Renesanční italské sochařství

Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Evropský sociální fond
Přehled dějin evropského umění
Sochařství renesance a manýrismu v Itálii
přednášející: Doc. PhDr. Martin Zlatohlávek, PhD.
Italské sochařství 15. století a 16. století (Florencie, Řím, Benátky)
Umělecké dílo je srostlicí zájmu objednavatele a génia tvůrce. Ve Florencii byly objednavateli především
cechy. Na počátku patnáctého století sochaři řešili výzdobu fasády cechovního domu Or San Michele,
kampanily při florentském dómu a část fasády samotného dómu Santa Maria dei Fiore. V Benátkách se
renesanční sochařství rozvinulo až po polovině století. Hlavními objednavateli tam byly městské organizace
vedené dóžetem a některá významná církevní uskupení.
Pro sochařství byly důležité dochované památky antiky: téměř každé město se mohlo chlubit zbytky antických
sochařských prací, ke kterým patřily zvláště reliéfy, méně torza samostatných soch nebo sousoší. Např. v Pise
byla živá tradice zájmu o vysoké reliéfy již od 13. století. Tamní sochaři (rodina Pisanů) čerpali inspiraci
z pozdně římských nebo raně křesťanských reliéfů na sarkofázích. Pisanové později pracovali i ve Florencii
(Andrea Pisano – Jižní bronzové dveře baptisteria s Výjevy ze života Jana Křtitele – 1330-1336).
Již v první polovině 15. století se rozvinulo sběratelství antických soch nebo jejich torz. Toskánské sběratelství
se soustředilo zvláště na římské památky (sbírka antických soch rodu Medici); severoitalské sběratelství
soustředěné k okruhu humanistů při universitě v Padově nebo rozvinuté mezi obchodníky v Benátkách těžilo
z dovozu řeckých památek (Squarcione).
Teoretické spisy
Antika:
Vitruvius, III. kniha O architektuře – člověk je mírou všech věcí, zájem o proporce;
Plinius, Historia naturalis, popis Polykleitovy sochy, která byla již pro antické sochaře vzorem správných
proporcí; podle Plinia umělec nejprve sleduje „přírodu“, k tomu pak přidává své zkušenosti; antický kánon pak
dále rozpracoval Lysipos – jemu Plinius připisuje umění podhledové zkratky, kterou dosahuje protažením údů
a zmenšením hlavy.
Teoretické spisy 15. století:
L.B. Alberti, De pictura (1434/35) – jak malovat figuru, blízké tomu, jak sochat figuru – nejprve nahou, pak ji
postupně oblékat; dále se zabýval krásou figury, která spočívá v úměrnosti – „concinnitas“, a také ve
správném poměru jednotlivých částí k celku – „compositio“; reprodukuje Pliniovu historku o malíři Zeuxisovi,
který maloval nahou Helenu jako typ krásné ženy podle pěti různých krasavic, z nichž vždy vybíral ty krásné
části. Krása je zde spojována také s nahým ženským tělem. (srov. Masaccio – Adam a Eva – 1425.)
L.B. Alberti, De Statua
L. Ghiberti, Commentarii (1447) – zabývá se vzděláním umělce, tedy i optikou, perspektivou a anatomií. Pro
15. století podtrhl některé momenty z Vitruvia – figura je mírou všeho; i některé anekdoty z Plinia, především
ty o sochařích.
Materiál: kov – bronz a slitiny; kámen – mramor, pískovec; terakota – poleva; opouští dřevo - topol;
polychromie mizí, zlacení.
Zájem o lidskou figuru – postupně se odpoutává od architektury, aby stála samostatně a mohla být
obcházena ze všech stran. „Krásná“ figura je sestavena podle proporcí, její přirozenost je vyjádřena postojem
v „kontrapostu“. Draperie se přizpůsobuje lidskému tělu, lidské tělo, a to mužské i ženské, bývá modelováno i
jako nahé. V sousoší je kladen důraz na vzájemnou komunikaci. Jezdecké pomníky jsou jednak vrcholem
reprezentace dané osoby, jednak vrcholem technického zvládnutí jezdce na kráčejícím nebo vzpínajícím se
koni. Vzorem zde byla opět antika a jen několik zachovaných jezdeckých pomníků. Pro střední Itálii jím byl
Marcus Aurelius na koni z druhého století po Kristu v Římě, pro severní Itálii pomník „Regisole“ v Pavii. Jistý
vliv měly také sochy jezdců na koních na náhrobcích (např. Scaligerové ve Veroně).
