sexuální úchylky, deviace a aberace

Transkript

CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB
JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0036
SEXUÁLNÍ ÚCHYLKY,
DEVIACE A ABERACE
Ing. Mgr. Hana Janiková
SEXUÁLNÍ ÚCHYLKY,
DEVIACE A ABERACE
Ing. Mgr. Hana Janiková
CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB
JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY,
CZ.1.07/3.2.13/01.0036
1
OBSAH
1
2
3
4
5
6
7
8
9
Úvod
Slovníček pojmů
Normalita sexuálního chování
Determinanty psychosexuálního vývoje
4.1
Sexuální identifikace
4.2
Sexuální role
4.3
Sexuální preference
4.4
Sexuální chování
Sexuální deviace
5.1
Deviace v aktivitě
5.1.1 Voyeurismus
5.1.2 Exhibicionismus
5.1.3 Frotérismus
5.1.4 Tušerství
5.1.5 Patologická sexuální agresivita
5.1.6 Agresivní sadismus
5.1.7 Sadismus a masochismus
5.1.8 Jiné deviace v aktivitě
5.2
Deviace v objektu
5.2.1 Pedofilie
5.2.2 Fetišismus
5.2.3 Transvestitismus
5.2.4 Jiné deviace v objektu
5.3
Kombinované a polymorfní sexuální deviace
5.4
Sexuální deviace u žen
Anamnestické vyšetření deviantního vývoje
Terapie
7.1
Možné komplikace terapie
Pomoc obětem sexuální agresivity
Použité zdroje
2
3
4
4
7
7
7
7
8
9
10
10
11
13
13
13
16
18
21
22
22
26
28
29
31
32
33
43
47
49
51
1 ÚVOD
Sexuální chování je prapůvodní lidskou vlastností, je zjevnou realizací sexuality. Bez sexu by nebyli lidé na této planetě. Sexualita je
vydatným zdrojem kladných i záporných citů a zkušeností, do značné míry spoluurčuje kvalitu lidského života.
V užším slova smyslu představuje sexuální chování erotické projevy, genitální a orgastické aktivity (soulož, necking, petting, felace,
masturbace, aj.). V širším smyslu představuje takové aktivity, které
souvisí s pohlavní rozdílností (vyhledávání partnera, namlouvání,
atd.).
Sexuální chování je vymezeno kategoriemi pohlaví, sexuální identifikací a orientací. V souvislosti s variantami sexuální orientace se
hovoří o heterosexuálním chování, homosexuálním chování, případně bisexuálním chování. Sexuální chování nemusí být vždy v souladu se sexuální orientací a identifikací (např. heterosexuální muž
identifikující se jako heterosexuální muž může v praxi projevovat
i homosexuální chování, třeba jako náhražkové sexuální chování
při nemožnosti kontaktu s přirozeným sexuálním objektem, typicky
ve věznicích, armádě apod.).
Absence či omezení sexuálního chování, zejména soulože, se obvykle označuje jako sexuální abstinence.
[Kolářský, 2008, s. 22] rozlišuje kategorie lidského sexuálního
chování takto:
„vábení všech příslušníků opačného pohlaví zdůrazněním
signálů své pohlavní příslušnosti;
svádění tohoto určitého partnera;
genitál partnera či jiné intimní části jeho těla jsou přístupny
dotykům;
genitální spojování;
orgasmus (konceptivita).“
V současnosti je zmapována široká škála sexuálních deviací od společensky neškodných projevů přes společensky obtížné jednání až
po nejnebezpečnější trestní činy proti důstojnosti, zdraví nebo životu obětí.
3
2 SLOVNÍČEK POJMŮ
Samostatná příloha.
3 NORMALITA SEXUÁLNÍHO
CHOVÁNÍ
Problémem sexuálních deviací je otázka normality. Co je vlastně
normální a co je deviantní? To, co jedna kultura považuje za normální, může být v jiné kultuře sankcionováno jako deviantní a patologické (sebevražednost či homosexualita ve starověkém Řecku).
Abnormalita (deviace) není totiž nic jiného než chování odlišné
od společensky přijatých norem. Jednání, které není konformní vůči
některé normě či soustavě norem, kterou akceptuje velké množství
osob v dané komunitě nebo společnosti. Pak jde o to, od jakých norem se chování odlišuje (od zvyků, obyčejů či od zákonných norem),
do jaké míry a jaké jsou pak sankce (pozitivní, negativní, formální,
neformální). To, co je pokládáno za normální (i míra tolerance),
se mění společnost od společnosti, nejen v různých společenských
skupinách, ale také v čase.
Někteří sociologové vycházejí ve svých teoriích společnosti z toho,
že každý systém (i každá jeho součást) ve společnosti plní svou
funkci ve vztahu k udržení celku. Systém tedy funguje eufunkčně.
R. Merton ale přišel s novou kategorií, kategorií dysfunkce.
Ne všechny části se totiž chovají tak, aby byl celek udržen. Některé
části působí dysfunkčně, ale i to může být žádoucí, protože to může
vést k pozitivní změně celého systému.
Z hlediska posuzování o normalitě a patologii sexuálního chování lze
vycházet z určitých rysů [Weiss, 2008, s. 19]: „… existují:
rysy druhově specifické, které jsou vlastní příslušníkům
druhu Homo sapiens bez zřejmých transkulturálních rozdílů
– některé formy chování (např. brutální agrese vůči dětem
či vůči starým lidem) jsou všude označovány za „nelidské“;
rysy kulturně specifické, které jsou způsobeny kulturními
rozdíly ve výchově dětí, různými tradicemi v jednotlivých
společenstvích apod. – blízký tělesný kontakt (například
mezi muži) na veřejnosti je v některých kulturách považován
za nepříjemný, jinde je plně akceptován;
rysy individuálně specifické, podmíněné specifickým ontogenetickým vývoje, osobností, rodinnou výchovou, postnatálními zkušenostmi každého jedince. Některé projevy, které
jsou u některých jedinců považovány za úplně normální,
4
a jsou od nich dokonce i očekávány, jsou u jiných příznakem
nějaké poruchy. Tyto individuálně specifické rysy jsou determinovány i věkem (projevy infantilní, senilní atd.), ale
i pohlavím. Mluvíme zde o maskulinitě a geminátě. Pohlavní
rozdíly v myšlení i chování přitom hrají důležitou roli nejenom
v interakcích sexuálních.“
Definice normality sexuálního chování [Weiss, 2008, s. 29]:
„… ze sexuologického hlediska za normální lze považovat takové konsenzuální (souhlasné) sexuální aktivity, které se odehrávají
mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé linii nespřízněnými partnery, a jež nevedou k jejich
psychickému nebo tělesnému poškození.“ Existuje řada pohledů
v otázce zařazení sexuálních aktivit do normality či do deviace. Deviantní sexuální chování nemusí upozorňovat na přítomnost deviace
a naopak normální chování ještě neznamená, že se jedná o důkaz
sexuální normality.
Definice sexuální normality určují více názory sociální a kulturní než
medicínské, natož biologické. Navíc se v průběhu let mění vlivem
zmíněné kultury či politického uspořádání společnosti. Statisticky
lze za normální považovat chování s největším výskytem, z biologického hlediska pak takové chování, kterým bude dosažen biologický účel, tedy reprodukce.
Aberantní chování
Jde o takové chování, které porušuje některou sociální normu nebo
skupinu norem, avšak sama platnost normy není aberantem zpochybňována. Aberant je si vědom toho, že narušuje normu a její
platnost uznává.
Deviace
V obecném pojetí se jedná o jakoukoliv odchylku od normální společenské struktury, nebo od normálního průběhu funkce. Jedná se
o takovou vlastnost jevu či funkce, která překračuje krajní mez elementární jednoduchosti, jde o variabilní podobu ustáleného jevu.
Normálnost a deviace nejsou protichůdné, neslučitelné kategorie,
ale jde o kontinuum, směřující od normálu k deviaci. Lidé nejsou
„méně“ nebo „více“ deviantní, jsou deviantní nebo nedeviatní.
Za deviaci je přitom, ze sociologického hlediska, považována variabilita i v pozitivně chápaném smyslu. Deviace je tedy určitá kvalita,
odchylka v kvalitativním či kvantitativním smyslu. Za patologickou
považujeme deviaci teprve tehdy, je-li hodnota kvantity či kvality
daného jevu či formy vzdálená od normálu. Sexuální deviace jsou
celoživotní a trvalou charakteristikou individua.
5
Negativní deviace
(disfunkčnost)
norma
pozitivní deviace
(eufunkčnost)
Normální sexuální chování – druhově specifické konsenzuální (souhlasné, neagresivní) aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé
linii nespřízněnými partnery (v ČR), a jež nevedou k jejich psychickému nebo tělesnému poškození.
Za normální se v sexuologických kruzích považuje sexuální aktivita
mezi dobrovolně zúčastněnými dospělými bez příbuzenského vztahu, která nevede k fyzické nebo psychické újmě. Nazveme-li toto
pojetí normality standardním sexuálním chováním, můžeme říci,
že sexuologie chápe sexuální deviace jako aktivity, které
jsou mimo standardní sexuální chování;
mají preferenci před standardním sexuálním chováním;
přetrvávají nejméně půl roku;
jsou sociálně významné.
V souvislosti s problematikou sexuálních deviací existují tři pravidla:
1. Sexuální deviace jako zdravotní poruchy nelze zaměňovat
za sexuální delikvence jako porušení právního řádu. Podobný
rozdíl je třeba respektovat mezi výrazy sexuální deviant sexuální delikvent.
2. Sexuální delikvence a sexuální deviace spolu nemusejí
souviset. Znásilnění bývá většinou spácháno nedeviantním
pachatelem.
3. Deviantní chování v konkrétní situaci nemusí být důkazem
deviace a normální chování nemusí být důkazem sexuální
normality.
Po první deviantní aktivitě mohou nastat tyto tři možné typy dalšího vývoje:
1. Nenásleduje žádná další deviantní aktivita (či sexuální delikt)
– týká se jedinců, u kterých převládnou negativní následky
deviantního činu a u kterých bylo odlišné chování projevem
pouze expolorativním a souvisejícím s absencí partnerského
sexu.
2. Delikventní vývoj – v případech, kdy duální delikt je součástí
obecně antisociálního vzorce chování u jedinců s poruchami
osobnosti.
3. Sexuální preferenční vývoj – následují další sexuální delikty
a u jedince se „rozvine parafilie“.
6
4 DETERMINANTY
PSYCHOSEXUÁLNÍHO VÝVOJE
„Za základní determinanty“, jak uvádí [Weiss, 2008, s. 158], „psychosexuálního vývoje lze považovat vývoj sexuální identifikace, sexuální role, sexuální preference a sexuálního chování.“
4.1 SEXUÁLNÍ IDENTIFIKACE
Zhruba mezi dvanáctým a osmnáctým měsícem si dítě uvědomuje
svoji příslušnost k určitému pohlaví. Probíhá pohlavní identifikace
a zároveň i komplementace s rodičem opačného pohlaví. Vytváří se
v procesu sociálního a kognitivního učení.
4.2 SEXUÁLNÍ ROLE
Pod vlivem dospělých si každé dítě ujasňuje a přijímá svou životní roli mužskou nebo ženskou. Každé dítě je vychováváno ve smyslu heterosexuálním, avšak s jiným důrazem. Rodiče říkají svým
dětem, že kluk si bere holku a mají spolu děti, učí se heterosexuálním zákonitostem života. Orientace však může být homosexuální. Co se pak stane? I dítě přichází na svět s určitými předpoklady
pro pozdější pohlavní život a určitou sexuální preferencí, kterou si
již v dětství leckdy plně uvědomuje. Může tak vzniknout ohromný
vnitřní konflikt, který bude zdrojem všech problémů s rozpoznáním
a přijetím jiné sexuální orientace.
4.3 SEXUÁLNÍ PREFERENCE
Sexuální preference, nebo-li způsob, kterým jedinec dosahuje sexuálního uspokojení a vybírá si i erotický objekt svého zájmu. Základ tvoří vrozené faktory, na které navazuje vliv prostředí.
Většina poruch sexuální preference se projeví až v době puberty či
adolescence, např. v tomto období si většina homosexuálně orientovaných mužů a žen začíná uvědomovat, že se v něčem od ostatních liší. Jejich blízké okolí jim dává zpětnou vazbu o jejich chování
a jednání. Matka se kupříkladu zeptá syna, která dívka se mu
ve škole nejvíc líbí. Syn odpoví ve smyslu, že neví, ale třeba se rozpovídá o svém kamarádovi a o tom, jak si spolu hráli. Matka znejistí
a otázku může zopakovat výhružným tónem hlasu. Syn si uvědomuje, že je nutné mít vedle kamarádství s muži i vztah k ženě, že chovat cit k muži nesmí, že se to nesluší. Na projevený cit ke stejnému
pohlaví tedy dostává od rodičů negativní zprávu, že se od ostatních
odlišuje, v něčem vybočuje. Dítě se dozví, zda je v pořádku být sám
sebou nebo zda je lepší něco v sobě skrývat, aby se rodiče nezlobili.
7
Zatímco děvčata se mohou dotýkat, spát ve stejné posteli a objímat se, aniž by kdokoli pochyboval o jejich heterosexualitě, chlapci
jsou vychováváni k tomu, aby potlačovali veškeré formy něžnosti
a citlivosti ke stejnému pohlaví. Emotivita bývá interpretována jako
slabost a bývá spojována s homosexualitou bez ohledu na skutečnou sexuální orientaci.
Dětské lásky jsou z vnějšího tlaku poněkud podporované a heterosexualizované, což řadě prehomosexuálních kluků může i vyhovovat.
Vzhledem k tomu, že mnoho lidí je vychováváno s představou,
že homosexualita je nemoc, deviace, něco špatného, může se stát,
že člověk, který začne rozpoznávat vlastní homosexualitu, je zpravidla zaplaven pocity méněcennosti a nedostačivosti, může si to
vyčítat a propadat sebelítosti a depresi. Vědomě či nevědomě se
může rozhodnout tento aspekt své osobnosti před jinými potlačovat. Toto potlačování své přirozenosti může být i celoživotní.
4.4 SEXUÁLNÍ CHOVÁNÍ
Už od šestého měsíce života chlapců i dívek byla pozorována genitální stimulace spojená s orgasmem. V prepubertálním období již
masturbuje většina chlapců a podstatné procento dívek.
Časté jsou také sexuální hry s podtextem normální dětské zvídavosti, které se objevují kolem pátého roku věku. Děti v nich napodobují
sexuální aktivity dospělých, téměř vždy v nekostální formě. Důležité je v tomto období dětem tyto aktivity nezakazovat a netrestat.
V opačném případě pak hrozí deteriorační efekt.
V pubertě dětí, mezi desátým a patnáctým rokem, dochází k prvním citovým vztahům, formují se základní morální postoje a etické
hodnoty.
V období adolescence se rozvíjí sexuální emoce. Jedná se o sexuální
vzrušení, dosažení orgasmu a sexuální satisfakce, k rozvoji emoce
zamilovanosti.
8
5 SEXUÁLNÍ DEVIACE
[Weiss, 2008, Kriminalistika]:
„Ze sexuologického hlediska je důležité zjištění, že pouze část sexuálních delikventů je deviantní (parafilní ve smyslu patologické sexuální agresivity či sadismu) a že tedy sexuální deviace a sexuálně
delikventní chování nemusí spolu nijak souviset.
Nejčastější sexuálně motivovaný delikt - znásilnění - páchají většinou muži bez přítomnosti sexuální deviace. Také velkou část (pravděpodobně většinu) sexuálních deliktů typu pohlavního zneužití
páchají lidé bez sexuální deviace. Zastoupení deviantních jedinců
mezi pachateli sexuálních deliktů se přitom podle různých autorů
výrazně liší - od 10-15 procent až k číslům, která svědčí o tendenci
vidět defektní psychosexuální vývoj téměř u všech pachatelů.
Sexuálně deviantně se mohou chovat v určitých situacích i lidé sexuálně normální a naopak - zdaleka ne každý deviantní jedinec se
musí nutně projevovat deviantně, mnoho z nich během svého života nikdy žádný sexuální delikt nespáchá a své deviantní potřeby
uspokojuje náhradním a sociálně přijatelnějším způsobem (např.
masturbací s preferovanými fantaziemi).
Z forenzně sexuologického i z psychologického hlediska je tedy nutné (zvláště vzhledem k soudně znaleckému posuzování pachatelů sexuálních trestných činů, především pro zjištění míry oslabení
ovládacích schopností a vzhledem k eventuálnímu návrhu ochranné
léčby) rozlišit sexuální delikventy na ty, kteří trpí deviací v pravém
slova smyslu, a na ty, kteří se sexuálních deliktů dopouštějí v rámci
jiné - většinou osobnostní či sociální - patologie. I když se v praxi
často setkáváme s tím, že se pojmy sexuální delikvent a sexuální
deviant směšují, je pravděpodobné, že parafilní a neparafilní pachatelé se budou podstatně lišit i v jiných než pouze sexuálních
charakteristikách.
Podle našich zjištění jsou pro neparafilní jedince typické především
problémy v oblasti osobnostních rysů a vývojových faktorů podmiňujících jejich celkovou sociální maladaptaci (dysfunkčnost nukleární rodiny, obecná kriminalita, partnerská a profesionální maladaptace, defektivita v interpersonálních vztazích). U parafilních delikventů je defekt většinou omezen na oblast sexuální motivace
a sexuální socializace (za charakteristický lze pro ně považovat
narušený psychosexuální vývoj, s nímž souvisí inhibice v oblasti heterosexuálních vztahů a pozdější získávání koitálních zkušeností,
časný nástup deviantních aktivit, sexuálně motivovaná kriminální
recidiva), přičemž jejich osobnostní vývoj většinou nevykazuje závažnější poruchy a ve srovnání s neparafilními delikventy je lepší
i jejich profesionální, partnerská a sociální adaptovanost.“
9
Parafilie (označované též jako sexuální deviace, aberace, odchylky
či úchylky) mají tato kritéria – dle klasifikace [Weiss, 2008, s. 32]:
1. „jedinec opakovaně prožívá intenzivní sexuální touhy a fantazie týkající se neobvyklých objektů nebo aktivit,
2. jedinec buď touhám vyhoví, nebo je jimi citelně obtěžován,
3. preference je přítomna nejméně šest měsíců.“
Do MKN-10 WHO (Mezinárodní klasifikace nemocí publikované
v 10. revizi Americké psychiatrické asociace) patří tyto sexuální
poruchy: F65.0 fetišismus, F65.1 fetišistický transvestitismus,
F65.2 exhibicionismus, F65.3 voyeurismus, F65.4 pedofilie, F65.5
sadomasochismus, F65.6 mnohočetné poruchy sexuální preference, F65.8 jiné poruchy sexuální preference (frotérství, nekrofilie),
F65.9 porucha sexuální preference, sexuální deviace. Výčet dle tohoto seznamu však není úplný, neodpovídá plně potřebám sexuologické diagnostiky (chybí patologická sexuální agresivita).
5.1 DEVIACE V AKTIVITĚ
Deviace v aktivitě jsou charakterizovány jako poruchy ve způsobu dosahování sexuálního vzrušení a uspokojení. Mezi jejich hlavní představitele lze začlenit voyeurismus, exhibicionismus, frotérství, tušérství,
patologickou sexuální agresivitu, agresivní sadismus, sadomasochismus a jiné podobné poruchy (erotografomanii, skatofilii atd.).
5.1.1 VOYEURISMUS
U této deviace je dosahováno vzrušení sledováním intimního počínání
nic netušících anonymních objektů, druhých lidí při souloži, svlékání,
sprchování, nebo masturbaci. Sklon k voyeurismu je běžný u většiny
lidí. Sexuální úchylkou se toto sexuální slídilství stává teprve tehdy,
když je upřednostňováno před běžným sexem. Voyeur může používat
nenápadný fotoaparát či kameru pro zdokumentování si pozorovaných
lid. Voyeurismus bývá často kombinován s fetišismem. Většina těchto
aktivit se odehrává ve věku do 35 let, nicméně deviantní preference je
celoživotní. U žen jsou tyto tendence méně frekventované.
Kasuistika [Weiss, 2008, s. 34 - 35]:
Počítačový technik, 29 let, středoškolsky vzdělaný, ženatý, otec
dvou dětí, nikdy v minulosti nebyl trestán, nastoupil dobrovolně
sexuologickou ústavní léčbu. Rozhodl se pro ni ve chvíli, kdy manželce prozradil své slídičské aktivity. Sám pociťuje úlevu, že „se
to konečně vše provalilo“. Má pocit, že by to už dlouho nevydržel. Jeho život byl v posledních letech „učiněné peklo“, málo spal,
v práci už nezvládal nápor a trpěla i rodina. Voyeuristické potřeby
se u něj projevily poprvé už v období dospívání. Tehdy náhodou
10
zahlédl svého staršího bratra při souloži s přítelkyní. To ho vzrušilo tak, že měl samovolnou ejakulaci. Poté na to musel stále myslet, několikrát denně musel onanovat. Napadlo ho, že by mohl sám
vyhledat příležitost ke sledování podobných aktivit. Od spolužáků
slyšel, že ve vagonech vlaku, kterým dojížděli do školy, jsou v umývačce vyvrtané dírky, kterými lze sledovat ženy používající přilehlý
záchod. Od té doby si sedal do kupé co nejblíže záchodu, a když
kolem prošla nějaká dívka či mladá žena na záchod, hned odcházel
do umývárky, vyvrtaným otvorem (prý byl v každém vlaku, nikdy si
ho nemusel vyvrtávat sám) ji sledoval a onanoval. Jednou dokonce zahlédl ženu, která na záchodě masturbovala. Nikdy při tom nebyl chycen. V kontaktu s vrstevnicemi byl spíše stydlivý, když však
o něj v 19 letech projevila zájem spolužačka, „nechal se sbalit“. Ona
sama pak iniciovala pohlavní styk, ten se mu docela líbil. Pak mívali styky celkem pravidelně, musel však při nich myslet na to, co
viděl ve vlaku, jinak se nevzrušil. S touto partnerkou se nakonec i
oženil, měli spolu postupně dvě děti. Celkem se mu ulevilo, když
po porodech přestala jevit zájem o pohlavní styky, stačilo mu tehdy onanovat. Poslední dva roky však byla potřeba vidět nějaké ženy
v podobných situacích stále silnější. Večer začal odcházet z domova pod záminkou venčení psa, díval se potají do oken okolních vilek, nakonec zjistil, kdy chodí obvykle některé ženy spát, svlékají se
a myjí. Od té doby je sledoval, někdy zahlédl i souložící páry. Při
těchto aktivitách onanoval až do výronu semene. Domů chodíval
po půlnoci, kdy už všechny objekty jeho zájmu ulehly. Postupně
však začal cítit nutkání tyto objekty sledovat i při ranním vstávání, proto se budil brzy, aby to „stihl“, a až pak odcházel do práce. Manželce své časné odchody z domova odůvodňoval joggingem.
V posledních měsících už spal denně jen několik hodin, musel stále myslet na své deviantní aktivity, jeho pracovní výkon se zhoršil, hrozilo mu propuštění. Až tehdy se rozhodl svěřit se manželce
a vyhledat odbornou pomoc.
5.1.2 EXHIBICIONISMUS
Exhibicionismus je jedna z nejrozšířenějších sexuálních deviací. Alespoň jednou v životě se s expozérem (obnažovatelem) genitálu setkává většina žen. Tato zkušenost je nejčastěji ve věku do 25 let ženy.
Je tedy zřejmé, že expozéři si své „oběti“ vybírají i např. podle věku.
Exhibicionista se vzrušuje a ukájí tím, že před svým objektem obnažuje svůj genitál, pohlavní úd. V typických případech obtěžuje exhibicionista svou nahotou dospělé ženy a není jeho zájmem sblížit se
s objektem. K sexuálnímu vzrušení mu stačí pohled kolemjdoucí ženy
či dívky s vědomím, že viděla jeho penis. Exhibice vyjadřuje nevyřčené přání, a to, aby žena zvědavě a fascinovaně přihlížela, aby se jí
chování expozetéra líbilo a možní i dokonce vzrušovalo. Exhibice někdy proběhne bez erekce, obvykle je však spojená s erekcí a event.
i s masturbací během aktivity nebo následně po prožité exhibici.
11
Motivace exhibicionistů nepochybně souvisí s nedostatky v pohlavním životě obecně. Tito muži jsou často svobodní, pokud mají partnerský vztah, tak frekvence pohlavních styků bývá nižší než potřeba. Typičtí exhibicionisté nemají tendence agresivní.
„Topič (35 let), ženatý, otec tří dětí, byl obviněn z trestného činu
výtržnictví, kterého se měl dopustit tím, že se před ubytovnou
studentek obnažil na dolní polovině těla a třel si pohlavní úd
až do vyvrcholení. Byl při tom z okna pozorován několika dívkami
ve věku 17 – 18 let, které jeho jednání oznámily policii. Při znaleckém zkoumání obviněného bylo zjištěno, že vyrůstal v úplné
rodině, jeho výchova byla vcelku přiměřená, jen občas narušená
otcovým nadměrným pitím. Dokončil bez problémů základní školu, pak pokračoval ve studiu na gymnáziu, které však nedokončil
pro nedostatek finančních prostředků. Bez problémů se vyučil topenářem, profesionálně se adaptoval velmi dobře. Nikdy neměl
problémy s požíváním alkoholu, za nesexuální trestnou činnost
nikdy nebyl trestán. Onanovat začal asi ve 14 letech, s fantaziemi dospělých žen, jak je hladí a líbá. První pohlavní styk měl až
ve 20 letech, v době základní vojenské služby, po delší známosti,
předtím „neměl na holky čas“. Styk byl nepodařený, měl potíže
s erekcí. Další pokusy o styk byly vždy neúspěšné, nevzrušil se
nikdy dostatečně, nakonec se s partnerkou rozešel, i když už byli
zasnoubeni. Při masturbaci erektilní problémy neměl. Napadlo ho,
že si onanii může zpestřit tím, že by při ní za záclonou svého
okna sledoval kolemjdoucí, nic netušící ženy. Takto to dělal asi
měsíc, pak už to ale ke vzrušení nestačilo. První exhibici provedl
ve 24 letech, po rozchodu s dívkou. Tehdy viděl u řeky opalující se
ženy, měl na ně vztek, že jsou v takové pohodě a jemu se nedaří. Po provedené exhibici si uvědomil, že tímto způsobem vlastně
může mít každou ženu, která se mu líbí. Uvádí, že „měl“ stovky
žen. Exhiboval i několikrát týdně, vždy na místech, kde byly ženy
samy a on měl možnost úniku. Neoslovoval je, ukazoval se jim asi
na vzdálenost deseti metrů. Odhalil si kabát a měl pod ním ztopořené přirození. Někdy ani neonanoval, pociťoval úlevu už jen tím,
že ho ta žena viděla. Jindy před ní masturboval až do ejakulace.
Byl zvědavý na reakci žen, sám si přál, aby se na něho se zájmem
dívaly. Po exhibicích měl někdy pocity viny a hanby, někdy si sliboval, že to už víckrát neudělá, ale nikdy to nevydržel dlouho.
Chytili ho poprvé až za čtyři roky, řešilo se to pokutou.
Ženil se v 29 letech, od rozchodu s první dívkou v mezidobí žádnou
jinou partnerku neměl. Zpočátku měl i v manželství potíže s erekcí,
nebyl dostatečně vzrušen. Asi po roce tyto potíže vymizely, frekvence styků pak byla asi jednou za jeden až dva týdny, ještě přitom
nepravidelně onanoval, většinou s fantaziemi v minulosti prožitých
exhibic. Žena stále nemohla přijít do jiného stavu, hádali se, tehdy
12
byl podruhé přistižen při exhibici z okna svého bytu. Dostal podmínku, manželka se nic nedozvěděla. Nakonec se jim narodilo dítě,
v té době byl bez pohlavního styku, pouze masturboval. Nutkání
k exhibicím bylo poměrně slabé, měl hodně starostí kolem dcery.
Další recidiva exhibicionistického chování byla až za tři roky. Šel se
koupat, byly tam dvě ženy, které se opalovaly do půl těla, to nevydržel a obnažil se před nimi. Myslel si tehdy, že je to také vzrušuje,
nenapadlo ho, že by jim to vadilo. V té době byl už skoro rok bez
pohlavního styku, protože manželka měla rizikové těhotenství, čekala dvojčata. Opět dostal pouze podmíněný tret. Po porodu pak
manželka nadále styky odmítala, neví proč, nikdy s ní o těchto otázkách nemluvil, styděl se. Uspokojoval se pouze onanií. Zrecidivoval
opět ve chvíli, kdy viděl v okně ubytovny studentky, myslel si, že se
na něho smějí, tak se neovládl a odhalil se. V minulosti po předchozích trestech ambulantně docházel k psychiatrovi, ale dostával jen
nějaké léky na uklidnění a nic se o sobě nedozvěděl.“
5.1.3 FROTÉRISMUS
Frotérství je typické hlavně pro muže. Zdrojem vzrušení jsou dotyky, tření se o anonymní ženské objekty. Frotérismus je častý
v davech, frontách, tlačenicích, tramvajích. Často si ženy uvědomí,
že se staly objektem frotéra, až dodatečně, když zjistí znečištění
oděvu spermatem.
5.1.4 TUŠERSTVÍ
Tušér dosahuje vzrušení, když jakoby náhodou sáhne na ňadro,
hýždě či genitál ženy. Pokud tření trvá dostatečně dlouho, dojde
tušér až k ejakulaci. Někdy se obnaží a žena pak najde ejakulát
na svých šatech. Když je přistižen, předstírá náhodný dotyk. Jde
o mírnější formu přímé sexuální agrese. Podobně jako frotérismus
je tušerství typické pro muže, nebyl zjištěn žádný případ ženy
s tímto chováním.
5.1.5 PATOLOGICKÁ SEXUÁLNÍ AGRESIVITA
Patologická sexuální agresivita patří vůbec k nejnebezpečnějším
sexuálním deviacím, i když pachatelé oběť netrýzní či jí neprodlužují utrpení. Jedinec dosahuje vzrušení překonáním odporu anonymního ženského objektu. Sexuální agresoři neznámé ženy opakovaně napadají, připomínají lovce – nehledí na spolupráci oběti, ani
na sebe, předem slovně upozorňují. Chování deviantního sexuálního
agresora má mnohé rysy predátorství – v úkrytu pronásledují svou
oběť a ze zálohy ji na opuštěném místě přepadnou.
13
Sexuální násilné chování se může projevit pouze za splnění těchto
podmínek:
násilí emocionálně kongruentní s hodnotovým systémem pachatele a jeho představami,
nesouhlas a odpor oběti vyvolává sexuální vzrušení pachatele,
existují překážky znemožňujících přístup k souhlasícímu sexuálnímu partnerovi,
existence faktorů, které umožňují chování, které je obvykle
inhibováno,
jsou překonány faktory, které znemožňují realizaci deliktu
(odpor oběti).
Agresoři jsou většinou mladí (do 30 let) a cca u 70% je nacházen
abúzus alkoholu. Někteří mívají četnější a brzké sexuální styky, někteří naopak celoživotně velmi omezené sexuální zkušenosti.
Schéma doporučeného postupu při vyšetřování oběti sexuální agrese
[Kovář a kol., 2008, s. 253]:
SEXUÁLNÍ AGRESE
lékařské vyšetření
oznámení PČR

