Nostalgia Litera II: Vzestup a pad

Nostalgia Litera
II.
VZESTUP A PÁD
Obsah
Snílek . . . . .
Návrat krále .
Dračí jezdci . .
Žnec duší . . .
Vzestup a pád
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. 3
14
15
38
39
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
Snílek
Karolína Kryštofová
Světlo světel.
Tyčila se nad ním na svém trůnu, rozložena v hedvábném objetí podušek, obklopena oblakem omamné vůně, jež stoupal z pestrobarevných květů, v nichž tonul celý sál, oděna v lehounkém stříbřitém rouchu, tak překrásně ladícím s bělostnými peřejemi vlasů
a třpytivými perličkami potu, jimž se v onom nezvykle horkém
dni neubránila ani její sametová kůže; a když sklopila svůj jasný
pohled, tak oslnivý, jako by k němu v tu chvíli snad sama Elune
obrátila svou tvář; a když na jejích rtech rozkvetl úsměv; úsměv,
v jehož záři dočista zapomněl bezvýznamnost svého postavení, ba
i svůj neurozený původ, v jehož záři jako by najednou čněl nade
všemi v sále – byl to přeci on, on jediný, komu ten úsměv patřil; a
když jeho oči poprvé spatřily onu majestátní krásu, která jej každičkou křivkou a každičkým rysem volala, aby ji navždy zvěčnil
v kameni; v onu chvíli se Dalyen do královny šíleně a beznadějně
zamiloval.
V královnině srdci se nic zvláštního neudálo a svět tak mohl
zůstat klidný. Dalyen ostatně nebyl první ani poslední. Přestože
v oné době měla ve své říši již více nepřátel než přátel a přestože
zvuk jejího jména vyvolával na mnoha tvářích výrazy nesouhlasu
a opovržení, probouzel zlovolné řeči o temných stínech, s nimiž
se pachtuje a za posvátných nocí smilní v chrámech starých bohů;
přes to vše musela si královna podmanit srdce každého, kdo ocitl
se v dosahu jejího kouzla, majíc již to sama v úmyslu, či ne.
V očích světa, i v očích jejích zůstane Dalyen jen další náhodnou
rybkou v síti, jež byla nastražena pro větší kořist.
Jeho samého však ono setkání navždy poznamená.
???
„Vezmi si tolik času, kolik jen potřebuješ,“ říká mu teď královnin
mluvčí, zatímco ona sama jen blahosklonně pokyne bílou paží a
znovu ji nechá padnout mezi polštáře. „Sláva naší královny, dcery
měsíce a květu života, jest nesmrtelná a nepočítá dnů. Zachyť ji
v její nebeské dokonalosti, ať ustrne každý, kdo spatří její obraz,
3
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
tak jako trneme my, jimž je dáno spatřiti vzor. Dostane se ti
štědré odměny a proslulosti tvému jménu.“
Více už neřekli nic, audience skončila. Další ze zástupu šťastlivců zaujal jeho místo a Dalyena vykázali zpět do prostoty všedního dne.
Nairah měla zaprášené šaty a špínu za nehty. Ušmudlanější než
v jiné dny, kdy vrátila se ze své každodenní dřiny. Či mu tak
aspoň připadalo. „To je skvělé, Daly!“ zařízl se mu její hlas do
ucha, když jí sdělil svou novinu. Vrhla se mu kolem krku a z jejích
vlasů zavanul kouř a hlína a všechna ona přízemnost, kterou
ztělesňovala.
Jejich příbytek stál na dohled bran královnina paláce, na
tomtéž břehu širé Studny v srdci města, a přesto je mohl dělit
celý svět. Nebyli vyvolenými, nepatřili k vysoké kastě, oné hrdé
nové rase, jež sama sebe zvala Urození, a neuplynul den, který
by jim tuto skutečnost nepřipomněl. Naiře však jako by to stále
nedocházelo. Dennodenně přála mu krásné ráno s úsměvem na
rtech a klidnou září v očích, dennodenně vypravovala se do palácových zahrad, o něž starala se s péčí, jíž jí bylo zatěžko věnovat
vlastnímu zevnějšku, a dennodenně se z nich vracela zaprášená,
utahaná, přemožená těžkou prací, ale bez jediného slůvka stížnosti na rtech.
Dalyen na ni pro to hleděl s opovržením. „Nejsme Urození,
Nairo,“ řekl jí jednou, „ale proč bychom se jimi nemohl stát?
Vždyť ani oni se Urozenými nenarodili, vždyť i oni žili dříve mezi
námi – a přece si teď sedí ve svých palácích a na nás ostatní hledí
zvysoka. Tak proč bychom nemohli my. . . ?“
Nairah se tehdy jen zasmála a ta myšlenka opustila její mysl
dříve, než se v ní vůbec stačila usadit.
Dalyen se se svým postavením však nesmířil. Což mu bylo
opravdu dáno prožít svůj nesmrtelný život takhle? Jako mizerný
řemeslníček, umělec beze jména, jehož soškami si vznešení za pár
perel zdobili své pyšné příbytky? Měl své řemeslo rád, to ano,
měl rád ony krásné věci, jež se pod jeho rukama s pozoruhodnou
zručností rodily z beztvarého kamene. Každá dokončená práce
však probouzela v něm zoufalou naději, že možná tentokrát ko4
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
nečně dojde oné slávy a uznání, po němž prahl celou svou duší.
A každá byla mu zklamáním.
A tak když jej královna nechala předvolat do svého paláce
a pověřila jej, aby vytesal sochu i pro ni, tedy sochu jí samotné,
vzplanula jeho naděje nanovo. Odcházel od ní s lehkostí v srdci
a iluzí glorioly, jež jako by královniným kouzem ulpěla i na něm
samotném.
Stačil jediný dotek mozolnatých dlaní jeho družky a Dalyen
byl zase oním bezejmenným nuzákem jako tisíce dalších. Kouzlo
vyprchalo.
Vymanil se z Naiřina objetí a zamířil do dílny. „Dnes na
mě nečekej,“ prohodil jen. Vyprovázela jej pohledem rozzářeným
tichou radostí, avšak on jej opětovat nedokázal.
Dostane se proslulosti tvému jménu, ta slova stále zněla mu
v uších. Královnina sláva jistě byla nesmrtelná a na čase jí nezáleželo, uvažoval, na něj jeho vlastní však teprve čekala. A to se
pak počítá každý okamžik.
S prací začal ještě onoho večera.
Téměř se mu vysmáli. Kde by královna našla čas stát mu modelem. . . ?
V to přirozeně nedoufal ani on sám. „Nechte mne se na ni
jen dívat,“ žádal Dalyen, klopíc zrak k zemi.
A tak jej zde nechali, na samém kraji královniny družiny,
usazené v lenoškách, vyměňující si lenivá slova nad číšemi vína
a stolky s ovocem, zatímco on dřepěl na holé zemi s prázdnou
deskou a netknutou kreslířskou křídou v klíně, a jeho oči vpíjely
se do královnina zjevu, pečlivě uchovávajíce onu podobu, kterou
zamýšlely zachytit jeho prsty.
Dav žadatelů, nabízečů, prosebníků i zvědavců trousil se do
sálu jeden za druhým, hodinu za hodinou. Čas běžel mimo něj,
tváře příchozích zapomněl ve chvíli, kdy zmizeli mu z očí, aniž by
byl postřehl důvod jejich příchodu. Přesto však nemohl nevidět
jejich pohledy. Mezi Urozenými, jež snažili se na sebe upoutat
pozornost pestrostí svých rób a nabubřelým leskem šperků na
šíjích, pažích i ve vlasech, byl to právě on, oděn v prosté haleně
a s bosými chodidly, kdo přitahoval nejvíce očí; očí zvědavých a
5
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
zkoumavých, očí výsměšných, očí povýšených. Oč odhodlanější
byla jeho snaha je nevnímat, tím palčivěji na něj dopadaly.
Jindy by to nevydržel. Vzdal by se, odešel, nechal za sebou jejich pohledy, v nichž neviděl nic než posměch a pohrdání.
Královnina přítomnost však byla důvodem dosti pádným, aby
zůstal. Kdykoliv její zrak čas od času zabloudil i k němu, zapomněl hned na vše, v onu chvíli snesl by i tisícovku pohrdlivých
pohledů a ani nepomyslel na odchod.
Vlastně sem přišel jen kvůli ní. Potřeba modelu byla pouhou
záminkou, její podoba vryla se mu do paměti již prve, provázejíc
jej od oné chvíle v bdělých myšlenkách i nočních snech. A přestože hrubý kus masy v jeho dílně měl k ní zatím daleko, jistě
by byl schopen sochu dokončit i tak, byť s lehkou pomocí své
imaginace.
Namísto toho týden za týdnem, ve dny audiencí, vydával se
napospas posměchu Urozených, jen aby se mohl vyhřívat v odlesku její slávy.
Když tehdy jednou královniny povinnosti končily a on sbíral
se k odchodu, vtiskl mu jeden z nich – ze soucitu, či snad aby
se pobavil pohledem na jeho rozpaky – do dlaně zlatou perlu.
Stačil zachytit jen úšklebný úsměv, než neznámý splynul v duze
ostatních dvořanů.
Perla pálila jako ponížení samo. Domů ji donést nemohl.
Nejprve ji chtěl zahodit, mrštit s ní do Studny, nechat ji spolknout jejími neklidnými vodami – ale pak dostal lepší nápad. Procházeje cestou trhem, koupil ten nejbohatší šat, jejž mu za ni
vyměnili, a pár dvorských sandálů. Nedbal na podiv, s nímž na
něj trhovci hleděli. Co sejde na jejich mínění?
Svůj poklad schoval v dílně a Naiře neřekl ani slovo.
Královna se líně protáhla v lenošce. To nekonečné žadonící, škemrající procesí ji ubíjelo. Ještě to ale bude muset vydržet. Ještě
pár obratů měsíce jim naslouchat, či aspoň naslouchání předstírat, a stane se konečně královnou toho lidu, na němž jí opravdu
záleží.
Do té doby ale musí vše zůstat při starém.
Ještěže má svého rádce, jenž je ochoten převzít tuhle otročinu za ni! Potlačila zívnutí, deroucí se jí na rty již po tisící
6
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
za dnešní den, a namísto toho věnovala úsměv muži, co před ní
zrovna stál. A s potěšením si všimla, jak toužebně se zachvěl.
Tohle jí vždy dokáže zvednout náladu.
Onen úsměv bude však jediná pozornost, kterou mu věnuje.
A málokomu dostane se i tolika.
Ze zástupu tváří, které se před ní dnes vystřídaly, utkvělo
jí v paměti jen pár. Kreténská dívka pracující v kuchyni. Druid
s tváří pomalovanou tak rafinovanými obrazci, až se v nich ztratila, aniž by našla stopy po očích či ústech. A pak ten sochař.
Chodil sem týden co týden, sedával na okraji její družiny,
oči teskně upíraje na její tvář – mezi všemi očarovanými blázny
ten nejbláznivější. A nejzábavnější. Bylo by tak lákavé si s ním
pohrát, inu jen se podívejte, jak rozzáří se jeho oči, když usměje
se i na něj – co by s ním udělalo jediné slůvko? A pár vět?
A kdyby jej vyzvala, ať sedne si vedle ní, a kdyby jej nechala
ovinout tu hrubou dlaň kolem svého pasu a kdyby. . .
Královna se v duchu zasmála vlastnímu nápadu a potlačila
tisící prvé zívnutí. Předchozího muže zatím nahradil jiný, pootevřením dveří blýskla hladina Studny. Povzdychla si. Jak se to
dnes nesnesitelně táhne!
Kamenná královna dosahovala asi dvojnásobku výšky královny
skutečné, stála vzpřímená a hrdá s pažemi ladně svěšenými podél
těla v klidné, avšak respekt vzbuzující póze, s bradou vztyčenou
a pohledem ztrácejícím se v dálkách, kam dohlédla jen ona.
Tedy, přinejmenším tak vypadati měla. Ve skutečnosti se
Dalyenova křehká vize skrývala pod těžkými nánosy kamene a
stále jej čekalo mnoho dní práce, než ji bude moci představit
světu. A především jí.
Zbylé zakázky musely jít stranou. Od rána, sotva nad skrovnou snídaní odbyl Naiřiny starosti o jeho propadlé oči a odsekl
na její všetečné dotazy, zavíral se v dílně, den trávil v ohlušujícím
bušení do kamene a večer uléhal vyčerpán po boku své družky,
jen aby ve snách unikl k loži královninu.
