docIva Jaklová
download 
Stížnost Transkript
Iva Jaklová
OBSAH editorial ......................................................................................................................................3 rozhovor Petr Patočka: DUŠE ZAHRADY ANEB MEZI BŘEHEM ŽEN A BŘEHEM MUŽŮ ......5 Rozhovor s předsedkyní ČSAP Janou Vaškovou provázení umíráním Jana Bryjová: MAMKA ..........................................................................................................15 kazuistika Drahomír Balaštík: POZDNÍ RECIDIVA SEPARAČNÍ ÚZKOSTNÉ PORUCHY V DĚTSTVÍ, JEJÍ VÝVOJ A PSYCHOSOMATICKÁ ARCHETYPICKÁ TRANSFORMACE .............................................20 reportáž Iva Jaklová: NÁVŠTĚVA V BOLLINGENU ......................................................................30 archetyp a astrologie Věra Šimonová: NEBEZPEČNÁ KRÁSA - Několik postřehů k astrologické Venuši ..........36 archetyp a astrologie Iva Jaklová: KAŽDODENNÍ MYTÍ JAKO RITUÁL ........................................................42 Volný překlad článku Thomase Moora publikovaném v Parabola Magazine Summer 2009 The Bathroom Ritual fórum Literární kavárna (Ludvík Běťák) ............................................................................................44 Diskuse (Iva Jaklová) ...............................................................................................................46 Reverberace (Ervin Široký) .....................................................................................................47 BULLETIN ČSAP - Informace o dění ve Společnosti Maria Schoemaker-Brožová, Petr Patočka: SOUKROMÁ NÁVŠTĚVA ČESKA PANÍ 29. – 31. září 2013 v Praze a Brně HELGY KOPECKY NA POZVÁNÍ ČSAP...50 veřejný zápis z letošní výjezdní schůze předsednictva ČSAP ............................................52 Výjezdní schůze se konala 13. - 15. září 2013 v Karasíně XIX. konference IAAP 18. – 23. srpna 20013 v Kodani Petr Patočka: Sedm dní v Kodani ............................................................................................61 Maria Schoemaker-Brožová: Konference IAAP – shrnutí ......................................................64 fotodokumentace účastníků konference ...................................................................................67 Jiří Plocek: MOST MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM Rob Preece: O POVAZE MYSLI A ENERGETICKÉM TĚLE .......................................74 Seminář pořádaný ČSAP 18. června 2013 v Brně Barry Miller: THE CHEATING HEART .............................................................................81 Přednáška z víkendového semináře ČSAP pořádaného 1. – 3. února 2013 v Praze MEZI BŘEHY 4 MEZI BŘEHY komunitní časopis české analytické psychologie vychází pod záštitou ČSAP – České společnosti pro analytickou psychologii (jungovskou psychoterapii) číslo 4 Uzávěrka: 30. října 2013 Adresa pro veškerý kontakt: mezibrehy @seznam.cz Šéfredaktor: Ervin Široký Redakční radu dále tvoří: Ludvík Běťák Z. Horňáková Petr Patočka Jazyková redakce: Iva Jaklová T.Malatincová editorial Macecha, a zároveň královna hradu, ve kterém Sněhurka žila, každý den stála před svým kouzelným zrcadlem a ptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy jste ze všech nejkrásnější.“ A královna byla spokojená. Ne, ne, to není ono. To je jiný příběh. Na obrázku na obálce není zámek z žádné pohádky. To mezi břehy curyšského jezera zaměřil neznámý fotograf svůj aparát na stavbu, která ale je vpravdě mnoha mýty opředená. Je však skutečná. Postavil si ji Carl Gustav Jung a všichni ji toužíme navštívit. Některým z nás se povedlo dostat se (se svolením současných majitelů) až na její pozemek k samotným zdem. Nemnoho proniklo dovnitř. Takovým šťastlivcem je Iva Jaklová, která tam letos byla: prožívala, fotila – a s námi se o vše podělila. A tak bylo nebylo, na břehu curyšského jezera… - čtěte článek Návštěva v Bollingenu. Bollingenská věž je zmíněná i v rozhovoru tohoto čísla - s Petrem Patočkou se dostaneme mezi břehy pracovního a soukromého života předsedkyně ČSAP Jany Vaškové. Jana Bryjová váhala, zda může svou citlivou osobní zpověď zveřejnit. Jsem si jistý, že její povídání může být hlubokou inspirací a důležitou pomocí každému z nás v těžkých chvílích, kdy nás z bytí vezdejšího navždy opouštějí naši blízcí. A právě to nakonec rozhodlo, že Jana s publikováním souhlasila. Její sdělení si nenechte ujít. Kazuistiky jsou cenným svědectvím praxe analytické psychologie. Je to právě naše odborná „konfese“, která nelpí na dogmatu a doktrínách a je otevřená inspiraci jiných směrů a jejich propojování. Víme, že přístup každého psychoterapeuta je determinován jeho osobnostním ukotvením. Kazuistika v tomto čísle je zcela odlišná od kazuistiky čísla předchozího. Proces je sledován jakoby z jiného břehu, odlišný je slovník a nejspíš i cíle, které autor svým textem sleduje. Pozoruhodný příběh a zajímavý proces léčby sleduje Drahomír Balaštík. Venuši jako archetyp a jako astrologické znamení si jako sobě blízké téma zvolila Věra Sobotková Šimonová. Iva Jaklová doplnila téma z jiného úhlu. Obálka: Roland Lipták Dosud byl, milí čtenáři, časopis zdarma. Nyní je čas zaplatit. Ne, my po Vás nechceme peníze. Zaplaťte svou aktivitou. Periodikum, které není uhrazené, zaniká. Uhraďte svůj čtenářský poplatek svým projevem. Toto číslo otevírá rubriku fórum. Ludvík Běťák zde má svou literární kavárnou, Iva Jaklová polemizuje se zveřejněným článkem a „Reverberace“ je výzvou k společné průběžné pozornosti odborným tématům v neodborném světě. Syťte tuto rubriku, nebo zhyne hlady. Posílejte své příspěvky, nebo alespoň své nápady, postřehy, podněty, které ve Vás časopis vyvolá. Sdělte mailem, co Vás zaujalo a co Vám zde chybí. S čím jste a s čím nejste spokojení. Foto na obálce: internet Bulletin ČSAP se stal pevnou součástí našeho časopisu. Je určen především členům Společnosti, zaměřený na dění v ní. Příspěvky nejsou jazykově upravovány, zůstávají v podobě, v jaké je autoři redakci Fotografie: Ervin Široký (pokud není uvedeno jinak) 3 MEZI BŘEHY 4 editorial doručili. Bulletin je plně otevřený jakýmkoliv sdělením členů Společnosti. Webzin je nadále vizí budoucího živého informačního fóra, do něhož se jednou forma časopisu rozpustí. ČSAP v současnosti hledá programátora, který by přijal zakázku přerodu našeho časopisu spolu s inovací webových stránek Společnosti. Pokud by se mezi čtenáři Břehů našel znalec programovacího jazyka drupal, může kontaktovat předsednictvo ČSAP i přes e-mailovou adresu časopisu. Poděkování za horu obětavé práce na tomto čísle patří opakovně jmenované Ivě Jaklové, která se ujala vyšívání textů jazykovou korekturou, přispěla svými články a zahájila diskusi. Díky Rolandu Liptákovi za profesionální zpracování obálky. Děkuji i všem ostatním, jejichž nezištná práce toto číslo také zrodila. Vážení, z jednoho břehu přeji inspirativní čtení a vyjadřuji přání, abyste zde našli, co Vás zajímá. Z břehu druhého ještě jednou vyzývám k pisatelské činnosti, příspěvkům, reakcím, nápadům, či krátkým glosám na naši e-adresu: [email protected] Ervin Široký Bollingenská věž – obdobný záběr z dřívější doby 4 (foto internet) MEZI BŘEHY 4 rozhovor PhDr. Jana Vašková (1949) Jungovská analytička, t. č. předsedkyně ČSAP, žije v Kroměříži, pracuje pro ambulanci klinické psychologie a působí ve vlastní praxi. (Více informací nabízí následující rozhovor.) Mgr. Petr Patočka (1967) Jungovský analytik, zástupce vedoucího Terapeu-tické komunity Sejřek, působí také v Brně v sou-kromé poradenské praxi. Člen předsednictva ČSAP. Žije nedaleko Brna v Březině. DUŠE ZAHRADY ANEB MEZI BŘEHEM ŽEN A BŘEHEM MUŽŮ rozhovor s Janou Vaškovou, předsedkyní ČSAP Petr Patočka Na úvod bych se, Jano, zeptal, čím tak v poslední době žiješ? Pořád je hodně aktivit. Hodně mne to naplňuje, nebo spíše - vyplňuje mi to hodně čas. Na některé jiné věci, třeba na zahradu, jej pak nezbývá a to je mně líto. Zahrada je teď hlavně manželovo dílo. Bývá to jinak? Mívala jsem tam přeci jenom alespoň kousek toho svého, přiložila jsem ruku k dílu. Letos můj muž i zavařuje (smích), a to mně přijde už trochu moc. Stará se dokonce o mé kytky! 5 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Žiji však ještě jednou věcí. Zrovna dnes jsem si v knihkupectví říkala, jestli nemám začít kupovat synovi, a snad nastávající snaše, nějaké knížky o tom, jak být „dost dobrý rodič“. Jo, čeká mne nová životní role. Jak sis na to na základě své vlastní rodičovské zkušenosti odpověděla? Našla jsem knížku Dost dobří rodiče aneb drobné chyby rodičů dovoleny, trošku jsem si v ní listovala. Jsou to takové kratší postřehy, které by mohly přinášet odlehčení. Tak aby rodičovská role nebyla brána zase tak úplně vážně, jako něco, co může způsobit nějaké naprosto neodstranitelné následky a podobně. Připadalo mi to docela prospěšné. výjezdní schůze předsednictva ČSAP (Karasín, září 2013) Jak podle tebe ovlivňovalo tvé syny, že jejich maminka je psycholožka a tatínek hudebník? Tatínek hudebník trval na tom, aby měli hudební vzdělání, takže oba hráli na housle, violu a saxofon. U mě to tak jednoduché nebylo. Vzpomínám si na paní Marjasch, která říkala, že psychoterapeuti by neměli mít děti. Byla jsem u ní právě v době, kdy došlo k tragické události v rodině jednoho terapeuta. A ona říkala, že se stává docela často, že děti psychologů nebo psychoterapeutů nemají vůbec snadný život. Já si myslím, že to není až tak tragické. V řadě situací mé zaměření kompenzovalo některé radikálnější přístupy manžela, ale někdy mne to, myslím, také zúzkostňovalo. Myslím, že psychologický background potřebuje ve výchově odlehčit. Hodně mně pomohl výrok Kastové, že dítě se vždycky setkává ještě s jinými osobami, které mohou výchovu rodičů kompenzovat. Ale v každém případě se zkušenost s matčiným zaměřením silně promítla v profesní orientaci mých synů na humanitní obory. 6 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Já bych se ještě vrátil k té zahrádce. Hodně psychologů, terapeutů snívá o činnosti, která by byla viditelná. Jungova Bollingenská věž je asi přiléhavým příkladem, stejně jako jeho pečlivé provedení Červené knihy. Funguje tak pro tebe zahrádka? Zahrada je specifická, ta je ještě o jiné věci. To, že člověk uplete svetr, nebo něco ušije a ono to zůstane, to je hodně důležité. Neboť je řada věcí, zvláště těch, které dělají ženy, jako třeba úklid, jenž nezůstávají. Ale zahrada má pro mě ještě jeden aspekt, který má hodně společného s terapeutickou činností a současně působí blahodárně na mě. Já připravím vhodnou půdu pro rostlinky, já se starám, aby měly dobré podmínky, a jsem to já, kdo se může těšit z toho, jak to vše roste, vyvíjí se. Jedna známá byla kdysi u nás, v rodném místě, na zahradě a řekla: „Tak teďka už vím, kde má původ to, jaká jsi.“ Asi jsem nechápala, hleděla jsem na ni a ona vysvětlila: „No, to je tím, že vy máte tu zahradu.“ A já si uvědomuji, že jde o zkušenost respektu k času: je čas, kdy se musí sadit, čas, kdy se starat a nedá se jinak. Nemůžeme si myslet, že si jako v pohádce O dvanácti měsíčkách půjdeme v lednu na jahody. Respekt k cyklu a ke střídání období, běhu dění nebo času hodně souvisí se zkušeností zahrady, přímého fyzického kontaktu s půdou. Na jaře se vždycky těším na kontakt s vlhkou hlínou, trávou, která se dere ze země. Pamatuju si pěkné obrazy těšení se na růst; nebo jak jsme obrývali stromy, zahrada byla vyhrabaná, stromy holé, krásně nachystaná na zimní klid. Tak je to se zahradou. Je o růstu, péči a řádu. s Ingrid Riedelovou během jejího semináře (Praha, květen 2012) Překvapila jsi mě, že máš takovou zkušenost s půdou. Představoval jsem si, že tvoje dětství se odehrávalo v jiných kulisách. Odehrávalo se v kulisách starobylého, pevného, sto padesát let starého domu, který se neopravoval a věci se v něm dochovávaly tak, jak byly. Když jsem se narodila, babičce bylo 7 MEZI BŘEHY 4 rozhovor sedmdesát let a říkala, „na nic mě tady nesahejte, já brzo umřu“. Na nic jsme nesahali do jejích dvaadevadesáti... Spodní část naší zahrady byla parková. Tehdy mezi zahradami nebyly ploty, protože ty mezitím, jak nebylo zřejmé, komu co patří, zčásti popadaly. Tím pádem i sousední zahrady byly „naše“, rostly tam smrky, obrovský kanadský buk, který z větší části zasahoval na naši zahradu. Vcházelo se z městské ulice, průchod domem byl průchodem do jiného světa. Vyrůstala jsi se dvěma bratry a oba byli také velice výrazné, svébytné osobnosti. Jaká to byla pro tebe zkušenost? Dětství bylo velmi snadné a hezké. Docela dobře jsme spolu vycházeli, hrávali jsme si, bratři mě nevylučovali ze svých aktivit, lozili jsme po stromech. Starší bratr byl opravdu vášnivý milovník železnice. Už od dětství nám ji budoval na zahradě, vozil nás v kočárku a měli jsme železniční stanice a nádraží, museli dodržovat jízdní řád. On, pokud přišel pozdě do školy, tak to bylo proto, že měl prostě někde červenou. Žila jsem však i prvek nedostačivosti. Šla jsem na školu a oni tam byli úspěšní přede mnou. Učitelé mi říkali: „Tak ty seš sestra těch dvou bratrů...“ Otázka, kdo jsem vlastně já, mě provázela hodně dlouho. Dlouho mě spousta lidí a jejich známých znala jako „tu mladší sestru“. na přednášce Christophera Haukeho (Brno, prosinec 2010) Tvého bratra cosi od dětských střevíčků směřovalo k železnici a na té cestě později vykonal spoustu práce. Jak to bylo u tebe s psychologií? Hodně jsem četla. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela, které knihy byly ty rozhodující. Vybavuji si teď Antonína Zhoře a jeho životopisy Boženy Němcové, Marie CurieSklodowské, Jana Kašpara Debureaua. Seznamování s jejich životy na mě velmi působilo. A pak si pamatuji další knížku, která zásadně vstoupila do mého života: Na východ od ráje od 8 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Steinbecka a setkání se stínovou problematikou, tématem dobra a zla. A také knížka od, tuším, Jeana Dutourda Hrůzy lásky. Oslovoval mě vhled do osudů, detailní popis prožívání vnitřních dilemat. jihomoravský folklór (Svatobořice, červen 2010) Byla jsem také členkou dramatického kroužku, vymetla jsem kde jakou recitační soutěž a velmi ráda jsem chodila do divadla. A táhlo tě to tedy k divadlu nebo spíše k vnitřnímu jevišti jednotlivého lidského osudu? Udělala jsem pokus, jestli k divadlu (smích)… Vybavuji si, že jsem vždycky měla příznivou odezvu na svůj zajímavě položený hlas. V maturitním ročníku jsem si řekla, že to půjdu zkusit. Poslechli si mě a herec Oldřich Vykypěl mi řekl: „Víte, já si myslím, že jste na herectví příliš seriózní.“ A to rozhodlo. 9 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Jak to tedy pokračovalo? Asi u mě hrála roli větší schopnost reflexe. Rodiče byli někdy hodně zaměstnaní řešením problémů mých starších bratrů a mě zůstala úloha hodného, slušného dítěte, které přeci jenom víc uspokojí potřeby rodičů, než ti dva kluci, kteří si určitě dovolovali víc. s Vladimírem Strakou na přednášce Louigiho Zoji; v pozadí Petr Patočka (Brno, březen 2009) Původně jsem směřovala ještě jinam - možná ovlivněná paní Curie-Sklodowskou, možná účastí v matematických olympiádách, možná tím, že tatínek byl technik ve výzkumu nastoupila jsem do matematicko-fyzikální třídy. Ocitla jsem se ve společnosti matematických géniů, čtyři děvčata mezi dvaceti osmi hochy, ale absolvovala jsem. Avšak přesvědčilo mě to o tom, že matematika a fyzika ne. Svou roli tedy hrály asi spíš negativní zkušenosti. Psychologii jsi studovala v Brně? Ano Jak se při tvém intenzivním vztahu k Brnu stalo, že jsi pak pracovala a žila v Kroměříži? Po skončení studií jsem byla zaměstnaná v dětské nemocnici na neurologii u pana docenta Holuba. Tehdy jsem jednou jela s kamarádkou do Nízkých Tater. Vydaly jsme se na Chopok a chtěly dál pokračovat na Ďumbier. Jelikož pěšky už jsme tam byly, chtěly jsme jet lanovkou. A zrovna ten den lanovka z nějakých důvodů nejela. Už před tím jsem cestou v autobuse zaregistrovala nějakého muže, který mě zaujal. A jak jsme uvažovaly u lanovky co dál, ten muž se tam objevil a stejně jako nám se mu pěšky nahoru nechtělo. Tak jsme se tam nějak dali dohromady. Byl z Kroměříže, měl takové uhrančivé černé oči… Myslím, že právě rok před tím mě doktor Kratochvíl lákal do Kroměříže … „Já a do Kroměříže? To nikdy! “ A 10 MEZI BŘEHY 4 rozhovor za rok jsem tam byla, ale dlouho jsem měla trvalé bydliště v Brně, u manžela jsem byla přechodně. Jak se od studií odvíjelo tvé setkání s analytickou psychologií? Vlastně dlouho nijak, vůbec nijak. Pracovala jsem, s přestávkou na mateřskou dovolenou, v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Její ne normální svět se mi zdál mnohem bližší, zdravější než svět sedmdesátých let minulého století, sešněrovaný normalizací. Byla tam parta dobrých lidí, a to dělalo hodně. Byly to hezké roky. Asi tři čtvrtě roku jsem se tam setkávala s doktorem Ženatým, po něm přišel Karel Zezulka … a vlastně jsem ani nevěděla, že doktor Ryšánek překládá Junga. Léčebnou v Kroměříži prošly mnohé zajímavé osobnosti. Když jsem měla už nějakou praxi za sebou a měla pocit, že už něco vím o klinické psychologii a práci v psychiatrické léčebně, zjišťovala jsem, že si často kladu otázku, co vlastně dělám? Jako kdybych nemohla najít, chytit svoje místo, a to i v rámci psychoterapeutických směrů. Byla to léta krátce před sametovou revolucí – tehdy se u mě potkaly vnitřní nespokojenost a potřeba změn a procesy ve vnějším světě. A pak na schůzku psychologů přišel doktor Plocek. Tehdy jsem nevěděla, že pro něj není určující otázka, ale téma, které jej zajímá. Každopádně vím, že mluvil o stínu. A to mně dávalo smysl. Byla to slova a světy, v nichž jsem měla pocit domova. A dál, jak to bylo dál? V té době to přeci vůbec nebylo snadné se u nás s touhle látkou setkat. Bylo, už vládl jiný duch, bylo koncem osmdesátých let, vzniklo Collegium Jungianum. Avšak všechno začalo již dávno předtím, v kostele na Starém Brně, tam mne pokřtili, měla jsem tam svatbu a ve Starobrněnském klášteře se odehrávala první setkání brněnských jungiánů. V té době jsem zažívala velkou životní krizi, měla jsem mnoho otazníků ohledně své práce, ale také se ke mně začala dostávat literatura, začala jsem se trošku orientovat. Vzpomínám si na jeden zážitek: Cestovali jsme s bratrem, tím železničářem, po Itálii a ocitli se u krásného románského kostela San Miniato al Monte nad Florencií. Poblíž je náměstíčko Michelangella s kopiemi jeho soch a je tam nádherný výhled na Florencii. Z města doslova trčí obrovská kupole chrámu San Maria del Fiore, stejně jako věž Palazzo della Signoria, před očima jsem měla Ponte Vecchio, řeku Arno. U kostela je, tuším benediktýnský, klášter. A jak jsem tam tak stála, brána kláštera se otevřela a vycházeli mniši v bílých hábitech. Tehdy jsem měla neuvěřitelně silný pocit, že bych nejraději odešla do kláštera. Nechtěla jsem vstoupit do řádu, to ne, toužila jsem po změně, potřebovala jsem produchovnit svůj život. V té době mě začaly velmi oslovovat dvory, uzavřené, a zároveň k nebi otevřené prostory. Pořád jsem si říkala, že musím se životem nějak jinak. Ale patří ke krizi středního věku, že je člověk ve spoustě věcí zaběhnutý, není snadné jen tak udělat změnu. A potom jsem onemocněla. Najednou nebylo možné přehlížet, že je zapotřebí nějakou změnu udělat. Setkání s vážnou nemocí a rizikem smrti bylo dalším mezníkem v mém životě. A právě v této době mě doktor Běťák a doktor Plocek nabídli, abych překládala Jungovy texty. A jak víš z vlastní zkušenosti, setkávat se s Jungem v originále vyžaduje hluboké ponoření. 11 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Setkání s analytickou psychologií a s osobností Junga prostřednictvím jeho textů se tedy u tebe prolínalo s velice silným osobním procesem, dalo by se říct cestou do podsvětí? Ano. Možná to zní nadneseně, ale byl to zážitek, slovy jednoho klienta - „vlastně mně to připadá, jako kdybych se učil znovu vidět, znovu se učil chodit“. Vyrůstala jsem v katolické rodině. Pamatuji si na vůni kostela, hlavně toho ve Starém Brně, pamatuji si, jak světlo procházelo barevnými vitrážemi do tmavého vnitřku, pamatuji si na opakující se motiv lilií na cihlových stěnách. Toto všechno se během mého života, zvláště pak během revolty v dospívání, někam ztratilo. Také si ale pamatuji na obdiv, který jsem měla ke své babičce, té, co s námi bydlela. Až do vysokého věku dodržovala řád - pravidelně chodila na ranní i večerní bohoslužby. Musela ujít kilometr tam a kilometr zpátky a musela se obléknout, jít mezi lidi a vrátit se zpět. Pěšky. Den co den. Byl to neuvěřitelně silný rituál. A pak druhá babička, takový velmi prostý, nesmírně laskavý, zároveň přísný, hluboce věřící člověk. Byla nemocná, s lidmi se moc nestýkala, a přesto pro ně byla významná. Tušila blízkost smrti a s každým z jí blízkých se rozloučila. Překvapilo mě, kolik lidí přišlo na pohřeb. To, co jsem postrádala v jiných psychoterapeutických směrech, jsem našla u Junga. Mluvím o vertikále, o snaze, aby mému životu nechyběla a o jejím spojení se zážitkem kostela. Paní Marjasch už jsi zmínila, co bys o svém setkání s ní řekla? To není úplně jednoduché. Především, nebyla jsem u ní v analýze, jela jsem o ni pečovat. Setkala jsem se v ní se ženou, která měla v nemohoucím těle velmi mocného ducha, a samozřejmě nebylo snadné vedle toho vydržet. Protiklad mocného ducha a méně mocného těla byl obrovský. Překvapila mne hned jednou z prvních vět: „Nečekejte ode mě žádnou empatii.“ A skutečně, někdy to bylo velmi těžké. Ona vládla. Po dlouhém upoutání na lůžko se krátce po mém příjezdu opět ocitla s dopomocí na kolečkovém křesle – a najednou tu byla královna. Velmi vzpomínám na jednu věc, kterou jsem si odnesla. Jednou jsem jí říkala, že bych asi měla jít na nějakou přednášku, že bych si ji měla poslechnout. Ona se tak na mě dívala a řekla: „Jak měla? Vy, ve vašem věku? Tak snad dělám to, co mě přináší radost!“ To bylo pro mě - měla jsem už po padesátce - jako zpráva o dimenzi, o které jsem vlastně v naší rodině neslyšela. Zpráva o tom, že život může být žitý taky tak, že přináší radost, není jenom o povinnostech. Taky jsem se tam konfrontovala s tím, že jsem schopna dělat pečovatelskou práci. A vím, že paní Marjasch se v mých rukou cítila velmi bezpečně. To byly věci, které jsem od ní získala. Označuji to jako službu u čarodějnice a nemyslím to ve zlém. Ano, čarodějnic jsou prý různé druhy. Ale podívejme se ještě jinam. Vím, že pěstuješ živý kontakt s kamarádkami. Co pro tebe znamená ženské společenství? Něco hodně důležitého. Vyrůstala jsem obklopena velmi hřejivým ženským prostředím, které nevylučovalo nemoc a smrt. Pečování o druhé, o trpící jsem považovala za samozřejmé. Viděla jsem to u maminky, která se starala o babičku, o sestru, která se po úraze nemohla dostatečně starat o své děti, o druhou sestru. Vzpomínám si, že jsem asi ve dvaceti mamince řekla: „No, já si toho vážím, ale takhle žit nechci“. Měla jsem pocit, že její život byl velmi těžký. Brzy potom, co jsem se narodila, měl tatínek velmi vážnou klíšťovou 12 MEZI BŘEHY 4 rozhovor encefalitidu, nějakou dobu se myslelo, že umře. Maminka to měla opravdu těžké. Nicméně prostředí bylo nesmírně vřelé. Vzpomínám, jak jsme chodili k babičce, tam stály misky s pudinkem a na něm višně naložené v rumu, jak jsem se těšila, protože jsem si vychutnávala chuť té višně a pak té pecky a pak jsem ještě i tu rozkousla až do jadýrka. Úplně vidím ty misky a to místo, kde stály a kde na nás čekaly. Hodně se šilo, přešívalo, zavařovalo, dělaly se šťávy - prostě dělné společenství. V podstatě jsme byly milované děti, měly jsme hezké dětství. s Drahomírem Balaštíkem během neformální části konference ČSAP (červen 2008) Pak jsem ale žila hodně v mužském prostředí. Mám manžela, dva syny, a žádný z mých bratrů se neoženil; na Vánoce všichni jezdívali do Kroměříže, a když už maminka nebyla, tak jsem tam seděla já a těch šest mých mužů. A pak jsem si uvědomila, jak postrádám ženské společenství. Myslím, že svojí ženskou stránku jsem dlouho zanedbávala. Není to tak dlouho, možná deset let, co jsem nenacházela čas a prostor pro své kamarádky. Dnes jsou pro mne kontakty se ženami „proteplením“. Byl to ženský svět, který jsem žila doma, jenž mne vedl k fascinaci duchem. Avšak v jiné podobě než té mužské. Můj tatínek, chytrý, moudrý, velmi laskavý a hodný člověk to měl pěkně prokombinované, ale hřejivou stránku zprostředkovával mateřský svět. Vzpomínám si, jak jsme se jednou sešly tři na nějakém semináři. Mluvily jsme o dětech, všechny tři máme syny, o tom, jaké to je, když děti odcházejí z domu. A jedna povídá: „U přírodních kmenů je to prostě tak, že matky uvaří pro syny polévku, ale ti v určitém okamžiku odmítnou, vezmou hrnec a vylijou ho matkám na hlavu. Ony tam pak sedí s těma nudlema na hlavě a pláčou a synové je opouštějí. A ony sedí a pláčou a současně se radují“. Tenhle obraz nás nesmírně propojil, nevím, jestli bych jej mohla sdílet s nějakým mužem. Přeložila jsi řadu jungiánský textů, působila jsi spoustu let v předsednictvu ČSAP a teď už řadu let působíš na postu předsedkyně. Co pro tebe dnes znamená tato oddaná služba věci a tenhle stále se rozvíjející úkol? 13 MEZI BŘEHY 4 rozhovor Je hezké, že jsi to označil jako službu, já to skutečně tak beru. Jsem velmi vděčná, že jsem měla příležitost dostat se do kontaktu s tímto světem a jeho lidmi. Ale všechno má někde hranice, myslím, že se dál už rozvíjet nebude. Nechci se úplně stranit, ale některé oblasti života by se mohly stát opomíjenými a to nechci. Ráda cestuješ, máš nějaké cestovatelské přání? Mám, mám přání. Mám hrozně ráda rané křesťanství, které není ještě tak okázalé jako třeba baroko. Dá se vidět v Raveně nebo v Irsku, kam bych se chtěla podívat. Představuji si zelenou louku, malý kostelík a před ním pár křížů, hrobů, hřbitov, kombinaci šedého kamene, možná někde s mechem, možná tam hodně prší, nevím, ale prý ano (smích). Tyto zdánlivě prosté věci pro mě míří k jádru. Děkuji za příjemný rozhovor. 