číslo 4 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK
čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska
číslo 4 / 2013 / ročník XXIII
STÁLÁ EXPOZICE
Historie Mariánské Týnice
a mariánský kult
- nejnovější archeologické nálezy
- Santiniho stavba barokního objektu
- osudy po zrušení kláštera
- obnova a rekonstrukce na přelomu
20. a 21. století
- mariánské poutní místo
(sochy, obrazy)
Raně středověké obydlí a archeologické nálezy severního Plzeňska
Kultura a vzdělanost severního
Plzeňska:
- veduty a vyobrazení sídel
- kaple jako liturgický prostor
- školní třída
- galerie světců
- oratoř a liturgické předměty
- umělecké vybavení prostředí
společenských elit 19. století
Národopis severního Plzeňska:
- lidové zvyky
- náves s kaplí a včelařství
- selská jizba a komora
- stodola
- kovárna
- slévárna litiny
Města, spolky a řemesla
severního Plzeňska:
- řemeslnické dílny a obchody
- kuchyně 30.– 40. let 20. století
- hostinec
Kostel Zvěstování Panny Marie:
- rekonstruovaná památka vrcholného baroka, obnovená kupole a interiér s freskovou výzdobou
VÝSTAVY
PETR BRANDL - restaurované
obrazy - Zavraždění sv. Václava,
Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory
(kostel Zvěstování P. Marie - časově
neomezeno)
KONCERTY
58. sezóna 2013–2014
Začátek koncertů vždy od 19 hodin
18. prosince 2013
Vánoční koncert
Plzeňský MLS (Malý lidový soubor)
22. ledna 2014
Koncert učitelů ZUŠ Kralovice
12. února 2014
Veronika Böhmová - klavír
19. března 2014
Jarmila Vlachová - akordeon
David Niederle - violoncello
16. dubna 2014
Zuzana Benešová - zpěv
Tomáš Sup - zpěv
Marie Erlebachová - klavír
4. června 2014
Belfiato Quintet - dechové kvinteto
ADRESA
Muzeum a galerie severního
Plzeňska, Mariánská Týnice čp. 1
331 41 pošta Kralovice
Telefon a fax: 373 396 410
373 397 393
E-mail:[email protected]
www.marianskatynice.cz
VÁŽENÍ ČTENÁŘI
dostává se k Vám poslední, čtvrté
číslo letošního ročníku Vlastivědného sborníku. Důvod k ohlédnutí za
událostmi, které jsme prožili, a které
se nám vtiskly do paměti, ovlivnily
naše rozhodnutí v oblasti zájmů,
vzdělávání i trávení volného času.
Pro pracovníky muzea navíc důvod
ohlédnutí za tím, co se podařilo
v tomto roce realizovat v oblasti sbírkotvorné, výstavní, badatelské i dokumentační. Vlastivědný sborník,
který právě pročítáte Vám snad na
mnohé dá odpověď. Naleznete v něm
příspěvek hodnotící uplynulý rok,
dále recenze nových publikací, připomenutí díla sochaře Franze Metznera ve Všerubech i výsledek archeologického bádání v Potvorově, historického pohledu do minulosti v obci
Janov i závěr vyprávění pana Širokého o zločinech, které se odehrály
v lokalitě Plaska a Kralovicka v první
polovině minulého století.
Je důležité také připomenout probíhající petiční iniciativu za záchranu provozu regionální železniční
tratě Mladotice, resp. Kralovice Rakovník, která je rozhodnutím současných úřadů opět vnímána jako
nepotřebná. V televizi denně slyšíme
o pražské stavbě tunelu Blanka
nebo, že metro nebude zastavovat
šestnáct měsíců ve stanici Národní,
ale špatnou dopravní obslužnost
venkova nikdo řešit nechce.
Příjemné počtení i mysl plnou naděje, zdraví a radosti Vám do dalšího
roku přeje
Vaše redakce
Muzeum a galerie
severního Plzeňska
Mariánská Týnice
přeje
všem svým
příznivcům
spokojený nový rok
2014
OTEVÍRACÍ HODINY V KNIHOVNĚ
Našim čtenářům a badatelům připomínáme, že v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici je
pro nejširší veřejnost přístupná knihovna s fondem 14 000 kusů knih,
z nichž většina je určena k zapůjčení
domů, zbytek k prezenčnímu studiu
v muzeu. Třetina svazků je regionál2
VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII
ního charakteru. Knihovna je otevřena v pondělí a středu od 8 do15 hodin.
Pokud chcete mít jistotu, můžete se
předem telefonicky objednat na číslech 373 396 410 nebo 373 397 991.
K dispozici je také veřejně přístupný
internet.
ZAJÍMAVOSTI OBRAZEM
1) V refektáři muzea se 15. října 2013 konalo setkání knihovníků, spojené
s prohlídkou muzejní knihovny. 2) Konference spolku Gryspek se zajímavými referáty účastníků se uskutečnila 15. října 2013.
3) Výjezdní pracovní schůze odborníků památkové péče s prohlídkou citlivě
zrekonstruovaného objektu Mariánské Týnice proběhla 30. října 2013.
4) Náplní podzimní „oživlé prohlídky“ v muzeu byla móda v proměnách
času. 5, 6) Během adventního odpoledne v Mariánské Týnici (7. prosince
2013) vystoupil soubor Jamáček a děti potěšil Mikuláš s andělem i čertem.
3
TILIA PLASSENSIS V ROCE 2013
n Radovan Lovčí
V polovině letošního roku vydalo
město Plasy další publikaci z řady
Tilia Plassensis. Sepsal ji místní publicista a dlouholetý zaměstnanec
drah, pan Robert Drozda. Knížečka
má 73 stran, jmenuje se „Železná
dráha v Plasích“ a její podtitul zní
„Vydáno ke 140. výročí zahájení provozu
na
trati
Plzeň-Žatec,
1873–2013“.
Jak už naznačuje plný název publikace, čtenář se v obsahu neseznámí
pouze s dějinami železnice v Plasích,
ale i s historickým nástinem budování drážního úseku Plzeň-Žatec, včetně řady zajímavostí o průběhu stavby, která si vyžádala řadu lidských
obětí a na níž pracovali dělníci v podmínkách dnes možných jen v zemích
rozvojového světa. Zvláště zajímavé
jsou především pasáže věnované
přelomovým událostem našich dějin,
vzniku Čs. republiky a létům druhé
světové války. V publikaci nechybí
ani vhodně vybrané úryvky z pamětní knihy stanice Plasy a řada dobových pohlednic a fotografií, včetně
fotoportrétů zaměstnanců, kteří
v plaské železniční stanici dlouhá
léta sloužili a spojili s ní podstatnou
část svého života. Za pozornost stojí
také pasáž věnovaná vlakové poště,
již v průběhu let odvál čas a která je
pro mladší generaci občanů věcí již
zcela neznámou.
Pro historickou přesnost je pouze
třeba korigovat v textu knihy občas
objevující se pojem „republika Deustchböhmen“, který souvisí s dobou
4
Titul publikace Roberta Drozdy.
vzniku ČSR. Tehdy se proti samostatnému Československu postavili
čeští, moravští a slezští Němci, kteří
se pokusili ustavit v českých zemích
4 německé provincie, jež se měly stát
součástí tzv. Německého Rakouska,
tedy okleštěného rakouského území
tvořeného téměř výlučně německým
obyvatelstvem. Výsledkem by byla
mapa čs. státu podobná té protektorátní s tím rozdílem, že by jádro
Čech s Moravou obkličovaly ze všech
stran části rakouského státu a nikoli
Velkoněmecké říše, jako tomu bylo
v roce 1938. Územní nároky tehdejších německých obyvatel českých
zemí byly občas dokonce radikálnější
nežli ty Hitlerovy, německé provincie
měly dokonce pohltit Brno, Olomouc,
Jihlavu a právě Deustchböhmen by
ráda nárokovala i převážně českojazyčnou Plzeň. Vojenský zásah čs.
branných sil však tento pokus
o separaci ukončil. Za datum konce
Deustchböhmen se zpravidla uvádí
dobytí Litoměřic 27. 12. 1918. V knize
užitý termín „samostatná republika“
Deustchböhmen tedy není terminologicky zcela ideální. Deustchböhmen se deklarovala jako provincie,
respektive „země“, tvořící součást
vyššího územního celku, poválečného „Německého Rakouska“, které se
po sesazení Habsburků dne 12. 11.
