SL 69/2008 METODICKÝ NÁVOD Porušování

Transkript

SL 69/2008 METODICKÝ NÁVOD Porušování
SL 69/2008
METODICKÝ NÁVOD
Porušování autorských práv k hudebním dílům a filmům jejich
zpřístupněním a rozšiřováním na internetu
Obsah:
ÚVOD
5
ČÁST I. PORUŠOVÁNÍ AUTORSKÝCH PRÁV K HUDEBNÍM DÍLŮM A FILMŮM
PROSTŘEDNICTVÍM SÍTÍ PEER - TO - PEER (P2P)
6
1. K problematice sítí peer - to - peer (P2P) – popis
6
P2P – nová možnost přenosu dat mezi uživateli prostřednictvím Internetu
6
2. Klasifikace P2P sítí podle úrovně centralizace sítě
7
2. 1. Systémy pro sdílení dat s centrálním vyhledáváním - NAPSTER
2. 2. Systémy pro sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním - GNUTELLA
2. 3. Systémy dat s distribuovaným anonymním ukládáním
2. 4. Další druhy výměnných systémů
2. 5. FTP servery
3. Soudní spory (zahraniční)
7
9
10
11
12
13
3. 1. Spor RIAA vs. Napster- systém pro sdílení dat s centralizovaným vyhledáváním - odpovědnost
provozovatelů Napsteru za porušování autorských práv svými uživateli
3. 2. Spor Buma/Stemra vs. KaZaa
3. 3. Spor ve věci MGM vs. Grokster a StreamCast z roku 2005
4. Zpřístupnění díla (sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím internetu
4. 1. K otázce, jak právně kvalifikovat zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
4. 2. K povaze užití díla
4. 3. Ze soudních rozhodnutí
4. 4. Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
5. Stahování díla z internetu (downloading)
13
14
14
16
16
16
18
21
23
5. 1. K otázce, jak právně kvalifikovat zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
5. 2. K povaze užití díla
5. 3. Ze soudních rozhodnutí
23
23
25
6. K problematice zpřístupnění (sdílení) a stahování (rozmnožování) díla v rámci sítí
peer-to- peer
27
6. 1. K případné odpovědnosti uživatelů P2P sítě (přímá odpovědnost)
6. 2. Z judikatury
28
31
7. Odpovědnost poskytovatelů služby informační společnosti (providerů) podle zákona
č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti
32
7. 1. Odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací
(poskytovatel připojení Access-Provider)
(§ 3 zákona č. 480/2004 Sb.)
32
1
7. 2. Odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně meziukládaných informací - tzv.
caching (§ 4 zákona č. 480/2004 Sb.)
33
7. 3. Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací poskytovaných uživatelem (§ 5 zákona
č. 480/2004 Sb.) poskytovatel volného prostoru - Host-Provider
34
7. 4. Vyloučení odpovědnosti za přímé porušení autorského práva (u této odpovědnosti se přímo odpovědný
subjekt dopustil porušení autorského práva)
35
7. 5. K otázce nepřímé odpovědnosti za porušení autorského práva (u této odpovědnosti nedochází
k porušení autorského práva přímo odpovědnou osobou, ale tato osoba je, resp. může být spoluodpovědná za
primární porušení autorského práva ze strany přímo odpovědného porušitele). Tento typ odpovědnosti se
může týkat především poskytovatelů připojení, poskytovatelů volného prostoru a poskytovatelů odkazu) 35
7. 6. K otázce případné trestní odpovědnosti
36
7. 7. Odpovědnost poskytovatele odkazu na cizí obsah (hyperlink supplier)
36
7. 8. K odpovědnosti osoby za protiprávní obsah odkazu (např. osoba na vlastních stránkách umístila odkazy
na neoprávněné šíření hudebních souborů, videosouborů, počítačových souborů, jiných souborů umístěných
na jiných počítačích)
37
7. 9. K případné odpovědnosti provozovatelů (poskytovatelů) P2P sítě
37
8. Přestupky podle autorského zákona
38
8. 1. K právní úpravě
8. 2. Z judikatury
8. 3. Ke vztahu přestupku a trestného činu
39
39
40
9. Podstatné skutečnosti důležité při zvažování trestní odpovědnosti pachatele za trestný
čin podle § 152 tr. zák.
43
9. 1. Obecná charakteristika
9. 2. K hodnocení materiální stránky trestného činu podle § 152 tr. zák.; resp. ke společenské škodlivosti
trestného činu
9. 3. K objektivní stránce trestného činu podle § 152 tr. zák.
9. 4. K subjektivní stránce trestného činu podle § 152 tr. zák.
9. 5. K pojmu rozmnoženina díla; užívání díla, užití díla pro osobní potřebu
9. 6. K pojmům značný prospěch a spáchání činu ve značném rozsahu
43
44
45
46
47
50
10. K postavení poškozeného při postihu za trestný čin porušování autorského práva
podle § 152 tr. zák.
53
10. 1. Náhrada škody - ušlý zisk
10. 2. Bezdůvodné obohacení
10. 3. Z judikatury
10. 4. Bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů
54
55
56
57
11. Kolektivní správa autorských práv, otázka postavení kolektivních správců
autorských práv jako poškozených v trestním řízení
59
Příloha: znění ustanovení § 270 trestního zákoníku
61
Příloha: znění ustanovení § 270 trestního zákoníku
61
Důvodová zpráva k § 270:
61
1. Formální pojetí trestného činu, subsidiarita trestní represe a princip „ultima ratio“,
společenská škodlivost
62
2. Mezinárodněprávní aspekty práv duševního vlastnictví
63
12. Procesní otázky spojené s problematikou zneužívání P2P sítí
64
12. 1. Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a tr. ř.)
12. 2. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.)
12. 3. Sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř
64
66
67
2
12. 4. Příkaz k domovní prohlídce za účelem zajištění věci důležité pro trestní řízení, vydání a odnětí věci,
znalecký posudek
67
12. 5. Z poznatků nižších státních zastupitelství
68
4. 4. Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
71
13. Stručné závěry k vybraným bodům části I.
71
ČÁST II. PROBLEMATICKÉ OKRUHY ZNEUŽÍVÁNÍ P2P SÍTÍ
78
1. Posouzení obsahu trestního oznámení z hlediska obsahu skutečností důvodně
nasvědčujících spáchání trestného činu vedoucích k zahájení úkonů trestního řízení
podle § 158 odst. 3 tr. ř., resp. stanovení únosného kritéria pro závěr o nedostatečnosti
materiální stránky (formálního naplnění dosahuje každé neoprávněné sdílení bez ohledu
na jeho rozsah)
78
2. Doplnění skutečností obsažených v trestním oznámení
80
3. Je správným všeobecným ekvivalentem rozhodujícím o rozsahu páchané trestné
činnosti skutečně jen objem dat? Není spravedlivější a objektivnější počet děl? Nesporně
bude potřebné uvádět též dobu páchání trestné činnosti, případný předchozí postih pro
obdobný přestupek apod. Jaká užijeme kritéria pro odkaz na konkrétní porušení
autorského zákona?
81
4. K otázce konkretizace každého díla a uvedení držitele autorských práv
85
5. Možné znění a formulace otázek pro znalce z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní
techniky
86
6. K otázce aplikace § 18 odst. 2 autorského zákona ve vztahu k právní kvalifikaci
jednání spočívající v porušování autorských práv k hudebním a filmovým dílům
prostřednictvím P2P sítě
87
7. Při zohlednění právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem a Nejvyšším soudem
k otázce posouzení majetkové újmy nikoli jako škody způsobené trestným činem, nýbrž
toliko jako neoprávněného majetkového prospěchu, se jeví důvodné formulovat, jakou
metodou event. důkazy bude pro případnou kvalifikovanou skutkovou podstatu tr. činu
dle § 152 odst. 2 písm. a, b) trestního zákona možno stanovit „značný prospěch“ a
„značný rozsah“
90
8. K určení hranice škody pro podání trestního oznámení, resp. pro odevzdání věci
k projednání přestupku
92
9. Použitelnost ustanovení § 88a tr. ř. v případě, že jednání osoby bude posouzeno pouze
jako přestupek, další procesní otázky spojené s problematikou zneužívání P2P sítí
93
ČÁST III. VYBRANÁ ROZHODNUTÍ OBECNÝCH SOUDŮ A ÚSTAVNÍHO SOUDU
95
1. Judikatura Ústavního soudu
95
Nález ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 69/06 ze dne 12. 10. 2006
95
2. Judikatura a rozhodnutí obecných soudů
97
3
Usnesení NS ČR ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002, Rt 33/2004
97
Usnesení NS ČR ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008
98
Usnesení NS ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 6 Tdo 847/2003
99
Usnesení NS ČR ze dne 15. 6. 2005. sp. zn. 5 Tdo 675/2005
99
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 1994, sp. zn. 7 To 286/94
100
Usnesení NS ČR ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 5 Tz 75/2001
101
Usnesení NS ČR ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 160/2005
101
Rozhodnutí Krajského soudu Ostrava - pobočka Olomouc Rt 55/1996-I. Sb. rozh. tr.).
103
Rozhodnutí NS ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 Tz 131/98
103
Usnesení NS ČR ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 151/2003
104
Usnesení NS ČR ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1056/2008
104
Rozhodnutí č. 9 sp. zn. Et 2/2009, usnesení NS ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1361/2008 (schváleno
trestním kolegiem NS ČR v červnu 2009)
106
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1254/2005;
Rt 53/2006
107
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003; Rt 11/04
108
Usnesení NS ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 380/2003
109
Usnesení NS ČR ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1006/2004
109
Usnesení NS ČR 6 Tdo 986/2002 ze dne 29. 1. 2003
110
Usnesení NS ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 631/2003
110
Usnesení NS ČR ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 156/2005
111
Usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 234/2009 ze dne 25. 3. 2009
112
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, čj. 1 As 36/2006-75
114
4
Úvod
Předložený materiál k otázce porušování autorských práv k hudebním dílům a
filmům jejich zpřístupněním a rozšiřováním na internetu je zpracovaný ve formě
metodického návodu a klade si za cíl zmapovat problematiku porušování autorských
práv k hudebním dílům a filmům prostřednictvím peer-to-peer sítí, a to z pohledu
potřeb státních zástupců setkávajících se s touto formou trestné činnosti.
Metodický návod se skládá ze tří samostatných částí I. až III.
V části I. jsou shromážděny nejdůležitější poznatky týkající se technologie sítí
peer-to-peer sítí, rozbor problematiky zpřístupnění díle prostřednictvím internetu a
stahování díla z internetu, a to zejména z pohledu fungování peer-to-peer sítí.
Samostatně je zpracována odpovědnost poskytovatelů služby informační
společnosti, přestupky podle autorského zákona, rozbor skutkové podstaty trestného
činu podle § 152 tr. zákona (pojmy „značný rozsah“, „značný prospěch“) a jeho
podoby v novém trestním zákoníku (§ 270 tr. zákoníku) a v neposlední řadě je
pozornost věnována postavení poškozeného při postihu za uvedený trestný čin.
Část I. uzavírají některé procesní otázky spojené s problematikou zneužívání peerto-peer sítí (zvláštní procesní postupy - úkony podle § 88, § 88a, § 158d tr. ř., otázky
znaleckého zkoumání).
Část II. je zpracována na podkladě otázek, které připravilo Vrchní státní
zastupitelství v Praze. Při zpracování těchto otázek bylo zejména využito poznatků
a názorů, které k této problematice zaslala nižší státní zastupitelství. Tato část je
vedena snahou navrhnout určitý návod, jak tyto problematické okruhy řešit.
Konečně pak část III. obsahuje přehled a stručný rozbor judikatury obecných
soudů, významných soudních rozhodnutí, byť nejudikatorní povahy a judikatury
Ústavního soudu k předmětné problematice.
Jednotlivé části jsou zpracovány relativně samostatně, doplněny jsou
o související aktuální judikaturu obecných soudů i soudu Ústavního a nakonec každé
kapitoly jsou uvedeny závěry (v rámečcích) stručně shrnující zde řešenou
problematiku.
Předkládaný metodický návod upřednostňuje informační přístup, tzn. je veden
snahou poskytnout co možná největší množství relevantních informací k řešené
problematice a tak přispět k rychlé orientaci v dané problematice.
5
ČÁST I. Porušování autorských práv k hudebním dílům a filmům
prostřednictvím sítí peer - to - peer (P2P)
1. K problematice sítí peer - to - peer (P2P) – popis 1
P2P – nová možnost přenosu dat mezi uživateli prostřednictvím Internetu
Peer - to - peer“ („rovný s rovným“, „klient - klient nebo též „P2P“) 2 je označení
architektury počítačových sítí, ve které spolu komunikují přímo jednotliví uživatelé.
Čistá podoba P2P architektury vůbec nezná pojem server, všechny sítě jsou si
rovnocenné a působí současně jako klienti i servery pro jiné klienty. V praxi se však
často pro zjednodušení protokolu objevují specializované servery, které ovšem slouží
pouze pro počáteční navázání komunikace, „seznámení“ klientů navzájem, popř. jako
proxy server (specializovaný server) v případě, že spolu z nějakého důvodu
nemohou koncové uzly komunikovat přímo. Dnes se označení P2P vztahuje hlavně
na výměnné sítě, prostřednictvím kterých si mnoho uživatelů může vyměňovat data.
Příkladem takových sítí jsou např. Gnutella či původní verze Napsteru.
Jednou ze základních výhod P2P sítí je fakt, že s rostoucím množstvím uživatelů
celková dostupná přenosová kapacita roste, zatímco u modelu klient – server se
musí uživatelé dělit o konstantní kapacitu serveru, takže při nárůstu uživatelů klesá
průměrná přenosová rychlost. Nejčastějším obsahem šířeným po výměnných
sítích jsou 1. hudební nahrávky ve formátu MP3, 2. filmy ve formátu MPEG a 3.
software. Velká část (pravděpodobně výrazná většina) tohoto obsahu je šířena bez
souhlasu držitele autorských práv, tudíž v rozporu se zákonem. Důsledkem toho jsou
žaloby na provozovatele takových sítí (hlavně v USA), podávané zástupci autorů a
organizacemi jako RIAA či MPAA. Síť Napster byla na základě úspěšné žaloby
organizace RIAA zrušena (poté byl Napster odkoupen a pod stejnou značnou nyní
nabízí legální prodej hudby přes internet), další sítě mnoha podobným žalobám čelí;
zástupci autorských svazů často lobují za přijetí tvrdších zákonů, které by výměnné
sítě postihovaly. 3
V současné době existuje velké množství sítí s uvedenou architekturou a jsou
oblíbené především pro komunikaci (tzv. Instant messaging – ICQ apod.) a pro
sdílení a stahování datových souborů.
P2P představuje novou možnost přenosu/výměny souborů mezi uživateli
prostřednictvím internetu
Počítačové sítě se dělí podle jejich architektury na sítě s hlavním počítačem
označeným jako server (client – server) a sítě bez hlavního počítače, ve
kterých mají všichni účastníci stejné postavení (peer – to – peer)
1
Zpracováno s využitím pramenů: www.ifpicz.cz; Čermák, J.: Internet a autorské právo.
2. aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003; www.itpravo.cz.
2
Slovo „peer“ v počítačové terminologii má význam klientského počítače.
3
Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Peer-to-peer.
6
P2P je síťová architektura, ve které všechny klientské počítače v dané síti
spolu komunikují bez hlavního
komunikačního uzlu, kterým je server.
Účastníci vůči sobě vystupují jako klient i server zároveň
Sdílením se rozumí zpřístupnění nebo nabídnutí určité informace, která se
nachází v paměti počítače, nebo části výpočetního výkonu ostatním účastníkům
Ve vztahu k sítím P2P půjde o umožnění přístupu ostatním uživatelům některé
z výměnných sítí k datům nacházejícím se v paměti počítače některého z těchto
účastníků.
Podle použitého protokolu může být tento přístup přímý nebo zprostředkovaný
Stahování (downloading) je získání dat umístěných na jiném počítači nejčastěji
prostřednictvím internetu. Výsledkem je kopie dat v počítači uživatele. 4
2. Klasifikace P2P sítí podle úrovně centralizace sítě
Podle úrovně centralizace sítě P2P lze rozlišovat:
• systémy pro sdílení dat s centrálním vyhledáváním
• systémy pro sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním
• systémy dat s distribuovaným anonymním ukládáním
Platí, že čím více je síť centralizována, tím více údajů o jejích uživatelích bývá
soustředěno na jednom místě. 5
2. 1. Systémy pro sdílení dat s centrálním vyhledáváním 6 - NAPSTER
Cílem systému bylo snadnější vyhledávání hudebních souborů ve formátu MP3
v komunitě lidí, kteří si navzájem umožní stahovat své soubory. Napster umožňoval
vedle komunikace i vyhledávání a sdílení hudebních souborů. Na jeho centrálním
serveru byly umístěny seznamy skladeb připojených uživatelů. Nejednalo se o čistou
P2P síť, ale o její zprostředkovanou variantu.
Popis systému: Běžný uživatel internetu, který měl zájem se zapojit do tohoto
výměnného systému, si nainstaloval jednoduchý software a zaregistroval se. Tento
program pak vymezil část prostoru na jeho disku k tomu, aby k jeho obsahu měli
v době připojení tohoto uživatele k internetu přístup i ostatní účastníci této služby.
V tomto vymezeném prostoru pak byly uloženy nabízené hudební nahrávky (soubory
4
Stahování dat v minulosti bylo možné pouze ze serverů, na nichž byla poskytovaná data umístěna.
Minárik, T.: Peer-to-peer sítě z hlediska trestního práva. In: Český právní řád a ochrana
kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v
Praze, s. 66.
6
Centrální vyhledávač působil jako centrální server. Na tomto centrálním serveru existuje jednotný
index datových souborů nabízených přímo koncovými uživateli.
5
7
MP3). Když byl tento uživatel připojen k internetu (což mohlo být takřka neustále
nebo jen několik minut denně), tak ostatní uživatelé mohli přímo z jeho disku
stahovat tam zpřístupněnou hudbu. Tak se z pouhého pasivního koncového
uživatele stal na přechodnou dobu (na dobu jeho připojení k internetu) i server
poskytující data - hudbu ve formátu MP3. Hudební nahrávky nebyly uloženy na
jednom nebo několika centrálních plnohodnotných serverech, ale na miliónech
počítačů běžných uživatelů internetu po celém světě. Taková roztříštěnost zdrojů
prakticky znemožňuje směřovat postih proti konkrétnímu poskytovateli obsahu. V
případě Napsteru však systém vytvářel průběžně aktualizovanou databázi, která
zahrnovala informaci o tom, kde (na počítači jakého koncového uživatele) je daný
soubor (písnička) k dispozici. Tím se podstatně urychlilo vyhledávání v systému.
Pokud tedy uživatel A v USA hledal žádanou nahrávku, položil dotaz centrálnímu
serveru, který ve své databázi zjistil, že tuto nahrávku poskytuje (zpřístupňuje) např.
uživatel B ve Francii. Systém se ho snažil kontaktovat, a pokud byl tento uživatel
zrovna připojen k internetu, tak přímo z jeho disku zkopíroval požadovaný soubor do
vymezeného adresáře uživatele A. 7
V souvislosti se systémem NAPSTER se poprvé objevil problém sdílení
autorských děl v podobné síti bez souhlasu jejich autorů. Organizace RIAA
(Recording Industry Association of America) zastupující americké nahrávací
společnosti podala v prosinci 1999 proti Napsteru žalobu na náhradu škody. Při
projednávání případu porušení autorských práv a stanovení případné
spoluodpovědnosti Napsteru za toto porušování bylo nejprve nutné stanovit, zda
k takovému porušení autorských práv vůbec došlo. Vzhledem k objemu stažených
dat bylo zřejmé, že nemohly být splněny podmínky institutu Fair Use (možná
obdoba volného užití díla) a bylo konstatováno, že k porušení práv autorů tímto
jednáním došlo. Soud dovodil, že Napster si byl vědom protiprávnosti nabízeného
obsahu, toto jednání podporoval a společnosti plynuly z provozu sítě určité zisky (byť
nepřímé). Jde o to, že provozovatel služby mohl aktivně kontrolovat komunikaci
prováděnou prostřednictvím této sítě, resp. měl možnost kontrolovat soubory
nebo odpojit uživatele. V soudním řízení byla dovozena odpovědnost
provozovatelů Napsteru za porušování autorských práv svými uživateli. Napster
skončil na podzim roku 2002.
NAPSTER - systém pro výměnu MP3 souborů; šlo o systém vyhledání a sdílení
dat s centrálním vyhledávačem; centrální server zprostředkovával uživatelům
spojení; nešlo proto o čistou podobu P2P sítě, ale o tzv. centralizovanou P2P
síť, neboť zde existuje centrální server, který vytváří a obsahuje seznam všech
souborů sdílených koncovými uživateli
Systém vytvářel průběžně aktualizovanou databázi, která zahrnovala informaci
o tom, kde (na počítači jakého koncového uživatele) je daný soubor k dispozici,
tzn. obsahoval i údaje o uživatelích
Systém sloužil jen ke zprostředkování spojení mezi uživateli; spojení a
stahování samo se odehrávalo již mezi oběma uživateli
7
Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003, s. 93.
8
Každý uživatel vyčlenil na disku svého počítače určitý prostor, ke kterému
mohli mít přístup i další uživatelé
V souvislosti se systémem NAPSTER se poprvé objevil problém sdílení
autorských děl v podobné síti bez souhlasu jejich autorů
V soudním řízení dovozena odpovědnost
porušování autorských práv svými uživateli
provozovatelů
Napsteru
za
2. 2. Systémy pro sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním 8 GNUTELLA
Popis systému: Počítač uživatele A v okamžiku připojení do takové sítě musí znát
minimálně jednu adresu jiného uživatele (uživatele B). Při hledání souboru položí
uživatel A dotaz na uživatele B, zda požadovaný soubor poskytuje. Pokud ano, tak
mu jej rovnou zašle. Pokud ne, tak přes tuto adresu uživatele B mu je pak
zpřístupněno několik dalších adres počítačů, s kterými při vyhledávání přímo
komunikuje. Pokud ani zde nenalezne požadovaná data, pokračuje lavinovitě dál ke
vzdálenějším počítačům. Při vyhledávání souboru se tedy dotaz i odpověď šíří
řetězově prostřednictvím počítačů ostatních uživatelů celou dostupnou sítí. Přitom
jen na několika sousedních uzlech je možné zjistit, kdo dotaz položil.
Neexistuje tedy žádný centrální uzel, na němž by byl její provoz závislý. Stejně jako
u předchozího typu sítě P2P je dílo zpřístupněno na počítačích koncových
uživatelů. Rozdíl je v tom, že i vyhledávání probíhá také pouze s pomocí
počítačů koncových uživatelů 9 .
GNUTELLA - systém vyhledání a sdílení dat s decentralizovaným
vyhledáváním; čistá P2P síť funguje přímo mezi jednotlivými uživateli (uzly)
bez centrálního serveru
Každý uživatel může rozšiřovat informace a své požadavky přímo přes ostatní
uživatele sítě
Dílo je zpřístupněno na počítačích koncových uživatelů; vyhledávání probíhá
také pouze s pomocí počítačů koncových uživatelů (uzlů) – uživatel připojený
do sítě tohoto typu musí znát adresu alespoň jednoho jiného uživatele
Odhalit identitu uživatele, který dotaz položil – „stahující uživatel“ – je možné
pouze na několika sousedních uzlech; v zahraničí byla vedena soudní řízení
proti provozovatelům těchto výměnných sítí
8
Decentralizované p2p systémy nemají na rozdíl od systému typu Napster centrální index, takže
nejen stahování souborů, ale i jejich vyhledávání probíhá mezi jednotlivý uživateli (viz Čermák, J.:
Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003, s. 110).
9
Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003, s. 94 95.
9
Programy založeny na protokolu GNUTELLA jsou např. Kazaa, Morpheus,
Grokster. Tzn., že tyto programy mohou uživatelé využívat k vyhledávání a
stahování souborů na Internetu.
2. 3. Systémy dat s distribuovaným anonymním ukládáním
Síť je charakteristická tím, že vytváří tzv. ultrapeers (superuzly), které se chovají
jako centrální servery a zajišťují vyhledávací služby. Tento způsob používají
sítě FastTrack (KaZaa, iMesh, Grokster), eDonkey a WinMX. V anonymních
sítích je přenos dat směrován přes několik prostředníků tak, aby o sobě tito
koncoví uživatelé nezjistili žádná data umožňující jejich identifikaci. V těchto
sítích spolu komunikují jenom uživatelé, kteří se navzájem znají. Soubory se v síti
kopírují a přesouvají automaticky podle toho, na kterém místě jsou data nejvíce
požadována. Uživatel, který poskytne do sítě svá data, ztrácí kontrolu nad jejich
umístěním. Žádný z uživatelů vlastně neví, co je na jeho disku umístěno, ale
proporcionálně poskytuje prostor k využití ostatním. V případě tohoto typu sítě je
porušování autorského práva ze strany konkrétního subjektu v podstatě
nezjistitelné. 10
Používány jsou sítě zajišťující anonymitu např. Freenet. Prvek anonymizace je
patrný i v sítích typu friend - to - friend (F2F). V F2F sítích může uživatel navázat
přímý kontakt pouze s těmi uživateli, které zná. Ostatní uživatelé jej mohou
kontaktovat pouze zprostředkovaně, přes neporušenou linii „přátel“, přičemž jeho
identita jim zůstává skryta a data putující linií „přátel“ bývají zašifrována. 11
Příkladem anonymních P2P sítí je např. GNUnet 12 , který se řadí mezi F2F, ve
kterém je možno obsah vyměňovat pouze s uživateli, které „známe“. V těchto sítích
není identifikace založena na IP adresách, ale většinou na bázi veřejného klíče. Síť
GNUnet funguje na principu míchání. Uzel, který předává zprávy, nejprve sesbírá
několik příchozích zpráv a zamíchá mezi ně své vlastní. Teprve potom je v
náhodném pořadí posílá dá. Takto je téměř nemožné spojit odchozí a příchozí zprávy
a původní odesílatel tak bývá nevystopovatelný. GNUnet také rozděluje přenášená
data do stejně dlouhých zpráv, často používá šifrování a posílá náhodný obsah.
Během cesty dat v síti si jednotlivé uzly ukládají některé části souborů do své lokální
paměti. V síti tak vzniká nepřehledná změť, ve které je velice složité až nemožné
zjistit, kdo data odeslal a kdo si je stáhl. Systém je založen na počtu úspěšných
odpovědí na vyhledávací dotaz. Každému uzlu sítě je pak přiřazována priorita a uzly,
jenž mají vyšší prioritu, jsou obslouženy dříve. 13
Anonymita uživatelů těchto sítích je chráněna využitím tzv. proxy. Uzel A stahuje
soubor od uzlu B, uzel B ale tento soubor nemá a plní pouze funkci proxy mezi uzlem
10
Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003, s. 96.
Minárik, T.: Peer-to-peer sítě z hlediska trestního práva. In: Český právní řad a ochrana
kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v
Praze, s. 66.
12
GNUnet, Mute či Zepp jsou považovány za speciální druh P2P sítí, jsou označovány jako I2P, tzv.
Invisible To Peer.
13
http://www.lupa.cz/clanky/vyenne-site-od-a-do-z-mute-nodezilla-a-zepp/.
11
10
C a A. Soubor pak může být poslán přes proxy nebo přímým spojením (jako v P2P
síti). Tím se zvyšuje rychlost stahování i bezpečnost. Uvádí se, že nikdo nedokáže
určit, zda je daný soubor posílán přímo nebo zda jde přes proxy. 14 Příkladem takové
sítě je síť Zepp.
Hybridní síť stojí mezi centralizovanou a decentralizovanou strukturou;
sítě mají více center
V těchto sítích nejde pouze o způsob vyhledávání, ale přímo o fyzické umístění
dat
Síť je charakteristická tím, že vytváří tzv. ultrapeers (superuzly), které se
chovají jako centrální servery a zajišťují vyhledávací služby
V anonymních sítích je přenos dat směrován přes několik prostředníků tak, aby
o sobě tito koncoví uživatelé nezjistili žádná data umožňující jejich identifikaci
Uživatel, který poskytne do sítě svá data, ztrácí kontrolu nad jejich umístěním
Síť se snaží o to, aby ten, kdo stahuje, také i odesílal
2. 4. Další druhy výměnných systémů
FastTrack – nejpoužívanější P2P síť v roce 2003, sloužila především pro sdílení
hudebních nahrávek. Představuje tzv. druhou vlnu P2P sítí a používá metodu
„relaying“, tedy přeposílání dat přes superuzly. FastTrack stejně jako každá jiná síť
usiluje o to, aby ten, kdo stahuje, také i odesílal. 15
eD2K (eDonkey) – označována za hybridní p2p síť, částečně závislou na
centrálních serverech, které poskytují hledání, chat. Servery (na rozdíl třeba od
Direct Connect) spolu komunikují a vyměňují si informace o svých uživatelích. Za
nevýhodu sítě je považována dlouhá čekací doba na stahování. Lze se jí vyhnout,
protože stejně jako u některých jiných sítí jsou upřednostňováni uživatelé, kteří
nějaká data odesílají. 16
Direct Connect – nejpoužívanějšími klientskými aplikacemi jsou Direct Connect ++
a jeho klony jako např. český CZDC++. Řadí se mezi částečně centralizované sítě,
uživatelé se připojují na servery, zvané huby, které umožňují hledání a chatování.
BitTorrent - v současné době je patrně nejužívanější P2P sítí. Byl vytvořen k
distribuci objemných dat. Liší se od ostatních sítí především v tom, že neobsahuje
žádný způsob vyhledávání. Pro hledání souborů existují speciální www servery,
14
http://www.lupa.cz/clanky/vyenne-site-od-a-do-z-mute-nodezilla-a-zepp/.
http://www.lupa.cz/clanky/peer-to-peer-side-od-a-do-z-fasttrack-a-kademlia/.
16
http://www.lupa.cz/clanky/peer-to-peer-side-od-a-do-z-bittorrent-a-edonkey/.
15
11
které obsahují množství malých binárních souborů zvaných (bit)torrenty. Tyto
soubory v sobě nesou tzv. metadata (jména, velikost, datum vytvoření souboru,
adresu trackeru, velikost bloku - části souboru). Tracker je speciální server, který
pouze spojuje klienty stahující stejný soubor a snaží udržovat jejich aktuální
seznam. Na trackeru nejsou uloženy žádné části těchto souborů. Bez trackeru
stahování většinou nelze zahájit, pouze dokončit (když jsou již uživatelé spojení).
Využívá architektury klient-server; hlídá také poměr download:upload.
Uživatel se musí připojit na tracker, ze kterého dostane seznam uzlů, které mají o
daný soubor také zájem. Uzly jsou v síti Bittorrent rozděleny na seeds, které mají
daný soubor kompletní a již pouze odesílají, a peers, které daný soubor stahují a
zároveň již také odesílají stažené části. Při dosažení 100 % souboru se peer
okamžitě stává speedem, který nic nevyžaduje, pouze rozdává bloky. 17 Jde o
globálně decentralizovanou síť, v současné době velmi populární.
AllPeers - program na sdílení souborů vyvíjený v ČR. Uvádí se, že jediným
centralizovaným prvkem AllPeers je databáze uživatelů (po instalaci programu je
třeba se zaregistrovat). Komunikace mezi uživateli a přenos souborů probíhá přímo
mezi nimi. Sdílet soubory lze pouze s osobami, které známe. AllPeers je určen
zejména pro přenos osobních souborů, jako jsou fotky apod., lze jej použít i pro
sdílení autorsky chráněného obsahu. Přednostní je použití technologie BitTorrent.
Pokud tedy nějaký soubor sdílí uživatel A s dalšími 10 uživateli, nestahují si soubor
všichni od uživatele A, ale provoz se rozdělí mezi všechny. To umožňuje rychlejší
přenos, navíc pokud zrovna daný uživatel není online, mohou ostatní stahovat od
toho, kdo již jeho soubor obdržel. Poukazováno je na to, že v současné verzi
nemáme žádnou kontrolu nad tím, kdo od nás co stahuje a jakou rychlostí. 18
Soulseek - je označována za centralizovanou síť, která je orientována převážně na
hudbu.
2. 5. FTP servery
FTP servery pracují na principu přímého nahrávání a stahování, ke kterému se na
rozdíl od výměnných sítí využívá úložný prostor některého serveru. Na tento
server je soubor umístěn a z něj si pak zájemci stahují soubory. Přímým stahováním
se rozumí stahování pomocí internetového prohlížeče, bez použití
specializovaných programů. Přímé stahování úzce souvisí se vznikem velkého
množství tzv. filehostingových serverů (servery určené pro ukládání velkých
souborů) typu Rapidshrare.de, MegaUpload.com nebo Nahraj.cz či eDisk.cz. 19
Okresní státní zastupitelství v Ostravě poukazuje na 14 trestních věcí, kdy se jednalo o
pachatele pocházející z okruhu VŠB v Ostravě z řad studentů, z nichž dva prostřednictvím
internetu pomocí komunikačních programů ICQ a dalších, oslovili zájemce s nabídkou
zřízení FTP serveru při internetových stránkách www.eureka.wz.cz, na kterých po
zaregistrování a zaplacení poplatku mohli umísťovat hudební díla, filmy, počítačové
programy, které takto nabízeli dalším registrovaným uživatelům nového FTP serveru
17
http://www.lupa.cz/clanky/peer-to-peer-side-od-a-do-z-bittorrent-a-edonkey/.
http://www.lupa.cz/clanky/allpeers-cesky-projekt-s-velkymi-ambicemi/.
19
Hraba, Z., Abraham, V. Prosazování práv z duševního vlastnictví. Učební texty. II. díl, sešit 2, 2007,
s. 32
18
12
k dalšímu užití. Tito uživatelé po zaregistrování a zaplacení poplatku na příslušný server
umísťovali hudební a jiná díla chráněná autorským zákonem, a tato díla stahovali a užívali.
Nejednalo se o P2P síť, ale o omezenou skupinu uživatelů registrovanou na konkrétním
FTP serveru, přičemž tento rozdíl není z hlediska trestnosti pachatelů podstatný a pro
držitele autorských práv je výsledek stejný.
3. Soudní spory (zahraniční)
3. 1. Spor RIAA vs. Napster 20 - systém pro sdílení dat s centralizovaným
vyhledáváním - odpovědnost provozovatelů Napsteru za porušování
autorských práv svými uživateli
Soud dovodil odpovědnost provozovatelů Napsteru za porušování autorských
práv svými uživateli 21 . Před tím však se soud zabýval otázkou porušování
autorských práv ze strany jeho uživatelů, přičemž soud dospěl k závěru, že k
porušování autorských práv uživateli Napsteru docházelo. Napster podle rozhodnutí
soudu poskytoval uživatelům podporu tím, že jim zjednodušil hledání a stahování
chráněných souborů. 22 K tomuto rozhodnutí přispělo i to, že společnosti plynuly
z provozu sítě určité zisky – příjmy z reklamy 23 (i když nepřímé) a měla možnost
kontrolovat soubory, resp. měl kontrolu nad poskytovanými výsledky vyhledávání dat
sdílených uživateli, a mohl také zakázat přístup ke službě uživatelům, kteří porušují
zákon. V případě Napsteru bylo argumentováno jeho schopností kontrolovat alespoň
názvy souborů, která nebyla použita v největší možné míře.
V případě Napsteru byly u provozovatele této služby soudem shledány tyto dva druhy
soukromoprávní odpovědnosti 24 - spoluodpovědnost (contributory copyright
liability) a zástupná odpovědnost (vicarious copyright liability).
Spoluodpovědnost 25 vzniká tomu, kdo si je vědom toho, že určité jednání porušuje
zákon, a tato osoba k takovému jednání podněcuje, podporuje nebo jej vyvolává.
Spoluodpovědnost tedy zahrnuje tyto prvky:
- existence přímého porušení (uživateli Napsteru, protože distribuovali a
reprodukovali kopírovanou hudbu bez autorizace),
- vědomí o existenci tohoto přímého porušení (Napster věděl o těchto
nezákonných aktivitách uživatelů systému)
20
A and M Records, Inc. vs. Napster, Inc., 239 F.3d 1004 (9th Cir. 2001).
Napster se bránil prostřednictvím tzv. Betamax Defence – argumentu, podle kterého není výrobce
zařízení (původně šlo o Sony, výrobce videorekordérů) odpovědný za porušování autorského práva
jeho uživateli, pokud je toto zařízení způsobilé užití, které neporušuje právo. Tato obrana je tradičním
argumentem tvůrců peer – to – peer software a protokolů i obecně tvůrců počítačových programů.
Dále viz www.itpravo.cz.
22
Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2003, s.
104.
23
Samotné vyhledávání souborů bylo bezplatné.
24
Fred von Lohman: IAAL*: What Peer-to-Peer Developers Need to Know about Copyright Law.
http.//w2.eff.org/IP/P2P/p2p_copyright_wp.php; http://itpravo.cz - Topka, P.: Napster, Kazaa, Grokster
- významné spory ohledně Peer-to-peer sítí v zahraničí.
25
Contributory liability/infringement (viz pozn. č. 24).
21
13
-
materiální podmínka - hmotné přispění k tomuto porušení
(Napster poskytl prostor, software a technické zařízení svým
uživatelům)
Zástupná odpovědnost 26 je odvozena z odpovědnosti zaměstnavatele za své
zaměstnance a uplatňuje se v případech, kdy má subjekt právo a možnost dohlížet
na jednání porušovatele a má také z tohoto jednání finanční prospěch.
Zástupná odpovědnost zahrnuje tyto prvky:
- existence přímého porušení,
- právo a možnost kontroly nad protiprávním jednáním, 27
- přímý finanční prospěch z jednání porušovatele.
3. 2. Spor Buma/Stemra 28 vs. KaZaa 29
odpovědnost tvůrců software, který s protokolem pracuje (provozovatelů
sítě)
Zástupci společnosti KaZaa argumentovali tím, že nemohou bránit uživatelům svého
software ve sdílení nahrávek chráněných autorským právem, protože na rozdíl od
Napsteru pracuje KaZaa na bázi čisté technologie peer – to – peer, tedy bez potřeby
centrálního serveru. Odvolací soud na jaře roku 2002 rozhodnutí ve věci KaZaa zrušil
a konstatoval, že majitelé KaZaa nebyli odpovědni za jednání uživatelů software. 30
3. 3. Spor ve věci MGM vs. Grokster a StreamCast 31 z roku 2005
nepřímá odpovědnost tvůrců programů Morpheus, Kazaa a Grokster za
porušování autorských práv jeho uživateli
Na rozdíl od případu Napster, software byl decentralizován, tzn. byl stažen a
nainstalován uživateli. Tvůrci tohoto software neměli žádnou možnost monitorovat
nebo kontrolovat, k čemu byl program použit, a nebyl vytvořen ani žádný centrální
seznam nebo samozaváděcí servery.
Nejvyšší soud USA rozhodl ve prospěch majitelů autorských práv a práv
souvisejících. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že osoba – výrobce softwaru, která
26
Vicarious lialbility (viz pozn. č. 24).
Napster měl na svých stránkách varování, že si vyhrazuje právo vyloučit ze systému na základě
vlastního uvážení kohokoliv, kdo např. porušuje platné zákony. Z toho soud vyvodil, že Napster měl
možnost vykonávat (a také možná vykonával) kontrolu nad systémem. Předmětem kontroly sice
nemohl být obsah souborů, ale mohly být kontrolovány alespoň jejich názvy (viz dále Čermák, J.
Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2003, s. 105).
28
Buma/Stemra – nizozemský kolektivní správce autorských práv.
29
KaZaa vytvořila komunikační program pro sdílení souborů v peer – to – peer síti, založený na
technologii FastTrack.
30
Buma/Sterma vs. Kazaa 1370/01SKG (28. 3. 2002).
31
Grokster Ltd. – výrobce software pro sdílení souborů „Grokster“, společnost zanikla následkem
soudního rozhodnutí (viz shora).
27
14
rozšiřuje prostředky umožňující porušování autorských práv (jako je například
P2P software), je odpovědna za následné porušování autorských práv třetími
osobami, tj. těmi, kdo software užívají. 32 P2P provozovatelé jsou odpovědní za
nelegální aktivity odehrávající se na jejich webových stránkách. Vždy však musí být
tvůrci programu umožňujícího sdílení prokázán úmysl porušovat autorská práva.
Toto rozhodnutí je pozoruhodné také tím, že u předchozích žalob proti výrobcům
P2P sítí braly soudy též v úvahu to, že výrobci software nemají žádné informace o
aktuálním porušování autorských práv, neboť nemonitorují chování uživatelů a kromě
poskytnutí softwaru nic jiného nečiní. 33 Dále i tím, že byl odmítnut argument
Betamax Defence, který doposud zprošťoval tvůrce počítačových programů a
technologií odpovědnosti za protiprávní jednání uživatelů jejich produktů.
V případu Grokster (viz výše) byl definován třetí typ nepřímé odpovědnosti –
odpovědnost za podněcování (liability by inducement). Soud
shledal
podněcování uživatelů k protiprávním jednáním v tom, že provozovatel Grokster
neprovedl žádná preventivní opatření, aby k porušování práva nedocházelo. Podle
soudu ten, kdo rozšiřuje zařízení s cílem propagovat jeho užívání směřující
k porušování autorských práv buď výslovným projevem nebo jinými
souhlasnými kroky podniknutými k podpoře porušování autorských práv, je
odpovědný za výsledné porušení práva třetí osobou.
Tento typ odpovědnosti zahrnuje tyto prvky:
- existence přímého porušení práva,
- souhlasné jednání subjektu podněcující k porušování práva,
- úmysl dosáhnout porušení autorského práva.
Soudní řízení civilní byla vedena proti autorům nebo provozovatelům služeb
založených na P2P sítích
Uplatňování tzv. druhotné/nepřímé odpovědnosti těchto subjektů
Tvůrce samotných protokolů 34 (např. Gnutella), na kterých pak P2P sítě pracují,
nebude možné činit odpovědné (resp. spoluodpovědné) za porušení autorského
zákona ze strany koncových uživatelů, z důvodu absence příčinné souvislosti mezi
vytvořením protokolu (systému) a jeho následným použitím v rámci P2P sítě (která
pak může sloužit k neoprávněnému sdílení souborů), s porušováním autorského
práva koncovými uživateli této sítě
32
Ve smyslu této nové doktríny nařídil Nejvyšší soud soudu nižší instance změnit své rozhodnutí
z roku 2001. V rozhodnutí v roce 2001 a rozhodnutí odvolacího soudu z roku 2004 se výrobci softwaru
úspěšně bránili odvoláním na rozhodnutí v kauze Sony (Betamax) vs. Universal City Studio z roku
1984. Podle něj výrobci videorekordérů nejsou odpovědni za případné použití, které porušuje autorská
práva, jelikož videorekordéry jsou užívány primárně k přehrávání. U předchozích žalob proti výrobcům
P2P sítí braly soudy též v úvahu to, že výrobci software nemají žádné informace o aktuálním
porušování autorských práv, neboť nemonitorují chování uživatelů a kromě poskytnutí software nic
jiného ani nečiní. Viz dále www.itpravo.cz., dále i Fred von Lohman: IAAL*: What Peer-to-Peer
Developers Need to Know about Copyright Law. http.//w2.eff.org/IP/P2P/p2p_copyright_wp.php.
33
Viz www. itpravo.cz.
34
Např. tvůrce určitého standardu jako např. protokol TCP/IP pro zasílání dat po Internetu.
15
Provozovatele P2P sítě (tj. poskytovatelé centrálních indexů u P2P systémů
typu Napster nebo tvůrců programů pro správu decentralizované sítě typu
Gnutella 35 ) se může týkat jen otázka tzv. nepřímé (sekundární, odvozené)
odpovědnosti (spoluodpovědnosti). Tyto subjekty je možné teoreticky činit
spoluodpovědné (tedy nepřímo odpovědné) za primární porušení zákonných norem
ze strany svých uživatelů (u nichž je dovozována přímá odpovědnost). Samozřejmě,
že v případě systému s centralizovaným vyhledáváním je případná
spoluodpovědnost jednodušeji dovoditelná než u decentralizovaných P2P systémů.
4. Zpřístupnění díla (sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím internetu
Sdílením se rozumí zpřístupnění nebo nabídnutí určité informace, která se
nachází v paměti počítače, nebo části výpočetního výkonu ostatním účastníkům.
Ve vztahu k sítí P2P půjde o umožnění přístupu ostatním uživatelům některé
z výměnných sítí k datům nacházejícím se v paměti počítače některého z těchto
účastníků.
Podle použitého
zprostředkovaný.
protokolu
může
být
tento
přístup
přímý
nebo
4. 1. K otázce, jak právně kvalifikovat zpřístupnění díla prostřednictvím
internetu
Z technického hlediska jde o nahrání dat, která představují daný materiál na
pevný disk počítače (uploading), který slouží jako server. Data takto uložená jsou
pak přístupná jakékoliv osobě (nebo alespoň určité skupině osob,
majícím
přístupová práva na daný server, pokud je přístup omezen například heslem), která
má k tomu potřebné technické vybavení. Tím je zjednodušeně řečeno počítač, které
je jakýmkoliv způsobem (vytáčením připojením a modemem, pevnou linkou,
mikrovlnou atp.) napojen do sítě internet. 36
Předpoklady pro zpřístupnění díla prostřednictvím internetu jsou: počítač (sloužící
jako server), nahrání dat do tohoto počítače (upload) a jejich zpřístupnění na
internetu.
4. 2. K povaze užití díla
Způsoby užití díla jsou uvedeny v ustanovení § 12 AutZ
Právo dílo užít
§ 12
35
36
Např. Kazaa, Morpheus, Grokster.
Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Linde Praha, 2003, s. 31.
16
(1) Autor má právo své dílo užít v původní nebo jiným zpracované či jinak
změněné podobě, samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či
prvky a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba
může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto
zákonem.
(2) Poskytnutím oprávnění podle odstavce 1 právo autorovi nezaniká; autorovi
vzniká pouze povinnost strpět zásah do práva dílo užít jinou osobou v rozsahu
vyplývajícím ze smlouvy.
(3) Autor má právo požadovat na vlastníku věci, jejímž prostřednictvím je dílo
vyjádřeno, aby mu ji zpřístupnil, pokud je toho třeba k výkonu práv autorských podle
tohoto zákona. Toto právo nelze uplatnit v rozporu s oprávněnými zájmy vlastníka;
vlastník není povinen autorovi takovou věc vydat, je však povinen na žádost a
náklady autora zhotovit fotografii nebo jinou rozmnoženinu díla a odevzdat ji autorovi.
(4) Právem dílo užít je
a) právo na rozmnožování díla (§ 13),
b) právo na rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 14),
c) právo na pronájem originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 15),
d) právo na půjčování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 16),
e) právo na vystavování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 17),
f) právo na sdělování díla veřejnosti (§ 18), zejména
1. právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování
díla (§ 19 a 20),
2. právo na vysílání díla rozhlasem či televizí (§ 21),
3. právo na přenos rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 22),
4. právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§ 23).
(5) Způsoby užití díla vyplývající z odstavce 4 se pro účely tohoto zákona
vymezují v ustanoveních § 13 až 23. Dílo lze užít i jiným způsobem než způsoby
uvedenými v odstavci 4.
Ustanovení § 13
(1) Rozmnožováním díla se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých,
přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky
a v jakékoli formě.
(2) Dílo se rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické,
zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve
formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny anebo ve formě elektronické zahrnující
vyjádření analogové i digitální.
Ustanovení § 18
(1) Sdělováním díla veřejnosti se rozumí zpřístupňování díla v nehmotné
podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově.
17
(2) Sdělováním díla veřejnosti podle odstavce 1 je také zpřístupňování díla
veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle
své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.
(3) Sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího
nebo zajišťujícího takové sdělování.
(4) Sdělováním díla veřejnosti podle odstavců 1 a 2 nedochází k vyčerpání
práva autora na sdělování díla veřejnosti.
4. 3. Ze soudních rozhodnutí
K ustanovení § 13 AutZ
Usnesení NS ČR ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1056/2008
§ 152 tr. zák., § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
rozmnoženina díla; užívání díla
trestný čin spáchán ve značném rozsahu
•
Z ustanovení § 13 odst. 2 AutZ nevyplývá, že by snad rozmnoženina
díla musela mít určitou kvalitu, a proto podle názoru Nejvyššího
soudu je proto nutné považovat každou rozmnoženinu díla, která
byla zhotovena v rozporu s autorským právem a lze ji současně
smyslově vnímat, za nelegální rozmnoženinu, a tedy i za zásah do
chráněných práv ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák., třebaže taková
rozmnoženina vykazuje určitou technickou nedokonalost. Ostatně i
pořízení a případné šíření nekvalitní rozmnoženiny díla může v
některých případech znamenat užívání díla způsobem snižujícím jeho
hodnotu, což zakazuje ustanovení § 11 odst. 3 věta druhá AutZ.
K ustanovení § 18 AutZ
Nález ÚS ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06
K ustanovení § 18 AutZ
princip subsidiarity trestní represe
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
postavení kolektivních správců autorských práv v trestním řízení
•
Pokud má ustanovení § 18 AutZ sloužit jako podklad pro apriorní
trestněprávní postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 tr. zák.,
musí být natolik přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo
dostatečným vodítkem pro chování svých adresátů.
K ustanovení § 18 odst. 3 AutZ
Nález ÚS ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06
18
K námitce stěžovatele, že pouhým spuštěním televizního nebo rozhlasového
přijímače vysílajícího program naladěné stanice ke sdělování díla veřejnosti
nedochází, 37 Ústavní soud uvedl, že při izolovaném pohledu na odst. 3 § 18 AutZ je
možno do jisté míry přisvědčit stěžovatelovu názoru, že provozování rozhlasového a
televizního přijímače v restauraci není sdělováním díla veřejnosti a tedy za něj
