Nadační listy č. 12: květen 2009

Transkript

Nadaèní listy
Ema Skálová
Krása a temperament...
è. 12/kvìten 200
2009
09
Slovo úvodem
Obsah
Máj – lásky èas. A s láskou jsme tentokrát
i vzpomínali. Na herce národa, Vladimíra Menšíka
– v rubrice Vzpomínka i v nadaèním rozhovoru.
S osobností tohoto vydání, hereèkou Emou
Skálovou, zase na hereèku Zorku Janù èi Janu
Rybáøovou.
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Cena Olega Podgorného
2
Hovoøí Vladimír Prošek
4
TALENT
Jana Lahodná
klarinetistka
8
OSOBNOST
Ema Skálová
12
FENOMÉN
Žižkovské divadlo
18
Ale život nejsou jen vzpomínky, život je i souèasnost.
Tu nám osvìžila mladá a krásná klarinetistka Jana
Lahodná, díky které jsme se, mimo jiné, seznámili také
s Cenou Olega Podgorného, o které informujeme
ètenáøe už hned na prvních stranách.
A co ještì naleznete na tìch ostatních? Fenomenální
dvoustranu o Žižkovském divadle a na vaši žádost
také opìt nìco zajímavého z oblasti pivovarnictví.
Neménì zajímavá byla i naše cesta na jih Moravy,
do starobylého mìsta Uherské Hradištì, které je
známé jak folklórními tradicemi, tak také vynikajícím
Slováckým divadlem, a zejména pak proslulým letním
filmovým festivalem – Letní filmová škola, kam vás
srdeènì zveme spolu s poøadateli.
No a v rubrice Kam za kulturou vás zveme i na
další zajímavá místa a akce, konané v naší krásné
zemi, plné kvetoucích luk a voòavých kytièek,
jakou má tøeba ve vlasech i osobnost na titulní
stranì. Že byla krásná? A krásné už má být
i poèasí. Tak neseïte doma, vyražte ven, na cesty,
do pøírody – a nezapomeòte sebou pøibalit i naše
nadaèní listy, neboś až budete všechnu tu krásu
kolem fotografovat, budete díky nám chytøejší
i o poznatek historie barevné fotografie...
Krásné dny plné sluníèka
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
Nadaèních listù
CO MOŽNÁ NEVÍTE
20
Revitalizace industriálních památek
Plzeòského Prazdroje
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ
Mìsto Uherské Hradištì
22
HISTORIE
Historie fotografie 2. èást
28
VZPOMÍNKA
Vladimír Menšík
32
KAM ZA KULTUROU
38
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS.
[email protected], tel: 739 077 131
www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Blanka Roubíčková
Redakce:
Ing. Tomáš Salač, Radek Brož,
Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková
Nakladatelství STUŠKOVÁ,
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127,
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník 12/09, vychází 26. 5. 2009,
příští číslo vyjde 25. 6. 2009
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
1
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
NADACE
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Jaromír Èerník – člen České filharmonie,
zástupce UNIE Odborový svaz
orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Ve dnech 12. kvìtna až 3. èervna 2009 se
koná již 64. roèník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, jehož souèástí je
také mezinárodní hudební soutìž Pražské jaro.
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU,
zástupce Asociace hudebních umělců
a vědců
Valérie Zawadská – herečka,
zástupkyně Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Prof. Jiøí Hlaváè – předseda,
prof. HAMU, zástupce Asociace
hudebních umělců a vědců
Ing. Michal Krùšek – člen Pražského
filharmonického sboru, zástupce UNIE –
Odb. svaz profes. zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
– Odb. svaz orch. hudebníků ČR
A PA R ÁT:
Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro je víceoborovou soutěží, střídající v jednoletých intervalech různé
hudební obory. Cílem soutěže je vyhledávání mladých,
talentovaných uměleckých osobností. NADACE ŽIVOT
UMĚLCE v této soutěži uděluje Cenu Olega Podgorného, spolu s finanční odměnou, nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi celé soutěže.
Ing. Dagmar Hrnèíøová
– výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
– výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan
– ředitel společnosti INTERGRAM
2
Cena NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro nejmladšího finalistu z ČR vznikla v roce 1994, kdy začal ve stálé soutěžní
komisi pracovat Prof. Jiří Hlaváč, předseda dozorčí rady
NŽU a zároveň i jeden ze zakládajících členů nadace. Po
úmrtí ředitele Pražského jara Olega Podgorného, se na
jeho památku, v roce
2003, změnil název
na nynější: Cena
Olega Podgorného
pro nejúspěšnějšího, nejmladšího
českého účastníka
celé soutěže, a skládá se ze dvou částí.
ŽIVOT UMÌLCE
MEDAILONEK
Oleg Podgorný
Muzikolog a dlouholetý ředitel mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Podle poradce festivalu Antonína Matznera, byl Podgorný respektovaným odborníkem
i v zahraničí. Po léta zastával funkci viceprezidenta Mezinárodní asociace hudebních
festivalů. V konkursu na ředitele Pražského jara zvítězil Podgorný bezprostředně po
listopadu 1989. Za uplynulých deset let se výrazně zasloužil o jeho novou uměleckou i organizační podobu, až po statutární přeměnu festivalu ze státní příspěvkové organizace na obecně prospěšnou společnost. Pražské jaro bylo první institucí, která takový přerod podstoupila. Oleg Podgorný absolvoval
studium hudební a divadelní vědy na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V 80. letech byl ředitelem
Hudebního informačního střediska českého hudebního fondu.
NADACE ŽIVOT UMĚLCE přispívá v rámci ocenění finanční odměnou ve výši 25 000 Kč, Pražské jaro se připojuje věnováním díla některého
z vynikajících českých grafiků.
Cena bývá předávána po skončení soutěže na
slavnostním ceremoniálu předávání cen, na
Staroměstské radnici v Brožíkově síni, za účasti
primátora, pod jehož záštitou se soutěž koná.
Finanční částku ocenění kandidáti používají
na různé účely, např. na zaplacení vstupních
poplatků do mistrovských kurzů, na nákup
částí ke svému nástroji, na nákup notových
materiálů apod. Letošní Cenu Olega Podgorného převzal z rukou výkonné ředitelky nadace Ing. Dagmar Hrnčířové, hráč na fagot
výkonná øeditelka nadace Ing. Dagmar Hrnèíøová
pøedává cenu Ondøeji Šindeláøovi
Ondřej Šindelář. (A jak naložila s odměnou
například loňská výherkyně, nejmladší česká
účastnice, klarinetistka Jana Lahodná? O tom
se můžete dočíst v rubrice Talent).
I králové začínali „korunou“
číslo účtu pro případné dary
25334111/0100
Ondøej Šindeláø
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23
110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
3
Hovoøí
Vladimír Prošek
Hostem kvìtnového nadaèního rozhovoru je souèasný pøedseda správní rady
NADACE ŽIVOT UMÌLCE, zástupce
umìleckého sdružení ARTES, dramaturg
a hudebník pan Vladimír Prošek. Po
nìkolikerém zdvoøilostním odmítnutí se
mi ho podaøilo koneènì dostat pøed diktafon a mám takové tušení, že právì tento
rozhovor bude patøit k tìm nejzajímavìjším, neboś mimo jiné budeme vzpomínat
na Menšíka, na estrády, na zábavu, no
prostì na všechno...
Jste zástupcem uměleckého sdružení ARTES,
tedy sdružení artistů a estrádních umělců.
Toto by zřejmě nevzniklo, kdyby život umělců
nebyl zcela bez problémů. Nemám pravdu?
Žádný život není bez problémů, to je samozřejmé, a o životě kumštýřů to platí dvojnásob. Sdružení ARTES vzniklo vlastně už v roce
1968, ale o rok později bylo zakázáno. Jenže
myšlenka na znovuvzkříšení žila stále, a tak
těsně po revoluci, už 10. ledna 1990 vznikl
ARTES znovu. Je také jednou z šesti zakládajících organizací NADACE ŽIVOT UMĚLCE.
V tomto vydání vzpomínáme na fenomenálního baviče Vladimíra Menšíka, který se bohužel vzniku NADACE ŽIVOT UMĚLCE nedožil.
Kdyby ano, patřil by podle Vás do Herecké
asociace (další z šesti zakládajících organizací
NŽU pozn.) nebo spíše do ARTESU?
Myslím, že by jeho přítomnost byla poctou pro
Hereckou asociaci – vždyť to byl Pan Herec,
geniální člověk. Dovolím si na něj vzpomínat
takto s obdivem, vím o čem mluvím, neboť
jsme měli tu čest s ním jezdit po estrádách. To
se ani nedá vyprávět, co všechno jsme s ním
zažili. Jednou jsme například točili s televizí
v Písku nějaký pořad o myslivcích. On a Milan
Chladil si tam o přestávce sedli v šatně k piánu. Pan Menšík mimochodem uměl výborně
4
na piáno, a tak „zrušili“ celou televizi. Oba totiž
zpívali píseň „Ó řebíčku zahradnický“ takovým
způsobem, že to bylo slyšet i na jeviště, takže
celá televize a dvě stě lidí muselo čekat, až to
ti dva dozpívají. Trvalo to půl hodiny! Pan Menšík, s prominutím, nikdy „nezavřel hubu“. Začal
v šatně, pak šel na jeviště, pak zase v šatně,
a vždycky pokračoval přesně tam, kde přestal.
Nikdo s ním neměl šanci dostat se ke slovu –
a všichni řvali smíchy. I když mu kolikrát do
smíchu nebylo, já ho nikdy neviděl smutného. O Menšíkovi by se dalo vyprávět hodiny
a hodiny, těch vzpomínek mám samozřejmě
daleko víc, ale ne všechny jsou publikovatelné
(smích). Menšík – to byl velký génius.
Vzhledem ke své profesi jste musel poznat
spoustu známých a zajímavých lidí.
To ano. Nesmíte zapomenout, že spousta herců se pouze divadlem neuživila. Jediné, kde se
dalo trochu více přivydělat na živobytí, bylo
v televizi nebo na estrádách, na ty se jezdilo
pořád.
Koho považujete za takového excellent konferenciéra?
To byl Jiří Štuchal. Kabaretní a cirkusový herec, estrádní konferenciér, spisovatel, lidový
bavič a dlouholetý rozhlasový redaktor a moderátor. Člověk, který byl autorem mnoha set
anekdot, humorných scének a skečů, skvělý
vypravěč historek ze života, oblíbený také
jako moderátor silvestrovských pořadů. Rád
také vystupoval jako cirkusový klaun. Vynikal
ve všem, co kdy dělal. Bohužel se na něj nějak
rychle pozapomnělo.
Určitě mu věnujeme vzpomínku v některém
z dalších vydání. Nyní se ale vraťme zpět k ARTESU. Prvním předsedou sdružení byl známý
zpěvák Jiří Poper, po něm Karel Vlach, poté po
různých organizačních peripetiích byl ARTES
roku 1989 znovuobnoven Janem Pixou a Edu-
ardem Hrubešem. V současnosti je předsedou
pan Dalimil Klapka, který převzal funkci po Jiřím Valovi. Co jméno, to pojem profesionality.
Napadá Vás nějaké jméno ze současné mladé
generace, kdo by dokázal toto sdružení zdárně vést i nadále?
To je těžká otázka. On se vždycky někde někdo vynoří, schopnosti určitě má, ale mladým
lidem se do kanceláří moc nechce. Většinou
jsou také na volné noze. Ale u každého uskupení se musí najít někdo, kdo si i za ty ostatní
do té kanceláře sedne. Například u nás v kapele jsem to odskákal já.
Když jsem Vás v úvodu představovala, zmínila
jsem také povolání dramaturga a hudebníka. Představíte se našim čtenářům trochu blíže?
Třicet let jsem hrál s Mustangy a teď mám další kapelu –
Scarabeus.
Na co hrajete?
Na baskytaru. Ale jinak hlavně mluvím a zpívám, není
pro nás problém, když vystupuji spolu s bráchou, třeba
půl představení „prokecat“.
(smích)
Scarabeus
A děláte také dramaturgii pořadů?
No říká se tomu tak. Začínal jsem v programovém oddělení pro děti a mládež, ještě když se
dělaly veškeré koncerty v Radiopaláci na Hajnovce, dělal jsem také všechny ty velké orchestry. Řeknu Vám, bylo to dobrodružství. To se
kolikrát stávaly případy, že jsem z toho byl na
mrtvici. Třeba když Hanka Zagorová byla ještě
v 11. hod. dopoledne v Londýně a ve 3. hod.
odpoledne už měla vystupovat v Radiopaláci,
kde bylo samozřejmě vyprodáno. No stihla to,
vypadla na letišti a odtud ji vezlo policejní auto
s houkačkou. To už bychom si dnes dovolit nemohli. (smích)
Co je Vaším původním povoláním?
To je také neuvěřitelný příběh. Já jsem původně vyučen pasířem. Poněvadž můj táta byl
živnostníkem (posledním v Praze) a maminka
byla z politických důvodů dva roky zavřená, tak
jsem moc na výběr neměl. Celý život také ma-
luju, ale z té nabídky, co tam přicházely v úvahu, mi táta vybral pasíře. Povídá to tam tehdy
tomu vedoucímu činiteli, že mi vybral pasíře,
načež on odpověděl: „No vidíte, synáček bude
„pastýř“, aspoň mu ty nekalé myšlenky z hlavy
vypadnou!“ Já se zalekl, co ten táta blbne, ale
vyšli jsme ven a on povídá: „Neboj se, budeš dělat brnění, on jen h.... ví, co to znamená.“ (smích)
Pak jsem si ještě udělal průmyslovku, ale dál na
školu už jsem se nedostal.
Zmínil jste smutné dětství bez maminky…