1918 oficiálně stalo samostatnou
republikou (velmocemi mu však byl
upřen přídomek „Německé“, jakož
i nárok na části Čs. státu).
Publikace „Železná dráha v Plasích“ je v pořadí 10., tedy tak trochu
jubilejní publikací z řady Tilia Plassensis (a v pořadí již druhou z pera
Roberta Drozdy). V loňském roce ji
předešla knížečka dr. Ireny Bukačové, věnovaná pro změnu malířské
rodině Stretti, jež byla rovněž úzce
spojena s Plasy. Doufejme, že zmíněná knižní řada bude zdárně pokračovat taktéž v dalších letech a bude se
nadále těšit podpoře města i sponzorů, kteří občas přispějí na vydání
některé z publikací (v případě právě
zmiňované Drozdovy knížky vypomohly sponzorským darem Lesy
České republiky). Záslužné by bylo
mimo jiné připomenutí výrazných
postav na opatském stolci plaského
cisterciáckého kláštera, které se
významně zapsaly i do českých dějin
kulturních a společensko-politických, či osobnosti Pauliny Metternichové (1836–1921), jež zůstává poněkud neprávem ve stínu svého slavného tchána. Pauline byla mimo jiné
propagátorkou díla Richarda Wagnera i Bedřicha Smetany (ale také
bruslení či kouření doutníků) a měla
nemalý vliv též na kulturní dění
v Plasích. O její osobě již dokonce
existuje zdařilá, leč nevydaná diplomová práce z pražské FF UK, vzniknuvší v semináři prof. Jiřího Štaifa.
Stačilo by ji jen redakčně pro takový
účel upravit. Kdo ví, možná se jednou dočkáme ?
KNIHA O PRVOREPUBLIKOVÝCH POLITICÍCH
n Radovan Lovčí
V roce 2012 vydal plzeňský historik
a archivář SOA dr. Karel Řeháček
další publikaci věnovanou prvorepublikové politice. Dílo o 117 stranách a doplněné řadou fotografií
vyšlo vlastním nákladem autora,
s finanční podporou Plzeňského
kraje a nese název „Plzeň v Národním shromáždění v letech 1918–
1939“. Portréty plzeňských poslanců
a senátorů“. Ač by se navenek zdálo,
že jde o knihu související úzce pouze
s Plzní, není tomu tak.
5
Jak uvádí autor v úvodu, publikace
je rozdělena na dvě části. V první je
obecně pojednáno o zákonodárném
systému první a druhé Československé republiky, o postavení poslanců
a senátorů v něm, o podmínkách
jejich práce a o výhodách či nevýhodách, které byly s je-jich činností
spojeny. Druhou část pak tvoří životopisy poslanců a senátorů zvolených za Plzeň do sněmovny a senátu
Národního shromáždění. Nejedná se
o curricula podrobná, nýbrž podáva-
Titul publikace.
jící základní životopisný přehled.
I ten ovšem někdy autora, jak sám
přiznává, stál nemalé detektivní úsilí
a množství stráveného času. Byl to
ostatně především téměř 42 let trvající komunistický režim, který značně zkomplikoval pozdějším historikům možnosti v jejich bádání. Pamětníci doby vzniku ČSR i 20. a 30.
let minulého století nemohli svobodně psát a publikovat své paměti,
pokud nebyli orientováni prorežimně
či přímo nebyli spojeni s komunistickou stranou, jejíž dějiny byly protěžovány a popisovány nekriticky s využitím ideologických šablon.
Mnozí lidé své paměti nikdy nesepsali. Jiní ano, alespoň soukromě,
ale protože upadli v nemilost režimu
či se stali předmětem zájmu a prohlídek StB, o své rukopisy nenávrat6
ně přišli. I takto skončily některé
vzpomínky významných osobností
veřejného života. Státní archivy se
také systematicky nesnažily podchycovat pozůstalosti po politicích „buržoazního původu“. To vše jsou faktory, které značně komplikují podrobnější psaní o řadě politicky činných
osob. Přesto je šance, že hlubší
zájem historiků (či např. diplomantů
z historie na vysokých školách)
o osudy některých z nich může tuto
situaci částečně změnit k lepšímu
a v budoucnu přiblížit životní příběhy
již poněkud zapomenutých a málo
historicky „zmapovaných“ poslanců
a senátorů v detailnější míře.
Z více jak dvou desítek v Řeháčkově
knize představených politiků jsou
někteří díky svému místu narození či
bydlišti úzce spojeni také se severním Plzeňskem. A právě tím je kniha
cenná i pro dějiny našeho okresu.
V konkrétní rovině se jedná o národněsocialistického poslance Antonína
Berkovce původem z Nýřan a sociální demokraty Josefa Ešnera z Hodovíze, Františka Millera z Hromnice
a Josefa Petříka z Druztové. Kdo má
zájem se s jejich osudy stručně obeznámit, může si publikaci dr. Řeháčka zapůjčit v knihovnách či zakoupit
v některém z plzeňských knihkupectví zaměřených též na regionální
literaturu.
OHLÉDNUTÍ ZA LETOŠNÍM ROKEM
n Irena Bukačová
Do mozaiky úspěšných let se řadí
v Mariánské Týnici, stejně jako předchozí, i rok 2013. Po obnově kostela
Zvěstování Panny Marie přišel na
řadu střešní plášť budovy proboštství, kde byla v tomto roce z úspor
muzea dokončena v plném rozsahu
obnova střešní krytiny, kdy dožívající
tašky byly nahrazeny kvalitní, slohově barokní stavbě přiměřenějšími
prejzy. Tak je na další desetiletí
zabezpečena základní existence areálu, který byl zařazen mezi nejkrásnější a nejlépe udržované barokní
památky západních Čech. Jeho vnějšek, včetně pečlivě udržovaného
okolí se sochami a zahradním parterem vyjadřuje soulad architektury,
přírody a krajiny. Zatímco dorůstají
nové výsadby lip, bylo třeba na podzim přistoupit v rámci ošetření zele-
ně ke skácení jednoho stromu před
ambitem, ohrožujícího svým stavem
bezpečnost návštěvníků. Dokončuje
se úprava ambitového nádvoří a samotný tzv. rajský dvůr byl již ukázkově veřejnosti zpřístupněn v rámci barokního dne, uspořádaného ve spolupráci s MAS Světovina v září tohoto
roku.
Také nabídka výstavní činnost byla
bohatá a vyjadřovala tradiční spolupráci muzea s veřejností a společenskými organizacemi, tentokrát jubilanty - kralovickou základní školou
(30. výročí provozu v nové budově
v Nové ulici) a Sbor dobrovolných
hasičů Kralovice. Jim byly věnovány
dvě zajímavé výstavy, mapující jejich
historii. Zvláště 140. výročí založení
kralovického sboru dobrovolných
hasičů doprovázel velký zájem veřej-
Západní ambity v Mariánské Týnici.
7
nosti, která shlédla nejen velkou
výstavu, ale účastnila se též společenské akce spojené se svěcením
nového praporu.
Z galerijních výstav měla největší
úspěch prezentace obrazů a grafik
Emmy Srncové, kterou shlédlo hodně návštěvníků. Nekomerční ráz
měla retrospektiva Plzeňské výtvarnické unie, která na své kolektivní
výstavě, pojmenované „Letnice
umělců“ představila v prostorách
kostela díla svých členů. Neobvyklý
prostor kostela hostil také koncert s
výstavkou, uspořádané na počest
sochařky Marie Uchytilové, kralovické rodačky (1924–1989), která letos
byla poctěna státní cenou za celoživotní dílo a zvláště za pomník Lidickým dětem. Akce se účastnili též
zástupci přeživších lidických dětí,
kteří s hlubokým dojetím shlédli
model pomníku, umístěný v kostele.
Tradiční jarní oživlou prohlídkou na
téma „Stroje a strojky našich předků“ byla zahájena letošní muzejní
sezona. Patřila k ní i prezentace
energeticky ohleduplných přístrojů,
které po leta sloužily hospodyňkám.
Byla spojena i s předváděním těchto
důvtipných mechanismů, které vynalezli muži, aby ženám nemuseli
pomáhat a přesto jim usnadnili
práci. Velkému zájmu se těšil tradiční májový den řemesel a divadla,
který je vždy veřejností očekáván.
