Australský deník

Sedm týdnů v Austrálii. Jak slivovice cestovala do Sydney
Autor: Jiří Vanýsek
12.02. 13:05 Původní zpráva
Televizní reţisér Jiří Vanýsek se jel podívat za dcerou Zuzanou do Austrálie. Přečtěte
si první deník z jeho sedmitýdenní cesty.
Aţ do odjezdu jsem řešil problém s meruňkovicí. Pepča Stejskal ze Sydney (známý brněnský
výtvarník, knihovník a emigrant, postava z historek z Manéţí Bolka Polívky) si velice přál
slivovici a já jsem mu chtěl dát ochutnat svou vlastní pálenku, podle mého lepší neţ běţná
slivovice. Ale váhal jsem, jestli můţu porušit australský zákaz dovozu potravin. Láhev jsem
nechal stát vedle nabaleného kufru a teprve na poslední chvíli jsem se rozhodl ji přibalit, a to
přesto, ţe moje zavazadlo uţ mělo čtyři kila nad váhu.
Za chvíli jsem se ke kufru vrátil a ucítil vábivou vůni. Hrklo ve mně jak ve starých hodinách.
Půl láhve vyteklo do kufru. Dost jsem nezarazil zátku. Nevzdal jsem to, našel v separovaném
odpadu litrovou láhev z plastu a znovu ji naplnil. Skvrny na kufru cestou autobusem do Vídně
uschly, ale vnitřek voněl meruňkovicí ještě po čtyřech dnech v Canbeře.
S Korejci do Austrálie
Na letadlo do Soulu, přes který jsem do Sydney letěl, čekaly na vídeňském letišti Schwechat
tři stovky Korejců a jeden mladý opálený Evropan. Oslovil jsem ho anglicky, ale neuměl
odpovědět. Zkusil jsem to německy, avšak ani tuto řeč neovládal. Bylo mi to divné, ale pak
mě napadlo: „Nejste náhodou Čech?" Byl.
1
Jmenoval se Zdeněk, je ze Strakonic a pracuje na záchrance ve Vimperku. Dostal 14 dní
dovolené, protoţe slouţil celé minulé Vánoce, a protoţe bude slouţit i celé příští Vánoce,
dostal dalších 14 dnů. Měsíc volna hodlal strávit na Novém Zélandu a jeho hlavním cílem
bylo zaskákat si tam padákem. Ţádný padák však u sebe neměl. V ostrovní zemi znal jen
jednoho člověka, ale ten mu uţ tři měsíce neodpověděl na e-mail. Jemu to však nevadilo a tiše
louskal základní anglická slovíčka. Těsně před startem na něj přišla krize, protoţe „ještě nikdy
nevlezl do letadla bez padáku".
Zdeněk dostal sedadlo naproti letušce, která jej obsadila jen při startu a přistání, a vedle něj
bylo volno. Pozval mě k sobě, já si natáhl nohy a povečeřeli jsme. Pak jsem si vzal lexaurin a
probudil jsem se aţ nad Ţlutým mořem. Sibiř a jezero Bajkal bych stejně neviděl, protoţe
byla noc. Krásné korejské letušky stahují rolety na okénkách i za dne. Asi proto, aby se lidé
nedívali do jedenáctikilometrové hlubiny, ale na korejský akční film o soutěţi kuchařů.
Do letadla bez kontroly
Přistáli jsme v Soulu, kde jsme se se Zdeňkem rozdělili. Čekal jsem na kontrolu zavazadel,
ale čas ubíhal a nic se nedělo. Teprve deset minut před odletem se objevila baculatá
Australanka a začala kontrolou. Prvního pasaţéra probírala pět minut. Dochvilní Korejci
nevydrţeli a otevřeli vedlejší vchod. Vyuţil jsem příleţitost a následován davem Korejců
vstoupil do letadla bez kontroly. Do obstaroţního jumbo jetu mohl v té chvíli nastoupit
kdokoliv.
Nejzajímavější moment z letu do Sydney: můj soused Ind se rozzlobil na letušku, protoţe
první jídlo v nabídce byl hovězí steak a druhé a poslední byla korejská národní směs, která
krom mnoha zvláštních zelenin a chaluh obsahovala téţ hovězinu. Nezbylo mu neţ sekané
maso pečlivě z talíře vybrat. Zapil jsem další lexaurin a probudil se ráno kousek před Sydney.
Dvacetihodinový let do Austrálie mi připadl stejně zajímavý jako cesta autobusem z Brna do
Prahy.
2
Sydney: Harbour Bridge i Bay Watch
Kdyţ jsem si s dcerou Zuzkou den po příjezdu prohlíţel Sydney, vzpomněl jsem si na
Helsinky, protoţe střed města je také dost malý a kolem přístavu jsou zálivy a ostrůvky. Na
rozdíl od Finů ale vytáhli Australané své centrum do výšky, takţe při pohledu na domy je
třeba se pořádně zaklonit. Celé město leţí na ploše 100 x 100 kilometrů a má 4,6 milionu
obyvatel.
Slavný most Harbour Bridge (dostavěn 1932) hledat nemusíte, je vidět odevšud. Nad
promenádou hlavního nábřeţí hučí směrem od mostu dálnice a ţeleznice, podobně jako
magistrála u muzea. Prý budou brzy odstraněny.
Tip: Rozhodně byste měli zajít do čínské zahrady a na slavnou městskou pláţ
Bondi. Neuhranuli nás surfaři, ale pochodový výcvik místních záchranářek à
la Bay Watch. Dělalo jim problém nejen vlevo v bok, ale i čelem vzad.
