12/2006 ročník 15 (9)

Komentáře

Transkript

12/2006 ročník 15 (9)
12/2006 ROČNÍK 15 (9)
Foto: archiv
12/2006 – CO
ČLOVĚK
VÁS ZAJÍMÁ
V DNEŠNÍ
... DOBĚ
ODEJÍT Z DOMOVA
N
edávno jsem četla, že setrvání dospělého mladého
člověka v původní
rodině je charakterizováno téměř
bezkonfliktností
a vysokou citovou blízkostí mezi synem
či dcerou a rodiči, pokud to trvá příliš
dlouho. To mladému člověku nepomáhá
v rozvoji a osamostatnění. Odborníci naopak říkají, že je pro osamostatnění nutný určitý psychologický odstup od rodičů,
i když vůči nim uchovávají vděčnost. Proto pro některé mladé lidi může být vhodné
odejít z domova, když dospějí do určitého věku. Jakmile v některých evropských
zemích syn či dcera dosáhne plnoletosti,
cítí dokonce jakousi povinnost odejít od
rodiny v souladu s moderní pedagogikou, podle které se životu naučíme životem, a ne tím, že mladý člověk zůstane
doma chráněn a opečováván rodinou.
Zdá se mi však, že pro rozvoj a, jak
2 / NOVÉ MĚSTO
říkáte, „osamostatnit se v životě“, nestačí jen vést vlastní domácnost. Možná
byste se měl snažit více hovořit s rodiči
a vysvětlit jim, co potřebujete, aby mohli
vaše rozhodnutí lépe posoudit. Skutečné samostatné jednání, abychom užili
slov psychologa, „spočívá v přijetí svobody a zodpovědnosti za vlastní činy, které
rodiče někdy nemusí sdílet“.
Při čtení vašeho dotazu se mi vybavila vlastní zkušenost, která je ale odlišná,
protože jsem odešla od rodičů, neboť jsem
se provdala. Když jsem odešla z domova, abych žila ve vzdáleném městě, cíti-
O B S A H 12 / 2 0 0 6
Odejít z domova
Přišel pro každého z nás
Život jako premiéra
Kdo je Mohamed?
Přátelství
Jsou Vánoce
„Zóna“ jménem Lionello
Slovo jako láska...
Slovo života
Dům ve společném vlastnictví
Návštěvou v Loppianu
Digitální svět – tam a zase zpět?
Supravodiče pro lepší život
Deník letní školy
Televize směřuje k interaktivitě
Komix
Z filosofky venkovankou
Křížovka
Tato cesta změnila můj život
2/
3/
4/
6/
8/
10/
12/
13/
15/
16/
17/
19/
21/
22/
24/
25/
26/
27/
28/
Foto: Domenico Salmaso
„Je mi dvaatřicet let, žiji jako
jediný syn se svými rodiči. Velice
si rozumíme, ale cítím, že bych se
už měl v životě osamostatnit a být
opravdu dospělý. Mám práci, která
mě baví, i když ne příliš výnosnou
a stálou, a kladu si otázku, zda
bych si neměl najít svůj byt, o který
bych se sám staral. Jakmile něco
takového rodičům naznačím, zrazují
mě a tvrdí, že jsou to promrhané
peníze, že bych udělal lépe, kdybych
se oženil. Nechci mít pochybnosti ani
špatné svědomí...“ Emanuel
la jsem přes radost, že budu žít v novém
dobrodružství, o kterém jsem dlouho snila, stesk z odloučení. Dnes, když máme
to štěstí, že můžeme zase prožívat určité období společně, vždy, když se loučíme, se mi ten tehdejší pocit vrací. Pro mě
však má ono „opustit otce i matku“ mnohem vyšší smysl a hodnotu než jednoduše chtít dokázat sama sobě, že to dokážu.
Tento ořez mi připomíná, že jsem řekla
své „ano“ jinému strhujícímu projektu lásky, který umožnil vznik nové rodiny a ode
mne především žádá, abych se otevřela
a darovala se druhým: manželovi, dětem
a každému bližnímu. Myslím, že stát se
dospělým znamená právě toto: naučit se
zapomenout na sebe z lásky k ostatním,
být nezištným zdrojem lásky, jako byli pro
nás naši rodiče. GIOVANNA PIERONI
VÁNOCE NÁM NEZEVŠEDNÍ
Myslím, že Vánoce nám nikdy
nemohou zevšednět. Jsou tajemstvím – nejen Božím, ale i hluboce
lidským.
Bůh, který se stal člověkem, nás
pozvedl do závratné výše, a zároveň
nám ji zpřístupnil, když svým věrným
odhalil své tajemství.
Pro křesťany, a nejen pro ně, jsou
Vánoce dobou, kdy každý ve vší
pravdivosti nachází sám sebe, protože je spojen s Bohem.
CHIARA LUBICHOVÁ,
Vánoce, Nové město 1998
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
Vánoce prozářené neopakovatelnou atmosférou vzájemné lásky,
ke které nás Dítě, jehož narození
oslavujeme, inspiruje, přejeme Vám
i Vašim blízkým.
REDAKCE
12/2006
ho odmítli v noclehárně, byl vyhnán ze svatého města tím nejvíce ponižujícím
způsobem. Vrchol nevděku a pohrdání. Ale lásku nikdo nedokázal zastavit:
Ukřižovaný přemohl nenávist i smrt: vstal z mrtvých. Je s námi a zůstává
s námi po všechny dny až do konce věků. Chceme-li, můžeme prožívat jeho
přítomnost, pokud mu jako Maria uděláme místo a necháme ho vejít do
našeho nitra. Chce a může žít v nás, nebo ještě lépe, mezi námi, jak nás originálním, novým a naléhavým způsobem učí spiritualita jednoty.
Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem já uprostřed
nich. „Uprostřed nich,“ píše ještě Lubichová, „přesně jako před dvěma tisíci
lety mezi Marií a Josefem. Až na to, že jeho přítomnost, ač reálná, je nyní
duchovní.“ Ježíš nerad zůstává jen ve svatostáncích. Touží být mezi lidmi,
sdílet s nimi jejich myšlenky, plány, starosti, radosti… I proto přišel na zem.
Aby nám dal možnost mít ho mezi sebou stále, aby přinesl teplo, naději, světlo a soulad, které přinášejí každé Vánoce.
Je však třeba splnit podmínky potřebné k tomu, aby On, Bůh mezi lidmi,
mohl být skutečně přítomen a aby mohl působit ve všech formách společenského, soukromého nebo veřejného života, tedy v rodinách i v práci, v nemocnicích
i na univerzitách, ve farnostech i v parlamentech. Tyto podmínky se splní tím, že
se skutečně sjednotíme v jeho jménu, tedy v něm a pro něho, že zůstaneme v jeho
lásce, v lásce k bližnímu a ve vzájemné lásce, kterou nám přikazuje a vlastně
všude žádá. Z tohoto hlediska neslavíme o Vánocích jen okamžik, vzpomínku
na minulou událost, není to jen náboženská oslava jednoho z největších tajemství křesťanské víry. Vánoce se stávají každodenním působením vtěleného Boha uprostřed lidí. Tam, kde on prochází, nezůstávají věci tak, jak byly. Jeho přítomnost všechno přetváří a obnovuje životy jednotlivců i skupin podle zákona
nebeského království, což je zákon lásky vepsaný do srdce každého člověka.
Chiara Lubichová ještě říká: „Proto Vánoce pro mne nejsou jen výročím,
byť velmi významným. Je to výzva, abych se snažila do společnosti, kde žiji,
znovu přivádět Krista, který je přítomen tam, kde jsou dva nebo tři sjednoceni
v jeho jménu. Téměř každodenní duchovní Vánoce v každém domě, továrně,
škole, úřadě... Tento vánoční den mi otevírá srdce pro celé lidstvo. Jeho teplo se
vylévá z křesťanského světa a zaplavuje celou zemi jako znamení, že Dítě přišlo mezi nás. To je totiž jeho plán: aby všichni byli jedno. O každých Vánocích
se ptám, kolik Vánoc ještě zažiji: Tato otázka bez odpovědi mi pomáhá prožívat každý rok, jako by to byl ten poslední, a lépe si uvědomovat očekávání
mých vlastních Vánoc: dne zrození, dne, který pro mne bude začátkem života,
který nekončí.“
MICHEL VANDELEENE
PŘIŠEL PRO
KAŽDÉHO Z NÁS
Fota: Giuseppe Distefano
B
yl to, jak se říká, hodný chlapec. Už odmalička chodil
na faru, byl vlčetem a později se stal skautem. Od
maminky se naučil modlit a někdy se mu zdálo, že mu
ten Druhý naslouchá. Ale dospívání přineslo i otázky. Při četbě Sartra a Camuse se mu v mysli, a dokonce i v srdci, usadily neodbytné pochyby: Bůh, nebo
absurdno? Bytí, anebo nicota? Nikdo nebyl schopen
mu na tuto otázku odpovědět, až k jeho srdci jednoho dne v tichu kláštera
promluvil sám Bůh a přesvědčil ho o své přítomnosti a o své lásce.
Ale jak to udělat, aby ho mohl potkávat i po návratu do města, aby s ním
mohl žít i na univerzitě, v rodině a v práci? Zanedlouho přišla další odpověď, další den milosti: v malém bytě na předměstí Bruselu, jeho rodného města, se setkal se třemi studenty, kteří se rozhodli milovat se navzájem jako Kristus miloval je. Během společné večeře ho zaplavila zvláštní radost a touha
tyto lidi nikdy neopustit. A pak dospěl na zpáteční cestě domů k vnitřnímu
přesvědčení: ano, to byl On, byl tam uprostřed nich, cožpak nehořelo moje
srdce? To je objev, řešení, to je dobrá zpráva: Bůh Emanuel, Bůh s námi.
Pravdivý příběh tohoto hodného chlapce se podobá příběhům tisíců lidí,
kteří jednoho krásného dne dostali milost pocítit přítomnost Vzkříšeného
mezi lidmi. Mnozí tuto neobvyklou zkušenost prožili, když se setkali s Hnutím fokoláre, s jeho centry a aktivitami, knihami a časopisy. Žít tak, aby mohl
Vzkříšený Kristus skutečně zbudovat svůj příbytek mezi lidmi, je totiž jedním
z charakteristických rysů originální mystiky, kterou fokolaríni nabízejí církvi.
Jaké jsou podmínky takového soužití, jaké je tajemství této společnosti?
Tajemství je brzy odhaleno: je třeba se navzájem milovat, jako nás miloval Ježíš. Učinit opravdově a společně s ostatními křesťanskou lásku základem života vlastní rodiny, společenského, občanského i církevního života
není samozřejmě lehký úkol, ale stojí to za to a výhody odpovídají vynaloženému úsilí, ba dokonce ho převyšují.
Nekonečný se narodil jako člověk. Nekonečný Bůh se stal člověkem, jedním z nás. Otec posílá Syna na svět, Slovo se stává tělem, malé dítě se rodí
z ženy. Je to noc jiná než všechny ostatní, nepochopitelná událost, neproniknutelné tajemství. Toto pokorné narození zjevuje více než jiné nekonečnost
Boží lásky k člověku, té lásky, jíž je Bůh. „Jestliže Nejsvětější Trojice otevřela
dokořán dveře, aby se mohlo Slovo pro nás stát člověkem, jsme blázni, nevěříme-li v Boží lásku ke každému z nás,“ píše Chiara Lubichová. Bůh si chtěl
mezi námi zbudovat příbytek. To určitě nebylo jen na nějaký čas nebo jen na
chvíli. Přišel mezi nás, lidi – evangelium říká „mezi vlastní“ – protože už po
tom od věčnosti toužil a měl to v plánu. Ale vlastní ho nepřijali. Při narození
NOVÉ MĚSTO
/3
12/2006 – ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
ŽIVOT
JAKO
PREMIÉRA
DANIELA BRŮHOVÁ
S Danielou Brůhovou se známe
řadu let. Zažila jsem ji v pracovním
prostředí, na kongresech, vernisáži
i jednoduše u čaje. Vždy s úsměvem,
radostnou a s nebývalým vnitřním
pokojem. Když jsem se před
konferencí Člověk a média (str.
19) vrátila k některým principům
žurnalistiky (viz rámeček), uvědomila
jsem si, že jsou realizované v její
práci v Českém rozhlase.
C
o vás přivedlo k práci
v rozhlase?
„Život je cesta a člověk
si představuje, co všechno by se mohlo stát, čím
by mohl být. Skutečnost
nás ale vždy překvapí.
Po sametové revoluci jsem mohla uskutečnit to, co jsem si přála, a vystudovala
jsem teologii. Během studia jsem uvažovala o tom, že bych mohla učit náboženství,
protože ráda komunikuji s dětmi a mladými
lidmi.
Pak jsem zjistila, že po roce 1990 Český
rozhlas zahájil náboženské vysílání, a říkala jsem si, že i tohle by mohla být zajímavá cesta, a vyzkoušela jsem to. Otevřely se
i další možnosti, takže jsem zpočátku učila
náboženství a současně jsem začala pracovat v rozhlase. V rozhlase jsem zůstala, aniž
jsem si to původně přála či představovala.“
Tedy postupné objevování povolání ke
komunikaci?
„Nepojmenovávala bych to povolání ke
komunikaci, ale doplnila bych předchozí
odpověď, že život je cesta plná otázek a já se
stále ptám, proč a kam jdu, co bude za hori-
PŘI MODEROVÁNÍ KONFERENCE CYKLU ČLOVĚK A MÉDIA
4 / NOVÉ MĚSTO
zontem. Pokud má člověk odvahu se ptát,
dostává i odpovědi a někdy má dokonce
odvahu na ně reagovat.“
Jak je to s komunikací reality, toho co
člověk vidí a prožije, a s komunikací zavádějící, manipulativní?
„Slovo komunikace znamená také cestu,
silnici nebo schopnost dorozumívání. Tedy
cestu k člověku, k sobě samému, k ostatním
lidem. I média hledají cestu. Manipulativní komunikace už bude spíš nějaká zkratka
nebo zavádějící stezka.
V této souvislosti mě napadá Masarykův
citát: ‚Nic není velké, co není pravdivé.‘ Pravda v sobě nese určitou velikost, zvlášť když
má člověk odvahu komunikovat i nepříjemné věci. Právě Masaryk dokázal, jak se to projevilo třeba v Hilsnerově aféře, revidovat
některé své myšlenky nebo postoje. Řekl to
veřejně a nepovažoval to za slabost, ale naopak za pravdivý postoj. Když diskutoval se
studenty, s politiky, nezdráhal se vyslechnout cizí názory. Ale nebyl to boj. Když dnes
sleduji politickou scénu, mám dojem, že je to
především boj, ve kterém se přetlačuje.
Mám zkušenost, že když je komunikace
zavádějící, ukáže se to. Lidé to odhalí, nejsou
hloupí. Poctivý novinář by měl hledat, byť
pod spoustou nánosů, pravdu. Nedávno jsem
četla knihu o Karlu Havlíčku Borovském
a uvědomila jsem si, jak brilantní novinář to
byl. Nestranil nikomu, skutečně pozoroval
a popisoval to, co viděl okolo sebe. Když člověk někdy jenom popíše to, co je okolo, aniž
by do toho zanášel vlastní názor, tak pravdivý obraz sám vyjde najevo. Zdá se mi, že žijeme v době, která je jako zvlněná hladina, ale
pravdivé odlesky lze zahlédnout.
Stačí, když novinář ke zprávě, kterou
podává, sežene veškeré dokumenty a informace z jedné, druhé i třetí strany a předloží
je. Posluchač nebo divák si vybere. Je to ale
pracné a nákladné...“
Další princip komunikace je empatie,
sjednocování se s člověkem, kterému něco sdělujeme. Zdá se mi, že zde existují tři
roviny mezilidských vztahů: s příjemcem,
s hostem vysílání a kolegy. Jaká je vaše
zkušenost?
„Novinář, zvláště v elektronickém médiu,
vystupuje jako ten, kdo je sice informován,
nicméně zprostředkovává informace divákovi či posluchači a neměl by ho vystavovat pocitům, že se neorientuje, že si připadá
hloupější nebo chytřejší, pomyslná laťka by
neměla být zvednuta ani nahoru nebo dolů,
ale měla by umožňovat přímou komunikaci.
Jako novinář jsem v tom trojúhelníku na místě diváka, posluchače, ptám se za něj, zprostředkovávám jeho myšlenky, i když jsem to
stále já, nemohu odložit svoji vlastní identitu. A samozřejmě je pro mne důležitý host,
partner v pořadu. Škála hostů je velmi různorodá, záleží na jejich oboru. Obor politiky je
nejspecifičtější. Mezi politiky je málo osobností, se kterými je možné hovořit volně na
různá témata, aniž by se jich to dotýkalo.
V dnešní společnosti existuje to přetlačování, určitá agrese, a je to nakonec cítit
i v médiích. Kdo dá agresivní titulek, ten
svou práci prodává, vyhrává, je na startovní
čáře první. Pro mne ale s otazníkem. Preferuji vtip a nadhled. I mezi politiky se najdou
lidé, kteří jsou ochotni přistoupit na vtip i na
osobní rovinu, aniž by hledali nějaký podtext, a ‚obyčejně‘ komunikovat. S hostem
z jiné oblasti – vědcem, umělcem – je komunikace jiná, daleko otevřenější.
A třeba se zastupiteli na komunální úrovni se mluví zase jinak. Ti jsou zvyklí komunikovat na běžné rovině, protože v malém
městečku či vesničce se prostě na vodovodu
musí domluvit, jinak by dotace z ministerstva a EU nedostali a vodovod by nebyl.
Pro mě je důležité i pracovní zázemí. Dobré vztahy s kolegy. Mít dobré pracovní zázemí, a to je asi obecná teze, je velmi podstatné. Člověk v práci prožívá velkou část života. Vztahy s kolegy ovlivňují, zda tam člověk
chodí rád. Samozřejmě každý vztah se musí
budovat. Svůj život vnímám jako premiéru
a na premiéru si vždycky s radostí vezmu
pěkné šaty a novou kabelku a vůbec nelitu-
K
omunikace je pro lidi (z Hnutí fokoláre) podstatná. Snaha žít podle
evangelia každý den, samotná
zkušenost se Slovem života vždy byla a je
nerozlučně spjata se sdílením, vyprávěním, jakých kroků a plodů jsme dosáhli,
protože pravidlem je milovat bližního jako
sebe sama. Domníváme se, že se to, co
se nesdělí druhým, ztratí. Z prožité události vychází světlo pro toho, kdo hovoří,
i pro toho, kdo naslouchá, a zdá se, že
zkušenost přetrvá. Je to téměř povolání
ke komunikaci.