Ukončení sezony přineslo provětrání
muzejního šatníku. Tématicky bylo
věnováno módě v různých podobách
od šlechtického oděvu přes uniformy
až po lidový kroj. Dětští návštěvníci
si mohli starodávné oděvy vyzkoušet
a odnést si na památku fotografii, na
8
níž by si je někdo mohl splést s jejich
prarodiči díky muzejním šatům, do
nichž se se zájmem obklékli. Tyto
akce přispěli k dosažení lepší návštěvnosti než v loňském roce. Přibylo rodin s dětmi, seniorů a domácích turistů. Naopak jsme zaznamenali mírný úbytek cizinců. Díky
propojení architektury, která vděčí
za svůj vznik baroknímu géniovi
Janu Blažeji Santinimu (1667–1723)
vzrostl celorepublikový zájem i o Mariánskou Týnici, která patří mezi
přední architektova díla (1711–1768).
O propagaci jeho odkazu se stará
o. s. Santini, spojující centra vrcholně barokní tvorby v Čechách a na
Moravě.
Návštěvníci Muzea v Mariánské
Týnici v letošním roce ocenili cizojazyčné audioprůvodce, bezbariérový
přístup a průběžně inovované informace o kulturní nabídce na internetu.
Muzejní knihovna s fondem čtrnáct
tisíc knih se stává přístupnější Online katalogem, který je umístěn na
webových stránkách muzea. K její
větší propagaci přispělo setkání knihovníků a odborných pracovníků.
V letošním roce naši knihovnu navštívili kolegové z Ústeckého a Plzeňského kraje, pro které byla připravena zajímavá přednáška o historických fondech knihovny, doplněná
výstavkou knih. Velmi příjemnou
akcí bylo setkání knihovníků, sdružených pod městskou knihovnou
v Kralovicích, které se uskutečnilo
6. listopadu tohoto roku. Za pomoci
třemošenské firmy Exodus bylo digitalizováno stále žádané regionální
periodikum Kralovický obzor.
ZAPOMENUTÝ SOCHAŘ ZE ZÁPADOČESKÝCH VŠERUB
FRANZ METZNER (1870–1919)
n Irena Bukačová
Ve veřejném prostoru se nachází
řada památek, které nesou poselství
s pečetí doby svého vzniku. Fenomén
návratu k památným událostem vždy
inicioval vznik sochařských památek
a monumentálních pomníků, ale též
pamětních mincí či medailí. Stavba
památníků na místě významných
bitev, kde se psaly lidskou krví dějiny
Evropy plnila celou řadu společenských potřeb. Vyjadřovala pietu
k obětem konfliktu, soudržnost národa ve sdílené paměti a doprovázela
rituál integrace příběhu do dějin společenství. Význam letošního dvoustého výročí bitvy národů u Lipska,
a stého výročí vzniku monumentálního 91 m vysokého pomníku na místě
bojiště, odstartoval celou řadu historicky orientovaných aktivit. Bitva
národů u Lipska, která proběhla ve
dnech 14.–19. října 1813 s účastí půl
milionu vojáků a 2000 děly byla nej-
Odhalení pomníku ve Všerubech.
větším střetnutím na evropském
kontinentě před první světovou válkou. Boje trvající tři dny si vyžádaly
50 000 mrtvých a 60 000 zraněných.
Stály proti sobě Napoleonova armáda o síle 200 000 mužů, její protivníci
měli 300 000 vojáků (Rakušani, Prusové, Švédové, Rusové), z nichž v rakouské armádě stála v čele česká
Označení Metznerova rodného domu na dobovém snímku.
9
Památník bitvy národů u Lipska odhalený v roce 1913,
největší stavba v Evropě, vysoká 91 m.
elita. Velitelem spojeneckých armád
byl polní maršál Karel Schwarzenberg. Za sto let po bitvě byl postaven
pomník podle projektu berlínského
architekta
Bruno
Schmitze
(1858 –1916). Jeho iniciátorem a stavitelem byl Clemens Thieme, mistr
zednářské lože Apollo v Lispku,
zakladatel spolku Patrioten-Bund.
Na sochařské výzdobě se podíleli
Christian Behrens (1852–1905) a český rodák Franz Metzner (1870–1919),
jehož monumentální výzdoba v duchu strohé secese dodává pomníku
slavnostní a tragický výraz. Tento,
v českých zemích neprávem zapo-
Centrální prostor památníku s díly Franze Metznera.
10
menutý tvůrce se narodil roku 1870
v chudé rodině ve Všerubech
u Plzně. Jeho talent jej vedl nejprve
do učení ke kamenickému mistru
Wildovi do Plzně, odkud se vydal do
světa na zkušenou. Po práci v četných ateliérech se dokázal propracovat mezi evropskou sochařskou elitu
a byly mu zadávány úkoly na monumentální sochařskou výzdobu městských prostor. Sochy na kašnách
a v parcích, výzdoba architektury,
často ve spolupráci s arch. Zaschem
znamenaly pro Metznera mimořádné úkoly, v jejichž zvládání neměl ve
své době mnoho konkurentů.
Do Všerub se vrátil naposledy v roce 1919 krátce před svým úmrtím.
Byl pak zde připomínám pamětní
deskou, kterou na jeho rodný dům
nainstaloval spolek německých
výtvarníků, jenž po tomto mimořádném sochaři převzal jméno „Metznerbund“. Deska po roce 1945 i s rodným domem vzala za své a tak ve
Všerubech jeho památka zcela
vyhasla. Sté výročí pomníku u Lipska, na jehož sochařské výzdobě se
Metzner tak významně podílel, probudilo zájem místní kulturní veřejnosti a představitelů obce a vedlo
k obnovení připomínky tohoto jedinečného sochaře evropského významu. Byla mu odhalena nová pamětní deska v místě, kde stával jeho
rodný dům, právě ve dnech, kdy si
evropská veřejnost připomínala
vznik památníku bitvy národů u Lipska. Má tak paralelu i ve Všerubech.
NÁLEZ KAMNOVÉ KERAMIKY Z 18. STOLETÍ
U FARY V POTVOROVĚ
n Daniel Stráník
Osídlení Plzeňska bylo v raném
středověku soustředěno do malých
osad zakládaných u vodních toků
nebo ve strategicky výhodných polohách.
Obec Potvorov se nachází v poloze
typické pro raně středověkou vesnici. Ves se rozkládá na vyvýšeném
místě nad údolím Mladotického
potoka. Na východním okraji nevysoké ostrožny stojí kostel sv. Mikuláše
s přilehlým areálem fary (Bukačová
2012, 13).
Vznik kostela v Potvorově klademe
do konce 12. století a jeho výstavbu
můžeme zařadit spíš do souvislosti
s činností Křižovníků - Božehrobců
11
zderazských (více Velimský 2002)
než do vazeb na Plaský klášter
(Bukačová 2008, 42). V donační listině plaskému klášteru z roku 1204 je
poprvé zmiňován Potvorov v predikátu Anežky z Potvorova (Agens de
Potvóri), respektive v predikátu jejího zemřelého manžela Kuny z Potvorova (Cuna di Potvóri) (Bukačová
2008, 42). Poprvé je však Anežka
z Potvorova uváděna již v roce 1193
(CDB I. š. 342, s. 308–309; RBM I. č.
414, s. 187), tehdy darovala plaskému
klášteru majetky v okolních vsích.
V roce 1214 si Anežka z Potvorova
nechala potvrdit od krále Přemysla
Otakara I. donace plaskému klášteru
z let 1193 až 1214 (CDB II. č. 113,
s. 107–109). Už v dobách raného středověku byl Potvorov rozdělen mezi
zderazský klášter v Praze a klášter
plaský. Z roku 1281 pochází listina
řešící spor mezi kláštery o využití
pater kostela a jeho opevnění (RBM
II, č. 1235, s. 533). Toto rozdělení na
plaskou a později rabštejnskou stranu přetrvalo až do 19. století.
Podle tradice stávalo sídlo patrona
kostela na místě dnešní fary a farské
zahrady (Kamenická 2010, 4), jeho
existenci může potvrdit jen případný
archeologický výzkum. Proti věži
kostela v jejím těsném sousedství
stojí pozůstatky staré fary, ze které
byly později zřízeny stáje (Kamenická 2010, 4). Níže, po svahu západním
směrem, stojí budova mladší barokní
fary z roku 1758, která se dochovala
v téměř původní hmotě.
