VELVARY – tradiční zdroje obživy po únoru 1948

VELVARY – tradiční zdroje obživy po únoru 1948

VELVARY – TRADIČNÍ ZDROJE OBŽIVY PO ÚNORU 1948
I.- ŘEMESLA A ŽIVNOSTI .
----------------------------------------------------------------------------------Zdeňka Křtěnová
Ačkoliv v 19. století začal ve Velvarech vznikat a rozvíjet se průmysl a možnosti
zaměstnanosti se rozšířily výstavbou lokálky / provoz zahájen r. 1882/ do vzdálenějších
průmyslových lokalit /Kralupy, Praha, Slaný, Kladno /, stále pro valnou část občanů zůstávala
zdrojem obživy tradiční řemesla, obchod a zemědělství.
Po celá staletí zde lidé pěstovali, vyráběli, prodávali také obyvatelům širokého okolí
Dovednosti, často přenášené do dalších generací, zajišťovaly základní životní potřeby, přinášely
uspokojení z dobré práce, posilovaly sebevědomí.Vytvářely a upevňovaly vztahy nejen mezi
lidmi, prohlubovaly i vztah k místu , kde se člověk narodil, kde prožíval radosti, zklamání,
k zemi,v níž nakonec spočinul. Láska k domovu nebyla pouhou frází, lidé cítili, že jejich život je
zakořeněný a má smysl.
Nebyli to žádní čítankoví hrdinové, některé jejich vlastnosti a skutky nebyly vždy
příkladnými. Věděli však, co mohou čekat za dobrou nebo špatnou práci. Dobrá pověst
řemeslníka - obchodníka byla důležitá, měla-li se živnost udržet, obstát v konkurenci s ostatními
- a konkurence byla silná. V městě s cca 3000 obyvateli se do počátku druhé poloviny 20.stol.
udrželo kupř. osm holičů - kadeřníků, sedm obuvníků a osmnáct krejčích a švadlen. Někteří
sotva uživili rodinu. Šikovnější - a snad, že jim také štěstí více přálo – dospěli k určitým
stupňům zámožnosti, většinou však po letech poctivé, usilovné práce.
Přišel „vítězný“ únor roku 1948 - znárodňování, vyvlastňování…
Z řemeslníků, živnostníků a zemědělců se naráz stali vykořisťovatelé, i když většinou
zaměstnávali jen rodinné příslušníky. Násilná socializace zasáhla neblaze do mnoha lidských
osudů nejen tehdejší, ale i následující generace a vlastně její důsledky, tj. nedostatek kdysi
početných a stále potřebných řemesel se projevuje dodnes, stejně jako nevážnost k půdě „k rodné
hroudě“…
Pohled na život řemeslníků a živnostníků před pětašedesáti roky, viděný prizmatem
vzpomínek mých, několika mých přátel a známých, je neúplný. Rozmývaný běžícím proudem
času. Mnohé jsme zapomněli a ti, o nichž je psáno, většinou už odešli. Některé jsme dobře znali,
jiné potkávali, o dalších už jen slýchali. Někdy zůstala v paměti jen jména, ale za každým je osud
člověka v době plné zvratů a zlomů. V tom, jak žili lidé ve Velvarech není nic vyjimečného,
naopak, podobně bylo i jinde. Myslím, že právě proto je třeba tyto časy připomenout..
Když jsem se na sklonku roku 1952 s rodinou do Velvar přistěhovala, bylo už o všem
rozhodnuto.
V ulici Za Roudnickou branou, za přízemním domkem čp. 231, se nacházel rozlehlý
dvůr s hospodářskými staveními, hnojištěm a stodolou, oddělený kamennou zdí od zahrady /
dnes je celý areál zaplněný megalomanskými stavbami rodiny Tutrových, včetně malé loučky
před domkem u silnice/. Byl to statek rodiny Cílových. Tam nám přidělili byt., ale to už v areálu
měla působiště Strojní a traktorová stanice, detašované pracoviště STS Veltrusy.
Nutno říci, že celý areál byl značně zanedbaný, včetně domku a zpustlé zahrady. Z chlévů a
dvora vyváželi traktoristé hnůj, z objektů se zřizovaly garáže, zámečnickou dílnu, kovárnu
apod. Upravovaly se také místnosti v domku. Bylo nám řečeno, že donedávna tu žila paní, která
pro vysoký věk nemohla se už o nic starat, proto si ji k sobě vzala dcera bydlící
v Roztokách….Bydlili jsme tam už řadu let, když jsem uviděla procházet se po dvoře ženu a
muže středního věku, byla neděle, na dvoře nebyl nikdo ze zaměstnanců, ptala jsem se proto koho
hledají. Řekli mi, že jsou Cílovi, že statek patřil jim, že je odtud vyhnali…. Byla to pro nás
studená sprcha.
V krámech jsem na počátku padesátých let za pulty ještě zastihla bývalé majitele, či
nájemce, jejich jména na firemních štítech však vystřídaly názvy jako MASNA, PRAMEN,
1
ODĚVY, KOVOMAT, DOMÁCÍ POTŘEBY, NARPA, CHEMODROGA, RaJ, KOMUNÁLNÍ
SLUŽBY a pod.
Někteří živnostníci svou činnost po únoru, buď z vlastní vůle, nebo spíš donuceni
podmínkami, ukončili, některým bylo d o v o l e n o pracovat dále ve svých bývalých
živnostech, byli ale tací, kteří si postavili hlavu a svou živnost státu nedali.
Kupř. Běla Škochová zdědila koloniál na náměstí v domě čp. 112 po svém dědovi. Po
znárodnění odmítla dát krámek k dispozici. Mohla prodávat dále, ale nebylo jí dovoleno
doplňovat zboží. Když vyprodala veškeré zásoby, sedávala v prázdném krámku., nebo tu a tam
vyšla obsloužit zákazníka u benzinové pumpy. Stávala před jejím domem a v provozu byla ještě
v sedmdesátých letech, v obsluze se střídaly i po smrti B. Škochové paní Zelenková, Bílková a
Laura Ulrichová.
Pár kroků od krámku B.Škochové byla Opravna kol. V maličkém krámku v čp. 113
živořil jako soukromník do pozdního stáří majitel Antonín Němeček .V tomtéž doměv druhém
krámku prodával trafikant pan Novák..
V roce 1895 koupil dům čp.113 Alois Vožech. Zřídil v něm koloniál. Dařilo se mu,
zvlášť, když začal prodávat kávu z vlastní pražíny, mohl tedy r.1910 koupit na náměstí větší,
rohový dům čp.115. Prosperující obchod po něm převzal syn František Vožech. Ten jej v roce
1937 vybavil novým mobiliářem, zhotoveným velvarským truhlářem Karlem Routou.
V roce 1949 byl Fr.Vožechovi s obchodem vyvlastněn celý dům, protože živnost zabírala 50
procent budovy. Mohl zde s rodinou zůstat v nájmu, ale pracovat mu v jeho bývalém obchodě
nedovolili. Několik let musil dojíždět do Kralup, do Mikovic, do jiného znárodněného obchodu,
jehož bývalý majitel musil naopak dojíždět do Velvar ! Znárodněný obchod Vožechův vedla
Jenoféfa Matějková s prodavačkou M. Brindzejovou. V roce 1960 byl krám přeměněn na
samobsluhu...
