Publikace Dějiny Moravského Berouna

Stručné
dějiny
okresního města
Moravského Berouna
Johann Theimer
Kurze
Geschichte
der Kreisstadt Bärn
Stručné
dějiny
Text: Johann Theimer
Předmluva a překlad: Branislav Martinek
Grafické zpracování: Martin Feikus
Tisk: RETIS, s.r.o.
Vydalo: Město Moravský Beroun v září 2009 nákladem 1000 kusů
Fotografie: Státní okresní archiv Bruntál se sídlem v Krnově
Publikace byla vydána v rámci projektu
„Leonardův Moravský Beroun“
za finanční spoluúčasti Olomouckého kraje.
okresního města
Moravského Berouna
Johann Theimer
Kurze
Geschichte
der Kreisstadt Bärn
ISBN 978-80-254-5320-9
II.
III.
Předmluva
Johann Theimer (*16.3.1884 - †21.1.1966)
Johann Theimer dodnes zůstává bezesporu nejvýznamnějším vlastivědným
pracovníkem, jakého kdy Moravský Beroun měl. Kromě toho, že patřil k čelným
představitelům školských orgánů v regionu, podílel se dlouhá léta bezprostředně na
správě města i na jeho kulturním a společenském životě.
Narodil se 16. března 1884 v Domašově nad Bystřicí v okrese Olomouc. V roce 1904 složil maturitu na olomouckém učitelském ústavu, roku 1906 získal osvědčení o způsobilosti k vyučování na obecných školách a v následujícím roce osvědčení
k vyučování na měšanských školách. Jeho prvním učitelským působištěm byl nedaleký Slavonín a Pavlovičky. V září 1908 nastoupil jako odborný učitel na Chlapeckou měšanskou školu v Moravském Berouně, s níž následně spojil převážnou část
svého profesního života. Od roku 1935 byl na této škole zastupujícím ředitelem, od
května 1937 definitivním ředitelem a po změně charakteru této školy na šestitřídní
hlavní školu v roce 1940 byl jmenován jejím rektorem. Během prvních let svého profesního působení podnikl Johann Theimer o prázdninách několik zahraničních cest,
při nichž navštívil Švýcarsko, Itálii, Německo, Belgii a Holandsko. Mimo jiné absolvoval státnice ze stenografie, složil zkoušky učitelské způsobilosti pro obchodně
vzdělávací školy a následně i pro živnostenské školy. Od roku 1912 vyučoval rovněž
některé předměty na živnostenské pokračovací škole v Moravském Berouně a v letech 1928-1938 byl navíc pověřen jejím vedením.
S Theimerovou pedagogickou kariérou úzce souvisí organizační práce v řadě
profesně zaměřených spolků. Celých 27 let byl předsedou Spolku měšanských škol
moravskoberounského školního okresu, do něhož byly po první světové válce začleněny i školy rýmařovského školního okresu. V letech 1927-1938 byl členem správního
výboru okresní péče o mládež, v letech 1928-1933 byl předsedou Městského vzdělávacího výboru v Moravském Berouně, v letech 1930-1933 předsedou Okresního vzdělávacího výboru ve Dvorcích a v období let 1928-1938 náležel ke členům župního vzdělávacího výboru v Olomouci. Od 1. ledna 1939 se stal vedoucím hlavního odboru pro
hospodářství a právo v rámci Nacionálně socialistického svazu učitelů.
Ve svých 28 letech se oženil s učitelkou Idou Jilkeovou, dcerou nadučitele
z Milovan Aloise Jilkeho. Učitelem se později stal i syn manželů Theimerových
– Bodo. Rodina bydlela v Moravském Berouně v tzv. Gödelově domě na Opavské
ulici č. 9. Kromě publikační činnosti v novinách, vlastivědných a odborných pedagogických časopisech věnoval Theimer svůj volný čas umění – maloval a hrál na
housle i na cello.
V průběhu první světové války vedle svého hlavního povolání vedl některé referáty na Okresním úřadě v Moravském Berouně. Roku 1915 byl povolán do
Krakova ke službě na místním vojenském velitelství a během posledních válečných
IV.
let sloužil na kontrolním účetním oddělení u 1. Sočské armády v Terstu. Po válce se
velkou měrou prohloubil jeho zájem o vlastivědnou práci a stal se činným v městské
samosprávě. V roce 1919 se stal členem zastupitelstva, posléze radním a od 14. dubna 1932 do 3. září 1938 byl starostou města. Za své hlavní zásluhy ve starostenské
funkci osobně považoval mimo jiné stavbu vodovodu, stavební rozvoj a rozšíření
nemocnice, rekonstrukci radnice, opravu obecního domu, zlepšení celkového vizuálního vzhledu města včetně opravy okresní silnice procházející jeho centrem a parkovou úpravu na Křížovém vrchu.
V letech 1920-1933 vedl městské kino a roku 1925 inicioval sběr artefaktů pro
zřízení městského muzea, které bylo otevřeno 24. července 1926. Vystavené sbírkové předměty dokumentovaly historii hospodářského a spolkového života města.
Theimerova muzejní činnost do značné míry splývala s jeho péčí o městský archiv.
Ten se dochoval v poměrně dobrém stavu a jeho součástí byly (a dodnes jsou) městská privilegia, městské knihy od 16. století, knihy protokolů městské rady od roku
1753 apod. K 1. dubnu 1940 byl Theimer říšským místodržitelem jmenován do funkce pověřence pro záležitosti archivů v moravskoberounském okrese.
V roce 1932 převzal vedení kroniky města. Díky jeho příkladné péči vzniklo
úctyhodné dílo čítající 23 objemných svazků velkého formátu. Tyto Theimerovy kroniky obsahují obrovské množství informací o historii města, psány jsou však poněkud nesystematicky. Vlastní kronikářské zápisy Theimer prokládal retrospektivními
historickými pojednáními a řadou příloh, jakými jsou novinové výstřižky, plakáty,
pozvánky a programy nejrůznějších akcí pořádaných ve městě, úmrtní oznámení,
příležitostné tisky, vyhlášky, separáty Theimerových článků a podobně. Mimoto
sepsal i tři obsáhlé svazky obdobně koncipované školní kroniky, která je současně
obecnou historií berounského školství. Založil knihu válečných hrdinů, jež měla
v roce 1944 čítat 100 pamětních listů, a usiloval o zřízení jakési okresní síně slávy,
která by dokládala dílo a život významných osobností regionu. Byl iniciátorem,
přispívatelem a současně i odpovědným redaktorem vlastivědného listu Bärner
Ländchen, který vycházel od počátku třicátých let. Na tento titul později navázal
stejnojmenný list vydávaný po druhé světové válce Němci odsunutými z Moravskoberounska. Z Theimerových publikovaných prací je nutno vyzdvihnout především
obsáhlou knihu o 772 stranách s názvem Heimatbuch für den Bezirk Bärn, vydanou
roku 1930 Emilem Hykelem v Moravském Berouně. Jako přetisk ji pak roku 1979
v Großen-Linden vydal spolek Bärner Heimatverein. Koncepty, přílohy a podklady
k Theimerově vlastivědné práci tvoří stěžejní část jeho osobního fondu uloženého
ve Státním okresním archivu Bruntál se sídlem v Krnově. V té souvislosti je nutno
uvést, že přes veškerý Theimerův přínos dodnes zůstává zásadním a nepřekonaným
dílem věnovaným historii města publikace z pera místního rodáka dr. Karla Bergera
Geschichte der Stadt Bärn z roku 1901, z níž také Theimer velkou měrou čerpal. Sám
V.
Karl Berger přitom mimo jiné vycházel z písemné pozůstalosti Johanna Ganse – berounského obecního sekretáře v letech 1864-1895, který zasvětil velkou část svého
života historickému bádání v městském archivu.