Zájem o hluboký prostor – na reliéfu je budován pomocí teorie o perspektivě, a to lineární, kdy sochař
používá úběžníkové body, nebo optické, při níž se využívají zákonitosti vidění lidského oka; na reliéfu je
hluboký prostor vytvářen také několika plány, řazenými za sebou. U volně stojící sochy hraje důležitou roli její
umístění v konkrétním prostoru – na nádvoří, na náměstí apod.
Florencie:1401 - Soutěž na výzdobu dveří florentského baptisteria: do závěrečné fáze se dostali Filippo
Bruneleschi a Lorenzo Ghiberti. Zvítězil Ghiberti, což mu zajistilo na další desetiletí zakázky reliéfů a soch.
Příznačné je, že zakázka byla vyhlášena cechy a prováděna soutěží. Bruneleschiho reliéf obsahuje
dramatické jednání, Izák je znázorněn jako chlapec v bolestivé křeči, Ghiberti zvolil harmonickou kompozici (tu
obdivoval i Vasari), Izák je představen klasickou formou jako krásný mladík; oba použili pro jednotlivé části
antické předlohy.
Lorenzo Ghiberti (1378-1455) se vyučil jako zlatník, ve své další tvorbě vynikal přesnou prací v reliéfu.
Věnoval se figuře, kterou představil již zcela podle antických předloh, a to i ve formě aktu, přestože zůstávala
na ploše reliéfu svázaná s pozadím. Poté co dokončil výzdobu prvních vrat na baptisteriu (severní dveře), kde
byly nakonec uvedeny scény z Nového zákona (1403-1424), vyhrál soutěž i na východní dveře, později
Michelangelem nazvané „Brána ráje“, s motivy ze Starého zákona (1425-1452). Zde umístil výjevy do velkých
čtvercových polí, na nichž v jedné kulise vypráví několik scén jednoho příběhu. Pracuje s lineární i optickou
perspektivou, figury v prvním plánu vytvořil mistrovsky ve vysokém reliéfu. Na orámování těchto dveří umístil
rovněž svoji podobiznu ve formě busty. Jeho sebevědomí jako umělce vyjádřil i prvním vlastním životopisem,
který vyšel v rámci jeho „Commentarii“. Pro niky Or San Michele vytvořil dvě bronzové sochy Sv. Jana Křtitele
(1414) a Sv. Matouše (1419-1422).
Nanni di Banco (kolem 1375-1421) pracoval jako sochař v dómské huti, kde vytvořil v letech 1414-1421 pro
severní vstup do dómu (Porta della Mandorla) vysoký reliéf s Madonou a nevěřícím Tomášem, který patří
k výrazným pracím rané florentské renesance. Během této zakázky dodal i sochy do nik na fasádě Or San
Michele (Čtyři korunovaní světci – I Quattro coronati – asi 1410-1415; sv. Filip a sv. Egidius asi 1415).
Donatello, Donato di Niccolo di Betto Bardi (asi 1386-1466) -nejvýznamnější sochař rané renesance ve
Florencii. Pocházel z prostředí řemeslnických dílen, ale vypracoval se do okruhu umělců a humanistů své
doby, mezi něž patřili např. Filippo Bruneleschi nebo Lorenzo Ghiberti. Působil na několika místech v Itálii.
