dochlavní témata - Časopis Perspektivy kvality
download 
Stížnost Transkript
hlavní témata - Časopis Perspektivy kvality
Odborný časopis vydává Česká společnost pro jakost, spolupracuje Slovenská spoločnosť pre kvalitu. 2-3/2012 HLAVNÍ TÉMATA: • Managament rizik • Vnímání kvality • Management rizik a Model excelence EFQM • Rizika v automobilovém průmyslu • Environmentální aspekty v praxi • Vnímání CSR ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST Automobilový průmysl ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST www.csq.cz Lesnictví Zemědělství Potravinářství www.csq.cz ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST www.csq.cz ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST www.csq.cz ICT sektor Environmentální management Nástroje pro efektivní řízení Veřejná správa www.csq.cz Bezpečnost a ochrana zdraví při práci (BOZP) ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST www.csq.cz ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST Management kvality ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST www.csq.cz www.csq.cz ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST Loga produktů ČSJ ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST Zdravotnictví a sociální služby www.csq.cz ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST Editorial Tento editorial, který je pro mne i jinak výjimečný – ale o tom až později –, měl původně mít úplně jiný začátek i většinu obsahu. Už v době, kdy všechny ostatní články byly dávno odevzdány grafikům, skončilo ale vše, co bylo připraveno a napsáno, v koši. Možná tušíte proč: vypukla metylalkoholová aféra. (Nemám to slovo aféra vůbec rád, ale jaké jiné vhodné najít?) A pominout ji v čísle Perspektiv kvality, které má jako jedno z hlavních témat management rizik, by myslím bylo neomluvitelné. „Management rizik“ jsem za celé ty dny, kdy se média věnují vlně otrav a úmrtí téměř nepřetržitě, explicitně zmínit neslyšel a nečetl. Přesto se vlastně nejedná o nic jiného – od roviny osobní každého z konzumentů (jak vůbec pochopit, že po tolika dnech od prvních otrav, po tolika varováních a úmrtích je někdo stále ochoten hrát ruskou ruletu se sklenkou či lahví alkoholu mírně řečeno podezřelého?!) až po rovinu státních orgánů a jejich šéfů. I když podstata a příčiny problému jsou zcela jiné, v něčem je zde podobnost s povodní, která byla právě před deseti lety: co dělat hned, co pak, co ještě později? Jaké je riziko v aktuální situaci, ale jaké i v jednotlivých možných opatřeních? A samozřejmě i: Dalo se tomu zabránit? Kdo za to může? Ale hlavně, co dělat preventivně do budoucna? – Články o managementu rizik v tomto čísle budeme tragickou shodou okolností zcela určitě číst jinýma očima a s větším zájmem. V poslední době se navíc hodně diskutovalo o kvalitě potravin a často se přitom zaměňovala kvalita a bezpečnost; ta byla ve skutečnosti ohrožena jen málokdy. Teď je tomu jinak. Počet obětí metanolu už teď přesahuje počet obětí velké vody 2002, a podle mínění odborníků bohužel téměř s jistotou ještě poroste… Význam managementu rizik jsem v posledních dnech zažil také sám na vlastní kůži (doslova...). Právě v kritické fázi přípravy časopisu mě postihlo náhlé onemocnění. Nic vážného, i když dost nepříjemné. Trochu mě to ale přece jen přibrzdilo, a hned tu byla otázka, zda se vše stihne. Dost často jsem už v minulosti přemýšlel, jak se s podobnými riziky vypořádat. Řečeno slovy managementu rizik, i když jistě ne zcela přesně: jaká je pravděpodobnost nežádoucí události, jaká je nebezpečnost jejích možných následků a jak náročná by byla preventivní opatření? Nikdo nejsme nenahraditelný, ale plná okamžitá zastupitelnost je v podobných případech v našich podmínkách nemyslitelná. Ale to už bude napříště muset řešit... jsem si na ni nechal jen omezený prostor, abych se nemohl nechat unést sentimentem, rekapitulacemi a podobnými nešvary. (Možná se k tomu vrátím s odstupem času později jinde.) Takže jen jedna informace, jedno poděkování, jedna omluva a jedno přání: Toto (dvoj)číslo je poslední, které jako odborný redaktor připravuji. Čas nezastavíš, a já s radostí předávám pomyslné žezlo, či někdy spíše opravdu náročné bájné převoznické bidlo, kolegyni Veronice Soukupové. Spolupracovat s ní budu ovšem i nadále. Děkuji všem, kteří se mnou za celá ta léta jakýmkoli způsobem spolupracovali a na podobě Perspektiv a také Zpravodaje se podíleli, i všem svým předchůdcům, kteří časopisu/časopisům ČSJ položili pevný kvalitní základ a nasadili laťku. Někteří už bohužel nejsou mezi námi. Díky ale především všem čtenářům – je to triviální a často opakované, ale bez nich by ty časopisy neexistovaly. Omlouvám se všem, autorům i ostatním, s nimiž se mi spolupráce a/nebo komunikace někdy (především z časových důvodů a v obdobích turbulentních změn, rozhodně ne z nezdvořilosti) úplně nepodařila a jejichž příspěvky se mi například nepovedlo dovést k uveřejnění. Budu se snažit, pokud to bude možné, se alespoň k některým podobným restům nyní vrátit a napravit to. Přání? – To je jasné a jednoduché: všem vše dobré. A konkrétně Veronice Soukupové, aby se jí nelehká práce dařila, Perspektivám kvality, od příštího čísla už opět normálně tištěným a distribuovaným, aby byly čím dál lepší a čtenější, a to, tedy ty zajímavé a užitečné Perspektivy, přeji i vám všem čtenářům. Jak už jsem napsal výše, budu se tomu snažit i nadále napomáhat. Váš Zdeněk Svatoš odborný redaktor PK [email protected] A tím se dostávám k poslední části tohoto editorialu, kterou na rozdíl od těch předchozích jsem měl naplánovanou a promyšlenou dlouho dopředu. A úmyslně 3 LISTOPAD MĚSÍC KVALITY V ČR 6. – 7. 11. 2012 MEZINÁ RODNÍ KONFERENCE KVALITA – KLÍČOVÝ FAKTOR Národní dům na Vinohradech v Praze 2, nám. Míru 9 Budova ČSVTS, Novotného lávka 5, Praha 1 6. 11. 2012 VEČER S ČESKOU KVALITOU Národní dům na Vinohradech v Praze 2, nám. Míru 9 27. 11. 2012 NÁ RODNÍ CENY KVALITY ČR A CSR Tisková konference Seminář „Národní cena kvality ČR a Národní cena ČR za CSR“ Slavnostní předávání Národní ceny kvality ČR a Národní ceny ČR za CSR na Pražském hradě organizátoři NÁRODNÍ POLITIKA KVALITY È ESKÁ SPOLEÈ NOST PRO JAKOST AKCE JE POŘ Á DÁ NA V RÁ MCI NÁ RODNÍHO PROGRAMU KVALITY 2012 OBSAH strana strana Management rizik jako součást Modelu excelence EFQM 6 Jubileum Business Leaders Fora a předávání Ceny Futurum 50 Management rizik v rámci managementu kontinuity podnikání: podpora ze strany norem při jeho aplikaci 8 56. kongres EOQ ve Frankfurtu nad Mohanem: co nabídl a co mu scházelo 52 Pohled na řízení rizik v automobilovém průmyslu 15 Vyhlášení Manažera roku 2011 předcházely dvě zajímavé novinky 55 Metody pro analýzu rizik v oblasti bezpečnosti práce 19 Česká pobočka WBCSD byla založena jako 64. na světě: jaká bude její role a fungování? 57 Analýza rizik v systému řízení bezpečnosti informací 28 14. sjezd ČSJ: noví čestní členové, budoucnost časopisu a další informace v diskusi 59 Environmentální aspekty – cesta k účinnosti EMS 31 In memoriam Ing. Zdeňka Rosy 60 Hodnocení environmentálních aspektů v praxi 36 Setkání lektorů ČSJ bylo zaměřené na zpětnou vazbu a autorské právo 62 Reálná, nebo vnímaná kvalita – aneb kdo má pravdu? 38 Podnikové struktury pro spolupráci 63 Víte, jak se nespálit? Program Česká kvalita odlišuje spolehlivé značky kvality od pseudoznaček 40 Jak na inovace v roce 2012 65 Jak a podle čeho vnímáme kvalitu realitních kanceláří 42 Metoda relačních matic a její využití 68 Je společenská odpovědnost vnímána pozitivně? 44 Rekapitulace výstupů projektu „Strategie Age Managementu v ČR“ a možnost jejich uplatnění ve strategických dokumentech ČR 70 Projekt CSR Research 2011: Lidem v ČR jsou témata společenské odpovědnosti stále bližší 47 Překlad odborného textu: jak docílit kvality 72 Odborný čtvrtletník pro získávání poznatků a šíření znalostí o managementu • Ročník 1 • Číslo 2-3/2012 • Vydává Česká společnost pro jakost, o. s. • Novotného lávka 5, 116 68 Praha 1 • IČ: 00417955 • Vedoucí redakce: Markéta Leitermannová, [email protected] • Odborný redaktor: RNDr. Zdeněk Svatoš, svatoš@csq.cz • Fotografie: Zdeněk Svatoš, KG ateliér • ISSN: 1805-496X • Grafika: KG ateliér. 5 Hlavní téma Management rizik Management rizik jako součást Modelu excelence EFQM Danuše Svobodová, Centrum excelence ČSJ, Praha V tomto čísle časopisu Perspektivy kvality se zabýváme různými pohledy na management rizik a jeho využití v rozličných oblastech od výrobního sektoru po služby. Protože je Česká společnost pro jakost národní partnerskou organizací EFQM, správce Modelu excelence EFQM, který slouží jako nástroj trvalého zlepšování výkonnosti organizací, pokusme se zmapovat, zda či kde Model excelence EFQM požadavky na řízení rizik obsahuje. Vzala jsem si tedy do ruky publikaci Model excelence EFQM a začala slůvko „rizika“ hledat. Nedostala jsem se však ani přes úvodní slovo a uvědomila jsem si, že Model je zásadami řízení rizik protkán, a je tedy sám o sobě nástrojem pro jejich komplexní řízení. Model excelence EFQM jako nástroj pro řízení rizik Model excelence EFQM (viz obr. 1) je dobrovolný manažerský rámec (nástroj), který umožňuje organizacím: 1. hodnotit, kde se nacházejí na cestě k excelenci. Je to nástroj, který jim pomáhá pochopit jejich klíčové silné stránky a potenciální mezery ve vztahu k jejich stanovené vizi a poslání; 2. připravit společný slovník a způsob uvažování o organizaci, který usnadňuje efektivní sdělování myšlenek (idejí) jak uvnitř organizace, tak mimo ni; 3. sjednotit existující a plánované iniciativy a přitom odstraňovat duplicity a identifikovat mezery; 4. připravit základní strukturu pro systém managementu organizace. ([1], str. 2) Vzhledem k tomu, že podstatou Modelu excelence EFQM je trvalé zlepšování založené na zdokonalování přístupů vedoucích k trvale udržitelným výsledkům, kde je vazba mezi nimi neustále zdůrazňována, používání Modelu pomáhá nacházet možná rizika; ta však vnímá především jako příležitosti a umožňuje předcházet jejich vzniku. V cyklu trvalého zlepšování, a tedy i řízení rizik hraje klíčovou roli logika RADAR (viz obr. 2). Je tomu tak hned na dvou úrovních. Při hodnocení předpokladů klade důraz na přístupy, které musí být solidní (tedy jasně zdůvodněné, s definovanými procesy a odrážející potřeby zainteresovaných stran) a integrované (musí být propojeny s dalšími přístupy a společně podporovat strategii organizace). Aplikace přístupů by měla probíhat systematicky ve všech relevantních oblastech. Hodnocení předpokladové části kritérií Modelu 6 excelence EFQM pak uzavírá hodnocení přístupů prostřednictvím vhodně zvolených měřítek a zdokonalování přístupů díky procesu učení se a inovativním myšlenkám. Ve výsledkové části je hodnocena relevantnost a použitelnost výsledků, které odrážejí efektivnost přístupů, a v rámci hodnocení výkonnosti organizace je velký důraz na pochopení příčinných vztahů mezi předpoklady a výsledky. „Rizika“ v Modelu Abychom přece jen učinili zadost původnímu záměru, projděme celý Model a hledejme přímé odkazy na řízení rizik. První výslovná zmínka o rizicích se objevuje v kritériu Vedení (subkritérium 1b: Lídři definují, monitorují a přezkoumávají systém managementu organizace a její výkonnost a podněcují jejich zlepšování), kde se hovoří o tom, že lídři excelentních organizací poskytují vysokou úroveň důvěry zainteresovaným stranám, a to zajišťováním identifikace rizik a jejich patřičným řízením ve všech procesech ([1], str. 10). – Systém pro řízení rizik tedy musí vycházet z iniciativy vedení. Současně platí, že efektivní řízení rizik je důležitým signálem o udržitelnosti organizace, který se pozitivně odrazí ve vnímání organizace jejími akcionáři, zaměstnanci i celou společností. Druhý případ, kde je řízení rizik explicitně vyjádřeno, je v kritériu 2 Strategie (subkritérium 2c: Strategie a podpůrné politiky jsou rozvíjeny, přezkoumávány a aktualizovány). Zde se uvádí, že excelentní organizace v praxi zavádějí efektivní mechanismy pro pochopení budoucích scénářů a pro řízení strategických rizik ([1], str. 12), protože rizika ovlivňující naplňování strategie organizace by měla být v popředí její pozornosti. Poslední výslovná zmínka o rizicích je v kritériu 4 Partnerství (subkritérium 4b: Finanční zdroje jsou řízeny s cílem zabezpečit trvalý úspěch), které říká, že excelentní organizace poskytují vysokou úroveň důvěry zainteresovaným stranám zajišťováním toho, že finanční rizika jsou identifikována a odpovídajícím způsobem řízena ([1], str. 14); vliv řízení rizik tedy aplikuje na vztahy organizace s jejími partnery. Rámec EFQM pro management rizik Na pomoc organizacím, které jsou řízeny a zlepšovány pomocí Modelu excelence EFQM, vyvinulo EFQM se spolupracujícími organizacemi množství dílčích rámců zaměřených na specifické oblasti (společenská odpovědnost organizací, management znalostí, inovace aj.). Jedním takovým je i rámec pro řízení rizik. Stejně jako celý Model excelence EFQM je i tento konkrétní rámec nepreskriptivní a organizace ho mohou využít několika způsoby – jako nástroj pro sebehodnocení, benchmarking a identifikaci oblastí pro zlepšování. Management rizik Závěr Dnešní dobu charakterizuje změna a změna je příležitost pro rizika. Co kdybychom však na rizika začali pohlížet jako na příležitosti, které můžeme využít k posílení své konkurenceschopnosti? Model excelence EFQM to tak dělá a výsledky organizací, které ho využívají, dokazují, že je to krok správným směrem. Model excelence EFQM umožňuje řídit rizika systematickým, přesto nepreskriptivním způsobem, a to tak, že vytváří jednotný rámec zastřešující všechny aktivity organizace. Informace z aktuální tiskové zprávy, ve které EFQM oznámilo říjnové představení Modelu excelence EFQM 2013, navíc zní: „Aktualizovaný Model excelence EFQM bude odrážet rostoucí potřebu být agilní a pružný. Dalšími dvěma příklady prvků, kterým bude Obrázek 1 Hlavní téma věnována větší pozornost, jsou udržitelnost a strategičtější přístup k řízení rizik.“ To dokládá, jak je toto téma v moderním řízení významné a aktuální a jaká pozornost mu je a bude v Modelu excelence EFQM věnována. Literatura: [1] Model excelence EFQM. EFQM/ČSJ, Praha 2010. ISBN 978-90-5230-522-0. Autorka: Mgr. Danuše Svobodová je pracovnice České společnosti pro jakost – manažerka Centra excelence a manažerka mezinárodních vztahů. Kontakt: [email protected] Model excelence EFQM 2010. Zdroj: [1], str. 9. PŘEDPOKLADY VÝSLEDKY Pracovníci – výsledky Pracovníci Strategie Vedení Procesy, produkty a služby Partnerství a zdroje Zákazníci – výsledky Klíèové výsledky Spoleènost – výsledky UÈ ENÍ SE, KREATIVITA A INOVACE Obrázek 2 Plánování a rozvíjení PŘÍSTUPU Logika RADAR. Zdroj: [1], str. 22. APLIKACE přístupu Požadované VÝSLEDKY HODNOCENÍ A ZDOKONALOVÁNÍ přístupu a jejich aplikace 7 Hlavní téma Management rizik Management rizik v rámci managementu kontinuity podnikání: podpora ze strany norem při jeho aplikaci Logickou smyčku řízení je pak třeba uzavřít vhodnými opatření pro zlepšování celého systému. Pro pochopení celého principu systému managementu rizik a zakomponování procesu managementu rizik do celkového managementu je dobré si vymezit a vysvětlit rozsah využití některých pojmů, které jsou v disciplíně managementu rizik používány, a vztahy mezi rámcem a procesem managementu rizik. Marie Šebestová, CQS – Sdružení pro certifikaci systémů jakosti, Praha Rámec Management rizik se využívá v mnoha oblastech jako metoda a nástroj řízení pro implementaci bezpečnostních kritérií a zabezpečení realizace cílů organizací a systémů. Koncem roku 2010 vyšla u nás mezinárodní norma ČSN ISO 31000 Management rizik – Principy a směrnice. Tato norma je dobrým vodítkem pro zakomponování systému managementu rizik do managementu organizací. Správné nastavení systému managementu rizik má být adekvátním způsobem zakomponováno do všech čtyř částí smyčky PDCA (plánuj-dělej-kontroluj-jednej), viz obr. 1. Systém managementu musí vyváženým způsobem obsahovat manažerskou účast podnikového managementu, který pro celý systém poskytne adekvátní zdroje. Jádrem systému je proces vlastní realizace managementu rizik. Důležité je však následné nastavení kontrolních mechanizmů, v rámci kterých se účinnost a smysluplnost přístupu procesu má kontinuálně přezkoumávat. Organizace a jejich systémy řízení obsahují řadu rizik. Pro jejich účinné řízení je třeba nejprve připravit sjednocující nástroje a metody pro jejich oceňování a řízení, tzv. rámec pro management rizik. Výsledkem ocenění rizik, pomocí optimálně vyspecifikovaných kritérií, která kvantifikují pravděpodobnost jejich výskytu a míru dopadu jejich následků, je portfolio rizik, které může být reprezentované různou formou. Příkladem může být např. matice rizik nebo mapa rizik. Znázornění portfolia rizik v mapě rizik poskytuje celkový obraz rizik organizace, systému, produktů (výrobků a služeb) nebo projektů. Obsahuje informace, které mají zásadní důležitosti pro další krok managementu, kterým je řešení rizik. Přehled rizik organizace nebo systému nedává pouze úplný pohled na portfolio rizik na nejvyšší úrovni pozorování. Rozdělením organizace na její části nebo systému na jeho složky je také možné implementovat posouzení rizik a díky tomu management rizik, a to ve větším detailu a způsobem nastaveným pro různé úrovně řízení. Pokud je nezbytné důkladné posouzení individuálních rizik, mohou být použity odpovídající Obrázek 1 Mandát a závazek Smyčka PDCA managementu rizik. Návrh rámce pro řízení rizik • Pochopení organizace a jejího kontextu • Stanovení politiky managementu rizik • Odpovědnost • Integrace do procesu organizace • Zdroje • Nastavení mechanizmu pro vnitřní komunikaci a hlášení • Nastavení mechanizmu pro vnější komunikaci a hlášení Neustálé zlepšování systému Implementování managementu rizik • Implementování rámce pro management rizik • Implementování procesu managementu rizik Monitorování a přezkoumávání systému 8 Management rizik metody individuální analýzy rizik, vhodné pro dané oblasti, které jsou rovněž součástí rámce. Řešení rizik lze provádět formou programů, projektů, harmonogramů nebo jednoduše úkolů, což je součástí implementování managementu rizik. Důležité je, a to se velmi často opomíjí, nastavení metod a způsobů monitorování a přezkoumávání úspěšnosti plnění, úspěšnosti realizace veškerých aktivit v rámci snižování rizik. Jedině důsledným monitorováním a přezkoumáváním lze zachytit případné odchylky způsobené změnou vnějšího prostředí nebo vnitřních podmínek nebo jen nevhodným návrhem řešení a korigovat je v rámci neustálého zlepšování. Součástí rámce managementu rizik je zpracování nezbytného rozsahu dokumentace a záznamů, do kterého patří: • dokumentovaná politika rizik s odkazem na obsah a organizační subjekt, kterého se týká; • zodpovědnosti a kompetence vlastníků rizik a manažerů rizik; • dokumentované popisy procesu, obzvlášť vazby obchodních procesů s procesem managementu rizik (pokud je to vhodné); • detailní postupy pro analýzu rizik včetně stanovení kritérií rizik pro možnost její aktualizace. Vzhledem k různorodosti rizik v rámci systémů může analýza obsahovat i více metod (např. metody vhodné pro výrobky, metody vhodné pro bezpečnost informací, metody vhodné pro BOZP atd.). Ideální však je, když metody analýzy jsou na stejném principu, protože Hlavní téma vyhodnocení rizik z jednotlivých oblastí pak lze s ohledem na nebezpečnost dopadů srovnávat; • dokumenty a záznamy z hodnocení rizik; • záznamy výsledků, jako je hodnocení rizik, plány řešení rizik (včetně plánování pro stav nouze) a dokumenty o managementu rizik (včetně indikátorů včasného varování); • komunikace s ohledem na rizika mezi různými úrovněmi managementu; • havarijní plány a plány kontinuity pro definovaná kritická rizika. Organizace má řídit dokumenty a záznamy v systému managementu rizik způsobem obvyklým v rámci jiných systémů managementu. Proces managementu rizik Aby systém managementu rizik byl funkční a efektivní a dal celkovému managementu určitou přidanou hodnotu, musí vlastní realizační proces managementu rizik procházet logickými kroky pod vedením zkušeného manažera rizik a podle jasně nastavených pravidel. Základní kroky procesu jsou v diagramu na obr. 2. Obrázek 2 Logické kroky procesu managementu rizik podle ISO 31000. Stanovení kontextu Posuzování rizik Identifikace rizik Komunikace a konzultace (5.2) Analýza rizik Monitorování a přezkoumávání (5.6) Hodnocení rizik Ošetření rizik 9 Hlavní téma Management rizik Vstupy do procesu managementu rizik jsou odvozeny z cílů organizace a očekávání a požadavků, vycházejících buď z externího prostředí organizace (např. celá společnost, legislativa, politické změny, ekonomika, vývoj technologií, bezpečnost, životní prostředí), nebo i z vnitřních podnětů (změna majitele, změna sídla, stav technologií, změna předmětu podnikání apod.). Tyto vstupy jsou důležité pro stanovení politiky managementu rizik. Účelem managementu rizik je rozpoznat rizika a zabránit negativnímu vývoji v jeho počáteční fázi a vyhnout se událostem, které mohou způsobit škodu, nebo alespoň omezit následky těchto událostí. Účelem však může být i rozpoznání příležitostí, kterých by se organizace měla chopit. Na obr. 4 (viz dále) je ukázána provázanost procesu managementu rizik jako podmnožiny systému managementu rizik zakomponovaného do řízení organizace. Monitorování systému managementu rizik Monitorování systému managementu rizik by mělo zahrnout hodnocení možností pro zlepšování a úpravy systému managementu rizik, včetně politiky managementu rizik a mezí akceptovatelnosti rizik nebo stanovených cílů. Výsledky monitorování systému managementu rizik jsou dokumentovány. Vstupy pro monitorování systému managementu rizik obsahují následující informace: • výsledky interních auditů, • zprávy o událostech nebo případech (týkajících se rizik), • výkonnost procesů managementu rizik, • výsledky opatření v oblasti rizik, • stav preventivních a nápravných opatření v systému managementu rizik, • výsledky následných opatření z předchozího monitorování, Obrázek 3 Vývoj reakce na významný incident. Zdroj: Sharp J. Jak postupovat při řízení kontinuity činností. Risk Analysis Consult., Praha 2009. ISBN 978-80-254-3992-0. • interní a externí změny, které mohou mít vliv na systém managementu rizik, • doporučení pro zlepšování v systému managementu rizik. Výsledky monitorování systému managementu rizik obsahují rozhodnutí a opatření pro: • zlepšování a efektivitu systému managementu rizik a v něm zahrnutých procesů, • potřeby zdrojů. Zlepšování Neustálé zlepšování: Organizace má zlepšovat efektivitu systému managementu rizik neustálým vyhodnocováním smysluplnosti a efektivnosti jednotlivých opatření a přijímáním rozhodnutí v případě, že realizovaná opatření nepřinášejí očekávaný výsledek. Další vývoj a praktické aplikace managementu rizik Zavádění managementu rizik je v posledních letech podporováno i vznikem celé řady normativních dokumentů po celém světě, což svědčí o zájmu podnikatelské veřejnosti o tuto oblast. Nedílnou součástí managementu rizik je připravenost čelit mimořádným událostem, jako je požár, povodeň, teroristický nebo prostě jen zlodějský útok, které mohou chod organizace zničit nebo silně narušit. Jedná se o připravenost okamžitě reagovat na mimořádnou událost a minimalizovat ztráty. Časový průběh reakce na havárii (incident) znázorněný na obr. 3 ukazuje i potřeby různých přístupů k managementu rizik v jednotlivých fázích po havárii. V první fázi je třeba se soustředit na management havárií a krizový management, což je ta část managementu rizik, v rámci které se zajišťují krátkodobé reakce organizace v případě havárie nebo nepředvídaného incidentu, způsobeného z vnějšího nebo i vnitřního prostředí. Incident Reakce na incident – rozmezí min./hod. – evakuace, ochrana zdraví a životů, zamezení/hodnocení škod, aktivace plánu kontinuity činností (BCP) Kontinuita činností – rozmezí min./dnů – obnova klíčových produktů/služeb, vyřešení nahromaděné práce, komunikace se zúčastněnými stranami Obnova/Pokračování – rozmezí týdnů/měsíců – náprava/náhrada škod, návrat k normálnímu provozu Časový přehled reakce na incident 10 Management rizik Úkoly managementu rizik v tomto období spočívají v: • spuštění krizové signalizace a mobilizování krizového manažera; • zahájení postupů krizového řízení, tzn. vyklízení, evakuace, prevence nebo řízení ztrát, pokud jsou dostupné příslušné zdroje; • sběru informací a vyhodnocení situace; • kontaktování kompetentních autorit a vyhledání pomoci; • zajištění interní a externí krizové komunikace koordinované krizovým týmem. Ve druhé fázi se přechází na navázání kontinuity činností alespoň prozatímním způsobem; úkolem je mimo jiné: • mobilizování krizového týmu managementu; • sběr a vyhodnocení informací pro vyhodnocení situace; • zahájení realizace opatření v rámci celé organizace pro zabránění bezprostředně hrozícího zničení nebo alespoň minimalizaci jeho dopadů; • zajištění krizové komunikace (interní i externí) pro celou organizaci; • zajištění informovanosti zaměstnanců, zákazníků a celé veřejnosti; • inicializace opatření pro udržení a pokračování chodu firmy; • zajištění strategických rozhodnutí vrcholového vedení; • příprava plánů pro obnovení normálního chodu organizace. Třetí fáze se už týká managementu zachování kontinuity podnikání, což je ta část krizového managementu, která slouží k udržení nebo velmi rychlému obnovení základních funkcí organizace. Zde je třeba vycházet z hluboké znalosti fungování organizace a nelze ji narychlo nastolit bez předcházející dlouhodobé přípravy ještě v období klidu. Management kontinuity podnikání (business continuity management, BCM) Management kontinuity podnikání (business continuity management, BCM) je řídicí proces podporovaný vedením společnosti, v rámci kterého se identifikují potenciální dopady ztrát a jehož cílem je vytvořit takové postupy a prostředí, které umožní zajistit kontinuitu a obnovu klíčových procesů a činností organizace na předem stanovené minimální úrovni, pokud došlo k jejich narušení nebo ztrátě. BCM ochraňuje zájmy klíčových podílníků, akcionářů a dalších zájmových skupin, dobrou pověst a značku společnosti. Kromě drastických havárií, které byly výše uvedeny, má být předmětem BCM i mediálně sice nenápadnější, ale stejně nebezpečná ztráta dostupnosti a integrity dat, ať už z důvodů zničení nebo jiného selhání techniky nebo jejich odcizení. Hlavní téma Řízení kontinuity činností organizace se netýká pouze nápravy následků způsobených těmito incidenty či haváriemi. Má být zaměřeno především na prevenci, jak předejít krizovým a havarijním situacím, a na ustanovení takové kultury v rámci organizace, která se snaží vybudovat větší odolnost za účelem zajištění kontinuity dodávky produktů a služeb klientům a zákazníkům. V roce 2006 byla ve Velké Británii vydána Britským normalizačním institutem (British Standards Institute, BSI) ve spolupráci s Business Continuity Institute (BCI) vůbec první norma pro oblast BCM (Business Continuity Management) BS 25999 s cílem stanovit jednotný standard správné praxe a uspokojit přitom potřeby zákazníků, klientů, vlády, zákonodárců a všech ostatních zainteresovaných stran. Jedná se o komplementární normu skládající se ze dvou částí, z nichž v části BS 25999-1 jsou uvedeny principy implementace a druhá část BS 25999-2 je striktně kriteriální, a tudíž vhodná i jako podklad pro audity důvěryhodnosti zajištění BCM, případně certifikaci. Norma BS 25999 je návodem pro zavedení dílčích činností pro zachování kontinuity podnikání v rámci systematického zavádění managementu rizik. Ve svých 10 kapitolách obsahuje podrobné návody k: 1. využití jejího rozsahu; 2. jednotné interpretaci pomocí základních termínů a definic; 3. identifikování procesů, včetně jejich vzájemných vztahů a účelu pro zavádění v organizaci; 4. stanovení politiky managementu kontinuity podnikání; 5. přístupu k vytvoření programu managementu kontinuity podnikání; 6. porozumění organizaci jako základu pro stanovení rozsahu managementu kontinuity podnikání; 7. stanovování příslušných strategií; 8. vývoji a implementování managementu kontinuity s využitím osvědčených taktických prostředků, jakými jsou např. management incidentů nebo plánování kontinuity; 9. přezkoumávání, udržování, sebehodnocení a testování systému; 10. zakomponování managementu kontinuity do organizační kultury. BCM je speciální část rámce managementu rizik, který má svůj životní cyklus, jehož organizační zajištění by mělo být součástí celkového rámce managementu rizik. Podmnožinou celkového rámce pro BCM by měl být i rámec managementu kontinuity IT (BCM IT). Životní cyklus BCM se v normách pro management kontinuity nejčastěji znázorňuje způsobem dle obr. 4. 11 Hlavní téma Management rizik BCM může být implementován ve všech organizacích bez ohledu na jejich velikost nebo oblast podnikání. Základem životního cyklu BCM (viz obr. 4) je řízení programu BCM, které je bráno jako kontinuální proces. Uveďme si podrobněji některé povinné disciplíny tohoto přístupu: Porozumění činnosti organizace Cílem tohoto kroku je: • identifikace kritických činností, procesů a zdrojů, které podporují klíčové produkty nebo služby organizace; • provedení tzv. analýzy dopadů (Business Impact Analysis, BIA), pomocí které se hodnotí, jaké dopady v čase by na organizaci a další zainteresované strany mělo narušení dodávek klíčových produktů nebo služeb; • provedení hodnocení rizik (Risk Assessment) ve vztahu ke zdrojům využívaným v identifikovaných kritických činnostech. Organizace by si měla zvolit vhodnou metodiku hodnocení rizik vyhovující jejím požadavkům, která jí umožní porozumět hrozbám působící na tyto zdroje, zranitelnostem těchto zdrojů a dopadu na organizaci, pokud hrozby využijí tyto zranitelnosti a způsobí incident s následkem narušení/přerušení činností; • vybrání vhodných opatření pro zvládání rizik, která jsou navržena ke snížení pravděpodobnosti narušení, zkrácení doby narušení činností a k omezení dopadu narušení na klíčové produkty a služby organizace. Vytvoření strategií Při přípravě strategií se doporučuje zvážit uvedené základní scénáře: • zamezení přístupu do prostor (např. v případě hrozby bombového útoku); • nedostatek pracovníků (např. virové pandemie); • ztráta dat; • selhání technologií a podpůrných zařízení; • selhání klíčového poskytovatele služeb. Pro realizaci jednotlivých strategií je vždy nezbytné identifikovat typ a množství zdrojů potřebných k jejich dosažení a určit, jak budou v době narušení zvládány vztahy se všemi zúčastněnými stranami. Zvláštní důraz by měl být kladen na komunikaci s vlastními pracovníky a médii. Vývoj a implementace BCM Tato část životního cyklu BCM souvisí s vytvořením a implementací vhodných a přiměřených plánů (postupů), jejichž cílem je umožnit organizaci, aby v případě narušení kritických činností udržela nebo v co nejkratším čase obnovila své procesy na požadovanou provozní úroveň (LBC – Level Business Continuity). 