EKONOMICKÁ GEOGRAFIE

EKONOMICKÁ GEOGRAFIE
Distan ní studijní opora
Pracovní text
Auto i: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.
Masarykova univerzita v Brn
Ekonomicko – správní fakulta
Brno, íjen 2004
-1-
Identifikace modulu
Znak
•
EKOGEO
Název
•
Ekonomická geografie
Ur ení
•
Hospodá ská politika a správa – Regionální rozvoj a správa
Auto i
•
RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.
Garant
•
Doc. RNDr. Milan Viturka, CSc.
Cíl
Vymezení cíle
Cílem základního kurzu ekonomické geografie je seznámit studenty se sou asným
stavem rozvoje ekonomické geografie jako základní geografické disciplíny, která si staví
za cíl a základní úkoly objasn ní prostorové organizace spole ensko – ekonomického
systému. Výuka klade d raz p edevším na pojmové, teoretické a metodologické základy
ekonomické geografie, což umožní student m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a
s jejími elementárními výzkumnými metodami a postupy. Konkrétní empirický materiál,
jehož analýza je p edm tem kontrolních otázek je zam en tak, aby obsáhnul na
vybraných p íkladech zákonitosti a tendence ovládající i podmi ující rozmíst ní
spole ensko-ekonomických jev a proces sou asného sv ta.
Dovednosti a znalosti získané po studiu text
Poslucha i porozumí základním problém m a úkol m ekonomické geografie, zejména
prostorové organizaci socioekonomického systému a aktivit v etn regionáln geografického p ehledu. Smyslem „domácí“ studijní p ípravy je pochopení pojmového
aparátu, v cných souvislostí v etn základních metod a zopakování regionáln geografických znalostí ze st edních škol.
V neposlední ad získají poslucha i schopnost hodnotit p í iny a d sledky regionálních
rozdíl hlavních sociáln – geografických a ekonomických jev a proces .
-2-
asový plán
asová náro nost
• prezen ní ást
• samostudium
• cvi ení
8 hod.
20 hod.
20 hod.
Celkový studijní as
• 48 hod.
Harmonogram
• (p edm t je za azen do 1. semestru)
• p ednášky – íjen – prosinec
• cvi ení (odevzdání výsledk ) - leden
Zp sob studia
Studijní pom cky
a) Povinná literatura:
• Maryáš J., Vystoupil J.: Ekonomická geografie. ESF MU, Brno 2004. DSO. 149 s.
b) Doporu ená literatura:
• Wrona J., Rek J.: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001. 428 s.
c) asopisy:
• Geografické rozhledy. SGS, Praha.
-3-
d) D
•
•
•
•
•
•
ležité internetové zdroje s geografickou tématikou a statistikou:
http://www.odci.gov./cia/publications/factbook/country.html
http://www.nationalgeographic.com/resources/ngo/maps/
http://www.fao.org
http://www.worldbank.org
http://www.un.org
http://www.who.org
Vybavení
• PC
• Internet
Návod práce se studijními texty
DSO je nutné chápat jako výchozí studijní materiál, který na jedné stran poslucha e
orientuje v základní problematice studia prostorových jev , proces a souvislostí
v jednotlivých geografických disciplinách (geografie obyvatelstva a sídel, geografie
zem d lství a pr myslu, geografie dopravy, geografie cestovního ruchu a geografie
služeb), na stran druhé potom stimuluje poslucha e kurzu k aktivní práci s dalšími
dostupnými srovnávacími informa ními zdroji a prameny. Ty jsou uvedeny jednak
v úvodu DSO, jednak v úvodu organizovaných seminá . V tomto kontextu je kladen
d raz nejen na statistické, ale i interpreta ní a praktické uchopení studované
problematiky geografické diferenciace a vývoje sv ta a mezinárodních srovnání.
Všechny pot ebné informace a statistická data pro p ípravu a ešení uložených otázek ke
cvi ení a pro seminární práci jsou umíst ny jednak v této DSO nebo jako p íloha tohoto
DSO na webových stránkách katedry regionální ekonomie a správy ESF.
-4-
STRU NÝ OBSAH
1. Geografie (ekonomická) a její vývoj
2. Geografie obyvatelstva
3. Geografie sídel
4. Geografie zem d lství
5. Geografie pr myslu
6. Geografie dopravy
7. Geografie cestovního ruchu a rekreace
8. Geografie služeb
-5-
ÚPLNÝ OBSAH
1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ............................................ 10
1.1.
HISTORIE GEOGRAFIE ........................................................................................................... 10
1.2.
K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ............................................................................ 15
1.3.
SPECIFICKÉ RYSY TRADI NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE ............................................. 16
2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA.................................................................... 18
2.1.
VÝVOJ P EDM TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH V DÁCH ........................... 18
2.2.
VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE ............................................ 20
2.2.1. Antropogeneze.......................................................................................................................... 20
2.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací ........................................................................ 21
2.2.3. Vývoj po tu obyvatel ............................................................................................................... 22
2.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva................................................................................................. 23
2.3.
ROZMÍST NÍ OBYVATELSTVA ............................................................................................ 24
2.3.1. Hustota zalidn ní ..................................................................................................................... 24
2.3.2. Rozmíst ní obyvatelstva ve vztahu k p írodním a socioekonomickým faktor m.............. 25
2.4.
DYNAMIKA OBYVATELSTVA ............................................................................................... 26
2.4.1. P irozený pohyb obyvatelstva................................................................................................. 27
2.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva ........................................................................... 33
2.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva ....................................................................... 35
2.5.
STRUKTURA OBYVATELSTVA ............................................................................................. 36
2.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v ku ........................................................................ 37
2.5.2. Rasová struktura obyvatelstva ............................................................................................... 38
2.5.3. Ekonomická a sociální struktura............................................................................................ 39
2.5.4. Jazyková a národnostní struktura.......................................................................................... 41
3. GEOGRAFIE SÍDEL ...................................................................................... 49
3.1.
VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL .................................................................................................... 49
3.2.
VZNIK A VÝVOJ M ST ............................................................................................................ 51
3.2.1. M sta p edindustriální epochy ............................................................................................... 51
3.2.2. M sta industriální epochy ....................................................................................................... 52
3.2.3. Sou asná urbanizace................................................................................................................ 53
3.3.
KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M ST A DEFINICE M ST ...................................................... 55
3.4.
GEOGRAFICKÁ POLOHA M ST ........................................................................................... 56
3.5.
FUNKCE M ST ........................................................................................................................... 56
3.6.
PROSTOROVÁ STRUKTURA M ST...................................................................................... 57
3.7.
SÍDELNÍ SYSTÉMY ................................................................................................................... 58
-6-
4. GEOGRAFIE ZEM D LSTVÍ........................................................................ 60
4.1.
P edm t a úkoly geografie zem d lství....................................................................................... 60
4.2.
Zem d lská výroba....................................................................................................................... 60
4.2.1. P ísp vek zem d lství ke sv tové výživ ................................................................................ 61
4.2.2. Celosv tová industrializace živo išné výroby........................................................................ 66
4.3.
Vývoj geografie zem d lství......................................................................................................... 67
4.4.
Vývoj zem d lství ........................................................................................................................ 68
4.5.
Faktory a podmínky rozvoje zem d lství ................................................................................... 69
4.5.1. Vliv p írodních p edpoklad na zem d lství ........................................................................ 69
4.5.2. Sociáln - ekonomické faktory ................................................................................................ 71
4.6.
Charakteristika vývoje sv tového zem d lství........................................................................... 71
4.6.1. Typologie sv tového zem d lství ............................................................................................ 72
4.7.
Geografické rozložení zem d lské výroby.................................................................................. 72
4.7.1. Obilniny .................................................................................................................................... 72
4.7.2. Okopaniny ................................................................................................................................ 74
4.7.3. Kultury poskytující suroviny k výrob cukru ....................................................................... 75
4.7.4. Olejniny .................................................................................................................................... 75
4.7.5. Kultury poskytující suroviny k výrob nápoj ..................................................................... 75
4.7.6. Chov zví at ............................................................................................................................... 76
5. GEOGRAFIE PR MYSLU............................................................................. 80
5.1.
P edm t a úkoly geografie pr myslu .......................................................................................... 80
5.2.
Pr myslová výroba....................................................................................................................... 81
5.3.
Teoretické a metodické problémy v geografii pr myslu........................................................... 81
5.3.1. Pojetí “ Optimálního rozmíst ní pr myslu”.......................................................................... 81
5.3.2. Lokaliza ní faktory - kritéria jejich výb ru a hodnocení..................................................... 82
5.3.3. Teorie “ Regionální komplexy pr myslových výrob“ .......................................................... 84
5.4.
Vývoj pr myslu ............................................................................................................................ 85
5.5.
Klasifikace pr myslu.................................................................................................................... 86
5.6.
Geografické metody hodnocení pr myslu .................................................................................. 87
5.7.
P
5.7.1.
5.7.2.
5.7.3.
5.7.4.
5.7.5.
5.7.6.
5.7.7.
5.7.8.
ehled odv tví pr myslu ............................................................................................................ 87
Pr mysl paliv a energetiky...................................................................................................... 87
T žba rud a hutnický pr mysl................................................................................................ 94
Strojírenský pr mysl............................................................................................................... 98
Chemický pr mysl................................................................................................................. 100
Elektrotechnický a elektronický pr mysl............................................................................ 101
Textilní a konfek ní pr mysl ................................................................................................ 102
D eva ský a papírenský pr mysl ......................................................................................... 102
Potraviná ství......................................................................................................................... 102
6. GEOGRAFIE DOPRAVY ............................................................................. 104
6.1.
P edm t a úkoly geografie dopravy .......................................................................................... 104
-7-
6.2.
Význam a postavení dopravy..................................................................................................... 106
6.3.
Vnit ní len ní dopravy ............................................................................................................. 106
6.4.
P ehled vývoje dopravy.............................................................................................................. 107
6.5.
Základní pojmy v doprav ......................................................................................................... 108
6.6.
Metody hodnocení dopravy ....................................................................................................... 112
7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE................................. 120
7.1.
P ehled vývoje disciplíny ........................................................................................................... 120
7.2.
Hlavní sm ry výzkum a problém v geografii cestovního ruchu ......................................... 122
7.3.
Vnit ní len ní systému rekreace a cestovního ruchu ............................................................. 124
7.4.
P írodní zdroje a p edpoklady cestovního ruchu .................................................................... 125
7.4.1. Stru ná charakteristika p írodních rekrea ních zdroj .................................................... 126
7.5.
Socioekonomické zdroje a p edpoklady cestovního ruchu .................................................... 128
7.5.1. Hodnocení socioekonomických p edpoklad pro rekreaci a cestovní ruch...................... 128
7.5.2. Realiza ní p edpoklady cestovního ruchu a rekreace ........................................................ 129
7.6.
Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace ............................................................... 130
7.7.
Mezinárodní cestovní ruch......................................................................................................... 132
8. GEOGRAFIE SLUŽEB ................................................................................ 139
8.1.
Obslužná st ediska ..................................................................................................................... 140
8.2.
Vymezení sfér vlivu st edisek .................................................................................................... 142
8.3.
Klasická teorie centrálních míst ................................................................................................ 146
9. SEZNAM LITERATURY .............................................................................. 150
-8-
ÚVOD
P edm tem ekonomické geografie je p edevším objasn ní prostorové organizace a
diferenciace spole ensko – ekonomického systému, zejm. v oblasti rozmíst ní a
základních charakteristik obyvatelstva a osídlení, zem d lství a pr myslu, dopravy a
v neposlední ad také cestovního ruchu a služeb. Výuka klade d raz p edevším na
pojmové, teoretické a metodologické základy uvedených disciplin ekonomické geografie,
což umožní student m seznámit se s poznávací rolí disciplíny a s jejími elementárními
výzkumnými metodami a postupy.
Pochopit uvedené problémy v jejich prostorových souvislostech je významným
p edpokladem dobré práce ekonoma.
.
-9-
1. GEOGRAFIE (EKONOMICKÁ) A JEJÍ VÝVOJ1
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je vysv tlení objektu a p edm tu výzkumu geografie a definice
základních pojm , dále seznámení se stru ným historickým vývojem a zam ením
v dního oboru ekonomické geografie.
asová náro nost
2 hod. (1 – prezen ní, 1 – samostudium)
1.1.
HISTORIE GEOGRAFIE
Geografie je jedním z nejstarších v dních obor v bec. Již v nejstarších obdobích lidské
civilizace lov k poznal, že zemský povrch se m ní v prostoru a ase, že má na r zných
místech r zný obsah. Z poznávacích i praktických d vod registroval tato m nící se fakta
a snažil se z nich vytvo it vlastní informa ní systém, jakož i metodu jejich zaznamenávání.
Vlastní historie geografie sahá až do starov ku. Už v antice – ve starém ecku a ím –
vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly „sou ástí“ filosofie, medicícny.
Tak nap íklad Iónská škola (též Milétská) je nejstarší známou filosofickou školou (6 stol.
p . n. l. – Milét leží… ). Její p edstavitelé byli nap . Thálet Milétský (ve svých
p edstavách hovo í o tom, že Zem leží na vod , zem t esení vzniká jejím kymácením ve
vlnách…), Anaximandros (sestavil 1. mapu tehdy známého sv ta), Anaximenés a
Hekataios Milétský (autor Periodas gés, tzv. periply – popisy pob eží, tzv. periegezy –
popisy pevnin).
Nejznám jší p edstavitel rodícího se starov kého „regionálního zem pisu“ byl v té dob
„otec historie“ Hérodotos z Halikarnassu (484 – 425 p ed n. l.). Ve svém díle „D jiny“
v 9 knihách, které se dochovaly, vytvo il nejúpln jší popis sv ta (oikumene). Ten obsahuje
vý ty ek, hor, m st, pam tihodností, chrám , rysy podnebí, vzácnosti fauny a flóry, aj.
Jednou z podstatných složek antické geografie byl problém „geografického determinismu“
(zmi ujeme se o n m i na jiném míst ) i „geografického fatalismu“, spojovaný zejména
se jménem Hippokrata. Hippokratos z Kósu (460 – 377 p ed n. l. zd raz oval vliv
prost edí (p írodního) na lov ka. Tvrdil nap ., že vlastnosti t la i ducha jsou ur ovány
podnebím apod. („...obyvatelé zemí s horkým klimatem mají živ jší, kvetoucí vzhled,
jasn jší hlas, m k í povahu a pronikav jší rozum než obyvatelé severních zemí...“).
Obrat v geografii totiž „od historie k p írodov d “ uskute nil velký v dec Aristoteles ze
Skageiry (382 – 322 p ed n. l.). Vše, co bylo známo o geografických jevech, popsal ve
1
ást úvodní ásti je p evzata a upravena z publikace GARDAVSKÝ, V.: Poznávací, aplika ní a vzd lávací funkce geografie. Studia
Geographica 92, GGÚ SAV, Brno 1988.
-10-
svém díle „Meteorologika“ (4 knihy), obsahující elementární poznatky z obecné fyzické
geografie – o vodách, zemském povrchu, mo ích, v trech, horách.
Po více než 100 letech se znovu projevila nezbytnost syntézy poznatk a zobecn ní
faktického materiálu na vyšší úrovni. Tuto syntézu provedl ecký u enec Eratosthenés
z Kyrény (276 – 194 p ed n. l.), nazývaný právem „skute ným otcem geografie“. Byl
správcem knihovny v Alexandrii. Jeho rozsáhlé dílo „Geografika hypomnemata“
(geografické záznamy) vytvá í základy geografie jakožto samostatné v dy (uvedl p ehled
historie geografie, vytvo il mapu ekumeny (z porovnání úhl dopadu slune ních paprsk
v pravé poledne ve m st Alexandrii a Syéné (Asuán) a z odhadu vzdálenosti mezi nimi
vy íslil obvod Zem podél poledníku na 252 000 stadií, tj. asi 40 000 km). Zajímavý je i
jeho pokus o „regionalizaci sv ta“, první svého druhu. Zavedl rovn ž název geografie, a
to ve smyslu mapového zobrazení Zem . Pozd ji se tento název ujal i ve smyslu textového
popisu zemského povrchu a vn jšího prost edí lov ka.
Jeho práce široce rozvinul ve svém díle ímský u enec ecké národnosti Strabon
z Amaseie v Pontu (64 p ed n. l. – 19 n. l.). Je autorem nejobšírn jšího dochovaného díla o
antickém sv t , Geografika (17 svazková, dochovala se úpln ). Chápe geografii jako popis
ekumeny. Podle n j má geografie obrovský význam pro život spole nosti a zp sob
vládnutí. Geografie nás seznamuje s obyvateli krajin a oceán , s vegetací a ovocem i se
zvláštnostmi rozli ných ástí Zem , p ináší poznatky jako nap . kdo p du obhospoda uje a
na ní tvo í, jak lov k erpá z t chto zdroj života a št stí. Z této výpov di je jasný
antropocentrický charakter geografie (vysv tli) a humanitní chápání jejího p edm tu.
Klasickou epochu antické geografie uzavírá dílo Ptolemaia. Klaudios Ptolemaios
z Alexandrie (90 – 168) zaujímá zvláštní postavení v geografii ímského období, zejména
p ínosné je jeho 8 svazkové dílo „Geografike hyfegesis“ (návod ke geografii). V první
knize je teoretický a metodický úvod pro zp soby stanovení vzdáleností, polohy bod a
zobrazení zemského povrchu v rovin , v dalších 7 knihách je obsažen seznam
geografických názv s cca 8 000 body s uvedením jejich zem pisné ší ky a délky.
Geografie je dle Ptolemaia „lineární zobrazení veškeré nyní známé Zem , se vším co se na
ní nachází“. Ptolemaios rozlišuje „geografii“ (v dnešním pojetí obecnou geografii
s kartografií) a „chorografii“ (dnešní regionální geografii).
Již antické geografii tak m žeme najít formování dvou rozdílných sm r bádání a r zných
zam ení:
• popisn regionální (chorografické) – spojené se Strabonem. M lo humanitní charakter
a bylo spojeno s historií. Regionální práce se zam ovaly p edevším na vn jší rysy
zemského povrchu, na popisy národ , politického z ízení, m st a r zných lokalit,
prvky fyzické geografie v nich hrály jen druho adou roli.
• matematicko – geografický sm r, representovaný Ptolemaiem. Do této sféry pat ily
otázky ujas ování tvar a parametr Zem , rozpracování kartografických projekcí,
ur ování geografických sou adnic. Ptolemaiova práce byla „biblí“ pro geografy období
renesance a velkých geografických objev .
Ve st edov ku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. D dictví antiky chránili,
p ekládali a rozmnožovali p edevším v arabském sv t a v dalších regionech Blízkého
východu a St ední Asie. Jedním z p edstavitel tohoto období je byzantský geograf a
alexandrijský kupec Kosmas Indikopleustés (žil v 6. stol.). Je autorem díla „Christianike
topografia“ (k es anský místopis), obsahující popis obchodních cest po tehdy známé souši.
-11-
Je to pokus o vytvo ení „protiváhy“ Ptolemaiov antické soustav (proti u ení o kulatosti
Zem , o protinožcích, o pohybu Zem , o samotném pohybu hv zd)2.
Ani v Evrop se ovšem vývoj v dy ve st edov ku úpln nezastavil. Poznatky z geografie,
pot ebné pro rozvoj geografické d lby práce uvnit antických stát a mezi nimi, byly
st edov kým vládc m Evropy po dlouhá staletí prakticky k ni emu. P esto se však ist
naturální hospoda ení feudální spole nosti (rozhodující zde bylo zem d lství) postupn
narušovalo a za ala vznikat pot eba rozši ování obchodu. Kniha Marka Pola (1298),
nazvaná pozd ji „Milion“, o ín , východní a jižní Asii se stala symbolem nového období.
P ibližovalo epochu renesance a velkých geografických objev . jiným p íkladem té doby
byl františkánský u enec a cestovatel po Asii Odorik z Porderone (1296 – 1331), zvaný
Boemus ( eského p vodu po otci). Z jeho d l lze uvést nap . Z východních kraj sv ta
(vyšlo v Praze 1962).
Renesance (z francouzkého obrození), jedna z nejvýznamn jších epoch ve spole enském a
duchovním vývoji evropských zemí, je spjata s ekonomickým, politickým a kulturním
vzestupem m š anstva ve 14. – 16. století. S ní souvisejí také velké geografické objevy a
za átek rozvoje p írodních v d. Objevují se první novov ké „teoretické“ i konkrétní
„ekonomicko-geografické“ práce.
Je to také velký rozvoj kartografie. Nejv tší kartografická díla – Mercatorova a Orteliova –
vznikla ve Flandrech. Gerhard Mercator (1512 – 1594) (Mercator – z latiny = kramá ) –
vlámský kartograf v roce 1569 publikoval mapu sv ta na 18 listech (válcové zobrazení),
v roce 1595 vydal rovn ž Atlas sv ta. Abraham Ortelius (1527 – 1598) vydal první
geografický atlas sv ta v bec, a to v roce 1570 (Theatrum orbis terrarum). Roku 1567 byla
vydána kniha florentského kupce v Atverpách Lodovica Guicciardiniho „Popis
Nizozemska“ – jedno z prvních velkých ekonomicko-geografických d l (1. ást –
charakteristika p írody, obyvatelstva a hospodá ství, úloha mo e, emesel, obchodu, ízení
státu, 2. ást – popis 17 provincií, nejv tší pozornost m st m).
17. století je stoletím rozvoje p írodních v d (Galileo Galilei, Isaac Newton, Francis
Bacon (zakladatel induktivní metody – od ástí a fakt k obecným tvrzením), René
Descartes (tv rce deduktivní metody – od obecného ke zvláštnímu). Z významných
geograf té doby m žeme uvést Bernarda Varenia (vydal dílo „Generální (obecná)
geografie“. Shrnovala výsledky epochy velkých geografických objev . Stala se prvním
pokusem o široké zobecn ní, o stanovení p edm tu a obsahu geografie (zem el p itom již
ve 29 letech).
Praktická pot eba informací o po tu obyvatel a dalších ukazatel pro pot eby státní správy
p isp ly ke vzniku tzv. „politické aritmetiky“ s „popisné státov dy“, tedy položení základ
statistiky a demografie (zakladatel J. Grant – 1621). Objevují se také ideje „otce politické
ekonomie“ sira Wiliama Pettyho (1623 – 1687) – nap . rozbor výhod geografické d lby
práce v souvislosti s rozvojem námo ního obchodu. V 17. století je také u in no mnoho
pr zkum o hospodá ské využití Ruska (zejména Sibi e a dálného Východu), známé je
jméno Tatiš eva, jako budovatele závod a m st – první v Rusku zformuloval „teoretické“
základy geografie, jméno Lomonosov – od r. 1758 nap . ídil Geografický departement
Akademie v d (problémy využití Sibi e, Severního ledového oceánu).
2
Jeho p edstava „viditelné“ Zem se podobá svatostánku Mojžíšovu. Má tvar obdélníku, ploché desky, obklopuje ji obdélníkový
oceán, za kterým žili na východ lidé p ed potopou sv ta. K iš álové st ny svatostánku tvo í nebe, íši Kristovu a blažených. Sluncem,
M sícem i hv zdami pohybují and lé. Mapy raného st edov ku nej ast ji „ilustrovaly“ bibli. Zem m la tvar obdélníku, oválu nebo
kruhu. Mapy bývaly orientovány na východ, uprost ed ležel Jerusalém.
-12-
Ze známých jmen 18. století je možné uvést filosofa Immanuela Kanta (1724 – 1804),
který v rodném Královci (Kaliningrad) více než 40 let p ednášel i geografii.
Rozvoj geografických idejí v 19. století souvisí p edevším se jmény Alexandra Humboldta
a Carla Rittera.
Alexander von Humboldt (1769 – 1859) je považován za nejv tšího geografa 1. poloviny
19. století a za otce srovnávací fyzické geografie, jeden ze zakladatel fytogeografe,
výrazn rovn ž p isp l k rozvoji klimatologie a biogeografie. Jeho životní dílo „Kosmos“
(5 svazk ) p edstavuje souhrn poznatk o p írod a lov ku. Používal hodn komparativní
metody v geografii. Odhalil jednu z nejd ležit jších fyzicko-geografických zákonitostí,
totiž ší kovou zonalitu a výškovou stup ovitost.
Jeho sou asník Carl Ritter (1779 – 1859) je zastáncem historického p ístupu ke geografii
(vedl 1. katedru geografie v N mecku). K jeho hlavním pracím pat í 19 svazková
„Zem v da“ (obecná srovnávací geografie), pozornost je zde v nována nap . vy le ování
p irozených oblastí, úsilí o kvantifikaci prostorových vztah (vycházel z teologického
p esv d ení p edur ení), regionálním pracím.
Vývoj poznání Zem souvisel od po átku s praktickou inností lidí, s vojenskými
výpravami a s obchodními styky. Poznatky byly nejd íve rozlišovány spíše podle své
užite nosti. Prvotní poznávací proces byl obsahov diferencovaný, a proto v n m m žeme
nalézt zárodky mnoha obor . lov k poznával nejd íve své okolí, ve kterém žil, a proto
snad geografické poznatky pat í mezi nejstarší. Aby se mohl v tomto prost edí orientovat,
pokusil se toto okolí, t eba jen schematicky znázornit. By tyto ná rty byly sebe
primitivn jší, jsou základem pozd jší kartografie. Kartografie je tak spojena s geografií
od po átku jako její nejd ležit jší metoda. Teprve zna n pozd ji se osamostat uje jako
metodický obor a slouží i jiným disciplinám. V sou asné dob se pak odlišuje geografická
kartografie a technická kartografie. Pom rn brzy se z nejstarší jednotné v dy vyd lila
kosmografie a z ní astronomie na jedné stran a pozd ji též geologie na stran druhé.
Souvisí to s postupným omezováním objektu geografie na geografický obal Zem , resp.
její krajinnou sféru. Z hlediska sou asného vymezení jde tedy o studium litosféry,
hydrosféry, dolní ásti atmosféry (troposféry a ásti stratosféry), pedosféry, biosféry a
sociosféry (v etn ekonomické sféry). Co bylo nad krajinnou sférou takto vymezenou,
resp. pod ní, p estalo být objektem geografie. Zájem o prost edí lov ka vedl p irozen též
ke studiu objekt , které se v tomto prost edí nacházely. Byla to p edevším v plném
rozsahu p írodov dná pozorování, z nichž jen malou ást bychom dnes za adili do
geografie (nap . r zná m ení Zem – byla základem vzniku geodézie a ješt d íve snad
podn tem pro kvantifikaci, m ení, fyziku, matematiku a geometrii). Ve sfé e p írodní
se pak za íná geografie d lit na adu podobor , které nabývají r zné relativní
samostatnosti na jedné stran , na druhé stran však p echázejí asto do p írodních obor
negeografických. K nejvýznamn jším pat í geomorfologie, která v jistém smyslu, jako
obor zabývající se vývojem krajinných tvar , má centrální místo ve fyzické geografii,
zárove však její hranice s geologií jsou velmi neur ité. Z ostatních sem pat í hydrografie
s klimatologií, které sousedí a áste n se i prolínají s meteorologií koncipovanou jako
negeografický obor, ale jako obor fyzikáln technický s adou podobor od aerologie po
synoptickou meteorologií.
Dále bychom mohli jmenovat adu dalších obor , jejichž hrani ní charakter je vystižen
p ímo v jejich názvu. P edstavitelem uvedených obor m že být biogeografie, kterou
-13-
m žeme zahrnout stejn do biologie jako do geografie. ast ji bývá zahrnována do
biologie, což nesporn ovliv uje i její nápl a vede k potla ení ady geografických
podmínek v její komplexní povaze. P írodní geografii se nevyhnuly celkové tendence
zkoumání stále užších úsek objektivní reality, resp. jejích díl ích aspekt . I v rámci
p írodní geografie tak vznikají podobory s relativní samostatností. Tak limnologii,
potamologii, oceánografii a glaciologii je možno pod adit hydrografii (hydrologii),
bioklimatologii a agroklimatologii lze považovat za podobory biogeografie. Z hlediska
asto pragmaticky se vyvinuvšího p edm tu bychom mohli hledat za azení pedogeografie,
hydropedologie, geografie p írodních zdroj , geoekologie aj.
Jestliže se nám zdá vytvá ení r zných podobor a hrani ních obor p írodní geografie
složité, pak v tší složitostí se vyzna uje sociální geografie. Má také sv j p vod
v nejstarších dobách, nebo sou ástí prost edí byli v dob , kdy vznikaly zárodky v dy,
vždy lidé. P ední francouzský geograf P. GEORGE považuje dokonce za p edm t celé
geografie studium vývoje polidšt ného prostoru, p i emž takovým prostorem chápe
ekumenu. Lidé na Zemi nejsou všude stejní. Dlouhým vývojem se vyvinuly zhruba r zné
rasy i etnické skupiny, které byly v nejstarších dobách nesprávn zam ovány. Stejn jako
nejd íve budily pozornost nejodlišn jší lidské skupiny – nap . Pygmejové, kte í se dostali
do Egypta nebo Indiáni, které p ivezl Kolumbus, pozd ji se zájem soust edil také na
tradice a zp sob života, spole enskou organizaci apod. Zájem vyvolávala sociální politika
ínských vládc v cestopise Marca Pola, r zné zp soby zem d lské výroby a dovednosti,
stejn jak znalosti vojenské. Již v nejstarších dobách m žeme tedy vystopovat prvky
etnografie a atropologie, ekonomie, sociologie i politologie, které nejsou odd lené od
geografie, nebo jejich objekt je shodný a p edm t dosud nespecifikovaný. Platí to i
mnohem pozd ji v 19. století, kam v tšinou klademe po átky moderní geografie
p edstavované takovými osobnostmi jako byli A. HUMBOLDT (1769 – 1859),
K. RITTER (1779 – 1859), F. RATZEL (1844 – 1904), P. VIDAL DE LA BLACHE
(1843 – 1918) aj. A. Humboldt se zabýval stejn geografií jako geologií, mineralogií,
botanikou, zoologií apod. Jestliže je považován za zakladatele komplexní geografie, nelze
nevid t p es jeho ohromné zásluhy a schopnost generalizace, že je stále ješt
p edstavitelem spíše „totální“, tj. všezahrnující geografie než geografie komplexní. Avšak
i geografové pozd jší jdou asto stejným sm rem.
Za zakladatele sociální geografie považujeme obvykle F. RATZELA. V jeho pojetí se
jmenovala antropogeografie, pozd ji známá pod jménem ekonomická geografie a
nejnov ji známá pod prosazujícím se a nejvýstižn jším termínem geografie sociální, resp.
složitým termínem socioekonomická geografie. F. Ratzel bývá pokládán za p edního
p edstavitele tzv. geografického determinismu. Svými názory podnítil vznik geopolitiky
nebo-li politické geografie, sám pak geografii chápal také v onom širokém smyslu K.
Rittera, k n muž se hlásil jako ke svému u iteli. Podobné pojetí geografie bylo v pr b hu
19. století pravidlem. Ani sociální geografie se nevyhnula rozpadu do ady podobor
s relativní autonomií. Jedním z nejstarších je geografie obyvatelstva navazující na
demografii. V širokém pojetí geografie tyto obory pochopiteln splývají, asto jsou ješt
dopl ovány hospodá skou statistikou i statistickými metodami. Jeden z p edních
francouzských geograf E. LEVASSEUR (1828 – 1911) byl nap . profesorem geografie,
historie a ekonomické statistiky, kam byla zahrnována i demografie. V sou asné dob
považujeme demografii za obor studující p irozenou m nu lidských populací, kdežto
p edm tem geografie obyvatelstva jsou migrace a systém osídlení. Demografii rozší enou
o geografii obyvatelstva by bylo možno nazvat geodemografií, geografii obyvatelstva
rozší enou o demografickou problematiku naopak demogeografií. Na geografii
obyvatelstva bezprost edn navazuje geografie sídel, zejména na problematiku studia
-14-
systému osídlení a jeho vývoje. Ostatní podobory sociální geografie se vytvá ely
v souhlase s odv tvovým len ním národního hospodá ství (geografie pr myslu,
zem d lství, dopravy, služeb, v dy, apod.) nebo v návaznosti na velmi rozdílnou
problematiku, která má geografický aspekt. Jako p íklad m žeme uvést geografii
rekreace, léka skou geografii, láze skou geografii a geografii vojenskou. V takto
koncipovaných oborech však asto p evládá ztotož ování významu geografického a
prostorového, což by p i plném prosazení uvedeného p ístupu vedlo k degradaci geografie
na obor studující pouze prostorové uspo ádání r zných jev , geografie by se tak stala
metodickým oborem bez vlastní kvalitativní specifi nosti, resp. by se redukovala na ist
popisný obor v pojetí A. HETTNERA (1859 – 1941). Geografie by se v tomto pojetí m la
zabývat totální realitou, omezenou ur itou oblastí. Podobný p ístup lze však možno
považovat i za první rysy ekologie, což je další obor, který s geografií bezprost edn
souvisí a jehož odd lení od ní není jednoduché. Obtížnost ur ení mezioborových hranic je
pak zvlášt velká u komplexních obor , k nimž geografie i ekologie nesporn pat í.
Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 – 1919) pro studium vztah
organism a prost edí v ur ité vymezené oblasti. P es ekologii bychom se dostali
k vývojové teorii Ch. Darwina i k popula nímu zákonu T. Malthuse, které ostatn také
našly v geografii sv j odraz.
1.2.
K VÝVOJI GEOGRAFICKÉHO MYŠLENÍ
Každé t íd ní poznatk vyžaduje p ijetí ur itého t ídícího principu. Jedním z prvních
t ídících princip bylo i geografické rozložení jev . Geografický popis byl tak jednou
z prvních forem t íd ní poznatk o realit a jedním z nejstarších nástroj orientace lidí ve
sv t . Je proto p irozené, že v nejstarším v deckém myšlení p evládaly názory blízké
koncepci geografického determinismu, které spojovaly rozdílnost jednotlivých jev a
proces s jejich geografickým umíst ním (vliv území a prost edí na vše, co se v n m rodí a
žije). Ve starov ké i st edov ké v d bychom našli mnoho p íklad vedoucích
k mechanickému spojování nep íliš hlubokých poznatk , které nevycházejí z podstaty
daného jevu nebo procesu, ale pouze z jejich jevové stránky. Otázka geografického
determinismu je však zna n složit jší, než by se mohlo zdát na první pohled a bylo by
stejn nesprávné jeho jednozna né odmítnutí jako bylo d íve jeho nekritické p ijímání.
Rozmíst ní biologických druh na Zemi p ed p íchodem lov ka bylo skute n
dominantn podmín no geografickým prost edím (rostlinné a živo išné druhy se prost edí
p izp sobovaly velmi dlouhá období a p i relativn rychlých zm nách, nap . klimatu,
hynuly). Ostatn i lidské rasy se diferencovaly v dávných dobách v d sledku rozdílného
geografického prost edí na Zemi. Hominiza ní proces je však zárove ukázkou
postupného p ekonávání geografického determinismu. Lidé se postupn jako jediný
biologický druh rozší ili po celé Zemi a v sou asné dob za ínají pronikat do vesmíru.
Jiný d kaz „osvobozování“ lidí od geografické i správn ji od fyzicko-geografické
determinovanosti podává i lidská reprodukce, která není závislá na ro ním období jako u
jiných biologických druh – sezónnost n kterých demografických proces je podmín na
p edevším sociáln . Prvotní plná závislost lidí na geografickém prost edí m la sv j základ
v tom, že lidé mohli žít p vodn jen tam, kde m li dostatek potravy, bohatství okolní
p írody ur ovalo i jejich po etnost. Teprve výroba nástroj a práce uvolnila postupn tuto
determinovanost.
-15-
Z postupného vývoje spole nosti vyplývá, že nejd ležit jšími spole enskými vztahy jsou
práv ty, které vznikají ve výrob . Souhrn výrobních vztah a výrobních sil vytvá í
ekonomickou strukturu spole nosti, která je základním a ur ujícím faktorem
spole enského vývoje. Lidé se tedy postupn prací osvobozují od n kterých konkrétních
omezení geografického prost edí, zárove však toto prost edí z stává základní materiální
podmínkou jejich existence. Lidé se rozši ují postupn po celé Zemi, což jim umož uje
práce, avšak jejich rozmíst ní na Zemi z stává velmi nerovnom rné, je tedy podmín no
p edevším geografickým prost edím. Velká m sta vznikají na místech z geografického
hlediska zvlášt výhodných. Tato výhodnost však pouze zvyšuje pravd podobnost vzniku
m sta na ur itém míst . Nemén d ležité krom samoz ejmé úrovn celkového
ekonomického a spole enského rozvoje jsou obchodní vztahy m sta dané d lbou práce
mezi populacemi, síla dané populace, celkové politické uspo ádání v širší oblasti apod.
Z p íklad je ovšem patrná inercie geografických podmínek ve srovnání s podmínkami
ekonomickými nebo politickými.
Geografické podmínky však nehrají pouze pasivní úlohu nositele spole enského rozvoje.
Mohou tento proces zpomalovat nebo naopak urychlovat p ítomností nerostných surovin,
geografickou polohou v rámci sv tového uspo ádání a v neposlední ad klimatickými
podmínkami. P i v domí omezenosti geografického determinismu ve spole enském vývoji
nebyl vznik r zných kulturních a civiliza ních center od nejstarších dob po sou asnost
náhodný. Zcela nesporná je rozhodující spoluú ast geografického prost edí nejen p i
vzniku dnešních lidských ras, podras a etnických skupin, ale i v pr b hu celého
hominiza ního procesu.
Rozvoj geografického myšlení je úzce spjat s problémy kvantifikace a kvantitativních
p ístup . Uvedená problematika není ani nová ani typická pro geografii, prochází jí
všechny empirické obory, zabývající se objektivní realitou.
1.3.
SPECIFICKÉ RYSY TRADI NÍ A MODERNÍ GEOGRAFIE
Funkce tradi ní geografie v minulosti spo ívala v poznávání rozmanitých jev v r zných
geografických oblastech a zejména pak jejich specifických, resp. p ímo individuálních
zajímavých vlastností. Tuto funkci ostatn geografie neztratila dodnes. R znorodost
poznávaných jev a tím i jejich vzájemných vztah omezovala možnost použití
kvantitativních p ístup , zejména exaktn jší vyjád ení poznané reality, avšak zejména
vylu ovala možnost generalizace a systematizace získaných poznatk . Existující díl í
pokusy o generalizaci v tradi ní geografii byly málo významné, použití kvantitativních
p ístup bylo asto odmítané (zd razn ní unikátnosti geografických jev ). Moderní
geografie postupn p echází k odmítání unikátnosti geografických jev a proces a za
pomoci pronikajících kvantitativních p ístup
p ichází k možnosti generalizace
geografických poznatk . Podobn jako u ostatních obor , také rozvoji geografie v nemalé
mí e pomohly požadavky praxe. Zde již z eteln nesta ila pouhá inventarizace
geografického rozmíst ní jev , ale bylo nutné sledovat vzájemné vztahy a podmín nosti
v tomto rozmíst ní, tendence ve vývoji tohoto rozmíst ní apod. S rozvojem sociálního
plánovaní pak dochází k formulaci nových požadavk , které ve svých d sledcích
znamenají p ímo humanizaci geografie, tj. plné zakomponování sociosféry do geosystému
jako vlastního geografického p edm tu. Jiným výrazn se prosazujícím požadavkem je
-16-
ochrana životního prost edí, který pro geografii znamená ekologizaci p edm tu, tj. plné
uvažování p írodního prost edí lov ka a spole nosti.
Ve vývoji problémové orientace geografického studia v sou asném období lze
zd raz ovat n kolik dominantních tendencí. K nejvýznamn jším pat í všeobecná snaha o
humanizaci a ekologizaci geografie. „Humanizace“ je p evážn spojována s vývojem
sociální a ekonomické geografie, „ekologizace“ pak p evážn s vývojem geografie
fyzické. Jde p itom o siln spjaté a propojené tendence se zvýšeným d razem na
syntetické poznání celého komplexu geografických podmínek a interakcí (p edevším
vztahy p írodního prost edí a spole nosti. Rovn ž tak dochází i k akcentování aplika ních
funkcí geografie, k propojování teoretického a aplikovaného studia. V našich podmínkách
to vše dokládá vytvá ení dvou hlavních a postupn se rozvíjejících geografických „škol“,
zam ených jak v úrovni teoretického, tak i v úrovni aplikovaného výzkumu bu na
problematiku krajinných syntéz nebo na problematiku geografické organizace spole nosti,
koncepce vývoje osídlení apod. Významov sekundární jsou doprovodné tendence
v posunu k v tší „otev enosti“ a „interdisciplinarity“ geografie (ú ast na ešení složitých
mezioborových problém nap . v životním prost edí, spolupráce s negeografickými obory,
rozvoj exaktních metod a moderních technik, jako nap .automatizovaná tvorba map,
dálkový pr zkum Zem , aj.).
Shrnutí kapitoly
V kapitole Geografie (ekonomická) a její vývoj jsou poslucha i seznámeni s vymezením
objektu a p edm tu geografie, s historickým vývojem této v dní disciplíny a se
sou asnými problémy moderní geografie.
Otázky ke cvi ení z kapitoly 1
1. Co je objektem a p edm tem výzkumu geografie?
2. Co všechno zkoumá geografie?
3.
ím se zabývá ekonomická geografie?
-17-
2. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je vysv tlení objektu a p edm tu výzkumu geografie obyvatelstva a
definice základních pojm , dále seznámení se stru ným historickým vývojem a
zam ením geografie obyvatelstva. V následujících ástech je podrobn rozebrána
problematika vývoje a rozložení sv tového obyvatelstva, dynamika a struktura
obyvatelstva.
asová náro nost
10 hod. (1 – prezen ní, 5 – samostudium, cvi ení - 2)
2.1.
VÝVOJ P EDM TU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH
V DÁCH
Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se
formovala p edevším po 2. sv tové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje
v geografických pracích již od po átku geografie jako v decké disciplíny. První pokusy o
vytvo ení metodického konceptu studia se objevují koncem 19. století u F. RATZELA
v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické rozložení lidstva). Významné místo
p isuzuje po tu obyvatel, jeho rozmíst ní a hustot zalidn ní. Jeho p ístup je však
biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a
živo išstvo a zp sob života a kulturu považuje za výsledek p sobení p írodního prost edí.
Po átkem 20. století se významn uplatnily výsledky francouzské antropogeografické
školy, které na rozdíl od geografického determinismu zohled ují p edevším historické,
etnografické, kulturní a ekonomické faktory. Ve vztahu p íroda a spole nost zd raz ují
aktivitu lov ka a jeho možnost výb ru z podmínek, které mu p íroda poskytuje
(geografický posibilismus). P edstaviteli francouzské školy geografie lov ka byli
p edevším VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého
Zem pisu sv ta, který p ed válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. sv tové válce
p edevším P. GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonn , která vydala
v 60. letech základní u ebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak
v anglicky mluvících zemích; je pokládána za zakladatelku regionální geografie
obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení, vývoji a ekonomické aktivit
obyvatelstva sv ta). Podle ní je p edm tem geografie obyvatelstva popis demografických
údaj v jejich existujících souvislostech s prost edím a objasn ní p í in strukturních znak
a d sledk .
