číslo 3 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 3 / 2013 / ročník XXIII
STÁLÁ EXPOZICE
VÝSTAVY
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
2. 10.–3. 11. 2013
PADĚLÁNÍ PENĚZ
- druhé nejstarší řemeslo
/ ve spolupráci s Jihočeským
muzeem v Českých Budějovicích
a Českou spořitelnou
26. 10. 2013 /14–17 hodin/
Podzimní oživlá prohlídka na téma
„Móda v proměnách času“
7. 12. 2013
Adventní odpoledne v muzeu
KONCERTY
58. sezóna LŠU Kralovice 2013–2014
6. 11. 2013 od 19 hodin
Štěpán Kos - klavír
Martin Kos - housle
18. 12. 2013 od 19 hodin
Vánoční koncert
Malý lidový soubor „MLS“
ADRESA
Muzeum a galerie severního
Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice
Telefon a fax: 373 396 410
373 397 393
E-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
letošní třetí číslo Vlastivědného
sborníku nám dává vědět o běhu
času. K takovému uvažování nemusí
jen vybízet pohled do kalendáře,
pověšeném na zdi. Daleko více nás
k tomu žene každodenní používání
výpočetní techniky kapesních i větších rozměrů. Dokonce si už nemusíme pamatovat kdo, a kdy, má svátek
či narozeninový den. Dnešní moderní počítačové služby nabízí pomyslný
servis. Kdo není na okamžitém příjmu internetu, jako by snad ani neexistoval. Nepřečte si nejnovější zprávy,
vyhlášky, nedozví se výsledky o přijetí či nepřijetí na danou školu, nedojde k ošetření k lékaři, pro doklady
na úřad. Přesto je potřeba si uvědomit, že tento informační „luxus“ je
jen současnou variantou fungování
společnosti a služeb. Neměl by nás
proto uvěznit v pasti osobních závislostí.
Badatelské příspěvky, které následně nabízíme k přečtení jsou výsledkem obětavého hledání v archivech
i v paměti přímých účastníků.
Přejeme Vám příjemný podzimní
čas, pěkné počtení i zdravou mysl.
Vaše redakce
VÝZVA
Vážení čtenáři, prosíme o zapůjčení
(pro zhotovení kopie), odkup nebo
darování Vlastivědného špalíčku
Plaska s názvem Kaceřov pro muzejní knihovnu. Edice několika titulů
z oblasti historie severního Plzeňska vycházela v roce 1960.
Děkujeme předem.
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je
pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 300 kusů knih,
z nichž většina je určena k zapůjčení
domů, zbytek k prezenčnímu studiu
v muzeu. Třetina svazků je regionál2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII
ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
VÁCLAV VINŠ
n Irena Bukačová
Václav Vinš (*11.1.1910, †4. 8.1973)/1
patřil k osobnostem, jejichž činnost
na Kralovicku nebyla zapomenuta
ani po více než půl století. Zapsal se
totiž do opravy Mariánské Týnice/2,
za první republiky velmi zchátralé
památky, kdysi skvělé stavby Jana
Blažeje Santiniho. Jeho farníci jsou
již asi většinou na pravdě Boží, a tak
není pamětníků, kteří by o něm mohli vyprávět. Přesto však na kralovické faře ve farní kronice najdeme pár
jeho fotografií, z nichž shlíží veselý
optimistický mladý muž, obklopen
třídou dětí, které vyučoval náboženství, když se v roce 1936 usídlil v Kralovicích. Za ním na čas přijel i jeho
bratr Antonín, který v letech
1940–1942 působil jako absolvent učitelského ústavu také v náboženské
výchově. Od 1. září 1942 se stal Antonín „literním učitelem“ v Dolní Bělé.
Jiné fotografie představují Vinše ve
společnosti členů Jednoty pro
záchranu Mariánské Týnice, s nimiž
stojí uprostřed opraveného ambitu.
Pomáhal nezištně křísit duchovní
život na Kralovicku, ležícím na jazykové hranici na sever od Plzně. Rozhodl se spolu s arch. Hanušem Zápalem a řadou místních vlastenců
zapojit se do oprav a dát jim jasný cíl:
vrátit Mariánskou Týnici katolickému náboženskému životu. Považoval
oživení poutí, již po více než století
vyhaslých, za prostředek, jenž by
jednak vtiskl památce, klášteru
s kostelem Zvěstování Panny Marie,
nového ducha, a jednak by budování
vytvořilo společenství lidí, jimž není
osud vlasti a jejích tradic lhostejný.
Obnova poutí měla inspirovat obyvatele z okolních vesnic, z farnosti
k tomu, aby se zintenzivnila jejich
Václav Vinš uprostřed na společné fotografii v roce 1936 v Kralovicích.
3
víra, aby nepřecházeli k moderní
Československé církvi nebo dokonce
k volnomyšlenkářskému hnutí, které
bylo tradičně na Plzeňsku velmi rozvětvené.
Právě když přišel do Kralovic, bylo
jeho zásluhou vzpomenuto 150. výročí přenesení zázračné mariánské
sochy ze zrušeného poutního místa
do kralovického kostela. To byla příležitost, dnes bychom řekli, mediálně
vhodná, oživit mariánskou tradici.
Ještě před druhou světovou válkou
se místní poutě staly národní a církevní manifestací s účastí kolem pěti
tisíc lidí. Při této příležitosti se na
faře konala výstavka předmětů,
obrazů a soch, které slávu Mariánské Týnice připomínaly a byly rozptýleny v okolních kostelích i mezi
lidmi.
Václav Vinš se narodil 11. ledna
1910 v Račiněvsi u Roudnice nad
Labem. Na duchovní dráhu se vydal
ve svých čtyřiadvaceti letech, kdy byl
24. 6. 1934 vysvěcen na kněze v Praze
a vzápětí nastoupil na místo kaplana
v Liboci, kde pobyl dva roky. Podle
svého životopisu, jímž se uvedl v kralovické farní kronice, považoval své
přesídlení do Kralovic za nespravedlivé, protože v Liboci byl rád. Od
24. 3. 1936, kdy se stal kralovickým
administrátorem, spojil na dvanáct
náročných let svůj osud se zdejší farností. S ní se postupně seznamoval,
orientoval se v místním prostředí,
získával zkušenosti topografické ve
velké farnosti, k níž mu postupně přibývaly další lokality, v nichž byl činný
jako kaplan nebo zastupující administrátor. Současně s Kralovicemi
dostal také Křečov, který ležel v ma4
nětínském soudním okrese. K opatřování věřících ve dvou rozlehlých
a vzdálených farnostech používal
jako jeden z prvních automobil. Na
kralovické faře spolupracoval se
zdejším farářem, v roce 1936 zde
působil jako kaplan, od roku 1937
jako administrátor a v roce 1940 jako
farář. Dočasně mu byly za války svěřeny i fary v Potvorově a Kožlanech.
Pro svou milou a veselou letoru byl
velmi oblíbený a společenský. Byl
však také odvážný a do náročných
úkolů se vrhal s vírou v dobrý konec.
„Válka a její těžkosti na nás krutě
doléhají, všichni jsme v rukou Božích“, napsal do kralovické kroniky,
když začal protektorátní režim.
Nechtěl se vzdát například oslavy
svátku sv. Václava jako symbolu českých zemí, a proto na sebe přivolal
pronásledování německé správy. Byl
vyšetřován gestapem, avšak nebylo
proti němu důkazů.
Pracoval v tzv. podzemí, tedy v ilegalitě, kde mu bylo podle jeho vlastního svědectví svěřeno vojenské
poslání. Prožíval dobu obdobně jako
jeho souputník na faře v Manětíně,
děkan František Wonka, který o své
činnosti za války zanechal deník,
jenž byl nedávno vydán. V Křečově
byl právě styčný bod, kde se oba
faráři setkávali. Svůj prožitek z války
zmínil v kronice jen stručně. Když
byly rekvírovány zvony, zachránil
kralovický umíráček tím, že jej tajně
zakopal. Na faře přechovával lidi
pronásledované gestapem. Spolupracoval s pplk. Weidmannem, který
byl velitelem vojenské ilegální skupiny Plzeň. Vinš byl jejím členem od
roku 1939 a byl zmocněn k tomu, aby
vedl samostatnou ilegální organizaci
v Kralovicích, v níž na něj bylo napojeno pět spolehlivých Čechů. Koncem války se skupina rozrostla až na
85 lidí, kteří se aktivně účastnili bojů
proti Němcům v posledních dnech
války. Tehdy se Kralovice dostaly do
ruské okupační zóny a blízkým okolím projížděli též Američani, kteří se
usadili v Plzni. Tuto informaci Vinš
komentoval slovy „Deo gratias“, jako
by tušil, že poměry jsou na vážkách a
mohou se rychle změnit. Těsně před
koncem války procházely kolem Kralovic tzv. transporty smrti s desítkami zubožených vězňů z celé Evropy.
Na kralovické faře našlo první
pomoc a útočiště osm lucemburských žen. Bohužel Vinš musel též
pohřbívat i ty, kteří na prahu svobody
v Kralovicích následkům útrap podlehli.
