možné změny psychosociálního klimatu české

možné změny psychosociálního klimatu české

71. ZVZ KUTNÁ HORA
MOŽNÉ ZMĚNY PSYCHOSOCIÁLNÍHO
KLIMATU ZÁPADNÍ A ČESKÉ
SPOLEČNOSTI V SOUVISLOSTI S
TERORISTICKÝMI ÚTOKY NA SPOJENÉ
STÁTY AMERICKÉ A STŘEDNĚDOBÝM
GEOPOLITICKÝM VÝVOJEM
AUTOR: MGR. Daniel Štrobl, vojenský psycholog 71 zvz Kutná Hora
V Praze, březen 2002
Motto:
Krize je stav, nebo situace, většinou s jasným časovým omezením, kdy naše myšlenky a
prostředky
nedostačují
nastoleným
požadavkům,
kdy
se
věci
obracejí
nepředpokládaným směrem a náš plánovaný postup se dostává do stavu ohrožení.
Mudr. Radkin Honzák
2
Obsah
str.
Úvod
4
1.
Krize postmoderny
6
2.
Dnešní člověk a společnost pohledem různých vědních systémů
12
2.1. Filosofie
12
2.2. Teologie
13
2.3. Antropologie
14
2.4. Psychologie
16
2.5. Sociologie
20
3.
Možný vývoj euroamerické společnosti
22
4.
Možný vývoj české společnosti v souvislosti s krizí západního světa
26
5.
4.1. Reakce české společnosti na existenciální krizi západní společnost
26
4.2. Postoj české společnosti k AČR
28
Závěr
31
Použitá literatura a prameny
34
3
ÚVOD
Ať již teroristické útoky na Spojené státy americké znamenaly pro svět počátku třetího
tisíciletí cokoli, jedno je jisté - společně s věžemi Světového obchodního centra byla
nabourána ona základní hodnota nezbytná pro život nejen jedince, ale též společnosti, totiž
jistota v tom nejširším a nejobecnějším slova smyslu.
Je zcela nepodstatné, zda útoky fanatických islamistů byly důsledkem dlouhodobé americké
politiky
charakteristické
římským
mottem
"divide
et
impera" 1 ,
bezohledností
globalizovaného, na volný trh orientovaného světa, či nebezpečností islámu a střetu civilizací.
Tato a podobná vysvětlení ve své podstatě nic neřeší, neboť nejdou ke kořenům celého
problému, vnímají svět jen jako plošný komplex, kde se potkávají a střetávají jednotlivé
názorové, zájmové a myšlenkové skupiny a zcela opomíjí onen základní parametr, kterým je
člověk odlišný od jiných živočišných druhů a tím je neustálé hledání smyslu lidské existence.
I přesto, že se může zdát být takovýto záběr pojetí této práce příliš široký, v následujícím
pojednání dokážeme, že bez pochopení právě oné vertikály lidského bytí, není možné
stávající situaci pochopit a není ani možné anticipovat možný celospolečenský vývoj. Bez
zamyšlení nad smyslem naší pozemské existence je pak naprosto nemyslitelné hledat
východiska z krize, do které se současný svět dostal, respektive, která zde byla již dlouho,
nejméně od konce devatenáctého století, latentně přítomna.
Není třeba zdůrazňovat výrok Winstona Churchilla, že "kdo zná svou minulost, chápe též
svou přítomnost a může ovládat svou budoucnost". Stávající situace je sice z pohledu života
jedince zcela nová, nicméně v dějinách lidstva už k podobným krizím došlo a právě odtud je
možné čerpat inspiraci k úvahám o dění budoucím a možných východiscích.
Západoevropská společnost totiž ztrátou Světového obchodního centra, jeho zranitelností a
pomíjivostí, zažívá zcela zásadní otřes, jenž je možné vnímat jako jednu z vážných
existenciálních krizí, ke kterým však již v minulosti několikrát došlo. Reakce jedinců i
lidských skupin jsou na takovouto událost sice po stránce obsahu vždy navzájem odlišné, v
rovině formy však zůstávají většinou stejné, a tak je možné usuzovat i na krátko či
střednědobý vývoj.
1
rozděluj a panuj
4
Tato práce si však neklade za cíl pouze analyzovat obecný stav židokřesťanské civilizace, ale
snaží se najít možnou variantu nastávajících změn v konkrétní, v našem případě české
společnosti. Je jasné, že celá řada procesů bude společná pro celou euroamerickou společnost,
nicméně každý národ má svá specifika daná svým vlastním individuálním vývojem, který
patrně nejlépe popsal T.G. Masaryk ve svém pojetí "problému malého národa" 2 . Jedině
systematickým, induktivním přístupem k celé situaci, je možné sestavit nástin
komplikovanosti dnešních dní, získat orientaci v hybných mechanismech, které hrají a budou
hrát v naší společnosti klíčovou úlohu a konečně dospět k hypotézám o možných změnách
psychosociálního klimatu české společnosti v souvislosti s teroristickými útoky na Spojené
státy americké a střednědobými geopolitickými změnami.
2
Masaryk, T., G.: Světová revoluce za války a ve válce. V Demokracie a humanita, Čin a Orbis,
Praha, 1936
5
1. KRIZE POSTMODERNY
Současná západní společnost a její dlouhodobý vývoj je typický neustálým vytvářením
nových hodnot, což může být chápáno jako jistě zcela správné dění, avšak přinejmenším od
dob průmyslové revoluce se toto nikdy nekončící hromadění stalo nikoli prostředkem ke
kvalitnějšímu životu, ale cílem, jenž stojí sám o sobě. Marxisté by jistě hovořili o hromadění
kapitálu, zatímco psychoanalýza by charakter dnešní euroamerické společnosti nazvala patrně
análně-hromadícím, s výraznými rysy narcismu. Právě ona záměna prostředku za cíl, je
nejvíce patrná v dnešní době. Výhled na geopolitické změny v příští dekádě dává dost
argumentů pro tvrzení, že tento styl života již nebude nadále udržitelný. Západní civilizace
bude dříve či později konfrontována s faktem, že to co považovala za hlavní smysl své
existence, již není nadále možné aplikovat, ekonomicky růst není nekonečný a vysoká životní
úroveň obyvatel západní polokoule je vážně ohrožena. Celá tato civilizace se tak ocitá v
hluboké existenciální krizi.
Teroristické útoky na Spojené státy americké završily, či spíše potvrdily, dlouhodobý vývoj,
který je možné z filosofického a kulturního hlediska vnímat jako výraznou krizi
postmoderny. Tento společenský styl, jenž započal po druhé světové válce, je typický
naprostou relativizací kolektivních společenských hodnot, mravních principů a dlouhodobých
kulturních paradigmat. Jediným měřítkem správnosti myšlení, cítění a chtění je v tomto
systému jedinec a jeho individuální svoboda a odpovědnost.
I přesto, že skutečné kořeny postmoderny sahají až ke konci devatenáctého století, do období
moderny, skutečnou podobu dostal až v padesátých, respektive šedesátých letech století
dvacátého. Moderna, směr reagující na lavinu vědeckých objevů průmyslové revoluce, však
nemohl vzniknout bez patrně nejzávažnější události minulého tisíciletí, kterým je reformační
hnutí v západní křesťanské církvi.
Srovnáme-li svět vrcholného středověku a ranného novověku, zjistíme, že zde v rovině
jedince existuje zcela zásadní rozdíl. Člověk před renesancí a reformací byl sice výrazně
svázán množstvím církevních předpisů, zvyků a zákonů, ale měl jistotu, že dodržováním
příslušných nařízení získá smysl svého bytí, jímž byla konečná spása v eschatách. Reformace
tento sice těsný, nicméně bezpečný svět zbořila. Pád jistoty ve vyšší autoritu (církev) a
vzestup odpovědnosti konkrétního jedince na jeho životním příběhu přinesl sice onu, pro
dnešní západní svět stěžejní, osobní svobodu jednotlivce, nicméně vložil na jeho bedra velmi
6
těžkou zkoušku, kterou každý z nás prožívá dennodenně a která se nazývá svědomitým
rozhodováním.
V období zejména vrcholného a pozdního středověku lze sledovat zajímavý jev, totiž, že i
přes religiosní různost jednotlivých myšlenkových systémů (západní křesťanství, pravoslaví,
judaismus a islám) si byl život lidí na euroasijském kontinentu velmi blízký právě ve
společném a jasně definovaném smyslu bytí, jímž byla boží spása zaručená tím či oním
učením. I z tohoto hlediska lze chápat tehdejší, z dnešního pohledu až nepochopitelnou,
toleranci jednotlivých konfesí navzájem. Připomeňme, že násilné převádění na víru je
charakteristické jen pro západní formu křesťanství a to navíc jen v určitých obdobích
spojených s konkrétním pontifikátem. Naproti tomu byly zejména v Evropě oblasti, kde
odlišná vyznání koexistovala ve vzájemné toleranci a dokonce spolupráci, což je snad
nejvýrazněji patrné na příkladu středověkého Španělska nebo Balkánu.
Reformace, jež je typická pouze pro západní křesťanství, oddálila naši společnost
fundamentalistickým a myšlenkově rigidním systémům, opírajících se zejména o tradici. Mezi
ně je možné počítat právě islám, ale též ortodoxní křesťanství. Naopak již výše zmíněný
akcent na jedince přiblížil reformovanou Evropu paradoxně judaismu, kde hrál konkrétní
člověk odjakživa hlavní úlohu na své cestě ke spáse. Na rozdíl od hebrejců, kde míra svobody
jednotlivce je jasně vymezená Písmem a má neměnné směřování, pokračoval proces
individuace křesťanského člověka i za hranice vymezené biblí a v souvislosti s řadou dalších
celospolečenských dějů, se začal postupně sekularizovat. Jinými slovy - zatímco renesanční
člověk svůj smysl života zná, avšak hledá způsob, jak ho dosáhnout, člověk konce
devatenáctého a zejména dvacátého století již tápe i v tom základním, totiž v samotném
smyslu své pozemské existence.
