cen a : K č / Po lo vin a Pr o Pr od ejce

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
274
15. – 28. ledna 2007
obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix
reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily
EDITORIAL OBSAH
vážené čtenářky, vážení čtenáři,
možná se právě ptáte, proč se věnujeme homosexualitě. vždyť přece gayové a lesby už dostali
registrované partnerství, tak co by ještě chtěli…
nebo ne? přemýšleli jsme při přípravě Npéčka
o významu této právní úpravy a vyvstal nám nejeden otazník: jak moc je využívaná? znamená skutečně krok k rovnosti gayů a leseb – anebo naopak potvrzení jejich nerovnosti? jakou roli hraje
homosexualita v české společnosti: má být brána
jako tolerované trápení nešťastníků, „kteří se
s tím tak holt narodili“, anebo jako plnohodnotná
součást lidské identity? A jak je to s rolí homosexuality v dějinách, psaných pohříchu většinou
podle představ heterosexuálních mužů?
u historie ještě zůstaneme v rozhovoru – ten
je tentokrát se sdružením Antikomplex o tom,
jakým způsobem se lze šedesát let poté dívat
na odsun sudetských Němců. Nemusíme s jejich
způsobem „vyrovnávání se s minulostí“ souhlasit, nemusí se nám líbit ani představa, že historie
je něco, s čím bychom se měli „vyrovnávat“, i tak
ale může být pohled na činnost tohoto sdružení
inspirativní. dále můžete v tomto čísle najít
text o osvobozeném divadle. je zajímavé, že
čím více se ze ztřeštěného klaunství stal hlavní
proud v různých oblastech zábavního průmyslu
(samozřejmě, že toto klaunství muselo klesnout
hluboko pod werichovsko-voskoveckou úroveň),
tím více opomíjené je myšlenkové poselství prvorepublikových protagonistů tohoto žánru.
poprvé se na našich stránkách setkáváte s rubrikou~. ta je určena všem ženám, holkám, slečnám,
mrchám, dívkám, potvůrkám, matkám, holčičkám,
babičkám… pokusíme se v této rubrice věnovat
„ženským tématům“ poněkud jiným způsobem,
než je tomu například v ženských magazínech.
věříme, že naše čtenářky tato rubrika zaujme.
další změnou je otištění fejetonu zuzany joskové na místě, kde jste se dosud setkávali s fejetony jana jiráka. to samozřejmě neznamená, že
o svého oblíbeného autora přijdete. jen k nám
bude psát pouze jednou za měsíc, takže s jeho
dalším fejetonem se setkáte už za čtrnáct dní,
v dalším čísle Nového prostoru.
přejeme vám poklidné dny.
fejeton:
setKávání
s šicím strojem
pošli to dál:
téma:
homosexualita
GAY AKTIVISTÉ,
NA SLOVÍČKO
/josková/
/sklenář/
4
5
téma:
homosexualita
LeSBA PŘIBITÁ NA
KŘÍŽÍ
téma:
homosexualita
SÓKRATOVI
CHLAPeČCI
~:
jídlo jaKo
novodobý
sttrašáK
/mátožný/
/beneš/
/hrdinová/
10
referát:
v hlavní roli
Plebs
/švarcová/
6–7
11 – 13
rozhovor:
odsunout
KomPlex
z odsunu (se
sdružením
antiKomPlex)
téma:
homosexualita
JINÝ SVAZeK
/hort, Nováková,
cerqueirová, jára/
8–9
komix:
sKrytá identita
14 – 15
kultura:
výtvarné
umění
16 – 17
kultura:
literatura
/listopadová/
/ptáček/
/hron/
18 – 19
20 – 22
23
24
kultura:
hudba
kultura:
divadlo
kultura:
Film
uličníci:
tePlo
/pash*/
/šourek/
/prejdová/
/bořutová/
25
26
27
28 – 29
erika Hníková, Ondřej Slačálek
redakce Nový prostor
pod svahem 12
praha 4, 147 00,
tel.: 220 199 301 (302)
mail: [email protected]
sms: 774 150 551
www.novyprostor.cz
Cover story
Autory obou obálek, o kterých jste mohli hlasovat
tentokrát, jsou Antonín kopp a tomáš mikovič.
možnost hlasovat o obálce prvního únorového čísla
budete mít 22. ledna od 12:00 do 20:00 na našich
webových stránkách.
51%
4%
3
obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix
reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily
Autorka: zuzana josková
Setkávání
m
e
j
o
r
t
s
m
í
c
i
š
s
spojení šicího stroje a ženské práce se narozdíl
od spojení ženy a psacího stroje udrželo doposud. psací stroj se transformoval v genderově
nevyhraněný počítač. muž za šicím strojem je
však představa téměř absurdní. v 19. století se
šicí stroj stal symbolem osvobození žen. ulehčoval dřinu v domácnosti, a tím poprvé vnesl
tento rozměr ženské práce do povědomí mužské
společnosti. Nákladný americký vynález však byl
dlouho spíše ikonou a reklamním objektem než
běžným nástrojem ulehčení práce. práce, která
navíc byla a je spojována výhradně se ženami.
šicí stroj postupně začal symbolizovat tradiční
ženský stereotyp, který je zakořeněný již v jazyce. od slova švadlena neexistuje mužský ekvivalent. co s tím? zavrhnout šicí stroj jakožto strůjce genderového zla?
mé první setkání s šicím strojem bylo bolestivé.
ohmatávala jsem tu podivnou mašinu, na které
mi matka vykouzlila džínovou minisukni. Nakoukla jsem do každé štěrbinky. stroj však byl zapojený do elektřiny. dostala jsem ránu a nadlouho
na tento výdobytek moderní doby zanevřela.
můj zájem o něj dokázala opět probudit až dr.
heczková na konferenci týkající se „nového čtení avantgardních textů“. interpretovala Nezvalovu sbírku Žena v množném čísle, kde se symbol
šicího stroje objevuje hned v několika básních.
Nezval pracuje se stereotypy týkajícími se šití
a vytváří nové, neotřelé a provokativní vztahy.
právě taková byla i interpretace dr. heczkové,
v jejímž závěru prohlásila šicí stroj za metaforu
ženské onanie. přináší bolest, ale i uspokojení. mašinka mě zase
začala zajímat.
později jsem
na festivalu
jeden svět
2006 viděla
dokument
Džíny z Číny
o číňankách,
4
které i dva dny v kuse sedí u šicích strojů a šijí. Neříká se jim švadleny, jsou to šičky, prodloužené rameno stroje, levná pracovní síla.
Nejdůležitější je rychlost. Nedůležité jsou prošité prsty, probděné noci a nevyplacené výplaty.
moderní zázrak se v otrokářském prostředí mění
v mučící nástroj.
sílící touha naučit se s šicím strojem pracovat
a ušít si závěsy mě i přes tuto odstrašující zkušenost přivedla do inbáze berkatu, centra pro
migranty/tky a uprchlíky/ice z východní evropy
a Asie, kde pořádají kurzy šití. představovala
jsem si, jak mě bude učit šít čekatelka na azyl
třeba z Afghánistánu, jak budeme prostřednictvím šicího stroje bojovat s xenofobií a vytvářet
zdravou multikulturní společnost. A já si domů
odnesu vytoužené závěsy.
romantická představa pochopitelně vzala za své.
berkat ve své šicí dílně poskytuje prostor žadatelkám a žadatelům o azyl, kteří mají podstatnější starosti, než jak si vyzdobit příbytek.
muslimky si sem chodí šít oblečení,
které se ve zdejších obchodech
neprodává. kolem šicích strojů vznikají nové známosti.
dílna je prostor, který slouží
ryze praktickým potřebám,
a zároveň umožňuje rozvíjení sociálních vztahů.
stroje tu jsou oproštěny od
jakéhokoliv symbolického
nánosu.
sama na sobě jsem zjistila, že šicí stroj může
v různých situacích hrát nespočet různých rolí.
symbolem se ostatně může stát cokoliv. stejné
cokoliv se může stát i popřením původního symbolu. stereotyp je bez nějakého symbolu nemyslitelný. Adrienne rich například napsala odmítavou báseň o věšení prádla, symbolizovalo pro ni
stereotyp ženy-hospodyně. o dvacet let později
napsala rita dove také báseň o věšení prádla,
daný stereotyp však ani v nejmenším nebrala
v potaz. symbol ztratil svou symboliku. je obohacující vidět každou věc v možnostech její plurality a odnaučit se dělat zavedená rovnítka. je
osvobozující nevidět stereotypy jako stereotypy.
ty závěsy jsem si nakonec ušila v ruce…
Psáno pro Nový Prostor a tiskovou agenturu gitA
obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix
reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily
Čína: hodina mezi
dolarem a eurem
kdo je největším světovým dlužníkem? Ač je na
tom „cosi shnilého“, jak řekl už ministr financí za billa clintona lawrence summers, je jím
jediná světová supervelmoc, spojené státy
americké. kdo je nejdůležitějším věřitelem spojených států amerických? Nejlidnatější stát planety – a zároveň diktatura, která se stále hlásí
k myšlenkám „komunismu“, ač se její příznivci
i odpůrci vesměs shodují v tom, že buduje ve
skutečnosti „kapitalismus jako řemen“.
zhruba jeden bilion amerických dolarů je totiž
součástí valutových rezerv číny. to má hned
několikeré dopady – čína je velmi významná
pro stabilitu americké ekonomiky a zároveň má
vůči usA zjevný nátlakový potenciál. Na druhou
stranu je její vlastní ekonomika poškozována
poklesem hodnoty amerického dolaru. A tak je
pochopitelné, že se množí zprávy o tom, že ti,
kdo rozhodují o čínské ekonomice, vážně zvažují, zda se jim nevyplatí vyměnit část svých dolarů za eura – a že tyto zprávy vyvolávají panickou reakci zas mezi těmi, kdo jsou odpovědní
za ekonomiku usA. ti se navíc snaží tlačit čínu
k tomu, aby posílila hodnotu své vlastní měny:
jüanu. její podhodnocení v globálním finančním systému je totiž neobyčejnou výhodou pro
čínský vývoz – výrobky, jejichž náklady jsou placeny v laciných jüanech, mohou být na trzích, na
nichž se platí v dolarech, prodávány za směšné
ceny. A tak není divu, že rok od roku roste deficit
obchodu mezi čínou a usA, jinými slovy, že se do
usA dováží stále více čínského zboží.
láce čínských výrobků není ovšem ani zdaleka
způsobena jen finančními kouzly. čínský model
kapitalismu kombinuje silný stát kontrolující
obyvatelstvo s tvrdým vykořisťováním pracovní
síly a masivním poškozováním životního prostředí. o otřesných pracovních podmínkách
svědčí například fakt, že podle státního úřadu
pro kontrolu bezpečnosti práce umírá v číně 320
lidí denně na pracovní úrazy. očekávají se ale
i problémy jiného druhu, spojené s dospíváním
generace, která se narodila v době „politiky jednoho dítěte“, která drasticky snížila zastoupení
žen v populaci, což povede k tomu, že pro řadu
mladých číňanů bude nemožné najít partnerku.
Někteří sociologové se domnívají, že se jejich
sexuální frustrace může projevit agresí v těžko
předjímatelném měřítku.
číně tedy hrozí otřesy a sama je zároveň schopna celosvětové otřesy způsobovat. o tom, že její
moc současní západní politici vnímají velmi vážně, svědčí chování eu a usA. zatímco brusel si
čínu namlouvá jako „strategického partnera“,
usA poslala v polovině prosince do této země své
ministry, kteří se snažili přesvědčit čínské vedení,
aby si ponechalo své dolarové rezervy a posílilo
júan. zatímco se novináři domýšleli o skutečném
výsledku jednání spíše z bledých tváří amerických delegátů než z bezbarvých vět oficiálních
komuniké, jedno je jisté: čína potvrdila svou moc.
A tu hodlá spíše než po boku západních mocností
kresba: vojtěch šeda
rozvíjet spolu s ruskem, s nímž chystá na tento
rok rozsáhlé vojenské cvičení (účastní se též
jednotky a patrně rovněž hlavy států kazachstánu, uzbekistánu, kyrgyzstánu, tádžikistánu,
běloruska a Arménie). je příznačné (a možná
se vůči západu jedná o projev jisté jízlivosti), že
nové bezpečnostní spojenectví se opírá o rétoriku
boje proti terorismu a separatismu (čína i rusko
mají problémy se svými muslimskými menšinami). Na prahu jednadvacátého století je tak stále
spornější mluvit o světě s jedinou supervelmocí
– vedle opozice chudých zemí vůči ní vzniká silný
euroasijský blok.
Válka dostala šanci
v Somálsku
Ochrana přírody
pod hákovým křížem
rozvrat a více či méně intenzivní občanská válka charakterizuje africké somálsko už od roku
1991. Nyní se tato země dostala do titulků novin znovu – došlo totiž ke střetu mezi vojenskými veliteli těžícími z klanových vazeb a spojenectvím islámských soudů. proti druhým z nich
a na straně těch prvních intervenovala – prozatím úspěšně – i sousední etiopie.
jestliže sympatie západu byly na straně intervenující mocnosti proti islamistům (v českém
tisku jsme si mohli dokonce přečíst výzvu jednoho politologa „dejme šanci válce“, jejíž autor
přesvědčoval čtenáře, že intervence může vyřešit somálské problémy), někteří autoři upozorňují na to, že stejná slova mohou v různých souvislostech znamenat různé věci. „Spojenectví
islámských soudů, jakkoliv to pro západní či středoevropské uši může znít hrozivě, původně vznikalo ze spontánního seskupování lokálních islámských kleriků a stařešinů uprostřed nezákonnosti a bezpráví jako důsledek vnitřní dynamiky mezinárodním společenstvím opuštěné somálské společnosti, která usilovala najít funkční alternativu,“ píše analytik pražského ústavu
mezinárodních vztahů mesfin gedlu. Naopak mezi jeho protivníky nalezneme četné válečné
zločince a lidi přímo zodpovědné za současný stav somálska.
jestliže intervence etiopie měla krátkodobě velký úspěch včetně obsazení somálského hlavního města, vítězství se snadno může změnit v past, neboť poražení islamisté mohou rozpoutat rozsáhlou guerillovou válku. už nyní někteří skeptičtí komentátoři srovnávají postavení
etiopie s pozicí usA na počátku okupace iráku. Ať už ale intervence dopadne jakkoli, síla spojenectví islámských soudů ukazuje potenciál islámu v rozvrácených částech Afriky, kde lidem
zbaveným perspektivy nabízí alternativní podobu společenského řádu, a proto není divu, že
zde toto náboženství získává vliv a organizace, které inspiruje, stoupence a moc.
známý neonacistický předák filip vávra už byl ve svém životě leckým – pouličním bitkařem, útočníkem na gay-klub,
řečníkem na demonstraci, funkcionářem krajně pravicové
politické strany, vůdcem mladých neonacistů i člověkem,
kterého jeho vlastní soukmenovci obvinili, že na ně donáší policii… i tak ovšem dokázal na přelomu roku překvapit:
rozhodl se spojit neonacismus s ekologickým myšlením
a ochranou zvířat.
Webovým stránkám neonacistické organizace Národní odpor
poskytl filip vávra obsáhlý rozhovor, v němž mimo jiné uvedl, že změnu v jeho smýšlení způsobila videa, na nichž je
zachyceno týrání zvířat: „Ze dne na den jsem přestal jíst maso
a začal se hluboce zajímat o enviromentální problémy.“
tento zájem ovšem neznamená, že by filip vávra rezignoval na své neonacistické názory. právě naopak. svou starou
neonacistickou a novou ekologickou lásku se snaží spojit:
„Prvním státem, který enviromentální témata zanesl do zákona a jako první právně zajistil ochranu zvířat, bylo nacionálně
socialistické Německo,“ říká v rozhovoru. Antifašističtí aktivisté proto varují, že ekologie je pro filipa vávru jen novým
prostředkem k jeho starému cíli: novému nacismu.
5
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
,
é
t
s
i
v
i
t
k
a
y
a
G
Autor: Filip Sklenář
na slovíčko
Role někter ých lidí v době posthomosexualistické
Naše časy jsou naveskrz soumračné. Jeden myslitel ještě nedopíše manifest a druhý
už mu kope hrob. Takový osud zřejmě potkal i ideologii homosexualismu počatou
vloni z ducha našeho prezidenta. Klausův homosexualismus (prezident takto označil
snahy právně ukotvit rovnou důstojnost homosexuálů a ústy svého pobočníka Jakla
je označil za „ideologii, která by se ráda stala jakýmsi státním náboženstvím bez
odluky“) se sice dosud vyskytuje v hojné míře, ale bohdá, hrana mu už zvoní.
Něco teorie
Krátce po schválení zákona o registrovaném partnerství dvojic stejného pohlaví, nechal se slyšet
guru boje za zrovnoprávnění homosexuálů Jiří
Hromada, že samotný pojem homosexuál by měl
být trvale nahrazen slovem gay. To je naprosto
chybná úvaha vycházející z dokonalého nepochopení všech důsledků kulturního průlomu, který se
zdařil v uplynulých padesáti letech.
Ujasněme si nejprve znovu pojmy, abychom se
nepodobali - jak říká Hobbes - ptákům, kteří vletěli do místnosti komínem a teď narážejí zobáky
do oken netušíce, jak se tam dostali. Homosexualita znamená trvalou sexuální preferenci
osob stejného pohlaví. Aby nás odborná latina
nepletla, přeložím větu příkladem: trvale preferuji řízky, ale příležitostně si dám i roštěnku.
Bisexualita - tento pojem opět přichází do módy
- je jako vlastnost vyloučena, a to z toho prostého důvodu, že nic skutečně existujícího v našem
vesmíru nelze rozdělit na dvě stejné poloviny.
Z toho důvodu bude každý člověk nakloněn na
jednu stranu, což jej pochopitelně k ničemu
nezavazuje, neboť akt lásky se svolnými osobami, jež dosáhly stanoveného věku, byl vyňat
z agendy policejních sborů. Erótovi byla sundána želízka, ba co víc - nepotřebuje ani žádné
doklady kromě občanského průkazu.