Za své zásluhy v odboji byl Vinš
oceněn a potvrzení o své účasti jako
velitele v bojích vložil do kroniky, kde
však dnes již není. Doba se totiž
měnila a mladý Vinš dostal od 1. listopadu 1946 zdravotní dovolenou.
V roce 1946 ještě působil jako administrátor v Žihli, kde byla těžká situace s odsunem německého obyvatelstva. Žihle tehdy patřila do litoměřické diecéze, kdy chybělo kněžstvo,
protože s německým obyvatelstvem
odcházelii jeho duchovní pastýři.
Domácnost v Kralovicích vedla v náročné době Vinšova maminka. Na
oslavu konce války kázal spolu
s okolními kněžími o pouti v Mariánské Týnici. Tehdy zde byli faráři Limpouch a Švec, kteří byli za války
Němci pronásledováni. V roce 1947
mu bylo přiděleno ještě místo v Plasích.
Další náročná kapitola ve Vinšově
životě začíná v souvislosti s komunistickým úsilím o převzetí moci.
Vinš byl sledován Stb, která na něj
vedla několik spisů. O této době víme
velmi málo. Po 18. prosinci 1948 je
jeho pobyt evidován v zahraničí, kam
emigroval. Společně sdíleli tuto
cestu s tehdejším kralovickým kaplanem Kubovcem. S ním zakotvil v německém prostředí, ale již nikdy
nespatřil svou vlast. Působil v Bádensku-Wurtenbersku, kde také v roce 1973 zemřel a kde odpočívá na
hřbitově v Ittenhausenu v diecézi
rottenburské. Nedaleko odtud sní
svůj věčný sen i jeho někdejší kralovický kaplan Msgr. Jaroslav Kubovec, jemuž se ještě poštěstilo se v devadesátých letech minulého století
vrátit do Kralovic, kde mu bylo uděleno čestné občanství. Ten, a rovněž
páter Sysel, jenž nastoupil do Kralovic po emigraci obou kněží, zanechali alespoň skromné svědectví o náročném a poctivém životě faráře
Václava Vinše, jenž své zápisy v kronice často končil: „S pomocí
Boží. Václav Vinš, farář“.
Použité prameny: 1) Farní kronika Kralovice, informace faráře Pavla Vrbenského z Kralovic, informace z archivu pražského arcibiskupství (služební data), zatím neprozkoumané složky Stb, v jehož archivu je Vinš evidován
jako sledovaná osoba.
2) Srov. např. článek Velkolepá manifestace mariánské úcty v Kralovicích,
Lidové noviny, 30. 9. 1936.
5
EPIZODY Z DĚJIN VŠERUBSKÉ FARY
n Petr Rožmberský, Václav Chmelíř
Všerubský farní úřad v současné
době neexistuje. Budova někdejší
fary se dochovala, ale dnes již nepatří církvi, nýbrž je užívána k běžnému
bydlení. Zajímavé osudy fary, zdejších farářů a události ze všerubské
farní osady se pokusíme v následujících jednotlivých kapitolkách přiblížit.
Fara u sv. Martina
Již někdy ve 12. století vznikl na
ostrožně nad údolím dnešního potoka Třemošné v těsné blízkosti dnešního města Všerub velmožský dvorec Hrdibora a Vícemila ze Všerub
s románským tribunovým kostelem
sv. Martina, jediným v širokém okolí.
Z roku 1233 se dochovala zmínka
o všerubském faráři Jindřichovi,
který byl zřejmě příslušníkem zde
vládnoucího rodu. Fara, byla-li samostatným objektem, se tedy nalézala
někde na ploše dnešního všerubského hřbitova u sv. Martina. Farář však
mohl také bydlet s příslušníky své
rodiny v jejich sídle (kurii) ve dvorci.
Před rokem 1269 byl dvorec nahrazen kamenným hradem "západního
typu" a kostelík sv. Martina se vlastně stal hradní kaplí. Fara byla pak
přenesena do Všerub ke kostelu sv.
Ducha, kolem nějž se pohřbívalo již
před koncem 13. století.1)
Fara u sv. Ducha
do konce 15. století
Vzniká městečko Všeruby a roku
1363 máme opět zmínku o zdejším
6
Všeruby, číslo popisné 126.
(foto V. Chmelíř 2013).
faráři, který se opět jmenoval Jindřich a také byl urozeným pánem
a členem ve Všerubech vládnoucího
rodu - k roku 1376 se dokonce dozvídáme, že kněz Jindřich byl bratrem
rytíře Bavora ze Všerub. Před rokem
1365 se stal vyšehradským kanovníkem a rezignoval na funkci všerubského faráře.2) Tím se stal Ojíř; Jindřich však později získal faru ve
Zbečně a roku 1381 ji s Ojířem vyměnil opět za faru všerubskou.3) Víme,
že roku 1379, když se platila generální berně, všerubskému faráři náležela část vsi Otročkovic, z níž odvedl
2 hřivny stříbra.4) Kněz Jindřich
nakonec svůj majetek ve Všerubech
rozdal církvi; plat z několika domů
v městečku daroval roku 1376 farnímu kostelu a roku 1379 věnoval roční
plat ve výši jedné kopy grošů, vycházející z dalšího domu ve Všerubech,
kladrubskému klášteru. Vzápětí
zemřel, neboť roku 1380 je ve Všerubech již farář Petr. Také majetek ve
vsi Otročkovice (později dvůr Ostražkovice nebo Bouchalka) odkázal
kněz Jindřich faře, neboť výnosy
z Otročkovic náležely všerubským
farářům ještě několik století.5) Nový
všerubský farář, Mistr Petr ze Všerub byl několikanásobným kanovníkem, arcijáhnem horšovským apod.
Tento významný prelát, držitel mnoha dalších prebend a obediencí, všerubskou faru pochopitelně pronajímal prostým kněžím, kteří mu pak
museli z výnosu fary odvádět určitý
díl. Zemřel roku 1408,6) podle jiných
údajů až roku 1415.7)
Páni ze Všerub prodali Všeruby
pánům z Rabštejna a ti Gutštejnům.
Za nich, až v dubnu 1415, došlo ve
Všerubech k dosazení faráře Jakuba
na zdejší faru (do té doby farář
v Okrouhlém Hradišti u Gutštejna).
Na faru do Okrouhlého Hradiště byl
„přesunut“ dosavadní všerubský
farář Pavel (patrně jen nájemce všerubské fary). Ovšem již v září téhož
roku byl všerubský farář Jakub
nahrazen Prokopem, kanovníkem
u sv. Jiljí v Praze. Někdy později byl
Jakub nahrazen jakýmsi farářem
Janem (opět nájemce?), po jehož
smrti na jeho místo roku 1426 Gutštejnové delegovali za faráře Jana ze
Stříbra.8) Za husitských válek zůstala všerubská fara katolickou - Gutštejnové stáli na straně "pod jednou".
Z dalších let bouřlivého 15. století,
zmítaného náboženskými válkami,
nevíme o všerubské faře nic. Poté již
nebyly knihy, do nichž byli zaznamenáváni faráři jednotlivých far vedeny,
a tudíž nemáme o dalších všerubských duchovních povědomí. Je docela i možné, že fara nebyla po něja7
kou dobu osazena farářem, neboť ve
výsadách, které roku 1460 Gutštejnové udělili městečku Všerubům, se
mimo jiné říká, že farář, „kterýž
bude tu u kostela, z odkázaných
nemovitostí musí platit a konat k městečku jako každý jiný majitel,
ale do roka má odkaz prodat“.9)
Fara utrakvistická
a protireformace
Okolo roku 1520 koupili Všeruby od
Gutštejnů Kokořovci z Kokořova.10)
Až k roku 1566 víme, že byl ve Všerubech farářem jakýsi Jan, jehož arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice
„napomenul k životu příkladnému“.11) Zde můžeme hledat počátky
změny víry všerubských osadníků.
Roku 1573 byla všerubská fara zařazena do kategorie "neosazená nebo
utrakvistická".12) Karel Kokořovec
v roce 1589 dalším privilegiem dal
měšťanům moc dosazovat na faru
kněze (ovšem s vědomím a souhlasem vrchnosti).13) Potvrdil Všerubským všechny výsady a přidal jim
další právo, totiž „aby při svém starobylém křesťanském obyčeji pod
obojí způsobou přijímání velebné
svátosti, jak jsou vyučeni, s chrámem božím, s farou, s krchovem
i což k tomu od starodávna nadáno
jest a při tom zůstává, se všemi
platy, kravami ze vsí Radimovic,
Kunějovic a Kokořova věčně ponecháni byli“.14) Vidíme tedy, že obyvatelé Všerub byli v té době utrakvisté
(sám Karel Kokořovec byl protestant) a vyznávali pod obojí, i když
s tou starobylostí to nebylo tak docela v pořádku, neboť za Gutštejnů tu
byli katoličtí faráři.15) Co se týče krav
- šlo o tzv. „železné“ krávy, odkázané
záduší, které byly za malý peníz pronajaty osadníkům, ovšem „na věčné
časy“.
Po roce 1589 se Všeruby dostaly
Markvartům z Hrádku a byly připojeny k jejich panství Bělá (Dolní Bělá).