Intenzivní rozvoj poznatk geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po
roce 1945. Souvisí s mnoha faktory, jako je nap . výrazný r st po tu obyvatel, rozsáhlé
migrace, problémy výživy a hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem
-18-
sv tových i regionálních organizací (nap . OSN, UNESCO, WHO aj.). Po etné práce jsou
z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A. ZELINSKI, J. I. CLARK, W.
BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významn up ednost ují postavení geografie
obyvatelstva v rámci geografických v d – nap . G. T. TREWARTH lení geografii na
fyzickou, kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální
diferencovanosti lidské složky na zemském povrchu, a to jak po tu obyvatel, vývoje
obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znak obyvatelstva; W. A. ZELINSKI
definuje geografii obyvatelstva jako v du zabývající se studiem prostorových aspekt
obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru.
Z dalších sm r
je nutné jmenovat koncepci na základ sociální geografie
(Sozialgeographie) rozvinutou p edevším v 70. letech na základech mnichovské školy – K.
RUPPERT, J. MAIER, R. PAESLER, W. KULS. P i studiu obyvatelstva se výrazn ji
uplat ují bio-sociální aspekt a sociologický p ístup. Nap . W. KULS chápe geografii
obyvatelstva za disciplínu geografie lov ka, jejímž programem je výzkum prostorového
rozmíst ní obyvatelstva, struktury obyvatelstva (v k, pohlaví, ekonomické znaky),
p irozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva.
K rozvoji geografie obyvatelstva významn p isp li práce sov tské (POKŠIŠEVSKIJ,
PIVOVAROV, SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako
spole ensko v dní disciplínu, která zkoumá fakta a zákonitosti rozmíst ní obyvatelstva ve
vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), p i emž obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu,
pohyb a další znaky studuje v procese spole enské reprodukce. V 80. letech zavádí
sov tská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem
geodemografie výzkum základních demografických proces (p irozený a mechanický
pohyb) a struktur (v ková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovn ž jejich
charakteristických vazeb s r znými teritoriáln ekonomickými systémy. Podle charakteru
t chto systém rozlišuje r zné zkoumané charakteristiky:
• ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a pot eby)
• sociáln -demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úrove , sociální
struktura obyvatelstva)
• sídeln -demografické (stupe urbanizace, hustota zalidn ní, typy sídel, sídelní sí )
• ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických
systém pro život obyvatelstva)
Pro rozvoj s. geografie byla rovn ž významná polská geografická škola (DZIEWO SKI,
KOSINSKI, JAGIELSKI). P edm t výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby
rozmíst ní obyvatelstva s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám popula ních
proces a rozvoji metod. JAGIELSKI ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že,
p edm t jejího zkoumání je obyvatelstvo jako prostorový jev a k hlavním úlohám studia
pat í deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí prostorových soubor
obyvatelstva.
eskoslovenská geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je pom rn bohatá.
K rozvoji oboru p isp li p edevším J. KOR ÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B.
NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL a K. KUHNL. J. KOR ÁK (1964) definuje
geografii obyvatelstva jako v du, která zkoumá rozložení a velikost populace ve
vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených poznatk
m žeme nyní definovat p edm t geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992).
Geografie obyvatelstva je v dní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá
-19-
základní znaky a zákonitosti vývoje, velikosti, rozmíst ní, struktury a dynamiky
prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných vazbách s ostatními geografickými
prvky t chto struktur.
Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992):
• poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a
vysv tlení sou asných proces a vypracování prognóz
• velikost a rozmíst ní charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání
regionálních rozdíl v hustot obyvatelstva a vysv tlení vazeb s prvky prostorových
struktur)
• analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (v k, pohlaví),
ekonomických (povolání, zam stnání, odv tvová struktura) a kulturních znak
(vzd lání, národnost, náboženství)
• studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje p irozený pohyb (porodnost, úmrtnost,
s ate nost) a mechanický pohyb (migrace, dojíž ka) obyvatelstva.
Z p íbuzných v d je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá po et,
strukturu, vývoj a zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie
obyvatelstva studuje popula ní jevy a procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Nap .
SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy demografie reprodukci obyvatelstva
(obnova generací, v etn obnovy pracovních sil), podmínky reprodukce obyvatelstva
(materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.
2.2.
VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE
2.2.1.
Antropogeneze
Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich p edk od poloopice
k opici a k lov ku. Po átky tohoto procesu sahají do období t etihor, to znamená, že
období trvání tohoto procesu se odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je
humánní fáze evoluce lov ka, která trvá zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi
5 – 6 mld let) i vývoje živé p írody (asi 3 – 3,5 mld let) je antropogeneze a zvlášt
humánní fáze evoluce lov ka velmi malým asovým obdobím.
Vlastní hominiza ní proces za íná ve st edním miocénu (asi p ed 15 mil. lety). Za prvého
p ímého p edka lov ka je považován Ramapithecus (žil zhruba p ed 10 – 14 mil. lety);
nálezy jeho poz statk pocházejí z poho í Sivalik v Indii, z Keni, íny a ecka.
Následující vývojový stupe tvo í Australopithecini (žili p ed 1 – 5 mil. lety na rozhraní
pleistocénu a pliocénu). Australopitekové jsou považováni za p echodnou formu mezi
lidoopi a lov kem, pohybovali se tém vzp ímen a jejich mozek m l objem asi
500 cm3. Nálezy poz statk jsou p edevším z Afriky (Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a
z Jávy.
-20-
První p edstavitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (d íve azen mezi Australopiteky)
žil p ed 1,8 mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek m l
už objem 700 cm3 a používal jednoduše opracované nástroje.
Dalším lánkem lidského vývoje je Homo erectus (opo lov k, Pithecantropus), který žil
v období p ed 1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprost edního p edch dce lov ka
dnešního typu. Byl vzp ímené postavy, mozek m l objem 800 – 1000 cm3, používal ohe
a jednoduché nástroje. Nálezy primitivn jších forem tohoto hominida (období p ed 1 mil.
let) pochází z Jávy, íny, východní Afriky a SRN (Heidelberg); vyvinut jší formy (700 –
400 tis. let) pochází z Jávy, íny (tzv. pekingský lov k), severní Afriky a Ma arska.
Poslední stádium vývoje sm ující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovn ž
n kolik vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens
steinheimensis, který žil v období p ed 400 – 250 tis. lety, jeho lebka m la objem 1200 –
1300 cm3 a nejznám jší nalezišt jsou ze SRN (Steinheim) a Anglie (Swanscomb).
Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek
dosahoval objemu 1400 – 1500 cm3 a žil v období p ed 150 tis. lety, vývojová linie tzv.
preneandrtálc , v SRN (okolí Weimaru), ím a na území bývalého eskoslovenska
Gánovce. Mladší vývojová linie tzv. pravých neandrtálc žila p ed 80 – 40 tis. roky a
nálezy jejich poz statk jsou již pom rn po etné v celé jižní, západní a st ední Evrop ,
severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to p edevším moravská nalezišt
(jeskyn K lna, Šipka, Švéd v st l).
P ed 30 – 40 tis. lety, v druhé polovin doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens,
který se již nelišil podstatnými znaky ve stavb t la a kapacit lebky od sou asného
lov ka. Významné nálezy ze staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis p ed 40 –
10 tis. let) pochází z Francie (Cro-Magnon), z N mecka a Moravy (P edmostí, Mlade ,
Dolní V stonice).
2.2.2.
Prostorové aspekty vývoje lidských populací
Rekonstrukce podmínek a prostor vývoje lov ka je velmi komplikovanou úlohou
sou asné v dy. Všeobecn se p edpokládá, že vlivem klimatických zm n v pliocénu, které
m li za následek ústup prales a rozší ení stepí, došlo k výrazn jšímu odd lení opic
(vázaných na pralesy) a hominid , kte í se p izp sobili zm n ným podmínkám.
Antropogeneze se uskute ovala také v kontaktní zón les a stepí. P edpokládá se, že
geneticko evolu ní centrum Australopitek bylo ve východní Africe, odkud se
p emis ovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evolu ní centrem hominid Homo
erectus byla p ední Indie, odkud pronikali do st ední a západní Evropy, do Afriky, do íny
a Australasie.
V procesu sapientace se významná funkce p isuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány
jako centra vývoje (nap . Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a
jihoasijských prostor se používaly již p edtím známé cesty – p echod p es P ední Asii,
severní Afriku, východní Afriku a st edoasijskou stepní oblast. P ekonáním horské bariéry
v Asii byla osídlena ína a Sibi ; Austrálie byla osídlena p es v té dob suchý sundský šelf
a hustou sí ostrov a Amerika p es suchou Beringovu úžinu (teoreticky však nelze
vylou it ani osídlení Jižní Ameriky v pozd jších obdobích mo skou cestou).
Klí ovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky
monocentrismu i polycentrismu vývoje lov ka. Dnes je všeobecn uznávaný princip
-21-
monofylogenetického vývoje lidského rodu ze spole ného ko ene. Všichni lidé tvo í jednu
jednotku, a to jak svou biologickou, tak i duševní podstatou. Existuje jen jeden rod
lov ka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného k ížení. Naproti tomu p i
posuzování otázek prostorového vývoje se stále z eteln ji prosazuje princip polycentrismu.
P edpokládá se, že k formování lov ka mohlo dojít sou asn v n kolika geografických
oblastech, i když to bylo ze stejného p edch dce.
2.2.3.
Vývoj po tu obyvatel
V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle r zných odhad 60 až 100 mld. lidí.
Sou asné obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvo í pouze 6 – 10 % všech lidí, kte í v období tzv.
humánní fáze vývoje (zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva
v jednotlivých obdobích vývoje však bylo krajn asymetrické.
Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý r st, p i emž
odhady r zných autor se n kdy zna n odlišují a p ipouští se 20 až 50 procentní chyba.
Významn jší nár st obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a
s tím souvisejícím nástupem demografické revoluce.
Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje
tabulka . 2. Pr m rný r st dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší r st
byl v bývalém SSSR a Evrop . Nadpr m rný r st byl v Austrálii a Oceánii a výrazn
nadpr m rný v Africe a Latinské Americe.
Tabulka . 1: R st obyvatelstva sv ta
Rok
10000 p . n. l.
7000 p . n. l.
4500 p . n. l.
2500 p . n. l.
1000 p . n. l.
0
900
1700
1850
1950
1986
Po et obyvatel
(v mil.)
5
10
20
40
80
160
320
600
1200
2500
5000
Období pot ebné
ke zdvojnásobení populace
3000
2500
2000
1500
1000
900
800
150
100
36
Pramen: MLÁDEK, 1992.
Tabulka . 2: Relativní r st obyvatelstva v letech 1900 – 1990
Evropa
SSSR
Asie
Afrika
Severní Amerika
Latinská Amerika
Austrálie a Oceánie
Sv t
Pramen: MLÁDEK, 1992
-22-
1,6
2,3
3,1
5,4
3,3
6,2
4,1
3,1
2.2.4.
Prognózy vývoje obyvatelstva
Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klí ových problém v dy, a to
jak v regionálním tak i v globálním m ítku. V regionálním m ítku souvisí
s prognózováním obyvatelstva plánování n kterých socioekonomických oblastí (nap .
výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální politika). V celosv tovém m ítku je dáván
do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdroj , zabezpe ení výživy a
zachování ekologické rovnováhy.
V tšina prognóz vývoje obyvatelstva p edpokládá, že se po et obyvatel v kone né
budoucnosti stabilizuje, tj. že popula ní procesy budou zabezpe ovat jen jednoduchou
reprodukci. Otev enými otázkami z stává as této stabilizace a úrove (po et) na které se
obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy horní hranice vycházejí asto z p írodního potenciálu
Zem , p i emž za sumární ukazatel t chto zdroj se považuje množství zem d lské p dy.
Vzhledem k tomu, že existují r zné ukazatele minimální plochy pot ebné na zabezpe ení
životních pot eb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice po tu obyvatel dosti rozdílné.
Nej ast ji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (nap . podle amerického kritéria 47
mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria
157 mld).
Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických model vývoje ekosystému
lov k – Zem . Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. ímského klubu, který
sdružoval významné p edstavitele západní v dy, politiky a podnikatelských kruh . První
zpráva klubu (Meadows et al., 1972) m la název Hranice r stu a poukazovala na rozpory
mezi r stem obyvatelstva a výroby na jedné stran a omezeností p írodních zdroj na
druhé stran . Simulovala vývoj stavu sv ta do roku 2100 p i použití parametr sou asných
temp r stu obyvatelstva a pr myslové výroby, spot eby potravin a surovin a zne išt ní
životního prost edí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosv tové
katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného
vývoje, který p edpokládal stagnaci r stu obyvatelstva, výroby a zne išt ní prost edí jsou i
další modely pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, m la významný
pozitivní p ínos, v tom smyslu, že obrátila pozornost v dy ke zkoumání globálních
problém lidstva.
Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického r stu, která diferencuje sv t
podle geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znak do 10 region , z nichž
každý má zvláštní podmínky vývoje a v každém z nich se vytvá í odlišné možnosti vzniku
regionální katastrofy.
P evážná ást prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá
v sou asnosti pro výpo et dalšího vývoje logistickou k ivku. Logistická funkce tvo í
k ivku (pro sv j charakteristický tvar se nazývá také S-k ivkou), která má t i ásti. Probíhá
esovit od dolní asymptoty (je jí ur itá dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve st ední
ásti se její r st prudce zrychluje a v další ásti se r st op t zpomaluje a k ivka se blíží
k horní asymptot . R st obyvatelstva pomocí této k ivky zkoumal už v polovin 19. století
belgický matematik Verhulst.
-23-
2.3.
ROZMÍST NÍ OBYVATELSTVA
Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspekt poznávání všech jev a
proces geografie obyvatelstva, ale rozmíst ní obyvatelstva v prostoru je explicitn
obsaženo v samotném p edm tu studia. asto se p itom aplikují metody a techniky studia
dvojího charakteru. První z nich využívají informace o velikosti a rozmíst ní obyvatelstva
v jednotlivých prostorových útvarech (kontinentech, státech a dalších regionech) a
výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva (zpravidla v absolutních údajích podle
ur itého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvo í zp soby poznávání, p i
kterých se rozmíst ní obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým prvk m
prostoru (hustota zalidn ní, rozmíst ní podle nadmo ské výšky, podle klimatických pás ,
dopravních systém atd.).
Jednou z hlavních charakteristik v rozmíst ní obyvatelstva na Zemi je mimo ádná
nerovnom rnost. Území, které je lov kem osídlené a hospodá sky využívané – ekumena
zaujímá asi 43 % souše 64 mil. km2. P itom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná
p da a sady zaujímají jen 10%, louky a pastviny 20 %, hospodá sky využívané lesy 12 %
a zastav né plochy 1 % souše. Neosídlené území – anekumena (vysokohorské, polární a
pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km2 a území osídlené nebo
využívané pouze do asn (nap . jen v ur itém ro ním období pro pasení dobytka) –
subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km2.
2.3.1.
Hustota zalidn ní
Nej ast ji používaným ukazatelem rozmíst ní obyvatelstva je hustota zalidn ní. Je to
významná strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové,
tak i asové srovnání rozmíst ní obyvatelstva.
Rozlišujeme obecnou hustotu, která se ur uje ze dvou nej ast ji dostupných údaj o
každé populaci – po tu obyvatel (O) a plochy území (P) a ur uje po et obyvatel
p ipadajících na jednotku plochy:
O
h=
P
Vedle obecné hustoty se používá n kolik ukazatel specifické hustoty:
•
hustota obyvatelstva na zastav nou plochu
•
hustota obyvatelstva na zem d lskou p du
•
hustota obyvatelstva na ornou p du
Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za R v roce 1995:
•
obecná hustota 131 obyvatel/km2
•
hustota na zem d lskou p du 241 obyvatel/km2
•
hustota na ornou p du 329 obyvatel/km2
Pr m rná hustota zalidn ní na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km2, do roku
1996 se zvýšila na 43 obyvatel na 1 km2. Tento ukazatel zakrývá zna né rozdíly v hustot
zalidn ní na úrovni sv tadíl a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají
tém trojnásobn vyšší hustotu než je sv tový pr m r, ostatní jednotky nedosahují tohoto
pr m ru.
Nejv tší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavn v p ilehlých oblastech
Indického a Tichého oceánu. Žije zde p es 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidn ní p evyšuje
-24-
hodnotu 200 obyvatel na 1 km2 na pom rn rozsáhlém území. Mimo ádná koncentrace
obyvatelstva je zejména v povodí Gangy, v oblastech severní a východní íny, na
japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrov Jáva. Ze státních celk mají
nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo v tší než bývalá SFR, ale 128 mil.
obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko
336, Indie 336, Izrael 296, Srí Lanka 294.
Druhá velká koncentrace se zformovala v Evrop . Spolu s evropskou ástí stát bývalého
SSSR má p es 730 mil. obyvatel. N které pr myslov vysp lé státy Evropské unie
dosahují dvou- až t ínásobnou hodnotu pr m rné hustoty zalidn ní Evropy – Nizozemsko
466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN 235. T etí velké seskupení s vysokou regionální
hustotou zalidn ní je ve východní ásti USA a Kanady. Žije tam p es 150 mil. obyvatel.
I v dalších ástech sv ta se zformovaly koncentrace obyvatelstva, v kterých je na pom rn
malém území vysoká hustota. Jsou to nap . delta Nilu, jižní ást Afriky, západní Nigérie,
Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km2), jihovýchod Austrálie, pacifické pob eží
USA, ústí eky La Plata, pob eží Brazílie. Extrémn vysokých hodnot však dosahují
administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter m stských sídel (nap .
Hongkong, Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (nap . Malta, Bermudy,
Barbados).
Tabulka . 3: Hustota zalidn ní v roce 1996
Evropa
bývalý SSSR
Asie
Afrika
Severní Amerika
Latinská
Austrálie a
sv t
103
13
123
24
14
24
3
43
Pramen: CIA Word Factbook 1997.
2.3.2.
Rozmíst ní obyvatelstva ve vztahu k p írodním a socioekonomickým
faktor m
Nerovnom rnost v rozmíst ní obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální
úrovni. Je multi - kauzáln spjatá s mnohými historickými, p írodními, ekonomickými a
politickými jevy a procesy, které se odlišn uplat ují v r zných regionech.
V období historického vývoje se za nejlidnat jší sv tadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo
zaujímalo vždy více než polovinu populace sv ta a s výjimkou 19. století a první poloviny
20. století se tento podíl mírn zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když
k tomu p idáme obyvatelstvo Evropy a bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském
kontinent se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvo í tém t i tvrtiny sv tové populace.
Tento po et obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 % povrchu souše.
Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje ur itý r st v 18. a 19. století p estože
docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V sou asnosti se tento podíl snižuje
v d sledku malého p irozeného p ír stku. Podíl obyvatel Afriky je v sou asnosti kolem
12,5 % s tendencí mírného r stu. Tento kontinent m l p vodn v tší podíl na sv tové
-25-
populaci, ale v pr b hu 17. až 19. století bylo násiln odsunuto 25 – 30 mil. ernošského
obyvatelstva p evážn do Ameriky. Vedle p ímých ztrát se následky projevily v deformaci
popula ních proces , což zp sobilo popula ní devastaci tohoto kontinentu. Obyvatelstvo
Ameriky m lo až do 18. století relativn nízký podíl (na základ odhadu jeho po tu). Od
19. století za íná jeho podíl nar stat v d sledku velké imigra ní vlny p edevším
evropského obyvatelstva a pozd ji i zna ného p irozeného p ír stku.
Ješt markantn jší je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na
jižní polokouli žije pouze 10 % obyvatel Zem , i když plocha souše zde p edstavuje 25 %
celosv tové. Z tohoto po tu obyvatel je tém tvrtina soust ed na na ostrov Jáva.
Tabulka . 4: Podíl kontinent na ploše a obyvatelstvu sv ta v roce 1996
Kontinent
Evropa
bývalý SSSR
Asie
Euroasie celkem
Afrika
Severní Amerika
Latinská Amerika
Austrálie a Oceánie
Rozloha
mil.
v%
km2
4,9
3,6
22,4
16,5
27,6
20,3
54,9
40,5
30,3
22,3
21,5
15,8
20,5
15,1
8,5
6,3
Obyvatelstvo
mil.
v%
507
293
3432
4233
730
295
489
27
8,8
5,1
59,4
73,3
12,6
5,1
8,4
0,5
Pramen: CIA Word Factbook 1997.
Významným faktorem v rozmíst ní obyvatelstva je vzdálenost od mo e – v pob ežním
pásu do 50 km, které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina sv tové
populace pak žije do 200 km od pob eží a rovn ž hustota zalidn ní výrazn klesá s r stem
vzdálenosti od mo e. Ur ité odlišnosti mají n které sv tadíly. V Evrop p ipadá nejv tší
ást obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což souvisí s vývojem rozmíst ní
ekonomických aktivit. Naproti tomu tém 80 % populace Austrálie je lokalizováno do 50
km od pob eží.
Dalším faktorem rozmíst ní obyvatelstva je nadmo ská výška. Do 200 m žije p es 60 %
obyvatelstva , i když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech
s p evahou tropického klimatu (Afrika, Jižní Amerika) žije na t chto územích mén než
polovina obyvatelstva.
Rozmíst ní obyvatelstva sv ta velmi významn ovliv ují i klimatické podmínky. V mírn
teplém podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí,
pouští a tunder na 38 % souše jen 8 % obyvatelstva.
2.4.
DYNAMIKA OBYVATELSTVA
Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyzna uje se silnou dynamikou
zm n po tu, struktury, prostorového rozložení a dalších znak . Vlastní dynamika
obyvatelstva zahrnuje velké množství proces , které se na r zných geografických
-26-
úrovních projevují diferencovan . Velké množství forem demografické dynamiky m žeme
rozd lit do t í kategorií pohybu.
P irozený pohyb obyvatelstva (vnit ní zm ny) je výsledkem p irozeného rozmnožování a
odumírání obyvatelstva. Podle vztahu t chto proces je to p irozený p ír stek nebo úbytek
obyvatelstva.
Sociáln -ekonomický pohyb zahrnuje p esuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními
skupinami. Tento pohyb je zpravidla následkem sociáln právních zm n týkajících se
významných demografických charakteristik obyvatelstva (zm na povolání a zam stnání,
zm ny úrovn vzd lání, zm ny sociální p íslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou
zm ny ve struktu e obyvatelstva podle ekonomických a kulturních znak .
Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové p esuny
obyvatelstva bez ohledu na vzdálenost (uvnit region , vnitrostátní, zahrani ní), délku
trvání (trvalé, do asné), ú el pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální,
skupinové) a další charakteristiky. Nejv tší pozornost je obvykle v nována migra ním
pohyb m zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle pom ru obou t chto složek se
hodnotí migra ní p ír stek nebo úbytek obyvatelstva.
Mezi sociáln -ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závislosti.
Zm ny pracovního místa, zvýšení kvalifikace vede zpravidla k prostorovým p esun m
obyvatel (dojíž ka do zam stnání, migrace), nemluv o tak velkých ekonomických
transformacích, které zp sobila industrializace a d sledkem byly rozsáhlé p esuny
obyvatel do m st (urbanizace), p ípadn vyvolaly velké denní p esuny obyvatelstva
v prostoru (dojíž ka do zam stnání).
Na celosv tové úrovni ovliv uje r st obyvatelstva výlu n pouze p irozený pohyb.
V sou asnosti to všeobecn platí i pro úrove kontinent , ale v minulosti byly rozsáhlé
migra ní pohyby mezi jednotlivými sv tadíly. Migrace se výrazn ji projevují na
regionální úrovni, ale i v rámci úrovn jednotlivých stát mohou být d ležitou složkou
celkové bilance obyvatelstva.
Význam migrace všeobecn vzr stá s poklesem hierarchické úrovn území a s r stem
diferencovanosti prostorové ekonomické struktury. V rozvíjejících se m stech mají
zpravidla migrace v tší váhu v celkové bilanci obyvatelstva než p irozený pohyb a
dosahují i v tší intenzitu ve srovnání s celostátní úrovní. Migra ní pohyb obyvatel
m stských zón je zpravidla relativn v tší, než ve m st jako celku.
2.4.1.
P irozený pohyb obyvatelstva
P irozený pohyb zahrnuje popula ní procesy, které souvisí s rozmnožováním a
odumíráním obyvatelstva. Hlavními procesy tohoto pohybu jsou porodnost (natalita) a
úmrtnost (mortalita). Tyto hlavní procesy, které p ímo vstupují do bilance pohybu
obyvatelstva, ovliv uje mnoho biologických, historických a socioekonomických faktor a
proces . Z dalších popula ních proces jsou to hlavn s ate nost, rozvodovost a
potratovost, které sice nevstupují p ímo do bilance p irozeného pohybu, ale ve velké mí e
mohou ovlivnit základní procesy, p edevším porodnost.
Porodnost a plodnost – natalita a fertilita
Z hlediska reprodukce obyvatelstva má mimo ádný význam po et narozených. Je
ovlivn n, stejn jako další charakteristiky, rozsahem sledované populace a velikostí asové
-27-
jednotky – zpravidla jsou to ukazatele za jeden rok. Vlivy rozdílných rozsah souboru se
eliminují relativními ukazateli, p i kterých se po et narozených porovnává se st edním
stavem obyvatelstva. Nej ast ji se používá:
•
míra porodnosti nebo natalita, což je po et narozených na 1000 obyvatel st edního
stavu:
N=
kde
•
N
S
= narození
= st ední stav obyvatelstva
N
× 1000
S
míra živorodnosti nebo tzv. efektivní natalita, což je po et živ narozených na 1000
obyvatel st edního stavu:
Nz =
kde
Nz
S
= živ narození
= st ední stav obyvatelstva
Nz
× 1000
S
Rozdíl obou ukazatel není velký a ve vysp lých zemích dosahuje pouze 0,1 až 0,3
promile.
Tyto ukazatele dosahovaly v R v roce 1997 následujících hodnot:
• natalita 8,9
• efektivní natalita 8,8
Natalita a efektivní natalita jsou považovány za hrubé všeobecné míry; nezohled ují
vnit ní diference popula ního souboru, v kterém se uskute uje reprodukce (struktura
podle v ku a pohlaví). Používají se p edevším pro mezinárodní srovnání (v mnoha státech
jsou to jediné dostupné ukazatele).
P i analýze reprodukce obyvatelstva je vhodné používat ukazatele plodnosti (fertility).
Jeho výpo et je založen na porovnání po tu narozených d tí s po tem žen v reproduk ním
v ku, tj. ve v ku 15 až 49 let. Rozlišujeme hrubou fertilitu a istou fertilitu:
•
hrubá fertilita je po et narozených na 1000 žen v reproduk ním v ku:
ƒx =
kde
•
N
= po et narozených
F15 – 49 = po et žen v reproduk ním v ku
istá fertilita je po et živ narozených na 1000 žen v reproduk ním v ku:
ƒx =
kde
-28-
N
× 1000
F15 – 49
Nz
= po et živ narozených
F15 – 49 = po et žen v reproduk ním v ku
Nz
× 1000
F15 – 49
Krom toho se konstruují ukazatele specifické plodnosti, tj. míra plodnosti pro jednotlivé
v kové kategorie žen (obvykle p tileté). asto se používá ukazatel tzv. úhrnná plodnost
– je to sou et m r plodnosti žen v reproduk ním v ku, tedy po et d tí narozených jedné
žen za p edpokladu zachování plodnosti daného roku.
Na základ úhrnné plodnosti se konstruuje tzv. hrubá míra reprodukce (hmr) – je to
sou et m r plodnosti vynásobený podílem d v at p i narození (u nás se používá koeficient
0,485, což vychází z dlouhodob jšího pr m ru – na 100 d v at se rodí 106 chlapc ).
Hrubá míra reprodukce p edstavuje pr m rný po et živ narozených dívek jedné žen za
p edpokladu, že by po celou dobu z stala zachována úrove plodnosti žen a za
p edpokladu neexistence úmrtosti v reproduk ním období; zhruba lze íci, že pokud hmr >
1 je zajišt na reprodukce, pokud hmr < 1 nikoli.
istá míra reprodukce nám íká, kolik d v at, které se narodí jedné žen v reproduk ním
období, se dožije v ku matky v dob porodu.
Tyto ukazatele byly pro R v roce 1997 následující:
• hrubá fertilita 34,4 ‰
• istá fertilita 34,3 ‰
• úhrnná plodnost 1,2 d tí
• hrubá míra reprodukce 0,57
• istá míra reprodukce 0,56
Kontinentální diferenciaci sv ta podle porodnosti a úhrnné plodnosti dokumentuje tabulka
. 5. V roce 1998 byla pr m rná natalita 22 d tí na 1000 obyvatel, nad pr m rem byla
v Africe a v Latinské Americe, Asie dosahovala hodnoty celosv tového pr m ru a
v ostatních oblastech byla pod celosv tovým pr m rem. Velká variabilita v hodnotách
porodnosti je mezi jednotlivými státy.
Tabulka . 5: P irozený pohyb obyvatelstva v roce 1998
Evropa
bývalý SSSR
Asie
Afrika
Severní Amerika
Latinská Amerika
Austrálie a Oceánie
sv t
Natalita
10
12
22
38
14
23
18
22
Mortalita
10
14
8
14
9
7
7
9
P irozený p ír stek
0
-2
14
24
5
16
11
13
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.
V Africe dosahovala v tšina stát (krom Mauritia, Seychel a Tuniska) hodnot nad
sv tovým pr m rem a krom Alžírska, Egypta, Maroka, Gabunu, Zimbabwe a JAR i
hodnot nad africkým pr m rem, který je mimo ádn vysoký (38 narozených d tí na 1000
obyvatel). V Latinské Americe dosahovaly nadpr m rných hodnot Dominikánská
republika, Haiti, státy pevninské St ední Ameriky (krom Panamy a Kostariky) a ze stát
Jižní Ameriky Bolívie, Paraguay a Peru. Také asijské státy krom íny, Japonska, obou
Korejí, Hongkongu, Singapuru, Thajska, Vietnamu, Srí Lanky, Izraele a SAE m ly
-29-
nadpr m rnou porodnost. Nejnižší porodnost byla v té dob v Evrop (p edevším ve
státech východní a st ední Evropy), Japonsku, USA, Kanad a Austrálii. V rozvinutých
zemích jako celku byla porodnost 11 d tí na 1000 obyvatel, zatímco v rozvojových 25
d tí, tedy více než dvojnásobná.
Úmrtnost – mortalita
Druhou rozhodující složkou p irozeného pohybu obyvatelstva je úmrtnost (mortalita).
Ukazatel všeobecné úmrtnosti vyjad uje po et zem elých na 1000 obyvatel st edního
stavu:
M
M=
× 1000
S
kde
M
S
= po et úmrtí
= st ední stav obyvatelstva
Význam tohoto ukazatele je ve schopnosti charakterizovat všeobecnou úrove úmrtnosti,
p i emž však neumož uje vyjád it diferencovanost tohoto procesu pro jednotlivé kategorie
obyvatel. V mezinárodním m ítku, vzhledem k nedostatku detailn jších informací
v mnoha populacích, však plní nenahraditelnou úlohu p i porovnávání úrovn úmrtnosti.
Spolehlivé údaje o úmrtnosti se v sou asnosti vztahují pouze asi na polovinu populace
sv ta. Velké problémy zp sobuje zejména analýza úmrtnosti obyvatel Afriky a jižní Asie,
kde v rohodná registrace zahrnuje pouze desetinu až p tinu obyvatel a obvykle se opírá o
statistické odhady.
V celosv tovém m ítku nemá ukazatel úmrtnosti takovou velkou variabilitu jako ukazatel
porodnosti. Nejvyšší hodnoty dosahuje ve dvou v tších oblastech, kterými jsou Afrika (s
výjimkou jižních a severních oblastí) a n které populace v jižní a jihovýchodní Asii.
Charakteristickým rysem úmrtnosti je její klesající tendence, což je d sledek materiálního
zlepšení života a zdravotní pé e.
Všeobecnou úmrtnost ve zna né mí e ovliv uje r zná struktura (p edevším v ková)
sledovaných populací – je to patrné i v tabulce . 5, kde ukazatel úmrtnosti v Evrop je
tém o polovinu vyšší než v Latinské Americe; tento rozdíl je zp soben p edevším velmi
vysokým podílem mladého obyvatelstva v Latinské Americe a z celosv tového hlediska
vysokým podílem starého obyvatelstva v Evrop . ( R m la v roce 1997 úmrtnost 10,9
‰).
Abychom mohli vyjád it vnit ní rozdíly úmrtnosti v ur ité populaci, používáme ukazatel
specifické úmrtnosti. Nej ast ji se tento ukazatel používá pro ur ité v kové skupiny,
nebo pro strukturu obyvatelstva podle pohlaví. K ivka specifické úmrtnosti podle
v kových skupin obyvatelstva má charakteristické U-rozložení, vyšší hodnoty jsou
v nejmladších v kových kategoriích (p edevším d ti do jednoho roku), v následujících
v kových kategoriích jsou minimální hodnoty a nár st je op t až ve v kových kategoriích
od ty iceti let výše. Z hlediska specifické úmrtnosti podle pohlaví je viditelná vyšší
úrove mužské úmrtnosti. Tato nadúmrtnost muž je typická pro v tšinu populace sv ta,
pouze v n kterých rozvojových zemích se neprojevuje.
Zvláštní význam je p isuzován úmrtnosti nejmladších skupin obyvatelstva. Statisticky se
vykazuje nejen d tská, ale i kojenecká (do jednoho roku dít te) a novorozenecká úmrtnost
(do 28 dn ), p ípadn i úmrtnost pro menší intervaly po áte ního období života. Nej ast ji
se používá ukazatel kojenecké úmrtnosti, který je k dispozici i v mezinárodním m ítku a
zpravidla se považuje za jeden z ukazatel socioekonomické vysp losti (životní úrove ,
-30-
zdravotnická pé e, kulturní úrove ) každé populace. Vysoká kojenecká úmrtnost bývá
ur ující složkou vysoké všeobecné úmrtnosti. Populace, které jsou úsp šné v snižování
kojenecké úmrtnosti, zpravidla zaznamenávají i pokles všeobecné úmrtnosti.
Diferenciaci kojenecké úmrtnosti podle kontinent p ináší tabulka . 6. Nejnižší hodnoty
(pod 10 promile) jsou v Severní Americe, v severní a západní Evrop a dále v Japonsku,
Singapuru, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland ( R v roce 1997 5,9 ‰). Oblasti
s nejvyšší kojeneckou úmrtností jsou p edevším v Africe (krom jižních a severních
okraj ), kde v mnoha státech p esahuje hodnotu 100 promile.
Schopnost charakterizovat úrove úmrtnosti má i ukazatel st ední délky života. Tato
charakteristika udává jaká je pravd podobnost dožití, tj. kolik let života má p ed sebou
osoba ur itého v ku (nap . novorozenec). St ední o ekávaná (pravd podobná) délka života
se ur uje z úmrtnostních tabulek dané populace. Tabulky jsou jedním z model
demografických proces , v kterém se na ur ité modelové populaci (nap . 100 tis.
novorozenc ) sleduje její postupné vymírání.
Nej ast ji se používá ukazatel st ední délky života novorozenc , obvykle i v len ní podle
pohlaví (muži, ženy – st ední délka života žen je ve v tšin stát vyšší). Pat í mezi jeden
z mezinárodn sledovaných ukazatel a podobn jako kojenecká úmrtnost je ukazatelem
vyjad ujícím vysp lost státu.
Nejvyšší st ední délka života (p es 75 let) je v Severní Americe a Evrop (krom bývalých
socialistických stát ), dále v Japonsku, Izraeli, Austrálii a na Novém Zéland . Pro
srovnání R 74 let (v roce 1997 muži 70 let a ženy 77 let). Oblasti s nejnižší st edí délkou
života (pod 55 let) jsou v Africe (v tšina stát západní, st ední a východní Afriky) a
v n kterých státech Asie (Afghánistán, Bhútán, Kambodža, Laos).
Tabulka . 6:Diferenciace sv ta podle kojenecké úmrtnosti a st ední délky života (1998)
západní Evropa
východní Evropa
bývalý SSSR
Blízký Východ
Asie
Afrika
Severní Amerika
Latinská Amerika
Austrálie a Oceánie
sv t
Kojenecká úmrtnost
6
16
44
45
59
88
8
33
23
58
St ední délka života
79
72
65
69
65
51
76
69
72
63
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.
-31-
P irozený p ír stek (úbytek)
P irozený p ír stek vyjad uje rozdíl mezi po tem živ narozených a zem elých v ur ité
populaci – používá se p edevším relativní ukazatel (na 1000 obyvatel). Podle vztahu mezi
po tem narozených a zem elých m že nabývat kladných hodnot, což znamená, že
populace roste, nebo záporných hodnot, které indikují p irozený úbytek obyvatelstva.
N–M
Pp =
× 1000
S
kde
N
M
S
= po et narozených
= po et zem elých
= st ední stav obyvatelstva
P irozený p ír stek obyvatelstva sv ta dosáhl v druhé polovin 20. století nejvyšších
hodnot v celém dosavadním vývoji. Relativní p ír stek byl nejvyšší po átkem
sedmdesátých let (20 promile) a od té doby klesá, absolutní p ír stek je nejvyšší
v sou asnosti. Ke konci devadesátých let p ibývalo na sv t kolem 80 mil. obyvatel za
rok, což je zhruba 220 tis. denn .
Významné diference existují mezi kontinenty a státy (viz tabulka . 5). Vysoce
nadpr m rné p ír stky m la v tšina stát Afriky (nejvíce Libye 37, Togo 35, Benin 33,
Senegal 33, Libérie 31, Mali 31, Komory 31, Eritrea 30, Gambie 30, Mauretánie 30,
Niger 30) a n které státy jihozápadní Asie (Irák 36, Saúdská Arábie 33, Omán 33, Jemen
33, Sýrie 32), nadpr m rný p ír stek byl také v Latinské Americe – p edevším
v n kterých st edoamerických republikách (Nikaragua, Guatemala). Velmi nízký
p irozený p ír stek je ve v tšin vysp lých stát . Ve v tšin východoevropských zemí
(krom Albánie, Jugoslávie, Makedonie, Polska a Slovenska) v roce 1998 obyvatelstva
p irozenou m nou ubývalo, z ostatních evropských zemí byl zaznamenán p irozený úbytek
v ješt SRN, Itálii a v n kterých státech bývalého SSSR (B lorusku, Gruzii, Rusku a
Ukrajin ). V eské republice od roku 1994 obyvatelstva ubývá (v roce 1997 byl p irozený
úbytek -2,1 ‰).
Model demografického cyklu
Jedním ze základních rys p irozeného pohybu obyvatelstva je jeho asová a prostorová
diferencovanost. P esto byly zjišt ny ur ité zákonitosti tohoto procesu a z nich se
všeobecn uznává platnost koncepce demografického cyklu, který vyjad uje
charakteristické zm ny r stu obyvatelstva v ase. Podle této teorie (nap . R. PEARL,
1938) se každá populace zpo átku rozmnožuje pomalu, pozd ji se p ír stky prudce
zvyšují, v ur ité asové jednotce se r st za ne zpomalovat a pozd ji se populace
kvantitativn stabilizuje (teorie logistického r stu). Obvykle se vymezuje p t fází
demografického cyklu:
1. fáze –
2. fáze –
vysoká porodnost, vysoká úmrtnost, nízký p irozený p ír stek
vysoká porodnost, pokles úmrtnosti, velmi vysoký r st p irozeného
p ír stku
3. fáze –
mírný pokles porodnosti, mírný pokles úmrtnosti, velmi vysoký p irozený
p ír stek
4. fáze –
prudký pokles porodnosti, stabilizuje se nízká úmrtnost, prudké snížení
p irozeného p ír stku
5. fáze –
stabilizace porodnosti i úmrtnosti na nízké úrovni, minimální p irozený
p ír stek; po et obyvatel je stabilizován.
-32-
V tšina rozvojových zemí je dnes ve druhé a t etí fázi demografického cyklu a jejich
vysoký p irozený p ír stek a r st obyvatelstva se v rozhodující mí e podílí na rychlém
r stu obyvatelstva sv ta. Jsou to p edevším zem Latinské Ameriky, Afriky, jižní a
východní Asie. Naproti tomu ve v tšin rozvinutých zemí Evropy, Severní Ameriky a
bývalého SSSR, prob hly tyto fáze v 19. a po átkem 20. století a v sou asnosti jsou na
konci demografického cyklu.
Je však nutné si uv domit, že uvedené typy demografického cyklu byly odvozeny na
základ poznatk z vývoje v Evrop . Lze p edpokládat, že sou asný a budoucí vývoj
demografických proces v zemích Latinské Ameriky, Afriky a jižní Asie p inese nové
poznatky.
2.4.2.
Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva
Pohybem obyvatelstva se zabývá více v dních disciplín, což zp sobuje ur ité odlišnosti
interpretace základních kategorií a jejich definic. Nej ast ji se pod pojmem pohyb
(mobilita) obyvatelstva rozumí ur itá zm na v za azení jedince v n jakém systému
ur ených jednotek (útvar ). V p ípad , že jednotkami takového systému jsou ur ité
sociální útvary (profesní, sociální, kulturní skupiny), nazýváme tyto zm ny sociální
mobilitou obyvatelstva. Pokud t mito jednotkami jsou prostorové (regionální) útvary,
hovo íme o prostorové mobilit obyvatelstva.
Mechanický pohyb obyvatelstva nebo také prostorová, regionální i geografická mobilita
obyvatelstva zahrnuje všechny typy p emís ování (zm ny lokalizace) lov ka. M žeme
rozlišit ty i typy prostorových pohyb .
A. Migrace (st hování) obyvatelstva je pohyb obyvatelstva, který se váže na zm nu
trvalého bydlišt bez ohledu na to, zda je to st hování v rámci ur ité sídelní struktury
nebo mezistátní st hování. Neza azujeme sem pohyby nomád (pastý , sb ra ,
lovc ). Migrace je nejvýznamn jší typ pohybu obyvatelstva, pouze p i tomto pohybu
vznikají trvalé zm ny v prostorovém rozmíst ní obyvatelstva. Statisticky jsou
zjiš ovány pouze migrace p ekra ující administrativní hranice.
B. Do asné zm ny pobytu nebo-li sezónní migrace jsou zm ny bydlišt na ur itý
vymezený as, kdy se místo trvalého pobytu nem ní.
C. Dojíž ka do zam stnání je takový pohyb ekonomicky aktivních obyvatel, který
vyplývá z rozdílnosti místa jejich pracovišt a místa trvalého bydlišt . Z formálního
hlediska je to relativní pravidelnost pohybu obyvatel, asto se tento typ mobility
nazývá kyvadlová migrace. Velmi podobné znaky má i dojíž ka student a žák do
škol. Úplné informace o dojíž ce do zam stnání poskytuje s ítání obyvatel.