Mezi léty 1404-1407 pracoval jako pomocník v dílně Ghibertiho. 1406 získal zakázku na mramorové sochy
Proroků na Porta della Mandorla florentského dómu. Potom dodal pro fasádu tohoto dómu další sochy (Prorok
Habakuk – Zuccone 1413-1426), právě tak pro Or San Michele (Sv. Jiří a sv. Marek asi 1415). Dvakrát
navštívil Řím, což pro něj znamenalo prohloubení znalostí antiky. Práce pro Prato a Sienu (reliéf Tanec
Salomé na studni v tamním baptisteriu). Vysoký reliéf Zvěstování P. Marie v Santa Croce kolem 1435. Pro
nádvoří medicejského paláce ve Florencii vytvořil volně stojící sochu nahého Davida (kolem 1440). Na
přelomu 40. a 50. let pracoval se svojí dílnou v Padově. 1453 jezdecká socha Gattamelaty pro náměstí
v Padově. Oltář v kostele S. Antonia v Padově. Jeho práce v tomto místě výrazně ovlivnily nástup
renesančního sochařství v severní Itálii. Po návratu do Florencie vytvořil svá pozdní díla: reliéfy na bronzových
kazatelnách v kostele San Lorenzo (po 1460); Judita a Holofernes – volně stojící plastika na náměstí Pizza
della Signoria ve Florencii (1455) nebo expresivně pojaté dřevěné sochy sv. Maří Magdalény (kolem 1455) a
Jana Křtitele.
Mistrovsky pojatý reliéf podle Donatella, který vyniká lineární kresebností a delikátní prací s prostorem, při níž
využíval nejen perspektivu, ale i řazení několika plánů za sebou, dále v Toskáně rozvíjeli Bernardo
Rossellino (1407/1410- 1464) a Desiderio da Settignano (1429/30-1464). Desiderio vybudoval několik
náhrobků slavných Florenťanů (Carlo Marsuppini), umístěných v kostel Santa Croce, které se svým
architektonickým členěním staly vzorem pro další podobné práce např. i v Benátkách (škola dílny Lombardo),
a dovedl v drobné plastice vynikající portréty. Bernardovy náhrobky měly monumentální formu (náhrobek
Leonarda Bruniho asi 1445-1450 nebo kardinála del Portogallo). Bernardo se prosadil také jako architekt.
Po celé 15. století i s přesahem do století dalšího ve Florencii působila dílna rodiny della Robbia. Pracovali
převážně v terakotě, opatřené barevnou politurou. Zakladatelem dílny byl Lucca della Robbia, který byl žákem
Ghibertiho a Nanniho di Banco a ve své první fázi pracoval v mramoru (1431 – zpěvácká tribuna pro dóm).
Potom začal experimentovat s glazovanou terakotou, odvozenou z výroby fajánsu a majoliky. 1442-1445
Kristovo vzkříšení pro dóm ve Florencii. Dílnu převzal synovec Andrea della Robbia (1435-1525), slavná je
jeho Madona cechu kameníků (1475-1480). Dílna pokračovala ještě v další generaci jeho synů Giovanniho
(1469-1529) a Girolama (1488-1566).
Agostino di Duccio (1418-1481) Florenťan pracující na dvoře Sigismonda Malatesty v Rimini, měl za úkol
vyzdobit spolu s Matteem de Pasti z Verony (asi 1420-1490) interiér Tempia Malatestiana, chrám sv. Františka
v Rimini, kde provedl nízké reliéfy mytologických a alegorických figur.
Antonio Pollaiuolo (1429 nebo 1433 – 1498), začínal v dílně Ghibertiho, zabýval se pohybem, studoval akt
v kresbě. Jeho návrhy byly i tištěny grafikou a používány ještě v 16. století. Se svým bratem Pierem odešel
nakonec do Říma, kde společně vytvořili Náhrobek papeže Sixta IV. (1484-1493).
Andrea del Verrocchio (1435-1488) patřil spolu s bratry Pollaiulovými a malíři Domenicem Ghirlandaiem,
Filippinem Lippim a Botticellim k silné umělecké generaci poslední čtvrtiny 15. století ve Florencii. V 60. letech
vytvořil sochu Davida v konkurenci s předešlou verzí Donatellovou. Jako jeden z posledních osadil do niky na
fasádě Or San Michele bronzové sousoší Kristus a nevěřící Tomáš. Jeho dílna pracovala rovněž v uměleckém
řemesle, a to na výzdobě medijského kostela San Lorenzo, kam dodala náhrobek Giovanniho a Piera
de’Medici. V závěru svého života připravil monumentální jezdecký pomník Colleoniho pro Benátky, který
dokončil Leopardi. Ve Verrocchiově dílně, kde pracovali i na obrazech, se učil mladý Leonardo.