14 MEZI BŘEHY 4 provázení umíráním PhDr. Jana Bryjová (1958) Vyštudovala psychológiu na FF UPJŠ v Košiciach. Od roku 1996 pôsobí ako klinický psychológ v súkromnej praxi v Poprade. Pracuje prevažne s deťmi a mladistvými. Má ukončený výcvik v Ericksonovskej psychoterapii a symbolickej psychoterapii. Dlhodobý záujem o jungovskú psychológiu ju priviedol k psychoterapeutickému výcviku v analytickej psychoterapii, ktorý v súčasnosti končí. Je čas veľkonočných sviatkov, čas najúžasnejšej symboliky premeny a znovuzrodenia. Nádej, ktorá je obsiahnutá v smrti. Práve v tej dobe dostávam ponuku k napísaniu článku o sprevádzaní umierajúcich. Pred troma rokmi mi umierala mama a ja som strávila v jej prítomnosti šesť posledných dní. Stojím pred etickým problémom. Mám právo písať o tak hlboko intímnej skúsenosti, ktorej aktérmi sme boli obe, ale zodpovednosť za rozhodnutie už musím niesť sama? Vedie ma presvedčenie, že to má zmysel. MAMKA Jana Bryjová „...Teraz vidíme ako v zrkadle, len v hádanke, potom však uzrieme tvárou v tvár. Teraz poznávam čiastočne, ale potom poznám plne, ako Boh pozná mňa...“ (Apoštol Pavol: Prvý list Korinťanom) Doznievajú vo mne slová: „Nebojte se, určite to poznáte, když to přijde...“ Chytám sa tých podporných slov. Som zmätená. Neistá. Vystrašená. Tie slová sú zatiaľ jediný ostrovček istoty, to jediné, s čím budem o pár týždňov vstupovať do neznáma. Umiera mi mama. 15 MEZI BŘEHY 4 provázení umíráním Viem len to, že chcem pri nej byť až do konca. Chcem ju sprevádzať. To rozhodnutie vo mne je neodvratné, už by som ho nevedela vystopovať kedy sa zrodilo. Žije vo mne ako niečo nespochybniteľné a pravdivé. Vybavujem v práci telefonáty, odkladám súrne konzultácie, ktoré zrazu strácajú na naliehavosti. Spolieham na môj vklad do rodiny, viem, že to bezo mňa zvládnu. Neviem, koľko týždňov, dní, hodín máme pred sebou. Odchádzam prežiť posledné dni s mojou mamou. Cestou autom premýšľam. Viem, že cesta k uzdraveniu, cesta späť do života, už nie je. Prvýkrát sa dotýkam hranice. Stojím pred niečím, čo nie je možné zvrátiť žiadnym ľudským úsilím. Musím prijať skutočnosť, „že sa to deje“, bez ohľadu na to, čo chcem ja. Ešte nikdy som to tak trýznivo jasne nepociťovala. Tu snaha svetského úsilia končí. Znovu poznávam, že podstatné veci nášho života sa odohrávajú mimo našej vôle. Zrodenie, láska, smrť. Tu sa s našou vôľou nepočíta. Učím sa to prijať. Úplne s pokorou. Prosím len o silu. Prosím o silu, aby som vedela udržať všetko, čo sa bude vynárať. Neviem, na aké územie vstupujem. Nikdy som tam nebola. Mám len dôveru v to, že to má zmysel. V tejto chvíli to jediné má cenu. O tom nepochybujem. Prosím o silu. Precitám zo svojich myšlienok. Zastavujem sa v cukrárni, kupujem obľúbené koláče. Viem, že mamka v poslednej dobe odmieta všetky ponuky k jedeniu. Snáď ju ešte poteším. Snáď jej ešte stihnem darovať chvíľkový svetský pôžitok. Prichádzam k večeru, mamka sedí na posteli so spustenými nohami obutými v teplých vlnených papučiach. Jej chudé nohy sa v nich strácajú. Nie je sama. Povzbudivo sa jej prihovárajú rehoľné sestričky. V ich hlase už cítim prevahu poznania. Zhovievavé hlasy, akými sa prihovárame deťom. Snažím sa cítiť, čo sa deje. Vnímam slabnúci hlas mamky. Poznáva ma, rada ma vidí. Prisadám na kraj jej postele. Chce mi niečo povedať. Vnáram sa do nášho posledného rozhovoru. Rozpráva sa jej ťažko. Skôr odhadujem a vynášam na svet slová, ktoré ona už nepovie. Prikývnutím mi ukazuje cestu príbehu. Spoločne vylovíme spomienku na jej dievčenské obdobie pred maturitou. Poskladali sme slová do skladačky. Obe sme spokojné. Posledný vyrozprávaný príbeh. Mamka pokojne oddychuje. Telefonujem sestre do zahraničia. “Musíš vyraziť. Veľa času nemáme.“ Poznávam to... Narcisy, ktoré som vložila do vázy, aby na ne videla, aby ju ovanul pozdrav prebúdzajúcej sa jari, ešte zachytila pohľadom. Usmiala sa. Tak som si priala, aby ešte zacítila teplo prichádzajúcej jari. Celé roky nás vítala v záhrade. Záhrada jej bola pravým domovom. Ožívala energiou zeme. Obdarúvala nás sezónnymi plodmi. Mamka už neprijíma potravu a nepije tretí deň. Pridržiavam jej pohár pri ústach. Odmieta ho. Naťahuje sa za ním rukami. Do svojich slabnúcich rúk sústreďuje všetku svoju energiu. Nechce byť kŕmená. Bojuje o posledné možnosti zachovať si dôstojnosť. Posledná šanca dovoliť si prijať ponúkanú pomoc sa rozplynula. Celý život si zakladala na svojej sebestačnosti. Nechcela nikoho obťažovať. Mamkine životné krédo zvládnuť všetko vlastným úsilím sa tu teraz vyjavuje. Esencia jej života sa zrkadlí v poslednom príznačnom geste. Chce si držať svoj pohár sama. V posledné hodiny podčiarkuje svoje životné krédo. 16 MEZI BŘEHY 4 provázení umíráním Aké krédo mi vyjaví moje telo v umieraní? Poznám ho už teraz? Ráno sa zobúdzam, cítim, že sa niečo zmenilo. Mamka je nepokojná. Sedím pri nej celé hodiny. Odohráva sa v nej niečo. Sú to dramatické zmeny, sprevádzané nepokojnými pohybmi. Ale už nám nedokáže povedať, čo prežíva. Vzďaľuje sa. Cesta k nej sa pre mňa zatvorila. Nie celkom. To, čo sa teraz medzi nami deje, ma neskôr nenechá na pokoji. Nedá sa to uchopiť do slov. Stretávam sa v sebe s niečím, čo som mala dlhú dobu zastreté, ale dôverne to poznám. Odkiaľ? Odpoveď neprichádza. Neprestane ma to stále prekvapovať. Tu nie je miesto k porozumeniu, všetko sa deje intuitívne. Ponechaná bez sprievodcu zrazu nadobúdam istotu. Nespochybniteľnú istotu. Nechávam sa viesť. Aké neznámo nechávam na seba pôsobiť, keď jedinečnosť mojej mamy sa už nedá zachytiť? Stojím vo svojej malosti oproti hlbine. Cítim pred majestátom posvätnú úctu. Budem na to pamätať? Nezabudnem, že sme pozvaní k stretnutiu s niečím, čo nás presahuje? Čoho sa môžeme dotýkať s rešpektom, pokorou a vďakou? Hladkám jej ruky a tvár. Uľavujem nadvihnutím, zmenou polohy tela. To všetko sa učím. Učím sa dotýkať svojej mamy. Učím sa zdieľať s ňou jej intimitu. Pohybujem sa v priestore, ktorý som opustila veľmi, veľmi dávno. Tak dávno, že si na to už nespomínam. Telesná blízkosť malého dievčatka s jej matkou sa v behu rokov celkom vytratila. Ponúka sa možnosť nechať to na skúsené ruky ošetrovateliek. Nechcem zbabelo utiecť. Teraz sa tej skúsenosti chcem vystaviť. V sekundách sa vo mne odohrávajú búrlivé poznania, lámu sa zažité, urputne udržiavané zvyklosti telesného dištancu. Čas v izbe umierajúcej plynie v inej dimenzii. Sme sústredení do jedného momentu. Všetko ostatné stráca na sile. Sme vytrhnutí z nepokojného rytmu svetského ošiaľu. Sme na území nikoho. Niet iného miesta na svete, kde by som v tejto chvíli mala byť. Čo ešte ponúknuť, čo ešte máme v silách urobiť pre najbližšieho človeka, ktorý nenávratne odchádza. Priala by si ešte počuť hlasy svojich vnúčat? Všetky žijú v zahraničí. Sú pripravené na to, aby sa prihovárali ohlušujúcemu tichu umierania bez nároku na odpoveď? Odpoveď som zachytila v sekunde. Cítim, že sa deje niečo nové. Mamka sa vracia. Vedie ma minimálnymi kľúčmi, ale ja som všímavý pozorovateľ. Je tu. Viem, že ma vníma, viem, že prišiel čas, aby sme sa rozlúčili. Som presvedčená, že preto sa vrátila. Rozprávame sa bez slov. Slová mojej vďaky sa spájajú s jej ďakovaním nám všetkým. Až sa všetko ukončí, potom ho odovzdám. Je ťažké presvedčiť najbližších, aby sa prišli rozlúčiť, aby si povedali, čo ostalo nevypovedané. Nadišiel čas. Je to posledná príležitosť. Už sa nebude opakovať. „Mamka predsa nevníma. Je v kóme. Je to vegetatívny stav. Nemá to význam.“ Ale sila môjho presvedčenia pôsobí. Prichádza nerušená intimita rozlúčky pre každého z nás. Spomenula som si na najbližšiu mamkinu priateľku. Vytáčam jej telefónne číslo, s odkazom: „Je ešte čas, mamka vníma. Potešilo by ju, keby si prišla“. Z druhej strany počujem: „Nechcela som rušiť, ale prídem...“ 17 MEZI BŘEHY 4 provázení umíráním Poznám ten rešpekt, tú neistotu, opatrnosť. Sama som to tak doteraz prežívala. Vyhla som sa poslednej rozlúčke už viac ráz pre svoju bezradnosť a neistotu. S terajším poznaním to ľutujem. Mamka bola záhradníčka, so susedmi dobre vychádzala. Potešilo by ju, keby sa s ňou rozlúčili jej dlhoroční priatelia? Zvoním pri dverách susedov. Vysvetľujem, že je ešte čas na rozlúčku, potešilo by ju to. Dojímavo sa k nám schádzajú starí manželia, milí susedia, aby si potom v izbe do kruhu posadali a spomínali, aké to bolo v lete na záhrade, ako o pár mesiacov budú sadiť priesady, ale ona s nimi už nebude. Nie je to nostalgické – je to žitý život. Život prijatý v jeho pravdivosti. Prečo má človek odchádzať sám v zabudnutí, bez blízkych, s ktorými toho toľko prežil? Prečo si vytvárame ostych pred smrťou? Smrť patrí k životu. O pár rokov neskôr počujem rozprávať mladého muža z Ázie, ako sa u nich pri umierajúcich zhromaždí celá rodina, všetci blízki, susedia, pozývajú aj deti z ulice. Smrť je súčasťou ich života. A bola aj u našich predkov. V dnešnej dobe sú deti vylúčené z pravdy o umieraní. Smrť je tabuizovaná. O to viac sa na nás valí v desivých podobách z televíznych obrazoviek. Deti si ju zľahka prehrávajú v počítačových hrách. Smrť si vyzliekla ľudské háby a klame nás svojou neosobnosťou. Je neutrálna, plytká, nedotýka sa nás... Aj ja už patrím k tejto generácii, preto si tak ťažko hľadám cestu... V tej chvíli, v obklopení blízkymi a ich spomienkami, sa mamkin namáhavý dych prerušuje a zhasína. „A čo iného je posledné vydýchnutie ako oslobodenie dychu od jeho neúnavných prílivov, aby sa mohol vzniesť a rozletieť a hľadať Boha v nekonečnosti?“ (K. Gibran) Jej príbeh sa ukončil. A vo mne sa deje niečo nečakané. Som obdarená obrovským návalom pokoja, harmónie, lásky a tichej radosti. Dotýkam sa niečoho veľmi hlbokého. Príliš veľa na malého človeka. Kam to všetko zložiť? Prežívam čas obrovského naplnenia. Všetko je vypovedané, dokonané. Nežiada sa už nič. Vnímam posvätnosť chvíle. Stojím v zlomovom bode svojho života. Prežívam vďačnosť. Od tejto chvíle už nič nemôže byť ako doposiaľ. Pálčivosť otázok po zmysle stráca na naliehavosti. Už nehľadám odpovede v knihách. Odpovede som si prežila. Môj život sa zasunul do pevného rámca. V tesnej blízkosti s tajomnom si kladiem otázky: „Akých nepoznaných hlbín sa dotýkame? Máme na to právo? Neprisvojujeme si niečo, čo nám nepatrí? Siahame po tom v našej ľudskej pýche a trúfalosti, bez bázne... Kde sú hranice, kde sa zastavíme?“ My ovládajúci páni tvorstva. 18 MEZI BŘEHY 4 provázení umíráním Cítim obrovský rešpekt. Prenikať hlbšie k sebe a nechať rozoznieť to Božské v nás je naše poslanie, ak to robíme s pokorou. Literatúra a hudba k inšpirácii: Axel Munthe: Kniha o San Michele (Tatran 1974) Haruki Murakami: Norské dřevo (Odeon 2005) Jan Paul: O štěstí v umírání (Barrister a Principal 2011) Aldous Huxley: Věčná filozofie (Nakladateství Onyx 2002) Etty Hillesum: Pretrhnutý život (Karmelitánske nakladateľstvo 2012) Marie Svatošová: Hospice a umění doprovázet (Karmelitánske nakladatelství 2011) Elisabeth Kubler Ross: Světlo na konci tunelu (JOTA 2012) Sogjal Rimpočhe: Tibetská kniha o životě a smrti (Argo 2005) Irvin D. Yalom: Pohled do slunce (Portál 2008) W.A.Mozart: Requiem R.M. Rilke: Zápisky Malta Lauridse Brigga (MF 1967) Mistr Eckhart a středověká mystika (Vyšehrad 2000) E. Herzog: Psýché a smrt (Emitos 2012) M. Louise von Franz: Sen a smrt (Portál 2000) Aniela Jaffé: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga (Atlantis 1998) C.G.Jung: Člověk a duše (Academia 1995) 19 MEZI BŘEHY 4 kazuistika PhDr. Drahomír Balaštík (1942) Absolvent studia psychologie na FF MU v Brně a odborných výcviků v psychoterapii (SUR, psychosyntéza, jungovsky orientovaná terapie aj.) Odborná práce v oblasti penologie, pedagogicko-psychologického poradenství a klinické psychologie (s orientací na somatické a psychosomatické poruchy). Odborné přednášky (VŠ, konference a semináře), publikace v odborném tisku, spoluřešitel výzkumného projektu (z obl. psychodermatologie). Člen ČSAP a Sdružení pro psychosomatiku. POZDNÍ RECIDIVA SEPARAČNÍ ÚZKOSTNÉ PORUCHY V DĚTSTVÍ, JEJÍ VÝVOJ A PSYCHOSOMATICKÁ ARCHETYPICKÁ TRANSFORMACE1 kazuistika Drahomír Balaštík Úvod Úzkost, zakotvená v nevědomé, psychoidní sféře /1/, se obdobně jako jiné afekty, rozvíjí z původně tělesných funkcí v jednoduché emoční kvality /2/. Ty se projevují fyzickými, zvláště pak sympatikotonními, a psychickými symptomy. Úzkost narušuje funkce ega /3/ a hraje základní roli v genezi neuróz. Většina autorů /4,5/ ji chápe jako strach, který nemá objekt a signalizuje ohrožení já nebytím, ztrátou integrity, koherence, ale i smyslu života a základních psychických potřeb. Dle Riemanna /6/ jsou úzkosti variantami čtyř základních forem strachu, kterým odpovídají čtyři typy neurotických struktur osobnosti. Vzhledem k naší kazuistice je významný depresivní typ, který je více než jiné odkázán na partnera, od něhož se obtížně separuje. Jen stěží rozvíjí svoji samostatnost a nezávislost, která je pro něj základní jistotou. Mezi obavami dominuje strach ze ztráty vztahu, z osamělosti a 1 text vyšel letos v České a Slovenské psychiatrii 20 MEZI BŘEHY 4 kazuistika opuštěnosti. Vedle toho má pocity méněcennosti a viny a cítí se za vše zodpovědný, nikoli však z velikášství, ale právě kvůli slabému, závislému já. Tělesné symptomy se pak objevují jako důsledek přetěžování druhými, které nedokáže odmítnout. Dle Mentzose /2/ iniciují úzkost nejčastěji rozlukové situace s osobou, která zajišťovala, alespoň symbolicky, ochranu a pocit jistoty. Postižený jedinec zpravidla nereaguje obvyklou psychickou bolestí, ale existenciální úzkostí z ohrožení self integrity. Separační úzkost per se vzniká v raném věku jako narcistické trauma, jako syndrom kolem sedmého až osmého roku. Týká se i situací, v nichž ztráta vztahového objektu (primárně matky) nebo jeho lásky pouze hrozí /7/. Projevuje se psychickými i somatickými příznaky, vedle úzkosti pláčem, strachem ze tmy, ze samoty, ze školy, nočními děsy, ale i bolestmi hlavy, nauzeou, subfebriliemi aj. /7,8/ Úroveň separační úzkosti se zvyšuje, pokud dítě vnímá vztah jako podmíněný - snaží se pak zavděčit, vyhovět a vyhýbá se všemu, co by mohlo vztah ohrozit /9/. Úzkost však nemá pouze imanentní fyzické příznaky. Vyvolává nevědomé obranné mechanismy, které ji na jedné straně potlačují, na straně druhé však často vyústí v neurózu či psychosomatickou poruchu dále zhoršující již přítomnou somatizaci /4/. Jako příklad lze uvést narušení narcistické rovnováhy při ochromujících intrapsychických tenzích a úzkostech, kdy se někteří neurotici brání jejich projekcí do vlastního těla. Při hysterickém módu obrany tělesný symptom vyjadřuje to, co bylo vytěsněno, ale s čím se pacient identifikuje. Při hypochondrickém módu se projikuje odmítaný úzkostný konflikt do vlastního těla, které se tak stává jeho zdánlivým zdrojem /2/. Projevované fyzické bolesti jsou v obou případech i sociálním apelem k sekundárnímu zisku pomoci, náklonnosti a lásky. Oproti tomu psychosomatický symptom je sice rovněž výrazem nevědomého psychického utrpení, včetně úzkosti, je ale více archaický, více tělesný a objevuje se, když jsou neurotické formy obrany neúčinné. Jde často o obranu regresivní resomatizací, zvratem k organickým základům úzkosti, kdy afekt přestává existovat na psychické úrovni, což odvrací riziko totální psychické dezorganizace /2/. Předpokladem je nízký stupeň zralosti já či jeho koheze, případně jeho strukturální porucha. Jejím základem mohou být rané preoidipské konflikty, dle egopsychologie poruchy rané socializace, kdy se nevytvořila kvalitní objektní či self reprezentace (mj. pro nedostatečné zrcadlení) a chybí i pomoc okolí. Intrapsychické konflikty se stávají neřešitelnými na psychické úrovni, a proto reaguje psychosomatickým symptomem tělo. Jde tedy o vývojovou poruchu, při níž tělo není integrováno do psychosomatického já a je vnímáno jako cizí, od já odštěpené /4/ a může tak být cílem úzkostných projekcí. Z řady příčin psychosomatických poruch, které zpracoval posledně citovaný autor, je významná (vzhledem k naší kazuistice) tendence trestat se, např. za vytěsněný pocit viny. Častým psychosomatickým symptomem bývá bolest, zdánlivě lokalizovaná v některém z periferních orgánů, avšak vyvolaná centrálně, psychogenně, patrně aktivací limbického systému či v jeho okruhu a v mozkové kůře /10/. V naší kazuistice jde o bolesti povrchové, kožní (parestézie), hluboké (svalové) a neuropatické s převahou pálivosti /11,12/. Objevily se u našeho dospělého pacienta při recidivě dětské separační úzkosti. Ta byla vyvolaná zřejmě asociativně příznaky postvakcinační virózy, které se některým symptomům zmíněné úzkosti podobaly. Jeho bolesti se, za splnění nezbytných podmínek, rozvíjely dle hypochondrického módu, včetně somatoformních kardiálních symptomů a zčásti se transformovaly právě do psychosomatických bolestí, a to dle archetypického vzoru. Jemu pak odpovídala i jejich somatická lokalizace, která tím získala finální význam /13,14/. 21 MEZI BŘEHY 4 kazuistika Vlastní kazuistika V listopadu 2009 k nám byl odeslán 33letý pacient z kardiologie, kde byl od roku 2007 opakovaně vyšetřován pro tachykardie, extrasystoly, závratě a prekolapsové pocity spojené s úzkostí, napětím a neklidem. Opakovaná vyšetření skončila s minimálním nálezem. Dle pacienta začaly jeho potíže na konci roku 2006, a to po očkování proti chřipce; šlo o náhlou únavu, slabost, bolest hlavy, subfebrilii, pocit bezmocnosti a úzkost. Byl ošetřen na pohotovosti, ale v dalším roce (2007) došlo k recidivám, později rozšířeným o uvedené kardiální příznaky. Jelikož býval premorbidně zdráv, vyděsilo ho to a začal se s obavami pozorovat, zvláště když se v roce 2008 přidaly záhadné bolesti v levém hypochondriu. Vyskytovaly se téměř denně a často se šířily po hrudníku nahoru a přes levé rameno na záda pod levou lopatku („jsem potom jako probodnutý“). Lexaurin od praktického lékaře nepomáhal, a proto byl odeslán na kardiologii a odtud na další konzilia (interna, gastroenterologie, imunologie, neurologie, klinika funkční diagnostiky a ortopedie); nálezy však byly negativní nebo nevysvětlující. Nicméně při léčbě anxiolytiky, Egilokem a antirevmatiky se frekvence úzkostných a kardiálních potíží výrazně snížila. Somatické bolesti v podžebří a pod lopatkou však přetrvávaly a v roce 2009 se k nim přidaly parestézie levé ruky, bolesti levého stehna a dysestézie levého lýtka (pocit chlazení a současně pálení). Pacient to prožíval jako ohrožení neznámou tělesnou chorobou a ochotně podstupoval nová vyšetření. Přitom ho ale bolesti neomezovaly ve fyzických ani psychických aktivitách, naopak při nich na bolesti i strach zapomínal. Zato o víkendech a při odpočinku vůbec se od nich nedokázal často odpoutat a prožíval je s tak intenzivním strachem, že to občas vyvolávalo tachykardie a obavy ze srdečního selhání. Plnil proto pečlivě doporučení lékařů, vyhýbal se zdravotním rizikům, změnil dokonce i jídelní návyky (jedl pomaleji, méně solil a více pil apod.), častěji odpočíval a vyhýbal se těžké práci, i když mu nevadila. Tyto bolesti a strach z nich byly na začátku psychoterapie v popředí, úzkostné symptomy ustoupily. Pacient byl již bez medikace, k dispozici měl analgetika, která ale zmíněné bolesti jen dočasně tlumila a probíhala zbytečná rehabilitace zad. ANAMNÉZA Otec pacienta byl zámečníkem, který se po práci věnoval uměleckému kovářství, rodinný život se odehrával o víkendech na chalupě. Poté, co se u pacienta v sedmi letech, po narození bratra, rozvinul syndrom separační úzkosti s příznaky dříve uvedenými, začal se mu více věnovat a dovolil mu spát ve svém pokoji. Dítě se uklidnilo a úzkost se již neobjevila ani poté, co otec za necelé dva roky náhle zemřel; snad proto, že se mu tehdy podařilo navázat blízký kontakt s matkou. O otci se pak v rodině přestalo trvale mluvit. Matka (tč. 62 let) je věřící, vážná, starostlivá, ale dráždivá a navenek málo citová žena, již se nevdala. S dětmi se nemazlila, častěji na ně křičela, ale nikdy je nebila („Taky nebylo proč“, říká pacient, „byli jsme hodní“). Dědečka si nepamatuje, zemřel brzy po otci, babička za deset let; byla rovněž věřící, starostlivá a pracovitá. Taková byla i sestra, o čtyři roky starší než pacient; bratr, mladší o sedm let, měl zcela jinou povahu: byl vždy aktivní, společenský, veselý až lehkomyslný, nespolehlivý a hůře se učil. Pacient býval od dětství klidný, vážný, uzavřený a hrával si spíše sám. Doma i ve skupině byl nekonfliktní, hodný, poslušný až vzorný a dobře se učil. Vždy byl i zvýšeně citlivý, dodnes jej dojímají pohádky. S dobrým prospěchem a bez adaptačních problémů zvládl základní školu a bez potíží se vyučil zámečníkem. Pracoval u strojírenské firmy, kde večerně vystudoval strojní průmyslovku a ve 22 letech maturoval. Úvahy o vysoké škole kvůli vážné známosti zamítl a příliš ho to prý netrápí. V současnosti pracuje ve strojírenské 22 MEZI BŘEHY 4 kazuistika firmě jako mistr montážní čety, je spokojený, přestože jde o práci časově náročnou (11 až 12 hodin denně) a řízení malého kolektivu mu občas dělá starosti. Po práci odpočívá u televize a videa a v létě si chodí jednou týdně zahrát fotbal; rodině se věnuje o víkendech a dovolené, které tráví pouze na chalupě. S nikým, kromě svých spolupracovníků, se trvale nestýká. Pije příležitostně. V 25 letech se po šestileté známosti oženil. Jeho manželka, rovněž 33 let, pracuje na poště a je to zdravá, praktická a nekonfliktní žena. Na začátku psychoterapie měli dvě zdravé děti ve věku pěti a jednoho roku a v r. 2011 se mu narodilo třetí. Životní styl rodiny je téměř identický se stylem rodiny primární (práce - byt - chalupa), což prý všem vyhovuje. Rodinu řídí manželka s pomocí pacientovy matky, která s nimi bydlí a pacient se jim podřizuje, tak jako dříve matce a babičce. ANALÝZA KRESBY A SNU Akutní somatické či psychické příčiny (nepočítáme-li zmíněnou virózu) psychických a psychosomatických poruch našeho pacienta nebyly zjištěny. Více suspektních faktorů bylo v anamnéze: úmrtí otce a jeho vytěsnění z rodiny, výchova ženami, nenaplněné ambice a především zmíněná separační úzkost. Jejich souvislost s neurotickými poruchami a somatickými bolestmi pacienta však nebyla jasná. V této situaci jsme využili, jak někteří doporučují /15/, analýzu kreseb a snů a požádali pacienta, aby svůj problém nakreslil (obr. 1). Výsledkem byl autoportrét, na němž byly nápadné rozpažené ruce, a proto jsme si ověřili, zda nejde o jeho způsob kresby rukou; obrázek „Moje rodina“ (obr. 2) to nepotvrdil. Sám pacient při analýze uvedl, že mu kresba připomíná i Krista na kříži, a to nejen kvůli poloze rukou, ale i nevědomému přesunu bolavého místa z levé strany svého trupu na pravou, kde byl probodnut Kristus. Co ale může mít společného s Kristem nebylo jasné. Byl sice do svých 14 let praktikujícím katolíkem (vliv matky a babičky), ale nyní, v dospělosti, věří málo a o Kristu má jen mlhavou představu. Při amplifikaci jsme postupně došli k závěrům, že Kristus je mimo jiné i obrazem archetypu tzv. „božského dítěte“, k jehož atributům náleží opuštěnost a ohrožení. Mohl se tak stát jádrem možného pacientova komplexu „opuštěného (a zraněného) dítěte“ /16/, který nevědomě nakreslil. Dále mají společné především to, že je oba opustil otec a navíc si pacient uvědomil, že je ve věku rizikových „Kristových let“. Na bázi „opouštějících“ otců se pak dále mohl rozvinout i otcovský komplex. Archetypickým motivem je i ukřižování, a to jako trest za provinění i jako oběť k usmíření Boha /17/ (dle Junga /16/ se navíc numinózní obrazy objevují při psychogenních tělesných poruchách). To by naznačovalo nějaký pacientův nevědomý hřích a pocit viny. Další nápadností autoportrétu je hlava oddělená od těla; že nejde o kreslířskou manýru ukazuje opět kresba „Moje rodina“ (obr. 2), na níž je dekapitována pouze figurka pacienta. V Kristově