nemusí být odváděny poplatky kolektivním správcům autorských práv. Podobný
názor zaujal ve svém prvním rozhodnutí i krajský soud, a to že v projednávaném
případě nešlo o „sdělování díla veřejnosti“ ve smyslu § 18 odst. 1 a odst. 2 AutZ.
Ústavní soud však dodává, že takováto interpretace by byla mechanická, prováděná
bez uvážení kontextu, smyslu a účelu autorského zákona. V projednávaném
případě docházelo k nakládání s autorsky chráněným dílem patrně za účelem
zvýšení návštěvnosti a tím i podnikatelského zisku. Je proto logické, že za
takovéto využití díla přísluší odměna, protože s autorstvím díla jsou spojena
majetková práva. Zákon sice připouští jejich různou limitaci, např. při užití pro
osobní potřebu, citace, zpravodajství, apod. (srovnej § 29 AutZ a následující), tyto
výjimky na daný případ nedopadají. Přitom, jak již Ústavní soud v minulosti vyjádřil,
nabízí-li se jak výklad zákona, který vede k popření smyslu zákonné úpravy, tak
výklad, který vede k naplnění tohoto smyslu, je racionální a ústavně žádoucí, aby
obecná justice zvolila výklad druhý. Takovýmto postupem nijak nezasahuje do
výlučné kompetence zákonodárce, ale naopak, v souladu s použitím principu
objektivního teleologického výkladu, naplňuje účel zákona a presumovanou vůli
racionálního zákonodárce.
•
Ústavní soud je toho názoru, že ustanovení § 18 odst. 3 AutZ dopadá na
situace, kdy je sice provozováno zařízení technicky způsobilé ke
sdělování díla veřejnosti, avšak k samotnému zpřístupňování díla
nedochází, nebo sice dochází, avšak až skrze další osobu, na které je
tíže splnění povinností vyplývajících z užití autorsky chráněných děl.
Tím je zodpovězena i stěžovatelem vznesená otázka, jaký by mohl být jiný
smysl ustanovení § 18 odst. 3 AutZ, než že pouhým puštěním rozhlasového
či televizního přijímače vysílajícího program naladěné stanice nedochází ke
sdělování díla veřejnosti.
Vykls č. 14/2002
Výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství č. 14/2002 Sb. v. s.
NSZ k pojmu pouhé provozování podle § 18 odst. 3 uvádí:
• „pouhé provozování“ je třeba vykládat tak, že jde o provozování tohoto
zařízení nikoli pro současné šíření televizního vysílání pro veřejnost,
které by zabezpečoval subjekt provozující tato zařízení takříkajíc na
vlastní účet a pod svým jménem, ale že jde o provozování tohoto
zařízení pro jiného, kdo pak samozřejmě nese odpovědnost i za to, že
jím šířené televizní vysílání je plně v souladu s autorským zákonem.
Jinak řečeno „pouhé provozování" vlastně znamená poskytování služby
formou technického zabezpečení (pomocí uvedeného technického zařízení)
jinému, jenž využívá podstaty uvedeného zařízení pro svoji činnost
spočívající v šíření televizního vysílání (v podobě sdělování díla veřejnosti
37
V projednávané věci stěžovatel po určitou dobu pracoval jako provozovatel sportovního baru, ve
kterém pouštěl televizi, zejména sportovní pořady a přenosy, a jako kulisu též radil. Rozhodl se
neplatit poplatky autorským svazům, neboť dospěl k závěru, že jsou neoprávněné a v rozporu s
dobrými mravy. K tomu jej vedlo zejména znění ustanovení § 18 odst. 3 AutZ.
19
ve smyslu odst. 1 a 2 cit. ustanovení). Tento pojem však může být chápán i
tak, že zařízení způsobilé ke sdělování vysílání veřejnosti je využíváno
způsobem, který za sdělování vysílání veřejnosti považovat nelze.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, čj. 1 As 36/2006-75
Autorský zákon: provozování rozhlasového a televizního vysílání díla
•
Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí (§ 23 AutZ) je
poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je
umožněn přístup veřejnosti k dílu. Je přitom nerozhodné, zda tak
sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb
nebo bez tohoto kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je
zpřístupňováno třetím osobám pro jejich osobní potřebu, nikoli pro
osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje.
Z odůvodnění: žalobkyně uplatnila námitku, že ze strany provozovatele služeb nemůže jít o
„provozování díla“ umístěním technicky způsobilých přístrojů do prostor, ve kterých jsou poskytovány
určité služby. Rovněž namítala, že na daný případ je potřeba analogicky aplikovat novelu § 23 AutZ,
provedenou zákonem č. 81/2005 Sb., podle níž „za provozování rozhlasového a televizního vysílání
se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu
rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním,
jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami“,
protože pojmově není žádný rozdíl mezi přístroji umístěnými v prostorách určených k soukromému
užívání ubytovanými osobami a přístroji umístěnými v restauračních zařízeních.
NSS uvedl, že provozování rozhlasového či televizního vysílání díla ve smyslu § 23 AutZ není nijak
podmíněno udělením oprávnění k provozování takového vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb.,
naopak podmínkou vzniku tohoto práva je buď autorství, nebo uzavření licenční smlouvy s autorem
díla (-).
Námitku stěžovatelky, že umísťování rozhlasových nebo televizních přijímačů provozovatelem služeb
do prostor, jako je například restaurace, není „provozováním díla, resp. rozhlasového či televizního
vysílání“, je tedy třeba posuzovat výhradně z hlediska autorského zákona.
Způsob užití díla podle ustanovení § 23 AutZ upravuje případ sekundárního užití díla, kdy
osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám
autor) jako sekundární uživatel zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje
technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti.
Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 AutZ,
případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla
zpřístupňováno, nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona.
Ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí nedochází samotným umístěním
technicky způsobilého přístroje do prostor určených k poskytování určitých služeb, jeho
připojením k elektrické síti apod. Tento výkladový závěr lze opřít o rozsudek Soudního dvora
Evropských společenství ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C-306/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním
souvisejících v informační společnosti, v němž se uvádí, že „pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro
umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu (uvedené) směrnice“.
Tyto skutečnosti ani nepřesahují pojem provozování technicky způsobilého přístroje ve smyslu § 18
odst. 3 autorského zákona. Nicméně, jak je dále uvedeno v bodě 47 výše uvedeného rozsudku SGAE,
„poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům
ubytovaným v pokojích představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování
ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice“. Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí
je tedy teprve poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup
veřejnosti k dílu (srov. bod 43 výše uvedeného rozsudku SGAE). Je přitom nerozhodné, zda tak
sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb nebo bez tohoto
20
kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám pro jejich osobní
potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje (srov. bod 41 výše uvedeného
rozsudku SGAE).
4. 4. Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu (nahrání dat na server) splňuje
znaky:
- rozmnožování díla (§ 12 odst. 4 písm. a), § 13 AutZ) a
- sdělování díla veřejnosti (§ 12 odst. 4 písm. f), § 18 AutZ)
•
•
Rozmnožování
je
jediným
způsobem
užití
(ve
smyslu
autorskoprávním), jehož předpokladem není zpřístupnění díla jinému.
To znamená, že i pouhé pořízení rozmnoženiny díla pro jinou než
osobní potřebu fyzické osoby mimo rámec jejího podnikání či jiné
hospodářské činnosti (viz § 30 AutZ) je i bez zpřístupnění těchto
rozmnoženin díla jinému užitím díla ve smyslu § 12 AutZ.
Rozmnožování je předpokladem pro jakékoli zpřístupňování díla (tak i
zpřístupňování pro osobní potřebu) včetně zpřístupňování díla
veřejnosti ve smyslu všech členů veřejnosti.
•
Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu je třeba považovat za
sdělování díla veřejnosti. Jedná se o zpřístupnění díla v nehmotné
podobě zpravidla po drátě, a to způsobem, že „kdokoli může mít
k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména
počítačovou nebo obdobnou sítí“.
•
Pojem „kdokoli“ je třeba vykládat v souladu s čl. 3 Směrnice
2001/29/ES harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s
ním souvisejících v informační společnosti (dále jen „směrnice“) tak,
že se jedná o jednotlivce ze strany veřejnosti 38 . Autorský zákon ani
mezinárodní či evropské právo pojem veřejnosti ve smyslu
autorskoprávním nijak nedefinuje.
•
Směrnice obsahuje náznaky, že pojem veřejnost má být pro účel
směrnice vykládán široce.
Pro účely autorskoprávní lze zejména využít ustanovení § 3 písm. f)
tiskového zákona 39 , který vymezuje veřejnost jako předem individuálně
•
38
Článek 3 odst. 1 Směrnice 2001/29/ES stanoví, že členské státy poskytnou autorům výlučné právo
udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně
zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k
těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
39
Podle § 3 písm. f) zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku
a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon) se rozumí veřejným šířením periodického tisku
jeho zpřístupnění předem individuálně neurčenému okruhu osob nebo i osob takto určených, pokud
21
neurčený okruh osob nebo i osob takto určených, pokud překračují
okruh členů rodiny vydavatele - fyzické osoby, a s ní spjatého okruhu
osobních přátel. Veřejností může být v konkrétním případě i jedna
fyzická osoba, která nepatří do shora uvedeného okruhu osob (member
of the public). 40 Pojem veřejnosti podle autorského zákona je tak
odlišný od obecného pojmu veřejnosti, jde o veřejnost nad rámec
osobního soukromí. 41
•
•
•
•
•
Přístup k dílu „v místě a čase podle individuální volby“ je vykládán
v souladu s evropských právem, které aplikuje rozšiřující výklad tohoto
pojmu. Zahrnuje tak i případy, kdy je dílo zpřístupňováno právě
prostřednictvím sítě internet. Sdělováním veřejnosti je tak i
zpřístupňování prostřednictvím sítě internet za předpokladu, že do této
sítě má přístup veřejnost, resp. jednotlivec ze strany veřejnosti.
I v případě interaktivních služeb na požádání (on demand) jde podle
směrnice o uvedený způsob užití, ačkoliv v uvedeném případě nemá
faktický přístup k dílu kdokoli, nýbrž osoba individuálně určená.
Vzhledem k povaze tohoto zpřístupnění pak ve většině případů půjde
rovněž o rozmnožování díla.
Při zpřístupňování díla veřejnosti prostřednictvím internetu dochází k
opakovanému rozmnožování díla. V nauce i praxi se má za to, že ke
zpřístupnění díla veřejnosti dochází v okamžiku, kdy jsou data nahrána
do paměti počítače, z něhož se zpřístupňuje - server (upload).
Při zpřístupnění díla veřejnosti prostřednictvím internetu existuje
rozmnoženina na počítači, z něhož se zpřístupňuje - serveru, další
rozmnoženina je vytvořena v počítači koncového uživatele, aby si
mohl díle prohlédnout, poslechnout - tj. při stahování díla - download.
Kromě toho se vytváří v přenosovém systému množství rozmnoženin,
které vznikají bez toho, aniž by ten, kdo zpřístupňuje, nebo ten, komu je
zpřístupňováno, toto mohl jakkoli ovlivnit.
Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu (nahrání dat na server) splňuje
znaky rozmnožování díla a je třeba jej považovat za sdělování díla veřejnosti
Rozmnožování díla i sdělování díla veřejnosti jsou způsoby užití díla ve smyslu
§ 12 AutZ
Ustanovení § 18 AutZ o sdělování díla veřejnosti pak již ve své podstatě
zahrnuje i rozmnožování díla; při zpřístupnění díla prostřednictvím internetu
dochází pouze k jednomu aktu užití díla - sdělování díla veřejnosti
překračují okruh členů rodiny vydavatele, který je fyzickou osobou, a s ním spjatého okruhu osobních
přátel.
40
Osoba individuálně určená, která je ve vztahu k tomu, kdo jí takto dílo zpřístupňuje, veřejností.
41
Kříž, J., Holcová, I., Kordač, J., Křesťanová, V.: Autorský zákon. Komentář a předpisy související.
2. aktualizované vydání, Linde Praha 2005, s. 96.
22
Autor díla má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, právo své dílo užít,
případně udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva.
Ke zpřístupnění díla prostřednictvím internetu je třeba souhlasu autora
(souhlasu autora je třeba jak k právu dílo sdělovat veřejnosti, tak také k právu
dílo rozmnožovat)
Bez souhlasu autora je zakázáno autorské dílo dále sdělovat veřejnosti či
rozmnožovat
Tzv. volná díla je oprávněn bez výslovného souhlasu autora užít kdokoliv a
jakýmkoliv způsobem, tedy i zpřístupněním prostřednictvím internetu
Výjimky a omezení autorského práva však lze podle § 29 AutZ užít jedině ve
zvláštních případech stanovených zákonem, a pouze tehdy, jestliže takové užití
není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou dotčeny
oprávněné zájmy autora
Zpřístupňování kopií děl (např. jejich uploadování, nabízení ke stažení,
výměna) do práva na pořizování kopií (rozmnoženin) pro vlastní potřebu
nespadá
5. Stahování díla z internetu (downloading)
Stahování (downloading) je získání dat umístěných na jiném počítači nejčastěji
prostřednictvím internetu. Výsledkem je kopie dat v počítači uživatele. 42
5. 1. K otázce, jak právně kvalifikovat zpřístupnění díla prostřednictvím
internetu
Blíže viz bod 4.1.
5. 2. K povaze užití díla
Jde o akt užití díla ve smyslu § 12 AutZ.
Stahování dat z internetu je třeba pokládat za rozmnožování díla ve smyslu § 13
AutZ. Při stažení dat z internetu dochází k vytvoření jejich kopie (originál zůstane na
serveru). Kopie je třeba považovat za rozmnoženiny ve smyslu § 13 AutZ, neboť
autorský zákon považuje za dílo i dílo vyjádřené v elektronické podobě (§ 2 odst. 1
AutZ) a za rozmnoženinu považuje i elektronickou kopii (viz § 13 odst. 2 AutZ).
České právo (na rozdíl např. od anglického práva) 43 považuje zhotovování
rozmnoženiny čistě pro svou osobní potřebu za tzv. „volné užití díla“, které
nepodléhá souhlasu autora (§ 30 AutZ). Za osobní potřebu lze považovat výlučně
užití pro potřebu fyzické osoby. Jde o omezení autorského práva, resp. práva
42
Stahování dat v minulosti bylo možné pouze ze serverů, na nichž byla poskytovaná data umístěna.
Jednání spočívající ve stažení díla, by bylo neoprávněným užitím díla podle anglického práva,
neboť anglické právo nepovoluje pořizování kopií (rozmnoženin) pro vlastní potřebu.
43
23
autora rozhodovat o užití svého díla, z níž jsou vyjmuty pouze počítačové programy,
elektronické databáze a užití architektonického díla stavbou. Uvedený způsob užití
díla podléhá dalším omezením (srov. zejména § 29 AutZ).
Podle Komentáře k autorskému zákonu 44 je dokonce uživatel oprávněn pořídit
rozmnoženinu této rozmnoženiny (např. vypálit film na DVD), pokud to bude pro jeho
osobní potřebu a bude stále splňovat podmínky tzv. tříkrokového testu v § 29 odst. 1
AutZ. Žádná z těchto rozmnoženin nesmí být zpřístupňována veřejnosti počítačovou
sítí ve smyslu § 18 odst. 2 AutZ.
§ 30
Volná užití
(1) Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu
fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského
nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li tento zákon jinak.
(2) Do práva autorského tak nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu
zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla.
Tato výjimka se vztahuje pouze na zveřejněné dílo (§ 29 odst. 2 AutZ). 45 Podle
Komentáře k autorskému zákonu 46 ustanovení § 30 AutZ nezakládá nikomu
subjektivní právo na pořízení rozmnoženiny, pouze stanoví podmínky, za nichž
je dané jednání vyjmuto z režimu autorského práva. Při pořizování rozmnoženiny
díla pro osobní potřebu tedy nelze obcházet účinné technické prostředky ochrany
práv ve smyslu § 43 odst. 3 AutZ.
Stahování dat z internetu je třeba pokládat za rozmnožování díla ve smyslu
§ 13 AutZ
Významným omezením autorského práva ve vztahu k rozmnožování díla je
institut „volného užití“, který je zakotven v § 30 AutZ
Rozmnožování autorského díla pro osobní potřebu rozmnožovatele 47 koncového uživatele stahujícího data z internetu - nepodléhá souhlasu autora,
s výjimkou pořizování rozmnoženin počítačového programu, elektronické
databáze a zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla
stavbou 48
44
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347.
Kdy se považuje dílo za zveřejněné, je uvedeno v § 4 AutZ.
46
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 348.
47
Pojem pro „osobní potřebu“ je někdy vykládán široce a pod tento pojem je někdy zahrnuto i pro
vnitřní potřebu právnické osoby (např. Telec, I.: Autorský zákon - komentář. 1 vydání, C. H. BECK,
Praha 1997. Na straně druhé Informační směrnice uvádí v této souvislosti pojem „natural person“ fyzická osoba. Dále by mělo jít jen o jednu rozmnoženinu, tedy o jednu kopii souboru.
48
K tomuto aktu užití díla (rozmnožování) je třeba získat souhlas autora nebo vykonavatele jeho
majetkových práv.
45
24
Za osobní potřebu lze považovat výlučně užití pro potřebu fyzické osoby
5. 3. Ze soudních rozhodnutí
Usnesení NS ČR ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1056/2008
§ 152 tr. zák., § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
rozmnoženina díla; užívání díla
trestný čin spáchán ve značném rozsahu
•
Jiná osoba odlišná od autora či osoby, které autor udělil smlouvou
oprávnění k výkonu svých práv, může užít dílo bez udělení oprávnění
podle § 12 odst. 1 AutZ, a to včetně jeho rozmnoženin pouze v
případech stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv.
volné užití díla, jímž se ve smyslu § 30 odst. 1, 2 a § 30a odst. 1 AutZ
rozumí užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není
dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního
prospěchu, anebo zhotovení tiskové či obdobné rozmnoženiny díla pro
vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby.
•
Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů podle § 76 AutZ a
práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle § 80 AutZ, ohledně
nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany práv autorů k jejich
autorským dílům (§ 78 a § 82 AutZ).
•
Ve smyslu § 30 odst. 2 AutZ pak nezasahuje do práva autorského ten,
kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo
napodobeninu díla.
•
Pojem „osobní potřeba" přitom autorský zákon výslovně nevymezuje.
Jak vyplývá z dosavadní odborné literatury a soudní praxe, osobní potřebou
je užití díla v soukromí uživatele, přičemž tento způsob užití díla
zahrnuje i okruh osob krátkodobě či dlouhodobě pobývajících v
domácnosti uživatele, přičemž takové pojetí současně vylučuje užití
díla za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo
obchodního prospěchu uživatele.
•
V opačném případě, tedy pokud by uživatel užíval dílo nebo jeho
rozmnoženinu za účelem výdělečné činnosti nebo pořídil rozmnoženiny
díla nad rámec své osobní potřeby, porušil by právo jiného na ochranu
výsledků tvůrčí duševní činnosti. Pokud jde o počítačový program, z
ustanovení § 30 odst. 3 autorského zákona vyplývá, že bez souhlasu
autora nebo jiného vykonavatele jeho práv nelze pořídit rozmnoženinu
počítačového programu ani pro osobní potřebu jeho uživatele, nejde-li
o výjimky podle § 66 AutZ.
Usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 234/2009 ze dne 25. 3. 2009
užití díla pro osobní potřebu
k možnosti pořízení jedné či více rozmnoženin díla
25
k otázce pořízení rozmnoženiny jen
rozmnoženiny
z originálu díla či legálně zakoupené
I. Podle § 30 odst. 1 AutZ se za užití díla podle tohoto zákona nepovažuje užití
pro osobní potřebu, což však neplatí pro zhotovení rozmnoženiny počítačového
programu či elektronické databáze nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla
architektonického stavbou, tedy i pořízení jedné rozmnoženiny pro osobní potřebu,
což je třeba vždy považovat za vážný a neospravedlnitelný zásah do autorského
práva,nejde-li současně o případ omezení rozsahu autorských práv k počítačovému
programu podle § 66 AutZ. 49
II. Podle § 30 odst. 2 písm. a) AutZ do práva autorského nezasahuje ten, kdo
pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu
díla (s výjimkou rozmnoženin výslovně vyloučených v odstavci 1 § 30 AutZ),
přičemž nelze souhlasit s názorem, že omezení autorského práva
pro
pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu se vztahuje pouze na
pořízení jedné
rozmnoženiny z originálu díla či legálně
zakoupené
rozmnoženiny, jelikož nemá tento právní názor oporu ve znění autorského
zákona.
Nelze ho totiž dovozovat ani z legálního výrazu „zhotovit rozmnoženinu“,
neboť užití jednotného čísla v právním předpise je běžnou legislativní
technikou a jednalo by se o výklad „ad absurdum“, tedy o výklad
nedovolený. Legislativní právní jazyk totiž hovoří zásadně v jednotném
čísle, což je legislativně technickým pravidlem, z kterého nelze v tomto směru
v zásadě nic vyvozovat.
Je tedy věcí výkladu, jaký je v konkrétním případě přípustný počet
rozmnoženin pro osobní potřebu, přičemž v tomto směru je třeba poukázat
na ustanovení § 29 odst. 1 AutZ a v něm upravený tzv. tříkrokový test
(„three step test“) vyplývající z rozhodnutí Orgánu pro provádění dohody
Světové obchodní organizace v řízení mezi Evropskými společenstvími a USA sp.
zn. WTO WT/SD160/R(2000). O tomto testu lze hovořit jako o materiální
podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných
skutkových
podstat, jež
představují podmínku formální, přičemž aby
konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly
splněny obě tyto podmínky. 50
III. Ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) AutZ nelze dovodit, že se
omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho
legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení
autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu
nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno
rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat.
Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu díla, přičemž
není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová rozmnoženina, ze které si
zhotovitel pořídí vlastní rozmnoženinu pro osobní potřebu, byla pořízena i na
49
Srov. Kříž, J., Holcová, I,. Korda, J., Křesťanová, V. Autorský zákon. Komentář a předpisy
související. 2. vydání. Praha: Linde, a.s., 2005, s. 125 až 126 a dále s. 196 až 201.
50
Srovnej Telec, I,. Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s.
343 až 347 a dále k tomu i s. 337 až 343.
26
základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem, jelikož
skutečnost nemůže sama o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak,
změnit právní povahu aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu,
jež je autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na
vznik autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí
porušení autorského práva.
Ustanovení § 30 AutZ totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného
uživatele“, jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36 nebo
§ 66, 51 přičemž z tohoto hlediska tedy nelze při jednoznačné a pochybnosti
nevzbuzující dikci zákona vztahující se k volnému užití díla argumentovat blíže
nezdůvodněným „účelem“ či „duchem“ autorského zákona nebo podle názoru
soudu „absurdním příkladem“, jelikož výklad zákona je totiž třeba podávat
standardními metodami výkladu právních norem (zejména na základě jazykového,
logického, systematického, historického, ale i teologického výkladu).
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i v naznačených směrech
platí povinnost výkonu tohoto omezení autorského práva v souladu s výše
zmíněným tříkrokovým testem.
Autorsko právní důsledky pořízení rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu např. z protiprávně pořízeného zdroje je tedy třeba posuzovat vždy
podle konkrétních okolností případu.
Ani zde tedy nelze vycházet
z
paušálního výkladu o dovolenosti či zakázanosti pořízení rozmnoženiny díla
pro osobní potřebu z nelegálního zdroje. Svůj význam zde tedy má
především skutečnost, zda pořízení takové rozmnoženiny je v „rozporu s
běžným způsobem užití díla a jsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy
autora“ ve smyslu § 29 odst. 1 AutZ.
6. K problematice zpřístupnění (sdílení) a stahování (rozmnožování) díla v
rámci sítí peer -to - peer
Jak již bylo výše uvedeno, můžeme rozlišovat tyto typy P2P sítí:
- sdílení dat s centrálním vyhledávačem 52 (Napster)
- sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním (Gnutella)
- sdílení dat s distribuovaným anonymním ukládáním
Sdílení znamená jednání, kdy uživatel zpřístupní část svého harddisku,
obsahujícím na něm uložené soubory, ostatním
uživatelům P2P sítě.
Současně jim přitom umožňuje soubory stahovat.
K provozování této činnosti musí mít uživatel P2P sítě nainstalován speciální
program (P2P klient).
Pomocí tohoto programu se uživatel připojuje k síti, eviduje nabídky, vyhledává
požadovaný soubor a kontaktuje poptávajícího a nabízejícího.
51
Srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347,
348.
52
Centrální vyhledávač působil jako centrální server. Na tomto centrálním serveru existuje jednotný
index datových souborů nabízených přímo koncovými uživateli.
27
V těchto případech lze postihovat buď subjekty, které porušování autorských
práv nepřímo umožňují (což se jeví velmi nejednoznačným) nebo postihovat
vybrané uživatele takových sítí (např. ty, kteří sdílejí velké množství nelegálních
kopií autorských děl).
6. 1. K případné odpovědnosti uživatelů P2P sítě (přímá odpovědnost)
Z pohledu práva neexistuje rozdíl mezi „klasickým“ zpřístupněním díla pomocí
plnohodnotných serverů nebo prostřednictvím P2P sítě.
Situace A)
• Pokud koncový uživatel zpřístupní ostatním uživatelům P2P systému určitá
data (autorská díla) prostřednictvím svého počítače, naplňuje podstatu
ustanovení § 18 AutZ o sdělování díla veřejnosti a kromě výjimek
uvedených (např. volné dílo) musí mít ke svému jednání souhlas autora nebo
jiné oprávněné osoby.
• Jde o užití díla ve smyslu § 12 AutZ 53 a kromě zákonných výjimek musí
mít ke svému jednání souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby.
Situace B)
• Uživatel, který podá dotaz na vyhledání a stažení určitých dat, jedná ve
smyslu § 13 AutZ, protože stažením dat dojde k jejich rozmnožení.
• Toto stažení (rozmnožení) však bude podle povahy díla často kryto výjimkou
uvedenou v § 30, resp. § 30 odst. 2 AutZ (volné užití díla). 54 Podle Komentáře
k autorskému zákonu 55 je dokonce oprávněn pořídit rozmnoženinu této
rozmnoženiny (např. vypálit film na DVD), pokud to bude pro jeho osobní
potřebu a bude stále splňovat podmínky tzv. tříkrokového testu v § 29 odst. 1
AutZ.
• Žádná z těchto rozmnoženin nesmí být rozšiřována, pronajímána,
půjčována, vystavována, sdělována veřejnosti. Nesmí být ani sdílena na
P2P síti (zpřístupňování díla veřejnosti počítačovou sítí ve smyslu § 18 odst. 2
AutZ).
Situace C), D) a E)
• Podle § 43 odst. 1 AutZ nesmí být obcházeny účinné technické
prostředky ochrany práv (viz § 43 odst. 3 AutZ). Obejít tyto účinné technické
prostředky ochrany práv je možné prostřednictvím speciálního programu
„crack“, který je schopen tuto ochranu odstranit. Použití cracku je zakázáno v
§ 43 odst. 1, odst. 2 AutZ.
53
Právo dílo užít patří k právům majetkovým. Bez souhlasu uděleného autorem, nestanoví-li zákon
jinak, nelze dílo mimo jiné rozmnožovat, rozšiřovat, pronajímat, půjčovat, vystavovat ani sdělovat
veřejnosti (jde o zákonem vyjmenované formy užití). Toto právo trvá obecně po dobu života autora a
70 let po jeho smrti (§ 27 odst. 1 AutZ), poté se stane dílo tzv. volným dílem (§ 28 odst. 1 AutZ) a
každý je může bez dalšího volně užít.
54
Viz Čermák, J.: Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2003,
s. 96 - 97.
55
Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 347.
28
•
Technické prostředky ochrany práv tedy nelze prolamovat za účelem
zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu a dokonce ani za účelem užití
díla na základě zákonných licencí.
•
Některá díla jsou chráněna i elektronickou informací o správě práv k dílu
ve smyslu § 44 odst. 2 AutZ, kterou je zakázáno bez svolení autora
měnit a odstraňovat (§ 44 odst. 1 písm. a) AutZ).
•
Zakázáno je také sdělovat veřejnosti (tj. sdílet v P2P síti) dílo s
odstraněnou informací o správě práv (§ 44 odst. 1 písm. b) AutZ).
D)
E)
Situace F)
• Jak již bylo uvedeno, v případě P2P sítí se však koncový uživatel stává za
určitých podmínek (pokud nabídne ke sdílení svá data) i poskytovatelem
obsahu 56 (a dokonce i poskytovatelem volného prostoru) 57 . Osobní
počítač takového uživatele se stává serverem a data tam uložená obsahem.
•
Pokud tedy P2P sítě 58 vyžadují pro zhotovení rozmnoženiny sdílení
programu nebo jiného díla prostřednictvím internetu, pak je třeba takové
sdílení díla, které se děje bez souhlasu autora, považovat za protiprávní
zásah do autorských práv.
Sporné:
Na jedné straně je zastáván názor, že samotným stahováním děl z internetu
nedochází k porušování zákona, není-li prováděno za jiným účelem než jen pro
osobní potřebu stahujícího uživatele.
Na straně druhé existuje názor, podle kterého je již samotné připojení k P2P síti a
stažení MP3 nebo filmu protiprávní, neboť stahujícímu uživateli musí být zřejmá
protiprávnost samotného sdílení autorského díla bez souhlasu jeho autora. Jinak
řečeno - je dovozováno, že pořízení takovéto rozmnoženiny autorského díla s tím, že
zde existuje vědomí o existenci protiprávnosti ze strany koncového uživatele,
navozuje protiprávní stav (např. znalost stahujícího koncového uživatele o tom, že
osoba, která autorské dílo poskytuje, jej poskytuje neoprávněně). Zastánci tohoto
názoru dále argumentují tím, že stahování děl i pro osobní potřebu je v rozporu s
ustanovením autorského zákona upravujícím volné užití díla, zejména s pravidly
obsaženými v třístupňovém testu podle § 29 odst. 1 AutZ (zejména jde o porušení
třetího stupně testu, kdy stahováním nelegálně poskytnutých děl automaticky
56
Majitel webové stránky - konkrétní subjekt, který vytvořil nebo si nechal vytvořit obsah své webové
stránky.
57
Hosting provider umožňuje osobě nebo organizaci umístit na jeho serveru svá data, např. svou
webovou stránku.
58
Tak tomu je např. u sítě DC++ (uživatel A nabízí dílo ke stažení, které od něho stahuje uživatel B),
Torrenty (uživatel A stahuje to samé dílo, které stahuje i uživatel B). V obou případech jde o programy
ke stahování a šíření dat. U DC++ je třeba nejprve se připojit na tzv. HUB, odkud je poté možno
stáhnout data ostatních uživatelů.
29
dochází k nepřiměřenému dotčení práv autora podle § 29 odst. 1 AutZ). Je však
otázkou, nakolik takové názory mají oporu v platné právní úpravě. 59
Tento metodický návod se kloní k těmto závěrům:
1. samotné užívání P2P sítí, resp. připojení se k P2P síti, nelze považovat za
protiprávní;
2. stahování (rozmnožování) děl prostřednictvím P2P sítě pro osobní potřebu
(užití díla pro osobní potřebu) je možné, resp. může být kryto nějakou z
výjimek;
3. zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu je vždy možností danou
zákonem, nikoliv však nárokem uživatele vůči autorovi (vykonavateli práv);
4. jakmile však bude kopie díla dále rozmnožována nebo rozšiřována ve
hmotné podobě nebo zpřístupňována prostřednictvím internetu, jde o
neoprávněný zásah do práv výrobce a autora takového díla;
5. sdílení děl (sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím P2P sítě bez souhlasu
autora je však třeba považovat za protiprávní jednání; již samotné vystavení
nelegální kopie filmu prostřednictvím P2P sítě je neoprávněným zásahem do
majetkových práv výrobce a autora tohoto filmu, a tedy porušením autorského
zákona, a to bez ohledu na to, zda si nakonec takto zpřístupněnou kopii filmu
stáhne, či nikoliv;
6. ve vztahu k zhotovování rozmnoženin autorských děl pro osobní potřebu
prostřednictvím P2P sítí je třeba vzít v úvahu, že některé tyto systémy (např.
eDonkey, DirectConnect, BitTorrent, Kazaa apod.) 60 neumožňují zhotovení
rozmnoženiny, aniž by zároveň nedocházelo k sdělování tohoto nebo jiného
díla veřejnosti (tj. ke sdílení). 61 Některé P2P totiž automaticky sdílí vše, co bylo
již staženo, to znamená, že uživatel nejen stahuje, ale i poskytuje kopie dalším
uživatelům sítě;
7. Autorský zákon chrání i časti děl, a lze tedy dovozovat neoprávněnost i
takovéhoto počínání, které spočívá ve sdílení jen části díla.
Podle metodického návodu není jednání spočívající v
•
•
připojení se k P2P síti
sdílení tzv. volná díla (díla, jejichž poslední autor zemřel před více než 70
lety; díla, u nichž to dovoluje licenční smlouva)
59
Matejka, J.: Nelegální stahování z P2P sítí? Tak horké to zase není. ...... Autor konstatuje, že takový
názor nemá oporu v platné právní úpravě.
60
Tyto systémy pro sdílení dat buď mají v základním nastavení po instalaci povolení sdílení
staženého obsahu, nepovolují vypnutí sdílení dat nebo po jeho vypnutí omezí např. rychlost
stahování, přístup k datům (viz http://idoc.vsb.cz/cit/tuonet/pravidla/az_p2p/).
61
Např. u systému DC++ uživatel A stahuje dílo, které mu nabízí uživatel B, u torrentů uživatel A
stahuje to stejné dílo jako uživatel B, který právě toto dílo stahuje.
30
•
stahování pro osobní potřebu jakéhokoli díla (kromě děl uvedených v
§ 30 odst. 3 AutZ - tj. počítačové programy či elektronické databáze
v rozporu se zákonem
Jednání spočívající ve
•
•
•
•
sdílení (nabízení ke stažení) chráněných autorských děl (tj. děl, kterým
dosud nevypršela doba ochrany)
stahování počítačových programů či elektronických databází
stahování nástrojů k obcházení účinných technických prostředků
ochrany práv a jejich aplikace (např. cracků)
změně a odstraňování elektronické informace o správě práv k dílu 62
je však třeba považovat za jednání v rozporu se zákonem
6. 2. Z judikatury
Usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 234/2009 ze dne 25. 3. 2009
III. Ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) AutZ, nelze dovodit, že se
omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho
legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení
autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu nestanoví toto
ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno rozmnoženinu
díla pro osobní potřebu pořizovat.
Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu díla, přičemž
není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová rozmnoženina, ze které si
zhotovitel pořídí vlastní rozmnoženinu pro osobní potřebu, byla pořízena i na
základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem, jelikož tato
skutečnost nemůže sama o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak, změnit
právní povahu aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu, jež je
autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na vznik
autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí porušení
autorského práva.
Ustanovení § 30 AutZ totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného
uživatele“ jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36 nebo § 66
(srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, s. 347, 348), přičemž z tohoto hlediska tedy nelze při jednoznačné a
pochybnosti nevzbuzující
dikci zákona vztahující se k volnému užití díla
argumentovat blíže nezdůvodněným „účelem“ či „duchem“ autorského zákona
nebo podle názoru soudu „absurdním příkladem“, jelikož výklad zákona je totiž
třeba podávat standardními metodami výkladu právních norem (zejména na
základě jazykového,
logického,
systematického,
historického,
ale i
teologického výkladu).
62
Tato jednání jsou nelegální pouze v případě, že jsou v rozporu s příslušnou licenční smlouvou.
31
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i v naznačených směrech
platí povinnost výkonu tohoto omezení autorského práva v souladu s výše
zmíněným tříkrokovým testem.
Autorsko právní důsledky pořízení rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu např. z protiprávně pořízeného zdroje je tedy třeba posuzovat vždy
podle konkrétních okolností případu.
Ani zde tedy nelze vycházet
z
paušálního výkladu o dovolenosti či zakázanosti pořízení rozmnoženiny díla
pro osobní potřebu z nelegálního zdroje. Svůj význam zde tedy má
především skutečnost, zda pořízení takové rozmnoženiny je v „rozporu s
běžným způsobem užití díla a jsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy
autora“ ve smyslu § 29 odst. 1 AutZ.
7. Odpovědnost poskytovatelů služby informační společnosti (providerů)
podle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti 63
Lze rozlišovat tyto subjekty mající různý podíl na zpřístupnění nebo rozmnožení
(stažení) díla: koncový uživatel, poskytovatel připojení, poskytovatel volného
prostoru, poskytovatel obsahu, poskytovatel odkazu. Odpovědnost těchto subjektů je
však různá. 64
Podle § 2 písm. a) zákona č. 480/2004 Sb. se službou informační společnosti rozumí
jakákoliv služba poskytovaná elektronickými prostředky na individuální žádost
uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu,
služba je poskytnuta elektronickými prostředky, pokud je odeslána prostřednictvím
sítě elektronických komunikací a vyzvednuta uživatelem z elektronického zařízení
pro ukládání dat.
Podle § 2 písm. d) zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatelem služby se rozumí každá
fyzická nebo právnická osoba, která poskytuje některou ze služeb informační
společnosti.
Úprava odpovědnosti poskytovatelů (providerů) je obsažena v ustanoveních
§ 3 až § 6 zákona č. 480/2004 Sb. Zákon upravuje tři základní omezení ve vztahu
k obecné odpovědnosti poskytovatelů těchto služeb, a to:
7. 1. Odpovědnost poskytovatele služby za obsah přenášených informací
(§ 3 zákona č. 480/2004 Sb.) (poskytovatel připojení Access-Provider) 65
Ustanovení § 3 zákona č. 480/2004 Sb. stanoví případy, kdy jsou poskytovatelé
služeb za to, že umožní uživatelům připojit se k síti, ať již prostřednictvím dial-up
63
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES, ze dne 8. června 2000, o některých právních
aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu (směrnice
o elektronickém obchodu).
64
Před účinností zákona č. 480/2004 Sb., o službách informační společnosti bylo možné
poskytovatele služeb žalovat na základě principu solidární odpovědnosti, tzn., že za škodu odpovídá
nejen primární škůdce (osoba, která umístila protiprávní obsah), ale také sekundární škůdce
(poskytovatel), a to podle § 439 ObčZ.
65
Poskytovatelé připojení k internetu, poskytovatelé veřejných emailových adres, poskytovatelé SMS
bran, poskytovatelé komunikačních programů na bázi ICQ, Skype.
32
nebo některou z forem pevného připojení, odpovědni za obsah jimi přenášených
informací. Zákon vychází z toho, že poskytovatelé pouze přenášejí informace, a není
proto možné požadovat, aby sledovali obsah a navíc za něj ještě nesli odpovědnost.
Proto zákon omezuje odpovědnost poskytovatele služby, jež spočívá v přenosu
informací poskytnutých uživatelem prostřednictvím sítí elektronických komunikací
nebo ve zprostředkování přístupu k sítím elektronických komunikací za účelem
přenosu informací, za obsah všech přenášených informací.
Podle tohoto ustanovení odpovídá poskytovatel takové služby (typicky přenos
informací poskytnutých uživatelem) za obsah přenášených informací pouze
pokud:
• přenos sám iniciuje (např. přenáší svá vlastní data),
• zvolí uživatele přenášené informace nebo
• zvolí nebo změní obsah přenášené informace.
Přenos informací a zprostředkování přístupu podle § 3 odst. 1 zákona č. 480/2004
Sb. zahrnuje také automatické krátkodobě dočasné ukládání přenášených informací.
Poskytovatel - Access-Provider nemá povinnost aktivně zjišťovat obsah přenášené
informace (§ 6), ani za protiprávnost obsahu neodpovídá. Platí to i v případě, že se
dozví o protiprávnosti takového obsahu (srov. § 5 odst. 1 a contrario). 66
7. 2. Odpovědnost poskytovatele služby za obsah automaticky dočasně
meziukládaných informací - tzv. caching (§ 4 zákona č. 480/2004 Sb.) 67
Z tohoto ustanovení je patrno, že poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu
informací poskytnutých uživatelem, obecně neodpovídá za obsah automaticky
dočasně meziukládaných informací (tzv. caching). Odpovídat bude pouze
v takovém případě, že
• změní obsah informace,
• nevyhoví podmínkám přístupu k informaci,
• nedodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou obecně uznávána a
používána v příslušném odvětí,
• překročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v
příslušném odvětví s cílem získat údaje o užívání informace, nebo
• ihned nepřijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace
nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na
výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn
přístup nebo soud nařídil stažení či znemožnění přístupu k této
informaci. 68
Zákon výslovně zakotvuje povinnost providera reagovat nejen na vlastní zjištění či
oznámení o odstranění informace nebo zamezení přístupu k ní, ale také reagovat na
soudní rozhodnutí. Provider má povinnost konat, nesplní-li ji, vystavuje se nebezpečí
66
Říha, J.: Odpovědnost providerů se zaměřením na odpovědnost Host-providera a Acces-providera.
In: Český právní řad a ochrana kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae,
Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v Praze, s. 121.
67
Poskytovatelé internetových vyhledavačů.
68
Pokud by tedy poskytovatel umožňoval přístup k informaci, která již byla nějakým způsobem
odstraněna ze svého původního umístění, přenesla by se na něj odpovědnost za obsah této
informace.
33
postižení pro omisivní delikt (ať již civilněprávní - odpovědnost za způsobenou škodu,
či dokonce trestněprávní). 69
7. 3. Odpovědnost poskytovatele služby za ukládání obsahu informací
poskytovaných uživatelem (§ 5 zákona č. 480/2004 Sb.) poskytovatel
volného prostoru - Host-Provider 70
Ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 480/2004 Sb. řeší problematiku odpovědnosti
poskytovatelů služeb, které spočívá v ukládání informací poskytnutých uživatelem. I
zde se vychází z principu neodpovědnosti těchto poskytovatelů, a to s tím, že
se taxativně stanoví případy, kdy takovýto poskytovatel odpovídá.
Poskytovatel tedy bude odpovídat za obsah informací uložených na žádost
uživatele jen
• mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze
případu vědět, že obsah ukládaných informací nebo jednání uživatele
jsou protiprávní, nebo
• dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu ukládaných
informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil
veškeré
kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo
znepřístupnění takovýchto informací.
Poskytovatel takovéto služby odpovídá vždy za obsah uložených informací v
případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost uživatele.
Podle ustanovení § 6 zákona č. 480/2004 Sb. poskytovatelé služeb uvedení v § 3
až 5 zákona č. 480/2004 Sb. nejsou povinni dohlížet na obsah jimi přenášených
nebo ukládaných informací, ani aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti
poukazující na protiprávní obsah informace. Podle důvodové zprávy k návrhu
tohoto zákona k tomuto uvádí, že není rozumné požadovat od poskytovatelů, aby při
vysokém počtu uživatelů a vysokém objemu uložených dat zjišťovali a posuzovali
legálnost či nelegálnost veškerého obsahu uložených informací. Je věcí a
odpovědností samotných uživatelů, jaký obsah ukládají na poskytnutém serverovém
prostoru. Poskytovatelé proto nemají povinnost aktivně monitorovat materiály, které
jsou na jejich serverech uloženy. Pokud se však poskytovatel dozví o protiprávní
povaze obsahu, a neučiní veškeré možné kroky vedoucí k odstranění či
znepřístupnění takovéhoto obsahu, které po něm lze požadovat, stává se
odpovědným za obsah uložených informací. Samotné ustanovení § 6 zákona č.
480/2004 Sb. je koncipováno tak, aby nepředstavovalo nepřímou novelu platných
právních předpisů. Tyto paragrafy transponují články 14 a 15 směrnice 2000/31/ES o
elektronickém obchodu.
69
Říha, J.: Odpovědnost providerů se zaměřením na odpovědnost Host-providera a Acces-providera.
In: Český právní řad a ochrana kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae,
Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v Praze, s. 123.
70
Poskytovatelé volného prostoru (hostingových služeb), poskytovatelé webhousingových služeb,
datových skladů, úschoven, veřejných datových galerií (foto, video, hudba).
34
7. 4. Vyloučení odpovědnosti za přímé porušení autorského práva (u této
odpovědnosti se přímo odpovědný subjekt dopustil porušení autorského
práva)
Poskytovatel připojení ani poskytovatel volného prostoru neporušuje normy
autorského práva, neboť podle § 18 odst. 3 AutZ sdělováním díla není pouhé
provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování;
poskytovatel volného prostoru takové dílo nesděluje veřejnosti ve smyslu § 18
AutZ 71 ; jejich činností nedochází k neoprávněnému užití díla ve smyslu § 12
AutZ.
7. 5. K otázce nepřímé odpovědnosti za porušení autorského práva (u této
odpovědnosti nedochází k porušení autorského práva přímo odpovědnou
osobou, ale tato osoba je, resp. může být spoluodpovědná za primární
porušení autorského práva ze strany přímo odpovědného porušitele). Tento
typ odpovědnosti se může týkat především poskytovatelů připojení,
poskytovatelů volného prostoru a poskytovatelů odkazu)
Zákon č. 480/2004 Sb. vymezuje pozitivně případy, kdy poskytovatel služby
odpovídá za obsah informací.
V případě, že poskytovatel připojení (Aceess-Provider) do přenášené informace
nezasahuje, informaci přijme a nepozměněnou ji pošle jinému uživateli,
neodpovídá za její obsah. Poskytovatel připojení nemá povinnost aktivně
zjišťovat obsah přenášené informace. Poskytovatel připojení je z hlediska
trestního práva a z hlediska civilního nároku na náhradu škody neodpovědný
za cizí obsah, který on pouze přenáší.
Poskytovatel připojení odpovídá za obsah přenášených informací pouze
pokud takovýto přenos sám iniciuje (např. přenáší svá vlastní data), zvolí
uživatele přenášené informace, případně pokud zvolí nebo změní obsah
přenášené informace.
Poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých
uživatelem, obecně neodpovídá za obsah
automaticky
dočasně
meziukládaných informací (tzv. caching).
Povinnost konat - odstranit uloženou informaci nebo znemožnit přístup k ní má v případě, že zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě
odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup, nebo soud nařídil stažení
informace či znemožnění přístupu k této informaci. Nesplní-li tuto povinnost,
71
Aby poskytovatel připojení odpovídal požadavku „pouhého zajišťování sdělování díla veřejnosti“,
neměl by nijak třídit ani upravovat obsah materiálů, ke kterým zabezpečuje přístup a ani nesmí
