Historie osady Františkov Mešní kaple Františkov/Franzberg

Františkov
Historie osady Františkov
Františkov – Franzberg – téměř zaniklá osada, která
vznikla parcelací tzv. horního panského dvora – Hartenbergu ve Velkých Kuněticích patrně v roce 1798. Šlo o parcelaci půdy v rámci tzv.Josefínské reformy císaře Josefa II. Majitelem panství a tedy i Velkých Kunětic byl od roku 1797
Franz, svobodný pán von Strachwitz. Po něm dostala jméno
i druhá osada vzniklá za této parcelace – Strachovičky (Strachwitzthal). Je více než pravděpodobné, že také Františkov
(Franzberg) byl pojmenován podle tohoto majitele, i když
R. Zuber uvádí, že jméno mu dali po vrchnostenském úředníkovi Franzi Hackenbergovi, který prováděl výměru jednotlivých statků. Celková výměra pozemků byla
asi 49 ha. Osadníci si kupovali statek do svobodného vlastnictví, ale zavazovali se
postavit dům a plnit další povinnosti: platit farní desátky, udržovat cesty, platit daň
z gruntu vrchnosti a podřídit se vesnickému soudu. Většinou pocházeli z Velkých
Kunětic, část ale přišla též z Mikulovic a jejich osad. Mimo zemědělství se živili jako
nádeníci. Ve Františkově byl lom, hostinec – Leonhard Krusche, č.p. 25 a na seznamu
osady z 30. let 20. stol. je i kaple – č.p. 19, zasvěcená pravděpodobně sv. Marii.
Panelová cesta k letišti, 2010
Strom uvnitř kaple
na státní hranice a z Písečné do Velkých Kunětic na státní hranice s napojením na
německou železniční síť. Závazek vybudovat trať do Bernartic byl realizován v roce
1895, ale plánovaná odbočka do Velkých Kunětic zůstala na rakouské straně jen nesplněným snem a to i přesto, že na německé straně byla železnice ke státní hranici
vybudována. Ještě jednou svitla naděje, že do Velkých Kunětic dorazí dráha a uskuteční se napojení na německé železnice. To když se kamenická firma Kulka a spol.
vlastnící vlečku ze Žulové ke svým lomům v Černé Vodě dostala do finančních obtíží
a nabídla vlečku státním drahám, aby ji využily ke stavbě veřejné trati Žulová – Velké
Kunětice. Ale i z tohoto záměru nakonec sešlo. Kameničtí podnikatelé ze Supíkovic
a Velkých Kunětic tak i nadále sváželi formanskými povozy své výrobky na nádraží
v německé části Velkých Kunětic (dnes Slawniowice v Polsku), což naštěstí nebylo
příliš daleko. V současné době již trať není v provozu ani na polské straně a ve Slawniowicích ji připomíná jen bývalá nádražní budova z červených cihel s dodnes čitelným staničním nápisem Gross Kunzendorf.
Bývalá nádražní budova, Slawniowice v Polsku
Vývoj stavu obyvatel:
1806: 32 obyvatel–17 domů
1836: 182 obyvatel – 32 domů
1869: 181 obyvatel
1890: 200 obyvatel
1900: 169 obyvatel – 32 domů
1910: 191 obyvatel
1921: 187 obyvatel
1930:182 obyvatel – 32 domů
(Pramen: Bohumila Tinzová Zpravodaj Cesty ke kořenům 3–4/2008)
Mešní kaple Františkov/Franzberg
Doprava kamene a vápna formanskými vozy
Převážná část kamenických výrobků a vápna z Jesenicka byla vyráběna na export. O odbyt se především starali formani, kteří při svých cestách sháněli zákazníky. Někteří z nich se později sami stali kamenickými podnikateli. Převážná část
produkce končila v sousedním pruském Slezsku, ale výjimkou nebyly ani cesty do
vzdálených končin habsburské monarchie – např. dnešního Polska, Maďarska nebo
Ukrajiny. K přepravě těžkých bloků kamene sloužily zvlášť pevné vozy, které táhly až
čtyři páry koní. Od počátku 50. let 19. století se ale tempo budování kamenického
průmyslu a výroby vápna dramaticky zrychlilo a zdlouhavá a těžkopádná přeprava
pomocí formanských vozů postupně přestala uspokojovat zákazníky, neboť ti museli dlouhou dobu čekat na objednané výrobky. Místní kameničtí podnikatelé se
proto již roku 1854 obrátili na státní orgány se žádostí o povolení stavby železnice,
která by vyřešila problémy s odbytem jejich výrobků za hranice regionu. Uplynulo
ale ještě více jak 30 let, než v roce 1888 přijel na Jesenicko první vlak.
Plány na výstavbu železniční
trati do Velkých Kunětic
Jako první na Jesenicku byla v roce 1888 vybudována trať z Hanušovic přes Jeseník do Glucholaz. Při získání koncese na stavbu železnice se společnost, která její
výstavbu realizovala, zároveň zavázala, že vedle trati z Hanušovic do Jeseníku a na
státní hranice ke Glucholazům, vybuduje i její odbočky z Dolní Lipové do Bernartic
6. zasedání.
Tisk 696.
Překlad.
Návrh
senátorů H. Jokla, J. Polacha a soudr.
na vybudování železniční sítě v severní Moravě a ve Slezsku.
Jest nepopřenou skutečností, že ve starém Rakousku v žádné
části území dopravní poměry nebyly tak zanedbány jako v severní Moravě a ve Slezsku. Následek toho jest, že se průmysl nemůže
rozvíjeti, že v těchto územích panuje nouze a bída, že ročně tisíce
osob jsou nuceny se vystěhovati. Účinný prostředek k nápravě těchto poměrů, také se stanoviska státní správy povážlivých, byl by již
dán, kdyby konečně vybudovány byly pobočné slepé tratě. To platí
v prvé řadě o trati Opava–Horní Benešov, která prochází územím,
v němž panují nejsmutnější hospodářské poměry z celého Slezska.