Opera v Sydney, střed jiţní polokoule
Opera je úţasným bodem planety, podle mě pomyslným středem jiţní
polokoule. Stavěla se 14 let a byla dokončena v roce 1973. Při pohledu na její
tajemný tvar mě okamţitě napadlo, jak maličtí jsou naši bojovníci proti
Kaplického Národní knihovně na Letné. Opera v Sydney měla také odpůrce a
její tvůrce dánský architekt Jörn Utzon nakonec z Austrálie utekl. Stejně na
tom byla i Eiffelova věţ a Centre Pompidou v Paříţi. Naopak Antoniho
Gaudího chytří Katalánci od počátku obdivovali, přestoţe jeho stavby
vycházejí také z rostlinné a ţivočišné říše.
3
Stavba Opery se mnohonásobně prodraţila a uvnitř to vypadá jako na lepším
nádraţí. Na programu je skutečných oper málo, ale nechybí show z písniček
Burta Bacharacha. Uţivit koncertní i divadelní sál není jednoduché. Budova je
vidět nejlépe z moře, s pozadím mrakodrapů v centru města působí úchvatně.
Kdyţ jsme dojeli rychlým člunem k útesům v ústí zálivu a vystoupali na
vrchol, zmínila se Zuzka o jejich oblibě mezi sebevrahy. Hluboko pod námi se
rozbíjely vlny Pacifiku o balvany modelované po tisíciletí. V té chvíli se objevil
policista s tváři Malajce, jenţ stále něco hledal v trávě, telefonoval a kolem nás
vlála páska s nápisem CRIME STOPERS. Musím říci, ţe se mi to tam
zamlouvalo víc neţ na nuselském mostě.
Australskou zelňačku vaří Pepča Stejskal
Autor: Jiří Vanýsek
21.02. 09:00 Původní zpráva
Podivuhodnou postavu brněnské umělecké scény navštívil v Sydney reţisér Jiří
Vanýsek. U Pepči Stejskala a jeho skvělé zelňačky strávil dva dny, pak se vydal do
Canberry.
Pepča Stejskal byl pro nás díky historkám v Bolkově Manéţi australskou legendou. Jeho
výstava byla v sedmdesátých letech označena za protistátní a Pepča měl jít kvůli tomu před
soud. Utekl do Řecka a skončil v Austrálii. Z Divadla na provázku ţila tehdy v Sydney i Dáša
Bláhová a Uljana Studená.
4
Pepča je přeplněn záţitky jak papiňák. Zajímá ho jen a jen umění, sportovní stránku novin
okamţitě odhazuje. K večeři nám pustil Thelonia Monka a Charlie Minguse z padesátých let,
coţ mi vyhovovalo, ale má dcera Zuzka a Pepčova přítelkyně René asi tolik nadšeny nebyly.
Pepča zde proslul divadelními plakáty s příchutí českého humoru. Doma má unikátní sbírku
česky psaných knih - od více neţ celého Hrabala (některé tituly má třikrát) aţ po poemu o
Pavlíku Morozovovi od Ščipačeva. Přes dvacet let pracuje v Národní knihovně, kde se
pohybuje ve sbírce světových knih. Jeho blízkými přáteli byl Bohumil Hrabal a dodnes jím je
Bolek Polívka. Osobní báseň mu z Anglie poslal Ivan Blatný.
Před týdnem jsem dočetl Kunderův esej Kastrující stín svatého Garty, takţe jsem mohl s René
zasvěceně hovořit o hranicích mezi snem a realitou v Kafkově díle. Kdyţ jsem se zmínil, ţe
se s Kunderou občas vidím (dvakrát za čtyřicet let), protoţe mě učil na FAMU, stoupl jsem
v ceně. Moje akcie však poněkud poklesly, kdyţ Pepča zjistil, ţe čtu Kostolanyho Seminář o
burzovních spekulacích. Nemohl pochopit, co mě na tom můţe zajímat. Jsem nevhodně
všestranný, takţe před přáteli z umění musím tajit, ţe mě baví ekonomie i sport. Před
kamarády sportovci zase tajím, ţe mě zajímají otázky umění.
Nekonečné debaty nám zpestřovalo krabicové víno se sodou a skvělá zelňačka, kterou uvařil
sám hostitel a která den ze dne nabírala na kvalitě. Záhadou pro mne byla
Pepčova oduševnělá a krásná přítelkyně René. Bydlí odděleně, a kdyţ jsme se po půlnoci
konečně rozhodli ulehnout, vzpomněla si, ţe doma nechala rozsvíceno a musí se vrátit, aby
zhasla. Příštího dne uţ rozsvíceno nenechala a zůstala.
5
Canberra: hlavní město sestavené z vesnic
Ze Sydney je to autem do Canberry jen tři hodiny, ale rozdíl mezi oběma městy je obrovský.
Sydney vzniklo ţivelně kolem křiţovatky cest jako většina měst, zatímco Canberra byla
naplánována architekty - podobně jako Brazilia nebo Zlín. Dvě největší města Austrálie,
Sydney a Melbourne, se nemohla domluvit, které z nich bude hlavní, tak se nakonec v roce
1908 rozhodli postavit něco uprostřed.
Inspirací pro Canberru byl projekt Američana Waltera Burley Griffina. Název byl převzat
z domorodého jazyka a znamená Místo setkávání. Projíţdíte-li Canberrou, nemáte pocit, ţe
jste ve městě. Kolem sebe vidíte jen stromy, parky a pastviny. I auta v protisměru se skrývají
za mohutnou zelení. Najednou se objeví tisíce atriových domků. A opět zmizí. Město je
rozmístěno do přírody. Kdyţ se do Canberry odněkud vracíte a říkáte si s úlevou: uţ jsme
konečně doma, tak nemáte tak docela pravdu. Na městských dálnicích s kruhovými objezdy
strávíte ještě hodinu, neţ se domů skutečně dostanete. Není to město v našem pojetí, ale
systém vesniček s tisícovkami přízemních domků. Jen v malém centru u jezera je pár vyšších
budov. Parlament je pod zemí.