Právě moderna je charakteristická značnou krizí onoho vertikálního rozměru lidského života a
konečně postmoderna se zabývá téměř výhradně horizontálou. Toto oslabení a krizi, do které
se západní civilizace ztrátou neměnného, spolehlivého a společného smyslu své existence
dostala, se snažily a snaží ideově řešit myšlenkové systémy, které lze společně nazývat vědou.
Byť se jednotlivé formy vědy snaží různě definovat, mají přesto jedno společné, a tím je
snaha popsat svět, ve kterém žijeme a najít opěrný bod, který vysvětlí jeho řád. Byla to právě
renesance, jež osvobodila filosofii od scholastické teologie a vrátila jí suverénní postavení,
které tato věda měla v době antiky. Zámořské objevy a rozvoj námořní plavby pak způsobily
značný rozkvět matematiky, fyziky a astronomie a konečně osmnácté, ale zejména
devatenácté století završilo proces atonomizace přírodních a společenských věd v podobě
7
osvícenectví. Není divu, že člověk předminulého století prožívající v pravém slova smyslu
smršť různých vynálezů a objevů, mohl velmi snadno propadnout dojmu, že Bůh již není
potřeba. Tento trend navíc podporovala sama církev, a to bez ohledu na protestanty či
katolíky tím, že nebyla schopna pružně reagovat na okolní dění a zatímco ve středověku byla
nositelkou vzdělanosti, již v době osvícenectví znamenala spíše brzdu na cestě k pokroku.
V tomto ideovém ovzduší tápání vstupují na scénu přírodní vědy o člověku (antropologie,
medicína, biologie člověka, psychologie), které však celý proces individuace jedince
podporují svým přístupem. Zatímco teologie a filosofie vnímají lidskou bytost jako subjekt,
který se vztahuje ke světu a samotnému bytí v něm, vědy zabývající se člověkem jej zaměnily
za objekt svého zájmu a okolní svět vztahují k němu samotnému.
Lze říci, že člověk počátku dvacátého století stál v omnipotentním postavení skutečného pána
tvorstva v domnění, že svět je zde pro něj a on je zde pro to, aby získal ze světa vše, co mu
může dát. Tímto postojem velmi výrazně otřásla První světová válka, která byla patrně
nejvýraznější existenciální krizí dvacátého století. Tato katastrofa nabourala do té doby
samozřejmý názor, že technický pokrok je zde pro člověka a v něm tkví naděje budoucí doby.
V rachotu bubnové palby a tankových pásů se tento bezpečný svět rozpadl, avšak nebylo zde
nic, co by jej mohlo nahradit. Bůh byl již od dob Nietzscheho mrtev a západní civilizace se
poprvé od dob renesance ocitla ve skutečně vážné krizi. Reakce euroamerické společnosti na
tuto událost byly v mnoha ohledech chaotické, zkratkovité či přinejmenším řešící pouze
zástupné problémy. Jedině tak se mohlo stát, že se Rusko a Německo ocitly v bouři sociálních
revolucí, nástupnické státy předválečných monarchií se upnuly na svou národnostní otázku,
zatímco velmoci se uzavřely do sebe a snažily se zachránit to, co z jejich světa zbylo.
Druhá světová válka nebyla tragédií, která stála sama o sobě, ale samozřejmým důsledkem
tohoto neudržitelného stavu. Frustrace poražených na jedné straně a tiché sebeuspokojení
vítězů na straně druhé logicky vedly k největšímu konfliktu minulého století. Proti válce první
zde však byl jeden podstatný rozdíl. Zatímco bojující strany v roce 1914 zastávaly stejné či
alespoň podobné názory, čímž se tyto hodnoty dostaly do existenciální krize, válka druhá byla
v pravém slova smyslu skutečným střetem idejí.
Není snadné vidět za řáděním nacistů vůli po novém a lepším světě a hledání smyslu svého
bytí, ale bylo tomu skutečně tak. Německo ztělesňovalo pojmy civilizace, která neměla vztah
k naší. Celý konflikt byl pak o tom, zda-li zvítězí pohled humanistický či v nacismu zvrácený
pohled magický. Soužití křesťanství a islámu je možné, podobně jako koexistence marxismu
a liberalismu neboť oba směry náboženské či myšlenkové stojí na stejných základech,
8
nacismus však nemůže koexistovat s ničím. Přestože se to zdá být nadnesené, pravda je, že
Druhá světová válka byla skutečným střetem civilizací 3 . Její konec a potvrzení ideálů
humanismu tedy nevyvolalo tak pronikavou krizi, jako zážitek z války předchozí.
Po roce 1945 se západní svět ubíral dál v narcistické ilusi vlastní dokonalosti, postmoderna
vrcholila v šedesátých letech na poli intelektuálním i společenském a jen málokdo si
připouštěl možnost, že by tomu mohlo být jinak. A přesto, právě narůstání sociálního napjetí v
demokratických státech Evropy a Ameriky, hnutí za lidská práva, studentské bouře ve Francii
a americká "kocovina" z prohrané války ve Vietnamu poukazovaly na stále obtížněji
vytěsňovatelný fakt, že celá západní civilizace kráčí do slepé uličky neustále opakovanými a
zdůrazňovanými odpověďmi na otázku "jak", zatímco zcela chybí základní odpověď na
otázku "proč". Sekularizace společnosti dostoupila úrovně, kdy nejenže nemáme na tuto
otázku odpověď, ale stále méně lidí a společenských směrů si tuto otázku klade.
Zde je třeba hledat pravý kořen odlišnosti mezi Západem a Východem. Stejně jako pro
středověkého Evropana, tak i pro pravověrného Muslima, je existenciální nejistota zcela
nepochopitelná, paradoxní a ve své podstatě i nebezpečná. Euroamerická, i přes statistické
počty věřících a roli církví na správě věcí veřejných, vpravdě ateistická civilizace se nutně
musí lidem fundamentálně (což zde není míněno pejorativně) věřícím zdát dekadentní,
prohnilá ba dokonce ďábelská. Není to křesťanství, ale právě jeho pomíjivost, co nahání
strach muslimskému světu a způsobuje u něj dle klasické teorie stresu buď stažení (zde
tendence k isolacionismu) či boj (terorismus). Je zřejmé, že toto vysvětlení není v žádném
případě vyčerpávající, každý konflikt má obvykle multifaktorální důvody, avšak zcela jistě
problém možné ztráty smyslu vlastní existence stojí v pozadí řady obranných či útočných
postojů, kterými se muslimský svět navenek projevuje.
Křesťanství či islám nejsou pouhými kulturními pilíři, to by bylo zcela cynické snižování
těchto teologických systémů, oba směry jsou v první a poslední řadě náboženstvími a ty
nemohou být bez vyznání víry k bohu. Již výše bylo řečeno, že křesťanství může, a historie je
toho důkazem, existovat vedle islámu, avšak dnešní západní civilizace již není křesťanská v
pravém slova smyslu. To co pravověrné muslimy děsí na naší společnosti je právě ateistický
charakter, který západní civilizace má. Nejde o to, zda-li je naše společnost svobodnější než
společnost islámu. Svoboda je velmi relativní pojem, a není důvodu pochybovat o tom, zda-li
se muslim může cítit být svobodný i přes mnohdy tvrdé režimy, které v islámských zemích
3
Bergier, J., Pauwels, L.: Jitro kouzelníků, Svoboda, Praha, 1990
9
panují. Je třeba si uvědomit, že pojetí svobody je diametrálně odlišné právě v závislosti na
sakrálním či sekulárním charakteru sociálního klimatu. Nejlépe je to možné dokumentovat na
jednom ze základním kamenů západního pojetí svobody, kterými jsou Čtyři svobody
amerického presidenta Franklina Delano Roosevelta 4 . Připomeňme, že dvě z těchto svobod
hovoří o svobodě "od". To je pro věřícího člověka (a to bez ohledu na konfesi) zcela
nemyslitelný postoj. Všechna světová náboženství hovoří výhradně o svobodě "k", což
znamená zcela podstatný rozdíl. Zatímco v prvním případě je zdůrazněna zcela neotřesitelná
moc a autonomie člověka, který je vnímán jako objekt, v případě druhém stojí jedinec v
rovině subjektu, který je vztažen ke svrchované moci vyšší autority. Zde nejde o to kritizovat
jeden či druhý úhel pohledu, podstatné je, že tyto dva přístupy se vzájemně vylučují, a proto
je soužití současné podoby západní demokracie a pravověrného islámu prakticky vyloučené.
Otázka zdali teroristický útok na americká velkoměsta znamenal střet civilizací je
bezpředmětná. Tento konflikt zde již dlouho latentně existuje a ani jedna strana zatím
nedělala nic, aby jej v pravém slova smyslu vyřešila. Navíc, pravá podstata celého problému
netkví v jakémsi konkurenčním boji jednoho či druhého přístupu. Jde o to, že oba směry si
musí nejprve vyřešit své vlastní problémy a přestat být samolibě okouzleny svou dokonalostí.
Západní svět nutí útoky na Spojené státy a symbolika s tím spojená velmi důrazně znovu
zvážit, co je společnými, pevnými a neměnnými stavebními kameny, na kterých
židokřesťanská civilizace stojí, hodnotami, jež byly napadeny a za které stojí, či spíše je
nezbytné, bojovat. Tento proces je však možný pouze poté, kdy opět zazní ona fundamentální
otázka po smyslu existence demokracie a limitech, kam až je možno v uplatňování osobní
svobody zajít.
Islám čeká podobný ideový boj, který by jej měl změnit z rigidně ustrnulého a o tradici se
opírajícího náboženství, v pravém slova smyslu moderní a otevřený religiosní systém.