Poznáváme ještě jednoho utrakvistického všerubského faráře - v roce
1608 kněz David Phenix koupil od
Ondřeje Prokeše Třebouského dům
s chalupou ve Všerubech s dědinami, lukami a dalším příslušenstvím
za 300 kop grošů. Všerubský farář,
kněz David [Phenix] už v roce 1610
tuto nemovitost se ziskem prodal
Šimonu Lainovi z Lukova za 381 kop
grošů.16)
Markvartové z Hrádku se účastnili
stavovského povstání a jejich panství
bylo po prohrané bitvě na Bílé Hoře
zkonfiskováno a prodáno Vilémovi
Vřesovci z Vřesovic, reformačnímu
komisaři Plzeňského kraje. Jak probíhala protireformace ve Všerubech
nevíme, avšak výsady Všerubských
týkající se náboženství přestaly platit. Ze Všerub musel jistě nuceně
odejít nekatolický farář, ale pro
nedostatek farářů katolických nebyl
nahrazen jiným, farní úřad zde zanikl a všerubský kostel se stal filiálním
k faře v Bělé 17) (tj. Dolní Bělá). Probíhala třicetiletá válka a možná, že
se někteří zdejší nekatolíci raději
vystěhovali ze země, než aby přijali
vnucovanou katolickou víru.
V neděli 8. ledna 1826 se při ranní
mši v kostele sv. Ducha zřítila polovina klenutí kruchty. Naštěstí dřevěná
podlaha kruchty, na níž mnozí stáli,
vydržela. I tak bylo 17 žen zraněno
a čtyři z nich svým zraněním nako8
nec podlehly. Při bourání zbytku klenutí kruchty byl nalezen ve zdi výklenek se stříbrným pozlaceným kalichem a stříbrnou schránkou na hostie s letopočtem 1597. Obřadní předměty byly uschovány zřejmě v době
pronásledování jinověrců po bitvě na
Bílé hoře.18)
Filiálka fary Bělá a obnovení
všerubské farnosti
Roku 1644 se stává farářem fary
bělské a filiální všerubské Jan Angularis a bělští faráři byli pak i faráři
všerubskými;19) samostatné matriky
však byly ve Všerubech vedeny od
roku 1661.20) Po Janu Ludvíkovi Angularisovi z Doloplaz následovali:
roku 1648 Jan Čibek (Čepík), roku
1649 Tomáš Zikmund z Křinwaldu,
okolo roku 1671 Nivard Kleiner,
v letech 1675–1682 Matyáš Borovský,
roku 1684 Karel Frodl a v letech
1689–1697 cisterciák Arnold Wobza.21)
Roku 1715 opět vzniká samostatná
farnost Všeruby. První zdejším farářem byl Kryštof František Braun
(1715–1743), následovali Jan Holý
(1743–1781), František Schaffer
(1781–1803),
Josef
Kirchner
(1803–1819), Václav Xaver Thürmer
(1820–1836), František Xaver Sikora,
bývalý vojenský kaplan, čestný
děkan, arcibiskupský pražský a biskupský budějovický notář, bývalý
tajemník plzeňského střídnictví
(1837–1882) a Jan Beneš.22)
Po vymření Vřesovců roku 1740
došlo k rozdělení bělského panství
a mimo jiné vznikl nově utvořený
statek Kunějovice, k němuž připadly
i Všeruby. Majitelé se poměrně často
střídali.23) Z roku 1755 známe počet
kostelních (železných) krav, z nichž
osadníci platili k záduší: ve Všerubech jich bylo 56, v Nekmíři 20, ve
Lhotce 10, v Hunčicích 12 a půl (sic!),
v Radějovicích 8, v Kunějovicích 6,
v Dražni 1, celkem 113 a půl.24) Půl
krávy si nedovedeme vysvětlit.
Všerubští měšťané se v 18. století
snažili, aby jim byla navrácena alespoň ta výsada, dosazovat se souhlasem vrchnosti zdejšího faráře. Byla
jim vrácena až privilegiem nábožensky tolerantního císaře Josefa II.
v roce 1786.25)
Farář Jan Holý
V sanktusníku kostela sv. Martina
byl nevelký zvon s nápisem o jeho
renovaci: „Léta Páně 1762 dne
9. Máje za velebného pana faráře
Jana Holýho jest přelitej od Josefa
Pernera v Plzni“.26) O tomto „velebném“ faráři se dochovaly v Archivu
města Plzně ve fondu Vikariát zajímavé dokumenty, osvětlující poměry
panující tehdy na všerubské faře.
Listy jsou psány latinsky a v archivu
k nim byla vytvořena česká regesta:
Tak 3. června 1770 píše pražská
konzistoř plzeňskému vikáři, že má
dbát na poměry všerubského kaplana Václava Brunclíka a jeho způsob
života, hlavně mu má znemožnit
vzhledem k veřejnosti styk se služebnou. Kdyby to nebylo možné, má mu
vikář určit jiné místo.27) Patron kostela (majitel statku Kunějovice) pan
Altvatter si konzistoři stěžoval na
nedbalost všerubského faráře Jana
Holého a konzistoř proto 18. června
1770 nařizuje, aby se farář okamžitě
vrátil na svoje beneficium (tj. faru)
a konal řádně své povinnosti. Vikáři
9
konzistoř nařizuje, aby jednal s patronem o adaptaci fary, která není
vhodná k bydlení - má zjistit náklady
(ne více než 500 zlatých), má dbát
o opravu hřbitova a o vhodný způsob
života kněží na farnosti při styku se
služebnými osobami a ženami, dále
má pečovat, aby se farář nezadlužoval a s kaplanem učinil řádnou
smlouvu o platu.28)
Uvedená opatření patrně moc
nefungovala, neboť po více než půl
roce, 18. ledna 1771 konzistoř napomíná všerubského faráře Jana Holého a jeho kaplana Jana Brunclíka
a nabádá je k lepšímu životu.29)
28. února 1771 se dozvídáme, že je
třeba opravit kostel sv. Ducha i kapli
sv. Martina (náklady celkem 480 zl.
30 kr.) a také kaplanovu místnost
(65 zl. 15 kr.).30) 14. března 1771 konzistoř nařizuje vikáři, aby na faře ve
Všerubech zařídil následující:
1) farář Jan Holý musí do tří dnů propustit služebnou a přijmout novou
lepších mravů, 2) zlikvidovat případné nároky služebné, 3) má být určen
správce (duchovní) nad hospodařením fary, 4) má pořídit inventář movitého majetku faráře, 5) má propustit
farářova sluhu z Ostražkovic, 6) pořídit soupis všech aktiv a pasiv farnosti, 7) má přikázat správci farnosti aby
nepustošil její lesy, 8) správce má
podávat konzistoři zprávy, 9) má zdůraznit faráři, že nesmí správce
zastrašovat.31)
Zdá se, že po tomto zásahu se situace na všerubské faře uklidnila.
27. července 1771 konzistoř schválila
vikářovy kroky a uložila mu, aby bděl
nad životem faráře Jana Holého, aby
se tam nevrátili jeho bývalí společní-
ci a bývalá služebná, a potvrdila
ustanovení kaplana Václava Brunclíka administrátorem (správcem) na
všerubské faře a přikázala mu, aby
dbal svých povinností. Pokud jde
o pronájem farářova hospodářství
Ostražkovice, nařídila pořídit soupis
polí, luk a ostatního majetku a pronajmout vše tomu, kdo nabídne nejvyšší nájem; úroda bude ještě náležet
faráři.32)
Na podzim byl zřejmě farář Jan
Holý nadřízenými orgány opět vzat
na milost - 14. listopadu 1771 konzistoř přikazuje vikáři zjistit všechna
jeho pasiva, dbát, aby nečinil nové
dluhy, zjistit, kolik obilí bylo ponecháno na setí a k obživě faráře a kaplana, zprostit administrátora fary hospodářské správy a svěřit ji opět faráři. Schvaluje ujednaný pronájem
dvora Otročkovic plzeňskému měšťanu Petru Braunovi za roční nájem
250 zlatých. Ročně může vzít z farního lesa jen 20 kop svazků dřeva.
Opravu budov dvora nemusí provádět ihned, ale postupně.33) 13. února
1772 konzistoř posílá vikáři rekurs
Petra Brauna, správce farního dvora
Bouchalka, aby to vyšetřil.34)
Můžeme tedy konstatovat, že farář
Jan Holý nežil zrovna příkladným
životem. Byl nedbalý, nezdržoval se
ve svém úřadě, a když už, tak společně s kaplanem provozoval „techtle“
a možná i „mechtle“ se služebnou,
které se jen tak nehodlal zbavit. Byl
velmi zadlužen - snad se „společníky“ pil nebo provozoval hazard.
Dokonce byl načas zbaven správy
farního majetku.
Dozvídáme se také něco o hospodaření fary ve dvoře Ostražkovicích10
Bouchalce a o stavu farní budovy,
která byla téměř neobyvatelná, což
zřejmě vedlo o deset let později
k řešení, o němž bude psáno dále.
Můžeme poznamenat, že velký reformátor Josef II. převedl mimo jiné
i pozemkový majetek všerubského
farního obročí do správy nově zřízené Náboženské matice (roku 1782).