V audienční dny pak docházel do paláce, využívaje dosyta
své jediné vstupenky v urozený svět.
Zprvu se pošklebovali, když objevil se mezi nimi ve svém novém oděvu. Vznešení poznají sobě rovné, vznešené neošálí nuzák
7
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
ani v zlatě a hedvábí. A cožpak nevidí ty mozolnaté pracky, co
mu z látek čouhají? Čas ale u dvora táhl se jako med na jazyku.
Nakonec, proč nevyužít rozptýlení, jež se tak ochotně nabízí?
A tak se s ním dali do řeči. Mezi jejich slovy nesl se žertovný
tón, někteří nešetřili pochvalami na jeho dnešní zjev, jiní snad
vzpomněli si na sošku, co jim kdysi dávno prodal, a ptali se jej
na práci – a Dalyen odpovídal, nevšímaje si jejich postranních
úsměvů, líčil ohnivě své řemeslo, hrdý na úkol, jenž mu byl královnou svěřen, a vlastní slova byla mu balzámem na ukřivděnou
duši. A když si jej jednou nechala zavolat i Ona sama, aby se
zeptala, jak jeho práce pokračuje, divže se nerozplynul pýchou.
Ve své nabubřelosti již začínal považovat jejich svět za svůj.
A tak unikl mu šepot prostého lidu, a tak neslyšel předtuch a
varování, která rozletěla se po jejich rtech.
Vody Studny šuměly svá výhružná tajemství. Jemu však
v uších zvonil kámen.
Dny uplynuly v horečnatém sledu. Beztvarý blok stal se nejasnou
siluetou, silueta nabyla ženské podoby a ta každým zatnutím
dláta blížila se ideálu. V předvečer dne, jenž měl jej vynést na
výsluní slávy, již jen zarovnával drobné nedokonalosti, hladě ono
chladné tělo, jehož živý model tak toužil sevřít ve svém náručí.
Nazítří! znělo každým zazvoněním dláta – a pak už jej nebylo
potřeba. Dílo bylo dokonáno.
Stál vprostřed dílny a hleděl na ni. Jeho vlastní výtvor vyrazil mu dech, co teprve těm, jenž spatří jej poprvé! Co teprve
Jí! Zde stál vrchol jeho umění, zde stála socha krásná jako královna sama – a inu, snad i krásnější, ale to už je výsadou umělců
uhlazovat neúprosnou strohost reality. Zde stálo zářící ztělesnění
Dalyenovy naděje. A nazítří. . .
„Je nádherná,“ hleslo cosi tiše. Poplašeně se ohlédl. A to, co
spatřil, téměř poděsilo jej podruhé.
Poslední dobou se Naiře vyhýbal. V královnině záři jako
by ještě zevšedněla její tuctová tvář, jako by se ještě pokřivila
její nesouměrnost a všechny drobné chybky, jimž dříve nevěnoval
pozornost, najednou přitahovaly jeho oči, jen aby je donutily zase
spěšně odvrátit. Ten hranatý nos, ty široké lícní kosti a docela
hezké oči, avšak jaksi nehodící se k divokému obočí. . . skutečně
8
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
prožil tolik let po boku téhle ženy, aniž by si všiml, jak ošklivá
vlastně je?
„Říkal jsem ti, že sem nemáš chodit,“ připomněl jí podrážděně.
Na bezbarvých rtech jeho družky se zastyděl plachý úsměv.
„Bylo tady ticho. Myslela jsem, že už nepracuješ. . . Chtěla jsem
se na ni jen podívat.“
„Nepracuji,“ odtušil. „Ale mohl jsem. A pozval bych tě sám.“
„Opravdu. . . ?“ Přistoupila blíž a položila mu dlaň na rameno. Byl v pokušení ji ze sebe shodit, ovládl se však. „Nezlob
se na mne, Daly. Ale poslední dobou tě vůbec nevídám, víš? Měla
jsem o tebe starost. A pořád jsi chodil do paláce a říkají se různé
věci –“
„Jaké věci?“ přerušil ji.
Nairah sklopila oči. „Říkají, že provádí démonská kouzla. . . “
„Královna?“ Dalyenův pohled ztvrdl. Prudce se odtáhl a
nechal její dlaň padnout do prázdna. Přišla, aby mu ji zošklivila?
Aby mu zkalila všechnu radost, aby mu zničila všechny naděje?
Žárlí, ano, žárlí na něj, hlupačka jedna!
„Říkají, že chodí do Studny a mluví tam s démony,“ stála
si Nairah na svém.
„Hlouposti!“ vybuchl. Sevřel dlaně kolem jejích ramenou a
postrčil ji ke dveřím.
„Říkají, že je chce přivést i sem,“ naléhala dál a dál opakovala ty své nesmysly, dokud za ní nepřirazil dveře.
Oné noci zavířily vody jezera, jež zvali Studnou, a vzduch naplnil
se očekáváním. Měsíční kotouč plul po nebi a zkáza táhla mu
v patách.
Toho rána se Dalyen probudil s podivným neklidem, k němuž neměl nejmenší důvod. Ještě včera upínala se všechna jeho
naděje k tomuto dni, jako plamen rozjasňovala jeho nitro – a
přesto, když dnešek konečně nastal, jaksi se nemohl přimět k veselí. Zatracená Nairah! vrčel si pro sebe ubíraje se k paláci. Musela mu překazit jeho triumf, nána jedna.
S každým dalším krokem však jeho neklid ještě vrůstal.
Ruch před palácem nijak zvláště nevymykal se ruchu obvyklému
v audienční den, davu nebylo více ani méně než jindy a i mezi
9
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
jeho záležitostmi bys jen ztěží našel něco hodného tvé pozornosti.
Něco se ale změnilo. Nad netrpělivostí strážných, nad podrážděností lůzy, nad počtem těch, jež byli odmítnuti u samých bran,
aniž by jim bylo dopřáno sluchu; nad tím vším jakoby viselo
podivné napětí.
Dalyen tu myšlenku zaplašil. Hlouposti. V duchu Nairu stokrát proklel a vstoupil do sálu.
„Naše vládkyně ti děkuje,“ přikývl královnin mluvčí. „Do příštího zatmění zastaví se u tebe někdo ode dvora a bude ti vyplacena
odměna náležící tvé práci.“
Královna obrátila tvář k němu a on musel znovu tajit dech
při pohledu na její krásu. Ona jej však neopětovala. Čekal marně
na okamžik, kdy zalije jej záře jejích očí, ty však byly upřeny na
cosi, na kohosi za jeho zády – a možná vůbec na nic.
Mluvčí si odkašlal. „Máš ještě něco na srdci?“ zamrazil ten
tón.
Dalyenovo srdce přetékalo touhou vrhnout se královně k nohám, vyznat se jí ze svého citu, ze svého přání, žádat ji, prosit,
škemrat, aby jej dál nechala trávit čas u svého dvoru, aby pohlédla na něj a s úsměvem pravila, že je zde vždy vítán – tak jako
pokaždé, když přehrával si tuto chvíli ve své mysli. Nic z toho se
však nestalo. „Ne,“ hlesl jen.
V předsálí střetl se s královninou družinou. Spěchali kamsi,
zahaleni v duze svých rób, a téměř by jej byli minuli bez povšimnutí, kdyby jim nezastoupil cestu.
„Elune s vámi,“ vztáhl k nim dlaně. Měl je již téměř za
přátele, při všech těch příjemných chvílích, které spolu strávili;
když k nim však přistoupil, jen kratičce pohlédli jeho směrem
a prošli kolem něj, zabráni v hovoru, jemuž Dalyen nerozuměl.
Jako děti, které s novou hračkou starou zahodí, i jim zevšedněl
sochař se svou nadutostí, jsa vyměněn za svěžejší rozptýlení.
Hedvábí šustilo mu kolem nohou a trepky na chodidlech měl za
chvíli plny kamínků. Kolemjdoucí otáčeli se za ním s podivem,
snad si stále nezvykli vídat chudého sochaře v jeho zdobeném
šatu. Najednou se v něm cítil celý nesvůj. Přidal do kroku a
k domovu se přihnal téměř bez dechu.
10
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
Následující týden strávil v netrpělivém čekání, až si přijdou
sochu vyzvednout. Plamínek jeho naděje stále houževnatě plál,
stále odmítal se Dalyen vzdát svého snu. Třeba přijde sama královna, kdo ví! Musí ji přeci zajímat, jak se její podobizna vydařila
– či snad ne? A možná pak, konečně dostane se mu onoho pozvání
mezi vyvolené.
Den za dnem vzduch houstl očekáváním. Jednou jedinkrát
zaťukala Nairah na dveře dílny a on se vrhl k ní v bláhové naději, že to přichází sama královna – a když místo ní spatřil onu
usmolenou tvář, s klením ji odehnal. Od té doby se mu vyhýbala
a on nijak nevyhledával ji.
Koncem týdne přišla k němu skupina dělníků, sňala sochu
z podstavce a odvezla ji. Navoněný účetní vyplatil mu štědrou
odměnu a pak zmizel i on. Bylo po všem.
A tehdy mu to došlo. Může se šatit jako oni, může mluvit
jejich vznešenou řečí, může se tisíckrát přetrhnout, aby vyrovnal
se důstojnosti jejich chování. Nikdy však nebude jedním z nich.
Snad si někdo vzpomene na jeho jméno, když pohlédne do oné
kamenné tváře, tak dokonale podobné královnině. Snad jej někdo
osloví, bude-li chtít využít jeho umu. Mezi sebe jej ale nevezmou
nikdy. Ach, jaký to jen démon nechal jej doufat, že je to možné!
Koupil pár lahví toho nejdražšího vína a v dílně celou jednu
vypil, upíraje skelný zrak na podstavec, odkud sochu odnesli.
Snad jiný teď těší se pohledem na její chladnou krásu. Jemu
zůstane jen prázdno. Nicota a prach.
Víno mu rychle zatemnilo mysl. Nairah jej našla zápolícího
s druhou lahví. „Daly? Jsi v pořádku, drahý?“ oslovila jej starostlivě a přistoupila se k němu, chtějíc mu láhev vypáčit z neohrabaných pracek. Vztek posedl jeho omámenou mysl. Tahle, jak
se ještě opovažuje chodit mu na oči! Ohnal se po ní, uhodil onu
nehezkou tvář, až skácela se k zemi. „Ne!“ vykřikla – ale pozdě.
Popadl ji za koudel vlasů a táhl ji ven. Její hlava narazila do
rámu dveří, když ji vyhazoval.
Usnul stulen na podstavci namísto své kamenné královny.
Oné noci otevřela se hladina Studny a v mračnu popela a síry vyřvala do světa své hrůzné tajemství. Oblak zkázy pohltil měsíční
svit a v nastalé tmě síly pekelné zmocnily se země.
11
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
Snad není nutno líčit mnoha slovy zoufalství, jež zaplavilo
svět. Legie démonů rozletěla se do všech stran, ničíce vše, co jí
přišlo do cesty. Prastaré mlčenlivé lesy rozpadaly se v prach v jejím plameni. Drobná městečka byla vyrvána ze svých nevinných
snů v noční můru neštěstí a zhouby. Rozpoutala se válka, aniž
věřilo se ve vítězství. Nesmrtelný lid umíral.
Královna sledovala to s úsměvem na půvabných rtech.
Její vlastní město bylo ostatně ušetřeno, ochraňujíc onen
pekelný národ, který tak toužila zváti svým. A kdesi v jeho hlubinách choulil se Dalyen opilý vínem a zklamáním. Nevěděl nic.
Hrůzy války jej nezasáhly, jeho vlastní neštěstí zatemnilo mu
zrak; slova, jež se k němu donesla, promlouvala k jeho uším, nikoliv však mysli. Zůstane zavřený ve své dílně, bez účasti na
událostech za jejími dveřmi.
Měsíc na nebi několikrát změní svou tvář a démoni na své
zkázonosné cestě narazí na první odpor. A ať již jej rozdrtí či
ne, nebude poslední. Děti hvězd nedají se zahnat stínem, nedají
vzít si svou zem. Z popela znovu zasadí své lesy, postaví tábory
a útočiště a odrazí planoucí meč, co padl na jejich hlavy.
Dalyen se probudil v kaluži vody.
Jeho první myšlenka byla, že se pomočil. Když ale zvedl
hlavu – šlo to jen s námahou a uvnitř se mu v mžiku rozezněly
pronikavé zvonce – spatřil, že zatopena je celá dílna. To bylo
podivné.