Probíhající východo-západní konflikt je tedy veden ve třech rovinách:
1. uvnitř západní civilizace za znovunalezení smyslu své existence
2. uvnitř východní (v našem případě muslimské) civilizace za vyrovnání se s hrozbou ztráty
onoho smyslu bytí
3. navzájem mezi těmito dvěma myšlenkovými systémy
4
1. Svoboda slova, 2. Svoboda vyznání, 3. Svoboda od nedostatku, 4. Svoboda od strachu
10
Je možné, že všechny tyto procesy budou probíhat v jednotném čase, nicméně na obou
stranách je nutná sebereflexe a ta bývá tím nejtěžším okamžikem v řešení každé krize.
Zároveň je nezbytné, aby byly vyřešeny alespoň první dva konflikty, neboť zarputilost a
arogance jednoho či druhého směru musí nutně vést k vzájemné konfrontaci.
I přesto, že hrůznost teroristického útoku na WTC a Pentagon je neodiskutovatelná, možnosti
vývoje kýženým směrem jsou spíše viditelné právě ve světě islámu, než v židokřesťanské
společnosti. Řadě muslimských zemí se s úspěchem daří kombinovat liberalismus s
náboženstvím, jak je tomu například v Turecku, Kuvajtu a dalších zemí Blízkého a Středního
východu, zatímco volání po vyšších, na skutečných idejích stojících limitech demokracie a
volného trhu jsou z euroamerické oblasti slyšet stále velmi málo.
Řada dějinných krizí byla započata zcela neospraveditelným činem. Upálení Mistra Jana Husa
nijak neomluví fakt, že jeho smrt rozhýbala českou a konečně i evropskou reformaci. Založení
státu Izrael nemůže vyvážit smrt šesti milionů umučených židů v koncentračních táborech a
příchod demokracie do východní Evropy na sklonku osmdesátých let minulého století nikdy
neodčiní věznění a smrt milionů popravených odpůrců komunismu. Podobně 11. září 2001,
které proces sebereflexe v západní civilizaci paradoxně uspíšilo a dalo mu nový prvek,
nemůže zůstat nepotrestaným a promlčeným činem. Podaří-li se však naší společnosti
tímto zápasem o smysl vlastní existence projít, nebyly oběti tohoto hrůzného činu
zbytečné a nesmírná tragédie, která postihla demokratický svět, přestane mít onen
osudový a definitivní charakter a stane se spíše krizí, která, je-li správně uchopena a
pochopena, vede ke konečnému zlepšení a zkvalitnění předchozího života.
11
2. DNEŠNÍ ČLOVĚK A SPOLEČNOST POHLEDEM
RŮZNÝCH VĚDNÍCH SYSTÉMŮ
Abychom mohli nalézt alespoň přibližnou odpověď na otázku po možných reakcích nejen
české, ale též západní společnosti na teroristické útoky z 11. září 2001, je nezbytné stanovit
limity, kam sahají možnosti jednotlivých humanitních věd. V předchozí kapitole byla
nastíněna nesmírná složitost a závažnost celé krize, v které se svět po staletí svého vývoje
ocitl. Je jasné, že tato situace zasáhne svým způsobem do vývoje společností, národů,
velkých, středních i malých sociálních skupin a konečně i do života člověka jako jedince v
tom nejširším slova smyslu. Ke slovu zde tedy přicházejí všechny humanitní vědy, zejména
pak filosofie, teologie, antropologie, psychologie, sociologie a sociální psychologie, resp.
psychosociální vědy
2.1. Filosofie
Podle René Descarta je filosofie snahou o moudrost 5 a G. W. F. Hegel dodává, že úkolem
filosofie je "pochopit co jest, neboť to, co jest, je rozum. Co se týče individua, je beztoho
každé synem své doby; tak je také filosofie svou dobou v myšlenkách pochopenou" 6 . Je tedy
zřejmé, že filosofie má co říci k současnému dění a jejím úkolem je přinést, či alespoň vrátit
současné společnosti ideje a smysl její existence. Problémem je však velké vzdálení se
současné filosofie realitě běžného člověka, a tak její myšlenky většinou nedojdou k jeho
sluchu. Filosofie se stala jakýmsi uzavřeným "klubem" pro hrstku intelektuálů a její ideový
zápas je běžnému člověk zcela vzdálen.
Tento jev však není způsoben přílišnou neuchopitelností a nepochopitelností moderní
filosofie, daleko spíše je důsledkem uzavřenosti a ignorace západní společnosti, která se
zabývá téměř výhradně problémem kvality svého života (tedy otázkou jak), než smyslem
svého bytí (otázkou proč). Tázání se po smyslu života je totiž natolik komplikované, že
většina lidí jej ze svého vědomí vytěsňuje, nebo si na něj odpovídá pouze biologicky ("jsem tu
pro své děti") či materialisticky ("jsem tu pro budování kariéry"), obecně tedy řečeno
individualisticky, bez ohledu na celek. Na druhou stranu je však možné v druhé polovině
dvacátého století sledovat selhávání tohoto přístupu k životu a hledání oné vertikály bytí i v
5
Descarta, R.: Principia WW IX, 2
6
Hegel, G., W., F.: Základy filosofie práva, WW 7, 35n
12
rámci společenských hnutí. Nejvýrazněji byla tato tendence patrná v šedesátých letech, kdy
zejména mladá generace vyjadřovala jasnou nespokojenost se stylem života svých rodičů,
avšak ani jí se nepodařilo nalézt smysluplné vysvětlení své existence a až na několik výjimek
se vrátila ke konzumnímu stylu života.
Dnešní doba je více než kdy jindy příznivá k opětovnému tázání se po smyslu lidského bytí,
avšak může filosofie dát člověku odpověď na tuto otázku? Západní filosofie je nesmírně
členitá a lze bez nadsázky říci, že co filosof, to názor. Takováto nejednotnost však jen těžko
může oslovit širší masy a budeme-li hledat společné prvky všech filosofických směrů naší
kultury, zjistíme, že jsou stále jen dva - odkaz antiky a křesťanství. Antika se však zřítila
právě ze stejných důvodů, jaké způsobují dnešní krizi, totiž z existenciálního tápání a
názorové roztříštěnosti. Druhým pilířem tedy zůstává křesťanství.
2.2. Teologie
I teologie řeší otázku smyslu lidského bytí, avšak na rozdíl od filosofie je její odpověď dána
zjevením. Smyslem lidské existence je vztah člověka k bohu. Jedinci jsou dány větší či menší
svobody k rozhodování o způsobu, jakým bude s bohem existovat a komunikovat, ale
problém účelu lidského bytí je zde jasně zodpovězen. Od dob osvícenectví se však teologie
dostává do stále větší a větší krize, neboť naděje, kterou v podobě boží spásy přináší, je pro
současného člověka příliš vágní a i přes usilovné snahy předních teologů i vzdálená dnešní
společnosti. Aniž bychom se zde chtěli dotknout upřímně věřících, je nutné konstatovat, že
současná forma praktikování víry, se pro většinu západních křesťanů stala pouhým rituálem
založeným na zvyku a tradici, jehož obsah je pouze v rovině etické a mravní. Tento stav je
však dlouhodobě neživotaschopný a nutně vede k poklesu zájmu západní společnosti o
křesťanskou víru jako takovou.
Zde je na místě zmínit zajímavý paradox. Zatímco reformace stála u pokroku, jenž přinesl
světu renesanci, právě akcent protestantů na tradici zakonzervoval myšlení nekatolických
teologů natolik, že dnes je to spíše katolická církev, která nabízí liberální myšlení a pluralitu
názorů a je tedy pro současného člověka přijatelnější, než církve protestantské. To se nejlépe
projevilo v závěrech z II. vatikánského koncilu v první polovině šedesátých let dvacátého
století.
13
Budeme-li tedy zvažovat, zda může dnešní církev dát současnému světu znovu naději a
oslovit jej, závěrem patrně bude, že to budou zejména katoličtí myslitelé, kteří mohou
získat zájem širších mas a přispět k celospolečenskému dění.
Dnešní svět je charakteristický potenciální či již reálnou hrozbou násilí. Abychom se mohli
nad tímto stavem hlouběji zamyslet, je třeba položit si otázku po kořenech lidské agresivity.
2.3. Antropologie
Antropologie, jako věda o člověku, se snaží již několik desítek, resp. stovek let zodpovědět
velmi podstatnou otázku, jaký vlastně člověk, jako živočišný druh, je. Dobrý či zlý? V každé
dějinné epoše se objevovali zastánci člověka - anděla a člověka ďábla. Mezi stěžejní díla
reagující na tento problém patří bezesporu kniha Konrada Lorenze Takzvané zlo 7 , která, ač
stojí na poli etologie a sociální psychologie, přesto s antropologií úzce souvisí a není
náhodou, že si ve své době získala nesmírnou popularitu a významně ovlivnila i pozdější
udělení Nobelovy ceny svému autorovi.
Důvod oné popularity je nasnadě. Především je to velmi čtivá kniha, která je schopna
zaujmout i laické čtenáře, ale především oslovuje ty, kteří chtějí věřit, že k násilí a jaderným
konfliktům směřujeme kvůli své biologické podstatě, kterou nemůžeme ovládat. Je to
samozřejmě pohodlnější postoj, než si přiznat, že svou situaci jsme si způsobili sami,
sociálními, kulturními, politickými a ekonomickými podmínkami, jež jsme si vytvořili.
Pro Lorenze není agrese primární reakcí na vnější podněty, ale vrozeným vnitřním stavem
vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění a projeví se bez ohledu, zda vnější podnět je či není
přiměřený. Tento hydraulický pojem agrese je jedním z pilířů, na kterých spočívá Lorenzova
teorie; týká se mechanismu, kterým agrese vzniká. Druhým pilířem je myšlenka, že agrese
vlastně slouží životu a prozpívá přežití jedince jako druhu.
Lorenz, který aplikoval své závěry získané z pozorování chování zvířat na člověka, ale dále
tvrdí, že tento instinkt je u člověka "groteskně přehnaný" a "zdivočelý". Agrese se v evoluci
přeměnila v hrozbu a nepůsobí už v zájmu přežití.