Vybudování této tratě je především nutno v tom směru, aby odbočkou z Jakartovic do Vojnovic vytvořena byla přímá průběžná trať
Opava–Vojnovice. Současným vybudováním tratě Rýmařov–Sobotín byla by pak umožněna přímá průběžná doprava směrem západovýchodním mezi Čechami, severní Moravou a Slezskem na jedné
a Polskem na druhé straně. Bylo by to nejen uskutečněním jedné
z největších obchodně-politických nezbytností, nesčetné obce byly
by tím učiněny přístupnými pro světové hospodářství. V úzké souvislosti s touto průběžnou tratí jsou zamýšlené místní dráhy Horní
Benešov–Leskovec a Karlovec–Bruntál. Prvá přispěla by k tomu, že
by učiněny byly přístupnými veliké lesy a ložiska magnetovce, druhá
otevřela by bohatá ložiska čedičová. Postavením zde požadovaných
drah zjednáno by bylo krátké spojení napříč třemi zeměmi, přese
Čechy, Moravu a Slezsko, a hlavní trati Třebová–Přerov by se značně
ulevilo. Všechny zde požadované tratě jsou již trasovány, veškery potřebné práce jsou již vyřízeny, takže se stavbou možno ihned začíti.
Také všichni veřejní činitelé vyslovili se pro tyto železniční tratě.
Další nutnost záleží v tom, aby na tuto novou průběžnou trať připojeno bylo spojení mezi Opavou a Fulnekem resp. Bílovcem dalším vyvedením železniční tratě Opava–Hradec do Fulneku, odkudž
již jde dráha do Suchdola. Tato trať měla býti již stavěna v létech
1870–73, ve skutečnosti také bylo na různých místech započato se
stavbou potřebných mostů. Bursovní úpadek v roce 1873 přerušil
stavbu a nebylo pak v ní pokračováno. Tato trať vedla by bohatými
lesy a přiblížila by tím velký počet obcí, které dnes leží mnoho hodin
vzdáleny od dráhy, rovněž světovému hospodářství. Stát získal by
touto novou tratí nové spojení do Německa resp. Polska. Krátkou odbočkou ze Skřipova do Bílovce otevřelo by se také toto bohaté území
dopravnímu ruchu. Velikou důležitost této železniční tratě dokazuje
zajisté nejlépe skutečnost, že v době války byl úmysl vystavěti tuto
dráhu.
Další naléhavou nutností jest vybudování železniční tratě Albrechtice–Cukmantl a Habartice–Vrbno. Od více než 20 let snaží
se obyvatelstvo celé této krajiny, aby upozornilo povolané činitele
na bezpodmínečnou nutnost stavby této dráhy. Kdysi kvetoucí průmyslový okres vykazuje dnes jen pro nedostatek vhodných komunikačních prostředků nesmírnou chudobu. Vybudování dílčí tratě
Albrechtice–Heřmanovice nemůže však ještě znamenati uspokojení
nejnaléhavějších tužeb obyvatelstva. Místní dráhy mají býti tepnami, které hlavním tratím dodávají síly a látky. Železniční tratě ležící
v severozápadním Slezsku jsou však vesměs pobočné slepé tratě. Jak
stávající trať Mikulovice–Cukmantl tak Habartice–Vrbno potřebují
vybudování, mají-li odpovídati národnímu hospodářství. To by se
stalo vytvořením spojení z Habartic přes Heřmanovice do Cukmantlu. Tato trať učinila by naši dopravu neodvislou od ciziny, vyřadila
by trať přes Ziegenhals (Rruské Slezsko.). Rovněž potřebuje trať HeřminovyVrbno vybudování zřízením krátkého spojení do Cukmantlu.
Teprve tím by celá naše železniční síť doznala účelného vybudování,
z něhož by největší prospěch měl stát.
Konečně budiž ještě poznamenáno, že tratě Albrechtice–Heřmanovice a Sobotín již v rakouské říšské radě byly částí předlohy o místních drahách. Také spojení obou obcí Sandhýblu a Frýdberku,
jehož nutnost všemi činiteli dávno byla uznána, jehož provedení však se rozbíjí o strohé setrvání na 30%ním příspěvku
zúčastněných obcí, jest naléhavou nutností, aby zveleben byl
průmysl pro zpracování kamene a obyvatelstvu opatřena byla
práce.
Dalším, pro národní hospodářství nutným opatřením bylo by
další vedení dráhy z Budišova nad Budišovkou do Dvorce, tratě to
jen několika málo kilometrů, čímž by obě pobočné slepé tratě Suchdol–Budišov nad Budišovkou a Moravský Beroun–Dvorce, staly se
spojovací drahou. Poněvadž všechny krajiny, kterými nové železniční
tratě mají procházeti, jsou hospodářsky chudé, takže nejsou s to poskytnouti dosud vždy požadovaný stavební příspěvek 30 % stavebního nákladu, muselo by se zbudování těchto tratí státi z prostředků
státních a zemských.
Podepsaní navrhují:
Do předlohy o místních drahách, která má býti senátu předložena,
pojaty buďtež tyto železniční tratě:
1. Jakartovice–Vojnovice,
2. Horní Benešov–Leskovec,
3. Bruntál–Karlovec
4. Rýmařov–Šumperk,
5. Hrabišín–Sobotín,
6. Hradec–Fulnek,
7. Skřipov–Bílovec,
8. Albrechtice–Heřmanovice–Cukmantl,
9. Vrbno–Cukmantl,
10. Budišov nad Budišovkou–Dvorce,
11. Sandhýbl–Frýdberk.
V ohledu fomálním se navrhuje, aby tento návrh přikázán byl výboru
technickému. Náklad pro stavbu těchto železničních tratí potřebný
uhrazen budiž investiční půjčkou.
V Praze, dne 21. června. 1928.