mýtu zůstává na kříži tělo a hlava, duše jej opouští. Naznačuje to, že vědomé já (bývá dle Lowena lokalizováno do hlavy /4/) ztratilo u pacienta kontakt s tělem, přírodním, nevědomým základem, s následkem dezintegrace těla a duše, nevědomí a vědomí. V této situaci se člověk dle Junga stává fragmentem sama sebe a jeho základní nevědomí zůstává v primitivním stavu /16/. Brzy po kresbě měl pacient na toto téma i sen. Byl doma ohrožován mužem, který vypadal jako jeho mladší bratr, ale ve snu byl stejného věku. Pacient mu proto ze strachu odřízl, a to bez zápasu i krve, hlavu od těla a schoval obojí do vedlejšího pokoje. Útočník však zůstal živý, i když nebyl schopen komunikovat, zdánlivě přestal být nebezpečným. Pacient měl nadále strach; věděl, že udělal špatnost a že mu hrozí trest, protože může být poznán podle pachových stop. Analýza snu upozornila na potlačené pacientovo infantilní přání zbavit se bratra, ale i svých vlastních, stínových tendencí, bratrem reprezentovaných: lehkomyslnosti, nespolehlivosti, lenosti apod. Vědomé ego pacienta je těmto vlastnostem 23 MEZI BŘEHY 4 kazuistika protikladné a jsou proto jako stín, z obav o vztahovou i psychickou stabilitu, vytěsněny (viz dekapitace a ukrytí útočníka). Sen ale současně upozorňuje, že násilné vytěsnění nevědomých, stínových stránek ega intrapsychický konflikt neřeší. Problém zůstává v „jednom domě“, „živý“, nelze se s ním ale „domluvit“ a „smrdí“ zřejmě již tak dlouho, že ho ten pach poznamenal. A dle něho může být dopaden a potrestán. ETIOLOGICKÁ ROZVAHA O raném vývoji pacienta nemáme přímých informací, z chování matky po narození jeho mladšího bratra a z jejích obvyklých emočních projevů lze usuzovat na problematické zrcadlení v symbiotickém období /18/. Výsledkem mohlo být narcistické zranění s nízkou self koherencí, takže se po omezení jeho kontaktu s matkou (po narození mladšího bratra) u něj brzy objevila symptomatologie separační úzkosti, resp. konsteloval se mateřský komplex (na bázi archetypu „hrozné matky“ /19/) a komplex opuštěného dítěte. Jejich příznaky byly potlačeny citovou kompenzací a zrcadlením otce, ukončeném záhy jeho smrtí („opuštěním“). Recidivě úzkosti mohla zabránit matka, ale její bezpodmínečné lásce (a své významnosti) dítě zřejmě nedůvěřovalo, nehledě na pocit zodpovědnosti za její chování vůči sobě. Snažilo se proto (nakonec úspěšně) získat matku výkonem, takovým, k němuž mělo jako neurotický depresivní typ předpoklady: konformním chováním, poslušností a pracovitostí a současně i potlačováním stínu, pro který mohlo být odmítnuto. Udržení ego rovnováhy tak vyžadovalo značné úsilí a bylo navíc komplikováno nutností vytěsnit ze vzpomínek a představ otce. Rodina totiž namísto odtruchlení jeho smrti, po němž mohlo přijít vyrovnání a smíření /20/, z ní udělala rodinné tabu a chovala se (snad aby dítě nezraňovala) jakoby nikdy neexistoval. Vytěsnit, de facto znovu pohřbít, otce, tak muselo i dítě, kterému zůstal jen otcovský archetyp jako nevědomý vzorec. Ten byl postupně naplněn některými atributy křesťanského Boha Otce v interpretaci matky a babičky, s jehož obrazem se dítě setkávalo v kostele, otcem, který rovněž opustil syna a byl velmi přísný. Na tomto archetypickém základě se mohl rozvinout obsahově podobný otcovský komplex (resp. přísné superego) a následně mohl být aktivován pozměněný komplex opuštěného dítěte s archetypickými rysy „božského dítěte“, tj. opuštěného a obětovaného Krista (viz kresba). Potlačení těchto komplexů a udržení ego integrity bez úzkostné neurózy pomáhal mateřský, výkonově pacifikovaný komplex /15/ a příznivá konstelace dalších faktorů (fyzické zdraví, plnění požadavků okolí, život ve známých a neměnných vztazích s předvídatelnými reakcemi /2/). Výkonová strategie se jevila, za předpokladu trvalé aktivity a jiných podmínek, jako úspěšná. Teprve v roce 2007, před narozením druhého dítěte, pacienta napadlo, že by mohl zemřít jako otec (je rovněž druhým mezi sourozenci). Bylo to v době, kdy u něj postvakcinační viróza zřejmě aktivovala, nevědomě a patrně asociativně svými podobnými symptomy vytěsněný syndrom dětské separační úzkosti. Jeho úzkost se dále vyvíjela dle výše zmíněného hypochondrického módu a k původním symptomům přibyly i somatoformní srdeční příznaky. Současně byly aktivovány i potlačené komplexy s jejich archetypickými vzory: otcovský komplex s rysy hyperkritického a trestajícího biblického Otce a komplex opuštěného dítěte s rysy opuštěného a obětovaného Krista i s introjekcí jeho bolestí. Ohrožený pacient reagoval svým obvyklým copingem - zvýšeným výkonem a důslednou léčebnou compliance - kterým pacifikoval „otce“ (tak jako dříve „matku“). Odeznívající viróza a stabilizace rodinné i pracovní situace opět vedly k částečnému utlumení neurotických symptomů (z části vlivem farmakoterapie). Přetrvávaly však somatické, resp. psychosomatické bolesti, patrně jako důsledek nevyřešeného intrapsychického konfliktu komplexu opuštěného dítěte (Krista) a bránícího se já. Neurotická výkonová obrana ale nedostačovala, a tak trvalo riziko osobnostní dezintegrace neřešitelné na psychické úrovni, avšak řešitelné somatickou projekcí či regresivní resomatizaci neintegrovaných úzkostí a 24 MEZI BŘEHY 4 kazuistika narcistických bolestí. Co prokazatelně přetrvávalo, bylo spojení s potlačenými neurotickými příznaky občas aktivovanými bolestí. Bolest se vždy týkala částí těla, kde byl zraněn Kristus a v různých formách se rozšířila i na levé končetiny (dle Kristova mýtu byl vlevo ukřižován nenapravený lotr). Finální interpretace, včetně analýzy kresby a snu, naznačila smysl těchto bolestí: jednak upozornit na nevyřešenou vinu (hřích), a jednak potrestat její potlačení. Nešlo již o vinu za matčinu separaci, ale za dlouhodobé „zapírání“ otce, ba dokonce podíl na jeho „smrti“ a taky o vinu za „usmrcení“ bratra a s ním i vlastních stínových vlastností. Jde o hříchy „smrtelné“, spojené s nutností usmířit komplexového Otce (trestající superego), a to obětí „starého“, komplexy kontaminovaného já. Pokud by v tomto případě, díky bolestnému poznání a integraci komplexů, nedošlo k individuačnímu pokroku, hrozila by trvalá disociace otce se synem, nevědomých komplexů s vědomým já, a tedy i dezintegrace těla a psyché /16/, kdy jedinec přestává tělu a jeho signálům rozumět. Tělo není integrováno do psychosomatického já, je vnímáno jako cizí, od já odštěpené /4/, a tedy i jako zdánlivý zdroj „somatických“ poruch. PSYCHOTERAPIE Psychoterapie začala explikací příčin psychosomatických poruch (úzkosti, komplexů, psychotraumatu apod.) a diskusí o roli virózy. Pro naše obavy z patogenní síly dětských úzkostných komplexů pokračovala, jak někteří doporučují /15/, analýzou aktuální komplexové situace pacienta. Šlo např. o diferenciaci „dospělých“ potíží pacienta od „dětských“, o popis a pojmenování zmíněných komplexů a roli výkonové strategie při jejich vytěsnění a obraně ego rovnováhy, o poznání a popis stínu apod. Terapie dalších složek úzkostné neurózy /18/ se týkala redukce strachu z dosud nezjištěné tělesné choroby, redukce neschopnosti relaxovat napětí a vzrušení a redukce neschopnosti i bez výkonu podpořit sebevědomí. Cílem bylo snížení energetického náboje komplexů bez využití hlubší analýzy. Terapeut v procesu pouze zrcadlil, tj. přebíral roli pacientova self, což se ne úplně dařilo, neboť přenos nebyl kvalitní z důvodu pacientovy obavy z dalšího opuštění /21/. Do čtyř měsíců u pacienta vymizel (resp. byl potlačen) strach z tělesné choroby i „somatické“ bolesti, což reflektoval následující sen: Pacient je s psychoterapeutem, starším mužem a ženou v ambulanci, kde spolu všichni klidně mluví; hlavně žena, muž komunikuje málo, terapeut mluví ke všem. Na závěr dává žena pacientovi krabičku s darem, který mu udělal radost. Tento pocit pak přetrvával i po probuzení, i když si pacient nedokázal vybavit téma hovoru ani dárek. Podrobně interpretovat toto setkání s „vnitřními rodiči“ za mediace terapeuta se nám zdálo zbytečné. Vzhledem k redukci symptomů jsme se spolehli na literaturu (energetický náboj komplexů mizí časem i spontánně /15/ ) a na konci března 2010 psychoterapii ukončili. Podcenili jsme však význam mlčícího otce a pouze mediační roli terapeuta ve snu; happy end se nekonal. Za rok (březen 2011) k nám byl pacient znovu odeslán z kardiologie, opět bez nálezu). Informoval, že byl až do října 2010 bez potíží, ale pak došlo, při nové viróze, k masivní recidivě předchozích poruch. Jelikož byl přesvědčený, že je tentokrát „skutečně nemocný“, neobrátil se na nás, ale na ortopedii, kde mu v r. 2007 zjistili asymptomatickou herniaci více meziobratlových plotének. Během následné hospitalizace byl znovu vyšetřen a po týdnu infuzní terapie bez výraznějšího efektu propuštěn domů s doporučením šetřícího režimu (nepřetěžovat páteř, dieta apod.), sledování „pouze v neurologické ambulanci“ a lázní. Lázeňskou léčbu absolvoval v únoru 2011. Místo očekávaného uvolnění však znovu vyvolala u pacienta známé pocity viny a úzkostné intruze spuštěné jeho silným steskem „opuštěného dítěte“ a absencí ochranného copingu v podobě zvýšené aktivity. Pacienta sužovaly představy, že je „doma plno práce a on si lenoší“, že v jeho nepřítomnosti vzniknou doma či v práci vážné problémy, že ho mohou propustit ze zaměstnání apod., a to i přesto, že mu nikdo nic 25 MEZI BŘEHY 4 kazuistika negativního ani nenaznačil. S tím rostlo jeho vnitřní napětí, neklid a nervozita a nakonec se objevily i kardiální potíže a psychosomatické bolesti. Konce lázeňského pobytu se proto nemohl dočkat a domů se vracel téměř jako troska. V době, kdy se dostal k nám, byl znovu plně zaměstnaný doma i v práci, neurotické potíže opět mizely a bolesti se dařilo tlumit Rivotrilem. Tím se jeho motivace k psychoterapii snížila, navíc očekával narození třetího dítěte. Uskutečnila se proto jen dvě další sezení doplňující nedořešené aspekty předchozí terapie, a to především o archetypické základy komplexů i s jejich pozitivními aspekty, hlavně u numinózních témat a jejich důsledky, např. hyperkritické superego, hypertrofované pocity viny a zodpovědnosti, nedostatky výkonového copingu, redukce strachu ze stínu a bolestné individuace aj. Na závěr dosnil pacient s pozitivním závěrem sen o dekapitaci bratra a v psychosyntetickém dialogu /22/ se smířil s otcem. Za půl roku a následně po roce a půl opakovaně informoval, že se cítí doslova „výborně“; nikde se neléčí a žádné léky nebere. A pro zajímavost: narodil se mu další syn, čímž se zreprodukovala struktura jeho primární rodiny. ZÁVĚRY Kazuistická studie demonstruje genezi dětské separační úzkostné poruchy, za níž u našeho pacienta stojí některé neintegrované komplexy (mateřský, otcovský a opuštěného dítěte). Upozorňuje, že při pouhém potlačení může úzkost přetrvávat v asymptomatické formě řadu let a za příznivých, vnějších a osobnostních podmínek se znovu konstelovat až v dospělosti. Může k tomu pak dojít i náhodně, v důsledku asociace některých jejích symptomů s podobnými příznaky jiných poruch (u našeho pacienta postvakcinační virózy). Obraz úzkostné poruchy se v dospělosti může vyvíjet a měnit dle typu neurotické struktury osobnosti (hypochondrický vývoj u depresivního typu). Pokud přitom neurotické formy obrany nedostačují, může úzkost transformovat do podoby psychosomatické poruchy (bolest u našeho pacienta), jejíž obraz i lokalizace v některých případech odpovídají archetypickému jádru neintegrovaných komplexů (božské dítě, Kristus). Při diagnostické nejistotě může napomoci analýza kreseb a snů a při analýze symptomů pak vedle kauzální analýzy i finální hodnocení, které upozorní na jejich smysl a účel. Psychoterapie našeho pacienta dále upozorňuje, že psychosomatické poruchy mohou být vůči psychoterapii více rezistentní. Ukazuje se přitom, že symptomatická, byť zdánlivě úspěšná terapie nevylučuje recidivu (u našeho pacienta k ní došlo po půlroční remisi). Naši terapii lze sice nakonec hodnotit jako úspěšnou, pochybnosti máme však o trvalosti progrese individuačního procesu, který jsme se pokusili podpořit. Literatura: 1. Jung, C. G.: Teoretické úvahy o podstatě duševna. In: Jung CG. Výbor z díla, sv.II. Brno: Nakladatelství T. Janečka; 1997: 7-96. 2. Mentzos, S.: Rozumíme sami sobě? Neurotické zpracování konfliktů. Praha: nakladatelství Lidové noviny; 2000: 232. 3. Sharp, D.: Slovník základních pojmů psychologie C.G. Junga. Brno: Nakladatelství T. Janečka; 2005: 176. 26 MEZI BŘEHY 4 kazuistika 4. Poněšický, J.: Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie. Praha: Triton; 1999: 208. 5. Vymětal, J.: Pojetí úzkosti a strachu v psychologii. In: Vymětal J. a kol. Speciální psychoterapie (Úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek; 2000: 16-43. 6. Riemann F. Základní formy strachu. Praha: Portál; 1999: 200 7. Kocourková J. Úzkostné poruchy v klinické praxi. In: Vymětal J a kol. Speciální psychoterapie (Úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek; 2000: 78 - 104. 8. Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování. Praha: Psychiatrické centrum; 1992: 282. 9. Vavrda, V.: Psychoterapie úzkosti a strachu z hlediska psychoanalytické psychoterapie. In: Vymětal J. a kol. Speciální psychoterapie (Úzkost a strach). Praha: Psychoanalytické nakladatelství J.Kocourek; 2000: 172-199. 10. Rokyta, R.: Neuroanatomie bolesti. Psychiatrie 2006; 10 (Suppl.2): 46-49. 11. Kozák, J.: Léčba bolesti. In: Kozák J., Papežová H. a kol. Kapitoly z léčby bolesti. Praha: Maxdorf; 2002: 7–25. 12. Trojan, S., Langmeier M.: Fyziologie centrální nervové soustavy. In: Trojan S. a kol. Lékařská fyziologie. Praha: Grada Publishing; 2003: 535-711. 13. Balaštík, D.: Arthralgia genuum jako psychosomatická porucha. Čes a slov psychiat 2011; 107 (3): 167-171. 14. Jung C. G.: Obecná hlediska psychologie snu. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv. I. Brno: Nakladatelství T..Janečka; 1996: 161-217. 15. Kastová, V.: Dynamika symbolů. Základy jungovské psychoterapie. Praha: Portál; 2000: 208. 16. Jung, C. G.: Psychologie archetypu dítěte. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv. II. Brno: Nakladatelství T..Janečka; 1997: 227-263. 17. Jung, C. G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha: Academia; 1993: 205. 18. Müller, M., Müller, A., eds.: Slovník analytické psychologie. Praha: Portál; 2006: 528. 19. Jung, C. G.: Psychologické aspekty archetypu matky. In: Jung C. G. Výbor z díla, sv. II. Brno: Nakladatelství T.Janečka; 1997: 185-226. 20. Vymětal, J.: Lékařská psychologie. 3.aktualiz. vyd. Praha: Portál; 2003: 400. 21. Schwartz-Sallant, N.: Narcissism and Character Transformation. The Psychology of Narcisstic Character Disorders. Toronto: Inner City Books; 1982: 193. 22. Rainwater, J.: You´re in Charge: A Guide to Becoming Your Owen Therapist. 7 print. Marina del Rey: DeVorss&Comp.; 1989: 221. 27 MEZI BŘEHY 4 kazuistika PŘÍLOHY Obr. 1 Kresba „Můj problém“ s černě vyznačeným místem přesunuté bolesti (viz šipka) 28 MEZI BŘEHY 4 kazuistika Obr. 2 Kresba „Moje rodina“ se členy rodiny a jejich mimopracovním životním stylem (mezi bytem a cestou na chatu) 29 MEZI BŘEHY 4 reportáž MUDr. Iva Jaklová (1971) Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze. Pracovala jako lékařka, po sedmileté mateřské dovolené se ještě na rok vrátila do zdravotnictví. Od začátku letošního roku provozuje Pentalon - Středisko hlubinné péče o duši a nově i Středisko péče o náhradní rodinu. Má tři školou povinné kluky, dva příliš přátelské psy a zahradu, kterou seká kosou. Kromě výcviku v analytické psychologii prochází výcvikem v sandplay u zahraničních lektorů. Ve volném čase se věnuje dětem, psům a zahradě. foto: archiv autorky NÁVŠTĚVA V BOLLINGENU1 Iva Jaklová „Jistě, Toni! Nezačal snad Jung od roku 1923 na nejzazším konci Curyšského jezera, dvacet pět kilometrů od Küsnachtu v obci Bollingen budovat venkovské stavení právě proto, aby se s ní mohl ve vší intimitě každou neděli setkávat, aniž by urážel hodnou matku svých dětí? … Zejména pociťoval naléhavou potřebu samoty uprostřed panenské krajiny, blízko vody. … V roce 1922 koupil pozemek na břehu jezera, stranou od vesnice Bollingen. Bylo to romantické a osamělé místo obklopené nevysokými kopci; bývalý majetek kláštera v St. Gallen. Považoval za důležité stavět u vody, voda je přece prvním ze všech symbolů života. Dalším symbolem byla prostota. Chtěl postavit „primitivní obydlí“ v pravěkém stylu, bez jakéhokoli přepychu. … Stavěl bez architekta, najal si dva zedníky ze vsi. …“ (Jean-Jacques Antier, C. G. Jung aneb zkušenost s božstvím, Emitos 2012). Nevím, co přesně bylo motivem stavby Bollingenské věže, tak jako vždy se jistě jednalo o souhrn mnoha aspektů vědomých i nevědomých. Jasné je, že má, a lze předpokládat, že i měla své obrovské kouzlo, svého genia loci, který je naprosto hmatatelně přítomen v celém stavení a přilehlém okolí. Na výlet do Jungova třetího sídla jsme se vydali autobusem přímo z Küsnachtu. Po asi 1 fotografie k tomuto článku pořídila autorka 30 MEZI BŘEHY 4 reportáž tři čtvrtě hodinové jízdě s krásnými výhledy na Curyšské jezero jsme dorazili do malé vesničky Bollingen a vydali se pěšky přímo k Věži. Tam nás již očekával Jungův vnuk, pan Hans Hornig a jeho dcera. První dojem, který mne zavinul do své náruče, byl dojem malého hradu, hrádku v panenské přírodě na břehu nikde nekončícího Curyšského jezera. Když jsme vstoupili na nádvoří, byla jsem překvapena, že se nikde neobjevil ani trickster, ani šašek, ani … přivítal nás velmi milým způsobem pan Hornig a po krátkém, zdvořilém upozornění, že nesmíme fotit uvnitř domu, neboť je soukromým majetkem a rodiny Jungových dětí jej stále používají, začal vyprávět o stavbě Bollingenské věže a o životě v ní. Skutečně, tak jak je psáno ve výše uvedeném citátu, Jung nestavěl podle stavebních plánů a skutečně přípravné práce ke stavbě započal a z velké části i dokončil sám. Ale jak pan Hornig s úsměvem poznamenal, není pravda, že by celé dílo vystavěl sám, jak si zarytí obdivovatelé Junga pokouší myslet. V každém případě se však stavby účastnil velmi aktivně, a to nejen duševně, ale i těžkou manuální prací. Stavba celého "hrádku" se odehrávala zhruba ve čtyřech etapách. Je zajímavé, že původně Jung plánoval pouze výstavbu samotné věže. Věž zcela jasně připomíná románskou baziliku, je kruhovitého tvaru, v přízemí má kuchyň, kde je možné „si sáhnout“ na nádobí a náčiní užívané samotným Jungem a vedou z ní schody do prvního patra, kde jsou dvě malé místnůstky s palandami. To stačí, že? Co víc je k životu potřeba - kuchyň, postel, záchůdek venkovního typu a koupelna přímo v průzračně čistém jezeře? Avšak, muž míní a žena mění, když to paní Jungová shlédla, došla k názoru, že tomu jaksi něco chybí. A tak vznikla druhá část věže. Vypráví se a možná je i pravda, že Jungova sestřenice předpověděla, že bude postavena na místě, kde leží lidské ostatky. A skutečně, při výkopových pracech Jung nalezl kostru francouzského vojáka z doby obléhání Curychu, vystrojil mu pohřeb a sám mu vytesal náhrobek. Na toto období Emma Jungová prý velmi ráda vzpomínala, milovala sezení na verandě, ze které bylo vidět přímo na jezero a až na jeho druhý konec. Neužila si tohoto pohledu však dlouho, neboť Jung se cítil nesvůj a brzy postavil zeď, která výhled znemožnila a celou stavbu tak uzavřela kolem malého "nádvoříčka". Závěrečná, čtvrtá etapa stavby pak již byla opravdu čistě účelová. V rámci ní vzniklo jakési patro mezi oběma věžemi s pokoji pro rozvětvenou rodinu Carla a Emmy Jungových. Zajímavostí jistě je, že až dodnes není stavba elekrifikována, svítí se petrolejkami, „trůní se“ v malém, odlehlém domečku a jako koupelna stále slouží jezero. Rodiny tam jezdí již jen na léto, i v parném létě si dovedu představit celkem chladno uvnitř stavení. Nicméně pan Hornig vyprávěl příhodu z dětství, kdy se s otcem vydal na návštěvu dědečka. Bylo to uprostřed zimy, mnoho stupňů pod nulou. Jung seděl se dvěma přáteli v kuchyni, na sobě kabát a deku, v místnosti nemohlo být více než nad nulou a hovořili o životě. Prý tam jezdil celkem často i v zimě, rozhodně to pro něj nebylo jen letní sídlo. Těžko uvěřit, já jsem tam málem zmrzla, a to jsem nebyla nucena sundat si vůbec nic. Kámen na stavbu pocházel ze skály přímo naproti Věži. Jung si jej sám vybíral a pak mu jej dováželi lodí přes jezero. Jednou přivezli kámen, který evidentně nevyhovoval stavebním účelům. Muž zodpovědný za dovoz jej chtěl odvézt zpět, Jung si toho však všiml a řekl nikoli, musí to mít nějaký smysl, že se ke mně dostal, nechal si jej a ze tří stran do něj vytesal nápisy. Obdobně vytesal nápisy do obvodové zdi Věže a blízko vchodu na nádvoří. Co však říkají vám nepovím, neb to nevím, pokud to chcete vědět, zajeďte si do Curychu, stojí to za to. 31 MEZI BŘEHY 4 reportáž Na závěr jsme si prohlédli ještě malý přístav, kde Jung kotvil svoji lodičku a pak jsme již vyrazili na oběd do nedalekého Schmerikonu, do nejstarší restaurace široko daleko. Byli jsme všichni zmrzlí až na kost, současně však velmi emočně nabuzení, což se projevovalo hlasitou mluvou, impulzívními salvami smíchu, nadmíru vřelou přátelskostí ke všemu - sáhlo na nás Něco. únor 2013 32 MEZI BŘEHY 4 reportáž Bollingesnká věž – pohled z přístupové strany Trickster 33 MEZI BŘEHY 4 reportáž Jungův přístav vnuk C. G. Junga pan Hornig na nádvoří 34 MEZI BŘEHY 4 reportáž „Nehodící se“ kámen 35 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie ing. Věra Sobotková Šimonová (1969) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze a Pražskou psychoterapeutickou fakultu. Absolvovala čtyřletý psychoterapeutický výcvikem SUR. Jako Blíženec má nejen dvě příjmení, ale také dvě pracovní oblasti: pracuje jako redaktorka a publicistka; poskytuje konzultace a pořádá setkání, při kterých využívá psychologickou astrologii a symbolickou řeč pohádek a filmových příběhů. Vdaná, žije v Praze v bytě připomínajícím botanickou zahradu. foto: archiv autorky NEBEZPEČNÁ KRÁSA1 Několik postřehů k astrologické Venuši Věra Šimonová „Žijeme proto, abychom objevili krásu,“ tvrdil Chalíl Džibrán. „Krása je kletbou,“ oponuje mu v jednom ze svých citátů John Erskine. Příběh Veroniky Franco, básnířky a kurtizány žijící v 16. století v Benátkách, dává za pravdu oběma. Snímek Nebezpečná krása je filmovou verzí Botticelliho obrazu Zrození Venuše. Můžeme jej vnímat jako dokument vypovídající o životě italské básnířky, nebo v něm zachytit rodící se nespokojenost s rozdělením ženských rolí na jeptišku, ctihodnou manželku-matku a kurtizánu, anebo v něm zahlédnout příběh setkání dvou ženských archetypů, které astrologie označuje jako Venuši a Lunu. 1 ilustrační obrázky pocházejí z archivu autorky 36 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie Sen o Venuši „Všichni muži, bez ohledu na moc a postavení, sní o svůdkyni. O neodolatelné, nepřístupné Venuši…“ Těmito slovy zasvěcuje signora Franco svoji dceru Veroniku do jednoho z nejstarších řemesel. „Krása je přímo božský projev…“ Jak výuka pokračuje, aspirantka na jeptišku se proměňuje v ženu označovanou jako cortigiana onesta - vzdělanou, kultivovanou, sebejistou. Obliba pohádky O Popelce u malých děvčátek či modernější filmové verze Pretty Woman u těch „odrostlejších“ vypovídá o tom, že o Venuši nesní jen muži. Příčin, proč se o ní odvažujeme pouze snít, je celá řada. Odhlédneme-li od historického vývoje, během kterého došlo k devalvaci Venuší symbolizovaných hodnot (ve své knize Číše a meč jej zachytila Riane Eislerová), najdeme kořeny tohoto přehlížení či nedocenění často v rodině. Smyslnost, touha obklopit se krásou a vytvářet ji, radost z vlastního těla a sexuality, smyslové potěšení nejsou žity, a tudíž zůstávají nerozvinuté. V duších dívek a žen postupně vznikají zábrany ve vztahu k vlastnímu tělu, k fyzické kráse, smyslnosti; proud kreativní energie je ochromený. Snímek Nebezpečná krása patří k filmovým iniciačním zasvěcením do archetypu Venuše. Proto dříve, než upozorním na některé jeho scény, se v pár řádcích zmíním o archetypu Venuše tak, jak jej chápe psychologická astrologie. Astrologická Venuše Prchá-li ti, brzy tě stíhat bude, nechce-li tvých darů, však dávat bude, a když nemiluje, však rychle vzplane, třebas i nechtíc. (Sapfó, Modlitba k Afrodítě) S Venuší vstupujeme do říše krásy, smyslnosti, lásky a tvořivosti. Krása povznáší a činí nás šťastnými. Přináší do života radost a okouzlení. Probouzí schopnost milovat, žasnout, vnímat. Venuše vládne tomu, co Jung nazýval erós - schopnosti být láskyplný, milující, smyslný, tvořivý. 