ve kterém Soudní dvůr nepřímo (výkladem
ustanovení unijního práva) vysloví rozpor mezi vnitrostátními a unijními normami (tady
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
27
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Z přednosti práva Evropské unie plyne pouze povinnost vnitrostátních orgánů aplikace práva postupovat podle evropských norem okamžitě, tedy nepoužít kolidující národní normu hned v konkrétním řízení. Je tedy vyloučeno, aby
národní soud, před kterým probíhá konkrétní řízení, inicioval nějaký přezkum
platnosti, navrhoval zrušení nebo jiný postup eliminování vnitrostátní normy
odporující evropské úpravě. Soudní dvůr k tomu výslovně uvádí, že „jakákoli ustanovení vnitrostátního právního systému – jakož i související legislativní,
správní a soudní praxe – ohrožující efektivnost práva ES tím, že odjímají příslušným soudům možnost kdykoli neaplikovat vnitrostátní ustanovení, která
jsou na překážku prosazení veškerých účinků práva ES, a proto jsou neslučitelná
s vlastní podstatou komunitárního práva.“81
Oddělené vnímání evropského a vnitrostátního práva Soudní dvůr připomněl i v nedávném rozhodnutí 314/08 Filipiak, kde zopakoval, že: „Na základě
zásady přednosti práva Společenství řeší vnitrostátní soud rozpor mezi ustanovením vnitrostátního zákona a přímo použitelným ustanovením Smlouvy tak,
že použije právo Společenství a podle potřeby ponechá nepoužité odporující
vnitrostátní ustanovení, a nikoliv tak, že bude konstatována neplatnost vnitrostátního ustanovení; pravomoc orgánů a soudů je v tomto ohledu věcí každého
členského státu (bod 82)“ a dále, že: „[…] neslučitelnost normy vnitrostátního práva, která je pozdějšího data, s právem Společenství nemá za důsledek její
nicotnost […]“82
5. Ochrana základních práv v Evropské unii – autopoiesis procesu
konstitucionalizace Evropské unie
Evropská integrace je příběhem bez jasného konce83 a fenoménem, který
posouvá tradiční chápání pozice a role států i vtahu mezi jimi a jejich obyvatelstvem. Přináší ale též nového hráče (samotnou Unii), která prostřednictvím
svého samostatného právního řádu ovlivňuje právní status jednotlivců, do jisté
míry je odebírá státům a sama na ně mocensky působí. K tomu abychom mohli
Evropskou unii považovat za společenství založené na panství práva, musí být
v jejím komplexním ústavním systému přítomen i mechanizmus ochrany lidských práv.
je nutno připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora, ve které odmítá možnost
rozhodovat na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie o výkladu vnitrostátních právních a správních předpisů nebo o souladu těchto předpisů s právem Unie. Viz
např. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2010, C-384/08 Attanasio Group [2010]
ECR I-2055, bod 16).
81 Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978, 106/77 Amministrazione delle Finanze
dello Stato vs. Simmenthal SpA. [1978] ECR 629, bod 22.
82 Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 2009, C-314/08 Filipiak [2009] ECR
I-11049.
83 Jak to trefně označil Petr Pithart v Otázkách Václava Moravce, vysílaných na ČT 24 dne 2.
října 2011.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
28
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Ochrana lidských práv v rámci Evropských společenství a Evropské unie prošla v průběhu integrace zásadním vývojem. Původní text zřizovacích dokumentů
se problematice lidských práv vůbec nevěnoval a byla to právě doktrína základních práv jako součásti obecných zásad právních, kterou Soudní dvůr položil
základy vnitřní samoregulace supranacionálních entit prismatem lidských práv.
V klíčovém rozhodnutí 29/69 Stauder84 prohlásil základní práva za součást
komunitárních principů a sobě uložil úkol být jejich strážcem. V dalším období
pak svou doktrínu vylaďoval především tím, že poukazoval na inspirační zdroje,
jimiž objektivně naplňoval neurčitou kategorii právních zásad. Těmito zdroji se
staly ústavní tradice společné členským státům a mezinárodní smlouvy o lidských právech, na kterých se podílejí členské státy.85
Vývoj nástrojů ochrany lidských práv v rámci Evropské unie pokračoval i po
etablování doktríny základních práv jako obecných zásad právních. Dnes má
podle čl. 6 SEU86 být unijní systém ochrany lidských práv vybudován na třech
základních kamenech. Třetí odstavec identifikuje historicky nejstarší pilíř ochrany lidských práv, kterým jsou již rozebíraná nepsaná pravidla obsažena v obecných zásadách právních. S účinností Lisabonské smlouvy byl systém doplněn
o nový pilíř, když podle prvního odstavce čl. 6 SEU platí, se unijní katalog lidských práv – Listina základních práv Evropské unie – se stal právně závazným
dokumentem a řádnou součástí práva Evropské unie. Unie tak získala interní
nástroj identifikace a ochrany lidských práv. Ve druhém odstavci čl. 6 SEU je
obsažen závazek Unie přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. Toto ustanovení je reflexí ustálené praxe, kdy Soudní
dvůr ve své judikatuře běžně odkazuje na Úmluvu jako na zdroj své inspirace.87 Přistoupení bude mít též symbolický význam. Unie tím projeví ochotu být
84 Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1969, 29/69 Stauder v. Stadt Ulm [1969]
ECR p. 419, bod 7.
85 Blíže k vývoji doktríny obecných zásad právních v judikatuře Soudního dvora viz CRAIG,
Paul, DE BÚRCA, Gráinne. EU LAW. Text, cases and materials. Fifth edition. Oxford:
Oxford University Press, 2011, s. 364–371. V českém jazyce tuto problematiku přehledně přibližuje Naděžda Šišková, viz ŠIŠKOVÁ, Naděžda. Dimenze ochrany lidských práv
v Evropské unii. 2. vyd. Praha: Linde, 2008, s. 73–83.
86 „1. Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie
ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku, jež má
stejnou právní sílu jako Smlouvy.
Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách.
Práva, svobody a zásady obsažené v Listině se vykládají v souladu s obecnými ustanoveními v hlavě VII Listiny, jimiž se řídí její výklad a použití, a s náležitým přihlédnutím
k vysvětlením zmíněným v Listině, jež uvádějí zdroje těchto ustanovení.
2. Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přistoupení k této úmluvě se nedotkne pravomocí Unie vymezených Smlouvami.
3. Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří
obecné zásady práva Unie."
87 K tomu viz např. DOUGLAS-SCOTT, Sionaidh. A Tale of Two Courts: Luxembourg, Stras-
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
29
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
podrobena stejnému kontrolnímu mechanizmu, jako její členské země a zajisté
i sebevědomí či jistou sebedůvěru v oblasti úrovně uznání a ochrany lidských
práv. Intenzivní jednání o přistoupení probíhají již od počátku roku 201088 a 19.
června 2011 byla na stránkách Rady Evropy zveřejněna konečná podoba návrhu
Dohody o přistoupení Evropské unie k Úmluvě.89
Uznání lidských práv a zavedení systému jejich dodržování nebylo významné pouze z hlediska jednotlivce a jeho ochrany.90 Doktrína obecných zásad
právních, přijetí vlastního katalogu lidských práv i ochota podrobit se externímu (štrasburskému) kontrolnímu mechanizmu představují i jistou autopoiesis
ústavnosti evropských integračních entit.91 Jak tvrdí Pavel Holländer, ústava bez
základních práv není ústavou.92 Až uznáním možnosti chránit základní práva,
uznáním těchto práv za imanentní součást supranacionálního právního řádu,
získal tento systém povahu ústavního řádu. Lidská práva byla především prostřednictvím judikatury Soudního dvora a následným přijetím Listiny základních práv Evropské unie vtažena do systému evropského práva a stala se měřítkem legality činnosti orgánů Evropské unie.93
Zavedení systému ochrany lidských práv navíc působí jako silný unifikační
nástroj, když společné hodnoty evropský integrační projekt ještě více scelují.94
bourg and the Growing European Human Rights Acquis. Common Market Law Review,
2006, roč. 43, č. 3, s. 629–665.
88 K jednáním o přistoupení viz ZBÍRAL, Robert. Jednání o přistoupení Evropské unie
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod: právní kvadratura kruhu? Právní
rozhledy, 2010, roč. 18, č. 24, s. 876–882. K procedurálním otázkám viz blíže MAZÁK, Ján,
JÁNOŠÍKOVÁ, Martina. Lisabonská zmluva. Ústavný systém a súdna ochrana. Bratislava:
Iura Edition, 2011, s. 99–118.
89 K obsahu dokumentu viz KRÁLOVÁ, Jana. Comments on the Draft Agreement on the
Accession of the European Union to the Convention for the Protection of Human Rights
and Fundamental Freedoms. Czech Yearbook of Public & Private International Law, 2011,
roč. 2, s. 127–142.
90 Unijní systém ochrany lidských práv se stává „univerzální nadstavbou pro občany všech
států“, jak o tom píše Karel Klíma. Viz KLÍMA, Karel a kol. Evropské právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, s. 33. 91 K významu doktríny ochrany základních práv pro vývoj ústavnosti Evropské unie a k možným konfliktům mezi unijním standardem a dalšími systémy (národní standardy ochrany
i Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod) viz inspirativní studii
TORRES PÉREZ, Aida. Conflict of Rights in the European Union. A Theory od Supranational Adjudication. New York: Oxford University Press, 2009. 208 s.
92 HOLLÄNDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2. rozšířené vydání, Plzeň: Aleš Čeněk,
2009, s. 261.
93 Z rozhodnutí Soudního dvora, ve kterých vyslovil nesoulad komunitárních aktů se základními právy, viz například: rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1989, 100/88 Oyowe and Traore v. Komise [1989] ECR 4285 nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 27. října
1976, 130/75 Prais v. Rada [1976] ECR 1589.
94 O takovém významu ochrany lidských práv na poli Evropské unie (konkrétně ve spojení
s Listinou základních práv Evropské unie) mluví i Jacqueline Dutheil de la Rochère a Ingolf
Pernice. In DUTHEIL DE LA ROCHÈRE, Jacqueline, PERNICE, Ingolf. European Union
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
30
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Nemožnost testovat soulad supranacionálního práva se základními právy jednotlivců by totiž vedla ke snížení legitimity tohoto právního systému a mohla
by ohrozit jeho emancipaci i dominanci. To ostatně potvrdil i historický vývoj,
ve kterém se (aktuální i potencionální) lidsko-právní deficit Evropských společenství stal hlavním argumentem proti povinnosti přednostní aplikace supranacionálního práva před právem vnitrostátním. Vlajkonošem tohoto postoje byl
německý Spolkový ústavní soud.95 Ten ve své doktríně formované rozhodnutími
v rámci tzv. „Solange ságy“96 poukázal na lidsko-právní deficit Společenství a jeho
postoj se následně stal katalyzátorem pokroku v této oblasti na supranacionální úrovni. Soudní dvůr svým příklonem k obecným zásadám právním nejenže
vyřešil deficit ochrany základních práv, ale jeho doktrína posloužila i jako nepřímá obhajoba jeho pohledu na povahu právního systému Společenství/Unie.
6. Závěr
Výše rozebíraná specifika evropské integrace nutně odlišují toto hnutí od klasické mezinárodní kooperace rovnocenných partnerů. Evropská společenství
a v současnosti Evropská unie se profilují jako samostatné entity, jako jistý druh
suveréna nezávisle a samostatně spravujícího agendu, která jim byla svěřena přenosem pravomocí od států. Systém fungování evropského integračního modelu
je tedy vystavěn tak, že svěřuje plnění úkolů pro dosahování cílů evropské integrace dvěma typům subjektů (institucím Evropské unie a orgánům členských
států97), což dává vzniknout vícestupňové struktuře „vzájemně relativně nezávislých […] veřejných mocí“.98 Fenomén evropské integrace je spojen s migrací
autority od členských států k supranacionálnímu centru.99
Objevuje se tady nová mocenská struktura, která se chtě-nechtě stává konkurentem svých zakládajících prvků. Supranacionální metoda a její důsledky (stále
95
96
97
98
99
Law and National Constitutions. In ANDENAS, Mads, USHER, John A. (eds) The Treaty of
Nice and Beyond. Enlargement and Constitutional Reform. Oxford: Hart Publishing, 2003,
s. 76 an.
K otázce vztahu německého a evropského práva a přístupu Spolkového ústavního soudu k této problematice viz elementární dílo KIRCHHOF, Paul. The Balance of Powers
Between National and European Institutions. European Law Journal, 1999, roč. 5, č. 3,
s. 225–242.
Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 29. května 1974, BVerfGE 37, 271 (Solange
I) Internationale Handelsgesellschaft mbH. v. Einfuhr – und Vorratstelle für Getreide und
Futtermittel; rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 22. října 1986, BVerfGE 73,
339 (Solange II) Re Wünsche Handelsgesellschaft.
Obdobně viz BRINKHORST, Laurens, Jan. National Sovereignty in the EU: An Outdated
Concept. In BULTERMAN, Mielle a kol (eds). Views of European Law from the Mountain. Liber Amicorum Piet Jan Slot. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2009,
s. 332–333.
BÁRÁNY, Eduard. Pojmy dobrého práva. Bratislava: Eurokódex, 2007, s. 18.
O migraci autority mluví i John Agnew, viz AGNEW, John. Globalization and sovereignty.
Lanham: Rowman & Littlefield Publishers, 2009, s. 122.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
31
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
hlubší integrace států v Evropské unii a stále větší autonomizace samotné Unie)
posouvají vnímání klasických atributů státnosti, posouvají definice tradičních
internacionalistických a státovědných termínů. Jan Wintr si správně všímá, že „je
jasné, že při existenci Evropské unie není státní moc na vlastním území nejvyšší
a úplná. Přímé pravomoci evropských orgánů a přednost evropského práva tyto
definiční znaky suverenity prolamují.“100
Vývoj Evropské unie, její postavení a vztah k členským státům a především
povaha jejich mocenských nástrojů (právních i politických) mne vede k definování této entity jako autonomního subjektu založeného na toleranci členských
států.101
Evropská integrace je jevištěm příběhu autonomní konstitucionalizace
supranacionální entity. Jistě platí, že za vytvořením evropských integračních
struktur nestojí klasická jednotná pouvoir constituant. To ale nijak nevyvrací
skutečnost, že integrační entita vykazuje znaky samostatného ústavního systému. Neil Walker k tomu připomíná nutnost odlišovat prvotní stav, ve kterém
evropské integrační entity působily z hlediska existence ústavní kultury jako
Tabula Rasa (pravomoci, funkce a identita Evropských společenství byla na ně
přenesena od členských států), od stavu, jež přinesla evoluce integrace, kdy se
v rámci Společenství/Unie objevují prvky vlastní, autonomní ústavní kultury.102
Ústavnost, resp. existence ústavního práva (ve smyslu přiřazení tohoto pojmu
určitému právnímu řádu) v současné době překračuje hranice národních států
a nemůže být determinována jako monopol vědy a praxe vnitrostátního práva.103
Systém evropské integrace, založený na pluralitě a subsidiaritě, oddělenosti tvůrců práva i jeho „realizátorů“ a přímá použitelnost (samoprosaditelnost)
norem práva Evropské unie, dále vytvářejí předpoklady pro napětí mezi unijním a vnitrostátním právem členských států. Neil MacCormick mluví o tom, že
z plurality hráčů logicky plyne riziko ústavního konfliktu.104 Napětí mezi evrop100WINTR, Jan. Právně politická metoda evropské integrace a návrh evropské ústavy. Acta
Universitatis Carolinae – Iuridica, 2004, č. 1–2, s. 31–43.
101Důkazem této tolerance, resp. jisté tiché akceptace, ústavního profilování evropských
supranacionálních entit je i skutečnost, že členské státy v případě zásadních kauz (Costa,
Simmenthal, Internationale Handelsgesellschaft) využily oprávnění vstupovat do řízení
před Soudním dvorem (dnes čl. 40 Statutu Soudního dvora Evropské unie) jenom v nepatrném měřítku, a to i navzdory ústavnímu rozměru některých otázek. Více k této problematice viz STEIN, Eric. Lawyers, Judges, and the Making of a Transnational Constitution.
The American Journal of International Law, 1981, roč. 75, č. 1, s. 24–25.
102WALKER, Neil. The migration of constitutional ideas and the migration of the constitutional idea: the case of the EU. In. CHOUDHRY, Sujit (ed). The migration of constitutional
ideas. New York: Cambridge University Press, 2006, s. 333, 334.
103K přesahu pojmu „konstitucionalizace“ do vědy mezinárodního práva viz například dílo
KLABBERS, Jan, PETERS, Anne, ULFSTEIN, Geir. The Constitutionalisation of International Law. New York, Oxford University Press, 2011, 437 s.
104MACCORMICK, Neil. Questioning Sovereignty. Law, State, and Nation in the European
Commonwealth. New York: Oxford University Press, 1999, s. 97–121.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
32
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
ským právem (a Soudním dvorem) a právem členských států (a vnitrostátními
soudy) je založeno na odlišném chápání právních základů unijního právního
systému, na odlišném přístupu k důvodu jeho platnosti.105 Z pohledu Soudního dvora je evropské právo autonomní, protože vyvěrá z vlastního zdroje, jímž
jsou Smlouvy. Z pohledu vnitrostátních (ústavních) soudů je důvod platnosti
evropského práva zakotven v národních ústavách.106 Pluralita a heterarchie je
dnes zakódovaná i v textu primárního práva. Čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské
unii107 kodifikuje oboustrannou loajalitu, tedy stav, kdy nejen členské státy nesou
povinnost loajálně přispívat k dosahování cílů integrace, ale rovněž Unie musí
ctít jejich ústavní prerogativy. Mezi těmito právními systémy existuje určitá šedá
zóna, která je odrazem flexibility a otevřenosti.108
Samozřejmě platí, že uznání samostatnosti, sui generis suverenity Evropské unie, autonomie jejího práva a nezávislých konstitutivních a konstitučních
procesů přináší komplikace. Přispívá k menší srozumitelnosti právní regulace
a erozi práva v jeho klasickém chápání. Pohodlným řešením by bylo ignorovat
etablování se nových pojmů a vztahů a považovat Evropskou unii za pouhou
mezinárodní organizaci bez ústavní dimenze. Tento postup však nepovažuji
za žádoucí ani za možný. Když tedy budeme akceptovat zásadní vliv Evropské
unie a jejího práva na právní praxi v členských státech a postavení jednotlivců, je
její konstitucionalizace nejen vítaným ale též nezbytným fenoménem.
JUDr. Ondrej Hamuľák
Katedra evropského práva
Právnický fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Email: [email protected]
105BOROWSKI, Martin. Neil MacCormick’s Legal Reconstruction of the European Community — Sovereignty and Legal Pluralism. In MENÉNDEZ, Agustín José, FOSSUM, John
Erik (eds). The Post-Sovereign Constellation. Law and Democracy in Neil D. MacCormick’s Legal and Political Theory. Oslo: Arena, 2008, s. 194 an.
106Viz MADURO, Miguel Poiares. We The Court. The European Court of Justice and the European Economic Constitution. A Critical Reading of Article 30 of the EC Treaty. Portland:
Hart Publishing, 1998, s. 31.
107Čl. 4 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie stanoví, že: 2. Unie ctí rovnost členských
států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní
funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává
výhradní odpovědností každého členského státu.
108Julio Baquero Cruz označuje tuto zónu (poněkud pesimisticky a negativně) za „prostor
temna.“ Viz CRUZ, Julio Baquero. An Area of Darkness: Three Conceptions of the Relationship Between European Union Law and State Constitutional Law. In WALKER, Neil,
SHAW Jo, TIERNEY Stephen (eds). Europe´s Constitutional Mosaic. Oxford and Portland:
Hart Publishing, 2011, s. 49–71.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
33
EVROPSKÁ INTEGRACE A SUVERENITA
STÁTU: PŘÍKLAD ITÁLIE
European Integration and the State Sovereingty: Example of Italy
Angela Di Gregorio
DI GREGORIO, Angela. Evropská integrace a suverenita státu: příklad Itálie.
Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 35–51.
Abstrakt: Článek je věnovaný otázce dopadů integrace a členství státu v integračních strukturách na jeho suverenitu. Autorka rozebírá prvky integrace, které
zasahují do suverenity a prvky, které ji naopak nají konzervovat a chránit. Zvláštní pozornost je věnována postojům ústavních soudů. V analytické části je zkoumaná problematika rozebrána na příkladu Itálie.
Klíčová slova: Evropská unie, integrace, státní suverenita, Itálie
Abstract: The article is devoted to the issue of the impact of integration and
membership in the integration structures on state´s sovereignty. Author discusses the elements of Integration that intervene in the sovereignty and elements
which on the contrary preserve and protect sovereingty. Particular attention is
paid to the attitudes of constitutional courts. The analytical part of the text examines the problem on the example of Italy.
Keywords: European Union, Integration, State Sovereingty, Italy
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
35
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Evropská integrace: mezi omezením suverenity a ochranou proti její erozi
Tento článek se zabývá některými základními aspekty vztahu mezi vnitrostátním a evropským právem a otázkami vyvolanými evropskou integrací, berouce
v potaz zvláště příklad Itálie.
Je známo, že evropská integrace v průběhu času více a více omezovala suverenitu státu, se současně probíhajícími vnitřními procesy územní decentralizace, a to až do té míry, že došlo ke skutečné krizi. V dnešní době stát pojímaný
tradičním způsobem, s jeho „suverénními“ prerogativami, již neexistuje. Taktéž
z pohledu právních pramenů či ochrany práv, hovoříme často spíše o „mnoho-úrovňovém konstitucionalismu“.1
Členské státy EU těmto vnějším „útokům“ na jejich suverenitu pasivně
nepřihlížely, usilujíce se postavit na její obranu. Jejich odpor je stále velmi silný, jak jsme si mohli všimnout při složitém schvalování Lisabonské smlouvy,
nebo v současné době při sjednávání tzv. „Fiskálního paktu“. Tento odpor, činěný
vládami, politickými stranami či ústavními soudy, je jazykem italské doktríny
nazýván jako „controlimiti“ (proti-omezení); jde o proti-omezování vůči postupujícím omezením působícím vůči státní suverenitě. Tato proti-omezení mohou
být přímo stanovena v ústavě nebo záměrně vytvářena v ústavně-právní judikatuře.2
Počínaje ratifikací Maastrichtské smlouvy se mnoho členských států EU
poprvé setkalo s otázkou kompatibility evropského integračního procesu a vnitrostátních ústav. Až do té doby byly v ústavách obsaženy obecné normy, týkající
se omezení suverenity nebo výkonu některých vnitrostátních kompetencí pokud
jde o přístup k mezinárodním organizacím.
Státy měly dvě hlavní možnostmi: buď provést narůstající modifikace vnitrostátního právního řádu pomocí již existujících norem, „otevřených“ mezinárodnímu právu, nebo změnit ústavu. Státy postupovaly různými způsoby:
některé provedly změny ústavy (Německo, Francie, Belgie, Lucembursko, Irsko,
Portugalsko, Švédsko, Rakousko a téměř všechny nové členské státy, které přistoupily v r. 2004 a v r. 2007), další uplatnily zvláštní ratifikační zákony (Finsko
1 V Itálii na toto téma existuje řada publikací. Viz např.: P. Bilancia, E. De Marco, La tutela
multilivello dei diritti, punti di crisi, problemi aperti e momenti di stabilizzazione, Miláno,
2004; S. Gambino, Multilevel constitutionalism e diritti fondamentali, in Diritto pubblico
comparato ed europeo, III, 2008; P. Bilancia, The dynamics of the EU integration and the
impact on the National constitutional law, Giuffré, Miláno, 2012; P. Scarlatti, Costituzionalismo multilivello e questione democratica nell’Europa del dopo Lisbona, in Rivista AIC,
č. 1/2012, 17. ledna 2012.
2 Pojem „controlimiti“ poprvé použil proslulý italský konstitucionalista Paolo Barile
na počátku 70. let minulého století. Viz P. Barile, Ancora su diritto comunitario e diritto
interno, in Studi per il ventesimo anniversario dell’Assemblea costituente, sv. VI, Florencie,
1969, str. 45. Od téhož autora viz též: Il cammino comunitario della Corte, in Giurisprudenza costituzionale, 1973, str. 2416.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
36
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
a Dánsko), a jiné použily ústavní rámec existující již v době jejich přístupu k EU
(Španělsko, Řecko a Polsko)3.
K novelizacím ústav došlo nejen za účelem připuštění narůstajících omezení státní suverenity, ale též za účelem omezení její eroze. V některých zemích
(Francie, Německo a další) to byla rozhodnutí ústavních soudů, která poté vyvolala následující změny ústavy (rozhodnutí se týkala zdůraznění nedostatečnosti
obecných norem, týkajících se vztahu mezi vnitrostátním a mezinárodním právem, k tomu, aby poskytovaly efektivní ústavní základ pro evropský integrační proces). Rozdílu je také třeba činit na jedné straně mezi zakládajícími státy
a státy, které přistoupily později, ale uvažovaly o svém přístupu v době, kdy přijímaly novou ústavu (pak již zakotvily ústavní ustanovení týkající se přenesení
suverénních kompetencí na mezinárodní organizace: Španělsko, Řecko a Polsko), a na druhé straně obecně státy, které se připojily po Maastrichtské smlouvě,
tj. v době, kdy se integrační proces stával hlubším (Rakousko, Švédsko a téměř
všechny státy, které se připojily v r. 2004 a 2007). Můžeme rozlišit tří „adaptační“
modely: země, které nikdy neměnily své ústavy (sem patří jen Itálie); země, které
zakotvily menší změny (Lucembursko, Belgie a Španělsko); země, které přijaly
širší ústavní změny (Francie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Česká republika,
Slovensko a Maďarsko).
Uběhlo již několik let, co otázka ratifikace evropských smluv a jejich vztahu
k vnitrostátním ústavám zahájila bouřlivou doktrinální debatu co se týče evropské integrace a povahy EU. Témat k diskusi, jak v politické, tak v ústavní oblasti,
je mnoho: role evropského práva ve srovnání s mezinárodním právem a osobitost evropských smluv ve srovnání s ostatními mezinárodními smlouvami (tj.
aplikace obecných či zvláštních ratifikačních procesů); role ústavních soudů;
zakotvení ústavních ustanovení k omezení suverenity a limitů k přenesení suverenity; užití referenda k ratifikaci evropských smluv.
Existuje také otázka „Ústavy“ pro Evropu. Neberouce v potaz neúspěšný
pokus o Ústavní smlouvu z r. 2004, je třeba připomenout, že evropská ústava
již existuje. Jde o výsledek nejen judikatury lucemburského soudu (a principů
a základních práv jím v průběhu doby rozvinutých), ale též evropského ústavního dědictví, které členské státy společně sdílejí; jde o výsledek přenosu ústavních
hodnot rozličných vnitrostátních ústav na evropskou úroveň (jak jsou rozvíjeny ústavními či nejvyššími soudy), v rámci probíhajícího dialogu mezi Evropským soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Avšak teprve v současné době se
objevila v evropských smlouvách zmínka, pokud jde o „ústavní tradice společné
členským státům“ (čl. 6, odst. 3 Smlouvy o Evropské unii).4
3 Viz A. Di Gregorio, La ratifica della Costituzione europea tra “vecchia” e “nuova” Europa, in
Diritto pubblico comparato ed europeo, IV, 2005, str. 1598–1623.
4 Tímto způsobem se také dostal na úroveň Společenství přístup “controlimiti”; lucemburský soud, jak se zdá, vzal takové omezení v potaz ve své judikatuře následující po Lisabonské smlouvě. Viz G. de Vergottini, Oltre il dialogo tra le Corti. Giudici, diritto straniero,
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
37
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Existuje též pozvolné a progresivní pronikání těchto hodnot, takže lze říci,
že jsou nyní obsaženy, ne-li přímo zakotveny v oficiálním dokumentu. Jde svého
druhu o evropské „common law“, neustále posilované díky postupu evropské
integrace: vnitrostátní ústavy a ústava „Společenství“ se stávají součástí mnoho-úrovňového konstitucionalismu a integrují se navzájem. Specifickou roli v tomto ústavním rozvoji na evropské úrovni měla dokonce i proti-omezení. Byť byla
často považována za „brzdy“ vůči přednosti evropského práva a za symptomy
vnitrostátního odporu členských států, ve skutečnosti byla, prostřednictvím
jejich konkretizace nejen v příslušných ústavách, ale především v ústavní judikatuře, podnětem k demokratizaci evropských struktur a omezením modelu tržního hospodářství, které nebývá příliš solidární, pokud jde o přání společnosti,
a často je jeho obětí princip rovnosti. Jak ukazuje dynamika procesů, působená
současnou hospodářskou krizí, „odpor“ ze strany členských států zdá se narůstá, s tím, jak více a více obětí se předpokládá na straně „ctnostnějších“ států.
Odpor se objevuje stejnou měrou jak na straně starých, tak nových členských
států EU.5
2. Role ústavních soudů ve vztahu k evropskému právu
Ústavní soudy členských států EU měly – a stále mají – zásadní roli v objasňování vztahu mezi evropským a vnitrostátním právním řádem. Jejich přínos není
omezen jen na vymezení hierarchie právních pramenů, ale zahrnuje taktéž další
významné aspekty, jako je suverenita státu, ochrana základní podstaty ústavních
práv a povaha EU. Jde o komplexní otázky, jež ovlivňují i vztahy mezi vnitrostátními soudy (obecnými či ústavními) s Evropským soudním dvorem, v rámci
jejich vzájemného působení a dialogu, jež nebyly vždy poklidnými. Ústavní soudy
nejsou tak velkorysými, aby dávaly lucemburskému soudu poslední slovo ve velmi citlivých záležitostech řešených z ústavního úhlu pohledu. Z tohoto důvodu
jen několik z nich aplikovalo řízení o předběžné otázce upravené v čl. 234 Smlouvy o založení ES (dnes čl. 267 Smlouvy o fungování EU).6
Role ústavních soudů byla, a částečně stále je, dvojznačná. Na jedné straně se
pokoušejí zajistit přednost práva ES uvnitř jejich právních řádů (tzv. primauté),
na druhé straně silně ochraňovaly nejzákladnější jádro státní suverenity, procomparazione, Bologna, il Mulino, 2010, str. 70–79.
5 K současné „Smlouvě o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii“, známější jako „Fiskální pakt“, která by měla být platná počínaje rokem 2013, viz D. Morgante,
Note in tema di “Fiscal Compact”, www.federalismi.it, 4. duben 2012.
6 Pokud jde o pohled nových států viz: M. Bobek, Learning to talk: Preliminary Rulings, the
Courts of the New Member States and the Court of Justice, in Common Market Law Review,
č. 45, 2008, str.. 1611–1643; B. Banaszak, Impact of European Integration on the Law and
Constitutional System in Poland, Varšava, Beck, 2009; J. Přibáň, From ‘Which Rule of Law?’
to ‘The Rule of Which Law?’: Post-Communist Experiences of European Legal Integration, in
Hague Journal on the Rule of Law, 1: 337–358, 2009.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
38
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
střednictvím dobře známé teorie proti-omezení. Přednost práva ES ve vnitrostátních právních řádech byla naopak silně vyžadována od 60. let minulého století lucemburským soudem.
Role ústavních soudů je zcela zjevně silnější tam, kde je zakotvena specifická možnost preventivního přezkumu ústavnosti mezinárodních smluv (Francie,
Španělsko, Česká republika, Slovensko, Polsko, Slovinsko a Maďarsko). Je třeba
připomenout, že ne všechny členské státy EU zakotvují koncentrovaně kontrolu ústavnosti v rukou ústavních soudů. V některých zemích (Švédsko, Finsko,
Nizozemsko, Estonsko, Spojené království, Irsko, Řecko, Dánsko, Malta, Kypr) je
zakotvena kontrola „difúzní“. Ale i tyto země řešily otázku týkající se proti-omezení, a to v řadě rozhodnutí nejvyšších soudů (dokonce, jako ve Švédsku, soudů
správních) nebo prostřednictvím vůle vyjádřené ústavodárcem.
3. „Proti-omezení“ a suverenita
Ústavní či nejvyšší soudy podávají rozdílný výklad vztahu mezi evropským
a vnitrostátním právem. V některých případech to záleží na znění ústavy (někdy
jsou „proti-omezení“ výslovně zakotvena v Ústavě). V jiných případech je to
judikatura, která určuje podmínky přednosti evropského práva (tzv. netextová
proti-omezení). Jednodušší je situace, v níž se soudy snaží přimět parlamenty,
aby zakotvily ústavní změny umožňující ratifikaci některých evropských smluv:
v takových případech je omezení jen procedurální7.
V zemích, jejichž ústavy neupravují proti-omezení, je zcela zjevně větší pružnost ve vztahu mezi oběma právními řády a širší uvážení ústavních soudů. To
má svá pro i proti. Ústavní soudy takto činily jasným, jaké jsou správné postupy k zajištění přednosti evropského práva vůči vnitrostátním zákonům či jiným
předpisům v případě střetu. Jde o věc, která v minulosti působila řadu sporů
s Evropským soudním dvorem (ESD). Zatímco ESD se od 60. let minulého století (počínaje od případu Costa/Enel z 15. července 1964) přihlásil k přednosti
evropského práva, které se stalo součástí vnitrostátních právních řádů vzhledem
ke vstupu státu do ES, a je silnější vnitrostátních zákonů, některé členské státy
nepřijaly takovou rigidní přednost, pokoušejíce se chránit jádro jejich vlastního
ústavního řádu. Počínaje rozhodnutím č. 183 ze 27. prosince 1973 (případ Frontini) svou pozici vyjádřil italský ústavní soud, potvrzuje, že je možno posoudit
předpis stanovící naplnění Smlouvy z pohledu základních principů vnitrostátního ústavního řádu a nezcizitelných práv osoby. Ale byl to hlavně německý
ústavní soud, jenž v řadě svých rozhodnutí vyvinul doktrínu „proti-omezení“,
a zahájil tím prospěšný vztah mezi soudy a ESD, jenž vedl ESD k rozpracování
„soudního“ katalogu základních práv na úrovni Společenství až do přijetí Charty
z Nice (tento dokument začal být závazným až počínaje od Lisabonské smlouvy).
7 A. Celotto, T. Groppi, Diritto UE e diritto nazionale: primauté vs controlimiti, in Rivista
italiana di Diritto Pubblico Comunitario, 6, 2004, str. 1377-1378.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
39
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Můžeme rozlišit stanoviska ústavních soudů pokud jde o přednost práva ES
a omezení této přednosti v několika kategoriích. Některé soudy jsou více spolupracující se systémem Společenství. Například rakouský soud, jenž v rozhodnutí
z 24. února 1999 připustil přednost práva Společenství dokonce před Ústavou
(totéž vyslovil Nejvyšší soud Estonska v rozhodnutí z 11. května 2006). Jiné
ústavní či nejvyšší soudy vznesly řadu omezení, procesní či hmotné povahy, vůči
přednosti práva ES před ústavou (pokud jde o celý text nebo některé části, jako
jsou základní principy).
Pokud se týče nových členských států, které přistoupily v r. 2004 a 2007, jejich
ústavní soudy mají mnoho kompetencí, jež umožňují buď preventivní kontrolu mezinárodních smluv (často též následnou, prostřednictvím kontroly ratifikačního práva) nebo kontrolu konformity zákonů (a podzákonných předpisů)
vůči mezinárodním smlouvám ratifikovaným parlamentem. Judikatura týkající se omezení přednosti evropského práva (primárního a sekundárního) je zde
výstižná a můžeme z ní vyvodit, že tyto soudy sledují tutéž cestu, jako soudy
starých členských států EU, domáhajíce se ochrany suverenity (výslovně zakotvené v ústavách), přestože současně vyjadřují velkou otevřenost vůči působení
evropského práva (a v tom spatřujeme jejich originalitu).8
Evropská „cesta“ nových členských států, počínaje od přechodu k demokracii, která je v rozličných obdobích vedla k převzetí evropských standardů týkajících se základních práv a přijetí podmínek vznesených Unií k jejich přijetí, pro
tyto státy znamenala často významnější cíl v podobě integrace, než v případě
starých členských států.9
Konečně, ústavní či nejvyšší soudy potvrdily, výslovně či implicitně, svou
moc prohlásit právo ES neústavním, pokud je toto právo v rozporu se základními principy jejich ústavy nebo pokud přesahuje limity kompetencí EU. Kvůli
tomuto „odporu“ byly ústavní soudy často obviňovány z obstrukční politiky vůči
evropské integraci. Ve skutečnosti to tak není. Soudy nebránily prostě jen národní prerogativy státu, ale taktéž se pokoušely zavést vůči evropskému právnímu
řádu určité druhy kontroly a demokratické limity výkonu moci, jimž se tento řád
8 K současným problémům kvůli silnému konceptu suverenity: viz rozsudek polského
ústavního soudu ze 16. listopadu 2011 a nález českého ústavního soudu ze 31. ledna 2012.
Viz A. Di Gregorio, La ratifica della Costituzione europea tra “vecchia” e “nuova” Europa, in
Diritto pubblico comparato ed europeo, IV, 2005, str. 1598–1623; M. Ganino, C. Filippini, A.
Di Gregorio, M. Mazza, Corti costituzionali e Corti europee: i casi di Federazione di Russia,
Polonia, Repubblica ceca, Ungheria, in Corti nazionali e Corti europee, a cura di Giuseppe
Franco Ferrari, Neapol, ESI, 2006, str. 85–157; E. Bulzi, Integrazione europea e controlimiti:
note di giurisprudenza costituzionale comparata, in www.federalismi.it.
9 S určitými výjimkami: viz příklad Slovenska ve vztahu k „Evropskému nástroji finanční stability“ (EFSF) a příklad České republiky a její rozhodnutí ve vztahu k Finančnímu
paktu: obecně můžeme říci, že pokud jsou vlády euroskeptické, jsou ústavní soudy méně
euroskeptičtější; to se zdá být případem České republiky; v polském případě vidíme bližší
příklon k jurisprudenci německého ústavního soudu.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
40
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
vždy pokoušel vyhnout. Současně některé soudy zvažovaly zavést anachronickou
hraniční linii mezi vnitrostátním a evropským řádem.
Někteří autoři mají za to, že doktrína “proti-omezení” se v současné době
transformuje, neboť na úrovni Unie existuje skutečná ochrana práv; tj. že by tato
doktrína mohla být limitována jen na ochranu několika základních principů.10
Ale skutečný cíl hájení pravomocí ze strany ústavních soudů tkví patrně nejen
ve vlastním přezkumu konformity každé evropské normy vůči základním principům jejich ústavních řádů, ale spíše ve vždy hájené možnosti vést diskusi s ESD
s cílem spolupracovat.
Dokonce je-li prosazování proti-omezení považováno za extrema ratio,
obtížně aktivovatelné a tedy spíše teoretické (z důvodů právních a politických),
„protekcionistický“ postoj ústavních soudů měl pozitivní dopad na demokratizaci evropského řádu, vedoucí ESD k rozvinutí soudního katalogu práv (založeného na společném ústavním dědictví a Evropské úmluvě o ochraně lidských
práv), a takto ho vybízející k tomu, aby bral v potaz pozici vnitrostátních soudů
(stejným způsobem, jako vnitrostátní soudy akceptovaly, po mnohém odporu,
pozici ESD, pokud se týče práva Společenství). Proti-omezení tak zapůsobila,
prostřednictvím jejich konkretizace ve vnitrostátních ústavách a především
v ústavní judikatuře, jako stimul k demokratizaci evropských struktur.
4. Pohled na zkoumanou věc ze strany Itálie
Italská ústava z r. 1948, pokud jde o status Společenství/evropského práva
ve vnitrostátním právním systému, mlčela, neboť Společenství v té době neexistovala. Byl tam zakotven jen článek 11, původně vypracovaný s ohledem
na Organizaci spojených národů, podle něhož „Itálie dává souhlas, za podmínky
rovnosti s jinými státy, s omezeními suverenity nezbytnými pro řád zajišťující mír a spravedlnost mezi národy; Itálie podporuje a povzbuzuje mezinárodní
organizace prosazující takové cíle“.
Až do roku 2001, kdy italský parlament schválil ústavní úpravu taktéž v dané
oblasti, ale která situaci příliš nezměnila, se vedly jisté doktrinální diskuse o možnosti využití článku 11 pro evropskou integraci, která se stávala v průběhu času
silnější a silnější, což vedlo všechny ostatní státy k přizpůsobení jejich vlastních
ústavních řádů.
Z technického úhlu pohledu je jediným právním zdrojem, který upravuje
přístup Itálie k evropským společenstvím, poté k Evropské unii, zákon, který
ratifikuje Římskou smlouvu (a následující Smlouvy), a řád k provedení v něm
obsažený. Ale v italském právním řádu je zákon ratifikující mezinárodní smlouvu jen „formálním“ zákonem a řád k provedení je stereotypním vzorcem: mohly
by být dostačujícími k zajištění přenosu suverenity?
10 G. de Vergottini, Tradizioni costituzionali comuni e Costituzione europea, in www.forumcostituzionale.it.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
41
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Věc byla řešena Ústavním soudem, který na položenou otázku odpověděl
pozitivně, odkazuje na citovaný čl. 11. V případu Frontini (č. 183/1973) soud
konstatoval, že čl. 11 italské ústavy umožňoval nezbytná omezení suverenity
k členství v evropských společenstvích. Soud nicméně uvedl, že předpokládané
vzdání se suverenity nemůže být neomezené, neboť předpisy Společenství nemohou převážit nad ochranou základních práv a principů zakotvených ve vnitrostátní ústavě (doktrína „contro-limiti“). I přes to je Itálie jediným členským státem EU, který nemá „evropskou klauzuli“ na ústavní úrovni. Úprava vztahů mezi
Itálií a Společenstvím/evropským právním řádem je ponechána ústavně-právní
judikatuře.
Přístup italského ústavního soudu k integračnímu procesu v ES/EU nikdy
nebyl přímočarý. Zpočátku soud odmítal myšlenku přednosti práva Společenství
vůči vnitrostátnímu právu (viz rozhodnutí č. 14/1964, odst. 14). Soud v té době
vpodstatě uplatňoval chronologické kritérium k řešení konfliktů mezi vnitrostátními právními předpisy a předpisy Společenství. Na základě tohoto kritéria byly
novější normy způsobilé zrušit předchozí normy bez zásahu ústavního soudu.
Soudní dvůr Evropských společenství toto řešení neakceptoval. Podle mínění
evropského soudu zrušení předpisu Společenství vnitrostátním zákonem bylo
porušením práva Společenství (Costa vs. Enel, rozhodnutí z 25. července 1974).
Později se italský soud pokoušel přizpůsobit svou judikaturu užitím hierarchického kritéria: italské zákony jsoucí v rozporu s předchozím předpisem Společenství (pozdější předpis byl způsobilý zrušit předchozí italské zákony jsoucí s ním
v rozporu) mohly být napadeny u Ústavního soudu pro nepřímé porušení čl. 11
Ústavy (rozhodnutí č. 183 ze 27. prosince 1973).11
Ale dokonce i toto řešení má několik problémů, neboť spojuje aplikovatelnost
práva Společenství se zásahem ze strany vnitřního jednání státu (rozhodnutí
ústavního soudu nebo zrušovací předpis), což je porušením čl. 249 Smlouvy o ES
(dnes čl. 288 Smlouvy o fungování EU). Pokud se v teoretické rovině přednost
práva Společenství zdála být zaručena, v rovině praktické to tak nebylo. Teprve
až od případu Granital (č. 170/1984 z 8. června 1984) soud radikálně změnil
svůj názor a nakonec uznal to, co bylo konstatováno ESD v případu Simmenthal
(č. 106/1977 z 9. března 1978), a sice, že všichni řádní soudci mají povinnost nea11 Takto je uznávána přednost práva Společenství před právem vnitrostátním, ale bez objasnění příslušného mechanismu. To se činí v rozsudku č. 232 ze 30. října 1975, v němž
soud konstatuje, že předpis Společenství implicitně ruší dřívější nesouladné vnitrostátní zákony, na základě chronologického kritéria; ale namísto toho předpis přijatý tak, že
porušuje předchozí předpis Společenství, musí být považován za neústavní a měl by být
tudíž napaden pro nepřímé porušení čl. 11 Ústavy u Ústavního soudu, jediného orgánu
kompetentního podle zákona k jeho zrušení. Předpisy Společenství jsou proto považovány
za předpisy „vložené“, tj. za dokumenty zahrnující parametr ústavnosti podle čl. 11 Ústavy.
Viz A. Celotto, I rapporti tra l’ordinamento comunitario e quello nazionale nella giurisprudenza costituzionale italiana, in G.C. De Martin, Z. Witkowski, P. Gambale (eds.), Riforme
costituzionali e itinerari della democrazia in Europa: Italia e Polonia a confronto, Padova,
Cedam, 2007, str. 276.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
42
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
plikovat vnitrostátní normu nesouladnou s právem ES, a to bez potřeby obdržet předcházející souhlas ústavního soudu. Toto rozhodnutí nicméně zachovalo
výjimky (tzv. „proti-omezení“) obsažené v rozhodnutí ve věci Frontini.
Soud ve svém rozhodnutí uvedl následující teoretická východiska:
1. Právní řád Společenství a právní řád italský jsou dva autonomní a oddělené právní řády, každý se svým vlastním systémem právních pramenů;12
2. Právo Společenství „není součástí vnitrostátního práva a není podrobeno pravidlům aplikovatelným vůči italským zákonům a nařízením se
silou zákona“. Mezi právními prameny vnitrostátními a právními prameny Společenství není konfliktu, neboť každá z těchto skupin pramenů
má svou platnost a účinnost ve svém vlastním právním řádu podle podmínek určovaných tímto řádem samotným;
3. Prostřednictvím ratifikace přístupové smlouvy italský zákonodárce
připustil moc evropských společenství vydávat v některých případech
právní normy a tak jsou tyto přímo aplikovatelnými ve sféře italského
právního řádu, ne však proto, že mají „sílu zákona“ (kategorie typická
pro italský právní řád), ale silou, jíž je jim daná Smlouvou. Takže je to
Smlouva, která určuje rozdělení kompetencí mezi dvěma právními řády
a pravidla daná jejich vlastním pramenům práva;
4. Konflikty mezi normami či jinými akty musí být vyřešeny italským
soudcem (toto je nejdůležitější novinka) aplikujícím kompetenční kritérium (toto je další velmi významný aspekt). Soudce musí, na základě
Smlouvy, posoudit, zda v určité věci připadá v úvahu kompetence podle
právního řádu Společenství nebo podle italského právního řádu a musí
následkem toho aplikovat normu/akt v oblasti kompetence dané příslušným právním řádem. Vnitrostátní norma/akt, pokud zde příslušná kompetence chybí, není zrušen (chronologické kritérium) ani není prohlášen za protiprávní (hierarchické kritérium), ale prostě „není aplikován“.
Norma/akt si podrží svou platnost a účinnost pro ostatní případy, ale
pro specifický případ ji soudce považuje za normu mimo kompetenci
a aplikuje normu Společenství.
Uvedené rozhodnutí vyvolalo kritiku, neboť zachovává dualistický přístup,
s čímž nesouhlasí ESD, a přístup překonaný již v mnoha členských státech EU.13
Taktéž soud vyvodil nový postup, jenž v italském právním systému dosud
neexistoval, jímž je „neaplikace“ (tato vyvolává otázku výkladu), odlišná od
„zneplatnění“ (souvisí s vadností normy/aktu). Avšak ESD s tímto jemným
odlišováním nesouhlasil, neboť nemohl připustit, že by v členském státě normy,
12 Podle názoru soudu právní systém Společenství a právní systém členského státu jsou dva
„odlišné právní systémy, byť jsou sladěny na bázi přenosu kompetencí“.
13 Neaplikované vnitrostátní předpisy jsou odsunuty do role vyvolávající určitou nejistotu:
viz A. Celotto, I rapporti tra l’ordinamento comunitario e quello nazionale nella giurisprudenza costituzionale italiana, cit., str. 280–281.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
43
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
odporující právu Společenství, byly považovány za platné a mohly zůstat účinnými, což staví před běžného soudce v každém specifickém případě úkol jejich
ne-aplikace.14
Pokud akt Společenství není „self-executing“, musí soudce věc postoupit
ústavnímu soudu, napadaje nepřímé porušení čl. 11 Ústavy. Pokud namísto toho
vzniká otázka konfliktu mezi podzákonnými normami/akty a normami/akty
Společenství, je řešení problému jednodušší, neboť je možné použít hierarchické
kritérium: podzákonný akt nesmí být v rozporu s vnitrostátním zákonem ratifikujícím Smlouvu a s řádem jejího provedení.
Konečně, v případě konfliktu s ústavními normami soud dovodil, že se normy Společenství mohou odchýlit od některých ústavních norem (zvláště těch,
které se týkají rozdělení mocí mezi stát a regiony: rozsudek č. 399 z 11. listopadu
1987), ale nikoliv od principů Ústavy („proti-omezení“). Tudíž kdykoliv předpis
Společenství porušuje základní princip nebo právo italského ústavního systému,
bude na Ústavním soudu a nikoliv na běžných soudech rozhodnout ve věci hierarchie norem. V takovém případě jedinou věcí, kterou je možno v Itálii učinit,
je oznámit Ústavnímu soudu, že řád provedení Smlouvy, v části, jejímž prostřednictvím řád umožňuje připuštění oné specifické normy Společenství do oblasti italského právního systému, je neslučitelný s ústavními principy. Ale je třeba
poznamenat, že ačkoliv v některých případech by mohlo být porušení základních ústavních principů italským ústavním soudem dovozeno, dokonce k dovození takového porušení bylo poměrně blízko, diplomaticky tomu bylo zabráněno
(viz rozsudek č. 232 ze 21. dubna 1989). To je důvodem, proč mají někteří autoři
tuto doktrínu „proti-omezení“ za jen teoretickou a více již neaktuální.
V každém případě se zdá být z postoje soudu evidentním, že teorie dvou
oddělených systémů (dualistická teorie) je stále platná. Tato teorie existuje
v několika zemích a je pro vztah vnitrostátního a mezinárodního práva typická.
Lze usoudit, že obrovský pokrok, jenž EU učinila směrem k velmi integrovanému systému, podobnému federálnímu státu, není uznáván. A to nejen v Itálii.
Po mnoha letech a navzdory zárukám pro základní práva, jež rozvinula jurisprudence lucemburského soudu, a v současné době vyjádřeným v Chartě z Nice, je
odpor států stále silný. Skutečně až v poslední době judikatura italského ústavního soudu vykázala, pokud jde o dialog s ESD, jisté „otevření“.
14 Tento výklad italského ústavního soudu je zjevně použitelný jen vůči aktům Společenství
tzv. „self-executing“, což jsou nařízení a směrnice typu „self-executive“. Povinnost neaplikace zákona, jenž je s nimi v rozporu, existuje nejen pro soudce, ale též pro veřejnou správu
(na úrovni státní, regionální či místní).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
44
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
4.1. Změny italské Ústavy z roku 2001 a současná judikatura ústavního
soudu
V posledních letech vydal italský ústavní soud některá významná rozhodnutí
týkající se role evropské legislativy v italském ústavním systému. Tato rozhodnutí jsou inspirována stejným ratio, jelikož všechna usilují o posílení evropské
legislativy. Zdá se být pravděpodobným, že tato judikatura byla ovlivněna změnami italské ústavy z r. 2001, které výslovně stanovují potřebu respektovat právo
EU. Změněný článek 117 odst. 1 poprvé zakotvuje, že „legislativní moc přísluší státu a regionům v souladu s Ústavou a s omezeními plynoucími z evropské
legislativy a mezinárodních závazků“15. Článek 11 zůstal zachován. Totéž lze říci
o článku 10, který nebyl změněn, a který zaručuje ústavní status pro mezinárodní obyčejové právo („právní systém Itálie se přizpůsobuje všeobecně uznávaným
zásadám mezinárodního práva“).16
Po změnách z r. 2001 způsobila společná existence těchto ustanovení interpretační problémy. Zvláště pokud jde o řešení této otázky: nahradil nový článek
117 odst. 1 „starý“ článek 11 jako pravidlo dávající přednost právu EU před právem italským?
Otázka nebyla pouze teoretická. Především proto, že článek 11 musí být
aplikován ve spojení se soudním výkladem „proti-omezení“, zatímco na první
pohled nový článek 117 odst. 1 takové omezení neznamená. Dále proto, že nové
ustanovení neodlišuje evropskou legislativu od mezinárodních smluv, obojí je
označeno za omezení legislativní moci italského státu a regionů. Došlo k tomu,
že ústavní změny odstranily rozdíl mezi evropskými normami a jinými mezinárodními smlouvami, dovozený v průběhu let interpretací Ústavního soudu?
První náznak k řešení daných otázek přišel příkazem (č. 454/2006), v němž
navzdory nabytí účinnosti novelizace čl. 117, Ústavní soud nadále odkazoval
na „starý“ článek 11 Ústavy, společně se související ideou „proti-omezení“, když
se zabýval slučitelností italského zákona zakazujícího hazardní hry se Smlouvou
o ES (pokud jde o svobodu poskytování služeb).
Jasnější a autoritativnější odpověď na výše zmíněné otázky byla poté dána
dvěma rozsudky (č. 348/2007 a č. 349/2007), v nichž soud dovodil, že nový článek
117 odst. 1 se nevztahuje jen na vztah mezi regiony a Italskou republikou, ale
též stanovuje obecnou povinnost respektovat mezinárodní smlouvy. Ale v daném
případě se jednalo o aplikaci Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP). V uvedených dvou rozhodnutích bral soud při řešení věci článek 117 odst. 1 poprvé na
zřetel, dovozuje, že toto ustanovení uznává, že EÚLP (a mezinárodní smlouvy)
15 Modifikace Ústavy zaručuje decentralizaci moci ze státu na regionální orgány a dotkla se
malého počtu článků, mezi nimi i článku 117, který se ve své původní verzi týkal pouze
rozdělení moci mezi státem a regiony.
16 Nedávná ústavní změna z 20. dubna 2012 též upravuje potřebu „zaručit soulad s hospodářskými a finančními omezeními vycházejícími z Evropské unie“.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
45
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
má postavení, které se nachází někde mezi běžnými zákony a Ústavou. A z tohoto
důvodu její ustanovení mohou být použita jako kritérium při přezkumu ústavnosti zákona. Podle soudu může být EÚLP považována za takovou, že má postavení
„mezilehlé normy“. Soud objasnil rozdílná působení článku 11 a nového článku
117 odst. 1 Ústavy, když prohlásil, že jen první z nich, znamenající omezení suverenity, ospravedlňuje „ústavní“ postavení v italské hierarchii norem, zatímco druhý z nich umožňuje jen „pod-ústavní“ status. Vycházeje z výše uvedeného soud
zdůraznil odlišný status daný mezinárodním smlouvám a smlouvě s vazbou k EU
(včetně sekundární legislativy): zatímco čl. 117 odst. 1 se aplikuje na oba typy
smluv, článek 11 pokrývá jen smlouvu s vazbou k EU.
Jak soud uvedl ve své důkladně podložené judikatuře: čl. 11, určený pro
omezení suverenity, zaručuje, že evropské normy jsou považovány za normy
mající „ústavní“ úroveň, s následkem, že jen určitá základní práva nebo zvláště
esenciální principy (tj. ne všechny normy) italského ústavního systému mohou
v případě konfliktu limitovat jejich aplikaci. Jen za těchto podmínek je zásah
Ústavního soudu potřebný, všechny ostatní situace mají být rozhodnuty řádnými
soudci, kteří mají povinnost neaplikovat nesouladná domácí ustanovení. Naproti tomu nový článek 117 odst. 1 uznává pouze „pod-ústavní“ úroveň, tj. přednost
před italským sekundárním zákonodárstvím, což musí být prohlášeno Ústavním
soudem samotným.
„Dvojité zakořenění“ práva Společenství v italském ústavním systému je tudíž
dáno uznáním toho, že článek 11 zůstal ve svém znění zachován, ale s účelem
odlišným od účelu článku 117 odst. 1. Takový dvojitý ústavní základ dává právu
ES zvláštní ústavní status, který mu umožňuje požívat (jak bylo ESD dovozeno
v případu Simmenthal) přímé (ničím neznesnadňované) soudní ochrany. Soud
zdůraznil, že ratifikací Smlouvy o EHS Italská republika vstoupila do oblasti „širšího právního řádu, jehož povaha je supranacionální“ (rozhodnutí č. 348, bod
3.3), což zjevně není případ EÚLP, a že jen právo ES má přímý účinek. Tudíž, platí jen ve vztahu k právu ES, že vnitrostátní soudci mohou neaplikovat nesouladné domácí právo bez toho, že by se obrátili na Ústavní soud, což je naproti tomu
třeba, pokud jde o aplikaci EÚLP. Avšak „ústavní“ role se nezdá být nutně rezervovanou jen ke Smlouvě ES (první pilíř), neboť rozsudek č. 349, zdá se, uznává
ústavní status taktéž v případě článku 6 Smlouvy o EU. Otázka pilířů nebyla
dosud Ústavním soudem vypořádána; tento činí někdy odkazy vůči „Evropské
unii“ (připomínaje nový článek 117) a někdy vůči „Evropskému společenství“
(když připomíná svou předchozí judikaturu týkající se čl. 11).