Abychom mohli komunikovat, měli bychom se sjednocovat s člověkem, který
nás poslouchá. Když spolu hovoříme,
anebo přednášíme nějaké téma, neomezujeme se jen na vyjádření obsahu myšlenky. Nejprve se zajímáme o to, koho
máme před sebou, chceme poznat svého
posluchače či publikum, jeho požadavky, přání a problémy. Současně se mu
představíme, aby znal nás. Vysvětlujeme, proč chceme mít přednášku, co nás
k tomu vede, co to v nás vyvolává, a tím
Foto: Štěpán Filcík
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
ji toho, že se pomačkají, na premiéru budování vztahu se svými kolegy jsem ochotna
věnovat i něco ze svého soukromí.“
Kdo sleduje vaši práci, potvrdí, že se
snažíte zdůraznit a poukázat na pozitivní aspekty života, daří se vám využít
příležitost darovat posluchačům i něco
povznášejícího...
„S radostí poslouchám, když je to tak přijímáno. Do Českého rozhlasu často píší lidé
nespokojení nebo nějak frustrovaní. A to
někdy člověka demotivuje, říká si, že se ta
investice nevrací, slova se někam ztrácejí.
Pokud ale přijde alespoň od jednoho posluchače nějaká pozitivní zpráva – a většinou
přijde přesně v té nejkritičtější chvíli – mám
z toho radost. Ta kapička úplně stačí. Ono
dobro nebo světlo často přichází po kapkách,
snad ani nejsme stavěni na to, abychom ho
mohli vstřebávat po velkých kvantech.
se vytváří vzájemné poznání. Potom je
poselství přijímáno nejen na rovině rozumu, ale posluchač ho vnímá zúčastněně
a podílí se na něm.
Zdůrazňovat to, co je pozitivní. Vždy
jsme měli ve zvyku poukazovat na to, co
je dobré, protože jsme přesvědčeni, že
je mnohem konstruktivnější zdůrazňovat dobro, trvat na dobrých věcech a na
kladných perspektivách, než se zastavit
u záporu, i když vhodné upozornění na
chyby, nedostatky a viny je povinností
těch, kdo mají zodpovědnost.
Důležitý je člověk, ne média, která jsou
jen nástroj, nic víc. Pro vytváření jednoty
je nejdůležitější člověk, nový člověk, abychom se vyjádřili podle sv. Pavla, člověk,
který přijal Kristovu výzvu stát se kvasem,
solí a světlem světa. Aby toho dosáhli,
mají naši komunikátoři svůj pohled obrácený k Ježíšovi a vidí, že i on nám sdělil
vše, co mu řekl Otec („...vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim.“ Jan 17, 8).
V okamžiku opuštěnosti nám dal všechno, dokonce se stal ničím, aby nás obo-
– 12/2006
Myslím, že je velmi důležité dát do práce něco ze sebe, podělit se o svoje radosti
a bolesti. Je to něco jako podpis.
Vrátím se ještě k myšlence života jako naší
premiéry. Když člověk v práci komunikuje s jinými lidmi, je to stále premiéra, nevíme, co bude zítra. Prožíváme tu chvíli teď.
A rádio je specifické médium tím, že zaznamenává to, co je teď.
Člověk v životě hledá a ptá se. A někdy na
jeho otázky odpovídá dokonce tak anonymní médium, jako je rádio, televize. Někdo
v pořadu něco řekne a najednou, jako by to
slovo patřilo jen vám. Byla bych ráda, kdyby se občas někomu z nás – mně a mým
kolegům – stalo, že řekneme to, co někdo
z posluchačů potřebuje slyšet právě teď, aby
si tu premiéru svého života s radostí prožil.“
Celým naším hovorem se prolíná, že
důležitý je člověk a média jsou „pouze“
nástroj. Narazila jste někdy na situaci, kdy
byste si musela říci: pozor, tady se dává
přednost tomu médiu?
„Podobné situace, kdy záleží na etické hranici, mravní únosnosti, kam až může kdo
z nás jít, se jistě stávají i lidem v jiných zaměstnáních. Veřejnoprávní média jsou specifická
tím, že mají svůj etický kodex, který dává jasnou normu. Nechává docela velké mantinely, ač vymezuje hranice. Hranice by neměly
omezovat, ale pomáhat udržovat řád.“
ZA ROZHOVOR DĚKUJE
IRENA SARGÁNKOVÁ
hatil. Oním výkřikem, vrcholným projevem vykoupení, nám dal život téměř jako
matka – tvrdí teologové – v bolestech
určitého božského porodu nám lidem dal
život Božích dětí.
A tito komunikátoři chtějí mít takový
vzor. Vědí, jaké vlastnosti má skutečná
matka. Má schopnost všemu věřit, nikdy
neztrácí naději ani kvůli tomu nejneukáznějšímu synovi, chápe ho a chce s ním
snášet všechny jeho těžkosti.
Mají stejné porozumění jako ona, která
je prozářena láskou a vidí dál než ostatní.
Od ní se učí lépe rozumět lidem a situacím, zprostředkovat věrohodnější, hlubší a rozsáhlejší komunikaci, což se ne
vždy daří. Tato komunikace nezamlčuje
zápornou stránku lidí či situací, ale více
zdůrazňuje to, co je kladné. Láska vidí
pravou skutečnost, ale dokáže ji proměnit tak, aby ve druhých převážilo dobro.
CHIARA LUBICHOVÁ
(z projevu na kongresu v Římě v roce
2000)
NOVÉ MĚSTO
/5
12/2006 – LIDÉ A UDÁLOSTI
KDO JE
MOHAMED?
Diskuse vyvolaná karikaturami
Mohameda v Dánsku, reakce na projev
papeže v Řeznu, stažení Mozartovy
opery v Berlíně: všude, kde se jedná
o Mohameda, reaguje islámský svět
prudce. Proč? Co pro muslimy tento
prorok znamená? Jaký vztah s ním
mají věřící? Bekir Alboga je mluvčím
velké islámské federace v Německu a
hovoří na toto téma.
BEKIR ALBOGA
o znamená Mohamed pro vás osobně?
„Muhamed, jak ho nazýváme my, muslimové, je můj vzor od A do Z!“
Není to trochu přehnané tvrzení?
„V žádném případě! Muhamed je podle islámské víry poslaný od Boha. On nám
umožňuje, abychom pochopili božské poselství. A dělá to nejen svými slovy, ale i svým životem.“
Čemu se obzvlášť od proroka učíte?
„Například jak se máme modlit. Bůh v koránu říká: ‚Modlete
se!‘, ale neříká, kolikrát je třeba se modlit. Bůh hovoří o těch,
kteří se modlí vestoje, jiní si klekají, další se vrhají na zem. Ale
jak to dělat konkrétně? Jak se mám připravit na modlitbu? To
všechno mi vysvětluje Mohamed. Říká mi také, jak mám přerušit půst během Ramadánu a zda se musím postit i mimo Ramadán. Bůh říká: ‚Jdi navštívit můj dům v Mecce!‘ Ale prorok nám
ukázal, jak má probíhat pouť. V koránu je napsáno: ‚Dejte chu-
C
6 / NOVÉ MĚSTO
dým a potřebným!‘ A prorok nás učí, že máme každoročně dát
chudým 2,5% ze svého příjmu. Zkrátka pro každý Boží příkaz
nám prorok Mohamed říká, jak ho nejlépe uskutečnit.“
Vzor od A do Z znamená ale víc než příklad v náboženských otázkách!
„To je pravda, od proroka se také naučím, jak jednat s lidmi. Říká mi, jak se mají muslimové a vůbec lidé chovat k sobě
navzájem.“
To znamená?
„Jeho učení je škola, jak dosáhnout míru. Téměř nikdo neví,
že prorok řekl: ‚Muslim je člověk, díky jehož ruce a jazyku – to
znamená jeho slovům a činům – se každý člověk cítí bezpečně.“
Nestaví se tak osvícená postava mezi lidi a Boha?
„Je pravda, že Mohamed v den soudu bude přítomen jako
prostředník mezi věřícími a Bohem. Na zemi je jen nositelem
Božího poselství, není Bůh. Prorok je člověk, i když mimořádný,
člověk, který byl Bohem vyvolený.“
Tento prorok je postava minulosti, anebo vy, věřící muslimové, s ním máte živý vztah?
„Oba tyto aspekty jsou pravdivé. Možná jste někdy viděl muslimy, kteří pronášejí slova požehnání: když se vysloví jméno proroka, řeknou takzvanou ‚eulogii‘: ‚ať je s ním pokoj Boží‘. Mnozí
muslimové si přitom kladou ruku na srdce a chtějí tím vyjádřit,
že on je zde, v mém srdci, tam je s láskou přijímán a chráněn.
Z toho můžete usoudit, že vztah s prorokem je živý. Někdo si
to uvědomuje víc, někdo méně. Existují mystici, kteří jsou přesvědčeni, že mají přímé spojení s prorokem a mohou vést dialog s jeho duší. Na druhé straně prorok je zároveň i historická
postava. Vědci a historici islámu kladou stále větší důraz na to,
že to, co zanechal, nemůže být přijímáno dnes doslova a neplatí to za všech okolností.“
Proč muslimové na celém světě reagují tak prudce, když
se zaútočí na proroka?
„Všechno, co se týká Mohameda, se týká Boha. My
nemůžeme vidět, chápat Boha, ale když se díváme na život proroka, můžeme zakusit Boha na zemi.
Dalo by se říci, že život Mohameda je živé slovo Boží. Je na-
psáno v koránu, ale dokud se neuvede do praxe, zůstává tato
realita jako zavřená kniha. Život proroka odstraňuje z té knihy
pečeť a dává možnost převést slovo Boží do praktického života.
K tomu se připojuje skutečnost, že Bůh, i když je milosrdný,
se může mstít, kdy chce: může se bránit, může trestat. Ale prorok se už bránit nemůže: když je napaden, útočí se na bezbrannou osobu, která jako posel Boží má pro nás nesmírný význam
a potřebuje tedy naši ochranu.
Další velmi důležitý prvek pro nás je, že v islámském světě
se s křesťanskými hodnotami jedná s velkou úctou, mnohem
větší než tady v Německu. Způsob, jakým je Ježíš prezentován
v některých filmech nebo divadelních představeních připadá
mnohým muslimům skutečně rouhačský, proto si říkají: ‚Když
my se chováme s velkou úctou k prorokovi křesťanů, proč se
křesťané vyjadřují tak negativně o našem prorokovi?‘“
Kde má muslim možnost dovědět se, co prorok řekl a jak
žil?
„K tomu existují zaručené zdroje: sbírky Hadith, tedy výroků proroka nebo jeho jednání, které je převedeno do krátkých
vyprávění. Už v 9. století byly Hadith pečlivě zkoumány islámskými učenci. Například Al-Bukari, jeden z nejznámějších
sběratelů Hadith, považoval pouze 7 tisíc z celkového počtu
700 tisíc mravních zásad za bezvýhradně důvěryhodné. Dnes
studium Hadith probíhá ještě kritičtěji, protože pomocí počítače
máme možnost přesněji tyto zdroje ohodnotit.“
Je v souvislosti s moderním bádáním možná kritika proroka?
„To ne! Není možné kritizovat proroka.“
Není ani možné rozlišovat mezi dobou, kdy korán ještě
nebyl zjeven a následující etapou?
„Podle muslimské tradice byl prorok již od dětství pod zvláštní
ochranou Boha, který ho uchránil před jakýmkoli stykem s tehdy velmi rozšířeným polyteismem, tedy vírou v mnohé bohy.
Bůh – tak je to napsáno – mu zabránil v účasti na polyteistických
slavnostech, během kterých byla velebena tato božstva. Mnozí
věřící jsou přesvědčeni, že život proroka Mohameda – od jeho
narození až po smrt – byl veden a formován Bohem.
Proč jsou zakázány portréty Mohameda nebo je znázorněn pouze se zahalenou hlavou?
Kdybychom měli obrázky proroka, mohu si docela dobře
představit, že mnozí muslimové by dnes jako vyjádření svého
náboženství svého lidu stáli nebo klekali v modlitbě před portrétem proroka a přisuzovali by mu božské vlastnosti. Ale Bůh
musí zůstat nezobrazitelný a s ním i prorok.
Existuje další důvod spíše kulturního charakteru. Tady na
západě je tendence ukázat všechno, co je ukázat možné, například v oblasti umění a módy. V islámu naopak to, co je niterné,
zůstává uvnitř.
V muslimských domech od Severní Afriky po Indonézii jsou
i ornamenty, dekorace a rukopisy zaměřeny dovnitř. V domech
muslimů najdete vzácné ornamenty, překrásné tapety, úžasné truhlice, ale honosit se s něčím venku je tabu. Pro nás je
důležité to, co máme v srdci, to co je skryté. To vysvětluje naši
zdrženlivost znázorňovat proroka, ukazovat ho navenek.“
Co vám jako muslimovi působí největší bolest vzhledem
k vašemu prorokovi?
„Od 10. století je bohužel náš prorok terčem útoků a pomluv;
od Španělska po celé období křižáckých tažení. Mohamed byl
představován jako falešný prorok, jako hanobitel dětí, jako kru-
– 12/2006
Fota: archiv
LIDÉ A UDÁLOSTI
tý bojovník... ani nechci uvádět všechny druhy pomluv, bohužel
mnohé přetrvávají dodnes.
Islámský svět, který – jak jsem již řekl – se chová velmi ohleduplně k posvátným křesťanským hodnotám, často není schopen pochopit, odkud tyto urážky vycházejí. Často jsou velmi
rychle křesťany považovány za pravdivé. A když karikaturiské
znázorňují proroka v těch nejperverznějších formách, zástupy
muslimů se domnívají, že je za to odpovědná církev nebo církevní organizace jako Vatikán.
Přál bych si, aby existovala trochu větší citlivost! Je možné
kritizovat islám nebo muslimy, dokonce celý islámský svět. Ale
čeho se dosáhne prezentováním proroka Mohameda jako ubohého člověka s koštětem v turbanu?
Jsem velký zastánce svobody tisku a umění. Kritika je nutná
a činí práci živější. Ale ne provokace! Ne dnes, ne v současné
situaci! Moje velká touha je, aby demokracie v islámském světě
stále rostla a upevňovala se. Ale provokace obvykle zablokují
proces demokratizace v hlavních oblastech islamismu.
Co je důležitější? Demokratizace nebo provokace, která
slouží jen k tomu, aby se druhému řeklo, že jsme svobodní,
můžeme dělat, co chceme? Tohle vyhodí do povětří možnost
společného života v míru a vyvolává napětí.“
Pane Albogo, velmi děkujeme za tento dialog a prosíme
o Boží požehnání pro vaši práci.
JOACHIM SCHWIND
Bekir Alboga se narodil v roce 1963 v Doganhisar ve
středním Turecku a žije od roku 1980 v Německu. Studoval
různé islámské vědy, publicistiku a osmánství na univerzitě
v Göttingenu a od dubna 2004 pracuje jako vědecký odborník na islám ve federální muslimské organizaci v Německu, DITIB (Turecko-islámská unie institutu pro náboženství) v Kolíně. Jako „delegát pro hledání mezináboženského a mezikulturního dialogu“ se obzvlášť věnuje výměně
zkušeností mezi různými kulturami. Předtím působil jako
imám největší německé mešity v Mannheimu a v letech
2000 až 2004 byl předsedou křesťansko-islámské společnosti v Mannheimu.
NOVÉ MĚSTO
/7
12/2006 – RODINA
pochopíte rozhodnutí svého kamaráda.
A protože život nekončí zde, ale pokračuje
tam, kde přetrvává jen láska, zjistíte, jakým
bohatstvím jsou pro všechny lidé, které Bůh
povolal, aby tuto skutečnost prožívali už
nyní, když se zříkají té nádherné perspektivy založit si rodinu, aby určitým způsobem
objali celou rodinu lidstva.“
FRANCESCO CHATEL
Foto: Giuseppe Distefano
DÍTĚ
V NEČEKANÉ CHVÍLI
PŘÁTELSTVÍ
Můj největší kamarád mě šokoval,
když mi řekl, že odchází žít do nějaké
komunity. Po tolika dobrodružstvích,
která jsme společně prožili, jsem
zaskočen. Chtěl bych mu být
nablízku i v tomto kroku a chápu,
že je pro něj důležitý. Ale, popravdě
řečeno, ač i já věřím v Boha, připadá
mi to zastaralé a divné rozhodnutí
a nevím, jak se mám chovat.
P. B.
P
řátelství je velká hodnota, která nám usnadňuje
cestu, noc činí méně
temnou, znásobuje radost a dává nám pokoj
vycházející z jistoty, že je
nám někdo vždy oporou.
Existují ale chvíle, kdy je podrobeno zkoušce a ukáže se, zda ho žijeme jako vzájemný
dar, anebo jako vzájemnou oporu. Do každého vztahu s jinými lidmi jistě trochu proniká vlastní zájem, ale pokud je přátelství
opravdové, hlubší, musí mít rozměr daru:
jsem s druhým člověkem, protože se chci darovat.
V Janově evangeliu mě oslovuje fakt, že
předtím, než Ježíš řekl svým učedníkům
„jste mými přáteli“, předesílá bezpodmínečné: „Toto je mé přikázání, milujte se navzájem...“ Přátelství tedy bude opravdovým,
hlubokým vztahem, když bude založeno
na vzájemném obdarování. A to také zna-
8 / NOVÉ MĚSTO
mená chtít pro druhého dobro vždy, i když
by mě to mohlo někdy znevýhodnit, není to
v mém zájmu, anebo prostě druhého nedokážu zcela pochopit.
Na vašem místě bych nepochyboval
a pokračoval bych dál v přátelství s kamarádem, sdílel bych radost z jeho objevu, byl
bych mu oporou v obtížných chvílích a dal
bych mu pocítit, že ač máme odlišný cíl,
„necestujeme“ opačným směrem.