Dvě osoby stejného pohlaví spolu tedy mohou uzavřít svazek trvalý až do první hádky stejně, jako
bylo dosud výsadou párů smíšených. Každý má nyní
totéž právo rozvádět se po libosti a využívat k tomu
obou institutů (svatby i RP) a úřad je mu v této věci
oprávněn pouze vyhovět, bez ohledu na to, kam je
vychýlen jazýček jeho sexuálních preferencí.
Vítězství ideologie, kterou prezident nazval
homosexualismem, se tak stalo současně jejím hrobem. Pojem homosexualita totiž v naší
společnosti už nemá na oficiální úrovni žádné
právní a de facto ani medicínské ukotvení (není
diagnostikovatelná) a proměnil se v banální
charakteristiku. Ke všem post, kterými kynou
slovníky v naší době, tedy můžeme přidat éru
posthomosexualismu.
Něco praxe
Největší hrozbu tomuto pozitivnímu vývoji na
obou úrovních, tedy veřejné i soukromé, dnes
představuje kult gay-life. Všeobjímající aliance uzavřená z politických důvodů, nevylučující
krom vysloveně kriminálních živlů nikoho, už
dnes nemá opodstatnění, a navíc je kontraproduktivní. Potom neznamená proto. Maškarní
průvody ve velkých městech nebyly příčinou, ale
následkem uvolnění společenského klimatu ve
věcech sexuální morálky.
Paradoxně mají pravdu úhlavní nepřátelé homosexuálů. Skutečně: chlapec nebo dívka, který(á)
zjistí u sebe v období dospívání homosexuální
sklony, má dnes před sebou obrovský úkol - nestat
se gayem ani lesbou. Přijetí homosexuální identity totiž rozhodně je otázkou volby a nemá nic
společného s tím, zda je dívka hřmotnější, nebo
mladík zženštilý, ani s jejich sexuální orientací.
Řeč je o kulturní identitě: o gestech, oblékání,
společnosti, v jaké se člověk pohybuje, hodnotovém žebříčku a všech dalších aspektech,
které dělají člověka člověkem. Kvůli gay-klubu přecpanému k prasknutí poloparanoidními
a polohysterickými buzíky (kdo takový není,
musí se tvářit, že je, aby nebyl ze společnosti
vyloučen), nebylo nutné se s celým Gay Pride
hnutím vůbec namáhat. Taková doupata existují zcela určitě déle, než kam sahá kontinuita současných státních útvarů. Lákat (ostatně
z nejvýš podezřelých důvodů, jakkoliv se to vše
tváří velmi pomocně) dospívající homosexuály
do nejrůznějších gay-komunit od gay-katolických až po gay-turistické, znamená v praxi
totéž: zdržovat se v ghettu. Jistě je to druhé
zlo menší než první, protože gay-turisté na rozdíl od gay-klubařů aspoň nekonzumují pervitin
jak jiní lidé cigarety a zajímají se o to, zda mladíček, kterého se rozhodli vyučit v tajích rozkoše, dosáhl zákonného věku, je to však stále
tatáž bludná stezka.
Skutečným cílem hnutí Gay Pride, které se poněkud zvrhlo, byla dekonstrukce homosexuality.
Jde o zdravou, anticky důstojnou přirozenost,
o „whittmanovsky demokratickou, otevřenou
lásku a možnost líbat fotbalové hráče,“ jak říkal
Ginsberg. Ne o vřeštící, do sebe uzavřenou skupinku, potloukající se od jedné zříceniny hradu
ke druhé k šoku místního obyvatelstva. Neboť
takovýmto - nebojím se říci to slovo - případům
se již Staří Řekové ukrutně posmívali, jak čteme
v prastarých knihách, do kterých občas nahlédnout bývá ku prospěchu.
Dlužím ale ještě jedno vysvětlení. Proč nenahrazovat pojem homosexuál pojmem gay? Protože
má být nahrazen pojmem člověk v rovině obecné
a v konkrétních případech jménem nebo funkcí
dotyčného.
Autor je spisovatel, žije v havířově.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorství: Magdalena Hort, Tamara Nováková, Andrea Cerqueirová a Martin Jára
Jiný svazek
Možnost uzavřít stejnopohlavní svazek existuje už půl roku, není ale příliš využívána. Studeně úřednický pojem „registrované partnerství“ moc nezlidověl, neujal se
ani žádný zkratkový výraz pro registrovaného partnera (nabízelo by se snad ženské
jméno Regina). Vítězství v boji o zákon rozdělilo samotné hnutí, které jej prosadilo:
podle některých se jedná o výhru, která činí další aktivitu zbytečnou, jiní naopak
tvrdí, že se jedná o pouhý krůček stranou na cestě ke skutečné rovnosti.
Pro řadu gayů a lesbických žen má vstup do
registrovaného partnerství obrovský význam.
„Pro nás to je sňatek. Nerozumím, proč by ten
výraz měl být rezervovaný pro heterosexuální
páry,“ říká Kateřina Beňová, aktivistka Gay
a lesbické ligy a animátorka webového portálu Bengales.cz, v odpovědi na otázku, zda
jsou v pořádku novinové titulky o „svatbách”
či „sňatcích“ stejnopohlavních párů. Petr Kodl,
právník poskytující poradenství gayům a lesbickým ženám (ještě donedávna v rámci Gay Iniciativy), s takovým popisováním stejnopohlavních
svazků nesouhlasí: „Nejde o sňatek, jde o registrované partnerství, trvalé společenství dvou osob
stejného pohlaví, vzniklé registrací partnerství na
příslušném matričním úřadě a páry gayů a leseb
je vnímáno pozitivně.“ Kodl podtrhuje zejména obrovský sociální a psychologický význam,
neboť registrace přináší možnost zvolit si i formální soužití – tak jako heterosexuálové.
486 statečných
Kolik registrovaných partnerství bylo doposud uzavřeno? Chceme-li se dostat k odpovědi
na tuto otázku, nezbývá, než obvolat všech
čtrnáct krajů. Čtvrtého ledna je již registrováno 243 partnerských dvojic a na matričních
stolech leží 12 dalších žádostí. Na kladenské matrice se podařilo zjistit i to, kolik let je
v průměru nastávajícím partnerům. „Podle mne
bude počet partnerství stoupat, hodně zájemců a zájemkyň čeká, až opadne mediální vlna
okolo,“ tvrdí kladenská matrikářka. Zmiňuje
dva staré pány, kteří se v pokročilém věku rozhodli pro vstup do partnerství, ale hovoří také
o čerstvě dospělých žadatelích – registrovaných mužů je mnohem více a zároveň zastupují
všechny věkové kategorie.
Ženy, které na kladenské matrice vstoupily do
registrovaného partnerství, spadají do věkového průměru 25-35 let. „Dnešní 15–20leté holky
se s tím snáz smiřují, starší ženy kolem čtyřiceti
mají docela velký problém se vyrovnat se svojí
orientací,” vysvětluje Beňová. „Ženy jsou možná
stydlivější, hodně svázané očekáváním společnosti, muži také vydělávají obecně víc než ženy – dva
gayové mají víc peněz, dvě lesby spíše dva nízké
platy. Svatba se všemi náklady, například půjčit si
dvoje šaty, je drahá. A pak počet leseb, které jsou
otevřeně out, je i podle výzkumů nižší než gayů.”
Registrovaná partnerství ke dni 4. ledna 2007
Kraje
Praha
Jihočeský
Jihomoravský
Karlovarský
Vysočina
Královéhradecký
Liberecký
Moravskoslezský
Olomoucký
Pardubický
Plzeňský
Středočeský
Ústecký
Zlínský
Celkem
0
celkem
87
3
23
2
5
11
8
25
7
5
9
27
23
8
243
mužské páry
78
3
neuvedeno
1
5
2/3
6
14
4
3
7
21
16
7
více než 165
ženské páry
9
0
neuvedeno
1
0
1/3
2
11
3
2
2
6
7
1
více než 44
žádosti
4
0
neuvedeno
0
0
0
0
5
0
1
0
2
0
0
12
Do nemocnic nevolejte
Podle Kodla se zatím registrovaná partnerství
nerozpadají – z důvodu silné motivace párů:
„O případu zrušení partnerství mi není nic známo
a nevěřím, že by v brzké době nastal. Na zákon se
čekalo dlouhou dobu – déle než 12 let. Partneři
čekající na přijetí zákona již podstoupili zkoušku
vztahu tímto čekáním, projevili často značnou
trpělivost a možnosti uzavřít partnerství si proto váží a berou ji jako zadostiučinění.“ Beňová
sama uvažuje o registraci partnerství, jak říká,
ze společenských důvodů: „Chci, aby moje rodina a rodina mojí partnerky to pouto uznaly jako
důležité, nejen, že spolu chodíme, ale že spolu
chceme budovat život. My obě chceme žít v monogamním životním svazku, je to náš sen. Je v tom
romantická představa, že si najdeš blízkého člověka a s ním to táhneš. I to, že po registraci jsme dle
zákona tzv. osoby blízké je dobré, můžeme o sebe
pečovat, výhod je tam několik.”
Na interně kladenské nemocnice, kde se snažíme zjistit, jaká je praxe s poskytováním informací o zdravotním stavu nemocných jejich registrovaným partnerům, jsme moc nepořídili/y.
Sestra žádné informace nepodává, rozhodně ne
po telefonu, a to šlo o pouhé zjištění postupu,
jak o tyto informace žádat, pokud by se partnerovi, respektive partnerce přihodil třeba náhlý
úraz. Více důvěry v to, že věci mohou fungovat,
jak mají, nám dodala ombudsmanka pražské
Fakultní Thomayerovy nemocnice Dana Jurásková: „V běžných případech pacient do zdravotnické
dokumentace uvádí osobu blízkou, které nemocniční personál smí poskytovat informace o jeho
zdravotním stavu. Touto osobou nemusí být vždy
někdo z rodiny, pacient má právo určit kohokoliv,
kdo má být informován o jeho zdravotním stavu.
Někdy pacienti o svém zdravotním stavu rodinu
a své partnery informovat nechtějí. Pak informace nepodáme ani jejich životnímu partnerovi.
U vážně zraněných nemocnice postupuje podle
zákonem daných pravidel. To znamená, že registrovaným partnerům poskytne informace stejně
jako manželům, respektive manželkám či blízké-
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
mu příbuznému. K prokázání vztahu stačí občanský průkaz, po telefonu informace neposkytujeme.“ Do kanceláře ombudsmana této nemocnice
doposud nepřišla žádná stížnost na postup při
poskytování informací o zdravotním stavu registrovaného partnera, respektive partnerky.
simulovaným, takže lze jen obtížně proti takovým
způsobům diskriminace brojit. Jsou to ale jen
ojedinělé případy. Nedávno skončil soudní spor ve
věci diskriminace gaye (nepřijetí do zaměstnání)
až u odvolacího soudu a dotyčný muž spor proti
potenciálnímu zaměstnavateli vyhrál.“
Obavy a nerovnost
Ruce v klíně
Avšak gay aktivista Martin Strachoň se v nedávném rozhovoru pro rádio Impuls vyjádřil, že spíše než konkrétní pozitivní ohlasy na registrované
partnerství zná důvody, proč se lidé registrovat
nechtějí – vidí oproti manželství určitou nerovnost majetkových práv a práv vůči dětem partnerů, obávají se možné diskriminace, respektive důsledků zápisu partnerství do občanského
průkazu. Kodíčková k tomu říká: „Když má člověk
v občanském průkazu napsáno ‚partner‘, tak mají
všichni kolem možnost vědět, že je menšinově
sexuálně orientovaný. Tady narážíme na bolest
české gay a lesbické komunity, jejíž mnozí členové
a členky se bojí přihlásit se ke své orientaci. My se
však domníváme, že česká společnost není natolik
agresivní, aby svoji homofobii, která zde bezpochyby existuje, nějak víc projevovala. Comingouty probíhají většinou mnohem méně bolestivě,
než si daní lidé představovali. Naším cílem je, aby
bylo manželství pro všechny. Jenomže na to naše
společnost zatím není připravená, takže musíme
činit postupné kroky.“ Obavy, že by registrace
mohla mít na každodenní život partnerů negativní dopad, popírá i Kodl: „Ti registrovaní,
s nimiž jsem hovořil, nezaznamenali žádné negativní reakce na své nové postavení nebo nový zápis
v občanském průkaze, ba spíše naopak. S otázkou
diskriminace se občas setkám v dotazech jednotlivců. Diskriminující si většinou počínají opatrně
a pravý důvod diskriminace zastírají důvodem
Není tedy registrované partnerství skutečně
jiným svazkem než sňatek muže a ženy? Nejen ve
smyslu pohlaví partnerů, ale i tím, že z hlediska
získaných práv vlastně vůbec nestaví registrované páry naroveň sezdaným heterosexuálům.
Není to pouhá institucionalizace určité „podřadnosti“? Ti, s nimiž jsme o partnerství mluvili,
podtrhují, že největším významem je legalizace
práva gay a lesbických párů žít v partnerských
svazcích, uznání této menšiny. Půl roku po uzákonění registrovaného partnerství se rozpustila
Gay Iniciativa s tím, že se „podařilo dosáhnout
zrovnoprávnění minority s ostatními (dovršené
přijetím zákona o registrovaném partnerství),
markantní změny myšlení občanů v ČR ve prospěch
gayů a lesbiček, ale i uskutečňovat například preventivní programy v rámci boje proti HIV/AIDS
nebo svobodné podnikání určené specificky gay
a lesbické minoritě – bez ataků z vnějšku“. Má ale
hnutí za práva gayů a leseb skutečně spokojeně
složit ruce do klína?
Pokud se podíváme na homofobní nálady v Polsku a Slovensku, jeví se Česká republika rázem
jako velmi tolerantní, otevřená země, spokojenost s dosaženými výsledky mezi aktivisty je
tudíž celkem pochopitelná. Tím to ale zdaleka
nekončí. Radiožurnál přinesl koncem roku zprávu o odvolání ředitele kulturního centra v Českém Těšíně, který navzdory loňské petici uspořádal letos ve slezském pohraničním městě druhý
ročník filmové přehlídky gay a lesbických filmů
Mezipatra. Zdá se, že pokud lidé v soukromí uzavřou registrovaný svazek, příliš to nevadí, pokud
se ale o odlišné sexuální orientaci hovoří příliš
nahlas, ozývají se i v Česku hlasy plné homofobních obav.
Autorky a autor působí v Genderové informační
a tiskové agentuře gitA (www.ta-gita.cz).
Manželství versus
registrované partnerství
Kdo se registrovaným partnerstvím nezabývá dopodrobna a vnímá spíš symboliku obřadu, snadno nabude
dojmu, že se jedná o „svatbu” dvou osob stejného pohlaví a poměrně praktické opatření.
Zákon ale neumožňuje upravit majetkové vztahy nebo získat cizincům trvalý pobyt či občanství v České republice. Co je na tomto zákoně praktické, je dědictví, vyživovací povinnost, přístup k informacím o zdravotním
stavu i to, že partneři proti sobě nemusejí svědčit u soudu. „Když to srovnáte s tím, co umožňuje manželství, tak registrované partnerství zas tolik praktické není, proto zdůrazňujeme jeho symbolickou hodnotu,“
upřesňuje mluvčí Gay a lesbické ligy Tereza Kodíčková. Právník Petr Kodl dodává, že zákon byl koncipován
tak, aby nebyl zátěží pro státní rozpočet, proto v oblasti důchodové a daňové nejsou žádné úlevy partnerům.
Tento fakt chápou někteří jako nedostatek zákona. Pokud jde o úpravu majetkových vztahů mezi partnery
navzájem, řídí se obecnými ustanoveními občanského zákoníku, protože toto pojetí nepředpokládá, že by
byla nutná specifická úprava jako u manželství. Kateřina Beňová z Gay a lesbické ligy dodává: „Registrované
partnerství je jen krůček. Dvě věci, které jsou pro mne hodně důležité a které budou uzákoněny jako poslední,
pokud vůbec, se týkají dětí – možnost umělého oplodnění a adopce.“
Právě alternativní rodinné modely se do budoucna jistě stanou mnohem diskutovanější otázkou. České gaye
a lesbičky ne bez důvodů inspirují zahraniční úpravy stejnopohlavního soužití. V Belgii a Nizozemí je zaveden
systém manželství pro všechny. Ve Skandinávii jsou zákony o registrovaném partnerství, které není totožné
s manželstvím, ovšem obvykle umožňující i adopci dětí. Poměrně velkorysý zákon je i ve Španělsku, který
u této katolické země překvapil.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Petr Mátožný
Lesba přibitá na kříži
I v roce 2006 si při pohledu na homosexualitu stále nasazujeme křesťanské brýle – a je
jedno, že si to ani neuvědomujeme, nebo že jsme si do nich nechali zabudovat UV filtry
politické korektnosti.
Je pravda, že už nemůžeme homosexualitu
zavrhovat z náboženských důvodů. Pojímámeli dnes stát nikoli jako prostředek božské spásy
všech lidí, ale jako jakousi akciovou společnost
spojenou společnými zájmy vyjádřenými fiktivní
„společenskou smlouvou“ všech jedinců, těžko se
najde věrohodný argument pro to, aby se čtyřem
procentům smluvní strany upírala rovná důstojnost. Mít v zákonech represe sexuálního a citového chování „souhlasících dospělých“ už se nenosí
– naopak by se pro hladký chod společenského
stroje celkem hodilo důsledky tohoto chování
nějak právně podchytit. Ideologie rovnosti homofobii znepřijatelnila a vykázala ji z veřejného prostoru do pokoutních prostorů pomluv. Jediným
způsobem, jak ji ve veřejném prostoru obhájit, je
převléct ji za uznání homosexuálů a za ideologii
„pomoci“ této menšině a „ochrany jejích práv“.