D. Nepravidelné do asné pohyby obyvatelstva za ú elem cestovního ruchu a rekreace,
za nákupy a službami, atd. Spole ným znakem t chto pohyb je nepravidelnost, která
se váže jak na ú astníky tohoto pohybu, tak i na vzdálenost a sm r pohybu. O t chto
pohybech existuje málo spolehlivých a systematických informací.
Migrace obyvatelstva
Migrace je formáln dvojsm rný pohyb obyvatelstva – imigrace (p ist hování) a
emigrace (vyst hování). N kdy se používá i pojem reemigrace, který ozna uje návrat
-33-
emigrujících obyvatel do p vodního prostoru. Zvláštním procesem je pak repatriace –
p est hování obyvatel do t ch prostor , z kterých se násiln nebo dobrovoln vyst hovali.
Repatriace je obvykle p ipravená a organizovaná a m že být dobrovolná nebo vynucená.
Základním ukazatelem migra ního pohybu je hrubá migrace nebo také objem migrace. Je
to suma osob, které se zú ast ují migrace v ur ité územní jednotce. D líme ji na hrubou
emigraci (suma všech emigrant ) a hrubou imigraci (suma všech imigrant ). Relativní
podíl všech migrant a st edního stavu obyvatel daného území nazýváme intenzitou
migra ního obratu.
istá migrace se ast ji nazývá migra ní saldo a je to rozdíl mezi po tem imigrant a
emigrant – kladné hodnoty znamenají, že území získává obyvatele migrací, záporné nám
indikují, že migrací obyvatele ztrácí .
Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace
Mezinárodní migra ní pohyby obyvatelstva m ly významnou úlohu v celém historickém
vývoji lidstva. Jsou známé rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, ín a
Egypt . V širším prostoru Evropy byly v 5. a 6. století zaznamenány rozsáhlé pohyby
obyvatelstva, které jsou ozna ovány st hováním národ . V tomto období se na naše
území dostávají první vlny Slovan . P íkladem rozsáhlejších pohyb m že být dále
arabská expanze (7. století), normanské vpády, stejn jako vpády Tatar , Mongol a
Turk , které se v ur itých vlnách objevovaly až do pozdního st edov ku.
Odlišné faktory za aly vystupovat v ase novodobých migrací obyvatelstva. Za aly
p sobit p edevším v d sledku rozvoje kapitalistické spole enské formace, a to
prost ednictvím rozmachu pr myslu ve velkých regionech, rozši ováním dopravních a
informa ních sítí, vytvá ením zdroj volných pracovních sil a pod. Tak se p edevším v 19.
a za átkem 20. století daly do pohybu po etné skupiny obyvatelstva, které p ekra ovaly
hranice vlastních stát a asto sm ovaly i do zámo í.
V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyzna uje Evropa, z které vycházely velké
emigra ní vlny, ale v sou asnosti je cílem imigrace. Naproti tomu velké prostorové
koncentrace obyvatelstva v Asii – ínská, indická a japonská populace z staly relativn
stabilní, mén postiženy zahrani ní migrací.
Mezi nejv tší migrace – rozsahem i významem pat í emigrace evropského obyvatelstva do
zámo í (osídlení Ameriky a Austrálie). V letech 1820 – 1959 imigrovalo do USA 41,5 mil.
obyvatel, z toho podstatná ást z Evropy (34,5 mil.). Do Kanady imigrovalo v období 1851
– 1957 asi 7,5 mil. osob. Rozsáhlá byla také imigrace do Argentiny kam, imigrovalo
v letech 1856 – 1940 asi 7 mil. obyvatel a do Brazílie (v letech 1821 – 1940 asi 5 mil.).
Dalším územím evropské emigrace je Austrálie a Nový Zéland, kam imigrovalo v letech
1820 – 1932 asi 3,5 mil. obyvatel.
Zvláštní typ migrace obyvatelstva (násilná migrace) tvo il mezikontinentální pohyb
ernoch z Afriky do Ameriky. Probíhal v letech 1520 – 1850 a ernoši byli násiln
transportování z ekvatoriální západní Afriky do severních oblastí Jižní Ameriky, na
karibské ostrovy a na jih USA. Po et prodaných ernoch se v r zných odhadech
pohybuje mezi 10 – 20 mil., ztráty p i transportu byly však tém polovi ní, takže se
odhaduje, že Afrika ztratila nejmén 20 – 35 mil. obyvatel.
-34-
Emigrace obyvatel íny a Japonska se orientovaly p edevším na zem jihovýchodní Asie
(p edevším z d vod administrativních omezení týkajících se imigrace z t chto zemí do
USA a Austrálie). V letech 1840 – 1947 emigrovalo z íny asi 12 mil. osob, p edevším do
Thajska, Malajsie, Indonésie, Singapuru a Vietnamu.
Zna ného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrov . Mezi
Indií a Pákistánem došlo po získání nezávislosti následkem politických a náboženských
odlišností k rozsáhlé vým n obyvatelstva, která se týkala tém 15 mil. obyvatel.
Pom rn významná je rovn ž migrace Žid do Izraele. Už v letech 1919 – 1948 se do
bývalé Palestiny p ist hovalo asi 425 tis. obyvatel. Imigrace židovského obyvatelstva se
podstatn zvýšila po vytvo ení samostatného státu a v letech 1948 – 1966 p edstavovala
kolem 1,2 mil. obyvatel. Zárove nastal nucený odchod arabského obyvatelstva z tohoto
území (asi 1,5 mil. obyvatel).
Velké p esuny obyvatelstva nastaly v Evrop za 2. sv tové války a po jejím ukon ení.
V tšina pohyb po válce se realizovala na základ povále ných mírových smluv.
Odhaduje se, že se p esunulo zhruba 30 mil. obyvatel, z toho asi 13,5 mil. N mc , 6,5 mil.
Polák a 2,1 mil. ech a Slovák .
Výrazn politický charakter m ly n které emigrace z bývalých soc. zemí. Do tohoto typu
m žeme za adit asi 3 mil. obyvatel, kte í v letech 1950 – 1961 emigrovali z NDR do SRN.
V d sledku revolu ních událostí v Ma arsku emigrovalo v letech 1956 – 1957 asi 200 tis.
obyvatel a obdobn po okupaci eskoslovenska v letech 1968 – 1969 emigrovalo asi 60
tis. obyvatel. Silný emigra ní proud politického charakteru sm oval v roce 1989 z bývalé
NDR do SRN.
Velkého rozsahu dosáhly pracovní migrace. Jejich po et vzr stal v západní Evrop z 2
mil. na za . 60. let až na 8 mil. obyvatel v polovin 70. let. Nejvíce imigrant bylo v SRN
(2 mil.), Francii a Velké Británii. Relativn se nejvíce podílí na ekonomicky aktivním
obyvatelstvu ve Švýcarsku a Lucembursku (kolem 1/3), v SRN kolem 10 %.
Východiskovými zem mi t chto emigrant jsou zem kolem St edozemního mo e – Itálie,
Špan lsko, Portugalsko, bývalá Jugoslávie, ecko, Turecko, Maroko, Alžírsko, Tunisko a
Irsko.
Podobné migrace pracovního charakteru jsou známy i z dalších oblastí sv ta. V USA žije a
pracuje asi 1,2 mil. zahrani ních d lník , p edevším z Mexika, ostrov v Karibském mo i
(Portoriko) a n kterých jihoamerických zemí (nap . Kolumbie). Mezi arabskými státy jsou
cílovými státy p edevším Saúdská Arábie, Kuvajt, SAE a Omán. Zahrani ní d lníci
pochází v tšinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale také z Pákistánu a Indie. V Africe
migruje zna ný po et obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižn od Sahary do JAR.
2.4.3.
Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva
Velká pozornost je v popula ních analýzách v nována kvantitativnímu efektu celkové
dynamiky obyvatelstva. Je jím celkový pohyb obyvatelstva jako výsledek p irozeného a
mechanického pohybu. Projevuje se jako globální p ír stek nebo úbytek obyvatelstva.
Význam tohoto ukazatele souvisí se schopností charakterizovat krátkodobý i dlouhodobý
vývoj populace a nevyhnutelné je i jeho použití v prognózách vývoje obyvatelstva.
-35-
Celkový p ír stek nebo úbytek obyvatelstva se skládá z p irozeného p ír stku a
migra ního salda dané územní jednotky v ur itém asovém období. Vzhledem ke
skute nosti, že p irozený pohyb je výsledkem dvou složek (porodnosti a úmrtnosti) a
migra ní pohyb je také výsledkem dvou složek (imigrace a emigrace) m žeme vypo ítat
celkový p ír stek z t chto ukazatel :
celkový p ír stek = porodnost – úmrtnost + imigrace – emigrace
M žeme ho vyjád it jako relativní údaj na 1000 obyvatel st edního stavu.
N–M+I–E
× 1000
Pp =
S
kde
N
M
I
E
S
= porodnost
= úmrtnost
= imigrace
= emigrace
= st ední stav obyvatelstva
Celkový po et obyvatel v ase t (St) je potom výsledkem bilance ur itého po áte ního
stavu obyvatelstva v ase o (So) a všech ty ech složek pohybu v asovém intervalu mezi o
a t.
St = So + N – M + I – E
Pohyb obyvatelstva tedy charakterizují dv z následujících ty ech teoreticky možných
složek: p irozený p ír stek (PP), p irozený úbytek (PU), migra ní p ír stek (MP) a
migra ní úbytek (MU). Ze vzájemn možných kombinací t chto složek lze odvodit ty i
typy populací s celkovým p ír stkem obyvatelstva:
typ A – kde PP > MU
typ B – kde PP > MP
typ C – kde MP > PP
typ D – kde MP > PU
a ty i typy populací s celkovým úbytkem obyvatelstva:
typ E – kde PU > MP
typ F – kde PU > MU
typ G – kde MU > PU
typ H – kde MU > PP
Typologie územních jednotek na základ dynamiky obyvatelstva je pom rn
asto
používána a nazývá se Webbovou typologií.
2.5.
STRUKTURA OBYVATELSTVA
Mezi nejvýznamn jší charakteristiky ur ité populace za azujeme strukturu obyvatelstva.
P esto, že se p i hodnocení struktury obyvatelstva používají ukazatele vztažené k ur itému
asovému okamžiku, je nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat
dynamicky, nebo jsou výsledkem p edcházejícího vývoje. nap íklad sou asnou v kovou
strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj popula ních proces v posledních 60 až 100 letech
(porodnost, úmrtnost, migrace). Sou asná struktura obyvatelstva ur ité územní jednotky
významn ovliv uje budoucí demografické procesy a je nutné ji zohlednit p i popula ních
prognózách.
-36-
Pro studium struktury obyvatelstva se v sou asnosti používá velké množství r zných
znak a analytických i interpreta ních technik. Rozhodující znaky nebo kriteria, podle
kterých se struktura obyvatelstva sleduje jsou nej ast ji seskupovány do t í skupin:
1. biologické znaky (struktura obyvatelstva podle pohlaví, v ku, zdravotního stavu,
rodinného stavu apod.);
2. ekonomické znaky (struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zam stnání,
sociální struktura apod.);
3. kulturní znaky (struktura podle vzd lání, národnosti, jazyková, religiózní struktura
apod.).
2.5.1.
Struktura obyvatelstva podle pohlaví a v ku
Struktura obyvatelstva podle t chto znak pat í mezi základní charakteristiky každé
populace. Mají také velký význam pro mnoho dalších demografických a geografických
charakteristik. Na základ struktury podle pohlaví se sestavují specifické ukazatele pro
vyjád ení mnoha proces (nap . úmrtnosti, plodnosti, s ate nosti atd.) a používají se i p i
konstrukci m r reprodukce, úmrtnostních tabulek a dalších demografických model .
Struktura obyvatelstva podle pohlaví se nej ast ji vyjad uje dv ma zp soby. První
vyjad uje procentní podíl muž a žen z celkového po tu obyvatel. Jinou možnost poskytují
index femininity (If) a index maskulinity (Im), které udávají vzájemný podíl osob
jednoho pohlaví k druhému.
Ž
M
× 1000
Im =
If =
× 1000
M
Ž
kde
Ž
M
= po et žen
= po et muž
Ve v tšin evropských stát , v USA a bývalém SSSR je p evaha ženského obyvatelstva,
naopak p evaha muž je p edevším v Indii, v n kterých islámských státech, v Hongkongu
a Singapuru.
Nej ast ji používaný zp sob interpretace v kové struktury obyvatelstva je v ková
pyramida. Vedle v kové struktury umož uje tento grafický zp sob zobrazit i strukturu
obyvatelstva podle pohlaví. Podstatou v kové pyramidy jsou dva spojené grafy –
histogramy etnosti muž (levá ást grafu) a žen (pravá ást grafu). Na horizontální ose se
zobrazuje po et obyvatel a na vertikální v kové kategorie. V ková pyramida se obvykle
sestrojuje pro jednotlivé v kové ro níky obyvatelstva nebo pro p tileté v kové kategorie.
V kové pyramidy mohou nabývat r zných tvar , p i emž jako ur ité porovnávací normy
slouží t i základní tvary. V ková pyramida tvaru A zobrazuje progresivní typ populace,
kterou charakterizuje vysoký podíl d tského obyvatelstva (0 – 14 let), p i emž každý
následující ro ník narozených je po etn jší. Graficky se to projevuje širokou základnou
pyramidy a p edpokládá se rozší ená reprodukce obyvatelstva. Druhý charakteristický tvar
pyramidy reprezentuje stacionární typ v kové struktury, kde složka d tská a
postreproduk ní (50 let a více) jsou tém vyrovnány. V populaci s tímto tvarem pyramidy
jsou obvykle vyrovnané po ty narozených i zem elých a charakterizuje ji jednoduchá
reprodukce. T etí základní tvar pyramidy má zúženou základnu, která je d sledkem
zmenšování po tu narozených. Zobrazuje regresivní typ v kové struktury, kde složka
-37-
postreproduk ní p evažuje nad d tskou a populace má zpravidla nedostate nou reprodukci
(v tomto typu je i R).
Demografické stárnutí populace je také vyjad ováno tzv. indexem stá í, což je pom r
postreproduk ní a d tské složky obyvatelstva. asto se používá len ní obyvatelstva podle
v ku po átku a ukon ení ekonomické aktivity, kdy rozlišujeme obyvatelstvo
p edproduktivní, produktivní a poproduktivní. V kové hranice pro za azení do
jednotlivých skupin jsou však v r zných zemích odlišné. V eské republice považujeme
za p edproduktivní obyvatelstvo ve v ku 0 – 14 let, za poproduktivní ženy ve v ku 55 a
více let a muže ve v ku 60 a více let, ostatní obyvatelstvo je v produktivním v ku. Index
stá í konstruovaný na základ t chto v kových skupin má potom následující tvar:
Is =
Pp
× 100
P0 – 14
kde
Is
= index stá í
Pp
= poproduktivní obyvatelstvo
P0 – 14 = p edproduktivní obyvatelstvo
2.5.2.
Rasová struktura obyvatelstva
Kategorie lidská rasa se zpravidla používá na ozna ení historicky zformovaných velkých
skupin obyvatel, které spojuje spole ný vývoj. Tento vývoj se odráží v množství
spole ných morfologických a fyziologických znak , jejichž variabilita je podstatn nižší
v rámci jedné rasy než mezi p íslušníky r zných ras. Nej ast ji se tyto velké skupiny
obyvatel vy le ují na základ shody fyzických znak , které jsou d di né. Zpravidla jsou
to barva pleti, barva a tvar o í, barva a forma vlas , morfologické znaky n kterých orgán
(tvar nosu, úst aj.). Stále ast ji se v sou asnosti uplat ují popula n -genetické kriteria.
Rasy jsou definovány jako velké skupiny obyvatel, které se navzájem signifikantn liší
složením a etností gen a tomu odpovídajícímu rozložení a etností d di ných znak
(nap . H. G. ZIMPEL, 1980).
Antropologické klasifikace obsahují zna ný po et lidských skupin vy len ných na základ
r zných rasových znak (udává se 200 – 400 ras resp. nižších rasových útvar ). Jejich
seskupením se vytvo il systém t í velkých ras – europoidní (bílé), ekvatoriální ( erné) a
mongoloidní (žluté). V n kterých klasifikacích jsou místo velké ekvatoriální rasy africká
negroidní a oceánská australoidní rasa, v dalších je vy len na jako samostatná velká
rasa amerikoidní (Indiáni). V sou asnosti n která len ní mají nad velkými rasami další
hierarchický stupe – kmen, kdy rozlišují kmen západní atlanticko-st edozem mo ský
(bílí a erní) a východní tichooceánský (žlutí).
Ur ité možnosti sjednocení r zných antropologických rasových t íd ní poskytuje práv
klasifikace, v které nejvyšší hierarchický stupe tvo í t i velké rasy, které se lení na v tve
– europoidní na severní a jižní, ekvatorální na negroidní (africkou) a oceánskou
(australoidní) a mongoloidní na asijskou a americkou (indiánskou). Teorie zabývající se
vývojem lov ka a formováním rasové struktury se v p evážné mí e p iklán jí k názor m,
že sou asné rasy tvo í jeden biologický rod (Homo sapiens). Biologicky se rasy považují
za ur ité podskupiny lidského rodu. Pln životaschopné a plodné potomstvo se rodí
z manželství partner libovolných rasových útvar . Všechny sou asné rasy a p echodné
formy mají vedle diferencia ních znak mnohem více a podstatn významn jších znak
spole ných (stejné potenciální p edpoklady pro rozumovou a tvo ivou innost, schopnost
pracovat, schopnost jazykové komunikace a pod.).
-38-
Tabulka . 7:Zastoupení hlavních rasových útvar sv ta v roce 1983
Rasové útvary
- Europoidní
- Mongoloidní
- Ekvatoriální
Po et
obyvatel
(v mil.)
Podíl
(v %)
1997
890
340
42,9
19,1
7,3
146
51
422
802
12
4660
3,1
1,1
9,0
17,2
0,3
100,0
Velké rasy
Smíšené a p echodné formy
- mezi europoidní a americkou
- mezi europoidní a asijskou
- mezi europoidní a negroidní
- mezi mongoloidní a australoidní
Ostatní rasové útvary
Celkem
Pramen: MLÁDEK, 1992.
2.5.3.
Ekonomická a sociální struktura
Mezi nejd ležit jší klasifikace obyvatelstva na základ ekonomických znak pat í len ní
podle ekonomické aktivity obyvatelstva. len ní na ekonomicky aktivní a neaktivní není
však dodnes zcela jednozna né a v r zných zemích se liší. Naše statistika považuje za
ekonomicky aktivní všechny osoby zam stnané nebo hospodá sky inné, v sou asnosti
nezam stnané hledající práci, dále ženy na mate ské dovolené, pracující d chodce a tzv.
osoby zdržené od povolání (nap . vojáci základní služby). Podíl ekonomicky aktivních
z celkového po tu obyvatel charakterizuje úrove ekonomické aktivity. Obvykle se
používají ukazatele celkové úrovn ekonomické aktivity a úrovn ekonomické aktivity
žen. Obyvatelstvo ekonomicky neaktivní bývá asto dále len no na osoby nezávislé a
závislé na živiteli. Nezávislé osoby jsou p edevším d chodci s r znou formou d chodu.
Mezi závislé osoby adíme zvlášt d ti do 15 let, ženy v domácnosti, které nemají žádný
zdroj p íjmu a také u n a studenty.
Ekonomicky aktivní obyvatelstvo bývá dále strukturováno podle r zných hledisek, z nichž
za nejd ležit jší lze považovat len ní na zam stnané a nezam stnané. V eské
republice je zdrojem informací o trhu práce Výb rové šet ení pracovních sil, jehož
metodika koresponduje s definicemi a doporu eními Mezinárodní organizace práce (ILO).
Výb rový soubor zahrnuje cca 28 tis. byt (0,6 % trvale obydlených byt ), v nichž je
šet eno cca 72 tis. respondent všech v kových skupin (minimáln 250 bytových
domácností v každém okrese). Jedná se o kontinuální šet ení, jehož výsledky jsou
publikovány ve tvrtletní periodicit .
Zam stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období pat ily
mezi placené zam stnané (na základ pracovního pom ru, dohody o provedení práce resp.
pracovní innosti, p ípadn na základ jiného smluvního vztahu) nebo tzv.
-39-
sebezam stnané (pracující ve vlastní firm , vypomáhající lenové domácností a lenové
produk ních družstev).
Nezam stnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období
soub žn spl ovaly následující podmínky:
1. byly bez práce, což znamená, že nebyly ani v placeném zam stnání, ani nebyly
sebezam stnané;
2. hledaly aktivn práci, ímž se rozumí nap . registrace u ú adu práce, nebo jiné
zprost edkovatelny práce, p ípadn hledání práce p ímo v podnicích, podnikání krok
pro založení vlastní firmy nebo hledání práce jiným zp sobem;
3. byly p ipraveny k nástupu do práce okamžit nebo nejpozd ji do 14 dn .
Pokud osoby nespl ují alespo jednu z t chto uvedených podmínek jsou považovány za
zam stnané nebo ekonomicky neaktivní.
Sou tem zam stnaných a nezam stnaných získáme tzv. pracovní sílu, což jsou osoby
starší 15-ti let spl ující požadavky na za azení mezi zam stnané a nezam stnané.
Procentuální podíl nezam stnaných na pracovní síle nazýváme mírou nezam stnanosti:
R=
kde
R
L
= míra nezam stnanosti
= pracovní síla
U
× 100
L
Obvykle rozlišujeme obecnou míru nezam stnanosti, což je podíl všech nezam stnaných
na veškeré pracovní síle daného území a specifické míry nezam stnanosti nap . podle
v kových nebo vzd lanostních skupin obyvatelstva ur itého území.
Významným strukturním znakem ekonomicky aktivního obyvatelstva je také jeho
p íslušnost k základním sektor m národního hospodá ství.
asto je používán
v mezinárodních srovnáních jako ukazatel celkové úrovn ekonomického rozvoje.
Vymezení sektor však není zcela jednozna né a mezi jednotlivými zem mi se m že
m nit. V tšina statistik lení národní hospodá ství na t i sektory – primér, sekundér a
terciér, ale stále ast ji (p edevším ve vysp lých zemích) se za íná vymezovat i kvartér.
V našich podmínkách (nap . PAVLÍK et al., 1986) se používá len ní, které v hrubých
rysech vychází z mezinárodn doporu ované klasifikace ISIC (International Standard
Industrial Classification of all Activities):
I.
(I) zem d lství, lesnictví a rybá ství
II. (II) pr mysl a stavebnictví
III. (III) doprava, spoje, obchod, pohostinství a ubytování, bytové hospodá ství,
(IV) výzkum a vývoj, školství, ve ejná správa, pen žnictví a pojiš ovnictví, ostatní
nevýrobní innosti.
Zam stnanost v jednotlivých sektorech se m ní v závislosti na strukturních zm nách
ekonomiky a spole nosti. Ve v tšin vysp lých zemí byl dlouhodobý pokles
zam stnanosti v primárním sektoru doprovázen nár stem sekundéru a pozd ji nastal
významný nár st terciéru.
-40-
Pro podrobn jší len ní do jednotlivých odv tví národního hospodá ství se v R používá
Odv tvová klasifikace ekonomických inností (OKE ), která je kompatibilní
s mezinárodní klasifikací ISIC.
Sociální struktura obyvatelstva je klasifikace na základ p íslušnosti obyvatel
k socioekonomickým nebo socioprofesním skupinám. Kategorie sociální struktury mají
význam p edevším pro politickou ekonomii a sociologii.
2.5.4.
Jazyková a národnostní struktura
Interpretace základních kategorií používaných p i hodnocení jazykové a národnostní
struktury obyvatelstva bývá dost rozdílná, proto je vhodné provést obsahové vymezení
jednotlivých pojm . Pojem národnost ozna uje p íslušnost obyvatel k ur itému národu.
Klí ový význam má kategorie národ a reprezentuje historickou formu lidské spole nosti,
která vznikla na základ pevného spole enství, hospodá ského života, spole ného jazyka,
území, kultury, zp sobu života, tradic a jejich odrazu v národní psychice a národním
v domí. Jak vyplývá z definice, národ není biologickou kategorií, nevymezuje soubor
obyvatel na základ biologických znak a pokrevní p íbuznosti. Nelze ji zam ovat
s kategoriemi rasové struktury. Národnost jako etnický pojem je dále nutno odlišit od
státní p íslušnosti, která je výsledkem politické diferenciace a souvisí se vznikem stát .
V procesu formování národa sehrává jednu z nejvýznamn jších funkcí jazyk. Tato
skute nost nachází odraz v asté shod názv jazyka a národa, ale využívá se i p i
sestavování národnostní struktury obyvatelstva sv ta. P i grupování p íbuzných národ se
ve velké mí e uplat uje lingvistický princip a jazyková struktura. Porovnávání národnostní
a jazykové struktury má i praktický statistický d vod. Obsah pojmu národ se ur uje
komplexem znak , které se pro pot eby statistické klasifikace zohled ují jen velmi t žce.
Klasifikace je nucena opírat se o jednodušší kriteria a nej ast ji jsou to práv jazykové
charakteristiky. P es tyto t sné souvislosti nelze zcela ztotož ovat jazykovou a
národnostní strukturu obyvatelstva.
P íslušníci r zných národ mohou hovo it stejným jazykem – nap . mate ským jazykem
Angli an , Skot , Ameri an , Kana an , Australan je angli tina. Mén po etné jsou
p ípady, kdy p íslušníci jednoho národa hovo í více jazyky – nap . v tšina Ir hovo í
anglicky, ale ást používá i irský jazyk. Rozdílnost obou struktur souvisí p edevším
s procesy jazykové asimilace, jejichž d sledkem byly p echody resp. za len ní etnických
menšin do v tších seskupení, kterými byly zpravidla jazykov , ale hlavn politicko –
ekonomicky vysp lejší národy.
Existují r zné klasifikace jazyk , které se liší p edevším ve výb ru t ídících znak .
Nejv tší pozornost si zasluhuje genealogická klasifikace, která je výsledkem historickosrovnávací metody. Podstatný význam má p itom rekonstrukce minulých jazyk , která se
využívá jako prost edek vysv tlení vztah mezi sou asnými jazyky. Jednotlivé jazyky se
pak seskupují na základ sou asných podobností v oblasti slovní zásoby, gramatiky a
jiných znak , ale i na základ svého p vodu. Vznik jazykové skupiny se váže na existenci
spole ného prajazyka, který jim poskytl ur itou slovní zásobu a gramatické pravidla –
nap . pro jazyky románské jazykové skupiny byly prajazykem latina; n které jazykové
skupiny se ješt lení na jazykové podskupiny. Jazykové skupiny se dále grupují do
jazykových rodin. Nap . eština je jazykem západoslovanské jazykové podskupiny,
skupiny slovanských jazyk v indoevropské jazykové rodin .
-41-
Podle BRUKA (1981) byly nejpo etn jšími jazyky sv ta v roce 1978: ínský 934 mil. (je
jedním jazykem pouze podle písma, nikoli mluvené e i), anglický 380 mil., hindi (spolu
s urdu) 275 mil., špan lský 230 mil., ruský 220 mil., arabský, bengálský, indonéský –
všechny po 140 mil., portugalský 125 mil., japonský 116 mil., n mecký 100 mil. a
francouzský 90 mil. T mito dvanácti jazyky hovo ily dv t etiny obyvatel sv ta.
Oficiálními jazyky OSN jsou angli tina, arabština, ínština, francouzština, ruština a
špan lština.
Tabulka . 8:Vybrané jazykové rodiny a skupiny sv ta v roce 1978
Jazyková rodina
Indoevropská
z toho skupina:
románská
germánská
slovanská
Semito-hamitská
z toho skupina:
Kavkazská
Drávidská
Uralská
Altajská
Korejci
Japonci
Baskové
Nigerijsko-kordofánská
Nilsko-saharská
ínsko-tibetská
z toho skupina:
Thajská
Jihoasijská
Indonésko-oceánská
Ostatní
Celkem
Pramen: BRUK (1981)
-42-
Po et
(v mil.)
1938
643
506
413
277
203
153
7
162
24
106
57
116
1
245
25
992
940
60
73
207
44
4260
Podíl
(v %)
45,5
15,1
11,9
9,7
6,5
4,8
3,6
0,2
3,8
0,6
2,5
1,3
2,7
0,1
5,7
0,6
23,3
22,1
1,4
1,7
4,9
1,0
100,0
P íloha: Vybrané charakteristiky zemí sv ta
10,3
133
7
1,2
71
78
Albánie
3,4
123
45
2,5
66
72
Andorra
0,1
144
–
–
–
–
Belgie
10,2
312
6
1,6
74
81
B lorusko
10,2
49
14
1,4
62
75
Bosna a Hercegovina
3,9
76
31
1,4
58
68
Bulharsko
8,2
74
13
1,2
68
76
Dánsko
5,3
125
5
1,7
74
79
Estonsko
1,4
34
14
1,3
63
75
Zem
eská republika
Úhrnná plodnost
Hustota zalidn ní
Kojenecká úmrtnost
(v ‰)
1998
(v mil.)
Po et
obyvatel
1999
St ední délka života
muži
ženy
Finsko
5,2
17
4
1,7
74
81
Francie
59,1
107
6
1,7
75
83
Chorvatsko
4,5
80
8
1,6
70
77
Irsko
3,7
54
6
1,9
73
79
Island
0,3
3
5
2,1
77
81
Itálie
57,6
196
6
1,2
75
82
Jugoslávie
Lichtenštejnsko
10,6
0,1
104
200
11
–
1,8
–
71
–
76
–
3,7
57
15
1,3
63
75
Litva
Lotyšsko
2,4
39
17
1,4
61
74
Lucembursko
0,4
167
5
1,7
74
81
10,1
2
109
79
10
19
1,4
2,1
66
71
75
75
Malta
0,4
1 184
–
–
–
–
Moldavsko
4,3
130
44
1,6
60
69
Monako
0,1
16 410
–
–
–
–
N mecko
82
235
5
1,3
74
80
Ma arsko
Makedonie
Nizozemsko
15,8
466
5
1,5
75
81
Norsko
4,5
15
5
1,9
75
81
Polsko
38,7
127
13
1,5
69
77
10
109
7
1,4
72
79
Rakousko
8,1
98
5
1,4
74
81
Rumunsko
22,5
97
19
1,2
67
74
Rusko
146,5
9
23
1,3
59
72
ecko
Portugalsko
10,5
82
7
1,3
76
81
San Marino
0,1
445
–
–
–
–
Slovensko
5,4
112
10
1,4
69
77
Slovinsko
2
98
5
1,3
71
79
Spojené království
59,1
245
6
1,7
75
80
Špan lsko
39,4
79
7
1,2
74
82
8,9
22
4
1,6
77
82
Švédsko
-43-
7,1
180
5
1,5
76
82
Ukrajina
49,9
86
22
1,4
60
72
Afghánistán
25,9
40
144
6,9
47
46
3,8
135
41
1,5
62
71
8
92
82
2,1
59
68
Zem
Švýcarsko
Arménie
Ázerbájdžán
Bahrajn
Úhrnná plodnost
Hustota zalidn ní
Kojenecká úmrtnost
(v ‰)
1998
(v mil.)
Po et
obyvatel
1999
St ední délka života
muži
ženy
0,7
963
–
–
–
–
127,7
981
98
3,1
57
57
Bhútán
0,8
17
112
5,5
53
52
Brunej Darussalam
0,3
61
–
–
–
–
Bangladéš
1249,7
134
45
1,8
68
71
Hongkong
ína[1]
6,9
6 946
5
1,3
76
82
Macao
0,5
23 450
–
–
–
–
Filipíny
76,8
258
35
3,6
64
69
Gruzie
5,5
78
51
1,5
61
68
997,5
336
63
3,1
62
64
Indonésie
207
114
59
2,6
60
65
Irák
22,8
52
55
5,3
67
69
Izrael
6,1
296
8
2,7
77
80
Palestina
2,8
446
–
–
–
–
Írán
63
39
49
2,8
67
70
126,6
336
4
1,4
77
83
17
32
72
6,4
58
61
Jordánsko
4,7
53
33
4,2
71
79
Kambodža
11,8
67
107
4,6
47
49
Indie
Japonsko
Jemen
Katar
0,8
69
–
–
–
–
15,4
6
58
2
58
69
KLDR
23,4
194
46
2,1
62
68
Korejská republika
46,8
475
8
1,7
70
78
Kuvajt
1,9
108
11
2,9
75
79
Kypr
0,8
82
–
–
–
–
Kyrgyzstán
4,7
25
75
2,8
59
68
Laos
5,1
22
92
5,8
52
55
Libanon
4,3
418
32
2,7
68
73
Malajsie
22,7
69
22
3,2
67
74
Maledivy
0,3
925
–
–
–
–
Mongolsko
2,6
2
66
2,6
59
64
Myanmar (Barma)
45
68
78
2,4
53
56
Nepál
23,4
164
76
4,5
58
58
Omán
2,3
11
26
5,9
69
73
134,8
175
93
5
58
60
Kazachstán
Pákistán
-44-
10
41
5,9
68
72
3,2
5 283
4
1,7
75
82
Spojené arabské emiráty
2,8
34
15
3,5
74
76
Srí Lanka
19
294
16
2,1
70
75
15,7
85
38
4
66
69
6,2
44
112
3,5
61
68
Thajsko
61,7
121
31
1,7
65
73
Turecko
64,4
84
38
2,5
70
75
4,8
10
73
3
58
65
Uzbekistán
24,5
59
71
3,3
60
68
Vietnam
77,5
238
36
2,4
65
70
Alžírsko
30,5
13
45
3,8
68
70
Angola
12,4
10
132
6,8
46
50
Benin
6,1
55
100
5,8
52
56
Botswana
1,6
3
59
4,4
39
41
Burkina Faso
11
40
109
6,6
45
47
Burundi
6,7
260
101
6,3
44
47
Saúdská Arábie
Sýrie
Tádžikistán
Turkmenistán
ad
Džibutsko
Egypt
(v mil.)
Zem
Úhrnná plodnost
21,4
Singapur
Po et
obyvatel
Kojenecká úmrtnost
(v ‰)
1998
Hustota zalidn ní
1999
St ední délka života
muži
ženy
7,5
6
117
6,1
46
51
0,7
28
–
–
–
–
62,4
63
69
3,4
60
64
Eritrea
4
40
79
5,7
53
58
Etiopie
62,8
63
126
6,3
40
42
Gabon
1,2
5
85
5,4
54
60
Gambie
1,3
125
77
5,2
52
56
Ghana
18,9
83
78
5,2
55
59
Guinea
7,2
29
129
5,5
44
49
Guinea-Bissau
1,2
42
112
5,8
47
51
Jihoafrická republika
42,1
34
52
3,3
54
58
Kamerun
14,7
32
77
5,3
50
53
Kapverdy
0,4
106
–
–
–
–
Ke a
30
52
59
4,5
47
48
Komory
0,5
244
–
–
–
–
Kongo
Kongo, dem. rep.
Lesotho
Libérie
Libye
2,9
8
103
6,1
45
49
49,8
22
102
6,4
47
51
2,1
69
78
4,8
52
56
3
32
103
6,3
57
62
5,4
3
56
3,8
63
68
Madagaskar
15,1
26
91
5,4
52
54
Malawi
10,8
115
134
6,8
37
37
Mali
10,9
9
122
6,6
46
48
-45-
63
53
3,1
66
71
Mauricius
1,2
576
17
1,9
67
75
Mauritánie
2,6
3
78
5,5
47
53
Mosambik
17,3
22
120
6,3
44
47
Zem
Maroko
Namibie
Niger
Nigérie
Úhrnná plodnost
Kojenecká úmrtnost
(v ‰)
28,2
Po et
obyvatel
Hustota zalidn ní
1998
(v mil.)
1999
St ední délka života
muži
ženy
1,7
2
67
4,9
42
41
10,5
8
114
6,8
42
41
123,9
136
71
5,2
53
54
Pob eží Slonoviny
14,7
46
96
5,1
45
48
Rovníková Guinea
0,4
16
–
–
–
..
Rwanda
8,3
337
113
6,2
41
42
Senegal
9,3
48
61
5,6
55
60
Seychely
0,1
177
–
–
–
–
Sierra Leone
4,9
69
129
6,1
46
52
Somálsko
9,4
15
126
7,3
45
48
St edoafrická republika
3,5
6
106
4,9
45
49
Súdán
29
12
73
4,6
55
57
Svatý Tomáš
0,1
151
–
–
–
–
Svazijsko
1
59
–
–
–
–
Tanzanie
32,9
37
97
5,5
44
49
4,6
84
80
6,1
57
61
Togo
Tunisko
9,5
61
33
2,6
72
75
Uganda
21,5
108
93
7,1
42
43
Zambie
9,9
13
93
5,6
37
37
11,9
31
62
3,8
39
39
0,1
153
–
–
–
–
Zimbabwe
Antigua a Barbuda
Argentina
36,6
13
19
2,6
71
78
Bahamy
0,3
30
–
–
–
–
Barbados
0,3
620
–
–
–
–
Belize
0,3
11
–
–
–
–
Bolívie
8,1
8
64
4,4
58
64
Brazílie
168,1
20
37
2,3
59
70
0,1
8,4
97
174
–
44
–
3
–
68
–
72
Ekvádor
12,4
45
32
3
69
75
Grenada
Guatemala
0,1
11,1
285
102
–
48
–
4,5
–
63
–
69
Dominika
Dominikánská republika
Guyana
0,9
4
–
–
–
–
Haiti
7,8
283
99
4,4
49
54
Honduras
6,3
57
42
4,3
63
67
Chile
15
20
13
2,4
72
78
-46-
240
14
2,7
73
78
Kolumbie
41,5
40
25
2,8
66
74
Kostarika
3,6
70
13
2,8
74
78
11,1
102
9
1,5
73
78
Nikaragua
4,9
41
42
3,9
64
69
Panama
2,8
38
24
2,6
72
77
Paraguay
5,4
13
37
3,8
70
74
Zem
Jamajka
Kuba
Peru
Úhrnná plodnost
Kojenecká úmrtnost
(v ‰)
2,6
Po et
obyvatel
Hustota zalidn ní
1998
(v mil.)
1999
St ední délka života
muži
ženy
25,2
20
43
3,2
68
72
Salvador
6,2
299
29
3,2
66
73
Surinam
0,4
3
–
–
–
–
Svatá Lucie
0,1
253
–
–
–
–
Svatý Kryštof a Nevis
0,1
114
–
–
–
–
Svatý Vincenc a Grenadiny
0,1
293
–
–
–
–
Trinidad a Tobago
1,3
252
19
1,9
68
73
Uruguay
3,3
19
14
2,4
72
79
23,7
27
28
3
70
76
Venezuela
Portoriko
3,9
439
12
1,9
70
79
Kanada
30,6
3
6
1,6
73
77
Mexiko
97,4
51
26
2,8
69
75
Spojené státy
272,9
30
6
2
73
80
Austrálie
19
2
5
1,8
77
83
Fidži
0,8
44
–
–
–
–
Kiribati
0,1
121
–
–
–
–
Marshallovy ostrovy
0,1
353
–
–
–
–
Mikronésie
0,1
165
–
–
–
–
Nauru
0,1
564
–
–
–
–
Nový Zéland
3,8
14
6
1,9
74
81
Palau
0,1
41
–
–
–
–
Papua Nová Guinea
4,7
10
57
4,3
57
59
Samoa
0,2
60
–
–
–
–
Šalamounovy ostrovy
0,4
15
–
–
–
–
Tonga
0,1
138
–
–
–
–
Tuvalu
0,1
416
–
–
–
–
Vanuatu
0,2
16
–
–
–
–
5975
46
58
2,7
61
65
SV T CELKEM
Prameny: World Bank, 2000; CIA, 2000; U. S. Census Bureau, 1999. World Health Report, 1999. eské názvy zemí podle íselníku
zemí SÚ 1998.
[1] v etn Tchaj-wanu
-47-
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvi ení z kapitoly 2
1.
Co je p edm tem výzkumu geografie obyvatelstva?
2.
Jaký praktický význam najdete p i studiu obyvatelstva v sociáln ekonomickém
výzkumu?
3.
ím se zabývá demografická analýza?
4.
Vývoj obyvatelstva v meziregionálním srovnání je velmi nerovnom rný (nap .
vysp lé a rozvojové zem ). P esv d te se o tom sestavením kartogramu vývoj
obyvatelstva v zemích sv ta (mapa a p íslušná dat jsou v p íloze na www.
Stránkách KRES)
Literatura
[1]
[2]
[3]
[4]
[5]
[6]
[7]
[8]
[9]
BRUK, I. S.: Naselenije mira. Etnografi eskij spravo nik, Nauka, Moskva 1981.
Demographic Yearbook. UN, New York 1990, 1996.
KOR ÁK, J.: Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha 1964.
MEADOWS, D. et al.: The Limits to Growth. Universe Book, New York 1972.
MLÁDEK, J.: Základy geografie obyvate stva. SPN, Bratislava 1992.
PAVLÍK, Z. et al.: Základy demografie. Academia, Praha 1986.
SRB, V. et al.: Demografie. Svoboda, Praha 1971.
Statistická ro enka eské republiky. eský statistický ú ad, Praha 1998.
ZIMPEL, H. G.: Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie. List
Verlag, M nchen 1980.
INTERNETOVÉ ZDROJE
•
•
•
www.census.gov
www.czso.cz
www.odci.gov
-48-
3. GEOGRAFIE SÍDEL
Cíl kapitoly
asová náro nost
7 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 3)
3.1.
VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL
Po átky geografie sídel, stejn jako jiných geografických disciplin sahají do starov ku a
st edov ku. P edevším to byly r zné popisy sídel a n kterých jejich znak – polohy,
vzhledu a jejich velikosti. První pokusy o systematické vysv tlení sídeln geografických
poznatk nastaly až koncem 19. století, kdy se formuje geografie sídel jako zvláštní
disciplína geografie a postupn se stává velmi rozší enou geografickou problematikou.
Geografie sídel se nejd íve rozvinula v N mecku; sídelním jev m v noval pozornost už F.
RATZEL ve své Antropogeografii, v jeho hodnoceních se odráží geografický
determinismus. Dalším p edstavitelem byl A. MAITZEN, který zkoumal formy sídel
z hlediska etnické p íslušnosti obyvatelstva – etnický determinismus. R. GRADMANN
formuloval teze o tzv. starých a mladých sídelních oblastech Evropy.
Za zakladatele sídelní geografie se však považuje až O. SCHLÜTTER, který formuloval
p edm t geografie sídel. Podle n j se geografie sídel zabývá viditelnými sídelními jevy
pozorovatelnými v kulturní krajin . Vlivem n mecké školy se siln rozvinulo hlavn
morfologicko-genetické studium sídel. Z dalších geograf n mecké školy vyniká Z.
HASSERT, který napsal první p íru ku o geografii m st.
Nejvýznamn jším n meckým geografem byl ovšem W. CHRISTALLER, který na
empirických výzkumech sídelní sít v jižním Bavorsku zformuloval teorii centrálních
míst. Tato teorie p esahuje svým významem geografii sídel a pat í mezi významné teorie
spole enských v d. Širokého uplatn ní došla až v 60. letech, kdy byla „objevena“
americkou geografií a sv j význam neztratila ani v sou asnosti.
