docORL číslo 2013-5
download 
Stížnost Transkript
ORL číslo 2013-5
O tevřený R ozšalovávací L kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý číslo 2013-5 Motto: Přináším odpovědi těm, kteří se neptali http://orl.bloger.cz/ ist Obsah čísla Takový malý ekonomický fašismus................................................................................................................................. 3 UDÁLOSTI X........................................................................................................................................................................ 4 Tryptamine Hallucinogens and Consciousness.......................................................................................................... 10 Immanentizing the Eschaton: An Interview with Dennis McKenna.......................................................................16 Kouzlo jednopásmových reprobeden.......................................................................................................................... 23 Kleptokracie jako rys pokročilého kapitalismu.......................................................................................................... 27 Jak neoliberalismus zničil obyčejné lidi v USA........................................................................................................... 28 S komunisty se nemluví.................................................................................................................................................. 28 Guccifer emails link Tony Blair to top-secret Bohemian Grove gathering............................................................29 Jaký den po velké noci ?................................................................................................................................................. 31 Kvantová relativita a slavnost....................................................................................................................................... 32 Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved......................................................................................................... 34 Tři hodiny odpoledne..................................................................................................................................................... 37 U Kalouska stud neočekávejte...................................................................................................................................... 38 Vše pro vodárenskou firmu........................................................................................................................................... 39 Videonářez....................................................................................................................................................................... 40 Jaroslav Dušek a Václav Cílek rozhovor.............................................................................................................................................................. 40 Duchovní výzam hudby a vibrace....................................................................................................................................................................... 40 Různé způsoby duchovního hledání .................................................................................................................................................................. 40 Václav Cílek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o konci světa......................................................................................................................... 40 Václav Bělohradský: O češství............................................................................................................................................................................. 40 Lubomír Zaorálek o státní mafii......................................................................................................................................................................... 40 ORL číslo 2013-5 Takový malý ekonomický fašismus Květa Pohlhammer Lauterbachová Zástupci korporátního finančního fašismu se zmocnili stejné míry světového bohatství jako ve 30. letech. Tedy v době před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a Druhou světovou válkou. Stát má dát reálné impulsy ekonomice a sociálnímu systému a musí stabilizovat finanční situaci. K tomuto cíli se ovšem nepřijde likvidací malých a středních podnikatelů, kterým oligarchie skrze státní doktrínu "úspor" sebere provozní kapitál. Klasickým příkladem je cílené vyvlastnění vkladů na účtech některých bank (Kypr, Řecko, Island atd.) Současné kroky navíc směřují k likvidaci konkurence v bankovním sektoru tím, že umožňují nekontrolovanou koncentraci bankovního kapitálu (too big to fail, too big to prosecute). Evropě hrozí, že bude ovládnuta tzv. "systémově relevantními korporátními giganty". A to znamená nástup finančního fašismu a totality. Po hospodářské krizi a krachu celých států tedy Evropa podniká druhý krok k nástupu fašismu. 2. Neokeynesiánské řešení Způsob, kterým se rozhodli politici zachraňovat nemocné evropské i neevropské banky, je pouze pokusem zachovat stávající status quo banksterského finančního systému. Krátkodobé oddálení kolapsu daňové poplatníky přijde na velmi vysokou cenu. Nejtěžší krize není za námi, ale před námi. 1. Nástup nového fašismu Nový pád akcií při stále narůstající nezaměstnanosti a při prázdné státní kase povede k dalšímu šetření na všech frontách. Problém s krytím státního rozpočtu je navíc prohlouben tím, že jedno procento žije na úkor celé planety v daňových rájích a zmocnilo se stejné míry světového bohatství jako ve 30. letech, to jest před Velkou hospodářskou krizí, nástupem fašismu a Druhou světovou válkou. Jinými slovy: ekonomicky je zaděláno na podobnou situaci. Ke stabilizaci finanční situace vede podle často citovaného vídeňského neokeynesiánského makroekonoma Stephana Schulmeistera jediná cesta. Opírám se o jeho zajímavou knihu Mitten in der grossen Krise "Ein Deal" für Europa. Je třeba požadovat konsolidační příspěvky ze strany příjmově silných skupin, respektive od vlastníků finančních majetků. A to nikoliv ze sociálních a solidárních, nýbrž z technických a makroekonomických důvodů. Neomezí se tím vlastní spotřeba elit, ale hromadění finančního majetku. S částí těchto prostředků se bude financovat to, co se 20 let zanedbávalo: životní prostředí, úspory energií, školství, vzdělávání a zejména zlepšení šance mladých lidí na práci a bydlení. měrně profitovala z privatizace státního, veřejno-právního a obecního majetku. Rentiéři (u nás spíše Klausem amnestovaní zloději) většinově drží státní dluhopisy zadlužených zemí, tím, že investovali do investičních fondů. Krytí těchto dluhopisů může být zajištěno jen budoucími výnosy z reálné ekonomiky, a z toho vyplývajícími daňovými příjmy státu. Když tedy majitelé finančního kapitálu požadují po státu, aby urychlil růst tím, že sníží státní výdaje a splácí prostřednictvím škrtů, pak požadují něco, co je logicky nemožné. Zaměstnancům a podnikatelům musí být dána možnost, aby vůbec mohli vydělat prostředky, kterými se dá něco splácet. 3. Schulmeisterova kritika neoliberalismu Stephan Schulmeister není systémový kritik kapitalismu. Kritizuje však neoliberalismus jako ideologii finančního kapitalismu, který poškodil především sociální stát a hlavně malé a střední podnikatele a zaměstnance. Hesla proti sociálnímu státu, nezaměstnanost, vznik pracující chudoby a vznik atypických zaměstnání, které neumožní uživit rodinu, zhoršily vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Je zajímavé, že vinou ideologie, sdělovacích prostředků a pomýleného ekonomického vzdělání (hlavně na ekonomických fakultách) postižené strany nedokázaly definovat svého skutečného protivníka: finanční kapitál. Je totiž v zájmu velkých vlastníků finančního majetku, aby za této situace přispěli k obnově reálné ekonomiky. Pro bohaté rentiéry, kteří vlastní finanční kapitál, je to mnohem důležitější než pro podnikatele, kteří podnikají v reálné ekonomice. Svérázný způsob řešení krize eurozóny k naplnění černých děr systémově relevantních bank, jehož autorem je nejnebezpečnější současný německý politik Wolfgang Schäuble, nemá nic společného s modelem neokeynesiánců jako je Schumacher, Stiglitz nebo Krugman. Tito rentiéři u nás většinou představují politickou a mafiánskou kleptokracii, která nezaslouženě a neú- Je zbytečné a demagogické, aby ma- http://orl.bloger.cz strana 3 ORL číslo 2013-5 instreamoví ekonomové vykřikovali, že neokeynesiánský model znamená znárodnění nebo zestátnění. UDÁLOSTI X 4. Komu straší ve věži Nástup korporátního finančního fašismu začal přesunem peněz od daňových poplatníků k oligarchickým skupinám usazených v daňových rájích. Nyní následuje cílené ničení vkladů střední třídy, k níž patří zejména střední a malí podnikatelé. Ti jsou ovšem páteří ekonomiky, protože zaměstnávají jiné a platí daně. Jejich zničením budou podťaty zdravé kořeny jinak životaschopného evropského hospodářského mechanismu. Shrňme faktory, které otevřely cestu k nástupu korporátního finančního fašismu. Tvorba finančních aktiv bez reálného krytí hodnotami v hospodářské sféře (nástup finančního průmyslu, hazard, drogy, lichva, exekuce...). Akciový spekulativní boom, výstavba nemovitostí bez vlastních finančních prostředků, následně pád cen nemovitostí a akciových kurzů. Stát a dokonce celé EU zavlečené politickými oligarchiemi do tohoto dobrodružství se na tom všem podílí jako banka. ECB tiskne peníze a dává je "těm správným bankám". Tím se problém materiálního krytí pouze přesunul dál a nic neřeší. Obsluha státního dluhu je pochopitelně neudržitelná, protože není podpořen hospodářský růst. Bankovní a následně i politická krize navíc zničí poslední zbytky důvěry k celému finančnímu sektoru a k mocenskému klientelistickému systému, který jej podporuje. Tím se otevře cesta k fašistické diktatuře jako ve 30. letech. Je ovšem možná i očistná cesta k nové demokracii a k nové formě ekonomiky. O tom někdy příště. http://news.erepublika.cz/article1666-Takovymaly-ekonomicky-fa-ismus PAST SLOŽITOSTI Počátkem roku 2010 dokončil americký architekt bryan berg stavbu, která je dodnes největším světovým domečkem z karet. S použitím více než čtyř tisíc balíčků karet postavil ohromnou repliku hotelu Venetian v čínském Makau, která je přes tři metry vysoká a téměř deset metrů široká. Když jsem si tuto úžasnou stavbu prohlížel, okamžitě jsem v ní spatřil jakousi metaforu vysoce složitého a propojeného světa, v němž dnes žijeme. Stačila by myš pobíhající po místnosti nebo návštěvník, který by v nevhodný okamžik ký chl, a čtyřiačtyřicet dnů, jež Berg stavbou svého domečku z karet strávil, by bylo v jediné vteřině ztraceno. A totéž platí pro ultrakřehké infrastruktury, na nichž je závislý náš každodenní život. Celý industrializovaný svět se spoléhá na nepřetržitou infuzi stále po kročilejších technologií. Navíc jsou systémy tvořící základ našeho životního stylu navzájem zcela propojené: internet je závislý na elektrické rozvodné síti, která se zase spoléhá na dodávky energie z ropy, uhlí a ja- http://orl.bloger.cz derných reaktorů, tyto dodávky jsou ovšem umožněny výrobními technologiemi, které samy vyžadují elektřinu. A tak to jde stále dokola, jeden systém je založený na druhém, jehož fungování zajišťuje ještě další, a všechno je propojeno se vším ostatním. Moderní společnost je přesnou obdobou karet v „Bergově kasinu“, kde každá nová karta se opírá o jiné karty, jež má pod sebou. Takové uspořádání je přímou výzvou oné myšce pobíhající po pod-laze, aby vrazila do jedné z karet na nejnižší úrovni, a způsobila tak pád celé stavby. Právě křehkost celkové konstrukce je samozřejmě tím, co domku z karet dodává takovou prestiž. A to je skvělé – pro salonní trik. Doopravdy však chceme, aby byl celý náš způsob života závislý na domku z karet? Představte si New York, Paříž nebo Moskvu bez dodávek elektřiny na blíže neurčené období. Nebo, podíváme-li se na problém z dlouhodobější perspektivy, co kdybychom celé jedno desetiletí neměli žádné nové technologie? Co by se pak stalo s naší životní úrovní? To je nesmírně závažná otázka. Co se stane s naší životní úrovní, utichne-li svůdná hudba technologie? A ještě zajímavější je otázka, co by mohlo hudbu utišit. Stejně jako na všechny zásadní otázky existuje i na tuhle mnoho povrchních odpovědí. Všechny tyto odpovědi jsou však závislé na zásadnějším důvodu, proč a jak by mohlo dojít k zastavení technologického vývoje. Na stránkách této knihy tvrdím, že oním hluboce skrytým faktorem, který může takovou hudbu utišit, je právě nějaká extrémní událost, jež vytáhne šňůru ze zásuvky a změní pravidla hry. A tyto nesmírně překvapivé a vysoce působivé „události X“, které boří existující systémy, jsou samy stimulovány neustále vzrůstající složitostí technologických infrastruktur a dalších infrastruktur vytvářených člověkem, přesně těch infrastruktur, které udržují v běhu to, co bychom mohli eufemisticky nazvat „normálním“ životem. Částečným smyslem následujícího textu je názorně ukázat, že této takzvané normálnosti jsme dosáhli za obrovskou cenu vysoké zranitelnosti a rizika kolapsu působením stále se rozšiřujícího strana 4 ORL číslo 2013-5 spektra událostí X. Navíc mají všechny tyto potenciální změny pravidel u kořene stejnou příčinu: zcela nedostatečné chápání úžasného a nevyzpytatelného chování složitých systémů. Většinu svého pracovního života jsem strávil zkoumáním složitosti jako pracovník organizací typu RAND Corporation, Santa Fe Institute a Mezinárodního institutu pro aplikovanou systémovou analýzu (IIASA). Když jsem v sedmdesátých letech získal doktorát z matematiky a začal se zkoumáním složitých systémů, svět byl úplně jiný než dnes. Telefony měly otáčecí číselníky, počítače stály miliony dolarů, polovina světa byla uzavřená volnému obchodu a cestování a svůj starý chevrolet nebo volkswagen jste si dokázali sami opravit bez vysokoškolského titulu z elektrotechniky. Nemusíte ani mít vystudovanou systémovou teorii, abyste viděli, že životy jednotlivců i celé společnosti jsou stále závislejší na složité technologii. Značná část této závislosti vychází z rostoucí složitosti technologií samých. Rok za rokem jsme svědky toho, jak se exponenciálně zvyšuje složitost našich strojů i infrastruktury, a to od automobilů přes finance a rozvodné energetické sítě až po systémy zásobování potravinami. Částečně má toto zvyšování složitosti zajistit odolnost a ochranu proti systémovým selháním, v praxi to však obvykle funguje jen v případě menších a snáze předpověditelných šoků. Většinou tomu tak ale není. Potřebujete doopravdy kávovar s mikroprocesorem? Musíme mít na regálech v supermarketu sedmnáct druhů psích konzerv? Je nezbytné vyrábět auta vyžadující několik palců tlustou uživatelskou příručku, která vysvětluje, jak fungují elektricky nastavitelná sedadla, navigační systém GPS a další vestavěná elektronika? Tyto drobné příklady každodenního zvyšování složitosti se často prezentují jako ukázky technologických úspěchů. Jsou to však opravdové úspěchy? Vcelku přesvědčivě by bylo možno argumentovat, že ve skutečnosti vůbec nejde o úspěchy, ale o technologická selhání, sečtete-li všechen čas, který strávíte studiem složení nabízeného psího žrádla, než dospějete ke spíše iluzornímu než reálnému nebo odůvodněnému rozhodnutí, nebo zvážíte-li frustraci, která se vás zmocňuje, když listujete uživatelskou příručkou a hledáte v ní klíčovou stránku, která vám prozradí, jak si v novém autě nastavit čas. Jenže nežádané a nepotřebné vymoženosti ve vašem novém autě či odlišnosti bez skutečného rozdílu v obchodě s potravinami jsou jen nepodstatnými a dokonce úsměvnými nepříjemnostmi. Nemusíte na(ne)štěstí chodit daleko, abyste narazili na příklady překypující složitosti, které jsou opravdu závažné. Popravdě řečeno se stačí podívat na titulní stranu kteréhokoli deníku. Najdete tam titulky vypovídající o nejnovějším pokračování nekonečné ságy kymácejícího se globálního finančního systému, o selhání bezpečnostních mechanismů v jaderných elektrárnách a/nebo o kolapsu jednání o pravidlech obchodu a clech, usilujících o znovu-nastartování procesu globalizace. Tyto zprávy by měly stačit, aby každému čtenáři přejel mráz po zádech. Ještě děsivější je ovšem skutečnost, že do novin se nedostane ani zdaleka vyčerpávající seznam podobných událostí, jak ukážou stránky této knihy. Studium složitosti je uznávanou vědní disciplínou, která existuje už při nejmenším dvě desetiletí. Proč je tedy tak naléhavé, aby byla veřejnost se složitostí a extrémními událostmi seznámena právě teď? Odpověď je velice jednoduchá. Ještě nikdy v historii lidstva nebyl náš živočišný druh tak zranitelný, vystaven takovému riziku gigantického, téměř neuvěřitelného „zredukování“ našeho způsobu života, jako je tomu dnes. Infrastruktury nezbytné k udržení postindustriálního životního stylu – energie, voda, potra-viny, komunikace, doprava, zdravotnictví, obrana, finance – jsou tak těsně propojeny, že když jeden systém kýchne, ostatní mohou vzápětí onemocnět zápalem plic. Tato kniha popisuje dimenze problému či problémů, jimž dnes čelíme, a uvádí, co bychom snad mohli udělat, abychom omezili riziko totálního systémového kolapsu, když v tomto případě „systémem“ je sama lidská civilizace. http://orl.bloger.cz OBYČEJNÉ A PŘEKVAPIVÉ jako náplň času mezi narozením a smrtí je možné život jednotlivce, národa či dokonce i celé civilizace definovat jako dlouhý řetězec událostí. Mám-li parafrázovat dobře známé úsloví, je to jen jedna zatracená událost za druhou. Většina těchto událostí je zcela bezvýznamná. Objednáte-li si v restauraci místo humra steak, je to událost pro vás a pro kuchaře, který musí vaše jídlo připravit. Rozhodne-li město Vídeň, že na Grabenu vyhlásí pěší zónu, je to událost, která bude mít dlouhodobé důsledky pro ty z nás, kdo bydlíme v prvním vídeňském městském obvodu, a pro turisty, jinak ale prakticky pro nikoho jiného. Rozhodnutí americké vlády provést invazi do Iráku je událostí, která bude mít dalekosáhlé důsledky pro celý svět po několik desetiletí, ne-li ještě déle. Většina podobných rozhodnutí bez ohledu na úroveň a dosah jejich důsledků je mimořádná v tom smyslu, že naše očekávání, že budeme svědky přesně této události – a žádné jiné – by před její skutečnou realizací bylo možno označit za malé, ba přímo zanedbatelné. Nejsou to však události v žádném směru extrémní. Jde-li vám o vyhledání událostí X, pak je rozhodující, do jaké míry byla posuzovaná událost překvapivá v kontextu, v němž k ní došlo, a jaký měla dopad na společnost jako celek. Najděme si chvíli na rozebrání těchto dvou určujících aspektů události X a vycházejme při tom z premisy, že událost X je svou povahou událostí netypickou. UDÁLOSTI X když meteorolog v předpovědi počasí prohlásí, že pravděpodobnost deště na zítřek činí 60 procent, má tím na mysli, že meteorologický model, z nějž vychází, předpovídá na zítřek teploty, rychlost větru a další podmínky, které v minulosti v 60 procentech případů vedly k výskytu deště. To znamená,že meteorolog statisticky zpracovává historické záznamy meteorologických hodnot a hledá ty časové úseky, kdy při jejich výskytu doopravdy pršelo. strana 5 ORL číslo 2013-5 Na principu statistického zpracování minulých historických dat jsou založeny nejen předpovědi počasí, ale i celá řada predikčních metod a technik pro jiné jevy. Platí však – a je to velké „však“ – že historické záznamy musí být dostatečně obsáhlé a bohaté, aby postihovaly událost, jejíž pravděpodobnost se pokoušíme odhadnout. Co když tomu tak není? Co když je řada historických záznamů příliš krátká, co když jsou historické záznamy neúplné či sporadické nebo prostě neobsahují nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo naší cílové události? Co potom? Jak můžeme vyhodnotit pravděpodobnost, že se uskuteční náš konkrétní scénář? To je oblast, v níž se „vzácné“, „podivné“ a „nepravděpodobné“ slévá v „překvapivé“. A čím je událost, k níž ve skutečnosti dojde, překvapivější, tím je i extrémnější a vzrůstá její potenciální „X“ charakter. Uvedu jeden vynikající příklad toho, jak přistupovat k otázce překvapivosti nějaké události, je-li databáze možností příliš malá, takže nezahrnuje zkoumané chování. každý sport má své vlastní mytické historky o výkonech, které podle všeobecného konsensu zůstanou v knihách rekordů zapsané tak dlouho, dokud se jejich stránky nerozpadnou v prach. V americkém baseballu je jednou z takových legendárních událostí šňůra šestapadesáti po sobě jdoucích zápasů, v nichž Joe DiMaggio v sezoně 1941 dosáhl alespoň jednoho úspěšného odpalu. Lidová moudrost praví, že šňůra šestapadesáti po sobě jdoucích zápasů s alespoň jedním úspěšným odpalem je v podstatě nemožná. Totéž platí pro pravděpodobnost jejího překonání, což je důvod, proč se pravidelně objevuje na seznamech „nepřekonatelných“ nebo „nedosažitelných“ rekordů. Jenže přesto k ní došlo. Jaká tedy byla její skutečná pravděpodobnost? Byl to prostě životní výkon nebo abnormalita kosmických rozměrů, jak se domnívá většina baseballových fanoušků? Nebo by se to na nějaké druhé Zemi na opačném konci galaxie mohlo v posledních sedmdesáti letech stávat opakovaně a častokrát? Výzkumní pracovníci Samuel Arbe- sman a Stephen Strogatz z Cornellovy univerzity se před nějakou dobou rozhodli najít na tuto otázku odpověď. Představili si za tímto účelem deset tisíc paralelních Zemí; na všech působili stejní hráči se stejnými výkonnostními statistikami – na každé Zemi však byli vystavení odlišným náhodným vlivům. Výzkumníci v podstatě postupovali tak, že každou sezonu od roku 1871 až do roku 2005 přehráli v deseti tisících variant a v každé z nich pak hledali nejdelší šňůru úspěšných odpalů. Místo aby se ptali, jak výjimečná byla konkrétní DiMaggiova série, položili si výzkumníci z Cornellu nesrovnatelně obecnější a zajímavější otázku: Nakolik přkvapivé by bylo, kdyby někdo v historii baseballu (do roku 2005) dosáhl alespoň jednoho úspěšného odpalu v minimálně padesáti šesti zápasech: Odpověď: Ani trochu překvapivé! Nejdelší série „hitů“ v oněch deseti tisících paralelních sezon ležely v intervalech od skromných 39 zápasů až po neuvěřitelných 109 zápasů. Ve více než dvou třetinách případů byla nejdelší série mezi padesáti a čtyřiašedesáti zápasy. Krátce řečeno, na řadě padesáti šesti zápasů nebylo nic obzvlášť extrémního. Zvláštní numerickou shodou okolností se DiMaggio na seznamu nejpravděpodobnějších hráčů, kteří by mohli držet rekord v počtu za sebou jdoucích zápasů, v nichž dosáhli alespoň jednoho úspěšného odpalu, umístil až na šestapadesátém místě. A kdo byl nejpravděpodobnějším vítězem? Jen pro pravověrné baseballové fanoušky uvádím, že vítězi se stali dva hráči z dávných dob Hugh Duffy a Wee Willie Keeler, kteří byli držiteli uvedeného rekordu ve více než tisícovce simulovaných sezón. Mezi víceméně novodobými hráči zvítězil Ty Cobb, který dosáhl nejdelší série v téměř třech stovkách z desetitisícovky sezon. Pro nás a pro účely této knihy je důležité zjištění, že událost, která je zdánlivě tak vzácná, že se označuje za „legendární“, může být ve skutečnosti zcela všedním jevem – v jiném než našem vesmíru! Problém je v tom, že naše databáze „jediné Země“ je možná příliš malá na