Lorenz tedy ve své teorii spojil dva prvky. Prvním je předpoklad, že zvířata i člověk jsou
vybaveni vrozenou agresivitou, která slouží k přežití jedince a druhu. Druhým prvkem je
hydraulický charakter hromadící se agrese. Ten Lorenz používá ke zdůvodnění krutých a
14
vražedných pohnutek, které se u člověka objevují. Zahrnuje však ničivou a obrannou agresi
do jedné kategorie a tím dostává celá jeho teorie povážlivé trhliny. Lorenz nevysvětluje jak je
možné, že ačkoli tvrdí, že agresivní chování zvířat a lidí je způsobováno stejnými, a jenom,
instinkty, člověk je jediný živočišný druh, ve kterém se vyskytují masoví vrazi, jediný není
přizpůsoben své vlastní společnosti.
Zastánci teorie vrozené a destruktivní agrese dále tvrdí, že důkazem jejich tvrzení je již
samotná podstata prehistorického člověka, který byl lovcem a tedy predátorem. Z prací
předních antropologů však vyplívá zcela zásadní a klíčový rozdíl mezi destruktivními zločinci
a prehistorickými lovci, totiž radost a někdy až extatický stav, ke kterému při ničení
novodobými tyrany dochází.
Toto téma podrobně rozebral William S. Laughlin, který sice tvrdí, že "lov je převládající
vzor chování lidského druhu", avšak nezmiňuje se o radosti ze zabíjení nebo z krutosti jako o
součásti chování při lovu. Místo toho říká, že "při lovu je nejdůležitější vynalézavost a
schopnost řešit problémy. Kdo problémy nevyřeší, je potrestán. Proto lov tolik přizpěl k
rozvoji lidského druhu a jeho soudržnosti" 8 .Motivem primitivního lovce zkrátka nebylo
potěšení ze zabíjení, ale přání učit se a optimálně využít různé dovednosti, to znamená, že
motivem byl vývoj samotného člověka.
Konečně, lov podporoval jeden, zcela základní rys člověka, totiž chuť spolupracovat a sdílet
dobré i zlé. Dokonce (nebo právě) i ve válce můžeme najít pozoruhodnou míru spolupráce a
schopnosti se dělit. Zatímco většina lidí v běžném životě nenasazuje život za jiného člověka,
ani se s ním nedělí o potravu, ve válce je to doslova na denním pořádku. Snad bychom mohli
zajít ještě dál a uvažovat o tom, zda jedním z faktorů přitažlivosti války není právě možnost
projevit hluboko skryté lidské podněty, které naše společnost považuje v dobách míru za
pošetilé.
.Moderní antropologie tedy vážně otřásá Lorenzovou představou lidstvu vrozené zhoubné
agresivity, a tak můžeme přijmout tvrzení, které je sice velmi nepříjemné, ale patrně správné,
totiž, že zhoubně agresivní chování není člověku dáno instinktem, ale je plodem pouze jeho
vyšších nervových funkcí, tedy myšlení. To je na jednu stranu velmi optimisticky znějící
závěr, který poukazuje na fakt, že člověk není od přírody zlý, naproti tomu však vrací
7
Lorenz, K.: Takzvané zlo, Mladá Fronta, Praha, 1992
8
Laughlin, W., S.: Hunting An Integrating Behaviour System and Its Evolutionary Importance. V 'Man,
the Hunter', ed. R. B. Lee & I. De Vore, Aldine, Chicago 1968
15
každému jedinci (s výjimkou psychicky nemocných) plnou odpovědnost za veškeré jeho činy
a odnímá mu příjemnou "výmluvu", že veškeré násilí je člověku předem dáno a tedy jej
nemůže ovlivnit vlastní vůlí a rozumem.
2.4. Psychologie
Psychologie stojí na faktu, že člověk se zcela jistě nerodí jako tabula rasa, jeho osobnost
budou celý život ovlivňovat instinkty, jejichž povaha je však na základě předchozích závěrů
spíše neutrální, a dědičné vlastnosti jeho předků. K těmto faktorům se v průběhu života
připojí naučené, tedy prostředím a výchovou získané, vlastnosti a utvoří v psychologickém
smyslu slova osobnost jedince.
V souvislosti s tématem a dosavadními závěry této práce je třeba položit si dvě základní
otázky:
1. jaký je člověk z pohledu psychologie?
2. jak reaguje v krizových situacích, zejména pokud se jedná a o krizi dlouhodobou či
existenciální povahy?
ad 1. Podobně jako ve filosofii, i v psychologii platí, co psycholog to názor. Ve dvacátém
století se plně projevily dva základní směry psychologie - behaviorální a psychoanalytický.
Od těchto proudů se v průběhu let odštěpily řady škol, které odkaz těchto učení rozvíjely či na
ně volně navazovaly, avšak základní premisy zůstávaly stále stejné.
Behaviorismus prakticky otázku povahy člověka neřeší. Tato teorie odmítá každý pokus
hovořit o "přirozenosti" člověka, nebo konstruovat model člověka nebo analyzovat různé
vášně, které motivují lidské chování. Behavioristé se velmi blíží Pavlovovu učení o prostém
podmiňování. Hlavní akcent behaviorismu je tedy kladen na hledání účinných mechanismů k
manipulaci člověka a vytvářením správných posilujících faktorů pro povzbuzení žádoucího
chování.
Pohled behaviorismu na agresivní chování je důležitý nejen pro aktuální naléhavost tohoto
problému, ale též proto, že většina badatelů, kteří se agresí zabývají ve Spojených státech, je
bevioristicky orientována. Zjednodušeně řečeno, podle behaviorismu platí, že pokud malý
chlapec zjistí, že mu agresivní chování přináší efekt, začne mít k němu sklony. To samé pak
platí pro naopak submisivní, láskyplné, nebo odvážné chování.
16
Ačkoli se zdá být tento postřeh správný, je třeba vznést vážnou námitku. Ačkoli se
kvalitativně stejné jednání může navenek jevit jako totožné, realita je mnohem složitější. Pro
dokreslení tohoto tvrzení poslouží jednoduchý příklad: Dvě matky trestají naprosto stejným
způsobem své dítě, avšak jedna je matka milující, zatímco druhá je sadistická. Není třeba
tento příklad dále rozvádět, každému je zřejmé, že mezi oběma případy je snadno
postřehnutelný rozdíl.
Je tedy jasné, že behaviorismus nám odpověď po povaze člověka a jeho možných reakcích na
stávající situaci podá sice navenek přesně, avšak při bližším ohledání zjistíme, že behaviorální
závěry mohou být zkreslené, neúplné a opomíjející řadu závažných faktorů, které v konkrétní
reakci daného jedince budou hrát neopominutelnou roli. I proto je behaviorismus považován
řadou, zejména evropských psychologů, za překonaný směr a jeho závěry se využívají jen v
konkrétních odvětvích, kde však hrají významnou a mnohdy i pozitivní roli (pedagogika,
public relations, či též např. PSYOPS).
Psychoanalýza vnímá člověka jako mnohem komplikovanější jednotku, než tomu bylo u
behaviorismu.
Rozsah
a
pojetí
této
práce
nedovoluje
obsáhlejší
pojednání
o
psychoanalytickém pojetí osobnosti, avšak lze říci, že tento směr v sobě slučuje jak pojetí
instinktivistické (vliv vrozených pudů a instinktů), tak behavioristické (vliv prostředí). Tyto
faktory se v průběhu života navzájem ovlivňují, a tak vzhledem k neopakovatelnosti
"životního příběhu" každého jedince, je výsledná osobnost vždy unikátní a ve svých vnějších
projevech neopakovatelná. Přesto zde však existují společné plochy, které existují v
nejhlubších rovinách psychiky, tedy pudy.
Ačkoliv bývá učení zakladatele psychoanalýzy, Sigmunda Freuda, mnohdy redukováno jen na
teorii vzájemného soupeření libida (sexuální pud) a pudu sebezáchovy, pozdní díla tohoto
psychologa zmiňují pro naši práci velmi významný objev tzv. pudu smrti (thanatos) 9 .
Zjednodušeně lze tyto pudy popsat následovně:
Pud sebezáchovy je patrně nejsnáze pochopitelný, neboť již svým názvem ukazuje na své
určení. Brání jedinci v chování, které by jej mohlo ohrozit, ublížit mu či jej zahubit.
Libido (též později nazývané eros) je sexuální pud, který však není možné zužovat jen na
tendenci k biologickému plození. Díky tomuto pudu jsme tvořiví a odtud v přeneseném slova
9
Freud, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda sv. 13. V Mimo princip slasti, Psychoanalytické
nakladatelství, Praha, 1999
17
významu skutečně plodní. Libido má sklon věci dělat složitými, vytvářet nové hodnoty, díky
nimž se okolní svět stává bohatším a pestřejším.
Konečně thanatos je pud smrti. Oproti libidu má thanatos sklon věci zjednodušovat, z živého
vytvářet neživé a organické hmotě vracet její anorganický charakter.
Vzájemný boj těchto tendencí, uspokojování jednoho a naopak frustrace druhého vytvářejí
výsledný charakter jednotlivce. Není příliš těžké rozpoznat, které pudy převažovaly u
největších světových tyranů a agresorů.
Freudův pohled na příčiny lidské agrese velmi dobře rozpracoval a v mnohém rozhodně
překonal jeho žák Erich Fromm ve své "Anatomii lidské destruktivity" 10 . Zřejmě nejcennější
je na tomto díle ucelené a v mnohém vyčerpávající vysvětlení lidské agresivity a její rozdělení
na tzv. "benigní", tedy nezhoubnou - obranná agrese či agrese jako prostředek k dosažení pro
život důležitých cílů - a tzv. "maligní", tedy zhoubnou - agrese útočná, destruktivní,
sadistická, tedy taková, která je cílem sama o sobě.