Leonardo da Vinci (1452-1519) a jeho zájem o figuru. Jak z některých kresebných studií vyplývá (kresba pro
Bitvu u Anghiari), Leonardo se inspiroval u Pollaiuola. Jeho teoretické studie měly výrazný vliv na pojetí figury,
tedy i na sochařství konce 15. století. Přestože studoval také antické předlohy, jeho hlavní zájem se
soustřeďoval na živý model. Veden úsilím poznat lidské tělo věnoval svá pozorování anatomii. V návaznosti na
Vitruviovy myšlenky o proporcích lidského těla nakreslil mužskou figuru zároveň do čtverce a kruhu – „homo
quadratus et homo circulus“. Věnoval se též figuře v pohybu. Zásadně studoval nahou figuru. Anatomické
studie se odrazily v bronzových sochách zvaných pozdějších umělců zvaných „Ecorchés“ – mužských figur
bez kůže. Na jeho obraze Léda s labutí (dnes známý pouze z kopií) poprvé předvedl ženskou nahou figuru,
jejíž podoba bude nazvána „figura serpentinata“ a stane se velmi oblíbenou v 16. století. Teoreticky ji popíše
Giampaolo Lomazzo ve svém traktátu o malířství z roku 1584.
Bertoldo di Giovanni, narozen někdy kolem roku 1440 ve Florencii, sám se označil za žáka Donatellova,
patřil k umělcům okruhu rodiny Medici. Specializoval se na práci v bronzu, vytvářel nahé mužské figury podle
antických vzorů (Herkules s jablky Hesperidek; Bellerofón krotí Pegasa), reliéfy, jejichž kompozice odečítal
z pozdně římských sarkofágů (Bitevní scéna), ale i medaile, z nichž některé měly portrétní charakter (Lorenzo
a Giuliano Medici). Zemřel v Poggio a Caiano roku 1491. U něj se učil sochařské praxi mladý Michelangelo.
Michelangelo (1475-1564) byl ve své rané tvorbě především sochařem. Antické sochařství poznal
v medicejských sbírkách. Jeho Opilý Bakchus (1496-97)byl považován za sochu pozdně římského sochaře,
což dokládá, že se Michelangelo vyrovnal tomuto umění, ba dokonce ho překonal detailnějším zájmem o nahé
lidské tělo znázorněné v dramatickém pohybu. Konfrontoval se rovněž s reliéfy Donatellovými – Madona na
schodech (kolem 1491). Vrcholem z jeho raného období z 90. let a počátku 16. století je vatikánská Pieta, na
níž kombinoval nahé mrtvé Kristovo tělo s mohutnou draperii Mariina pláště. Zvláštní je dívčí tvář truchlící
Marie. Ve formě kolosu pak na objednávku města Florencie vytesal v mramoru sochu Davida (1501-1504) pro
náměstí před Palazzo Vecchio. Roku 1503 dómská huť objednala u Michelangela sérii dvanácti apoštolů,
z toho zůstal pouze nedokončený Sv. Matouš (dnes Galleria dell’Accademia ve Florencii).
Přestože Raffael (1483-1520) nevytvořil žádnou sochu a pracoval výhradně jako malíř nebo architekt, jeho
zájem o lidskou figuru, kterou někdy pojímal i jako malované sochařské dílo (např. Apollón na fresce Athénská
škola) a která byla následně převáděna i do grafické podoby, silně ovlivnila následující sochařské generace
(např. Sansovino, jehož Apollón na Loggettě v Benátkách vychází z Raffaela). Když přišel na počátku 16.
století do Florencie, byl fascinován tamní sochařskou tradicí a pojetím figury, takže hbitě v kresbě kopíroval
sochy Donatellovy nebo Michelangelovy. Inspirující pro něj byla i Leonardova figura Lédy jako základ „figury
serpentinaty“.