Tento majetek v katastrálním území
Žilov o výměře 58,13 ha byl pak zákonem č. 142/1947 Sb. Náboženské
matici odňat.35) Jednalo se zřejmě
o pozemky náležející ke dvoru Ostražkovicím-Bouchalce, který se nacházel mezi Žilovem a Trnovou
a byl zbořený po půli 20. věku.36)
Farní pamětní kniha
Roku 1820 na všerubskou faru
nastoupil kněz Václav František
Xaver Thürmer, který založil latinsky psanou farní pamětní knihu Liber memorabilium parochiae
Wscherubiensis. Pokoušel se v ní
heslovitě sepsat patrony zdejšího
kostela a všerubské faráře od nejstarších dob. Ještě roku 1826 se řešily dluhy, které nadělal farář Holý.
Farář Thürmer zemřel 21. 11. 1836
a 31. 3. 1837 nastoupil na místo všerubského faráře František Xaver
Sikora, pokračující v zápisech do
farní knihy německy. Ten odešel 1. 5.
1882 ve věku 80 let na odpočinek a na
jeho místo nastoupil dosavadní zdejší kaplan Jan Beneš, který tuto funkci zastával již více než 10 let. Se Sikorou žili ve vztahu otec a syn a Sikora
pak žil u něj ve farním domě a dostával od něho ročně 500 zl. penze. Sikora zemřel na faře 9. 7. 1885 v 83 letech sešlostí věkem.
Farář Jan Beneš psal pamětní
knihu česky. Zaznamenal, že roku
1887 byly ve farním dvoře vystavěny
nové stáje za 1600 zl. na které on přispěl 600 zlatými. 28. února 1901 vypukl v noci na půdě těchto stájí u fary
požár, který zničil šindelovou střechu a také kůlnu souseda. Roku 1906
byla po mnoha jednáních vystavěna
ve farním dvoře nová kůlna na místě
staré, napolo zbořené. Také zaznamenal, že roku 1904 bylo ve Všerubech založeno bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Páně, do nějž se přihlásilo
na 1000 členů. V následujících letech
se konaly pobožnosti a slavnosti
a průvod se sochou Nejsvětějšího
Srdce Páně za účasti více než 2000
lidí ze Všerub a okolí. Roku 1907
o svátku Nejsvětějšího Srdce Páně
zde po tři dni působil slavný vídeňský
kazatel, redemptorista Josef Polívka.
Tím farní pamětní kniha končí.37)
Zde můžeme poznamenat, že všerubská farní osada byla v té době
(1891) tvořena místy: Všeruby s 1180
katolíky, Dohalice 9 katolíků, Telecí
Mlýn 10, Kunějovice 230, Radimovice
172, Slatina 20, U Červené Punčochy
7, Lhotka 119, Nekmíř 402, Kokořov
90, Lipovice 54, Nová Hospoda 39,
Toflův Mlýn 8, celkem 2340 katolíků.38) Jan Beneš byl všerubským farářem ještě roku 1910, místo kaplana
zůstávalo neobsazeno.39)
Vlastní objekt fary
O objektu fary dlouho nic podstatného, až na to, že byl ve špatném
stavu, nevíme. Až roku 1781 byla fara
nesoucí čp. 103 vyměněna za roubený dům čp. 98.40) Tzv. stará fara pak
byla jako obytný dům nad kostelem
11
na horní straně i s hospodářskými
staveními a pozemky několikrát prodávána.41) Později měla být rozdělena mezi čp. 103, 1311 a 196.42) Má to
však háček. V roce 1805 bylo staré
číslování ve většině měst nahrazeno
číslováním novým. Na císařských
otiscích mapy stabilního katastru
jsou jen čísla stavebních a pozemkových parcel, na indikační skici stabilního katastru, kam se zakreslovaly
změny, byla popisná čísla připsána.43)
Indikační skica všerubského katastru je však značně opotřebovaná
a popisná čísla zde nejsou zřetelná.
Podle pozdějších údajů však víme, že
v té době a později měla fara čp. 126.
Zpětným promítnutím můžeme říci,
že na císařském otisku katastru Všerub z roku 1839 se objekt fary nacházel na parc. č. 43 v severozápadním
rohu náměstí. Obdélný obytný dům
měl úzké křídlo vybíhající do nádvoří.
Mezi domem a dlouhým úzkým
objektem (patrně stáje) byl úzký
vjezd do nádvoří z náměstí. Jmenované objekty byly označeny jako
nespalné, zděné. Za domem byla
zahrádka a spalný, tedy dřevěný
objekt (kolna). Za rozšířeným nádvořím následoval sad, v němž byla
hned za stájemi vodní nádrž. Na
konci sadu na stavební parc. č. 42
stál větší spalný objekt, nejspíše roubená stodola. Z nádvoří vedla sadem
kolem stodoly cesta, ústící na komunikaci, vedoucí ke hřbitovu s kostelem sv. Martina.44) Znamenalo by to,
že fara s čp. 98 obdržela při přečíslování čp. 126 a po roce 1781 byla roubená stavba nahrazena stavbou zděnou. Komplex objektů tvořících farní
dvůr a zejména patrová fara s vyso-
kou valbovou střechou a sousední
kaplanka (obydlí kaplana) byly prý
kvalitní barokní architekturou.45)
Kaplanka byl nevelký objekt přistavěný k zadnímu průčelí fary, jak jej
vidíme na císařském otisku mapy
stabilního katastru z roku 1839; fara
i kaplanka jsou na mapě vybarveny
červeně, kteroužto barvou byly označovány nespalné, tedy zděné objekty,
na rozdíl od žlutých, spalných, tedy
roubených objektů.46)
V této usedlosti pak přebýval farář
a sídlil farní úřad až do roku 1842,
kdy vypukl v noci z 6. na 7. října ve
Všerubech velký požár. Vyhořely
i kostel, fara a škola (jižní nároží fary
bylo vzdáleno jen 30 m od severozápadního nároží kostela sv. Ducha).
Bylo třeba faru obnovit. K nové faře
vypracoval zednický mistr z Jezné
Šebestián List dva návrhy, které
patron neschválil, a chtěl, aby nová
budova vznikla na základech staré.
Novou faru navrhnul zatím neznámý
pražský stavitel. Plány se nelíbily
faráři, neboť nesplňovaly požadavky
na venkovskou faru, ale byly prosazeny. Stavba, prováděná Šebestiánem Listem, začala v létě 1843. Později muselo být doplněno hospodářské zázemí výstavbou sýpky.47)
Tady je třeba si položit otázku, jak
vlastně vypadala fara před požárem,
neboť farní kronika říká, že byla jen
přízemní a dřevěná. Nejde-li o nějaký omyl, pak k její kvalitní barokní
výstavbě, jak je uvedeno výše, nedošlo. Mapa objekt fary zaznamenala
jako nespalný, což mohlo být způsobeno tím, že na kamenných základech stála roubená konstrukce,
opatřená silnou vrstvou obílené
12
Všeruby, výřez z mapy stabilního
katastru z roku 1839. Areál fary
se rozkládá na parcele č. 43.
mazanice (hlíny s plevami). Císařští
geodeti ji patrně považovali za omítku zděné stavby. Nasvědčuje tomu
fakt, že z fary zbyly po ohni jen základy.
Plán na novou faru se dochoval
a podle něj měla být farní budova
z gruntu nově vystavěna. Obdélná
budova měla mít dvě nadzemní
podlaží, být částečně podsklepená
a v užší straně obrácené ke komunikaci měly být čtyři okenní osy. Fasáda tohoto průčelí byla jednoduchá,
členěná jen mezipodlažní a podstřešní římsou. Přízemí bylo navrženo
klenuté, patro plochostropé. Vstup
do objektu fary vedl z nádvoří do
předsíně, odkud bylo možné vystoupat po schodišti do patra. Z předsíně
se vstupovalo do drobné prostory
záchodu, do kuchyně, nebo do jídelny. Z jídelny hleděla dvě okna na
náměstí. V kuchyni byla umístěna
pec, za kuchyní se nacházela spíž.
Z kuchyně se vcházelo do místnosti
kuchařky, osvětlené taktéž dvěma
okny do náměstí. V patře ústilo schodiště do komunikačního prostoru,
odkud byl opět přístupný záchod
a předsíň. Z ní se vcházelo buď do
hostinského pokoje se dvěma okny
na náměstí, nebo do prostředního ze
tří průchozích pokojů řazených za
sebou od náměstí směrem k zahradě.48) To byl vlastní byt faráře.