37 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie Venuše, neboli Afrodíta, patřila k nejmocnějším antickým bohyním. O jejím zrození se tradují dva mýty, které zároveň připomínají její dvojaký charakter. Podle prvního se zrodila z násilí, z mořské pěny, která se objevila na hladině moře, kam dopadly genitálie Úrana. Je to bohyně panenská, která nemá otce, ani matku. Druhá verze jí připisuje jako rodiče Dia a Junonu. Podle toho také Řekové rozlišovali Venuši Nebeskou – Úránii a Venuši Pozemskou – Pandémos. Venuše Nebeská představuje nedostižný ideál, jenž se objeví, když se náhle zamilujeme, nebo nás stravuje tvůrčí horečka. Připomíná středověkou Izoldu Zlatovlasou, prchavý sen, jenž láká a vábí. Pokud nás spoutá pásem touhy, jedním ze svých atributů, propadneme erotickému omámení či inspiraci, často příliš křehkému na to, aby vydržel kontakt s nedokonalou realitou. Druhá její podoba – Venuše Pandémos - je pozemská. Ztělesňuje krásu přenesenou z nebeských výšin a z našich fantazií do každodenního života, kterou si můžeme vychutnávat všemi svými smysly. Venuše bývá v řadě textů zabývajících se astrologií spojována s obrazem mládí, svěžesti, nevinnosti. První z uvedených mýtů nám však připomíná, že k jejímu zrození napomohl bůh Saturn, v astrologii ztělesňující formu, řád a čas. Právě tento princip hraje důležitou roli při kultivaci venušské energie, při tříbení vnější i vnitřní krásy a schopnosti milovat. S tímto pohledem má současná kultura, jenž klade rovnítko mezi krásu a mládí, problém. Chybí jí vnímání zralého půvabu, pro který japonština používá slovo „iki“. To označuje krásu rozvíjející se s přibývajícím věkem a spojující v sobě ducha, kouzlo, eleganci a zdvořilost. V tradiční japonské kultuře bývala nositelkou těchto kvalit zralá žena, nikoliv mladá dívka. Pro ocenění tohoto typu ženské krásy potřebujeme vytříbenější smysly, jež zachytí ženské kouzlo ukryté v pohybech, gestech, v zabarvení hlasu, ve vnitřním vyzařování. Proto není překvapující, že gejša, japonské ztělesnění archetypu Venuše, byla žádoucí a obdivovaná, když dosáhla zralého věku. A jen ta mohla také seznamovat se svým uměním mladé adeptky. Ctihodné a ty druhé V Nebezpečné kráse se setkávají dva ženské světy: svět manželek a matek a svět kurtizán a prostitutek spojený s nekontrolovatelností, nepředvídatelností a nebezpečím. A není žádným překvapením, že vztahy mezi nimi se nevyznačují přílišnou harmonií a porozuměním. Tento rozpor však není jen doménou Benátek 16. století, odehrává se i v dnešní době. Kromě Venuše obývá ženskou stránku duše také Luna symbolizující mateřskou náruč, péči, bezpečí. Matka, milenka nebo obojí? Dilema, které je obtížně řešitelné pro řadu mužů a žen i v dnešní době. Každá z nich má své nezastupitelné místo v naší duši, svůj čas – a někdy stojí proti sobě jako nesmiřitelné rivalky. Když se začteme do eseje Toni Wolffové Struktura ženské psýché, můžeme spatřit Lunu v typu, který označila jako Žena–Matka. Venuši nazývá Héterou. Nedostatečný přístup k jednomu z obou astrologických archetypů se projeví vnitřní i vnější nevyvážeností. Pokud ve společnosti nebo v duši dominuje jeden - ať Venuše nebo Luna -, vždy dochází ke ztrátám talentů, nadání, síly. Mizí životaschopnost, vitalita, svěžest. Luna je představitelkou mateřské, sytící energie, která pečuje, stará se, učí, podporuje, poskytuje ochranu. Napomáhá všemu, co vně i uvnitř potřebuje, pomoc a ochranu a co vyžaduje pro svůj růst bezpečí. Negativní aspekt této energie se může projevit jako nadměrná ochrana, nedostatek síly k nezávislosti a nechuť pustit objekt péče ze své náruče. Nevědomě se realizující aspekt potřebuje k naplnění svého života ostatní, kterým však nedopřeje samostatnost. Luna pak umlčí Venušiny požadavky jako sobecké, banální, nedůležité. A tak 38 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie některé ženy zavřou svoji návrhářskou dílnu, ateliér změní na dětskou hernu a své povolání bytové architektky vymění za roli taxikářky rozvážející své děti do nekonečné řady kroužků. Žena-Venuše je kultivovanou společnicí, která se vztahuje k druhým odlišným způsobem. Přináší inspiraci. Tím, že má smysl pro vlastní hodnoty, často odlišné od převažujících společenských standardů, inspiruje ostatní a iniciuje probuzení jejich potenciálu. Pokud však postrádá spojení s city reprezentované Lunou, máme před sebou ztělesnění motýla poletujícího od jednoho potěšení k druhému, jehož jedinou touhou je být žádoucí pro své okolí. Signora Franco, sama bývalá kurtizána, je s archetypem Venuše v úzkém kontaktu, proto jej může zprostředkovat své dceři. Tuto energii však mnoho žen odloží, čekajíc v každodenním pracovním a rodinném životě na onen neurčitý a nikdy nenastávající okamžik „až bude čas“. Když ji pak zahlédnou v rozvíjející se kráse svých dcer a jejich dospívajících těl, může to v nich vzbudit nevědomou žárlivost a nechuť seznamovat svoji dceru s Venušiným světem. Ten totiž v sobě kromě krásy, půvabu a smyslnosti skrývá další aspekt – touhu. Odpovědnost za své touhy „Funkcí Venuše je přitahovat to, co je přirozené naší povaze, a odpuzovat to, co je ji cizí“. Fritz Riemann „Tvoje síla, má drahá, pramení z něčeho hlubšího, než je Tvá krása.“ říká signora Franco a otevírá Veronice dveře do knihovny, kam kromě kurtizán měly dříve ženy vstup zakázán. Vychází vstříc Veroničině touze po vzdělání a podporuje její zvídavost. Neučí ji jen kultivovaně se pohybovat, obratně konverzovat, ladně tančit, vkusně se oblékat a pečovat o tělo, ale odkrývá jí zároveň hlubší úroveň archetypu Venuše, jenž nabádá respektovat své touhy a brát je vážně, nikoliv je ochočit, zkrotit nebo potlačit. A stejnou měrou je respektovat i u druhých. Když sledujeme tuto filmovou scénu, možná nás napadne otázka, kolik žen má tak odvážnou matku? Neslyšíme často spíše opak? Nejsou ženy i v dnešní době natolik zaneprázdněné prací a rodinou, společností orientovanou na mužské hodnoty, že jejich touhy jim nakonec diktuje někdo jiný? Setkají se mladé ženy s někým, kdo by podporoval a kultivoval jejich ženskost, aby nakonec ony samy mohly takový mateřský vzor zvnitřnit a objevit v sobě? Jemný přístup Veroničiny matky ukazuje cestu, jak podpořit ženské ego a rozvíjet vlastní potenciál. Místo toho, aby byla poslušnou loutkou plnící přání druhých, učí Veroniku, jak pečovat o svoji vnitřní zahradu a nechat ji rozkvést. Díky takové vnitřní matce získává žena kotvu, jenž jí umožní přenést se přes stálé přílivy a odlivy se vztahy spojené intimity a kreativní energie. Chrání ji před zálibou v adolescentní romantice, stejně jako před touhou utéci, když se věci lásky a tvořivosti komplikují. Závěrečná scéna probíhající před inkvizicí, kdy se Veronika musí vyznat ze svých hříchů, aby se zachránila, je odvážnou obhajobou Venuše před vnějším, a potažmo i vnitřním nesouhlasem: „Vy, kteří toužíte po tom, co já dávám, ale nesnášíte, když žena má takovou moc, vy nazýváte největší boží dar, naše touhy a potřebu milovat, neřestí?“ Jak přivolat Venuši Stejně jako existují dvě verze Venušina zrození, existují také dvě cesty, jak tento archetyp převést do vědomí. Ta první se podobá náhlému vynoření Venuše z mořské pěny a 39 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie jejímu objevení se na mořském břehu. Láska na první pohled, provázená silnými emocemi, či tvůrčí inspirace jsou časté podoby jejího náhlého vpádu do našeho života. Občas to bývá radost, občas peklo, zpravidla obojí. Druhá cesta spočívá v postupném odkládání zábran a seznamování se s Venušiným světem. Kultivace venušské energie probíhá prostřednictvím smyslových požitků - díky dotekům, vůním, barvám, chutím. Renesanční mág Marsilio Ficino doporučoval podpořit chybějící archetyp symbolickými předměty, které se k němu vztahovaly. U Venuše hrají důležitou roli požitky, jež můžeme vnímat zrakem, čichem, hmatem a chutí, ať již to jsou parfémy, šaty, šperky, krásná hudba, květiny, vkusně zařízený byt, příjemná koupel, masáž či návštěva galerií. Venuši považovali staří astrologové za „malé štěstí“. Opravdu, smyslové požitky činí náš život plnějším, půvabnějším a hodným milování. Proto i drobná změna v barvě oblečení, ozdoba či nový účes, jakkoliv jsou nenápadné, mohou být signálem hlubší proměny, která probíhá v nitru a nikoliv známkou marnivosti, nad níž lze mávnout rukou. To platí zejména u klientek, jejichž Venuše se zatím podobala spíše spící Šípkové Růžence. Závěrem Působí důvěryhodně doplnit tvrzení nějakým výzkumem. Jenomže zabýval se nějaký astrologickou Venuší? Snesla by tak frivolní a rozmarná bohyně podrobné pitvání a sledování? Domnívám se, že nikoliv. Nicméně na závěr přece jen nabízím výsledky jednoho experimentu, který jakoby vypadl z knihy renesančního mága Marsilia Ficina. Jsem si jistá, že by ho potěšil. A nejen jeho. Experiment s náhrdelníkem „Nebuďme zas tak vybíraví. Vždycky je lepší mít pár diamantů z druhé ruky než nemít žádné.“ (Mark Twain) Iniciátorkou zajímavého pokusu byla Jonnel McLainová, logopedka z americké Ventury, která si doslova vzala Twainova slova k srdci. V klenotnictví Van Gundy&Sons objevila ve výloze na černém sametu diamantový náhrdelník. Jeho kouzlo ji přimělo vstoupit do obchodu a vyzkoušet jej – jednoduchý, elegantní. Skutečné drahokamy a neskutečná cena. Třicet sedm tisíc dolarů bylo nad její možnosti. Ovšem šperk, nad nímž by srdce olympské Venuše jistě zaplesalo, ji přitahoval. A tak si jej zkoušela znovu a znovu. Pak ji napadlo: proč by se lidé, sdílející spolu krásu uměleckých děl v galeriích a kouzlo přírody v národních parcích, nemohli podělit také o osobní věci? Nikdo přece nenosí diamantový náhrdelník 365 dní v roce! Od nápadu nebylo daleko k realizaci, a tak 18. září 2004 uzavíral majitel klenotnictví Tom Van Gundy jeden z nejpodivnějších obchodů své kariéry - prodával jeden diamantový náhrdelník dvanácti ženám. Na rozdíl od některých manželů, kteří buď hlasitě protestovali, či se alespoň snažili své partnerky od nákupu odradit, se mu nápad zalíbil. Nabídl skupině výhodnější cenu pod podmínkou, že mezi sebe přiberou jeho manželku. Podle dohody se každá z žen zdobila náhrdelníkem jeden měsíc. Přednost měla ta, která slavila narozeniny. Žádná si jej neponechala jen pro sebe – objevil se na krku dcer či 40 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie neteří, které se zrovna vdávaly, parádivých vnuček, kolegyň, které udiveně pokukovaly po tak nezvyklém doplňku, zvědavých zájemců v obchodech či restauracích. Každá půjčka náhrdelníku znamenala nový příběh, zajímavou zkušenost, nečekané setkání. Na konci měsíce uspořádala „majitelka“ ve svém domě schůzku a náhrdelník předala dál. A spolu s ním také své zážitky a zkušenosti. Nevšední šperk se však nechtěl smířit s každodenní životní rutinou svých nositelek. Přivolával zapomenuté touhy, zpochybňoval zaběhané zvyky a vyvolával řadu otázek: „Kdy jsme ztratily svá mladší já? Kdy jsme přišly o potěšení z věcí a přestaly se radovat z maličkostí? Kdy vlastně začal být život taková fuška?“ Po otázkách následovaly první kroky, pro každou z nich obtížné, jakkoliv se druhým mohly zdát banální - dlouho odkládaná cesta do Paříže, zápis do hodin zpěvu, taneční vystoupení v místním baru, večery strávené s novými přáteli místo každodenního sledování televize. Dost možná, že onen nevšední počin několika Američanek naklonil srdce olympské Venuše, jež byla potěšená netradiční obětí a rozhodla se požehnat svým pozemšťankám. Nápad třinácti žen ukázal několik rovin, které tento archetyp skrývá a které vedou od vnějšího luxusu k přátelským vztahům a probuzení dávno zapomenuté touhy. Zdá se, že právě její naplnění je tím pravým klenotem, kterým Venuše zdobí ty, jež ji uctívají. 41 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie Iva Jaklová (1971) Vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze. Pracovala jako lékařka, po sedmileté mateřské dovolené se ještě na rok vrátila do zdravotnictví. Od začátku letošního roku provozuje Pentalon - Středisko hlubinné péče o duši a nově i Středisko péče o náhradní rodinu. Má tři školou povinné kluky, dva příliš přátelské psy a zahradu, kterou seká kosou. Kromě výcviku v analytické psychologii prochází výcvikem v sandplay u zahraničních lektorů. Ve volném čase se věnuje dětem, psům a zahradě. foto: archiv autorky KAŽDODENNÍ MYTÍ JAKO RITUÁL Volný překlad článku Thomase Moora publikovaném v Parabola Magazine Summer 2009 pod názvem The Bathroom Ritual Iva Jaklová „Koupel je "roztok", v němž se smočí a následně roztřídí problémy každodenního života“, začíná svůj článek Thomas Moore. Jako syn instalatéra měl snadný přístup do různých koupelen a na výstavy koupelnového nábytku. Zanechalo to v něm celoživotně trvající obdiv ke koupelnám, který srovnává s tím, jak jiní lidé obdivují např. operní domy. Koupelna se pro něj stala duchovním centrem domu, které si, chceme-li žít smysluplný ekologický život, zaslouží speciální pozornost. Mystickou stránku koupelny či lázně nejlépe zahlédneme ve vyobrazeních starých časů. Ta ukazují staršího muže, krále či královnu, nebo malé dítě ležící v lázni a podstupující hlubokou duševní proměnu. Z těchto vyobrazení se můžeme naučit, jak spolu se svým tělem koupat i svoji duši. Staří Řekové se spirituálním rozměrem lázně zabývali hned v několika příbězích. Artemis neboli Diana, bohyně lovu, divoké přírody a narození se koupe obklopená lesními nymfami. Héra jde k prameni, aby v něm obnovila svoje panenství. Nejdůležitější bohyní koupele je však Afrodíté neboli Venuše. Zpravidla je znázorňována jak se svléká, sundává své 42 MEZI BŘEHY 4 archetyp a astrologie šperky, utírá se po koupeli či vstupuje nebo vychází z lázně. Pro tento rituál, který my považujeme za každodenní rutinu, měli Řekové i pojmenování: anadyomené, neboli Venuše vystupující z moře či Venuše „vynořující se“. Venuše je bohyní krásy, těla, smyslnosti a sexuality, lásky, potěšení a okrasy. Čas, jenž trávíme sprchováním či koupáním, nanášením mýdla a šampónu, česáním vlasů a vůbec péčí o tělo není nutně nějaká naše sobecká potřeba, ale Venušin původní duch v našem životě. Tyto ucelené, každodenní činnosti jsou nesmírně důležité pro duši, činí život potěšujícím. Když se koupeme, namáčíme nejen své tělo, ale také duši. Žijeme ve světě, který si osvojil antivenušské kvality života a v jednoduchém tělesném potěšení není ochoten a schopen vidět smysl. Je mnoho těch, kteří mluví o duchovnu, aniž by počítali s Venušiným příspěvkem. Možná je to proto, že Venuše je bohyní duševních hlubin, nikoli nepolapitelného, vznášejícího se ducha. A přitom každodenní smočení duše může krotit naše tendence k násilí, neboť Venuše, jak říká tradice, klidní vzrušenost a bojovnost Marsu. Afrodíta má své duchovní nástroje, stejně jako kostel má svůj svatostánek a synagoga svůj svatý svitek: mýdlo, kosmetiku, oleje, vůně, houbičky a ručníky. Vana je jako kropenka obsahující požehnané mazání. V jejím světě může být luxusní ručník stejně cenný jako Svatá kniha. Venuše je často zobrazována se zrcadlem v ruce. Zrcadlo může na jedné straně sloužit jako narcistický nástroj, na straně druhé však může, jako její nepostradatelný atribut, sloužit ke každodennímu venušskému praktikování jógy. Musíme se naučit být při těchto praktikách spíše rozhazovačnými než skromnými, neboť přivést do našeho života Venuši znamená zvýšit naši oduševnělost. Prvním krokem je pořídit si do naší koupelny stylové zrcadlo, možná ne jen jedno. Dalším Venušiným atributem je jednoduché gesto svlékání se. Toto jednoduché, každodenně několikrát opakované gesto, je v dnešní době zatížené všemožným ostychem a puritánstvím. A přitom by mohlo být jednoduchým a dostupným gestem sebeocenění a sebesmyslnosti. Podaří-li se nám oprostit se od nesmyslných morálních zákazů, jež vykazují tělo za plentu, uvidíme, jak toto prosté gesto dokáže rozmíchat naše city a pocity. Kulturní rozhodnutí západní civilizace oddělit tělo od ducha má nedozírné následky pro naši duši, pro kterou v moderním světě nezbývá místo. Vydáme-li se jí hledat, můžeme na ní narazit hned dnes večer, v koupelně, neboť ta je místem snů, ta nás může naučit kromě jiného, že naše spiritualita je celá jen a pouze pokud je v ní angažované i naše tělo. Proto je dobré pečovat o koupelnu jako o svatostánek a dopřát naší duši tolik shovívavého času, vody a vůní, kolik potřebuje. Příjemně zařízená koupelna je humanizující dárek od bohů a spirituální nutnost. 43 MEZI BŘEHY 4 fórum fórum Příliš po internetu nebrouzdám, ale blog věhlasného malíře a učitele taiji (abych vyjmenovat jen jeho nejznámější identity) Vladimíra Kokolii jsem opakovaně s užitkem navštívil. Literární kavárna Božena Správcová, která editovala Kokoliovy texty psané pro autorův internetový blog v letech 2004 – 2011 má pravdu: „v elektronickém kontextu jde o texty až příliš luxusní a svou myšlenkovou a formulační dbalostí se opravdu hodí spíše do knihy“. Knížka Jení vydaná v nakladatelství Trigon v roce 2012 je věnována malířovu příteli, nedávno zemřelému Vladislavu Zadrobílkovi (D. Ž. Borovi). Nosím ji už pár měsíců s sebou a opakovaně si v ní čtu – v tramvaji, v čekárně, v posteli. To nedělám s každou knihou. Druhý důvod, proč Vás na ni upozorňuji, je fakt, že se mi z ní nedaří vybrat nejvýstižnější citát – musel bych ji ocitovat celou. Texty jsou to velmi pestré, obsažné a dotýkají se základních věcí, a to nejen v místech vztahujících se výslovně k podstatě umění, smyslu bytí, ale i tam, kde se píše o těle, o taiji, o zelí, o osobním a světovém bordelu nebo o prdění. Název „Jení“ (pro „holý stav věcí“ nechce autor používat „bombastické slovo bytí“) vystihuje snadno přehlédnutelný, nepostižitelný a neuvěřitelný fakt, který umělce fascinuje a odsouvá do pozadí „postmoderní hrátky s interpretacemi“. Je to zkrátka velmi otevřené, osobní a nekonvenční – pro mě osvěžující, pro někoho možná i umanuté a provokující – glosování a uvažování. Svědectví člověka o setkávání se světem v sobě i mimo sebe. Zdá se mi, že by to měl číst (nejen) každý psycholog a psychoterapeut. Texty jsou to humorné i vážné, ale velmi přesné, plné respektu k potřebě člověka („kdokolii“) být v živém kontaktu se skutečností, odpovědně žít, vnímat, usilovat i „bláznit“ v zájmu záchrany světa i vlastní duše. Mimochodem – navštivte portál ČT2: dokumentární snímek o Vladimíru Kokoliovi s názvem „Kdokolia“ je tam volně ke zhlédnutí. Roger Walsh a Frances Vaughanová jsou editory sborníku textů transpersonální psychologie a psychoterapie, který pod názvem Cesty přesažení ega: transpersonální vize vydalo v roce 2011 nakladatelství Triton v překladu Václava Petra. Velice záslužný vydavatelský počin – užitečná protiváha medicínskému materialismu, umožňující rozšířit si pohled na skutečnost duše (práce bezmála čtyřiceti autorů – mj. Ch. a S. Grofových, K. Wilbera, F. Capry, A. Huxleyho, dalajlámy, Šrí Aurobinda). Zahrnuje nejen klasické texty dotýkající se principů transpersonálního (též duchovního, ale i symbolického či transpersonálně-ekologického atd.) postoje. Obsahuje i cenné pohledy a zkušenosti klinické a speciálně psychoterapeutické (transpersonální krize, zážitky blízkosti smrti, srovnání stavů vědomí v kontextu šamanismu, východních meditací, snové jógy i psychopatologie, spektrum terapií u jednotlivých patologických stavů). 44 MEZI BŘEHY 4 fórum Sborník slouží především orientaci ve spektru nejrůznějších oborů lidské zkušenosti, které se pod pojmem transpersonálního (S. Grof) sdružují a mohou být východiskem pro zaměřenější studium. Pro analytické psychology může být zajímavé například rozlišování mezi prepersonální a transpersonální sférou (nižší a vyšší sféra kolektivního nevědomí) – Ken Wilber se snaží korigovat pojetí C. G. Junga, který podle jeho slov místy „glorifikoval určité infantilní mytické formy myšlení, ale často též regresivně nakládal s Duchem“. Prakticky to podle Wilbera např. znamená, že „většina neurotiků netrpí proto, že by netranscendovala ego, nýbrž v důsledku primárního nedostatku úcty k egu“. V terapii je tedy často potřeba nejprve pracovat na odstranění prepersonálních fixací a posilování jáské struktury. Teprve nedávno se mi dostala do rukou kniha vydaná už v roce 2000 v nakladatelství Argo pod názvem Slovo v našem nitru (z francouzského originálu z roku 1993 ji přeložil Miroslav Šebela). Jde o rozsáhlý rozhovor, který Jean Moutappa vede s Annick de Souzenelle. Tato žena s neobyčejně hlubokým vhledem do mytické a zejména židovskokřesťanské tradice je českému čtenáři známa bestsellerem Symbolismus lidského těla, který vyšel i v češtině myslím už ve dvou různých vydáních. V roce 2011 vyšla v nakladatelství Malvern její práce Ženský pól bytí aneb Tečka za Adamovým žebrem, a o rok později tamtéž útlejší knížka Jsme rozdvojeni s podtitulem Příběh Jonáše, proroka, jenž ovládl svůj stín. Komu jde o dobrodružství ducha, neměl by si Slovo v našem nitru nechat ujít. Autorka je vynikající znalkyní bible, ale i kabaly a dalších textů – její poznání vychází mimo jiné z širokých jazykových a etymologických základů a hluboké životní zkušenosti. V rozhovoru, který bourá naše zúžené představy o takzvané křesťanské morálce, o pojetí dobra a zla, o základech poznání, roli ženy atd. se podivuhodným způsobem otevírá pohled na nemoci a Pád lidstva i Naději spočívající v tom, že člověk je homo religiosus. Sám tazatel je velmi bystrý, podnětný, hluboce vzdělaný; když se v rozhovoru snaží tu a tam autorčiny vývody konfrontovat s autoritami typu Freuda, Junga, Dürkheima, Drewermanna, zdá se, že ona se příliš neodvozuje a vztahuje se především k vlastnímu zkušenostnímu potenciálu. Je to poučná, ale i vzrušující a nenechavá četba. Jen namátkou pár ukázek: Symbol je etymologicky „tím, co spojuje“, na rozdíl od pojmu diabolos, označujícího to, co „rozděluje“. Symbol spojuje viditelné s neviditelným, spojuje „věc“ s tvůrčím Slovem ve skrytém vztahu, jehož důsledkem je, že tato věc nese Dech, energii Slova, které ji stvořilo. V tomto smyslu je symbolem vše, nejenom geometrická forma nebo socha v katedrále, ale také buňka pozorovaná biologem přes mikroskop nebo nějaký orgán mého těla, jehož porucha mi není jasná. (s. 46) Jsem hluboce přesvědčena, že pokud nějaký národ ztratí živou paměť svých mytologických základů, potom i kdyby začal hledat smysl v jiných tradicích, ať už jsou jejich přednosti jakékoliv, ztrácí tím jaksi vlastní duši. Nemůžeme totiž popřít vlastní kořeny: každá generace se rodí s jakýmsi „duchovním genetickým kódem“. (s. 176) Ale vždyť historické líčení lže vždycky! Vždy je pouze jednou z interpretací určité události. (s. 195) Zdráháte se (hledat Absolutno v člověku, a zejména v jediném člověku). Avšak věřit, to znamená neváhat a vrhnout se do propasti toho, co náš rozum nazývá Nemožným…“ (s. 219) Ludvík Běťák 45 MEZI BŘEHY 4 fórum „PŘÍBĚH STEPHENA GOUGHA ANEB NEMÍT SI CO SVLÉCT“ Mezi břehy 3 – březen 2013 Je normální, to co je obvyklé nebo obvyklé to, co je normální? Podle mého názoru nelze na tuto otázku odpovědět bez toho, že bychom se dopustili velké míry redukcionismu. Neboť, všechno je přeci zprvu ne-obvyklé. Obvyklost neobvyklého je významně zatížena fenoménem času, který v tomto případě hraje, řečeno pojmem analytické psychologie, syntonně. Jak je to však s normalitou? Tam se mi to nezdá tak jednoznačné. Vezmeme-li v úvahu např. duševní nemoci, můžeme o nich prohlásit, že jsou po dlouhá staletí něčím obvyklým, tedy všeobecně se vyskytujím a nikoho zvlášť nepřekvapuje, že tu jsou. Jsou však něčím normálním? Asi se shodneme na tom, že většinová společnost je za normální nepovažuje, resp. nositele tohoto břemena nepovažuje za normální. Celé je to však jen hraní se slovíčky, neboť mezi obvyklý a normální lze stejně tak dobře položit rovnítko a říci, že to co je obvyklé, je zároveň normální v tom smyslu, že se to normálně vyskytuje. Diskuse Co se týče pana Gougha, neváhala bych použít jak slovíčko obvyklý, tak i normální. Ve společnostech všech dob se obvykle vyskytovali a vyskytují jedinci nějakým způsobem vybočující. Stejně tak je normální, že individuační cesta každého má své zádrhele a kotrmelce a slepé uličky. Právě do slepé uličky se mi zdá se pan Gough dostal. Snad ovlivněna právě čtenou knihou Edwarda F. Edingera Já a archetyp, nemohu v jeho příběhu přehlédnout archetyp Ježíše Krista. Dovolím si citovat krátkou pasáž, jejíž pointa se vyskytuje nejen v této knize: „Radí se nám, abychom milovali své vnitřní nepřátele, usmířili se s vnitřním protivníkem a nekladli odpor tomu, co v sobě považujeme za zlo. Samozřejmě to neznamená konat v souladu s hrubými podněty navenek. Myslí se tím spíše vnitřní, psychologické přijetí zavržené, negativní strany naší vlastní přirozenosti.