iniciovat přenos těchto materiálů (viz dále Čermák, J. Internet a autorské právo. 2. aktualizované a
rozšířené vydání. Praha: Linde, 2003, s. 184, 207).
35
vystavuje se nebezpečí postižení pro omisivní delikt (ať již civilněprávní odpovědnost za způsobenou škodu, či dokonce trestněprávní).
Poskytovatel volného prostoru (Host-Provider) zásadně neodpovídá za obsah
informací u něj uložených uživatelem.
Poskytovatel volného prostoru bude odpovídat za obsah informací uložených
na žádost uživatele jen
• mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu
vědět, že obsah
ukládaných informací nebo jednání
uživatele jsou
protiprávní, nebo
• dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu
ukládaných
informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil
veškeré
kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo
znepřístupnění takovýchto informací.
• Poskytovatel takovéto služby odpovídá vždy za obsah uložených informací
v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost
uživatele.
Zvláštní povinnost poskytovatele volného prostoru konat - odstranit nebo
znepřístupnit informaci - je dána v případě, že se dozví, že obsah uložené
informace je protiprávní, nebo k jejímu uložení došlo protiprávním jednáním
uživatele; není však povinen sám závadné informace vyhledávat.
7. 6. K otázce případné trestní odpovědnosti
Host-Provider ani Access-Provider zpravidla nebude odpovědný jako pachatel
trestné činnosti. Pachatelem obvykle bude pouze osoba poskytující vlastní
obsah (Content-Provider). Není vyloučena jejich odpovědnost za účastenství
na trestné činnosti hlavního pachatele. V úvahu přichází účastenství ve formě
pomoci spočívající v umožnění spáchání činu zajištěním prostoru na internetu
či umožněním přístupu k němu. 72
7. 7. Odpovědnost poskytovatele odkazu na cizí obsah (hyperlink supplier)
Poskytovatel obsahu je osoba, která na své stránce poskytuje odkazy (links,
hyperlinks) na jiné dokumenty (jiné osoby odlišné od poskytovatele odkazu)
přístupné prostřednictvím sítě Internet.
72
Říha, J.: Odpovědnost providerů se zaměřením na odpovědnost Host-providera a Acces-providera.
In: Český právní řad a ochrana kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae,
Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v Praze, s. 125.
36
Zastáván je názor, že pouhé poskytnutí odkazu na cizí stránku (obsah), který je
třeba aktivovat uživatelem, není v rozporu s autorským právem, není samo o
sobě užitím díla. 73
7. 8. K odpovědnosti osoby za protiprávní obsah odkazu (např. osoba na
vlastních stránkách umístila odkazy na neoprávněné šíření hudebních
souborů, video souborů, počítačových souborů, jiných souborů umístěných
na jiných počítačích)
Případnou trestní odpovědnost osoby, která umístila odkaz, jenž má
protiprávní obsah, na svých stránkách je třeba posuzovat podle obecných
zásad a zkoumat, zda jednáním osoby byly naplněny znaky některé ze
skutkových podstat trestných činů, popř. některá z forem trestného činu ve
smyslu § 89 odst. 1 tr. zák. Přímou trestní odpovědnost osoby by bylo možno
dovodit s ohledem na formulaci § 152 tr. zák., resp. § 14 AutZ. 74
Vyjádření, že se autor zříká odpovědnosti za protiprávní obsah cizích stránek
(tzv. disclaimer), je třeba považovat za irelevantní, pokud není podpořeno
skutečným obsahem vlastní stránky. 75
7. 9. K případné odpovědnosti provozovatelů (poskytovatelů) P2P sítě
•
Provoz výměnného systému lze považovat za službu informační
společnosti, neboť P2P síť je elektronickým prostředkem, který odpovídá
demonstrativnímu výčtu v ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 480/2004 Sb.,
jehož prostřednictvím je tato služba - provoz výměnného systému poskytnuta.
Případnou odpovědnost provozovatelů (poskytovatelů) P2P sítě je třeba
posuzovat na základě zákona č. 480/2004 Sb., který řeší odpovědnost poskytovatelů
služeb – providerů, a dále podle občanského zákoníku (odpovědnost za škodu);
vždy však za splnění dvou předpokladů, a to že:
•
jde o poskytování služeb informační společnosti ve smyslu § 2 písm. a)
zákona č. 480/2004 Sb.,
73
Čermák, J. Internet a autorské právo. 2 aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Linde, 2003, s.
184, 211.
74
Říha, J.: Odpovědnost providerů se zaměřením na odpovědnost Host-providera a Acces-providera.
In: Český právní řad a ochrana kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae,
Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v Praze, s. 127. V této souvislosti autor poukazuje na rozhodnutí
LG München I, ze dne 25. 2. 2000, sp. zn. 4 HKO 6543/00, podle něhož nabídka ke stažení software
chráněného ochrannou známkou, je nepřípustná, byť by byl soubor stahován prostřednictvím
hyperlinku odkazujícího na webové stránky třetího subjektu.
75
Viz pozn. č. 42.
37
•
bude zjištěno, kdo je poskytovatelem těchto služeb podle § 2 písm. d)
zákona č. 480/2004 Sb. 76
8. Přestupky podle autorského zákona
§ 105a AutZ
(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že
a) neoprávněně užije autorské dílo, umělecký výkon, zvukový či zvukově obrazový
záznam, rozhlasové nebo televizní vysílání nebo databázi,
b) neoprávněně zasahuje do práva autorského způsobem uvedeným v § 43 odst. 1
nebo 2 anebo v § 44 odst. 1, nebo
c) jako obchodník, který se účastní prodeje originálu díla uměleckého, nesplní
oznamovací povinnost podle § 24 odst. 6.
(2) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 150 000 Kč,
za přestupek podle odstavce 1 písm. b) pokutu do 100 000 Kč a za přestupek podle
odstavce 1 písm. c) pokutu do 50 000 Kč.
§ 43
(1) Do práva autorského neoprávněně zasahuje ten, kdo obchází účinné
technické prostředky ochrany práv podle tohoto zákona.
(2) Do práva autorského neoprávněně zasahuje také ten, kdo vyrábí, dováží,
přijímá, rozšiřuje, prodává, pronajímá, propaguje prodej nebo pronájem nebo drží k
obchodnímu účelu zařízení, výrobky nebo součástky nebo poskytuje služby, které
a) jsou za účelem obcházení účinných technických prostředků nabízeny,
propagovány nebo uváděny na trh,
b) mají vedle obcházení účinných technických prostředků jen omezený obchodně
významný účel nebo jiné užití, nebo
c) jsou určeny, vyráběny, upravovány nebo prováděny především s cílem umožnit
nebo usnadnit obcházení účinných technických prostředků.
§ 44
76
Identifikace provozovatele P2P sítě bude problematické především v čistých P2P sítích, tedy
v sítích bez centrálního uzlu. Jiná situace bude v sítích zprostředkovaných (centralizovaných), kde
bude možné zvažovat odpovědnost provozovatelů serveru či hubů. Nicméně v této souvislosti je třeba
vzít v úvahu i ustanovení § 18 odst. 3 AutZ, podle kterého není sdělování díla veřejnosti provozování
zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího toto sdělování (Matějka, M.: Počítačová kriminalita. 1 vydání
Praha: Computer Press, 2002, str. 37).
38
(1) Do práva autorského zasahuje též ten, kdo bez svolení autora způsobuje,
umožňuje, usnadňuje nebo zastírá porušování práva autorského tím, že
a) odstraňuje nebo mění jakoukoli elektronickou informaci o správě práv k dílu, nebo
b) rozšiřuje, dováží nebo přijímá za účelem rozšiřování, vysílá nebo sděluje
veřejnosti, a to i způsobem podle § 18 odst. 2, dílo, ze kterého byla informace o
správě práv nedovoleně odstraněna nebo změněna.
§ 24
Právo na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého
(6) Autor a kolektivní správce mají právo na jakoukoli informaci od
obchodníka, která je nezbytná pro zajištění platby odměny podle odstavce 1, a to po
dobu tří let od uskutečnění prodeje. Obchodník, který se podle odstavce 1 účastní
prodeje originálu díla uměleckého, je povinen oznámit takový prodej příslušnému
kolektivnímu správci nejpozději do konce měsíce ledna kalendářního roku
následujícího po roce, v němž se prodej uskutečnil. Oznámení podle předcházející
věty musí obsahovat specifikaci prodaných originálů uměleckých děl a informaci o
skutečné prodejní ceně. Odměna je splatná na základě vyúčtování kolektivního
správce ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dnů, nedohodnou-li se kolektivní
správce a obchodník jinak.
8. 1. K právní úpravě
Důvodová zpráva k návrhu novely AutZ (zákon č. 216/2006 Sb.) PSP 2005, tisk
1111/0 uvádí, že v ustanovení § 105a jsou nově upraveny přestupky na úseku
autorského práva (zároveň se zrušuje ustanovení § 32 odst. 1 písm. a) zákona o
přestupcích). V tomto ustanovení jsou konkretizována jednání natolik porušující
autorská práva, že je třeba je sankcionovat i jinak než pouze soukromoprávními
prostředky.
Ustanovení § 43 až § 45 AutZ upravují tři zvláštní skutkové podstaty
soukromoprávního deliktu. Ustanovení § 44 AutZ poskytuje ochranu elektronické
informaci o identifikaci práv a podle § 45 AutZ se chrání název díla, pokud vykazuje
náležitosti originality. Za nedovolené se bude považovat i užití názvu pro jiné dílo,
které nenese tyto znaky, jestliže by to mohlo vyvolat nebezpečí záměny obou děl. V
každém jednotlivém případě bude třeba zkoumat, zda nejde o nekalosoutěžní
jednání (viz důvodová zpráva k zákonu č. 121/2000 Sb.).
8. 2. Z judikatury
•
Ke spáchání přestupku na úseku kultury podle § 32 odst. 1 písm. b)
zákona č. 200/1990 Sb. (nyní § 105a AutZ) na rozdíl od trestného činu
39
porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. postačí zavinění z
nedbalosti.
Srov. i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 02. 1993, sp. zn. 5 Tz
130/92 (Rt 50/1993), jehož právní věta stanoví, že „dovoz a prodej audiokazet, na
nichž byl přehrán z kompaktních desek (CD) mezinárodní repertoár bez
souhlasu nositelů autorských a příbuzných práv, je trestným činem porušování
autorského práva podle § 152 tr. zák., jednal-li pachatel úmyslně. Při
nedostatku úmyslu může jít o přestupek podle § 32 odst. 1 písm. b) zák. ČNR
č. 200/1990 Sb., o přestupcích (ve znění zákonů jej měnících a doplňujících,
úplné znění č. 124/1993 Sb.)“.
•
•
Pokud jde o zavinění, ustanovení § 152 tr. zák. je normou s blanketní
dispozicí, která odkazuje na předpisy o právu autorském. Autorská
práva a práva příbuzná právu autorskému tak tvoří součást této
dispozice. To pak znamená i to, že se pachatel nemůže omlouvat
neznalostí těchto práv, neboť tu nejde o omyl skutkový, ale o omyl
právní, týkající se trestního zákona. Z hlediska posuzování úmyslu
(subjektivní stránky) pachatele tohoto trestného činu proto platí, že
neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy
trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.). 77
V tomto smyslu se uplatní zásada, že zákony zavazují každého, i když je
nezná. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí - okolnost, že
dílo je předmětem autorského práva nebo práva příbuzného právu
autorskému. Není však nutné, aby pachatel znal přesný nebo úplný
rozsah těchto práv tak, jak je zákon vymezuje. Pachatel si však alespoň v
hrubých rysech musí být vědom toho, že nakládá s dílem chráněným
autorským právem.
8. 3. Ke vztahu přestupku a trestného činu
•
Subsidiarita odpovědnosti za přestupky vzhledem k odpovědnosti za trestný
čin (§ 2 odst. 1 zákona o přestupcích); přestupky a trestné činy se odlišují
především intenzitou újmy způsobené chráněnému společenskému zájmu.
•
V případě, že za stejný skutek připadá v úvahu jak odpovědnost za přestupek,
tak odpovědnost za trestný čin, je třeba zkoumat formulaci příslušných
skutkových podstat uvedenou v trestním zákoně a přestupkovém
zákoně.
•
V případě, že z pouhého rozdílu formálních znaků skutkové podstaty nelze
určit, zda je dané jednání trestným činem či přestupkem, je třeba rozhodnout,
zda je v daném případě určitý skutek postižitelný jako přestupek, či jako
77
Ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském.
Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že
neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto
nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).
40
trestný čin podle stupně nebezpečnosti daného jednání pro společnost.
Ustanovení § 12 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. [trestní zákoník
nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2010] stanoví zásadu zákonnosti a zásadu
subsidiarity trestní represe. Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku v této souvislosti uvádí, že ze zásady
subsidiarity trestní represe vyplývající princip „ultima ratio“ byl původně chápán
spíše jako princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestněprávní řešení je
krajním prostředkem ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní,
občanskoprávní, obchodněprávní apod.), avšak v současné době je v zásadě
všeobecně uznáváno, že má nepochybně význam i pro interpretaci
trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze
závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde
postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova
smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu
principu právního státu také nepřípustné. 78 S tím je v souladu i judikatura
Ústavního soudu České republiky, který v uvedených nálezech opakovaně zdůraznil,
že trestní právo má z podstaty principu „ultima ratio“ místo pouze tam, kde jiné
prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané,
neúčinné nebo nevhodné (nález ze dne 3. března 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04).
Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele
byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl
pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání
trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam,
kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu
obecných soudů.
Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako
prostředku „ultima ratio“ vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě
uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve
tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů
naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě
uplatňovat trestní odpovědnost. V liberálním demokratickém právním státě je třeba
státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně
zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost
trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby,
je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně
politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Toto řešení,
které v obecné poloze řeší vztah hierarchie odpovědností (civilní, disciplinární,
správní a trestní), včetně vztahu k přestupkům a jiným správním deliktům (tzv.
správnímu trestání), navíc vede k zakotvení zásady subsidiarity trestní represe
do textu trestního zákoníku, což nepochybně posiluje její praktické využití při aplikaci
konkrétních trestněprávních norem.
78
Roxin, C., Arzt, G., Tiedemann, C. Einführung in das Strafrecht und Strafprozessrecht. 4. Auflage.
Heidelberg: C. F. Miller, 2003, s. 3; dále srov. Jescheck, H.–H., Weigend, T. Lehrbuch des Strafrechts.
Algemeiner Teil. 5. Auflage. Berlin: Duncker & Humblot, 1996, s. 26 až 27.
41
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak to
vyplývá z § 39 odst. 2 trestního zákoníku.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
„ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky
trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Zároveň neznamená návrat k materiálnímu pojetí trestného
činu, neboť není součástí definice trestného činu uvedené v § 13 tr. zákoníku, když
zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ se
uplatňuje mimo definici trestného činu.
Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které
by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní
delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují, a zejména je
třeba ho použít k výkladu těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní
hranici (např. znaků „hrubé neslušnosti“ a „výtržnosti“ u trestného činu výtržnictví
podle § 358 trestního zákoníku a jejich odlišení od jednání vymezených zejména jako
přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 a § 48 přestupkového zákona). Tímto
přístupem se zároveň zabraňuje tomu, aby tzv. bagatelní činy byly považovány za
trestné činy, což je reakcí na opakovaně vyslovovanou obavu, že by formální pojetí
mohlo vést k přetížení orgánů činných v trestním řízení bagatelními věcmi, které jsou
dnes odloženy ještě před zahájením trestního řízení, což by se přirozeně dříve či
později nepříznivě projevilo i v nákladech státu. Procesní řešení obsažené v
novelizaci ustanovení § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. nebylo totiž
shledáno dostatečným.
•
K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1
tr. zák. se vyžaduje, aby došlo k neoprávněným zásahům do práv chráněných
tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je
současně dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst.
2, 4 tr. zák.); resp. nově, že jde o čin společensky škodlivý (§ 12 odst. 2
trestního zákoníku).
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, jak
to vyplývá z § 39 odst. 2 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení, povaha
a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného
zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky,
okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění
a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. (Viz § 3 odst. 4 tr. zák., nahrazeno:
„stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost“ ).
Formální pojetí trestného činu obsažené v trestním zákoníku přitom neznamená,
že by společenská škodlivost trestného činu (která nahradila pojem společenské
nebezpečnosti, který nebyl ani definován a jako kritéria používal čistě formální typové
okolnosti – srov. § 3 odst. 4 platného trestního zákona), neměla po jeho přijetí již
žádný význam, když opak je pravdou, neboť tato materiální kritéria se v typové
podobě uplatňují v legislativním procesu, a to při stanovení, jaká typová jednání –
skutkové podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými
činy a s jakou trestní sazbou, jakož i v rámci výkladu trestního zákoníku při
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
„ultima ratio“ (§ 12 odst. 2), a dále samozřejmě i při ukládání trestů za formálně
vymezené trestné činy (přečiny a zločiny), kde se kritéria povahy a závažnosti činu
42
vymezená v § 39 odst. 2 trestního zákoníku uplatní jako základní kritéria pro
stanovení druhu trestu a jeho výměry.
•
U přestupku zvlášť definovaný materiální znak v jakékoliv podobě chybí
(i když přestupkový zákon umožňuje k závažnosti také přihlédnout, avšak v
rámci úvah o uložení sankce - viz § 12 odst. 1 přestupkového zákona).
•
Právní úprava přestupků je důsledně koncipována na principu zavinění,
přičemž k naplnění skutkových podstat přestupků zásadně stačí zavinění z
nedbalosti, pokud zákon nestanoví jednoznačně, že u určitých jednání jde
o přestupek jen při úmyslném zavinění; k trestnému činu je třeba zavinění
úmyslného, (nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti; k
přestupku postačí zavinění z nedbalosti).
•
Přestupkem se rozumí zaviněné jednání, jež porušuje nebo ohrožuje
zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v přestupkovém
nebo v jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin. Jedná se zde o obecné
pojmové vymezení, či tzv. generální klauzuli přestupku, jež dále předpokládá
bližší vymezení u jednotlivých skutkových podstat.
Aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 152 tr. zák., musí
pachatel jednat úmyslně; při nedostatku úmyslu může jít o přestupek podle § 105a
AutZ. 79
Z porovnání skutkové podstaty trestného činu a přestupku plyne, že kriteriem pro
určení, zda jde o přestupek nebo trestný čin, není ani rozsah způsobené škody, ani
časové vymezení délky trvání neoprávněnosti zásahu, ani zvláštní způsob
neoprávněnosti zásahu do výkonu autorského práva, ale pouze obecné rozlišení,
spočívající v porovnání stupně společenské nebezpečnosti obou jednání, nyní
společenské škodlivosti, a to při stanovení, jaká typová jednání – skutkové
podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými činy a s
jakou trestní sazbou, jakož i v rámci výkladu trestního zákoníku při uplatnění
zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“
(§ 12 odst. 2).
9. Podstatné skutečnosti důležité při zvažování trestní odpovědnosti
pachatele za trestný čin podle § 152 tr. zák.
9. 1. Obecná charakteristika
•
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo
79
Nedbalostní porušení autorského práva může být vždy nanejvýš přestupkem; nelze však
dovozovat, že nedbalostní porušení autorského práva bude v každém případě přestupkem a úmyslné
porušení autorského práva bude vždy trestným činem, neboť by takový závěr zcela ignoroval
materiální znak - nebezpečnost daného jednání pro společnost.
43
neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu,
uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu,
rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi.
•
Jde o trestněprávní normu s blanketní dispozicí - odkazující na právní
předpisy upravující právo autorské, práva související s právem autorským a
práva k databázi. Jde o normu, jejíž dispozice odkazuje na tato práva.
•
Ustanovení § 2 odst. 1 AutZ vymezuje předmět práva autorského, jímž je
dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným
výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně
vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez
ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam, a zároveň uvádí příkladný výčet
některých typických děl (viz dále § 2 AutZ).
•
Pro pojem díla jako předmětu práva autorského nezáleží ani na rozsahu, ani
na účelu, ani na stupni hodnoty (kvalitě díla). Pojem kvality díla však do určité
míry souvisí s podmínkou tvůrčí činnosti. Jinými slovy obsah nebo účel není
rozhodující, pokud má výtvor byť minimální tvůrčí charakter. O díle v tomto
smyslu není možno mluvit, jestliže tento tvůrčí prvek chybí.
•
Za dobu, kdy byl čin spáchán ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák., se zásadně
považuje okamžik dokonání trestného činu, kterým se u trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. rozumí okamžik, kdy došlo k
následku, tedy k porušení zájmu na ochraně vědecké, literární a jiné
umělecké tvůrčí činnosti a jejich výsledků v podobě autorských děl,
uměleckých výkonů, zvukových a zvukově obrazových záznamů,
rozhlasového a televizního vysílání a po účinnosti autorského zákona
č. 121/2000 Sb., výslovně i databáze.
•
Trestnost činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně
podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž
trestní zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které
jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové
působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze trestnost skutku
posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např.
z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době
rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž
odkazuje trestní zákon).
9. 2. K hodnocení materiální stránky trestného činu podle § 152 tr. zák.;
resp. ke společenské škodlivosti trestného činu
•
Pro případnou trestnost jednání pachatele je podstatnou právě skutečnost,
zda pachatel nakládal s předměty chráněných práv takovým způsobem,
který přísluší jen nositelům těchto práv, resp. zda k neoprávněnému
nakládání s chráněnými právy došlo, v jakém rozsahu a jakým způsobem
44
k tomu došlo; přesná kvantifikace není vyžadována, 80 postačí zjištění těch
skutkových okolností, z nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných
autorských a s nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém minimálním
rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle
§ 3 odst. 2, 4 tr. zák..
•
Při hodnocení materiální stránky trestného činu, tj. při posuzování, jestli čin
spáchaný obviněným dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro
společnost, se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení
§ 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem dospělého pachatele je pak jen skutek,
který - při naplnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty - s ohledem
na uvedená kritéria dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti
pro společnost. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil i materiální znak
trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně
nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je třeba vycházet ze
skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty
zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech
bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
•
Ke spáchání uvedeného trestného činu se podle § 152 odst. 1 tr. zák.
nevyžaduje, aby pachatel neoprávněně zasahoval do zákonem
chráněných práv opakovaně, resp. ve více případech; proto k naplnění
této skutkové podstaty trestného činu a i jeho materiálního znaku v podobě
potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.) v
zásadě postačuje i jednorázový neoprávněný zásah do chráněných
autorských a dalších souvisejících práv, jestliže jde o zásah, u něhož je
odůvodněn trestní postih povahou, závažností a rozsahem takového
zásahu.
•
Společenská nebezpečnost trestného činu je určována povahou a
závažností trestného činu. Podle ustanovení § 39 odst. 2 trestního
zákoníku, povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán,
osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo
cílem. (Jde o obsah původního § 3 odst. 4 tr. zák., nahrazeno: „stupeň
společenské nebezpečnosti pro společnost.“ )
Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného
činu, jak to vyplývá z ustanovení § 39 odst. 2 trestního zákoníku.
•
9. 3. K objektivní stránce trestného činu podle § 152 tr. zák.
•
K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 152
odst. 1 tr. zák., dále musí být dán znak spočívající v takovém nakládání s
předmětem ochrany, které lze považovat za neoprávněné.
80
Např. zjištěním přesného počtu neoprávněně vyrobených rozmnoženin počítačových programů,
filmových děl a hudebních alb.
45
•
Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze považovat zejména
takové jednání, kterým pachatel porušuje nemajetková (osobnostní) nebo
majetková práva autora, přičemž autorem ve smyslu § 5 odst. 1 AutZ
je fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle § 9 odst. 1 AutZ
vzniká autorské právo k autorskému dílu okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v
jakékoli objektivně vnímatelné podobě.
•
Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu pak
může spočívat např. v tom, že si - jiná osoba odlišná od autora přisvojí
autorství k jeho dílu, - zveřejní dílo bez souhlasu autora, - použije dílo
způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, - provede bez
souhlasu autora v jeho díle změny, - neoprávněně zhotoví rozmnoženinu
či napodobeninu autorského díla, - neoprávněně rozšiřuje takovou
rozmnoženinu anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s
autorským zákonem (viz též ustanovení § 40 a § 43 až § 45 AutZ, kde jsou
uvedeny prostředky použitelné k ochraně před některými neoprávněnými
zásahy do autorského práva).
•
Podobné neoprávněné zásahy mohou směřovat i vůči právům souvisejícím s
autorským právem, tj. právům výkonných umělců, výrobců zvukových nebo
zvukově obrazových záznamů, vysílatelů atd. (viz ustanovení § 74, § 78, § 82
a § 86 AutZ, v nichž se odkazuje na úpravu autorských práv).
•
Ve skutkové větě výroku o vině musí být vyjádřena v plném rozsahu
neoprávněnost v jednání obviněného, resp. musí být zřejmé, která
konkrétní práva a kterých konkrétních jejich nositelů byla porušena.
S ohledem na znění autorského zákona totiž samotné skutečnosti uvedené ve
výroku bez náležité konkretizace nemusejí vést k právnímu závěru, že se
jednalo o postup v rozporu s tímto zákonem. Například samotné pořizování
kopií děl a jejich šíření nutně v rozporu s autorským zákonem být nemusí, v
některých případech autorský zákon umožňuje i určité nakládání s dílem i bez
svolení autora, v určitých případech připouští dokonce i zhotovení
rozmnoženiny (kopie) díla; za oprávněné je také nutno považovat i takové užití
díla, ke kterému dal autor svolení smlouvou podle § 14 odst. 1 AutZ apod.
•
K vyjádření protiprávnosti jednání obviněného je nezbytné uvést natolik
konkrétní skutečnosti k povaze narušení konkrétních nositelů práv
chráněných autorským zákonem, aby bylo možno učinit jasný a
nezpochybnitelný právní závěr o protiprávnosti jednání obviněného.
9. 4. K subjektivní stránce trestného činu podle § 152 tr. zák.
•
Ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy
o právu autorském. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání
pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského
46
zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele
proto nevyviňuje. 81
•
Naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje existenci
subjektivní stránky v některé z forem úmyslného zavinění. Podle § 4 tr.
zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto
zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl
přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
U trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi musí závěr o zavinění v úmyslné formě vyplývat
ze skutečností tvořících skutkový stav věci. Okolnosti subjektivního charakteru
(vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla
dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle
zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo
ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. 82
•
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování podle § 152
odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání
pachatele, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z
neodvratnosti následku v podobě neoprávněného zásahu do chráněných
autorských a souvisejících práv, s nímž pachatel musel počítat jako s
následkem, který může snadno nastat a také nastal.
•
Srozuměním se způsobením případného následku ve smyslu § 4 písm. b)
tr. zák. je nutno rozumět i lhostejnost ke vzniku tohoto následku, pokud
lhostejnost pachatele vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem
vývoje situace, tj. jak k možnosti, že porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem nezpůsobí, tak i k možnosti, že jej
způsobí. Uvedené kladné stanovisko však musí znamenat aktivní volní
vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku.
•
Úmysl pachatele se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo
jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v
individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon
výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o
rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si
je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými
statky. Zavinění
musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující
protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do
zákonem chráněných práv.
9. 5. K pojmu rozmnoženina díla; užívání díla,
potřebu
•
81
82
užití díla pro osobní
Z ustanovení § 13 odst. 2 AutZ nevyplývá, že by snad rozmnoženina díla
musela mít určitou kvalitu, a proto podle názoru Nejvyššího soudu je nutné
Srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.
Srov. č. 1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.
47
považovat každou rozmnoženinu díla, která byla zhotovena v rozporu s
autorským právem a lze ji současně smyslově vnímat, za nelegální
rozmnoženinu, a tedy i za zásah do chráněných práv ve smyslu § 152
odst. 1 tr. zák., třebaže taková rozmnoženina vykazuje určitou
technickou nedokonalost. Ostatně i pořízení a případné šíření nekvalitní
rozmnoženiny díla může v některých případech znamenat užívání díla
způsobem snižujícím jeho hodnotu, což zakazuje ustanovení § 11 odst. 3
věta druhá AutZ.
•
Jiná osoba odlišná od autora či osoby, které autor udělil smlouvou oprávnění
k výkonu svých práv může užít dílo bez udělení oprávnění podle § 12
odst. 1 AutZ, a to včetně jeho rozmnoženin pouze v případech
stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv. volné užití
díla, jímž se ve smyslu 30 odst. 1, 2 a § 30a odst. 1 AutZ rozumí užití díla
pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého
nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, anebo
zhotovení tiskové či obdobné rozmnoženiny díla pro vlastní vnitřní
potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby.
•
Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů podle § 76 AutZ a
práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle § 80 AutZ, ohledně
nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany práv autorů k jejich
autorským dílům (§ 78 a § 82 AutZ).
•
Nelze souhlasit s názorem, že omezení autorského práva pro pořizování
rozmnoženiny díla pro osobní potřebu se vztahuje pouze na pořízení
jedné rozmnoženiny, jelikož nemá tento právní názor oporu ve znění
autorského zákona. Nelze ho totiž dovozovat ani z legálního výrazu „zhotovit
rozmnoženinu“, neboť užití jednotného čísla v právním předpise je běžnou
legislativní technikou a jednalo by se o výklad „ad absurdum“, tedy o
výklad nedovolený. Legislativní právní jazyk totiž hovoří zásadně v
jednotném čísle, což je legislativně technickým pravidlem, z kterého nelze v
tomto směru v zásadě nic vyvozovat. Je tedy věcí výkladu, jaký je v
konkrétním případě přípustný počet rozmnoženin pro osobní potřebu,
přičemž v tomto směru je třeba poukázat na ustanovení § 29 odst. 1
AutZ a v něm upravený tzv. tříkrokový test („three step test“)
vyplývající z rozhodnutí Orgánu pro provádění dohody Světové obchodní
organizace v řízení mezi Evropskými společenstvími a USA sp. zn. WTO
WT/SD160/R(2000). O tomto testu lze hovořit jako o materiální podmínce
bezesmluvního užití
díla, a to vedle jednotlivých
zákonných
skutkových podstat, jež představují podmínku formální, přičemž aby
konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby
byly splněny obě tyto podmínky. 83
Ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) AutZ nelze dovozovat, že se
omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z
jeho legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v
•
83
Srovnej Telec, I,. Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
s. 343 až 347 a dále k tomu i s. 337 až 343.
48
•
•
•
•
rámci omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní
potřebu nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze
kterého je možno rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat.
Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu
díla, přičemž není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová
rozmnoženina, ze které si zhotovitel
pořídí vlastní rozmnoženinu
pro osobní potřebu, byla pořízena i na základě
jednání, které je
v rozporu s autorským zákonem, jelikož skutečnost nemůže sama
o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak, změnit právní povahu
aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu, jež je
autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na
vznik autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí
porušení autorského práva.
Ustanovení § 30 AutZ totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného
uživatele“ jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36
nebo § 66, 84
přičemž
z tohoto hlediska tedy nelze při jednoznačné a
pochybnosti nevzbuzující dikci zákona vztahující se k volnému užití díla
argumentovat blíže nezdůvodněným „účelem“ či „duchem“ autorského
zákona nebo podle názoru soudu „absurdním příkladem“, jelikož výklad
zákona je totiž třeba podávat standardními metodami výkladu právních
norem (zejména na základě jazykového, logického, systematického,
historického, ale i teologického výkladu).
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i v naznačených směrech platí
povinnost výkonu tohoto omezení autorského práva v souladu s výše
zmíněným tříkrokovým testem.
Autorsko právní důsledky pořízení rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu např. z protiprávně pořízeného zdroje je tedy třeba
posuzovat vždy podle konkrétních okolností případu. Ani zde tedy
nelze vycházet z paušálního výkladu o dovolenosti či zakázanosti
pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu z nelegálního
zdroje. Svůj význam zde tedy má především skutečnost, zda pořízení
takové rozmnoženiny je v „rozporu s běžným způsobem užití díla
a jsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora“ ve smyslu § 29
odst. 1 AutZ.
•
Pojem „osobní potřeba“ přitom autorský zákon výslovně nevymezuje.
Jak vyplývá z dosavadní odborné literatury a soudní praxe, osobní potřebou
je užití díla v soukromí uživatele, přičemž tento způsob užití díla zahrnuje
i okruh osob krátkodobě či dlouhodobě pobývajících v domácnosti
uživatele, přičemž takové pojetí současně vylučuje užití díla za účelem
přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu
uživatele.
•
V opačném případě, tedy pokud by uživatel užíval dílo nebo jeho
rozmnoženinu za účelem výdělečné činnosti nebo pořídil rozmnoženiny
díla nad rámec své osobní potřeby, porušil by právo jiného na ochranu
výsledků tvůrčí duševní činnosti. Pokud jde o počítačový program, z
84
Srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
s. 347, 348.
49
ustanovení § 30 odst. 3 AutZ vyplývá, že bez souhlasu autora nebo
jiného vykonavatele jeho práv nelze pořídit rozmnoženinu počítačového
programu ani pro osobní potřebu jeho uživatele, nejde-li o výjimky
podle § 66 AutZ.
9. 6. K pojmům značný prospěch a spáchání činu ve značném rozsahu
•
V ustanovení § 152 odst. 1 tr. zák. není jako zákonný znak uvedena výše
způsobené škody; jednotlivé okolnosti podmiňující použití určité přísnější
trestní sazby, např. sazby uvedené v § 152 odst. 2 tr. zák., jsou totiž
koncipovány tak, že představují typově stejně závažná jednání.
•
V usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19.
10. 1995, sp. zn. 2 To 622/1995, publ. pod č. 55/1996 - I. Sb. rozh. tr., je
otázka prospěchu řešena v souvislosti s trestným činem porušování
autorského práva
podle § 152 tr. zák., který měl být spáchán
neoprávněným pořizováním zvukových záznamů. Soudy při stanovení
prospěchu získaného pachatelem tohoto trestného činu vycházely z
rozdílu mezi prodejní cenou nosičů zvukových záznamů a náklady, jež
pachatel musel vynaložit na obstarání samotných nosičů, a rozhodly
tak, že prospěch ve smyslu § 152 odst. 2 písm. a) tr. zák. tvoří jen takto
zjištěný čistý příjem pachatele.
•
V rozhodnutí NS ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 Tz 131/98, se uvádí, že je
nutno především zjišťovat za jakou (minimální) cenu by uvedená díla, která
jsou předmětem ochrany, mohla být v inkriminovaném období získána
pro daný účel od oprávněných distributorů. Tato úhrnná částka, která ve
skutečnosti není zaplacena, by pak představovala (po odečtení nákladů na
uvedení děl do oběhu) 85 výši prospěchu pachatele.
•
Dále bylo ve výše uvedeném rozhodnutí konstatováno, že finanční ztráty,
které byly způsobeny nositelům autorského práva nebo práva jemu
příbuzného jednáním pachatele, nelze ztotožňovat s prospěchem
pachatele z tohoto trestného činu.
•
V platné právní úpravě nenajdeme obecnou definici pojmu „prospěch“,
který nemusí vždy představovat penězi ocenitelný přírůstek majetku
pachatele, ale může mít i nemateriální povahu.
V ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. však je termín „prospěch“ obsažen,
a to jako kvantifikovaná kategorie (značný prospěch, prospěch velkého
rozsahu), jejíž výše je určována stejnými peněžními částkami jako jednotlivé
druhy škod.
Soudní praxe
upozorňuje na nutnost odlišovat mezi tímto znakem
především kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů rozdílné povahy,
a dalším znakem - „škodou“.
•
•
85
Např. cenu nosičů, na něž pachatel pořizoval zvukové záznamy bez oprávnění a které pak prodával
apod.
50
•
•
•
•
•
•
86
Spočívá-li určitá činnost v nákupu a následném prodeji, je prospěchem z
takové činnosti rozdíl mezi tím, za co byl realizován prodej, a tím, za co byl
realizován nákup. Prospěch má povahu přírůstku, k němuž došlo ve sféře
majetku provozovatele činnosti. V tom spočívá ekonomická podstata
pojmu prospěch. Otázka, jakou konkrétní povahu tato činnost má a co je
jejím předmětem, nemá v uvažovaném ohledu žádný význam.
Pokud trestní zákon používá pojmu prospěch s nějakým kvantitativním
přívlastkem (značný prospěch, prospěch velkého rozsahu), má tím vždy
na mysli ekonomické vymezení tohoto pojmu. Přitom ustanovení § 89 odst.
11 tr. zák. je obecným ustanovením, z něhož vyplývá, jaký význam má v něm
definovaný pojem, jestliže je použit v ustanoveních zvláštní části trestního
zákona. V ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. nejde jen o určení peněžité
částky, která naplňuje zákonnou kvantifikaci pojmu prospěch, ale také o
to, že je v něm kvantifikovaný prospěch zakotven jako ekonomická
kategorie. Tím se potvrzuje, že ve všech ustanoveních zvláštní části trestního
zákona, v nichž je použit pojem „značný prospěch“ nebo obdobné pojmy, které
vyjadřují velikost prospěchu a které jsou odvozeny z ustanovení § 89 odst.
11 tr. zák., jde vždy o ekonomický význam tohoto pojmu.
Pojem „značný prospěch“ je součástí řady skutkových podstat,
vymezených ve zvláštní části trestního zákona, a to zpravidla jako okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby.
Zákon tímto způsobem postihuje určité jednání prováděné výdělečně v
tom smyslu, že směřuje k obohacení pachatele.
Jestliže posuzované jednání spočívá v nákupu a prodeji, je možné
spatřovat obohacení pachatele jen v rozdílu mezi tím za co prodal, a tím,
za co předtím nakoupil.
Trestní zákon ve společném ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. obsahuje definici
pojmu „značný prospěch“, přičemž jde o definici jedinou a
nediferencovanou v závislosti na jakýchkoli dalších okolnostech, zejména ne
na povaze trestného činu, na charakteru předmětu útoku apod., pak to
znamená, že záměrem zákonodárce bylo dát pojmu „značný prospěch“
jednotný význam pro všechny trestné činy, u nichž má kvalifikační
důsledky. 86
•
Pojem značný prospěch je definován ziskem z trestné činnosti.i
•
Pojem „značný prospěch“ nelze ztotožňovat se způsobenou škodou, tj.
s finanční ztrátou, která byla způsobena nositelům autorským práv, jež
není znakem ustanovení § 152 odst. 2 tr. zák.
•
Soudní praxe po delší dobu kontinuálně vykládá znak prospěchu v tom
smyslu, že jej tvoří skutečně „čistý“ příjem pachatelů trestných činů
různých povah; resp. judikatura předpokládá zohlednění nákladů pachatele.
Usnesení NS ČR ze dne 22. 02. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, č. 42/2005 Sb. rozh. tr.
51
•
Pojem „značný rozsah“ dle § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák., je třeba,
s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, vykládat zejména k rozsahu a
závažnosti neoprávněného nakládání s díly, které jsou předmětem ochrany
práva autorského.
•
O „značný rozsah“ půjde zpravidla tehdy, bude-li se jednat o opakovanou a
déle trvající trestnou činnost, kdy je nutno zvážit např. délku období, po
něž byla díla neoprávněně uváděna a s tím spojenou délku vysílacího
času, velikost oblasti, v níž k neoprávněnému uvádění děl došlo, počet
diváků atd. Při posuzování rozsahu porušení autorských práv měl být
zjištěn a vzat v úvahu i počet subjektů, jichž se toto porušení týká
(rozhodnutí NS ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 Tz 131/98). V tomto
rozhodnutí NS zdůraznil, že znak značného rozsahu je třeba vykládat s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu, aniž by stanovil byť i jen
přibližně časové vymezení, odkdy by se dal skutek považovat za
déletrvající trestnou činnost.
•
Usnesení NS ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1361/2008, uvádí, že o
spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi ve značném rozsahu ve smyslu § 152
odst. 2 písm. b) tr. zák. v případě neoprávněného vydání a distribuce
literárního díla (knihy) může svědčit větší počet dotčených nositelů
chráněných autorských a souvisejících práv, delší doba, po kterou tím
docházelo k zásahu do jejich práv, očekávaná vyšší poptávka, celkový
počet jeho neoprávněně vydaných a šířených rozmnoženin apod.
V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že za delší dobu lze dobu jednoho roku
považovat zejména za takových okolností, jako je např. zvýšený zájem
veřejnosti o neoprávněně vytištěné a rozmnožované knihy. Podstatnou
okolností pro naplnění znaku značného rozsahu je i počet vytištěných
exemplářů knihy.
•
Také pojem spáchání činu „ve značném rozsahu“ je kvalifikační
okolností u řady trestných činů, mnohdy dokonce vedle „značného
prospěchu“.
•
Pojem značný rozsah trestní zákon nevymezuje, ale podpůrně je třeba ho
vyložit, co do kvalifikace, jako rozsah tzv. značné škody podle ustanovení § 89
odst. 11 tr. zák., která dnes představuje částku 500.000,- Kč.
•
Pojem značný rozsah je třeba vykládat s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu a zejména závažnosti neoprávněného nakládání s
díly, která jsou předmětem autorského práva.
•
O značný rozsah se jedná zejména tehdy, jde-li o opakovanou a déle
trvající trestnou činnost, kdy je třeba zvážit délku doby, po kterou byla
díla neoprávněně uváděna, a jejich množství, jakož i počet subjektů,
jichž se porušení týká.
52
10. K postavení poškozeného při postihu za trestný čin porušování
autorského práva podle § 152 tr. zák.
Znakem základní a ani kvalifikované skutkové podstaty trestného činu porušování
autorského práva podle § 152 tr. zák. není vznik majetkové škody. Oprávněným
subjektům zpravidla vzniká z tohoto trestného činu „jiná“ škoda uvedená v § 43
odst. 1 tr. ř., neboť tu jde o ochranu nehmotné oblasti. Pachatel však zároveň
získává takovým trestným činem neoprávněný hmotný prospěch.
Právy autorů zůstávají nedotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí
literární a umělecká díla autorů, tak i práva výrobců zvukových záznamů, kteří
zaznamenávají umělecké výkony výkonných umělců. Jinak řečeno, ochrana práv
autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů se uplatňuje vedle sebe a
za určitých okolností může pachatel jedním jednáním porušovat práva náležející
všem třem skupinám jejich nositelů (srov. usnesení NS ČR ze dne 13. 6. 2001, sp.
zn. 5 Tz 75/2001; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn.
5 Tdo 200/2003; Rt 11/04).
Tyto oprávněné subjekty pak mají v trestním řízení práva poškozeného uvedená v
§ 43 odst. 1 tr. ř.
I z trestného činu porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. může vzniknout
poškozenému subjektu újma na jeho majetku - majetková škoda. Její vznik musí být
v konkrétním případě řádně doložen, tzn. přesně musí být určen především
poškozený subjekt např. jako nositel autorského práva nebo práva příbuzného
autorskému právu (např. konkrétní výrobce, ochranná organizace) a vznik skutečné
škody nebo toho, co poškozenému ušlo - ušlý zisk musí být vyčíslen přesně
nebo alespoň minimální částkou, vždy mimo jiné přezkoumatelným způsobem.