V období první republiky byl Theimer zcela loajálním občanem, což je zřejmé
jednak z jeho zápisů v městské kronice, ale především z jeho činnosti ve funkci starosty města. Mimo jiné se aktivně podílel na veškerých státních slavnostech, byl například hlavním řečníkem při slavnostním udělení čestného občanství T. G. Masarykovi, úzce spolupracoval s českým okresním hejtmanem dr. Dominikem Sedláčkem
apod. Ostatně do komunální politiky vstoupil roku 1919 jako nestranický kandidát
sociálně demokratické strany – tedy strany veskrze aktivistické a v komunálních
volbách roku 1923 stál dokonce v čele sociálnědemokratické kandidátky. Příznačné rovněž je, že Theimer nechal svého syna navštěvovat českou školu v Plumlově
u Prostějova a posléze českou měšanskou školu ve Velké Bystřici, kterou mladý
Bodo Theimer dokončil v roce 1929.
Členem sociálnědemokratické strany se Johann Theimer sice nestal, ale sepjetí se sociálními demokraty mu poněkud ztížilo postavení od září 1938, kdy vedení radnice převzali členové SdP. Podle Theimerova vlastnoručního poválečného
prohlášení mu 27. listopadu 1942 prohledali byt tři opavští gestapáci, kteří mu vyhrožovali koncentračním táborem. „Pro udržení své učitelské existence byl jsem nucen
vstoupiti do strany NSDAP, tak zvaný „Opferring“ a byl jsem v roce 1941 převzat jako jeden
z posledních členů. Nebyl jsem členem nějaké složky ani „Volkssturm“. Moje žena nebyla
členkou NSDAP. Zmařil jsem rozkaz Landrata a starosty, dle kterého se měl odvézti velmi
cenný archiv, takže privilegia a staré městské knihy městu zachovány byly. Ruský komandant
mi důvěřoval, nařídil mi znovuzřízení muzea a archivu, které bohužel částečně byly zničeny;
uznal mě dnem 12.5.1945 zástupcem starosty a dne 18.5.1945 ředitelem školy. Dal mi rozkaz, aby s vyučováním ve všech třídách se ihned započalo... Podařilo se mi zachovati za doby
něm. okupace vyučování českého státního jazyka ve zdejší šestitřídní měšance, kdežto úřední
místa chtěla zavésti vyučování jazyku anglickému. Mohu se též prokázati, že jsem za nacistického režimu naslouchal pravidelně cizím stanicím a zprávy tyto rozšiřoval. Dne 1.11.1942
jsem byl zproštěn vedení školy obecné.“
Citovanou Theimerovu žádost o zproštění z nařízení proti Němcům 6. srpna
1945 převzala vyšetřovací komise při Okresní správní komisi v Moravském Berouně. Následné stanovisko prozatímního velitele stanice Národní bezpečnostní stráže
však vyznělo v Theimerův neprospěch. Klíčovým argumentem bylo, že Theimer
jednoznačně byl členem NSDAP, přispíval na válečné sbírky a zúčastňoval se okázalých nacistických slavností. Stanice navíc měla k dispozici fotografii, na které byl
dotyčný zachycen při nějaké slavnosti se zdviženou pravicí. Přesto bylo Theimerovi
okresní správní komisí vydáno 19. prosince 1945 potvrzení, že se na něj „zatím“
nevztahuje platnost nařízení o Němcích, což s sebou neslo především zbavení po-
VI.
vinnosti nosit na oděvu označení „N“ a příděl potravinových lístků jako pro české
občany. Podle protokolu ze schůze Místní správní komise v Moravském Berouně
konané 9. ledna 1946 byl Theimer propuštěn ze svého ředitelského místa, na které
byl navržen český učitel. V tomto složitém období se Theimerovi mimo jiné podařilo obnovit poškozené a zčásti rozchvácené sbírky místního muzea, které poté mohl
spolu s městským archivem předat českému vedení města.
Na základě výnosu ministerstva vnitra zrušila okresní správní komise
15. května 1946 veškerá vynětí z nařízení platných pro Němce a nařídila okamžité
odebrání již vydaných potvrzení. Jelikož Theimer nebyl schopen prokázat za minulé
období politickou aktivitu v rámci sociálnědemokratické či komunistické strany ani
ilegální činnost ve prospěch ČSR, nemohl mu být přiznán statut antifašisty a byl
22. května 1946 transportem č. 68071 odsunut do amerického okupačního pásma
v Německu, konkrétně do severní části Württemberska-Bádenska.
K učitelské práci se vrátil 16. května 1947, kdy začal vyučovat v Mosbachu
a přilehlém Neckarelzu. Jeho odchod do důchodu proběhl slavnostně za účasti krajského školního rady 31. května 1951. Připomeňme, že Theimerovi tehdy bylo 67 let
a měl za sebou 47letou učitelskou praxi. Společně s někdejším brněnským vrchním
školním radou Franzem Habermannem poté vytvořili jakousi právní poradnu, prostřednictvím které poskytovali pomoc dalším odsunutým pedagogům, kteří měli ve
svém novém domově problémy s uplatněním, uznáním kvalifikace apod. Poslední léta života strávil Theimer v Plettenbergu v péči své snachy Heleny Theimerové
a vnučky Roswithy, nebo jeho manželka i syn zemřeli již dříve. Johann Theimer
zemřel 21. ledna 1966 ve svých 82 letech.
Předkládaná publikace je jedním z řady drobných Theimerových autorských
počinů. Tato šestnáctistránková brožura vyšla v roce 1941 jako zvláštní tisk berounských okresních novin Nordmährische Rundschau v tiskárně a nakladatelském
domě Fritze Burschofskeho v Uničově. Jedná se o velmi stručný, avšak poměrně
přehledný nástin dějin Moravského Berouna. Theimerův text je zcela pochopitelně
poplatný době svého vzniku, což se odráží jak v akcentování německého charakteru
města, tak i v užívání terminologie, která se z dnešního pohledu jeví jako krajně zavádějící. Stylisticky je text převážně velmi strohý, místy jen heslovitě vrší kusé faktografické údaje. Mnohé informace se přitom opakují (třebaže v jiných souvislostech),
paradoxně se však v některých ohledech občas liší. Některé Theimerovy závěry jsou
sporné, jiné překonané, a některé zcela chybné. Přes výše uvedené nedostatky jsme
se rozhodli vydat tuto brožuru v původní podobě jako fotoreprint jen s českým překladem bez jakýchkoli oprav, doplňků či obsáhlejšího komentáře. Publikaci je proto
nutno brát s určitou rezervou a vnímat ji především jen jako malou splátku dluhu,
který město vůči Johannu Theimerovi cítí. Současně se tímto počinem snažíme přispět k zvýšení zájmu o dějiny Moravského Berouna.
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
Stručné dějiny okresního
města Moravského Berouna
Ředitel Johann Theimer, Moravský Beroun
1. Název
V listině vydané 29. července 1339 Štěpánem ze Šternberka v Berouně, zmiňovaném již jako městečko, bylo zvoleno označení „Bern“. Ve starých aktech z roku
1410 je užíváno psané podoby „Bährn“. Vratislavský urbář z roku 1600 na straně 271
uvádí místo jako „Behren“, kolem roku 1800 se v úředních aktech objevuje označení
„Bährn“, později „Bärn“.
2. Poloha
Město se nachází v nadmořské výšce 570 m (radnice) na trase říšské silnice
Šternberk – Dvorce – Opava na návrší, které se na východě výrazně svažuje do údolí. Proláklinou protéká Důlní potok, který pramení za Novými Valteřicemi, a potok
Čabová pramenící v Čabové. Oba toky se ve městě slévají a na hranicích Moravského
Berouna a Sedmi Dvorů ústí v říčce Bystřici. Na severozápadní hranici zastavěné části města se zvedá Křížový vrch (620 m), který byl roku 1859 osázen a od roku 1871 je
udržován jako rekreační park.