Když maminku zavřeli, mně bylo 11 a bráchovi 9. Řekla o jedné vysoce postavené sousedce, že je to kráva, pak se našel
vhodný udavač a už to bylo.
Tehdy stačilo málo. Seděla
spolu s gestapačkama z Terezína v Litoměřicích…
To musí být tragédie, když zavřou malým klukům mámu.
Ano, ale i jako velcí kluci jsme
byli bezmocní vztekem, když ji
v roce 89 rehabilitovali, čehož
už se samozřejmě nedožila.
Byla rehabilitována v Plzni, nikdy jsme nedostali do ruky její
rozsudek a vůbec jsme neměli
šanci se dopátrat, kdo a za co
konkrétně ji vlastně odsoudil. Asi abychom
si toho soudce nakonec nenašli. Ale víte co –
pomsta patří Indiánům…
Umíte ještě něco z pasířiny?
Ještě bych to uměl, ale je to moc práce a chce
to dobře vybavenou dílnu. A hlavně originál
pasířství, to je třeba i brnění, a kdo by v něm
dnes chodil? (smích) Ovšem musím se pochlubit! My jsme v minulém století dělali v dílně například také toho kohouta, co je na chrámu svatého Víta v Praze. Ty péra v jeho ocasu
jsou ode mě!
Jak jste se dostal z pasířství k tomu, co děláte
dnes?
No protože jsme všichni kluci hráli na kytaru
a nikomu z nás se nechtělo dělat. (smích) Pak
jsme si založili kapelu, hráli country a trampské písničky, poslouchali rádio „Luxembourg“,
no šedesátá léta! Byla to jiná doba a byla to
5
sranda. Taky jsme museli pořád proti něčemu
bojovat – bylo to dobrodružství. Dnešní generace bojovat nemusí a nic ji nebaví. Tehdy toho
člověk ale zažil! Například když jsme chtěli jet
s rodinou do Jugoslávie, tak se šlo za doktorem,
strčila se mu pětistovka, on napsal, že jsou děti
špatné na plíce a na průdušky a že musí k moři.
Dostali jsme devizový příslib a jelo se. Když už
tam pak člověk byl, tak si to uměl i náležitě užít.
První cesta do Jugoše, přes Maďarsko – jedno
velké dobrodružství i pro federativní jugoslávské celníky, nestačili se divit, že jim jede přes
čáru… vosema Prošek? (Jel jsem s bráchovou
rodinou a netušili jsme, že Prošek je tradiční
místní „šnaps“). Já neříkám, že to tehdy bylo
lepší, ale určitě dobrodružnější. Pořád jsme
něco dělali, pořád jsme něco vymýšleli a dnes?
Mě třeba strašně štve, když někdo z těch mladých velice „chytře“ posuzuje minulost a sám
ji přitom nezažil. Pořád se říká, že český národ
není statečný. Není to pravda, český národ
je statečný. Přežil Rakušáky, Němce, přežil
všechno…
Pojďme ještě k rodině. Jste ženatý?
Už třicet let mám stejnou manželku, dvě dcery,
dvě fenky kokršpanělky, i želva se jmenuje Lucka. Jsem utlačovaný… (smích)
Jaký je Váš názor na současnou zábavu?
Nechci být neslušný. Ale vážně, tohle je jiná
generace, baví se něčím jiným, to co my například cítíme jako úpadek, to oni vidí cool. Na
druhou stranu, když vidím tu hrůzu, co se jim
předkládá, tak vlastně nemají z čeho brát.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Té nemůžete vzkázat nic, oni jsou takhle spokojení, jsou šťastní. Mají jiný život, veselý, my
ho nechápeme, oni zase třeba nebudou chápat život jejich dětí. Ale přece jen něco bych
jim vzkázal. Ať ti co zpívají, přestanou zpívat
z playbacku, a když to neumí, ať jdou od toho.
Vždyť to je drzost – vylézt na jeviště a jen otvírat pusu. Lidé nejsou tak hloupí, a když už
si zaplatí vystoupení, tak chtějí slyšet kvalitní
zpěv a ne nějaký záznam. Jenomže..., kdo tady
dnes umí zpívat naživo. To umí už jenom „staří profíci“. Michal David, Helena Vondráčková,
Iveta Simonová, Richard Adam aj. Také mají
stále vyprodáno.
6
A co živé hraní kapel? Také se vytrácí?
To vidíte sama, že také. A vytrácejí se hlavně
i velké kapely. ARTES třeba spolupořádá každý
rok v Lucerně velký vzpomínkový koncert pro
seniory, za účasti živoucích pěveckých legend
a dalších umělců. Obsazujeme velký big band,
kde sedí i třicet hudebníků, čtyři trumpety, čtyři trombony a tak dále. To je pak ten správný
směr. Kolikrát když někde hrajeme s naší kapelou Scarabeus, tak zjistíme, že jsme jediní, kdo
hraje naživo.
Vraťme se ještě na závěr k NADACI ŽIVOT
UMĚLCE. Co byste nám o ní řekl?
Je to organizace, která se bude snažit, dokud
bude mít sílu a prostředky, co nejvíce pomáhat
těm umělcům, kteří to opravdu potřebují. Ono
těch nešťastných lidí je na stará kolena hodně,
ale umělci to nesou nějak hůře než ostatní. Po
celý život byli zvyklí žít mezi lidma, ve společnosti – a najednou zůstanou „sami“, bez publika, bez slávy. Lidé říkají, měli si šetřit, nemuseli
teď nic potřebovat, ale to je omyl. Příjmy „řadových umělců“ nebyly nikdy nijak vysoké. To nemůžeme porovnávat podle těch dvou, tří nejvyšších špiček, to ani náhodou. Kolikrát ty platy
byly až podprůměrné. Ne všichni měli možnost
si našetřit na stáří, neměli z čeho, žili od výplaty k výplatě. Takový baleťáci jdou do důchodu
už v 35ti letech.
Nic jiného neumí, kde se mají
rychle uchytit? Musí dělat,
co je potřeba.
Nebo cirkusáci,
to je na jednu
samostatnou
kapitolu. Nikdo
z nich to nemá jednoduché, proto je dobře, že
tato nadace vznikla a alespoň trochu pomáhá.
Nemýlila jsem se. Rozhovor s panem Proškem
byl velmi veselý, zábavný, chvilkami také na
zamyšlení, ale rozhodně byl hodně zajímavý.
Škoda jen, že se nám toho na stránky už více
nevešlo – a tak, jak já říkám, snad zase někdy
příště...
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: poskytl pan Prošek a A.Stušková
Vzpomínky na vodě Lídy Engelové …
Městská divadla pražská uvedou hru Vzpomínky na vodě, která autorce Shelagh
epš anglickou
a g c ou komedii
o ed
Stephensonové vynesla prestižní Olivierovu cenu za nejlepší
roku 2000. Pro Divadlo Rokoko ji spolu s herci nazkouší
režisérka Lída Engelová, která je pro povídání nad novou
premiérou tou nejpovolanější...
„Autorka původně psala Vzpomínky na vodě o tom, jak se rodina
sejde na něčích narozeninách a postupně se to setkání měníí
v hořkou komedii. V době psaní ale Shelagh Stephensonové
zemřela maminka, a tak se důvodem rodinného setkání stal pohřeb.
Kupodivu – repliky nebylo skoro nutné měnit. Film, který na základě
ě
Vzpomínek vznikl, má dokonce podtitul Život se nedá naplánovat.““
Lída Engelová
Ke zkoušení jste přizvala Danu Batulkovou, Danu Syslovou,
vou Petra Štěpánka,
ka Vlastu
Peterkovou, Evellyn Pacolákovou a Jiřího Schwarze. Takže nejen dobrý text a renomovaná režisérka, ale také skvělý herecký tým…
„Není příliš her, ve kterých má každý z herců svou velmi výraznou parketu, všechny role jsou zde
vlastně velké, jak ženské, tak mužské. Každá postava se navíc v průběhu večera proměňuje, každá
něco nového pochopí – nebo taky nepochopí. V této souvislosti jsem si vzpomněla na jednoho anglického gentlemana, ktegl
rý býval kočím u královny
matky. V době, kdy jsem
m
se s ním potkala, byl už
hodně starý. Vyprávěl:
ho
Když jsem byl chlapec
Kd
a královna matka byla dívka, v Anglii pršelo každý
ka
den – A JAKÝ TO BYL
de
DÉŠŤ! A to mi říkal ve
D
chvíli, kdy už čtrnáct dní
ch
nepřetržitě lilo – ve vzpone
mínkách byl ten déšť
m
z jeho mládí něco úplně
jiného.“
jin
Inscenaci Vzpomínky
In
na vodě uvedou Městská
13. června v české premiéře
premiéře. Nezbývá,
divadla pražská 13
Nezbývá než po divadelnicku
divadelnic popřát „Zlomte vaz“
a diváky pozvat na nejbližší reprízy 16., 20. a 22. 6. Více na www.mestskadivadlaprazska.cz.
7
talent
Poèátkem tohoto mìsíce se opìt rozeznìly tóny na již 64. roèníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Každoroènì se zde mùžeme setkat nejenom
s øadou zkušených hudebníkù, ale v rámci soutìže také s velkým poètem mladých
a nadìjných talentù. Pojïme si nyní krátce pøiblížit atmosféru jara loòského, a to
rozhovorem s velmi nadìjnou a talentovanou klarinetistkou, která ten minulý rok
sbírala jedno ocenìní za druhým.
Jana Lahodná
klarinetistka
V loňské soutěži Pražského jara jste se v oboru klarinetistů umístila na krásném třetím
místě. Před Vámi byl pouze student pařížské
hudební a taneční konzervatoře Francouz
Florent Charpentier a student pražské Akademie múzických umění Irvin Venyš (rozhovor
ŽIVOT UMĚLCE č. 5/08). Máte zhruba představu, kolik klarinetistů skončilo za Vámi?
Děkuji za uznání. Myslím, že do prvního kola
šlo 62 nebo 65 soutěžících, teď si to opravdu
přesně nepamatuji, do druhého kola postoupila 11 a do třetího 3 soutěžící.
Zároveň jste získala i Cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší provedení
skladby napsané pro pražskou jarní soutěž.
Ano, tuto cenu jsem dostala za interpretaci
soudobých skladeb napsaných pro Pražské
jaro, byly to tři sólové studie od Karla Husy.
A do třetice to byla Cena Olega Podgorného,
kterou uděluje NADACE ŽIVOT UMĚLCE pro
nejúspěšnějšího, nejmladšího českého účastníka celé soutěže festivalu Pražské jaro.
(smích) No, za nejmladšího účastníka v podstatě ani nemůžu, v té době mi už bylo 24 let,
a to zas až tak mladý věk není. To tam byl jeden
hobojista z Francie a tomu bylo teprve 19, ale
je pravda, že v klarinetech a z Česka jsem byla
nejmladší. Jinak při předávání cen na radnici
Prahy 1 jsem ještě vůbec nic netušila, až při
předávání diplomů a certifikátů jsem zjistila,
co všechno jsem vlastně vyhrála. Byl to příjemný pocit.
8
Součástí Ceny Olega Podgorného byla také
finanční odměna, jak jste s ní naložila?
Ty penízky přišly v pravý čas a strašlivě se mi
hodily, neboť jsem se zrovna v rámci studijního
pobytu Erasmus chystala na stáž do Madridu
a toto město nepatří pro studenta právě k těm
nejlevnějším. Tato finanční odměna mi tak rázem pomohla vyřešit spoustu problémů. Ještě
jednou všem moc děkuji.
Jak jste ve Španělsku dorozumívala? Umíte
španělsky?
(smích) Já jsem přijela do Madridu akorát s tím,
že jsem uměla pozdravit a poděkovat. Myslela
jsem, že se tam domluvím anglicky, ale řekla
bych, že takových 95% Španělů angličtinu vůbec neovládá a ti co ji umí, tak moc málo. Takže
já jsem se tam ještě mimo zdokonalování se ve
hře na klarinet, učila denně i španělštinu. Ale
nelituji toho, myslím, že se dnes slušně domluvím.
Vraťme se ze slunného Španělska zpátky
domů, třeba ještě k hudebnímu festivalu
Pražské jaro. Prozraďte nám, jaká panuje at-
mosféra před samotnou soutěží v zákulisí? Je
například cítit nervozita či vzájemná rivalita?
Bohužel je. Hodně mě překvapuje i ta rivalita,
která je opravdu obrovská. I když chápu, že se
jedná o velkou a významnou soutěž. Vrátím se
ještě krátce zpět do Madridu, tam například
můžete vidět, jak se všichni studenti vzájemně mezi sebou podporují a fandí si, to tady
bohužel není. Tady jde každý opravdu hodně
za sebe. Na druhou stranu je to pochopitelné, neboť následné uplatnění v oblasti vážné
hudby u nás není vůbec jednoduché. Hudba
v Čechách je strašně málo placená a rozhodně
se s ní nedá uživit jako v zahraničí. Přitom si nemyslím, že oni tam hrají lépe, ale spíš mají větší
motivaci. To Vám tady potvrdí každý, že například na to, abyste uživili rodinu, musíte hrát
alespoň ve třech orchestrech. Naše platy jsou
v porovnání se zahraničními až pětkrát menší, ale to už se dostávám někam, co bohužel já
sama nevyřeším. To musí chtít někdo jiný.
Pojďme tedy raději k odlehčenějšímu tématu. Kdy jste začala poprvé s hrou na klarinet
a co rozhodlo při výběru tohoto hudebního
nástroje?
Já jsem nejprve od pěti let začala s hrou na
housle. Chodila jsem do známé hudební školy ve Voršilské ulici. Po rozchodu rodičů jsme
se s maminkou přestěhovaly do Čelákovic,
kde jsem ještě trochu hrála, ale už to nebylo
ono. Pak se v Praze na Žižkově otvíralo hudební gymnázium a tatínek mě tam přihlásil.
Dva měsíce před přijímačkami! Na housle mě
nevzali, ale ptali se, jestli hraju na nějaký jiný
hudební nástroj. Já jsem v té době ještě hrála
asi „dva měsíce“ na klarinet. Takže jsem jim tam
něco předvedla a oni mě přijali.
Ale i po pouhých dvou měsících hraní to asi
nebylo špatné?
(smích) To já nevím, už si to moc nepamatuji.
Popravdě ani nevím, co mě k tomu klarinetu
přivedlo. Mnohokrát jsme to už doma probírali. Snad, že táta měl doma spoustu krásných,
i starých klarinetů, tak mě možná duch jednoho z nich oslovil. (smích)
Tak přece jen nejste tak daleko od věci. Tatínek hraje na klarinet?
Jen amatérsky. On je takový všeumělec. Má
krásný hlas, takže hodně zpívá, hraje na housle, na cello a na již zmíněný klarinet. Dělal tři
roky lidovou konzervatoř. Možná, kdyby se