Hans Jokl, Johann Polach,
A. Jarolim, Reyzl, Stark, dr Heller, Toužil, Včelička, V. Šturc, Beutel, Löw.
=
92
Občanské sdružení Jesenický horský spolek
Hradec-Nová Ves 19, 790 84 Mikulovice; IČ: 26991268
Kontaktní osoba: Pavel Stejskal – předseda, tel. 777 638 568, e-mail: [email protected]
Číslo účtu: 205101999/0300 ČSOB Poštovní spořitelna
IBAN: CZ34 0300 0000 0002 0510 1999, BIC: CEKOCZPP
Realizace: 2010
www.kutzer.cz
II. volební období.
QS
Kaple, 1920
Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928
RO
Interiér kaple, 1920
Nový krov kaple
\O
Kaple před opravou
Mešní kaple byla postavena, podle datování na kamenném vstupním portále,
v roce 1891 a byla zasvěcena sv.Marii. Při její stavbě byl použit i tradiční místní materiál – mramor. Kaple sloužila potřebám obyvatel osady Františkova, vzniklé parcelací půdy v rámci josefínských reforem. Poválečné vyhnání původních obyvatel
vedlo k vylidnění osady a následná desetiletí nezájmu způsobila chátrání kaple, ze
které zbylo jen obvodové zdivo. Díky pomoci dobrovolníků a dárců však kaple zůstává jako svědectví o životě i víře původních obyvatel osady.
Opravu kaple provedlo Občanské sdružení Jesenický horský spolek v letech
2007–2010 s podporou sponzorů a dárců, zejména Purkyňovy nadace, Nadace Via,
Nadace Občanského fóra, ČSOB a.s., firem Katr a.s., Levné nářadí s.r.o., Stavebniny
Přecechtěl a obce Velké Kunětice. Na obnově kaple se dále podíleli jak místní občané, tak rodáci a krajané, žijící ve Spolkové republice Německo.
BS\b]^`]XSYbPgZ`SOZWh]dt\
hO^]R^]`g<OROQS=92
Velké Kunětice
Do majetku baronů ze Skal se Velké Kunětice dostaly v druhé 17. století, když se
v roce 1660 provdala dědička šoltéství a statku Hartenberk Anna Kateřina za Václava Skálu z Velké Lhoty. Jejich syn Jan Bedřich ze Skal byl bílou vránou mezi tehdejšími feudály a po své smrti odkázal své prádlo a šaty chudým lidem a vysloužilým
vojákům. Bedřichův starší syn František Ignác byl členem zemské rady ve Vidnavě
a mladší Adolf Zikmud vstoupil do jezuitského řádu a působil dokonce jako misionář
v Paraguai. František Ignác měl se svou ženou Marií Josefou 11 dětí. Jejich nejstarší
syn Jan František se po studiích práv v Praze věnoval státní službě a zastupoval niské knížectví na zemském sněmu v Opavě a byl posléze i zemským hejtmanem. Cítil
se více státním úředníkem než správcem malého panství a tak Velké Kunětice roku
1781 prodal za 32 tisíc zlatých rodu Strachwitzů. Jeho mladší bratři Jan Bedřich a Jan
Antonín se dali na církevní dráhu a první z nich byl členem řádu kapucínů a druhý
děkanem kolegiátní kapituly v Nise. Nejvíce ale proslul nejmladší syn Františka Ignáce Jan Ferdinand, který se nastoupil dráhu důstojníka rakouské armády a dlouhá
léta bojoval v Itálii. V roce 1800 dokonce podepsal za habsburskou vládu příměří
s Napoleonem Bonaparte po bitvě u Marenga.
Vápenky
Letopočet vápenky
Vápenictví na Jesenicku
Bílé vápno, které se zprvu používalo jen na ochranu omítek domů, se pálilo v primitivních polních pecích nejčastěji přímo u zdroje vápence. Tyto milířové pece
– první vápenky – se nacházely nejčastěji ve svazích na okrajích polí a lesů. S nástupem průmyslové výroby v 19. století stoupla po vápnu poptávka. Účinnějšího zpracování místního vápence se dosáhlo výstavbou nového typu pecí, tzv. šachtovými
vápenkami, které byly vytápěny uhlím. Byly nejčastěji válcového a hranolového
typu. Byly rovněž stavěny u center výroby, zejména u přístupových cest, aby se sem
snadno dostal materiál. Na Jesenicku byly šachtové vápenky vystavěny ve Vápenné,
Velkých Kuněticích, v Supíkovicích, Horní Lipové a na Zálesí. Posledním vývojovým
stádiem vápenek jsou tzv. kruhové vápenky. Prvním stavitelem nejmodernějšího
typu vápenek na Jesenicku byl Anton Latzel, který v roce 1871 postavil ve Vápenné
první kruhovou vápenku. Impulsem pro obrovský rozvoj vápenictví bylo vybudování železnice v roce 1896 napojující tento region na železniční síť v tehdejším Prusku,
hlavním odbytišti vápna z Jesenicka. Po útlumu vápenictví během 1. světové války
se těžba místního vápence a pálení vápna dočkaly opětovného rozmachu. Od 50. let
20. století však výroba vápna na Jesenicku postupně ustávala a na tehdejší dobu již
zastaralé vápenky byly zavírány. Dlouholetá tradice výroby vápna na Jesenicku definitivně skončila v roce 1978.
Pohlednice z r. 1938: koloniál Jos. Lorenz; modrý lom; kostel; pošta (dnešní obecní úřad).
Do galerie vynikajících sochařů Jesenicka druhé poloviny 19. století patří vedle
Josefa Obetha a Paula Stadlera i Hans Schwathe (1870–1950). Rodák z osady Strachovičky patřící pod Velké Kunětice pocházel z chudých poměrů a skončení školní
docházky se vyučil kameníkem. Poté navštěvoval kamenickou školu v sousedních
Supíkovicích a touha po dalším vzdělání jej přivedla do Vídně, kde absolvoval školu
uměleckých řemesel při rakouském zemském muzeu ve Vídni pod dohledem profesorů Königa a Kühneho. Již tehdy na sebe upozornil několik znamenitými pracemi.