Přesné datum zřízení fary v Potvorově není z písemných pramenů
známo, ale z listiny z roku 1281 (RBM
II, č. 1235, s. 533) vyplývá, že právo
dosazovat a prezentovat faráře měly
kláštery v Plasích a na Zderaze. Příjem z potvorovské fary v registrech
papežských desátků (RDP XX., s. 43)
je poprvé uváděn až v roce 1352,
tehdy byl Potvorov součástí rakovnického děkanátu (Bukačová 2012,
26).
Za třicetileté války, pravděpodobně
Potvorov, půdorys „staré“ fary.
12
Potvorov, půdorys „nové“ fary.
v roce 1639 byl Potvorov vypálen,
kostel byl zpustošen a fara spálená.
Jedná se o zprávu z nedochované
farní pamětnice (Bukačová 2008, 9).
Mezi lety 1681 až 1690 probíhala z iniciativy plaského opata Ondřeje Trojera oprava kostela s přilehlou farou,
avšak později funkce farní budovy
poklesla na hospodářskou (Bukačová 2012, 31). Stará fara měla podobu
přízemního částečně podsklepeného
trojprostorového objektu, její prostory byly sklenuté valenou klenbou.
V roce 1758 starou faru nahradila
současná fara, dle půdorysného
plánu (fond NPÚ Plzeň INV: č.037-421281) vyhotoveného v první polovině 19. století byla barokní fara vybavena kromě černé kuchyně ještě pěti
kamny. Největší z nich, o ploše okolo
2 m2, se nacházela v přízemí a přikládalo se do nich z prostoru černé
kuchyně. Zbylá čtyři kamnová tělesa
se nacházela v prvním patře. Nejmenší z nich měla plochu necelého 1
m2 cca, plocha největších z nich
nepřesahovala 1,6 m2. Do tří z nich se
přikládalo ze zvláštní místnosti
nacházející se nad černou kuchyní,
poslední kamna byla obsluhována
z chodby vedoucí na schodiště do přízemí.
Ve všech vrstvách společnosti byl
od poloviny 17. století běžný nepřímý
způsob vytápění kachlovými kamny s
dymníkovými kuchyněmi a komíny
(Škabrada 2003, 269). Úměrně velikosti vytápěných prostor bývala
kamna v tomto období i značně vysoká, jak nám dokládají například
dochovaná kamna v refektáři Jezuitského Klementina na Starém Městě
v Praze. Kamna v chudém prostředí
bývala stavěna i z levnějších keramických materiálů, doložená jsou
písemnými prameny i nálezy například kamna vyrobená z prejzů (Škabrada 2003, 272 –273).
Barokní a rokokové keramické,
fajánsové a majolikové kachle jsou
charakterizovány značně velkými
rozměry a náročnou modelací povrchu, která se stává určující pro celkovou podobu kachlových kamen
v tomto období. Z hlediska typového
se nejčastěji jednalo o kachle se
záchytnými žebry po obvodě. Při
Torzo kachlových kamen.
13
výrobě těchto kamen se běžně používala řada speciálních tvarovek, které
umožnily vyskládat kamnové těleso
do požadovaného tvaru. Kromě
kachlů byla vyráběna i početná řada
kamnářských doplňků majících estetickou funkci, jednalo se například o
různé vázy či jiné zdobné prvky,
které zakončovaly kamnové těleso
(Čerňanský 2013).
V průběhu 18. století jsou doloženy
nejčastěji barokní kachle hnědé
nebo tmavě zelené barvy a následně
barvy bílé. Kromě jednotlivých kachlů se z 18. století dochovala i celá
kamna a to nejen ze zámeckého a palácového prostředí, ale také z děkanství, měšťanských domů a far
(Skružný 2003, 30).
Na Plzeňsku se kamna z tohoto
období dochovala například na faře v
Ledcích u Plzně a na faře v Malesicích (Halík 1900, 72–74, obr. 26, 27,
28), další kamna se nachází na
zámku v Manětíně (Škabrada 2003,
273, Podlaha 1912, 110). Na faře
v Ledcích stojí na osmi keramických
nožkách barokní hnědě glazovaná
stupňovitá architektonická kamna
příborníkového typu, která jsou členěná výraznými stupňovitými římsami a zakončená vázou (Skružný 2003,
30). V objektu malesické fary stojí
také hnědá, glazovaná stupňovitá
kachlová kamna příborníkového
typu s výraznými stupňovitými římsami. Tato kamna spočívají na čtyřech výrazně členěných kamenných
sloupkovitých nohách. Vrcholový
nástavec kamen má tvar obloukovitě
prohnutého komolého jehlanu se
širokou římsou a skládá se ze čtyř
centrálních a čtyř rohových kachlů.
Nástavec je zakončený baňkovitou
vrcholovou malinou (Skružný 2003,
30). Na této faře stojí ještě druhá
hráškově zeleně glazovaná třístupňová výrazně členěná architektonická kamna, která jsou výtvarně řešená jen ze dvou stran. Tato kamna
jsou zakončená vrcholovou vázou na
stupňovitém podnoží (Skružný 2003,
30).
Během archeologického dohledu
odvodnění fary v roce 2013 byl nalezen soubor barokní až rokokové
kamnové keramiky, která pochází
minimálně ze dvou kamnových těles.
Nalezeny byly fragmenty tří profilovaných římsových tvarovek, přičemž
jedna se skládá ze dvou částí, které
bohužel nelze slepit. Dále byl nalezen vrcholový věžovitý nástavec tvořený jedním komorovým kachlem.
Nástavec má podobu profilovaného
čtyřbokého jehlanu zdobeného původně čtyřmi nikami a je zakončený
ozdobnou lištou. Na něm pravděpodobně spočíval další díl opět tvořený
komolým bohatě profilovaným jehlanem, jehož vrchol byl uzavřen a na
kterém se nacházela bohatě zdobená
váza. Mezi všemi díly nástavce kamen se nacházely úzké profilované
lišty, které se bohužel až na jednu
výjimku nedochovaly. Nalezen byl
ještě jeden kamnový nástavec, jehož
rozměry jsou větší než všechny výše
popsané díly. Jedná se o nástavec ve
tvaru komolého čtyřbokého jehlanu,
boční strany jsou dovnitř prohnuté,
nástavec má stejně jako v předchozím případě plný vrchol, na který
původně nasedala kamnová váza
nebo malina.
Literatura:
- Bukačová, I. 2008: Kostel sv. Mikuláše v Potvorově - historický a archivní
průzkum. In: POTVOROV kostel sv. Mikuláše stavebněhistorický průzkum.
s. 1–77.
- Bukačová, I. 2012: Historie kostela sv. Mikuláše. In: Románský kostel sv.
Mikuláše v Potvorově - zvony. str. 13–34.
- Čerňanský, M. 2013: BAROKNÍ KACHLE NA KACHLOVÁ KAMNA, Typy
kachlů, jejich výroba, barevnost a rozměry. (URL:http://www.lidova-architektura.cz/prehled-seznam/encyklopedie/kachle-novovek-baroko.htm)
- Kamenická, E. 2010: NÁLEZOVÁ ZPRÁVA ZE ZÁCHRANNÉHO
ARCHEOLOGICKÉHO VÝZKUMU kostela sv. Mikuláše v Potvorově,
okr. PS, Uloženo: projektový archiv NPÚ, ú.o.p. v Plzni, č. 037- 4-24736.
- Podlaha, A. 1912: Manětín - Zámek, Soupis památek, 37. Politický okres
kralovický (1912), str. 102–122.
- Skružný, L. 2003: Funkce a vývoj otopných zařízení v období od paleolitu
po novověk (Z historie otopných zařízení). In: Svorník 1/2003 Vývoj a funkce
topenišť, Sborník příspěvků z I. Konference stavebně historického průzkumu 4.- 6. 6. 2002 v Zahrádkách u České Lípy. s. 7–43.
- Škabrada, J. 2003: Konstrukce historických staveb.
- Velimský, T. 2002: Hrabišici, páni z Rýzmburka.
- Registra decimarum papalium [RDB], ed. Václav Vladivoj Tomek, s. 43.
14
ZANIKLÁ VES, TVRZ, NÁPRAVA, MLÝN, RYBÁRNA, DVŮR,
HÁJOVNA A RYBNÍK JANOV
n Petr Rožmberský
Nedaleko Nýřan, na katastru vsi
Úherce (západně od nich), se kdysi
rozkládal veliký rybník Janov o rozloze 130 hektarů, německy nazývaný
Gannataich.1) Někdy se uvádí, že
o rybníku Janově „je řeč“ již roku
1358,2) nebo že byl založen roku
1360,3) popřípadě že se nákladná
stavba rybníka Janova připomíná
roku 1363,4) není však znám původní
pramen.