tomu všemu věnoval více profesně, tak by to
dotáhl daleko, má obrovský potenciál.
Pojďme ještě trochu více nahlédnout pod pokličku soukromí. Co maminka a sourozenci?
Maminka podniká a sourozence mám dva.
Starší sestra je v současnosti na mateřské dovolené a jinak je zdravotní sestřičkou. Mladší
bratr, kterému je 18 let, studuje na všeobecném gymnáziu a přitom hraje krásně na klavír.
Musím se trochu pochlubit, že jsem ho k tomu
vlastně přivedla já, neboť jsem mu pořád nosila nějaké nahrávky a ačkoliv to profesně nikdy
nedělal, sedne si každý den ke klavíru a dvě tři
hodiny cvičí jen tak pro radost. Strašně ho to
baví.
Vraťme se opět k Vám. V současnosti studujete třetí ročník HAMU v klarinetové třídě
Prof. Jiřího Hlaváče (rozhovor ŽIVOT UMĚLCE
č. 3/08) a Prof. Vlastimila Mareše. To jsou mistři ve svém oboru, co říkáte?
To ano. I když zpočátku jsem měla s panem
Hlaváčem potíže, tedy spíše on se mnou. Musel mě totiž především strašně zklidnit. Já jsem
hrávala hodně pudově, no prostě jak se mi
zrovna chtělo, tak jsem hrála. On mi to neustále vytýkal a já si říkala, co to vlastně po mně
pořád chce. Naučil mě, že když třeba studuji
novou skladbu, musím si vzít klavírní výtah
a přesně kvůli návaznosti vědět, co klavír ve
skladbě má. Teprve pak můžu hrát dobře. Nakonec jsem mu dala za pravdu a strašně mi tím
pomohl. No a pan profesor Mareš, ten toho má
také strašně moc profesně za sebou. Je vlastně prvním klarinetistou FOKU (Symfonický or-
9
talent
chestr hl. města Prahy pozn.), byl také vítězem
Pražského jara... víte, já nechci aby to vyznělo
jako nějaké pochlebování, navíc je před zkouškama (smích), ale ptala jste se, tak jen odpovídám, že ano, oba pánové jsou mistry svého
oboru. A tečka. (smích)
Co Vy a tréma?
Jé, tak ta bývá obrovská. Je to samozřejmě také
odvozeno podle toho, jak často vystupuji. Občas se mi stane, že třeba i půl roku nikde nehraju, a to pak když mám nastoupit, tak se mi
podlamují kolena. Tréma pak postupně opadá
s počtem představení. Teď nedávno jsem například měla tři koncerty za sebou a ten třetí už
jsem si jen užívala.
Vystupujete i sólově?
Občas ano. Například letos v únoru jsem hrála
třikrát sólově s Jihočeskou filharmonií, v březnu jsem hrála v Drážďanech a v dubnu jsem
měla recitál na AMU. Mívám také koncerty
s kvintetem. V minulých letech jsem hrála sólově s Pražskou komorní filharmonií, s Českým
komorním orchestrem, s Filharmonií Hradec
Králové nebo Pražským komorním orchestrem.
Amatérské koncerty nepočítám.
No panečku, a to ještě působíte ve Filharmonickém orchestru Hradec Králové, jak dlouho?
Jsem tam zaměstnaná na půl úvazku a teď dodělávám třetí sezónu. Je to klasický symfonický
orchestr s šéfdirigentem Ondřejem Kukalem.
Hráváme také v Obecním domě nebo v Rudolfinu v Praze, teď budeme dělat Dvořákovu Stabat Mater v kostele u Salvátora, ale jinak jezdíme spíše po oblastech, hráli jsme např. v Kutné
Hoře, Turnově, Jičíně. Moc se mi v orchestru
líbí, i když ta hudební řehole není pokaždé jednoduchá.
A co řehole budoucnosti?
Budoucnost, to je velká neznámá. Určitě bych
chtěla u muziky zůstat, ale jak jsem zmínila,
v České republice je tato práce hodně finančně nedoceněná. Nemůžeme však všichni utéct
do zahraničí. Ani já sama asi nemám odvahu,
všechno tady nechat a odejít. Udělat konkurz
to je jedna věc, ale co dál, kde je ta jistota, že se
tam uplatním, že se mi tam bude líbit, jestli mě
10
MEDAILONEK
Jana Lahodná se narodila 23. 9. 1983 v Praze.
Na klarinet začala hrát ve třinácti letech na hudebním gymnáziu Jana Nerudy v Praze, pod vedením prof. Jiřího Krejčího. Poté přestoupila na
Pražskou konzervatoř k prof. Ludmile Peterkové,
po profesorčině odchodu na mateřskou, přestoupila k prof. Milanovi Polákovi. Od roku 2006
je posluchačkou Hudební akademie múzických
umění v Praze, kde studuje u prof. Jiřího Hlaváče
a prof. Vlastimila Mareše. Během studií se zúčastnila několika soutěží: 1.cena z mezinárodní soutěže v Itálii r. 2000, 2. cena ze soutěže konzervatoří v ČR r. 2003, 3. místo na 63. ročníku soutěže
Pražské jaro v r. 2008, v témže roce udělena Cena
Nadace Českého hudebního fondu za nejlepší
provedení skladby napsané pro pražskou jarní
soutěž a Cena Olega Podgorného, kterou uděluje
NADACE ŽIVOT UMĚLCE nejúspěšnějšímu, nejmladšímu českému účastníkovi
celé soutěže. Jedná se o jednu
z nejnadanějších českých klarinetistek, která hraje v současnosti
ve Filharmonii Hradec Králové.
ten orchestr přijme, což je strašlivě důležité.
Kamarády si najdete všude, ale musíte mít také
zázemí, bydlení, opravdu nevím. I když například ze Španělska se mi vůbec nechtělo, ale
zrovna tam žádné konkurzy nebyly. (smích)
Děkuji Vám za milý rozhovor a přeji hodně
štěstí u zkoušek a také v životě. Ať už tady
doma nebo v zahraničí.
Také děkuji a chtěla bych všem vzkázat, že
i vážná hudba se dá poslouchat vesele ))
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytla: Jana Lahodná
Pražský komorní balet Pavla Šmoka ®
POZVÁNKA NA ČERVEN 2009
Pražský komorní balet Pavla Šmoka
Staré pověsti české
Poslední uvedení tanečně-herecké syntézy pro nejmenší diváky v sezoně 2008/2009
13. června v 15 hodin
v Divadle v Dlouhé, Praha
Tanečníci provedou nejmenší diváky světem známých Jiráskových pověstí O Čechovi,
O Krokovi a jeho dcerách, O Libuši, O Bivoji a O Přemyslovi.
pro děti a rodiče s dětmi snížené vstupné 70,- Kč.
zakoupení vstupenek on-line: http://rezervace.divadlovdlouhe.cz/
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ
ZJASNĚNÁ NOC
Zjasněná noc
Reprízy tanečního večera Zjasněná noc nabízí Šmokovy choreografie Stabat
a Zjasněná noc, které vznikly na Dvořákovu a Schönbergovu hudbu. Program
doplňuje atraktivní choreografie Lucie Holánkové Divocí koně.
13.června v 19 hodin
v Divadle v Dlouhé, Praha
Zakoupení vstupenek on-line: http://rezervace.divadlovdlouhe.cz/
27.června v 21.30 hodin,
Nádvoří Lichtenštejnského paláce.
V rámci letošního mimořádného tanečního festivalu Dance Open-air Lichtenštejn 09.
Zakoupení vstupenek na nádvoří hodinu před začátkem představení a v předprodejích
Ticket Pro, Ticket Stream, Ticket Portal a Bohemia Ticket.
www.balet-praha.cz
11
osobnost
Odjakživa mám jaro spojené s vùní kvìtin
ìtin a se stále více høejivými
ají radost a také energii.
sluneèními paprsky, které nám dodávají
mocní. Lidé kolem zaèínají
Blížící se léto pak tuto radost ještì umocní.
ìjak i krásnìjší, než když jsou
být veselejší, temperamentnìjší a tak nìjak
zachumláni v zimnících a mrznou jim uši. Vím však o jedné dámì,
mu vìku, aś je zima nebo
která i vzhledem ke svému úctyhodnému
puje stále. Mám na
léto, krásou a temperamentem pøekypuje
ích držitelek ceny
mysli, mimo jiné, také jednu z nejstarších
SENIOR PRIX, kterou jsem nedávno opìt navštívila
a když dovolíte, moc ráda se s vámi o toto milé setkání
podìlím...
hereèka Ema Skálová
12
Paní Ema Skálová bydlí na barrandovském sídlišti, v malém, hezky zařízeném útulném bytečku. Svou návštěvu jsem ohlásila asi týden dopředu, ale nějak jsem si neuvědomila, že když
je někomu již téměř 94 let, tak si může dovolit
i zapomenout. I stalo se. Asi 20 min. jsme stáli
spolu s fotografem pod okny, a když už jsme to
chtěli vzdát, paní Emička si vzpomněla, že měl
asi někdo v tu dobu přijít, vykoukla z okénka...
a my se dostali do vytoužených dveří.
Ve dveřích nás čekalo vřelé uvítání s tisícero
omluvami, že na nás úplně zapomněla, ale my
ani neměli pomalu kdy odpovědět, že to nevadí, že to se stává, neboť paní Ema neustále
pobíhala po bytě, neustále se smála, no prostě
bylo jí všude plno. Jen těžko byste hádali její
věk, zrovna před hodinkou třeba právě „vyskočila“ z tramvaje. „To já jezdím tramvají normálně. Třeba na Zličín (druhý konec Prahy pozn.),
tam si jezdím pro Lambrusku (Giacobazzi
Lambrusco dell´Emilia – italské červené víno,
pozn.), oni ho nikde jinde nemají, tak já si ho
vždycky vozím odtamtud. Je výborné! Znáte
ho?“ A než stačíme odpovědět, už
zase odběhne a za chvilku je víno,
spolu se skleničkami, na stole.
„Tak – a neodjedete dřív, dokud ho
nevypijeme“, směje se paní Skálová. A tak popíjíme „Lambrusku“
a posloucháme poutavý životní
příběh Emy Skálové.
partnerem v rolích, a tento „Podhora“ jezdil ke
své mamince na prázdniny a vždycky když přijel, tak se šel podívat i na to naše představení.
Jednou mi takhle povídá: „Prosím Vás Emičko,
proč Vy nejdete k divadlu?“ A já na to: „No jakpak bych mohla, vždyť to není dostupné.“ A on:
„Udělejte si konzervatoř a dostupné to bude.“
Já a konzervatoř? Já byla úplně blbá, nezkušená. Učila jsem se zubařkou, víte? Uměla jsem
tak akorát namíchat nějaké kašičky, mastičky, podržet hlavu a vyškrabat zubní kámen
(smích). Jé, ale kdybych byla herečkou, to by
bylo! A on mi tehdy pověděl: „O to se nestarejte, přijeďte na konzervatoř na zkoušku a uvidíme.“ Já nevím, jestli se tam tehdy za mě přimluvil, ale zřejmě ano, neboť jsem tam přijela a oni
mě vzali. Také nikdy nezapomenu, že ještě než
jsem na ty zkoušky šla, tak mě Podhorský vzal
do nějaké brněnské kavárny a tam mě tehdy
představil Vlastičce Fabiánové, Karlu Högerovi
a ještě ... už nevím komu, hlava děravá (smích),
no samé elitě. Já vám byla nervózní, prostě
holka z venkova. A vidíte, s Karlem jsme pak
spolu hráli i hlavní role.“ Při vzpomínce na her-
Malá Emička se narodila 2. října
roku 1915 v Holešově. Měla jednu
sestru, spousta kamarádů a kamarádek, ale hlavně měla už od dětství
hodně temperamentu. „Já jsem
dělala čtvrtou měšťanku a pořád
jsem nevěděla co dál. Přitom jsem
ale už od dětství hrála v ochotnickém divadle, v Sokole, různé
kašpárky a podobně. Pak jsem už
jako starší, mladá holka, dostávala role hlavní. No a odtamtud
z Holešova pocházel jeden režisér
z Národního divadla, jmenoval se
Pasáček, umělecky Podhorský, ten
mimo to, že režíroval v Praze, pracoval také pro brněnské Národní
divadlo. Jeho bratr býval mým
13
osobnost
ce Karla Högera se
Emička zasní: „Ten
byl tak nádherný,
moc nádherný! Byla
to krásná láska.“
Když se spolu díváme na fotografie z divadelních začátků, nezbývá než souhlasit. Oba byli krásní...
Roku 1940 Ema Skálová absolvovala Dramatické oddělení brněnské konzervatoře. Ještě
během studií hostovala ve Státním divadle
v Brně, kde hrávala s již zmíněným mladým
Karlem Högerem. Z jejích významných rolí
vzpomeňme např. Venkovskou dívku ve hře
V. Dyka Ondřej a drak (1939) nebo Rossetu ve
hře A. de Musseta Se srdcem divno hrát (1940).
V té době také vytvořila v brněnském rozhlase
titulní postavu v seriálu podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. V letech 1940–41 se stala
členkou Východočeského divadla. To už byla
poprvé vdaná za divadelního režiséra Karla
Svobodu. V letech 1941–45 se stala členkou
Městského divadla v Olomouci. Zde odehrála
velkou spoustu zajímavých, zejména hlavních
rolí. Např. Verunku v Našich furiantech, Alenu
a poté i Elišku v Noci na Karlštejně, titulní postavu v Goldoniho hře Mirandolina a mnoho
dalších.
14
Na všechny krásné role, ale také životní příběhy, vzpomínáme s paní Skálovou i prostřednictvím fotografií v albech, kterých má doma celé
stohy. Sáhneme po prvním. A v něm, kromě
paní Emy, tváře spousty známých osobností.
Mě osobně zaujaly nejvíce dvě. Zorka Janů,
sestra prvorepublikové herečky Lídy Baarové,
a Jana Rybářová. Obě byly krásné, talentované,
ale i záhadné, a obě bohužel spáchaly ve velmi
mladém věku sebevraždu. Paradoxem života
je, že například Janu Rybářovou svého času
srovnávali právě se Zorkou Janů, aniž by kdo
tehdy tušil, že obě skončí podobně. Paní Ema
má od obou hereček fotografie s osobním
věnováním. Jsem zvědavá a ptám se, jestli
je znala nějak blíže. „To víte, že jsem je znala. Zorka se mnou byla rok u Východočeského divadla a moc jsme spolu kamarádily.
Jenže byla dost nemocná. Byla také hodně
hubená, ale když třeba dostala menstruaci,
celá najednou strašně otekla. Navíc trpěla
velkými migrénami, mně jí bylo vždycky
strašně líto. Měla jsem ji moc ráda, to byla
velká tragédie, co se potom všechno stalo.“ A co její slavná sestra Lída? Tu znala
paní Ema taky? „Jenom od vidění. Ona se
se mnou moc nebavila. To víte, co nějaké
holky konzervatoristky. Ona už byla velkou hvězdou. Vždycky jsme se jen pozdravily.