Odlišnost jako mučednictví
Základem křesťanské civilizace jsou koncepty
mučednictví a přirozenosti. Pokud jde o mučednictví, důkazem toho je už hlavní křesťanský symbol, který poněkud sadomasochisticky zobrazuje
mučící nástroj, na němž bylo dáno zemřít Ježíši
Kristu. Po mučednické smrti toužily celé zástupy
svatých, i část obyčejných věřících ale pokládala
za největší výraz své víry sebetrýznění – vzpomeňme na středověké flagelanty, táhnoucí ulicemi měst a bičující se…
Pokud jde o přirozenost, je celý přírodní svět
Božím stvořením, přičemž svět lidský je navíc
ještě korigován Božími intervencemi (v podobě přikázání i přímých akcí, jako bylo vyhlazení
sexuálně „hříšných“ měst Sodomy a Gomory).
Aby bylo možno učinit zadost ideálu přirozenosti upřesněnému Božími zákony, bylo třeba žít
v heterosexuální rodině a plodit děti (alternativu představovalo mučednictví celibátu). Jestliže
doba postoupila, jak se s tímto dědictvím vyrovnat tak, aby zůstalo zachováno?
Inu, bylo třeba pochopit samotné homosexuály
z hlediska křesťanských konceptů vyvolenosti
a mučednictví. Z hříšníků, kteří ovšem hrdě vzdorovali a v kontrastu s mučednickou kulturou většinové společnosti si užívali, se náhle stali lidé,
kteří jsou jaksi od přirozenosti chudáky. Vždyť oni
by tak chtěli být jako „my normální“, ale prostě
se narodili s jakýmsi problémem, který jim v tom
brání. Jsou to lidé k politování a jejich vrozenou
vadu by jim společnost měla nějak kompenzovat
10
– například zavedením náhražkového a nedokonalého manželství druhé kategorie, které ve
skutečnosti jen potvrdí jejich nerovnost. Uznání
má podobu kotce v králíkárně: hlavně nevylézt
z kategorie homosexuála s vrozenou orientací,
kterého je vlastně třeba politovat.
Jenže Západ není jen křesťanský, pod ježíšovským příkrovem se nachází rovněž pohanská
vrstva kultury. Ta by mohla přispět k jinému vnímání homosexuality – ne jako chudinkovství, ale
jako radostného prožívání světa. Ne jako úchylky
či handicapu, ale jako plnohodnotné možnosti
existence. Ne jako vrozená skupinová orientace,
ale jako individuálně ustavená identita, kterou si
člověk sám přinejmenším dotvoří.
Především sex a především muži
Ovšem mučednictví a přirozenost nejsou jediné
křesťanské přístupy, které ovlivňují dnešní vnímání homosexuality. Oproti konceptům, které
křesťanství zdůrazňuje, další dva spíše potlačuje: sexualita a ženství. V případě prvního z nich
ovšem platí, že právě to, co vytěsňujeme, je tím,
na co nejvíc myslíme. Homosexuály definujeme především odlišností v sexuálním chování,
sex jsme vetkli už do jejich pojmenování – snad
abychom si, kdykoli o nich mluvíme (ať už se
věnujeme jakkoli asexuální záležitosti) vybavili
„nepřirozené“ podoby soulože. Proti vztahům
lidí ve veřejném povědomí už jen vlivem onoho
pojmenování stojí styky homosexuálů.
Co platí u sexuality, neplatí u žen. Mají-li podle
svatého Pavla mlčet v kostele, očekává se od nich
také pasivnější role v sexuálních i obecně sociálních vztazích. Rovněž je méně reflektováno, když
se chovají „nenormálně“. Mluví se o homosexuálech, a když už se hovoří o ženách, často se přitom mazlivě zdrobňují do lesbiček. A patrně není
ani náhodou, že homofobie je výhradně mužskou
doménou. Těžko by se našla žena trpící chorobným strachem z homosexuálů, naopak řada žen
k homosexuálům vysloveně tíhne. Vztahy mezi
ženami vlastně v této optice nejsou tak závažné,
příkladem homosexuála je muž – Adam, který
se nemohl rozmnožit, Kristus, na nějž byl seslán
těžký kříž odlišnosti. V tomto nevysloveném, ale
pociťovaném křesťanském balení je homosexualita přijímána. Přišel čas na její skutečné zrovnoprávnění – na návrat k něčemu z potlačené
vrstvy pohanství v nás…Přišel čas, aby homosexuál sestoupil z hor a pravil: „Já jsem se takhle
nenarodil, já jsem se takto rozhodl!“
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Václav Beneš
Sókratovi
chlapečci
Příběh mužského
přátelství
Existuje mnoho historií a existuje mnoho pohledů na události, které se staly, když
jsme ještě nebyli na světě. O některých z nich se zachovaly dokumenty či jiné stopy.
Historie, archeologie a antropologie mají za úkol tyto střípky sbírat a skládat z nich
mozaiku – příběhy, jež nám mají říct, jak se to či ono s nejvyšší pravděpodobností událo,
jaké to mělo příčiny a následky. Protože se ze všech příběhů dochoval jen zlomek, je
historie přinejmenším selektivní. Každý, kdo chce vyprávět, si může vybrat ten příběh,
který mu nejlépe vyhovuje. A v neposlední řadě se v tom, co vyprávíme, odráží to, jací
sami jsme.
V tomto duchu je také napsán tento text. Jeho
cílem je ukázat, že z onoho množství příběhů lze
vybrat spousty vyprávění o tom, že muž a žena,
ačkoliv jsou zjevně schopni a zpravidla i velice
ochotni spolu žít a milovat se, nejsou bytosti
tak vyhraněné. Přirozenost a různé okolnosti
je vedou k různým volbám a mnohé z nich do
té míry, že zcela zapomínají na to, že původně,
podle přání rodičů a okolí, byli považováni za
muže a ženy. Vždy existovali muži, kteří před
náklonností k ženám dávali přednost mužům
nebo si užívali obojího a ženy, jež činily totéž.
Vždy se lišil jen pohled té které společnosti
na takové dění a jen málokdy v historii se lidé
tvářili, že nic takového neexistuje. A v různých
dobách, v různých civilizacích hrály stejnopohlavní vztahy různou roli.
A ještě jedna poznámka na úvod: Historie je
navýsost mužská záležitost. Podíl žen ve vyprávěních tradiční historiografie je úměrný jejich
roli ve společnosti, jíž dodnes vládnou muži.
Proto jsou i dějiny homosexuality převážně
dějinami lásky mezi muži a chudák Sapfó půso-
Zajímavé je začít dějiny kulturami, které dodnes
existují. V původních kulturách některých národů, kterým se podařilo přežít rozmach západní civilizace, přežívají zvyky a způsob života,
v němž mnozí antropologové vidí předobraz
našeho vlastního života před mnoha tisíci lety.
A právě zde, mezi národy, žijícími dnes například v Melanésii, nalézáme homosexualitu, ale
ve zcela jiném pojetí, než na jaké jsme zvyklí
z Evropy. Nenajdeme zde žádné „gaye“ (natož
lesby), osoby s vyhraněnou sexuální orientací,
tou se ostatně nikdo ani nezabývá, protože tamní lidé chápou sexualitu zcela jinak.
Jako každá tradiční společnost jsou tamní civilizace založené na oddělení mužů a žen a na přísném vymezení jejich rolí. Rodina, jako základní
Věděli jste, že ...
v hodu diskem, zhrzený Zefyros stočil Hyacintem
vržený disk proti němu a roztříštil mu lebku.
Dospělí muži z některých melanéských kmenů
praktikují homosexuální styky s dospívajícími
chlapci před svatbou nebo v období, kdy platí
zákaz manželského pohlavního styku. Ovšem
musí si předtím vyžádat dovolení chlapcova otce.
Holandský malíř Rembrandt van Rijn namaloval
únos Ganyméda jako děsivou scénu. Chlapeček
unášený prvním z bohů v podobě orla pláče
hrůzou a močí si na nožičku. Tento výjev je důkazem odporu tohoto zapřísáhlého heterosexuála
k homosexuálním námětům.
První vražda ze žárlivosti, která vstoupila do
mýtů, je mýtus o Hyacintovi. Tento krásný mladík chodil na lov s bohem Apollónem. Tehdy se
do něj zamiloval bůh západního větru Zefyros,
ale chlapec jeho lásku neopětoval a zůstal věrný
Apollónovi. Jednou, když se oba rozhodli závodit
bí mezi záplavou mužomilných slavných skoro
jako trpěný příbuzný. Není to naše vina, ani
náš záměr, ale muži jsou nenapravitelní, jak se
ostatně můžete dočíst v tomto článku.
Homosexualita jako brána
k dospělosti
Prvním právním aktem, který zmiňoval a upravoval milostné vztahy mezi muži, byl zákon
athénského vládce Solóna. Zakazoval otrokům
natírat si tělo čistým olejem a milovat chlapce,
protože toho nebyli hodni. Také stanovil, v jaké
jednotka zajišťující reprodukci kmene, je de
facto základní politicko-ekonomickou institucí
a není zde příliš místa pro romantiku. Veškerý
sociální život se odehrává na základě tradicí
a osvědčených receptů. A jedním z těch osvědčených receptů je i homosexuální období, které
si každý muž prožije. V mnohých těchto kulturách je styk mezi muži, případně jejich soužití,
součástí náboženských a sociálních praktik, které mají za úkol přeměnit dítě-chlapce v mužebojovníka. Zpravidla jsou založeny na vztahu
staršího muže k mladšímu chlapci. Jejich smysl
je zjevný, protože sex s osobou opačného pohlaví
je zpravidla zcela vyloučen před formálním sňatkem. V literatuře jsou popsány „mužské domy“
v nichž spolu žijí svobodní mladí muži a dávají
zcela volný průchod svým potřebám. Jak například uvádí Jiří Fanel v knize Gay historie: „U řady
melanéských kmenů panuje názor, že matka sice
přivede chlapce na svět, ale teprve nějaký muž mu
může dodat dostatek potřebného semene. Tak se
podle této víry paradoxně teprve homosexuálním
stykem stává z chlapce muž.“
vzdálenosti má milenec provázet miláčka, aby
vášnivý obdivovatel nepředvedl nepěkný příklad
ztráty sebeovládání.
Řekové považovali mladé chlapce za atraktivní
jen do doby, než jim začaly růst vousy.
První svatbu dvou mužů realizoval římský císař
Nero, když si vzal jednoho ze svých chlapců – jmenoval se Pýthagorás. Od té doby se svatby mužů
mezi sebou staly v Římě relativně běžnými.
Císař Elegabalus, vládnoucí ve druhém století na
samém sklonku římského císařství, si vybíral své
spolupracovníky podle velikosti jejich
11
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Exkluzivita vztahů mezi muži, ne nutně jen sexuálních, se nicméně táhne dějinami jako zlatá
nit. Nejprve v této podobě bez zábran, později
v poněkud kultivovanější podobě antického přátelství mezi muži, na něj navazujících středověkých rytířů a klášterů, aby skončila ve dvacátém století, kdy je muž postaven na roveň ženě
a všechno se obrací naruby. K tomu ale později.
Od filozofů k orgiím
Počátky rozvoje západní civilizace jsou bezpochyby v antickém Řecku. A jak se mnozí snaží
dokázat, zde leží počátek rozkvětu stejnopohlavních svazků a údajně stačí, abychom přijali to,
co již společnost jednou akceptovala. Při bližším
pohledu se ovšem zdá, jakoby jediná podobnost
s dnešní situací byla v tom, že doba antiky byla
podobně otevřená co se týče svobody projevu,
díky čemuž se dochovaly podrobné záznamy
o dobových výstřelcích. Jinak bychom těžko hledali podobnosti s tím, co dnes známe jako homosexualitu. Opět se nalézáme ve společnosti, kde
muži a ženy jsou sociálně odděleni a opět je zde
rodina jako základní politicko-ekonomická jednotka, navíc „vylepšená“ otrokářstvím. Krásně
to popisuje Aristoteles, když o ženách prohlašuje, že jsou jen pasivní bytosti a jejich rolí je
údržba rodiny. V tomto prostředí, kde veškerý
veřejný život je vyhrazen mužům, se může rozvíjet to pravé přátelství mezi sobě rovnými. A že
byly součástí tohoto přátelství i tělesné styky?
Inu, sex hrál v různých dobách různou roli, a je
to nakonec projev nejintimnějšího spojení mezi
lidmi… Není tedy divu, že je součástí něčeho, co
bylo považováno za nejvyšší formu vztahu.
Na druhou stranu, abychom nezůstali jen u idealizace, kterou náš příběh činíme lákavější, je
docela dobře možné, že to bylo úplně jinak. Tato
vrcholná forma přátelství byla chápána jako
vztah staršího muže k mladšímu chlapci a podle toho vypadala praxe. Michel Foucault, francouzský filosof, provedl skvělou analýzu stejnopohlavních svazků v antickém Řecku a jeho
závěry mnohému napovídají. Vztah mezi mužem
a chlapcem je podle něj v mnohém podobný
vztahu muže a ženy. Muž vystupuje jako aktivní a dávající a mladší chlapec jako objekt jeho
sexuálního uspokojení. Nebylo představitelné,
penisu. Tento transvestita vládl od svých čtrnácti do osmnácti let, kdy byl ubit vlastními vojáky.
V archeologických vykopávkách v Pompejích byly
nalezeny nástěnné nápisy hodnotící výkony tehdejších prostitutů.
Keltové, co se sexuálních radovánek týče, raději
vyhledávali mužské partnery. Jejich nároky na
čistotu, eleganci a štíhlou linii se mohou srovnávat s dnešními. Tato „jemnost“ však nebyla
překážkou tomu, aby se stali nejobávanějšími
bojovníky tehdejší Evropy.
Ve středověku se věřilo, že hyeny jsou oboupo12
aby mladší převzal aktivní roli, respektive, aby
se takový vztah prezentoval veřejně. Je to další obdoba praktik přírodních národů – starší
zasvěcuje mladšího a uvádí ho do světa dospělých. Tedy opět něco trochu jiného, než vztah
založený na rovnosti obou partnerů. A tak si
Zeus unáší svého krásného Ganyméda, aby mu
sloužil, starý Sókrates miluje svého mladého
Alkibiada a celá militaristická Sparta funguje
na principu „sponzorství“, kdy starší Sparťané
vychovávají a hýčkají své mladé svěřence.
Římané pak úspěšně přebírají řecké pojetí
a s tím, jak se římská civilizace vyvíjí, se vytrácí
apel na přátelství, které přeci jen bylo poněkud
zdrženlivější, a vrcholí v sexuálních orgiích za
doby císařství. Zde již vůbec nemá smysl rozlišovat pohlaví a tak se objektem sexuálních choutek Tiberiových či Neronových stává prakticky
kdokoliv, kdo je zrovna poblíž.
Pokud bychom chtěli líčit antiku jako dobu, která stejnopohlavním vztahům přála, pak s tou
výhradou, že nebyly na roveň vztahům mezi
mužem a ženou. Byly vlastně nad těmito vztahy,
protože to byly vztahy mezi rovnějšími.
hlavní. Podle toho se také nadávalo mužům, kteří
dávali přednost stejnému pohlaví. Ne náhodou je
i mnoho dnešních nadávek založeno na zostuzování mnohých sexuálních praktik běžně prováděných mezi muži.
záminek k rozpuštění mocného a bohatého templářského řádu a upálení některých jeho členů.
Fridrich II., císař svaté říše římské, který udělil
Zlatou bulu sicilskou Přemyslu Otakarovi I., si
vydržoval mužský harém a potrpěl si na maurské
chlapce. Byl zároveň velkým šiřitelem vzdělání,
kultury a obdivovatel orientu.
Církevní řád templářů měl podle svých nepřátel
ve svých iniciačních rituálech homosexuální prvky. Obvinění z homosexuality se stalo jednou ze
Láska k muži, láska ke Kristu
Úpadek římské říše a nástup křesťanství pak znamená postupné tlumení veřejné svobodomyslnosti
Barokní malíř Caravaggio, sám bouřlivák a gay,
se těšil ochraně nejvyšších církevních kruhů (byl
obviněn ze zabití ve rvačce), protože do Vatikánu
dodával podle některých svědectví téměř pornografické obrazy mladých chlapců. Tato díla vždy
Vatikán úzkostlivě tajil a dodnes možná slouží
k potěše oka mnohých kardinálů.
I největší svůdník žen, duchcovský Giacomo Casanova, popisuje zkušenost se sexem
s mužem, ovšem tento jej svedl, když ho nechal
dívat se na koupající se nahé ženy.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
ve výběru sexuálních partnerů. Nové náboženství
v sobě mělo zabudovaný odpor ke všemu tělesnému a především k sexu. Vždyť akt, který je naprosto základním a přirozeným úkonem lidského
života, byl mimo manželství prohlášen za hřích.
Ale homosexualita nebo – chcete-li – lidská touha po osobách stejného pohlaví nezmizela, jen
byla postupně vtlačena do pozice nejtěžšího hříchu upadlé tělesnosti. Vedoucí roli ve společnosti převzala církev, která dokázala velice striktně
uplatňovat nová etická pravidla. Tím začalo tisícileté pronásledování veřejných projevů náklonnosti ke stejnému pohlaví, které v různých podobách
pokračuje dodnes, i když postupně slábne. Homosexuální styky se samozřejmě dál pěstovaly, minimálně do 14. století trvalo, než se církvi podařilo
vyhubit tuto praxi z běžného života, aby se mohla
přesunout dovnitř církve, kde ovšem byla zaručena
příslušná kontrola úniku informací.
S nástupem renesance a návratem k člověku jako
středu všeho dění, se znovu na veřejnost vynořuje téma stejnopohlavní lásky. Zejména nové
hledání inspirace v antických vzorech nutně
otvíralo Pandořinu skříňku. Uvolnění ve smyslu
jakékoliv svobody projevovat svou přirozenou
náklonnost však nenastalo, veřejné prozrazení
homosexuální praxe bylo trestáno i upálením,
stejně jako jiné těžké hříchy a zpochybňování
„boží pravdy“.
vavě trpěl jeho „rozpustilost“ a ačkoliv byl svým
oblíbencem okrádán, neváhal utrácet nemalé
částky za jeho nové oblečení. Další z chlapců,
půvabný Francesco Melzi, se stal Leonardovým
hlavním dědicem. V Da Vinciho jednání je na sto
honů cítit vznešené antické „přátelství“.