3. Vznik
K určení původu prvních osadníků chybí jakékoli podklady, vyjma různých
kusých informací, které jako dávný domov sudetských obyvatel, a tedy i zakladatelů
našeho města, označují především Dolní Sasko, Vestfálsko, Dolní Porýní i různé oblasti Frank.
Nejstarší písemné zprávy týkající se území Moravského Berouna spadají do počátku 13. století. Dne 22. února 1203 daroval bratr českého krále Přemysla
Otakara I. markrabě Vladislav Jindřich klášteru Hradisko u Olomouce značně rozlehlý les Střelná mezi řekami Odrou a Moravou k mýcení a zakládání měst, vsí a dvorů
(Codex diplomaticus Moraviae II, 14). Ze slovanských hraničních a pomístních názvů
uvedených v dané listině není zcela zřejmé, zda také území Moravského Berouna
náleželo k tomuto rozsáhlému lesu. Obsah pozdějších listin nás však k této domněnce opravňuje. Podle listiny krále Přemysla Otakara I. z roku 1213 se v oblasti těžila
železná ruda a pískovec. Nemůžeme však zcela jednoznačně říci, zda roztroušeně
bydlící němečtí horníci vytvořili společnou osadu přímo v místě, kde dnes stojí měs-
18
19
to. Stará pověst ukazuje na osídlení na kostelním pozemku. Také nejstarší městské
knihy (z 16. až 17. století) a obecní účty se v případě kostelního pozemku přidržují
někdejšího místního označení „na starém městě“, a to ještě i v roce 1730. Tato lokalita
tak mohla padnout za obě zničujícímu vpádu Mongolů v dubnu či květnu 1241.
4. Založení města
Moravský Beroun byl tedy založen někdy v polovině 13. století, zřejmě v časech po mongolském vpádu. V písemných pramenech je jako „město“ zmíněn Štěpánem ze Šternberka 29. července 1339, kdy jmenovaný daroval šternberskému faráři
pro kostel sv. Jiřího na věčné časy „desátek ze všech železných hutí“ nacházejících
se na území Berouna. Město od svého vzniku náleželo Šternberkům, jejichž hvězdu dodnes vidíme v městském znaku. Jednalo se zjevně o významné město, které
existovalo již delší dobu, nebo není zmiňováno jen jako „oppidum“, nýbrž již jako
vrchnostenské město či městečko.
Zmíněná listina rovněž vrhá světlo také na jeho charakter. Jednalo se o horní
město s větším počtem železných hutí („desátek ze všech tavíren a hutí“), jehož obyvatelstvo bylo tvořeno převážně horníky a hutníky.
5. Město jako sídelní útvar
K horníkům se nepochybně přidružili také řemeslníci (jmenovitě kováři)
a rolníci sídlící patrně pod ochranou hradu na vyvýšené části – na Hausbergu.
Z fojtského privilegia z roku 1410 vyplývá, že podobně jako jiná města v této oblasti, byl charakter městského sídliště dán tzv. německým právem. Pán sjednal
dohodu se zakladatelem (lokátorem), jenž měl spojení s německými kraji, které měly
přebytek obyvatelstva, a zaštioval osadníky. Ti v založení nové osady v liduprázdném kraji v cizí zemi, spatřovali možnost dobrého výdělku, při zachování vlastní
řeči, svých práv a vlastní správy.
Po dohodě mezi pánem a lokátorem byla půda vyměřena. Středem čtvercového prostranství se stalo náměstí, které bylo v případě Moravského Berouna vytýčeno dodnes existujícími 24 domy. Z jednotlivých rohů vedly ulice. Osídlenci si
podle svých možností koupili ohraničené role polí. Část zakoupených pozemků byla
osvobozena od placení daní, pro část byla stanovena roční daň, čímž byla zajištěna
závislost na pánovi. Zakladatel města jako odměnu obdržel určitá práva a výhody,
především získal do dědičného držení městské fojtství, ke kterému přináležela cenná
privilegia a příjmy.
Nadační list z roku 1410 týkající se fojtství se dochoval ve vrchností ověřeném
opise z roku 1589. Podle tohoto listu koupil fojtství jistý Rombke – fojt Petra z Kravař,
který byl v roce 1410 již mrtev. Přestože ke koupi došlo ještě za Šternberků (rok není
zmíněn), je zjevné, že Rombkovi předkové zmíněnými zakladateli nebyli, nebo Beroun byl městem už roku 1339.
Malý hrad, který stával na Křížovém vrchu a je písemně zmíněn 19. srpna
1374, nepochybně vznikl při založení města nebo ještě předtím. Úředníky zemského
soudu bylo při zaknihování majetku Petra I. z Kravař, pána na Plumlově, v den sv.
Jiljí 1407 uvedeno doslovně: My (úředníci zemského soudu) stvrzujeme Petru a jeho
dědicům držení hradu (Castell) a města (spíše městečka) Berouna (super castro Werona et oppidi ibidem). Je možné, že když husité v roce 1430 obléhali Šternberk, obsadili
i město Beroun a hrad zničili.
Roku 1529 vydal Ladislav Berka z Lipé pro svobodný dvůr osvobozující list,
který pak byl v roce 1654 obnoven a opět potvrzen. V letech 1520 – 1530 byl na Hausberku postaven dřevěný kostel, jenž byl roku 1757 přestavěn na kamenný. V letech
1606 až 1610 pak protestanté vystavěli farní kostel.
Podle vratislavského urbáře z roku 1600 (strana 271) sestávalo náměstí stejně
jako dnes z 24 domů. Jak vyplývá z pozdějších městských účtů, mohlo být náměstí
s ochrannými branami ze všech stran obehnáno silným tyčkovým plotem a dřevěnými zábranami. Vně náměstí se rozkládalo předměstí čítající 120 domků. Jelikož
byl Beroun příliš malý, neměl městské hradby. Na staré osídlení na Hausberku pod
ochranou hradu tedy navazovala později obydlená lokalita bezprostředně spojená
s náměstím. Podle údaje z roku 1570 byl hrad již delší dobu v troskách. Na Hausberku (sídliště „nahoře na kopci“) stával nejstarší kostel postavený ze dřeva, fara
a škola.
Další staré osídlení podél potoků, kde stávaly také hamry, se nazývalo „pod
Berounem“, dále „pod horou za Berounem, pod ulicí v lukách, pod Berounem u vody“. Toto druhé jádro zaujímalo zvláštní postavení a jakoby k Berounu ani nepatřilo. Původní historické jádro se mohlo rozkládat na pozemcích patřících ke kostelu
a v průběhu času vzniklo souvislé pásmo domů mezi náměstím a tímto starým sídlištěm. Jelikož se uvedené pásmo opírá o starou vojenskou silnici, nacházíme označení
„Na silnici“.
Rybníků tehdy byl ve městě větší počet, takže se dovídáme o „čirém rybníku“, o „novém rybníku“, či o „pěti rybníčcích“, které náležely k hutnímu hamru.
Zbytky umělých vodních nádrží pro zkujňovací hamry, o které pečoval tzv. hutman,
můžeme dodnes vidět u hřbitova, na kostelním pozemku, pod pasteveckým mostem,
či u slévárny.
Fojtství stávalo na náměstí v místech dnešní lékárny. Naproti dnešního Německého domu na začátku Schillerovy ulice stávalo městské vězení se strážnicí. Zde
se ještě v letech 1812 – 1870 nacházely masné lávky, které předtím stávaly ve dvou
řadách na náměstí. Rovněž pranýř se tyčil na náměstí, v jehož středu se nacháze-
20
la hluboká městská kašna a roku zde 1760 byla postavena socha Panny Marie. Dne
18. února 1771 se uskutečnilo první číslování domů a vyměření pozemkového majetku. Nejstarší plán města z roku 1772 se dochoval v originále.
V roce 1772 obec za 1320 zlatých koupila na náměstí hospodářskou budovu
č. 4, kterou nechala v letech 1775-1776 zvýšit a přestavět na radnici. Do té doby městu
jako radnice sloužilo zakoupené fojtství. V roce 1775 byla vytyčena a v následujících
letech vybudována císařská cesta - dnešní říšská silnice.