Ignoruje pronikavou bolest v hlavě, vyškrábal se na nohy.
Přes dvorek, taktéž zatopený, přešel do stavení, v němž žila jeho
družka a dříve i on. Voda stála všude. Vlastně. . . ne, nestála.
Když vstával, sahala mu její hladina lehce pod kotníky, čím déle
však prolézal tichým domem, tím výše stoupala po jeho holé kůži.
„Nairo!“ zavolal do prázdného domu. Nic. Ticho.
Jeho družka byla pryč. Musela odejít už dávno, nezbylo zde
po ní nic než pár maličkostí a i ty byly zapadány prachem. Dokud je voda nespolkla. Zachvátila jej panika. Jak rychle hladina
stoupá! Zde zůstat nemůže, nechce-li utonout. Musí ven, pryč!
Zvířecí instinkt přežití vybičoval jeho zubožené síly.
Na ulici střetl se Dalyenův děs s děsem davu a oba byly
strženy v jediný proud. K paláci! Ano, ke královně, vždyť kam
12
Nostalgia Litera II
Karolína Kryštofová: Snílek
jinam je ještě možné jít? Odtrženi od světa, ženou se vzhůru
k paláci, zakopávají, umdlévají a tonou ve vlnách, jež valí se
rychleji než jejich kroky.
Když se hnal branami paláce, rozvrácenými dokořán, stála
voda už i zde.
A pak ji spatřil.
Stála v srdci nádvoří, oslnivá a hrdá a na rtech hrál jí lehký
úsměv, když vzpínala k němu své bělostné paže. A v onu chvíli
zapomněl Dalyen na útěk, zapomněl na vody, jež hrozily spolknout i jej, zapomněl na všechno to zklamání, které mu uštědřila.
Zemře zde, to je jisté. Co jiného, než smrt s ní by si však mohl
přát? Přistoupil k ní a hlavu složil jí na chodidla.
Silná vlna přehnala se přes ně a přerazila kamennou královnu ve dví. Úlomky sochy zasypaly svého tvůrce, polekaně
zvedl zrak – uhnout však již nestačil. Kamenné objetí zlomilo
mu hřbet.
Ještě pár okamžiků zůstane Dalyen mezi živými. Svět pod jeho
tělem bude se propadat každým zabušením srdce, každým marným nádechem hlouběji – a on s ním.
Poslední zalapání po dechu.
A v jednu chvíli, s hrudí již sžíranou palčivou bolestí, s pařáty smrti ovinutými kolem jeho hrdla, přežene se nad ním stín.
Klamná naděje. Pozvedne kalný zrak ke třpytu hladiny v nekonečné dálce – a ustrne.
Vodou vznáší se stvoření, jehož hrůznost je jen těžko popsati slovy. Jeho oblé tvary připomínají ženu, nohy však srostly
v jednu jedinou, slizkou a šupinatou jako rybí ocas, a stejně slizká
je i její kůže; kroužíce nad jeho hlavou, čeří proud blánami na
rukou a z jejích prstů ční ohyzdné drápy; a když k němu otočí
tvář, zkroucenou vztekem, šílenstvím. . . ach, běda. . . v těch rysech, zohyzdněných démonem v jejím nitru, jako by bylo cosi
tak důvěrně známého. . . ach, běda!. . . v té úděsné tváři poznává
tvář královninu.
Její oči zabodnou se do jeho a to bude to poslední, co spatří.
13
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Návrat krále
Návrat krále
Jaroslav Ďásek
To jaro ve své kráse rozplývá se.
Paprsky slunce hřejí, pálí tváře.
Dělám jen to, co mi srdce káže.
A třebaže ta snaha marná zdá se.
Lepší než čekat, kdo čeká – nedočká se.
Na cestu s mečem, luk hodím přes rameno.
Do země stínu, mi bylo přisouzeno.
Do země stínu, až všechna světla zhasnou.
Ve smutku, splínu, vzpomínat laň krásnou.
Opustit domov, teplo, bezpečí.
Ač malý tělem, chci být ten největší.
I malé kroky k velikosti vedou.
Když držíš směr i pod oblohou šedou.
V mrazivém vzduchu horká hlava chladne.
Vůle jít dál pohasíná, chřadne,
Cesta je dlouhá, můj krok příliš krátký.
Jeden krok kupředu, dva velké skoky zpátky.
Musím jít dál, už není proč se vracet.
Vytvořit to, co začíná se ztrácet.
Vzešel jsem z naděje a se mnou žije dále.
Naděje, čest a víra v návrat krále.
14
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Dračí jezdci
Zuzana Komprdová
Moc se jí tu nelíbilo. Ale ať už si o ní mysleli cokoli, ona
rozkazy plnila. Pokud nebyly hloupé, nesmyslné nebo sebevražedné. A tento rozhodně nebyl ani jedno z těch prvních dvou.
O sebevražednosti by se sice nejspíš daly rozvádět sáhodlouhé
dialogy, ale ona tu byla zcela osamocená a popovídat si mohla
možná tak se svým cestovním batohem nebo podrážkou boty.
A to by byla dosti jednostranná konverzace.
Bellatrix si po chvíli přemýšlení dovolila malý ohníček, který
ji měl udržet v teple a umožnit jí přihřát si něco ze zásob,
které dostala na cestu. Usoudila, že je nepravděpodobné, aby ji
oheň jakkoli prozradil – jednak byla poměrně dobře skrytá mezi
stromy, a jednak, nu. . . celá krajina tu byla zahalená do mystického rudého přísvitu, jako by sama byla v jednom plameni.
Bellatrix to nijak neznervózňovalo. Koneckonců vyrůstala
obklopená magií, která prosakovala ze samotné země, vody i rostlin. Byla pro ni stejně přirozená jako vzduch, který dýchala (a
který byl koneckonců také plný magie). Takže rudé krystaly prorůstající z lesní půdy a přízračné světlo, které kolem sebe šířily,
byly vlastně docela zajímavé na pohled. A obloha s přicházejícím
soumrakem naštěstí černala stejně jako kdekoli jinde na světě.
Snad jen rudý vodopád, u něhož rozbila svůj skromný tábor,
a jehož karmínové vlny se v gejzírech bělostné pěny valily do
zrudlé zátoky, jí vnášel do duše mírný neklid. Elfka přiložila na
oheň několik silnějších větví a slabá záře mírně pohasla. Bellatrix
se přisunula blíž a přitáhla si k tělu teplý vlněný plášť. Zima ji
netrápila, jen z toho měla lepší pocit. To, že se i v nehostinném
prostředí cítila téměř jako doma, z něj ještě domov nedělalo.
Ostrov krvavých mlh. Příhodné jméno, nepříhodné místo. Co
chtěli Kael’thasovi lidé dokázat tady, na samém okraji světa, to
jí nebylo moc jasné, ale spekulovat koneckonců nebyl její úkol.
A stejně tak tu nebyl nikdo, komu by mohla své letmé úvahy
svěřit.
Na čelo jí usedla nějaká drobná muška, přilákaná světlem
ohně a teplem jejího těla. Bellatrix pohodila rusovlasou hlavou
15
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
a skrz temně zelené stromy na okamžik prosvitl bílý mramor,
v hustých smyčkách porostlý břečťanem. Bílé sloupy se v jeho
sevření téměř topily. Když dorazila na ostrov a vytáhla na břeh
svou malou loďku, na okamžik považovala zbytky budov jen za
mechem zdušené kamení. Pak však rozložila svoji mapu, aby se
zorientovala, a drobný název Loreth’Aran jí napověděl, že ve věčném objetí zeleně tu skutečně poklidně spí trosky kdysi slavného
elfího města.
Těch druhých elfů, napadlo ji vzápětí. Žádnou zvláštní sounáležitost s tou hromadou suti a prachu necítila. Severní Kalimdor byl plný trosek bývalé slávy Kaldorei a ona jim nikdy nevěnovala více než letmé zaznačení do mapy. Možná se zde psala
historie; ale ta byla pro historiky a badatele. A ona jim ji mileráda přenechá.
Zrovna přemýšlela, jestli bude bezpečné oddat se na chvíli
spánku, když se chladný závan vzduchu jakoby odnikud opřel
do skomírajících plamínků a chladnokrevně je zdusil. Bellatrix
zrovna hleděla do koruny nedalekého stromu; jeho větve se ani
nepohnuly. A její magický amulet se ve stejnou chvíli rozechvěl
tak silně, až měla pocit, že jí jeho šňůrka stahuje hrdlo.
Elfka se vrhla pryč od ohniště a vztáhla před sebe levou
ruku. Vzduch kolem ní zavibroval protékající magií. Bellatrix
ztuhla a v nehybné tichosti vyčkávala. Neodvažovala se ani vydechnout a plíce ji po několika chvílích začaly bolestivě pálit,
ale kolem ní se rozprostíralo nic než tajuplné ticho, jen občas
přerušované vzdálenými skřeky a hlasy zvířat.
Bellatrix pomalu, kontrolovaně vydechla. V duchu začala
počítat. Když se dostala k číslu sto, pomalu spustila ruce kolem
těla, ale zpět na zem se usednout neodvažovala. Možná si vybrala
špatné místo. Kdo ví, co v těch ruinách přebývalo. A to doufala,
že se utábořila dostatečně daleko od nich, aby ji teskné přízraky
minulosti nechaly na pokoji. . .
„Vyděsil jsem tě. Omlouvám se.“
Zvuk hlasu přišel z místa přímo před ní, ale ať se snažila
sebevíc, nedokázala zahlédnout nic než stromy a několik neduživých keřů, bázlivě se krčících v jejich stínu. Její temně zelené
oči zářily do temnoty a temnota jí mlčky oplácela pohled svým
nevyzpytatelným zrakem.
16
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
„Nemusíš se bát. Nepřišel jsem ti ublížit.“
„Kdo jsi?“ zeptala se, třebaže správná otázka by měla znít
Kde jsi. Nehodlala však přiznat, že ji její elfí zrak zklamal.
„Jsem přízrak. Vzpomínka na civilizaci, která již dávno pominula.“
Bohové, jen to ne. „Ukaž se mi,“ zkusila to po chvíli.
Hlas se odmlčel. Bellatrix trpělivě čekala. A pak se několik
metrů před ní začaly zvolna, jakoby váhavě objevovat mlhavé
obrysy vysokého elfského muže, jehož fialová průsvitná pokožka
ve světle měsíce připomínala krvavou řeku proudící kolem nich.
Připadalo jí zvláštní, když mu lehký noční vánek rozevlál dlouhé
purpurové vlasy a ty se mu roztančily kolem hlavy jako vějíř.
Nakolik je asi ještě skutečný. . . ?
Elf si položil paži křížem přes smaragdově zbarvený hrudní
pancíř a poklonil se. „Jsem princ Toreth.“ Skrz jeho přízračné
tělo prosvítaly bledé ruiny Loreth’Aranu. Elfka přinutila své oči,
aby neklouzaly z Torethovy mlžné formy. Třeba to duchové považovali za nezdvořilé, když se někdo díval skrz ně; nechtěla nic
riskovat.
„Ehm. . . Těší mě?“
Elf si ji zpytavě prohlédl a Bellatrix zjistila, že jediné, skrz
co neprosvítala krajina za ním, byly jeho stříbrné oči. Trochu ji
zamrazilo.
„Ty jsi jedna z nich.“ Tón, kterým elf vyřkl poslední slovo,
nenechal Bellatrix ani v nejmenším na pochybách, koho má přízrak na mysli. Možná byl vázán na toto místo, ale těžko mohl
přehlížet, co se na jeho ostrově děje. . .
Elfka zvedla smířlivě ruce a nenápadně přitom začala v levé
dlani splétat vlákna kouzla, kterým by v případě nutnosti vztyčila magický štít. Z její zkušenosti se podobné přízraky stávaly
obvykle z lidí, kterým strašilo ve věži už před smrtí; a pokud
ne, dlouhé odloučení od živých či samotné nepochopení smrti je
častokrát srazilo do ještě hlubších propastí šílenství a beznaděje.
„Jestli máš na mysli krvavé elfy z ostrova, tak ne, nejsem jedna
z nich.“
„Vypadáš jako oni,“ uzemnil ji elf nesmiřitelnou logikou.