Bytů je v Canbeře minimum, takţe můţete si pronajmout anebo koupit jedině domek. Má
minimálně dvě koupelny, tři loţnice a dvougaráţ. Domky jsou jednouché, účelné, bez ozdob.
Věţičky, podnikatelské baroko, funkcionalismus či prvky různých národních stylů tu
nenajdete. Kaţdý domek má zahrádku, zastřešenou verandu a plynový gril. Jen lidé bohatší
musí chodit do schodů - nejvýše však do prvního patra.
Standard je stejný pro kaţdého bez ohledu na bohatství. Teplo či zima lidem fouká z větráků z
jídelny přímo na trávníček. Chcete-li vysávat, strčíte trubku do zdi a motor v garáţi se sám
zapne. Všechny dveře mají zaráţky, aby se neotloukla zeď. Nábytku moc nepotřebujete,
6
protoţe kaţdá místnost má vestavěnou skříň.
Orientační body - zohýbané traverzy
V centrech „vesniček" jsou obchody, kavárny, kluby a všechno ostatní. Vesničky nebo
chcete-li městské čtvrti jsou si podobné jak vejce vejci, takţe i po čtrnácti dnech pobytu pořád
bloudíte. Stovky kruhových objezdů a tisíce přízemních domků s ploty z dřevěných desek.
Teprve později jsem nacházel orientační body. Poţehnáním byla skulptura z ohýbaných
traverz, která zdobí jeden z nadjezdů. Pomáhala i televizní věţ. Zpočátku jsem se tomuto
způsobu města posmíval, ale později jsem se začal ptát: A proč bychom měli bydlet v domech
nad přeplněnými chodníky? Vţdyť původně jsme ţili všichni na pevné zemi, ze síně
vycházeli přímo na dvorek anebo na zahrádku. Neztratili jsme svoji přirozenost, kdyţ jsme
začali šplhat do poschodí a spát nad zemí?
Průsmykem Mrtvého koně na australský Špindl
Autor: Jiří Vanýsek
29.02. 09:00 Původní zpráva
Penzion Sněţník psán včetně háčků a čárek leţí v australském Špindlu přímo pod
vrcholem nejvyšší hory jiţního kontinentu Mount Kosciuszko. Nahoře je sice poněkud
rušno, ale jen odváţní si troufnou projít průsmykem Mrtvého koně... Leda by se na
posilněnou napili šnapsu s koněm brumby na etiketě.
7
Podél australských silnic jsou ukazatele pravděpodobnosti poţáru. Ta byla počátkem léta na
druhém nejniţším stupni, ale prvních během dvou týdnů se na nebi téměř neobjevil mráček.
Ve Snow Mountains jsme projíţděli stovkami kilometrů spálených lesů. Z blahovičníků zbyly
jen holé kmeny a větve.
Lesy jsou zde jen přírodní, nikdo je nevysazuje a téměř nikdo nevyuţívá, a proto si tím
Australané hlavu nelámou. Některé stromy oţívají a začínají se zelenat. Příroda - nebo ţe by
Bůh? - to zařídila tak, ţe semena si vytvořila odolnost vůči spálení. Opatřením proti poţárům
mohou být lesní průseky, ale bylo by jich na těţko dostupných místech potřeba tolik, ţe se tím
nikdo nezabývá. Důkazem jsou sjezdovky v Thredbo, které uchránily lanovky a vleky před
zničením.
Náš Sněţník na střeše Austrálie
„Australský „Špindl" zaloţil v roce 1955 někdejší mistr Československa Antonín Šponar a
jeden z nejstarších penzionů se jmenuje Sněţník, i s háčky a čárkou. Na náhorní plošině nad
střediskem je nejvyšší hora jiţního kontinentu Mount Kosciuszko (2229 m.n.m.). Pojmenoval
ji polský geograf hrabě Paul Strzelecki v roce 1840 po slavném polním maršálkovi.
Z průsmyku Charlotte jezdí na vrchol postarší Australanky na kole a jen na poslední dva
kilometry je musí odloţit, protoţe davy „horolezců" jsou tak husté, ţe by mohly někoho
přejet.
Na nejvyšším australském vrcholku je hromada kamení a na ní malý obelisk. Na
balvanech sedí lidé všech národností a svačí. Ozvalo se i známé: „Jé, vy jste Češi?"
8
Impozantní byla mladá australská dvojice, která si na vrchol vyšlápla s dvěma malými dětmi maličké nesli v batohu, větší vezli v kočárku. Nasadili vysoké tempo a brzy nám zmizeli
za obzorem. Dohonili jsme je jen díky tomu, ţe mladá paní musela kojit. Náš pochod po
hřebenech při plném slunci trval sedm hodin a na druhý den jsme se vydali opět do Thredbo
na kolech.
Průsmyk Mrtvého koně
Moje dcera Zuzka mi chtěla ukázat sjezdovky, kde tři roky učila. Vyjel jsem strmou cestu
jako první, ale ostrý vzduch mě začal píchat v plicích. Při výletech na kole jsem zjistil, ţe na
počátku se skoro vţdycky jede do kopce, protoţe výchozí bod leţí v dolíku. Pro mne by byl
příjemnější opak, protoţe odpoledne bývám tak unavený, ţe uţ mi kopce nevadí. Po výjezdu
na Dead Horse Gap (průsmyk Mrtvého koně) se naplnilo latinské přísloví nomen omen.