Je zřejmé, že výklad nového článku 117 odst. 1 tak, aby všem mezinárodním
smlouvám byl dán ústavní status, a tudíž domácím soudcům byl umožněno je
přímo aplikovat bez toho, že by prošly přes filtr ústavnosti, by mohlo znamenat
vážné riziko. Přesto však, vzhledem k tomu, že EÚLP je velmi specifickou smlouvou, je řešení dovozené Ústavním soudem diskutabilním. V každém případě se
po změnách z r. 2001 role EÚLP posílila, neboť předtím její ustanovení požívala
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
46
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
jen statusu odpovídajícímu statusu ratifikačního zákona (běžného zákona), což
znamenalo, že následující rozporný běžný zákon mohl nad ní převážit. Avšak
argumentace použitá soudem, jež vylučuje EÚLP z rozsahu čl. 11, je sporná.
Nynější použití nedotčeného čl. 11 jako ústavní základny pro přednost práva ES/EU taktéž znamená, že doktrína „proti-omezení“ je stále platnou. Plyne
z ní, že pokud by vyvstal konflikt mezi předpisem ES a základním principem
Ústavy, italští soudci by se museli obrátit na Ústavní soud, aby poměřil všechny
principy, které se tak dostaly do sporu. Stojí za to připomenout, že ačkoliv každý
vnitrostátní ústavní či nejvyšší soud našel svou vlastní cestu vůči přednosti práva
ES, když určil, které nejvyšší základní hodnoty vnitrostátního právního systému mohou brzdit sílu ustanovení práva Společenství, ESD nikdy neuznal teorii
proti-omezení.17 ESD totiž „internalizoval“ „vnější“ základní práva a principy
členských států, tím, že je absorboval do (evropské) kategorie základních principů EU/Společenství.
Ačkoliv Ústavní soud zdůraznil svou pravomoc mít poslední slovo pokud se
týče základních principů italské ústavy, proplétání vnitrostátního právního řádu
a řádu EU je tak silné, že se zdá být nepravděpodobným, že by ESD či vnitrostátní ústavní (nejvyšší) soud nebral v úvahu reciproční základní hodnoty a šel
do přímého střetu. Většina základních principů evropského práva byla vyvozena
z dlouhodobého dialogu mezi soudy.
Další otázkou, působící až do dnešní doby nepokoj, je v Itálii otázka, která
se týká řízení o předběžné otázce ve vztahu k lucemburskému soudu. V r. 1995
Ústavní soud přehodnotil předchozí rozsudek z r. 1991 (č. 168/1991), a uvedl, že
soudní přezkum, jenž vykonává jako garant italské ústavy, ho odlišuje od jiných
vnitrostátních soudů, a znamená to, že není povinen žádat ESD postupem řízení o předběžné otázce. Ale i v tomto případě „evropské“ směřování italského
Ústavního soudu vyvolalo větší otevřenost, byť až v současné době. Posledním
významným výsledkem v judikatuře italského ústavního soudu je „obrat“ vztahující se k možnosti Soudu žádat o řízení o předběžné otázce ve vztahu k ESD.18
Ústavněprávní věci jsou obvykle vzneseny vůči běžným soudům, v běžných
soudních řízeních, a postoupeny Ústavnímu soudu incidenter tantum. Avšak
v případě sporu o kompetenci mezi státem a regiony může být otázka ústavnosti
postoupena přímo Ústavnímu soudu, přímým jednáním regionů nebo vlády.
17 Avšak nová verze Smlouvy o EU, ve znění Lisabonské smlouvy, stanoví v č. 4 odst. 2, že:
„EU respektuje rovnost členských států před smlouvami, jakož i jejich národní identitu,
spjatou s jejich základní strukturou, politickou i ústavní, včetně regionální a místní samosprávy. Respektuje jejich základní státní funkce, včetně zajištění územní celistvosti státu,
dodržování práva a zachovávání pořádku a zabezpečování národní bezpečnosti. Zejména
národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.“
18 Podle čl. 134 italské Ústavy rozhoduje Ústavní soud o třech typech věcí: spory o ústavní
legitimnost zákonů a nařízení s mocí zákona vydaných státem a regiony; spory vznikající
z rozdělení moci uvnitř státu nebo mezi státem a regiony a mezi regiony; žaloby vznesené
proti prezidentu republiky.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
47
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Soud vždy odmítal obracet se na ESD v řízení o předběžné otázce pokud jde
o výklad práva Společenství podle článku 234 Smlouvy o ES. Považoval totiž své
vlastní stanovisko, zasvěcené zaručování respektu k italské Ústavě, za zásadně
odlišné od stanoviska obecných a správních soudů. Tudíž, jelikož jen obecné
a správní soudy by mohly být, jak předepisuje doktrína Simmenthal, zároveň
soudy vnitrostátního právního systému a systému ES, pravomoc/povinnost
žádat, aby věc byla postoupena ESD, zakotvená v článku 234 Smlouvy o ES (nyní
článek 267 Smlouvy o fungování EU), se neaplikovala vůči Ústavnímu soudu.
Takový postoj je teoreticky ospravedlnitelný ve všech případech, kde italský
ústavní soud působí jako ústavní referenční autorita, v rámci procedur, v nichž
se na něho obracejí italské obecné či správní soudy. V těchto případech, je-li
vyžadován výklad práva ES, je prerogativou (či povinností, v poslední instanci)
obecného soudce se obrátit na ESD s předběžnou otázkou. Naopak, vzhledem
k tomu, že Ústavní soud je výhradním orgánem pro případy přímého podání
žaloby, není zde možnosti, aby se obrátil na ESD s předběžnou otázkou ve věcech
významu na úrovni Společenství.
Takto popsaný postoj Ústavního soudu se nicméně jeví být ve střetu s čl. 234
odst. 3 Smlouvy o ES, podle něhož platí, že vždy, když vyvstane otázka výkladu
týkajícího se práva ES „ve věci řešené u soudu nebo tribunálu členského státu,
vůči jehož rozhodnutí není soudního opravného prostředku podle vnitrostátního práva, tento soud či tribunál musí věc předložit k rukám ESD“.
Rozhodnutím č. 102/2008 a příkazem č. 103/2008, v obou případech vydanými 12. února 2008, Ústavní soud změnil svoji předchozí judikaturu, když označil
sám sebe za „soud či tribunál členského státu“ pro účely článku 234 Smlouvy
o ES, což pro něj znamená možnost se obrátit na ESD.19 V příkazu č. 103 Soud
projevil ochotu překonat rigidně dualistický přístup ke vztahu mezi vnitrostátní právem a právem Společenství (vyjádřený dříve rozsudkem ve věci Granital)
ve prospěch přístupu, kde integrace, zdá se, nahradila separaci, označujíc právní systém Společenství za „nezávislý, integrovaný a koordinovaný“ se systémem
vnitrostátním.20
Soud uznává, že v případech přímých žalob týkajících se ústavnosti je jeho
povinností aplikovat právo Společenství, které je především kritériem pro posouzení souladu regionálních zákonů s novým článkem 117 odst. 1 italské Ústavy.
Z toho důvodu, u přímých žalob, se otázka konformity regionální legislativy
19 V řešené věci italská vláda podala přímou žalobu proti Regionu Sardinie, který zavedl „daň
z luxusu“, která se vztahovala jen na jednotlivce a korporace se sídlem mimo sardinské území. Tato daň byla napadena italskou vládou na základě jejího údajného nesouladu s ustanoveními Smlouvy o ES o svobodě poskytování služeb (čl. 49 Smlouvy o ES – dnes čl. 56
Smlouvy o fungování EU) a o státních podporách (čl. 87 Smlouvy o ES, dnes článek 107
Smlouvy o fungování EU), neboť nepřímo dává výhodu sardinským společnostem.
20 O. Pollicino, Allargamento dell’Europa a Est e rapporto tra Corti costituzionali e Corti europee, Miláno, Giuffré, 2010, str. 425.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
48
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
s evropským právem stává otázkou kompatibility s čl. 117 odst. 1 Ústavy. Tudíž
pokud je regionální zákon považován za nesouladný s právem EU, neměl by být
pouze neaplikován při řešení příslušného případu, ale bude prohlášen za neústavní a zrušen s účinky erga omnes. Soud potvrzuje, že v těchto případech jedná
jako soud jediné instance a tedy, následkem toho, může být povolán se zabývat
otázkami výkladu evropského práva. Uznáním významu jednotné aplikace práva
ES dává najevo, že za těchto podmínek může být považován za vnitrostátní soud
podle článku 234 odst. 3 Smlouvy o ES. Proto rozhodl přerušit řízení a obrátil se
na ESD v předběžné otázce, aby bylo zjištěno, zda ustanovení předpisů Regionu
Sardinie neporušují právo Společenství.21
Přesto se však zdá, že italský ústavní soud, zdůrazňuje, že u přímých žalob,
na rozdíl od nepřímých žalob, je jediným soudem kompetentním k rozhodnutí
ve věci, a že má takto povinnost v případě pochybností týkajících se aplikace
práva Společenství obrátit se na lucemburský soud s předběžnou otázkou, implicitně vyloučil možnost vznést předběžnou otázku v jiných případech.
Zkoumaná rozhodnutí jasně ukazují obecné přijetí přednosti právního
systému EU před právním systémem italským, s tím, že jedinou (teoretickou)
výjimkou je doktrína proti-omezení. Ústavní soud vyjasňuje, že reforma italské
ústavy, která převádí významné pravomoci italským regionům, se této přednosti
nedotýká. Na jedné straně reforma posiluje jím vykonávanou kontrolu regionální legislativy, aby byl zajištěn její soulad s čl. 117 odst. 1 a tudíž s evropským právem; na druhé straně ústavní soud uznává ESD za vrcholnou autoritu k výkladu
práva ES a k posouzení otázek souladu s vnitrostátním zákonodárstvím. V případech z r. 2008 ústavní soud vykládá modifikaci italské ústavy v nejvíce možném pro-evropském smyslu, veda italský systém stejným směrem.
V rozsudcích č. 180, 233 a 340 z r. 2010 byly regionální předpisy, jsoucí
ve střetu s právem Společenství, prohlášeny za neústavní (posuzované předpisy
prodlužovaly již vyprševší veřejné přímořské koncese, byly porušením předpisů
EU o liberalizaci); k dalším zrušením regionálních předpisů došlo též v r. 2011
(č. 44/2011, 190/2011, 213/2011). Jde o část obecně většího respektu italského soudu vůči „omezením“ ze strany EU/Společenství, byť tento soud ne vždy
umožňuje redukci regionálních pravomocí z důvodu existence takových omezení (viz rozsudky č. 8/2011 a 35/2011). Omezení jsou aplikována taktéž vůči
právnímu řádu státu, jak je stanoveno v novelizovaném článku 117 Ústavy.
21 Lucemburský soud v rozhodnutí ze 17. listopadu 2009 odpověděl, že sardinské předpisy
nevyhovují čl. 49 a 87 Smlouvy o ES. Rozhodnutí italského Ústavního soudu z r. 2008
následoval rozsudek č. 216 z r. 2010, který se týkal otázky daně z luxusu zavedené Regionem Sardinie, kdy Ústavní soud na základě zásahu lucemburského soudu z r. 2009 rozhodl,
že regionální předpisy byly neústavními na základě výkladu práva Společenství učiněného
lucemburským soudem, který byl poskytnut (poprvé) na základě řízení o předběžné otázce
vznesené Ústavním soudem.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
49
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
V r. 2010 byl též prohlášen za částečně neústavní zákon o evropském zatýkacím rozkazu, a to rozsudkem č. 227, z důvodu nesouladu předpisu s evropským
právem, a sice v části, kde neobsahoval přednostní právo vydat i občana jiné
evropské země, majícího platný a legitimní pobyt v Itálii.
Od provedení reformy čl. 117 odst. 1 italské ústavy jsou diskuse týkající se
evropského práva těsně propojeny s diskusemi, které se týkají mezinárodních
smluv a zvláště EÚLP. V rozhodnutích č. 311 a 317 z r. 2009 Soud rozvinul řadu
prvků, které byly již přítomny v rozsudcích č. 348 a 349 z r. 2007, zřetelněji poukazuje na potřebu brát v potaz obsah EÚLP (jak ji interpretuje štrasburský soud)
jak ze strany soudců běžných soudů, tak i soudců soudu ústavního. Zatímco
v rozsudcích z r. 2007 se Soud zabývá primárně „technickou“ otázkou vyvarování se rovnocennosti mezi EÚLP a předpisy EU v hierarchii právních pramenů, tudíž vyloučením možnosti, aby obecné soudy „zneplatňovaly“ vnitrostátní zákony jsoucí ve střetu s EÚLP, v rozsudcích z r. 2009 je dán prostor teorii
výkladu. V rozsudku č. 311/2009 Soud vyslovil, že kromě případů, v nichž EÚLP
může být ve střetu s Ústavou, Ústavnímu soudu „je zakázáno kritizovat výklad
Evropské úmluvy učiněný štrasburským soudem, jemuž byla tato role svěřena
naší zemí bez učiněných výhrad.“ Mimoto, v rozsudku č. 317 Soud vyslovuje, že
pokud by EÚLP, jak je vykládána štrasburským soudem, v případě vyvažování
mezi základními právy, poskytla vyšší ochranu než je ta, kterou poskytuje italská
ústava, Ústavní soud by akceptoval silnější ochranu dávanou supranacionální
úrovní, tak, že by v tomto případě neaplikoval příslušné ústavní ustanovení.22
Z těchto a předchozích rozhodnutí jasně vyplývá, že ve vztahu mezi vnitrostátními a „vnějšími“ prameny se uplatňují následující zásady, které odlišují
standardy mezinárodních smluv od právních pramenů EU:
1. Postavení EÚLP v italském právním systému je pod-ústavní (přinejmenším dokud EU nepřistoupí k EÚLP): uvedené bylo dovozeno již
v rozsudcích č. 348 a č. 349 z r. 2007, poté č. 311 a č. 317 z r. 2009 a taktéž
č. 236 a 303 z r. 2011;
2. Postavení předpisů EU je ústavní, s výjimkou případu střetu se základními principy;
3. Obecné soudy (a správní orgány) mohou přímo aplikovat předpisy EU
(ale nikoliv EÚLP), neaplikujíce vnitrostátní zákony v případě střetu;
existuje však řada případů, v nichž je stále třeba se obrátit na Ústavní
soud;23
22 Texty rozhodnutí italského ústavního soudu lze najít na webové stránce Ústavního soudu
(www.consulta.it) nebo ve sbírce Giurisprudenza costituzionale.
23 Jde o tyto případy: porušení základních principů ústavního řádu ze strany evropské legislativy; porušení práva EU v případě přímé žaloby k Soudu (jak je uvedeno v rozsudku
č. 102/2008); Ústavní soud má zjistit, zda nedošlo k porušení principů a kritérií, jež byly
stanoveny ve zmocňovacím zákoně pro vládu k implementaci směrnice Společenství (rozsudek č. 44/2008); střet mezi vnitrostátním zákonodárstvím a zákonodárstvím Společen-
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
50
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
4. V případě střetu mezi EÚLP a vnitrostátními zákony obecné soudy musí
činit vše proto, aby interpretovaly vnitrostátní zákonodárství souladně
s EÚLP, jak je vykládána štrasburským soudem, a jen když navzdory
výkladu bude konflikt trvat, musí soudce učinit podnět ve věci ústavní
otázky s odkazem na čl. 117 odst. 1 Ústavy či dokonce i čl. 10 odst. 1
Ústavy „když používá ustanovení EÚLP, jež má za všeobecně uznávaný
princip mezinárodního práva“ (případy č. 311/2009 a 236/2011).
V případu č. 80/2011 Soud dovodil, že nabytí platnosti Lisabonské smlouvy
(1. prosince 2009) „neznamenalo změnu postavení EÚLP v právních pramenech“, aby tak byl učiněn obsoletním koncept „vložených ustanovení“. Musíme
tudíž vyloučit, aby soudce nemohl být považován za způsobilého k aplikaci vnitrostátních předpisů považovaných za neslučitelné s čl. 6 EÚLP. V případech
č. 181 a č. 257/2011 Soud uvedl, že je nezbytným prověřit, zda nesoulad mezi
vnitrostátními předpisy a normami EÚLP (jak je vykládána štrasburským soudem) nemůže být vyřešen interpretací, a zda jsou ustanovení EÚLP, uplatňovaná
jako integrační kritérium (tzv. „vložená“ ustanovení), slučitelná s italským ústavním řádem.
Prof. Angela Di Gregorio
Profesorka veřejného práva srovnávacího
Facoltà di Scienze Politiche, Economiche e Sociali
Università degli studi di Milano, Itálie
E-mail: [email protected]
ství nemajícím přímý účinek. A. Celotto, I rapporti tra l’ordinamento comunitario e quello
nazionale nella giurisprudenza costituzionale italiana, cit., str. 290, kritizuje stanovisko
Soudu, neboť by se tak uplatňovaly v Itálii dva nehomogenní instituty, tj. „ne-aplikace“
a „prohlášení neústavnosti“, což by vedlo k nejistotě a nejasnostem. Jednalo by se o symptom nejistoty mezi monistickým přístupem (k němuž se přiklonily některé země) a dualistickým přístupem, anachronicky zachovávaným nejen na ochranu základních principů
Ústavy, ale současně i na ochranu (stále) stejného postavení Ústavního soudu.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
51
SOCIÁLNY ŠTÁT V PROCESE
GLOBALIZÁCIE (K PROBLEMATIKE
SOCIÁLNEHO ZABEZPEČENIA)
Social State in the Process of Globalisation
(on the Problematic of Social Security Systém)
Ján Čipkár
ČIPKÁR, Ján. Sociálny štát v procese globalizácie (k problematike sociálneho
zabezpečenia). Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 53–71.
Abstrakt: Analýza transformácie role a účelu sociálneho štátu, ktorá sa ocitla
(vďaka trendom globalizácie z počiatku 21. storočia – globálna ekonomická kríza, kríza sociálnej solidarity) na križovatke. Poistenie a podpora v systéme sociálneho štátu sú výrazom inštitucionalizácie ľudského úsilia vysvetliť zložité situácie pomocou jednoduchého mechanizmu. Sú výsledkom dlhotrvajúcich ambícií
naprogramovať inštitúcie univerzálneho sociálneho zabezpečenia tak, aby boli
schopné identifikovať rôzne rozmery sociálnej tiesne jednoznačne a pre každý
individuálny prípad.
Kľúčové slová: Sociálny štát, globalizácia, sociálne zabezpečenie
Abstract: Analysis of the transformation of role and purpose of the welfare state,
which finds itself (due to the globalizing trends of the beginning of the 21st century – the global economic crisis, the crisis of social solidarity) on a crossroads.
Insurance and support in a welfare state system is an expression of the institutionalization of a human effort to explain complex situations by a simple mechanism. They’re the outcome of a long-time ambition to program the institutions
of universal social security in order to make them capable of identifying different
dimensions of social distress unequivocally and on the individual case basis.
Keywords: Social State, Globalisation, Social Security Service.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
53
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
I.
V súčasnosti sa sociálny štát nachádza na rázcestí.1 Veľa sa o ňom hovorí najmä v krajinách celej Európy. Na jednej strane registrujeme tvrdú kritiku sociálneho štátu, jeho spochybňovanie a na strane druhej zaznievajú hlasy o jeho záchranu. Sociálny štát bol spochybňovaný v niektorých krajinách Európy už od svojich
počiatkov koncom 19. storočia. A pokračovalo to aj počas 30 rokov po druhej
svetovej vojne, kedy zažil svoj najväčší rozkvet. Bol považovaný za zdroj inflácie
a za brzdu ekonomického rastu (50. roky 20. st.), bol obviňovaný z byrokratickosti a strnulosti (60. roky 20. st.), zo záťaže pre štátny rozpočet (70. roky 20. st.),
zo znižovania konkurencieschopnosti krajiny, ktorú brzdí najmä v dobe rýchlo
postupujúcej globalizácie ekonomiky (90. roky 20. st. až po dnešok).
A položme si otázku, prečo takáto inštitúcia, ako je sociálny štát vôbec vznikla? Určite boli na to dôvody a tie pretrvávajú aj dodnes. Je zrejmé, že sociálny
štát by nevznikol, ak by všetci ľudia v spoločnosti mali dostatočne veľký majetok, pokiaľ by všetci podnikatelia prosperovali a všetci zamestnanci mali prácu,
pokiaľ by ľuďom nehrozili nemoce, pokiaľ by ľudia nestarli, atď. Zdá sa, že s kritikou sociálneho štátu nemajú problémy tí, ktorí na svoje živobytie majú dostatok
statkov a nechcú byť solidárni s ostatnými a obetovať čosi zo svojho majetku
(mnohokrát nadobudnutého nečestným spôsobom a na úkor iných!).
Situácia postavenia sociálneho štátu v dnešnej dobe je o to viac dramatickejšia, o čo viac došlo k zmenám v oblasti demografického vývoja jednotlivých
krajín, o čo viac došlo k oslabeniu rodiny (jej neúplnosti), k expanzii nízko platených pracovných príležitostí v oblasti služieb, k vyšším nárokom na krytie
nových sociálnych rizík.
Vidíme, že jednotlivé globalizačné procesy nastolili celý rad závažných
otázok,2 na ktoré ľudstvo ako celok, ani jednotlivci ešte nedali takú odpoveď,
1 Príspevok je výstupom z čiastkového riešenia výskumnej úlohy VEGA č. 1/0692/12 –
Ústavné princípy a ich vplyv na tvorbu a realizáciu práva.
2 Vďaka globalizačným procesom mnohí z nás hľadajú odpoveď na nasledujúce otázky:
1. Koho vlastne globalizácia zvýhodňuje a koho naopak marginalizuje?
2. Koho globalizácia prijíma (zaraďuje kdesi) a koho vylučuje?
3. Ako fungujú mechanizmy sociálneho vylúčenia v procese globalizácie?
4. Ako vplýva globalizácia na individuálnu a národnú (lokálnu) identitu?
5. Čo nám globalizácia berie a čo nám ponúka?
6. Ako mení globalizácia chod dejín (problém monopolárneho sveta) a ako ovplyvňuje
životy ľudí?
7. Vieme (vďaka vplyvu globalizačných procesov, súčasťou ktorých je aj mediálny svet)
o svete viac, alebo menej? Je naše poznanie o sebe samých bohatšie tým že vieme viac
o iných?
8. Je svet, v ktorom žijeme vôbec „reálnym svetom“, každodennej skúsenosti, alebo je skôr
svetom konštruovaným másmediálnymi obrazmi? Kto sa skrýva za ich konštrukciou?
9. Akú povahu má moc v globalizovanom svete? Je koncentrovaná, alebo rozptýlená, je
viditeľná, alebo anonymná?
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
54
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
s ktorou by boli všetky zainteresované subjekty úplne spokojní. Na jednej strane samotná globalizácia je hodnotená pozitívne,3 keďže nám prináša moderné
technológie, internet, otvára nám svet a na strane druhej, mnohými je hodnotená negatívne, pretože im vzala prácu, na cestovanie po svete nemajú peniaze
a mnohé materiálne statky skupujú bohatí cudzinci.
Na jednej strane je globalizácia prijímaná kladne a na strane druhej s obavami. Dochádza k stretom medzi väčšinovým prúdom a rôznymi miestnymi
(regionálnymi) chápaniami vznikajúcich problémov: nie každý má na riešenie
konkrétneho sporu rovnaký názor (ktorý v mnohých prípadoch je podmienený
reálnou životnou situáciou toho ktorého subjektu, či jeho vnímaním rôznych
rozporuplných javov, sprevádzajúcich jednotlivé globalizačné procesy).
V mnohých prípadoch dochádza k silnému napätiu medzi globálnymi
a lokálnymi tendenciami. Pod tlakom globálnej prevahy informácií si ľudia viac
uvedomujú svoju príslušnosť k určitému regiónu a histórii. Je zrejmé, že toto asi
zatiaľ nie je ešte väčšinovým javom v slovenských podmienkach.
Medzi základné charakteristiky globalizácie patrí ideologická dominanta
západného liberalizmu, nadvláda trhovej ekonomiky a rastúce technologické
prepojenie planéty vyjadrené značným nadbytkom informácií.
Globalizácia sa stala tvorcom okrem iného aj novej, historicky ojedinelej unipolarity s jedným dosť široko rozloženým centrom medzi Bruselom a Washingtonom (s jasnou mocenskou dominanciou USA s ich väčšinou nadnárodných
korporácií ovládajúcich kapitálové toky na celej planéte, s najmocnejšou armádou, s ich technologickým náskokom o oblasti prenosu a práce s informáciami). Príslušníci euroatlantického priestoru považujú globalizáciu za rozširovanie
vlastných hodnôt, vlastného liberalizmu, demokracie, hudby, individualizmu,
ekonomických vzťahov a pod.
Sme svedkami toho, ako súčasné ekonomické teórie pri definovaní globalizačných problémov čerpajú z predpokladov, ktoré platia a sú záväzné pre vývoj
ekonomického systému, a nie pre spoločnosť ako celok. A nakoniec diktát súčasných ekonomických princípov svetovej ekonomiky, ktorý býva často považovaný za synonymum globalizácie, redukuje súčasný svet na svet ekonomických,
či finančných záujmov, presadzovanie ktorých vyvoláva čoraz viac problémov
a paradoxov. Ako tvrdí I. Mészáros: „Akokoľvek vysoké očakávania sa spájajú
10.Kto a prečo glorifikuje globalizáciu ako jedinú správnu cestu, alebo ju démonizuje ako
cestu nevyhnutne vedúcu do pekiel? (ďalej pozri: EHL, M.: Globalizace: pro a proti.
Praha: Academia, 2001)
3 Z. Bauman rozlišuje medzi „negatívnou“ a „pozitívnou“ globalizáciou. Pod negatívnou
rozumie globalizáciu kapitálu, financií, obchodu, informácií, terorizmu, obchodu s drogami, či mafií. Pod pozitívnu zaraďuje globalizáciu právnych, politických a súdnych inštitúcií,
ktorá by vedela udržať na uzde sily, ktoré sa usadzujú v globálnom priestore (bližšie pozri:
BAUMAN, Z.: Ísť dopredu, brodiť sa snehom. In: Sme (denník), Fórum 31. 1. 2009).
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
55
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
s terajším procesom globalizácie, v sociálnom svete sa žiadna univerzalita nezaobíde bez bytostnej rovnosti. Kapitálový systém je teda vo všetkých svojich historicky známych alebo mysliteľných formách úplne nezlučiteľný dokonca i so
svojimi vlastnými – polovičatými a oklieštenými – projekciami globalizujúcej
sa univerzality“.4
Počiatky globalizácie, ktorej podstatným prejavom sa stalo rozširovanie svetového trhu, môžeme spájať s jednotlivými fázami priemyselnej revolúcie, ale
i politickými peripetiami od polovice 19. storočia. Nástup globalizácie je iba
umocnením a celosvetovým rozšírením základného imperatívu trhovej ekonomiky, ktorý spočíva v maximalizácii súkromného zisku z investovaného kapitálu.
Sformoval sa tzv. globálny kapitalizmus ako jednotný svetový systém riadený triedou globálnych kapitalistov, fungujúci na základe imanentných zákonov
fungovania kapitalistického systému a teda z logiky ich fungovania sa dalo predpokladať, že skutočný prospech z globalizácie nebude globálny a že navyše bude
dochádzať k marginalizácii celých regiónov až svetadielov, ako aj väčšiny svetovej populácie. „Zásadný problém postkapitalistickej globalizovanej spoločnosti
je v tom, ako zabezpečiť právo na minimálnu ľudskú dôstojnosť, a teda prežitie
zmysluplného života ostrakizovaným, ktorí sa rozhodne nie iba vlastnou vinou
ocitli mimo rámca autarkiou presadzovanej všeobecnej pracovnej povinnosti
alebo sa, jednoducho, nemali vôbec narodiť“.5
Dnešný „superkapitalizmus“6 nahradil „demokratický kapitalizmus“ (kolektívneho vyjednávania v 50. a 60. rokoch), čím sa narušila rovnováha medzi
kapitalizmom a demokraciou, pretože inštitúcie, ktoré mali vyjednávať o rozptyle bohatstva a chrániť spoločné hodnoty občanov, začali sa strácať (vrátane
odborov). „Superkapitalizmus sa nezastavil na umelej hraničnej čiare medzi
ekonomikou a politikou. Cieľom modernej korporácie, ku ktorému nabádajú
spotrebitelia a investori, je urobiť všetko možné na získanie súťaživej výhody. To
znamená, vstúpiť na akékoľvek bojisko, kde je takýto zisk možný“.7
4 MÉSZÁROS, I.: Socialismus nebo barbarství. Od „amerického století“ ke križovatce dějín.
Praha 2009, s. 11.
5 Pozri: HOHOŠ, L.: Globalizácia ako problém transformácie kapitalizmu. In: DINUŠ, P.
a kolektív: Marx a spoločenské zmeny po roku 1989. Bratislava: VEDA 2010, s. 47–48.
6 Americký ekonóm Robert Reich používa termín superkapitalizmus vo svojej koncepcii,
v ktorej okrem iného prekonáva ideologickú démonizáciu nadnárodných spoločností, ktoré dnes pôsobia na celej planéte a ich záujmy sa nedajú redukovať na záujmy amerického impéria. Tento superkapitalizmus bol podmienený nástupom nových transportných
a komunikačných technológií, pôvodne určených na boj v studenej vojne. Ide o posun
moci v prospech spotrebiteľov a investorov (bližšie pozri: HOHOŠ, L.: Globalizácia ako
problém transformácie kapitalizmu. In: DINUŠ, P. a kolektív: Marx a spoločenské zmeny
po roku 1989. Bratislava: VEDA 2010, s. 53.
7 REICH, R.: Supercapitalism. The Battle for Democracy in an Age of Big Business. Cambridge 2008, s. 143.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
56
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
V 70. rokoch sa veľké firmy stali do určitej miery viac súťaživejšími, inovatívnejšími i globálnejšími. Nadnárodné korporácie totálne ovládli ekonomiku
a politiku s cieľom ovládnuť svet v záujme vlastníkov. Dnes sa objavuje aj tvrdenie, že nadnárodné korporácie ako keby disponovali už menšou ekonomickou
mocou než v minulosti, avšak o to viac súťažia medzi sebou vehementnejšie.
A následne, akoby tlak súťaživosti bránil tomu, aby jednotlivé spoločnosti zohľadňovali sociálne ciele, keďže účelom kapitalizmu je prospech spotrebiteľov
a investorov, pričom hodnoty občanov, ako ekonomická efektívnosť, sociálna
rovnosť, spoločenstvo, životné prostredie, bežná slušnosť, nenachádzajú efektívne spôsoby vyjadrenia okrem kritickej rétoriky (a účelom demokracie je
umožniť ciele, ktoré by sme nemohli dosiahnuť ako jednotlivci).8 A následne,
nečudujme sa, že dochádza k takému stavu v dnešnom kapitalistickom systéme,
ktorý je označovaný za krízový (v dôsledku krízy vzťahu medzi kapitalizmom
a demokraciou (!) a nakoniec aj v dôsledku toho, že súčasný ekonomický systém
kapitalizmu je založený na trvalom extrémnom plytvaní a ako taký v doterajšej
podobe nie je trvalo udržateľný (požiadavka transformačnej krízy: ukazuje sa,
že privlastňovanie nadpráce politickou cestou v čínskom systéme mohlo by byť
úspešnejšie, než západný kapitalizmus, založený na základe pluralizmu kapitálov).
Základným imperatívom globalizovanej ekonomiky je neustále úsilie o zvyšovanie svojej konkurencieschopnosti každého subjektu na trhu (nielen firiem,
ale aj štátov). Avšak jednou z hlavných podmienok tejto konkurencieschopnosti
je znižovanie nákladov. Pre firmy to predstavuje zamestnávať menej zamestnancov a znižovať vedľajšie náklady práce. A štát sa snaží lákať firmy nižšou
daňovou záťažou, alebo ponukou veľkorysých investičných ponúk.
V rámci rodín dochádza k znižovaniu výdajov na detí (či k obmedzeniu
počtu detí) a k minimalizácii výdavkov na solidaritu s druhými, včítane staršej
generácie. Každá konkurencia má svojho víťaza i svojho porazeného. Solidarita s druhými v boji o prežitie znižuje každému jeho vlastné šance na úspech.
A tak dochádza v druhej polovici 20. st. k oslabeniu všetkých foriem solidarity,
na hodnotách ktorej bol založený kedysi sociálny štát.
V globalizovanom svete už nejde iba o zisk, ovládnutie cudzích trhov, ale
o prežitie v podmienkach stále sa zostrujúcej konkurencie. Práve návrat sociálneho darwinizmu s jeho filozofiou prežitia iba najschopnejších a najsilnejších
sprevádza globalizovanú ekonomiku.9
A politika štátu s nálepkou „sociálneho štátu“ v takomto prostredí sa podobá na politiku obyčajnej firmy: 1. uprednostňuje nižšie mzdy pri zachovaní
8 Pozri: REICH, R.: Supercapitalism. The Battle for Democracy in an Age of Big Business.
Cambridge 2008, s. 53–54.
9 Pozri: KELLER, J.: Soumrak sociálního státu. Praha: SLON 2009, s. 47.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
57
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
pracovných miest (vraj podľa vzoru USA),10 alebo 2. uprednostňuje nižší počet
zamestnancov pri zachovaní výšky ich mzdy (európske krajiny).
O víťazovi v globalizovanej konkurencii rozhoduje miera mobility účastníkov. A sociálny štát v tejto „hre“ nemôže byť plnohodnotným partnerom: je
priestorovo fixovaný a jeho základnou úlohou je snažiť sa znižovať mieru neistoty (najmä pre tých, ktorí nie sú chránení svojím majetkom pred sociálnymi
rizikami). Tzv. potrebná modernizácia sociálneho štátu je vynútená najmä globalizovaným trhom, jeho diktátom. Vo vyspelých krajinách sa rozhoduje o tom,
nakoľko použiteľný je sociálny štát z hľadiska potrieb maximalizácie zisku.
Jadrom všetkých modernizačných snáh sa stala požiadavka stále vyššej flexibility. Byť flexibilný znamená vedieť sa rýchlo prispôsobovať rýchlo sa meniacim
požiadavkám trhu práce. To znamená aj neviazať sa na krajinu, na rodinu, na
dom, na priateľov, na región a každý deň byť pripravený na odchod za prácou
kamkoľvek, kde sa príležitosť naskytne.
Flexibilizácia práce je prínosom pre firmy. Umožňuje vyplácať svojich zamestnancov presne iba za určitú dobu, ktorú bezprostredne venovali pre výkon svojej
práce. Dochádza k ušetreniu nákladov. V danom prípade namiesto zákonníka
práce má svoje miesto obchodný zákonník, ktorý sa neriadi vernostnými príplatkami, či príspevkom na rekvalifikáciu. V prípade vysokoškolákov to znamená, že
človek sa nemôže venovať trvalo povolaniu, ktoré si zvolil a v ktorom by sa chcel
celoživotne zdokonaľovať. Po niekoľkých sezónach bude nútený svoje povolanie
opustiť a vymeniť ho za iné, po ktorom bude na trhu práce momentálne vyšší
dopyt. A nakoniec starostlivosť o vlastné deti je časovo náročná záležitosť a prebieha na úkor práce vo firme, ktorá je okrádaná o čas a energiu.
Flexibilná práca na skrátený a dočasná úväzok neumožňuje v budúcnosti
vyšší dôchodok.
Ako prebieha tzv. modernizácia sociálneho štátu v súčasných podmienkach
v rámci ekonomickej globalizácii a globalizovanej konkurencii? Nezaobchádza
sa bez určitých paradoxov. V oblasti nezamestnanosti sa stretávame s požiadavkou, aby nezamestnaní boli stále viac „aktivizovaní“, a to aj napriek tomu, že
v dôsledku ekonomickej krízy zamestnanecké spoločnosti a firmy neponúkajú
navyše pracovné príležitosti. Je zaujímavé to, že aktivizovaní majú byť práve tie
skupiny obyvateľstva, šanca ktorých na získanie práce je minimálna a v budúcnosti táto šanca sa bude skôr ešte viac znižovať (sociálne najzraniteľnejšie skupiny obyvateľstva: osamelé matky s deťmi, mladí ľudia s nízkou kvalifikáciou, príp.
staršie ročníky ekonomicky aktívnych). Zdá sa, že tlak na ich „aktivizáciu“ má
skôr za cieľ pomôcť štátu šetriť v oblasti sociálnych dávok, keďže „nedostatočná
10 Americká centrálna banka Fed v stredu 21. 9. 2011 hovorila o významných rizikách poklesu americkej ekonomiky. Firmy začali šetriť a menej zamestnávajú ľudí (analytik X-Trade
Brokers – Kamil Boros). V auguste 2011 USA nevytvorili žiadne nové pracovné miesta.
Nezamestnanosť je tam na úrovni 9, 1%.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
58
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
aktivizácia“ slúži ako zámienka pre krátenie dávok v nezamestnanosti a pre znižovanie ďalších sociálnych dávok a služieb.
V oblasti rodinnej politiky smeruje modernizačný trend k tomu, aby vzdelanie detí bolo považované za súkromnú záležitosť tých, komu sa narodili. Prehliada sa prínos starostlivosti o deti a ich vzdelanie pre budúce penzijné zabezpečenie dnešnej dospelej generácie, a to včítane zabezpečenia staroby tých, ktorí deti
nemajú. Zatiaľ čo náklady na zabezpečenie v starobe sú kolektivizované, náklady na zabezpečenie výchovy a vzdelávania detí majú byť privatizované a individualizované. Táto faktická diskriminácia rodín s deťmi vytvára narastajúcu
nerovnováhu medzi rôznymi typmi rodín a nevylučuje v budúcnosti vyostrenie
medzigeneračných konfliktov.
V oblasti dôchodkového zabezpečenia spočíva modernizácia sociálneho štátu v tlaku na to, aby ľudia pracovali takmer do svojej smrti (ako to bolo
v dobe predmodernej). Cieľom takejto politiky je eliminovať nepríjemné dopady
na ekonomiku vďaka predlžovaniu ľudského veku. Neskorší odchod do dôchodku na úkor mladých záujemcov o prácu sa deje pod záštitou jednoduchej kalkulácie: dávky vyplatené mladým nezamestnaným sú pre oblasť verejných výdavkov menej nákladné, než dôchodky vyplatené starým ľuďom.
V oblasti zdravotnej politiky sa okrem iného kladie dôraz na priplatenie
pacientmi za lieky a zdravotnú starostlivosť. Vo všetkých prípadoch pod hlavičkou modernizácie sa realizujú najmä škrty v sociálnych výdavkoch. Tie sú
odôvodňované nutnosťou zvýšiť zodpovednosť každého za seba (za svoju prácu,
za blaho detí, za svoje zdravie, za nedostatok celoživotných úspor).
Ak by sme chápali „modernizáciu“ sociálneho štátu ako jeho schopnosť čo
v najväčšej miere sa adaptovať na mentalitu procesu globalizácie a jeho schopnosť „dávkovať neistotu“ členom spoločnosti (aby nedošlo ku kríze a sociálnemu
skolabovaniu celej spoločnosti pri nadmernej neistote), potom by sme sa mohli
dožiť aj jeho nenápadného odchodu zo scény vďaka neplneniu jeho sociálnej
funkcie, eliminácii vlastnej podstaty.
Na druhej strane človek v dnešnej postmodernej spoločnosti11 chápe svet
ako fenomén rôznorodých javov, ako decentralizovaný proces prepojovaný
s rôznymi civilizáciami, čo sa odráža aj v jeho reflexii samotnej globalizácie: jej
proces je určovaný viacerými centrami.12
Rafinovaná a vysoko sofistikovaná spoločnosť, presadzujúca ušľachtilé ciele je plná vysoko efektívnych foriem násilia, krutosti, teroru a zla. Je potrebné
počítať s tým, že globalizácia vytvára širší priestor pre uplatnenie síl dobra a zla.
„Aktivita, nepokoj, hľadanie má podstatný význam pre život, pre večný nepokoj,
11 Bližšie: Čipkár, J.: Etika, právo a environment. Košice: Právnická fakulta UPJŠ v Košiciach,
Košice 2001, s. 90–104.
12 Pozri: EHL, Martin: Globalizace: za a proti. Praha: Academia 2001, s. 172.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
59
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
večnú nedokonalosť, večné hľadanie, dúfanie, hodnotenie, nachádzanie, objavovanie, zlepšovanie, učenie sa a vytváranie hodnôt; ale aj pre večné omyly, vytváranie nehodnôt“.13
Globalizovaný svet prináša viac problémov, než je schopný ich riešiť. Určite
to súvisí s narastajúcou komplexnosťou, zložitosťou prechodu moderného sveta
do postmoderného.
Vzniká otázka, či aj naďalej je možné používať také postupy, ktoré by umožňovali reguláciu, kontrolu a riadenie z jedného administratívneho, či mocenského centra (ako je to napr. v prípade fungovania Európskej únie). Aké budú
teoretické i skutočné reálne alternatívne ponuky pre otváranie nových možností
ekonomického a sociálneho rozvoja jednotlivých krajín, či regiónov, pre prekonávanie kultúrnych rozdielov a s nimi spojených animozít medzi jednotlivými
kultúrami, alebo bude globalizovaný svet predstavovať hrozbu pre sociálny štát,
rozrušujúcu tradičné politické, ekonomické a sociálne vzťahy a ďalej vyostrovať
environmentálne problémy?
II.
Najzákladnejším poslaním sociálneho štátu (welfare state) je boj s chudobou. Existujú minimálne dva typy príjmových nerovností (mnohokrát spájaných
s rôznou mierou chudoby), ku ktorým sa upínajú ambície modernej sociálnej
politiky:
1. príjmová nerovnosť medzi rôznymi ľuďmi (extrémne nízke príjmy) a 2. nerovnosť u daného jednotlivca medzi rôznymi etapami jeho životnej
cesty, medzi rôznymi fázami jeho príjmovej kariéry.
Tieto nerovnosti nepríjemne destabilizujú individuálne vytvárané životné
štandardy jednotlivých ľudí a ich rodín. V princípe ide o nerovnosti medzi obdobím ekonomickej aktivity jednotlivca a obdobiami, kedy jeho pravidelné zárobky
z nejakého dôvodu (napr. z dôvodu nízkeho či vysokého veku alebo z dôvodu
nemoci) chýbajú.
Oba typy nerovností sú predmetom pozornosti analytikov a teoretikov
sociálneho zabezpečenia a sociálneho štátu všeobecne, ktorí sa pokúšajú dať
odpoveď na otázky: o aké zabezpečenie sa jedná, čo je pravým zmyslom sociálnopolitickej redistribúcie? Ide o zachovanie príjmov po celý život, alebo väčšiu
rovnosť príjmov? Odpovede sú rôzne.
II. a) Nerovnosť a chudoba. Zdá sa, akoby sociálne zabezpečenie bolo predovšetkým kvôli chudobe a kvôli vyrovnávaniu rozdielov medzi ľuďmi.
V praktickom živote už od pradávnych dôb sa stretávame v rôznej miere so
sociálnou nerovnosťou, s takými javmi ako je chudoba a bohatstvo, prosperita
a nezamestnanosť.
13 Popper, R. Karol: Hľadanie lepšieho sveta. Bratislava: Archa 1995, s. 7–8.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
60
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Človek sa po celý život pohybuje v konkrétnom sociálnom a predmetnom
prostredí. Jeho interakcie s okolím majú rôznu úroveň a odrážajú odlišnú kvalitu, pretože ľudia sa odlišujú vo svojom ekonomickom snažení a postojoch, ktoré
však nie sú náhodnými javmi, ale ovplyvňované celým radom ekonomických
faktorov. Materiálna existencia jednotlivca je spravidla zabezpečená účasťou
na trhu práce, na kapitálovom trhu alebo podielom na systéme sociálneho zabezpečenia a sociálnej pomoci.
Plnohodnotným občanom je iba ten, kto má prostriedky, ktoré mu umožňujú ako občanovi žiť a konať. Životný štandard nie je iba vymedzením určitého
minima dôstojnej existencie, ale aj súčasťou obsahu občianstva. Život občana
v dôstojnom preňho sociálnom prostredí, ako aj jeho život v priaznivom prírodnom životnom prostredí zvyšuje kvalitu jeho života ako človeka i ako občana.14
So zmenou štruktúry moci a bohatstva a štruktúry chudoby ako ich protikladu súvisia aj nové koncepcie rovnosti a nerovnosti v dnešnej spoločnosti. Bez
nerovnosti by nebola chudoba. Často tieto fenomény bývajú zamieňané. Prečo
existuje nerovnosť medzi ľuďmi? Aké sú jej príčiny? Je nevyhnutnou súčasťou
štruktúry ľudskej spoločnosti?
Chudoba sa často spája s nerovnosťou. Chudoba sa zvyčajne chápe ako výraz
extrémnej nerovnosti, resp. ako dištancia určitej časti populácie nielen od bohatých, ale aj od celého zvyšku populácie. V súčasnom svete sa nerovnosť a chudoba stále generujú a roztržka medzi bohatstvom a chudobou narastá nielen
v globálnom (chudobné a bohaté krajiny), ale aj v národnom meradle (chudobní
a bohatí občania).
Sociálna nerovnosť sa realizuje v mnohých sférach sociálneho života. Základnými typmi nerovnosti je nerovnosť triedna a statusová (príp. kastová). S nimi
súvisia nerovnosti v príjmoch a majetku (bohatstve), v privilégiách a v prestíži
(statusové nerovnosti) a mocenské nerovnosti. Sociálna stratifikácia nepredstavuje nič iné ako štrukturovanú nerovnosť celých sociálnych kategórií, skupín či
tried na základe uvedených kritérií. Zároveň nejde iba o nerovnosť v získavaní
zdrojov, ale aj v spôsobe ich využitia, prejavujúcou sa ako nerovnosť životných
štýlov a životných šancí (možností a schopnosti ťažiť z príležitostí, ktoré daná
spoločnosť ponúka svojim občanom).
Spolu s existenciou nerovnosti v každej spoločnosti existovala aj túžba prekonať túto nerovnosť. Táto snaha bola spolu s otázkou sociálnej spravodlivosti 15
jednotiacim obsahom mnohých sociálnych hnutí, ktoré sa usilovali o prekonanie
nerovnosti (obsah pojmov rovnosť a nerovnosť nebol v týchto hnutiach ten istý).
14 Problematikou humanizácie životného prostredia, ekologizáciou človeka, starostlivosťou
k dobru a ľudskosti sa zaoberá publikácia Petra Krchnáka „Humanizácia ekologizáciou
alebo budúcnosť ľudskosti ako kľúč k budúcnosti“ (TU Zvolen, 1999).
15 Bližšie k problematike spravodlivosti pozri aj: HAJDUK, Ľ. (2001): Všeobecno – etické
aspekty spravodlivosti v konaní. In: Praxis &Poiesis &Techné. Fakulta humanitných vied
UMB, Banská Bystrica 2001, s. 32–46
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
61
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
V dnešnej dobe sa zmenila štruktúra moci a bohatstva a taktiež aj štruktúra
chudoby ako jej protikladu. Ľudia boli vytrhnutí z triednych väzieb a stratili podporu svojej tradičnej sociálnej siete. Musia sa spoliehať sami na seba, plánovať
a prežívať svoj život so všetkými jeho rizikami, príležitosťami a rozpormi bez
opory širokých sociálnych skupín.
Nerovnosť je vždy konkrétna. Ide predovšetkým o príjmovú nerovnosť,
nerovnosť v bohatstve, nerovnosť v schopnostiach a nerovnosť na trhu práce,
nerovnosť vo vzdelaní a v prístupe k vzdelaniu, nerovnosť statusovú (ide o symbolické vyjadrenie nerovnosti), nerovnosť v privilégiách a o nerovnosť v rozdeľovaní vplyvu a moci.
Najviditeľnejšou formou nerovnosti je nerovnosť bohatstva a príjmu. Príjmy sa diferencujú v závislosti na regióne, na type a veľkosti sídla. Nerovnosť
v príjmoch môže byť daná taktiež veľkosťou rodín a počtom osôb s vlastným
príjmom v rodine. Svoju úlohu zohráva i forma príjmu a jeho stabilita. Príjem
jedinca a rodiny závisí od ekonomického cyklu, životného cyklu, od pohybu cien
a inflácie, od zmien veľkosti rodiny a pod. Nezanedbateľný vplyv na príjem majú
také javy ako je choroba, rozvod, zmena pracovného miesta alebo jeho strata
v nezamestnanosti a pod.
Sociálna politika ostáva i naďalej veľmi drahou a ťažko riešiteľná je oblasť
sociálnych služieb a napokon vyrovnanie sa so starnutím obyvateľstva a s tým
súvisiacou potrebou financovania dôchodkových systémov.
II. b) Sociálne poistenie a sociálna podpora predstavujú dve základné a klasické spôsoby sociálneho zabezpečovania16. Tieto dve sociálnozabezpečovacie
technológie charakterizujú aj rôzne národné modely sociálneho štátu.
Napríklad, pre tzv. konzervatívno-korporativistický režim bol typický dôraz
na sociálne poistenie; pre liberálno-reziduálny režim bolo typické adresné
poskytovanie minimálnej podpory pre tých najchudobnejších (zatiaľ čo poistenie príjmu malo byť záležitosťou skôr súkromnou a individuálnou); sociálnodemokratický režim zdôrazňoval pomerne skromné, ale bezpodmienečne poskytované dávky a to všetkým v rovnakej výške – v takomto prípade ide vlastne
o zvláštnu formu kombinácie poistenia a podpory17. V skutočnosti nie je možné
vyčleniť jednoznačne deliacu čiaru medzi technológiou podpory a technológiou
poistenia. Konštrukčné princípy oboch sa prelínajú. Avšak s určitosťou je možné uviesť, že pre všeobecné definovanie podpory je kľúčovou kategóriou núdza
a pre definovanie poistenia kategória udalosť.
16 BARINKOVÁ, M. (2007b): Princípy systému štátnej sociálnej podpory. In: Právny obzor :
teoretický časopis pre otázky štátu a práva. – ISSN 0032-6984. – Roč. 90, č. 1 (2007), s. 24–36.
17 KONOPÁSEK, Z. (1998): Estetika sociálního státu. Praha: GPlusG 1998
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
62
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Núdza znamená, že situácia niekoho je v danom okamžiku z akéhokoľvek
dôvodu veľmi zlá. Prakticky ide o to, že súčet príjmov v rodine nedosahuje zákonom stanovené hranice životného minima, pričom táto hranica je viac menej
priamo odvodená od úhrnu aktuálnej príjmovej situácie v celej spoločnosti. Nie
je dôležité ako a kedy k „núdzi“ došlo. Podstatný je aktuálny stav. Je jedno, či
sa dotyční jednotlivci dostali pod hranicu životného minima kvôli nepriaznivému pomeru ekonomicky aktívnych a neaktívnych osôb v domácnosti (t. j. málo
živiteľov, veľa živených), kvôli nízkej úrovni priznaného sociálneho dôchodku,
kvôli svojím mizerným platom, kvôli tomu, že o ne prišli, alebo jednoducho
kvôli tomu, že sa narodili do nepriaznivých (biednych) pomerov a už sa z nich
nedostali. Je jedno, či je chudoba v danom prípade trvalý stav, alebo výsledok
náhleho zvratu životnej úrovne. Situácia núdze je definovaná výhradne porovnaním okamžitej finančnej situácie danej rodiny so situáciou ostatných rodín
v spoločnosti. Teda, sociálna podpora je podporou tých, čo majú z akéhokoľvek
dôvodu podstatne menej, než majú ostatní.
Sociálna udalosť odkazuje na to, že sa situácia niekoho určitým spôsobom
zhoršila. Zatiaľ čo sociálna núdza je definovaná nedostatkom, resp. absenciou
príjmu, sociálna udalosť teda nejakým úbytkom, resp. stratou príjmu. Nezáleží
na tom, či sa v dôsledku tejto udalosti adresát dostal až na úroveň extrémnej biedy, alebo či pod hranicou biedy už dávno živoril. Dôležité je len to, že daná rodina prišla z určitých, dopredu vymedzených dôvodov (t. j. z dôvodu vysokého, či
nízkeho veku, nemoce, invalidity, smrti) o nejaký z príjmov, ktoré konštituujú
ich spoločný rozpočet. Sociálna udalosť je definovaná výhradne porovnávaním
novej príjmovej situácie k doterajšiemu (minulému) príjmovému štandardu
danej rodiny. Ide tu o zmenu, a nie o stav. Teda, sociálne poistenie je poistením
proti strate príjmov, a teda zabezpečením tých, čo majú zrazu z určitých dôvodov
podstatne menej, než mali doteraz.
Ak by sme zhrnuli vyššie uvedené, potom by sme mohli v krátkosti uviesť,
že všeobecne cieľom sociálnej podpory je zlepšenie situácie niekoho. Žiaduca je
zmena statusu quo. Dávka je koncipovaná ako reakcia na abstraktne definovaný
stav – ako reakcia na „núdzu“. Cieľom sociálneho poistenia je v tomto zmysle
pravý opak. Žiaduce je zachovanie doterajšieho stavu – jeho konzervácia. Dávka je koncipovaná ako reakcia na abstraktne definovaný priebeh, ako reakcia
na „udalosť“. Nárok vzniká, pretože sa situácia niekoho zhoršila.
Makroštrukturálne súvislosti sú jasné. Sociálna podpora implikuje taký typ
redistribúcie, ktorý prispieva pre znižovanie sociálnych nerovností medzi ľuďmi
(napr. príspevok na živobytie v rámci tzv. sociálnej pomoci – dávky životného
minima). Sociálne poistenie je naopak takou prerozdeľovacou technológiou,
ktorá nerovnosti medzi ľuďmi konzervuje, a vlastne posilňuje (napr. starobné
a iné dôchodky, nemocenské dávky).
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
63
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Existujú aj ďalšie rozdiely medzi podporou a poistením. Zatiaľ čo nárok
na dávku sociálneho poistenia je striktne individuálna, nárok na sociálnu podporu je de facto nárokom celej rodiny. Čo to prakticky znamená?
Sociálna núdza nie je posudzovaná individuálne. Tradične sa uznáva, že
chudobný nemôže byť jednotlivec, ale iba celá rodinná sieť, prepletená vzťahmi
vzájomných záväzkov, explicitných i implicitných. Práve preto nie je chudobné
malé dieťa (ako osoba bez vlastného príjmu), pokiaľ nie sú zároveň chudobní
jeho rodičia. Preto nie je chudobný nezamestnaný muž (ako osoba bez vlastného
príjmu), pokiaľ nie je zároveň chudobná jeho manželka. Ak je skrátka kritériom
pre poskytnutie sociálnej podpory to, že adresát svojimi príjmami nedosahuje
hranice životného minima, potom je potrebné upozorniť na to, že ide väčšinou
o adresáta kolektívneho: o celú rodinu a o súčet všetkých rodinných príjmov.
Pod rodinou sa chápe skupina spoločne hospodáriacich osôb. Teda, adresátom
dávok životného minima je rodina ako celok.
U sociálnej udalosti je iná situácia. Pri uznávaní dôchodku teoreticky nerozhoduje ani veľkosť rodiny dôchodcu, ani výška celkového rodinného príjmu.
Podstatné sú iba tie okolnosti, ktoré sa nejakým spôsobom dotýkajú individuálnej pracovnej a príjmovej histórie dotyčného. Pre vznik tohto nároku je zásadne
jedno, či je žiadateľ o dôchodok z chudobnej alebo z bohatej rodiny, či žije sám
alebo v širšom kruhu blízkych. Adresátom dávok typu sociálneho poistenia je
jednotlivec a tomu zodpovedajú príslušné kritériá a zmysel dávky.
Poistenie garantuje jedinečné a individuálne dosahované štandardy. Dávka
je pre všetkých stanovená jednotnou sadzbou (percentuálnou), aby pomoc bola
v konečnom efekte diferencovaná a individualizovaná. Kto stráca na vysokom
plate, bude mať aj vysokú dávku.
Veľa sa diskutuje okolo tzv. adresnosti alebo univerzálnosti dávok sociálneho
zabezpečenia. Princípu univerzálnosti sa ujali stúpenci sociálnodemokratickej
doktríny a princípu adresnosti liberáli, príp. konzervatívci. Univerzálnosť dávky
bola interpretovaná ako princíp, podľa ktorého je príslušná dávka vyplácaná bezpodmienečne, bez nutnosti podrobovať sa akýmkoľvek testom a kontrolám. Univerzálna dávka je vyplácaná všetkým a to v rovnakej výške. Vlastne, je vyplácaná
všetkým príslušníkom určitej demografickej kategórie, napr. všetkým deťom.