prohlídka oděvu
a těla lékařem

prověření oznámených
skutečností, prohlídka
místa činu
 anamnéza
 prohlídka těla

odběr biologického materiálu
 podání vysvětlení,
výslechy
 lékařská zpráva
 zajištění stop
 zajištění stop
 právní posouzení,
trestní stíhání
výsledek
(podezření se nepotvrdilo, znásilnění, pohlavní zneužití,
určení deviace,…)
14
„Vyšetřen byl 26letý muž, vyučený elektromechanik, obviněný z vraždy, ze série znásilnění a pokusů o znásilnění. V minulosti opakovaně
trestán za majetkové trestné činy. Narozen svobodné matce, otce
neznal, od 6 do 13 let vyrůstal v dětském domově. Na základní škole
i v učilišti měl problémy s chováním, byl drzý, měl absence, požíval
alkohol. Ve výkonu trestu bylo zjištěno sebepoškozování, zneužívání
léků. Pohlavní život zahájil ve 14 letech, uvádí několik desítek sexuálních partnerek, často za peníze, poslední rok žil s družkou. Měli časté
konflikty, sexuálně si nerozuměli, prý na ni neměl chuť. Zamilován
nikdy nebyl. Něhu k ženě nikdy neprojevoval, „máma mě taky nehladila“. Ve vazbě měl poluční sen spojený s bitím neznámé ženy.
V 19 letech se vloupal do rodinného domku s úmyslem krást, našel
tam 30letou ženu. Zbil ji, dostal na ni vztek, který si neuměl vysvětlit. Z domu poté nic nevzal a odešel. Uvádí, že když potom viděl
ženskou, rozbušilo se mu srdce a měl chuť ji uhodit. Jednou mu
družka vynadala, utekl do parku, šla tam nějaká žena, on ji doběhl
a uhodil do obličeje.
První znásilnění provedl ve 23 letech, poté, co začalo docházet
k hádkám s partnerkou. Zhnusila se mu, souložit už s ní nemohl.
Nadávala mu, že je špatný milenec, cítil se ponížený. Odešel s pocitem vzteku večer z domu, viděl na ulici jít asi 25letou ženu. Sledoval ji, na opuštěném místě ji doběhl, zezadu uchopil za ramena,
otočil čelem k sobě, ke krku jí přiložil otevřený kapesní nůž, pohrozil zabitím. Pak ji zatáhl za ruku do plechové boudy, přikázal jí,
aby se svlékla, poté s ní souložil zezadu. Měl erekci už od chvíle, kdy ji
předtím držel za prsy. Nedošlo však k uspokojení tak toho zanechal,
„byla to asi nějaká děvka, vždyť sama ještě přirážela“, a odešel.
Dál chodil po městě, už byla noc, potkal další asi 30letou ženu, beze
slova ji uchopil zezadu za prsy, řekl jí nějakou hrozbu a přiměl ji,
aby s ním šla do garáže. Tam ji uhodil pěstí, zasadil jí snad čtyři rány. Krvácela. Pak ji otočil, přinutil kleknout. Svlékl jí kalhoty
a kalhotky. Brečela, on s ní souložil.
Dalšího útoku se dopustil po třech letech od této první série útoků,
mezitím byl dva roky ve výkonu trestu za loupež. V inkriminovaný
den chodil večer po ulicích, byl v napětí, cítil vztek na ženy. Viděl
19letou dívku vystoupit z autobusu. Sledoval ji až k domu, tam na
ni zaútočil. Prožíval hrozný vztek a měl potřebu dívku zbít. Tloukl
ji dlaněmi do obličeje, krvácela, brečela, to ho vzrušilo. Zatáhl ji
do křoví, přikázal jí, aby se svlékla, pak se i sám obnažil, poručil jí,
aby vzala jeho penis do úst a provedla mu felaci. Poté ji uhodil pěstí do hlavy, ona spadla. Pak utekl směrem k domovu, ale napadlo ho
vrátit se zpět. Nehybná dívka krvácející z obličeje dosud ležena na
místě činu. Nechal ji tam a odešel domů. Večer souložil s družkou.
Ta ho pak příští den oznámila na policii, poté co našla jeho zakrvácenou košili a slyšela zprávu o nálezu mrtvoly oběti.
15
Tvrdí, že o sobě ví, že ho odpor partnerky silně sexuálně vzrušuje.
Nejlépe se cítí, když ho žena od sebe odhání, tahá se s ním, vzruší
ho, když mu odstrkuje ruce. Při koitu preferuje polohu a tergo (zezadu). Při falometrickém vyšetření popisy situace, kdy se mu žena
oddává, vyvolaly detumescence (ústup erekce). Popis násilí vůči
neznámé ženě naopak vyvolal tumescenci. Podle závěru sexuologického vyšetření byla u obviněného diagnostikována patologická
sexuální agresivita“.
5.1.6 AGRESIVNÍ SADISMUS
Agresivní sadista je deviant, který pro dosažení vzrušení potřebuje
objekt svého zájmu před stykem, během něho či místo styku učinit
nehybným. Do této kategorie patří většina sexuálních vrahů, někteří z nich po činu ještě poškodí genitál oběti, uřezávají části jejich
těla, masturbují s nimi či je pojídají.
Patologičtí sexuální agresoři svoji oběť prudkým útokem skolí nebo
přímo usmrtí, pak s ní sexuálně manipulují. Sadisti oběť napadnou,
zastrašují ji, týrají, sledují utrpení po co nejdelší dobu, sexuálně
zneužijí a pak usmrtí. Často si odnesou nějaký předmět z místa
činu, trofej oběti, který jim pak slouží jako fetiš. Jsou známy i případy, kdy si své mučení nahrávají, zapisují, sledují i zprávy, zda
se o nich mluví, vystřihují si články a pečlivě si je zaznamenávají
a nalepují do deníků.
Agresivní sexuální agresory někteří odborníci ještě člení na ty, kteří:
směřují k osahávání klínu oběti,
usilují o genitální spojení,
usilují o znehybnění oběti.
V anamnézách agresivních sadistů jsou uvedeny i další deviantní aktivity – exhibicionistické, fetišistické, extrémní krutost ke zvířatům
či v dětství zakládané požáry. Dá se odvodit z výzkumů, že u více
jak poloviny těchto osob se již v jejich minulosti objevil nějaký závažný delikt, který byl znalci podceněn.
„Svobodný muž (20 let), byl znalecky vyšetřen pro obvinění z trestných činů znásilnění a vraždy. Uvedených činů se měl dopustit tím,
že měl usmrtit 60letou ženu na zahradě jejího domku a poté na
ní vykonat soulož. Sám obviněný vypověděl, že do té zahrady šel
s úmyslem ukrást nějakou slepici, v kurníku jedné zakroutil krkem.
Vtom uviděl neznámou paní, překvapilo ho to, neví, co ho to napadlo, začal ji bít hranou dlaně za krk, bránila se, tak ji složil na zem
a začal oběma rukama škrtit, klečel jí kolenem na hrudníku v oblasti srdce, aby bylo škrcení účinnější. Bránila se ještě na zemi, pak
začala krvácet z úst a přestala se hýbat. Neudeřil ji žádným před-
16
mětem, pouze rukama. Poté ji zatáhl za kůlnu, položil na záda, dal
jí ruce k tělu. Protože mu předtím říkala, že mu dá vše, rozepnul
jí šaty, sundal kalhotky a podprsenku a obnažil prsa. Sám si svlékl
kalhoty a trenýrky, zasunul úd do jejího přirození a pohyboval se až
k výronu semene. Při tom klečel, držel jí nohy nahoru. Nic jiného
s ní nedělal, nedotýkal se jí, nelíbal.
V rodidlech oběti bylo nalezeno sperma, stejně tak i ve vnitřnostech
slepice, která ležela mrtvá poblíž. U oběti bylo diagnostikováno
i roztržení poševní stěny s trhlinou zasahující hráz. Při rekonstrukci
případu byla u obviněného pozorována erekce při manipulaci s figurínou simulující oběť.
Podle anamnestického vyšetření byl obviněný adoptované dítě,
do pěti let věku vyrůstal v dětském domově, vlastní otec byl soudně
trestán a matka byla prostitutka. Od dětství s ním byly při výchově
potíže. Už v mateřské škole napadl jiné dítě židlí a vyrazil mu zuby,
agresivně se projevoval i na základní škole. Vyučil se truhlářem,
už během učení měl problémy s alkoholem. Poprvé byl soudně
trestán v 17 letech za loupežné přepadení, byl odsouzen podmíněně. Byl i znalecky zkoumán, znalci tehdy konstatovali osobnostní
nevyzrálost, snížený intelekt, ale neprokázali žádnou duševní nemoc nebo sexuální deviaci. Podruhé byl stíhán za pohlavní zneužití, kterého se dopustil tím, že se značnou mírou násilí vykonal
soulož s 13letou známou dívkou, s níž osaměl ve stanu. Tehdy byl
i podruhé znalecky zkoumán. Znalci konstatovali, že u obviněného
se jedná o psychopatický vývoj osobnosti, s převahou rysů nezdrženlivosti a infantilismu. Konstatovali rovněž psychosexuální retardaci v rámci simplexní osobnosti a mírně snížený intelekt (simplexní
= prostá, jednoduchá až primitivní). Nebyla zjištěna duševní choroba ani sexuální deviace. V 19 letech byl stíhán za výtržnictví,
v opilosti rozbíjel okna a poté napadl zasahující policisty.
Poprvé však byl vyšetřen sexuologicky už v 16 letech pro krádeže ženského prádla, a to poté co bylo zjištěno, že bral kalhotky
z prádelních šňůr a onanoval do nich. Tehdy byl poprvé vyšetřen
i psychologem, který konstatoval akcentovanou osobnost (osobnost
odlišná od standardní osobnosti - je ještě v mezích normy, ale tvoří přechod k osobnosti patické) s infantilismem a negativismem,
ale bez příznaků deviace, a to přesto, že psycholog měl k dispozici
primitivně psaný deník pacienta, v němž popisuje násilné sexuální
aktivity vůči dětem.
Sám proband (jedinec, který je předmětem zkoumání) uvádí, že
poprvé souložil v 18 letech, zatím měl osm sexuálních partnerek,
soulož se mu dařila, i když k dívkám nic necítil. Později však výpověď mění a uvádí, že pohlavní styk ještě s žádnou dívkou neměl,
proto souložil s obětí, chtěl poznat, jaké to je, předtím jí ještě
strkal do přirození prsty. Onanoval od 16 let, masturbační fantazie
sdělit odmítá. Někdy onanoval s použitím pornografie. Zaujal ho
17
například pornografický film, kde bylo svazování partnerek. Spíše
však reagoval erekcí na kazety s obecným násilím než na erotické
podněty, třeba na akční filmy, po nichž měl někdy i poluční sen.
Bylo to například po zhlédnutí sadistického hororu, kde byly zabíjeny ženy. Je prý členem satanské sekty, kde se skládá přísaha
a provozuje černá magie. Falometrické vyšetření odmítl.
Znalci ve svém posudku uzavřeli, že obviněný trpí polymorfní
psychopatií s rysy anetickými, agresivními a paranoidními, dále
sexuální deviací spočívající v potřebě znehybnit sexuální oběti
a soulož s mrtvolou, lze předpokládat přítomnost nekrosadismu.“
5.1.7 SADISMUS A MASOCHISMUS
U sadismu je vzrušení dosahováno dominancí, maximální kontrolou
objektu. Dochází k fyzickému a duševnímu utrpení, mučení oběti.
Jsou známé tyto typy sadismu:
impulsivní (agresivní) – neodolatelný vnitřní impuls krutosti,
končí smrtí oběti,
kompenzační (perverzní) – úplné nahrazení soulože sadistickými
projevy,
konjunkční (sexuální) – touha po sexuálním styku spojená
s touhou po působení bolesti,
psychický (nesexuální) – vzrušení z týrání, ponižování,
šikanování, atd.,
verbální (slovní) – nutkání hrubě nadávat oběti (zvláště
při sexuálním styku),
symbolický – sexuální vzrušení z morálního a sociálního tyranizování – výčitky, hádky, scény.
Masochismus je sexuální úchylka, při které dochází k vzrušení
až slasti prostřednictvím bolesti a nepříjemných pocitů. Hranice masochismu se v průběhu života mění v přímé úměře podle aktivity.
Pokud se sadismus a masochismus vyskytuje společně, hovoříme
o tzv. sadomasochismu. Jedinec upřednostňuje aktivity spojené
s omezováním osobní svobody, působením bolesti nebo pokořováním.
Často se vyskytuje v partnerském sadomasochismu, kde se odehrává
za souhlasu obou partnerů a bez pocitů viny či studu. Nezřídka se
sadomasochistické potřeby projevují jen u jednoho partnera.
„Explorand byl 39letý muž, vyučený kuchař, pracující ve své profesi, čerstvě rozvedený, opakovaně trestaný pro nesexuální delikty,
v minulosti jednou znalecky zkoumaný, stíhaný proto, že se v době
manželství měl ke své tehdejší manželce chovat sadisticky.
18
Narodil se v úplné rodině s nižší sociokulturní úrovní, ale s celkem
funkčními vztahy. Na své sociální prostředí se od dětství adaptoval
vcelku dobře. V základní škole sice míval občas sníženou známku
z chování, ale o morálně závažné jednání se prý nejednalo. Po základní škole se jen vyučil, což neodpovídá jeho nadprůměrné intelektové úrovni, a zpočátku se bez problémů i pracovně adaptoval.
Ve věku přiměřeném začalo explorandovi vycházet semeno, a to
jak polucemi, tak onanií. Ani poluční sny, ani masturbační fantazie prý tehdy neobsahovaly žádné deviantní rysy. Ve věku přiměřeném, tedy kolem 18 let, začal s heterosexuální gynekofilní koitální
sexualitou a po poznání několika partnerek se seznámil s pozdější
manželkou. V počátcích psychosexuálního vývoje tedy nejevil hrubší nápadnosti. Až zhruba před deseti lety, prý až poté, kdy zhlédl
pornografické audiovizuální dílo zpodobňující partnerské sadomasochistické praktiky, se u něj při masturbaci nebo při denním erotickém snění začaly objevovat představy soulože se svázanou ženou
(manželkou či jinou známou ženou), občas fantazie „naplácání“
plácačkou na mouchy, oholení přirození, kolíčků na prádlo umístěných na bradavky nebo na genitál. Vzrušovala ho představa, že se
žena při tom nemohla bránit. Občas si představoval i to, že by to
partnerka dělala i jemu, hlavně to vzájemné svazování. Tyto představy realizoval s manželkou, prý po vzájemné dohodě, nikdy proti
její vůli. Někdy to dělala manželka i jemu, přivazovala mu ruce
k posteli, švihala rákoskou. Bylo to zpestření stereotypu manželského života, nepovažuje to za nic nenormálního. Víc se mu líbilo, když
to dělal on jí, ale vzrušil se i tehdy, když to dělala manželka jemu.
Manželka obviněného uvedla, že zpočátku vycházela s manželem
dobře. Vzájemně se škádlili, a to tak, že ji manžel píchal tužkou
po těle a ona mu to oplácela nebo se navzájem po těle malovali
fixem. Potom manžel vyrobil manželské lůžko s očky, do kterých ji
přivazoval. Několikrát uvázala i ona jeho. Postupně tyto praktiky
zdokonaloval. Když se jí po nějaké době přestaly líbit, říkala mu to,
ale on na to nedbal, když měl náladu, chytil ji a stejně tyto praktiky
prováděl. Když se bránila, zbil ji. Obvykle jí dal pěstí do obličeje,
až jí tekla krev. Po čase zjistila, že nemá cenu se mu vzpírat, že
stejně dosáhne svého cíle. Jeho praktiky se jí nelíbí už asi 10 – 12
let, ale nikdy nenašla odvahu se s tím někomu svěřit. Jednou se
s tím svěřila svému psychologovi, ale ten se omezil jen na rozhovor
s manželem, který nic nezměnil. Po rozhovoru s psychologem z toho
měl manžel jen legraci.
Již v minulosti, když byla v šestém měsíci těhotenství, manžel projevoval zájem být u porodu. Nakonec jí vsunul do přirození pomeranč s tím, že jej má vypudit, jako kdyby rodila. Přitom jí praskla
plodová voda a byla kvůli tomu hospitalizována na gynekologii. Po1) Rozhodnutí jako vědomý, do určité míry promyšlený akt. Ne pouze spontánní podvědomá
reakce.
19
rodila tam posléze syna, ale ten po porodu zemřel. Asi před deseti
lety nalezly děti někde u popelnic injekční jehlu, donesly ji domů.
Manžel jim ji vzal, vyzval ji, aby se postavila ke zdi, a propíchl
jí tou jehlou všechny prsty na rukou. Ubránit se mu nedokázala.
Po přivázání na postel jí holícím strojkem s žiletkou vyholoval
ochlupení, zkracoval je na polovinu délky, oholoval je do tvaru srdce a potom potíral vodou po holení. Injekční stříkačkou jí vstříkl
vodu po holení do přirození. Byla to ukrutná bolest, až se z pout
utrhla a utekla do koupelny, kde se vyplachovala studenou vodou.
Bolelo ji to potom ještě po dobu pěti močení. Manžel s tím byl velmi spokojen. Také jí vstříkl do konečníku voňavku. Jednou ji bodl