Po 2. sv tové válce se v n mecký mluvících zemích áste n navazovalo na
morfologicko-genetický sm r, významn se však dostávaly do pop edí (zvlášt od 60. let)
sm ry vycházející z teorie centrálních míst – nap . O. BOUSTEDT, R. KLOPPER,
H. BOBEK. V oblasti sledování venkovských sídel pat í mezi pr kopníky H. LINDE.
Francouzská geografická škola navazovala na svého zakladatele VIDAL DE LA BLACHE
a snažila se analyzovat sídelní jevy, hlavn m sta, p i emž p ednost dávala funkci sídel
p ed ostatními znaky. V rámci francouzské geografie byly vydány monografie m st (nap .
R. BLANCHARD. V oblasti venkovských sídel byl A. DEMANGEON iniciátorem
výzkumu problematiky koncentrace a rozptýlenosti venkovských sídel, který probíhal
-49-
v r zných zemích sv ta. V povále ném období v novala francouzská geografie hlavní
pozornost studiu m st, a to problematice jejich funk ní typologie, hierarchie a
problematice urbanizace (nap . M. SORRE, G. CHABOT, J. BEAUJEU-GARNIER).
Hlavní pozornost americké geografie sídel byla v nována p vodn problematice
farmá ského osídlení, nov kolonizovaným územím a pozd ji p edevším problematice
m st. Ameri tí geografové, sociologové a urbanisti obohatili geografii sídel o adu nových
koncepcí – koncepce ekonomické základny m sta, teorie tzv. prvního m sta, teorie
funk n prostorové struktury a r stu m st a zasloužili se o masové zavedení matematickostatistických metod a model do geografie sídel. Významnými reprezentanty byli nap .
D. HARRIS, B. BERRY, V. GARRISON, pozd ji R. GOLLEDGE.
Sídelní geografové z Velké Británie v novali hlavní pozornost zm nám struktury osídlení
jako d sledku industrializace. V novali se také otázkám velkých konurbací a nových m st
a po 2. sv tové válce také problematice centrálních míst – nap . R. DICKINSON, H.
BRACEY, A. SMAILES. S anglosaskou geografií je úzce spjatá také skandinávská,
zvlášt švédská geografie sídel (S. GODLUND, W. OLSSON).
Polská geografie se v mezivále ném období rozvíjela pod vlivem n mecké a francouzské
geografie a hlavní pozornost v novala studiu venkovských sídel – nap . M.
KIELCZEWSKA. V povále ném období dochází k zesílení vlivu anglo-americké
geografie a p evažují práce zam ené na problematiku m st, p edevším funk ní typologie
a hierarchie a na problematiku urbanizace. Hlavními p edstaviteli jsou J.
KOSTROWICKI, K. DZIEWO SKI, A. ZAGOZD ON, M. JERCZYNSKI, P.
KORCELLI a další.
Sídelní geografie v bývalém SSSR se prakticky rozvinula až po 2. sv tové válce. Hlavní
pozornost byla v nována otázkám geografické polohy m st (nap . N. BARANSKIJ, J.
MAJERGOJZ) a dále otázkám zm n struktury osídlení d sledkem industrializace (vznik
nových m st) a otázkám geneze a p em n funkcí m st. Významnými p edstaviteli jsou
nap . J. SAUŠKIN, J. PIVOVAROV, G. LAPPO.
V eskoslovenské geografické literatu e lze rozlišit n kolik sm r p i zkoumání sídel.
P edevším je to sm r morfologicko-genetický, který p evažoval zhruba do 60. let našeho
století; hlavními protagonisty zde byli F. KOLÁ EK, F. ÍKOVSKÝ, Z. LÁZNI KA a
Š. FEKETE. Od poloviny 60. let se za ala zkoumat problematika centrálních míst,
regionálních systém a sfér vlivu m st; hlavními p edstaviteli zde jsou M. BLAŽEK, J.
VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, A. BEZÁK, M. HAMPL a K. KÜHNL.
Záv rem lze vytypovat hlavní trendy geografie sídel (podle BAŠOVSKÝ, 1985):
1. zkoumání m st nebo také geografie m st, v sou asnosti siln zastoupená ve sv tové
geografii sídel, a to p edevším funk n strukturní aspekty hodnocení; velká ást prací
se zabývá problematikou velkom st. Zkoumání venkovských sídel z tohoto
metodického pohledu je podstatn mén zastoupeno, i když v n kterých zemích nap .
Francie je to tradi ní výzkum.
2. sm r morfologicko-genetický velmi rozší ený p ed 2. sv tovou válkou, zvlášt p i
výzkumech venkovského osídlení.
3. problematika sídelních sítí a jejich struktury, hierarchie sídel – p ímo vyús uje do
aplika ních prací.
-50-
P edm tem geografie sídel je podle BAŠOVSKÉHO (1985) výzkum struktury,
vzájemných vztah a specifických vlastností sídel z asoprostorového aspektu.
Hlavními ešenými problémy jsou:
• komplexní analýza struktury jednotlivých sídel, p edevším m st;
• analýza proces formování a fungování m st a sídelních systém ;
• výzkum vztah mezi st edisky a jejich zázemím;
• problémy urbanizace a transformace venkovského osídlení.
3.2.
VZNIK A VÝVOJ M ST
Urbanizace je spole enský proces formování a rozvoje m stského zp sobu života, r stu
úlohy m st ve vývoji spole nosti a pronikání m stských prvk do prostoru celého osídlení;
nejcharakteristi t jším znakem je koncentrace obyvatelstva do m st.
Rozlišujeme t i fáze urbanizace:
• urbanizaci p edindustriální epochy;
• urbanizaci industriální epochy (hlavní m stotvornou složkou je pr mysl);
• urbanizaci postindustriální epochy (hlavní m stotvornou složkou jsou služby – terciér
a kvartér).
3.2.1.
M sta p edindustriální epochy
Vznik sídel byl výsledkem první spole enské d lby práce, tj. vy len ní prvních
zem d lc . Pozd ji došlo k odd lení emesel a jejich soust ed ní v ur itých sídlech –
vznikly zárodky prvních m st. Vznik m st pak podmínila t etí spole enská d lba práce, tj.
odd lení vým ny zboží od emesel. M sto se stává centrem zem d lské oblasti a
soust e uje obchod a emesla. Pozd ji se stává i obranným, administrativním a
náboženským st ediskem. M sto se stává místem bydlení privilegovaných t íd. emeslo,
obchod, obranná a administrativní funkce tvo í základ m sta od nejstarších dob až do
pr myslové revoluce.
Nejstarší m sta vznikala v 5. až 2. tisíciletí p . n. l. v oblasti Blízkého Východu. Tato
nejstarší m sta vznikla sjednocením rodových spole enstev p edevším pro ú ely spole né
výstavby a udržování zavlažovacích za ízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta
(nap . Babylon, Ur, Ninive, Théby); n kdy jsou však za nejstarší m sta na sv t
považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních stát vzniká zvláštní typ m sta – hlavní
m sto; asto si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní m sta. Po et obyvatel t chto
starov kých m st byl n kdy velmi vysoký – nap . Babylon m l v dob nejv tšího rozkv tu
asi 500 – 600 tis. obyvatel (hlavní ást obyvatelstva tvo ili otroci). Hlavní znaky t chto
m st: palác vládce, v okolí náboženské budovy a domy dvo an , voják a emeslník ; už
v nejstarších m stech dochází k diferenciaci tvrtí.
M stské civilizace se postupn rozši ovali i do dalších oblastí St edozemí. Féni ané
zakládali m sta na pob eží St edozemního mo e – nap . Tyr a Sidon, pozd ji Kartágo a
Cádiz. Sta í ekové založili množství m st v širší oblasti Egejského mo e – nejstaršími
byla nap . Trója, Mikény, Olympia, Delfy, Atény, Sparta. I ecká m sta vznikla jako svazy
rodových spole enstev rolník (nap . Sparta) nebo rybá (Atény). Hlavní funkcí byla
zpo átku politická a obranná funkce, pozd ji emeslo a obchod. ecký obchod a s ním i
-51-
m stská civilizace se pozd ji rozší ily od Gibraltaru po Kavkaz. Po tem obyvatel vynikaly
p edevším Atény – v 5. století p . n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis.
obyvatel). Charakteristickým rysem eckých m st byla pevnost – akropole a nám stí –
agora.
V helénistické dob byl velkým zakladatelem m st Alexandr Veliký. Tato m sta obvykle
nesla jeho jméno – nejvýznamn jší byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali
m sta i další panovníci – vznikla celá ada Antiochií (16), Seleucií a Laodocií.
Z ecka p echází m stská civilizace na Apeninský poloostrov. ím vzniká op t jako
st edisko rodových spole enstev Latia, stává se hlavním m stem republiky, pozd ji íše a
na svou dobu dosahuje obrovské velikosti (v dob nejv tšího rozkv tu kolem 1 mil.
obyvatel). Jeho r st se áste n opíral o výrobní a obchodní aktivity, p edevším však o
politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou funkci. Rovn ž ímané zakládali
množství nových m st, která vznikala p i vojenských táborech (nap . Kolín, Štrasburk,
Víde , Budapeš , Barcelona, Marseille, Pa íž, Londýn atd.). Plány mnoha z t chto m st
navazovaly na plán vojenského tábora – dv na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky.
Po zániku ímské íše nastal v Evrop do asný úpadek m st a m sta za ínají op tovn
vznikat v 7. – 8. století, u nás hlavn až v 12. – 15. století. Vznik st edov kých m st na
našem území podmi ovaly hlavn t i faktory:
• op tovné odd lení emesla od zem d lství a rozvoj obchodu;
• upevn ní královské moci;
• p íchod nového obyvatelstva p edevším z N mecka.
Tímto zp sobem u nás vznikla hustá sí svobodných obchodních nebo hornických m st
s r znými právy a množství m ste ek (m stys ) s omezenými právy získanými od
jednotlivých feudál .
Naše st edov ká m sta vznikala v tšinou dv ma zp soby:
1. spontánn p em nou ze starších sídel, nap . Praha, Brno;
2. založením na „zelené louce“ – obvykle šachovnicovitý p dorys, nap . Uherské
Hradišt .
Úst edním prostorem m sta bylo tržišt – tvercové ( eské Bud jovice, Plze ) nebo
v etenovité (Litomyšl, Svitavy). Na nám stí byl obvykle kostel a radnice, kolem nám stí
bydleli obchodníci a šlechta, v bo ních ulicích potom emeslníci. Na strukturu m sta m la
velký vliv obranná doktrína st edov ku. M sta byla obehnaná obvykle kruhovými
hradbami a zaujímala co nejmenší plochu – typické byly úzké ulice, poscho ové domy;
po et obyvatel obvykle 5 – 10 tis. Také lokalizace m st byla na územích, která šla dob e
bránit (na ostrovech, soutocích ek, návrších). Zvláštní vývoj m la hlavní m sta, byla v tší
a hradby m la obvykle až za p edm stími.
3.2.2.
M sta industriální epochy
V 18. – 19. století vzniká nová m stotvorná funkce – pr myslová výroba. Velký po et lidí
za íná být zam stnáno ve velkovýrob a dochází k významným p esun m obyvatelstva
z venkova do m st. Pr mysl zp tn p sobí na rozvoj funkcí obchodu, finan nictví,
administrativy, školství a kultury. Revolu ním faktorem se stává doprava – pozice m sta
na železnici vyvolává významnou diferenciaci v síti m st a vznik nových m st (u nás nap .
pokles významu Chrudimi, v p edindustriální epoše významného centra správy ve
-52-
východních echách a vzr st významu pr myslových a podstatn d íve na železnici
ležících Pardubic). Výrazný rozvoj vyvolaný pr myslem v R reprezentuje nap . Ostrava,
severo eská m sta, ve 20. století Zlín.
Hlavní znaky m st industriálního období (podle BAŠOVSKÝ, 1985):
a) rychlý r st m stského obyvatelstva – v roce 1800 bylo na sv t asi 750 m st nad 5 tis.
obyvatel, 200 nad 20 tis. a 45 nad 100 tis. a žádné m sto nem lo více než 1 mil.
obyvatel; v roce 1950 bylo ve stejných kategoriích 27600, 5500, 880 a 50 m st.
Podstatn vzrostl také podíl obyvatel m st na sv tové populaci:
Rok
Podíl (v %)
1800
3,0
1850
6,4
1900
13,6
1950
29,8
1990
46,5
2000
51,1
Pramen: BAŠOVSKÝ, 1985.
b) m stský fenomén zasáhl všechny oblasti sv ta, a to jak se starou sítí m st (nová m sta
v uhelných pánvích a kolem železnic), tak oblasti kde m sta nebyla (Severní Amerika,
Austrálie). V Asii a Africe vznikají vedle domorodých m st nová koloniální m sta
(nap . Šanghaj, Hanoj, New Dillí, v tšina metropolí subsaharské Afriky).
c) plošné rozši ování m st do okolních obcí
d) s r stem m st probíhá vnit ní diferenciace m sta
• v prvním období liberálního kapitalismu živelný nekoordinovaný r st, kdy dochází
k prolínání funkcí, v pozd jších obdobích se m sta za ínají lenit na funk ní zóny.
P edevším je to obchodn – obslužné centrum nebo také city i CBD (central business
district), dále pr myslová, obytná, dopravn – skladová zóna, p ípadn univerzitní a
jiné zóny.
3.2.3.
Sou asná urbanizace
Polský geograf R. DOMA SKI (1977) uvádí, že sou asné procesy urbanizace
charakterizuje nar stání složitosti prostorových struktur. Vy le uje následující ty i fáze
vývoje m stských prostorových útvar :
1. Proces koncentrace do prostorov relativn malých m stských prostor . Je to fáze
soust ed ného m sta pr myslového charakteru, která je charakteristická pro m sta
Evropy a Severní Ameriky v 19. a za átkem 20. století. Po et obyvatel m st jen
mimo ádn p ekra uje milion obyvatel.
2. Ve druhé fázi se vedle proces koncentrace za ínají uplat ovat i procesy
dekoncentrace a dochází k aglomerování sídelních útvar . Pro tuto fázi je typický
vznik m stských aglomerací, které se stávají základními uzly prostorové organizace
spole ensko ekonomického života. M stotvornými resp. aglomera n tvornými
funkcemi se ke konci této fáze vedle pr myslu stávají i terciér a kvartér. Ve fázi
aglomerace se zv tšuje prostorový rozsah sídelních útvar a nejv tší m stské útvary
mají obvykle více než milion obyvatel.
3. T etí fázi nazývá autor metropolizací sídelních útvar . V této fázi vedle
aglomera ních proces sílí procesy prostorové integrace. První formou jsou procesy
prostorové integrace sousedních aglomerací, jejichž d sledkem dochází ke splývání
t chto prostorových útvar . Druhou formou je r st závislosti a funk ních vazeb mezi
aglomeracemi a ostatními velkými m sty státu. V d sledku rozvoje dopravy a vým ny
informací není už vzdálenost limitujícím faktorem p em ny sídelních útvar . Sídelní
-53-
útvar pak lze vymezit jako integrovaný sídelní systém. M stotvornými resp.
metropolitními funkcemi jsou hlavn terciér a kvartér a sídelní útvary p esahují hranici
n kolika milion obyvatel.
4. tvrtá fáze je megalopolizace sídelních útvar . V této fázi procesy územní
koncentrace a dekoncentrace ztrácejí význam. Nejcharakteristi t jším rysem je r st
složitosti funk n prostorových struktur. Z hlediska m ítka p ekra ují procesy
megalopolizace hranice region a stát a jejich velikost m že p esahovat až n kolik
desítek milion obyvatel.
Hlavní rysy sou asné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985)
1. Vznik a rozvoj velkom st a megam st
Podle statistik OSN bylo v roce 1900 300 velkom st (nad 100 tis. obyvatel) a 11 m st
s více než 1 mil. obyvatel. V roce 1970 již 2000 velkom st a 150 milionových m st, v roce
1990 asi 250 milionových m st (v etn aglomerací). V posledních desetiletích dochází
k nár stu tzv. megam st, což jsou m sta s více než 8 mil. obyvateli. Zatímco v roce 1950
byla na Zemi jen dv megam sta (New York a Londýn), v roce 1970 jich bylo jedenáct a
v první polovin 90. let už 25 megam st.
18,1
17,4
14,5
13,6
13,61
13,3
13,23
7,3
11,1
3,5
8,2
6,11
7,8
10,33
Bombay
Tokio
Moskva
Buenos Aires
Calcutta
Peking
Rio de Janeiro
12,6
11,9
11,92
11,4
10,9
10,8
10,2
v
administrativním
vymezení
New York
Sao Paulo
Los Angeles
Mexico
Káhira
Šanghaj
Soul
v
administrativním
vymezení
Tab.: Nejv tší m sta v roce 1990 (v etn aglomerací, v mil. obyvatel)
9,93
8,2
10,02
3,03
4,43
5,8
6,0
1
2
3
1986
1989
1991
Pramen: Kapesní atlas sv ta, 1994.
Podle jiných údaj (OSN) je však nejv tším m stem sv ta Tokio, jehož aglomerace
dosahovala v roce 1994 p es 26 mil. obyvatel.
2. Pro sou asnou epochu urbanizace jsou charakteristické nové prostorové
socioekonomické útvary:
a) aglomerace = seskupení m st a p ím stských sídel v kterém má vedoucí postavení
jedno m sto, tzv. mate ské m sto (nap . pa ížská a., pražská a.).
b) konurbace = soubory blízko ležících, zhruba stejn velkých, administrativn
samostatných m st, oby ejn se spole nou technickou sítí; vznikaly obvykle
v uhelných pánvích – je t eba íci, že i v konurbacích si dalším vývojem získává jedno
m sto vedoucí postavení (nap . porúrská k. – Düsseldorf, hornoslezská k. – Katowice,
don cká k. – Don ck).
c) megalopolis = rozsáhlý urbanizovaný prostor mezi Bostonem a Washingtonem (250
km délky, 100 km ší ky), soust e uje velký po et velkom st a má p es 45 mil.
obyvatel; p edpokládá se, že do roku 2000 se podobné megalopole zformují v oblasti
San Francisco – Los Angeles, Porú í, Beneluxu, Pa íž – Londýn a p edevším japonská
megalopolis Tokio – Nagoya – Osaka.
3. Dalším znakem sou asné urbanizace jsou nové urbaniza ní procesy:
-54-
a) citizace = vylid ování center m st; v souvislosti s koncentrací terciárních funkcí do
st edu m st, dochází k významným rozdíl m mezi denním a no ním obyvatelstvem
st edu m st.
b) suburbanizace = r st p ím stských zón kolem m st, kde obyvatelé pracující ve m st
bydlí.
c) metropolizace = soust e ování obyvatelstva do velkom st (metropolí), které integrují
systém m st.
d) rurbanizace (rural – urban) = ur itá modifikace procesu suburbanizace; v mnoha
zemích (nap . i R) dochází k pom š ování obyvatelstva, které nebydlí ve m stech;
obyvatelstvo je zam stnáním „m stské“, tj. pracuje v sekundéru a terciéru, ale bydlí na
venkov .
3.3.
KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ M ST A DEFINICE M ST
Definice m sta
Vymezení m sta je velmi komplikovaný problém, prakticky neexistuje jednotná definice a
i z historického hlediska je jedna definice prakticky nemožná (nap . starov ká m sta byla
asto m sty rolník , dnes je hlavním znakem „nem stskosti“ území práv zam stnanost
v zem d lství).
N které definice:
• RATZEL – m sto je soust ed ní lidí a dom pokrývající zna nou plochu, umíst né
v uzlu d ležitých obchodních cest
• BRUNHES – m stem je sídlo, kde v tšina obyvatel tráví v tšinu svého asu
• BEAUJEU-GARNIER – v každé zemi je m stem to sídlo, v kterém se obyvatelé cítí
být ve m st
• Malá s. encyklopedie (1986) – m sto je specifický sídelní útvar, sociální organismus,
stabilizovaný a geograficky vymezený, který je charakterizován souborem
dynamických znak , jež m sto odlišují od vesnice.
Kritéria vymezování m stských útvar
Mezi hlavní kriteria, která jsou používána pro vymezení m st pat í administrativn správní
kriterium (statut m sta), velikost, vzhled, funkce a m stský život (viz BAŠOVSKÝ, 1985).
V eskoslovenské resp. eské praxi se používají p edevším administrativn správní a
statistické kriterium.
a) administrativn správní kriterium – je nejjednodušším kritériem vymezování m st.
Každé m sto v evropském civiliza ním prostoru získávalo v minulosti m stská práva.
Výhodou tohoto kriteria je jeho jednozna nost, nevýhodou fakt, že n která historická
m sta upadla a mají minimální po et obyvatel, jiná sídla naopak nem la m stská
práva, ale jsou fakticky m stem. Mnoho evropských zemí má dosud oficiální seznamy
m st – v R je seznam m st, která jsou z administrativního hlediska m sty (mají
obvykle m stský ú ad). Jsou zde všechny obce, které m ly v roce 1990 m stský
národní výbor a dále nov schvalovaná m sta Parlamentem R (nejsou zde všechna
historická m sta, která m la v minulosti m stská práva). V roce 1997 bylo v R 481
m st a Hlavní m sto Praha.
b) statistické kriterium – obvykle vymezuje m sta od ur itého po tu obyvatel. Už
mezinárodní statistický kongres ve Vídni v roce 1887 p ijal za hranici mezi m stem a
-55-
venkovem velikost 2000 obyvatel a maximáln 25 % pracujících v zem d lství – toto
doporu ení však bylo p ijato v malém množství zemí. U nás byla používána r zná
len ní statistického ú adu pro s ítání lidu – nap . pro SL 1961 byly za m sta
považovány obce nad 5 tis. obyvatel, s mén než 10 % ekonomicky aktivních
pracujících v zem d lství a dalšími kvalitativními znaky (dále byla vymezena tzv.
malá m sta). Pro SL 1980 byla vypracována nová klasifikace platná dosud:
1. m sta jsou obce, jež jsou jádry region s více než 10 tis. obyvateli;
2. obce, jež jsou jádry region s 5 – 10 tis. obyvateli, pokud spl ují t i dopl ková
kriteria (po et za ízení ob anské vybavenosti, maloobchodní obrat na 1 obyvatele,
podíl ekonomicky aktivních v terciéru).
Na území eské republiky bylo vymezeno 345 m st a tento soubor byl použit i ve s ítání
lidu 1991 a používal se také pro další statistická hodnocení.
3.4.
GEOGRAFICKÁ POLOHA M ST
Geografickou polohou m sta rozumíme vztah ur itého m sta ke geografickým jev m
prostoru, ve kterém dané m sto leží. Zahrnuje obvykle t i druhy polohy:
• kartografickou (nebo matematickou) polohu (zem pisné sou adnice);
• fyzicko-geografickou polohu (nap . bránová, nížinná, kotlinová);
• ekonomicko-geografickou polohu (nap íklad obranná, dopravní, vzhledem
k surovinám, atd.).
Geografickou polohu ur itého m sta m žeme také interpretovat z hlediska hierarchie
prostoru. Potom obvykle rozlišujeme:
• mikropolohu (také topografickou polohu);
• mezopolohu (vzhledem ke geografickým jev m užší oblasti – nap . Brna v i jižní
Morav );
• makropolohu (jen u velkých m st – vzhledem k významným geografickým jev m,
nap . Brna v i eskému masivu a Karpat m, v i Praze a Vídni, atd.).
3.5.
FUNKCE M ST
Jedním ze základních znak m sta jsou jeho funkce v teritoriální d lb práce. Z hlediska
významu rozlišujeme m stotvornou a m stoobslužnou funkci.
M stotvornou funkci charakterizují takové innosti, které vyráb jí zboží a poskytují
služby pro obyvatelstvo mimo m sto samotné. Obvykle podmi ují rozvoj m sta – jsou to
nap . pr mysl, doprava, obchod, vybrané služby, školství, zdravotnictví, v da, atd.
M stoobslužnou funkci charakterizují innosti, které uspokojují pot eby obyvatel m sta.
Obvykle ím je m sto v tší, tím je v tší podíl m stoobslužné funkce (podle r zných
výzkum 25 – 55 % EA pracuje v m stooobslužných odv tvích).
Rozlišování jednotlivých funkcí je složitým problémem vzhledem k nedostatku vhodných
dat. Používají se r zná kriteria, nap . hodnota HDP, nebo objem produkce, nej ast ji však
po et ekonomicky aktivních v odv tvích reprezentujících jednotlivé funkce.
-56-
Pom rn asto je provád na funk ní typologie m st a sídel na základ ekonomické
struktury obyvatelstva (nap . J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, V. TOUŠEK). V t chto
typologiích je vymezován podíl obyvatelstva bydlícího a pracujícího ve m st (p ípadn i
podle jednotlivých ekonomických odv tví) a obyvatelstva vyjížd jícího z m sta za prací.
O. BAŠOVSKÝ (1985) vymezuje:
1. m sta s vlastní ekonomickou základnou:
• monofunk ní
(m sta
s pr myslovou,
obchodní,
dopravní,
obchodní,
administrativn -správní, lé ebn -rekrea ní, religiózní, univerzitní a obrannou)
• polyfunk ní
2. m sta bez ekonomické základny – m sta p edevším s obytnou funkcí.
3.6.
PROSTOROVÁ STRUKTURA M ST
Z mnoha znak prostorové struktury se zmíníme o p dorysu a funk ním len ní m sta.
P dorys m sta v sou asnosti nemá takový význam jako v minulosti, v podstat
rozlišujeme 4 typy:
• m sta s nepravidelným p dorysem (obvykle stará historická m sta);
• m sta se šachovnicovým p dorysem (typické pro americká m sta);
• m sta s radiáln -koncentrickým p dorysem (nap . Moskva);
• lineární m sta (velmi z ídka se vyskytující, jsou to vlastn m sta – ulice).
Lokalizace jednotlivých funkcí ve m st je podkladem pro funk ní len ní m sta. Na
základ funk ního len ní a r stu m st byly v USA vypracovány teorie prostorové
struktury m st:
a) teorie koncentrických zón (americký sociolog E. BURGESS, 1929)
Podle této teorie m sto tvo í p t, p ípadn více, koncentrických zón:
1. podnikání (city – CBD);
2. p echodná, obývaná sociáln nejslabšími vrstvami;
3. obyvatelstvo s nižšími p íjmy;
4. obyvatelstvo se st edními p íjmy – výstavn jší obytné tvrti;
5. p edm stské dojíž ky – obyvatelstvo s vyššími p íjmy.
Pokud se m sto rozvíjí rozši ují se jednotlivé zóny sm rem zevnit ven (1. zóna na
úkor 2. zóny, atd., až 5. zóna na úkor nem stského prostoru), pokud m sto stagnuje
nebo klesá význam m stotvorné funkce má zm na obrácený charakter. Nejv tší
nevýhodou této teorie je fakt, že nedoce uje význam dopravních tah .
b) sektorová teorie (ekonom H. HOYT, 1939)
Podle této teorie se od jádra m sta – CBD rozbíhají jednotlivé sektory, které mají
r zné funkce (podle využití zem ). Každý sektor charakterizuje ur itá funkce z toho
d vodu, že to podmi uje stejná pozemková renta. Každý sektor se rozši uje na úkor
nem stské zóny, centrum na úkor všech sektor . Nejrychleji se rozvíjejí sektory podle
dopravních tah .
c) teorie více jader (geografové C. HARRIS a E. ULLMAN, 1945)
Podle této teorie je ve struktu e m sta jedno centrální jádro (CBD) a n kolik
podružných jader, ostatní zóny se obvykle opakují. Ekonomickým základem je
-57-
konkurence polohy. Nap . CBD je umíst no tak, aby bylo dostupné pro v tšinu
obyvatel, pr myslové zóny jsou lokalizovány p i komunikacích atd. Rozvoj m sta je
odvozen z obou p edchozích teorií – n které zóny se rozši ují na úkor sousedních zón,
jiné na úkor nem stského sektoru.
3.7.
SÍDELNÍ SYSTÉMY
Je nutné si uv domit, že žádné sídlo není izolovaným elementem, bez vztahu k jiným
sídl m. Z t chto d vod je nutné zkoumat m sta i další sídla jako elementy ur itého
systému.
M sto a zázemí
Studium m st prokázalo existenci r zn rozsáhlých a r zn intenzivních vztah mezi
m stem a jeho zázemím. V geografii je t mto vztah m v nována pom rn zna ná
pozornost a n které z nich jsou používány pro vymezování socioekonomických region .
Obvykle vymezujeme:
• dopravní zázemí (sféru) m sta;
• migra ní zázemí;
• sféru dojíž ky do zam stnání;
• obslužné zázemí; dojíž ka do škol, zdravotnických za ízení, spádovost za
komunálními službami a obchodem;
• sféru zásobování zem d lskými produkty.
V jednotlivých sférách (zázemích) existují zóny r zné intenzity vlivu. Obecn lze íci, že
intenzita klesá se vzdáleností od m sta. Tyto sféry vlivu nejsou obvykle ost e
ohrani eny, ale p echází plynule do oscila ních území, kde dochází ke konkurenci
n kolika st edisek (m st).
Pravidlo po adí – velikost
V rozložení m st podle velikostního po adí byla zjišt na ur itá statistická zákonitost
nazývaná „rank-size rule“ (nap . ZIPPF, 1941). Matematické vyjád ení je následující:
P
Pr = a1
× 1000
r
kde
Pr
P1
r
a
= po et obyvatel r-tého m sta
= po et obyvatel 1. m sta
= po adí r-tého m sta
= koeficient, obvykle 1
Podle tohoto pravidla platí: pokud má nejv tší m sto 1 mil. obyvatel, má druhé nejv tší
m sto 500 tis., t etí nejv tší 333,3 tis. obyvatel, atd. V realit se však obvykle vymykají
tomuto pravidlu nejvýznamn jší m sta sídelních systém . V rozvojových zemích má toto
pravidlo omezenou platnost, obvyklá je naopak významná hypertrofie nejv tšího (obvykle
hlavního) m sta.
Shrnutí kapitoly
-58-
Otázky ke cvi ení z kapitoly 3
1. Jaké jsou hlavní rysy sou asné urbanizace?
2. Jaká znáš kritéria pro vymezování m st?
3. Uve te vybraná m sta R s dominující m stoobslužnou funkcí.
LITERATURA
[1]
[2]
[3]
[4]
BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J.: Geografia obyvate stva a sídiel. Skripta. UK Bratislava 1985.
BURGESS, E. W.: Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago 1929.
DOMA SKI, R.: Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan 1977.
HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L.: The Nature of Cities. Annals of the American Academy of
Political and Social Science, CCXLII, 1945.
[5] HOYT, H.: The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities. Government
Printing Office, Washington 1939.
[6] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z.: Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta. MU
Brno 1990.
[7] Kapesní atlas sv ta. Kartografie, Praha 1994.
[8] LÁZNI KA, Z.: Typy venkovského osídlení v eskoslovensku. Brno, Práce brn nské základny
SAV 1956.
[9] VOTRUBEC, C.: Lidská sídla, jejich typy a rozmíst ní ve sv t . Academia, Praha 1980.
[10] ZIPPF, G. K.: National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana) 1941.
-59-
4. GEOGRAFIE ZEM D LSTVÍ
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem, úkoly a vývojem geografie
zem d lství, s významem
zem d lství pro sv tovou výživou obyvatelstva,
se
sou asným stavem a problémy sv tové výživy, dále s objasn ním p írodních,
ekonomických a sociálních faktor rozvoje zem d lství a s geografickým rozložením
zem d lské výroby v celosv tovém m ítku.
asová náro nost
7 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 3)
4.1.
P edm t a úkoly geografie zem d lství
Geografie zem d lství je jednou z nejstarších ástí ekonomické geografie. Z eteln ji než její
ostatní disciplíny má silný p írodov dný obsah (biologicko – ekologický).
K základním úkol m geografie zem d lství pat í zkoumání vnit ních charakteristik
zem d lství jako nap . velikost zem d lských závod , zp soby obd lávání p dy,
zam ení a specializace zem d lské produkce, produktivita (typologický p ístup). Zabývá
se také p írodními, ekonomickými, sociálními a historicky faktory a podmínkami, jejichž
p sobením se zem d lství postupn formovalo (geoekologický, funk ní nebo
ekonomický p ístup, sociologicko-psychologický p ístup a dynamický nebo historickogenetický p ístup). P itom se jedná o r zné p ístupy pozorování, která ve své kone né
podob sledují stejný cíl, totiž ukázat mnohotvárnost zem d lství a vysv tlit zákonitosti
zem d lsko-geografického prostorového len ní (ekochorologický nebo prostorový
p ístup).
Geografie zem d lství se tak ve své podstat zabývá zákonitostmi rozmíst ní zem d lské
výroby, dále studiem druh a výsledk využití p dy systémem rostlinné a živo išné
výroby v jejich vztahu ke zp sobu hospoda ení, k faktor m p írodního prost edí, k
obyvatelstvu. Studuje a klasifikuje také formy územní organizace zem d lské výroby.
4.2.
Zem d lská výroba
Je odv tvím materiální výroby, jejíž produkty jsou výsledkem procesu, p i kterém p sobí
spole nost bezprost edn na p írodu. Postupné snižování podílu zem d lství na sv tové
produkci materiálních statk (asi 15-20 %) probíhá od pr myslové revoluce. Relativn
pomalejší rozvoj je ovliv ován p edevším daleko v tší závislostí na p írodních
podmínkách a pracovních silách (nižší produktivita práce)
-60-
Zem d lská výroba produkuje p edevším potraviny pro fyzickou existenci sv tové
populace, její význam roste. Funkce zem d lské výroby jako dodavatele surovin pro
pr myslové využití relativn klesá, moderní chemie adu z nich nahrazuje levn jšími
materiály. Podíl obyvatel zam stnaných v zem d lství je jedním z ukazatel hospodá ské
vysp losti - ve vysp lých zemích se pohybuje od 2 - 10 %, v n kterých nejchudších
rozvojových zemích p ekra uje i 75 %. V moderním zem d lství klesá po et pracujících
p ímo ve výrob a roste podíl pracujících pro n v pr myslu a službách. Vzhledem ke své
klí ové sociální funkci (dodavatel potravin) p sobí zem d lská výroba ve všech zemích
jako významný stabiliza ní faktor hospodá ského rozvoje. P evaha živo išné výroby nad
rostlinnou je zpravidla ukazatelem vysp lého zem d lství.
Funk ní využití Zem je velmi diferencováno. P i generalizovaném pohledu lze rozlišit
následují hlavní formy využití Zem , a to:
Zem d lská p da (zahrnuje ornou p du, louky a pastviny – trvalé travní porosty)
Lesní p dy (plochy les a k ovin)
Ostatní plochy (nap . tundry, hory, poušt , bahnité oblasti) a vody
Z celosv tového hlediska p ipadá na zem d lskou p du celkem asi 48 mil. km2, což
p edstavuje asi 36 % obydlené ásti Zem (bez Antarktidy, Arktidy a Grónska). Z toho na
louky a pastviny p ipadá asi ¼, na lesy asi 30 %, na ornou p du kolem 11 %, na ostatní
plochy a vodní plochy asi 1/3.
Nejintenzivn ji je p itom využíváno území Evropy (na ornou p du p ipadá asi 1/3 její
rozlohy)3. V Asii je zem d lské využití území zna n závislé na p írodních podmínkách.
Nap . podíl orné p dy, sad a plantáží je nejvyšší v Bangladéši 63 %) a Indii (51 %),
naopak velmi nízký podíl orné p dy z nejlidnat jších zemí mají ína, Japonsko a Rusko
(jen kolem 10-11 % rozlohy území).4 Nízký stupe využití území pro rostlinnou výrobu
(orná p da) vykazuje pochopiteln z p írodn geografických podmínek naprostá v tšina
zemí subsaharské Afriky (nap . Mauretánie, ad, Niger, Libye, Somálsko)5. Podobn
nízký stupe využití území pro vlastní rostlinnou výrobu (podíl orné p dy) vykazuje Jižní
Amerika, Austrálie a Kanada (jen kolem 5-6 % povrchu území). P ízniv jší situace je
v USA (kolem 20 % orné p dy
4.2.1.
P ísp vek zem d lství ke sv tové výživ
Sou asný stav sv tové výživy
Zem d lství plní výše stanovené úkoly jako takové nedostate n . Vezmeme-li nap .
základní informace o podvýživ v globálním i lokálním srovnání, pak je
3
Mezi zem s nejvyšším podílem orné p dy pat í v Evrop nap . Moldávie (68 %), Dánsko 60 %),
Ma arsko a Ukrajina (kolem 57 %), k zemím s nejnižším podílem orné p dy pat í nap . Švýcarsko (10 %).
Nejvyšší podíl luk a pastvin z celkové rozlohy území má v Evrop Irsko (kolem 70 %
4
jako extrémy s nejnižším podílem orné p dy lze uvést nap . Saudskou Arábii (0,4 % rozlohy) a
Mongolsko (0,9 %).
5
Výjimku tvo í nap . malá Burundi (48 %) a Nigérie (35 %) - plantáže
-61-
neoddiskutovatelné, že v tší ást obyvatel Zem je nedostate n zásobena kaloriemi,
základními prvky a vitamíny.
Jako d kaz nedostate né výživy jsou z etelné vysoké koeficienty d tské úmrtnosti v
mnoha rozvojových zemích. Nejv tší nebezpe í nedostatku výživy je v oblasti
kojeneckého a d tského v ku, tedy ve stádiu, když již není dít živeno mate ským
mlékem. K tomu p istupují nedostate né hygienické podmínky vedoucí asto k
nemocnosti, která je asto s podvýživou p í inou smrtelnosti nemocí.
P ed II. sv tovou válkou exportovalo mnoho dnešních rozvojových zemí a zemí východní
Evropy obilí. Od té doby do sou asnosti sice sv tová produkce potravin v naprosté
v tšin zemí stoupala, p esto však tento r st nedržel krok s r stem obyvatelstva. Spot eba
potravin na hlavu se tak pro stále v tší po et obyvatel zhoršovala.
Sv tové obyvatelstvo stále rychleji roste. 1600 let. p .n.l. byl celý po et odhadován na 0.5
miliardy, s tehdejšími cca 0.3 % ro ního p ír stku. První zdvojnásobení na 1 mld.
obyvatel následovalo kolem r. 1820 za 220 let, další na 2 mld. do roku 1930 za 110 let a
t etí na 4 mld. do roku 1975 jen za 45 let. Dnes žije na Zemi p es 6 mld. obyvatel.
Tento dramaticky rychlý r st probíhal regionáln rozdíln . Nejv tší rozdíly nacházíme u
rychle rostoucích rozvojových zemí, kde však zem d lská produkce neroste. To platí
zejména pro všechny tropické a subtropické oblasti, odpovídaje tomu se stále zhoršuje
vývoj produkce potravin na hlavu.
Problémy hladu vystupovaly také v minulých dobách sporadicky a regionáln omezen
vždycky, zvlášt po válkách a v obdobích sucha. Problém hladu v sou asnosti už není
žádný krátkodobý, ale celosv tov vážný fenomén. Jedná se p evážn o výsledek
dlouhého - a jak se ukazuje - nerovnom rného vývoje, který postihuje v tšinu lidstva a
tím vede ke globálnímu problému. Nové je to, hladoví v dí, že lidé v ostatních ástech
Zem žijí dob e. Tento fakt by mohl z delšího hlediska být výbušnou rozn tkou k
sv tovému konfliktu.
V tšina rozvojových zemí musí dnes zna né množství obílí dovážet. Nejv tší díl z toho,
kolem 75 %, p ichází se severní Ameriky, jejíž export se mezi léty 1970 a 1990 více než
zdvojnásobil (z 56 na více než 120 mil. tun). Se z etelem na základní potraviny se
nachází v tší ást sv ta v závislosti na tomto kontinentu, zvlášt USA, které tak do ur ité
míry monopoln kontrolují sv tový trh s obilím. Tento fakt vysoké koncentrace exportní
produkce obilí na pom rn malém území severoamerického pšeni ného regionu na
st edním západ od Texasu po Saskatchewan, je n kdy ozna ován za zázra nou zbra ,
která se nazývá “food power” v agrární politice (nebezpe í nep íznivých pov trnostních
pom r nebo napadení rostlinnými šk dci, s následnou katastrofální neúrodou a dopady
všude po sv t ).
Mnohé pot ebné rozvojové zem mají asto negativní zahrani ní obchodní bilanci a v tší
dovoz potravin nemohou zaplatit. K tomu p icházejí problémy distribuce potravin ve
vnitrozemí t chto zemí.
Potravinový problém je také výrazn závislý na domácích jídelních zvyklostech a na
pen zích, které mohou být na potraviny vydány.
-62-
Nap íklad charakteristika zem d lství v USA z hlediska zp sobu stravovacích zvyklostí
je následující:
p es polovinu americké sklizn obilí jde pro dobytek
Hov zí p em ní 1 kg potravin v krmení na 0,5 kg proteinu v mase. Hn j
hov zích stád ale obsahuje podle šet ení minimáln tolik protein jako celá
sklize amerických sójových bob .
Farmá i zkrmí tolik obilí a kuku ice, jako sní za rok obyvatelé íny a Indie
dohromady,
pr m rný osmnáctiletý Ameri an sní ve form steak a hamburger 2 x tolik
protein , než jeho t lo m že spot ebovat.
Z hlediska jídelních zvyklostí vysp lých zemí jde také o plýtvání potravinami velkých
rozm r . Kdyby všichni lidé žili jako Severoameri ané, mohlo by být p i sou asné
zem d lské produkci uživeno na Zemi asi jen 1,2 mld. lidí. Luxus výživy masem
vyplývá také ze všeobecné zákonitosti, která platí v toku energie a minerálních surovin v
ekosystému. P irozený potravinový et zec za íná s p em nou sv telné energie skrze
fotosyntézu v chemickou energii. Zelené rostliny, které tuto schopnost mají, lze nazvat
jako “primární” producenti a tvo í první tropický stupe . Druhý p edstavují býložravci,
primární konzumenti. Další dv další tropické roviny mohou být ozna eny jako
sekundární a terciární konzumenti, p edstavující zví ata, která žijí z býložravc a ostatní,
která z masožravc dále žijí. Konec potravinového et zce tvo í tzv. destruenti. To jsou
bakterie, houby, malé insekty, atd., které mrtvé organické substance p etvá ejí na
minerální suroviny (látky) a p etvá ejí je tak dále využitelné pro rostliny. P i tomto
biologickém ob hu látek následuje p i každé zm n tropické roviny ztráta využitelné
energie. Jde - velmi zjednodušen o to, že jen asi 10 % v p edešlém stupni nast ádané
energie z stává využito, z tohoto základu jsou nap . populace šelem menší než populace
býložravc . Z hlediska výživy lidi to zjednodušen znamená, že cca 10.000 kg obilí
vyprodukuje 1000 kg hov zího masa a to m že být využito pro tvorbu 100 kg t lesné
substance. Kdyby lov k sešel o 1 tropickou úrove níže, tedy kdyby byl živ nap . z
obilí, mohlo by být uživeno 10 x více obyvatel.