„Jistě, když jsme stejného rodu,“ odfrkla si. „Ale sloužíme
rozdílným pánům.“
17
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
„Tak proč jsi tady, elfko se zelenýma očima?“
Bellatrix se ušklíbla. Tahle přezdívka byla rozhodně z těch
lichotivějších, které kdy za život dostala. „Na rozkaz svého pána.“
Princ Toreth si ji dál podezíravě měřil, zatímco chladný
noční vítr čechral jeho dlouhé vlasy a elfovo tělo oblečené do
smaragdového brnění se měkce vlnilo jako pod proudy horkého
vzduchu. Mlčel.
„Nechceš vědět, kdo je můj pán?“ To bylo nejspíš dobře.
Stejně by mu to neřekla.
Pomalu zavrtěl hlavou. „Neznám vaše pány a vládce. Jsem
příliš starý. Jen vím, že to, co tvoji lidé dělají na ostrově, je
špatné. Země umírá.“
„Ano, takové věci jim jdou extrémně dobře,“ zabručela polohlasem elfka a lehce se otřásla, když jí tělem prošel náhlý záchvěv
chladu. Elf uhnul očima k jejímu vyhaslému ohništi.
„Tvůj oheň vyhasl.“ Znělo to zpola lítostivě, zpola jako prosté konstatování. Rozhodla se pro to první.
„Omluva přijata.“
Bellatrix usoudila, že tenhle smutný elfský přízrak pro ni
žádné bezprostřední nebezpečí neznamená, a opatrně zhasila rozdmýchané kouzlo. Pak se vrátila k ohništi a pohybem ruky vdechla vychládajícím uhlíkům nový život.
Cítila, jak se na ni elf dívá, ale nevěnovala mu pozornost, dokud nepřišel blíž. Chvíli na sebe mlčky hleděli, elf nevyzpytatelně
a nepřístupně, Bellatrix s pozvednutým obočím.
„Posaď se, jestli chceš,“ řekla nakonec. Podle toho, co věděla
o duších, co se nedokázaly vzdát pozemského života, většina jich
prý toužila po obyčejných činnostech, které dělávaly zaživa a
které jim byly se smrtí odepřeny. Nejspíš mu mohla poskytnout
alespoň tohle.
Elf se sklopenou hlavou usedl naproti ní. Zajímalo by ji,
jestli dokázal opravdu sedět na pevném povrchu, nebo jestli se
zkrátka jenom vznášel pár milimetrů nad zemí, ale připadalo jí
netaktní se na to ptát. Ne že by si potrpěla na zdvořilosti, ale
vážně nechtěla rozhněvat ducha, který mohl vládnout všelijakými
netušenými schopnostmi.
„Řekni mi něco o vašem rodu.“
18
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Zaskočilo ji to. Nevěděla, co má na to říct. Jak definovat
Sin’dorei někomu, kdo o nich nejspíš nikdy neslyšel? Děti slunce?
Děti krve, které se nechaly oklamat sladkými slovy o svobodě,
která ve skutečnosti znamenala mnohem horší otroctví? Zrádci
vaší rasy?
„To by bylo na delší dobu,“ zamumlala nakonec. „A nebylo
by to ani moc poutavé. Spíš mi řekni – kdo jsi ty?“
„Princ Toreth,“ odpověděl elf nepřítomně. „Vzpomínka. . . “
„Ano, ano, já vím,“ přerušila ho Bellatrix netrpělivě. „Vzpomínka na zaniklou civilizaci. Rozhlédl ses někdy v poslední době
kolem sebe? Vaše civilizace nezanikla. Jen se trochu. . . zmenšila.“
Pomalu na ni přenesl svůj zrak. Jeho upřený stříbřitý pohled
ji zneklidňoval, ale neucouvla. Elf nakonec s povzdechem sklonil
hlavu. „Nikdo si už nepamatuje,“ pronesl dutě.
Rozhodla se to vzít za jiný konec. „Co je tohle za místo?
Loreth’Aran? Pocházíš odsud?“
Trhl sebou. Jeho mlžná forma se zavlnila jako neklidná říční
hladina a chvíli to vypadalo, že se elf rozplyne. Nakonec se však
jeho průsvitný obraz znovu ustálil a Bellatrix by přísahala, že
mdlé barvy jeho zbroje, pokožky i vlasů získaly daleko sytější
odstín.
„Ty. . . Odkud znáš to jméno?“ Elf vypadal překvapeně.
„Z mapy.“ Pokrčila rameny. „Ale víc nevím. Stálo tu město?“
„Ano, to vskutku stálo.“ Elfův hlas zašuměl v melodické
shodě s větvemi nedaleké borovice. Přetékal zármutkem.
„Předpokládám, že zaniklo při Rozdělení světa. Mám pravdu?“
Elf se teď díval někam skrz ni a Bellatrix si všimla, že se jeho
hruď přestala zdvihat. Byl zřejmě příliš rozrušený na to, než aby
dál vědomě lpěl na zažitých zvycích ze života, jakými bylo třeba
dýchání. Připadalo jí to pozoruhodné.
„Ano i. . . ne,“ řekl neurčitě.
„Pověz mi svůj příběh,“ vybídla ho dříve, než stihla zvážit,
co vlastně říká. Ale co, vezmi to čert, stejně se nechystala spát. . .
A náhle se znovu topila v těch stříbřitých studnicích jeho
očí. Mlčel tak dlouho, až si začala myslet, že je jeho duše už
dávno pryč a zůstal jen jakýsi efemérní neživý odraz přetrvávající
vzpomínky. Nakonec se však elfovy bledé rty konečně pootevřely.
19
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
„Opravdu tě to zajímá?“ zeptal se s jistou ostražitostí, která jí
připomněla samu sebe. Ušklíbla se.
„Kdyby mě to nezajímalo, neptám se.“
„Budiž tedy.“
???
Seděl na dračím hřbetu a pod ním ubíhala pestrá krajina jako
vlnící se záhyby saténového šatu, který na sobě měla královna
Azshara na poslední oslavě Stříbrného měsíce. Smaragdové závany jako by otevíraly další a další nepoznané obzory, které vnímal spíše vlastním srdcem než očima, které musel přivírat před
bičujícím větrem.
Ani ty nejskvělejší šaty nikdy nemohly učinit jeho královnu
nádhernější, než jak oslnivě krásná byla země rozevírající se pod
ním, jako nefritová kolébka vší existence. Husté lesy, hřejivé palouky, azurové stužky řek a stříbrná města, která byla i z této
závratné výšky oslnivě živá. . . A v srdci toho všeho studnice tryskající moci, samotná esence života a všeho, čím byli, Studna
věčnosti, která však z této výšky nebyla větší než mince roztékajícího se kovu.
Toreth odvrátil zrak a sevřel nohama šupinatý dračí hřbet
pod sebou. . .
???
„Nepřeslechla jsem se? Vy jste létali na dracích?“
„Vskutku,“ přisvědčil elf, aniž by hnul brvou. V jeho očích
však vířily nevyřčené sny. Nikdy nemohl vypovědět vše, co pamatoval, to Bellatrix věděla; přesto jí však těch pouhých pár slov
a prchavých zprostředkovaných dojmů rozbušilo srdce.
„Jak jste je dokázali ovládat?“ zeptala se dychtivě.
Jeho pohled ztvrdl. „Neměla by mě překvapovat taková slova
z tvých úst,“ řekl s despektem. „My jsme je neovládali. Bylo
nám to dovoleno. Smaragdová královna, Ysera Ze Sna, Ochránkyně přírody. . . To ona a její draci se uvolili, že nás budou nosit
na svých hřbetech. Nebyli to naši oři, jak je chápeš ty. . . Byli
to naši druhové. Rovnocenní a v mnohém daleko významnější.
Větší čest nemohou tvorové jako já nebo ty nikdy poznat.“
20
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Viděla, jak je to pro něj důležité, a proto poslušně přikývla.
„Chápu.“
Probodl ji pohledem, jako by zkoumal, zda jí může věřit.
„Prosím, pokračuj,“ vyzvala ho pokorně.
Stroze přikývl, pak však jeho tvrdý pohled opět roztál. „Byli
jsme požehnáni. Obdařeni větším darem, než byla magie Urozených. Byli jsme Dračí jezdci z Loreth’Aranu.“
???
Toreth dovedně přistál. Iocaste okamžitě sklonila mohutnou hlavu, ohnula končetiny a opřela svůj silný ostnatý krk o zem. Nepotřebovala už rozkazy. Věděla vše; někdy snad dříve, než on
sám.
Toreth vyprostil nohy ze třmenů. Kožnaté křídlo se pod ním
rozevřelo jako smaragdový baldachýn. Elfí princ natáhl nohy a
hladce sklouzl po křídle dolů. Iocaste slabě zamručela a otočila
k němu hlavu. Usmál se na ni.
„Děkuji ti.“
Dračice vycenila zuby. Málokdy spolu mluvili, ale Torethovi
to tak vyhovovalo. Paradoxně mu připadala tím vznešenější, než
kdyby s ním vedla dlouhé intelektuální debaty. Pro určité situace
slova zkrátka nebyla důležitá.
„Princi?“
„Vaerane.“
Šlachovitý modrovlasý elf se mu trochu prkenně uklonil a
Toreth mávl rukou na znamení toho, že po dlouhé a únavné
cestě na dračím hřbetu nestojí o zdvořilosti. Ne že by o ně stál
kdykoli jindy, třebaže byly v jistém ohledu příjemné. Měl však
pocit, že díky nim ztrácí ostražitost vůči svému okolí. Všechno
bylo klamavě jednoduché, když se vám lidé klaněli, otevírali vám
dveře a nosili jídlo na váš stůl. Svět by tak jednoduchý neměl
být ani pro ty mocné.
„Bylo mi řečeno, že vás mám vyhledat.“ Vaeran upíral skelný
pohled kamsi na volné tkanice jeho tuniky.
„Nepočká to?“ Toreth nebyl žádné zhýčkané princátko, ale
pro tuto chvíli by si opravdu rád alespoň chvíli odpočinul. Cítil
však, že je ho někde třeba. Nebyl si nicméně jist, jak moc špatná
předzvěst to byla.
21
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
„Prosím za prominutí, princi, ale věřím, že nikoli.“
Toreth si povzdechl a odevzdaným gestem mu naznačil, ať
ho tedy vede. K jeho překvapení Vaeran vykročil po mramorovém
klenutém mostě k jeho vlastnímu sídlu. Srdce mu sevřelo neblahé
tušení. Existovalo jen velmi málo lidí, kteří by se odvážili bez
pozvání vstoupit do věže prince z Loreth’Aranu. . . A ještě méně
by jich tam bylo skutečně vpuštěno.
Brána se otevřela. Vaeran jako správný majordomus okamžitě uctivě odstoupil a postavil se ke zdi vedle dveří. Toreth
vešel dovnitř.
„Ráda vás opět vidím, princi,“ pozdravil ho medový hlas,
hebký jako krví nasáklé hedvábí.
Ale já tebe ne, pomyslel si princ. „Astaio.“
Oslnivě krásná noční elfka s dlouhými vlnitými vlasy a těžkými zlatými náušnicemi v uších s grácií sklonila hlavu. Spíše
jako by tím prokazovala čest ona jemu, že měl při tom možnost
nahlédnout do hlubokého dekoltu jejích azurově modrých šatů.
Toreth však jen upřeně hleděl na pěšinku v jejích stříbřitých vlasech, dokud se opět nenarovnala.
„Čemu vděčím za tvou návštěvu?“ otázal se, aniž by se jakkoli obtěžoval skrývat svou netrpělivost.
Ona sice byla jedna z nejbližších služebných královny, která
měla dost možná více privilegií, než on sám, ale on byl pořád
princ. A ona stála na jeho půdě. Kdyby chtěl, mohl by ji nechat
vyhodit. Něco mu však říkalo, že takové potěšení si bude muset
nechat ujít. Astaia se na něj trochu posměšně usmívala a bylo
vidět, že se jí jeho strohý tón ani v nejmenším nedotkl, jako ji
spíš ještě více pobavil.
„Ano, vypadáš, že se vděčností celý roztékáš,“ vrátila mu
zdvořilost a její jízlivý úsměv se ještě rozšířil. „A jistě budeš
ještě raději, když ti řeknu, že jsi pozván do hlavního města.“
Toreth na královském dvoře vyrůstal. Žil na něm do doby,
než usoudil, že už nebude příliš nevhodné, aby mu dal rychlé
sbohem, ale do té doby se naučil orientovat v ošidných zákoutích
konverzace více než dobře. Jsi pozván v tomhle případě znamenalo přikazuji ti, aby ses dostavil.