Později F. Vožech směl být zaměstnán ve Velvarech dokonce jako vedoucí obchodu
s potravinami – v Pramenu – v Pražské ulici čp. 63. Byl obchodníkem „ze staré školy“, slušný ,
k zákazníkům vstřícný. Dbal na to, aby také prodavačky byly přívětivé a ochotné. a jeho zásluhou
byl na tehdejší dobu obchod dobře zásobený, nejvíce hospodyň chodilo nakupovat - jak se stále
říkalo – k Vožechovi.
Velký výběr potravinářských prodejen ve Velvarech nebyl.. Výše vPražské ulici byl
ještě krámek,, kde byla vedoucí B. Stahlová /Štálová ?/, na náměstí zmíněná samoobsluha a
v Chržínské ulici obchůdek, kde prodávala paní Stýblová.
Kdy přesně vedle drogerie bylo otevřeno lahůdkářství s vedoucí M. Lopatovou a
prodavačkou – její dcerou, to nevím. Pamatuji ale, že kromě salátů, sekané a pod. přišla do
prodeje novinka - polotovary. Obalované řízky, španělské ptáčky, karbanátky byly hojně
kupovány. Před Vánocemi se zde prodávaly ryby a v době honů visívaly venku u vchodu
bažanti a zajíci. Byl této zvěře ještě dostatek, dokonce se chytala živá a prodávala hlavně do
sousedního Německa, nejspíš do západního, za valuty. Odchytem se také jeden čas živil Jiří
Nápravník z Pivovarské uličky /nevím zda se odchytávaly koroptve, bylo jich tehdy také ještě
„požehnaně“, k jejich likvidaci zřejmě - kromě jiného - přispěla sklizeň obilí kombajny/…
.
K lahůdkářství po čase v čp. 56, po některém ze zlikvidovaných krámků, přibylo
občerstvení s prodejem rozlívaného vína. /Když se ve Velvarech natáčely někeré scény k filmu „
Kam slunce nechodí“s Valdemarem Mutuškou, chodil sem popíjet. Spřátelil se také s řezníkem J.
Krejčím, prodával v Chržínské ulicii v krámku po Hlužkových, jednou si spolu vyrazili – asi ne
střízliví— někam autem, měli bouračku, naštěstí se nikomu nic nestal. Filmování bylo uvítáno
jako příhodný zdroj získání peněz těmi, co byli přizváni ke statování. Nejvíce si pochvaloval a
vydělal povozník Cíla tím, že čekal s koňmi a povozem na náměstí, pak několikrát přejel a dostal
1.500 korun /
Dalším obchodem na náměstí v čp. 114 bylo řeznictví, v něm prodával bývalý majitel
Matěj Horáček s manželkou. Horáčkovo řeznictví mělo i po znárodnění dobrý zvuk, /léta byl
členem divadelních ochotníků Spolku Tyl /, uměl jednat s lidmi a v době, kdy bylo masa málo,
nebral zřejmě vše co mu hodlali přidělit. Maso „v jeho“ krámě vyhlíželo vždy čerstvě, také bylo
vždy nejdříve vyprodáno a tak jsem stávala frontu i v Pražské ulici čp. 102, kde v bývalém svém
řeznictví prodávali manželé Anna a Antonín Bártlovi. Někdy jsem ale musila nakupovat v ulici
2
Chržínské čp. 54. Prodávala tam vdova po bývalém řezníkovi Vojtěchu Hlužkovi. Snad se
nedokázala ubránit a brala co ji přidělili, na hácích viselo nevábně vyhlížející maso, zmrazené
roztávalo, tekla z něj voda.
Vaření tedy nebylo vůbec lehké, teprve v roce 1953 byl zrušen úplně potravinový
lístkový systém, zavedený za okupace. To neznamená, že byl dostatek všeho. Naopak, stále se
projevoval čehosi nedostatek – jednou to byla cibule, permanentně jižní ovoce a z drogistického
zboží dokonce toaletní papír.
V západní části města - „na rasovském křídle“, nebo také „na rasáku“, byla dlouhá
léta zavřená městská jatka. Podle vzpomínek Josefa Dryáka, pracoval v ních a bydlil za první
republiky řezník J.Holý, po r. 1989 je koupil, zmodernizoval a zprovoznil jeho vnuk Václav Holý.
Z řezníků uvádí Josef Dryák ještě Jana Sojovského ve Slánské ulici /na kterého se však
nepamatuji / a koňského řezníka Tajče v ulici k cukrovaru, ten však už po válce živnost
neprovozoval..
Početně byli ve Velvarech zastoupeni p e k a ř i a c u k r á ř i.
Pekař Jan Pallas, nevím, jestli pekl, v malém krámku v Chržínské ulici prodával snad jen chléb,
který jsem tam kupovala v padesátých letech, pak s živností skončil. Byl starý mládenec,
obtloustlý s brýlemi, slýchala jsem, že býval předním členem, tehdy už neexistjícího pěveckého
spolku Hlahol, naposled snad si zazpíval ve sboru při představení Dovolená s Andělem.
Jeho sestra Božena se provdala za malíře JANA P R E I S L E R A - parte v Městském
muzeu.
V Pražské ulici čp. 66 Antonín Sova, pekl jen chléb, snad jej dodával do obchodů, na jeho
krám se nepomatuju, snad žádný neměl..
Malebný domek s pekárnou čp.336 za fortnou Na Nábřeží patřil pekaři Štefanovi.
Koncem války si jej pronajal pekař Antonín Janek s manželkou Helenou, která pracovala ve
zdejším Domově důchodců jako kuchařka. Přišli z Jižních Čech.
Pekařskou živnost začal Ant. Janek s manželkou a s dělníkem Antonínem Mášou,
provozovat počátkem roku 1945. Aby si nekonkurovali se Sovou, pekl jen bílé pečivo, housky,
rohlíky, bochánky, vánočky a p..Výborná jakost, získala hojně zákazníků, pečivo se rozváželo i
do vzdálenějších vesnic - do Blevic, Zvoleněvsi, Horoměřic aj.. Hospodyně si však mohly také
přinést vlastní těsto, kupř. na vánočky a Janek jim je upletl a upekl. Často se také lidé zastavili na
kus řeči u otevřeného přízemního okna pekárny, přilákáni vůní i pohledem na zručné ruce a
přívětivé tváře. Janek byl člověkem přirozené inteligence, byl oblíben pro osobitý, pohotový
humor s někdy až prostořekou otevřeností. Nebyl kulantním obchodníkem, netajil se svými
názory ani před tehdejšími partajníky. Miloval a obětoval mnoho let ochotnickému divadlu. Byl
prvním, kdo měl ve Velvarech televizi, na vysílané divadelní hry zval členy spolku Tyl, býval
nás plný pokoj….
Prvního ledna 1949 bylo pekařství začleněno do národního podniku Mlýny, pekárny a
sodovkárny, /stejně jako Podhorní mlýn, jehož majitelem byl bývalý předválečný starosta
Rudolf. Pokorný /. Z podnikatele se stal dělník. Jeho manželka mohla – dokonce ve funkci
vedoucí provozovny s platem pouhých 200 korun a s povinností v pekárně také pracovat. Máša
odešel a na jeho místo nastoupila obětavá Baruška Bartůňková. V roce 1959 byla pekárna
zavřena.
Janek pro zhoršující se vrozenou srdeční vadu nemohl vykonávat náročnou fysickou
práci, přijal proto místo nijak zvlášt dobře honorovaného pojišťovacího agenta Pojištovny ve
Slaném. Nebylo lehké zaopatřit rodinu s dvěma dětmi, proto manželka přivydělávala pletením
čepic, svetrů a p. V r. 1968, za krátké ředitelské éry Ing. Čapka, dostal Janek místo v provozní
kanceláři ve Spolaně. Při čistce, která následovsala srpnovou „bratrskou“ pomoc, Ing. Čapka
vyhodili a s jinými také „zkrachovaného pekaře“ A. Janka, jak se o něm vyjádřil jeden
z nechvalně proslulých spolanských inkvizitorů, kádrový referent. V…..a .