Ale mám od ní obraz, tady na stěně“, ukazuje
paní Ema na krásnou olejomalbu Malé strany
ve starobylém rámu. „Lída Baarová ho dala
jako svatební dar mému prvnímu manželovi
Karlu Svobodovi. Ten obraz maloval Nedbal.
Znáte herce Miloše Nedbala? Tak jeho tatínek,
ten byl malířem.“ Obraz je opravdu nádherný.
Po chvíli se od Lídy Baarové a její sestry Zorky
přeneseme k druhé tváři v albumu, k Janě Rybářové. (Herečka, která zazářila např. ve filmu
Stříbrný vítr, coby Anička posedlá, či v pohádce Labakan jako princezna Fatma aj. V únoru
1957 spáchala sebevraždu, den předtím, než
měla dostat vytouženou roli ve filmu Vlčí jáma.
Bylo ji teprve 21 let. Tuto roli pak hrála mladičká Jana Brejchová pozn.). Jen taková pamětnice – jako je paní Skálová – nám o ní jistě může
povědět blíže.
Paní Ema se najednou rozpláče. To jsem vážně
nechtěla a snažím se rychle odvrátit řeč jinam,
ale vzápětí si slzičky osuší a moc ráda na svou
kamarádku zavzpomíná. „To byla moje holčička. Já jsem byla taková její mateřská přítelkyně. Co my jsme si toho napovídaly. Víte, ona
byla velice citlivá. Bláznivě se zamilovala do
ženatého muže, ale ten by se nikdy nerozvedl. Všichni jsme věděli, co je zač, ale nikdo ji to
nedokázal rozmluvit. Ani já. Dodnes si to vyčítám. Jak to dopadlo, víme. Janička byla přesně
taková jako v rolích, které hrála. Jemná a citlivá, jako by ani nebyla z této doby. Je jí škoda,
byl to velký talent.“
Od smutných vzpomínek přejdeme raději
k těm veselým, a třeba i k pracovním. Paní Skálová svou práci milovala. A bylo jí čím dál víc.
V letech 1945–1972 byla členkou Realistického
divadla (dnes Švandovo divadlo na Smíchově),
stála vlastně u jeho zrodu. Až do roku 1980
zde ještě hostovala. Hned při první zahajovací inscenaci RD, 15. září 1945, si zahrála roli
Dívky z továrny. Poté však už přišly role větší.
Například Curleyova žena v Steinbeckově hře
O myších a lidech, nebo Zuzka v Langerově hře
Velbloud uchem jehly. Kvůli druhé jmenované
se dokonce nechala obětavě, i v civilu, odbarvit na zrzavo. „Já jsem se pořád barvila, jednou
na zrzavo, jednou na blond, záleželo na roli“,
směje se paní Ema. Kupodivu časté barvení na
jejích vlasech nezanechalo žádné následky.
Pořád je má krásné a husté.
15
osobnost
„Já byla taková divoška!“ směje se herečka.
A to asi opravdu byla. Paní Ema byla celkem
třikrát vdaná. První manželství, s divadelním
režisérem Karlem Svobodou jsme již zmínili,
v druhém manželství s rozhlasovým režisérem
Ludvíkem Pompe, se jí narodil syn Michal. Třetí
manželství bylo s hercem RD Jaroslavem Radimeckým. „A to stálo za prt, zapletl se s jednou
zpěvačkou, mrcha jedna“, uleví si paní Ema se
smíchem. „Áále, stalo se, budiž odpuštěno“,
pokračuje dále: „Sama nejsem, mám syna
a také vnučku Natálku a jednu pravnučku Andulku. Bydlí v Počernicích a jsou to moc krásné holčičky.“ Bodejť by nebyli! Jsou krásné po
babičce (a prababičce). Při prohlížení fotografií
jsme totiž natrefili na něco úžasného! Paní Ema
byla už v roce 1936 tváří reklamních plakátů,
které zvali návštěvníky do kin. (Brno 1936, viz.
titulní strana pozn.). „To si mě vyžádal nějaký
Skácel, brněnský fotograf. Přišel tehdy ještě na
konzervatoř a hledal nějakou holku na plakáty, nakonec si vybral mě. Tehdy mi ten můj obrovský portrét dokonce i dal jako obraz ve zlatém rámu, jenže já ho nechala u sestry a někde
se ztratil, tak už to mám jenom jako fotografii.
Bože, to už snad ani nejsem já!“ povzdechne si
paní Ema nad krásným portrétem.
Svou krásou okouzlovala i známého milovníka
žen Svatopluka Beneše, se kterým jezdívala
na divadelní zájezdy. V albu má fotografii jak
„Sváťovu“, tak i jeho první ženy Evelyny. „Jé,
se Sváťou jsem zažila legrace! Když byla válka
a Němci zavřeli divadlo, tak jsme se u Svátíka
vždycky scházeli. Chodil tam i Krška, Marie Vášová a další. Na Mařenku mám však vzpomínku, která mě vždycky rozpláče. To jsem byla
ještě hodně mladá a pamatuji si, že když jsem
kvůli těm zavřeným divadlům brečela, ona si
mě vždycky k sobě přivinula a povídá: „plač,
herečko, plač.“ Je to jako živé, jako by se to stalo včera. Ne všichni herci se v tu dobu měli dobře. Ale jednou bylo zle, podruhé zas dobře. Byli
jsme mladí a vždycky jsme si tu legraci udělat
dovedli.“
Válka skončila, paní Skálová začala působit v již
zmíněném Realistickém divadle, ale co film?
„Ááále, to jsem si pokazila sama. Byla jsem
blbá“, odpoví paní Ema s upřímností sobě
vlastní. „To bylo tak, že náš šéf divadla Palouš
16
(ředitelem byl tehdy ještě Škoda pozn.) nám říkal, že si nepřeje, abychom se od divadla vyrušovali ještě nějakým filmováním. Tak já – ano
pane řediteli, ano, jako osel jsem na všechno
kývala. I stalo se jednou, že režisér Karel Steklý,
který byl navíc ještě manželem mé kamarádky,
takže jsem ho opravdu znala velice dobře, za
mnou přišel s nabídkou hlavní filmové role. No
a já, protože jsem byla poslušná tomu, co řekl
Palouš, že se musíme věnovat pouze divadlu,
jsem mu řekla: „Karlíčku nezlob se, já nemůžu,
my to máme zakázané.“ Tak on se naštval, už
mi nikdy nic nenabídl, a nejenom u něho, ale
i u ostatních jsem si takto zavírala dveře. No
blbec jsem byla.“ (smích)
Avšak čím víc paní Ema Skálová dozrávala
umělecky, tím více dozrávala i žensky. Její živelnost a temperament ji nakonec přihrály
i pár těch rolí u filmu a v televizi. Za všechny
vzpomeňme film Škola otců, „Jé, to jsme flámovaly se Stellou Zázvorkovou“, zavzpomíná
zvesela paní Ema, nebo Smrt v sedle, 105% alibi,
Znamení raka, Dáma na kolejích, Žižkovská romance nebo Kruh. „To jsem se musela odbarvit
na blond, poněvadž podle režiséra Rychmana,
milenky prej musí být blond. Ten příběh byl
o manželství, které já nabourávám, já hrála
vždycky takové svůdnice.“ (smích). Emu Skálovou jsme mohli vidět také ve známých televizních seriálech; Pan Tau, Žena za pultem, Malý
pitaval z velkého města, ale zejména v řadě televizních pohádek. Ty snad ani nelze spočítat.
Hrála vždy různé jarmarečnice, tetiny, babičky
apod. Za celou dobu své kariéry se poznala se
spoustou vynikajících hereckých osobností.
Všechny je má pečlivě založené na fotografiích
ve svých albech. Můžeme na nich spatřit Emu
Paní Skálová úplnì vlevo
Asi před pěti lety prodělala paní Skálová
operaci kyčelního kloubu. Po světě už nejezdí. Ale zato pořád pobíhá. Po celou dobu naší
návštěvy byla nesmírně pozornou hostitelkou a skvělou společnicí. Věřím, že se osobnost májového vydání líbila i vám...
text: Alexandra Stušková DiS.
foto: Tomáš Salaè
Skálovou s Martinem Růžkem, s Josefem Vinklářem, s Ivankou Devátou, Petrem Haničincem, Otou Šimánkem, Růženou Merunkovou,
Jiřinkou Bohdalovou a dlouhou řadou dalších
významných herců, bez kterých se žádný film
ani televize neobešly. „Zaplať pánbůh za televizi. Díky ní jsem poznala spoustu přátel a také
mě hodně živila. Byl to takový dobrý vedlejšák,
neboť každý mi dá za pravdu, že platy v divadle tehdy nestáli za nic. Divadlo se dělalo více z lásky, jak z prospěchu“, dodává paní Skálová při prohlížení.
Paní Ema má spoustu přátel,
ale také spoustu koníčků.
Dříve hodně cestovala. Jak
se nám pochlubila, objela
téměř celý svět a dokonce
seděla i na židli Ernesta Hemingwaye, na jeho chatě na
Cubě. V návaznosti na zmínku
o tomto skvělém spisovateli, padne můj zrak na obrovskou knihovnu
za jejími zády. Paní Ema můj pohled zachytí.
„Holčičko, knížky to je moje! I kdybych neměla
jíst, raději koupím knížku. Knihy jsou celý můj
život. Ale dnes už málokdo umí napsat dobrou
knihu. Dnes je prostě všechno jinak...“
V roce 1993 obdržela paní Ema Skálová cenu
SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje každoročně
NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za
celoživotní uměleckou činnost.
17
fenomén
Dnes zavítáme do slavné pražské ètvrti
zvané Žižkov, projdeme se švejkovskými plácky plnými Pepíkù a Frantíkù,
navštívíme nìkterou z nepøeberného
množství restaurací a hospùdek,
necháme na sebe dýchnout atmosféru
i ducha místního bohémství, který
nás nakonec zavede až do prostøedí
barev, kostýmù a líèidel, do malebné
ulièky Štítného, kde se nachází
Fenomén dnešního vydání –
Žižkovské divadlo
Járy Cimrmana.
Neodmyslitelnou součástí Žižkovského divadla je jednoznačně, již bezmála sedmnáct
let působící Divadlo Járy Cimrmana. Vedle
něj zde však hostuje i řada jiných souborů, ať
už profesionálních, či amatérských, z celé České republiky i ze Slovenska. Svou stálou scénu
zde mají i studenti konzervatoře. Ale nepředbíhejme událostem a vraťme se v čase ještě
o něco nazpátek, do roku 1875, kdy byl ve Štítného ulici č. 5 postaven dům, v jehož přízemí
se nacházel hostinec U rytíře Dalimila, později zvaný též U Jana Lucemburského.
Součástí celého tohoto objektu byla také velká
taneční síň, později kolem roku 1883 zde byla
zřízena i kaple zasvěcená Panně Marii, ale po
vystavění nedalekého kostela sv. Prokopa význam této kaple upadl. Vzniklo zde také gymnázium a Veřejná obchodní škola. Roku 1919
bylo v prostorách budovy postaveno pódium
a v hledišti umístěno 208 sedadel pro „lidovýchovné“ účely. Nově zřízená síň Žižkova pak
sloužila různým kulturním akcím, jako byly
přednášky, hudebně recitační pásma či společenské besedy. Byly zde zavedeny také divadel-
18
ní večery, pro které však pódium síně, nazvané
Síň T. G. Masaryka, nebylo příliš vyhovující.
Roku 1924 bylo tedy rozšířeno a upraveno,
o tři roky později zde proběhly další stavební
úpravy a kapacita síně byla upravena na 336
sedadel. Od té doby zde působila především
scéna Městského osvětového sboru pod vedením ing. Františka Síly, která zde působila
prakticky až do zřízení protektorátu.
Po skončení druhé světové války byla Masarykova síň přejmenována na Síň lidové umělecké tvořivosti (LUT) a byla opět vyhrazena
potřebám osvětové činnosti. V roce 1960 bylo
divadlo LUT na Žižkově pro svůj havarijní stav
uzavřeno.
Opona se opět rozhrnula až po rozsáhlé rekonstrukci budovy, dne 6. září roku 1976. Začal
se také stabilně používat název Žižkovské divadlo. V prvním pětiletí provozu měly v repertoáru divadla dominantní postavení zejména
dva ze studiově orientovaných souborů. Bylo
to Studio Y, které zpočátku pravidelně zajíždělo ze svého působiště v Liberci, než se mu
Žižkovské divadlo stalo de facto mateřskou
scénou. Ypsilonka zde uváděla první premiéry inscenací, jež nastudovala už v Praze a které bylo možné hrát v kukátkovém prostoru.
Druhým pak bylo Činoherní studio z Ústí nad
Labem, které spojuje první pravidelné uvádění
svých nových inscenací v Praze, právě s Žižkovským divadlem. Práci dalších studiových souborů, např. Divadla Na provázku a Ha-divadla,
nemohlo Žižkovské divadlo v Praze představit
vlastně z technických důvodů, třebaže se na
provázkovské šňůře roku 1983 podílelo i produkčně. Nabídlo svůj prostor tedy alespoň těm
inscenacím, které jsou do kukátka přenosné.
V roce 1986 pak následovala další rozsáhlejší
rekonstrukce divadla a v roce 1989 bylo Žižkovské divadlo přejmenováno na Žižkovské
divadlo T. G. Masaryka.
Po různých koncepčních peripetiích přichází
v říjnu 1992 na Žižkov Divadlo Járy Cimrmana, stálý soubor a záruka stabilního a divácky populárního repertoáru. Žižkovská scéna
dostává plný název Žižkovské divadlo Járy
Cimrmana. Dnes hrají Cimrmani v Žižkovském
divadle deset až patnáct představení do měsíce a bývají beznadějně vyprodáni. Kult Járy
Cimrmana je natolik osobitý, že si ho s dovolením krátce připomeneme.
Cimrmani
...Že má český národ nového velikána a že se
jmenuje Jára Cimrman, se lidé dozvěděli dne 23.
prosince 1966, prostřednictvím rozhlasového
pořadu NEALKOHOLICKÁ VINÁRNA U PAVOUKA,
který se vysílal jednou měsíčně na stanici Praha.
Jednalo se o fingovaný přímý přenos z neexistujícího pražského podniku. Autory byli Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek. Dá se říct, že základní kameny
„Vinárny u pavouka“ jsou vlastně základními kameny později vzniklého Divadla Járy Cimrmana.
Myšlenkou založení tohoto divadla se jako první
zaobíral Jiří Šebánek. Vycházel z předpokladu,
že humor pěstovaný se značnou odezvou v rozhlasovém pořadu, by mohl najít dostatek příznivců i v převedení na divadelní scénu. Svěřil se