Fromm rozhodně odmítá vrozený a instinkty daný sklon člověka k destruktivitě a násilí. I
přesto, že podíl pudů na zhoubně agresivním jednání jedince nepodceňuje, přesto jasně
ukazuje, že příčiny takovéhoto jednání jsou především ve výchově a vlivu prostředí, které
podporuje vznik destruktivního charakteru jedince. Na druhou stranu snáší přesvědčivé
důkazy a z celého jeho díla jasně vyplívá, že lidé jako Hitler, Stalin, Himmler, Heydrich a
další lidské zrůdy nejsou jen ojedinělým jevem, ale i dnes žijí mezi námi. Doba a prozatímní,
relativně stabilní demokratické mechanismy jim však neumožňují výrazněji zasahovat do
života společnosti.
Lze tedy tvrdit, že stejně jako antropologie, také moderní psychologie nepřisuzuje člověku
primárně destruktivní či zhoubně agresivní charakter, avšak upozorňuje na faktory,
které ničivou povahu jedince způsobují a na možná nebezpečí s tím spojená.
ad 2. Existenciální krize, tedy nejistota spojená se ztrátou vlastní existence není chorobou,
naopak, je výrazem zcela zdravé a normální osobnosti, avšak je pro psychiku velmi
nebezpečná a může vést k vážným problémům. V této souvislosti stojí za to připomenout
longitudinální, výzkum Rolfa von Eckartsberga z Departmentu Sociálních vztahů Hravrdské
university, který v horizontu dvaceti let zkoumal bývalé harvardské studenty. Mimo jiné se
zjistilo, že "25% respondentů vypovídalo zcela spontánně o vážné krizi ve svém životě, která
10
Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. Lidové noviny, Praha, 1997
18
se vztahovala na otázku po smyslu jejich života. Jakkoli byli většinou velmi úspěšní ve svém
povolání a velmi dobře vydělávali, přece si ztěžovali, že pociťují nedostatek zvláštního úkolu,
činnosti, ve které by mohli osvědčit jedinečný a nenahraditelný přínos. Hledají poslání a
osobní nosné hodnoty" 11 .
Existenciální krizí, jako svébytným psychickým stavem jedince se zabývá logoterapie a
existenciální analýza. Její zakladatel, další Freudův žák, vídeňský psycholog a psychiatr
Viktor Emanuel Frankl, se snažil ve svém celoživotním díle dát psychologům do ruky nástroj,
kterým by byli schopni pomoci klientům trpícím existenciální krizí v nalezení smyslu svého
života, utrpení, kterým musí procházet, nemoci či smrti svých blízkých. On sám byl ovlivněn
extrémní osobní zkušeností, neboť byl vězněm koncentračního tábora Osvětim a své
existenciální tápání dokázal reflektovat a popsat mechanismy, které udrží člověka na živu i v
takto hrůzné situaci. Frankl zjistil a na svém vlastním příkladu dokázal, že právě nalezení
smyslu i v tak extrémní situaci, jakou je postavení vězně v koncentračním táboře, je možné a
dokonce, společně s nezbytnou dávkou nesmírného štěstí, i určující pro vlastní přežití 12 .
Pro zdravého dospělého jedince je příznačné, že musí mít vytvořeno Ego (tedy vědomí Já).
Přínos Frankla pro pochopení existenciální nejistoty tkví v tom, že podmínil vznik a plné
rozvinutí ega vztahem. "Já se stává Já teprve prostřednictvím Ty" 13 . Paradoxně však
zmasovění industriální společnosti přináší s sebou osamění, které stupňuje potřebu výpovědi.
Tím se tedy dostáváme k odpovědi na položenou otázku - podle existenciální analýzy nalezne
člověk smysl svého bytí pouze ve vztahu k druhému, což se však může dít zdravým či
naopak patologickým způsobem.
Na existenciální krizi reaguje každý jedinec různě, podle charakteru své osobnosti.
Melancholičtí a flegmatičtí jedinci mohou propadat depresím či úzkostem a v extrémních
případech končí až sebevraždou, zatímco sangvinici a cholerici, ve snaze tento smysl nalézt,
mohou upadat do neurotických stavů či vytvářet jakési bludné kruhy, v kterých má jedinec
dojem, že nyní konečně pochopil svůj životní úkol, aby však po čase o tuto ilusi přišel a začal
celý koloběh nanovo. Je jasné, že tento stav povede dříve či později k frustraci, která může
přerůst až do patologických stavů.
11
Frankl, V., E.: Lékařská péče o duši. Cesta, Brno, 1996
12
Frankl, V. E.: A přesto říci životu ano. Cesta, Brno, 1995
13
Frankl, V., E.: Lékařská péče o duši. Cesta, Brno, 1996
19
Vůle k nalezení smyslu je velmi silná, a tak není divu právě jedinci trpící nejistotou o smyslu
své existence jsou velmi náchylní k manipulaci a zneužití. Zatímco melancholik může
propadnout vlivu např. sekt, které mu za pouhou "účast" slíbí vyřešení jeho problémů,
sangvinik či cholerik může sklouznout k učení destruktivních či jinak zhoubných
ideologií, jež ho dovedou přesvědčit o tom, že právě ten či onen čin, který on vykoná, je
smyslem jeho pozemské existence a naplněním jeho života. Zde je třeba hledat klíč k
pochopení často velmi neuvěřitelných osudů jinak zcela zdravých a normálních jedinců, kteří
se stali obětí např. hromadných sebevražd některých zvrácených kultů, či se naopak podíleli
na činech kriminálních, mnohdy nesmírně brutálních a destruktivních.
2.5. Sociální vědy
Tím se již dostáváme na pole sociálních věd, studujících chování skupin, či jedince ve
společnosti. S jistou opatrností lze tvrdit, že společnost je taková, jací jsou její členové. 14
Bude-li tedy převládající emocí většiny členů určité společnosti řekněme hněv, je logické, že
hněv bude hlavní znakem celé skupiny. Jako příklad tohoto tvrzení poslouží německá
společnost dvacátých a třicátých let minulého století. Frustrace jednotlivých Němců z
prohrané války, zlost na vítěze a potřeba tuto hanbu smýt vedla k celospolečenskému dění,
které bylo završeno Druhou světovou válkou. Je jasné, že ne všichni Němci byli frustrováni,
ne každý měl zlost a jen někteří si přáli revizi celého procesu, avšak tyto emoce a afekty byly
dominantní, a tak vtiskly svůj charakter celému Německu.
Podobně lze mluvit o Československu osmdesátých let dvacátého století. Vyčerpanost
komunistické ideologie způsobila v obecné rovině podobné emoce, jaké se objevily v
Německu šedesát let před tím, tedy frustraci, zlost atd. Otázka však zní, jak je možné, že
zatímco první případ skončil tragicky, ten druhý přinesl společnosti svobodu. Je nesporné, že
mezi oběma událostmi je nesmírné množství zcela zásadních rozdílů historické, filosofické,
dějinné a sociální povahy, pro naši potřebu však zmíníme onen podstatný prvek, který
nasměruje dění ve společnosti žádoucím směrem. Tím jsou především ideje, které nabídnou
společnosti vysvětlení jejího stavu společně s možným řešením. Tyto ideje však musí
někdo ztělesňovat, a tak dochází k zrození vůdce. Ideje a vůdce jsou si obvykle velmi
14
Tento výrok lze vztáhnout na jakoukoli malou, střední či velkou skupinu s výjimkou davu. Ten má
svou vlastní dynamiku a strukturu, jejíž analýza však není předmětem této práce.
20
blízcí a jeden bez druhého mohou jen těžko existovat. To platí v případě jakékoli autority
zosobňující určité společenské dění, ať už se jedná o přirozené vůdce či diktátory.
Myšlenky, z kterých vzešlo samostatné Československo v roce 1918, nejde oddělovat od
Masaryka, stejně tak komunismus by nebyl tím, čím se stal bez V. I. Lenina. Je jistě zarážející
spojovat TGM s Leninem, ale z přísně sociologického hlediska, které si neklade za cíl
zkoumat kvalitu jejich učení, je jejich role a postavení ke společnosti, jíž vedou, stejné.
Pokud vnímáme současnou společnost jako lidskou skupinu, která prochází existenciální
krizí, je jasné, že tím, jak se budou stávající problémy prohlubovat, poroste i poptávka po
idejích, které vrátí její existenci smysl a vůdci, jenž jí vtiskne řád. Sociologie však může
tento jev pouze popsat, avšak jen velmi těžko je schopna odhadovat, zda-li se
euroamerická
civilizace
přikloní
k
snadnému,
lákavému
avšak
s
největší
pravděpodobností špatnému učení, či projeví nezbytnou dávku sebereflexe a svůj smysl
a způsob své další existence začne hledat hlouběji, patrně správněji, avšak o to
bolestněji.
21
3. MOŽNÝ VÝVOJ EUROAMERICKÉ SPOLEČNOSTI
Přijmeme-li výše zmíněné antropologické tvrzení, že lov byl pouze prostředkem k bytí, nikoli
jeho cílem, vyjde nám, že konečným smyslem člověka byl život v komunitě, vzájemná
spolupráce a sdílení. Tím jsme se velmi významně přiblížili k ose tohoto pojednání, kterým je
hledání smyslu lidského bytí a existenciální krize, kterou západní společnost prochází.
Dostáváme se opět na rovinu filosofie, konkrétně k Aristotelovi, který vnímal člověka jako
zoon politikoin a konečně naprostá většina světových náboženství má společné sdílení
obsaženo jako základní prvek svého učení, které se projevuje mimo jiné v komunitním
charakteru provádění rituálů (pobožností).
Na základě zjištěných skutečností lze tedy tvrdit, že jedním ze smyslů lidské existence je
život ve společenství, čímž se nám odkrývá vážný problém dnešního západního světa.
Současný akcent na individualismus, jednotlivce a absence společně vnímaných hodnot jsou
nespornými důvody dnešní krize a osamoceného postavení člověka v euroamerické civilizaci.
Západní společnost stojí již delší dobu na dějinné křižovatce. Postupující existenciální krize
se bude prohlubovat tím rychleji, čím více geopolitické změny budou narušovat její
dosavadní řád. Neustálý ekonomický růst není vzhledem k jeho závislosti na energetických
zdrojích, jejichž objem je omezený, dlouhodobě udržitelný, a tak se bude stále více jevit
jasnější fakt, že to co bylo několik desítek let cílem, byl vlastně jen prostředek, jehož
možnosti jsou dočasné.