Čím se čas našeho vyprávění více blíží současnosti, tím více přibývá informací, a tak existuje
nesčetně záznamů o zkušenostech se stejným
pohlavím u mnoha slavných osobností. O sexu
se hovoří otevřeněji a otevřeněji (a to i přesto,
že na politické rovině v žádném případě k uvolnění nedochází, trest smrti za sodomii vydrží až
do devatenáctého století). Nicméně, spisovatelé a sexuální dobrodruzi Leopold Sacher von
Masoch a markýz de Sade otevírají dosud neprodyšně uzavřenou komnatu lidské sexuality, jako
aktivity, která neslouží jen jako příjemnější
způsob rozmnožování, ale je hodnotná sama
o sobě. Současně dochází k rozvoji moderní
vědy a přírodovědy a k velkým diskuzím o lidské přirozenosti, která se zkoumá na základě
srovnání s přírodou. Jak dnes víme, tato věda,
která si činí nárok na schopnost poznat objektivní pravdu, dojde až k přesvědčení, že náklonnost ke stejnému pohlaví je jen jednou z mnoha
variant lidské přirozenosti a že tyto sklony jsou
založené v každém jedinci, jen se projevují s různou intenzitou.
Vzniká moderní člověk s pojetím sexuality a sexuální orientace, jak ji chápeme dnes. Stejnopohlavní styky již nejsou ani akty rituální proměny
chlapce v muže, ani prodlouženou rukou ušlechtilého přátelství, ani ďábelskou posedlostí. Vytváří
se představa homosexuála-gaye, který má celkem jasné sexuální i citové preference, dokáže
si svou orientaci uvědomit a najít modus vivendi
s okolním světem. A také, jak moderní doba velí,
se začíná zasazovat o svá práva a uznání. Prvním
gayem v moderním slova smyslu je Oscar Wilde,
irský spisovatel, který se jako první dokázal postavit okolní heterosexuální společnosti a vymezit se
jako gay. Ačkoliv ho to stálo svobodu a věznění
smrtelně podlomilo jeho zdraví, i díky němu byl
nastartován vývoj, který vede ke zrovnoprávnění pohlaví. A pokud existují sobě rovná pohlaví,
muž není předurčen vládnout ženě a žena sloužit
muži, není sebemenší důvod k tomu, aby existovaly jakékoliv návody pro to, s kým kdo má obcovat. Prosadit se po tisících let života v zatracení
vyžaduje ovšem velkou odvahu a ačkoliv uvnitř
západní civilizace se gayům a lesbám žije poměrně komfortně, stále existuje svět, v němž se byť
jen náznak takového chování rovná rozsudku
smrti. Historie emancipace teprve začala.
a v koncentračních táborech jich zahynuly statisíce. Přesto se dodnes nemohou zástupci gay
a lesbických organizací účastnit pietních aktů na
místě jejich utrpení.
Z obyvatel californského San Franciska je podle
posledních průzkumů až 15 % gayů a leseb.
Autor studuje politologii na
Univerzitě Karlově v Praze.
Da Vinciho učedník
V této době vyniká řada umělců a vzdělanců,
jejichž náklonnost ke stejnému pohlaví není ani
dnes nijak překvapivou informací. Mezi nimi je
nejznámější Leonardo da Vinci. Již v mládí se
jen tak tak vyhnul soudnímu procesu kvůli svým
stykům, kterému unikl jen proto, že jedním ze
spoluobviněných „sodomitů“ byl blízký příbuzný florentského vladaře Lorenza Medicejského,
a tak byl proces z politických důvodů neprůchozí. Když dosáhl úctyhodného věku a všeobecného věhlasu, byla jeho pozice jistější. A tak se
proslýchalo, že jeho žáci jsou vybíráni mnohem
více podle svého vzhledu než podle své geniality.
Nutno poznamenat, že starý pán měl pro jejich
krásu velkou slabost. „Zloděj, lhář, tvrdohlavec
a žrout“, poznamenal si, když se ujal desetiletého Giacoma. Přesto mu do konce života shoví-
Fritz Krupp, syn zakladatele proslulého zbrojařského impéria, se usadil na ostrově Capri, kde si
vydržoval, po vzoru císaře Tibéria, harém italských chlapců. Po vypuknutí aféry, ačkoliv měl
podporu německého císaře i zaměstnanců svých
továren, spáchal sebevraždu.
Josef Lada neilustroval Švejka náhodou.
S Jaroslavem Haškem jej zřejmě pojilo víc než
jen přátelství. Hašek u něj dokonce jeden čas
bydlel a Lada ho neváhal finančně podporovat.
Gayové byli jednou z prvních obětí Hitlerova
běsnění, byli označeni růžovými trojúhelníky
Berlín byl za výmarského Německa centrem svobodné kosmopolitní kultury a tak i neoficiálním
gay centrem tehdejší Evropy. Dnes, šedesát let
po válce, je jím opět.
Československo bylo jednou z prvních zemí,
které dekriminalizovalo homosexualitu. Bylo to
v roce 1961. Přesto byli homosexuálové po celou
dobu vládnutí totalitního režimu tvrdě pronásledováni.
Česká republika je považována za ráj tvůrců gay
pornografie a prostituce. Díky tomu je pojem
„čeští chlapci“ synonymem krásy a dokonalosti,
která se těší obrovské oblibě, zejména v USA.
Většina představitelů těchto filmů jsou ovšem ve
skutečnosti heterosexuálové, stejně jako většina českých prostitutů.
Zdroj: Jiří Fanel: Gay historie;
Praha, Dauphin 2000
13
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Veronika Hrdinová
JÍDLO
JAKO NOVODOBÝ STRAŠÁK
Firs
14
tep
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Vánoční svátky jako každý rok odzvonily dřív, než si možná většina z nás stačila uvědomit, že
vůbec přišly. Kromě pohledu na popelnice přeplněné balícími papíry, jehličí zapíchaného do
koberce a drobků z cukroví na dnech krabic schovaných v komoře z nich v nás zůstala snad
i trocha z pocitu, že jsme si konečně mohly dát ruce za hlavu, políbily tetičky i babičky a také
se v klidu a pořádně najedly a napily.
Po tom týdnu završeném silvestrovskou nocí
si tak člověk může nejenom spokojeně přejet rukou po nových knížkách vyrovnaných
v knihovně a novém svetru složeném ve skříni,
ale i s lehkým údivem pohladit svoje bříško,
které začalo vystrkovat obliny ven do světa.
Možná nastalo období, kdy častěji než jindy
přemýšlíme o jídle.
Psychologie břicha
Nemá smysl se příliš rozepisovat o tom, jak se
z jídla a kilogramů navázaných na naše těla
(v některých aspektech tedy především na ta
ženská) stal podivný společenský konstrukt.
Stravování mělo vždycky svoje kulturní konotace, ale nikdy v historii nebylo tak intenzivně
svázáno s kultem zdraví a krásy. Jídlo a jeho
vliv na lidské tělo se staly bez nadsázky novodobým mýtem.
Poruchy příjmu potravy, jak málokdo tuší,
postihují ve velkých městech více než 10 %
dívek a žen. Mentální anorexie a bulimie se
zařadily mezi běžná onemocnění, s kterými se
v rámci svých ordinačních hodin setkávají nejen
psychoterapeuti, ale zejména řadoví praktičtí
lékaři. Epidemický nárůst obezity vystrkuje
svoje rohy úplně se stejnou intenzitou. Nemusíte mít však zrovna nadváhu nebo podváhu,
přejídat se, zvracet či vůbec nejíst, abyste se
s jídlem přesto byly nuceny nějakým způsobem potýkat. Přímá rovnice mezi jídlem, chutí
či hladem se poněkud zkomplikovala. Nastala
totiž doba, kdy hodně z nás vybírá, pátrá, váhá.
Přemýšlí o tom, co vůbec jde ještě sníst.
Přes oceán do žaludku
Ovoce, zelenina, lehce stravitelné bílkoviny,
vláknina, geneticky nemodifikované, navíc
nejlépe zcela a úplně BIO… To je téměř kombinatorická skládačka. Ovoce a zelenina jsou
rozhodně pro naše tělo veledůležité, ale
i jejich obsah v celkové skladbě potravy musí
být vyvážený vůči zbytku. Navíc pokud zrovna
nemáte dostatek peněz a času na to, abyste si
obojí chodily kupovat do krámků s biopotravinami, nejde se přesto občas ubránit pocitu,
že polykáte něco, co vyrostlo ve skleníku, bylo
postříkáno litry ochranných postřiků a utrženo
ještě zelené, aby se to cestou do našich hypermarketů nezkazilo.
K tomu ještě někteří z nás brousí očima po zemi
původu plodin, které kupují, protože cítí pře-
ce jen jako trošku absurdní jíst něco, co kvůli
našemu žaludku muselo přeletět oceán či se
dopravit spoustou zapáchajících náklaďáků.
I pokud takto nepřemýšlíte, není od věci vybírat tzv. sezonní plodiny, zkrátka kupovat to, co
zrovna v danou dobu přirozeně dozrává. Právě
takové ovoce a zelenina mají největší šanci na
to, aby si v sobě udržely co nejvíce vitamínů
a minerálů a nedozrávaly někde ve skladu pod
umělým osvětlením za povzbuzování urychlovacími postřiky.
všeho ostatního. Jinak se občas totiž vážně
může stát, že hodíte na pánev nadrobno nakrájený salám, který se vám následně trojnásobně
vzedme. Patogeny z potravin se každoročně po
celém světě nakazí několik stovek miliónů lidí.
Několik desítek tisíc jich ze stejného důvodu
zemře.
Možná někdy skutečně dojde na sendvič nebo
guláš z prodejny zdravé výživy. Potom možná
i na biorestauraci. Nuže, uvidíte sami.
Antibiotika pod kuřecí kůží
Většina z nás se nikdy nevzdá konzumace masa.
Vegetariáni zatím běžné masožravce nepřeválcovali. Nemusíte však zrovna patřit mezi
ochránce zvířat, aby vám stálo za to občas
popřemýšlet o tom, jaké maso je nejlepší jíst.
Ať se nám to líbí nebo ne, je maso, které konzumujeme, zdravé v přímé úměrnosti na kvalitě
života zvířete, z kterého pochází. Naučili jsme
se, že je přece jen pro naše tělo o něco lepší
jíst maso bílé (ryby, drůbež) než červené (vepřové, hovězí a zvěřina) a v naší zemi stoupla
konzumace drůbeže. Trh pak dal požehnání
jejím velkochovům a s tím spojeným metodám
jak pomoci takovému kuřeti co nejrychleji
vyrůst do výšky i do šířky při jeho co nejmenších požadavcích na prostor a stravu. Na našich
stolech si pak servírujeme spíše antibiotika
schovaná pod kuřecí kůží než něco, co by bylo
pro naše tělo zdravé. A ne vždy je problém to
pocítit přímo naším nosem. Tak trochu jsme
přišli o dostupnou kuřecí útěchu. Odsunuli
jsme četnost pojídání hovězího a vepře. Tedy
někteří z nás. Dojde i na kuřata?
Přestat něco jíst zcela dokáže jen málokdo.
Nevnímat to, jak se tváří potraviny, které kupujeme, také úplně nejde. Možná by bylo méně
náročné v závěru informovat se o dostupnosti
plodin a masa od malých dodavatelů, pro ty
zapálenější přímo od biofarem. Pokusit se najít
něco, z čeho budeme mít trochu lepší pocit než
ze zatavených, podezřele trvanlivých a mdle
zbarvených řízků poskládaných v chladících
boxech nebo zcela symetrických a lesklých
jablíček vyložených opodál.
Pokud se už o tom, co jíte, rozhodnete přemýšlet, možná pro začátek postačí třeba jen
zabrousit očima na etiketu kupované potraviny a podívat se, jestli počet všech „éček“ na
ní uvedených podezřele nepřesahuje množství
Prodejny zdravé výživy a biopotravin se konečně svou četností staly záležitostí, na kterou se
dá narazit bez extrémního úsilí. Mezi nejznámější v Praze patří síť Countrylife (www.countrylife.cz) a Albio (www.albiostyl.cz). V obou
je možné koupit nejen potraviny všeho druhu a stupně zpracování, ale třeba i produkty
ekologicky šetrné a přírodní (prášky na praní,
kosmetiku aj.). Navíc zároveň fungují jako biorestaurace (v Brně najdete vyhlášené Rebio).
Menší krámky nenabízejí tak široký sortiment,
zato však není výjimkou, že překvapí nejrůznějšími domácími dobrotami (saláty, sendviče, koláče, guláše, polévky aj.), na které jen
stěží narazíte někde jinde.
Některé z prodejen biopotravin a zdravé
výživy fungují zároveň jako informační centra (např. již zmíněné Albio, které disponuje
i propracovaných infoportálem – www.albiostyl.cz). Kromě informací o prodávaných
potravinách mohou posloužit i jako zdroj
kontaktů na přímé výrobce a prodejce ekologických a bio surovin, na biofarmy. Pro plodiny a suroviny z biofarem se nemusíte vydávat
jenom do specializovaných obchodů či přímo
jezdit na farmy do nejrůznějších koutů země.
Existují i různé způsoby zásilkového obchodu (např. www.probio.cz, www.biofarma.cz,
www.biozelenina.ufouni.cz).
15
16
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
17
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Alžběta Švarcová
V hlavní roli plebs
Na jaře roku 1925 se v pražském divadélku Na slupi konala premiéra amatérského představení Molliérovy hry Georges Dandin. Náhodný divák, který se nechal zlákat jménem
klasika na plakátech, i pozvané premiérové obecenstvo z něj odcházeli značně zmateni
– jednalo se o studentskou recesi, či to byl pokus o založení nové divadelní formy?
Na prázdném jevišti stály pouze dva praktikábly,
o které se porůznu opíralo několik žebříků, uprostřed scény se houpaly zavěšené kruhy obklopené lany, herci po scéně pobíhali v přiléhavých
cvičebních trikotech, herečky v komediantských
sukních. Všichni hráli, tančili, žonglovali s míčky,
dělali přemety. Celkový dojem završovaly lampion a nad jevištěm zavěšená plachta, jež velkým
červeným písmem hlásala: Cirkus Dandin. Toto
neobvyklé představení, které bylo dílem několika
mladých herců pod vedením Jiřího Frejky, bylo
manifestem. Mladí divadelníci odmítli divadelní
profesionalismus, aby zdůraznili touhu po divadle jako hravé a veselé součinnosti jeviště s hledištěm. Akademismus oficiálních divadelních
scén měl být nahrazen přirozeností a fantazií,
strojenost tradičních dramat měla být vyměněna
za autenticitu a aktuálnost.
18
Osvobodit (nejen) divadlo
Přestože si to zmatení diváci Cirkusu Dandin nejspíš neuvědomovali, stali se svědky vzniku stálé divadelní scény. Ta byla později pokřtěna na
Osvobozené divadlo.
Nově vzniklé divadlo, které se v roce 1926 stalo
součástí divadelní sekce avantgardní umělecké
skupiny Devětsil, toužilo osvobodit se od akademických konvencí tehdejších scén a zrušit
propast mezi jevištěm a hledištěm. Po roztržce
uvnitř souboru, která vyústila odchodem části
ansámblu v čele s Frejkou a Burianem, se však
sama tato scéna, jakkoli toužila po divadle
nespoutaném a hravém, ocitla v zajetí toho, co
scénám oficiálním vyčítala. Osvobozené divadlo pod vedením Jindřicha Honzla kritizovalo
stylizátorství a nepřirozenost tradičních scén
­– a nevědomky začalo vytvářet stylizátorství
nové. Divadlo, které chtělo na svá prkna vnést
mladého ducha, postupně upadalo do intelektualismu a strojenosti. Za této situace došlo
pod hlavičkou Osvobozeného divadla 19. dubna
1927 k soukromému studentskému představení
v divadelním sále Umělecké besedy – které se
ukázalo jako čin, na který se čekalo.
„I když jsem nechtěl jít k divadlu a Voskovec
jakbysmet,“ vzpomínal později Jan Werich,
„divadlo si přišlo pro nás.“ Hra Vest Pocket Revue
s podtitulem Tu– i cizozemské radovánky o devatenácti obrazech, pocházející z pera dvou neznámých autorů, studentů Jiřího Voskovce a Jana
Wericha, neměla vysoké ambice. Její premiéra
měla být zároveň derniérou – s tím počítali jak
autoři textu a představitelé hlavních komických
rolí v jedné osobě, tak diváci, mezi nimiž ostatně
převažovali kamarádi a spolužáci obou autorů.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Shodou náhod se však v publiku objevilo i několik veličin tehdejšího divadelního světa, a to
včetně uznávaných divadelních kritiků. Všichni
se poskládali na nepohodlných židlích a s pocity
značně smíšenými si prohlíželi podomácku vyrobené a neumně pomalované dekorační plenty,
které měly suplovat obvyklou nákladnou a pompézní revuální výpravu. O několik desítek minut
později opouštělo sál nadšené obecenstvo a již
příštího dne se v tisku objevily neméně nadšené
recenze.
Nepřítel sedí U fleků
Dějovou osu, která jednotlivé revuální výstupy
spojovala, tvořilo parodické putování kolem
světa. Hra byla více kabaretem než činohrou,
vlastní náplň spíše než hlavní dějová linka
poskytovaly volné výjevy, písně, tance a především sólové výstupy ústřední dvojice herců
a zároveň autorů hry. Ti vnějškem připomínali
nejvíce klauny, vtipem a inteligencí se blížili zaniům, sluhům z commedie dell´arte. Na
obličejích měli masky, jež zdůrazňovaly individuality obou herců – Jiří Voskovec se jevil
jako líbivý typ, zatímco Jan Werich volil masku
s dobráckým úsměvem a úzkýma, mazanýma
očima. Jejich vtip vynikal především v takzvaných forbínách, improvizovaných dialozích
odehrávajících se před oponou, které oběma
hercům umožňovaly z divadelních prken s vtipem glosovat aktuální události. Tyto předscény
se později staly pro další jejich tvorbu typickými – a přesto vznikly úplnou náhodou, jak
dosvědčuje Jan Werich: „Když jsme hráli poprvé
(a mysleli, že naposled) Vest Pocket Revue, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás
vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak
zabavit. A vznikla první forbína.“
To, čeho se stali diváci v malém sále Umělecké
besedy svědky, nebylo pouhou nezávaznou studentskou zábavou. Jednalo se o projev revolty,
přestože zahalené pláštěm humoru. Voskovec
vzpomínal: „Zdálo se nám, že U Fleků sedí nepřítel, že pivo je nepřítel, slovanská ‚bodrost‘ a sentimentalita jsou nepřátelé a družiny dam a dívek
v národních krojích jakbysmet. A ovšem politické
strany byly fraškou. S klauny jako Kramář nebo
Klofáč a ostatní. Šaškové všech barev.“ Werich
doplňuje: „...staří prďolové, kteří byli proti všemu
novému. Lepkavé stoly od piva, u kterých se vyprávěly špatné, oplzlé anekdoty. Pivní humor. Hesla
‚Malý, ale naše‘ nebo ‚Smrádek, ale teploučko‘.