12 Menší organizace mohou využívat pouze jeden plán kontinuity, zatímco ve větších organizacích může existovat celá řada vzájemně propojených plánů, které pokrývají řízení incidentu, kontinuitu činností a řízení obnovy (viz již obr. 3 Vývoj reakce na významný incident, uvedený výše). Při sestavování plánů je důležité, aby byly do tohoto procesu zapojeny všechny dotčené složky organizace. Jednotlivé plány kontinuity by měly identifikovat činnosti a zdroje potřebné pro hladké zvládání nastalých krizových situací. Každý plán by měl jasně specifikovat podmínky své aktivace a stejně tak identifikovat osoby s odpovědností za vykonávání každého bodu plánu. Každý plán musí mít stanoveného vlastníka a měl by být přístupný všem pracovníkům, od nichž se vyžaduje, aby jej použili. Testování, udržování a přezkoumávání BCM Vytvořené plány musí organizace testovat a tím se ujistit, že jsou úplné, reálné a funkční. Testování odhaluje nesouvislosti a opomenutí v plánech dříve, než jsou použity v případě nastalé havárie. Testování a nacvičování jejich realizace zároveň slouží k proškolení těch pracovníků, kterým jsou v plánech kontinuity přiřazeny role. Obrázek 4 Životní cyklus BCM [BS 25999-1:2006]. Management rizik Konečnou odpovědnost za fungování organizace, tedy i za řízení kontinuity činností organizace má vrcholové vedení organizace. Koordinací systému bývá pověřen odborník pro danou oblast, který perfektně ovládá metodiky a nástroje managementu rizik, především provádění analýz a na ně navazujících plánů zvládání rizik. Vlastní realizací však musí být pověřeni všichni vlastníci procesů, jichž se rizika týkají. Důležitým prvkem řízení kontinuity činností je i vytvoření a upevňování kultury BCM v rámci organizace a ustanovení a posilování povědomí o důležitosti a významu řízení kontinuity činností. Britská norma BS 25999-2 byla nahrazena mezinárodní normou ISO 22301 Societal security – Business continuity management systems – Requirements (Sociální bezpečnost – Systémy managementu kontinuity podnikání – Požadavky), která vyšla v květnu 2012 a nahrazuje ji v plném rozsahu i pro účely certifikační. (Překlad pro české vydání jako ČSN se připravuje.) Pro zajištění kontinuity organizace je v dnešní době především důležité bezpečné zajištění firemní IT. Důsledkem toho je progresivní stav standardizace v oblasti zajištění bezpečnosti informací. Norma ISO/IEC 27031 Security techniques – Guidelines for information and communication technology readiness for business continuity, která je návodem pro zabezpečení BCM z hlediska ICT, byla vydána v minulém roce. Jak vyplývá ze schématu na obr. 5, management kontinuity IT je podmnožinou celkového managementu kontinuity. Hlavní téma Závěr Systematický přístup k managementu rizik je třeba se učit a věřit mu, pak může být skutečným nástrojem pro udržitelnost podnikání. Proaktivní přístup k managementu rizik by se měl stát součástí kultury firemního podnikání. Vytvoření firemní atmosféry je velmi náročným procesem, jehož úspěšnost záleží především na vrcholovém vedení, které má všechny činnosti související s managementem rizik iniciovat, vyžadovat a jejich implementaci podporovat. Autorka: Ing. Marie Šebestová pracuje jako auditorka systémů managementu a jako manažerka produktu „Výrobková certifikace v oblasti SW a informačních systémů“ v Elektrotechnickém zkušebním ústavu, s. p., v Praze (který je členem certifikačního sdružení CQS). V rámci CQS se v poslední době zaměřuje na školicí programy managementu rizik a kontinuity podnikání a spolupráci na implementaci souvisejících norem do ČSN. Kontakt: [email protected] Obrázek 5 Životní cyklus BCM, jehož součástí je i připravenost IT pro zajištění kontinuity. Přínosy informační připravenosti pro zajištění kontinuity jsou především v: • pochopení rizik, ohrožujících kontinuitu firmy, • identifikování potenciálních dopadů přerušení služeb ICT, • povzbuzení lepší spolupráce mezi manažery podniku a jejich poskytovateli služeb ICT (interními i externími), • vyvinutí a rozšíření kompetencí a důvěryhodnosti personálu z útvaru ICT, • poskytnutí záruk vrcholovému vedení, že se může spolehnout na předem stanovené úrovně služeb ICT, • poskytnutí záruk vrcholovému vedení, že informační bezpečnost je zajištěna, • poskytnutí důvěryhodnosti, že investice do IT řešení byly správně uloženy, • poskytnutí důvěryhodnosti v rámci strategie BCM, že investice do IT a jejich řešení byly v rámci podnikání přiměřené, • prokázání nákladově efektivního řešení IT, • získání konkurenční výhody, • pochopení a splnění očekávání zákazníků. 13 Hlavní téma 14 Management rizik Management rizik Pohled na řízení rizik v automobilovém průmyslu Jan Hnátek, Česká společnost pro jakost, Praha Automobilový průmysl v současnosti představuje jednu ze špiček kvality a spolehlivosti dosahovaných v systémech managementu kvality. Zároveň ovšem někteří lidé kritizují množství norem, požadavků, certifikací a auditů na straně jedné a stále až příliš často se vyskytující problémy s kvalitou výrobků, dokonce stahování automobilů do servisu, na straně druhé. Výrobci si často stěžují na dodavatele a naopak. Podívejme se na některé aspekty blíže. Hlavní pozornost pak bude věnována metodě FMEA, která je základní metodou analýzy rizik, a jejímu využívání v automobilovém průmyslu. Úvod Automobilový průmysl byl téměř od svých počátků oborem, v němž se to, čemu dnes říkáme management kvality, rodilo, prosazovalo, masově uplatňovalo a rozvíjelo; byl a je jakousi laboratoří a zároveň výkladní skříní moderního managementu kvality a jeho metod. V současnosti představuje automobilový průmysl špičku kvality a spolehlivosti dosahovanou v systémech managementu kvality, a to nejen na úrovni požadavků technické specifikace ISO/TS 16949:2009, ale především dynamickým rozvojem progresivních metod a technik řízení kvality ve výrobě sériových a náhradních dílů pro montážní závody automobilů na základě specifických požadavků výrobců automobilů CSR OEMs (Customer Specific Requirements, Original Equipment Manufacturers). Český automobilový průmysl se svým dodavatelským řetězcem vytváří v současnosti přes 30 % HDP České republiky, což je pro naši ekonomiku velmi významné, ale současně i rizikové v případě vážnějšího propadu na světovém trhu prodeje automobilů. Někteří lidé kritizují množství norem, požadavků, certifikací a auditů atd. na straně jedné a stále až příliš často se vyskytující problémy s kvalitou, dokonce stahování automobilů do servisu, na straně druhé. Výrobci si často stěžují na dodavatele a naopak. Automobil je v každém případě velmi nebezpečný nástroj (zvláště v rukou některých řidičů...). Denní zpravodajství nás o tom stále přesvědčuje a vidí to každý z nás, kdo při svých každodenních cestách za prací používá osobní auto. To si uvědomují i výrobci automobilů, a tak nároky na dodavatele jsou velmi přísné. Přes některé problémy, které jsou ale spíše výjimečné, je kvalita a užitná hodnota vozů na stále stoupající křivce. Nárůst kvality a užitné hodnoty pro konečného spotřebitele byl za posledních 20 let enormní. Hlavní téma Snižování rizik – legislativní rámec Z pohledu uživatele vozidla přistoupila Evropská unie na řadu regulací, které snižují rizika jak pro samotného uživatele – účastníka silničního provozu, tak i pro jeho okolí a životní prostředí. Základním předpisem pro regulaci automobilového průmyslu je Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 207/46/ES, kterou se stanoví rámec pro schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla (rámcová směrnice), ve znění pozdějších regulací. V českém právu byla zavedena zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon), zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, a konečně zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platných zněních. Rizika obecné bezpečnosti byla v českém právu ošetřena zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, jakožto základním (obecným) právním předpisem. K tomu přistupují zvláštní (speciální) právní předpisy, jako je např. nařízení vlády č. 18/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výrobky z hlediska jejich elektromagnetické kompatibility (kategorie rizika), a dále pak předpisová základna ministerstva dopravy ČR, což jsou veškeré technické předpisy, a v případě provázání s nimi i veškeré technické normy při využití nevyvratitelné právní domněnky, které dopadají na automobily a jakékoli jejich části. Aby výrobky uváděné na trh nebo do oběhu byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pro uživatele bezpečné, byl vydán zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, který v oblasti automobilového průmyslu byl rozpracován do zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Do oblasti ošetřování rizik uživatelů automobilů je nutno uvést i oblast odpovědnosti za škodu způsobenou vadou vozidla podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, který je v právním řádu ČR součástí ochrany spotřebitele. Zde platí ochrana bezpečnosti spotřebitele směrem ke zdraví a životu, ochrana jeho majetku (ne k podnikatelským účelům), neplatnost vyloučení nebo omezení odpovědnosti za výrobek předem smlouvou vůči uživateli a soukromoprávní charakter opatření. Výrobci automobilů na tyto právní regulace reagovali svými CSR (Customer Specific Requirements); např. skupina VW vydala ve svém Formel Q požadavek na jmenování zmocněnce pro bezpečnost výrobku (PSB = Produkt Sicherheits Beauftragter), který musí být uveden do databanky dodavatelů (LDB = LieferantenDatenBank) na portálu B2B koncernu VW, 15 Hlavní téma Management rizik a jasně definovala požadavek na proškolení všech pracovníků dodavatele. rizik a vede k robustní konstrukci a robustnímu výrobnímu procesu. Základní metody pro analýzu a ošetřování rizik Cíle analýzy pomocí metody FMEA: • zvýšení bezpečnosti funkce a spolehlivosti produktu, • snížení garančních nákladů a nákladů na kulance, • zkrácení dob vývoje produktu a procesu, • snížení poruch při náběhu sériové výroby, • lepší dodržování termínů nových vývojových projektů, • hospodárnější sériová výroba, • lepší povýrobní služby, • lepší interní komunikace. Tento rozsah právních úprav rizika uživatele a prostředí v automobilovém průmyslu vedl k vývoji a aplikaci řady metod pro analýzu a ošetřování rizik. Jde o jednoduché metody, jako např. Paretova analýza, histogram či Ishikawův diagram, ale i metody složitější, jako jsou např. FTA analýza, Metoda 5 krát Proč a další pro stanovení kořenové příčiny problému a následně stanovení efektivních opatření k vyloučení nebo omezení rizika opakovaného výskytu problému. Základní metodou analýzy rizik, v automobilovém průmyslu široce rozšířenou a výrobci automobilů požadovanou, je analýza možných způsobů a důsledků poruch (FMEA). • FMEA je analytickou metodou zohlednění a řešení potenciálních problémů v průběhu vývoje produktu a procesu (APQP – Advanced Product Quality Planning, moderní plánování kvality produktu). Základním cílem je podpora zlepšování procesu s důrazem na prevenci zajištění proti chybám. • FMEA jako nástroj posuzování rizika se považuje za metodu pro identifikování závažnosti možných důsledků poruch a pro opatření ke snížení rizika. • Požadavek na minimalizaci rizika přispívá ke zlepšování bezporuchovosti. • Snížení pravděpodobnosti výskytu poruchy vede ke zvýšení bezporuchovosti produktu nebo procesu, v němž produkt vzniká. • FMEA může být využívána i v nevýrobních oblastech, např. pro analyzování rizik v havarijních plánech. O metodě FMEA podrobněji Existují tři základní případy použití metody FMEA: • Případ 1 (nové návrhy konstrukce dílu, nové technologie, nové procesy): předmětem FMEA je úplný návrh produktu, technologie, výrobního procesu. • Případ 2 (modifikace stávajícího návrhu produktu nebo procesu): předmět FMEA je zaměřen na modifikaci návrhu produktu nebo procesu, na případné interakce v důsledku modifikace a na zkušenosti z fáze užití produktu. • Případ 3 (použití stávajícího návrhu produktu/procesu v novém prostředí, na novém místě, pro novou aplikaci nebo charakter použití): předmět FMEA je zaměřen na dopad nového prostředí, místa, aplikace na stávající návrh produktu nebo procesu. Metoda FMEA podporuje neustálé zlepšování a je nedílnou součástí analýzy rizik. Vyžaduje aplikaci průřezového týmu; týmový přístup zajišťuje komplexní pohled na ošetřování potenciáních 16 Systém konstrukční FMEA produktu uvažuje možné chyby funkce celého agregátu: • Vady jednotlivých stavebních dílů agregátu (díl je uvažován jako součást systému; jako možné chyby jsou uvažovány výpadky dílu při jeho užití). • Příčiny vzniku vady (nedostatečná údržba, opotřebený nástroj, konstrukční vada, znečištěná surovina, nevhodný postup, montážní vada, záměna materiálu atd.). • Následky vady (jak se vada projeví zákazníkovi; ztížená montáž, ztráta funkce, špatný vzhled, ztížená oprava, přerušovaná funkce, znečištění, špatná obsluhovatelnost, vozidlo nepojízdné, zvýšená hlučnost atd.). Systém FMEA výrobního procesu uvažuje možné chyby procesu podle zúčastněných prvků systému 4 M (německy Mann, Maschine, Material, Mitwelt = člověk, zařízení, materiál, prostředí): Systémová struktura celkového procesu se analyzuje na jednotlivé procesy a podprocesy, kde pro každý podproces je analyzován každý prvek systému člověk–zařízení–materiál–prostředí. Definice předmětu FMEA: FMEA systému je tvořena analýzou různých subsystémů. Záměrem je vyřešit všechna rozhraní a interakce mezi systémy, subsystémy, prostředím a zákazníkem a ošetřit všechna možná i potenciální rizika. FMEA konkrétního dílu je dílčím souborem FMEA subsystému: • Pro každý subsystém je třeba identifikovat funkce, požadavky a specifikace týkající se definovaného předmětu. • Identifikovat možné způsoby poruch/vad. • Identifikovat možné důsledky. • Identifikovat možné příčiny. • Identifikovat nástroje řízení. • Identifikovat a posoudit rizika z pohledu: – závažnost – posuzování úrovně dopadu poruchy na zákazníka; – výskyt – jak často se může porucha vyskytnout; – detekce – posuzování toho, jak dobře nástroje Management rizik řízení produktu nebo procesu zjistí příčinu poruchy nebo způsob poruchy. • Doporučená opatření a výsledky. FMEA podporuje neustálé zlepšování a je nedílnou součástí analýzy rizik – zásady: Týmový přístup pro FMEA návrhu produktu – vstupy: Blokové schéma vztahů („boundary diagramy“) – vstupní informace. Úvahy o výrobě, montáži a provozní spolehlivosti. Funkční požadavky na návrh produktu – zákazník. Další nástroje a zdroje informací pro návrh. Týmový přístup pro FMEA návrhu výrobního procesu – vstupy: Vývojový diagram procesu od rámcového po podrobné. Další nástroje a zdroje informací [DFMEA (Design FMEA), výkresy a dokumentace projektu, matice vztahů (charakteristik), údaje o kvalitě a bezporuchovosti z minulosti, interní a externí neshody (známé způsoby poruch z minulosti)]. Definice zákazníka: „Zákazník“ definovaný pro DFMEA návrhu není jen „koncový uživatel“, ale také technici/týmy odpovědní za návrh vozidla nebo sestav vyšší úrovně a/nebo technici odpovědní za výrobu/proces v činnostech jako výroba, montáž a servis. Vstupy pro vypracování konstrukční FMEA: • požadavky zákazníka • koncepce návrhu (schémata) Hlavní téma • zákonné požadavky a předpisy • rozpisky materiálů • QFD (quality function deployment) • blokový diagram vztahů (boundary diagram) • diagram parametrů (P) • historie podobných produktů, zkoušky a testy. Shrnutí všech požadavků na návrh: Kdo je zákazník? „Zákazníkem“ se při FMEA procesu obvykle míní „konečný uživatel“. Zákazníkem však také může být navazující nebo později následující operace výroby nebo montáže, servisní operace nebo operace nařízená správním předpisem. Kdy provádět procesní FMEA? • Před etapou nebo v etapě posuzování proveditelnosti, • před vybavením výroby nástroji, • tak, aby byly brány v úvahu všechny výrobní operace počínaje komponentami (díly) a konče sestavami. Vstupy pro vypracování procesní FMEA: • zákaznické požadavky • DFMEA • výkres a specifikace • matice znaků • specifické požadavky zákazníka (CSR) • vývojový diagram procesu • zákonné požadavky a předpisy • QFD • zkušenosti z předešlého vývoje podobného procesu. Obrázek Blokový diagram vztahů (boundary diagram) pro procesní FMEA. DFMEA, vývojový diagram procesu atd. PFMEA Plány kontrol a řízení 17 Hlavní téma Management rizik Hranice pro RPN (celkové rizikové číslo) Neexistuje žádná hranice pro snižování rizikového čísla RPN. To znamená, že neexistuje žádná hodnota, nad kterou zásadně musíme provést opatření, a neexistuje také žádná hodnota, pod kterou opatření neprovádíme. Je třeba, aby dodavatelé pochopili požadavky svých zákazníků na posuzování rizika a jeho ošetřování. Poznámka: Hodnocení 0 pro závažnost, výskyt a detekci odhalení není povoleno. Platí zásada zavedení opatření, které upřednostní prevenci ošetření rizika – např. zavedení přípravku pro seřízení stroje. Opatření vztahující se na zvýšení detekce odhalení – např. kontrola dílů každou hodinu. Poznámka: Jen revizí návrhu produktu můžeme snížit závažnost. Určit odpovědnosti a termíny za realizaci a přezkoumání. Po realizaci a přezkoumání opatření v praxi je potřeba aktualizovat FMEA (doplnit nová riziková čísla RPN a celkově vyhodnotit). Z každodenní praxe v dodavatelském řetězci automobilového průmyslu vyplývají poznatky výrobců automobilů pro následující časté chyby v provádění FMEA: • ne všechny kroky procesu jsou zahrnuty ve FMEA; • FMEA není aktualizována (např. reklamace je vstupem pro změnu); • procesní FMEA je vypracovávána až po zahájení výrobního procesu; • v procesní FMEA chybí uvedení zvláštních znaků; • FMEA se nekoncentruje na předcházení chybám Poka Yoke (preferovat snižování výskytu chyb oproti jejich detekci); • ve FMEA nejsou zahrnuty specifické požadavky zákazníka; • PFMEA nebere v úvahu vstupy z DFMEA; • FMEA není prováděna týmově nebo je tým nesprávně složen; • ve FMEA chybí výsledky opatření nebo jsou uvedeny před realizací opatření; • FMEA není v souladu s vývojovým diagramem procesu (chybí provázanost); • FMEA nemá identifikaci nebo chybí některé údaje v záhlaví (datum revize); • nedostatek času pro řádné vypracování FMEA; • vzájemná záměna vady, důsledku a příčiny; • pro hodnocení závažnosti jednoho problému se nezapočítal ten nejhorší důsledek, ale byl započítán méně závažný. 18 Závěr: Řízení rizik v automobilovém průmyslu má svá pravidla, zákonitosti a metody, které se snaží důkladně preventivně ošetřit všechna reálná i potenciální rizika pro uživatele automobilu. Znalost těchto metod a nástrojů je předpokladem k zabránění negativnímu projevu těchto rizik. Platí zde bez výjimky zásada přednosti „prevence vady před její detekcí“. Literatura: • Analýza možných způsobů a důsledků poruch (FMEA). 4. vydání. ČSJ, Praha 2008. ISBN 978-8002-02101-8. • Nevědělová R. Obecná bezpečnost výrobku a odpovědnost za výrobek. Podklady ke kurzu. ČSJ, Praha 2012. Autor: Ing. Jan Hnátek je mj. hodnotitelem EEA (EFQM Model 2010) a registrovaným auditorem procesů VDA QMC v automobilovém průmyslu. Byl předsedou ČSJ (1998–2001), v současnosti je místopředsedou ČSJ pro zahraniční vztahy. Kontakt: [email protected] Management rizik Metody pro analýzu rizik v oblasti bezpečnosti práce Martina Hájková, OSVČ v oboru SM BOZP, Praha Hodnocení rizik poskytuje řadu poznatků využitelných jak ve fázi prevence nežádoucí události, při přípravě na její zdolání, pokud by vznikla, tak i při vlastním zásahu. Získané poznatky o rizicích se využívají při vytváření bezpečnostní politiky, priorizaci činností, posuzování alternativ, alokaci zdrojů apod., ať již se jedná o podnikovou, regionální nebo národní úroveň. Vzhledem k tomu, že existuje řada způsobů a metod, kterými lze rizika hodnotit, je důležitý výběr vhodné metody, vhodného přístupu vzhledem k situaci, cíli a kontextu, ve kterém je hodnocení prováděno. Výklad pojmů Cílem bezpečnosti práce je omezování rizik ohrožujících zdraví a životy lidí, životní prostředí nebo majetek. Přitom se uvažují ta rizika, která jsou způsobována prováděnou pracovní činností, vyplývají z ní nebo jsou jí ovlivňována. Pojem riziko je spojen s pravděpodobností nebo možností škody. Jinými slovy je to očekávaná hodnota škody. Je to vlastně výsledek aktivace určitého nebezpečí, která vyústí v určitý negativní následek, škodu. Riziko je tedy funkcí pravděpodobnosti, že frekvence, intenzita a trvání aktivace budou dostatečné k tomu, aby se nebezpečí ze svého potenciálního stavu transformovalo do negativního následku (poškození zdraví, životního prostředí nebo majetku). Bližší osvětlení vztahu mezi nebezpečím a rizikem ukazují následující definice: nebezpečí • Stroje, materiály, technologie a pracovní činnosti se vyznačují tím, že mohou způsobit neočekávaný negativní důsledek – např. poškození člověka nebo majetku. • Je to podstatná, ale skrytá vlastnost nebo schopnost něčeho (materiálu, stroje, pracovní činnosti), která může zapříčinit vznik škody. • Je to zdroj, situace nebo činnost s potenciálem způsobit vznik poranění člověka nebo poškození zdraví nebo jejich kombinaci. (ČSN OHSAS 18001:2008 již definici „nebezpečí“ nevztahuje k poškození majetku nebo poškození pracovního prostředí.) Aktivaci, která způsobí, že potenciální nebezpečí vyústí v určitý negativní následek, můžeme chápat jako ohrožení. identifikace nebezpečí Proces rozpoznání existence nebezpečí a stanovení jeho charakteristik. Hlavní téma ohrožení • Pokud se stroje, materiály, technologie a pracovní činnosti, které obsahují určité nebezpečí, uvedou do provozu a pokud je těmto jejich vlastnostem vystavený člověk nebo prostředí, jde o ohrožení • Je to aktivní vlastnost objektu způsobit negativní jev, úraz nebo škodu. • Je to možnost aktivování nebezpečí v konkrétním prostoru a času (na rozhraní stroj – člověk – prostředí). Uvedené tři pojmy spolu velice úzce souvisejí. Nebezpečí je zdrojem ohrožení a riziko můžeme chápat jako míru tohoto ohrožení. Máme-li tedy rizika řídit, omezovat, je nezbytné je znát. K tomu slouží hodnocení. riziko • Je kvantitativní a kvalitativní vyjádření ohrožení, je to míra ohrožení, stupeň ohrožení. • Tímto pojmem se vyjadřuje pravděpodobnost, že vznikne negativní jev, a zároveň i důsledky tohoto jevu. • Vyjadřuje, kolikrát se negativní jev vyskytne a co způsobí. • Definuje se jako kombinace pravděpodobnosti výskytu nežádoucí události nebo expozice a závažnosti úrazu nebo poškození zdraví, které mohou být způsobeny událostí nebo expozicí jejímu vlivu (ČSN OHSAS 18001). přijatelné riziko Riziko, které bylo sníženo na úroveň, kterou může organizace tolerovat se zřetelem na své právní závazky a vlastní politiku BOZP (ČSN OHSAS 18001). posuzování rizika Proces hodnocení rizika vyplývajícího z nebezpečí, vzhledem k přiměřenosti jakéhokoliv existujícího opatření a rozhodnutí, zda riziko je, nebo není přijatelné. bezpečnost Stav, při němž je riziko ohrožení osob nebo vzniku škody odstraněno, nebo alespoň sníženo na přijatelnou úroveň. Proč hodnotit rizika: • povinnost vyplývající ze zákonných předpisů a norem • nezbytná podmínka pro efektivní řízení rizik • nedílná součást řízení podniku Jak identifikovat nebezpečí a hodnotit rizika Analýza rizika se pokouší odpovědět na tři základní otázky: Co se může pokazit? (pomocí identifikace nebezpečí) S jakou pravděpodobností se to stane? (pomocí analýzy četnosti) Jaké budou následky? (pomocí analýzy následků) 19 Hlavní téma Management rizik Efektivní postup spočívá v provedení následujících kroků: 1) vymezení pracovního systému, kde budeme provádět hodnocení rizik; 2) vyhledání (identifikace) nebezpečí; 3) ocenění rizik; 4) hodnocení rizik; 5) odstranění/omezení rizik; 6) nastavení termínů, kdy provádět hodnocení rizik; 7) projednání zjištěných rizik se zaměstnanci. Základní metody pro identifikaci nebezpečí a hodnocení rizik: • Bezpečnostní prohlídka • Kontrolní seznam (Checklist) • Metoda „What-if“ (Co se stane, když...) • Metoda HAZOP • Metoda FMEA a FMECA • Analýza stromu událostí (ETA) • Analýza stromu poruchových stavů (FTA) • Metody relativní priorizace rizik (Dow index, IAEA-TECDOC-727) Bezpečnostní prohlídka Provádějí ji zkušení pracovníci a určují se při ní možná nebezpečí. Má za cíl identifikovat podmínky a okolnosti, které mohou vést k nehodě, ať již jejími následky je ohrožení zdraví lidí, poškození životního prostředí nebo majetku. U stávajících zařízení se prakticky jedná o fyzickou prohlídku zařízení. V případě nových zařízení se jedná již o posuzování technické dokumentace ještě před vlastní výstavbou a realizací zařízení. Kontrolní seznam (Checklist) Podle předem vypracovaného kontrolního seznamu (např. odbornou firmou), ve kterém jsou uvedeny typické nebezpečné látky a/nebo potenciální zdroje nehod, se identifikuje nebezpečí. K vytvoření kontrolního seznamu (KS) je třeba definovat požadavky předpisů a norem, na jejichž základě je pak vytvořen soubor otázek. Většinou jsou KS značně podrobné a jsou koncipovány tak, aby s jejich pomocí bylo možno posoudit shodu stavu systému s předpisy a normami. Důležité je, aby byly pravidelně prověřovány a aktualizovány. Kompletní KS obsahuje u každé otázky možnosti vyjádření ano – ne. Nevýhodou KS je skutečnost, že svádí k mechanickému přístupu bez uvažování dalších možných alternativ a souvislostí. KS jsou rovněž limitovány zkušenostmi autorů. Je proto důležité, aby je vytvářeli pracovníci s praxí, s odbornými zkušenostmi a znalostmi i ze souvisejících oborů. Identifikace nebezpečí pomocí KS je rychlá a snadná a může být použita v kterékoliv fázi života systému. 20 Výhodou užití KS pro identifikaci nebezpečí je jeho snadná použitelnost i pro méně zkušené pracovníky. Metoda „What – if“ (Co se stane, když…) Metoda „What – if“ je založena na brainstormingu, při kterém kvalifikovaný pracovní tým, dobře seznámený se zkoumaným procesem, prověřuje formou dotazů a odpovědí neočekávané události, které se mohou v procesu vyskytnout. Formulované dotazy začínají charakteristickým „What – if“ (Co se stane, když…?) Identifikace možných selhání a jejich následků se uskutečňuje formou tvořivých pracovních porad. Porad se zúčastní vybraná skupina odborníků dobře seznámených se zkoumaným procesem. Kdokoliv v týmu může formulovat otázku typu „co se stane, když…“, která ho zajímá. Pracovní tým pak hledá odpovědi na takto formulované dotazy. Odhadují se následky vzniklého stavu nebo situace, navrhují se opatření a doporučení. Generování dotazů závisí na intuici a provozních zkušenostech týmu odborníků. Postup studie metodou „What – if“ nemá tak dobře propracovanou strukturu, jako je tomu např. u metody HAZOP (viz dále). S tím je třeba počítat při sestavování pracovního týmu, který musí být schopen tvořivého aplikačního přístupu k řešenému úkolu. Od týmu se totiž očekává, že na základě zkušeností intuitivně odhalí nebezpečné stavy a situace, které se mohou v různých fázích a režimech procesu vyskytnout. Jedná-li se o jednoduchý proces, pak pracovní tým může být např. dvou- nebo tříčlenný. Posouzení složitějšího procesu obvykle vyžaduje sestavení vícečlenného týmu a zpravidla několik pracovních porad. Prověřování při bezpečnostní studii se může týkat např. budov, energetického systému, surovin, produktů, skladů, provozních praktik, pracovních postupů, provozního prostředí, provozní bezpečnosti apod. V praxi je metoda „What – if“ relativně oblíbená, neboť neklade vysoké nároky na čas. Je však nutno počítat s tím, že nižší časová náročnost studie má kořeny v intuitivním, méně systematickém postupu. Pro podrobnější studie je potřeba použít systematickou metodu, jako je např. HAZOP. Metoda „What – if“ je velmi efektivní a účinná, pokud má pracovní tým provozní zkušenosti a současně má aplikační zkušenosti s touto metodou. V opačném případě může být výsledek studie diskutabilní. Postup studie metodou „What – if“: Pro zdárný výsledek studie metodou „What – if“ je důležitá, jak už bylo uvedeno výše, znalost procesu, kvalita realizačního týmu, aplikační zkušenosti realizačního týmu s metodou a také tvořivá atmosféra v průběhu pracovních porad. Brainstorming navozuje tvořivou atmosféru porady potřebnou pro získání potřebných informací. Management rizik 1. Příprava Spočívá ve shromažďování všech dostupných podkladů. Jedná se zpravidla o popis procesu, výkresovou dokumentaci a provozní předpisy. Je nutné, aby podklady byly dostupné zejména pro vlastní týmovou práci při studii. Jedná-li se o stávající zařízení, je vhodná fyzická prohlídka zařízení. Je vhodné předběžně připravit některé otázky pro studii. Zdrojem otázek může být minulá studie nebo podobná studie. V případě nové studie může při formulaci dobře pomoci znalost metody HAZOP. 2. Porada Vlastní porada začíná odborně fundovaným popisem a vysvětlením účelu daného procesu. Při popisu se tým seznámí se zajištěním bezpečnosti procesu, bezpečnostní výstrojí a postupy používanými pro zajištění bezpečnosti obsluhy. Dalším krokem je formulování dotazů. Čas potřebný pro formulaci dotazů nelze předem vymezit. Je potřeba, aby tým využil schopností všech členů a dokázal je navíc kombinovat tak, aby dotazy pokryl a pečlivě prověřil celý proces. Doba trvání porady by neměla přesáhnout čtyři hodiny, zejména pokud porada další den pokračuje. Není však vhodné ukončit poradu v okamžiku tvořivého přemýšlení. Pokud se jedná o větší proces, je vhodné ho rozdělit na menší části, které se prověřují postupně. Tím se lze vyhnout únavné formulaci velkého počtu otázek, které budou teprve někdy později posuzovány. Otázky se formulují na základě zkušeností a aplikují se na existující podklady a popis procesu. Např.: „Co se stane, když operátor otevře místo ventilu A ventil B?“ Mohou souviset s jakýmikoliv abnormálními podmínkami, nejen s poruchami komponent nebo odchylkami procesu. Otázka může např. být formulována takto: „Co se stane, když se vstupní koncentrace významně změní?“ Všechny otázky se zapisují. V průběhu porady však může být vznesena jakákoliv námitka týkající se bezpečnosti procesu, dokonce i když není vyjádřena přímo jako otázka. Např.: „Obávám se, že by mohl být dodán nesprávný materiál.“ Otázky formulované postupně jednotlivými účastníky porady zasahují do různých odborných oblastí. Je proto vhodné dotazy roztřídit do několika tematických skupin, např. bezpečnost elektrického zařízení, zajištění před požárem nebo bezpečnost a ochrana zdraví obsluhy. Každé oblasti se může věnovat tým složený z jednoho nebo více odborníků. V případě, že je již takové nebo podobné zařízení někde provozováno, lze využít konzultací s pracovníky provozu. Cílem porady je identifikovat nebezpečné stavy a provozní situace. Dále pracovní tým odhaduje možné následky a navrhuje opatření vedoucí ke snížení rizika. Hlavní téma Metoda HAZOP (Hazard and Operability study; studie nebezpečí a provozuschopnosti) Charakteristika metody: Tato metoda se používá pro vyhodnocování bezpečnosti složitých zařízení. Jako všechny metody identifikující nebezpečné stavy, tak i metoda HAZOP je velmi pracná – je u ní časová, znalostní a zkušenostní náročnost. Charakterizuje se jako spojení dvou postupů: OPERABILITY STUDY – studie provozuschopnosti, identifikace nebezpečných situací; HAZARD ANALYSIS – vyhodnocení nebezpečného stavu, který byl odhalen studií provozuschopnosti. Vyhodnocení je u většiny případů provedeno pouze kvalitativně. Pro kvantitativní vyhodnocení zpravidla chybí potřebné vstupní informace (pravděpodobnosti primárních poruch). Kvantitativní vyhodnocení lze realizovat metodou logického stromu, který je sestaven na základě nalezených primárních příčin, jejich souběhů a logických pravidel. Provozní hodnoty se musí pohybovat v bezpečných mezích. Odchylka mimo stanovené meze se uvažuje jako nebezpečná. Použitelnost metody Metoda může být použita pro posouzení: • předběžného návrhu technologického schématu, • konečného návrhu projektu, • stávajícího zařízení, • různých variant, modifikací zařízení, • havarijních situací, které se již vyskytly. Může být použita jak pro malé provozy, tak i pro složité komplexy. Cíl metody Cílem je: • vytvoření seznamu nebezpečných stavů, • odhalení příčin poruch, • odhad možných následků, kvalitativní ocenění rizika, • návrh opatření pro zvýšení bezpečnosti. Posouzení provozuschopnosti a bezpečnosti zařízení metodou HAZOP je realizováno formou porad vybrané skupiny odborníků, kteří důsledně a systematicky prohlížejí celé zařízení. Systematický a metodický návod prohlídek, při kterých se formulují dotazy typu „Co se stane, když dojde k tomu, že…“ je jedním ze základních přínosů metody HAZOP. Základní pojetí metody Náročné prověřování zařízení je založeno na co nejdokonalejším popisu procesu (technologie + provozní podmínky strojů, přístrojů atd.). 21 Hlavní téma Management rizik Postup studie metodou HAZOP lze popsat těmito kroky: 1. popis účelu (funkce) podsystému (chlazení, ohřev apod.); 2. popis odchylky od požadované funkce (např. není chlazení) při využití tzv. klíčových slov; 3. nalezení příčiny nebo souběhu příčin vedoucích k odchylce (hledání odpovědi na otázku „co mohlo způsobit, že…“); 4. stanovení možných následků, provozních potíží a doporučených zásahů. Studie HAZOP v nejobecnějším tvaru se využívá v etapě podrobného návrhu; tato studie se označuje jako HAZOP II. Studie HAZOP II se provádí v těchto krocích: 1. Definují se cíle a rozsah platnosti studie, například nebezpečí mající pouze vnější dopad nebo pouze vnitřní dopad, oblasti výrobního zařízení zahrnuté do úvah apod. 2. Sestaví se pracovní tým studie HAZOP. Tým má sestávat jak z pracovníků, kteří připravují návrh, tak i z pracovníků z provozu a technických odborníků, Tabulka 1 Vodicí slova – termíny a definice. Termíny Definice Žádný nebo ne Žádné části zamýšleného výsledku se nedosáhlo (např. žádný průtok) Více Kvantitativní zvýšení (např. vysoké teploty) Méně Kvantitativní snížení (např. nízké teploty) Jakož i Kvalitativní zvýšení (např. dodatečný materiál) Částečně Kvalitativní snížení (např. pouze dvě složky ve směsi) Obráceně Opak (např. zpětný tok) Jinak než / jiný než Žádné části záměru se nedosáhlo, stalo se něco zcela jiného (např. tok nesprávného materiálu) Tabulka 2 22 aby byl schopen vyhodnotit důsledky odchylek od zamýšleného provozu. 3. Shromáždí se požadovaná dokumentace, výkresy a popis procesu. Do toho se zahrnují schémata, výkresy potrubí a přístrojů, zařízení, specifikace potrubí a přístrojů, řídicí logické diagramy procesu, situační výkresy, postupy provozu a údržby, postupy reakce na nouzové stavy atd. 4. Analyzuje se každý důležitý objekt zařízení a všechna podpůrná zařízení, potrubí a přístroje s použitím dokumentů shromážděných v kroku 3. Nejdříve se definuje záměr procesu, potom se pro každé potrubí a objekt zařízení aplikují vodicí slova (viz tabulka 1). Tato vodicí slova podněcují jednotlivce k přemýšlení a vyvolávají diskusi ve skupině. 