„To je od královny nesmírně laskavé. Smím znát důvod takové cti?“
22
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Elfčin úsměv zmizel jako sfouknutý plamen svíčky. „Jsi žádán ve městě,“ ucedila mezi svými dokonalými bílými zoubky.
„Ty i tvoji dračí jezdci.“
Ještě, než stihl otevřít ústa k odpovědi, mu stačilo dojít, co
je na té větě špatně. „Jen jezdci?“
Astainy úzké rty se zvlnily v nepěkném úsměšku. „Samozřejmě. Snad nečekáš, že by královna nechala činit nějaké přípravy kvůli těm zvířatům.“
Toreth téměř obdivoval sám sebe, že se mu podařilo udržet
nehybnou tvář. Cítil však, jak mu planou tváře.
„Tomu samozřejmě rozumím. Spíše mě zajímá důvod. Nevím o tom, že by se chystala nějaká slavnost. A kvůli jiným
událostem jsem z Loreth’Aranu nikdy odvoláván nebyl.“
Astaia se opět bohorovně usmála a přiblížila se k němu tak
blízko, až si zprvu myslel, že se ho chystá políbit. Ona se k němu
však místo toho jen lehce naklonila a přiblížila své ladně krojené
rty k jeho uchu. „Chystají se velké věci, princi Torethe,“ zašeptala
smyslně, „a ty budeš chtít být u nich.“
Toreth nehybně vyčkával, dokud se od něj opět neoddálila.
Pak jí chladně pohlédl do očí.
„Čemu chci nebo nechci být přítomen,“ prohlásil s tak pečlivou výslovností, až měl pocit, že mu z toho těžkne jazyk, „to
s dovolením posoudím já sám. Takže o co jde?“
Astaia nakrčila nosík a on už teď věděl, že bude ta děvka
nakonec odcházet s nepořízenou. „Nemohu o tom zde hovořit,“
prohlásila povýšeně. „Je to záležitostí královny a jejích nejbližších. Budeš očekáván.“ Se zašustěním hedvábí prošla kolem něj
a vydala se směrem k východu.
„Astaio.“
Otočila se. Moc rychle na to, aby mezitím stihla skrýt zlostný výraz, který jí zrůznil pohlednou tvář.
„Nikam nejdu.“
K jeho nesmírnému překvapení se jenom přezíravě ušklíbla.
„Pak přijdeš o počátek nového věku, princi. Doufám, že tě za to
tví lidé proklejí.“
A pak byla pryč. Toreth zachytil Vaeranův nesouhlasný výraz a nedokázal se zdržet zapochybování.
23
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
???
„Nelituji toho, ačkoli mnoho věcí nejspíš mohlo být jinak, kdybych tehdy souhlasil.“
Elf dlouho mlčel a Bellatrix se ho neodvážila vyrušit z jeho
zamyšlení. Setrvali tak dlouho, až elfka nakonec sama upadla
do područí těžkých myšlenek. Žádný národ není nikdy jednotný.
Mohlo to snad vůbec kdy být jinak. . . ? Je možné, že to není ničí
vina, jen. . . osud?
Trvalo několik chvil, než si vůbec uvědomila, že se elf opět
rozhovořil.
„Nevím, k čemu mě má královna potřebovala. Zda jsem měl
jen přihlížet majestátu, který chtěla všem předvést, počátku nového věku a příchodu boha, který se neprotivil lidskému zření. . .
Zda jsem jí měl dokonce pomoci, nebo mě jen chtěla mít pod
kontrolou, abych se nemohl připojit k povstalcům. . . Přesně to
bych udělal, kdybych dostal šanci. Mnoho věcí nejspíš mohlo být
jinak,“ zopakoval teskně.
???
Přišla k němu neslyšně, jako vždy dovedně proklouzla kolem jeho
stráží a jako prchavý přízrak noci stanula v jeho komnatě. Koutkem oka postřehl, že má na sobě jakési vzdušné šaty v barvě
potemnělého ametystu, ale on se dokázal dívat jen na její tvář,
kterou jí měkký měsíční svit zdobil stříbřitým tetováním. Vypadala nezvykle vážně, ale on ji přesto přitáhl k sobě a dlouze
políbil na rty. Cítil, jak mu odpovídá, ale zároveň se schoulila do
jeho náruče, jako by žádala o ochranu. Vzal ji tedy něžně za ramena a podíval se jí do očí. Prýštily z nich proudy fialové půlnoci
a strach hluboký jako sama Studna věčnosti.
Říkalo se, že pod stříbrnými vodami spí jejich bohyně, když
odpočívá, znavená těžkostmi světa. Ale z Dahliyiných očí jako
by se veškerá víra vytratila.
„Co se děje, lásko?“
Místo odpovědi se znovu přisála k jeho ústům, jako by neměla nikdy přestat. Právě ve chvíli, kdy se začal bezmyšlenkovitě
topit v její náručí, se od něj opět odtáhla. „Viděla jsem zlé věci,“
hlesla.
24
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Toreth stejně jako většina měsíčních kněžek věřil, že její vize
jsou darem od bohyně; jejich interpretace však byla často velmi
ošidná. Naučil se proto dívat se na ně s odstupem. „Víš, že to
nemusí nic znamenat,“ pravil proto klidně. „Co jsi viděla?“
„Smrt.“
Připadal si provinile, že ho to nedokázalo znepokojit tak
jako ji. Bylo to až příliš nekonkrétní. Bylo to. . . téměř zbytečně
melodramatické.
„Co. . . konkrétně?“ zeptal se opatrně. „Čí smrt?“
Pohlédla na něj. „Nás všech, Torethe. To samotná země zemřela a my s ní.“
„Tomu nerozumím.“
Povzdechla si. Ramena se jí zachvěla jako křídla umírajícího
motýla. Přitiskl ji k sobě.
Dahliya sevřela mezi prsty lem jeho rozhalené tuniky a položila mu na rameno hlavu ztěžklou starostmi. Toreth ucítil, jak
mu chladný noční vánek hladí nahou hruď.
„Nenechávej mně na tomto světě samotnou. . . “ šeptla Dahliya tak tiše, že to snad bylo jen její srdce, kdo vyřkl tu prosbu.
„Nikdy.“
„Nenechám,“ slíbil. „Neboj se. Nesmíš se bát.“
Pro tentokrát nechtěl vědět víc. Chtěl jenom ji.
Byla jeho a on byl její a indigová noční obloha mezitím
potemněla stíny černých křídel.
???
„Ona skutečně viděla budoucnost?“
Toreth zamyšleně hleděl do praskajícího ohně.
„Já nevím. Nevím, co viděla. Jen vím, že toho viděla mnoho.
Nikdy nenalezla klid. Smrt pro ni byla vlastně vysvobození.“
„To nejspíš ano.“ Věděla, že si to nemyslí. Že chce jen slyšet,
jak mu to potvrdí. To mu mohla poskytnout. Milosrdnou lež,
které možná časem dokáže sám uvěřit. Možná za dalších deset
tisíc let.
???
Bílá paní v tuto noc oblékla smuteční háv a město Loreth’Aran
spalo, ponořené do temnoty. Jen lehkonohé stráže tiše obcházely
25
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
po hradbách a proti noční obloze se občas vyrýsoval okřídlený
stín. A pokud snad někdo mohl tušit, co přijde, mlčel stejně jako
celý zbytek světa, který zadržoval dech, očekávaje příchod bouře.
A když se pak z prodlévajících stínů snesla smrt a bílé
hradby Loreth’Aranu zrudly prolitou krví, ticho se ještě prohloubilo.
Někde v povzdálí tesklivě zahoukala sova. Bílý měsíc krátce
vysvitl nad oblaky a rozhodil třpytivé paprsky po několika postavách, které se kradly přes nádvoří. Zvuk jejich tichého našlapování zanikl v letmém svistu křídel.
„Můj pane! Moje paní!“
Toreth se s trhnutím probudil. Dozvuky snu se poplašeně
stáhly z jeho mysli. Dahliya se prudce vztyčila vedle něj.
„Cyridane, co se děje?“
Vysoký elf s protáhlýma kočičíma očima, kapitán stráží, měl
na sobě místo své obvyklé naleštěné zbroje volný noční oděv, na
který si zřejmě v rychlosti stihl připnout pouze hrudní pancíř.
Několik nezapnutých řemínků mu povlávalo kolem těla při každém pohybu.
„Město je pod útokem, princi!“
Toreth se zmohl jenom na to, že beze slova vstal z postele,
zatímco Dahliya si se sklopenou hlavou přitiskla prostěradlo na
nahá ňadra. Kapitán jí však nevěnoval nejmenší pozornost.
„Muži v černém brnění a draci, pane. . . “
Toreth nic nechápal. Veškeré boje a války měl téměř bezvýhradně spojené s těmi mrzkými lesními stvořeními, trolly. Kdo
jiný mohl. . . ?
„Draci?“ zmohl se nakonec na šokovanou otázku. Koutkem
oka si všiml, že Dahliya zmizela za lakovanou dřevěnou zástěnou
a že se ve spěchu obléká.
„Nevím, jak je to možné, můj princi, ale ano. . . Všichni strážci, co byli na hradbách, jsou mrtví.“
„Povolej všechny do zbraně.“
Cyridanova tvář byla bílá jako mléko. „Chtěl jsem. Ale neměl jsem koho. Ve dvou strážních věžích. . . všichni jsou po smrti.
Všichni. A nikdo nevyhlásil poplach, až já. Máme asi dvacet
26
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
mužů, kteří už se připravují na obranu města. Zbytek. . . “ Bezmocně zakroutil hlavou. Rty se mu chvěly.
Toreth byl jako omráčený. Ale v jeho mysli jako by náhle
vyrostla zeď – ocitl se zcela odříznutý od jakéhokoli jiného pocitu,
než byl ledový chlad, který se mu rozlézal útrobami. Musel konat.
Na otázky bude čas později. Pokud vůbec kdy.
„Ať se rozezní všechny rohy ve městě,“ poručil se staženým
hrdlem. „Ať se chopí meče každý, kdo rozezná ostrý konec. A Nyree pošli se zprávou do hlavního města. Právě teď velíš všemu lidu
Loreth’Aranu. Ať se každý, kdo bude připraven, postaví na jeho
obranu. Běž.“
„A vy, pane?“
Dahliya stanula vedle něho. Byla oděná do svého purpurového kouzelnického roucha, temného jako ohnivé víno, a přes něj
měla natažený hrudní plát z tepaného mithrilu. Zároveň mu přinesla jeho vlastní brnění a položila je na postel. Toreth si s ní
mlčky vyměnil pohled. Odhodlání v jejích očích před ním skrylo
pravdu.
Samotná země zemřela a my s ní. . .
Toreth obrátil pohled zpět k Cyridanovi. „Přidáme se k vám.
A teď už běž.“
Když vyběhli ven, měl Toreth na okamžik pocit, že se k němu
snáší Iocaste, ale to mu jenom zrádná noc zastřela smysly. Drak,
který před nimi přistál, měl šupiny temné jako boží trest a rozšklebenou tlamu rozevřenou. Přiblížila se k nim smrt v podobě
zubů ostrých jako obrovské jehly.
Dahliya varovně vykřikla a Toreth ucítil poryv větru spolu
s ostrou vůní magie, když kolem nich jeho družka vyčarovala
blyštivý arkánový štít. Drakovy spáry zaškrábaly po jeho povrchu a Dahliyi přeběhl přes tvář bolestivý záchvěv. Štít zablikal,
ale vydržel.
„Draku!“ vzkřikl Toreth. Černý drak na něj upřel krvavě
rudé oči. „Co má znamenat tohle šílenství?“
Neltharione, Strážce země. . . Co jsi to poslal svoje děti vykonat?
Elfský princ se odpovědi nedočkal. Drak místo toho vyrazil
šupinatou tlamou proti jejich štítu a Toreth věděl, že tohle už
27
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
nevydrží. Tu se však snesla z oblohy smaragdová bouře a dopadla
černému netvorovi na záda. Ten ze sebe vydal naříkavý jek, když
se mu drápy zelené dračice zabořily do krunýře, a ohnal se po ní
hlavou.
Kolem zápěstí se mu sevřela elfčina ruka. „Poběž, má lásko.
Musíme ke Snové bráně.“
Přikývl. A zatímco se dvě bytosti, které byly zrozeny jako
bratři, za nimi rvaly na kusy, oni běželi vstříc poslední záchraně,
v niž mohli v této temné noci nepochopitelných hrůz doufat.