Čecháčkovství. A tak dále.“
Vest Pocket Revue, čerpající náměty ze soudobých
problémů, byla hrou studentskou a jako taková
byla původně určená především mladým – coby
ukázka kritického a demystifikujícího pohledu
na svět však neměla platnost pouze generační.
Kus, který měl být hrán pouze jedenkrát, dosáhl celkem 207 repríz. Tento úspěch oba autory
přesvědčil, aby zanechali studií a věnovali se
divadlu trvale. A následovaly další hry: Smoking
Revue, Fata Morgana, Ostrov Dynamit, Golem...
Osvobozené divadlo, již neoddělitelně spojené se jmény Jiřího Voskovce a Jana Wericha,
mělo být napříště křivým zrcadlem světa – a to
jak „poklidného“ světa poválečného, tak světa
ohroženého hospodářskou krizí a nastupujícím
fašismem a nacismem.
Skutečnost smrdí
Dvacátá léta se postupně přehoupla do let třicátých. Svět, do nějž se před několika lety zrodila
Vest Pocket Revue, již neexistoval. Hospodářská
krize na počátku třicátých let nejenže trvala,
navíc se blížila ke svému vyvrcholení. Ukazovaly
se meze demokracie vybudované na vratkých
poválečných základech, autoritářské režimy
začaly pohlcovat jednu zemi za druhou. „Umění
kdysi skutečnost nadobro opustilo, protože mu
páchla. Dnes pak skutečnost smrdí a umělec se
musí spojit s učenci, politiky a revolucionáři,
aby mrtvolu odstranili,“ stálo v předmluvě k tištěné verzi hry Osvobozeného divadla Caesar,
která měla premiéru na počátku roku 1932.
S komediální nadsázkou v ní Voskovec s Werichem ukazují praktiky, které tehdy vládly československé politické scéně. Stěžejním obrazem
hry je obraz třetí – důstojní reprezentanti zájmů
obce si tu sice na jednu stranu navzájem vyčítají korupci, na stranu druhou jsou však solidární
a vzájemně se kryjí.
Caesar se v mnohém lišil od her předchozího
období. Počáteční revuální roztříštěnost se
proměnila v pevný dramatický rámec, jazykové
hříčky, často parodující obecně známé jevy, byly
nahrazeny důrazem na kritickou důslednost.
Nově se vyvíjejí a určují i vlastnosti ústřední
klaunské dvojice – původní lehká komediální
pomatenost, vyřazující ji kamsi za okraj divadelního dění, se v nové hře přeměňuje v obrazné
vyjádření životní situace člověka, který je odsunut z cesty velkým dějinám, a je proto předmětem společenské manipulace.
První třídou do třetí říše
Kromě patrných odlišností existovaly i prvky, které Vest Pocket Revue a Caesara spojovaly. Stejně jako byla groteskní „vestpocketka“
společensky kritickou (ať již se zaměřovala na
povrchnost pražské zlaté mládeže či na nejrůznější pachatele komerčního braku), tak byl
satirický Caesar komediálně nadsazený. Změnil
se však svět a s ním i publikum, pro které bylo
třeba hrát. V Caesarovi tak zaznělo jasné politické slovo tam, kde Vest Pocket Revue pouze
naznačovala.
A diváci to přijali s nadšením. Následovaly další hry, které měly společné to, že bořily mýty
a demaskovaly mystifikátory. Ve hře Osel a stín
z roku 1933 například autoři využili starou
Lukianovu anekdotu k tomu, aby na pozadí
sporu dvou partají a zrození „třetí říše, říše
Osla a Stínu“ v improvizacích volně rozvíjeli
denní aktuality z lipského procesu. Německé
velvyslanectví v Praze zuřilo, říšské listy paso-
valy šašky V+W na židomily horší Židů. Voskovec
s Werichem reagovali ve svých neustále aktualizovaných forbínách: rozvedli například dialog,
podle kterého má být název divadla přeměněn za
Zglajchšaltované, a dostali prý už řadu nabídek
na zájezd po Německu – „tam pojedeme první
třídou a zpátky v kufrech“. Dialog byl zakončen
ódou na Německo („oslavnou, abysme to neměli
tak zlý“) – písní o Kohosově pálení knih, střílení
socialistů „na útěku“ apod., interpretovaném
stylem absurdních výmluv („a aby netrpěli zimou
chudý básníci, dám zapálit jim z jejich knížek velkou hranici“).
Lidu se parte netiskne
Tématu diktatury a diktátorů se Voskovec
s Werichem nevyhýbali ani v dalších hrách,
nutně však museli narazit na otázku, jaká je to
vlastně společnost, která podobné typy vytváří. A tak jsou diktátoři v hrách Voskovce a Wericha obklopeni plejádou nepoctivců, politických
spekulantů a podvodníků, kteří budují vlastní
postavení na strachu a nečinnosti jiných. Proti
nim musí vystoupit kladná síla: tak se v Baladě z hadrů objevuje lyrický i vzpurný prokletý
básník Francois Villon, v Nebi na zemi se zlu
postaví poněkud černobíle vykreslený Camilio,
v Těžké Barboře hradní pány vyhání lidský učitel
Gustav, v Rubu a líci se do čela nezaměstnaných
postaví Josef Klokan, jehož minulost je obestřena tajemstvím. Nejvýznamnější kladnou
složkou her však jsou vždy postavy V+W, které
pod různými jmény procházejí labyrintem příběhů a dob. Poctivost, nesnáze, kterým musí
čelit, a dobrodušnost těchto věčných, bezejmenných plebejců dělají skutečné hrdiny právě z nich.
Jako by Voskovec s Werichem tušili, že se jejich
hra Pěst na oko aneb Caesarovo finále stane epilogem Osvobozeného divadla, učinili ústřední postavou právě bezejmenný a nesmrtelný
lid. Pěst na oko, hraná na jaře 1938, dávala
lidem naději, jelikož dešifrovala logiku, podle níž každý triumf zvůle musí být jen dočasný. Stala se dovršením dvanáctiletého vývoje
Osvobozeného divadla a zároveň i ideovým
poselstvím, které po sobě toto divadlo chtělo
zanechat a také zanechalo. „Ten Caesar, víte,
a ti vaši velikáni, to jsou takové kulisy v dějinách, a ty musí být podepřeny, poněvadž jinak
by se vám skácely. Podívejte ten sloup, ta nádhera, ta elegance, ta vznosnost, kde by byla, kdyby
tady nebyl ten šprajc, který jej drží. Obraťte jednou kulisy naruby. Hrajte lidem o lidech. Caesar
a Alexander Veliký, ti umřeli. Ale četl jste někdy:
hlubokým žalem zdrceni oznamujeme, že zemřel
lid? To parte ještě nevyšlo a také nevyjde,“ tvrdil
Werich v jedné ze scén této hry. Mimoděk tak
shrnul poselství, které po dvanáct let znělo
z jeviště Osvobozeného divadla.
Autorka studuje mediální studia a politologii na
Univerzitě Karlově v Praze
19
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jan Hron
20
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Více než šedesát let uplynulo od doby, kdy byli z českého pohraničí vysídleni sudetští Němci. Ondřej Matějka, Petr Mikšíček a Matěj Spurný z občanského sdružení Antikomplex se tomuto tématu věnují od roku 1998.
Jejich největším projektem byla a je výstava
Zmizelé Sudety, v níž se pomocí dvojic fotografií srovnává podoba vybraných míst před
odsunem Němců s dneškem. Výstava se dostala
i za hranice – do Německa a do Polska. V prosinci loňského roku jim vyšlo už čtvrté vydání
stejnojmenné publikace a kromě toho kniha
Sudetské osudy mapující příběhy lidí, jejichž
život je s českým pohraničím a jeho problematickou historií úzce svázán. Antikomplex také
rozběhl projekt Krajina za školou, ve kterém
studenti středních škol hledají ve svém okolí
místa podle starých pohlednic a pak fotografují jejich současný stav. Jak říkají jeho členové, Antikomplexu nejde tolik o to kritizovat
odsun z nějakého morálního hlediska, jako spíš
zjišťovat a ukazovat důsledky, které odsun pro
českou krajinu a společnost měl.
Není vlastně už dnes tak trochu móda
odsun kritizovat?
O.M.: Nedávno mi jedna novinářka říkala, že
CVVM udělalo průzkum ohledně Benešových
dekretů. Podle něho vzrostl výrazně počet lidí,
kteří se na dekrety dívají kriticky. Ale zároveň
vzrostl počet lidí, kteří na ně nemají žádný
názor. To je myslím příznačné. Na jednu stranu se odsun Němců zpracovává, čím dál víc lidí
o něm ví a pohled na něj je diferencovanější. Na
druhou stranu čím dál víc lidí – hlavně z mladé
generace – si o něm nic nemyslí, protože o něm
nic neví. Když přijedeme na gymnázium, nemusíme napravovat pokřivený obraz Němců nebo
Sudeťáků, ale musíme nejdřív podat základní
informaci, že tu nějací sudetští Němci byli.
P.M.: Letos v květnu jsem slyšel na Radiožurnálu
diskusní pořad k výročí konci druhé světové války. Moderátor měl na telefonu nějakého historika a ptal se ho na jeho názor na odsun. Vycházel
z premisy, že odsun žádná výhra nebyla, ale aspoň to lze dnes už klidně říkat. Historik se začal
těžce bránit, že jsou to nové, ještě nedokázané
interpretace – vlastně moderátora uzemnil, že si
dovolil příliš. Když už se dnes o odsunu polemizuje, řekne se, že to nebylo ekonomicky a lidsky
správné, ale odsun se prostě odehrát musel.
Politické vedení a lidské pudy
Co si o odsunu myslíte vy?
O.M.: Snažím se o odsunu přemýšlet kriticky, ale
není mým osobním cílem, aby všichni lidé řekli, že
odsun byla chyba. Odsun Němců není stejné téma
jako nacismus v Německu, což byl natolik jednoznačný průšvih, že se musel jednoznačně odsoudit. Odsun Němců následoval po válce a jeví se
z mnoha pohledů jako přirozený důsledek války.
Kdyby k němu nedošlo, byl bych osobně radši, ale
zároveň si uvědomuji, že podmínek, které by se
musely splnit, by muselo být opravdu hodně. Bylo
by trochu bláznivé říkat, že bylo reálné odsun
Němců neprovést. Museli bychom mít například
prozíravé, a tedy úplně jiné politické vedení, které by neslyšelo jenom na primární lidské pudy.
M.S.: Důležitá a pozitivní věc je to, že kdo chce
dnes odsun otevřeně zkoumat, tak může – nikdo
mu za to nebude nadávat. Čím dál víc lidí, i když
je to asi stále menšina, si tak může představit,
k čemu vlastně došlo. Fráze typu Němci zradili
naši vlast, a tak šli, nejsou špatně primárně proto, že nepřipouštějí provinění nás Čechů. Horší je,
že lidé, kteří tyhle fráze opakují, nechtějí odsun
více poznat, nechtějí si uvědomit, jakých různých
lidí se odsun týkal, jak probíhal a proč v sobě ti
vyhnaní lidé můžou nést nějakou bolest.
Lze se z odsunu nějak poučit, nebo jsou
to jenom historické události?
M.S.: Poučit se z toho, co znamenal odsun,
znamená bránit až příliš jednoduchým řešením
složitých problémů. Nedávno jsem si na téma
odsunu vzpomněl v souvislosti s událostmi
kolem vsetínských Romů. Jako by byla pro Čechy
ve 20. století metoda odsunu typická: vezmou se
lidé, kteří dělají problémy, a odsunou se někam
za hranice, ať už země nebo regionu. Při takovém procesu bude vždy docházet ke strašným
škodám a ublíží se spoustě lidí.
O.M.: U sudetských Němců mně docela záleží na
tom, abychom se mezi nimi naučili rozlišovat
na nacisty a na ty, kteří byli odsunuti, přestože
nic zlého neprovedli. Tím bych nechtěl události vracet nějak zpátky, odsun se prostě nezruší.
Měli bychom si ale zpětně připustit, že jsme se
dopustili bezpráví i na lidech, kteří nic špatného
neudělali. Tohle rozlišování se nám bude hodit.
Například Ukrajinci nejsou všichni jenom mafiáni nebo divní gastarbeiteři, jsou to i lidé zajímaví. Musíme se k cizincům i k menšinám u nás
naučit přistupovat nepředpojatě.
A pak je tu téma osídlování, které jsme si organizovali sami a při kterém jsme spoustu věcí zpackali.
Měli bychom to období poznat, abychom poznali,
jak na tom jsme. Že Čechy to nejsou jenom prosperující Praha a nějaká velká města, ale také vesnice
v pohraničí, které jsou na tom prachbídně a mají
v severozápadních Čechách zničené okolí různými
socialistickými zásahy. To jsme také my.
Zvykli jsme si na bourání
V knize Sudetské osudy píšete o tom, že
pocit domova nelze vyprodukovat jako
výrobky z betonu a železa. Zůstává tenhle přístup k domovu jako k předmětu
i dnes?
M.S.: V Sudetech jsme se setkali s hodně mladými lidmi, kteří si tam po dvou generacích našli
domov. Zároveň je pravda, že některé regiony
jsou natolik poškozené stěhováním obyvatel,
že se tam téměř žádní lidé už opravdu necítí být
doma.
V rámci natáčení rozhovorů pro Sudetské osudy
jsme mluvili také s lidmi ze severozápadních
Čech, z nichž mnozí museli odejít z vesnic, které
padly kvůli těžbě. Teď někde žijí a říkají: no já už
jsem doma tady, ale za ten domov bych nebojoval, protože citový vztah k němu nemám.
O.M.: To byl například pán z Oseka. Osek je
v podkrušnohoří jedna z perel, historicky cenné
místo. Je v něm klášter s gotickým presbitářem –
nejstarší gotická památka na území Čech! A ten
pán by nechal klášter klidně zbourat, už je totiž
na bourání zvyklý.
P.M.: Zvlášť osídlencům v severních a severozápadních Čechách pocit domova často chyběl.
Většina lidí, kteří přijeli osídlit pohraničí, jezdili na dovolenou a na víkendy za rodiči domů.
Ostatně za to, že vůbec do pohraničí přišli,
dostávali peníze. Lidé v Krušnohoří navíc leckdy
podepsali glejt, tzv. pohřebné. Dostávali peníze
za to, že nemohli odejít, a tedy často i za to, že
svůj nový domov ničili: museli se podílet na jeho
ekologické a kulturní devastaci.
Byl jsem teď například na jedné základní škole
v Chomutově, kde se rozjel projekt Krajina za
školou: paní učitelka Saloňová sbírá staré fotografie a pak s dětmi hledá a fotí ta samá místa
v současnosti. Říkala, že se rozpoutal obrovský
zájem o to, aby děti za svoje rodiče a prarodiče
zmapovali zničené dědictví. Jako by se ti rodiče
a prarodiče chtěli z toho pohřebného vykoupit.
Liší se stále krajina Sudet od zbytku
Čech? Je to pěkná krajina?
P.M.: Znát to stále je. Původní genius loci,
původní architektura zčásti zůstala. Když jede
člověk třeba po karlovarské ulici, architektonická hranice Sudet a Čech je někde za Hořesedlemi, kde stojí první hrázděný dům. Pak už je ta
silnice roubená vojenskými prostory, ruinami
kapliček. Ve vyšších nadmořských výškách se už
nic nepěstuje, jsou tam maximálně pastvinářská
družstva. Dnes se vrážejí miliony eur do toho,
aby se do Sudet vrátila stáda dobytka, aby to
tam alespoň trochu žilo. Dále je ta krajina mnohem řidčeji osídlená. Bývalé německé domy leckde stojí, jsou ale z devadesáti procent ve velmi
drastickém stavu. Naopak člověk najde spoustu
bývalých sudetských vísek, kde jsou dnes domy
opravené podle městského stylu: s plastovými
vyklápěcími okny z paneláku. Příroda v pohraničí jako jedna z mála získávala naopak
21
9
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
v posledních padesáti letech na kráse: západní
část Krušných hor, Novohradské hory, Šumava.
Jediná výjimka jsou severní Čechy.
M.S.: V Sudetech jsou dva elementy: dochované
dědictví a zároveň devastace – větší než jinde.
Dnes je dobré upozorňovat na dědictví, na které se dá navazovat. V tom mají Sudety výhodu
oproti venkovským oblastem třeba ve středních
Čechách, které jsou dnes také zpustlé a lidé je
opouštějí. Společnost, která žila před válkou
v Sudetech, byla na svou dobu docela moderní:
mnoho míst bylo zařízených na turistiku a byla
to poměrně industrializovaná část naší země
s hustou infrastrukturou. Pokud se naučíme
navazovat na věci, které v Sudetech zbyly, nebudou muset tamní venkovské kraje čelit úpadku
jako dnes. Jenom se musíme naučit brát Sudety
jako plnohodnotnou součást naší země.
Zatažené záclonky
a anonymní dopisy
Jak moc se na to dědictví navazuje?