Ladislavu Smoljakovi, Zdeňku Svěrákovi a Miloni
Čepelkovi. O Vánocích 1966 byla dr. Hedvábným
do éteru vpuštěna senzační zpráva; při budování
krbu narazil ve své liptákovské chalupě na truhlu
s rukopisnou pozůstalostí zcela zapomenutého
českého génia... I stalo se, že po působnosti v Malostranské besedě, Redutě, Bráníku a Solidaritě,
našlo divadlo Járy Cimrmana konečně svá stálá prkna domácí, na půdě Žižkovského divadla.
Divadelní sezónu 1993/94 zahájilo dne 4. října
1994 premiérou, v pořadí již dvanácté hry, Záskok. V současnosti má divadlo Járy Cimrmana
ve stálém repertoáru 15 her, které opakovaně rozesmávají vyprodané hlediště; Akt, Vyšetřování
ztráty třídní knihy, Hospoda na mýtince, Vražda v salónním coupé, Němý Bobeš, Cimrman
v říši hudby, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu,
Blaník, Záskok, Švestka, Afrika a České nebe.
Ale Žižkovské divadlo, to nejsou „pouze“ Cimrmani. Vedle Divadla Konzervatoře, které pravidelně vystupuje v Žižkovském divadle každé
pondělí, uvádí v pražských premiérách své
inscenace také Divadlo A. Dvořáka Příbram.
Již třetí sezónu se diváci seznamují s profesionálním souborem tohoto divadla a na některé inscenace mohou přijít i opakovaně. Vedle
Jak jsem vyhrál válku, Přeletu nad Kukaččím
hnízdem, Malovaného na skle, Amádea, Penziónu pro svobodné pány a Saturnina, patří
k nejnavštěvovanějším bezesporu Drobečky
z perníku Neila Simona, kde exceluje herečka
Simona Stašová v roli Evy Mearové. Za tuto roli
obdržela v roce 2007 Cenu Thálie. Cena Thálie
pro mladého činoherce do 33 let za rok 2008
putovala opět do DAD Příbram, získal ji Zbigniew Kalina.
Drobeèky z perníku
Pøelet nad kukaèèí hnízdem
Amadeus
Dramaturgie Žižkovského divadla
přišla od roku 2006
i s dalším počinem
– tzv. Žižkovskou
štací. Třikrát do
roka, v pravidelných termínech, se představí
ve třech dnech vždy jedno oblastní divadlo se
třemi svými inscenacemi. Na štaci do Žižkovského divadla již přijela divadla z Chebu, Mostu, Kladna, Pardubic, Mladé Boleslavi, Liberce
a Šumperka.
Žižkovské divadlo je otevřeno divadelním
aktivitám rozmanitých směrů. Můžeme se
zde pobavit při veselých cimrmanovských
představeních, můžeme zde obdivovat začínající herecké talenty, můžeme zde spatřit
spoustu vynikajících, nejenom pražských,
umělců z hostujících souborů. To všechno
a mnohé další můžeme, když si žižkovskými
uličkami plnými Pepíků a Frantíků najdeme i cestičku do Žižkovského divadla Járy
Cimrmana.
Redakènì zpracováno, zdroj a foto: www.zdjc.cz
19
co možná nevíte
V minulém vydání jsme vás seznámili s historií Pivovarského muzea v Plzni. Ani jsme
e
netušili, jaký zájem, zejména u mužské části populace, tímto tématem vyvoláme,
e
e,
a proto vám přinášíme ještě jeden článek, týkající se této oblasti. Možná, že trocha
a
té historie a informací z oblasti pivovarnictví neuškodí. Alespoň pak můžete při
posezení s přáteli ohromovat svými znalostmi, co všechno o dění kolem víte...
Revitalizace industriálních památek
Plzeòského Prazdroje
Již více než 166 let opatruje Plzeňský Prazdroj svůj recept na první pivo typu Pils na
světě, a i když se doba a technologická zařízení mění, výrobní postup slavného ležáku
zůstává stále stejný. Území Plzeňského Prazdroje (původně Měšťanský pivovar) však mimo tento
poklad ukrývá i další důkazy slavné historie.
Bednárna
Šířící se věhlas plzeňského piva zvyšoval jak výstavby na přelomu 19. a 20. století, tak také poskytoval prostor pro nevídaný rozvoj technologií a ojedinělých inženýrských projektů.
Jedním z komplexně řešených problémů bylo zásobování pivovaru vodou a elektrickou energií. Tento projekt byl uložen Ing. Františku Spalkovi, který dne 13. listopadu roku 1901 navrhl
na svolané schůzi prozatímní opatření a se sým týmem začal na definitivním řešení, zásobování
vodou a pohonnou energií, okamžitě pracovat. Po rozsáhlé studijní cestě po Evropě navrhl výstavbu říční vodárny, studniční vodárny, vodárenské věže, odželezovací stanice vody a elektrárny.
První přišla na řadu říční vodárna, jejíž projektová dokumentace byla zadána Škodovým závodům
v Plzni. Ing. Spalka však ještě předtím čekala dlouhá cesta vyjednávání se správní radou, o nutnosti a finální podobě plánované investice. Po předložení několika variant se nakonec správní
rada v roce 1903 rozhodla pro sice nejnákladnější, ale do budoucna nejpřínosnější variantu vodárenského zařízení na čerpání říční vody s denním výkonem 6850 m3, se současným zřízením
elektrické ústředny k pohonu vodárny s celkovým nákladem 677 600 korun rakouských!
Složité schvalování projektu
Protože však byl projekt rozsahem i cenou někde mezi možnostmi správní rady, vyjednávání
pokračovala. Bylo nutné svolat mimořádnou valnou hromadu. Dne 6. dubna 1904 byla, jako
kompromisní řešení, svolána tahová anketa za účasti 39 čelních členů měšťanstva, kteří vyslechli
argumenty pro chystané investice. Schvalování pokračovalo ještě i na „rozšířené poradě“ měšťanstva. Výsledkem bylo schválení projektu elektrické ústředny, říční vodárny, čerpací studniční sta-
20
nice a odželezovací stanice, navíc byl projekt rozšířen o vodárenskou věž vysokou 45 m. Stavební
práce byly zadány samozřejmě tehdejší známé plzeňské firmě Eduarda Kroha – elektrárna, vodárenská věž, říční vodárna a odželezňovačka. Studniční vodárna byla zadána Josefu Špalkovi.
Dne 15. října 1907 byla poprvé vedena odželezená roudenská voda z věže do pivovaru
a vodárna říční vody byla poháněna z nové elektrické ústředny. Den nato byla z nádrže ve věži
vpuštěna do potrubí říční voda.
Tento ojediněle komplexní projekt se z dnešního pohledu jeví jako velmi prozíravý, neboť některé jeho části slouží dodnes. Některé zase nahradil technologický vývoj, původní funkce ztratila
význam a tak stál pivovar před rozhodnutím, jaké využití mohou mít tyto stavby v budoucnu.
Kulturní památka
Vodárenská věž byla zakonzervována a v roce 2008 prohlášena kulturní památkou. Elektrárna slouží jinému technologickému účelu, studniční vodárna funguje s novou technologií, užití
odželezovací stanice ještě není vyřešeno, ale příklad říční vodárny dává naději všem industriálním památkám na další funkční využití.
V rámci rozvoje areálu Plzeňského Prazdroje musela jiné stavbě ustoupit bednářská dílna a byla
přesunuta. Za novou lokaci byla vybrána říční vodárna, přičemž bezmála dvouletý provoz ukazuje tuto volbu z mnoha hledisek jako šťastnou. Byla zachráněna industriálně architektonická památka, bylo vyřešeno umístění bednárny, byla připoutána pozornost k unikátním stavebním
památkám na území pivovaru.
Rekonstrukce říční vodárny
Říční vodárna byla citlivě rekonstruována, prostor byl upraven
pro bednářskou dílnu, sklad dřeva, smoly a sklad dřevěných
výrobků. Součástí rekonstrukce byla i přístavba pece na roztavování smoly při smolení ležáckých sklepů. Současný provoz,
který je dvakrát ročně, za pravidelné účasti médií, okořeněn
smolením velkých sudů, ukázal, že nalezení nové funkce industriální památky a její úspěšná rekonstrukce může těmto místům přinést, mimo nové funkce, úplně novou atmosféru, kterou
vnímají nejenom „památkově“ naladění lidé.
Ještě než se napijete zlatavého moku, přijďte se podívat na
místa, která mu napomohla k jeho vzniku.
Těšíme se na Vaši návštěvu.
www.prazdroj.cz
21
krásy naší země
Tentokrát jsme se vypravili do kouzelného
starobylého mìsta na jihu Moravy, které je
odedávna proslulé folklórními tradicemi,
cimbálovou muzikou, dobovými kroji, krásnými ženami, dobrým vínem a dobrými lidmi.
Kulturní centrum Slovácka –
Uherské Hradištì
Masarykovo námìstí
První velký dojem při návštěvě tohoto města je umocněn spoustou starobylých uliček,
které jsou krásně udržovány a rekonstruovány do původní podoby. Množství příjemných
zákoutí, a v nich se nacházejících kavárniček,
celkový dojem ještě podtrhují. A tak když se
například v některé z nich na chvíli usadíme,
pojďme si krátce, při šálku dobré kávy, říci
něco i o historii města, ve kterém se právě
nacházíme.
22
Cestovní
kanceláře nabízejí
lákavé dovolené i poznávací
zájezdy téměř po celém světě.
Kdo má dostatek financí, může si bez
problémů zaletět skoro do všech koutů
planety. Zná však člověk zajímavé kouty
a zákoutí své vlastní země? Česká (a také
Slovenská) republika má tolik přírodních
krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za to je navštívit.
A nebudete k tomu potřebovat
ani drahou letenku… ani
vízum.
Historie někdejšího královského města Uherské Hradiště je bohatá a sahá do dávné minulosti. Tři původně pusté ostrovy na řece
Moravě byly na počátku 9. století osídleny
slovanským lidem, přičemž stěžejní úlohu
hrál tzv. Svatojiřský ostrov, nazývaný podle
kaple sv. Jiří, která na něm stála. Sídelní areál
na území dnešního Starého Města, Uherského Hradiště a Sadů, patřil nepochybně k centrům Velké Moravy. Po zániku Velkomoravské
říše význam tohoto centra pominul.
Ve 13. století se jihovýchodní Morava stala terčem častých nepřátelských nájezdů, kterými
trpělo nejen obyvatelstvo, ale také velehradský klášter, založený na počátku 13. století cisterciáckým řádem. Opat Hartlib se proto prostřednictvím olomouckého biskupa obrátil
na panovníka s prosbou o zajištění ochrany.
Nejpříhodnějším místem k založení pevnosti
se stal ostrov, na němž stála již zmiňovaná
kaple sv. Jiří a několik rybářských chatrčí.
Listina krále Přemysla Otakara II. z 15. října
1257 dosvědčuje, že město bylo založeno na
ostrovní půdě, náležící velehradskému klášteru. Obyvateli nového města se stali osadníci
z blízkých trhových vsí, královských Kunovic
a klášterního Veligradu (Starého Města). Toto
dvojí osídlení předurčilo vzhled města, v němž
vznikly v těsném sousedství dvě trhové osady,
každá s náměstím. Obě náměstí
byla postavena na
pravoúhlém půdorysu, do každého
rohu náměstí ústily,
rovněž pod pravým
úhlem, ulice. Výjimku tvořila dnešní
Prostřední ulice,
která obě náměstí
spojuje.
Nově založené město nemělo zpočátku ustálený název, v zakládací listině nebylo pojmenováno. Ve druhé listině, vydané v roce 1258,
je nazváno Novým Velehradem. Od tohoto
názvu však bylo na konci 13. století upuštěno.
V roce 1294 je poprvé pojmenováno Hradištěm. Přívlastek „Uherské“ se poprvé objevil
v roce 1587, častěji se však užíval na konci 17.
a v 18. století. Městu byly darovány tři zeměpanské vsi a povoleno užívání občinných pozemků
v Kunovicích a Starém Městě. Aby město mohlo
dostát svému strategicko-vojenskému poslání,
muselo být opevněno. Od poloviny 14. století bylo tedy započato se stavbou kamenných
hradeb, jejichž výstavba a zdokonalování pokračovalo ještě až také v době třicetileté války.
V konečné podobě tvořila systém města vnitřní kamenná hradba se sedmi věžemi, hradební
příkop a vnější kamenná hradba s bastiony. Do
města vedly ve středověku celkem tři brány, do
dnešních dob se dochovala pouze třetí brána,
dříve
nazývaná
Zadní, Shořelá (po
požáru roku 1609)
a někdy i Královská, kterou nyní
známe pod názvem Matyášova.
V průběhu staletí prodělalo Uherské Hradiště
dlouhý a složitý historický vývoj, narušovaný
neustálými nájezdy a boji s nepřáteli českého
státu. Za celou svou historii však bylo dobyto
pouze jedenkrát, a to pruskými vojsky v roce
1742. Funkci pevnosti přestalo plnit o čtyři
desetiletí později. Postupné rozrůstání města
vně hradeb započalo v závěru 1. poloviny 19.
století, výraznější změny pak nastaly v 70. letech, kdy nová výstavba směřovala k rozšíření
půdorysu města.
V 90. letech 19. století byla ve městě postavena
řada významných budov, např. justiční palác,
nová radnice, náměstí F. Palackého. V prvním desetiletí 20. století byla stavební činnost
zaměřena na výstavbu několika průmyslových
podniků a dostavbu započatých celků. Příznivý
vývoj přerušila až 1. světová válka, výrazný vzestup
město zaznamenalo zase
až v meziválečném období.
Radnice
Současné Uherské Hradiště je nejenom městem s bouřlivým rozvojem moderní stavební
činnosti a rekonstrukcí historických budov, je
také městem s velice atraktivním společenským a kulturním životem. K nejvýznamnějším
aktivitám, konaným ať už ve městě, či v jeho
nejbližším okolí, patří mezinárodní Festival
hudebních nástrojů lidových muzik, dále