5. Dokumentují se následky jakékoliv odchylky od normálu a zvýrazní se ty odchylky, které se považují za nebezpečné a věrohodné. Kromě toho se identifikují prostředky k detekci odchylek a/nebo k jejich zabránění. Tato dokumentace se obvykle provádí na pracovních listech HAZOP. Příklad takového pracovního listu pro vodicí slovo „žádný, ne“ použité pro „průtok“ je v tabulce 2. Příklad pracovního listu HAZOP. Vodicí slovo Odchylka Možné příčiny Následky Požad. opatření Žádný, ne Žádný průtok 1. Dodávaný materiál není k dispozici. Polymer se bude vytvářet se sníženým výkonem. a) Zajistí se dobrá komunikace s operátorem. b) Vytvrzovací nádrž se opatří signalizací. 2. Čerpadlo selhalo. Jako v bodě 1. Jako v bodě b). 3. Ucpalo se potrubí nebo se omylem uzavřel ventil nebo se zasekl řídicí ventil v poloze zavřeno. Jako v bodě 1. Čerpadlo se přehřeje. U každého čerpadla se instaluje zpětné oběhové potrubí. Management rizik Účel zařízení – definuje řádnou funkci zařízení, jaká se očekává podle projektu. Může být popsán různými způsoby – slovně, pomocí grafů, tabulek atd. V řadě případů to bývá technologické schéma nebo diagram. Systematická prohlídka je založena na postupném kladení dotazů formou vytváření odchylek od řádné funkce, která představuje účel zařízení. Cílem je nalézt takové odchylky, které mohou vyvolat nebezpečný stav. Nebezpečný stav je takový následek odchylky, který může způsobit poškození zdraví nebo způsobit škodu. Systematickým kombinováním vodicích slov a účelu zařízení jsou při testování prověřeny prakticky všechny myslitelné odchylky. Každou z nich je třeba posoudit, odhalit její příčiny a stanovit možné následky. Pokud jsou následky nevýznamné, není potřeba tyto odchylky brát v úvahu. Naopak, pokud budou následky závažné, je třeba odhalit příčiny odchylky a provést opatření k jejich eliminaci. Je-li prohlédnuta jedna část zařízení a jsou zaznamenána potenciální nebezpečí, přechází se na další část (podsystém). Takto se postupuje, pokud není prohlédnut celý projekt. Metoda FMEA a FMECA Metoda FMEA (Failure Modes and Effects Analysis) – analýza způsobů a důsledků poruch, stejně jako metoda FMECA (Failure Modes, Effects and Criticality Analysis) – analýza způsobů, následků a kritičnosti poruch, jsou metody vyvinuté pro potřeby studia poruch systémů. Jsou aplikovatelné na různé systémy (mechanické, elektrické, hydraulické aj.) a jejich kombinace. FMEA stanoví postup vzniku, průběhu a důsledku poruchy. FMECA pak umožňuje uvažovat závažnost poruch a kritičnost jejího výskytu. Cílem obou metod je • vyhodnocení důsledků a posloupnosti jevů vedoucích k poruše, • určení závažnosti důsledků poruchy s ohledem na správný výkon funkce, • klasifikování zjištěných poruch podle toho, za jakých podmínek mohou být diagnostikovány, • určení ukazatelů závažnosti a pravděpodobnosti vzniku poruchy. FMEA je vhodná především při hodnocení jednotlivých prvků systému, které mohou vést k selhání celého systému. Metoda se příliš nehodí pro složité systémy s mnoha prvky. FMECA navíc umožňuje určit kritičnost vzniku poruchy pro selhání systému. Pomocí této metody je možno riziko kvantifikovat. Hlavní téma Obě metody používají tyto kroky: 1. popis systému a jeho základních funkcí, definování minimálních funkcí s ohledem na zvolená kritéria (bezpečnost, spolehlivost apod.); 2. vypracování funkčních a spolehlivostních blokových diagramů a jiných diagramů a matematických modelů; 3. stanovení základních principů a odpovídající dokumentace potřebné pro provádění analýzy; 4. identifikace (způsobů) poruch, jejich příčin a důsledků, jejich relativní důležitosti a jejich posloupnosti; 5. volba metod a opatření k detekci a izolaci poruch; 6. návrh konstrukčních a provozních opatření pro závažné poruchy; 7. určení kritičnosti jevu, kvantifikace důsledků poruch (pouze FMECA); 8. stanovení pravděpodobnosti vzniku poruch (pouze FMECA); 9. vyšetření určitých kombinací vícenásobných poruch; 10. doporučení na snížení pravděpodobnosti vzniku poruch a omezení jejich následků. Při použití FMECA jsou poruchy (havárie) zařazovány podle pravděpodobnosti výskytu do pěti kategorií od velmi nízké až po velmi vysokou: velmi nízká – nepravděpodobný, ale možný výskyt poruchy; nízká – málo pravděpodobný výskyt poruchy; střední – příležitostný výskyt poruchy; vysoká – pravděpodobný výskyt poruchy; velmi vysoká – častý výskyt poruchy. Obdobně i závažnost následků poruchy (havárie) je rozdělena do pěti kategorií: I. zanedbatelné škody, lidský život nebo zdraví by nebylo ohroženo; II. malé škody, ale zanedbatelně ohrožuje lidský život nebo zdraví; III. významné škody, ale zanedbatelně ohrožuje lidský život nebo zdraví; IV. velice závažné škody, ohrožuje lidský život nebo zdraví; V. katastrofické škody, smrt nebo zranění člověka. Pomocí těchto kategorií můžeme riziko poruchy (havárie) vyjádřit pomocí matice (tab. 3). 23 Hlavní téma Management rizik Analýza stromu událostí – Event Tree Analysis, ETA Event tree, „strom událostí“, je logický graf, který popisuje logický rozvoj událostí. Vývoj události směřuje od konečné události (poruchy) k příčinám. Je to tedy metoda induktivní. Získá se informace o tom, kdy se porucha objeví a jaká je její pravděpodobnost. Obvyklý postup při analýze pomocí stromu událostí: 1. identifikace sledované události; 2. identifikace bezpečnostních funkcí předcházejících této události; 3. sestavení stromu událostí; 4. vyhodnocení logického grafu a možných následků. Jsou-li dostupná vhodná data, lze přistoupit k vyhodnocení pravděpodobnosti konečné události. Takto lze stanovit pravděpodobnost nezvratné posloupnosti poruch a navrhnout opatření vedoucí ke zlepšení. Strom událostí se generuje od identifikovaného nebezpečného stavu s přihlédnutím k jednotlivým bezpečnostním zásahům až ke konečným stavům systému. Vychází se z předpokladu, že tuto situaci lze očekávat např. jednou za rok. První bezpečnostní zásah může být úspěšný nebo může dojít k selhání. S využitím intenzity poruch pro zařízení prvního bezpečnostního zásahu se graf dělí na dvě větve. Úspěšný alarm představuje horní větev a neúspěšný alarm představuje dolní větev grafu. Další postup větvení grafu je analogický. Analýza stromu poruchových stavů – Fault Tree Analysis, FTA Fault tree, „strom poruchových stavů“, je v podstatě organizované grafické vyjádření podmínek anebo jiných faktorů, které způsobují vznik definované nežádoucí události, označené jako vrcholová událost, anebo k jejímu vzniku přispívají. Strom poruchových stavů je možné kreslit svisle nebo vodorovně. V případě použití svislého uspořádání má být vrcholová událost na stránce nahoře a základní události na stránce dole. V případě použití vodorovného uspořádání může být vrcholová událost vlevo nebo vpravo. Využívají se značky z Booleovské algebry. Jde o metodu vyvinutou pro účely elektrotechniky a nyní používanou pro hodnocení rizika např. v jaderné energetice. Ukazuje se, že tato metoda je použitelná i pro chemická či jiná průmyslová zařízení. Strom poruchových stavů sestavený pro závažný stav může být velmi rozsáhlý, neboť vytváří nejrůznější kombinace příčin poruch. Metoda stromu poruchových stavů je metodou deduktivní, slouží k nalezení jednotlivých cest šíření poruch od primárních příčin ke konečným následkům. Vychází se z přesně definovaného konečného stavu (Top event) a postupně se hledají příčiny nebo jejich souběhy, které mohou vést k uvažovanému stavu. Generování logického grafu může být ukončeno na různé úrovni podrobností. Je efektivní generovat graf do té úrovně, ve které jsou dostupné údaje o spolehlivosti elementárních prvků. V následném kroku lze graf vyhodnotit a stanovit tak pravděpodobnost konečné poruchy. Tímto krokem však celá analýza nekončí, neboť je potřeba vypočtenou pravděpodobnost poruchy porovnat s tzv. ekonomicky přijatelnou pravděpodobností poruchy – TOP (Trade – Off Probability). TOP stanovuje ekonomické relace mezi velikostí ztráty a její pravděpodobností. Tabulka 3 Matice rizika poruchy (havárie). A B C Pravděpodobnost poruchy Následky Opatření velmi nízká 1 zanedbatelné 1 velká podstatná 1 nízká 2-3 malé 2-3 významná 2-5 střední 4-6 významné 4-6 malá 6-8 vysoká 7-8 velice závažné 7-8 nepatrná velmi vysoká 9-10 katastrofické 9-10 žádná 9 10 Pozn.: Jiným způsobem vyjádření rizikovosti poruchy (havárie) je použití porovnávací hodnoty rizika (PHR), která je funkčním vyjádřením rizika. PHR zohledňuje i bezpečnostní opatření na snížení rizik. Pro stanovení PHR se využívá verbálního vyjádření pravděpodobnosti poruchy, následků a opatření. PHR = A × B × C 24 Management rizik Hodnocení metody: • Pro větší systémy je třeba generovat rozsáhlé grafy. • Generování logického grafu je činnost časově náročná. • Projevuje se vliv subjektivních znalostí a zkušeností. • Úplný strom poruch prakticky nelze sestavit. • Sestavení stromu poruch vyžaduje praktické zkušenosti. • Hodnocení rizika závisí na dostupných údajích. Metody relativní priorizace rizik Relativní priorizace je spíše analytickým postupem než jednoduše definovanou analytickou metodou. Tento postup umožňuje srovnávat jednotlivé znaky několika procesů nebo aktivit a určit, zda obsahují nebezpečné faktory natolik významně, aby bylo potřeba je podrobit dalšímu zkoumání. Relativní priorizace rizik umožňují porovnávat stávající zařízení a technologie i technologie a zařízení ve fázi návrhu a získávat informace o tom, která varianta je lepší, tj. bezpečnější. Porovnání je prováděno na základě číselných vyjádření, která představují relativní úroveň významnosti, kterou analytik přiřazuje každému zdroji rizika. Relativní priorizace rizik by měla být prováděna již ve fázi návrhu technologického procesu, aby bylo možno nalézt optimální variantu řešení z hlediska bezpečnosti. Může však být stejně dobře použita i u již existujících zařízení k posouzení a porovnání rizik různých provozních operací a stavů. Běžně se užívá řada metod pro tyto účely. Zde se zmíníme o dvou metodách, které jsou užívány především pro identifikaci nebezpečí a hodnocení rizik pro účely havarijního plánování. Jedná se o indexovou metodu Dow Fire and Explosion Index a metodu IAEA 727. Metody relativní priorizace rizik jsou založeny na třech otázkách: 1. Co se může stát? 2. Jak je pravděpodobné, že se to stane? 3. Jaké to může mít následky? Poměrná jednoduchost metod relativní priorizace umožňuje jejich použití při základním zmapování a identifikaci nebezpečí a vyhodnocení rizik, ještě než použijeme metody přesnější, ale dražší a časově náročnější. Dow index vyhodnocuje existenci a závažnost nebezpečí vzniku požáru, exploze nebo toxicity v rozsáhlých zařízeních. Při analýze se proces nebo činnost rozdělí do jednotlivých funkčních jednotek, které se ohodnotí indexy na základě materiálových fyzikálních a chemických vlastností, podmínek provozu, rozložení zařízení a dalších faktorů. Jednotlivé faktory jsou kombinovány a vyhodnocovány pomocí indexů a konečného skóre. Skóre jednotlivých provozních Hlavní téma jednotek pak mohou být porovnávána, což umožňuje poměrně snadnou priorizaci rizik jednotlivých zařízení. Metoda IAEA-TECDOC-727 reprezentuje moderní postup relativní klasifikace rizika velkých nehod, při skladování, zpracování a přepravě nebezpečných látek. Metoda je vhodná pro klasifikaci rizika ve velkých podnicích i regionech, svými výsledky umožňuje provozovateli rozhodnout se, na které zdroje rizika se zaměřit nejdříve. Principem metody je oddělené hodnocení následků a pravděpodobnosti vzniku závažných havárií. Při určování následků a pravděpodobnosti se používají zejména následující údaje: vlastnosti a množství nebezpečných látek v zařízení, rozmístění osob v okolí, četnost směru větru, frekvence operací (nakládání a vykládání), existence bezpečnostních a protipožárních systémů, stáří zařízení, kvalita a existence bezpečnostních postupů, havarijní plán apod. Výsledkem hodnocení jsou následky a pravděpodobnost vzniku nehod, které je možno zobrazit v matici rizik, kde na ose X jsou následky a na ose Y je pravděpodobnost vzniku nehod. Volba vhodné metody pro analýzu Každá metoda má své specifické vlastnosti, které předurčují její použitelnost. V praxi volba typu metody závisí na mnoha faktorech. Hlavní roli hraje znalost metody a praktické zkušenosti s jejím použitím, dále cíl a typ analýzy, dostupnost informací potřebných k provedení analýzy, složitost systému a v neposlední řadě také náklady na analýzu. K hlavním faktorům, které významně ovlivňují výběr vhodné metody, patří především cíl a typ analýzy. Pod pojmem cíl analýzy je chápán druh požadovaného výsledku. Při nepřesném či příliš obecném zadání cíle ztrácí analýza svůj účel. K nejběžnějším cílům analýzy patří: • vytvoření seznamu rizikových situací; • návrh opatření vedoucích ke zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti zařízení; • vyhodnocení možného ohrožení obyvatel v okolí zařízení; • porovnání rizikovosti provozu za stávajícího a navrženého (projektovaného) stavu; • posouzení bezpečnosti provozu. Na základě stanoveného cíle se stanoví typ metody. Úroveň dostupných informací k provedení analýzy ovlivňují dva základní faktory: a) fáze vývoje systému (projekční návrh, stávající stav apod.), b) úroveň a aktuálnost dokumentace. 25 Hlavní téma Management rizik Znalost fáze vývoje systému je velmi důležitá, neboť bez ní nelze objektivně zvolit vhodnou metodu. Rovněž analýza provedená na základě zastaralé provozní dokumentace je nejen zbytečná, ale je to i plýtvání časem specialistů a finančními prostředky podniku. Jedná se zejména o následující nejčastěji používané podklady: • chnologický reglement, včetně výkresové dokumentace, • údaje o používaných látkách, • požární řád, • přehled úrazů, • výsledky šetření havárií, • údaje o počtu osob v okolí a v podniku, • meteorologické údaje. Při výběru metody je nutno přihlížet také k charakteristice (složitosti) systému. K základním charakteristikám systému patří: • složitost a rozsah systému, • charakter procesu, • typy operací, • vlastnosti nebezpečných látek. Závěr Každý přístup a každá metoda hodnocení rizik má své výhody i své nedostatky. Výpovědní hodnota prováděného hodnocení rizik může být posuzována na základě řady kritérií, jako jsou např. komplexnost informací, správnost informací (závisí na neurčitosti a na kvalitě provedené analýzy), praktická využitelnost výsledků apod. Volba vhodného přístupu a vhodné metody je proto závislá na účelu prováděného hodnocení, charakteru dat, která jsou k dispozici, finančních prostředcích a často i na sociálně politickém kontextu Literatura: • ČSN OHSAS 18001 Systémy managementu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci – Požadavky. • ČSN EN 60812 Techniky analýzy bezporuchovosti systémů – Postup analýzy způsobů a důsledků poruch (FMEA). • ČSN EN 61025 Analýza stromu poruchových stavů (FTA). • ČSN IEC 61882 Studie nebezpečí a provozuschopnosti (studie HAZOP) – Pokyn k použití. • ČSN EN 60300-1 Management spolehlivosti – Část 1: Systémy managementu spolehlivosti. • ČSN EN 60300-2 Management spolehlivosti – Část 2: Směrnice pro management spolehlivosti. • ČSN IEC 60300-3-1 Management spolehlivosti – Část 3-1: Pokyn k použití – Techniky analýzy spolehlivosti – Metodický pokyn. 26 • ČSN IEC 300-3-9 Management spolehlivosti – Část 3: Návod k použití – Oddíl 9: Analýza rizika technologických systémů. • ČSN EN 61078 Techniky analýzy spolehlivosti – Blokový diagram bezporuchovosti a booleovské metody. • ČSN EN ISO 12100 Bezpečnost strojních zařízení – Všeobecné zásady pro konstrukci – Posouzení rizika a snižování rizika. • Plášková A. Metody a techniky analýzy a zlepšování kvality. Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999. • Nebojte se rizik. Pomůcka pro zaměstnavatele k naplnění požadavků zákoníku práce. VÚBP, Praha 2001. • Paleček M. Identifikace a hodnocení rizik. 2. vyd., dotisk. VÚBP, Praha 2005. ISBN 80-903604-2-4. • Litwora R. a kol. Soubor hlavních zdrojů pracovních rizik při kovoobrábění. RoVS – Rožnovský vzdělávací servis, Rožnov p. R. 2000. ISBN 80-2388086-1. • Litwora R. a kol. Soubor hlavních zdrojů pracovních rizik při svařování. RoVS – Rožnovský vzdělávací servis, Rožnov p. R. 2000. ISBN 80-238-8085-3. • Litwora R. a kol. Soubor hlavních zdrojů pracovních rizik u dřevoobráběcích strojů. RoVS – Rožnovský vzdělávací servis, Rožnov p. R. 2000. ISBN 80-2388084-5. • Novotný K. Slovník vybraných pojmů vztahujících se k hodnocení rizik podle § 132a odst. 3 zákoníku práce. RoVS – Rožnovský vzdělávací servis, Rožnov p. R. 2000. ISBN 80-238-8083-7. Autorka: Ing. Martina Hájková je certifikovaná auditorka systémů managementu BOZP a držitelka Osvědčení o ověření odborné způsobilosti v prevenci rizik v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pracovala ve významných firmách z oboru energetiky a ICT, naposledy pak ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce v Praze, nyní je OSVČ; přednáší a audituje systémy managementu BOZP pro podnikatelskou sféru. Kontakt: [email protected] Management rizik Hlavní téma 27 Hlavní téma Management rizik Analýza rizik v systému řízení bezpečnosti informací Odhad rizik je druhou části analýzy rizik, která se skládá z: 1. výběru metody odhadu rizik, 2. hodnocení následků, 3. určení pravděpodobnosti incidentu, 4. odhadu úrovně rizik. Daniel Kardoš, QMS 96, s. r. o., Záhornice Účelem analýzy rizik v systému řízení bezpečnosti informací je identifikace rizik – určení toho, co by se mohlo stát, kdyby došlo k úplnému nebo částečnému narušení některé z bezpečnostních vlastností informačních aktiv. V rodině norem řady ISO 27000, jejichž obsahem je jednoduchý systém řízení bezpečnosti informací, najdeme analýzu rizik nejpodrobněji popsanou v normě ČSN ISO/IEC 27005:2009 Informační technologie – Bezpečnostní techniky – Řízení rizik bezpečnosti informací. Identifikace rizik Krok 1: identifikace aktiv Vstupem pro identifikaci aktiv je předtím stanovený rozsah, tj. hranice hodnocení rizik. Pod rozsahem chápeme stanovení místa působení organizace, stanovení dotčených procesů organizace (hlavní, podpůrné, vedlejší), stanovení dotčené organizační struktury (celá organizace nebo její část). Při vyloučení části organizační struktury nebo činnosti organizace je potřeba určit důvody vyloučení. Pod aktivem chápeme cokoli, co má pro organizaci hodnotu a co tedy vyžaduje ochranu. Každému aktivu nebo skupině aktiv by měla být přiřazena hodnota vyjadřující důležitost aktiva. U každého aktiva by měl být identifikován vlastník aktiva k zajištění záruky a odpovědnosti za aktivum. Vlastník aktiva k němu možná nemá vlastnická práva, ale má přiměřenou odpovědnost za jeho pořízení, vývoj, údržbu, používání a bezpečnost. Výstupem identifikace aktiv je seznam aktiv, u nichž je třeba zajistit řízení rizik, a seznam procesů a činností organizace, jež se vztahují k aktivům, a jejich důležitost. Úvod Vztahy v systému ochrany informací mezi aktivy, jejich hodnotou, jejich zranitelnostmi, hrozbami využívajícími zranitelnosti k odcizení nebo poškození aktiv, mírou rizika, požadavky na ochranu a ochrannými opatřeními vyjadřuje obrázek. Proces analýzy rizik v systému ochrany informací se skládá z procesu identifikace rizik a procesu odhadu rizik. Identifikace rizik se skládá z: 1. identifikace informačních aktiv a aktiv, pomocí kterých jsou informace shromažďované, zpracovávané, ukládané (archivované) a zpřístupňované, 2. identifikace hrozeb, které mohou působit na aktiva, 3. identifikace dříve zavedených a dříve plánovaných ochranných opatření, 4. identifikace zranitelností aktiv, 5. identifikace následků (scénářů naplnění hrozeb). Krok 2: identifikace hrozeb Vstupem identifikace hrozeb jsou informace o hrozbách získané z přezkoumání incidentů, od vlastníků aktiv, uživatelů a z jiných zdrojů, včetně vnějších informací o možných nových hrozbách a o tom, co je způsobuje. Hrozba má potenciál poškodit aktiva, jako Obrázek Využívají HROZBY Vztahy v systému ochrany informací. Chrání před OCHRANNÁ OPATŘENÍ Zvyšují Zvyšují Snižují Splňují POŽADAVKY NA OCHRANU 28 ZRANITELNOSTI RIZIKA Indikují Jsou vystavena AKTIVA Zvyšují Mají HODNOTY (v závislosti na možné dopady podnikání) Management rizik jsou informace, procesy a systémy, tedy poškodit samotnou organizaci. Hrozby mohou být přírodního nebo lidského původu a mohou být náhodné nebo úmyslné. Je potřeba identifikovat zdroje jak náhodných, tak úmyslných hrozeb. Hrozba může vyvstat zevnitř i zvenčí organizace. Výstupem identifikace hrozeb je seznam hrozeb s identifikací typu a zdroje hrozby. Krok 3: identifikace stávajících bezpečnostních opatření Vstupem procesu je dokumentace popisující stávající opatření, případně opatření již plánovaná, ale dosud nezavedená. Dalším vstupem mohou být existující plány zvládaní rizik. Pokud stávající opatření neplní svou očekávanou funkci, může to způsobit zranitelnost. Informace o účinnosti existujících opatření mohou poskytnout také zprávy z přezkoumávání vedením organizace a zprávy z auditu. Výstupem identifikace stávajících bezpečnostních opatření je seznam existujících a plánovaných, ale doposud nezavedených opatření, popis stavu jejich zavedení a účinnosti. Krok 4: identifikace zranitelností aktiv Vstupem procesu je seznam známých hrozeb, seznam aktiv a seznam existujících opatření. Zranitelnosti mohou být zneužity hrozbami, a může tak být způsobena škoda organizaci prostřednictvím informačních aktiv. Výstupem procesu je seznam zranitelností ve vztahu k aktivům, hrozbám a stávajícím opatřením. Druhým výstupem může být seznam identifikovaných zranitelností aktiv, ke kterým se nevztahují žádné identifikované hrozby. Tento výstup je nutné podrobit zvlášť pečlivému přezkoumání. Krok 5: identifikace následků Vstupem procesu je seznam aktiv, seznam procesů a seznam hrozeb a zranitelností vztahujících se k aktivům a jejich důležitosti. Účelem procesu je identifikovat následky, jakékoli škody nebo negativní dopady na organizaci, které mohou být způsobené ztrátou důvěrnosti, integrity, dostupnosti nebo dalších bezpečnostních vlastností informačních aktiv, nebo aktiv, pomocí kterých jsou informace shromažďované, zpracovávané, archivované a zpřístupňované, tj. mohou být způsobené naplněním scénáře incidentu. Pod scénářem incidentu chápeme popis události, kdy hrozba zneužívá některou zranitelnost nebo soubor zranitelností části aktiva, jednoho aktiva nebo skupiny aktiv a tím může způsobit škodu nebo může mít jakýkoli negativní dopad na organizaci. Výstupem procesu je seznam scénářů incidentů s jejich následky vztahujícími se k aktivům a s nimi souvisejícím procesům. Hlavní téma Odhad rizik 1. Výběr metody odhadu rizik Analýzu rizik lze provádět v různých stupních podrobnosti v závislosti na kritičnosti (důležitosti) aktiv v rozsahu známé zranitelnosti a známých hrozeb vyplývajících z incidentů zaznamenaných v organizaci v minulosti. Metoda odhadu může být kvalitativní nebo kvantitativní nebo kombinace obou v závislosti na okolnostech. V praxi se často používá nejprve kvalitativní odhad k získání obecné indikace úrovně rizika a k odhalení větších rizik. Kvalitativní odhad: k popisu velikosti potenciálních následků (například nízkých, středních či vysokých) a pravděpodobnosti, že se tyto následky vyskytnou, používá škálu kvalifikačních atributů. Výhodou kvalitativního hodnocení je, že je všichni příslušní pracovníci mohou snadno pochopit, naproti tomu jeho nevýhodou je závislost na subjektivním výběru škály. Tyto škály lze upravit nebo přizpůsobit tak, aby odpovídaly okolnostem, a pro různá rizika lze použít různé popisy. Kvantitativní odhad: používá stupnici s číselnými hodnotami, a to jak pro následky, tak pro pravděpodobnost, a využívá přitom data z různých zdrojů. Kvantitativní hodnocení v mnoha případech používá historická data incidentů a má výhodu v tom, že může mít přímou souvislost s cíli bezpečnosti informací a zájmy organizace. Nevýhodou je nedostatek takových dat u nových rizik nebo slabých míst, která nebyla identifikována nebo byla identifikována, ale neexistuje historický záznam (zkušenost, znalost) z takového incidentu, a tyto hrozby a zranitelnosti jsou prakticky neidentifikovatelné nebo podceňované. Příkladem z nedávné minulosti je japonská Fukušima. Obě metody můžeme kombinovat; u jednotlivých rizik nebo skupin rizik stanovíme podmínky, kdy a jak budou metody použité. Výstupem procesu je stanovená metoda odhadu rizik. 2. Hodnocení následků Vstupem procesu je seznam identifikovaných scénářů incidentů, včetně identifikace hrozeb, zranitelností, ovlivněných aktiv, dopadů na aktiva a procesy. Účelem procesu je stanovení možných negativních dopadů na organizaci, které mohou být způsobeny informačně bezpečnostním incidentem. Pod informačně bezpečnostním incidentem chápeme částečné nebo úplné narušení bezpečnostních vlastností informačních aktiv, jako je důvěrnost, integrita, dostupnost a další. Hodnotu dopadu na organizaci lze vyjádřit kvalitativně nebo kvantitativně. Hodnota aktiv se nejčastěji stanovuje jako hodnota potřebná k zajištění náhrady poškozeného aktiva – náklady na obnovení (je-li to vůbec možné) nebo, pokud samotná hodnota aktiva je zanedbatelně nízká, hodnotou způsobené obchodní ztráty. Následky lze vyjádřit na základě 29 Hlavní téma Management rizik peněžních, technických nebo personálních kritérií dopadu nebo jiných kritérií vhodných pro organizaci. Výstupem procesu je seznam hodnot (velikosti) dopadů způsobených naplněním scénářů incidentů. 3. Určení pravděpodobnosti výskytu incidentu Vstupem procesu je seznam identifikovaných scénářů incidentů, včetně identifikovaných hrozeb, ovlivněných aktiv, využitých zranitelností a dopadů na aktiva a procesy organizace, seznam všech existujících a plánovaných opatření, jejich účinnost a aktuální stav. Účelem procesu je určení pravděpodobnosti výskytu (naplnění) scénářů incidentů. Po identifikaci scénářů incidentů je nutné za použití technik kvalitativního nebo kvantitativního hodnocení určit pravděpodobnost naplnění každého scénáře včetně předpokládaného negativního dopadu. Přitom je nutné zohlednit, jak často se tyto hrozby mohou vyskytovat. V závislosti na potřebné přesnosti lze aktiva spojovat do skupin nebo můžeme naopak aktiva rozdělit na jejich prvky a přiřadit scénáře k daným prvkům. Podle geografické dislokace se může charakter hrozeb pro stejný typ aktiv měnit nebo se může lišit účinnost existujících opatření. Výstupem procesu je stanovení předpokládané pravděpodobnosti výskytu (naplnění) scénářů incidentů. 4. Odhad úrovně rizik Vstupem procesu je seznam scénářů incidentů s jejich následky, jež se vztahují k aktivům a procesům týkajícím se činností organizace, a pravděpodobnost naplnění scénářů. Účelem procesu je odhadnout úroveň rizika, to jest přiřadit hodnoty k pravděpodobnosti a následkům rizika. Tyto hodnoty mohou být kvalitativní nebo kvantitativní. Odhad rizik je postaven na rozsahu následku a pravděpodobnosti jeho výskytu. Je možné zohlednit v odhadu rizika také zájmy zainteresovaných stran, případně jiné vstupy. Výstupem procesu je seznam rizik s přiřazenými úrovněmi hodnot. Závěr Jak je z výše uvedeného zřejmé, systém řízení ochrany informací se skládá ze souborů procesů, které jsou jednoduše a srozumitelně popsané. Mají popsané vstupy, účel procesu a výstupy. Rodina norem řady 27000 nabízí jednoduchou, snadno implementovatelnou metodickou podporu řízení ochrany informací zejména malým a středním firmám. Autor: Ing. Daniel Kardoš, Ph.D., pracuje jako poradce a školitel systému řízení bezpečnosti informací. Osm let působil jako pedagog na PEF ČZU v Praze (řízení ITC). Je externím posuzovatelem ČIA pro oblast ISMS. Kontakt: [email protected] 30 Management rizik Environmentální aspekty – cesta k účinnosti EMS Zdeněk Veverka, auditor EMS, Praha Každý subjekt, který se rozhodne využít ČSN EN ISO 14001:2005 ke zdokonalení svého systému řízení organizace, se setká s pojmem environmentální aspekt. Pokud něco v rámci auditů systému environmentálního managementu vyvolá diskusi mezi auditory a zástupci auditované organizace, jsou to zpravidla názory na identifikaci a popis environmentálních aspektů. Důvodem výměny názorů je normou velmi volně stanovená definice tohoto pojmu. Systém environmentálního managementu (EMS) zavedený a udržovaný v souladu s požadavky normy ČSN EN ISO 14001:2005 Systémy environmentálního managementu – požadavky s návodem na použití (dále jen „norma“) patří pravděpodobně mezi nejrozšířenější systémy managementu (řízení) zaváděné podle mezinárodních norem. Jedním ze základních požadavků, z nichž se odvíjí účinnost EMS, je vhodné naplnění požadavku normy uvedeného v čl. 4.3.1 Environmentální aspekty [Organizace musí vytvořit, zavést a udržovat postup(-y), odst. a) k identifikaci environmentálních aspektů svých činností, výrobků a služeb…, odst. b) k určení těch aspektů, které mají nebo mohou mít významný(-é) dopad(-y) na životní prostředí (tj. významných environmentálních aspektů). Organizace musí tyto informace dokumentovat a průběžně je aktualizovat. Organizace musí zajistit, aby významné environmentální aspekty byly vzaty v úvahu při vytváření, zavádění a udržování jejího systému environmentálního managementu.]