22
která se stala na německých obyvatelích. Prvotní
motivace je většinou zájem o to, aby se začalo dít
něco v mé obci, aby to už nebyla chcíplá pohraniční vesnice. Většinou pak vyšťárají nějakého
rodáka, nebo třeba jenom rok založení obce, aby
se pak mohly pořádat obecní slavnosti.
Co vás vlastně k tématu Sudet a sudetských Němců táhne nejvíc? Je to čistě historický zájem, aktivismus nebo
pocit viny za to, co se tehdy stalo?
O.M.: Asi v každém regionu bychom dokázali
vyjmenovat skupiny nebo jednotlivce, kteří se
o to zajímají. Řekl bych, že zájem o to dědictví
v Sudetech je. Je samozřejmě rozdíl mezi velkými městy a zapadlými zchudlými vesnicemi.
Ve městech je to dokonce spíš i móda. V Liberci
či v Ústí nad Labem, když nemáte nějaké staré
fotky a harampádí po Sudeťácích, nemáte super
hospodu. To samozřejmě nesvědčí o nějakém
hlubokém zájmu, ale svědčí to o tom, že téma
Sudet je dnes živé. Na venkově, kde lidé často
žijí v domech po Němcích a ty domy často nevypadají vábně, se naopak může člověk leckdy
setkat s nějakými hodně negativními reakcemi.
Například ve Starém Sedlišti na Tachovsku organizují naši přátelé setkání s německými rodáky
a každý rok se na té slavnosti objeví o něco víc
místních než rok předtím. Na začátku ale nepřišel
vůbec nikdo, místní obyvatelé to setkání pozorovali za zataženými záclonkami. Pak dokonce
chodily organizátorům anonymní dopisy.
P.M.: Náš kolega Richard Čepek bydlí v malé obci
Třebín v Českém středohoří. Získal disertační
práci rodačky z Třebína o pomístních názvech,
o čemž ti současní lidé absolutně nic nevědí. Je
to úžasný zdroj materiálu. Začali na jeho základě
vytyčovat stezky, obsazovat cedulkami, že tady
je Janinčina roklinka apod.
O.M.: Tohle navazování se většinou neděje primárně kvůli tomu, že by lidé chtěli odčinit křivdu,
M.S.: Snad můžu říct za nás všechny, že za odsun
odpovědnost necítíme. Nicméně mě docela zasahuje, že v téhle zemi k němu došlo a že my Češi
jsme se při něm podíleli na spoustě ošklivých
událostí. To, co nejvíc prožívám, jsou živí svědkové té pohnuté historie, ať už vyhnaní sudetští
Němci nebo lidé, kteří přišli do Sudet po válce.
Ti všichni prožili dramatické a silné příběhy, na
které člověk v naší generaci moc často nenatrefí
– naše osudy dnes tak dramatické nejsou. Dalším, pro mě důležitým „živým svědkem“ je určitě
také krajina Krkonoš, kde jsem vyrostl. Je krásná
a zároveň postižená ztrátou původních obyvatel
– je v ní velké bohatství, které jsme ztratili, ale
přitom je v našich rukou něco z toho bohatství
zachraňovat. Alespoň tím, že o něm budeme
podávat dílčí svědectví.
P.M.: Obešel jsem sám celé pohraničí republiky.
Ta vyprázdněná krajina pozůstatků ve mně zanechala hluboký vjem a zároveň smutek z toho, že
v ní není to, co by tam mělo být. Odmalička jsme
chodili s rodiči po Krušných horách a všude jsme
viděli zbytky domů. Bral jsem to jako samozřejmost, ale když jsem si pak představil, co všechno
tam kdysi stálo, byl jsem jako u vytržení. A pak
mě to téma začalo strašně zajímat.
Ondřej Matějka (1979) vystu-
Petr Mikšíček (1977) vystudo-
doval historii a politologii na FF
UK v Praze. Byl mluvčím Českoněmeckého fóra mládeže (2001–
2003), členem Koordinační rady Česko-německého diskusního fóra (2003–2004). Je členem
sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy
a knihy Zmizelé Sudety.
val kulturologii na FF UK v Praze.
Za diplomovou práci o sociokulturním vývoji česko-německého
pohraničí ve 20. století získal v roce 2004 Cenu
Josefa Vavrouška. Vydal knihu Sudetská pouť
aneb Waldgang a knihu Znovuobjevené Krušnohoří. Je členem sdružení Antikomplex a spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety.
Kdybych s odsunem bytostně nesouhlasil, dělal
bych něco jiného, než dělám teď. Asi bych v praxi
realizoval nějakou morální kritiku českého národa, zpochybňoval bych určité politické zákony
atd. To mě ale příliš nebaví. Odsun beru jako to,
co muselo nastat, ale v současnosti je potřeba
ho odčinit: vrátit naší zemi, o co jsme ji připravili. Podílet se na projektech, které pomůžou
bývalou malebnost a zabydlenost v Sudetech
znovu vytvořit.
O.M.: Asi bych měl říct, že nás zajímá ještě
spousta jiných témat. Nejsme fanatici zaměření na jednu věc. To, že jsem si nakonec z té
celé šíře vybral Sudety a odsun Němců, je spíš
shoda okolností. Pocházím z Liberce, kde jsem
chodil na německé gymnázium, takže jsem uměl
německy – pak má člověk prostě možnost se
něco víc dozvědět o historii místa a přirozeně ho
to začne přitahovat.
Na začátku pro mě hodně stál morální aspekt.
V určité chvíli jsem si prožil, že bylo docela dost
nespravedlivé, odsunout jednoduše všechny
Němce, i ty, co se ničím neprovinili. Bylo to sice
takové trochu tezovité přesvědčení, ale bylo to
východisko. Následně se ta teze rozvinula do
spousty poznání a zkoumání. Dnes asi nejsilněji
prožívám, že území Sudet je možná světově jedinečné: na malém území s vysokou úrovní civilizace se vyměnilo skoro všechno obyvatelstvo.
Vznikají tak otázky, co se stalo s krajinou a co
se stalo s lidmi. Tohle dědictví ještě stále plně
nedoceňujeme, je potřeba ho rozkrýt tak, abychom sami sebe lépe poznali a dokázali se sebou
lépe zacházet. A taky abychom si nenamlouvali, že jsme úspěšní mladí Evropané, ale že jimi
můžeme být jedině za podmínky, že poznáme
všechno, co tady máme.
Matěj Spurný (1979) vystudoval
historii na FF UK v Praze. Publikuje
články o problematice česko-německých vztahů. V letech 2004–2005
studoval jako stipendista Studienkolleg zu Berlin
moderní německé dějiny na Humboldtově univerzitě. Je jedním ze zakladatelů sdružení Antikomplex, spoluautorem výstavy a knihy Zmizelé Sudety
a editorem knihy Sudetské osudy.
Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Jiří Ptáček
David davový, David krásný
Jiřího Davida je nutné představit jen čtenářům, co se na hony vyhýbají kulturním
rubrikám. Ostatní mají aspoň základní představu, že jde o známého výtvarného umělce.
Již méně čtenářů bude umět říct, zda Davidův
věhlas lze přičíst na vrub jeho četným článkům
o kultuře a politice, televizním výstupům a kontroverzní image, nebo nadprůměrné úrovni
umění. A je vůbec něčím nadprůměrná?
Čtenářům kulturních rubrik budiž útěchou, že
podobné potíže mají i umělečtí kritici. Výstava
Rez s novými obrazy a objekty nám to pomáhá
pochopit.
David davový a masmediální
Umělec Jiří David je dítětem společenských dějů
na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Na počátku stálo členství ve skupině Tvrdohlaví, s níž se už před rokem 1989 připojil k hnutí
mladých umělců, kteří veřejnosti imponovali
odvahou větší, než měla sama. Změny režimu
pak uměl využít a dřív než ve světě odezněla
euforie z pádu komunismu, vytvořil úspěšný
fotografický soubor Skryté podoby. Půlil v něm
tváře politických a kulturních osobností a skládal je stejnými částmi k sobě. Od té doby nepřestal českou společnost zásobovat uměním, jež
má za cíl zaujmout co nejširší spektrum diváků
a médií. Odtud zbýval krůček k masmediálnímu
tribunovi.
David neurčitý
Rez nemá atributy těchto Davidových projektů
- domácí násilí, slzící politiky, křesťanské symboly, sebeobnažování či terorismus. Na barevně
střídmých obrazech jsou prosté věci (židle, lampa, palice), případně písmena, motýl a mužské
figury. Trojrozměrné objekty jsou vlastně taktéž
obrazy, protože jsou sešroubovány z malířských
pláten. Na nich a v nich jsou také provedena písmena a pospojovány jsou opět dřevotřískovými
překlady z písmen. Na řadě obrazů ale převažuje
abstraktní geometrie či gestická exprese.
AP Ateliér je pracovištěm architekta Josefa
Pleskota. Ten se během jeho rekonstrukce rozhodl vyhradit jednu místnost výstavám. Úpravu
provedl s citem k industriálnímu charakteru
bývalé továrny, a tak bílou výmalbou prosvítá
šeď tvárnic a doplňují ji kovové prvky. Režné,
bílé a šedé tóny Davidových děl sem zapadají.
Jejich instalace tuto adekvátnost ještě posiluje. Malby jsou umístěny v různých výškách,
objekty různě po sálu. Společně s nenápadnými pruhy žluté lepicí pásky po podlaze, stěnách
a stropu vytvářejí dojem propojení děl navzájem a s prostorem.
Popsat Rez má smysl, neboť Davida ukazuje
v méně známé poloze. Tentokrát usilujícího
o nestálost, významovou neurčitost a zároveň
o vysoce formalistní, krásný tvar. Rez nemá jiného poselství než estétské hledání mezistupňů
obrazů, objektů, zobrazení, abstraktní malby,
namalované věci, písmen. Všechny jmenované
prvky a další nejmenované (včetně každého
detailu) mají zůstat „ve hře“. To je opakem Davidových děl, která mají vyvolat veřejné reakce.
Ta, ať už jednoduchá či komplikovaná, obsahují vždy konkrétní, plakátovou vrstvu, o níž pak
probíhá diskuze.
Výstavu Michala Vavrečky Docela pravděpodobný model asi neuvidí mnoho lidí, i když by mělo. Komorní galerie Etc. sídlí v pražských
Nuslích a to je čtvrť, kde dobré výstavy nikdo nehledá. Ta Vavrečkova
je ovšem zdařilým řešením starého uměleckého tématu: autoportrétu. Skládá se z velké kresby provedené barevnými tužkami a jednoho videa. Pohledný vysoký muž stojí vedle sporáku, nic víc. Jen to,
že šilhá. Kresba je realistická a vyžadovala měsíce vrstvení pastelek
přes sebe, video vzniklo za pár minut. Docela pravděpodobný model má
v sobě mohutnost, věcnost, patos i sebeironii.
Michal Vavrečka: Docela pravděpodobný model. Galerie Etc, Jaromírova
18, Praha 2. 8.1 - 31. 1. 2006. Otevřeno ve všední dny 9 – 18 hodin.
David úpěnlivý a hledající
David bývá hodně kritizován. Pokud je však
u něj něco trvale zajímavého, pak tato schopnost udržovat kontakt s uměleckou komunitou
experimentující s formou a funkcí umění. To
mu umožňuje obstát na dvou frontách, to ho
zachraňuje. Výstavu Rez je možné brát jako
vyrovnávání s šířící se vlnou strohého konceptuálního umění navazujícího na odkaz sedmdesátých let. Dokonce ji lze snadno smést ze
stolu tvrzením, že jí je poplatná, či že je jenom
dalším „přesunem“ postmodernisty. Vyvolání nejednoznačného a hravého dojmu rovněž
Davida dovedlo k namnožení prvků až k hranici,
kdy úsilí nahrazuje snaživost. Právě proto Rez
vykresluje Davida jako méně sebejistého autora, jenž ví, co má za sebou, a chce zjistit, jestli
mu mezi prsty neproklouzly lehkost a výtvarnost.
Jiří David: Rez. AP Ateliér, Komunardů 5, Praha
7. 15. 12. 2006 – 25. 5. 2007. Otevřeno ve všední
dny od 9 – 18 hodin.
Výstavu skupiny Ládví nejspíš také neuvidíte, ale z jiného
důvodu. Ačkoli shrnuje veškerou dosavadní činnost této
zajímavé mladé skupiny, trvá jen čtyři dny. Vedení galerie
Akademie výtvarných umění je neúprosné a výstavy mění
tak rychle, že se o nich veřejnost ani nestačí dozvědět.
Ládví se zaměřuje na zásahy do životního prostředí stejnojmenné části Prahy 8. S respektem k sídlištní architektuře a urbanistickému řešení Ládví ze
sedmdesátých let se snaží zdejší prostor oživit, skoro archeologicky zkoumat a malými zásahy,
které nenapadnou nikoho jiného než umělce, zkvalitnit život obyvatel. Její působení nekončí
výstavou, a tak se hodí vybídnout lidi v Ládví, aby sledovali, co se kolem nich děje.
Ládví – sídliště Ďáblice. Galerie AVU, U Akademie 4, Praha 7. 8. 1. – 12. 1. 2007.
23
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Michaela Bečková
TAKOVÍ PITOMCI!
„…jako se rodí listí, tak podobně se rodí lidé:
listí – to sráží vítr – však nové vyráží zase
v lesích rostoucích bujně, když jarní doba se blíží:
podobně lidský rod – ten vzniká, jiný zas mizí…“
(Homér: Ílias)
Sebastiano Vassalli (narozen 1941) je autorem
povídek i románů a nutno poznamenat, že celou
jeho prozaickou činnost charakterizuje zájem
o společenské jevy. Jsou to jednak problémy
Itálie, které často tematizuje, ale také problémy
Evropy. Tak tomu je i v tomto románu, který je
jakýmsi obrazem vývoje Evropy po druhé světové
válce až po současnost.
Tento obraz autor vytváří jakoby na pozadí osobního příběhu dvou lidí, o jejichž životě vypráví
jejich blízký přítel. Na malém prostoru se zde
setkávají dva světy. Svět soukromý a svět veřejný. Svět velkých ideálů a svět možnosti či spíše
nemožnosti realizovat ony ideály tam, kde žijí
skuteční lidé.
Milenci, kteří spasí svět?
Jak již bylo řečeno, základní osu románu tvoří
příběh milenecké a posléze manželské dvojice,
Lea a Michely Ferrariových. Od prvních stran
jsou oba líčeni jako velicí idealisté, kteří jsou
přesvědčeni, že naleznou návod na to, jak spasit
svět. V průběhu svého života podléhají různým
generačním intelektuálním módám a hnutím,
vždy jsou jimi doslova pohlceni a vždy do nich
aktivně vstupují a chtějí je aplikovat na společnost, ve které žijí. Tyto ideály jsou vzájemně
často v nesouladu a tak, jak rychle přicházejí
a s velkým nadšením jsou Ferrariovými přijímány, tak snadno je manželé opouštějí a nechávají
se pohltit jinými. Můžeme sledovat jejich obhajobu socialistické společnosti, můžeme vidět,
jak propadají hnutí hippies, můžeme pozorovat
jejich odmítání materiálního světa a individuálního prospěchu… Vedle této dvojice pak příběhem defiluje poměrně velké množství postav,
které nějakým způsobem reprezentují jednotlivé
ideály a zároveň demonstrují jejich zneužitelnost v reálném světě. Vše pak působí groteskně
a leckdy až tragicky.
Čtenář se chvílemi pozastavuje nad naivitou
obou protagonistů, mohou mu připadat nepravděpodobní. Autor je ale používá pouze jako prostředek k tomu, aby zobrazil šílenství a absurditu 20. století, které bylo plné humanistických
ideálů a zároveň plné důkazů o nehumánnosti
lidských činů. Tím, jak Leo a Michela stárnou,
stávají se jejich skutky spočívající v neúnavné
společenské angažovanosti marnější a marnější,
navíc můžeme sledovat postupný rozpad a rozmělnění jejich osobního života, který vyústí
v bizarní tragédii.
Sevřenost textu způsobuje motiv absurdity,
a to je také prostředek, kterým autor celé téma
graduje. Tempo vyprávění se ke konci zrychluje, nepravděpodobné a groteskní situace se
zmnožují a teprve samotný závěr je místem, kde
se osobní a dějinné doslova setká, a kdy je zpochybněna důležitost vlivu každého jedince na
lidskou společnost, kdy je zobrazena marnost
lidského snažení. Zároveň autor poukazuje na
nutnost tohoto faktu a nedělá to nijak prvoplánově a didakticky. Naopak. Zdůrazňuje absurdnost této skutečnosti.
„Svět si jde, kam chce sám a ne kam bychom chtěli
my, aby šel. Zvolal jsem nahlas: ‚Takoví pitomci!‘
a myslel jsem pochopitelně na Lea a Michelu, ale
i na tisíce lidí, o nichž se píše v encyklopediích
a historických knihách. Na světce, vynálezce, vojevůdce, umělce, vědce, spasitele, revolucionáře,
kacíře, na mučedníky všech vyznání a všech kauz,
na průkopníky všech změn…Na všechny ty, kteří
v každé době obětovali životy, aby byl svět dokonalý, a za cenu strádání a s vynaložením obrovského
úsilí se jim podařilo dovést ho tam, kde je teď, na
okraj propasti. Zavrtěl jsem hlavou. Ještě jednou
jsem zopakoval: ‚Takoví pitomci!‘“ (s.188).
Sebastiano Vassalli - Archeologie přítomnosti
Z italštiny přeložila K. Vinšová
Paseka / Pistorius 2006
Novinky na knihkupeckých pultech:
24
M. Satrapiová: Persepolis
Z francouzštiny přeložil R. Podaný
BB/ART 2006
První íránský komiks, kterým pokračuje řada čtenářsky oblíbených
autobiografických komiksů jako je Padoucnice Davida B. nebo Thompsonův komiksový román Pod dekou.
Čtenář nahlíží do mentality arabského světa očima dívky, kritické
k ideologii režimu, v němž žije a kromě osobního vyrovnávání se se
situacemi, jež život přináší, se zde výrazně řeší otázka lidské svobody.