druhý největší filmový festival v České republice Letní filmová škola, setkání ochránců
přírody Týká se to také tebe, Slavnosti vína,
23
krásy naší země
Den otevřených památek, Mezinárodní
sympozium lité medaile, plakety a drobné
plastiky. Ve městě působí řada folklórních, pěveckých a zájmových souborů a kroužků, které
pořádají další akce, jako např. hody s právem
v jednotlivých částech města, besedy u cimbálu, koncerty apod. Tradičními se staly jarmarky na Masarykově náměstí.
Kulturní dění Uherského Hradiště se výrazně
soustřeďuje kolem stálé divadelní scény Slováckého divadla, ve kterém začínala i působila řada známých
hereckých
osobností (Václav
Postránecký, František Peterka, Karel
Augusta, Jiří Pecha,
Ladislav
Lakomý
aj.) K současným
pilířům uměleckého souboru patří zcela jistě
např. herec Vladimír Doskočil, Martin Vrtáček,
Tomáš Šulaj aj.) Nedílnou součástí kultury města je bezpochyby budova Slováckého muzea
s bohatými národopisnými sbírkami, dále také
Střední uměleckoprůmyslová škola, Klub
kultury, Městská
kina, několik galerií apod. K výjimečným
objektům města patří
Městský fotbalový stadión, ve
kterém probíhá
řada významných fotbalových utkání, či
například také
známý RX Club
bar + billiard
v Růžové ulici
v centru města.
24
V červenci roku 1997 postihla mnohá místa na
Moravě, včetně Uherského Hradiště, rozsáhlá
povodeň, při které byla poškozena řada městských objektů. Přesto, když dnes do tohoto
půvabného města přijedete, ani nepoznáte, že
bylo z velké části pod vodou. Je to krásné, čisté
město, plné zeleně a mnoha památek. Svým
obyvatelům i návštěvníkům nabízí příjemné
prostředí a třeba i možnost příjemně strávené
dovolené, neboť také okolí města má co nabídnout. Je charakteristické rozmanitou krajinou a přírodními zvláštnostmi, jako jsou např.
rozsáhlé lužní lesy s původní flórou a faunou,
nedaleké pohoří Chřiby a Bílé Karpaty, za
zmínku stojí blízkost památného Velehradu,
velkomoravského Starého Města – Veligradu,
hradu Buchlova či zámku v Buchlovicích.
A po dlouhém výletě si můžete zajít na sklenku dobrého vína do vinné oblasti kousek od
centra města, do tzv. areálu měšťanských,
barokních vinných sklepů, které se nachází
ve čtvrti Mařatice. Milí a vstřícní obyvatelé této
čtvrti vás přijmou s úsměvem a s láskou, kterou
chovají nejen ke svému výtečnému vínu, ale ke
všem, kteří dokáží krásu města a okolí náležitě
ohodnotit. Myslíme, že po příjezdu do tohoto
jihomoravského města – všichni.
redakènì upraveno
zdroj: www.mesto-uh.cz
foto: A. Stušková
Nejcennìjší vinný
objekt, dnes vinárna
„U lisu“
SLOVÁCKÉ DIVADLO UHERSKÉ HRADIŠTĚ
Vzniklo po osvobození v roce 1945, svůj provoz zahájilo 10. 10. 1945 hrou Gabriely Preissové Její
pastorkyňa. Do roku 1949 provozoval divadlo na družstevní bázi Spolek Slováckého divadla, hrálo se v sokolovně
a v budově Reduty. V období let 1949–1953 přešlo pod uherskohradišťský MNV a neslo název Městské oblastní
divadlo Uherské Hradiště. Roku 1950 bylo administrativně spojeno s Divadlem pracujících v Gottwaldově (Zlíně),
1953 převzal SD Jihomoravský KNV, od 1953 se nehrálo v Redutě, ale pouze v sokolovně, ta byla během adaptace
1957–59 rovněž mimo provoz. V 60. letech se v souvislosti s otevřením nového divadla v Gottwaldově uvažovalo
o zrušení SD, po restrikci o 15 pracovníků a snížení státního příspěvku se stalo nejmenší zájezdovou scénou, hrálo
jen v okresech Uherské Hradiště a Hodonín, jeho působnost se znovu rozšířila od sezóny 1969/1970.
V roce 1969 proběhl první pokus o paralelní aktivitu v podobě divadélka
poezie, krátce působícího pod názvem Ateliér v kavárně Hvězda. Dne
27. 11. 1978, komedií Seana O´Caseyho Velmi choulostivá situace
v penzionu Beránek, zahájila činnost studiová Malá scéna v klubovém prostoru nového hereckého domu na Mariánském náměstí. Od roku 1991 byl zřizovatelem SD Okresní úřad Uherské Hradiště,
v sezóně 1991/1992 proběhla za provozu generální rekonstrukce budovy.
SD plynule pokračuje i jako zájezdová scéna. V 90. letech došlo ke
zpravidelnění činnosti Malé scény, profilující se jako komorní divadélko.
Od 1. 1. 2003 je zřizovatelem Slováckého divadla Město Uherské
Hradiště.
Carmen
1+2=6
Adéla ješte nevečeřela
Naši furianti
„Ten punč platím já!“ Jedna z nejslavnějších divadelních hlášek se v těchto dnech pravidelně ozývá na jevišti Slováckého divadla. Režisér Igor Stránský začal s herci divadla připravovat slavnou a očekávanou hru Ladislava Stroupežnického. Hlavní role vytvoří Kamil Pulec a Pavel Majkus, spolu s nimi se na jevišti objeví téměř celý divadelní soubor.
Naši furianti budou v premiéře uvedeni 20. června 2009. Více informací www.slovackedivadlo.cz
Těšíme se na Vaši návštěvu
Slovácké divadlo, Tyršovo náměstí 480, 686 12 Uherské Hradiště, tel. / 572 551 346, 572 557 720
Pokladna / 572 554 455, www.slovackedivadlo.cz
25
krásy naší země
VE SPOJITOSTI S MĚSTEM UHERSKÉ HRADIŠTĚ SE VĚTŠINĚ Z NÁS VYBAVÍ TAKÉ
JIŽ LÉTA PROSLULÝ FILMOVÝ FESTIVAL, KTERÝ NESE NÁZEV
LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA. JEDNÁ SE O FESTIVAL, KTERÝ SE POČTEM
DNÍ, PROMÍTACÍCH MÍST, HOSTŮ I PŘEDSTAVENÍ ŘADÍ MEZI NEJVĚTŠÍ FILMOVÉ
FESTIVALY V ČESKÉ REPUBLICE – TEDY K MEZINÁRODNÍMU FILMOVÉMU
FESTIVALU KARLOVY VARY, MEZINÁRODNÍMU FILMOVÉMU FESTIVALU PRO DĚTI
A MLÁDEŽ ZLÍN A K FEBIOFESTU.
Co vlastně přesný pojem Letní filmová škola
znamená?
– není školou, ale ani filmovým festivalem v pravém slova
smyslu, je to kombinace obojího, kdo chce, může si filmovku
užít stejně jako kterýkoli jiný festival.
– je svébytným druhem festivalu proslulým svou jedinečnou
atmosférou, kterou si pochvalují pozvaní světoví a domácí
Jerzy Stuhr
filmoví tvůrci – za všechny jmenujme Václava Havla,
Terryho Gilliama, Terryho Jonese, Toma Stopparda, Petera
Greenawaye, Nikitu Michalkova ad.
– každoročně je přes 4000 účastníků, 80 % jich spadá do věkové hranice 17–30 let, 30 % má
ukončené vysokoškolské vzdělání a 48 % dokončené středoškolské vzdělání, přičemž 66 %
účastníků stále studuje, nejvíce akreditovaných (26 %) pochází z Prahy.
– představuje program sestavený z několika cyklů, ať už se jedná o retrospektivy významných
tvůrců, zemí či přehled snímků věnujících se určitému tématu.
– nabízí kromě filmových představení i bohatý doprovodný program (koncerty, divadelní
představení, workshopy), který je otevřen i pro širokou veřejnost.
Významní hosté
Letní filmovou školu navštívili od počátku 90. let významné zahraniční a domácí osobnosti, kteří jsou
vždy zvání na základě tématického okruhu daného ročníku. Za všechny uveďme jména: Juraj Jakubisko,
Michel Khleifi, Pavel Kohout, Jan Švankmajer, Otomar Krejča, Jiři Menzel, Vojtěch Jasný, Jaromír
26 Nohavica, Peter Greenaway, Lindsay Anderson, Godfrey Reggio Julian Temple, Terry Gilliam, Julio
Juraj Jakubisko s manželkou
Deanou Horváthovou
Jan Švankmajer
Program
Pro letošní rok je připravena řada filmových cyklů (Fokus: Rakousko, Jiná Belgie, Zamrzlý
obraz – film a komiks, Migrace jako syndrom), které budou doplněny množstvím dalších
filmových sekcí, koncertů, divadelních představení, přednášek či workshopů.
V cyklu Zamrzlý obraz – film a komiks, se představí tvorba filmových autorů, kteří jsou
s komiksem spjati osobně (např. Kevin Smith, Terry Zwigoff, Frank Miller, Marjane
Satrapi ad.). Dále se představí také komiksoví kreslíři, kteří zanechali otisk ve filmových
dílech (Robert Crumb, Harvey Pekar, František Skála ad.) V oblasti animovaného filmu
a komiksových adaptací existuje také řada raritních počinů, jejichž výběr bude na LFŠ rovněž
představen.
Těšit se můžete i na retrospektivy současných rakouských a belgických tvůrců, např. Ulricha
Seidla, či bratří Dardennů, ale i českých režisérů Václava Vorlíčka a Věry Chytilové.
Letošní ročník se bude také věnovat tématu 100 let polského filmu.
Francouzskou kinematografii bude zastupovat filmové
neobaroko v čele s Leosem Caraxem, Jean Jacquesem
Beineixem a Lucem Bessonem. Filmové magazíny
zemí Visegradu představí, stejně jako loni, výběr filmů
jednotlivých kinematografií, a během celé LFŠ bude
probíhat i kurz vedený pedagogy z FAMU. Vrcholem
doprovodného programu bude vystoupení newyorské
písničkářky a zpěvačky Suzanne Vega, která na LFŠ vystoupí
26. července se dvěma vynikajícími kolegy, kytaristou
Gerry Leonardem (známým také rozsáhlou spoluprací
Erik Truffaz,
s Davidem Bowiem) a baskytaristou Mikem Visceglianem
svetoznamy
trumpetista
(spoluhráčem Philla Collinse, Bruce Springsteena aj.)
Medem, Amos Gitai, Veit Helmer, Peter Hames a řada dalších. Více zajímavých jmen i seznámení se
s již proběhlými tématy LFŠ od roku 1993 se dozvíte na www.acfk.cz
Asociace českých filmových klubů , Nám. Míru 860 , 68601 Uherské Hradiště , tel: +420 572 501 989
27
historie
Historie fotografie
2.
část
V pøedchozím vydání jsme vám nabídli èlánek o úplných
poèátcích vzniku fotografie jako takové. Dalším posunem
v historii byla její barevnost. Než se nám však naskytnul pohled na barevnou kvetoucí louku èi èervená líèka našich nejbližších, musela tomu všemu opìt pøedcházet celá øada náhod, okolností a chytrých vynálezcù.
Vítejte pøi ètení druhé èásti historie fotografie, tentokrát, jak jinak –
barevné. A jako malý bonus pøidáváme i vznik fotografie kriminalistické.
Minule jsme skončili rokem 1889, konkrétně výrobou svitkových filmů do fotografických přístrojů zn.
Kodak. Vraťme se ještě v čase malinko nazpátek, a to do období kolem roku 1854, kdy se začali v Paříži
objevovat lepenkové podobenky s názvem cartes-de-visite. Stovky malířů tím přišli o práci, ale rychle
se začali přetransformovávat na kolorování těchto, tehdy ještě černobílých, fotografií. O šest let později pracovalo jen v Paříži přes 30 000 lidí ve fotografickém průmyslu.
První barevná fotografie na světě se objevila 17. května 1861. Za svou existenci vděčí
britskému fyzikovi Jamesi Clerkovi Maxwellovi, ten zjistil, že naše oko rozlišuje
tři základní barvy – modrou, zelenou a červenou. Promítl na
plátno současně tři černobílé
snímky barevné řádové stuhy,
přes červený, zelený a modrý
filtr. Ty byly předtím exponovány přes filtry stejných barev.
Prokázal tak princip aditivního míchání barev. Ve skutečnosti však byla použitá
exponovaná fotocitlivá emulze necitlivá na
červenou barvu. Místo červené byla na snímku
přes červený filtr exponována okem neviditelná ultrafialová část
spektra. Kvůli své komplikovanosti byla tato
technika však prakticky
nepoužitelná.
První barevná fotogafie
Na výzkumy Jamese Maxwella navázal francouzský průkopník Louis Ducos du Hauron.
Od roku 1862 pracoval několik let na praktickém způsobu záznamu barevných fotografií
pomocí dvou barevných systémů: subtraktivního (žlutá, azurová, purpurová) a aditivního
28
(červená, zelená, modrá) barevného systému.
Roku 1868 tyto metody patentoval. Osvítil
bromostříbrnou kolodiovou desku výtažkovými filtry a zhotovil tak diapozitivy zabarvené
do červena, modra a žluta. Tyto tři části pak
musely být k získání konečné fotografie zcela přesně položeny přes sebe. Kvůli vysokým
nákladům se však tato metoda v praxi mnoho
nepoužívala. Jednou z prvních barevných fotografií je Landscape of Southern France, pořízená subtraktivní metodou roku 1877.
Pohled na Agen, Francie roku 1877
od Louise Ducose du Haurona
Zároveň s Hauronem objevil podobný systém
Charles Cros, který s ním později spolupracoval.
Roku 1888 F. E. Ives vyvolal tříbarevnou fotografii, tu pak Němec A. Miethe od roku 1903
používal v praxi. A. Miethe vynalezl také panchromatické zcitlivění pro reprodukci barevných tónů. V letech 1902–1904 ruský vědec
a fotograf Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij pracoval v Miethově laboratoři a plně si
osvojil jeho techniku. Celý svůj život zasvětil
jejímu zdokonalování a vytvořil sbírku fotografií – Krásy Ruska v přírodních barvách. Jedná
se o největší existující sbírku trojitých černobílých negativů světa, která je uložena v americké Kongresové knihovně.
Autochrom –
raný proces barevné fotografie
Dalšími, kdo se zabýval barevnou fotografií,
byli roku 1904 v Lyonu bratři Auguste a Louis
Lumièrové, kteří představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem a umožnili v praxi vyrobit fotografii jedním jediným snímkem. Originální