to, abychom dokázali říci, nakolik je něco doopravdy vzácné. O tom, jestli něco http://orl.bloger.cz je nebo není událostí X, proto rozhodují relativní, a nikoli absolutní vlastnosti každého konkrétního jevu, a vzácnost jeho výskytu, jeho výjimečnost je závislá na kontextu. Že to za výjimečné považujete vy a vaši kamarádi z golfu, to ještě nemusí vůbec nic znamenat. Jenže ani to, že je nějaká událost vysoce nepravděpodobná a překvapivá, ji ještě automaticky nekatapultuje do kategorie událostí X. K tomu je třeba ještě druhého faktoru: jejího dopadu! Myslím, že nijak nepřeháním, když řeknu, že pamětihodnými a významnými událostmi jsou ty, které nějakým způsobem změní osud člověka – nebo celého národa. Může přitom jít o změnu k lepšímu i k horšímu; dopad na okolí mají svou podstatou všechny události, které mění pravidla hry. Použijeme-li svůj meteorologický příklad, zítřejší déšť bude mít jen zanedbatelný pamětihodný dopad na jednotlivce s výjimkou těch, kteří právě na zítřek plánují svatební oslavy pod širým nebem, nebo farmářů zoufale čekajících na závlahu pro svá pole. Pokud však zítřejší počasí přinese tornádo, může se velice snadno stát, že to změní váš život, až se váš dům během minuty promění v hromádku třísek. V takovém případě má překvapivá událost vážný dopad na okolí – a to nikoli k lepšímu. Je pak logické nazvat tornádo událostí X, přinejmenším z hlediska těch, kteří jím byli postiženi. Na širší úrovni byl hurikán Katrina překvapivý a měl obrovský dopad na mnohem rozsáhlejší území než tornádo, a je proto ještě větší událostí X. A není nijak těžké aplikovat tento vzorec překvapivosti a dopadu i na oblast událostí, jejichž strůjci jsou lidé: na útoky z 11. září 2001, na hypoteční krizi let 2007– 2008 a na výpadek elektřiny na východním pobřeží Spojených států roku 2003. To vše lze považovat za události X. ČÍM JE TEDY DÁNO, ŽE SLYŠÍME-LI TERMÍN „EXTRÉMNÍ UDÁLOST“, TÉMĚŘ VŽDY automaticky předpokládáme, že označuje něco hrozivého nebo destruktivního? Odpovědi na tuto otázku lépe porozumíme, podíváme-li se strana 6 ORL číslo 2013-5 jen o něco důkladněji na tři charakteristické vlastnosti události X. Za běžné rysy charakteristické pro všechny události lze považovat dobu průběhu celé události od jejího počátku až do konce, dobu dopadu, po kterou jednotlivec nebo skupina pociťuje ztráty či přínosy z ní plynoucí, a úhrnný dopad, měřený celkovým účinkem dané události a vyjádřený obvykle v dolarech nebo obětech na životech. (Pro čtenáře s analyticky orientovanou myslí jsem do oddílu Poznámky a odkazy zařadil jednoduchý vzorec, který nám umožňuje měřit „X-potenciál“ každé události na stupnici od 0 [nepatří mezi události X] do 1 [nejextrémnější ze všech potenciálních událostí]. Snažím se převážnou část technických podrobností omezit na poznámky, statečnějším jedincům však doporučuji, aby si je také přečetli.) Přemýšlíme-li o termínu „událost“, vybaví se nám obvykle nějaká příhoda s relativně krátkou dobou průběhu, jakou je například automobilová havárie nebo výhra v loterii. Je tomu tak pravděpodobně proto, že my sami máme dost krátký interval maximálního udržení pozornosti – což je nedostatek, který se každodenně zhoršuje v důsledku šíření novinek v telekomunikacích a rychlého cestování na dlouhé vzdálenosti. Událost, která se seběhne rychle (krátká doba průběhu) a má obrovské dopady včetně trvalých následků (dlouhá doba dopadu), je překvapivou a ošklivou událostí, na jakou se lze jen těžko předem připravit. Názorným příkladem události X tohoto typuje zemětřesení, k němuž došlo v Japonsku v březnu 2011, a následná vlna tsunami i havárie jaderné elektrárny. Z druhého zákona termodynamiky, který nám říká, že systémy ponechané samy sobě mají tendenci přecházet do stavu maximální neuspořádanosti, vyplývá, že je mnohem snazší a rychlejší něco zničit než to vytvořit. Události s krátkou dobou průběhu a velkým dopadem mívají proto alespoň na úrovni národů a společností téměř nevyhnutelně destruktivní charakter. Možná si kladete otázku, zda mohou existovat také „příjemné“ události X. Ano, zcela nepochybně existovat mohou! Diletanti i lidé plánující rych- lé vlastní zbohatnutí by však měli být ve střehu: Takové přívětivé události X téměř vždy vyžadují dlouhou dobu průběhu. Vzpomeňte si na akce, jako byl Marshallův plán, který pomohl západnímu Německu povstat z popela po druhé světové válce, nebo na ještě delší časové ose se odehrávající rozvoj zemědělství a domestikace zvířat, který umožnil vznik moderní civilizace. Podobně i průlomový nový lék či léčebný proces může být produktem mnohaletého výzkumu a význačné kulturní události, jakými jsou například převratné romány či výtvarná díla, bývají rovněž produkty dlouhých údobí aplikování metody pokusu a omylu. Realizace scénářů tohoto typu vyžaduje léta, desetiletí či dokonce staletí a zahrnuje budování nebo vývoj infrastruktur v podobě systému obchodu, státu či technologických inovací. Ačkoli se tedy může zdát, že příklady uváděné na následujících stránkách vyznívají neústupně pesimisticky, čtenář by měl mít na paměti, že může docházet a dochází i k pozitivním událostem X – neplatí to jen pro tuto knihu! Příjemná překvapení jsou vždy vítaná, jen zřídkakdy však někoho ohrožují. A my se tady chceme soustředit na rizika, která ohrožují náš moderní způsob života. Teď máme jistou představu o tom, čím je tvořena událost X. Definice, dokonce i ty volně formulované, jsou sice užitečné, nám však jde především o pochopení, jak k takovým překvapením dochází a co můžeme dělat, abychom buď zabránili jejich výskytu, nebo se na ně alespoň připravili a zmírnili jejich nepříjemné důsledky. KOLIZNÍ SYSTÉMY v uplynulých několika letech jsme viděli, jak byly téměř ze dne na den svrženy dlouhodobě zakořeněné režimy v Tunisku, Libyi a Egyptě, a dnes tytéž revoluční plameny spalují Bahrajn, Jemen i Sýrii, kde rebelové útočí na opevněné vládní pozice ve snaze zbavit se dlouhá desetiletí http://orl.bloger.cz trvajícího útlaku. Občanské nepokoje tohoto typu na první pohled vyvolávají zdání, že jsou výsledkem veřejné nespokojenosti s vládní politikou vedoucí k vysoké nezaměstnanosti, rostoucím cenám potravin, bytové nouzi i k nedostatku všech dalších nezbytných potřeb každodenního života. Taková vysvětlení jsou však příliš povrchní a nepronikají ke skutečným a nejhlubším příčinám společenského kolapsu. Občanské nepokoje nejsou samy o sobě faktorem měnícím pravidla hry, jsou pouhou předzvěstí, signálem časného varování před nadcházející událostí X, jíž je změna režimu. Skutečný zdroj události X, která dokáže vyvrátit režim, je skrytý mnohem hlouběji ve společenském systému. Je jím neustále se rozšiřující „rozdíl složitosti“ mezi vládou a jejími občany; v okamžiku, kdy už zmíněný rozdíl není nadále možno překlenout, vypukne revoluce. Představte si zkostnatělou autoritářskou vládu, která čelí obyvatelstvu, jež si díky kontaktům s vnějším světem začíná uvědomovat existenci nových svobod a je koordinováno různými platformami cestou sociálních sítí. Rozdíl mezi složitostí řídicího systému (v tomto případě vlády) a systému řízeného (v tomto případě obyvatelstva) je třeba překlenout. Jednou z možných cest je ta, že vláda zavede represivní opatření – uvězní vůdce odporu, vyšle vojáky, aby rozehnali davy demonstrantů, a využije i dalších možností, jak situaci zklidnit. Alternativní cestou je nezbytné zvýšení složitosti vlády tak, aby se urychlilo konání svobodnějších voleb, rychle se odstranily restrikce uvalené na média a otevřely se nové možnosti pro vzestupnou mobilitu populace. Toto přesvědčení, že událost X je způsobem, jímž lidská přirozenost překlenuje propastné rozdíly složitosti dvou (či více) systémů, je leitmotivem všech lidmi způsobených událostí X, které popisuji v této knize. Událost X je nástrojem, jímž se zužuje propast mezi nestejnou úrovní složitosti dvou (či více) soupeřících nebo dokonce spolupracujících systémů. Je tak základní cestou v případech, kdy se ke zmenšení zvětšujícího se rozdílu nedokážou lidé sami dobrovolně spojit. Dovolte mi jen lehce nastínit, jak tento systém strana 7 ORL číslo 2013-5 funguje, na několika nedávných událostech X, kde je tento rozdíl složitosti naprosto zřejmý. Egypt měl státem řízenou ekonomiku, která byla po celá desetiletí obětí katastrofálních chyb a neschopnosti. I částečná viditelná zlepšení v posledních několika letech přišla už příliš pozdě a v příliš malém rozsahu. Celá země navíc byla (a stále je) prolezlá obrovskou korupcí, v jejímž důsledku vládne v celé společenské struktuře ničím neomezovaný kapitalismus klientelistického typu. Je to korupční systém, v němž vám pouze uplácení úředních osob umožní získat kontrakty, najít práci nebo sehnat odpovídající bydlení. Úsměvným (a výmluvným) faktem je, že přípravek proti impotenci Viagra se údajně nedostal na trh proto, že firma Pfizer jako jeho výrobce neposkytla egyptskému ministru zdravotnictví dostatečně velký úplatek, aby získala jeho souhlas. Parazitování a korupce tohoto typu vedly ke stabilizaci systému vlády, pro nějž už beztak byla charakteristická nízká úroveň složitosti, systému, ve kterém existovalo jen velice málo stupňů volnosti k utváření vlastní struktury i k získávání prostředků řešení vznikajících společenských problémů. Dokud však mělo obyvatelstvo Egypta ještě omezenější možnosti vyjádření nespokojenosti s nedostatkem vhodného bydlení, rostoucími cenami potravin, minimální zdravotnickou péčí a dalšími problémy, neměla vláda žádnou motivaci k vytváření struktury či struktur nezbytných k zajišťování těchto služeb. Samozřejmě existovalo například ministerstvo pověřené říze ním zdravotnictví. To však sloužilo především jako teplé místečko pro kariérní byrokraty a různé kamarádíčky členů mocenských struktur a o zdravotnickou péči se staralo jen jako o „něco navíc“ pro volný čas. A kdo by čekal, že se to někdy změní, když bylo spektrum občanům dostupných aktivních opatření na tak nízké úrovni (tak nízké složitosti), ještě mnohem nižší než v případě vlády samé? Jenže časy se mění. A když začaly do arabského světa pronikat moderní technologie jako okamžitá globální komunikace, rozšiřující se vyšší vzdělání a rychlá přeprava, jeho občané rychle získávali nové možnosti. To už pro všechny zavedené režimy v celé oblasti znamenalo příslovečný varovný nápis na zdi (a ještě hůř – na „zdech“ Facebooku). tvrdí, že v americkém impériu, které vydává přes 23 miliard dolarů ročně na zahraniční pomoc a spotřebovává mnohem víc, než vyveze, už nastal proces rozkladu z naprosto téhož důvodu. Moderní komunikační služby a sociální sítě jako Google, Twitter a Facebook slouží dramatickému zvyšování společenské složitosti – tentokrát je to však úroveň složitosti celé populace, která se zvyšuje, nikoli úroveň složitosti vlády. To je důvodem, proč se zmíněné služby často omezují či dokonce úplně znemožňují, stane-li se vláda terčem útoku, jako když egyptská vláda na několik dnů zcela vypnula internet; tyto služby totiž umožňují slyšitelné vyjádření více hlasů a vytváření propojenějších společenských sítí. V jisté fázi dosáhne rozdíl mezi stagnující úrovní složitosti vlády a vzrůstající úrovní složitosti široké veřejnosti takové výše, že začne být neudržitelný. Nesoulad tohoto typu se navíc neomezuje pouze na rozdíly složitosti v oblasti politiky nebo vlády, o čemž svědčí rozvrat každodenního života v Japonsku, který byl důsledkem úniku radiace z reaktorů elektrárny Fukušima, poškozených při zemětřesení v březnu 2011. Konečnou příčinou této společenské nespokojenosti je „nehoda způsobená projekční chybou“, při níž se vlna tsunami vyvolaná zemětřesením převalila přes protipovodňovou stěnu, která měla podle projektu zabránit vniku mořské vody do reaktoru. Výsledek? Změny režimu v Tunisku, Libyi a Egyptě, jakož i pravděpodobný pád asadovské dynastie v Sýrii a/nebo monarchie v Bahrajnu. Znalec složitých systémů okamžitě pozná, že se zde v praxi uplatňuje princip, jemuž se říká zákon nutné složitosti. Tento „zákon“ říká, že má-li být možné plně regulovat a řídit nějaký systém, musí být složitost řídicího mechanismu přinejmenším na stejné úrovni jako složitost řízeného systému. V ještě jednodušším vyjádření lze říci, že složitost můžete zničit jedině složitostí. Zjevně se nabízejícím dovětkem pak je, že je-li rozdíl příliš velký, budete mít problémy. A ve světě politiky se „problémy“ často hláskují jako „r-e-v-o-l-u-c-e“. O příklady podobného nesouladu není nouze. Vezměme si třeba Římskou říši, v níž vládnoucí třídy využívaly politické a vojenské moci k podmaňování nižších tříd a k dobývání sousedních území, od nichž pak vymáhaly placení daní. V konečném důsledku se všechny zdroje společnosti spotřebovaly prostě na správu obrovského a stále se rozrůstajícího impéria, které dosáhlo takové složitosti, že je nebylo možno dále udržet. Jiným dobrým názorným příkladem je dávná mayská civilizace, jakož i bývalý Sovětský svaz. Někteří vědci, mezi nimi i historik Paul Kennedy, http://orl.bloger.cz Voda poškodila záložní elektrické generátory, které měly dodávat v případě nehody či jiné mimořádné události energii a pohánět čerpadla dodávající vodu k chlazení jaderných palivových tyčí reaktoru. Tento problém má dva aspekty. Za prvé projektanti plánovali výšku stěn pro zemětřesení o síle 8,3 stupně, což bylo nejsilnější zemětřesení, jaké kdy Japonsko do té doby postihlo, a vůbec nevzali v úvahu, že by někdy mohlo přijít zemětřesení, které by tuto úroveň převýšilo. Ještě horší však bylo, že generátory byly umístěné zcela dole, kde je i ten nejmenší průnik vody musel okamžitě zkratovat. A ani to ještě není všechno. Některá hlášení uváděla, že samo zemětřesení vyvolalo pokles terénu o šedesát centimetrů, což celý problém ještě zhoršilo. Všechno tedy v konečném důsledku záviselo na tom, zda protipovodňové stěny splní očekávání – což se nestalo! Je to jasný případ nedostatečné složitosti kontrolního systému (kombinace výšky stěny a umístění generátorů) a jeho zahlcení přílišnou složitostí systému, který měl být kontrole podroben (intenzita zemětřesení a následného tsunami).Právě někde na tomto místě si nějaký analytik rizik tradiční školy, pracující pro pojišťovnu nebo banku, možná klade otázku: A co je na tom za novinku? Chceme-li odhadnout riziko, jaké by přinesla konkrétní událost Y, zkalkulujeme si strana 8 ORL číslo 2013-5 pravděpodobnost jejího výskytu, vyčíslíme škody, které by napáchala, kdyby k ní skutečně došlo, a obě čísla pak mezi sebou vynásobíme. Tento výpočet nám prozradí očekávané škody, jaké by událost Y přinesla. Na tom přece nic není. V čem se tedy podle mého názoru to, o čem píši, od zmíněného názoru nějak významně liší? Pro čtenáře, kteří posledních několik stránek tohoto úvodu přeskočili, si dovolím shrnout, proč je tato otázka klasického analytika rizik otázkou správnou – pro „normální“ události. Mnohem méně správné a dokonce nebezpečné je však položit si ji a předpokládat, že známe jednoduchou odpověď, začneme-li mluvit o extrémních událostech. Tady je důvod. Předně sama vzácnost výskytu, výjimečnost události X znamená, že nemáme dostatečně bohatou databázi minulých opatření a způsobů chování, podle níž bychom mohli skutečně zkalkulovat smysluplnou pravděpodobnost, že k události Y doopravdy dojde. Teoretici pravděpodobnosti a statistici mají sice k dispozici celou škálu důmyslně vypracovaných nástrojů – od teorie subjektivní pravděpodobnosti až po bayesovskou analýzu statistických údajů o extrémních událostech, jimiž se tuto překážku snaží nějak obejít, faktem však zůstává, že věrohodný výpočet přesné pravděpodobnosti výskytu nějaké vzácné události prostě není možný. Kdyby byl, nepostihly by nás takové katastrofy jako velká recese let 2007–2008, výpadek proudu na východním pobřeží Spojených států roku 2003 nebo zdevastování New Orleansu hurikánem Katrina. A lidé by s obavami nečekali, kdy z nějaké skříně vyskočí další šok měnící pravidla hry a nakopne nás však-vyvíte-kam. Pokud tedy jde o události X, potřebujeme objevit či vynalézt takový způsob měření rizika, který by postihoval to, co máme na mysli, když říkáme, že nebezpečí příchodu tohoto šoku je teď a tady vyšší, než tomu bylo v minulosti. Osobně bych chtěl k řešení tohoto problému přispět šířením přesvědčení, že nejvhodnějším kritériem hodnocení situace je úroveň rozporu mezi složitostí systémů lidské in- frastruktury, které vstupují do interakcí. vznikajících událostí X dovolte, abych podal stručný přehled tří částí Druhým ukazatelem používaným v klasické analýze rizika normálních událostí je výše škod, které by společnost v případě jejího příchodu utrpěla. Jediným problémem je skutečnost, že jde-li o takový šok pro systémy tvořící základ našeho způsobu života, k jakému dosud nikdy nedošlo, bude tvořících tuto knihu. odhad výše skutečně způsobených škod velice problematický. Abychom mohli takový odhad provést, je obvykle nezbytné porovnat očekávaný šok s podobnými šoky v minulosti. Jenže na jakém základě má tento proces fungovat, nemáme-li žádné historické záznamy, z nichž bychom čerpali? Jak dál ukazuji v celé této knize, jestliže nám nezbytná data neposkytuje reálný svět, musíme ve svých počítačích vybudovat svět zástupný a zmíněná data získat z něj podobně, jako to udělali Arbesman a Strogatz, když studovali baseballový případ Joea DiMaggia a jeho „nepřekonatelnou“ šňůru zápasů s alespoň jedním úspěšným odpalem. A to je opět úplně jiný přístup než ten, který se používá ke studiu normálních událostí. Celkově lze shrnout, že tu vedle sebe existují dva velice rozdílné režimy. Prvním je normální režim tvořený událostmi, k nimž už v minulosti mnohokrát došlo, takže je k dispozici solidní soubor dat, o která se můžeme opřít při vyhodnocování pravděpodobností výskytu i výše způsobených škod. A pak je tu režim událostí X, pro který jsou tyto nástroje prostě nepoužitelné. Tato kniha nabízí perspektivu vytváření základní kostry pro systematické studium režimu událostí X, kostru doplňující nástroje používané k výpočtu předpokládaného rizika v normálním režimu. Na dalších dvou stech stran předkládám širší rozvedení této argumentace včetně určení základních pravidel i prezentace názorných příkladů; technické detaily ponechávám výzkumnému projektu, který by měl proběhnout v nadcházejících letech. Po vysvětlení základních pojmů týkajících se rozdílů složitosti a následně http://orl.bloger.cz TŘI PŘEHLEDNÉ SOUČÁSTI úvodní věta knihy julia caesara zápisky o válce galské zní: „celá galie je rozdělena do tří částí.“ Totéž platí i pro tuto knihu. Část I zkoumá vzájemný vztah mezi složitostí a událostmi X a kostru, kterou jsem načrtl na několika předchozích stranách, v ní rozvíjím do mnohem větších podrobností. Rozlišuji v ní ošklivá překvapení, která nám staví do cesty příroda, a ta, která jsou výsledkem nepozornosti, nečinnosti, nedorozumění, hlouposti či dokonce čistě zlého úmyslu. Hlavní chod, část II, se podává v jedenácti snadno stravitelných soustech, přičemž každé z nich pojednává o jedné potenciální události X a o jejím dopadu na naše každodenní životy v případě, že by k ní skutečně došlo. Snažil jsem se tyto události X vybrat tak, aby pokrývaly co možná nejširší škálu lidských aktivit, a snažil jsem se přitom vyhnout se oblastem, které už byly v posledních několika letech dostatečně zdokumentované nějakou událostí X du jour, jako byl globální finanční krach v letech 2007–2008 nebo krize japonského jaderného reaktoru roku 2011. Jednotlivé prvky části II tedy pokrývají různé možné události od kolapsu světového systému distribuce potravin až po úplné zhroucení internetu a dále pak k vypuknutí globální pandemie či dokonce k naprostému ústupu globalizace. Zmíněná pojednání lze v podstatě číst v jakémkoli pořadí, které vyhovuje čtenářovu vkusu a odpovídá jeho zájmům. Ve svém souhrnu však vytvářejí obraz toho, jak různorodé a přitom vážné je nebezpečí výskytu nějaké události X ohrožující udržitelnost našeho zavedeného způsobu života. Finále neboli část III kombinuje teoretické otázky a problémy z části I s názornými příklady z části II, a přináší tak odpověď na ústřední otázku, jak události X předvídat a dokonce je i řídit – alespoň někdy. Konkrétněji řečeno, zkoumám, do jaké míry dokážeme zaostřit pozornost v čase i strana 9 ORL číslo 2013-5 prostoru a rozpoznat, že se potenciální událost X určitého typu ocitá v zóně nebezpečí skutečného výskytu. Zkoumám také různé typy „slabých“ signálů, které slouží jako upozornění na nadcházející událost X, i metody vyhledávání těchto signálů v lavinách šumu, který se každodenně vydává za informace. at the formative level between quantum mechanically described matter and mind. Knihu uzavírá několik varovných rad zdůrazňujících, že by se společnosti měly na příchod událostí X lépe připravit tím, že by si vytvořily odolnější společenské systémy i méně křehké infrastruktury. John Casti – matematik amerického původu, odborník v oboru dynamiky složitých systémů a systémové analýzy, spoluzakladatel vídeňského výzkumného ústavu X-Center, který se soustřeďuje na studium extrémních událostí vyvolaných činností lidských společenství i na jejich předvídání. V minulosti pracoval jako analytik International Institute for Applied Systems Analysis (IIASA) v Laxenburgu poblíž Vídně, předtím řadu let působil jako výzkumník v Santa Fe Institute a Rand Corporation, přednášel na Princeton University, University of Arizona a New York University. John Casti, někdejší editor časopisu Complexity, je autorem několika úspěšných knih a rovněž řady vědeckých a populárněvědných publikací. Žije ve Vídni. Tryptamine Hallucinogens and Consciousness By Terence McKenna A talk given at the Lilly/Goswami Conference on Consciousness and Quantum Physics at Esalen, December 1983. It was to be the first of many lectures at Esalen Institute on the Big Sur Coast of California. Published 1992 in The Archaic Revival.1 There is a very circumscribed place in organic nature that has, I think, important implications for students of human nature. I refer to the tryptophan-derived hallucinogens dimethyltryptamine (DMT), psilocybin, and a hybrid drug that is in aboriginal use in the rain forests of South America, ayahuasca. This latter is a combination of dimethyltryptamine and a monoamine oxidase inhibitor that is taken orally. It seems appropriate to talk about these drugs when we discuss the nature of consciousness; it is also appropriate when we discuss quantum physics. It is my interpretation that the major quantum mechanical phenomena that we all experience, aside from waking consciousness itself, are dreams and hallucinations. These states, at least in the restricted sense that I am concerned with, occur when the large amounts of various sorts of radiation conveyed into the body by the senses are restricted. Then we see interior images and interior processes that are psychophysical. These processes definitely arise at the quantum mechanical level. It's been shown by John Smythies, Alexander Shulgin, and others that there are quantum mechanical correlates to hallucinogenesis. In other words, if one atom on the molecular ring of an inactive compound is moved, the compound becomes highly active. To me this is a perfect proof of the dynamic linkage http://orl.bloger.cz Hallucinatory states can be induced by a variety of hallucinogens and diassociative anesthetics, and by experiences like fasting and other ordeals. But what makes the tryptamine family of