J. Hlaváč, J. Petrová: Krtčí výlety
Baobab 2006
Hloubal, Nosomír, Blátoslav, Kulík a Hlinek jsou
krtčí bráchové, kteří se chystají oslavit narozeniny. Knížka, osobitá výtvarně i slovesnou
poetikou, vypráví jejich krátké příběhy a nijak
se dětem, kterým je určena, nepodbízí. Součástí je i CD-ROM s hrou o pěti kapitolách, kterou
si děti mohou zahrát i francouzsky a anglicky.
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily
Autor: pash*
Tvrdí chlápci v chytrém hávu
Ksakru! Jaktože jsem se k tomuhle dostal až teď?! Nejdřív jsem vůbec netušil, co to má být
za desku. Pěkný obal... vyšlo to na Warpu... První skladba Sz2 má přes devět minut a začíná
poklidnou postrockovou kytarovou atmosférou. Pak se přidají tiché šumy, úhlavní motiv
se začne cyklit, vrstvit a rytmicky měnit... náhle to ustane... přijde čitelnější a veselejší
kytara doplněná rolničkami udávajícími tempo... a pak!
Opře se do toho bubeník, klávesák i ostřejší
efektová krabička a prvních pět vteřin to zní jak
vpád experimentálního metalu do školní družiny, avšak to se hned vyjasní a už to jede. Přes
sebe se převalují úhlavní motivy v proměnných
rytmech, do toho dechy a struktury na pomezí
improvizace, jazzu a postrocku. Po šesti minutách se vše probere z kolísání a sjednotí se to do
pořádně našláplé jízdy s lesníkem místo strojvedoucího.
První, co mi vytanulo na mysli, byly projekty
členů Jaga Jazzist, jako jsou Shining či MoHa!,
které dosahují v hávu současného experimentálního jazzu téměř metalového výsledku. Avšak
Battles mají do Norska vážně daleko...
Již od roku 2004 je tato kapela z New Yorku legendárním undergroundovým uskupením, které si
získalo velký ohlas dík svým živým vystoupením
a třem Ep (EP C, B EP, TRAS) vydaných na různých
labelech, jež na začátku tohoto roku vyšly sjednocené v podobě 2CD pod Warp Records jako EP
C / B EP. Warp ukázal, že má stále (nebo spíše
„konečně zas“) dost sil na to posouvat se jako
vydavatelství dál a že jeho katalog nikdy nebude
o stylových škatulkách, ale především o kvalitě
a přístupech k hudbě, jež zastupují.
Battles tvoří čtveřice legendárních hudebníků
složená z kytaristy a klávesáka Iana Williamse
(Don Caballero), bubeníka Johna Stainera (Helmet, Tomahawk), kytaristy Dave Konopky (Lynx)
a avantgardního jazzového hudebníka Tyondai
Braxtona, který spolupracoval mimo jiné s Prefuse73, jež Battles prohlásil za svou nejoblíbenější kapelu, pravděpodobně je právě on přivedl
do Warpu a v roce 2005 je s sebou vzal na turné
po Americe a Evropě.
EP C / B EP je jednoznačně nadčasovou nahrávkou, a tak vůbec nevadí, když se o ní píše téměř
rok po vydání (6/2/2006). Deska začíná ve
vodách originálního post a math rocku s předtuchou ostřejších zvuků připravených v zásobě.
Čtvrtá skladba Bttls je náhle dvanáctiminutovým
výletem do minimalistického zvukového experimentalismu odkazující se na pionýry elektronické hudby, Steve Reicha či práci s instrumentálním glitchem. Protažené a dunivé vazby
tvoří mlhovinu, z níž s různou razancí vystřelují
zkraty elektrických spojů a vše pomalu napínají
k možnému maximu. Hned na to skladba Dance
začíná bouřlivým beatboxem, jenž zní jak sebevražedný pokus o zardoušení se vlastní záklopkou. Problém je jen v tom, že proti němu jdou
všechny ostatní nástroje v bouři, která přelétává
mezi radostí ze zrodu melodie a dusivým kolap-
sem změn rytmiky a struktury. První disk pak
končí skladbou Tras ukazující, že i rázný a ostrý
zvuk může být hravý a zábavný. Druhé CD otvírá
skladba B + T, jež hned z kraje připomíná poslední desku již asociovaných Jaga Jazzist.
Battles se nevejdou do zajetých škatulek a to, co
desku jednotí, je především živelná energie, která z ní proudí. EP C / B EP může znít jako počin
experimentální elektroniky vyprodukované bez
použití syntetických nástrojů, a tak se můžeme
jen těšit, jak bude znít první řadová deska Battles, již u Warp Records plánují vydat na jaře
tohoto roku.
Battles - EP C / B EP
[Warp Records 2006]
Daedalus na Spermu! Daedelus - Denies The Day‘s Demise [Ninja Tune, Mush 2006]
Prvního ledna 2007 uveřejnil pražský Sperm Festival letošní (19. - 24. 2.) line-up a mezi hvězdami, jako jsou Mouse on Mars, Digitonal
či Chris Clark, je uveden i americký mág abstraktního hip-hopu s viktoriánským zjevem, vystupující pod jménem Daedelus. Máme se nač
těšit! Daedelusova hudba je plná zběsilého samplingu, starých nahrávek funku, soundtracků detektivek či mluveného slova, rychlých
zvratů a smyčcového doprovodu. Daedelus je opravdový Ninja na pódiu a jeho poslední deska ukazuje, že se ukáže jeho tanečnější
a divočejší poloha. Denies The Day‘s Demise pokračuje v Daedelusově jasném rukopisu podobném například Prefuse73, Machine Drum, či
Avalanches, avšak oproti předchozím vazbám na instrumentální experimentální hip-hop zde převažuje spíš mutantní elektro s příměsí
brazilského koření a hutnou rytmickou linkou. Daedalus vystoupí v rámci Sperm Show 24.2. v Abatonu.
25
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily
Autor: Petr Šourek
Donaha ha ha ha ve Vinohradském
Tak úplně donaha to zase na Královských Vinohradech není. Je to čtvrť kulturní, kde stačí
pár náznaků a hned je jasné, o čem se mluví. Vám to můžu říct bez obalu, protože jste dospělí
a nebudete se smát. Je to celé, ale úplně celé o sexu. No nesmějte se. Čemu se smějete?
Britská předloha zas taková košilatá pohádka
pro dospělé není. Vtipná zápletka z pera Simona
Beaufoye líčí partu ocelářských chlapáků, kteří
ztratili práci, a snaží se zachránit své ohrožené
mužské role (ne)mužným striptýzem. Nezaměstnané samčí hlavy rodin se rychle dostávají do
rozporu samy se sebou a všechno brzy vezme
suše černý komediální obrat.
Americká muzikálová verze přemístila děj z anglického Sheffieldu do bližšího Buffala a přidala
pár nezapomenutelných songů. Vinohradská
verze amerického muzikálu zůstala v šik zapadákově - ve vzdáleném Buffalu a nezapomenutelné
songy převedla do kouzelné češtiny. Škoda, že
nezapomenutelné songy nemají nějakou zapamatovatelnou melodii. Bylo by pak jasnější,
proč se zpívají a že herci nemají jenom jakousi
nutkavou potřebu tu a tam natáhnout slabiku
svých textů.
Když herci dozpívají, diváci zatleskají. Nejspíš
si ještě pamatují doby, kdy v Divadle na Královských Vinohradech sídlil operetní soubor.
Zpěvohra sice z Vinohrad odešla už v roce 1919,
chuť zazpívat si však soubor dodnes neopustila.
Skalně činoherní část stálého souboru s muzikálem a hudebně tanečním projevem sice moc velké zkušenosti nemá, ale to vůbec není na škodu.
Právě v tom spočívá síla vinohradské inscenace.
Go the Full Monty, Vinohrady!
Starší činoherec prudkým pohybem povoluje
pásek, neobratně spouští kalhoty a v pruhovaných trenýrkách kroutí nad hlavou ponožkou,
mimo rytmus, úplně mimo. To jsou nejsilnější
okamžiky téhle inscenace. Když jde o taneční
exhibici, jiný herec se bohužel nechává alternovat b-boyem. Věčná škoda, break dance v podání
stálého člena vinohradského souboru by měl
jistě ostřejší poetiku, než pár estrádních power
moves, které si bez atmosféry skutečné battle
jen vynucují očekávaný potlesk.
Nejkamennější pražské divadlo si neomylně
vybralo kus pro sebe. Sebeironie a suchý trapas mohly ze zápletky vytěžit víc než jenom pár
přesně odměřených komentářů Jiřiny Jiráskové.
Poctivá práce na zpěvu nezpěvu písní nepísní asi
z Vinohrad muzikálové divadlo neudělá. Tančit
jsme už v Praze viděli nesrovnatelně lépe nejméně čtyři divadla - Ponec, Archu, Alfreda ve
dvoře a balet Národního divadla. A i kdybychom
pominuli taneční profesionály, Veselé skoky daly
dávno činohernímu tančení jiný odpich.
Vždyť žádná scéna ve stověžatém Buffalu nad
Vltavou není kamennější a činohernější než
Divadlo na Vinohradech, tady by se mělo jít
skutečně donaha, nejenom v náznaku. A byl by
to skutečný skandál. Ne jako skandál, co naplánovali s nahým a krvavým Macbethem Jürgena
Gosche na prosinec do Národního divadla a co
pak žádný skandál nebyl, jen jedno nahatě krvavé představení z Düsseldorfu.
Čichám, čichám člověčinu
Zatím se ale v muzikálu Donaha! Divadlo na Vinohradech ukázalo především jako dobře technicky
vybavený stánek múz s bohatým fundusem. Scéna se mění po každém štěku a všechno se béře
pěkně krok sun krok vpřed ve vyprávěcím stylu.
Vše slovy důkladně opsáno a pak ještě názorně
ukázáno - někdy herecky, například emoci „mám
tě rád, synku“, někdy pořádnou rekvizitou - třeba vjedeme autem na scénu.
Chvílemi se vypráví slovy, změna scény, pak
zpěvem, změna scény, pak všechno nahromaděné harampádí kulisáci ve tmě posbírají, kamsi odnesou a vzápětí přitáhnou na jeviště jiné.
Auto túruje, fotoaparát fotí a lidi jsou tu do morku kostí člověčí. Vypečená lidskost tohoto divadelního vyprávění s využitím všech dostupných
scénických prostředků zavoní každému lidojedovi. A tahle lidskost je, pane, hra skutečně ze
všech nejvypečenější.
Stavět levnější než přestavovat
Plzeň postaví nové divadlo. Po deseti letech debaty o tom, jestli opravit Komorní divadlo nebo postavit novou budovu, se
vedení plzeňské radnice usneslo, že chce nové divadlo za přibližně 600 milionů korun. Peníze na stavbu by měly přijít z Regionálního operačního programu Evropské unie. Celá věc půjde v lednu ke schválení do městského zastupitelstva a rady.
Nové divadlo prý vyjde dráž jen zhruba o sto milionů korun. Stavba nové budovy by měla být rychlejší než rekonstrukce
budovy z roku 1937. V úvahu zatím přichází lokalita v Jízdecké ulici v centru Plzně. Město tam vykoupilo pozemky. Jakým
podílem se na celkové investici bude podílelo město, nikdo zatím otevřeně neřekl. Budeme také s napětím sledovat, zda
bude vypsána architektonická soutěž a kdo ji vyhraje.
26
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | výtvarné umění | literatura | hudba | divadlo | film | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Dominika Prejdová
OBRAZ VÝCHODNÍHO NĚMECKA
Německý film Životy těch druhých získal nedávno ocenění za nejlepší evropský film roku a několik
německých filmových cen, včetně ceny za nejlepší film. Jeho divácký i kritický úspěch v Německu
byl mimořádný. Vzhledem k tématu filmu – vrací se do východního Německa pět let před pádem
berlínské zdi, kde vypráví příběh agenta tajné služby Stasi – a současnosti, kdy oběti a bývalí
tajní agenti stále žijí vedle sebe, je zajímavé vidět, čím byl pohled filmu natolik vítaný.
Gerd Wiesler je jedním z nejspolehlivějších agentů, protože pořád pevně věří, že pomáhá státu
proti nepřátelům ideálního zřízení, proto nepochybuje o správnosti svých nelidských výslechů
a učí jejich metodiku na vysoké škole. Díky svým
kvalitám je nasazen na státního spisovatele
Dreymana. Dostane za úkol spisovatele prověřit, i když zjišťuje, že je to kvůli tomu, aby mohl
být odklizen z cesty mocnému ministrovi, který
se zakoukal do Dreymanovy přítelkyně. Wiesler
začne odposlouchávat spisovatelův soukromý
život, ale poznává, že Dreyman je přesvědčený
o komunistických ideálech víc než mnozí jeho
nadřízení, a pomalu se z nezúčastněného pozorovatele stává aktivním účastníkem Dreymanova
osudu. V momentě, kdy Dreyman napíše kritický
text o situaci ve východním Německu, začne ho
chránit před systémem, kterému slouží.
Herečka bez iluzí
Film dobře vykresluje atmosféru všudypřítomné
psychózy a strachu v komunistickém systému,
který funguje i na tom, že příliš mnoho lidí donáší
na ty druhé a příliš málo lidí se dokáže postavit
na odpor. Film se zaměřuje i na hierarchii uvnitř
Stasi, která ovládá lidi vydíráním a skrze jejich
lidské slabosti, a zároveň na zvůli nejvyšší moci,
jež dohromady rozhodují o lidských osudech.
Všichni jim do určité míry podléhají, jak si dobře
uvědomuje Dreymanova přítelkyně a jak si příliš
nechce připustit Dreyman. Zatímco spisovatel
si myslí, že si může uchovat svůj prostor a tvořit
v něm nezávisle, jeho partnerka možná až příliš
jasně cítí, že její úspěch herečky závisí na přízni
mocných. Proto ani pro sebe nevidí žádnou volbu, když se ministr rozhodne ji získat. Její role má
v příběhu největší dramatický rozměr, uvědomuje
si svou závislost na systému, ale nemá sílu se proti ní vzepřít.
Postava Christy tak nabízí velký identifikační
potenciál pro lidi, kteří tuto dobu prožili, i proto,
že její osud je vyhroceněji svázaný s režimem, a je
tak viditelnější. Christa nepůsobí aktivně v systému ani proti němu, ale ani si o sobě nic v tom
směru nenalhává. Právě to vědomí jí ale postupně
bere integritu. V tom je i film nejsilnější, kromě
přesné charakteristiky systému modeluje i obyčejný lidský osud v době komunismu a dává mu
jeho dramatický i tragický rozměr.
Tajný policajt jako dobrý člověk
Pohled filmu do komunistické minulosti je ale
zároveň nostalgický, romantizující. Zachycení
přerodu agenta Stasi v „dobrého člověka“ není
dostatečně zdůvodněné, není jasné, proč právě
Dreymanův osud Wieslera tolik zasáhl, když jich
předtím bez problémů ničil stovky. Film navíc
v tomto vysvětlení utíká k laciným motivům umělecké krásy, která na agenta údajně tak blahodárně působí (klavírní sonáta, kterou poslouchá
v Dreymanově provedení, nebo knížka od Brech-
ta, jež ho najednou uchvátí). S tím související
důležitý motiv filmu, že člověk se může změnit
a Wiesler je vlastně nakonec v jádru dobrý člověk,
i když film nijak nerelativizuje a neospravedlňuje jeho dřívější jednání ani Stasi samotnou, tak
působí jako chtěná humanistická teze. Snaží se
sice narušit stereotypy těch zlých ve Stasi a jejich
obětí, ale zpřístupňuje agenta Stasi nevěrohodně, idealisticky.
I charakteristika chladného, práci oddaného
Wieslera bez osobního života daná do kontrastu
s veskrze kladným Dreymanem je prvoplánově
jednoduchá. Na druhé straně pak Dreymanovo
opožděné prohlédnutí režimu působí podobně
nereálně, ve filmu se raději neřeší jeho politické
názory a to, jak vlastně celou dobu dokázal žít ve
svém neskutečném světě. Film romantizuje dvě
hlavní postavy a příliš se snaží oddělit vinu. Říká,
že za všechno byl vinen zločinný systém a lidé byli
chudáci odsouzení žít v něm (včetně těch v tajné
policii), až na několik padouchů zneužívajících
moc na nejvyšších místech. Ač antikomunistický,
je tak film zároveň idealistický, idealizuje člověka
a do jisté míry ho zbavuje odpovědnosti.
Akce, které si zaslouží Vaší pozornost
25. 1. – 4. 2. v Praze a 5. – 13. 2. v Brně se uskuteční 14. ročník Dnů evropského filmu uvádějící filmy současných i budoucích států Evropské
unie. Za pozornost mimo jiné stojí poslední film Christopha Honorého V Paříži zpracovávající osobité dědictví nové vlny nebo úspěšný rumunský film 12:08 na východ od Bukurešti, letošní vítěz Zlaté kamery v Cannes, vracející se svobodně odlehčeným způsobem k pádu Ceausescova
režimu či polský film Roberta Glińského Žabí lamento, adaptace prózy Güntera Grasse. Více informací na www.eurofilmfest.cz
4.1. přichází do kin poslední film Aki Kaurismäkiho Světla v soumraku, který je znovu poezií obyčejných osudů, a retro thriller Christophera
Nolana Dokonalý trik.
18.1. má premiéru nezávislý film Fast Food Nation Richarda Linklatera, satira na současnou stravovací kulturu.
27
Obsah | Fejeton | Pošli to dál | Téma: homosexualita | ~ | Komix
Referát | Rozhovor | Kultura | uličníci | Sms a Emaily
Autorka: Eva Bořutová
Nový prostor
TEPLO
pro úspěšnost–
Vážení čtenáři,
(dlouho jsem přemýšlela jak oslovit svět
a vidíte... nakonec klasika)
Na těchto stránkách se budeme setkávat
s lidmi, které potkáváte každý den na cestě
do práce, z práce, když vyzvedáváte děti ze
školky, když čekáte na nacpané tramvaje a ať
chcete nebo nechcete, tihle lidé se stali součástí nejen zastávek a jezdících schodů, ale
i vašeho normálního dne.