Rozlišovanie medzi poistením a podporou je kľúčové pre ponímanie moderného sociálneho zabezpečenia. Nič na tom nemení ani tá okolnosť, že v praxi
bývajú hranice medzi oboma modelmi nejednoznačné a že sa presadzujú rôzne
hybridné formy nárokov. Práve naopak, deľba práce medzi poistením a podporou je pre analytikov a teoretikov welfare state dôležitá. Oba systémy odrážajú
potrebu čo najjednoduchšie a v čo najväčšom rozsahu stabilizovať ľudské životy v individualizovanom a univerzalistickom prostredí moderných spoločností.
Poistenie (mám sa podstatne horšie, než som sa mal doteraz) i podpora (mám sa
podstatne horšie, než sa majú ostatní) vidia príjmové nedostatky rôzne. Nerie© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
64
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
šenie nedostatkov u oboch z nich môže v konečnom efekte predstavovať hrozbu
pre stabilitu života v celej spoločnosti.
Poistenie a podpora v systéme welfare state sú výrazom inštitucionalizácie
ľudskej snahy vysvetliť zložité situácie jednoduchým mechanizmom. Sú výsledkom dlhodobého úsilia naprogramovať inštitúcie všeobecného sociálneho
zabezpečenia tak, aby boli schopné jednoznačne a v každom jednotlivom prípade identifikovať rôzne dimenzie sociálnej núdze.
III.
Riešenie chudoby v našej spoločnosti vyžaduje v podstate dve zásadné veci:
a) zamerať sa v sociálnej (a v ekonomickej) politike na prevenciu chudoby
(ide predovšetkým o to, aby sa všetkými opatreniami sociálnej politiky
– napr. dôchodkovým poistením, politikou zamestnanosti, opatreniami
vzdelávacej politiky atď., pokiaľ je to možné ex ante zabránilo tomu, aby
sa jedinci, rodiny a iné sociálne skupiny vôbec dostali do kategórie chudobných),
b) zamerať sa aj na riešenie či zmierňovanie jej následkov.
V súčasnej dobe by mala mať prevencia prioritu. Lepšie zodpovedá poslaniu
a duchu sociálnej politiky, pretože zbavuje jednotlivcov negatívnych zážitkov
a pre spoločnosť je aj ekonomicky výhodnejšia než riešenie následkov.
Chudoba v SR, podobne ako v ČR, je do značnej miery chudobou relatívnou, t. j. nie je spojovaná s fyzickým prežitím. Chudobní sú tí, ktorí sú hmotne
deprivovaní v dôsledku nedostatočného prístupu k príjmom a k bohatstvu.18
V budúcnosti sa predpokladá, že to bude v dôsledku nedostatočného prístupu
k vzdelaniu a informáciám. Teda, chudobní uspokojujú svoje základné životné
potreby, ale sú v spoločnosti handicapovaní a sú z nej do určitej miery vylúče18 Koncept deprivácie je rovnako ako pojem nerovnosť, sociálna spravodlivosť a vylúčenie
(exklúzia) jedným z kľúčových pojmov spojených s diskurzom modernej spoločnosti
s chudobou. Ide o stav neuspokojených potrieb dôsledku nedostatku zdrojov všetkého
druhu – hmotných i nehmotných, osobných i mimo osobných. Deprivácia nemusí byť
sprievodným znakom chudoby (nie všetci deprivovaní sú chudobní a nie všetci chudobní
sú deprivovaní. Nehovoriac už o „dobrovoľnej skromnosti“, ktorá môže mať niektoré znaky
skromnosti, ale nie ju možné zamieňať za chudobu (Librová, 1994).
Celkove je možné depriváciu opísať ako nevýhodný status v určitej lokálnej komunite,
ale aj v širšej spoločnosti. Môže mať mnoho zjavných i skrytých foriem (strava, bývanie,
odievanie, životné prostredie, vzdelanie, práca a sociálne podmienky a aktivity), vždy však
znamená nedostatok niečoho, čo je všeobecne považované za žiadúce podmienky života
(a to je aj kultúrne a historicky podmienené).
Deprivácia môže byť objektívna a s objektívnymi dôsledkami (napríklad vyššou chorobnosťou a úmrtnosťou medzi deprivovanými), alebo subjektívne pociťovaná ako nedostatok
niečoho, čo je považované za potrebné alebo je v danej spoločnosti oceňované, aj keď sa
bez toho človek dokáže zaobísť (Mareš, 1999, s. 71–72).
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
65
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
ní, pretože nemôžu svoje potreby uspokojovať na úrovni, ktorú daná spoločnosť
považuje ešte za minimálne nevyhnutnú.
Chudoba ako stav súvisiaci so spôsobom života určitých skupín obyvateľov
je pripisovaná ako objektívnym príčinám (ako je nedostatok pracovných príležitostí, štádiá životného cyklu, zle fungujúce školstvo, t. j. produkujúce nadbytočných odborníkov v jednotlivých profesiách, alebo nedostatočne pripravených
pre zapojenie sa do fungovania trhovej ekonomiky a pod.), tak aj subjektívnym
príčinám, osobnému zavineniu (napr. lenivosť, alkoholizmus, drogová závislosť
a pod.).19
Chudoba je do určitej miery akousi sociálnou konštrukciou, a je to práve
spoločnosť, kto ju ako takú vymedzuje a definuje, napriek tomu, že je aj subjektívne prežívaná. „Limit minimálne nevyhnutných potrieb“ (hranicu chudoby,
ktorú v našej praxi plní životné minimum) stanovuje štát v závislosti od celého
radu faktorov, medzi ktoré patria tradície, etické hodnoty, vnímanie nerovností a sociálnej spravodlivosti, otázky spojené s motiváciou a stimuláciou k práci,
príjmové pomery a pod., a samozrejme i v závislosti od bohatstva spoločnosti
a jej ekonomických zdrojov. Zdá sa, že podstaty relatívneho konceptu chudoby
plynie, že takto chápaná chudoba je viac menej neodstrániteľná a že sociálna
politika musí s ňou rátať ako s fenoménom, ktorý bude trvalo sprevádzať našu
spoločnosť.
Na chudobu môže spoločnosť reagovať mnohými spôsobmi, včítane tých,
ktoré obvykle nie sú spájané s podporou chudobných. Ťažiskom praxe sociálnej politiky nemali by byť iba dávky sociálnej pomoci (podpora chudobných).
Čiastočne je to preto, že táto sociálna pomoc síce uľahčuje životnú situáciu
chudobných, ale ju nerieši. Odozva na chudobu je obsiahnutá nielen v dávkach
sociálnej pomoci adresovaných osobám a rodinám s nízkymi príjmami (dorovnávanie príjmov na stanovené životné minimum), ale aj v mnohých iných dávkach: v dávkach pre nezamestnaných, v starobných dôchodkoch, v dávkach pre
osamelé matky s deťmi a pod.).
Redistribúcia realizovaná sociálnym štátom v prospech chudobných môže
mať peňažnú i nepeňažnú formu. Systémy sociálnej pomoci môžu byť založené
primárne na finančných príspevkoch (napr. Írsko, Holandsko, Veľká Británia),
iné ich kombinujú s väčším dielom sociálnych služieb, ako je napr. bezplatná
19 Najčastejšou príčinou, pre ktorú sa ľudia dostali pod hranicu životného minima, teda
do hmotnej núdze, bola strata pracovného miesta bez vlastného pričinenia. Z poberateľov
dávok sociálnej pomoci bolo až 92 % nezamestnaných. Do hmotnej núdze zo subjektívnych príčin sa dostávali najmä tí, ktorých evidovali ba úradoch práce viac ako dva roky,
neplatili príspevok na poistenie v nezamestnanosti alebo bez vážnych dôvodov skončili pracovný pomer. Na dávkach a podpore v nezamestnanosti sa v roku 2000 vyplatilo
takmer 14 mld. Sk. Podľa predpokladov by sa v prvom polroku 2001 mala situácia mierne
zlepšiť. V dôsledku sezónnych a verejnoprospešných prác sa očakáva 18,5 až 19,1 – percentná miera nezamestnanosti (Ďurišková, 2001, s.1–2).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
66
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
lekárska starostlivosť, sociálne byty a pod. (Napr. Francúzsko, Spolková republika Nemecko, Belgicko, Luxembursko, Dánsko...). Je to reakcia na to, že problémy
chudobných sú kombináciou problémov finančných a problémov, ktoré si vyžadujú sociálne služby.20
Nepeňažná forma pomoci je charakteristická najmä pre tradičnú spoločnosť
či predindustriálne obdobie vývoja spoločnosti, ale nie je raritou ani v priemyselne rozvinutých krajinách. Táto forma pomoci predstavuje rôzne formy priamej podpory prostredníctvom rôznych inštitúcií, ako sú európske špitály, anglické „workhouses“, chudobince a pod., ale aj prostredníctvom sociálnych akcií, ako
je rozdeľovanie šatstva, vývarovne jedla, ubytovne pre bezdomovcov a pod.
Peňažné dávky predstavujú jednoduchú a priamu odozvu na hlavnú zložku
problému chudoby – na nedostatok zdrojov. Tieto dávky sú poskytované v rámci:
1. sociálneho poistenia (starí ľudia, nezamestnaní, invalidi), kde sa skúmajú zdroje (príspevky) a uplatňuje sa princíp participácie;
2. adresnej podpory, ktorá slúži ľuďom s nízkymi príjmami, kde sa skúma
situácia žiadateľov, ich prostriedky (presadzuje sa tu princíp adresnosti,
ktorý ma zabezpečiť, aby sa podpora dostala skutočne iba k tým, kto ju
potrebuje);
3. dávok, ktoré nie sú spojené so skúmaním ani príspevkov ani zdrojov – ide
o podpory pre telesne postihnutých a mentálne handicapovaných a pod.;
4. univerzálnych podpôr, ktoré sa niekedy stotožňujú s predchádzajúcimi
kategóriami, ale je tu aj odlišnosť: neskúmajú sa ani príspevky ani prostriedky, avšak musia byť k ich poskytnutiu splnené nejaké individuálne podmienky (univerzálne podpory sú podporami pre celú kategóriu
osôb – sú späté s ich príslušnosťou k nejakej demografickej či sociálnej
kategórii osôb).
Princíp adresnosti býva doplnený princípom subsidiarity. Podľa tohto princípu je prvou inštanciou pre pomoc v núdzi sám občan, ktorý sa ocitol v núdzi.
Ak človek nie je schopný si pomôcť sám, mala by mu (podľa tohto princípu)
pomôcť jeho rodina. Ak ju nemá, alebo jeho situácia je nad sily jeho rodiny,
potom nastupujú ďalšie spoločenstvá: priatelia, obec, charitatívne organizácie,
príp. občianske združenia a nakoniec štát. Pomoc teda poskytuje vždy ten najbližší, ktorý ju poskytnúť môže. Princíp subsidiarity vyjadruje fakt, že ľudia vstupujúci do vzájomných vzťahov a väzieb sa stavajú na sebe závislými a preto majú
voči sebe navzájom určitú zodpovednosť. Akoby sa v tomto princípe prejavovala
realizácia etického princípu úcty k človeku a k jeho právu na život v sociálne
priaznivých životných podmienkach.
20 Niekedy je veľmi obtiažne odhadnúť, aký rozsah sociálnej starostlivosti je vyvolaný potrebami chudobných a aký rozsah ide na vrub potrieb a záujmov systému, ktorý túto starostlivosť poskytuje. Napríklad vo Veľkej Británii je asi jedna pätina príjemcov dávok sociálnej
pomoci súčasne aj klientmi sociálnych pracovníkov. Spolu s členmi ich rodín sa odhaduje
ich počet na viac ako 2 milióny osôb (Becker, MacPherson, 1986).
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
67
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Poskytované peňažné dávky môžeme klasifikovať ako:21
a) platby určené na úhradu zvláštnych (zvýšených) výdajov: sú tu zahrnuté
dávky pre handicapovaných a postihnutých chorobami, ktoré ich síce
nevylučujú z trhu práce, ale prinášajú im v určitej miera zvýšené životné
náklady;
b) kompenzácia straty schopnosti zarobiť si (zahŕňa dávky pre obete pracovných úrazov či chorôb z povolania);
c) príjmy určené pre tých, ktorých status obsahuje oprávnenie nepracovať
na trhu práce – alebo aspoň nie v úplnej kapacite (dávky pre penzistov,
osamelé matky, handicapované osoby);
d) podpora určená pre tých, ktorých zárobok klesol krátkodobo pod stanovenú hranicu (príspevok v nezamestnanosti);
e) dorovnávanie príjmov, ktoré sú nedostatočné, nedosahujú nejakú minimálnu príjmovú hranicu (sú to dávky uplatňované vo vzťahu k stanovenému príjmovému či životnému minimu);
f) ochrana pozície v situácii, kedy celkový príjem domácnosti je stratený
(podpora v rámci materskej dovolenky, nemocenské dávky, dávky pre
vdovy a pod.);
g) dávky solidaristické, určené na základe generalizovanej reciprocity (profesijná penzia tých, kto si platil pripoistenie či penzijné poistenie v profesijných poisťovniach – charakteristické pre korporatívny sociálny štát).
Dávky sociálnej pomoci sú určené najmä tým, kto sa nachádza v obtiažnej
sociálne nepriaznivej životnej situácii a z objektívnych a subjektívnych dôvodov
nie sú schopní vlastným pričinením (nie je možné uplatniť princíp svojpomoci),
ani za pomoci rodiny (nie je možné uplatniť princíp subsidiarity) si základné
životné potreby zabezpečiť. V tomto prípade nastupuje štát, ktorý poskytuje prostriedky zo štátneho rozpočtu (uplatnením princípu solidarity prostredníctvom redistribúcie), a to iba tým, ktorým uzná za potrebné pomôcť (princíp
adresnosti).
Občan štátu sa môže dostať do týchto dvoch preňho nepriaznivých situácií:
do stavu hmotnej núdze (človek sa v nej nachádza, ak jeho príjem nedosahuje hranicu životného minima a nemôže si ju zvýšiť vlastnými silami – pre vek,
zdravotný stav)22 a do stavu sociálnej núdze (človek sa v nej nachádza, ak kvôli
maloletosti, strate sebestačnosti, kvôli chorobe a pod. nie je schopný zabezpečiť
21 MAREŠ, P. (1995): Sociologie nerovnosti a chudoby. SLON, Praha 1999, s. 160.
22 Hmotná núdza je stav, keď príjem (§ 3 a 4 zákona č. 125/1998 Z.z. o životnom minime
a o ustanovení súm na účely štátnych sociálnych dávok) občana nedosahuje životné
minimum ustanovené osobitným predpisom (§2 zákona č. 125/1998 Z. z.). Občan nie je
v hmotnej núdzi, ak svojím doterajším príjmom a svojím majetkom môže riešiť hmotnú núdzu. Občan si má riešiť svoju hmotnú núdzu užívaním vlastného majetku, správou
vlastného majetku, predajom vlastného majetku alebo prenájmom vlastného majetku.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
68
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
si svoje základné životné potreby).23 Formy riešenia hmotnej núdze a riešenia
sociálnej núdze sú: sociálne poradenstvo, sociálnoprávna ochrana, sociálne služby, dávka sociálnej pomoci, sociálne služby, peňažné príspevky na kompenzáciu
a peňažný príspevok za opatrovanie.
Sociálna pomoc nepredstavuje iba finančnú pomoc (najmä príspevok
na živobytie ako univerzálna dávka nahradzujúca doterajšie veľké množstvo rôznych dávok sociálnej starostlivosti, ale aj napr. bezúročná pôžička na živobytie
s dobou splatnosti maximálne na 10 rokov, určená na preklenutie stavu hmotnej
núdze).
Ide aj o prevenciu vzniku nepriaznivých sociálnych situácií, systém poskytovania informácií ľuďom, ktorí sa do týchto situácií dostali, dostávajú alebo mohli
dostať. Ide aj o sociálne služby (sociálne poradenstvo, ústavná sociálna starostlivosť, sociálna pomoc poskytovaná v azylových zariadeniach a pod.) a sociálnoprávnu ochranu maloletých detí a tých, ktorí nemajú právnu spôsobilosť, či nie
sú schopní obhajovať svoje oprávnené záujmy.
Subjektom, poskytujúcim sociálnu pomoc, má byť nielen štát (prostredníctvom štátneho rozpočtu, dotácií, sociálne právnej garancie a kontroly úrovne
sociálnej pomoci, poskytovanej neštátnymi organizáciami), ale taktiež aj obce
a územné orgány (prostredníctvom svojich rozpočtov a z predelenej štátnej
dotácie zo štátneho rozpočtu) a neštátne organizácie.
Systém sociálnych podpor sa zameriava aj na osoby, ktorých príjem sa
pohybuje nad hranicou životného minima. Štát preberá zodpovednosť za riešenie určitých situácií, ktoré všeobecne v rodine (na hlavu) znižujú príjmy alebo
zvyšujú výdavky a vedú k poklesu ich životnej úrovne (môžu, ale nemusia viesť
k poklesu až pod úroveň životného minima). Tento systém má viac oporu v koncepte relatívnej chudoby a v sociálnom životnom minime, než systém sociálnej
pomoci. K najdôležitejším situáciám, ktoré vytvárajú oprávnenosť na sociálnu
podporu, patrí: založenie rodiny a narodenie dieťaťa (príspevok pri pôrode), starostlivosť o deti (rodinné prídavky), náhradná rodinná starostlivosť o opustené
deti (rodičovský príspevok), úmrtie člena rodiny (pohrebné), starostlivosť o osoby neschopné zárobkovej činnosti a zvýšené výdavky, vyplývajúce zo zdravotného stavu (sociálny príplatok).
23 Sociálna núdza je stav, keď občan nemôže sám zabezpečiť starostlivosť o svoju domácnosť, ochranu a uplatňovanie svojich práv a právom chránených záujmov alebo kontakt so
spoločenským prostredím najmä vzhľadom na vek, nepriaznivý zdravotný stav, sociálnu
neprispôsobenosť alebo stratu zamestnania. Za sociálnu núdzu sa na účely tohto zákona
považuje aj stav, keď občan s ťažkým zdravotným postihnutím potrebuje zmierniť sociálne
dôsledky ťažkého zdravotného postihnutia alebo ich prekonať za podmienok stanovených
týmto zákonom. Za nepriaznivý zdravotný stav sa na účely tohto zákona považujú invalidita podľa právoplatného rozhodnutia alebo posudku Sociálnej poisťovne, choroba, porucha
zdravia alebo zdravotné postihnutie (§2 písm. e) zákona NR SR č. 98/1995 Z.z. o Liečebnom poriadku) uznané príslušným ošetrujúcim lekárom.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
69
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Sociálne poistenie na rozdiel od sociálnej podpory a sociálnej pomoci, ktoré sú prejavom tzv. vertikálnej solidarity, je založené na princípe horizontálnej
solidarity. Poistená osoba si ukladá v období relatívneho dostatku v platenom
poistnom prostriedky pre obdobie núdze (pre prípad nezamestnanosti, nemocenské poistenie, starobný dôchodok). Dnes prevládajú už povinné poisťovacie
systémy.24
Zabezpečenie práva človeka na život v dôstojných sociálnych podmienkach
a v priaznivom životnom prostredí celkove sa určitým spôsobom transformuje
do politiky sociálneho zabezpečenia sociálneho štátu, ktorého zmyslom je dať
jednotlivcom a rodinám istotu, že úroveň a kvalita ich života nebude postihnutá
nejakými sociálnymi či ekonomickými udalosťami.
Chudoba je považovaná nielen za stav nevýhodný pre jedinca a jeho rodinu,
ale aj nevhodný pre spoločnosť. Prostredníctvom idey ľudských a občianskych
práv predstavuje morálnu tvár spoločnosti a taktiež apel na spoločnosť, aby ju
odstránila. V mnohých krajinách sveta je chudoba jedným z motívov sociálnej
politiky nedopustiť jej zvýšený rast a zabezpečiť, aby chudobní nepadli príliš
hlboko do existenčných problémov. Podstatou pomoci chudobným v modernom sociálnom štáte je redistribúcia bohatstva. Sociálny štát ašpiruje na zlepšenie neľahkej životnej situácie chudobných a snaží sa znížiť riziko konfliktov
v spoločnosti.
Jednou zo základných dávok (ako nárokovej) garantovaných sociálnym štátom je minimálny príjem poskytovaný jedincom a rodinám na úrovni životného
minima. Podľa univerzalistického princípu má vlastne teoreticky každý jedinec
od narodenia nárok na príjem zodpovedajúci jeho základným potrebám. Je mu
poskytovaný od narodenia bez ohľadu na to, či môže alebo nemôže (chce alebo
nechce) pracovať, a bez ohľadu na jeho finančnú situáciu. Jeho výška zodpovedá definícii chudoby, ktorú spoločnosť prijme. Životné minimum sa tak stáva
základným jednotiacim prvkom záchrannej sociálnej siete25,26.
Stanovenie výšky životného minima má výrazný vplyv na udržanie sociálneho
konsenzu v spoločnosti.27 Vyvážená a účelovo relevantná výška životného mini24 MAREŠ, P. (1995): Sociologie nerovnosti a chudoby. SLON, Praha 1999, s. 205–206.
25 VEČEŘA, M.(1993): Sociální stát. Východiska a přístupy. SLON, Praha 1993, s. 77.
26 Pod životným minimom sa rozumie taký súbor statkov a služieb, ktorý umožňuje jedincovi, rodine alebo domácnosti uspokojovať potreby v rozsahu, aký spoločnosť v danej etape
uznáva za minimálne nevyhnutný. Nie je ľahké stanoviť výšku životného minima, ktoré je
v konečnej podobe výsledkom stretu názorov, prístupov a záujmov jednotlivých spoločenských skupín, odborníkov a štátnej administratívy.
27 Na odbornej úrovni sa spravidla rozlišujú dve možné hladiny životného minima: 1. existenčné minimum – chápe sa ako súhrn statkov a služieb, bez ktorých by došlo k ohrozeniu
života a zdravia občana (ide v podstate o absolútnu hranicu chudoby). Na základe medzinárodných doporučení a ekonomických možností štátu sa navrhuje považovať za existenčné minimum približne polovica celkového priemerného čistého príjmu na osobu; 2.
sociálne minimum – predstavuje dolnú hranicu pásma všeobecne prijatého životného
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
70
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
ma, vyjadrujúca na jednej strane možnosti sociálneho štátu a na druhej strane
jeho garanciu slušného životného štandardu, je úlohou, ktorá je na hranici našich
možností a predstavuje skúšku únosnosti sociálnej stratégie sociálneho štátu.
Na záver
Nerovnosť a chudoba budú vždy pre spoločnosť predmetom reflexie a sociálnych akcií a to nielen z dôvodov morálnych, ale aj racionálnych. Diskusia o týchto javoch, sprevádzajúcich ľudstvo už od nepamäti, môže vzniknúť z rôznych
dôvodov. Jedným z nich je ten fakt, že uvedené javy ovplyvňujú dôstojnosť
sociálneho prostredia, v ktorom žije človek a ktoré predstavuje aj súčasť jeho
priaznivého alebo nepriaznivého životného prostredia.
Spoločnosť chápe chudobu ako „sociálny a politický“ problém (otázka solidarity) či ako „politický a sociálny“ problém (otázka sociálnej exkluzie). Najmä
jej radikálne formy, ktoré vylučujú chudobných z „normálneho spoločenského
života“ a vytvárajú „underclass“, oslabujú a ohrozujú spoločnosť.
Chudoba nie je vnímaná iba v pojmoch sociálneho systému (jeho stability),
ale aj v pojmoch individuálneho života (osobných dôsledkov pre chudobných –
ako nežiadúci stav existencie). Z tohto dôvodu je chudoba pre spoločnosť morálnou kategóriou a morálnou výzvou.
Chudoba narušuje základné princípy, na ktorých je postavená dnešná spoločnosť: popiera koncept občianstva a delegimituje koncept demokracie. Ide o útok
na archetypy súčasnej civilizácie – na princíp odvodzovania sociálneho statusu z povolania a postavenia v zamestnaní. Nová chudoba je najčastejšie spojená
s vylúčením jedincov i celých sociálnych skupín z možnosti získať svoj status
týmto spôsobom, pretože ide o nezamestnaných28. Z tohto dôvodu je chudoba,
sociálna pomoc, sociálna podpora v nezamestnaní a sociálne poistenie v centre
pozornosti sociálnej politiky národných štátov.
Doc. PhDr. Ján Čipkár, PhD.
Univerzita P. J. Šafárika v Košiciach, Právnická fakulta
E-mail: [email protected]
štandardu (ide v podstate o úroveň vyplývajúcu z relatívneho chápania chudoby), teda
uspokojovanie všetkých životných potrieb na minimálnej spoločensky prijateľnej úrovni
a s minimálnymi nákladmi. Za sociálne minimum sa doporučuje vo vyspelých štátoch
považovať zhruba dve tretiny priemerného čistého príjmu na osobu (Večeřa, 1993, s.78).
28 MAREŠ, P. (1995): Sociologie nerovnosti a chudoby. SLON, Praha 1999, s. 208.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
71
SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA PŘEDBĚŽNÉHO
OPATŘENÍ DLE § 76A OBČANSKÉHO
SOUDNÍHO ŘÁDU A APLIKAČNÍ
PROBLÉMY Z NÍ VYPLÝVAJÍCÍ
Current Legal Regulation of Interim Measure Pursuant to § 76a of the
Civil Procedure Code and the Problems Connected with its Application
Klára Hamuľáková
HAMUĽÁKOVÁ, Klára. Současná právní úprava předběžného opatření dle
§ 76a občanského soudního řádu a aplikační problémy z ní vyplývající. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 73–90.
Abstrakt: Článek je zaměřen na stávající právní úpravu předběžného opatření
dle § 76a o.s.ř. To je využíváno v případě, že se nezletilé dítě ocitlo bez jakékoliv
péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny
nebo v případě svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu. Článek
má za cíl analyzovat současnou právní úpravu a vytyčit zásadní problematické
aspekty z ní vyplývající. To vše i s ohledem na připravovaný zákon o zvláštních
řízeních soudních, který má zahrnovat i právní úpravu tohoto speciálního předběžného opatření.
Klíčová slova: Zajišťovací řízení, předběžné opatření, nezletilé dítě, vhodné prostředí, zájem dítěte, pěstounská péče, orgán sociálně-právní ochrany dětí.
Abstract: The article is focused on existing legal regulation of interim measure
pursuant to § 76a of the Civil Procedure Code. This interim measure is used in
the case the minor child found himself/herself without any care or if his/her life
or favourable development is put at a serious risk or is affected, or if the child is
placed into the foster care for an interim period. The aim of the article is to analyze the current legal situation and chart a major problematic issues arising from
it. All of this with regard to the forthcoming act on special judicial proceedings,
which shall include the regulation of this interim measure.
Keywords: Interim measure, minor child, suitable environment, interest of the
child, foster care, body of social-legal protection.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
73
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Úvod
V souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku a dalších zákonů společně vytvářejících novou komplexní právní úpravu soukromoprávních vztahů
vyvstala potřeba na ni reagovat i procesní úpravou, která by subjektům hmotněprávních vztahů poskytla náležitou ochranu jejich subjektivních práv. Jako nejvhodnější varianta byla nakonec zvolena částečná harmonizace z. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) za současného přijetí speciálního zákona,
který bude upravovat zejména nesporná řízení, která přijetím nového občanského zákoníku musí projít nejvýraznějšími změnami. Mezi zákony pak bude vztah
speciality a subsidiarity. Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních (zákonem
mají být upravena nejen řízení nesporná, ale i některá specifická sporná řízení)1
zahrnuje ve třetí části (Řízení ve věcech rodinněprávních) i právní úpravu dvou
specifických předběžných opatření, kterými jsou předběžné opatření dle § 76a
o.s.ř., týkající se umístění nezletilého dítěte do vhodného prostředí, pokud se
ocitlo bez jakékoliv péče nebo jsou-li jeho život nebo příznivý vývoj vážně ohroženy nebo narušeny či svěření dítěte do pěstounské péče podle zvláštního právního předpisu a předběžné opatření podle § 76b o.s.ř. o vykázání ze společného
obydlí a nenavazování kontaktů s oprávněným.
Cílem tohoto článku je provést analýzu stávající právní úpravy jednoho
z nich, a to předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. a vytyčit problematické aspekty
s touto právní úpravou související, které by měly být zohledněny v nové právní
úpravě. Protože Ministerstvo spravedlnosti již zveřejnilo návrh zákona o zvláštních řízeních soudních k připomínkování, obsahuje článek i odkazy na navrhovanou právní úpravu, kterou se v návaznosti na provedenou analýzu té stávající
snaží podrobit kritickému pohledu.
2. Obecné pojednání o předběžných opatřeních
Právní úprava předběžných opatření je v současnosti obsažena v části druhé,
hlavě druhé o.s.ř. Samostatně jsou pak v rámci ní zakotvena dvě výše zmiňovaná předběžná opatření, a to předběžné opatření podle § 76a o.s.ř. a § 76b o.s.ř.
Zvláštní právní úprava těchto předběžných opatření je dána jejich specifičností,
kterou tyto oblasti a s nimi související předběžná opatření vykazují. Určitá ustanovení týkající se výlučně těchto dvou předběžných opatření jsou však nevhodně a nekoncepčně zahrnuta i do obecné právní úpravy předběžných opatření.
Na oba tyto zvláštní typy předběžných opatření pak navazují i zvláštní způsoby
výkonu rozhodnutí upravené v části šesté občanského soudního řádu.
1 Tato koncepce je však mnoha procesualisty, v čele s prof. Winterovou, kritizována a bude
jistě předmětem mnoha dalších diskusí.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
74
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
3. Účel předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
Speciální předběžné opatření dle § 76a o.s.ř. slouží k tomu, aby se nezletilé
dítě, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jehož život nebo příznivý vývoj jsou
vážně ohroženy nebo narušeny, umístilo na nezbytně nutnou dobu ve vhodném prostředí, a bylo tak uchráněno negativnímu vlivu prostředí, v němž se
doposud nacházelo. Zároveň musí existovat naléhavá potřeba rychlého operativního zákroku, kterou nelze vyřešit nejen rozhodnutím ve věci samé (rozsudkem
o výchově dítěte), ale ani nařízením předběžného opatření podle § 76 odst. 1
písm. b) o.s.ř.2
Tento druh předběžného opatření byl do o.s.ř. vtělen z. č. 238/1995 Sb., který
reagoval na nález ÚS Pl. ÚS 20/943, jímž byl zrušen dosavadní § 46 z. č. 94/1963
Sb., o rodině (dále jen ZOR). Ten umožňoval národnímu výboru učinit ve vztahu k výchově nezletilých dětí předběžně i takové opatření, o kterém má právo
jinak rozhodnout soud, jestliže to bylo naléhavě třeba. Taková právní úprava
však byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně čl. 32
odst. 4 Listiny, který stanoví, že práva rodičů mohou být omezena a nezletilé
děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu
na základě zákona.4
Dítě se ocitne bez jakékoliv péče např. tehdy, jestliže osoby, které dosud o dítě
pečovaly, zemřely, byly hospitalizovány nebo z jiných důvodů přestaly péči o dítě
vykonávat. V obdobné situaci jsou děti nalezené. Život dítěte nebo jeho příznivý
vývoj jsou vážně ohroženy nebo narušeny, pokud je ohroženo zdraví dítěte, a to
jak fyzické, tak i psychické.5 Předběžné opatření dle § 76a o.s.ř., kterým se dítě
svěří do péče příslušného léčebného zařízení, je možné využít i v případě, že
rodiče odmítají léčbu nezletilého dítěte, jež je v bezprostředním ohrožení života.6
Vzhledem k tomu, že se jedná o závažný zásah nejen do rodičovských práv,
ale i vztahů mezi rodiči a dětmi, měl by navrhovatel, tedy obec s rozšířenou
působností, resp. orgán sociálně-právní ochrany dětí před tím, než přistoupí
k návrhu na nařízení předběžného opatření vždy zvážit veškeré možnosti, které
2 DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I.
Komentář. § 1–200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 449.
3 Nález ÚS ze dne 28. března 1995, sp. zn. Pl. ÚS 20/94.
4 Obdobně i čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož může být dítě odděleno od svých
rodičů proti jejich vůli jen na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem,
je-li takové oddělení potřebné v zájmu dítěte.
5 HOLUB, Milan, NOVÁ, Hana, SLADKÁ HYKLOVÁ, Jana. Zákon o rodině. Komentář
a předpisy souvisící. Praha: Linde Praha, 2007, s. 168.
6 V daném případě se nejedná o porušení práv rodičů zakotvených v čl. 32 odst. 4 či čl. 16
odst. 1 Listiny. Soud v řízení dle § 76a o.s.ř. zpravidla nemůže řešit otázky vhodnosti té které léčby, neboť uvedené ustanovení dopadá na výjimečné (a závažné) případy, kde je třeba
rozhodnout neprodleně, přičemž názor evidentně kvalifikovaného léčebného zařízení je
pro rozhodnutí soudu v daném ohledu dostatečnou oporou. Viz nález ÚS ze dne 20. srpna
2004, sp. zn. III. ÚS 459/03.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
75
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
mu situace nabízí.7 Nezřídka se v praxi stává, že orgán sociálně-právní ochrany dětí přistoupí k podání návrhu na odnětí z péče rodičů na základě vydání
předběžného opatření dle ustanovení § 76a o.s.ř., třeba i zcela legitimně v případě zřejmého, aktuálního ohrožení dítěte nejzávažnější intenzity, aniž by tomuto nesporně nejzávažnějšímu výchovnému opatření předcházela sociální práce
s rodinou nebo využití tzv. měkčích prostředků k nápravě.8 Primární je v případě
přistoupení k vydání předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. vždy zájem dítěte.9
Vhodným prostředím se dle zákona (§ 76a odst. 1 o.s.ř.) rozumí výchovné prostředí u osoby nebo zařízení způsobilého zajistit nezletilému dítěti řádnou péči s ohledem na jeho fyzický a duševní stav, jakož i rozumovou vyspělost
a umožnit realizaci případných jiných opatření stanovených předběžným opatřením. Legislativní zkratka vhodné prostředí byla do o.s.ř. vložena jeho novelou,
z. č. 295/2008 Sb., která nabyla účinnosti k 1. říjnu 2008. Seznam vhodných prostředí byl zveřejněn sdělením Ministerstva spravedlnosti č. 258/2007-LO-SP/96,
kterým se stanoví seznam vhodných prostředí pro umísťování nezletilých dětí,
které se ocitly bez jakékoliv péče nebo je-li jejich život nebo příznivý vývoj vážně ohrožen nebo narušen.10 Jak je uvedeno v důvodové zprávě k z. č. 295/2008
Sb.11 i v tomto sdělení, seznam vhodných prostředí je pouze vodítkem pro soudce a zárukou k tomu, že dítě nebude umísťováno do zcela nevhodných prostředí. Pokud soud nezvolí prostředí ze seznamu, může zvolit jiné vhodné zařízení,
které zajistí řádnou péči podle definice stanovené zákonem. Primárně by dítě
mělo být umísťováno u vhodné osoby a náhradní rodinná péče by tak měla být
upřednostňována před péčí ústavní.
Předběžné opatření dle § 76a o.s.ř. lze použít i v případě svěření dítěte
do pěstounské péče na přechodnou dobu dle § 45a odst. 2 písm. b) a c) ZOR12,
7 Pro rodiče a dítě je být spolu podle ustálené judikatury Soudu základním prvkem rodinného života a vnitrostátní opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva zaručeného čl. 8 Úmluvy. Takový zásah není v rozporu s čl. 8, pouze je-li ,,v souladu se zákonem“,
sleduje-li některý nebo některé z cílů uvedených v druhém odstavci tohoto článku a je-li
pro dosažení těchto cílů ,,nezbytný v demokratické společnosti“. Pojem ,,nezbytnosti“ znamená zásah založený na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli. Viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Walsová
a Palla proti České republice ze dne 26. října 2006. Stížnost č. 23848/04.
8 Viz MOTEJL, Otakar, ČERNÁ, Iva, PANOVSKÁ, Klára, MATYÁŠOVÁ, Petra. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv Rodina a dítě. S. 54–55. [cit. 7. 10. 2011].
Dostupné na <http://www.ochrance.cz/uploads/tx_odlistdocument/Rodina_a_dite.pdf >.
9 Vazba mezi matkou a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě
absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo
bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Viz nález ÚS ze dne 20.
července 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09.
10 Toto sdělení nabylo účinnosti k 25. srpnu 2008, tedy ještě před tím, než nabyl účinnosti
z. č. 295/2008 Sb., který legislativní zkratku vhodné prostředí do o.s.ř. zavedl.
11 Důvodová zpráva k z. č. 295/2008 Sb., sněmovní tisk č. 390/0.
12 Soud může svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu i v případě, že rodiče
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
76
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
po jejímž uplynutí lze dát souhlas rodiče s osvojením (§ 68a ZOR), nebo na dobu
rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodiče k osvojení (§ 68 ZOR).13
Taková situace přitom požaduje bezodkladné řešení a nepostačuje zde proto
využití předběžného opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. popř. řízení ve věci
samé. Účelem pěstounské péče na přechodnou dobu je zajištění osobní péče
o dítě pěstounem, nikoli zaměstnancem, který je v péči o dítě střídán jinými.14
Do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči po přechodnou
dobu, se zařazují osoby, které na základě odborného posouzení mají předpoklady pro výkon takové péče o dítě, a to zejména z hlediska krátkodobosti takové
péče a péče o dítě krátce po jeho narození (§ 27a odst. 2 z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).
4. Subjekty řízení o předběžném opatření dle § 76a o.s.ř.
Příslušným soudem k rozhodnutí o návrhu je okresní soud, který je místně příslušný pro obvod navrhovatele (§ 74 odst. 4 o.s.ř.). Tím může být pouze
obec s rozšířenou působností, v jejímž obvodu se dítě nachází. Původně byly
aktivně legitimovány k podání návrhu okresní úřady, později obecní úřady obcí
s rozšířenou působností. Vzhledem k tomu, že obecní úřady však nemají právní
a s ní související procesní subjektivitu, došlo z. č. 59/2005 Sb. k formulační změně v osobě navrhovatele, kterým je nyní obec s rozšířenou působností.15 Ponechána však mohla být dle mého názoru i původní právní úprava, neboť procesní
subjektivita byla v podstatě obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností přiznána právě zákonem, který ji uváděl jako navrhovatele předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. (§ 19 o.s.ř.).16 Původní úprava navíc byla vhodná i s ohledem
na to, že návrh fakticky zpracovává orgán sociálně-právní ochrany dětí, kterým
je mimo jiné i obecní úřad obce s rozšířenou působností (§ 4 z. č. 359/1999 Sb.,
o sociálně-právní ochraně dětí). Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních
13
14
15
16
nemohou ze závažných důvodů dítě vychovávat [§ 45a odst. 2 písm. a) ZOR]. Nemůže
tak však učinit předběžným opatřením dle § 76a o.s.ř. Umístění dítěte do pěstounské péče
na přechodnou dobu dle § 45a odst. 2 písm. a) ZOR by mělo být vázáno na předpoklad
návratu dítěte zpět do péče svých rodičů nebo širší rodiny, nebo svěření do péče náhradních rodičů. Viz důvodová zpráva k z. č. 134/2006, sněmovní tisk 995/0.
Tento typ předběžného opatření byl do o.s.ř. vložen z. č. 134/2006 Sb., kterým s účinností
od 1. června 2006 došlo především ke změně z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně
dětí.
KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 196.
Paragraf 16 a § 37 z. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí však i nadále opravňuje
k podání návrhu obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Zákon může přiznat způsobilost být účastníkem řízení výslovně (tak, že určitému subjektu
způsobilost být účastníkem řízení přímo přizná), nebo jen tak, že s ním (mlčky) zachází
jako se způsobilým účastníkem řízení. DOLEŽILEK, Jiří. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ,
Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1–200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 107.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
77
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
z praktických důvodů vhodně počítá s přiznáním aktivní věcné legitimace orgánu sociálněprávní ochrany dětí, a to právě s ohledem na zajištění rychlejšího
jednání s cílem poskytnutí ochrany dítěti.17
Účastníky řízení jsou navrhovatel a ti, kteří by jimi byli, kdyby šlo o věc
samu. Osoba, které má být dítě předáno do péče není účastníkem řízení. I přesto
by měl soud zjišťovat názor této osoby, tedy zda souhlasí se svěřením dítěte do
své péče. Vzhledem k tomu, že lhůta pro vydání usnesení o nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. je poměrně krátká, měl by toto stanovisko zjišťovat již
orgán sociálně-právní ochrany dětí a soudu toto stanovisko (tedy souhlas s předáním do péče) zprostředkovat.
Nezletilý nemusí být při nařízení předběžného opatření zastoupen. To však
neznamená, že soud opatrovníka ustanovit nesmí. Opatrovníkem je ustanoven ve velkém množství případů orgán sociálně-právní ochrany dětí, který je
však současně fakticky navrhovatelem tohoto předběžného opatření a může tak
v tomto případě docházet ke zřejmé kolizi zájmů. Nemá-li nezletilý zákonného
zástupce nebo nemůže-li jej zákonný zástupce v řízení zastupovat (§ 37 odst. 2
ZOR), ustanoví mu opatrovníka soud péče soudu o nezletilé bezodkladně po
provedení výkonu předběžného opatření.
5. Návrh na předběžné opatření dle § 76a o.s.ř.
Přestože jde o předběžné opatření pro řízení, které může soud zahájit i bez
návrhu (§ 81 odst. 2 o.s.ř.), je zahájení řízení o předběžném opatření postaveno
výlučně na dispozičním principu.
Návrh na předběžné opatření dle § 76a o.s.ř. musí obsahovat kromě obecných náležitostí jméno nezletilého dítěte, jména, povolání a bydliště ostatních
účastníků, jsou-li navrhovateli známa, vylíčení rozhodujících skutečností odůvodňujících nařízení předběžného opatření, označení osoby, které má být dítě
předáno do péče a z návrhu musí být patrno, že se navrhovatel domáhá nařízení
předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. Navrhovatel je povinen připojit k návrhu
listiny, jichž se dovolává. Návrh je osvobozen od soudního poplatku [§ 11 odst. 1
písm. a) a § 11 odst. 3 písm. a) z. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].
Je otázkou, jak by měl soud postupovat, podá-li obec s rozšířenou působností návrh na nařízení předběžného opatření, jehož obsahem bude odevzdání
dítěte do péče osoby v návrhu označené, bez toho, aby výslovně uvedla, že se
jedná o předběžné opatření dle §76a o.s.ř. Přestože má soud povinnost posuzovat každý úkon podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), není možné, aby bez dalšího
dovodil, že se jedná o návrh na nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
V úvahu totiž může v závislosti na obsahu návrhu přicházet i vydání předběžného opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud má tak dvě možnosti dalšího
17 Viz návrh zákona o zvláštních řízeních soudních a důvodovou zprávu k němu dostupné na
<http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>. [cit. 22. 11. 2012].
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
78
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
postupu. První z nich je vyzvat obec, aby návrh případně doplnila18 (což je vzhledem k tomu, že soud má veškeré kontakty na navrhovatele i v poměrně krátké
lhůtě možné), druhou pak návrh bez dalšího posoudit jako návrh na nařízení
předběžného opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud totiž není návrhem
na nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. vázán.19 Sama bych se i s ohledem na rozdílnou právní úpravu, následky obou těchto předběžných opatření,
zohlednění zájmů dítěte i osoby navrhovatele přikláněla spíše k první variantě,
a to i v případě, že by se tak měla nepatrně prodloužit doba vydání předběžného
opatření dle § 76a o.s.ř.
Návrh na předběžné opatření dle § 76 o.s.ř., který neobsahuje všechny náležitosti, je nesrozumitelný anebo neurčitý a pro tyto nedostatky nelze pokračovat
v řízení, předseda senátu bez dalšího odmítne (§ 75a odst. 1 o.s.ř.). Ustanovení
§ 43 o.s.ř. upravující výzvu soudu k odstranění těchto nedostatků, se vzhledem
k existenci krátké lhůty k vydání rozhodnutí, nepoužije. Odlišně však zákon stanoví pro návrhy na vydání předběžných opatření dle § 76a a 76b o.s.ř. Dle § 75a
odst. 2 o.s.ř. se ustanovení odstavce jedna nepoužije. Vyvstává proto otázka,
jakým způsobem by měl soud postupovat v případě, že na něho napadne návrh
na vydání předběžného opatření dle 76a o.s.ř. nebo § 76b o.s.ř., který je zcela
nesrozumitelný, pokud budeme zároveň brát v úvahu velmi krátkou lhůtu pro
vydání těchto předběžných opatření.
A. Winterová vykládá toto ustanovení tak, že návrh nemůže být odmítnut
pro nedostatky v náležitostech, resp. pro nesrozumitelnost či neurčitost, avšak
nemůže být ani vrácen k opravě či doplnění.20 Pokud se soudu nepodaří dosáhnout nápravy těchto nedostatků, návrh zamítne.
Soud tak na základě výše uvedeného výkladu musí rozhodnout meritorně
bez znalosti podstatných náležitostí návrhu, popř. skutkových souvislostí daného případu, což je v rozporu s účelem těchto speciálních předběžných opatření.
Přestože v případě předběžného opatření dle § 76a o.s.ř., na rozdíl od návrhu
na předběžné opatření dle § 76b o.s.ř., taková situace, s ohledem na osobu navrhovatele, nastane spíše výjimečně, domnívám se, že takový výklad není udržitelný a vhodná by byla změna dosavadní právní úpravy. Soud by měl navrhovatele
vyzvat k opravě či doplnění návrhu a lhůta k rozhodnutí o předběžném opatření
by měla běžet až ode dne, kdy byl soudu doručen opravený či doplněný návrh.
Lhůta by přitom měla být stanovena i k vydání usnesení vyzývajícího navrho18 K výzvě k opravě či doplnění návrhu viz výklad níže.
19 V daném případě se totiž jedná o předběžné opatření pro řízení, které může soud zahájit
i bez návrhu a navrhovatel je tak osvobozen i od povinnosti složit jistotu [§ 45b odst. 3
písm. b) o.s.ř.]. Soud proto nebude muset takto překvalifikovaný návrh odmítnout pro
nesložení soudní jistoty (§ 75b odst. 2 o.s.ř.), jako je tomu např. v případě možného jiného
posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 76b o.s.ř.
20 WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ, Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami
a judikaturou. 4. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, 2009, s. 144.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
79
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
vatele k opravě či doplnění návrhu (jednalo by se v podstatě o právní úpravu
shodnou s dosavadní právní úpravou výzvy k odstranění nedostatků v řízení
ve věcech obchodního rejstříku dle § 200d odst. 3 o.s.ř.). V případě, že by nedošlo ze strany navrhovatele a přes zjevnou iniciativu a pomoc soudu k odstranění
vad návrhu, soud by mohl takový návrh dle § 43 o.s.ř. odmítnout.21
Vzhledem k osobě navrhovatele a účelu předběžného opatření dle § 76a
o.s.ř. je navrhovatel osvobozen od povinnosti složit jistotu [§ 75b odst. 3 písm.
a) o.s.ř.], která má primárně sloužit k náhradě škody nebo jiné újmy, která by
vznikla předběžným opatřením. V případě předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
však osoba, které předběžným opatřením škoda nebo jiná újma vznikla, nemá
na náhradu této škody právo (§ 77a odst. 5 o.s.ř.).
6. Rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
O návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně.
Není-li tu nebezpečí z prodlení, může předseda senátu o návrhu na předběžné
opatření dle § 76a o.s.ř. rozhodnout až do uplynutí 24 hodin poté, co byl podán
(§ 75c odst. 2 o.s.ř.).22 Dvaceti čtyř hodinová lhůta je lhůtou pořádkovou. Co se
týče pravidel počítání lhůt, lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny,
která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující
její počátek. Pro lhůty určené podle hodin však na rozdíl od lhůt určených podle
týdnů, měsíců nebo let neplatí, že připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo
svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. To lze dovodit ze zařazení pravidla pro počítání lhůt určených podle hodin v § 57 odst. 2
o.s.ř. až za ustanovení umožňující posunutí konce lhůty z důvodu pracovního
klidu. Soudy tak musí zajistit, aby bylo možné návrh nejen přijmout, ale i o něm
rozhodnout nejen mimo pracovní dobu soudu, ale i ve dnech pracovního klidu.23
21 Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních počítá s možností odmítnutí návrhu, neobsahuje-li všechny náležitosti a pro tyto vady není možné o návrhu rozhodnout ve lhůtě
k tomu stanovené. Viz návrh zákona o zvláštních řízeních soudních a důvodovou zprávu
k němu dostupné na
< http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>. [cit. 22. 11. 2012].
22 L. Drápal k tomu uvádí, že 24 hodinová lhůta musí být dodržena i v případě, že soud
dospěje k závěru, že místo navrhovaného předběžného opatření podle § 76a postačí nařízení předběžného opatření podle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř.. Vzhledem k tomu, že soud
již v tomto okamžiku bude mít prozkoumány okolnosti daného případu a na základě nich
mít vytvořený názor, že nejsou splněny podmínky uvedené v § 76a o.s.ř., bude moci předběžné opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v této lhůtě také nařídit. Domnívám se však,
že k řádnému splnění své povinnosti by mu postačila lhůta sedm dní. O tom, že ze strany
soudu došlo k překvalifikování předběžného opatření, by však měl soud navrhovatele v 24
hodinové lhůtě vždy informovat.
23 Podrobný postup obsahuje § 116a odst. 1 a § 116b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
80
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Předseda senátu nařídí usnesením předběžné opatření, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 76a o.s.ř. V opačném případě návrh zamítne, popř. nařídí
předběžné opatření dle § 76 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, je vykonatelné vyhlášením. Nedošlo-li k vyhlášení, je vykonatelné, jakmile bylo vydáno. Výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. je závazný erga
omnes, tedy pro každého (§ 76e o.s.ř.).
Usnesení, kterým bylo vyhověno návrhu na předběžné opatření dle § 76a
o.s.ř. nemusí být odůvodněno (§ 169 odst. 2 o.s.ř.). Současné znění ustanovení
§ 169 odst. 2 o.s.ř. je výsledkem novely provedené z. č. 7/2009 k 23. lednu 2009.
Až do této doby nemuselo obsahovat odůvodnění písemné vyhotovení usnesení,
kterým se zcela vyhovovalo návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení,
které se týkalo vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a o.s.ř. Tzv. souhrnná
novela přinesla rozšíření výčtu rozhodnutí, která nemusí obsahovat odůvodnění,
a to právě i o usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření.
Jednalo se však v podstatě pouze o ,,vyjasnění“ dosavadního znění, vycházející
z judikatury obecných soudů. Ty ve velké míře podřazovaly rozhodnutí, kterým
bylo vyhověno návrhu na nařízení předběžného opatření pod usnesení, jemuž
nikdo neodporoval. Nutno podotknout, že se však objevovaly i názory opačné,
opírající se o tvrzení, že postup dle § 169 odst. 2 o.s.ř. je možný jen tam, kde
určitý procesní postup je znám všem účastníkům řízení a ti s ním buď souhlasí,
nebo mu neodporují. Tato podmínka není splněna, jestliže účastník neodporuje
určitému návrhu prostě proto, že se vyjádřit nemohl, protože o něm nevěděl.24
Nejvyšší soud, který si byl vědom rozdílného postupu soudů, vydal v této věci
stanovisko, ve kterém uvedl, že písemné vyhotovení usnesení, kterým soud prvního stupně vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření v plném rozsahu
a nařídil navrhovatelem požadované předběžné opatření bez slyšení účastníků
nebo sice po jejich slyšení, přičemž žádný z nich nevyslovil před rozhodnutím
soudu s navrženým předběžným opatřením nesouhlas, nemusí obsahovat odůvodnění. Dle závěru Nejvyššího soudu není rozhodné, proč návrhu nikdo neodporoval. Odůvodnění rozhodnutí o vyhovění návrhu totiž nemůže, s ohledem
na to, že vychází jen z údajů a informací poskytnutých soudu navrhovatelem,
které jako jediné jsou jeho podkladem, pro další průběh řízení nic významného
přinést.25 Dle Nejvyššího soudu jsou tedy důvody rozhodnutí dostatečně patrné
z obsahu spisu.
K výše zmíněné praxi soudů se brzy vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu
IV. ÚS 1554/08.26 Smyslem ustanovení umožňujícího neodůvodňovat určitá roz24 Dle § 75c odst. 3 o.s.ř. rozhodne předseda senátu o návrhu na nařízení předběžného
opatření bez slyšení účastníků. Viz rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co
328/2006 (citováno dle stanoviska NS ze dne 13. června 2007, sp. zn. Cpjn 19/2006).
25 Stanovisko NS ze dne 13. června 2007, sp. zn. Cpjn 19/2006.
26 Nález ÚS ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. IV. ÚS 1554/08. Stejné stanovisko zaujal i ve svém
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
81
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
hodnutí, je zbavit soud této povinnosti, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde
se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník vůbec nemohl vyjádřit. Znění § 169 odst. 2 o.s.ř. před novelou provedenou z. č. 7/2009 Sb.
však z důvodu dvou možných interpretací, přičemž jedna z nich byla v souladu
s ústavním pořádkem a druhá s ním byla v rozporu, nebylo Ústavním soudem
zrušeno. Sám Ústavní soud však podotknul, že návrh na zrušení předmětného
ustanovení by bylo nutné podat tehdy, pokud by taková interpretace neexistovala, např. v situaci, kdy by bylo usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na
předběžné opatření, v ustanovení § 169 odst. 2 výslovně uvedeno.
Právě v tomto světle se jeví jako nepochopitelná novelizace ustanovení § 169
odst. 2 o.s.ř., která bez bližšího zdůvodnění výslovně zakotvila mezi výjimky
z povinnosti soudu odůvodňovat svá rozhodnutí právě usnesení, kterým se zcela
vyhovuje návrhu na předběžné opatření. Je proto jen otázkou času, kdy Ústavní
soud toto ustanovení pro rozpor s právem na spravedlivý proces zruší. Jak vhodně poznamenává A. Winterová, význam odůvodnění není třeba příliš rozvádět,
jeho význam je instruktivní (poučení), výchovný, dále spočívá v individuální
i širší prevenci, odůvodnění má význam pro rozhodování o podání opravného
prostředku i pro jeho řešení, pro právní i morální působení na společnost.27 O to
více vyvstává jeho potřeba v případě, že řízení proběhlo bez jednání a druhá strana se nemohla ve věci ani vyjádřit. Jen těžko lze v tomto případě argumentovat
tím, že odůvodnění by pouze převzalo informace poskytnuté navrhovatelem.
Usnesení o nařízení předběžného opatření se doručuje účastníkům až při
provedení jeho výkonu. Pokud některý z účastníků nebyl při provedení výkonu
přítomen, doručí mu usnesení o nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
dodatečně soud péče o nezletilé, kterému byla po provedení výkonu věc předána. Současně jej vyrozumí o tom, že byl proveden výkon předběžného opatření. Pokud je výkon rozhodnutí proveden na základě vyhlášeného předběžného opatření, usnesení se doručí účastníkům až dodatečně, po jeho písemném
vyhotovení. Pokud došlo k odmítnutí či zamítnutí návrhu nebo zastavení řízení,
usnesení o tom se doručuje pouze navrhovateli předběžného opatření. Stejnopis
usnesení je třeba odeslat ve lhůtě 3 dnů ode dne vyhlášení nebo vydání usnesení.
7. Doba trvání předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
Doba trvání předběžného opatření ukládajícího umístění dítěte ve vhodném
prostředí je jeden měsíc od jeho vykonatelnosti, předběžné opatření ukládající
svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu trvá po dobu tří měsíců
od jeho vykonatelnosti (§ 76a odst. 4 o.s.ř.). Po uplynutí doby tří měsíců může
nálezu ze dne 3. září 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09.
27 WINTEROVÁ, Alena. Perspektivy českého civilního procesu. Právní rozhledy, 2008, roč.
16, č. 19, s. 710.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
82
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
soud rozhodnout o případném dalším trvání předběžného opatření a o jeho prodloužení, nebude-li mít podklady pro rozhodnutí ve věci.
Pokud bylo před uplynutím výše uvedené doby zahájeno řízení ve věci samé,
může soud předběžné opatření opakovaně prodloužit o jeden měsíc, celková
doba trvání předběžného opatření však nesmí přesáhnout šest měsíců. Návrh
zákona o zvláštních řízeních soudních počítá s dobou trvání tohoto předběžného opatření v délce tři měsíce a s možným prodloužením až na dvanáct měsíců
od jeho vykonatelnosti.28 Vzhledem k tomu, o jak závažný zásah do vztahů mezi
dítětem a jeho rodiči, případně jinými osobami se jedná, nejeví se mi navrhované prodloužení jako vhodné.