Město kolem nich umíralo. Bílé věže a pyšné hradby se hroutily jako dětské hrady z písku, jak je pod sebou drtila mohutná
dračí těla. Kouř z mnoha ohňů Toretha štípal v očích, ale on se
nemohl rozhlížet. Cítil, jak Dahliya vedle něj tichým pohřebním
hlasem šeptá slova kouzla, a modlil se, aby bylo dost silné.
Pohybem hole rozrazila dveře chrámu. Byl prázdný; kněžky
nejspíš dávno odešly bojovat ven. Zbylo tu jen několik nemocných, ale ti Toretha nezajímali. Po točitém schodišti, které mu
nyní připadalo závratné jako cesta do nebes, vyběhli až na samotný vrchol. Blíž k nebi a blíž ke zkáze, která se z něj dnešní
noci snášela.
Toreth se vrhl k mihotajícímu se nefritovému krystalu, který
byl zasazen do stěny chrámové kupole. Rozbíhaly se z něj jemně
pulzující smaragdové žilky. Princ si všiml, že několik jich už vyhaslo, zatímco jiné pozbývaly svou zář právě teď.
Iocaste. . .
Rychle setřásl tu myšlenku. „Pospěš si,“ naléhala Dahliya,
která mezitím špičkou hole kreslila do vzduchu oslnivě planoucí
runy. „Pospěš, není čas.“
Toreth vložil ruce na krystal. Tělem mu projelo zachvění, od
konečků prstů až do srdce. Pevně semkl víčka. „Má paní. . . “ šeptal suchými rty, „má královno. . . Ty, která sníš své smaragdové
sny ve svém světě nesmrtelných, slyšíš mne?“
Samotné základy chrámu se otřásly. Zvenku zazněl hlasitý
výkřik, následovaný hučením plamenů. Jekot vystoupal do oslepujícího crescenda a Dahliya hmátla po svém měsíčním amuletu.
„Matko. . . “ slyšel ji se modlit. „Stříbrná královno, zachraň
nás. . . “
28
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
A on se veškerou silou svých myšlenek upnul ke své vlastní
královně. „Smaragdový snílku. . . Má paní Ysero, vyslyš mne. Tvé
děti tě potřebují. Tvé děti umírají.“
Výkřiky venku utichly a Toreth teď slyšel jen bušení vlastního srdce. „Ysero. . . Snová královno. . . “
Jeho vládkyně však mlčela. Ysera snila své zelené sny, daleko
od všech smrtelných i nesmrtelných bytostí, a on cítil, že jí něco
nedovoluje se probudit. . .
Bezmocně se obrátil zpět k Dahliyi, když se chrámová klenba
nad nimi roztrhla. Toreth strhl Dahliyu k zemi, chráně ji vlastním tělem, a ona nad nimi ve stejnou chvíli zažehla arkánový štít.
Toreth ucítil několik slabých otřesů, ale štít utlumil dokonce i
zvuk tříštění zdiva, takže si ani nebyl jist, kdy to všechno vlastně
náhle skončilo.
Štít na nimi modře světélkoval a on vzhlédl k náhle otevřenému nebi.
„Torethe, co budeme. . . “
Nestihla doříci ani tu jedinou větu. Její magie se střetla
s čímsi cizím kouzlem a Dahliya vykřikla bolestí. Toreth ji za
paži vytáhl na nohy. Dahliya druhou třesoucí se rukou svírala
hůl a štít se pomalu nadzvedal spolu s nimi. Nakonec spočinul
jako mlžný baldachýn několik stop nad jejich hlavami, kde slabě
stříbřitě zářil. Toreth tasil oba své meče a čekal na nepřítele.
A ten přišel.
Z nebe přímo nad nimi se snesl černý stín.
„Pozor!“ zařval Toreth a Dahliya vykřikla jediné slovo moci.
Štít zaplanul jako půlnoční slunce, ale drak o něj nejevil nejmenší
zájem. Graciézně sklonil křídla a usadil se na vrcholu zřícené zdi,
odkud dvojici potměšile pozoroval.
„Princi Torethe,“ promluvil pak do jejich myslí. Zvuk jeho
hlasu bodal jako rozžhavené jehly, a ještě více mrtvolný klid dračích očí. „Přišel jsem ti vyřídit srdečné pozdravy od mého pána.“
„Proč?!“ vykřikl Toreth neovladatelně. „Proč tohle děláš?
Ublížili jsme vám snad nějak? Nežijeme snad vzájemně v míru?
Čímž jsme si zasloužili tento osud?“
„Nezasloužili,“ protáhl drak líně a jeho tlama se rozevřela
v úsměvu. Toreth na jeho zubech spatřil karmínové odlesky krve
a cáry něčího šatstva. Žaludek se mu divoce zahoupal. „Ale poz29
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
ději byste byli velmi nepohodlní. Chystají se velké věci, elfský
princi. A tvá královna nemá ani netušení, jak velké věci to ve
skutečnosti budou. Překážíš novému řádu, dračí jezdče.“
Toreth zaslechl, jak Dahliya za ním tiše šeptá neznámá slova.
Drak vyrazil svou smrtonosnou tlamou vpřed. Elfský princ pevně
sevřel jílce obou mečů a čekal, až se štít protrhne. Jeho povrch
se zavlnil jako neklidná voda a pak se slil v jedinou magickou
střelu, která svojí špicí, ostrou, jako mohla být kterákoli střela
z balisty, přivítala opancéřovanou dračí hlavu. Hrot vnikl drakovi do otevřeného chřtánu a oba elfy zalila černá krev. Drak
se v křečích zazmítal. Jeho řev Toretha ohlušil a mohutný krk,
svíjející se v bolestech, ho odmrštil stranou.
Princ narazil bokem do smaragdového krystalu a jeho ostré
hrany mu rozřízly tuniku, jako když projede horký nůž máslem.
V hlavě mu zajiskřilo. Na okamžik se celý jeho svět oděl do nefritového jasu. . .
Upřely se na něj nevidoucí oči, překryté tlustými šupinatými
víčky.
Toreth cítil, jak mu bok vlhne krví. Byla to jen povrchová
rána, musí vstát a bojovat. . .
Oči se otevřely. Pohled, který se upřel do těch jeho, byl vyděšený téměř k smrti.
Má královno. . . Tvé město umírá. . .
Oči se zavřely a on cítil, jak jím někdo smýkl po kamenné
podlaze. Toreth znovu narazil do stěny, tentokrát hlavou. V ústech ucítil krev od prokousnutého jazyka. Ta bolest ho probrala,
ale když vstal, zapotácel se jako opilý. Nebo umírající.
Místností pokrytou sutí se plazil špičatý plazí ocas. Krvácející Dahliyi, která se právě chystala k dalšímu kouzlu, podrazil
nohy, a ona s výkřikem padla k zemi. Toreth vyrazil vpřed a švihl
po ocase mečem. Minul. Vzápětí ho smetlo k zemi černé kožnaté
křídlo. Na okamžik se ocitl pod ním spolu s Dahliyí, cítil horečnaté teplo jejího těla, cítil i to, jak z ní magická moc vyprchává,
cítil její vůni. . . V tu chvíli ji miloval jako nikdy v životě. Veškerý
cit, který jí od té doby už nikdy nemohl dát, se slil do jediného
oslepujícího okamžiku, tak čistého, až se jím málem zalkl.
Pak se tma rozestřela. . . Toreth naslepo bodl oběma čepelemi vzhůru. Cítil, jak jedna z nich pronikla něčím tuhým. V oka30
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
mžení pustil druhý meč a svíraje ten první oběma rukama, vší
silou vyryl do tuhého křídla co nejhlubší brázdu. Vzduch naplnil
dračí řev.
„Dahliyo, vstávej a utíkej,“ stihl ještě Toreth křiknout přes
rameno, když sebou křídlo mocně škublo a on najednou plachtil
vzduchem, vzduchem horkým jako vášnivé modlitby, a když pak
po nekonečně dlouhé chvíli dopadl, rukou mu projela oslepující
bolest a něco v něm se zlomilo. . .
Zraněný a krvácející, s roztříštěnou rukou neužitečně visící
podél těla, se princ Toreth Lotheronas zvedl na nohy. Výkřiky
kolem něj utichaly, zato hukot plamenů nabýval na síle, jako by
jej vydechovaly něčí obrovské plíce. Nahoře nad ním krátce zazářil oslnivý stříbrný záblesk – a zhasl jako sfouknutá svíce. Než
stihlo do Torethovy zmámené mysli dorazit vysvětlení, uslyšel
tichý, přesto však přenádherně blízký hlas.
Torethe. . . Jsem tady. . .
Na okamžik mu srdce zalila divoká radost, pak k němu však
dospělo vystřízlivující zjištění.
„Iocaste.“
Ano. Všechno je pryč.
Rád by se zeptal, co tím myslela, ale mysl mu vyplnily dozvuky jejího utrpení. Toreth cítil, jak mu po tváři samovolně
stékají slzy. Ve zlámané ruce mu cukalo, ale on se vší mocí snažil
nevěnovat tomu pozornost.
„Kde jsi. . . ?“
Jsem u tebe. Vydrž.
Zahalil ho smaragdový opar. Iocaste dosedla vedle něj, její
mohutné tlapy zvířily prach. Ten také okamžitě ztmavl krví.
„Jsi zraněná.“
Ty též. Dokážeš letět?
„Nemůžu je opustit!“ zvolal šokovaně. S každým slovem mu
bolestivě škublo v ruce, a to ho naplňovalo ještě větší zlostí. „Io,
nemůžu! Musím je. . . “
Ty už nemůžeš nic. Slova zelené dračice mu duněla v hlavě.
Je po všem.
Podíval se jí divoce do očí. „Neopustím je. Neopustím svůj
lid. . . “
31
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Někde poblíž zazněl rachot rozpadající se budovy. Zněl až
příliš podobně tříštění jeho vlastních kostí, když se po ním jeho
ruka zlomila.
Pak zemřeš. A příběh Loreth’Aranu bude navždy. . .
Výkřik slepé agonie mu kvůli myšlenkovému napojení zazněl
přímo v hlavě, když Iocastě vnikla do zad špice padající věže.
Dračice rozepjala křídla, jako by se chtěla ještě naposledy pokusit
vzlétnout k oblakům, ale pak ji síla nárazu srazila na zem do
prachu.
Toreth klesl s ní. Drže si spánky, jako by tím mohl zmírnit
bolest tepající v hlavě, křičel spolu s ní a tvář mu zalévala teplá
krev vytékající z jejího škubajícího se těla. Dračice se pokusila
násilím přerušit myšlenkové pouto, ale nenechal ji. Nebylo to
správné.
Měl trpět. Zasloužil si trpět za ně za všechny.
Toreth sevřel zdravou rukou v pěsti směs hlíny a krve.
Opouštěly ho síly; tehdy si teprve uvědomil, že několik úlomků zasáhlo i jeho. Na krku cítil vlhké teplo; jako polibek, který
mu vtiskla něžná smrt. Tuto milenku však musel odmítnout.
„Přísahám při zemi a vodě. . . “
Někdo nad ním se hlasitě, skřípavě smál. Nebo to bylo stále
v jeho hlavě? Kdy se mu vůbec z mysli vytratila přítomnost Iocaste. . . ?
Byla pryč, jako slunce za soumračného dne. Byla pryč. Vše
bylo pryč.
Je po všem.
Zaťal ruku v pěst. „Přísahám při zemi a vodě,“ opakoval
hlasitě, drtil slova mezi zuby a s každým z nich mu z těla unikla
jedna kapka jeho života, „přísahám při ohni a větru, že nedám
světu zapomenout. Nabízím svou krev na stvrzení přísahy, mou
krev za tuto zemi. Neopustí mne a já neopustím ji. Nedovolím. . . “ Slova se mu ztrácela, sotva se dotkla jeho rtů. Hlavu
mu plnilo černé prázdno. Ale jeho krev stále tekla. Vytrvale jako
řeka, která spěchá na setkání s věčností hlubokého moře.
„Nedovolím. . . aby svět zapomněl. . . co se tu dnes stalo. A ty,
kdož jsou zodpovědní. . . nechám zaplatit. . . krvavou cenu. Tak
jako nyní platím já. . . “
Nad Loreth’Aranem se rozhostilo ticho. Země mlčela.
32
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Ztenčující se proud krve po chvíli vyschl.
???
Dlouho mlčeli. Tak dlouho, že měsíc urazil pořádný kus ze své
pouti oblohou, ale po takovémto příběhu byla Bellatrix ochotna
mlčet třeba celý zbytek noci.