Před půl rokem jsem se značně rozčílila na
jednoho prodejce, který si ke mně pravidelně sedal v tramvaji, vyprávěl mi svůj život
a nutil mi časopis Nový Prostor. To jsem ještě ani netušila, že o tři měsíce později bude
tohle moje práce – přisedávat si k prodejcům, koukat, jak si míchají kafe a kolik sladí,
jestli mají boty na tkaničky nebo na suchý
zip, jestli jim je zima...
Tahle rubrika by se měla věnovat právě těmhle lidem, na které se teď po dvou měsících
dívám s obdivem a určitým respektem a hlavně mě překvapuje, jak různorodou společnost sjednotila tato práce – prodej NP. Jsou
tady lidé, kteří tu práci milují a opravdu by
nechtěli dělat nic jiného. A jiným se v životě stala jakási „chyba“ a proto prodávají
NP. Mezi prodejci jsou vysokoškoláci a lidé
bez vzdělání. Někteří mají rakovinu, někteří se chlubí, že nikdy nebyli u zubaře a mají
krásný chrup. Někteří mají děti, které už léta
neviděli. Někteří jsou úplně sami a někteří
mají více přátel než kdokoliv z nás. Někteří
mají úžasný smysl pro humor, nesplněné
sny, představy, pocit, že život jim protekl
mezi prsty. Jiní mají pocity viny, pocit zoufalství, strach ze zimy. Někteří už několik let
platí a nesou tvrdé následky za to, co udělali
v minulosti. Někteří žijí úplně bezstarostně.
V této rubrice se můžeme všichni stát tichými pozorovateli trošku jiného světa (?) nebo
úplně stejného světa (?), který má každý
z nás doma.
Mějte se krásně
28
Do 11 let jsem hrála na housle. Šest let jsem
neudělala žádný pokrok. Pořád jsem hrála jaksi
vrzavě. Pak už to tatínek nevydržel a jednoho
dne mi prostě vysvětlil, že už hrát nebudu. Nebyl
vytrvalý. Kdyby vydržel, třeba ze mě mohlo být
něco „velkého“.
Vytrvalost potřebují nejen otcové dětí hrajících
na housle, ale i naši prodejci. Vzhledem k tomu,
že předpověď na leden a únor zní: „bude zima“,
je potřeba, aby prodejci vytrvali, zvládli zimu
a dosáhli úspěchu, kterého se mě při houslích nedostalo. Pan Jiří z Můstku mi vysvětlil,
co znamená úspěšný prodejce: „Budu úspěšný
tehdy, když prodám tolik časáků, abych zaplatil
ubytování, jídlo a cigarety.“ Jiní prodejci si chtějí koupit pomeranče, něco na sebe a ještě jiní
milují čokoládu a potřebují každý den alespoň
kousek (chápu). Ale bude zima a naši prodejci
mají někdy náročná prodejní místa. Mnozí však
už ví, jak na to:
- téměř všichni prodejci mluvili o tom, že nejdůležitější jsou nohy. Mít nohy v teple je základ.
Pokud budete všude dobře oblečeni, ale zanedbáte nohy, zima vás dostane. Doporučuje se
kvalitní zimní obuv. Pokud není, vyzkoušejte
několikero ponožek nebo si pořiďte alespoň
zimní vložky do bot.
- oblečení: je potřeba mít na sobě dost vrstev. Pozor! Hodně vrstev, to ano, ale ať vám to
nebrání v pohybu. V Ostravě jsem potkala jednoho prodejce, který měl na sobě hodně vrstev, ale
skoro nebyl schopen držet časopisy a už vůbec
ne strčit ruku do kapsy a vrátit drobné (všimla
jsem si ho jen proto, že mě oslovil, jestli bych mu
nemohla koupit v automatu čaj, neboť přes čtyři
šály neviděl nápisy napsané na automatu)
- využívejte celou sadu nového obleku pro prodejce NP, rukavice i čepici
- přestože má prodejce určené své místo, může
se pohybovat sem a tam, k udržení tepla člověk
nutně potřebuje pohyb
- pokud to je jen trošku možné, mějte u sebe teplý čaj, kávu. Noste sebou termosku nebo využívejte nejbližší nápojový automat. Někteří prodejci mají dobré vztahy v blízkých obchodech,
kde jim čaj sami uvaří nebo ohřejí.
- osobně vám můžu doporučit feferonky, červené feferonky. Včera jsem si dala tři najednou
v domnění, že to jsou třešně (opravdu bez brýlí
vidím špatně) a bylo mi teplo. A to jsem stála
15 minut před domem v tričku, ve dvou stupních.
Na závěr našeho „Prostoru pro úspěšnost“
si dovolím citát mého oblíbeného horolezce
A. Moira: „Mám nějaký cíl, horu, kopec, pláň. Dvě
věci člověka dokážou donutit, aby se otočil, všechno vzdal a vrátil se domů. Stesk a zima. Ale já na
to kašlu. Jdu dál tu svoji cestu a večer ve stanu si
dám čaj. A další den si vychutnám svoji horu.“
Dnes jsme se připravili na zimu a stýskání si probereme v některé z dalších částí našeho „Prostoru
pro úspěšnost“. Teď jde jen o to, abychom vydrželi
zimu a měli na pomeranče a čokoládu a taky na
čokoládu a čokoládu... a čokoládu.
Top 10
street chart
1.
Ladislav,
Anděl, na Knížecí, Praha
2.
Vasil,
Karlovo náměstí, Praha
3.
Jan,
Palmovka, Praha
4.
Ivan,
Budějovická, Praha
5.
Josef,
Václavské náměstí, Praha
6.
Pavel,
Praha
7.
Bohdana,
Strossmayerovo nám. , Praha
8.
Jan,
Jiřího z Poděbrad, Praha
9.
Marcela,
roh Joštové a České, Brno
10. Claudio,
Letňany Tesco, Praha
obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix
reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily
Majka
v 9.00 jsme se potkAly NA mAsArykově NádrAží. mAjkA je mAlá A chodí rychle. já jsem
velká A chodím mNohem pomAleji Než mAjkA. sedly jsme si do zAmAskovANé kAvárNy
NAd květiNářstvím, kAm mAjkA chodí prAvidelNě. kávA tAm stojí 9 koruN. zAčAly jsme
si povídAt. mAjkA si sAmA NAvrhovAlA otázky A sAmA si odpovídAlA. dAlA mi pár rAd do
životA, Několikrát mě ukázNilA, že ve společNosti „se čAj oprAvdu Nesrká“ A vyptAlA se
NA mou výchovu.
ten obleček má jedničku s hvězdičkou. mojí
mamině se líbil a mě taky. teplo v tom je a sluší
mi. uvidím, jestli se mi v tom bude i líp prodávat,
to se nechám překvapit.
baví tě prodávat nP?
kdyby mě to nebavilo, tak na to kašlu, ne? to je
prostě pohoda. ráno ve čtyři vstanu, udělám si
kafe, pak jdu na autobus a pak na vlak. v klidu
prodávám a pak jedu domů. prostě pohoda.
no, moc ho neposlouchám...
to bys měla. michal tučný byl vyučený prodavač
a má dvě dcery a chalupu. to je zpěvák, to bys
koukala.
mimochodem nemáš doma nějakého walkmana?
nemám...
tak až budeš mít, tak ho nezapomeň donést.
Koukáš se na tv?
jedeš do Prahy vlakem? Kde bydlíš?
jasně, že koukám. Nejvíce na superstar
nebo pošta pro tebe.
bydlím s maminkou v senohrabech. takže jezdím
tak hodinku vlakem do prahy.
jaký herec se ti líbí nejvíc?
nechtělo se ti někdy žít v Praze?
já už bydlela. doma jsem se pohádala, a tak
jsem tři roky žila venku v praze.
venku? jaké to je žít tři roky venku?
david matásek a saša rašilov.
líbí se ti brad Pitt?
brad co? tak s tímhle na mě nechoď.
toho neznám. ten neexistuje.
skvělý. už bych to nechtěla, ale skvělý. A jestli
chceš vědět, jaký to je, tak to vyzkoušej sama.
v zimě, v noci, nevyspalá.
ale existuje...
ten se líbí mně.
mně se zdá, že jsi taková až moc pozitivní, že je pro tebe všechno „skvělé“ ...
dobře, brad Pitt neexistuje,
jaké je tvoje oblíbené jídlo?
A jaká jako mám být?
řízky prostě miluju.
já neříkám, abys byla jiná. já se chci
zeptat, jak to děláš, že jsi taková?
a co máš ještě ráda?
prostě si ze všeho dělám srandu. mezi prodejci
mám hodně kamarádů, doma je všechno dobrý.
mám se dobře.
a máš něco, co se ti ještě nesplnilo?
to ale neznamená, že existuje.
husu, kachnu...
na živo?
(smích) Ne, na mrtvo.
jo. hodně věcí. třeba walkmana.
tak to je všechno, co jsem potřebovala
vědět.
Posloucháš ráda hudbu?
počkej, to je fakt všechno, jo? děvče, mně se
zdá, že moc ty rozhovory dělat neumíš.
Až moc. country. michala tučného, plavce, taky
poslouchám šmouly. co se na mě tak koukáš? ty
neposloucháš tučného?
aha...
dej si ještě jedno kafe a já tě to naučím.
2
obsah | Fejeton | Pošli to dál | téma: homosexualita | ~ | Komix
reFerát | rozhovor | Kultura | uličníci | sms a emaily
emaily
dobrý den,
Nedá mi to, abych nereagovala na
rozhovor s porodní asistentkou
ivanou konigsmarkovou. znám jí
osobně, rodila jsem s ní své první
dítě a po porodu druhého (který už
bohužel nevedla ona) mi pomohla
s vážnými poporodními komplikacemi, které lékaři zlehčovali
a nezabývali se jimi. je to opravdu
odbornice a žena na svém místě,
rozhovor s ní je výborný. sama
bych se s Ní rodit doma nebála.
ovšem proč jste tak pěkný rozhovor
doprovodili tak hroznou fotkou,
to opravdu nechápu. Ač paní
konigsmarkovou známe s manželem
osobně, tak bychom jí na téhle
fotce nepoznali. Nejdřív jsem si
podle stylizace fotky myslela, že je
to rozhovor s nějakou kartářkou,
vůdkyní nějaké sekty nebo snad
nějakou anarcho-feministickou
spisovatelkou.
jinak ačkoliv „starý“ Nový prostor měl také své mouchy, např.
megaben a jiné úlety, tak „nový“
Nový prostor vypadá sice mnohem
profesionálněji, nicméně jeho
zaměření se na můj vkus posouvá příliš po obsahové i grafické
stránce do levicovo-anarchistického pojetí. což je škoda.
Ale protože to beru jako charitu
a ne jako nějakou literaturu, tak
mi to ani moc nevadí, ale na ten
rozhovor s paní konigsmarkovou
jsem prostě zareagovat musela.
zdravím
petra helikarová
vážená redakce!
jsem znepokojen tím, jak se magistrát staví k otázce bezdomovců.
Nejenže kompetentní pracovníci
včetně pana primátora navzdory
slibům nic nedělají, ale naopak
přišli v rámci akce „bezdomovci,
utopte se“ s lodí pro bezdomovce.
prosím zveřejněte tuto připomínku.
děkuji boris
30
SMS
myslim, ze se vam dari
naplnovat presne stanovene
cile,Novakuv clanek potesil!jen
komix nepobiram,asi je moc
intousskej,nevim...kazdopadne jedte
dal! cus,shm8
anzt0 studuju sk0lu grafick0u nezbyva mi nez p0chvalit n0v0u tvar Np
a stejne tak i jeh0 0bsah; at se vam
vsem dari m0c a m0c! jakub
prubezne sleduji Np od chvile vzniku
a ted poprve jsem nadsena obsahem.
chytra poucena kvalitni alternativa,
antikonzum, nekomerce. doposud
jen respekt a reflex, radim Np ke
„svym“ a zadinám kupovat pravidelne! diky! pochvala! eva s.
chtela bych pozdravit a pochvalit
prodejce ze stanice metra dejvicka,
ktery prodava u vychodu na vitezne
namesti.koukam, ze ho nikdo ani
sms nepochvali a pritom je tak mily
a strasne prijemny.a navic rozeny
prodejce:)radka
jsem z pardubic a Np kupuji uz
nejmene dva roky pri prochazkach
s malym synem. Az teprve vcera
jsem objevila toho nejuzasnejsiho
prodejce u grandu. Nehlede na to,
ze obsah cisla je moc fajn, setkani
s timto milym muzem mi zvedlo
naladu na celych 24 hodin:-)preju
vam i jemu at se vam vse dari.
magdalena.
Nove NAdpisy se mi zdAji mAlo
citelNe zdrAvim z brNA verA
zdravim redakci+nova podoba
casopisu je fajn+obsah clanku je
vyborny+zvlaste clanek+navrat majora zemana od petra matozneho+ale
negativum je ze jste drazsi nez
reflex+a i když vam fandim+40 kc
je opravdu dost+nejde mi na rozum
proc netisknete na reciklovanem
papire+ekologie a alternativa se
podporuji+*mzk
Ahojky! par poznamek k novemu
Np: grafika neotrela, pekna, clanky
zajimave, ale malo socialni tematiky,
to je skoda, ani slovo o prodejcich,
bulvarizujete… A proc jste pohrdli
recyklovanym papirem? kazdopadne
mnoho pozdravu tomu geniovi, co
vam opravuje hrubky. poprve jsem
nenasla ani jednu. ronja.
povanocni cislo je vyborny, tak takhle
ano. bylo mi vzdy lito, kdyz jsem driuv
nasla tak dve strany k precteni.vim,
ze se neda zavdecit vsem, ale… i tak
jsem kupovala kvuli skvely myslence
… zdravi lidA z pardubic.
dobry den, libi se mi nova grafika
Np-prehledna a k tomu hezka.
jinak to ctu od zacatku do konce.
kupovala bych si ho, i kdyby byl
jen v trafice, ale takhle to je uplne
fakt senza,ze clovek jeste pomuze,
no však vite:) pozdravujte prosim
pana prodejce z plzenskeho vlakace,
je moc fajn. hodne uspechu v 007
preje veru
vazeni, k nove grafice jen tolik, ze
titulky jsou téměř necitelne. zrovna
titulky, které rozhoduji o tom, zda si
clanek přectete. mne vzaly veskerou
chut. kamila
vazena redakce, přiznám se, ze
bezne spis hltam cosmopolitan nebo
harper´s bazar, ale vanocni cislo
Np me fakt dostalo,jen tak dal!tolik
zajimavosti! s pozdravem jitka
VYRU·TE VLÁDY ZEMÍ, KDE VùZNÍ NOVINÁ¤E
V Ïaláfiích v mnoha zemích svûta jsou vûznûni novináfii jen proto,
Ïe vyuÏili svého práva na svobodu slova. Vám v psaní nikdo nebrání.
Po‰lete dopis zodpovûdn˘m úfiadÛm.
Amnesty International
âeská republika
www.amnesty.cz
Tiráž
Kodex prodejce
časopis Nový prostor vychází od prosince roku 1999. občanské sdružení Nový prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
pomocí pouličního prodeje čtrnáctdeníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. redakce uvítá jakékoliv vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
adresa redakce: Nový prostor, pod svahem 12, praha 4 – braník, 147 00, tel.:
220 199 301, 220 199 302, fax.: 220 877 375, email: [email protected]
Koncept: robert sztarovitcs, šéfredaktorka: erika hníková, redakce: tomáš
rychetský, ondřej slačálek
art director: Antonín kopp, tomáš mikovič, grafik: štěpán bartošek
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
adresy distribucí: praha – řeznická 14, praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, martin hadaščok
(koordinátor) tel.: 608 720 708 ([email protected]), jakub stich (poradci@novyprostor.
cz), brno – Antonína slavíka 7, 602 00, gabriela hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 (gabina.
[email protected]), hradec králové – Azylový dům matky terezy, u mostku 472/5, 503 41,
petr mancl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), strava – charita ostrava, Azylový dům pro
muže, lidická 54, ostrava – vítkovice, 703 00, petr jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), plzeň – diecézní charita, krizová služba, cukrovarská 16, 301 00, jan jung, tel.: 777 786 642
([email protected]), olomouc – charita olomouc, dušan pořízka, tel.: 723 704 683 (n.prostor@seznam.
cz), pardubice – skp, centrum portus, mgr. jan mandys, tel.: 777 765 844 ([email protected]),
uherské hradiště – Ad. sv. vincence, Na hradbách 700, staré město, 686 03, tel.: 572 542 988, české
budějovice – charita čb, Azylový dům pro muže, riegrova 32, václav kučera, tel.: 387 315 388
Předsedkyně občanského sdružení nový Prostor: dagmar kocmánková; Koordinátor projektu nového
Prostoru: robert sztarovics; Koordinátor tréninkového zaměstnání: jakub chudomel
občanské sdružení Nový prostor je členem international Network of streetpapers a projektu No borders.
registrace: mkčr 8342, issN 1213-1911
předtisková příprava: Art –d – čtk tisk: čtk repro
Názory přispěvovAtelů Nemusí vyjAdřovAt stANovisko redAkce.
ministerstvo Práce
a sociálních věcí čr
středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce nového Prostoru nesmí:
1. prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5. žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce
6. slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9. prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. prodávat jiné zboží než časopisy.
13. prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový prostor.
prodejcem Nového prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat kodex prodejce. tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v iNsp – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
sbírkový účet nP – z tohoto účtu
financujeme například nákup léků pro
prodejce, provoz kuponového obchodu,
ubytování a ošacení některých prodejců
či tréninky fotbalového týmu.
chcete-li nám Pomoci zKvalitnit
našim Prodejcům život, budeme
vám vděčni za Každou Korunu.
číslo účtu: 10101358/5500
Hledáme další streetfešáky!
Znáte někoho, kdo potřebuje nakopnout zpátky do života?
Víte o někom, kdo shání práci?
Prodejní tým časopisu NP hledá nové členy. Pošlete ho k nám!
Praha – Řeznická 14, Praha 1, tel.: 222 233 309, Brno – Antonína Slavíka 7, tel.: 776 782 468