Michelangelo v Římě: Náhrobek Julia II. započatý 1505 pro obnovovaný presbytáře Sv. Petra ve Vatikánu,
z této první fáze je zachován především Mojžíš, druhá fáze po roce 1513, kdy byl náhrobek po smrti papeže
instalován v kostele S. Pietro in Vincoli, z další pracovní fáze z let 1530-1534 se zachovali nedokončení Otroci
(později umístěni v grotě u Palazza Pitti, dnes Galeria dell’Accademia). Zmrtvýchvstalý Kristus v římském
kostele S. Maria sopra Minerva (1518-1521).
Michelangelo ve Florencii: sochy v Nové sakristii: Madona Medici, Náhrobek Lorenza de’Medici (1525) a
Náhrobek Giuliana de’Medici (1526-1531).
Michelangelovy pozdní piety: kolem 1555 Pieta zamýšlená pro vlastní náhrobek ve Florencii (dokončoval žák
Tiberio Calcagni) a zcela nedokončená Pieta Rondanini.
Maniera ve florentském sochařství 16. století:
Benvenutto Cellini (1500-1571), zlatník a sochař, typická excentrická osobnost doby 1. poloviny 16. století
s překypujícím sebevědomím, které se promítlo i do výrazného Vlastního životopisu. Pracoval v Římě i ve
Florencii, několik let působil ve službách francouzského krále ve Fontainebleau. Jemu nakonec věnoval svoji
slavnou Slánku (1540-1543, dnes KHM Vídeň). Pro Medicejské vytvořil v letech 1545-1554 monumentálního
Persea e hlavou Medúzy umístěného v lodžii dei Lanzi. Touto sochou chtěl předčít jak Donatellovu Juditu, tak i
Michelangelova Davida.
Baccio Bandinelli (1493-1560), Herakles a Cacus kolos před Palazzo Vecchio (1525-1534)
Bartolomeo Ammanati (1511-1592) e vyučil u Baccia Bandinelliho a u Jacopa Sansovina v Benátkách.
Neptunova fontána postavená v letech 1560-1575 na Piazza della Signoria ve formě „kolosu“ měla také oslavit
florentské velkovévody.
Giambologna, původním jménem Jean de Boulogne (1529-1608), původem Flám, nejprve studoval sochy
v Římě, pak se stal dvorním sochařem rodu Medici ve Florencii. Únos Sabinek, dnes v lodžii dei Lanzi ve
Florencii je vynikající ukázkou sousoší budovaného z figur typu „serpentinata“, právě tak i Letící Merkur (15641580). Jezdecký pomník velkovévody Cosima I. umístěný na Piazza della Signoria (1587-1594) navazuje na
sochy stejného typu z 15. století. Stal se pak vzorem i pro Záalpské pomníky např. Rudolfa II. V pozdním věku
1608 navrhl jezdecký pomník Ferdinanda I de’Medici, který provedl Pietro Tacca a postavil na náměstí
Santissima Annunziata.
Sochařství v Benátkách
Pietro Lombardo (1430-1515) a Tullio Lombardo (asi 1455-1532) přinesli do Benátek jako první
v sochařství principy antické figury: Adam. Po vzoru Florencie osadili několik náhrobků v benátských kostelích
(náhrobek Dóžete Moceniga).
Jacopo d’Antonio Tatti zvaný Sansovino (1486 Florencie – 1570 Benátky). Mezi léty 1501-02 vstoupil ve
Florencii do dílny Andrea Sansovina, jehož jméno přijal za své. V roce 1506 se účastnil soutěže na sochu
Jana Křtitele, zakázku však získal Baccio da Montelupo. Na pozvání architekta Giuliana Sangala pobýval
v letech 1506-07 v Římě, kde vytvořil kopii sousoší Laokoonta, což vyvolalo pochvalný ohlas. V roce 1511
získal ve Florencii důležité zakázky – sochu Bakcha pro Giovanniho Bartolina a sochu Jana Křtitele pro dóm.
Spolu s Andreou del Sarto připravil v roce 1515 dekorace pro slavnostní vjezd papeže Lva X. (z rodu Medici)
do Florencie. Léta 1518-1527 strávil opět v Římě, kde se podílel na řadě architektonických projektů. Před
vypleněním Věčného města utekl do Benátek. Zde se stal významným architektem a sochařem. V roce 1529
byl povolán jako představitel stavební hutě u baziliky sv. Marka (Proto). Jako architekt navrhl Pizza di San
Marco, jako sochař dodal do baziliky reliéfy na kazatelnu, tabernákl a bronzové dveře. Navrhl také náhrobky
významných rodin.