compounds especially interesting is the intensity of the hallucinations and the concentration of activity in the visual cortex. There is an immense vividness to these interior landscapes, as if information were being presented three-dimensionally and deployed fourth-dimensionally, coded as light and as evolving surfaces. When one confronts these dimensions one becomes part of a dynamic relationship relating to the experience while trying to decode what it is saying. This phenomenon is not new - people have been talking to gods and demons for far more of human history than they have not. It is only the conceit of the scientific and postindustrial societies that allows us to even propound some of the questions that we take to be so important. For instance, the question of contact with extraterrestrials is a kind of red herring premised upon a number of assumptions that a moment's reflection will show are completely false. To search expectantly for a radio signal from an extraterrestrial source is probably as culture bound a presumption as to search the galaxy for a good Italian restaurant. And yet, this has been chosen as the avenue by which it is assumed contact is likely to occur. Meanwhile, there are people all over the world - psychics, shamans, mystics, schizophrenics - whose heads are filled with information, but it has been ruled a priori irrelevant, incoherent, or mad. Only that which is validated through consensus via certain sanctioned instrumentalities will be accepted as a signal. The problem is that we are so inundated by these signals - these other dimensions that there is a great deal of noise in the circuit. It is no great accomplishment to hear a voice in the head. The accomplishment is to make sure it is telling the truth, because the demons are of many kinds: "Some strana 10 ORL číslo 2013-5 are made of ions, some of mind; the ones of ketamine, you'll find, stutter often and are blind." The reaction to these voices is not to kneel in genuflection before a god, because then one will be like Dorothy in her first encounter with Oz. There is no dignity in the universe unless we meet these things on our feet, and that means having an I/Thou relationship. One say to the Other: "You say you are omniscient, omnipresent, or you say you are from Zeta Reticuli. You're long on talk, but what can you show me?" Magicians, people who invoke these things, have always understood that one must go into such encounters with one's wits about oneself. What does extraterrestrial communication have to do with this family of hallucinogenic compounds I wish to discuss? Simply this: that the unique presentational phenomenology of this family of compounds has been overlooked. Psilocybin, though rare, is the best known of these neglected substances. Psilocybin, in the minds of the uninformed public and in the eyes of the law, is lumped together with LSD and mescaline, when in fact each of these compounds is a phenomenologically defined universe unto itself. Psilocybin and DMT invoke the Logos, although DMT is more intense and more brief in its action. This means that they work directly on the language centers, so that an important aspect of the experience is the interior dialogue. As soon as one discovers this about psilocybin and about tryptamines in general, one must decide whether or not to enter into this dialogue and to try and make sense of the incoming signal. This is what I have attempted. I call myself an explorer rather than a scientist, because the area that I'm looking at contains insufficient data to support even the dream of being a science. We are in a position comparable to that of explorers who map one river and only indicate other rivers flowing into it; we must leave many rivers unascended and thus can say nothing about them. This Baconian collecting of data, with no assumptions about what it might eventually yield, has pushed me to a number of conclusions that I did not anticipate. Perhaps through reminis- cence I can explain what I mean, for in this case describing past experiences raises all of the issues. I first experimented with DMT in 1965; it was even then a compound rarely met with. It is surprising how few people are familiar with it, for we live in a society that is absolutely obsessed with every kind of sensation imaginable and that adores every therapy, every intoxication, every sexual configuration, and all forms of media overload. Yet, however much we may be hedonists or pursuers of the bizarre, we find DMT to be too much. It is, as they say in Spanish, bastante, it's enough - so much enough that it's too much. Once smoked, the onset of the experience begins in about fifteen seconds. One falls immediately into a trance. One's eyes are closed and one hears a sound like ripping cellophane, like someone crumpling up plastic film and throwing it away. A friend of mine suggests this is our radio entelechy ripping out of the organic matrix. An ascending tone is heard. Also present is the normal hallucinogenic modality, a shifting geometric surface of migrating and changing colored forms. At the synaptic site of activity, all available bond sites are being occupied, and one experiences the mode shift occurring over a period of about thirty seconds. At that point one arrives in a place that defies description, a space that has a feeling of being underground, or somehow insulated and domed. In Finnegans Wake such a place is called the "merry go raum," from the German word raum, for "space." The room is actually going around, and in that space one feels like a child, though one has come out somewhere in eternity. The experience always reminds me of the twenty-fourth fragment of Heraclitus: "The Aeon is a child at play with colored balls." One not only becomes the Aeon at play with colored balls but meets entities as well. In the book by my brother and myself, The Invisible Landscape, I describe them as self-transforming machine elves, for that is how they appear. These entities are dynamically contorting topological modules that are somehow distinct from the surrounding background, which is http://orl.bloger.cz itself undergoing a continuous transformation. These entities remind me of the scene in the film version of The Wizard of Oz after the Munchkins come with a death certificate for the Witch of the East. They all have very squeaky voices and they sing a little song about being "absolutely and completely dead." The tryptamine Munchkins come, these hyperdimensional machine-elf entities, and they bathe one in love. It's not erotic but it is open-hearted. It certainly feels good. These beings are like fractal reflections of some previously hidden and suddenly autonomous part of one's own psyche. And they are speaking, saying, "Don't be alarmed. Remember, and do what we are doing." One of the interesting characteristics of DMT is that it sometimes inspires fear - this marks the experience as existentially authentic. One of the interesting approaches to evaluating such a compound is to see how eager people are to do it a second time. A touch of terror gives the stamp of validity to the experience because it means, "This is real." We are in the balance. We read the literature, we know the maximum doses, the LD50, and so on. But nevertheless, so great is one's faith in the mind that when one is out in it one comes to feel that the rules of pharmacology do not really apply and that control of existence on that plane is really a matter of focus of will and good luck. I'm not saying that there's something intrinsically good about terror. I'm saying that, granted the situation, if one is not terrified then one must be somewhat out of contact with the full dynamics of what is happening. To not be terrified means either that one is a fool or that one has taken a compound that paralyzes the ability to be terrified. I have nothing against hedonism, and I certainly bring something out of it. But the experience must move one's heart, and it will not move the heart unless it deals with the issues of life and death. If it deals with life and death it will move one to fear, it will move one to tears, it will move one to laughter. These places are profoundly strange and alien. strana 11 ORL číslo 2013-5 The fractal elves seem to be reassuring, saying, "Don't worry, don't worry; do this, look at this." Meanwhile, one is completely "over there." One's ego is intact. One's fear reflexes are intact. One is not "fuzzed out" at all. Consequently, the natural reaction is amazement; profound astonishment that persists and persists. One breathes and it persists. The elves are saying, "Don't get a loop of wonder going that quenches your ability to understand. Try not to be so amazed. Try to focus and look at what we're doing." What they're doing is emitting sounds like music, like language. These sounds pass without any quantized moment of distinction - as Philo Judaeus said that the Logos would when it became perfect - from things heard to things beheld. One hears and beholds a language of alien meaning that is conveying alien information that cannot be Englished. Being monkeys, when we encounter a translinguistic object, a kind of cognitive dissonance is set up in our hindbrain. We try to pour language over it and it sheds it like water off a duck's back. We try again and fail again, and this cognitive dissonance, this "wow" or "flutter" that is building off this object causes wonder, astonishment and awe at the brink of terror. One must control that. And the way to control it is to do what the entities are telling ine to do, to do what they are doing. I mention these "effects" to invite the attention of experimentalists, whether they be shamans or scientists. There is something going on with these compounds that is not part of the normal presentational spectrum of hallucinogenic drug experience. When one begins to experiment with one's voice, unanticipated phenomena become possible. One experiences glossolalia, although unlike classical glossolalia, which has been studied. Students of classical glossolalia have measured pools of saliva eighteen inches across on the floors of South American churches where people have been kneeling. After classical glossolalia has occurred, the glossolaliasts often turn to ask the people nearby, "Did I do it? Did I speak in tongues?" This hallucinogen induced pheno- menon isn't like that; it's simply a brain state that allows the expression of the assembly language that lies behind language, or a primal language of the sort that Robert Graves discussed in The White Goddess, or a Kabbalistic language of the sort that is described in the Zohar, a primal "ur sprach" that comes out of oneself. One discovers one can make the extradimensional objects - the feeling-toned, meaning-toned, three-dimensional rotating complexes of transforming light and color. To know this is to feel like a child. One is playing with colored balls; one has become the Aeon. This happened to me twenty seconds after I smoked DMT on a particular day in 1966. I was appalled. Until then I had thought that I had my ontological categories intact. I had taken LSD before, yet this thing came upon me like a bolt from the blue. I came down and said (and I said it many time), "I cannot believe this; this is impossible, this is completely impossible." There was a declension of gnosis that proved to me in a moment that right here and now, one quanta away, there is raging a universe of active intelligence that is transhuman, hyperdimensional, and extremely alien. I call it the Logos, and I make no judgements about it. I constantly engage it in dialogue, saying, "Well, what are you? Are you some kind of diffuse consciousness that is in the ecosystem of the Earth? Are you a god or an extraterrestrial? Show me what you know." The psilocybin mushrooms also convey one into the world of the tryptamine hypercontinuum. Indeed, psilocybin is a psychoactive tryptamine. The mushroom is full of answers to the questions raised by its own presence. The true history of the galaxy over the last four and a half billion years is trivial to it. One can access images of cosmological history. Such experiences naturally raise the question of independent validation - at least for a time this was my question. But as I became more familiar with the epistemological assumptions of modern science, I slowly realized that the structure of the Western intellectual enterprise is so flimsy at the center that appa- http://orl.bloger.cz rently no one knows anything with certitude. It was then that I became less reluctant to talk about these experiences. They are experiences, and as such they are primary data for being. This dimension is not remote, and yet it is so unspeakably bizarre that it casts into doubt all of humanity's historical assumptions. The psilocybin mushrooms do the same things that DMT does, although the experience builds up over an hour and is sustained for a couple of hours. There is the same confrontation with an alien intelligence and extremely bizarre translinguistic information complexes. These experiences strongly suggest that there is some latent ability of the human brain/body that has yet to be discovered; yet, once discovered, it will be so obvious that it will fall right into the mainstream of cultural evolution. It seems to me that either language is the shadow of this ability or that this ability will be a further extension of language. Perhaps a human language is possible in which the intent of meaning is actually beheld in three-dimensional space. If this can happen on DMT, it means it is at least, under some circumstances, accessible to human beings. Given ten thousand years and high cultural involvement in such a talent, does anyone doubt that it could become a cultural convenience in the same way that mathematics or language has become a cultural convenience? Naturally, as a result of the confrontation of alien intelligence with organized intellect on the other side, many theories have been elaborated. The theory that I put forth in Psilocybin: The Magic Mushroom Grower's Guide, held the Stropharia cubensis mushroom was a species that did not evolve on earth. Within the mushroom trance, I was informed that once a culture has complete understanding of its genetic information, it reengineers itself for survival. The Stropharia cubensis mushroom's version of reengineering is a mycelial network strategy when in contact with planetary surfaces and a spore-dispersion strategy as a means of radiating throughout the galaxy. And, though I am troubled by how freely Bell's nonlo- strana 12 ORL číslo 2013-5 cality theorem is tossed around, nevertheless the alien intellecton the other side does seem to be in possession in a huge body of information drawn from the history of the galaxy. It/they say that there is nothing unusual about this, that humanity's conceptions of organized intelligence and the dispersion of life in the galaxy are hopelessly culture-bound, that the galaxy has been an organized society for billions of years. Life evolves under so many different regimens of chemistry, temperature, and pressure, that searching for an extraterrestrial who will sit down and have a conversation with you is doomed to failure. The main problem with searching for extraterrestrials is to recognize them. Time is so vast and evolutionary strategies and evironments so varied that the trick is to know that contact is being made at all. The Stropharia cubensis mushroom, if one can believe what it says in one of its moods, is a symbiote, and it desires ever deeper symbiosis with the human species. It achieved symbiosis with human society early by associating itself with domesticated cattle and through them human nomads. Like the plants men and women grew and the animals they husbanded, the mushroom was able to inculcate itself into the human family, so that where human genes went these other genes would be carried. But the classic mushroom cults of Mexico were destroyed by the coming of the Spanish conquest. The Franciscans assumed they had an absolute monopoly on theophagy, the eating of God; yet in the New World they came upon people calling a mushroom teonanacatl, the flesh of the gods. They set to work, and the Inquisition was able to push the old religion into the mountains of Oaxaca so that it only survived in a few villages when Valentina and Gordon Wasson found it there in the 1950s. There is another metaphor. One must balance these explainations. Now I shall sound as if I didn't think the mushroom is an extraterrestrial. It may instead be what I've recently come to suspect - that the human soul is so alienated from us in our present culture that we treat it as an extraterrestrial. To us the most alien thing in the cosmos is the human soul. Aliens Hollywood-style could arrive on earth tomorrow and the DMT trance would remain more weird and continue to hold more promise for useful information for the human future. It is that intense. Ignorance forced the mushroom cult into hiding. Ignorance burned the libraries of the Hellenistic world at an earlier period and dispersed the ancient knowledge, shattering the stellar and astronomical machinery that had been the work of centuries. By ignorance I mean the Hellenistic-Christian-Judaic tradition. The inheritors of this tradition built a triumph of mechanism. It was they who later realized the alchemical dreams of the fifteenth and sixteenth centuries - and the twentieth century with the transformation of elements and the discovery of gene transplants. But then, having conquered the New World and driven its people into cultural fragmentation and diaspora, they came unexpectedly upon the body of Osiris - the condensed body of Eros - in the mountains of Mexico where Eros has retreated at the coming of the Christos. And by finding the mushroom, they unleashed it. Phillip K. Dick, in one of his last novels, Valis, discusses the long hibernation of the Logos. A creature of pure information, it was buried in the ground at Nag Hammadi, along with the burying of the Chenoboskion Library circa 370 A.D. As static information, it existed there until 1947, when the texts were translated and read. As soon as people had the information in their minds, the symbiote came alive, for, like the mushroom consciousness, Dick imagined it to be a thing of pure information. The mushroom consciousness is the consciousness of the Other in hyperspace, which means in dream and in the psilocybin trance, at the quantum foundation of being, in the human future, and after death. All of these places that were thought the be discrete and separate are seen to be part of a single continuum. History is the dash over ten to fifteen thousand years from nomadism to flying saucer, hopefully without ripping the envelope of the planet so badly that the birth is abor- http://orl.bloger.cz ted and fails, and we remain brutish prisoners of matter. History is the shockwave of eschatology. Something is at the end of time and is casting an enormous shadow over human history, drawing all human becoming toward it. All the wars, the philosophies, the rapes, the pillaging, the migrations, the cities, the civilizations - all of this is occupying a microsecond of geological, planetary, and galactic time as the monkeys react to the symbiote, which is in the environment and which is feeding information to humanity about the larger picture. I do not belong to the school that wants to attribute all of our accomplishments to knowledge given to us as a gift from friendly aliens I'm describing something I hope is more profound than that. As nervous systems evolve to higher and higher levels, they come more and more to understand the true situation in which they are embedded, and the true situation in which we are embedded is an organism, an organization of intelligence on a galactic scale. Science and mathematics may be culture-bound. We cannot know for sure, because we have never dealt with an alien mathematics or an alien culture except in the occult realm, and that evidence is inadmissible by the guardians of scientific truth. This means that the contents of shamanic experience and of plant-induced ecstasies are inadmissible even though they are the source of novelty and the cutting edge of the ingression of the novel into the plenum of being. Think about this for a moment: If the human mind does not loom large in the coming history of the human race, then what is to become of us? The future is bound to be psychedelic, because the future belongs to the mind. We are just beginning to push the buttons on the mind. Once we take a serious engineering approach to this, we are going to discover the plasticity, the mutability, the eternal nature of the mind and, I believe, release it from the monkey. My vision of the final human future is an effort to exteriorize the soul and internalize the body, so that the exterior soul will exist as a supercon- strana 13 ORL číslo 2013-5 ducting lens of translinguistic matter generated out of the body of each of us at a critical juncture at our psychedelic bar mitzvah. From that point on, we will be eternal somewhere in the solid-state matrix of the translinguistic lens we have become. One's body image will exist as a holographic wave transform while one is at play in the fields of the Lord and living in Elysium. Other intelligent monkeys have walked this planet. We exterminated them and so now we are unique, but what is loose on this planet is language, self-replicating information systems that reflect functions of DNA: learning, coding, templating, recording, testing, retesting, recodong against DNA functions. The again, language may be a quality of an entirely different order. Whatever language is, it is in us monkeys now and moving through us and moving out of our hands and into the noosphere with which we have surrounded ourselves. The tryptamine state seems to be in one sense transtemporal; it is an anticipation of the future, It is as though Plato's metaphor were true - that time IS the moving image of eternity. The tryptamine ecstasy is a stepping out of the moving image and into eternity, the eternity of the standing now, the nunc stans of Thomas Aquinas. In that state, all of human history is seen to lead toward this culminating moment. Acceleration is visible in all the processes around us: the fact that fire was discovered several million years ago; language came perhaps thirty-five thousand years ago; measurement, five thousand; Galileo, four hundred; then Watson-Crick and DNA. What is obviously happening is that everything is being drawn together. On the other hand, the description our physicists are giving us of the universe - that it has lasted billions of years and will last billions of years into the future is a dualistic conception, an inductive projection that is very unsophisticated when applied to the nature of consciousness and language. Consciousness is somehow able to collapse the state vector and thereby cause the stuff of being to undergo what Alfred North Whitehead called "the formality of actually occurring." Here is the beginning of an understanding of the centrality of human beings. Western societies have been on a decentralizing bender for five hundred years, concluding