. Při všech činnostech vycházejících z předpisů (v daném případě z normy) je potřebné chápat obsah konkrétního ustanovení, zejména takového, které ukládá organizaci povinnosti („organizace musí“). Jen v případě úplného pochopení pojmu lze stanovenou povinnost naplnit. Z uvedeného důvodu je potřebné si význam a obsah slovního spojení „environmentální aspekt“ přiblížit. Co je „environmentální aspekt“ Slovo aspekt (z lat. aspectus, vzhled, pohled, náhled, hledisko, pojetí, zorný úhel – v podstatě shodně význam slova uvádějí všechny nejběžnější relevantní slovníky i další zdroje) může znamenat (znamená) hledisko, stanovisko, úhel pohledu (zorný úhel, zřetel) na nějakou skutečnost. [Bývá užíváno i ve smyslu charakteristiky polohy nějakého nebeského tělesa vůči Slunci (astronomie, astrologie) nebo v rámci popisu kategorie slovesa vyjadřující časovost slovesného děje (slovesný vid – Hlavní téma dokonavost či nedokonavost slovesa) a také při popisu vzhledu přírody v ročních obdobích (např. zimní aspekt, jarní aspekt).] V poslední době je možné se s tímto pojmem setkávat zejména při výkladu liturgických, filozofických a odborných textů nebo při výkladu dějů či pojmů, jejichž konkrétní popis by byl obsáhlý nebo i nemožný – viz např. slovní spojení: ekonomické aspekty života; politické aspekty globalizace; veškeré její aspekty – umělecké, technické, komerční; spirituální aspekty; aspekty právní normy; měřitelné aspekty lidského chování; psychologicko-teologické aspekty; nevědomé aspekty; aspekty vztahu mezi mužem a ženou; negativní aspekty života společnosti; technologické aspekty; meditační aspekty; aspekty zadání. Z uvedeného vyplývá, že slovo aspekt je užíváno při snaze popsat „vše, co se vztahuje k předmětu zájmu“, přičemž konkretizace a bližší výklad obsahu pojmu jsou ponechány na čtenáři či posluchači. Přídavné jméno environmentální je v poslední době velmi frekventovaným slovem. Stále častěji je dvojslovný výraz „životní prostředí“ nahrazován v českém jazyce slovem „environment“. České sousloví „životní prostředí“ mj. může vyvolávat otázku, k jakému organismu se pojem vztahuje. Logicky by bylo pravděpodobně vhodnější používat v obdobném smyslu pouze pojem prostředí nebo pojem okolní prostředí. Ve světových jazycích není přídavné jméno „životní“ ve vztahu k prostředí v nejširším pojetí užíváno. Pro okolní prostředí existuje obvykle zvláštní specifický výraz (např. anglicky environment, německy die Umwelt, francouzsky l'environnement, rusky okružajuščaja sreda). Někdy je pojem „environmentální“ nahrazován pojmem „ekologický“. Je dobré si připomenout, že pojmy „environmentální“ a „ekologický“ nejsou významově shodné. Ekologie je název vědní disciplíny zabývající se vztahy mezi organismy a jejich prostředím – okolním prostředím – environmentem. Pro potřeby systémové normy je environmentem prostředí, ve kterém organizace provozuje svou činnost a zahrnující ovzduší, vodu, půdu, přírodní zdroje, rostliny a živočichy, lidi a jejich vzájemné vztahy. Tzn., že environment zahrnuje v tomto případě i vzájemné vztahy složek životního prostředí, čímž se významově přibližuje k pojmu ekologie. Výše citovaná systémová norma definuje environmentální aspekt jako prvek činnosti, výrobků nebo služeb organizace, který může ovlivňovat životní prostředí. Environmentální aspekt je tedy aktivita, výrobek nebo služba, u níž (nějž) je možné vysledovat projev ovlivňující jednu nebo několik složek prostředí. Definice obsahuje ještě pojem „prvek činnosti“. Slovo prvek vyjadřuje zpravidla něco, z čehož je vytvářen (vytvořen) celek (např.: chemický prvek – základ pro tvorbu sloučenin, stavební prvek – věc užívaná 31 Hlavní téma Management rizik k vytvoření stavby, hláska – prvek, z něhož je tvořeno slovo, slovo – prvek použitý k vytvoření věty). Je zřejmé, že norma vyžaduje hledání a identifikaci takových částí většího celku (činnosti organizace), které jsou prameny vlivu organizace na její okolí – složky životního prostředí a vztahy mezi nimi, respektive ovlivňující vztahy organizace k jejímu okolí. Při snaze o porozumění definici popisující pojem environmentální aspekt je nutné se, mimo již komentovaný obsah pojmu, zaměřit na sousloví „prvek činnosti nebo výrobku nebo služeb organizace“. Pravděpodobně by ve vztahu k obsahu jednotlivých uvedených pojmů – činnost, výrobek, služba – stačilo uvést v definici pouze pojmy „prvek činnosti nebo výrobku“ (služba je jednou z činností organizace) nebo pro výrobky a služby organizace zavést pojem produkt (prvek činnosti nebo produktu organizace). Povinnost určit a plánovat operace a činnosti související s určenými environmentálními aspekty Významnou povinností vyplývající z textu normy (čl. 4.4.6 Řízení provozu) a mající vztah k environmentálním aspektům organizace je, že organizace musí určit a plánovat ty operace a činnosti, které souvisejí s určenými environmentálními aspekty. Způsob řízení provozu je v systémové normě stanoven ve třech variantách: a) vytvořením, zavedením a udržováním dokumentovaného(-ných) postupu(-ů) pro jejich řízení, b) ustanovením provozních kritérií v postupech dle bodu a), c) vytvořením, zavedením a udržováním postupů pro identifikované významné environmentální aspekty zboží a služeb (pozn.: produktů). Uvedené požadavky na řízení operací a činností, jejichž prvky mohou být environmentálními aspekty, má organizace zpravidla dokumentovány v podobě návodů a další průvodní dokumentace k nakupovaným produktům (strojům, nástrojům, nářadí, chemickým látkám a přípravkům, surovinám apod.), potřebným pro její činnost, a nebo má stanovené vlastní výrobní i jiné postupy dokumentovány a řízeny s použitím technologických postupů, provozních řádů, pracovních a technologických návodek a pokynů, pracovních postupů, manuálů apod. Uvedené dokumenty užívá organizace zpravidla i v případě, že nemá v úmyslu zavést EMS. Protože při identifikaci environmentálních aspektů musí být zohledněny běžné provozní podmínky (viz výše uvedené dokumenty), ale i provozní podmínky abnormální a předvídatelné situace havarijního ohrožení, je nutné do skupiny dokumentů, v nichž mohou být popsány (stanoveny) prvky činností považovaných za environmentální aspekty, zařadit i havarijní plány. Havarijní plány bývají zpracovány zpravidla na základě požadavků zákonných předpisů 32 (zákon o vodách, zákon o ochraně ovzduší, zákon o požární ochraně apod.). Všechny uvedené dokumenty je možné považovat za databázi prvků činností, mezi nimiž je při zavádění EMS nutné hledat ty, které jsou prameny ovlivňování životního prostředí (okolí organizace). Postup k vymezení environmentálních aspektů a jejich dokumentování V rámci normy není k vymezení environmentálních aspektů (dále jen „EA“) předepisován (stanoven) žádný postup. Ve smyslu pojmu aspekt je možné usoudit, že výběr dotčených prvků činností a produktů je ponechán na pohledu (zorném úhlu) organizace, která se rozhodla EMS zavést a udržovat. Z uvedeného vyplývá, že stanovení a určení, co je a co není EA, záleží na úhlu pohledu organizace. Velmi významnou povinností, stanovenou systémovou normou a mající přímý dopad na EA organizace, je, že organizace musí stanovit postup k určení uplatnitelnosti právních předpisů na své EA. Plnění této povinnosti musí organizace přezkoumávat – hodnotit (viz čl. normy č. 4.5.2 Hodnocení souladu). Z uvedeného vyplývá, že organizace musí nejen podřídit své prvky činností a své produkty svému pohledu na ně a identifikovat mezi nimi prameny vlivu na životní prostředí, ale zejména je musí podřídit požadavkům právních předpisů, které se na ně vztahují. Je nutné zdůraznit, že norma nestanovuje okruh dotčených právních předpisů z pohledu chráněného zájmu. Z tohoto vyplývá, že se nemůže jednat jen o předpisy, jejichž chráněným zájmem je životní prostředí. Jak již bylo uvedeno, je možné (respektive vhodné) dokumenty pro řízení provozu organizace a havarijních situací, které je možné při činnostech organizace předpokládat a jejichž účastníkem může organizace být, chápat jako dokumentovanou databází prvků činností, produktů a současně i řídících prvků, které organizace používá. Aby organizace naplnila požadavky systémové normy, musí vytvořit, zavést a udržovat postup(-y) k identifikaci environmentálních aspektů (pramenů vlivu na životní prostředí), které jsou zpravidla součástí činností (jsou prvky činností) popsaných v provozních a havarijních dokumentech organizace. S využitím tohoto postupu je poměrně snadno naplněn i další požadavek systémové normy, kterým je dokumentování EA. Takto přistupovat k identifikaci EA je možné, protože systémová norma nestanovuje pro dokumentování EA žádné formální ani věcné požadavky. Protože obsah provozních a havarijních předpisů musí být proškolován, ať již jako povinnost stanovená zákony nebo jako nutnost pro chod organizace, je při popsaném postupu identifikace EA z velké části naplněn i další požadavek systémové normy uvedený v čl. 4.4.2 (Odborná způsobilost a povědomí). Management rizik Způsob definování tzv. EA v normě vylučuje možnost hodnotit organizací identifikované a vymezené prameny vlivu (EA) na prostředí a vztahy v něm jako správné nebo nesprávné. Je však možné, v návaznosti na zpravidla v příslušných zákonech a jejich prováděcích předpisech stanovené metody a postupy sledování znečišťování jednotlivých složek životního prostředí, vyhodnotit dopady EA na složky životního prostředí. Dopady EA na vztahy mezi jednotlivými složkami prostředí je nutné vyhodnotit na základě jiných postupů a metod. Hodnocení EA S využitím těchto metod a postupů a případně i zvláštních postupů, které si organizace v souladu s požadavky systémové normy může (musí) stanovit, jsou EA hodnoceny podle významnosti pro organizaci. Dopady EA na životní prostředí, ať již příznivé, nebo nepříznivé, jsou systémovou normou definovány jako environmentální dopady. Vztah mezi environmentálními aspekty a environmentálními dopady je vztahem příčiny a následku. Hodnocení environmentálních dopadů na příznivé a nepříznivé je možné na základě požadavků právních předpisů, které zpravidla vše, co ohrožuje jimi chráněný zájem, považují za nepříznivé, a pohledu organizace na její vztahy k okolí. Vzhledem k požadavku normy je nutné zařadit mezi EA všechny prameny vlivu na životní prostředí, u nichž je to vyžadováno právními předpisy (zdroje znečišťování ovzduší, místa vzniku odpadu, zdroje odpadních vod, zdroje hluku, zdroje záření atd.). V tomto směru je možné u organizace hodnotit správně či nesprávně identifikované EA. Tyto EA jsou zpravidla definovány v dotčených zákonech. Rozsah činnosti, respektive to, co je považováno za její prvek, který není definován v příslušných zákonech a je identifikovaný jako EA, je plně v kompetenci organizace. Systémová norma v tomto smyslu poskytuje na rozdíl od právních předpisů organizaci volnost při vymezení rozsahu činnosti, kterou je schopna řídit nebo ovlivňovat. Závažná chyba: záměna dopadů a aspektů Za nepochopení problematiky plánování EMS je nutné považovat zejména záměnu dopadů EA za vlastní EA. Dopady EA na životní prostředí je obvykle nutné kvantifikovat metodami a postupy stanovenými v právních předpisech. Zpravidla jde o míru ovlivňování (znečišťování) jednotlivých složek životního prostředí (např. množství a kvalitu vypouštěné odpadní vody, množství a kvalitu vypouštěných emisí do ovzduší, emitovaný hluk, vibrace, záření) nebo míru spotřeby obnovitelných nebo neobnovitelných zdrojů a míru jejich využívání. Tyto jevy ovlivňující stav dotčené složky životního prostředí jsou vždy dopadem EA na životní prostředí. Identifikace EA je identifikací pramene (zdroje) těchto jevů. Jeho Hlavní téma vymezení musí být stanoveno tak, aby bylo možné EA řídit ve smyslu závazku ke zlepšování a prevenci znečištění. Neustálé zlepšování a prevence Informace o EA slouží organizaci k naplňování závazku k neustálému zlepšování a prevenci znečištění. Tento závazek, který na sebe každá organizace dobrovolně přijala při rozhodnutí o zavedení EMS, je dalším požadavkem, který musí být zohledněn při identifikaci EA. Naplňování tohoto závazku je důkazem o účinnosti zavedeného EMS. Zda organizace identifikovala EA v souladu s požadavky systémové normy a stejně tak i stanovila jejich významnost, je možné zjistit pouze na základě dokumentování plnění závazku k neustálému zlepšování a prevenci znečištění. Plnění tohoto závazku je důkazem účinnosti a výkonnosti EMS. Plnění závazku je v rámci požadavků systémové normy dokumentováno zlepšením celkového environmentálního profilu organizace. Pokud organizace identifikovala a vyhodnotila své EA formálně (nevhodně pro své činnosti) a není schopna provádět v souladu s postupy plánování svého EMS opatření, jejichž výsledkem je plnění závazku k neustálému zlepšování a prevenci znečištění, je možné, respektive nutné, její EMS hodnotit jako nefunkční a nenaplňující požadavky systémové normy. Závěr Všichni, kteří využívají systémovou normu, si musí být vědomi skutečnosti, že systémová norma v rámci svých obecných formulací poskytuje volnost při naplňování jednotlivých svých článků. Jako povinnost stanovuje systémová norma zpravidla pouze stanovení postupů – cesty; volba cesty je plně v kompetenci organizace. Norma umožňuje organizaci na základě zvolené cesty najít a získat informace o významných pramenech vlivu organizace na životní prostředí, o pro ni významných EA. Zda se s využitím těchto informací podaří organizaci naplňovat obsah základních požadavků environmentální politiky, nebo zda je nutné stanovené postupy změnit si musí organizace vyhodnotit sama. EA podřízené právním předpisům musí organizace řídit tak, aby přinejmenším naplňovala požadavky, jež jsou stanovené zákony. Organizace může řídit i další EA, které identifikovala, pokud na ně může mít vliv a pokud vyhodnotí, že jejich řízením se jí podaří naplňovat požadavky své environmentální politiky. EMS je dynamický proces, který má organizaci mimo shody s požadavky právních a ostatních předpisů přinášet přidanou hodnotu v podobě plnění závazku trvalého zlepšování. EA jsou 33 Hlavní téma Management rizik v tomto směru nezastupitelným nástrojem. Pokud organizací zvolená kritéria a postupy identifikace a hodnocení významnosti EA, uplatňované v rámci plánování EMS v souladu s požadavky normy, nepovedou k trvalému zlepšování, je nutné hledat jiná kritéria a jiné postupy. 34 Autor: Ing. Zdeněk Veverka je jednatelem Univerza-SoP, s. r. o. Je členem odborné sekce Rady kvality ČR Kvalita v životním prostředí, členem Programové komise CSQ-CERT a externím auditorem certifikačních orgánů CSQ-CERT při ČSJ, CQS a TZÚS, s. p., pro systémy řízení. Kontakt: [email protected] Nástroje pro efektivnířízení Kurzy, Š kolení, Certifikace osob, Projekty a konference • Model excelence EFQM • Model CAF • CSR – Společenská odpovědnost organizací • Programy Národních cen ČR ČESKÁ SPOLEČNOST PRO JAKOST PØ EDPOKLADY VÝ SLEDKY Pracovníci – výsledky Pracovníci Vedení Strategie Partnerství a zdroje Procesy, produkty a služby Zákazníci – výsledky Spoleènost – výsledky UÈ ENÍSE, KREATIVITA A INOVACE www.csq.cz Klíèové výsledky Hlavní téma Management rizik Hodnocení environmentálních aspektů v praxi Jan Rutrle, EKOBEST, s. r. o., Dvůr Králové n. L. Velká část významných společností v ČR má v současné době implementován systém environmentálního řízení. Žhavým tématem při jeho auditech jsou nejčastěji environmentální aspekty, jejich identifikace a hodnocení. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že naprostá většina zpracovaných „registrů aspektů“ je zcela formální a řada autorů těchto registrů ani nemá ponětí, co vlastně hodnotí. Velká část významných společností v ČR má v současné době implementován systém EMS, resp. EMAS (systémy environmentálního managementu). Nezbytnou součástí zavedení a úspěšné obhajoby systému jsou i dozorové audity, prováděné více či méně nezávislými auditory. Při těchto auditech dochází i na vzájemnou diskusi na téma environmentální aspekty, jejich identifikace a hodnocení. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že naprostá většina zpracovaných „registrů aspektů“ je zcela formální a řada autorů těchto registrů ani nemá ponětí, co vlastně hodnotí. Praxe je taková, že tento prvek normy ISO 14001 je formálně splněn jistou formou hodnocení. Jistě, auditoři to při každém auditu vyžadují, firma to má popsáno někde v příručce nebo směrnici. Tedy, vezme se loňské hodnocení, aktualizujeme datum a je hotovo. Najdou se výjimky, které potvrzují toto pravidlo a nad skutečným hodnocením environmentálních aspektů se zamýšlejí, případně i diskutují s auditory. Podle definice [ČSN EN ISO 14001:2005, 3.6] je environmentální aspekt „prvek činností nebo výrobků nebo služeb organizace, který může ovlivňovat životní prostředí“ (viz též příspěvek Z. Veverky v tomto čísle PK na str. 31). Hodnocení aspektů jako základ EMS Hodnocení aspektů je základem celého systému EMS. Jakmile neznám aspekty svých činností, respektive jejich význam, velmi těžko budu nastavovat další parametry systému – cíle, odpovídající popis v dokumentaci, odpovědnosti a pravomoci, havarijní plánování atd. Při vlastním hodnocení dochází velmi často k záměně za hodnocení environmentálních dopadů, což je [ČSN EN ISO 14001:2005, 3.7] „jakákoli změna v životním prostředí, ať nepříznivá, či příznivá, která zcela nebo částečně vyplývá z environmentálních aspektů organizace“. Pokládám za správné, že dle normy 14001 se hodnotí aspekty, a ne dopady. Již samo hodnocení aspektů je pro řadu hodnotitelů problematické, má-li být provedeno odpovědně; hodnocení dopadů 36 by bylo ještě náročnější a v řadě případů by ani nemělo řešení. Jak by se hodnotitel vypořádal s aspektem např. emise těkavých látek z lakovny? Ano, měl by znát jejich množství a kvalitu (autorizované měření emisí, bilance apod.) – ale hodnotit jejich dopady na okolí, to už je úkol, který jde mimo rámec normy a možnosti běžného hodnotitele. To samé lze říci o produkci odpadů. Jistě by to měl být významný aspekt pro řadu výrobních podniků a management firmy by se měl tímto aspektem zabývat. V řadě případů se podnik tímto aspektem (produkce odpadů) zabývá, minimálně z finančního pohledu. Ale jak hodnotit v rámci zavedeného systému EMS dopady na životní prostředí z produkce vlastních odpadů? Často ani nevíme, jak s našimi odpady naloží oprávněná osoba, která je převzala. Kde skončily – jsou uloženy na skládce, nebo spáleny ve spalovně? Jaký je jejich dopad na životní prostředí? Je zřejmé, že hodnocení dopadů by mohlo vést až k absurdním výsledkům. Proto zůstáváme jen u hodnocení aspektů a více méně subjektivně hodnotíme jejich význam v rámci dané firmy (organizace), resp. činnosti. Je zřejmé, že hodnotitelé a i auditoři musí hned v úvodu vyřešit problém, co hodnotím – environmentální aspekt, nebo dopad tohoto aspektu na životní prostředí? Zjistit, kde končí aspekt a začíná již dopad tohoto aspektu, je často velmi složité a vede to často k nepřehledné diskusi. Ovšem v rámci zavedeného systému EMS není třeba takto důkladně postupovat. Je třeba se věnovat tomu, co může daná firma udělat nad rámec legislativních opatření pro to, aby zmírnila význam svých aspektů a – chcete-li, nesystémově – zmírnila své dopady na životní prostředí, byť o těchto dopadech nemáme ucelené informace a neznáme ani příspěvek našich aspektů k těmto dopadům. Jak hodnotit: jednoduše, reálně, objektivně – v souladu se zdravým rozumem Při zavádění systému v dané společnosti je nastavena jistá forma hodnocení, která stanovila výběr aspektů, formu hodnocení a z ní plynoucí míru významnosti hodnoceného aspektu. V úvodu hodnocení je zásadní rozklíčování jednotlivých činností ve společnosti a k nim přiřazení environmentálních aspektů (EA). Následuje vlastní hodnocení aspektů. Někteří si hodnocení při zavádění systému zkomplikovali tak, že se už v druhém, následném hodnocení nevyznají. Jde zejména o to zvážit množství kritérií jednotlivých aspektů, které se hodnotí. Často je zaveden velmi komplikovaný matematický výpočet významnosti aspektu. Řada hodnotitelů záhy zjistí, že čím větší významnost aspektu, tím větší problém s následným papírováním, a hodnocení se tedy ubírá směrem k co nejnižší významnosti daného aspektu, bez ohledu na to, co právě hodnotím. Tento postup pak popírá vlastní Management rizik filozofii normy. Hodnocení se stává formálním a nevede k zamyšlení nad tím, co je v daném případě skutečně významné, co by mělo stát za další námět ke zlepšení, a co významné není. Výsledkem hodnocení by měl být jasný přehled o tom, při jaké činnosti vzniká významný EA, a to, zda jsem schopen dostupnými prostředky jeho významnost snížit. Při praktickém provádění jakýchkoli činností, ať už jde o soukromé aktivity, nebo velkou výrobní halu či stavbu, prakticky každý své EA hodnotí. Jistě, nedělá o tom záznam, natož pak, že by se ve skupině hodnotitelů scházel nad tabulkami a složitě propočítával významnost toho kterého aspektu. Ale i při běžné údržbě domu se sám sebe každý ptá: Budu dělat hluk, nebo vznikne prach, zápach? Jak tím omezím své sousedy? Budou jen tiše nadávat, že zase někdo vedle pálí shnilou trávu či pouští sekačku hned brzo ráno v neděli? Dostanu jen vynadáno, vrátí mi to hned další víkend, nebo se rovnou popereme v hospodě? – Toto vše není nic jiného, nežli hodnocení aspektů mé vlastní činnosti a jejich významu ve vztahu k mému okolí. Samozřejmě, že pro rozumně uvažujícího jedince hned následují opatření: Nezapnu sekačku hned ráno, ale až odpoledne; pokud to jde, dám vlhké listí na kompost nebo budu pálit v době, kdy to je snesitelné pro ostatní. Takovéto vlastní hodnocení pro své činnosti dělají dnes a denně všichni, a netýká se to jen „EA“. Systém versus realita Při auditech a pohovorech s vedoucími pracovníky firmy je vlastní hodnocení EA vnímáno jako něco otravného a přitěžující (což je často pravda), pokud vůbec vědí, na co se auditor ptá. Ale když se zeptáte, Hlavní téma proč udělali v areálu závodu určitá opatření, např. záchytné vany nebo novou stěnu, dostane se vám odpovědi typu, že v případě úniku ropných látek by mohlo dojít ke znečistění potoka (v prvém případě), že chtěli snížit vliv hlučnosti svých strojů na okolní zástavbu (v druhém případě). Oni sami, což je správné, si vyhodnotili některé své aspekty jako významné a provedli opatření. Nikde v jejich záznamech EMS o tom není ani zmínka, registr aspektů je pořád stejný. V daném období se o tom v cílech, resp. programech EMS nedočtete. Systém EMS běží po své koleji dál a vlastní činnost závodu také… Mají, nebo nemají zaveden funkční systém EMS? Podle mého názoru NEMAJÍ. – Provádějí opatření ke snížení vlivu EA, tedy to zásadní, co zajímá je, a zejména jejich okolí? Podle mého názoru ANO. – Mají právo na certifikát EMS??… To je pak otázka, kterou si kladu při auditech velmi často a nejsem si mnohde jist odpovědí. Závěr Velmi stručně: Mělo by být věcí auditorů, tedy odborníků na tento systém, aby v rámci své nezávislosti „směřovali“ činnosti auditované společnosti tam, kde to pomůže auditovanému pochopit zásady systému EMS a přinese mu další přidanou hodnotu z auditu. Autor: Ing. Jan Rutrle působí jako poradce v oblasti legislativy ochrany životního prostředí a auditor EMS. Je jednatelem společnosti EKOBEST, s. r. o., Dvůr Králové nad Labem. Kontakt: [email protected] 37 Hlavní téma Vnímání kvality Reálná, nebo vnímaná kvalita – aneb kdo má pravdu? Jitka Jakubcová, EPSI Research Central Europe, Praha Každý z nás byl nejméně jednou v situaci, kdy kvalita deklarovaná výrobcem byla v rozporu s naší představou, kterou jsme nabyli na základě komunikace, reklamy anebo údajů na etiketě výrobku či služby, přestože dodavatel dodržel, co mínil. Příkladem může být „rozšířená otevírací doba“ – a „ono je jen do šesti a v pátek do dvou“ anebo „firma orientovaná na zákazníka“ a přitom neuvádí jediné telefonní číslo či cestu pro případ, kdy si chci stěžovat, a počet evidovaných stížností ve výroční zprávě je „jedna oprávněná a jedna neoprávněná“. Ano, často je to tak, že výrobce či poskytovatel služby si troufá dovodit za nás klienty, jak skvělý je, a dokonce mu to může nějakou dobu „procházet“. To však jen do té doby, dokud se na trhu neobjeví někdo, kdo má ke klientovi blíž a rozšířená otevírací doba znamená každý den do sedmi, ne-li dvacet čtyři hodin denně, a když jsem nespokojen, mám v každém okamžiku užívání služby možnost se o zkušenost s někým nějak podělit. Ten, kdo dokáže být ke klientovi blíž, vítězí. Může nás napadnout, jak je to tam, kde na trhu nikdo jiný není – proč se o klienta zajímat v takovém případě? Klientem je nám v takovém případně vlastně šéf. Sbíráme pak nějaké procesní ukazatele, které však ne vždy začínají a končí u klienta, ale u šéfa. A toho se možná ani nakonec nezeptáme, jak se mu s námi a našimi výstupy pracuje. Takže nakonec zjistíme, že výsledky naší práce vlastně nikdo nepoužil, protože byly nesrozumitelné, přišly pozdě, nebylo s kým konzultovat, rada byla špatná, respektive neodpovídala na otázku, ... Jak tedy na to, když chceme dlouhodobě na trhu uspět? Jestliže používáme některý z nástrojů či modelů řízení, pak víme, že potřebujeme různé ukazatele výkonu, výsledků naší práce. Procesní metriky, jako třeba počet stížností vyřešených napoprvé, nebudou stačit, potřebujeme měřítka vnímání. A jak je získat? I vnímaná kvalita a image a další se dají dobře měřit. Musíme se obrátit na klienta, a nejlépe se ho zeptat. Zeptat se na to, co je pro něj kvalitní služba, identifikované parametry kvantifikovat, abychom věděli, jak jsou důležité pro populaci, a pak je řídit v rámci našich procesů, které začínají a končí u zákazníka, řeší jeho očekávání a potřeby a odpovídají na ně. Nakonec rozhodují výsledky u zákazníka – a to ty vnímané, nikoliv takové, které si spočítáme na základě 38 sběru dat z procesu, protože pro klienta, jak jsme řekli, zelená nemusí být právě zelená. Výsledky průběžně měříme a vyhodnocujeme a přijímáme relevantní opatření, zlepšujeme se. Suverénní výsledkovou metrikou vnímání v oblasti klient, a to jak vnitřní – zaměstnanec, tak vnější klient, je spokojenost. Je to výsledek vnímané kvality produktů, služeb, image a hodnoty, kterou mi výrobek či služba poskytne. Když uvedeme příklad z oblasti stížností, pak na rozdíl od vyřešení na poprvé – typické to procesní metriky – mi spokojenost s vyřešením ukáže můj pravý úspěch u klienta. V řadě případů totiž klient nechce vyřešit stížnost rychle – na poprvé či do jednoho dne, ale jeho „tajnou“ prioritou je dobře; možná ani nechce vědět, zda jeho stížnost byla oprávněná, nebo ne, protože klient nakonec má právo si stěžovat i tehdy, když věcně problém nenastal, ale pracovník s ním například jednal arogantně. Obrázek ukazuje spokojenost s řešením stížností. Data byla sbírána v rámci měření spokojenosti klientů retailových bank realizovaného Epsi Research CE v září 2011. Je zřetelné, že na bankovním trhu existuje zásadní rozdíl ve výsledcích u klientů, způsobený rozdílným přístupem pracovníků bank. Jak to tedy je? „Customer is king but certainly not always right.“ (prof. J. Eklöf) – Aneb klient je král, i když ne vždy má pravdu. Jak proces, tak klient je důležitý, jedno bez druhého nemůže být, ale proces musí začínat i končit u zákazníka, jinak pro něho nemá přidanou hodnotu a s největší pravděpodobností ani za něj nebude ochoten platit. V měření zákaznické zkušenosti, spokojenosti a loajality nám mohou pomoci ověřené modely (v ČR je dostupný a Evropskou unií doporučený model Epsi, s více než 65% vypovídací schopností), které za nás díl práce udělají; stačí, když budeme systematicky pracovat s výsledky, které nám dávají. Vezměme tedy „na milost“ to „růžové a nesnadno uchopitelné“ a pracujme s tím, úspěšné firmy to umějí. Autorka: Ing. Jitka Jakubcová, MSc in SHRM, je ředitelka (CEO) EPSI Research Central Europe, s. r. o. Je hodnotitelkou Modelu excelence EFQM a garantkou kurzů ČSJ zaměřených na oblast kvality služeb. (Více viz PK 2012/1, str. 19.) Kontakt: [email protected] Hlavní téma Vnímání kvality Obrázek Spokojenost klientů retailových bank s řešením stížností. index spokojenosti s vyřešením stížnosti 90,00 81,56 78,78 80,00 75,00 70,00 63,11 76,22 76,00 64,44 70,00 66,67 60,00 50,00 48,33 68,89 62,67 66,67 58,89 55,56 45,78 40,00 30,00 78,33 A B C D E F firma Klienti bez stížnosti Klienti se stížností Měli důvod, ale nestěžovali si Je zřetelné, že existuje velký rozdíl ve spokojenosti s řešením stížností. Banky mají k řešení stížností velmi různé přístupy. 39 Hlavní téma Vnímání kvality Víte, jak se nespálit? Program Česká kvalita odlišuje spolehlivé značky kvality od pseudoznaček David Kubla, Národní informační středisko podpory kvality, Praha V médiích se dnes a denně objevují informace, že u nás prodávané zboží nedosahuje kvality obdobných výrobků prodávaných na západ od našich hranic, přitom ceny jsou mnohdy vyšší. Na trh se samozřejmě dostává takové zboží, jaké jsou zákazníci ochotni koupit. Pokud tedy my jako spotřebitelé na kvalitě netrváme a netlačíme výrobce ani obchodníky k tomu, aby kvalitu nabízeli, oni to nedělají, „chovají se tržně“... – A jak poznat kvalitní zboží od nekvalitního? Jednu z možností, jak se nenechat napálit a mít jistotu, že za své peníze dostanete odpovídající kvalitu, nabízejí značky zařazené v Programu Česká kvalita. Když vejde zákazník do obchodu a začne se probírat vystaveným zbožím, narazí na celou řadu značek kvality a dalších označení, které se v něm snaží vzbudit dojem, že kupuje něco výjimečného. Zmatek ve značkách je již delší dobu poměrně velkým problémem a výskyt všelijakých pseudoznaček, které jsou pouze marketingovým tahem výrobce určeným jen k matení spotřebitelů, roste neúměrným tempem. Jsme opravdu vydáni napospas obchodníkům a musíme nakupovat salámy bez masa a oblečení v kvalitě asijské tržnice? Musíme riskovat, že nás zabije probíjející mixer, že naše děti onemocní z jedovatých materiálů obsažených v hračkách a oblečení nebo že si navždy zmrzačí nohy díky anatomicky zcela špatným botičkám? Na trh se samozřejmě dostává takové zboží, jaké jsou zákazníci ochotni koupit. Pokud tedy my – spotřebitelé – na kvalitě netrváme a netlačíme výrobce ani obchodníky k tomu, aby kvalitu nabízeli, oni to většinou nedělají. A ti, kdo se snaží používat poctivé suroviny a výrobní postupy, mají vyšší náklady a jsou na trhu znevýhodněni. Chceme-li tuto situaci změnit, musíme ukázat, že kvalitu chceme a vyžadujeme. Umíme ale poznat kvalitní zboží od nekvalitního? Určitě ano, ale chce to trochu snahy. Především sledovat složení výrobků, dívat se, odkud výrobek pochází, a v další řadě kontrolovat, zda má výrobce všechna potřebná schválení a certifikáty. Kritéria nebo jejich váha se samozřejmě budou částečně lišit podle typu produktu, jiné budou u potraviny, jiné u průmyslového výrobku. 40 Jednodušší způsob, jak se nenechat napálit a mít jistotu, že za své peníze dostanete odpovídající kvalitu, nabízejí značky zařazené v Programu ČESKÁ KVALITA. Program vznikl již před deseti lety s cílem zabránit devalvaci významu seriózních značek kvality na našem trhu; odlišuje výrobky, které mají v daném segmentu a cenové hladině špičkovou kvalitu. Hlavním úkolem programu je zajistit, aby se spotřebitel měl podle čeho spolehlivě orientovat, pokud chce nakoupit kvalitní zboží. Právě tím nejlepším vodítkem mají být a jsou značky v Programu Česká kvalita. Čím se liší tyto značky kvality od ostatních? Především faktem, že každý výrobek či službu, který je takovouto značkou označen, prověřila nezávislá akreditovaná zkušebna, která ručí za to, že produkt je v dané kategorii a cenové hladině kvalitativně lepší, než je obvyklý průměr na trhu. Kvalita se pravidelně kontroluje, stejně jako spokojenost zákazníků, a v případě jakýchkoliv nedostatků je oprávnění užívat značku odebráno, což v praxi není žádnou výjimkou. Program sdružuje značky kvality z různých oborů. Pokrývá různé segmenty trhu, od dětských botiček a hraček přes nábytek a stavební výrobky, průmyslové zboží, internetové obchody a ekologicky šetrné Vnímání kvality výrobky až po ověření elektrické bezpečnosti u elektrotechnických výrobků nebo certifikace služeb IT, oceňuje také práci postižených osob či prověřuje ojeté automobily. Ani tímto výčet není kompletní: aktuálně je součástí programu 20 značek kvality, které byly uděleny stovkám různých typů výrobků a služeb. Program Česká kvalita zjednodušuje spotřebitelům orientaci na trhu a pomáhá jim vybrat z nepřeberného množství různých výrobků a služeb ty správné, kvalitní. Zároveň kultivuje trh, takže se, pokud budeme kvalitní označené produkty upřednostňovat a aktivně vyhledávat, velmi rychle dočkáme v českých obchodech kvalitnější nabídky, jakou mají třeba spotřebitelé v Německu. V příštím čísle časopisu Perspektivy kvality budou uveřejněny výsledky průzkumu Rady kvality ČR a Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR na téma Značky kvality a jejich vnímání spotřebiteli a podnikateli. Dozvíte se, co lidé chápou pod pojmem kvalita zboží, jaké faktory jsou rozhodující pro spotřebitele při nákupu zboží, jaké značky kvality Hlavní téma spotřebitelé znají a jak si stojí Program Česká kvalita na našem trhu. Připomeňme ještě, že problematika kvality spotřebního zboží zůstává dlouhodobě ve stínu mediálně velmi diskutované kvality potravin. Zatímco v případě potravin jsou každému jasná zdravotní rizika, která z nákupů nekvalitních potravinářských výrobků vyplývají, u spotřebního zboží si mnozí myslí, že riskují nejvýše „jen“ omezenou životnost či funkčnost výrobku. Pravda je ale jiná. – Více informací najdete v následujících Perspektivách kvality. Autor: David Kubla, DiS., je odborným pracovníkem Národního informačního střediska podpory kvality (NIS-PK). Kontakt: [email protected] 41 Hlavní téma Vnímání kvality Jak a podle čeho vnímáme kvalitu realitních kanceláří Zdeněk Svatoš, Česká společnost pro jakost, redakce Perspektivy kvality, Praha Reklama Mezi veřejností panuje určitá nedůvěra v realitní kanceláře. Realitní transakce (pokud ji provádíme) hraje obvykle velmi významnou roli v našem životě, bojíme se nesolidního jednání. Víme či tušíme, že mezi subjekty nabízejícími realitní služby jsou v jejich kvalitě zásadní rozdíly. Přitom obchody s realitami tvoří pro většinu z nás stále „pole neorané“. Jak zjistila v internetovém dotazování výzkumná agentura STEM/MARK, v posledních 10 letech prodávalo, kupovalo nebo pronajímalo nemovitost pouze 35 % dospělých. Svěřujeme se do rukou realitních kanceláří, nebo „to zvládneme“ sami? A pokud vyhledáváme služby realitní kanceláře, podle čeho ji vybíráme? Jakou roli přitom hraje značka? – To jsou některé z otázek, na které průzkum agentury STEM/MARK hledal odpověď. Metodika výzkumu Průzkum provedla výzkumná agentura STEM/MARK na počátku roku 2012 na reprezentativním vzorku internetové populace od 15 let. Výzkumu se účastnilo 570 lidí. Obrázek 1 Z výsledků průzkumu Svěříme se při často největší finanční transakci v životě raději do rukou realitní kanceláře, nebo si vystačíme sami, případně s pomocí přátel? Třípětinová většina těch, kteří mají zkušenosti s realitním obchodem, využila služeb realitní kanceláře (RK). Zbylé dvě pětiny použily vlastní síly. Nedůvěra panuje zejména k výši provize (hlavní důvod pro 33 % těch, kteří zatím nevyužili služeb RK). Výrazný je podíl nevyužívání kanceláří u obyvatel Prahy (plná polovina nevyužila), kde jsou ceny nemovitostí nejvyšší, a proto jsou i nejvyšší provize. Oblíbenější forma spolupráce je výhradní (38 %) než nevýhradní (27 %). Zbývajících 35 % sice s realitní kanceláří spolupracovalo, ale nemovitost kupovali, a realitní kancelář si tedy nevybírali. Jakou realitní kancelář volíme? Jakou roli hraje značka? Češi si RK zatím příliš nevybírají podle značky. Podíl využívání značkových kanceláří s více pobočkami a místních neznačkových je přibližně stejný, mírně převládá volba místní kanceláře (30 % těch, kteří mají zkušenost s transakcí). Viz obr.1. Veřejnost zatím nemá ani vysoké povědomí o jednotlivých značkách: pouze 68 % oslovených si bez nápovědy vybaví aspoň jeden název, nejčastěji uváděné jsou