V jednopatrovém rohovém domě proti budově základní školy a kinu byl v poschodí
umístěn Dětský domov, v přízemí praenatální poradna, do které dojížděl z Kralup MUDr. Glúck.
Po přestěhování Dětského domova do Sazené, využila celý objekt škola pro školní družinu.
Přízemí bylo upraveno pro bydlení správce. Tam se Jankovi přestěhovali, H. Janková jako
správce a topič. Tam také Antonín Janek v lednu roku 1983 náhle zemřel.
.
3
C u k r á ř i do znárodnění prodávali své vlastní zboží, pak se zákusky dovážely
z kralupské výrobny.
Nejvíce prosperovala cukrárna Emanuela Boušky u restaurace Záložna na náměstí.
Cukrárna je v provozu dosud. Pamatuji, že Bouškovi v létě prodávali a stále sami vyráběli
zmrzlinu – dlouhá léta stál jeden kopeček sedmdesát haléřů.
V Chržínské ulici měl cukrářství Bohuslav Řezáč, další cukrárnu provozoval v Pražské ul.
čp.63 cukrář Stěhule a ve Slánské ulici byla cukrárna Dekojova, myslím, že zanikly už
v padesátých letech,.
Cukrář František Poláček, byl nájemcem hospody Pod kostelem, v r. 1961 v části a později
v celé budově byl zřízen Kulturní dům /v současné době slouží budova jako Základní umělecká
škola/. Ještě v osmdesátých letech pekl Poláček doma svatební dorty a koláčky ze surovin, které
si zájemci dodávali..Myslím, že nepracoval pod žádným podnikem, že to byly, jak se říkalo
„melouchy“, nikdo ale nežaloval...
. V krámcích domů čp. 55 a 56 se během doby vystřídala Pechekova holírna, mandlování
prádla obstarávala manželka obuvníka .A Melicharová, dlouhá léta tam také pamatuji sklenářství
Josefa Řehánka, později převedené do jeho domu za Pražskou bránou..
Krámek v čp. 56 na náměstí, byl po léta jediným, kde se prodávala zelenina a ovoce. Ještě
jsem tam zastihla prodávat původně soukromé nájemce, manžele Kazetských, později
Seifertových a po nich tam prodávala vedoucí Milena Hadačová. Jakmile lidé viděli zastavit
před „zeleninou“ nákladní auto, už se stavěli do dlouhých front, zvláště před Vánocemi, kdy se
stálo na pomeranče a banány. Většinou jsme si odnášeli po jednom kilu a často se nedostalo na
všechny čekající.
Ze zeleniny se prodával tradičně květák, kapusta, zelí, okurk, celer, rajčata, syrový listový
špenát, cibule, česnek, také papriky - do české kuchyně začala pronikat nová jídla, kupř. lečo.
Nové brambory se kupovaly v sezóně po kilech, brambory na zimu po 50 kilových pytlích / 90
halířů /1 kg/, skladovaly se doma ve sklepě.
„Načerno“ jsme kupovali ze zahrádky J. Šmejce u čp. 11 hlávkový salát a vajíčka, slepice
tam chovala paní Anežka Kotová, dlouholetá, skromná a obětavá hospodyně Ing. Emila Golla.
Od paní Marešové /manželky stavitele Mareše / u mostu a od paní Černé/ matky současné
velvarské starostky Ing. Jitky Linhartové/ u nádraží jsme kupovali jahody - 1kg/5 -8 Kčs,
pěstované na zahradě než jim ji zabral národní podnik Dřevařské závody /Delta/ a na konci ulice
Za Roudnickou branou, kde se stáčí cesta k Podhornímu mlýnu, jsme chodili pro rebarboru k
paní Jelínkové /pracovala v zahradnictví u syna bývalého majitele Antonína. Hlaváče. Jeho děd,
uznávaný pomolog Šolc, vyšlechtil mnoho druhů angreštů, jeden z nich nazval Velvarský
klenot/…
Tu a tam pod podloubím domu U zlaté hvězdy čp. 111, v příručním vozíku, nějakou
zeleninu či ovoce přiváželi manželé Fejkovi, zřejmě také z vlastní zahrádky. O poutích prodávali
podomácku vyrobené pokojíčky pro panenky. Byli nějak spřízněni s Josefem Vozábem, který
„na rasáku“ vyráběl a opravoval kočáry, zemědělské stroje apod.V první světové válce přišel o
ruku, po znárodnění a po smrti nočního hlídače Strojní a traktorové stanice pana Komůrky /
ten se za první republiky živil jako koňský handlíř/, nastoupil Vozáb na jeho místo. Vozábova
dílna byla znárodněna, zlikvidována, přeměněna na lisovnu hliníkových kotoučů pro
velvarskou „hliníkárnu“ u nádraží. Tam se kotouče formovaly do tvaru misek pro oblíbené
remosky. Syn Josefa Vozába byl hercem, hrál někde na jihu Evropy a později až do své smrti
byl členem Divadla Járy Cimmermanna.- leží na velvarském hřbitově u sv. Jiří.
Jindy pod podloubím podobné zboží nabízel svérázný František Pachmann. Ten si neustále
stěžoval na své neduhy. Svými nářky a průpovídkami spíš než soucit, budil někdy těžko skrývané
veselí. Přecházel s rukama na zadní partii a lamentoval:„Jojo, děvenko, to mě zas ta p....l bolí,
nikdo neví , co my, Č e š t í b r a t ř i, zkusíme…!..“ Nebo o své manželce: „Když jsem si
Mařenku bral, byla poctivá, to může dosvědčit celá Sazená !“. Byl sečtělý, ale patřil mezi místní
figurky, stejně jako lakýrník a malíř pokojů Josef Zahradník, který tvrdil, že jeho pes umí hrát na
trubku a když se Zahradník otočil od stolu, u něhož společně se psem obědvali, pes vyměnil
talíře, vzal si co mu více chutnalo!.
4
Lidé vzpomínali na kdysi proslulé trhy a jarmarky, přicházelo na mnoho prodejců, ale také
spousty nakupujících, přicházeli či přijížděli i z dosti vzdálených míst. V letech 1953 – 1986 se
žádný trh nekonal.
POHOSTINSTVÍ sdružené v n.p. R a J – Restaurace a Jídelny - se už od padesátých let
neprovozovalo ve většině těch nejstarších, původně zájezdních hospodách.
V býv. Hostinci U MĚSTA PAŘÍŽE čp. 9 na severní straně náměstí „V Parýzu “ byly
v poschodí byty, v přízemí šily švadleny Komunálních služeb, v zadním traktu, křídle, v ulici Za
Roudnickou branou spravoval boty obuvník Melichar, nevím jestli soukromničil, spíš byl asi také
později pod Komunálními službami, stejně jako jeho žena, která v krámku budovy vedle
Reduty na náměstí mandlovala prádlo. V „Parýzu“ byla také holírna Jana Nového. Jeho syn
byl přidělen k PTP snad jen kvůli tomu, že jeho otec byl otec živnostníkem. Podobně musili asi
pykat za své rodiče syn dentisty Sladkovského a Milan Pára, syn vedoucího cukrovaru Boleslava
Páry.