Zvýšená potřeba ochrany nezletilého dítěte navíc zůstává zajištěna možným
výjimečným prodloužením doby trvání předběžného opatření. Dobu trvání
předběžného opatření lze nad výše uvedené doby dle zákona výjimečně prodloužit tehdy, nebylo-li z vážných důvodů a objektivních příčin možné v této
době skončit důkazní řízení ve věci samé. Řízení ve věci samé by však mělo být
s ohledem na zájmy dítěte vždy skončeno co nejdříve, nejpozději do uplynutí
doby šesti měsíců, na něž lze předběžné opatření prodloužit.
Není-li ve věci samé dána pravomoc českých soudů, výše uvedené lhůty se
nepoužijí. Taková právní úprava je reakcí na potřeby praxe, kdy u dětí, které
nejsou českými státními příslušníky, dochází k problémům při vyřizování těchto
věcí, neboť ve vztahu k cizině jsou takto nastavené lhůty příliš krátké. V takových
věcech je proto třeba k problematice lhůt přistupovat individuálně s ohledem
na specifika konkrétního případu.29 Celková doba trvání předběžného opatření
nesmí přesáhnout dobu 6 měsíců.
Předběžné opatření je možné kdykoliv po dobu jeho trvání zrušit, pominou-li důvody, pro které bylo nařízeno (§ 77 odst. 2 o.s.ř.).30 Pro předběžné opatření
dle § 76a o.s.ř. pak zvolil zákonodárce ještě speciální právní úpravu zrušení tohoto předběžného opatření v § 76a odst. 6 o.s.ř., který stanoví, že návrh na zrušení
předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. mohou kdykoliv po dobu jeho trvání podat
rodiče nezletilého, orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo opatrovník.31
28 Viz návrh zákona o zvláštních řízeních soudních a důvodovou zprávu k němu dostupné
na < http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>. [cit. 22. 11. 2012].
29 Viz důvodová zpráva k z. č. 295/2008 Sb., sněmovní tisk č. 390/0, kterým bylo toto ustanovení do § 76a o.s.ř. doplněno. V zákoně se výslovně neuvádí, že jde o děti, které nemají
české státní občanství, neboť daná problematika se neváže pouze k občanství, ale ke skutečnosti, že české soudy nemají ve věci potřebnou pravomoc. Vymezení, které by zahrnovalo
pouze děti, které nejsou českými státními příslušníky, by poté nezahrnovalo děti, které jsou
apatridy.
30 Po podání návrhu na nařízení předběžného opatření jsou sociální pracovníci povinni
s rodinou intenzivně pracovat, a pomine-li důvod, na jehož základě byl návrh na nařízení
předběžného opatření podán, mají v zájmu dítěte ihned podat soudu návrh na zrušení
předběžného opatření. Viz stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 30. 12. 2005, sp. zn.
3998/2005/VOP/KP.
31 K návrhu na zrušení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. jsou tedy oprávněni účastníci
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
83
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Svůj význam má speciální právní úprava zrušení předběžného opatření v případě, že návrh na zrušení předběžného opatření dle § 77 odst. 2 o.s.ř. by bylo
možné podat opravdu pouze v případě, že pominuly důvody, pro které bylo nařízeno a předběžné opatření bylo původně nařízeno zcela správně. Speciální právní úpravu pro zrušení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. obsaženou v § 76a
odst. 6 o.s.ř. by pak bylo možné použít v případě, že navrhovatel bude tvrdit, že
důvody pro nařízení předběžného opatření zde nebyly dány od počátku.
Dle konstantního výkladu § 77 odst. 2 o.s.ř. však důvody pominou nejen tehdy, dojde-li ke změně poměrů32, ale v rozporu s gramatickým výkladem i v případech, že dodatečně vyjde najevo, že předpokládané důvody pro nařízení předběžného opatření nejsou dány (osvědčená skutečnost byla posléze prokázána
jinak).33 V takovém případě je právní úprava zrušení předběžného opatření dle
§ 76a o.s.ř. nadbytečně zdvojená.34
K jinému výkladu ustanovení § 77 odst. 2 o.s.ř., k němuž se sama přikláním,
dospěl ve svém nálezu ÚS, podle nějž toto ustanovení v podstatě podmiňuje
trvání předběžného opatření trváním důvodů, pro které bylo nařízeno. Soud je
podle tohoto ustanovení povinen předběžné opatření zrušit, pokud podle jeho
názoru pominou důvody jeho nařízení. Již z uvedeného je zřejmé, že jakýkoliv
podnět ve vztahu k soudu by nemohl docílit přezkoumání zákonnosti předběžného opatření v době jeho nařízení, neboť podle uvedeného ustanovení soud
posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a nikoliv to, zda tyto podmínky byly
dány v době nařízení.35
řízení dle § 74 odst. 2 o.s.ř. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je fakticky navrhovatelem
předběžného opatření (kterým je dle znění zákona obec s rozšířenou působností), opatrovník je zástupcem nezletilého dítěte a je jím zpravidla také orgán sociálně-právní ochrany
dětí.
32 Rozhodnutí NS ze dne 14. prosince 1964, sp. zn. 5 Cz 102/64.
33 Viz JAVŮRKOVÁ, Naděžda. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I.
díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 341 nebo WINTEROVÁ, Alena. In ŠKÁROVÁ,
Marta a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 4. aktualizované vydání.
Praha: Linde Praha, 2009, s. 153 nebo DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ,
Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1 – 200za. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 468.
34 K čemuž se vzhledem k výše uvedenému kloní většina odborné literatury. Viz např.
JAVŮRKOVÁ, Naděžda. In DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl (§1
až 200za). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 329 nebo DRÁPAL, Ljubomír. In DRÁPAL,
Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I. § 1–200za. Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 453.
35 Nález ÚS ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09. K tomu však srovnej i odlišné stanovisko I. Janů, dle níž má soud přistoupit ke zrušení předběžného opatření dle § 77 odst. 2
o.s.ř. nejen tehdy, odpadnou-li důvody pro jeho nařízení, ale i tehdy, zjistí-li soud dodatečně, že takové důvody nebyly dány. K této problematice viz i KŘIVÁČKOVÁ, Jana. Nad
nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010. Právní fórum, 2010, roč. 7, č. 8,
s. 403–405. Ta upozorňuje i na rozdílné účinky případného zrušení předběžného opatření
v případech, kdy pominou důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno a v přípa-
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
84
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Soudem příslušným ke zrušení předběžného opatření je již soud dle § 88
písm. c) o.s.ř., nikoliv soud, který předběžné opatření nařídil (§ 77 odst. 2 o.s.ř.).
Soud o tomto návrhu musí rozhodnout bezodkladně, nejpozději do sedmi
dnů.36 Pokud soud takový návrh zamítne, může jej oprávněná osoba, neuvede-li
jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.37
V případě, že uvede jiné důvody než v předchozím návrhu, může návrh na zrušení podat oprávněná osoba kdykoliv.
8. Odvolání proti rozhodnutí soudu o předběžném opatření dle § 76a o.s.ř.
Usnesení o nařízení předběžného opatření je možné napadnout odvoláním.38
Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to však s ohledem
na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné (§ 210 odst. 1 o.s.ř.). Dle
ustálené praxe soudů není vhodné doručovat odvolání právě proti rozhodnutí
soudu, kterým došlo k zamítnutí nebo odmítnutí návrhu nebo k zastavení řízení
o něm. Stejně jako v případě podání návrhu na předběžné opatření na prvním
stupni i zde by doručení odvolání a nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]
ve většině případů nevedlo k účinnému poskytnutí soudní ochrany, naopak by
mohlo v průběhu odvolacího řízení dojít ke zhoršení situace a osoba navrhovatele by tak byla vystavena ještě vyššímu ohrožení. V případě, že odvolání směřuje
proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, není ani třeba nařizovat jednání (§ 214 o.s.ř.).39
dech, kdy by bylo prokázáno, že podmínky zde od počátku nebyly.
36 I v tomto případě by bylo možné uvažovat nad zkrácením lhůty. Návrh zákona o zvláštních
řízeních soudních s tím ovšem nepočítá.
37 Poměrně krátké lhůty na možné opakování totožného návrhu na zrušení předběžného
opatření (navíc s otázkou, zda zde nevzniká překážka věci rozsouzené, ledaže by bylo
v návrhu tvrzeno, že v mezidobí došlo ke změně poměrů) mohou zasahovat a zpomalovat
řízení ve věci samé. Proti rozhodnutí soudu o návrhu na zrušení předběžného opatření
je navíc přípustné i odvolání. Paragraf 218b o.s.ř. pro tento případ pravděpodobně využít
nelze.
38 Zákon nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá, a dotčenému účastníku
je zajištěna možnost odvolání k vyšší instanci. S ohledem na povahu předběžného opatření
také nelze stanovit takové prostředky ochrany, jako v případě rozsudků nebo závažných
usnesení, neboť účelem je zde především co nejrychlejší zatímní úprava stran sporu. Opačné řešení by mohlo prakticky znamenat, že tento institut díky průtahům v řízení a rozšíření opravných prostředků obecně o dovolání by ztratil svůj význam. Ústavní stížnost
proti vydání předběžného opatření je však přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů
účastníků. Je to důležité i z hlediska soudní praxe, kdy ve skutečnosti dochází k „zatímní“
úpravě, která však v důsledku průtahů v soudním řízení trvá i několik let. Nález ÚS ze dne
10. listopadu 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98.
39 Vzhledem k tomu, že zákon stanoví pro rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozhodnutí o některých předběžných opatřeních [předběžné opatření dle § 76 odst. 1 písm. b),
§ 76a, § 76b] 15 denní lhůtu od předložení věci odvolacímu soudu (§ 218b OSŘ), nejeví se
především v těchto případech možnost nařídit jednání příliš reálnou. S účinností k 1. lednu
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
85
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Pokud však odvolací soud bez nařízení jednání změnil negativní rozhodnutí
soudu prvního stupně o předběžném opatření a nařídil předběžné opatření, aniž
by předtím odvolání doručil osobě, vůči které návrh na nařízení předběžného
opatření směřuje, tak jak to výslovně umožňovalo ustanovení § 220 odst. 3 o.s.ř.,
dozvěděla se osoba, vůči které návrh směřoval, o této skutečnosti až doručením
rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by měla možnost se v dané věci vyjádřit
a proti rozhodnutí se dále bránit.
Na tuto úpravu reagoval ve svém nálezu Ústavní soud, v němž poznamenal,
že vzhledem k tomu, že předběžné opatření je způsobilé významným způsobem
zasáhnout do základních práv a svobod účastníka řízení, zákonná úprava řízení
o nařízení předběžného opatření musí vytvořit procesní prostor, aby při reflektování účelu předběžného opatření byla současně zachována dotčenému účastníkovi řízení reálná možnost ochrany jeho práv ve vztahu k nařízenému předběžnému opatření, a to zejména s ohledem na to, že soudní řízení není omezeno
lhůtou, což znamená, že předběžné opatření může vyvolávat účinky po nikoli
zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení.40
Ústavní soud podotknul, že není v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud zákon stanoví, že se rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu
nebo rozhodnutí o zastavení řízení o tomto návrhu doručuje pouze navrhovateli (§ 76g o.s.ř.). Ze zásady rovnosti účastníků totiž nelze vyvozovat abstraktní
postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení disponovat určitým procesním prostředkem. Rozpor se zásadou rovnosti však spatřoval
Ústavní soud v možnosti odvolacího soudu změnit výše uvedená rozhodnutí,
kdy by účastník, proti němuž návrh směřoval, nemohl využít žádné možnosti
obrany a za přiměřený procesní prostředek nelze považovat ani případný podnět
ke zrušení předběžného opatření dle § 77 odst. 2 o.s.ř., který je určen na jiné
procesní situace41.
Ústavní soud proto zrušil ustanovení § 220 odst. 3 o.s.ř., umožňující změnit
usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, ke dni 1. dubna 2011.
Přitom však poznamenal, že protiústavní není celé toto ustanovení, umožňující
odvolacímu soudu změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření nebo
jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení. Rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se vztahuje pouze na případy, v nichž odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl
návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým
bylo řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud by chtěl změnit tato rozhodnutí
tak, že návrhu alespoň částečně vyhoví.42
2013 bude navíc uvedená lhůta pro rozhodnutí odvolacího soudu zkrácena na 7 dní.
40 Nález ÚS ze dne 19. ledna 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09.
41 K tomu podrobněji výše.
42 Odlišné stanovisko v této věci vyslovila soudkyně I. Janů. Dle jejího názoru nebylo zrušení ustanovení § 220 odst. 3 o.s.ř. na místě, protože zajištění principu rovnosti zbraní šlo
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
86
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
To, jak se zákonodárce s touto situací vyrovná, již ponechal Ústavní soud
na jeho zvážení, přičemž mu nabídl různé varianty řešení, od absolutizace možnosti kasace v těchto případech, přes rozšíření důvodů pro podání návrhu na
zrušení předběžného opatření dle § 77 odst. 2 o.s.ř. či zavedení nového prostředku obrany proti rozhodnutí o předběžném opatření až po možnost autoremedury v případě opravného prostředku navrhovatele.
Ústavní soud předpokládal, že se zákonodárce vypořádá se zrušením ustanovení § 220 odst. 3 do doby, než dojde k faktickému zrušení daného ustanovení,
tedy do 1. dubna 2011. Tak se však nestalo a soudy jsou postaveny do patové
situace, resp. i přes výše uvedené jim současná právní úprava umožňuje měnit
výše uvedená rozhodnutí. Paragraf 219a o.s.ř. umožňuje zrušit rozhodnutí soudu
prvního stupně pouze v taxativně vymezených případech (přičemž pro předběžná opatření lze aplikovat pouze § 219a odst. 1 o.s.ř.). Pokud nejsou splněny
podmínky pro potvrzení rozhodnutí ve věci samé nebo jeho zrušení. Odvolací
soud jej změní (§ 220 o.s.ř.). O procesních rozhodnutích se již současné znění
ustanovení § 220 nezmiňuje. I bez výslovného umožnění změny rozhodnutí by
k tomu bylo možné dospět logickým výkladem, nikoliv však za současné znalosti
výše rozebíraného nálezu Ústavního soudu v případech odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření nebo zastavení řízení o něm.
Uvedenou situaci se snažila vyřešit připravovaná novela občanského soudního řádu. Ta do § 219a o.s.ř. doplnila odstavec 3, který zněl: Odvolací soud zruší
též usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na předběžné opatření nebo
kterým byl návrh na předběžné opatření odmítnut nebo zamítnut, nejsou-li podmínky pro jeho potvrzení. V závislosti na obligatorní kasaci v těchto případech
bylo do § 220 odst. 3 o.s.ř. návrhem navráceno původní ustanovení, které znělo:
Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,
nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1 nebo 3, odvolací soud je změní.
Návrh novely reagoval i na skutečnost, na kterou ve svém odlišném stanovisku
upozornila soudkyně Janů, a to, že až dosud nebyla v zákoně opora pro možnost nedoručovat kasační rozhodnutí odvolacího soudu v případě, že odvolací soud rušil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl návrh na nařízení
docílit ústavně konformní interpretací dosavadní právní úpravy. Právo na slyšení může
být v určitých případech realizováno prostřednictvím § 210 odst. 1 o.s.ř., kdy ne u všech
předběžných opatření je nutný tzv. moment překvapení. I v případě, že by odvolání nebylo
účastníkovi, vůči němuž směřuje předběžné opatření doručeno, může se tento bránit proti
nařízenému předběžnému opatření návrhem na zrušení dle § 77 odst. 2, který lze aplikovat nejen na případy, kdy pominou důvody, pro které bylo nařízeno, ale i na případy, kdy
pro jeho nařízení nebyly splněny předpoklady (viz poznámka k výkladu § 77 odst. 2 o.s.ř.
výše). Navíc I. Janů připomíná, že v případě, že odvolací soud bude moci rozhodnutí soudu
prvního stupně o předběžném opatření pouze zrušit, bude nutné doručit i toto kasační
rozhodnutí odvolacího soudu všem účastníkům řízení, § 76g OSŘ nelze na tento případ
aplikovat, a tím dojde k popření prvku překvapivosti, na němž je založeno celé odůvodnění
většinového nálezu.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
87
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
předběžného opatření odmítnut, zamítnut nebo řízení o něm bylo zastaveno.
Dle navrhovaného znění § 225 odst. 2 mělo být toto kasační rozhodnutí odvolacího soudu doručováno pouze navrhovateli. K uvedenému návrhu však byla
vznesena celá řada připomínek i s odkazem na pouhé dílčí nekoncepční řešení
problémů řízení o předběžném opatření a k uvedeným změnám se tedy nakonec
nepřistoupilo.
O odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření podle § 76 odst. 1 písm.
b) a § 76a o.s.ř. rozhodne odvolací soud do 15 dní od předložení věci odvolacímu
soudu.43 Problémem však může být skutečnost, že se jedná o lhůtu stanovenou
pouze pro soud odvolací, průtahy v rámci odvolacího řízení však mohou vzniknout již v souvislosti s úkony soudu prvního stupně. V případě odvolání proti
usnesení o předběžném opatření dle § 76a o.s.ř. je přípustná i tzv. autoremedura,
tzn., že jej může změnit i soud, který rozhodnutí vydal, pokud odvolání v celém
rozsahu vyhoví (§ 210a o.s.ř.). Pro předběžné opatření je rozhodující stav v době
vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně (§ 75c odst. 4 o.s.ř.).
Podané odvolání často brání soudu v pokračování řízení ve věci samé, které
je zahájeno bezodkladně poté, co je nařízeno a vykonáno předběžné opatření
dle § 76a o.s.ř.. Jak upozorňuje ve svém článku V. Kristková, po podání odvolání
je často celý opatrovnický spis předložen krajskému soudu, a okresní soud tak
nemůže ve věci jednat, protože jej nemá k dispozici.44
Je otázkou, zda nezletilé dítě musí být v odvolacím řízení zastoupeno. Nezletilý nemusí být při nařízení předběžného opatření zastoupen, což by mělo platit i pro samotné odvolací řízení. Jak uvádí K. Sochor, na druhé straně, jestliže
dojde řádně k předání spisového materiálu soudu příslušnému dle § 88 písm. c)
o.s.ř., pak patrně v této fázi řízení příslušnému soudu nic nebrání, aby zároveň
s doručováním usnesení o předběžném opatření doručil i usnesení o ustanovení
opatrovníka jak pro řízení, které dle § 81 odst. 2 a 3 o.s.ř. zahájí, tak i pro řízení
o nařízení předběžného opatření, takže v takovém případě samo ustanovení opatrovníka řízení nezpomalí.45
9. Výkon předběžného opatření dle § 76a o.s.ř.
Soud příslušný k nařízení předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. následně
zajistí i jeho bezodkladný výkon.46 Přestože zákon (§ 273a o.s.ř.) výslovně hovoří
43 Novela o.s.ř., která nabude účinnosti dnem 1. ledna 2013 počítá se zkrácením této lhůty
na 7 dní. Viz sněmovní tisk č. 686/0. Tuto novelu však návrh zákona o zvláštních řízeních
soudních nereflektuje a pro rozhodnutí o odvolání zakotvuje stávající patnáctidenní lhůtu.
44 KRISTKOVÁ, Veronika. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum, 2005,
roč. 2, č. 11, s. 73.
45 SOCHOR, Karel. Ustanovení paragrafu 76a o.s.ř. a jeho aplikace. Právní praxe, 1997, roč.
45, č. 1, s. 18.
46 Potřebný postup sloužící k zajištění bezodkladného výkonu předběžného opatření dle
§ 76a o.s.ř. stanoví vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu
pro okresní a krajské soudy.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
88
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
pouze o zajištění bezodkladného výkonu v případě, že soud nařídil předběžným
opatřením, aby nezletilé dítě bylo předáno do vhodného prostředí, postupuje se
dle tohoto ustanovení i v případě, že předběžným opatřením dle § 76a o.s.ř. bylo
dítě svěřeno do přechodné pěstounské péče. Ustanovení § 273a o.s.ř. před novelou provedenou z. č. 295/2008, která zavedla pojem vhodné prostředí, upravovalo bezprostřední výkon v případě, že bylo předběžným opatřením rozhodnuto
o předání dítěte do péče určené osoby (stejně tak i nynější ustanovení § 81 odst.
4 o.s.ř.). Taková úprava zahrnovala jak předběžné opatření o umístění dítěte ve
vhodném prostředí tak i speciální předběžné opatření, kterým se dítě svěřuje do
pěstounské péče na přechodnou dobu a byla proto dle mého názoru vhodnější.47
Výkon předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. provede soud i bez návrhu.
Poté, co soud provede výkon předběžného opatření dle § 76a o.s.ř., předá
věc neprodleně soudu příslušnému k řízení ve věcech péče soudu o nezletilé
(§ 74 odst. 4 o.s.ř.).48 Soud o tom nevydává žádné rozhodnutí a děje se tak pouze
záznamem ve spisu. I zde platí obecné pravidlo, že má-li tento soud za to, že není
soudem uvedeným v § 88 písm. c) o.s.ř., předloží věc k rozhodnutí o příslušnosti
svému nadřízenému soudu. Jeho rozhodnutím je soud, jehož příslušnost byla
určena, vázán. V případě, že nelze soud příslušný dle § 88 písm. c) o.s.ř. určit,
má povinnost zakročit soud, v jehož obvodu se nezletilý zdržuje. Jakmile je to
možné, postoupí věc soudu příslušnému (§ 177 o.s.ř.). Usnesení o zahájení řízení ve věci samé i rozhodnutí ve věci samé se doručuje vedle účastníků tohoto
řízení také osobě, které bylo dítě předběžným opatřením dle § 76a o.s.ř. předáno
do péče (§ 81 odst. 4 o.s.ř.)
10. Závěr
Předběžné opatření dle § 76a o.s.ř. slouží primárně k ochraně nezletilého
dítěte, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo jehož život nebo příznivý vývoj
je vážně ohrožen nebo narušen. Vzhledem k tomu, že nařízení tohoto předběžného opatření znamená výrazný zásah do práv nezletilých dětí a jejich rodičů,
případně jiných osob pečujících o dítě, měla by mu vždy předcházet náležitá
47 Jak však uvádí důvodová zpráva k návrhu zákona o zvláštních řízeních soudních, i pěstounská péče splňuje kritéria vhodného prostředí a není třeba ji zvláště vymezovat. Viz
návrh zákona o zvláštních řízeních soudních a důvodovou zprávu k němu dostupné na<
http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>. [cit. 22. 11. 2012]. Za současného rozlišení dvou
předběžných opatření spadajících pod § 76a o.s.ř. se mi však jeví vhodné i výslovné zakotvení svěření dítěte do pěstounské péče do zvláštní úpravy výkonu předběžného opatření.
48 Návrh zákona o zvláštních řízeních soudních k tomu uvádí, že pokud byla věc již předána
soudu příslušnému k řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, je příslušný k výkonu soud,
kterému byla věc předána. Viz návrh zákona o zvláštních řízeních soudních a důvodovou
zprávu k němu dostupné na
<http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf>. [cit. 22. 11. 2012]. Soud, který nařídil předběžné
opatření dle § 76a o.s.ř. by však měl vždy neprodleně přistoupit k výkonu tohoto předběžného opatření a uvedené ustanovení by se tedy mělo vztahovat pouze na situace, že má
dojít k opětovnému výkonu rozhodnutí dle § 351a o.s.ř..
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
89
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
práce s rodinou, která však nevedla ke kýženým výsledkům. Právní úprava předběžných opatření proto musí být s ohledem na tyto atributy dostatečně určitá
a oba je také musí náležitě zohledňovat. Po výše uvedené analýze je však třeba konstatovat, že ne vždy tyto požadavky naplňuje. Jednotlivé problematické
aspekty stávající právní úpravy však nereflektuje ani navrhovaná úprava tohoto
předběžného opatření v zákoně o zvláštních řízeních soudních, doznávající spíše
formulačních změn. K výraznějším zásahům do koncepce předběžného opatření dle § 76a o.s.ř. došlo pouze ve dvou bodech, a to jednak v osobě možného
navrhovatele předběžného opatření, jednak v době trvání tohoto předběžného
opatření. Zatímco první z nich lze hodnotit pozitivně, nelze to samé však již učinit i v případě druhém. Nezbývá proto než doufat, že se nejedná o znění konečné
a i v této oblasti ještě dojde k určitým změnám či doplněním.
JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D.
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Katedra občanského práva a pracovního práva
Email: [email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
90
ZÁSADY PRÁVNEJ ISTOTY A LEGITÍMNEJ
DÔVERY V JUDIKATÚRE SÚDNEHO
DVORA EURÓPSKEJ ÚNIE1
The Principles of Legal Certainty and Legitimate Confidence
in the Case-Law of the Court of Justice of the European Union
Michael Siman
SIMAN, Michael. Zásady právnej istoty a legitímnej dôvery v judikatúre Súdneho dvora Európskej únie.. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp.
91–98.
Abstrakt: Všeobecné právne zásady sú prameňom práva Únie. Medzi tieto zásady patria aj zásady právnej istoty a legitímnej dôvery, ktoré pochádzajú z právnych poriadkov členských štátov. Súdny dvor dal však týmto zásadám prostredníctvom svojej rozhodovacej praxe nové rozmery.
Kľúčové slová: právo Európskej únie – všeobecné právne zásady – zásada právnej istoty – zásada legitímnej dôvery – judikatúra Súdneho dvora
Abstract: General principles of law are a source of the European Union law.
These principles include the principle of legal certainty and legitimate confidence which both originate from the Member States‘ legal systems. However,
the European Court of Justice case-law gave to these principles new dimensions.
Keywords: European Union law – general principles of law – principle of legal
certainty – principle of legitimate confidence – European Court of Justice case-law
1 Táto práca je výsledkom riešenia projektu „Vplyv judikatúry súdov Európskej únie
na vnútroštátne právo jej členských štátov“ financovaného Agentúrou na podporu výskumu a vývoja (zmluva č. APVV-0754–07).
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
91
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Úvod
Právo Európskej únie je predovšetkým písaným právom. Súdny dvor Európskej únie však podľa vzoru medzinárodných ale aj vnútroštátnych súdnych orgánov vo svojej judikatúre nepriamo pripomína, že aj nepísané právne normy sú
súčasťou hodnoty právneho štátu, na ktorej je Únia založená. Súdny dvor EÚ pri
vytváraní judikatúry ako nepísaného prameňa úniového práva odkazuje predovšetkým na všeobecné zásady úniového práva, ktoré vyjadrujú základné ponímanie práva a spravodlivosti a ktoré musia byť dodržiavané nielen v úniovom
právnom poriadku, ale aj v právnych poriadkoch členských štátov pri vykonávaní a uplatňovaní práva Únie. Za všeobecné zásady práva Európskej únie
možno považovať súbor záruk, ktoré vychádzajú zo samotnej podstaty právneho poriadku Únie vo forme princípov, ktorých dodržiavanie je jedným z charakteristických znakov právneho systému vytvoreného podľa modelu právneho
štátu. Medzi také všeobecné zásady práva Európskej únie patrí aj právna istota
a rešpektovanie legitímnych očakávaní.
Právna istota a legitímna dôvera sú dva úzko spojené právne pojmy, ktoré
sa niekedy ťažko od seba oddeľujú. Právna istota zahŕňa v sebe dodržiavanie
požiadaviek charakteristických pre právny štát, akými sú najmä jasnosť, presnosť
a súlad právnych predpisov, ako aj stabilita práva. Legitímnu dôveru (legitímne
očakávania) možno vnímať ako obmenu právnej istoty, ktorá je zameraná práve
na spomínanú stabilitu a na zachovanie nadobudnutých práv.
Je pravda, že obe uvedené zásady boli do právneho poriadku Únie prebraté
z právnych poriadkov členských štátov2 a stali sa všeobecnými zásadami práva
Európskej únie. Ako však tieto dve právne zásady vníma Súdny dvor EÚ vo svojej rozhodovacej praxi?
1. Zásada právnej istoty
Zásada právnej istoty ako všeobecná zásada úniového práva odvodená
z ústavných tradícií členských štátov a medzinárodných nástrojov (najmä z čl. 7
Dohovoru) zaručuje predvídateľnosť právnych situácií a vzťahov v oblasti úniového práva.3
Zásada právnej istoty vyžaduje najmä to, aby všetky úniové právne normy
boli jasné, presné a predvídateľné, pokiaľ ide o ich účinky, a to predovšetkým
vtedy, ak môžu mať nepriaznivé dôsledky pre fyzické a právnické osoby alebo ak
umožňujú ukladať sankcie.4 Jasnosť, presnosť a predvídateľnosť úniových noriem
2 K princípom a zásadám právneho poriadku v Slovenskej republike pozri: Fridrich, B. –
Mokrá, L.: Praktikum ústavného práva Slovenskej republiky. Šamorín: Heuréka, 2011, s. 24
3 Pozri prípad Duff, C‑63/93, 15.2.1996, Zb. s. I‑569, bod 20.
4 Pozri prípady Förster, C‑158/07, 18.11.2008, bod 67; ASM Brescia, C‑347/06, 17.7.2008,
bod 69.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
92
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
musí byť taká, aby dotknuté osoby mohli s istotou poznať svoje práva a povinnosti, ktoré z nich vyplývajú a aby mohli následne zaujať svoj postoj.5
Úniovú zásadu právnej istoty, tak ako ostatné všeobecné zásady práva Únie,
musia dodržiavať aj členské štáty, pokiaľ ide o vnútroštátnu legislatívu patriacu
do pôsobnosti úniového práva.6
1.1 Požiadavka jasnosti, presnosti a predvídateľnosti aktov Únie
Ak sa právny predpis vyznačuje určitým stupňom neistoty, pokiaľ ide o jeho
význam a rozsah, je potrebné preskúmať, či tento predpis trpí takou nejednoznačnosťou, ktorá by dotknutým osobám bránila, aby s dostatočnou istotou
poznali význam alebo rozsah tohto predpisu.7 Napríklad, ak nariadenie vytvára
právnu situáciu, v ktorej popri sebe existujú dve protichodné právne normy týkajúce sa dovozných poplatkov, nemožno ho považovať za jasný a presný úniový
akt, ktorého uplatňovanie môžu dotknuté subjekty predvídať a dochádza tým
k porušeniu zásady právnej istoty.8
Následky vyplývajúce z porušenia úniovej právnej normy však nemusia byť
predvídateľné s absolútnou istotou a použitie vágnych výrazov v právnej norme nemusí byť automaticky v rozpore so zásadou právnej istoty. Hoci sa akty
nevyznačujú absolútnou presnosťou a mnoho z nich, z dôvodu vyhnúť sa nadmernej rigídnosti a prispôsobiť sa zmenám situácie, používa viacmenej širšie
formulácie, ich výklad a aplikácia závisia od súdnej praxe, pričom by sa malo
jednať o ustálenú a uverejnenú judikatúru.9 Pokiaľ akt pripúšťa voľnú úvahu, nie
je to v rozpore s požiadavkou predvídateľnosti ako jednou z podmienok zásady
právnej istoty za predpokladu, že rozsah a spôsob výkonu tejto právomoci sú
vymedzené s dostatočnou presnosťou tak, aby bola jednotlivcovi poskytnutá primeraná ochrana proti svojvoľnému rozhodnutiu.10
Význam pojmu predvídateľnosť závisí od obsahu znenia predpisu, od oblasti,
na ktorú sa tento predpis vzťahuje, ako aj od počtu a charakteru osôb, ktorým je
určený. Predvídateľnosť právnej úpravy nebráni tomu, aby dotknutá osoba bola
5
Pozri prípady Jungbunzlauer, T‑43/02, 27.9.2006, Zb. s. II‑3435, bod 71; C‑143/93, Douane
Agenten, 13.2.1996, Zb. s. I‑431, bod 27; Gondrand Frères, 169/80, 9.7.1981, Zb. s. 1931,
bod 17.
6 Pozri prípady Komisia p. Luxembursku, C‑478/01, 6.3.2003, Zb. s. I‑2351, bod 20; Komisia
p. Taliansku, C‑306/91, 28.4.1993, Zb. s. I‑2133, bod 14; Komisia p. Taliansku, 257/86,
21.6.1988, Zb. s. 3249, bod 12.
7 Pozri prípad Mebrom, T‑216/05, 22.5.2007, Zb. s. II‑1507, bod 108; Belgicko p. Komisii,
C‑110/03, 14.4.2005, Zb. s. I‑2801, bod 31.
8 Pozri prípad Opel Austria, T‑115/94, 22.1.1997, Zb. s. II‑39, bod 125.
9 Pozri rozsudok ESĽP, G proti Francúzsku, ESĽP 15312/89, 27.9.1995, Zb. A325-B, bod 25.
10 Pozri prípady Schunk, T‑69/04, 8.10.2008, bod 33; Degussa, T‑279/02, 5.4.2006, Zb.
s. II‑897, bod 72; porovnaj rozsudok ESĽP, Andersson p. Švédsku, 12963/87, 25.2.1992, Zb.
A226-A, bod 75.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
93
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
nútená použiť objasňujúce stanoviská, s cieľom zhodnotiť spôsobom primeraným okolnostiam prípadu dôsledky, ktoré môžu z daného aktu vyplynúť. To sa
týka najmä odborníkov, ktorí musia pri výkone svojho povolania bežne preukazovať veľkú obozretnosť, preto od nich možno očakávať, že s osobitnou obozretnosťou posúdia riziká, ktoré ich povolanie zahŕňa.11
1.2 Ďalšie vybrané príklady uplatnenia zásady právnej istoty
Súdny dvor rozvinul osobitnú judikatúru týkajúcu sa požiadaviek jasnosti
a presnosti v oblasti transpozície smerníc Únie do vnútroštátnych poriadkov
členských štátov. Transpozícia ustanovení smernice teda musí v súlade so zásadou právnej istoty vyhovieť požiadavkám jasnosti a presnosti, aby fyzické a právnické osoby poznali svoje práva a povinnosti, ktoré zo smernice vyplývajú a ktorých sa môžu v prípade potreby dovolávať pred vnútroštátnym súdom.12 Preto
musia byť vnútroštátne transpozičné ustanovenia v súlade so zásadou právnej
istoty aj primeraným spôsobom uverejnené.13 Podmienka jasnej identifikácie
práv vyplývajúcich zo smernice je o to dôležitejšia vtedy, ak sú tieto práva priznané príslušníkom iných členských štátov, pretože títo bežne nepoznajú všeobecné zásady hostiteľského štátu, najmä ak sa jedná o práva spotrebiteľov.14 Až
kým smernica nie je správne prebratá do vnútroštátneho práva, dotknuté subjekty nemajú možnosť poznať rozsah svojich práv. Na tento stav právnej neistoty
nemá vplyv ani prípadný rozsudok Súdneho dvora o nesplnení transpozičnej
povinnosti členského štátu alebo rozsudok Súdneho dvora, ktorým bol určitým
ustanoveniam tejto smernice priznaný priamy účinok. Až momentom správnej
transpozície smernice nastáva právna istota, kedy fyzické a právnické osoby už
musia poznať svoje práva vyplývajúce zo smernice a možno od nich požadovať,
aby si uplatnili svoje práva.15
Pokiaľ ide o oznamovanie individuálnych aktov Únie, každý úniový správny
akt, ktorý vyvoláva právne účinky, musí byť jasný a presný a dotknutý subjekt
s ním musí byť oboznámený tak, aby mohol s istotou poznať okamih platnosti a účinnosti tohto aktu.16 Akty, ktoré ukladajú určitým subjektom povinnosti,
11 Pozri prípady Archer Daniels, T‑59/02, 27.9.2006, Zb. s. II‑3627, bod 44; Rørindustri,
C‑189, 202, 205 až 208 a 213/02 P, 28.6.2005, Zb. s. I‑5425, bod 219; rozsudok ESĽP, Cantoni p. Francúzsku, 17862/91, 15.11.1996, Zb. 1996-V, body 29 až 32.
12 Pozri prípady Komisia p. Belgicku, C‑287/07, 23.4.2009, bod 98; Komisia p. Taliansku,
C‑455/00, 24.10.2002, Zb. s. I‑9231, bod 23; Komisia p. Španielsku, C‑417/99, 13.9.2001,
Zb. s. I‑6015, bod 38.
13 Pozri prípady Komisia p. Belgicku, C‑415/01, 27.2.2003, Zb. s. I‑2081, bod 21; Mulligan,
C‑313/99, 20.6.2002, Zb. s. I‑5719, body 51 a 52.
14 Pozri prípad Komisia p. Holandsku, C‑144/99, 10.5.2001, Zb. s. I‑3541, body 17, 18 a 21.
15 Pozri prípad Emmott, C‑208/90, 25.7.1991, Zb. s. I‑4269, bod 21.
16 Pozri prípady Ripa di Meana, T‑83 až 85/99, 26.10.2000, Zb. s. II‑3493, bod 76; Opel Austria, T‑115/94, 22.1.1997, Zb. s. II‑39, bod 124; Tagaras, T‑18 a 24/89, 7.2.1991, Zb. s. II‑53,
bod 40.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
94
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
musia byť týmto subjektom vhodným spôsobom oznámené; to však neznamená, že musia byť týmto subjektom doručené vždy individuálne a s potvrdením
o doručení.17
Čo sa týka časovej pôsobnosti aktov Únie, každý skutkový stav musí byť vo
všeobecnosti, ak nie je výslovne uvedené inak, posudzovaný podľa hmotnoprávnych právnych noriem platných čase jeho vzniku.18 Naopak, v prípade procesnoprávnych noriem platí vo všeobecnosti pravidlo, že tieto sa použijú na všetky
spory prebiehajúce v čase ich vstupu do platnosti.19
Pokiaľ ide o nečinnosť inštitúcií a orgánov Únie, neexistencia stanovenej
premlčacej lehoty nevylučuje možnosť, že konanie Komisie v konkrétnom prípade môže byť v rozpore so zásadou právnej istoty. V prípade chýbajúceho ustanovenia, ktoré by stanovilo dĺžku premlčacej lehoty, nemôže Komisia v súlade
so zásadou právnej istoty bez časového obmedzenia odďaľovať výkon svojich
právomocí.20 Súdny dvor síce nemôže určovať lehoty, rozsah pôsobnosti alebo
podmienky uplatňovania premlčania v súvislosti s protiprávnym konaním, či už
vo všeobecnosti alebo v konkrétnej veci, ktorú rozhoduje, môže však na druhej
strane preskúmať, či Komisia nekonala neprimerane neskoro. Pri posudzovaní
časovej primeranosti konania treba vziať do úvahy nielen dobu, ktorá uplynula
medzi skutočnosťami, ktoré sú predmetom žaloby a samotným podaním žaloby,
ale aj prípadnú existenciu nedbalostného konania inštitúcie a predovšetkým skutočnosť, kedy sa inštitúcia dozvedela o existencii protiprávnych skutočností, ako
aj primeranosť dĺžky správneho konania.21 Okrem toho napríklad oneskorené
rozhodnutie Komisie o neoprávnenom poskytnutí štátnej pomoci, o jej zrušení
a vrátení členskému štátu, môže výnimočne založiť u príjemcu tejto pomoci legitímnu dôveru v jej oprávnené poskytnutie.22
Zásada právnej istoty vypĺňa medzery aj v rámci procesných ustanovení súdnej ochrany úniového zakotvenej v zakladajúcich zmluvách, napríklad v rámci
konania o porušení povinnosti podľa čl. 258 až 260 ZFEÚ. Korekcia sa týka napríklad diskrečných právomocí Komisie, ktorá ako strážkyňa zmlúv žaluje členské štáty v prípade podozrenia z porušenia záväzkov vyplývajúcich z práva EÚ.
Pri absencii akýchkoľvek lehôt Súdny dvor napríklad judikoval, že, v niektorých
prípadoch je žiaduce, aby Komisia konala rýchlo, napríklad vo veciach verejné17 Pozri prípad Ripa di Meana, C‑470/00 P, 29.4.2004, Zb. s. I‑4167, bod 68.
18 Pozri prípady Belbouab, 10/78, 12.10.1978, Zb. s. 1915, bod 7; Henck, 12/71, 14.7.1971, Zb.
s. 743, bod 5.
19 Pozri prípady CT Control, C‑121 a 122/91, 6.7.1993, Zb. s. I‑38373, bod 22; Salumi II, 212
až 217/80, 12.11.1981, Zb. s. 2735, bod 9.
20 Pozri prípady Taliansko p. Komisii, C‑372/97, 29.4.2004, Zb. s. I‑3679, bod 116; Acciaierie
di Bolzano, C‑74 a 75/00 P, 24.9.2002, Zb. s. I‑7869, bod 140; ICI, 48/69, 14.7.1972, Zb.
s. 619, bod 49.
21 Pozri prípad Sumitomo Chemical, T‑22 a T‑23/02, 6.10.2005, Zb. s. II‑4065, body 87 až 89.
22 Pozri prípady Taliansko p. Komisii, C‑298/00 P, 29.4.2004, Zb. s. I‑4087, bod 90; RSV,
223/85, 24.11.1987, Zb. s. 4617, bod 17.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
95
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
ho obstarávania, štátnej pomoci a pod. V tomto prípade Súdny dvor akceptuje
námietku legitímneho očakávania, vrátane porušenia princípu právnej istoty
(223/85, Rijn-Schelde-Verolme, 24. 11. 1987, Zb. s. 4617).23
2. Zásada rešpektovania legitímnej dôvery
Súdny dvor mnohokrát spomenul, že rešpektovanie legitímnej dôvery, ktorá je
dôsledkom právnej istoty, patrí medzi všeobecné zásady úniového práva.24 Zásada legitímnej dôvery znamená, že právne subjekty musia mať možnosť rátať so
zachovaním určitého právneho stavu. Zmena tohto právneho stavu, ktorú právne
subjekty nemohli rozumne očakávať, je v rozpore so zásadou legitímnej dôvery.
Uplatnenie zásady legitímnej dôvery predpokladá súčasné splnenie troch
podmienok:
Po prvé, dotknutej osobe musí úniový orgán poskytnúť presné, nepodmienečné a zhodné záruky pochádzajúce z oprávnených a dôveryhodných zdrojov;25
Za záruky pritom možno považovať akékoľvek informácie, bez ohľadu na ich
formu, pokiaľ spĺňajú vyššie uvedené podmienky,26 alebo aj správnu prax alebo
nečinnosť inštitúcie, ktoré nie sú v rozpore s platnou právnou úpravou a nepredstavujú výkon voľnej úvahy tejto inštitúcie.27 Naopak, za záruku nemožno považovať napríklad vyjadrenie úradníka Komisie, alebo samotného komisára, pretože Komisia rozhoduje na základe zásady kolegiality a právomoc jej úradníkov
alebo dokonca komisárov je obmedzená na predkladanie návrhov kolegiálnemu
orgánu, ktorý ich môže prijať alebo odmietnuť.28
Po druhé, uvedené záruky musia byť spôsobilé vyvolať u dotknutej osoby
legitímne očakávanie.
Po tretie, poskytnuté záruky musia byť v súlade s platnými predpismi.29
Pokiaľ teda konanie inštitúcie alebo členského štátu nie je v súlade s úniovým
právom, nemôže dôjsť k vzniku legitímnej dôvery.30
23 Slašťan, M.: Efektívnosť súdnej ochrany pred porušovaním práva EÚ členskými štátmi. 1.
vydanie. Bratislava: EUROIURIS – Európske právne centrum. 2012, s. 47.
24 Pozri napríklad prípady SPM, T‑128/05, 13.11.2008, body 146 a 147; Deutsche Milchkontor, 205 až 215/82, 21.9.1983, Zb. s. 2633, bod 30; Dürbeck, 112/80, 5.5.1981, Zb. s. 1095,
bod 48; Toepfer, 112/77, 3.5.1978, Zb. s. 1019, bod 19.
25 Pozri prípad Mellett, T‑66/96 a 221/97, 21.7.1998, Zb. s. II‑1305, bod 107.
26 Pozri prípady TEA-CEGOS, T‑376 a 383/05, 14.12.2006, Zb. s. II‑205, bod 88; Masdar,
T‑333/03, 16.11.2006, Zb. s. II‑4377, bod 119.
27 Pozri prípady MCI, T‑310/00, 28.11.2004, Zb. s. II‑3253, bod 112; porovnaj Campoli,
T‑135/05, 29.11.2006, Zb. s. II‑A-2-1527, bod 70; Kyowa, T‑223/00, 9.7.2003, Zb. s. II‑2553,
bod 51; Veľká Británia p. Komisii, 84/85, 1.10.1987, Zb. s. 3765, body 25 a 26.
28 Pozri prípady Prym, T‑30/05, 12.9.2007, Zb. s. II‑107, bod 67; Kernkraft, T‑283/02,
16.3.2005, Zb. s. II‑913, bod 92; Tokai Carbon, T‑236, 239, 244 až 246, 251 a 252/01,
29.4.2004, Zb. s. II‑1181, bod 152 a nasl.; Guérin automobiles, T‑195/95, Uz. 11.3.1996, Zb.
s. II‑171, bod 20.
29 Pozri prípad Omya, T‑145/06, 4.2.2009, bod 117; Gualtieri, T‑284/06, 10.9.2008, bod 41.
30 Pozri prípady T‑336/94, Efisol, 16.10.1996, Zb. s. II‑1343, bod 36; Hauptzollamt Krefeld,
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
96
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Na porušenie zásady legitímnej dôvery nemôže odvolávať ten, kto zjavným
spôsobom porušil platnú úniovú legislatívu.31 Rovnako ak hospodársky subjekt,
konajúci s potrebnou opatrnosťou a obozretnosťou, mohol predvídať prijatie
úniových opatrení spôsobilých ovplyvniť jeho záujmy, nemôže sa po ich prijatí
odvolávať na porušenie zásady legitímnej dôvery.32 Na zásadu ochrany legitímnej dôvery sa nemožno odvolávať ani na účely potvrdenia alebo zopakovania
nesprávneho výkladu aktu.33 Členský štát sa zase nemôže odvolávať na zásadu
legitímnej dôvery v súvislosti s dôsledkami, ktoré mu vyplývajú z rozhodnutia
Súdneho dvora o neplatnosti úniového aktu, pretože by to spochybnilo ochranu
jednotlivcov proti nezákonným rozhodnutiam orgánov verejnej správy.34
2.1 Ďalšie vybrané príklady uplatnenia zásady legitímnej dôvery
Pokiaľ ide o zmeny legislatívy Únie, je prirodzené, že hospodárske subjekty nemôžu legitímne očakávať, že existujúci právny stav bude stále zachovaný,
keďže inštitúcie Únie disponujú v súvislosti so zmenou legislatívy právomocou
voľnej úvahy.35 K porušeniu legitímnej dôvery môže však za určitých okolností dôjsť vtedy, pokiaľ inštitúcia Únie v prípade prijatia neočakávaného negatívneho rozhodnutia neposkytne dotknutým subjektom prechodné obdobie, aby
sa mohli prispôsobiť dôsledkom vyplývajúcim z tohto rozhodnutia.36 Pokiaľ
Komisia v prípade zrušenia právnej úpravy napriek neexistencii prevažujúceho
všeobecného záujmu neprijme prechodné opatrenia, ktoré by chránili legitímnu dôveru hospodárskeho subjektu v úniovú právnu úpravu, poruší tým zásadu
rešpektovania legitímnej dôvery.37
Pokiaľ inštitúcia Únie zistí, že všeobecne záväzný alebo individuálny úniový akt, ktorý prijala, vykazuje znaky neplatnosti, môže ho v primeranej lehote
zrušiť aj so spätným účinkom, musí však pritom dbať na rešpektovanie legitímnej dôvery jeho adresátov, ktorí sa oprávnene mohli spoliehať na platnosť toh5/82, 15.12.1982, Zb. s. 4601, bod 22.
31 Pozri prípady ThyssenKrupp, C‑65 a 73/02 P, 14.7.2005, Zb. s. I‑6773, bod 41; Peix, T‑125/01,
13.3.2003, Zb. s. II‑865, bod 107; Sideradria, 67/84, 12.12.1985, Zb. s. 3983, bod 21.
32 Pozri prípady SPM, T‑128/05, 13.11.2008, bod 151; Belgicko p. Komisii, C‑182 a 217/03,
22.6.2006, Zb. s. I‑5479, bod 147; Efisol, T‑336/94, 16.10.1996, Zb. s. II‑1343, body 31 a 34;
Lührs, 78/77, 1.2.1978, Zb. s. 169, bod 6.
33 Pozri prípad OPTUC, T‑142 a 283/01, 28.1.2004, Zb. s. II‑329, bod 103.
34 Pozri prípad Ampafrance, C‑177 a 181/99, 19.9.2000, Zb. s. I‑7013, bod 67.
35 Pozri prípady Hewlett-Packard, T‑313/04, 3.10.2006, Zb. s. II‑77, bod 73; Španielsko p. Rade,
C‑310/04, 7.9.2006, Zb. s. I‑7285, bod 81; 245/81, Edeka, 15.7.1982, Zb. s. 2745, bod 27.
36 Pozri prípad Belgicko p. Komisii, C‑182 a 217/03, 22.6.2006, Zb. s. I‑5479, body 155 až 167.
37 Pozri prípad Tomadini, 84/78, 16.5.1979, Zb. s. 1801, bod 20; CNTA, 74/74, 14.5.1975, Zb.
s. 533, bod 44.
Ku kompetenciám Komisie pozri: Mokrá, L.: Európska komisia – reprezentant záujmov Spoločnestva a pozícia členských štátov. In: Európska únia – právo a skutočnosť. Bratislava:
BVŠP, 2009, s. 122–134
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
97
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
to aktu.38 Lehota niečo vyše dvoch mesiacov je primeraná, zatiaľ čo lehota vyše
dvoch rokov je neprimeraná. Legitímna dôvera vzniká dňom oznámenia aktu,
ktorý sa jeho adresátovi javí ako platný a nemusí sa na ňu prihliadať iba vtedy, ak
je tu prevažujúci dôvod všeobecného záujmu.39
Zásada legitímnej dôvery nachádza svoje uplatnenie aj v oblasti ochrany hospodárskej súťaže. Podnik, ktorý prijal štátnu pomoc, môže mať legitímnu dôveru
v oprávnenosť poskytnutia tejto pomoci výnimočne len vtedy, ak preukáže, že
sa s potrebnou starostlivosťou ubezpečil, že táto pomoc bola poskytnutá v súlade s postupom ustanoveným úniovým právom, najmä v súlade s článkom 108
ZFEÚ. Ak bola teda pomoc poskytnutá bez predchádzajúceho oznámenia Komisii, ktoré vyžaduje článok 108 ods. 3 ZFEÚ, táto pomoc je protiprávna a u príjemcu pomoci nemôže v tomto prípade vzniknúť legitímna dôvera v zákonnosť
jej poskytnutia.40
Hoci úniové právo osobitne spomína zásadu rešpektovania práv nadobudnutých v sociálnej oblasti,41 toto rešpektovanie práv možno považovať za súčasť
zásady legitímnej dôvery. Podnikatelia sa však nemôžu odvolávať na zásadu
nadobudnutých práv, aby si udržali výhody, ktoré pre nich vyplývajú z aktuálnej
spoločnej organizácie trhov na úniovej úrovni.42
Záver
Na základe všetkého, čo bolo uvedené vyššie, je potrebné konštatovať, že
zásady právnej istoty a legitímnej dôvery zastávajú významné miesto v právnom
poriadku Európskej únie. Hoci boli obe tieto zásady prebraté do práva Únie
z právnych poriadkov členských štátov, Súdny dvor im dal prostredníctvom svojej judikatúry osobitný rozmer a aplikoval ich v rôznych oblastiach práva Únie,
najmä však v oblasti právneho režimu aktov inštitúcií Únie. V tejto súvislosti je
napokon potrebné pripomenúť, že aj orgány aplikácie práva jednotlivých členských štátov musia v konaniach s úniovým prvkom prihliadať na tieto zásady,
ktorých aplikácia na vnútroštátnej úrovni je posilnená aj možnosťou ich úplného
(teda horizontálneho aj vertikálneho priameho účinku).
JUDr. PhDr. Ing. Michael Siman, PhD., D.E.A.
Ústav medzinárodného a európskeho práva
Fakulta práva, Paneurópska vysoká škola
Email: [email protected]
38 Pozri prípad Mellett, T‑66 a 221/97, 21.7.1998, Zb. s. II‑1305, body 120 a 121.
39 Pozri prípady Pascall, T‑20/96, 27.11.1997, Zb. s. II‑977, body 72 až 73 a 75 až 79; De
Compte, C‑90/95 P, 17.4.1997, Zb. s. I‑1999, body 35 a 39.
40 Pozri prípad Unicredito Italiano, C‑148/04, 15.12.2005, Zb. s. I‑11137, bod 104; pozri
podrobnejšie Sardegna, T‑171/02, 15.6.2005, Zb. s. II‑2123, bod 65.
41 Pozri prípad Belbouab, 10/78, 12.10.1978, Zb. s. 1915, bod 8.
42 Pozri prípad Rau, 133 až 136/85, 21.5.1987, Zb. s. 2289, bod 18; Eridania, 230/78, 27.9.1979,
Zb. s. 2749, bod 22.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
98
POSTAVENIE SÚDNEHO DVORA EURÓPSKEJ
ÚNIE V OBLASTI ZAHRANIČNEJ
A BEZPEČNOSTNEJ POLITIKY1
The Role of the Court of Justice of the European Union within the Common Foreign and Security policy
Lucia Mokrá
MOKRÁ, Lucia. Postavenie Súdneho dvora Európskej únie v oblasti zahraničnej
a bezpečnostnej politiky. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp.
99–105.
Abstrakt: Spoločná zahraničná a bezpečnostná politika je kreovaná ako zdieľaná politika, na ktorej realizácii sa podľa zakladajúcich zmlúv podieľajú spoločne
Únia a členské štáty. Vzhľadom na súčasný rozmer tejto činnosti a snahu pôsobiť
ako silný globálny aktér, je potrebné zamyslieť sa nad kompetenciami Súdneho
dvora EÚ a uplatňovaní princípov európskeho práva v tejto oblasti.
Kľúčové slová: spoločná zahraničná a bezpečnostná politika – Európska služba
pre vonkajšiu činnosť – právomoci Súdneho dvora EÚ
Abstract: Common foreign and security policy is created as shared policy and
implemented according to founding treaties by the Union and its Member States
in common. As regards to the contemporary development in this area and the
intention of Union to operate as strong global player, it is necessary to reconsider
competences of the Court of Justice of the EU and implementation of the EU law
principles in this area.
Keywords: common foreign and security policy – European external action
service – Court of Justice of the European Union´s competences
1 Táto práca bola podporovaná Agentúrou na podporu výskumu a vývoja na základe zmluvy
č. APVV-0484-10, pri realizácii projektu „Meniaci sa systém vytvárania zahraničnej politiky EÚ a malé členské štáty“
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
99
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Právomoci Súdneho dvora EÚ
Vychádzajúc z ustanovení zakladajúcich zmlúv, článku 19 ods. 1 ZEÚ, primárnou úlohou Súdneho dvora EÚ (ďalej len SD EÚ) je v rámci zverených právomocí „zabezpečovať dodržiavanie práva pri výklade a uplatňovaní zmlúv“. Túto
úlohu nevykonáva sám, ale podieľajú sa nej aj vnútroštátne súdy. Právomoc Súdneho dvora EÚ je založená na „zásade prenesených právomocí, to znamená, že
konať môže len v medziach ustanovení zakladajúcich zmlúv a právnych predpisov
prijatých na ich vykonanie.“2 Rozlišujeme tri oblasti právomocí, ktoré SD EÚ
vykonáva:
a) zabezpečuje dodržiavanie práva pri výklade a uplatňovaní zakladajúcich zmlúv (čl. 19 ods. 1 ZEÚ). SD EÚ tak môže konať a rozhodovať len
v tých sporoch, ktoré sú mu aktívne legitimovaným subjektom predložené, v rámci jednotlivých konaní taxatívne stanovených zakladajúcou
zmluvou.3 Súdy EÚ konajú a rozhodujú len tie veci, ktoré možno zaradiť pod niektoré konanie výslovne zakotvené v zakladajúcich zmluvách
a Zmluve o EÚ (čl. 258 až 272 ZFEÚ, čl. 136 až 160 ZESAE). Súdny dvor
je príslušný rozhodovať akékoľvek spory aj vtedy, ak sa týkajú členských
štátov, súvisia s predmetom zmlúv a sú mu predložené na základe ich
vzájomnej dohody (čl. 273 ZFEÚ).
b) SD EÚ vo všeobecnosti nemá právomoc v oblasti spoločnej zahraničnej
a bezpečnostnej politiky (ďalej len SZBP), okrem dohľadu nad vykonávaním právomocí Únie v oblasti SZBP, ktoré nesmú zasahovať do ostatných právomocí Únie a okrem rozhodovania o žalobách fyzických alebo právnických osôb o neplatnosť niektorých aktov Únie z oblasti SZBP
(čl. 275, čl. 263 ods. 4 ZFEÚ, čl. 40 ZEÚ);
c) SD EÚ nemá právomoc v oblasti priestoru slobody, bezpečnosti a spravodlivosti preskúmavať operácie členských štátov na presadenie výkonu
práva, ani právomoci členských štátov v oblasti udržiavania verejného
poriadku a vnútornej bezpečnosti (čl. 276 ZFEÚ).