nožem do hýždě, až jí tekla krev. Na různá místa na tělo ji umísťoval kolíčky na prádlo, mezi nosní dírky, přes celou pusu, na prsní
bradavky, ušní lalůčky, oční víčka, tváře, na přirození přes vulvu
a na poštěváček, a ponechával je tam až 15 – 30 minut. Potom,
po jejich odstranění, ta místa promnul, a to zejména na bradavkách. Myslela, že se bolestí pomočí. Na špejli namotal vatu, namočil do vody po holení a vsouval do močové trubice. Také tam
vsouval drát na pletení namočený do oleje a později i nenamočený,
silnějším koncem napřed, do hloubky asi 12 – 15 cm. Dále jí tam
vsouval dortovou svíčku namočenou do oleje a nemohl ji potom
sám dostat ven. Když se jí podařilo svíčku vypudit, někdy se při
tom pomočila. Když byla přivázaná, vystříkl jí semeno na obličej,
do pusy, do nosu, ručníkem jí je roztíral po obličeji nebo po celém
těle a nechal uschnout. Někdy ji přivázanou polil vodou a potom ji
plácal plácačkou na mouchy. Potom měla obtisky plácačky i několik
dnů. Oběma rukama jí roztahoval přirození a vsouval do něj prsty.
Provazy jí přivázal na prsní bradavku závaží a pouštěl ho z postele.
Uchytil jí karabinkou klíče na prs a musela s tím poskakovat.
Svědkyně zmíněné aktivity dokládá listem papíru, na kterém jsou
uvedeny tyto praktiky, podle poškozené psané manželem, jako
„úprava kožíšku, kolíčky na tělo, močová trubice, zvědavá ruka, rákoska, závaží, opakování“, s bližším rozvedením uvedených praktik.
Chtěl ji také posadit na pračku, která vyvářela právě na 90 stupňů,
s tím, že to prý nechává stopy. Při pečení o Vánocích jí na prs obtiskl rozpálenou formičku, právě vyndanou z trouby. Nařízl jí bradavku, až tekla krev. Také ji přivazoval v koupelně tak, aby stála na
hraně vany, a potom ji dráždil na poštěváčku. Bylo to nepříjemné,
protože se bála, že spadne z hrany sprchové vany. Když volala, aby
toho nechal, a děti se ptaly, co se děje, odpovídal, že si hraje s maminkou. Nechával se od ní mýt a vnucoval se, aby myl také ji, a přitom ji nutil, aby otevírala oči a pusu a cpal jí tam koupelovou pěnu.
Popis explorandových fantazií a jím přiznaných praktik podle znalců odpovídá typickému obrazu sexuální deviace partnerského sadomasochismu, a to s převahou složky sadistické.“
20
Kasuistika [Kovář a kol., 2008, s. 257]:
„Dne 31. ledna 1999 byla v Ostravě-Poruba, na ul. Dělnické, v bytě,
zavražděna 46letá Jana Bratková. Byla usmrcena mnoha bodnými
a bodnořeznými ranami do hrudníku, krku, zad a břicha s následnou
snahou pachatele odřezat hlavu. Pachatel při činu zcela devastoval tělo vyvržením vnitřností, odřezáním genitálu a obou prsou.
Po provedeném šetření byl jako pachatel zjištěn 43letý Petr Rys,
který v době zjištění případu spal v bytě na gauči. Pachatel bydlel v bytě, kde k vraždě došlo, a soudem byl zbaven způsobilosti
k právním úkonům. Z těchto důvodů mu byl ustanoven opatrovník,
který událost oznámil.
Soudní pitva zjistila a potvrdila mnohočetné řezné, bodnořezné
a bodné rány v hrudníku, krku, zádech a končetinách, s devastací
těla podélným rozřezáním, vyvržením vnitřností, oddělením genitálu, obou prsou a téměř úplným oddělením hlavy. Znalci konstatovali jako bezprostřední příčinu smrti krvácivý šok při bodnořezném
poranění krku. S podobným mechanismem se lze setkat u nekrofilních agresorů.
Při vyšetření duševního stavu obviněného znalci zjistili, že v době
spáchání činu netrpěl a netrpí duševní chorobou, diagnostikovali
však mentální retardaci v pásmu těžké debility. Obviněný dále trpí
sexuální deviací – sadismem, který se projevuje působením bolesti
oběti při sexuálním ukájení se. Znalci uvedli, že pokud by byl střízlivý, jeho rozpoznávací schopnosti by byly sníženy zcela nepodstatně, jeho ovládací schopnosti však jsou zcela vymizelé. Jeho pobyt
na svobodě je nebezpečný, znalci navrhli uložení ústavní ochranné
psychiatrické a sexuologické léčby. Tento návrh byl příslušným soudem později realizován.
Na základě uvedených okolností bylo trestní stíhání proti obviněnému
zastaveno.“
5.1.8 JINÉ DEVIACE V AKTIVITĚ
Erotografomanie
Tato sexuální úchylka je v podstatě neškodná, pokud v onom konkrétním jedinci nepřevládají také násilnické sklony. Erotografomanie je porucha, která se projevuje psaním eroticky, až perverzně
laděných dopisů. Při jejich tvorbě si erotografoman představuje
konkrétní situaci, která se bude odehrávat, až si adresátka dopis
přečte. Zpravidla se jedná o neprůbojné, nenápadné typy lidí, kteří
si tímto způsobem kompenzují svoji průměrnost.
21
Telefonní skatofilie
Jedná se o sexuální úchylku, jejíž podstata pramení z provozování anonymních telefonátů se sexuálním podtextem. Tito devianti
zpravidla nevedou sexuální život v tradičním slova smyslu, ale svoje
touhy si kompenzují skrze obscénní anonymní telefonáty. Často volají na erotické linky, mohou se u nich vyskytovat i znaky sadismu,
exhibicionismu, apod.
Klysmafilie
Jedná se o vaginální nebo anální stimulaci přijímáním klystýru
(teplá voda, čaj, alkohol, vzduch). Často jsou tyto aktivity spojeny
i s jinými deviacemi, např. fetišismem, masochismem.
Uretrální manipulace
Erotický zájem devianta je směřován na oblast močové trubice,
resp. její dráždění pomocí vsunování různých předmětů (drátů,
svíček, tužek) či prstů. Podobně jako u klysmafilie často dochází
k poškození sliznice.
Triolismus, troilismus
Jde o kombinaci více deviací, kdy triolista pozoruje partnerky
při sexuálním styku s jiným mužem, ukazuje nahé ženy jiným mužům (kandaulismus), nebo preferuje vyprávění partnerky o jiných
sexuálních zkušenostech při milování s ní.
Další deviantní aktivity jsou popsány ve slovníku pojmů, který je
přílohou této publikace.
5.2 DEVIACE V OBJEKTU
Za deviace v objektu lze považovat pedofilii, fetišismus a transvestitismus. Důležitý je objekt, na který je orientována sexuální apetence, jde o kvalitativní poruchy sexuální motivace charakterizované
nepřiměřeným zaměřením erotické touhy.
5.2.1 PEDOFILIE
Pedofile je erotická orientace na nedospělé jedince (děti), která se
vyznačuje citovou náklonností, intenzivnějším prožíváním či potřebou citově významných vztahů k dětem. Z hlediska zaujetí pohlavím lze pedofilii rozdělit na dvě podstatné skupiny: heterosexuální
a homosexuální. Adekvátně tomu odpovídají pojmy girllove a boylove, které používají pedofilové ve svých komunitách. Někdy bývá
uvažována i bisexuální (ambisexuální) pedofilie.
22
„Explorand je 37letý zdravý muž, ženatý, otec jednoho dítěte, jednou trestaný pro pohlavní zneužívání, v minulosti již také znalecky
zkoumaný. Nyní znovu stíhaný a znalecky zkoumaný pro pohlavní
zneužívání, kterého se měl dopustit na své nevlastní osmileté dceři.
Jeho dětství a dospívání byly od počátku narušeny chyběním otce.
Byl vychováván prarodiči. Pobyt u nich sice subjektivně zažíval dobře a frustrován se tam ničím necítil. V deseti letech musel pro babiččino onemocnění odejít do matčiny domácnosti, kde se nikdy
nespřátelil s jejím novým manželem. Přechod vedl až k jeho „zhroucení“, k propadnutí ve škole. Přes nesnáze se ale nakonec dokázal
vyučit dřevomodelářem a poté rok v profesi pracoval. Potom zastával jiné práce, včetně nekvalifikovaných. Nyní pracuje jako skladový
dělník. Nikdy prý neměl na pracovištích problémy, v souladu s tímto
tvrzením byl i vysoce pozitivní posudek současné nadřízené.
Pokud jde o explorandův pohlavní život, párovou sexualitu zahájil
pozdě, až v 25 letech. Po prvním styku měl víceroční přestávky.
Oženil se potom na inzerát až ve svých 35 letech. Podle tvrzení jeho
manželky byl jeho zájem o koitus v průměru celého manželství velmi slabý. Sám explorand naopak nízkou frekvenci styků vysvětluje
problémy na straně manželky, kterými měla reagovat na jeho ejakulační dysfunkci. S manželkou se seznámil na inzerát, ve kterém
napsal, že dítě není překážkou. Ona se k němu nastěhovala. Po půl
roce soužití se vzali, to již čekali dítě. Manželství bylo jinak spokojené. Po narození syna museli k němu často vstávat, byli dost unavení, styky měli jednou do měsíce. Erekci explorand někdy míval,
ale ani při souloži, ani při nekostálním dráždění u něj nedocházelo
k ejakulaci. Později měli styky ještě méně a v posledním půlroce
již nedocházelo ani k erekci. Podle manželky v té době uvažovali
o vyhledání odborné pomoci, ale sexuologa nakonec nenavštívili.
V minulosti se dopustil pohlavního zneužívání na tříleté holčičce
sousedů, která mu předtím byla občas svěřována k hlídání. Znalcům, kteří tenkrát zkoumali jeho duševní stav, popřel vše, co by
svědčilo pro sexuální deviaci. Falometrické vyšetření nepřineslo
žádný validní výsledek a psychologické vyšetření, provedené psycholožkou nepracující v oblasti sexuálních deviací, také nepřineslo
nic, co by diagnózu deviace potvrzovalo.
Nyní byl explorand znovu stíhán proto, že měl svou nevlastní osmiletou dceru pohlavně zneužívat. Měl ji opakovaně osahávat na přirození, nutit ji močit do jeho dlaní, olizovat a sát mu přirození
až do vyvrcholení a poté sát jeho ejakulát, nasazovat mu prezervativ na ztopořený úd. Měl poškozené zasunovat do pochvy a konečníku tyčinku s vatovým tamponkem na čištění uší, nutit ji zaujímat
různé pozice, při kterých ji fotografoval. Někdy na jejím těle stimuloval soulož až do vyvrcholení. Nutil ji sledovat pornokazety na videu. S těmito fakty se měla poškozená svěřit nejprve babičce, poté
23
matce, explorandově manželce. Ta s ní navštívila krizové centrum,
které trestní stíhání iniciovalo.
Sám explorand uvedl, že když si na něj poškozená sedla, objala ho
a líbala na ústa, bylo mu hezky, připadalo mu, jako by se miloval se
ženou, bylo to něžné. Koupala se s ním, sama mu sahala na penis,
je možné, že měl erekci, bylo mu to příjemné. Fotografování sama
chtěla, lehla si a roztáhla nohy, on jí jen řekl, aby je roztáhla pořádně. Když ji po koupání utíral, sahal jí na genitál, když jí koupal,
genitál jí roztáhl a vyčistil. Sahal jí na něj, i když si hráli. Když ji
sprchoval ve vaně, močila mu do ruky sama, chtěl ji naučit chodit
močit na záchod. Líbilo se mu, když běhala nahá. Hrál si s ní, učil
ji poznávat svět, její svět mu byl blízký. Dívali se spolu na pohádky,
četl jí pohádkové knížky.
Připouští, že od 20 let jsou jeho masturbační fantazie spojeny
s představou asi 8-12letých dívek. V představách se s nimi mazlí,
přitahuje ho na nich jejich bezprostřední nevinné chování. Byly to
představy dívek, které potkal na ulici, nebo představy spolužaček
ze základní školy. Samotného ho štvalo, že ho vzrušují malé holky,
ale držel to pod kontrolou, říkal si, že to udrží, zneklidňovalo ho to
však. Bál se vyhledat pomoci, i když o sobě věděl, že je pedofil.“
Pokud pachatel zneužije dítě s větší mírou agrese, znásilní nebo mučí,
jedná se spíše o sexuální agresory s pedofilní orientací či pedofilní
sadisty. Mnozí z pedofilů žije ve funkčních rodinách a pouze malá část
je celoživotně orientovaná na deviantní způsob sexuálního uspokojení.
Hebefilie a efebofilie
Hebefilie je sexuální náklonnost mužů vůči dospívajícím dívkám.
Hebefilní sexuální reaktivita je běžná u velké části mužské populace.
Náklonnost k mladým chlapcům je označována jako efebofilie.
Incest
Incest je sexuální styk mezi blízkými příbuznými. Ve většině kultur
je, byl a bude tabu a zakázán. V některých zemích je zakázán sex
pouze s pokrevními příbuznými, jinde nelze mít sex i s adoptovanými příbuznými. Nejčastěji je zjištěn incest typu otec-dcera, příp.
nevlastní otec-dcera. Významný je i sourozenecký incest. Styky
mezi matkou-synem jsou výjimečné.
„Psychologicky byla vyšetřena 18letá studentka gymnázia, která
vystupovala jako poškozená v trestním stíhání svého dědy, obviněného z pohlavního zneužívání. Narodila se v úplné rodině s celkem
dobrými vztahy a přiměřené sociokulturní úrovně. Problémy se vyskytly ve vztahu s příliš dominantní matkou. Do kolektivu vrstevníků se zařazovala bez větších problémů, ve škole prospívala dobře,
poruchy chování či asociální projevy se u ní nevyskytovaly.
24
Poprvé vyhledala psychiatrickou ambulanci v 17 letech kvůli poruchám příjmu potravy. Chodila i k homeopatce a psychotroničce,
jedné z nich se svěřila s problémem zneužívání. V době vyšetření
docházela na psychoterapii. O sebevraždu se nikdy nepokoušela,
nicméně často na ni myslela. Alkohol pije příležitostně, opilá je jen
výjimečně. Zkoušela kouřit marihuanu, jen příležitostně
První pohlavní styk měla v 17 letech s náhodným partnerem, chtěla
to. Už tehdy měla při styku bolesti, měla je vždy, i při gynekologickém vyšetření, i při pettingu, styk proto oddalovala. Po prvním
styku už s nikým nesouložila, protože tehdy ji to tak bolelo, nemůže
ani používat tampony. Má křečovitě stažený poševní vchod. Přítele
má, ale je to jen kamarád. Odmítá s ním jen soulož, mazlení už neodmítá. Masturbuje asi od 13 let, orgasmu dosahuje, frekvence onanie je asi jednou za měsíc, deviantní tendence popírá. S žádným
klukem orgasmus neměla, při mazlení ani při uvedené jednorázové
souloži. Partnerské vztahy má jen krátkodobé.
Nepamatuje si, kdy zneužívání začalo, bylo to od doby, kam jí paměť sahá. Nejdříve si k dědovi jen chodila sedat na klín, sahal jí při
tom do kalhot. Pak chtěl, aby mu sahala na penis, měl v kapse díru
a chtěl, aby mu sahala do kapsy, měl při tom erekci i ejakulaci.
Později žádal, aby se na výron semene i dívala, to bývalo na chatě.
Třela mu penis rukou a před vyvrcholením si ho vzal do ruky sám.
Nic jí nikdy nenařizoval, jen požádal, ale tak, že to udělala, byla to
taková psychologická hra. Bylo to většinou u nich doma, on to dělal
tak, aby ho nikdo nemohl překvapit. Na chatě ji bral na procházku
do lesa, sahal jí obvykle na poštěváček, nedal pokoj, dokud jako by
nedosáhla orgasmu, tak to zahrála, obvykle musela být ta první,
pak mu to musela dělat ona. Někdy s ním skutečně orgasmus měla,
od 14-15 let, ne vždy, asi jednou za pět návštěv, později to zase jen
hrála. Taky se s ní snažil líbat, to však nešlo překousnout, tak odmítala. Když byla mladší, tak od 8 let nebo i dříve, chtěl, aby ho líbala
na penis, párkrát ho měla vzít do úst. On ji taky orálně dráždil.
Jednou se pokusil jí strčit prsty do pochvy, kolem 12-13 let, odmítla
to, pak už se o to nikdy nepokusil. O soulož se nepokoušel nikdy.
Změnilo se to, když přišla na gymnázium, to byl velký skok, musela
se i úplně svlékat. V posledních měsících se snažila tomu vyhýbat,
vymlouvala se, že má menstruaci, aby si nemusela sundat kalhoty,
nevadilo jí svlékat se nahoře. On ji osahával na prsou, to brala, že
to se přežije. Děda se svlékal úplně, ale ne vždy, podle toho, zda
byla svlečená i ona. Když začala chodit na střední školu, začal jí dávat peníze, 200,- Kč i více, peníze si brala, že si to zaslouží, alespoň