Všerubská farnost ve 20. století
Po Janu Benešovi, po roce 1910, se
stal všerubským farářem Ignác
Tomášek, zaznamenaný v této funkci
roku 1915.49) Místo kaplana zůstávalo
neobsazeno; až k roku 1930 se dozvídáme, že je zde kaplanem Jan
Bäuml50), roku 1934 Robert Lauber 51)
a roku 1937 Rudolf Matz. Po celou tu
dobu byl všerubským farářem Ignác
Tomášek a stále zde existovalo bratrstvo Nejsvětějšího Srdce Páně. 52)
Potom se informace o všerubských
farářích ztrácejí. V archivu biskupství v Plzni není žádná zmínka
o posledním „bydlícím“ knězi na faře
ve Všerubech u Plzně a předpokládá
se, že po 2. světové válce již zdejší
fara nebyla obsazena farářem.53)
V kostele sv. Ducha ve Všerubech byl
nalezen sešit s poznámkami o tom,
jaká se slouží mše a kdy a kde se
budou sloužit mše v příštím týdnu
(tato oznámení ohlašuje kněz na
závěr nedělní mše). Je zajímavé, že
do neděle 14. 7. 1946 jsou zápisky
vedeny jedním rukopisem a jsou
ohlašovány každodenní mše, což
bývá v místech, kde je přítomen kněz
na faře. V neděli 21. 7. 1946 je zaznamenáno: „Mše svatá ve zdejším kostele bude do obsazení fary o půl
9. hodině“. Od tohoto data jsou ohlašovány jen nedělní bohoslužby s uvedením různých sloužících kněží
(Velíšek z Plzence, Kulovaný z Plzně
atd.).54)
Je možné, že zdejší farář byl odsunut společně s německým obyvatelstvem Všerub; odsun proběhl ve
třech etapách - 19. 10. 1945, 8. 4. 1946
a 23. 7. 1946.55) Poslední křest zde učinil farář Fr. Massanetz 13. 6. 1946,
25. 7. 1946 křtil již administrátor
(správce) Jan Machač.56) Poklesl
počet věřících - roku 1948 je jich ve
Všerubech jen 407, ve farní osadě
celkem 1081. Uvedeného roku administroval všerubskou faru bývalý
zdejší kaplan Jan Bäuml, farář v Líšťanech.57) Podle pamětníků pak na
faře bydlely dvě katechetky, ale
v první polovině 70. let 20. století se
do bývalé fary stěhovali nájemníci již
po předchozích nájemnících;58) fara
se tedy již někdy předtím dostala do
světských rukou.
Dnes je dům čp. 126 ve společném
jmění manželů Karla a Jitky Winklerových, Všeruby 126.59) Právě zde
probíhají stavební úpravy.
Prameny a literatura:
1) Rožmberský, P.: Všeruby ve středověku. In: Všeruby u Plzně 1212–2012.
Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 20-23.
2) Citace v pozn. 1, s. 25-26.
3) Emler, J. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim I/2. Pragae 1874, s. 81.
13
4) Emler, J. (ed.) 1876: Ein Bernaregister des Pilsner Kreises vom Jahre
1379. Prag 1876, s. 24.
5) Rožmberský, P. - Novobilský, M.: Hrad Všeruby. Edice Zapomenuté
hrady, tvrze a místa č. 19. Plzeň 1998, s. 8.
6) Tomek, W. W.: Dějepis města Prahy V. Praha 1881, s. 117, 128, 136, 149152; Spěváček, J.: Václav IV. 1361 - 1419. Praha 1986, s. 742; Budský, D.:
Metropolitní kapitula pražská jako dvůr v malém. Kariéra a vztahy v prostředí kapituly v letech 1378 - 1390. In: Dvory a rezidence ve středověku.
Praha 2006, s. 53-86.
7) Podlaha, A.: Posvátná místa Království českého II. Praha 1908, s. 346.
8) Emler, J. (ed.): Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim VII. Pragae 1886, s. 174-175; Emler, J. (ed.): Libri
confirmationum ad beneficia ecclesiastica Pragensem per archidioecesim
IX. Pragae 1889, s. 116.
9) Bukačová, I.: Městská privilegia Všerub. In: Všeruby u Plzně 1212-2012.
Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 55.
10) Citace v pozn. 1, s. 30.
12) Tingl, F. A.: Dekanát Plzeňský, Rokycanský a Klatovský r. 1573, Památky archeologické VII/1866-7, s. 224.
13) Chmelíř, V.: Fara ve Všerubech. In: Všeruby u Plzně 1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 174.
16) Státní okresní archiv Plzeň-sever v Plasích (dále jen SOA PS), fond
Archiv města Všeruby, trhová kniha 1605-1687, fol. 2, 3.
17) Chmelíř, V.: Všeruby v raném novověku. In: Všeruby u Plzně 1212-2012.
Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 33-34.
21) Podrobněji in: Rožmberský, P.: Obyvatelé zámku Bělá a Neustadtelu
českého v 17. století II. díl, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální
dějiny severního Plzeňska XXII/2, 2012, s. 20.
23) Citace v pozn. 17, s. 40-41.
24) Archiv města Plzně, i. č. 3072, sign. 8 e 28 - Kniha kostelních počtů sv.
Ducha a sv. Martina ve Všerubech, bez paginace.
26) Kamper, J. - Wirth, Z.: Soupis památek historických a uměleckých v
Království českém od pravěku do počátku XIX. století XXX. Politický okres
Stříbrský. Praha 1908, s. 311.
27) Archiv města Plzně, fond Vikariát, kartotéka regest (dále jen AMV
14
Vikariát regesta), č. 266.
28) AMP Vikariát regesta, č. 273.
35) http://www.klastervyssibrod.cz/_d/Bila-kniha-cirkevniho-majetku.pdf 17. 12. 2012.
37) SOA PS, fond Farní úřad Všeruby č. 212, farní kronika - Liber memorabilium parochiae Wscherubiensis, 1820-1907.
38) Catalogus venerabilis cleri saecularis et regularis archidioeceseos pragenae (dále jen Catalogus) pro anno Domini MDCCCXCI. Pragae 1891, s.
210.
39) Catalogus pro anno Domini MCMX. Pragae 1910, s. 476.
41) SOA PS, fond Archiv města Všeruby, trhová kniha "G", fol. 6-7, 85, 86v.
42) Citace v pozn. 37.
43) Ebel, M.: Stabilní katastr a jeho využití pro dějiny staveb. In: Dějiny
staveb. Sborník příspěvků z konference Dějiny staveb 2004. Plzeň 2004, s. 5.
44) http://archivnimapy.cuzk.cz - 21. 12. 2012.
45) Čechura, M.: Urbanismus a stavební vývoj Všerub. In: Všeruby u Plzně
1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 155.
46) http://archivnimapy.cuzk.cz - 21. 12. 2012.
48) Plán publikován: Chmelíř, V.: Fara ve Všerubech. In: Všeruby u Plzně
1212-2012. Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 174.
49) Catalogus pro anno Domini MCMXV. Pragae 1915, s. 296.
50) Catalogus pro anno Domini MCMXXX. Pragae 1930, s. 31.
51) Catalogus anno Domini MCMXXXVII. Pragae 1937, s. 477-478.
52) Catalogus pro anno Domini MCMXXXIV. Pragae 1934, s. 457.
53) Za informaci děkujeme Mgr. Marii Zettlové z plzeňského biskupství.
54) Informace pana Miroslava Falkenauera ze Všerub.
55) Bukačová, I.:Všeruby v letech 1848-1945. In: Všeruby u Plzně 1212-2012.
Mariánská Týnice-Všeruby 2012, s. 64.
56) Městský úřad Všeruby, matrika, kniha narozených 1944–1949, fol. 18.
57) Catalogus pro anno Domini MCMXLVIII. Pragae 1948, s. 181.
59) http://nahlizenidokn.cuzk.cz - 21.12.2012.
15
ZÁNIK „PANSKÉHO“ PRŮMYSLU V MANĚTÍNĚ
n Václav Jirsa
O konci továrny na sukno Lažanský
- Godart v Manětíně jsme psali
v čísle 2/2013 Vlastivědného sborníku. Hrabě Karel Maxmilián Lažanský (†1695) však měl ještě jednu
akvizici - v roce 1656 zakoupil ves
Líté i se starou vitriolovou hutí.
U panského dvora tam postavil nové
chalupy, huť obnovil, a pojmenoval ji
po své druhé manželce Anně Alžbětě
- Elisabethentahl.1) Co je to „vitriol“?
Je to žíravina, dříve to byl lidový
název pro kyselinu sírovou. Říkalo se
jí také „dýmavá kyselina sírová“
nebo „oleum“, podle jejích vlastností.
Z čeho se vitriol či oleum vyrábělo?
Především z kyzových břidlic, tedy
přeneseně „vitriolových“ břidlic.
Nebudeme zacházet do odborných
chemických či geologických termínů, víme ale, že tyto břidlice patří
k břidličnému celku, který sahá od
Plzně daleko na východ až k Unhošti,
Šárce u Prahy a ke Kostelci nad
Labem. Na západ pokračují až k Manětínu a Rabštejnu, kde tvoří známou pokrývačskou břidlici. V jistém
úseku, který je omezen na západě
Manětínem, na východě Křivoklátem, na severu Rakovníkem a na jihu
Plzní, se vyskytují břidlice prostoupené pyritem, tvoříce tak vitriolové
břidlice. Jako geologicky velmi staré
útvary jsou obyčejně přikryty jinými
vrstvami a na zemský povrch zpravidla vystupují v údolí řek a potoků.
Nejvíce jsou zastoupeny v údolí řeky
Mže od Chrástu až k Liblínu. Nejkva16
lifikovaněji by o tom asi mohl hovořit
uznávaný odborník z našeho severního Plzeňska, Ing. Dr. Jindřich Flek
(1896–1974), který dlouhých 32 let
pracoval v Kaznějově, v ústřední
laboratoři firmy Dolové a průmyslové závody, dříve J. D. Starck. Odtud
odešel do důchodu v roce 1957.2)
Výklad geologie břidlic našeho kraje
podává také Václav Marek učitel
a pozdější ředitel školy v Manětíně.3)
Ložiska vitriolových břidlic byla nejvíce odkryta u Hromnic a u Lítého.