Právomoci Súdneho dvora EÚ môžu byť rozšírené na základe medzinárodnej zmluvy uzatvorenej s treťou krajinou, avšak pod podmienkou, že priznanie
týchto právomocí nezasiahne do podstaty funkcie Súdneho dvora. To znamená,
že medzinárodná dohoda uzavretá s tretími štátmi môže SD EÚ priznať nové
súdne právomoci pod podmienkou, že priznanie týchto právomocí nezasiahne do podstaty funkcie Súdneho dvora, tak ako je stanovená v Zmluve o EÚ
a Zmluve o FEÚ (stanovisko SD 1/09, 8.3. 2011, bod 75, predtým stanovisko SD
1/92 z 10. apríla 1992, Zb. s. I‑2821, bod 32).
2 SIMAN, M. – SLAŠŤAN, M.: Právo Európskej únie. Bratislava: EUROIURIS, 2012, s. 202
3 Článok 274 ZFEÚ uvádza, že „s výnimkou právomoci, ktorú Súdnemu dvoru Európskej
únie priznávajú zmluvy, spory, v ktorých je Únia zúčastnenou stranou, nie sú z tohto dôvodu vyňaté z právomoci súdov členských štátov.“
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
100
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Laenerts a Cournhaut4 predpovedajú, že SD EÚ by v budúcnosti mohol rozšíriť princíp nadštátnosti, uplatňovaní v oblasti vnútorného trhu a spoločných
politík, aj na oblasť zahraničnej a bezpečnostnej politiky, a to konkrétne s použitím princípov prednosti a nadradenosti európskeho práva tak ako vyplývajú
z rozsudku Costa v. ENEL (rozsudok Costa p. ENEL, 6/64, 15.7.1964, Zb. s. 1141,
1158 a 1159). Takáto rozhodovacia činnosť by viedla k prednosti sekundárnych
právnych aktov v oblasti zahraničnej a bezpečnostnej politiky pred vnútroštátnym právom členských štátov, najmä s ohľadom na jednotný princíp aplikácie
európskeho práva a samostatnosť právneho poriadku únie (v čase vydania rozsudku Spoločenstva): „Na rozdiel od bežných medzinárodných zmlúv vytvorila
Zmluva o založení ES vlastný právny poriadok, ktorý sa okamihom nadobudnutia jej platnosti stal neoddeliteľnou súčasťou právnych poriadkov členských štátov
a ktorý sú vnútroštátne súdy povinné aplikovať. Vytvorením Spoločenstva na neobmedzenú dobu, ktoré má vlastné inštitúcie, vlastnú subjektivitu, spôsobilosť právne
konať a vystupovať na medzinárodnom poli a najmä skutočné právomoci vyplývajúce z obmedzenia či prenesenia právomocí členskými štátmi na Spoločenstvo,
členské štáty obmedzili, hoci len vo vymedzených oblastiach, svoje suverénne práva a vytvorili právny poriadok záväzný tak pre ich príslušníkov ako aj pre štáty
samotné.“ (rozsudok Costa v ENEL, 6/64, 15.7.1964, Zb. s. 1141, 1158 a 1159;
stanovisko SD, 1/91, 14.12.1991, Zb. I‑6079, bod 21).
2. Právne akty v oblasti zahraničnej a bezpečnostnej politiky
Zakladajúce zmluvy ustanovujú povinnosť inštitúcií EÚ prijímať sekundárne
právne akty v oblasti zahraničnej a bezpečnostnej politiky (tzv. bývalý druhý piliér únijného usporiadania, zrušený Lisabonskou zmluvou) v súlade s normami
a princípmi medzinárodného práva verejného, a to najmä v súlade so zásadami
Charty OSN5 a plnením jej cieľov, ako aj so zásadami helsinského Záverečného
aktu a cieľmi Parížskej charty (čl. 21 ods. 1 a ods. 2 písm. c) ZEÚ).
Podľa článku 25 ZEÚ, Európska rada a Rada prijímajú v oblasti spoločnej
zahraničnej a bezpečnostnej politiky tieto nelegislatívne akty6:
•
•
•
•
všeobecné usmernenia (bývalé zásady a spoločné smery),
rozhodnutia o akciách (bývalé jednotné akcie),
rozhodnutia o pozíciách (bývalé spoločné pozície),
opatrenia na vykonanie uvedených rozhodnutí.
4 LENAERTS, K. – CORTHAUT, T. : Of Birds and hedges: The role of primacy in invoking
norms of EU law. European law Review, 2006, roč. 31, č. 3, s. 287
5 Porovnaj FRIDRICH, B. a kol.: Ochrana ľudských práv v EÚ. Bratislava: FSEV UK, 2008, s. 38
6 Spoločná zahraničná a bezpečnostná politika podlieha osobitným rozhodovacím a legislatívnym pravidlám a postupom. Prijatie legislatívneho aktu v tejto oblasti je výslovne vylúčené (čl. 24 ods. 1 podods. 2 a čl. 31 ods.1 ZEÚ).
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
101
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Všeobecné usmernenia, ktoré prijíma Európska rada na základe zásad a cieľov uvedených v článku 21 ZEÚ, predstavujú „politické a nezáväzné uznesenia
podobne ako najvšeobecnejší nezáväzný akt v celej vonkajšej činnosti Únie –
strategické záujmy (bývalé spoločné stratégie). Rozhodnutia o strategických
záujmoch sa môžu týkať vzťahov Únie s konkrétnou krajinou alebo regiónom,
alebo môžu byť tematicky zamerané. Určujú ich dĺžku trvania a prostriedky, ktoré musia poskytnúť Únia a členské štáty (čl. 22 ZEÚ).“7
Významný posun tak nastal v oblasti sekundárneho práva. Európska rada už
nerozhoduje o Spoločných stratégiách ako za predchádzajúcej právnej úpravy,
ale určuje strategické záujmy a všeobecné smery a prijíma k tomu nevyhnutné rozhodnutia. Podľa čl. 25 Rada neprijíma formálne rozdelené spoločné akcie
a pozície, ale len rozhodnutia. Tieto vymedzujú akcie, ktoré má Únia prijať,
postoje, ktoré má Únia zaujať a stanovujú sa podrobnosti k realizácii týchto akcií
a postojov. Čl. 28 ďalej konkretizuje, že ak je nutná akcia Únie, príjme Rada rozhodnutie, ktoré vymedzí ciele, rozsah, prostriedky, podmienky a dobu v akej
bude Únia postupovať. Ostatné ustanovenia týkajúce sa Rozhodnutí o akciách
sú prebraté z predchádzajúcej právnej úpravy – rozhodnutia tak zaväzujú členské štáty pri prijímaní ich pozícií a pri uskutočňovaní ich činnosti (čl. 28 ods. 2
ZEÚ). Článok 29 rozoznáva rozhodnutia potrebné pri vymedzení pozície Únie
v určitej konkrétnej otázke zemepisnej alebo tematickej povahy.
Súdny dvor nemá rozhodovaciu právomoc v oblasti ustanovení o spoločnej
zahraničnej a bezpečnostnej politiky. Súdny dvor má však právomoc dohliadať
na dodržiavanie článku 40 ZEÚ a rozhodovať v súlade s podmienkami ustanovenými v článku 263 ods. 4 ZFEÚ o žalobách na neplatnosť aktov, ktoré prijala
Rada na základe hlavy V kapitoly 2 Zmluvy o EÚ a ktoré obmedzujú fyzické
alebo právnické osoby (pozri čl. 24 ods. 2 ZEÚ, čl. 275 ZFEÚ). Už pred nadobudnutím platnosti Lisabonskej zmluvy SD EÚ rozhodol, že všetky akty prijaté
Radou majúce právne účinky vo vzťahu k tretím osobám, môžu byť predmetom
prejudiciálneho konania, aj keď boli prijaté v rámci tretieho piliera mimo bývalého článku 35 ods. 1 ZEÚ. „Napríklad spoločná pozícia prijatá na základe bývalého článku 34 ZEÚ, ktorej dopad v skutočnosti presahuje rámec ustanovený
Zmluvou o EÚ, podlieha kontrole Súdneho dvora (rozsudok Segi, C‑355/04 P,
27.2.2007, Zb. s. I‑1657, body 53 a 54).“8
Ďalšia výrazná zmena nastala v čl. 75 ZFEÚ (bývalý čl. 60 ZES), spojeným so
zahraničnou a bezpečnostnou politikou. Tento ustanovuje podrobnosti o predchádzaní a boji s terorizmom a je naviazaný na čl. 67 ZFEÚ, ktorý vymedzuje
priestor slobody, bezpečnosti a spravodlivosti (bývalý tretí pilier únijného usporiadania). Sankcie podľa tohto ustanovenia prijíma Rada spolu s Európskym
parlamentom riadnym legislatívnym postupom. Akt má formu Nariadenia, ktoré sa týka opatrení spojených s pohybom kapitálu a platieb, teda napr. zmrazenia
7 SIMAN, M. – SLAŠŤAN, M.: Právo Európskej únie. Bratislava: EUROIURIS, 2012, s. 361
8 SIMAN, M. – SLAŠŤAN, M.: Právo Európskej únie. Bratislava: EUROIURIS, 2012, s. 362
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
102
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
peňažných prostriedkov, aktív alebo výhod, ktorými manipulujú osoby, proti
ktorým sú namierené.
Lisabonská zmluva tak na jednej strane prináša terminologické sprehľadnenie v oblasti pomenovania sekundárnych právnych aktov, napriek tomu výrazný pokrok v tejto oblasti nepredstavuje. Charakter právnych aktov stále zostáva
nejasný. Kým čl. 24 určuje, že „prijímanie legislatívnych aktov je vylúčené“ tak čl.
28 odst. 2 naopak ustanovuje, že rozhodnutia týkajúce sa akcií zaväzujú členské
štáty pri prijímaní postojov a pri realizácii ich činnosti a čl. 29 ustanovuje, že
členské štáty zabezpečia, aby ich vnútroštátne politiky boli v súlade s postojmi
Únie.
Lisabonská zmluva rovnako tak ako predchádzajúca úprava neobsahuje
explicitne uvedené sankcie, ktoré môžu byť uplatnené voči členským štátom
v prípade nedodržovania rozhodnutí v oblasti spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politike, pričom rovnako chýba presné vymedzenie právomoci SD EÚ
v tejto oblasti. V nadväznosti na existujúci rozsah právomocí, v ďalšej časti analyzujem rozsudok v prípade PMOI, ktorý vymedzuje limity rozhodovacej činnosti SD EÚ v oblasti zahraničnej a predovšetkým bezpečnostnej politiky.
3. Súdny dvor Európskej únie a jeho rozhodovacia činnosť v oblasti
zahraničnej a bezpečnostnej politiky
Predmetom tejto časti je analýza rozsudku Veľkej komory SD EÚ z 21. decembra 2011 vo veci C-27/09 P9, s poukazom na legitimitu rozhodovania Súdneho
dvora a potrebu jednoznačnej právnej úpravy právomoci Súdneho dvora v oblasti zahraničnej a bezpečnostnej politiky.
V nadväznosti na teroristické útoky na USA v roku 2001, prijala Bezpečnostná
rada OSN (ďalej len BR OSN) na konci septembra 2001 Rezolúciu č. 1373(2001),
ktorou uložila členským štátom okrem iného, aby zmrazili hospodárske a finančné zdroje osôb spojených s terorizmom. BR OSN ponechala na členských štátoch povinnosť vytvoriť konkrétne pravidlá pre aplikáciu finančných sankcií.
EÚ zareagovala na požiadavku BR OSN hneď v decembri 2001, keď v spoločnej
pozícii 2001/931/SBZP10 prijala podmienky pre vytvorenie európskeho sankčného zoznamu. Na spoločný postoj nadviazalo tiež nariadenie č. 2580/200111,
ktoré splnomocnilo Radu EÚ k vydávaniu sankčných zoznamov. Subjekty i jednotlivci, ktorí sa ocitli na niektorom sankčnom zozname (v nariadení je spres9 Rozsudok C-27/09 P z 21. decembra 2011, dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62009CJ0027:SK:HTML
10 Spoločná pozíciu Rady 2001/931/SZBP o uplatňovaní špecifických opatrení na boj s terorizmom, Ú. v. ES L 344, s. 93; Mim. vyd. 18/001, s. 217
11 Nariadenie Rady (ES) č. 2580/2001 o určitých obmedzujúcich opatreniach zameraných
proti určitým osobám a subjektom s cieľom boja proti terorizmu, Ú. v. ES L 344, s. 70; Mim.
vyd. 18/001, s. 207
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
103
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
nený aj postup up-datovania informácií o týchto subjektoch zo strany Rady EÚ
každých 6 mesiacov), sa pokúsili svoje zaradenie na zoznam napadnúť na Súde
prvého stupňa (v súčasnosti Všeobecný súd, ďalej používam pojem Všeobecný
súd). Prvým, kto so svojou žalobou uspel, bola iránska exilová organizácia PMOI
(People’s Mojahedin Organization of Iran). V troch samostatných konaniach
PMOI postupne napadala všetky rozhodnutia Rady vydané podľa nariadenia
2580/2001 v období od mája 2002 do júna 2008. V podstate veci, týkajúcej sa
vytvárania sankčných zoznamov a ochrany justičných práv bola PMOI úspešná (čiastočne v neprospech PMOI Všeobecný súd rozhodoval vo veci náhrady
škody). V týchto rozsudkoch sa Všeobecný súd podrobne zaoberal najmä tým,
či pri zostavovaní zoznamu boli rešpektované základné práva žalobkyne, konkrétne právo na obhajobu, právo na odôvodnenie rozsudku, právo na účinný
prostriedok nápravy12 a či Rada EÚ pri svojom rozhodovaní dosiahla rozhodnutie o zaradení na sankčný zoznam v rámci svojich kompetencií a za podmienok
stanovených v spoločnom postoji.
Rozhodnutia Všeobecného súdu (bývalého Súdu prvého stupňa) viedli
vo všetkých troch konaniach k záveru, že Rada EÚ prekročila svoje kompetencie
pri prijímaní spoločnej pozície Rady 2001/931/SZBP, najmä s ohľadom na porušenie základných justičných práv sťažovateľky (PMOI) a spoločnú pozíciu zrušila. Posledný rozsudok Všeobecného súdu bol napadnutý zo strany vedľajšieho
účastníka konania – Francúzska, ktoré podalo odvolanie na Súdny dvor EÚ. Ten
po náležitom preskúmaní nevyhovel požiadavke Francúzska na zrušenie rozsudku Všeobecného súdu ani požiadavke konečného rozhodnutia vo veci tak, že
zamietne žalobu PMOI alebo vráti vec Všeobecnému súdu. Naopak, vo veci rozhodol podľa návrhu PMOI, konkrétne zamietol odvolanie a zaviazal Francúzsku
republiku na náhradu trov konania, ktoré vznikli PMOI.
Súdny dvor tak rozhodol v rámci svojich právomocí zverených vo výhrade
podľa čl. 275 ZFEU, na základe žaloby právnickej osoby žiadajúcej ochranu svojich práv žalobou na Súdny dvor podanou podľa článku 263 ods. 4 ZFEÚ. Je však
potrebné podotknúť, že výkon súdnej právomoci v oblasti spoločnej zahraničnej
a bezpečnostnej politiky únie zdôraznil dichotómiu vzťahov, ktoré v tejto oblasti
existujú. Na jednej strane samotné ustanovenia zakladajúcich zmlúv upravujú
proces tvory zahraničnej a bezpečnostnej politiky únie, konkrétne ustanovením
článku 26 ods. 2 ZEÚ: „Rada tvorí zahraničnú a bezpečnostnú politiku a prijíma
rozhodnutia potrebné na vymedzenie a uskutočňovanie tejto politiky na základe
všeobecných usmernení a strategických smerov vymedzených Európskou radou“.
Realizácia spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky únie je v kompetencii
vysokého predstaviteľa únie pre zahraničné veci a bezpečnostnú politiku, ktorému asistuje Európska služba pre vonkajšiu činnosť (ďalej len ESVČ) a členských
štátov, pričom sa využívajú tak finančné prostriedky členských štátov ako aj Únie
(čl. 26 ods. 3 ZEÚ). Okrem toho, podľa rozhodnutia Rady 2010/427/EÚ z 26. júla
12 FRIDRICH, B. a kol.: Ochrana ľudských práv v EÚ. Bratislava: FSEV UK, 2008, s. 99–103
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
104
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
2010 o organizácii a fungovaní Európskej služby pre vonkajšiu činnosť má ESVČ
charakter služby sui generis a na účely nariadenia o rozpočtových pravidlách sa
považuje za inštitúciu. Vynárajú sa tak ďalšie otázky súvisiace so zabezpečením
jednotnej aplikácie európskeho práva a potrebného jednotného výkladu, nielen
za podmienok ustanovených v čl. 263 ods. 4 ZFEÚ, ktoré možno aplikovať v prípade dotknutia sa právneho aktu v oblasti spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej
politiky práv a právom chránených záujmov fyzických a právnických osôb.
Napriek tomu, v súlade s vyššie uvedeným rozhodnutím SD EÚ v prípade
PMOI, ako aj s predchádzajúcou judikatúrou týkajúcou sa kompetencie SD EÚ
vykladať právne akty v oblasti spoločnej zahraničnej a bezpečnostnej politiky
v rámci prejudiciálneho konania (Segi, C‑355/04 P, 27.2.2007, Zb. s. I‑1657),
ako aj zámeru Únie formovať sa ako jednotný subjekt pri prezentovaní navonok
(k tomu prispieva predovšetkým rozhodnutie Rady 2010/427/EÚ z 26. júla 2010
o organizácii a fungovaní Európskej služby pre vonkajšiu činnosť, ako aj následné Nariadenie Európskeho parlamentu a Rady [EÚ, Euratom] č. 1081/2010
z 24. novembra 2010, ktorým sa mení a dopĺňa nariadenie Rady [ES, Euratom]
č. 1605/2002 o rozpočtových pravidlách, ktoré sa vzťahujú na všeobecný rozpočet Európskych spoločenstiev, pokiaľ ide o Európsku službu pre vonkajšiu činnosť), by ku komplexnosti výkonu mandátu únie v oblasti spoločnej zahraničnej
a bezpečnostnej politiky prispelo aj doplnenie kompetencie Súdneho dvora EÚ
rozhodovať a vykladať ustanovenia zakladajúcich zmlúv a právnych aktov v tejto
oblasti, a to nielen v rámci prejudiciálneho konania. Tu sa možno jednoznačne
prikloniť k názoru Laenertsa a Cournhauta, že dichotómiu, ktorá existuje v tejto
oblasti, možno odstrániť alebo revíziou zakladajúcich zmlúv alebo jednoznačným určením právomocí uplatňovať princípy európskeho právneho poriadku
vychádzajúce z rozhodnutia Costa v. ENEL samotným Súdnym dvorom EÚ. Inak
bude naďalej platiť, že spoločná zahraničná a bezpečnostná politika je vykonávaná úniou a členskými štátmi a bude existovať 28 rôznych preferencií v oblasti
zahraničnej a bezpečnostnej politiky (27 individuálnych preferencií členských
štátov a preferencie Únie). Európska únia napriek svojej snahe a záujmom pôsobiť ako globálny politický hráč tak nemôže naplniť ciele určené v Lisabonskej
zmluve.
JUDr. PhDr. Lucia Mokrá, PhD.
Univerzita Komenského v Bratislave
Fakulta sociálnych a ekonomických vied
Ústav európskych štúdií a medzinárodných vzťahov
Email: [email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
105
ALTERNATIVY ŘEŠENÍ
PRACOVNĚPRÁVNÍCH SPORŮ – MEDIÁTOR,
ROZHODCE NEBO SOUDCE?
Possibilities of solution of labour law conflicts – mediator, arbiter or judge?
Ilona Kostadinovová
KOSTADINOVOVÁ, Ilona. Alternativy řešení pracovněprávních sporů – mediátor, rozhodnce nebo soudce? Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp.
107–138.
Abstrakt: Příspěvek se snaží uvést základní aspekty mediace jako jednoho
z možných nástrojů řešení pracovněprávních sporů individuálních či kolektivních v porovnání s rozhodčím řízením a soudním procesem. Pozornost je věnována novému zákonu o mediaci v České republice v porovnání se slovenským
zákonem o mediaci a v návaznosti na právní předpisy Evropské unie.
Klíčová slova: pracovněprávní spor, mediátor, zprostředkovatel, rozhodce, soudce, smlouva o mediaci, mediační dohoda, mediační řízení, odměna mediátora,
osvědčení mediátora, seznam mediátorů, mediační doložka, rozhodčí doložka,
mediační řízení, rozhodčí řízení, soudní řízení
Abstract: There will be the basic aspects of the mediation as a tool for the solution of labour law conflicts in compare to arbitration process and court proceedings. The new Czech Mediation Act will be compared with the Slovak Mediation
Act and in connection with the European law.
Keywords: Labour law conflict, mediator, arbiter, judge, mediation agreement,
mediation proceedings, licence of mediator, list of mediators, mediation clause,
arbitration clause, mediation process, court proceedings
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
107
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Úvod
Nejprve se pokusíme vymezit základní pojmy a shrnout tak rozsah zpracovávané materie související s řešením sporů vyplývajících z pracovněprávních
vztahů. Provedeme rozbor platné právní úpravy u nás s důrazem kladeným na
rozbor zákona o mediaci v porovnání s právní úpravou na Slovensku a v souvislostech práva Evropské unie. Zkusíme si na praktickém příkladu ukázat výhody
a nevýhody různých způsobů řešení pracovněprávních sporů prostřednictvím
řízení před zprostředkovatelem, mediátorem, rozhodcem a soudcem. Lze říci,
že současná právní úprava je poněkud roztříštěna, neboť existuje nejednotnost
právní úpravy řešení individuálních a kolektivních pracovněprávních sporů.
Nový zákon o mediaci nabyde v České republice účinnosti dne 1. 9. 2012 a stane
se tak základem pro praxí akceptovatelnou alternativou řešení individuálních
pracovněprávních sporů. Mediační řízení by mělo být plnohodnotnou alternativou řešení vzniklých sporů. Tento příspěvek se proto bude snažit shrnout
základní pro praxi potřebné informace, které snad přispějí k rozšíření povědomí
odborné a laické veřejnosti v dané oblasti.
1. Charakteristika základních pojmů
1.1 Pracovněprávní vztah a závislá práce
Pracovněprávní vztah1 je vztahem souvisejícím s výkonem závislé práce2,
§ 2 zákoníku práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění, dále též jen ZP. Podle
§ 1 ZP jde o právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci
a zaměstnavateli a právní vztahy kolektivní povahy. Závislá práce je vykonávána
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance vykonávána zaměstnancem osobně za mzdu na náklady a odpovědnost zaměstnavatele,
v pracovní době zaměstnavatelem rozvržené, na pracovišti určeném zaměstnavatelem, jménem zaměstnavatele, na jeho odpovědnost a podle jeho pokynů.
Zaměstnancem může být osoba, která dosáhla 15 let věku a ukončila povinnou
školní docházku, § 6 ZP, a zaměstnavatelem je buď fyzická osoba starší 18 let,
nebo právnická osoba způsobilá k právním úkonům.
Pracovněprávní vztahy lze členit na individuální, které vznikají mezi zaměstnavateli a zaměstnanci jako subjekty těchto vztahů, a na kolektivní, které vznikají mezi zaměstnavateli a kolektivními subjekty hájícími zájmy zaměstnanců,
odbory nebo rady zaměstnanců.
1.2 Spor – pracovněprávní spor individuální a kolektivní
Spor se obecně nazývá slovem „disputace“ a ve svém vyjádření může mít
různé významy. „V logice se jím rozumí jednak spor (rozpor) mezi pravdivým
1 L. Drápal v Bělina, M. a kol. Pracovní právo, C. H. Beck, Praha 2012, str. 72
2 Blíže k právním vztahům účasti na práci a jejich třídění J. Pichrt v Bělina, M. a kol. Pracovní právo, C. H. Beck, Praha 2010, str. 147 a násl.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
108
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
a nepravdivým výrokem, opírající se o tzv. zákon totožnosti, nebo rozepře mezi
nejméně dvěma osobami, které se přou o nějakou tezi, tj. o pravdivost či nepravdivost nějakého tvrzení“.3
Nauka o vedení sporu se nazývá v logice „eristika“, která se zabývá logickou
stránkou vedení sporu a jeho stránkou psychologickou a etickou.4 Právní spor je
sporem upraveným právem. Specifickým případem sporu je proto vedení sporu právního a to zejména soudního. Hlavní zvláštnost soudního sporu spočívá
v tom, že v něm kromě jeho účastníků vystupuje třetí „neutrální“ subjekt, tj.
soud, který spor nezávisle a autoritativně rozhoduje.5 Pokud by takovým třetím neutrálním subjektem nebyl soud, tedy soudce, pak bychom mohli dospět
k alternativě, která by v podstatě splňovala předpoklad soudně vedeného sporu,
aniž by spor byl u soudu řešen. Takovou variantu by bylo možné použít právě pro
řešení pracovněprávního sporu, pokud účastníci pracovněprávního vztahu dále
trvají na trvání pracovního poměru. V praxi se takovému neutrálnímu subjektu
říká mediátor, zprostředkovatel nebo rozhodce.
Spor se vede ve dvou logických úrovních a to jednak o pravdivost skutkových
tvrzení a jednak o právní posouzení. Je ovšem možné, že tvrzené skutečnosti
jsou nesporné a spor se vede toliko o právní posouzení. V některých případech
však nemusí být sporné ani právní posouzení. To je situace, kdy účastník sporu uzná skutkové tvrzení a právní posouzení přednesené druhým účastníkem,
například když dlužník uzná svou povinnost zaplatit dluh v částce, kterou nemá,
a jde jen o praktický problém, jak například uhradit dlužnou částku6. To může
být velmi časté v případě zaměstnance, který není schopen zaplatit v plném rozsahu škodu, kterou svému zaměstnavateli způsobil.
1.3 Řešení pracovněprávních sporů – zprostředkovatel, mediátor,
rozhodce, soudce
Individuální pracovněprávní spory řeší podle české platné právní úpravy
obecné soudy v rámci civilního procesu a pravidla pro vedení těchto sporů jsou
upravena v občanském soudním řádu, z. č. 99/1963 Sb., v platném znění, dále
též jen OSŘ. Jde o spory mezi účastníky základních pracovněprávních vztahů
(pracovní poměr, dohoda o provedení práce, dohoda o pracovní činnosti) a to
zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podrobnosti o řešení pracovněprávních sporů soudní cestou jsou součástí
nauky občanského práva procesního. Pro naše účely si jen řekněme, že klasické
občanské soudní řízení je zahajováno na návrh jedné ze smluvních stran, tedy
3
4
5
6
V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 173
V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 174
V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 175
V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 174
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
109
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
zaměstnavatele nebo zaměstnance. Místně příslušným je vždy soud strany žalované, tedy podle bydliště zaměstnance nebo sídla zaměstnavatele. Jde-li o spor
pracovněprávní, v praxi se jedná většinou o tzv. určovací žalobu k stanovení
existence pracovněprávního vztahu nebo o tzv. žalobu na plnění k výplatě mzdy
nebo náhrady škody atd. Náklady takového soudního řízení se odvíjejí od délky
soudního sporu nebo jde-li o plnění, určeny jsou dle vymáhané částky. K tomu
lze přidat většinou ještě náklady na právní zastoupení. Málo který zaměstnanec
nebo zaměstnavatel se odváží vstoupit do soudního sporu bez pomoci advokáta.
Nutností to není, ale v praxi je to nejběžnější. Náklady na právní pomoc pomáhá
v některých případech spolufinancovat například odborová organizace zaměstnanců, má-li zaměstnanec to štěstí a pracuje v sektoru, kde odborové organizace
aktivně působí.
Doposud nebyla nijak legislativně upravena snaha vyřešit pracovněprávní
spor mimosoudní cestou. V praxi je to však velmi žádoucí. Osobně doporučuji soudní spor, a jsem si jista, že tomu tak činí většina odborníků na pracovní
právo, až jako krajní alternativu řešení pracovněprávního sporu. Ideální je vždy
pokusit se o dohodu, která bude výsledkem vzájemné komunikace a pochopení
obou smluvních stran s cílem vyhnout se nákladnému a zdlouhavému soudnímu
procesu. Zákon o mediaci proto vítám jako jednu z nových legislativně zakotvených alternativ řešení sporů pracovněprávních individuálních. Mediaci je věnována podrobná pozornost v samostatných kapitolách tohoto příspěvku.
Kolektivní pracovněprávní spory jsou upraveny v zákoně o kolektivním
vyjednávání, z. č. 2/1991 Sb., v platném znění, dále též jen ZKol. Podle § 10
ZKol jde o spor o uzavření kolektivní smlouvy nebo o plnění závazků z kolektivní smlouvy vyplývajících nikoli jednotlivým zaměstnancům, ale kolektivu
zaměstnanců zaměstnavatele, například mzdové nároky zaměstnanců apod.
Právní postavení třetího neutrálního subjektu zasahujícího do sporného vztahu
je upraveno v pozici tzv. zprostředkovatele nebo rozhodce kolektivního pracovněprávního sporu.
1.3.1 Zprostředkovatel a jeho role při řešení kolektivních pracovněprávních
sporů
Smluvní strany ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy nebo plnění závazků z kolektivní smlouvy si mohou zvolit zprostředkovatele. Nedohodnou-li se
smluvní strany na osobě zprostředkovatele, určí ho ze seznamu zprostředkovatelů a rozhodců7 vedeného Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky (dále jen MPSV ČR) na žádost MPSV ČR. Ve sporu o uzavření kolektivní
smlouvy může být návrh na určení zprostředkovatele podán až po uplynutí 60
dnů od předložení písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy druhé
7 Seznam zprostředkovatelů a rozhodců vedený MPSV ČR je dostupný na webu http://www.
mpsv.cz/cs/61 (15. 4. 2012)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
110
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
straně. Zprostředkovatelem může být fyzická osoba způsobilá k právním úkonům, pokud souhlasí s výkonem funkce. MPSV ČR určí jen zprostředkovatele
zapsaného v seznamu jím vedeném8.
Zprostředkovatel písemně sdělí smluvním stranám návrh na řešení sporu
do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo doručení rozhodnutí o určení zprostředkovatelem. Není-li spor vyřešen do 20 dnů ode dne přijetí žádosti nebo doručení
rozhodnutí o určení zprostředkovatelem, považuje se řízení za neúspěšné, nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době. Následně lze požádat o určení zprostředkovatele nového nebo lze využít stávku nebo výluku jako krajní prostředek
ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, § 16 ZKol.
Náklady řízení před zprostředkovatelem hradí každá ze smluvních stran
jednou polovinou. Jde zejména o odměnu zprostředkovatele, která činí podle
zvláštního prováděcího předpisu9 7.000,—Kč, nedohodnou-li se smluvní strany na jiné odměně zprostředkovatele.
1.3.2 Rozhodce a jeho role při řešení kolektivních pracovněprávních sporů
Při neúspěšnosti řízení před zprostředkovatelem lze požádat rozhodce o rozhodnutí ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy nebo plnění závazků z kolektivní
smlouvy. Rozhodce určí ze seznamu10 MPSV ČR na návrh kterékoli ze smluvních
stran. Stejná osoba nesmí být zprostředkovatelem a rozhodcem v témže kolektivním sporu. Doručením rozhodnutí rozhodce smluvním stranám je kolektivní
smlouva uzavřena. Krajský soud může zrušit nebo změnit rozhodnutí rozhodce,
je-li do 15 dnů od jeho doručení podán návrh ke krajskému soudu příslušnému
v obvodu sídla smluvní strany, proti níž návrh směřuje. Krajský soud rozhoduje
usnesením, proti němuž není přípustné odvolání ani obnova řízení, § 14 odst. 2
ZKol. Pravomocné rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy
je vykonatelné, § 14 odst. 5 ZKol.
Náklady řízení před rozhodcem hradí MPSV ČR a činí odměnu a náklady
řízení11. Odměna rozhodci přísluší ve výši 10.000,—Kč do 30 dnů po doručení
rozhodnutí smluvním stranám. Rozhoduje-li po zrušení předchozího rozhodnutí nový rozhodce, činí odměna 5.000,—Kč. Náklady řízení před rozhodcem
8 Seznam zprostředkovatelů a rozhodců vedený MPSV ČR je dostupný na webu http://www.
mpsv.cz/cs/61 (15.4. 2012)
9 Vyhláška č. 114/1991 Sb., o odměně zprostředkovateli a rozhodci, výši poplatku za stejnopis kolektivní smlouvy vyššího stupně a výši a způsobu úhrady nákladů řízení před rozhodcem, v platném znění zejména vyhlášek č. 210/1995 Sb. a č. 57/2002 Sb.
10 Seznam zprostředkovatelů a rozhodců vedený MPSV ČR je dostupný na webu http://www.
mpsv.cz/cs/61 (30. 4. 2012)
11 Vyhláška č. 114/1991 Sb., o odměně zprostředkovateli a rozhodci, výši poplatku za stejnopis kolektivní smlouvy vyššího stupně a výši a způsobu úhrady nákladů řízení před
rozhodcem, v platném znění zejména vyhlášek č. 210/1995 Sb. a č. 57/2002 Sb.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
111
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
činí 2.000,—Kč a náhrada cestovních výdajů v souladu s právními předpisy
o poskytování cestovních náhrad, zejména podle zákoníku práce12.
2. Česká právní úprava mediace
2.1 Charakteristika mediačního řízení
Disputace může mít různé formy a v širším smyslu neznamená jen přímý
spor o určitou tezi s cílem dokázat anebo vyvrátit její pravdivost, ale představuje
například i rozpravu směřující k rozhodnutí o určitém řešení z více možných
alternativ. Spor se tedy vede o více tezích s cílem vybrat nejlepší či nejvhodnější
řešení. Při řešení sporů dochází ke kladení otázek a podávání odpovědí.13
Mediace je jako multidimenzionální disciplína chápána jako instrument
zahrnující právní, psychologické, sociální a sociologické aspekty řešení konfliktů. Je využívána rovněž jako jedna z metod sociální práce.14
Právo spolupráce jako metoda řešení sporů na bázi práva spolupráce vzniklo původně jako alternativní mimosoudní způsob řešení rozvodového sporu
v USA v 80. letech 20. století jako tzv. collaborative law15. Do týmové spolupráce
se postupně zapojili advokáti, psychologové, finanční specialisté, realitní makléři, personalisté atd. a byl vytvořen model známý jako tzv. collaborative practice16.
V současné době se metoda týmového řešení sporů na bázi práva spolupráce
stává celosvětovým hnutím se zájmem ze stran zemí s vyspělou právní kulturou.
V roce 2001 byla založena Akademie spolupracujících odborníků/Academy of
collaborative professionals/IACP17. Jde o hnutí advokátů a ostatních spolupracujících odborníků z různých profesních oblastí zejména finanční specialisté,
psychologové, personalisti, kteří používají k řešení konfliktů komplexní přístup.
Neřeší jen aktuální spor, ale zabývají se všemi souvisejícím potřebami a zájmy
stran v konfliktu a to i v budoucím časovém horizontu. Tedy zájem je kladen
na zachování vzájemných právních vztahů a na jejich trvání i v budoucnosti,
12
13
14
15
Zákoník práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění.
V. Knapp, Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, s. 174
Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/co-je-to-mediace/ (dne 31. 3. 2012)
Brožová, M. Právo spolupráce a praxe práva spolupráce v Pavlová, L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce, Univerzita
Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 97880-86723-92-1, str. 96
16 Brožová, M. Právo spolupráce a praxe práva spolupráce v Pavlová, L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce, Univerzita
Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 97880-86723-92-1, str. 96
17 Brožová, M. Právo spolupráce a praxe práva spolupráce v Pavlová, L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce, Univerzita
Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 97880-86723-92-1, str. 97
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
112
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
tedy pokud jde o pracovněprávní vztah, tak na jeho trvalém udržení a fungování. Postupně se tato metoda uplatňuje v USA, Austrálii, Velké Británii, Francii,
Rakousku, Německu, Švýcarsku, Holandsku, České republice, Izraeli, Keni, Indii
a dalších zemích (celkem 21 zemí, 3654 členů IACP a cca 22000 proškolených
odborníků). Organizace IACP vydává pravidelně časopis „Collaborative Review“.
Vytváří standardy pro advokáty a ostatní odborníky. Vydala etický kodex. Samostatný právní předpis upravující praxi a zásady strukturovaného procesu při
používání metody kolektivní spolupráce má například stát Kalifornie.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky připravilo nový zákon o mediaci, přičemž probíhající legislativní proces byl úspěšně ukončen. Návrh zákona jako sněmovní tisk č. 426/2011 postoupila Poslanecká sněmovna Senátu dne
20. 2. 2012, Senát návrh zákona jako senátní tisk č. 290 Poslanecké sněmovně
vrátil dne 15. 3. 2012. Návrh byl zařazen na pořad 38. schůze Poslanecké sněmovny České republiky, projednáváno mělo být 26. 4. 2012, schůze byla odložena o jeden týden na 2. 5. 2012, kdy byl nakonec zákon znovu Poslaneckou
sněmovnou schválen. Dne 29. 5. 2012 zákon podepsal prezident Václav Klaus.
Dne 13. června 2012 byl zákon vyhlášen v částce číslo 70 pod č. 202/2012 Sbírky
zákonů České republiky. V souladu s § 39 českého zákona o mediaci nabývá
účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce následujícího po dni jeho
vyhlášení, zákon tedy nabyde účinnosti k 01. 09. 2012. Dále bude používán jen
pojem český zákon o mediaci nebo též jen ČZM18.
Legislativně je v České republice již zakotvena mediace v trestněprávních
věcech, zákon o probační a mediační službě, z. č. 257/2000 Sb.19
Mediace je využívána i v oblasti spotřebitelských sporů v rámci pilotního
projektu Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, Asociace hospodářské komory a spotřebitelských svazů „Projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů“.20
Mediace v kolektivních pracovněprávních sporech v České republice, jak je
uvedeno výše, v podstatě funguje za přispění činnosti zprostředkovatele kolektivních pracovněprávních sporů směřující k uzavření kolektivní smlouvy upravené zákonem o kolektivním vyjednávání, z. č. 2/1991 Sb., v platném znění.
18 Aktuality související s legislativní činností doporučuji sledovat na webu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR www.psp.cz, http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=426,
(dne 29. 5. 2012 ), kde je možné nalézt rovněž odkaz na zákon, který je publikován ve Sbírce zákonů České republiky v částce číslo 70 rozeslané dne 13. Června 2012 pod č. 202/2012
Sb. http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/start.aspx, (dne 13. 6. 2012)
19Ministerstvo spravedlnosti ČR, probační a mediační služba, https://www.pmscr.cz/
(15. 4. 2012)
20 Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/, (dne 10. 2. 2012)
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
113
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
2.2 Mediátor a jeho role v mediačním řízení
Mediace je tedy technika řešení sporů za pomoci prostředníka-mediátora.
Jde o způsob řešení konfliktu, který plně zapojuje strany do procesu a pomáhá usnadňovat komunikaci mezi znesvářenými stranami.21 Na rozdíl od soudního řízení je věc až do skončení mediačního řízení stále pod kontrolou stran
v konfliktu. Soudní řízení je třeba vnímat jako krajní prostředek řešení sporu.
Jakmile se věc dostane k soudu, věc už není pod úplnou kontrolou sporných
stran a soudní řízení se nemusí vyvíjet tak, jak by si obě strany ve sporu ideálně
představovaly22.
Mediátor je odborníkem na efektivní vyjednávání a metodiku řešení problémů. Mediátor nemá roli soudce ani rozhodce. Mediátor nerozhoduje o tom, co
je správné a co nikoliv. Mediátor dbá, aby proces nedorozumění mezi stranami
a výsledné řešení, které je navrženo a podporováno všemi zúčastněnými, skončil
smírnou dohodou. Mediátor není v konfliktu mocensky ani citově angažován.23
Půjčme si velmi výstižnou charakteristiku role mediátora: „V zásadě lze říci,
že mediátor zastává úlohu neutrální osoby, která stranám pomáhá dorozumět
se.“24 Mediátor je v postavení pomocníka, který se snaží přispět k přátelskému
urovnání vzájemné neshody. Měl by být nápomocen ve vytvoření podmínek, aby
strany mohly ve vzájemné spolupráci najít vlastní řešení, které by podle obou
účastníků bylo nepříjemnější a nejpříznivější pro obě konfliktní strany. Mediátor strany nesoudí, nevynáší soud nad jejich právy a povinnostmi. Mediátor
ani neformuluje vlastní právní názor ani právní názor na věc a nevystupuje jako
právní zástupce stran. Ideálně by neměl ani navrhovat stranám řešení, ale měl
pomoci nalézt řešení vlastní oběma stranám v konfliktu. Psychologie vyjednávání a technika komunikace hrají důležitou úlohu stejně jako právní normy a dosavadní vztahy mezi stranami. Mediátor by měl věnovat pozornost vyřčeným slovům, neverbálnímu chování, měl by umět naslouchat, pozorovat, přizpůsobovat
se a přehodnocovat situaci tváří v tvář proměnlivému chování lidí25.
21 Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/sluzby-mediace/ (1. 4. 2012)
22 Brožová, M. Právo spolupráce a praxe práva spolupráce v Pavlová, L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce, Univerzita
Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 97880-86723-92-1, str. 97
23 Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/sluzby-mediace/ (01. 04. 2012)
24 Doležalová, M. Může být dobrý advokát také dobrým mediátorem – a naopak? v Pavlová,
L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva
spolupráce, Univerzita Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 978-80-86723-92-1, str. 33
25 Doležalová, M. Může být dobrý advokát také dobrým mediátorem – a naopak? v Pavlová,
L. – Veteška, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva
spolupráce, Univerzita Jana Amose Komenského Praha 2010, vydavatelství http://vydavatelství.ujak.cz, ISBN 978-80-86723-92-1, str. 33
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
114
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Mediátor podle dosavadní české právní úpravy může svou činnost vykonávat
na základě živnostenského oprávnění v podobě tzv. živnosti volné26. Živnost volná je živnost opravňující k výkonu činností, pro jejichž provozování není vyžadováno prokazování odborné ani jiné způsobilosti. Takto může činnost mediátora vykonávat v podstatě kdokoli, neboť mediátoři nemusejí dokládat žádné
zvláštní vzdělání, školení a jejich činnost není státem nijak regulována27. Podle
nové právní úpravy českého zákona o mediaci bude již činnost mediátora regulována mnohem víc a bude vyloučena z podnikání podle zákona o živnostenském podnikání, půjde o výkon samostatné výdělečné činnosti podle zvláštního
právního předpisu, podle českého zákona o mediaci, zákona č. 202/2012 Sb.,
který nabývá účinnosti ke dni 1. 9. 2012.
2.3 Základní zásady mediačního řízení, jeho zahájení a účinky – smlouva
o provedení mediace
Podle § 1 českého zákona o mediaci28 je upraven výkon a účinky mediace
prováděné zapsanými mediátory.
Procestní pravidla pro mediaci nejsou upravena zákonem o mediaci záměrně
příliš striktně, neboť je snaha o zachování prvku neformálnosti tohoto řízení.
Rozsah působnosti nového zákona není striktně sice definován v zákoně, ale
odbonou veřejností je vymezen tak, že pokrývá veškeré netrestní věci, tedy spory soukromoprávního charakteru občanskoprávní, rodinné, pracovní, obchodní
i správní, jsou-li strany v rovném postavení29.
Mediací se podle § 2 písm. a) ČZM rozumí postup při řešení konfliktu
za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení
jejich konfliktu uzavřením mediační dohody30, což je písemná dohoda stran
konfliktu uzavřená v rámci mediace a upravující mezi nimi práva a povinnosti,
§ 2 písm. f) ČZM.
Rodinnou mediací se rozumí mediace, která se zaměřuje na řešení konfliktů
vyplývajících z rodinných vztahů, § 2 písm. b) ČZM.
Mediátorem je pouze fyzická osoba, která je zapsaná do seznamu mediátorů, § 2 písm. c) ČZM.
26 § 25 zákona o živnostenském podnikání, z. č. 455/ 1991 Sb., v platném znění účinném
do 31. 8. 2012
27 M. Pelechová. S mediací nejdál dojdeš? Už brzy ano. http://zpravy.e15.cz/pravo-a-byznys/s-mediaci-nejdal-dojdes-uz-brzy-ano-712098, 23.10.2011, (citováno dne 2. 4. 2012)
28 Zákon o mediaci, z. č. 202/2012 Sb., účinnost 1. 9. 2012, dále též jen ČZM
29 JUDr. Antotnín Mokrý, JUDr. Martina Doležalová, Advokáti ve službách mediace, Bulletin
advokacie č. 6/2012, str. 4
30 Vzor mediační dohody je součástí přílohové části tohoto článku.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
115
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Mediační řízení je zahájeno uzavřením smlouvy o provedení mediace,
§ 2 písm. c) ČZM. Před zahájením mediace je mediátor povinen poučit strany
konfliktu o svém postavení při mediaci, o účelu a zásadách mediace, o účincích
smlouvy o provedení mediace a mediační dohody, o možnosti mediaci kdykoliv
ukončit, o odměně mediátora za provedenou mediaci a o nákladech mediace, § 3
odst. 4 ČZM. Mediátor je dále povinen strany konfliktu výslovně poučit o tom,
že zahájením mediace není dotčeno právo stran konfliktu domáhat se ochrany
svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou a že za obsah mediační dohody
jsou odpovědné pouze strany konfliktu, § 3 odst. 3 ČZM.
Mediace je zahájena uzavřením smlouvy o provedení mediace, což je
písemná smlouva mezi stranami konfliktu a nejméně jedním mediátorem o provedení mediace, § 2 písm. e) v souvislosti s § 4 ČZM. Smlouva o provedení
mediace musí podle § 4 odst. 2 ČZM obsahovat alespoň:
•
•
•
•
•
označení stran konfliktu,
jméno, popř. jména, příjmení a adresu místa podnikání mediátora,
vymezení konfliktu, který je předmětem mediace,
výši odměny mediátora za provedenou mediaci nebo způsob jejího
určení, popř. ujednání o záloze nebo ujednání o tom, že mediace bude
provedena bezplatně,
dobu, po kterou má mediace probíhat, nebo ujednání o tom, že mediace
má probíhat po dobu neurčitou.
2.4 Ukončení mediace – mediační dohoda
Mediace je úspěšně ukončena uzavřením mediační dohody podle § 6 odst.
3 písm. a) ČZM. Mediační dohodu uzavírají všechny strany konfliktu. Podstatnými náležitostmi mediační dohody podle § 7 ČZM jsou podpisy stran konfliktu, datum uzavření a podpis mediátora stvrzujícího uzavření dohody v rámci
mediace. Český zákon o mediaci neupravuje žádné další požadavky na formu,
například notářský zápis apod. jako tomu je například na Slovensku. Vzor mediační dohody je součástí přílohové části tohoto článku.
V praxi je kritizována nová česká právní úprava zejména s ohledem na vykonatelnost mediační dohody. Nepodařilo se v průběhu legislativního procesu prosadit, aby výsledná mediační dohoda mohla být opatřena se svolením smluvních
stran tzv. doložkou vykonatelnosti. Náhradní řešení, které tak vyplývá z nově
přijatého českého zákona o mediaci ve formě tzv. „zrychleného soudního smíru“
přinese podle již publikovaného názoru odborníků31 spíše komplikace právního
a technického charakteru a povede k oddálení definitivního ukončení sporu titulem s účinky vykonatelnosti. K tomu to názoru se lze přiklonit.
31 JUDr. Antotnín Mokrý, JUDr. Martina Doležalová, Advokáti ve službách mediace, Bulletin
advokacie č. 6/2012, str. 5
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
116
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
2.5 Zapsaný mediátor/mediátorka
Mediátor je povinen při výkonu činnosti mediátora používat v souladu s § 11
ČZM označení „zapsaný mediátor“ nebo „zapsaná mediátorka“. Podle § 14
ČZM bude nově s účinností od 01. 09. 2012 oprávněna poskytovat služby mediátora pouze osoba zapsaná v seznamu spravovaném Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Tady lze upozornit na zásadní rozpor nové právní úpravy
s existující praxí, neboť nová právní úprava nijak nezohledňuje dosavadní způsob fungování činností mediátorů zapsaných v seznamu Asociace mediátorů
České republiky32. Nově seznam mediátorů povede od 1. 9. 2012 Ministerstvo
spravedlnosti České republiky a bude se starat o mediátorské zkoušky, s výjimkou advokátů, kteří budou zkoušky skládat u České advokátní komory.
Mediátor nesmí ohledně konfliktu, ve kterém vede nebo vedl mediaci nebo
činil kroky k přípravě mediace, poskytovat právní služby podle jiného právního předpisu. V praxi tedy půjde zejména o advokáty činné na základě zákona
o advokacii33, kteří mohou být rovněž zapsanými mediátory. Za poskytnutí právní služby v souladu se zákonem o advokacii se však nepovažuje vyjádření právního názoru mediátora v průběhu mediace na věc stran konfliktu nebo některou
její dílčí otázku.
Seznam mediátorů je veden s účinností od 01. 09. 2012 Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Pro zapsání do seznamu musí uchazeč splnit předpoklady stanovené v § 16 českého zákona o mediaci a těmi jsou:
a) způsobilost k právním úkonům
b)bezúhonnost
c) vysokoškolské vzdělání v magisterském nebo navazujícím magisterském studijním programu v ČR
d) složení zkoušky mediátora nebo uznání kvalifikace.
Ministerstvo spravedlnosti vykonává podle § 13 ČZM dohled nad dodržováním povinností stanovených mediátorovi, což neplatí v případě, že je mediátor
advokátem.
Zkouška mediátora podle § 23 ČZM je zajišťována Ministerstvem spravedlnosti České republiky, pro žadatele advokáty je zajišťována Českou advokátní
komorou podle zákona o advokacii34. Ministerstvo spravedlnosti České republiky umožní žadateli do 6 měsíců od doručení žádosti vykonat zkoušku mediátora
každému žadateli, který uhradí poplatek za zkoušku mediátora ve výši 5.000,—
Kč. Osoba, která úspěšně složila zkoušku mediátora, může být připuštěna
ke zkoušce z rodinné mediace za poplatek 5.000,—Kč. Česká advokátní komora
32 Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/, (dne 10. 02. 2012)
33 Zákon o advokacii, z. č. 85/1996 Sb., v platném znění zejména novely č. 202/2012 Sb.
účinné od 1. 9. 2012
34 Zákon o advokacii, z. č. 85/ 1996 Sb., v platném znění zejména novely č. 202/2012 Sb.
účinné od 1. 9. 2012
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
117
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
umožní do 6 měsíců od doručení žádosti vykonat žadateli zkoušku za poplatek
5.000,—Kč, pokud advokát vyžaduje rovněž zkoušku z rodinné mediace, činí
poplatek 10.000,—Kč; poplatek je příjmem České advokátní komory. Zkoušky
mediátora bude možné od 1. 9. 2012 skládat rovněž v rámci zkoušky advokátní,
přičemž poplatek bude navýšen o 5 nebo 10 tisíc Kč podle toho, jestli půjde navíc
o zkoušku z mediace nebo navíc též o zkoušku z rodinné mediace. V praxi by
tedy taková advokátní zkouška, zkouška z mediace a z rodinné mediace stála
u České advokátní komory 15.000,—Kč jako příjem České advokátní komory
za zajištění vzdělání advokátů v oblasti advokacie a mediace a zajištění zkoušek mediátorů podle českého zákona o mediaci, nový § 49a zákona o advokacii,
z. č. 85/1996 Sb., ve znění novely č. 202/2012 Sb. účinné od 1. 9. 2012. Advokát,
který byl zapsán do seznamu mediátorů, je povinen tuto skutečnost oznámit
do 1 týdne České advokátní komoře, § 49a odst. 5 zákona o advokacii, ve znění
účinném od 1. 9. 2012.
V praxi si tedy kladu otázku, zda advokát musí nebo může skládat zkoušku
z mediace u České advokátní komory. Odpověď na tuto otázku není zcela jasná,
uveďme si tedy několik argumentů svědčící pro a proti tomuto.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podle § 13 ČZM vykonává podle
zákona o státní kontrole, z. č. 552/1991 Sb., v platném znění, dohled nad dodržováním povinností stanovených mediátorovi českým zákonem o mediaci. Neplatí to však v případě, že je mediátorem advokát. V takovém případě vykonává
namísto ministerstva spravedlnosti dohled na jejich činností Česká advokátní
komora. Pravomoci České advokátní komory se však uplatní pouze vůči zapsaným mediátorům – advokátům. Advokátní koncipienti spradají pod režim Ministerstva spravedlnosti České republiky.
Nedovedu si tedy nijak logicky zdůvodnit tu skutečnost, proč je režim takto
dvojkolejný.
Navíc z dikce znění § 49a zákona o advokacii po novele č. 202/2012 Sb. účinné
k 01. 09. 2012 jsem došla k závěru, že advokát nemusí skládat zkoušku z mediace
nebo z rodinné mediace u České advokátní komory, ale může, pokud bude chtít.
K opačnému názoru však docházejí Mokrý, A. a Doležalová, M.35, neboť podle
nich se zapsaným mediátorem může stát pouze advokát po úspěšném vykonání
předepsané mediační zkoušky před Českou advokátní komorou.
Podle mého názoru by však měla být zachována rovnost v postavení zapsaného mediátora a zapsaného mediátora advokáta a mělo by být umožněno mediátorovi se svobodně rozhodnout, kde zákonem o mediaci předepsanou zkoušk
složí. Mohl by ji tak tedy skládat u Ministerstva spravedlnosti České republiky jako kterýkoli jiný žadatel nebo jako advokát u České advokátní komory.
K tomuto závěru jsem došla mimojiné také proto, že Ministerstvo spravedlnosti
35 JUDr. Antotnín Mokrý, JUDr. Martina Doležalová, Advokáti ve službách mediace, Bulletin
advokacie č. 6/2012, str. 5
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
118
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
je orgánem oprávněným podle § 15 ČZM spravovat seznam zapsaných mediátorů a zapsaných mediátorek. Česká advokátní komora žádný takový veřejný
seznam oprávněna vést není, přestože bude do 1 týdne bez zbytečného odkladu zaznamenávat do seznamu advokátů nebo seznamu evropských advokátů
skutečnost o zapsání advokáta do seznamu mediátorů a jeho zaměření v oblasti
mediace. Dalším argumentem, kterým lze podpořit můj názor je navíc ještě ta
skutečnost, že by měl být obsah skládaných mediačních zkoušek u České advokátní komory a u Ministerstva spravedlnosti České republiky shodný.
Nový český zákon o mediaci nepočítá s uznáváním předchozích zkoušek
u různých institutíc umožňujících vzdělávání v mediaci do doby nabytí účinnosti nového zákona o mediaci, tj. do 31. 8. 2012. Bude tedy potřeba skládat
zkoušky u Ministerstva spravedlnosti České republiky nebo u České advokátní
komory nově. Zahraniční mediátoři mohou být podle § 19 ČZM zapsáni pro
výkon mediace v České repbulice v seznamu vedeném Ministerstvem spravedlnosti České republiky jako tzv. hostující mediátoři.
Podle názoru publikovaného v Bulletinu advokacie č. 6/201236 bude i nadále
umožněno podnikání v oblasti mediace podle živnostenského zákona37. Já jsem
však názoru opačného, neboť činnost mediátora bude z režimu živnostenského zákona38 nově vyjmuta a mediátor bude svou činnost vykonávat na základě
právního předpisu zvláštního, tedy zákona č. 202/2012 Sb., účinnost 1. 9. 2012.
Argumentem podporujícím můj názor je beze sporu i ta skutečnost, že například
právě advokáti podnikají vždy na základě zvláštního právního předpisu. Snaha
zpřísnit podmínky a požadavky na kvalitu činností mediátorů byla v podstatě
základem činností vedoucích k přijetí zákona o mediaci. Nezbytným předpokladem pro získání oprávnění k činnosti zapsaného mediátora je vysokoškolské
vzdělání v magisterském nebo navazujícím magisterském studijním programu
v České republice nebo obdobné vysokoškolské vzdělání dosažené v zahraničí.