A je krásné vyprávět si, co kdo prožívá,
přizvat mezi sebe i další, podpořit každého v uskutečnění jeho plánů. Jsem si jist,
že tak poroste nejen vaše přátelství a budete si pomáhat v tom, co děláte, ale i lépe
Náš vnuk měl již ve dvaadvaceti
letech dítě se svou dívkou
stejného věku. Její rodina ji nutí
do manželství, ale nám to připadá
příliš závažný krok na to, aby ho
udělali bez hlubší rozvahy. Co byste
poradili? P. D.
J
istěže tatínek a maminka, které spojuje věrná láska založená na vzájemném
porozumění, odjakživa znamenají
pro dítě tu nejlepší perspektivu pro jejich
přítomnost a hlavně pro jejich budoucnost.
Právě tato jistota umožní dítěti pokojný
a vyrovnaný rozvoj, schopný čelit neznámým okolnostem, s kterými se setkává každý člověk. Novému životu, který přišel na
svět, se předává bohatství citů, hodnot, zkušeností.
Nicméně je nutné, aby rozhodnutí rodičů
bylo uvědomělé a aby existovaly aspoň minimální objektivní podmínky pro nesení odpovědnosti. To je například schopnost obou
vést dialog při společném rozhodování ve
prospěch dítěte, zdravotní a pracovní podmínky umožňující zabezpečení rodinného
života, zázemí pro formaci k manželskému
životu, zvláště když jsou rodiče mladí.
RODINA
– 12/2006
Osobně jsem zjistila, že i určité období
zvažování může pomoci k dozrání pro tento
jistě náročný, ale konstruktivní krok.
Ať bude rozhodnutí mladých rodičů jakékoli, zvláště když bude výsledkem společného zvažování, zdá se mi důležité maximálně
podpořit všechny ostatní příznivé podmínky, aby dítě zakoušelo laskavou péči obou
rodičů, a minimalizovat obtíže, kterými by
mohlo trpět kvůli nepřítomnosti jednoho či
druhého rodiče. Důležité je, aby nikdo nebyl na této cestě osamocen, ale aby všichni
protagonisté měli povzbuzení a podporu
pro vytvoření pokojné budoucnosti.
LETIZIA GRITA MAGRI
Foto: Giuseppe Distefano
NAŠE DÍTĚ MÁLO
MLUVÍ
Našemu chlapci je dvacet měsíců.
Když něco chce, naznačí to gesty
nebo řekne jen hlásku. Viděla jsem
jiné děti jeho věku, které se už dobře
vyjadřují... Je to normální? Mám si
dělat starosti? Anna
V
Foto: Domenico Salmaso
e většině podobných případů, jaký
popisujete, se jedná o normální jev
a nemusíte mít žádné obavy, pokud
existují náznaky řeči, které vyjadřují porozumění, tvorbu a rozvíjení slov.
Hlavní etapa rozvoje řeči se většinou pohybuje mezi osmým až šestatřicátým měsícem věku dítěte. Potom se základní slovní
zásoba rozšiřuje a zdokonaluje.
Nejdůležitější jsou ale první dvě etapy: začátek chápání slov a jejich tvorba. K tomu
dochází v prvních osmnácti měsících a je to
nezbytné pro ověření schopností dítěte.
Začátek chápání je mezi osmým až jedenáctým měsícem a velký vliv mají okolnosti.
Dítě je většinou schopné reagovat vhodným
způsobem jen na jednoduchá vybídnutí jako
„zatleskej ručičkama“, „udělej papa“. Pokud
tyto výzvy opakujeme a dítě správně reaguje,
znamená to, že došlo k základnímu porozumění slovům.
Již v druhém roce života se chápání rozvíjí a dítě obvykle rozumí šedesáti slovům
v deseti měsících a asi dvěma stům v šestnácti měsících. Ve stejnou dobu začíná
tvořit slova, nejdříve opakováním v určitém
kontextu, potom už i bez daného kontextu.
Tvorba slov se u každého dítěte liší. Existují děti, které ve dvaceti měsících zvládnou utvořit padesát slov, jiné až 500–600
slov.
Poslední základní důležitá etapa pro řeč
je kombinace slov, která vykazuje rysy minimální větné skladby.
Samozřejmě kromě schopností dítěte
vstupují do hry další různé faktory. Rodiče mu mohou pomáhat, když s ním hovoří laskavě, láskyplně, anebo „mluví“ na dítě
hračky... Ano, hračka může mluvit a může
být zdrojem příhod a fantastických příběhů, které v něm rozvíjejí fantazii, touhu po
poznání, tvořivost. Dítě bude chápat stále
víc, že slovo je plodem pozornosti, lásky
a péče.
V podstatě pravý smysl řeči je usnadnit
vztahy a dialog mezi lidmi, vyjadřuje radost
být spolu. Myslím, že to je jeden z největších
darů, které Bůh člověku dal.
EZIO ACETI
LIDSKÁ
SLABOST
K
olikrát už jsem slyšel, že Bůh dokáže
lidskou slabost „použít“ a udělat ještě větší věci, než kdyby tu nebyla.
Stačí mu věřit a snažit se žít dobře „tady
a teď“, přítomnost.
Nikdy mi ale nešlo do hlavy, jak to vlastně funguje. Ne že bych to už věděl, ale
jeden přiklad mi pootevřel oči. Do naší skupiny na mezinárodním setkání patřil i jeden
Ital. Jeho otec imigroval před mnoha lety
do Itálie ze země, kde se tehdy válčilo. Získal nejen azyl, ale začal také studovat. Na
škole potkal dívku, se kterou zanedlouho
čekal miminko. Viděl v tom však překážku
pro své plány a dívce řekl: „Buď si necháš
dítě vzít, nebo se s tebou rozejdu!“ Dívka
na potrat nepřistoupila, tak se s ni rozešel.
Dnes, dvacet let poté, přede mnou sedí
krásný člověk, plný talentů, radosti a dobrodružné zkušenosti z mládí, dvěma slovy
– dítě Boží.
V tom mi to dochází: kdyby nebyla válka, kdyby nebyl neplánovaně počat a nakonec, kdyby nebylo odvážného kroku jeho
maminky, tak by tu dnes s námi neseděl!
Bůh je opravdu Režisér, který dokáže víc
než tušíme. Na nás je, abychom mu bezmezně věřili.
PETR DIBLÍK
NOVÉ MĚSTO
/9
12/2006 – SPIRITUALITA JEDNOTY
JSOU VÁNOCE
Foto: Horacio Conde
ka obrací ke všem, ale zvláště k tomu, kdo
trpí, k těm nejpotřebnějším, k těm, kteří jsou
sami, chudí, malí, nemocní... Ať sdílení lásky a majetku s nimi umožní, aby zazářila
rodina opravdových bratří, kteří spolu slaví
Vánoce, a aby pokračovala dál.
Kdo by mohl odolat moci lásky?
Ve světle Vánoc děláme gesta, pořádáme
konkrétní akce. Bude to lék na nemoci, který
se zdá malý, ale když je podáván v co nejširším měřítku, může být světlem a řešením
vážných neduhů světa.
CHIARA LUBICHOVÁ
CHIARA LUBICHOVÁ
V
ýkladní skříně obchodů
jsou svátečně upravené,
pozlacené koule, malé
vánoční
stromečky,
nabídky drahých dárků.
Ulice v noci osvětlují
padající hvězdy nebo
komety. Stromy lemující chodníky mají větve obsypané červenými, modrými či bílými
světýlky a vytvářejí stromořadí se surrealistickou atmosférou...
V ovzduší visí očekávání. Týká se všech...
Vánoce nejsou jen tradiční vzpomínka;
narození toho dítěte před 2006 lety... Vánoce jsou živé!
A nejen v kostelech s jesličkami, ale jsou
živé mezi lidmi díky ovzduší radosti, přátelství, laskavosti, které každý rok vytvářejí.
Přesto i dnes je svět poznamenán mnoha problémy: chudoba až po hlad, přírodní katastrofy, desítky válek, terorismus,
nenávist mezi etnickými skupinami, ale také
mezi jednotlivými lidmi...
Je zapotřebí Láska. Je zapotřebí, aby se
Ježíš znovu vrátil s mocí.
Ježíš – Dítě je stále nesmírný dar Otce lidstvu, i když to ne všichni uznávají.
Máme nabídnout Otci naše poděkování i za ně. Máme slavit Vánoce a obnovit
naši víru v malé dítě – Boha, který nás přišel zachránit a vytvořit novou rodinu bratří
spojených láskou, která se rozšíří na celou
Zemi.
Dívejme se okolo sebe... Ať se tato lás-
10 / NOVÉ MĚSTO
Z M R T V Ý C H V S T A LÝ
MEZI NÁMI
J
ežíš mezi námi: to byla úžasná zkušenost! Možná nikdy nebude možné
říci, kdy je mezi námi, protože předpokládá život v milosti, a nikdo nemá jistotu, jestli je nebo není v milosti Boží.
Jisté však je, že když naše soužití bylo
založeno na upřímném předsevzetí být připravené zemřít jedna za druhou, jak si to
Ježíš přeje, a tomu jsme podřídily veškeré své
jednání – poněvadž je třeba mít „především
vzájemnou a vytrvalou lásku“ – velmi často
se nám zdálo, že prostě vnímáme jeho přítomnost.
A podobně jako cítíme radost a bolest,
úzkost a pochybnost, tak – ale v nejvyšší
sféře duše – dává duchovní přítomnost Ježíše mezi námi našim duším ten pokoj, který
pochází jen od něj, tu plnost radosti, kterou
najdeme jen v něm, tu sílu a přesvědčení,
které nejsou jen důsledkem myšlení nebo
vůle, ale zvláštní pomocí od Boha.
Jeho přítomnost hojně odměnila každou
uskutečněnou námahu, ospravedlnila každý
náš krok na této cestě k němu a pro něj, dávala správný smysl věcem, okolnostem, utišoval bolesti, zmírňovala přílišnou radost.
A kdokoliv z nás bez záchvěvu a uvažování věřil jeho slovům s okouzlením dítěte
a uskutečňoval je, těšil se z této předchuti ráje, kterou je Boží království mezi lidmi sjednocenými v jeho jménu.
V hnutí jsme už od počátku pochopili, že
věrnost vzájemné lásce, prožívané podle vzoru Ježíše ukřižovaného a opuštěného (to je to
„jako“ z nového přikázání) by měla vyústit
v jednotu podle života Nejsvětější Trojice.
„Víš, do jaké míry se máme milovat?“ jsme si řekly jednoho dne, aniž bychom do
té doby znaly Ježíšovu závěť: „Až po strávení se v jedno.“ Jako Bůh, tím že je Láska, je
jeden a trojí.
ČLOVĚK
SPIRITUALITA
V DNEŠNÍ
JEDNOTY
DOBĚ
– 12/2006
Je to opravdu „zákon nebe“, napsala jsem
tehdy, „který Ježíš přinesl na zem. Je to život
Nejsvětější Trojice, který se máme snažit
napodobovat tím, že se milujeme navzájem
s milostí Boží, jako osoby Nejsvětější Trojice
se navzájem milují“.
A dynamika uvnitř trojičního života je
nepodmíněný vzájemný dar sebe sama, je
to úplné a věčné společenství („všechno
mé je tvé a všechno tvé je mé“) mezi Otcem
a Synem v Duchu Svatém.
Pocítily jsme, že obdobnou skutečnost
Bůh vložil do vztahu mezi lidmi. „Cítila
jsem,“ psala jsem tehdy, „že jsem byla stvořena jako dar pro toho, kdo je mi nablízku,
a ten, kdo je blízko mne, byl Bohem stvořen
jako dar pro mne. Jako Otec v Trojici je celý
pro Syna a Syn je celý pro Otce.“ A „vztah
mezi námi je Duch Svatý, tentýž vztah, který
existuje mezi Osobami Trojice“.
CHIARA LUBICHOVÁ
L’arte di amare, Citta Nuova Ed.
JEŽÍŠ
PŘIŠEL,
ABY NAPLNIL
ZÁKON
Fota: Giuseppe Distefano
Ž
idovský národ se zvláště po vyhnanství domníval, že musí znát a do písmene zachovávat všechny předpisy
a zákazy Zákona, aby co nejvíce byl takový,
jak si ho přeje Bůh. Nezřídka ale dodržování bylo tak úzkostlivé, že se zapomnělo na
základ samého zákona, to znamená na
vztah lásky, který má člověk vůči Bohu prožívat. Ježíš, tak jako proroci, povstal proti
tomuto zkreslování.
On nechce zrušit Písmo, protože i pro
něj je celé Božím slovem, ale říká, že ho přišel „naplnit“.
Snaží se dát na srozuměnou i svým způsobem jednání, jak se mají chápat některé
předpisy starého Zákona. Tak například
uzdravuje v sobotu – a zdá se, že přestupuje
předpis – aby vysvětlil, že: „Sobota je pro
člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2, 27)
Ježíš tím chce říci, že se člověk nemusí trápit tisíci složitostmi pro dodržování soboty, protože Bůh dal povinnost zachovávat
sobotu z lásky k člověku. A staví na správné
místo sváteční odpočinek.
Pokud jde o „tradici předků“, některým
farizejům a znalcům zákona, kteří se Ježíše
ptají, proč ji jeho učedníci nezachovávají,
připomíná, že vlastní tradici postavili před
Boží vůli, a na první místo vrací Boží přikázání: „Cti svého otce i matku.“ (Ex 20, 12)
Farizejové a znalci zákona totiž tvrdili, že
kdo obětoval Bohu peníze, kterými by měl
pomáhat rodičům, už nebyl povinen jim
pomáhat. (srov. Mt 15, 1–9)
Ježíš se tedy choval jako někdo, kdo přímo spolehlivě zná Boží vůli vyjádřenou
v Zákoně. Ukazuje tak, že je skutečným vyk-
ladačem Zákona. Ukazuje pak jasně tento
výklad v horském kázání. (srov. Mt 5, 21–
48) Připomněl některá přikázání a zvyky,
šel ke kořenům a dal jim novou podobu
a plnost, k níž směřovat Zákon.
Nestačí nezabít, je třeba vyvarovat se
hněvu proti bratřím; není možné se dopouštět cizoložství, ale ani nelze toužit po ženě
někoho jiného. Nejenže se nemá křivě přísahat, ale nemá se přísahat vůbec. Ne „oko za
oko a zub za zub“, ale „když tě někdo udeří
na pravou tvář, nastav mu i druhou“. (Mt
5, 38–39) Ne „miluj svého bližního a měj
v nenávisti svého nepřítele“, nýbrž „milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás
pronásledují“. (Mt 5, 43–44)
Ježíš chce dosáhnout toho, aby zachovávání Božích přikázání nebylo zúženo jen na
vnější skutky, ale aby se změnilo srdce člověka. „Člověka nemůže poskvrnit nic, co
do něho vchází zvenčí, ale co vychází z člověka, to ho poskvrňuje“ (Mk 7, 15): podstatný tedy je osobní vztah člověka s Bohem.
A to se potvrzuje tím, co Ježíš říká o skutcích zbožnosti a lásky: nemají se vykonávat
tak, aby „je velebili lidé“, ale jako projev lásky k Bohu. (srov. Mt 6, 1–17)
Boží vůle, kterou Ježíš člověku předkládá, tedy neruší Zákon. Ježíš zjevuje hlubší
a širší obsah Zákona.
CHIARA LUBICHOVÁ
Scritti Spirituali/4, str. 231 – 233
NOVÉ MĚSTO
/ 11
12/2006 – CITADELA
„ZÓNA“ JMÉNEM LIONELLO
LIONELLO BONFANTI
Inaugurace průmyslové zóny
pojmenované po „Lionellu
Bonfantim“ se konala letos
28. října v Incise Valdarno nedaleko
toskánské citadely Loppiano. Tato
zóna je styčným bodem pro italské
podniky Ekonomiky společenství.
JEDEN ZE STAVITELŮ LOPPIANA
Lionello Bonfanti se narodil v Parmě a byl
v mládí hluboce zasažen tragédií druhé světové války. V roce 1945 pokračoval ve studiu
práv, která musel přerušit kvůli tvrdé zkušenosti vězení, protože pomáhal partyzánům.
Studium ukončil s vyznamenáním a v roce
1953 se stal nejmladším soudcem v Itálii.
Setkání s Hnutím fokoláre a jeho zapojení v něm ho přivedlo v šedesátých letech do
A
by byl projekt, který
vznikl v roce 1991 v Brazílii, více názorný, byla
ustavena v roce 2001 společnost E. di. C. Spa se
sídlem v Incise v údolí řeky Arno. V souladu se záměry Ekonomiky společenství (o které jsme
v Novém městě vícekrát psali) předpokládá
článek 36 stanov, že třicet procent podnikového zisku bude převedeno do zvláštního fondu solidarity pro hrazení potřeb nejchudších.
Jedinečný v této akciové společnosti je typ
akcionářů: 5 621 společníků, kteří – „chudí,
ale početní“, jak řekla Chiara Lubichová při
založení Ekonomiky společenství – svědčí
o přání těch, kteří sice nejsou podnikatelé,
ale chtějí být protagonisty toho, co může být
považováno za výzvu: přispět k uskutečnění toho, aby „nebyl nikdo chudý“ (další idea
Chiary Lubichové).
Když byl vybrán pozemek a dokončen
projekt, byla v roce 2004 zahájena stavba
a v roce 2005 bylo konečně pod střechou
9 600 čtverečních metrů určených pro výrobu a řemesla, pro obchodní činnost a úřady.
Mezitím se vybudovala další zóna, vytvořená spoluprací a sdílením mezi italskými
podniky orientovanými na Ekonomiku společenství, které nacházejí v E. di. C. Spa výsadní místo setkání, „domov“, i když bez
zdí.
Také na institucionální úrovni se dialog
rozšířil: od místních úřadů, po okresní a kraj-
12 / NOVÉ MĚSTO
JEDEN Z AKCIONÁŘŮ – PODNIK „ARCOBALENO
VALDARNO“.
Loppiana, kde ho čekal rozsáhlý a citlivý úkol
zodpovědnosti za nedávno založenou citadelu. Stal se jejím neúnavným stavitelem s velkou obětavostí a velkorysostí po patnáct let.
Proto dvacet let po jeho úmrtí bylo příznačné nazvat po něm italskou průmyslovou zónu Ekonomiky společenství.