Po studijním pobytu v Itálii v letech 1898–1899 zahájil Hans Schwathe na počátku
nového století ve Vídni nejistou kariéru svobodného umělce. Zpočátku procházel
určitou uměleckou krizí, protože se zhlédl v secesi, ale zároveň se nehodlal vzdát
svého realistického vidění světa. Teprve návrat k tomu, co se naučil, jej opět vynesl na výsluní a zakázky začaly přicházet jedna za druhou. V dunajské metropoli se
zařadil mezi umělce zvučného jména. Četné pomníky, sochy a náhrobní skulptury
ale vytvořil i pro zadavatele ze svého rodného Slezska a s jeho pracemi bylo možné
setkat v Opavě, Šumperku nebo Bílsku. Často se věnoval i ztvárnění náboženských
motivů a jen postav Madony vytvořil pro rakouské kostely několik. Velice ceněno je
i jeho dokonalé medailérství. V závěru života zavítal i do rodného kraje a po několik týdnů pobýval i v rodných Strachovičkách. Klid a pohoda podhorské vísky byla
v příkrém rozporu s událostmi ve Vídni způsobenými 2. světovou válkou. Při jednom
z amerických náletů byl sochařův ateliér zcela rozmetán. Poválečný chaos, přestálé
hrůzy i nemoc urychlily umělcův konec, který zemřel ve věku 80 let a 3. 11. 1950 byl
pohřben v čestném hrobě města Vídně na centrálním hřbitově.
Kostel sv. Alžběty
Kostel sv. Alžběty ve Velkých Kuněticích patří k nejstarším na Jesenicku. První
zmínka o něm pochází z roku 1290, takže jeho založení je nutno klást před toto
datum. Jak vypadal ve své původní podobě, nelze již zjistit, protože byl mnohokrát
zničen a přebudován. Velmi cenná je i ohradní zeď s bránou, která umožňovala vytvořit z církevní stavby objekt obranného charakteru. První povšechný popis pochází z roku 1651, kdy původní stavba prošla přestavbou po zničení za třicetileté války.
Kostel je vylíčen jako zděný s věží, kamenným klenutím nad kněžištěm a dřevěným
stropem nad lodí. Svou raně barokní podobu si kostel udržel i přes pozdější katastrofy – roku 1758 zapálil kostelní budovu blesk a roku 1815 shodila obrovská vichřice věž. Poslední významné stavební úpravy proběhly v letech 1836–1837.
Pohlednice z r. 1928: celkový pohled; kostel; zámek; interiér kostela.
=
92
Občanské sdružení Jesenický horský spolek
Hradec-Nová Ves 19, 790 84 Mikulovice; IČ: 26991268
Kontaktní osoba: Pavel Stejskal – předseda, tel. 777 638 568, e-mail: [email protected]
Číslo účtu: 205101999/0300 ČSOB Poštovní spořitelna
IBAN: CZ34 0300 0000 0002 0510 1999, BIC: CEKOCZPP
Realizace: 2010
www.kutzer.cz
Sochař Hans Schwathe
QS
Šlechtický rod baronů ze Skal
Jedním z nejcennějších přírodních zdrojů Jesenicka jsou ložiska kvalitních vápenců. Historie jejich hospodářského využití je velice bohatá a první písemné zprávy
i hmotné doklady o jejich využití pocházejí z 15. století z oblasti Velkých Kunětic. Již
k roku 1487 je zde doloženo pálení vápna. Dochované kamenné šachtové vápenky
ve Velkých Kuněticích pocházejí z poloviny 19. století. Topilo se v nich již uhlím, ale
po každém výpalu se, na rozdíl od pozdějších kruhových vápenek, musely nechat
vyhasnout. Další rozsáhlým použitím jesenických vápenců je jejich využití ke kamenické výrobě jako mramorů. Různé kamenické výrobky (portály, hraniční kameny,
plastiky ) se z nich dělaly již od středověku. Kamenické zpracování se nebývale rozvinulo v 19. století. Vedle velkého množství pomníků a křížů se z jesenického mramoru dělaly i stolní desky a ruční valchy. Koncem 19. století se mramor začíná řezat
a leštit na desky, dlažby a schody. Mramor byl hojně používán i v sochařství a známí
sochaři jesenické oblasti Obeth, Kaps a Stadler rádi používali i narůžovělý mramor
„Fantastico“ pocházející z lomů ve Velkých Kuněticích.
RO
Vápenky
První zmínka o Velkých Kuněticích se nachází v biskupské
listině z roku 1284, ale obec byla založena zřejmě již dříve. Ves
patřila v této době vratislavskému biskupství a podle počtu 60
lánů byla poměrně velká. O významu vsi svědčila i zdejší fara
a kostel svaté Alžběty, který patří k nejstarším na Jesenicku.
Od 14. století se v držení vsi střídali příslušníci drobné slezské
šlechty. Na počátku 17. století se zdejší poddaní vzbouřili proti zvýšení robotních povinností a jejich vůdce Fabian Tunkel
byl v roce 1608 popraven v Nise. Za třicetileté války byla ves
velmi zpustošena. Velké Kunětice byly často rozdělovány na dvě a více majetkových
částí. Podle popisu z roku 1690 patřilo biskupství 19 a půl lánu s 33 sedláky, mlýnem
a lomem na mramor. Majitelem druhé části s 18 lány a 30 sedláky, fojtstvím a statkem
zvaným Hartenberk byl šlechtický rod baronů ze Skal. Členové této feudální rodiny
se do dějin zapsali jako významní politikové, duchovní, misionáři a válečníci. Za válek
mezi habsburskou císařovnou Marií Terezií a pruským králem Fridrichem II. byla ves
rozdělena roku 1742 novou státní hranicí na dvě části, přičemž větší část zůstala v rakouském dílu niského knížectví. Parcelací panských dvorů na konci 18. století vznikly
v katastru Velkých Kunětic dvě nové osady – Františkov a Strachovičky. Ve vlastních
Velkých Kuněticích žilo v roce 1836 738 obyvatel. Byl zde pivovar, 3 palírny a několik
lomů na mramor; který se zčásti opracovával a zčásti se z něj pálilo vápno. Počet obyvatel se až do druhé světové války zvyšoval. Podle sčítání obyvatelstva v roce 1930 zde
žilo 1 448 obyvatel a tehdy se také v této dosud jednoznačně německé obci objevila
nepatrná česká menšina. Po odsunu německého obyvatelstva a novém osídlení se
počet obyvatel radikálně snížil na 635 osob v roce 1950. Dodatečné snahy o dosídlení
nevedly k patřičnému výsledku a izolaci obce prohloubilo i zrušení hraničních přechodů. Celá obec byla v roce 1976 připojena k Supíkovicím, ale v roce 1990 se opět osamostatnila. Na počátku nového tisíciletí došlo k znovuotevření hraničního přechodu
a v roce 2006 žilo v obci 627 obyvatel.