Díky padesáti stupňovému teplíčku na asfaltu jsem měl k mrtvole blízko. Musel jsem se
posadit pod přírodopisnou tabuli, jedině tam byl stín. I voda v horských potocích byla teplá.
Zvláštní kapitolou australské přírody jsou mouchy. Aussies kvůli nim nosí čepice se síťkami,
takţe vypadají jako včelaři. Při chůzi a při jízdě na kole se jich na vás usazuje tolik, ţe
postupně ztratíte chuť je odhánět. Připadal jsem si jak habešské dítě, které boj s mouchami
vzdalo hned po narození. Vţdyť přece neškodí! Na červené látce batohu se jich usadilo tolik,
ţe zčernala. Mám podezření, ţe se jednalo o mouchy inteligentní - chtěly se dát bez námahy
dopravit do vyšších poloh. Létání v řídkém vzduchu je namáhavé. Sem tam se objeví i ovádi,
kteří však zásadně koušou jen přes ponoţky nebo přes triko. Naše pokoţka se jim hnusí.
Výchozím bodem do Snow Mountains je městečko Jindabyne, které leţí u velké zpola
vyschlé přehrady. Původní osada leţí na dně jezera, které bylo napuštěno v roce 1960. Dnes je
proslavená natolik, ţe podle ní nazval reţisér Ray Lawrence jeden z nejúspěšnějších
australských filmů - Jindabyne (2005). Napínavý příběh vyuţívá jezero i okolní divokou
přírodu. Ukazatel v Canbeře hlásá, ţe celková úroveň vody v přehradách je 48%, coţ je
pokyn, ţe se má šetřit.
9
U vody je camping, v němţ si Aussies rozestavěli obytné vozy a pospolu v nich trávili letní
vánoční prázdniny. Všichni mají silné terénní dţípy, slabší a méně prostorné vozy uvidíte na
silnicích jen zřídka. Důvod pochopíte hned, jakmile vjedete na vedlejší silnici, která má
prašný povrch. Auto začne poskakovat a musíte sníţit rychlost na padesát. Menší auto by se
rozpadlo a v prestiţním sporťáku byste si zničili záda. Na silnicích všichni dodrţují rychlost a
s blázny, kteří jezdí u nás po D1 sto sedmdesát a víc, se zde nesetkáte. Nikdo nespěchá a
nikdo nepředjíţdí.
Brumby, tyrolská kořalka
Cestou do Thredbo nemůţete minout pravou australskou pálenici zvanou Distillery
Wildbrumby. Brumby je australský divoký kůň, jenţ se stal jedním z národních symbolů.
Mají ho ve znaku sportovní kluby, spolky, je na tričkách, na reklamách a zdálo se mi, ţe i
moji noví známí říkají svému ročnímu chlapečkovi: „Brumbyyyy!" Později jsem zjistil, ţe se
jmenuje Brody a mně to znělo jinak.
Dalšími symboly pálenky jsou: klokan, ptakopysk, vombat, koala, krokodýl a moţná i
smrtelně jedovatý pavouk s červenou čárkou na hřbetě. Pálenici si zařídil australsko-rakouský
pár, který navázal na umění tyrolského dědečka. Původně zde učili lyţování a na stará kolena
si našli nové řemeslo. Dříve pálili jen pro sebe a pro kamarády, dnes stojí jejich destilary při
hlavní silnici a jen málokterý turista se tam nezastaví. Většina kořalek je však na naše poměry
slabá a příliš sladká.
Sedmdesát kilometrů blahovičníků
Na sever od Thredbo jsem poznal, co je to australský prostor. K dalšímu městečku jsme
10
projeli sedmdesát kilometrů lesy z blahovičníků beze stopy po člověku. Pak jsme zjistili, ţe
nejde o městečko, ale jen o pár domů. Doma tomu říkáme osada. V kopcích je několik farem,
které nevidíte, potkáváte jen stáda dobytka nebo ovcí.
Po další stovce kilometrů lesů (opět převáţně spálených) najdete další městečko, které není jde o bývalou zlatokopeckou osadu. Jedinými stopami civilizace jsou přehradní jezera tvořící
systém, na který jsou Australané pyšní. Pumpuje vodu z východní strany hor na západní s
takovým úspěchem, ţe tím vyrobí nejen dost elektřiny, ale taky zavlaţí vyschlá pole.
Provoz elektrárny Murray zahájila v šedesátých letech královna Alţběta, kterou kvůli tomu
přivezli aţ do této pustiny. Desítky kilometrů tunelů a obrovských potrubí sají vodu
samospádem - asi jako kdyţ stáčíte víno z demiţonu do láhve postavené na zemi (pokud jsem
správně pochopil). Jen ho na počátku musíte trochu nacucnout.
Pebbly Beach: znudění klokani a návrat cudných plavek
Autor: Jiří Vanýsek
10.03. 13:28 Původní zpráva
Dopravní značky Pozor na klokany! s obrázkem jsou nejen v horách, ale dokonce i
uprostřed Canberry. V celé Austrálii je jich prý dvanáct milionů. Sráţka
s devadesátikilovým zvířetem je nebezpečná pro obě strany. Dceři Zuzce se věčně pletou
pod kola, ale teď jsme nepotkali ani jednoho. Aţ na pár mrtvých klokanů, které Aussies
nechávají leţet u silnice jako potravu pro zvěř a ptáky. Hezky to nevypadá.
Ţivé jsme našli aţ u Pacifiku v rezervaci Pebbly Beach. Nechali se od nás nakrmit i pohladit.