značky Remax a M&M (zmínilo 15 %). Využití RK: ano/ne a podle typu RK. Prodával(a), kupoval(a) nebo pronajímal(a) jste v posledních 10 letech nějakou nemovitost? ZÁKLAD: Všichni 18-59 let, n=570 Využil(a) jste služeb RK? Jakého typu? ZÁKLAD: Ti, kteří mají zkušenosti s realitní transakci, n=197 Místní RK bez poboček 30 % Ne 65 % Ano 35 % Bez RK 42 % Značková RK s více pobočkami 28 % ZDROJ: STEM/MARK, Realitní trh 01/2012 42 Hlavní téma Vnímání kvality Obrázek 2 Kritéria pro výběr realitní kanceláře a jejich preference. Podle čeho jste si realitní kancelář vybíral(a)? Reference 27 Umístění RK ZÁKLAD: Ti, kteří využili služeb RK, n=115 21 Poskytované služby 20 Konkrétní makléř 14 Výše provize 11 ZDROJ: STEM/MARK, Realitní trh 01/2012 Reklama a značka 8 0% 10% 20% 30% Klienti si při prodeji nebo pronájmu vybírají konkrétní RK především na základě referencí, umístění RK nebo podle poskytovaných služeb. Jakmile bylo učiněno rozhodnutí spolupracovat s RK, výše provize už pro konkrétní výběr hraje malou roli. Viz obrázek 2. Spolupráce s realitní kanceláří: pro a proti Jako hlavní přednosti spolupráce s RK vnímá veřejnost především: • kompletní servis, • pocit bezstarostnosti nebo bezpracnosti, • podporu v právním servisu. Hlavním nedostatkem či bariérou spolupráce jsou podle zjištění především: • pocit vysoké provize, • částečně nedůvěra v kvalitu poskytovaného servisu, dokonce obavy z podvodů či úmyslně nevýhodných smluv při honbě za ziskem. Závěr V souvislosti s klesajícím realitním trhem ČR v posledních letech bude zajímavé sledovat vývoj, jakým se bude ubírat důvěra veřejnosti k realitním kancelářím. Pomocí zvyšování informovanosti a znalosti rozsahu práce a služeb, zlepšování pověsti realitních kanceláří a jejich makléřů se mohou kanceláře snažit zvyšovat ukrojený podíl z koláče prováděných realitních transakcí. Poznámka autora: Průzkum bohužel nesleduje vliv či váhu certifikátů realitních makléřů (CRM). Nezávislá certifikace RM byla zavedena právě v zájmu zvyšování kvality, důvěryhodnosti a prestiže realitních služeb. Nabízí ji mj. i Česká společnost pro jakost, resp. certifikační orgán CSQ-CERT. Žadatelé 40% 50% 60% 70% 80% 90% 100% o certifikát Certifikovaný realitní makléř (CRM) prokazují zkouškou své odborné znalosti v oblastech právní minimum RM, finanční minimum RM, IT znalosti a dovednosti (uživatelsky), procesy, dále praktické zkušenosti, znalosti z oblasti řízení kvality a počty realizací. Dokladují osvědčení o absolvování specializačního studia zaměřeného na realitní činnost a obchodování s nemovitostmi. V současnosti je na seznamu držitelů platných certifikátů CRM CSQ -CERT 78 specialistů, jejichž služby by měly splňovat všechna kritéria na tak náročnou a zodpovědnou činnost, jakou je poskytování služeb v tomto oboru. [2] Lze snad jen spekulovat, že „váha“ certifikátu CRM (podobně jako v jiných oborech) tkví především ve vztahu makléře k jeho zaměstnavateli – kvalitní RK, a méně je známa v široké veřejnosti, ve vztahu k zákazníkům RK. Příspěvek byl připraven na základě tiskové zprávy společnosti STEM/MARK, a. s. [1]. Více na www.stemmark.cz. Literatura: [1] Chceme využívat realitní kanceláře? A jaké? Tisková zpráva, 2012-06-25. STEM/MARK, Praha 2012. http://www.stemmark.cz/download/press_release_r ealitni%20kancelare_2012.pdf [2] http://www.csqcert.cz/CertifikaceOsob/Informace /crm.aspx; http://www.csqcert.cz/CertifikaceOsob/Certifikovane OsobySeznam.aspx. Cit. 2012-08-24 Kontakt: [email protected] (tisková zpráva: Petr Zvára, STEM/MARK Praha. [email protected]) 43 Hlavní téma Vnímání kvality Je společenská odpovědnost vnímána pozitivně? Alena Plášková, VŠE v Praze a Česká společnost pro jakost, Praha K moderním manažerským systémům řízení neodlučně patří i akceptování odpovědnosti za dopady na společnost – na její ekonomický rozvoj, na životní prostředí, na kvalitu života všech zainteresovaných stran. Když se hovoří o společenské odpovědnosti (CSR), jedni vědí, oč jde, jiní pátrají, co by to mohlo být. Tomu odpovídají i průzkumy provedené v posledním období. Nelze však zapomínat ani na ty, kteří tento přístup přímo odmítají jako nepotřebný, nikým nepožadovaný, vyžadující pouze další náklady snižující zisk. Kvalita se historicky vždy vázala na produkt, který byl a je i nadále výsledkem procesů a použitých zdrojů jakékoliv organizace. Spolu s koncipováním systémů managementu získala i kvalita jako stupeň splnění požadavků nové dimenze. Nejde již pouze o produkt, nýbrž i o kvalitu procesů, zdrojů a celého systému řízení. Adekvátně tomu se postupně rozvíjely nové přístupy, nástroje a využitelné metody. K moderním manažerským systémům řízení neodlučně patří i akceptování odpovědnosti za dopady na společnost – na její ekonomický rozvoj, na životní prostředí, na kvalitu života všech zainteresovaných stran. Organizace nežijí ve vakuu, firmy a společnost se navzájem potřebují. Když se hovoří o společenské odpovědnosti (CSR), lze subjekty podle jejího chápání rozdělit mezi dva základní póly: jedni vědí, oč jde, jiní pátrají, co by to mohlo být. Tomu odpovídají i průzkumy provedené v posledním období jak v rámci organizací, tak i ve veřejnosti. Nelze však zapomínat ani na ty, kteří tento přístup přímo odmítají jako nepotřebný, nikým nepožadovaný, vyžadující pouze další náklady snižující zisk (jde o peníze – avšak cesta k nim má mnoho variant; pozn. autorky). Z průzkumů u firem v ČR (malých, středních i velkých), provedených v posledním období zejména organizacemi jako Business Leaders Forum a Byznys pro společnost, Asociací malých a středních podniků a živnostníků, Svazem průmyslu a dopravy a studenty vysokých škol v jejich bakalářských, diplomových a disertačních pracích, lze vyvodit následující poznatky. Jaké jsou důvody pro realizaci aktivit CSR v českém prostředí? Jsou logické a dvojího typu: buď jde o rozhodnutí center nadnárodních firem, která považují CSR za nedílnou součást podnikové kultury, anebo o vlastní rozhodnutí organizace na základě vnitřního přesvěd- 44 čení o významu tohoto přístupu. Chtějí se chovat korektně, nabízet svým zákazníkům kvalitu a pečovat o ně, být dobrým zaměstnavatelem i sousedem, chránit životní prostředí a získat a udržet si konkurenční výhodu. CSR považují za nejlepší způsob pro dlouhodobé přežití. Zhruba dvě třetiny firem o konceptu CSR vědí (velké dokonce přes 90 %), mnohé realizují spektrum aktivit. Prakticky v každé organizaci najdeme alespoň jednu aktivitu CSR. Zpravidla chybí koncepčnost a systémovost. Nebývá stanovena strategie CSR a určeny měřitelné cíle, aktivity CSR jsou realizovány nahodile a není u nich zvažován princip win-win (nejde konat jen dobro, ale spolu s ním je nutné dobře dělat i byznys). Jaké přínosy očekávají firmy od CSR? Mezi nejčastějšími odpověďmi se objevují: • posílení firemní kultury, • dobré jméno, společenská prestiž, • získání nových zákazníků a loajalita stávajících, • loajalita a odbornost zaměstnanců, • zlepšení vztahů s partnery a investory, • důvěra místní komunity, • odlišení se od konkurence, • úspory nákladů. Mnohé organizace výše uvedené benefity mohou jednoznačně prokázat. Základním problémem však zůstává schopnost organizací propojit realizované aktivity CSR s benefity pro zvyšování ekonomické výkonnosti organizace. Z jednoho průzkumu mezi malými a středními podniky to jednoznačně vyplynulo. Jaké jsou nejčastěji realizované aktivity CSR? Ve firmách v ČR jsou to: • péče o zaměstnance, • péče o životní prostředí, • dárcovství a dobrovolnictví postavené na partnerství s neziskovými organizacemi. Jaké hlavní bariéry stojí v cestě? Firmy je spatřují především v těchto oblastech: • nedostatek informací, • nedostatek času, • chybí kvalifikovaní lidé, • obava z nárůstu nákladů, • CSR není veřejně uznávána (chybí podpora státu, není příznivé daňové ani legislativní prostředí, chybí pozitivní odezvy v médiích, není tlak veřejnosti). Jaká by měla být úloha státu? Postoje firem se převážily do negativní polohy. Stát podle nich neposkytuje dostatečné informace, nepropaguje CSR a nijak nemotivuje firmy k uplatňování konceptu. Stát jako regulátor možná nastupuje proto, že se firmy odpovědně nechovají. V případě „proaktivní regulace“ ze strany podniků i občanů by toho nebylo třeba a ze strany státu by byla očekávána pouze výrazná stimulační funkce. Vnímání kvality CSR není jen záležitost podnikání, ale i veřejné správy a občanů Odpovědně by se však neměli chovat pouze ti, kteří podnikají. Odpovědnost za dopady své existence a činnosti na společnost občanů máme všichni. Společenskou odpovědnost bychom měli požadovat nejen od podnikatelů, nýbrž i od organizací a orgánů veřejné správy a občanů samotných. V této souvislosti je třeba zmínit pozitivní příklady: úřady městských částí Praha 10 a Praha 3, které jsou nositeli Národní ceny ČR za CSR, Město Třinec, které získalo ocenění v Ceně hejtmana Moravskoslezského kraje, a v neposlední řadě jsou k dispozici i výsledky oceňování jednotlivců za filantropii v Ceně VIA BONA. Pro naše občany v pozici spotřebitelů je u výrobků a služeb relevantní mince se dvěma stranami: kvalita a cena. To v současné době považují v mnoha případech za samozřejmost a zlobí se, když tomu tak není. Avšak spotřebitelé jdou ve svých požadavcích dál. Kriticky posuzují i způsob jednání prodejců – vyžadují slušnost, rovnocenné postavení a vzájemný respekt. V mnoha evropských zemích posuzuje veřejnost i to, jak se podniky chovají ke svému okolí (k místní komunitě a k ochraně životního prostředí). Do budoucna lze předpokládat, že tlak veřejnosti poroste. Proto by neměly organizace jejich názory a očekávání podceňovat, ale naopak by je měly proaktivně na základě dialogu či průzkumů zjišťovat a respektovat. V roce 2011 byl proveden průzkum i v naší republice. Jeho výsledky jsou prezentovány v tomto čísle časopisu v samostatném článku (Projekt CSR Research 2011, viz str. 47). V rámci Obnovené strategie EU pro společenskou odpovědnost na léta 2011–2014 [A renewed EU strategy 2011–14 for Corporate Social Responsibility] (viz též PK 2012/1, str. 4-5) jsou předpokládány i průzkumy názorů veřejnosti na odpovědné chování organizací. V zemích EU je v současné době realizována jejich první vlna – tzv. CSR EUROBAROMETR. Občané v nich odpovídají na otázky týkající se jejich názorů na: • pozitivní roli odpovědných podniků v jejich životě; • negativní dopady podniků na jejich život a životní prostředí; • odpovědné chování podniků – které obory, které konkrétní firmy; • dosavadní a očekávaný budoucí vývoj chování podniků ve prospěch společnosti; • požadované aktivity CSR, které považují za nejdůležitější; • odpovědné chování organizace, v níž pracují. Dotazník obsahuje osm otázek s nabízenými variantami a škálami pro hodnocení. Hlavní téma Jak se tedy mohou organizace vůči svým zainteresovaným stranám pozitivně zviditelnit? Existuje řada možností. Jednou z nich jsou zveřejňované zprávy o společenské odpovědnosti nebo udržitelném rozvoji, které najdeme na webových stránkách příslušných organizací. Dalšími možnostmi je využití různých ocenění nebo prokázání plnění disponibilních standardů pro oblast společenské odpovědnosti. Mezi nejvýznamnější ceny za CSR v ČR rozhodně patří: Národní cena ČR za CSR – je postavena na mezinárodně uznávaných standardech CSR, postihuje celý koncept aktivit společenské odpovědnosti a má zveřejněný model pro posuzování včetně jasné bodové kvantifikace jednotlivých kritérií (blíže na www.npj.cz). Hodnocení provádějí vyškolení odborníci (základním požadavkem je certifikát Manažer CSR dle evropského schématu vzdělávání); o cenu se může ucházet jakákoliv organizace, která projeví zájem. Cena hejtmana za CSR – je součástí programu národních cen ČR a je určena pro organizace v jednotlivých krajích. Model hodnocení je jednodušší, což umožňuje rozšiřovat spektrum odpovědných subjektů na celé území republiky. V současné době je realizována v Moravskoslezském kraji (blíže na www.npj.cz). Hodnocení opět provádějí vyškolení hodnotitelé. Známka kvality – je udělována nadacím a nadačním fondům, samostatně působícím i firemním, podle šesti kritérií (metodika hodnocení není zveřejněna). Blíže na www.forumdarcu.cz. TOP odpovědná firma – ocenění je určeno pro firemní projekty v oblasti CSR, které jsou posuzovány podle jednotné metodiky hodnocení (není veřejně dostupná) v několika kategoriích (blíže: www.topodpovednafirma.cz). Ocenění je určeno podnikatelům. Cena Futurum – je udělována za projekty v kategoriích životní prostředí, zdraví a bezpečnost práce, má transparentní kritéria hodnocení a může ji získat jakákoliv organizace či jednotlivec (blíže na www.cenafuturum.cz; viz též článek v tomto čísle PK na str. 50). Cena VIA BONA – je udělována za zapojení zaměstnanců do dárcovství, za firemní i individuální filantropii v sedmi kategoriích. Pro každou kategorii jsou zveřejněna kritéria hodnocení (blíže na www.cenaviabona.cz). Kromě uvedených cen je v ČR udělována řada dílčích cen, které oceňují aktivity ve specifických oblastech společenské odpovědnosti. 45 Hlavní téma Vnímání kvality Mezinárodních standardy pro společenskou odpovědnost Další z možností, jak se vůči zainteresovaným stranám zviditelnit, je plnění mezinárodních standardů pro společenskou odpovědnost, jako jsou norma ISO 26000, standard GRI, norma SA 8000, standard AA 1000 AS nebo český Národní program posuzování shody systému managementu společenské odpovědnosti. Kromě normy ISO 26000, která je návodem pro obsah a způsob zavedení konceptu do organizací, ostatní standardy směřují k certifikátu nebo osvědčení nezávislého auditora. Role kvalifikovaných profesionálů CSR Autorka: Ing. Alena Plášková, CSc., je vysokoškolská pedagožka na VŠE v Praze. Je předsedkyní odborné sekce Rady kvality ČR Společenská odpovědnost organizací, čestnou předsedkyní České společnosti pro jakost a místopředsedkyní Sdružení pro oceňování kvality (SOK). Kontakt: [email protected] Á SK ODPOVĚ D N SR C NÁ RODNÍ CENA ČR ORGANIZA CÍ – SPOLEČE ST 46 O N Aby byl koncept společenské odpovědnosti skutečně dobře integrován do všech procesů v organizacích, a tím mohl být prokázán i jeho význam při zvyšování výkonnosti, osvědčilo se angažování profesionálů CSR, kteří absolvovali odborné školení a jsou držiteli příslušného osvědčení/certifikátu. Z výsledků, kterých dosáhli v praktických podmínkách např. držitelé certifikátu Manažer CSR, udělovaného na základě pravidel Evropské organizace pro kvalitu (EOQ) Českou společností pro jakost, lze usuzovat, že tato cesta je velmi efektivní. Vnímání kvality Projekt CSR Research 2011: Lidem v ČR jsou témata společenské odpovědnosti stále bližší Zdeněk Svatoš, Česká společnost pro jakost, redakce Perspektivy kvality, Praha Z projektu CSR Research 2011 (Corporate Social Responsibility Research 2011), který realizovala výzkumná společnost Ipsos v České republice, vyplynulo: • téměř 60 % populace je možné označit podle jejich chování a osobního postoje k tématům společenské odpovědnosti za angažované (aktivita, zapojení, zájem o témata CSR); • 3/4 populace jsou ovlivněny při nákupu výrobků či služeb skutečností, zda je firma společensky odpovědná, či nikoliv; • pro 86 % zaměstnaných lidí je důležité, zda je jejich zaměstnavatel společensky odpovědný (sic! – pozn. red. PK). Ze srovnání s obdobným výzkumem Ipsosu z roku 2010 vyplývá, že v české společnosti dochází k pozitivnímu vývoji jak ve vnímání významu a důležitosti společenské odpovědnosti (CSR), tak v chování a postojích populace k tématům CSR. Cíl projektu Cílem projektu bylo detailně zanalyzovat jednotlivé oblasti CSR, vnímání aktivit v rámci CSR a jejich vliv na reputaci firem. Obrázek 1 Hlavní téma Výzkum názorů populace a odborné veřejnosti (manažeři CSR velkých firem, představitelé významných nevládních neziskových organizací, představitelé asociací, svazů/institucí a představitelé médií) byl realizován společností Ipsos v listopadu 2011. Do projektu agentury Ipsos CSR Research 2011 se aktivně zapojily čtyři společnosti – Česká spořitelna, Skupina ČEZ, společnost Telefónica a Vodafone. Metodika výzkumu Výzkum byl realizován společností Ipsos Tambor v průběhu listopadu 2011 na reprezentativním vzorku dospělé populace (podle regionu, velikosti místa bydliště, pohlaví, věku a vzdělání). Velikost základního souboru byla 1030 respondentů. Dále byl výzkum realizován také se skupinami expertů – s představiteli médií, významných nevládních neziskových organizací, s představiteli asociací, svazů/institucí a s manažery CSR z velkých firem. Vnímání společenské odpovědnosti firem bylo měřeno na základě know-how a metodologie Ipsos (CSR Ranking, CSR Rating, Ipsos Index CSR). Z výsledků Občané si uvědomují důležitost společenské odpovědnosti firem a oceňují ji. Procento těch, pro které je při nákupu výrobků i služeb důležité, zda je firma společensky odpovědná, či nikoliv, se v populaci meziročně zvýšilo z 63 % na 75 % – viz obr. 1, a pro 86 % zaměstnaných lidí je důležité, aby byl společensky odpovědný jejich zaměstnavatel. Odpovědné chování firem je více důležité pro ženy a pro mladší populaci (18–34 let). Důležitost společenské odpovědnosti při nákupu výrobků a služeb. 3% 5% Velmi důležité 29 % Spíše důležité 46 % Spíše nedůležité 17 % 17 % Zcela nedůležité 5 % 46 % Neví, neodpověděl/a 3 % 29 % Zdroj: Ipsos, listopad 2011, n = 1030. 47 Hlavní téma Vnímání kvality Mezi nejdůležitější oblasti CSR, na které by se měly velké firmy nejvíce zaměřovat, patří podle výzkumu, podobně jako v roce 2010, zejména environmentální témata, sociální témata a pravdivá komunikace k zákazníkům. Ta je považována za jednu z nejdůležitějších u firem ze všech sledovaných sektorů (finance, telekomunikace, energetika, rychloobrátkové zboží). Téměř 60 % populace je možné označit podle jejich chování a osobního postoje k tématům společenské odpovědnosti za angažované, zbývající za pasivní; počet pasivních se v populaci oproti roku 2010 snížil o 6 procentních bodů. Lze tedy říci, že lidé začali být více aktivní. Na základě individuálního chování občanů v oblasti dárcovství, vztahu k životnímu prostředí a postojů k tématům CSR byly vytvořeny čtyři segmenty populace: solidární, dárci, aktivní ovlivňovatelé (opinion leaders) a pasivní. Jejich zastoupení je na obr. 2. Podle názorů expertů jsou pro zvýšení pozitivního vnímání společenské odpovědnosti nejpřesvědčivější činy, konkrétní aktivity a reálné výsledky a pro zlepšení vnímání společenské odpovědnosti je třeba o nich více informovat. Jak to vidí představitelé čtyř významných organizací Klára Gajdušková, ředitelka firemní komunikace České spořitelny a předsedkyně správní rady Nadace ČS: „Českou spořitelnu vnímá více než 65 % populace jako banku společensky odpovědnou, velmi nás to potěšilo, ale je to velký závazek. Prostřednictvím našeho programu Investujeme pro budoucnost reagujeme na potřeby společnosti a pomáháme tam, Obrázek 2 kde je to opravdu potřeba – tedy i v ne příliš populárních oblastech, jako jsou drogová prevence nebo pomoc seniorům.“ (V této souvislosti připomeňme též její příspěvek, publikovaný v tištěných Perspektivách jakosti již v roce 2008 [1].) Bohdana Horáčková, ředitelka komunikace Skupiny ČEZ: „Průzkum potvrdil, co víme z ohlasů na naše projekty. Je dobře, že osobní zájem i povědomí občanů o CSR stoupá. Skupina ČEZ výsledky průzkumu bere velmi vážně a vnímá je jako další motivaci doplnit řadu již realizovaných dobrovolných aktivit.“ Fatima Araluce, manažerka společenské odpovědnosti společnosti Telefónica Czech Republic: „Určitě stojí za to si všimnout, jak vysoké procento pracujících lidí považuje společensky odpovědné chování jejich zaměstnavatele za velmi důležité. V roce 2011 se celkem 2384 zaměstnanců společnosti Telefónica aktivně zúčastnilo dobrovolnických programů a dosáhli jsme nejvyššího zapojení od začátku naší firmy v ČR.“ Přemysl Filip, senior manažer společenské odpovědnosti Vodafone: „Důležitost společenské odpovědnosti pro veřejnost či zaměstnance musí být u lídrů této oblasti podložena důsledným propojením s podnikáním. První zelená síť Vodafone napájená z obnovitelných zdrojů energie, bezplatná inzerce neziskových organizací na našich dobíjecích kupónech nebo fakt, že jsme se jako první velký inzerent rozhodli podpořit bezpečnost na silnicích stažením veškeré naší inzerce z okolí rychlostních silnic a dálnic, to zcela jistě dokazují a respondenti to právem oceňují.“ Segmentace populace podle chování a osobního postoje k tématům společenské odpovědnosti. 10 % Solidární 32 % (před rokem 29 %) Dárci 17 % 32 % (před rokem 15 %) Pasivní 41 % (před rokem 47 %) 41 % Aktivní ovlivňovatelé 10 % (před rokem 9 %) Zdroj: Ipsos, listopad 2011, n = 1030. 48 17 % Vnímání kvality Hlavní téma (Srovnej též jeho příspěvek, publikovaný v tištěných Perspektivách jakosti již v roce 2009 [2].) Závěr Konkrétní způsoby hodnocení CSR Research 2011 ukázaly, že veřejnost si váží aktivit odpovědných firem. Tomáš Macků, Research & Communication Director Ipsos ČR a SR: „Je povzbudivé, že pro stále více společností přestává být společenská odpovědnost pouhou proklamací nebo normou stylu ‚měli bychom takoví být‘ a stává se určitou hodnotou ‚chceme takoví být‘. A společnost to vnímá a oceňuje. Vnímání společenské odpovědnosti firem spoluvytváří příznivý názor, důvěru a je významným pilířem reputace firmy.“ Další ročník projektu proběhne opět v posledních měsících roku 2012. Příspěvek byl připraven na základě tiskové zprávy společnosti Ipsos Tambor, s. r. o. [3]. Více na www.ipsos.cz. Poznámka redakce: Zajímavé porovnání s ohledem na vývoj některých názorů a postojů v čase mohou poskytnout výsledky a závěry výzkumu provedeného VŠE v Praze v roce 2007 [4]. Literatura: [1] Gajdušková K. Společenská odpovědnost v České spořitelně. Perspektivy jakosti 2008 (5) 3, 28–30. [2] Filip P. Proč Vodafone patří mezi nejlepší. Perspektivy jakosti 2009 (6) 1, 29–33. [3] Lidem v ČR jsou témata společenské odpovědnosti stále bližší. Tisková zpráva, 2012-02-15. Ipsos Tambor, Praha 2012. www.ipsos.cz [4] Srpová J., Kunz V. Jsou firmy v České republice společensky odpovědné? Perspektivy jakosti 2008 (5) 3, 31–33. Kontakt: [email protected] (tisková zpráva: Tomáš Macků, Research & Communication Director CR, SR, Ipsos Tambor. [email protected]) 49 Události Cena Futurum Jubileum Business Leaders Fora a předávání Ceny Futurum Danuše Svobodová, Česká společnost pro jakost, Praha Ve středu 27. června 2012 se pod střechou Břevnovského kláštera v Praze spojily hned dvě slavnostní události: již 21. ročník předávání Ceny Futurum a oslava dvaceti let činnosti Business Leaders Fora (BLF) v České republice. Ze zákulisí vím, že organizace takto významné akce byla pro stávající tým BLF premiérou, na výsledku to ale nebylo vůbec poznat. Nezapomnělo se na jediný detail a úchvatné prostředí samotného Břevnovského kláštera dodalo akci slavnostní atmosféru. Česká společnost pro jakost je od loňského roku partnerem BLF; v oblasti prosazování konceptu společenské odpovědnosti organizací dále působí prostřednictvím vzdělávacích aktivit a je rovněž gestorem odborné sekce Rady kvality České republiky pro společenskou odpovědnost. Je tedy logické, že měla na této akci reprezentativní zastoupení: slavnosti se zúčastnili Alena Plášková, čestná předsedkyně ČSJ, odborná garantka a lektorka kurzů CSR a předsedkyně odborné sekce Rady kvality pro společenskou odpovědnost, výkonný ředitel Petr Koten a autorka těchto řádek jakožto tajemnice výše uvedené odborné sekce a manažerka Centra excelence ČSJ. BLF v České republice, u jehož zrodu stál britský korunní princ Charles a jeho Prince of Wales International Business Leaders Forum, prosazuje ideje společenské odpovědnosti firem již od roku 1992. Ve své činnosti se soustředí především na problematiku rozvoje pozitivního dopadu aktivit firem na společnost, rozvoje globální odpovědnosti firem a rozvoje trvale udržitelného podnikání. BLF bylo a je realizátorem mnoha úspěšných projektů. O počátcích jeho činnosti jsem měla možnost se více dozvědět přímo od bývalého výkonného ředitele Fora Tomáše Nejedla, který ve funkci působil 14 let a který se akce rovněž účastnil. Ale zpět ke slavnostnímu večeru. Úvodní slovo, které pronesl Jiří Seidler, předseda výkonného výboru BLF, následovala krátká prezentace současné výkonné ředitelky (a čerstvé maminky) Ivy Petříčkové o současných aktivitách Fora. Mezi nejúspěšnější projekty, které určitě stojí za zmínku (viz tisková zpráva), patří bezpochyby stínování manažerů. Tato aktivita umožňuje vysokoškolským studentům poznat práci manažerů a manažerům naopak poskytuje cennou reflexi jejich práce. Za dobu trvání projektu jím prošlo více než 1000 studentů a další stále přibývají. I samotný současný tým BLF tvoří mladí lidé a jejich zapálení pro věc přesvědčilo organizátory 50 soutěže Junior Manager GRID Award (letošním patronem se stala D.A.S. pojišťovna právní ochrany, a.s.), že právě oni si letošní cenu zaslouží. Iva Petříčková tak mohla převzít cenu i voucher v hodnotě 50 000 Kč, který slouží k úhradě nákladů na absolvování certifikovaného manažerského programu „LeadershipGRID“ v rozsahu 5 dnů, pořádaného společností Grid International CZ. První oficiální část večera uzavřelo taneční vystoupení folklorního souboru Betty. Krátkou pauzu jsme mohli využít k drobnému občerstvení či prohlídce předmětů dražených v tiché aukci. Výtěžek aukce bude použit na rozvoj vzdělávacích projektů BLF a podporu chráněné dílny Fokus Praha, v níž tam pracující lidé část předmětů do aukce vyrobili. Sama jsem neodolala náušnicím vyrobeným ze základní desky televizoru a připsala svou nabídku na seznam. Druhou část večera zahájil Jiří Moser, vedoucí partner PwC v České republice, prezentací na téma udržitelného podnikání. Konstatoval v ní, že aktivity CSR často zůstávají mimo jádro byznysu, a tedy i zájmu vrcholového vedení a současně zdůraznil, že je nutné toto změnit. Prezentoval rovněž výsledky průzkumu mezi řediteli světových firem, z něhož vyplývá, že se 50 % ředitelů chystá během následujících tří let přeformulovat strategii svých organizací ve smyslu udržitelného rozvoje a 92 % oslovených manažerů investujících v rámci private equity bude investovat do firem, které aplikují koncepty CSR a udržitelného rozvoje. Cena Futurum Události Vítězové 21. ročníku Ceny Futurum 1. místo WATERSAVERS za projekt „Byty Ostrava“ 2. místo BOSCH DIESEL, s. r. o., za projekt „Využití flotačního zařízení pro předcházení vzniku odpadů“ 3. místo Ing. Jiří Figura za projekt „Chceme dýchat čistý vzduch“ Zvláštní cena ZŠ a MŠ Prameny Karviná za projekt „Aktivity environmentálního vzdělávání a osvěty na ZŠ a MŠ Prameny Karviná“ NET4GAS za projekt „Blíž k přírodě“ Nejočekávanější částí celého slavnostního programu však bylo vyhlášení výsledků 21. ročníku Ceny Futurum – ceny zdraví a bezpečného životního prostředí. Vítěze soutěže vybrala odborná porota složená z předních českých expertů na oblast životního prostředí, jejímž předsedou je prof. RNDr. Bedřich Moldan. Přestože se musel z předávání cen omluvit ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, o osobnosti zde nebyla nouze. Závěr oficiální části večera patřil prof. Janu Švejnarovi, který pohovořil o vývoji české ekonomiky v kontextu vývoje evropského a globálního trhu. Že si přítomní jeho přítomnosti a vystoupení vážili, bylo vidět i na množství dotazů, které prof. Švejnar ochotně zodpověděl. I když se následkem množství dotazů na prof. Švejnara oficiální část programu o něco protáhla, přítomní se většinou zúčastnili i následujícího rautu a využili příležitosti pozdravit své známé a obchodní partnery a navázat nové kontakty. Já jsem se musela omluvit, a tak jsem dala svou vizitku pod náušnice v tiché aukci, kde jsem stále ještě figurovala jako poslední zájemce, a vydala se příjemným podvečerem domů. Oslava 20 let činnosti BLF i 21. předávání Ceny Futurum se povedly a mě nezbývá, než BLF popřát mnoho úspěchů do dalších let. (3x foto BLF) Tisková zpráva, fotogalerie a další materiály z akce http://www.csr-online.cz/Page.aspx?vyroci 51 Události 56. kongres EOQ ve Frankfurtu 56. kongres EOQ ve Frankfurtu nad Mohanem: co nabídl a co mu scházelo Zdeněk Svatoš, Česká společnost pro jakost, redakce Perspektivy kvality, Praha „Dominovala pořádající DGQ, slavící své 60. výročí“, tak zněl titulek článku ve Zpravodaji ČSJ. A první věta pak byla „Tak trochu zvláštní kongres... – to je spolu s konstatováním v titulku nejvýstižnější stručná charakteristika, která mne napadá. Což ovšem neznamená mou apriorní kritiku ve všech směrech.“ – Nic výstižnějšího o tomto kongresu mne při nejlepší vůli a snaze nenapadá ani nyní s téměř čtvrtročním odstupem. Letošní kongres EOQ s mottem Made in Quality. Made for Success se konal ve dnech 14. a 15. června v německém Frankfurtu nad Mohanem. Pořádala ho Německá společnost pro kvalitu DGQ (spolu s FQS – Forschungsgemeinschaft Qualität) u příležitosti 60. výročí svého založení, a to současně jako svou vlastní akci: oficiální název byl DGQ Fachtagung – 56th EOQ Congress – FQS Forschungstagung. Především toto pojetí mělo zřejmě vliv na složení účastníků (ač z 33 zemí, výrazně převažovali „domácí“) a jejich celkový počet (cca 300, na slavnostním večeru ve Wiesbadenu 400); pro srovnání, pražského kongresu EOQ v roce 2007, který organizovala ČSJ, se zúčastnilo téměř 500 osob z 56 zemí. I když oponenti budou asi argumentovat současnou krizí/recesí/... Zcela zřetelně atypické (bráním se slovu diskriminační) bylo pak národnostní složení přednášejících: zahraniční účastníci bohužel prakticky 52 neměli možnost se běžným způsobem ucházet o zařazení svého příspěvku do programu. Většina příspěvků byla přednesena v němčině (se simultánním tlumočením do angličtiny), oproti obvykle výrazně převažující angličtině se i většina komunikace v kongresových prostorách odehrávala v němčině. Mj. i z těchto důvodů zastupoval na tomto kongresu Českou společnost pro jakost – a pokud vím, Českou republiku vůbec – pouze autor těchto řádek jako akreditovaný redaktor časopisu Perspektivy kvality. Oficiální představitelé ČSJ Jan Hnátek a Romana Hofmanová se zúčastnili jen jednání orgánů EOQ, která kongresu jako vždy předcházela. Sborník kongresu je k dispozici k nahlédnutí na ČSJ. Příslovečnou „červenou nit“ celého programu charakterizují dvě slova: UDRŽITELNOST (sustainability – Nachhaltigkeit) a INOVACE. Zmiňována byla i souvislost managementu kvality s managementem rizik. Co z přednášek, workshopů a dalších součástí odborného programu zde zmínit? Samozřejmě především plenární úvodní a závěrečnou přednášku. Úvodní přednáška generálního sekretáře ISO R. Steela Kvalita a nová realita – globální výzvy a excelence se zabývala budoucností kvality v mezinárodním měřítku a tím, jak se nové současné a budoucí potřeby v širších souvislostech – od např. globálních dodavatelských řetězců až po sociální problémy – odrážejí v činnosti a struktuře ISO: mj., za poslední čtyři roky bylo k řešení těchto problémů vytvořeno 31 nových technických skupin (Technical Groups). Závěrečnou plenární přednášku celého kongresu Budoucnost kvality prezentoval P. Borawski, CEO Americké společnosti pro kvalitu (ASQ). Byla založena na studii ASQ s názvem „Emergence“ – 2011 Future of Quality Study. Ta uvádí a analyzuje osm klíčových sil změny 2011 Forces of Change, určených početným panelem odborníků (Globální odpovědnost. Uvědomělost zákazníků. Globalizace. Rostoucí rychlost změn. Budoucí charakter pracovní síly. Stárnoucí populace. Kvalita 21. století. Inovace), ovlivňujících mírou a způsobem jejich využití variantně možné scénáře budoucnosti. Studie ASQ je volně přístupná (po prosté registraci) na webu ASQ www.asq.org/about-asq/how-we-do/futures-study.html Z dalších příspěvků mimořádnou odezvu vzbudily nejméně tři. Svou formou, osobou přednášejícího i obsahem mimořádné bylo vystoupení G. Leuteneggera (Natur Konkret, Švýcarsko) Inovace vyžaduje odvahu, osobnost a strategii – příklad udržitelného konceptu. G. L. opustil úspěšnou bankovní a politickou dráhu, stal se farmářem ve švýcarských horách a zavedl „akcie na krávy“ s dividendami ve formě masa; tento 56. kongres EOQ ve Frankfurtu P. Borawski, CEO Americké společnosti pro kvalitu (ASQ) G. Leutenegger, Natur Konkret, Švýcarsko B. Sommerhoff, poradce DGQ Beratung a vedoucí DGQ Regional Události J.-P. Teyssen, CEO firmy Carglass Belux Belgie prostřednictvím potěšení pracovníků a zákazníků originální nápad vzbudil zpočátku překvapení a neEvropského lídra kvality minulého roku J.