Lom na vápenec a vápenky
ve Velkých Kuněticích
\O
Historie obce
Kostel sv. Alžběty, 2010
BS\b]^`]XSYbPgZ`SOZWh]dt\
hO^]R^]`g<OROQS=92
Velké Kunětice
Historie obce
Kostel sv. Alžběty, 2010
Pohlednice z r. 1928: celkový pohled; kostel; zámek; interiér kostela.
Vápenky
Vápenky
Letopočet vápenky
První zmínka o Velkých Kuněticích se nachází v biskupské listině z roku 1284, ale
obec byla založena zřejmě již dříve. Ves patřila v této době vratislavskému biskupství
a podle počtu 60 lánů byla poměrně velká. O významu vsi svědčila i zdejší fara a kostel
svaté Alžběty, který patří k nejstarším na Jesenicku. Od 14. století se v držení vsi střídali příslušníci drobné slezské šlechty. Na počátku 17. století se zdejší poddaní vzbouřili proti zvýšení robotních povinností a jejich vůdce Fabian Tunkel byl v roce 1608
popraven v Nise. Za třicetileté války byla ves velmi zpustošena. Velké Kunětice byly
často rozdělovány na dvě a více majetkových částí. Podle popisu z roku 1690 patřilo
biskupství 19 a půl lánu s 33 sedláky, mlýnem a lomem na mramor. Majitelem druhé
části s 18 lány a 30 sedláky, fojtstvím a statkem zvaným Hartenberk byl šlechtický rod
baronů ze Skal. Členové této feudální rodiny se do dějin zapsali jako významní politikové, duchovní, misionáři a válečníci. Za válek mezi habsburskou císařovnou Marií
Terezií a pruským králem Fridrichem II. byla ves rozdělena roku 1742 novou státní hranicí na dvě části, přičemž větší část zůstala v rakouském dílu niského knížectví. Parcelací panských dvorů na konci 18. století vznikly v katastru Velkých Kunětic dvě nové
osady – Františkov a Strachovičky. Ve vlastních Velkých Kuněticích žilo v roce 1836 738
obyvatel. Byl zde pivovar, 3 palírny a několik lomů na mramor; který se zčásti opracovával a zčásti se z něj pálilo vápno. Počet obyvatel se až do druhé světové války zvyšoval. Podle sčítání obyvatelstva v roce 1930 zde žilo 1 448 obyvatel a tehdy se také
v této dosud jednoznačně německé obci objevila nepatrná česká menšina. Po odsunu
německého obyvatelstva a novém osídlení se počet obyvatel radikálně snížil na 635
osob v roce 1950. Dodatečné snahy o dosídlení nevedly k patřičnému výsledku a izolaci obce prohloubilo i zrušení hraničních přechodů. Celá obec byla v roce 1976 připojena k Supíkovicím, ale v roce 1990 se opět osamostatnila. Na počátku nového tisíciletí
došlo k znovuotevření hraničního přechodu a v roce 2006 žilo v obci 627 obyvatel.
Šlechtický rod baronů ze Skal
Do majetku baronů ze Skal se Velké Kunětice dostaly v druhé 17. století, když se
v roce 1660 provdala dědička šoltéství a statku Hartenberk Anna Kateřina za Václava Skálu z Velké Lhoty. Jejich syn Jan Bedřich ze Skal byl bílou vránou mezi tehdejšími feudály a po své smrti odkázal své prádlo a šaty chudým lidem a vysloužilým
vojákům. Bedřichův starší syn František Ignác byl členem zemské rady ve Vidnavě
a mladší Adolf Zikmud vstoupil do jezuitského řádu a působil dokonce jako misionář
v Paraguai. František Ignác měl se svou ženou Marií Josefou 11 dětí. Jejich nejstarší
syn Jan František se po studiích práv v Praze věnoval státní službě a zastupoval niské knížectví na zemském sněmu v Opavě a byl posléze i zemským hejtmanem. Cítil
se více státním úředníkem než správcem malého panství a tak Velké Kunětice roku
1781 prodal za 32 tisíc zlatých rodu Strachwitzů. Jeho mladší bratři Jan Bedřich a Jan
Antonín se dali na církevní dráhu a první z nich byl členem řádu kapucínů a druhý
děkanem kolegiátní kapituly v Nise. Nejvíce ale proslul nejmladší syn Františka Ignáce Jan Ferdinand, který se nastoupil dráhu důstojníka rakouské armády a dlouhá
léta bojoval v Itálii. V roce 1800 dokonce podepsal za habsburskou vládu příměří
s Napoleonem Bonaparte po bitvě u Marenga.