V zájmu zachování kvality standardu činnosti mediátora by tedy mělo být, aby
činnost mediátorů byla regulávana a aby všichni mediátoři měli stanoveny podmínky pro svou činnost shodně a nevznikal tak neodůvodněně režim odlišný.
Proč by mělo být umožněno podnikat v režimu živnostenského zákona na poli
mediace, když tato činnost bude regulována zvláštním právním předpisem, jak
to uvádí sám zákon o živnostenském podnikání.
Obsahem zkoušek je ověření odborných znalostí a dovedností potřebných pro výkon činnosti mediátora a to z oblasti mediace a dalších způsobů
mimosoudního řešení sporů, včetně příslušné právní úpravy, mediačních tech36 JUDr. Antotnín Mokrý, JUDr. Martina Doležalová, Advokáti ve službách mediace, Bulletin
advokacie č. 6/2012, str. 5
37 Zákon o živnostenském podnikání, z. č. 455/1991 Sb., v platném znění zejména novely
č. 202/2012 Sb. účinné do 1. 9. 2012
38 Zákon o živnostenském podnikání, z. č. 455/1991 Sb., v platném znění zejména novely
č. 202/2012 Sb. účinné do 1. 9. 2012
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
119
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
nik, základních lidských práv a svobod, občanského, obchodního a pracovního
práva, rodinného práva, práva na ochranu spotřebitele, občanského práva procesního a základů psychologie a sociologie.
Nový český zákon o mediaci neupravuje na rozdíl od slovenské právní úpravy žádné podmínky, co se rozsahu vzdělávání mediátorů týká. Pravděpodobně
to může být až obsahem samostatného prováděcího právního předpisu. Podle
návrhu prováděcí vyhlášky k zákonu o mediaci39 by měla být součástí písemné
části zkoušek z mediace otázky z práva testovou formou s jednou správnou odpovědí. Testovou formou by měly být odpovídány rovněž otázky z teorie mediace,
mediačních technik, základů psychologie a sociologie. U ústní části zkoušek by
měl důraz být kladen na praktickou simulaci mediačního řízení, v individuálním
případě může být použita rovněž vlastní videonahrávka.
Pro praxi lze snad do budoucna doufat, že nebude příliš velký rozdíl v nárocích kladených na mediátory přezkušované Ministerstvem spravedlnosti České
republiky a mediátory advokáty přezkušované Českou advokátní komorou. Už
ze samé podstaty rozdílnosti zajišťovatelů jsem však přesvědčena o tom, že prakticky tu rozdíl dán bude vždy i s ohledem na náročnost zkoušek advokátních.
Prováděcí předpis upraví náležitosti zkoušky mediátora a zkoušky z rodinné mediace, včetně náležitosti žádosti o vykonání zkoušky, způsobu jmenování
zkušebních komisařů a způsobu provádění zkoušek. Ke dni 31. 7. 2012 kdy byl
zpracován tento článek však ještě nebyla publikována ve Sbírce zákonů České
republiky konkrétní podoba tohoto prováděcího právního předpisu.
Podle § 13 ČZM je Ministerstvo spravedlnosti České republiky oprávněno
vykonávat dohled nad dodržováním povinností stanovených českým zákonem
o mediaci mediátorovi, což však neplatí, je-li mediátorem advokát. Podle nového § 49b zákona o advokacii ve znění novely č. 202/2012 Sb. účinné od 1. 9. 2012
je zapsaný mediátor advokát a hostující mediátor evropský advokát kárně odpovědný za kárné provinění, což je závažné nebo opětovné zaviněné porušení
povinností stanovených mediátorovi zákonem o mediaci. O uložení kárného
opatření rozhoduje Česká advokátní komora, která je povinna bezodkladně
informovat Ministerstvo spravedlnosti. Pro kárné řízení mediátora advokáta se
přiměření použijí ustanovení zákona o advokacii upravující kárnou odpovědnost
advokáta. Zapsanému mediátorovi, který je advokátem, nebo hostujícímu mediátorovi, který je evropským advokátem, lze za kárné provinění uložit napomenutí, veřejné napomenutí nebo pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční
mzdy. Zapsanému mediátorovi lze uložit rovněž dočasný zákaz poskytování služeb mediátora na dobu 6 měsíců až 5 let, což nelze uložit hostujícímu mediátorovi, který je evropským advokátem. Podle § 27 odst. 6 ČZM platí že mediátor,
39 Mokrý, A., Doležalová, M. Advokát ve službách mediace, Bulletin advokacie č. 6/2012, str.
6, prováděcí vyhláška k zákonu o mediaci, z. č. 202/2012 Sb. ke dni zpracování článku, tj.
k 30. 7. 2012, ještě nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
120
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
který je advokátem, není odpovědný za správní delikty podle nového českého
zákona o mediaci, §§ 25 až 27 ČZM. Přestupky fyzických osob jsou upraveny
v § 25 ČZM a správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob
jsou upraveny v § 26 ČZM. Pokuty jsou v některých případech podle zákona
o mediaci až 50.000,—Kč a v některých případech až 100.000,—Kč. Pokud to
porovnávám s finanční sankcí, kterou lze uložit zapsanému mediátorovi advokátovi za kárné provinění podle § 49b odst. 3 písm. c) novelizovaného znění zákona o advokacii, kdy lze uložit pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční
mzdy (od 1. 1. 2007 činí minimální mzda 8.000,—Kč40), může být sankce ukládaná mediátorovi advokátovi mnohonásobně vyšší než maximální výše pokuty
ukládaná mediátorovi neadvokátovi podle českého zákona o mediaci. Poroste-li
navíc minimální mzda, bude se sankce ukládaná zapsanému mediátorovi advokátovi úměrně zvyšovat, zatímco sankce ukládané podle zákona o mediaci jsou
stanoveny částkami pevně danými, co se maximálního stropu výše pokuty ukládané podle zákona o mediaci týká.
2.6 Promlčení a prekluze práva
Doba stanovená k uplatnění práva neběží41, pokud ohledně něj probíhá
mediace podle zákona o mediaci.
Změna občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Sb., v platném znění
do 31. 12.2013, dále též jen OZ. Změna obchodního zákoníku, z. č. 513/1991 Sb.,
v platném znění, dále též jen ObchZ.
Stavení promlčecích a prekluzivních lhůt je obsaženo v novelizovaných
ustanoveních občanského zákoníku (§112 a § 583 OZ) a obchodního zákoníku
(§ 404 a § 583 ObchZ).
Podle §112 OZ je stanoveno, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného orgánu nebo nově je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto zahájení
po dobu mediace.
Podle § 583 OZ k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno,
dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když
to dlužník nenamítne. Podle novelizovaného znění § 583 OZ bude od 1. 9. 2012
stanoveno v novém druhém odstavci, že doba stanovená k uplatnění práva podle
odstavce 1 neběží, pokud ohledně něj probíhá mediace podle nového českého
40 Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy,
o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém
pracovním prostředí, ve znění n. v. č. /2006 Sb.
41 Výslovně upraveno v občanském zákoníku, z. č. 40/1964 Sb., v platném znění. Odkaz na
zákoník práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění uveden není. Ani souvislost s novým
občanským zákoníkem, z. č. 89/2012 Sb., účinnost od roku 2014.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
121
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
zákona o mediaci. Výslovně je to tedy upraveno v občanském zákoníku. Pro praxi pracovněprávních vztahů si kladu otázku, je-li takovým případem v zákoně
uvedeným ustanovení § 72 zákoníku práce, z. č. 262/2006 Sb., v platném znění. Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením,
zrušením ve zkušební době nebo dohodou může zaměstnavatel i zaměstnanec
uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr
skončit tímto rozvázáním. Po podrobné rozvaze jsem došla k závěru, že tomu tak
je, a tudíž by ode dne podepsání smlouvy o provedení mediace, prekluzivní lhůta
podle zákoníku práce neběžela a došlo by tak k prodloužení doby nejistoty účastníků pracovněprávních vztahů. Což může mít v praxi zcela jistě dopad pozitivní
i negativní, na druhou stranu snaha vyřešit pracovněprávní spor mimosoudní
cestou je podle mého názoru určitě jistou mírou snahy o zachování pracovního
poměru i do budoucna a proto lze novou právní úpravu uvítat. V konkrétním
případě bude ale vždy potřeba velmi uvážlivě zhodnotit alternativu využití mediačního řízení a zvážit možné dopady neuplatnění nároků soudní cestou, protože
tak každopádně může dojít k prodloužení celkové délky trvání neutěšené sporné
situace.
Pro praxi si tedy kladu otázku, zda toto ustanovení skutečně platí rovněž pro
pracovněprávní vztahy. Nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru je
potřeba uplatnit u soudu v prekluzivní lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní
poměr skončit. Lze se v praxi spolehnout na to, že běh této lhůty se zastaví po
uzavření smlouvy o provedení mediace? Osobně jako advokát bych si nedovolila
k takovému závěru striktně dojít, pokud by se chtěl účastník pracovněprávního vztahu u soudu přece jen domáhat určení neplatného rozvázání pracovního
poměru, obávám se, že by v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoníku
práce k prekluzi takového práva dojít mohlo, pokud by se nepodařilo dostatečně
jistě prokázat, že byla uzavřena smlouva o provedení mediace. V tomto smyslu považuji slovenskou právní úpravu za dokonalejší, protože mají stanovenou
striktní formu způsobu sepsání smlouvy o provedení mediace, která je dokonce
notářsky evidována. U nás takováto forma smlouvy o provedení mediace upravena není. Pro praxi lze ale pro zajištění větší míry jistoty zachování případné
lhůty k uplatnění práva u soudu doporučit, sepsat smlouvu o provedení mediace
u notáře nebo advokáta s ověřenými podpisy. Pak by byla větší míra pravděpodobné prokazatelnosti data uzavření takové smlouvy. Podat žalobu ve lhůtě
2 měsíců ode dne, kdy měl pracovněprávní vztah skončit, by potom mělo být
v praxi možné i po ukončení mediačního řízení, které by trvalo i déle než 2 měsíce. Zcela jistá si ale takovým závěrem nejsem a tomuto problému bude podle
mého názoru na odborné úrovni do budoucna věnována ještě značná pozornost.
Dále si ale kladu otázku, v čem by tedy mělo nové mediační řízení pomoci praxi
řešení pracovněprávních sporů v tom smyslu, že by se jím mělo předejít sporu
soudnímu. Měli bychom podle mého názoru stihnout mediační řízení úspěšně ukončit uzavřením dohody o mediaci do 2 měsíců po skončení pracovního poměru, aby jednak v žádném případě nemohlo dojít k marnému uplynutí
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
122
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
hmotně právní lhůty určené zákoníkem práce podle § 72 ZP k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu nebo abychom se mohli spolehnout
na to, že máme času víc, uzavřít smlouvu o provedení mediace u notáře nebo
advokáta s ověřenými podpisy. Pro praxi bych spíše raději doporučila nespoléhat
na to, že pokud spor v rámci mediačního řízení nebude vyřešen ani do 2 měsíců
ode dne kdy měl pracovněprávní vztah skončit, že to přinese výhodu sporným
stranám. Nebude-li zahájeno a úspěšně ukončeno mediační řízení ohledně sporu z pracovněprávních sporů do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr
skončit, můžeme se vždy ještě s klidným svědomím obrátit na soud. V opačném
případě bych o účelnosti mediačního řízení v praxi velmi vážně pochybovala
a nedoporučila bych ho vůbec zahajovat.
I když oporou v případě nejasného výkladu vnitrostátních norem nám může
být i evropská směrnice.
Bod 24 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních přeshraničních sporech zdůrazňuje, že s cílem podpory stran ve využívání mediace by
měly členské státy zajistit, že jejich právní úprava promlčení a prekluze nebrání
stranám obrátit se na soud nebo využít rozhodčího řízení, pokud jejich pokus
o mediaci selže. Členské státy by měly zajistit, že tohoto cíle bude dosaženo.
Směrnice tedy sice neharmonizuje vnitrostátní právní úpravu promlčení a prekluze, ale neměla by být dotčena ustanovení mezinárodních smluv o promlčení a prekluzi, jak jsou provedena v členských státech, například v rámci právní
úpravy dopravy.
Promlčecí doba ani lhůta pro zánik práva by proto neměla běžet ani ohledně
práv, která jsou předmětem mediace v případě, že je mediace vedena v jiném
členském státě Evropské unie (EU) podle právních předpisů tohoto členského
státu EU.
Promlčecí doba přestává běžet i v případě obchodněprávních sporů podle
novelizovaného znění § 404a obchodního zákoníku, z. č. 513/1991 Sb., ve znění novely č. 202/2012 Sb. od 01. 09. 2012, jestliže je zahájena mediace podle
zákona o mediaci. Dovedu si to představit pro případ pracovněprávních vztahů
v případě například sporu agentury práce s uživatelem pracovní síly o nároky
vyplývajících z odpovědnostních vztahů souvisejících s dočasným přidělováním
zaměstnanců agenturou k uživateli pracovní síly, § 307a zákoníku práce, v platném znění.
2.7 Výhodnost mediace pro řešení pracovněprávního sporu
Díky nové právní úpravě bude Česká republika poskytovat stranám sporu
zákonem garantovanou a profesionálně zajišťovanou možnost zachování kontroly nad řešením jejich konfliktu a dosažením výsledku, možnost snížení vzá© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
123
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
jemného napětí a zachování pocitu soukromí v rámci regulovaného mediačního
řízení. Na rozdíl od soudního řízení by měl být spor řešený před mediátorem
finančně výhodnější pro sporné strany a pro stát, který tak nebude muset do sporu vstupovat prostřednictvím soudů.42 Bezesporu by měl proces řešení sporu
před mediátorem představovat rovněž časově výhodnější řešení plně v dispozici
stran, které se do konfliktu dostaly. Pokud zohledním například své doporučení
ukončit spor o platnost rozvázání pracovního poměru v rámci mediačního řízení do 2 měsíců ode dne skončení pracovního poměru, mělo by to být bezesporu
řešení rychlejší než soudní řízení.
Je potřeba však mít na paměti, že v mediačním řízení je důležitá důvěrnost
a je potřeba stanovit minimální stupeň slučitelnosti pravidel občanského práva procesního, jde-li o způsob, jak chránit důvěrnost mediace ve všech následných občanských a obchodních soudních sporech či rozhodčích řízeních, bod
23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008
o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Obávám se,
že legislativně tento aspekt není nijak konkrétně v novém zákoně o mediaci zdůrazněn.
Výhody mediace ve srovnání se soudním řízení lze shrnout následovně43:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
Dobrovolná účast stran sporu.
Záruka soukromí a uchování důvěrných informací.
Kontrola nad procesem řešení sporu a jeho výsledkem.
Pochopit druhou stranu a být pochopen ve vnímání a prožívání dané
sporné situace.
Ujasnění základních potřeb, očekávání a zájmů obou stran sporu.
Snížení napětí a zlepšení vzájemných vztahů a navzdory dočasným sporům si uchovat a zkvalitnit prostor pro případnou další budoucí spolupráci.
Vyhnout se soudnímu sporu a snížit časové a finanční náklady.
Jednání v neformálním a bezpečném prostředí.
Výrazně lepší spokojenost zúčastněných stran s formou dohody a jejího
následného dodržování.
V praxi je tedy potřeba klást velký důraz zejména na zachování důvěrnosti
informací, které jsou v průběhu mediačního řízení zohledňovány a vzájemně
sdělovány, aby nedošlo k jejich zneužití v případném následném soudním řízení.
Dále je potřeba mít na paměti, že mediační řízení by mělo být časově a finančně výhodnější ve srovnání se soudním řešením sporu. Všechny tyto aspekty by
měly být na počátku velmi uváženě promyšleny ještě před uzavřením smlouvy
o provedení mediace, v které se potom jejich zhodnocení může promítnout.
42 M. Pelechová. S mediací nejdál dojdeš? Už brzy ano. http://zpravy.e15.cz/pravo-a-byznys/s-mediaci-nejdal-dojdes-uz-brzy-ano-712098, 23.10.2011, ( citováno dne 2. 4. 2012)
43 Blíže též http://www.amcr.cz/vyhody-mediace-typy-sporu/ (dne 3. 4. 2012)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
124
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Vzor smlouvy o provedení mediace je součástí přílohové části tohoto článku.
Mediace by měla v praxi vést k výrazně efektivnějšímu a kreativnějšímu
řešení dané situace než soudní řešení sporu. Ze 70–80% mediovaných sporů je
dosaženo výsledné dohody přijatelné pro všechny zúčastněné strany, neboť je
výsledkem kompromisu obou stran za pomoci vyškoleného odborníka – mediátora. Dohoda by měla být věcná, reálná, perspektivní a odrážet možnosti a přání
obou stran sporu44.
2.8 Typy sporů vhodných pro mediaci45
1. Strany sporu jsou ve vzájemném vztahu – pracovněprávní vztah (pracovní poměr, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce),
jsou závislé na vyřešení sporu, protože obě přispěly svým chováním
a konáním k vzniku konfliktu.
2. Strany sporu mají určitý pocit odpovědnosti za vzniklý a vyhrocený konflikt mezi nimi, a proto jsou otevřeny spolupráci při řešení dané situace.
3. Potencionální řešení sporu dává prostor pro hledání kompromisu vyhovujícího oběma stranám a směřujícího k hledání vhodné dohody o jednom z několika možných řešení.
4. Strany sporu jsou schopny a ochotny spolu komunikovat na minimální
úrovni, aby byla možná výměna nových informací.
5. Strany sporu ani jejich právní zástupci nejsou přesvědčeni o tom, že
ve sporu musí být nutně jedna strana vítězem a druhá poraženým.
6. Strany sporu souhlasí s účastí na mediaci.
Bod 21 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne
21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních
věcech odkazuje dále na Nařízení (ES) č. 2201/2003 stanovující, že k tomu, aby
dohody mezi stranami mohly být vykonatelné v jiném členském státě, musí být
vykonatelné v členském státě, ve kterém byly uzavřeny. Občanský soudní řád,
z. č. 99/1963 Sb., v platném znění zejména novely č. 202/2012 Sb. od 1. 9. 2012,
dále jen OSŘ, § 67 odst. 2 soud rozhodne o tom, zda schvaluje mediační dohodou uzavřenou podle zákona o mediaci nejdéle do 30 dnů od zahájení smírčího
řízení.
Bod 19 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech
pojednává o tom, že by mediace neměla být považována za slabší alternativu
soudního řízení v tom smyslu, že by dodržování dohod vyplývajících z mediace
záviselo na dobré vůli stran. Je potřeba tedy zajistit, aby strany písemné dohody
vyplývající z mediace mohly učinit obsah dohody vykonatelným.
44 Blíže též http://www.amcr.cz/vyhody-mediace-typy-sporu/ (dne 5. 4. 2012)
45 Blíže též http://www.amcr.cz/vyhody-mediace-typy-sporu/ (dne 10. 4. 2012)
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
125
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky občanského soudního řízení rovněž na možnost využití mediace podle
zákona o mediaci46 nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách47, § 99 OSŘ.
Je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům občanského soudního řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin
a přerušit řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců. Nedohodnou-li se účastníci bez
zbytečného odkladu na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti České republiky předseda senátu. Po uplynutí 3 měsíců
soud v řízení pokračuje, § 100 odst. 3 OSŘ. První setkání nelze nařídit po dobu
platnosti předběžného opatření podle § 76b OSŘ.
2.9 Mediace, rozhodce nebo soud?48
2.9.1 Soudní řízení
1. Strany sporu předkládají svou záležitost k rozhodnutí třetímu subjektu
„soudci“, kterým je stát.
2. Soud rozhoduje podle platného práva.
3. Soud rozhoduje podle provedených důkazů.
4. K tvrzením stran, která nejsou doložena věrohodnými důkazy, soud
nepřihlíží.
5. Soudní řízení je vysoce formalizované.
6. Soud má k dispozici prostředky jako je například pořádková pokuta
nebo předvedení osoby, která maří soudní řízení apod.
7. Splnění soudního rozhodnutí je možno vymáhat v rámci řízení exekučního.
8. Potřebami účastníků řízení se soud zabývá jen tam, kde jde o řízení
ve věci podle zákona o rodině49, tj. svěření dětí do výchovy některého
z rodičů, stanovení výše výživného atd.
Soudní řízení probíhá podle občanského soudního řádu, z. č. 99/1963 Sb.,
v platném znění.
2.9.2 Rozhodčí řízení
1. Strany sporu předkládají svou věc k rozhodnutí třetímu subjektu, jímž je
rozhodce (soukromá osoba), kterého si samy vybraly.
2. Rozhodce rozhoduje podle platného práva.
46
47
48
49
Zákon o mediaci, z. č. 202/2012 Sb., účinný od 1. 9. 2012
Zákon o sociálních službách, z. č. 108/2006 Sb., v platném znění
Blíže též http://www.amcr.cz/mediace-rozhodce-nebo-soud/ (15. 4. 2012)
Zákon o rodině, z. č. 94/ 1963 Sb., v platném znění
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
126
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
3. Rozhodce rozhoduje podle provedených důkazů.
4. K tvrzením stran, která nejsou doložena věrohodnými důkazy, rozhodce
nepřihlíží.
5. Rozhodčí řízení je méně formalizované než soudní řízení a proto zpravidla rychlejší.
6. Splnění rozhodnutí vydaného v rozhodčím řízení je možno vymáhat
v exekučním řízení.
7. V rozhodčím řízení se neřeší věci podle zákona o rodině50.
Rozhodčí soud je zřízen na základě zákona a jeho fungování je upraveno
zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů,
v platném znění. V současné době v České republice existují 3 rozhodčí soudy:
1. Rozhodčí soud51 při Hospodářské komoře České republiky a Agrární
komoře České republiky52, zřízen na základě §19 zákona č. 301/1992 Sb.
o Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, ve znění pozdějších
předpisů.
2. Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha (rozhoduje jen
spory z obchodů s investičními instrumenty)
3. Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (rozhoduje
jen spory z obchodů, uzavřených na Českomoravské komoditní burze
Kladno a na Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z mimoburzovních obchodů, jejichž předmětem jsou komodity, s nimiž se na těchto
burzách obchoduje)
Vzor rozhodčí doložky je součástí přílohové části tohoto příspěvku.
V rámci kolektivních pracovních sporů podle zákona o kolektivním vyjednávání53 sehrává svou roli tzv. rozhodce kolektivních pracovních sporů při uzavírání kolektivních smluv.
2.9.3 Mediace
1. Strany sporu za pomoci mediátora společně nalézají možná řešení
vzniklé konfliktní situace.
2. Mediátor o věci nerozhoduje a neposuzuje situaci ani žádnou ze stran.
3. Strany mediátorovi ani sobě navzájem nepředkládají důkazy, cílem
mediačního řízení není dokazování, ale vzájemné vysvětlení situace
a vzájemné pochopení.
4. Výsledkem mediace není autoritativní rozhodnutí třetího subjektu, ale
dohoda stran o způsobu řešení vzniklé konfliktní situace.
50 Zákon o rodině, z. č. 94/ 1963 Sb., v platném znění
51 Oficiální webové stránky http://www.soud.cz/ (04. 04. 2012)
52 Konzultační centrum Rozhodčího soudu při HK ČR a AG ČR, http://kc.soud.cz/index.
php/cz/oblast_dotazu/3 (dne 4. 4. 2012)
53 Zákon o kolektivním vyjednávání, z. č. 2/1991 Sb., v platném znění
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
127
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
5. Dohoda nesmí být v rozporu s platným právem, měla by však být nejen
právním, ale také lidským řešením situace zohledňujícím potřeby
a možnosti obou stran, včetně aspektů, které právo mnohdy ani nemůže
postihnout, například mezilidské vztahy.
6. Na základě přání smluvních stran je možné dohodu nebo její podstatnou část uzavřít ve formě notářského zápisu s přímou vykonatelností nebo ji předložit k soudu ke schválení ve formě smíru. V takovém
případě je možno závazky vyplývající z takové dohody vymáhat v rámci
exekučního řízení v rodinných věcech, kde je soudní rozhodnutí nezbytné (rozvod, svěření dětí do výchovy a stanovení výživného). Mediace
může být užitečnou přípravou na soudní řízení, strany sporu předloží
soudu rovnou své dohody, které uzavřely v rámci mediace, čímž se může
následně soudní řízení významně urychlit a zjednodušit.
7. Mediace přináší stranám možnost vyřešit aktuální předmět sporu
a zároveň možnost celkového narovnání vztahů a zlepšení komunikace
do budoucna ( vhodné v rámci rodiny, u sousedských sporů, u sporů
mezi dlouhodobými obchodními partnery, u sporů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem).
Vzor mediační doložky je součástí přílohové části tohoto příspěvku.
3. Nadnárodní právní úprava mediace – právo Evropské unie
3.1 Právo Evropské unie – přeshraniční mediace
Mediace je právně zakotvena rovněž v právu Evropské unie. Podle článku
6 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008
může mediace představovat nákladově efektivní a rychlé mimosoudní řešení
sporů v občanských a obchodních věcech prostřednictvím řízení, která jsou přizpůsobena potřebám sporu. Výsledkem mediace je dohoda, u níž je větší pravděpodobnost, že bude dobrovolně dodržována a bude tím mezi stranami zachován
přátelský a udržitelný vztah. O to výraznější jsou výhody mediace zřetelné v situacích, které vykazují přeshraniční prvky. Z pohledu pracovního práva a zájmu
zaměstnance a zaměstnavatele na udržení vztahu pracovněprávního a přátelského a udržitelného pracovněprávního vztahu lze tedy dojít k závěru, že v souladu
s vymezením účelu mediace v evropské směrnici, by měla být stejným způsobem uzpůsobena i vnitrostátní právní úprava mediace v jednotlivých členských
státech Evropské unie. Bližší informace o mediaci v přeshraničních sporech lze
nalézt na portále evropské mediace.54
Novou právní úpravu českého zákona o mediaci v České republice lze uvítat
rovněž s ohledem na tu skutečnost, že Česká republika se zavázala plnit závazky
z členství v Evropské unii. Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/
54 Portál Evropské justice, mediace https://e-justice.europa.eu/content_mediation-62-cs.do
(16. 4. 2012)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
128
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
ES ze dne 21. května 2008 upravující přeshraniční mediaci v občanských
a obchodních věcech měly členské státy implementovat do 21. května 2011.
Z tohoto úhlu pohledu lze novou právní úpravu považovat pro Českou republiku za žádoucí, i když otázka její obsahové kvality měla být podle mého názoru
podrobena mnohem širší odborné diskusi.
3.2 Instituce činné na poli mediace
Asociace mediátorů České republiky55 je členem sítě Světového fóra mediátorů. Je nevládní organizací, která sdružuje profesionální mediátory podporující
myšlenku mimosoudního způsobu řešení konfliktů a rozvoje mediačních služeb.
Byla založena skupinou mediátorů, facilitátorů a trenérů v roce 2000 a svoji činnost zahájila na počátku roku 2001. Většina jejích členů jsou zkušení odborníci,
držitelé řady mezinárodních certifikátů v oblasti komunikace, řešení konfliktů, vyjednávání a mediace. Paradoxně však zůstala vně legislativního procesu
a výsledná podoba mediačního řízení podle nového českého zákona o mediaci,
z. č. 202/2012 Sb., který nabyde účinnosti k 1. 9. 2012, jí není příliš nakloněna.
Zkoušky z odborné způsobilosti mediátorů bude zajišťovat Ministerstvo spravedlnosti České republiky a Česká advokátní komora.
Mediace je šířena v Čechách od počátku 90. let 20. století prostřednictvím
skupin odborníků, kteří se mediací zabývají v zahraničí, zejména USA. Jejich
cílem je udržovat mediaci na vysoké profesionální úrovni, dodržovat profesní
standardy a etický kodex mediátora, šířit povědomí a vzdělávat zájemce o mediační dovednosti v rámci vzdělávacích standardů, které zaručují jejich profesionalitu. Asociace mediátorů ČR je držitelem akreditace MŠMT ČR, vytvořila
Etický kodex mediátora, formulovala vzdělávací a profesní standardy mediace,
má vlastní akreditační systém. Od května 2003 je členem Světového fóra mediátorů (WFM) a od prosince 2007 je členem Iniciativy Evropské sítě mediátorů
(EMNI). Asociace realizuje mediaci v rodinné, komunitní, pracovně-obchodní
a etnické oblasti.56
Mediace je nabízena jako placená služba. V rámci Asociace nabízí službu
v současné době pouze akreditovaní mediátoři57. Mediace je nabízena také
v rámci tzv. smírčích rad. Jde o tzv. komunitní mediaci při sousedských sporech,
v rámci řešení konfliktů mezi skupinami v daném místě apod.
V České republice stále přetrvává většinové řešení sporů soudní cestou jako
jedinou alternativu, pokud své konflikty nedokáží efektivně řešit sami. O možnostech alternativních řešení konfliktů mimosoudní cestou zatím v naší společnosti není mnoho dostupných materiálů ani informací, přestože již působí více
než 350 vyškolených mediátorů.58
55
56
57
58
Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/, (dne 10. 2. 2012)
Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/co-je-to-mediace/ (dne 31. 3. 2012)
http://www.amcr.cz/mediatori/ (dne 30. 4. 2012)
Asociace mediátorů ČR, http://www.amcr.cz/co-je-to-mediace/ (dne 31. 3. 2012)
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
129
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Přestože český zákon o mediaci nebyl doposud platnou součástí našeho právního řádu, dávají již nyní naše občanskoprávní, rodinně-právní, pracovněprávní
a obchodní normy přednost dohodě účastníků před dalším projednáváním věci
a rozhodnutím rozsudkem soudním po provedení úplného dokazování.
Česká advokátní komora působí na poli vzdělávání mediátorů z řad advokátů v přeshraničních sporech od roku 2011 a ve spolupráci s Bruselskou Advokátní komorou. Českou advokátní komorou jsou organizovány rovněž mediátorské zkoušky59. Své postavení si uchová i po nabytí účinnosti zákona o mediaci
od 1. 9. 2012, kdy bude zajišťovat mediátorské zkoušky pro advokáty. Český
zákon o mediaci je v celoevropském měřítku v tomto ohledu výjimečný60.
V západních demokraciích61 se mediace využívá z 60 až 70% pro řešení pracovních, obchodních, rodinných nebo komunitních sporů. Zhruba 2/3 končí
uzavřením výsledné dohody. V některých státech je mediace upravena jako způsob mimosoudního vyjednávání právním řádem. Kauza je před soudním jednáním nejprve mediována a soud dohodu akceptuje v případě, že to právo vyžaduje.
Praxe v evropských státech ukazuje, že využití právních znalostí a zkušeností
advokáta nebo autority soudce při mediaci vede k pozitivním výsledkům řešení konfliktů. V některých zemích už je možné studovat mediaci v rámci univerzitního studia na právnických fakultách ve specializovaných kurzech například
konfliktního managementu, například v některých spolkových zemích v Německu nebo v Rakousku. V Norsku má mediace více než dvousetletou tradici a je
zaměřena na péči o nezletilé, věci výchovy, výživy a stýkání se s dětmi do 16 let
jejich života rozhodují komise mediátorů. Česká společnost je v tomto ohledu poněkud konzervativnější a zavádění rodinné mediace zatím naráží v praxi
na řadu problémů souvisejících spíše se společenským postojem a náhledem
na proces mediace, který nebyl zatím u nás legislativně zakotven a podnikatelská
činnost mediátorů nebyla nijak státem regulována. Ve Francii je mediace součástí soukromé sféry a je státem finančně podporována. Zkušenosti z Velké Británie dokládají, že rozvoj mediace je nutné chápat ve dvou základních etapách.
V první fázi se nachází právě Česká republika, vytvoření legislativního rámce
pro mediaci (zákon o mediaci č. 202/2012 Sb. nabyde účinnost dne 1. 9. 2012,
školení a odborné zkoušky mediátorů bude zajišťovat Ministerstvo spravedlnosti
ČR a Česká advokátní komora). Ve druhé fázi bude nutné dosáhnout i v České
republice toho, aby lidé mediaci skutečně začaly využívat a zvykli si na ni a aby
bylo možné se na výsledek mediační dohody spolehnout z hlediska plnění povinností z ní vyplývajících ze strany sporných stran, které mediační dohodu uzavřely.
59 Česká advokátní komora, vzdělávání advokátů, http://www.cak.cz/pages/akce-cak.html/
(3. 4. 2012)
60 JUDr. Antotnín Mokrý, JUDr. Martina Doležalová, Advokáti ve službách mediace, Bulletin advokacie č. 6/2012, str. 4
61 Viz důvodová zpráva návrhu zákona o mediaci. , (dne 30. 4. 2012)
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=6&T=426,
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
130
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Tedy stručně shrňme základní aspekty mediačního řízení, aby byla mediace v souladu s bodem 6 Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/52/ES
ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech při přeshraniční mediaci skutečně chápána jako nákladově efektivní a rychlé mimosoudní řešení sporů prostřednictvím řízení, která jsou
přizpůsobena potřebám stran sporu. Cílem je podle bodu 3 této směrnice snaha zjednodušit a zlepšit přístup ke spravedlnosti. Mediace by měla být podle
bodu 17 této směrnice vedena efektivně, nestranně a kompetentně. Podle bodu
19 této směrnice by neměla být považována za slabší alternativu soudního
řízení v tom smyslu, že by dodržování dohod vyplývajících z mediace záviselo
na dobré vůli stran. Je potřeba tedy umožnit smluvním stranám učinit obsah
písemné mediační dohody vykonatelným.
4. Slovenská právní úprava řešení pracovněprávních sporů prostřednictvím mediace
Podle § 14 slovenského zákoníku práce62 soudy projednávají a rozhodují spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem z pracovněprávních vztahů.
Výkon mediace, základní principy, organizaci a účinky mediace upravuje slovenský zákon o mediaci, z. č. 420/2004 slovenské Z. z. ze dne 25. června 2004,
v platném znění, dále jen slovenský zákon o mediaci, nebo též jen SZM, který
nabyl účinnosti dne 1. září 2004 a byl již několikrát novelizován v roce 201063.
Předmětem úpravy slovenského zákona o mediaci jsou spory, které vznikají
z občanskoprávních vztahů, rodino-právních vztahů, obchodních závazkových
vztahů a pracovněprávních vztahů, § 1 odst. 2 slovenského zákona o mediaci.
Zákon se vztahuje rovněž na přeshraniční spory, které vznikají z obdobných
právních vztahů. Přeshraniční spor je takový, ve kterém má jedna ze smluvních
stran bydliště nebo obvyklý pobyt v jiném členském státě, než ve kterém je má
druhá strana sporu.
Mediace je podle § 2 slovenského zákona o mediaci mimosoudní činnost, při
které zúčastněné osoby pomocí mediátora řeší spor, který vznikl z jejich smluvního vztahu nebo jiného právního vztahu.
Mediátorem může být podle § 3 slovenského zákona o mediaci každá fyzická
osoba zapsaná do registru mediátorů, na které se zúčastněné osoby dohodnou
a která se zúčastněnými stranami uzavře dohodu o zahájení mediace podle § 14
odst. 1 slovenského zákona o mediaci.
Výkon činnosti mediátora je podle § 4 slovenského zákona o mediaci podnikáním.
62 Slovenský zákoník práce, z. č. 311/2001 Z. z., zákonník práce, v úplnom znení
63 K novelám slovenského zákona o mediaci blíže též M. Mračko, Novelizovaný zákon
o mediácii s aktualizovanými dóvodovými správami, EPOS, Bratislava 2010, str. 10–13.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
131
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Dohoda o řešení sporu mediací, § 7 slovenského zákona o mediaci. Účinky
dohody o mediaci jsou upraveny v § 15 slovenského zákona o mediaci.
Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky vede registr mediátorů,
registr mediačních center a registr vzdělávacích institucí, § 8 slovenského zákona o mediaci. Registr je zveřejněný na webové stránce slovenského Ministerstva
spravedlnosti64. Do seznamu mediátorů může být zapsán ten, kdo:
a) je způsobilý k právním úkonům v plném rozsahu
b) získal vysokoškolské vzdělání druhého stupně na vysoké škole ve Slovenské republice nebo má uznaný doklad o vysokoškolském vzdělání
druhého stupně vydaný zahraniční vysokou školou
c) je bezúhonný
d) má osvědčení o úspěšném absolvování odborné přípravy mediátora.
Odborná příprava mediátora a odborná zkouška je upravena v § 9 slovenského zákona o mediaci.
Odborná příprava mediátora trvá na Slovensku 100 hodin. Je zaměřena
na základní znalosti právního řádu, na oblast interpersonální komunikace, teorii
konfliktů a psychologické aspekty řešení konfliktů a na oblast pravidel chování mediátora. Odborná příprava je zakončena odbornou zkouškou prověřující
odborné vědomosti a zručnost mediátora. Má-li fyzická osoba vysokoškolské
právnické vzdělání prvního stupně nemusí absolvovat přípravu o základech
právního řádu ani vykonávat odbornou zkoušku z jeho znalostí. Odborná příprava právníků nesmí trvat déle než 3 dny. Odbornou přípravu a zkoušku zajišťuje akreditovaná vzdělávací instituce, pokud někdo dvakrát neuspěje u odborné zkoušky, může se nechat přezkoušet ministerstvem spravedlnosti. Mediátor
obdrží odborné svědčení o vykonání odborné zkoušky. Každé 2 roky je pořádáno odborné školení mediátorů, kterých se musí mediátor účastnit alespoň dvakrát za 5 let, jinak může být nařízeno přezkoušení ministerstvem.
Průběh mediačního řízení je upraven v § 14 slovenského zákona o mediaci.
Mediační řízení je zahájeno uzavřením dohody o započetí mediace, v které se
osoby zúčastněné na mediaci dohodnou s mediátorem na mediaci konkrétního
sporu. Dohoda musí mít písemnou podobu s úředně ověřenými podpisy. Tato
dohoda musí být uložena v Notářském centrálním registru listin, § 73k slovenského notářského řádu, zákon Slovenskej národnej rady č. 323/1992 Zb. o notároch a notárskej činnosti (Notársky poriadok), v zneni neskorších predpisov.
Mediace končí úspěšně uzavřením tzv. mediační dohody podle § 15 slovenského zákona o mediaci, která je výsledkem mediačního řízení a musí být uzavřena písemně. Pokud byla sepsána ve formě notářského zápisu nebo schválena
64 Seznam mediátorů na webu Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky, http://www.
justice.gov.sk/Stranky/Registre/Zoznamy-vedene-MS-SR/MediatorZoznam.aspx (15. 4.
2012)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
132
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
jako smír před soudem nebo rozhodcovským orgánem, může být podán oprávněným návrh na výkon exekuce takové dohody.
Závěr – zhodnocení české právní úpravy a náměty de lege ferenda
V české právní úpravě chybí přesné vymezení předmětu právní úpravy
zákona o mediaci, který upravuje výkon a účinky mediace. Jako základní vodítko
je v českém zákoně o mediaci upravena mediace jako postup při řešení konfliktu za účasti mediátora, aniž by byl tento konflikt nějak blíže specifikován. Jako
specifická je upravena rodinná mediace, což je řešení konfliktů z rodinných vztahů. Pracovní právo jako soukromoprávní odvětví využívá subsidiárně občanský zákoník, který byl v souvislosti s přijetím nového českého zákona o mediaci
upraven zejména v částech souvisejících s promlčením a prekluzí práv. Z tohoto
důvodu lze dojít k závěru, že mediace by mohla být v praxi využita jako jeden
z nástrojů řešení soukromoprávních pracovněprávních konfliktů, tedy individuálních sporů pracovněprávních. Zákoník práce ale nijak nový zákon o mediaci nereflektuje. Navíc lze na možnost řešení individuálních pracovněprávních
sporů usuzovat rovněž z toho, že mezi znalostmi nutnými k ověření odborných
schopností a dovedností mediátora je v rámci obsahu zkoušky mediátora vyjmenováno pracovní právo. Slovenskou právní úpravu považuji z tohoto úhlu pohledu za přesnější, neboť přesněji specifikuje okruh právních vztahů, u kterých lze
mediaci jako nástroj řešení konfliktů z nich vzniklých použít a mezi těmito vztahy jsou výslovně pracovněprávní vtahy vyjmenovány.
Smlouva o provedení mediace by měla být uzavřena písemně. Podle slovenské právní úpravy musí mít písemnou podobu s úředně ověřenými podpisy.
Dohoda musí být uložena v Notářském centrálním registru listin Podle českého zákona o mediaci nic takového upraveno není, záleží na dohodě smluvních
stran, které by se na tom mohly shodnout a zpřísnit tak formu smlouvy, na základě které bude mediační řízení využito.
Mediační dohoda jako výsledek mediačního řízení nemá v českém zákoně
o mediaci upravenou žádnou specifickou zpřísněnou formu své podoby, měla by
být podle českého zákona o mediaci uzavřena písemně. Český zákon nevyžaduje
ani schválení soudem. Soud může mediační dohodu schválit. Podle slovenského
zákona o mediaci platí, že pokud byla sepsána ve formě notářského zápisu nebo
schválena jako smír před soudem nebo rozhodcovským orgánem, může být
podán oprávněným návrh na výkon exekuce takové dohody. V českém zákoně
o mediaci výslovně taková úprava chybí, i když v praxi by tomu tak mohlo být,
aby byla zdůrazněna síla mediační dohody a zajištěno výsledné plnění dohody. V praxi obecná zásada „pacta sunt servanda“ nemusí být vždy dostačujícím
donucujícím nástrojem k plnění smluvních závazků. Podle českého notářského
řádu totiž může i notář vykonávat činnost zapsaného mediátora65.
65 § 5 odst. 2 notářského řádu , z. č. 358/1992 Sb., ve znění účinném po nabytí účinnosti českého zákona o mediaci č. 202/2012 Sb. účinný od 1. 9. 2012
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
133
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Český občanský soudní řád66 je v souvislosti s přijetím českého zákona
o mediaci změněn tak, že soud rozhodne o tom, zda schvaluje mediační dohodu
uzavřenou podle zákona o mediaci do 7 dnů od zahájení smírčího řízení.
Podle § 99 odst. 1 OSŘ ve znění účinném od 1. 9. 2012 bude určitě pro praxi
velmi žádoucí, že bude-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky občanského soudního řízení rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona
o sociálních službách67. Je-li to účelné a vhodné, může předseda senátu účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin
a přerušit řízení, nejdéle však na dobu 3 měsíců. Pokud se účastníci bez zbytečného odkladu nedohodnou na osobě mediátora, vybere jej ze seznamu vedeného Ministerstvem spravedlnosti České republiky předseda senátu. Po uplynutí 3 měsíců soud v řízení pokračuje. V rámci pracovněprávního sporu bych
alternativu využití mediačního řízení uvítala. I když v praxi zůstává otázkou,
zda nepůjde jen o další z možných nástrojů prodloužení délky trvání soudního
řízení. Doufejme, že tomu tak nebude a mediační řízení bude skutečně vhodným
pro strany sporu účinným plnohodnotným nástrojem k vyřešení sporu skutečně
tak, aby i nadále mohli pokračovat ve vzájemném a řádném plnění pracovněprávních povinností a pracovní poměr po vyřešení sporu prostřednictvím mediátora tak mohl i nadále trvat a smluvní strany neměly pocit, že jedna nebo druhá
strana je u té druhé nevítanou či nežádoucí.
Přílohová část
Vzor – smlouva o provedení mediace zahajující mediační řízení, § 4 ČZM, § 14
SZM
Smlouva o provedení mediace
V souladu s mediační doložkou, která je obsahem pracovní smlouvy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, dohodli se smluvní strany, že spor vzniklý z odpovědnosti
zaměstnance za škodu ve výši 1.000.000,- Kč, která při provozu vznikla zaměstnavateli
na provozní lince, vyřeší v rámci tzv. mediačního řízení. Mediační řízení bude vedeno
mediátorem panem J. Vopálkou zapsaným v seznamu mediátorů vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Mediační řízení bude vedeno v jednom až třech osobních jednáních a bude ukončeno nejpozději do 2 měsíců ode dne uzavření této smlouvy o provedení mediace.
V Plzni dne 01. září 2012
______________________
zaměstnanec
______________________
mediátor
______________________
zaměstnavatel
66 Občanský soudní řád, z. č. 99/ 1963 Sb., v platném znění/OSŘ, zejména novela č. 202/2012
Sb. účinná od 1. 9. 2012
67 Zákon o sociálních službách, z. č. 108/2006 Sb., v platném znění
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
134
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Vzor – mediační dohoda jako výsledek mediačního řízení, § 7ČZM, § 15 SZMz
Mediační dohoda
Zaměstnavatel
Zaměstnanec
Uzavřeli dnešního dne tuto dohodu o narovnání
I.
Touto dohodou upravují její účastníci všechna sporná vzájemná práva a povinnosti
tvořící k dnešnímu dni obsah jejich sporného právního vztahu vzniklého z pracovní
smlouvy a z odpovědnostního vztahu z ní vyplývajícího tak, jak je uvedeno níže.
II.
Zaměstnavatel uznává část své odpovědnosti, kterou nese jako subjekt odpovědný
za hospodářské riziko výkonu závislé práce vykonávané zaměstnancem. Škodu ve výši
900.000,— Kč uhradí a nebude od zaměstnance v žádném případě vymáhat náhradu
této částky.
III.
Zaměstnanec uznává svou odpovědnost za porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru, kterou způsobil zaměstnavateli zaviněným porušením svých povinností a to
z nedbalosti na úseku bezpečnosti a výkonu práce. Škodu ve výši 100.000,— Kč uhradí
a to tak, že mu tato částka bude zaměstnavatelem srážena z jeho příjmů v pravidelných
výplatních termínech a to v částkách po 5.000,- Kč do zaplacení celé škody. Jde o dohodu o srážce ze mzdy, kterou v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoníku práce
uzavřel zaměstnavatel a zaměstnanec jako součást této dohody o narovnání.
IV.
Po splnění povinností z této dohody o narovnání budou smluvní strany zcela vyrovnány
a nebudou mít vůči sobě v souvislosti s uvedeným odpovědnostním vztahem žádné
nároky.
V.
Smluvní strany této dohody prohlašují, že si dohodu přečetli, s jejím obsahem souhlasí
a rozumí mu, uzavírají ji na základě svobodné a vážné vůle, což stvrzují svými podpisy.
V Plzni dne 30. září 2012
________________________
zaměstnanec
________________________
mediátor
________________________
zaměstnavatel
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
135
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Vzor – mediační doložka jako fakultativní neboli nepovinná součást obsahu ujednání v pracovní smlouvě
Mediační doložka
„Zaměstnavatel a zaměstnanec se dohodli, že v případě sporu o nároky
z pracovněprávního vztahu vyplývajících, zejména odpovědnostní vztahy,
budou za účelem nákladově efektivního a rychlého mimosoudního řešení
takového individuálního pracovněprávního sporu, řešeny prostřednictvím tzv.
mediačního řízení, které bude přizpůsobeno potřebám stran konkrétního sporu. Mediátorem bude k tomu určen renomovaný mediátor zapsaný v seznamu
mediátorů vedeném Ministerstvem spravedlnosti ČR/SR, na kterém se smluvní
strany dohodnou nebo kterého určí příslušné Ministerstvo, nedohodnou-li se
smluvní strany na konkrétní osobě do 10 dnů ode dne, kdy o to jedna ze smluvních stran požádá stranu druhou. Mediační řízení bude zahájeno uzavřením
smlouvy o provedení mediace, která bude uzavřena před notářem nebo advokátem. Výsledkem mediačního řízení pak bude dohoda, která bude dobrovolně uzavřena a smluvními stranami dodržena, aby tím byl zachován přátelský
a udržitelný pracovněprávní vztah a to nejpozději do 2 měsíců ode dne podpisu
smlouvy o zahájení mediace, nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době.“
Vzor – rozhodčí doložka68
Rozhodčí doložka – jednoduchá
„Účastníci se dohodli, že veškeré spory, které by v budoucnu vznikly z uvedených smluv pracovních, nebo které vzniknou v souvislosti s nimi, včetně
otázek jejich platnosti, jejich výkladu, sporů z jejich zajištění, výkonu či ukončení práv z uvedených právních vztahů vznikajících nebo s nimi souvisejících,
budou řešeny v rozhodčím řízení ve smyslu všeobecně závazných právních
předpisů upravujících rozhodčí řízení a výkon rozhodčích nálezů, zejm. podle
zákona č. 216/1994 Sb., rozhodcem (rozhodčím senátem), kterého vybere
tajemník Smírčí a rozhodčí komory České republiky, o.s., IČ 28558367, se sídlem Nad Úžlabinou 448, 10800 Praha 10 - Malešice (dále jen SRK ČR), www.
srkcr.cz, ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů, vedeného Českou
advokátní komorou. Rozhodčí řízení bude zahájeno žalobou, kterou podá kterákoliv strana k SRK ČR. Rozhodčí řízení se bude řídit právním řádem České republiky. Rozhodčí řízení bude konáno podle zásad spravedlnosti, pokud
v konkrétním případě není tento postup vyloučen obecně závaznými právními
předpisy. Lhůty pro vyjádření či pro dodání podkladů se stanovují na patnáct
dnů ode dne doručení výzvy k vyjádření či k dodání podkladů, pokud rozhodce nestanoví lhůty delší. Rozhodčí řízení se koná v Praze a je neveřejné. Účastníci se dohodli dle § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení na tom, že k pro68 Zdroj Smírčí a rozhodčí komora ČR, dostupné na webu: http://www.srkcr.cz/index.php?page=rozhodci (29. 07. 012)
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
136
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
jednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout
jen na základě účastníky předložených listinných důkazů; v tom případě se
rozhodčí řízení koná v sídle rozhodce. Pro doručování se ve smyslu ustanovení
§ 44 zákona o rozhodčím řízení použijí příslušná ustanovení zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pro případ, že pobyt
účastníka není znám nebo se účastníkovi nepodařilo doručit písemnost, se
smluvní strany dohodly, že rozhodce je oprávněn ustanovit opatrovníka pro
doručování tomuto účastníkovi. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího
nálezu nebo usnesením. Rozhodčí nález bude zdůvodněn, bude konečný a pro
strany závazný. V ostatním zde neuvedeném se rozhodčí řízení řídí vzorovým
Jednacím řádem SRK ČR a vzorovým Poplatkovým řádem SRK ČR, ve zněních zveřejněných na uvedené webové stránce a platných ke dni podpisu této
smlouvy, s nimiž se účastníci seznámili a na nichž se dohodli, že je beze změn
akceptují. Není podstatné, zda se spor bude týkat všech, nebo jen některých
účastníků této smlouvy.“
Tabulka – komparační studie různých způsobů řešení sporů
Soudce
Mediátor
Zprostředkovatel
Občanský
soudní řád
Zákon o
mediaci
Zákon o kolektivním vyjednávání
Náklady
soudního řízení,
Odměna zprosoudní popla- Odměna medistředkovatele, činí
tek dle výše
átora je určena
7.000,— Kč, hradí
vymáhaného
smluvně.
strany napůl.
plnění, právní
zastoupení.
Délka trvání
Smluvní strany
sporu dle počtu
mohou v dohonařízených
dě o mediaci
Návrh řešení
jednání, miniurčit lhůtu, do
písemně do 15
málně několik
kdy musí být dnů, max. 20 dní.
měsíců vždy
uzavřena mediv praxi však i
ační dohoda.
několik let.
Rozhodce
Arbiter
Zákon
Rozhodčí
o kolektivním
řízení
vyjednávání
Odměna
rozhodce je
hrazena Ministerstvem práce a
sociálních věcí,
činí 10.000,—
Odměna rozKč, nový rozhodce je určehodce 5.000,—
na smluvně.
Kč. Náklady
řízení 2.000,—
Kč a náhrada
cestovních
vádajů podle
zákoníku práce.
Lhůty pro
Rozhodnutí
vyjádření či
písemně do
pro dodání
15 dnů.
podkladů se
stanovují na
15 dnů, nemusí být nařízeno
jednání.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
137
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Soud upozorní
na možnost
a může nařídit
mediační řízení
v rozsahu 3
hodin a přerušit
řízení soudní,
není-li spor
vyřešen do
3 měsíců,
pokračuje
soudní řízení.
Mediační
Přijetím návrhu
(smírčí) řízení
řízení končí, v
– soud schválí
opačném případě
mediační dohonásleduje stávka
du nejdéle do
či výluka nebo
30 dnů od zahářízení před
jení mediačního
rozhodcem, tj.
řízení, tzv.
dalších 15 dní.
vykonatelnost.
Soudní rozhodnutí je vykonatelné po nabytí
právní moci.
Mediační
dohoda schválená soudem je
vykonatelná.
Návrh zprostředkovatele je
nezávazný, je-li
přijat, je kolektivní smlouva
uzavřena.
Formalizované řízení.
Řízení méně
formalizované, v režii
stran sporu.
Formalizované řízení jen
částečně.
Krajský soud
může zrušit
nebo změnit
rozhodnutí
rozhodce, je-li
návrh podán
do 15 dnů.
Přezkum
v rámci soudního řízení.
Rozhodnutím
rozhodce je
kolektivní
smlouva uzavřena, možný
přezkum krajským soudem.
Formalizované řízení,
je-li u krajského soudu.
Rozhodčí
nález je
konečný
a pro strany
závazný.
Formalizované řízení.
Mgr. Ilona Kostadinovová
Fakulta právnická Západočeské univerzity v Plzni
Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s.
Email: [email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
138
CÍLENÁ REKLAMA A JEJÍ VLIV
NA SPOTŘEBITELE
Behavioral advertising and its Impact on the Consumer
Anna Kováčová
KOVÁČOVÁ, Anna. Cílená reklama a její vliv na spotřebitele. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 139–147.
Abstrakt: Článek se zabývá problematikou behaviorální reklamy a její současnou právní regulací v českém i v evropském právu. Pozornost je věnována
samotnému pojmu cílené reklamy a pak také jejímu vlivu na spotřebitele a děti.
Klíčová slova: cílená reklama, spotřebitel, ochrana spotřebitele, on-line obchodování.
Abstract: The article deals with behavioral advertising and its present legal regulation in the Czech and European law. Attention is paid to the legal issue targeted
advertising and its influence on consumers and children.
Keywords: Behavioral advertising, Consumer, Consumer protection, On-line
trading.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
139
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Cílená reklama a její vliv na spotřebitele
Tento příspěvek byl prezentován v rámci právní konference Olomoucké právnické dny v sekci občanského práva. Na úvod bych ráda upozornila, že problematika cílené reklamy a její regulace, zasahuje jak do oblasti soukromoprávní, tak
stejně i do oblasti veřejnoprávní. Nutno říci, že je tomu tak v současné moderní
společnosti i u jiných běžných institutů. Také samotná problematika ochrany
spotřebitele je regulována jak normami soukromoprávními, tak stejně normami
veřejnoprávními.1Dokonce při přípravě nového občanského zákoníku zákona
č. 89/2012 Sb. se uvažovalo, že problematika ochrany spotřebitele i s dopady
v soukromoprávní oblasti, bude upravena separátně, mimo tento zákon.
Cílem tohoto příspěvku ale není hledat hranice mezi soukromým a veřejným
právem, které jsou v moderní společnosti stejně často nejasné, ale dát podnět
k zamyšlení, zda dnes tolik medializovaná cílená reklama, působí na rozhodování spotřebitelů v rámci poctivého jednání a poctivého obchodování na internetu.
A také zda nezasahuje do jejich soukromí přespříliš. A jestli ji lze spíše vnímat
pozitivně, z toho hlediska, že je spotřebitelům nabízena reklama jen na zboží či
služby, o které mají s největší pravděpodobností zájem. V tomto příspěvku bych
v souvislosti s problematikou cílené reklamy, ráda zmínila také současnou přípravu evropského nařízení o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, které se také týká regulace
behaviorální reklamy.
Mým záměrem není kritizovat stále rafinovanější reklamu, domnívám se, že
je spojena se samotným vývojem obchodování na internetu. Ale jsem zastáncem
toho, že by zde měla být určitá rovnováhu mezi svobodou podnikání, otevřeným
trhem a ochranou spotřebitele a jejich osobních údajů. Samozřejmě, že přespřílišná ochrana také není dobrým řešením, neboť jak uvádí profesor Hajn, jejím
výsledkem je pouze udržování slabších v jejich slabosti.2 Také nový občanský
zákoník, zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění říká, že nikdo nesmí bezdůvodně
těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých3. Cílem žádné regulace tak nemá
být ochrana spotřebitelů před samotným vývojem ve společnosti. A generálně
zakazovat behaviorální reklamu by určitě nemělo smysl. Dle mého názoru, by ale
cílem právní regulace v této oblasti mělo především být, zajištění informování
spotřebitelů a poskytnutí možnosti volby, dle níž by sami určili, zda si přejí, aby
jim byla cílená reklama nabízena.