11
Vypadali trochu jak velké mechanické hračky pro turisty. Skákat se jim nechtělo, jen seděli a
koukali. Papoušci přecpaní od návštěvníků netečně zírali na desítky rukou s pamlsky
zvednutými aţ pod zobák. Pak znechuceně odletěli do korun stromů.
Kdyţ jsme po návratu z cest vyjeli v podvečer na kolech do lesa nad Canberrou, uţasli jsme.
V zapadajícím slunci se pohybovala celá stáda malých i velkých dvoumetrových klokanů. Při
sjezdech nás pětimetrovými skoky „předjíţděli" a nebylo snadné se jim vyhnout. Hledali jsme
je po celém Novém Jiţním Walesu a oni byli za domem.
Australské vlny vyrábějí salta za vás
Doma mě všichni varovali před ţraloky. Ve skutečnosti se tu hodně lidí utopí kvůli spodním
proudům, další jsou smeteni vlnou ze skály a jen mizivé procento je napadeno ţraloky.
Mě osobně překvapilo, ţe jsem v kaţdé vlně udělal dvojité salto, coţ normálně neumím.
Plavat se dalo jen bazénech, které si Australané postavili v pobřeţních skalách.
Balvany spojili betonovými zídkami, přes které se převalují vlny z oceánu a zásobují „bazén"
čerstvou vodou. Koupete se v moři, jste odděleni od ţraloků, a přitom se přes vás přelije i
nějaká ta vlna. Zaplavat si můţete i v lagunách při ústí řek, kde bývají mělčiny. Ale pozor na
odliv! Proud vás popadne a nemilosrdně vtáhne do oceánu (trochu přeháním).
Ţraloci neradi černou
Pláţe jsou nekonečné, bez lehátek a slunečníků, ţádné stánky. Nikde se neplatí. Často potkáte
na sedmikilometrové pláţi jen dva tři rybáře.
12
„Fishing" je národní vášní. Kvůli závodům v rybolovu jsou v přístavech obecní váhy na ryby.
Mají tam i jeřáb, protoţe třistakilová ryba se špatně nosí. Mycí boxy tu mají nejenom na auta,
ale i na čluny. Slunce pálí jak pominuté. Je-li zamračeno a náhle se vyjasní, máte dojem, ţe
vás někdo „obrovskó siló" tlačí do pisku.
Mezi dvěma vlajkami je pláţ střeţena „lifeguardy", ale můţete si jít, kam chcete. Surfaři jsou
i v největším vedru v neoprénech, protoţe v sedmnáctistupňové vodě a prudkém větru by se
za chvíli klepali. Druhým důvodem je prý nechuť ţraloků vůči černé barvě.
Lidé se koupou v tričku a v kalhotách aţ po kolena. Děti nosí kloboučky nebo čepice
s postranicemi. Jiné děti jsou na pláţi jen v plavečkách. Cancer Council Australia hlásá na
cedulkách a ve spotech, jak se máme před sluncem chránit.
Steak je hotový, kdyţ je spálený
Na parkovištích, koupalištích a jiných veřejných místech jsou veřejné grily, na nichţ si
můţete upéct maso. Barbeque je další národní vášní Australanů. Na vegetariány zde hledí
útrpně. Steak pokládají za upečený teprve tehdy, je-li černý. My říkáme, ţe je spálený, oni
říkají, ţe je hotový. I plátky brambor musejí být černé. Rakovina zaţívacího ústrojí je tu druhá
nejrozšířenější. Děti pojídají dehet a Cancer Council Australia mlčí.
13
Kromě opálených štíhlých hochů potkáte na pláţi potkáte řadu lidí kulovitého tvaru. Manţelé
bývají oba buď štíhli, nebo přes sto padesát kilo. Solidarita je zde v tomto směru výjimečná.
Pravý Australan si dá k večeři steak a k tomu jako přílohu tři klobásky. Brambory, rýţe či
saláty je nezajímají. Na krekry nabírají hrudky tučných sýrů, k snídani vajíčka se slaninou, ke
všemu chipsy. V televizi běţí řada pořadů a spotů o hubnutí. V posilovně přijímají otylé ve
zvláštní komůrce, kde jim proměřují tuk. Cvičí tam nejen svalovci, ale i tlusťoši, matky s
dětmi a postiţení na vozíku.
Polykání angličtiny
Ještě k tématu jídlo - uţ v Sydney mě zaujala největší jídelna se samoobsluhou, jakou jsem
kdy viděl. Stovky stolů na dně obrovského atria jsou obklopeny pulty s jídly celého světa - od
thajských, přes japonské, vietnamské, turecké, řecké, italské aţ k americkým řetězcovým a
dalším. Český jsem nenašel - a ani nehledal.
Potvrzuje to můj dojem, ţe ze tří obyvatel Sydney pocházejí dva z Asie. V jedné pokladně
sedí Ind s plnovousem a turbanem na hlavě, ve druhé ţena zahalená muslimským šátkem.
Ghetta menšin tu nejsou. Asiaté mluví dobře anglicky a často je jim rozumět lépe neţ
Australanům, kteří svou mateřštinu dost polykají. Asi jim hodně chutná.
Aboriginci: sudetští Němci Austrálie
Autor: Jiří Vanýsek
23.03. 08:00 Původní zpráva
14
Co Aussies mají a my ne? Hlídací lamy, spoustu místa, morální dluh vůči Aborigincům a
hrdost na hrdiny.
Kdyţ mi Anne (případná tchýně mé dcery) nabídla moţnost navštívit australskou farmu, rád
jsem souhlasil. Zaloţila ji rodina, která se rozhodla odejít z Canberry do buše.