Ticho nakonec prolomil sám princ Toreth.
„Pobili nás do posledního muže. Já byl poslední, kdo padl
mrtev. Ale země mou přísahu přijala. Nic víc jsem od ní nežádal.
Stal jsem se jediným ochráncem historie svého lidu. Ale ti, kdož
měli zaplatit, stále žijí.“
„Pokud máš na mysli Nelthariona. . . “ Bellatrix mu pro jistotu pohlédla do očí, aby se ujistila, že je vhodné promluvit. Elf
ji mlčky pozoroval. Jeho letargií prosakovala dychtivost, rozdmýchaná oživenými vzpomínkami. „Ten je mrtvý. Tedy. . . Měl
by být. Je to koneckonců Aspekt, takže co já vím. . . “
Elf pokrčil nehmotnými rameny. „Ať tak nebo tak. . . Věřím,
že ten jednou dojde spravedlivého soudu. Má až příliš mnoho
nepřátel.“
„Ale?“
„Ale on není jediný. Už tisíce let čekám na smrt toho, který
toho dne vykonal jeho rozkazy.“
„Tisíce let?“
Toreth přelétl elfčin pochybovačný výraz pohledem. „Je stále naživu, pokud se ptáš na toto. Jeho tělo sice zemřelo, ale jeho
nenávist přežívá. Váže se k tomuto místu, snad jej tu dokonce držím já. Nemine den, abych na něj nepomyslel. Abych si nepřál být
stále schopen chopit se zbraně a probodnout tu pekelnou tlamu,
která mě připravila o vše, co jsem miloval.“ Toreth sklopil hlavu.
„Je to zvláštní. . . “ pokračoval po chvíli tišším hlasem, „jak každá
ztráta doléhá na duši jinak. Smrt mého města, mých lidí. . . byla
jako oceán. Ten nemusí nutně zabíjet, ale nikdy nepustí člověka
ze svého ledového objetí. . . Je věčný. Všudypřítomný.“
Oheň zvolna dohoříval. Bellatrix mátožně přiložila několik
uschlých větví, zatímco Toreth pozoroval tančící plamínky, které
se mu odrážely v očích.
„Dahliya, má láska. . . Neviděl jsem ji umírat. Ani ona mne.
Její ztráta byla, jako bych náhle nedokázal dýchat, ale přesto
33
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
jsem stále existoval, stále jsem žil. . . Třebaže v této podobě.
Není pravda, že čas zhojí každé zranění, ale každé z nich časem
otupí. . . Jen člověk sám si může otevřít staré rány, aby začaly
znovu krvácet.“
Oheň byl stále slabý. Bellatrix se už ale nenamáhala přiložit
na něj. Podle bledého přísvitu, kterým se zalil temný horizont,
bude brzy svítat. Zatímco princ Toreth vyprávěl svůj příběh, za
nějž zaplatil krví, minula celá noc.
„Ale Iocaste. . . “ Princův hlas zněl jako tklivá píseň, když
zpěvák odloží svůj hudební nástroj a dál vypráví jen jeho vlastní
ústa. „Její ztráta byla, jako bych přišel o sama sebe. Byl jsem
náhle jiný. Byl jsem si cizí. Něco chybělo, téměř jsem se štítil
přebývat ve svém vlastním těle. Něco chybělo a neexistovalo nic,
co bych mohl udělat, co by kdokoli mohl udělat, abych byl opět
celý. Ona byla můj život a byla ještě mnohem víc. Život jsem
ztratil, přesto nedokážu najít pokoje.“
„Chceš pomstu,“ řekla elfka tiše. To chápala až příliš dobře.
Toreth k ní zvedl pohled, který doteď upíral do skomírající
ohně. „Samozřejmě, že chci pomstu. Zaplatil jsem tu nejvyšší
cenu, abych jí mohl být svědkem. Vyprosil jsem si ji na samotné
smrti. Vykonat ji však nemohu.“
Bellatrix se protáhla. „Už chápu, kam tím míříš,“ pravila.
„A odpověď je ne.“
„Chápu.“
To ji zarazilo; tak rychlé složení zbraní nečekala a ani nikdy
nezažila. Najednou nevěděla, co říci.
Princ se křivě pousmál. „Čekala jsi, že tě budu přesvědčovat? Že budu žadonit? Čekal jsem deset tisíc let. . . Dříve nebo
později přijde někdo, kdo moji pomstu vykoná.“
„Udělala bych to,“ slyšela samu sebe, jak odpovídá, „ale
nejsem tu na dovolené. Mám zde vlastní úkol, který musím vykonat.“
„I to chápu,“ odvětil mírně. „Každý máme pána, kterému
sloužíme.“
„Ty ne,“ vylétlo z ní, než se stihla zarazit.
Usmál se. „Ty jsi jen něčí služebník. Já jsem otrokem. Otrokem své vlastní přísahy.“
Bellatrix zaplavily vzpomínky.
34
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
Zlaté věže, hroutící se do prachu. Krev. Plameny. A zrada.
Výkřiky o pomoc, chroptění raněných, jekot umírajících. A strašlivé ticho, když poté opět povstali, s polámanými údy, vyhřezlými
vnitřnostmi, popelavými tvářemi a děsivou prázdnotou v mrtvých
očích.
„Každá katastrofa může být vždycky ještě o něco horší. . . “
zamumlala spíš pro sebe. Když zvedla hlavu, zjistila, že ji Toreth
pátravě pozoruje.
„Co tě potkalo?“ optal se mírným hlasem.
Zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží.“
„Mně ano.“
„Nezáleží,“ opakovala tvrdohlavě. „Minulost je minulost. Ty
jí možná nedokážeš uniknout, ale já ano.“
„Nikdo nemůže uniknout minulosti,“ prohlásil přízrak. „Pokud jsi žila, je minulost tvou součástí. Je vypálená do každé jizvy,
do každé tvé vzpomínky. Utíkat před ní je jako prchat před přílivovou vlnou na mořské dno.“
„A co když ti řeknu, že možná právě proto jsem tady? Že se
taky mstím za něčí zradu.“
„Ti druzí elfové na ostrově,“ pochopil to okamžitě Toreth.
„Co ti udělali?“
„Nejde o to, co udělali,“ zavrčela elfka. „Jde o to, kým jsou.
Oni jsou taky jenom pěšáci, jejich vůdce je daleko odsud. Ale
někde se začít musí.“
„Ale ty se nepovažuješ za pěšáka.“
Bellatrix stiskla rty. „Jsi až moc chytrý,“ odsekla. „Nejde
ani o to, za co se považuji. Ale mám tu úkol a ten vykonám.“
„O tom nepochybuji. A mé modlitby budou s tebou.“
„Tak teda děkuju,“ ušklíbla se. „Že to schvaluješ.“
Povzdechl si tak neslyšně, že si nebyla jistá, zda to nebyl
jenom krátký vzdech větru. „Neřekl jsem, že schvaluji zabíjení
rodných. Ale. . . “ Zaváhal. „Dokážu občas opustit město. Vím,
co dělají. A vím, jak jejich činy tato země trpí. Rostliny povadly,
vody zrudly jako krev, která tudy kdysi tekla. Někdy není třeba
schvalovat něčí konání, když zároveň víš, že je jen menším zlem.“
Bellatrix nevěděla, co na to říct. A tak jen obrátila hlavu ke
světlajícímu horizontu a maně pozorovala, jak se zpod něj derou
první sluneční paprsky. Toreth také otočil hlavu, ale jeho pohled
35
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
směřoval kamsi k severovýchodu, kde se z kalného rozbřesku vynořovaly kontury nějakého ostrova. Když zaostřila zrak, měla
Bellatrix pocit, že nad ním vidí kroužit matný dračí stín. Po
zádech jí přeběhl mráz. Oheň již vyhasl.
„Jejich kosti jsou vše, co po nich zbylo,“ řekl Toreth tesklivě.
„Zasloužili by si konečně klidně spočinout.“
„To jistě.“ Elfka vstala. „Děkuji za lekci historie, princi Torethe. Musím jít.“
„Jistě. Rád jsem tě poznal, i když jsi mi nedokázala pomoci.
Alespoň sis poslechla můj příběh. Budu doufat, že si z něj odneseš
něco víc, než pár vzpomínek starého blázna. Elune tě provázej.“
Stále seděl u ohniště, když odcházela. Několikrát se po něm
ohlédla, ale on stále upíral svůj pohled přes moře, kde vytrvale
kroužil černý stín.
Po několika minutách zjistila, že se dračí silueta usadila i
v její mysli. Bellatrix vztekle zaskřípěla zuby.
Deset tisíc let, u všech bohů. To se nechá rozházet příběhem starým deset tisíc let? Někdo neustále někoho zrazuje. Lidé
umírají. Města hoří. Takové věci se stávají, takový už byl svět,
v němž všichni žili.
Má královno, tvé město umírá. . .
Krátce zauvažovala, jak těžké musí být očekávat pomoc,
která nepřichází. My alespoň žádnou pomoc nečekali. Ani by nepřišla, tak rychlý a nečekaný ten útok byl.
Suchá země pod jejíma nohama se drolila. Vyschlá, šedá,
mrtvá. Elfka si představila, jak kráčí po zpráchnivělých dračích
kostech, které se pod jejíma nohama obracejí v jemný prach.
Otřásla se.
To není fér, posteskla si v duchu. Nic mu nedluží.
Možná to dlužíš sama sobě.
Bellatrix trhla hlavou a rozhlédla se. Její oči zachytily jen
jemné vlnění trávy. Seschlé a zežloutlé, jak si povšimla.
Není to fér. Má vlastní bitvy, které musí vybojovat. Nemůže
se starat ještě o cizí.
Pomáhej a i tobě se dostane pomoci, řekl jí někdo kdysi.
Bohužel zjistila, že to tak většinou nefunguje. Ačkoli. . .
Má čas. Nikdo jí neřekl, kdy se má vrátit, jak rychle má
svůj úkol splnit. A navíc. . . někde se začít musí. I kdyby to mělo
36
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Dračí jezdci
být u nepřátel někoho jiného. Možná může zbavit tenhle mizerný
ostrov dvou různých zel.
„Co z toho ale budu mít?“ zeptala se nahlas. A nemohla by
tvrdit, že ji příliš překvapilo, když se jí dostalo odpovědi.
„Uvažuj, vypočítavá elfko. Černí draci jsou nepřítelem světa.
Opravdu myslíš, že se na tvých poutích nikdy neobjeví nikdo,
kdo by tvůj čin ocenil? Možná ne více než já. . . ale pro tebe
výhodněji?
„Jsi až moc chytrý,“ prohlásila Bellatrix.
„Ale mám pravdu. A ty to víš.“
Co věděla, bylo, že hlavně potřebuje nějaký důvod, díky kterému si nebude muset připadat jako něčí spasitelka. A ten právě
dostala. Jen ji štvalo, že ho nevymyslela sama.
„Jdi k čertu.“
Usmíval se na její záda, zatímco odcházela k pobřeží. Ostrov
před nimi vyklouzl z mlh a i z tohoto břehu byla patrná strmá
stezka, vinoucí se k jeho vrcholu. Byla nedotčená lidskou nohou
už příliš dlouho. Ale princ Toreth věděl, že po dnešním dni se
do ní otisknou něčí stopy, mířící vzhůru. A modlil se z hloubi
veškeré své duše, která mu zbyla, aby stejné stopy později mířily
i dolů.
37
Nostalgia Litera II
Zuzana Komprdová: Žnec duší
Žnec duší
Zuzana Komprdová
Mnoho jsi ztratil, Temná čepeli noci
Málo jsi za to získal; teď toneš v zapomnění
Sliby tě k cíli vedly a chtivost ovládala
Co získal jsi však s tebou nikdo nesmění
Spatřil jsi sféry zmaru očima prokletýma
Se šarlatovým sluncem a oceány krve
V kostech ti duly větry dechu padlých bohů
Bys skončil zpátky tam, kde jsi začal prve
V lesích se Stíny kradly a kraj smáčely deště
Život ti sílu vzal, svojí hnilobnou snětí
Nakazil tvoje žíly, do srdce vsadil děs
Když otrokem ses stal Toho, kdo pije světy
Otcovrah zbavený cti, psanec starých hříchů
Proč ptal ses, aniž bys vyslechl odpověď?
Teď raděj’ odlož pýchu a na kolena padni
By svatá Matka Noci si vyslechla tvou zpověď
Už stydne ti krev v těle, rok běží k svému konci
Však raděj’ nežli sloužit si smrt svou rukou přivoď
A když v tvém srdci není místo pro pokání či soucit
Naplň ho nenávistí, jež nahradí ti život!