U této formy trestné činnosti vznik „skutečné škody“ ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ,
která znamená zmenšení majetku poškozeného, bude přicházet v úvahu spíše
výjimečně. Naproti tomu častěji může dojít k tomu, že poškozený subjekt je dotčen
ve své majetkové sféře trestným činem podle § 152 tr. zák. tak, že je zkrácen o ušlý
zisk (§ 442 odst. 1 ObčZ). J. Látal 87 upozorňuje, že při rozhodování o majetkové
škodě způsobené tímto trestným činem nelze vycházet toliko z tzv. obecného
propočtu ušlého zisku např. takovým nedostatečně specifikovaným postupem, že
bylo prodáno nejméně 5000 pirátských audiokazet nebo videokazet různých výrobců
a že ušlý zisk se stanoví tímto propočtem určitou peněžní částkou. Takový postup je
pro nedostatečnou specifikaci ušlého zisku nepřezkoumatelným a pro rozhodnutí o
náhradě škody v adhezním řízení nepoužitelný.
Výpočet ušlého zisku musí mít oporu v provedeném dokazování a tento
výpočet musí poškozený hodnověrně doložit.
87
Látal, J.: Poškozený v trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Příručky
Ministerstva spravedlnosti, svazek 54, Praha 1994, str. 172.
53
10. 1. Náhrada škody - ušlý zisk
•
•
Ustanovení § 415 ObčZ stanoví, že každý je povinen počínat si tak, aby
nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním
prostředí. Tímto ustanovením je vyjádřena obecná prevenční povinnost pro
všechny subjekty právních vztahů.
Ten, komu škoda hrozí, má podle § 417 ObčZ povinnost zakročit k jejímu
odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Pokud jde o
vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést
vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody (§ 417 odst. 2 ObčZ).
•
V případě, kdy již škoda nastala, se může držitel autorských práv domáhat
náhrady škody vzniklé mu porušením autorského práva. Nárok na náhradu
vzniklé škody mu dává § 40 odst. 4 AutZ.
•
V případě porušení autorských práv přichází v úvahu obecná odpovědnost za
škodu způsobenou protiprávním úkonem ve smyslu § 420 ObčZ. Jde o
obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným protiprávním
úkonem, jejíž předpoklady vyplývají z § 420 ObčZ. To znamená, že je
založena na subjektivním principu, kdy se prezumuje zavinění škůdce (ve
formě nevědomé nedbalosti). Škůdce se může z odpovědnosti vyvinit,
prokáže-li, že vznik škody nezavinil.
•
Pokud jde o stanovení rozsahu náhrady výše škody, musí autor prokázat výši
skutečné škody, která mu daným jednáním vznikla. Škodou se rozumí újma v
majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná v penězích.
Výši škody tvoří zpravidla náklady na uvedení věci do původního stavu.
•
Ušlý zisk, jakožto druhá složka škody, je definován jako majetková újma
spočívající v tom, že se majetek poškozeného očekávaným způsobem
nezvýšil.
•
Pro stanovení výše ušlého zisku lze podpůrně použít autorský zákon,
umožňující autorovi domáhat se náhrady ušlého zisku ve výši odměny,
která by byla obvyklá za získání licence k takovému užití, k němuž došlo
neoprávněně.
•
Odpovědnost za škodu má základ v obecných předpisech (§ 420 ObčZ) a
je tedy odpovědností subjektivního charakteru (vyžaduje se zavinění).
•
Odpovědnost za zásah do autorského práva je založena na rozdíl od
odpovědnosti za škodu na zásadě odpovědnosti objektivní, tj. bez ohledu na
zavinění.
•
Náhrada škody při porušení autorského práva podléhá obecné úpravě
občanského zákoníku (§ 40 odst. 4 AutZ).
54
•
•
•
Skutečná škoda, damnum emergens, při porušení autorského práva prakticky
nemůže vzniknout, protože samotné autorské dílo nelze poškodit ani zničit. 88
Celková škoda tak může být tvořena pouze ušlým ziskem, který spočívá v
příjmu, který autorovi ušel tím, že v důsledku protiprávního jednání jiné osoby
došlo ke znemožnění užití díla autorem samotným nebo třetí osobou s jeho
souhlasem. 89
Místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku
ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době
neoprávněného nakládání s dílem.
10. 2. Bezdůvodné obohacení
88
•
Ustanovení § 40 odst. 4 AutZ je v poměru lex specialis k úpravě
v občanském zákoníku. V tomto ustanovení se nachází speciální úprava
tohoto institutu, která se vztahuje k výši bezdůvodného obohacení
vzniklého v důsledku porušení autorského zákona.
•
Pokud jde o právo na náhradu škody a o právo na vydání bezdůvodného
obohacení, uplatňuje se občanský zákoník, včetně úpravy promlčení těchto
majetkových práv.
•
Bezdůvodné obohacení je tvořeno úsporou nákladů na získání licence
obvyklou cestou a které má na navíc sankční charakter a výši.
•
Autorský zákon však zvlášť stanoví výši bezdůvodného obohacení na
straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem. Jedná se o dvojnásobek
odměny, která by byla obvyklá za získání smluvní licence v době
neoprávněného nakládání s dílem. Tato zvláštní úprava v autorském
zákonu má přednost, pokud jde o vydávanou výši, před obecnou úpravou
institutu bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku.
•
Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní fakt, který nevyžaduje
zavinění.
•
K bezdůvodnému obohacení může dojít tehdy, jestliže existuje určité právo
určitého autora, toto právo bylo porušeno, a v důsledku tohoto porušení
získal určitý subjekt určitý majetkový prospěch.
•
Na rozdíl od obecné úpravy v ObčZ (§ 451 ObčZ) není třeba prokazovat
skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé
odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma (jde o
určení výše obohacení pomocí právní fikce z autorského zákona).
Srovnej Telec, I,.
s. 343 až 347 a dále
89
Srovnej Telec, I,.
s. 343 až 347 a dále
Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
k tomu i s. 434.
Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
k tomu i s. 434.
55
•
Právo na vydání bezdůvodného obohacení má buď autor, anebo podle § 41
AutZ namísto něho osoba, jíž autor udělil výhradní oprávnění k výkonu
práva jeho dílo užít - tedy pokud autor uzavřel s určitou osobou (fyzickou
nebo právnickou) příslušnou licenční smlouvu podle autorského zákona.
V takovém případě se již nemůže autor sám domáhat vydání bezdůvodného
obohacení, které vzniklo v souvislosti s tímto jeho dílem, ale oprávněným je
držitel licence.
•
Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo
neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci,
činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence
obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
Náhrada autorské odměny ušlé neoprávněným užitím díla je nárokem z
odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, nikoli odpovědnosti za
škodu. 90
•
10. 3. Z judikatury
•
Ušlý zisk je dán rozdílem mezi výnosy, které by poškozený získal, a
náklady, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Ušlý
zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v
důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to
dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. R 55/1971).
Rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. II Odon 15/96 - výklad pojmu
škoda, skutečná škoda, ušlý zisk
•
Škoda je majetková újma vyjádřitelná v penězích, která se projevuje
buď jako skutečná škoda nebo jako ušlý zisk. Obě tyto formy škody
jsou v zásadě rovnocenné a existence jedné z nich není podle
platného práva podmínkou vzniku a uplatnění druhé formy. Z
platného práva nelze tedy dovodit, že by podmínku vzniku
odpovědnosti za škodu ve formě ušlého zisku byl též vznik skutečné
škody.
•
Stanovení výše ušlého zisku není libovolné a musí být provedeno tak,
aby byla zjištěna pravděpodobná výše blížící se podle běžného
uvažování jistotě.
90
Srovnej Telec, I,. Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007,
s. 343 až 347 a dále k tomu i s. 434.
56
10. 4. Bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných
předmětů 91
Problematika úhrady odměn za užití děl, která požívají ochrany podle
autorského práva nebo práv souvisejících s autorským právem
Usnesení ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 69/06
Má-li trestní věc povahu sporu o úhradu odměn za užití autorsky chráněných děl
Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající v tom, že jako
provozovatel restaurace prováděl produkci zvukově obrazovaného záznamu a
hudebních děl beze smlouvy s příslušnými kolektivními správci autorských práv,
resp. stěžovatel kolektivním správcům autorských práv neplatil za užití autorsky
chráněných děl. V souvislosti s tímto výrazným rysem celého případu se Ústavní
soud také zabýval postavením kolektivních správců autorských práv. Uvedl, že
v projednávané věci autorské svazy spor se stěžovatelem neřešily cestou
občanskoprávní, nýbrž ve věci podaly trestní oznámení, ač jsou
profesionálními organizacemi předurčenými k odbornému hájení práv autorů.
Ústavní soud je toho názoru, že pokud k ochraně autorských práv byly
vytvořeny takovéto specializované subjekty se zákonem danými oprávněními,
mezi jejichž povinnosti patří mimo jiné právě i vymáhání nároků vzniklých z
neoprávněného výkonu kolektivně spravovaných práv (srovnej např. § 100
AutZ), je třeba nutnost zásahu orgánů činných v trestním řízení zvažovat
zvláště pečlivě. V této souvislosti lze i poznamenat, že z pohledu práva
autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv zbavoval
své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v trestním
řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská práva
nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků
cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) AutZ.
Problematičnost trestního řízení v předmětné věci pak již jen ilustruje
fakt, že v něm nemohlo dojít k přiznání nároku na bezdůvodné obohacení vůči
stěžovateli. Podle ustálené judikatury obecných soudů totiž o povinnosti jeho
vydání nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, ba ani
připustit v takovémto případě kolektivní správce autorských práv k trestnímu
řízení jako poškozené.
Usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 160/2005
Obviněný měl spáchat trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. tím, že prováděl
za pomocí čtyř televizních přijímačů umístěných na konzolách
uprostřed
provozovny, jednoho technického zařízení sloužícího k projekci obrazu na zdi
provozovny a reproduktorů umístěných v prostorách provozovny napojených na
technické zařízení Hi-Fi věž, produkci zvukově obrazovaného záznamu a hudebních
děl, aniž by měl uzavřenou smlouvu s kolektivními správci práv.
V této trestní věci bylo v dovolání nejvyšší státní zástupkyně (mimo jiné)
namítáno, že pokud provozovatel restaurace nemá podepsánu s příslušným
91
Kolektivní správce požadoval jako náhradu škody úhradu odměn za užití děl, která požívají
ochrany podle práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským, přičemž se nejedná o
škodu (a to ani formou ušlého zisku), se kterou by se mohly poškozené subjekty připojit k trestnímu
řízení s nárokem na náhradu škody.
57
kolektivním správcem práv licenční smlouvu, nelze mu podle jejího názoru klást za
vinu neplacení autorských odměn či honorářů, ale získání bezdůvodného obohacení.
Proto je považován za nesprávný výrok o náhradě škody, neboť se má za to, že
neoprávněným užitím díla na straně neoprávněného uživatele vzniká bezdůvodné
obohacení, které je neoprávněný uživatel povinen vydat. O povinnosti k vydání
bezdůvodného obohacení však nelze rozhodovat v adhezním řízení. Nejvyšší soud
k této části dovolání uvedl, že vzhledem k tomu, že obviněný neměl podle skutkových
zjištění soudů obou stupňů uzavřeny licenční smlouvy s příslušnými kolektivními
správy práv, nelze v popisu skutku uvádět, že těmto organizacím vznikla jednáním
obviněného škoda. Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k tomu získal
potřebnou licenci, vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení, které
je povinen vydat (§ 40 odst. 4 AutZ). O povinnosti vydat bezdůvodné obohacení
nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, přestože
bezdůvodné obohacení bylo důsledkem trestného činu (§ 43 odst. 3, § 228,
§ 229 tr. ř., § 451 a násl. obč. zák., srov. též č. 30/1983 Sb. rozh. tr. a č. 7/1978 III Sb. rozh. tr., usnesení NS ČR ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 160/2005,
rozsudek NS ČR ze dne 30. 09. 2004, sp. zn. 4 Tz 124/2004. Nebylo proto možné
učinit v rozsudku soudu prvního stupně výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř.
Správně měl soud rozhodnout usnesením podle § 206 odst. 3 tr. ř., že se
uvedení správci práv nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení.
Usnesení NS ČR sp. zn. 5 Tdo 156/2005
Obviněný měl spáchat trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. tím, že v průběhu roku
2001 a 2002, v době, kdy byl pro veřejnost otevřen klub „n. H.“, provozoval veřejné
produkce zvukových záznamů české i zahraniční hudby ze zajištěných nosičů CD,
aniž měl uzavřeny příslušné smlouvy ohledně konkrétních předmětů ochrany s
příslušnými kolektivními správci práv podle autorského zákona.
K námitce dovolatele, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se
škodami vyčíslenými kolektivními správci, které nemají postavení poškozených s
právem na náhradu škodu, když nejde o škodu, a to ani formou ušlého zisku, nýbrž o
bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů, Nejvyšší
soud uvedl, že soud oba tyto kolektivní správce nepřipustil ve smyslu § 206
odst. 3 tr. ř. k hlavnímu líčení s nárokem na náhradu škody, neboť oba požívají
toliko práv uvedených v § 43 odst. 1 tr. ř., poněvadž požadují jako náhradu
škody úhradu odměn za užití děl, která požívají ochrany podle práva
autorského nebo práv související s právem autorským, přičemž se nejedná o
škodu, se kterou by se mohly poškozené subjekty připojit k trestnímu řízení s
nárokem na náhradu škody. Jde o bezdůvodné obohacení (viz § 100 odst. 1
písm. i) AutZ). 92
Rozsudek NS ČR sp. zn. 4 Tz 124/2004
Obviněný měl spáchat trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. tím, že umístil v
hotelových pokojích televizní přístroje, čímž umožňoval ubytovaným hostům na
hotelových pokojích vybavených televizními přijímači podle jejich vlastní volby
92
Ustanovení § 100 odst. 1 písm. i) AutZ - domáhat se vlastním jménem na účet zastupovaných
nositelů práv nároku na náhradu škody, nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného
výkonu kolektivně spravovaného práva a nároku na zdržení se neoprávněného výkonu kolektivně
spravovaného práva, ledaže se nositel práva, je-li k tomu oprávněn, takového nároku domáhá sám
nebo je to nehospodárné.
58
přijímat televizní vysílání, aniž uhrazoval autorské odměny a náhrady příslušným
kolektivním správcům práv podle autorského zákona.
Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že na rozdíl od předchozí úpravy
zákonem č. 35/1965 Sb. je nyní právo na autorskou odměnu zásadně součástí
výlučných práv autorských, tedy nejde o právo absolutní povahy. Nárok na
autorskou odměnu je relativním nárokem ze smluvního vztahu (v konkrétním
případě viz § 46 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb.) s výjimkami upravenými zákonem
ve zvláštních případech. Nový autorský zákon tak opustil koncepci absolutního
nároku na odměnu za každé, tj. i neoprávněné, užití díla a namísto zaplacení
odměny za neoprávněné užití díla je ten, kdo neoprávněně nakládá s dílem,
povinen vydat bezdůvodné obohacení (viz § 40 odst. 4 AutZ). Z uvedeného
vyplývá, že v případě, kdy provozovatel ubytovacího zařízení, v němž jsou na
pokojích dány veřejnosti k dispozici televizní či rozhlasové přístroje, nemá
podepsánu s příslušným kolektivním správcem práv (viz hlava IV zák. č.
121/2000 Sb.) licenční smlouvu, nelze mu klást za vinu neplacení autorských
odměn či honorářů, ale získání bezdůvodného obohacení v odpovídající výši.
•
Důležité je rozlišení, kdy jde o bezdůvodné obohacení a kdy o náhradu
škody, a to i z toho důvodu, že v adhezním řízení lze uplatňovat a
popřípadě i přiznat jen náhradu škody, nikoli vrácení bezdůvodného
obohacení (viz R 7/1978-III.)
•
Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení, které je
povinen vydat (§ 40 odst. 4 AutZ).
•
O povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nelze rozhodovat v adhezním
řízení výrokem o náhradě škody, přestože bezdůvodné obohacení bylo
důsledkem trestného činu, dokonce ani připustit v takovémto případě
kolektivní správce autorských práv k trestnímu řízení jako poškozené.
•
V takovém případě nelze připustit kolektivní správce autorských práv k
trestnímu řízení jako poškozené s nárokem na náhradu škodu; tyto
subjekty mohou mít v trestním řízení jen práva uvedená v § 43 odst. 1 tr.
ř.
11. Kolektivní správa autorských práv, otázka postavení kolektivních
správců autorských práv jako poškozených v trestním řízení
•
Kolektivní správa autorských práv je upravena v ustanovením § 95 až
§ 104 AutZ. 93 Jedná se o právní úpravu, která zahrnuje takové otázky, jako
93
Jedním z kolektivních správců autorských práv je Mezinárodní federace hudebního průmyslu
České republiky ČNS IFPI - e-mail: [email protected]. ČNS IFPI je českou národní sekcí nevládní
organizace s hlavním sídlem v Curychu (Švýcarsko). Předmětem působnosti ČNS IFPI je ochrana
práv výrobců zvykových a hudebních zvukově obrazových záznamů na základě ustanovení
Římské úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových
organizací (vyhl. č. 192/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), Úmluvy o ochraně výrobců
59
rozsah kolektivně spravovaných práv včetně práv povinně kolektivně
spravovaných, oprávněná k výkonu kolektivní správy, vztahy kolektivního
správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany.
•
V usnesení sp. zn. I. ÚS 69/06 Ústavní soud konstatoval, že autorské svazy
spor se stěžovatelem neřešily cestou občanskoprávní, nýbrž ve věci
podaly trestní oznámení, ač jsou profesionálními organizacemi
předurčenými k odbornému hájení práv autorů. Ústavní soud je toho
názoru, že pokud k ochraně autorských práv byly vytvořeny takovéto
specializované subjekty se zákonem danými oprávněními, mezi jejichž
povinnosti patří mimo jiné právě i vymáhání nároků vzniklých z
neoprávněného výkonu kolektivně spravovaných práv (srovnej např.
§ 100 AutZ), je třeba nutnost zásahu orgánů činných v trestním řízení
zvažovat zvláště pečlivě. V této souvislosti lze i poznamenat, že z
pohledu práva autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce
autorských práv zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením
na orgány činné v trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu
porušující autorská práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti
domáhat se vzniklých nároků cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá
§ 100 odst. 1 písm. i) AutZ.
Problematičnost
trestního
řízení
v
předmětné věci pak již jen ilustruje fakt, že v něm nemohlo dojít k
přiznání nároku na bezdůvodné obohacení vůči stěžovateli. Podle
ustálené judikatury obecných soudů totiž o povinnosti jeho vydání nelze
rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, ba ani připustit
v takovémto případě kolektivní správce autorských práv k trestnímu
řízení jako poškozené.
zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů (vyhl. č.
32/1985 Sb.), Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví - TRIPS (vyhl. č.
191/1995 Sb.) a ustanovení zákona č. 121/2000 Sb. o právu autorském a právech souvisejících s
právem autorským a o změnách některých zákonů (autorský zákon). Jde zejména o ochranu práv
vznikajících při:
a) vysílání zvukových a zvukově-obrazových záznamů pro komerční účely a
b) pořizování rozmnoženin zvukových a zvukově-obrazových záznamů pro komerční účely a
nakládání s nimi. Za účelem ochrany práv výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů
ČNS IFPI
c) vstupuje v jednání s ochrannými organizacemi autorů a výkonných umělců, jejichž předmětem
činnosti je ochrana práv autorů a výkonných umělců v souvislosti s výrobou a rozšiřováním
zvukových a hudebních zvukově obrazových záznamů a jejich veřejným užitím,
d) jedná v rozsahu delegované pravomoci ve prospěch ochrany práv českých a dle statutu ČNS
IFPI i zahraničních výrobců zvukových a hudebních zvukově obrazových záznamů se státními
orgány a se státními i nestátními organizacemi a jejich sdruženími, jejichž předmět činnosti se
přímo dotýká práv výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů,
e) výrobci dávají plné moci ČNS IFPI k zastupování svých zájmů při rušení jejich práva před
soudy včetně plných mocí k vymáhání dlužných částek za škody výrobcům způsobené a k inkasu
částek za náhrady škod,
f) v rozsahu delegované pravomoci reprezentuje české výrobce zvukových a zvukově obrazových
záznamů vůči mezinárodním orgánům a organizacím,
g) vykonává samostatně i ve spolupráci s příslušnými státními orgány aktivní protipirátskou
činnost a poskytuje jim potřebnou odbornou pomoc včetně vypracovávání odborných vyjádření a
znaleckých posudků. (viz dále http://www.ifpicr.cz/).
60
•
Dále k této problematice srov. část 10.4. Bezdůvodné obohacení při
nelicencovaném užití chráněných předmětů a závěry zde uvedené k
postavení kolektivního správce autorských práv k trestnímu řízení jako
poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř.
Příloha: znění ustanovení § 270 trestního zákoníku
§ 270 (§ 152)
Porušení autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
(nahrazeno: „porušování“)
(1) Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných
práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově
obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo
propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. (nahrazeno: „peněžitým
trestem“)
(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo
propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán,
a)
vykazuje-li čin uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo
jiného podnikání,
b)
získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch nebo
způsobí-li tím jinému značnou škodu, nebo
c)
dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu.
a)
b)
(3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,
získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch
velkého rozsahu nebo způsobí-li tím jinému škodu velkého rozsahu,
nebo
dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu.
Důvodová zpráva k § 270:
V souvislosti s asociační dohodou s Evropskými společenstvími je třeba přiblížit
trestněprávní ochranu proti zásahům do práv tzv. duševního vlastnictví
ochraně, jaká je poskytována jiným především majetkovým vztahům. Z tohoto
důvodu se zavádějí do jednotlivých skutkových podstat trestných činů porušení práv
k ochranné známce a jiným označením podle § 268, porušení chráněných
průmyslových práv (§ 269) a porušení autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi (§ 270) nové okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby, a to v obdobném rozsahu jako u majetkových trestných činů. U
trestných činů porušení chráněných průmyslových práv (§ 269) a porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
(§ 270) v návaznosti na připravovanou směrnici Evropského parlamentu a Rady,
která se týká trestních opatření k prosazování práv duševního vlastnictví, jež
navazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady, která se týká trestních
61
opatření k prosazování práv duševního vlastnictví (2005/0127/COD), jež navazuje na
směrnici 2004/48/ES ze dne 29.4.2004 o dodržování práv duševního vlastnictví,
která stanoví opatření, řízení a náhrady občanskoprávní a správní povahy, návrh
trestního zákoníku zavádí i novou zvlášť přitěžující okolnost – „vykazuje-li čin
uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání“, kdy
znaky podnikání musí mít vlastní porušení průmyslových práv nebo porušení
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
(směrnice používá termín „v obchodním měřítku“, který je však vágní a z hlediska
naší terminologie by bylo přinejmenším sporné, zda by pokrýval např. výrobní
podnikání). Zásah vykazující znaky podnikání má vedle obchodní činnosti např.
výroba, rozmnožování nebo skladování zboží, porušujícího průmyslové právo,
autorské právo apod., za účelem obchodování s ním apod. K naplnění této
okolnosti tedy nepostačuje porušení těchto práv „při podnikání, popř.
v souvislosti s podnikáním“, neboť pak by šlo o jakýkoli takový zásah i
jednorázový (např. protiprávní využití počítačového programu při zpracování
daňového přiznání podnikatele apod.). Pojem „vykazující znaky obchodní činnosti
nebo jiného podnikání“ je použit s ohledem na to, že se nemusí přímo jednat o
podnikání ve vlastním slova smyslu (srov. § 2 obchodního zákoníku), příp.
může jít i o podnikání neoprávněné, kdy může přicházet v úvahu i souběh
s trestným činem neoprávněného podnikání (§ 251).
Otázkou je, jak se s tímto novým znakem - nikoli nepatrně - vypořádá praxe a
zejména judikatura obecných soudů.
1. Formální pojetí trestného činu, subsidiarita trestní represe a princip
„ultima ratio“, společenská škodlivost
Jedním ze základních rysů nového trestního zákoníku je zpřesnění
trestněprávní odpovědnosti přechodem na tzv. formální pojetí trestného činu,
s přesnějším vymezením jednotlivých znaků skutkových podstat a precizací okolností
podmiňujících použití vyšší trestní sazby, u nichž se pak zpřísnění sankcí
nejzřetelněji projevuje.
§ 12
(1) Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce,
které lze za jejich spáchání uložit.
(2) Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s tím
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů.
Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je ustanovením zásadním. Tímto
ustanovením se chce vyjádřit materiální protiprávnost. Kritéria škodlivosti jsou pak u
trestání (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Není to samostatný znak trestného činu, jedná se
o materiální protiprávnost – aspekt legislativní, aspekt hranice oddělující závažnější a
méně závažné činy. V citovaném ustanovení je zahrnut přístup ke škodlivosti a
princip „ultima ratio“ (viz judikatura Ústavního soudu).
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
„ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky
62
trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Zároveň neznamená návrat k materiálnímu pojetí trestného
činu, neboť není součástí definice trestného činu uvedené v § 13, když zásada
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“ se uplatňuje mimo
definici trestného činu.
Při tomto přístupu má hledisko společenské škodlivosti povahu
významného interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou
podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu
(tzv. teleologický výklad). Zvolené řešení má za cíl napomoci k odlišení trestných
činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště
přestupky a jiné správní delikty), přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty
naplňují.
Lze konstatovat, že nový trestní zákoník výslovným poukazem na zásadu
subsidiarity trestní represe se snaží čelit faktickému stavu, spočívající v používání
trestní represe u sporů, které jsou primárně spory civilními.
2. Mezinárodněprávní aspekty práv duševního vlastnictví
Česká republika je v oblasti autorského práva vázána řadou mezinárodních
smluv a právních předpisů Evropské unie. Jde např. o následující:
• Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9.
září 1886, ve znění pařížské revize ze dne 24. června 1971 - vyhláška
č. 133/1980 Sb.
• Světová deklarace o duševním vlastnictví (WIPO/OMPI)
• Všeobecná úmluva o autorském právu ze dne 6. září 1952 a
revidovaná 24. července 1971
• Úmluva o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví
(WIPO/OMPI) - vyhláška č. 69/1975 Sb., ve znění vyhlášky č.
80/1985 Sb.
• Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců
zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací ze dne
26. 10. 1961 (římská úmluva o autorském právu)
• Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace - TRIPS - vyhláška
č. 191/1995 Sb.
• Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o právu
autorském ze dne 20. prosince 1996 - zákon č. 33/2002 Sb. m. s.
• Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) o
výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech z roku
1996
• Úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti
nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů ze dne 29.
10. 1971
•
Směrnice o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv
souvisejících v informační společnosti (Směrnice o autorském
právu)
63
•
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29.
dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví
Z některých dokumentů vydaných orgány EU a z jejich rozhodnutí pak vyplývá
následující.
Důvodová zpráva ke Směrnici 2004/48/EC Evropského parlamentu a Rady
2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví
uvádí, že jejím cílem není zavedení tvrdších sankcí pro jednotlivce stahující si
soubory s hudbou apod. pro nekomerční účely, ačkoliv nevylučuje, aby členské státy
přijaly přísnější národní zákony. Rámec této směrnice byl vymezen porušením
autorských práv pro „komerční účely“, anebo porušením působícím „významnou
újmu“ držitelům těchto práv. Záměrem směrnice není trestní stíhání velkého počtu
jednotlivců, kteří sdílejí soubory pomoci peer-to-peer sítí. Aby mohly být uplatněny
trestní sankce, musí jít o porušení závažné, kdy jde zejména o situace porušení
autorských práv, které je úmyslné a pro komerční účely.
.
Dále např. lze poukázat na návrh směrnice Evropského Parlamentu a Rady
COM(2005) 276 ve znění ze dne 12. 07. 2005, týkající se trestních opatření k
prosazování práv duševního vlastnictví vydaný společně s Návrhem rámcového
rozhodnutí Rady pro posílení trestního rámce pro boj proti porušování práv
duševního vlastnictví byl Evropským parlamentem odmítnut, mimo jiné, i z důvodu
příliš velkého rozsahu a trestání jakéhokoliv porušení práv duševního vlastnictví (tedy
i pro nekomerční účely) a stejně tak trestání pomoci a návodu, které podle
Evropského parlamentu vedou ke zbytečnému riziku trestně právní odpovědnosti pro
podnikatelské subjekty, které se snaží o inovace v softwarovém průmyslu.
Evropský parlament už několikrát v rámci jednání o tzv. Telekomunikačním
balíčku odmítl kriminalizovat běžné uživatele za sdílení nelegálně nabytých dat na
internetu.
V neposlední řadě v červenci 2009 představila v Bruselu komisařka EU pro
informační společnost a média strategii pro tzv. „Digitální Evropu“ spočívající ve
zpřístupnění vysokorychlostního internetu široké společnosti.
V souvislosti s
internetovým pirátstvím spočívajícím ve sdílení souborů, které je rozšířeno mezi
generací 16 - 24letých, Evropská komise uvedla, že si je vědoma tohoto problému a
za příčinu této situace označila stávající obchodní mechanismy, nedostatek
spotřebitelsky příznivějších alternativ a lobby zábavního průmyslu. Evropská komise
je však toho názoru, že nezpřístupnění obsahu internetu této tzv. „digitální generaci“
by bylo ekonomickou, sociální a kulturní tragédií.
12. Procesní otázky spojené s problematikou zneužívání P2P sítí
Mezi zajišťovací úkony k obstarání důkazů v případech zneuživatelů P2P sítí patří
odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.) a zjišťování údajů
o uskutečněném telekomunikačním provozu (§ 88a tr. ř.), následně domovní
prohlídka (§ 82 – 85c tr. ř.) a vydání a odnětí věci (§ 78 – 79 tr. ř.).
12. 1. Zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu
(§ 88a tr. ř.)
64
K získání informací o podezření ze spáchání trestného činu podle § 152 tr. zák. bude
třeba v prvé řadě použít ustanovení § 88a tr. ř., resp. zjistit údaje uskutečněném
telekomunikačním provozu (o přidělení IP adres uživatelům, o toku jednotlivých
dat). Tyto informace jsou předmětem telekomunikačního tajemství a zároveň se na
některé z nich vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat. Orgánům činným
v trestním řízení mohou být
proto právnickými nebo fyzickými osobami
vykonávajícími telekomunikační činnost (poskytovatelé připojení – např. České
radiokomunikace, UPC apod.) ve smyslu § 88a odst. 1 tr. ř. sděleny pouze na
základě soudcem vydaného písemného příkazu (v přípravném řízení).
Výše uvedený příkaz může soud vydat až po sepsání záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu
bezprostředně předcházejí.
Příkaz by měl být vydáván již na podkladě dřívějšího šetření policejního orgánu
(např. jejího sledování příslušného toku dat) nebo na základě informací poskytnutých
majiteli webových stránek, poskytovatelů volného prostoru. Příkaz by měl směřovat
k získání údajů o konkrétním počtu uživatelů. Nemělo by tak docházet k poskytování
údajů o všech zákaznících konkrétních poskytovatelů plošně, neboť by takový postup
mohl kolidovat s čl. 13 LPS, resp. s právem na tajemství zpráv podávaným
telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
Na rozdíl od odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř.
není zjišťování údajů vázáno na vymezený okruh trestných činů.
Postup při zjišťování údajů je upraven v § 97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o
elektronických komunikacích.
Podle citovaného ustanovení právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou
komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických
komunikací je povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje, které jsou
vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejích veřejných komunikačních sítí a při
poskytovávání jejích veřejně dostupných služeb elektronických komunikací. Provozní
a lokalizační údaje týkající se neúspěšných pokusů o volání je právnická nebo
fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací povinna uchovávat pouze tehdy, jsou-li
tyto údaje vytvářeny nebo zpracovávány a zároveň uchovávány nebo
zaznamenávány. Právnická nebo fyzická osoba, která provozní a lokalizační údaje
podle věty první a druhé uchovává, je na požádání povinna je bezodkladně
poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního
předpisu. Současně je tato osoba povinna zajistit, aby s údaji podle věty první a
druhé nebyl uchováván obsah zpráv. Doba uchovávání těchto provozních a
lokalizačních údajů nesmí být kratší než 6 měsíců a delší než 12 měsíců. Po
uplynutí této doby je osoba, která údaje podle věty první a druhé uchovává, povinna
je zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle
zvláštního předpisu nebo tento zákon nestanoví jinak (§ 90).
Vyhláška Ministerstva informatiky a Ministerstva vnitra č. 485/2005 Sb., o
rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a
65
způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, stanoví
povinnost poskytovatelů uchovávat tyto údaje po dobu 6 měsíců.
Zjišťováním údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu lze především
identifikovat osobu, která platí za internetové připojení počítače. Nelze však
zjistit, jaké konkrétní soubory byly přeneseny.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě k problematice prověřování a vyšetřování této
trestné činnosti obecně uvádí, že problémy mohou přetrvávat zejména ohledně
ustanovování pachatelů, a to zejména s ohledem na to, že ne vždy je řádně
zaznamenáván telekomunikační provoz u poskytovatele internetového připojení konečným
uživatelům. Tento problém se vyskytuje zejména u menších (polo)amatérských
poskytovatelů, kteří tyto záznamy vůbec nevedou či neuchovávají. Nejčastěji se tento
problém týká malých tzv. komunitních poskytovatelů připojení pomocí technologie WiFi.
Samotní koneční uživatelé internetu zpravidla nemají veřejné IP adresy, k veřejné datové síti
internetu přistupuj prostřednictvím serveru poskytovatele, který v uvedených případech
nezaznamenává provoz jednotlivých uživatelů. V takovém případě se ani postup podle § 88a
tr. ř. směřující k zjištění, z kterých počítačů (IP adres) uživatelé klientských programů
založených na protokolu Direct Connect komunikují se servery této sítě (tzv. huby) nemusí
setkat s úspěchem, kterým je ustanovení pachatele, resp. alespoň okruhu osob užívajících
konkrétní počítač, ze kterého jsou autorsky chráněná díla sdílena.
Okresní státní zastupitelství v Šumperku uvádí, že v tamní praxi se již vyskytl případ, kdy
uživatel IP adresy poskytoval připojení WiFi připojení dalším uživatelům, které nijak
nekonkretizoval. Jelikož tento uživatel popřel využívání sítě P2P, z obsahu jeho počítače se
to taktéž prokázat nedalo, a žádné konkrétní další uživatele přes WiFi připojení neuvedl,
byla věc odložena podle § 159 odst. 4 tr. ř. Návrhy soudu k vydání příkazů k domovním
prohlídkám domácností, které byly v dosahu WiFi připojení, nebyly dány, a nelze si ani
představit, že by tyto návrhy soud akceptoval.
Poukazováno je i na problematiku veřejných WiFi sítí, v rámci kterých může dojít k připojení
neurčitého počtu uživatelů mobilních zařízení (notebooků, PDA apod.) na místech jako jsou
hotely, nádraží, letiště, obchodní centra apod., a z těchto míst mohou uživatelé mobilních
komunikačních zařízení získávat i z P2P sítí či jiných obdobných sítí autorská díla v rozporu
se zákonem.
12. 2. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.)
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je vázán na přísnější podmínky,
neboť předpokladem pro jeho použití je, aby bylo vedeno trestní řízení pro zvlášť
závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Další podmínkou je důvodný předpoklad,
že odposlechem budou získány skutečnosti významné pro trestní řízení a
sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by bylo jinak jeho dosažení podstatně
ztížené.
K první podmínce spočívající v tom, aby bylo vedeno trestní řízení pro zvlášť
závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání
zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, je třeba poukázat na Dohodu TRIPS
(Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, publ. pod.
č. 191/1995 Sb.), jejíž je Česká republika smluvní stranou. Dohoda ve svém čl. 61
66
zavazuje smluvní strany kriminalizovat úmyslné porušení autorského práva
v komerčním měřítku. 94
K druhé podmínce podle § 88 odst. 1 tr. ř. – „získávání skutečností významných pro
trestní řízení“, lze aplikovat na stahování souborů (a na rozdíl od dřívějšího znění
§ 88 odst. 1 tr. ř., které mluvilo o „sdělování skutečností“ a nešlo aplikovat na
stahování souborů). 95
Navazujícími právními předpisy k ustanovení § 88 tr. ř. jsou zákon č. 127/2005 Sb.,
o elektronických komunikacích (zejména § 97) a vyhláška Ministerstva vnitra
č. 336/2005 Sb., o formě a rozsahu informací poskytovaných z databáze
účastníků veřejně dostupné telefonní služby a o technických a provozních
podmínkách a bodech pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro
odposlech a záznam zpráv.
Odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu lze zjistit, jaké
konkrétní soubory byly přeneseny.
12. 3. Sledování osob a věcí podle § 158d tr. ř
K získání informace o tom, zda a co konkrétní IP adresa protiprávně sdílí, je možné
připojit se k P2P síti a sledovat chování konkrétního uživatele dané sítě. Půjde o
sledování podle § 158d tr.ř., které nespadá pod úpravu uvedenou v § 158d odst. 3
tr. ř., kde by bylo potřeba povolení soudce, protože přehled sdíleného obsahu
uživatel zveřejnil. 96
12. 4. Příkaz k domovní prohlídce za účelem zajištění věci důležité pro
trestní řízení, vydání a odnětí věci, znalecký posudek
K řešení situací, které mohou vznikat v souvislosti s připojením k síti
prostřednictvím WiFi je třeba uvést, že musí být využity jiné důkazní
prostředky a teprve tehdy, kdy z nich bude vyplývat podezření, že ke
zpřístupňování prostřednictvím P2P sítě docházelo z konkrétního počítače, lze
přistoupit k podání návrhu na provedení domovní prohlídky. I když se podaří
94
Členové zajistí, aby přinejmenším v případech úmyslného padělání ochranné známky nebo
porušení autorského práva v komerčním měřítku bylo zavedeno trestní řízení a tresty. Nápravná
opatření budou zahrnovat trest odnětí svobody a/nebo peněžité pokuty dostatečně vysoké, aby
působily jako odstrašující prostředek, odpovídající úrovni trestů za trestné činy, odpovídající
závažnosti. Ve vhodných případech budou možná nápravná opatření zahrnovat rovněž zabavení,
konfiskaci a zničení porušujícího zboží a jakéhokoliv materiálu a nástrojů, využívaných převážně k
páchání trestného činu. Členové mohou zajistit, aby bylo zavedeno trestní řízení a tresty i v jiných
případech porušení práv k duševnímu vlastnictví, zvláště těch, které jsou spáchány úmyslně a v
komerčním měřítku.
95
Minárik, T.: Peer-to-peer sítě z hlediska trestního práva. In: Český právní řad a ochrana
kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v
Praze, s. 75.
96
Srov. též Minárik, T.: Peer-to-peer sítě z hlediska trestního práva. In: Český právní řad a ochrana
kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v
Praze, s. 75.
67
získat příkaz k domovní prohlídce, může předmětný počítač užívat více osob a
vinu nebude možné konkrétnímu uživateli prokázat.
Pokud P2P síť využívá protokol typu torrent (BitTorrent), může být velmi těžké
prokázat odpovědnost konkrétního uživatele za sdílení chráněného díla, a to
proto, že každý uživatel při stahování díla přes torrent sdílí již staženou část
díla, a tedy zároveň porušuje autorského právo. V těchto případech je velmi
obtížné tyto části díla identifikovat.
Důležitým důkazem je zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetika,
odvětví výpočetní technika.
Znalec by měl vždy objasnit způsob sdílení dat a provoz P2P sítě, rozsah, ve
kterém byla autorským právem chráněná díla neoprávněně zpřístupněna
dalším uživatelům internetové sítě, stejně jako doba, po kterou k tomu
docházelo.
Možné znění a formulace otázek pro znalce z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní
techniky, které by v praxi mohly být případně používány, jsou uvedeny v části II. bod
5.
12. 5. Z poznatků nižších státních zastupitelství
Okresní státní zastupitelství v Šumperku prozatímní zkušenosti s prověřováním
této trestné činnosti shrnuje tak, že výsledky prověřování zdaleka neodpovídají
časovým ani finančním nákladům na ně vynaloženým, což je v těchto věcech
způsobeno zejména časovou prodlevou mezi obdržením trestního oznámení a
začátkem prověřování. V těchto případech je nutné nejprve zjistit, zda jsou
předmětné IP adresy ještě aktivní, v některých případech vzhledem k časovému
odstupu došlo u uživatelů k podstatné změně softwarového i hardwarového vybavení
počítačů a nebyl v počítači nalezen žádný software umožňující sdílení. Navíc uživatel
IP adresy většinou vypověděl, že takový program nikdy neužíval a neví o nikom, kdo
by měl přístup k jeho počítači. I nadále bude tedy obtížné pachatelům tuto trestnou
činnost prokázat, pokud se sami nedoznají, neboť uživatelská jména k připojení jsou
anonymní, a pokud například v domácnosti užívá počítač více lidí, lze stěží prokázat,
že právě ten který člen domácnosti data prostřednictvím P2P sítě nabízel. Navíc
s narůstajícím počtem případů se mimoto v komunitách užívajících sítě P2P
nepochybně rozšíří návod, jak se prokázání trestné činnosti a trestnímu stíhání
vyhnout.
Výše uvedené státní zastupitelství uvádí případ, kdy uživatel IP adresy poskytoval
WiFi připojení dalším uživatelům, které nijak nekonkretizoval. Jelikož tento uživatel
popřel využívání sítě P2P, z obsahu jeho počítače se to taktéž prokázat nedalo, a
žádné další konkrétní uživatele přes WiFi připojení neuvedl, byla věc odložena podle
§ 159a odst. 4 tr. ř. Návrhy soudu k vydání příkazů k domovním prohlídkám
domácností, které byly v dosahu WiFi připojení, nebyly dány, a nelze si ani
představit, že by tyto návrhy soud akceptoval.
68
Okresní státní zastupitelství v Olomouci uvádí, že sdílení hudebních a
audiovizuálních děl v rámci P2P sítí (přesněji umožnění blíže neurčenému počtu
uživatelů stažení souborů s těmito díly) bylo již několikrát posouzeno jako trestný čin
podle § 152 odst. 1 tr. zák. Vždy se ale jednalo o případy, které vyšly najevo až při
prověřování jiné trestné činnosti pachatele, např. při nabízení a prodeji nelegálních
kopií autorských děl přes inzeráty. V těchto případech se obvykle provedla domovní
prohlídka, při níž došlo k zajištění počítačů a externích paměťových médií za účelem
následného zadokumentování jejich obsahu. Obvykle se ukázalo, že podezřelá
osoba měla část autorských děl uložených na počítači a v rámci P2P sítě
umožňovala jejich sdílení. I toto jednání pak bylo posouzeno jako neoprávněný
zásah do autorských páv a bylo zahrnuto do popisu skutku, bez ohledu na tu
skutečnost, jestli došlo ke stažení těchto dat jinými uživateli či nikoliv. Dosud není u
OSZ v Olomouci evidován případ podání trestního oznámení výslovně pro sdílení
hudebních a audiovizuálních děl v rámci P2P sítě.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě poukazuje na 14 trestních věcí, kdy se
jednalo o pachatele pocházející z okruhu VŠB v Ostravě z řad studentů, z nichž dva
prostřednictvím internetu pomocí komunikačních programů ICQ a dalších, oslovili
zájemce s nabídkou zřízení FTP serveru při internetových stránkách
www.eureka.wz.cz, na kterých po zaregistrování a zaplacení poplatku mohli
umísťovat hudební díla, filmy, počítačové programy, které takto nabízeli dalším
registrovaným uživatelům nového FTP serveru k dalšímu užití. Tito uživatelé po
zaregistrování a zaplacení poplatku na příslušný server umísťovali hudební a jiná díla
chráněná autorským zákonem, a tato díla stahovali a užívali. Nejednalo se o P2P
síť, ale o omezenou skupinu uživatelů registrovanou na konkrétním FTP serveru,
přičemž tento rozdíl není z hlediska trestnosti pachatelů podstatný a pro držitele
autorských práv je výsledek stejný.
Okresní státní zastupitelství v Šumperku uvádí, že na základě záznamu o
zahájení úkonů trestního řízení bylo policejnímu orgánu SKPV Šumperk podle místní
příslušnosti postoupeno cca 30 případů souvisejících se sdílením dat prostřednictvím
P2P sítě s využitím serveru DC++. Postupně jsou postupem podle § 88a odst. 1 tr. ř.
zjišťováni jednotliví uživatelé IP adres. V souvislosti s prověřováním vyvstaly některé
závažné problémy. Jde jednak o to, že úkony trestního řízení v této věci byly
zahájeny více jak před třemi lety. Tento záznam o zahájení úkonů byl velmi obecný,
a proto byly zdejším policejním orgánem vydávány další záznamy o zahájení úkonů
ke každé konkrétní věci. Po zahájení úkonů v každé konkrétní věci bylo vzhledem
k časovému odstupu nejprve zjišťováno, zda jsou předmětné IP adresy ještě aktivní.
Po zjištění konkrétních uživatelů IP adres bylo přistoupeno k domovním prohlídkám.
Vzhledem k časovému odstupu však v mnoha případech došlo u uživatelů
k podstatné změně softwarového a hardwarového vybavení počítačů a nebyl
v počítači nalezen program Strong DC nebo jiný software umožňující sdílení.
Uživatel této IP adresy poté většinou vypověděl, že takový program nikdy neužíval a