z toho něco měla. K dědovi měla vztah „neutrální“ – neměla ho ani
ráda, ani ho nenáviděla, jako mladší ho měla ráda. To celé jí přišlo
normální, myslela si, že o tom rodiče vědí, že to tak má být, brala
to jako součást života. Že to není v pořádku, si uvědomila až na
gymnáziu.
25
Nikdy se s tím nikomu nesvěřila, nikomu tak nevěřila. Jako následek
prožitých událostí vidí to, že nemůže mít s nikým pohlavní styk,
že je tak nejistá, má špatný vztah ke svému tělu, je hrozná perfekcionistka, „má ráda svou duši, ale nesnáší své tělo. Když odcházela
z těch návštěv, připadal si jako děvka, vnitřně ponížená, špinavá.
Dodnes je nevyrovnaná sama se sebou. Poruchy příjmu potravy začaly ve 12-13 letech, pozorovala se, připadala si tlustá, střídala se
období anorektická s obdobími přejídání, několikrát zvracela, to už
došlo do takových konců, že nemohla ani mezi lidi, nechtěla nikoho
vidět. V posledních týdnech již u ní vyvrcholila nespokojenost, měla
pocit, že vnitřně praskne z toho napětí, nevěděla kudy kam. Někdy
celé víkendy jen jedla, zvracela, spala, i pět hodin v kuse navlékala
korálky, jedla jen proto, aby jedla, do doby, než vůbec mohla chodit,
pak se z toho vyspala. Pořád pila projímavé čaje, aby se to všechno
dostalo ven, potřebovala se toho zbavit. To ji pak přinutilo k tomu,
že situaci začala řešit. Dodnes mívá deprese, úzkosti, v poslední
době i vztek na pachatele, že jí zničil život. Připadá si neženská,
nejemná, hrozně tvrdá. Je ráda, že to nakonec řekla, předtím si
myslela, že si to tajemství vezme s sebou do hrobu.
Podle závěrů vyšetření je psychosexuální vývoj explorandky jednoznačně narušen, trpí sexuální dysfunkcí ve smyslu vaginismu, v oblasti
partnerské není schopna trvalých vztahů. Nebyly u ní zjištěny
známky duševní choroby ve vlastním slova smyslu, tedy psychózy,
ani známky abúzu či závislosti na alkoholu či drogách. Její osobnost
je ještě nedozrálá, vývoj je negativně poznamenán psychosomatickými poruchami, depresivně úzkostnými poruchami, poruchami v sebehodnocení, poruchami v citovém vyzrávání a poruchami
příjmu potravy“
5.2.2 FETIŠISMUS
Fetišisté užívají neživé objekty (oděvy, boty, gumu, kůži atd.) jako
podnět pro sexuální vzrušení, ukájení a uspokojování. Tyto předměty mohou sloužit i ke zvýšení sexuálního vzrušení dosahovaného
obvyklým způsobem (například preference určitých druhů oděvu
- uniformy, latex, podpatky). O úchylku jde až tehdy, když sexuální
vzrušení vyvolává pouze fetiš, ne osoba sama.
Parciální fetišismus spočívá v tom, že dotyčný výrazně upřednostňuje nějakou část partnerova těla. Preference žen s velkým poprsím, blondýnek, rusovlásek však nemusí být nutně fetišem, tím se
stává, až když zájem o tyto specifické části převáží zájem o partnera jako celek. Takový fetišista miluje svého partnera pouze pro
tu část těla, kterou preferuje.
Mezi nejznámější druhy fetiše patří foot-fetish (fetišismus nohou,
fetišistu vzrušuje líbání, masírování partnerových nohou apod),
fetish na latex, kůži či gumu, fetišismus bot (retifismus), fetish
26
na erotické prádlo (rukavičky, korzety, uniformy). Transvestitické
fetišisty vzrušuje nošení šatů a spodního prádla opačného pohlaví.
Narcistní variantou fetišismu je autofetišismus, kdy osobu vzrušuje
vlastní tělo (typická je např. masturbace před zrcadlem).
„Znalecky byl vyšetřen 49letý muž, absolvent střední průmyslové
školy, rozvedený, obviněný z trestných činů krádeže, kterých se
dopustil tím, že na různých místech odcizoval dámské tašky, a to
celkem asi ve 40 případech.
Obviněný při vyšetření uvedl, že byl v minulosti trestán opakovaně, a to vždy za krádeže. Onanoval asi od 16 let, od té doby měl
i zájem o dívky. Nedokázal se však s nimi sblížit, měl pocity méněcennosti. Míval trému, jakmile začala známost mířit k sexu. Ve 24
letech se seznámil se svou pozdější ženou, chtěla ho svést, on o to
neměl zájem. Sbližování bylo pomalé, dlouho ji ani nepolíbil. Při
společném spaní se obnažili a vzájemně osahávali, ale nesouložili. Teprve asi za půl roku podvolil naléhání partnerky ke koitu,
při něm nedělal pelvické (pánevní) pohyby. Ve 27 letech se s ní
oženil. Po svatbě byly vztahy celkem dobré, ale po porodu dítěte
ho žena začala sexuálně odmítat, přivolila ke styku jen asi jednou měsíčně. Tehdy začal onanovat s jejími věcmi, s kalhotkami
a podprsenkou. V zaměstnání se jeho kolegyně převlékaly a praly si
prádlo, začal jim ho krást k témuž účelu. Když se provalilo, že tam
někdo krade prádlo, přestal s tím, a od té doby kradl tašky v obchodech. Všiml si totiž, že ženy v nich často nosí své prádlo. Bez prádla
už tehdy neonanoval. Po čtyřech letech těchto aktivit byl přichycen
a odsouzen, žena se s ním během výkonu trestu nechala rozvést.
Druhou partnerku si našel na inzerát jako 43letý. I tato žena ho
musela k první souloži sama dovést. Později byl už i sám iniciativní. Když byl v její blízkosti, puzení po prádle bylo slabší. Ona
sama s ním jako se sexuálním partnerem nebyla spokojená, trpěl
předčasnou ejakulací. S krádežemi prádla začal znovu po tom, co si
našel práci v jiném městě a domů dojížděl na víkendy. Vytipoval si
vždy nějakou ženu, která se mu líbila, a sledoval ji. Pokud si v obchodě odložila kabelku, on ji rychle odnesl, v některém z blízkých
domů vysypal. Pokud v ní našel prádlo, hlavně kalhotky a podprsenky, odvezl si ho na ubytovnu. Tam je žmoulal, čichal k němu, přikládal si ho k obličeji, onanoval s ním, pak si do něj utíral semeno.
Neoblékal je. Představoval si ženu, které prádlo odňal. Onanoval
s ním několik dnů, pak je vyhodil nebo spálil. Sám obviněný si byl
vědom patologické motivace svého chování a v době trestního stíhání nastoupil dobrovolně sexuologickou léčbu.“
27
5.2.3 TRANSVESTITISMUS
Transvestitismus je porucha pohlavní identity, patří do sexuální deviace v objektu. Jedinec při ní dosahuje sexuálního vzrušení či jen
psychického uspokojení tím, že se převléká do šatů opačného pohlaví (transvestitismus fetišistický či transvestický fetišismus), anebo
že vystupuje v sociální roli opačného pohlaví (transvestitismus dvojí role). Přitom však zůstává zachována sexuální identifikace jedince v souladu s jeho biologickým pohlavím (transvestitní muž se tedy
cítí být mužem, není nespokojen se svým pohlavím a netouží po
jeho operativní změně, na rozdíl od transsexuála).
Většinou, nikoliv však výlučně, se transvestitismus týká heterosexuálních mužů. Těm, ačkoli jsou schopni sexuálního styku se ženou, nepřináší skutečné uspokojení a jejich sexuální apetence bývá
nízká. Některé studie uvádějí zvýšenou korelaci se zkušenostmi
s homosexuálním stykem transvestitů.
Transvestitismus není přesným synonymem crossdressingu, neboť
v něm jde o trvalý motiv sexuálního uspokojení, zatímco crossdressing označuje přímo situace, kdy je člověk převlečen za osobu
opačného pohlaví, přičemž jeho motivy mohou být i různorodé.
Do crossdressingu tedy spadá i další pojem, který nelze vnímat jako
synonymum transvestitismu, a to travestie (nebo též travesti, travesty). Jde o zábavní show či kulturní představení, při němž obvykle muži (často homosexuální, ne však výhradně) v nápaditých
kostýmech karikují známé ženské osobnosti, zpěvačky apod.
„Vyšetřen byl 39letý muž, ženatý, stíhaný pro trestný čin výtržnictví, kterého se měl dopustit tím, že byl kolemjdoucími ženami
spatřen v dámském oblečení ve svém autě, přičemž onanoval.
Narodil se v úplné rodině, nižší sociokulturní úrovně, s dobrými vztahy. Bez vážnějších poruch chování v dětství, jeho školní prospěch
byl dobrý, snížené známky z chování neměl. Po ukončení základní školy se vyučil tesařem, pracoval v oboru, pak jako řidič
a teď se vrátil k profesi. S alkoholem vážnější problémy popírá, ale
v minulosti pil dost, na montážích. Trestán nikdy nebyl. Psychiatricky léčen nebyl, sexuologicky absolvoval v minulosti dvě konzultace
pro erektilní potíže.
Explorand při vyšetření uvedl, že onanovat začal v 15 letech, poslední rok málo, protože nedosahuje erekce. K ejakulaci u něho
dochází při masturbaci sprchou, představuje si ženskou zadnici,
že souloží se ženou zezadu, zbytek ženy ho nezajímá. V dětství si
nikdy nepřál být dívkou, netoužil po změně pohlaví, cítí se jako muž
spokojen. Homosexuální styk nikdy neměl, muži ho nikdy nepřitahovali. Už během učení si občas koupil nebo ukradl ženské kalhotky,
pak se do nich oblékl ve sprše a onanoval, poprvé asi v 16 letech.
28
Později asi jednou za rok, například když byla žena v porodnici,
si vzal její věci na sebe, kalhotky, košilku, spal v tom, onanoval s tím.
Někdy se na sebe po převlečení díval do zrcadla a někdy se u toho
vzrušil. V minulosti sbíral „trofeje“ – kalhotky dívek, se kterými měl
pohlavní styk, kradl jim je, málokterá mu je dala sama, kalhotky byly
buď použité, nebo i vyprané. Schovával je většinou někde venku.
Celkově sesbíral asi sto kalhotek. Nikdy s nimi neonanoval.
Poprvé a naposledy se zamiloval v 17 letech, předtím už souložil s jinými, od 16 let. S tou, do níž se zamiloval, to byl však první delší
vztah. Chodili spolu dva roky, on byl pak na vojně, ona si v té době
našla jiného. Pak střídal holky, do sňatku měl asi 120 partnerek, vedl
si deník. Oženil se ve 22 letech, má dvě dcery. Manželství bylo zpočátku bouřlivé, žena byla hysterická, hádavá, později se to vylepšilo,
ale jezdí domů jen na víkendy, zůstává v práci na ubytovně. Zpočátku jí byl dost nevěrný, později jen občas, naposledy vloni, se starší
ženou, tehdy mu to s ní nešlo. Už i předtím měl erektilní problémy
s manželkou. Potíže začaly postupně, už ho to nelákalo ani zezadu,
ztrácel erekci po chvíli. Bylo to čím dál tím horší. Byl na sexuologii,
trochu pomohl Yohimbin, který mu předepsali, ale pak se potíže vrátily. Jinak mají s manželkou styk asi jednou týdně, ona „to postaví“,
ale ztopoření nevydrží, jen když si podváže kořen penisu punčochou.
Jednou si žena zapomněla v autě celotělové plavky, on si je oblékl.
Bylo mu při tom dobře, cítil psychické uvolnění. Plavky však musel
vrátit, tak si pak zajel do sekond handu, koupil si punčocháče a kalhotky. Tyto dvě věci z těch dámských byly pro něho nejpřijatelnější,
i když předtím měl na sobě i podprsenku. Důležité pro něho bylo
to, že je to dámské, nebylo důležité, zda už to prádlo na sobě měla
předtím nějaká žena. Mohl by si to klidně koupit i v normálním
obchodě. Poslední rok to dělal tak, že si koupil kalhotky, body, punčocháče nebo triko na spaní, pak to na sebe oblékl, cítil psychické uvolnění. Neonanoval u toho, jen po těch věcech jezdil rukou.
Po několika hodinách ty věci pak zahazoval, aby to u něho nikdo
nenašel. V poslední době to dělal asi jednou za 14 dnů, pak se to ale
stupňovalo, vždy to bylo nějaké období, hlavně když měl víc času
nebo když se s manželkou hádali. Podle závěru znalců byla u obviněného zjištěna sexuální deviace typu transvestitismu s preferencí
ženského prádla a parcialismus se zaměřením na ženské hýždě.“
5.2.4 JINÉ DEVIACE V OBJEKTU
Nekrofilie
Při nekrofilii jsou rádi devianti v přítomnosti mrtvého těla, fascinuje je vše kolem pohřbů a mrtvol až po aktivity zahrnující líbání, objímání, cunnilingus (extrakoitální pohlavní styk, jedná se o dráždění
pohlavních orgánů ženy, a to jazykem) i vaginální či anální soulož
s mrtvým tělem.
29
Zoofilie
Zoofilie je označení sexuální aktivity člověka se zvířetem jako sexuálním objektem. Není známo, zda jsou sklony k zoofilii vrozené.
Zoofilní chování je výrazně rozšířenější než případná zoofilní orientace. Aktivity se zvířaty zahrnutí felaci, cunnilingus, anální i vaginální soulož nebo masturbaci objektu.
Podle sociologického hlediska lze rozdělit zoofili na venkovskou
a městskou. Venkovskou zoofilii provozují podle výzkumů duševně
omezení nebo osamělí lidé, často bez perverzních úmyslů. Do této
skupiny spadá sex s ovcemi, kravami, kozami ale i slepicemi. Seriózní výzkumy z USA uvádějí, že občasnou zoofili pěstuje až 10%
amerických farmářů.
Zoofilii městskou vykonávají lidé s plným vědomím perverzní povahy svých činů a sexuálními partnery jsou jim většinou psi (kynofilie). Jedna učebnice soudního lékařství na toto téma uvádí, že
osamělé ženy chovají psy ke třem účelům: 1. pro radost; 2. k přímé
souloži; 3. k olizování zevních rodidel.
České trestní právo nepovažuje zoofilii za trestný čin. Pokud ovšem
došlo s ohledem na lidské a zvířecí proporce k týrání zvířete, může
být pachatel stíhán a odsouzen dle zákonu o ochraně zvířat.
Zvláštním typem zoofilie je formikofilie, kdy je sexuální zájem soustředěn na malé živočichy a hmyz.
Pyrofilie
Též pyrolagnie, sexuální pyromanie nebo pyropatie. Jedná se o sexuální vzrušení vyvolané ohněm. Často deviant zakládá požáry, má
velmi úzký vztah k ohni, nezřídka pracuje jako dobrovolný hasič
či jako hasič z povolání.
Z dalších možných deviací v objektu lze uvést myzofilii (zaměření na
nečistotu na těle partnera nebo na prostředky menstruační hygieny),
urofilii a koprofilii (sexuální vzrušení vyvolané močí či výkaly), akrotomofilii (zaměření na partnery s amputovanými končetinami, event.
na protézy), gerontofilii (preference starších osob), somnofilii (erotické zaměření na spícího partnera), statuofilii (erotický zájem o sochy). Objektem deviantního erotického zájmu se však mohou stát
mnohé další předměty či činnosti. [Weiss, 2008, s. 103 - 104]
Kasuistika [Weiss, 2008, s. 103]:
„Vyučený zedník (20 let), v minulosti netrestán, svobodný, byl obviněn, že v průběhu jednoho dne zapálil ve sklepních prostorách různých domů papíry, které hodil do několika sklepů a způsobil tím požár. Obviněný při výslechu uvedl, že ho plameny pohlavně vzrušují
a že po způsobení požáru u něho došlo k pohlavnímu uspokojení.
Při znaleckém sexuologickém vyšetření sdělil, že jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo asi sedm let, otec nadměrně pil. Po rozvodu
30
byl i se sourozenci rodičům odebrán a umístěn v dětském domově.
Byl tam do 14 let. Prospěch ve škole měl průměrný, nikdy nepropadl, měl ale snížené známky z chování – nadával učitelkám, chodil
za školu, utíkal z dětského domova. Vyučil se nakonec bez větších
problémů. Do zaměstnání nastoupil v chemickém závodě jako hasič,
propustili ho však, když se dozvěděli, že asi ve 14 letech na útěku z domova založil oheň ve stohu, přičemž byl pohlavně vzrušen
a onanoval u toho.
Zájem o druhé pohlaví měl od 13 let, výron semene měl poprvé při
onanii asi ve 14 letech. Onanoval pak asi jednou týdně, s představou
dívek, jak s nimi souloží. První pohlavní vzrušení však pocítil už v deseti letech, kdy se díval do ohně a psychicky ho to uklidňovalo. První
pohlavní styk měl se známou dívkou v 16 letech, pak s ní chodil asi