Zde je odkliz o něco menší než odkliz
hromnický.
Manětínský historik, děkan František Wonka, vypráví o té době v rukopise „Příspěvek k dějinám výroby
kyseliny sírové na panství hrabat
Lažanských v Manětíně“. Jak sám
píše, jde většinou o překlady z němčiny a tematika je hodně cizí jeho
oboru. Jde spíš o vyprávění a připomenutí historie zaniklého průmyslu
na panství, než o odborné pojednání.
Hrabě Karel Maxmilián Lažanský
byl zřejmě prozíravý hospodář, když
kupoval Líté i se starou vitriolovou
hutí. Mohl vědět, že v Sasku i v Čechách se v podobných hutích vyrábí
oleum a kamenec z břidlic již od
16. století. V Čechách začal prvně
vyrábět oleum horní správce Jan
Čížek v Lukavicích u Chrudimi v roce 1778. Podobná se uvádí výrobna
v Přísečnici u Chomutova. Na Plzeňsku prvá zmínka o oleu pochází z roku 1793, ale není uvedeno kde.4) To
Líté - Elisabetthal - historická mapa z [4] - str. 154
ještě žil hrabě Karel Maxmilián
Lažanský. Třeba to bylo v Lítém.
Z písemných materiálů od Adalberta
Prochasky (ředitele u firmy J. D.
Starck), však vyplývá, že první nález
vitriolové břidlice na panství Manětín hraběte Lažanského, byl realizován až v roce 1808 důlním Heimrlem.5) František Heimrle na huti v Lítém pracoval od 1. 11. 1808. V roce
1809 obdržel hrabě Jan Nepomucký
Karel Lažanský z Manětína, povolení
ke kutání v Lítém. Ložisko vitriolových břidlic bylo otevřeno lomovým
způsobem.
Hrabě Prokop Lažanský († 5. 8.
1804), vnuk kněžny Marie Gabriely
Lažanské, postavil podobnou huť
17
u Lipí. Dostala jméno po něm - Prokopova huť (Prokopihütte). Odkud
břidlici pro výrobu olea tehdy bral,
není doloženo. F. Wonka v [1] uvádí,
že „…snad sám nebo jeho rádci,
odborníci, mu nalezli za osadou Lipí
mezi vodami a kamením (s kyzem Kies) vhodný materiál pro vyrábění
vitriolového oleje…“ Možná, že už
břidlici vozili z Lítého, jak později
píše P. J. Šturm. V sousedství lomu
v Lítém nechal hrabě Jan Karel Lažanský vybudovat minerální závod,
kde vyráběl vitriolový kámen6),
dýmavou kyselinu sírovou - oleum,
zelenou skalici, kamenec a z dřevěného popele, potaš.
Jak probíhala výroba v minerálním
závodě v Lítém? Za Lažanských to
mohlo být podobné, jako podle
A. Prochasky, jak popisuje Ing. Dr. J.
Flek ve [2]: Nadloží břidlice se dobývalo ručně, v kolečkách se odváželo
na odklizovou haldu za jižním okrajem lomu. Břidlice byla dobývaná
odstřely, ještě na dně lomu byla roztloukaná na menší kousky. Pak byla
dopravovaná na haldu, kde zvětrávala a následně se z ní získávaly louhy.
Voda k louhování se přiváděla dřevěným potrubím z močálů v lesích za
Špankovem. Potrubí nebylo příliš
hluboko uložené, vedlo z rybníčka
v lese po cestě do Špankova, kolem
kapličky, křížku, podle aleje do dvora
v Lítém. Odtud kolem ovčína přímo
na haldu. Celková délka byla si 3,5
km! V zimě roku 1838–1839 vodovod
zamrzl.7)
Lomový provoz býval odvodňován
gravitačně dědičnou štolou, která
však nebyla v žádné z map zakresle-
na.8) Zřejmě je již dávno zavalena
a v opuštěném lomu se vytvořilo
jezírko, které až do roku 2002 využívali místní lidé k rekreaci a k léčení
ekzémů. Dnes jsou pozemky i s jezírkem oploceny a patří soukromému
podnikateli z Plzně.
Výhodou pro huť v Litém byly zpočátku hraběcí lesy, které měly dostatek dřeva a také patřily majiteli hutě.
Od roku 1820 vlastnil huť pouze hrabě Jan Lažanský, který přenechal
bratrovi Prokopovi Lažanskému
zboží na Libyni, výměnou za jeho podíl na Manětínském oleu. Hrabě Jan
Lažanský pak vybudoval nedaleko
Prokopovy hutě další „olejnu“ u Lipí,
nazvanou Johanni Oleumhütte Janova huť.9) K oběma hutím v Lipí
se tehdy z Lítého dovážela břidlice,
obráceným směrem se vozilo dřevo.
V Lipí se břidlice ukládala na haldy
a nechávala se větrat.
Farář P. Josef Šturm v r. 1826 o Ma-
Lipí - Janova a Prokopova huŅ na staré mapě
18
nětínu uvádí, že:„…Je tu též více lomů na modrou a černou břidlici, kterou jsou kryty všecky kostely, panský
zámek s hospodářskými budovami,
radnice a jiné budovy. Na tomto panství nalézá se též u vesnice Líté (ve
farnosti Bělá) vitriolová břidlice, ze
které se v panské továrně Alaun
und Oleumwerke, známé pod jménem Elisabethenthal vitriol ve velkém množství a zvláštní jakosti ve
třech zřízených hutích pálí…“10)
„Caput mortum“ (mrtvá hlava; lat.)
nebo také kolkotar (z hebrejského
golgatha), byl červený prášek, oxid
železitý, který byl počátkem 19. století chápán jako odpad po pálení. Využívaná byla pouze nepatrná část při
leštění nebo jako červená barva.11)
V [1] F. Wonka oxidu železitému říká
smrtihlav (z německého Totenkopf).
Touto barvou byly údajně natřeny
obkladní cihelné zdi na manětínských škarpách.
Po zániku továrny na sukno a úmrtí
hraběte Jana Lažanského (†24. 1.
1830) bylo panství hodně zadlužené.
V první „relaci“ se otázal panský
vrchník Kříž poručníka nezletilých
dědiců, hraběte Prokopa Hartmanna
z Clarstejna na Drahenicích, zůstanou-li hutě dále v provozu. Při tom
podotýká, že tam bude třeba nadále
dovážet dříví na pálení a na jeho
dopravu je potřebné najmout povozníky. Jindy v zimě, to mohli obstarávat robotníci z panství, ale nyní…
Možná, že to byla od vrchníka kalkulace, že by se zbavil jedné z provozních starostí. Hartmann však odpovídá rozhodným „no ovšem“, huť zůstane v provozu, je potřeba vypsat
konkurs na dopravu dříví (= výběro19
vé řízení) a těm, kteří nabídnou nejnižší požadavky, ať domácím nebo
cizím, se práce zadá.
Ještě v roce 1835 závod prosperoval tak, že se dokonce pomýšlelo na
rozšíření výroby kyseliny sírové. Už
v červnu 1835 stavěli novou huť Prokopovu trochu dál a výš od Janovy.
Stavební materiál (řezivo, cihly,
kámen), vozili panští robotníci a potahy ze stvolenského dvora na staveniště do libenovského lesa.12) Mohlo
jít jen o rozšíření staré Prokopovy
huti, nebo nová huť se už nedokončila. Na mapách z té doby, další Prokopova huť není zaznamenaná. Mohlo
to být všechno i tak, jak popisuje
podle svých pramenů Ing. Dr. J.
Flek. (viz poznámka 7).
Z účetních záznamů panské kanceláře Lažanských, podle které F. Wonka historii manětínského olea hlavně
popisuje, vyplývá, že jedním z velkých odběratelů olea byl plzeňský
obchodník Zittl. V roce 1838 písemně
nabízel kanceláři větší odběr olea
a zaplatil by do tří měsíců. Mladí
Lažanští, kteří se v kanceláři zrovna
vyskytli, chtěli nejspíš platbu okamžitou. Věcné argumenty vrchníka
nebyly nic platné ani u inspekce, které musel podat zprávu. Jak inspekce
rozhodla, ve spisech nebylo, ale nejspíš rozhodla nepříznivě. Zittl už
oleum od Lažanských však dál nekupoval. Místo něj se objevil jiný kupec,
dokonce manětínský. Byl to Jakob
Löwy, nájemce vinopalny v Manětíně
a lipské flusárny. Löwy byl člověk
velmi podnikavý a na vyzvání kanceláře předložil v lednu 1839 svojí
nabídku zač a kolik by olea koupil.
Vrchník však zároveň upozorňoval
na technické problémy výroby zamrzlý vodovod, vyčerpané haldy,
vyhaslé pece. Löwy byl ochotný
počkat a dokonce doplatit rozdíl v
cenách, když v zimě býval největší
odbyt olea i vitriolového kamene.