neví o nikom, kdo by měl přístup k jeho počítači, a věc musela být podle § 159a odst.
4 tr. ř. odložena. Pokud se i přes neexistenci programu umožňujícího sdílení uživatel
doznal, že program v minulosti užíval a data skutečně sdílel, byla věc odevzdána pro
přestupek. Žádný z těchto uživatelů nesdílel více jak 50 GB, tedy zhruba 5x méně
něž zmiňuje podnět VSZ v Praze, a tak byly tyto věci taktéž odevzdány k projednání
přestupku.
69
Okresní státní zastupitelství v Kroměříži poukazuje na trestní věc, týkající se
provozování serveru pro stahování hudby a videa prostřednictvím P2P sítí. Ve věci
byl vypracován znalecký posudek z odvětví výpočetní technika. Znalcem byla u cca
5.000 uživatelů programu DC++ zjištěna IP adresa, od každého z těchto uživatelů
však znalec stáhl jen jeden soubor typu mp3, u kterého bylo podle jeho obsahu
prokázáno, že se jedná skutečně o soubor s obsahem chráněného díla. Dále u
každého uživatele byl znalcem stažen tzv. filelist (seznam souborů nabízených
uživatelem IP adresy ke sdílení v P2P síti), avšak nebylo prokázáno, že názvy a typy
souborů (mp3, avi, mpeg) odpovídají skutečnému obsahu těchto souborů a že se
jedná o díla požívající ochrany podle autorského práva. Věc byla nakonec odložena
podle § 159a odst. 1 tr. ř.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově poukazuje na konkrétní poznatky
z výkonu dozoru při prověřování jednoho trestního oznámení ČNS IFPI (prověřování
dosud nebylo skončeno). Trestní oznámení vedle údajů o přezdívce, IP adrese
uživatele P2P sítí a sídla poskytovatele internetového připojení obsahovalo údaje o
množství dat (502 GB), která uživatel nabízel jiným uživatelům, přičemž se podle
oznámení mělo nejméně v rozsahu 22 GB jednat o chráněná hudební díla či
slovesná díla neoprávněně nabízená v období necelého jednoho měsíce. Bez
bližšího odůvodnění byla v oznámení „orientačně“ vyčíslena „škoda“ v předběžné
výši 94.000,- Kč. Přílohou oznámení byl oznamovatelem obstaraný výpis o
namátkově zjištěné nabídce uživatele v určitém dni obsahující údaj o tom, že ke
sdílení nabízel „hudbu“ s uvedením interpretů či hudebních těles, resp. „filmy“.
Konkrétní hudební i filmová díla, resp. záznamy (určené názvem skladby či filmu,
majitelem práv apod.) nebyla v oznámení ani v jeho přílohách uvedena. Toto
oznámení podle názoru tohoto okresního státního zastupitelství obsahovalo
skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu podle § 152 tr. zák., takže
k jejich objasnění a prověření byl ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. sepsán záznam o
zahájení úkonů trestního řízení. V průběhu řízení pak byl postupem podle § 88a tr. ř.
identifikován uživatel IP adres, byla u něj provedena domovní prohlídka, při které byl
zajištěn jeho osobní počítač. Byl přibrán znalec z oboru kybernetika, odvětví
výpočetní technika, jemuž bylo uloženo z počítače provést výpis souborů uložených
na harddiscích počítače, v rámci čehož byly zjištěny mj. soubory nabízené ke stažení
v sítích P2P a jednotlivé filmové tituly identifikované svým záznamům, celkem šlo o
25 titulů, bylo vyžádáno od České protipirátské unie vyjádření mj. k tomu, zda jde o
díla, resp. zvukově obrazované záznamy, kdo je držitelem práv k nim a jaká je
maloobchodní cena rozmnoženin záznamů s jednotlivými díly.
Okresní státní zastupitelství v Děčíně
uvádí, že aktuálně není o dané
problematice vedeno trestní stíhání proti žádné osobě, ve čtyřech případech jsou
ovšem zahájeny úkony trestního řízení pro jednání spočívající v tom, že
prostřednictvím sítě Internet tzv. sdílením svého diskového prostoru, přes rozhraní
programu DC++ nabízí ke stažení audio a video tituly různých žánrů v rozporu
s autorským zákonem bez souhlasu vlastníků autorským práv (tzv. P2P) kopírování
na sdílení svého diskového prostoru v počítači při připojení ke komunikační síti
Internet, přičemž šetřením policejního orgánu bylo zjištěno připojení k síti pod
konkrétní IP adresou, a tak měla být poškozené firmě způsobena škoda. Ve všech
případech byly provedeny domovní prohlídky a prohlídky nebytových prostor,
70
počítače byly zajištěny, případně zajištěna data za účasti znalce a v současné době
probíhá znalecké zkoumání.
Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvádí, že byla podána obžaloba a
vydán dosud nepravomocný trestní příkaz, kterým byl obviněný uznán vinným
trestným činem podle § 152 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v přesně
nezjištěné době, nejméně však ode dne 10. 4. 2006 do 23. 5. 2007 na ubytovacích
kolejích UJEP po připojení na síť Internet pod IP adresou (………..) v rozporu
s ustanoveními § 12, § 13, § 14 a § 30 AutZ, nabízel prostřednictvím DirectConnect
serveru Proshare DC++ dalším připojeným uživatelům tohoto serveru bez vědomí
nositelů autorských práv ke stažení hudební soubory v různých formátech ke škodě
nositelů autorských práv (…….), dále filmová díla ve formátu A VI., ke škodě nositelů
autorských práv (….).
Městské státní zastupitelství v Praze uvádí, že podle vyjádření ObSZ pro Prahu 1
– 10 je dosud soudní praxe v této problematice nijaká nebo výjimečná. Obvodní
státní zastupitelství pro Prahu 7 předložilo rozsudek ObS pro Prahu 7, jímž byl uznán
vinným ml. proviněním podle 152 odst. 1 tr. zák., přičemž z obsahu rozsudku ani
objem zpřístupněných dat nevyplývá, pouze výše škody (poměrně nevysoká 2.700,- Kč, 990,- Kč a 890,- Kč). Je pouze určeno, že šlo celkem o 9 hudebních alb
domácí a zahraniční populární hudby a mluveného slova, která jsou ve výroku
rozsudku specifikována názvy. Nízká společenská nebezpečnost se projevila v druhu
uloženého trestního opatření spočívajícího v propadnutí věci – osobního počítače.
13. Stručné závěry k vybraným bodům části I.
Bod 1. a 2. P2P sítě - popis, klasifikace
Počítačové sítě se dělí podle jejich architektury na sítě s hlavním počítačem
označeným jako server (client – server) a sítě bez hlavního počítače, ve
kterých mají všichni účastníci stejné postavení (peer – to – peer).
P2P je síťová architektura, ve které všechny klientské počítače v dané síti
spolu komunikují bez hlavního
komunikačního uzlu, kterým je server.
Účastníci vůči sobě vystupují jako klient i server zároveň (peer – to – peer).
Podle úrovně centralizace sítě P2P lze rozlišovat:
• systémy pro sdílení dat s centrálním vyhledáváním - Napster
• systémy pro sdílení dat s decentralizovaným vyhledáváním - Gnutella
• systémy dat s distribuovaným anonymním ukládáním - FastTrack, KaZaa,
eDonkey, Freenet, Direct Connect
Platí, že čím více je síť centralizována, tím více údajů o jejích uživatelích bývá
soustředěno na jednom místě. 97
97
Minárik, T.: Peer-to-peer sítě z hlediska trestního práva. In: Český právní řád a ochrana
kyberprostoru (vybrané problémy). Acta Universitatis Carolinae, Iuridica 4/2008, Univerzita Karlova v
Praze, s. 66.
71
Sdílením se rozumí zpřístupnění nebo nabídnutí určité informace, která se
nachází v paměti počítače, nebo části výpočetního výkonu ostatním
účastníkům
Ve vztahu k sítí P2P půjde o umožnění přístupu ostatním uživatelům některé
z výměnných sítí k datům nacházejícím se v paměti počítače některého z těchto
účastníků.
Stahování (downloading) je získání dat umístěných na jiném počítači nejčastěji
prostřednictvím internetu. Výsledkem je kopie dat v počítači uživatele. 98
Bod 4. Zpřístupnění díla (sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím internetu
Zpřístupnění díla prostřednictvím internetu (nahrání dat na server) splňuje
znaky rozmnožování díla (§ 12 odst. 4 písm. a), § 13 AutZ) a je třeba jej
považovat za sdělování díla veřejnosti (§ 12 odst. 4 písm. f), § 18 AutZ).
Ustanovení § 18 AutZ o sdělování díla veřejnosti pak ve své podstatě zahrnuje i
rozmnožování díla; při zpřístupnění díla prostřednictvím internetu dochází
pouze k jednomu aktu užití díla - sdělování díla veřejnosti.
Autor díla má právo rozhodnout o zveřejnění svého díla, právo své dílo užít,
případně udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva.
Ke zpřístupnění díla prostřednictvím internetu je třeba souhlasu autora
(souhlasu autora je třeba jak k právu dílo sdělovat veřejnosti, tak také k právu
dílo rozmnožovat).
Bez souhlasu autora je zakázáno autorské dílo dále sdělovat veřejnosti či
rozmnožovat.
Tzv. volná díla je oprávněn bez výslovného souhlasu autora užít kdokoliv a
jakýmkoliv způsobem, tedy i zpřístupněním prostřednictvím internetu
Výjimky a omezení autorského práva však lze podle § 29 AutZ užít jedině ve
zvláštních případech stanovených zákonem, a pouze tehdy, jestliže takové užití
není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou dotčeny
oprávněné zájmy autora.
Zpřístupňování kopií děl (např. jejich uploadování, nabízení ke stažení,
výměna) do práva na pořizování kopií (rozmnoženin) pro vlastní potřebu
nespadá.
Bod 5. Stahování díla z internetu (downloading)
98
Stahování dat v minulosti byla možné pouze ze serverů, na nichž byla poskytovaná data umístěna.
72
Stahování (downloading) je získání dat umístěných na jiném počítači nejčastěji
prostřednictvím internetu. Výsledkem je kopie dat v počítači uživatele.
Stahování dat z internetu je třeba pokládat za rozmnožování díla ve smyslu
§ 13 AutZ.
Významným omezením autorského práva ve vztahu k rozmnožování díla je
institut „volného užití“, který je zakotven v § 30 AutZ.
Rozmnožování autorského díla pro osobní potřebu rozmnožovatele 99 koncového uživatele stahujícího data z internetu - nepodléhá souhlasu autora,
s výjimkou pořizování rozmnoženin počítačového programu, elektronické
databáze a zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla
stavbou. 100
Za osobní potřebu lze považovat výlučně užití pro potřebu fyzické osoby.
Bod 6. K problematice zpřístupnění (sdílení) a stahování (rozmnožování) díla v
rámci sítí peer-to-peer
1. samotné užívání P2P sítí, resp. připojení se k P2P síti, nelze považovat za
protiprávní;
2. stahování (rozmnožování) děl prostřednictvím P2P sítě pro osobní potřebu
(užití díla pro osobní potřebu) je možné, resp. může být kryto nějakou z
výjimek;
3. zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu je vždy možností danou
zákonem, nikoliv však nárokem uživatele vůči autorovi (vykonavateli práv);
4. jakmile však bude kopie díla dále rozmnožována nebo rozšiřována ve
hmotné podobě nebo zpřístupňována prostřednictvím internetu, jde o
neoprávněný zásah do práv výrobce a autora takového díla;
5. sdílení děl (sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím P2P sítě bez souhlasu
autora je však třeba považovat za protiprávní jednání; již samotné vystavení
nelegální kopie filmu prostřednictvím P2P sítě je neoprávněným zásahem do
majetkových práv výrobce a autora tohoto filmu, a tedy porušením autorského
zákona, a to bez ohledu na to, zda si nakonec takto zpřístupněnou kopii filmu
stáhne, či nikoliv;
99
Pojem pro „osobní potřebu“ je někdy vykládán široce a pod tento pojem je někdy zahrnuto i pro
vnitřní potřebu právnické osoby (např. Telec, I.: Autorský zákon - komentář. 1 vydání, C. H. BECK,
Praha 1997. Na straně druhé Informační směrnice uvádí v této souvislosti pojem „natural person“ fyzická osoba. Dále by mělo jít jen o jednu rozmnoženinu, tedy o jednu kopii souboru.
100
K tomuto aktu užití díla (rozmnožování) je třeba získat souhlas autora nebo vykonavatele jeho
majetkových práv.
73
6. ve vztahu k zhotovování rozmnoženin autorských děl pro osobní potřebu
prostřednictvím P2P sítí je třeba vzít v úvahu, že některé tyto systémy (např.
eDonkey, DirectConnect, BitTorrent, Kazaa apod.) 101 neumožňují zhotovení
rozmnoženiny, aniž by zároveň nedocházelo k sdělování tohoto nebo jiného
díla veřejnosti (tj. ke sdílení). 102 Některé P2P totiž automaticky sdílí vše, co bylo
již staženo, to znamená, že uživatel nejen stahuje, ale i poskytuje kopie dalším
uživatelům sítě;
7. Autorský zákon chrání i časti děl, a lze tedy dovozovat neoprávněnost i
takovéhoto počínání, které spočívá ve sdílení jen části díla.
Jednání spočívající v
•
•
•
připojení se k P2P síti
sdílení tzv. volná díla (díla, jejichž poslední autor zemřel před více než 70
lety; díla, u nichž to dovoluje licenční smlouva)
stahování pro osobní potřebu jakéhokoli díla (kromě děl uvedených v
§ 30 odst. 3 AutZ - tj. počítačové programy či elektronické databáze
není v rozporu se zákonem
Jednání spočívající ve
•
•
•
•
sdílení (nabízení ke stažení) chráněných autorských děl (tj. děl, kterým
dosud nevypršela doba ochrany)
stahování počítačových programů či elektronických databází
stahování nástrojů k obcházení účinných technických prostředků
ochrany práv a jejich aplikace (např. cracků)
změně a odstraňování elektronické informace o správě práv k dílu 103
je však třeba považovat za jednání v rozporu se zákonem
Bod 7. Odpovědnost poskytovatelů služby informační společnosti (providerů)
podle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti
Zákon č. 480/2004 Sb. vymezuje pozitivně případy, kdy poskytovatel služby
odpovídá za obsah informací.
V případě, že poskytovatel připojení (Aceess-Provider) do přenášené informace
nezasahuje, informaci přijme a nepozměněnou ji pošle jinému uživateli,
neodpovídá za její obsah. Poskytovatel připojení nemá povinnost aktivně
101
Tyto systémy pro sdílení dat buď mají v základním nastavení po instalaci povolení sdílení
staženého obsahu, nepovolují vypnutí sdílení dat nebo po jeho vypnutí omezí např. rychlost
stahování, přístup k datům (viz http://idoc.vsb.cz/cit/tuonet/pravidla/az_p2p/).
102
Např. u systému DC++ uživatel A stahuje dílo, které mu nabízí uživatel B, u torrentů uživatel A
stahuje to stejné dílo jako uživatel B, který právě toto dílo stahuje.
103
Tato jednání jsou nelegální pouze v případě, že jsou v rozporu s příslušnou licenční smlouvou.
74
zjišťovat obsah přenášené informace. Poskytovatel připojení je z hlediska
trestního práva a z hlediska civilního nároku na náhradu škody neodpovědný
za cizí obsah, který on pouze přenáší.
Poskytovatel připojení odpovídá za obsah přenášených informací pouze
pokud takovýto přenos sám iniciuje (např. přenáší svá vlastní data), zvolí
uživatele přenášené informace, případně pokud zvolí nebo změní obsah
přenášené informace.
Poskytovatel služby, jež spočívá v přenosu informací poskytnutých
uživatelem, obecně neodpovídá za obsah
automaticky
dočasně
meziukládaných informací (tzv. caching).
Povinnost konat - odstranit uloženou informaci nebo znemožnit přístup k ní má v případě, že zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě
odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup, nebo soud nařídil stažení
informace či znemožnění přístupu k této informaci. Nesplní-li tuto povinnost,
vystavuje se nebezpečí postižení pro omisivní delikt (ať již civilněprávní odpovědnost za způsobenou škodu, či dokonce trestněprávní).
Poskytovatel volného prostoru (Host-Provider) zásadně neodpovídá za obsah
informací u něj uložených uživatelem.
Poskytovatel volného prostoru bude odpovídat za obsah informací uložených
na žádost uživatele jen
• mohl-li vzhledem k předmětu své činnosti a okolnostem a povaze případu
vědět, že obsah
ukládaných informací nebo jednání
uživatele jsou
protiprávní, nebo
• dozvěděl-li se prokazatelně o protiprávní povaze obsahu
ukládaných
informací nebo o protiprávním jednání uživatele a neprodleně neučinil
veškeré
kroky, které lze po něm požadovat, k odstranění nebo
znepřístupnění takovýchto informací.
• Poskytovatel takovéto služby odpovídá vždy za obsah uložených informací
v případě, že vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na činnost
uživatele.
Zvláštní povinnost poskytovatele volného prostoru konat - odstranit nebo
znepřístupnit informaci - je dána v případě, že se dozví, že obsah uložené
informace je protiprávní, nebo k jejímu uložení došlo protiprávním jednáním
uživatele; není však povinen sám závadné informace vyhledávat.
Bod 8. Přestupky podle autorského zákona
Aby došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 152 tr. zák.,
musí pachatel jednat úmyslně; při nedostatku úmyslu může jít o přestupek
podle § 105a AutZ.
75
Z porovnání skutkové podstaty trestného činu a přestupku plyne, že kriteriem pro
určení, zda jde o přestupek nebo trestný čin, není ani rozsah způsobené škody, ani
časové vymezení délky trvání neoprávněnosti zásahu, ani zvláštní způsob
neoprávněnosti zásahu do výkonu autorského práva, ale pouze obecné rozlišení,
spočívající v porovnání stupně společenské nebezpečnosti obou jednání, nyní
společenské škodlivosti, a to při stanovení, jaká typová jednání – skutkové
podstaty (základní, privilegované i kvalifikované) – jsou trestnými činy a s
jakou trestní sazbou, jakož i v rámci výkladu trestního zákoníku při uplatnění
zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“
(§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Bod 9.6. K pojmům značný prospěch a spáchání činu ve značném rozsahu
Pojem značný prospěch je definován ziskem z trestné činnosti.
Pojem „značný prospěch“ nelze ztotožňovat se způsobenou škodou, tj. s
finanční ztrátou, která byla způsobena nositelům autorským práv, jež není
znakem ustanovení § 152 odst. 2 tr. zák.
Soudní praxe po delší dobu kontinuálně vykládá znak prospěchu v tom
smyslu, že jej tvoří skutečně „čistý“ příjem pachatelů trestných činů různých
povah; resp. judikatura předpokládá zohlednění nákladů pachatele.
Pojem značný rozsah je třeba vykládat s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu a zejména závažnosti neoprávněného nakládání s díly, která jsou
předmětem autorského práva.
O značný rozsah se jedná zejména tehdy, jde-li o opakovanou a déle trvající
trestnou činnost, kdy je třeba zvážit délku doby, po kterou byla díla
neoprávněně uváděna, a jejich množství, jakož i počet subjektů, jichž se
porušení týká.
Bod 10.4. Bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných
předmětů
Důležité je rozlišení, kdy jde o bezdůvodné obohacení a kdy o náhradu škody, a
to i z toho důvodu, že v adhezním řízení lze uplatňovat a popřípadě i přiznat jen
náhradu škody, nikoli vrácení bezdůvodného obohacení (viz R 7/1978-III.).
Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci,
vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat
(§ 40 odst. 4 AutZ).
O povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nelze rozhodovat v adhezním řízení
výrokem o náhradě škody, přestože bezdůvodné obohacení bylo důsledkem
trestného činu, dokonce ani připustit v takovémto případě kolektivní správce
autorských práv k trestnímu řízení jako poškozené.
76
V takovém případě nelze připustit kolektivní správce autorských práv k
trestnímu řízení jako poškozené s nárokem na náhradu škodu; tyto subjekty
mohou mít v trestním řízení jen práva uvedená v § 43 odst. 1 tr. ř.
Bod 12. Procesní otázky spojené s problematikou zneužívání P2P sítí
Zjišťováním údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu lze především
identifikovat osobu, která platí za internetové připojení počítače. Nelze však
zjistit, jaké konkrétní soubory byly přeneseny.
Odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu lze zjistit, jaké
konkrétní soubory byly přeneseny.
K řešení situací, které mohou vznikat v souvislosti s připojením k síti
prostřednictvím WiFi je třeba uvést,
že musí být využity jiné důkazní
prostředky a teprve tehdy, kdy z nich bude vyplývat podezření, že ke
zpřístupňování prostřednictvím P2P sítě docházelo z konkrétního počítače, lze
přistoupit k podání návrhu na provedení domovní prohlídky. I když se podaří
získat příkaz k domovní prohlídce, může předmětný počítač užívat více osob a
vinu nebude možné konkrétnímu uživateli prokázat.
Pokud P2P síť využívá protokol typu torrent (BitTorrent), může být velmi těžké
prokázat odpovědnost konkrétního uživatele za sdílení chráněného díla, a to
proto, že každý uživatel při stahování díla přes torrent sdílí již staženou část
díla, a tedy zároveň porušuje autorského právo. V těchto případech je velmi
obtížné tyto části díla identifikovat.
Důležitým důkazem je zpracování znaleckého posudku z oboru kybernetika,
odvětví výpočetní technika.
Znalec by měl vždy objasnit způsob sdílení dat a provoz P2P sítě, rozsah, ve
kterém byla autorským právem chráněná díla neoprávněně zpřístupněna
dalším uživatelům internetové sítě, stejně jako doba, po kterou k tomu
docházelo.
77
ČÁST II. Problematické okruhy zneužívání P2P sítí
1. Posouzení obsahu trestního oznámení z hlediska obsahu skutečností
důvodně nasvědčujících spáchání trestného činu vedoucích k zahájení
úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř., resp. stanovení únosného
kritéria pro závěr o nedostatečnosti materiální stránky (formálního
naplnění dosahuje každé neoprávněné sdílení bez ohledu na jeho rozsah)
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci je toho názoru, že nelze předem a
paušálně stanovit, že trestní oznámení může, resp. nemůže, být podkladem pro
sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. Má-li mít trestní oznámení obsah
v podobě popsané v přípisu VSZ v Praze, lze mít za to, že takové trestní oznámení
nemůže být podkladem pro vydání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení.
Obsahové vyhodnocení takového trestního oznámení stěží může vést
k vyhodnocení, že do autorských práv bylo neoprávněně zasahováno.
VSZ v Olomouci je toho názoru, že má-li být trestní oznámení podkladem pro vydání
záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, musí z něj vyplývat, že bylo neoprávněně
zasahováno do práv autora, která požívají ochrany. To vyžaduje i uvedení toho, kdo
je nositelem autorských práv, a jakým jednáním byla tato práva porušena. Existuje-li
pravděpodobnost, že může jít o volná díla, musí být tato pravděpodobnost
eliminována.
Státní zastupitelství vychází z předpokladu, že ČNS IFPI je kvalifikovaným
oznamovatelem, který disponuje odbornými znalostmi a je schopen takto trestní
oznámení formulovat.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě zastává názor, že forma trestních
oznámení, které ve věci podává ČNS IFPI v Praze, je způsobilá k zahájení úkonů
trestního řízení, tedy pro vydání záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř., pokud trestní
oznámení bude skutečně podáváno na pachatele s objemem souborů kolem hranice
250 GB, neboť je pravděpodobné, že tato data obsahují také velké množství
souborů chráněných autorským zákonem.
Dalším prověřováním však bude třeba zjistit, kolik hudebních, resp. jiných děl je
nabízeno prostřednictvím výměnných sítí P2P, když toliko údaj o objemu dat
nevypovídá o skutečné míře zásahu do autorských práv. V rámci výměnných sítí totiž
může existovat situace, kdy osoba nabízející sdílení dat, tímto způsobem nabízí ke
sdílení své vlastní záběry např. z dovolené a jejich nabízení není zásahem do
autorských práv a těmito díly si může v rámci komunity výměnných sítí zajistit
potřebný objem dat k tomu, aby byl do těchto sítí zařazen a mohl sám stahovat
z jiných serverů.
OSZ v Šumperku v této souvislosti uvádí, že je otázkou, zda by již v podnětu nemělo
být uvedeno, že sdílená díla podléhají ochraně autorských práv.
78
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že trestní oznámení ČNS IFPI bude
zřejmě obsahovat přílohy, které mohou být pro sepsání záznamu podle § 158 odst. 3
věty první tr. ř. dostačující, neboť tato instituce využívá možnosti zjistit IP adresu
uživatele, dohledat poskytovatele připojení (ISP), zdokumentovat sdílený obsah a
činnost uživatele na uzlech a provést kontrolní download nabízených autorských děl.
Jeví se však pravděpodobné, že se bude muset koncentrovat při další součinnosti
pouze na práva těch oprávněných subjektů, která zastupují, nikoliv těch, jejichž
ochranu nezajišťuje.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově se také domnívá, že oznámení ČNS
IFPI podávaná v rozsahu a s obsahem popsaným v podnětu VSZ v Praze budou
postačovat k vydání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení.
Městské státní zastupitelství v Praze uvádí, že hlediska pro posouzení materiální
stránky trestného činu podle § 152 tr. zák. spáchaného prostřednictvím P2P sítí lze
celkem dobře stanovit – objem sdílených dat, délka sdílení, počet přístupů – stažení,
aktuálnost a kvalita souborů, osoba pachatele apod., pouze některá jsou však
obsažena a doložena v trestním oznámení. Za nezbytné proto toto státní
zastupitelství považuje existenci kvalifikovaného trestního oznámení obsahujícího
konkrétní a doložené údaje o rozsahu neoprávněného sdílení, tzn. nejméně doložení
toho, že soubory uvedené v IFPI předkládaných tzv. play listech skutečně obsahují
díla chráněná autorskými právy, vyjádření k době (délce) zpřístupnění a počtu
stažených dat, vyjádření k jednotlivým souborům, jejich hodnotě a současně
vyjádření k jejich aktuálnosti a k tomu, zda jsou přístupné v běžné distribuci.
Otázka důvodnosti zahájení úkonů trestního řízení pak bude záviset na individuálním
posouzení takto sdělených údajů, přičemž v konečném důsledku se policejní orgán
zřejmě i tak nemůže vyhnout určité paušalizaci posouzení stanovením hranice
objemu zpřístupněných děl či počtu zpřístupněných děl (s přihlédnutím k tomu, že
objem dat může být s ohledem na zvolený formát a kompresi různý a stanovení
hranice je obtížnější).
Odbor trestního řízení NSZ je toho názoru, že pokud se tedy stanoví nějaký limit,
který bude mezním bodem mezi přestupkem a trestným činem a tento limit bude
překročen, poté nic nebrání zahájit úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř.
V obecné poloze pak uvádí, že jistě nelze dostatečnost trestního oznámení v podobě
a s přílohami v rozsahu zvoleném ČNS IFPI vyloučit, orgánům činným v trestním
řízení nelze současně upřít možnost v konkrétních případech postupem podle § 158
odst.1 tr. ř. některé skutečnosti v oznámení uváděné doplnit, resp. zpřesnit –
nepochybně právě v součinnosti s oznamovatelem.
Jakkoli lze bezesporu kvitovat snahu o stanovení jakýchsi „obecných“ náležitostí
trestních oznámení, zřejmě nezbude než každé takové trestní oznámení posuzovat
z hlediska obsahových náležitostí odůvodňujících případný postup podle § 158 odst.
3 tr. ř. přísně individuálně. Totéž platí i pro případ trestních oznámení dalších
obdobných organizací.
79
Státní zastupitelství tedy požadují podání kvalifikovaného trestního oznámení
obsahující výše uvedené skutečnosti. Vycházejí totiž z předpokladu, že ČNS
IFPI je kvalifikovaným oznamovatelem, který disponuje odbornými znalostmi a
je schopen takto trestní oznámení formulovat (viz níže). Poukazuje se zejména
na to, že takováto instituce využívá možnosti zjistit IP adresu uživatele,
dohledat poskytovatele připojení (ISP), zdokumentovat sdílený obsah a činnost
uživatele na uzlech a provést kontrolní download nabízených autorských děl.
Má-li být trestní oznámení podkladem pro sepsání záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení, mělo by z něj být patrno zejména, že:
• bylo neoprávněně zasahováno do práv autora, která požívají ochrany,
resp. že sdílená díla podléhají ochraně autorských práv.
• uvedení toho, kdo je nositelem autorských práv,
• jakým jednáním byla tato práva porušena,
• konkrétní a doložené údaje o rozsahu neoprávněného sdílení, tzn.
nejméně doložení toho, že soubory uvedené v IFPI předkládaných tzv.
play listech skutečně obsahují díla chráněná autorskými právy, vyjádření
k době (délce) zpřístupnění a počtu stažených dat, vyjádření
k jednotlivým souborům, jejich hodnotě a současně vyjádření k jejich
aktuálnosti a k tomu, zda jsou přístupné v běžné distribuci,
• existuje-li pravděpodobnost, že může jít o volná díla, musí být tato
pravděpodobnost eliminována,
• existenci kvalifikovaného trestního oznámení obsahujícího IP adresu
uživatele, poskytovatele připojení (ISP), zdokumentování sdíleného obsahu a
činnosti uživatele na uzlech a provedení kontrolního download nabízených
autorských děl.
Na straně druhé je však upozorňováno, že každé takové trestní oznámení je
třeba posuzovat z hlediska obsahových náležitostí odůvodňujících případný
postup podle § 158 odst. 3 věty první tr. ř. přísně individuálně. Totéž platí i pro
případ trestních oznámení dalších obdobných organizací.
2. Doplnění skutečností obsažených v trestním oznámení
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvádí, že vždy bude třeba vyžadovat
takové doplnění, aby z trestního oznámení vyplývalo, kdo je nositelem autorských
práv, a jakým jednáním tato práva byla porušena včetně vyloučení možnosti, že jde o
volná díla.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že bude-li oznamovatelem jiný subjekt,
který nebude disponovat možnostmi opatřit si všechny důležité informace (zjištění IP
adresy uživatele, dohledání poskytovatele připojení (ISP), zdokumentování sdíleného
obsahu a činnosti uživatele na uzlech a provedení kontrolního download nabízených
autorských děl), bude nutné případ od případu posoudit, zda jsou pro sepsání
záznamu podle § 158 odst. 3 tr. ř. dostačující, neboť některé z nich bude možno
80
doplnit následně v rámci prověřování. Konkrétní poznatky v tomto směru toto státní
zastupitelství nemá k dispozici.
Dále je toto státní zastupitelství názoru, že pachatel podezřelý z toho, že
nedovoleným způsobem data na síť umístil, zřejmě nerozlišuje, resp. ho ani
nezajímá, kdo autorská práva spravuje, proto by v rámci prověřování, jsou-li již
známy tituly souborů, měli být osloveni i další správci autorských práv.
Doplnit je tedy podle názoru státních zastupitelství zejména:
• kdo je nositelem autorských práv,
• jakým jednáním tato práva byla porušena,
• včetně vyloučení možnosti, že jde o volná díla;
•
bude-li oznamovatelem jiný subjekt, který nebude disponovat možnostmi
opatřit si všechny důležité informace (uvedené viz výše), bude nutné
případ od případu posoudit, zda jsou pro sepsání záznamu podle § 158
odst. 3 věty první tr. ř. dostačující, neboť některé z nich bude možno
doplnit následně v rámci prověřování.
3. Je správným všeobecným ekvivalentem rozhodujícím o rozsahu páchané
trestné činnosti skutečně jen objem dat? Není spravedlivější a objektivnější
počet děl? Nesporně bude potřebné uvádět též dobu páchání trestné
činnosti, případný předchozí postih pro obdobný přestupek apod. Jaká
užijeme kritéria pro odkaz na konkrétní porušení autorského zákona?
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci k této otázce uvádí, že objem dat může
sloužit jen jako pomocné kritérium. O rozsahu porušování autorských práv vypovídají
především jiné a důležitější okolnosti. Mezi ně patří především počet děl
neoprávněně nabízených a počet děl neoprávněně stažených, resp. opakovaně
stažených, a doba páchání trestné činnosti. Protože trestný čin porušování
autorského práva podle § 152 tr. zák. je blanketní normou, musí být v popisu skutku
uvedena i ta ustanovení autorského zákona, která byla porušena. V daném případě
zřejmě půjde o § 12 odst. 1, 4 písm. f) AutZ ve spojení s § 18 téhož zákona.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě k problematice stanovení rozsahu páchané
trestné činnosti zastává názor, že není možno zužovat tuto problematiku jen na
otázku objemu (velikosti obsazeného diskového prostoru) sdílených dat. Jednak
jde o to, že hudební díla v podobě datových souborů uložená v počítači mohou být
obsažena v datových souborech různého stupně komprese (což se může
projevovat i v různých stupních kvality pro posluchače) a v různých případech může
totožné množství obsazeného diskového prostoru znamenat různý počet těchto děl
(a tento rozdíl může být diametrální), na druhé straně nelze pominout ani tu
skutečnost, že existují i tzv. bezztrátové formáty zvukových souborů (FLAC,
Monkey Audio apod.), kdy hudební soubory mají poměrně značnou velikost (cca
50 % původního nekomprimovaného formátu), tedy jeden soubor obsahující určité
hudební dílo zabírá nepoměrně více diskového prostoru než komprimovaný soubor
81
téhož hudebního díla, avšak závažnost porušení autorských práv v souvislosti
s jejich sdílením je zvyšována právě tím, že jde o formát nekomprimovaný, kdy
dalším uživatelům internetu je poskytována možnost stažení si díla v mnohem vyšší
kvalitě než v případě, kdy jsou nabízeny hudební soubory se ztrátovou kompresí.
Dále by mělo být přihlíženo zejména k době, po kterou pachatel zpřístupňoval díla
dalším uživatelům a k četnosti jeho jednání, když je zřejmé, že v praxi uživatelé
klientských programů založených na protokolu Direct Connect nesdílejí autorsky
chráněná díla na svých diskových prostorech nepřetržitě, ale jen občas, v určitých
obdobích, kdy mají zapnutý počítač, a relevantní je i otázka, jak dlouho i případné
občasné sdílení trvalo celkem.
K řádné objektivizaci skutečného zásahu do autorských práv zřejmě nebude
dostačující ani pouhý počet děl a bude zapotřebí konkretizovat držitele autorských
práv konkrétního díla, aby bylo zřejmé, zda nejsou nabízena ke stahování tzv. volná
díla a znát skutečný obsah sdílených souborů.
Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně poukazuje na případ, kdy byly
sdíleny toliko soubory obsahující chráněná hudební díla tuzemských i zahraničních
autorů ve formátu MP3 v celkovém objemu dat 5,96 GB. Je zřejmé, že počet
hudebních děl, případně jimi obsazený diskový prostor, neobsahoval ani zdaleka
hranice (rozsahu) naznačené v podnětu VSZ v Praze. Státní zástupce zvažoval, zda
v tomto případě byly naplněny zákonné znaky trestného činu podle § 152 odst. 1 tr.
zák. (materiální stránka), nakonec k tomu zaujal kladné stanovisko, když přihlédl
k dalším zjištěným skutečnostem, zejména k tomu, že sdílení uvedených hudebních
děl mělo trvat po delší dobu (zhruba po dobu 2 let), což mimo jiné vyplynulo i
z doznání obviněného.
Okresní státní zastupitelství v Šumperku uvádí, že v případech, kdy po
prozkoumání znalcem byl v počítači nalezen program umožňující sdílení a uživatel
doznal, že skutečně sdílení dat ze svého počítače umožňoval, avšak žádný z těchto
uživatelů nesídlel více než 50 GB (zhruba 5x méně než zmiňuje VSZ v Praze). Proto
byly tyto věci odevzdány příslušnému orgánu k projednání přestupku.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově uvádí, že pro určení rozsahu a celkové
nebezpečnosti protiprávního jednání nebude mít zásadní význam objem dat.
Hlediskem by zde měl být počet děl (záznamů), která byla neoprávněně nabídnuta,
počet osob, které si nabízená díla stáhly, míra újmy držitelů práv (která se může
odvíjet např. od prodejní ceny rozmnoženin děl). Předchozí postih za podobné
jednání, ať již přestupek nebo trestný čin, ani délka doby páchání protiprávního
jednání nemusí být samy o sobě rozhodující, neboť i ve velmi krátkém čase lze
zasáhnout do práv k velkému množství děl a způsobit rozsáhlou újmu.
Krajské státní zastupitelství v Brně k dané problematice uvádí, že v rámci
sjednocení postupu v těchto věcech by měla být, pro stanovení stupně
nebezpečnosti činu pro společnost, určena alespoň rámcová kritéria:
a) pro zjištění rozsahu nabízených děl vyřešit, zda by to měl být objem umístěných
dat, či zda počet děl, neboť zde může dojít k diametrálně odlišnému výsledku.
Objem dat může dosahovat astronomických čísel (ale může jít pouze o menší počet
titulů), zatímco počet děl má pro posouzení rozsahu lepší a jasnější vypovídací
82
schopnost (odvozována vhodnost tohoto způsobu od situace, kdy jsou nabízena na
hmotných nosičích). V návaznosti na stanovení hranic minimálních bude nutné se
zabývat i posouzením otázky, kdy a zda je možno jednání posoudit i podle odst. 2
písm. b) § 152 tr. zák., tj. určit, kdy objem dat, resp. děl dosahuje „značného
rozsahu“;
b) pro délku doby, po kterou jsou díla na síti nabízena
Tu považuje KSZ v Brně za rozhodující bez ohledu na to, kolikrát je stránka
„navštívena“. Porušením autorského práva podle § 18 odst. 2 AutZ je již samotné
zpřístupnění takových děl. S ohledem na technologii „stahování“ dat by ani nemohl
být zřejmě rozsah stažených děl zjištěn. Stahování často probíhá tak, že jeden
datový soubor není kompletně získáván od jednoho uživatele sdílející platformy, ale
zájemce o nahrávku získá pouze jeho část a další jsou automaticky získávány od
dalších uživatelů aktuálně nabízejících totožné datové soubory (např. při ukončení
připojení poskytovatele k internetové síti, či poruše). Při splnění hranice nastavené ve
výše uvedených směrech alespoň v minimálním množství a délce, by následovalo
hodnocení konkrétní situace, tj. osoby pachatele (zejména recidiva obdobného
jednání), od čehož by se odvíjela možnost posouzení skutku buď jako trestného činu
nebo jako přestupku.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvádí, že některá státní
zastupitelství by trestnost odvíjela od výše škody způsobené jednáním pachatele,
jiná od objemu a počtu zpřístupněných souborů, doby, po kterou jsou data
zpřístupňována, počtu uživatelů sítě apod. Objevil se i názor, podle kterého by bylo
ideálním řešením uzákonění speciální skutkové podstaty, pokrývající tento druh
kriminality a spadající do věcné příslušnosti krajského soudu pro řízení v prvním
stupni.
Dále podle názoru OSZ v Ústí nad Labem nelze kritérium společenské
nebezpečnosti určovat množstvím dat nabízených ke sdílení, kdy autorsky
chráněná díla pouze v psané formě (např. knihy) nemají tak velkou datovou kapacitu,
i přesto jde o poměrně zásadní narušení ochrany autorství, kdy např. zveřejnění
očekávaného bestselleru před datem jeho oficiálního uvedení na trh může způsobit
obrovskou škodu. U problematiky objemu dat nabízených ke sdílení, nelze pak podle
tohoto okresního státního zastupitelství odhlédnout od možnosti tzv. komprimace dat
a zásadně by tak mohlo dojít v konečné podobě ke značné disproporci mezi tímtéž
objemem dat nabízených v různých formátech.
K určení stupně společenské nebezpečnosti skutku (a tedy rozlišení mezi trestným
činem a přestupkem) podle výše způsobené škody, poukazuje se na dosavadní
problémy při vyčíslení hodnoty díla a škody způsobené neoprávněným
zpřístupněním.
Konečně za neadekvátní kritérium je považován počet sdílených autorských děl bez
jejich bližšího rozčlenění na díla zvuková, obrazová, filmová, literární, atd., neboť
takto by byla naroveň postavena díla zcela rozdílných hodnot.
Jedinou možností určení nějakého kritéria je stanovit toto počtem autorsky
chráněných děl, která jsou od konkrétní osoby skutečně stažena dalšími osobami,
které chtějí tato díla užívat a může se jednat i o opakovaná stažení jednoho autorsky
83
chráněného díla. Jde o kombinaci všech výše uvedených kritérií, kdy tímto způsobem
by bylo zjistitelné, zda je o dílo mezi dalšími uživateli zájem a oprávněným
uživatelům autorských práv v podstatě vzniká škoda. Ohledně stanovení počtu takto
nabídnutých a stažených děl k určení společenské nebezpečnosti je uvažováno
spíše v řádu stovek případů.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem k výše uvedenému názoru OSZ
Ústí nad Labem uvádí, že ke zkreslení objemu dat jejich komprimací může dojít
toliko zdánlivě a pouze při prvotní identifikaci souboru, neboť následná
dekomprimace (tj. rozbalení souboru do původního formátu) je možná a ve finálovém
srovnávání, resp. sčítání objemů nabízeních dat by bylo možno pracovat s těmito tzv.
plnými formáty. Proto se KSZ v Ústí nad Labem domnívá, že kritérium spočívající
v objemu nabízených dat z tohoto pohledu zcela odmítnout nelze. Nelze se také
zřejmě přiklonit k variantě odvíjet trestnost od počtu skutečně nasdílených dat, resp.
autorským zákonem chráněných dat dalšími uživateli. Pachatel, který totiž předmět
ochrany autorského práva zpřístupní, nemůže být trestný či beztrestný podle toho,
kolik zájemců jeho nabídku akceptuje, protože jde o faktor zcela nezávislý na jeho
vůli. Pachatel se protiprávního jednání dopustil již tím, že dílo bez vědomí autora
nebo subjektu autorské právo vykonávající zpřístupnil bez ohledu na to, zda vůbec
kdy někdo ve skutečnosti bude dotčený soubor sdílet. KSZ v Ústí nad Labem proto
tuto variantu spíše vylučuje.
Odbor trestního řízení NSZ je toho názoru, že za spravedlivější i objektivnější lze
považovat počet děl, a ne jejich velikost. Podle § 18 odst. 1 AutZ se za sdělování
díla veřejnosti považuje zpřístupňování díla v nehmotné podobě, živě nebo ze
záznamu, po drátě nebo bezdrátově. Podle § 18 odst. 2 AutZ je sdělováním díla
veřejnosti rovněž zpřístupňování díla způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup
na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.
Pokud tedy uživatel v rámci sítě P2P sdílí (nabízí ke stažení) soubory, které mají
povahu díla ve smyslu § 2 AutZ, jedná se o sdělování díla veřejnosti, tedy o jeden ze
způsobů užití díla (§ 12 odst. 4 AutZ). K tomuto musí mít souhlas autora nebo jiné
oprávněné osoby, popř. jej k takovému užití musí opravňovat výjimka stanovená
autorským zákonem.
Při blanketním charakteru skutkové podstaty podle § 152 tr. zák. zřejmě nezbude než
z formálního hlediska pro dovození trestnosti striktně vycházet z konkrétní formy
porušení předpokládané § 18 AutZ s materiálním korektivem, který by ve smyslu § 3
odst. 4 tr. zák. zohledňoval zejména objem dat (počet děl), resp. intenzitu zásahu do
autorskoprávní integrity poškozeného, dobu a konkrétní způsob páchání, případnou
majetkovou pohnutku a předpokládaný rozsah obohacení pachatele, případný
dřívější postih pachatele pro obdobný čin či přestupek. Takový postup by byl ostatně
souladný i s rozhodnutím č. 557 v Souboru rozhodnutí NS č. 24/2003, které
upozorňuje na skutečnost, že základní skutková podstata trestného činu dle § 152 tr.
zák. nevyžaduje přesnou kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných
tímto ustanovením (jako příklad se uvádí zjištění přesného počtu neoprávněně
veřejně přehraných nosičů – kompaktních disků s hudebními díly na diskotéce), ale
postačuje zjištění těch skutkových okolností, z nichž bylo patrné, že k zásahu do
chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém
minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. Situace by se ovšem změnila v případě rekodifikace
84
trestního zákona, pokud by byla schválena navrhovaná verze základní skutkové
podstaty § 152 nově označená jako § 268 „...kdo neoprávněně zasáhne závažným
způsobem do chráněných práv ...“ [po schválení tr. zákoníku jde o § 270]. Zřejmě by
pak nezbylo, než zmíněný „závažný způsob“ dovozovat (z kvalitativního i
kvantitativního hlediska) ze závěrů znaleckého posudku znalce v oboru ekonomika –
duševní vlastnictví se zaměřením na autorská práva.
4. K otázce konkretizace každého díla a uvedení držitele autorských práv
Odbor trestního řízení NSZ uvádí, že pro předpokládané účely se jen stěží bude
možné obejít bez konkretizace každého díla alespoň jeho základním názvem (tedy
bez specifikace jednotlivých jeho částí představovaných např. dílčími skladbami),
nebo bez uvedení držitele autorských práv.
Z pohledu zákonného požadavku na nezaměnitelnost skutku s jiným, a z důvodu
potřeby diferenciace jednotlivých skutků jako dílčích útoků pokračujícího trestného
činu z hlediska s tím spojených procesních důsledků (§ 12 odst.12 tr. ř., a dále např.
§ 177 písm. c), § 220 odst.1 tr. ř.), lze z hlediska popisu preferovat rozlišení skutků
(útoků) spíše co možná nejstručnější, nicméně dostatečně zřetelné a
pochybnosti nevzbuzující. Nicméně třeba upozornit, že trestní judikát publikovaný
pod č. 557 v Souboru rozhodnutí NS č. 24/2003 přesnou kvantifikaci (v našem
případě lze jistě vztáhnout na konkretizaci díla uvedením počtu hudebních, případně
audiovizuálních děl, počtu hudebních skladeb v jejich rámci obsažených, apod.)
neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením nevyžaduje, k otázce
kvalitativních parametrů (v našem případě by jistě bylo možné vztáhnout na
konkretizaci díla uvedením názvu hudebního a audiovizuálního díla, názvů
jednotlivých skladeb, pojmenování jejich interpretů, autorů textu a hudby,
pojmenování interpretů originálních, resp. původních verzí, apod.), se pak
nevyjadřuje.
I podle vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Olomouci je nutno trvat na
konkretizaci každého díla.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že po zjištění souboru umístěného na
konkrétní IP adrese, v rámci důkazního řízení budou muset být tituly konkretizovány,
a proto by mělo být konkretizováno každé dílo, včetně uvedení držitele autorských
práv.
Okresní státní zastupitelství v Prostějově uvádí, že při objasňování předmětné
trestné činnosti je nutno konkretizovat každé dílo s uvedením držitele autorských
práv a takto konkrétně je uvést ve výroku rozhodnutí. Jen tato konkretizace pak
může být základem pro zjištění rozsahu a závažnosti spáchaného činu a vedle
dalších zjištění např. pro závěr o tom, zda se jedná o přestupek nebo trestný čin,
nebo pro závěr o značném rozsahu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty
(pokud v trestním oznámení nejsou taková konkrétní díla uvedena, nebrání to vydání
záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, pokud jinak skutečnosti důvodně
nasvědčující spáchání trestného činu z obsahu oznámení vyplývají).
85
Státní zastupitelství se shodují, že je nutno konkretizovat každé dílo
s uvedením držitele autorských práv a takto konkrétně je uvést ve výroku
příslušného rozhodnutí.
5. Možné znění a formulace otázek pro znalce z oboru kybernetiky, odvětví
výpočetní techniky
Krajské státní zastupitelství v Brně poukazuje na to, že IFPI spolupracuje s nově
vznikajícími odbory počítačové kriminality při KŘ PČR, což umožňuje reálnou
součinnost při dokumentování činnosti podezřelých osob a zpracovává odborná
vyjádření s vyčíslením způsobené škody. Opatřování důkazů lze podle názoru
tohoto státního zastupitelství realizovat s využitím postupu podle § 88a tr. ř. (lze tak
identifikovat IP adresu osobního počítače) a důležitým důkazem je zpracování
znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci konstatuje, že vyjadřovat se k formulaci
otázek znalci je možné až po zmapování situace a po zjištění, jaké problémy vznikají
a co je třeba řešit. Znalec by měl však vždy objasnit způsob sdílení dat a provoz P2P
sítě.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že k základním otázkám, které by měly
být znalcem zodpovězeny, by mělo patřit vyjádření, zda v konkrétní věci se jedná o
systém P2P, rozsah, ve kterém byla autorským právem chráněná díla neoprávněně
zpřístupněna dalším uživatelům internetové sítě, stejně jako doba, po kterou k tomu
docházelo.
Možné znění a formulace otázek pro znalce z oboru kybernetiky, odvětví
výpočetní techniky, které by v praxi mohly být případně používány:
•
Proveďte základní popis a určete hardwarovou konfiguraci počítačové
jednotky, zajištěné během domovní prohlídky
•
Uveďte jakou IP adresou se počítač identifikoval v síti internet
•
Zadokumentujte jednotlivé uživatelské účty, které jsou v počítačové
jednotce vytvořeny a zda jsou tyto účty opatřeny heslem, příp. zda je
počítačová jednotka nebo operační systém nějakým způsobem
zabezpečen proti užití cizí osobou
•
Zadokumentujte u zkoumané počítačové jednotky adresářovou
strukturu, zhotovte seznam jednotlivých souborů v nich obsažených