Dne 1. ledna 1788 koupilo 20 méně movitých osob zrušený vrchnostenský
dvůr naproti dnešního Panského mlýna, usídlili se zde, rozparcelovali pozemky a své
sídliště nazvali Hajmrlov podle Franze Haymerleho. Tento vrchnostenský úředník
z Karlovce pocházel z Vídně a byl jim při získání dvora nápomocen. Roku 1874 bylo
k Berounu zapsáno 35 usedlostí.
V roce 1807 byla postavena palírna, kterou roku 1866 jako zcela zchátralou
město prodalo. Výtěžek byl použit na stavbu nemocnice.
Výrobce tkanin Josef Ricker v roce 1819 zřídil výrobnu na bavlněné zboží,
která byla později přestavěna na továrnu. V dobách největšího rozkvětu továrna zaměstnávala na 200 pracovníků, v roce 1936 však zcela zanikla.
Roku 1822 byl nákladem 3751 zlatých vystavěn vodovod vedoucí z důlních
štol v Čabové. Dne 15. září tak po dvacetiletém jednání konečně vtekla voda do dřevěného potrubí vyrobeného tesařským mistrem Johannem Hinckelmannem.
V roce 1825 byla přestavěna radnice. Roku 1836 byla zřízena pila v místech
dnešního Gebauerova dřevařského závodu, roku 1839 byl postaven stávající dům.
Roku 1847 byl zřízen Heroldův mlýn a v roce 1869 provedena jeho nadstavba.
U příležitosti vojenského mapování v roce 1840 byl pořízen popis města, podle kterého byla již většina domů postavena z kamení a cihel, přičemž měly zpravidla
ještě šindelové střechy, pouze některé novější domy měly břidlicovou krytinu.
V roce 1842 byla na cestě k fojtství zřízena přádelna lnu, která byla roku 1851
přestavěna a zvýšena. Roku 1862 byla na Opavské ulici bratry Zimmerovými z Vídně
založena tkalcovna, v níž se vedle zpracovávání ovčí vlny vyráběla i žinylka a šátky
na krk. V likvidaci se ocitla roku 1937.
V roce 1866 byla nákladem 6500 zlatých postavena obecní nemocnice – dnešní
dům sester – a v letech 1885-1886 stavba staré hlavní budovy, na níž hlavním dílem
přispěl kníže Lichtenštejn.
S výstavbou železniční tratě Olomouc – Krnov bylo započato v roce 1869
a první vlak z Olomouce po ní projel 1. července 1872.
V roce 1887 byl založen dělnický stavební spolek, který vystavěl 11 domů.
Roku 1891 byl postaven nemocniční infekční pavilon a v letech 1892-1894 zřízen park.
V letech 1894-1895 byla postavena továrna Granitol, v letech 1897-1899 školní
21
budova a roku 1898 bylo ve městě postaveno nádraží. Provoz úzkorozchodné dráhy
Ondrášov – Beroun – Dvorce byl zahájen 31. prosince 1898, ukončen byl na podzim
1936. Roku 1898 byla založena továrna na módní vlněné tkaniny bratrů Pietschových,
nová továrna byla postavena roku 1912.
Bělidlo na Sterngasse bylo roku 1907 přestavěno Ed. Gansem na továrnu
na krajky, jež však byla odstavena již roku 1914. V letech 1912-1914 byly postaveny
domy na Olomoucké ulici naproti zastavěné plochy. V letech 1913-1914 byla postavena jatka, v letech 1914-1920 katolický spolkový dům, v roce 1914 cihelna. V roce 1925
zde vnikla pobočná továrna bruntálského podniku G. Marburk a synové (továrna na
ažurové látky a žinylku). Od roku 1940 tato tovární budova sloužila dřevoprůmyslovému podniku Stein. V roce 1924 byl postaven Německý dům, roku 1927 budova
okresní nemocenské pojišovny, v roce 1929 byla na Kalkberkské ulici zřízena výrobna cementového zboží, která ovšem zanikla již následujícího roku, kdy byl postaven
dělnický dům.
V letech 1930-1931 byla vystavěna okresní správní budova, 1932-1933 přebudován vodovod nákladem 2 160 000 korun, 1934-1935 rozšířena nemocnice, 1936
-1937 upraven povrch okresní silnice, 1936 vystavěna rozvodna elektrického osvětlení. S výjimkou podniku Granitol, kterému se dařilo udržet výrobu, byly ke dni osvobození 9. října 1938 veškeré původní tovární provozy ve městě pozastaveny, reorganizovány či v úpadku.
V letech 1939-1940 vystavělo osídlovací společenstvo „Sudetenland“ pod Křížovým vrchem sedm domů s jedenácti byty a tři běžné dvoupodlažní domy. Mimoto
zde byly postaveny obytné úřednické dvoupodlažní domy pro landráta a starostu.
Během zimy 1938 - 1939 vznikl na Scheibenberku barákový tábor pro Říšskou pracovní službu, jehož předání proběhlo 15. července 1939. Na podzim 1939 byla zahájena
stavba společenského domu a v průběhu let 1939-1940 byl na sídlišti na Křížovém
vrchu postaven dům pro úředníky.
6. Obyvatelstvo
Vratislavský urbář z roku 1600 na straně 271 uvádí v Berouně 24 domů na
náměstí, 120 na předměstí, 3 železnorudné hamry a 1 mlýn. Po hrůzách třicetileté války však zde zůstalo méně než 116 obyvatel. V roce 1632 zde žilo 95 majitelů
domů a 30 nájemců. Koncem války v roce 1646 zde bylo napočteno 87 vyhořelých
opuštěných domů a vzhledem ke svému zpustošení klesl Beroun zcela na úroveň
větší vesnice, obyvatelstvo strádalo hladem a nemocemi. V roce 1682 stálo na náměstí 23 domů, byl zde jeden svobodný dvůr, 18 tzv. desetigrošových měšanů, 59
sedmigrošových, 68 domkařů a osob v domácnosti, dohromady 166 rodin s celkovým počtem 700-800 duší. V roce 1691 již to bylo 919 obyvatel a roku 1735 činil cel-
22
kový počet domů 164. Roku 1742 zde bylo napočteno 167 domů, z toho 23 velkých
měšanů, 18 desetigrošových, 57 sedmigrošových a 69 domkařů. V roce 1754 měl
Beroun 1225 obyvatel, z toho 564 žen a 661 mužů, počet domů činil 180. Roku 1773
bylo napočteno 769 žen a 589 mužů, přičemž 153 osob mužského pohlaví bylo ve
věku od 1 roku do 17 let, 24 ve věku 17-40 let a 412 mužů ve věku nad 40 let. Stěží
uvěřitelný počet dospělých mužů ve věku 17-40 let je důsledkem války. Následkem
epidemie v letech 1772 a 1773 klesl počet osob v následujícím roce z 1358 na 1175.
Na horečku umírali především starší lidé: zemřelo 62 mužů nad 40 let a podobně
129 žen. V roce 1789 – deset let po velkém požáru 21. března 1779 – bylo opět dosaženo dřívějšího počtu 200 domů, k nimž přibylo dalších 17. Roku 1804 zde žilo 1670
osob, z toho 793 mužů a 877 žen, ve 262 domech. V roce 1820 zde stálo 264 domů,
v nichž žilo 1750 obyvatel. V daném roce onemocnělo 345 osob spálou. O šest let
později postihla město v období od srpna do konce roku epidemie úplavice vyznačující se vysokou úmrtností. V roce 1830 zde bylo 292 domů s 2000 obyvateli. Následujícího roku postihla obyvatele města epidemie cholery. V roce 1840 zde bylo
napočteno 304 domů, 40 stájí a 2474 obyvatel. Dne 15. srpna 1850 zde opět propukla
cholera, na niž v krátké době zemřelo 100 osob, takže v těchto zlých dnech umíráček nepřestával vyzvánět. Podle sčítání lidu uskutečněného ke dni 31. prosince 1857
měl Beroun spolu s Hajmrlovem celkem 350 domů, 679 rodin a 3514 osob. Sčítání
lidu z roku 1864 uvádí 3193 obyvatel Berouna a 202 obyvatel Hajmrlova, tedy celkem
3392 osob. Cholera, která propukla opět v srpnu 1866, si vyžádala již méně obětí na
životech. Sčítání lidu uskutečněné k 31. prosinci 1869 udává 347 domů s 3600 obyvateli, z toho 1702 mužů a 1898 žen. V roce 1890 zde žilo ve 352 domech 3862 obyvatel – 1799 mužů a 2063 žen, čímž bylo dosaženo nejvyššího počtu. Roku 1900 zde
žilo 3808 osob, z toho 3787 Němců, v roce 1910 činil celkový počet obyvatel 3358.