CHIARA LUBICHOVÁ:
PŘEDÁNÍ MOTTA „BŮH PRACUJE
BEZ PŘESTÁNÍ“
Zakladatelka Hnutí fokoláre, která před
patnácti lety zahájila Ekonomiku společenství, vyjádřila ve svém poselství přání, aby zóna byla „konkrétní odpovědí na ekonomické
problémy dneška“. Dala zóně motto „Bůh
pracuje bez přestání“ (srov. Jan 5, 17), které je
napsáno na keramické tabuli vytvořené sochařem Benedettem Pietrograndim, která byla při
inauguraci odhalena. „Má nám připomínat
váhu, kterou Bůh dává práci, tvůrčímu talentu, který je člověku vlastní.“ Dále upřesnila
další aspekt tohoto projektu: být součástí citadel Hnutí, které jsou povolané být „ostrůvkem
nové společnosti založené na evangeliu“.
KARDINÁL ANTONELLI: EKONOMIKA
SPOLEČENSTVÍ, ŽÁDNÁ UTOPIE
Arcibiskup z Florencie, kardinál Ennio
Antonelli, zahájil inauguraci první evropské
průmyslové zóny podniků Ekonomiky společenství slovy papeže: „Benedikt XVI. vícekrát řekl, že dějiny řídí tvůrčí menšiny. Dnes
odpoledne se účastníme důležité události
jedné tvůrčí menšiny.“ Zdůraznil její kořeny: evangelní lásku, která se „netýká jen jednotlivých osob, almužny a dobrovolnictví,
ale týká se kultury, struktur a dynamiky společnosti. Je kritériem změny světa“, jak tvrdí
Koncil. „Zdá se mi,“ dodal kardinál Antonelli, „že dnes odpoledne lépe rozumíme, co to
všechno znamená.“ Myšlenku Ekonomiky
společenství označil jako „nic utopického“,
ale „vyžaduje jistě velkou duchovní energii,
velkou motivaci, ale je natolik fascinující, že
může nakazit mnoho dalších podniků“.
PROFESOR ZAMAGNI:
„ABY SE PODNIK VYVÍJEL, JE TŘEBA
VŠECHNO SOUSTŘEDIT
NA ČLOVĚKA.“
„Cíl těchto podniků,“ řekla Cecilia Manzo, předsedkyně E. di. C. spa, která řídí
zónu, „navozuje spoluúčast zaměstnanců
na vedení podniku.“ Právě tento aspekt zdůraznil profesor politické ekonomie Stefano
Zamagni z boloňské univerzity. „Dnes, v této postindustriální epoše již nejsou strategickým činitelem stroje, ani kapitál, ale člověk.
Pokud chceme, aby podnik opět vzkvétal, je
třeba vše zaměřit na člověka. Je důležité, aby
více podnětů působilo na motivaci toho,
kdo pracuje,“ řekl. K tomu dochází v podnicích Ekonomiky společenství: zaměstnanci sdílejí cíl, pro který podnik vznikl. „Je to
geniální myšlenka, která byla na počátku.“
POHLED
NA HLAVNÍ
BUDOVU ZÓNY.
Fota: archiv
ské, zasahuje i do sektoru družstev a odborů.
Spolu se strukturami se buduje také vztah
s oblastí a toskánskou občanskou společností,
které ostatně Loppiano, mezinárodní citadela Hnutí, už nabízí jedinečný model soužití.
V tomto kontextu 28. října 2006 nastoupilo patnáct podniků Ekonomiky společenství do člunu při „Průmyslové zóně Lionello
Bonfanti“.
MARA MAGGI
NOVÉ MĚSTO
/ 13
I V.
1. Srov. například G. Rossé, Il „carisma dell’unitá“ alla luce dell’esperienza mistica
di Chiara Lubich, in Nuova Umanitá, XXII (2000/1)127, str. 21–28; H. Blaumaiser, Il patto d’unitá come accesso esistenziale e metodo della teologia. Alcune
riflessioni alla luce dell’esperienza della „Scuola Abbá“, in ibid., str. 781–787.
2. Ch. Lubich, Tutti uno. Scritti spirituali/3, Citta Nuova, Roma 1979, str. 44.
3. Tamtéž.
4. Ačkoli se tato poslední slova týkají přímo řeholních slibů, velmi vhodně poukazují na skutečnost bratrského života, který nechává probleskovat život Trojice ve
svém tajemství lásky, vztahu a jednoty.
5. Srv. Tutti siano uno, v Scritti spirituali/3, cit., s. 59. O evangelním rozměru spirituality Hnutí fokoláre: Ch. Lubich, L‘Opera di Maria e il Vangelo, v A. Seghetto
(ed.), La nuova evangelizzazione e i religiosi, Citta Nuova, Roma 1991, ss. 124–137;
J. Castellano, Parola e Movimenti spirituali oggi, v AA. VV., In Principio la Parola.
Scrittura e sviluppo spirituale, Teresianum, Roma 1992, ss. 173–183; G. Rossé, La
Bibbia nel Movimetno dei focolari, v „Studia Patavina“, 41 (1994), ss. 477–483.
6. Tyto nevydané texty jsem již použil v předchozích článcích v tomto časopise
a odkazuji na ně: „Ogni parola di Dio contiene il Verbo“, XVIII (1996/5) 107, ss.
517–533; Vivere la Parola per essere la Parola, XVIII (1996/6) 108 ss. 645–659; Lampada per i miei passi e la tua parola, XIX (1997/1) 109, ss. 31–51; I carismi parole di
Dio vive, XIX (1997/3–4) 111–112, ss. 387–407.
7. Cit. v G. Rossé, La Bibbia nel Movimento dei focolari, cit., s. 174; srv. Id., La
novita della Parola di Vita, v Unita e Carismi, V (1995) 5, ss. 12–15.
8. Hovoří o zvyku vybrat si zvláštní pasáž z Písma svatého a prožívat ji celý měsíc.
9. Srv. Chiara Lubichová, Parola di Vita, v Id., Tutti uno. Scritti spirituali/3, cit., s. 129.
10. Text, který čteme, byl totiž napsán v roce 1986, skoro 40 let po těchto událostech.
11. Tomášovo Evangelium, výrok 82.
12. Origenés, Homilie na Jeremiáše, XX, 8, Citta Nuova, Roma 1995, ss. 276–277.
13. Řehoř Veliký, Homilie na Ezechiela/2, X, 1, v Opere, III/2, Citta Nuova, Roma
1993, ss. 266–267.
14. Srov. Origenés, Komentář k žalmu 104, v O. Clément, Alle fonti con i Padri, Citta
Nuova, Roma 1987, s. 98.
který se sice nezachoval v evangeliích, ale je zcela jistě autentický: „Kdo je
blízko mne, je blízko ohni.“11 Dva učedníci na cestě do Emauz to zakusili:
„Řekli si spolu: ,Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?‘ “ (Lk 24,13–32) „Tento oheň,“ komentuje Origenés, „zapálil
Spasitel, ten, který řekl: ‚Oheň jsem přišel vrhnout na zem‘, a protože tento
oheň zapálil Spasitel, tak u těch, kdo mu naslouchají, začíná ohněm a nejdříve ze všeho zapaluje oheň v jejich srdcích, jak o tom svědčí Šimon a Kleofáš,
když k tomu říkají: ,Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil
a otvíral nám Písma?‘ “12 Slovo Boží je oheň, který zapaluje, pohlcuje a mění
v oheň všechno, čeho se dotkne.
„K čemu tedy přirovnám slova Svatého Písma, ne-li ke kameni, v němž se
skrývá oheň?“ píše Řehoř Veliký. „Držíme-li křesací kámen na dlani, je studený, ale když s ním křešeme o železo, srší jiskrami. A kámen, který byl na
dlani studený, nyní zapaluje oheň, který pak hoří. Se slovy Svatého Písma je
to stejné. Při doslovném vyprávění zůstávají studená, ale když s nimi člověk
křísne o pozorný rozum a Boží vnuknutí, z jeho mystických smyslů vzejde
tak velký oheň, že duše začne duchovně hořet.“13 I u Origena dokážou slova
Písma zapálit posluchače, takže začnou toužit po moudrosti.14
FABIO CIARDI (Pokračování příště)
Z
I.
TRINITÁRNÍ ČTENÍ O JEDNÉ ZKUŠENOSTI2
vláštní zkušenost, kterou prožila zakladatelka Hnutí fokoláre v létě roku 1949, je známa. Začátky tohoto období plného světla už byly na těchto stránkách vícekrát zmiňovány.
Sama Chiara Lubichová o nich několikrát ve svých spisech hovoří.
„Nečekané okolnosti, které však Prozřetelnost plánovala,
způsobily, že si první skupina členů Hnutí odešla odpočinout do hor. Potřebovaly jsme se vzdálit od lidí, ale přitom jsme nemohly
opustit způsob života, který byl smyslem naší existence. Hostila nás skromná malá horská chata. Byly jsme samy s naším velkým Ideálem, žily jsme ho
každým okamžikem s Ježíšem v Eucharistii, tím poutem jednoty, kterým jsme
se denně posilovaly, o samotě jsme odpočívaly, modlily se a meditovaly.“
V tomto intenzivním prožívání jednoty, ve sjednocení s Ježíšem v Eucharistii, se obracely na Boha a nazývaly jej: „Abba, Otče.“
„A tehdy začalo období zvláštních milostí,“ píše ještě Chiara Lubichová, „měly jsme dojem, že Pán ukázal očím našich duší Boží království, které
bylo mezi námi: Trojici, přebývající v jediné buňce mystického těla: ,Svatý
Otče, uchovej ve svém jménu ty, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako i my
jsme jedno.‘“3
Na tomto shrnutí nás zasáhne rychlý, avšak hluboký krok k mystické
zkušenosti: „Trojice přebývající v buňce mystického těla.“ Každá křesťanská mystická zkušenost je ze své podstaty zkušeností trinitární, o čemž se
můžeme snadno přesvědčit u mystiků všech dob.
Zároveň charakterizuje zkušenost Chiary Lubichové výrazná hodnota církevního života. Přebývání Trojice není vnímáno pouze uvnitř každé jednotlivé duše, ale mezi více lidmi sjednocenými v „buňce“ mystického těla, totiž
v církvi. Není snad církev ikonou Trojice? Dogmatická konstituce Lumen
Gentium už v první kapitole hovoří k tématu Ecclesia de Trinitate (Církev Boží
Trojice) a používá přitom slavného Cypriánova výroku: všeobecná církev
se představuje jako „lid shromážděný v jednotě Otce, Syna a Ducha svatého.“ (č. 4) Apoštolská post-synodní exhortace Jana Pavla II., Vita consecrata
(Zasvěcený život), adresovaná zejména řeholní rodině, vidí církev jako místo,
kde lze zakusit trinitární mystickou zkušenost, a velmi odvážně ji definuje
a přítomnost Boží
pod povrchem věcí.1
ŠkolaSlovoAbba
jako láska
!
TEOLOGIE JEDNOTY
– 12/2006
12/2006 – TEOLOGIE JEDNOTY
SLOVA EVANGELIA JSOU VÝRAZEM BOHA,
KTERÝ JE LÁSKA
Jedním z plodů tohoto intenzivního prožívání slova (první, o němž budeme mluvit), je zvláštní zkušenost, která jen o málo předchází onomu osvícení v roce 1949. „Když jsme žily slovo života a pak další a ještě další,“ vypráví
Chiara, „konstatovaly jsme, že ať se snažíme uvádět do praxe jakékoli Boží
slovo, efekt je nakonec tentýž.“ Ve světle postupného teologického chápání Božího slova10 sama Chiara vysvětluje důvod: „Je to tím, že každé Boží
slovo, i když je vyjádřeno různými lidskými slovy, je slovem Božím. A protože Bůh je Láska, je každé slovo láska. Myslíme si, že jsme tehdy objevily
v každém Božím slovu lásku. A když se některé toto slovo dotklo naší duše,
zdálo se nám, že se rozhořívá, že se mění v plameny, v lásku. Dalo se říci, že
náš vnitřní život byl celý láskou.“
Před námi leží mystická zkušenost, odhalení tajemství a vědomá účast
na něm, plod milosti. Tato zkušenost ukazuje slovo Boží jako oheň, což je
typické pro zkušenost biblických proroků. „...je v mém srdci jak hořící oheň,
je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už
nemohu,“ říká například Jeremiáš. (Jer 20, 9) Prorok vnímá Boží slovo jako
stravující oheň: „Není mé slovo jako oheň, je výrok Hospodinův, jako kladivo tříštící skálu?“ (Jer 23, 29) Takto se Bůh obrací na Jeremiáše: „Já vkládám
svá slova do tvých úst, ta budou ohněm.“ Mojžíšovi se Bůh ukázal v hořícím keři. (viz. Ex 3, 2) „Hospodin k vám mluvil z prostředku ohně,“ připomíná Mojžíš lidu sinajskou teofanii (viz Dt 4, 15). „A Hospodin mi dal obě
kamenné desky psané prstem Božím, na nichž byla všechna přikázání, o kterých s vámi Hospodin mluvil na hoře z prostředku ohně v den shromáždění.“ (Dt 9, 10) „Viděl jsem (...) jeho stolec – plameny ohně, jeho kola – hořící
oheň. Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho.“ (Dan 7, 9–10) Bůh, který
se zjevuje oděný do plamenů je zároveň sám „sžírajícím ohněm“. (Dt 4, 24)
Sám Ježíš se jako Pán exodu přirovnává k ohni, podle jednoho z výroků,
vidět v jeho světle. Proto jsem žila podle slova života na každý jednotlivý
měsíc.“8 Objevovaly proměňující sílu evangelia, takže cítily potřebu „být
denně obnovovány skrze evangelium“.
V těchto textech se slovo „žít, prožívat“ neustále opakuje. Slovo je především prožíváno nebo zakoušeno jako inspirace, světlo a průvodce na konkrétní každodenní cestě, na které pomáhá poznat Boží vůli a vykonávat skutky milosrdenství. Slovo je přijímáno s pevnou vůlí přizpůsobit mu vlastní
život. Je to „úkol“, asketická práce, poslušná a činná odpověď na slyšené
a přijaté slovo, je to víra, která se stává životem.
Plodem je to, že jsme evangelizováni, tedy „žiti“ Slovem, neboli uváděni
a proměňování do nového smýšlení, které přinesl Ježíš, do evangelní reality.
Je to slovo, které v Duchu Svatém přichází k nám a přetváří nás. To je podstata
mystiky. Jsme uvnitř duchovní zkušenosti. Sama Chiara v této radikální proměně vztahu ke slovu viděla zvláštní osvícení Duchem Svatým.9 Písmo svaté
není mrtvá kniha, ale skutečnost, jíž dává život a aktuálnost Duch Svatý.
SLOVO JAKO LÁSKA
Ačkoli se narodily „s evangeliem v ruce“, jak vypráví Chiara, když vzpomíná na začátky Hnutí5, a žily tedy bez přerušení „Slovo života“ po šest let,
období, které přímo předchází momentu osvícení v roce 1949, znamená
prožívání evangelia s novou intenzitou.
Chiara a její družky cítily, že jsou postupně „zaměřovány ke slovu života“,
takže je prožívají „zvlášť intenzivně“. „Veškerá naše snaha,“ vypráví Chiara, „spočívala v prožívání slova. Boží slovo vstupovalo tak hluboko do nás,
že měnilo naše smýšlení. (...) A znovu nás evangelizovalo.“6 Chtěly skrze
evangelium obnovit smýšlení a život, až k úplné přeměně v Krista. Byla to
zkušenost, která byla v tehdejším prostředí nová, jak poznamenává sama
Chiara. „O Božím slovu se leda meditovalo, přemýšlelo se o něm, uvažovalo
se o něm, a ti horlivější na jeho základě činili sem tam nějaké předsevzetí.“7
Nyní se však aplikuje na všechny životní okolnosti.
Je to konstanta, která je bude provázet celým rokem 1949. Hluboké a originální chápání křesťanského tajemství tohoto období nijak neztlumilo touhu
po prožívání slova, ale naopak ji zostřilo, jak o tom svědčí Chiara: „Nepřestávaly jsme žít, intenzivně žít uprostřed našich domácích prací, tu skutečnost, kým
jsme, když prožíváme slovo života.“ Byl to neustálý pokrok. Jak postupně pronikaly do slova Božího a chápaly jeho hloubku a bohatství, rostla v nich touha
„žít stále se Slovem“, tak aby byly „soustředěné jen a jen na slovo.“ Ještě více
zakoušely, že prožívání slova je proměňuje ve slovo samé, v živé Evangelium,
takže se „stávaly (...) jen Božím slovem. „Uchovávat v sobě jen Boží slovo.“
Bůh sám vedl Chiaru a její první družky v této nové zkušenosti s evangeliem. Křesťanský život se zjednodušoval a soustřeďoval na Boží slovo.
„Naučila jsem se žít pouze slovo života,“ vypráví Chiara, „a všechny skutky
III.
jako „lidský prostor obývaný Trojicí, která takto do dějin rozdává své dary
plynoucí ze společenství tří božských osob.“ (č. 41) Do té míry, že se řeholní
život jeví jako „jedna z konkrétních stop, které zanechává Trojice v dějinách,
aby si lidé mohli povšimnout fascinující a nostalgické Boží krásy, (č. 20)4
světlého znamení nového Jeruzaléma, Božího příbytku mezi lidmi (č. 45).“
Papež zde tedy hovoří o zvláštním druhu společenství, o řeholním společenství, ale považuje jej za znamení společenství církve. Co se o něm tvrdí, tedy
platí pro jakoukoli jinou formu komunitního života, počínaje rodinou.
Zjevení Božího království, které je mezi námi, očím duše, jak o tom mluvila Chiara Lubichová, když popisovala vlastní zkušenost, vede tedy k vědomému vnímání a zakoušení velkého křesťanského tajemství: Ježíše mezi námi,
který s sebou nese i Otce a Ducha a do jednoty Trojice zahrnuje celé lidstvo.
Toto tajemství světla, které charakterizuje léto roku 1949, následuje po
dvou předchozích zkušenostech, které jako by měly zvýšit vnímavost zúčastněných osob k tajemství Trojice a naladit je na něj. Chiara Lubichová mluví
o těchto dvou zkušenostech jako o dvou předzvěstech. První zkušenost se
týká zvláštního porozumění Božímu slovu a druhá vnímání Boží přítomnosti
pod povrchem věcí. Na tyto dvě zkušenosti nyní zaměříme svoji pozornost.
II.
14 / NOVÉ MĚSTO
12/2006
SLOVO ŽIVOTA NA PROSINEC 2006
Kresba: Petr Ettler
nemoci a různé potíže, které Bůh využívá pro svůj láskyplný cíl, jsou
překážkou pro náš život.