dva roky. Na oheň myslel stále, i v době, kdy měl styky s partnerkou.
Když s ní souložil, rovněž si vybavoval oheň, jinak by se mu pohlavní
styk asi nezdařil. Přibližně jednou týdně venku udělal oheň, když
oheň vzplál, cítil se příjemně, potom onanoval do výronu semene.
V poslední době onanoval 2-3krát týdně, neměl potřebu představit
si nějakou holku, stačila mu představa ohně. Byl nakonec chycen po
tom, co v posledních týdnech nemohl myslet na nic jiného než na
založení ohně. Nejvíce by se mu líbilo zapálit například dům, oheň
by byl největší. O tom, že by při tom mohl někdo uhořet, ani neuvažoval. V inkriminovaný den šel hned ráno do sklepa vyhlédnutého
domu, tam si položil na zem fotku nahé ženy, zapálil na dvou místech
papíry a onanoval. To samé pak v průběhu dne opakoval ve dvou
dalších domech, stále cítil intenzivní nutkání, při tom posledním ohni
byl přistižen obyvateli domu, kteří ho předali policii.“
5.3 KOMBINOVANÉ A POLYMORFNÍ
SEXUÁLNÍ DEVIACE
Vedle vymezených sexuálních deviací v aktivitě či v objektu se často
setkáváme s kombinací několika deviantních preferencí, jde o tzv.
kombinované sexuální deviace nebo o deviace polymorfní (zvrácené).
„Nevyučený muž (40 let) byl už pošesté hospitalizován v psychiatrické léčebně v rámci sexuologické ochranné léčby. Pochází z rodiny
nízké sociokulturní úrovně, byl výchovně i školně zanedbán, v dětství
citově deprivován. Vychodil zvláštní školu, nikdy nebyl zaměstnán,
živil se sběrem odpadků, občas vykonával pomocné práce. V minulosti se dopouštěl drobných krádeží i agresivního chování v opilosti.
Poprvé byl psychiatricky hospitalizován ve 23 letech na doporučení
psychiatra. Bylo zjištěno, že se potuloval, vyhledával ženské záchody, tam pozoroval ženy při močení a defekaci, onanoval u toho.
Opakovaně se odhalil před kolemjdoucími studentkami, někdy
31
po nich pokřikoval vulgarity. Kálel na střeše svého domu. Další hospitalizace souvisely opět s jeho sexuálním chováním. Do bytu lákal
nezletilé romské dívky, chodil před nimi nahý, chtěl, aby se i ony
svlékly. Opakovaně je osahával na prsou a genitálu, chtěl, aby mu
třely pohlavní úd. Někdy po nich žádal moč, kterou pil, a stolici,
kterou pojídal. Očichával a olizoval použité menstruační vložky,
které si od dívek za malé finanční obnosy kupoval. Opakovaně byl
přistižen ve svém domě oblečen v kalhotkách a podprsence. Byl nalezen schovaný v septiku dřevěného nádražního záchodku, kde pozoroval zezdola močící ženy a dívky. Po zadržení policií byl pokaždé
přivezen do psychiatrické léčebny.
On sám vše popřel, nikdy ani neonanoval, „takové věci se nedělají“.
Uvedl, že v minulosti měl pohlavní styky, ve 25 letech se i oženil
se starší ženou, žili spolu osm let. Pohlavní styky měli prý asi jednou za měsíc, víc nebylo třeba, on to nemá moc rád. Ženě to ale
nestačilo, tak od něj odešla. Nic z uvedeného prý nedělal, všechno
si to na něho vymysleli sousedé, aby ho dostali do blázince. Holky
k němu chodily samy, svlékly se jen, když se chtěly umýt, nikdy
od nich nežádal moč ani stolici, nikdy se ani sám nesvlékl. U pacienta byla diagnostikována porucha osobnosti s rysy sociální a citové maladaptace, snížení intelektu a polymorfní sexuální deviace
/projevy myzofilní, voyeuristické, transvestitické, exhibicionistické).
5.4 SEXUÁLNÍ DEVIACE U ŽEN
Ve společnosti obecně platí, že k abnormálnímu sexuálnímu chování
žen jsou lidé tolerantnější. Žena je vnímána jako slabší pohlaví,
bezbrannější bytost, u které je přítomnost deviace hůře představitelná. Je milující matkou a manželkou, stává se obětí mužů a jejich
choutek. Statistiky tyto názory potvrzují – téměř všechny sexuální
delikty jsou spáchány muži.
Většina sexuálních deliktů žen má podobu sexuálního zneužití dětí,
zvláště incestního typu. O sexuální deviaci u žen však mluvíme jen
vzácně. Ke zneužití dochází zpravidla opakovaně. Delikventky obvykle trpí psychickými problémy, rodinné prostředí bývá patologické, samy byly často oběťmi incestu či znásilnění.
Na rozdíl od mužů nevnímají pachatelky sexuálních kriminálních
činů sexuální vzrušení jako významný motivační faktor. Své odlišné
potřeby jsou navíc schopny realizovat na fantazijní či partnerské
úrovni. Míra použité agrese je také podstatně menší. Přitom některé deviace se u žen vyskytují relativně častěji, a to ty, které jsou
spojeny s taktilními vjemy, podrobením se a svazováním.
Poměr mezi muži a ženami u sexuálních deviací se odhaduje
na 20:1. Stanovení přesnější prevalence u žen komplikuje i to, že
na rozdíl od mužů nejsou vyšetřovací metody (vulvoplethysmografie) dostatečně spolehlivé.
32
6 ANAMNESTICKÉ VYŠETŘENÍ
DEVIANTNÍHO VÝVOJE
Sexuální deviace je diagnostikována na základě komplexního procesu, zahrnující anamnézu, podrobný rozbor psychosexuálního vývoje, somatické vyšetření, využití psychologických testů a faloplethysmografická (eventuálně vulvoplethysmografická) vyšetření.
A) Metody psychodiagnostické
[Kvasničková, 2009, s. 38 - 49]:
„V zásadě je určení diagnózy deviace i její specifikace v rámci psychodiagnostických metod běžně užívaných na většinové populaci
téměř nemožné. Jedná se však o metody, které mohou u jedince
zjistit úroveň inteligence, motivace, charakterizovat jeho osobnost,
vhodnost k léčbě a možnosti jejich resocializace. Nicméně zjištění
těchto okolností je v rámci komplexní léčby neméně důležité. Hlavním problémem ve využití klasických projektivních, výkonných či dotazníkových psychologických testů u diagnostiky sexuální deviace je,
že sexuálně deviantní jedinci mají nespecifické odchylky od normy.
Veškeré provedené výzkumy v oblasti psychodiagnostických metod
preferují výše uvedenou myšlenku o nemožnosti identifikace sexuální deviace v rámci těchto metod, stejně jako nenalezení specifik typických pro sexuální devianty. Lze však u těchto metod najít
některé znaky signalizující přítomnost sexuální anomálie. Některá
taková specifika u jedinců se sexuálními odchylkami nalézáme například u diagnostické metody projektivního typu - Rorschachův
test (ROR).
Metoda byla poprvé uveřejněna v roce 1921 a je druhou nejčastěji
používanou metodou v oblasti znaleckých posudků. Předmětný test
obsahuje deset speciálně vybraných karet s inkoustovými skvrnami, obsahuje pět karet černobílých, dvě černo-červené na bílém
pozadí a tři barevné. Všechny skvrny jsou souměrné dle vertikální
osy procházející středem karty. Klientovi psycholog předkládá jednotlivé karty a klient odpovídá, co na nich vidí. Odpovědi včetně
neverbálních reakcí či žádostí o přetočení obrázku, délky odpovědi,
psycholog pečlivě zaznamenává. Odpovědi se pak hodnotí jak po
stránce obsahové, tak formální. Sám Rorschach přikládal důležitost
především formálnímu aspektu vyhodnocení (interpretace celku
nebo detailů, upřednostnění barvy, tvaru nebo pohybu, obsah a originalita interpretace). Pro stanovení psychogramu se dále využívá
počet interpretací, sled způsobů apercepce, typ prožívání, obvyklé
nebo originální odpovědi.
Sexuální devianti odpovídají z hlediska pohlaví osob na obrázku neutrálně, např. že se jedná o dvě postavy, dva lidi nebo na tento
33
výjev reagují agresivně – „ženy, které se hádají či perou“. Naproti tomu obvyklou odpovědí u většinové populace je, že jde o dvě
ženské postavy. Pedofilové uvádějí tzv. „tergo“ odpovědi, tj. zvíře
nebo člověk viděný zezadu, nebo se objevují bizarní sexuální odpovědi a perseverace v odpovědích pravých deviantů či recidivujících
sexuálních delikventů. Bizarní sexuální odpovědi (nejde o sexuální odpovědi nebo se jedná o odpovědi typu koitus či formulované
vulgárním způsobem) znamenají zahlcení fantazie a představivosti
sexuálními obsahy a o problému s orgastickou schopností. Samotný test však nemá žádné ukazatele sadismu či sexuální agresivity,
proto se lze spíše zaměřit na „kolizi s červenou“, defektní odpovědi, agresivní asociace scénického charakteru a obsahy s kategorie
„bodacích nástrojů“.
Další specifika byla nalezena u testu Kresba lidské postavy (FDT
– Figure Drawing Test). Uvedený test patří k nejčastěji používaným testům v psychodiagnostice. V případě sexuálních deviací se u exhibicionistů objevuje zdůraznění očí u protipostavy
a zdůraznění oblasti genitálu (přezkou opasku, rozparkem kalhot)
u postavy identifikační. U pedofilů se objevují změněné proporce
obou postav na dětské (velká hlava, menší tělo) a potlačení sekundárních pohlavních znaků u ženské protipostavy. U sexuálních
agresorů se objevuje zkreslování ženské figury, zbraň nebo prsty
s ostrým zakončením u postavy identifikační a její nadměrná maskulinizace. V případě sexuální agrese jsou u postav charakteristické otevřená ústa svyceněnými zuby nebo časté patognomické
znaky (odstávající, nápadné uši). Postavu opačného pohlaví kreslí
jako větší (znak závislosti a submisivity vůči ženám či konkrétnímu
ženskému objektu).
Mimo běžně používané psychodiagnostické metody jako Eysenckův
či Cattellův osobnostní dotazník existují i pokusy o vytvoření speciálních sexuologických dotazníků.
Základem pro vyplňování dotazníku je opět škála, vycházející
ze záznamů policejního vyšetřování, přičemž se zjišťuje přítomnost
znaku nebo jeho nepřítomnost, např.: (Oběť byla mužského pohlaví
- Ano, 2 body – Ne, pouze oběti ženského pohlaví, 0 bodů).
B) Psychofyziologické metody
Faloplethysmografická metoda – byla vyvinuta na Psychiatrické klinice 1. LF v padesátých a počátkem sedmdesátých let, jedná se
o vyšetřovací metodu mechanickou, následně elektronickou při které jsou registrovány specifické sexuální reakce (tumescence v genitálu), případně jsou korelovány s cévními reakcemi v hlavové oblasti
a končetinách. V podstatě jde o přístrojovou registraci objemových
změn penisu či změn prokrvení vulvy jako reakce při prezentaci
vizuálních nebo auditivních sexuálních podnětů různého charakteru
(mužů, žen, dětí, agresivních scén atd.).
34
Mimo přístrojů na měření změn objemu penisu se používají tzv. metody cirkumferenční, tj zaměřené na průměr penisu nebo obvod.
U nás se používá zejména elektromagnetický falograf Hadravského. U přístroje má snímač charakter rozevřených kleští, které penis
lehce svírají ze stran. Při zbytnění penisu se kleště rozevírají nebo
se automaticky svírají při detumescenci. Uvedeným se vysouvá
či zasouvá jádro elektromagnetické cívky, umístěné na jednom
rameni kleští, do cívky umístěné na druhém rameni a vznikající
proudy se registrují. Bylo však poukázáno na nepřesnost přístroje,
neboť jen reaguje na průměr penisu, ne na jeho objem.
V současné době se falometrické metody využívá:
1) při vyšetřování nočních tumescencí ve spánkových
laboratořích;
2) v základním výzkumu týkajícím se sexuální vzrušivosti a její
závislosti na různých proměnných, např. testosteronu, léků,
alkoholu, emocích, vizuálních podnětech atd.;
3) při diagnostice a léčbě sexuálních dysfunkcí;
4) při diagnostice sexuálních deviací;
5) při kontrole výsledků terapie u sexuálních deviantů.
U žen se rovněž využívá elektrokapacitní Figarův snímač, založený na detekci elektrokapacitních změn při objemových změnách
vyšetřované tkáně způsobených nervově-cévními aktivitami. Jedná se o tzv. metody vulvopletyzmografickou nebo vaginální pletyzmografickou, zaznamenávajících prokrvení pohlavních orgánů
ženy v závislosti na předložených erotických stimulech. U žen jsou
však tyto metody spíše ve fázi ověřování. Obecně však platí, že při
správných postupech jsou výsledky získané při falometrických metodách velmi věrohodné.
Využívají se též auditivní metody u abnormální sexuální agresivity. Využívá se slovní stimulace při falometrickém vyšetření nebo
se vytváří příběh na základě anamnézy klienta, a následně se rozvíjí
příběh druhý vytvářený z témat prvního příběhu, které dotyčného
nejvíce vzrušovali a takto se postupuje dále až k příběhu, který je
pro daného klienta nejvíce vzrušující. Příběhy se nahrávají na magnetofon a při vyšetření klientovi pouštějí. Uvedenými vyšetření vychází
najevo například skutečnost, že agresor vykazuje nápadnou vzrušivost při popisu sledování nic netušící ženy nebo že ani surové zacházení se ženou nebrání v optimálním vzrušování taktilní percepcí jejího těla a naopak vzrušení ustupuje při partnerských projevech ženy.
Mezi jiné psychofyziologické metody patří např. polygraf. Tzv.
detektor lži, založený na registrování pulsu, krevního tlaku, EKG
a kožně galvanické reakce, je u nás málo používaný a jedná se spíše
o podpůrnou metodu na ověření validity výpovědi obviněného. Nicméně použitelnost detektoru při vyšetřování sexuálních deliktů má
35
své opodstatnění. Stejně jako u falometrie jsou výsledky polygrafu
zkreslovány prostředím, pochybnostmi klienta a jeho snahou předstírat či potlačit sexuální vzrušení.
K diagnostice v sexuologii se využívá také starší Rosenzweigův experiment s fotoskopem. Autor vychází z předpokladu, že osoba prohlížející obrázky věnuje více času těm, které jsou pro ni eroticky
přitažlivé. Homosexuálové si déle prohlíželi obrázky mužů než obrázky žen a obrázky s neutrálním obsahem, kdežto u heterosexuálů
byly nejdelší časy prohlížení u obrázků žen.
Některé fyziologické metody jako měření teploty penisu se již nepoužívají (tzv. termistorový záznam pro technickou obtížnost, jiné metody jako měření rozšiřování očních pupil, kardiovaskulární a dýchací reakce či elektrické mozkové potenciály jsou zatím se stadiu výzkumů).
C) Anamnestická vyšetření
V rámci stanovení komplexní diagnózy se jeví jako vysoce důležité
také anamnestické vyšetření, přičemž jako nejspolehlivější pro určení možného odchylného vývoje sexuální motivace je zaměřený
rozhovor. Zvláštnosti psychosexuálního vývoje deviantů mohou
vést ke specifikaci odchylky. Anamnestický rozhovor je důležitý
i pro stanovení terapie a možné recidivy. Z tohoto hlediska je důležitý věk pacienta, čím dříve se deviantní znaky objeví, tím jistější
je přítomnost deviace a dále frekvence deviantních aktivit (vyšší
frekvence = vyšší možnost recidivy). Dále úzkost a pocit viny v souvislosti s deviantním chováním jsou důležité z hlediska náhledu
a motivace klienta a samozřejmě existence či absence schopnosti
dosahovat i nedeviantního sexuálního chování.
Vyšetření se zaměřuje zejména na:
1. Atypické zaměření a atypické chování v dětství – většinou se
vykytuje u osob s narušenou sexuální orientací (transsexuálové,
transvestité dvojí role, transvestitičtí fetišisté). Jedná se zejména o zálibu v hračkách opačného pohlaví, převlékání do šatů
a prádla opačného pohlaví apod. Kromě neškodných příznaků u
osob s narušenou sexuální deviací se však můžeme u parafiliků
s deviací v dětství setkat s varovnými signály jako týrání zvířat,