Zem d lství je sice nejvýznamn jší, ale ne jediný producent potravin. Okolo 15 % zví ecí
bílkoviny ve sv tové výživ (nebo 25 % nutného množství bílkoviny) se získává z
rybá ství. V mnoha rozvojových zemích se malorolníci zabývají rybolovem k dopln ní
své rostlinné rybolovu výživy. Vedle toho existují v ur itých oblastech také
specializované formy - na vnit ních i pob ežních vodách, p i emž rybolov je jak
významným zdrojem pro bezprost ední výživu tak i zdrojem finan ních p íjm . Tyto
uvedené zp soby však mají jen malý význam. Rozhodující je jasn moderní rybolov
pr myslových zemí ve sv tových oceánech. Tak nap . na t i nejvýznamn jší - Japonsko,
Peru a ínu p ipadá 1/3 celkového výlovu, na USA, Rusko a Chile p ipadá dalších asi 16
%. Na Islandu a v Japonsku p edstavuje rybolov 1,5 x více získaných bílkovin ve výživ
než dá zem d lství.
Množství vylovených ryb celosv tov stoupá dlouhodob , nap . v letech 1946 -1980 v
pr m ru o 6 % ro n , absolutn z 21 mil. tun v roce 1950 na 72 mil. tun v roce 1980, v
roce 1996 již celosv tový výlov inil 95 mil. tun (k tomu je nutné p i íst i um lý chov
ryb, který v roce 1996 inil kolem 20 mil. t). . P ír stek je tvo en z rozši ování rybolovu
ve sv tových mo ích a ze zlepšených lovících metod. Od 70. let však stagnují výnosy. Je
-63-
jasné, že další r st mo ského rybolovu již dlouhodob není možný (hranice p irozených
možností jsou již regionáln i v ur itých druzích ryb p ekra ovány).6
Nejen rostoucí kvóty rybolovu, které jednotlivé zem nedodržují, ale také zne iš ování
vod - a otravy jsou p í inou klesajících výnos . Stále rostou odpady z vnit ních ek
(m sta, pr mysl, olovo, DDT, radioaktivita, ropa) zejm. v rozvojových zemích. Tato
varující fakta však dosud nevedla k dobrovolnému omezení lovu ryb zú astn ných zemí.
Politická snaha sm ovala asto na rozší ení rybolovu cestou rozši ování výsostných vod
a vytvo ením národních hospodá ských zón pro pob ežní státy. A koliv z ízení takových
národních lovných zón by m lo vést k lepší kontrole stavu, z stává stále k o ekávání.
Nap íklad z ízení hospodá ských zón v zemích EU vedlo k p ístupu všech lenských
zemí také do jiných mo í, do tzv. EU – mo i, ale stavy povoleného výlovu jsou z d vod
ochrany p ímo ských zemí limitovány (každoro ní kvóty jednotlivých druh ryb Severní mo e, Baltské mo e, Atlantik, zatím ne pro St edozemní mo e).
Nepatrné výhledy ke zvýšení rybolovu má soust ed ní se pozornosti na jiné možné
marinní zdroje potravy. Tak se nap . zkouší využití obrovských malých rak
v Antarktid (krilles). Ro ní odhady lovu kolem 65 mil. tun jsou spíše nereálné než
optimistické (tém tolik co ryb). Podobné problémy jsou také ve vývoji potravinového
využití asových kultur (japonské výzkumy). Využití rak a as znamená p ejít v
potravinovém et zci mo ského ekosystému na d ív jší kvantitativn p evažující stupe
produkce. V tom existuje ur itá šance.
Opat ení ke zvýšení agrární produkce potravin
Moderní agrární zem d lství se rozvinulo p edevším v nejpr myslov jších zemích
Západní Evropy, v n kterých Evropany osídlených zámo ských jako Severní Amerika,
Austrálie a Jižní Afrika, podobn i v Japonsku. Tyto oblasti však dnes již nejsou ur eny
pro velkoplošnou agrární nadprodukci. P esto jsou spole n s Argentinou jediné (s
výjimkou extrémn hust osídleného Japonska), v nichž se produkuje potraviny pro
pot ebný sv tový trh. To potvrzuje tezi, že další zvyšování produkce je možné p edevším
zavád ním nových technologií a nových ú elných organiza ních forem než nár stem
dalších zem d lských ploch. Zárove mají pr myslové zem z etelný náskok, pro
prosazení t chto p ístup . Tyto trendy lze pozorovat také v ostatních ástech sv ta,
zvlášt v okolí velkých m st. Naléhavost k vyšší agrární produkci pro vnit ní trh vyplývá
krom jiného jak z vysoké míry p ír stku obyvatel skoro ve všech rozvojových zemích,
jakož i p ír stku p íjm na hlavu.7
Rozší ení využitelných ploch pro zem d lskou p du
Pro mnoho geografických region Zem , nap . pro zna nou ásti Evropy, pro jižní a
východní Asii nebo pro poušt , je jasné, že další plošný r st zem d lsky využitelné p dy
není možný nebo je maximáln velmi nevýznamný. Tam, kde existovaly ješt p dní
rezervy, byly zpravidla již do zna né míry prom n ny v kultury nebo se využívají jako
6
D kazem pro to je nap . historie lovu velryb a an ovi ek na pob eží Peru ( obrovský pokles až tém
vyhubení v 70. létech). Také rybolov v Severním mo i, kde vle ení velkých sítí vedlo nejen k decimování
stavu ryb, ale také k rozr stání as na mo ském dn a tím také ke zni ení potravinového základu a t eniš
ryb.
7
Koup schopná poptávka po potravinách stoupá celosv tov asi až 5 % ro n
-64-
hospodá ské pastviny. Pro rozší ení zem d lsky využitelných ploch by proto bylo nutné
nap . zavod ování, drenážování, hnojení, apod., což by zna n prodražilo zem d lskou
výrobu. Pro rozší ení takových obd lávaných ploch není proto globáln žádná významná
šance ku zvýšení agrární produkce potravin. Ur ité šance existují regionáln , jako nap . v
mnoha zemích subsaharské Afriky nebo Jižní Ameriky.
Mechanizace
Zv tšování obd lávaných ploch (velikost zem d lského závodu) pro ú ely tržní produkce
jde asto ruku v ruce nebo je možné jen mechanizací. Náhrada nebo dopln ní lidské
pracovní síly prost ednictvím zem d lské techniky stroje bylo u in no pouze ve
vysp lých pr myslových zemích, a to p edevším po 2. sv tové válce (nap . dnes n mecké
zem d lství uživí více než ty násobek obyvatel než p ed 50 lety). Zcela jiné jsou pak
pom ry v rozvojových zemích, kde základním problémem zde stojí je dostupnost
kapitálu, který je pro mechanizaci nutný.
P ekonávání strukturní slabosti
Jedním z problém efektivního využívání zem d lské p dy je velikost soukromých
(rodinných) farem resp. hospodá ství. Nap . v roce 1998 p ipadalo na farmy s velikostí do
2 ha asi 23 % z jejich celkového po tu (odhad kolem 2 mil. soukromých farem, resp.
hospodá ství), s rozlohou 2 – 5 ha 34 %, 6 – 9 ha 25 %, 10 -14 ha 10 % a na farmy v tší
než 15 ha necelých 9%).
Sou asný systém subvencí v zem d lské výrob (nap . v EU nebo SRN) ve form
ochrany cen a prémií je výhodný zejména pro velké farmá e, nebo státní prost edky se
dávají p edevším podle rozlohy obhospoda ovaných ploch závod . Závody s malou
obd lávanou plochou mohou být dnes p evážn jen jako vedlejší živosti. Jejich podíl
nap . v SRN na po tu všech závod iní asi kolem 40 %. Pro zna nou ást st edních
závod platí zárove , že ani jako hlavní živnost nedosahují p im ený p íjem a asto
samy pot ebuje další vedlejší živnost. Dlouhodob p sobí subven ní systém p edevším
na redukci malých závod a rozši ování velkých, tj. podporuje se strukturní zm na.
Ur itá nejmenší velikost závodu vzhledem k p írodním podmínkám a hospodá ském
zp sobu obd lávání p sobí nejen na uživení se ale i na prosazování racionaliza ních
efekt .
Vedle zv tšování pr m rné velikosti závod lze jako další opat ení zlepšování struktury
uvést takové p ístupy jako je nap . výstavba nových hospodá ských za ízení, výstavba
obytných za ízení na zem d lské p d uvnit farem(ne v existujících vsích), výstavba
dopravní infrastruktury, zlepšování úrovn bydlení na venkov .
Stoupání plošných výnos (“zelená revoluce”)
Za hlavní p ístupy, metody a nástroje pro zvyšování plošných výnos lze uvést zejména:
zvyšování po tu sklizní
aplikace vysoko výnosových odr d
optimální výb r stanovišt
zlepšení techniky pro obd lávání, hnojení, boj se šk dci, zavlažování
-65-
To má ve svém d sledku požadavky na vyšší množství hnojiv, na zavlažování, na
ochranu proti šk dc m, což vše nárokuje nutný kapitál a doprovází ur ité dopravní
problémy. Zavád ní t chto metod je proto pro pot ebnou naprostou v tšinu rozvojových
zemích nedostupné.
Jako nevýhody uplat ování t chto metod a p ístup lze však také uvést:
aplikace insekticid , pesticid má velmi asto škodlivé ú inky na p dní život,
negativn ovliv uje ostatní ekosystémy, zvlášt vnit ního a pob ežního vodstva
(p ítomnost chlorované uhlovodík - DDT)
zvyšující se toxicita s dlouhodobé ú inky (d kazy insekticidy byly nalezeny
nap . na tu ácích v Antarktid )
vysoce šlecht né druhy mají nižší obsah bílkovin, mají vyšší náchylnost k
nemocem, jsou mén odolné proti suchu a mrazu (rizika pro zem d lství)
Zlepšení skladování a dopravy p stovaných rostlin
v rozvojových zemích - 10-20 % ztrát skladováním regionáln nebo v ur itých
letech
nutné lepší spojení na trh a distribuci potravin
4.2.2.
Celosv tová industrializace živo išné výroby
V pr b hu posledních 50 let došlo k prudkému rozvoji živo išné výroby doprovázené
rostoucími výnosy krmných obilovin, vznikem stále více se specializujícího hospodá ství
zam ené na výrobu masa, vajec i mléka a v kone ném d sledku ke stoupající
konzumaci masa. V sou asné dob po et domestikovaných zví at 3 n kolikrát p evyšuje
po et obyvatel Zem 8. Negativní d sledky na životní prost edí jsou patrné ve všech
ástech výrobního et zce – od p stování ohromného množství krmného obilí, až po
likvidaci hor chlévské mrvy. Špatné hospoda ení se stády v rozvojových zemích má za
následek rozsáhlou degradaci suchých oblastí i ni ení les . Hospodá ská zví ata jsou
mohutným zdrojem emisí metanu (skleníkový efekt). Masitá strava p ispívá ke vzniku
srde ních chorob, mozkové mrtvice. Rozsáhlé oblasti obd lávané p dy produkují obilí
pro krmení zví at (dnes tém 45 % sv tové produkce obilovin). Spot eba obilovin
hospodá ským zví ectvem je výrazn diferencována (nap . v USA - p es 70 %, státy EU 60 %, Brazílie 55 %, ína 20 %, subsaharské zem jen 2 %, Indie 2 %). Výroba
vep ového masa a dr beže se podílí 2/3 na spot eb krmného obilí. Nejrychleji rostoucí
ástí celosv tového trhu masa je dr bež, zejména v USA.
Tém polovina energie p icházející v USA do zem d lství je spot ebována v živo išné
výrob . Polovina obilí a sena pro dobytek v USA je p stována na um le zavlažované
p d , pro výrobu 1 kg hov zího masa je zapot ebí více než 3000 l vody. Energetická
náro nost výroby obilovinami krmených prasat a dr beže v Evrop je vyšší než v USA v
d sledku velkorysého používání um lých hnojiv.
8
nap . od roku 1950 se po et kus hov zího dobytka, prasat, ovcí, koz, buvol a velbloud zvýšil z 2,3 mld
na 4 mld, po et kus dr beže ze 3 mld. na 12 mld. kus
-66-
Roztržení potravinového et zce, kdysi spojujícího rostlinnou a živo išnou výrobu,
zp sobilo zem d lské problémy na obou jeho koncích:
- vysoké ú ty za um lá hnojiva
- vysoké náklady na likvidaci velkého objemu odpad 9
Neúm rnému pasení a chovu na farmách padají za ob lesy a suchem trpící oblasti.
Pastviny dnes celosv tov trpí nadm rnými stavy dobytka. Nap . v tropické Latinské
Americe ni í ran erství pralesy a vy erpává p du. V Africe vedly prudce rostoucí po et
obyvatel, omezování pasteveckých oblastí a nesprávn zam ené programy rozvoje k
soust ed ní dobytka do okolí vodních zdroj a tím ke znehodnocení p dy. Nap . vrtané
studny v Botswan umožnily na jedné stran rozší ení pastvin o 1,5 násobek,
nekontrolovatelný p ístup ke studním však dobytek zbavil okolní krajinu vegetace a
p em nil ji v m sí ní krajinu.
V chudých zemích, v nichž obyvatelstvo konzumuje malé množství živo išných
produkt , je pro dosažení sob sta nosti zapot ebí pouze 200 kg obilnin na osobu za rok.
Toto množství však prudce roste se stravou s velkým podílem masových výrobk (nap .
Tajwan z roku 1950 do roku 1990 zvýšil spot ebu masa a vajec na obyvatele 6 x,
spot ebu krmného obilí ze 170 kg na 390 kg na 1 obyvatele v pr m ru). V Rusku dobytek
zkrmuje 3 x v tší množství obilnin než iní spot eba ob an . Dovoz obilí tak prudce
vzrostl z tak ka nulového množství v r. 1970 na 24 mil. v roce 1990 (2. nejv tší sv tový
dovozce). Údaje FAO hovo í, že celosv tov od roku 1981 bylo 75 % dovezené pšenice,
je mene, iroku i ovsa spot ebováno pro krmení zví at. Zvýšená spot eba masa
bohatými tak asto poškozuje chudé, protože to zv tšuje podíl p dy pro farmá ství a je
omezována produkce tradi ních základních potravin.
4.3.
Vývoj geografie zem d lství
po átky na konci 18. a za átku 19. století (1810 - A. Smith, D. Ricard - autor teorie
o pozemkové rent , R. Malthus - problematika r stu obyvatelstva a jeho
potravinové uživitelnosti)
mezi zakladatele pat í J. H. Th”unen (1826) - autor první teorie o rozmis ování
zem d lské výroby
A. Humboldt - první pokus o zachycení prostorového rozd lení p ítomných rostlin
(podobn i K. Ritter)
9
Miliony tun živo išných odpad , které se shromaž ují v moderních chovných za ízeních, mohou
zp sobit kontaminaci ek i spodních vod. Dusík a fosfor v hnoji vytvá ejí vhodné podmínky výživy
vodních as, které p i p emnožení od erpávají kyslík, jehož nedostatkem pak trpí vodní ekosystémy (nap .
na jihu Nizozemí je cca 14 mil. kus ve vep ínech, tj. hlavní ekologické nebezpe í zde je prase í kejda
kontaminující vody nitráty a fosfáty. Nizozemí, Belgie a ást Francie jsou v EU asto ozna ovány jako
regiony s “nadbytkem” hnoje). Dusík z hnoje p ichází také do ovzduší ve form plynného amoniaku a je
sou ástí emisí vyvolávající kyselé dešt i pevné spady. Nap . podle nizozemského Národního institutu
zdravotnictví a ochrany životního prost edí zp sobuje amoniak daleko v tší škody než místní automobily i
pr myslové závody. Nitráty z hnoje pronikající do spodních vod mohou vyvolávat také poruchy nervové
soustavy, rakovinu i tzv. “modrání kojenc ”, které je sice vzácné, ale smrtelné onemocn ní d tí. Hovo í se i
u nás o “nitrátovém mra nu” kontaminujícím spodní vody pod zem d lskou p dou.
-67-
práce z 1. poloviny 19. století - popis jednotlivých region
70. a 80. léta 19. století - formulování základních, obecných a nových metodických
postup s využitím prvních statistických údaj o hospoda ení zemí a oblastí.
N mecký geograf Hahn zavádí termín Agrargeographie. Vznik samostatné
disciplíny geografie zem d lství je spojován s F. Heideriumem (v M”odlingu, jižn
od Vídn )
na p elomu 19. století - zkoumání vlivu p írodních faktor , podmínek rozmis ování
zem d lské výroby regionální sm r
zbožíznalecký sm r
práce amerických geograf (G.G.Chisholm - 1925) - o
pochopení a využití produk ních a tržních podmínek zem d lských produkt
po 1. sv tové válce se dostávají do pop edí otázky zajišt ní potravin a problémy
ekonomického rozvoje
využití zem , typologie a regionalizace zem d lství, také
již otázky degradace a ni ení p írodních rezerv
výzkumné sm ry: - vymezování zem d lských zón
- studium využití p dy
- statistický ( len ní zem d lských oblastí)
po 2. sv tové válce v nována pozornost regionálním a sociálním diferenciacím ve
výživ obyvatelstva r zných oblastí (nedostatek potravin), založení FAO p i OSN
(organizace pro zem d lství a výživu, sídlo v ím )
další rozhodující otázky sv tového zem d lství
- zem d lská politika
- potravinový program
- problematika rozvojových zemí
- vývoj venkovského prost edí
- dynamika systému využití Zem
- potraviná ské systémy sv ta
- globální problém hladu
4.4.
Vývoj zem d lství
Centra domestikace a ší ení zem d lství
jihozápadní Asie (severní Indie, Afghánistán, Irán a Malá Asie - pšenice, žito, len,
hrách, fazole, o ka, meru ky, broskve)
p ední a zadní Indie (rýže, cukrová t tina, bavlna, kokos, mango)
východní Asie (severní ína, Korea, Japonsko - sója, proso, mandarinka, pomeran )
st edomo í - olivy, fíky, lušt niny, cukrová epa, chmel
severovýchodní Afrika ( Etiopie - druhy pšenice, ovsa, je men, fazole)
st ední a jižní Amerika (kuku ice, batáty, kakao, sisal, raj e, paprika, brambory,
tabák, meloun, podzemnice olejná, ananas, kau uk)
-68-
Vznik zem d lství
ohniska vzniku zem d lství - hornatá a teplá území jihovýchodní Asie (u jezer a ek)
kopani á ská kultura - nejstarší systém stabilizovaného zem d lství (jihovýchodní
Asie) - vegetativní rozmnožování (k ížení, klí ení), po vy erpání p dy se jde jinam,
ješt se neo e. Plodiny- banány, jamy, chlebovník, citrusy, cukrová t tina
výroba
škrobu, cukru, vitamíny. Zdomácn ní n kterých zví at - prase, husa, kachna, slepice,
pes. Ší ení zem d lství do íny a Japonska, do Afriky (brána Etiopie), do st edomo í
a tichomo í, do Latinské Ameriky (Peru, Mexiko).
Semená ské zem d lství a stádová domácí zví ata
západoindická oblast, ína, Etiopie - jednoletá semena (p vodn plevel) na okraji
kopani á ských oblastí + zdomácn ní stádových zví at - hov zí, ovce, kozy
americká oblast - kuku ice, fazole, krocan
Vznik pastý ství - postupným odd lením od polí
Vznik tržního zem d lství
severozápadní Evropa - po kácení zakládány pastviny a pole, pšenici a je men
postupn nahradily plevely žito a oves (žito - chlebovina, oves - krmný). Chov
dobytka pastviny + stodola = model 2 - 3 tisíce let
po ž árovém hospoda ení
p ílohová soustava = celý pozemek orán a využíván
jako louky, pastviny a role - orná p da - jen ást oseta, zbytek p íloha
pozd ji úhorové hospoda ení - dvouhonné a trojhonné hospoda ení (úhor/pastvina pole, úhor - ozim - ja )
19. století - tlak na zvyšování produkce
zavedení st ídavého hospodá ství
od
lokáln orientované produkce k tržní produkci
o
zavedení cen na zem d lské výrobky
o
tržní odbyt
o
specializace
o
odd lení produkce od spot eby
až k dnešku - specializace snižuje ceny
o
nové výživné produkty v p íznivých oblastech
4.5.
Faktory a podmínky rozvoje zem d lství
4.5.1.
Vliv p írodních p edpoklad na zem d lství
a) Georeliéf
nadmo ská výška (vertikální pásmovitost)
svažitost terénu (mechanizace)
typ georeliéfu (nížiny, pahorkatiny, poho í)
expozice (severní a jižní svahy)
-69-
b) Klima
teplo (teplotní charakteristiky - biologická nula 5o C, aktivní teplota - vyšší než
biologická nula, mráz)
voda - srážky (d ležitý ro ní chod, kritické období pro jednoleté plodiny- nap .
obilniny kv ten, brambory erven, ervenec, cukrová epa srpen)
vítr (ovliv uje vlhkost povrchové vrstvy, p dy, opylování, p enos plevele)
vláhové pom ry (Lang v deš ový faktor : pr m. ro ní úhrn srážek : pr m. ro ní
teplota)
c) P da
základní význam (složení - anorganické a organické látky, voda, vzduch)
p dní druhy (podle zrnitosti):
- lehké - pís ité (do 20 % jílnatých ástic)
- st ední a ž st edn t žké (20-45 % jílnatých ástic)
- t žké - jílovito-hlinité (45-60 % jílnatých ástic)
- velmi t žké - jílovité (60-70 % jílnatých ástic)
- kamenité
p dní typy (p sobení p dotvorných initel a geneze p d = obsah humusu):
- tundrové
- podzoly a p dy podzolové (p dy lesního pásu)
- hn dé lesní p dy (mírné pásmo - Evropa)
- šedé lesní p dy (na spraších)
- ernozem - typické stepní p dy
- kaštanové p dy - stepní
- šedé p dy - stepi, polopoušt , poušt
- slané p dy (nap . JAR, Austrálie)
- laterity a lateritické p dy (tropy - ervené)
- náplavové p dy
- rendziny, slínovatky - na vápencích
d) P írodní pásma (soubor p írodních podmínek k zem d lskému využití)
Rovníkové pásmo – nap . amazonské nížiny, Guinejský záliv, Kongo,
východoindická souostroví (charakteristika - velké množství biomasy, prales,
plodiny - kakao, palma olejná, kokos, ko ení, kau uk, maniok, jamy, banány, rýže,
plantážní hospodá ství)
Subrovníkové pásmo (od – do + 20o) - (charakteristika - období sucha - lesy zadní
Indie, 2 sklizn do roka, pom rn zaostalé zem d lství, plodiny - kakao, káva, aj,
cukrová t tina, bavlna, juta, podzemnice olejná, zrniny, okopaniny)
Tropické pásmo (od – do + 20-30o) – (charakteristika
- sezónní a denní
výkyvy teploty, nedostatek srážek, stepi, polopoušt , poušt , nutné um lé závlahy –
ve st ední a východní ásti Asie chybí, primitivní zem d lství, plodiny - pšenice,
kuku ice, je men, rýže, datle, bavlník, podzemnice olejná)
Subtropické pásmo (od - do + 30-40o) – (charakteristika - teplo, mírná zima, v lét
nutné závlahy, žlutozem , laterity, rendziny, í ní náplavy, k oviny, výše listnaté
lesy (korkový dub), plodiny - olivy, vinná réva, citróny, pšenice, je men, kuku ice,
-70-
sójové boby - chov ovcí - Pyreneje, Apeniny, severní Amerika, Austrálie a jižní
Amerika - dodavatelské oblasti masa, másla, pšenice, sóji, bavlny)
Mírné pásmo (40-65o na severní polokouli, 42-58o na jižní polokouli) –
(charakteristika - sezónní rozdíly teploty, ernozem , hn dozem , podzoly, lesy,
mo e bohatá rybami, zejm. v šelfech (do 200 m) - 5 % rozlohy mo í a oceán ,
poskytující ale 60 % úlovku ryb, podstatná ást sv tové produkce pšenice, žita,
je mene, kuku ice, okopanin - cukrovky a brambor, olejnin - sója, slune nice, epka
olejná, jaderné a peckovité ovoce, víno, vysp lá zem d lská výroba, p edevším
živo išná)
4.5.2.
Sociáln - ekonomické faktory
dosažená vývojová úrove spole nosti (ovliv uje zejména vysp lost technologií a
mechanizace do zem d lství)
zp sob vlastnictví
koncentrace spot eby - vznik trh - ovliv uje i faktické rozmíst ní zem d lské
výroby (nap . p ím stské zem d lství), ve sv t - specializované produk ní oblasti
zm ny ve struktu e spot eby potravin a zem d lských surovin (spot eba “drahých”
potravin = maso, krmivá ské základny s orientací na maso, zm ny v potraviná ském
pr myslu a jeho rozmíst ní)
doprava a poloha zem d lských závod (+ dálkový transport, mražení a p eprava)
pracovní síly - nejv tší nároky v zaostalých zemích (bez techniky)
obchodní politika, státní intervencionalismus (dotace, rekultivace, závlahy,
obd lávání a využití p dy, ceny)
velikost, typ závodu a jeho efektivnost (pr m rná velikost zem d lské farmy je v
Itálie asi 8 ha, ve Velké Británii 60 ha, v USA 180 ha)
mechanizace (šet í náklady, trend - snižování energetických náklad )
chemizace - používání pr myslových hnojiv (nap . v r. 1983 v SR 344 kg na 1 ha,
Dánsko 246, Francie 300, Nizozemí 700 kg na 1 ha)
biologizace - šlecht ní, úprava semen, ochrana proti bakteriím, zvyšování úrodnosti
p dy
produkce a intenzita výroby (politika sob sta nosti i p es vyšší náklady, omezování
ploch, intenzívní a extenzívní hospoda ení)
4.6.
Charakteristika vývoje sv tového zem d lství
kapitalistické zem - rodinná farma, pachtování - velcí vlastníci p dy pronajímají
(nap . ve Velké Británii až 60 % p dy), zem d lská velkovýroba
rozvojové zem - ob ina (tropická Afrika, Mexiko, st . Amerika), s rozvojem trhu
vymizí, feudální vlastnictví (malí a velcí), drobné tržní hospoda ení, plantážní
hospodá ství, farma ení. Agrární reformy - zvýšení tržnosti a efektivnosti, rozvoj
místního pr myslu (nap . v Mexiku, Kolumbii, Peru)
socialistické zem - státní a družstevní hospoda ení
-71-
4.6.1.
Typologie sv tového zem d lství
(zp sob t íd ní existujících struktur zem d lské výroby na základ jejich shodných rys )
V rámci komise Geografie zem d lství v rámci IGU byla na konci 70. let vypracována
typologie sv tového zem d lství na základ následujících kritérií:
a) charakteristiky spole enského vlastnictví
• vlastnictví p dy
• velikost hospodá ství
b) organiza n - technické charakteristiky:
• množství vynaložené práce (po et pracujících v zem d lství na 100 ha orné p dy,
po et ko a traktor na 100 ha orné p dy)
• hnojení p dy (organická a pr myslová hnojiva)
• zavlažování (% ploch, zp sob zavlažování)
• zem d lské systémy (zp sob využití p dy, zp sob st ídání plodin, intenzita využití po et úrod za rok, zp sob obd lávání p dy - technika, zp sob chovu zví at)
c) charakteristiky produkce a struktury:
• produktivita (na rozlohu - obilní jednotky, na osobu)
• tržní význam (% tržní z celkové produkce)
• zam ení produkce (nap . podíl živo išné výroby)
Na základ uvedených kritérií byly stanoveny 4 hlavní typologické skupiny a 18
základních typ sv tového zem d lství:
•
•
•
•
primitivní zem d lství
tradi ní zem d lství (s nízkým podílem tržního)
tržní zem d lství
zespole enšt lé zem d lství
4.7.
Geografické rozložení zem d lské výroby
4.7.1.
Obilniny
Pšenice
Pšenice má nejv tší dynamiku v rozši ování osev a sklizní a v postavení ve sv tovém
obchod s potravinami. Podílí se více než 30 % na osevech obilnin, T žišt kultivace je
ve stepních ( ernozemních) oblastech severní polokoule. Rozsahem osevních ploch (40
%) a objemem produkce (p es 40 %) vede Evropa:
východoevropská pšeni ná oblast (z Podunají p es Ukrajinu, severní p edh í
Kavkazu, údolí Volhy až k celinám na jižním Uralu, v západní Sibi i a severním
-72-
Kazachstánu), s p evážn extenzivní zp sobem p stování a s celkov nízkými
výnosy (nap . Rusko a Kazachstán – 15 – 20q/ha
oblast severozápadní, st ední a jižní Evropy (jihovýchodní Anglie, severní Francie,
Nizozemí, hn dozemní pás SRN severní Itálie), s celkov intenzivním zp sobem
p stování a vysokými výnosy (nap . v Nizozemí, Dánsku, Anglii, SRN, Francií –
v pr m ru kolem 65-70 q/ha
Evropa je druhou nejv tší vývozní oblastí (V. Británie, SRN, Francie, Itálie).
Východní a jižní Asie je objemem sklizn (30 % sv tové produkce) druhá. Pšenice se
p stuje hlavn v Severo ínské nížin ( ína je p itom nejv tším producentem pšenice), v
severozápadní Indii (Pandžáb), Pákistánu, Turecku.
Severní Amerika je t etí produk ní oblastí (asi 15 % sklizn ), p i emž je nejv tší
sv tovou exportní oblastí pšenice - p es 50 % sv tového vývozu. T žišt p stování je
v prériích severní ásti USA (Kansas, Oklahoma, Severní a Jižní Dakota), a jižních ástí
Kanady (Alberta, Manitoba, Saskatchewan). Pro oblast je charakteristická vysoká
mechanizace a produktivita práce, p i nižších výnosech (cca kolem 25 q/ha). K dalším
nejvýznamn jším vývozním oblastem pšenice pat í Austrálie (15 % sv tového vývozu) a
Argentina.
Mezi nejv tší sv tové importéry pšenice pat í zejména Rusko, ína a Japonsko a dále
n které velmi lidnaté a rozvojové zem (Egypt, Bangladéš, Brazílie).
Rýže
Rýže je druhou nejd ležit jší obilninou sv ta (je základní plodinou pro polovinu
sv tového obyvatelstva). Rýže je nejd ležit jší obilninou subrovníkového pásu. Její
p stování je geograficky významn koncentrováno. Dominantní postavení (90 % sklizn )
má monzunová Asie ( ínsko-japonská podoblast - 38 % sv tové produkce, indická v etn
Bangladéše a Pákistánu - 28 %, oblast jihovýchodní Asie - 24 % (Indonésie, Thajsko,
Myanmar, Vietnam). Rýže má zna né nároky na teplo a p edevším na vodu. Rozhodující
ást sv tové produkce zajiš ují um le zavlažované plochy (hlavn v Asii). V n kterých
oblastech dává rýže 2 a ž 3 úrody ro n - Jáva, jižní a jihovýchodní ína, Japonsko,
Egypt). Mezi sv tové exportéry rýže pat í Thajsko, Myanmar, Pákistán. Rýže se dále
p stuje v Latinské Americe (Brazílie), v Africe (Egypt, Nigérie) a v USA (nížiny p i
Mexickém zálivu). Rýže má podobné výnosy jako pšenice (v oblastech intenzivní
produkce – nap . v USA, Egypt , Japonsku, Jižní Koreji se pohybuje kolem 60 – 70 q/ha,
p i celosv tovém pr m ru výnosu kolem 35 q/ha). Mezi sv tové exportéry rýže pat í
zejména USA, Thajsko, Špan lsko, Myanmar.
Kuku ice
Je t etí nejd ležit jší sv tovou obilninou co do rozlohy i sklizn . Její význam
v posledních desetiletích roste (zejm. jako krmivo). P stuje se v r zných p írodních
podmínkách (variabilita a bohatství odr d), p i celkov delším vegetativním období (5
m síc ) a pot eb kvalitn jších p d.
-73-
Nejvýznamn jší geografickou oblastí p stování kuku ice jsou USA (tém 45 % sv tové
produkce), a to v tzv. kuku i ném pásu (Corn Belt) - v oblastech st edního Severozápadu
a Severovýchodu - povodí Missisipi, Missouri, Ohio – státy Nebraska, Iowa, Illinois,
Indiana, Ohio, p i celkov vysokých výnosech (tém 7 t/ ha). Naprostá v tšina produkce
v USA je spot ebována jako krmivo (kolem 80 % produkce).
Druhou sv tovou produk ní oblastí je Asie (asi 20 %, z toho rozhodující ást produkce
pochází z íny). T etí významnou geografickou oblastí je Latinská Amerika (p es 12 %
sv tové produkce, a to zejm. p stování kuku ice v Brazílii, Mexiku a Argentin ).
V Evrop , na kterou p ipadá cca 10 % produkce, se kuku ice p stuje hlavn v Podunají
(Rumunsko, Ma arsko, Ukrajina) a dále ve Francii a Itálii.
Je men
Sv tová produkce se pohybuje kolem 160 mil. tun, p i celkové stagnaci jeho produkce
(pr m rné výnosy se pohybují kolem 23v q /ha). Hlavními produk ními oblastmi jsou
Rusko, Ukrajina, Kanada, SRN, USA a Francie.
K dalším obilninám p stovaným ve sv tovém m ítku pat í také oves, žito, proso a
sorgo.
4.7.2.
Okopaniny
Brambory
Brambory se objevily v Evrop v 16. století (pocházejí z Peru a Chile), jako základní
potravina se za aly využívat na konci 18. století. Jsou hlavní a p itom nenáro nou
okopaninou mírného pásma (celosv tový pr m r jejich výnosu je kolem 150 q/ha,
v zemích s dlouholetou šlechtitelskou tradicí (Nizozemí, Dánsku, Francii) až kolem 400
q/ha.. Brambory jsou dnes využívány p edevším jako krmivová základna (50 - 70 %
sklizn ). Nejv tší produk ní základnou je Evropa (75 % sklizn , zejm. Rusko, Polsko a
státy EU). Druhou nejvýznamn jší oblastí je Asie, hlavn
ína, která je zárove
nejv tším sv tovým producentem.
Ostatní hlíznaté okopaniny
Jde p edevším o maniok, batáty, jamy a a tara. P edstavují základní potraviny v
podmínkách naturálního zem d lství rovníkového a subrovníkového pásma.
Maniok (též kasava - k jídlu se využívá ko en, dlouhý až 50 cm) se p stuje hlavn
v subsaharské Africe (Kongo, Nigérie), dále také v jižní a jihovýchodní Asie (Thajsko,
Indonésie) a v Brazíli.
Batáty - nejv tší ást sklizn p ipadá na Asii (z toho samotná ína 80 %), dále se p stují
ve Vietnamu, Indonésii, Indii, Japonsku a ve východní Africe.
Jamy jsou významnou potravinou pro obyvatelstvo západní Afriky (zejm. Nigérie)
Jihovýchodní Asie.
-74-
4.7.3.
Kultury poskytující suroviny k výrob cukru
Cukrová t tina
Je víceletá travina, vysoká 4 - 6 m, cukr se získává ze š ávy její lodyhy. Sklize cukrové
t tiny celosv tov stoupá (v roce 1999 nap . 1,2 mld. tun). P stuje se mezi 30o severní a
30o jižní zem pisné ší ky. Poskytuje mnohem více cukru než epa (až 27 tun z ha,
cukrovka kolem 5 t z ha). P stování se soust e uje ve dvou hlavních oblastech. Ve
St ední a Jižní Americe - 47 % sklizn (Brazílie – ¼ sv tové produkce a americké
St edomo í, s p ilehlými oblastmi Mexika) a v Asii (40 % produkce) dává nejv tší
sklize t tiny nížina kolem eky Gangy (odtud rostlina pochází), následuje ína, Pákistán,
Filipíny. Menší význam má p stování t tiny v Africe (hlavn JAR, Egypt, Mauritius) a v
USA (p i Mexickém zálivu) a Austrálii (významný sv tový exportér).
Cukrovka
T žišt p stování cukrovky je v mírném pásmu. Evropa dodává asi 80 % sv tové sklizn
(lesostepní oblasti Ukrajiny, jižní ernozemní oblasti Ruska, ernozemní oblasti mezi
Pa íží a severní Francií, st edon mecká p edh í, jižní ást Pádské nížiny). Z dalších
oblastí lze uvést USA ( Severovýchod a Severozápad) a Asii (Turecko, ína, Irán a
Japonsko).
4.7.4.
Olejniny
P stování rostlin, z nichž se vyrábí jedlé oleje, margariny, mýdla a kosmetika, je
významnou sou ástí rostlinné výroby. Nejvýznamn jšími plodinami jsou v celosv tovém
m ítku sója10 (ro ní produkce kolem 150 mil. tun - nejvýznamn jším producentem i
exportérem jsou USA, dále Brazílie, Argentina, ína), podzemnice olejná (produkce cca
32 mil. tun – sv toví producenti – ína, Indie, africké zem – Nigérie, Senegal, Súdán)
sezam (sv toví producenti ína a Indie), sko ec obecný pro výrobu ricínového oleje
(Indie a ína), epka ( ína, Indie, Kanada, SRN, Francie), slune nice (Argentina, Rusko,
Ukrajina), olivy (poskytují nejkvalitn jší olej)11, palmy kokosové (jedna z nejužite n jších
plodin sv ta) a palmy olejné.
4.7.5.
Kultury poskytující suroviny k výrob nápoj
ajovník
Jde o náro ný obor na pracovní síly. T žišt p stování je v jižních oblastech monzunové
Asie (80 %) - jižní a severovýchodní Indie, Srí Lanka, východní ína, Japonsko,
Indonésie. ajovník se rovn ž p stuje v Gruzii a Azerjbadžánu. Nejv tšími vývozci jsou
Indie a Srí Lanka, dále ína, Ke a a Indonésie. Rozhodující ást dovozu p ipadá na
Evropu, z toho 60 % na Velkou Británii.
10
Po získání oleje se ze sóji dále získává významné krmivo (mou ka, zelená masa)
11
olivovník je jedním z nejdéle plodících d evin – i více než 200 let, hlavní oblastí p stování jsou zem
kolem St edozemního mo e
-75-
Kávovník
Jeho p stování má rovn ž plantážní charakter. Soust e uje se v subrovníkovém a
rovníkovém pásu nej ast ji na náhorních plošinách. Nejd ležit jší oblastí je Latinská
Amerika (67 % sklizn ), hlavn jihovýchodní Brazílie a západní Kolumbie. Roste
význam Mexika a st edoamerických republik. Druhou významnou oblastí je Afrika (20 %
produkce), zejm. v Pob eží slonoviny, Etiopii, Ugand a Kamerunu.
Kakaovník
P stuje se hlavn v pob ežních a í ních nížinách rovníkového a subrovníkového pásu v
nadmo ských výškách do 500 m. Nejd ležit jší p stitelskou a exportní oblastí je Afrika 66 % produkce (Pob eží slonoviny, Ghana, Nigérie, Kamerun. Na druhém míst je
Latinská Amerika (východní Brazílie). T etí oblastí je jihovýchodní Asie (15 %) - hlavn
Malajsie.
4.7.6.
Chov zví at
Živo išná výroba poskytuje pro sv tovou výživu lidstva p edevším tyto základní
produkty: maso, mléko, vejce, vlákna a k že.
Maso
K základním sv tovým živo išným potravinovým zdroj m pat í také maso. Na sv t je
chováno více jak 1,3 mld. kus hov zího dobytka (nejvíce v Indii12 – p es. 200 mil. kus ,
dále v Brazílii, ín , USA, Argentin , v Rusku a Francii). Nejv tšími producenty
hov zího a telecího masa jsou USA, Brazílie, ína, Indie, Rusko a Francie. Mezi
nejvýznamn jší exportéry pat í tradi n Brazílie, USA a Francie.
Stejn významné je ve sv tové výživ i maso vep ové. Na sv t je chováno kolem 1 mld.
kus vep ového (z toho tém polovina v ín , dále v USA, Brazílii, SRN, Špan lsku,
Rusku a Polsku), sv tová produkce vep ového masa se pohybuje kolem 80 mil. tun
(nejv tší produkce v ín , USA, Francii, Špan lsku a v Brazílii).
Nejdynami t jší r st zaznamenává v posledních desetiletích chov dr beže, a to prakticky
ve všech zemích sv ta. Celkový stav dr beže na sv t p ekra uje 13 mld. kus
(absolutn nejv tší chov je v ín – tém ¼ , dále v USA, Indonésii, Rusku, Indii,
Mexiku, ve Francii). Ro ní produkce už p esahuje 60 mil. tun dr bežího masa (nejvíce
USA, ína, Brazílie, Japonsko, Francie).
Další významný zdroj masa poskytují také ovce – skopové maso (celkový stav ovcí na
sv t p ekra uje 1,1 mld. kus . Nejv tší stavy ovcí jsou ína, Austrálie, Irán, Nový
Zéland, Indie, Velká Británie a Turecko.
12
z náboženských d vod se hov zí maso v Indii nejí, zdrojem výživy je tak pouze mléko
-76-
Shrnutí kapitoly
V kapitole Geografie zem d lství jsou poslucha i seznámeni s p edm tem a úkoly
geografie zem d lství, s významem zem d lství pro celosv tovou výživu obyvatelstva,
s p írodními a socioekonomickými faktory ovliv ujícími sv tové zem d lství, dále
s problematikou hladu ve sv t , s p ehledem hlavními potravinovými zdroji lidstva a
jejich geografickým rozložením.
Otázky ke cvi ení z kapitoly 4
5. Co je p edm tem výzkumu geografie zem d lství?
6. Jaký význam má zem d lství pro sv tovou výživu a jaká zlepšení by m la být
provedena?
7. Jaké jsou hlavní potravinové zdroje lidstva?
8. Jaké jsou hlavní rozdíly v zem d lské výrob
zem mi?
mezi vysp lými a rozvojovými
9. Životní úrove je celosv tov i regionáln výrazn diferencována. P esv d íte se o
tom, když sestavíte kartogram „Podíl ekonomicky aktivních muž pracujících
v sektoru zem d lství v zemích sv ta“ (p íslušná data jsou uvedena v p íloze, mapa
sv ta je k dispozici na internetu).