V PANSKÉ HOSPODĚ čp. l0 / dějiště příběhu, který byl podnětem ke vzniku písně Ó
Velvary/, na severním konci náměstí, se o poschodí dělila Zvláštní škola s muzeem, v přízemí
měla dílny Základní devítiletá škola. Z přízemí zmizel krámek, kde měla zlatnictví paní Říhová,
když jím byl probourán průchod do ulice Za Roudnickou branou. To pamatuji, bylo to přibližně
na pčelomu padesátých a šedesátých let. Současně byly tehdy sbourány jakési kůlny na dvoře
bývalé hospody a na jejich místě vytvořeno otevřené zákoutí. Trávníkem a keříky je osadil
zahradník Josef Šmejc, bydlící v sousedním čp. 11. Pokračující řada domů od Panské hospody/
končila budovou, kde byl výkup zeleniny a ovoce /zahýbala do Růžové ulice, kde pracoval
krejčí Karel Tvrdík/. V této ulici, jejíž jméno se v místopisu města objevuje už v 16. století, byla
také mlékárna. Mléko se přiváželo ve velikých kovových konvích, z nich je prodavačka
přelévala do kovového sudu a z něj potom kovovými odměrkami / 1/4,
1/2 litr / do
přinesených bandasek.
V rohovém domě čp 111 U ZLATÉ HVĚZDY, původně také zájezdní hospodě na jižní
straně náměstí a rohu Pražské ulice – / nejstarší zápis v místopisu dr. R.Čermáka je z r. 1517/ byl
v poschodí byt majitele domu JUDr. Němce. V přízemí byl ještě počátkem padesátých let
hostinec, kupovala jsem tam malinovku v lahvích, záhy tam však byla zřízena čistírna. V témže
domě fungovala také drogerie, provozovali ji i po znárodnění drogista Oldřich Pátý /sloužil
rovněž u PTP/ s manželkou a prodavačkou paní Fialovou.
Na téže straně náměstí přes ulici upoutává pozornost rozložitá budova - REDUTA- nebo
ještě dříve Dryjáčnikovský dům – čp..57, po staletí stejně významná zájezdní hospoda jako
Panská hospoda a hospoda U zlaté hvězdy. V poschodí bydlila v l9. století učitelská rodina a
dožila tam také poslední její členka, stará, osamělá slečna učitelka Marie Linhartová. Po její
smrti, v osmdesátých letech tam byl přenesen starý městský archív, který do té doby byl v radnici
čp.l.
V přízemí Reduty bydlila vdova po holiči a kadeřníkovi Slávovi Varausovi. Helena
Varausová /několik generací Varausů bylo obětavými ochotníky zdejšího divadelního spolku Tyl/
přivydělávala si na živobytí tím, že rozstříhávala na pruhy staré textilie a háčkovala z nich
rohožky.
Byla zde také prodejna Obuv /hospoda byla zrušena v roce 1930 a místnosti pronajaty
firmě Baťa/ a také obchod s galanterním zbožím, kde prodávala paní Milada Marková, Olga
Ropková a paní Bělohlávková.
Milada Marková, rozená Jelenová, zdědila dům čp.57 po svém otci, měl zde obchod
střižním zbožím. V roce,1949 byl dům – stejně jako Vožechův -vyvlastněn. Jejího syna, Pavla
Marka /nar. 1929/ vyhodili z veterinární fakulty a protože dal přednost setkání členů skautského
oddílu před jakousi „povinně dobrovolnou“ brigádou, byl nasazen k PTP..
V pokračující frontě domů Pražské ulice směrem od náměstí, provozoval v čp. 59 trafiku
invaIida Karel Vajdl .V bývalé hospodě U ZELENKŮ čp. 60 byla zřízena klubovna členů svazu
mládeže, jejich chování bylo natolik pohoršující, že klubovna musila býti zrušena. Vystřídala se
tam prodejna hraček, veřejná knihovna a v současné době slouží místnosti jako depozitáře
muzea. V domě čp. 60 majitelů Březovských měl nějaký čas holírnu Přemysl Pechek a nad
5
Bezovou uličkou pamatuji majitelky domu čp.62, slečny Cibulkovy, ale krámek v přízemí
v provozu nebyl. .
Výše v Pražské ulici, ještě nad domem kde prodávala potraviny B.Stahlová, dům čp.72 patří
rodině Filipových. Kolem r. 1925 ho koupili od strojníka Kaliny. V zadním traktu je dílna, v ní
pracoval zámečník František Filip. Vyučil zámečníkem i svého syna Vladimíra / 1925-1995/.
Pracovali spolu a měli oba ve městě pověst dobrých řemeslníků Dílnu se podařilo udržet jako
soukromou i po roce 1949. V r 1954 otec zemřel, dílna byla vdovským právem převedena na
vdovu, Vladimírovu matku, ten byl do roku l959, kdy rovněž zemřela, jejím zaměstnancem. Po
její smrti už dílnu na syna nepřevedli, rovnou ji zavřeli. Vladimír Filip si našel práci ve velvarské
Spolaně. Nejenže nesměl soukromě podnikat, ale hrozilo zničení dílny, jako tomu bylo v případě
tiskárny Ladislava Němce. Obrátil se tedy na velvarského JUDr. Němce /majitel domu U zlaté
hvězdy čp.111/, který se ukázal opravdu fundovaným a odvážným právníkem. Vymohl V.Filipovi
v tak těžké době znovu právo pracovat soukromě, jenže „protistrana“ mu vyměřila vysoké daně a
musil nakonec pracovat pod Komunálními službami. Alespoň dílna a její zařízení byly
uchráněny. .
V čase, kdy ještě soukromničil, dostal předvolání na vojenské cvičení. Musil se ho
zúčastnit bez jakékoliv finanční podpory pro svou rodinu, tj. pro manželku a tři synky
předškolního věku. Jako soukromník neměl na nic nárok a když se na příslušném úřadě ptal,
z čeho tedy mají být živi, řekli mu ať jeho rodinu živí manželčini rodiče, manželé Francovi ,
bývalí živnostníci - důchodci v Kralupech…
Na protější straně Pražské ulice, proti Zelenkovům, byla v provozu hospoda SLADOVNA
čp.107. Před válkou patřila městu. V padesátých letech a dalších desetiletích ji dobře spravovali
postupně manželé Hudečkovi a po nich manželé Krejčích. Hospoda měla dobrý lidový zvuk,
vařily se zde dobré obědy, bývalo často plno, zastavovali se hojně také řidiči nákladních aut,
projíždějících městem.
Ve vedlejším domě čp. 108, který patřil elektrikáři J. Hansovi, byl krámek, dříve zřejmě
s elektropotřebami, později v něm pod. n.p. Kniha prodávala paní Hančová, kterou vystřídala
manželka F. Mareše, syna stavitele bydlícího ve vilce u potoka Za Roudnickou branou.
Vedle obecního domu /čp. 109 –muzeum, tehdy v něm byl Městský národní výbor/,
v přízemí domu čp.110, majitel Čermák /pro drobnou postavu mu přezdívali Čermáček /měl před
válkou vetešnictví. Já pamatuji v krámku železářství, v kterém prodával Josef Kraus. Ten v r.
1960 emigroval. .
HOTEL ZÁLOŽNA na náměstí byl hotelem už jen podle jména. Oblíbený a zodpovědný
hoteliér Václav Rosický skončil tamní kariéru povoláním ke službě u PTP. V poschodí
z bývalých hostinských pokojů byly upraveny byty pro personál restaurace a zřízeny také
ordinace dentisty a gynekologie, kde v určité dne ordinovala MUDr. Černušáková z Kralup.
Byla zde také ordinace praktického lékaře.