Jeli jsme přes hodinu po dálnici, pak po silnici, pak po prašné cestě. Kaţdý pozemek je
oplocen drátem kvůli dobytku. V Austrálii ţijí všechny krávy pod širým nebem, takţe tu
přicházejí o krásné budovy kravínů.
Od brány zamčené kvůli koňské chřipce není dům na návrší vidět, jedeme k němu ještě
kilometr. Nejbliţší sousedé bydlí o pět kilometrů dál. Pod domem se pasou koně, stádo ovcí a
kráva, která se na farmu dostala omylem. Protoţe ve svém okolí ţádnou jinou krávu nikdy
neviděla, myslí si, ţe je také ovce.
Stádo nehlídají psi, ale tři lamy, které zahánějí lišky. Aussies mají problémy s mnoţením
zvířat, která tu dříve neţila. Kapři, srnky, králíci a lišky osídlili během dvaceti let téměř celý
kontinent. K lamám můţe jen farmářka Barbara, na ostatní lidi vztekle plivají. Krouţícího
orla však zahnat neumějí. Ten se prý občas pokouší uchopit do pařátů jehně, vynést ho do
výšky a pustit na zem. A pak ho roztrhat.
Během oběda vyskočila Barbara s oběma dětmi dvakrát od jídla, aby křičením a máváním orla
zahnali. Zastřelit ho nesmí ani tady. Manţel Trevor zůstal a klidně dál s námi konverzoval.
Denně jezdí do hodinu a půl vzdálené Canberry, kde dělá účetního, zatímco se Barbara stará o
farmu.
Hlavní obţivou je pro ně kvalitní vlna, která prý ovcím usnadňuje ţivot na slunci. Je to dobrá
izolace. Já osobně bych podobný koţich na australském slunci nenosil a příchod střihačů bych
15
vítal jako spásu. O něco horší je pro ovce prodej na maso. K tomu Barbara alibisticky dodává,
ţe ještě nikdy ţádnou ovečku nezabili.
Pruh na dálnici
Od našich končin se Austrálie liší hlavně tím, ţe je tady všude dost místa. Kdyţ se u nás staví
dálnice, je třeba pět let dopředu jednat o pozemcích a sem tam někomu zbourají dům. Tady
patří většina půdy státu, takţe dělící pruh na dálnici bývá i padesát metrů široký. Auta
v protisměru se ztrácejí mezi stromy. Půda leţí ladem a čeká na vyuţití. Většinu plochy
hlavního města tvoří parky a lesy. Mezi moderními budovami ministerstev, Nejvyšším
soudem, Národní galerií a knihovnou jsou lesoparky. Střed města tvoří umělé jezero Griffin,
po kterém se prohánějí plachetnice i veslaři.
Původní parlament z počátku století byl postaven roku 1901 podle anglického vzoru a obě
sněmovny jsou kopiemi britských komor. Dnes slouţí jako muzeum, protoţe pár set metrů
nad ním stojí od roku 1988 parlament mnohokrát větší.
Aby z Canberry moc nevyčníval, umístil ho italsko-americký architekt Aldo Giurgola z velké
části pod zem. Vidět je jen stometrový jehlan s národní vlajkou.
V podzemí jsou bezplatné garáţe pro turisty, kteří si s úctou prohlíţejí rozlehlé sály, portréty
guvernérů a poněkud přikrášlenou sochu královny. Monumentalita dvacetimetrových sloupů a
„supervysokých" stropů trochu připomíná Kreml. Všude jsou svalnatí stráţci, kteří celý den
nic nedělají, jen koukají, jestli netropíte nějakou neplechu.
16
Aboriginci před parlamentem
Mezi vodotrysky pod starým parlamentem probleskují barvy asi deseti omšelých turistických
stanů.
Z ohniště uprostřed dokonale střiţeného anglického trávníčku stoupá dým. Nad ním se třepetá
aboriginská vlajka s ţlutým terčem na černočerveném poli. Tabulky mířící k parlamentu nám
oznamují: „Tato vláda je ilegální!"
Dozvídáme se, ţe skupina původních obyvatel se tu trvale utábořila a úmyslně kazí
dokonalost parku pod vládní budovou. Nikdo se nad tím nepozastavuje, nikdo je nevyhazuje.
Aboriginci jsou podobným problémem pro Austrálii jako pro nás odsun sudetských Němců.
Dřívější koncepty násilné asimilace byly opuštěny a Austrálie poctivě hledá novou cestu.
Památné kameny s aboriginskými znaky, mluvící dřevěné sloupy, výstavy původního umění,
původní názvy, suvenýry skoro na kaţdém kroku připomínají, komu tato země původně
patřila.
Kdyţ se letos 11.února předseda vlády Aborigincům za bolest, utrpení a souţení ztracených
generací, jejich potomků a rodin omluvil, seděla u televizorů celá Austrálie a mnozí plakali.
Národ bojujících dobrovolníků
Teprve v Canbeře jsem si uvědomil, ţe Australané bojovali skoro v kaţdé válce. V první
světové umírali u Dardanel a na Sommě, ve druhé jako letci v Anglii, pěšáci u Tobruku, a pak
ještě v Palestině a v Tichomoří proti Japoncům. Vţdy nesmírně daleko od vlasti. Jednotky
ANZAC (Australian and New Zealand Army Corps) byly postaveny z dobrovolníků po
17
vypuknutí první světové války v roce 1914. V tehdy pětimilionové Austrálii se dobrovolně
přihlásilo 330 tisíc muţů. Šedesát tisíc jich bylo zabito a 166 tisíc zraněno. Osm tisíc jich
padlo u tureckého Gallipoli a dalších zhruba 30 tisíc ve Francii u Villers Bretonneux a Mont
St. Quentin.