Podle sčítání lidu z roku 1921 zde bylo 397 domů s 908 partajemi a celkovým počtem 2981 obyvatel, z toho 1383 mužů a 1598 žen. Z hlediska národnosti zde žilo
2859 Němců, 49 Čechů, 1 Žid, 1 osoba uvedla jinou národnost a mimoto zde bylo
72 cizích státních příslušníků. Pokud jde o náboženství, hlásilo se 2904 osob k římskokatolickému vyznání, 53 k evangelickému, 1 osoba k Československé církvi,
11 osob bylo židovské víry, 7 jiného vyznání a 5 bez vyznání. Sčítání lidu uskutečněné
k 2. prosinci 1930 dokládá 447 domů, 2973 obyvatel, z toho 2825 německé národnosti, 106 české, 1 jiné národnosti a 41 cizinců. Pokud jde o náboženství, hlásilo se
2823 k římskokatolickému vyznání, 54 k evangelickému, 14 k Československé církvi,
11 osob bylo židovské víry, 5 jiného vyznání a 66 bez vyznání. Podle sčítání lidu uskutečněného k 17. květnu 1939 zde žilo 2998 osob.
Nejstarší křestní matriky se dochovaly z let 1656-1679, oddací matriky z let
1692-1716 a kompletně od roku 1740. Úmrtní matriky máme z let 1656-1679, kompletně pak od roku 1692.
23
7. Jazyk
Skutečnost, že první osadníci byli německého původu, dokládá jednak psaná podoba názvu města - „Bärn“ - doložená v listině z 20. července 1339 ve stejném
tvaru jako název hlavního města Švýcarska, a jednak výslovné jmenování obecních
starších podle německého práva. Kolem roku 1600 byla jména obyvatel podobně jako
názvy okolních obcí čistě německá. Několik slovanských jmen patřilo jen domkařům
vlastnícím malý pozemek, nejspíše přivandrovalým nádeníkům. Výlučně německý
charakter města se podařilo udržet dodnes: ke dni 9. října 1938 byl Moravský Beroun
čistě německý.
8. Hospodářství
Kolem roku 1600 bydleli ve městě drobní rolníci, řemeslníci a horníci. Dědičnou daň ve výši 45 tolarů, 5 grošů a 4,5 denárů vybíral fojt a odváděl ji šternberskému
panství ve dvou termínech – na sv. Jiří a na sv. Michala. Jako vánoční nadílku přinesl
pánovi 4 tolary 26 grošů. Z plodin bylo pěstováno především žito, oves, ječmen, řepa,
dále pak luštěniny a len. Nejdůležitější však byl chov dobytka, jehož význam dokládá
skutečnost, že v době třicetileté války byla výše platu obecního pastýře 40 tolarů, což
činilo pětinásobek platu městského písaře. Mimoto měl pastýř ještě zdarma bydlení
v pastevně.
Koncem 16. století již městečko ztrácelo svůj původní charakter horního města. Beroun se řídil vlastním horním právem, avšak příslušná právní listina se ve válečném víru let 1626 – 1630 ztratila. Dne 29. března 1635 byla obnovena jako důlní řád,
podle něhož měl horní soud složený z purkmistra, šesti přísedících a horního písaře
prokazovat opodstatněnost důlních staveb. Mezi svobodným dvorem a slévárnou se
nacházelo deset železnorudných hamrů. První doložený prodej hamru se uskutečnil
1. ledna 1573.
Dne 3. září 1580 byl založen kovářský cech, jehož kořeny tkví právě v hornictví. Od počátku 16. století pronikalo v Sudetech od severu na jih přes vrcholy Jeseníků
lnářské tkalcovství. Předtím, než v roce 1583 udělil vévoda z Münsterberka berounským tkalcům lnu cechovní privilegium, byli začleněni do téhož cechu ve Šternberku.
Oděvní a stavební řemesla získala vlastní cechy v průběhu 17. století. V roce 1577
udělil císař Rudolf II. městečku právo konání dvou výročních trhů. Tato listina je
současně nejstarším městským privilegiem dochovaným v originálu.
Dne 25. července 1619 zakoupila obec od tehdejšího majitele Georga Steigera
za 2150 tolarů dědičné fojtství na náměstí. První zápis do městských protokolů byl
proveden 2. května 1621. Nadační list týkající se sedmi ševcovských lávek pochází z roku 1629. Artikule řeznického cechu byly vystaveny na den sv. Jindřicha 1629
24
v městě Bierutów v pruském Slezsku. Mlynáři obdrželi své privilegium 14. května
1692. V roce 1696 nechalo město zaniknout dědičné štoly. Rokem 1695 je datováno
převzetí panství rodem Lichtenštejnů. Z důvodu finanční tísně v roce 1705 obec s těžkým srdcem prodala obecní mlýn. V roce 1707 trojnásobně vzrostla cena obilovin,
nebo úroda byla v důsledku nepřízně počasí zničena. K špatné sklizni lnu došlo
v letech 1712 – 1713. Vzhledem k neúrodě a válce nebývale vzrostly ceny potravin.
Jestliže v roce 1706 stála měřice žita 39 krejcarů, tak roku 1714 cena vzrostla na 2 zlaté
a 24 krejcarů, což činilo v přepočtu na staré moravské zlaté 70 krejcarů. V roce 1721
obdrželi svůj nadační list výrobci ponožek a punčoch, k vlastnímu založení samostatného cechu však došlo až 12. února 1736. První cihelna vznikla v roce 1722 a již následujícího roku vyrobila 83 000 kusů cihel. Za výrobu 1000 cihel obdržel cihlář mzdu
1 zlatý a 21 krejcarů, přičemž prodejní cena uvedeného množství cihel činila 3 zlaté
30 krejcarů. Rok 1726 se vyznačoval opět špatnou úrodou obilí. Císař František I. v roce 1829 udělil městečku vedle stávajících dvou výročních trhů právo konat ještě další
dva. Roku 1735 mělo právo šenku 23 měšanů, kteří ročně šenkovali od 12 sudů do
4 věder karlovického piva. K řadě starých daní přibyla roku 1743 nová daň z příjmů
a majetku, kterou byla měšanům zdaněna celá desetina jejich příjmů. V roce 1746
byla zavedena daň z hlavy. Příslušný soupis dokládá počet 992 osob, které odvedly
181 zlatých 50 krejcarů. Od 11. srpna 1752 pršelo nepřetržitě šest týdnů. K roku 1754
se vztahuje první zmínka o městském lese. Průtrž mračen 23. a 27. července téhož
roku zničila rolníkům úrodu. Z důvodu splacení úvěrů poskytnutých v průběhu sedmileté války v letech 1756 – 1763 byla zavedena samostatná dlužní daň. Dne 21. března 1779 postihl Beroun požár, při kterém bylo téměř celé město zničeno. Následující
léta se nesla ve znamení úpadku. V obecních účtech z roku 1783 se nachází položka
související se zánikem hornictví. Horní radě mělo být podle této poznámky naposledy vyplaceno 8 zlatých a 10 krejcarů. K úplnému zániku těžby na teritoriu Berouna
tak došlo v roce 1783, ačkoli práce ještě několik následujících let doznívaly.