Alessandro Vittoria (1525-1608) mistr pozdní renesance v Benátkách. Sochařem se vyučil rodném Trientu,
v roce 1545 přesídlil do Benátek, kde vstoupil do dílny Jacopa Sansovina, kterou však záhy, již v roce 1547
opustil. Pracoval ve Vicenze na dekoracích ve štuku Palazzo della Sindacaria di San Paolo. V 50. letech se
vrátil k Sansovinovi do Benátek, kde získával zakázky od církve (návrhy oltářů) a šlechty (portréty). Kvůli moru
v letech 1576-77 utekl z města, kam se však opět navrátil, aby pracoval na výzdobě při obnově vyhořelého
dóžecího paláce.
Literatura:
Avery Ch., Giambologna, London 1993
Bennett B.A., Wilkins D.G., Donatello, Oxford 1984
Biagotti G., in: Lorenzo Ghiberti – materia e ragionamenti, kat. výst., Firenze 1978
Boucher B., The Sculpture of Jacopo Sansovino, 2. sv., New Haven and London 1992
Camesasca E., Tuta l’opera del Cellini, Milano 1955
Cellini B., Vlastní životopis, Praha 1976
Cessi F., Alessandro Vittoria – Bronzista (1525-1608), Trento 1960
Dvořák M., Umění jako projev ducha, Praha 1936 (kapitola: Brunelleschi)
Ettlinger L.D., Antonio and Piero Pollaiuollo, Oxford 1978
Filla E., Problém renesance a drobná plastika, Praha 1938
Fučíková E., Malířství a sochařství na dvoře Rudolfa II. v Praze,
in: Dějiny českého výtvarného umění, Od počátku renesance do závěru baroka II/1, Praha 1989
Gentilini G., I Della Robbia – La scultura invetriata nel Rinascimento, Firenze 1993
Giambologna (1529-1608). Sculptor to the Medici, kat. výst., Firenze 1978
Hartt F., Michelangelo: The Complete Sculpture, New York 1970
Chlíbec J., Italské renesanční sochařství v českých státních a soukromých sbírkách, Praha 2006
Štech V.V., Donatello, Praha 1956
Janson H. W., The sculpture of Donatello, Princeton 1957
Krautheimer R., Lorenzo Ghiberti, Princeton 1956, revidované vydání 1970
Kořán I., Renesanční sochařství v Čechách a na Moravě,
in: Dějiny českého výtvarného umění, Od počátku renesance do závěru baroka II/1, Praha 1989
Lightbown R.W., Donatello and Michelozzo. An Artistic Partnership and its Patrons in the Early Renaissance,
London 1980
Morand K., Claus Sluter: Artist of the Court of Burgundy, London 1991
Poeschke J., Die Skulptur der Renaissance in Italien, Band 1, Donatello und seine Zeit, München 1990
Poeschke J., Die Skulptur der Renaissance in Italien, Band 2, Michelangelo und seine Zeit, München 1992
Pope-Henessy J., Italian Renaissance Sculpture 1-3. London 1963
Pope-Henessy J., Uccello, London 1950, druhé vydání 1969
Pope-Hennesssy J., Lucca della Robbia, Oxford 1980
Pope-Hennesssy J., Cellini, London 1985
Radcliffe A., Avery Ch., Giambologna 1529-1608, Sculptor to the Medici, London 1978
Seymour Ch. jr., Sculpture in Italy 1400-1500. Pelican History of Art 1966
Štech V.V., Italská renesanční plastika, Praha 1960
Filippo Bruneleschi, Obětování Izáka, 1401.
Lorenzo Ghiberti (1378/81-1455),
Obětování Izáka,
1401.
Lorenzo Ghiberti
(1378/81-1455),
Severní dveře,
baptisterium, Florencie,
1404-1424.
Lorenzo Ghiberti,
východní dveře,
Rajská brána,
baptisterium, Florencie,
1425-1452.