-P. důvěru, úspěšně se však rozvíjí. Teyssena, CEO firmy Carglass Belux (Belgie). Totéž o mimořádnosti formy i obsahu příspěvku V řadě příspěvků se více či méně řešilo i jedno ze a osoby přednášejícího platí o přednášce Jak se dvou hlavních témat tohoto čísla PK – vnímání manažer systémů kvality stal architektem firmy (? kvality. Bylo tomu tak např. v přednášce R. Schmitta v orig. „organisational designer“); poradce DGQ z RWTH Aachen K získání náskoku je třeba změnit Beratung a vedoucí DGQ Regional B. Sommerhoff se dráhu. Proč inovace selhává, chybí-li špetka kvality. pro ni i namaskováním převtělil do muže o 15 let Zde také zaznělo mj. „klasické chápání kvality (viz staršího, do roku 2027, aby formou imaginární retrodefinice v ISO 9000) již není dostačující“, rada spektivy při příležitosti 75. výročí DGQ prezentoval manažerům kvality „vytvářejte systémy QM, které (předpokládaný) vývoj, jímž do té doby projde role, umějí flexibilně reagovat na dynamické trhy“, a kopracovní náplň a profil manažera kvality i společ-nosti nečně v souvislosti s tím, pro kvalitu. že „kvalitáři“ se přirozeně A do třetice: E. Ulmannová vyhýbají jakémukoli rizi(Německý ústav pro humor) ku, i „inovace bez rizik – nekonvenční vystoupení jsou ovšem nemyslitelné!“. s názvem v originále HuPro jednotlivce bylo vzhlemour as a tool for apprecidem k obvyklému souběhu ation in work. více sekcí samozřejmě Naproti tomu velkým zklanemožné navštívit vše, co máním pro mne byla předby si přál. Mimořádně náška Úspěch prostředzajímavá byla jistě např. nictvím udržitelného mana„Outdoor Session“ s názgementu zainteresovaných vem Quality of life – stran paní Aisegül Tigli exkurze na bývalou ameTekin, pracovnice HR rickou vojenskou leteckou Zleva generální ředitel EOQ E. Janssens, D. J. Kelly, firmy Bilim Pharmaceuzákladnu Bonames ležící A. J. Cobo Ruiz a prezident EOQ N. Akdas. ticals, vítěze ceny EEA; v „zeleném pásu“ kolem neobsahovala téměř nic Frankfurtu, kde je nyní konkrétního a zajímavého, uplatňován integrovaný koncept ochrany přírody, spíše bych ji označil za „komentované vydání“ rekreace a kvality života ve městě. Zúčastnit se jí by některých kritérií Modelu excelence EFQM – včetně však bylo znamenalo oželet všechen ostatní program jejich obsáhlých doslovných citací. odpoledne prvního dne… O mnoho zajímavější a přínosnější byla další z předPro naplnění zpravodajské povnnosti dodejme, že nášek, které jsem si předem v programu výrazně ocenění European Quality Leader letos získali a na zatrhl: Excelence (v orig. „Business Excellence“) 53 Události 56. kongres EOQ ve Frankfurtu slavnostním večeru v rámci kongresu převzali současně dva z uchazečů – David J. Kelly z Rakouska a Antonio J. Cobo Ruiz ze Španělska; pro nás v ČR je potěšitelné, že mezi oceněnými finalisty je i náš loňský Manažer kvality roku Jan Moravec z mladoboleslavské Škody Auto. Mimořádnou událostí, která ovšem proběhla mimo zraky účastníků kongresu i slavnostního večera, bylo udělení ceny EOQ presidential Georges Borel Award for governmental achievements; získal ji Jacques McMillan, který donedávna působil na vysokém postu v Evropské komisi a po téměř celou svoji odbornou kariéru se věnoval eliminaci technických bariér obchodu, legislativě bezpečnosti produktů a obecně volnému pohybu průmyslového zboží; byl také předsedou pracovní skupiny Světové obchodní organizace WTO. (Více o ocenění i oceněném viz na http: //www.eoq.org/news_media/eoq_press_releases.html) Kongres je pochopitelně vždy také příležitostí k různým osobním pracovním schůzkám. Při mém setkání se šéfredaktorem časopisu QZ Fritzem Taucherem jsme mj. předjednali další spolupráci; dr. Taucher ocenil novou podobu PK, se kterou měl možnost se seznámit, i naše další plány. Navázané osobní kontakty s některými autory zajímavých kongresových příspěvků a dalšími osobnostmi by pak rovněž měly v optimálním případě vést k budoucímu obohacení odborného obsahu PK. Na závěr dovolte, abych i zde částečně zopakoval závěr článku ze Zpravodaje ČSJ: Takže shrnuto a podtrženo: i když letošní kongres EOQ byl „tak trochu zvláštní“, jak uvedeno a popsáno výše, rozhodně by to nemělo znamenat, že byl špatný. A účast zástupce ČSJ – redaktora PK a Zpravodaje ČSJ na něm byla myslím pro Českou společnost pro jakost i čtenáře Perspektiv kvality užitečná. Úplně nakonec se určitě sluší a patří našim německým kolegům i touto cestou poblahopřát k významným „narozeninám“ jejich společnosti DGQ. Viz též: Svatoš Z. 56. kongres EOQ ve Frankfurtu nad Mohanem: Dominovala pořádající DGQ, slavící své 60. výročí. Zpravodaj ČSJ 2012/2, 28–30. Svatoš Z. Kongres EOQ: slovo „inovace“ zde znělo velmi často. Inovační podnikání & transfer technologií (ip&tt) 2012/3, 25–26. http://www.aipcr.cz/casopisip.asp. Podrobně o kongresu informuje časopis QZ: QZ 2012 (57) 8, 20–24 a 50–57. http://www.qz-online.de/news/ 60-jahre-dgq 54 U T S O N L E E C A V O DR T I Ž N ISouvislost managementu kvality s managementem rizik Manažer roku 2011 Události Letošní Den manažerů měl nové programové schéma Vyhlášení Manažera roku 2011 předcházely dvě zajímavé novinky S. Čermáková: Žádná skutečná krize, bída atd. tady není. Zdeněk Svatoš, Česká společnost pro jakost, redakce Perspektivy kvality, Praha Tradiční Den manažerů s vyhlášením výsledků soutěže Manažer roku 2011 se konal již před delším časem, konkrétně 26. dubna t. r. Přesto snad bude užitečné vrátit se na tomto místě mj. původními fotografiemi a postřehy k některým momentům a zejména novinkám, které přinesl. Programové schéma celého slavnostního dne na pražském Žofíně bylo oproti letům minulým zásadně změněno, aby poskytlo všem účastníkům větší odborný přínos (chcete-li, onu nyní tak moderně/módně skloňovanou „přidanou hodnotu“). Dopoledne bylo věnováno odborné konferenci s názvem Velká přeměna, aneb Úspěšní manažeři uvažují jinak. Moderovala ji absolutní vítězka minulého ročníku soutěže Manažer roku Senta Čermáková a vystoupila zde ve dvou blocích řada významných osobností, mj. v prvním Milan Zelený, Michal Mejstřík, poslankyně Anna Putnová a Björn Stigson, čestný prezident WBSCD – Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj (viz též následující článek), ve druhém pak někteří z úspěšných manažerů z předchozích ročníků soutěže – Zbyněk Frolík, Jan Pirk, Vladimír Beneš a dále Pavel Kysilka. Naslouchalo jim 130 účastníků. Prezentace vystupujících si lze vyžádat v kanceláři ČMA. Odpoledne se v diskusi „u kulatého stolu“ hovořilo o konkurenční schopnosti ČR a kvalitě managementu ve veřejné správě. Za podnikatelskou sféru se diskuse zúčastnili Jaroslav Hanák, Jan Wiesner, Pavel Kafka a Senta Čermáková, z politiků Jaromír Drábek a Milan Urban (pozvaní Petr Nečas a Martin Kuba se omluvili kvůli zahraniční pracovní cestě). Následovalo pak slavnostní vyhlášení výsledků 19. ročníku soutěže Manažer roku. Do Síně slávy byl za své zásluhy o ČMA, soutěž Manažer roku a o český management vůbec uveden Ing. František Jezdinský, CSc., který se právě v dubnu dožil v obdivuhodné svěžesti a aktivitě devadesáti let. Více o celém letošním „Dni manažerů“ včetně výsledků soutěže Manažer roku 2011 na webu ČMA, konkrétně pak mj. v Bulletinu ČMA 2012/1. M. Zelený (od svých 24 let v USA): Velká přeměna/transformace kapitalismu – posun k „nové normále“. S krizí bojovat, transformaci si přizpůsobit a využít ji. M. Mejstřík: Kreativní destrukce pokračuje. Krize je přirozenou součástí každého zdravého systému, který má zpětnou vazbu. B. Stigson: Podnikání nemůže být úspěšné ve společnosti, která úspěšná být nedokáže. V. Beneš: „3F+Z (Fšechno-fšemfšude-zadarmo)“ – ??! // Kreativita – boření mýtů – nebát se pochybovat sám o sobě a o všem. R. Szurman, předseda Rady kvality ČR, jako předávající jednoho z ocenění v soutěži MR. 55 Události Manažer roku 2011 F. Jezdinský: Manažerská profese není jenom řízení, jenom rozdělování úkolů a vedení pracovníků, ale nese s sebou také veliký závazek sociální, závazek etický, závazek společenský. Takže řídící pracovník se musí ohlížet nejenom na to, aby získal co nejvíce zisku, ale také, aby jeho činnost byla společensky užitečná, aby byla dobrá… M. Urban (vpravo): Stát by měl být pro podnikatele efektivnějším partnerem. J. Drábek: Manažerské řízení státní správy je nutno výrazně zlepšit. Manažeři, přijďte nám pomoci! Manažer a manažerka roku 2011 Lubomír Stoklásek a prof. MUDr. Eva Syková, DrSc. E. Syková: Krédo – věda pro lepší život. Vědci jsou ve své práci zvyklí na zklamání, ta k ní zákonitě patří. Podvody a nepravosti jim vadí a bojují proti nim. L. Stoklásek: Krédo – slušnost, odvaha, důslednost. Pořádek a čistota je základ kvality. 56 Udržitelný rozvoj. Česká pobočka WBCSD Česká pobočka WBCSD byla založena jako 64. na světě: jaká bude její role a fungování? Události Vážný zájem o členství projevily i další firmy, např. vedoucí představitelé Honeywell, Holcim, Skanska, ArcelorMittal nebo také předseda představenstva ČEZ. Zdeněk Svatoš, Česká společnost pro jakost, redakce Perspektivy kvality, Praha Existuje „ústřední“, společná rámcová strategie udržitelného rozvoje do roku 2050, to je jakési vodítko pro přemýšlení, a očekává se, že v regionech budeme vytvářet lokální programy. Z centrály jsou ochotni pomoci nám v nich odborně, ale motivace, ten motor, bude lokální, ne že nás oni budou nějak „honit“. – Tak ve zkratce charakterizoval budoucí fungování nově založené české pobočky Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj Pavel Kafka, prezident České manažerské asociace. Pod záštitou České manažerské asociace byla v Praze 26. dubna t. r. v rámci „Dne úspěšných manažerů a firem“ slavnostně podepsána dohoda o založení české pobočky World Business Council for Sustainable Development (WBCSD) – Světové podnikatelské rady pro udržitelný rozvoj. Česká pobočka se tak stala 64. v pořadí a český business se tímto přihlásil k zásadám RIO +20. WBCSD je prestižní celosvětová asociace, založená před dvěma desetiletími v Ženevě. V současnosti sdružuje více než 200 generálních ředitelů a předsedů správních orgánů nejdůležitějších firem na všech kontinentech. Rada se zabývá globální podnikatelskou činností se zaměřením na udržitelný rozvoj podnikání. Role businessu je v tomto pojetí povýšena do pozice nezbytného partnera pro celospolečenský dialog zaměřený na vytvoření rovnováhy národních ekonomických, sociálních a environmentálních pilířů a jejich udržení v čase. WBCSD se zviditelnila zejména VIZÍ 2050, která je v mnoha zemích signálním projektem WBCSD a propojuje aktivity spojené s celosvětovým fórem RIO +20 (UN Conference on Sustainable Development, uskutečnila se 20. – 22. června t. r.) a dalším budoucím vývojem v této oblasti. Nabízí také konkrétní řešení a strategie podnikatelské sféry jako pomoc politikům, kteří se v červnu tohoto roku v Riu po 20 letech znovu setkali. Zakládající dokument české pobočky WBCSD podepsali Björn Stigson, čestný prezident WBCSD, Pavel Kafka, prezident ČMA, a představitelé šesti zakládajících firem: Jan Žůrek, Managing Partner – KPMG • Stan Wiener, General Manager – Procurus Europe • Miloš Malaník, Country General Manager – TNT Express • Jaroslava Haid-Járková, General Manager – Henkel Czech Republic; Miroslav Ždánský, CEO – ŠKO-ENERGO • Petr Knap, Partner – Ernst & Young Czech Republic. Björn Stigson, čestný prezident WBCSD Pavel Kafka, prezident ČMA Petr Kalaš, iniciátor české pobočky WBCSD. Bývalý ministr životního prostředí ČR působil jedenáct let ve Světové bance, kde se zabýval problematikou životního prostředí a tam se s WBCSD dostal do kontaktu. Pavel Kafka při podpisu řekl: „Jsem rád, že se nám podařilo dát dohromady několik českých firem, které se jako první do české pobočky přihlásily, a budeme se snažit jejich počet rozšířit. Osobně se chce angažovat i předseda představenstva ČEZ Daniel Beneš a já cítím, že firmy jako ČEZ jsou pro ostatní příkladem. Česká manažerská asociace, která v současné době působí jako jakýsi šerpa české pobočky, bude usilovat o její vyváženost, to znamená, aby v ní byly jak vysloveně české firmy, tak české pobočky světových firem.“ Zprávu o dubnovém založení české pobočky WBCSD, které sice nebylo v popředí zájmu médií, ale také zcela neuniklo jejich pozornosti, nelze jistě v září považovat za aktualitu. V souladu s charakterem a zaměřením Perspektiv kvality (PK) se ovšem ještě podívejme blíže na její cíle a způsob fungování. V rozhovoru pro PK krátce po podpisu smlouvy to prezident České manažerské asociace Pavel Kafka vysvětlil. 57 Události Udržitelný rozvoj. Česká pobočka WBCSD Jaká je role a fungování poboček WBCSD? Role a fungování poboček spočívají v tom, že je tady „ústřední“, společná rámcová strategie udržitelného rozvoje do roku 2050, kterou zpracovala centrála, podílelo se na ní 29 velkých světových firem, to je jakési vodítko pro přemýšlení v jednotlivých regionech a očekává se, že v regionech budeme vytvářet lokální programy. Z centrály jsou ochotni pomoci nám v nich odborně, ale čekají, že motivace, ten motor, bude lokální – ne že nás oni budou nějak „honit“. Mezi národními pobočkami a centrálou také například nejsou vůbec žádné finanční vztahy. Řada našich firem se mne ptala, co to bude stát, kolik budeme platit do centrály. – Odpovídám: „Ne, nic, ten systém je takový, že vy, my, lokálně se rozhodneme, jak to bude fungovat.“ Ve Švýcarsku např. dává každá firma ročně padesát tisíc dolarů do společného balíku, aby byli schopni z toho nějaké projekty dát dohromady – připravit a realizovat. My se musíme na začátku dohodnout, jak budeme fungovat. To je otázka dohody těch firem. Já jsem předem přemýšlel, co by mohl být takový zajímavý lokální program. A protože polská pobočka už je aktivní, existuje dlouhá léta, možná by bylo užitečné spojit síly s ní a podívat se společně na oblast Katovice – Ostrava, protože tam je otázek na udržitelný rozvoj jak se říká prostě mraky. Jak sociálně, tak ekonomicky, tak i ekologicky. A to je to, co mě osobně na takovémto projektu láká – že to není jenom environmentální projekt. To se nedá jen tak shodit ze stolu, to má silný ekonomický pilíř i silný sociální, udržitelnost je v tom chápána komplexně… Jaký bude další „procedurální“ postup? Dohodu o založení pobočky dnes podepsalo šest firem, a předpoklad je ten, že následně svoláme valnou hromadu, abychom se na těch podmínkách fungování v Česku dohodli. Protože my jsme podepsali dohodu se světovou centrálou, že budeme pracovat podle společných pravidel. Já doufám, že do doby valné hromady, což by mělo být zhruba za tři měsíce, se najde ještě několik dalších významných firem, které se ke členství přidají. Výhoda zakládajících firem je v tom, že ony určují pravidla hry, a musím říci, že další se přibírají na pozvání – zakládající firmy budou rozhodovat, zda XY je firma, kterou chceme, potřebujeme, která projevuje dostatečnou motivaci. V souvislosti s dnešním podpisem dohody o založení české pobočky WBCSD jste se zmínil, že jeden pokus zde byl již dříve a že se nepodařil. My jsme vlastně 58 trochu pozadu, řada i postkomunistických zemí – Chorvatsko, Polsko, Maďarsko, Ukrajina, Čína, dokonce i Kazachstán, Mongolsko či Vietnam nás v tomto směru více či méně předešla… My se u nás někdy bavíme o tom – jak to říci... – jakou civilizační úroveň má náš byznys. Neplatí to samozřejmě pro všechny firmy a manažery, určitě ne třeba pro ty dnes oceněné, ale všeobecně mám pocit, že pořád ještě převládá pohled tak čtvrt roku dopředu, půl roku dopředu – a ten rok 2050... – to je na nás ještě moc daleko… Bohužel to ale vyplývá z celkového klimatu v naší společnosti, protože – jak jsme dnes tady na konferenci kritizovali – tato zem nemá nějakou vizi, a když nemáte vizi, nemůžete mít strategii… Strategie konkurenceschopnosti je strašně důležitá pro ekonomiku, ale ta zem, život, je širší, život není jen ekonomika. Ekonomiku měříme přes HDP, hrubý domácí produkt, ale je to ten správný parametr?? Po těchto slovech Pavla Kafky už v daném okamžiku nezbývalo nic jiného, než mu poděkovat za rozhovor. Literatura: • Založena česká pobočka Světové rady pro udržitelný rozvoj. Bulletin ČMA 2012/1, 5–7. http://www.cma.cz/Upload/Documents/bulletin/C MA1_12web.pdf • http://www.wbcsd.org/home.aspx • http://www.uncsd2012.org/rio20/index.html • The future we want. United Nations A/CONF. 216/L.1. RIO+20 United Nations Conf. on Sustainable Development, Outcome of the Conference. http://rio20.net/wp-content/uploads/2012/06/ N1238164.pdf. Cit. 2012-09-26. • Lebeda P. Ekonomika budoucnosti je zelená. Ale ne každý to ví. – Konference OSN Rio+20. Hosp. noviny 2012-06-25, 16–17. http://hn.ihned.cz/c156282770-ekonomika-budoucnosti-je-zelena-alene-kazdy-to-vi • Lebeda P. Být zelený může znamenat i být konkurenceschopnější. – Konference OSN Rio+20. Ekologie a podnikání. Tamtéž, str. 17. http://hn.ihned.cz/c156282760-byt-zeleny-muze-znamenat-i-bytkonkurenceschopnejsi „Jediná opravdová změna, která může vést k udržitelnosti, jde přes byznys. Všechny vládní politiky na ochranu životního prostředí krachují, protože ekonomické aktivity jdou jinam.“ Clovis Nombre de Miranda, odborník na „zelenou“ ekonomiku. Cit. dle Hospodářských novin. 14. sjezd ČSJ Informace z ČSJ 14. sjezd ČSJ: noví čestní členové, budoucnost časopisu a další informace v diskusi XIV. řádný sjezd ČSJ se konal v pátek 1. června 2012 v Praze v budově ČSVTS na Novotného lávce. Schválil všechny předložené zprávy a další dokumenty a jmenoval čtyři nové čestné členy Společnosti. S diplomy tři noví čestní členové Společnosti: Ing. Albína Čermáková, CSc., Ing. Petr Kunčický, CSc., (vlevo) a Ing. Karel Šustr; čtvrtý ze jmenovaných Ing. Karel Truhlář byl omluven z pracovních důvodů. Z předávajících jsou na snímku předseda ČSJ Miroslav Jedlička a čestná předsedkyně Alena Plášková. Výkonný ředitel ČSJ Petr Koten prezentoval změny, kterými prochází odborný časopis vydávaný Českou společností pro jakost, včetně změny jeho názvu z Perspektivy jakosti na Perspektivy kvality (PK) a zejména přípravy obnovení tištěné podoby časopisu koncem tohoto roku; v přechodném období budou PK uveřejňovány na webu v elektronické podobě, ovšem v „listovací“ a tisknutelné podobě. Místopředseda ČSJ Jan Hnátek vysvětlil důvody, které vedly předsednictvo společnosti k rozhodnutí odmítnout možné sloučení s jiným příbuzným časopisem a vydávat nadále samostatně časopis vlastní, s návratem k tištěné podobě. Tištěné Perspektivy kvality budou všichni členové ČSJ opět dostávat zdarma, jako jednu z členských výhod. J. Hnátek jako místopředseda pro mezinárodní styky také informoval o schválené spolupráci s ASQ na projektu k současnému stavu kvality. Petr Koten pak dále informoval o postupu ČSJ k využívání metody sebehodnocení ve výkonném aparátu ČSJ na cestě k excelenci. Předseda ČSJ Miroslav Jedlička zvlášť upozornil na letos nově vyhlášené ceny Cena za publicistický přínos v oblasti kvality („Novinářská cena“) a Cena za podporu age managementu („Cena age managementu“). (Uzávěrka přihlášek do první z nich již byla 15. 9. t. r., do Ceny age managementu je však možno přihlášky podávat do 10. 10. 2012. Aktuální pozn. redakce PK.) Na otázku, co z obsáhlé Zprávy, kterou předložil a na sjezdu přednesl, považuje za nejdůležitější či nejzajímavější, Miroslav Jedlička pro Zpravodaj ČSJ a Perspektivy kvality odpověděl mj.: „Už na minulém sjezdu jsem měl velké dilema, zda prezentovat všechny pasáže zprávy a nevyzvednout pouze ty nejvýznamnější. Tenkrát jsem prohlásil, že všechny jsou pro mne stejně důležité a nemohu něco vynechat. V letošním roce se situace opakovala, dokonce si myslím, že těch aktivit, které byly ve zprávě právem zmíněny a nemohou být nějak odsunuty do pozadí, bylo ještě více. Pro mne je stále se zvyšující počet oblastí, které je ČSJ schopna odborně zastřešit, a to díky nezměrnému úsilí širokého okruhu zúčastněných, významný jev, který si zaslouží obdiv a poděkování. Mile mne překvapila nejen účast mírně nad očekávání, ale hlavně aktivní diskuse a projevovaný zájem o dění ve Společnosti ve všech oblastech.“ Podrobnější informace o sjezdu a také plné znění jím přijatého usnesení byly uveřejněny ve Zpravodaji ČSJ [Zpravodaj ČSJ 2012/2, str. 7–11]. 59 Informace z ČSJ In memoriam Zdeňka Rosy In memoriam Ing. Zdeňka Rosy Vratislav Horálek, Česká společnost pro jakost, Praha Dne 25. května 2012 nečekaně zemřel ve věku 76 let Ing. Zdeněk Rosa, dlouholetý pracovník Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví a čestný člen ČSJ. Spolupracoval jsem s ním od roku 1969; dovolte mi proto stručnou vzpomínku a malé ohlédnutí za jeho přínosem a prací. Zdeněk Rosa se narodil 21. května 1936 v Praze. V roce 1955 ukončil maturitou průmyslovou školu chemickou v Křemencově ulici v Praze a v roce 1960 dosáhl titulu inženýra na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze v oboru anorganická chemie. Jeho prvním pracovním místem byla Spolana Neratovice, kde se jako výzkumný pracovník věnoval vývoji nových technologií a produktů z oblasti pesticidů, přičemž závěry této výzkumné činnosti byly zhmotněny v podnikových normách pro nové produkty a v čs. patentu na mokrý odlučovač exhalací, jehož byl spoluautorem. Po osmiletém působení ve Spolaně Neratovice přijal nabídku tehdejšího Úřadu pro normalizaci a měření (ÚNM) v Praze, kde se v roce 1969 rozšiřovalo studijně-metodické oddělení a hledal se pracovník pro oblast nových kontrolních metod pro řízení jakosti výrobních procesů hromadných materiálů (sypkých a pastovitých, kapalin i plynů), tedy výrobků, se kterými se setkáváme v širokém spektru výrobních odvětví. Je nutno si uvědomit, že v dané době se problematika vzorkování těchto druhů produktů řešila v každém odvětví samostatně, nebyla ani harmonizována příslušná odborná terminologie, ani normalizovány příslušné metodiky pro odběr vzorků pomocí vzorkovačů či vzorkovacích zařízení, postupy úpravy dílčích vzorků, ani analyzována variabilita výsledků získaných na jednotlivých stupních vzorkování atd., a to vše v důsledku toho, že problematika vzorkování nebyla teoreticky zvládnuta. Tento rys nebyl charakteristický jen pro čs. průmysl, ale promítal se i do práce mezinárodních normalizačních organizací (včetně ISO a ASTM). Zlom nastal až právě v roce 1969, kdy se začal touto problematikou intenzivně zabývat Britský normalizační institut (BSI) a na našem 60 ÚNM byla zcela nezávisle na BSI (ke spolupráci s BSI však přece jen došlo o nějaký rok později) založena Technická normalizační komise pro aplikovanou statistiku (TNK 4), jejímž předsedou jsem byl jmenován a jejímž tajemníkem se stal právě Ing. Zdeněk Rosa, nový pracovník studijně-metodického oddělení Úřadu. Prvním úkolem, který byl TNK 4 zadán vedením ÚNM, byla právě problematika vzorkování hromadných materiálů. Po necelých pěti letech intenzivní práce celé TNK 4 došlo k vydání pěti zcela původních a prvních evropských návrhů norem ČSN pro vzorkování hromadných materiálů: • návrh ČSN 01 0112 Názvosloví z oboru vzorkování materiálů, • návrh ČSN 01 5110:1974 Vzorkování materiálů – Základní ustanovení, • návrh ČSN 01 5111:1974 Vzorkování sypkých a zrnitých materiálů, • návrh ČSN 01 5112:1974 Vzorkování kapalin a pastovitých materiálů, • návrh ČSN 01 5113:1974 Vzorkování plynů. Velký podíl na přípravě a především vnitřní harmonizaci těchto návrhů měl právě Zdeněk Rosa. Zde je ještě třeba připomenout, že jednání TNK 4 se tehdy zúčastňovalo až 160 zástupců výrobních podniků, výzkumných a vývojových ústavů, zkušeben a laboratoří (!), neboť normy pokrývaly nejen metodiku vzorkování, ale i schémata vzorkování, popis vzorkovačů a práce s nimi, otázky bezpečnosti práce a konkrétní příklady aplikace jednotlivých kroků při aplikaci atd. Skutečností zůstává, že ještě ani po přibližně 40 letech od vydání těchto návrhů nejsou některé problematiky z této oblasti pokryty stávajícími mezinárodními normami ISO. Po zvládnutí problematiky vzorkování hromadných materiálů přechází Z. Rosa do koncepčního oddělení ÚNM a podílí se na přípravě materiálů pro normalizační zajištění tzv. komplexního řízení jakosti a rozsáhlého komplexu norem z oblasti aplikované statistiky, především nových systémů statistických přejímek a statistické analýzy výrobních procesů předcházející vlastní implementaci konkrétního typu statistické regulace procesu. Věnuje se i problematice spadající do sféry spolehlivosti, zkušebnictví a dalších návazných oblastí, přejímá i funkce tajemníků TNK 5 pro spolehlivost (od r. 1978) a TNK 6 pro řízení jakosti (od r. 1991). V roce 1995 se stává vedoucím oddělení všeobecných norem a v roce 2000 odchází do důchodu. Ing. Zdeněk Rosa díky svým jazykovým znalostem zastupoval Českou republiku na mezinárodních jednáních a zasedáních komisí ISO v zahraničí a na řadě konferencí z oblasti řízení jakosti. Z titulu svého členství v bývalém Komitétu jakosti a spolehlivosti ČSVTS a po roce 1990 v České společnosti pro jakost se rovněž podílel na organizaci mezinárodních In memoriam Zdeňka Rosy a národních konferencí o jakosti. Českou společností pro jakost byl za svoji činnost v roce 2004 jmenován čestným členem. V roce 2008 obdržel od ÚNMZ Čestné uznání Vladimíra Lista za přínos k rozvoji technické normalizace. Je autorem celé řady odborných publikací, především z oblasti vzorkování hromadných materiálů a řízení jakosti. Zdeněk Rosa byl otevřený, upřímný, kamarádský, pracovitý, skromný a čestný člověk, který si vážil rodinného zázemí. Jako takového si ho zachovejme ve své paměti. Informace z ČSJ Autor: Ing. Vratislav Horálek, DrSc., je jednou z odborně nejvýznamnějších a nejuznávanějších osobností ze zakladatelské generace České společnosti pro jakost. Mj., od založení v roce 1969 (!) předsedá Technické normalizační komisi TNK 4 Aplikace statistických metod. Je držitelem Ceny Vladimíra Lista za významný a dlouholetý podíl na rozvoji technické normalizace (2006). Více viz v kronice ČSJ. Zdeněk Rosa při jmenování čestným členem na sjezdu České společnosti pro jakost v roce 2004; předávajícími jsou Alena Plášková a Jiří Přibek. Tamtéž s Ivanou Petrašovou a Vratislavem Horálkem. 61 Informace z ČSJ Setkání lektorů ČSJ Setkání lektorů ČSJ bylo zaměřené na zpětnou vazbu a autorské právo Letní měsíce a s nimi spojené období školních prázdnin a dovolených jsme využili mimo jiné ke každoročnímu letnímu setkání lektorů České společnosti pro jakost. Setkání slouží pravidelně nejen k přátelskému posezení a výměně zkušeností, ale zejména k cílenému rozvoji lektorských dovedností. Vycházíme ze všeobecně známé (ale bohužel ne vždy a každým ve vzdělávání naplňované) pravdy, že kvalita lektora je nejdůležitějším předpokladem kvality vzdělávání – a tím spokojenosti jeho absolventů/zákazníků a skutečného užitku pro ně. Letos se toto setkání našich lektorů konalo 23. a 24. srpna v Praze. První den jsme strávili ve společnosti PhDr. Jiřího Plamínka, CSc., se kterým jsme diskutovali na téma motivace účastníků vzdělávacích akcí a jejich reakce na různé druhy zpětné vazby během výuky. Druhý den jsme absolvovali přednášku Ing. Jakuba Vlčka, DiS., experta s bohatými zkušenostmi z praxe, na téma autorského práva a jeho dodržování v lektorské činnosti. Tato přednáška i s ní se prolínající diskuse ukázaly, jak složitá a extrémně rychle se vyvíjející tato problematika je i jak v některých pří- 62 padech nedostatečná a za překotným vývojem zaostávající (vcelku pochopitelně) je příslušná legislativa. O to více je nutné znát a respektovat alespoň ta základní zákonná ustanovení a současně ctít etické zásady. Setkání ovšem nezahrnovalo jen dva dny plné zajímavé práce: první den byl završen příjemným posezením v pivovaru U medvídků, kde na nás čekalo degustační překvapení mimo jiné v podobě pivní zmrzliny. Kristýna Kozáková, ředitelka úseku vzdělávání ČSJ, Praha; [email protected] Zdeněk Svatoš, redakce PK Přednášející Jakub Vlček Networking Podnikové struktury pro spolupráci Roman Zuzák, Vysoká škola aplikované psychologie, Terezín Miroslav Kohout, Klub Spojme síly, Praha Hledání forem podnikatelské spolupráce mezi podnikatelskými subjekty různých forem, velikostí a zaměření se stalo realitou a výhodou, pokud to přináší efekt zúčastněným stranám. S tím se mění i filozofie podnikání. Často rychlejší a efektivnější cestou je řízená spolupráce mezi podniky. Výjimkou není v současnosti ani spolupráce konkurentů. Úvod Stále sílící konkurenční boj bere na sebe nové podoby a nabírá na dramatičnosti, kterou se odborníci snaží vyjádřit pojmy jako superkonkurence, hyperkonkurence, megakonkurence, nadkonkurence, metakonkurence [1]. Podle D´Aveniho [2] je tento stav vyvoláván okolím podniků, které je charakteristické intenzivními a rychlými konkurenčními tahy, jimiž jednotliví konkurenti musí hledat stále nové cesty k dosažení konkurenční výhody a současně cesty, jak narušovat konkurenční výhody dosažené jejich rivaly. Vzniklá situace je především důsledkem rychlosti změn právě v oblasti technologií. K tomu přistupují ještě další síly [3], např. rychlý průběh extenzivní globalizace, vznik substitučních výrobků přitahujících zákazníky, kteří hledají neustále něco nového, a vkus vzdělaného a prostřednictvím internetu a sociálních sítí dobře informovaného zákazníka. Uvedený proces byl nastartován v 80. letech minulého století a jeho vývoj nabírá stále větší tempo při současné dramatičnosti změn ve vnějším prostředí. Globální krize z roku 2008, kterou předpokládala jen hrstka renomovaných ekonomů, je toho důkazem. Cílem podnikatelských subjektů od 80. let dvacátého století se stalo hledání cest nejen k podnikové úspěšnosti, ale dokonce někdy i k přežití. Jednou z forem, jak toho dosáhnout, je schopnost podniku rychle a především efektivně reagovat na vnější změnu, a to jak vnitřní, tak i vnější strukturou. Hledání forem podnikatelské spolupráce mezi podnikatelskými subjekty různých forem, velikostí a zaměření se stalo realitou a výhodou, pokud to přináší efekt zúčastněným stranám. S tím se mění i filozofie podnikání. Často rychlejší a efektivnější cestou je řízená spolupráce mezi podniky. Výjimkou není v současnosti ani spolupráce konkurentů. Cílem pak není zničit svého konkurenta, ale pokud je to pro obě strany výhodné, spolupracovat s ním. Ostatní Proč spolupracovat Základním důvodem pro spolupráci je výhodnost pro zúčastněné partnery. Spolupráce mezi podnikatelskými subjekty bývá přirovnávána k manželství z rozumu a platí pro ni tytéž podmínky a principy pro dobré či špatné fungování. „Dobrý společný podnik je jako dobré manželství, ve kterém partneři spolu často navzájem hovoří.“ [4] Partnerství mezi podniky bývá obvykle založeno pouze na smluvním vztahu a umožňuje rychlost jak v jeho navazování, tak i ukončování. Současně nevyžaduje vysoké vstupní a výstupní náklady, což je další výhodou oproti akvizici nebo fúzi při stejném, nebo dokonce větším efektu. Partnerství dále představuje rychlé řešení strategických problémů a nemusí mít žádný vliv na další aktivity mimo partnerství. Kim a Mauborgne se o navazování partnerství vyjádřili velmi stručně a jednoznačně a v plném rozsahu efektů, které partnerství přináší: „Navazování partnerství ovšem poskytuje firmám způsob, jak si zajistit rychle a efektivně potřebné způsobilosti a snížit přitom vlastní náklady. Dovoluje firmě umožnit plnější využití odborných způsobilostí jiných firem a zvyšovat přínosy, které jim plynou z rozsahu jejich činností.