u pyrofilů se zakládáním ohňů, u sexuálních agresorů obecně se
zvýšenou agresivitou.
2. Odlišná náplň masturbačních fantazií a polučních snů.
Odlišná preference v obsahu masturbačních představ
a erotických snů odpovídající deviantnímu zaměření se objevuje už v pubertě. U některých jedinců může pocit viny vést
až k potlačení sexuality nebo naopak ke zvýšené frekvenci
masturbace a takto uspokojování deviantních potřeb. U nedelikventních jedinců se masturbace stává jediným zdrojem
sexuální realizace.
36
3. Výskyt funkčních sexuálních poruch (sexuálních dysfunkcí)
– při zahájení heterosexuálního pohlavního života, zejména selhávání při prvních souložích nebo nápadně opožděný
(zejména u deviací v objektu) či méně předčasný (u deviací v aktivitě) začátek pohlavních styků. Později se mohou
poruchy erekce vyskytovat epizodně, u některých deviantů
může být partnerský sex dysfunkční celoživotně. Rovněž se
u parafiliků objevuje neschopnost dosáhnout orgasmu (anorgasmie, anejakulace, retardovaná ejakulace) nebo ztráta
zájmu o partnerské styky.
4. Nápadný časový odstup mezi první heterosexuální kostální zkušeností a dalšími kostálními aktivitami – zatímco
u nedeviatních jedinců je tendence opakovat styk co nejdříve
u parafiliků může odstup trvat i roky.
5. Slabá motivace k obvyklým sexuálním aktivitám – nízká
frekvence koitů nebo vyhýbání se partnerským erotickým
situacím. Parafilní jedinci racionalizují tento nedostatek motivace „zábranami“, „studem“ apod. nebo preferují nekoitální
aktivity před souloží či netypické sexuální praktiky v rámci
partnerských sexuálních aktivit (anální styk či styk a tergo
u sadistů).
6. Nedostatek sexuální empatie – parafilici nebývají často
schopni správně vyhodnocovat erotické signály, mnohdy je interpretují chybně. Někdy se také objevuje určitá neobratnost
při dvoření a nedostatek schopností porozumět sexuálním
potřebám partnerky.
7. Parcialistické zaměření – nedeviantní muži nejčastěji uvádějí
jako preferenci u ženského těla prsa a klín, sadisté či sexuální
agresoři uvádějí hýždě a stehna, pedofilové obličej apod.
8. Absence hlubších citových vztahů – u parafiliků obvykle chybí
platonické zamilování, prožitek velké lásky, někdy se objevuje
neschopnost dlouhodobě udržet osobně partnerský vztah.
Při anamnestickém vyšetření může být některý ze zjištěných údajů
znakem poruchy preference. Zatímco například nedostatek hlubších
citových vztahů může být známkou sexuální agresivity, tak pro pedofily je typickým diagnostickým vodítkem zamilovanost do dětských
objektů. Samozřejmě se někdy přítomnost výše uvedených signálů
objevuje i u nedeviantních osob, např. u neurotiků či emočně nevyvinutých psychopatů, proto je nezbytné u obtížnějších případů pro
stanovení diagnózy deviace použití falometrického vyšetření.
V rámci diagnostického vyšetření je důležitá také sociální adaptace
jedince. V rámci interpersonální charakteristiky se jeví jako důležité asertivita jedince, sociální úzkostnost, schopnost empatie.
Dále je důležité zjištění jak je schopen jedinec navazovat citové
37
vazby, jaké jsou jeho vztahy – rodinné, partnerské, pracovní, jakou má kvalifikaci, vzdělání, zda nemá kriminálně závadové jednání
(nesexuální) a jiné důležité informace v rámci sociální adaptace.
Za zásadní považujeme také základní body života klienta a charakteristiky jeho vývoje. Patří sem vztah k rodičům, zda byl fyzicky
týrán, sexuálně zneužíván nebo deprivován, zda byl ovlivněn nějakými traumaty (úmrtí blízké osoby, rozpad manželství, onemocnění, uvěznění, ztráta dětí apod.).
Diagnostika musí být dále doplněna o složku zdravotní, zda např.
netrpí nějakým zejména psychickým onemocněním (např. duševní
poruchy), zda se nepokusil o sebevraždu či se podrobil nějakému
psychiatrickému léčení. Některé sexuální delikty mohou být totiž
iniciovány nějakou základní poruchou a tomuto musí být přizpůsobena i následná léčba.
K sexuálnímu deliktu také často dochází pod vlivem alkoholu nebo
drog, proto také zjištění jejich užívání a následná léčba je rozhodujícím faktorem v prevenci recidivy deviantního chování. Velká část
deviantního chování (až polovina) je spáchána právě pod vlivem alkoholu nebo drog. Následná léčba toxikologická či protialkoholická
může probíhat souběžně s léčbou sexuologickou.
Z hlediska recidivy je významná schopnost jedince identifikovat rizikové situace a jeho schopnost se s těmito situacemi vyrovnávat,
uvádí se čtyři faktory recidivy:
1. frekvence výskytu rizikových situací a rizikového chování,
2. síla „pokušení“, které v něm tyto situace vyvolávají,
3. jistota či důvěra pacienta, že je schopen těmto pokušením
odolat,
4. kvalita jeho schopností tyto rizikové situace zvládnout.
Problémem v diagnostice sexuálních deviací je i u zdánlivě spolupracujících klientů zkreslování údajů. Jedná se o psychickou obranu
v zájmu zachování psychické integrity (racionalizace, vytěsňování,
reaktivní formace). Důsledkem těchto obran je získávání informací
spíše o neurotických rysech než o sexuální motivaci.
Dalším problémem v diagnostice sexuálních deviací bývá fakt,
že většina z nich plně popírá spáchání inkriminovaného činu. Komplikací při diagnostice je i přítomnost mentální retardace. Diagnostika je komplikována i faktem, že osoby s mentálním postižením
nedostatečně diferencují objekt sexuálního zájmu z hlediska věku
či pohlaví. Mívají také často velmi omezené možnosti normálního
přiměřeného způsobu sexuálního uspokojení. Sexuální aktivita se
tedy může omezovat na náhradní způsoby sexuálního vybití. Autoři
však upozorňují na skutečnost, že i jedinec s mentální retardací
může trpět sexuální deviací.
38
Mezi hlavní úkoly psychodiagnostiky sexuálních deviací patří také
rozlišení pravých deviantních sexuálních projevů od zástupných,
neboť tyto jsou pro jedince méně ohrožující (např. expozice genitálu za sexuální agresivitu). Jedinec ne vždy také uvádí pravdivé
údaje a netrpí vždy jen jednou deviací. V případě výskytu několika
druhů sexuálních deviantních aktivit se jeví jako významné stanovení diagnózy „základní“, která motivačně stojí za všemi ostatními
deviantními projevy.“
[Kolářský, 2008, s. 92] popisuje osvědčené pořadí, v jakém je optimální provádět úkony, které tvoří sexodiagnostiku:
a) prostudování tzv. objektivních zpráv o explorandovi (ve spisu
může být důležitý každý detail pro rekonstrukci sexuálního
motivačního pochodu v době deliktu; nestačí výpis pořízený
kolegou),
b) poučení exploranda o podstatě a účelu vyšetření, aby se rozptýlily laické předsudky, které s sebou přináší; poučit exploranda o znalosti plurality sexuálních orientací a o tom,
že typ sexuální orientace nevypovídá nic o morálních kvalitách,
c) pokud souhlasí explorand, provádět falometrické vyšetřování
s užitím zrakových podnětů; z důvodu toho, že neproběhl
ještě anamnestický rozhovor, nespojuje si zatím explorand
osobu vyšetřujícího s určitými tématy z takového rozhovoru,
d) provádění eventuálně další falometrické explorace, je-li
to možné, s užitím obměňovaných slovních sugescí, po kterých,
jsou-li zdařilé, se zpravidla zlepší vztah exploranda
k vyšetřujícímu,
e) shromažďování anamnestických údajů od exploranda;
explorandův emoční stav v době vyptávání samozřejmě
ovlivňuje jeho sdělování, je proto dobré vyptávat se klienta
třeba ještě při současném monitorování jeho vegetativních
projevů,
f) konstruování modelu explorandovy sexuální anomálie, tento
krok se provádí bez pacienta a často trvá déle než úkony
v přítomnosti exploranda.
Několik základních znaků svědčí o deviantním vývoji: [Weiss, 2008,
s. 197 – 199]:
„Atypické zaměření a atypické chování v dětství. Setkáváme
se s nimi především u jedinců s plně nebo částečně narušenou
sexuální identifikací (transsexuálů, transvetitů dvojí role,
transvestitických fetišistů). Nejčastějšími znaky jsou zde záliby
v hrách a v hračkách příslušejících opačnému pohlaví, později
i případné převlékání se do prádla a šatů opačného pohlaví.
Avšak i u parafiliků s deviací v aktivitě lze někdy rozeznat
některé výstražné signály, například u sadistů se v dětství
39
často setkáváme s týráním zvířat, u profilů se zakládáním ohňů,
u sexuálních agresorů se zvýšenou obecnou agresivitou.
Odlišná náplň masturbačních fantazií a polučních snů.
Už v pubertě se u mnoha parafiliků projeví odlišná preference
v obsahu masturbačních představ a erotických snů odpovídající deviantnímu zaměření. U některých mohou pocity viny
za tuto odlišnost vést k potlačování sexuality. Častý je však
i opačný extrém – celoživotně zvýšená frekvence masturbace,
která umožňuje alespoň fantazijní uspokojení deviantních
potřeb. U nedelikventních parafiliků může být masturbace
i celoživotně jediným zdrojem sexuální realizace.
Výskyt funkčních sexuálních poruch (sexuálních dysfunkcí)
při zahájení heterosexuálních kostálních aktivit (především
erektilní selhávání při prvních souložích) nebo nápadně
opožděný (nejčastěji u deviací v objektu), výjimečně
i předčasný (spíše u deviací v aktivitě) začátek sexuálních
styků. I v pozdějších sexuálních aktivitách se tyto dysfunkce
při partnerském sexu mohou vyskytovat alespoň epizodicky, například v obdobích zvýšené frekvence deviantních
aktivit. U některých deviantů však může být partnerský sex
dysfunkční i celoživotně. Kromě erektilních problémů mají
dysfunkce parafiliků často podobu neschopnosti dosáhnout
orgasmu s partnerkou (anorgasmie, anejakulace, retardovaná
ejakulace) nebo ztráty zájmu o partnerské styky, které se
navenek mohou jevit jako porucha apetence.
Nápadný časový odstup mezi první heterosexuální kostální
zkušeností a dalšími kostálními aktivitami. Zatímco u nedeviantních mužů je zjevná tendence opakovat styk co nejdříve,
u parafiliků může tento odstup trvat i roky.
Slabá motivace k obvyklým sexuálním aktivitám. Projevuje
se nezřídka nízkou frekvencí koitů nebo vyhýbáním se partnerským erotickým situacím. Parafilní jedinci často racionalizují tento nedostatek motivace „zábranami“, „studem“ apod.
Častá je i preference nekostálních aktivit před souloží nebo
preference netypických sexuálních praktik i v rámci partnerských sexuálních aktivit (například análního koitu nebo koitu
a tergo u sadistů).
Nedostatek sexuální empatie. Parafilici jsou mnohdy neschopni adekvátně dekódovat erotické signály ze strany žen,
nezřídka je interpretují mylně. Projevují někdy nápadnou
neobratnost při dvoření (tedy ve fázi pretaktilních či pregenitálních interakcí) i nedostatek schopnosti porozumět sexuálním potřebám partnerky. Někdy tato neschopnost může imponovat jako pacientův egoismus či bezohlednost, nicméně
její příčinou je právě sexuální anomálie.
40
Parcialistické zaměření. Na rozdíl od nedeviantních mužů,
u nichž jsou při dotazu na preferenci částí ženského těla
nejčastěji uváděny klín a prsa, u sadistů či sexuálních agresorů
to jsou často hýždě a stehna, u pedofilů obličej apod.
Absence hlubších citových vztahů. U parafiliků obvykle
chybí první platonické zamilování, později i prožitek „velké
lásky“. Někdy je přítomna výrazná neschopnost dlouhodobě
udržet osobně významný partnerský vztah.“
Léčba sexuálních deviantů
Existuje ambulantní a ochranné léčení. Ochranná léčba má celkem
čtyři možnosti: psychiatrické léčení, sexuologické, protialkoholní
a protitoxikomanické - nebo kombinaci těchto léčeb. Aby se někdo
stal pacientem ochranného léčení, musí být po deliktu posouzen znalci
z oboru psychiatrie a sexuologie a musí se jednat o celoživotní poruchu. Zřejmé bývají snížené ovládací schopnosti nebezpečnosti vlastního jednání a špatná sociální adaptabilita. Podstatou léčby je psychoterapie, kdy se tvoří základ pro porozumění pacienta vlastnímu svérázu.
Další formou může být léčba biologická, především hormonální, při níž
je deviant tlumen léky. Pokud se pacient rozhodne a požádá si, lze
u něj provést kastraci. Třetí podstatnou součástí léčby je oblast sociální, tedy pomoc, jestliže se mu rozpadla rodina, ztratil životní partnerku, zaměstnání. Přeložení do ambulantní léčby se děje často po letech
nucené hospitalizace. Pacient si o ně může zažádat i sám.
[Weiss, 2008, s. 212 - 213]: „Nedeviantní pachatele deliktů sexuálního charakteru lze rozdělit do několika skupin:
1. Sociosexuálně a psychosexuálně nezralí muži, kteří se
z důvodů nedostatečné interiorizace společenských norem
sexuálního chování, vysoké hladiny sexuální tenze nebo pro
nedostatečnou schopnost věkové či pohlavní diferenciace sexuálního objektu mohou dopustit deliktů nejrůznějšího charakteru – od sexuálního zneužívání až po sexuální agrese.
2. Jedinci s psychopatickou strukturou osobnosti (tedy jedinci s poruchou osobnosti). Nejčastěji jde o pachatele s rysy
nezdrženlivosti a antičnosti, s tendencí okamžitě vyhovět
svým pudovým impulzům, jejichž sexuální trestná činnost
bývá polymorfnější a obvykle agresivního charakteru.
3. Muži, u nichž jsou sexuální delikty podmíněné situačně,
například vlivem alkoholu (expozice genitálu, sexuální agrese,
hebefilní delikty), dlouhodobou sexuální deprivací či určitým
podílem oběti na trestném činu (znásilnění).
4. Hypersexuální jedinci se sníženou volní kontrolou a s převahou
pudové složky nad erotickou komponentou sexuálního chování,
u nichž se nejčastěji setkáváme s delikty sexuálně agresivního
nebo hebefilního charakteru.
41
4. Jedinci se sníženou schopností racionální kontroly sexuálního
chování podmíněnou vrozeným či získaným defektem ve sféře
rozumových schopností – jedná se především o mentálně retardované nebo encefalopatické jedince mladšího věku nebo
o starší muže s arteriosklerotickým či jiným degenerativním
poškozením CNS. U těchto pachatelů se nejčastěji setkáváme
s delikty pedofilního, hebefilního nebo exhibicionistického
charakteru.
5. Psychotici v relapsu duševní choroby, dopouštějící se sexuálních deliktů nejrůznějšího druhu – ti však pravděpodobně
tvoří pouze nepatrné procento v rámci celkové sexuální kriminality.“
Čtyři způsoby „vyrovnání se“ s deviací:
1. souhlasný – integrace deviace do osobnosti (jedinec se
s deviací smíří, s existencí deviace nemá vnitřní konflikt,
nevyhledává lékařskou pomoc) – jedná se např. o fetišismus,
partnerský sadomasochismus, transvestitismus, apod.),
2. částečně souhlasný – deviace je „chyba“, s níž se jedinec
musí naučit žít, pro sebe ji přiznává, ale striktně ji zatajuje
před vnějším okolím, deviaci má pod kontrolou a nechává
ji se projevit jen v určitých situacích (v rámci masturbačních
fantazií, atd.),
3. odmítnutí deviace – deviaci bere jako svoji součást, nedokáže
ji však kontrolovat a před ostatními tajit,
4. úplné popření – nejsilnější forma odmítnutí, úplná eliminace