Vápenictví na Jesenicku
Bílé vápno, které se zprvu používalo jen na ochranu omítek domů, se pálilo v primitivních polních pecích nejčastěji přímo u zdroje vápence. Tyto milířové pece
– první vápenky – se nacházely nejčastěji ve svazích na okrajích polí a lesů. S nástupem průmyslové výroby v 19. století stoupla po vápnu poptávka. Účinnějšího zpracování místního vápence se dosáhlo výstavbou nového typu pecí, tzv. šachtovými
vápenkami, které byly vytápěny uhlím. Byly nejčastěji válcového a hranolového
typu. Byly rovněž stavěny u center výroby, zejména u přístupových cest, aby se sem
snadno dostal materiál. Na Jesenicku byly šachtové vápenky vystavěny ve Vápenné,
Velkých Kuněticích, v Supíkovicích, Horní Lipové a na Zálesí. Posledním vývojovým
stádiem vápenek jsou tzv. kruhové vápenky. Prvním stavitelem nejmodernějšího
typu vápenek na Jesenicku byl Anton Latzel, který v roce 1871 postavil ve Vápenné
první kruhovou vápenku. Impulsem pro obrovský rozvoj vápenictví bylo vybudování železnice v roce 1896 napojující tento region na železniční síť v tehdejším Prusku,
hlavním odbytišti vápna z Jesenicka. Po útlumu vápenictví během 1. světové války
se těžba místního vápence a pálení vápna dočkaly opětovného rozmachu. Od 50. let
20. století však výroba vápna na Jesenicku postupně ustávala a na tehdejší dobu již
zastaralé vápenky byly zavírány. Dlouholetá tradice výroby vápna na Jesenicku definitivně skončila v roce 1978.
Lom na vápenec a vápenky
ve Velkých Kuněticích
Jedním z nejcennějších přírodních zdrojů Jesenicka jsou ložiska kvalitních vápenců. Historie jejich hospodářského využití je velice bohatá a první písemné zprávy
i hmotné doklady o jejich využití pocházejí z 15. století z oblasti Velkých Kunětic. Již
k roku 1487 je zde doloženo pálení vápna. Dochované kamenné šachtové vápenky
ve Velkých Kuněticích pocházejí z poloviny 19. století. Topilo se v nich již uhlím, ale
po každém výpalu se, na rozdíl od pozdějších kruhových vápenek, musely nechat
vyhasnout. Další rozsáhlým použitím jesenických vápenců je jejich využití ke kamenické výrobě jako mramorů. Různé kamenické výrobky (portály, hraniční kameny,
plastiky ) se z nich dělaly již od středověku. Kamenické zpracování se nebývale rozvinulo v 19. století. Vedle velkého množství pomníků a křížů se z jesenického mramoru dělaly i stolní desky a ruční valchy. Koncem 19. století se mramor začíná řezat
a leštit na desky, dlažby a schody. Mramor byl hojně používán i v sochařství a známí
sochaři jesenické oblasti Obeth, Kaps a Stadler rádi používali i narůžovělý mramor
„Fantastico“ pocházející z lomů ve Velkých Kuněticích.
Sochař Hans Schwathe
Do galerie vynikajících sochařů Jesenicka druhé poloviny 19. století patří vedle
Josefa Obetha a Paula Stadlera i Hans Schwathe (1870–1950). Rodák z osady Strachovičky patřící pod Velké Kunětice pocházel z chudých poměrů a skončení školní
docházky se vyučil kameníkem. Poté navštěvoval kamenickou školu v sousedních
Supíkovicích a touha po dalším vzdělání jej přivedla do Vídně, kde absolvoval školu
uměleckých řemesel při rakouském zemském muzeu ve Vídni pod dohledem profesorů Königa a Kühneho. Již tehdy na sebe upozornil několik znamenitými pracemi.
Po studijním pobytu v Itálii v letech 1898–1899 zahájil Hans Schwathe na počátku
nového století ve Vídni nejistou kariéru svobodného umělce. Zpočátku procházel
určitou uměleckou krizí, protože se zhlédl v secesi, ale zároveň se nehodlal vzdát
svého realistického vidění světa. Teprve návrat k tomu, co se naučil, jej opět vynesl na výsluní a zakázky začaly přicházet jedna za druhou. V dunajské metropoli se
zařadil mezi umělce zvučného jména. Četné pomníky, sochy a náhrobní skulptury
ale vytvořil i pro zadavatele ze svého rodného Slezska a s jeho pracemi bylo možné
setkat v Opavě, Šumperku nebo Bílsku. Často se věnoval i ztvárnění náboženských
motivů a jen postav Madony vytvořil pro rakouské kostely několik. Velice ceněno je
i jeho dokonalé medailérství. V závěru života zavítal i do rodného kraje a po několik týdnů pobýval i v rodných Strachovičkách. Klid a pohoda podhorské vísky byla
v příkrém rozporu s událostmi ve Vídni způsobenými 2. světovou válkou. Při jednom
z amerických náletů byl sochařův ateliér zcela rozmetán. Poválečný chaos, přestálé
hrůzy i nemoc urychlily umělcův konec, který zemřel ve věku 80 let a 3. 11. 1950 byl
pohřben v čestném hrobě města Vídně na centrálním hřbitově.
Kostel sv. Alžběty
Kostel sv. Alžběty ve Velkých Kuněticích patří k nejstarším na Jesenicku. První
zmínka o něm pochází z roku 1290, takže jeho založení je nutno klást před toto
datum. Jak vypadal ve své původní podobě, nelze již zjistit, protože byl mnohokrát
zničen a přebudován. Velmi cenná je i ohradní zeď s bránou, která umožňovala vytvořit z církevní stavby objekt obranného charakteru. První povšechný popis pochází z roku 1651, kdy původní stavba prošla přestavbou po zničení za třicetileté války.
Kostel je vylíčen jako zděný s věží, kamenným klenutím nad kněžištěm a dřevěným
stropem nad lodí. Svou raně barokní podobu si kostel udržel i přes pozdější katastrofy – roku 1758 zapálil kostelní budovu blesk a roku 1815 shodila obrovská vichřice věž. Poslední významné stavební úpravy proběhly v letech 1836–1837.
RO
92
\O
=
Občanské sdružení Jesenický horský spolek
Hradec-Nová Ves 19, 790 84 Mikulovice; IČ: 26991268
Kontaktní osoba: Pavel Stejskal – předseda, tel. 777 638 568, e-mail: [email protected]
Číslo účtu: 205101999/0300 ČSOB Poštovní spořitelna
IBAN: CZ34 0300 0000 0002 0510 1999, BIC: CEKOCZPP
Realizace: 2010
www.kutzer.cz
QS
Pohlednice z r. 1938: koloniál Jos. Lorenz; modrý lom; kostel; pošta (dnešní obecní úřad).