Jak se odpovědně vydat nebo znovu vydat na svatou pouť? Není
to nijak obtížné: konat ne naši, ale Boží vůli; následovat ji v přítomném okamžiku života s vědomím, že pro každou činnost, kterou tímto způsobem děláme, existuje zvláštní milost, „milost pomáhající“,
která osvětluje rozum a vede k dobrému naše city a naši vůli.
I člověk, který nemá konkrétní náboženské přesvědčení, může ze
svého života udělat mistrovské dílo tím, že se vydá na cestu upřímného morálního úsilí.
BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC,
KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ. (ŽALM 83 (84), 6)
ásník, který napsal žalm, z něhož je vybráno
Slovo života, byl na pouti do jeruzalémského
chrámu. Rád by v něm zůstal jako vlaštovky,
které si tam staví hnízdo, ale musí se vrátit do
své země. Stýská se mu po „milém příbytku“
Hospodina, kde zakusil Boží přítomnost. Rozhodne se tedy, že se vrátí a znovu se vydává na
cestu do Jeruzaléma. Bude to „svatá pouť“, která ho znovu přivede
„před Boha“. Tak jako ve všech kulturách a náboženstvích se cesta
stává podobenstvím života.
„Svatá pouť“ je symbolem naší cesty k Bohu. Směřujeme k cíli,
který nemáme nazývat „smrt“, ale „setkání“, protože se nám otevírá
nový život, který je trvalým setkáním s Bohem. Všichni jsme k němu
Bohem povoláni.
Proč tedy nezaložit naši existenci se zřetelem na cíl, který nás čeká?
Proč neudělat z jediného života, který máme, cestu, svatou pouť,
protože ten, který nás očekává, je Svatý?
Ano, všichni jsme povoláni stát se svatými, tak jak to chce Bůh1,
který každého z nás miluje nesmírnou láskou a ukazuje nám vhodnou cestu, kterou máme jít, a přesný cíl, kterého máme dosáhnout.
B
BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC,
KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ.
Jistě, jsme dětmi současné doby, která je dobou aktivismu, občas
přehnaného, s důrazem na výkon. Některé profese jsou dnes vysoko
hodnoceny, jiné podceňovány. O některých stránkách života se ze
strachu nemluví, jako by je tím bylo možné odstranit...
Pod vlivem těchto tendencí se nám možná stává, že zbytečně
plýtváme energií. A může se stát, že dny odpočinku považujeme za
promarněné, chvíle pro modlitbu za zbytečné a domníváme se, že
BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC,
KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ.
Jestliže život je „svatá pouť“ po trase značené Boží vůlí, vyžaduje
naše cesta, abychom v ní každý den pokračovali. Láska nás podněcuje k růstu a zlepšování. Nemůžeme se spokojit s tím, jak jsme žili včera. Musíme si čas od času opakovat: „Dnes lépe než včera.“
A co když se zastavíme? Co když zpomalíme, znovu se dopustíme
chyb nebo jsme byli jen líní? Máme opustit tuto cestu, odrazeni svými omyly? Ne, v těchto chvílích heslo zní: „začínat znovu“.
Znovu začínat tím, že svou minulost s jejími omyly a hříchy odevzdáme Božímu milosrdenství.
Znovu začínat tím, že vložíme veškerou důvěru v Boží milost,
a ne ve své schopnosti. Copak Slovo života neříká, že v Něm najdeme pomoc? Do každého dne vstupujme, jako by to byl ten první.
A především kráčejme společně, sjednoceni v lásce, pomáhejme si
navzájem. Svatý bude mezi námi a On bude naší „Cestou“. On nám
umožní jasněji pochopit Boží vůli a vloží do nás touhu a schopnost
ji uskutečnit. Budeme-li sjednoceni, všechno bude snazší a budeme
zakoušet blaženost slíbenou těm, kdo se vydají na „svatou pouť“.
BLAZE ČLOVĚKU, JENŽ U TEBE NALÉZÁ POMOC,
KDYŽ SE CHYSTÁ NA SVATOU POUŤ.
V této souvislosti si vzpomínám na jednoho přítele.
Enzu Fondimu bylo dvaadvacet let, když se v Římě v roce 1951
rozhodl zcela se angažovat pro Boha ve vznikajícím Hnutí fokoláre. Po ukončení medicíny, specializace chirurgie, pracoval jako lékař
v nemocnici v Lipsku a vydával i za „železnou oponou“ svědectví
o evangelní lásce. Byl vysvěcen na kněze. Odešel do Spojených států,
aby tam přinesl totéž poselství.
V posledních letech se věnoval v rámci Hnutí mezináboženskému
dialogu, a to ho přivedlo do různých míst a situací, ale vždy se stejným plánem: následovat Boha v jeho vůli. Dokončil „svatou pouť“
poslední večer roku 2001; našli ho u jeho počítače, při práci, s hlavou
opřenou o stůl, s klidnou tváří bez náznaku bolesti. Zdálo se, jako by
jen klidně přešel do jiného „pokoje“.
Dva týdny před smrtí napsal: „Poslední vůle, závěť. Pro mne je
poslední Boží vůle ta, kterou On ode mne chce teď. Neexistuje žádná jiná. Moje poslední vůle je zanechat dokonale splněnou poslední
Boží vůli, ať je jakákoli. Nevím, jaká ta poslední Boží vůle, kterou
v životě vykonám, bude. Jednu věc ale vím: budu mít pomáhající
milost – tak jako ji mám pro Boží vůli tohoto okamžiku – která mi
pomůže ji splnit podle toho, jak se budu ve využití této milosti cvičit,
abych dobře žil přítomnost.“
CHIARA LUBICHOVÁ
1. srov. 1 Sol 4, 3.
NOVÉ MĚSTO
/ 15
Foto: archiv
12/2006
ŽIVOT ZE SLOVA
DŮM VE SPOLEČNÉM
VLASTNICT VÍ
B
ydlím v malém domě
pro sedm rodin, o který
pečuje paní správcová,
která v něm také bydlí.
I když se všichni známe, někdy vznikají konfliktní situace.
Když pán, který vyrábí matrace, přemístil
svou činnost z přízemí do obchodu ve zvýšeném suterénu, začal svou dodávku parkovat šikmo uvnitř úzkého oploceného prostoru před obchodem, kudy se musí procházet
do domu. To vyvolávalo neustále ostré spory jednak z jeho strany, protože se odvolával
na své právo využívat prostor před obchodem, a ze strany správcové i spoluvlastníků
kvůli nepohodlnému obcházení auta.
Když jsem se jednou večer vracela domů,
řekla jsem si, že bych mohla s podnikatelem
o tom pohovořit. Než jsem mu však stačila
cokoliv říci, pustil se do mne, protože jsem
předchozí večer neúmyslně zaparkovala své
auto tak, že nemohl s dodávkou vjet do oploceného prostoru a chápal to jako provokaci.
Upřímně jsem se mu omluvila a ujistila ho,
že si dám příště větší pozor. Pak se mě zeptal,
co jsem mu vlastně přišla říci. Poprosila jsem
ho tedy, zda by mohl dodávku parkovat rovně, aby umožnil vstup do domu.
Opět se rozzlobil, že jsem ho přišla
záměrně urážet. Evangelium říká: „Protože
je miluji, miluji je do krajnosti.“ Zachovala
jsem klid a snažila se mu vysvětlit, že jsem
16 / NOVÉ MĚSTO
neměla nejmenší úmysl ho urazit, jen jsem
ho chtěla poprosit o laskavost... Když jsem
si uvědomila, že není schopen přijmout žádné vysvětlení, co nejlaskavěji jsem se s ním
rozloučila. Když jsem den nato vcházela do
domu, při pomyšlení, že se s ním setkám,
jsem sbírala všechny své síly, abych zachovala laskavost a neposuzovala ho. První, co
jsem zaznamenala, bylo, že už bylo po zavírací době a obchod byl zavřený... Pak neuvěřitelný pohled na dodávku, zaparkovanou
rovně, aby umožňovala průchod!
Od té doby se vztahy uklidnily nejen vůči
mně, ale i s ostatními spolumajiteli a paní
správcovou, která se na domovních schůzích velmi zajímala o můj názor na řešení
různých problémů.
KRÁDEŽ
J
ednou v sobotu jsem doprovodila svého syna do školy a vešla jsem do kostela, abych se krátce pomodlila. Sedla
jsem si do poslední lavice. Najednou do
prázdného kostela vešel člověk, přistoupil ke
mně, vzal mi kabelku, kterou jsem měla
u nohou, a utekl. Hrůza! Manžel byl pracovně ve Španělsku a bez klíčů se nedostanu
domů... V kabelce jsem měla navíc všechny
doklady.
Spontánně jsem vyběhla před kostel a zloděj už startoval motorku, aby ujel. Chytila
jsem ho za ruku a požádala ho, ať mi nechá
klíče a doklady. Setřásl mě, upadla jsem na
zem a jemu se podařilo ujet. Jeden mladý
manželský pár to sledoval a hned ke mně při-
šli, aby mi pomohli. Muž byl lékař a konstatoval, že mám jen pohmožděniny. Zlobil se
na zloděje: „Stejně dříve nebo později všichni tihle zemřou; AIDS je spravedlivá.“ Na ta
slova, která mě bolela víc než modřiny, jsem
odpověděla s veškerou možnou láskou: „Zdá
se mi, že to byl nějaký nešťastník, kdoví, jaké
okolnosti ho přivedly k tomuto zoufalému
činu.“ Hněv mého zachránce zmizel a dal
mi za pravdu. Když jsem odcházela, uvažovala jsem o tom, že jen láska může zvítězit
nad zlem a nenávistí a přerušit řetěz negativních situací. Nedaleko jsem svou kabelku našla odhozenou na okraji silnice: uvnitř
bylo všechno včetně peněz.
DŮM
A
nna listuje v deníku svého kraje, který objevila ve stánku, i když je na
dovolené docela daleko. Na stránkách jsou uvedeny poslední informace
a komentáře k politickým a společenským
událostem, jako vždy znepokojující.
Na stránce, kde jsou uveřejněny dopisy,
její pozornost upoutá jeden nezvyklý dopis
šéfredaktorovi, který by možná v deníku
méně pozorném k událostem každodenního
života nenašel prostor.
Manželé napsali do redakce, aby zveřejnili jednu pozitivní, velmi prostou zkušenost.
V těchto řádcích děkují rodinám domu, se
kterými vše prožívali od okamžiku, kdy se do
něj jako rodina nastěhovali, všechny události, růst dětí, společné chvíle prostoupené přátelstvím a solidaritou... A promiňte, jestli je
to málo!
Nyní je jim líto, že se musí odstěhovat.
Bude jim chybět ta každodennost, dětem
budou chybět všichni, u kterých nacházeli
zázemí, s nimiž se sžili. Ale budou se snažit
znovu vytvořit to ovzduší se svými novými
sousedy, i když si uvědomují jedinečnost
daného místa.
Anna si ten dopis čte znovu a vybavuje
si jednu část města, radostnou čtvrť, dětský
křik, hlasitý hovor starších lidí, kteří si povídají, pelargónie na balkónech, svah k řece,
která pokojně plyne a naslouchá vzpomínkám pamětníků, jaké to bylo, když nebyl
problém najít parkoviště v den, kdy byl trh.
Lidé ze zmíněného domu se usmívají
a všichni si běželi koupit noviny, aby si přečetli přátelský pozdrav, někdo zatelefonoval
a vyjádřil překvapení: vždyť nikdo neudělal
nic mimořádného, aby si zasloužili tak oficiální poděkování!
Ale trošku to dojalo děti, dotklo se to
jejich malých srdcí.
Domy, domy se zdravým ovzduším... Kéž
by byly všude!
ANNAMARIA GATTI
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
– 12/2006
NÁVŠTĚVOU
V LOPPIANU
Uprostřed září jedu směrem na jih. Mým cílem je
Loppiano – městečko v Toskánsku, které je střediskem
(citadelou) Hnutí fokoláre. O tomto společenství
jsem věděl od své dcery, jejíž pobyt tam právě končí,
další informace jsem získával z časopisu Nové město
a z internetu. K cestě mne přivedla zvídavost seznámit
se s životem mladých lidí přímo v centru Hnutí. Když se
objevila možnost toto městečko navštívit, neváhal jsem.
C
esta probíhala dobře. Italské dálnice s hustým
provozem neukazují mnoho zajímavého, až od
Boloně jednotvárnost mizí. Objeví se Apeniny,
dálnice se zavrtává do tunelů a udivuje českého
řidiče četnými mosty. Před Florencií se ale kopce
rozestoupí a v rozsáhlé kotlině se ukáže město.
Obklopí nás průmyslová a obytná zástavba, historický střed však zůstává skryt. Po odbočení na jih (stejným směrem
jako na Řím) se kopce ještě sníží a jsem rázem v jiném světě.
Průmyslový rozvoj se ani zde nezastavil, avšak krajina jakoby sestoupila z pláten mistrů cinquecenta. Vlny pahorků a údolí s usedlostmi, piniovými a cypřišovými háji, zahrady s olivovníky a všude
dokola vinice – středoevropský člověk má co obdivovat. Vinařská
a olivovníková hospodářství dokazují svůj staletý původ stavebními
památkami, které svádějí k pohledu i řidiče. Krajina s poli, zahradami
a vinicemi je protkána úzkými silnicemi, kde zatáčky a stoupání cest
prozrazují dávný vznik těchto spojnic.
Nacházím se ve střední Itálii, průměrná teplota je zde skoro o 10
stupňů vyšší než u nás, srážek je méně, teploty pod nulou jsou
v zimě vzácností. Architektura je odlišná od naší, vliv renesance je
vidět nejen na vesnických kostelech, které vyčnívají z reliéfu ob-
KLÁRA MACHAČKOVÁ (DRUHÁ ZLEVA) V LOPPIANU.
cí, nýbrž i na domech přetrvávajících staletí. Odlišností si nelze
nevšimnout: střechy mají malý sklon, zemědělské usedlosti často
překvapí alespoň nízkou věží, oblouky arkád oživují vzhled téměř
každé stavby.
Pozorování krajiny mi brzo končí, sjíždím z dálnice do města Incisy v údolí řeky Arno. Odtud se již jede do Loppiana. Má to být do
kopce, mám nakreslený plánek, ale najít správnou cestu se mi nedaří.
Až na několikátý pokus vyrážím vzhůru. Stoupání není dlouhé, ale
vyžaduje sešlápnout pedál plynu. Dostávám se na návrší se zvlněnými pahorky, podle nákresu míjím starobylý původní kostelík obce
a už vidím, že jsem v Loppianu.
Kdo by očekával městečko v našem pojetí, je překvapen. Není zde
souvislá zástavba. Mezi poli, zahradami a vinicemi jsou rozeseta jednotlivá obydlí a hospodářské budovy. Počet domů v citadele odhaduji na několik desítek. Hnutí fokoláre vlastní řadu z nich, nechalo je
rekonstruovat pro své potřeby a navíc postavilo řadu nových objektů. Ty nyní představují nejzajímavější stavby v okolí. Jde především
o nový kostel ve stylu moderní architektury, který by mohlo závidět
mnohé velké město, a řadu dalších objektů pro práci mladých lidí,
jejich setkávání, výuku a studium.
Staré zemědělské usedlosti jsou citlivě restaurovány, nové stavby
dobře zapadají do krajiny. Na návštěvníky i na dočasné či trvalé obyvatele, působí městečko klidným a harmonickým dojmem. Nikoliv
však prázdnotou. Při zahájení nebo skončení výuky nebo práce se na
úzké silničky vyrojí skupiny veselých mladých lidí a podobně je vidět
živý ruch u kostela před a po mši. Pro pracovní i další činnosti jsou
zapotřebí i vozidla. Osobní auta, malé autobusy a dodávkové automobily na silnicích v Loppianu neruší sice hlukem, ale nenechají ve
dne návštěvníka na pochybách, že práce, duchovní výchova i oddych stále probíhají.
Host se po příjezdu ocitne v recepci městečka. Ta je zařízena na
příjem nejen jednotlivých návštěvníků, jako jsem já, ale dokáže prostřednictvím malé výstavy a audiovizuální prezentace ukázat principy hnutí i velkému počtu návštěvníků. Těch se v Loppianu může
sejít najednou i několik tisíc. Zde se dozvídám, kde budu ubytován.
Je to dům u vinařského závodu (fattorie). Objekt bychom u nás asi
označili jako zámek, v Itálii jsou ale melodické oblouky arkád běžné
NOVÉ MĚSTO
/ 17
12/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Zatím jsem se pohyboval pouze v doprovodu dcery, to se ale mělo
zásadně změnit. Večer jsem byl pozván na společnou večeři unity,
v níž dcera bydlela a pracovala. Měl jsem možnost prohlédnout si
dům a dlouho jsem hovořil s děvčaty i vedoucími unit, což mi pomohlo pochopit mnohé z myšlenek a cílů hnutí. Neumím italsky,
rozhovor proto probíhal i pomocí dalších jazyků, přitom srdečnost
a otevřenost děvčat i jejich vedoucích mi umožnila dozvědět se mnoho zajímavých informací. Protože v nejbližších dnech odjíždělo domů několik dívek, uspořádala si děvčata slavnost (festu), která byla
pro mne zábavná i poučná. O dojmy nebyla nouze. Prvním překvapením byla písnička Čerešničky, čerešničky z úst děvčat asi deseti
národností. Pak už se zážitky střídaly jeden za druhým, skupiny z různých zemí předváděly scénky, zpěv, tanec nebo hru na hudební nástroj. Všichni se společně veselili, i když se při asi čtyřiceti účastnicích
jednalo (jak jsem se dozvěděl druhý den) o dvacet sedm národů.
POHLED NA KOSTEL V LOPPIANU.
i u venkovských staveb. Bydlím v křídle vyhrazeném pro návštěvy.
V pokoji a na chodbách se vkusně mísí historický nábytek se současným, koupelny jsou vybaveny podle evropského standardu.
Do Loppiana totiž přichází mládež z celého světa. To platí doslova,
Hnutí fokoláre je činné již v desítkách zemí, sám jsem se setkal s lidmi
ze všech světadílů. Mladí lidé sem přicházejí dobrovolně, doba jejich
pobytu v městečku závisí na jejich volbě, pohybuje se zpravidla od jednoho měsíce do jednoho roku. Myslím si, že děvčata a chlapci přicházejí do Loppiana především proto, aby se seznámili s mladými lidmi
z jiných zemí, poznali způsob jejich života, a tak se mohli více chápat.