deviantních pudových potřeb vědomí.
42
7 TERAPIE
Příčiny sexuálních deviací nejsou známy, neustále se zkoumají možné původy těchto chování. Hlavní důvod se hledá ve vrozených dispozicích, jako spouštěcí faktor však přistupuje vliv prostředí, což je
eticky významné, jako například vystavení těhotné ženy stresům.
Výchova může tlumit nebo podporovat dispozici, o které dosud nikdo nemá tušení, ani postižený. Všeobecně se dá říci, že důležitou
roli hraje harmonické, sociálně a mravně zdravé rodinné prostředí,
jehož citelný nedostatek může vyvolat dřímající nežádoucí sklony.
Důležitý je proto rozhovor s pacientem. Používají se psychologické
i fyziologické metody. Rovněž obsah sexuálních snů a fantazií.
Terapie je obtížná, protože sexuální založení nelze měnit pomocí
současných prostředků, které má medicína k dispozici. Je snahou
maximálně snížit společenskou nebezpečnost devianta. V léčbě se
kombinuje psychoterapie s farmakoterapií, výjimečně také s chirurgií. Důležitá je spolupráce příbuzných, jejichž neochota je opět
etickým tématem. Laici se mají dostatečně informovat a podle
svých možností přispívat k sociální integraci devianta. Pacientovi
pomáhá, když najde odvahu o svých problémech mluvit a zjišťuje,
že podobným způsobem trpí také jiní lidé.
Existují pravidla, která určitým způsobem vedou práci a pohled
každého odborníka, který se touto problematikou zabývá. [Weiss,
2008, s. 313- 314]: „Jedná se o tzv. minimální standardy terapie:
Pravidlo 1: Existují důkazy, že některé druhy terapie jsou účinné
v ovlivňování a snižování recidivity u některých typů
sexuálních delikventů.
Pravidlo 2: Léčba je delikventy vnímána jako proces volby (mají
tedy možnost výběru), přičemž někteří jedinci nepovažují své sexuálně delikventní chování za patologické.
Pravidlo 3: Hodnocení výsledků léčby sexuálních delikventů vyžaduje specializované znalosti, které obvykle nejsou
součástí vzdělání klinických psychologů, psychoterapeutů či lékařů.
Pravidlo 4: Léčba je zaměřena na zvýšení kvality života a je považována za humánní terapii pro jedince, kteří se dopustili sexuálního deliktu, a současně i za způsob, jak
jim pomoci předcházet recidivě sexuálně deviantního
chování.
Pravidlo 5: Pacient, u něhož byla prokázána somatická porucha
či choroba, je léčen před anebo paralelně s psychoterapií, a to způsobem, který je považován za adekvátní
pro tuto poruchu.
43
Pravidlo 6: Pacient s psychiatrickou diagnózou (například schizofrenie) je nejdříve léčen prostředky, které jsou považovány za adekvátní pro léčbu této poruchy, nebo
– pokud je to možné – léčen pro psychickou i sexuální
poruchu současně.
Pravidlo 7: Léčba sexuálních delikventů může být založena na
množství různých terapeutických přístupů. Je proto
nezbytné, aby odborníci drželi krok s vývojem oboru a poskytovali co možno nejefektivnější léčbu, jejíž
účinky jsou potvrzovány výsledky výzkumu.
Pravidlo 8: Léčba může zahrnovat i farmakoterapii, jež snižuje
sexuální vzrušení a výskyt sexuálních fantazií a na
základě které cítí někteří pacienti snížení sexuálního
puzení.
Pravidlo 9: Odborníci, kteří pracují se sexuálními delikventy,
by měli být připraveni profesionálně spolupracovat
s orgány činnými v trestním a soudním řízení.
Pravidlo 10: Sexuální delikventi by měli být po léčbě dále sledováni, měli by být ke kontrolním vyšetřením vyzývání
nebo by návštěvy terapeuta měly být od nich vyžadovány.
Pravidlo 11: Je neetické vyžadovat od pacientů platby za služby,
které slouží primárně k výzkumným účelům a jež neslouží přímo zájmům pacienta.
Pravidlo 12: V zájmu toho, aby legislativci i široká veřejnost byli informováni o účinnosti léčby sexuálních delikventů, by
odborníci měli spolupracovat na vědecky podložených
studiích týkajících se výsledků terapie.
Pravidlo 13: Sexuální delikventi jsou často účastníky soudního řízení, a proto odborníci, kteří se zabývají jejich léčbou,
musí být k účasti na těchto řízeních v případě nutnosti
připraveni.
Pravidlo 14: Sexuální delikventi mají stejné právo na zachování povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků (právo
na ochranu zdravotních a osobních údajů) jako ostatní
kategorie pacientů, ovšem s výjimkami určenými zákonem (například v případě trestných činů podléhajících oznamovací povinnosti).
Pravidlo 15: Sexuální delikventi nesmí být diskriminováni z hlediska věku, pohlaví, rasy, národnosti, země původu, náboženského přesvědčení, socioekonomického statusu
nebo případného fyzického či psychického handicapu.
44
Pravidlo 16: Odborníci, kteří se zabývají léčbou sexuálních delikventů, by měli k těmto jedincům přistupovat s úctou a s respektem. Pokud nejsou schopni soucítit s pacientem, měli
by ho o tom adekvátním způsobem informovat.“
Medicína – viz. [Kvasničková, 2009, s. 49]: „Léčba spočívá v biologické terapii a psychoterapii. Dříve se k útlumu používali estrogeny
(Agostilben), které však vedly ke ztrátě ejakulace, atrofii varlat,
snížení až vymizení apetence, růstu prsů u mužů a kardiálním komplikacím. V současné době se používá cyproteronacetát (Androcour) nebo cyprogestronacetát (Provera) v dávkách až 100 mg/d,
v injekcích jsou možné až dvoutýdenní intervaly. Dále se užívají
psychofarmaka, působící sedativně nebo lithiové preparáty. Také
může být provedena u nebezpečných deviantů kastrace a to na jejich žádost – riziko recidivy je zde do 5 %. Na biologickou terapii
musí navazovat specializovaná psychoterapie, učící devianta žít
tak, aby nebyl pro společnost nebezpečný.
V některých případech se také objevuje náhradní sexuální chování
u jedinců, kteří nejsou „devianty“. Tyto osoby se nacházejí ve specifické situaci nebo určitém psychickém či tělesném stavu. Jedná
se např. o homosexuální chování ve věznicích, pedofilní chování při
demenci, sexuálně agresivní jednání asociálních agresivních psychopatů nebo o jednání v opilosti.“
Důležitým faktorem k efektivní terapii je nalezení sociálně přijatelného sexuálního uspokojení pro deviantního jedince. Možné alternativní cíle léčby:
adaptace na heterosexuální koitální aktivitu s dospělou ženou,
adaptace na heterosexuální nekoitální aktivitu s dospělou
ženou,
adaptace na autorotickou masturbační aktivitu,
adaptace na deviatní, ale sociálně akceptovatelné formy sexuálního chování,
dočasné (farmakologické) nebo trvalé (chirurgické) tlumení
sexuální potřeby (u žen není možné farmakologickou léčbu
– není možné je asexualizovat).
Dle řady terapeutů má velký význam v souvislosti se sexuální adaptací masturbace. Sebeuspokojení je zdravé a užitečné a následkem je pokles sexuálního puzení a touhy dosažení orgasmu. Někdy
však nastupuje efekt úplně opačný. Deviant je sice fyzicky „vybitý,
ale psychicky se jeho frustrace stupňuje.
45
„Psychoterapeutickou pomoc vyhledala 28letá sanitářka, rozvedená matka dvou dětí, v souvislosti s tím, že asi dva měsíce před
návštěvou byla znásilněna. Toto znásilnění proběhlo podle jejího
sdělení tak, že šla večer na návštěvu ke známé, zastavilo u ní auto,
vystoupil muž, který řekl, že je od policie, chtěl po ní občanský
průkaz. Ona mu ho dala. Muž prohlásil, že průkaz není v pořádku,
že je podezřelá, že s ním musí jen na oddělení. Na ruce jí dal pouta, strčil ji hrubě do auta, odvezl do okrajové čtvrti k opuštěnému
domu. Po zastavení řekl, že když bude křičet, tak ji zastřelí. Vešli
do bytu, strčil ji do kuchyně, sundal jí pouta. Nebyl tam téměř
žádný nábytek. Řekl „mrcho, běž se vykoupat“. Když řekla, že ne,
dal jí facku. Šla, protože se bála, že jí bude schopen ublížit, když
se mu nepoddá. Pak ji zavolal k sobě do pokoje, byly tam matrace.
Vedle nich ležela pistole. To už ani nevěřila, že někdy uvidí své
děti. Nebránila se vůbec, jen ležela. Štípal jí bradavky, přestože
mu řekla, že to hrozně bolí. Pak s ní souložil, ke konci ji to bolelo. Měl kondom. Předtím ji nutil, „aby ho kouřila“, ona to nechtěla, nedělala to ani manželovi. Bylo jí špatně, chtělo se jí zvracet,
až pak s ní souložil. Když byl hotov, řekl, aby se šla osprchovat.
Ona však nešla, rychle se oblékla.
Nejhorší pro ni byl strach ve chvíli, kdy jí po souloži opět nasadil
pouta, posadil do auta, zavezl někam daleko, na dálnici, byly tam
německé nápisy, bála se, že ji prodá za prostitutku. Za jízdy se
bála, že ji zastřelí, říkala, že má nemocnou dceru, že nikomu nic
neřekne. Pak vůz otočil, odvezl ji zpátky, sundal pouta a řekl, že
když se o tom zmíní, vyvraždí jí rodinu. Šla pěšky domů. Nebrečela,
ale klepala se, měla strach, nevěděla, co má dělat. Další dny ani nevycházela ven. Až teď to byla schopna říct kamarádce, co se stalo,
ta jí poradila, aby to tak nenechala, že by to mohl udělat znovu.
Pak to nahlásila.
Trvá to už dlouho, trápí se, nemůže se z toho dostat. Má sexuální
problémy s partnerem, nemá chuť se s ním vůbec milovat. Když už
ke styku dojde, nedosahuje s ním orgasmu, i když předtím měla
během jednoho milování i několik vyvrcholení, stále má před očima
pachatele. Kdykoli na ni partner sáhne, hned se jí vše vybaví, i když
ona sama na to chce zapomenout. Má strach, že partner s ní ztratí
trpělivost, že se s ní rozejde, i když zatím se k ní chová hezky. Cítí
se dosud ponížená a současně má na sebe vztek. Nejhorší je (pláč),
že není už taková jako dříve, předtím byla spíše veselá a měla ráda
společnost, teď nikam nechodí, taky je nervózní na okolí, leká se
stínů, je vystrašená. Má problémy s usnutím, vrací se jí ta hrůza,
v noci měla opakovaně sen o tom, že ten chlap za ní jde a chce ji zabít, několikrát se během noci probouzí. Bojí se teď i policistů, kontrolorů v tramvaji, a vůbec všech mužů. Neví, jestli ještě nějakému
může věřit. Zhubla o 5 kg, jí málo, všechno si plete. Má strach,
46
že od té doby není normální, ale stydí se jít k psychiatrovi (opět
pláč), nechce být nikde vedená jako blázen. Až teď je schopna
o tom vůbec mluvit, dosud nebyla schopna říci podrobnosti ani
partnerovi. Stav klientky byl psychologem diagnostikován jako rozvinutá posttraumatická stresová porucha.“
7.1 MOŽNÉ KOMPLIKACE TERAPIE
Efektivní léčba vyžaduje zvládnutí několika základních předpokladů. Čím více mají deviantní jedinci osobnostních problémů, tím je
pro ně adaptace na podmínky režimu obtížnější. Už samotné vědomí deviace je stresujícím faktorem. Kromě pacientů s disociální
poruchou komplikují průběh léčby i osoby hraniční, a to svou zranitelností, impulzivitou a nejasnými představami o svých sexuálních
preferencích. Dalším negativním faktorem může být i opakovaný
pobyt ve vězení. Pacient pak na základě získaných zkušeností dodržuje režim oddělení pouze formálně. Nedostatečný náhled a přetrvávající odpor k léčbě, doprovázený častými útěky, jsou snad
nejzávažnějšími kontraindikacemi při zařazení to terapie. Abúzus
či závislost na alkoholu a psychotropních látkách také přispívají
k horšímu průběhu léčení.
Komplikace však můžou být způsobeny i chováním na straně terapeuta:
netrpělivost, nepřipravenost, nervozita,
vnitřní odmítání svého klienta,
nadměrná identifikace s klientem,
snaha srovnávat.
47
8 POMOC OBĚTEM SEXUÁLNÍ
AGRESIVITY
[Čírtková a kol., 2007, s. 12 - 13]:
„Trestný čin je pro oběť pouze počátkem, úvodním dějstvím. Startuje automaticky následující nutné pochody. Jde o celý proces, který nazýváme viktimizací.“
„Primární viktimizace zahrnuje dění spojené bezprostředně
s trestným činem. V důsledku trestného činu vzniká oběti vždy
určitá primární újma způsobená pachatelem. Jde tedy o poškození, která jsou přímým, bezprostředním důsledkem trestného činu.
K primární viktimizaci dochází vždy, když se jedinec stane obětí
trestného činu. Sekundární viktimizace je sice velmi častá, nikoli
však povinná fáze viktimizace. Dochází k ní až v době po spáchání
trestného činu a nesouvisí již s konáním pachatele. Většina obětí
zločinu se s ní sice setkává, ale v optimálním případě k ní dojít
nemusí.“
Příčiny snahy neoznamovat znásilnění a další podoby sexuálních deliktů jsou zřejmé, patří k nim tyto důvody:
[Kovář a kol., 2008, s. 57]:
„vztah k pachateli – zvláštní vztah k pachateli je faktorem,
který mnohé ženy odrazuje od oznámení. U sexuálního násilí
převažují případy, ve kterých se pachatel s obětí v různé
míře znají. Podle empirických studií až tři čtvrtiny pachatelů
udržovali před činem určitý kontakt s obětí (sousedé, kolegové
z práce, známí atd.) a až čtvrtina pachatelů sexuálně napadá
bývalé manželky, družky či přítelkyně. Případy deviantních
a sériových pachatelů, kteří útočí na cizí, neznámé oběti jsou
statisticky vzato ve výrazné menšině;
důkazní problémy – na malou ochotu oznamovat znásilnění
mají vliv i problémy se získáváním důkazů zejména v případech,
kdy nedošlo k vážnému ublížení na zdraví. Zajistit důkazy není
v případech znásilnění (i sexuálního zneužívání) jednoduché.
Chybí-li z různých důvodů stopy, které by jednoznačně prokazovaly použití násilí ze strany pachatele, může se případ
ocitnout v důkazní nouzi. Znásilnění i sexuální zneužívání
jsou navíc typické delikty, které se odehrávají v ústraní. Oběť
(poškozená osoba) bývá jediným svědkem. V situacích, kdy rozhodují „stopy ve vědomí“, pak stojí výpověď pachatele proti
výpovědi poškozené osoby. Pro odsouzení pachatele tak hraje
důležitou roli důvěryhodnost a věrohodnost oběti;
subjektivní zátěž plynoucí z trestního řízení – překonávat
stres spojený s výslechy, znaleckým vyšetřováním, ale
48
i s hlavním líčením je pro traumatizovanou oběť vysilující.
Oběti se často právem obávají průběhu vyšetřování i soudního projednávání věci. Mají obavy, že se budou muset znovu setkat s pachatelem nebo že budou muset odpovídat
na zraňující otázky o své sexualitě ve veřejném líčení. Odradit
mohou i medializované případy, ve kterých došlo ke zproštění
pachatele. V odborné literatuře je např. popisován případ,
kdy nebyla vznesena obžaloba, protože oběť prosila muže,
aby použil kondom;
sekundární viktimizace a stigmatizace oběti – mýtus o „good
a bad viros“ říká, že slušná žena nemůže být znásilněna,
protože vede řádný život, který vylučuje rizikové situace. Mýtus o „pravém znásilnění“ předpokládá, že zločinem je pouze
záludné, bleskové přepadení náhodné oběti na osamělém
místě brutálním zvrhlíkem, které končí masakrem. Jiné
podoby znásilnění se nepřipouští. Podle jiného mýtu provokuje oběť pozdějšího pachatele zevnějškem i chováním nebo
přispěje ke vzniku znásilnění svou lehkovážností (např. při
stopování) či naivitou (nechá se přiopilým mužem po krátké
interakci doprovázet domů). Tyto a podobné předsudky vůči
znásilněným jsou stále zakořeněné. Podporují procesy stigmatizace, ve kterých je oběť okolím očerňována a zpochybňována
ve svém dobrém jménu.“
49
Poznámky:

