Vrchník také upozornil na nutné
opravy pecí v Janově huti. Vrchnostenská inspekce opravami nadšená
nebyla, protože už se vyjednávalo
o prodeji závodu v Alžbětině údolí
v Lítém s J. D. Starckem. Zdali došlo
k opravám pecí v Janově huti,
F. Wonka nezjistil.
Velká spotřeba palivového dřeva
v hutích se nezdála panskému lesnímu úřadu. Dotázal se, zdali se celá
huť vyplácí. Výhodnější by bylo zpeněžit dobré polenové dřevo přímo.
V roce 1836 po inspekci na Prokopově huti, která stála v lipských lesích,
pak lesní úřad nařídil více používat
sukové dříví, které se v lese často
povaluje a jinak nejde na odbyt.
Vyšetřování stoupající meziroční
spotřeby dřeva pravděpodobně uspíšilo konec celé Prokopy huti. A konec
manětínského olea tak nebyl daleko.
Po roce 1802 začal v Plzeňském kraji
podnikat Johann David Starck, který
pocházel z Kraslic na Sokolovsku.
Tam v roce 1792 ve Stříbrné zřídil
výrobnu olea. Vitriolový kámen dovážel z minerálního závodu ve Starém
Sedle u Sokolova.13) Jeho syn Johann
Anton Starck šel v otcových šlépějích
a už od roku 1832 vedl z pověření
otce, jeho podniky.
Lažanští těžko mohli konkurovat
Starckovi. Svoje podnikání zřejmě
stavěli na pracovnících bez praktických zkušeností v daných oborech,
kteří byli „přivázáni“ k panství. Chy20
běl jim rozhled a informace. Bylo to
dáno také určitou zaostalostí Manětínska a jeho orientací jen na zemědělství a lesnictví. J. D. Starck vlastnil pozemky, doly, majetek, pohyboval se ve více krajích. Byl již průmyslovým podnikatelem. Pochopil, že
chemická výroba postavená na pálení surovin dřevem není perspektivní
a zjistil, že řadu výrobků lze vyrábět
z uhlí či pomocí uhlí, levněji a rychleji.
V roce 1839 závod v Lítém koupil
tedy J. D. Starck a zavedl zde topení
uhlím z Kaznějova a nakonec výrobu
olea v roce 1846 zastavil (výroba byla
znovu krátce obnovena v letech
1851–1852). Olověné pánve, které
tam byly, nahradil zděnými. Byly to
dvě pánve na vitriol a tři na vitriolový
kámen.
Vrchník ve zprávě za červen 1840
už „vede truchlořeč“ nad Janovou
hutí: „Ježto vypálení posledních zásob břidlice na kyselinu sírovou se
skončilo, kyselina sírová pak byla
Lövymu za ujednanou cenu dodána
a vše, co se na tuto výrobu vztahovalo, snešeno a srovnáno bylo tu a zbyla i Janova huť, jako již dříve huť Prokopova, k ubytování lesních dělníků
(sahařů) inventárně předána polesnému a to se dává tímto vysoké
hraběcí administraci na vědomí.“
Poslední zpráva vrchnostenského
úřadu vydaná 2. ledna 1842 za poslední dva měsíce roku 1841 uvádí, že
od Janovy huti v Lipí přivezli do panského dvora k neutralizování hlínu,
nasáklou kyselinou sírovou. Neutralizace se provedla hnojůvkou. Takto
připravená hlína se prý bude později vyvážet na pole.
Po zániku výroby v Janově huti
v Lipí byla huť přeměněna na obydlí
pro sahaře.14) Dostala čp. 21. Manětínská kniha „Popis duší“ z roku 1866
jmenuje poslední, kdož tam bydleli.
Bylo to celkem 15 osob. Tři rodiny
nádenické a podruhyně s dcerou.
Jeden nádeník se jmenoval Jiří
a přezdívali mu Kuryš nebo Kuričan.
Narodil se r. 1811 a z Vrážna si přivedl o rok starší těhotnou ženu. Dětem
říkal zdrobnělými jmény Barčička,
Marčička a Matějíček. I lidé jim tak
říkali. Dcery se jim však moc nepovedly. Barčička, asi sedmnáctiletá,
usmrtila své novorozeně, Marčička
se toulala po světě i s několika dětmi.
Když ji někdy přivedli do rodné obce,
přinesla si dítě v koši. Lidé se jí štítili a říkali jí všivá Marijána. Úřady jí
děti odebraly a daly k dobrým lidem
na vychování. U jednoho se to podařilo, její druhá dcera se však dala
k cikánům a jako matka chodila s nimi po světě „a chodí snad dosud“.
Staří asi zemřeli ještě v huti. Opuštěný domek pustl, až se rozpadl. Leží
při cestě od panského dvora v lese za
doubravinou. Dodnes se tam nacházejí zbytky hliněných lahví, některých ještě i s barvou.
Ing. Dr. J. Flek polohu Janovy hutě
upřesňuje - jdeme-li od dvora v Lipí
směrem jihozápadním, nalezneme
v lese „Dubina“ nad rybníčkem (kóta
501) zbytky Janovy olejny. Byla to
budova obdélníkového půdorysu asi
20 x 10 m. Ještě jsou zřejmé základy,
cihly již dávno lidé vybrali. Asi o 1 km
výše u kóty 530 se nacházela druhá
olejna zvaná „Prokopova“. V mlází
tam najdeme ještě hromadu rozbitých retort i předloh. Pod kořeny
stromů, asi stopadesátiletých, lze
vyhrabat dokonce caput mortum.
Nezjišťoval jsem, kdy autor místo
navštívil, ale „naleziště“ je dosud
(2013) aktuální, jak mně potvrzují
dotazy: „Nevíš co to je za střepy atd.,
tam v lese za dvorem Lipí?“
Můžeme skončit slovy pana děkana
Františka Wonky: „Pece vyhasly
a poslední průmysl na manětínském
panství hrabat Lažanských zanikl.“
O lese nedaleko zaniklých hutí se
také vypráví různé pověsti.15)
Nedaleko obou hutí u Lipí je tzv.
„Černý rybník“. Pověst říká, že nemá
dno a jednou tam zajel vozka s párem koní a vozem a všecko zmizelo
v hlubinách, aniž by se stopa našla
(pozn. rybník je opravdu hodně hluboký a voda studená, v mládí jsem se
tam koupával).
Když zanikla Janova huť, kopali
v oněch místech dva sahaři pařezy.
Náhle přišli na celý kotel peněz. Byl
tak těžký, že jej nemohli unést, a jeden z nich, zvaný Hrnčíř, pospíšil do
vsi pro povoz s voly. Druhý, zvaný
Fajt, měl kotel zatím hlídat. Když
však Hrnčíř přijel s potahem i lidmi,
byl Fajt pryč i s kotlem a víc ho nenašli. Říkalo se pak, že ho s celým pokladem odnesl čert.
Použitá literatura:
[1] F. Wonka - Příspěvek k dějinám vyrábění kyseliny sírové na panství hrabat Lažanských v Manětíně [2] Ing. Dr. J. Flek - O zaniklém kamenečném a
vitriolovém průmyslu na Plzeňsku", též Sborník Vysoké školy chemicko21
technologické v Praze, SPN 1977,
[3] F. J. Zetek - Popis politického okresu Kralovického - 1932
[4] Ing. PhD. Jaroslav Jiskra - Johann David Edler von Starck a jeho podíl
na rozvoji hornictví a
průmyslu v západních a severozápadních Čechách koncem 18. a v 19. Století" - Krajské muzeum
Sokolov - 2005
[5] J. Nacházel - Dějiny hraběcího rodu Lažanských z Bukové
6] P. J. Šturm - Popis Manětína z r. 1826 - (překlad F. Wonky z originálu konceptu uloženého v děkanském archivu v Manětíně v r. 1933)
Poznámky:
1) Viz rukopis „Příspěvek k dějinám vyrábění kyseliny sírové na panství
hrabat Lažanských v Manětíně“, str. 2.
2) Viz též V. Kočka „Dějiny politického okresu kralovického“ - 2010, , str. 562
3) Viz přednáška Ing. Dr. J. Fleka v r. 1942 „O zaniklém kamenečném a vitriolovém průmyslu na Plzeňsku“ a Sborník Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, SPN 1977, nazvaný „Česká kyselina sírová a vitriolový průmysl v Čechách“ (Jindřich Flek), vydaný po smrti Ing.Dr. J. Fleka.
3) Viz F. J. Zetek - Popis politického okresu Kralovického - 1932
4) Viz [2] - str.22
5) Viz Ing. PhD. Jaroslav Jiskra - Johann David Edler von Starck a jeho
podíl na rozvoji hornictví a průmyslu v západních a severozápadních
Čechách koncem 18. a v 19. století - Krajské muzeum Sokolov - 2005
6) Vitriolový kámen definuje [4] na str. 12 jako polotovar z vyluhovaných
břidlic ("louh"). Ten se dále zahušťoval plamenem ve zděných pecích a vařil
se v kotlích, aby se zbavil přebytečné vody. To již byl t.zv „vitriolový kámen“.
7) Viz [1] - str. 8
8) V době, kdy huť vlastnil hrabě Lažanský, možná nebylo nutné dědičnou
štolu budovat, odvodnění lomu mohlo
být gravitačně po povrchu, dokud nebyly hloubky velké.