•
Proveďte výpis veškerého aplikačního programového vybavení
z pevných disků zkoumaného počítače. Rozlište, zda se jedná o software
komerční nebo volně šiřitelný
86
•
Uveďte, zda jednotlivé instalace softwaru jsou upraveny (crack, neúplné
verze, odstraněné identifikační znaky apod.) oproti originálním
instalacím
•
Zjistěte, zda se na zajištěné počítačové jednotce nachází nainstalován
klient(i) umožňující sdílet soubory v rámci P2P síti a uveďte názvy těchto
klientů, dobu, kdy byly nainstalovány, celkový objem odeslaných a
přijatých dat atd.
•
Popište základní princip výměnných sítí P2P ve vztahu k nalezeným
klientům umožňujících sdílet soubory v počítačové síti internet
•
V případě, že se na počítačové jednotce nachází klient(i) sítě P2P
umožňující sdílet soubory v počítačové síti Internet uveďte, které
soubory, či adresáře jsou takto zpřístupněny ostatním uživatelům
•
V případě, že budou nasdíleny audiovizuální soubory, uveďte kromě
názvu souboru i jeho délku.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci v této souvislosti poukazuje na to, že bez
znaleckého zkoumání se dokazování v každé jednotlivé trestní věci zřejmě neobejde.
Avšak poukazuje na to, že při stávajícím tlaku na omezování znaleckých posudků
(viz novela § 105 odst. 1 tr. ř. provedená s účinností od 1. 1. 2009 zákonem č.
274/2008 Sb.) by bylo proto vhodné posuzovat už na počátku trestního řízení
závažnost protiprávního jednání, stupeň nebezpečnosti jednání pro společnost a
podpůrnou roli trestní represe. Nákladnost a komplikovanost celého trestného řízení
by měla odpovídat závažnosti protiprávního jednání. Navíc z poznatků nižších stupňů
státního zastupitelství vyplývá, že pachatelé se často sami k trestné činnosti doznají,
pokud je to pro ně relativně příznivé a finančně únosné. V těchto případech se
otevírá možnost pro uplatnění budoucího institutu dohody o vině a trestu, případně
jiného odklonu, aniž by bylo nutné absolvovat celé trestní řízení včetně nákladného
znaleckého zkoumání. Je také více než zřejmé, že se téměř nikdy nepodaří objasnit
a prokázat celý rozsah skutečného trestního postihu, ale jen jeho nepatrnou výseč. I
to může mít zásadní preventivní účinky, což je u této trestné činnosti prioritní.
6. K otázce aplikace § 18 odst. 2 autorského zákona ve vztahu k právní
kvalifikaci jednání spočívající v porušování autorských práv k hudebním a
filmovým dílům prostřednictvím P2P sítě
Odbor trestního řízení NSZ ve vztahu k této otázce uvádí, že pokud bychom se
drželi důsledně ustanovení § 18 odst. 2 AutZ, zejména slov na místě a v čase, potom
bychom zřejmě toto ustanovení nemohli použít, neboť domácí uživatel nebude mít
s největší pravděpodobností denně 24 hodin počítač zapnutý a na počítači
spuštěného klienta P2P sítě. Toto ustanovení se týká především souborů umístěných
na FTP serverech, příp. soukromých webových stránkách nebo stránkách typu
Rapidshare apod.
87
Na straně druhé se poukazuje na to, že i krátkodobé sdílení (zpřístupnění)
nepochybně porušuje práva držitele autorských práv k dílu, neboť zcela jistě nedal
souhlas pro tento způsob užití díla osobě, která dílo zpřístupnila, byť jen omezenou
dobu.
Pokud jde limity stanovené § 18 AutZ, bylo by zřejmě možné analogicky vyjít z úvah
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tdo 160/2005,
rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 69/06), v úvahách stran subjektivní stránky u § 152 tr.
zák. Dále lze odkázat na trestní judikát publikovaný pod č. 316 v Souboru rozhodnutí
NS č. 13/2002, týkající se případu spojeného s absencí subjektivní stránky. V této
souvislosti třeba zejména připomenout, že neznalost autorského zákona se posuzuje
stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. R 9/1997).
Podle § 18 odst. 1 AutZ se za sdělování díla veřejnosti považuje zpřístupňování díla
v nehmotné podobě, živě nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. Podle § 18
odst. 2 AutZ je sdělováním díla veřejnosti rovněž zpřístupňování díla způsobem, že
kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména
počítačovou nebo obdobnou sítí. Pokud tedy uživatel v rámci sítě P2P sdílí (nabízí ke
stažení) soubory, které mají povahu díla ve smyslu ustanovení § 2 AutZ, jedná se o
sdělování díla veřejnosti, tedy o jeden ze způsobů užití díla (§ 12 odst. 4 AutZ).
K tomuto musí mít souhlas autora nebo jiné oprávněné osoby, popř. jej k takovému
užití musí opravňovat výjimka stanovená autorským zákonem.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvádí, že jeho odbor trestního řízení se
domnívá, že zkoumání, zda provoz sítě P2P splňuje podmínky § 18 odst. 2 AutZ,
není třeba. Je totiž zřejmé, že tyto podmínky by totiž byly splněny. Nelze dovodit, že
v případech, v nichž je počítačový přístup omezen, nejsou podmínky § 18 odst. 2
splněny. Tyto podmínky totiž byly a jsou vždy plně splněny v době, kdy počítač byl
nebo je připojen k síti. Je totiž třeba vycházet z toho, že při splnění dalších podmínek
byl trestný čin porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. dokonán zapojením
pachatele do sítě P2P, neboť tímto jednáním pachatel neoprávněně zpřístupnil díla
požívající autorské ochrany. Dochází-li poté, a to i opakovaně, k odpojování od sítě a
k jejímu opětovnému připojování, jde o pokračování ve stejném jednání, které je
třeba především brát v úvahu při hodnocení společenské nebezpečnosti činu.
S tímto názorem je třeba vyslovit souhlas.
Upozorňováno je však na to, že výše uvedený názor nelze označit za nesporný.
Otázka je, zda lze považovat podmínky § 18 odst. 2 AutZ za splněné, neboť výše
uvedená interpretace neodpovídá přesnému znění zákona „…v čase podle své
vlastní volby…“, tj. volby klienta sítě. Znění Ženevské smlouvy WIPO z r. 1996 (č.
33/2002 Sb. m. s.) rovněž užívá pojmu „…může mít přístup k těmto dílům na místě a
čase podle své individuální volby…“, což zřejmě předpokládá určitou permanentnost
provozu sítí. Posouzení toho, zda provoz P2P sítí splňuje všechny podmínky § 18
odst. 2 AutZ, je proto primární otázkou, kterou je třeba pro praxi jednoznačně řešit.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě poukazuje na to, že přístup ke sdíleným
datům má zase jen uživatel sítě P2P, který však k získání přístupových oprávnění
musel taktéž ze svého počítače nabídnout ke sdílení určitý objem dat, což dává
těmto uživatelům jistou dávku exkluzivity, na druhou stranu pokud uživatel splní
kriterium nabídky určitého objemu dat, má přístup k ostatním sdíleným datům
88
automaticky bez toho, že by někdo rozhodoval, zda budou uživateli přístupová
oprávnění udělena.
Okresní státní zastupitelství v Kroměříži v otázce vztahu právní kvalifikace jednání
spočívajícím v porušování autorských práv k hudebním dílům prostřednictvím P2P
sítě a ustanovení § 18 odst. 2 AutZ v návaznosti na blanketní charakter ustanovení §
152 tr. zák., které předpokládá možnost nepřetržitého přístupu kohokoliv v jím
zvoleném čase a místě podle své vlastní volby, a to v návaznosti na situaci, kdy je
přístup omezený, tedy počítač není připojen do sítě, popř. není přístupný do P2P
sítě, žádný aplikační problém neshledává. Podnět VSZ v Praze řeší zejména otázku
technickou, tedy hardwarové a softwarové vybavení počítače pro přístup k internetu
a do sítě P2P. Toto považuje OSZ v Kroměříži za zcela nezbytný technický
předpoklad pro to, aby mohlo dojít ke sdělování díla veřejnosti prostřednictvím
počítačové sítě. Pro vyvozování trestní odpovědnosti považuje toto okresní státní
zastupitelství za podstatné jednání pachatele, který ze své vůle a svým jednáním
umožní sdělování děl veřejnosti způsobem, že „kdokoliv“ (rozumíme tím
kdokoliv, kdo k tomu má příslušné technické vybavení) může mít k němu
přístup na místě a v čase podle své vlastní volby, zejména počítačovou nebo
obdobnou sítí (§ 18 odst. 2 AutZ). Uvedený názor je třeba považovat za správný.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že porušením autorského práva
podle § 18 odst. 2 AutZ je již samotné zpřístupnění autorských děl. Trestná
činnost je v daném případě dána i při pouhém neoprávněném zpřístupňování díla
veřejnosti. Vyloučení trestnosti, s ohledem na nemožnost připojení k počítači, by pak
byla dána pouze tehdy, pokud by počítač nebyl k síti vůbec připojen, resp. připojen
na tak krátkou dobu, že by prakticky sdělení díla neumožňovalo. I s tímto názorem
je třeba vyslovit souhlas. Tyto okolnosti pak musí být podle tohoto státního
zastupitelství dokladovány ve spise provedeným dokazováním, ať již ze strany IFPI
nebo dalších organizací na ochranu autorských práv, případně na základě
odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. Tyto okolnosti by mohly mít vliv na
posouzení, zda se jedná o porušení autorského práva, a pokud ano, zda jde o
trestný čin, přestupek či pouze o občanskoprávní spor.
Krajské státní zastupitelství v Praze poukazuje na to, že ustanovení § 18 odst. 2
AutZ předpokládá, že sdělování díla (majetkové právo k dílu) je rovněž
zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na
místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.
Zároveň z toho však vylučuje pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo
zajišťujícího takové sdělování (§ 18 odst. 3 AutZ). Jinými slovy, zákon byl psán
v době, kdy uvažována byla pouze situace, kdy pachatel vystaví dílo na serveru, a
nikoli na svém disku, neomezenému okruhu zájemců. Je však otázkou, zda je
skupina osob, které se zapojí do sdílení prostřednictvím P2P sítě již veřejností, ve
smyslu shora citovaného ustanovení, neboť se nejedná o „kohokoliv“, jak
předpokládá zákon, ale jen o osobu, která vlastní nějakou rozmnoženinu díla a
rovněž ji nabídne. Situace je sice analogická situaci provozovatele restauračního
zařízení, který zpřístupňuje hudební produkci svým návštěvníkům, nicméně
zpřístupňování se v tomto případě děje v mezích jiných ustanovení (§ 20 – 23 AutZ),
který situaci dnes již dostatečně řeší s odkazem na hospodářský prospěch ze
zpřístupňování (§ 23 odst. 3 AutZ). Dochází-li k možnosti přijímat televizní a
rozhlasové vysílání v budově všem osobám, kteří se v ní pohybují, jedná se o šíření
89
díla pouze tehdy, má-li z toho provozovatel budovy hospodářský prospěch (není-li to
součástí nabízených služeb např. hotelu). Uvedený hospodářský prospěch by se
mohl promítnout i do úvahy o zpřístupňovaní díla systémem P2P.
Výklad pojmu „kdokoliv“ s ohledem na dikci citovaného ustanovení je tak zásadním
pro posouzení, zda se jedná o sdělování díla (užití) a tím pádem i pro posouzení
trestní odpovědnosti.
K výše uvedené otázce se poukazuje zejména na část 4. Zpřístupnění díla
(sdělování díla veřejnosti) prostřednictvím internetu, zejména na závěry
uvedené pod bodem 4.4. a části 6.1. s tím, že zpřístupnění díla prostřednictvím
internetu splňuje znaky rozmnožování díla i sdělování díla veřejnosti.
K otázce dokazování pro možné posouzení jednání odkazem na § 44 odst. 1 písm.
b) AutZ, pokud pachatel umístí na P2P síť dílo včetně informace o správě autorských
práv Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvádí, že může dojít k dvěma
situacím. V případě prvním je poskytnutá informace nesprávná nebo žádná,
v případě druhém je poskytnutá informace správná. V obou případech je VSZ
v Olomouci toho názoru, že to nic nemění na trestní odpovědnosti pachatele.
V případech, kdy dojde k odstranění takové informace, jde nepochybně o jednání,
které neoprávněně zasahuje do práva autora a může tak jít o součást jednání, které
naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva podle
§ 152 tr. zák.
Vzniká však otázka, zda vždy ten, kdo dílo zpřístupnil na síti, je ten, kdo
informaci odstranil. Pokud tomu tak je, bude třeba dokazování k tomu vést.
Takovým důkazem může být i nahrávka toho, co pachatel na síť umístil.
7. Při zohlednění právního názoru vyjádřeného Ústavním soudem a
Nejvyšším soudem k otázce posouzení majetkové újmy nikoli jako škody
způsobené trestným činem, nýbrž toliko jako neoprávněného majetkového
prospěchu, se jeví důvodné formulovat, jakou metodou, event. důkazy
bude pro případnou kvalifikovanou skutkovou podstatu tr. činu dle § 152
odst. 2 písm. a), b) trestního zákona možno stanovit „značný prospěch“ a
„značný rozsah“
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci
je toho názoru, že při zjišťování
uvedeného následku lze patrně i nadále vycházet z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tz
131/98.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že jako zásadní problém se jeví u této
problematiky otázka posouzení majetkové újmy, která není škodou způsobenou
trestným činem, nýbrž toliko neoprávněným majetkovým prospěchem, a to zejména
ve vztahu ke způsobu meritorního vyřízení věci. Poukazuje na nálezy Ústavního
90
soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, které upřednostňují řešení otázek autorského,
průmyslového a podobného práva jinou než trestní cestou (ultima ratio). V těchto
případech se jednalo o úhradu odměn za užití děl, která používají ochran podle
práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským, se kterou se
poškozené subjekty nemohou připojit k trestnímu řízení s nárokem na náhradu
autorské odměny ušlé neoprávněným užitím díla, přičemž adhezní řízení je vázáno
na existenci vzniklé škody, nikoli bezdůvodného obohacení.
Aplikace ustanovení § 152 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. pro předmětný typ páchané
trestné činnosti zřejmě nebude přecházet v úvahu. Finanční ztráty, které byly
způsobeny nositelům autorského práva nebo práva souvisejícího s právem
autorským jednáním pachatele nelze ztotožňovat s prospěchem pachatele z tohoto
trestného činu, který je tzv. čistý prospěch. Jeho určení zjevně není reálné, neboť i
za situace, že tzv. ušetřil na nákladech za zpřístupnění děl, na rozdíl od hmotných
nosičů, které lze matematicky spočítat a lze dospět ke konkrétní částce, ze systému
P2P nelze zjistit, ať již formou znaleckého zkoumání aktuálního obsahu tzv. on-line
sdílených dat na Internetu a ani samotným následným zkoumáním zajištěného
počítače, ze kterého byla díla nabízena, a současně ani stanovit, zda byla dále
šířena a v jakém rozsahu. Lze pouze zjistit, že byla zpřístupněna.
Odbor trestního řízení NSZ uvádí, že pro účely kvantifikace kriteria „značný
prospěch“ jako znaku kvalifikované skutkové podstaty dle § 152 odst. 2 písm. a) tr.
zák. zřejmě nebude možné vystačit s prostým propočtem vycházejícím z průměrné
ceny nového originálního hudebního nebo audiovizuálního díla, nýbrž by měl být
opatřován znalecký posudek v oboru ekonomika – oceňování duševního vlastnictví
se zaměřením na oceňování autorských děl. Vycházeje z R 55/1996-I. nebude
možné finanční ztráty poškozených subjektů vzniklé v důsledku protiprávního jednání
pachatele ztotožňovat s prospěchem pachatele tohoto trestného činu, kterým bude
vždy tzv. čistý prospěch. Přesto bychom se však bez vyčíslení finančních ztrát, resp.
škody, resp. újmy vzniklé trestným činem na straně nositele autorského práva nebo
práv souvisejících s právem autorským, nanejvýš zřejmě neobešli v případě splnění
podmínek aplikace tzv. odklonů dle §§ 307 a 309 tr. ř. (srov. § 307 odst.1 písm. b), §
309 odst.1 písm. b) tr. ř.).
Poněkud problematické se pak jeví prokazování znaku „ve značném rozsahu“
charakterizující kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák.,
u něhož je otázkou, zda jej lze dovodit při prostém vědomí konkrétních skutkových
okolností týkajících se rozsahu trestné činnosti, nebo zda i v tomto směru by bylo
nezbytné znalecké zkoumání (přinejmenším pak odborné vyjádření ve smyslu § 105
odst.1 tr. ř.). Vycházeje z vymezení pojmu „ve značném rozsahu“ v R 55/1996-I. by
měl být tento znak naplněn tehdy, pokud by hodnota protiprávně nabízených
hudebních a audiovizuálních děl, resp. souborů – tedy vlastně zboží, dosahovala
částky nejméně 500.000,- Kč a ostatní okolnosti konkrétního případu významné
z hlediska tohoto znaku (např. doba páchání činu, způsobená škoda) by jeho
nebezpečnost zvyšovaly natolik, že by byla obdobná nebezpečnosti případu, kdy
pachatel dosáhne takovým skutkem značný prospěch. Zřejmě ani v tomto případě by
se při stanovení hodnoty protiprávně nabízené hudebních a audiovizuálních souborů
nebylo možné obejít bez znaleckého posudku (přinejmenším pak – při vědomí nižší
finanční náročnosti – odborného vyjádření). Každý jiný způsob, na jehož základě by
byl tento znak dovozen, by zřejmě nebylo možné považovat za dostatečně
obezřetný, a zcela jistě za nikoli zásadně zpochybnitelný v průběhu dokazování
91
(oproti situaci, kdy by se jednalo o stanovení na základě prostého násobku
odhadované průměrné ceny nového originálního hudebního alba na trhu navíc
s cenou v čase proměnlivou, a předpokládaných kusů alb odvozených dle objemu
dat v hudební, resp. v audiovizuální části souboru) - viz str. 2 přípisu VSZ v Praze.
Autoři Beckova komentáře k trestnímu zákonu nicméně pro dovození znaku
značného rozsahu považují za dostatečná konkrétní skutková zjištění o opakované a
déle trvající trestné činnosti pachatele, když ve vztahu k této okolnosti postačí
nedbalost. Znalecký posudek (odborné vyjádření) pro případ posouzení skutku ve
smyslu kvalifikovaných skutkových podstat § 152 tr. zák. by byl žádoucí již pro účely
zahájení trestního stíhání (zde s vědomím požadavku § 160 odst.1 věta druhá tr. ř.).
Státní zastupitelství jsou toho názoru, že při zjišťování uvedeného následku
lze patrně i nadále vycházet z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 3 Tz 131/98.
Poukazováno je však na to, že celkové bezdůvodné obohacení, resp. značný
prospěch, bude vždy předmětem hrubého odhadu. Bez vynaložení
nepřiměřených prostředků totiž nelze určit přesný počet počítačů, do kterých
byl film stažen, a bude velmi těžké zjistit, jaký počet osob takto získanou kopii
filmu či hudební nahrávky zhlédl.
V dalším odkazujeme na závěry bodu 9. 6. K pojmům značný prospěch a
spáchání činu ve značném rozsahu.
8. K určení hranice škody pro podání trestního oznámení, resp. pro
odevzdání věci k projednání přestupku
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvádí, že ze znění § 105a AutZ vyplývá, že
o přestupek půjde především v případech, kdy půjde o jednorázové porušení
autorského práva. V ostatních případech patrně nebude možno předem vymezit
taková konkrétní a jasná kritéria, která by mohla vést k rozlišení. Jednoznačně lze
uvést, že půjde-li o porušování autorských práv způsobem a v rozsahu uváděném v
přípisu VSZ v Praze, tak lze dovodit, že aplikace § 105a autorského zákona
nepřichází v úvahu.
Krajské státní zastupitelství v Brně uvádí, že kromě objemu dat a délky doby, po
kterou jsou nabízena díla na síti, je nutné vzít v úvahu rovněž počet titulů a jejich
charakter (např. zda jde o premiérové tituly nebo dokonce dosud v distribuci
nezveřejněné tituly, či naopak jde o tituly, které již byly i v médiích vícekrát
distribuovány). V tomto směru bude nutno posoudit všechny aspekty komplexně a
společně, vždy s ohledem na konkrétní případ. Toto KSZ připomíná, že pokud se
jedná o nabízení a prodej např. padělaných DVD, videokazet, CD apod., hranice
přestupku a trestného činu se většinou nacházela na 5 – 10 ks. Tento rozsah je
zpřístupněním a rozšiřováním na Internetu podstatně překračován.
Okresní státní zastupitelství v České Lípě sdělilo, že problematiku porušování
autorským zákonem chráněného díla prostřednictvím Internetu řeší poměrně často a
kritériem pro rozlišení mezi přestupkem a trestným činem je pro něho zjištěný stupeň
92
společenské nebezpečnosti, jež je odvozován od rozsahu (četnosti) nelegálního užití
díla, případný zisk pachatele, doba, po kterou je trestný čin páchán, způsob nabízení
díla a konečně i výše způsobené škody. K tomu však toto státní zastupitelství
dodává, že se jednalo o případy centralizovaného zpřístupnění díla na internetu.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem sděluje, že některá okresní státní
zastupitelství by trestnost odvíjela od výše škody způsobené jednáním pachatele,
jiná od objemu a počtu zpřístupněných souborů, doby, po kterou jsou data
zpřístupňována, počtu uživatelů apod. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad
Labem pak je toho názoru, že odlišit, kdy takové jednání bude trestným činem a kdy
přestupkem je otázkou posouzení stupně společenské nebezpečnosti. Zastáván je
názor, že bude nutno vzájemně kombinovat dobu, po kterou je skutek páchán,
četnost zpřístupněných děl a v rámci každé kategorie (dílo literární, zvukové,
zvukově obrazové atd.) určení objemu zpřístupněných elektronických dat. Ze strany
tohoto státního zastupitelství není zaujímáno žádné pevné stanovisko na určení
těchto hranic, co se ovšem týče metodiky jejich stanovení, bylo by možno zřejmě užít
takovou, která byla použita pro stanovení většího než malého množství omamné
nebo psychotropní látky a jedu k výkladu ustanovení § 187a tr. zák.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích uvádí, že by trestní
odpovědnost měla být zřejmě uplatňována jen v omezené míře v případech
rozsáhlejšího porušování autorských práv, v souladu se zásadou trestního práva jako
ultima ratio. Vymezení hranice mezi trestným činem a jemu odpovídajícím
přestupkem pak bude zřejmě možné jedině v rámci judikatury, což by znamenalo
větší počet těchto věcí žalovat a některé z nich předložit Nejvyššímu soudu cestou
mimořádného opravného prostředku.
Krajské státní zastupitelství v Plzni je toho názoru, že by bylo třeba při stanovení
rozlišení jednání, které bude přestupkem a které bude již třeba posoudit jako trestný
čin vycházet z obecných kritérií pro posuzování konkrétního stupně společenské
nebezpečnosti – osoby pachatele, rozsahu jeho činnosti, výše získaného
majetkového prospěchu apod.
Státní zastupitelství se shodují v tom, že by trestní odpovědnost měla být
zřejmě uplatňována jen v omezené míře v případech rozsáhlejšího porušování
autorských práv, v souladu se zásadou trestního práva jako ultima ratio.
Dále se odkazuje na bod 8. Přestupky podle autorského zákona.
9. Použitelnost ustanovení § 88a tr. ř. v případě, že jednání osoby bude
posouzeno pouze jako přestupek, další procesní otázky spojené
s problematikou zneužívání P2P sítí
Státní zastupitelství se shodují v tom, že opatřování důkazů ve vztahu k této trestné
činnosti lze realizovat s vyžitím postupu podle § 88a tr. ř. (lze tak identifikovat IP
adresu osobního počítače) a důležitým důkazem je zpracování znaleckého posudku
z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika.
93
Jak již bylo uvedeno v bodě 5., shoda panuje v tom, že k základním otázkám, které
by měly být znalcem odpovězeny, by mělo patřit vyjádření, zda v konkrétní věci se
jedná o systém P2P, objasnění jaká díla chráněna autorským právem a v jakém
rozsahu neoprávněně zpřístupněna dalším uživatelům internetové sítě, stejně jako
doba, po kterou k tomu docházelo (dále srov. část 11. Procesní otázky spojené
s problematikou zneužívání P2P sítí).
Dále z vyjádření státních zastupitelství je patrno, že použití ustanovení § 88a tr. ř
při eventuálním následném posouzení jednání toliko jako přestupku by nemělo
činit problémy, neboť jde o procesní institut využívaný v trestním řízení a jeho
použití by nemělo být vyloučeno v následném řízení o přestupku. Posouzení
použitelnosti tohoto institutu je však věcí příslušného správního úřadu.
Na straně druhé postup podle ustanovení § 88a tr. ř. však nemůže být volen
v případech, v nichž od počátku bude zjevné, že jednání může být posouzeno
jen jako přestupek.
K řešení situací, které mohou vznikat v souvislosti s připojením k síti
prostřednictvím WiFi, je třeba uvést, že musí být využity jiné důkazní
prostředky a teprve tehdy, kdy z nich bude vyplývat podezření, že ke
zpřístupňování prostřednictvím P2P sítě docházelo z konkrétního počítače, lze
přistoupit k podání návrhu na provedení domovní prohlídky. I když se podaří
získat příkaz k domovní prohlídce, může předmětný počítač užívat více osob a
vinu nebude možné konkrétnímu uživateli prokázat.
Odbor trestního řízení NSZ v této souvislosti poukazuje na to, že i když pod jednou
IP adresou se mnohdy může nacházet větší počet počítačů, což vede k problémům
ustanovit konkrétní počítač v síti, lze i v tomto případě osobu dohledat. Na základě
příkazu podle § 88a tr. ř. je třeba vyžádat od poskytovatele připojení, aby dohledal
konkrétní osobu, resp. konkrétní počítač např. podle nick(u) – přezdívky, uvedené
v programu pro sdílení dat. Poskytovatel internetového připojení může zájmovou IP
adresu, kterou sdílí více uživatelů tzv. zalogovat a takto zjistit konkrétní počítač.
Takto lze postupovat (pouze) u sítě typu DC.
U jiných P2P sítí, např. FastTrack, BitTorent, takto postupovat nelze. Zde by bylo
možné konkrétní počítač dohledat podle MAC adresy síťové karty, kterou by
oznamovatel (ČNS IFPI, ČPU, OSA) sdělil. K tomu je třeba uvést i to, že podle
MAC adresy je možné dohledat síťové zařízení v lokální síti nebo přímo
připojené bez oddělení např. routerem či jiným síťovým prvkem. MAC adresu
je však možné uživatelsky změnit a podvrhnout tak MAC adresu jiného zařízení.
Záleží na typu zařízení, použitém osobním počítači apod.
Problémem může být i to, že na nějaký switch může být připojeno více počítačů, pak
by zřejmě MAC adresa odpovídala danému switchi a ne konkrétnímu počítači.
Vhledem k těmto skutečnostem je tak i možné, že se konkrétní počítač nepodaří
vůbec ustanovit. Je proto doporučováno, aby se policejní orgán, popř. státní
zástupce, spojil se zástupcem poskytovatele internetového připojení, seznámil se
s jeho strukturou a technickými možnostmi a na základě těchto zjištění navrhl další
postup ve věci.
94
ČÁST III. Vybraná rozhodnutí obecných soudů a Ústavního
soudu
1. Judikatura Ústavního soudu
Nález ÚS ČR ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06
K ustanovení § 18 AutZ
princip subsidiarity trestní represe
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
postavení kolektivních správců autorských práv v trestním řízení
Pokud má ustanovení § 18 AutZ sloužit jako podklad pro apriorní trestněprávní
postih a vyplnit dispozici blanketní normy § 152 tr. zák., musí být natolik
přesné a ve svých důsledcích předvídatelné, aby bylo dostatečným vodítkem
pro chování svých adresátů.
Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je
třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky podle zásady
vigilantibus iura. Při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve
na posledním místě, jako ultima ratio, právo trestní. Opačný přístup, tedy užití
trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly
použity, by byl v rozporu s již naznačeným principem subsidiarity trestní
represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě.
Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že jako
provozovatel restaurace prováděl produkci zvukově obrazového záznamu a hudebních děl beze
smlouvy s příslušnými kolektivními správci autorských práv.
ÚS v této věci uvedl zejména následující:
•
podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován
zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán,
osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je evidentní, že
stěžovatel kolektivním správcům autorských práv neplatil za užití autorsky
chráněných děl nejen pro pouhou neznalost autorského práva, ale bral věc
jako principiální spor a formu protestu proti poplatkům, které pokládal, byť
mylně, za protiprávní a nemorální. Tento stěžovatelův postoj k věci byl
výrazným rysem celého případu a má bezpochyby vypovídací hodnotu, pokud
jde o společenskou nebezpečnost spáchaného činu. I další zjištěné okolnosti
svědčily o její nízké výši (viz např. str. 3-4 rozsudku krajského soudu) a dle
přesvědčení Ústavního soudu mohlo připadat v úvahu její posouzení jako
nepatrné ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. a eventuálně i řešení stěžovatelova
činu jako přestupku. Přesto Nejvyšší soud bez bližšího odůvodnění (jak již
bylo konstatováno výše) dospěl ke kategorickému závěru o naplnění
formálních i materiálních znaků trestného činu, kterým byly nižší soudy při
svém dalším rozhodování vázány.
95
•
•
•
•
•
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že chápe trestní právo jako právo ultima ratio,
tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy,
pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně
neúčelné (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02). Ústavní
soud shledává, že předmětný případ měl do značné míry charakter spíše
občanskoprávní. Stěžovatel jako provozovatel baru umožnil kontrolu OSA,
avšak odmítl placení autorských poplatků s odůvodněním, že je platit nemusí.
Tento svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však pouze účelově smyšlené,
argumentaci. Ústavní soud je přesvědčen, že takovýto spor o výklad
autorského práva mohl být snadno vyřešen v řízení občanskoprávním. Trestní
právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá
prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu
jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. V
opačném případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich
vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k
porušení čl. 1 LPS a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu
podobu sporu o zaplacení určité částky, nutno na věc primárně nahlížet z
pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení
krajního represivního prostředku - trestního práva (obdobně viz nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04).
Trestní právo tak nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a
právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí
především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má
soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta
sunt (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04).
Ústavní soud má též za nutné připomenout postavení kolektivních správců
autorských práv. V projednávané věci autorské svazy spor se stěžovatelem
neřešily cestou občanskoprávní, nýbrž ve věci podaly trestní oznámení, ač
jsou profesionálními organizacemi předurčenými k odbornému hájení práv
autorů. Ústavní soud je toho názoru, že pokud k ochraně autorských práv byly
vytvořeny takovéto specializované subjekty se zákonem danými oprávněními,
mezi jejichž povinnosti patří mimo jiné právě i vymáhání nároků vzniklých z
neoprávněného výkonu kolektivně spravovaných práv (srovnej např. § 100
AutZ), je třeba nutnost zásahu orgánů činných v trestním řízení zvažovat
zvláště pečlivě. V této souvislosti lze i poznamenat, že z pohledu práva
autorského je nepřípustné, aby se kolektivní správce autorských práv
zbavoval své úlohy hájit práva autorů jejím přenesením na orgány činné v
trestním řízení. Podání trestního oznámení na osobu porušující autorská
práva nezbavuje kolektivního správce povinnosti domáhat se vzniklých nároků
cestou občanskoprávní, kterou mu ukládá § 100 odst. 1 písm. i) AutZ.
Problematičnost trestního řízení v předmětné věci pak již jen ilustruje fakt, že v
něm nemohlo dojít k přiznání nároku na bezdůvodné obohacení vůči
stěžovateli. Dle ustálené judikatury obecných soudů totiž o povinnosti jeho
vydání nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, ba ani
připustit v takovémto případě kolektivní správce autorských práv k trestnímu
řízení jako poškozené.
96
2. Judikatura a rozhodnutí obecných soudů
Usnesení NS ČR ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 986/2002, Rt 33/2004
materiální podmínka trestného činu
provozování veřejných hudebních produkcí
K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva,
práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr.
zák. se vyžaduje, aby došlo k neoprávněným zásahům do práv chráněných
tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je
současně dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst.
2, 4 tr. zák.).
Pokud má být uvedená skutková podstata naplněna provozováním veřejných
hudebních produkcí, pak pro závěr o existenci materiálního znaku trestného
činu může být východiskem jejich počet, doba jejich trvání a alespoň minimální
množství přehraných nosičů a hudebních skladeb.
Z odůvodnění: Další výhrady nejvyšší státní zástupkyně uplatnila proti zaměření dokazování v dané
trestní věci. Především uvedla, že v dosavadním trestním řízení byl zohledněn pouze výkon práv
autorů zastoupených Ochranným svazem autorským, aniž by bylo zkoumáno, zda v posuzovaném
období nebyly výkonem některých specifikovaných dotčených práv pověřeny i jiné právnické osoby;
dále upozornila na to, že nebylo zjištěno, zda obviněný měl či neměl souhlas Ochranného svazu
autorského k veřejnému provozování autorských děl, a to v důsledku pochybnosti o skutečně
provedeném doručení listin označených „Oznámení o uspořádání veřejné produkce“ této organizaci;
konečně v kontextu platného znění § 152 tr. zák. (tj. ve znění účinném do 30.11.2000, tedy před
novelou provedenou zákonem č. 121/2000 Sb. a účinnou od 1.12.2000) vytkla, že v rámci dokazování
bylo třeba zaměřit se na zjištění, zda obviněný naplnil svým jednáním nikoliv jen druhou z alternativ
skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva (jíž by za určitých okolností a
vzhledem k rozsahu mělo být neplacení autorských honorářů a dalších souvisejících plateb), ale
především i jeho první alternativu, tedy jestli s dílem, které je předmětem práva autorského, nebo s
výkonem výkonného umělce či se zvukovým záznamem, které jsou předmětem práva příbuzného
právu autorskému, neoprávněně nakládal způsobem, který příslušel autoru, výkonnému umělci nebo
výrobci zvukového záznamu.
V této souvislosti přitom poukázala na to, že tzv. zákaz produkce hudebních děl tuzemských i
zahraničních interpretů na území celé České republiky vydaný Ochranným svazem autorským nemá
žádnou oporu v tehdy platném autorském zákonu ani v zákonu o hromadné správě autorských práv a
právu autorskému práv příbuzných, a proto je jeho právní relevance pochybná, avšak pro případnou
trestnost jednání obviněného je podstatnou právě skutečnost, zda nakládal s předměty chráněných
práv takovým způsobem, který přísluší jen nositelům těchto práv, zejména zda veřejně provozoval
hudební díla, umělecké výkony či zvukové záznamy bez příslušného souhlasu nebo svolení.
Své výhrady k dokazování v dané trestní věci shrnula tak, že mělo být zkoumáno, zda k
neoprávněnému nakládání s chráněnými právy došlo, a pokud by tomu tak bylo, pak v jakém rozsahu
a jakým způsobem k tomu došlo; poukázala přitom na to, že přesná kvantifikace není vyžadována,
postačí zjištění těch okolností, z nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných práv došlo alespoň v
takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle
§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.
NS uvedl, že po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., když
skutkový stav věci bude zjištěn v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., pak bude
třeba tento právně posoudit, tj. učinit závěr, zda a pokud ano, jakého trestného činu se svým jednáním
obviněný dopustil, přičemž pak v tomto směru rozhodné skutečnosti bude třeba zahrnout do popisu
skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Z něho musí být jednoznačně patrné, jaká práva, jakým
způsobem a v jakém rozsahu obviněný porušil nebo jak jinak si počínal v rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud přitom shodně jako nejvyšší státní zástupkyně upozorňuje, že skutková podstata
trestného činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje přesnou
97
kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např. zjištění přesného
počtu neoprávněně veřejně přehraných nosičů - kompaktních disků s hudebními díly), ale postačí
zjištění těch skutkových okolností, z nichž bude patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s
nimi souvisejících práv došlo alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. Východiskem může být počet
veřejných hudebních produkcí, které v rozhodném období obviněný provozovatel, doba jejich trvání a
alespoň minimální množství přehraných nosičů a hudebních skladeb (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp.
zn. 5 Tz 75/2001).
Usnesení NS ČR ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008
subjektivní stránka trestného činu
materiální stránka trestného činu
prodej osobního počítače s nelegálním programovým vybavením a s dalšími
chráněnými autorskými díly a zvukovými (resp. zvukově obrazovým)
záznamy
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152
odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání
obviněného, popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z
neodvratnosti následku v podobě neoprávněného zásahu do chráněných
autorských a souvisejících práv, s nímž obviněný musel počítat jako s
následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Při hodnocení materiální stránky trestného činu, tj. při posuzování, jestli čin
spáchaný obviněným dosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro
společnost, se soud řídí kritérii demonstrativně vyjmenovanými v ustanovení
§ 3 odst. 4 tr. zák. Trestným činem dospělého pachatele je pak jen skutek, který - při
naplnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty - s ohledem na uvedená
kritéria dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost. Jak
vyplývá z dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, při úvahách o tom, zda
obviněný naplnil i materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin
dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň
nepatrný, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku potřebného stupně
nebezpečnosti činu pro společnost (tj. o nesplnění materiální podmínky trestnosti
činu) se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v
konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty,
nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro
společnost, když tedy čin obviněného nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se
vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí
č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Jak je zde patrné z rozhodných skutkových zjištění, obviněný zasáhl do autorských
práv celé řady subjektů, přičemž hodnota chráněných autorských děl, jichž se týkal
tento zásah, se blížila částce ve výši 100 000,- Kč. Právě uvedený rozsah tedy podle
názoru Nejvyššího soudu nedovoluje bagatelizovat čin spáchaný obviněným do
98
takové míry, aby bylo možné dospět k odůvodněnému závěru, že neodpovídá ani
nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu porušování autorského
práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1
tr. zák. Na uvedeném konstatování nemůže nic změnit ani skutečnost, pokud
obviněný takto jednal toliko v jednom případě, když prodal osobní počítač s
nelegálním programovým vybavením a s dalšími chráněnými autorskými díly a
zvukovými (resp. zvukově obrazovým) záznamy svědkovi. Ke spáchání uvedeného
trestného činu se totiž podle § 152 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel
neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných práv opakovaně, resp. ve více
případech. Takový závěr vyplývá z jednoznačné formulace citovaného
ustanovení vyjádřené slovy „Kdo neoprávněně zasáhne ...“; není zde tedy
použit pojem „zasahuje“, který by odpovídal názoru obviněného, kdyby snad
chtěl zákonodárce kriminalizovat jen opakované nebo vícenásobné
neoprávněné zásahy do chráněných autorských a souvisejících práv.
Proto k naplnění nejen formálních znaků skutkové podstaty trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák., ale i jeho materiálního znaku v podobě
potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2 tr. zák.), v zásadě
postačí i jednorázový neoprávněný zásah do chráněných autorských a dalších
souvisejících práv, jestliže jde o zásah, u něhož je odůvodněn trestní postih jako tomu bylo i v případě posuzovaného činu obviněného - povahou, závažností a
rozsahem takového zásahu.
Usnesení NS ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 6 Tdo 847/2003
materiální stránka trestného činu
Z odůvodnění: NS upozorňuje, že skutková podstata trestného činu porušování
autorského práva podle § 152 odst. 1 tr. zák. nevyžaduje přesnou kvantifikaci
neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např. zjištěním
přesného počtu neoprávněně vyrobených rozmnoženin počítačových programů,
filmových děl a hudebních alb), ale postačí zjištění těch skutkových okolností, z nichž
bude patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo
alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák., resp., že se obviněný dopustil
takového činu ve značném rozsahu (§ 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.).
Usnesení NS ČR ze dne 15. 6. 2005 , sp. zn. 5 Tdo 675/2005
§ 152 odst. 1 tr. zák.
subjektivní stránka trestného činu
Trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo
neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu,
uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu,
rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Naplnění skutkové
podstaty tohoto trestného činu vyžaduje existenci subjektivní stránky v některé
z forem úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo
99
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). U trestného činu porušování
autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
musí závěr o zavinění v úmyslné formě vyplývat ze skutečností tvořících
skutkový stav věci. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický
stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo,
z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem (srov. č. 1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh.
tr.).
Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 1994, sp. zn. 7 To 286/94
subjektivní stránka trestného činu
prodej tzv. pirátských kazet
Srozuměním se způsobením případného následku ve smyslu § 4 písm. b) tr.
zák. je nutno rozumět i lhostejnost ke vzniku tohoto následku, pokud
lhostejnost pachatele vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem vývoje
situace, tj. jak k možnosti, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem nezpůsobí, tak i k možnosti, že jej způsobí. Uvedené kladné
stanovisko však musí znamenat aktivní volní vztah k relevantnímu
trestněprávnímu následku.
U trestného činu porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. spáchaného
prodejem tzv. pirátských kazet je srozuměním se způsobením takového
následku kladný vztah k alternativě, že kazety, které pachatel prodává, mohou
být originální, ale i k alternativě, že půjde o kazety pirátské, a tak dojde k
porušení autorských práv.
Z odůvodnění: Při hodnocení subjektivní stránky trestného činu je v tomto případě nutno vyřešit
otázku, zda obžalovaný jednal v nepřímém úmyslu, či zda šlo o jednání z nedbalosti. I odvolací soud
je toho názoru, že nelze prokázat, že by obžalovaný jednal v úmyslu přímém. Pokud by šlo o jednání
nedbalostní, šlo by o nedbalost vědomou, tu také připouští ve svém odůvodnění soud prvního stupně.
V případě nepřímého úmyslu by mělo být prokázáno, že obžalovaný věděl, že některé z kazet mohou
být pirátské, a byl srozuměn s tím, že i takové kazety prodává. V případě vědomé nedbalosti by se
vycházelo z toho, že věděl, že některé z kazet mohou být pirátské, a bez přiměřených důvodů
spoléhal na to, že tomu tak není.
Podle názoru odvolacího soudu nepřímý, tedy eventuální úmysl lze dovodit, když se vychází z
výpovědi obžalovaného ze dne 4.7.1992 a z výpovědi svědka P. v přípravném řízení. Z výpovědi
obžalovaného vyplynulo, že ten věděl o existenci pirátských kazet, nebezpečí nákupu takových kazet
si uvědomoval, neboť podle svého tvrzení byl obecně o problematice autorských práv k videokazetám
informován. Protože však šlo o mimořádně výhodný nákup, kazety koupil a lze dovodit, že byl
srozuměn se způsobením případného následku, totiž že bude prodávat i případně kazety pirátské.
Srozuměním se způsobením případného následku je totiž nutno rozumět i lhostejnost k tomuto
následku, pokud lhostejnost pachatele vyjadřuje kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy k
možnosti prodeje pouze originálních kazet, ale i k možnosti, že bude prodávat kazety pirátské a tím
porušovat autorská práva, pokud toto kladné stanovisko vyjadřuje aktivní volní vztah k uvedenému
následku.
100
Usnesení NS ČR ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 5 Tz 75/2001
porušování autorských práv a neoprávněný zásah
provozování veřejných hudebních produkcí formou tzv. diskoték, v jejichž
rámci byla účastníkům z nosičů zvukových záznamů reprodukována
taneční hudba
K neoprávněnému zásahu do autorského práva a do dalších souvisejících práv
chráněných ustanovením § 152 odst. 1 tr. zák. může dojít též provozováním
veřejných hudebních produkcí formou tzv. diskoték, v jejichž rámci byla
účastníkům z nosičů zvukových záznamů reprodukována taneční hudba. To
platí za předpokladu, že nosiče obsahovaly záznam chráněných hudebních děl
a výkonů výkonných umělců, přičemž k reprodukci došlo bez souhlasu
nositelů uvedených práv, resp. institucí vykonávajících správu těchto práv.
Práva autorů zůstávají nedotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí
literární a umělecká díla autorů, tak i práva výrobců zvukových záznamů, kteří
zaznamenávají umělecké výkony výkonných umělců. Jinak řečeno, ochrana
práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů se uplatňuje
vedle sebe a za určitých okolností může pachatel jedním jednáním porušovat
práva náležející všem třem skupinám jejich nositelů.
Usnesení NS ČR ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 160/2005
zásah do zákonem chráněných práv rozhlasových a televizních vysílatelů
bezdůvodné obohacení
Provozovatel restaurace již při umisťování televizních nebo rozhlasových
přijímačů do vnitřních prostor restaurace musí počítat s tím, že tyto budou
používány, a proto je povinen uzavřít licenční smlouvy (§ 23 AutZ) pro
jednotlivé předměty ochrany práv podle autorského zákona. Pokud tak neučiní
a zpřístupňuje hostům a personálu restaurace (tj. veřejnosti) díla vysílaná
televizí či rozhlasem, porušuje nejen ustanovení autorského zákona, ale s
přihlédnutím ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti se může
dopustit i trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi podle § 152 tr. zák.
•
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo
neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu,
uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu,
rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Ustanovení § 152 tr.
zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském.
Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto
trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje
stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov.
č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).