------ ------------------------------------------------------------------------------------------------------------Na přelomu padesátých a šedesátých let zde působil mladý MUDr. K y m l i č k a. Záhy získal
důvěru velvarských pacientů a celé město bylo rozrušeno zprávou, že byl nalezen mrtvý na
odlehlém místě někde u Nelahozevsi. Podivná smrt oblíbeného lékaře vedla k dohadům, zda
nesouvisí s právě tehdy probíhajícím vyšetřováním skupiny lékařů / brněnských?/, obviněných z
protistátní činnosti/.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Restaurace v přízemí zůstala v provozu a zachovala si ještě v osmdesátých letech dobré jméno,
jak pro úpravný interiér tak pro dobrou kuchyni. Byla jediná z velvarských restaurací zařazena
do cenové III. cenové skupiny / Ostatní byly ve IV./. Jídelna byla oddělena od výčepu, kde
popíjeli „ štamgasti“. V kuchyni pracoval kuchař, pomocná síla a uklízečka, v obsluze se střídali
číšníci nebo servírky, vrchního zastával vedoucí provozovny. Jeden čas tam pracovaly jako
servírky také paní Antonie Lukášová s dcerou Alenou. Obě byly oblíbené pro svoji srdečnost,
paní Lukášová byla navíc velice obětavou dobrovolnou pracovnicí tehdejší velvarské galerie a
muzea.
Využíván a udržován byl velký sál s balkónem, i malý sál, oba s dobře udržovanými parketami.
Údržbu a úklid dobře vybaveného jeviště a šatny obstarávalo členstvo spolku Tyl. Konala se
6
zde divadelní představení, estrády, plesy, taneční zábavy. Televize zde v sedmdesátých letech
natáčela pořad Neděle v klubu a pořad o velvarských hasičích.
Vedoucí podniku se dost střídali, nejdéle pobyli a nejvíce se o dobré jmeno Záložny zasloužili
manželé Novákovi. Od adaptace ve třicátých letech plnila stále funkci reprezentačního zařízení i
pro široké okolí. Po roce l989 došlo ke změně majitele a v posledních letech se v sále pořádaly
davastující trhy takže není možné pořádat tam jakékoli společenské akce /v bývalém hostinci pod
kostelem je Základní umělecká škola a sál slouží jen vystoupení žáků., event. velvarské plesy se
odbývají v některé sousední obci/. Restaurace bývalého hotelu Záložna je rovněž už delší čas
zavřená.
HOSTINEC POD KOSTELEM /dříve U Pilátů / měli v nájmu, jak už zmíněno, manželé
Poláčkovi ještě počátkem šedesátých let a provozoval zde také holičskou a kadeřnickou živnost
Jaroslav Varaus se svou manželkou. Za války byl v koncentračním táboře. Kdy ukončil živnost
nevím, je možné, že byl přinucen, když budova byla vybrána jako vhodný objekt pro Kulturní
dům, který tam byl od ledna 1961 / v současné době je tam Základní umělecká škola/. U Poláčků,
pokud pamatuji, se podávaly jen špekáčky, tlačenka s cibulí a p.
Teplá jídla se podávala ještě v Chržínské ulici, v hostinci U KRÁLE VÁCLAVA. Říkalo
se tam ale stále u Šustrů, dům byl jejich a oba manželé tam pracovali. Josef Schuster byl za války
v koncentračním táboře.V hostinci nějaký čas pracoval také jako výčepní František Krupka, ještě
v padesátých letech měl dva koně a živil se povoznictvím.
Hostinci Na Předměstí se podle majitelů říkalo U Dlouhých. Po znárodnění zavedli nové
pojmenování „U JELENA“ zřejmě myslivci, kteří se tam scházeli. O majitelích jsem zjistila jen
to, že pan Dlouhý byl fotograf, měl ve dvoře ateliér, který po něm převzal Jaroslav Masopust,
pak pracoval pod Komunál. službami. Později zřídily fotoateliér nad Spořitelnou, pracovala
v něm paní Růžena Šlemrová z Kralup .
Kromě Krohnovy vily v Chržínské ulici, podle mého názoru nepředloženě zbourané, byl
také zbourán vedle ní stojící patrový dům.Ve čtyřicátých letech byl v něm HOSTINEC U RŮŽE,
v nájmu Vandy Lukáše a jeho manželky, již zmíněné Antonie Lukášové. Kdosi udal, že se tam
poslouchá západní rozhlas a paní Lukášová byla odsouzena ke tříměsíčnímu vězení. Seznámila
se tam s muzikoložkou PhDr.Milenou Schulzovou /její muž působil jako profesor na FAMu/,
často pak za ní do Velvar jezdila.
Nevím přesně, kdy bylo v polích směrem k Ješínu vybudováno zařízení Radiokomunikace,
v období 70-80tých let fungovalo. Pracovali v něm i lidé z Velvar . Říkalo se mu r u š i č k a
měla rušit vysílání Svobodné Evropy a d.
Někdy v té té době zřídily Státní statky /se sídlem právě v areálu Krohnovy vily, kterou
příkladně devastovaly/ jídelnu pro své zaměstnance, ale i pro širší veřejnost. Chutně tam vařila
paní Šímová do doby, kdy její rodinu zasáhlo veliké neštěstí – při autonehodě zahynuly její tři
děti, dva dospělí synové a dospívající dcerka.
Jídelna se nacházela v Pivovarské uličce, v objektu, kde před válkou a za okupace byla
vykřičená HOSPODA RAMONA se .zpívajícími a ke všemu ochotnými slečnami.
Podobné možnosti jako Ramona nabízela také ještě ve válce hospoda u nádraží zvaná
ŠUTRTÁK. Příslušníci SNB Ladislav Landa a strejcovský Jaroslav Pitucha, měli působiště na
náměsti v bývalém domě Nejedlých čp. 218, vedle pošty. Pozdější veřejná bezpečnost sídlila na
bývalém Šutráku, který zůstal v povědomí právě pro svou špatnou pověst..
Některá řemesla byla ve Velvarech hojně zastoupena, kupř. truhlářů bylo s e d m .
Alois Chrastil, vyráběl hlavně rakve, dílnu měl v Panské hospodě, provozoval také pohřební
službu, Po něm převzal pohřební službu t r u h l á ř Oldřich Kopřiva, vyráběl také nábytek. Dílnu
měl ve Slánské ulici. Když živnost ukončil, daroval muzeu celou bednu truhlářských nástrojů.
Jeho hovorná žena Božka pracovala v Radiokomunikacích a příležitostně roznášívala po domech
úmrtní oznámení. Ještě v sedmdesátých letech mohly být pohřby vypravovány z domu
zemřelého.v honosném černostříbrném voze, který táhlo koňské zpřežení. Průvod provázela
většinou dechová hudba kapelníka b e d n á ř e Antonína Hrachoviny a po něm kapelníka,
z á m e č n í k a Josefa Dryáka, Vůz byl uložen v Pivovarské uličce, v kůlně nalepené na zeď
radnice.
Na t r u h l á ř e Karla Routu , vzpomíná Máša Vožechová jako na výborného řemeslníka, ale
poněkud nevrlého člověka. Byl posledním z nejméně tří generací truhlářů. V muzeu se nacházejí
7
dvě intarzované truhly a intarzovaná skříň, práce jeho děda nebo otce. Dílnu měli v Chržínské
ulici čp. 31. Domek byl cca v sedmdesátých letech zbourán. Zajímavé je, že v první polovině 19.
století jej, podle smlouvy uložené v muzeu, prodávají R O D I Č E EDUARDA VOJANA.