1 Veřejnoprávním předpisem v této oblasti je například zákon o ochraně spotřebitele, zákon
č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
2 HAJN, Petr. Ochrana spotřebitele proti klamavé reklamě, K rozhodovací praxi Evropského
soudního dvora. Právní fórum, 2004, č. 2, s. 72–76
3 § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb. v platném znění
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
140
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
2. Fenomém – cílená reklama
Co si máme představit pod samotným pojmem cílená či behaviorální reklama? Nejčastěji se asi o ní doslechnete v poslední době z médií. Cílená reklama
může být také reklamou klamavou i srovnávací4, ale stejně tak takovouto reklamou vůbec být nemusí. A nemusí tedy nijak naplňovat podmínky pro nekalosoutěžní reklamu.
Cílená reklama je především formou internetové reklamy. Internetová reklama jako taková je klíčovým zdrojem příjmu pro mnoho internetových služeb a je
důležitá při šíření internetové ekonomiky. Přímo cílená internetová reklama je
pak založená na způsobu použití internetových prohlížečů uživateli, využívá tzv.
cookies.5 Důležité je, že tato reklama se zobrazuje na webových stránkách uživatelům na základě jejich předchozího chování6 na internetu a reflektuje tak jejich
zájmy, na které usuzuje právě z tohoto chování. Záleží tedy především na tom,
jaké webové stránky uživatelé navštěvují. Dle toho se jim poté zobrazuje reklama přímo zacílená na jejich zájmy. Při tomto užití reklamy, které je zaměřené
na chování uživatelů, se v současnosti začíná diskutovat o tom, zda jsou na místě obavy týkající se ochrany údajů a soukromí uživatelů. Pro názorné a bližší
přiblížení cílené reklamy bych uvedla jako příklad situaci, která se mi přihodila nedávno. Na webových stránkách jsem hledala vlakový spoj do města Štrby
na Slovensku, což je výchozím bodem v případě návštěvy Vysokých Tater, poté
jsem se na odlišných webových stránkách přihlašovala na emailovou schránku,
a zde se mi zobrazily dvě reklamy na zlevněný pobyt ve Vysokých Tatrách. Tedy
nejen že se zobrazily na stránkách, kde jsem to vůbec nepředpokládala, ale kdybych o cílené reklamě nevěděla, řekla bych si, že je to veliká náhoda a že internet umí „předvídat“ mé zájmy a plány. Toto „předvídání“ je pak onou výhodou
obchodníků, protože vám na základě vaší předešlé aktivity na internetu nabídnou právě to, o co byste mohli mít momentálně zájem. Behaviorální reklama
především využívá, jak již bylo výše řečeno, tzv. cookies. Cookies7 jsou malé textové soubory, ukládané internetovým serverem postupně do počítače uživatele
(do jeho webové paměti), při návštěvě internetových stránek. Cookies umožňují například rozpoznat uživatelské nastavení z předchozích návštěv webové
stránky, a také dávají možnost automatického zapamatování hesel. Domnívám
se, že s automatickým zapamatováním hesel, například k emailové schránce,
se již téměř každý setkal. Cookies sice samo o sobě přímo nesbírá informace,
ale jsou ukládány na zvláštní server, který je poté schopen rozlišit, jaké webové
4 Ve smyslu ust. § 45 a § 50a obchodního zákoníku zák. č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů
5 Více k pojmu bude uvedeno dále v textu.
6 Od slova „behaviour“ je také odvozen původní název pro tuto specifickou formu internetové reklamy.
7 Blíže k pojmu viz Průvodce on-line behaviorální reklamou [online] Your online choice.com.
[cit. 23. 5. 2012]. Dostupné na: < http://www.youronlinechoices.com/cz/o-behavioralnim-cileni-reklamy >.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
141
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
stránky uživatel navštěvuje, jaké nákupy činí on-line, ale také například v rámci
sociálních sítí co se mu líbí, jakou hudbu či zboží preferuje aj. Můžu tedy říci, že
cookies v souhrnu mohou poskytovat informace o uživateli, a také je poskytují.
Na základě nich je pak určováno, jaká reklama se uživateli, často právě spotřebiteli, zobrazí. Podnikatel tedy má možnost velmi sofistikovaně rozšířit svůj vliv
a určit cílenou reklamu na své zboží a služby právě pro konkrétního spotřebitele.
3. Regulace behaviorální reklamy
Nedávno jsem v odborném internetovém článku o behaviorální reklamě8
narazila na to, že všichni poskytovatelé behaviorálně cílené reklamy musí dodržovat předpisy Evropské unie. S tím si částečně dovoluji nesouhlasit, neboť jak
víme, internet nemá hranice, jak je tomu u států a inzerenti cílené reklamy tudíž
nejsou jen z Evropské Unie či jen z České republiky a proto ne vždy dodržují
evropské předpisy. Provozovatel reklamního systému musí především dodržovat právní předpisy státu, kde má sídlo a není povinen zjišťovat, z jaké země se
samotný uživatel připojuje a jaké právní předpisy v jeho zemi platí. A to prozatím platí i v případech, kdy uživatel je spotřebitelem. V současné době je sice
vyšetřována Evropskou komisí americká společnost Google, ale pouze za možné zneužití dominantního postavení na trhu. Nutno ovšem říci, že Google je
také vyšetřován ze strany americké federální obchodní komise. A tato mimo
jiné bude posuzovat zda Google nezneužívá své postavení v případě internetových reklam a také zda současně neporušuje soukromí spotřebitelů, především
z toho důvodu, že v prohlížeči Apple aktivoval bez jejich souhlasu cookies. Když
americké právní předpisy vyžadují, aby spotřebitelé udělili k aktivování cookies
informovaný souhlas. Jak postupuje vyšetřování v obou jurisdikcích, začíná se
hovořit o možných opatřeních, která budou vyžadována ze strany soutěžních
úřadů k nápravě. Situaci ale komplikuje to, že každý ze stěžovatelů si prozatím
představuje jiné řešení – od zákazu propagace vlastních služeb ze strany Google až po strukturální oddělení činností Google. Také se začíná uvažovat právě
o řešení některých problémů prostřednictvím práva na ochranu spotřebitele.9
Nechci v oblasti odpovědnosti provozovatelů internetových služeb činit ukvapené závěry, neboť prozatím se vedou na toto téma odborné diskuze, a to i na úrovni Evropského soudního dvora.10 Nevylučuji tedy, že provozovatele internetových
služeb bude možné za nedodržení evropských předpisů (především v oblasti
týkající se ochrany osobních údajů), a to i když budou mít sídlo mimo Evropskou unii, nějakým způsobem sankcionovat, ale teprve uvidíme, jaká konkrétní
řešení budou zvolena.
8 Průvodce on-line behaviorální reklamou [online] Your online choice.com. [cit. 23. 5. 2012].
Dostupné na: <http://www.youronlinechoices.com/cz/o-behavioralnim-cileni-reklamy .
9 GACHOVÁ, Lenka. EU, US may struggle to resolve Google antitrust case as rivals demands
differ.MLex, 2012.
10 K tomu blíže předběžná otázka C-131/12 – ochrana osobních údajů (Google vs. Spain),
která se mimo jiné zabývá místní působností práva Evropské Unie.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
142
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
V současnosti se doporučuje, že by bylo vhodné umístit do reklamy ikonu
s doprovodným textem, v jazyce uživatele, s cílem zvýšit jeho povědomí o behaviorální reklamě a poskytnout mu tak možnost kontroly nad touto formou reklamy.11 A také mu dát možnost poskytnout informovaný souhlas,12 k tomu že je
ochoten přijímat cookies a že souhlasí s následným sledováním svého chování při surfování, pro účely reklamy vytvořené na míru, která mu bude zasílána.
S tímto návrhem nelze než souhlasit, dle mého názoru tímto opatřením dojde
jak k informování spotřebitelů, tak i k poskytnutí možnosti volby, zda se cílená
reklama má spotřebiteli zobrazovat či ne. V rámci evropského práva je s informovaným souhlasem prozatím počítáno.
V českém právním řádu nalezneme současnou právní regulaci v ustanovení
§ 89 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Které stanoví povinnost informovat o rozsahu a účelu zpracování údajů a povinnost nabídnout subjektu údajů možnost zpracování odmítnout. Pouze nabídnutí možnosti
toto zpracování údajů odmítnout se odborně nazývá tzv. princip opt-out . Dále je
regulace této problematiky obsažena na úrovni evropského práva v čl. 5 odst. 3
směrnice 2002/58/ES, o soukromí a elektronických informací, ve znění směrnice
2009/136/ES a také ve směrnici 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti
se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Tyto směrnice naopak zavádí povinnost, aby subjekt údajů nejprve poskytl informovaný
souhlas se zpracováním údajů, tento postup je nazýván jako tzv. princip opt-in.
Ke kterému se výše souhlasně vyjadřuji, neboť se domnívám, že právě díky srozumitelnému informování je poskytována v této oblasti ochrana spotřebitelům.
Lze tedy shrnout, že princip opt-in znamená, že uživatel musí výslovně souhlasit
s poskytnutím služby (cílené reklamy). A Princip opt-out, který je prozatím platný u nás, znamená, že uživatel musí mít alespoň možnost odmítnout poskytnutí
služby, a to předem, tedy před zahájením jejího poskytování. Směrnicí 2009/136/
ES byl zaveden opt-in systém, který má nahradit stávající, ale přes povinnost
implementace, zůstává u nás princip dle současného znění zákona o elektronických komunikacích
Co se týče již výše zmíněné směrnice 95/46/ES, o ochraně fyzických osob
v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů,
ta má být nově nahrazena přímo účinným nařízením Evropského parlamentu
a Rady o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů
a o volném pohybu těchto údajů, které má již přímo regulovat behaviorální cílení
a zásah do osobních údajů. Toto nově připravované nařízení, jehož účinnost se
plánuje ke dni 1. ledna 2014, nad rámec naší úpravy uvádí v demonstrativním
výčtu osobních údajů také lokalizační údaje a elektronické identifikátory. Návrh
11 Stanovisko pracovní skupiny 2/2010 k internetové reklamě zaměřené na chování. [online]
ec.europa.eu [cit. 23. 5. 2012]. Dostupné na: <http://ec.europa.eu/justice_home/fsj/privacy/index_en.htm>.
12 Tzv. princip opt-in, k němu se blíže vyjadřují dále v textu.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
143
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
nařízení dále uvádí, že samotné cookies, o kterém bylo pojednáno výše, a na kterých je behaviorální cílení založeno, nemusí být nezbytně osobním údajem.
Za osobní údaj, v intencích nového nařízení, jsou cookies považovány pouze tehdy, jestliže spolu s dalšími informacemi, které servery získávají, budou použity
k vytvoření profilu jednotlivých osob a k jejich identifikaci. Behaviorální cílení,
které je založeno na profilování, je tak dle připravovaného nařízení považováno
za zpracování osobních údajů, z čehož plyne, že musí splňovat požadavky stanovené tímto předpisem pro jejich zpracování. Zpracování cookies nově vyžaduje
jako podmínku výslovný souhlas dotčeného subjektu. Na rozdíl od úpravy obsažené v § 89 odst. 3 zmíněného zákona o elektronických komunikacích. Dle nějž
stačí poskytnout možnost zpracování údajů odmítnout. Dle nového nařízení by
zpracování osobních údajů mělo být spojeno s vhodnou zárukou, a tou je právě
udělení informovaného souhlasu. Zároveň návrh nařízení stanoví, že tento souhlas se zpracováním údajů může dotčený subjekt kdykoliv odvolat. Nová úprava
také reguluje souhlas se zpracováním osobních údajů daný dítětem, kterým je
dle nařízení osoba mladší třinácti let. V těchto případech musí souhlas dát anebo schválit rodič či jiný zákonný zástupce dítěte, přičemž správce má povinnost
vyvinout přiměřené úsilí o získání ověřitelného souhlasu s ohledem na dostupné
technologie. Osobně si nedovedu představit, jak tento požadavek nového nařízení bude v praxi proveditelný.
V rámci tohoto nařízení je podrobně upraven zákaz behaviorálního cílení,
a to tehdy není-li prováděno v rámci uzavírání či plnění smlouvy, nebo není-li
výslovně povoleno právem Evropské unie nebo právem členského státu, anebo
pokud není založeno na souhlasu subjektu údajů (tzv. opt-in systém). Cílení
také nesmí vycházet ze zvláštní kategorie osobních údajů (tzv. citlivé údaje, do
kterých spadá například údaj o sexuální orientaci, o náboženském vyznání či
o rasovém nebo etnickém původu aj.). V případě, že někdo bude provádět nezákonné zpracování osobních údajů, může mu být dle nového nařízení udělena
pokuta až ve výši 2% ročního celosvětového obratu.
Především toto nové nařízení stanoví, že v případech, kdy dochází k cílení reklamy, musí o tom být subjekt informován a upozorněn na předpokládané
účinky takového zpracování osobních údajů. A také říká, že behaviorální cílení se považuje za zpracování osobních údajů a musí tedy splňovat podmínky
zákonného zpracování.
4. Behaviorální cílení a jeho vliv na rozhodování spotřebitelů
Každá reklama ovlivňuje, ale ta která je zacílená na naše zájmy ovlivňuje
bezesporu nejvíce, obzvláště jsme-li s ní konfrontování každý den prostřednictvím internetu. Otázkou je, má nám to vůbec vadit? Neposkytujeme informace
o nás často vědomě i rádi? V dnešní době sociálních sítí, jako je například i facebook, je dostatek lidí, kteří příliš nerozmýšlejí, co všechno o svém soukromí zve© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
144
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
řejní. Upozorňuji, že bezpočet informací, je poskytováno mnoha obchodníkům
právě z různých sociálních sítí.
Bezesporu jednodušší je posouzení situace, kdy vám někdo bude, také cíleně, zasílat letáky přímo do vaší poštovní schránky. Také k zasílání nevyžádané
reklamy přímo na soukromé emailové schránky se již vyjádřil například zemský
soud v Německu,13 kdy označil zasílání nevyžádaných reklamních zpráv na soukromé adresy elektronické pošty za jednání v rozporu s pravidly hospodářské
soutěže. U cílené reklamy, jak to tak vypadá, si budeme muset prozatím vystačit
s poskytnutím informovaného souhlasu se zpracováním údajů o našem chování
na síti a poté, když udělíme souhlas, budeme muset počítat se zasíláním cílených
reklam.
Domnívám se, že některým spotřebitelům se může takto podaná reklama
jevit jako vhodná, a to především z toho důvodu, že zboží, které si chtějí zakoupit
on-line nemusí sami složitě vyhledávat. A také věřím, že některým ani nebude
vadit, že obchodníci o nich budou sbírat informace prostřednictvím internetu.
Co se ale týče spotřebitelů, kteří jsou lehce manipulovatelní, tak skrz tuto reklamu, určitě nebude problém je jednodušeji ovlivňovat. Otázkou zůstává, jestli
je nutné poskytovat z tohoto důvodu vyšší ochranu, než jaká je připravována
v rámci nového nařízení, na úrovni Evropské Unie. Domnívám se, že pokud
bude spotřebitel o cílené reklamě a o možnosti shromažďování údajů o své osobě informován, není třeba dalších omezujících prostředků k ochraně, vyjma dětí.
V některých zemích v Evropě je dokonce jakákoliv reklama zaměřená na děti
zakázaná. Je tomu tak například ve Švédsku a Norsku, kde jsou reklamy pro děti do
12 let zakázané.14 U nás se nedávno v poslanecké sněmovně navrhovalo, aby obecně jakákoliv reklama nemohla být vysílána v dětských televizních pořadech, a také
před a po jejich vysílání. Jak uvádí dětská psycholožka Jana Procházková, důvodem je, že reklama je často zneužívána proti dětem i jejich rodičům. Zejména
u dětí předškolního věku působí nátlaková reklama neadekvátním způsobem.15
V případě, že bude regulována reklama v televizi, tak aby co nejméně ovlivňovala děti, a to i když úprava v českém zákoně se bude opět vztahovat jen
na společnosti licencované u nás, jsem toho názoru, že také cílená reklama by
neměla být určena dětem, alespoň na našem elektronickém trhu. A neměla by
tedy být zaměřená na dětské zájmy, alespoň z obecného hlediska.
13 KOUBOVÁ, Jana. JANDA Jindřich. Zemský soud v Traunsteinu: Zasílání reklamních
zpráv na soukromé adresy elektronické pošty (e-mail) [online] beck-online[cit. 23. 5. 2012].
Dostupné na: < http://www.beck-online.cz/legalis/document-view.seam?type=html&documentId=njptcojzhfpxa4s7gvpxg5dsl4zdonq&conversationId=787484#selected-node>.
14 Jak se na reklamu pro děti dívá právo.[online] MaM.IHNED.CZ. [cit. 23. 5. 2012]. Dostupné na: <http://mam.ihned.cz/c1-12052430-jak-se-na-reklamu-pro-deti-diva-pravo >.
15 Klasanová chce zakázat reklamu v dětských pořadech.[online] zpravy.idnes.cz [cit. 26. 6.
2012]. Dostupné na: < http://zpravy.idnes.cz/klasnova-chce-zakazat-reklamu-v-detskych-poradech-fvn-/domaci.aspx?c=A120124_112307_domaci_hv>.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
145
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Zákaz necílit reklamu alespoň na obecné dětské zájmy by dle mého názoru představoval určitou minimální ochranu před cíleným ovlivňováním dětí
na internetu.
Závěrem bych ráda uvedla, že v současnosti se můžeme setkat s behaviorálním cílením v různých formách, asi nejčastěji v internetových vyhledávačích.
Jedná se o zobrazování reklamních sdělení podle toho, co uživatel v minulosti
pomocí vyhledávače hledal. Zjednodušeně řečeno, na základě hledaných slov
ve vyhledávači se utváří profil uživatele, kterému je pak adresována behaviorální
reklama. Další oblastí, kam behaviorální cílení již proniká, jsou sociální sítě. Zde
jsou ale informace získávány ne z cookies, ale z údajů, které na sociální síť umístí sám uživatel, lze říci, že samotné informace jsou získávány přímo z profilů,
které si sami na sociální síti vytváříme. Zajímavou informací z této oblasti je, že
dokonce odhlášení uživatelé z jedné z největších sociálních sítí, z facebooku, byli
kvůli informacím pro behaviorální cílení sledováni.16 Není nic neobvyklého, že
profily na sociálních sítí má i velký počet dětí, které často neuvažují o tom, co
o sobě i o svých blízkých zveřejní. Proto jsem toho názoru, že by se mělo uvažovat o zákazu behaviorálního cílení v případě dětí. Cílená reklama se dále využívá v rámci konkrétních webových stránek, čehož využívají hlavně velké e-shopy. Průkopníkem v této oblasti je Amazon, který jako jeden z prvních velkých
e-shopu zavedl doporučování zboží na základě předchozích nákupů a dokonce
i na základě preferencí zákazníků s podobným vkusem.17
Cílená reklama zajisté nepřiměřeně neovlivňuje všechny uživatele internetu, ale je jisté, že je zobrazována na základě získaných informací o uživatelích,
a proto působí přesvědčivěji než náhodná reklama. A je tak sofistikovanější a rafinovanější formou reklamy. Hlavním problémem není to, jestli někoho
umožní „sledovat“ legitimní webové stránky, kde je například možné se sledováním nesouhlasit či se informovat, ale problémem může být cílené sledování
tzv. třetími stranami – prostřednictvím inzertních systémů, jako je Líbí se mi
– prvků na sociálních sítích a dalších odkazujících prvků na webových stránkách. V praxi to totiž může znamenat, že informovaný spotřebitel sice (v souladu
s připravovaným nařízením) odmítne dát souhlas ke zpracovávání cookies na
určité webové stránce, ale stále bude on-line sledován dalšími společnostmi, které na daném webu poskytují služby, jako třeba inzerci, diskusní fóra aj. A k tomu
nepočítejme to, že mnoho z nich bude také nejspíše mimo místní působnost
evropského práva. A jakékoliv evropské nařízení či náš předpis je nebude až tolik
zajímat. Z uvedených důvodů se domnívám, že hlavním prostředkem ochrany
v této oblasti zůstává nutnost informování spotřebitelů a zákaz behaviorálního
16 DOČEKAL, Daniel. Získáme v prohlížeči tlačítko nechci být sledován. [online] lupa.cz [cit.
23. 5. 2012]. Dostupné na: < http://www.lupa.cz/clanky/ziskame-v-prohlizecich-tlacitko-nechci-byt-sledovan/ >.
17 Behaviorální cílení reklamy.[online] marketér-nejen on-line marketing [cit. 23. 5. 2012].
Dostupné na: < http://www.emarketer.cz/688380-behavioralni-cileni-reklamy.php >.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
146
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
cílení na dětské zájmy a nabízení cílené reklamy dle předchozího chování uživatele – dítěte na internetu.
Jak již bylo řečeno v úvodu mého příspěvku, to že se reklama stává stále
rafinovanější je spojeno s určitým pokrokem a vývojem obchodování. Před pár
lety by nás asi nenapadlo, že bude možné objednávat si zboží či služby tzv. on-line, a že budeme moci uzavírat smlouvy distančním způsobem. Stejně tak nás
mnohé asi nenapadlo, že někdo bude moci sbírat informace o našich zájmech
prostřednictvím internetu a využívat tyto poznatky pro reklamy. Nerada bych
předbíhala událostem, ale domnívám se, že i přes snahu regulace v této oblasti, se bude muset nakonec každý sám aktivně zajímat o svou situaci, sám bude
muset „hlídat,“ zda jsou údaje, které mohou být i údaji osobními, shromažďovány a užity ke komerčním účelům. A také bude muset přemýšlet o tom, co vše
o sobě zveřejní na sociálních sítích a obecně na internetu. Jedině osobní odpovědnost a povědomí každého on-line uživatele, a také dostatek informací, může
předejít případným zásahům do soukromí nebo nepřiměřenému obchodnímu
ovlivňování.
Mgr. Anna Kováčová
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Katedra občanského práva a pracovního práva
Email: [email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
147
COURT OF ARBITRATION FOR SPORT
(CAS) – PŘEDPOKLADY A VÝCHODISKA
Z HLEDISKA ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ,
SPORTOVNÍHO PRÁVA A PRÁVA EU
Court of Arbitration for Sport (CAS) – Assumptions
and Issues in Terms of Arbitration, Sports Law and EU Law
Ondřej Stehlík
Jan Staněk
STEHLÍK, Ondřej, STANĚK, Jan. Court of Arbitration for Sport (CAS) – předpoklady a východiska z hlediska rozhodčího řízení, sportovního práva a práva
EU. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 149–166.
Abstrakt: Tématem článku je Mezinárodní sportovní arbitráž (CAS). Hlavním
cílem tohoto textu je zmapování fungování a funkcí CAS, právní základ, na kterém stojí, jeho východiska, jakož i krátký rozbor jeho rozhodovací činnosti.
Klíčová slova: Sportovní právo, Mezinárodní sportovní arbitráž, CAS.
Abstract: The topic of the article is the Court of Arbitration for Sport (CAS).
Main aim of this text is to analyze the operation and function of the CAS, the
legal basis on which it stands, as well as a brief analysis of its decision-making.
Keywords: Sport law, Court of Arbitration for Sport, CAS.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
149
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. Úvodem
Tématem tohoto článku je Mezinárodní sportovní arbitráž (dále jen „CAS“),
což je téma na půdě pravní vědy v České republice prakticky nedotčené. CAS
je nezávislý rozhodčí soud, který rozhoduje spory přímo či nepřímo související
se sportem a jako takový je součástí Mezinárodní rady pro sportovní arbitráž
(ICAS). Sportovní právo jako celek je velmi mladým právním odvětvím, pokud
je tedy možno o něm jako o právním odvětví vůbec mluvit. Sportovní právo svůj
hlavní vývoj započalo v polovině 19. století. Hlavní „boom“ souvisí pak zejména s komercionalizací sportu a s tím souvisejícím přísunem peněz do sportu
a následně také se zavedením dopingu do sportu. Spory vyplývající z vztahů
mezi sportovci a asociacemi, sportovci a kluby, kluby a agenty, atd. nabývají o to
více na významu s tím, jak se zvětšují částky o které se „hraje“. S obecnou globalizací sportu se čím dál častěji ve sporech, kde figuruje sportovní právo, objevuje
i mezinárodní prvek.
V České republice se sice sportovnímu právu věnuje několik advokátů, právníků sportovních asociací, avšak akademických autorů opravdu hrstka, která by
se dala spočítat na prstech jedné ruky. Sportovní právo se dá definovat mnoha
různými způsoby. Autoři tohoto textu jej chápou jako soubor právních norem,
které je možné aplikovat na vztahy vyvstávající ze sportu obecně, spolu s normami sportovními obecně nezávaznými (pravidla, stanovy, atd.). Tato definice je proti těm, které jsou dnes podávány v odborné literatuře, o poznání širší,
když zahrnuje i normy, které jsou tak obecné, že je nelze zařadit pod kategorii
sportovního práva, a to protože sport není důvodem jejich vzniku. Jedná se ku
příkladu o normy trestního práva, konkrétně třeba § 146 TrZ1 ublížení na zdraví.
Již i Nejvyšším soudem ČR byly projednávány případy, kdy zranění způsobené
při kolektivních sportech bylo posouzeno jako ublížení na zdraví. Pro zaměření
tohoto textu jsou však zásadní zejména vztahy soukromoprávní a spory z nich
vyplývající.
Spory vznikající v rámci sportu jsou nejčastěji řešeny v rámci sportovních
asociací (občanských sdružení), které stanovují svým členům povinnost řešit
spory v rámci jejich struktury. Orgány, které pak tyto spory řeší, se obvykle
nazývají komise – disciplinární, arbitrážní (lze najít prvky arbitráže, rozhodčího
řízení) a odvolací komise. Ve chvíli, kdy se strany sporu nespokojí s jeho řešením
v rámci asociace, mohou dále postupovat dvěma směry.
Buďto se mohou se obrátit na (i) obecný soud. V České republice se tak děje
v souladu se zákonem o sdružování občanů2 a takovýto spor pak v důsledku
1 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
2 § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů: Považuje-li člen sdružení rozhodnutí
některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek,
za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl,
nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí požádat okresní soud o určení, zda je takové
rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
150
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
může od okresního soudu, přes ústavní soud, dorazit až na stůl Evropského
soudního dvora (dále jen ESD), pokud se jedná o otázky komunitárního práva.3
Druhou možností, která je zakotvena v drtivé většině stanov sportovních
asociací, je obrátit se na (ii) Mezinárodní sportovní arbitráž (dále jen CAS)
a podáním k CAS se tak vylučuje pravomoc obecných soudů. Po prozkoumání těchto jednotlivých stanov sportovních asociací můžeme dedukcí vyvodit,
že prakticky všechny určují pravomoc CAS (pro odvolání) stejným způsobem,
proto se pokusíme vymezit určení pravomoci CAS demonstrativně na příkladu
kopané v rámci ČMFS4 a FIFA5.
Hlavním cílem tohoto textu je tak zmapování fungování a funkci CAS, právní
základ, na kterém stojí, jeho východiska, jakož i krátký rozbor jeho rozhodovací
činnosti. Osobně se domníváme, že podobně jako oblast IT práva, tak i sportovní právo v sobě skýtá velké možnosti, neboť se jedná o odvětví, které se bude
v příštích letech dynamicky rozvíjet, formovat a které má lukrativní budoucnost.
2. Pojmové vymezení CAS
Předtím, než se pustíme do samotné CAS, je na místě uvést, že CAS v sobě
skrývá dvě nezávislé právní oblasti, které je třeba nejprve definovat a vymezit.
Jedná se o (i) rozhodčí řízení a (ii) sportovní právo. Pomocí metody izolující
abstrakce se pokusíme na následujících stranách vyčlenit z rozhodčího řízení
část dotýkající se mezinárodního rozhodčího řízení, které obecně je prvním pilířem a základem pro mezinárodní sportovní arbitráž. Dále se pokusíme obecně
z práva jako takového metodou klasifikující abstrakce vymezit právo sportovní, které pak tvoří druhý pilíř mezinárodní sportovní arbitráže. Tyto dva pilíře
budou následně pomocí syntézy spojeny v mezinárodní sportovní arbitráž.
3. Rozhodčí řízení v českém právním prostředí
Rozhodčí řízení a mezinárodní rozhodčí řízení má z hlediska teoretického
a terminologického spoustu problematických otázek, jejichž řešení však není
tématem tohoto příspěvku. Pro účel této části si autoři dovolují propůjčit použití
terminologie používané hlavními českými autory.6
Rozhodčí řízení je druhem alternativního řešení sporu. Spor namísto obecných soudů rozhoduje z vůle stran rozhodce nebo rozhodci, kteří vydávají
závazné rozhodnutí, kterému je na základě zákona, nebo mezinárodní smlouvy
3 Rozsudek ESD C-415/93 Union Royale Belge des Societés de Football Association and
Others v Bosman ze dne 15.12.1995
4 Českomoravský fotbalový svaz, o.s., zal. 1901
5 Mezinárodní fotbalová federace (Fédération Internationale de Football Asociation)
6 ROZEHNALOVÁ, Naděžda a BĚLOHLÁVEK, Alexander
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
151
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
zajištěna jeho závaznost. „Základními podmínkami realizace rozhodčího řízení
je na jedné straně přípustnost projednání sporu v tomto druhu řízení a platná
dohoda stran o výběru rozhodčího řízení jako závazného způsobu řešení sporu.“7
Definujícími prvky rozhodčího řízení tak jsou:
„vyloučení soudní pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodců,
nezávislost a nestrannost rozhodců, pravomoc rozhodců vydat konečné
rozhodnutí ve věci (rozhodčí nález), které je nadáno vykonatelností.“8
Rozhodčí řízení je ze zásady vždy řízením sporným, kde je řešen spor dvou
stran. V poslední době je hojně využíváno především pro jeho rychlost (roli hraje zpravidla i jeho jednoinstančnost), neveřejnost (ochrana obchodního tajemství apod.), možnost zvolit si rozhodce (odborníky z oboru) atd. Nevýhodou pak
zcela určitě bude absence možnosti donutit jednotlivé strany k aktivitě. Problematická je i otázka nákladů řízení. V odborné literatuře9 se obecně uvádí, že
v rozhodčím řízení jsou nižší náklady, což je jeho výhoda. Zcela jistě to neplatí
bez výhrad, neboť u velkých mezinárodních arbitráží jsou náklady nepochybně
mnohem vyšší, než kdyby se věc řešila u soudu. Další nevýhodou může být otázka vykonatelnosti rozhodčího nálezu v souvislosti s problematikou arbitrability
sporu ,pokud místo vydání a výkonu rozhodčího nálezu je v jiném státě.
4. Arbitrabilita
Arbitrabilita je „přípustnost sporu k řešení v rozhodčím řízení a lze říci,
že vymezuje možnou působnost rozhodčího řízení. Z procesního pohledu jde
o přípustnost sporu k řešení před rozhodci. Z pohledu smluvního práva jde
o dovolenost předmětu smlouvy.“10 Základním způsobem je arbitrabilita vymezena takto: musí se jednat o spory majetkové, v případech kdy lze uzavřít smír,
jsou-li řešitelné obecnými soudy, jsou-li vyloučeny spory vzniklé v souvislosti
s výkonem rozhodnutí a spory incidenční a statusové a nejedná se o spory veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení zřízených podle zvláštního
právního předpisu.11
Arbitrabilitu pak můžeme dle české terminologie dělit na subjektivní
a objektivní. „Objektivní arbitrabilita může být charakterizována jako vymezení
předmětu smlouvy, o kterém mohou strany platně uzavřít rozhodčí smlouvu.
Objektivní arbitrabilita je vymezena v právním řádu státu a rozhodce k ní musí
ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu, Právní fórum
č. 4, 2008, str. 121.
8 BĚLOHLÁVEK, Alexander, Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo, Komentář, C.H.
Beck, Praha, 2008, 1. díl, str. 184
9 Např. ROZEHNALOVÁ, Naděžda, Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním
obchodním styku, ASPI, Wolters Kluwer, Praha, 2008, 2. vydání, str. 59
10ROZEHNALOVÁ, Rozhodčí řízení v mezinárodním… , str. 116
11BĚLOHLÁVEK, Rozhodčí řízení, ordre…, str. 185–186
7
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
152
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
přihlížet. Subjektivní arbitrabilita představuje možnost stran ohledně konkrétního sporu uzavřít rozhodčí smlouvu. Meze subjektivní arbitrability jsou vymezeny arbitrabilitou objektivní. Subjektivní arbitrabilita se může týkat nejen konkrétního sporu, ale i vymezeného okruhu sporů, což je i jeden z případů založení
pravomoci CAS. CAS a okruh případů, které řeší, plně vyhovují výše uvedeným
požadavkům. Problém s arbitrabilitou by neměl nastat. Jediná možnost kolize
může nastat při výkonu rozhodčího nálezu ve státě, kde by národní předpis vylučoval spory ze sportu ze soudního přezkumu.
5. Pravomoc rozhodčího soudu a rozhodčí smlouva
„Pravomoc rozhodčího soudu k projednávání sporu může být založena těmito způsoby: na základě mezinárodní smlouvy, nebo na základě platné rozhodčí
smlouvy uzavřené mezi stranami, či na základě písemných projevů vůle stran
v zahájeném rozhodčím řízení, ze kterých je patrná nepochybná vůle stran podřídit se pravomoci RS.“12 Pravomoc CAS pak přichází v úvahu na základě rozhodčí smlouvy, či doložky.
Rozhodčí smlouva je „ujednání stran smlouvy, které přesunuje pravomoc
k rozhodnutí existujícího(ch) nebo v budoucnu vzniklého(ých) sporu(ů) na rozhodce (nebo stálý rozhodčí soud).“13 Obsahem rozhodčí smlouvy pak může být
podřízení v budoucnu vzniklých sporů rozhodci (stálému rozhodčímu soudu).
Takto se stanovuje pravomoc rozhodců k projednání sporu. Dále je možné ujednáním o rozhodčím řízení upravit procesní otázky konkrétního rozhodčího řízení. Alternativou odlišnou od rozhodčí smlouvy je uzavření rozhodčí doložky.
Rozdíl je v tom, že rozhodčí doložka je vázána na smlouvu hlavní a částečně sdílí
i její osud.
6. Právní povaha rozhodčího řízení (teoretické koncepce)
V průběhu vývoje rozhodčího řízení vznikly de facto čtyři koncepce rozhodčího řízení, jejichž základ je možné najít ve vztahu státu, rozhodčího řízení
a jeho účastníků (resp. jejich vůle). Jedná se o koncepci jurisdikční, smluvní,
smíšenou a autonomní. Hlavní názorové proudy českých autorů se ztotožňují
zejména s teorií jurisdikční a smluvní. Smluvní teorie je zastávána také Ústavním
soudem ČR v jeho konstantní judikatuře.
12 RUŽIČKA, Květoslav, ČENĚK, Aleš, Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Čeněk Aleš, Dobrá Voda,
2008, 1. vydání str. 76–77
13ROZEHNALOVÁ, Rozhodčí řízení v mezinárodním… , str. 99
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
153
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
7. Prameny rozhodčího řízení
Základním pramenem rozhodčího řízení v České republice je zákon o rozhodčím řízení.14 Z mnohostranných mezinárodních smluv můžeme jmenovat
Newyorskou úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z 10. června
1958,15 a Washinghtonskou úmluvu.16 Z mezinárodních dvoustranných smluv
pak můžeme jmenovat Vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráži (Uncitral) přijatý na půdě OSN 15. 12. 1976, ze kterého bylo čerpáno při tvorbě českého zákona o rozhodčím řízení. Závěrem výčtu pak nelze opomenout Evropskou
úmluvu o mezinárodní obchodní arbitráži ze dne 21. 04. 1961.17
8. Mezinárodní rozhodčí řízení
CAS je stálý rozhodčí soud, který má sídlo ve Švýcarsku. Lze objektivně konstatovat, že v drtivé většině případů, které rozhoduje, lze nalézt mezinárodní
prvek. Subjekty, které se podřizují jeho pravomoci tak činí vždy na základě rozhodčí smlouvy, ať je v podobě smlouvy mezi dvěma subjekty, či vychází ze členství ve sportovní federaci (asociaci). Proto lze řízení vedena před CAS generálně
označovat za mezinárodní rozhodčí řízení. Jak uvádí Rozehnalová, mezinárodní
prvek může spočívat v několika okolnostech. Tyto okolnosti mohou spočívat
v účastnících řízení, nebo v subjektech právního vztahu, kdy rozdíl je ve státní
příslušnosti účastníků (subjektů právních vztahů), jejich rozdílném domicilu,
pobytu, sídle, či místě zřízení. Mezinárodní prvek může být odvozován od předmětu posuzovaného právního vztahu (místo uzavření smlouvy, plnění smlouvy
je situované, nebo jednání účastníků se událo v jiném státě), a nebo může spočívat v jiných skutečnostech objektivně prokazujících vztah k jinému právnímu
řádu.18
9. Sportovní právo obecně
V úvodu části této stati jsme nazvali sportovní právo právním odvětvím. Tento počin jeví se z hlediska právní teorie jako velice problematický. Zabývat se
všemi možnými aspekty nebude možné, proto pokusme se alespoň o základní
vymezení. Na vztah sportu a práva existují dva základní pohledy. První pohled
odmítá existenci sportovního práva jako samostatného právního odvětví. Sportovní právo chápe jako vztah „sportu a práva“, tedy existenci právních norem,
14 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
15 Vyhláška č. 74/1959 Sb., ratifikována cca 150 státy světa a nahrazující Ženevské protokoly
z r. 1923
16 Washinghtonská úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států z r.
1965 – vyhláška č. 420/1992 Sb.
17 Vyhláška č. 176/1964 Sb.
18ROZEHNALOVÁ, Rozhodčí řízení v mezinárodním… , str. 48
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
154
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
které dopadají na sport. Jedná se o obecné právní předpisy, které je mimo jiné
možné aplikovat i na otázky týkající se sportu. Názory autorů se samozřejmě
liší. Existuje proud sportovně právních pozitivistů, kteří existenci sportovního
práva jako právního odvětví podporují a druzí, kteří jeho existenci odmítají a dále trvají na tom, že není vhodné se vůbec o vymezení takového odvětví
snažit. Tento názor zastává například Králík, když uvádí, že „samotný obrovský
nárůst sportovní legislativy ve světě ještě sám nekonstituuje nové právní odvětví.
Můžeme dokonce pochybovat, zda jeho případná existence je vhodná a účelná. Na místě je odpověď spíše záporná.19 Pak je tu skupina autorů, kteří stojí na
pomezí a snaží se přes vlastní názorovou rozpolcenost obhájit existenci sportovního práva jako samostatného právního odvětví. Mezi ně patří například autoři
knihy Sports Law, kteří se snaží obhájit název své knihy v rámci existence individuálního právního oboru, avšak narážejí na určité potíže týkající se nemožnosti
jasného vymezení sportu jak oblasti lidského chování.20
V současné době však již převažují názory, které existenci sportovního práva jako samostatného právního odvětví a jeho vývoj podporují. Zastánci tohoto
postoje odkazují na již citovaný případ Bosman, kde ESD v odst. 106 rozsudku
uznal specifika sportu tím, že podle něj „z pohledu značné sociální důležitosti
sportovních aktivit, a zejména fotbalu v ES, cíl udržení rovnováhy mezi kluby
zajištěním určitého stupně rovnosti a nejistoty sportovního výsledku a podpory
k náboru a trénování mladých hráčů musí být akceptován jako legitimní.“21 ESD
tak v podstatě uvedl, že sport a jeho právní úprava stojí vedle evropské legislativy,
což je již citovanými Beloffem, Kerrem a Demetriouem považováno za základ
vývoje sportovního práva jako samostatného právního odvětví22.
Hamerník ve své knize sportovní právo s mezinárodním prvkem,23 zkoumá
otázku, zda existuje sportovní právo. Jeho závěr, podpořený řadou citací ostatních autorů, lze formulovat tak, že něco jako sportovní právo má potencionál
existovat. Pokud jde o vnitrostátní sportovní právo, o jeho existenci je ještě možné pochybovat. Zcela jistě však není možné pochybovat o existenci mezinárodního sportovního práva, a to na základě následujících znaků:
19 KRÁLÍK, Michal, Právo ve sportu, C.H.Beck, Praha, 2001, 1. vydání, str. 154, autor dále
svůj názor rozvádí tak, že sportovní právo by si nemělo činit ambice samostatného právního odvětví. Uvádí, že sportovní právo by mělo především reflektovat sportovní realitu a její
požadavky posuzované v právním rámci. Sportovní právo by si nemělo činit větší ambice,
než být odrazovým právem, tj. aplikací principů, jež platí v právu obecně.
20 na rozdíl například od námořního či leteckého práva. viz. BELOFF, Michael., KERR, Tim,
DEMETRIOU, M Marie., Sports Law, Hart Publishing, 1999, str. 1–2
21 Rozsudek ESD C-415/93…
22BELOFF, Sports Law…, s. 4
23 HAMERNÍK, Pavel, Sportovní právo s mezinárodním prvkem, Auditorium, Praha, 2007, 1.
vydání, str. 19–22, dále též GARDINER, Simon, a kol. Sports Law, Cavendish Publishing,
London, 2001, 2. vydání, str. 101, BELOFF, Sports Law…, s. 5, FOSTER, Ken, How can
sports be regulated,?, in OSBORN, G. (editors), Law and Sport in Conteporary Society,
London, Frank Cass
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
155
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
1. mimo existentní vnitrostátní úpravy je ve sportovním právu obsažen
originální mezinárodní prvek, a to díky existující pyramidové struktuře
mezinárodních sportovních organizací, což je vidět na příkladu kopané,
kde národní fotbalové federace (pod vlivem vnitrostátní regulace) jsou
sdružené v Mezinárodní fotbalové federaci (FIFA), která sídlí ve Švýcarsku. FIFA organizuje fotbal na mezinárodní úrovni, je rozdělena do konfederací, které sdružují národní asociace jednotlivých kontinentů. Veškerá
pravidla organizace fotbalu musí být schválena FIFA. Tato pravidla jsou
závazná pro všechny členy FIFA, národní asociace včetně fyzických osob.
2. existence CAS – odvolací orgán od sportovních svazů – založení mezinárodní jurisdikce
3. rozhodovací činnost ESD (konstatovaná koexistence sportovního práva
vedle práva EU), CAS (teleologická interpretace sportovních pravidel
asociace v rámci úmyslu rozeznat úmysl tvůrce) a národních soudů24
Beloff a spol. pak podává definici sportovního práva jako „pevně nevymezený, ale stále více kohezní soubor norem regulující praxi sportu a řešící spory
ve sportu.“25 Autoři sami se ztotožňují s pozitivní teorií existence sportovního
práva, jak byla vymezena v této kapitole. Navíc k tomu zastávají názor, že sportovní právo jako samostatné odvětví zde již v základech existuje, a to přesto,
že jeho vývoj je víceméně živelný a není postaven na pevných institucionálních
základech. V další podkapitole však bude patrné, že i EU tuto oblast intenzivně
řeší a množství přelomových rozhodnutí ESD je toho důkazem. Je více než jasné,
že regulace odvětví, ve kterém se pohybuje tak obrovské množství finančních
prostředků, subjektů práv a povinností (organizací, zaměstnanců), je nezbytná.
Právě s přesunem peněz, lidí atd. je spojen i mezinárodní rozměr celé problematiky.
10. Vztah sportovního práva a práva EU
Sportovní právo a právo EU se střetává zejména ve dvou rovinách. Jedná se
o rovinu (i) volného pohybu osob a pracovních sil v rámci EU a o (ii) otázku hospodářské soutěže. Orgány EU, které řeší problematiku týkající se sportovní práva,
jsou Komise (v rámci ochrany hospodářské soutěže) a ESD (jednak v rámci předběžných otázek, samostatných žalob, či přezkumu rozhodnutí Komise). EU si
do nedávné doby nekladla příliš velké ambice regulovat právní postavení sportu.
Sportovní organizace si zejména ve formě občanských a jím obdobných
sdružení sami regulují pravidla soutěží, podmínky startů a různá omezení, pravidla a podmínky pro své členy. Ve chvíli, kdy by EU započala s regulací sportu
24BELOFF, Sports Law…, s. 35, citované rozhodnutí anglického soudu týkající interpretace
domicilu nikoli dle pravidel mezinárodního práva soukromého, ale dle obecně užívaného
obyčeje sportovních asociací.
25 Tamtéž, str. 6
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
156
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
a otevřením a liberalizací trhu pro všechny, sport by přestal být sportem, soutěže a jejich systémy by ztratily smysl. Evropská unie chápe svou úlohu, která se
formulovala zejména na základě rozhodnutí ESD tak, „že pokud jsou pravidla
sportovních asociací proporcionální a nutná k zajištění fungování daného sportovního odvětví a nepřiměřeně nenarušují hospodářskou soutěž či volný pohyb
osob/služeb, nejsou považovány za rozporné s cíli EU a evropským právem.“ 26
Rozhodující pro posuzování, zda se pravidlo, regulace či omezení dotýká působnosti orgánů EU, je otázka, zda daná pravidla mají čistě sportovní zájem (tudíž
jsou nezbytná pro fungování daného sportu), nebo se týkají ekonomické aktivity. Právo EU upravuje zejména otázky týkající se ekonomické aktivity, proto
EU nemá možnost zasahovat do oblastí regulace, jež má zásadní význam pro
fungování a organizaci daného sportovního odvětví. Jak prohlásil J. L. Dupont,
odborník na sportovní právo „EU není schopna přímo re-regulovat sport, a to
z důvodu nedostatku pravomoci.“27
Zásadní pro vývoj postoje EU ke sportu a sportovnímu právu a k formulování názoru EU jsou níže popsané případy mající přelomový charakter.
Rozsudek Walrave28 – hlavní problém – pravidlo Mezinárodní cyklistické
unie (UCI) vyžadující, aby na Mistrovství světa byly všichni členové týmu stejné
národnosti. Namítané porušení – diskriminace na základě občanství – dovolávání se přímého účinku Smlouvy ES a ustanovení o volném pohybu osob. Závěr
ESD – sport je předmětem komunitárního práva, jen pokud má povahu ekonomické aktivity ve smyslu čl. 2 Smlouvy o ES a zákaz diskriminace na základě
občanství se nevztahuje na sestavování národních týmů, kde jde jen o sportovní
zájem nemající nic společného s ekonomickou aktivitou (za podmínky zachování principu proporcionality).
Rozsudek Bosman29 – hlavní problém – fotbalistu Bosmanovi skončila
hráčská smlouva a nebylo mu umožněno změnit klub v jiném státě bez zaplacení tabulkové ceny, následovaly sankce a zákaz činnosti. Namítané porušení
– Bosman se dovolával přímého horizontálního účinku čl. 39 smlouvy o ES tedy
zákazu omezení volného pohybu osob. „Závěr ESD – jsou v rozporu s volným
pohybem osob pravidla profesionálního fotbalu o odstupném za přestup profesionálního hráče, občana EU, do klubu v jiném členském státě EU, poté, co mu již
vypršela jeho smlouva. Stejně tak odporují svobodě pohybu kvóty určující počet
hráčů z jiného členského státu EU.“30 Toto rozhodnutí má velký dopad i mimo
oblast sportu.
26 ČORBA, Jozef (Kolektiv autorů), Otázky sportovního práva, Ústav státu a práva, Plzeň,
Čeněk Aleš, Praha, 2008, str. 110
27 Rozhovor zveřejněny v knize CAIGER, Andrew, GARDINER, Simon, Professional Sport in
European union: Regulation and Re-regulation,T.M.C Asser Press, Cambridge, 2000, str. 16
28 Rozsudek ESD č. 36/74 Walrave und Koch v. Union Cycliste Inernationale (1974), ECR 1405
29 Rozsudek ESD C-415/93…
30HAMERNÍK, Sportovní právo…, str. 39
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
157
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Rozsudek Deliege31 – hlavní problém – Evropská federace juda (EJU) stanovila počet účastníků, jež může jednotlivá federace nominovat na turnaje na
mezinárodní úrovni. Namítané porušení – rozpor s volným poskytováním služeb a porušení pravidel hospodářské soutěže. Závěr ESD – Pokud jsou daná pravidla jako základní a nutná k organizaci sportu, kdy je nezbytné omezit počet
účastníků na určitý počet, nemusí nutně porušit článek 49 Smlouvy o ES.
Mezi další rozhodnutí se zásadním významem pak patří Rozsudek ESD
Lehtonen, Kolpak, Simuntenko a Piau.32 Jak jsme již výše uvedli, pro rozhodování orgánů EU je rozhodné, zda se daný případ týká ekonomické aktivity
či pouze sportovních pravidel. Ve všech shora uvedených rozhodnutích se ukázalo, že tato hranice není vůbec zjevná a naopak se často prolíná. Tím spíše se
tak děje v dnešní době, kdy veškerý vrcholový sport je komerčně využíván a je
zdrojem příjmu pro sportovce, kluby, manažery, agenty atd. V odborné literatuře
jsou rozhodnutí ESD často kritizováno, když předmětem kritiky je především
to, že ESD používá často formulace, které nedokáže uspokojivě vysvětlit a od
problematiky raději dává ruce pryč. Nicméně i tento jeho postoj dává za pravdu
názoru, prezentovanému výše, a to názoru ohledně existence sportovního práva
jako samostatného odvětví.
Přijetím Lisabonské smlouvy o fungování Evropské unie došlo ke změně.
Na rozdíl od staré úpravy je nově obsažen čl. 165, který uděluje EU mandát
podporovat, koordinovat a doplňovat iniciativy v oblasti politiky sportu v jednotlivých členských státech. Komise usiluje o zvýšení důležitosti sportu v těsné
spolupráci s členskými státy, sportovními organizacemi, občanskou společností a občany. V kontextu této nové úpravy jsou autoři sami v očekávání dalšího
vývoje, neboť z textu tohoto ustanovení je cítit ambice EU více do budoucna
zasahovat do sportovně právních vztahů a více je ovlivňovat.
11. Založení pravomoci CAS pro rozhodování sporu v rámci odvolání
od národní sportovní federace na příkladu kopané
Výše jsme zmínili hierarchické uspořádání a strukturu v rámci kopané.
Na vrcholu pomyslného žebříčku stojí FIFA sdružující jednotlivé národní federace v rámci kontinentálně vymezených konfederací (evropská UEFA, africká
CAF, asijská AFC apod.) FIFA je mezinárodní sportovní asociací, která je založena podle švýcarského práva a sídlí ve švýcarském Nyonu. Všechny národní
31 Rozsudek ESD C 191/97 Christelle Deliege v. Ligue Fancophone de Judo et Disciplines
Associeés ASBL (2000) ECR I- 2549
32 Rozsudek ESD Jyri Lehtonen and Castors Canada Dry Namur-Braine ASBL vs. Federation Royale Belgedes Societes de Basketball ASBL (2000) E.C.R. I-2681, Rozsudek ESD
C-438/00 Deutscher Handballbund (2003) ECR I-4135, Rozsudek ESD C-265/03 Igor
Simuntenkov v. Ministerio de Educación y Cultura and Real Federación Espanola de Futból ze dne 12.4.2005, Rozsudek ESD T-193/02 Piau vs. Commision z 26.1.2005
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
158
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
federace jsou členem FIFA a jsou povinny dodržovat Stanovy FIFA. Národní
federace ve formě spolků a sdružení pak sdružují fyzické a právnické osoby, které v rámci smluvní autonomie, dobrovolného členství a podřízení se autoritě
volených orgánů jsou zavázáni dodržovat předpisy, stanovy a příkazy národní
federace i FIFA. Veškeré spory vzniklé v rámci FIFA jsou řešeny v rámci dvou
instančních řízení.
Českomoravský fotbalový svaz, jako člen FIFA umožňuje v některých případech dokonce i troj instančnost. V prvním stupni obvykle rozhoduje disciplinární komise (řeší zejména disciplinární provinění členů sdružení).33 V případě sporů mezi kluby a hráči, hráči a agenty apod. je dána pravomoc arbitrážní
komisi (dále též AK).34 Tato je zřízena Stanovami ČMFS a v souladu s čl. 59
Stanov FIFA.35 V čl. I. odst. 3. Statutu AK se uvádí, že „i v případech, kdy je dána
pravomoc řádných soudů ČR při řešení vzájemných sporů, jsou členské kluby
ČMFS, účastníci soutěží, činovníci a další osoby činné v ČMFS, povinny předložit návrh na projednání svého sporu či uplatnění svého práva nejprve arbitrážní
komisi a vyčkat jejího rozhodnutí. Porušení této povinnosti bude postiženo disciplinárně.“ Jedná se o jakousi kvazi rozhodčí doložku. Nepodřízení se orgánům
ČMFS má za následek disciplinární řízení. Až po vyčerpání všech prostředků
v rámci sdružení je možné se obrátit na soud.
Druhou instancí pro odvolání např. od disciplinární komise, je odvolací
a revizní komise (ORK).36 Druhou instancí pro odvoláni od AK je Kolegium
AK (AK rozhoduje ve tří členných senátech, kolegium je dvanáctičlenné).
Pokud i nadále bude člen sdružení nespokojen s výsledkem sporu, může se
obrátit na obecný soud. Jako dálší je tu možnost daná čl. 24 odst. 2 Stanov ČMFS:
„člen ČMFS se může obrátit s návrhem na vydání rozhodnutí k Rozhodčímu
soudu pro sport (CAS), se sídlem v Lausanne, tak jak je stanoveno v odpovídajících předpisech FIFA. Pokud se takto člen ČMFS rozhodne, vstupuje do rozhodčího řízení, které je vedeno CAS. V tomto článku ČMFS plní svou povinnost mít
Stanovy v souladu s požadavkem FIFA. FIFA upravuje otázku CAS v čl. 62–64
Stanov FIFA. Čl. 62–64 jsou v souladu se švýcarským právem rozhodčí doložkou. „Aby byla rozhodčí doložka podle švýcarského práva platná, musí vyplývat ze stanov základního předpisu spolku, anebo z vedlejších ustanovení spolku
33 V rámci ČMFS na nejvyšší úrovni (I. a II. liga) je disciplinární komise jmenována Výkonným výborem ČMFS na základě čl. 7 odst. 3 písm. b) Stanov ČMFS (dostupné na http://
nv.fotbal.cz/cmfs/Legislativa/index.php). Disciplinární komise rozhoduje na základě disciplinárního řádu schvalovaného Valnou hromadou ČMFS.
34 Je to orgán ČMFS ustanovený na základě čl. 11 Stanov. Současně jsou vydávány Stanovy
a Jednací řád Arbitrážní komise. Při pohledu na statut arbitrážní komise obsahuje hmotně
právní o procesní úpravu arbitrážního řízení v rámci ČMFS. Velmi se podobá rozhodčímu
řízení. Dostupné na http://nv.fotbal.cz/cmfs/Legislativa/index.php
35 FIFA Statutes dostupné na http://www.fifa.com/aboutfifa/organisation/statutes.html
36 Čl. 10 Stanov + Statut a jednací řád ORK dostupné na http://nv.fotbal.cz/cmfs/Legislativa/
index.php
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
159
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
na úrovni stanov.“37 Tuto rozhodčí doložku tak uzavírá každý člen FIFA, potažmo ČMFS ve chvíli, kdy se stane členem sdružení. Rozhodčí nález vydaný CAS
je vykonatelný na základě Newyorské úmluvy.
Obsahem rozhodčí doložky je tak vymezení sporů, které je CAS pravomocný
řešit. Dle čl. 62 Stanov FIFA CAS řeší právní spory vzniklé mezi FIFA, jejími členy, konfederacemi, ligami, kluby, hráči, manažery a agenty. Pro řízení se použijí
procesní předpisy CAS a pro hmotně právní otázku platné předpisy FIFA (a dle
sporu národních federací) a podpůrně švýcarské právo. Dále je stanovena prekluzivní lhůta 21 dní od posledního pravomocného rozhodnutí ve věci k podání
návrhu na zahájení řízení k CAS. Návrh na zahájení řízení je možné podat po
vyčerpání všech opravných prostředků. V čl. 63 Stanov FIFA je výčet věcí, které jsou z přezkumu CAS vyloučeny (porušení pravidel v rámci hry, tresty do 4
zápasů nebo do 3 měsíců vyjma trestů za doping). Podání návrhu na zahájení
řízení nemá odkladný účinek, který však lze na návrh přiznat. FIFA a Světová
anti dopingová organizace (dále jen WADA) mohou podat návrh na přezkum
kteréhokoli rozhodnutí nižší instance ohledně dopingu, WADA může požádat
o přezkum rozhodnutí FIFA týkající se dopingu. Čl. 64 Stanov FIFA pak stanoví
závazek pro členské federace zajistit, aby členové FIFA řešili své spory před CAS,
a výslovně zakazuje řešit je před obecnými soudy.
Toto je jeden ze způsobů, jak může být založena pravomoc CAS. Jak ale uvidíme v následující kapitole, není to způsob jediný, a nejedná se ani o jediné typy
případů, které CAS řeší.