Ves Janov je možná poprvé zmíněna v papežském potvrzení majetku
chotěšovského kláštera z roku 1272.
Jde o latinský zápis a česká místní
jména jsou v něm velmi zkomolena
(např. „Oyprinich“ jsou Vejprnice) a
výraz „Jocuowi“ či „Iezuowi“ je jazykovědci a některými historiky vykládán jako Janov.5) Jsou ovšem možné
ještě další výklady. V překladu uvedené listiny do češtiny z roku 1459 se
na místě zkomoleného výrazu uvádí
„ves Jezna“ (tj. Jezná u Plešnic)
a podle souvislostí („Iezuowi et Tornona“) by bylo možné soudit také na
zaniklou ves Ježlový a existující ves
Trnovou - ves Ježlový měla stávat
v místech Vísek u Trnové.6) Někdy se
udává, že rybník i ves Janov vznikly
v polovině 14. století za chotěšovského probošta Jana, po němž byly
pojmenovány.7)
Skutečností ovšem zůstává, že
z uvedených lokalit jen Janov později patřil chotěšovským premonstrátkám. Poznáváme to ze vzácně dochovaného chotěšovského urbáře z roku
1367. Řeholnicím tehdy mimo jiné
náležela i ves Janov. Latinský text
o Janově říká (překlad P. R.), že k této vsi přináleží mlýn Hořekovec,
z nějž se ročně platí 80 grošů. Ve vsi
drželi Pořádek půl země, Jan 1 zemi,
Ješek půl země, Podčepí půl země,
Stoník půl země, Šimon půl země,
Bývalá hájovna Janov (foto autor textu).
15
Petr půl země, Václav půl země, Mále půl země, Kačka půl země, Pavel
půl země a Hanzlin 1 zemi „feodalem“. Poznamenání: ve vsi Janově je
5 a půl země, z nichž se platí po 60
groších (polovina na sv. Jana Křtitele a polovina na Očištění Panny Marie). Taktéž mlýn před Dobřany,
který drží Hořekovec „fistulator“,
platí ročně 80 grošů ve dvou termínech, tak jako ostatní.8)
K uvedenému je třeba připojit několik vysvětlujících poznámek. Není
jasné, proč ke vsi náležel mlýn před
Dobřany, které se rozkládají 9,5 km
vzdušnou čarou daleko. Výraz „fistulator“ (od základu fistula - píšťala,
roura) znamenal tedy pištec nebo
snad výrobce (dřevěných vrtaných)
rour. Země byla míra pozemků rovnající se přibližně lánu. Až na jednoho „láníka“ byli všichni ostatní obyvatelé Janova „pololáníci“. Část vsí v
urbáři je již rozměřena na lány, část
má ještě země. Z toho je možné usuzovat, že vsi s lány byly již převedeny
na tzv. emfyteutické (zákupní, purkrechtní, německé) právo, kdy si poddaní zakoupili usedlosti a pozemky
rozměřené na lány do dědičného
pachtu, a část vsí (i Janov) zůstávala
ještě na starém českém právu, kdy
poddané mohla vrchnost z gruntů
kdykoli vyhnat.9) Součet poddanských pozemků udávaných urbářem
(5,5 země) je chybný - činí 6 zemí.
Sedmá země je označena jako „feodalis“. „Feodum“ označuje pozemky,
které má jejich dočasný držitel propůjčeny od vlastníka za určitých podmínek. Šlo o tzv. nápravu - nápravník
obdržel od kláštera dvůr s jednou
zemí a nic z toho neplatil. Musel se
16
ovšem v případě, že byl vyzván,
dostavit do kláštera většinou na koni,
v odění a s kuší a musel klášter bránit proti nepřátelům. V Janově je
potom náprava připomínána před
rokem 1454.10) Srovnáme-li Janov
s ostatními chotěšovskými vesnicemi, zjistíme, že šlo o nevelkou vísku;
například Úherce měly 34 lánů, Líně
20 zemí, Nýřany 22 zemí.11)
S nástupem husitské revoluce začaly pro chotěšovský klášter zlé časy.
Pozemkový majetek pouze spravoval
a panovník s ním mohl nakládat
podle libosti. Král Zikmund potřeboval pro boj s husity peníze,
a proto dával do zástavy („zapisoval“) církevní majetky těm šlechticům, kteří stáli v jeho službách
a jimž dlužil žold. Mohli pak takový
pozemkový majetek užívat místo
úroků. Tak roku 1422 zapsal Janovi
Hanovcovi ze Švamberka seděním
na Třebeli 1000 kop českých grošů
pojištěných na chotěšovských vesnicích Horní Sekyřany, Záluží, Kotovice, Červený Újezd a Janov. Za to měl
tyto vesnice chránit a také po určitou
dobu s 200 jezdci vydržovanými na
jeho náklad hájit město Stříbro.12)
Nevíme přesně kdy, ale z dalších
souvislostí jde najevo, že král Zikmund také zastavil za dlužných 500
kop českých grošů Janovi z Roupova, za služby které mu prokazoval,
chotěšovský rybník Janov.13) Uvedené majetky mohli šlechtici užívat tak
dlouho, dokud jim nebo jejich dědicům nebyly dlužné částky vyplaceny,
dokonce mohli dlužní úpis prodat.
Výplatu nechávali králové většinou
na klášteru.
Ačkoliv se uvádí, že náprava v Ja-
nově je připomínána před rokem
Jenže Roupovští měli na rybník
1454 (viz výše), je připomenuta i po- Janov (a nejen na něj, jak uvidíme
té. Roku 1457 se bratři Benedka dále) určité vazby a po Ladislavově
a Otík z Chotěšova s klášterem do- smrti se Jan z Roupova stal dvořamluvili o nápravu v Janově a v dů- nem nového krále Jiřího z Poděbrad
sledku toho obdrželi 15 kop grošů.14) a zřejmě mu sloužil natolik dobře, že
Podrobnosti sice neznáme, ale je mu roku 1468 dal k užívání rybník
možné se domnívat, že klášteru za Janov do konce jeho života - dva roky
finanční náhradu nápravu odstoupili potom měl být po výlovu jeho dědici
a ten ji zrušil - mohl ji osadit běžným opět vydán klášteru.20) Za krále Vlapoddaným a vybírat od něj příslušné dislava Jagellonského se Jan z Rouplaty. Více o janovské nápravě nesly- pova stal dokonce maršálkem krášíme.
lovského dvora a panovník mu roku
Roku 1459 král Jiří povolil chotěšov- 1472 prodloužil držbu rybníka Janoskému klášteru, aby mohl své majet- va ještě o jeden život (tj. o život jeho
ky ze zástav vyplatit.15) Nevíme sice potomka) a přidal mu pustou ves Bokdy, ale Zikmundův dlužní úpis na rek,21) která se nalézala mezi Nýřany
chotěšovské vesnice (i na Janov) Jan a Blatnicí, tedy poměrně blízko JanoHanovec prodal předkovi Dobrohos- va. Také mu bylo dovoleno na klášta z Ronšperka na Horšovském terství sekat les „k té tvrzici, kteráž
Týně. Dozvídáme se to z listiny, jíž jest u rybníka Janova“.22)
Dobrohost kvituje chotěšovský klášTvrzici (menší tvrz) tu patrně vyter roku 1464 ze zaplacení 1000 kop stavěli Roupovští už někdy před
grošů oproti vrácení příslušných rokem 1444, kdy Hynek Krušina ze
vesnic, i Janova.16) Ves Janov patrně Švamberka v dopise Oldřichovi
za poděbradských válek zanikla - z Rožmberka píše, že přijel „pro
podle historické literatury asi po některé své potřeby“ k Roupovskéroce 1468.17)
mu na Janov a tam za ním přijeli plCo se týče zástavy Roupovských na zeňští měšťané a oznámili mu, že byl
rybník Janov, zjišťujeme k roku 1448, dobyt hrad Vlčtejn.23) Tvrz tedy tehdy
že bratři Jana z Roupova a jeho stej- nejspíše obýval některý z rodu pánů
nojmenný syn Jan učinili s chotěšov- z Roupova. Jan zřejmě žil na hradě
ským klášterem smlouvu, z níž je Roupově, o Purkartovi a Hynkovi to
patrné, že po bratrově (a otcově) není jisté.24) Je ovšem velmi nezvysmrti zástavní list na rybník v sumě klé, aby byla vystavěna tvrz tam, kde
500 kop grošů ztratili. Proto ho ruší její stavebník neměl, mimo rybníka,
a činí neplatným, aby nebylo možné žádné pozemky a tudíž žádné hospoklášter jeho prostřednictvím o dluh dářství (většinou poplužní dvůr, kteupomínat.18) Klášter tedy získal ryb- rý zásoboval sídlo čerstvými potraviník Janov opět do svého majetku nami). Napadá nás jediné možné
a král Ladislav představené kláštera vysvětlení - Roupovští drželi (asi
roku 1455 ubezpečil, že jej nemíní v zástavě od chotěšovského kláštenikomu zastavit, ať klášter rybník ra) v blízkosti nějaké nemovitosti,
opraví.19)
o čemž se patrně nedochovaly žádné
17 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII
záznamy. Mohla to být právě možná (patrně po zaplacení dluhu) se rybuž pustá ves Janov, v níž přežila ník Janov s vesnicemi opět vrátil do
pouze tvrz Roupovských.