Truhláře Antonína Nezbedu, který vyráběl dříve drobné věci /školní penály, kazety
zdobené vypalováním, ty byly módními ve válce / pamatuji už jako vedoucího Narpy na náměstí
čp.221. Krámek snad patřil původně k TISKÁRNĚ
LADISLAVA NĚMCE, která byla
v zadním traktu jejich domu čp. 220. Vchod byl z Růžové ulice. Tiskárnu provozoval Ladislav
Němec se sourozenci cca od roku. 1923. Tiskly se v ní plakáty, pozvánky, ročenky Podřipský
kraj, těžko lze dnes zjistit, co vše ještě z tiskárny vycházelo. Možná, že poslední byla publikace
Otakara Špecingera KRALUPSKO z roku 1949. Vybavení tiskárny bylo barbarsky zničeno,
stroje a vše k tisku potřebné rozmláceno a dáno do sběru. /Komunální služby tam později zřídily
dílnu, kde pracoval t r u h l á ř Josef Šnýdr, dojížděl z Kralup/.
To byla poslední velká rána, která velvarského impressora postihla. Brzy po válce, když byly
v okolí likvidovány obranné bunkry z první republiky, dolétly těžké pancéřové dveře na
zahrádku, kde si hrála Němcova dcerka. Nedlouho po její tragické smrti L. Němec ovdověl.
Bělovlasý, štíhlý, vzpřímeně kráčíval, zdravil či opětoval pozdrav lehkým úklonem, vyzařovala
z něho noblesa. Všichni z Němcovy rodiny, které jsem znala, bratr, sestra, neteře, byli krásní lidé,
černovlasí, černoocí..
Tyláci na Ladislava Němce vzpomínali jako na vynikajícího režiséra a herce.
V Chržínské ulici zdědil k n i h k u p e c t v í a p a p í r n i c t v í po svém tchánovi
Maxu Hofmannovi, František Hajný. Také on odmítl znárodnění. Z výprodeje zásob a mobiliáře
živořil s rodinou několik let. Později mu dovolili prodávat noviny. Jeho manželka vypomáhala
v bývalé lékárně Gollových.
Po znárodnění lékárny na náměstí čp. 223, kromě dcery lékárníka Evžena Golla,
pracoval v ní její pozdější manžel PhMr.Kromholc.
Někdy počátkem sedmdesátých let byl založen Svaz ochránců přírody a paní Božena
Gollová, manželka PhMr. E Golla uspěla se svou žádostí, aby byla památkově chráněna
mohutná hrušeň na zahradě lékárny, možná poslední exemplář prastaré odrudy zvané p i x l a
p a r á d n i c e . Po smrti paní Gollové musil přijmout patricijský dům nájemníky a ti přesto, že
byla hrušeň opatřena ochrannou tabulkou, strom pokáceli!
Myslím, že velice skromné živobytí měli početně zastoupení mistři řemesla obuvnického ,
bylo jich celkem s e d m a také holiči a kadeřníci neměli naději na nějaké zbohatnutí, jich bylo
ve městě osm. Nevím, jak si vedli krejčí a švadleny jichž jsem zjistila o s m n á c t !
Nejprestižnější byl zřejmě Módní salón Zdeňky Petržílkové, ve vile v Chržínské ulici,
zaměstávala několik švadlen, z nich pak některé pracovaly v Komunálních službách.
Z kadeřníků byli nejvyhledávanějšími, hlavně ženami, Josef Hurt v Chržínské ulici /otevřel
oficinu po knihkupectví Hajného/ a Ladislav Dundr v ulici Slánské. Myslím, že někteří z
ostatních pracovníků této živnosti se zabývali jen holičstvím, jako kupř. Přemysl Pechek, kde
později v jeho oficíně na náměstí sedávali na lavicích muži čekající na obsloužení a přetřásající tak jak to bývalo zvykem v holírnách odedávna - důležité události. Pana Haselbauera, který měl
holírnu v Pražské ulici ve Sladovně, si pamatuji jen proto, že nosil na temeni hnědorezavé
„tupé“, pravděpodobně vlastní práce, protože byl ještě z generace, kdy se vyučovalo
vlásenkářství, tj. zhotovování paruk a příčesků. /Přišly znovu do módy v sedmdesátých letech, ale
většinou vyráběné zřejmě průmyslově/. Na pana Čápa se pamatovaL Jos. Dryják, já ještě pamatuji
holírnu Slávy Varause na náměstí čp. 2, býval dlouhá léta – stejně jako jeho bratr s holičstvím pod
kostelem, a stejně jako později jeho syn Sláva,/ můj vrstevník - výborný, žel neobjevený
imitátor/, členem divadelního spolku Tyl.
Ojedinělou živnost vedla kloboučnice paní Šebková, myslím, že mnoho práce neměla,
protože klobouky – téměř buržoazní symbol – byly vytlačeny proletářskými šátky a čepicemi
V domě čp. 64 v Pražské ulici provozoval J.Pavlíček /nevlastní bratr významného herce
Otomara Korbeláře /osobní autodopravu a také opravnu aut, která byla v zadním traktu .Po
znárodnění zde byla vybudována městská prádelna, což bylo veliké ulehčení, ještě nebyly
rozšířeny pračky /ani ledničky!/. Přiváželo se tam prádlo většinou v dětských kočárcích, pralo se
za pomoci paní Římsové - manželky traktoristy z STS - a vozilo se domů mokré. Bohužel
zanedlouho byla prádelna zrušena a proměněna v dílnu družstva Rohoplast, které však často
8
měnilo zařazení a název podniku i výrobní program. Pracovaly v něm převážně ženy, stříhaly se
tam nebo šily kupř silonové tašky a také návleky na sedadla v letadlech a j. Dílna byla v provozu
ještě po roce 1989.
Autodopravou se živili ještě v ulici za Roudnickou branou F. Černík a Fr. Tutr, ten ještě
také opravou autobaterií – pak vyčleněna jeho provozovna do VDA - výrobní družstvo
autolektriky. Pracoval v ní F. Tutr, jeho synové Zdeněk a Jiří, jeden, někdy dva učedníci a
adminstrativní síla - tuto práci jsem v r.1960 vykonávala já.
S Tutrovou provozovnou sousedil objekt bývalé cementárny a vilka majitelů Novotných,
myslím, že ukončila provoz už v padesátých letech Jeden její mladý zaměstnanec zemřel, snad
na silikosu. Jeho vdova pracovala pak jako uklízečka v restauraci Záložna. Zamilovala se a
doslova pronásledovala tehdejšího vrchního číšníka, ten kvůli ní odešel z Velvar do Karlových
Varů. Našla ho a jak se povídalo, vymluvil se, že překážkou je její asi pětiletý bleďoučký synek.
Najala si pokoj v hotelu, chlapce opila, lahví ho omráčila, propíchla mu hlavu jehlicí, pokoj
zapálila…….Za vraždu si odpykala několik let za mřížemi.
Vraťme se do Pražské ulice. Dům čp. 65 náležel původně panu Korálkovi, který měl za první
republiky v přízemí obchod s látkami a snad i s konfekcí. V poschodí byla kromě bytu ještě
velká místnost, která předtím než byla postavena synagoga, sloužila jako židovská modlitebna.
Pan Korálek byl Žid a prý v roce 1937 odjel do Ameriky. Obchod převzal pan Vlach. Za okupace
byl dům jako židovský majetek zabaven. Pana Vlacha za komunistů zavřeli, prý pro nějakou
šmelinu.
Po r. 1949 se zde prodávala dámská i pánská konfekce v rámci národního podniku Oděvy.