-77-
Sv tová produkce hlavních skupin potravin v mil. tun (1999)
Obilniny
okopaniny
zelenina a melouny
Ovoce
Olejniny
lušt niny
Vlákniny
Mléko
maso
2 061
627
605
427
98,5
58
24
548
216
Sv tová produkce obilnin v mil. t (1999)
zem
ína
USA
Indie
Francie
Indonésie
Rusko
Kanada
Brazílie
N mecko
bangladéš
Austrálie
Turecko
Vietnam
Argentina
Mexiko
Sv tová produkce
Celkem pšenice
462
114
334
63
232
71
64
37
59
58
32
50
25
48
2
44
20
32
2
32
22
30
18
30
30
11
29
3
2061
578
Produkce masa v mil. tun (1998)
Zem
Celkem
ína
55,1
USA
35,8
Brazílie
11,7
Francie
6,5
N mecko
6,2
Indie
4,6
Rusko
4,4
Špan lsko
4,4
Mexiko
4,0
Itálie
4,0
Velká Británie
3,8
Sv tová produkce
216,2
-78-
rýže
201
10
128
1
50
1
11
30
1
1
28
1
1
587
vep ové
36,9
8,5
1,6
2,3
3,5
0,5
1,4
2,5
1,0
1,4
1,2
83,6
kuku ice
129
238
11
15
9
2
8
33
3
1
2
2
13
18
600
je men
4
6
1
10
12
13
1
13
5
9
1
1
133
hov zí a telecí
4,3
11,8
5,2
1,6
1,4
2,8
2,2
0,6
1,4
1,2
0,9
56,7
proso
10
15
21
1
1
1
1
3
6
95
dr beží
11,1
16,1
4,6
2,2
0,8
0,5
0,6
0,9
1,6
1,1
1,5
60,2
oves
1
2
1
6
4
1
1
1
1
27
žito
1
1
5
1
4
21
kozí a skopové
2,2
0,1
0,1
0,1
0,1
0,7
0,2
0,3
0,1
0,1
0,4
11,1
Citrusové plodiny v mil. tun (1999)
Zem
Pomeran e
zem
Brazílie
19,4 Mexiko
USA
9,0 Argentina
Mexiko
3,5 Indie
Špan lsko
2,5 Irán
ína
2,3 USA
Indie
2,0 Špan lsko
Itálie
1,9 Itálie
Irán
1,8 Brazílie
Sv tová produkce
57,9 Sv tová produkce
Produkce brambor (1999)
zem
mil. t
ína
43.5
Rusko
31,4
Polsko
26,0
Indie
22,1
USA
21,4
Ukrajina
15,4
N mecko
12,1
B lorusko
10,0
Sv tová produkce
289,8
aj (1999)
zem
Indie
ína
Srí Lanka
Ke a
Indonésie
Turecko
Japonsko
Irán
Argentina
Gruzie
Sv tová produkce
Hov zí dobytek (1999)
zem
Indie(bez buvol )
Brazílie
USA
ína
Argentina
Etiopie
Sudán
Mexiko
Rusko
Kolumbie
Sv t celkem
Sojové boby (1999)
zem
mil. t
USA
75,6
Brazílie
30,8
Argentina
18,0
ína
13,7
Indie
6,1
Paryguay
3,3
Kanada
2,6
Indonésie
1,6
Sv tová produkce
157,7
tis. t
870
690
280
220
150
120
91
60
58
42
2 936
mil. ks
215
159
99
96
55
36
35
30
29
28
1 323
Káva (1999)
zem
Brazílie
Kolumbie
Indonésie
Vietnam
Pob . Slonoviny
Mexiko
Etiopie
Indie
Uganda
Guatemala
Sv tová produkce
tis. t
1 600
672
455
420
332
303
232
228
216
204
6 400
Citróny
1,2
1,1
1,0
0,9
0,7
0,7
0,6
0,5
9,3
Lušt niny (1994)
zem
Indie
Lid.Rep. ína
Francie
Brazílie
Rusko
Ukrajina
Turecko
Nigérie
Sv tová produkce
mil. t
14,5
6,1
3,5
3,3
3,0
2,6
1,8
1,8
58,6
Kakao (1999)
Zem
Pob eží slonoviny
Ghana
Indonésie
Brazílie
Kamerun
Nigérie
Malajsko
Ekvádor
Dominikánská rep.
Kolumbie
Sv tová produkce
Stav vep ového (1999)
Chov ovcí (1999)
zem
mil. ks Zem
ína
483 Austrálie
USA
62 ína
Brazílie
31 Indie
N mecko
26 Irán
Polsko
22 Nový Zéland
Špan lsko
22 Velká Británie
Rusko
16 Sudán
Francie
16 Pakistán
Mexiko
14 Turecko
Nizozemí
13 Jižní Afrika
Sv t celkem
961 Sv t celkem
tis. t
1 120
390
370
285
150
145
118
70
68
45
2 988
mil. ks
120
118
58
53
46
45
42
32
30
30
1056
Pramen: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001.
-79-
5. GEOGRAFIE PR MYSLU
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem a úkoly geografie pr myslu, dále
seznámení se s teoretickými a metodickými problémy geografie pr myslu, s významem
pr myslové výroby, s p ehledem odv tví pr myslu a s jejich geografickým rozložením
v celosv tovém m ítku.
asová náro nost
8 hod. (1 – prezen ní, 3 – samostudium, cvi ení - 4)
5.1.
P edm t a úkoly geografie pr myslu
Pr myslovou innost studuje mnoho dalších v dních obor , nap . ekonomika pr myslu
ekonomika jednotlivých výrob, technologie (neprostorové aspekty). Další praktické úkoly
vyplývající z pot eb ekonomického efektivního rozmíst ní pr myslu jsou p edm tem
prostorové ekonomie, regionální v dy, prostorového plánování.
Geografie pr myslu zabývá studiem vzájemných vztah a podmín ností mezi
pr myslovou výrobou a ostatními geografickými jevy a procesy. Hlavními úkoly
geografie pr myslu je zjistit a vysv tlit rozmíst ní pr myslu a vývoj tohoto rozmíst ní
(rozmíst ní je výsledným projevem vzájemného p sobení mezi pr myslovou inností a
ostatními složkami prost edí).
Za t žišt výzkumu v geografii pr myslu je asto ozna ován problém rozmíst ní
pr myslu. Zp soby studia “rozmíst ní” však byly historicky r zné jak podle úrovn
poznání tak podle ší e pojetí, postupn zjiš ujeme p echod od statického popisu
rozmíst ní k dynamickému hodnocení vztah mezi pr myslem a prost edím.
Ješt na po átku 20. století byl pr mysl chápán jako sekundární krajinná složka, jejíž
rozvoj byl podmín ný p írodními faktory (antropogeografický p ístup). V tomto období
za íná popisné zpracování statistického materiálu. V dalším vývoji dochází k poznávání
p í inných vztah mezi pr myslem a rozmanitými initeli geografického prost edí.
Objevují se snahy o komplexn jší p ístup, tj. poznání celých regionálních komplex
pr myslových výrob a zákonitostí jejich vytvá ení. Tyto práce vycházejí p i studiu
pr myslových území z ekonomických a technologických vztah . P edm tem jejich studia
byly zejména struktura a vnit ní vztahy pr myslových komplex . Toto zam ení existuje
dodnes, ovšem na vyšší poznávací úrovni - zm ny v p edm tové problematice a
metodologický rozvoj z oblasti ekonomických a technických v d (moderní technologie,
automatizace, zm ny v doprav , kompara ní a aglomera ní výhody).
-80-
5.2.
Pr myslová výroba
Pr myslová výroba tvo í významnou ást materiální výrobní základny sv tového
hospodá ství, produkuje cca 70 % jeho celkové materiální produkce a zam stnává asi 20
% ekonomicky aktivního obyvatelstva sv ta (p i významných rozdílech ve vysp lých a
rozvojových zemích). Rozsah pr myslové výroby z stává stále ukazatelem ekonomické
síly konkrétní zem . P estože podíl pr myslové výroby na HDP ve v tšin vysp lých
zemí klesá, podíl pr myslových výrobk a polotovar v mezinárodní sm n trvale roste.
Od konce 80. let zajiš ují r st sv tové pr myslové výroby zejména “nov
industrializované” zem jihovýchodní Asie a ína.
Pr myslová výroba je páte í územní struktury sv tového hospodá ství i v jednotlivých
zemích a regionech. Je také hlavním producentem užitných hodnot, jediným výrobcem
výrobních prost edk a realizátorem technického pokroku v odv tvích materiální výroby
i ve službách.
Rozmíst ní pr myslové výroby je ovliv ováno souborem mnoha initel . Jejich vliv na
lokalizaci pr myslových objekt se m ní v souvislosti s technickým a technologickým
pokrokem a celkovou modernizací jejího za ízení. Každé odv tví pr myslové výroby má
specifické nároky na suroviny, energii, investice a pracovní síly, produkuje r znorodé
výrobky, které musí realizovat v rozdílných tržních oblastech. Pro jejich výrobu jsou
charakteristické odlišné formy výrobní i územní organizace.
V souvislosti s technickým pokrokem v ekonomické praxi se vytvá ejí nové tendence a
trendy v zákonitostech rozmíst ní a územní organizaci pr myslové výroby. Snížení
spot eby surovin a energie na jednotku produkce vytvá í prostor pro relativn snazší
zásobování zpracovatelských odv tví pr myslu t mito zdroji. P ispívá k tomu i
modernizace dopravy a celkové snižování dopravních náklad . Technický pokrok ve
výstavb , výrob a jejím ízení urychluje proces výrobní koncentrace, což se odráží i v
územní koncentraci pr myslové výroby. Význam trhu jako lokaliza ního initele se
zvyšuje. Lokalizace nových pr myslových objekt je stále významn ji ovliv ována
mezinárodní d lbou práce a procesy ekonomické integrace a globalizace.
5.3.
Teoretické a metodické problémy v geografii pr myslu
5.3.1.
Pojetí “ Optimálního rozmíst ní pr myslu”
Objevují se v koncepcích klasické ekonomické teorie a z bezprost edního kontaktu s
praktickými problémy. S ešením této otázky se asto setkáváme v prostorové ekonomii,
v tzv. lokaliza ních teoriích. A. Weber (1909) - optima pro lokalizaci spojená s
minimalizací výrobních náklad , Losch - rozší ení o vztahy mezi výrobou a spot ebou
(trh) - maximalizace zisku.
Nedostatky: omezení rámcem zájm individuálního podnikatele a jednostranným
pohledem z hlediska díl í pr myslové výroby samotné.
-81-
P ínos: ešení díl ích problematik a východisko pro ešení speciálních otázek, nap .
optimální velikost pr myslového závodu ( ím v tší závod, tím efektivn jší výroba, ím
v tší tím vyšší dopravní náklady - rozložení U. Po válce p ehodnocení tohoto optima vývojová prom nlivost).
V r. 1961 p ichází F. Perroux s teorií “pól rozvoje” 13(zejm. aplikace na pr myslové
závody a odv tví (diferenciace na “hnací” a “hnané” výroby). Pozd jší auto i rozši ují
tento pohled o geografický (územní ) aspekt14 .
Podstata a hlavní p ínos: chápání pr myslových výrob, st edisek a podnik jako sou ást
celého územn diferencovaného sociáln -ekonomického systému (schopnost rozvoje).
5.3.2.
Lokaliza ní faktory - kritéria jejich výb ru a hodnocení
Rozmíst ní pr myslu je ovliv ováno adou faktor a podmínek ovliv ujících investi ní,
provozní a odbytové podmínky pr myslové výroby, které jsou ozna ovány jako
„lokaliza ní faktory“ (název pochází od n meckého autora Webera). Nap íklad je z ejmé,
že existují zna né lokaliza ní rozdíly pro pr myslovou výrobu (nap . lokalizace surovin,
pracovních sil, místo spot eby), ovliv ují efektivnost výroby. Jde napohled o
jednoduchou formulaci, ale ve skute nosti jde o velmi složitou problematiku (nap .
vyjád ení a m ení vlivu faktor v historickém vývoji).
Rozbor a klasifikace lokaliza ních faktor
Ve sv tle lokaliza ní teorie pr myslu lze v nejjednodušší podob vy lenit všeobecné a
speciální lokaliza ní faktory (vyjad ují míru stejnosti a rozdílnosti v lokalizaci
individuální výroby).
nap . podle Webera - všeobecné lokaliza ní faktory (dopravní náklady a náklady
na pracovní sílu a speciální lokaliza ní faktory ( istota a množství vody)15
13
Východiskem teorie pól (princip diferenciace vývoje) je Perrouxova základní teze, vystihující postup
hospodá ského r stu: "Je to hrubá, ale nepochybná skute nost; že k r stu nedochází na všech místech
najednou; r st se projevuje s r znou intenzitou v jednotlivých bodech nebo-li v rozvojových pólech; tento
r st se ší í r znými cestami (kanály) a jeho kone ný výsledek pro národní hospodá ství je prom nlivý od
místa k místu". Druhým základním principem teorie rozvojových pól je idea polarizace a hospodá ské
dominance: rozvíjející se hospodá ské jednotky vyvolávají hospodá ský rozvoj jednotek s nimi ur itým
zp sobem souvisejících. Dle polariza ní teorie je pólem rozvoje hnací ekonomická jednotka (hnací firma)
nebo soubor vytvo ený z takových jednotek. Podnik, obor i odv tví nebo kombinace odv tví jsou hnací
jednotkou tehdy, když na ostatní jednotky, k nimž mají n jaký vztah, p sobí jako hnací síly ekonomického
rozvoje, vyvolávající impulsy k rozvoji. Hnacím podnikem i odv tvím je takový podnik i odv tví, které
p i zvyšování svých výstup zp sobuje sou asn zvýšení výstup (a nákupu výrobních a jiných služeb)
jiných podnik i odv tví. Na rozdíl od hnacího podniku i odv tví se potom ostatní podniky i odv tví
nazývají hnanými. Podle tohoto pojetí je pak hospodá ský rozvoj výslednicí p sobení hnacích jednotek na
jednotky hnané.
14
Hlavním p edstavitelem je nap . Friedmann, který podstatn obohacuje teorii rozvojových pól o
prostorové hledisko (model protikladu rozvojového st ediska a periférie).
15
celkov však v dnešním pohledu je toto rozd lení nep esné, je nutné rozlišovat, co platí v obecné a co v
konkrétní poloze (sm šování zásad klasifikace) - nap . co vše zahrnout do polohy trhu – nap . otázka
nutných náklad na reklamu, vliv konkurence). Existují také výrazné rozdíly ve významu r zných faktor
(nap . lokalizace výroby po íta – vývoj software a hardware – lokalizace nutná
v oblasti inteligentní
pracovní síly, vlastní výstavba závodu podle jiných faktor - cena pozemk , cena pracovní síly, dopravní
náklady, atd.)
-82-
jako další lokaliza ní faktory bývají ozna ovány nap . aglomera ní vlivy, energie,
kapitál, odbytový trh, materiál, cena p dy, pozemky apod.
p i hrubé generalizaci lze lokaliza ní faktory rozlišit jako faktory spole enského
charakteru (spole enské a výrobní vztahy, struktura spole nosti, materiáln technická základna, aj.) a faktory p írodního charakteru (nap . suroviny, voda,
klima)
Trendy
snižování energetické a materiálové náro nosti – snižování závislosti lokalizace
na surovinách a doprav
roste tlak na lokalizaci v blízkosti spot eby
rostoucí zne iš ování životního prost edí pr myslovou výrobou (celkové
zne išt ní ovzduší, vody)
globalizace pr myslové výroby (sílící význam levné pracovní síly)
P íklady lokaliza ních faktor
Voda jako lokaliza ní initel pr myslu: vysoká spot eba nap . v hutích (na 1 tunu
oceli spot eba asi 150 m3 vody, hut s kapacitou asi 2 mil. tun ro n spot ebují tolik
vody co cca milionové m sto (nové zejm. japonské technologie vrací k ob hu již
vodu 25 až 30 x). Na 1 tunu papíru vyráb ného ze d eva spot eba asi 130 m3 vody,
v klasické uhelné elektrárn na 1 kWh asi 15 m3 vody. Lokalizace potom logicky
sm uje zejm. k velkým ekám (nové technologie recirkulace). Významná je rovn ž
kvalita vody (nap . pro výroby piva, pro fotografický a filma ský pr mysl, textilní
pr mysl - pot eba m kké vody)16 . Dalším problémem je skute nost, že zásoby
vody jsou na sv t velmi nerovnom rn rozd lené, a to jak prostorov tak i v
pr b hu roku (hlavní problém Afrika, zejm. subsaharská ást).
Vztah lokalizace ke klimatu. Jde jednak o vliv na pracovní podmínky pro
pracovníky, na suroviny, hotové výrobky, jednak se také o vliv na zázemí závodu
jako nap . osídlení, zem d lství, biologii krajiny, rekrea n turistické prostory
(teplota, vlhkost, istota ovzduší, inverze, rychlost v tru).
Suroviny jako lokaliza ní faktor, zejm. vztah lokalizace k p epravním náklad m
(technika
ur ení minimálních p epravních náklad pomocí lokaliza ního
trojúhelníku - viz seminá ), orientace na suroviny, p echodné místo, na místo
odbytu (trhu).
Pracovní síla jako lokaliza ní faktor pr myslu. R zné pohledy - nap . náklady na
pracovní sílu - množství, vzd lání a klasifikace, životní úrove . apod.). Rozdíly v
nákladech na pracovní sílu vyplývají v ur itém smyslu v nedokonalosti, resp.
omezenosti mobility obyvatelstva.
vliv historické stability v p sobení lokaliza ních faktor a vliv neekonomických
zájm
16
Dnešní globální problém - otázka zdroj vody, zejm. pitné. Celkové množství sladké vody na sv t je
odhadováno asi na 37 mil. km3, z toho 75 % zásob je vázáno v polárních ledovcích (dosud nevyužitelné
zdroje). Jen asi 14.000 km3 vody na Zemi je bezprost edn k dispozici, z toho však asi 5.000 km3 se
nachází v málo dostupných oblastech.
-83-
5.3.3.
Teorie “ Regionální komplexy pr myslových výrob“
Pochopení vnit ních podmínek, které ovliv ují lokalizaci jednotlivých pr myslových
závod , tedy hodnocení systému lokaliza ních faktor pr myslového areálu jako celku,
byl a je dodnes jedním ze základních úkol geografie pr myslu. P i ur ité mí e zobecn ní
a generalizace lze uvést následující teoretické p ístupy:
a) pojetí územn -výrobního komplexu (Kolosovskij, 1958). Velmi zjednodušen jde o
ekonomický útvar navzájem podmín ných pr myslových závod v jednom st edisku
nebo regionu, založený na princip technologické návaznosti výrob, nap . na základ
energetického zdroje oblasti ( erné uhlí - erná metalurgie, ropa - petrochemie).
Rozhodující význam mají potom surovinové zdroje a dopravní náklady primární
výroby v míst nalezišt surovin. Podobn chápal pr myslový komplex I. Chardonnet
(1955), a to jako velký pr myslový potenciál vyzna ující se r zností závod
napojených na jisté klí ové odv tví nebo skupinu klí ových odv tví (menší jednotky
pak tvo í pr myslové centrum a pr myslový rajon). Pr myslové komplexy lze
v tomto pohledu lenit zejména podle jejich základních energeticko-produk ních
cykl , a to na:
komplexy kamenouhelné s pyrometalurgickým cyklem výroby železa
(nap . severovýchod USA, don cko-dn perský rajón, Porú í, Middland,
Horní Slezsko - Ostravsko, severovýchodní ína)
komplexy s hn douhelným energeticko-chemickým cyklem
komplexy s pyrometalurgickým cyklem barevných kov
komplexy na bázi t žby a úpravy surovin (energeticky náro né obory
zpracovatelského pr myslu - zdroje paliv a surovin)
komplexy energo - chemické na ropu a zemní plyn
komplexy v p ístavech na bázi dovážených surovin + dopravní tah –
tranzit = dnes zpracování ropy, petrochemie, hutnictví (Japonsko)
komplex hydroenergetických pr myslových cykl
komplexy s p evahou náro ných odv tví zpracovatelského pr myslu
(strojírenství + kvalifikovaná pracovní síla – v tšinou totožné
s velkom stskými
aglomeracemi + v da + výhodná dopravní a tržní
poloha)
komplexy pr myslov zem d lských cykl
komplexy jaderného pr myslu
Komplexy s r znorodým pr myslem spot ebním a potraviná ským –
rozvojové zem
b) protikoncepce (nap . Löosch - 1940), zd raz ující vztah výroby a trhu, tedy
orientaci na trh – platí pro v tšinu zpracovatelského pr myslu. Existence velkého
trhu
výhody aglomerace
koncentrace pracovních sil. P edností koncepce je
logicky strukturalizovaná stavba (pozd ji tuto koncepci rozpracoval W. Isaard 1960)
c) další p ístup (Probst, Alampiev) - hodnocení oblasti z hlediska její hospodá ské
vyrovnanosti a sob sta nosti, d raz na proporcionalitu
-84-
d) teorie pól rozvoje (F. Perroux - 1961) - jedna z nejvýznamn jších lokaliza ních
teorií. Podstatou je rozr zn ní pr myslových jednotek podle významu, podle
tempa rozvoje na jednotky hnací a hnané - vytvá ení pól rozvoje a jednotky
podobné t mto pól m - širší pojetí aglomerace.
e) Stupe územní podrobnosti prostorové lokalizace
- národohospodá ský (obecné zhodnocení- nap . výhod velkých závod –
automatizace a mechanizace, nevýhody nap . z hlediska dopravních náklad ,
apod.) - rozhodnutí o specializaci nebo kombinací výrob
- regionáln -plánovací - výb r vhodného regionu = analýza dopravních
(kooperace s dodavateli i odb rateli), pracovních (pracovní síly, jejich
kvalifikace) a další (postup výb ru - makro- lokalizace - mezo- a mikro,
rozmís ování na úrovni oblasti,
umís ování na úrovní území)
- územn -plánovací (kritéria urbanistická a územn -technická , ovliv ují
p edevším investi ní náklady)
Ve vývoji pr myslové výroby byla a je pochopiteln r zná dynamika jeho odv tví. V
60. a 70. létech šlo zejména o chemický pr mysl (p edevším organická chemie) a
strojírenství (výroba dopravních prost edk ), p i zna né diferenciaci podle vysp losti
ekonomik (rozvojové zem - t žební pr mysl na úkor zpracovatelského, v roce 1985 inil
jeho podíl cca 20%, zatímco ve vysp lých zemích jen 3,5 %). Dnes jsou
nejdynami t jšími obory nap . elektrotechnický pr mysl, farmaceutický pr mysl, letecký
a kosmický pr mysl, telekomunika ní a informa ní technologie. V historickém kontextu
lokalizace pr myslové výroby lze vystopovat také silné uplatn ní „hnacích odv tví” jako
pól r stu (nap . výstavba ropovod a plynovod na konci zpracovatelských kapacit,
rozvoj námo ní dopravy – úloha p ístav jako st edisek pr myslu, rozvojové zem –
lokalizace a rozvoj výroby u zdroj surovin).
Pro pr mysl je typický bodový charakter rozmíst ní, p i celkov
koncentraci (nejvíce v t žkém pr myslu).
zna né územní
Výrobní jednotky se seskupují do pr myslových uzl , komplex
rajón . Uzly a komplexy tvo í jádra pr myslových rajón
i pr myslových
Pr myslové rajóny
Pr myslové rajony p edstavují plošn r zn rozsáhlá seskupení komplex , spojené
ekonomickými a ú eln - výrobními svazky a v tšinou s dokonalou dopravní
infrastrukturou.
5.4.
Vývoj pr myslu
Po átky rozvoje pr myslu lze klást do druhé poloviny 18. století ( 70. léta):
p em ny feudálních manufaktur na první pr myslové závody - zde p íprava
podmínek pro p echod ke strojní výrob a tím zdokonalení d lby práce (hlavn v
-85-
Anglii v odv tví textilní výroby – parní stroj - umožnil lokalizaci závodu kdekoliv –
p edtím byla hnací jednotkou voda 1. pr myslová revoluce – rozvoj strojírenství
a metalurgie se ší í z Anglie do Evropy a USA.
Za druhou rozvojovou fázi pr myslové výroby lze ozna it období 2. poloviny 19. století:
urbaniza ní procesy a prudký vzestup výroby nahrazuje volnou konkurenci
monopolem 2. pr myslová revoluce rozvoj hospodá ství v USA (zvláštnosti –
specifický vývoj zem d lství – volná p da – zakládání farem)
masové zavád ní
stroj (nutnost dálkových železni ních spoj , vým na sou ástek stroj na venkov )
zvyšování p esnosti strojírenství
jeden z významných faktor rozvoje
amerického pr myslu.
Konec 19. století
nový zp sob pohonu (asynchronní motor v elektrickém pohonu,
nahrazení pístového parního stroje parní turbínou, turbogenerátory, výbušný benzinový
motor) rozší ení hnacích stroj
zna ný skok ve vývoji výrobních sil.
Po átek 20. století
rozvoj chemického pr myslu (anorganické slou eniny, syntetická
vlákna, plastické hmoty – celuloid 1868, bakelit 1909). Z geografického hlediska je
výrazným znakem rozvoje pr myslu postupující koncentrace výroby – vzniká moderní
tovární velkovýroba. Vznikají také nové obory pr myslu – elektrotechnický pr mysl,
farmacie, aj.
5.5.
Klasifikace pr myslu
Složitá a diferencovaná struktura pr myslu vedla postupn k mnoha klasifikacím jeho
odv tví. Nap íklad len ní podle charakteru postavení výrobního procesu k výchozím
surovinám (podle OSN) je následující:
• pr mysl t žební
• pr mysl zpracovatelský – lehký, t žký
• výroba elekt iny, plynu, vody
Další len ní je možné podle skupin odv tví (nap .):
• pr mysl potravin, nápoj a tabáku
• textilní
• d eva ský
Jiným kritériem je len ní pr myslu z hlediska funkce užití finálních výrobk :
• pr mysl t žký – výroba výrobních prost edk , t žba surovin, energetika, hutnictví,
ást. strojírenského a chemického pr myslu
• pr mysl lehký – výroba spot ebních p edm t (p evaha p edm t krátkodobé a
dlouhodobé spot eby – textilní, kožed lný, d evozpracující, sklá ský, polygrafický.
aj.)
-86-
5.6.
Geografické metody hodnocení pr myslu
a) sledování velikosti pr myslu
po et pracovník
hodnota základních prost edk
množství výroby
kapacita strojního za ízení
podíl na HDP
koeficient industrializace (na obyvatele), nap .: spot eba energie na obyvatele,
zam stnanost
b) sledování struktury pr myslu
podíl odv tví (nap . podle zam stnanosti, objemu výroby)
c) sledování koncentrace pr myslu
z hlediska velikosti závodu (nap . pr m rná velikost závodu - po et pracovník ,
objem výroby
podle odv tví
e) sledování z hlediska geografické koncentrace
hustota pr myslu na km2 (po et pracovník , objem výroby, základní prost edky)
intenzita pr myslu – po et pracovník v pr myslu; v zem d lství
areály územní koncentrace
index koncentrace (Lorenz v oblouk)
index lokalizace
specializace pr myslu
index specializace
5.7.
P ehled odv tví pr myslu17
5.7.1.
Pr mysl paliv a energetiky18
Základní trendy:
spot eba energie na sv t neustále roste
struktura energetické spot eby (palivo - energetická bilance) – d evo > uhlí > ropa >
jaderná energie > alternativní energetické zdroje
17
Informa ní zdroje a informace v tabulkách: Fischer Weltalmanach 2001, Podstawy geografii
ekonomicznej, PWE, Warsawa 2001.
18
Metodická poznámka: pro srovnání výh evnosti paliv se používá jako jednotka tuna m rného paliva
(tmp) = tepelný ekvivalent 7000 Kcal/kg – což je hodnota výh evnosti erného uhlí (1 t hn dého uhlí = 0,3
tmp, 1 t ropy = 1,3 tmp, 1000 m3 zemního plynu = 1,33 tmp, 1000 kWh elektrické energie = 0.125 tmp)
-87-
nerovnom rné rozložení primárních energetických zdroj a jejich spot eby (zejména
vliv ropy) – velké rozdíly ve spot eb (podle ekonomické vysp losti), hodnota zásob
se m ní podle úrovn geologického pr zkumu
T žba uhlí
T žba uhlí byla a stále je významný lokaliza ní
metalurgie, koksochemie, t žké strojírenství).
initel pro adu odv tví ( erná
Tendence :
snižování významu uhlí v energetické bilanci (po ropné krizi v 70. a po átkem 80.
let se jeho význam pom rn zvýšil)
nerovnom rné rozložení ložisek – v tšina leží na severní polokouli.
r st t žby a spot eby v ín , Indii, JAR, pokles t žby v zemích EU
erné uhlí
Sv tová t žba: 1920 1,2 mld. tun, 1950 1,4 mld. tun, 1970 2.1 mld. tun, 1995 3.6 mld.
tun, 1998 3,8 mil. tun. P ehled t žby podle jednotlivých zemí poskytuje následující
tabulka.
T žba erného uhlí (1998)
Zem
ína (v etn hn dého uhlí)
USA
bývalý SSSR
Indie
Jižní Afrika
Austrálie
Polsko
Jižní Korea
Indonésie
N mecko
Velká Británie
Kanada
Kolumbie
Špan lsko
Sv tová produkce
mil. t
1 330
927
302
296
223
212
116
70
59
45
40
38
35
17
3790
Hlavní geografické oblasti t žby erného uhlí
• USA (Apala ské hory – ve státech Západní Virginie a Kentucky, Pensylvánie a
Alabama), oblast kolem st ední Missuri – ve státech Illinois, Ohio, Indiana), stát
Wyoming, severní a jižní Aljaška)
• Kanada (západní provincie Alberta a Britská Kolumbie)
• jižní Argentina
• jižní Brazílie
• jižní Chile
-88-
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
východní JAR (Transwal, Natal)
severní Špan lsko
severovýchodní Anglie
Lotrinsko-Alsasko
SRN (Porú í)
Velká Británie (st ední ást Anglie, severovýchodní Anglie – Newcastle, jižní Wales Cardif),
Hornoslezská pánev (Polsko + R)
Ukrajina (Don cká pánev)
Rusko (Kuzn cká pánev + Karakanda, západní Sibi (horní Ob), severní Sibi (kolem
ústí Leny), horní Lena, záp. od Jeniseje, východní Sibi a Dálný Východ (exportní
oblast pro Japonsko)
západní, severovýchodní (ložisko Datong) a jižní ína (85 % z celkové ro ní t žby
více jak 1.3 mld. tun uhlí je využito pro výrobu elektrické energie)
severovýchodní ast Indie (kolem Gangy)
Indonésie (Sumatra, Borneo)
jihozápadní a východní Austrálie (Newcastle, Brisbane)
erné uhlí p edstavuje také významnou položku sv tového surovinového obchodu, jak je
patrné z následující tabulky.
Obchod s erným uhlím v mil. tun (1996)
Exporté i
Austrálie
USA
Jižní Afrika
Kanada
Indonésie
ína
Polsko
Rusko
Kolumbie
Sv tový export
139
82
71
34
32
29
29
26
25
513
Importé i
Japonsko
Jižní Korea
Rusko
Velká Británie
Nizozemí
Itálie
N mecko
Belgie
Ukrajina
126
47
20
18
17
17
16
13
11
Hn dé uhlí
Sv tová t žba: 1970 800 mil. tun, 1998 – 857 mil. tun. P ehled t žby podle jednotlivých
zemí poskytuje následující tabulka.
T žba hn dého uhlí (1998)
zem
N mecko
Rusko
Turecko
Polsko
mil. t
166
77
66
63
zem
eská republika
Bulharsko
Indie
Rumunsko
mil. t
49
27
23
23
-89-
ecko
Austrálie
ína
USA
61 Thajsko
60 Kanada
50
50 Sv tová t žba
20
12
857
Ropný pr mysl
Tendence
Od 50. let jeden z rozhodujících obor pr myslové výroby. Ropa a její deriváty jsou
dnes hlavními energetickými zdroji
T žba: rok 1900 25 mil. tun, 1920 100 mil. t, 1944 470 mil. t, 1960 1054 mil. t, 1980 2,6
mld. t, 1994 3,2 mld.t, 1998 3,5 mld. tun. P ehled t žby podle jednotlivých zemí, sv tový
obchod s ropou jakož i tendence ve spot eb jsou zachyceny v následujících tabulkách:
T žba ropy v mil. tun
Obchod s ropou 1996
zem
Saudská Arábie
USA
Rusko
Irán
Mexiko
ína
Venezuela
Norsko
Velká Británie
Kanada
Spojené Arabské Emiráty
Irák
Nigérie
Kuvajt
Indonésie
Libye
Brazílie
Argentina
Omán
Egypt
Kolumbie
Alžírsko
Malajsie
Angola
Indie
Austrálie
1998 1990
404 322
402 415
343 569
193 157
169 148
163 138
159 111
159
82
139
92
129
92
110 102
108 101
105
91
92
59
77
70
67
66
57
32
46
25
45
33
44
45
39
22
38
57
38
30
38
24
33
33
28
27
Sv tová t žba
3 512
-90-
Exporté i
Saudská Arábie
Norsko
Irán
Rusko
Venezuela
Spoj. Arabské Emiráty
Nigérie
Mexiko
Velká Británie
Kuvajt
Libye
mil. t
305
139
131
126
98
93
82
79
76
63
54
Export celkem
1674
Importé i
USA
Japonsko
N mecko
Jižní Korea
Francie
Itálie
Nizozemí
Špan lsko
Singapur
Velká Británie
Indie
Import celkem
mil. t
405
221
104
99
83
74
56
54
52
42
33
1547
Nejv tší spot ebitelé ropy (1999)
Zem
mil. t
zem
USA
873 Jižní Korea
Japonsko
258 Francie
ína
224 Itálie
N mecko
132 Brazílie
Rusko
119 Kanada
Indie
97 Mexiko
mil. t
96
94
90
89
89
82
Sou asné tendence v t žb
snižování podílu t žby USA a Ruska k zemím OPEC19 (zej. Saudská Arábíe),
dynamický r st v Africe, v Severním mo i, Indonésie a zejm. v ín
r st t žby v šelfech mo í – Venezuela, Baku, Mexický záliv, Nigérie, Perský záliv,
Indonésie, Severní mo e (v roce 1980 – více než 20 %, dnes p es 350 %)
ropa je nejobjemn jší exportní komoditou ve sv tovém obchod (sv tový export
v roce 2000 kolem 1,8 mld. tun, k nejv tším exportér m v sou asnosti lze adit
Saudskou Arábie, Irán, Rusko, Norsko, Spojené arabské emiráty, Nigérii,
Venezuelu)
V importu ropy jednozna n dominují USA (více než ¼ ze sv tového exportu),
následované v podstat nejbohatšími zem mi (G 7) - Japonsko, SRN, Itálie,
Francie, následují Nizozemí Jižní Korea a v posledním desetiletí zejména ína a
Indie
Podobn ve spot eb ropy dominují USA (tém ¼ sv tové t žby), RUSKO (288),
Japonsko (264) SRN (135), ína, Itálie
Významným a také ur ujícím initelem ceny ropy je zejména organizace zemí
OPEC (v r. 1973 na n p ipadalo 54 % sv tové t žby, v roce 1987 - 32 %, v roce
1994 - 41,3 %, celkov na p ipadá 77 % sv tových zásob ropy, podíl na sv tovém
exportu se pohybuje v posledním desetiletí od 50 do 66 %
Sv tové zásoby ropy jsou závislé na aktuálních odhadech geologických výzkum .
Nap . v roce 1999 se pohybovaly kolem 142 mld. Tun, p i celkovém trendu r stu
odhad na Blízkém Východ , v Jižní Americe a v Severním mo i, klesají naopak v
USA, Kanad , ín . P i sou asné t žb jsou nap . zásoby ropy ve sv t
odhadovány na 40- 50 let, v USA jen na 8 - 12 let, na blízkém Východ na více než
80 let.
19
leny OPEC jsou v sou asnosti Saudská Arábie, Irán, Venezuela, Spoj. arabské emiráty, Kuvajt, Nigérie,
Indonésie, Libye, Alžírsko, Irák, Katar, Ekvádor
-91-
Hlavní oblasti t žby
• Afrika (Alžírsko, Libye - v poušti – ložisko Zaltan, oblast šelf v Guinejském zálivu –
Nigérie20, Gabun, Kamerun, Angola - šelfy, Egypt – oblast kolem dolního Nilu,
západn od Káhiry, Alžírsko na Saha e)
• St ední a Jižní Amerika (Mexický záliv – p i pob eží Mexika, Karibské mo e p i
pob eží Venezuely – oblast zátoky Maracaibo, delta eky Orinoco, Argentina, Brazílie,
Kolumbie, Ekvádor)
• Severní Amerika (USA – státy, p i pob eží Mexického zálivu ve státech Texas a
Luisiana, vnitrozemí ve stát Texas, Aljaška, jižní ást Kalifornie, dále ve státech
Kansas, Oklahoma, Nové Mexiko, Kanada – provincie Alberta a Saskatchevan)
• Evropa (šelfová oblast Severního mo e – podíly rozd leny mezi Velkou Británii,
Norsko – ložisko Ekofisk a Nizozemsko, ropné zdroje má také Dánsko a Rumunsko)
• Rusko (oblast západosibi ská – kolem eky Ob – kolem 70 % t žby v Rusku, oblast
volžsko – uralská – v autonomních republikách Tatarské a Baškirské – kolem 23 %
t žby, další oblasti t žby – oblasti Tima sko – Pe orská, severokavkazská a
severosachalinská)
• Asie
- oblast Perského zálivu na Blízkém východ (kolem 38 % sv tové t žby) – Saudská
Arábie (1/4 sv tových zásob, Irán (t žba v p edh í poho í Zagros a v šelfech),
Spojené arabské emiráty, Irák, Kuvajt, Sýrie, Katar, Jemen
- ína (ložisko Tacing v jihovýchodní ín – 45 % t žby, provincie Shandong –
kolem 25 %, dále pak provincie Liaoning a Henan)
- Indonésie (oblast st ední Sumatry), Brunei, Indie
Zemní plyn
Tendence:
levný energetický zdroj, kvalitní chemická surovina (hlavn metan, pak etan, propan,
butan = uhlovodíky)
malé náklady na t žbu, vysoká výh evnost (mezi 4,5 – 9 tis. kcal/m3 ), minimální
odpad
neustálý r st t žby zemního plynu (v roce 1990 – 1,9 bilionu m3, v roce 1999 cca 2,4
bilionu m3
mezinárodní obchod - rozvoj až v posledních desetiletích, p eprava je omezena jen
po ur itých trasách (75 % p epravováno plynovody, 25 % tankery- tekutý plyn).
V roce 1960 inil export jen 1 % t žby, 1970 - 4 %, 1980 - 12,6 %, 1992 - 15,2 %
(320 mld. m3)
t žba v šelfech – více než 40 %
r st t žby v západní Evrop a severní Americe, pokles v Rusku
podíl na sv tové energetickém zásobování - 23,8 %
Sv tová t žba (1998): kolem 2.4 bilionu. m3 - Rusko kolem 600 mld. m3, USA 530,
Kanada 160, Velká Británie 94 mld. m3, dále Nizozemsko, Alžírsko Indonésie,
Saudská Arábie, Spoj. arabské emiráty, Norsko
20
významná t žba je p edevším v bahnité delt
-92-
eky Niger
(v Evrop soust ed na tém polovina sv tové t žby)
hlavní exporté i: Rusko, Kanada, Turkmenistán, Nizozemí, Alžírsko, Norsko,
Indonésie
import: Ukrajina, USA, SRN, Japonsko, Itálie, Francie
Sv tové zásoby: Rusko – cca 35 - 40 %, Blízký Východ - 31 %
T žba zemního plynu v mld. m3
zem
Rusko
USA
Kanada
Velká Británie
Indonésie
Nizozemí
Alžírsko
Irán
Norsko
Saudská Arábie
Sv tová t žba
1998 1990
591
641
534
499
161
107
94
50
84
43
79
72
65
51
50
24
47
27
43
31
2 335
Zásoby zemního plynu (1995)
zem
Rusko
Iran
Katar
Sp. Arabské Emiráty
Saudská Arábie
USA
Alžírsko
v mld.m3
55 400
20988
7075
5790
5247
4637
3622
zem
Malajsie
Mexiko
Austrálie
Argentina
Venezuela
Spoj.Arab. Emiráty
N mecko
Itálie
Pákistán
Rumunsko
1998
40
37
31
30
29
24
20
19
15
14
1990
19
27
19
18
18
22
21
17
14
29
Obchod se zemním plynem (1996)
Exporté i
Rusko
Kanada
Nizozemí
Alžírsko
Norsko
Indonésie
Turkmenistán
Celkový export
mil.Tj
7 407
3 049
2 627
2 591
1 571
1 216
905
20 069
Importé i
USA
N mecko
Ukrajina
Japonsko
Itálie
Francie
Belgie
mil. Tj
3 167
2 923
2 549
2 526
1 417
1 411
553
Ho lavé b idlice a rašelina
V palivové bilanci mají jen velmi malý význam (významn ji nap . v Estonsku elektrárna v Kochtla-Jarve), problémem je vysoká náro nost zpracování
Jaderná energie
1 kg uranového paliva nahradí cca 2500 tun erného uhlí
t žba uranových rud je soust ed na zejm. v Kanad , Nigeru (2. nejv tší sv tové
zásoby), Rusku, Kazachstánu, Uzbekistánu, Austrálii (nejv tší sv tové zásoby),
USA a Francii
hlavní období výstavy atomových elektráren v 70. a 80. letech (také v souvislosti
s ropnou krizí)
-93-
v roce 1995 bylo ve 34 zemích 431 celkem jaderných h blok (v USA 109, ve
Francii 56, Japonsku 49, Velká Británii 34, v Rusku 29, Kanad 22, v SRN 20, na
Ukrajin 15, ve Švédsku 12, Jižní Koreji 10, v R 4 a dalších 60 blok bylo ve
výstavb v 18 zemích
vybrané zem bez atomových elektráren: Portugalsko, Irsko, Norsko, Dánsko,
Estonsko, Lotyšsko, B lorusko, Polsko, Itálie, Rakousko, Jugoslávie, Chorvatsko,
Turecko, Albánie
Vodní energie
nejstarší energetický zdroj
hydro-energetický potenciál asi 4 mld. kWh, využívá se pouze ze 7 %
energetické využití sv tových veletok zejm. v Jižní Americe, Africe, ín
Výroba elektrické energie
tendence - výrazné zvyšování výroby a spot eby elektrické energie (dosud se
spot eba zdvojnásobila za každých 10 let, nap . v roce 1950 se vyrobilo 942 mld.
kWh elektrické energie, v roce 1970 4,9 mld. kWh, v roce 1975 5,4 mld. kWh,
v roce 1995 10 mld. kWh
výroba elektrické energie je hospodárná a bez odpad
existují velké územní rozdíly ve výrob a spot eb (bohaté a chudé zem )
tepelné elektrárny - zdrojem výroby je uhlí, dnes i paroplynové elektrárny
vodní elektrárny – jsou p evažujícím zdrojem pro výrobu elektrické energie nap . v
Norsku, Švédsku, na Novém Zéland , ve Švýcarsku a Rakousku
jako alternativní lze uvést také p ílivové a geotermické elektrárny
jaderné elektrárny – jsou hlavním zdrojem výroby elektrické energie nap . ve
Francii a Japonsku
Celosv tová spot eba energetických zdroj (v mld. tun ernouhelných jednotek)
druh energie
Ropa
Uhlí
Zemní plyn
Jaderná energie
Vodní a slune ní energie
Celkem
5.7.2.
1913 1929
1938
1950
1960
1970
1980
1990
1997
%
%
%
%
%
%
%
%
%
5,2
15,4
19,2
25,5
31,9
45,3
44,6
36,9
34,5
94,8
76,3
69,4
57,2
48,9
32,9
30,5
29,8
29,3
3,8
5,2
9,7
13,2
19,5
21,4
23,6
25,9
0,1
1,2
6,8
7,1
2,2
2,3
2,9
3,2
100,0
100,0 100,0 100,0 100,0 100,0
T žba rud a hutnický pr mysl
Nejv tší objemy t žby rud jsou spojeny s hutnictvím erných kov (železo, mangan,
chrom) a s hutnictvím barevných kov (zejm. m , nikl, bauxit, zinek, aj.)