Před první válkou si koupili v Anglii ponorku. Sotva s ní dopluli do Sydney, hned se vydali
zpět k Dardanelám. Tam propluli minovým polem aţ k Bosporu, kde se potopili. Námořníci
vyplavali na povrch a další léta strávili v zajetí (pokud jsem správně rozuměl průvodci
Billovi).
Australané bojovali v Koreji, jedenáct let ve Vietnamu, v Iráku, v Somálsku. Nikdy však
neválčili na svém území. Jen jednou jim Japonci bombardovali Darwin. Malá japonská
ponorka se pokusila napadnout přístav v Sydney a přitom se potopila. Dodnes ji hledají.
To všechno připomíná War Memorial Museum s původními letadly, a dokonce i tanky z první
světové války. Je tam i skutečná japonská ponorka, originály německých raket V1 a V2 a
sovětská stíhačka MIG 15 v ţivotní velikosti.
S nesmírnou úctou si Aussies prohlíţejí medaile svých padlých hrdinů. Budova je grandiózní.
Široký bulvár Anzac Parade mířící k jehlanu parlamentu s australskou vlajkou na vrcholu je
určený pro národní svátky. Opět to trochu připomíná monumentální stavby v Sovětském
svazu. Pod Memorialem je malý památníček věnovaný Turkům, které u Dardanel pobili.
Velel jim první prezident Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který hrdinství Australanů rovněţ
ocenil.
Pyšní na padlé za svobodu
Můj přítel Bill dělá v památníku průvodce jako svoje hobby. S medovým úsměvem mi
18
vyprávěl hrůzostrašné historky o tom, jak Japonci vraţdili zdravotní sestry, které na člunu
prchaly ze Singapuru, jaká zranění měla ta jediná z nich, která přeţila, kdyţ hrála mrtvou, a
kolik průstřelů, sečných a bodných ran utrţil od Japonců jeho dosud ţivý bratr.
Bill je pyšný na to, kolik Australanů v boji za svobodu zemřelo a na jejich medaile hledí
s velkou hrdostí. Mně připadalo nepochopitelné, proč se lidé, kteří se vůbec neznali, tak
nesmyslně zabíjeli. Moţná proto nám schází nejen podobné muzeum, ale i podobné pocity.
Austrálie na hlavu postavená
Autor: Jiří Vanýsek
30.03. 08:00 Původní zpráva
Vpravo je vlevo, náš den je noc, naše zima je léto a i volant mají opačně. Jak se řídí u
protinoţců, si přečtěte v posledním díle Australských deníků televizního reţiséra Jiřího
Vanýska.
Nehody se cestovatelům přiházejí. Britský mořeplavec James Cook doplul v druhé polovině
osmnáctého století do Austrálie třikrát, proplul jako první mezi ostrovy Nového Zélandu,
objevil Hawai, kde se několik let poté dostal do konfliktu s domorodci a při pokusu zajmout
jejich náčelníka byl 14. února 1779 v zátoce Kealakekua zabit. Já na nehody tak dlouho čekat
nemusel.
Kdyţ volant zmizí
Auto řídím čtyřicet let, ale v Austrálii jsem se opět stal začátečníkem. Ačkoli jsem jezdil
vlevo uţ měsíc, při kaţdém nasednutí do vozu jsem se divil, proč nemám volant. Kdyţ
odněkud vyjelo auto a zařadilo se vlevo, hrklo ve mě, ţe se srazíme. Jako chodec jsem
se díval doleva, jestli něco nejede, a nechápal, proč se na mě zprava řítí autobus. Za jízdy
jsem se stále tlačil doleva, levými koly škrtal o obrubník a dcera šílela. Před pár léty jsem ji
taktně a tolerantně učil řídit a teď ona učila mě. Taktní a tolerantní mi to nepřipadalo, ale to
stejné si moţná myslela i ona.
19
Automatická převodovka pohání auto vpřed, i kdyţ stojím. Abych zastavil úplně, musím
zabrzdit. Kdyţ jsem poprvé couval z garáţe, zabrzdit jsem zapomněl a neţ jsem na páce našel
pohon vpřed, auto nacouvalo do sousedova Nissana. Kdyţ jsem konečně vyrazil vpřed,
zahlédl jsem ve zrcátku v červených dveřích šedou prohlubeň. Hrůza mě obestřela, kdyţ jsem
si představil, co tomu řekne Zuzanka.
Její nárazník to naštěstí vydrţel a kdyţ jsem z něj zakoupenou pastou odstranil nános základní
barvy sousedových dveří, byl bez poskvrny. Při odvozu z práce mě pochválila, jak uţ dobře
řídím. Netušila, chudák, co ji čeká. U domu jsem pokradmu pohlédl k sousedovi a zjistil, ţe
rána ve dveřích není snem, ale skutečností. Přiznal jsem vinu, dcera zrudla a začala se zlobit.
Odběhla ke svému vozu, a kdyţ nic nenašla, začala mě přesvědčovat, ţe jsem souseda
nenaboural. Prohlédla si sousedovy rozbité dveře, svůj nepoškozený nárazník a nemohla
uvěřit. „Seš si jistej, ţe jsi opravdu to auto naboural?!" Doma bych takovému nátlaku moţná
podlehl, ale v Austrálii jsem se snaţil co nejlépe reprezentovat naši republiku. Trval jsem na
svém a čest naší vlasti mě stála 600 dolarů.