držení Roupovských, konkrétně
Chotěšovský klášter roku 1479 psal Kryštofa, který statek opět zastavil,
nejvyššímu prokurátorovi Království ale zase vyplatil.32)
českého Čeňkovi z Klinštejna, že
Jeho synům a dědicům Štěpánovi
nyní pan Roupovský „spustil“ rybník a Jiřímu z Roupova na LibochovaJanov. S poukazem na majestáty nech a Plané psali roku 1591 z chotěpředchozích panovníků si na rybník šovského kláštera, že jejich zemřelý
činil klášter nárok a žádal o přímluvu otec Kryštof na základě majestátu
u krále.25) Zřejmě však ničeho nedo- krále Ferdinanda z roku 1585 držel
sáhl a vztahy mezi Roupovskými po předcích do určitých životů rybník
a klášterem asi nebyly zrovna dobré. Janov s příslušenstvím "některých
Tento statek Janov, jak je označen vísek s pustotinami" v určité (neuveodbornou literaturou, a hrad Roupov dené) sumě. Jeho smrtí dané životy
měl potom nejmladší syn Jana vypršely a rybník Janov a k tomu příz Roupova, Jan Jiřík.26) Zdá se, že se slušející všechny grunty mají být
nějak s klášterem usmířil, neboť oproti vyplacení zápisné sumy vráceroku 1531 napsal z Roupova do kláš- ny klášteru. Klášter žádá o vydání
tera, že „vstoupil v dobré přátelství“ zápisných listin krále Vladislava
s chotěšovským proboštem a posílá z a určení místa a dne, kde vyplatí pří(Dolní) Bělé vozy pro 30 džberů slušnou sumu. Také se dozvídáme,
kaprů. Chce navíc ještě džber štik, že rybník je nyní slovený a pustý.
který mu „oplatí na Janově“. Kdyby Uvedení bratři ještě s dalším braprobošt potřeboval, "na Janově zalo- trem Janem dopisem daným téhož
ží jej rád".27) Poslední obrat asi zna- roku v Praze odpověděli, že nárok
mená, že by klášteru půjčil peníze, kláštera neuznávají a rybník Janov
které by byly pojištěny na Janově s příslušenstvím nevydají. 33)
(rybníku nebo pusté vsi?).
Jmenovaní bratři z Roupova opět
Synové Jana Jiříka, Adam a Kryštof dali Janov do zástavy za dluh, tentoz Roupova, roku 1549 zastavili tvrz a krát Adamovi z Klenové. Podle literybník Janov i s vesnicemi Vilémovi ratury císař Rudolf II. nařídil Adaz Klenové (tedy zřejmě jako pojištění movi z Klenové,34) aby "pustý zámek"
na dluh). Vilém zemřel roku 1558 a u Janova „nevelebil“, dokud se
janovskou tvrz odkázal manželce nerozhodne o vyplacení klášterních
Anně z Říčan.28) Literatura říká, že statků.35) Mezi tím chotěšovský klášodkázal tvrz a pustou ves Janov,29) ter dosáhl roku 1597 u císaře Rudolfa
avšak jinde lze zjistit, že odkaz jme- II. povolení, že může vyplatit všechnuje tvrz Janov s pustou vsí Borkem ny své zastavené statky. Konkrétně
se dvorem, ves Újezd, ves Blatnici a i rybník Janov s vesnicemi, na němž
rybníky Janov a Borek.30) Opět jinde úmrtím Kryštofa z Roupova skončila
se praví, že podle vůle Viléma z Kle- „imunita“ a jeho synové už na něj
nové měl dostat statek Janov jeho nemají nárok. Zápisnou sumu má
nejstarší syn Kryštof.31) Roku 1568 klášter vyplatit Adamovi z Klenové
18 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2013 / ročník XXIII
a z Janovic na Přestavlkách a ten jim
má vydat rybník Janov, pustou ves
Borek s rybníčkem a vsi Blatnici
a Kamenný Újezd.36) K výplatě došlo
až roku 1603 a podle historické literatury až potom tvrz zanikla.37)
V roce 1598 psal chotěšovský probošt
císaři, že zatímco se soudně projednává výplata zápisů, Adam z Klenové
a z Janovic na Přestavlcích pustou
tvrz při rybníku Janov ležící „se
svrchním dosti nákladném klenutí“
dal zbořit a kamení odvézt. Probošt
se také dozvěděl, že pan Adam má
v úmyslu také zbořit ještě dva jiné
spodní sklepy a mlýnec pod splavem
rybníka (od Kryštofa z Roupova
vystavěný) a žádá císaře, aby bylo
Adamovi nařízeno, aby nebořil, co
nestavěl.37a)
Pomineme-li Hořekovcův mlýn uváděný v souvislosti s Janovem
v chotěšovském urbáři z roku 1367,
nebyl až dosud v Janově mlynář
znám. Avšak v nejstarší chotěšovské
matrice z let 1599–1658 se už k roku
1600 objevuje záznam o křtu syna
Vavřince Hušera, mlynáře z Janova.
Roku 1606 křtil dítě Filip Fišar, mlynář z Janova, od roku 1618 do konce
roku 1624 je matrikou připomínán
Janovský rybník a samota Janov
v letech 1764–1768.
19
Janov roku 1838 na císařském
otisku katastru Úherce.
jako mlynář z Janova Kundrát Techl
a jeho manželka Kristýna.38) Více se
matrika o janovských mlynářích
nezmiňuje a je možné předpokládat,
že mlýn zanikl ve víru třicetileté
války.
Potom o Janově dlouho nic nevíme.
Rybník byl v majetku chotěšovského
kláštera a prvním (josefském) vojenském mapování z let 1764–1768 byly
pod hrází rybníka Janova zaznamenány dvě stavby, označené jako
„Janoff: Jäg: h:“, tedy Janovská
hájovna. Z rybníka vytékala voda
třemi výpustěmi39) - na jedné z nich
zřejmě býval kdysi mlýn.