Od roku 1688 měla obec právo pálit kořalku, což i v roce 1800 znamenalo nezanedbatelný zdroj příjmů. Roku 1807 proto obec nákladem 1800 zlatých postavila
novou palírnu. V témže roce se přiblížil dvěma stům počet tkalcovských mistrů, kteří
provozovali na 500 tkalcovských stavů. V roce 1819 byla založena pozdější mechanická továrna na lněné a bavlněné zboží Ricker a spol., jejíž výroba zanikla v roce 1932
následkem světové hospodářské krize. Kolem roku 1900 přitom podnik zaměstnával
ještě 500 – 600 dělníků. Tkalcovství zaznamenalo největší rozkvět v roce 1853, kdy
bylo do cechu začleněno 231 samostatných mistrů. Mimoto cech zahrnoval 110 tovaryšů, 83 učedníků a 160 pracujících žen. Tyto osoby udržovaly v chodu přibližně
600 tkalcovských stavů. Celkem 55 mistrů prodávalo na trzích.
V roce 1853 přestavěl Franz Gans mlýn u štoly, se kterým spojil teplovodní
máčírnu lnu a v roce 1859 v této budově zřídil Conrad Gödel výrobnu sirek, která
25
zanikla v roce 1912. V roce 1862 založili bratři Zimmerové tkalcovnu, v níž se z ovčí
vlny vyráběla žinylka i šátky na krk, a která zanikla v roce 1937. Moritz Hansel zřídil
v roce 1866 mechanickou tkalcovnu, jejíž součástí byla i barvírna s bělidlem, a jež se
v průběhu let stala největším podnikem ve městě. Tento podnik, který v roce 1876
disponoval stovkou jednoduchých tkalcovských stavů a třemi strojními žakárovými
stavy, ročně vyrobil 8000 kusů cvilinku a 4000 kusů lůžkovin. V roce 1884 zde byl
zprovozněn třetí parní kotel. Prostřednictvím železniční tratě Olomouc – Krnov, vybudované v letech 1869 – 1872, bylo posíleno spojení Berouna se světem. Roku 1874
zahájil vídeňský továrník Teuchsländer původem z Würtemberska výrobu korzetů
a vzápětí jej následovali další dva výrobci. V roce 1883 byl tkalcovský cech, existující
již od roku 1583, přeměněn na společenstvo. Téhož roku vzniklo i společenstvo řemeslných a koncesovaných živností. Jako akciová společnost byla v roce 1895 založena
továrna na výrobu nepromokavého plátna označovaného termínem pluviusin. Dne
31. prosince 1898 byl zahájen provoz na malodráze Ondrášov – Beroun – Dvorce,
jež byla odstavena 15. září 1933. Dne 1. září 1908 vznikl pohřební ústav a ve stejném
roce došlo k vyrovnání mezi rakouskou akciovou společností Pluviusin a Akciovou
společností pro textilní průmysl. K definitivnímu zastavení provozu podniku došlo
na jaře 1925 a v roce 1936 proběhla demolice objektu. Z uvedeného podniku následně
vzešel závod Granitol jako pozůstatek někdejšího vzkvétajícího průmyslového odvětví. Bývalý Hinkelův mlýn byl v roce 1909 přestavěn na chudobinec, následujícího roku založil Emil Hykel tiskárnu, v roce 1911 vzniklo společenstvo hostinských
a 1. května 1912 společenstvo pro stavbu elektrárny, které bylo v roce 1922 přeměněno na elektrárenské společenstvo. Elektrické osvětlení bylo zprovozněno 2. prosince
1913. Na přelomu let 1913 – 1914 byla postavena městská jatka a v roce 1914 cihelna
se strojním provozem. Ve stejném roce byla založena Německá živnostenská pokladna, přičemž berounská spořitelna byla založena již v roce 1872 a registrována roku
1885. V roce 1914 vzniklo společenstvo mlynářů a obchodní grémium.
Dne 5. července 1916 zničila velkou část lesů prudká vichřice.
Světová válka v letech 1914 – 1918 rozbila rakousko-uherskou monarchii,
čímž byl zcela ochromen další rozkvět textilního průmyslu. Následný dopad hospodářská krize v roce 1931 měl za následek další zubožení Berouna, který vykazoval
nejvyšší míru nezaměstnanosti v okrese. Roku 1919 bylo založeno společenstvo pro
zpracování a využití lnu. Jako zpracovatelské středisko sloužila bývalá druhá sirkárna a později továrna na zpracování ovčí vlny na cestě k fojtství. Uvedený závod byl
zrušen v roce 1932. Obecně prospěšné stavební a bytové společenstvo bylo založeno
v roce 1920, avšak dokázalo postavit pouhých pět domů.
V roce 1924 byla postavena pobočná továrna bruntálského podniku G. Marburk a synové (továrna na ažurové látky a žinylku) zaměstnávající 100 – 120 dělníků
a domáckých pracovníků. Zanikla roku 1935 a o pět let později byla v opuštěné to-
26
27
vární budově zřízena dřevozpracující firma Robert Stein. V roce 1922 zahájila provoz
první soukromá osobní autobusová doprava. Ve stejném roce došlo k založení škrobárny, která zaměstnávala 10 – 30 dělníků a roku 1930 zanikla. V té době provedl Karl
Berger přestavbu mlýna a v průběhu let 1932 – 1933 byl nákladem 2 160 000 korun
rekonstruován vodovod. Během následujících dvou let byla do rozšíření nemocnice
investována částka přesahující milión korun.
9. Správa
Nižší soudní pravomoc měl původně fojt. V roce 1409 propustil Petr I.
z Plumlova měšany z poddanství a podřídil Beroun šternberskému soudu. Zápisy
v nejstarší městské gruntovní knize, která se nachází v městském archivu, pocházejí
z roku 1568. Na základě kupních smluv lze rekonstruovat složení městské rady. Mezi
svědky je podepsán rovněž dědičný fojt, který předsedal jednáním. Další podpisy
náležely dvěma starostům a pěti nebo také šesti starším přísedícím. Pořadí podpisů
bylo stanoveno podle věku uvedených osob. Rada užívala titul „počestná uvážlivá
rada“ a byla zákonným zástupcem města. Do její pravomoci náleželo jmenování
cechmistrů, obsazování všech pracovních míst v dané působnosti počínaje městským
písařem, přes učitele až po pastýře, jejich vzetí do přísahy, odměňování i propouštění,
dále se jednalo o pronájem městských pozemků, dohled nad sirotky a jejich majetkem, přijetí do svazku města, výkon poslední vůle či majetkové převody. Radě musela být předložena rovněž každá stížnost. Jelikož rada rozhodovala takřka o životě
a smrti, byli její členové velmi mocnými osobami. Vyšší instancí byl kníže a krajský
hejtman. Jedině v časech, kdy byla již první instance vybavena takovými mocenskými
prostředky jako lískovka a palečnice, nechtěl nikdo přijít do konfliktu s úřední mocí.
Funkce starostů a přísedících byly pouze čestné, městský písař dostával na počátku
třicetileté války roční mzdu 8 tolarů. Zajisté tehdy šlo skutečně o „ctihodný výbor“
zastupující veškeré měšanstvo, který byl svoláván k tak důležitým záležitostem, jako
byla například i koupě fojtství.