BS\b]^`]XSYbPgZ`SOZWh]dt\
hO^]R^]`g<OROQS=92
Umělecká rodina
Kutzerů z Horního Údolí
Horní Údolí
Bruntál
Skorošice
Jindřichov
Kostel v Mnichově
Jeseník, návrh
Kříž v Horním Údolí
Bernard Kutzer (1794–1864) patří k nejvýznamnějším umělcům jesenického regionu. Za svůj tvůrčí život vytvořil v Horním Údolí prosperující a věhlasnou sochařskou
a řezbářskou dílnu, soustředil kolem sebe řadu umělců a založil rodinnou tradici,
která trvala více než 120 let. Narodil se v rodině mlynáře v Dolním Údolí na Zlatohorsku. Už ve 12 letech musel odejít z domu do služby – do rodiny skorošického sochaře Kristiana Kellera. Ten si brzy všiml jeho výrazného výtvarného talentu, a proto
jej doporučil vratislavskému biskupu Hohenlohe-Bartensteinovi k přijetí na studia
umění. Biskupova náhlá smrt a Bernardovo chatrné zdraví však studium nakonec
neumožnily. Přesto i jako samouk dosáhl díky svému nadání a píli vynikajících výsledků. Ve své tvorbě se nechal inspirovat díly starých italských a nizozemských mistrů i lidovým uměním, sbíral rytiny a vlastnil rozsáhlou odbornou knihovnu. Spolu
se svými nevlastními bratry Cyrilem a Patriciem založil prosperující sochařskou dílnu
v Horním Údolí, ve které pokračovali i jeho synové Severin, Zenobius, Jan, Raimund,
Bernard a Rafael. Hlavní doménou tvorby Bernarda Kutzera byla dřevořezba s náboženskou tématikou. Velký počet jeho oltářů a kostelních inventářů, inspirovaných
všemi architektonickými styly, je dodnes možné nalézt na řadě míst Slezska, Moravy i Polska, včetně Wrocławi a Olomouce. Jeho nejznámější dílo se světským motivem – dřevěná soška jezerního pastýře Gilla vytvořená podle pověsti o Mechovém
jezírku na Rejvíze se bohužel nedochovala. Rovněž vytvořil řadu návrhů portrétů,
zábradlí, křížů a náhrobků pro železářskou huť v Ludvíkově a Železné.
(Pramen: www.zlatehory.cz)
Rodinná dílna rodiny Kutzerů
Vrbno
Bernard Kutzer
Horská vesnička Horní Údolí se v 19. a na počátku 20. století stala významným sochařským, řezbářským a malířským centrem, které svou produkcí pokrývalo rozsáhlé území zahrnující dnešní polské a české Slezsko, severní Moravu a část
území Čech. V řadě muzeí se dodnes dochovaly kresebné návrhy oltářů a plastik,
jež svědčí o ohromné produkci rodinné dílny Kutzerů. Dílna díky spolupráci celé
rodiny i dalších regionálních umělců dokázala připravit pro zadavatele – zejména
církev – veškeré interiérové vybavení kostelů. Vedle oltářů a kostelního mobiliáře
se členové rodiny věnovali také náhrobkům, hřbitovním křížům a volně stojícím
sousoším.
Raimund Kutzer (1833–1919), nejproduktivnější syn Bernarda Kutzera se vyučil v otcově dílně a po jeho smrti převzal i její vedení. Umělecký vliv otce je znát
na většině Raimundových dílenských zakázek. Jeho dílo, vytvářené zejména podle rodinných předloh, se oproti otcově práci vyznačuje uniformitou a zjednodušením. Stejně jako on se inspiroval všemi architektonickými směry, oblíbil si zejména
barokní klasicismus, novogotiku a novorenesanci. Pracoval zejména na církevních
zakázkách a dřevořezbami ozdobil interiéry řady slezských a moravských kostelů.
Ke konci života se potýkal s klesajícím počtem zakázek a úpadkem rodinné firmy.
Poslední velkou zakázkou bylo vybavení františkánského poutního kostela na Hoře
sv. Anny v dnešním Polsku a poutního kostela na Hoře Matky Boží v Králíkách.
=
92
Občanské sdružení Jesenický horský spolek
Hradec-Nová Ves 19, 790 84 Mikulovice; IČ: 26991268
Kontaktní osoba: Pavel Stejskal – předseda, tel. 777 638 568, e-mail: [email protected]
Číslo účtu: 205101999/0300 ČSOB Poštovní spořitelna
IBAN: CZ34 0300 0000 0002 0510 1999, BIC: CEKOCZPP
Realizace: 2010
www.kutzer.cz
Raimund Kutzer
QS
Zlaté Hory, návrh
Bernard Kutzer (1794–1864), zakladatel rodinné tradice, řezbář, sochař
a malíř.
Cyril Metoděj Kutzer (1803–1856), nevlastní bratr Bernarda, řezbář a sochař. Vytvořil řadu prací z kamene, v barokním nebo klasicistním stylu. Působil
na Lošticku, Šumpersku a Olomoucku. Jeho nejznámější prací je Pieta na návsi
v Polici.
Patricius Kutzer (1809–1844), nevlastní bratr Bernarda, sochař. Bernardův
pomocník, který se staral o obchodní záležitosti dílny. Zemřel předčasně na tuberkulózu.
Severin František Kutzer (1826–1875), nejstarší syn Bernarda, sochař, kamenický mistr. Po otcově smrti vedl spolu s Raimundem dílnu v Horním Údolí.
S ním vytvořil hlavní oltář a kazatelnu ve farním kostele sv. Hedviky v Supíkovicích v novogotickém stylu.
Zenobius Bernard Kutzer (1828–1864), syn Bernarda, sochař, působil
v Maletíně.