Osvícený císař Josef II. patentem ze
7. prosince 1781 (nejen) chotěšovský
klášter zrušil. Po zrušení kláštera
byl jeho majetek spravován Náboženským fondem až do roku 1822,
kdy bývalé klášterství koupil kníže
Karel Alexandr Thurn-Taxis.40) Na
císařském otisku mapy stabilního
katastru vsi Úherce z roku 1838
najdeme 1800 m západoseverozá-
Janov na poloostrově vybíhajícím
do rybníka roku 1848.
padně od nich na břehu rybníka
Janova u lesíku jednu velkou zděnou
budovu (parc.č. 40) a tři menší objekty (dva zděné, jeden roubený)
s parc. č. 37, 38 a 39. Je tu také malý
rybníček.41) Topografie z téhož roku
zná čtvrt hodiny západně od Úherec
„Janow-Häusel“ - obydlí vrchnostenských rybářů a hájovnu.42) Druhé
vojenské mapování z roku 1848 zde
pojmenovává zkratkou J. H. (Jägerhaus) hájovnu; další větší stavba
pojmenována není. Stojí na jakémsi
poloostrově vybíhajícím do rybníka
Janova. Třetí vojenské mapování
z roku 1878 zachycuje v podstatě
stejnou situaci, ovšem již bez rybníka Janova. Parohy je označen objekt
mající roku 1838 parc. č. 38 a v blízkosti je zachycen kamenouhelný důl
Humboldt.43) Rybník byl vysušen
v souvislosti s dolováním uhlí roku
1874. Ještě předtím se samotě u jeho
hráze začalo říkat Rybárna,44) ale
byly odtud patrně obdělávány zemědělské pozemky v okolí, neboť v závěru 19. století je Janov označen jako
poplužní dvůr.45) Po první pozemkové
reformě v roce 1925 koupilo část
poplužních dvorů chotěšovského velkostatku město Plzeň.46) Byl mezi
nimi i Janov a město jeho objekty
20
Hájovna Janov a důl Humboldt
roku 1878.
pronajalo malozemědělským rodinám. Nájemci tu byli rodiny Václava
a Antonína Hodanových, kteří
Rybárnu opouštějí roku 1945.47)
Přístupová cesta sem vede po hrázi
zaniklého rybníka Janova. Podle
pamětníků byl objekt rybárny v 50.
létech zbourán. Šlo asi o velký objekt,
označený na mapě z roku 1838 číslem 40. V 80. létech 20. století zde byl
domek se zahrádkou, užívaný k rekreaci - bývalá hájovna. Vedle se
nalézaly ruiny objektu (1838 č. 39)
z velkých pískovcových kamenů více
než 2 metry vysoké, k nimž přiléhal
zbytek sklepení a hospodářských
staveb. Rekreační domek byl oddělen od zříceniny rybárny vysokou
pískovcovou zdí. Blízké návrší bylo
částečně vylámané lomem a jeden
z bývalých výtoků z rybníka u domku
byl zavážen odpadky z Nýřan.48) V 90.
letech 20. století byly vlivem deště
a mrazu pískovcové kameny značně
rozpadlé, zřícenina zarostlá stromy
a křovím a její výška se snížila.
Z bývalé hájovny a pak rekreačního
domku vznikl objekt pro chov kožešinových zvířat.49) V současnosti je bývalá hájovna opravena a slouží jako
objekt pro malozemědělskou výrobu.
Výtok z někdejšího rybníka je již
zcela zavezen a skládka rekultivována. Pískovcové kameny sousední zříceniny jsou téměř zcela rozpadlé
a pokryté bujnou vegetací.50)
Ves, náprava, mlýn a tvrz Janov
nebyly dosud přesně lokalizovány,
ale lze předpokládat, že stály v okolí
pozdější rybárny. Tvrz mohla být
zbudována na temeni návrší, které je
v jinak ploché krajině dosti výjimečné. Společně s předpokládaným po-
plužním dvorem by se nacházely na
poloostrově, vybíhajícím do rybníka
a ještě chráněném hlubokým zářezem výpusti z rybníka, dnes zavezené. Janovský mlýn stával na některém ze tří výtoků z rybníka. Rybník
zaniká roku 1874, rybárna na jeho
hrázi ztrácí svůj původní účel
a stává se poplužním dvorem, po
roce 1925 rozparcelovaným. Úředně
žilo jméno Janov ve jméně samoty
u Úherců do roku 1930. 51)
Prameny a literatura:
1) Skála, E.: Rybniční registr chotěšovského kláštera z let 1743-1782
(k dvoujazyčnosti Stříbrska v 18. století), Acta onomastica XLIV/2003, s. 127.
2) Schiebl, J.: Několik obrázků z dějin chotěšovského kláštera, Plzeňsko
IX/1927, č. 6, s. 117.
3) Šindelář, V.: Tvrz janovská a ves Borek, Nýřanský zpravodaj I/1982, č. 3,
s. 6.
4) Bok, V.: Toponomastické příspěvky k panství chotěšovského kláštera
v předhusitské době, Zpravodaj Místopisné komise ČSAV XVII/1976, č. 3-4,
s. 234.
5) Profous, A.: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a
uměny II. Praha 1949, s. 99; Sedláček, A.: Místopisný slovník historický Království českého. Praha 1908, s. 353.
6) Rožmberský, P.: Ves Jezná. Dějiny a památky malé vesnice. Edice zapomenuté hrady, tvrze a místa č. 4. 3.doplněné vydání. Plzeň 2012, s. 4.
7) Citace v pozn. 4, s. 231.
8) Emler, J. (ed.): Deset urbářů českých z doby předhusitské. Praha 1881,
s. 28.
9) Vacek, F.: Emfyteuse v Čechách ve XIII. a XIV. století, Časopis pro dějiny
venkova VIII/1921, s. 185.
10) Čechura, J.: Chotěšov v 15. století. Minulostí Západočeského kraje
XXVII/1991, s. 67-68.
11) Citace v pozn. 8, s. 27, 28, 30.
12) Palacký, F. (ed.): Archiv český IV. Praha 1846, s. 37.
13) Sedláček, A. (ed.): Zbytky register králův římských a českých z let
1361–1480. Praha 1914, s. 219.
16) Citace v pozn. 12, s. 48-49.
17) Roubík, F.: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha 1959, s. 72.
21
20) Citace v pozn. 13, s. 273; Kolektiv 1974: Soupis česky psaných listin
a listů do roku 1526 I, 1/2. Praha, s. 523.
22) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého XIII. Praha 1905,
s. 234.
23) Palacký, F. (ed.): Archiv český III. Praha 1844, s. 370-371.
26) Citace v pozn. 22.
27) Citace v pozn. 12, s. 58–59.
29) Bělohlávek a kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku IV. Praha 1985, s. 116.
30) První cit. v pozn. 5.
31) Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze Království českého IX. Praha 1893,
s. 244.
33) Citace v pozn. 12, s. 59–61.
35) Dunder, J.: Království české statisticko-polohopisně popsané I. Praha
1845, s. 99.
36) Citace v pozn. 12, s. 61–63.
37a) Národní archiv Praha, fond Stará manipulace, inv. č. 1718, sign.
K139/24, kart. 1228. Za fotokopii děkuji Mgr. V. Chmelířovi PhD.
38) Státní oblastní archiv v Plzni, fond Sbírka matrik, fara Chotěšov, kniha
1, s. 18 a např. 20.7.1606, 1.4.1618, 9.3. a 10.4.1619, 26.12.1624.
39) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. 155.
40) Hataj, V.: Chotěšov. 2. upravené vydání. Chotěšov 1993, s. 54, 56.
41) http://archivnimapy.cuzk.cz - katastr Úherce.
42) Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestllt VI. Prag 1838, s. 117.
43) http://oldmaps.geolab.cz, mapový list č. W-11-V (II.) a 4150-2 (III.).
44) Tyr, V.: Stříbrsko. Plzeň 1929, s. 15, 9.
45) Ottův slovník naučný XIII, heslo Janov. Praha 1898, s. 17.
48) Autopsie roku 1985.
51) Statistický lexikon obcí v zemi České. Praha 1934, s. 335.
22
ZPRÁVY O LOUPEŽNÝCH VRAŽDÁCH
SEBEVRAŽDÁCH A NEŠŤASTNĚ ZABITÝCH - IV
n
z vyprávění pana Širokého
31. V malé vesničce Odlezly se
v srpnu roku 1949 rozletěla truchlivá
zpráva, že se pan Josef Hamata oběsil. Hamata žil se svojí sestrou v jejím domku, jejíž manžel Korda,
nechtěl v Československu zůstat po
druhé světové válce (po převratu
v roce 1948). Byl odsunut s Němci do
Říše, neboť i on byl Němec. Jeho
manželka, sestra Hamaty, zde zůstala, ale brzo zemřela roku 1947 a tak
Hamata zůstal sám a těžce onemocněl. Z bolesti a omrzelosti se oběsil.
Byl stár 70 roků.
32. Roku 1950, dne 23. 1. spáchal
sebevraždu Václav Fink z Manětínské zastávky, narozený dne 14. 5.
roku 1930. Pohřben jest na Mladotickém hřbitově. Škoda jest tak mladého života.
33. Znovu nešťastný osud postihl
Jindřicha Sebránka, narozeného 28.
10. 1913, rolníka z Mladotic, když si
zachránil život v pískovišti u Řemešína, kde ztratil jednu ruku, tak znovu
na něho zlý osud dolehl, ale mnohem
tíživější nežli poprvé. Při mlácení
obilí neměl dost dlouhý elektrický
kabel, tak jej chtěl nastavit, ale chudák s jednou rukou mu to šlo špatně.