Filosofie a teologie jsou vědy, které smysl lidského bytí, jenž není horizontální, ale
vertikální, nabízejí. Není však možné dopředu s určitostí říci, zda jejich ideje budou ty, o
které se západní civilizace v budoucnu opře.
Vědy zabývající se člověkem nám připomněly, že individualizace jedince stojí zcela v
protikladu jeho přirozenosti a získávání hodnot je pouze prostředkem, nikoli cílem
lidské existence.
V této situaci budou lidé stále častěji hledat nový zdroj smyslu svého bytí a jejich tápání je
může vystavit nebezpečnému vlivu zhoubných ideologií. Stále snazší život, který až dosud
byl pro většinu obyvatel západní společnosti přirozený, odejmul jejím příslušníkům schopnost
promýšlet své problémy hlouběji a hledat skutečné kořeny dnešního stavu. Je tedy
pravděpodobné, že v historicky nedaleké době - 5 - 15 let - vstoupí na euroamerickou
22
scénu řada směrů, hnutí a učení s nabídku zkratkovitého, ale snadného řešení ve snaze
získat přízeň veřejnosti.
Tyto ideologie se budou dělit na konzervativní a progresivní. Konzervatisté se budou snažit za
každou cenu o obnovu někdejšího řádu a budou odmítat jakékoli myšlenky na revizi hodnot a
stylu života západní společnosti. Tyto směry budou v mnohém sympatické těm, jimž by
změna společenského klimatu přinesla jakoukoli ztrátu, a to jak v původním tak přeneseném
slova smyslu.
Vzhledem k tomu, že se tato učení budou opírat o již dřívější směry, je pravděpodobné, že
základ jejich ideologie se bude blížit, či různě zvrácenou formou upravovat, již dříve řečené.
Ve střední a východní Evropě je tedy možné očekávat směry inklinující k neonacismu a
neokomunismu, Balkán může být opět zachvácen vlnou etnicismu, zatímco tradičně
demokratické země, jako je Velká Británie či Francie, mohou být vystaveny tlaku
isolacionismu.
Podobné procesy je pak možné očekávat i ve Spojených státech. Tato velmoc již v minulosti
několikrát projevila chuť nepodílet se na dění v okolním světě a právě isolacionisté mohou
teroristických útoků na americká velkoměsta použít k podpoře svých myšlenek.
Mezi konzervativce lze pak počítat i ty, kteří na dané dění nezareagují stažením, ale své
dosavadní hodnoty budou bránit expanzivně, a to jak slovem, tak silou. Vzhledem však k již
výše zmíněné neslučitelnosti stávajícího západního stylu života se zejména islámským
středním a blízkým východem a dále pak vzhledem k rostoucímu nedostatku energetických
zdrojů a tlaku chudé většiny světa, lze očekávat, že každý takovýto směr se dříve či později
dostane do konfrontačního postavení k ostatním, a tak by výrazný vliv těchto ideologií na
vládu zejména světových velmocí mohl způsobit ne jeden, ale daleko spíše sérii velmi
vážných ozbrojených konfliktů.
Progresivní hnutí naopak budou nabízet zcela nová řešení. Mezi tyto směry lze počítat
všechna učení, která pochopí současný stav a nevyhnutelnost razantní, byť dlouhodobé změny
naší společnosti. Sem je třeba umístit všechna ekologická hnutí, směry zabývající se sociální
problematikou a moderní demokratická učení inklinující ke sdružování, spolupráci a
otevřenosti k ostatním. Tyto myšlenkové systémy však mohou mít svou zdravou, ale i
zvrácenou podobu, jak je vidět na příkladu ekologických a antiglobalizačních teroristů.
Tato dekáda a roky následující bude představovat celou řadu nejrůznějších hrozeb, ať již
zapříčiněných naším stylem života či vnějšími okolnostmi. Logicky tedy poroste poptávka po
23
silových nástrojích společnosti, jakými jsou armáda, policie a další obranné složky. Jejich
prestiž bude narůstat a je možné očekávat i lepší vůli společnosti přispět na jejich existenci
většími výdaji ze státních rozpočtů. Současně však může docházet k samovolné a
nekontrolovatelné militarizaci určitých složek společnosti, které se budou cítit ohroženy a
přikloní se ke zvráceným formám ať již progresivních či konzervativních hnutí.
Tak jako celá západní společnost, tak i jedinec bude muset na danou situaci reagovat. Jeho
odpověď bude zcela závislá na dvou základních faktorech:
1. zda si svou krizi uvědomí
2. zda se bude cítit být ohrožen
Vzhledem k dosavadní prosperitě západního světa je možné očekávat, že ještě řadu let si
většina lidí skutečný stav věcí vůbec nepřipustí. Jejich životní úroveň a styl se nezmění a
oni tedy nebudou nuceni sami řešit otázku, jak se k celé situaci postaví. V této dekádě je tedy
sice možné očekávat nárůst výše zmíněných společenských hnutí a směrů, avšak zájem
většiny lidí na jejich ideologii bude okrajový. I nejradikálnější demografická část společnosti mládež - sice může v určitých svých obdobích propadat nejrůznějším vlivům, ale je
pravděpodobné, že se bude, podobně jako američtí hippies v šedesátých letech, v průběhu
svého dospívání opět vracet k pohodlnému a jistému životu svých rodičů.
To, že většina naší společnosti bude k současnému dění pasivní, nijak nezakrývá fakt, že s
postupem doby bude přibývat těch, kteří si současnou krizi uvědomí a budou chtít hledat
východiska. Ti se stanou velmi zranitelnými pro vnější manipulaci. Z těchto frustrovaných
jedinců se budou rekrutovat členské základny ať zdravých či patologických hnutí. Je však
nutno opět zopakovat, že pohodlnost našeho života bude nahrávat spíše těm směrům, které
budou nabízet řešení snadná a bezbolestná. Tak jako celá společnost, tak i jedinec může zvolit
aktivní či pasivní formu reakce na svou krizi a tak může přejít do útoku či naopak upadnout
do obranného postavení.
Ať již přinese tato dekáda západní civilizaci cokoli, patrná bude zvýšená tendence ke
sdružování. Právě nabídka lidem někam patřit bude naprosto společná pro všechny ideologie a
v tom také tkví jejich lákavost pro dnešního, vpravdě osamoceného člověka. Čím více se bude
jedinec cítit být sám se svými problémy, tím usilovněji bude pátrat po "spřízněných duších".
Otázka, kam se daný člověk rozhodne patřit, záleží zcela na jeho charakteru a osobnosti,
avšak rizika zneužití a propadnutí zhoubným vlivům nejsou vymezena jen na patologicky
strukturované jedince.
24
Na závěr stojí za to připomenout následující:
Tak jako byl lov pro naše předky příležitostí ukázat své kvality, získat zručnost a zdokonalit
se v řadě dovedností, může být právě proto válka pro řadu jedinců přitažlivá svou možností
sdílet společné hodnoty a dělit se o to co je cenné a v neposlední řadě vrátit životu opět jeho
smysl. Dějiny znají řadu případů a lidských osudů, jejichž bezvýchodnost vyřešila právě až
fronta. Za všechny stojí za to zmínit Adolfa Hitlera, který až do roku 1914 neznamenal
prakticky nic a svou frustraci dokázal vybít právě na bitevním poli, kde byl dokonce
vyznamenán za statečnost.
Toto nebezpečí není možné opomenout a je tedy třeba velmi důrazně sledovat jakékoli
"harašení zbraní", neboť je v prvé řadě potřeba odhalit, zdali je válka obrannou skutečných
hodnot či jen východiskem z dlouhodobé frustrace. Všichni politikové, ale též vojáci si musí
tuto otázku položit, uvědomit si zvýšené riziko vzniku konfliktu z důvodů krize současné
společnosti a nenechat se vmanipulovat do akce, která by byla jen jejich zneužitím ze strany
těch, kteří se v marné snaze získat zpět ztracenou rovnováhu, ženou na bitevní pole.
25
4. MOŽNÝ
VÝVOJ ČESKÉ SPOLEČNOSTI V SOUVISLOSTI S KRIZÍ ZÁPADNÍHO
SVĚTA
Přestože Česká republika historicky, geograficky i kulturně náleží k euroamerické civilizaci,
reakce Čechů na současné dění se budou v mnohém lišit od okolního světa. Toto tvrzení
vychází z řady důvodů, jejichž konečný výčet by výrazně přesáhl rozsah této práce, a tak
zmíníme jen ty nejpodstatnější.
4.1. Reakce české společnosti na existenciální krizi západní společnost
Především proces individualizace jedince má v Česku jiné důvody, než je tomu na západě od
nás. Zatímco tamější společnost vyzdvihuje jedince zejména z ekonomických důvodů, zdejší
lidé odvykli komunitnímu stylu života v průběhu komunistického režimu. Právě komunismus
je zcela zvrácený ideologický směr, který nabízel východisko z krize moderny a posléze se
stal významným kritikem postmoderny, avšak jeho učení kladoucí kolektivní styl života před
individualismus mělo za cíl pouze zmanipulovat davy, získat moc a ve znamení kolektivu
individualitu jedince zcela potřít. Mezi individualitou a individualismem je totiž podstatný
rozdíl. Zatímco individualita je přirozenou vlastností každého jedince a její potírání naprosto
nerespektuje přirozenost člověka, individualismus je přehnaným důrazem na individualitu a
nevnímá přirozenou potřebu lidí po sdílení dobrého i zlého. 15
Smysluprostý kolektivismus, který se stal nástrojem moci komunistů, způsobil u občanů
České republiky pasivně agresivní reakci, která se přibližně od sedmdesátých let minulého
století projevuje právě až přehnanou tendencí k individualismu a isolovanosti. Zatímco
západní svět si již přinejmenším třicet let krizi individualismu uvědomuje a snaží se na ní
reagovat nejrůznějšími způsoby, například budováním otevřené, občanské společnosti,
Čechům jsou tyto myšlenky vzdálené, nepochopitelné či dokonce protivné. Díky tomu má
individualismus v dnešní české společnosti paradoxně pevnější půdu, než je tomu v tradičně
demokratických státech západní poloviny světa.