“ Právě zde je zakopaný pes. Pan Gough si zaslouží určitě poklonu všech analytických psychologů, neboť odhalil sám, bez vnější pomoci a zřejmě i četby náležité odborné literatury své bytostné Já. Avšak namísto toho, aby jej nechal přijmout své já a tím obohatil svůj život o rozměr dávající smysl, povýšil své já na úroveň bytostného Já. Výsledkem je inflace já, ztotožnění se s archetypem žehnajícího Krista a zbytečně promrhaný čas po věznicích. Stephen Gough přešlapuje na místě, troufá si spasit společnost, ale, slovy Matoušova evangelia, vidí třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém vlastním oku nepozoruje. Těžko tedy odpovědět, zda je bláznivý pan Gough či společnost, která jej vězní. Pod pojmem bláznivý si lze představit mnoho významů. Co se mí zdá však jasné, je, že obě strany mají svá ega nafouklá k prasknutí a není tedy divu, že o sebe čas od času ťuknou. Kolize vždy způsobí mírné splasknutí jedné či druhé strany, lze očekávat, že dříve dojde „vzduch“ panu Goughovi. Těžko však předvídat, co se pak stane s jeho vyfouklým egem. Iva Jaklová 46 MEZI BŘEHY 4 fórum Telefonoval mi do ordinace mladý ženský hlas, který velmi naléhal ohledně přijetí do psychoterapie, byť se časovými nároky zcela míjel s mou ordinační dobou. Zeptal jsem se: „Proč se tedy hlásíte ke mně, vždyť v Brně je mnoho dalších psychoterapeutů?“ Reverberace „Protože vy děláte TU METODU!“ „Jakou metodu?“ „No, TU! Já si teď honem nemůžu vzpomenout, takovou tu Jungmannovu, nebo svatojánskou, nebo tak nějak…“ „Myslíte Jungovu?“ „Ano, ano! To je ono!! Tu!“ Pro práci s touto ženou by byl zdroj a kontext okouzlení Jungmannovou svatojánskou metodou důležitým podnětem. Často se nedovíme, jak si klient v průběhu svého života ve své mysli poskládat, že právě psychoterapie, popř. právě ta Jungmannova svatojánská, je tím pravým pro jeho strasti - jednotlivé střípky formující jeho výběr nemusí v jeho paměti přetrvávat. Sami sotva stíháme sledovat odborné publikace a časopisy („...ještě jsem nedočetla první číslo Mezi břehů a vy už vydáváte čtvrté!“) Jakým způsobem se obecně o psychoterapii, resp. potom o analytické psychologii a Jungovi referuje ve vnějším neodborném světě se k nám nemusí dostávat vůbec, anebo to raději záměrně míjíme. Potom ale nevíme, jak vzniká fascinační zaujetí Jungamnnovou svatojánskou metodou! Neznáme obraz, který se o nás skládá ve skutečném, nikoliv v tom úzce odborném světě. Neznáme svou persónu. Předkládám společnou výzvu: skládejme si svůj vnější obraz. Sbírejme střípky a dávejme je dohromady. Nabízím tuto rubriku jako prostor pro sdílení. Pokud se setkáte s tématem psychoterapie mimo odborné psychoterapeutické kruhy, s analytickou psychologií a C. G. Jungem mimo takto profilované kuloáry, napište nám o tom, anebo pošlete odkaz na naši e-adresu - ať již jde o časopisové, novinové, nebo internetové zdroje, film, nebo třeba zaslechnutý rozhovor neznámých lidí. Několik takovýchto útržků: V časopise Respekt 39/2013 píše Petr Třešňák v článku „Andělé a neurony“: Téma posmrtných zkušeností přitahuje milovníky paranormálních jevů, ostatně také proto o něm část odborných neurologických časopisů ze zásady nepíše. I střízlivě uvažující člověk však v tomhle fenoménu objeví pár dobře zdokumentovaných jevů, které je těžké vysvětlit. Například slavný psycholog Carl Gustav Jung prožil NDE při infarktu v roce 1944 a během zážitku cestoval vesmírem, takže viděl naši planetu z odstupu. Dvacet osm let předtím, než vznikla první podobná fotografie, popsal velmi přesně a detailně obraz Země. To je potěšující. Jung tedy není jen „bez nadsázky géniem 21. století“ (Programové prohlášení Klubu přátel C. G. Junga, in nulté číslo časopisu Vhled, duben 1990), ale vlastně i prvním kosmonautem (nebo alespoň oneironautem). 47 MEZI BŘEHY 4 fórum Hlavní hrdinkou posledního filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky z roku 2006, je psycholožka. Statický setting individuální psychoterapie je pro zkušenou režisérku tak filmově beznadějný, že psycholožku s klienty neustále přemísťuje: tu sedí vedle sebe, tu proti sobě stojí, nebo dokonce pří probírání osobních témat popocházejí po místnosti. A do toho každou chvíli někdo vtrhne dovnitř, čímž se spouští nové zápletky. Když ale terapeutka na konci filmu (zcela nečekaně) překročí hranice a vyslyší prvoplánovým svodům klienta Boleslava Polívky (který ve filmu rafinovaně hraje sám sebe), dovrší se po zásluze její osobní pád. Na způsobu, jakým se režisérka chopila látky, je vidět, s jakou bezradností je konfrontován nepoučený člověk s tím, co to vlastně ta psychoterapie je. Těžko zde ještě jednou nezmínit před dvěma lety distribuovaný film Nebezpečná metoda od Davida Cronenberga. Film vychází asi z pěti tradovaných historických momentů ze života Junga, Freuda a Sabiny Spielreinové. K těmto bodům konfabuluje bizarní děj kulminující sadomasochistickým sexem Sabiny a Carla v prosluněných interiérech bürgholzlské psychiatrické léčebny. Prosím, není to odborná studie. Ale když už se to u všech všudy jmenuje Nebezpečná metoda, proč tam o té metodě není zhola nic? Naštěstí není iluzornost odkazu na historické události zdaleka jedinou slabinou tohoto filmového propadáku, a tak se nemusíme zabývat představou, že by obecné ponětí o analytické psychologii formoval také tento film. Ervin Široký 48 BULLETIN ČSAP informace o dění ve Společnosti MEZI BŘEHY 4 bulletin SOUKROMÁ NÁVŠTĚVA ČESKA PANÍ HELGY KOPECKY NA POZVÁNÍ ČSAP 29. – 31. září 2013 v Praze a Brně Paní Helga Kopecky-Pilz, léta knihovnice Jungova Institutu a nyní ISAPu, velmi pomohla knihovně ČSAP. Darovala nám knihy, zprostředkovala darování jinými a opatrovala to, co nám bylo odkázáno, například z pozůstalosti Maria Jacobyho. Poslední zářijový víkend strávila na pozvání ČSAP v Praze a v Brně. Navštívila naši zrenovovanou knihovnu, popovídala s těmi, kterým naše knihovna leží na srdci, předala nám ještě pár tipů ohledně žádoucí literatury. Viděla u nás živý zájem o literaturu analytické psychologie a bude nás nadále podporovat tam, kde to bude v jejích silách, tím víc, že se zvažuje zřízení pobočky knihovny v Praze. Tato ve svém oboru velice schopná a přitom skromná žena odjížděla se slovy: „Ani nemohu dostatečně vyjádřit, jak dobře jsem se u vás cítila, jak milí a velkorysí jste ke mně byli, nikdy to nezapomenu.“ To potěší….tak díky všem, co se postarali…. Maria Schoemaker-Brožová Pani Helga Kopecky jungiánům v naší zemi velmi pomohla. Po léta působila jako knihovnice Jungova institutu v Küsnachtu a posléze jako knihovnice ISAP v Zürichu. K naší zemi ji však váže mnohem více: narodila se zde a její manžel byl Čech, který v roce 1967 emigroval do Švýcarska. Její návštěvu v Čechách a na Moravě zorganizovala Maria Schoemaker-Brožová jako vyjádření naší vděčnosti za přízeň, kterou paní Kopecky naší organizaci a jejím jednotlivým členům po léta projevovala. V Brně ji 29. září vyzvedl na nádraží Ludvík Běťák, který pro ni na večer spolu s Robertem Kulískem připravil komorní hudební vystoupení zasvěcené moravské lidové hudbě. Ještě s Janou Vaškovou jsme pak chvíli poseděli a přišlo na vzpomínky na první setkání a společné známé. Druhého dne jsme ve stejné sestavě poseděli u Ludvíka Bětáka nad knihami a paní Kopecky nám líčila své zkušenosti s ohromnou knihovnou v Küsnachtu, která čítala přes 4000 svazků, a jak se nyní v ISAPu musí vypořádávat s menšími finančními zdroji. Odpoledne jsem ji provázel po Brně, zajímaly ji zvláště kostely. Proto jsme se pak ještě vydali na výlet za stavební perlou Moravy, barokním kostelem ve Křtinách, který vznikl podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Paní Kopecky byla ráda, že se mohla trochu seznámit i se zdejší krajinou. Část její rodiny žila do konce II. Světové války v Brně. Celou její rodinu postihly poválečné odsuny Němců a z jejího vyprávění zřetelně vystupovaly vlivy kolektivních historických procesů na individuální osud. Osobně jsem se s touto pozoruhodnou ženou setkal poprvé před rokem, když jsme se s Ervinem Širokým vypravili do Curychu pro knihy z odkazu Maria Jacobyho. Náš živý rozhovor toho sobotního odpoledne skončil, když nastupovala večer na vlak do Prahy. Druhého dne se s Marií Shoemaker-Brožovou vypravila do svého rodiště. Petr Patočka 50 MEZI BŘEHY 4 bulletin Paní Helga Kopecky během rozhovoru s Petrem Patočkou v knihovně ISAP v Curychu 51 MEZI BŘEHY 4 bulletin předsednictvo ČSAP VÝJEZDNÍ SCHŮZE 13. – 15. září 2013 v Karasíně Základem organizační a koncepční práce předsednictva ČSAP jsou jeho pravidelná setkávání během školního roku, a zejména pak každoroční výjezdní víkendové schůze. Ta letošní se konala výjimečně až po prázdninách. Předsednictvo stojí o větší informovanost a angažovanost svých členů, nabízí proto na následujících stránkách časopisu zápis ze svého letošního výjezdního jednání. 52 Zápis z výjezdní zasedání ČSAP 13.-15.9. (zapsal a zpracoval Martin Skála) Přítomni: Jana Vašková, Pavel Zach, Petr Patočka, Ervin Široký, Martin Skála Všechny zásadní organizační změny se týkají budoucího běhu 2014 1) Příští schůze se bude konat 1.12. 2013 v Praze od 13:00 – 17:00, od 14:30 budou přizváni všichni individuální členové IAAP z řad členů ČSAP Program schůze: 13:00 – 14:30 - Provozní záležitosti ČSAP 14:30 - Přivítání a blahopřání novým IM IAAP 14:30 – 17:00 - Zapojení nových IM IAAP do organizačních struktur ČSAP o Spolupráce s DG ze střední Evropy – Komunikace s webovými stránkami pro spolupráci skupin ve střední Evropě: cgjungcentral.eu - Námět z kongresu v Kodani na tvorbu webu, určeného pro vzájemné informování o aktivitách různých DG ve střední a východní Evropě. Dalo by se tak např. využít návštěv lektorů v sousedních zemích pro pozvání k lektorování u nás. o Plánování přeměny DG ČSAP na Non- training IAAP Society - do 15.7. 2015 je nutné zažádat o status Non-training society. Žádost musí obsahovat všechny náležitosti. Pro nás bude důležité oddělit „executive comitee“ a „ethical comitee“ v ČSAP. http://iaap.org/iaap-overview/governing-documents/applying-for-societymembership.html o Konference ČSAP o Rozvažovat o vyhrazení části návštěvy zahraničního lektora pro setkání s lektory ČSAP o Naplánovat způsob a frekvenci setkávání IM IAAP a výcvikových analytiků ČSAP s předsednictvem (sdílení zkušeností, organizační záležitosti atd.) o Domluvit termín a místo - další schůze předsednictva - příští setkání s IM IAAP a výcvikovými lektory - výjezdní zasedání v létě 2014 2) Semináře (zodpovědná osoba Petr Patočka) Víkendové semináře Víkendové semináře pro zimní sem. 2013 běh 2010 Ervin Široký: SEN, 8.-10.11. 2013, 31.1-2.2. 2014, 28.2.-2.3.2014 – max. 20 osob Martin Skála: PRÁCE S OBRAZEM, 24.-26.1. 2014 – kapacita max. 16 osob běh 2012 Pavel Zach: POHÁDKA, 30.11.-1.12. 2013 – kapacita ? Ervin Široký: SEN, 8.-10.11. 2013, 31.1-2.2. 2014, 28.2.-2.3.2014 – max. 20 osob 53 bez preference běhu Rob Preece - 26.11. Brno - Speciální seminář Další plánované víkendové semináře Jörg Rasche – jaro 2014 Deadline přihlašování na semináře ČSAP se snaží zajistit komornější prostor na seminářích. Proto požadujeme, aby se frekventanti hlásili na seminář nejméně 12 týdnů (3 měsíce) před konáním semináře aby se v případě většího počtu zájemců dal v dostatečném předstihu navrhnout dodatečný termín daného semináře a skupina frekventantů se mohla rovnoměrně rozdělit. !!! Deadline pro přihlášení na již vypsané semináře je 15.10. 2013 !!! Změny ve víkendových seminářích - Omluva a vysvětlení Jak jste si již všimli, bylo z organizačních důvodů rozhodnuto o následujících změnách: 8.-10.11. Ervin Široký - Sen (změna preference běhu) 31.1.-2.2. Ervin Široký - Sen (z 22. – 24.11.) třetí termín 28.2.-2.3. 24.1.-26.1. Martin Skála - Práce s obrazem (ze 17.-19.1.) Tímto se frekventantům omlouváme za případné komplikace a doufáme, že změny situaci spíše usnadní a) Připravuje se plán víkendových seminářů a návrh na formální rozlišení Základních seminářů a dalších seminářů, včetně mimořádných jednodenních akcí (jako např. R. Preece, J. Mabit) Z nabídky zahraničních lektorů J. Hill U. Wirtz G. Bovensiepen I. Riedel M. Müller L. Zoja E. Pattis-Zoja B. Sartorius G. Sauer Další ??? Kalsched – jaro 2015 Wojtkowski je v procesu domluvy 54 Regionální semináře (zodpovědná osoba Martin Skála) a) Schváleny termíny na zimní semestr 2014, letní 2015 Obsazování témat – k doplnění na příští schůzi, zapojit nové IM IAAP b) Rozhodnuto nadále akreditovat regionální semináře u AKP 3) Zkoušky Při vyloučení frekventanta z výcviku u kandidátského pohovoru mu bude vrácena zbývající část semestrální platby, případně i za další již uhrazené akce, kterých se frekventant už nebude účastnit. Přijímací pohovory Délka 20 minut + 10 minut bez přítomnosti uchazeče Cena 1000 Kč Podmínky – kopie diplomu, rukou psaný životopis, strukturovaný životopis s fotografií, dovršený věk 23 let v době zahájení výcviku, absolvent VŠ (preferováni jsou ti, kteří již dokončili VŠ, jelikož náročnost dokončení studia VŠ se projevuje na možnostech frekventanta ve výcviku ČSAP), U přijímacích pohovorů se zohledňují i osobnostní předpoklady uchazeče komise a termíny na přijímací pohovory pro běh 2014 a. 15.4. – Brno - Ervin Široký, Petr Patočka b. 23.4. od 13:00 – Praha - Pavel Zach, Martin Skála c. datum bude doplněno - Kroměříž – Vašková, Zezulka a) Zadat inzerce na Přijímačky o Psychologie Dnes, o Společnost J. E. Purkyně na webu – zjistit o Psychoterapie o ČMP o ČS Psychologie o oslovit členy aby šířili informaci o přijímacích pohovorech Sbírat podněty na další inzerci výcviku Sekretariát ČSAP bude evidovat rozpočet na inzerci, abychom měli v budoucnu z čeho vycházet. b) Aktualizovaný rozpočet výcviku pro běh 2014 – viz příloha c) Po přijímacích pohovorech zašle komise ke každému (i nepřijatému) uchazeči důležité informace z přijímacích pohovorů sekretariátu ČSAP 55 d) Sekretariát ČSAP bude informace archivovat. Uchazečům rozešle pouze sdělení o přijetí či nepřijetí Do nových indexů připojit i fotografii frekventanta Po úspěšném absolvování přijímacího pohovoru se uchazeč stává provizorním členem ČSAP s povinností platit členské poplatky již za rok svého přijetí a to nejpozději jeden měsíc po obdržení informace o přijetí do výcviku ČSAP. e) Do příštího výjezdu MS přepracuje Smlouvu s frekventantem, Studijní plán pro běh 2014 a Obecný výcvikový program podle návrhu Kandidátský pohovor Délka 30 minut + 15 minut bez přítomnosti zkoušeného Cena 1200 Kč Předložit index, zpětné vazby Frekventant je povinen se sám přihlásit, sdělit, kdo jsou i kdo byli jeho analytici a supervizoři, abychom mohli přidělit komisi, ve které by se nekřížily role. Musí být po prvním roce výcviku z toho vyplývá nezbytnost vést evidenci kandidátských pohovorů, upozornit, když jej někdo po roce studia neabsolvoval Výstup z kandidátského pohovoru může být „Uspěl“, „Uspěl s doporučením“, „Neuspěl“ Kandidátský pohovor není možné opakovat Kolokviální zkouška Délka 45 minut + 15 minut bez přítomnosti zkoušeného Cena 1500 Kč Frekventant je povinen se sám přihlásit, sdělit, kdo jsou i kdo byli jeho analytici a supervizoři, abychom mohli přidělit komisi, ve které by se nekřížily role Kolokvium je možné absolvovat kdykoli po kandidátském pohovoru a druhém roce výcviku, ale před závěrečnou zkouškou Povinnosti: 56 mít ukončenou VŠ kolokviální práce o 3 normostranách (teoretické téma s praktickou aplikací) Nejpozději měsíc před zkouškou musí být započata sebezkušenost a supervize Závěrečná zkouška Délka 60 minut + 30 minut bez přítomnosti zkoušeného Cena 3000 Kč Kazuistiku, osobní zhodnocení výcviku a osobního rozvoje ve výcviku Supervizor se vyjadřuje k frekventantovi – přeložit IAAP form Po osmi letech další přijímačky u těchto přijímacích pohovorů bude diskutován důvod prodloužené doby absolvování výcviku. V případě uzavření nové smlouvy mohou být frekventantovi uznány všechny aktivity ČSAP, které dosud absolvoval a) Organizace pro příští zkoušky I. Přihlašování na zkoušky a pohovory bude probíhat emailem, jelikož způsob, jakým se přihlašuje na webu na semináře, není aplikovatelný na zkoušky a pohovory, téže je třeba s frekventanty být tak jako tak ve větším kontaktu, hlídat křížení rolí atp. II. Mezi posledním dnem přihlašování a první zkouškou je potřeba minimálně 14 dní. b) Bylo rozhodnuto, že frekventanti budou dostávat vždy písemný výstup ze zkoušek c) doplňující termín pro kandidátské pohovory nabídne Ervin Široký a Ludvík Běťák 4) Platby Nelze převádět části semestrální platby na další semestr, nahrazuje-li si frekventant zmeškaný seminář zahrnutý v semestrální platbě v jiném semestru, musí jej uhradit zvlášť. Od běhu 2014: Členem ČSAP se může stát každý kandidát ve výcviku po absolvování kandidátského pohovoru. Do té doby je účastník výcviku provizorním členem ČSAP Příspěvek se platí na kalendářní rok a je splatný do 31. března. Nově přijatý provizorní člen ČSAP je povinen zaplatit členský příspěvek již za rok svého přijetí a to nejpozději jeden měsíc po obdržení informace o přijetí do výcviku ČSAP. 57 5) Sebezkušenostní skupiny Aktuální skupinovou sebezkušenost nabízí Ervin Široký. Zájemci se mohou hlásit přímo k němu. Po naplnění skupiny se nabídne další skupinová dvojice dle pořádníku. (Pořadník skupin: Ervin Široký, Pavel Zach, Martin Skála, Ludvík Běťák) 6) Úpravy na Webu a) MS dostal od ES náměty na webzin případně dodá další kandidáty na webmastera, kteří pracují v Drupalu (MS do měsíce vybere kandidáty na web a bude sondovat webzin) b) Zápisy ze schůze budou dostupné ve verzi na web pro informaci frekventantů – tentokrát také jako součást časopisu Mezi břehy c) Případně doplnit úlohy členů předsednictva a sekretariátu o Jana Vašková – předsedkyně o Pavel Zach – Etická komise o Ervin Široký – Časopis, webzin o Petr Patočka – Víkendové semináře o Martin Skála – Regionální semináře, sekretariát o Monika Řehanová - sekretariát d) Na web dát k dispozici pořadník skupin, aby frekventanti měli přehled, kdy mohou přibližně očekávat otevření skupiny s daným analytikem (Pořadník skupin: Ervin Široký, Pavel Zach, Martin Skála, Ludvík Běťák) 7) Žádosti frekventantů 8) Dvourychlostní program – jungovsky orientovaný psychoterapeut a analytik Chybí routerovský program, ČSAP přemýšlí o ekvivalentní nadstavbě výcviku, ze které by se mohli rekrutovat „analytici“ (vedle standardních „jungovsky orientovaných psychoterapeutů“). K naplnění výcviku v „jungovsky orientované psychoterapii“ je potřeba 400 hodin skupinové sebezkušenosti a 100 hodin individuální sebezkušenosti; příp. lze uznat max. 300 hodin z předešlého dynamicky orientovaného výcviku a doplnit je 200 hodin individuální sebezkušenosti jungovské; V těchto případech je pro statut „analytik“ nutno si sebezkušenost doplnit o 140 hodin - Pouze v případě, že je ve výcviku jungovsky orientované psychoterapie absolvováno celých 500 hodin individuální sebezkušenosti není nutné pro status „analytik“ doplňovat další individuální sebezkušenost. Ve všech těchto případech je dále nutné pro statut „analytik“ absolvovat další zkoušky a práce, x hodin supervizí navíc, vedení x regionálních sem. 58 9) Etický kodex a komise a) Pavel Zach - etický kodex, komise, postupy odvolání – z bodu 8 (3/13) b) 1.12. začít ustanovovat etickou komisi c) JV napíše neformálně a obecně Marianne Miller jak postupovat v příp. profesně a eticky sporných otázkách 10) Změna stanov – do příští valné hromady připravit a) Dát do stanov pozastavení členství v ČSAP b) Volba předsednictva 11) Správce webu a) ČSAP stanoví termín a komisi konkurzu na nového správce webu 59 b) Martin Skála osloví programátory Drupalu a jednoho kontrolního programátora přítomného pouze u konkurzu (má-li kdokoliv další tipy na případné správce webu či na programátora přítomného u konkurzu, nechť je pošle) c) Bylo by vhodné mít i stránky v angličtině. Zajistit překlad 12) MS zjistí kritéria pro akreditace výcviku u MŠMT, MPSV – chceme akreditovat ČSAP jako instituci nebo pouze výcvikový program? Možnosti: a) MŠMT: Dodatečné vzdělávání pedagogických pracovníků – http://www.msmt.cz/vzdelavani/dalsi-vzdelavani/terminy-prijimani-zadosti-oudeleni-akreditace-v-systemu-1 Rekvalifikační kurz – http://www.msmt.cz/vzdelavani/dalsi-vzdelavani/rekvalifikace-1 b) MPSV: Dobrovolnictví – http://www.mpsv.cz/cs/730 Celoživotního vzdělávání sociálních pracovníků a kvalifikačního vzdělání pracovníků v sociálních službách – http://www.mpsv.cz/cs/3493 13) Slovensko – Československá ČSAP Petr Patočka napsal dotaz Marianne Müller, její odpověď přišla po schůzi, je tedy tématem na schůzi listopadovou 14) Na schůzi ČPS 1.10. půjde Pavel Zach 15) Nadále prodloužen pronájem Dykovy (knihovna atd.) 16) Inzerce na ISCP budeme zadávat jen ve výjimečných případech 60 MEZI BŘEHY 4 bulletin XIX. KONFERENCE IAAP 18. – 23. srpna 2013 v Kodani Petr Patočka SEDM DNÍ V KODANI Zpráva z XIX. Mezinárodního kongresu pro analytickou psychologii věnovaného tématu „100 let: počátky, inovace a rozpory“ Na letišti v Kodani jsem zjistil, že údaje, kterými mě Google zaopatřil pro cestu na místo, kde jsem se chtěl ubytovat, mně nepomohou. Informace od místních však užitečné byly. Přízeň Kodaňanů dosáhla dalšího stupně, když jsem se vydal na cestu do hotelu Scandic, kde se kongres konal. Muž a žena, kterých jsem se na parkovišti optal na nejbližší stanici rychlovlaku, mě naložili do auta a dovezli až ke kongresovému hotelu, měli tím směrem zrovna cestu. Odhodlaně jsem vplul do množství ctihodně vyhlížejících lidí v hotelu a rozhlížel se po známých tvářích. Lugi Zoja je hubenější než dříve, ale i po letech chová k naší zemi přízeň a znal se ke mně. Rád by k nám přijel, ale stěžuje si na přibývající léta. Vzpomínám si, že od chvíle, kdy u nás mluvil o vývoji a struktuře IAAP, a pak si pochvaloval moravské víno, že mu chutná, prý až moc, uplynulo již třináct let. Jsem rád, že za chvíli potkávám Marii Shoemaker-Brožovou a zjišťuji, že na místě je Míša Hapalová a Martin Skála. Se zahájením úvodní recepce se všichni vrhnou na šampaňské a špenátové rolky. Žádné velké proslovy, o to více však celý prostor bzučí hovory ve skupinách, které se obměňují díky novým a novým setkáním. Je příjemné se potkat se s Tomem Kellym a vzápětí se přivítat s Marianne Müller. Od obou jsem v průběhu následujících dní mohl zakoušet jejich podporu a zájem o dění u nás. Tak to začalo. Ráno jsem z okna svého kodaňského bydliště uviděl jasany a uvědomil jsem si, že jsem v zemi s vikingskou tradicí. Majitelka bytu také nechala na stole leták národního muzea: právě tam probíhá výstava o vikingské kultuře, největší v tomto století. Těším se. Kongresový den začíná přednáškou zaměřenou na alchymickou tradici. Angličtinu pak vystřídal další oficiální jazyk IAAP, němčina, ve které přednáší Gustav Bovensiepen. Věnuje se analytickému procesu, sleduje své oblíbené téma „reverie“ jako součásti terapeutického postoje a utvrzuje mě v tom, že bychom jej k nám měli pozvat. Byl velmi vstřícný. Odpoledne je čas na semináře. Není snadné vybírat, protože prostě vždycky něco propásnete. Co jsem si však stejně jako mí čeští kolegové – postupně dorazili ještě Tomáš Holcner a Miloš Knob - rozhodně nenechával ujít, byly recepce, které o přestávkách mezi semináři pořádaly knižní domy publikující jungiánskou literaturu. U stolků s knihami jsem pak strávil hodně času a snažil se vybírat střízlivě. V úterý jsem si poprvé netroufl oslovit Verenu Kastovou, vypadala zaměstnaně. Zato setkání s Ingrid Riedelovou bylo hřejivé, jako byste potkali vlastní babičku. Večer mě velmi oslovil film o Richardu Wilhelmovi, představil mně jej jako neobyčejně statečného člověka. Uvedla jej autorka filmu, Wilhelmova vnučka. Byl jsem nadšený, že se v jungiánských kruzích pěstuje zájem o I-ťing, dokonce v té míře, že tématu bude věnována samostatná konference. Letáky, které ji ohlašovaly, byly barvité, když jsem však zjistil, že se konference koná na Tchaiwanu, trochu jsem ochladl. Na kongresu bylo hodně asijských tváří. Navštívil jsem dva semináře s východními lektory a mohl jsem vnímat, 61 MEZI BŘEHY 4 bulletin jak silně se drží vlastních duchovních tradic a čerpají z jejich symbolického bohatství. Důstojně je doplňovali Evropané a Američané zaujatí alchymií, které se rovněž věnovalo několik seminářů. Dalším velkým tématem byla samozřejmě Červená kniha. Od roku 2009, kdy byla zveřejněna (7. října), pokračuje vstřebávání tohoto textu, který podle všeho inspiruje především k hledání a uskutečňování vlastní vnitřní praxe. Na ulice Kodaně moc času nezbývalo. I přesto jsem však mohl vnímat přesně fungující systém veřejné dopravy a divil jsem se, zda je to opravdu tak, že nepozoruji výraznější rozdíl mezi dopravním ruchem ve všední den a o víkendu. Tomu, že je to docela možné, nahrával např. pohled na parkoviště před mým bydlištěm: bylo tam dost volného místa, kdykoli. V Kodani jsou rozlehlé komunikace a nevšiml jsem si, že by docházelo k dopravním zácpám nebo tlačenici – snad jen v místech, kde se něco opravovalo. Když se chodci na přechodech trousili ještě na červenou, nikdo netroubil. Využívané cyklostezky a vedle taxíků rikshy. Uprostřed města se nacházejí jezera, ve kterých se dá i rybařit, a parky různé velikosti. Může to být obora, ve které lze zahlédnou daňčí zvěř, ale také sem patří parčíky ve dvorech výstavních starých domů. Kodaň leží v rovině a její stavby nijak neční. Starobylá cihlová architektura se střídá s moderními stavbami, které se vesměs vyznačují nápaditostí