38
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád
Vzestup a pád
Jaroslav Ďásek
Existuje vůbec něco jako zlo? A pokud ano, není pouze součástí dobra, tedy jeho nedostatkem? Tyto a další otázky mě už
v minulosti vedly ke studiu temných umění.
Jmenuji se Lucius, tento zápis píšu v den svých třiatřicátých narozenin. Před dvaadvaceti lety jsem byl vzat od rodiny a
vyvolen ke studiu magických umění. Velice brzy jsem si zamiloval pocit, kdy mnou prochází moc a rozechvívá každý ždibec mého
těla, od pat až po konečky prstů, od myšlenky k magické formuli
až k uvolnění kouzla. Moc! Na světě není ničeho většího. Pošetilec namítá, že láska je nad všechnu moc světa. To proto, že on
se moci nedotkl. Nepocítil ten pocit moci, přelévající se z jedné
strany na druhou, proudící v krvi každého živého tvora.
Ovládnout ji, ovládl bych život.
Moji učitelé neměli pro mé výzkumy pochopení. Naučil jsem
se dělat to, co po mě chtějí, nic víc, nic méně. Zařadil jsem se
mezi průměrné studenty, mezi ty, kteří nemají v těle ani polovinu
moci, kterou vládnu já. Tam, mezi nimi, jsem mohl nerušen, přehlížen a podceňován pokračovat ve svém výzkumu. Dvaadvacet let
podceňování, dvaadvacet let výčitek, ústrků a ponižování. Ty ale
dnešním dnem končí. Dnes moje výzkumy dospěly do zdárného
konce a já si zasloužím svoji odměnu. Zavírám deník a vyrážím
do sklepení. V hlavě mi plují myšlenky nadcházejícího triumfu.
???
Jak snadné bylo motivovat ty malomocné, stačilo jim přislíbit
trochu moci, vyjádřit jim trochu respektu, po kterém prahnou.
Zobou mi z ruky jako kuřata, netušíc, že ten kdo je krmí není
člověkem, ale hadem, co se je chystá spolknout.
Přišli všichni včas, tak jak přislíbili. V hodovní síni zrovna
probíhá oslava jara, šest učedníků prvního stupně nebude dnes
nikdo postrádat. A zítra? Kdo ví, co bude zítra? Musím se pečlivě
připravit, nic nesmí narušit rituál. Vše musí proběhnout přesně
podle plánu.
39
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád
Přímo doprostřed sklepní místnosti jsem uhlem nakreslil
velký pentagram. V jeho vrcholech každý z učedníků načtrl další
a posadil se do něj. Já sám se postavil doprostřed.
Mladíci jsou netrpěliví, jejich oči svítí směsicí strachu, a
očekávání. Očima si vybírám nejslabšího jedince, chlapce, kterým všichni pohrdají a ustrkují ho. Zhypnotizovat ho mi nedělá
nejmenší problém.
Nemusím ani dávat rozkaz, chlapec jako první pozvedá rituální dýku a řeže si vlastní žíly. Ostatní učedníci jej váhavě napodobují. Jeden z nich vykřikl bolestí. Honem přesouvám svoji
pozornost k němu a pomalu se zavřenýma očima se napojuji na
mysl všech zúčastněných. Tiše, zazní příkaz v jejich hlavě. Celá
místnost je najednou tichá. Je slyšet jen kapky krve tříštící se
o mramorovou podlahu.
„Krev krvi, život životu, smrt smrti, život ve smrti,“ opakují tichým, stupňujícím se hlasem ústa učedníků. Brzy přijde
moje chvíle, už pomalu pociťují ztrátu vlastní krve. Ještě však
neodhalili past, ještě chvíli a bude pozdě pro všechny.
Teď.
Poslední učedník vyčerpal tolik moci, že už se nemůže postavit na odpor.
Pozvedám dýku a rychlým pohybem si ji vrážím do břicha.
Bolest je v přítomnosti takového množství magie téměř slastí.
Skoro se bojím, aby magie obsažená ve vzduchu nebyla cítit přes
tři patra, dělící nás od ostatních hodujících mágů.
Vyřknu magickou formuli a krev mi vyskočí z úst až na
podlahu.
Zřetelně vnímám pocit uvědomění v myslích učedníků. Zajímavé je, že ten, který se zdál nejslabším, to pocítil ze všech
nejdříve. Jako by se ozvalo hlasité cvak v hlavách mladých naivních mužů. Krev z jejich těla proudí na zem, ale nerozlévá se po
okolí. Zůstává v magickém diagramu pěticípé hvězdy. Pět učedníků zoufale bojuje o život. Jejich snaha je marná. Toto je daň
za slabost, za hloupost a naivitu.
Ano, vaše matka vás zrodila ve vlastní krvi, a vaše krev teď
patří mě.
Pocítil jsem úbytek sil, příliš mnoho času trávím úvahami.
Málem jsem zmeškal moment k uvolnění kouzla.
40
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád
Teď.
Potůčky krve se vydaly na cestu ke středu diagramu. Učedníci se zmítají na podlaze, nevědí, že takto jen celý rituál urychlí.
Krev rychleji opustí jejich tělo. Kdybych mohl, vyrval bych jim
z jejich těl i duše.
Ale já vlastně mohu, teď už to cítím, ta moc je ještě mnohem větší, než mi potulný prodejce svitku sliboval. Ten blázen
ani netušil, čeho se to zbavuje. Cha! Jsem tak nabitý mocí, že
začínám ztrácet zrak. Vidím už jen linie pulsující moci, chladný
mramor nevyzařující téměř žádnou moc, zato krev na podlaze
září jasným žlutooranžovým světlem.
Když pohlédnu nahoru, vidím skrze stěny zářit sedící postavy mágů na hostině.
Ještě chvíli a všechna krev učedníků bude moje, dva z nich
už leží na podlaze, kůže i tvář jsou bledé a scvrklé jako tváře
mrtvých starců.
Někde za mými zády se ozval zvuk otevírání dveří. Pcha,
určitě je to nějaký hlupák, co jde do sklepa pro víno, budu s ním
hotov dřív než stačí říct švec. Jen ještě pár sekund, než se všechna
krev přesune ke mě.
Teď.
Postavil jsem se uvnitř kruhu a otáčím se čelem ke dveřím,
u mých nohou leží těla mrtvých učedníků. Na podlaze nezůstala
ani kapka krve.
Předemnou stojí muž v dlouhém plášti a cestovatelském klobouku, ten samý muž, který mi prodal onen svitek. Ještě než
stačím cokoliv říci, muž shodí klobouk z hlavy a já se dívám do
tváře svého mistra, arcimága Williama Rexe.
„Luciusi, Luciusi, Luciusi,“ praví ke mě káravým hlasem,
který ve mě vzbuzuje touhu sevřít svoje ruce kolem jeho krku
a stisknout. Ale teď mám moc, teď už jej nemusím poslouchat,
můžu si dělat, co chci, můžu jej zničit, pokud budu chtít, nikdo
a nic mě nedokáže zastavit.
„Je mi tě líto chlapče,“ praví klidným hlasem bez emocí,
hlasem jako stvořeným pro rozkazování. Pro čarování.
Líto? Líto mě? Cha! Vždyť ten hlupák netuší, co jsem tady
dnes udělal, netuší, jakou mám moc. Netuší, co pomáhal stvořit.
41
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád
V mysli mi vyvstane první magická formule, kterou mě naučil.
Bude to jako zapálit svíci, jen bude potřeba trochu více moci.
Soustředím mysl na toto prosté kouzlo. Arcimág mávnutím
ruky kolem sebe vyčaruje zářivý štít.
Je mi k smíchu, vidím linie moci obsažené ve štítu. Kdybych
se ho snažil zničit před hodinou, moje kouzlo by nemělo sílu ani
ohřát jeho palce u nohou, síla by mi došla ještě dřív, než bych
pronikl štítem a padl bych na zem vyčerpáním.
Jenže on netuší, že můj rituál už je u konce. Nemůže tušit,
jakou teď vládnu mocí. Projdu jeho štítem, hezky pomalu se propálím k jeho chodidlům, nechám ho škemrat o pomoc a změním
ho v hořící pochodeň. Bude křičet, dlouho a hlasitě.
Uvolňuji svoji moc do kouzla, podlaha u čarodějových nohou
hoří. Zatím stojí, ale už se neusmívá.
„Hodně jsi zesílil, Luciusi, ale na mě nestačíš.“
Přestávám se ovládat, ten dědek si snad vážně myslí, že se
mi teď může smát? Uvolňuji větší množství moci než je třeba,
udělám z něj škvarek.
Moc proudí mým tělem tak, jako ještě nikdy, začíná mi být
příjemně teplo. Teď jsem došel někam k hranici svých sil před
rituálem. Nenávistně pohlížím na arcimága stojícího předemnou,
vysmívá se mi do obličeje. I přesto, že se kolem něj odehrává
hotové peklo, kameny na podlaze pukají a je jen otázkou času,
kdy začnou samovolně hořet.
Začíná mi být trochu horko, ne z venku, ale zevnitř. Moc
proudící mým tělem je ohromná. Měl bych trochu ubrat, nebo mě
spálí zaživa. Snažím se zamezit moci v jejím uvolňování. Nejde to,
k čertu! Co se to stalo?! Moc proudící skrze mě nedokáži nadále
ovládat. Uvolňuje se čím dál více a více a já ji nedokáži zastavit!
K čertu! Jakmile moje tělo opustí všechna magie, zemřu.
Pokouším se vystoupit z magického kruhu. Nejde to, síla
rituálu mě drží uvnitř.
Najednou mi to dochází, byla to past, past určená těm, kteří
touží po moci.
Arcimág na mě hledí unaveným, ale soucitným pohledem.
Je vidět, že jej souboj vyčerpává.
„Mistře?! Zachraňte mě! Já zemřu,“ volám bezradně k němu.
Oči Williama Rexe jsou chladné a bez emocí – oči čaroděje.
42
Nostalgia Litera II
Jaroslav Ďásek: Vzestup a pád
„Ano, Luciusi, ty zemřeš,“ praví hlasem postrádajícím jakoukoliv emoci. „Budiž ti útěchou, že všichni studenti naší akademie jsou teď s tebou a dívají se z hodovního sálu. Umíráš, ale
tvá smrt není zbytečná. Budeš výstrahou pro všechny ostatní, co
si chtějí zahrávat s temným uměním.“
„Já nechci umřít,“ volám. „Nechci umřít!“
Můj hlas se odráží od kamenných zdí.
William Rex za sebou zabouchl dveře od hodovní síně, ve
tváři učedníků by se krve nedořezal.
???
„Hej! Doneste mi lavor s vodou a nové boty!“
Několik učedníků se pohnulo a v mžiku obstarávají požadované věci.
Usedám k hodovnímu stolu a máčím si popálená chodidla ve
vodě. Lucius byl ještě o krapet silnější, než jsem předpokládal.
Příště by se mi takový kousek nemusel vydařit, ale ničeho nelituji. Toto by mělo na chvíli učedníky odradit od temných umění.
Luciuse je škoda, byl by z něho dobrý čaroděj. Už nemá smysl
se tím dále zaobírat, myslím, že dnes se můžu už v klidu najíst.
William Rex usedá ke stolu a přijímá číši od žáka sedícího
po jeho pravici. Přiloží ji k ústům a napije se. Najednou si v hlavě
přehraje celou situaci ještě jednou. Lesk v očích ostatních kantorů, prázdný pohled učedníka, který mu podával číši.
William Rex jakoby mimoděk sklouzne rukou do kapsy roucha. Lahvičku s protijedem ovšem nenahmátne. Někdo mu ji musel vzít, když mu přinesli lavor s vodou a nové boty.
William přelétne zkoumavým a podivně vyrovnaným pohledem tváře všech zúčastněných.
Tak nějak tuší, že dnes se na ně dívá naposledy.
Nostalgia Litera II: Vzestup a pád
Text Nostalgia a jednotliví autoři uvedení u příspěvků
Obálka Karolína Kryštofová
Sazba David Knap
Vydání Vydání první, Praha 2015
© 2015 Nostalgia.
www.pk-nostalgia.cz
Publikace Nostalgia Litera II: Vzestup a pád je zdarma ke stažení
a podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte
licenci 4.0 Mezinárodní. Licence je k dispozici na adrese
http://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/deed.cs.