-94-
Železná ruda
Objemov nejvýznamn jší t žená ruda na sv t (cca 1 mld. tun ro n ). Hlavní typy
železných rud pro pr myslové zpracování se vyskytují v metamorfních ložiscích
tvo ených p evážn magnetitem a hematitem. Vyskytují se hlavn ve starých
prekambrických štítech, kde mívají obrovskou rozlohou (p es 100.000 km2). Nalezišt
tohoto typu se nacházejí nap . v oblasti Krivého Rogu, v Kurské magnetické anomálii,
následují ložiska v oblasti velkých amerických jezer, ložiska australská, indická,
brazilská a venezuelská (v R nap . již vyt žená ložiska v oblasti Krušných hor M d nec - P íse nice - Ková ská, v Barrandienu).
T žba železné rudy má celosv tov rostoucí tendenci – nap . v roce 1960 bylo vyt ženo
232 mil. tun, v roce 1970 424 mil. tun, v roce 1975 500 mil. tun, v roce 1995 kolem 1
mld. tun. Existuje výrazná diferenciace v t žb a spot eb železné rudy, export
p edstavuje tém 40 % t žby (p es 400 mil. tun).
T žba železné rudy v mil. tun (% obsah rudy)
zem
ína (60%)
Brazílie (65%)
Austrálie (62%)
Rusko (60%)
USA (62%)
Indie (63%)
Kanada (64%)
Jižní Afrika (64%)
Švédsko (64%)
Venezuela (64%)
Kazachstán (60%)
Sv tová t žba
1994
229,0
166,5
128,7
68,0
58,4
57,0
36,0
32,3
19,9
16,1
15,0
955,1
1990
169,4
152,3
113,5
56,4
53,7
36,4
30,3
19,9
20,1
22,5
-
Hutnictví železa a oceli
Tendence
nejv tší podíl na sv tové metalurgii
dynamický r st (od r. 1938 do r. 1998 vzrostla výroba oceli více jak 7 – krát – ze
110 mil. tun na 800 mil. tun), od 90 . let celkový pokles výroby
v posledních desetiletích pokles výroby ve vysp lých zemích (nap . USA, Velká
Británie, N mecko, Itálie, Francie), r st v ín , Indii, Jižní Koreji, Tajwanu,
Brazílii, Mexiku
lokaliza ní faktory – nevíce ovliv ovány dopravními náklady (nejd íve lokalizace
v míst výskytu energetického zdroje – koksu, resp. výskytu železné rudy,
s technologickým pokrokem p i výrob – snižování spot eby energie, významná
koncentrace je také v p ístavech – levná námo ní doprava, nap . japonské p ístavy,
Francie – Dunkerque, Itálie – Janov, SRN – Brémy, USA – oblast Velkých jezer a
atlantické pob eží, Polsko – Št tín)
-95-
Hlavní oblasti výroby železa a oceli
ína (jižní ást provincie Liaoning, Šanghaj, Wuhan
USA (Pittsburg – Cleveland, oblast kolem jezera Michigan – Chicago,
st edoatlantické pob eží - Philadelphia, Baltimore)
Japonsko (p i pob eží Honšú)
Rusko (východní ást Uralu (Magnitogorsk – jedna z nev tších hutí na sv t ,
Nižnyj Tagil, eljabinsk, dále oblast centrálního Ruska – erepovec – nejv tší
hutní pec na sv t , Tula, Lipek)
Ukrajina (Krivoj Rog, Záporoží)
N mecko – Porú í – Essen, Bochum, Dortmund, Duisburg)
Itálie (Turín, Neapol)
Francie (Lotrinsko)
Výroba železa (1998)
zem
ína
Japonsko
USA
Rusko
N mecko
Brazílie
Jižní.Korea
Ukrajina
Indie
Francie
Sv tová produkce
mil. t
119
75
48
35
30
25
23
21
19
14
560
Výroba oceli (1998)
zem
ína
USA
Japonsko
Rusko
N mecko
Jižní Korea
Itálie
Brazílie
Indie
Francie
Sv tová produkce
mil. t
114
98
94
44
44
40
26
26
24
20
800
Mangan
Využití hlavn v hutnictví železa p i legování (pevnost, tvrdost, nemagnetické). Oblasti
t žby - Nikopol na Ukrajin , iaturi v Gruzii, Portmastburg v JAR, Moasada v Gabunu.
T žba a zpracování: sv t 22.7 mil. tun, Rusko 7, ína 5.6, Brazílie 2.5, JAR 2.5, Gabun
1.6, Indie 1.4 mil. tun.
Chrom
Využití p i legování oceli (tvrdost, nereziv ní). Magnetická ložiska na Urale, v JAR,
Albánii, ecku, Kub , Nové Kaledonii, v Indii, Turecku, ve Finsku. 80 % sv tových
zásob je v Jižní Africe.
M
M
je vodi elekt iny, p i slou ení s cínem vzniká bronz. M
se vyzna uje nízkou
kovnatostí – kolem 2 %. Hlavní spot ebitelé m di jsou elektrotechnický a automobilový
pr mysl. T žba m d ných rud a výroby koncentrát : Chile, USA, Rusko, Kanada,
-96-
Zambie, Austrálie. Nejvyšší
Japonsko, ína, SRN.
Produkce m di v mil. tun
zem
Chile
USA
býv.SSSR
Kanada
Zambie
Austrálie
Polsko
Peru
1994
2,23
1,80
0,87
0,62
0,38
0,38
0,38
0,36
spot eba m di je v nejvysp lejších zemích Produkce zinku v mil. tun
zem
Kanada
Austrálie
ína
Peru
USA
býv.SSSR
Mexiko
Irsko
1994
1,01
0,99
0,78
0,67
0,56
0,45
0,36
0,20
USA,
Produkce cínu v tis. tun
zem
ína
Indonésie
Brazílie
Peru
Bolívie
býv.SSSR
Austrálie
Malajsie
1994
48
31
20
18
16
12
8
6
Rudy olova a zinku
V tšinou vytvá ejí spole ná ložiska
Missouri, kolem Bytomi v Polsku,
Austrálie, USA, ína, Peru, Kanada.
T žba rud - v Kanad , Austrálii, ín
produkce pochází z druhotných zdroj
(koncentrace t žby nap . v oblasti MississippiKuraton v Kazachstánu. Rozhodujíc produkce:
60 % spot eby p ipadá na automobilový pr mysl.
, Peru, USA, v Rusku, Mexiku, Irsku. Zna ná ást
(šrot).
Cín
T žba: ína, Indonésie, Brazílie, Peru, Bolívie
Nikl
T žba: Kanada, Rusko, Nová Kaledonie, Indonésie, Austrálie
Hliník
Hliník se získává z bauxitu (t žba hlavn v Austrálii, Guinei , na Jamajce a v Brazílii) a
z druhotných zdroj . P i jeho výrob lze vy lenit 2 fáze - z bauxitu se získává kysli ník
hlinitý, z kysli níku kov. Hlavními producenty hliníku jsou p edevším vysp lé zem
(USA, Rusko, Kanada, Austrálie, ína, N mecko, Norsko).
Zlato
Nejv tší zásoby zlata jsou v JAR (nejv tší sv tový producent – kolem 480 tun, tj. ¼
sv tové produkce, v USA (t žba v jižní Dakot a Utahu) a v ín . Významným
sv tovým producentem je také Austrálie (západní ást) a Rusko (Sibi , Dálný Východ –
Jakutsko, Sachalin, Magadan, Krasnojarsk). Mezi nejv tší importéry zlata pat í tradi n
Indie, USA a Japonsko
Lokaliza ní faktory hutnického pr myslu
energetický faktor (rozdílná náro nost p i výrob )
surovinový a dopravní faktor (obohacování rud, koncentráty, p ísady)
-97-
faktor pracovních sil – vysoká koncentrace výroby
vodní faktor
náro nost na plochy (pot eba, únosnost p d)
faktor spot eby (sekundární hutnictví – nap . 1/3 oceli se dnes vyrábí ze šrotu)
Hlavní geografické koncentrace hutnického pr myslu
severní ást USA – Baltimor, Philadelphie, Chicago, Pittsburg
Kanada – Hamilton
Západní Evropa – Lotrinsko, Porú í, st ední Anglie (Shefield, Birmingham),
p ístavy ve Walesu (Swansea, Cardif), Skotsku (Glasgow), SRN (Duisburg, Essen,
Dortmund), Francie (Metz, Nancy, Dunkerque), Belgie (Liege), Lucembursko,
Itálie (Milan, Turín, Janov, Brescia, Terst)
Japonsko – na pob eží (Jawata, Osaka, Kobe, Nagoja)
Rusko ( erepovec, oblast Uralu – Magnitogorsk, Omsk)
Polsko – Katowice, Gliwice, Chorzow, Krakow
5.7.3.
Strojírenský pr mysl
Tendence
nejvýznamn jší pr myslové odv tví
stále se prohlubující se specializace
vývoj výrobk
1/4 strojírenských výrobk se vyváží
je hnacím odv tvím pro rozvoj ostatních, nap . pro výrobu výrobních prost edk
r znorodost a složitost výroby, prohlubování mezinárodní d lby práce
Lokaliza ní faktory
pracovní síly – významný faktor (kvalita a kvalifikace)
suroviny – ve strojírenství se zpracovává více než 1/2 železa a 70 % kov
významný je také trhu a spot eby
nejvysp lejší zem vyráb jí úplný sortiment (USA)
ostatní vysp lé zem - producenti i spot ebitelé (SRN, Japonsko, Velká Británie)
faktor dopravy - menší význam
faktor energetický - menší význam
Oborová klasifikace
t žké strojírenství (nap . za ízení dol , hutí, elektráren)
všeobecné strojírenství (t žké dopravní stroje, zem d lské stavební stroje)
st ední strojírenství (výroba obráb cích stroj , aut, za ízení pro spot ební
potraviná ský pr mysl)
-98-
lehké strojírenství (nap . spot ební elektronika)
p esné strojírenství (jemná mechanika)
investi ní strojírenství
Hlavní rysy rozmíst ní strojírenství ve sv t
soust e uje se p edevším ve vysp lých zemích (90 % v 15 zemích)
tendence d ležitosti (výroba dopravních prost edk 30 %, elektrotechnika 20 %,
elektronická za ízení 26 %, energetická a pr myslová za ízení
st ediska - velká m sta a velkom sta
Automobilový pr mysl
Ve výrob automobil lze rozlišit 2 základní lokaliza ní faktory pro jejich výrobu:
oblasti s tradicí, s kvalifikovanou pracovní silou - stará centra výroby
s významnou spot ebou, vysoká územní koncentrace
montážní závody – tento typ roste
Oblasti výroby:
USA – Detroit, Cleveland, Chicago, Buffalo, Los Angeles
Kanada – Windsor
SRN – Köln, Düseldorf, Stuttgart, Mnichov, Rüsselheim, Wolfsburg, Bochum,
Eisenach
Francie – Pa íž a okolí, Le Havre, Rennes
Velká Británie – Londýn, Birmingham, Oxford, Coventry, Luton
Itálie - Turín
Švédsko – Göteborg, Trolhätan
Japonsko – okolí Tokia
eská republika – Mladá Boleslav, Kvasiny
Rusko – Moskva, Togliati
Polsko – Kielsko-Biala – Tychy, Warsawa
Stavba lodí
Japonsko (Hirošima, Kure, Kobe, Osaka, Jokohama, Nagasaki, Jižní
(zejména stavba tanker - celkem 80 % podle tonáže)
V Evrop N mecko (Kiel, Hamburg, Brémy)
Korea
Letecký pr mysl
Lokalizace výroby v nejvysp lejších zemích sv ta s dominancí výroby v USA (Los
Angeles, San Diego, Seattle, San Francisco), dále ve Francii (Toulouse), Velké Británii
(Londýn a okolí), v Rusku (Moskva, Petrohrad), Ukrajin (Kyjev, Charkov), v N mecku,
Itálii, Švédsku.
-99-
5.7.4.
Chemický pr mysl
Základní charakteristiky:
základní odv tví t žkého pr myslu, podíl kolem 12- 14 %, jeho váha je stále v tší
vysoká dynamika rozvoje
chemizace výroby - z malého po tu surovin se vyrábí velké množství výrobk
bezprost ední spot eby
výroba plast a organických chemikálií je dnes rozhodující
orientace na ropu a plyn (75 %) – petrochemie, koksochemie (15%)
možnost lokalizace výroby bez vlivu surovin (syntetické látky), surovinový faktor
existuje jen v málo oborech (síra, fosfor, draslo)
obor náro ný na kvalifikaci pracovních sil
neustále roste sortiment
technologická propustnost (komplexy)
zna ná investi ní náro nost
velké nároky na spot ebu energie (nap . dusíkatá hnojiva, syntetický kau uk)
orientace do míst spot eby (pár surovin se doveze a paleta výrob je široká petrochemie)
náro nost na vodu
hlavní tendence 90. let (regionální konjunkturální pr b h, r st v západních
pr myslových zemích, razantní r st ve východní a jihovýchodní Asii, východní
Evropa a Rusko – pokles, pokles v chemickém hnojení, p esun výrobních kapacit z
vysp lých do rozvojových zemí (petrochemie, výroba um lých vláken), trend
šetrn jšího p ístupu k životnímu prost edí)
Surovinová základna
ropa, zemní plyn, uhlí, síra, pyrit, fosfáty, vápenec, draselné soli, kamenná s l
T žba - síra (USA, Chile, Argentina, Bolívie, Polsko), fosfáty - USA, Rusko,
Maroko, s l kamenná - USA, ína, Rusko, SRN, Velká Británie, draselné soli Rusko, USA, SRN, Francie, Polsko)
Geografický p ehled hlavních obor chemického pr myslu
a) obory základní anorganické chemie
kyselina sírová (severovýchod USA, Porýní, severní Francie, severní Itálie,
Japonsko – Kjúš ). Sv tová výroba: více než 120 mil. tun. USA (40), ína (14),
Rusko (12), Japonsko, Brazílie, Francie, Kanada
kyselina solná - cca 9 mil. tun, kyselina dusi ná - 30 mil. tun
objemov nejv tší obor anorganické chemie p edstavuje výroba um lých hnojiv
(fosfore ná hnojiva - (USA, Rusko, Francie, ína) - 30 mil. tun, draselná
hnojiva (USA, Rusko, Francie, ína) - 30 mil. tun, dusíkatá hnojiva (z plynu a
ropy + chilský ledek) - p es 60 mil. tun
b) obory organické syntézy
-100-
nejdynami t jší chemický obor
lokalizace v oblastech t žby ropy a plynu nebo v místech jejich dovozu
výroba plastických hmot – nejrychlejší rozvoj = malá váha > bakelit, celuloid >
PVC, polyethylen, polystyren (z uhlovodík ), produkce v nejvysp lejších zemích
(USA, Japonsko, SRN, Jižní Korea, Francie, Nizozemí, Itálie, ína
výroba syntetického kau uku (efektivn jší než latexové š ávy, vyrábí se z obilovin,
brambor, uhlí). Produkce rovn ž v nejvysp lejších zemích (USA, Rusko, Japonsko,
SRN, Francie, ína)
výroba chemických vláken – um lá a syntetická (ta p evažují, vyráb jí se z celulózy
(viskózová vlákna), dalšími p ísadami jsou p edevším kyselina sírová a hydroxid
sodný. Produkce ve vysp lých zemích (USA, Tajwan, ína, Japonsko, Jižní Korea,
SRN, Rusko, Indie, Itálie)
výroba lé iv (p edevším v nejvysp lejších zemích (USA,Velká Británie, Švýcarsko
- v sou asnosti vysoká koncentrace výroby)
výroba benzínu (p edevším v nejvysp lejších a velkých zemích (USA, Japonsko,
ína, SRN, Itálie, Velká Británie, Jižní Korea, Francie)
výroba kerosinu a leteckého benzínu (dominance USA, dále Japonsko, Velká
Británie)
lehké topné oleje (dominance USA, dále vysp lé zem - Japonsko, SRN, ína,
Itálie)
t žké topné oleje (USA, Japonsko, ína, Saudská Arábie, Itálie)
Hlavní geografické oblasti chemického pr myslu
velmi nerovnom rné rozmíst ní (energetická a kvalifika ní náro nost)
80 % výroby je lokalizováno ve vysp lých zemích
sou asný trend lokalizace - petrochemické kombináty v p ístavech (Hamburk,
Antverpy, Janov, Terst, Amsterodam, Rotterdam, Liverpool, Marseille, Le Havre)
Severní USA, Mexický záliv, Florida, Kalifornie, Kanada
Severní Itálie – Janov, Milán, Turín,
SRN – Porú í (Leverkusen, Duisburg), Horní Porýní a dolní Mohan (Ludwigshaven,
Karlsruhe)
Švýcarsko (Basilej)
Japonsko (více než 16 % sv tové výroby) - aglomerace Tokia, Osaka
5.7.5.
Elektrotechnický a elektronický pr mysl
Tendence:
1994 - r st, zejm. elektronické sou ástky, autoelektronika, komunika ní a m icí
technika, spot ební zábavní elektronika
r st významu v zábavní a domácí elektrotechnice, zejm. v jihovýchodní Asii
(Japonsko, ína, Tchajwan, Hongkong, Singapur, Jižní Korea, Malajsko) p i
celkovém p esunu do zemí s levnou pracovní silou (nap . výroba televizor - ína,
Jižní Korea, USA, Japonsko, Hongkong, rádia - Hongkong, ína, Singapur, Jižní
Korea)
nejvýznamn jší oblastí vývoje a výroby elektroniky jsou dominantn USA
(Kalifornie – Silikonové údolí), dále Japonsko (ostrov Kj šú)
-101-
5.7.6.
Textilní a konfek ní pr mysl
nejstarší tovární odv tví, dlouhá desetiletí (19. a po átek 20. století) to byl
nejvýznamn jší pr myslový obor (v rozvojových zemích tento trend p etrvává)
dnes jeho význam klesá, ve vysp lých zemích dochází ke snižování klasických
obor a orientaci na speciální druhy, vedoucí roli p ebírají v základní produkci
asijské a jiné zem
textilní pr mysl – typický reprezentant spot ebního pr myslu vyzna ující se nízkým
stupn m koncentrace ve vysp lých zemích
o nové tendence – syntetické vlákna, snížení vlivu spot eby vlny a bavlny, nové
technologie
o suroviny – bavlna (asi 42%), vlna (8%), chemické (50% - um lé 15%,
syntetické 35%)
Lokaliza ní faktory – výroba p edevším v míst spot eby
5.7.7.
D eva ský a papírenský pr mysl
D eva ský a papírenský pr mysl zahrnuje výrobu celulózy a papíru, výrobu stavebního
d eva, nábytku, dýh, zápalek. Jeho lokalizace je p edevším v nejvysp lejších zemích
s dostatkem zásob d eva (USA, Kanada, ína, N mecko).
5.7.8.
Potraviná ství
nejpomaleji se rozvíjející pr myslové odv tví
silná vazba se zem d lskou výrobou
celosv tov rovnom rné rozmíst ní
zvláštnosti – sezónní výroba – konzervárny
mezi hlavní obory potraviná ského pr myslu pat í výroba mouky (Rusko, USA,
masný pr mysl, dr bežá ský pr mysl (USA, ína), rybný pr mysl (Rusko,
Japonsko, Island, Špan lsko, ína, N mecko), mlékárenský pr mysl (USA, Indie,
Rusko, SRN, Francie, Brazílie), cukrovarnický pr mysl (Brazílie, Indie, ína, USA,
Mexiko, Thajsko, Francie, SRN, Austrálie), výroba alkoholických nápoj (víno,
pivo), tabákový pr mysl ( ína, USA, Japonsko, SRN, USA)
-102-
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvi ení z kapitoly 5
1. Co je p edm tem výzkumu geografie pr myslu?
2. Uve te r znorodost lokaliza ních faktor
chemického a potraviná ského pr myslu.
pro lokalizaci elektrotechnického,
3. Ropa je celosv tov strategická surovina. P ipravte krátký referát na toto téma.
4. Životní úrove je celosv tov i regionáln výrazn diferencována. P esv d íte se o
tom, když sestavíte kartogram „Úrove HDP na obyvatel zemí sv ta“ (p íslušná data
jsou uvedena v p íloze, mapa sv ta je k dispozici na internetu).
Literatura
[1]
WRONA J., REK J. (red.).: Podstawy geografii ekonomicznej. PWE, Warszawa 2001, wyd. II., 428 s.
-103-
6. GEOGRAFIE DOPRAVY
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je vysv tlení p edm tu výzkumu geografie dopravy a definice základních
pojm , dále pak seznámení se stru ným vývojem dopravy, s jejím významem a
postavením, s metodami a hodnocením dopravy,
asová náro nost
5 hod. (1 – prezen ní, 2 – samostudium, cvi ení - 2)
6.1.
P edm t a úkoly geografie dopravy
Geografie dopravy (též dopravní geografie – transportation geography,
Verkehrsgeographie, géographie des transports) je geografickou disciplínou, která studuje
prostorové aspekty dopravy a interakce dopravy s fyzicko - geografickými složkami
krajiny a s lidskými aktivitami mimo dopravními.
Všeobecná geografie dopravy a spoj zkoumá zákonitosti geografického rozší ení a
rozmíst ní dopravy a jejích odv tví. Studuje vztahy mezi dopravou a územní d lbou práce,
vztahy dopravy a mechanického pohybu obyvatelstva, vliv p írodních a spole enských
podmínek na dopravu.
V rámci celé v dní discipliny m žeme rozlišit další specializace v geografii dopravy, a to:
• geografii komunikací – dopravních sítí, linií a uzl ;
• geografii p epravy – nákladní a osobní;
• geografii dopravních odv tví – rozmíst ní a výkony jednotlivých odv tví dopravy;
• regionální geografii dopravy – studuje dopravní systémy územních celk .
Pon kud zvláštní postavení dodává geografii dopravy to, že samotná doprava (která je
objektem studia v d technických a ekonomických) už svou podstatou se realizuje
v prostoru p i styku r zných míst zemského povrchu. To je zajisté dosti podstatná
odlišnost proti jiným aktivitám, které jsou i mohou být studovány i z geografických pozic
(geografie pr myslu, geografie zem d lství, geografie cestovního ruchu, atd.), samy však
tuto výraznou prostorovou dimenzi nemají natolik z etelnou. I když v porovnání s tím,
jakou faktickou úlohu mají v doprav její technická a ekonomická hlediska, se zdá být
práv zmín ná geografii blízká podstata dopravy hodna pozornosti, je sou asn nutno
p iznat, že skute ný význam, který se geografii dopravy p ikládá, není zatím p íliš veliký.
Na druhé stran však má geografie dopravy, z ejm pro svou blízkost úst edním
problém m, které geografie jako v da v bec eší (problematika vzdálenosti, dostupnosti,
atd.), hodn blízko k obecné socioekonomické (humánní) geografii.
-104-
Doprava jakožto cílev domá lidská innost orientovaná na p emís ování osob, náklad (a
ve voln jším smyslu i na p enos energie a informací) v prostoru je nedílnou sou ástí široce
pojatého lidského bytí, sou ástí d jin lidské spole nosti, je též všeobecnou podmínkou
kultury a ekonomické aktivity zvlášt . Doprava (hmotná dopravní za ízení a z nich
nej ast ji dopravní sít ) se proto považuje za b žnou sou ást infrastruktury (jakožto tzv.
dopravní infrastruktura). Hodnocení dopravní infrastruktury bývá proto sou ástí
posuzování infrastrukturní vybavenosti území, zp sobilosti území usnad ovat
ekonomickou innost v n m. Doprava ovšem též citliv reaguje na vn jší p edpoklady a
bariéry, jejichž základ tkví v p irozené diferenciaci zemského povrchu. Zárove je
doprava aktivním initelem, který siln ovliv uje zp ístupn ní r zných míst zemského
povrchu, a tím p ispívá i k faktickému zformování míst soust ed ní ekonomických i
sociálních aktivit, ur uje intenzitu kontakt populací a spolurozhoduje též o charakteru
prostorové diferenciace socioekonomické sféry jako celku. Lze tedy tvrdit, že i doprava
má vliv na to, jak jsou ve sv t rozmíst ny hlavní koncentrace obyvatelstva, nejv tší
koncentrace ekonomických aktivit a ekonomické a politické moci. Není divu, že
geografický pohled na dopravní možnosti býval od ne pam ti sou ástí i strategického
myšlení a doprava byla vždy v centru pozornosti armády a státní byrokracie. Lze dokonce
íci, že doprava jednak vyplývá z pot eb spojení (v tom je její úloha pasivní), na druhé
stran jakékoli vybudované spojení ovliv uje to, kudy se doprava (vlastn „p eprava“ –
viz následující text) ve skute nosti realizuje. Existující dopravní cesty a jejich soustava
jako celek tedy rovn ž ur ují míru výhodnosti alternativn chápaných možností. V tomto
smyslu je nutno chápat dopravu jako aktivního initele.
Jiný pohled na geografii dopravy odvozuje tuto disciplínu práv z postavení a poslání
socioekonomické geografie jako celku. Pak je nutno považovat geografii dopravy za tu její
specializovanou sou ást, která se v nuje práv doprav jakožto jedné ze složek
socioekonomické geosféry.
Objekt studia geografie dopravy není zatím vykládán jednozna n . Podle jednoho pojetí
jsou jím objekty, jevy a procesy související bezprost edn s dopravou, které jsou
sledovány v prostoru a ase ve vzájemných interakcích a v interakcích s ostatními
složkami krajinné sféry a s lokalizovatelnými lidskými aktivitami a výtvory.
Podle jiného pojetí studuje geografie dopravy následující skupiny problém :
a) Výzkum dopravní infrastruktury a jejich prostorových zm n, p edevším s ohledem na
stav, rozvoj a transformaci dopravních sítí.
b) Analýzy, optimalizace a áste n i prognózování p eprav v dopravní síti.
c) Studium vzájemné souvislosti mezi dopravními systémy a geografickým prost edím.
N které nov jší sm ry v geografii dopravy se zam ují stále více na vlastnosti samotného
prostoru, v n mž se konkrétní doprava odehrává, p ípadn na matematickou formalizaci
dopravy (aplikace teorie graf , teorie front, modelování dopravních vazeb, atd.). P itom je
ale jasné, že problematika geografie dopravy se nedá zúžit jen na duální vztah „doprava –
prostor“, nebo by tím byla ochuzena práv ona široká škála vazeb, které spojují konkrétní
dopravu s ekonomikou, osídlením, s migra ními pohyby, dojíž kou, cestovním ruchem,
rozložením školských, zdravotních za ízení a s obchodní sférou, atd., a která má
rozhodující místo v interpretaci poznatk z geografie dopravy. Z uvedeného ovšem
vyplývá i to, pro je geografie dopravy pom rn asto využívána jako pomocná disciplína
pro jiné sm ry výzkumu.
-105-
6.2.
Význam a postavení dopravy
Doprava je p edstavitelem, p edpokladem a prost edkem spole enské geografické d lby
práce ve vnitrostátním i mezinárodním m ítku. P eprava náklad a osob je základem
celého systému územn ekonomických vztah . Dopravní systémy jsou t sn spjaty
s územní strukturou hospodá ství. Doprava p edstavuje také obsluhu meziodv tvových
vztah .
Doprava je samostatné výrobní odv tví, její výroba i spot eba probíhají sou asn . Bez
dopravy by nebylo výroby. Je zárove prodloužením výrobního procesu, má podíl na
tvorb a rozvoji územní d lby práce.
Význam dopravy ve sv tovém hospodá ství:
• zam stnává celosv tov asi 4 % ekonomicky aktivních. Diferenciace jsou dány
rozdílnou vysp lostí jednotlivých ekonomik. Ve vysp lých zemích se pohybuje kolem
6 – 8 % (nap . Norsko kolem 9 % – sv tové obchodní lo stvo), v rozvojových zemích
podstatn mén (nap . Indie do 2 %).
• na základních fondech národního hospodá ství se celosv tov podílí asi jednou
osminou (v pr m ru od 10 do 20 %), z toho na dopravní sí a za ízení p ipadá kolem
2 %, na p epravní park 38 %. Nejv tší hodnota základních fond je u automobilové
dopravy, potom u námo ní. Na tuto dva druhy dopravy p ipadá celkem 75 % hodnoty
dopravní sít , dopravních za ízení a dopravních prost edk .
• na dopravu p ipadá 90 % kapacit sv tového motorového parku, z toho 99 % na
automobily.
• doprava je nejv tším spot ebitelem paliv (více než 25 %), elektrické energie a kov
(více než 1/3), mazacích olej , kau uku (75 % produkce).
6.3.
Vnit ní len ní dopravy
a) Všeobecn existují 2 základní typy dopravy, a to: nákladní a osobní. Z ekonomického
hlediska je významn jší nákladní doprava. Nákladní dopravu obvykle leníme na
dopravu ve sfé e výroby (p eprava surovin a výrobk v r zných stádiích výrobního
procesu (též jako technologická i vnitropodniková), ve sfé e ob hu (zde je
dokon ována tvorba užitných hodnot výrobk , je to p eprava hotových výrobk
z místa výroby do místa spot eby) a ve sfé e osobní spot eby (má jiný charakter,
hodnota p epravovaných p edm t se dopravou nezvyšuje – nap . p eprava osobních
zavazadel, st hování).
b)
len ní dopravy podle geosfér:
• pevninská (suchozemská a vnitrozemská plavba);
• vodní;
• vzdušná;
• doprava potrubní a elektrické energie.
c) Základní odv tví dopravy:
• železni ní;
• automobilová;
-106-
•
•
•
•
námo ní;
vnitrozemská vodní ( í ní a jezerní);
letecká;
potrubní.
d) Další len ní:
• doprava mezinárodní a vnitrostátní;
• doprava tranzitní a doprava m stská.
6.4.
P ehled vývoje dopravy
•
nejstarší – doprava p ší a p enášení b emen. První technické dopravní prost edky –
vory a dlabané kmeny, využití zví at.
•
Starov k – po átky spole enské d lby práce a rozvoj obchodu – podmínky dalšího
rozvoje dopravy. Nap . rozvoj í ní dopravy vedl k úprav vodních tok a k výstavb
um lých vodních cest – pr plav (nap . velké projekty z dávné doby se zachovaly
v ín – 3000 let p . n. l. Velký císa ský pr plav, V Egypt 2000 let p . n. l. –
vybudován pr plav faraon – spojující Nil s Rudým mo em pøes Káhiru a Ismailu).
Objevuje se stavba v tších lodí – Féni ané, ekové, í ané (nap . v letech kolem 2000
p . n. l. prošli Féni ané do Perského zálivu, usadili se v pob ežních m stech a za ali
provozovat obchod a plavbu do Egypta a kolem b ehù Malé Asie, v letech 1200 až
1100 p . n. l. se dostávají na západ k Sicílii, k severoafrickým b eh m, do Galie,
Hispánie a asi kolem roku 1000 p . n. l. propluli Gibraltar a dostávají se do Velké
Británie). Dochází k výstavb silnic – v ín , Indii, Persii, Babylónii, hlavn pak
ímské impérium – dlážd né silnice do íma z provincií, hlavn podél St edozemního
mo e.
•
St edov k – období úpadku dopravy (s výjimkou námo ní dopravy) – feudálové
nem li zájem o výstavbu a údržbu silnic (podpora centrální moci panovníka).
- obchod: hlavn rozvoj lodní dopravy (konstrukce lodí, vynález kompasu – 12. –
13. století v ín , do Evropy se dostává od Arab ). Centra – Byzan ané, Benátky,
Hansa (ve 13. století založení svazu m st Severního a Baltského mo e).
- geografické objevy: Kolumbus (objevení Ameriky 1492), dosažení Indie (Vasco de
Gama – 1498), obeplutí zem koule (Magalhens – 1519 – 1521).
- nové dopravní cesty: nová epocha v mezinárodní d lb práce (ty v rukou Špan l ,
Portugalc , Nizozemc , Angli an a Francouz .
- s rozvojem výrobních sil: oživení pozemní a í ní dopravy, výstavba silnic –
vojensko-strategický význam.
•
Po átek kapitalismu: vytvá ení sv tového trhu – pr myslová revoluce – p evratné
zm ny v doprav :
- 1769 J. Watt – parní stroj;
- 1807 R. Fulton – 1. paroplavební linka na ece Hudson v USA;
- 1837 – 1. kolesový parník p eplul Atlantický oceán;
- 1825 – 1. ve ejná parní dráha Stockton – Darlington, následuje obrovský rozvoj
železnice;
- na mo i – od plachetnice po železné parníky se šroubem;
- na p elomu 19. a 20. století – výbušný motor – rozvoj automobil a letadel;
-107-
-
6.5.
rozši ování nových území, exploatace surovin – celosv tový trh – sv tová doprava
zažívá novou organizaci. Vznikají dopravní dohody, nap . o mezinárodních
vodách, tranzitu, teritoriálních (výsostných) pob ežních vodách. Objevuje se
proudový motor, atomový pohon v lodní doprav , kosmická doprava.
Základní pojmy v doprav
Mezi základní pojmy v doprav pat í p eprava a p epravní proud. Jako p epravu
ozna ujeme bezprost ední uskute ování vlastních dopravou realizovaných svazk , tedy
jakýsi užite ný efekt dopravy jako celku. V tomto smyslu je doprava mnohem širším
pojmem než úzce chápaná p eprava. Práv p eprava je m ena zavedenými jednotkami,
jimiž jsou v objemu p epravy tuny a (p epravené) osoby za asovou jednotku (nej ast ji
za rok), v p epravním výkonu se pak manipuluje tunokilometry a osobokilometry (1
tunokilometr p edstavuje p epravu 1 tuny nákladu na vzdálenost 1 kilometru, obdobn je
definován 1 osobokilometr), rovn ž v p epo tu na jednotku asu, tedy nej ast ji za rok.
P epravní proudy je možno zárove chápat jako vektory, nebo mají konkrétní po átek,
konec a kvantifikovanou velikost. Podmín nost p epravních proud , jejich dynamika
v ase a dokonce už i jejich faktické rozložení v prostoru, to vše jsou problémy, které jsou
studovány rovn ž geografií dopravy. V logice geografie dopravy pak znaky, jako jsou
ekonomická podmín nost vzniku konkrétních p epravních proud (ekonomické hledisko)
nebo konkrétní zm ny p epravních proud v pr b hu asu (historické hledisko) jen
p ispívají k hlubšímu poznání jevu, aniž by se samy staly cílem výzkumu. I z této
jednotlivosti tedy vyplývá, že dv r zné v decké disciplíny mohou studovat tentýž jev.
Zatímco jedna z nich pak zjišt né poznatky promítá do hodnotových vztah a finan ních
tok , jiná (zde geografie dopravy) vyslovuje soudy o charakteru prostorové organizace
téhož jevu.
Dopravní za ízení jsou zpravidla mimo ádn nákladnými objekty a proto existující
dopravní infrastruktura ovliv uje dopravou realizované svazky po velmi dlouhou dobu.
S jistým zjednodušením je možno íci, že i do dopravních sítí se ukládá celá lidská
historie, protože fungující dopravní systém ur itého území vždy obsahuje ve svém
prostorovém schématu díl í prvky r zného stá í. Tak nap íklad naše železni ní sí
vznikala už na konci první poloviny minulého století (nap íklad železni ní tra Brno –
B eclav – Víde je již z roku 1839), pak jiné ásti téže sít vznikaly o mnoho pozd ji: Tak
t eba železni ní tra Brno – K ižanov – Ž ár nad Sázavou – Havlí k v Brod pochází
teprve z 50. let tohoto století. Ob jsou však sou ástí téhož tahu a cestující si rozdílnou
dobu vzniku v bec nemusí p ipoušt t. Ješt nápadn jší je trasa, na níž byla budována v 70.
letech první eskoslovenská dálnice. Tam úsek mezi Prahou a Humpolcem navazoval na
trasu vytý enou již na konci 30. let, která byla kolem roku 1940 opat ena mostními
objekty. Trasa fixovaná v projektu v 60. letech byla tedy na zna né vzdálenosti ovlivn na
zám ry z konce 30. let, i když by povále ný projektant t eba trasu vybíral, kdyby nebylo
on ch mostních objekt , jiným zp sobem. Zajisté, všechna tato schémata jsou ovlivn na
p edevším existencí vysokých poho í, pr b hem mo ského pob eží, velkých ek,
rozložením jezer a bažin. Práv tak se ale v doprav a její prostorové organizaci „promítá“
i poloha velkom st, unikátních naleziš surovin, na druhé stran ovšem i existence státních
hranic a etnických a kulturních pomezí. Terst vd il za sv j rozvoj nap íklad tomu, že byl
p ístavem pro n kdejší Rakousko. P ístav Gdynia vznikl v onom pruhu polského státního
území, který Polsko získalo na Baltu po obnov své státnosti. Navzájem blízké p ístavy
Ejlat a Akaba odd luje státní hranice (Izrael, Jordánsko), dlouhá léta navíc tak ka
-108-
neprodyšn uzav ená. Uvedené konstatování nemá ovšem znamenat, že v této determinaci
nejsou možné i zásadní zm ny. Konec konc , týkaly se vlastn i všech p ístav uvedených
výše, i když v r zných dobách a v r zných souvislostech. Spíše naopak. Pomineme-li
radikální zm ny zp sobené spíše politickými událostmi, pak lze íci, že mnohdy i docela
zásadní modernizace v doprav se vlastn d jí jen postupn a uvol ují možnosti pro
postupnou transformaci rovn ž celkových prostorových rys dopravy. Vždy srovnáme-li
nap íklad silni ní sí v n kdejší ímské Galii se silni ní a dálni ní sítí dnešní Francie, pak
vidíme, že jednotlivé úseky staré silni ní sít mají své dnešní „pokra ovatele“ (stejn tak
jako mnohá antická m sta mají své pokra ovatele ve velkom stech dnešních), ale zatímco
antická doba m la v Galii za své st edisko dnešní Lyon, pak dnešní dopravní sí stejného
území je vlastn orientována na Pa íž (n kdejší Lutetii). Stejn tak byla kdysi železni ní
tra B eclav – Kúty jen druho adou spojkou mezi Moravou a Uhrami, po vzniku
eskoslovenska nabyla na významu, byla zdvoukolejn na, pozd ji i elektrifikována. Nyní
je spojnicí dvou stát (to nebylo ani v dob jejího vzniku), ale mezi hlavní rychlostní
železnice celoevropského významu asi v budoucnu pat it už nebude, zejména vzhledem ke
své poloze v i Vídni. Konkrétní tra tedy z stává, ale m ní se její význam v r zných
epochách, v r zných obdobích skute né i potenciální modernizace dopravní sít .
Pro geografický popis dopravní infrastruktury se užívají pojmy, jako dopravní bod,
dopravní cesta a dopravní sí . Dopravním bodem je místo, v n mž se uskute uje nástup
cestujících do dopravního prost edku i výstup z n j, p ípadn p estup z jednoho
dopravního prost edku do jiného, v nákladní doprav je to místo nakládky, vykládky i
p ekládky zboží. Dopravní body (stanice) existují na dopravních cestách.
Významn jší dopravní body se ozna ují jako dopravní uzly. Dopravní uzel je
charakterizován bu to jako místo, kde se stýká více dopravních cest (hledisko
topologické), nebo místo, kde dochází k prostorové reorganizaci p epravních proud .
Nov jší pojetí p edpokládá soub h obou podmínek.
Soustava vzájemn spojených dopravních cest a dopravních uzl se ozna uje jako
dopravní sí . Dopravní sí se pro geografické ú ely výhodn formalizuje využitím
poznatk z teorie graf . Vybavenost území dopravními sít mi se nej ast ji vyjad uje
prost ednictvím hustot dopravních sítí (viz následující text o dopravní vybavenosti).
Po dopravních cestách se pohybují dopravní prost edky, které bezprost edn slouží
p eprav osob nebo náklad (pro p epravované osoby a p epravované zboží se n kdy
užívá souhrnný výraz p epravní substrát – tento termín se pro svou odosobn nost obecn
nevžil). Každý dopravní prost edek vyžaduje ur itý pohon (ve speciálních p ípadech se
zde rozlišuje tzv. trakce – tento termín je b žný zejména v železni ní doprav ).
Pro charakteristiku jednotlivých druh
p epravní vzdálenosti:
• námo ní doprava
8.500 km
z toho kabotážní
1.200 km
•
•
•
•
•
letecká
vodní vnitrozemská
železni ní
potrubní
automobilová
3.000 km
530 km
550 km
750 km
25 km
-
dopravy lze uvést rovn ž jejich pr m rné
-109-
Geografie dopravy se postupn vyvíjí. Starší pojetí geografie dopravy se soust edilo na
regionální inventarizaci dopravních sítí a dopravních prost edk , konkrétn ji na typologii
oblastí sv ta podle p evládajícího druhu dopravy a podle dominujícího zp sobu
dopravního zp ístupn ní. To bylo ovšem v dob , kdy ješt rozsáhlé oblasti v Africe,
Austrálii, Jižní Americe a v arktických územích severní Asie a Severní Ameriky byly
skute n jen obtížn prostupné a kdy doprava prost ednictvím nosi a soumar byla na
mnoha místech rozhodující. Výsledky takových dopravn geografických studií pak mohly
být typologické mapy sv ta, sv tové tabelární p ehledy, mapová inventarizace splavnosti
ek, mapy rozložení významných sv tových p ístav , mapy prvních transkontinentálních
železnic a silnic. Tento sm r ovšem p edpokládá podrobné rozpracování otázek klasifikace
druh dopravy. I když byly tyto otázky aktuální jen v ur itém období, je zcela jasné, že
práv jednotlivé druhy dopravy mají i rozdílná omezení daná p írodními podmínkami.
Dosud obvyklou procedurou v dopravní geografii je porovnávání dopravní vybavenosti
jednotlivých území (kontinent , stát a jejich skupin, díl ích územních jednotek uvnit
stát ), i když už zcela ustoupila p vodní inventariza ní a typologická hlediska a na jejich
místo se dostalo kvantifikované srovnávání. Jednou ze základních možností m že být už
pouhá vybavenost r zných území dopravními prost edky. Tak je tomu t eba u statistik
úrovn automobilizace (zde se registruje obvykle po et osobních automobil a pokud jde o
relativní p epo ty, pak se bu uvádí po et obyvatel p ipadající v pr m ru na 1 osobní
automobil, nebo po et osobních automobil
p ipadající na 100 obyvatel).
V eskoslovenských (resp. již eských) statistikách je k dispozici údaj o podílu
domácností vybavených osobním automobilem. Pro nás snad m že být neobvyklým
hodnocení velikostí obchodních námo ních flotil jednotlivých zemí, v n mž tradi n
figuruje p epo et na tzv. brutto registrovanou tonáž (což je ovšem vyjád ení prostornosti
lodí: 1 brutto registrovaná tuna se rovná 2,83 m3 uzavíratelného lodního prostoru).