a elegancí. Byt, který jsem měl půjčený od známé, byl prostý. U nás například není zvykem prát ve společné pračkárně. Ale komunikace města jsou rozlehlé a dobře slouží. Uvažoval jsem o tom, že méně doma zde možná vynahrazuje více ve sdíleném prostoru. Středeční ranní přednášku Evy Pattis-Zoja o využití sandspielu v práci s dětmi a mladistvými z okraje kolumbijské společnosti označil Andrew Samuels za nejemotivnější vystoupení ze všech kongresů, které pamatuje. Připomínalo se v ní téma sociální angažovanosti psychologie a psychoterapie: Freudova vize bezplatných hodin psychoanalýzy, zřízení nízkoprahových klinik ve Vídni a v Berlíně ve 20. letech minulého století a konečně Hillmanova výzva, aby se psychoanalýza léčila ze svého narcismu – a věnovala se i sociálním tématům. Na otázku sociální angažovanosti úzce navazovalo výrazné kongresové téma posunu důrazu v nynější analytické psychologii, které probírali v diskusi bývalí prezidenti IAAP (Verena Kastová, Luigi Zoja, Murray Stein, Hester Solomonová): Jestliže Jung hledal cestu pro jedince ohroženého diktátem masy, dnešní psychoterapie převážně zápolí s plody nezdravého individualismu a jejím zadáním bývá recipročně laděné včlenění jedince do společenství. Odpoledne bylo relativně volné a mohli jsme se s kolegy vydat na plavbu po městských kanálech. Navštívili jsme také velkým zájmem veřejnosti provázenou expozici vikingské kultury - ačkoli jsme nejprve dostali lístky až na sobotu. Ale protože z domu víme, že líná huba je holé neštěstí, mohli jsme se přenést do minulosti ještě toho odpoledne. Na oficiálním seznamu účastníků kongresu bylo uvedeno 703 jmen. Po pár dnech jsem nabyl dojmu, že se v tom množství již orientuji, že si již tvořím svou vesnici známých tváří, tváří se jmény a lidí, se kterými se zastavuji na kratší nebo delší kus řeči. Mnozí z analytiků, kteří u nás již dříve vedli semináře, ochotně přislíbili další návštěvu. Na jednom semináři mě zaujal starší muž, který zmínil pověst o golemovi. Pohled na jeho jmenovku mně představil Dr. Bernharda Sartoria, muže, který před rokem daroval naší knihovně velké množství knih. Dr. Sartorius chvíli žehral na byrokracii ve Švýcarsku a pak jsme si povídali o běžkování. Večer byla hudební produkce muzikálních členů společnosti. Najednou, právě když jsem si na to všechno zvykl a sžil se s tím zapáleným ruchem, přišel závěr. Joe Cambrey v pátek odpoledne vylíčil náplň svého prezidentování, poděkoval 62 MEZI BŘEHY 4 bulletin svým spolupracovníkům a předal otěže celého společenství Tomu Kellymu. A pak přišla chvíle pro nás, kteří jsme si do Kodaně přijeli pro diplom člena IAAP. Lidé v sále dokázali opravdu vřele zprostředkovat zážitek přijetí. Pomalu to končilo a ve mně vyvstávala nostalgie. Na večer se ještě chystala slavnostní večeře. Na tu jsem ovšem neměl lístek. Byl jsem s tím už smířený, když mě Míša Hapalová řekla, že od kohosi dostala volnou vstupenku. Díky! Tak jsem se dostal do restaurace na mořském břehu, kousek od slavné sošky Malé mořské víly. Byl jsem moc rád, že i tam můžu být. Rušné debatování pokračovalo. Ursula Wirtzová nám při hovoru věnovala zářivý úsměv, doufám, že najdeme termín pro její návštěvu. Malá mořská víla dostala ke stým narozeninám ohňostroj, ale hodně si také pamatuji ohromné červené polobotky profesora Samuelse. A tanec, do kterého jsme se pak dali. Týden se pro mě uzavíral pocitem vděčnosti vůči všem, kteří mě na mé dlouhé pouti do Kodaně pomohli. Byla to řada velice podnětných a vřelých setkání, jako když na výpravě potkáváte lidi, se kterými pak rádi jdete kus cesty. Poděkování patří i mé ženě a dětem, hlavně za jejich trpělivost. Ráno jsem využil toho, že Kodaň má pláže, a na jedné z nich jsem se šel vykoupat v chladném Baltu. Tak v podobných, chaluhami probarvených vodách podnikl Beowulf svůj velký plavecký závod. O pár hodin později jsem už Kodaň i moře viděl z letadla na cestě domů. 63 MEZI BŘEHY 4 bulletin Maria Schoemaker-Brožová KONFERENCE IAAP – SHRNUTÍ logo konference Vyzbrojena deštníkem a v očekávání silného větru, jak se o Dánsku traduje, jsem nasedla do malého letadla. Letuška nás varovala raději nevstávat z místa, neboť bychom mohli způsobit nebezpečné porušení rovnováhy letadla. Bylo mi ale jasné, že vše musí proběhnout dobře, neboť jsem si jela pro certifikát členství IAAP – po letech (řeknu to upřímně) tvrdé práce, která ale stála za to. Věděla jsem také, že důvěru podporují i pozitivní aspekty mateřského komplexu, které úspěšná analýza buď posílí nebo alespoň konsteluje. A opravdu. Sluníčko svítilo, vánek krásně chladil, kongresové centrum ve Scandic hotelu prostorné, vše klidné, jakoby Dánové vůbec neznali stres anebo mu uměli předcházet. Necelých 1000 účastníků (ze 4000 členů IAAP) s přišpendlenými jmenovkami, reprezentujících všechny světadíly, dělalo čest analytické psychologii. V jejich respektu a laskavém přístupu vůči sobě navzájem bylo vidět, že jim je tematika stínu, kolektivního nevědomí a práce na rovnováze mezi kolektivním a osobním dobře známá. A tak se i naše malá skupinka šesti za Českou republiku (Martin, Miloš, Miša, Petr, Tomáš a já) mohla dále inspirovat a poznávat a navazovat mezinárodní kontakty. V neděli na zahajovacím večírku byla atmosféra příjemná, ale většina přítomných zatím bloudila plnou chodbou kolem stolů s jídlem a pitím, koukala na jmenovky a pokračovala dál. Najednou jsem uslyšela hlas Marianne Müller a vzápětí Toma Kellyho. Srdečně nás přítomné z Česka jmenovitě a osobně vítali. To se člověk hnedle cítí více „doma“. V pondělí ráno v 7 hodin a dále každé ráno celý týden se zájemci mohli účastnit cvičení jógy a sociálního snění. V 8.45 začínal plenární program. A jelo se často až do pozdního večera. Letos v srpnu tomu bylo 100 let, co Jung použil termín „analytická psychologie“. Synchronně v týdnu konání kongresu slavila 100 let i kodaňská socha mořské víly. A v tomtéž týdnu byl úplněk. Co dodat? Nekoukal na nás odněkud C.G. Jung a nenapomáhal nějak? V každém případě byl přítomen jeho „génius“ a příspěvků bylo tolik, že bylo někdy těžké rozhodování. Hned první přednáška mi ozřejmila, proč Jung skončil s psaním Červené knihy. Aksel Haaning z dánské University Roskilde popsal Jungovo seznámení se se středověkou alchymií. V ní našel to, co stále hledal - strukturu a symboly vyjádření procesu individuace. Susan Rowland (Amerika), David Tacey (Austrálie), Stan Marlen (USA) a Mark Saban (Anglie), spoluautoři knihy „How and why we still read Jung“ shrnuli své zkušenosti s četbou Junga. Každému z nich se při tom otevřely nové možnosti prožitků a poznání. Své přednášky oživovali osobními zážitky a sny. A tak i já se – vlastně poprvé – ptala sama sebe, proč Junga čtu…. Závěrečná plenární přednáška dojala většinu přítomných až k slzám. Judith Woodhead pracuje v londýnském centru Anny Freud s dětmi a jejich rodiči. Ve své přednášce „Moments 64 MEZI BŘEHY 4 bulletin of Embodiment“ nádherně ukázala, jak důležitý a oživující je láskyplný tělesný kontakt rodiče a dítěte. Některé okamžiky „ztělesnění duše“ ukázala na dvd záznamech. Jeden z nejpůsobivějších momentů nastal, když se do té doby nejisté a do svých problémů ponořené matce podařilo navázat tělesně emocionální kontakt s jejím 7 týdenním dítětem. Něžně na něj mluvila a laskala jeho obličej a dítě najednou zavřelo do té doby apaticky otevřenou pusinku a otevřelo nepřítomně přivřené oči a bylo zde! V odpoledních sezeních byla zastoupena jak témata vědecká, tak témata praktická. Předkládám shrnutí několika, které jsem navštívila. Mnohé z nás (musely se přidávat židle) zaujala například Tina Stromsted z USA svým workshopem „Embodied Alchemy: Awakening Spirit in the Body“. Mohli jsme si na základě alchymistických obrazů a krátké, do těla umístěné imaginace zažít to, co říká Edinger ve své knize Anatomy of the Psyche: „Co dělá alchymii tak hodnotnou pro psychoterapii je, že její obrazy konkretizují zkušenost transformace, jíž člověk v psychoterapii prochází.“ Rovněž Marian Dunlea z Irska nám ve svém workshopu „Body dreaming“ předvedla spojení emocionální energie snu s tělesným prožitkem, čímž se téma protagonistky posunulo k vyřešení dříve pocitově neřešitelného. Stephan Adler poreferoval o svých zkušenostech se skupinovou analýzou v Berlíně. V tomto přístupu funguje skupina jako persona, jako stín, jako anima nebo jako část Bytostného já. Diskuze se živě účastnili kolegové z USA a ze Švýcarska, kteří mají podobné zkušenosti. Já si vzpomněla na mou supervizorku Ellynor Barz, která spolu s manželem Helmutem založila v Curychu Institut pro psychodrama na základě jungovské psychologie. A mysleme i na naše tradice: během stáží studia psychologie začátkem 70. let jsem zažila skupinové analytické psychodrama s Hugem Širokým, který byl časným průkopníkem mj. dnes již rozšířené analytické skupinové psychoterapie u nás. Možná by stálo za to navázat více mezinárodních kontaktů nejenom v oblastech, kde se chceme přiučit, ale i v tom, co můžeme nabídnout my. Tamar Kron a David Wieler z Izraele shrnuli velice zajímavě práci Ericha Neumanna jako jungovského dialogického existecionalisty. Neumann je u nás i ve světě znám především svým prakticky použitelným konceptem raného vývoje (Das Kind nebo The Child). Méně znám je svým konceptem vztahu vědomí a nevědomí (The Origins and History of Conciousness, The Psyche and the Transformation of Reality Planes, The Psyche as the Place of Creation, Man and Meaning, vše i v němčině). Od roku 1951 až do své smrti v roce 1959 vedl Neumann po Jungovi Eranos konference. V mnohém se s Jungem shodovali a určitá témata propracoval Neumann detailněji, než Jung, například ženský archetyp (Die Grosse Mutter), čímž byl Jung nadšen. Jedno téma ale spolu nestačili prodiskutovat: Tam, kde Jung mluví o projekci archetypu, mluví Neumann o uvědomování si toho, co je, čili o rozšiřování vědomí. Zda to bylo Neumannovou předčasnou smrtí nebo - jak někteří říkají - podobností vztahu otec-syn, jako to bylo u Freuda a Junga (Neumann byl o 30 let mladší než Jung), je otázkou. V každém případě by v mých očích stálo za to se s Neumannovým pojetím blíže seznámit a zamyslet se nad ním. Nikdy nestárnoucí, vždy zajímavá témata se týkají kazuistik a práce se symboly. První předvedla Helga Thomas z Německa: Malá mořská víla, starý symbol a jeho transformace v historii. Italka Luisa Zoppi diskutovala spolu s Donaldem Kalschedem pomocí analýzy pohádky Perníková chaloupka terapeutickou práci s traumatem. Červená kniha i Jung sám nám divákům ožil v divadelním představení scén tohoto díla. Murray Stein jako vypravěč, Paul Brutsche jako Jung, Dariane Pictet jako Salomé a jako Duše a John Hill jako Eliáš, Izdubar a Filemón, s hudbou Barbary Miller a Hanse de Bree, 65 MEZI BŘEHY 4 bulletin byli prostě úžasní. Zrovna tak večerní koncert členů IAAP ukázal, že všichni mají (máme) vlastně talentů víc a že je to super pro mentální hygienu…. Film švédské režisérky a analytičky Ingely Romare, ve kterém hovoří s Marion Woodman o Jungově konceptu Animy a Anima a o pohledu M.W. na ženskost, vystihl dvě aktuální oblasti současné analytické psychologie. Jednou je prožitkové spojení těla a duše (Body Soul, nadace Marion Woodman, Embodied alchemy, Moments of Embodiment, Body Dreaming). Druhou je potřeba rovnováhy mezi mužskými a ženskými tendencemi, jak v nás, tak mezi námi a ve světě kolem nás. Patriarchální, jednostranně mužské ohrožuje čím dál tím víc život na zemi. Do Matky Země se rýpe, mocenské mužské cíle produkují jednu válku za druhou, je málo nosného a spojujícího. Na schůzi delegátů IAAP při hovoru o příští konferenci v roce 2016 v Kjotó bylo vyřčeno možné téma: Anima Mundi. Praktické a efektivní bylo, že se předem dal zakoupit USB stick anebo tablet s překlady přednášek a to v 6 jazycích: angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, italštině a ruštině. Dorozumívajícím jazykem přesto zůstává angličtina a v Evropě někdy i němčina. Byla nám presentována také spousta knih, většina v angličtině či němčině, i to bylo výzvou a zkouškou…a nakonec jsme všichni podlehli a něco (něco víc) zakoupili. A pak - asi 60 z celého světa nás dostalo ten vytoužený certifikát, za Česko hezky v rovnováze: 2 ženy a 2 muži! Za tři roky by tam mohlo přibýt několik dalších z České republiky! Doufám, držím palce a přeji hodně radosti, inspirace a úspěchů. Kongresový program a více o kongresech IAAP je možno shlédnout i na webu: www.cg-jung.dk www.iaap.org U posledně jmenované adresy je zajímavé, že je v mnoha jazycích, i v českém! 66 MEZI BŘEHY 4 bulletin Tomáš Holcner, Miloš Knob, Martin Skála FOTOGRAFICKÁ DOKUMENTACE KONFERENCE Marianne Müllerová a Tom Kelly, ve žlutém saku byvší předsedkyně IAAP Verena Kastová (hovoří s Ingrid Riedlovou), za ní s bílým knírem další bývalý předseda Christian Gaillard (v pozadí mj. nový čeští analytici) Marianne Müllerová a Tom Kelly 67 MEZI BŘEHY 4 bulletin Ursula Wirtzová 68 MEZI BŘEHY 4 bulletin John Hill Andrew Samuels a Barry Miller 69 MEZI BŘEHY 4 bulletin Murray Stein Gert a Rodtraud Sauerovi 70 MEZI BŘEHY 4 bulletin Beate Kortendieck-Rasche a Jörg Rasche Joseph Rutte 71 MEZI BŘEHY 4 bulletin Petr Patočka Petr Patočka, Tomáš Holcner, Michaela Hapalová Maria Schoemaker-Brožová, Miloš Knob, Petr Patočka na dalším obrázku s nimi Tomáš Holcner a Martin Skála – společně s Marianne Müllerovou 72 MEZI BŘEHY 4 bulletin všichni čtyři nově jmenovaní členové IAAP z Česka, zleva: Maria Schoemaker-Brožová, Miloš Knob, Petr Patočka, Michaela Hapalová – Mezi břehy gratulují! 73 MEZI BŘEHY 4 bulletin Jiří Plocek1 ROB PREECE: MOST MEZI VÝCHODEM A ZÁPADEM speciální seminář ČSAP: O povaze mysli a energetickém těle 18. června 2013 v Brně Britský psycholog a učitel meditace svým životem i dílem ukazuje, že buddhistické pojetí duše a přístup západní, především pak analytické (jungovské) psychologie se vzájemně doplňují a obohacují. „Než začneme první hodinu mého workshopu, budeme chvíli meditovat. Přišli jste zvenku, z ruchu města, máte hlavu plnou starostí. Meditace nám pomůže se uklidnit a být skutečně plně přítomni. Vím, že ne každý z vás má s meditací zkušenosti, ale nemějte obavy, je to prosté. Sedněte si pohodlně, zavřete oči a soustřeďte se na své dýchání. Na nádech, výdech… Pokuste se vcítit do svého dechu, vnímat jako proniká do těla, jak se rozlévá… Vnímejte svoje nohy, jak jsou spojeny se zemí, svůj zadek na židli, jak se do ní vtlačuje…Přicházejí-li k vám myšlenky, zvuky, nechte je být, ať jsou a procházejí, neupínejte se k nim, vracejte se znovu a znovu ke vnímání dechu…“ – Rob Preece promlouvá se zavřenýma očima v malých odstupech hlubokým, klidným hlasem a po několika minutách řekne: „Ukončíme to.“ Otevře oči, usměje se na své posluchače, mírně se narovná a protáhne prsty na rukou. Zhruba takto začínala každá ze čtyř hodin workshopu, který byl věnován struktuře psychiky v buddhistickém a jungovském pojetí a energetickému tělu. A také jakýmkoli dotazům, které účastníci na svého lektora vznesli. Dokonce takto Rob Preece zahájil i svou podvečerní přednášku před zaplněným sálem na Staré radnici v Brně. Uvědomil jsem si, jak to bylo smysluplné – celou tu dobu jsem byl soustředěný, vnitřně klidný a vnímavý. A to i přesto, že – přidušen neobyčejně horkým a dusným dnem, ve středu města téměř nesnesitelným – jsem se odpoledne při úvodních meditacích pohyboval na hranici spánku. Nebo možná právě proto. Nabýval jsem tak energii a přitom jsem neusnul, protože soustředění na dech mne udržovalo v základní bdělosti. Po otevření očí jsem byl zcela „přítomen“. Takto by měly začínat všechny přednášky, kurzy a třeba i schůze, pomyslel jsem si. Cesta na Východ a zpět Sympatický šedesátník v košili a džínách zahájil svůj výklad, který se nejdříve týkal rozdílu v pojetí struktury psychiky u Junga a v buddhismu a poté energetického těla a práce s ním. Nechci tu podávat referát o jeho obsahu, protože se k tomu necítím kompetentní. Nejsem profesionální psycholog ani psychoterapeut, pokusím se spíše o osobní pohled a vypíchnout něco z toho, co mne zaujalo jako člověka, který se po svém snaží vyznat v sobě i ve světě. A zde je první mé poznání: Rob Preece je příkladem člověka, který jako psychoterapeut a duchovní učitel zúročuje ani ne tak znalosti nabyté v akademickém prostředí, ale především svou reflektovanou životní cestu. Ta jej nejdříve „mechanicky“ přivedla po základní škole do učení v oboru elektroniky. Jenže průmyslové prostředí jej frustrovalo natolik, že toužil z této danosti uniknout. Rozpoznal v sobě jiné potřeby. Přihlásil se na univerzitu, což jak říká „nebylo v mé rodině obvyklé“. A tam objevil jungovskou 1 RNDr. Jiří Plocek je šéfredaktor Kulturních novin 74 MEZI BŘEHY 4 bulletin psychologii a buddhismus. Na otázku, proč se obrátil k buddhismu, odpověděl, že nebyl vnitřně schopen přijmout křesťanský názor, že člověk je od počátku zatížen vinou a že pořád musí dělat vše pro to, aby svoje hříchy odčinil a dosáhl spasení. V buddhismu viděl cestu, jak dosáhnout poznání a sebezdokonalení a současně jej přitahoval tento spíše filosofický systém, než deistické náboženství. Jeho učiteli se stali tibetští lamové v Nepálu, ale cesta k nim nebyla vůbec jednoduchá. Na mou otázku, jak se tam dostal, odpověděl: „Vyrazil jsem do světa. Nejdříve do Ameriky, pak do Austrálie, do Malajsie. V Thajsku jsem se pokoušel praktikovat tamní buddhismus, ale nebylo to ono. Až nakonec jsem docestoval do Nepálu, našel své učitele a pocítil: Tady jsem doma. Musel jsem doslova objet svět, abych na to přišel.“ – Strávil tam nějaký čas, začal praktikovat tibetský buddhismus, pak se vrátil a působil ve Velké Británii v buddhistické komunitě jako sociální pracovník. Roku 1980 se znovu vydal do Indie, pět let žil v ústraní a kromě meditačních praktik se věnoval studiu tantry (pozn.: jeden z druhů buddhistické praxe, pracující s energiemi). Po návratu do Británie prošel psychoterapeutickým výcvikem v Centru pro transpersonální psychologii. Současně však podle učení svých mistrů vedl meditační kurzy. Tyto dvě oblasti postupně skloubil dohromady v syntézu, jíž je jeho způsob vedení psychoterapeutické práce. Po řadě let praxe začal zúročovat svoje zkušenosti – osobní i profesionální – v knihách, z nichž v českém překladu už vyšly Moudrost nedokonalosti (DharmaGaia 2009), Psychologie buddhistické tantry (Maitrea 2012) a Odvaha cítit (DharmaGaia 2013). Moudrost nedokonalosti V této souvislosti chci upozornit především na Preeceho knihu Moudrost nedokonalosti, jež je neobyčejně střízlivou reflexí cesty k sebepoznání a k nalezení smysluplnosti života. Má sice podtitul Proces individuace v životě buddhisty, ale to by člověka nemělo zmást. Právě konfrontace západního člověka s východní spiritualitou, jeho duchovní potíže a nakonec velmi střízlivé posuzování výhod a nevýhod, funkčnosti a naopak nevhodnosti některých nekriticky přijímaných principů, z této knihy dělají výjimečného průvodce na duchovní cestě pro každého, kdo je ochoten se zamyslet nad tím, proč se věci dějí, tak jak se dějí, proč se mu něco daří a něco zas nedaří, proč si kolikrát rozbíjíme hlavu tam, kde lze projít snadno – za předpokladu, že vidíme, kudy… V úvodní části knihy se píše: „Mnoho lidí na Západě zkoumá spirituální tradice, protože hledají řešení své duševní nouze. Z mé psychoterapeutické zkušenosti nicméně jasně vyplývá, že tato „duchovní“ řešení nesměřují vždy ke kořeni problému. Mnozí lidé na „duchovní“ cestě mají větší problémy se zakořeněním své identity v tomto světě než se vztahem k božskému. Duchovní organizace rovněž přitahují zoufalé lidi hledající duchovní řešení, která nemusí nutně zasahovat podstatu jejich utrpení. Abychom poznali kořeny svých emočních zranění a vzorce chování a obranné mechanismy, jež je obklopují, potřebujeme hluboký vhled a porozumění. Proto není moudré předpokládat, že duchovní praxe automaticky vyřeší tak zásadní psychické problémy. (…) Pokud blíže neprozkoumáme svou osobní patologii, nemůžeme objevit cestu k osvobození. Nepodaří-li se to, neuvědomované problémy mohou ovlivňovat naši spiritualitu a křivit naše porozumění. Slepotou a nevědomým klamáním sebe sama rozhodně ničeho nedosáhneme, často však tyto své slabosti nedokážeme vidět. Stín – použijme jméno, které dal našim slepým skvrnám Jung – je notoricky prchavý. Žije z našeho odmítání a nedostatku bdělosti. V této knize bych chtěl některé z těchto slepých skvrn prozkoumat – ne proto, abych nabídl řešení, ale abych pomohl zahlédnout případná úskalí naší cesty. (…) V každém stadiu stezky se mohou objevit nové aspekty této patologie, jejíchž řešení nám umožní jít dál. Naše ochota učit se a růst prostřednictvím tohoto procesu je 75 MEZI BŘEHY 4 bulletin možná jednou z nejpozoruhodnějších kvalit lidské přirozenosti. Z našeho stavu nedokonalosti povstává nemalá moudrost.“ Vidět realitu Úhelnou schopností, jíž Rob Preece zmínil na počátku svého workshopu, je „mindfulness“. Česky se překládá různě: bdělá mysl, uvědomování, všímavost. Zvláště pak „všímavost“ se ujala v českých psychologických kruzích. Z mindfulness stal se celosvětově rozšířený psychologický pojem (1). Rob Preece nás upozornil na jeho jistou tendenčnost i na nebezpečí, které z toho plyne. Skutečná bdělá mysl (či jistý druh vhledu) je totiž výsledkem meditační praxe, která vyžaduje určitý stupeň zkušenosti. Běžná mysl je spontánně velmi zaneprázdněná, těkavá (zkusme si jen na chvilku uvědomit, na co právě myslíme, co se nám honí v hlavě…) a tato těkavost také způsobuje neschopnost klidného vhledu a zřetelného uvědomění reality. O co jde při dosahování stavu bdělé mysli a k čemu slouží? V pochopení povahy bdělé mysli také spočívá pochopení jednoho ze zásadních aspektů, který odlišuje západní a buddhistický pohled na psychiku. Naše vědomé já, tedy ego, se podle Junga nachází v našem vědomí (jsme si sebe vědomi, operujeme s určitými pojmy, informacemi, uvědomujeme si pocity), v hraniční oblasti u dalšího psychického prostoru – osobního nevědomí, jež posléze přechází do nevědomí kolektivního. Těchto prostor si vědomi nejsme, ale jeho obsahy nám do vědomí pronikají – objevují se ve snech nebo v různých narušených stavech, kdy přestává fungovat vědomé ego. Kapitán naší lodi, dalo by se říci. Západní psychologie se zabývá popisem obsahů, které se vynořují z těchto prostor a snaží se z nich odvodit popis důležitých aspektů psychiky jednotlivce. Co jej traumatizuje, jakou symbolickou roli má řešit a podobně. Naproti tomu buddhistická psychologie, která také uvažuje v termínech vědomí a já (ego) , má pro další dimenze duše výrazy jemné vědomí a extrémně jemné vědomí. Zjemňování vědomí se děje meditací, při níž se ego zbavuje vazeb na emoce a stává se pozorovatelem svých vlastních psychických dějů. A to i v nevědomé úrovni. Vnímá jejich kvalitu, což bych přiblížil asi takto: Jako když se díváme na filmové plátno a vidíme více či méně rychlé a různě barevné obrázky. Nezkoumá však jejich obsah. Neulpívá na nich. Rob Preece použil v této souvislosti metaforu oceánu. Na hoře se honí zjevné vlny či vlnky. Při meditaci jsme jako potápěči, kteří v ponorce klesají čím dál tím níž a přitom registrují, jak se mění okolí (proudění, různé ryby atd.). Západní psychologie má obavu, že při tomto sestupu se ztrácí ego a jeho integrační schopnost, což je nedorozumění. Ztrácí se pouze jeden jeho aspekt, a to ulpění na své existenci, které je spojeno s existenciálním strachem a vede k emotivním reakcím a mocenským akcím. Tak se naše ego snaží dostat s větším či menším úspěchem realitu pod kontrolu. Při správné meditaci, která je spojena s uvědomováním si těla (vazba na dech, na pocit tíže), zůstává však ego bdělé a vědomé si sebe sama, ale nemá potřebu okamžité akce. Buddhistické pojetí tedy vnímá procesní stránku psychické existence (kvalitu jejích různých stavů), zatímco západní psychologie zkoumá obsahy. Oba dva přístupy jsou komplementární a přinášejí svébytnou informaci o stavu psychických procesů. Tuto mnou parafrázovanou malou část Preeceho výkladu (doufám, že aspoň v zásadních rysech správnou) zakončím svým obrazem, jak si představuji na základě těchto poznatků naše vědomí a ego v běžném životě. V něm se ne vždy staráme o povahu svého myšlení či o smysluplnost své cesty a jsme vedeni „normálními“ motivacemi: uživit se, vydělat peníze, užít si… Tedy: Jsme jako loďka, která pluje na hladině, kapitán Ego je současně strojníkem a kormidelníkem. Svítí slunce nebo prší, vlny jsou tu menší tu větší, a 76 MEZI BŘEHY 4 bulletin my jedeme tam, kde si myslíme, že nám bude dobře – blíže slunci či k vysněnému břehu plnému palem s banány nebo krásných Tahiťanek. Kapitán točí kormidlem podle svého nastaveného azimutu, přikládá usilovně pod kotel. Možná tam dojedeme, ale možná se taky stane, že i když jedeme plnou parou, tak spodní proud nás unese opačným směrem… A jak to poznat, že? Bdělá mysl je jednou z cest. Moudrost je neokázalá Rád bych jen shrnul to, co bylo zjevné. Začnu otázkou: Jak se pozná vyspělá a moudrá osobnost? Je klidná, protože vidí, jak věci jsou. Nereaguje na tisíce drobných podnětů, protože vidí širší souvislosti a je schopna pojmenovat to podstatné. Není vášnivě reaktivní, protože emoční nestabilita je příznakem nezvládnuté úzkosti a nepřijetí sebe sama. A přitom je zcela normální a přirozená, nepotřebuje si autoritu dobývat citovou či jinou manipulací, odkazem na profesní kariéru nebo zatvrzelým přesvědčováním o své pravdě. Ví, kdy říci to podstatné a kdy mlčet. Robert Preece tak na mne působil. Nevím, jaký je Rob Preece v běžném, každodenním životě. V osobním setkání je příjemný, vyzařuje z něj klid, je bezprostřední, někdy s mírně ironickou špičkou, ale nakonec vždy laskavý. Pije kávu, posílá esemesky, má rád hudbu a v Brně se těšil , že ochutná pravou moravskou domácí pálenku. Je vášnivým zahradníkem, vztah k praktickému světu jej drží při zemi. Kdysi si předsevzal, že chce stavět most mezi Východem a Západem. Je zřejmé, že v posledních letech začal zúročovat plody své dlouholeté práce a osobní zkušenosti a předávat je širšímu publiku. Setkání s ním je zážitkem a povzbuzením. Pro zájemce přikládáme odkaz na vyprávění Roba Preece: http://www.youtube.com/watch?v=AihQzbvOE6U (1) A. Jan Benda: Všímavost: Buddhistická revoluce v psychologii?, Psychologie dnes, 16(5), 48-50 (2010) - popularizační přehledný článek B. Jakub Koutný: Všímavost v psychoterapii: Interpretativní fenomenologická analýza zkušenosti člověka v satiterapii. 