that the Earth is not the center of the universe and man is not the beloved of God. We have moved ourselves out toward the edge of the galaxy, when the fact is that the most richly organized material in the universe is th human cerebral cortex, and the densest and richest experience in the univese is the experience you are having right now. Everything should be constellated outward from the perceiving self. That is the primary datum. The perceiving self under the influence of these hallucinogenic plants gives information that is totally at variance with the models that we inherit from our past, yet these dimensions exist. One one level, this information is a matter of no great consequence, for many cultures have understood this for millennia. But we moderns are so grotesquely alienated and taken out of what life is about that to us it comes as a revelation. Without psychedelics the closest we can get to the Mystery is to try to feel in some abstract mode the power of myth or ritual. This grasping is a very overintellectualized and unsatisfying sort of process. As I said, I am an explorer, not a scientist. If I were unique, then none of my conclusions would have any meaning outside the context of myself. My experiences, like yours, have to be more or less part of the human condition. Some may have more facility for such exploration than others, and these states may be difficult to achieve, but they are part of the human condition. There are few clues that these extradimensional places exist. If art carries images out of the Other from the Logos to the world drawing ideas down into matter why is human art history so devoid of what psychedelic voyagers have experienced so totally? Perhaps the flying saucer or UFO is the central motif to be understood in order to get a handle on reality here and now. We are alienated, so alienated that the self must disguise itself as an extraterrestrial in order not to alarm us with the truly bizarre dimensions http://orl.bloger.cz that it encompasses. When we can love the alien, then we will have begun to heal the psychic discontinuity that has plagued us since at least the sixteenth century, possibly earlier. My testimony is that magic is alive in hyperspace. It is not necessary to believe me, only to form a relationship with these hallucinogenic plants. The fact is that the gnosis comes from plants. There is some certainty that one is dealing with a creature of integrity if one deals with a plant, but the creatures born in the demonic artifice of laboratories have to be dealt with very, very carefully. DMT is an endogenous hallucinogen. It is present in small amounts in the human brain. Also it is improtant that psilocybin is 4-phosphoraloxy-N, Ndimethyltryptamine and that serotonin, the major neurotransmitter in the human brain, found in all life and most concentrated in humans, is 5hydroxytryptamine. The very fact that the onset of DMT is so rapid, coming on in forty-five seconds and lasting five minutes, means that the brain is absolutely at home with this compound. On the other hand, a hallucinogen like LSD is retained in the body for some time. I will add a cautionary note. I always feel odd telling people to verify my observations since the sine qua non is the hallucinogenic plant. Experimenters should be very careful. One must build up to the experience. These are bizarre dimensions of extraordinary power and beauty. There is no set rule to avoid being overwhelmed, but move carefully, reflect a great deal, and always try to map experiences back onto the history of the race and the philosphical and religious accomplishments of the species. All the compounds are potentially dangerous, and all compounds, at sufficient doses or repeated over time, involve risks. The library is the first place to go when looking into taking a new compound. We need all the information availaable to navigate dimensions that are profoundly strange and alien. I have been to Konarak and visited Bubaneshwar. I'm familiar with Hindu iconography and have collected strana 14 ORL číslo 2013-5 thankas. I saw similarites between my LSD experiences and the iconography of Mahayana Buddhism. In fact, it was LSD experiences that drove me to collect Mahayana art. But what amazed me was the total absence of the motifs of DMT. It is not there; it is not there in any tradition familiar to me. There is a very interesting story by Jorge Luis Borges called "The Sect of the Phoenix." Allow me to recapitulate. Borges starts out by writing: "There is no human group in which members of the sect do not appear. It is also true that there is no persecution or rigor they have not suffered and perpetrated." He continues, The rite is the only religious practice observed by the sectarians. The rite constitutes the Secret. This Secret...is transmitted from generation to generation. The act in itself is trivial, momentary, and requires no description. The Secret is sacred, but is always somewhat ridiculous; its performance is furtive and the adept do not speak of it. There are no decent words to name it, but it is understood that all words name it or rather inevitably allude to it. Borges never explicitly says what the Secret is, but if one knows his other story, "The Aleph," one can put these two together and realize that the Aleph is the experience of the Secret of the Cult of the Phoenix. In the Amazon, when the mushroom was revealing its information and deputizing us to do various things, we asked, "Why us? Why should we be the ambassadors of an alien species into human culture?" And it answered, "Because you did not believe in anything. Because you have never given over your belief to anyone." The sect of the phoenix, the cult of this experience, is perhaps millennia old, but it has not yet been brought to light where the historical threads may run. The prehistoric use of ecstatic plants on this planet is not well understood. Until recently, psilocybin mushroom taking was confined to the central isthumus of Mexico. The psilocybin-containing species Stropharia cubensis is not known to be in archaic use in a shamanic rite anywhere in the world. DMT is used in the Amazon and has been for millennia, but by cultures quite primitive - usually nomadic hunter-gatherers. I am baffled by what I call "the black hole effect" that seems to surround DMT. A black hole causes a curvature of space such that no light can leave it, and, since no signal can leave it, no information can leave it. Let us leave aside the issue of whether this is true in practice of spinning black holes. Think of it as a metaphor. Metaphorically, DMT is like an intellectual black hole in that once one knows about it, it is very hard for others to understand what one is talking about. One cannot be heard. The more one is able to articulate what it is, the less others are able to understand. This is why I think people who attain enlightenment, if we may for a moment comap these two things, are silent. They are silent because we cannot understand them. Why the phenomenon of tryptamine ecstasy has not been looked at by scientists, thrill seekers, or anyone else, I am not sure, but I recommend it to your attention. The tragedy of our cultural situation is that we have no shamanic tradition. Shamanism is primarily techniques, not ritual. It is a set of techniques that have been worked out over millennia that make it possible, though perhaps not for everyone, to explore these areas. People of predilection are noticed and encouraged. In archaic societies where shamanism is a thriving institution, the signs are fairly easy to recognize: oddness or uniqueness in an individual. Epilepsy is often a signature in preliterate societies, or survival of an unusual ordeal in an unexpected way. For instance, people who are struck by lightning and live are thought to make excellent shamans. People who nearly die of a disease and fight their way back to health after weeks and weeks of an indeterminate zone are thought to have strength of soul. Among aspiring shamans there must be some sign of inner strength or a hypersensitivity to trance states. In traveling around the world and dealing with shamans, I find the distinguishing characteristic is an extraordinary centeredness. Usually the shaman is an intellectual http://orl.bloger.cz and is alienated from society. A good shaman sees exactly who you are and says, "Ah, here's somebody to have a conversation with." The anthropological literature always presents shamans as embedded in a tradition, but once one gets to know them they are always very sophisticated about what they are doing. They are the true phenomenologists of this world; they know plant chemistry, yet they call these energy fields "spirits." We hear the word "spirits" through a series of narrowing declensions of meaning that are worse almost than not understanding. Shamans speak of "spirit" the way a quantum physicist might speak of "charm"; it is a technical gloss for a very complicated concept. It is possible that there are shamanic family lines, at least in the case of hallucinogen-using shamans, because shamanic ability is to some degree determined by how many active receptor sites occur in the brain, thus facilitating these experiences. Some claim to have these experiences naturally, but I am underwhelmed by the evidence that this is so. What it comes down to for me is "What can you show me?" I always ask that question; finally in the Amazon, informants said, "Let's take our machetes and hike out here half a mile and get some vine and boil it up and we will show you what we can show you." Let us be clear. People die in these societies that I'm talking about all the time and for all kinds of reasons. Death is really much more among them than it is in our society. Those who have epilepsy who don't die are brought to the attention of the shaman and trained in breathing and plant usage and other things - the fact is that we don't really know all of what goes on. These secret information systems have not been well studied. Shamanism is not, in these traditional societies, a terribly pleasant office. Shamans are not normally allowed to have any political power, because they are sacred. The shaman is to be found sitting at the headman's side in the council meetings, but after the council meeting he returns to his hut at the edge of strana 15 ORL číslo 2013-5 the village. Shamans are peripheral to society's goings on in ordinary social life in every sense of the word. They are called on in crisis, and the crisis can be someone dying or ill, a psychological difficulty, a marital quarral, a theft, or weather that must be predicted. We do not live in that kind of society, so when I explore these plants' effects and try to call your attention to them, it is as a phenomenon. I don't know what we can do with this phenomenon, but I have a feeling that the potential is great. The mindset that I always bring to it is simply exploratory and Baconian - the mapping and gathering of facts. Herbert Guenther talks about human uniqueness and says one must come to terms with one's uniqueness. We are naive about the role of language and being as the primary facts of experience. What good is a theory of how the universe works if it's a series of tensor equations that, even when understood, come nowhere tangential to experience? The only intellectual or noetic or spiritual path worth following is one that builds on personal experience. What the mushroom says about itself is this: that it is an extraterrestrial organism, that spores can survive the conditions of interstellar space. They are deep, deep purple the color that they would have to be to absorb the deep ultraviolet end of the spectrum. The casing of a spore is one of the hardest organic substances known. The electron density approaches that of a metal. Is it possible that these mushrooms never evolved on earth? That is what the Stropharia cubensis itself suggests. Global currents may form on the outside of the spore. The spores are very light and by Brownian motion are capable of percolation to the edge if the planet's atmosphere. Then, through interaction with energetic particles, some small number could actually escape into space. Understand that this is an evolutionary strategy where only one in many billions of spores actually makes the transition between the stars - a biological strategy for radiating throughout the galaxy without a technology. Of course this happens over very long periods of time. But if you think that the galaxy is roughly 100,000 light-years from edge to edge, if something were moving only one one-hundredth the speed of light - now that's not a tremendous speed that presents problems to any advanced technology - it could cross the galaxy in one hundred million years. There's life on this planet 1.8 billion years old; that's eighteen times longer than one hundred million years. So, looking at the galaxy on those time scales, one sees that the percolation of spores between the stars is a perfectly viable strategy for biology. It might take millions of years, but it's the same principle by which plants migrate into a desert or across an ocean. There are no fungi in the fossil record older than forty million years. The orthodox explaination is that fungi are soft-bodied and do not fossilize well, but on the other hand we have fossilized soft-bodied worms and other benthic marine invertebrates from South African gunflint chert that is dated to over a billion years. I don't necessarily believe what the mushroom tells me; rather we have a dialogue. It is a very strange person and has many bizarre opinions. I entertain it the way I would any eccentric friend. I say, "Well, so that's what you think." When the mushroom began saying it was an extraterrestrial, I felt that I was placed in the dilemma of a child who wishes to destroy a radio to see if there are little people inside. I couldn't figure out whether the mushroom is the alien or the mushroom is some kind of technological artifact allowing me to hear the alien when the alien is actually light-years aways, using some kind of Bell nonlocality principle to communicate. The mushroom states its own position very clearly. It says, "I require the nervous system of a mammal. Do you have one handy?" http://orl.bloger.cz Immanentizing the Eschaton: An Interview with Dennis McKenna March 11, 2007 Vancouver, Canada Dennis McKenna was undergoing a metamorphosis in the Amazon Basin, an accelerated evolution facilitated by magic mushrooms. The unusual experiment he had devised with his brother Terence aspired to nothing less than the seizing of the Keys to Galactarian Citizenship from the UFOs he felt certain were hovering just out of sight above the fields of La Chorerra. As the temporal zeropoint of the experiment neared, Dennis complained out loud that the reverberating shock wave echoing backwards in time from the approaching singularity was interfering with his thoughts. Nearby, Terence tended the psychedelic ayahuasca brew for the evening’s experiment. The idea was to fuse their neural DNA transdimensionally with a living psychedelic mushroom through the vocalization of a specific tone that is only audible (curiously) on certain hallucinogens. This psychological-alchemical process, they anticipated, would manifest the Holy Grail of the alchemists, the Philosophers Stone, giving the brothers – and, indeed, the entire Brotherhood of Man – the power to create reality by thought alone. strana 16 ORL číslo 2013-5 Already Terence had a sense of having left the world and entered paradise. He had his little brother and his fresh new squeeze with him. They had a groovy hut in the forest, courtesy of the local Capuchin mission. And wherever he turned his head, stretching out in all directions, the fields were teeming with psychedelic mushrooms. But there was something else, something at the edge of consciousness. They all sensed it. Like the feeling you’re being stared at by someone behind you. Except this was no ordinary human presence, it was something ... something alien, something other-worldly, a spirit entity of some kind. Maybe it was just the UFO's... Or perhaps it was the local shamans, powerful sorcerers who had remained connected to an unseen world that is magical, dangerous and viscerally alive. Maybe it was the ayahuasca vine that would follow them back like a shadow, slowly, almost imperceptibly unfurling its serpentine tendrils across the North American consciousness. Maybe it was the forest itself, quietly conscious, pulsating with sexual energy, teeming with life: animals, plants and insects, wild and unrestrained at the edge of human civilization. Whatever its source, the brothers felt guided and propelled forward by a force outside themselves, a force with a purpose. The experiment at La Chorerra, described in Terence's book True Hallucinations, took place in 1971. It resulted in Dennis and Terence's jointly-authored book, The Invisible Landscape, which was published in 1975. The Invisible Landscape is a dense, difficult, cryptic book that ranges in subject from chemistry to quantum physics in a search for the secret to the patterns of human history in the structure of the I Ching. It's become a classic of psychedelic literature, and was instrumental in popularizing the belief that a major event looms on the horizon in the year 2012. I met with Dennis at his home in Vancouver, Canada one rainy Sunday afternoon in March of 2007. Now an ethnopharmacologist, his resume describes a distinguished career as a senior researcher at the Aveda Corporation, and senior lecturer at the University of Minnesota. At 57, Dennis McKenna looked the part of a liberal professor, with a short grey beard and casual cotton button-up shirt. He had just relocated to Vancouver to start a new job at the British Colombia Institute of Technology, and his apartment was newlooking, minimalist. A bookcase displayed science fiction books and scientific nonfiction, and a few posters of NASA photos of outer space decorated the walls. He made me a cup of organic coffee and ushered me into his living room, where we settled in at his desk as he reflected on his now-famous trip to La Chorerra. "This all happened a long time ago – thirty-six, thirty-seven years ago. You probably weren't even born, right?” He laughed as I shook my head. “ I can't say that I necessarily believe in all of the insights we thought we were getting, on the way the universe is structured and the way nature works, although some of them have stood the test of time in remarkable ways...” “We sort of stumbled innocently into the whole thing,” he began. “Terence and I were children of the 60's. When I was 16, I went to San Francisco for the Summer of Love. My brother was already living in Berkeley at the time, going to school, and I had my first LSD experience that summer. There were many drugs around and a lot of experimentation but the one that emerged as significant for us was DMT. It was rare even then, but for some reason it crossed our paths and we agreed it was the quintessential psychedelic. It only lasts maybe twenty minutes but it's a full-on psychedelic experience, very intense, and really like a completely different reality. Have you taken it?” I had not. http://orl.bloger.cz “Well it's a very profound experience. But one of the problems with smoking synthetic DMT is that the experience is so short and overwhelming it's hard to come back with much other than a sense of awe and the notion that something very profound, very transformative and miraculous just happened. So Terence and I started looking into various shamanic traditions, and found this paper published by the famous ethnobotanist R. E. Schultes called 'Virola as an Orally Active Hallucinogen.' We knew from other ethnobotanical reading that Virola is a genus of trees in the nutmeg family that contains DMT in high amounts. “We were very excited, because there were a few groups -- the Witoto and the Bora primarily, in the Putumayo area of Colombia -- that use Virola as an orally active preparation. So when we found out about this we thought, 'This is it, the orally active form of DMT we theorized must exist! We ought to go down and see what's going on!' So... we went to La Chorerra. “La Chorerra was the ancestral home of the Witoto, what was left of them. Most of them had been wiped out in the Rubber Boom periods. They were basically enslaved and slaughtered. Most of the population was forced to move from La Chorerra, which is north of the Putumayo, south into what is now Peru. So there wasn't much left of the Witoto in the ancestral area, but this is where Shultes had done his work and so this is where we went. Our idea was to find a shaman that could make the stuff and, you know, 'bolt it down' and see what happened!" He laughed. “The old 'scientific method.'” “Was it a dangerous journey?” I inquired. “It was somewhat dangerous, yeah. I mean, it wasn't life threatening... If you've ever read William Burroughs' The Yage Letters – talk about a pio- strana 17 ORL číslo 2013-5 neer! He went to the Amazon in 1952 looking for ayahuasca, and he went to the same places we did. We practically followed in his footsteps. We went to the same places and met a lot of the same people that he'd written about who were still there. “You had to go to a little town in southern Colombia called Florencia. From there we took off on a barge that went down the Putumayo. They sold soft drinks, and had these big palates of this horrible soft drink called Inca Cola. 