Zde je na místě něco říci o organizaci mladých lidí v Loppianu. Lidé
ve věku okolo dvaceti let přicházející do Loppiana představují v rámci
Hnutí „novou generaci“ (GEN – generazione nuova). Asi deset děvčat tvoří unitu. O každou unitu se stará, a vlastně ji vede, fokolarínka, což je členka Hnutí, která si činnost pro fokoláre zvolila jako své
životní povolání. Členové unity spolu bydlí v části domu a mají společný denní program. Dům, který jsem navštívil, obývají čtyři dívčí
unity. Chlapcům patří jiné domy a jsou organizováni podobně, děvčat je ale v Loppianu více. Bydlení je pro děvčata a chlapce oddělené,
podobně i práce. Mladí lidé různého pohlaví se někdy setkávají při
výuce, jinak běžně při mších, při shromáždění všech obyvatel městečka, nebo například při návštěvách a jejich provázení.
Mladí lidé z nejrůznějších zemí se skutečně během pobytu dobře
poznají. Je to však víceméně poznávání v rámci unit jednoho pohlaví. Domnívám se, že umožnění častějšího setkávání chlapců a děvčat
při práci i výuce by rovněž významně pomohlo výchově mladých
lidí. Zkušenosti získané při pobytu v městečku jsou přínosem pro
celý život, významně rozvíjejí obzor mladých lidí a pomáhají výchově nové generace v duchu humanity a křesťanských zásad. A když se
lidé vrátí do svých zemí rozptýlených po celém světě, navázané kontakty a přátelství je budou trvale spojovat.
Pracovní den mívá přibližně následující program: dopoledne se
mladí lidé účastní duchovního vzdělávání a jazykové přípravy. Vyučují se dějiny církve, probírají se duchovní témata a diskutuje se o společenských problémech současnosti. Pro rozmanitost národností mladých lidí pobývajících v Loppianu je velmi důležité studium italštiny,
která (jak jinak) je v Loppianu komunikačním jazykem.
Řada problémů dnešního rozděleného světa jistě pochází z neznalosti a neochoty porozumět druhému. Hnutí fokoláre vzniklé také
jako odezva na hrůzy světové války vytvořilo prostor pro vzájemné
poznávání mladých lidí a jejich další formování v duchu křesťanských idejí. Členové fokoláre po založení svého městečka v Loppianu i v dalších zemích světa, pojmenovávají svá místa Mariapoli (město Mariino). Dedikace Panně Marii vychází z duchovních cílů Hnutí
a o tom, že jde o opravdová města (polis) významná pro lidskou společnost, není pochyb. Rozsah činností, které zde probíhají, je skutečně mezinárodní v rámci celého světa. Členové hnutí se opírají
o římskokatolickou církev, hnutí je však otevřeno i lidem jiných náboženských vyznání. Dobré mezilidské vztahy mezi lidmi různých
zemí i odlišných náboženství jsou jedním z důležitých cílů tohoto
společenství. Trvalý zájem o účast v činnostech fokoláre ukazuje, že
Hnutí má právě dnes hodně co říci mnoha lidem na světě, naši zemi
nevyjímaje.
IVO MACHAČKA
Odpoledne se obvykle věnuje práci, která probíhá ve specializovaných dílnách. Děvčata vykonávají lehkou manuální činnost, viděl
jsem různé dokončovací práce na nejrůznějších publikacích, balení
drobných výrobků a podobně. Chlapci pracují například v dílnách
zaměřených na elektrotechniku nebo na výrobu nábytku.
SLAVNOSTNÍ
VEČEŘE.
18 / NOVÉ MĚSTO
Fota: Ivo Machačka
Spojení s manuální prací má výchovný cíl, do městečka přicházejí i děvčata (hlavně ze vzdálených zemí nebo studentky), která dosud nikdy nepracovala. Pracovní činnost také zčásti financuje pobyt
mladých lidí v Loppianu, členové Hnutí zde za pobyt a stravování
neplatí. Ostatní náklady provozu hradí vlastní hospodářské podniky
Hnutí a významně pomáhají i sponzoři.
A PŘI PRÁCI.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
BURKHARD NOWOTNY
ČEKÁ NÁS
SKUTEČNÁ REVOLUCE
„Digitální svět – tam a zase zpět?“
byl název 9. konference cyklu Člověk
a média, kterou 19. října 2006 v Centru
Mariapoli v Praze–Vinoři uspořádalo
Hnutí fokoláre ve spolupráci
s Konrad-Adenauer-Stiftung. Jaké
jsou perspektivy ve využití interakce
v programech digitálního vysílání?
K tomu se ve svých příspěvcích
vyjádřili tři hostě: Burkhard
Nowotny z Německa, novinář
a bývalý předseda mezinárodního
sdružení „Bruges Group – European
Translantional Public Broadcasters“,
Václav Žák, předseda Rady pro
rozhlasové a televizní vysílání, RRTV,
a Zdeněk Duspiva, předseda Národní
koordinační skupiny.
ROZHODUJÍCÍ JE PROGRAMOVÁ
NABÍDKA
nalogové vysílání televizních
a rozhlasových
programů je
technika minulosti,“ řekl na
úvod své přednášky Burkhard Nowotny. Digitalizace je
výzvou pro současnost i budoucnost, ale
není úplně snadné ji realizovat, protože
z vysílače, který vysílal programy analogově,
nelze kvůli uživatelům ze dne na den vysílat
digitálně. Jaký byl vývoj v Německu?
Až do začátku osmdesátých let bylo možné přijímat pouze tři analogové pozemní tele-
„
A
vizní programy. Většina diváků ale sledovala
kabelovou televizi, protože výstavbu kabelové televizní sítě na začátku osmdesátých let
dotovalo ministerstvo pošt. Rostl také počet
domácností s vlastní parabolickou anténou.
Po sloučení obou částí Německa se v bývalé
NDR přešlo přímo na satelitní příjem.
Provozovatelé kabelových sítí sledují při
digitalizaci tři strategické cíle: nabízet nové
televizní a rádiové programy, yysokorychlostní internet a telefonické služby.
Digitální vysílání přes satelity ASTRA
a EUTELSAT bylo zahájeno v roce 1996.
Nyní se v Německu diskutuje o tom, jestli
má mít satelitní televize takzvané základní kódování, aby byl bezplatný příjem jen
v Německu. Tím by se omezily náklady na
drahá autorská práva sportovních přenosů
a hraných filmů jen na Německo. Nyní se
totiž německé satelitní programy šíří nezakódované a dají se přijímat i v Pákistánu.
V roce 2003 byl téměř veškerý televizní příjem v Německu analogový, zatímco
v roce 2005 už byl z velké části digitální.
V regionu Berlín – Braniborsko byl úspěšně
proveden pilotní projekt úplného přechodu
z analogového na digitální televizní vysílání. V únoru 2002 podepsaly televizní stanice a mediální regulátor MABB „Berlínskou
dohodu“, která naplánovala postupný přechod na digitální pozemní vysílání do srpna
roku 2003. S tím souvisela informační kampaň a infrastrukturní opatření. Region Berlín
se v celosvětovém měřítku stal prvním regionem, kde se od 4. srpna 2003 vysílá pozemně
už jenom digitálně.
– 12/2006
Pilotní projekt Berlín – Brandengurg ukazuje, že dlouhé přechodné lhůty nejsou nutné. Digitalizace ale musí stanicím přinést
lepší kvalitu při menších nákladech a divákům na každou frekvenci další čtyři i více
programů. Budou následovat programy pro
televize s vysokým rozlišením obrazu. Pro
úspěch přechodu není rozhodující digitální
technika, ale programová nabídka. Budou
přibývat specializovanější programy, více
šité na míru zájmu diváků. A divák si bude
muset rozmyslet, na co se bude dívat. To je
možné hodnotit pozitivně i negativně.
K otázce interaktivity B. Nowotny uvedl,
že v digitálním světě existuje větší propojení,
už není problém reagovat. Důležité je, aby
televizní stanice mohly informační příval
zpracovat. Dřív se říkalo, že se pořad odvysílá a někam zmizí. Dnes už to tak není, existuje možnost zpětné vazby.
ROLE KOMERČNÍHO SEKTORU
V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ
Václav Žák na úvod svého vystoupení připomněl, že digitalizace se netýká jen televizního vysílání, ale znamená radikální změnu
komunikace. Základním termínem je konvergence. Dosud jsme využívali telefonní
přístroj, počítač, televizi, rozhlas odděleně.
Digitalizace vede k tomu, že se hlas, televize i internet může pomocí internetového
protokolu sloučit do jednotného datového
toku. Ovšem je třeba si uvědomit, že internet
a internetový protokol jsou dvě různé věci.
„Podle mého názoru bude internetový protokolu jednotícím prostředím pro budoucí
komunikaci,“ uvedl Václav Žák.
Dále upozornil na to, že existuje široký
výběr převodníků (set-top-boxů), a při výběru
je třeba dobře se poradit, který je pro určitou
televizi vhodný. Přidaná hodnota digitalizace
souvisí s funkcemi, které převodníky poskytují. Jsou to jakési jednoúčelové počítače. „Odhaduji, že rozdíl mezi počítačem a touto technologií během několika let vymizí a výkonný
počítač zajistí multimediální domácnost.“
Jaká jsou rizika? Václav Žák se o několika
zmínil. Masové sdělovací prostředky v liberální ústavní teorii přispívaly k základnímu
jednotnému naladění ve společnosti. Ve světě
DISKUSE PO PŘEDNÁŠCE.
NOVÉ MĚSTO
/ 19
12/2006 – Z HNUTÍ FOKOLÁRE
B. NOWOTNY
KOMENTUJE PROMÍTANÁ DATA.
s několika sty televizními kanály hrozí fragmentace společnosti – každý se bude dívat na
„svůj“ kanál. „Komunikace je však bytostně
lidský fenomén, lidé se spolu baví, mají své
životní zkušenosti, vyhodnocují je a k tomu
mají nějaké informace z médií. Neřekl bych,
že média hrají klíčovou úlohu,“ konstatoval
Žák. Dále uvedl, že místo reklamy nastoupí
„product placement“, to znamená, že reklamní předměty se stanou součástí příběhu. Otázka je, jak to ovlivní kvalitu filmu, editorskou
nezávislost, zda to nepovede ke snížení kvality tvorby. Další oblastí je ochrana soukromí. Činnost na internetu není vysílání, proto
nepodléhá regulaci. To je specifický přístup
českých zákonodárců k této otázce. Ale kvůli boji s terorismem a kvůli bezpečnosti elektronického bankovnictví a obchodu vymizí
anonymní internet. Vstoupíme do světa, kde
bude všechno, co se odehraje v komunikaci,
zaznamenáno. To je vážný problém, o kterém bude zapotřebí v Evropě důkladně diskutovat. Koncept ochrany soukromí vznikal
v době, kdy měl stát obrovskou moc a zneužíval ji. Dnes je stát vůči skupinám, které má
kontrolovat, slabý. Proto se asi bude muset
ochrana soukromí omezit.
„Před dvaceti lety jsem se zajímal o satelitní televizi a z USAmi přišel časopis s programy satelitních televizí. Tehdy tam bylo
asi 120 kanálů. Na poslední straně byla
karikatura. Dědeček s babičkou seděli před
obrazovkou, v ruce měli dálkový ovladač
a dědeček říkal babičce: ‚Tak vidíš, babi, 120
programů, už je půlnoc a zase jsme si nevybrali.‘,“ ukončil s humorem Václav Žák.
MEDIÁLNÍ POLITIKA STÁTU
Zdeněk Duspiva hovořil o principech koordinace a zejména o očekávané roli státu v procesu přechodu na digitální vysílání v České
republice. Uvedl, že v procesu, který se týká
přítomnosti, a hlavně budoucnosti, je důležitá i minulost, protože se musí respektovat
výsledky předchozích procesů. Ty jsou v řadě případů brzdou. Jde o změnu pro všechny
subjekty mediálního systému: diváka, provozovatele vysílání, telekomunikační operátory
i výrobce. Dále se přechod na digitální vysílání týká naprosté většiny obyvatel, protože
80% lidí má dnes analogový terestrický příjem, o který v nejbližších letech přijdou.
Nové digitální sítě nelze vybudovat bez
postupného uvolnění kmitočtů, které jsou
využity pro analogové vysílání. To je komplikace, která se promítá v technickém plánu
přechodu. Přitom obecné výhody digitálního
vysílání – větší programová nabídka, lepší obraz a zvuk, interaktivní služby, aplikace a větší možnosti komunikace – se neprojeví hned,
protože přechod bude postupný. A otázka je,
jaký bude zájem o interaktivní služby.
U nás byla role státu minimalizovaná na
VÁCLAV ŽÁK
20 / NOVÉ MĚSTO
ZDENĚK DUSPIVA
informační část. Nepočítá se s tím, že by
se přímo finančně podílel na přechodu na
digitální vysílání, vyjma případů sociálně
slabších skupin nebo občanů s postižením.
Vznik národní koordinační skupiny je
výsledkem obecné shody, že je v současné
fázi nutné proces přechodu koordinovat.
Jako mezirezortní orgán nenahrazuje kompetence, činnost a odpovědnost nezávislých
regulačních orgánů (RRTV a ČTÚ). Přiklání se k variantě postupných kroků. Aktuální
problém ale je současná nestabilita politického systému, chybí některá zásadní kompetentní rozhodnutí, která se týkají informační
kampaně, konkrétně rozpočtu na příští rok.
Podobně je tomu i s legislativním řešením.
Z hlediska digitálního vysílání záleží na
tom, jaké médium bude dominovat, protože
se to týká i pragmatických věcí, jako jsou podnikatelská rozhodnutí, strategická rozhodnutí pro výběr podpory mediálního segmentu.
Václav Žák v diskusi vysvětlil současnou
situaci s udělenými licencemi: „V zákoně je
napsáno, že RRTV se podílí na vytváření mediální politiky státu, ale navrhovat by ji měla vláda, tudíž ministerstvo informatiky. Členové
rady budou velmi rádi spolupracovat. Dosud
žádné ministerstvo nic takového neudělalo.
Rada neměla k dispozici mediální politiku státu, vypsala licenční řízení na plnoformátový,
tématický a na regionální program. Neuvedla
žádnou obsahovou a žánrovou specifikaci právě proto, aby nesvazovala byznys. Ten si spočítal, z čeho by měl návratnost, a Rada vybrala
z toho, co jí byznys nabídl. Mediální politika
státu dodnes neexistuje a Rada to považovala za nejslušnější přístup, jak byznys nebrzdit.
Vybrala ze zájemců a udělila licence. Soud jí
řekl, že překročila meze správního uvážení.
Tak to v Čechách chodí.“ A připomněl, že
nás opravdu čeká revoluce, kterou si málokdo umí představit. Proběhne změna přístupu
k televizi. Dojde k stírání rozdílu mezi počítačem a televizí. Digitalizace informací povede k obrovským možnostem i ve vzdělávání,
v přístupu k výuce jazyků. A vzniknou i onIRENA SARGÁNKOVÁ
line univerzity.
PŘÍRODA
Jak předejít plýtvání energie
způsobeného přehříváním,
které má původ v elektrickém odporu?
J
eden člověk vede syna bruslit: „Tatínku, proč
na ledu kloužeme?“ „Protože je zmrzlý, a proto kluzký!“
Dítě musí udělat hodně kotrmelců, aby to
pochopilo.
Tak jednoduchá odpověď nám ukazuje
jednoduchost světa, ve kterém žijeme. Stačí
zkusit, že led je kluzký, oheň pálí a tak dále, abychom odhadli
nebezpečí nebo možnosti prostředí, ve kterých se během života octneme.
Pravděpodobně otázka dítěte směřovala spíše k potvrzení
skutečnosti než k touze pochopit, a jeho otec mu dokázal dát
jistotu, kterou očekávalo: na ledě se klouže a pro pochopení, že
je něco kluzké, řekneme, že je to kluzké jako led. Tato úroveň
poznání světa stačí k prožívání běžného života.
Existuje ale další fáze v chápání skutečnosti, která nás obklopuje: jak dochází k určitým jasným fyzikálním jevům. Jejich studium a pochopení umožňuje objevit přírodní zákony, s kterými
možná nikdy neuděláme zkušenost, protože nejsou tak zjevné.
Je jasné, že led klouže, a asfalt například kluzký není. Tak
jasná nejsou pravidla hry částic a vazeb, které se ustavují uvnitř hmoty na mikroskopické úrovni a na makroskopické úrovni
se projevují dobře známým jevem tření. Ten závisí na interakci,
ke které dochází mezi částicemi povrchů, které se dotýkají. Jev
tření při vedení elektrického proudu, označovaný jako elektrický
odpor, způsobuje při přenosu elektrické energie značné ztráty.
Jeho odstranění by bylo velkým přínosem.
V roce 1911 holandský fyzik Heike Kamerlingh Onnes zaznamenal do té doby nový jev: supravodivost. Při ochlazení na teplotu 4, 16 K naměřil u rtuti nulový odpor.
Koncem roku 1986 dochází k dalšímu významnému objevu:
George Bednorz a K. Alexander Müller vyvinuli keramiku, která
vykazuje supravodivost při teplotě 35 K.
Dnes existují materiály, u kterých nastává přechod do supravodivého stavu při teplotě 220 K.
Teorii, která popisuje jev supravodivosti za nízké teploty,
vyvinul John Bardeen, Leon N. Cooper a John R. Schieffer
a říká se jí BCS teorie podle iniciál těchto vědců. Oni předpokládali, že mezi volnými elektrony kovu se může za specifických okolností vyvinout přitažlivá síla, větší než Coulombova síla, která v normálním stavu způsobuje jejich odpuzování:
elektrony se naopak přitahují a vytvářejí takzvané Cooperovské páry a umožňují vedení proudu bez ztrát energie.
Teorie BCS však nedokáže vysvětlit supravodivost při vysokých teplotách.
Vědci dodnes hledají teorii, která by tento jev vysvětlila. Jednu věc by ale měly nové teorie potvrdit: žádná z nich nevylučuje
možnost supravodivosti za normální teploty. Popírají tak závažné omezení týkající se toho, že supravodivé vlastnosti se projevují jen za extrémně nízké teploty, jejíž udržování je velmi drahé
a nepraktické.