2010. Magisterská diplomová práce, Fakulta sociálních studií MU, Brno 2010. - ukázka podrobné práce zabývající se teoretickými východisky buddhismu a jejich uplatněním v současné psychoterapii Pozn.: V této souvislosti je pozoruhodné, že pořadatelé workshopu a přednášky Roba Preece oslovili při hledání vhodného místa mimo jiné i Filosofickou fakultu MU, kde se jim dostalo odmítnutí s odůvodněním, že Rob Preece je aktivním buddhistou a že akademická půda není místo pro hlásání náboženských názorů, protože pak by mohli přijít třeba islamisté… 77 MEZI BŘEHY 4 bulletin Rob Preece s tlumočnicí Kristýnou Buškovou, která se zhostila své úlohy se ctí a šarmem 78 MEZI BŘEHY 4 bulletin 79 MEZI BŘEHY 4 bulletin Vážené kolegyně a kolegové, ČSAP Vás zve na speciální seminář: ROB PREECE Vztah mezi já a bytostným Já z hledisek analytické psychologie a buddhistické tantry a na veřejnou přednášku jsou zváni také příznivci analytické psychologie i buddhismu: Podoby bytostného Já – božstvo v praxi buddhistické tantry 26. 11. 2013 Anglický psychoterapeut a učitel meditace Rob Preece praktikuje buddhismus již třicet sedm let, převážně v tibetské tradici. Strávil řadu let v intenzivním ústraní v Himálajích pod vedením významných tibetských mistrů. Dvacet tři let pracuje jako psychoterapeut a pořádá srovnávací workshopy jungovské a buddhistické psychologie. Rob Preece se již více než třicet let zabývá propojováním jungovské psychologie s buddhistickou tantrou. Závěry jeho dlouholeté práce vyústily v napsání několika knih na toto téma, z nichž česky vyšla Psychologie buddhistické tantry (2012 v nakladatelství MAITREA), Moudrost nedokonalosti a Odvaha cítit (2009, 2013 v nakladatelství DharmaGaia). Seminář i přednáška budou překládány z angličtiny. Místo konání semináře a přednášky: Radnická 10 - vchod z nádvoří Staré radnice, seminář se koná v místnosti vedle Křišťálového sálu (prohlídková trasa, informace v infocentru), přednáška se koná v Křišťálovém sále Staré radnice. Časový rozvrh: seminář: od 9:45 do 16:30 (s přestávkou od 13:00 do 14:30) přednáška: od 18:00 do 19:30 Na seminář se prosím přihlaste na adresu: [email protected] Informace o platbě: Cena semináře včetně přednášky pro členy ČSAP: 1600,- Kč – platba na místě Cena semináře včetně přednášky pro nečleny ČSAP: 1700,- Kč ‒ platba na místě Vstupné na veřejnou přednášku: 80,- Kč Za ČSAP Petr Patočka 80 MEZI BŘEHY 4 bulletin Barry Miller THE CHEATING HEART Přednáška z víkendového semináře ČSAP 1. – 3. února 2013 v Praze Pan Barry Miller projevil přání, aby přednáška z jeho poslední návštěvy Prahy byla dostupná i těm, kdo na ní nebyli přítomní. Rádi mu vycházíme vstříc a jeho přednášku zveřejňujeme: The American Heritage Dictionary defines ‘cheating’ as a deception by trickery. The very next statement is that cheating is “to be unfaithful to one’s spouse,” very quickly grounding the word in the arena of spousal fidelity and infidelity. In this, the word cheating acquires an erotic tinge, as if it is infused with a kind of sexual energy, an allusion to a sexual fantasy that has resonance and evokes something in all of us. Consequently, when we hear of someone cheating, a complete psychological complex is aroused. Moral judgment is usually immediate, while we anticipate pain and instances of terrible humiliation. All these images and internal sensations experienced within the complex are anticipated, assumed, and perhaps even desired in the erotic field of all involved. Cheating is very sexual and it resonates in the sexuality of all those it touches. Cheating reverberates throughout the culture and has serious and dramatic affects. Scandals erupt almost continuously and yet reactions seem as if each event were somewhat unimaginable, unexpected, and shattering. Even though statistically one could conclude that cheating is in the very normal range of human behavior, we continue to experience it as a pathology, a moral failure, a weakness, and something that should never happen again. Clearly, cheating, when within the sphere of erotic relations, remains a manifestation of the illicit, the transgressive, and the non-integratable. The theme of cheating is extremely popular in literature and mythology. Countless tales of cheating are portrayed in the bible, as well as in the daily newspaper. In these recent years, Jung has been portrayed as a “cheater,” a man who used “trickery” in his relationships. Initially there was the film by Elisabeth Morton, called “My Name Was Sabina Spielrein,” and more recently “A Dangerous Method,” made by David Cronenberg. Both these productions focus on Jung’s real and imagined relationship with Sabina Spielrein and introduces his later relationship with Toni Wolfe. When Jung is portrayed as cheating on his young wife, he is simultaneously shown to be entering his emersion into analytical psychology and his differentiation from Freud, cheating on his relations with men as well. When these films of ancestral cheating are discussed within our professional communities we are aligned in the conviction that the type of behavior suggested in these dramas would be unacceptable and punishable within our contemporary perspective. We have strict measures around violations within the therapeutic couple and very firm ideas about the affects of transgressions. Simultaneously, we make inferences about the affects of cheating in non-professional relation, the infidelity amongst spouses. Collective assumptions are so strong and certain that they tend to submerge any understanding of the individual in these events. Consequently, cheating is dealt with as a misfortune to be corrected and overcome one way or another. Yet where is psychology in this? Was the early experience of Jung with Spielrein influential in the evolution of his orientation? It is certainly true that Spielrein herself became a creative, if forgotten, voice in the early days of the psychoanalytic movement and that Jung learned from her ideas, her experiences, and her reflections on his ideas. In this case, 81 MEZI BŘEHY 4 bulletin recognition of this woman evolved not because of her unique thoughts, but because she was involved in transgressions. The provocative boundaries in her work with Jung have made her famous. Beyond the interpersonal experience that is so familiar in cheating, it is also certainly an internal, intra-psychic phenomenon, having significant affects on the internal structures of each of the individuals affected, forcing some degree of de-integration in each person. In Jung’s later work, the psychological elements characteristic of sexual cheating emerge as central to his vision of human growth and transformation, particularly in the connection between the illicit and the drive for personal development. Therefore, the very subject of cheating returns us to the essential ingredients of an analytic approach to the psyche and offers an opportunity for encountering these difficult and paradoxical foundational elements in human development. Cheating, of course, is part of everyone’s experience, to varying degrees. It may seem the most shocking, disturbing, and most destructive when it is in sexual relationship. Yet it is a dynamic essential in ordinary human development. Cheating manifests in every conceivable way, dependent upon the age of the cheater, circumstances, and the mores of the collective consciousness which constructs the scenario where cheating takes place. Certainly the psychological mechanisms utilized are well grounded in us all and are established during early cognitive developments. In the very construction of a personal consciousness, or the establishment of ego, one develops centers of identities that grow in relation to one’s other centers of identity. We think of this as ‘adaptation’ and not an enactment of trickery. However, at times these centers of identity are not integratable, do not form a whole, and the child must balance various identities that can seem inconsistent and incompatible. Something as ordinary as moving between identities such as perhaps “Daddy’s Girl” to “Mommy’s Girl” can be filled with difficult and even traumatic navigations. While one field of identity may feel comfortable and reassuring, shifting to another field might bring up complications of all sorts, as one moves between factors which comprise the psychological environment. A child quickly learns the hierarchies within a family and the intrinsic requirements for navigating them, at times “tricking” family members or even him or herself. These dynamics have been well amplified in situations such as Oedipal/Electra developmental tasks when, for example, a young girl “cheats” on her maternal attachment as she competes for the father’s favor. The subject of cheating within these parent-child triangles immediately stimulates references to evolving sexuality and erotic energy. Cheating is perhaps one significant element for describing what people and children do as they find their way through these tensions that are filled with varying degrees of intensities. In this light cheating becomes a mechanism that can respond automatically, unconsciously, and facilitate some adaptation to these tensions. Yet certainly this way of adapting is not being learned as a reaction to these specific situations, but rather spring out of a history of navigating interpersonal and intrapersonal tensions. A particular mechanism can be more clearly noticed and understood within certain familiar contexts, such as school or marriage. Yet in subtle human relationship and relations within oneself, it can seem much more ambiguous. Is it useful to think of a mother cheating on her first born as she nurses her second? While cheating might not be the most appropriate word to describe the mother, it is, however, close to amplifying how the child might feel and what influence this feeling has on the subtle dynamics connecting to all the family. So while nobody thinks about cheating, the emotional life of the family carries potent links to the dynamics that grow out of this coping mechanism. Understanding any psychological mechanism is facilitated when seeing it through out the developmental span and not as something specific to a moment in time, at a particular stage. In the case of cheating, as it is explored further and further into the origins of self82 MEZI BŘEHY 4 bulletin identity, its implicit relationship to individuation becomes more apparent. Jung takes this up in his open and expressive observational notes on Ana, a first-born daughter who has to deal with a new brother. Jung describes processes engaging the four-year-old girl that would seem more familiar to the sexually emerging adolescent. He describes how love transforms and splits off in the child in ways that would be similar to the sexual girl later on. Of this he states, “To approximate the psychology of a four-year old to that of the boy or girl approaching puberty may at first sight seem paradoxical; the affinity lies, however, not in the age but in the mechanism.”1 With this in mind, cheating can be seen as also a mechanism, a psychic procedure utilized in a multitude of situations and throughout the life cycle. We cheat when, like Jung’s little Ana, we remove our love and reestablish it elsewhere or perhaps claim it for our own self. The perspective presented here comes from an orientation to development that is not specifically linear. Psychological tasks are not completed at a certain point in time and then moved on from. They are continuously recurring and re-evolving throughout life. For example, we are very familiar with the actual process of birth, and also can imagine how “birth” reoccurs throughout life as we are psychologically “born” over and over into new phases of psychic life. The core challenge in any “birthing” experience is the process of separation, where one becomes two. It is in these struggles for separation where cheating develops as a useful, if not essential mechanism. In instances where cheating is visible or explicit, when consciousness is forced upon us, the immediate reaction usually seeks some declaration of the individual’s ability to choose freely the degraded course of action. When there is a presumed evil, the need to find an object to carry blame can be relentless. An assumption of free will facilitates this projection, attempting to restore some sense of control when psychological order and “rightness” is so disturbed. Certainly all arenas of human activity are subject to these struggles to differentiate self-determination, free choice, from the dynamism of psychic drives; having an actual choice or being taken over by eruptions of psychological dynamics, the irrefutable power of the unconscious. In these struggles to find a conscious attitude toward powerful desires, it does seem that there is a preponderance of occasion where the conflicts that reach into psychotherapeutic work are expressions of human sexuality. About this Jung states, “Love, in the sense of concupisentia, is the dynamism that most infallibly brings the unconscious to light.”2 It is so frequent that as we struggle to find a relationship to our erotic nature we are forced to formulate a more complex, at times paradoxical engagement to that basic nature that demands recognition. Often our ordinary sense of right and wrong, good and bad, are severely tested and pushed to their limits when challenged by the demands of sexuality. While the struggle to find oneself in the midst of the confusing and overwhelming conditions evoked by cheating, the outer world has deeply entrenched, far reaching assumptions about the actions involved and their consequences. As the situation is usually imagined, it is most often assumed that the “cheater,” the person who betrays another, is making a conscious choice to do so. This is the villainous one, and the one assumed to be most in charge by choosing the immoral action. It is also assumed that the partner in the affair, the 3rd in the triangle, is also going into this with some sense of “choosing” it, although they too may be the object of trickery and seduction. If not found guilty by association, the one betrayed, the partner to the cheater, is most often seen as the victim, the one without any conscious knowledge of what is being done to him or her and the assumptions of their life. These are generalizations that tend to reflect particular cultural notions at particular times in 1 Jung, C.G. “The Psychic conflicts in a Child,” The Development of Personality, Vol. 17, Bollingen, 1954, p.13 2 Jung, C.G. CW 14, Para. 99 83 MEZI BŘEHY 4 bulletin history. In working toward a more individual psychological orientation to these situations, one must maintain the tension that arises from not having a definitive judgment and to hold views that emerge that confound and confuse the ego and run counter to a more expected set of assumptions. A man in his late 50’s came to see me during a time when his marriage was dissolving. He and his wife were seeing a couple’s counselor, but it seemed as if the marriage was not holding. The man sincerely wanted to stay married to this woman, but as he portrayed it to me, the wife seemed intent on the dissolution. He could not hold her. At that point the man feared that his wife might be cheating on him with someone in another city; cheating having entered his fantasy world with himself as the betrayed one. My sense was that the man had grown into a comfortable, mutually supportive relation to his wife and that she needed to disrupt this union, to undue this seemingly good, but confining alliance. They were enmeshed in love and stagnation. They had no children, although the man still claimed he wanted to be a father. After some serious attempts at resuscitating the marriage, they surrendered to what seemed inevitable The work with me was focused on exploring the man’s engulfment in the psychology of his family of origin, his identity as a sexual man, and most profoundly, his lack of fulfillment through vocational striving. He was relatively successful in his own enterprise, but had spent many years strongly yearning to be able to live fully out of his own creativity. He was moving toward sixty, with a growing need to establish his legitimacy in the world of self-expression. He was realizing that his tendency toward an “adolescent” psychology needed to give way to a more grounded and coagulated sense of self-agency. His wife had always supported and championed his creative work, but perhaps fell into the realm of maternal, unconditional love that actually aligned with his passivity. The couple separated, the man took up his single life and, to some degree, began to explore and live the potential of his overt creative identity. Showing himself in the world this way generated a good deal of attraction toward him and so, with a somewhat passive manner, women were becoming increasingly available to him. He first experimented with a woman his age and then settled into a serious relationship with a beautiful woman very much younger than himself. They attempted to convince themselves that age and money and access to the world were not the glue in the relationship and that they were experiencing true love. A very exciting new life developed, urging him again to live in his “Puer,” eternal youth attitude. My impression was that the young woman was experiencing an island of safety and security, a possibility for a complete regression or dissolution and then reemergence. The man and woman lived together in a very affectionate, caring way. They supported each other’s career ambitions and had a sense of longevity and permanence to the relationship. The problem that emerged for this new couple was sex. As time passed, the man found himself unable to complete sexual union with her. He made a number of attempts at constructing erotic scenes with her, changing locations, and conscious manipulations of his own inner fantasy world. The results continued to be disappointing. It was also true that he had prostate problems for a number of years and blamed the medications for his lack of virility. Subsequently he attempted to utilize a variety of pharmaceutical products to enhance his libido, but to no avail. During the time when the man seemed so frustrated with his impotence, our work was offering him a psychological orientation about the situation, a reason why his penis would say “no.” This perspective runs counter to a life long and culturally supported notion that a man’s sexuality should function like a machine. Performance anxiety, performance shame, self doubts of all sorts fall upon the man as he attempts finding a remedy for his failed erection. 84 MEZI BŘEHY 4 bulletin There is an intrinsic tension with psychology here, as one is confronted with an image of oneself that is confusing and perhaps humiliating, when a behavioral solution is so wanted. This man seemed to carry a notion that maturity would be found in liberation from the affects of psychodynamic realities and so the mature man would be able to function exactly as he wanted. Within this attitude he was a failure. One of his basic strengths, his sensitivity to the psychic field, was being experienced as evidence of weakness. How could a real man not make passionate love to this beautiful child? When all his attempts led to disappointments, in an act of redemption, he “cheated.” In this case, cheating resolved the growing tension emanating from the failed attempts at satisfactory sexual performance. The possibility that the failed intercourse might be meaningful in the context of the psychological relationship between the man and his young partner was very appealing in discussions in the consulting room. However, on his own, the man would “forget” or perhaps “cheat” on our conversations and fall back into his life long “performance” anxiety and fears of impotence. At this point, the cheating served to resolve the man’s anxieties about himself by essentially emancipating him from the expectations of his present relationship where he was joining with the young woman in the fantasy of their life together. The experience of the man and the woman was bringing the subject of impotence closer to the analytic work. Impotence in forms other than sexual had many expressions throughout his life. In this regard, the cheating diverts the material in the analytic field as the contents of the conversation change, reconfiguring our relationship as well. A solution was found to this perplexing situation and the tension resolved. In this regard, the cheating is a treachery against the analytic work, as the topic changes from impotence to a new person in his life, from moving inward to moving outward. This is a phenomenon that occurs in many forms throughout psychological work when a behavioral solution intervenes in the struggle with an internal condition. Very often we, the therapists, join in the cheating, as we encourage and support some form of action in the world as something helpful. A problem one is having with a spouse is referred for “couples counseling,” perhaps reinforcing a pattern of projecting elements of oneself onto the relationship for a resolution. Did I encourage this man to open himself to new women after his divorce? At that time I found him in a state of nostalgic loyalty to his wife. In that regard, the woman he was living with was also the product of “cheating,” betraying his loyalty to the divorced wife. Did I conspire in this by enjoying stories of his sexual adventures, the older man being the object of so much attraction? It seems so natural to want another person to take an action that seems to be “good for them,” action that moves out of a state that may look debilitating, like aloneness. These are difficult moments to differentiate one’s position, when what might be needed is loyalty to a depression. These intersections where cheating springs forth are times when libido needs to be reconfigured out of its present condition. In the case of this man it could be assumed that the state of libido pressuring for movement was a state of incest. The characteristics of the people involved here make that generalization obvious because of their age and circumstances, the older man with resources and the girl needing protection in the world. However, it is possible to think of the marriage he was coming out of as also a place of psychological incest. Even though his wife was his age and had secured a place for herself in the world, their fundamental dynamics flowed back to parent and child, both mother and father. They could not get out of it while together. He never cheated on his wife, but it was likely that she cheated on him. 85 MEZI BŘEHY 4 bulletin In his “Psychology of the Transference,” Jung describes the movement of libido, or psychic energy, as being drawn in two opposing directions. The incestuous direction is the endogamous pull, which serves the “kinship libido,” holding groups together, moving in the direction of sameness, the familiar, and known. The opposite direction for the libido is exogamous, toward the stranger, the different, that which is not-self. These two opposing directions hold the libido