“ [5] Spolupráce a partnerství řeší problémy spojené s nedostatkem zdrojů, které nemusí být vždy finančního charakteru. Nedostatkovými zdroji mohou být výrobní, vývojové, výzkumné a další kapacity, nedostatečné odbytové kanály, neschopnost v řešení problémů s kvalitou, know-how, reklama či inovace výrobků a služeb. Pokud je taková spolupráce od začátku dobře nastavena a následně kvalitně řízena, umožňuje dosahování synergického efektu, který se projevuje ve snížení nákladů a ve zvýšení celkové efektivity. (Synergický efekt vzniká propojením několika prvků a je vyšší než součet efektů prvků, pokud by fungovaly izolovaně.) Zároveň si podnik musí uvědomit, že se v partnerství nejedná jen o uspokojení pouze jeho potřeb, ale že výsledkem by mělo být současně získání adekvátní protihodnoty na straně jeho partnerů. Nemůže dojít ke snížení nákladů, zvýšení odbytu a tím k dosažení většího zisku jen u jednoho z nich. Pokud např. jeden z partnerů dá druhému k dispozici část zavedené odbytové sítě, pak se o efekt zvýšení odbytu musí proporcionálně podělit; propojení vývojového pracoviště s výrobou nese společná rizika a také společné pozitivní efekty apod. Jaké jsou podmínky a rizika spolupráce Před zahájením spolupráce je nutné si dát odpověď na řadu otázek, především: • jaké nároky spolupráce vyžaduje, • co je potřeba pro její úspěch udělat, 63 Ostatní Networking • jaké náklady ponesou jednotlivé strany a jak si rozdělí efekty, • jak bude probíhat vzájemná komunikace a rozhodování. Se spoluprací jsou spojena určitá rizika. Největším problémem je možné zneužití získaných informací druhým partnerem. Obvykle se to řeší tak, že si partneři přesně vymezí, co bude sdělováno druhé straně. K dalším rizikům patří např. zneužívání postavení ze strany partnera, změna přístupu ke spolupráci a cílů, změna vlastníků partnera a přenášení vlastních problémů do spolupráce. Pokud je partnerem zahraniční podnik, mohou se k tomu přidat i kulturní rozdíly. Rizika lze snížit dobrým poznáním partnerů a smluvním ošetřením spolupráce, i když ve smlouvě nelze řešit všechny potenciální situace. Důležitou pozitivní roli pro spolupráci má vzájemná osobní sympatie vlastníků a vrcholových manažerů. Formy spolupráce Pro spolupráci se nabízejí různé formy a vhodnost její konkrétní podoby vychází z potřeb partnerů, cílů a dalších hledisek. V úvahu se musí vzít zejména, o jaký typ podnikatelských subjektů se jedná, co je cílem spolupráce, dále náročnost spolupráce v návaznosti na cíle, finanční náklady spolupráce a jejich návratnost i geografická působnost spolupracujících firem. Rozšířenou formou jsou aliance, které představují volné spojení dvou nebo více partnerů. Jsou vhodné pro situace, kdy si partneři navzájem poskytují svá hodnotná aktiva nebo dochází ke vzájemné podpoře aktivit. Specifickou formou aliance jsou společné podniky (Joint Venture), kdy partneři zakládají společnou právnickou osobu. Bývá to časté např. v situacích, kdy chtějí překonat nějaké legislativní omezení (např. založení zahraničního podniku v Číně, dovozní bariéry) nebo chce mít poskytovatel licence pod kontrolou její využití. Další formou jsou sítě, např. ve formě dominujícího podniku, který má síť dodavatelů, sítě kooperujících podniků nebo franšíz (např. poskytování know-how, které umožňuje jeho širší využití při nízkých investicích při současném získávání zhodnocení ve formě poplatků). Pokud dominantní podnik v síti chybí, pak je důležité vytvoření osoby koordinátora, který bude zabezpečovat propojení mezi jednotlivými členy navzájem i mimo síť a informační podporu. Síť může být vytvořena několika malými podniky, které chtějí spojit svá aktiva zejména pro účast na větších projektech nebo obstát v konkurenci s velkými podniky. Obdobnou formou je virtuální podnik, což je síť podnikatelských subjektů různého zaměření a velikosti, které se zapojují ad hoc do projektů nebo se takto uplatňují při realizaci větších zakázek. Specifickou formou sítě jsou klastry, které mají regionální působnost a kromě podnikatelské sféry jsou 64 do nich zapojeny např. vysoké školy a různé instituce (podnikatelské kluby, hospodářské komory, podnikatelské svazy a pracoviště, která poskytují technickou, výzkumnou a vzdělávací podporu). Právě konkurenční boj, náročnost ze strany zákazníka a potřeby růstu stále více nutí podniky, aby navazovaly strategická partnerství a spolupracovaly v situacích, kdy je to pro ně oboustranně výhodné. Spolupráce a její smysluplnost může být plně uplatněna na společných projektech nebo na některých trzích, ale zároveň v jiných oblastech si firmy mohou navzájem konkurovat. Závěr Praxe bohužel stále ukazuje, že většina podnikatelských subjektů si dostatečně neuvědomuje význam a efekt spolupráce a vytváření jejich struktur. Dokonce lze konstatovat, že přístup, zvláště ze strany menších podnikatelských subjektů, je dosti liknavý. Důvodem bývá často neschopnost uvědomit si odlišnosti mezi zaběhlým systémem a systémem, který je požadován pro kvalitní spolupráci. I přesto, že s využíváním různých modelů spolupráce mohou být spojena i některá rizika, je právě dobře řízená spolupráce pro mnoho firem cestou k jejich růstu a naplňování pozitivních strategických plánů a vizí. Literatura: [1] Zuzák R. Strategické řízení podniku. Grada Publishing, Praha 2011. ISBN 978-80-247-4008-9. [2] D´Aveni R. Hypercompetition: Managing the Dynamics of Strategic Maneuvering. The Free Press, New York 1994. ISBN 0-02906938-6. [3] D´Aveni R., Thomas L. G. The changing nature of competition in the US manufacturing sector, 1950–2002. Strategic Organization, 2009 (7) 4, 387–431. [4] Goldberg S. Management von Joint Venture. Gabler, Wiesbaden 1990. ISBN 3-409-19129-1. [5] Kim Ch. W., Mauborgne R. Strategie modrého oceánu. Management Press, Praha 2005. Str. 139. ISBN 80-7261-128-3. Autoři: Doc. Ing. Roman Zuzák, Ph.D., je pedagogem a prorektorem Vysoké školy aplikované psychologie v Terezíně. Zabývá se především strategickým a krizovým řízením podniku. Je autorem řady odborných knih a článků. Miroslav Kohout je ředitelem Klubu Spojme síly, podnikatelem zaměřeným na vytváření podnikatelské spolupráce firem. Kontakt: [email protected] Jak na inovace v roce 2012 Jak na inovace v roce 2012 Pavel Švejda, Asociace inovačního podnikání ČR, Praha Koncem března tohoto roku, přesněji 28. 3. 2012, jsem přednesl příspěvek na toto téma v rámci plenárního zasedání konference SYMA 2012, pořádané Českou společností pro jakost. Vzhledem k ohlasům na toto vystoupení a ke skutečnosti, že 23. 6. 2012 vstoupila Asociace inovačního podnikání ČR do 20. roku svojí činnosti jako nevládní organizace pro oblast inovačního podnikání v ČR, plnící úlohu výzkumné organizace, vracím se základními poznámkami k jednotlivým dílčím tématům svého vystoupení. • zajistit součinnost VaV, předvýrobních a výrobních etap; • současně s etapou VaV a přípravou výroby řešit podmínky pro obchodní činnost a servis inovačních produktů; • uplatnit inovační produkt na trhu (prodat); • zajistit plnohodnotné plnění funkcí inovačních produktů včetně jejich likvidace po dosažení doby životnosti. Obrázek Inovační proces a subjekty, které ho podporují A Aktuální úkoly Mezi nejdůležitější úkoly a cíle patří fungující inovační infrastruktura a inovační trh. Základem je Systém inovačního podnikání v ČR, který je od 23. 6. 1993 hlavním přínosem Asociace inovačního podnikání ČR (AIP ČR) v této oblasti. Systém je umístěn na www.aipcr.cz; tento Systém jsem zhodnotil ve svém článku, publikovaném v druhém letošním čísle časopisu Inovační podnikání a transfer technologií [1]. Probíhá příprava a aktualizace Národního programu reforem 2012 v návaznosti na Strategii mezinárodní konkurenceschopnosti ČR, spolu s novelizací zákona 130/2002 Sb., přípravou dokumentu Horizont 2020, aktualizací Národní inovační strategie – efektivita, priority, provázání VaV (výzkumu a vývoje) se soukromou sférou, role Technologické agentury ČR v aplikovaném výzkumu, jsou aktualizována kritéria pro výběr prioritních oborů. Důležitou součástí těchto aktivit je vymezení základních pojmů v této oblasti: Inovace • Série vědeckých, technických, organizačních, finančních, obchodních a jiných činností • Inovační produkt (výrobek, technologie, služba) Inovační podnikání • Soubor podnikatelských aktivit specializujících se na soustavnou realizaci inovací Inovační potenciál • Teoretická schopnost a předpoklady subjektů realizujících inovační procesy s cílem uplatňovat inovační produkty na trhu Inovační infrastruktura ČR • Subjekty realizující a podporující inovační proces Základní podmínky inovačního procesu Základními cíli inovačního procesu jsou: • zainteresovat pracovníky VaV na využití jejich výsledků při realizaci inovačních produktů (výrobků, postupů, služeb); Ostatní 1 C B 2 3 D 4 5 (Zdroj: [2].) Legenda: A – vymyslet B – vyrobit C – prodat D – využíváníproduktu 1. 2. 3. 4. 5. výběr obsahového zaměřeníprocesu zadánípro výrobu odzkoušený produkt před umístěním na trhu inovace (na trhu uplatněný inovačníprodukt) využívání, eventuálně „likvidace“ inovačního produktu (vyhodnocenívlastností, nové zadání) Inovační proces podporují tyto hlavní nástroje: • ochrana duševního a průmyslového vlastnictví, • transfer technologií, • vědeckotechnické parky, • mezinárodní spolupráce ve VaVaI, (v., v. a inovacích), • marketing inovací. Úloha AIP ČR Základní údaje: • občanské sdružení dle zákona č. 83/1990 Sb., registrované 23. 6. 1993 • nevládní organizace pro oblast inovačního podnikání, od roku 2010 splňující Rámec společenství • iniciátor založení a dalšího rozvoje Systému inovačního podnikání v ČR Vytváří předpoklady pro rozvoj inovačního podnikání v ČR, tj. výzkumu, vývoje a inovací, transferu technologií, nových materiálů a technologií, budování vědeckotechnických parků a činnosti inovačních firem. 65 Ostatní Jak na inovace v roce 2012 Vytváří v rámci inovačního procesu inovační infrastrukturu a podmínky pro fungující inovační trh. Činnosti: • Systém inovačního podnikání v ČR (od 1993) • INOVACE, Týden výzkumu, vývoje a inovací v ČR (od 1994) • Cena INOVACE ROKU (od 1996) • Časopis Inovační podnikání a TT (od 1993) • Příprava odborníků pro oblast inovačního podnikání (od 1993) Projekty: • Technologický profil ČR (od 1998) • Program KONTAKT (od 1998) • Podpora programu EUREKA a Eurostars v ČR (od 1996) • Mezinárodní inovační centrum (MIC) (od 2002) Význam Systému inovačního podnikání v ČR • Vytvářen AIP ČR od roku 1993; základ pro vytváření regionální inovační infrastruktury (kraje ČR a jejich Regionální inovační strategie). • Tvoří základ inovační infrastruktury ČR. Inovační infrastruktura ČR Základní subjekty: • Pracoviště VaV (zejména univerzity, pracoviště AV ČR, výzkumné ústavy) • Vědeckotechnické parky • Pracoviště transferu technologií • Inovační firmy • Banky • Komory • Výchovně-vzdělávací organizace • Poradenské organizace • Zahraniční partneři Technologický profil ČR Technologický profil ČR (dále TP ČR) řeší AIP ČR od roku 1998 – provozuje www.techprofil.cz, od roku 1999 pravidelně vydává CD ROM TP ČR (aktuálně používaná verze 12). Strukturu TP ČR tvoří: • Databáze TP ČR (aktuálně 15 typů organizací) • Inovační prostředí (inovační infrastruktura, dokumenty) • Inovační proces (vymyslet, vyrobit, prodat) • Inovační produkt (úspěšné inovační produkty v rámci soutěže o Cenu Inovace roku v letech 2007–2011) • Mezinárodní spolupráce (organizace, programy) • Public relations (seznam prezentací, prezentační CD ROM) Databáze TP ČR (k 30. 6. 2012) Celkem 3185 záznamů, z toho např.: 2561 inovačních firem 218 VŠ včetně fakult 56 pracovišť AV ČR 71 výzkumných ústavů 66 Členění databáze TP ČR podle • typů organizací (15) • počtu zaměstnanců (19) • krajů/okresů (14) • odvětví (60) • technologií (15) Perspektiva dalšího rozvoje TP ČR, vyjadřujícího inovační potenciál ČR Mezi hlavní předpoklady a cíle TP ČR patří: • Základ inovační infrastruktury v Systému inovačního podnikání v ČR • Hodnocení stávajících subjektů v rámci Systému • Zařazení nových subjektů do Systému, např. klastry • Zajištění základních vazeb inovační infrastruktury ČR a krajů ČR • Zařadit inovační produkty mezi výsledky VaVaI Ochranné dokumenty Při zajišťování svých činností a projektů využila AIP ČR práva ochrany duševního vlastnictví a čtyři aktivity jsou chráněny následujícími registrovanými známkami: Inovační podnikání & transfer technologií (časopis vydávaný od roku 1993 – aktuálně 20. ročník) ochranná známka kombinovaná z 20. 11. 1995 Cena Inovace roku (vyhlašuje AIP ČR od roku 1996, aktuálně 17. ročník) ochranná známka kombinovaná z 25. 8. 2005 Galerie inovací (soubor prezentací inovací v ČR, zajišťovaný AIP ČR od roku 2005) ochranná známka kombinovaná z 25. 8. 2005 Technologický profil ČR (řeší AIP ČR od roku 1998) ochranná známka kombinovaná ze 4. 12. 2006 Jak na inovace v roce 2012 Závěr V aktuálním 20. roce svojí činnosti bude AIP ČR i nadále plnit hlavní činnosti a projekty, bude se podílet na vytváření předpokladů pro fungující inovační infrastrukturu ČR a fungující inovační trh v rámci Systému inovačního podnikání v ČR. Z pozice nevládní organizace pro tuto oblast bude uplatňovat přímé a nepřímé nástroje podpory inovačního podnikání v součinnosti se svými členy a partnery v ČR a v zahraničí. (Pozn. redakce: ČSJ je členem AIP ČR.) Literatura: [1] Švejda P. Systém inovačního podnikání v ČR. ip&tt 2012 (20) 2, 2–5. ISSN12104612. http://www.aipcr.cz/casopisip.asp Ostatní [2] Švejda P. a kol. Inovační podnikání. AIP ČR, Praha 2007. Str. 206–207. ISBN 978-80-903153-6-5. Autor: doc. Ing. Pavel Švejda, CSc., FEng., je generálním sekretářem Asociace inovačního podnikání ČR. Zastává řadu volených funkcí v rámci Systému inovačního podnikání ČR, například prezident Společnosti vědeckotechnických parků ČR a předseda dozorčí rady ICC ČR (Mezinárodní obchodní komory ČR). Zabývá se oblastí inovačního podnikání, transferu technologií a vědeckotechnických parků, připravuje odborníky pro oblast inovačního podnikání. Kontakt: [email protected] 67 Ostatní Metoda relačních matic Metoda relačních matic a její využití Otakar Král, ISQ Praha, Praha Gejza Dohnal, FS ČVUT v Praze, Praha Metoda relačních matic je nově vyvinutým a v praxi ověřeným nástrojem pro optimalizaci rozhodování vedoucích pracovníků v oblasti výroby, služeb i veřejné správy. V současné situaci roste důraz na zodpovědnost za důsledky a výsledky řešení. V období recese je zcela oprávněný nárůst požadavku na průkaz účelného vynaložení kapacit, finančních prostředků, dodržení termínů a stanovených technických a ekonomických parametrů zadání. V této situaci je nezbytné mít k dispozici metodiku hodnocení požadovaných parametrů pro oblast výroby, služeb i veřejné správy pro komplexní hodnocení objektů zájmu (tj. podniků, institucí, projektů, procesů atd.). Metoda relačních matic (MRM) je univerzálním interdisciplinárním nástrojem manažerů, který vychází z již v praxi ověřených a úspěšně uplatněných metod, soudobých trendů a forem řízení v celé struktuře podnikání a veřejné správě. Nově jsou formulovány a řešeny požadavky na řízení celého reprodukčního procesu organizací a institucí (vývoj, realizace, využívání, zlepšování až po ekologickou likvidaci) v dekompozici na procesy dle jejich požadovaných parametrů. Metodika MRM zahrnuje a důsledně vyžaduje kvantifikaci všech podstatných vlivů na chod objektu zájmu (OZ) a umožňuje získat kvantifikované a objektivizované podklady pro finální rozhodování či dokumentování dosažených/nedosažených parametrů. Pět základních zásad Metodika MRM je navržena a ověřena na základě pěti zásad, které jsou podstatné pro zabezpečení akceptovatelných realizačních výstupů a doporučení finálních závěrů, rozhodnutí. Nová a inovovaná pojetí v MRM představují následující zásady: 1. Kategorizace vlivů na OZ MRM do vlivů interních a externích, jejich nositelů a důsledků působností. 2. Důsledná kvantifikace metodami exaktními u průkazných (tvrdých) dat a expertními u dat měkkých – nově stanovenými metodami, která umožní porovnání působností shodných i analogických objektů mezi sebou i objektů zcela samostatných. Kvantifikace působností umožňuje rovněž vyhodnocení nositelů z hledisek dodržování stanovených kvalitativních ukazatelů. 3. Implementace matematickostatistických metod pro stabilitu sledovaných probíhajících procesů, vč. specifických nových procedur. 4. Maximalizace nasazení SW podpor, komerčních i autorsky zpracovaných. 68 5. Důsledná, průkazná dokumentace pro realizovaná rozhodnutí vedoucích pracovníků. Toto garantuje kvalitu řízení i účelné vynaložení kapacit a finančních prostředků na základě optimalizovaného, dokumentovaného, kvalifikovaného realizačního výstupu vycházejícího z provedení kvantifikace zadaných, respektive v průběhu řešení významných procesů a činností OZ MRM zjištěných požadavků. Tím je vytvořena objektivní multifunkční báze pro rozhodování ve všech typech manažerského řízení. Je nutno zdůraznit, že především oblast ekonomická a informační je oproti jiným metodám významně zdůrazněna a objektivizována. Výše uvedený postup při zabezpečování nových projektů i významných racionalizačních akcí z oblasti výroby, služeb i veřejné správy garantuje, že při řešení za podmínek dodržení stanoveného postupu dle MRM bude řešení dokumentovat a splňovat veškeré podstatné požadavky na zadání a jeho optimalizaci v celém rozsahu reprodukčního procesu řešeného objektu, s vyloučením možností opomenutí významnějších náležitostí v řešení. Metoda MRM byla již úspěšně ověřena ve velkém strojírenském podniku a realizována v oblasti veřejných a státních služeb v projektu Sčítání lidu, domů a bytů 2011. Implementace metody Pro implementaci metody MRM je využíván následující základní metodický postup: 1. Identifikace faktorů a požadavků. V této fázi se provede identifikace: a) internalit (vnitřní, pracovníky ovlivnitelné působnosti na prvky OZ MRM), b) externalit (vnější, pracovníky neovlivnitelné působnosti na prvky OZ MRM), c) požadavků na OZ MRM. 2. Hodnocení úrovně vztahů mezi internalitami a externalitami uvnitř skupin mezi sebou navzájem. V této fázi jsou na základě objektivních informací, resp. na základě expertního hodnocení, stanoveny úrovně vztahů mezi jednotlivými internalitami, resp. externalitami. Tato analýza umožňuje identifikovat závislé internality, resp. externality, a snížit tak počet internalit, resp. externalit (seskupením/sloučením). V této fázi se pro přehledné znázornění používá afinitní diagram. 3. Hodnocení úrovně vztahů mezi internalitami a externalitami. V této fázi jsou na základě objektivních informací, resp. na základě expertního hodnocení, stanoveny úrovně vztahů mezi faktory – tj. internalitami, externalitami. Smyslem této analýzy je soustředit se na zlepšování internalit, které mají silné vazby na externality (a jsou proto důležité), a identifikovat externality, které mají silné vazby na interní faktory (a je proto potřeba je sledovat a řešit). Metoda relačních matic Ostatní 4. Hodnocení úrovně faktorů a intenzity požadavků. V této fázi jsou na základě objektivních zdrojů informací, resp. na základě v MRM stanoveného expertního hodnocení, kvantifikovány úrovně jednotlivých faktorů, tj. internalit, externalit i úrovně požadavků na OZ MRM jako celek. Autoři: Ing. Otakar Král, Ph.D., CSc., je projektant v oblasti vývoje a realizace integrovaných systémů řízení. Působí ve společnosti ISQ Praha, s. r. o., jako podnikový poradce a dále jako externí vysokoškolský pedagog. 5. Hodnocení úrovně vztahů mezi faktory a požadavky. V této fázi jsou na základě objektivních informací, resp. na základě expertního hodnocení, stanoveny ohodnocené, kvantifikované úrovně vztahů mezi jednotlivými faktory (tj. internalitami, externalitami) a požadavky na OZ MRM. Prof. RNDr. Gejza Dohnal, CSc., je vysokoškolský pedagog na Fakultě strojní ČVUT v Praze, Ústavu technické matematiky. Je předsedou České statistické společnosti a vedoucím Centra pro jakost a spolehlivost (CQR). Kontakty: [email protected], [email protected] 6. Sestavení hlavní relační matice. V této fázi je již možné sestavit hlavní relační matici a provést v MRM stanovené příslušné výpočty. 7. Vyhodnocení hlavní relační matice. Cílem vyhodnocení je: a) identifikovat internality, které mají silné vazby na požadavky na OZ MRM (a je potřeba je proto analyzovat, hodnotit a zlepšovat); b) identifikovat internality, které mají špatnou úroveň, a mohou se tedy stát pro projekt ohrožujícími, a optimalizovat je; c) identifikovat, formulovat a utřídit požadavky na OZ MRM, které mají silné vazby na faktory (a jsou proto důležité); d) identifikovat požadavky na OZ MRM, které budou obtížně splnitelné z důvodu jejich vysoké intenzity, a alternativně je substituovat z hledisek jejich naplnění; e) oponentní řízení se zadavatelem a externími odborníky o dosaženém stupni řešení MRM, případně korekce a alternativní řešení v oblasti věcné, termínové, finanční, kapacitní. Obrázek 1 Působení internalit a externalit na OZ MRM. Vnější okolí Působení externalit Vnitřní okolí Působení internalit OZ MRM (objekt zájmu) Vnitřní faktory Vnější faktory Obrázek 2 Vyjádření ČSÚ o aplikovatelnosti MRM. 8. Hodnocení prvků OZ MRM. Podle klíčových faktorů na základě stanoveného rozsahu, obsahu, formy, termínů a postupu řešení a doporučení oponentury. 9. Závěry. Na základě vyhodnocení metodou relačních matic jsou vyvozeny závěry, které jsou projednány a odsouhlaseny na řešitelském týmu, a jsou formulována doporučení pro zadavatele. Závěr Uvedeným postupem lze řešit zadané problematiky pro MRM v etapách návrhu, vývoje, realizace, využívání a zlepšování. Metodika MRM, již ověřená v praxi, umožnila svými výstupy kvantifikovaně hodnotit dosažení stanovených cílů a podílů zúčastněných na přínosech a ztrátách. V neposlední řadě MRM svou dokumentací a kvantifikací činností a procesů dokládá včasnost, úplnost, stanovené parametry pro obsahy, rozsahy a formy výstupů vč. účelného využití finančních prostředků. 69 Ostatní Age management a Národní strategie… Rekapitulace výstupů projektu „Strategie Age Managementu v České republice“ a možnost jejich uplatnění ve strategických dokumentech ČR Ilona Štorová, Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, Praha Age management je něco, o čem donedávna slyšel málokdo (alespoň pod tímto názvem a v systémovém pojetí), co se ale v poslední době z mnoha důvodů právem těší velké pozornosti a nabývá a bude dále nabývat na významu. Perspektivy kvality ve svém minulém čísle uveřejnily dva příspěvky Ilony Štorové na toto téma [1], [2]. Nyní přinášíme další příspěvek této autorky; shrnuje v něm výstupy nedávno ukončeného projektu a zejména připomíná aktuální možnost veřejnosti vyjádřit se ke strategickému dokumentu Národní strategie podporující pozitivní stárnutí na období 2013-2017 – k jeho tezím, jež dalo k široké diskusi MPSV ČR. Projekt „Strategie Age Managementu v České republice“ Projekt operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ) v rámci mezinárodní spolupráce mezi Českou republikou a Finskou republikou, realizovaný po dobu 23 měsíců, byl ukončen k 31. 7. 2012. Realizátor projektu – Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s. (AIVD) na něm spolupracovala s experty z Masarykovy univerzity, z Univerzity Palackého v Olomouci a z Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Brně. Zahraničním partnerem byl Finský institut pracovního zdraví (Finnish Institute of Occupational Health –- FIOH) se sídlem v Helsinkách, který se problematikou stárnoucích zaměstnanců dlouhodobě zabývá. Do jedné z klíčových aktivit byla přímo zapojena i Česká společnost pro jakost, která se podílela na praktickém ověřování konceptu age managementu v rámci svých personálních činností. Hlavním cílem projektu bylo přenesení inovativních nástrojů k řešení problematiky cílové skupiny osob nad 50 let (50+) na trhu práce, aplikace principů age managementu v ČR a široká publicita age managementu (AM). Tyto cíle se podařilo naplnit a v mnoha ohledech výsledky dokonce i předčily očekávání realizátorů projektu. Jedná se zejména o širokou publicitu projektu, ohlasy v médiích, ale zejména zájem odborníků, personalistů i samotných zaměstnavatelů, kteří s cílovou skupinou osob 50+ pracují. Publikace Na základě realizovaných aktivit vznikly publikace, které jsou volně dostupné široké veřejnosti, a zájemci 70 tedy mají možnost se s pojetím AM a konceptem pracovní schopnosti podrobně seznámit. Jedná se zejména o komparativní analýzu přístupů a podmínek pro cílovou skupinu 50+ v ČR a ve Finsku [3]; druhou publikací je pak metodická příručka pro práci s cílovou skupinou osob 50+ [4], která se může stát základem vzdělávacích programů pro školitele ve firmách i pro poradce na úřadech práce, kteří pracují s cílovou skupinou nezaměstnaných osob. Obě publikace jsou volně ke stažení na webu realizátora projektu http://www.aivd.cz/agemanagement-aktuality, resp. zde http://www.aivd.cz/publikacni-cinnost (viz též literatura za článkem). Je potřeba zdůraznit, že se jedná o první publikace v ČR, které se této problematice věnují. Další výstupy: vyškolení experti, ověření dotazníku „Work Ability Index“ a praktické ověření aplikace AM Mezi další důležité výstupy patří zejména 45 proškolených expertů, kteří mohou dále v oblasti AM lektorsky působit, a také pilotní ověření nástroje na měření pracovní schopnosti – dotazníku Work Ability Index, které se uskutečnilo u 72 nezaměstnaných osob. Dotazník je přeložen do českého jazyka a ČR ho může dále nekomerčně využívat. Neméně důležité je také praktické ověření principů AM v rámci řízení vzdělávací organizace – České společnosti pro jakost, o s. Praktické zkušenosti z realizace jednoznačně ukazují na zvýšení spokojenosti zaměstnanců na straně jedné i zaměstnavatele na straně druhé. Připravovaná „Národní strategie podporující pozitivní stárnutí na období 2013-2017“ Demografický vývoj struktury obyvatelstva nás jednoznačně staví před důležitost řešení problematiky stárnoucích zaměstnanců. Na tuto skutečnost reagují i strategické dokumenty, které vznikají na úrovni jednotlivých ministerstev. V současné době jsou k dispozici široké veřejnosti k připomínkám první teze Národní strategie podporující pozitivní stárnutí na období 2013-2017 [5], které připravilo MPSV. Strategie se zaměřuje na důležité oblasti, které definovala koordinační skupina Evropského roku 2012 (Partneři EY 2012): • Celoživotní učení • Zaměstnávání starších osob a seniorů • Dobrovolnictví a mezigenerační spolupráce • Kvalitní prostředí pro život seniorů • Zdravé stárnutí • Péče o seniory K většímu zapojení osob ve věku nad 50 let do pracovního života musí být vytvořeny jak legislativní podmínky, tak podmínky na pracovištích, a nutná je i změna postojů na úrovni jednotlivců. Age management a Národní strategie… Ostatní Výzvy Mezi hlavní výzvy k dosažení tohoto záměru patří: • změna postojů ke stárnutí jak na úrovni společnosti, tak mezi zaměstnavateli a zaměstnanci; • propojení opatření AM s důchodovou reformou tak, aby došlo k plnohodnotné reformě v oblasti pracovního života, ne jen k pouhému zvýšení věku odchodu do důchodu; • zajištění široké publicity konceptu AM a udělat z něj součást personálního řízení a společenské odpovědnosti firem; • sběr a šíření příkladů dobré praxe na národní i mezinárodní úrovni. [3] Kolektiv Age Management. Komparativní analýza podmínek a přístupů využívaných v ČR a ve Finsku. AIVD ČR, Praha 2011. ISBN 978-80-904531-2-8. Volně ke stažení na http://www.aivd.cz/publikacni-cinnost [4] Kolektiv Age Management pro práci s cílovou skupinou 50+. Metodická příručka. AIVD ČR, Praha 2012. ISBN 978-80-904531-5-9. Volně ke stažení na http://www.aivd.cz/publikacni-cinnost [5] Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017. http://www.mpsv.cz/cs/12968. Cit. 2012-09-03. Cíle Mezi konkrétní cíle, které úzce navazují na výstupy realizovaného projektu, patří např.: • zvýšit dostupnost kvalitativních a kvantitativních dat o možnostech AM a jeho využití, na základě nichž dojde k rozvoji AM v České republice; • nastavení spolupráce v oblasti AM mezi klíčovými aktéry na trhu práce; • změnit postoje ke stárnutí na základě informování společnosti o věkové diverzitě jakožto konkurenční výhodě pro firmy i společnost (sic! – pozn. red.); • podpořit zavádění konceptu AM u úřadů práce, zvýšit povědomí relevantních zaměstnanců státní správy o AM; • podpora zavádění konceptu AM u českých zaměstnavatelů a v institucích státní správy a samosprávy včetně úřadů práce; • akcentovat AM v oblasti pracovně právní legislativy a důchodové reformy. Všechny definované cíle jsou rozpracovány na jednotlivá opatření, která by měla být schválena vládou České republiky do konce letošního roku. Autorka: Mgr. Ilona Štorová působí v Asociaci institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s.; byla vedoucí projektu „Strategie Age Managementu v České republice“. Kontakt: [email protected] Pozn. redakce: Přípravy dokumentu „Národní strategie podporující pozitivní stárnutí na období 2013 až 2017“ se účastní i Česká společnost pro jakost, a to prostřednictvím svého předsedy Ing. Miroslava Jedličky. Závěr Nezbývá než věřit, že se praktická opatření age managementu podaří prosadit u českých zaměstnavatelů, kteří mohou zásadním způsobem ovlivnit, zda pracovníci budou moci, ale zejména, zda budou chtít pracovat déle. Stárnutí populace bude totiž přinášet změny rozložení sil na trhu práce se všemi předpokládanými důsledky ve společnosti i v jednotlivých firmách. Výstupy realizovaného projektu se snaží tomuto trendu napomoci přenesením nástrojů, které se ukázaly ve Finsku i v dalších zemích EU i světa jako velmi efektivní. Literatura: [1] Štorová I. Principy age managementu v kontextu udržitelného rozvoje. Perspektivy kvality 2012 (1) 1, 20–22. [2] Štorová I. Projekt Strategie Age Managementu v České republice: v čem spočívá a co přináší. Tamtéž, 49–50. 71 Ostatní Překlad odborného textu Překlad odborného textu: jak docílit kvality Věra Vlková, Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, Praha Téměř všude, především však v odborné oblasti hraje překlad stále významnější úlohu. Jeho kvalita ale značně kolísá – od brilantních dokumentů, které předčí text originálu, až po takové, které mají potenciál způsobit víc škody než užitku. Těch druhých je bohužel stále nepřehlédnutelně mnoho. Na této situaci se podílí velké množství nejrůznějších faktorů. Jedním z těch podstatných je také skutečnost, že dosud neexistuje souhrnné poučení o tom, jak vůbec k překladu odborného textu přistupovat a jak potom v praxi postupovat. Tuto mezeru bychom chtěli alespoň zčásti zaplnit následujícími výklady. Vzhledem k rozsahu problematiky alespoň v podobě základních tezí. Co je překlad a jak k němu přistupovat Překladem se obecně rozumí komplexní ekvivalentní převod textu z jednoho jazyka do druhého. Týž obsah sdělení se může realizovat různými prostředky a postupy, a to jak v jazyce východiskovém (tj. v jazyce, z něhož se překládá), tak v jazyce cílovém (tj. v jazyce, do něhož se překládá). Nelze proto očekávat, že by dva překladatelé přeložili text totožným způsobem, ani to, že další posuzovatelé překladu budou zastávat totožný názor. Jak překladatel, tak také ten, kdo překlad hodnotí, by měl být schopen rozlišovat objektivní kvality textu, objektivní souvislosti, objektivní přístupy a postupy na straně jedné a subjektivní představy, názory a požadavky, které do něj vkládá, na straně druhé. Subjektivní argumentace (bohužel až příliš častá) typu „vždyť se to tak říká“, „já to tak cítím“, „my to tak ale používáme“, „líbí se mi to a cítím, že je to tak v pořádku“ (!), „tomu přece stejně každý rozumí“, popř. také „vždyť je to přece stejně jedno, na tom nezáleží“ nebo „to stejně nikoho nezajímá“ by do diskuse o překladu odborného textu patřit neměla. Agent 007 James Bond dostal před jednou ze svých misí rozkaz: „Chci, abyste z misek vah odstranil své ego a uvažoval nezaujatě.