Lorenzo Ghiberti,
Jan Křtitel,
Or San Michele,
Florencie,
1413-1416.
Nanni di Banco,
(asi 1375-1421)
Santi Quatro Coronati,
Or San Michele,
Florencie,
1414-1416.
Nanni di Banco
(asi 1375 – 1421),
Izajáš
Florencie, dóm,
1408.
Nanni di Banco,
(asi 1375-1421)
Evangelista Lukáš,
Florencie, dóm,
1408-1413.
Donatello
(asi 1386-1466),
David,
Florencie, dóm,
1408-1409.
Donatello,
Evangelista Jan,
Florencie, dóm,
1408-1415.
Donatello, Abakuk (zv. Zuccone).
Florencie, kampanila, 1423-1426.
Donatello,
Sv. Ludvík.
Donatello, Madona degli Pazzi, 1417-1418.
Jacopo della Quercia,
(1374?-1483)
Zvěstování Zachariášovi,
Siena, baptisterium, 1428-1430.
Donatello, Herodova hostina, křtitelnice, Siena, 1425.
Donatello, Cantoria, Florencie, dóm, 1433-1438.
Donatello,
David, 1444-1446.
Donatello,
Gattamelata,
Padova,
Piazza del Santo,
1444-1453.
Donatello,
oltář v
Bazilice del Santo,
Padova,
1449.
Donatello,
Zvěstování P. Marii,
Santa Croce,
Florencie.
Donatello, Sv. Máří Magdalena,
50. léta 15. století
Topolové dřevo
Luca della Robbia
Stemma Maestri di Pietra e Legnane
60. léta 15. století
Luca della Robbia: Stemma dell Arte dei Medici e Speziali
Lucca della Robbia,
(1399/1400 – 1482)
Náhrobek biskupa
Federighiho da Fiesole,
kostel S. Trinita,
Florencie,
1454 – 1457.
Lucca della Robbia, (asi 1400-1482), Portrét dámy, 1465.
glazovaná terakota
Andrea della Robbia (1435-1525), Kamenická Madona, 1475-1480.
Andrea della Robbia, (1435-1525), Setkání sv. Františka a sv. Dominika,
Florencie, Ospedale di San Paolo, 1493 – 1496.
Giovanni della Robbia,
(1469 – 1530),
Lavabo v kostele
Santa Maria Novella,
Florencie,
1497.
Bernardo Rossellino,
(1407/10-1464),
Náhrobek Leonarda Bruniho,
Santa Croce,
Florencie,
1448-1450.
Antonio Rosselino,
Náhrobek
Kardinála
di Portogallo,
San Miniato al Monte,
Florencie.
Desiderio da Settignano,
(1429/30 – 1464)
Mladý sv. Jan Křtitel,
kolem 1450-1453.
Desiderio
da Settignano
(asi 1428-1464)
Marietta Strozzi,
kolem 1455.
Desiderio da Settignano,
Madona s děckem,
(Madonna Panciatichi),
kolem 1460.
Desiderio da Settignano, Náhrobek humanisty Carla Masuppiniho, Florencie,
Kostel Santa Croce, kolem 1459.
Desiderio da Settignano,
Tabernákl Nejsvětější svátosti,
Florencie,
kostel San Lorenzo,
dokončeno 1461.
Agostino di Duccio
(1418-1481),
Luna,
Tempieto Malatestiano,
Rimini,
1450-1457.
Agostino di Duccio,
Múza Terpsichoré,
Tempieto Malatestiano,
Rimini,
1450 – 1457.
Agostino di Duccio,
Múza Erató,
Tempieto Malatestiano,
Rimini,
1450 – 1457.
Mino da Fiesole
(1429-1484)
Piero de‘Medici,
1455-1460.
Andrea del Verrocchio
(1435 – 1488),
Dáma s květinou,
asi 1470.
Andrea del Verrocchio, Náhrobek Giovanniho a Pietra de‘Medici,
Florencie, San Lorenzo, 1472.
Andrea del Verrocchio
(1435-1488)
Bartolomeo Colleone,
Benátky,
náměstí před
SS. Paolo e Giovanni,
asi 1480,
1496 dokončil
Alessandro Leopardi.