12. Historie CAS, vznik a institucionální základ
Na půdě Mezinárodního olympijského výboru (dále jen MOV) dozrála
na počátku 80. let myšlenka na určitou formu nezávislého sportovního soudu.
Zapříčinil to narůstající počet sporů ve sportu. V roce 1983 byla tak s účinností
od 30. 06. 1984 zřízena Mezinárodní sportovní arbitráž (Court for Arbitration
in Sport-CAS, franc. Tribunal Arbitral du Sport-TAS). Sídlo CAS je v Lausanne,
s pobočkami v Sydney a v New Yorku (dříve Denver). Pro případy Olympijských
her nebo Pan Amerických her jsou však tvořeny ad hoc tribunály, které rozhodují v místě konání her. Zakládajícím dokument CAS je Řád sportovní arbitráže,38
který se skládá ze Statutu orgánů CAS a z Procesního řádu. Na tvorbě statutu
CAS se podíleli například soudci ESD, někteří jsou i dnes na seznamu rozhodců.
„Cílem CAS je vytvoření harmonizovaného systému řešení sportovních sporů tak, aby existovala uniformní úprava řešení sporů kdekoliv na světě v rámci
sportovního odvětví. Nehrozí tak nebezpečí, že by u řádných soudů různých stá37 SLUKA, Tomáš, Profesionální sportovec, Havlíček Brain Team, 2007, 1. vydání, str. 156
38 K dispozici na http://www.tas-cas.org/statutes, Řád sportovní arbitráž se zněním k velké
novele k r. 1994 vydal Český olympijský výbor v r. 1996 jako 10. svazek Knihovničky ČOV.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
160
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
tů byly odlišné rozsudky ve stejné problematice, což by vedlo k nerovnosti mezi
účastníky stejného sportovního odvětví.“39
Jak již bylo výše uvedeno, CAS byl založen hněd několika sportovními organizacemi za vedoucí úlohy MOV. CAS byl od počátku prezentován jako nezávislý tribunál. Byl však financován MOV, který zároveň zajišťoval jeho činnost,
jmenoval jeho členy, mohl modifikovat statut atd. V roce 1992 CAS rozhodoval případ Gundel (jezdec) v. Fei (Mezinárodní jezdecká federace). Neúspěšný
Gundel se obrátil40 ke švýcarskému federálnímu soudu, když napadl rozhodnutí
CAS a poukazoval na neexistenci nezávislosti CAS. Švýcarský soud rozhodl, že
CAS je nezávislý rozhodčí tribunál, jehož rozhodnutí jsou konečná a vykonatelná. Nicméně ve svém rozhodnutí vznesl myšlenku, jak by se CAS zachoval, kdyby stranou sporu byl MOV. V reakci na tuto úvahu švýcarského soudu, za účelem
zachování a garantování nezávislosti, byla zřízena servisní organizace CAS, a to
Mezinárodní rada sportovní arbitráže (ICAS), která zajišťuje CAS financování,
audit, fungování atd. Prezident ICAS je zároveň prezidentem CAS. Takto ještě
více deklarovanou nezávislost potvrdil i švýcarský federální soud (ŠFS) v r. 2003
u případu Danileva, Lazutina vs. MOV, kde ŠFS deklaroval, že CAS je na MOV
nezávislý.
CAS obvykle rozhoduje v senátech tří rozhodců. Rozhodci jsou jmenováni na čtyři roky z řad odborníků a vážených osobností podle 1/5 klíče.41 Každá
ze stran si vybere jednoho rozhodce, kteří si, jak je obvyklé, určí předsedu poroty. Řízení jako takové není příliš nákladné, CAS si zakládá na své přístupnosti,
nicméně vzniklé náklady se hradí podle zásady úspěch ve věci. Řízení se zahajuje
vždy na návrh, následně jsou strany vyzvány k reakci na vzájemné prohlášení
a poté je nařízeno ústní jednání.
13. Výhody a nevýhody řešení sporů u CAS
CAS je stálý rozhodčí soud, proto výhody a nevýhody řešení sporů před ním,
budou podobně definovány, jako u běžného rozhodčího řízení. Dle názoru autorů je největší devízou CAS odbornost rozhodců, specializace na sportovní právo.
Před žádným obecným soudem, nebudou strany mít takovou jistotu, že by soud39 LEWIS, Adam, TAYLOR, Jonathan, Sport: Law and Practice, Butterworths, 2003, str. 264
40 Možnost přezkumu rozhodnutí CAS je na základě švýcarského práva (čl 190 odst. 2 Swiss
Federal Code on Private International Law z 18.12.1987) možná v několika málo případech. Rozhodnutí může být napadeno, pokud byl rozhodce či rozhodčí tribunál ustanoven
protiprávně, tribunál rozhodl ve věci, ve které nebyl kompetentní, rozhodnutí překročilo
požadavky žalobce, anebo se k některému z návrhů nevyjádřilo, nebyla respektována rovnost slyšení stran ve sporném řízení, rozhodnutí je v rozporu se švýcarským veřejným
pořádkem.
41 1/5 je navržena MOV, 1/5 je navržena mezinárodními sportovními federacemi, 1/5 je
navržena národními olympijskými výbory, 1/5 s ohledem na zachování zájmu sportovců,
1/5 jsou osobnosti nezávislé na orgánech odpovědných pro navrhování rozhodců
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
161
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
ce, či senát případu porozuměl natolik, jako tomu bude u CAS. Mezi další výhody patří rychlost rozhodování, která souvisí i s jedno instančností. Rozhodování
v jedné instanci samozřejmě klade na strany větší požadavky ohledně kvality
přípravy na jednání, avšak výrazně urychluje ukončení sporu. Pokud jde o délku samotného řízení, podle typu sporu, musí být rozhodnuto od čtyř do devíti
měsíců. To jsou lhůty pro účastníky soudních sporů zcela jistě nedosažitelné.
Pokud jde o ad hoc tribunály na olympijských hrách a podobných akcích, tak ty
rozhodují do 24 hodin.
Výhodou je bezpochyby také možnost volby jednacího jazyka. Na začátku
této kapitoly jsme uváděli název CAS (TAS) ve dvou jazycích, z čehož vyplývá,
že strany mají na výběr z angličtiny a francouzštiny (článek R 30 Procesního
řádu). Není vyloučeno dohodnout se na jazyku jiném (strany a rozhodci musí
souhlasit). Pokud CAS rozhoduje jako soud v I. stupni (nejde o odvolání proti
rozhodnutím sportovní federace či WADA), mají strany velkou volnost, pokud
jde o ovlivnění průběhu řízení. Jedná se volbu právního řádu, místo, kde bude
senát zasedat, počet jeho členů atd.
Jako standardně zmiňované výhody mohu uvést neveřejnost (i sportovní
kauzy mohou být velice nepříjemné) a dále by měli být i nižší náklady. Jak jsem
již uváděl výše, rozhodčí nálezy CAS jsou vykonatelné podle Newyorské úmluvy.
Poslední zmiňovanou výhodu ocení zcela jistě advokáti, ale i účastníci.
Na právního zástupce nejsou kladeny žádné požadavky z hlediska národnosti či
zápisu do veřejného rejstříku, seznamu, či stavovské komory.
Problematickou otázkou může být arbitrabilita sporu, zda konkrétní případ
je možné řešit před rozhodci. Pro autory je zajímavým nedostatkem, kterým
doposud trpí rozhodčí řízení v rámci EU, nemožnost vznesení předběžné otázky
k ESD.
14. Rozhodovací činnost a agenda CAS
Mimo níže uvedené principy (možnosti jsou dané dle agendy případu), podle
kterých se určuje rozhodné právo, lze obecně konstatovat, že „CAS aplikuje řadu
obecných právních principů, které vycházejí z jurisdikcí různých států, a aplikuje
je při řešení otázek, jako je např. statut sportovců, klubů, problematika způsobilosti a připuštění do soutěže, pravidla spravedlivého řízení v disciplinárních
kauzách, interpretace pravidel asociací, proporcionalita sankcí, trestání týmů,
regulace dopingu, problematika důkazních břemen.“42
Do agendy CAS spadají čtyři typy případů.
42ČORBA, Otázky sportovního…, str. 114
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
162
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
1. Mediace, výsledkem není rozhodnutí. Strany mohou požádat CAS, aby
v jejich sporu zapůsobil jako mediátor. V případě neúspěchu je možné
zahájit řádné arbitrážní řízení.
2. Vypracování odborného posudku (čl. S12 písm. c) Statutu CAS), a to
na žádost MOV, WADA atd., není rozhodnutím
3. Řádné arbitrážní řízení (čl. S12 písm. a) Statutu CAS). Rozhoduje Řádná
arbitrážní komora (The Ordinary Arbitration Division). Právo rozhodné
pro arbitráž (lex arbitri) je na volbě stran. Pokud se strany nedohodnou,
CAS rozhoduje dle švýcarského práva. Pravomoc CAS je dána rozhodčí
smlouvou, či doložkou. Jedná se zejména o spory vyplývající ze smluv
týkajících se „sponzorství, televizních práv ke sportovním událostem,
spory mezi sportovcem a manažerem.“43
4. Odvolací arbitrážní řízení (čl. S12 písm. b) Statutu CAS). Rozhoduje
Odvolací arbitrážní komora (The Appeals Arbitration Division). Lex
arbitri je na výběru stran. Pokud není dohoda, aplikuje se právo podle
sídla sportovní asociace, proti jejímuž rozhodnutí odvolání směřuje. „Popřípadě může být rozhodnuto, že se bude aplikovat i právo třetí
země, pokud jde o právo vhodnější pro rozhodnutí sporu, včetně volby
principů právních, které považuje za vhodné CAS.“44 Pravomoc je dána
na základě klauzule ve stanovách sportovní asociace.
Strany se vyjma dohody na právním řádu obecně mohou dohodnout, že CAS
bude rozhodovat dle zásady et aequo et bono. Byť rozhodci nejsou povinni řídit
se předchozími rozhodnutí CAS, v drtivé většině mají názory konstantní, což
přispívá k právní jistotě a vážnosti CAS.
15. CAS při rozhodování na OH, CAS a WADA – rozhodování ve věcech
dopingu
WADA je organizace, která bojuje proti dopingu, a to zejména ve spolupráci
s MOV. WADA vydává a pravidelně aktualizuje Antidopingový kodex. Tento je
závazný pro většinu sportovců na světě, prakticky pro všechny v olympijských
disciplínách. Na základě kodexu pak MOV, či sportovní asociace ukládají tresty.
Ve finále se proti takto uloženým trestům je možné bránit v odvolání k CAS.
Odpovědnost sportovce za pozitivní dopingový nález je stanovena jako objektivní (Jedná se o názor, že profesionální sportovec má plnou odpovědnost za to
co jí, užívá apod. a není úkolem WADA ani sportovních asociací zkoumat, jak
k tomu došlo). Liberační důvody jsou zcela výjimečné. Osobně s takto pojatou
odpovědností nesouhlasím. V právní teorii se o problematice dopingu hovoří
jako o kvazi trestním právu.45 Diskreční pravomoc CAS je značně omezena.
43HAMERNÍK, Sportovní právo…, str. 122
44ČORBA, Otázky sportovního…, str. 115
45 Teoreticky je možné dopingem porušit i naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Jedná
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
163
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Ve většině případů může CAS pouze zmírňovat tresty, rušit může jen ve výjimečných případech. Dopingová pravidla se stala i předmětem přezkumu ESD,
a to právě na základě rozhodnutí CAS u případu Meca-Medina and Majcen.46
Jedná se o dva plavce, kteří byli potrestání za pozitivní dopingový nález nedovoleného prostředku nandrolon. K CAS se odvolali proti trestu zákazu činnost
na čtyři roky. Argumentace byla postavena na tom, že nandrolon se dostal do
jejich organizmu z kontaminovaného masa. CAS shledal, že se nejedná o liberační důvod a na základě objektivní odpovědnosti se provinili. Došlo pouze
ke zmírnění trestu na základě polehčujících okolností. Oba sportovci argumentaci změnili a obrátili se na Komisi s tím, že trestem za doping je narušena hospodářská soutěž a svoboda poskytování služeb. Spor se dostal až k ESD. Ten žalobu obou plavců zamítl, neboť konstatoval, že sport je předmětem komunitárního
práva, jen pokud produkuje ekonomickou aktivitu. Zákazy uvedené v čl. 39/49
Smlouvy o ES se na pravidla čistě sportovního rázu nevztahují. Soud neshledal porušování ekonomických svobod, neboť dospěl k názoru, že „zákaz užívání
dopingových látek je součástí základního pravidla sportu. Musí být dáno najevo,
že sport je ve své podstatě činnost bezúplatná a nikoli ekonomická, i když atlet
vykonává sportovní činnost na profesionální úrovni.47 Dopingová pravidla byla
shledána proporcionální a pro všechny stejná. ESD svým rozhodnutím v podstatě dal najevo, že rozhodování CAS je naprosto v souladu s komunitárním právem a napříště by tak neměli vyvstat o jeho autoritě v otázkách dopingu žádné
pochybnosti.
Ad hoc tribunál CAS byl poprvé ustaven na Olympijských hrách v Atlantě
v roce 1996. Jeho pravomoc je založena tak, že aby se sportovec mohl účastnit
OH, musí souhlasit s tím, že veškeré spory související s OH bude řešit ad hoc
tribunál CAS. Místem rozhodčího řízení je sídlo CAS, byť řízení probíhá v místě
konání her. Jedná se pouze o odlišnou lokaci. Arbitrážní řízení CAS se tak vždy
řídí švýcarským národním právem. Ad hoc tribunály jsou využívány při OH,
hrách Commonwealthu, Pan amerických hrách, fotbalových šampionátech atd.
Právní otázka, kterou musí CAS řešit a která je obzvláště citelná právě v rámci ad hoc arbitráží, je přezkoumávání chybných rozhodnutí rozhodčích v rámci sportovních pravidel. Osobně se domníváme, že tato otázka je velice citlivá. Ztotožňujeme se s přístupem CAS, který nepřezkoumává obecně namítané
chyby v rámci sportovních pravidel. Nepovažuje se za kompetentní. Rozhodčí
má zkušenosti, odbornost, většinou lepší postavení atd. Přezkoumávání verdiktů
z hlediska správnosti by narušovalo regulérnost soutěží. Chybná rozhodnutí přezkoumává CAS jen tehdy, pokud by mělo dojít k podplácení, porušení lidských
se například o trestný čin Výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem dle
§ 288 trestního zákoníku
46 Rozsudek ESD C519/06 David Meca-Medina and Igor Majcen vs. Commision ze dne
18.7.2006
47 Rozsduek ESD Meca-Medina Majcen odst. 44
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
164
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
práv, jednání ve zlé víře apod. Hamerník48 ve své knize přirovnává postoj CAS
k postoji ESD, který ESD zastává od rozsudku Wouters.
16. Příklady mediálně známých případů rozhodovaných CAS
CAS zveřejňuje své rozhodnutí ve sbornících, zásadní pravidelně ve svém
bulletinu. Zároveň je přístupný internetový archív, kde jsou všechna rozhodnutí
CAS v internetové podobě49. Nyní alespoň v krátkosti rozeberme čtyři vzorové
případy rozhodované CAS.
a) Mendy et FFB vs. AIBA, CAS OG 96/006
V tomto případě se jednalo o rozhodnutí ad hoc tribunálu na OH v Atlantě.
Šlo o odvolání boxera Mendyho proti rozhodnutí rozhodčího zápasu proti diskvalifikaci za úder pod pas. Zde došlo ze strany CAS k formování názoru ohledně přezkumu rozhodnutí rozhodčího utkání. Odvolání bylo zamítnuto. „Při
přezkoumávání situací ze sportovních utkání musí být zohledněny zvláštnosti
jednotlivých sportovních odvětví, podle kterých bývají pravidla uplatňována
a prosazována. Konkrétní rozhodnutí rozhodčího na základě regulí svazu, které
je výlučně technického rázu, nesmí být soudem přezkoumáno. To ale neplatí,
pokud by takové rozhodnutí zakládalo porušení práva, sociálních norem a obecných právních principů.
b) Czech Olympic Commetee, Swedish Olympic Commetee and S. vs. IIHF,
CAS Nagano 1998/004-005
Tento případ se týká OH v Naganu. Mezinárodní hokejová federace (IIHF)
zjistila, že za Švédsko startoval hráč Samuelson, který ovšem měl americké
občanství. Kontumace výsledků Švédska by změnila los vyřazovacích bojů, a to
tak, že ČR by dostala lehčího soupeře. IIHF nakonec rozhodla pouze o vyloučení
hráče z OH. ČOV a SOV50 se odvolali. ČOV se domáhal kontumace vzájemného utkání (čímž by muselo dojít i ke kontumaci ostatních). CAS rozhodl dle
olympijských ideálů fair play tak, že odvolání ČOV zamítl, neboť český celek se
švédským neprohrál a kontumací by tak získal neodůvodněnou výhodu.
c) L. vs. IOC,51 CAS Salt Lake City 2002/A/370a
Jedná se o spor mezi ruskou lyžařkou Lazutinovou, která byla na OH v Salt
Lake City diskvalifikována (spolu s krajankou Danilevovou) a byly ji odebrány
medaile za doping. Tento případ je zajímavý ze dvou hledisek. Jednak Kateřina
Neumannová díky diskvalifikaci získala za posun v pořadí stříbrnou a bronzovou medaili. Druhý význam jsem již zmínili. Lazutinová se nesmířila s rozhod48HAMERNÍK, Sportovní právo…
49 dostupné na http://www.tas-cas.org
50 Český olympijský výbor, Švédský olympijský výbor
51 Internatinol Olympic Commetee – MOV
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
165
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
nutím CAS a napadla platnost rozhodčího nálezu s odkazem na to, že CAS není
nezávislý na MOV. Švýcarský federální soud opětovně potvrdil, že CAS je nezávislý rozhodčí soud.
d) M. and IAAF vs. USADA, CAS 2004/o/645
V tomto sporu na jedné straně vystupuje americký atlet Tim Mongomery
a Mezinárodní atletická federace proti Americké dopingové agentuře. Zajímavostí tohoto případu je, že Mongomery byl potrestán za doping bez pozitivního
testu, a to na základě skutečnosti, že byl klientem laboratoře, který vyráběla přípravek nezjistitelný při testech, který užíval.
17. Závěrem
Cílem tohoto příspěvku bylo seznámit čtenáře s Mezinárodní sportovní arbitráží, jako instituci s velkou budoucností, která má pro sportovní právo obrovský přínos, a to zejména svou rozhodovací činností. CAS se těší velké vážnosti
a její rozhodnutí jsou jak organizacemi, tak i jednotlivci respektována, což jasně
vypovídá o jejích kvalitách. I v případech, kde se neúspěšní účastnící arbitráže
obrátili na soudy, ať už z důvodu nezákonnosti rozhodčího nálezu, porušování
evropského práva apod., byla rozhodnutí CAS potvrzena.
Sportovní právo je přes rozdílné názory specifických právním oborem, které
se bude ještě dlouhou dobu vyvíjet. Jistě vzniknou komplikace a rozdílné pohledy, ať už autorů, či soudů jednotlivých států. Zajímavé budou určitě další střety
před Komisí a ESD. Nezbvá však než počkat, kterým směrem se bude ubírat jak
právo sportovní, tak i činnost CAS (zda nevznikne konkurence, ať už na národní
či mezinárodní úrovni).
Mgr. Ondřej Stehlík
Mgr. Jan Staněk
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Email: [email protected]
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
166
NOVÝ VÝPOVĚDNÍ DŮVOD PODLE
USTANOVENÍ § 52 PÍSM. H) ZÁKONÍKU PRÁCE
New reason of dismissal according to § 52 písm. h) of the Labor code
Eva Šimečková
Šimečková, Eva. Nový výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce. Acta Iuridica Olomucensia, 2012, Vol. 7, No. 2, pp. 167–174.
Abstrakt: Vložením nového výpovědního důvodu do ust. § 52 písm. h) zákoníku práce má zaměstnavatel právo po dobu prvních 21 (14) dnů trvání dočasné
pracovní neschopnosti, právo kontrolovat, zda zaměstnance dodržuje stanovený léčebný režim, získává však také možnost v případě zvlášť hrubého porušení
léčebného režimu, vypovědět pracovní poměr.
Klíčová slova: nový výpovědní důvod, dočasná pracovní neschopnost, povinnost zdržovat se v místě pobytu, kontrola zaměstnance zaměstnavatelem, zvlášť
hrubé porušení léčebného režimu
Abstrakt: By adding a new reason of dismissal to statement § 52 písm. h) according to the labor code, the employer has the right in the first 21 (14) days of the
duration of temporary incapacity to work, to control the employee whether he
follows the prescribed medical treatment program. The employer might terminate the employment relation, in case of gross violation of the prescribed medical treatment program.
Keywords: new reason of dismissal, temorary incapacity to work, obligation of
stay in place of residence, control of the employee by a employer, gross violation
of the prescribed medical treatment program.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
167
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Do zákoníku práce bylo novelou provedenou zákonem č. 365/2011 Sb. vloženo ust. § 301a, kterým byla včleněna nová povinnost zaměstnanců, nazvaná jako
„jiné povinnosti zaměstnanců“, která spočívá v tom, že zaměstnanci jsou povinni
v době prvních 14 kalendářních dnů a v období od 1. ledna 2011 do 31. prosince
2013 v době prvních 21 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti
dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, pokud jde
o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu
a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském
pojištění.
Právní úprava týkající se dočasné pracovní neschopnosti je obsažena v zákoně č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Přestože je institut dočasné pracovní neschopnosti obsažen v zákoně o nemocenském pojištění, má výrazný přesah
do dalších zákonů, zejména do zákoníku práce. Podle ust. § 191 ZP zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu pracovní neschopnosti
a podle ust. § 192 mu poskytuje v období prvních 21 (14) dnů náhradu mzdy
nebo platu. Dočasná pracovní neschopnost je definována v ust. § 55 zákona
o nemocenském pojištění a rozumí se jí stav, který pro poruchu zdraví nebo
jiné v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní,
i jinou než dosavadní pojištěnou činnost. O vzniku dočasné pracovní neschopnosti rozhoduje ošetřující lékař, jestliže vyšetřením zjistí, že pojištěnci jeho zdravotní stav pro nemoc nebo úraz nedovoluje vykonávat dosavadní pojištěnou
činnost. Podle ust. § 56 režim dočasně práce neschopného pojištěnce stanoví
ošetřující lékař při rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Režim
dočasně práce neschopného pojištěnce může být ošetřujícím lékařem změněn
v souladu se změnou zdravotního stavu. Režim dočasně práce neschopného
pojištěnce zahrnuje kromě stanovení individuálního léčebného postupu, zejména povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu
a dodržovat rozsah a dobu povolených vycházek. Místem pobytu dočasně práce
neschopného pojištěnce je místo, které pojištěnec sdělil ošetřujícímu lékaři při
vzniku dočasné pracovní neschopnosti, nebo místo, na které pobyt změnil. Místo pobytu určuje pojištěnec, který si může zvolit libovolné místo, nemusí se tedy
jednat o místo trvalého pobytu pojištěnce, může pobývat i mimo svůj byt, ale je
povinen uvést u koho se bude zdržovat, aby bylo možné provést kontrolu. Změnit místo pobytu v době dočasné pracovní neschopnosti smí pojištěnec pouze
s předchozím souhlasem ošetřujícího lékaře. Na povolení změny místa pobytu
nemá pojištěnec nárok; ošetřující lékař při povolování této změny bude zvažovat především vhodnost této změny vzhledem ke zdravotnímu stavu pojištěnce,
stanovenému léčebnému režimu a možnosti poskytování léčebné péče. Změnu
místa pobytu dočasně práce neschopného pojištěnce do ciziny může ošetřující
lékař povolit jen po předchozím písemném souhlasu okresní správy sociálního zabezpečení. V období prvních 21 (14) kalendářních dnů dočasné pracovní
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
168
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
neschopnosti je pojištěnec povinen tuto změnu místa pobytu předem písemně
nebo jinak prokazatelně oznámit zaměstnavateli.
Ošetřující lékař může povolit pojištěnci také vycházky, ale pouze v rozsahu,
který odpovídá zdravotnímu stavu dočasně práce neschopného pojištěnce a který nenarušuje stanovený léčebný režim. Ošetřující lékař může vycházky povolit
nejvýše v celkovém rozsahu 6 hodin denně, a to v době od 7 hodin do 19 hodin;
přitom vymezí konkrétní časový úsek nebo časové úseky těchto vycházek. Pouze
výjimečně při vážném zdravotním stavu může ošetřující lékař povolit po předchozím písemném souhlasu okresní správy sociálního zabezpečení, aby si tento
pojištěnec volil dobu vycházek podle svého aktuálního zdravotního stavu.
V průběhu dočasné pracovní neschopnosti ošetřující lékař posuzuje, zda je
zdravotní stav pojištěnce stabilizovaný a zda se pracovní schopnost pojištěnce
obnovila. Ošetřující lékař stanoví se zřetelem na zdravotní stav pojištěnce termín příštího lékařského ošetření nebo kontroly. Tento termín ošetřující lékař
vyznačuje na rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti. Podle ust.
§ 59 zákona o nemocenském pojištění ošetřující lékař rozhodne o ukončení
dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce, jestliže vyšetřením zjistí, že mu jeho
zdravotní stav umožňuje vykonávat dosavadní pojištěnou činnost, a to dnem,
kdy tuto skutečnost zjistil, nebo nejpozději třetím kalendářním dnem následujícím po dni tohoto vyšetření; pokud ošetřující lékař ukončí dočasnou pracovní
neschopnost pozdějším než třetím kalendářním dnem následujícím po tomto
vyšetření, má se za to, že dočasná pracovní neschopnost skončila tímto třetím
kalendářním dnem.
V zákoně o nemocenském pojištění jsou v ust. § 64 a 65 povinnosti a oprávnění dočasně práce neschopného pojištěnce a zaměstnavatele. Ustanovení § 64
obsahuje výčet jednotlivých povinností dočasně práce neschopného pojištěnce,
které navazují na další ustanovení zákona a tyto povinnosti jsou v různé míře
sankcionovány. Pojištěnec, který je dočasně práce neschopný, je povinen dodržovat režim dočasně práce neschopného pojištěnce a dále umožnit po celou
dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti příslušnému orgánu nemocenského
pojištění a v období prvních 21 (14) dnů též zaměstnavateli kontrolu dodržování
režimu dočasně práce neschopného pojištěnce a poskytnout nezbytnou součinnost k provedení této kontroly, zejména označit potřebnými údaji místo pobytu
v době dočasné pracovní neschopnosti tak, aby bylo možné tuto kontrolu provést; při této kontrole je dočasně práce neschopný pojištěnec povinen prokázat
svou totožnost a předložit rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti.
Kontrolu není oprávněn provádět ošetřující lékař, přestože je povinen podle § 61
písm. o) oznamovat porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce,
o němž se dozvěděl. K dalším povinnostem pojištěnce patří dostavit se v určeném
termínu k ošetřujícímu lékaři nebo k lékaři příslušného orgánu nemocenského
pojištění ke kontrole posouzení zdravotního stavu a dočasné pracovní neschopnosti a předkládat lékaři příslušného orgánu nemocenského pojištění doklady
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
169
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
potřebné ke kontrole posouzení zdravotního stavu. Za porušení režimu dočasně
práce neschopného pojištěnce, i jen jedné složky tohoto režimu podle § 56 odst.
2) lze pojištěnci krátit nebo odejmout nemocenské podle § 125. Zaměstnavatel může, porušil-li dočasně práce neschopný zaměstnanec v období prvních 21
(14) kalendářních dní dočasné pracovní neschopnosti povinnost zdržovat se
v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek, náhradu mzdy
nebo platu snížit nebo neposkytnout, příp. při zvlášť hrubém porušení dát výpověď. Za porušení povinnosti umožnit kontrolu lze uložit pojištěnci pořádkovou
pokutu podle § 76 odst. 4, a to až do výše 10 000 Kč.
Zaměstnavatel je povinen podle ust. § 65 sdělit na vyžádání neprodleně
příslušnému orgánu nemocenského pojištění a ošetřujícímu lékaři informace
o pracovním zařazení, náplni práce a pracovních podmínkách dočasně práce neschopného zaměstnance, protože tyto údaje mají význam pro posouzení
dočasné pracovní neschopnosti. Velmi důležitá jsou však zejména oprávnění
zaměstnavatele. Zaměstnavatel může buď sám provést kontrolu, a to v období
prvních 21 (14) dnů dočasné pracovní neschopnosti, nebo i v tomto období může
dát podnět k tomu, aby kontrolu dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (ve všech jeho složkách podle § 56 odst. 2) provedl orgán nemocenského pojištění. Tomuto podnětu je orgán nemocenského pojištění podle
§ 76 odst. 1 povinen vyhovět a kontrolu provést do 7 dnů od obdržení podnětu.
Zaměstnavatel může dát též podnět ke kontrole důvodnosti trvání dočasné pracovní neschopnosti, protože podle § 75 odst. 2 může orgán nemocenského pojištění dočasnou pracovní neschopnost ukončit též svým rozhodnutím.
V souvislosti s novou povinností obsaženou v ust. § 301a byl do ust. § 52
ZP vložen nový výpovědní důvod pod písm. h) spočívající v porušení režimu
dočasně práce neschopného pojištěnce zvlášť hrubým způsobem.1 Tento výpovědní důvod je specifický v tom, že postihuje zaměstnance za jeho chování mimo
pracovní poměr, mimo jeho pracoviště, navíc bez přímé souvislosti s plněním
jeho pracovních úkolů pro zaměstnavatele. Působnost zákoníku práce se od 1. 1.
2012 rozšiřuje na vztahy vznikající v souvislosti s pracovní neschopností, tj.
v době překážky v práci, protože režim práce neschopného pojištěnce byl dosud
výhradně předmětem úpravy veřejnoprávních předpisů. Nově tak zaměstnavatel
může postihnout zaměstnance i v době jeho pracovní neschopnosti zjistí-li, že
zaměstnanec hrubě porušuje léčebný režim. V případě, že by zaměstnanec porušil jiné povinnosti zaměstnanců, které nemají souvislost s dodržováním léčebného režimu během dočasné pracovní neschopnosti, použití tohoto výpovědního
důvodu by nebylo možné. Do 31. 12. 2012 byl zaměstnavatel oprávněn v době
prvních 21 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance pouze kontrolovat dodržování jeho léčebného režimu za současné povinnosti vyplácet mu
v uvedené době náhradu mzdy, která po tuto dobu nahrazuje nemocenské, aniž
by ho mohl postihnout jinak než tím, že mu tuto náhradu sníží nebo nevyplatí
1 Důvodová zpráva k parlamentnímu tisku č. 411/0.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
170
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
vůbec. Zákoník práce v ust. § 192 upravuje poskytování náhrady mzdy (platu)
a náhrady odměny z dohod konaných mimo pracovní poměr zaměstnancům při
pracovní neschopnosti nebo karanténě po dobu prvních 14 (21) dnů pracovní
neschopnosti. Na rozdíl od poskytování nemocenských dávek tato náhrada náleží pouze za pracovní dny. Náhrada mzdy (platu, příp. odměny) nenáleží za první
3 dny, maximálně za prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn.
Náhrada přísluší ve výši 60% průměrného výdělku, ten se ale upravuje podobným způsobem, jako se upravuje denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského z nemocenského pojištění s tím, že se příslušná redukční hranice vynásobí koeficientem 0,175 a poté se zaokrouhlí na haléře směrem nahoru. Náhrada
mzdy (platu), která náleží ze zákona ve stejné výši jako nemocenské, může být ve
stejné výši jako nemocenské, může být dohodnuta nebo stanovena zaměstnavatelem ve vyšší částce, nikoliv však více, než činí průměrný čistý výdělek zaměstnance (§ 356 odst. 3 ZP), protože tato náhrada je osvobozena od daně z příjmů.
Stejně tak lze smluvit i náhradu v prvních 3 dnech pracovní neschopnosti.
Díky začlenění nového výpovědního důvodu v § 52 písm. h) zákoníku práce má zaměstnavatel právo po dobu prvních 21 dnů trvání dočasné pracovní
neschopnosti, po kterou je povinen zaměstnance finančně zabezpečovat formou
vyplácení předepsané náhrady mzdy, nejen právo kontrolovat, zda zaměstnance
dodržuje stanovený léčebný režim, získává však také možnost v případě zvlášť
hrubého porušení léčebného režimu, vypovědět pracovní poměr. Jde o výpovědní důvod bez nároku na odstupné, avšak se standardní výpovědní dobou. Právo
výpovědi nebude možné uplatnit u těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň čerpající mateřskou dovolenou, nebo o zaměstnance anebo zaměstnankyně, kteří
čerpají rodičovskou dovolenou. Po uplynutí prvních 21 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti pak nebude ukončení pracovního poměru výpovědí přicházet v úvahu a zjištěná porušení léčebného režimu bude případně možné, stejně
jako za minulé právní úpravy, pouze oznámit příslušné správě sociálního zabezpečení. Využitím ukončení pracovního poměru z tohoto výpovědního důvodu
zaměstnavatel ztratí možnost postihnout zaměstnance za totéž porušení léčebného režimu finančně, tj. formou snížení či nepřiznání náhrady mzdy za dané
období dočasné pracovní neschopnosti. Bude totiž muset vyplatit zaměstnanci
tuto náhradu, a to i přes zjištění provinění zaměstnance, v plné výši. Vzniká tedy
dvojí situace, kdy za méně závažné a závažné porušení povinností může zaměstnavatel snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy za dané období dočasné pracovní neschopnosti. Za porušení zvlášť hrubým způsobem může dát zaměstnanci
výpověď, ale dost nelogicky musí náhradu vyplatit v plné výši.
Nejproblematičtější otázkou, kterou tento výpovědní důvod přináší, je definování a posouzení intenzity právě onoho zvlášť hrubého porušení režimu práce
neschopného pojištěnce.2 Čeho se vlastně může zaměstnanec dopustit: může se
zdržovat v době dočasné pracovní neschopnosti mimo místo pobytu a nedodržo2 Důvodová zpráva k parlamentnímu tisku č. 411/0.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
171
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
vat dobu a rozsah povolených vycházek. Zaměstnavatel jde kontrolovat zaměstnance: zazvoní na zaměstnance a ten neotevře, protože třeba spal, nebo mu bylo
tak špatně, že nemohl otevřít, nezvonil mu zvonek nebo ho neslyšel, protože se
třeba sprchoval. Znamená to tedy, že se skutečně nezdržoval v místě pobytu?
Může jistě nastat i situace, kdy zaměstnavatel se vydá na kontrolu nepohodlného zaměstnance, nezazvoní, ale vyvodí z toho stejný závěr. O porušení zvlášť
hrubým způsobem se bude jistě jednat v případě vícenásobného opakovaného
porušení v rámci jednoho a téhož období prvních 21 dnů nemoci zaměstnance.3
Za porušení zvlášť hrubým způsobem je možné jistě považovat např. práci pro
jiného zaměstnavatele, rekreaci, ale i návštěva fitness centra, divadla nebo restaurace mimo dobu vycházek.
Za porušení stanoveného režimu dočasně práce neschopného pojištěnce, za které by mohla hrozit výpověď, ovšem není možné považovat prohřešky
proti léčebnému režimu nebo požívání alkoholu, protože povinnost dodržovat léčebný režim se vztahuje pouze na povinnost zdržovat se v době dočasné
pracovní neschopnosti v místě pobytu a dodržovat dobu a rozsah povolených
vycházek. Zajímavá by byla situace, kdy zaměstnanec si v době dočasné pracovní neschopnosti třeba spravuje střechu. Přestože nedodržuje léčebný režim, tak
dodržuje povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu, tudíž by mu zaměstnavatel nemohl dát výpověď, ale zřejmě by mu
mohl snížit příp. nevyplatit náhradu. K porušení léčebného režimu nedojde
v případě, že zaměstnanec nebyl zastižen, protože byl v té době na lékařském
vyšetření. Zaměstnanec musí kontrolu zaměstnavatele strpět, zaměstnavatel ale
nesmí narušovat soukromí zaměstnance, nedotknutelnost obydlí, příp. ani jednat v rozporu s dobrými mravy. Zaměstnavatel nemůže tedy vstupovat do bytu
zaměstnance ani kontrolovat co zaměstnanec v danou chvíli dělá. Zaměstnavatel nemůže kontrolovat, zda zaměstnanec dodržuje léčebný režim, protože neví,
pro jaké onemocnění je uznán práce neschopným, nezná jeho zdravotní stav
a není odborně způsobilý ho posoudit. Nemůže tedy ani vědět, má – li zaměstnanec např. ležet, nebo zda může vykonávat i aktivní činnosti. V případě zjištění
porušení sepíše podle ust. § 192 odst. 6 zákoníku práce zaměstnavatel písemný záznam o kontrole, v něm uvede zjištěná porušení. Jedno vyhotovení zašle
zaměstnanci do vlastních rukou, další okresní správě sociálního zabezpečení
a třetí ošetřujícímu lékaři. Pokud zaměstnavatel zaměstnance nezastihne, může
mu zanechat ve schránce oznámení o kontrole a o nezastižení. Zaměstnavatel je
oprávněn požádat ošetřujícího lékaře, který stanovil zaměstnanci režim dočasně práce neschopného pojištěnce, o sdělení tohoto režimu v rozsahu, který je
zaměstnavatel oprávněn kontrolovat, a o zhodnocení zaměstnavatelem zjištěných případů porušení tohoto režimu. Zaměstnanec je povinen sdělit důvody
své nepřítomnosti v místě pobytu v době kontroly dodržování režimu dočasně
práce neschopného pojištěnce, a to nejpozději v pracovní den následující po dni
této kontroly, popřípadě po dni, kdy se o ní dozvěděl,
3 Čechtická, A.: Největší změny v zákoníku práce, Právní rádce č. 12/2011, s. 6.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
172
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Zaměstnavatel bude muset postupovat v případech porušení této povinnosti
případ od případu a zohlednit všechny důležité okolnosti. V případech porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce judikatura vyvozuje, že
„při posuzování konkrétního případu je nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem případu, jako jsou způsob a intenzita porušení, jeho důsledky a výše škody,
funkce zaměstnance a míra jeho zavinění“. 4 V případech porušení povinností
zvlášť hrubým způsobem podle nového výpovědního důvodu by zaměstnavatel
měl jistě přihlédnout ke způsobu a intenzitě porušení a také k osobě zaměstnance.
Důsledky toho, že se práce neschopný zaměstnanec nezdržuje v místě pobytu,
nebudou žádné, protože toto porušení se nevztahuje k zaměstnancem vykonávané práci a stejně tak výše škody, kterou by zaměstnavatel utrpěl, bude nulová.
Přesto bohatá judikatura právě k ust. § 52 písm. g) zákoníku práce může být i pro
tento výpovědní důvod částečně použitelná.
Pro rozvázání pracovního poměru je zcela nerozhodné, zda porušení
povinností bylo zjištěno vlastní kontrolou zaměstnavatele, kontrolním šetřením na podnět zaměstnavatele místně příslušnou okresní správou sociálního
zabezpečení nebo třetí osobou, nejčastěji bezpečnostní agenturou nebo soukromým detektivem. Po uplynutí výše uvedeného období už kontroluje zaměstnance okresní správa sociálního zabezpečení, pokud by porušení režimu práce
neschopného pojištěnce zjistil i náhodně zaměstnavatel, sám nemůže z tohoto
porušení již vyvodit žádné důsledky, pouze může porušení oznámit správě sociálního zabezpečení.
Podle ust § 57 odts. 1 ZP je možné dát zaměstnanci výpověď z tohoto důvodu pouze do jednoho měsíce ode dne, kdy se zaměstnavatel o tomto důvodu
dozvěděl, nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy takový výpovědní důvod
vznikl. Pokud se stane v průběhu 1 měsíce podle odstavce 1 jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce,
předmětem šetření jiného orgánu, je možné dát výpověď ještě do 1 měsíce ode
dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření. Tato právní úprava
je ještě přísnější než právní úprava u okamžitého zrušení pracovního poměru,
z čehož je zřejmé, zákonodárce si uvědomuje možnost zneužití tohoto výpovědního důvodu. V mnoha případech zaměstnavateli může subjektivní lhůta marně
uplynout, aniž by výpovědní důvod uplatnil.
Zařazení tohoto výpovědního důvodu do zákoníku práce je poměrně kontroverzní, především s ohledem na skutečnost, že se jedná o povinnost, kterou stanoví předpisy veřejného práva.5 Nový výpovědní důvod posuzovala Legislativní
rada vlády a ve svém stanovisku č.j.: 552/11 k němu uvedla tyto výhrady. „Do vztahů soukromoprávních založených na formální rovnosti stran nelze ve prospěch
4 Bukovjan, P.: Novely zákoníku práce a skončení pracovního poměru, Práce a mzda
č. 1/2012, s. 12
5 Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn.: 21 Cdo 4781/2008 ze dne 11. 12. 2009
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
173
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
jedné ze stran zavádět sankční ustanovení spočívající v postihu druhé smluvní
strany za porušení předpisu v oblasti práva veřejného, neboť taková úprava věcně
nesouvisí s výkonem práce podle pracovněprávních předpisů a nemá žádnou
souvislost s plněním pracovních úkolů a případné „provinění“ zaměstnance proti veřejnoprávní úpravě musí být posuzováno ve formálním řízení veřejnoprávní
povahy, ve kterém zaměstnanci musí být dána možnost se hájit, a to i soudní cestou. Porušení povinnosti uložené veřejnoprávními předpisy musí být postihováno toliko v režimu veřejného práva, do něhož pracovněprávní vztah nespadá“.
Legislativní rada vlády vyslovila názor, že právní úprava výpovědi pro porušení
režimu práce neschopného pojištěnce je v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky, zejména se zásadou proporcionality. Názor o protiústavnosti nového
výpovědního důvodu zastávají i někteří autoři, kdy ho považují za protiústavní
pro porušení ustavení čl. 1 odst. 1 Ústavy české republiky a čl. 4. odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, ze kterého vyplývá, že při použití ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. 6
Zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance bylo vždy vnímáno jako něco
mimořádného, překračujícího hranice morálky a zákon s ním spojoval i možnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Vložením nového výpovědního
důvodu do ust. § 52 písm. h) zákoníku práce má zaměstnavatel právo po dobu
prvních 21 (14) dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti, právo kontrolovat,
zda zaměstnance dodržuje stanovený léčebný režim, získává však také možnost v případě zvlášť hrubého porušení léčebného režimu, vypovědět pracovní
poměr. Základním problémem je to, že dosud zákoník práce postihoval pouze
taková porušení povinností, která vycházela ze zaměstnancem vykonávané práce. Nový zákoník práce zákon č. 262/2006 Sb., změnil tuto skutečnost tak, že
nemocenské není již vypláceno výhradně z prostředků sociálního zabezpečení,
ale v prvních 14, příp. 21 dnech ho vyplácí zaměstnavatel. Stát přesunul vyplácení nemocenského kvůli jeho zneužívání v prvních týdnech nemoci zaměstnanci
ale i zaměstnavateli, kteří nutili zaměstnance při nedostatku práce k odchodu
na nemocenskou. Z tohoto důvodu je pak dána zaměstnavatelům zbraň k boji
proti zaměstnancům, kteří režim práce neschopného pojištěnce, pokud jde
o povinnost zdržovat se v době dočasné pracovní neschopnosti v místě pobytu
a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek podle zákona o nemocenském
pojištění, nebudou dodržovat.
JUDr. Mgr. Eva Šimečková, Ph.D
Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Katedra občanského a pracovního práva
Email: [email protected]
6 Andraščíková, M. – Jakubka, J. – Hloušková, P. a kol.: Zákoník práce s komentářem
k 1. 1. 2012, 6. Vydání, Anag, 2012, s. 125.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
174
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
EUROPEAN UNION LAW:
THE VIEW FROM A MOUNTAIN
Zpráva z letní školy
David Kopal
Začátkem letošního července se v České republice uskutečnila letní škola evropského práva, jejíž oficiální název zněl „European Union Law: A View
from the Mountain“. Zvolený název je více než trefný, když vezmeme v potaz,
že se nekonala nikde jinde než v nejvyšším pohoří naší vlasti. To, že se jednalo
o letní školu, nemusí být nijak překvapující, neboť se s letními právními školami v poslední době roztrhl pytel. Nicméně tato škola byla významná svým
mezinárodním přesahem, který byl reprezentován nejen jejími účastníky, ale
zejména i celoevropsky významnými právními odborníky, kteří na ní přednášeli.
Překvapit může též fakt, že ji neorganizovala nějaká velká instituce, ale „pouze“
studentský spolek z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Common Law
Society s výrazným přispěním jeho dlouhodobé exprezidentky Zuzany Vikárské.
Hlavními programovými „direktory“ kurzu byli Jan Komárek z London School
of Economics and Political Science (LSE) a Michal Bobek z Oxfordu. Common
Law Society tak navázala úspěšně na minulé ročníky svých letních škol. European Union Law: A View from the Mountain je tedy škola, která by se nejen
svým obsazením, ale i organizací dala přirovnat mezinárodním letním školám
typu Total Law Josepha Weilera. Na následujících řádcích vám chci přiblížit její
průběh i celkovou charakteristiku.
Jak již bylo výše zmíněno, celý 14denní pobyt se odehrával v nejvyšším pohoří
České republiky, v útulné horské chatě nad Špindlerovým Mlýnem. Škola trvala od 1. do 14. července. Účastníci kurzu byli složeni jak ze studentů posledních ročníků magisterských studií, tak i doktorandů a post doktorandů z mnoha
evropských zemí; našli se mezi nimi i studenti z prestižních evropských univerzit.
Navíc se jednalo nejen o zástupce právnických fakult, ale i fakult politických věd.
Letní škola byla specifická stylem výuky, který se značně lišil od standardního
stylu výuky na našich právnických fakultách. Většina výuky celé letní školy totiž
spočívala v seminářích plných diskuzí, kde přednášející pouze nadhodil téma,
trochu ho rozebral a poté už hlavně jen řídil diskuzi. Při takovém způsobu práce
dochází k zániku té hranice, která běžně leží mezi učitelem a studentem. Přednášející se chová de facto jako moderátor bez jakýchkoli sklonů považovat své
názory za ty jediné správné a nechává studenty, aby si svůj vlastní názor zkusili
obhájit před ostatními. Pro samotnou výuku byla samozřejmě důležitá i příprava.
Účastníci dostali v dostatečném časovém předstihu přes 2000 stran materiálů,
zejména odborných článků a soudních rozhodnutí, které měli načíst. (Věřím, že
ti, kteří je skutečně přečetli, si odnesli z letní školy ještě mnohem více.)
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
175
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Podmínkou samotné účasti na škole, kromě výborné znalosti anglického
jazyka, byla znalost evropského práva, což bylo pro porozumění lekcím klíčové. Hlavní část programu byla tvořena obecným kurzem s názvem „Evropské
právo veřejné“, a ten byl veden Janem Komárkem. Zajímavostí tohoto kurzu
bylo, že ho celý Jan Komárek vyučuje na LSE. Účastníci tak dostali příležitost
zvládnout semestrální kurz z LSE za pouhých 14 dní. Zejména pro studenty
práv byla příjemná změna, že se výuka nebrala čistě z právního hlediska, ale i
z toho politického. Východiskem kurzu bylo brát EU jako politický systém, ve
kterém dochází k vzájemnému ovlivňování mezi vládami, veřejným zájmem
a politickými reprezentanty; tedy ze širšího hlediska, než z jakého je právníky
často na evropské právo nahlíženo. Do toho všeho měli účastnící proniknout
díky kritickému přístupu k probíraným otázkám, který se táhl celým kurzem.
Pro právníky, pro které jsou alfou a omegou studia Evropské Unie hlavně SDEU,
bylo osvěžením dozvědět se, že existují v rámci EU i jiné instituce než tato justiční modla. Studenti politologie byli zase na druhou stranu překvapeni tím, že se
pozornost během kurzu většinou věnovala nějakému soudu. Obecný kurz začínal otázkou samotné právní povahy EU, pokračoval přes problematické otázky
přímého efektu a přednosti práva EU, judikaturu směrnic ke kompetencím a
lidským právům až po „bruselské byrokraty“ a evropské soudnictví. Ve zmiňovaném kurzu došlo tedy na všechna základní témata evropské integrace.
Celý Komárkův kurz byl obohacen o workshopy, v kterých osoby z praxe
ukázali účastníkům, jak to chodí uvnitř institucí, které přicházejí do vztahu
s evropským právem. Tyto workshopy byly organizované tak, že reflektovaly
témata některých probíraných lekcí z obecného kurzu, a tak lekce doplňovaly
z jiného úhlu pohledu. Zahraniční studenti měli s některými workshopy problémy, protože přednášející pocházeli pouze z českých institucí, což může být pro
studenta z cizí země, který se neorientuje v českém polickém a soudním systému,
hůř pochopitelné.
Druhý, tzv. specializační kurz, s titulem „Vnější limity evropského práva“ vedl
Michal Bobek. Hlavní otázka tohoto kurzu zněla: Kde jsou limity práva EU?
Východiskem bylo, že na první pohled jsou kompetence EU jasné, neboť se řídí
principem, podle kterého státy převedly na EU určité kompetence, a tento princip tvoří i limit pravomocí EU. Na druhou stranu, jak ukázal zmiňovaný kurz, je
problém podstatně složitější. Tato problematika byla představena nejen na pozadí témat, jakými jsou vnitřní trh a soutěžní právo, ale i v otázkách lidských práv
a občanství. Bobkův styl vedení lekce byl odlišný od Komárkova. Osobně si myslím, že jeho role byla těžší, neboť, ačkoli rozebíral často známá rozhodnutí SDEU,
pohlížel na ně z trochu jiné perspektivy. Na rozdíl od J. Komárka, který se zabýval klasickými tématy evropské integrace, M. Bobek potřeboval více vysvětlovat
a samotná jeho látka byla na pochopení obtížnější. Člověk tak mohl porovnat
dva rozdílné přístupy k výuce, pro něž byla charakteristická velmi dobrá úroveň.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
176
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Třešničkou celého dvoutýdenního programu byly lekce hostujících přednášejících, mezi které patřili jak špičkoví, tak i budoucí nadějní odborníci na evropské právo. Jejich přednášky byly vkládány mezi jednotlivé bloky dvou základních
kurzů. Pokud by se tedy stalo, i když je to nepravděpodobné, že někdo by už byl
z jednoho přednášejícího unaven, tak přednáška některé z těchto „bonusových“
lektorů ho zaručeně osvěžila. Prvním z těchto přednášejících byl Stefaan van
den Bogaert, ředitel Evropského institutu na univerzitě v Leidenu. Ten nejprve
rozebral evropskou měnovou unii a poté dopodrobna popsal nejen příčiny, ale
také možnosti řešení evropské ekonomické i politické krize. Dále také rozebral
problematiku mechanismů a opatření, které Evropská unie vytvořila a přijala
právě pro boj s krizí. Svoji přednášku, která se musela pro úspěch prodlužovat,
ukončil nepříliš optimisticky tím, že vlastně de facto žádný z představitelů, kteří
zastupují svoji zemi v Evropské radě, současné krizi prakticky nerozumí.
Dalším významným hostem byl profesor Damian Chalmers, autor mimo jiné
i populární učebnice evropského práva. Jeho seminář se týkal fiskální spravedlnosti v Evropské Unii a EU jako redistributivního státu. Účastníky školy potkalo
štěstí, neboť se profesor Chalmers nedávno vrátil z pobytu na Harvardu, kde
se o přednášenou problematiku do hloubky zajímal. Účastníci si tedy mohli
poslechnout výsledky jeho bádání dříve, než se objeví publikované. O jednu velmi zajímavou přednášku se postaral Matej Avbelj, žák Josepha Weilera a Neila
Walkera, který přednášel o rozdílné integraci v EU. Avbelj nejdříve představil
stupně diferenciace v EU a poté svoji teorii rozvedl na historickém vývoji EU.
Mezi další hosty patřili Floris de Witte, který poreferoval o otázce spravedlnosti
v EU, Alexandre Saydé, referendář z SDEU, který rozebral právě na judikatuře
tohoto soudu problematiku zneužívání práv, a Alicia Hinajeros z Cambridge,
která se věnovala evropské krizi a judikatuře v oblasti občanství.
Součástí školy byl i moot court, tj. simulované soudní řízení před SDEU. Před
porotou, složenou z několika významných lektorů, včetně vítězů ELMC (European Law Moot Court Competition), tj. největšího moot courtu v evropském
právu v Evropě, si mohli účastníci vyzkoušet, jestli dovedou obstát před vlnou
zákeřných otázek pocházejících od těch nejkvalifikovanějších.
Letní školu nevyplňovaly jen zmíněné kurzy a přednášky a diskuze mezi
účastníky a lektory, ale také výlety do krásných Krkonoš. Obě skupiny si mohly po náročném dni odechnout ve vířivce či v sauně. (Samotné ubytování bylo
na dobré úrovni. Součástí byla i plná penze sestavena z typických českých jídel.)
Na akcích pořádané Common Law Society se mně vždy osobně líbila
neformálnost. Určitě se vám nenaskytne často možnost sednout si vedle např.
Damiena Chalmerse, dát si s ním pivo a zkonzultovat libovolný problém. To si
mimochodem pochvalovala i většina přednášejících. Po 51 hodinách přednášek
a diskuzí se člověk cítí mnohem bohatší. Jen místo toho, aby byl unavený, tak ho
spíš mrzí, že už to končí. Alespoň v mém případě.
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
177
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2
Pokyny pro autory a podmínky přijetí rukopisů
•
•
•
•
•
•
Vydavatel přijímá dosud nevydané příspěvky prostřednictvím redakce
ve dvou výtiscích a na CD / DVD, popř. elektronickou poštou.
Příspěvek je nutno zpracovat v textovém procesoru MS WORD (přípona *.doc, nebo *.docx) nebo kompatibilním a v datové podobě jej doručit
na emailovou nebo poštovní adresu redakce AIO.
Každý příspěvek musí být odevzdán ve formě požadované redakcí (podle
následujícího vzoru).
Každý příspěvek prochází recenzním řízením.
Redakce si vyhrazuje právo odmítnout bez další výzvy publikaci příspěvku, který nesplňuje požadavky na formu nebo nebude lektorem doporučen
k publikování.
O nutnosti provedení autorské korektury rozhoduje redakce. Když redakce
rozhodne, že autorská korektura není potřebná, nemá autor právo požadovat její provedení.
Instructions for the Authors and Publishig Conditions
•
•
•
•
•
The publisher accepts only contributions not yet published that must be sent
in two printed copies and on CD/DVD/or through electronic e-mail.
Contributions must be submitted in the form required by the editors (see
form below). Especially the contributions must be processed in Microsoft
Word (*.doc or *.docx filetypes) or a compatible data format and must be
sent to the email or mailing address of the editors of AIO.
Each contribution is peer-reviewed.
Editors reserve the right to refuse any contribution which does not comply
with the requirements of form and content or which will be assessed as not
suitable for publishing by the reviewer.
The editors reserve the right to decide on the need of author’s corrections.
If the editor’s office finds there is no necessity of author’s corrections, the
author is not authorized to require it.
Adresa redakce | Address of editor’s office: Univerzita Palackého v Olomouci,
Právnická fakulta, redakce Acta iuridica olomucensia, tř. 17. listopadu 8, 771 11
Olomouc, Česká republika. Email: [email protected] tel.: +420 585 637 635,
fax: +420 585 637 506.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISSN 1801-0288
178
AIO, 2012, Vol. 7, No. 2.
Požadovaná forma příspěvku
Název článku (česky nebo slovensky)
Název článku (anglicky)
Jméno autora(ů)
Klíčová slova (česky nebo slovensky, maximálně 15 slov)
Abstrakt (česky nebo slovensky, maximálně 50 slov)
Keywords (anglicky, maximálně 15 slov)
Summary (anglicky, maximálně 50 slov)
Text příspěvku (vhodně členěný na jednotlivé odstavce. Každý odstavec na
novém řádku. Pro poznámky pod čarou použít automatickou funkci. (Vložit/
Poznámka pod čarou). Citace podle obvyklé formy. Podle rozsahu a zaměření
bude příspěvek zařazen do příslušné sekce časopisu.)
Jméno autora(ů) + tituly
Působiště autora
Email
Required form of the paper
Title
Name of the Author(s)
Keywords (English, maximum 15 words)
Summary (English, maximum 50 words)
Text of paper (it should be properly divided into separate paragraphs; each
paragraph starting in a new line. For footnotes, please, use the automatic function – Insert / Footnote. All notes should be numbered automatically. Quote
according to the usual form)
Name of autor(s) + academic titles
Home institution
Email
© Palacký University, Olomouc, 2012. ISSN 1801-0288
179

Podobné dokumenty