Jan Felix Kutzer (1831–1854), syn Bernarda, stolařský mistr. Vyučil se a pracoval v rodinné dílně, samostatné dílo neznáme.
Raimund Kutzer (1833–1919), syn Bernarda a pokračovatel rodinné tradice, sochař.
Bernard Kutzer (1843–1859), syn Bernarda, sochař. Svůj život ukončil sebevraždou v 16 letech.
Rafael Kutzer (1846–1919), syn Bernarda, sochař, spolupracovník bratra
Raimunda. S Raimundem realizoval hlavní oltář v kostele v Jeseníku, Bruntále
a Mnichově u Vrbna p. Pradědem. Po několik let byl starostou Horního Údolí.
Reinhard Kutzer (1830–1850), syn Patricia, malíř. Dodnes se dochoval soubor obrazů křížové cesty ve filiálním kostele v Dolním Údolí.
Patricius Kutzer (1837–?), syn Patricia, malíř. Prováděl práce na dnešním
polském území.
Leo Kutzer (1832–?), syn Patricia, sochař.
RO
Kutzerův dům
Tato hornická osada vznikla na přelomu 13. a 14. století kvůli objevení zlata v masivu Příčné hory. V nejstarším
důlním revíru Altenbergu u Horního Údolí je v prvních písemnostech z roku 1348 zmiňován důl na zlato hluboký
60 m s odvodňovací štolou. Zde poblíž těchto dolů bylo
také prvotní osídlení. Na přelomu 15.–16. století byla vyražena 1 km dlouhá dědičná štola, dnes označovaná jako
Stará Hackelberská, která odvodňovala celý komplex dolů
na Altenbergu. Těžba zlata byla tak slibná, že biskup, jemuž doly patřily, dal postavit mincovnu a v roce 1543 vydal první zlaté biskupské
peníze. V tomto období byla v provozu v Horním Údolí huť na výrobu vitriolu,
provozovna na žíhání rud, zkušebna kovů a také Horní úřad. V nejnižších patrech
štol dělala horníkům problémy voda. K jejímu odčerpání byla zřizována různá čerpadla. Proto koncem 16. století Viktor Lindenau z Míšně vystavěl v údolí pod Hackelberskou štolou odvodňovací kolo o průměru 20 metrů. Voda k pohonu tohoto
obřího kola byla přiváděna 3,5 km dlouhým vodním náhonem z rejvízské Černé
Opavy. V letech 1653–1686 se na Altenbergu vytěžilo 70 kg zlata. Pozdější období
je pro těžbu zlata úpadkové. Přes snahu a invence vratislavského biskupa Philipa Gotharda von Schaffgotsch (biskupem v letech 1748–1795), aby aspoň byla
v provozu Stará Hackelberská štola, se důl v roce 1790 zavřel. Poslední pokus obnovit těžbu zlata v Horním Údolí podnikl v roce 1844 Johann Höniger. Nedostalo
se mu ovšem slíbené podpory, proto roku 1849 prodal své právo dolovat Karlu
Octavianovi z Lippe, který ovšem záměrné falšoval zprávy o výnosech dolování,
vylákal na věřitelích 350 tisíc zlatých a uprchl do Ameriky. Tím skončilo dolování
zlata v Horním Údolí…
V místech starého hornického hřbitova byla v roce 1848 postavena kamenná
mohyla zasvěcená sv. Rochovi, jako vděk za konec hladových let způsobených
bramborovým morem. Mramorovou plastiku světce zhotovil významný místní
rodák Bernard Kutzer (1794–1864), zakladatel uměleckých tradic celé rodiny
Kutzerů.
Kamenný kostel sv. Jana Křtitele byl dostavěn v roce 1888. Celé vnitřní zařízení
včetně nového oltáře zhotovil zdejší řezbář a umělec Reimund Kutzer. Nástěnné
malby vytvořili zlatohorští malíři Emil Brendel a Franz Templer. Na zdejším hřbitově je spousta starých náhrobků a Kutzerův litinový kříž z roku 1822. Před hřbitovem stojí pískovcová socha sv. Floriána z roku 1875 pocházející z rodinné dílny
Kutzerů. Vedle kostela sv. Jana Křtitele byl roku 1922 postaven kamenný pomník
obětem 1. světové války.
Poblíž Starého Hackelberského dolu, v místech kde od 15. století stávala dřevěná kaple sv. Anny, patronky horníků, byla roku 1820 postavena zděná kaple
rovněž zasvěcená sv. Anně. V roce 1902 byla k této kapli přistavěna kaple sv. Marty a po roce 1906 ještě kaple sv. Dolorosy a Dušičková kaple. Vedle kostela byla
roku 1893 postavena jednoposchoďová škola. Vyhlášenou restaurací s ubytovací
kapacitou byl na přelomu 19. a 20. století Langerův hostinec u Příčné hory. Ve 20.
letech byl pak objekt rozšířen a vybaven turbínou, která dodávala horní polovině
obce elektrický proud.
Před 2. světovou válkou mělo Horní Údolí 546 obyvatel německé národnosti.
Po roce 1945 došlo k vysídlení původního obyvatelstva a do prázdných stavení
přicházeli od roku 1949 řečtí emigranti. V roce 1960 dochází k demolici všech neobydlených stavení (zhruba 2/3). V tomto roce taktéž obec ztrácí svoji samostatnost a přechází pod správu města Zlaté Hory. V dnešní době Horní Údolí se svými malebnými chalupami slouží rekreačním účelům. Nejstarší důlní revír mapuje
místní naučná hornická stezka. Zajímavostí je středověký smírčí kříž, Táborské
skály (935 m n.m.) s vyhlídkou na Jeseníky a nedaleká zřícenina strážního hradu
Koberštejna.
Nejvýznamnější členové
umělecké rodiny Kutzerů
\O
Horní Údolí, historické foto
BS\b]^`]XSYbPgZ`SOZWh]dt\
hO^]R^]`g<OROQS=92