Mimo jiné bylo překonáno omezení, že supravodivost vykazují jen složité a drahé materiály. Fyzikové objevili snadno reprodukovatelné chemické sloučeniny za přijatelnou cenu, které
mohou být převedeny na supravodiče.
APLIKACE
Nicméně i když jsme
ještě daleko od technologií, které by využívaly
supravodičů v každodenním životě ve velkém, jsme už svědky
prvních důležitých aplikací této technologie.
Stačí uvést antény pro
mobilní telefonování
umístěné po celé planetě, které jsou schopné
vést signály v mnohem
vyšší kvalitě i kvantitě.
Kromě toho supravodivé materiály je možné
najít v silnějších magnetech, které se využívají v nemocnicích pro
vyšetřování magnetickou rezonancí, nebo
v pokusných systémech
pohybu vlaků, které pracují s magnetickou levitaci.
Opravdu důležitým
krokem bude elektrická
síť Detroit, která jako první využije supravodiče k vedení elektrického proudu ve veřejné síti.
Třemi flexibilními kabely se stovkou kilogramů supravodivé
keramiky ochlazené na – 190°C kapalným dusíkem bude možné vést velký objem proudu, který by mohly vést běžné elektrické dráty z osmi tisíc kilogramů mědi!
Ale předtím, než bude využití supravodičů běžné, bude zapotřebí vyvinout nejen ekonomicky přístupnější technologie, ale
také odpovídající model supravodivosti za vysoké teploty, aby
se usměrnily další pokusy experimentálních vědců.
Hluboké pochopení jevů, které na první pohled nám připadají tak normální, když ne banální, nás může dovést k formulaci
nových teorií, které mohou otevřít cesty k novým technologiím.
proto je nutné studium a výzkum.
Využít vhodně a vyváženě nové technologie je ale etický problém, který se týká nás všech, politiky a mezinárodního společenství.
ROBERTO MAGGIANI
Fota: archiv
SUPRAVODIČE
PRO LEPŠÍ
ŽIVOT
– 12/2006
NOVÉ MĚSTO
/ 21
12/2006 – INSPIRACE A SOUVISLOSTI
DIALOG S PROFESOREM.
SPOLEČNÁ PŘEDNÁŠKA.
DENÍK LETNÍ ŠKOLY
D
nes v noci jsem se probudil a v první chvíli
jsem nevěděl, jestli to
byl sen, nebo skutečnost. Procházel jsem
se s řeckými spolužáky
na Platónské Akademii v Aténách. Byli jsme už dlouhé měsíce
spolu, hovořili jsme a jedni ke druhým jsme
byli velmi pozorní. Mluvili jsme o věcech,
které se týkají podstaty bytí. A najednou jsem
se za soumraku cítil naplněný okamžikem,
jak jsem to ještě nikdy předtím neprožil.
Jako by si najednou ve mně razila cestu
pravda, plul jsem na vlně komunitního života.
Slabé, neoslňující, ale téměř hmatatelné
světlo. Určitě to byl sen...
Platón a jeho společníci, to bylo přece
před více než čtyřiadvaceti stoletími.
Kde se dnes dá ve společném životě nalézt
pravda? Pravda, kterou nikdo nevykonstruuje, ale která se sama najednou vynoří uprostřed nás…
Za několik dní jsem měl další sen.
Jsou to noční můry z univerzitních přednášek, co si mám připravit, probouzejí ve
mně to hloubání o tom, co má v akademickém životě smysl?
Jsem v Dublinu, v jasně zeleném parku
uvnitř Trinity College.
Otálím ve skupině irských studentů, naslouchajících osobě skutečně krásných rysů. Jsme
v devatenáctém století, ve dnech, které Henry
Newman tráví přemýšlením o nové katolické
univerzitě v Dublinu. Chce něco, co by vyjadřovalo jeho pojetí katolicismu. Vidím otevřeného muže, toužícího po novém Duchu, který má ještě přijít, zakotveného v kráse staleté
tradice křesťanského myšlení. Chce napsat
nějaký text. „An idea of University,“ říká.
Mluvíme o tom, nebo lépe řečeno, poté, co
22 / NOVÉ MĚSTO
ní škola ekumenické centrum v Ottmaringu
v Bavorsku v univerzitní komplex fungující
za skromných podmínek, ale se všemi zásadními prvky skutečného vědeckého institutu. Letní škola, pořádaná ISC – Sophia – je
dvoutýdenní letní škola pro mladé spjaté se
spiritualitou jednoty. Studenti sdílejí se Studijním centrem Hnutí fokoláre (Centro studi
dei Focolari), složeným z třicítky odborníků
na dvacet oborů od teologie a filosofie přes
umění a sociologii až po matematiku a fyziku, každodenní život i snahu prohloubit
evangelní život a velkou křesťanskou tradici
ve světle spirituality jednoty a hledat na tomto základě vazby mezi otázkami a výdobytky
naší doby ve všech vědních oborech.
Letní škola už získala nezanedbatelné
rozměry i určitý věhlas, takže její plány více
my studenti prohodíme několik vět, začíná
hovořit on. Plynně, přemýšlivě, tvořivě.
Pak se probudím, venku mrholí skoro jako
v Irsku. Myslím si: měl by ještě tento vzdělaný
a jemný pán co říci mladým z jednadvacátého století? Mohl by jim nějak sdělit svoji myšlenku univerzity otevřené stále novým dobrodružstvím Ducha, spjaté s katolickou tradicí?
Uvědomuji si, že já jsem nikdy v životě
neopustil univerzitní svět, od sedmdesátých
let až do dneška jsem nikdy nepřestal číst
spisy o krizi univerzity. Krize, která by ráda
jednoho dne vyústila v nějakou novou syntézu, která by uspokojila srdce i mysl.
A včera jsem měl po několika nocích
téměř nepřerušeného spánku třetí sen.
Ocitli jsme se ve velkém univerzitním
komplexu exaktních věd a biofyziky v dokonale udržovaném přírodním prostředí, někde
v obrovských lesnatých oblastech Spojených
států. Jako sociolog jsem se v tomto objektu
cítil trochu ztracený. V takových laboratořích vznikají rozhodující objevy pro lidstvo,
ale vždycky jsem se z trochou žárlivého skepticismu ptal, do jaké míry jde o propagandu
nebo prostě reklamu.
Vím, co možná vyvolalo tento sen. Skutečnost nesnadného vztahu mezi technickým světem a posledními otázkami i nesnadného dialogu mezi jednotlivými vědními
obory a mezi vědou a vírou.
Rozumíte správně. Tyto tři sny vás měly
přivést k podstatě zkušenosti, o níž je nyní
ještě obtížné mluvit v chladných analytických pojmech, protože je příliš nová, bohatá
a horká, je ještě příliš zárodečná. Je to zkušenost Letní školy Fokoláre. Připomíná mi to,
co se říká o kmenových buňkách, které, jak se
zdá, skrývají neslýchaný potenciál. Ve svém
šestém roce působení proměnila v létě Let-
DOČASNÁ „UNIVERZITA“
V OTTMARINGU.
STUDENTI LETNÍ ŠKOLY
SOPHIA 2006 SE SVÝMI PROFESORY.
Fota: Michele Zanzucchi
Šestý rok zkušenosti života
a studia. Vyšší škola kultury
(Istituto superiore di cultura, ISC)
je vyjádřením kultury vycházející
z charizmatu jednoty. „Sophia 2006“.
PŘÍKLAD BUDOVY UNIVERZITY VE
SPOJENÝCH STÁTECH.
se stabilizovat jsou stále konkrétnější. Některé skutečnosti přinášejí společnou naději
docentům i studentům.
Na prvním místě možná stojí zvláštní rozhodnutí pedagogů, že studenti a profesoři
žijí společně. V Ottmaringu se zdá, že se skutečně podařilo znovu vytvořit něco, o co se
snažila i platónská akademie. Bratrský vztah,
kde se předávání a vstřebávání vědění děje
v ovzduší vzájemnosti mezi profesory a studenty a vede ke společnému hledání pravdy. Vzájemnost vychází z úsilí žít každý den
podle citátu z evangelia. Dnes znovu objevujeme i v profesionální práci, jak je důležité
hledat poznání na základě sdílení vnitřního
a společenského života.
Můžeme se možná podivit důležitosti, jaká se přikládá evangeliu. Letní škola se
pohybuje na základě své volby v oblasti, kterou dnes v naší době prožívá svět, nebo alespoň západní svět, velmi obtížně.
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
Část západu prožívá Boha jako průvodce
člověka na životní cestě. Letní škola má za
svůj společný výchozí bod rozhodnutí věřit
v Boha, který bezpodmínečně miluje člověka a vede ho k plnosti, v solidárního Boha,
který je oslaven v lidských činech.
Ale přináší to skutečně nový pohled na
svět vědění, jaký existuje na našich univerzitách? Krize univerzity v šedesátých letech
nebyla ještě nikdy vyřešena. Je jen málo míst,
kde dokážou překonat problém neosobního
vztahu masy studentů a roztříštěnosti vědění. Proto vznikají nové akademie, univerzitní instituty a vyšší školy, které se snaží najít
nové cesty a nové pedagogické přístupy pro
menší a sevřenější skupiny studentů. Vznikne z tohoto kvasu idea univerzity, v níž by se
syntetizovaly všechny ozvěny těchto snah?
I Letní škola kráčí svým osobitým způsobem na této cestě. Přispěje svým dílem
k tomuto celosvětovému kvasu? Některé její rysy jsou totiž podobné jiným pokusům,
například mnohonárodnost a překonávání
vzdálenosti mezi učiteli a studenty.
Ale nejoriginálnější je jistě myšlenka, spojit dohromady humanitní, exaktní a teolo-
gické vědy pod vedením uznávaných profesorů, kteří by se však nikde jinde nemohli účastnit podobného experimentu. Ještě
neobvyklejší je ekumenický rozměr, výchova k mezináboženskému dialogu i obecně
k dialogu se současnou kulturou.
Skutečně vyjímečnou zkušeností byl
letos rozhodující vstup umění jakožto součásti studia. Nejen v podobě několika přednášek, ale hlavně jako rozšíření školy směrem k praktikovanému umění, o němž zde
hovořili výborní specialisté ze světa hudby.
Workshop s těmi, kteří sdělují, co prožívaDISKUSE PROBÍHAJÍ
I VENKU.
ZÁBĚR NA KATEDRU.
jí, a mluví o tom, co se vztahuje k tématům,
jichž se týkají i jiné vědní obory Letní školy,
umožnil, aby se umění velmi živě zařadilo
do tohoto všeobecného vzdělávání.
Je to průlom, který se bude určitě ještě
rozšiřovat.
Toto setkání různých oborů a různých pohledů na vědění je možná jedním
z výsledků, po nichž dnešní doba nejvíce touží, a zároveň je to hlavní aspekt ISC.
Setkání teorií je umožněno díky společnému soužití na základě evangelní lásky, díky
mystickému životu, který by mohl vést
k objevení mnoha možností člověka vést
dialog navzdory všem bariérám, vědomým
i nevědomým propastem vyhloubeným
během staletí mezi člověkem víry a člověkem vědy, mezi vědami navzájem, s vědou
a světem techniky. Už čtyři století nevzešel z mystiky žádný velký teologický směr,
uznávaní teologové už neexistují, už dlouho nejsou žádní všeobecně uznávaní mystikové a světci: to je odstup mezi duchovním
a spekulativním životem, který rozděluje jak
člověka samého, tak vědění navzájem. Cosi
se rozbilo a nyní to s námahou hledá nové
spojení.
Tato jednota mezi životem a vědou, kterou lze zakusit v ISC, může přispět k nalezení cest, které by posílily legitimní autonomii
věd, aniž by se přitom ztrácelo obohacení
o uctivý a klidný dialog. Skutečně by Bůh
ohrozil sociologii, jadernou fyziku, molekulární biologii nebo matematiku? Otázky, na
něž nelze odpovídat nedostatečně! Jak spojit
různost i stejnost ve vědeckých přístupech?
Už jen položit otázku se většině zdá příliš
odvážné. Ale Letní škola se rozvíjí právě díky
možnosti šťastnějšího vztahu, než je běžné.
V Ottmaringu se nadšení studentů a profesorů živí soužitím, otevřeností a dialogem.
Kdoví, zda se přitom Platón, Newman a Einstein shůry neusmívají!
BENNIE CALLEBAUT
SOUSTŘEDĚNÍ POSLUCHAČI ISCU.
– 12/2006
ŠKOLA PLNÁ ŽIVOTA
Intenzivní studium, přesto jinak než jsme
zvyklí. Od rána až do noci mezi studenty i profesory. Všichni jsou rovnocennými
partnery. Nehraje roli barva pleti, národnost,
profese, postavení. Od Slova na den (citát
z evangelia) po mši, od filosofie přes umění
po fyziku, od přednášky přes samostudium
po dialog, od volejbalu po šachy, od výletu
k jezeru po návštěvu Dachau, od oběda přes
umývání nádobí po prostírání stolů, od společenství majetku po sdílení dober duchovních,
od slz po smích, od tance po koncert. Letošní
ISC bych nazval dvěma slovy „plný života“.
Loňský rok jsem prožíval asi víc emočně,
vše bylo nové. Minule jsem končil pochopením, že myšlenka Chiary Lubichové „stávat se ničím, abychom dali prostor Ježíši“
znamená vlastně jednu věc: zapomenout na
sebe! Letos jsem s tímto rozhodnutím ISC
začal. A bylo to osvobozující. Ani v takovém
prostředí, kde je každý ochotný dávat život
pro druhého, nechybí občas potřeba „starého člověka“ prosadit vlastní názor, ukázat svoji sílu, svoje kvality, svůj národ... Ale
když na tohle zapomene, otevře se mu horizont radosti z úspěchů, názorů, ale i bolestí
druhých. Jednou konkrétní příležitostí bylo
prožívat s přítomnými libanonskými studenty probíhající válku v jejich zemi.
A druhá věc. Ježíš uprostřed není nějaká
zbožná fráze, je osobou a je světlem. Sám
před sebou se trochu stydím, kolikrát jsem
tento fakt zpochybnil, kolikrát jsem nevěřil,
že On je Učitel. Nejhmatatelněji jsem ho cítil
v hodinách diskuzí v malých skupinkách. Sejde-li se například filosof, literát, ekonom,
právník a hudebník, aby diskutovali po přednášce z fyziky, nevěřil bych, že z toho mohou
vzejít nějaké chytré myšlenky. Třikrát se mi
ale potvrdilo, že pokud jsou všichni v postoji
„prázdnoty“, přicházejí nápady, které nemají
jednoduše jen mozkový původ.
„Pouze Ježíš – On bude našim vítězstvím!“ říká Chiara do telefonu plné aule
„svých“ studentů na závěr ISCu. Přišlo mi,
jako by to řekla babička svým vnoučatům.
Sice pohnutým hlasem, ale jako něco, čeho
se mají držet. V podtextu znělo: jestli chcete
opravdu budovat novou kulturu, nemůžete
stavět na sobě, dejte prostor Jemu ve vás,
v bratru – sestře.
PETR DIBLÍK
PŘED TRINITY
COLLEGE V DUBLINU.
NOVÉ MĚSTO
/ 23
12/2006 – U ŠÁLKU ČAJE S ALENOU MÜLLEROVOU...
Foto: Jáchym Rejžek
TELEVIZE SMĚŘUJE K INTERAKTIVITĚ
ALENA MÜLLEROVÁ
Na konferenci cyklu „Digitální svět – tam a zase zpět?“
(viz str. 19) se diskutovalo o přidané hodnotě digitálního
vysílání: o možnosti zpětné vazby. V perspektivách
jejího konkrétního využití jsem hovořila s paní Alenou
Müllerovou, která působí v České televizi ve funkci
vedoucí útvaru dlouhodobé programové strategie
a vývoje digitálního vysílání.
J
ak dlouho pracujete v televizi a jak jste se pro tuto
práci rozhodovala?
„Pracuji v televizi od srpna 1998. Tehdy mě oslovil nový ředitel televize Jakub Puchalský. Osobně
jsme se neznali, ale hledal nové lidi a ptal se dokumentaristů i lidí z oblasti dokumentu, aby mu někoho doporučili. V té době jsem v Nadaci Film a sociologie pracovala na dokumentech s Helenou Třeštíkovou, Pavlem
Kouteckým a dalšími dokumentaristy. Na základě mé práce a doporučení kolegů mě tehdy přijal.
V televizi jsem nastoupila do sekce dokumentu a několik let jsem
byla šéfproducentkou Centra dokumentu, publicistiky a vzdělávání.
Pak jsem se stala hlavní dramaturgyní a digitalizací se zabývám teprve asi dva roky.
Než jsem v roce 1998 přišla do televize, pracovala jsem v Krátkému filmu a mimo jiné jsem byla programovou ředitelkou festivalu
vědeckých a technických filmů Techfilm. Zabývali jsme se internetem, jakousi osvětou v té oblasti. Všem nám to připadalo trošku jako
kouzlo, protože jsme internet ještě neznali. Tvůrci dokumentárních
nebo animovaných filmů to považovali za něco, čím se nezabývají,
protože je to oblast pro techniky, ne pro lidi z ‚kumštu‘. Měla jsem
tedy poměrně blízko k oblasti techniky a vědy a v televizi do mé
kompetence spadala i skupina pro vzdělávání. Motivovala jsem ji,
aby vyráběla programy o počítačích. V roce 2004 jsem získala dvouměsíční stipendium v USA, navštívila jsem tam řadu televizí. Mohla
jsem poznat tamní situaci digitalizace vysílání. Američané byli samozřejmě mnohem dál. Po mém návratu vyvstala potřeba, aby se někdo
24 / NOVÉ MĚSTO
digitálním vysíláním v České televizi zabýval i z programového hlediska. Na základě těchto zkušeností mi generální ředitel nabídl místo
vedoucí Útvaru programové strategie a vývoje.“
Technologicky jsou možnosti velké. Jak je tvůrci zvládnou naplnit? Jaké vidíte přednosti v přechodu na digitální vysílání a jaká
jsou z pohledu tvůrce programu rizika?