'For a little extra' they said, 'you can make yourselves comfortable on top of the barge and we'll take you.' But they stopped at every little podunk port along the way, so it was about a two week journey to get from Florencia to this place called El Encanto, which is Spanish for 'The Enchantment.' It's a little village where another river, the Rio Igara Parana, flows from the north into the Putumayo. We had been told by people in Bogota that there was a trail going from El Encanto to La Chorerra that essentially crossed overland between the Igara Parana to another river, the Rio Para Parana, about a four day journey over this trocha, this trail that had been built literally on the backs of Indians during the Rubber Boom so they could move rubber in and out of there. “Well, it ended at La Chorerra. We were told that at El Encanto there was an anthropologist who was studying the Witoto, Dr. Horatio Calle. In the book Terence changed the name to Guzman, but his actual name is Horatio Calle. He was there living in this village with this little plump English wife who was probably the only sane one there. He was this completely paranoid person who chewed cocoa constantly. He was paranoid by nature but because of the cocoa he was in a state of active paranoia all the time, so he was somewhat difficult to deal with. “In the first place he was totally asto- nished that these wild looking hippies would show up out of nowhere. We were a pretty crazy looking bunch at the time. We all had big beards, long hair, and we were wearing white linen suits because this is what Terence thought was the proper way to explore the jungle from his experiences in Indonesia. So we show up and Calle is like, 'Who are these clowns?' Then when we told him that we were there to find this drug – which the Witoto call oo-koo-he – he was like, 'No! You can't even talk about this! You must not even mention this to any of these people because it's a huge secret only the shamans know. Even the ordinary Witoto people don't know and if you come in talking about oo-koo-he they will undoubtedly kill you!' And so he wasn't going to give us any help... So we stayed there at the village, and managed to arrange for some porters to carry our stuff and take us overland to La Chorerra, which was four days away. “So, we left there and continued on to La Chorerra. We figured, 'We'll just get there and see what happens.' La Chorerra was a Capuchin Mission at the time, and so there was a church and a Padre and all that. Now I understand it's become sort of a major processing point for refining cocaine and shipping it down the river. So we showed up at this mission and the Padre welcomed us and gave us a hut. Most of the area around the mission had been cleared of forest and was pasture. They brought in these Zebu cattle and, of course, along with the cattle had come Psilocybe cubensis mushrooms, which were everywhere. Every cow pie had a big cluster of mushrooms growing out of it. You couldn't walk through the pasture without literally kicking these things over, I mean they were everywhere. “There's no indigenous tradition of use, but from our botanical studies we knew what they were. We had actually encountered them before http://orl.bloger.cz embarking for La Chorerra, in Florencia. That had been our first experience. We'd eaten a little and it was, you know, quite nice but it just seemed like a pleasant and fairly low key, low level LSD trip and we really had no idea what was in store for us. So when we got to La Chorerra these things were all over the place and we thought, 'This is great! we can get loaded while we're looking for the real thing!' Well, of course they were the real mystery, as it turned out. “We started eating these mushrooms and not really taking it seriously. In that environment you're hungry most of the time and there's not a lot to eat. Most of our food we had to bring in as canned goods or rice and this sort of thing, and the mushrooms were there and they didn't really taste that bad, and so we actually were eating far more of them than we really should have. That was great because it provoked a lot of conversation, a lot of yak back and forth and bouncing ideas around. Mushrooms have an ability to facilitate language, verbal expression, poetry and ideas. Funny ideas just flow out of you. “At this point Virola and oo-koo-he were all but forgotten. We devised an experiment... Well, it goes back to an earlier phenomenon that we had experienced with synthetic DMT. When you take DMT in the smokable form you can hear something. It's very hard to characterize it. Some people say it's like tinkling bells, some people say it's like crumpling cellophane, some people say it's more of an electronic buzz inside your head; but you can definitely hear something. We found that if you listen, you can actually imitate the sound with your voice. At a certain stage you find you lock onto this tone and it starts pouring out of you. It's like you can't stop really, like your mouth goes wider than it should be able to and your tongue sticks out and this ululating howl comes out. “We found that on high doses of mushrooms you could do the same strana 18 ORL číslo 2013-5 thing. You could perceive this sound and imitate it. You could elicit this spontaneous vocalization which seemed to be projecting sound energy into the environment and making it visible – actually crossing the threshold to something you saw as well as heard. Terence and I were both steeped in Jungian psychology and alchemy, and we fancied ourselves biophysicists as well. A lot of metaphors about alchemy seemed to make sense. “It also hearkened back to an article that an anthropologist named Michael Harner had written about the Jivaro a few years before our trip, I think it was in the Smithsonian Magazine. He talked about visits to the Jivaro who live in the ayahuasca reality. They take ayahuasca all the time and to them that is reality and this world is the illusion. “The Jivaro are properly called the Shuar. They're a group in Ecuador, and ayahuasca is their thing. They don't call it ayahuasca, they call it natema. In their world the dimensions accessed through natema are the reality and this world is the illusion. “One of the things Michael Harner discussed in his article was that they vomit up this substance that appeared to have magical properties, transdimensional properties in the sense that it was like an alchemical scrying stone. They would produce it out of their bodies and spread it out on the ground and look into it and they could see things, predict the future. “It's similar to this previous experience that Terence had in Nepal, where he did a high dose of DMT on a rooftop in Nepal...” In True Hallucinations Terence recounts the story of tripping on DMT with a lady friend on a Kathmandu rooftop. In the middle of a passionate lovemaking marathon, Terence perceived a sort of mystical fluid flowing out from his partner's body and pooling on the ground (gross). He interpreted it as a reflection of his own mind, and inside it he saw two Tibetan Lamas peering back at him through their divination mirror. DNA of a mushroom which we were, you know, singing to, and that it would induce a superconducting standing waveform or hologram where the molecules would intercalate into DNA. Dennis continued: “The ultimate idea was that we were going to create an artifact that was a visible exteriorization of our own consciousness that we could see, that could be controlled by thought and would basically be able to do anything. This is what the Philosopher's Stone does. It's also the UFO, it's also the Black Hole, all of these things where you basically have spacetime bound into a finite boundary. “So we thought, 'Well maybe there's something biophysical going on here.' There's certainly a notion that you can induce some kind of process that enables you to produce a substance that has these transdimensional properties. It comes up again and again. The Shuar do it. You also find similar ideas in yoga. You find similar ideas in alchemy. The paradigm that fit most closely and with which we were most familiar was alchemy. If you've ever read Jung's ideas about alchemy, it's not about making gold out of lead, it's about transforming yourself. What seems to be implicated there is essentially a biophysical experiment you can do to transform yourself. “One of the stages of alchemy is to produce what they call mercury – but it's not really mercury, that's projected on the outside. It's ephemeral, it evaporates, so you have to fix this fluid into a physical matrix, and then you have the Philosopher's Stone. “What is the Philosopher's Stone? In a sense it's just another metaphor for the 'ultimate artifact.' It's an actual physical object and yet it is connected to your mind, and you can influence it through thought. It's like super-psychotronic technology, or something like that. “So we got this idea that by making this sound that you could make on high doses of mushrooms that we could construct the Philosopher's Stone out of the DNA in our own bodies. The notion was that certain tones would activate the tryptamines and the betacarbolines, and cause them to intercalate into our DNA and at the same time intercalate into the http://orl.bloger.cz “So we came up with this experiment. We said if we do this, and make this sound, this artifact – what we had actually called the eschaton – would appear in the genetic matrix of the mushroom and the genetic matrix of us simultaneously.” “We speculated that what this fluid, what this substance was, was a fourth-dimensional representation of the trip. This is one of the fatal flaws in our reasoning. There's a tendency for people to think that the trip is in the drug, that the drug does this thing. No, the trip is in your head, the drug is simply a trigger. It's not very interesting as long as it sits on the shelf and nothing happens to it, but when you ingest it then it starts being metabolized and going through its cycles, and the interesting things start happening. “But we thought this fluid or what you see is actually the drug being turned through hyperspace into a fourth-dimensional matter, which we called translinguistic matter, a matter that had actual meaning and significance but that you apprehended visually, and that you could talk to and that you could control with thought and sound and all this... You know, right there any sane person would say, 'You guys need to get yourselves to the nearest psychiatric strana 19 ORL číslo 2013-5 facility and calm down!' Right?” Dennis laughed. experience, spread across spacetime.” “Or just have some lentils and sober up,” I offered. “What was that experience like?” I asked. “Right, but there was nobody there to tell us that. Our friends who were with us were as loose as we were in terms of having their cognitive boundaries in place. They were fairly appalled at what we were talking about and what we were proposing doing but Terence and I were on a roll, and we understood the rationale for this experiment, how to design it and how to carry it out. I mean, it's called 'The Experiment at La Chorerra' but it wasn't an experiment in any conventional scientific sense. It's really 'The Ritual at La Chorerra.' “It was like having your consciousness co-contiguous with the boundaries of spacetime. Like having your consciousness smeared across the universe completely, so that you – I mean, it was like the cosmic oneness everybody talks about, like being one with the universe. I was out there cruising the cosmos – not even cruising, because that implies that there was a 'me.' There was no 'me' anymore, there was just Cosmic Mind, you know, and I was IT. “We set up a ritual situation, in which we do certain things, we take a lot of mushrooms, mix it with ayahuasca, we wait to hear the sound and then we imitate the sound and we project it at this mushroom, which we brought in from the pasture. And if our predictions are correct, the sounds will excite these different molecular circuits and this object will appear in the mushroom, and eventually will manifest and you'll be able to see it, and be it, and at that point history will end. The wave of transformation will move out across the world.” “The mushroom did not explode in a cloud of supercooled crystals and the violet lenticular lens of the Philosopher's Stone appear in its place, but what did seem to happen is it triggered my brother and I simultaneously to cross this threshold to this metaphysical place where... things started to happen. “What happened was that we essentially underwent a simultaneous shamanic initiation. We crossed this threshold into this place, and what we had predicted didn't happen but we had definitely crossed some kind of threshold, where I became, in my “My brother, almost in balance to this, became hyper-focused on the immediate environment and hyperfocused especially on me. Partly because I think he was beginning to wonder, 'What the hell have I done?' and 'This is my little brother!' and 'How am I going to explain all this to my dad?” Dennis laughed, “you know, 'when we bring him back from the jungle raving?' So he became very focused on me and protecting me and trying to bring me back, or if not bring me back trying to guide me and guide this alchemical process. After you react with the mercury you've got another stage in the alchemical process of forming the Stone, which is the Condensation.” He pressed his hands together as if compacting an invisible ball. “You have to condense the stone into its physical matrix. We understood that we had created this thing and now we had to condense it down into manageable form. I mean, he understood it, I was way beyond being worried about any of that at this point. “Over the next fourteen days I experienced a progressive process of slowly coming back together, coming back into my own body and mind, that seemed to be synced to twenty- http://orl.bloger.cz four hour cycles. The first day I was co-contiguous with the whole universe, with the boundaries of spacetime; the next twenty-four hours I was confined to the galactic cluster. This is what I was experiencing. The next day it was down to the galaxy, and the next day it was down to the solar system, and finally down to earth and down to our geographical location. “So there was this process of condensation and coalescence going on, on many levels, until finally, after many cycles of this thing, I was more or less back into my body and back into my head. Not normal by a long shot – there were still lots of crazy things going on, like telepathy, and I was convinced I could move things around, I could talk to my mother twenty years ago. There was an episode where we contacted my mother by telephone back in 1950 when she was watching the world series.” “Were there other people that you called too?” I inquired. “I don't remember. A lot of this I don't remember, a lot of this is reconstructed either from what Terence said or what I do remember. The problem for me with remembering this is that there was no chronology. It was very hard to say 'this happened, and then this happened, and then that happened.' It was all sort of mixed up. This period of condensation, fourteen days or whatever, is all bolloxed up in terms of what the sequence was. But gradually I more or less came together. “During that time Terence underwent a period where he did not sleep at all. He would stay up all night and all day, just stay there in the hammock next to me while I'm off traveling in the cosmos, looking after me and trying to be sure that nothing happened. I had a tendency to want to get away from the camp and wander out because, you know... I had to be out there healing people, man! I had these powers!” He strana 20 ORL číslo 2013-5 laughed. “In shamanism it's very common, when the shaman undergoes transformation or the shaman becomes a shaman – in many, many traditions, not just South America – what happens is you get blown apart. You literally get torn to pieces, and then you're put back together as a transformed person.” In The Invisible Landscape Dennis and Terence quoted a description of shamanic initiation in a Siberian tribe: “Before a man becomes a shaman he is sick for a long time... The shamanistic ancestors of his clan come, hack him to bits, tear him apart, cut his flesh in pieces, drink his blood. They cut off his head and throw it in the oven... [etc.]” I think we all know what that's like! “You literally get torn to pieces,” Dennis said, “and then you're put back together as a transformed person. You're not human anymore, you're something more than human. And you're healed in that process. It's a process of controlled self-transformation. That was the model that fit more than anything else, was this process of being completely deconstructed and spread all over Hell's Half Acre, literally, and then slowly condensing back together into a whole person again, with most of my faculties more or less intact but still with the experience of this transformation under my belt. “We understood this process as a process of condensation, collecting all the cosmic energy and reconcentrating it back into some form which we still conceived to be a physical object that we would be able to see and manipulate. You would both see it and be it at the same time. It would be yourself in an exteriorized form that you can see and anyone can see. In that sense it would be a psycho-technological object of some kind, made of this fourth dimensional translinguistic stuff, but in a fixed form. “So a lot of what Terence was doing during this time was trying to figure out, 'when is the Stone going to appear? When will it actually condense into this physical form? Is it something that we have to call in? Do we have to bring it to us? When does it show up? And when does my brother stop babbling?’” Dennis laughed, “‘—and actually come up with the damn thing?' He was harassing me! He was saying, ‘produce it! I want to see it! Give it to me!’ And my response was, ‘No, it's out there someplace. You just have to be patient. It's on the way. It's coming, it's coming.’ Timewave Zero “So what Terence found himself doing was trying to construct a predictive paradigm as to when this thing would appear. He was running numbers back from March 4th, and the I Ching became very influential in his thinking. It was some multiple of 64, I'd have to look at the original notes (which I actually have by the way) – but if you ran it back from March 4th it fell on October 25th, 1970, which was the date that our mother died. When he ran it forward in the same amount from that date, it turns out it was his birthday, November 16th, 1971. So he thought, ‘That's interesting. Here we are, and this date for this transformation is midway between the date of our mother's death and my upcoming birthday.' And so he thought, 'Well, maybe there's patterns there. Maybe there's a message coming through...’” “There's an analogy between the way the I Ching is constructed and the way DNA is constructed. Do you know what an I Ching hexagram looks like?” Dennis asked, pulling out a pen and notebook. “In the I Ching http://orl.bloger.cz the line is either broken or unbroken, and they come in groups of six. They actually come in groups of three. Here's a typical I Ching hexagram, it might look something like this. So you've got a hexagram that's constructed of six lines: two tri-grams. If you put these hexagrams through all possible permutations from totally solid – in other words, totally unbroken lines – to totally broken lines, and every other possible sequence, there are sixty-four of these things. DNA is also based on sixty-four codons. It's three to the... fourth power? Anyway I forget what the exponent is, but basically by a different numerical system DNA is based on sixty-four codons. DNA codes for amino acids in groups of three. There are sixty-four possible combinations of the four base pairs. “One of the insights was that there was a correspondence between DNA and the I Ching. The I Ching is essentially a way of describing time. The brilliant idea that my brother came up with was that you can build a mathematical construct based on the sequence of hexagrams in the I Ching. There are various sequences, various ways to establish which is number one, which is number two, and so on, in this sequence of sixty-four. The most ancient sequence is the King Wen sequence. You can plot it as a graph... “What emerged out of this was the notion that time had a structure, that time itself was not simply a place where you put events, but time itself had its own structure, much like space has its own structure. Space isn't just an empty place where you put things, relativity and all that has shown that that's not the case, space has properties like curvature and metric. Well, what Terence was postulating was that time itself has structure, and that on every level you can define a smallest unit of time and a largest unit of time, and it's fractally structured so that at every level it reflects this sequence, and that what they [the designers of strana 21 ORL číslo 2013-5 the I Ching] had actually figured out was the basic structure of time. So he got into this sort of frenetic and obsessional construction of these waves, these graphs, and trying to use them as a predictive tool to determine – in its initial application, it was, ‘When is the damn thing going to show up? When is it going to appear?’ the end will come?’ “So the earliest prediction that came out of all this was that it was going to appear on his birthday, November 16th, because that was the other end of this wave which we were in the middle of. “Long story short, over the years different end dates were postulated, and eventually after looking at the different ways to lay the wave against history he settled on 2012.” He paused, reflecting. “I'm actually the biggest skeptic on the Timewave, even though I was involved in it...” “If you take the sixty-four unit fractal graph and you multiply it by six you get 384, and 384 happens to be an exact thirteen-month lunar calendar. I think this is actually where Terence really had an insight into the I Ching, in the sense that what he had succeeded in doing in all this was, I think he succeeded in rediscovering an ancient Chinese calendar based on the I Ching, that that's what the I Ching originally was.” “A lunar calendar?” “A lunar calendar. You could use it perfectly as a thirteen-month lunar calendar. I think he rediscovered, in a way, an ancient mathematical instrument. Where we probably overstepped the bounds is that he wasn't content to become a famous scholar of the I Ching, he postulated that what this really described was the structure of time, and that you could use it to predict. Because it was a fractal, because it was a spiral that was getting smaller and smaller as you move through history, there was an end point postulated. So the trick became, ‘What is the end-point?’ The end-point that we postulated was when this artifact appeared. That will be the end point, that will end time as we know it and we will transit beyond history, into whatever happens after history, a-historicity if you will. So the trick became, ‘Can we use this artifact to predict when “In order to do that you have to know where to place the peaks and valleys. We postulated that what this thing actually measured is the ingression of novelty into the continuum, and this was based on a lot of Alfred North Whitehead's ideas... Predictions “I found something really interesting online,” I mentioned. “Somebody has written a book about the I Ching, it's another one of these really dense technical books and it's difficult for me to tell what he had intended to use this to illustrate—” I produced a paper from my notes and passed it to Dennis. “Oh Lord,” he laughed, leaning forward to examine the figure. “Holy moly.” “It's an illustration of recursive dichotomization, where you divide anything in half, and in half, and in half again. He says that this describes the I Ching. The connection that I see with these waves in time, it looks more like this is about http://orl.bloger.cz the structure of the mind, where this line in the middle is the present moment—” I traced the line down the center of the diagram with my finger. “You project the future forward and the past back, but what you're looking at is just your own mind. These are all anticipated events, expectations,” I said, tracing the bottom line forward from center, “and these are all the memories that you've placed in a particular order, going back from center.” “The 'past' and 'future' is you.” “It seems like just the way the human mind works,” I continued, “this process of dichotomization could be what would produce an event on that date. There's so many people that believe in 2012 at this point, and they're not talking about the end of the world in a physical way, they're talking about a shift of consciousness. Just believing in it could be what makes it happen.” “Right, right,” Dennis nodded. “It is interesting that between my brother's speculations and all this interest in the Mayan calendar, and now Daniel Pinchbeck's book, 2012, there certainly is a lot of cultural expectation that it's going to be a transformative year. I don't know, nobody knows I guess whether it's going to be that way. There have been other expectations too, like the Harmonic Convergence. Astrologically these things are important turning points. We know from astrology that, yes, interesting things are happening on December 21st, 2012... “Clearly we're undergoing a collective psychic transformation, and there's all kinds of apocalyptarian mythology about, and transformation, some of it horrific and some of it quite encouraging. It seems to be a race: are we going to wake up and become enlightened post-histo- strana 22 ORL číslo 2013-5 rical beings, or are we going to destroy ourselves by any of the numerous means at our disposal? Is something else going to intervene? Do the asteroids come, do the aliens come? Or does nothing happen? Or will something happen and nobody notices?” He wondered, laughing. “It's happened so many times through history,” I remarked. “Like after the ministry of Jesus, the community that was left was expecting the Second Coming – like, is it tomorrow? In forty days?” “This is a very similar phenomenon,” Dennis agreed. “I remember reading this book in a Comparative Religions class as an undergraduate, called When Prophecy Fails. It talks about these various millenarian and prophetic cults. When prophecy fails, the pattern is that instead of the guru or the leader saying, 'Well... Guess I got it wrong! You can all go back to your cubicles, or whatever you were doing, I was mistaken' – that doesn't happen. The followers become even more fanatical and there's a regrouping, a reexamination of the teachings, and they come up with a new date. Then time goes on and that one comes and nothing happens, then they revise the prediction again but they don't give up the prophecy, they just keep revising the date.” “It's like the anticipation of the event fulfills a psychological need,” I suggested, “like there's something about life right now that's unbearable, so instead of addressing that directly people project some kind of salvation forward into the future, which might be what they legitimately need to keep it together...” Near the end of our meeting, Dennis waxed meditative: never questioned it at all. He didn't actually like me to come to his seminars or his lectures because I was the only one who ever argued with him. Everyone else was sort of sitting there taking it all in – 'Oh wow man isn't this cool,' you know – and I would actually stand up and say, 'Well now wait a minute, what you said makes no sense. It's a total crock of shit and not only that but it contradicts what you said twenty minutes ago that also didn't make any sense.' And he would of course dismiss that and say, 'Well, consistency is the hobgoblin of small minds...' The guy was a fucking genius... I think that he did a service with the way he was able to get people to question their assumptions or to entertain ideas that never in a million years would they entertain. He presented them in such a way that they seemed to make sense at the time, and it's only a few days later when you think about it that it's like, 'What was this guy saying?'” Dennis laughed. “I'm critical but I admire him. He was great. There will never be another like him.” Suggested Reading Kaplan, Aryeh. 1997. Sefer Yetzirah: The Book of Creation. York Beach, ME: Weiser. Narby, Jeremy. 1998. The Cosmic Serpent: DNA and the Origins of Knowledge. New York: Tarcher/Penguin. http://www.realitysandwich.com “Terence is so persuasive and he is such a good talker and he says ... he could say complete nonsense in the most lovely way that most people http://orl.bloger.cz Kouzlo jednopásmových reprobeden Dalo by se najít více názvů pro tento typ reprobeden, korektní srovnání s jinýmí ozvučnicemi je obtížné. Svým způsobem je to návrat k historii 1. pol 20. století. S vývojem ve výrobě magnetodynamických reproduktorů s velkým zdvihem membrány upadly různé druhy dříve užívaného čtvrtvlného vedení poněkud v zapomnění. Ve světě došlo již před mnoha lety k jakési renesanci těchto komerčně vytlačených technologií a principů. I když jsou firmy, které se touto oblastí zabývají, převážně je to oblíbené téma kutilů ( DIY ). Škoda, že u nás to má na jedné straně příchuť snobství nebo na druhé je to bráno jako projev amatérství. Důvodem proč vlastně v dnešní době používat pouze jeden reproduktor je nejspíš fakt, že není jednoduché "napojit" reproduktory, které pokryjí celé posluchané pásmo, aniž by došlo ke zkreslení fáze a dalším problémům. Pro toho, kdo preferuje hlasitý poslech v komerčně se rozšiřujícím slyšitelném pásmu, nebudou jednopásmové reprobedny stačit. Svým velmi přirozeným, uvolněným, neunavujícím a příjemným zvukem budou dobrým partnerem pro oddechový poslech při rozumné hlasitosti, která je ovšem pro každého jiná. Hodně záleží na velikosti místnosti a hudebním žánru. Při určení potřebného výkonu zesilovače se projeví velmi užitečná vlastnost kvalitního širokopásmového reproduktoru a to je citlivost. Běžně je dosaženo hodnoty 94 dB/W/m, vyjímečně až 100 dB/W/m, to jsou hodnoty bez započtení vlivu ozvučnice, která tyto hodnoty o nějaký ten decibel ještě zvýší. Zjednodušeně řečeno, mám-li takto citlivé reprobedny, postačí zesilovač o výkonu 2 krát 1 W abych měl v poslechovém místě v menší místnosti úroveň přes 90 dB, což je dostačující pro hodně hudebních žánrů. V extrémních případech, kdy se uvádí, že je nutné vytvořit úroveň 120 dB pro "věrnou" reprodukci, je tento druh reprobeden nepoužitelný, protože pokud by reproduktor strana 23 ORL číslo 2013-5 vůbec vydržel odpovídající výkon, měl by velmi velké zkreslení a vlivem velkého zdvihu membrány by docházelo k projevům důsledku Dopplerova jevu. V každém případě mluvit o kvalitní hlasité reprodukci v malé místnosti nemá smysl. Možnost použít nezvykle nízkých hodnot výkonu zesilovače považuji za velkou výhodu, protože mohu udělat zesilovač zcela bez zpětné vazby, který mne přesvědčil, že zpětná vazba sice sníží THD, ale zhorší se zvuk s dalšími negativními projevy, jako je velká citlivost na propojovací kabely. Není to nic nového, s elektronkami není velký problém udělat zesilovač malého výkonu bez použití jakékoliv zpětné vazby ( globální, lokální, emit. sledovač, regul. zdroj atd. ). Horší je, pokud chci použít místo elektronky tranzistor. Dále musím zmínit relativně "reálný" průběh impedance reprobedny umožňující výhodné použití zesilovače s velmi nízkým činitelem tlumení. To samozřejmně platí pokud není použit žádný filtr, např. korekce vlivu ozvučnice ( Baffle step cor. ) Zhotovení ozvučnice pro širokopásmový reproduktor může být velice nákladné, zvlášť pokud člověk podlehne hondbě za decibely. Dalším velmi nepříjemným jevem jsou rezonance reprobedny typu horn nebo VP - to platí pro 1/4 vlné konstrukce obecně. Většinou zavládne obecné nadšení stavitele jak to bodře basuje. Je to pravda ale ne na všech kmitočtech, je to dáno principem, na kterém 1/4 vlné vedení pracuje. Situace je ještě komplikovanější, protože rezonuje celá poslechová místnost a velmi výrazně ovlivňuje zvuk. Ve výsledku se tedy se mohou rezonance místnosti vykrýt ( vyrovnat ) s rezonancemi reprobedny, to je ten ideální stav, kde má místnost uzel ( minimum ) tam má reprobedna kmitnu ( maximum ) a opačně. Pokud dojde k případu, kdy na blízké frekvenci se shodují kmitny a uzly reprobedny i místnosti, je reprodukce velmi nepříjemná, silné rezonance obtěžují a dělají zvuk nepřirozeným. Nejhůře se zmíněný efekt projevuje v pásmu 80 až 300 Hz, vzhledem ke spektrálnímu složení hudby. Je tudíž velmi důležité znát mapu kmiten a uzlů poslechové- ho prostoru a spolu s informací o reprobedně najít kompromis ve volbě umístění jak reprobedny, tak i poslechového místa. Co se týkám výběru konktrétního akustického měniče - reproduktoru, je vhodné držet se vyzkoušených a osvědčených typů jako je Fostex, Lowther( včetně modifikací od jiných firem ). Se vzrůstající oblibou se rozšiřuje nabídka širokopásmových reproduktorů, bohužel často je prezentován jako širokopásmový i reproduktor, který má pokles na vysokých kmitočtech již od 6 kHz a velmi malou citlivost. Koncem roku 1989 jsem podle AR udělal dvoupásmovou reprosoustavu MONOLOG, zaujala mne kompenzovaná výhybka. Také koncepcí a vzhledem se mně zalíbila na první pohled . Byl jsem s reprobednou moc spokojen. Basy pěkně basovaly a výšky zvonily jako stříbrné mentované a v českých luzích a hájích hojně šířené názory na vícepásmové soustavy brzy vzaly v mém případě za své. Vzdal jsem se také dalších "zaručeně nepostradatelných" vlastností akustického řetězce a otevřel se mně svět elektronkových zesilovačů, "zvláštních" reprobeden a dalších "netradičních" přístupů. Nebylo pro mně jednoduché uvědomit si, že moje vědomosti a názory vychází často z předsudků, tendenčních reklamních článků a "stokrát" zopakovaných polopravd. Jordan JX92S Tento reproduktor jsem koupil asi půl roku po FE108S. Velice rychle se "zahořel". Jak koncepcí, tak i zvukem se značně liší od "FOSTEXu". Za nevýhody považuji jeho malou citlivost ( asi 88 dB/W/m ) a "zamlžení prostoru" při větších hlasitostech, které patrně souvisí v projevem Dopplerova jevu. Kladné vlastnosti rozhodně převažují. Široký a vyrovnaný frekvenční rozsah s neutrálním projevem. Je univerzální, co se týká použitelnosti pro různé hudební žánry. Je to znát při srovnání s FE108S, kterému vyhovuje především zpěv, je ale velmi těžké oba reproduktory porovnávat, protože každý patří do jiné "kategorie". zvonky v dáli ... Až náhodné použití jednoduchých reprobeden k počítači s ARX130-20/8 mne přivedlo k pocitu, že s těmi bednami není něco v pořádku. Ale ani velmi dobrý výškáč Visaton, a další závažné úpravy na ozvučnici a výhybce nezlepšily markantně zvuk reprobedny. Z hlediska kmitočtové charakteristiky je reprobedna v pořádku, přesto ji primitivní ozvučnice s jedním reproduktorem svým charakterem prostorového zvuku překonává. Naimple- http://orl.bloger.cz strana 24 ORL číslo 2013-5 Voigt Pipe Tapered Quater Wave Tube Tapered Quater Wave Pipe První VP reprobedna, kde jsem rozdělil výstupní část přepážkami, abych snížil rezonance ( přidáním dalších ). Meandr prodlužuje výstupní část VP. Funguje to. Osvědčil se i ten písek. Změnou velikosti výstupního otvoru je možno "doladit" zvuk reprobedny. L spočítaná délka Lr reálná délka charakteristika závislá na frekvenci. V každém případě je velký rozdíl mezi zvukem klasického uspořádání reprobedny a tohoto řešení. Při správném umístění těchto reprobeden, které by měly být blíže k sobě a k posluchači, je udivující předozadní dimenze nahrávky. Celkově je ozvučení místosti touto reprobednou "přirozenější" a ideální poslechové místo je na velkém prostoru. Klasická směrová vícepásmová reprobedna zkresluje prostor v závislosti na frekvenci, mám pocit, že výšky vycházejí z neustále se měnícího místa, i když by mohly vycházet odněkud, jako např. v případě bicích. Další velmi nepříjemnou vlastností klasicky uspořádané vícepásmové reprobedny ve srovnání s touto "kruhovou" jsou "fázové efekty", které se projevují i při malé pohybu posluchače vůči ideálnímu poslechovému místu. Stačí pootočit hlavou. Se efektivní plocha membrány reproduktoru Sm nejširší plocha vedení před výstupem Sr plocha vedení v místě reproduktoru St plocha uzavřeného konce vedení Sp plocha výstupního otvoru, portu C rychlost vzduchu Písmenem r ve vzorci pro délku vedení ( ozvučnice ) měl autor nejspíš na mysli poloměr vedení, pokud by bylo realizováno jako válec (konus ). Fostex FE108 sigma Reproduktor mám asi jeden a půl roku, vzhledem k tomu, že se jeho zvuk nemění považuji proces "zahoření" za ukončený. Z mého pohledu má pouze jednu nevýhodu - zvyšující se citlivost s frekvencí, je to docela patrné z průběhu frekvenční charakteristiky. Prakticky se to projevuje ostrou až agresivní reprodukcí výšek. Naproti tomu, středy jsou velmi čisté a srozumitelné. Nad očekávání dovoluje relativně velkou úroveň hlasitosti. Reprobedna zhotovená ze zbytků pro pokusy s ohybovou vlnou. Prozatím jsem nainstaloval FE108S. Rozpytový kužel je z malého lustru. Později jsem jej zalil sádrou a polepil hladkou fólií. Teoreticky by se dalo říci, že tato reprobedna je "kruhová", ale prakticky je prostorová vyzařovací http://orl.bloger.cz strana 25 ORL číslo 2013-5 pracné. Zarazilo mne, že v nákresu nebylo uvedeno žádné tlumení. Obavy se potvrdily již při prvních zkouškách. Zvuk byl naprosto otřesný. Další týden trvalo než jsem reprodednu zatlumit. Nakonec jsem zůstal pouze u celkového zatlumení tlakové komory polyestr. vatou - komora začala skutečně fungovat jako filtr, pro frekvence, které se do hornu již dostat nemají. Zvukový projev reprobedny se velmi zlepšil, "hornové" rezonance v oblasti 100 300 Hz se utlumily na snesitelnou úroveň. "Přehnutá" VP reprobedna, vyzkoušel jsem ji s reproduktory ARX13020, FE108S a JX92S. Navrhnul jsem ji příliš dlouhou, její základní frekvence je mezi 35 až 40 Hz, což je hluboko pod rezonančními kmitočty prvních dvou jmenovaných reproduktorů. Nejlepšího výsledku jsem dosáhnul s reproduktorem JX92S, který díky rezonančnímu kmitočtu 45 Hz, dokáže pěkně rozproudit vzduch v této reprobedně. Kontrukce je relativně jednoduchá, tuhá, vzhledově nepříliš atraktivní, ale o to nejde. Také díky té Karsonově exponeciální štěrbině na výstupu jsou rezonance na snesitelné úrovni, dokonce při vhodné konstalaci poslechového místa a tvaru místosti, jsou vyrovnány rezonance reprobedny rezonancemi místnosti. Pro srovnání typů ozvučnic jsem si z velkého množství širokopásmových reproduktorů firmy Fostex vybral reproduktor FE126E, který je rozumný kompromis mezi cenou a vlastnostmi. Pořídil jsem 4 kousky. Basreflex je obsahu asi 11 litrů a druhá ozvučnice je typu "horn" jedná se o doporučenou reprobednu pro FE126E, stavební plán je na oficiálních stránkách firmy FOSTEX. Zajímavé bylo porovnat relativně zahořeného ( asi 100 hodin ) a nehraného reproduktoru. Rozdíl je opravdu veliký, jednak v citlivosti - nejméně o 12 dB, dále v charakteru zvuku, kdy ten nehraný má velmi "unavený" projev bez ochoty hrát detaily. Je potřeba překonat prvních 20-50 hodin, po té začne být reproduktor poslouchatelný, ovšem to je krátká doba proti uváděným 1000 hodinám, které údajně potřebuje reproduktor LOWTHER. Jsou to hodnoty, které se od výrobce nedozvíme, na druhou stranu ve zveřejněných údajích lze nalézt zavádějící hodnoty jako je jmenovitý výkon. Těch 100W v případě reproduktoru LOWTHER je úsměvných, FE126E má uvedených 15 W, v rámci poslouchatelnosti snese asi 2 W, ale už i tento výkon je výrazně nad hodnotou, která by zaručila stanovenou max. výchylku membrány pro uvedené zkreslení. Asi po 6 měsících roce jsem se dostal k vlastnímu porovnání obou uvedených ozvučnic. Moc jsem nečekal od reprobeden typu bassreflex, nicméně i když se moc tento reproduktor nehodí, hraje v uvedené ozvučnici velmi dobře. Byl jsem příjemně překvapen. Horn má sice spodek mnohem bohatší a o 1-2 dB silnější, ale uvážím-li komplikovanost stavby bassreflex je výhodnější. Na doporučeném hornu pro FE126E je zajímavé použití basreflexu v tlakové komoře. Zhotovení reprobeny je jako u většiny hornů relativně http://orl.bloger.cz strana 26 ORL číslo 2013-5 Veřejný zájem je vniveč a vlastně nikoho nezajímá. To, že podvádění na řádném placení daní, je jeden z nejhorších zločinů proti státu a proti společnosti, jaksi upadá do zapomnění v kolotoči přihlouplé zábavy, obdivující nejrůznější boháče, tzv. „celebrity“, VIP lidi, politiky… Dlouho jsem uvažoval o možnosti udělat si betonové reprobedny. Pokud jsem chtěl použít velký objem pro basový reproduktor, dopočítal jsem se nepoužitelné váhy reprobedny a do samotné stavby jsme se vůbec nepustil. Situace se zcela změnila ve chvíli kdy jsem přešel k jednopásmovým reprobednám. Reproduktor FE126E má dopuručený objem uzavřené ozvučnice asi 10 litrů, taková ozvučnice se dá realizovat z betonu a nebude příliš těžká. Tvar reprobedny je zpředu sférický, směrem dozadu se zašpičaťuje. Vnitřní tvar neodpovídá vnějšímu a je podobný tvaru vajíčka. Stěnu je nutné udělat dostatečně silnou jinak při dokonalem vyschnutí reprobedna rezonuje na středních kmitočtech ( zvoní ). Vlastní zhotovení bylo docela komplikované a zdlouhavé, na detailních snímcích je vidět, že především povrchová úprava se moc nezdařila. Z hlediska zvuku reprobednou vytvářeného si neumím představit, že by uvedený reproduktor mohl hrát ještě lépe. Srozumitelný, detailní zvuk s nádherně vykresleným prostorem s pevně umístěnými zdroji zvuku. Celkové provedení má určitě rezervy ale koncepce je z mého pohledu dobrá. S o to větší nadějí pohlížím na tento zlomový „objev“ deníku Guardian, který není v rovině neurčitých spekulací, ale odhaluje konkrétní jména, a očekávám, že se něco podobného podaří i v případě dalších daňových rájů. Vlády vyspělých západních států musí v této záležitosti okamžitě a tvrdě jednat. Stojí před organizovaným zločinem neuvěřitelného rozsahu a mimořádné společenské nebezpečnosti. http://kutloch.cz/Repro/repro.htm Kleptokracie jako rys pokročilého kapitalismu Boris Cvek Obávám se, že zpráva deníku Guardian, na jejímž zpracování se podílely mezi jinými také listy Süddeutsche Zeitung či Le Monde, o tom, že 130 tisíc boháčů uniká před zdaněním ve svých zemích do daňového ráje na britských Panenských ostrovech a shromažďují si tam nelegální bilion dolarů, vystihuje velmi přesně povahu dnešního „kapitalismu“, který už s podnikáním, výrobou, inovacemi a investicemi nemá skoro nic společného. Žvanění politiků o svobodě, rovnosti, demokracii, vládě práva, o inovacích a potřebě rozvíjení pracovních příležitostí, vytváření rovných podmínek a podpoře podnikání znějí opravdu velmi, velmi pokrytecky, když hlavním smyslem celého systému je kleptokracie, vykořisťování, parazitismus na společenských zdrojích, parazitismus, který bere chudým a bohatým dává, který produkuje stále více chudých lidí a stále více osobních tragédií a stále strašnější rozvrat společnosti jenom proto, aby superbohatí zloději byli ještě bohatší a ještě bohatší. Zde je kořen všeho zla dnešních západních společností, které by zjevně měly dostatek zdrojů na svůj rozvoj a fungující sociální systémy, kdyby na nich superbohatí zloději neparazitovali jako rozsáhlá metastazující rakovina na umírajícím organismu. http://blisty.cz/art/68087.html Principem bohatých se stalo vykořisťování pracujících a obyčejných občanů prostě tím, že okrádají stát o daně. Takovou mentalitu přejaly i banky a vůbec „finanční trhy“, které „investují“ do státních dluhopisů, aby pak mohly „dojit“ veřejné peníze, lité do krachujících států ve snaze zajistit „finančním trhům“ co nejnižší ztráty. http://orl.bloger.cz strana 27 ORL číslo 2013-5 račení českého obyvatelstva. Jak neoliberalismus zničil obyčejné lidi v USA Místo dlouhých řečí se podívejte na šest ukazatelů ekonomiky od roku 1981, kdy začala v USA vládnout neoliberální doktrína. http://news.erepublika.cz/article1665-Jakneoliberalismus-zni-il-oby-ejne-lidi-vUSA Normální ožebračení lidé tím pádem nemohli nic ušetřit, což ukazuje pokles reálných úspor. S komunisty se nemluví Aktivistický web The Nation zveřejnil v šesti výmluvných grafech, co se stalo s obyčejnými Američany od roku 1981, kdy se Ronald Reagan stal poprvé prezidentem. Konzervativci změnili USA z pozice největšího věřitele do pozice největšího světového dlužníka. Hezký výkon. A v případě krize se okamžitě zadlužili jako u nás, což dramaticky ukazuje tento graf. Česká ekonomika se propadá a komunisté posilují, pokud nenastane nějaká radikální změna, budou se v příštím roce tak či onak podílet na vládě (ani tichá podpora jistě nebude zadarmo). Pracující byli odstřiženi od zisků plynoucích se zvýšené produktivity práce. Když se neoliberálně zničí vlastní občané, tak se tím ekonomice nijak nepomůže, což hezky ukazuje poslední důležitý graf. Což pochopitelně vedlo k neuvěřitelné koncentraci bohatství známého jednoho procenta. Na závěr vyzýváme české nezávislé ekonomy, aby podobným způsobem vytvořili šest grafů ukazujících ožeb- http://orl.bloger.cz Nečasova vláda se zřejmě zapíše do historie úplně jinak, než si původně přála: jako ta, která svým diletantstvím a necitlivostí zbavila velkou část českých voličů dlouholeté nechuti ke komunistické straně. Česká ekonomika se propadá a komunisté posilují, pokud nenastane nějaká radikální změna, budou se v příštím roce tak či onak podílet na vládě (ani tichá podpora jistě nebude zadarmo). Nepomůže ani administrativní zákaz komunistické strany, podobné návrhy dosud soudy vždy smetly ze stolu. Dávno je proto zapomenuta někdejší velkorysost vítězů a hesla typu "nejsme jako oni". Slovník těch, kdo se označují za demokraty, se v poslední době výrazně změnil: ubylo racionality a přibylo hrubosti, objevují se i otevřené výzvy k násilí. strana 28 ORL číslo 2013-5 Antikomunismus je několikerý: u řady inteligentních a charakterních lidí může vycházet z odsouzení reálných zločinů, kterých se komunisté dopustili; a že těch, komu diktatura proletariátu výrazně změnila život k horšímu, nebylo málo. Jenže to se stalo už dávno a většina lidí řeší spíš problémy, které mají v současnosti. Historii už patří také například první světová válka, v níž kvůli krátkozrakosti rakousko-uherské vlády umíraly tisíce Čechů za velkoněmecké zájmy. Přesto se dnes na monarchii dívá většina lidí spíše s úsměvnou nostalgií. Současné KSČM nepřidává na důvěryhodnosti personální politika, dosazující do funkcí lidi s dost temnou minulostí. Jenže i politruk pohraniční stráže se ve srovnání s nedávným ministrem školství Dobešem jeví docela přijatelně. Antikomunismus ovšem pěstují často lidé, kteří mají sami máslo na hlavě. Asi nejsem jediný, kdo zažívá pocit bezbřehé trapnosti, když slyší dštít síru na komunisty (a vůbec jakoukoli levici) herce a zpěváky, kteří za minulého režimu zdobili na obrazovce každý sjezd a První máj. Z podobného vrhu jsou i různí takzvaní odborníci, sebevědomí muži okolo padesátky, kteří dnes škodí v politice, managementu i jinde. Také oni zahájili kariéry před Listopadem, se všemi kompromisy, které byly a jsou k sebeprosazení nutné. Člověk se ani nediví, že to s komunisty tak dopadlo, když dosazovali do exponovaných postů právě svoje nesmiřitelné ideové odpůrce… Je zajímavé, že aktivní odpůrci minulého režimu se na toto období dokážou dívat s nadhledem, na rozdíl od šedé zóny, která se k němu až obsedantně vrací, jako by chtěla zpětně odčinit svoji někdejší servilitu. Jak praví klasik, nejhůř se vyrovnáváme s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami. Zcela specifickou odrůdou je pak antikomunismus těch, kteří v roce 1989 nebyli na světě a představy o té době mají značně mlhavé. Dospívající mají rádi společného nepřítele, vůči němuž se mohou vymezit. A zatímco jindy jsou za vulgární slovník káráni, na komunismus se může nadávat beztrestně. Na podobném principu je ostatně založena školní šikana. Nakonec je to i generační záležitost: podobně jako ultralevicová mládež v západním Německu šedesátých let označovala své rodiče na