Ztraceno v Sydney
Dostal jsem pravé australské šortky. Jsou aţ po kolena a na stehnech mají zapínací kapsy. Ţe
jsou boční kapsy právě proto malé, jsem zjistil, aţ kdyţ mi po vystoupení z autobusu chyběl
mobil. Kdyţ jsem se při natáčení z autobusu přikrčil, telefon vyklouzl z kapsy. Stál jsem na
pěší zóně v centru Sydney a čtyřistasedmdesátka zmizela mezi mnoha jinými autobusy. Za
deset minut jsem měl schůzku v knihovně a neměl jsem, jak ji odvolat.
Dcera bude mít o důvod víc pokládat mě za starého zmateného muţe. Ne, nikdy! zavelel jsem
sám sobě a vzpomněl si antistresové postupy z dlouholeté televizní praxe. Zapomeň na emoce
a probírej v klidu všechno, co můţeš podniknout.
20
Na autobusovém lístku bylo telefonní číslo pro zájemce o práci řidiče. Bylo tam i dvě jiná
čísla - patrně řidiče a vozu. Konečná byla u Opery, ale nevěděl jsem, ani jak je to daleko, ani
jak dlouho tam autobus stojí. Minout ho mezi zastávkami jsem nechtěl. Čekal jsem u
zastávky, aţ pojede zpátky, a vzpomínal na řidičův vyholený obličej. Desítky autobusů
najíţděly ke třem zastávkám a kaţdý stavěl jinde. Některé profičely bez zastavení. Bál jsem
se, ţe ten můj objíţdí střed města jinudy podobně jako vlaky v Melbourne. Tam se nám zdálo,
ţe vlak jede opačným směrem, a na první zastávce jsme vyskočili. Vlak jel správně a na další
jsme čekali hodinu.
Přijely dvě čtyřistasedmdesátky a oba řidiči měli vousy. Uţ v autobuse jsem cítil potřebu a
situace se zhoršovala. Můj řidič nejel a já se obával, ţe přijede ve chvíli, kdy budu stát nad
pisoárem. Pomalu jsem se smiřoval, ţe zavlaţím temný kout u vchodu do jedné z světových
bank. Povaţoval jsem to za menší potupu, neţ se vrátit bez mobilu. Vtom se přiřítila
čtyřistasedmdesátka a v ní můj řidič. Vysypal jsem na něj nebývalou angličtinou svůj problém
a pak hned oslovil lidi v autobuse.
Kupodivu mi porozuměli a začali šmátrat pod sedadly. Pak jedna ţena zdvihla můj mobil a já
zařval "whoopee!" jak jsem to slýchal v amerických filmech. Vypadl jsem z busu, dveře
zasyčely a já byl šťastný, ţe pořád ještě nejsem tím starým zmateným muţem.
Nepřijdeš k volbám, dostaneš pokutu
Měli jsme odjet a já poprosil zetě Andrewa, abych mohl horkou kávu dopít v autě z cestovní
láhve s trubičkou. Souhlasil a navrhl, abych si sedadlo posunul dozadu. Láhev vyletěla
21
z drţáku, víčko upadlo a horká káva zalila automatickou převodovku. A tak šlo dál. Peníze z
bankomatu nevypadly a nikdo nevěděl proč. Australian Open jsem si nenatočil, protoţe jsem
zapomněl doma baterii. Plavky se nenašly, přestoţe jsou někde doma a my nevíme kde. Za
pár let se najdou.
Andrewovi se za celou dobu nestalo nic. S výjimkou pokuty za to, ţe nepřišel ke
komunálním volbám. Nemohl, protoţe pracoval čtyři měsíce ve Švýcarsku. Účast je při
volbách povinná, měl volit na ambasádě. Pokud nezaplatí do tří dnů, vezmou mu řidičák.
Přísnost je tu veliká. Kamery na silnicích měří rychlost a kus před nimi je vţdy cedule: Pozor
- měření rychlosti kamerou. Rychlost si nikdo nedovolí překročit ani v místech, kde cedulka
není. Kdyţ jdete na Australian open v hale na záchod, pokaţdé vás zkontrolují znovu, bez
lístku neproklouzne do haly ani myš. V muzeu se na mě v kaţdém rohu obrátil informátor
s dotazem, zde něco nepotřebuji.
Vlevo je vpravo
Kdyţ si chci na letišti vyfotit sportovní letadla, přikradu se k plotu a rychle ostřím. Vtom za
mnou zastaví auto a dva muţi v oranţových vestách si to namíří rovnou ke mně. Rychle
schovám foťák, ale chlapi jdou jen cosi natírat. Zastydím se, protoţe vím, ţe letiště se tady
fotit smí.
Já se v mládí jsem se naučil, ţe za to je kriminál a tenhle reflex mám dodnes. V zemi, kde
naše vpravo je vlevo, kde náš den je noc, kde naše zima je léto a kde se voda ve výlevce točí
naopak, si říkám: Proč ne? A přesvědčuji sám sebe, ţe je to zajímavé, kdyţ je všechno
naopak! Ale reflexy mi zůstávají.
Cestou k letišti jsme jeli podél nádherně zaloţených vinic. Ale pořád mi na nich něco vadilo.
Pak jsem si jejich polohu ověřil na mapě.
22
„Je to nádhera," řekl jsem Zuzce, „ale není divný, ţe si je vysadili na severním svahu?" Její
tvář zazářila vítězným úsměvem: „Není, tatínku. Protoţe tady v Austrálii je sever to, co u nás
jih. To sis nevšiml, ţe sjezdovky v Thredbo jsou na jiţním svahu, protoţe tam skoro nikdy
nesvítí slunce?" Opět jsem byl za hlupáka. I dcera je tu tatínkem a tatínek dítětem.
Jestli se slunce v Austrálii otáčí zleva doprava anebo naopak - to uţ jsem se zeptat neodváţil.
A tak to nevím dodnes.
23