K tomuto stavu přispívá i zatím málo popsaný fakt, totiž, že česká společnost má minimální
zkušenosti se skutečným ohrožením svých společných hodnot a s jejich obranou. Nejsou to
15
Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie, SPN, Praha, 1990
26
Spojené státy, které nezažily válku a nemají s ní zkušenosti. Amerika zažila válek celou řadu
a není až tak podstatné, zdali se odehrávala na jejím území či v jiné části světa. Důležité je, že
lid Spojených států byl již několikrát v historii postaven před ohrožení svých principů a vždy
je dokázal i navzdory nemalým obětem bránit. Tato zkušenost je však českému národu
prakticky cizí.
Tento jev je způsoben především faktem, že zatímco základní a tradiční americké hodnoty lze
bez větších problémů vyjmenovat, u těch českých převládá rozpačité přešlapování.
Masaryk říkal: "Státy se udržují týmiž ideály na kterých vznikly" 16 , avšak jaké jsou ty ideály
na kterých český stát stojí? Jen málokdo si v roce 1989 dovedl představit, jakou měrou byly
Masarykovy ideály humanitní, na kterých prakticky stálo předmnichovské Československo,
za čtyřicet let vlády komunismu naleptány, zrelativizovány a konečně většinou našich občanů
též zapomenuty.
Mnichovský diktát a příliš vypočítavá a racionální reakce naší politické reprezentace,
komunistický puč v roce 1948 a konečně okupace naší země ruskou armádou vytvořily u
českého národa velmi opatrný a spíše vágní vztah k vyšším hodnotám a pilířům naší
společnosti. Tato reakce není nijak udivující. Použijeme-li behavioristický přístup, zjistíme,
že stažení a sklon ke kompromisu i za cenu otevřené kolaborace s nepřítelem, potlačování
základních hodnot, na kterých byla naše společnost postavena společně s tichým uzavřením se
do vlastního sice osamělého, ale bezpečného světa, se našemu národu v praktické rovině
mnohokráte vyplatila. Nelze tedy očekávat, že by se v horizontu minimálně dvou generací
tento postoj změnil a získal rysy suverénní a k obranně svých hodnot připravené společnosti.
V souvislosti se současnou existenciální krizí západní společnosti se může zdát být tento
postoj výhodný k revizi stávajícího stavu společnosti, avšak to by bylo velmi mylné
očekávání. Český národ je ve své podstatě spíše konzervativní, a tak je pravděpodobné, že si
bude chtít svůj styl života, na který si v uplynulé dekádě zvykl a přijal za svůj, a jenž v
mnohém rozvíjí způsob života posledních padesáti let, uchovat. Na druhou stranu je zde však
reálné riziko rostoucího vlivu těch ideových hnutí a společenských skupin, které budou na
danou situaci reagovat tím, že slíbí zachování stávajícího stylu života české společnosti a
jejich možnosti řešení nebudou vyžadovat po našem člověku příliš vlastní iniciativy. I z
důvodu stále přetrvávajících stereotypů z dob totality má český člověk sklon nechávat
odpovědnost za věci veřejné na vyšších autoritách, bez toho, aniž by je výrazněji kontroloval.
16
Masaryk, T., G.: Světová revoluce za války a ve válce. Čin a Orbis, Praha, 1936
27
Právě ona jistá pohodlnost, konzervativnost a též vágní pojetí celospolečenských hodnot
budou nahrávat zejména neokomunistickým či jinak levicově orientovaným hnutím, jejichž
hlavním cílem však bude moc a manipulace se společností. Česká společnost je právě díky
svému založení více náchylná tyto ideologie přijímat, než je tomu v zemích s tradičně
demokratickým zřízením.
K rostoucí popularitě neokomunistického či jinak levicově orientovaného směru bude
přispívat i přirozená tendence některých jedinců a tedy i části společnosti k sentimentálnímu
vztahu k období totalitní diktatury. Čeká společnost neprošla v průběhu devadesátých let
minulého století procesem očištění od minulosti, který by byl paralelní k německé
denacifikaci prováděné v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Nebylo zcela jasně
a srozumitelně řečeno, že minulý režim byl nelegální, zločinný a tedy v žádném případě
neopakovatelný. Též postoj demokratického světa, který ačkoli zcela jasně odmítl nacismus,
nereagoval podobným stylem na komunismus, a tak mu chtě nechtě dal "nálepku" legality. Z
těchto důvodů je třeba počítat s vážným rizikem nárůstu vlivu takto orientovaných hnutí.
Jejich účast na celospolečenském dění bude pak přímo úměrná prohlubování stávající krize
západní společnosti v souvislosti s problémy růstu jejího ekonomického potenciálu.
4.2. Postoj české společnosti k AČR
Vzhledem k živelným katastrofám, které se v této a příští dekádě budou pravděpodobně
objevovat ve zvýšené míře, problému zvýšené migrace ve směru z východu na západ a
konečně vzhledem k možné další eskalaci terorismu bude i v České republice stoupat
poptávka po silových mechanismech naší společnosti a jejich aktivní účasti na obraně
současného stylu našeho života. Lze usuzovat, že stejně tak, jako v ostatních zemích
demokratického světa, bude tlak veřejnosti nutit politiky k zapracování vyšších výdajů na
potřeby ministerstva obrany a vnitra do svých volebních programů, armáda a policie budou
vystaveni většímu zájmu médií a též postoj veřejnosti může zaznamenat vývoj od negativního
k neutrálnímu. Avšak možnost, že by si v Česku vysloužila zejména armáda podobnou
prestiž, jako je tomu například ve Francii či Velké Británii, je v horizontu příštích minimálně
deseti let prakticky vyloučená.
Abychom mohli takto vážné tvrzení pochopit a dokázat, je třeba poněkud širšího výkladu. V
první řadě je nutné připustit, že společnost, její postoje, nálady a motivy se v mnohém
podobají psychologii jedince. Čeští občané jsou jistě lidé individuálně více či méně
28
sebevědomí, tak jako v jiných zemích, avšak události které započaly Mnichovskou dohodou
výrazně nalomily společný pocit sebevědomí českého národa jako celku. V této souvislosti je
možné aplikovat na náš národ pojmy a učení viktimologie, která se zabývá psychologií oběti.
Český národ byl totiž v minulých šedesáti letech postaven do role oběti mnohokrát.
Připustíme-li, že sklon českých lidí je spíše se s agresorem "dohodnout" a přistoupit na
kompromis, než proti němu aktivně vystoupit, pak je zřejmé, že v této rovině se může vytvořit
až tzv. Stockholmský syndrom, který popisuje sklon obětí omlouvat či dokonce se
identifikovat se svým přemožitelem. Právě události, kdy český národ přistoupil bez
výraznějšího odporu na diktát agresora, nejenže výrazně nalomily národní sebevědomí, ale
právě ona pasivita v kladení odporu, či dokonce aktivita podporující činnosti agresora,
způsobila nesmírný pocit viny, který však byl výrazně zatlačen no "národního nevědomí".
Aby se tato vina nemohla plně projevit, vstoupit do vědomí a ohrozit tak ještě výrazněji český
národ, musí zákonitě dojít k racionalizaci takových činů, jakým byla například kapitulace v
roce 1938, resp. 1939, účast desítek tisíc Pražanů na Heydrichově tryzně na Václavském
náměstí v roce 1942, neschopnost postavit se v letech 1945 - 1948 bolševizaci české
společnosti, aktivní či pasivní forma souhlasu se zločiny komunistického režimu v padesátých
letech, nedostatek rozhodnosti při napadení Československa Varšavským paktem v roce 1968
a konečně větší či menší míra kolaborace s okupanty v letech 1968 - 1989. Všechny tyto činy
jsou vysvětlovány řadou důvodů, omlouvány historickými skutečnostmi a zdůvodňovány
technickými a racionálními podmínkami dané situace. Při bližším prozkoumání a vnějším
úhlu pohledu se však jeví tyto činy zcela jinak, než jsou-li analyzovány sami o sobě. Je
nesmírně obtížné připustit jakoukoli míru vlastní odpovědnosti za tyto zřejmé ústupky či
otevřenou spolupráci s tím či oním nepřítelem. Občané českého národa na tyto aktivity reagují
různě, avšak jedno je společné. Jen mizivá hrstka Čechů je ochotna připustit vlastní míru
odpovědnosti a tedy ztotožnění se i s těmito znaky naší společnosti. Většina odpovědí je
typická svým individualismem a nechutí připustit, že i já jsem příslušníkem skupiny, která
tuto vinu stojící v emoční, nikoli racionální rovině, na historických událostech má. Tím se
pochopitelně prohlubuje individualismus české společnosti, neschopnost podílet se na
společných hodnotách, neboť jakékoli úvahy o nich nutně musí narazit i na společnou
odpovědnost za minulost a ta je pro většinu českého národa natolik nepříjemná, že si jí
nehodlá připustit.