Kromě Miloslava Elise, Marcely Novotné /Týcové, která se tu vyučila, zde po dlouhá léta
pracovala jako vedoucí, zákazníky velice oblíbená, Jaroslava Elisová, s prodavačkou Jarkou
Podivínskou. Tento obchod byl ve Velvarech jediným, jehož výkladní skříně pravidelně
několikrát ročně vkusně a nápaditě aranžoval mistr aranžér Miloň Kolda z Kralup. Byl
zaměstnancem n.p. Oděvy v Praze, zúčastňoval se úspěšně aranžérských soutěží velkých
obchodních domů, kupř. Bílé labuti. Cca roku 1986 převzala vedení obchodu Bohumila
Brindzejová.
Dům čp. 222 vedle lékárny patřil Hulenovým, kteří v přízemí měli obchod s textilem.
Zavčas se jim podařilo dům prodat Bělohlávkovům, prodej textilu tam však zůstal s vedoucí paní
Víškovou a prodavačkou paní Čermákovou.
Na další obchody s textilem či oděvy upozorňil pan J. Dryják, na ty se nepamatuji: Marie
Cibulková v Pražské ulici, Václav Mareček, náměstí a pan Vít v čp. 9 „Parýzu“.
Zabývat se proměnami a situací týkajících se velvarských průmyslových závodů, je už
nad rámec vzpomínek na drobné řemeslníky a obchodníky.
- - - - - - -- - U P T P byli nasazeni:
Syn holiče Jana Nového, syn dentisty Jana Sladkovského, syn vedoucího cukrovaru
Boleslava Páry, drogista Oldřich Pátý, Václav Rosický, hoteliér Záložny, stavitel Josef Černý a
již zmíněný Pavel Marek.
---------Z Velvar emigrovali:
Josef Kraus, syn velvarského zahradníka. Oba rodiče mu zemřeli, bratr už žil v Kanadě,
rozhodl se jet za ním. Cesta byla dobrodružná. V roce 1960 si koupil zájezd od Čedoku do NDR
k Baltickému moři, s výletem lodí ke švédskému pobřeží. Loď nesměla přistát, jen projet
přístavem. Měl s sebou kameru a neustále na lodi cosi natáčel proto se mu podařilo přemluvit
průvodkyni, aby zařídila zpomalení lodi, jen co by vystoupil a natočil loď ze břehu. Podařilo se!.
V Kanadě u bratra žil několik let, pak v Miami, oženil se s Kolumbijkou, v r. 2005 přijel do
Velvar uložit urnu svého bratra, zkonfiskovaná vila mu tehdy ještě nebyla vrácena.
Milan Nezbeda, po r. 1968, sloužil u pohraniční stráže, překročil hranici i se služebním
psem. Emigroval do USA, podle mínění M. Vožechové později obchodoval s keramickým
zbožím, dlaždice apod. Jeho matka ho směla v USA navštívit, byla už pokročilého věku.
Vyprávěla mi, že neuměla žádnou cizí řeč, syn předem zajistil trasu a dopravní prostředky
9
s průvodci, ona měla vždy na klopě připíchnutou ceduli, podle které ji poznávali. Jeho bratr
Antonín zatím po dlouhá léta věrně sloužil své vlasti jako příslušník veřejné bezpečnosti !
PhDr Libuše Klovrzová, rozená Macháčková, odjela v roce l969 s manželem a roční
dcerkou do Anglie, kde do roku 2oo8 pracovala v Birminghamu na tamnější univerzitě, získala
tam bakalářský a posléze i doktorský titul. Své rodiče ve Velvarech směla poprvé navštívit v roce
l988, když zaplatila středoškolská studia, která absolvovala v Čechách a za každého člena své
rodiny 50 000 Kč za vydání vystěhovaleckého pasu.
Dále emigrovali: Radim Fiedler, MUDr. Petr Egermayer – žije ve Švédsku, občas přjíždí
do Velvar, MVDr. Chyský s manželkou, do Západního Německa.
-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o
-o-o-o-o-o-
ŘEMESLNÍCI, ŽIVNOSTNÍCI, kteří pracovali soukromě do znárodnnnnění.
PALLAS JAN
JANEK ANTONÍN
SOVA ANTONÍN
PEKAŘ
“
“
CHRŽÍNSKÁ UL.
PŘEDMĚSTÍ ČP.336
PRAŽSKÁ UL.ČP.66
BOHM ANTONÍN
ČERMÁK FRANTIŠEK
KRAUS ANTONÍN
VOLÁK ,?
KOVÁŘ
“
“
“,
Z BUČINY, DÍLNU VELVARECH
NA PŘEDMĚSTÍ, pak v STS čp.23l
CHRŽÍNSKÁ ULICE
CHRŽÍNSKÁ ULICE-
POKRÝVAČ,
“
KOMENSKÉHO UL.,
POD KOSTELEM
PUDIL JOSEF,
URBAN VÁCLAV
KLEMPÍŘ,
“
NÁMĚSTÍ ČP. 9
NÁMĚSTÍ
VAJDL KAREL
JANOUŠEK OTAKAR
FILIP FRANTIŠEK
FILIP VLADIMÍR
ZÁMEČNÍK,
“
“
„
PAK TRAFIKANT, PRAŽSKÁ UL. 59
ZA KOVOHUTÍ
PRAŽSKÁ UL. 72
“
POHLUDEK OSKAR,
NEZBEDA ANTONÍN,
CHRASTIL ALOIS
KOPŘIVA OLDŘICH
ROUTA KAREL
STRAKA ANT
MUŽÍK JINDŘICH,
TRUHLÁŘ
“
„
„
“
“.
VYRÁBĚL ŽEBŘÍKY
SLÁNSKÁ UL.
NÁMĚSTÍ, ČP. 221
RAKVE, POHŘEB, SLUŽBA Č.P.10
“
CHRŽÍNSKÁ UL. ČP.31
PRAŽSKÁ, VE SLADOVNĚ ČP-.107
CHRŽÍNSKÁ UL.
HRACHOVINA ANTONÍN
BEDNÁŘ, KAPELNÍK
VELVARY
LAKÝRNÍK, MALÍŘ POKOJŮ
“
VELVARY
VELVARY
ČERMÁK LADISLAV,
/?_KNOR
ZAHRADNÍK JOSEF
DUDA KAREL,
,
10
MAJSTR JOSEF,
VINŠ
?
TVRDÍK KAREL
STUDNIČKA JAROSL AV
HADAČ JAN;
NĚMEC MIROSLAV
KUBÍČEK JOSEF,
VOBOŘIL JOSEF
STUDNIČKA JAROSLAV
KREJČÍ
“
“
“
“
“
“
“
“
U BRÁNY
SLÁNSKÁ UL.
RŮŽOVÁ UL.
NÁBŘEŽÍ
NÁMĚSTÍ
SLÁNSKÁ UL .
PANSKÁ HOSPODA, ČP.10
SPOŘILOV
NÁBŘEŽÍ
MARKOVÁ MILADA
GALANTERIE
PRAŽSKÁ .57
Švadleny a dámské krejčové
--------------------------------------------------PETRŽÍLKOVÁ ZDEŇKA
MÓDNÍ SALÓN
CHRŽÍNSKÁ UL..
MATOUŠKOVÁ MARIE
PIVOVARSKÁ UL. 206
SESTRY KOUTSKÝCH
ulice ?
J. SRBOVÁ
ZA BRÁNOU
PÍ. VIKTORÍNOVÁ
ZA ŠANCÍ
. KRAKEŠOVÁ
PRAŽSKÁ ULICE.