101
•
•
•
Trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění,
přičemž úmysl se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo jako
výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním
ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného
umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo
televizní vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si je alespoň v
hrubých rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění
musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí
vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv. Tímto
neoprávněným zásahem je mimo jiné i zásah do zákonem chráněných práv
rozhlasových a televizních vysílatelů. Jde o práva majetková k nehmotným
statkům. Předmětem těchto práv jsou jejich vlastní vysílané pořady bez ohledu
na to, zda jejich obsahem jsou díla ve smyslu § 2 odst. 1 AutZ nebo nikoli
(např. přenosy sportovních utkání, zpravodajské relace apod.). Jde o
samostatné právo související s autorským právem. Obsahem práva vysílatele
je převoditelné výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému
smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (§ 84 AutZ) - (srov. Šámal P., Púry
F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003,
s. 899 až 900).
Zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí podle § 23 AutZ
veřejnosti vyžaduje uzavření licenční smlouvy, protože uživatel již samotnou
nabídkou provozování rozhlasového či televizního díla sleduje dosažení
majetkového prospěchu, což je jeden ze způsobů neoprávněných zásahů do
autorského práva (§ 43 odst. 1 AutZ). Stejně tak je správný i právní názor, že
provozovatel restaurace si je již při umisťování televizních nebo rozhlasových
přijímačů do vnitřních prostor restaurace vědom toho, že přijímače budou
používány (jinak by jejich instalace neměla smysl), a proto je povinen uzavřít
licenční smlouvy pro jednotlivé předměty ochrany práv podle autorského
zákona. Pokud tak neučiní a zpřístupňuje veřejnosti, tj. hostům a personálu
restaurace, díla vysílaná rozhlasem či televizí, dopouští se jednání, které je v
rozporu nejen s autorským zákonem, ale s přihlédnutím ke konkrétnímu stupni
nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, 4 tr. zák.) se může dopustit
trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 tr. zák.
Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou
licenci, vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení, které je
povinen vydat (§ 40 odst. 3 AutZ). O povinnosti vydat bezdůvodné
obohacení nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě
škody, přestože bezdůvodné obohacení bylo důsledkem trestného činu
(§ 43 odst. 3, § 228, § 229 tr. ř., § 451 a násl. obč. zák., srov. též č. 30/1983
Sb. rozh. tr. a č. 7/1978 - III Sb. rozh. tr.). Nebylo proto možné učinit v
rozsudku soudu prvního stupně výrok podle § 229 odst. 3 tr. ř. Správně
měl soud rozhodnout usnesením podle § 206 odst. 3 tr. ř., že se oba výše
uvedení správci práv nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení.
Rozhodnutí Krajského soudu Ostrava - pobočka Olomouc - Rt 55/1996-I.
Sb. rozh. tr.).
102
K výkladu znaků trestného činu porušování autorského práva podle § 152
tr. zák.: spáchání činu ve značném rozsahu
prodej neoprávněně nahraných videokazet
I. Finanční ztráty, které byly způsobeny nositelům autorského práva nebo
práva jemu příbuzného jednáním pachatele, nelze ztotožňovat s prospěchem
pachatele z tohoto trestného činu. Prospěchem ve smyslu ustanovení § 152
odst. 2 písm. a) tr. zák. je přitom jen tzv. čistý prospěch, neboť je třeba odečíst
náklady pachatele, např. cenu nosičů, na něž pachatel pořizoval zvukové
záznamy bez oprávnění a které pak prodával apod.
II. Jde-li o prodej neoprávněně nahraných videokazet, je čin spáchán ve
značném rozsahu ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák., jen když
hodnota tohoto zboží určeného k prodeji dosahuje částky nejméně 200 000 Kč
a ostatní okolnosti případu významné z hlediska tohoto znaku, např. doba
páchání činu, způsobená škoda, zvyšují jeho nebezpečnost natolik, že je
obdobná nebezpečnosti případu, kdy pachatel dosáhne takovým skutkem
značný prospěch.
Pozn.: V § 152 odst. 1 tr. zák. není jako zákonný znak uvedena výše způsobené škody. Jednotlivé
okolnosti podmiňující použití určité přísnější trestní sazby, např. sazby uvedené v § 152 odst. 2 tr.
zák., jsou totiž koncipovány tak, že představují typově stejně závažná jednání.
Rozhodnutí NS ČR ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 3 Tz 131/98
značný prospěch, značný rozsah
II. Pod pojem „značný prospěch“ u trestného činu porušování autorského
práva podle § 152 odst. 2 písm. a) tr. zák. je nutno v materiálním smyslu
podřadit tzv. čistý prospěch pachatele, jenž představuje částka ve výši
nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy, tj. 200 000 Kč, ve smyslu § 89
odst. 11 tr. zák. Proto je nutno především zjišťovat za jakou (minimální) cenu
by uvedená díla, která jsou předmětem ochrany, mohla být v inkriminovaném
období získána pro daný účel od oprávněných distributorů. Tato úhrnná
částka, která ve skutečnosti není zaplacena, by pak představovala (po odečtení
nákladů na uvedení děl do oběhu) výši prospěchu pachatele.
K tomu je třeba uvést, že pojem „značný prospěch“ nelze ztotožňovat se
způsobenou škodou, tj. s finanční ztrátou, která byla způsobena nositelům
autorských práv, jež není znakem ustanovení § 152 odst. 2 tr. zák.
III. Pojem „značný rozsah“ dle § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák., je třeba, s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu, vykládat zejména k rozsahu a
závažnosti neoprávněného nakládání s díly, které jsou předmětem ochrany
práva autorského. O „značný rozsah“ půjde zpravidla tehdy, bude-li se jednat o
opakovanou a déle trvající trestnou činnost, kdy je nutno zvážit např. délku
období, po něž byla díla neoprávněně uváděna a s tím spojenou délku
vysílacího času, velikost oblasti, v níž k neoprávněnému uvádění děl došlo,
počet diváků atd. Při posuzování rozsahu porušení autorských práv měl být
zjištěn a vzat v úvahu i počet subjektů, jichž se toto porušení týká.
103
Usnesení NS ČR ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 151/2003
značný rozsah; dokazování
nabídka podle seznamu a ceníku prostřednictvím inzerátů ke koupi více
než 1000 titulů neoprávněně pořízených rozmnoženin různých děl,
požívajících ochrany podle autorského práva
Z odůvodnění: pojem „značný rozsah“ podle § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák. je
třeba vykládat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a zejména
závažnosti neoprávněného nakládání s díly, která jsou předmětem ochrany
autorského práva. O značný rozsah se jedná zejména tehdy, jde-li o
opakovanou a déle trvající trestnou činnost, kdy je třeba zvážit délku doby, po
kterou byla díla neoprávněně uváděna, a jejich množství, jakož i počet
subjektů, jichž se porušení týká
Dovolateli lze přisvědčit, že popis skutku v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze je
nepřesný a neurčitý ve vztahu ke stanovení rozsahu jeho jednání. Odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, učinil mj. skutkové zjištění, že obviněný „ … v uvedeném období rozprodal stovky
kusů takto jím pořízených rozmnoženin filmů a pořadů ...“ . Uvedený údaj je nekonkrétní a nelze z něj
učinit jednoznačný závěr o tom, že trestný čin porušování autorského práva podle § 152 odst. 1 tr.
zák. byl spáchán též ve značném rozsahu podle odstavce 2 písm. b) citovaného ustanovení trestního
zákona. Bude proto nezbytné, aby alespoň minimální rozsah jednání obviněného v naznačeném
směru byl ve skutku uveden. Teprve podle konkrétního zjištění rozsahu jednání obviněného pak bude
možno posoudit, zda byly naplněny také zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného
činu porušování autorského práva podle § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V této souvislosti je nutno
dále zdůraznit, že soudy obou stupňů učinily skutkové zjištění, že obviněný nabízel podle seznamu a
ceníku prostřednictvím inzerátů ke koupi více než 1000 titulů neoprávněně pořízených rozmnoženin
různých děl, požívajících ochrany podle autorského práva. Soudy obou stupňů však ani nezvažovaly
možnost postihu tohoto jednání obviněného v té části, kdy nebylo prokázáno faktické šíření takto
pořízených rozmnoženin, jako pokusu trestného činu porušování autorského práva podle § 8 odst. 1
tr. zák., § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Usnesení NS ČR ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1056/2008
§ 152 tr. zák., § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
rozmnoženina díla; užívání díla
trestný čin spáchán ve značném rozsahu
•
Z ustanovení § 13 odst. 2 AutZ nevyplývá, že by snad rozmnoženina
díla musela mít určitou kvalitu, a proto podle názoru Nejvyššího
soudu je nutné považovat každou rozmnoženinu díla, která byla
zhotovena v rozporu s autorským právem a lze ji současně smyslově
vnímat, za nelegální rozmnoženinu, a tedy i za zásah do chráněných
práv ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák., třebaže taková rozmnoženina
vykazuje určitou technickou nedokonalost. Ostatně i pořízení a
případné šíření nekvalitní rozmnoženiny díla může v některých
případech znamenat užívání díla způsobem snižujícím jeho hodnotu,
což zakazuje ustanovení § 11 odst. 3 věta druhá autorského zákona.
104
•
Jiná osoba odlišná od autora či osoby, které autor udělil smlouvou
oprávnění k výkonu svých práv, může užít dílo bez udělení oprávnění
podle § 12 odst. 1 AutZ, a to včetně jeho rozmnoženin pouze v
případech stanovených autorským zákonem, tj. zejména jde-li o tzv.
volné užití díla, jímž se ve smyslu § 30 odst. 1, 2 a § 30a odst. 1 AutZ
rozumí užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není
dosažení přímého nebo
nepřímého
hospodářského
nebo
obchodního
prospěchu, anebo zhotovení tiskové či obdobné
rozmnoženiny díla pro vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo
podnikající fyzické osoby.
•
Obdobný je obsah práv výrobců zvukových záznamů podle § 76 AutZ a
práv výrobců zvukově obrazových záznamů podle § 80 AutZ, ohledně
nichž se použijí ustanovení týkající se ochrany práv autorů k jejich
autorským dílům (§ 78 a § 82 AutZ).
•
Ve smyslu § 30 odst. 2 AutZ pak nezasahuje do práva autorského ten,
kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo
napodobeninu díla.
•
Pojem „osobní potřeba“ přitom autorský zákon výslovně nevymezuje.
Jak vyplývá z dosavadní odborné literatury a soudní praxe, osobní
potřebou je užití díla v soukromí uživatele, přičemž tento způsob užití
díla zahrnuje i okruh osob krátkodobě či dlouhodobě pobývajících v
domácnosti uživatele, přičemž takové pojetí současně vylučuje užití
díla za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo
obchodního prospěchu uživatele.
•
V opačném případě, tedy pokud by uživatel užíval dílo nebo jeho
rozmnoženinu za účelem výdělečné činnosti nebo pořídil rozmnoženiny
díla nad rámec své osobní potřeby, porušil by právo jiného na ochranu
výsledků tvůrčí duševní činnosti. Pokud jde o počítačový program, z
ustanovení § 30 odst. 3 AutZ vyplývá, že bez souhlasu autora nebo
jiného vykonavatele jeho práv nelze pořídit rozmnoženinu
počítačového programu ani pro osobní potřebu jeho uživatele, nejde-li
o výjimky podle § 66 AutZ.
•
K trestnému činu porušováni autorského práva, práv souvisejících s právem
autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud připomíná, že ho spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do
zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu,
zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo
televiznímu vysílání nebo databázi a tohoto činu se dopustí ve značném
rozsahu. Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze považovat
zejména takové jednání, kterým pachatel porušuje nemajetková
(osobnostní) nebo majetková práva autora, přičemž autorem ve smyslu § 5
odst. 1 AutZ, je fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo.
Podle § 9 odst. 1 AutZ vzniká autorské právo k autorskému dílu
okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné
podobě. Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému
105
dílu pak může spočívat např. v tom, že si jiná osoba odlišná od autora
přisvojí autorství k jeho dílu, zveřejní dílo bez souhlasu autora, použije
dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, provede bez
souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu
či napodobeninu autorského díla, neoprávněně rozšiřuje takovou
rozmnoženinu anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s
autorským zákonem (viz též ustanovení § 40 a § 43 až § 45 autorského
zákona, kde jsou uvedeny prostředky použitelné k ochraně před
některými neoprávněnými zásahy do autorského práva). Podobné
neoprávněné zásahy mohou směřovat i vůči právům souvisejícím s
autorským právem, tj. právům výkonných umělců, výrobců zvukových
nebo zvukově obrazových záznamů, vysílatelů atd. (viz ustanovení § 74,
§ 78, § 82 a § 86 AutZ, v nichž se odkazuje na úpravu autorských práv).
•
K otázce, jaké skutečnosti braly oba soudy nižších stupňů v úvahu při řešení
otázky, zda byl posuzovaný trestný čin spáchán ve značném rozsahu.
Podle názoru NS obě zmíněná základní hlediska, tj. jak značná škoda
způsobená nositelům autorských a souvisejících práv (soud prvního
stupně totiž dovodil značný rozsah v uvedeném smyslu především s
poukazem na způsobenou škodu, která přesáhla částku 500 000,- Kč
odpovídající značné škodě (§ 89 odst. 11 tr. zák.), tak celkový rozsah
neoprávněného zásahu do jejich zákonem chráněných práv vyjádřený
např. větším počtem nelegálně pořízených rozmnoženin autorských děl a
širším okruhem dotčených nositelů chráněných práv (odvolací soud se zde
opírá zejména o množství neoprávněně pořízených nosičů zajištěných u
obviněného - celkem šlo o 1 562 kusů), mohou odůvodnit spáchaní
trestného činu ve značném rozsahu, jak ostatně dovodila i dosavadní
judikatura, od níž se Nejvyšší soud nehodlá odchylovat ani v této trestní věci
(viz přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 55/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Rozhodnutí NS ČR č. 9 sp. zn. Et 2/2009, usnesení NS ze dne 26. 11. 2008,
sp. zn. 5 Tdo 1361/2008 (schváleno trestním kolegiem NS ČR v červnu 2009)
Porušování autorského práva a práv souvisejících
§ 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. - značný rozsah
Neoprávněným vydáním a distribucí literárního díla (knihy) může pachatel
zasáhnout do chráněných práv ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák. o trestném činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi, jejichž nositelem je nejen osoba, která byla oprávněna na podkladě
licenční smlouvy (§ 46 a násl. AutZ) vydat a distribuovat stejné literární dílo, ale
též osoba, která je autorem takového díla.
O spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi ve značném rozsahu ve smyslu § 152
odst. 2 písm. b) tr. zák. v případě neoprávněného vydání a distribuce literárního
díla (knihy) může svědčit větší počet dotčených nositelů chráněných
autorských a souvisejících práv, delší doba, po kterou tím docházelo k zásahu
do jejich práv, očekávaná vyšší poptávka (původně bylo navrženo: vyšší
106
atraktivita tohoto díla), celkový počet jeho neoprávněně vydaných a šířených
rozmnoženin apod.
V odůvodnění citovaného usnesení NS uvedl, že znak značného rozsahu
podle § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák. je třeba vykládat s přihlédnutím ke všem
okolnostem případu, aniž by stanovil byť i jen přibližně časové vymezení, odkdy by
se dal skutek považovat za déletrvající trestnou činnost. Podle názoru NS za delší
dobu lze považovat dobu jednoho roku zejména za takových okolností, jako je např.
zvýšený zájem veřejnosti o neoprávněně vytištěné a rozmnožované knihy (obecně
známou atraktivitu daného zboží potvrdila v hlavním líčení svědkyně). Podstatnou
okolností pro naplnění znaku značného rozsahu je také již zmiňovaný počet
vytištěných exemplářů knihy. Téměř desetina (přesně 8 %) z celkového počtu
výtisků, jež byly distribuovány na český knižní trh oprávněným nositelem licence k
jejich vydání s přihlédnutím k velikosti tohoto trhu (poměrně omezený počet čtenářů
v českém jazyce) je okolnost, jež významně přispěla k naplnění znaku značného
rozsahu ve smyslu § 152 odst. 2 písm. b) tr. zák.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1254/2005;
Rt 53/2006
vznik porušení autorského práva, časová působnost
Za dobu, kdy byl čin spáchán ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák., se zásadně
považuje okamžik dokonání trestného činu, kterým se u trestného činu
porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k
databázi podle § 152 odst. 1 tr. zák. rozumí okamžik, kdy došlo k následku, tedy
k porušení zájmu na ochraně vědecké, literární a jiné umělecké tvůrčí činnosti
a jejich výsledků v podobě autorských děl, uměleckých výkonů, zvukových a
zvukově obrazových záznamů, rozhlasového a televizního vysílání a po
účinnosti autorského zákona č. 121/2000 Sb. výslovně i databáze.
U díla, kterým je neoprávněně zasahováno do autorských práv k jinému dílu,
popř. do práv k databázi, a které je vytvořeno s cílem jeho vydání, má zásadní
význam zejména doba jeho vydání, poněvadž teprve tímto okamžikem je
dovršeno porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto ustanovením
(porušení individuálního objektu tohoto trestného činu), ke kterému směřovala
všechna předchozí stadia trestného činu.
Z odůvodnění:
Práva pořizovatele databáze jsou upravena v § 88 a násl. AutZ. Databází je pro účely tohoto zákona
soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádaných a
individuálně přístupných elektronickými nebo jinými prostředky, bez ohledu na formu jejich vyjádření.
Zvláštní práva k databázi (§ 90 AutZ) příslušejí pořizovateli databáze, pokud představuje kvalitativně
nebo kvantitativně podstatný vklad k pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu, bez ohledu na
to, zda databáze nebo její obsah jsou předmětem autorskoprávní nebo jiné ochrany. Každý nový
kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad do databáze spočívající v doplnění, zkrácení či jiných
úpravách má za následek nový běh trvání práva podle § 93 AutZ. Podle § 89 AutZ je pořizovatelem
databáze fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost pořídí databázi, nebo pro kterou
tak z jejího podnětu učiní jiná osoba.
Právo autorské k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno slovem, písmem, náčrtkem, skicou
nebo v jakékoli jiné vnímatelné podobě (§ 9 AutZ), resp. v jakékoli objektivně vnímané podobě (§ 9
AutZ). Obdobně je tomu i u databáze. Od tohoto okamžiku je však třeba odlišovat okamžik či dobu
107
porušení autorského práva nebo práva k databázi ve smyslu § 152 odst. 1 tr. zák., jímž je v
posuzovaném případě neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu nebo
databázi. Okamžik či dobu porušení určitého shora obecně vymezeného práva je pak třeba posuzovat
i vzhledem k druhu takového porušení autorského práva nebo práva k databázi a typu a povaze
konkrétního porušovaného práva. V tomto směru má u díla, které je vytvořeno s cílem jeho vydání,
zásadní význam zejména doba vydání, za kterou se považuje okamžik zahájení oprávněného
veřejného rozšiřování jeho rozmnoženin (srov. § 10 odst. 2 autorského zákona č. 35/1965 Sb. a § 4
odst. 2 AutZ), neboť u vydávaných děl, do kterých je zasahováno tím, že je vydáno další dílo, které
porušuje zákonem chráněná práva k autorskému dílu či k databázi, právě v návaznosti na tento
okamžik dochází k rozhodujícímu zásahu do uvedených zákonných práv a tím k dokonání trestného
činu § 152 tr. zák., poněvadž teprve tímto okamžikem je dovršeno porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného tímto ustanovením (porušení individuálního objektu tohoto trestného činu), ke kterému
směřovala všechna předchozí stadia trestného činu. V té souvislosti je třeba upozornit i na přechodná
ustanovení AutZ (zejména ustanovení § 106), kdy je třeba zohlednit novou právní úpravu, která
zakládá ochranu také těch předmětů, které nebyly podle dosavadních předpisů chráněny nebo jejichž
obsah ochrany byl jiný než podle tohoto autorského zákona (např. databáze, které se považují za dílo
souborné, jsou-li alespoň původní v tom smyslu, že jsou způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu
autorovým vlastním duševním výtvorem (§ 106 odst. 4 AutZ), nebo databáze podle § 88 AutZ
chráněné zvláštním právem pořizovatele databáze, byly-li zhotoveny nejdříve 15 let před účinností
tohoto autorského zákona (§ 106 odst. 6 AutZ).
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003; Rt
11/04
§ 152 tr. zák., časová působnost
I. Trestnost činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle
celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních (na něž trestní
zákon odkazuje ve skutkových podstatách s blanketní dispozicí), které jsou
všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové
působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze trestnost skutku
posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z
hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době
rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž
odkazuje trestní zákon).
II. Právy autorů nejsou dotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí
literární a umělecká díla autorů, tak ani práva televizních vysílatelů, kteří v
rámci vlastních pořadů vysílají umělecká díla prováděná výkonnými umělci.
Ochrana práv autorů, výkonných umělců i televizních vysílatelů se tak
uplatňuje vedle sebe a za určitých okolností může pachatel jedním skutkem
porušovat práva náležející všem třem skupinám jejich nositelů, např. pokud
neoprávněně pořizuje a rozesílá videokazety obsahující kopie nahrávek filmů a
divadelních her získané z televizního vysílání. 104
Usnesení NS ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 380/2003
104
Rozhodnutí vychází z právního stavu existujícího před účinností autorského zákona č. 121/2000
Sb., tj. před dnem 1. 12. 2000, proto se zde používá jiná terminologie, pokud jde o označení
některých nositelů práv chráněných autorským zákonem. Smysl judikátu tím však není dotčen a
rozhodnutí je použitelné i po účinnosti citovaného zákona.
108
K trestnému činu porušování autorského práva, práv souvisejících s
právem autorským a práv k databázi (§152); dokazování
Hotelový pokoj vybavený televizním nebo rozhlasovým přijímačem lze pokládat
za místo, kde za splnění dalších podmínek uvedených v zákoně č. 121/2000 Sb.
(autorský zákon) dochází k dalšímu veřejnému šíření vysílaného díla.
Z odůvodnění: K námitce obviněného, že hotelový pokoj není veřejně přístupné místo, a proto užívání
televizních a rozhlasových přijímačů hotelovými hosty není veřejným šířením díla ve smyslu § 16 odst.
1 aut. zák., je nutno uvést následující skutečnosti. Hotelový pokoj se sice liší od dalších typicky
veřejně přístupných míst jako jsou čekárny, kavárny atd. v tom směru, že uživatelem hotelového
pokoje je konkrétní osoba (osoby) a v době jejího ubytování je přístup ostatním osobám do něj
prakticky vyloučen (pouze s vědomím ubytované osoby), zatímco ostatní místa jsou veřejnosti volně
přístupná. Prvek veřejnosti hotelového pokoje však spočívá v okolnosti, že hotelové ubytování může
fakticky využívat kdokoliv, je obvykle krátkodobé a hotelový pokoj je tak postupně užíván rozsáhlým
počtem osob, jejichž počet je podstatně větší než je tomu např. u nájemních bytů. Provozovatel, který
vybaví hotelové pokoje televizním nebo rozhlasovým přijímačem a nabídne své ubytovací služby, se v
důsledku toho stává uživatelem vysílaných děl, neboť je využívá tím, že umožňuje ubytovaným
hostům příjem vysílaných pořadů. Proto lze hotelový pokoj i podle názoru Nejvyššího soudu důvodně
pokládat za místo, kde dochází k dalšímu veřejnému šíření vysílaného díla (při splnění ostatních
podmínek uvedených v § 16 odst. 1 AutZ).
Jakkoliv Nejvyšší soud nemůže předjímat způsob budoucího rozhodnutí soudu prvního (event. i
druhého) stupně, přece jen musí upozornit na to, že jeho povinností bude provést dokazování, a to za
účelem doplnění skutkového stavu (v této souvislosti posoudí i případné návrhy stran; obviněný již v
dovolacím řízení uplatnil řadu návrhů). Předně by mělo být zjištěno, jak byly realizovány (vedle toho,
že na hotelových pokojích mohli hosté užívat televizní a rozhlasové přijímače) audio reprodukce v
prostorách restaurace, zejména jakým způsobem byl v tomto směru využívám radiomagnetofon v
recepci (rozhlasové vysílání, reprodukce magnetofonových kazet nebo obojí). Povinností soudu
prvního stupně bude zjistit, jaký hudební repertoár byl obsažen na nosičích (na kompaktních discích,
případně na jiných nosičích), které byly používány k veřejnému provozování hudebních produkcí. Dále
bude třeba zjišťovat, zda tento hudební repertoár tvořila hudební díla ve smyslu § 2 odst. 1 AutZ
(tj. požívající ochrany podle § 2 a násl. téhož zákona). Přitom je třeba vzít v úvahu, že dojde-li k
neoprávněnému užití zvukových záznamů, mohou být porušena vedle práv autorů i práva výrobců
těchto záznamů a práva výkonných umělců. Práva všech subjektů chráněných autorským zákonem
jsou samostatnými právy a k užití předmětu ochrany je třeba svolení všech nositelů práv, pokud tato
práva nebyla smluvně převedena na výrobce nebo ochrannou organizaci. Stěžejním úkolem soudu
prvního stupně bude správné právní posouzení skutkového stavu věci zjištěného v rozsahu
předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a to po vyhodnocení všech provedených důkazů
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Usnesení NS ČR ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1006/2004
dokazování
Z odůvodnění: Za právně relevantní z hlediska použitého dovolacího důvodu a také za důvodnou však
považuje Nejvyšší soud tu námitku obviněného, ve které poukazuje na skutečnost, že oprávněný
nositel práv nebyl v napadeném rozsudku náležitě konkretizován tak, aby bylo zřejmé, jaká
práva dle autorského zákona a kterých jejich nositelů byla porušena v důsledku jeho jednání.
Samotný odkaz na několik právnických osob, jejichž autorská či jim příbuzná práva měla být jednáním
obviněného poškozena s tím, že u některých programů a her se dokonce nepodařilo zjistit, kdo je
vykonavatelem autorských práv s formulací právní věty, že obviněný „s dílem, které je předmětem
ochrany podle autorského práva, neoprávněně nakládal způsobem, který přísluší autoru nebo jinému
nositeli těchto práv a takového činu se dopustil ve značném rozsahu“, je nutno považovat za
nedostatečný. Nelze z něj totiž zjistit, které subjekty, na podkladě jakého zmocnění a v jakém rozsahu
zastupovaly ve výroku uvedené společnosti.
Jak bylo již výše uvedeno, z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku je sice dostatečně zřejmý
způsob, jakým si obviněný počínal, nicméně z celého výroku (ani z odůvodnění) není zřejmé, která
109
konkrétní práva a kterých konkrétních jejich nositelů byla porušena. S ohledem na znění autorského
zákona totiž samotné skutečnosti uvedené ve výroku bez náležité konkretizace nemusejí vést k
právnímu závěru, že se jednalo o postup v rozporu s tímto zákonem. Například samotné pořizování
kopií děl a jejich šíření nutně v rozporu s autorským zákonem být nemusí, v některých
případech autorský zákon umožňuje i určité nakládání s dílem i bez svolení autora, v určitých
případech připouští dokonce i zhotovení rozmnoženiny (kopie) díla; za oprávněné je také nutno
považovat i takové užití díla, ke kterému dal autor svolení smlouvou podle § 14 odst. 1 AutZ
apod. Nejvyšší soud je toho názoru, že k vyjádření protiprávnosti jednání obviněného bylo na
nalézacím soudu, aby ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku uvedl natolik konkrétní skutečnosti k
povaze narušení konkrétních nositelů práv chráněných autorským zákonem, aby bylo možno učinit
jasný a nezpochybnitelný právní závěr o protiprávnosti jednání obviněného. V posuzovaném případě
tak soud prvního stupně neučinil a námitky obviněného v tomto směru je tedy nutno akceptovat a
označit je za důvodné.
Usnesení NS ČR ze dne 29. 1. 2003 sp. zn. 6 Tdo 986/2002
dokazování
Z odůvodnění: Nezbytnost jednoznačných zjištění o tom, jaká práva, jakým způsobem a jakém
rozsahu obviněný porušil nebo jak jinak si počínal v rozporu s autorským zákonem. Tato zjištění jsou
nezbytnou podmínkou pro správné rozhodnutí o vině obviněného i v tom směru, aby bylo jasné,
porušení kterých práv vyplývajících z autorského zákona je možné zahrnout do skutku, jímž byl
spáchán trestný čin.
Usnesení NS ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 631/2003
pojem díla jako předmětu autorského práva; objektivní stránka trestného
činu - „neoprávněně“
Z odůvodnění: Pro pojem díla jako předmětu práva autorského nezáleží ani na rozsahu, ani na
účelu, ani na stupni hodnoty (kvalitě díla). Pojem kvality díla však do určité míry souvisí s
podmínkou tvůrčí činnosti. Jinými slovy obsah nebo účel není rozhodující, pokud má výtvor byť
minimální tvůrčí charakter. O díle v tomto smyslu není možno mluvit, jestliže tento tvůrčí prvek chybí.
Orgány trestního řízení se však vůbec nezabývaly otázkou, zda předmětné videokazety obsahují
alespoň tvůrčí charakter.
K naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podle § 152 odst. 1 tr. zák.,dále musí
být dán znak spočívající v takovém nakládání s předmětem ochrany, které lze považovat za
neoprávněné. Ve skutkové větě předmětného výroku o vině však v souvislosti s touto okolností soud
prvního stupně se spokojil pouze s konstatováním, že jednání obviněných bylo neoprávněné.
Citovaná formulace je nedostatečná, protože nevyjadřuje v plném rozsahu neoprávněnost v jednání
obviněného. Podle autorského zákona č. 35/1965 Sb. pořizování kopií děl a jejich šíření samo o sobě
v rozporu s touto právní normou být nemusí. Autorský zákon umožňuje určité nakládání s dílem i bez
svolení autora, např. podle § 14 odst. 2 písm. a) AutZ je takto možné dokonce i zhotovení
rozmnoženiny díla nebo podle § 14 odst. 3 s odkazem na další ustanovení autorského zákona lze
oprávněně užít dílo bez svolení autora též v dalších případech. Za oprávněné pak bylo nutné
považovat i takové užití díla, ke kterému dá autor svolení smlouvou podle § 14 odst. 1 věta druhá
AutZ. Proto k vyjádření protiprávnosti jednání obviněného byl povinen soud prvního stupně ve
skutkové větě svého odsuzujícího rozsudku uvést takové okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že
nenastala žádná z naznačených situací, kdy je určitá osoba oprávněna k nakládání s předmětem
autorského práva či práva mu příbuzného (např. že pachatel určitým způsobem nakládal s dílem, ač k
tomu neměl svolení autora). V posuzované trestní věci tomu tak není, protože znak protiprávností,
který je jednou ze zákonných podmínek pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování
autorských práv podle § 152 odst. 1 tr. zák., není náležitě vyjádřen v popisu skutku, pro nějž byl
obviněný Ing. M. B. stíhán.
Usnesení NS ČR ze dne 12. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 156/2005
110
§ 152 tr. zák. - vymezení, zavinění, kolektivní správce, postavení IFPI jako
poškozeného, materiální stránka trestného činu
Trestný čin podle § 152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění,
přičemž úmysl se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo jako
výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním
ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného
umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo
televizní vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si je alespoň v
hrubých rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění
musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se
musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv.
Tímto neoprávněným zásahem je mimo jiné i zásah do zákonem chráněných
práv autorů, výkonných umělců i výrobců zvukových záznamů. Jde o práva
osobnostní a majetková k nehmotným statkům. Předmětem práv autorů jsou
díla ve smyslu § 2 odst. 1 AutZ, tedy literární a jiné dílo umělecké či dílo
vědecké (v příkladném výčtu lze nalézt i díla hudební, kterými jsou díla
vytvořená spojením a sledem hudebních tónů podle pravidel hudebního umění,
přičemž nezáleží na tom, zda jde o díla s textem či bez textu.). S těmito právy
pak velmi úzce věcně souvisí práva výkonných umělců k uměleckému výkonu
a práva výrobců zvukových záznamů (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S.
Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 981 až 982).
K námitce, že se soud prvního stupně nedostatečně vypořádal se škodami
vyčíslenými kolektivními správci O. S. A. a I., které nemají postavení poškozených s
právem na náhradu škody, když nejde o škodu, a to ani formou ušlého zisku, nýbrž o
bezdůvodné obohacení při nelicencovaném užití chráněných předmětů, považuje
Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se v tomto směru
nedopustil žádného pochybení, neboť jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku ze
dne 10. 2. 2004, sp. zn. 1 T 134/2003, soud oba tyto kolektivní správce nepřipustil ve
smyslu ustanovení § 206 odst. 3 tr. ř. k hlavnímu líčení s nárokem na náhradu škody,
neboť oba požívají toliko práv uvedených v § 43 odst. 1 tr. ř., poněvadž požadují jako
náhradu škody úhradu odměn za užití děl, která požívají ochrany podle práva
autorského nebo práv související s právem autorským, přičemž se nejedná o škodu,
se kterou by se mohly poškozené subjekty připojit k trestnímu řízení s nárokem na
náhradu škody. Tento postup byl zcela správný, a byť soud prvního stupně neuvedl,
že jde o bezdůvodné obohacení (viz § 100 odst. 1 písm. i) AutZ), z uvedeného
rozsudku vyplývá, že v žádném směru nehodnotil „vyčíslené škody“ (či bezdůvodné
obohacení) v neprospěch obviněného, a to ani z hlediska namítaného stupně
nebezpečnosti činu pro společnost. Naopak výslovně hodnotil v jeho prospěch, jako
polehčující okolnost, že obžalovaný zaplatil kolektivnímu správci O. S. A. v průběhu
řízení před soudem dne 10. 4. 2003 třikrát částku 1.080,- Kč. Obdobně tomu je
i s „vyčíslením škody“ M. f. f. p. České republiky (IFPI ČR), kterou soud prvního
stupně správně nepovažoval za poškozenou v trestním řízení, jak to vyplývá z
nařízení hlavního líčení i z odůvodnění uvedeného rozsudku, kde se o této
organizaci, ani o jejím nároku na náhradu škody, a to na rozdíl od nároků kolektivních
správců O. S. A. a I., vůbec nezmiňuje. Soud prvního stupně zde formálně nerozhodl
ve smyslu § 206 odst. 3 tr. ř. s poukazem na § 43 odst. 1, 2 tr. ř., neboť M. f. f. p.
České republiky (IFPI ČR) podávala ve věci odborné vyjádření, v tomto odborném
vyjádření sice vyčíslila škodu ve výši 12.500,- Kč, o které uvedla, že se s ní „připojí k
111
řízení jako strana poškozená s požadavkem na náhradu vyčíslené škody“, ale podle
obsahu spisu tak neučinila, jako poškozená v přípravném řízení, ani v řízení před
soudem nevystupovala, a proto nebyl důvod rozhodovat ve smyslu § 206 odst. 3 tr.
ř.
V souvislosti s namítaným nedostatkem materiální stránky souzeného trestného činu
Nejvyšší soud podotýká, že za situace, kdy se nalézací soud neřídil povinností
vyplývající z charakteru ustanovení § 152 tr. zák. jako právní normy s blanketní
dispozicí a nezabýval se v podrobnostech otázkou, do kterých práv chráněných
autorským zákonem a v jakém rozsahu obviněný svým jednáním zasáhl a která
ustanovení příslušného zákona takto porušil, nemohl se Nejvyšší soud vyjádřit k
společenské nebezpečnosti jednání obviněného, jejíž stupeň je závislý na
odpovědném a konkrétním posouzení všech skutkových okolností podřaditelných
zákonným kritériím, které jsou v obecné rovině vymezeny v § 3 odst. 4 tr. zák.
Soud prvního stupně při novém projednání věci si ujasní formy možného
neoprávněného zásahu obviněného do práv chráněných ustanovením § 152 odst. 1
tr. zák. a v tzv. skutkové větě výroku o vině uvede, která ustanovení autorského
zákona obviněný porušil a jakým svým konkrétním jednáním (§ 120 odst. 3 tr. ř.),
neboť nestačí jen poukaz na porušení zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona,
ve znění pozdějších předpisů. Vypořádat je třeba se i všemi rozhodnými
skutečnostmi z hlediska namítaného nedostatku materiální stránky posuzovaného
trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským
a práv k databázi podle ustanovení § 152 tr. zák., tedy konkrétním stupněm jeho
nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. V této souvislosti je
třeba uvést, že skutková podstata tohoto trestného činu nevyžaduje přesnou
kvantifikaci neoprávněných zásahů do práv chráněných tímto ustanovením (např.
zjištění přesného počtu neoprávněně veřejně přehraných nosičů, kompaktních disků
s hudebními díly), ale postačuje zjištění těch skutkových okolností, z nichž bylo
patrné, že k zásahu do chráněných autorských a s nimi souvisejících práv došlo
alespoň v takovém minimálním rozsahu, že je dán i potřebný stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 a 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí uveřejněné
pod č. T 557 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 24/2003).
Ustanovení § 152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o
právu autorském. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele
tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje
stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č.
9/1997 Sb. rozh. tr.).
Usnesení NS ČR ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 234/2009
užití díla pro osobní potřebu
k možnosti pořízení jedné či více rozmnoženin díla
k otázce pořízení rozmnoženiny jen z originálu díla či legálně zakoupené
rozmnoženiny
I. Podle § 30 odst. 1 AutZ se za užití díla podle tohoto zákona nepovažuje užití
pro osobní potřebu, což však neplatí pro zhotovení rozmnoženiny počítačového
programu či elektronické databáze nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla
112
architektonického stavbou, tedy i pořízení jedné rozmnoženiny pro osobní potřebu,
což je třeba vždy považovat za vážný a neospravedlnitelný zásah do autorského
práva, nejde-li současně o případ omezení rozsahu autorských práv k počítačovému
programu podle § 66 AutZ (srov. Kříž, J., Holcová, I,. Korda, J., Křesťanová, V.
Autorský zákon. Komentář a předpisy související. 2. vydání. Praha: Linde, a.s.,
2005, s. 125 až 126 a dále s. 196 až 201).
II. Podle § 30 odst. 2 písm. a) AutZ do práva autorského nezasahuje ten, kdo
pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu
díla (s výjimkou rozmnoženin výslovně vyloučených v odstavci 1 § 30 AutZ),
přičemž nelze souhlasit
s názorem, že omezení autorského práva pro
pořizování rozmnoženiny díla pro osobní potřebu se vztahuje pouze na
pořízení jedné rozmnoženiny z originálu díla či legálně zakoupené
rozmnoženiny, jelikož nemá tento právní názor oporu ve znění autorského
zákona.
Nelze ho totiž dovozovat ani z legálního výrazu „zhotovit rozmnoženinu“,
neboť užití jednotného čísla v právním předpise je běžnou legislativní
technikou a jednalo by se o výklad „ad absurdum“, tedy o výklad nedovolený.
Legislativní právní jazyk totiž hovoří zásadně v jednotném čísle, což je
legislativně technickým pravidlem, z kterého nelze v tomto směru v zásadě
nic vyvozovat.
Je tedy věcí výkladu, jaký je v konkrétním případě přípustný počet
rozmnoženin pro osobní potřebu, přičemž v tomto směru je třeba poukázat
na ustanovení § 29 odst. 1 AutZ a v něm upravený tzv. tříkrokový test
(„three step test“) vyplývající z rozhodnutí Orgánu pro provádění dohody
Světové obchodní organizace v řízení mezi Evropskými společenstvími a USA sp.
zn. WTO WT/SD160/R(2000). O tomto testu lze hovořit jako o materiální
podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných
skutkových
podstat, jež
představují podmínku formální, přičemž aby
konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly
splněny obě tyto podmínky (srovnej Telec, I,. Tůma, P. Autorský zákon. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 343 až 347 a dále k tomu i s. 337 až 343).
III. Ze znění ustanovení § 30 odst. 1 písm. a) AutZ nelze dovodit, že se
omezení autorského práva pro pořizování rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu vztahuje pouze na pořízení rozmnoženiny z originálu díla nebo z jeho
legálně zakoupené kopie pořizovatelem rozmnoženiny, neboť v rámci omezení
autorského práva pro pořizování rozmnoženin pro osobní potřebu
nestanoví toto ustanovení nic o právní povaze zdroje, ze kterého je možno
rozmnoženinu díla pro osobní potřebu pořizovat.
Může se tedy jednat jak o originál, tak i o rozmnoženinu díla, přičemž
není bez dalšího nikterak vyloučeno, aby zdrojová rozmnoženina, ze které si
zhotovitel pořídí vlastní rozmnoženinu pro osobní potřebu, byla pořízena i na
základě jednání, které je v rozporu s autorským zákonem, jelikož
skutečnost nemůže sama o sobě, pokud autorský zákon nestanoví jinak,
změnit právní povahu aktu pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu,
jež je autorským právem aprobované, což samozřejmě nemá žádný vliv na
vznik autorskoprávní a případně i trestní odpovědnosti za předchozí porušení
autorského práva.
113
Ustanovení § 30 AutZ totiž ani nestanoví podmínku „oprávněného
uživatele“, jak to činí autorský zákon v jiných ustanoveních, např. § 36 nebo
§ 66 (srovnej Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2007, s. 347, 348), přičemž z tohoto hlediska tedy nelze při jednoznačné a
pochybnosti nevzbuzující
dikci zákona vztahující se k volnému užití díla
argumentovat blíže nezdůvodněným „účelem“ či „duchem“ autorského zákona
nebo podle názoru soudu „absurdním příkladem“, jelikož výklad zákona je totiž
třeba podávat standardními metodami výkladu právních norem (zejména na
základě jazykového,
logického,
systematického,
historického,
ale i
teologického výkladu).
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že i v naznačených směrech
platí povinnost výkonu tohoto omezení autorského práva v souladu s výše
zmíněným tříkrokovým testem.
Autorsko právní důsledky pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu
např. z protiprávně pořízeného zdroje, je tedy třeba posuzovat vždy podle
konkrétních okolností případu. Ani zde tedy nelze vycházet z paušálního
výkladu o dovolenosti či zakázanosti pořízení rozmnoženiny díla pro osobní
potřebu z nelegálního zdroje. Svůj význam zde tedy má především skutečnost,
zda pořízení takové rozmnoženiny je v „rozporu s běžným způsobem užití díla
a jsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora“ ve smyslu § 29 odst. 1
AutZ.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, čj. 1 As 36/200675
Autorský zákon: provozování rozhlasového a televizního vysílání díla
Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí (§ 23 AutZ) je poskytnutí
signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup
veřejnosti k dílu. Je přitom nerozhodné, zda tak sekundární uživatel činí v
souvislosti s poskytováním určitých služeb nebo bez tohoto kontextu;
podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám pro jejich
osobní potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje.
Z odůvodnění: Žalobkyně uplatnila námitku, že ze strany provozovatele služeb nemůže jít o
„provozování díla“ umístěním technicky způsobilých přístrojů do prostor, ve kterých jsou poskytovány
určité služby. Rovněž namítala, že na daný případ je potřeba analogicky aplikovat novelu § 23 AutZ,
provedenou zákonem č. 81/2005 Sb., podle níž „za provozování rozhlasového a televizního vysílání
se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu
rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním,
jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami“,
protože pojmově není žádný rozdíl mezi přístroji umístěnými v prostorách určených k soukromému
užívání ubytovanými osobami a přístroji umístěnými v restauračních zařízeních.
NSS uvedl, že provozování rozhlasového či televizního vysílání díla ve smyslu § 23 AutZ není nijak
podmíněno udělením oprávnění k provozování takového vysílání podle zákona č. 231/2001 Sb.,
naopak podmínkou vzniku tohoto práva je buď autorství, nebo uzavření licenční smlouvy s autorem
díla (-).
Námitku stěžovatelky, že umísťování rozhlasových nebo televizních přijímačů provozovatelem služeb
do prostor, jako je například restaurace, není „provozováním díla, resp. rozhlasového či televizního
vysílání“, je tedy třeba posuzovat výhradně z hlediska autorského zákona.
Způsob užití díla podle ustanovení § 23 AutZ upravuje případ sekundárního užití díla, kdy
osoba, která je na základě licenční smlouvy oprávněna dílo tímto způsobem užívat (nebo i sám
114
autor) jako sekundární uživatel zpřístupní dílo vysílané rozhlasem či televizí pomocí přístroje
technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání veřejnosti.
Primárním užitím díla je vysílání tohoto díla rozhlasem nebo televizí ve smyslu § 21 AutZ,
případně přenos vysílání ve smyslu § 22 tohoto zákona. Osoby, jimž je vysílání díla
zpřístupňováno, nejsou uživateli díla ve smyslu autorského zákona.
Ke zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí nedochází samotným umístěním
technicky způsobilého přístroje do prostor určených k poskytování určitých služeb, jeho
připojením k elektrické síti apod. Tento výkladový závěr lze opřít o rozsudek Soudního dvora
Evropských společenství ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C-306/05, dosud nezveřejněný ve Sbírce
rozhodnutí, bod 45, a v něm citovaný bod 27 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním
souvisejících v informační společnosti, v němž se uvádí, že „pouhé poskytnutí fyzického zařízení pro
umožnění nebo uskutečnění sdělování není samo o sobě sdělováním ve smyslu (uvedené) směrnice“.
Tyto skutečnosti ani nepřesahují pojem provozování technicky způsobilého přístroje ve smyslu § 18
odst. 3 autorského zákona. Nicméně, jak je dále uvedeno v bodě 47 výše uvedeného rozsudku SGAE,
„poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům
ubytovaným v pokojích představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování
ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice“. Zpřístupněním díla vysílaného rozhlasem nebo televizí
je tedy teprve poskytnutí signálu televizního či rozhlasového vysílání, čímž je umožněn přístup
veřejnosti k dílu (srov. bod 43 výše uvedeného rozsudku SGAE). Je přitom nerozhodné, zda tak
sekundární uživatel činí v souvislosti s poskytováním určitých služeb nebo bez tohoto
kontextu; podstatná je skutečnost, že dílo je zpřístupňováno třetím osobám pro jejich osobní
potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo dílo zpřístupňuje (srov. bod 41 výše uvedeného
rozsudku SGAE).
Zpracovala: JUDr. Jana Zezulová, Ph. D., stav ke dni 30. 6. 2009.
115
116