in balance, or at least the tension between them keeps the individual from falling into one extreme or the other. Clearly the movement through these opposing directions is a life long work, a constant challenge to find a balance that supports growing outward and away, while remaining connected to one’s own history and roots. In the dramas where sexuality plays out the struggle between endogamous and exogamous pulls, the characteristics of these directions become clear and even obvious. Yes, the woman he was living with was a “daughter” and how could he be anything else but a “father” to her. In the previous marriage, however, one would have to look at subtle psychodynamics between the couple to see the unbalance toward the endogamous pole, the incestuous nature of the relationship, lived in commitment and love, in a long and secure marriage. Jung amplifies the tension between endogamous and exogamous to describe marriage practices in the service of a natural organization of society, a balance between those inside and those outside. This dynamic tension that develops into the inner family circle and what is beyond that circle and not us, can be seen in terms of the basic transactions of human relations. We express our libido in ways that balance our stable connection to the familiar, while touching on the edges of what is foreign and even forbidden. However, there are abundant times when this balance fails and one falls into extreme conditions, cycling between tremendous alienation and unbearable suffocation. This can simultaneously be seen as descriptive of the state of outer relationship and also internal relationship to oneself, states of self-alienation and internal un-differentiation. The intention of the man was to achieve full intercourse with this woman, a union that could be considered a triumph of incest. This incest is not only the penetration of the girlfriend-daughter, but would be a triumph within himself, achieving a sexuality that is based solely within his own mind, with no affect from the reality of relationship. This could be described as the complete overtaking of the endogamous drive, a physical manifestation of the completely unseparated internal and external condition. The body of the woman is extremely attractive and can be utilized within an erotic fantasy. The fantasy connects the man essentially to himself, with the “other” serving as an erotic stimulation that is depersonalized. Of course, to varying degrees, this is an ongoing dynamic in the sexuality of everyone, where intra- and inter- psychic dynamics interplay and compete. It is an often-heard complaint that people feel that they were used as an object in someone else’s fantasy and felt unmet. The sexual partner is utilized within the endogamous drive as a projection of an internal aspect, dissociating the actual person from the contact. The affect of this is a state where he or she is experiencing a world where there essentially is no “other.” The exogamous drive for this man was being expressed through his impotence, a clear “no” to this arrangement, and the pulling away. Libido retracts from this relationship and, as became apparent, makes connection elsewhere, in the realm of forbidden border crossings. Cheating, in this case, compensates for the intensity of the incest condition, both relationally with the woman and intra-psychically for the man himself. In this behavioral approach the tensions are reconfigured, away from the specifically sexual and toward the dynamics of living double identities. The other woman who the man cheated with was somewhat older and much more independent. With her he was relieved to find that he had what he considered to be a very satisfying sexual relationship. She knew about the other girl friend and seemed to take the 86 MEZI BŘEHY 4 bulletin situation as it was, with no expectation to replace her. The woman he lived with knew nothing of his duplicity. As this condition persisted, the man became increasingly disturbed by the development of this “secret life” away from the woman he lived with. He believed he should offer up a confession to her. Keeping this “other life” was extremely discordant with his sense of himself and his assumed goodness. It became immediately apparent that by telling his secret he would transfer the responsibility for determining the continuance of the relationship to the live-in girlfriend and her reaction to his cheating. This is a common response, one that gives the cheater a sense of restoring morality while shifting the determination of the relationship onto the one betrayed. He also held a belief that I would prefer him to tell the girl friend and that “psychology” was identified with honesty and openness. This is perhaps a common assumption that appears in all kinds of situations where psychology itself can carry the “parental morality,” with a vision of how human relationships should function. The man decided that for a period of time he would keep his intimate life his own secret. Whatever one’s personal opinions might be about this, keeping a secret is a dynamic and intricate psychological experience. It is a condition that forces significant psychological demands upon the secret keeper, with a wide and varied range of results. For this man, keeping the secret gave him the experience of seeing two selves living side by side. On the one side, he was affectionate, caring, impotent, living in an incestuous condition with a “willing daughter.” The other self was feeling confident, sexually attractive and attracted, with a sense of freedom stimulated by the duality of his life. It was also forcing him to stretch his idea of himself beyond the goodness he assumed. He was betraying the young woman, knew it, wanting to protect her and get rid of her, to love her and kill her at the same moment. Consequently he was able to encounter opposites within himself and could not get out of them. In his “Memories, Dreams, Reflections,” Jung does give significant and elaborate reflection on the meaning of keeping secrets in the evolution of psychic life. He amplifies the experience of living within secrets as fundamentally connected to the possibilities of being drawn toward individuation, finding one’s own self. It is a time when not one truth is sufficient and so the person must struggle to find something that feels like his or her own. Jung describes this, “There is now an authentic secret in his life which cannot be discussed – if only because he is involved in an endless inner trial in which, he is his own counsel and ruthless examiner, and so no secular or spiritual judge can restore his easy sleep. If he were not already sick to death with the decisions of such judges, he would never have found himself in a conflict. For such a conflict always presupposes a higher sense of responsibility. It is this very quality which keeps its possessor from accepting the decision of a collectivity. In this case the court is transposed to the inner world where the verdict is pronounced behind closed doors.”3 This understanding of the confounding relationship between the possessing of a secret and being forced into a confrontation with oneself certainly is relevant beyond the scope of sexual cheating in relationship. It has significance, to varying degrees, in all our lives and we have a multitude of attitudes toward its existence. Does a therapy advocate telling everything to everyone? Do we assume only the negative aspects without perceiving the potential? As Jung suggests, the dilemma presented to an individual can have far reaching affects, ranging from what we might think of as stimulating a more differentiated identity, and also into the production of tremendous destruction toward oneself and one’s surroundings. Perhaps secrets become problems for analysis when they become rigidified, a way of life that avoids the very 3 Jung, C.G. Memories, Dreams, Reflections, Random House, Inc. 1961 87 MEZI BŘEHY 4 bulletin tensions that brought up the need for a secret. The concern becomes whether the secret is psychologically dynamic or a symptom of stagnation. The intense experience of this consciousness in isolation that Jung addresses can be a stimulus for the development of separation from states of non-differentiation, where the ego is buried within itself. Yet how this separated state is entered into, the conditions that bring it about, its impact on external realities, the price it extols, are all issues which develop into themes of an individual life and offers so much of the material for our work. It should also be noted that in general, the ego alone with a sphere of consciousness unshared is highly vulnerable to inflations and deflations, being separated from collective influences that work to balance these tendencies. Consequently, it is so often the experience of these internal states of isolation that stimulates reaching for analysis and the demand for a more integrated self. During the time of secret keeping the cheating man began to envision himself as the one in charge of the situation and the one who would resolve it. He did move on to dissolve the relationship with the woman living with him in a way that was compassionate with the reality of her situation. Essentially, he dis-identified with the lover position, including its impotence, and helped her address her needs for a stable living condition and his need for reclaiming his time and space. He desexualized this “father function,” reducing its incestuous grip on them. For a while the man experimented with living a youthful bachelor life again, while continuing intercourse with the second woman, his partner in cheating. After a few months, she became pregnant and very much wanted to become a mother. She seemed to have no expectation to have him become her partner in this and seemed fully prepared to become a single mother as an expression of her plan to move her life along on her own. All options were open for the man: he could leave completely, just help her financially, become an intermittent father to the child, or any other arrangement he might want. He chose to marry her and take on the life of husband and father. The relationship seemed very blissful until around 6 months after their son was born. At that point the woman began having what might be called panic attacks stimulated by an uncontrollable and unbearable fear of his cheating. The ferociousness of this fear became a cross point for the continuity of the new family. At moments one or the other would flee and seek separation. He theorized that this was a post-partum reaction, but she revealed that she has lived through this once before with another man. She began with a psychotherapist, acknowledging the degree to which she was suffering. The man was confronted with his choices in this situation: leave, divorce, stay or joint custody. He became more open for feedback about my sense of his phallic influence on the situation and his tendencies to regress to the adolescent psychology where he was not yet liberated himself. At this point the man was not cheating and dedicating himself to establishing a foundation for his family. The crises her fears stimulated forced the man to confront his own tendency to live in reaction to this woman, or any woman. He recognized that he had to resist what seemed like a natural pull toward a psychologically incestuous relationship with the woman, the easiest relationship, in order to hold the family together. In this instance the exogamous drive took him not to another woman, as it has previously, but to an undeveloped aspect of his own self. He spoke about it as becoming father to everybody. While the words suggested incest (thinking of his wife as a child), the reality was to move in the opposite direction as he took on a sense of responsibility for the whole situation in his home. This meant migrating into areas that initially felt like transgressions, moving his center from the more child position into the “father of the house.” For this particular man, this required him to displace his own father through a dissolution of his life long merger within that relationship. 88 MEZI BŘEHY 4 bulletin I never had any contact with the woman who was so terrified of cheating. I knew she was suffering and willing to suffocate her husband to quiet her fears. This condition reminded me of a woman I had seen previously, with her husband, in consultation for their marriage. During our conversations over a few months, it was revealed that the husband was intermittently having sexual relations with another woman whom he had known for many years. The wife was brutally hurt and seemed completely immobilized. For a period of time the husband left the home, while they continued to have sessions with me. The strategy this woman took was to seek guarantees from the husband, unwavering assurance that he would not have any contact with this other woman and that this would never happen again. She demanded complete access to his phone messaging system, his computer and email, insisting on being able to monitor him at any moment, day and night. She cried that she would not be able to rest until she was able to trust him once again. Her method for regaining this sense of trust was through interrogation, surveillance, and restriction of the husband’s movements. This, I think, is a very common initial reaction from people who have been seriously injured by a partner’s cheating. One’s life is suddenly out of control and so control is the vehicle for re-establishing the familiarity that had stabilized life prior to the explosion of the marriage. At one point I asked the woman why she would look for ways to trust the very person who had just betrayed her. I wanted her to reflect on her impulse to find security in the person who had destroyed that very security, as if his successful rehabilitation would be the key to her future well-being. Of course this was extremely frustrating to her as it was the only path she knew. What is highlighted here for this woman, and for many who find themselves shocked by the revelation of a secret reality, is the irrefutable sense of not knowing her own partner. The man who held her security, whom she trusted, and who gave a sense of stability to her life, was actually a mystery to her, a mystery she felt was unbearable. Here too, an undeniable reality that confronted her became a catalyst for dissolution of the psychology that had been lived for many years. Her sense of innocence had been pierced. She struggled to return to the relationship of the past, one that could be described as living inside an incestuous marriage, but the fact of their life stood in her way, opposing the regression. This certainly brings into focus what James Hillman wrote about in his perspective on the meaning of betrayal. He said, “For we must be clear that to live or love only where one can trust, where there is security and containment, where one cannot be hurt or let down, where what is pledged in words is forever binding, (the eternal father) means really to be out of harm’s way and so to be out of real life.”4 From this perspective, one could see this woman struggling to return to her unborn state now being forced into “real life,” as Hillman states. I would imagine that the panic in the woman married to the man I have been describing also is relentlessly pulled to return to a perpetually pre-natal or pre-differentiation state. Sexuality, her experience of herself and her experience of her husband, stands irrefutably in her way. Hillman places the dynamics of the betrayal in the realm of the desire for an indestructible father. In the betrayal, the father who on the one hand makes the world safe, on the other destroys that very world. This is through his words, his promises, commitments, theories, religions, and all the manifestations of the word of the father. In the new family that emerged out of the phenomenon of cheating, it has been, interestingly, the evolution of the father that holds all their potential. In the case described, the man began recognizing his dynamic strength as an evolving ‘father," one however, who does not guarantee his trustworthiness. What he does offer this new wife and mother is a perspective on their relationship that is bigger than her terror. 4 Hillman, James Black Sun Journal, Dec. 2001 89 MEZI BŘEHY 4 bulletin Simultaneous to the continuous work with this dynamic, the baby also moved into the realm of betrayal. The woman began to return to some work and leaving the baby became painful and difficult for everyone. Just as the baby cries at points of separation, when the “psychologically unborn state” is broken and one is thrust out of union where one becomes two, the woman had to experience herself as the bringer of that condition. In a way she was cheating on the love of her baby, going away and into the world. Also around this time she developed severe back pain and for a time was unable to lift the baby. This brought about, for the baby, an intensity of actual physical separation, maybe something approximating the worst of her fears around sexual abandonment. The man was not cheating, but of course he looked and flirted and could not succeed in being who she thought she needed. This became a time when the father/husband became actively engaged, keeping aspects of all sides in perspective. He accompanied and mirrored and set boundaries for both mother and baby. It has helped significantly to hold them together, although the jealous panic attacks do persist. The analytic work with the man focused on exploring the myriad of ways that cheating was an internal condition, his fundamental way of adapting to the vicissitudes of his life. He routinely forgot himself in very clear ways, acted in opposition to his own commitments, and cyclically would cheat on his own creative muse. Seeing cheating in this intra-psychic dimension of course brings the man back to essential mechanisms for survival in the highly incestuous household of origin, where secret alliances went back for generations. This inner cheating also brings in the very real, vivid, and personal experience where one is actually being hurt through one’s own self betrayal. Working on internal cheating must bring one to the actual feeling of internal betrayal, to feel the loss and pain from this mechanism. This is where betrayal has deep and essential meanings as it relates to what is destroyed and abandoned from within. The essential step here for anyone is to have trust in oneself broken. This is a significant evolution in any analysis when a person can recognize that they cannot trust their own intentions toward themselves. This dissolved self-trust opens the door to encountering one’s Shadow. It is in the compelling nature of the Erotic that the more fundamental and still to be defined reality of the psyche is touched, disturbing a desired stability of consciousness. It is here where psychology needs to hold an experimental approach, one open to exploration of these events, holding back an assumed sufficiency of reductive, causal approaches. Out of these troubling conflicts new life may come and that new life may have been completely unwanted and alien to the ego condition. It may seem that placing cheating into the realm of ordinary developmental tasks negates or reduces the powerful hurt that is associated with erotized cheating. The pain and human suffering that erupts for all involved – the “cheater,” the “betrayed,” the “other/outsider,” the families and communities- cannot be denied nor softened with psychological understanding of these common and highly disturbing behaviors. Yet it is possible that seeing how this archetypal phenomenon erupts in so many forms and at so many different times, may also bring a more expansive consciousness in perceiving these disturbing behaviors, as life demands each of us to be at various moments cheater, partner to the cheating, as well as the one betrayed. The hesitancy here is related to the notion that this kind of thinking may become an excuse or a shifting of blame to others or onto a set of preconditions. Can one search for meaningfulness in behavior that may seem reprehensible. This is often the dilemma for an analytic approach, in many areas of human experience. However, it is in the arena of our sexualities that the tension between psychology and morality becomes so heightened. For some, the action of even thinking about something in the realm of forbidden desires can seem like a dangerous departure from a sense of right and wrong. The 90 MEZI BŘEHY 4 bulletin ground then seems slippery and the quickest solution is to refuse any process of psychological inquiry, a common moment when psychological thinking ceases. These violations, betrayals and dissolution of ego orientations very understandably appear to us as events to be avoided. It is indeed difficult and confusing when giving recognition and value to experiences where destruction and creation are so inseparable. Interestingly, it was Sabina Spielrein who pioneered in delving into the relationship between destruction and creation. She wrote, “the old form must be destroyed so a new one can come into being. What is death to the old form is to the new form …Life!” 5 When these powerfully transformative psychological processes are being lived in the outer world of an individual, in the sphere of their significant relationships, the question arises as to the possibilities of their containment within a more strongly boundaried, protected space, the temenos I would not suggest analysis as a preventative for cheating, but rather an approach to expand and intensify the range of understandings available to the analytic couple. The progression in psychological work would be to touch the levels of psychological realities that are lived by all those affected by cheating, where analyst as well as analysand can experience their capacity to cheat and to be betrayed. The very subject of cheating is itself a catalyst for demanding more self-awareness of ourselves as clinicians who simultaneously engage in cheating, are cheated on, and often become the “forbidden” love. Cheating, therefore, brings us to the foundation of our work and as such, becomes another portal to the mystery that our own psyche continuously presents. 5 My Name Was Sabina Spielrein where these elements might come into life, holding destruction within a committed arrangement. This challenges the parameters of analysis, it expectations and possibilities, and all the issues involved in establishing frames for analytic work. 91
Podobné dokumenty
12 PSYCHOLOGIE, FILOZOFIE, VŠEOBECNOSTI, ETIKA
Mé vidění světa
Inženýrská psychologie
Průvodce po psychotronice
Jak získám v životě úspěch
Jak získám v životě úspěch
Delpassův experiment
Co,člověk dokáže
Cesta k mládí a úspěchu
Zkušenost smrti
...
Výroční zpráva 2009 - Ústav biologie obratlovců, vvi
kterých řešila otázky, které ji přísluší podle Zákona o v.v.i. č. 341. Zápisy
z jednání jsou zveřejněny na internetových stránkách ústavu.
Zasedání rady pracoviště se konalo v následujících termíne...
PŘÍRUČKA ŠKOLENÍ PRO ZDOKONALENÍ PORADENSTVÍ A
Čin (Co se stalo) Najímání, přeprava, předání, přechovávání nebo přijímání osob.
Způsob (Jak se to stalo) Hrozba nebo užití násilí či jiných forem nátlaku, únosu,
podvodu, uvedení v omyl, zneužití ...
53/2010 - Psí víno
možná i můj?
Nějak není čas na onanii,
zrcadlově stárnu
a z mé klávesnice zmizelo jako první písmeno a
Prázdniny 2013 - Římskokatolická farnost Žarošice
jazyce. Vyvstala tehdy zřejmá potřeba nových liter, které by odpovídaly
mluvenému jazyku. Tak vznikla hlaholská abeceda, která byla později
upravena a dostala jméno cyrilice na počest svého inspirá...
Zásady pro vypracování bakalářské/diplomové práce
Na deskách závěrečné práce se uvádí název vysoké školy (první řádek) a fakulty
(druhý řádek), kde byla práce zpracována, název a označení druhu závěrečné práce (vertikální
střed stránky), jméno a p...
1 Z á pisz 3. zasedání zastupitelstva města konaného dne 25. srpna
a p.Matysky. Před zahájením projektových prací firma OPTIMA zašle cenový návrh. Projektové
práce by měly být ukončeny do konce roku 2005. Z toho vyplývá, že realizace stavby opěrné zdi
nebude v tom...
mezi břehy - Úvod
MEZI
BŘEHY
komunitní
časopis české
analytické
psychologie
vychází pod
záštitou ČSAP
– České
společnosti
pro
analytickou
psychologii
(jungovskou
psychoterapii)
číslo 2
Uzávěrka:
3. října 2012
Adresa...
Krizová intervence
úleva z krize znamená odražení se ode dna samotného. Člověk připravený
a schopný pomoci druhému by se neměl tíhy ani hloubky dna bát. Měl by
být odhodlán být průvodcem druhému na trnitých cestách, ...