„Jednu přednost jste už uvedla – rozšiřují se možnosti. Program je
možné obohatit zpětnou vazbou a různými aplikacemi. Člověk už
se nedívá pasivně na to, co mu televize předkládá. Může svůj výběr
více ovlivňovat. Teoretici uvádějí, že divák už nebude sledovat televizi zakloněný v křesle, ale bude v předklonu mačkat tlačítka jako
u počítače, zkrátka mění se postoj k televizi. Možností je mnohem
více a paradoxně také v tom tkví rizika. Prozatím je problém s obsahem: čím a jak všechny kanály naplnit. Technické možnosti trochu
předbíhají využití. Počet kanálů se rozšiřuje a nepřibývá obsahu, ani
peněz. Za stejné náklady a s týmiž hlavami musíme zajistit mnohem
víc programů. Autoři nejsou zvyklí psát příběh, který by divák mohl
průběžně ovlivňovat. Někoho může šíře programové nabídky odradit, protože nechce být u televize aktivní, chce si prostě odpočinout
a má na to právo. Náročnější bude i obsluha. Možná někoho nový
přístroj úplně odradí, protože bude zkrátka složitější.“
Ještě k té zpětné vazbě, existují náznaky něčeho revolučního
v tvorbě?
„Myslím, že ano. Dnes se k umělecké tvorbě využívá internet
a tam je interaktivita jasná. Jde o to, že se propojuje s televizí, dochází
ke konvergenci médií. V digitálním vysílání je možná zpětná reakce, ale řekla bych, že se do jisté míry její využití přeceňuje. Vedle
možnosti interakce jsou důležité i aplikace, které se připojují jako
služby nebo zdroje informací. Například elektronický programový
průvodce, který umožňuje úplně jinak hledat v programu, nebo trvalý přehled o aktuálním počasí a mnoho dalších průběžných informací k danému tématu. Dále široká škála služeb pro lidi s postižením:
titulky, překlady, komentáře, mluvený průvodce, informace a služby
navíc.
Programově se interaktivitou jistě někdo zabývá, ale není to zatím
hlavní proud. V běžném televizním programu se tolik nevyužívá.
I když televize jako celek směřuje k interaktivitě už mnoho let. Zařadila bych sem různé soutěže, hlasování, všechny typy reality show.
Domnívám se, že až digitální vysílání zcela převládne, pak se budou
vyvíjet další možnosti využití zpětné vazby podle zkušeností a zájmu
diváků. Dnes už má televize mnohem více zpětné vazby než před
dvaceti lety, to je úplně nesrovnatelné. Nové technologie umožňují
rychlou reakci a interakce potřebuje rychlost.“
A oblast vzdělávání?
„V České televizi se vzdělávacími programy zabývá samostatný
tým. Program se člení a je zaměřen na stále menší cílové skupiny,
dává možnost zacílení na konkrétního člověka, který se může vzdělávat prostřednictvím kurzu i individuálně. Lze využít možnost doprovodných informací a služeb. Vzdělávání má velkou budoucnost, zde
se v digitální televizi uplatní zpětná vazba, zpětná kontrola. Dnes sílí
trend vzdělávání na dálku. Lidé se už nebudou muset shromažďovat
kvůli tomu, aby se něco naučili, budou se učit na dálku. Ale stále se
to kombinuje s internetem a jde o to, co převládne, zda vysílání po
internetu nebo přes televizi.“
ZA ROZHOVOR DĚKUJE IRENA SARGÁNKOVÁ
12/2006
Vánoce
pod jednou
střechou…
...a ani se
neznáme
Kolářovi v domě postrádají sousedskou atmosféru.
Když chceš něco změnit...
Do každé schránky vyrobili
pěkné přání s osobní gratulací.
Příliš od toho neočekávali,
a také se nic nestalo.
Žádný ze sousedů se neozval.
...začni od sebe.
Jedna odpověď přišla až po roce.
Vzájemné gratulace se začaly stávat tradicí.
A letos někdo ze sousedů dokonce vyzdobil chodbu v přízemí domu.
PODLE SKUTEČNÝCH PŘÍBĚHŮ PŘIPRAVUJE HELENA FILCÍKOVÁ
NOVÉ MĚSTO
/ 25
12/2006
Z FILOSOFKY
VENKOVANKOU
CLAIRE LY
hrůza z postihů, instruktáží. Claire nemůže
dát najevo, že umí číst, což je jistá známka, že
patří k buržoazní třídě. Dny probíhají ve strachu v dlouhotrvajícím a neoblomném boji
o vlastní přežití, o přežití syna a staré maminky. Brzy musí pečovat o další křehký život
holčičky, která se narodila v zajetí.
Přesto násilí vůči Claire Ly není především to viditelné, ale to skryté, které otevírá dramatický svět, v němž jsou osobnosti
potlačovány bez možnosti úniku.
Jeden z nejhorších okamžiků nastal, když
její syn poprvé uviděl podél ulice hromady
mrtvol a optal se: „Tam byl i můj tatínek?“
Co může udělat mladá žena proti šílenství genocidy rudých khmerů, kteří se rozhodli odstranit nepřátele lidu? Kambodžská
kultura je založena na tisícileté tradici buddhismu, zcela vedena k překonávání bolesti
soucitem. Ale je obtížné udržet odstup tváří
v tvář takovým hrůzám na duchovní cestě
srovnatelné s Raisou Maritain nebo Edith
Stein, který byly filosofky jako Claire.
Aby Claire přežila, nemohla se vyrovnat
se situací tak, že by v sobě odpor potlačila.
Povolává proto „Svědka“, proti kterému nejprve uvolní celou svou nenávist, svou zlobu.
Potom ho vyslýchá jako Svědka svého utrpení a utrpení lidu. Nakonec v něm objeví pro
buddhistku překvapující postavu – Ježíše. Je to
pomalá, ale postupná cesta vedoucí k dialogu
filosofie Buddhy a evangelia, který je kritický,
plodný, schopný vyvolat hlubokou reflexi.
„Jako buddhistka, která konvertovala ke
křesťanství v třiatřiceti letech, bych chtěla
svědčit o cestě setkání: setkání buddhistické
moudrosti prožívané podle ,střední cesty‘,
které učil Shakyammuni, Buddha, a ,bláznivé
lásky‘ Boha, který přišel, aby mě našel v poušti Pol Potovy genocidy,“ píše v úvodu knihy.
Tragický příběh kambodžské
ženy, která přežila hrůzu
pracovního tábora Rudých Khmerů.
26 / NOVÉ MĚSTO
Foto: archiv
B
attambang, 24. dubna 1975. Okresní město u hranic s Thajskem severozápadně od
Phnom Penhu se hemží
lidmi od časného rána.
Ulice jsou zaplněné
rozčileným zástupem, který se chaoticky
přemísťuje všemi směry jako množství mravenců, kterým bylo zničeno mraveniště.
Všichni dostali příkaz opustit vlastní dům.
Je to nezapomenutelný den pro tisíce
Kambodžanů, ve kterém vypukla „revoluce
rudých khmerů“, vyvolaná zběsilou vražednou utopií, v níž ztratilo život dva miliony
Kambodžanů z celkového počtu sedmi milionů obyvatel.
Tento den začíná neuvěřitelná odysea, kterou vypráví výjimečná svědkyně, která musela proti své vůli osobně prožít klíčové změny
v dějinách své malé země asijského jihovýchodu. Otřesný příběh, který poznamenal
nejkrutější stránky dějin. Návrat z pekla (Tornata dall’inferno) je název krásného životopisu, který vydalo nakladatelství Paoline v Itálii. Jeho autorka Claire Ly nyní žije ve Francii
a učí náboženství na Vyšší teologické škole.
Se dvěma vysokoškolskými diplomy filosofie
a práva byla v předvečer Pol Potova režimu
vedoucí pracovnicí na Ministerstvu školství.
Také ona vyšla osudného 24. dubna brzy
ráno z domu a vzala s sebou sotva tříletého
syna netušíc, co se děje. Netuší ještě, že má
pod srdcem další život a že již nikdy neuvidí svůj příbytek mladé manželky, ve kterém
žila obklopená bezpečnou láskou své velké
rodiny.
Muži z domu – její otec, manžel a strýc,
politicky angažovaní, věrní dosud vládnoucímu panovníkovi – byli předvolaní do
hlavního města. Brzy byl Pol Potem útěk do
Thajska zakázán.
Pro Claire Ly tak začíná sestup do pekla.
Pomalé propadání až do té míry, že se nestane
ničím jiným než nepatrnou součástkou obrovského stroje. Beze jména, bez tváře. Byly to
čtyři roky nucených prací na rýžových polích,
Na konci knihy se autorka ptá: „Vymazalo
sedmnáct let křesťanství z mého nitra buddhistku, kterou jsem byla? Je možné odstranit výchovu a celou kulturu jako starý oděv?
Upřímně řečeno, nevěřím, že moje konverze
ke křesťanství způsobila, že se ve mně narodila zcela nová žena. Naopak, moje víra ve
Vzkříšeného mi pomáhá si uvědomit souvislost mého osobního příběhu. Celý můj život
se týká mé konverze bez trhlin, bez zrady.
V mém životě cítím vpád Ježíše Krista jako
naplnění mého hledání, jako harmonický cíl
mého bytí. Možná je to z mé strany opovážlivá iluze, ale vzkříšení vidím takto: harmonii
života i v okamžicích zlomu, plnost i v nedostatku, pokoj i v okamžicích vzpoury.“
CATERINA RUGGIU
SYNOVÉ KAMBU
Kambodža odvozuje své jméno od postavy
hinduistické mytologie, Kambu. Khmerové
(také Kambuja, synové Kambu) patřili pravděpodobně k paleoindonéskému kmeni a žili v Indočíně odnepaměti. Na sever od jezera
Tonlé Sap, které leží uprostřed dnešní Kambodže, založili nezávislé království. Od 9. do
13. století prožívalo zlaté časy a rozšířilo se až
po Čínu. Následoval úpadek a porážka sousedním Thajským královstvím. Kambodžu
pak ovládl Vietnam a Thajsko. V novodobých dějinách požádala Kambodža o pomoc
Francii, ta ji spojila v ústavní monarchii pod
francouzským protektorátem. Až v roce 1954
získala nezávislost. V roce 1941 byl králem
Kambodže jmenován Norodom Sihanouk,
který se v roce 1960 vzdal trůnu ve prospěch
otce, Norodoma Suramarita. Založil politickou stranu a po otcově smrti se stal hlavou
státu. Po státním převratu v roce 1970 se spojil s komunisty, do té doby nepřáteli.
OKOLÍ JEZERA TONLÉ SAP.
Narodil se před 460 lety, 14. prosince 1546, původem ze starobylého severského šlechtického rodu, studoval rétoriku, filosofii a práva, působil v Německu, Dánsku, Švýcarsku a zemřel v Čechách. Zabýval se chemií, alchymií
a astronomií. Ale v první řadě byl vynikajícím konstruktérem astronomických přístrojů. Několikanásobně zvětšil
jejich rozměry, a tím dosáhl kvalitativně vyšší přesnosti pozorování. Při korunovaci Rudolfa II. v Řezně se seznámil s Tadeášem Hájkem z Hájku, který ho na sklonku života přivedl do Prahy. A on spolu s (TAJENKA č. 1) vytvořil
z Prahy (TAJENKA č. 2) středisko světového významu. Přestože v Čechách působil jen čtyři roky, Prahu si oblíbil:
„Praha je vhodná pro má studia a je zde čilý styk národů“. Jmenoval se (TAJENKA č. 3) a zemřel před 405 lety, 21.
10. 1601.
NAŠE KŘÍŽOVKA
A
B C D E
F G H
I
J
K
L M N O P Q R S
DOPLŇOVAČKA
Vyplňují se vždy dva pětipísmenné výrazy, první
v prostředním políčku končí a druhý v něm začíná.
A/
B/
C/
D/
E/
F/
G/
H/
I/
J/
K/
L/
M/
N/
O/
P/
Q/
R/
S/
T/
nález; hulákat
tenká cibulovitá rostlina; revolvery
šok; obava
zavěs; smyslutvorný shluk hlásek
želízka; živočich potřebující kyslík
zuby oddělil; světová strana
získávat mléko; papežská koruna
moderátor (uvaděč); dravý pták
onen; plody rostoucí na stromech
náplň sprejů a chladniček; nepořádek
na to místo (archaicky); břitce
řešetem; 2. evangelista
holé lebky; norský dramatik (Nora)
představitel divadelních rolí; úplnou
slovensky smrk; udělat si pohodlí
večerní program (počeštěle); mravní základ
kožený pás ševce; prudce se okysličovat
hmyz s krovkami; v pravém úhlu
kaprovitá ryba; pletený oděv
vchod; polepení
Pomůcka:
AEROB; IBSEN; KOMÓD; SOARÉ; TIARA
Když každý zapálí
malý plamínek...
T
Časopis Hnutí fokoláre
Prosinec 2006, ročník 15 (9)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
HVB Bank, cz a.s.
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
Redakční rada:
Ing. Jiří Kratochvíl
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Tisk: VS Pankrác
ISSN 1212-0782
Překlady a redakční spolupráce:
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Křenková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Hrobákova 13
851 02 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 /7/ 5811235
Titulní strana:
Foto: Zbyněk Pavienský
Mladí přátelé z Velké Británie.
NOVÉ MĚSTO
/ 27
TATO CESTA ZMĚNILA MŮJ ŽIVOT
CALLAN SLIPPER
V říjnu prožila skupina Mladých za
sjednocený svět z Velké Británie týden
v Centru Mariapoli v Praze – Vinoři.
Poznávali architektonické krásy
historické Prahy, navštívili kardinála
Miloslava Vlka, pozvali do Vinoře
mons. Karla Pilíka, hráli hry, pomáhali
v Centru Mariapoli, ve dvou skupinách
strávili večer v pražských fokoláre.
Převážná většina byli z anglikánské
církve, někteří katolíci.
K
JONATHAN
HOLMES
Fota: Zbyněk Pavienský a Irena Sargánková
dyž jsem se za nimi rozjela do Vinoře, bylo nádherné podzimní odpoledne. Našla jsem je
v zahradě. Hráli hru, jejíž
pravidla jsem prostým
sledováním nepochopila. Přišel ke mně Jonathan, který k mému překvapení mluvil německy a učí se i španělsky.
Ale přiznával, že je to rarita. Z 250 žáků jeho
školy jich chodí na němčinu pět a na španělštinu deset. Běžně děti v Anglii nemají motivaci učit se cizí jazyk. Vysvětlil mi, že v tomto
období mají ve škole prázdniny, proto mohou
společně cestovat. Tohle byla jeho třetí společná cesta a byl ochoten sdělit mi svůj dojem:
„Všichni jsme v tomto překrásném městě
poprvé. Včera večer jsme navštívili Malou
Stranu a bylo to nádherné. Netušil jsem, jaké
je Praha příjemné město. Než jsem jel do Česka, myslel jsem si, že Češi budou staromódní,
když ještě před sedmnácti lety tady byl komunismus, ale naopak, město je tak moderní
a lidé jsou přátelští.“ A ještě mě zajímalo,
odkud jsou a zda se vídají i během roku: „Nejsme všichni z Londýna, někteří přijíždějí ze
severu Anglie. Setkáváme se jednou měsíčně,
hrajeme hry nebo si zveme hosty a diskutujeme s nimi. Jednou za rok rádi spolu vycestujeme, každá cesta nám více rozšíří obzor.“
Po hře na zahradě je setkání v Centru Mariapoli s mons. Karlem Pilíkem, který jim v odpovědích na otázky vyprávěl svou životní zkušenost. Daniel, původem z Brazílie, byl podobně nadšený jako Jonathan: „Oslovili mě lidé,
které jsem potkal. Například návštěva u pana
kardinála byla krásná a hluboká. I setkání
s mons. Pilíkem. Člověk v nich cítí Ježíšovu
přítomnost. Jakoby se Ježíš, který je v nich,
díval na mne. Tato cesta změnila můj život.
Před odjezdem jsem měl hodně pochybností, ani jsem nemohl spávat. Všechno to zmizelo. Kardinál mi totiž řekl, že musím důvěřovat
Bohu a odevzdat mu všechno to, co mě tíží,
a On pak působí. To byla velká věc, která změnila mé nitro. Uvědomil jsem si, že všechny
tyto věci pominou, jen Bůh zůstane. Pan kardinál mi poradil, abych denně přečetl kousek
z Písma, především 14. a 15. kapitolu Janova
evangelia, protože o všech problémech, které
mám, se tam píše, a tam najdu odpověď.“
Se skupinou přijeli i tři dospělí. Callan,
foklarín z anglikánské církve, ke vzniku společenství mladých řekl: „Svou roli sehrály dvě
skutečnosti. Jednak církev vyzývala, abychom
pomáhali mladým. A zároveň Chiara Lubichová řekla, aby anglikánští fokolaríni pracovali pro
anglikánskou církev. Jako odpověď na tuto dvojí výzvu jsem se začal setkávat s jedním klukem
a dvěma děvčaty z farnosti. Skupina se rozrůstala, teď už jsou skupiny dvě. S Mikem a Patricií pracujeme ve velké jednotě, a to také dává
možnost, aby se projevily schopnosti každého
z nás.“ A jak se objevil nápad navštěvovat citadely? „To je jiná věc. V Londýně jsme s gen 3
pořádali benefiční cyklistickou jízdu, abychom
získali peníze pro děti v Brazílii. Podíleli se na
tom mladí z celé Anglie, i tato skupina. Napadlo
nás, že by bylo hezké – protože není důležité jen
dát peníze – zavézt je osobně. V rámci Hnutí
jsme na cestu neměli prostředky, tak jsme pro
to začali něco dělat. Přispěl nám dokonce i anglikánský biskup. Byla to naše první cesta a velmi se vydařila. Navštívili jsme Recifi. Byla to
hluboká zkušenost jednoty, viděli jsme ,nový
svět‘, již sjednocený, protože v Recifi právě probíhal superkongres gen 3. Rok nato jsme jeli
do Montet ve Švýcarsku. Také tam jsme zvolili
místo, kde mohou mladí zakusit žitou jednotu.
Ano, místní život, ale v prožívané jednotě s otevřeností vůči světu. Byli jsme v Ženevě, navštívili jsme Světovou radu církví, OSN... Pak
jsme prožili týden v Loppianu u Flotencie
(Itálie) a další rok v Ottmaringu u Ausburgu
(Německo). A teď jsme v Praze. ‚Zlatá Praha‘ –
snažíme se otevřít svou duši...“
IRENA SARGÁNKOVÁ
DANIEL
DE SOUSA

Podobné dokumenty