základě kolektivní viny jako spoluviníky nacismu, tak i dnes je lákavé odmítnout autoritu starších poukazem na jejich někdejší pochybení, bez přemýšlení nad souvislostmi a nad tím, jak by se třeba v podobné situaci zachovala ta čistá mládež. Podbízet se těmto sklonům a využívat je proti stávající politické opozici je ovšem značný hazard. Někteří mladí lidé se dají zradikalizovat nesmírně snadno. Podstatně těžší je zvládnout jejich frustraci, když se slibované zářné zítřky nedostaví. Společným jmenovatelem všech typů antikomunistů je odtrženost od reality, již ukazuje někdejší slogan: "S komunisty se nemluví". Jen velmi nezralý a zpupný člověk si totiž osobuje právo rozhodovat, s kým bude mluvit a s kým ne. To je možné jen v sociální bublině, jakou představují různé partičky a štamtiše, notující si nad morálními kýči a ignorující svět venku. Protože lidé nemají svoji politickou orientaci napsanou na čele, možná by se leckterý komunistobijec divil, kdyby zjistil, že členem KSČM je třeba instalatér, který mu vyměnil stoupačku. Nebo prodavačka, u které si denně kupuje svačinu. Nebo dokonce jeho obchodní partner - protože navzdory ustáleným klišé komunisté zdaleka nejsou jen mezi manuálně pracujícími. Znám pár úspěšných podnikatelů, kterým prostě přišlo příliš hloupé vystoupit po Listopadu ze strany, s níž byl jejich kariérní vzestup spojen. Označit za komunistu, a tím vyřadit z jakékoli civilizované debaty, je možno kohokoli. Jenže komunistická strana je součástí českých dějin (byť tou méně slavnou) a nedá se z nich vytrhnout. A vzhledem k voličské http://orl.bloger.cz podpoře s ní bude nutno počítat i do budoucna - i když asi všichni bychom v roce 2013 raději řešili poněkud jiné problémy. Kdo se stále zabývá dávnými křivdami, bývá nakonec poněkud trapný. Stejně jako ten, kdo okázale vyjíždí do bitev, které už za něj dávno vybojoval někdo jiný. Současná pravice bohužel nedokáže komunikovat jinak než hystericky a obviňuje ze svých nezdarů všechny okolo. Nápadně tím připomíná ze všeho nejvíce právě ty komunisty. http://www.kulturninoviny.cz/nezavisle-vydavatelske-amedialni-druzstvo/archiv/2013/142013/s-komunisty-se-nemluvi Guccifer emails link Tony Blair to topsecret Bohemian Grove gathering Attending the elusive Bohemian Grove retreat should be a priority for former UK Prime Minister Tony Blair, News Corp executive Andrew Knight allegedly writes in an email to US Gen. Colin Powell obtained by RT. The mysterious computer hacker known only as Guccifer has once again supplied RT with a trove of presumed personal emails in which the private correspondence between some of the world’s most influential men is put under the looking glass. The hacker’s target is once again former Secretary of State Colin Powell, and this time the discourse dives into a topic rarely discussed: the annual summer retreat at California’s Bohemian Grove. strana 29 ORL číslo 2013-5 Guccifer has previously taken credit for hacking Gen. Powell’s Facebook, compromising what are believed to be sensitive emails sent to former-President George W. Bush and even uncovering emails about last year’s Benghazi, Libya terrorist attack allegedly sent to former Secretary of State Hillary Clinton. In the latest leaked emails sent to RT, Guccifer showcases a number of emails reportedly sent to Colin Powell’s AOL account during the last few years. The few dozen emails forwarded to RT offer what appears on the surface to be little insight into Gen. Powell’s personal habits, but one email in particular referenced enough other well-known individuals that it couldn’t help but raise a red flag: in correspondence dated March 21, 2012, Knight asks Gen. Powell to have a few words with Mr. Blair about preparing for that year’s Bohemian Grove retreat, an annual gathering of the rich and powerful that has stayed so elusive for decades that countless documentaries and books have been written about the event — and journalists like Vanity Fair’s Alex Shoumatoff has even been arrested trying to infiltrate it. Former Prime Minister Tony Blair's press office told RT that they were not prepared to comment on the leaked emails. According to the Sonoma County Free Press, the membership list of Bohemian Grove has included every Republican US president since 1923, as well as titans of the defense sector, banking tycoons and the CEOs of some of the largest corporations in the world. Spy Magazine linked the guest list with millionaires and billionaires from the likes of IBM and Bank of America, as well as leading politicians from Washington and abroad. And when Spy’s Philip Weiss snuck into the grove in 1989, he confirmed that attendees congregate at a shrine to an owl described as “40-foot-tall, moss-covered statue of stone and steel.” Weiss adds that during the event’s middle weekend — the busiest session of the two-week gathering — he saw roughly 2,200 guests, all male, on the camp ground. Just last year, though, Powell was asked to ensure that Blair made it for that portion of the festivities. Several sources online tie Powell, Shultz, Knight and Kissinger to Bohemian Grove, but Blair has only been long rumored to be an attendee at the annual soiree. In 2006, Blair did visit San Francisco, California — less than 100 miles away from the Grove’s gated campsite—where he dined with Shultz. “Might you be able gently/firmly to point out to Tony that you rank the Bohemia Middle Weekend in your diary before allowing any other duties to get in the way?!” writes Knight, a journalist who currently serves as a director of billionaire Rupert Murdoch’s multinational News Corp, in the latest leaked emails. “Lack of exposure suggests that Tony has not yet got his priorities straight.” Also included in the email is a PDF attachment — unavailable to RT’s reporters — said to include a response of sorts from Mr. Blair to George Shultz, a longtime member of Washington’s elite that worked as secretary of state underneath US Pres. Ronald Reagan in the late 1980s while Gen. Powell held the position of national security advisor. In his own right, Shultz has been associated with the secretive Bohemian Grove group for decades. In the leaked emails, Knight says to Powell, “I’m going to suggest the same to Henry,” likely implying that the journalist was determined to make sure Mr. Kissinger — who served as secretary of state under Pres. Nixon and Ford, and before that was national security advisor himself — was preparing to attend last year’s event. http://orl.bloger.cz “There was speculation that Mr. Blair might even have been a guest at the male-only event, following in the footsteps of John Major and Prince Philip,” the UK’s Daily Mail reported at the time. “As it is, the Shultz party was said to have been littered with guests who had left the Grove in order to meet Mr. Blair.” The San Francisco Chronicle also reported that summer that Prime Minister Blair was rumored to be attending the festivities, which have long become a topic of debate and discussion of conspiracy theorists, largely due to the sheer elusiveness of an event that attracts high-profile men of power with a strict embargo on admitting the media. "Less than a mile from us there are millionaires, billionaires, people who control the world, control the central banks, build nuclear weapons. This is their summer playground,” Sonoma State University sociology professor Peter Phillips told RT in 2011. “We know for sure that Richard Nixon and Ronald Reagan sat down and had conversation about who was going to run for president when and they made a deal.” The Washington Post has even reported that a planning meeting for the Manhattan Project occurred at the grove in 1942, leading eventually to the creation of the atom bomb. strana 30 ORL číslo 2013-5 Since the list of attendees is kept under lock and key, only a confirmation from Powell or Blair themselves could verify whether or not the four star general did in fact convince the prime minister to attend last year’s event. In his email to RT, Guccifer signed with the signature, “illuminati free world.” http://rt.com/usa/bohemian-blairpowell-guccifer-811/ Jaký den po velké noci ? Ivan Štampach Křesťanské Velikonoce jsou příběhem porážky a paradoxního vítězství Ježíše Krista, které člověka víry osvobozují od nároků falešných pozemských mocí, včetně neautentických nároků náboženských. Květnou nedělí začal velikonoční týden. Tentokrát nebylo vzhledem k brzkému termínu Velikonoc a mrazivému počasí začínajícího jara snadné sehnat ratolesti, jimiž jako symboly obnoveného života přírody vítají účastníci bohoslužeb na Květnou neděli v některých křesťanských církvích Ježíše Krista vjíždějícího do Jeruzaléma. Liturgický čas je na rozdíl od času fyzikálního a času historického cyklický. Každoročně se zpřítomňuje to, co se mělo odehrát archetypálně, jak se říkávalo dříve v liturgii, „za onoho času“. Příběhy takřečených dějin spásy jsou vy- jmuty ze zničující síly lineárního času. Nepropadají se do minulosti a tím vlastně do nicoty. Vždy znovu, v reálném čase a prostoru našich životů ožívají. Ježíš přijíždí do Jeruzaléma pozdravován prostými lidmi, kteří volají Hosana synu Davidovu, oslavují toho, kdo pochází z dávné davidovské královské dynastie a kdo může zasáhnout a lid zachránit. Přijíždí však na oslu bez ozbrojeného doprovodu a jiných odznaků moci, spíše jako ten, kdo přišel sloužit. Neujímá se moci. Když o několik dní později jeden z učedníků tasí na jeho obranu meč, napomene ho. Nepřišel náboženským a politickým mocnostem konkurovat, ale také jim nepřišel poskytnout podporu tou autoritou, jíž si získal u lidu. Jeho moc je jiná, je alternativní. Není to moc ujařmující, nýbrž osvobozující. Dává naději těm, kteří jsou bezmocní, stojí na jejich straně. Ježíš nahlížený v perspektivě Květné neděle vážně varuje ty, kteří mají plnou pusu jeho jména a přitom jsou omámeni mocí. Když se hned v prvních dnech ukázalo, že nový papež František následuje Ježíše, vyhlásili stoupenci imperiální církve poplach. Michal Semín v článku Přichází s Františkem i soumrak papežství a další vlna progresivně pojatých reforem? na České pozici ze 14. 3. 2013 píše na téma papežových prvních gest, když poprvé vystoupil na balkón nad vchodem do svatopetrské basiliky: Zcela při něm absentovaly jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority – František hovořil výhradně o svém zvolení biskupem Říma, nikoli papežem celé církve, oslovil pouze římské věřící, ani základní křesťanské modlitby, přestože na náměstí sv. Petra byli lidé ze všech koutů světa, se nemodlil latinsky, nýbrž italsky, a před tím, než požehnal „městu a světu“, vyžádal si modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Žádný z těchto aspektů nenasvědčuje tomu, že by chápal svěřený úřad tak, jako papežové v minulosti, s vědomím moci, jíž se žádná jiná, v církvi ani ve světě, nevyrovná. http://orl.bloger.cz Představa Ježíše Krista, který posvěcuje a tím garantuje politickou moc, nebo který jako vojevůdce bojuje se světskou mocí, je absurdní. Podobně nesmyslná je představa Ježíše latifundisty a Ježíše se stamilionovými a miliardovými konty v bankách. Je záhadou, jak málo udivují stejné příznaky u těch, kteří řídí různé větve Ježíšova velkého celosvětového společenství. A je pochopitelný úděs služebníků moci a mamonu z toho, že na stolec Petrův dosedl křesťan. Další dny velikonočního týdne potvrzují zvláštní ráz Ježíšova kralování. Na Velký pátek si křesťané čtou příběh končící přibitím Ježíše korunovaného trním na kříž s nápisem Ježíš nazaretský, král židovský. Někdo tuto část biblického vyprávění čte jako přitakání smrti, jako memorandum nekrofilního náboženství, které je vždy zároveň náboženstvím autoritativním. Ježíš nevyhledává smrt a krátce před ukřižováním se modlí: Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. (Marek 14, 36) Ježíš miluje život a u evangelisty Jana dokonce říká, že sám životem: Já jsem ta cesta, pravda i život. (Jan 14, 6). Ježíšova královská moc utrpí porážku. A pokud řekneme, že přece vítězí, pak to není vítězství brutální síly, technicky dokonalejších zbraní a sofistikovanější strategie a techniky. Moc vybavená soudními a vojenskými prostředky nad Ježíšem zvítězila, ale naděje spojená s Ježíšovým dílem a s jeho bytostí nebyla poražena. Arogance mocných, před níž se vedení církví potupně sklání a již pak neuměle napodobuje, hrozí znovu porazit Ježíše a jeho dnešní učedníky, ale smíme doufat, že poslední slovo není jejich. Možná o den dříve, než nastoupilo tragické finále vyprávění, stoluje Ježíš s okruhem svých blízkých, možná šlo o seder, o velikonoční hostinu, při níž si Židé připomínají vysvobození z egyptského otroctví. Čteme-li biblickou knihu Exodus, sle- strana 31 ORL číslo 2013-5 dujeme, jak se v zájmu osvobození lidu izraelského rozehrává mohutné instrumentárium ran dopadajících na nic netušící a asi nevinné obyčejné Egypťany a jak se nakonec rozestoupí vody Rákosového moře a umožní Izraeli přejít suchou nohou na druhý břeh. Nad pronásledovateli se však vody jednou provždy zavřou. Když Ježíš při této hostině podává spolustolovníkům nekvašený chléb a pak jeden z pohárů vína, mluví o svém těle za nás vydaném a o krvi za nás prolité. Tentokrát nejsou ve hře rekvizity jako žáby, komáři, mouchy, kobylky, ba i vředy a mor seslané na protivníky. Ježíš vyhlíží k tomu, co ho čeká, ale počítá s vítězstvím. U Lukáše záhy říká svým následovníkům: A vy jste ti, kdo se mnou v mých zkouškách vytrvali. Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu… (22, 28 – 30) Jeho vítězství ani kralování učedníků však, jak víme z biblického a pobiblického pokračování příběhu, nebylo založeno na bohatství a síle. Vše ve vyprávění směřuje k lidské emancipaci, o vysvobození. Ježíš v Janově evangeliu (8, 32) říká: Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. Když posluchači protestují, že přece nikomu neotročili, jak Ježíš může říkat, že se stanou svobodnými, dovídají se, že nejde (jen?) o osvobození od vnější moci, ale také o osvobození vnitřní. Účast na Ježíšově porážce, ale také na jeho vítězném životě, tak jak je připomínají čtení a obřady velké noci z Bílé soboty na Neděli Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, člověka vnitřně osvobozuje a posiluje k tomu, aby ve zdánlivě beznadějném zápase s ekonomickými a politickými mocnostmi a v zápase s náboženstvím, které těmto mocnostem slouží, neklesal na mysli. Co vypadá beznadějně, víra ukazuje jako možné. Víra je důvěra k tomu, co přichází z budoucnosti a ochota podílet se na tom, co je v životě nás lidí a v životě našeho světa radikálně nové. Boží zákon v Ježíšově pojetí slouží člověku. Ježíš podle Markova evangelia (2, 27) o předepsaném dodržování svátečního dne říká: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Evangelium je ve své nejhlubší podstatě humanistické. Proto neposvěcuje rozdělení společnosti na mocenskou elitu a obyčejné občany. Společenské pohyby nemusí být jen další a další recyklací dosavadních mocenských poměrů. Inspirovány paradigmatickým Ježíšovým příběhem mohou vést k rozvoji lidských možností, k naplňování nejlepších lidských ambicí. Po velké noci je hrob nalezen prázdný a svitl den duchovního uzdravení a osvobození lidstva a celého tvorstva. Může jednou být dnem osvobození politického a ekonomického, a koneckonců dnem osvobození od takových náboženství, která snad doopravdy jsou opiem lidu a k náboženství Boha, který je člověkem, k náboženství lidskému. http://denikreferendum.cz/clanek/1 5239-jaky-den-po-velke-noci Kvantová relativita a slavnost Udělal jsem si slavnost. Tedy, udělali mi slavnost. Tedy, zopakovali kdysi zpracovanou slavnost a na ČT 2 dopoledne reprízovali záznam představení Cirque du Soleil nazvané Saltimbanco. 78 minut dokonalosti již z roku 1994. Naznačím, jak si uchovávám životní optimismus. V dobách průměrnosti a zmaru tak trochu http://orl.bloger.cz hibernuji, zatímco jindy si užívám jakoby v kvantech, která vnímám podobně jako rychlost světla čas. Jak spolu vše, co se děje, a na co a jak myslíme, souvisí, a jak si můžeme uchovávat optimismus a dosáhnout harmonii. Tedy, jak si můžeme ze života udělat slavnost. Jak poznám a užívám si kvalitu žití a bytí? Když jde o průměrnost, nebo dokonce zpátečnictví, když se zmar táhne jako vyžvejkaná žvejka, jako bych se vypnul, a v jakémsi transu, v bardu (v něčem MEZI) to přežiju (jako bych vše zmenšil do malilinkatého kvanta prostoru a času, které se mě, pozorovatele, netýká)… Takto jsem celé roky cestoval ve špinavých a zpožděných českých vlacích ještě nedávné minulosti: na pražském hlavním nádraží jsem nastoupil, jako bych se nadechl, a prostě celou cestu tam někam do hor nedýchal, nežil (a buď četl nebo meditoval pozorováním krajiny, pokud to bylo na podzim nebo v zimě, kdy byla krajina barevná nebo bílá, a dokonalá), a tam někde vystoupil a nechal se odvézt na místo přednášky nebo semináře: teprve v tělocvičně nebo přednáškovém sále jsem se jakoby nadechnul, zapnul závity a jel jako přednáškový ďábel. Dělávám to tak neustále, takže v opačném případě, a umím být trpělivý a připraven, jakmile naskočí kvalita, dokonalost, zapnu… a tohle kvantum zrelativizuji do takové délky trvání jaká je třeba: žiji pak většinou v dokonalosti, teď a tady, s intenzitou, která mi umožní téměř snovou práci s (vy)trvalostí vjemu. Japonsko mi poskytlo v roce 1979 celé dva měsíce dokonalosti (v mnohých detailech u nás dodnes nepřekonané). Zpětně se nedivím návštěvníkům tehdejších soukromých promítání diapozitivů, kteří mi postupně přestali věřit, že to, co jim promítám, a hlavně vyprávím, je nebo může být pravda (nejen z oblasti technologie, jídla, ale i ekologie, situace žen atd.). O to těžší a smutnější bylo vrátit se a žít v průměrnosti: navenek. Uvnitř jsem se o to víc snažil být stále aktivní, nezprůměrněný. strana 32 ORL číslo 2013-5 Už dávno tak mám na kvalitu (v tisku, médiích) nos. Už od ranných 70. let min. stol., kdy jsem na černé burze elpíček vyzobával kvalitu (a objevil tam Briana Ena, Roberta Frippa, Franka Zappu a další), jsem věděl, že se po kvalitě holt u nás musím pídit. Podobně a po kusech jsem si obstaral kvalitní činely a šlapku a bubny, stával jsem fronty ve čtvrtek ráno před prodejnami Knih, čekal jsem na legitimaci Filmového klubu a pak každý týden před pokladnou, abych mohl koupit lístky na vybraná vrcholná díla světové kinematografie… naznačuji, že kvalita byla a je vždy spojena s nějakou námahou, soustředěnou činností, trpělivostí… a je logické předpokládat, a také se tak stalo, že člověk se pak nenechá, ani v totalitě a za železnou oponou, ale ani ve věku záplavy informací (naučil jsem se rychločíst, a umění v jednom intuitivním okamžiku najít v novinách nebo na síti jeden jediný článek, který za to stojí) brzdit překážkami, nedostatkem zdrojů, nebo naopak bulvárem a povrchností. Užívám si pokroku, i když donedávna nebyl (a na mně není) přímo vidět. Jízdní kolo za mého mládí a dnešní horská a jízdní kola s tolika převody a dokonalými brzdami, to je rozdíl! Cirkus za mého mládí a Cirque du Soleil dnes, telefon tehdy a dnešní malý počítač v dlani, joj! A právě proto, že jsem se naučil vyhledávat a vychutnat kvalitu, čtu jen kvalitní články a knížky, koukám jen na kvalitní přírodovědné a cestopisné filmy, nesedám na lep povrchním vylepšením a co nepotřebuji, prostě nekupuji (a když tak slušně a zdvořile vyreklamuji a vyměním, jako můj současný mobil pro důchodce). Lidská mysl a (každou činností svůj software a nejpozději a zjistitelně po třech měsících i hardware vylepšující) mozek jsou dokonalé nástroje – ke stagnaci a uspokojení z dosaženého, nebo naopak, ale to dá práci, k vývoji a naplňování a dokonce posouvání potenciálů. Rozhodující je vskutku úmysl, a moc záleží na tom, jestli je jako doposud, také vlivem traumat při porodech, většinově negativní a tedy svazující, anebo uvolňující, a tedy pozitivní. Pokud se rozhodneme vyřešit co bude v budoucnu třeba, nejprve na individuální, a posléze na společenské úrovni, zcela jistě to vyřešíme. O té individuální něco vím, a celé roky o tom přednáším a píši. Radostná zvěst tkví v tom, že pokud jsou ten či onen artista či žonglér z Cirque du Soleil schopen (v porovnání s výkony jejich předchůdců před sto, nebo padesáti lety) tak inovativních a neuvěřitelných výkonů, jsme jich potenciálně schopni, a nejen v cirkusu, i my téměř všichni ostatní. Je-li schopna i dnes, u nás, maminka porodit své dítě (příštího buddhu) sama v teple a intimitě domova, bez všech těch zbytečných natahování a měření, vážení, vytírání očí, odnášení od bezpečí a tepla a něhy maminky atd., v ideálních podmínkách lásky péče a ideálních budoucích vztahů, které samozřejmě pozitivně dále ovlivní i ji samotnou (a její okolí), a v klidu jen něžnou asertivitou změnit jindy tak byrokratický přístup matrikářky a ministerstva a získat pro své dítě příslušné „papíry“, anebo je-li někdo schopen i dnes a tady dosáhnout osvícení (skutečného poznání sebe sama, a tedy objevu, že život není utrpení, ale radost a slavnost), pak teoreticky, potenciálně, je toho schopna a schopen každá a každý, kdo se rozhodne a něžně vytrvá. Je to v nás, vrozeně, připraveno. stejné podstaty jako vědomí vesmírů, tak jako je kapka vody podstatou a řešením oceánu). Rozhodněme se, a udělejme ze života a vesmíru slavnost. Na Cestě k tomu všemu (protože, znovu zdůrazňuji, ještě dlouho bude Cesta důležitější než cíl) jsou každé dokonalé představení Cirque du Soleil, každé dokonale porozené dítě, každá dokonalá kniha, každý dokonalý blog na síti, každý čin pro druhé, jakkoliv miniaturně, až kvantově vypadají, dobré… a věřte a důvěřujte, že se počítají a něco mění… http://blog.baraka.cz/2013/04/kvant ova-relativita-a-slavnost/ Je to jako s prvním krokem prvního člověka na Měsíci: co pro něho bylo malým krůčkem, bylo pro lidstvo zatím spíše symbolickým, přesto ale historickým činem. Podobné je to s našimi individuálními (ale poté i celospolečenskými) cíli a metodami k nim vedoucím. Když se pro něco smysluplného a jiným nápomocného a výhodného rozhodneme, dříve nebo později zjistíme, že se to již realizuje (téměř jaksi samo), a na cestě k realizaci pak téměř jakoby podvědomě měníme svět kolem sebe i v těch nejmenších možných, tedy kvantových rozměrech… ze kterých je ovšem složen celý našim lidským představám, natož měřítkům, se vymykající Vesmír. Jsme tvůrci, ať nám to dochází nebo ne. A naše hmotná omezení formy jsou… relativní (protože naše vědomí může docela dobře být http://orl.bloger.cz strana 33 ORL číslo 2013-5 Mysterious Deaths of 9 Skiers Still Unresolved By Svetlana Osadchuk “If I had a chance to ask God just one question, it would be, ‘What really happened to my friends that night?’” said Yury Yudin, the only member of the skiing expedition who survived. Yudin and nine other students from the Ural Polytechnic Institute embarked on the skiing expedition to Otorten Mountain in the northern Urals on Jan. 28, 1959. Yudin fell ill near Vizhai, the last settlement before the mountain, and was left behind. What happened next has been reconstructed from the diaries of the rest of the group and the photographs they took. Copies of the diaries, photos and investigators’ records were reviewed for this article. Nine experienced cross-country skiers hurriedly left their tent on a Urals slope in the middle of the night, casting aside skis, food and their warm coats. Clad in