V kabelu se udělalo krátké spojení,
které Jindřicha 25. 5. 1954 na místě
zabilo. Pohřben jest na hřbitově
v Mladoticích, byl ženat a měl 3 dítky.
34. Na silnici z Mladotic do Kralovic,
23
dokončení
na Vrchovnici, jelo nákladní auto
a vezlo dlouhé dříví. Za nimi jel
z Mladotic na motorce Ladislav
Koča. Byl stár 25. roků a vezl sebou
též svoji matku pí. Kočovou z Mladotic. Koča chtěl auto se dřívím předjet, ale v té chvíli se mu nešťastně
auto s dřívím zatočilo v zatáčce
(jeho matka měla na rameni pilu na
jednu kládu, čímž se motorka převrhla) a při pádu se Ladislav Koča
zabil. Stalo se to dne 2. 6. roku 1956.
Jeho matka se velice potloukla a odvezli ji do Plzně do nemocnice, kde ji
odňali jednu ruku. Láďa byl mrtev,
matka přišla o ruku zbytečným spěchem. Láďa jest pohřben na hřbitově v Mladoticích.
35 Jednoho dne se z domova ztratil
pan Josef Tureček, pokladník na dráze, na nádraží v Mladoticích. Po
dlouhém hledání byl nalezen u Mladotického hřbitova oběšen, stalo se
v srpnu r. 1956 a jest pohřben na
hřbitově v Mladoticích. Proč to udělal není známo.
36. Na dráze u velkého železničního
mostu u Nebřežin se nechal přejet
vlakem pan Křížek, (přezdívka
„Hezký Křížek“), z Kaznějova, 52 let
stár. Za mostem směrem k Plasům,
skočil pod jedoucí vlak v sebevražedném úmyslu, v březnu roku 1956.
37. A znovu ono nešťastné místo. Ten
veliký železný most u Nebřežin měl
zase dějiště lidského života a smrti,
neboť pí. Januchová z Kaznějova,
provdána v Plzni, stará 37 roků, skočila v sebevražedném úmyslu z dráhy dolů, do hloubky z onoho mostu.
Stalo se to v červenci roku 1957. Byla
na místě mrtvá. Příčina sebevraždy
není mi známa.
38. Znovu rozezněly zvonky na mladotické kapli smuteční hranu
a Mladoticemi se rozletěla velice
smutná zpráva, že tamější mlynář
Josef Patejdl jest mrtev. Narodil se
8. 12. roku 1904. Zoufal si a následně
si podřezal krk nožem dne 30. 1. roku
1960. Proč to udělal nikdo neví. Sice
mnozí říkali, že snad neměl ve mlýně
vše v pořádku, že se bál kontroly,
která měla přijíti. Nikdo ale přesně
nic neví. Josef Patejdl byl lidumil,
neboť ve druhé světové válce celým
Mladoticům a i celému okolí, mlel jak
se říká na „černo“, a těm kdo neměli
žádné obilí, prodával mouku dost
levně. Jest pohřben na hřbitově
v Mladoticích. Budiž čest jeho památce.
39. Jednoho dne v březnu roku 1962,
se rozletěla velice truchlivá zpráva
v Kaznějově a celém okolí, že paní
Kotasová, bydlící ve strážném
domku č. 19 na dráze u Kaznějova,
zavraždila svoji vlastní dcerušku, asi
3 roky starou. Proč to udělala, jsem
se nedozvěděl. Lidi byli tou zprávou
velice pobouřeni v celém okolí. Ona
byla zatknuta a uvězněna v Plzni.
40. Ke konci druhé světové války,
v dubnu roku 1945, byl veliký bombardovací nálet na Mladotice. Polovi24
na obce, která byla v blízkosti kolem
nádraží byla rozbita neb zde stál
německý protiletecký vlak, který
začal střílet na bombardovací americká letadla a oni zase začali bombardovat ten vlak a s ním i celé okolí.
Budovy byly zničeny, mnoho lidí i zvířat bylo raněno, dva lidé zabiti. Slečna Marie Piškulová z Mladotic, ta se
schovala ve stáji pod míchanou řezankou a jak se dům sesul, tak se
tam udusila. Druhá byla paní Nerchlová, trafikantka, které to rozbilo
celý dům a jí to na místě zabilo. To
jsou vzpomínky na oběti děsné a zuřivé války.
41. V Plasích na nádraží se nechal
přejet osobním vlakem, jedoucím
odpoledne ve 4 hodiny z Plas do Mladotic, mladý hoch asi 18 let stár, Jindra z Plas. Lidé říkají, že byl slabomyslný. Stalo se to v březnu roku 1924.
42. Řemešínem se rozletěla velice
truchlivá zpráva, že si paní Anna
Bláhová, narozena dne 5. 1. 1928
v Polsku, podřezala krk řeznickým
nožem, před svým pětiletým synáčkem, dne 23. 1. roku 1953 v Řemešíně
v č. p. 36. Proč to udělala, nikdo neví.
Manželství její s Josefem Bláhou
bylo spokojené. Spolu se seznámili
v Říši na nucené práci, kde byli oba
za okupace totálně nasazeni. Lidé
říkali, že jí asi přepadla slabomyslnost. Jest pohřbená v Mladoticích na
hřbitově. Budiž klid její duši.
Jest možné, že některé letopočty
nesouhlasí, nevím, vše si nepamatuji, ale případy jsou opravdové a skutečné.
KONEC
OBSAH
Vážení čtenáři ............................................................................................................. 2
Otevírací hodiny v knihovně .................................................................................... 2
Zajímavosti obrazem ................................................................................................. 3
Tilia plassensis v roce 2013 ..................................................................................... 4
/Radovan Lovčí
Kniha o prvorepublikových politicích ................................................................... 5
/Radovan Lovčí
Ohlédnutí za letošním rokem ................................................................................. 7
/Irena Bukačová
Zapomenutý sochař ze západočeských Všerub
Franz Metzner (1870–1919) ..................................................................................... 9
/Irena Bukačová
Nález kamnové keramiky z 18. století u fary v Potvorově .............................. 11
/Daniel Stráník
Zaniklá ves, tvrz, náprava, mlýn, rybárna, dvůr, hájovna
a rybník Janov ........................................................................................................... 15
/Petr Rožmberský
Zprávy o loupežných vraždách, sebevraždách
a neš’tastně zabitých IV (dokončení).................................................................... 23
/z archivu muzea
Ilustrace na obálce: Kaplička u Hněvnic (foto Václav Podestát).
Publikace k prodeji
PAMĚŤ KRAJINY I - VIII
Již osmisvazkové dílo (nejnověji
Nýřansko) je věnováno drobným
památkám vybraných regionů
severního Plzeňska.
Je katalogem památek, které zanechaly generace předků žijící zde po
staletí.
Texty Irena Bukačová, Jiří Fák
Fotografie Jiří Fák, Václav Podestát
Cena za každý díl 250 Kč
KOSTEL SV. PETRA A PAVLA
V KRALOVICÍCH
Text: Irena Bukačová
Vydalo MaG v Mariánské Týnici
a Občanské sdružení Gryspek pro
záchranu kostela sv. Petra a Pavla
v Kralovicích ve spolupráci s Nadačním fondem Mariánská Týnice
v roce 2010. Formát 145x209 mm
ISBN 978-80-87185-11-7
Cena 150 Kč
MARIÁNSKÁ TÝNICE
Text: Irena Bukačová a Jiří Fák
Nově vydaný průvodce popisuje
barokní areál z hlediska památkového i architektonického, v další části
přináší informace o nové expozici,
které byla udělena cena Gloria
musealis za rok 2011.
Cena 30 Kč
KAPLE S HVĚZDOU
KAPLE JMÉNA PANNY MARIE
V MLADOTICÍCH
Text: Irena Bukačová
Publikace vyšla za podpory Plzeňského kraje ke 300. výročí vysvěcení
kaple Jména Panny Marie v Mladoticích.
Formát 145x209 mm
ISBN: 978-80-87185-12-4
Cena 50 Kč
Další nabídka knih na:
www.marinaskatynice.cz
VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK
- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.
Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,
331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.
Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.
Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.
Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

číslo 4 / 2013 - Muzeum Mariánská Týnice

Transkript

Podobné dokumenty

kabát

letak 2010 - Festival Otevřeno Jimramov