fotografie zhotovené touto technikou překvapí svými jasnými barvami, stálostí obrazu, ale
bohužel z takových fotografií se nedaly tvořit
kopie. Také výroba těchto fotografií byla velmi
náročná.
29
historie
Autochrom v Èechách
Vynález digitální fotografie
Průkopníkem této techniky v Čechách se stal
Vladimír Jindřich Bufka, který se s autochromem seznámil přímo v Lyonu u bratrů Lumièrů.
Pomocí této techniky fotografoval barevně
v galeriích Paříže, Moskvy a Petrohradu
díla slavných mistrů. V Praze o autochromu pořádal přednášky
a napsal knihu O fotografování
v barvách pomocí desky autochromové, která vyšla v roce
1910.
V roce 1969 vynalezli George Smith a Willard
Boyle snímače typu CCD a v následujícím roce
zabudovali CCD do fotoaparátu. Teprve roku
1981 společnost Sony vyrobila první fotoaparát, který místo filmu na chemickém principu
zaznamenával obraz na elektronické prvky
CCD. Jeho analogové výstupy se zapisovaly na
disketu. V běžném prodeji byly digitální fotoaparáty od roku 1996 i v Česku. Po roce 2000
začaly vytlačovat běžné kinofilmové.
Makrofotografie
Bromolejotisk
Jedná se o ušlechtilé fotografické tisky, které
vyšly z techniky olejotisku. Tato technika byla
oblíbena a ještě stále je, především pro svůj
jemný vzhled fotografie. Proces spočívá ve
vybělení obrazu. Fotografie se vyvolá běžným
způsobem a v roztoku s dvojchromanem
draselným vybělí. Obraz se ustálí, pečlivě
se vypere a nechá se
uschnout.
Důležité
je, že fotografii musíte vyvolat na stříbrobromidovém fotopapíru. Zajímavé také
je, že želatina vybělí
nejvíce ta místa, která
měla nejhlubší stíny.
Poèátky a rozšíøení barevné fotografie
V roce 1884 vyrobil George Eastman první fotografický film.V roce 1888 uvedl první filmový
fotoaparát pod obchodním názvem Kodak.
Rok 1925 byl na trh uveden fotoaparát Leica,
používající 35 mm film, který se od té doby
stal standardem maloformátové fotografie. Od
roku 1935 jsou na trhu i barevné filmy, v roce
1963 vyvinula firma Polaroid emulze umožňující vytvářet barevné snímky, které nepotřebovaly žádné další zpracování a fotografie se na
nich objevila několik minut po expozici.
30
Jedná se o fotografování detailů, kdy je daný
objekt menší než jeho obraz na filmu či snímači. Nejčastěji se takto fotografují drobní živočichové, jako jsou motýli, mouchy, dále malé
rostlinky apod.
Holografie
Velkým posunem kupředu ve světě fotografie
byl i vynález holografie, kterou rozpracoval
anglický fyzik maďarského původu Dennis
Gabor. V roce 1971 za tento objev dokonce získal Nobelovu cenu. Opravdový rozvoj
hologramů nastal až v 60. letech 20. století,
kdy byl vynalezen i laser. Jedná se o určitou
metodu záznamu trojrozměrového vybavování obrazu, která je založena na interferenci
koherentních světel laserů. Teprve ale až v 80.
letech šlo produkovat hologramy i v barevném
provedení.
Historie kriminalistické fotografie
Fotografie se už od svých počátků těší velkému zájmu vědců i umělců. Brzy ji začala využívat také armáda, policie a bezpečnostní složky. Například v Praze bylo policejní album
založeno v roce 1895. Pro lepší přehlednost
a detailnější klasifikaci byli zadržení zloději fotografováni i s odcizenými předměty. Samotné
fotografování se však neobešlo bez konfliktů.
Teprve francouzský kriminalista Alphons Bertillon, zakladatel kriminalistické antropometrie, ve své brožuře „La photographie judicaire“
vydané v roce 1890 navrhl, fotografovat hlavu
zločince samostatně z různých poloh. Sám
také pro tento účel zkonstruoval otáčivou
židli. Jeho návrh se ujal, byl zaveden do policejní praxe a do dnešních dnů se prakticky nezměnil. V Praze byl 14. října 1895 podle těchto
pravidel fotografován první pachatel – zloděj
Josef Štefel. Byl prvním zločincem, zařazeným
do právě vznikající fotografické sbírky. Od roku
1859 se začala pořizovat fotodokumentace
místa činu. O deset let později se do policejní
praxe zavedlo fotografování stop. První pokusy v oblasti kriminalistické expertizní fotografie byly prováděny již v roce 1869.
Závìrem
Když vznikla barevná fotografie, hodně lidí si
myslelo, že je to konec černobílé fotografie.
Většina sice k barevnému focení přešla, ale
na určité věci, jako např. technické fotografie
nebo umělecké fotografie, se dodnes používá
fotografie černobílá. Podobná situace je u digitální fotografie, přinášející spoustu nových
možností, které nejsou možné u klasické fotografie. Fotografie se stala nedílnou součástí
našeho života. Dnes už lze udělat kopii fotografie a poslat ji e-mailem, mobilem, můžeme
si je tisknout sami doma pomocí tiskáren. Ale
ne vždy tomu tak bylo. Aby mohla existovat
budoucnost, musí existovat historie. Všechny
techniky, metody a vynálezy světa mají svoji
historii. Přítomnost zase zajišťuje další budoucí
vývoj a tím pádem samozřejmě i budoucnost
a s ní pokrok. U fotografických technik je tomu
také tak. Aby mohly vzniknout fotografie, musely vzniknout také fotoaparáty, a tak si příště
povíme něco o historii klasických fotoaparátů
až po ty nejmodernější.
redakènì zpracováno
zdroj: www.historiefotografie.cz
foto: www.archiv.cz
31
vzpomínka
Vzpomínka
V mìsíci kvìtnu, kdy všechno krásnì
voní a kvete, dokvetl bohužel život
geniálního vypravìèe, skvìlého herce
a èlovìka se srdcem na dlani, ne kterého nelze zapomenout. Miloval víno,
ženy, zpìv, rád si také zakouøil. A na
co by jinému nestaèilo sto let, to on
stihl za polovinu. Zemøel o rok døíve,
než pøišla sametová revoluce a bohužel i o ètyøi roky døíve, než vznikla
NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Jistì by
byl jejím èestným èlenem a pøi každém
setkání by všechny kolem bavil a rozveseloval. Ale osud to zaonaèil jinak. Nedopøál mu život dlouhý, avšak dopøál
mu život pestrý. A že si ho umìl užít.
Herec národa
– Vladimír Menšík
Malý „Ladík“ se narodil 9. října 1929 v Ivančicích na Moravě. Už jako malý rád chodíval na
poutě, hody a různé veselice. Přitahovalo ho
veškeré komediantské dění, miloval šumaře,
kteří chodili dům od domu, hráli, zpívali a vybírali do klobouku. V podvědomí, které po sobě
zanechal, zůstane, že byl z mnoha dětí, měl
však pouze jen jednu sestru Olinku, která byla
o tři roky mladší a kterou měl moc rád. Ovšem
jeho teta, tedy sestra maminky, ta měla dětí
šest, takže příběhy bratranců a sestřenic už tak
zcela smyšlené nebyly. Jako malý prý strašlivě
zlobil a býval neustále potlučený. Byl však také
talent od Boha. Uměl hrát na housle, na klavír,
na klarinet i na mandolínu. Zkoušel také na
harmoniku, ale s tím ho prý tatínek hnal. Ladík
zkoušel, co se dalo. Když se například dala sestra s kamarádkami na šití, sedl si vedle a učil
se to s nimi. Od maminky – švadleny měly děti
spoustu odstřižků a vyráběly si z nich první
loutky. S těmi pak Laďa vymýšlel a hrál divadlo.
Nakonec dostal od tatínka loutky opravdové.
Později s kamarádem ze Sokola, Maláčem, dávali dohromady krátké skeče, začali psát hry
32
a sami v nich i hráli. Říkali jim dvě em. To už
bylo jasné, čím chce být – hercem.
Se sestøièkou
S maminkou a sestrou
S rodièi
Pod svá ochranná křídla ho vzal Adolf Pištělák,
u něhož začínal v hudebním souboru. Otci se
však synovo „umělecké dovádění“ nelíbilo,
a tak musel Vladimír napřed řádně vystudovat
průmyslovou školu a po nějakou dobu pracoval v Brněnských strojírnách. Divadlo však lákalo neustále. Pokusil se dostat na brněnskou
JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), pokus se zdařil napodruhé.
Po absolutoriu, v roce 1953, dostal umístěnku do Vesnického divadla, kde jej v roce 1955
objevil E. F. Burian a angažoval ho. Dostal zde
příležitost hrát, zpívat, tančit i recitovat. Ačkoliv byl tímto prostředím plně pohlcen, zatoužil
přece jen poznat i prostředí filmové.
K jeho vůbec prvnímu účinkování před kamerou došlo v roce 1949, ve snímku Velká příležitost, a to víceméně jen coby komparsista.
Teprve ve snímku režiséra Alfréda Radoka, Dědeček automobil, kde si zahrál roli italského
mechanika, na sebe upozornil výrazněji. Kvůli
své práci u filmu se však dostal do konfliktu s E.
F. Burianem, o němž bylo známo, že filmu příliš neholdoval. Menšík proto z divadla odešel
a v roce 1958 podepsal smlouvu s Filmovým
studiem Barrandov. Na divadelní prkna se pak
vracel už jen ojediněle. Mělo to tak být, neboť
na přelomu 50. a 60. let se tak mohla naplno
rozjet Menšíkova filmová kariéra, která
se pomalu stávala
nepřekonatelnou.
„Ladík“ byl dobrák
a šprýmař od pohledu, proto byl také
režiséry povoláván,
aby i v některých, ne zrovna komediálních žánrech, kořenil napětí a vážnost humorem. Stalo
se tak například ve válečném filmu Karla Kachyni z roku 1960, Práče. Manželka Olga Menšíková na účinkování Vladimíra v tomto filmu
vzpomíná: „Když jsme spolu začali chodit, běhali za námi malí kluci a volali: »Práče! Práče!« Já
ten film tenkrát ještě neznala, ale už z toho, jak
ti kluci byli nadšení, jsem tušila, že na ně musel
Vladimírův výkon silně zapůsobit.“ Menšíkovy
herecké výkony narůstaly a postupně působily
na všechny, kteří u světa filmu (ale také televize) něco znamenali. Dokázal bravurně ztvárnit
role komické, tragikomické i dramatické. Vzpomeňme např. číšníka
Kiciho v detektivce
105% alibi, školníka
ze snímku Až přijde
kocour, či působivé
ztvárnění mnicha Bernarda ve zfilmované
Vančurově baladě režiséra Františka Vláčila, Markéta Lazarová.
Velkou roli mu nabídl také režisér Vojtěch Jasný, který jako jeden z mála dokázal Menšíka
herecky ukáznit. Přidělil mu postavu jednoho
ze sedmi kamarádů ve filmu Všichni dobří
rodáci, postavu, která má zvláštní přízvisko
„Jořka s pyřkem“. Tento film vypovídá o našem
národním poválečném osudu a je naplněním
hereckého osudu Vladimíra Menšíka. V době
natáčení mu bylo teprve třicet devět let a už
dosáhl hereckých výšin. Jen někteří herci totiž
dokáží ztvárnit postavu v rozpětí mezi komickým a tragickým. A kteří? Jen ti nejlepší! K těm
bezpochyby Vladimír Menšík patřil a nebýt postupující nemoci, určitě by se o něm dozvěděl
celý svět.
Režisér Miloš Forman, který obsadil Menšíka
už v roce 1965 do filmu Lásky jedné plavovlásky, se ozval ze Spojených států s nabídkou
účinkování ve filmu Ragtime (1981). Ani by
nevadilo, že herec uměl jen trochu anglicky,
Forman měl pro něj připravenou roli emigranta, avšak Menšík si povzdechl, že by se udusil
už v letadle. Od Miloše Formana to přitom nebyla jen kamarádská služba, byl si velmi dobře vědom Menšíkových hereckých kvalit. To
si ostatně byla vědoma většina režisérů. Mezi
nimi třeba i režisér Zdeněk Podskalský, který
o něm prohlásil: „Láďa stačil sám na několik
směn posluchačů, přičemž ani v nejmenším ne-
33
vzpomínka
polevil na kvalitě. Naopak, zdálo se, že čím déle
vypráví, tím větší je to legrace.“ Od režiséra, který sám vyráběl televizní zábavu, jistě poklona
zasloužená. Podskalský obsadil Menšíka také
do fenomenálního filmu Světáci, kde dostal
roli podvedeného Hodoňáka, který sedl na lep
lehké pražské děvě Božence, kterou stejně bravurně ztvárnila Jiřinka Bohdalová. U Menšíka
se nejednalo přímo o roli hlavní, proto si dovolil hodně improvizovat (což mu ostatně, např.
i jako Vlastu Burianovi, bylo dovoleno často
i v rolích hlavních). Tato improvizace a jeho herecké podání rázem vystřelilo nepatrnou roličku mezi ty „velmi patrné“. A tak bychom mohli
pokračovat dál a dál. Desítkami, ba i stovkami
příběhů, kdy Menšík dokázal na sebe upoutat,
třeba i coby jen „věšák na kabát“. Vždy cítil povinnost obveselovat všechny kolem a nezáleželo mu na tom, zda na něj přitom míří kamera,
či nikoliv.
Miloš Kopecký, který označil Vladimíra Menšíka za přírodní úkaz, o něm napsal: „Režiséři,
kteří jej obsadili, mohli mít podle mého názoru
dva pocity: jistotu a mírnou obavu. Jistotu, že to
bude náramné, a obavu, jestli ho zvládnou. Tušili, že před kamerou nebudou mít jenom skvělého
herce, ale výbušninu.“
víno, Zralé víno a Mladé víno, kde si Menšík
zahrál vedle slovenské filmové herečky Božidary Turzonovové hlavní roli předsedy JZD.
Byť jsou reakce na tuto trilogii rozporuplné,
Menšík ji měl rád. Natáčelo se v Pálavicích, ve
vinném kraji Jižní Moravy, kde se Menšík cítil
jako ryba ve vodě. Jen si například vzpomeňte,