their sleepwear, the young people dashed headlong down a snowy slope toward a thick forest, where they stood no chance of surviving bitter temperatures of around minus 30 degrees Celsius. Baffled investigators said the group died as a result of “a compelling unknown force” — and then abruptly closed the case and filed it as top secret. When the group left the institute for the expedition, Dyatlov promised to send a telegram as soon as they returned to Vizhai from Otorten Mountain, which he said would be by Feb. 12. But Yudin said Dyatlov told him when they parted ways that the group would probably return a few days later than planned. As such, no one was worried when the group failed to reappear on Feb. 12. Only on Feb. 20, after relatives raised the alarm, did the institute send out a search-and-rescue team of teachers and students. The police and army dispatched their airplanes and helicopters later. The skiers, led by Igor Dyatlov, 23, set up camp for the night of Feb. 2 on the slope of Kholat-Syakhl, a mountain next to Otorten. They pitched their tents at around 5:00 p.m., investigators said, citing photos that they developed from rolls of film found among the abandoned belongings. Puzzling Evidence Why the nine skiers picked the spot is unclear. The group could have detoured just 1.5 kilometers down the mountain to a forest, where they would have found shelter from the harsh elements. “We discovered that the tent was half torn down and covered with snow. It was empty, and all the group’s belongings and shoes had been left behind,” Mikhail Sharavin, the student who found the tent, said by telephone from Yekaterinburg. “Dyatlov probably did not want to lose the distance they had covered, or he decided to practice camping on the mountain slope,” Yudin said by telephone from Solikamsk, a town near Yekaterinburg, where the institute, now named Ural State Technical University, is located. Investigators said the tent had been cut open from inside and counted traces of footprints from eight or nine people in meter-deep snow. The footprints had been left by people who were wearing socks, a single shoe or were barefoot. The deaths, which occurred 49 years ago on Saturday, remain one of the deepest mysteries in the Urals. Records related to the incident were unsealed in the early 1990s, but friends of those who died are still searching for answers. The volunteer rescuers found the abandoned camp on Feb. 26. Investigators matched the footprints to the members of the group, saying there was no evidence of a struggle or that other people had entered the camp. http://orl.bloger.cz strana 34 ORL číslo 2013-5 25 — appeared to have suffered traumatic deaths. Thibeaux-Brignollel’s skull had been crushed, and Dubunina and Zolotarev had numerous broken ribs. Dubinina also had no tongue. The bodies, however, showed no external wounds. The footsteps led down the slope toward the forest but disappeared after 500 meters. Sharavin found the first two bodies at the edge of the forest, under a towering pine tree. The two — Georgy Krivonischenko, 24, and Yury Doroshenko, 21, were barefoot and dressed in their underclothes. Charred remains of a fire lay nearby. The branches on the tree were broken up to five meters high, suggesting that a skier had climbed up to look for something, perhaps the camp, Sharavin said. Broken branches also were scattered on the snow. The next three bodies — Dyatlov, Zina Kolmogorova, 22, and Rustem Slobodin, 23 — were found between the tree and the camp. The way the bodies were lying indicated that the three had been trying to return to the camp. The four were better dressed than the rest, and those who had died first had apparently relinquished their clothes to the others. Zolotaryov was wearing Dubinina’s faux fur coat and hat, while Dubinina’s foot was wrapped in a piece of Krivonishenko’s wool pants. Deepening the mystery, a test of the clothes found they contained high levels of radiation. The investigation, however, was closed after a few months, and investigators said they could not find anyone to accuse of wrongdoing. Case files were sent to a secret archive. Skiers and other adventurers were barred from the area for three years. Investigators first explored the theory that the local Mansi people had killed the skiers in revenge for trespassing on their land. No evidence, however, was found to back up the theory; Neither Otorten nor Kholat-Syakhl were considered sacred or taboo places by the Mansi, case documents said. Further debunking the theory, a doctor who examined the bodies in 1959 said he believed that no man could have inflicted the injuries because the force of the blows had been too strong and no soft tissue had been damaged, “It was equal to the effect of a car crash,” said the doctor, Boris Vozrozhdenny, according to case documents. ‘Bright Flying Spheres’ In 1990, the chief investigator, Lev Ivanov, said in an interview that he had been ordered by senior regional officials to close the case and classify the findings as secret. He said the officials had been worried by reports from multiple eyewitnesses, including the weather service and the military, that “bright flying spheres” had been spotted in the area in February and March 1959. The authorities immediately opened a criminal investigation, but autopsies failed to find evidence of foul play. Doctors said the five had died of hypothermia. Slobodin’s skull was fractured, but the injury was not considered fatal. It took two months to locate the remaining skiers. Their bodies were found buried under four meters of snow in a forest ravine, 75 meters away from the pine tree. The four — Nicolas Thibeaux-Brignollel, 24, Ludmila Dubinina, 21, Alexander Zolotaryov, 37, and Alexander Kolevatov, lent,” said Yury Kuntsevich, head of the Yekaterinburg-based Dyatlov Foundation, which is trying to unravel the mystery. “I was 12 at that time, but I do remember the deep resonance that the accident had with the public, despite the authorities’ efforts to keep relatives and investigators si- http://orl.bloger.cz “I suspected at the time and am almost sure now that these bright flying spheres had a direct connection to the group’s death,” Ivanov told Leninsky Put, a small Kazakh newspaper. He retired in Kazakhstan and has since died. The declassified files contain testimony from the leader of a group of strana 35 ORL číslo 2013-5 adventurers who camped about 50 kilometers south of the skiers on the same night. He said his group saw strange orange spheres floating in the night sky in the direction of Kholat-Syakhl. Ivanov speculated that one skier might have left the tent during the night, seen a sphere and woken up the others with his cries. Ivanov said the sphere might have exploded as they ran toward the forest, killing the four who had serious injuries and cracking Slobodin’s skull. No traces of an explosion, however, have been found near Kholat-Syakhl. No Records of Missiles While a missile fired from the Baikonur Cosmodrome in Kazakhstan could have reached the northern Urals, there are no records of any launches at the time, said Alexander Zeleznyakov, a historian on Soviet missiles and a senior official with the Korolyov Rocket and Space Corporation Energia. The Soviet Union’s other main launch pad, Plesetsk, only opened in late 1959. Zeleznyakov also said the surface-to-air missiles that could have been launched from the pads had not yet been built. The Defense Ministry and the Yekaterinburg regional prosecutor’s office said they had no immediate information, citing the age of the case. Yudin said he also thought an explosion had killed his friends. He said the level of secrecy surrounding the incident suggests that the group might have inadvertently entered a secret military testing ground. He said the radiation on the clothes supported his theory. Kuntsevich agreed, saying another clue to the deaths was the fact that the faces of the first five bodies had been inexplicably tan. “I attended the funerals of the first five victims and remember that their faces look liked they had a deep brown tan,” he said. Yudin also said the released documents contained no information about the condition of the skiers’ internal organs. “I know for sure that there were special boxes with their organs sent for examination, “ he said. Dyatlov’s friends have looked into whether the deaths might have been caused by an avalanche. Setting up the camp on the slope might have disturbed the snow above, causing it to tumble down a few hours later. This would explain the ripped tent, which the skiers would have had to cut open to exit. Skeptics of this theory point out that the skiers left the camp by foot and traveled more than a kilometer in minus 30 C. Thibeaux-Brignollel would have been unconscious due to his shattered skull, said Mikhail Kornev, a doctor with the S.M. Kirov Russian Medical Military Academy. But his friends could have carried him. After all, investigators could not decide whether there were eight or nine pairs of footprints in the snow. Kuntsevich said he had led a group to the area last year and found a “cemetery” of scrap metal that suggested the military had conducted experiments there at some time. “We can’t say what kind of military technology was tested, but the catastrophe of 1959 was man-made,” he said. Yudin said the military might have found the tent before the volunteer rescuers. He said he had been asked to identify the owner of every object found at the scene and had failed to find a match for a piece of cloth that looked like it had come from a soldier’s coat, a pair of glasses, a pair of skis and a piece of a ski. Yudin also said he had seen documents that led him to believe that the criminal investigation had been opened on Feb. 6, 14 days before the search team found the tent. Also, Dubinina and Zolotarev could have walked with their broken ribs, Kornev said. “I can grant this possibility since the situation was extreme,” he said. Six former rescuers and 31 independent experts gathered Friday in Yekaterinburg to look for answers about the incident. They concluded that the military had been carrying out tests in the area and had inadvertantly caused the deaths. But “we still lack documents and ask the Defense Ministry, the space http://orl.bloger.cz strana 36 ORL číslo 2013-5 agency and the FSB to provide us with them to obtain a full picture,” the participants said in a statement. The conference was organized by Ural State Technical University, the Dyatlov Foundation and several nongovernmental organizations. What really happened on the night of Feb. 2, 1959, may never be known. But Dyatlov is unlikely to be forgotten anytime soon. The area where the group set up their last camp has been officially named Dyatlov’s Pass. http://www.sptimes.ru/story/25093 Tři hodiny odpoledne Jim Bishop ežíš se naposled zvedl k hlavě kříže. „Otče,“ zvolal, „do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu. Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: „Dokonáno jest.“ Jeho tělo se svezlo dolů. Ježíš se vzdal smrti. Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo. Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a jeruzalémskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů, a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami, překročila Cedron a zamířila k Mrtvému moři zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách. centimetrů široké a přes metr dlouhé. Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo. Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt… Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi. Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou, sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi. Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž, pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. „Jistě to byl Syn Boží,“ řekl ostatním. Byl rozčilen a obrátil se za Ježíšovými přáteli – snad aby se jich zeptal – zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány. Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard. Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda. Všichni zřejmě plakali. Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář. Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo. Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu. Strážci přešli skálu a řekli setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgota bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí. Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji s krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgotu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy. Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z binců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno, asi dva centimetry tlusté, osm http://orl.bloger.cz Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života. Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech. Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci. To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta. Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči. Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Go- strana 37 ORL číslo 2013-5 lgotu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal. Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rada a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem. Proč by o to jinak žádal? Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti? Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka. Čekal. Za nějakou dobu došla zpráva., že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem. Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo s kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota. Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgoty a že tam hodlá pohřbít Krista. Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou. Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr ani Jan ani ostatní, kteří se ještě minulého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan. Jim Bishop, Den, kdy zemřel Kristus, Vyšehrad, Praha, 1971, přeložil Jan Čulík senior (1925-1995). Další vydání Zvon, Praha, 1996, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005. Pozn. Jana Čulíka juniora: Tato kniha byla pozdním "květem" Pražského jara 1968. Kvůli dlouhým výrobním lhůtám za komunismu se dostala na knižní trh až r. 1971 a byla okamžitě vyprodána. Můj otec pak během sedmdesátých let byl s hrůzou svědkem toho, jak v katolických kostelích po Československu kněží na kazatelně se pravidelně vytasili s touto knížkou a oznamovali věřícím: „A nyní vám přečteme další kapitolu z knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus“. Americký novinář Jim Bishop (19071987) zpracoval svůj „Den, kdy zemřel Kristus“ s věcnou reportérskou precizností. Potíž je, jak argumentoval otřesený český překladatel tohoto díla, že některým událostem není radno se přibližovat příliš blízko. Bishop svým podrobným popisem dne, kdy byl popraven Ježíš Kristus, odhalil totiž historii bestiální krutosti a poskytl tak velmi přesvědčivé argumenty, že Bůh Otec musí být vlastně sadista. Čeští venkovští faráři, kteří z kazatelny s nadšením četli z této knihy si to neuvědomovali, a soudě podle opakovaných vydání knížky, si to neuvědomují dodnes. http://blisty.cz/art/58317.html U Kalouska stud neočekávejte V jednom textu spisovatele a psychiatra Maxe Kašparů byla i zajímavá pasáž, která výstižně charakterizovala naší současnost. „Žijete v zemi, kde nic není hanba.“ Těmito slovy zhodnotil student z Asie svůj roční pobyt v České republice. Čím kratší, tím výstižnější bylo jeho hodnocení klimatu v naší zemi. Měl pravdu. Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít „obratně“ z veřejných zdrojů či jako černý pasažér anebo veřejně propagovat zlo. http://orl.bloger.cz Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást, vyhrožovat a podvádět? Excesy se staly normou. Atmosféra houstne a zdaleka to není dáno jen pokračující hospodářskou recesí. Frustraci střídá deprese, zklamání střídá pocit bezmoci. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je velmi nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. Mravní relativismus destabilizuje samotné základy demokracie. Ta bývá oslabována hodnotovou krizí, nefunkčností institucí státu, korupcí vládnoucí garnitury, ekonomickou nestabilitou a sílícím pocitem většinové společnosti, že dochází k zásadní nespravedlivé sociální nerovnosti a také nevymahatelnosti práva, či dokonce jeho účelovému selektivnímu zneužívání. Onen stud by měl být tou záklopkou, která brání jedincům páchat věci neslušné, nemravné a nepřijatelné. Jak pravil klasik – co ti nezakazuje zákon, to by ti měl zakazovat stud. Všudypřítomnou mnohovrstevnou krizi společnosti si již uvědomují mnozí. Někteří se snaží hledat cesty k nápravě. A někteří z nich dokonce bláhově doufají v pokání dnešních vládců, kteří v byznysově-politické pospolitosti ovládají všechny klíčové procesy správy země a toky veřejných penězovodů. Doufají marně. Veteráni stranického klientelismu mají vše stále pod kontrolou a občasné ústupky, či obětování některých figurek, jsou pouhou součástí taktiky a strategie přežití. Přežití je tou hlavní motivací, jedině ono zaručuje udržení pozic, moci a vlivu, a v neposlední řadě i beztrestnosti. Vládne nám zvláštní mix nekompetentnosti a nemravnosti, koktejl neschopných s těmi všehoschopnými. Doplňuje ji pasivita a lhostejnost jako spolehlivá forma spoluviny. A přidává se strach. Strach o holou existenci, strach z nejisté budoucnosti. V lepší orientaci nám nepomáhají ani média, která většinově jedou ve stejném strana 38 ORL číslo 2013-5 mainstreamu. Dnešní mocní chtějí mít pod kontrolou i různé nezávislé aktivity, občanské iniciativy a vše co vybočuje z řady. Ve vládě nesedí ani jeden ekonom. To přece nevadí, vždyť máme náš NERV, což je vznešeně řečeno Národní ekonomická rada vlády. A za tu se to dá krásně schovat. Vláda jede v akordu s nezávislými odborníky. To má šmrnc. Co na tom, že část expertů z NERV sedí ne zadarmo v různých orgánech státních a polostátních firem, či jinak získává další zakázky státu. Toho nejupovídanějšího z nich (bývalého ekonomického novináře Mirka Zámečníka) šoupne do aktivity, která nese název - „Rekonstrukce státu“, tam alespoň otupíme ty bojovníky proti korupci. Vždyť i vláda chce přece totéž, hlavně rozpočtově odpovědně a protikorupčně. Tiskovku této jistě bohulibé činnosti pak zaštítí poslanec z TOP09, protikorupční místopředsedkyně vlády Peake a výstupy pochválí Nečas s Kalouskem. A je to. Zase jsme to zmákli. Protest v mezích mírného pokroku, pro establishment přijatelných a stravitelných. Kývneme na pár zákonů, které už brzdíme dvacet let. Ostatně ten legislativní proces vůbec není jednoduchý a laik se v něm nevyzná. Stojí to spoustu času, a kdyby náhodou, tak se pak použije nějaký ten pozměňovák. Tak díky, milí bojovníci proti korupci, za vaši bumážku. A příště nashle. Komu to nestačí, tak pro toho máme Schwarzenbergovo fórum s podporou TOP09. Přijďte mezi nás, budeme spolu páchat dobro, váš Mirek Kalousek. Hlavně se neptejte na takové blbosti jako je abolice v prezidentově (či spíše Nečasově) amnestii, na vyšetřování MUS, na hospodaření ČEZ a dalších státních firem, na armádní zakázky, na detaily církevních restitucí, na další mega veřejné zakázky, na čísla ve VZP, na fotovoltaiky, na kšefty IT na Drábkově ministerstvu,…A už vůbec nepátrejte po detailech slavné české cesty privatizace. Ano, všechno tak nějak nevyšlo. Bylo tam pár nevydařených investičních záměrů, ale ty přece nemůžete kriminalizovat. Korupcí se prý poztrácí 100 až 200 miliard Kč ročně. Ale jděte, to jsou jen odhady nepřejícníků. Další desítky miliard nás stojí nefunkční daňový systém, špatný výběr daní a pak to, že ti největší hráči nedaní u nás, ale v daňových rájích. To je prý ta daň za svobodný trh a demokracii. Aha. Tak teď už víme, proč jsou u nás silnice v takovém stavu. Anebo proč se krátí sociální výdaje a proč se snižuje životní úroveň nejen důchodcům. Deficit státního dluhu mezitím roste neustále, se stejnou dynamikou jako deficit na důchodovém účtu. Přidejte k tomu vysoké ceny elektřiny, vody, topení, léků, potravin (často ne velmi kvalitních), ale i neúměrné zisky velkých bank atd., pak je nasnadě, že něco není v pořádku. Nejde o žádné jednotlivosti a nahodilosti, nýbrž o systém, o pravidla psaná i nepsaná. Tak teď se to asi dost nekompromisně dozví. Ač nemá majitel nemovitosti (přípojky) sebemenší možnost ovlivnit její stav, nebo ji udržovat, zejména vede-li pod veřejnou komunikací, čili cizím(!) majetkem, má být teď finančně plně odpovědný za její opravy a údržbu. A protože vodárenské korporace mají provádět údržbu přípojek na účet majitelů zjevně podle svého uvážení, nebudou mít jejich majitelé ani valnou možnost případné opravy a náklady na ně ovlivňovat. Ale platit budou muset, a to částky jistě ne malé, takže si troufám tvrdit, že pro řadu domkářů to bude znamenat reálné riziko, že zůstanou bez přístupu k pitné vodě, protože na opravy prostě mát nebudou. V 21. století ve Střední Evropě, v rozvinuté zemi z relativně solidní vodovodní sítí! Na vině není žádná EU, nýbrž země zvaná Česká republika, primárně současný způsob vládnutí – nevládnutí. A také my všichni, kteří na to jen pasivně koukáme a tiše to konzumujeme. A vodárenské společnosti? Ty budou spokojeně inkasovat. Vodné roste, stočné roste a zisky, ty také utěšeně rostou. A teď navíc bude náklady platit někdo jiný. Co víc si přát? Princip vodárenských korporací náš zisk je nedotknutelný a když vy začnete šetřit, protože my jsme zdražili, tak my zdražíme ještě víc, se tak dostává do nové dimenze. A zase jsme u toho absentujícího studu. Ten u lidí jako je Kalousek nebo Klaus opravdu, ale opravdu neočekávejte. http://outsidermedia.cz/U-Kalouskastud-neocekavejte-1.aspx Vše pro vodárenskou firmu Český stát už neví, jak by soukromým vodárenským monopolům vyšel vstříc, a tak vymyslel, že opravy přípojek budou platit vlastníci domů, ke kterými přípojky vedou. Přesněji tedy vlastníci těch přípojek, které jim stát přidělil zákonem již v roce 2001, ale o nichž vzhledem k tomu, že daně se z nich neplatí, zisky z nich nejsou a do katastru se nezapisují, nemá zřejmě naprostá většina majitelů nemovitostí ani potuchu, že jim de iure patří. http://orl.bloger.cz A proč to všechno? Kvůli obyčejné blbosti, kvůli ideologické zaslepenosti, v jejím důsledku byla strategická vitální vodovodní infrastruktura zprivatizována. Tady vidíte, jak “lepší” je soukromý vlastník. Když se to, co má být veřejnou službou, stane soukromým byznysem, nemůže to nikdy dopadnou dobře. http://outsidermedia.cz/-Vse-provodarenskou-firmu--1.aspx strana 39 ORL číslo 2013-5 Videonářez Jaroslav Dušek a Václav Cílek rozhovor http://www.youtube.com/watch? v=49RkK-7css4 Duchovní výzam hudby a vibrace http://www.youtube.com/watch? v=G4TnU05yWDM Různé způsoby duchovního hledání http://www.youtube.com/watch? v=4_3D4SOS_vk Václav Cílek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o konci světa... http://www.impuls.cz/clanek/videovaclav-cilek-lide-se-vzdy-prizpusobizmenam/234585 Václav Bělohradský: O češství http://www.youtube.com/watch? v=PQuD3U0h2rU Lubomír Zaorálek o státní mafii http://outsidermedia.cz/LubomirZaoralek-o-statni-mafii-1.aspx http://orl.bloger.cz strana 40