“ Podobné doporučení by mohlo značně prospět také překladatelům. Žádnému překladu nelze vnucovat příliš striktní a svazující omezení, protože každý text je jedinečný svým obsahem i využitím jazykových prostředků. Je však nezbytné vymezit alespoň základní mantinely, pravidla a požadavky, které je třeba dodržovat, aby překlad skutečně splňoval svůj účel. Není překlad jako překlad Podstatnou úlohu hraje vždy to, do které stylové oblasti překlad patří a jakému okruhu adresátů je 72 určen. Na jednom z pólů pomyslné stylové škály leží překlad textu uměleckého a na druhém překlad textu odborného. Přitom u každého z nich se uplatňují úplně jiná, někdy dokonce zcela protichůdná kritéria, přístupy a postupy. Univerzální platnost má snad jenom to, že překladatelská práce je velmi nevděčná a překladatel vždycky nese svou kůži na trh. Odborný styl je charakterizován odbornou funkcí. Slouží k písemné nebo ústní komunikaci odborného obsahu. Primárním účelem je podat přesné, jasné a relativně úplné informace z určitého oboru nebo oblasti lidské činnosti. Odborný styl nelze chápat jako jedinou kompaktní strukturu. Odborné dokumenty pokrývají širokou a stále otevřenou škálu témat, jejichž zpracování vyžaduje využití specifických jazykových, popř. i mimojazykových prostředků, a vyznačují se také různou mírou odbornosti – podle obsahu a podle toho, jakému okruhu adresátů jsou určeny – srov. publikace vědecké, odborné, popularizační; učebnice; právní dokumenty; normativní dokumenty; odborná publicistika atd. Proto také lze pro tvorbu a překlad odborných dokumentů stanovit pouze obecné, rámcové zásady. Odborné dokumenty by měly být psány plně spisovným jazykem. (Sic! – pozn. red.) To se týká nejen slovní zásoby a jejího pravopisného řešení, ale také gramatiky (skloňování, časování, stupňování, užívání vazeb atd.) a větné stavby, které musí rovněž být v souladu s platnými pravidly spisovného českého jazyka. Spisovný jazyk je nejen znakem obecné kultivovanosti, ale také podmínkou a předpokladem bezporuchové komunikace. To ostatně potvrdila i řada výzkumů zaměřených na vzájemný vztah jazykové správnosti a srozumitelnosti textu. Zatímco se například ukázalo, že záměna slabik v jinak správně napsaném textu většinou problémy nepůsobí, a čtenář si ji dokonce mnohdy ani neuvědomuje, protože jeho podvědomí víceméně automaticky skládá dohromady obvyklé kombinace, v případě pravopisných a gramatických chyb to už neplatí, protože jsou individuální a pokaždé jiné, takže není přítomen právě onen nezbytný prvek obvyklosti. Tím je silně narušena vybavovací funkce pravopisu, která čtenáři umožňuje, aby si uvědomil významové souvislosti mezi napsanými slovy a jejich složkami. V závislosti na rozsahu nerespektování jazykových pravidel pak dochází ke vzniku problémů a nejasností, popř. k úplnému nepochopení nebo dezinterpretaci. Totéž se týká i větné stavby a zejména interpunkce. Základním stavebním kamenem odborných textů jsou termíny. Pro práci s nimi je nezbytné nejen určité teoretické zázemí, tj. znalost alespoň těch nejdůležitějších terminologických zásad a požadavků, ale také znalost příslušného oboru a jeho terminologie. A to terminologie nikoliv pouze jako nahodilé sbírky Překlad odborného textu jednotlivých pojmenování, ale terminologie jako systému v jeho hierarchii a vzájemných vztazích. – Nejde přitom jen o samoúčelné teze, ale o to, že náležitá terminologie umožňuje jednoznačnou a bezporuchovou komunikaci nejen na úrovni určité skupiny lidí nebo oboru, ale především na celonárodní a mezinárodní úrovni. Překlad dokumentů z odborné oblasti je značně specifická a svébytná záležitost, protože se obvykle netýkají pouze vědeckého nebo technického řešení, ale současně také mnoha dalších aspektů a nezřídka ovlivňují také obchodní a právní vztahy. Základními a nezbytnými požadavky na překlad odborných dokumentů jsou proto • věcná správnost, • jasnost, • přesnost, • jednoznačnost. Kritéria hodnocení překladu Jak už bylo naznačeno výše, základním kritériem pro posuzování překladu je ekvivalence. U odborného textu to znamená především adekvátní vyjádření jeho věcného obsahu. Každý překlad je ovšem zároveň interpretací textu. A právě v tomto smyslu je třeba včas zapnout autocenzuru na ochranu před příliš subjektivním vnímáním a řešením, aby nedocházelo k významovým posunům ani k nesprávnému nebo nedostatečnému pochopení obsahu textu. Na druhé straně však nelze ani jen mechanicky a izolovaně překládat a cizelovat jednotlivé výrazy, tak jak jdou za sebou, ale je nezbytné vycházet z pochopení obsahu (věcného významu) textu. Vedle toho je ovšem třeba věnovat pozornost také tomu, aby stylizace textu byla jasná a přehledná a umožňovala snadnou orientaci, jinými slovy aby byla „uživatelsky přátelská“. Při překladu odborných dokumentů nejde o sebeprezentaci na nejvyšší možné odborné úrovni, o prosazování individuality autora, ale o adekvátní a pokorné zprostředkování věcného obsahu pro předpokládaný okruh uživatelů. Míru přesnosti („správnosti“) překladu nelze ztotožňovat s mírou napodobení originálu. Konkrétně to znamená, že veškeré snahy o maximální formální shodu s originálem – tj. např. pokud jde o délku věty, počet a typ vět v souvětí, termíny o stejném počtu slov, nebo dokonce o dodržování stejné interpunkce (jak se bohužel velmi často stává) – se nejen míjejí účinkem, ale bývají přímo kontraproduktivní. Zbytečně problematický bývá také doslovný a mechanický překlad předložek, aniž by se bralo dostatečně v úvahu, že předložky jsou velmi často součástí ustálených předložkových vazeb, které si v jednotlivých jazycích zdaleka neodpovídají. Navíc ještě také to, co je v jednom z jazyků vyjádřeno Ostatní předložkovou vazbu, může být v druhém jazyce vyjádřeno bezpředložkově nebo také zcela jiným způsobem. Například anglické requirements FOR something je třeba překládat jako požadavky NA něco (nikoliv „požadavky pro něco“, jak se zhusta stává), a remedy FOR flu jako lék NA chřipku nebo lék PROTI chřipce; speak FOR somebody jako mluvit čím jménem; vary WITH the temperature jako měnit se PODLE teploty, walk WITH a stick jako chodit O holi, WITH the window open jako PŘI otevřeném okně, cut something WITH a knife jako řezat/ uříznout něco nožem, write WITH a pen jako psát/napsat perem, WITH elegance jako elegantně atd. Shoda v předložce bývá spíše ojedinělá a náhodná, zdaleka však není pravidlem. Nerespektování náležitých předložkových vazeb je přitom poměrně závažným prohřeškem nejen jazykovým, ale v prvé řadě významovým, protože může vést k nejasnosti nebo i k posunu a změně významu. Náležité vazby – alespoň pro základní okruh sloves a podstatných jmen – lze najít ve slovnících spisovné češtiny. Vedle toho ovšem existují i speciální příručky obsahující teoretický výklad plus abecední seznam sloves a/nebo podstatných jmen s příslušnými vazbami. Přesnost chápaná nikoliv obsahově (významově), ale především formálně jako „poměr 1:1“ není znakem kvality překladu, ale obvykle tomu bývá spíše naopak. V souvislosti s tím se zřetelně ukazuje, že čím menší je pochopení obsahu odborného textu, tím více je překladatel veden k úzkostlivé věrnosti až kopírování jednotlivých stavebních prvků východiskového textu. Oficiální kritika jednoho z překladů mluví za vše: „…vůbec ho nezajímá, co je obsahem, ale vychytává si slovíčka, aby byla správně…“. Obavy z nepřesnosti, neadekvátnosti překladu nezřídka vedou ke kladení požadavku doslovnosti překladu, k odmítání jakékoliv informace „navíc“, která není výslovně obsažena v textu originálu. Právě v zájmu obsahové přesnosti textu jako celku však bývá zapotřebí – v souvislosti s odlišností jazyků, s nimiž se pracuje, s odlišností souboru jejich prostředků i jejich pojmových a terminologických systémů, s odlišnostmi týkajícími se reálií aj. – řadu informací dodat, převést na formu obvyklou a přijatelnou pro domácího uživatele jazyka, popř. přímo pro určitý okruh adresátů apod. A dokážeme-li správně rozpoznat, kdy a kde je toho zapotřebí, pak to lze rozhodně přičíst k přednostem překladu, nikoliv k jeho nedostatkům. Slovo a slovník Snaha o přílišnou věrnost originálu se většinou stává spíše nebezpečnou. Stejně riskantní je také úsilí o věrnost slovníkovou. To je dáno tím, že slovo jako takové funguje dvojím způsobem: jednak jako prvek jazykového systému – tj. ve významu (významech), který se shoduje s tím, který najdeme ve slovnících (např. lavice – ´prosté sedadlo pro několik osob´); 73 Ostatní Překlad odborného textu jednak jako součást určitého konkrétního textu. V kontextovém užití se už uplatňují významové vztahy, které jsou charakteristické pouze pro daný typ textu (např. lavice obžalovaných – v oblasti právní; trestná lavice – v oblasti sportovní; střelecká lavice – ve vojenství; optická lavice – ve fyzice; vápencová lavice – v geologii). Vedle toho se zde mohou uplatňovat také druhotné, často hodnotící složky významu (např. rétorika jako označení nauky o řečnictví nebo řečnického umění představuje výraz neutrální, zatímco v oblasti politiky, literární kritiky aj. má významový odstín silně negativní). Právě textová konkretizace slova hraje při překladu velmi důležitou úlohu. Znalost jazyka a kompetentnost překladatele nespočívá jen ve znalosti slovníkových ekvivalentů. Důležitá je především znalost ekvivalentů situačních, což ve svém důsledku představuje věcnou znalost oboru (oblasti), z něhož se překládá. Vyplývá to mimo jiné z toho, že jednotlivá sémantická (tj. významová) pole jsou odlišně segmentována, a jednotlivé výrazy tedy mají různou významovou šíři a různé kombinační schopnosti (srov. např. pojem sníh a jeho členění u nás a u severských národů). U termínů nejde o překládání v pravém slova smyslu, ale o hledání adekvátního významového ekvivalentu. Při takovémto řešení jak jednotlivých termínů, tak i celých terminologických souborů je při překladu do češtiny (stejně jako naopak z češtiny do jiných jazyků) třeba vycházet z porovnání pojmů a celých pojmových systémů v příslušných jazycích. Jednak proto, že vedle úplné totožnosti pojmů existují i různé stupně jejich ekvivalence, jednak proto, že při volbě terminologického ekvivalentu je nezbytné brát v úvahu také hierarchické vztahy v pojmových systémech. Každý jednotlivý termín je vždy záležitostí existujícího pojmového systému a existující jazykové struktury, a nelze ho proto posuzovat izolovaně. Termíny mají celostní význam. To je patrné zejména u terminologických sousloví, tj. u ustálených spojení slov s terminologickým významem. Nelze je proto rozkládat na jednotlivé výrazy tvořící sousloví a už vůbec ne na dílčí části, z nichž je složeno jediné slovo (např. kmitočet, koloběh, volnoběh, jednolitý), zkoumat a kombinovat jednotlivé dílčí významy, argumentovat jimi, mechanicky je překládat a pak zpětně zase mechanicky skládat dohromady. Takovýto analyticko-syntetický postup nemá s kvalifikovaným překladem nic společného. Bohužel však není zdaleka ojedinělý. Pro development of standards se pak např. vedle náležitého (normalizovaného a ustáleného) ekvivalentu tvorba norem nezřídka objevují také další „kreativní“ řešení jako vývoj norem, rozvíjení norem, příprava norem, zpracování norem, vytváření norem, provádění norem, realizace norem, vznik norem, 74 zlepšování norem, zdokonalování norem, úprava norem; vývoj standardů, příprava standardů, zpracování standardů atd. Pokud bychom podobná řešení ponechali bez regulace a nechali je všechna žít vlastním životem, dokázali bychom se patrně posléze na něčem jednoznačně shodnout jen stěží. Terminologie je tak trochu jako puzzle: zdaleka nestačí zabývat se pouze jediným kouskem (výrazem, problémem), který zdánlivě nemusí vůbec nikam patřit, anebo ho lze naopak celkem snadno zařadit na různá místa. Je proto třeba mít vždy k dispozici i ostatní kousky skládačky. Díky tomu získáme potřebný nadhled, pochopíme systém a dokážeme je správně složit. Je značný rozdíl mezi doslovným (mechanickým) překladem termínu na straně jedné a přiřazením odpovídajícího ekvivalentu k tomuto termínu na straně druhé. Důsledkem snah o doslovný (a izolovaný) překlad jednotlivých termínů bývá většinou to, že pro jeden objekt nebo jev se uplatňuje značné množství velmi různorodých názvů (viz výše). Vznikají tak zbytečné řady pojmenování rádoby synonymních, aniž by však bylo možné je za synonyma skutečně označit, anebo je alespoň zpětně jako synonyma identifikovat. Namísto žádoucího sjednocení tak naopak dochází ke zbytečnému a neúnosnému rozkolísávání terminologie. Přímým důsledkem toho je i znejasnění takto označovaného pojmu a nejrůznější posuny, popř. změny významu. Takovýmto způsobem překládané termíny odborný text zbytečně zatěžují, vedou k narušení jeho jasnosti, přesnosti a jednoznačnosti, v některých případech dokonce vážně ohrožují jeho celkovou srozumitelnost. A jak to pak dopadá při zpětném překladu, si už každý jistě dokáže představit. Respektovat jednotnost terminologie a terminologického systémů tedy není jen samoúčelným požadavkem, ale cestou, jak zabránit „babylonskému zmatení jazyků“ a situaci, která nás nutí k překladu termínů z češtiny do češtiny. Pomáháme-li si běžnými překladovými slovníky, neměli bychom očekávat, že náležitý ekvivalent objevíme na některém z předních míst v seznamu možností. Většinou se naopak ukrývá spíše až na jeho konci, popřípadě ani to ne. To však neznamená, že terminologický ekvivalent neexistuje. – Je to jen odrazem toho, že termíny mohou mít specifický význam, který je z hlediska běžného jazyka buď okrajový, nebo dokonce natolik odlišný, že se v běžném (zejména malém kapesním!) slovníku nevyskytuje. Další možností může být, že došlo k takové specializaci významu, že je třeba místo jednoslovného pojmenování použít terminologické sousloví, opis apod. Překlad odborného textu Čeština versus angličtina V současné době se nejčastěji překládá z angličtiny, která ovšem představuje jiný jazykový typ než čeština: čeština je flektivní jazyk, zatímco angličtina je jazyk izolační (analytický). Proto například to, co čeština vyjadřuje pomocí skloňování, se v angličtině, která skloňování nemá, vyjadřuje jinými způsoby (např. pomocí předložkových vazeb). S tím souvisí i pevný pořádek slov v angličtině, který signalizuje gramatické vztahy, na rozdíl od volného pořádku slov v češtině. Značné rozdíly existují, také pokud jde o slovesné soustavy obou jazyků; z překladatelského hlediska je tu třeba věnovat zvýšenou pozornost především řešení slovesného času, trpného rodu a modálních sloves, včetně náležitého rozlišování mezi budoucím časem a modalitou. Je rovněž nezbytné si uvědomit, že pojmové a terminologické systémy si v jednotlivých jazycích zdaleka neodpovídají. To je dáno jak odlišnou skutečností samou a odlišnostmi ve vnímání této skutečnosti, tak i jazykovými prostředky, které se k jejímu označování používají. Pro ilustraci lze uvést např. ekvivalenty vojenských hodností u různých armád různých národů, popř. ještě v různých časových obdobích a u různých složek, nebo vzdělávací systémy v ČR a v jednotlivých anglicky mluvících zemích a s tím související terminologii, jejíž „překlad“ se mnohdy stává téměř neřešitelnou záležitostí. Nelze přejímat ani anglické pravopisné zvyklosti, zejména pokud jde o interpunkci, psaní velkých písmen, užívání spojovníku, ale je třeba řídit se platnými Pravidly českého pravopisu. – To by sice mělo být považováno za naprostou samozřejmost, současná praxe však svědčí o něčem zcela jiném. Kopírování angličtiny došlo tak daleko, že anglické zvyklosti se nejen stávají „vzorem hodným napodobování“ i v původních českých textech, ale dokonce se uplatňují vysoko nad původní rámec. To se týká např. užívání spojovníku ve slovech jako sub-dodavatel, kvazi-částice, euro-zóna, euro-dotace, pseudo-problém, kvazi-stacionární, infra-červený, anti-korozní, vysoko-frekvenční, vysoko-rychlostní, polo-automatický, více-účelový, dvou-snímačový, čtyř-dveřový, ačkoliv by se všechna měla náležitě psát bez spojovníku jako jedno slovo. Navíc v této souvislosti nelze zapomínat na permanentní nebezpečí mechanického přístupu k překladu a přílišné doslovnosti: quasi-conductor není kvazi-vodič, ale polovodič, pseudo-salt není pseudosůl, ale nepravá sůl. Pseudosolution není pseudoroztok ani pseudo-roztok, ale nepravý roztok; v chemickém (kon)textu není právě ideálním ekvivalentem ani pseudořešení (! – i to je příklad ze současné překladatelské praxe!!!), i když podobný přístup k řešení překladu by se jistě jako pseudořešení označit mohl. Rovněž interpunkce stále častěji a ve větším rozsahu Ostatní napodobuje angličtinu natolik, že s pravidly a zásadami uplatňujícími se v češtině již nemá téměř nic společného. V důsledku toho bývá značně nepřehledná, zavádějící a místy zcela absurdní. Například: Evropané s kořeny ve Frankfurtu nad Mohanem, budou spolu s Američany spravovat část majetku těchto klanů. – V září 2010, bylo definitivně rozhodnuto. V podstatě, s Vámi souhlasíme. – Na této úrovni, trvá celý proces maximálně 10 minut. – Kromě toho, je třeba zajistit… – Například, bylo provedeno… – Na základě požadavků vedení, byla provedena nová kategorizace objektů. Základní jazykové a stylistické požadavky 1. Terminologická přesnost ve spojení s respektováním kritéria ustálenosti termínu Přesnost termínu nevyplývá z jeho jazykové podoby, ale z toho, že je jeho význam vymezen definicí, popř. výkladem a že je v souladu s tímto významovým vymezením také používán. Jde tedy především o to, aby v daném kontextu (oboru) byl použit takový termín, který do něj významově náleží a který je organickou součástí příslušného terminologického systému. Nejdůležitějšími zdroji celonárodně ustálené technické terminologie jsou technické normy, a to jak speciální normy názvoslovné, tak také terminologické části v normách předmětových, dále pak technické slovníky (výkladové i překladové) a příslušné slovníky oborové (oficiálně vydávané). Také různé oborové, firemní apod. materiály jsou jistě velmi cennou – v některých případech i jedinou – pomůckou, je však třeba přistupovat k nim s jistou mírou kritičnosti, zejména pokud jde o rozlišování skutečných, plně spisovných termínů a profesních, popř. slangových pojmenování. Internet rovněž představuje užitečné, efektivní a také efektní médium; informace, které zde získáme, bychom však neměli přeceňovat, natož abychom je používali jako hlavní, popř. výhradní argumentaci. Tyto informace je třeba dále ověřovat, hodnotit, porovnávat s oficiálními dokumenty atd. – To se týká nejen jejich věcného obsahu, ale také jejich jazykového ztvárnění. Naše digitální doba sice nabízí netušené informační možnosti, jejich nekritické vstřebávání však může být v mnoha směrech spíše škodlivé. Mitch Capor v této souvislosti trefně poznamenal: „Čerpat znalosti z internetu je jako nalévat si drink z požárního hydrantu.“ 2. Důsledné označování jednoho a téhož předmětu nebo jevu pouze jediným termínem Mluvíme-li o terminologických synonymech (která se zdaleka nemusí krýt se synonymy uváděnými v běžných jazykových slovnících), pak platí pravidlo, že v celém textu dokumentu, popř. též v dokumen- 75 Ostatní Překlad odborného textu tech souvisejících, je třeba systematicky a důsledně používat pouze jeden ze synonymních termínů, nelze je střídat. Pokud je třeba, lze při prvním uvedení termínu upozornit i na pojmenování synonymní, popř. uvést též termín cizojazyčný, aby byl vzájemný vztah jednotlivých pojmenování jednoznačně vymezen, dále však bychom měli zůstat pouze u jediného zvoleného termínu. Jen tak lze dosáhnout potřebné kontinuity, která napomáhá orientaci v textu a jednoznačné interpretaci. Jestliže se užívá střídavě více označení, nemusí být čtenář schopen rozlišit, zda se jedná o označení pouze jednoho, anebo více různých předmětů nebo jevů. Jakkoliv je tento požadavek zcela logický a pochopitelný, jeho dodržování bývá více než problematické. Zdá se, že na vině je především mentální blok vycházející ze školních slohových prací. Volání po tzv. „slohové pestrosti“, tj. užívání co nejširší škály synonymních a opisných pojmenování, nás zřejmě nesmazatelně ovlivnilo na celý zbytek života. Umělecké vyjadřování, popř. publicistika (ale jen některá!!!) to jistě po právu ocení, pokud však jde o vyjadřování odborné, tam je to jednoznačně na škodu. Není to přidaná hodnota, ale jen hodnota záporná. Stačí citovat: • Často jsou k dispozici různé údaje vychýlení získané z různých sérií měření. Tato data by měla být porovnávána a kombinována do společného odhadu nejistoty vychýlení. • Maximální přípustná váha nepřestoupí 14 tun a maximální přípustná hmotnost na nápravu nepřekročí 10 tun. • Ve Velké Británii je pojem „collection care“ pro historické interiéry často nahrazován termínem „housekeeping“. • Jakost pohonných hmot se v dubnu zhoršila. Celorepublikové kontroly České obchodní inspekce (ČOI) odhalily u tuzemských čerpacích stanic v dubnu větší podíl nekvalitních pohonných hmot. V dubnu ČOI celkem odebrala a zkontrolovala 222 vzorků pohonných hmot, z nichž nevyhovělo jakostním požadavkům 11 vzorků, tedy pět procent. Stanoveným kvalitativním kritériím nevyhověly také dva vzorky směsného paliva. Kontrolované vzorky benzinů ani dalších paliv nevykázaly žádné jakostní odchylky. V loňském roce činil podíl nekvalitních pohonných hmot 4,4 procenta, což představuje podstatné zlepšení oproti roku 2010, kdy dosáhl 7,9 procenta. Kvalitativní zlepšení doznaly benzín, nafta a biopaliva. Od loňského roku pravidelně zveřejňuje ČOI na svých stránkách seznam pump, u nichž zaregistrovala nekvalitní pohonné hmoty. Požadavek terminologické jednoty se rovněž týká obecných termínů, tj. termínů, které se vyskytují 76 napříč většiny oborů. Například anglické application lze (mimo jiné!) překládat jako aplikace i jako použití. V rámci jednoho textu (popř. souboru souvisejících textů) by však bylo vhodné ve stejném významu důsledně používat pouze jeden z obou výrazů. Neterminologická synonyma, tj. výrazy běžné slovní zásoby (např. pevný – soudržný – konzistentní – kompaktní – hutný – tuhý – stálý – nehybný) jsou na rozdíl od synonym terminologických pouze tzv. částečná synonyma. To znamená, že nemají zcela totožný význam, ale liší se svými významovými, stylovými aj. charakteristikami, a proto se v textu používají podle významových (kontextových) souvislostí. 3. Jednotný způsob překládání opakujících se částí textu Požadavek jednotnosti překladu se netýká výhradně jen termínů a terminologických sousloví, ale vztahuje se také na opakující se části textu. Také v tomto případě je žádoucí a užitečné volit jednotný způsob překladu, a to opět jak z důvodů orientace v textu, tak také z důvodů významových – pro zajištění jednotné a jednoznačné interpretace. V rozporu s tím však překlad stále stejné původní věty (nebo její části) nezřídka prodělává v průběhu textu takové proměny, že pak ani při nejlepší vůli nelze vytušit, že jde stále o totéž. Srov. např. zbytečné a nevhodné varianty překladu téhož odkazu v angličtině: For an example, see Figure X.: Viz například obrázek X. Viz např. obr. X. Pro příklad viz obr. X. Příklad – viz obrázek X. Příklad je ukázán na obrázku X. Příklad je uveden na obrázku X. Příklad je na obrázku X. Příklad lze najít na obrázku X. Rozdíly jsou poměrně značné, formálně i významově – natolik, že by bylo možné s úspěchem koketovat s různými interpretacemi. Zejména první dvě varianty poukazují významově poněkud jinam. Přesto však z hlediska chápání textu stále ještě jde o řešení relativně neškodné. Mnohem závažnější ovšem je, když se překlad textu liší natolik, že pokaždé vlastně vypovídá o něčem zcela jiném: Different molecular materials are used for carrier injection, carrier transport, and emission in a multilayer form. 1. Používají se různé molekulární materiály pro injekci nosičů náboje, pro transport nosičů a pro emisi světla ve vícevrstvé formě. Překlad odborného textu 2. Ve vícevrstvé struktuře se používají různé materiály pro injekci nosičů náboje, pro transport nosičů a pro emisi světla. 4. Volba rozdílných ekvivalentů pro rozdílné termíny užité ve východiskovém textu Pro rozdílné anglické termíny je naopak třeba pokud možno volit odlišné české ekvivalenty, aby bylo jednoznačně zřejmé, že jde o označení různých skutečností a nikoliv stále o totéž. Užívá-li se například pro anglické termíny action, intervention a operation, které jsou v textu originálu důsledně používány pro označování rozdílných skutečností, jediný český ekvivalent zásah, může dojít k významovým posunům a nejasnostem a v souvislosti s tím i k interpretačním problémům. Zde už ovšem velmi často vstupuje do hry také věcná znalost překladatele, protože ani tvůrci originálního textu nebývají dokonalí a mnohdy si pohrávají se synonymy proti všem zavedeným pravidlům a zvyklostem. 5. Přehlednost, jasnost, jednoznačnost a srozumitelnost textu – nejen pro autora překladu či úzký okruh odborníků, ale pro všechny, jimž je daný text určen Přehlednost textu je dána jednak jeho nasyceností termíny, kterou příliš ovlivnit nemůžeme, a dále také nasyceností výrazy cizího původu, kterou regulovat lze, a ve značné míře také způsobem výstavby věty a nadvětných celků. Je-li větná stavba zbytečně komplikovaná a počet cizích výrazů neúměrně vysoký, klade to zbytečné nároky na orientaci v textu i na jeho pochopení. Jasnost a srozumitelnost předpokládá přiměřený způsob stylizace a stupeň srozumitelnosti textu ve vztahu k odborné vyspělosti jeho adresátů. Překladatelem bývá odborník v příslušném oboru, a proto si pod vlivem originálu často ani neuvědomí, že něco třeba zůstalo nedořečeno, že použitá stylizace umožňuje dvojí (popř. i vícerou) interpretaci, že je natolik nepřehledná nebo komplikovaná, že se v ní čtenář ztrácí, apod. A pokud si to uvědomí, nejčastěji mívá snahu všechno „zpřehlednit“ interpunkcí, bez ohledu na pravidla, která platí v češtině, čímž mnohdy situaci ještě více zkomplikuje. Často by spíše pomohlo rozdělení složitého souvětí do více vět, zopakování podmětu, úprava pořádku slov apod. Alespoň jeden příklad za všechny: Nejednoznačný text: Hypotetický kvádr s podstavou na odrazivé rovině (rovinách), na které je umístěn zkoušený zdroj hluku, který co nejtěsněji obklopuje zdroj včetně všech významných částí vyzařujících zvuk a zkušebního stolu, na kterém může být zdroj upevněn. Úprava: Hypotetický kvádr s podstavou na odrazivé rovině (rovinách), na které je umístěn zkoušený zdroj Ostatní hluku; hypotetický kvádr co nejtěsněji obklopuje zdroj, včetně všech významných částí vyzařujících zvuk a zkušebního stolu, na kterém může být zdroj upevněn. Zdrojem nejednoznačnosti bývá velmi často nevhodný pořádek slov, kdy dochází ke spojování výrazů, které k sobě významově nepatří. Důsledkem toho pak bývá posun nebo změna významu: • Tyto výrobky nesplňují zcela zásadní požadavky uvedené v čl. 3. (Něco jiného jsou zcela zásadní požadavky a něco jiného jejich nesplnění na plných 100 %.) To se ovšem zdaleka netýká jen překladu, ale stylizace obecně: • Byla uložena pokuta za nedodržení výšky stavby útvarem hlavního architekta. (Podle této formulace by útvar hlavního architekta nedodržel výšku stavby a byla mu uložena pokuta. Z širšího kontextu však vyplývá, že ve skutečnosti útvar hlavního architekta uložil pokutu za nedodržení výšky stavby.) • Na stavu objektu se podepsalo výrazně násilné přerušení stavebních prací. (Výrazně násilné přerušení x výrazně se podepsalo.) • Zmlátil muže, který vede pracovní četu do bezvědomí. (Zde je kouzlo nechtěného umocněno ještě nedostatečnou interpunkcí.) Častým kamenem úrazu bývá také zájmeno který. To se gramaticky a významově vztahuje vždy k nejblíže předcházejícímu jménu příslušného rodu a čísla. V textu se však takto často odkazuje k podstatnému jménu v jiné, mnohem vzdálenější pozici, čímž dochází k falešnému významovému spojení. To vede v lepším případě k nejasnosti a nepřehlednosti, v horším případě k nejednoznačnosti a k posunu významu: • Podnikatelská sdružení by se na národní úrovni měla snažit být v pravidelném kontaktu s osobami v národních normalizačních organizacích, které jsou odpovědné za konkrétní sektory, v nichž jejich členové působí. (Odpovědnost za konkrétní sektory při této stylizaci padá na normalizační organizace, ve skutečnosti se však vztahuje k osobám.) Samostatnou kapitolu nevhodného užívání zájmena který představuje tvorba definic; přitom právě zde bychom jasnosti a jednoznačnosti měli věnovat maximální pozornost: • vazba; vazební prostředek; vazební vrstva – prostředek vložený mezi sondu a zkoušený předmět, který umožňuje průchod ultrazvukových vln • jednovrstvá struktura – struktura organické diody LED, která má pouze jednu vrstvu • příčný úhelník – horizontální komponenta připevněná ke sloupku v příčném směru k uličce, která podepírá jednotková břemena na jednotlivých úrovních 77 Ostatní Překlad odborného textu Pro jednoznačnou interpretaci textu je rovněž nezbytné náležité rozlišování větného podmětu, jinými slovy původce děje, a větného předmětu, tj. cíle děje. Jen tak lze jednoznačně stanovit, co je (bylo nebo bude) vlastně způsobeno čím nebo kým. Tento problém vzniká tehdy, když má podstatné jméno stejnou podobu jak v prvním pádě (= pád podmětu), tak také ve čtvrtém pádě (= pád předmětu). Jde o typy jako: • hranice chráněného prostoru vymezují tyto dvě roviny • takovéto systémy vytvářejí silná seskupení • u tohoto modelu pružinové vyvažovatele nahradily pneumatické • elektrický výstup vytváří vzájemný pohyb mezi hmotou a základnou soustavy • směnný kurz koruny bude ovlivňovat postup inflace • zhoubné nádorové bujení může podporovat stres Na jasnost a jednoznačnost textu má negativní vliv velké množství faktorů. Jedním z těch nejvýznamnějších je právě mechanický překlad. Jedna věc je přitom nenáležité kontextové řešení – například když se v textu týkajícím se vojenství používá pro mounted units ekvivalent namontované jednotky (místo náležitého jízdní jednotky, popř. kavalerie), mnohem zásadnější problém však představují nenáležitá řešení systémová, která se odhalují mnohem obtížněji. Opět alespoň jeden příklad za všechny: překládání anglického výrazu any. Při prvním setkání s angličtinou jsme se naučili k němu téměř automaticky přiřazovat ekvivalent nějaký, popř. jakýkoli nebo kterýkoli. Možných překladových řešení je však nepoměrně více. V závislosti na kontextu a věcném významu ho nejen lze, ale dokonce bývá nutno překládat (mimo jiné) jako každý, veškerý, všechen, v záporu pak jako žádný, nijaký, nikdo, nic, nijak, vůbec atd. Významové rozdíly jsou přitom zcela evidentní: • Kterékoliv kovové komponenty palivové soustavy musí být elektricky izolovány. x Všechny kovové komponenty palivové soustavy musí být elektricky izolovány. • Je nutno specifikovat jakékoli požadavky na přístup do těchto míst. x Je nutno specifikovat veškeré (všechny) požadavky na přístup do těchto míst. • Pro jakékoli úpravy je nezbytný souhlas výrobce. x Pro veškeré úpravy je nezbytný souhlas výrobce. • Nelze očekávat nějaké zásadní změny. x Nelze očekávat žádné zásadní změny. • Bylo zjištěno, že výrobek nemá nějaké označení. x Bylo zjištěno, že výrobek nemá žádné označení. 6. Revize textu překladu Revizi textu překladu (stejně jako jakéhokoliv jiného textu) je nutno za všech okolností považovat 78 za naprostou nezbytnost. (!! – kolik vykřičníků sem ještě doplnit?! – pozn. red.) Revize prováděná s jistým časovým odstupem poskytuje lepší možnosti pro odhalení možné nekonzistentnosti překladu, nejasností a nejednoznačností. Vzhledem k reálné časové situaci to však obvykle bývá spíše zbožným přáním. Bývá proto užitečné, když překlad reviduje také další osoba, která není zatížena původním textem ani procesem překladu, a proto snáze odhalí vše, co by mohlo ohrožovat sro-zumitelnost a jednoznačnost textu a působit adresátům překladu problémy. Automatická kontrola pravopisu (korektor) nám sice práci do značné míry usnadňuje, sama o sobě však nemůže nahradit ani jazykové příručky, jako jsou například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov nebo Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR (http://prirucka.ujc.cas.cz), ani lidský faktor. Je to sice užitečný sluha, ale vymkne-li se z rukou, může se stát zlým a nebezpečným pánem. Mimo její schopnosti nejen zůstává oprava některých typů zcela zjevných chyb, ale může dokonce signalizovat potřebu oprav i tam, kde byl text napsán správně. Problémy vznikají také tam, kde je možné psát slovo dvojím způsobem (např. u dublet typu diskuse/diskuze, polyetylen/polyethylen, lahev/láhev; o hlídání pravopisné jednoty nemluvě), při řešení interpunkce, při závislosti na kontextu u typů jako bok/dok/lok/ mok/rok/sok/tok/žok/krok/mlok; tiší/tišší; v případě překlepu aj. A používáme-li rovnou automatické opravy, nemůžeme se divit, když se nám z nosníkového vedení stane vedení norníkové, z příznačného rysu je rys přízračný, místo ochranná matka je v textu najednou ohraná matka, místo kánonu kanon atd. (Bývalý výkonný ředitel ČSJ Vladimír Votápek byl takto často přejmenováván na Potápek; zkratka dřívější vědecké hodnosti kandidáta věd CSc. bývá automaticky „opravována“ na Csc.) Pro náležité formální zpracování není bez užitku mít vedle základních jazykových příruček k dispozici také platnou ČSN 01 6910, která se zabývá úpravou písemností a zahrnuje široké spektrum jevů vyskytujících se (nejen) v odborných textech, a pomáhá tak řešit problémy, které jdou nad rámec těchto příruček a s nimiž si obvykle opakovaně nevíme rady. V této souvislosti jistě nebude od věci upozornit rovněž na ČSN EN 15038:2006 Překladatelské služby – Požadavky na poskytování služby, která je sice primárně zaměřena na činnost překladatelských agentur, ale i překladatelé v ní mohou načerpat mnoho užitečných informací a seznámit se s potřebnými, užitečnými a efektivními pracovními postupy. Také v této normě se na revizi překladu klade silný důraz. Překlad odborného textu Několik poznámek na závěr Jazyk i terminologie se vyvíjejí a to, co bylo kdysi správně, může dnes už být jinak. Proto také to, co považujeme za obvyklé, nemusí ještě nutně znamenat, že je to z hlediska současné úrovně poznání a současného jazyka správné. Ověřování a prověřování proto nikdy nelze považovat za zbytečnou ztrátu času. Pokud víme, že něco není správně, překonejme sami sebe a řešme a vyřešme to včas. Odkládáním se problémy násobí a řešení bude s postupujícím časem stále náročnější. Následné problémy, které vznikly špatným překladem, se řeší velmi špatně. Navíc také mohou mít závažné důsledky ekonomické a právní. Ostatní Autorka: PhDr. Věra Vlková, CSc., pracuje jako koordinátorka terminologie a překladu v odboru technické normalizace Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ) v Praze. Je předsedkyní TNK 114 Terminologie. Principy a koordinace a působí rovněž v TNK 21 Terminologie v elektrotechnice. Je spoluautorkou platných Pravidel českého pravopisu. Kontakt: [email protected] 79 Česká společnost pro jakost, o. s. Novotného lávka 5 116 68 Praha 1 Česká republika Telefon: + 420 221 082 269 Fax: + 420 221 082 229 E-mail: [email protected] www.csq.cz Česká společnost pro jakost je občanské sdružení, které sdružuje široké spektrum osob a organizací. Nabízí svým členům a zákazníkům vzdělávání, semináře, konference a publikace v oblasti systémů managementu a nástrojů managementu kvality, certifikaci osob a certifikaci systémů managementu a výrobků.