Bertoldo di Giovanni (asi 1440-1491), Bitevní scéna, bronz, po 1478.
Antonio del
Pollaioulo
(1431/32-1498)
Herkules a Anteus
kolem 1470.
Pietro Lombardo,
Náhrobek dóžete
Pietra Moceniga,
SS. Giovanni e Paolo,
Benátky,
1476-1481.
Tulio Lombardo
(asi 1455-1532)
Adam,
asi 1490.
Tulio Lombardo,
Dvojportrét,
1490-1510.
Jacopo Sansovino
(1486-1570)
Bakchus,
1511.
Jacopo Sansovino,
Apollón,
Loggetta, náměstí Sv. Marka, Benátky,
1542/45.
Jacopo Sansovino,
Ukládání do hrobu a Zmrtvýchvstání,
reliéfy na dveřích sakristie baziliky
San Marco v Benátkách,
Jacopo Sansovino,
Neptun,
nádvoří dóžecího paláce,
Benátky.
Jacopo Sansovino,
Křtitelnice,
San Marco, Benátky,
Leonardo
Bitva Kentaurů, mramor 80 x 90 cm, 1491 – 92.
Madona na schodech,
mramor,
1492.
Petronius a Proclus, mramor, kostel sv. Dominika v Bologni, 1494.
Bacchus, mramor, 1497.
Pieta, mramor, 1498 – 1500.
Madona s děckem, mramor, výška 128 cm, 1503-4/5.
Michelangelo, Tondo Taddei, mramor 109 cm, 1503-04.
Michelangelo, Tondo Pitti, mramor 86x82 cm, 1503 – 04.
Michelangelo, David, 1504, mramor 410 cm.
Michelangelo,
Mojžíš,
pro náhrobek papeže Julia II.
započato 1505.
Michelangelo, Náhrobek Julia II., S. Pietro in Vincoli, Řím, 1513-1516, 1545.
Michelangelo, Otrok – pro náhrobek Julia II.
asi 1513.
Michelangelo, Otroci – 1520 - 1530
Michelangelo, Otroci, 1520-1530.
Michelangelo,
Zmrtvýchvstalý Kristus,
Řím,
Santa Maria sopra Minerva,
1519 – 1521.
Michelangelo,
Madonna Medici,
Nová sakristie – San Lorenzo,
Florencie,
1521 – 1531.
Michelangelo,
Náhrobek Lorenza de‘Medici,
Nová sakristie
(medicejská kaple)
San Lorenzo,
Florencie,
1524-1531.
Michelangelo,
Náhrobek Giuliana de‘Medici,
Nová sakristie,
(medicejská kaple)
San Lorenzo,
Florencie,
1526 – 1533.
Michelangelo,
Pieta,
1550.
Michelangelo,
Pieta Rondanini,
1552 – 1564.
Baccio Bandinelli
(1493 – 1560),
Herkules a Cacus,
Piazza della Signoria,
Florencie,
1525 – 1534.
Benvenuto Cellini,
Perseus s hlavou Medúzy,
1545-1554.
Benvenuto Cellini /1500-1571/, Královská slánka, zlato, email a drahokamy,
1539 - 1543.
Benvenuto Cellini /1500-1571/, Nymfa z Fontainebleau, bronz, 1543 – 44.
Bartolomeo Ammannati,
(1511 – 1592)
Neptunova kašna,
Piazza della Signoria,
Florencie,
1559 – 1572.
Alessandro Vittoria
(1525-1608)
Sv. Jeroným,
kostel S. Giovanni e Paolo,
Benátky.
Alessandro Vittoria,
Benedetto Manzini,
mramor,
asi 1565.
Giambologna,
(1529 – 1608),
Neptunova kašna,
Piazza del Nettuno,
Bologna,
1563.
Giambologna, Merkur, okolo 1586.
Giambologna,
Únos Sabinek,
1581 – 1583.
Giambologna
(1529-1608),
Venuše Urania
nebo
Alegorie Astronomie,
kolem 1573.
Adrian de Vries
(1545 – 1626),
Rudolf II.,
bronz, výška 54,5 cm,
1607.