9) Ing. Dr. J. Flek ve [2]- Sborník z r. 1977 - na str. 94 uvádí, že Janova huť
byla zřízena v r. 1828–1830 a Prokopova huť v r. 1835, v době prosperity.
10) Popis Manětína z r. 1826 od P. J. Šturma (překlad F. Wonky z originálu
konceptu uloženého v děkanském archivu v Manětíně v r. 1933)
11) Viz [4] - str. 16
12) Viz [1] - str. 7
13) Viz [4] - str. 7
14) Viz [1] - str. 20
15) Viz [1] - str. 21, 22
22
ZPRÁVY O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH
SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - III
n
Koča všechno dělal, od natažení
drátu, až ke střílení. Jak jel Mařík na
kole, jak po něm střelil a jen těžce jej
ranil, že střelil ještě jednou a zase, že
ještě nebyl mrtev, tak jak jej táhl do
lesa, kde se Mařík probral ze smrtelného zranění a prosil jej pro živého
Boha, aby ho nezabíjel, ale on že
nevěděl, co činí a ranami sekerou do
hlavy jej zabil. V celém okolí bylo
veliké pozdvižení lidí a díky tomu, že
jej četníci schovali, by ho lidi na
místě utloukli, jak byli rozrušeni.
Koču četníci odvedli do vazby v Plzni
a k soudu. Byl odsouzen k trestu
smrti, ale pan prezident zrušil trest
smrti a tak dostal na doživotí těžký
žalář. Roku 1944, když byl nálet na
Plzeň, byli trestanci posláni aby vyndavali nevybuchlé bomby, kde byl
i Koča, a zato mu byl jeho trest změněn na 30 let těžkého žaláře. Po uplynutí 30 roků jeho trestu se vrátil
domů, chtěl zase do Žebnice, ale
občané Žebnice jej tam nepřijali. Již
jest také mrtev. To se stalo 7. srpna
roku 1937. Byla to loupežná vražda.
Dodnes stojí na onom místě při cestě
v průseku jeho pomník. Budiž čest
jeho památce.
24. Znovu se na Mladotické kapli rozklinkal umíráček, zvěstující truchlivou zprávu, úmrtí člověka. Kdo to
umřel?, ptali se sousedé jeden druhého, až někdo přišel s tou zprávou,
že to Vojtěch Fryček, zaměstnanec
Československých státních drah
23
na pokračování
z vyprávění pana Širokého
v Mladoticích, se zabil. Z neznámých
příčin si zoufal, zanechal zde dvě
dítka a hodnou ženušku. Čin tento
udělal z jara roku 1942.
25. Jaká hrůza a jaké veliké překvapení způsobila zpráva, že Mařenka
Kliková, rozená Staňková z Mladotic,
která byla provdána za p. Klika, zaměstnaného v dílnách Československých drah v Plzni, zemřela. Bydleli
ve strážném domku č. 30 u malého
tunelu. Paní Kliková v zoufalství vzala svoje malé dítě do plachetky na
záda a skočila s ním do studně, kde
se oba utopili. Příčina toho všeho
byla ta, přesto že byl dobře zaměstnán p. Klika s dobrým platem, tak
ještě chodil krást v noci do okolí
různé, mnohdy bezcenné věci. Také
jednou byl krást med ve včelíně
u jednoho hospodáře ve Vrážném,
ale byl včelami tak pobodán žihadly,
až celý otekl a tady nastala zrada.
Hospodář hlásil krádež medu, lékař
zjistil odtok od včelích žihadel a tak
začal býti Klika vyšetřován. Dále
zatknut a odvezen do vyšetřovací
vazby. Prohlídkou domu se pak přišlo
na různé ukradené věci z okolních
obcí hlášených krádeží; čímž byl
Klika usvědčen, také mezi ukradenými věcmi byly vydělané králičí kůže
řídícího učitele Formánka z Mladotic. On měl dlouho podezření na
někoho jiného, jak vyprávěl. Klika se
ve vězení oběsil a jeho žena Mařenka
se s dítětem utopila ve studni dne
25. června 1942. Ale dodnes tomu
mladotičtí občané nevěří, že to udělala sama dobrovolně; stále si myslí,
že jí to udělali Klikovo spolupachatelé, aby jí odstranily, aby je neprozradila. Pohřbena byla v Mladoticích na
hřbitově za účasti tolika lidí z celého
okolí, že takový pohřeb Mladotice
ještě neviděly. Pohřbíval ji pan farář
Vinš z Kralovic; napřed jí a pak dítě,
ale dali je do jedné rakve a do jednoho hrobu. Pláč a kvílení nebylo jen od
jejích příbuzných, ale i od každého
občana co byl na onom pohřbu.
26. Dne 7. října roku 1942, přijel od
Plzně osobní vlak zvaný Zabava, na
mladotické nádraží. Na druhé koleji
stál nákladní vlak připraven k odjezdu z Mladotic do Plas. Po příjezdu
osobního vlaku a po uvolnění výjezdů
vyjížděl nákladní vlak ze stanice ven
směrem k Plasům, ale jaké bylo veliké překvapení a leknutí všech přítomných na nádraží, když po odjezdu
všech vlaků našli naproti nádražní
budově ležet člověka s ujetou hlavou.
Poznali ihned starého penzistu od
dráhy p. Antonína Prusíka, narozeného dne 13. června 1853, bytem
v Mladoticích. Asi čekal na tu chvíli,
kdy byl vlak připraven k odjezdu
a potom dal hlavu na kolejnice a tu
mu vlak uřízl. Pravděpodobně to
udělal z omrzelosti života, neb byl
devadesát let stár.
27. Veliký žal a smutek postihl rolníka p. Václava Petříka z Bukoviny,
když přišli doma na mrtvolu své nejstarší dcerušky Dobroslavy Petříkové, narozené dne 1. září roku 1926,
a která se v sebevraždě zastřelila
24
loveckou puškou dne 3. května roku
1943. Ne, jenom její rodiče, ale i celé
okolí, a zvláště mládež, kdo jí znal,
všichni jí srdečně litovali a žalostně
pro ní plakali. Pohřbená byla na mladotickém hřbitově za veliké účasti
lidí z celého okolí a když československý kněz, nad jejím hrobem
p. farář Slunečko z Kralovic měl tak
dojemnou řeč, že ani jedno oko nezůstalo suché. Pláč a nářek byl slyšet
daleko do okolí. Prý si zoufala skrze
nešťastnou lásku.
28. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Říši na práci též z Mladotic František Sebránek, narozený
2. dubna roku 1917 a při náletu
v Habenbrunau u Mnichova, byl
zabit a přivezli jej do Mladotic a jest
pohřben na hřbitově v Mladoticích.
Nálet ten se stal dne 31. srpna roku
1944. Budiž mu země česká lehkým
odpočinutím.
29. Na Manětínské zastávce v červenci r. 1946, se stalo veliké neštěstí.
Nevím jestli z nešťastné náhody,
nebo v sebevražedném úmyslu, tam
vlak přejel p. Bulína z Křečova asi
dvacetčtyři roků starého. Jest pohřben na hřbitově v Křečově.
30. Jaká veliká bolestná rána zastihla paní Kočí a její rodiče z Mladotic,
rodinu p. Fr. Sebránka, listonoše.
Zpráva, že její manžel a jejich zeť
Václav Kočí, nadporučík pohraniční
stráže, narozený dne 27. prosince
1910, na hranicích u Chebu, byl
zavražděn pašeráky dne 10. května
roku 1949. Byl převezen do Mladotic
a na tamějším hřbitově odpočívá.
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Václav Vinš ( (* 11. 1. 1910; † 1973) .......................................................................... 3
/Irena Bukačová
Epizody z dějin všerubské fary .............................................................................. 6
/Petr Rožmberský, Václav Chmelíř
Zánik panského průmyslu v Manětíně ............................................................... 16
/Václav Jirsa
Zprávy o loupežných vraždách, sebevraždách
a neš’tastně zabitých III ......................................................................................... 23
/z archivu muzea
Ilustrace na obálce: Kostel sv. Josefa z roku 1901 v Úhercích.
Publikace k prodeji
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Cena za každý díl 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice
v roce 2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
MARIÁNSKÁ TÝNICE
Text: Irena Bukačová a Jiří Fák
Nově vydaný průvodce popisuje
barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části
přináší informace o nové expozici,
které byla udělena cena Gloria
musealis za rok 2011.
Cena 30 Kč
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE
V MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení
kaple Jména Panny Marie v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena 50 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 3 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

číslo 4 / 2014 - Muzeum Mariánská Týnice

hnědého uhlí - Město Chodov

číslo 2 / 2009 - Muzeum Mariánská Týnice

PROSiNec 2012 - Krušnohorský luft

MĚSTSKÝ ÚŘAD VELKÉ MEZIŘÍčí MĚSTSKÝ

Tady - Echoes

kyseliny síry

Vitriolový důl „Zeche“

HISTORIE TERMICKÉHO ZPŮSOBU VÝROBY KYSELINY SÍROVÉ

Kaznějovský zpravodaj 1/2009

Listopad 2008

s.09-09 - evida.cz

Třemošná