Díky této koupi, která se uskutečnila 25. července 1619, získalo město nejen majetek, ale i s ním spojená práva. Na město tak přešla nižší soudní pravomoc,
která předtím náležela fojtovi. Takovou příležitost si pochopitelně město nemohlo
nechat ujít, ačkoli již od roku 1409 mělo podle magdeburského práva určitou vlastní
soudní pravomoc. Nadřízeným soudním dvorem byl šternberský magistrát, vrchním soudem pro sasko-magdeburské právo byla pro Šternberk od roku 1352 zase
Olomouc. Od začátku 18. století (podle Havelky od roku 1709) bralo město právní
naučení od pražské apelační komory. Rozsudky smrti byly vynášeny již v případech
velkých krádeží a těžkých zločinů, které jsou dnes trestány pouze vězením. Ke zmírnění trestu docházelo zpravidla cestou císařské milosti. Výkon trestu smrti byl zá-
ležitostí obce. Již od roku 1603 měl v Berouně sídlo kat, jenž vykonával své řemeslo
pro celé šternberské panství. Roku 1747 Beroun postoupil právo hrdelního soudnictví a výkonu trestu smrti městu Dvorce. Smírčí dny probíhaly v období 1730 – 1735
minimálně jednou ročně. Dr. Berger popisuje ve svých dějinách města na straně 255
obnovení městské rady, ke kterému došlo 8. února 1767. Na základě císařského nařízení proběhla v roce 1787 reorganizace městské rady, která se poté skládala z jednoho
starosty a dvou radních. Na místo někdejšího městského písaře byl dosazen syndik,
jenž musel mít právní vzdělání a jemuž byl přidělen kancelista. Od roku 1793 Beroun
správně náležel pod krajský úřad v Olomouci. Nákladem 3835 zlatých byla roku 1825
přestavěna radnice. Předtím, než byla v Berouně 15. února 1841 zřízena poštovní výpravna, bylo možné udržovat poštovní styk jen ze Dvorců či ze Šternberka. V souvislosti se zřízením nového c. k. okresního soudu ve Dvorcích musela být roce 1850
z Berouna do Dvorců předána veškerá dosavadní soudní agenda i pozemkové knihy,
sirotčí a depozitní pokladna.
Velké změny, které se rakouského mocnářství dotkly po událostech let 1848
a 1849, byly spojeny také se zásadní reorganizací politické správy. Beroun byl podřízen
okresnímu hejtmanství ve Šternberku a císařským výnosem ze dne 14. října 1909 s platností od 1. října byl z politického okresu Šternberk vyčleněn samostatný okres Beroun.
Od 28. října 1918 tvořil Beroun součást československého státu, přičemž vojensky byl obsazen 21. prosince 1918. Na základě mnichovské dohody čtyř mocností
z 29. září 1938 byl okres Beroun od Československa oddělen. Ke dni 20. listopadu
1938 zde bylo zavedeno nacionálněsocialistické obecní zřízení, na jehož základě se
Beroun stal okresním městem.
10. Vrchnost
Šternberkové, kteří Beroun založili, drželi panství až do 9. března 1397. Na
základě poslední vůle Petra ze Šternberka v uvedený den panství připadlo jeho zeti
Petru I. z Kravař, jenž měl za manželku Petrovu dceru Kateřinu, a Markvartovi ze
Šternberka. V Berouně se převzetí državy účastnili judex (fojt a starší (oba starostové). V roce 1502 majetek přešel na Václava Berku z Dubé a Lipé. Jediná dcera Jana
Václava Berky - Kateřina se roku 1570 provdala za knížete z Münsterberka, na něhož
následně panství přešlo. Vláda Münsterberků znamenala důležité a šastné období
v životě města.
Dne 18. května 1695 zakoupil Jan Adam Ondřej kníže z Lichtenštejna panství
Šternberk, Pňovice a 1. září 1699 také panství Karlovec, takže se rozdělené panství
v rukou Lichtenštejnů opět spojilo do své původní velikosti.
V letech 1848 a 1849 došlo k radikálním změnám v politické správě a zrušení
poddanství.
28
29
11. Vojenství
Roku 1241 mohli vpadnout do Berouna Mongolové táhnoucí po staré vojenské silnici z Opavy do Olomouce. Pozdější vpády Kumánů, Ma
arů a Poláků na
Moravu, jež byly mylně označovány jako tatarský vpád, se odrazily v místním názvosloví (Katerberg – Tatarenberg). Je pravděpodobné, že tímto způsobem bylo zničeno
původní staré město. Stejně tak je možné, že zdejší hrad zničili roku 1430 husité, kteří
tehdy obsadili Šternberk a jeho okolí. Třicetiletá válka v letech 1618 – 1648 přinesla
nesmírné množství obětí na obou stranách, kontribuce, loupeže, drancování, požáry
a jiné strasti. Již v roce 1621 bylo nutno upisovat půjčky, roku 1627 bylo z důvodu
válečného nebezpečí zastaveno dolování a následujícího roku řádila morová nákaza.
Protože nikdo nechtěl pohřbívat mrtvé, založili horníci 1. ledna horní bratrstvo, jež
se současně stalo nejstarším berounským spolkem. Roku 1639 obyvatelé ve štolách
ukrývali cenný majetek, v roce 1645 se Beroun stal součástí válečné zóny a vojska
odtáhla teprve roku 1650. I když byl 26. října 1648 uzavřen mír, činily náklady farnosti v následujícím roce 7159 zlatých a do října 1650 celkem 3679 zlatých. Vzhledem
k tomu, že v období 24 let, pro které se dochovaly obecní účty, činila celková suma
38 742 tolarů a 15 914 zlatých, vychází pravděpodobná výše výdajů na minimálně
75 000 zlatých. Kromě finančních těžkostí s sebou válka přinesla i kulturní úpadek
v podobě bludů a pověr o řádění čarodějnic a upírů.
Poté, co 14. července 1683 oblehli Turci Vídeň, přispěchala jí na pomoc vojska
polského krále Jana Sobieského po staré panské silnici vedoucí přes Beroun. Průchod
vojska 18. 9. se vyznačoval stejným ničením a plundrováním jako v případě zuřivých
nepřátel jen s tím rozdílem, že nevraždili. Roku 1686 se v Berouně na delší čas rozložil
Haydersdorfův pluk, o rok později do města dorazila moskevská legace.
Dne 9. května 1691 se zde rozložil tzv. brandenburský štáb. V letech 1694
– 1697 činily odhady 5322 zlatých. Teprve roku 1699 byl uzavřen karlovický mír.
Rovněž válka o španělské dědictví vrhla stín na město. Roku 1704 činily vojenské výdaje 400 zlatých a ve stejné výši také roku 1720 v souvislosti s válkou s Turky. Během války o polské nástupnictví, která proběhla v letech 1733 – 1739, prošlo 28.
června 1735 Berounem několik moskevských nebo ruských pluků, poté celý transport
zavazadel včetně polní kuchyně a zadní voj. Udržovali dobré mravy, chovali se navýsost slušně. Následujícího roku prošla městem ruská vojska vracející se od Rýna.
Slezská válka si v letech 1741 a 1742 vyžádala ze strany Berouna tak těžké
oběti, jaké přinesla předcházející léta plná strastí a trápení. Rok 1743 znamenal pro
Beroun výdaje přesahující 2800 zlatých, které souvisely s válečnými akcemi proti
Francii a Bavorsku. V následujícím roce dosáhly válečné výdaje výše 3000 zlatých.
Rovněž během druhé slezské války prošla v prvních dnech roku 1745 Berounem
různá vojska, výdaje v daném roce činily 7000 zlatých, roku 1746 pak přesáhly 3000
zlatých. Následující rok přinesl cášský mír.
Sedmiletá válka 1756 – 1763 přivedla 2. května 1756 do Berouna západní vojska, jež se 5. května seskupila u Olomouce. Během 2. a 3. května prožilo město tak
těžké dny, jako tomu bylo během třicetileté války. Vojsko nejprve vyplenilo sklad eráru a poté sebralo měšanům dobytek a povozy v hodnotě 3000 zlatých. Cena dobytka
a kovových předmětů rekvírovaných od 1. května do 2. července byla odhadnuta na
8000 zlatých, což byla při tehdejší hodnotě peněz a všeobecnému zbídačení děsivá
suma. K té je nutno rovněž připočíst přípřeže, dary a hostiny pro důstojníky a podobně. Dne 30. června 1758 došlo u Černého kříže poblíž Domašova k bitvě, ve které
Prusové ztratili 4000 vozů, 6 děl a 4000 mužů. Generál Laudon dvakrát přenocoval
v Berouně. Dne 1. července musel král Friedrich ukončit obléhání Olomouce. V roce
1758 činily válečné výdaje 3500 zlatých a v roce následujícím 3120 zlatých.