Člověk, který má nízké sebevědomí, jen ztěží dokáže projevit a pocítit vděčnost. Navíc ten,
který sám nemá čisté svědomí, bude jen nerad vystaven konfrontaci s těmi, kteří se zachovali
29
v dané situaci čestně, rozhodně a statečně. Zde je tedy možné nalézt výraznou nechuť Čechů k
uctění hrdinů, zejména těch, kteří svůj boj proti tomu či onomu agresorovi přežili a stali se tak
viditelnou připomínkou selhání národa jako celku. Hrdinové výrazně narušují proces
vytěsnění pocitu viny, tím, že tuto vinu neustále připomínají už svou vlastní existencí, a tak
nezbývá než jejich činnost buď zpochybnit a zrelativizovat či se jich úplně zbavit. Není tedy
správné tvrzení, že například komunisté popravili či uvěznili české piloty bojující v řadách
RAF v průběhu Druhé světové války, pravda je, že český národ dopustil a s tichým
pokývnutím odsouhlasil jejich faktickou či symbolickou likvidaci. Není náhodou, že proces
normalizace v sedmdesátých letech minulého století proběhl tak hladce a bez známek většího
odporu, a že i řada nekomunistů byla ochotna přihlížet či se dokonce podílet na odstranění
těch, kteří byli připraveni proti této zvůli bojovat. Konečně devadesátá léta a samotná
současnost nám ukazuje, že tento mechanismus stále funguje. Příslušníci třetího odboje se jen
těžko domáhají uznání veřejnosti, která má sklon jejich činnost buď opomíjet či relativizovat.
Na základě této analýzy morální stavu české společnosti a vnitřních mechanismů, které v ní
fungují, není možné očekávat, že by příslušníci české armády, kteří by aktivně bránili český
národ a jeho životní styl, byli vnímáni jinak, než tomu bylo u jejich předchůdců. Je třeba se
připravit na to, že i v případě nasazení českých vojáků do bojové situace, obětí na jejich straně
a statečného počínání příslušníků AČR, budou reakce veřejnosti přinejmenším rozpačité,
daleko spíše se však bude zájem občanů naší země zaobírat negativními jevy v české armádě,
špatnými rozhodnutími a dílčími chybami, ke kterým zcela jistě vždy dojde. Celkový pohled,
který by vnímal ten či onen čin jako hrdinný sám o sobě bude spíše vzácností.
Jediným východiskem z této situace je dlouhodobé propojování české veřejnosti se svou
armádou, aby při případných krizových situacích nebyl závěr Čechů "Česká armáda
bojuje...", ale "My bojujeme...", tedy aby došlo k ztotožnění naší společnosti s armádou a
české armády s naší společností. Pak nebude na straně civilního obyvatelstva pocit viny z
pasivity a tendence k hněvu na ty aktivní, ale pocit sounáležitosti a vlastního přispění k
sebevědomému řešení dané krize. To je v našich podmínkách nesmírně složitý a dlouhodobý
proces jehož průběh je možné počítat spíše v generacích, než v letech.
30
5. ZÁVĚR
Euroamerická civilizace se po desetiletích svého vývoje ocitla v existenciální krizi, kterou je
možné vnímat jako krizi postmoderny. Přílišná sekularizace společnosti ve spojení s důrazem
na individualismus postavila člověka dnešní doby před závažnou otázku po smyslu jeho další
existence. Počínající nedostatek energetických zdrojů, nárůst migrace obyvatel východu na
západ, ekologické katastrofy související s naším necitlivým přístupem k životnímu prostředí
budou výrazně ohrožovat dosavadní životní styl západní společnosti.
Hledáme-li skutečný a společný smysl lidské existence, pak všechny humanitní vědy nás
přesvědčují, že tímto smyslem je život člověka ve vztahu. Současná společnost však svým
důrazem na individualismus tento pravý smysl života nabourává a uvrhává tak jednice do
stavu existenciální nejistoty.
Zároveň je třeba připomenout, že člověk není primárně agresivní tvor, a tak dojde-li k
násilnému řešení stávající vnitřní krize společnosti, bude to nikoli na základě lidské
přirozenosti, ale vždy v souvislosti s jinými, povětšinou falešnými motivy. Tento fakt však
nijak nenarušuje správnou tendenci každé společnosti bránit životy a zdraví svých bližních
proti vnějším a zcela patologicky strukturovaným agresorům.
Islámský svět se necítí být ohrožen světem křesťanským, ale jako svou hrozbu vnímá právě
ateistický charakter našeho světa. Tyto dva přístupy jsou navzájem neslučitelné, a tak
neproběhne-li skutečně výrazná revize našich hodnot společně s reformací islámu, musí nutně
tato situace vést v historicky dohledné době ke konfrontaci, neboť právě z důvodů postupující
globalizace ekonomiky, není možné paralelní soužití těchto dvou systémů vedle sebe, aniž by
se vzájemně neovlivňovaly.
V celé západní společnosti se budou v příštích deseti až patnácti letech vytvářet hnutí a
myšlenkové směry, které budou nabízet naší civilizaci různé druhy řešení. Tyto proudy budou
jak správné, tak i falešné. Ve východní a střední Evropě je možné očekávat nárůst vlivu
neokomunistických a neofašistických hnutí, zatímco tradičně demokratické země jsou
ohroženy vlivem isolacionismu a přílišného konservatismu. Vzhledem k tomu, že příští
dekáda nepřinese pravděpodobně ještě tolik podnětů, aby se krizový stav západní civilizace
vyhrotil, není třeba očekávat, že by se tato hnutí výrazněji podílela na správě věcí veřejných,
avšak již dnes se vytvářejí jejich členské základny, které se mohou s narůstajícími problémy
zvětšovat.
31
Česká společnost je zasažena vysokou mírou isolacionismu z jiných důvodů, než je tomu v
tradičně demokratických zemích. Naše nechuť ke komunitnímu životu vychází z pasivně
agresivní reakce na vulgární, komunistické učení, které potíralo individualitu jedince ve
prospěch kolektivu s cílem získat pevné mocenské postavení nad každým jednotlivcem.
Český národ je též ve své podstatě značně konzervativní, a proto bude proces revize
stávajícího stylu života a hodnot pomalejší a s větším sklonem k obraně dosavadního statu
quo, než tomu bude v západní Evropě a Americe.
Problém Českého národa je též v nedostatku skutečných společných hodnot, na kterých naše
společnost stojí, respektive v absenci pocitu vnitřní sounáležitosti s těmito idejemi. Naše
společnost je tedy výrazně ohrožena manipulací ze strany patologických či jinak zhoubně
orientovaných směrů, které budou mít snahu zdejší prostředí ovládnout.
Česká společnost prošla ve dvacátém století řadou situací, které ji postavily do role oběti.
Naše tendence ke kompromisu vedla v mnoha obdobích až k otevřené kolaboraci s
nepřítelem, čímž bylo výrazně nalomeno národní sebevědomí a dále se vytvořil výrazný, byť
úspěšně vytěsněný pocit viny. To způsobuje, že český národ má velmi ambivalentní a v
mnoha ohledech spíše negativní postoj k těm, kteří se aktivně a hrdinně postavili v té či oné
situaci na odpor. Na základě těchto skutečností nelze očekávat, že by výrazněji stoupla prestiž
české armády. Naopak je třeba počítat s tím, že i zcela rozhodné, suverénní a dokonce i
hrdinné počínání Armády České republiky bude relativizováno, podceňováno či zcela
přehlíženo. Jediným východiskem z tohoto stavu je přibližování české společnosti armádě a
armády společnosti. Teprve až vznikne pocit identifikace českého národa se svou armádou,
lze očekávat výraznou podporu a úctu veřejnosti k našim ozbrojeným silám. Tento proces je
však nesmírně náročný a vyžádá si mnoho let či dokonce celých generací.
První dekáda třetího tisíciletí bude tedy ve znamení sílících vlivů, které budou celou západní
společnost více či méně nutit k revizi svého stávajícího života. Jakékoli smysluplné kroky,
které by postihly skutečnou podstatu problému, však budou nesmírně komplikované a budou
klást na euroamerickou civilizaci velmi náročné úkoly, z nichž mnohé budou přímo ohrožovat
stávající styl jejího života. Proto je pravděpodobné, že celá naše společnost zaujme spíše
obranné postavení, které bude charakteristické pietním ulpíváním k současnému statu-quo a
rigidním postojem k celému dění. Pokud nedojde k závažným zlomům zapříčiněných z
vnějších příčin, nelze výraznější kulturní posun v západní společnosti ještě několik let
očekávat. Avšak s postupující změnou geopolitického klimatu může tlak na obranu
současného životního stylu přejít až k agresi, která by mohla znamenat skutečně vážný
32
konflikt. Riziko války bude navíc prohlubovat narůstající existenciální krize, která uvrhne
řadu jedinců zasažených těmito vlivy do hluboké frustrace, a tito lidé budou cítit možnost
vyřešení svých problémů právě na bitevním poli.
Historie je plná příkladů válek a bitev, na jejichž počátku stála frustrace a hodnotové
vyprázdnění ať již hrstky mocných jedinců či morálně a kulturně vyhořelé společnosti. Ať už
se toto riziko zdá být pohledem dneška jakkoli vzdálené, ona latentní hrozba zde již existuje a
s postupujícími roky se bude vzdálenost k možné katastrofě stále přibližovat. Jedině velmi
náročný celospolečenský proces postupné sebereflexe a upevňování skutečných, nikoli
falešných hodnot naší společnost, může toto riziko snížit a proces krize současného západního
světa tak změnit ve skutečnou novodobou renesanci.
33
POUŽITÁ LITERATURA A PREMENY
Anzenbacher, A.: Úvod do filosofie, SPN, Praha, 1990
Bergier, J., Pauwels, L.: Jitro kouzelníků, Svoboda, Praha, 1990
Descartes, R.: Principia WW IX, 2
Frankl, V. E.: A přesto říci životu ano. Cesta, Brno, 1995
Frankl, V., E.: Lékařská péče o duši. Cesta, Brno, 1996
Freud, S.: Sebrané spisy Sigmunda Freuda sv. 13. Psychoanalytické nakladatelství, Praha,
1999
Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. Lidové noviny, Praha, 1997
Hegel, G., W., F.: Základy filosofie práva, WW 7, 35n
Laughlin, W., S.: Hunting An Integrating Behaviour System and Its Evolutionary
Importance. ed. R. B. Lee & I. De Vore, Aldine, Chicago 1968
Lorenz, K.: Takzvané zlo, Mladá Fronta, Praha, 1992
Masaryk, T., G.: Světová revoluce za války a ve válce. Čin a Orbis, Praha, 1936
34