PÍ ČERNÁ
SLÁNSKÁ UL.
Z. HORÁČKOVÁ
DOMA ZA BRANOU, PAK KOMUNÁL. SLUŽBY
M. ROUSOVÁ
švadlena
ULICE ?
BURZA VÁCLAV
SAJFRT FRANTIŠEK
TOMEK, ?
MELICHAR
FRANTIŠEK
JANÁČ ?
BÁRTL ?
MATĚJKA JOSEF
OBUVNÍK
“
“
“
DUNDR LADISLAV,
HESSELBAUER ANTONÍN
PECHEK PŘEMYSL,
ČÁP FRANT.
HURT FRANTIŠEK,
NOVÝ JAN,
VARAUS JAROSLAV
VARAUS SLÁVA
HOLIČ A KADEŘNÍK
“
“
HUDEČEK BOHUMIL ,
AUŠKA ?/
“
“
SEDLÁŘ A ČALOUNÍK,
“
U ŠKOLY
NA BRČKOVĚ
NÁM., HVĚZDA ČP.111
ČP 9 „V PARÝZU“ ČP.9
PIVOVARSSKÁ UL.
CHRŽÍNSKÁ
NÁMĚSTÍ
SLÁNSKÁ UL.
PRAŽSKÁ , Sladovna čp. 1O7
NÁMĚSTÍ a Pražská ul. čp.6O
PRAŽSKÁ UL
CHRŽÍNSKÁ
ČP.9,V PARÝZU
V POD KOSTELEM
NÁMĚSTÍ ČP.2
ZA ROUDNICKOU BRANOU,
NA PŘEDMĚSTÍ
POLÁČEK FRANTIŠEK
ŘEZÁČ BOHUSLAV,
BOUŠKA EMANUEL
STĚHULE ?
DEKOJOVI
CUKRÁŘ,
“
“
“
“
NÁJEMCE HOSPODY POD KOSTELEM
CHRŽÍNSKÁ UL.
NÁMĚSTÍ ZÁLOŽNA
PRAŽSKÁ UL 63.
SLÁNSKÁ UL.
ANTONÍN BÁRTL
HLŮŽEK VOJTĚCH.
HORÁČEK MATĚJ
ŘEZNÍK
“
“
PRAŽSKÁ UL 102
CHRŽÍNSKÁ UL 54.
NÁMĚSTÍ 114
HANUŠ FRANTIŠEK,
KOMINÍK
CHRŽÍNSKÁ UL.?
JAROLÍM JOSEF,
STUDNAŘ
ČECHOVA UL.
HORÁČEK BOHUSLAV
KAMENÍK
PRIMÁTORSKÁ UL.
11
POKORNÝ ?
STRAKA
PRŮŠA
HODINÁŘ
“
“
CHRŽÍNSKÁ UL. „U ANDĚLŮ“
SPOŘILOV
NÁMĚSTÍ ČP.3
VOŽECH FRANTIŠEK
ŠKOCHOVÁ BĚLA
POTRAVINY
“
NÁMĚSTÍ ČP.115 ,pak PramenPražská .
NÁMĚSTÍ
ŘÍHOVÁ,?
ZLATNICTVÍ
PANSKÁ HOSPODA
KAZETSKÝ EDUARD
PACHMANN FRANTIŠEK,
FEJKOVI
ZELENINA, OVOCE
TRHOVEC, ZELENINA
DTTO
NÁMĚSTÍ
POD PODLOUBÍM „HVĚZDY“
„Rasovské křídlo“
NĚMEČEK ANTONÍN,
OPRAVNA KOL,
NÁMĚSTÍ čp. 113
MARKOVÁ MILADA
GALANTERIE
REDUTA ČP. . 57
ŠEBKOVÁ FRANTIŠKA
MODISTKA
CHRŽÍNSKÁ, SPOŘILOV ,?
CIBULKOVÁ MARIE,
HULENOVI
KORÁLEK , VLACH ??
OBCHOD S LÁTKAMI
“
“
PRAŽSKÁ UL.62
NÁMĚSTÍ ČP.222
PRAŽSKÁ ČP. 65
ROSICKÝ VÁCLAV
NÁJEMCE HOTELU
ZÁLOŽNA, NÁMĚSTÍ
SCHUSTER JOSEF
MAJITEL HOSTINCE U KRÁLE VÁCLAVA
CHRŽÍNSKÁ UL.
LUKÁŠOVI V. a Ant. NÁJEMCI HOSTINCE „U RŮŽE“ ZBOURANÝ DŮM V CHRŽÍNSKÉ
NA JEHO MÍSTĚ VYSTAVENY BYTOVKY
KRUPKA FRANTIŠEK
POVOZNÍK
PIVOVARSKÁ UL.
CÍLA VOJTĚCH
POVOZNÍK
CHRŽÍNSKÁ UL.
DLOUHÝ,
?
FOTOGRAF, MAJITEL DOMU A HOSTiNCE U JELENA, PŘEDMĚSTÍ
MASOPUST JAROSL.,
“ FOTOGRAF
“
ŠIMEK FRANTIŠEK
“ FOTOGRAF
LÁNSKÁ UL.
NĚMEC LADISLAV
IMPRESSOR, MAJITEL TISKÁRNY
NÁMĚSTÍ ČP. 220
HAJNÝ FRANTIŠEK,
KNIHKUPEC A PAPÍRNICTVÍ
CHRŽÍNSKÁ UL.
POKOR NÝ RUDOLF
MAKOVEC JOS..
MLYNÁŘ
“
MAJITEL PODHORNÍHO MLÝNA
ZAMĚSTNANEC PODHOR. MLÝNA
NOVOTNÝ ?
MAJITEL CEMENTÁRNY
JOSEF VOZÁB,
VÝROBA A OPRAVA KOČÁRŮ A ZEMĚDĚLSKÝCH STROJŮ
JIŘÍ PAVLÍČEK
OSOBNÍ AUTODOPRAVA
TUTR FRANT,
ČERNÍK
HANČ, ?.
ULICE K CUKROVARU
PRAŽSKÁ UL.ČP.64
AUTODOPRAVA, AUTOOPRAVNA ZA ROUDNICKOU BRANOU
“
“
ELEKTRIKÁŘ
PRAŽSKÁ UL. 108
o-o-o-oí-o-o-o-o-oí-
ZDRAVOTNICTVÍ
MUDr. ČIHÁK, PRAKTICKÝ LÉKAŘ,
MUDr. ŘEZÁČ,
SLABOCH, DENTISTA,
SLADKOVSKÝ, DENTISTA,
CHRŽÍNSKÁ UL.
CHRŽÍNSKÁ
ORD. ZÁLOŽNA
PRAŽSKÁ UL.
12
PhMr GOLL EVŽEN,
ULMOVÁ ?, PORODNÍ ASISTENTKA
-OPRÁVNÍK JUDr NĚMEC
LÉKÁRNA NÁMĚSTÍ
NÁMĚSTÍ ČP. 111
-O-O-O-O-O-O-O-O-O-O-O-OKromě mých vzpomínek jsou zde i četné vzpomínky, data a údaje Heleny Jankové, nar. 1922, Jindry
Filipové, nar. 1932, PhDr. Libuše Klovrzové, nar. 1941, Máši Vožechové, nar. l944, kterým za ochotné
přispění vřele děkuji. Lituji, že svůj dík už nemohu vyslovit panu Josefu Dryákovi, počátkem roku 2012
nečekaně odešel k těm, na než s vděčností vzpomínáme.
Z. Křtěnová
- o-o-o-o-o-o-o-o-o-
13