50
9 POUŽITÉ ZDROJE
HRONCOVÁ, J.; KRAUS,
B. Sociálna patológia pre sociálnych pracovníkov a pedagógov.
1. vyd. Banská Bystrica : Univerzita Mateja Bela, Pedagogická fakulta,
2006. 252 s. ISBN 80-8083-223-4.
DENZLER, G. Zakázaná slast. Dva tisíce let křesťanské sexuální morálky.
1. vyd. Brno : Sýkora, 1999. 248 s. ISBN 80-859599-48-8.
GOFFMAN, E. Stigma.
Poznámky o způsobech zvládání narušené identity.
1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství SLON, 2003. 167 s. ISBN
80-86429-21-0.
JANIŠ, K. Z dějin sexu a erotiky aneb Co jsme se ve škole neučili.
1. vyd. Trutnov : Pedagogická fakulta UHK, 2004. 382 s. ISBN 80903509-0-9.
JANULA, J. Otroci sexu. Sexuální zvrácenosti a nebezpečné deviace.
1. vyd. Praha : Brána, 2010. 246 s. ISBN 978-80-7243-451-0.
KOLÁŘSKÝ, A. Jak porozumět sexuálním deviacím.
Teoretická východiska sexodiagnostiky – cesta k tvorbě náhledu
a k realizaci sexuality v mezích zákona.
1. vyd. Praha: Galén, 2008. 108 s. ISBN 978-80-7262-504-8.
KOVÁŘ, P. a kol. Sexuální agrese.
Znásilnění z pohledu medicíny a práva. 1. vyd. Praha: MAXDORF,
2008. 292 s. ISBN 978-80-7345-161-5.
KVASNIČKOVÁ, M.
Sociální práce v podmínkách specializovaného oddělení věznice.
Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2009. 101 s.
Diplomová práce.
Dostupné z: http://is.muni.cz/th/105417/pedf_m/Diplomova_prace.doc
MILFAIT, R. Komerční sexualizované násilí na dětech.
Prostituce, pornografie, obchod.
1. vyd. Praha : Portál, 2008. 216 s. ISBN 978-80-7367-320-8.
RINGOVÁ, G. Sexualita. 100 otázek a odpovědí.
1. vyd. Praha : EGMONT, 1995. 126 s. ISBN 80-7186-024-7.
VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese.
WEISS, P. Sexuální deviace. Klasifikace, diagnostika a léčba.
WEISS, P.; ZVĚŘINA, J. Sexuální chování v ČR. Situace a trendy.
1. vyd. Praha : Portál, 2001. 160 s. ISBN 80-7178-558-X.
ZVĚŘINA, J. Sexuální poruchy u žen, sexuální poruchy u mužů.
1. vyd. Praha : TRITON, 2000. 67 s. ISBN 80-7254-134-X.
51
http://uchylka.info/index.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Parafilie
http://www.info-koktejl.cz/clovek-priroda/sex-a-vztahy/nejbizarnejsi-sexualni-uchylky-dil-i/
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2001
/01_01/weiss.html
http://wshe.ic.cz/PEDAGOGIKAMGR/scripta_resocializace_.doc
http://industry.biomed.cas.cz/kamil/filedb/files/sex_prednasky.doc
http://www.info-koktejl.cz/clovek-priroda/sex-a-vztahy/
http://ktf.cuni.cz/~skoblik/sexualita.htm#sex_deviace
http://portfoliov3a.wz.cz/Deviace.html
http://www.sexualne.cz/novinky/sexualni-deviace-u-zen-166?&odb=1
http://www.004.cz/sexualni-identifikace
52
2. rozšířené a upravené vydání
Vydal: Benepal, a. s.
Vydáno v roce 2012
Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.
PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR.
Neprodejná publikace

sexuální úchylky, deviace a aberace

Transkript

Podobné dokumenty

Výchova k reprodukčnímu zdraví (Vrublová)

Problematika dětské pornografie a její prevence na škole

Problematika dětské pornografie a její prevence na škole

antimykotika v dermatologii

Argumentační základna - Národní rada osob se zdravotním

Zápočtová práce z předmětu Sociální patologie Téma: Pedofilie

zde

Etologův náhled do české humánní sexuologie

SBORNÍK REFERÁTŮ

Test COGIATI Test COGIATI