s jakou láskou zde dokázal mluvit o víně, leckterý vinař by se mohl přiučit. Menšík však tuto
Výbušnina to tedy byla. V 70. letech se Menšík
objevoval převážně v komediálních rolích, a to
jak ve filmech, pohádkách, tak i v seriálech. Za
dlouhou řadu jmenujme např. Pane, Vy jste
vdova!, Dívka na koštěti, Což takhle dát si
špenát, Jak utopit Dr. Mráčka..., Půl domu
bez ženicha, Parta hic, televizní seriály; Arabela, Pan Tau, Chalupáři, Nemocnice na kraji města a řada dalších. Je třeba vzpomenout
také trilogii režiséra Václava Vorlíčka; Bouřlivé
lásku pouze nehrál, bohužel ji měl, více než je
zdrávo, také v civilním životě. Alkohol mu byl
častým společníkem. Celou vážnost situace
dokázal bravurně ztvárnit opět i ve filmu. Jeho
herecký výkon v celovečerních filmech Ikarův
pád a Tažní ptáci je jedním s největších lidských i uměleckých odkazů v tématu boje s alkoholem. Menšíkův „úděl“ zde dohání diváka
až k slzám.
34
řili spolužák z JAMU Lubomír Kostelka (Lubin),
Jiřinka Bohdalová, Jiří Sovák, Oldřich Velen, Pepík Zíma, Zorka Kohoutová, Stella Zázvorková,
režisér František Filip – a vlastně všichni. Nedá
se říct, že by ho někdo neměl rád. Za všechny
to výstižně vyjádřil Rudolf Hrušínský: „Vladimír
Menšík – umělec, člověk a přítel v pravém slova
smyslu. Nikdy mezi nás nevstoupil ani stín závisti
nebo něčeho podobného. Škoda, přeškoda vzácného člověka, který nežil zbytečně.“
Poslední filmová role Vladimíra Menšíka
DOBŘÍ HOLUBI SE VRACEJÍ
Ale pojďme raději k něčemu veselejšímu. Vladimír Menšík byl excelentní vypravěč. Miloval
publikum a publikum milovalo jeho. Nejlépe
se cítil doma, mezi svými. Když byli například
se ženou Olgou na konci šedesátých let ve
Francii, byl tam celý nesvůj a už se těšil zpět
domů. „Políbil jsem na letišti tu naši rodnou
zem“, vykládal po návratu: „máme tady sice
houby, ale zaplať pánbůh, že jsem zpátky.“ Brzy
nato, bylo mu kolem čtyřicítky, ho nemoc –
těžké astma, přepadla poprvé. Vůbec to nešlo
dohromady s jeho zdravotní vitalitou. Nějaký
čas si pobyl v nemocnici a už do konce života
musel zůstat závislý na lécích. Nemoc ho připravila o spoustu rolí, ale i tak jich není málo.
V kolika pořadech vlastně účinkoval, se ani
vyčíslit nedá. Byl vynikajícím vypravěčem a tak
ho v roli konferenciéra a baviče, téměř od samého počátku, využívala i televize. Za zmínku
stojí určitě televizní cyklus Bakaláři, četné Silvestry, množství estrád a hudebně zábavných
pořadů. Jeho spontánní vztah k lidem a schopnost rychle navazovat kontakt, byly využity
také např. v roli moderátora v pořadu Křeslo
pro Hosta.
Vladimír Menšík byl dvakrát ženatý. Se svou
první manželkou Věrou měl dvě děti, Petra
a Vladimíru, z druhého manželství s ženou Olgou měl syna Honzu a dceru Martinu, která je
také herečkou. Všechny jeho děti se spolu stýkají a mají mezi sebou přátelské vztahy, vždyť jim
taky táta vštěpoval: „Všechny jste moje, musíte
se mít rády!“ K jeho největším kamarádům pat-
Vladimír Menšík vystupoval doslova ve stovkách pořadů, ve filmu a televizi vytvořil přes
150 rolí. Vždy si přál, jen aby hlavně nezemřel
v posteli. Téměř se mu to splnilo. Ještě dva dny
před svou smrtí vystupoval v televizním pořadu Abeceda, ale už to byl trochu jiný Menšík,
než jakého jsme doposud znali, při závěrečné
děkovačce ho musela podpírat Jitka Molavcová. Den nato pobýval u maminky v Brně, večer
měl účinkovat v přímém přenosu brněnského
zábavného pořadu v hale Rondo. Do poslední chvíle si nechával zjišťovat, kdy nejpozději
může přijít. Už nepřišel. V neděli večer, 29.
května 1988 v brněnské nemocnici U svaté
Anny, zemřel. Bylo mu teprve 59 let.
Česká veřejnost přišla o největšího herce všech
dob. V den, kdy bylo možné se naposled s Vladimírem Menšíkem rozloučit, přišly neuvěřitelné davy lidí, stovky a stovky metrů se od
Rudolfina přes náměstí a most, na druhý břeh
Vltavy, táhl mlčenlivý zástup těch, kteří ho milovali. Nejenom proto, že byl vynikajícím hercem, ale prostě proto, že byl...
vzpomínka
Dodatek: Na závěr našeho emotivního vzpomínání bych ráda přidala něco
veselého. Ladinek by to tak určitě chtěl – Když se Vladimíra Menšíka zeptali, jak to, že je takový černý a kudrnatý, tak odpověděl: „Víte, u nás
v obchodě u Lamploty stával u vchodu takový černoch, maminka tam chodila nakupovat a... … Však vidíte.“
Ocenění: nejpopulárnější herec
roku 1969, 1973, 1974, 1978. V roce
1973 získal múzu pražských diváků
Thalia, v roce 1977 Zlatý květ, dále
v roce 1974 titul Zasloužilý umělec a v roce 1978 Národní umělec.
19. června 2008 oslavila Česká
kinematografie sto deset let od
svého založení. K této příležitosti vyhlásila Česká televize anketu
o nejoblíbenější herecké osobnosti
„Hvězda mého srdce“. V mužské
kategorii byl mnoha srdci zvolen
Vladimír Menšík.
Rodný dùm
36
zdroj: použity citace z knihy Poctaa Vladimíru Menš
Menšíkovi,
enšš
nakl. HAK, Praha 1997
foto: filmový archiv pana Antonína Rùžièky a archiv A. Stuškové
Památník Alfonse Muchy
IVANČICE (STARÁ RADNICE)
STÁLÁ
EXPOZICE
ALFONSE MUCHY
Expozice světoznámého ivančického rodáka, secesního malíře, grafika a dekoratéra, zakladatele české školy klasického
fotografického aktu - Alfonse Muchy, byla slavnostně otevřena 24. července 2003, v den 143. výročí umělcova narození. Nachází
se v nově zrekonstruované renesanční budově Staré radnice, v jejímž zadním traktu se Alfons Mucha 24. července 1860 narodil.
STÁLÁ
EXPOZICE
VLADIMÍRA MENŠÍKA
Expozice známého ivančického rodáka, nezapomenutelného komika, baviče, konferenciéra a především skvělého herce,
byla otevřena 9. října 1999 k nedožitým 70. narozeninám této herecké osobnosti. Na počátku roku 2003 se přestěhovala,
spolu s Kulturním a informačním centrem Ivančice, do přízemí nových historických prostor budovy Staré radnice. Expozice je
sestavena z osobních věcí, rodinných fotografií, dokumentů a fotografií z mnoha filmů. Po celou dobu prohlídky provází hlas
Vladimíra Menšíka.
Otevírací doba KIC Ivančice, Expozice A. Muchy, Expozice Vl. Menšíka a výstavní galerie
pondělí, středa
9.00–12.00
úterý, čtvrtek, pátek
9.00–12.00
sobota, neděle, státní svátky 13.00–17.00
13.00–17.00
13.00–16.00
soboty a neděle
v červenci a srpnu
9.00–12.00
13.00–17.00
(poslední prohlídky 30 min. před koncem otevírací doby)
KIC Ivančice, Palackého nám. 9, 664 91 Ivančice, tel./fax 546 451 870, e-mail: [email protected], www.kic.ivancice.cz
37
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
21. června / Radúz a Mahulena. Zeyerova dramatická báseň, patřící k nejkrásnějším příběhům lásky,
které české jeviště zná. V režii J. A. Pitínského uvádí Národní divadlo. Začátek v 17. 00 hod.
www.narodni-divadlo.cz
19. června / Lukas Bärfuss – Autobus. Trochu hororová, trochu groteskní, ale především nesmírně
působivá hra s tlakem téměř apokalyptickým. Erika se jedné noci ocitne uprostřed lesů kdesi v horách.
Nastoupila totiž do špatného autobusu. 19. 6. v 10. 00 hod. veřejná generálka, 22. 6. v 19. 00 hod.
předpremiéra. Uvádí Švandovo divadlo na Smíchově.
www.svandovodivadlo.cz
27. června / Hra kouzel a magie. Nové představení iluzionisty Pavla Kožíška plné neuvěřitelných
kouzel a perfektní zábavy nejen pro děti. Začátek představení v 14. 00 hod. Divadlo kouzel Pavla
Kožíška, Mírové náměstí 44, Líbeznice u Prahy.
www.divadlokouzel.cz
Brno
14. června / Den žonglování. Po roce bude opět Lužánecká terasa v Brně patřit žonglérům a také
těm, kteří by s žonglováním rádi začali nebo se na něj jen rádi dívají.
www.legrando.cz
Plzeň
12.–14. června / Historický víkend. Plzeň opět ožije tanečníky, hudebníky a kejklíři. Hlavní scéna
přichystá svůj program přímo na náměstí Republiky a další najdou návštěvníci v proluce v Křižíkových
sadech, v Pivovarském muzeu nebo u morového sloupu. Vstup na všechny scény je zdarma!
www.plzen.cz
Kutná
Hora
20.–21. června / XVIII(18) královské stříbření Kutné hory. Tato akce je jednou z největších
historických akcí v Evropě. Celé město se vrátí o 600 let nazpátek, aby spolu s návštěvníky přivítalo
krále Václava IV s jeho chotí i družinou.
www.nulk.cz
Strážnice
25.–28. června / 64. ročník Mezinárodního folklorního festivalu – Strážnice 2009. Přehlídka
lidových tanců, kultury, zpěvu a tradičního folkloru. To vše v prostorách zámeckého parku i v ulicích
malebného slováckého městečka na jihu Moravy.
www.straznice.cz
Český
Krumlov
17. července–22. srpna / Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2009. Na oslavu své
dospělosti a zároveň výročí 700 let města připravil 18. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český
Krumlov skvostné hudební narozeninové menu, čítající 20 koncertů a představení.
www.festivalkrumlov.cz
V pøíštím vydání: osobností èervnového vydání bude bývalý sportovní komentátor Jaroslav
Suchánek, vzpomínat budeme na velkého herce malých rolí Jiøího Líra, povíme si nìco o historii
fotoaparátu a ostatními tématy se nechejte pøekvapit ))
Podìkování: Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Pražský komorní balet Pavla Šmoka, Mìstská divadla
pražská, Slovácké divadlo Uh. Hradištì, Letní filmová škola Uh.Hradištì, KIC Ivanèice,
RWE Transgas, a.s., NÚLK Strážnice.
Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.
38
kalendárium
Kalendárium
Pan Jan Širc (Společnost koncertních umělců)
narozen 3. 5. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2005
Paní Jiøina Bohdalová (Herecká asociace)
narozena 3. 5. 1931, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2001
Kvìten
dodateènì blahopøeje všem
uvedeným jubilantùm k jejich
narozeninám.
Paní Libuše Havelková (Herecká asociace)
Pan Jan Popp (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
Pan Vojtìch Jouza (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
SENIOR PRIX – cena,
kterou udìluje NADACE
ŽIVOT UMÌLCE jako
podìkování za celoživotní
umìleckou èinnost.
Pan Vladimír Brabec (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
Pan Dalibor Jedlièka ( Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
Paní Milada Šubrtová (Herecká asociace)
Pan Miroslav Kùra (Herecká asociace)
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
Nadaèní listy
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
Nad aèní listy
JAR OS LAV
ÈEJKA
básník
pohybu
ZITA
TOVÁvívínnk
u...
KABÁles
o vee nk
e ou
obl
ob
s nno
U -slo 2 final.indd
EELL
KAREL
UD
U
D RÝ
RÝ
MOUDRÝ
JARMILA
102 let
t
Nadaèní
listy
Jiø í
SUCHÝ
Gentlemanem
v každé dobì
– to je jen
jen mžik...
mžiik...
m
ze srdce...
è.6/08 øíjen
è.5/08 záøí
28.5.2008 9:33:41
1
8 8:41:18
U -slo 3 final.indd 1
23.9.2008 10:38:01
15.4.200
è.7/08 listop
ad
Nadaèní listy
N d è í listy
Nadaèní
Nadaèní listy
Eva Hrušková
Nadaèní listy
N
Ema Skálová
– šśastná Popelka
Krása a temperament...
Václav
Václ
la v Pokorný
è. 12/kvìten 2009
200
09
øíkejj mii tto
o prosím
p
potichouèku ...
è.8/prosinec 08–leden 09
è.9/únor 2009
František Peterka
kaa
Zorka Kohoutová
Královna èeské dechovky
herec s duší sportovce
è. 10/bøezen
10
0/bøezen
/
2009
è. 11/duben 2009
TAJENKA: Tv film s Vladimírem Menšíkem.
Tajenka: Tažní ptáci
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------
PØEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 100 Kč
roční předplatné 200 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum ......................................................
40
Podpis ..................................................................
41
www.rwe.cz
ENERGIE ČESKÉHO FILMU
Jak se krotí krokodýli, Rafťáci, Účastníci zájezdu, Grandhotel, Bestiář, Gympl, Medvídek,
Nejkrásnější hádanka, O rodičích a dětech, Tobruk, Nestyda, Líbáš jako Bůh,
Oko – Tvář ve zdi, Nickyho rodina, 3 sezóny v pekle

Nadační listy č. 12: květen 2009

Transkript

Podobné dokumenty

Vlastivědné listy č. 3, 2009

MUDr. Erben: Naše zdraví ničí korupce

pdf3,0 MB - Eknihyzdarma.cz

Občasník 3/2009

nejnovější triumf

Nadační listy č. 18: prosinec 2009 – leden 2010

Nadační listy č. 13: červen 2009

Nadační listy č. 11: duben 2009

Česká silnice únor 2016

požitek dokážu udělat ze všeho

Soutěľ Jiřího Levého 2006 Gilles Rozier: Láska bez

m3f-podhrazsky-metodika - Projekt oblasti podpory OP VK

Digitální fotografie

Supervize v TK - Jakub Kabíček