Podobné dokumenty

DD-LS80XX návod - Kamerylevne.cz

DD-LS80XX návod - Kamerylevne.cz  Zvolte si vhodné místo k instalaci. Musí být zajištěno plynulé proudění vzduchu, aby nedošlo k přehřátí přístroje.  Neinstalujte přístroj v blízkosti topení (nebo jiných zdrojů extrémního tepla)...

Více

VÝSLEDKOVÁ LISTINA - 25 Km 09.01.2011

VÝSLEDKOVÁ LISTINA - 25 Km 09.01.2011 Biatlon Horní Branná --SK Břízky Jablonec na Bedřichov TriStyria Team Yundfi Ski klub Jablonec n/N SWSL Lučany --Maraton centrum Jčín Ski Klub Jablonec n. Redpoint TOKO team VSK Elektro ČVUT Prah F...

Více

Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných

Právní rozbor k problematice zadlužování sociálně deprivovaných Je nutné konstatovat, že problematikou zadlužování sociálně exkludovaných se v České republice do dnešní doby žádný subjekt systematickým způsobem nezabýval, nejsou proto dostupná obsáhlejší data, ...

Více

fakulta pedagogická - Mixlab

fakulta pedagogická - Mixlab čistě na zájmu (a výdrži) účastníků. V případě nepříznivého počasí, kdy je pozorování znemožněno, jsou promítány filmy nebo pokračuje diskuse.

Více

stáhnout e-knihu v PDF formátu zde

stáhnout e-knihu v PDF formátu zde Jak vidíme, definice osiřelých děl může vypadat různě. Na příkladu definice v podání směrnice o osiřelých dílech jsou podstatná spojení „nelze-li určit“ a „nelze-li nalézt“ nositele práv, což dosl...

Více

P2P sítě

P2P sítě sítí, ve které spolu komunikují přímo jednotliví klienti (uživatelé). Opakem je architektura clientserver, ve které jednotliví klienti komunikují vždy s centrálním serverem či servery, prostřednict...

Více