Roku 1762 rozbil na pozemcích města svůj tábor generál Beck, což s sebou
přineslo další strasti trvající až do konce července, kdy byl uzavřen mír. Škody na
polních plodinách se vyšplhaly na 3374 zlatých, na transporty materiálu padlo 1224
zlatých. Celkové výdaje činily 4000 zlatých. Mír byl uzavřen 15. ledna 1763.
V souvislosti s válkou o bavorské dědictví byl Beroun roku 1778 opět obležen
vojsky. Výdaje v naturáliích přesáhly 1000 zlatých. Následujícího roku sem byl zavlečen tyfus a 21. března téměř celé město shořelo.
Při druhé koaliční válce v roce 1799 bylo v Berouně po tři noci ubytováno
3514 Rusů. Roku 1800 se do městečka čítajícího 200 domů od 4. do 21. února nakvartýrovalo 6740 vojáků a 300 důstojníků.
V roce 1808 bylo nařízeno utvoření zeměbrany a sestavení domobrany. Berounská rota čítala 19 mužů.
Při průchodu vojska v roce 1809 bylo v Berouně od 3. března do 29. září nakvartýrováno celkem 7368 členů mužstva a 1043 koní. Od 25. dubna do 30. května
více jak 7000 příslušníků ruského vojska, kteří přes Beroun táhli do Francie.
V květnu 1848 byla zřízena národní garda čítající 4 důstojníky a 76členné
mužstvo včetně kapely. Rozpuštěna byla roku 1852.
V květnu 1866 zde přenocovalo více jak 1000 vojáků a od 2. srpna do 1. září
město obsadilo pruské vojsko.
Je dobře známo, jakou bídu přinesla týlu světová válka v letech 1914 – 1918.
Koncem roku 1915 byl ve městě zřízen nouzový špitál a během celé války poskytoval
Beroun přístřeší dělostřeleckému pluku a škole pro důstojníky.
Dne 9. října 1938 byl Beroun přivtělen k Velkoněmecké říši.
30
31
12. Znak a prapor
Na městském znaku je vyobrazen medvěd, který dříve obýval naše lesy a dal
městu jméno, dále pak kladívko a kleště jako symbol hornické činnosti zakladatelů
města a konečně hvězda připomínající někdejší přináležitost ke šternberskému panství.
Městské barvy – zelená a zlatožlutá – byly stejně jako vlajka schváleny pražským ministerstvem vnitra 22. listopadu 1937.
13. Církevní záležitosti
Mezi lety 1520 – 1530 byl na Hausberku postaven první dřevěný kostel se
hřbitovem, který byl prokazatelně užíván do roku 1737. Naproti kostelu se nachází
fara a škola. V roce 1570 kostelík přešel do rukou protestantů a od roku 1631 byl opět
katolický. V roce 1753 byl přestavěn na kamenný.
V roce 1534 začala reformace a prokazatelně od roku 1570 působili v Berouně
protestantští pastorové, z nichž nejstarší známý byl Gregor Potterschneider. V letech
1606 – 1610 protestanti kostel přestavěli a mezi lety 1748 – 1750 byl přestavěn současný farní dvůr, který však 21. března 1779 shořel. V roce 1752 byla postavena kaple na
Křížovém vrchu.
14. Vzdělávací instituce
Ve vratislavském urbáři z roku 1600 je uvedeno, že „škola náleží městečku
a obci“. Nejstarší škola se nacházela na Hausberku a nejstarším jmenovitě známým
učitelem byl Valentin Wenzel, jenž je zmíněn roku 1571. V roce 1586 byla škola prodána a přemístěna blíže k náměstí. Roční mzda učitele v letech 1670 – 1690 činila 12
zlatých a jelikož současně vyučoval také v Domašově, dostával z Domašova ještě 11
zlatých a 40 krejcarů.
V roce 1774 bylo v Berouně 152 školou povinných dětí na jediného učitele,
školné činilo jeden či dva krejcary. Učitelovy příjmy obnášely z Berouna a přifařených
obcí 13 zlatých a 24 krejcarů, z kostelního fondu 1 zlatý a 18 krejcarů, z fundačních
mší 2 zlaté 55 krejcarů, pohřební taxa 8 zlatých, školné 13 zlatých, dary (tzv. Colleda)
ve formě lnu či vajec v hodnotě 12 zlatých, nájemné z pozemku 8 zlatých, tedy dohromady 58 zlatých 37 krejcarů.
V roce 1797 již byla škola dvojtřídní a řídící učitel Pfoff si vzhledem k výši
školních dávek kolem 100 zlatých mohl vydržovat pomocníka.
Nákladem 3000 zlatých byla v roce 1806 postavena nová jednopatrová školní
budova na Hausberggasse 4.
Roku 1861 byla škola organizována jako trojtřídka, od roku 1864 byla čtyřtřídní. Jelikož školu navštěvovalo 329 žáků, sloužily k vyučování i prostory na radnici.
Dne 10. července 1869 uskutečnil vizitaci první světský školní inspektor.
V roce 1873 měla škola šest tříd, v roce 1875 sedm tříd a roku 1882 ji navštěvovalo 689 žáků.
V letech 1873 – 1888 zde existovala dvojtřídní tkalcovská škola.
Nákladem 101 861 zlatých byla v letech 1898 – 1899 vystavěna současná školní budova nacházející se na Opavské ulici č. 17. Její slavnostní otevření se uskutečnilo
1. října 1899. Organizována byla jako pětitřídní chlapecká obecná škola, čtyřtřídní
dívčí obecná škola a trojtřídní chlapecká měšanská škola.
Dne 1. října 1889 byla zřízena dvojtřídní živnostenská pokračovací škola.
Německá mateřská škola byla otevřena 1. května 1899.
Dne 15. září 1904 bylo zahájeno vyučování v trojtřídní dívčí měšanské škole
a od 1. srpna 1911 bylo této škole podřízeno ředitelství dívčí obecné školy.
V budově německé mateřské školy byla 1. září 1922 zřízena jednotřídní česká
menšinová obecná škola, která zanikla k 9. říjnu 1938.
Dne 1. listopadu 1923 byla otevřena dvojtřídní hospodářská lidově vzdělávací
škola – dnešní zemědělské učiliště.
Od 1. března 1925 byly obě pětitřídní obecné školy – chlapecká i dívčí přeorganizovány na trojtřídní.
Dne 1. května 1929 byla zřízena česká menšinová mateřská škola na Olomoucké ulici, zanikla k 9. říjnu 1938.
Ke dni 1. září 1934 byly obě trojtřídní obecné školy – chlapecká i dívčí sloučeny v jednu pětitřídní smíšenou obecnou školu, jejíž vedení bylo podřízeno chlapecké
měšanské škole.
V roce 1891 byla zřízena lidová knihovna, roku 1923 obecní knihovna. V témže roce se ustavil místní vzdělávací výbor, který byl činný do roku 1938.
Dne 1. března 1925 bylo založeno městské muzeum a 28. července 1918 bylo
zřízeno městské kino.
K 1. září 1940 se sloučily chlapecká i dívčí měšanská škola v jednu smíšenou
navazující měšanskou školu. Pod společným vedením je tak organizována jak obecná škola, tak i sedm tříd měšanské školy – z toho pět postupných tříd měšanské
školy a dvě paralelní třídy.
Publikace byla vydána v rámci projektu
„Leonardův Moravský Beroun“
za finanční spoluúčasti Olomouckého kraje.
Vydalo: © Město Moravský Beroun
v září 2009