K dopravní vybavenosti a k dopravním prost edk m v silni ní doprav pat í nep ímo i
hodnocení tzv. dopravy v klidu. Míní se tím po ty parkovacích míst pro automobily a
plochy parkoviš . Je ale z ejmé, že tyto analýzy jsou ur eny zejména pro místní
srovnávání (pro jednotlivá m sta a jejich zóny), nikoli pro sledování meziregionálních i
mezistátních rozdíl .
P i hodnocení vybavenosti území význa nými dopravními body je v zásad možné
evidovat a hodnotit i po ty stanic ve ejné dopravy (železni ních stanic, stanic ve ejné
autobusové dopravy, letiš , í ních a námo ních p ístav ), není to však obvyklé v b žných
mezinárodních a meziregionálních srovnáních, nýbrž jen ve speciálních odborných
studiích. Obvyklé jsou jen statistiky týkající se velikosti námo ních p ístav a letiš
velkom st. Velikost p ístavu se m že hodnotit celkovou hmotností nalod ného zboží za
rok, hmotností vylod ného zboží, sumou obou t chto hodnot (celkovým obratem), dále se
vyskytují statistiky zvláš o p eprav ropy a ropných produkt a o p eprav kontejner ,
rovn ž tak o celkovém rozsahu osobní dopravy v ur itém p ístavu. Zatímco v celkovém
obratu zboží a u zboží nalod ného hrají mnohdy velmi d ležitou roli specializované
p ístavy ropné, uhelné a rudné, považuje se po adí sv tových p ístav podle p epravy
kontejner za nejobjektivn jší kritérium k posouzení faktického významu p ístavu.
Pom rn obvyklým jevem je specializace uvnit faktické skupiny velkých kooperujících
p ístav (nap . Tokio, iba, Jokohama a Kawasaki v Tokijské zátoce). Sv tové statistiky
letiš jsou nej ast ji uspo ádány nikoli podle jednotlivých letiš , ale podle velkom st,
takže vykazované údaje jsou v t chto p ípadech vlastn sumou údaj i za n kolik místních
letiš .
-110-
Vybavenost území dopravními sít mi se obvykle posuzuje jako tzv. hustota dopravní
sít , tedy nej ast ji jako délka silni ní nebo železni ní sít na ur itém území v p epo tu na
plochu zkoumaného území nebo na po et tamních obyvatel. B žn je zavedeno (kv li
dosahovaným numerickým hodnotám) vyjad ování délky sít v km na 100 km2 nebo na 10
tis. obyvatel (pozor, práv metropolitní oblasti v tomto posledním ukazateli dosahují
pom rn nízkých hodnot, práv pro vysoké hodnoty jmenovatele). Je-li zvláštní zájem na
syntetickém hodnocení jednotlivých ukazatel hustot dopravních sítí, pak je obvyklé
používat nikoli jejich aritmetického, ale geometrického pr m ru za totéž území.
B žnou nep ímou procedurou pro hodnocení dopravní vybavenosti ur itého území je
konstrukce izochronických a izochorických map. Konstruované linie stejných asových
ztrát (u map izochronických) a stejných absolvovaných vzdáleností (u map izochorických)
se vztahují bu to k ur itému dopravnímu bodu (z praktických d vod nap . kolem
ur itého m sta) nebo k ur ité množin dopravních bod (nap . konstantní vzdálenosti i
asové ztráty od všech železni ních stanic, námo ních p ístav , hrani ních p echod , atd.).
Tak nap . velká ást ech je omezena silni ní izochorou 150 km od Prahy, za izochorou
300 km po silnici od Prahy se nachází jen nevelké území ve Slezsku kolem Jablunkova.
Naopak slovenské území má uvnit izochory 150 km (po silnici od Bratislavy) jen malou
ást svého území a ást slovenského území je naopak i za izochorou 500 km. Velká ást
území eské republiky má hodnoty izochor v i železni ním stanicím nižší než 20 km.
Zajímavé jsou i izochronické mapy okolí našich velkom st: promítá se do nich jednak
kvalita dopravní obsluhy kolem nich, jednak n které horské p ekážky (nap . eské
St edoho í poblíž Ústí nad Labem v protikladu s dálkovou železni ní tratí D ín – Ústí
nad Labem – Praha).
V zemích, kde je zna n rozvinuta ve ejná doprava (železni ní doprava, autobusová
doprava), je výhodné používat pro dopravn geografické analýzy práv tuto sou ást
dopravy. Zde je vhodné definovat nejprve, co je linka a co spoj. Dopravní spoj je jízdním
ádem p edem stanovené spojení n kolika míst ur itým dopravním prost edkem (dopravní
spoj je tedy definován po átkem a koncem, tedy i sm rem, dále pak má spoj svou
konkrétní asovou identifikaci). Linka reprezentuje jízdním ádem podložené spojení
n kolika míst obecn (bez ohledu na sm r a konkrétní asové ur ení), zahrnuje v sob tedy
i soubor konkrétních spoj . Linka tedy slouží cestujícímu k užšímu výb ru vhodného
spoje, zahrnuje v sob i n která provozní hlediska, ale n kdy je její vymezení jen v cí
dohody a praxe. Z dopravn geografického hlediska je tedy východiskem analýza spoj a
nikoli jen linek. Z dopravních spoj lze nadto odvodit i konkrétní možnost cesty v daných
podmínkách, okolnosti p estup , finan ní, asové nároky cesty, atd. etnost spoj
v ur itém úseku dopravní cesty za asovou jednotku (nej ast ji za 24 hod.), tedy spojová
frekvence, je asto užívanou hodnotou pro posuzování možností cestovat, zejména
z venkovských sídel do jednotlivých blízkých m st.
V zemích západní a severní Evropy vznikla brzy po 2. sv tové válce ucelená metodika,
která umož uje z prostorové organizace autobusové dopravy a ze spojových frekvencí
autobusových spoj zp tn rekonstruovat význam jednotlivých st edisek r zných
hierarchických ád a rovn ž sféry jejich vliv . Zatímco na Západ se ukázala být ve ejná
doprava jen po omezenou dobu všeobecným indikátorem vzájemných vazeb st edisek, u
nás a v dalších zemích východní Evropy byla i z ideologických d vod rozvíjena ve ejná
doprava na úkor individuálního automobilismu. Výsledkem toho je ovšem i to, že u nás
nadále plní železni ní doprava a doprava autobusová pom rn významnou roli v dopravní
-111-
obsluze území, takže geografické analýzy ve ejné dopravy mají stále ješt svou v cnou
platnost. Setrva nost obsluhy ovšem znamená, že zhruba tentýž obraz platí i pro územní
vazby v hromadné osobní doprav na po átku 90. let.
Z praktických d vod lze k tomu ješt dodat:
- v jízdních ádech je možné rozlišit cesty uskute nitelné v pracovní den, v sobotu,
v ned li, tedy spojit rozbor i s ur itou funkcí, kterou má dané st edisko,
- je-li nutné provád t velmi rychlé p edb žné analýzy stavu v dopravní obsluze daného
území, je možné omezit se na hodiny ranní dopravní špi ky pracovního dne (nap .
s p íjezdy do st ediska p ímým spojem od 5 do 9 hod.),
- jízdní ády jsou k dispozici vlastn v asové ad , takže zm ny dopravního spojení a
prostorového utvá ení obslužných sfér kolem m st je možné sledovat i v asovém
vývoji, a tedy i ve vztahu k dob , kterou práv studujeme.
Dopravní systémy jsou složeny z dopravní sít a dopravních prost edk . Rozdíly jsou
v mezinárodním srovnání zejména podle stupn ekonomické vysp losti. P íkladem typ
dopravních systém mohou být nap .:
• severoamerický (nejvysp lejší, významná letecká doprava);
• západoevropský;
• Austrálie, Japonsko, JAR, Nový Zéland – tém chybí potrubní, í ní;
• rozvojových zemí (v tšinou dominance jednoho druhu, nedostatek dalších):
- železni ní (Indie, Pákistán, Alžírsko, Chile),
- silni ní (Afgánistán, S. Arábie, Etiopie),
í ní (Sudán, Zaire).
• mladí tyg i – dominance automobilové dopravy;
• Rusko – páte tvo í železnice s velkou zatížeností, význam vodní dopravy, osobní
hlavn hromadná;
• bývalé socialistické zem – d raz na železni ní dopravu;
•
eská republika: ne vždy vhodné p írodní podmínky, výrazn výhodná ekonomickogeografická poloha, velká hustota železni ní i silni ní sít , jen st ední kvalita, horší
rychlost, stupe automobilizace – nejvyšší z bývalých socialistických zemí, dominance
nákladní železni ní dopravy.
6.6.
Metody hodnocení dopravy
Vliv p írodních faktor na dopravu:
námo ní (p i budování p ístav – charakteristika vody, zamrzání, bou e, proudy)
í ní (mo e, hloubka, spád, kolísání)
suchozemská (reliéf, terénní p ekážky)
letecká (terény pro letišt , mlhy, vítr, sníh)
-112-
Socioekonomické faktory:
hospodá ská struktura
rozmíst ní výroby
rozmíst ní obyvatelstva
ekonomické vztahy
dopravní poloha
Analyzujeme-li dopravn -geografické podmínky, které existují v ur itém omezeném
souboru n kolika st edisek, obvykle se zkoumá konektivita, akcesibilita a deviatilita.
Konektivitou rozumíme faktickou spojitost, propojenost v dopravní síti (obdobn , jako se
chápe konektivita v grafu: existuje-li mezi dv ma vrcholy grafu cesta, jsou tyto vrcholy
navzájem konektivní). V našich podmínkách obvykle silni ní a železni ní sí pat í mezi
konektivní, v užším území však konektivity nemusí být dosaženo (tak nap . v rámci okresu
Svitavy nejsou vzájemn konektivní v železni ní síti m sta Litomyšl a Svitavy).
Akcesibilitou rozumíme vlastn t snost dopravních vazeb, dostupnost mezi dopravními
uzly. Tak vzdálenostní akcesibilita pro jedno ze st edisek širšího souboru je vyjád ena
sumou vzdáleností, které spojují práv dané st edisko postupn se všemi dalšími st edisky
daného souboru. asová akcesibilita znamená sumu asu pot ebného k cest z daného
st ediska do ostatních, frekven ní akcesibilita je sumou frekvencí spoj z daného st ediska
do dalších st edisek. Výhodnost dopravní polohy st ediska v rámci zkoumaného souboru
st edisek se tedy vyjad uje maximalizací (v p ípad frekven ní akcesibility) i
minimalizací (v jiných pojetích akcesibility). Je však z ejmé, že nejvíce je takto p edem
„zvýhod ováno“ to st edisko, které je lokalizováno v rámci zkoumaného souboru
st edisek v centrální poloze. Pokud tomu tak není, je obvykle dopravní sí v okolí
st ediska s nejvýhodn jší hodnotou akcesibility organizována radiáln kolem tohoto
st ediska.
Deviatilitou v obecném slova smyslu rozumíme míru odchylnosti konkrétního úseku
dopravní cesty od nejkratšího, p ímkového, pr b hu. Pro jednotlivý úsek dopravní cesty se
deviatilita (koeficient deviatility) vyjad uje jako pom r vzdálenosti m ené po dopravní
cest a teoreticky nejkratší možné vzdálenosti mezi dv ma krajními body dané dopravní
cesty. Deviatilita je ovšem vyjad ována i pro st edisko tak, že se souhrnn vyhodnotí
deviatilita dopravních cest ( i dopravních cest ur ité kategorie) vycházejících z tohoto
st ediska. P í inami zna né devitility dopravních cest bývají složit jší terénní p ekážky i
v tší vodní toky, v n kterých p ípadech ale i technická zanedbanost dopravních cest
v ur ité oblasti. Soudobé pojetí geografie dopravy se mnohdy zam uje více na vlastnosti
samotného prostoru, v n mž se doprava odehrává, a dále na to, jak jej doprava sama co do
jeho prostupnosti ovliv uje.
Prostor, v n mž se uskute uje doprava, není již považován za prostor stejn dob e
p ístupný a ve všech sm rech rovnocenný (izotropní). Samotná existence dopravních cest
a spolu s ní i faktická asymetrie možností dopravního spojení v obou sm rech ur ité
dopravní cesty už totiž navozují p edstavu anizotropie prostoru (tedy r zné prostupnosti
území po dopravních cestách v r zných sm rech). Pokud k tomu p idáme i rozdílné
rychlosti a frekvence spojení do r zných dopravních cestách a rozdílné subjektivní
poci ováni odlehlosti r zných dopravních bod , nacházíme základ rozporu mezi tzv.
p írodním prostorem a prostorem dopravou deformovaným. N kte í badatelé proto
-113-
rozlišují vzhledem k t mto okolnostem tzv. prostor sí ový, siln ovlivn ný velkými m sty
a intenzivní dopravou v nich, mezi nimi a v jejich nejbližším okolí, a dále prostor banální,
u n hož vlastn setrvává možnost posuzovat jeho prostupnost p i prostém chápání
vzdálenosti a izotropie prost edí.
VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY SV TOVÉ DOPRAVY
Po et automobil v roce 1994
(v mil. kus )
Zem
Osobní
USA
Japonsko
N mecko
Itálie
Francie
Velká Británie
Špan lsko
Kanada
Brazílie
bývalý SSSR
Mexiko
Austrálie
Polsko
Nizozemsko
146,3
40,8
39,2
29,5
24,4
21,9
13,4
13,3
12,1
11,5
8,0
7,9
6,8
5,8
Nákladní
a busy
47,7
21,1
3,3
2,8
4,0
2,5
2,9
3,7
1,2
3,7
2,0
1,3
0,7
Pramen: Fischer Weltalmanach 1998
Produkce automobil v roce 1994
(v mil. kus )
Zem
Osobní
Japonsko
USA (1993/92)
N mecko
Francie
Špan lsko
Korejská republika
Itálie (1992/91)
Velká Británie
Kanada
Mexiko
8,01
5,96
4,22
3,16
1,83
1,76
1,48
1,47
1,05
0,83
Pramen: Fischer Weltalmanach 1998
-114-
Nákladní
busy
2,76
4,08
0,29
0,40
0,17
0,49
0,21
0,23
0,96
0,16
a
Po et a tonáž lodí podle jejich druhu v roce 1998
Druh
Po et lodí
Drobná p eprava zboží
Ropné tankery
Masové zboží (rudovce)
P eprava osob
Kontejnerové lod
Tankery na chemikálie
Tankery na kapalné plyny
Celkem
17 165
7 030
5 822
3 616
2 363
1 310
1 031
36 250
Váha
(v mil.
dwt*)
99,5
289,1
253,4
20,3
60,7
8.5
16,4
681,8
*
dwt: dead weight tons
Pramen: EU Transport in Figures 2000, Brusel
Obchodní lodní flotila podle zemí registrace v roce 1995
Zem
Panama
Libérie
ecko
Kypr
Bahamy
Norsko
Japonsko
Malta
ína
Singapur
USA
Rusko
Filipíny
Hongkong
Indie
Jižní Korea
Turecko
Tajwan
Itálie
Brazílie
Po et lodí
4177
1525
1448
1522
1000
707
3635
979
1847
699
432
1964
855
289
365
646
785
223
704
257
Váha
(v mil. dwt*)
96,7
93,7
52,4
38,3
33,9
31,4
30,5
25,3
22,6
18,1
15,7
14,1
14,0
13,3
10,0
10,0
8,8
8,8
8,7
8,3
*
dwt: dead weight tons
Pramen: Fischer Weltalmanach 1998
-115-
Nejd ležit jší sv tové p ístavy v roce 1994
(podle váhy p eloženého zboží v mil. tun)
Rotterdam (Nizozemí)
Singapur
Chiba (Japonsko)
Kobe (Japonsko)
Po et
tun
293,4
290,1
173,7
171,0
Shanghai ( ína)
165,8
Nagoya (Japonsko)
Yokohama (Japonsko)
Hongkong
137,3
128,3
111,0
P ístav
P ístav
Antwerpy (Belgie)
Kwangyang ( ína)
Osaka (Japonsko)
Inchon (Korea)
Kitakyushu
(Japonsko)
Marseille (Francie)
Long Beach (USA)
Po et
tun
100,5
100,3
95,1
93,9
93,1
91,2
83,3
Pramen: Fischer – Weltalmanach 1998
Sv tová letišt v roce 1999
Po adí
Letišt
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
154
Atlanta (ATL)
Chicago (ORD)
Los Angeles (LAX)
London (LHR)
Dallas/Ft worth airport (DFW)
Tokio (HND)
Frankfurt/Main (FRA)
Paris (CDG)
San Francisco (SFO)
Denver (DEN)
Amsterdam (AMS)
Minneapolis/St. Paul (MSP)
Detroit (DTW)
Miami (MIA)
Las Vegas (LAS)
Newark (EWR)
Phoenix (PHX)
Seoul (SEL)
Houston (IAH)
New York (JFK)
London (LGW)
St. Louis (STL)
Hong Kong (HKG)
Orlando (MCO)
Madrid (MAD)
Prague (PRG)
Odbavení cestující
(v mil.)
78,1
72,6
64,3
62,3
60,0
54,3
45,8
43,6
40,4
38,0
36,8
34,7
34,0
33,9
33,7
33,6
33,6
33,4
33,1
31,7
30,6
30,2
29,7
29,2
28,0
4,8
Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)
-116-
Zboží
(v mil. tun)
0,88
1,48
1,97
1,36
0,84
0,72
1,54
1,23
0,84
0,47
1,23
0,37
0,31
1,65
0,09
1,09
0,36
1,66
0,33
1,73
0,31
0,13
2,00
0,26
0,32
0,03
Sv tová letecká doprava v roce 1999
Po adí
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
22
23
24
25
140
M sto
London
New York
Chicago
Tokio
Atlanta
Paris
Dallas
Los Angeles
Frankfurt/Main
Houston
San Francisco
Denver
Amsterdam
Osaka
Minneapolis/St. Paul
Detroit
Miami
Las Vegas
Phoenix
Seoul
St. Louis
Hong Kong
Orlando
Madrid
Prague
Odbavení cestující
(v mil.)
102,3
89,3
86,2
80,0
78,1
68,9
68,8
64,3
45,8
41,9
40,4
38,0
36,8
35,8
34,7
34,0
33,9
33,7
33,6
33,4
30,2
29,7
29,2
28,0
4,8
Zboží
(v mil. tun)
1,95
2,89
1,48
2,57
0,88
1,36
0,84
1,97
1,54
0,41
0,84
0,47
1,23
1,02
0,37
0,31
1,65
0,87
0,33
1,66
0,13
2,00
0,26
0,32
0, 03
Pramen: ACI – Airports Council International, Geneva 2000 (http://www.airports.org/)
-117-
Telekomunika ní za ízení
Telefony
Zem
USA
Finsko
Norsko
Švédsko
Dánsko
Singapur
Švýcarsko
Austrálie
Kanada
Nizozemsko
Velká Británie
Japonsko
SRN
Nový Zéland
Rakousko
Izrael
Belgie
Francie
Irsko
Korea
Špan lsko
R
sv t
1998
(na 1.000 obyvatel)
celkem
917
1 126
1 134
1 138
1 024
908
910
798
810
806
809
877
737
682
773
830
673
758
692
735
593
574
201
pevné
661
554
660
674
660
562
675
512
634
593
557
503
567
479
491
471
500
570
435
433
414
364
146
mobilní
256
572
474
464
364
346
235
286
Osobní
po íta e (na
1.000 obyvatel)
176
213
252
374
170
203
282
359
173
188
257
302
179
210*
55
2000
Internet
(na 10.000
obyvatel)
459
349
373
361
377
458
422
412
1 940
1 218
899
671
632
452
429
567
330
318
263
237
305
282
233
217
286
208
272
157
145
97
71
540
517
321
208
208
703
339
225
313
131
159
60
105
110
120
*
údaj za rok 2000
Pramen: Selected World Development Indicators, World Bank 2000
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvi ení z kapitoly 6
1. Charakterizujte sv tovou leteckou a námo ní dopravu.
2. Jaké byste ozna ili hlavní problémy v rozvoji dopravy v R?
LITERATURA
[1]
BRINKE J.: Úvod do geografie dopravy. Praha, UK 1992, 2. vyd. (vysokoškolská skripta).
[2]
HONS J.: D jiny dopravy na území SSR. Bratislava, Alfa 1975.
[3]
MERLIN P.: Géographie, économie et planification des Transports. Paris 1991.
[4]
ŠLAMPA O.: Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN 1967.
-118-
INTERNETOVÉ ADRESY
•
•
•
•
www.iata.org
www.iaro.com
www.icao.org
www.uic.asso.fr
-119-
7. GEOGRAFIE CESTOVNÍHO RUCHU A REKREACE
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je seznámit poslucha e s p edm tem, úkoly a vývojem geografie
cestovního ruchu a rekreace, s objasn ním významu p írodních, kulturn -historických,
ekonomických a sociálních faktor rozvoje cestovního ruchu a s geografickým
rozložením mezinárodního cestovního ruchu.
asová náro nost
5 hod. (1 – prezen ní, 2 – samostudium, cvi ení - 2)
7.1.
P ehled vývoje disciplíny
Geografie cestovního ruchu a rekreace je jednou z nejmladších disciplin geografie a má
svoje v decké po átky ve 30. letech tohoto století. D vody tak pozdního rozvoje jsou
v samotném vzniku jevu rekreace, volný as. Ten sice sahá až do starov ku, avšak na
svoje skute né rozší ení a zhodnocení musel tento jev ekat dlouhá staletí. Teprve v 19.
století byl volný as definován jako spole ensko-ekonomická kategorie a stal se
p edm tem rozsáhlejších, zejména sociologických a ekonomických výzkum . A teprve ve
20. letech tohoto století, kdy se ve v tšin vysp lých zemí zkrátila a uzákonila délka
pracovní doby a prodloužila dovolená, m žeme hovo it o skute ném vstupu volného asu
a rekreace do života celé spole nosti.
Vývoj geografie cestovního ruchu a rekreace lze analogicky se adit podle rozvoje
samotného zkoumaného jevu. V tomto smyslu lze vymezit následující období výzkumu:
•
•
•
•
•
•
p edv decké období (polovina 19. stol. až 1918);
základ systematického zkoumání (1918 – 1945);
formování v deckého výzkumu cestovního ruchu, období základních výzkum
vytý ení hlavních sm r dalšího rozvoje (1945 – 1960);
sociologické období (1960 – 1970);
období exaktních metod a v decké kritiky (1970 – 1985);
ekonomické a ekologické problémy, komplexní výzkum (po roce 1985).
a
Rozvoj cestovního ruchu a rekreace v 19. století byl podmín n všeobecn r stem volného
asu, rozvojem urbaniza ních a industrializa ních proces a rozvojem železni ní dopravy.
Jelikož hlavními centry zájmu byla tehdy p edevším láze ská st ediska a vybraná
obchodní m sta (p i celkov malé intenzit cestovního ruchu), byl výzkum problematiky
omezen jen na nejzákladn jší verbální popisy jejich atraktivity, ekonomického vlivu na
jejich rozvoj, apod.
-120-
Za átek 20. století lze ozna it za léta formování v deckých teoretických základ
v geografii cestovního ruchu a rekreace. Objevuje se první statistická evidence a první
ucelen jší práce regionáln geografického charakteru. Velmi astý byl ekonomický sm r
výzkumu (hodnocení vlivu cestovního ruchu na ekonomický rozvoj míst a oblastí).
Nejvýznamn jší práce z tohoto období pocházejí z n mecky mluvících zemí.
30. a 40. léta byla obdobím intenzivního rozvoje geografie cestovního ruchu. Byly
rozpracovány definice pojm , vymezeny sféry výzkumu geografických problém (výzkum
prostorového ší ení a rozložení cestovního ruchu, hodnocení p írodních p edpoklad ,
regionalizace a typologie oblastí cestovního ruchu). Existovaly p ibližn 4 hlavní základny
výzkumu – v N mecku, Francii, Švýcarsku a USA.
Po druhé sv tové válce nastal obrovský rozvoj geografie cestovního ruchu, vedoucí záhy
k vytvo ení samostatné discipliny geografie. Z americké literatury byl p evzat termín
geografie rekreace (Recreational Geography, Geography of Recreation)21.
Pro výzkumy v tomto období byl charakteristický daleko širší záb r problematiky,
vyvolaný dalším rozvojem cestovního ruchu a rekreace, jak v mezinárodním i
regionálním m ítku.
Krom již tradi ních výzkumných center p ibývají další jako Kanada, Itálie, Rakousko,
Velká Británie, v bývalých socialistických zemích zejména v eskoslovensku, Jugoslávii,
Polsku a SSSR. Šedesátá léta lze ozna it za období sociologické orientace v geografii
cestovního ruchu a rekreace, zvlášt v západních zemích (USA), v souvislosti s výzkumem
trhu turistické nabídky a poptávky a pod vlivem rozvoje sociálního turismu. Konec 60. let
a 70. léta m žeme charakterizovat jako období exaktizace a rozvoje kvantitativních metod
v geografii cestovního ruchu a rekreace (aplikace matematicko-statistických metod,
programování, hodnotová a faktorová analýza, simula ní a prognostické modely).
Sou asné období (80. a 90. léta) je všeobecn charakterizováno velmi dynamickým
rozvojem geografie cestovního ruchu ve v tšin vysp lých zemí. D vodem v dního
rozvoje je stále rostoucí spole enská váha samotného jevu, zasahujícího výrazn do
problematiky prostorového a ekonomického plánování (od regionální až po mezinárodní
úrove ). Mezi nosné trendy m žeme za adit velmi dynamický rozvoj mezinárodní
turistiky, a to nejen v turisticky vysp lých zemích, ale p edevším v rozvojových zemích a
regionech (severní Afrika, jihovýchodní Asie, ostrovní turistika). Dynamický rozvoj
cestovního ruchu však s sebou postupn p ináší i negativní problémy, zejména v oblasti
životního prost edí (horské oblasti, p ímo ská a láze ská st ediska, národní parky a
p írodní rezervace). Stále více se za íná prosazovat filosofie „ istého“ turismu.
21
Ob discipliny nemají mezi sebou ostré hranice, mnohdy studují stejné problémy s tím, že mnoho autor považuje geografii
rekreace terminologicky širší pojmu geografie cestovního ruchu (nap . ruští geografové). Tento terminologický a dosud nevyjasn ný
dualismus se objevuje v mnoha zemích. V SRN se navíc v 70. letech objevil další analogický termín „geografie volného asu“
(Geographie des Freizeitverhaltens, Freizeitgeographie) jako nad azený ob ma (K. RUPPERT).
-121-
7.2.
Hlavní sm ry výzkum a problém v geografii cestovního ruchu
Teoretické a metodologické problémy
Jedním z prvních je problematika terminologického aparátu v geografii cestovního ruchu a
rekreace (význam termín , používání r zných pojm apod.). Na tomto míst uvádíme jen
seznam mezinárodn nejpoužívan jších výraz .
Druhým a základním problémem je definice objektu výzkumu a stanovení hlavních úkol
pro geografii cestovního ruchu a rekreace. Nap íklad podle klasické mnichovské sociáln
geografické školy je základem analýza prostorové struktury a proces v rekreaci a
cestovním ruchu, p i emž jako nositelé proces mají být vid ny r zné sociáln
geografické skupiny (K. RUPPERT). Francouzští geografové vid li jeden z hlavních úkol
geografie rekreace ve výzkumu nabídky a poptávky. Jeden ze zakladatel moderní
geografie rekreace v USA D. C. MERCER vidí hlavní úkoly v hodnocení krajiny pro
rekreaci a analýze rekrea ní nabídky a poptávky. Anglické práce asto podávají komplexní
a u ebnicová shrnutí problematiky volného asu, významný akcent je kladen na
problematiku rekreace ve venkovských oblastech (J. A. PATMORE, P. LAVERY, A.
BURKART). Ruská geografická škola, representovaná p edevším V. S. Preobraženským a
jeho žáky, vidí hlavní úkoly v systémovém výzkumu „teritoriálních rekrea ních systém “
(V. S. PREOBRAŽENSKIJ, 1975). Pro teoreticko-metodologický rozvoj geografie
cestovního ruchu a rekreace jsou také p ínosem práce, podávající p ehledy o výzkumu
v jednotlivých zemích a oblastech (zejména v USA, Velké Británii, Švýcarsku, Francii,
Itálii, SRN, Polsku, Rakousku). Pon kud složit jší situace je v R, kde zatím neexistuje
vrcholové pracovišt geografie cestovního ruchu a rekreace (prakticky jen zastoupení
jednotlivých geograf na vysokých školách). Podobná situace je i v oblasti ekonomické
problematiky cestovního ruchu.
Výzkum p írodních rekrea ních zdroj
Je jedním ze speciálních odv tví „geografie zdroj “ a jedním z nejvýznamn jších sm r
výzkumu v geografii cestovního ruchu a rekreace. Ve stru nosti lze vymezit následující
problémové okruhy jejich výzkumu:
a) studium využitelnosti p írodních zdroj a podmínek pro rekreaci
- hodnocení funk n prostorové struktury a vhodnosti p írodních zdroj
rekreaci;
- hodnocení ekologicko-estetických vlastností p írodních zdroj ;
- hodnocení „komfortnosti“ p írodních rekrea ních zdroj .
pro
b) studium dynamiky a vývoje p írodních rekrea ních zdroj
- dynamické vlastnosti (dlouhodobé sezónní diferenciace ve využití p írodních
zdroj v r zných typech rekrea ních systém , krátkodobé diferenciace – nap .
denní a víkendové rekrea ní cykly);
- vývoj p írodních rekrea ních zdroj .
c) studium stability a ochrany p írodních rekrea ních zdroj
-122-
Výzkum a hodnocení p í in rekreativity obyvatelstva
Základním problémem p i výzkumu krátkodobé i dlouhodobé rekreace je zjiš ování p í in
rekrea ních nárok obyvatelstva a dále faktor a determinant ovliv ujících poptávku a
nároky na rekreaci.
Další skupinou problém je výzkum struktury a inností volného asu podle
diferenciovaných nárok obyvatelstva. Sem pat í nap . vlivy demografických determinant
(zvlášt stá í a postavení v rodinném cyklu), socioekonomické faktory (vzd lání, charakter
a postavení v zam stnání, životní úrove ). Nezanedbatelnou roli zde hrají význam také
vlivy proces urbanizace, kvality životního prost edí, nabídky na intenzitu rekreace aj.
Problémy krátkodobé rekreace m stského obyvatelstva
Výzkumy problematiky krátkodobé rekreace obyvatelstva jsou obvykle vedeny ve dvou
asoprostorových úrovních. První z nich je rekreace v míst bydlišt . V tšina výzkum se
orientuje na analýzu pobytu a pohybu obyvatelstva na území m sta, a to z pohledu
urbanistických, dopravních a sociologických. K tomu p istupuje také hodnocení struktury
a využití m stské zelen , park a les , analýza rekrea ní infrastruktury ve m stech, nap .
vybavenost a p itažlivost zábavních a sportovních za ízení volného asu. Od konce 60. let
je nejv tší zájem geografie soust ed n na problematiku krátkodobé (víkendové) rekreace
mimo m sto (blízká, resp. p ím stská, vzdálená resp. mimom stská rekreace). Z velmi
širokého spektra pohledu geograf na krátkodobou rekreaci lze uvést dopravní
problematiku, problematiku územní organizace, intenzitu rekrea ních migrací, rekrea ní
infrastrukturu, socioekonomickou problematiku. Na jedné stran je tak v oblastech
poptávky provád no systematické hodnocení ú asti obyvatelstva na krátkodobé rekreaci,
hodnocení asové dostupnosti a dosažitelnosti, jsou projektovány modely prostorového
ší ení a rozptylu p ím stské rekreace, na stran druhé je provád n výzkum v cílových
návšt vních místech a oblastech denní, víkendové, letní a zimní rekreace.
Problematika „druhého bydlení“
Jeden z nejvýznamn jších geografických problém krátkodobé rekreace, analyzovaný
v geografické literatu e jako významný proces prostorové a sociální difuse ( zájem o druhé
bydlení vychází v naprosté v tšin z nejv tších m st a ší í se do menších, ze sociáln
vyšších vrstev do nižších). Všeobecn je rozší en názor, že v evropských pom rech je
druhé bydlení (chata ení) ovliv ováno nejvíce urbaniza ními procesy, sociální a
demografickou strukturou a tradicí.
V problematice druhého bydlení je velmi rozší en výzkum jeho územního utvá ení a
organizace. U víkendové chatové rekreace hraje nejv tší roli vzdálenost. Z evropských
výzkum vyplývá, že rekrea ní objekty jsou lokalizovány pov tšinou v zázemí m st a
velkom st, rádius vzdálenosti je úm rný velikosti m sta. Za další faktory lokalizace
(krom vzdálenosti) lze ozna it zejména p írodní atraktivitu (voda, reliéf, les), rekrea ní
vybavenost, sídelní situaci v návšt vních místech. V neposlední ad jsou také provád ny
analýzy ekonomického vlivu druhého bydlení na rozvoj venkovského prost edí a
rekrea ních míst. Nejpo etn jší geografickou literaturu k problematice druhého bydlení
poskytuje regionální výzkum.
-123-
Prostorová analýza cestovního ruchu a rekreace
Jeden z nejstarších a nejrozší en jších sm r výzkumu v geografii cestovního ruchu a
rekreace. Po dlouhém období verbálních popis a prvotních statistických evidencí
návšt vnosti a struktury míst cestovního ruchu se koncem 50. let objevují práce zam ené
na klasifikaci, typologizaci a rajonizaci. Lze zde vymezit t i prostorové úrovn .
První z nich p edstavují typizace a rajonizace návšt vních míst cestovního ruchu a
regionální výzkumy menších územních celk (hodnocení významu míst cestovního ruchu,
kartografická znázorn ní typ návšt vních míst).
Druhým sm rem výzkumu jsou regionální analýzy v tších územních celk (oblasti
cestovního ruchu a rekreace), zam ené na analýzu geografických podmínek pro r zné
druhy rekreace a na syntézu, tj. regionalizaci zkoumané oblasti.
T etím sm rem výzkumu jsou rajonizace a regionalizace na celostátních až mezinárodních
úrovních. Hlavními postupnými kroky p i uvedených rajonizacích jsou výb r vhodných
informací, zpracování rozsáhlých soubor dat a kartografická syntéza informací (výsledky
jsou asto publikované v národních atlasech).
Koncepce a prognózy rozvoje cestovního ruchu a rekreace
Rychlý rozvoj cestovního ruchu (nejen domácího ale i zahrani ního v celosv tovém
m ítku) vedl postupn k nutnosti zabývat se nejen sou asným stavem problému, ale i jeho
prognózou. Geografický p ínos je zde patrný ve vytý ení a ešení hlavních problém , a
zejména v syntéze díl ích prognóz. K nej ast jším typ m prognostických prací v uvedené
problematice pat í:
•
•
•
prognózy rozvoje krátkodobé rekreace m st a velkom st (diferenciované rekrea ní
nároky obyvatelstva, pot eby ploch a za ízení, dopravní otázky, apod.);
regionální prognózy (nap . generely rozvoje oblastí, možné zp soby jejich rekrea ního
využití, nároky na rekrea ní plochy, marketingové studie budoucí návšt vnosti);
globální prognózy (tendence a trendy rekrea ních aktivit obyvatelstva, prognózy
rozvoje mezinárodního turismu v celosv tovém i regionálním pohledu, ešení
informa ních, ekologických a dopravních problém spojených s budoucím rozvojem
cestovního ruchu a rekreace).
7.3.
Vnit ní len ní systému rekreace a cestovního ruchu
len ní rekreace z funk ního hlediska
Hlavními motivacemi a cíly rekreace, tedy jejími funkcemi, jsou regenerace fyzických a
duševních sil. Existuje více možných variant a funk ních projev , jedním ze základních je
len ní na rekreaci pasivní a aktivní.
Pasivní – odpo inek, etba, sledování televize, ru ní práce, vzd lávání, tedy aktivity
volného asu, které v užším slova smyslu do vlastní rekreace neza azujeme, resp. nejsou
bezprost edn p edm tem geografického výzkumu.
-124-
Aktivní – turistika, mototuristika, sport, rekrea ní innosti u vody, zimní rekreace,
chata ení, zahrádka ení, apod., tedy vlastní pohybová rekreace
len ní rekreace a cestovního ruchu z prostorového hlediska
Rekrea ní procesy neprobíhají z hlediska jednotlivých osob. Tím, že jsou do nich zapojeny
masy lidí, dochází k vytvá ení ur itých prostorových koncentrací s mono- nebo
polyfunk ním rekrea ním a turistickým využitím. Vytvá ené prostory m žeme nap íklad
lenit na:
•
•
•
•
•
rekrea ní stanovišt (velikost m2 až km2, ádová generalizace funk ních podmínek
pro rekreaci v územním m ítku 1:500 až 1:2 000);
rekrea ní mikrorajon (km2 až desítky km2, 1:2 000 až 1:10 000);
rekrea ní rajon (desítky až sta km2, 1:10 000 až 1:50 000);
rekrea ní zóna (sta až tisíce km2, 1:50 000 až 1:200 000);
rekrea ní oblast (tisíce až desetitisíce km2, 1:200 000 a více).
Prostorové hledisko je nejvýznamn jším vyjád ením strukturálních vazeb mezi rekreací a
ostatními p írodními a spole enskými systémy, jakož i vyjád ením vazeb mezi
jednotlivými druhy rekrea ních inností.
len ní rekreace a cestovního ruchu z asového hlediska
U asového hlediska se jedná o realizovanou, resp. v daných podmínkách o potenciáln
možnou délku rekreace i cestovního ruchu. V základním len ní hovo íme o rekreaci
krátkodobé (každodenní nebo víkendová) a rekreaci dlouhodobé (prázdniny, dovolená
apod.). P itom rozsah krátkodobé rekreace lze limitovat ve v tšin zemí do 3 dn , naopak
za rekreaci dlouhodobou je považována délka nad 5 dn .
7.4.
P írodní zdroje a p edpoklady cestovního ruchu
P írodní zdroje a p edpoklady jsou základním faktorem podmi ujícím vznik a prvotní
stádium formování rekrea ních proces , rekrea ních územních systém . Jedním
z hlavních úkol geografie cestovního ruchu a rekreace je studium a hodnocení rekrea ní
využitelnosti p írodních zdroj a podmínek, tedy studium p írodního rekrea ního
potenciálu. Charakteristika p írodních rekrea ních zdroj musí obsahovat údaje o jejich
kapacit , kvalit a délce využitelnosti. Tyto údaje lze získat teprve na základ znalosti
vnit ní struktury p írodních zdroj . Význam p írodního rekrea ního potenciálu vystupuje
do pop edí zejména z geografického pohledu. Formování a rozvoj rekrea ních systém
totiž probíhá v prostorových vztazích na nejr zn jší taxonomické úrovni: od rekrea ní
lokality až k rekrea ním oblastem. Pro n které v dní obory nemusí být prostorové
hledisko rozhodující, nebo zkoumají rekreaci nap íklad ve sfé e kulturní, sociální,
psychologické, filosofické apod. P i výzkumu rekreace jako celospole enského jevu je
však nutné hledat masové zdroje pro ni a v tomto aspektu pak p írodní zdroje vystupují
jako hlavní lokaliza ní faktor, resp. p edpoklad pro formování rekrea ních proces .
Další závažnou otázkou je, do jaké míry a v jaké podrobnosti má geografie cestovního
ruchu a rekreace zkoumat p írodní zdroje. V rekrea ních systémech musíme zkoumat
jejich vnit ní strukturu, tedy provád t hodnocení jejich funk n -prostorové vhodnosti a
využitelnosti. Studium vnit ní struktury samotných p írodních zdroj (bez její znalosti by
-125-
nebylo možné zdroje objektivn posuzovat), pak je úkolem aplikované fyzické geografie.
V tomto bod je také hlavní sty né pole mezi fyzickou a ekonomickou geografií.
Všimn me si také asového aspektu ve vývoji p írodních rekrea ních zdroj , který hraje
významnou roli p i stanovení optimální využitelnosti území. To platí zejména pro vývoj
rekrea ních zázemí m st, která zaznamenávají nejpodstatn jší a nejrychlejší zm ny. Dnes
nap . i druho adá mén hodnotná území v bezprost ední blízkosti m st lze a bude nutno
v nejbližší budoucnosti považovat za významnou sou ást antropogenizovaného p írodního
rekrea ního potenciálu, nebo innost lov ka (výstavba rekrea ních vodních nádrží,
zakládání park , lesopark , atd.) transformuje tyto zdroje do zcela nové hodnotové roviny.
7.4.1.
Stru ná charakteristika p írodních rekrea ních zdroj
Reliéf
Reliéf je základním strukturním prvkem p írodních rekrea ních zdroj . Povrchové tvary
reliéfu (morfologický charakter krajiny) umož uje r znorodé funk ní využití pro rekreaci.
Reliéf navíce podmi uje výskyt a lokalizaci ady ostatních p írodních rekrea ních prvk
nap . í ní sít , vegeta ního krytu, hospodá ského využití území, rozmíst ní sídel apod.
Povrch krajiny m žeme posuzovat ze dvou diametráln odlišných hledisek:
a) morfologické len ní krajiny obecn , tj. makroformy reliéfu
b) podrobné len ní krajiny, tj. mikroformy reliéfu
Každé z uvedených len ní reliéfu se m že p i hodnocení využitelnosti území pro rekreaci
projevit samostatn .
Morfologické makroformy (velehory, vrchoviny, roviny) mají schopnost vyvolat zájem
obyvatel z morfologicky odlišných území. Pro adu významných rekrea ních aktivit
(zimní sporty, turistika, horolezectví) jsou nejvýznamn jší složkou reliéfu hory a poho í).
Uve me alespo turistickou návšt vnost velehorských Alp, nezanedbatelný význam mají i
evropské st edohorské oblasti (Krkonoše, Harz, Nízké Tatry). Rovn ž charakter pob eží je
významným morfologickým initelem pro rekrea ní využitelnost, podobn i typ pláží
(píse ná, št rkovitá, skalnatá), jejich rozsah a ší ka a zvláštnosti pob eží (nap . skalní
výtvory, jeskyn , drobné ostrovy v pob ežní linii). Z jednotlivých charakteristik i prvk
reliéfu jsou z hlediska výb ru a realizace rekrea ních a turistických aktivit uvád ny
zpravidla jako nejvýznamn jší:
• formy povrchu (ur ují základní typ rekrea ního využití);
• výšková poloha;
• vertikální lenitost reliéfu (sklonitost, reliéfová energie);
• horizontální lenitost reliéfu (hustota í ní sít , délka údolí);
• expozice.
Z uvedených charakteristik má na rekrea ní využití nejv tší vliv relativní výšková
lenitost reliéfu (podstatn ovliv uje celkový charakter krajiny). Její konkrétní vliv je pak
dán mírou územní podrobnosti.
Podnebí
Klimatické pom ry pat í rovn ž mezi základní p írodní p edpoklady pro rekreaci. Vliv
podnebí na rekrea ní využití území je možné posuzovat ze dvou základních hledisek:
- p sobení horizontální a vertikální zonálnosti podnebí na Zemi (z hlediska horizontální
zonálnosti má nejintenzivn jší rekrea ní využití subtropický a mírný pás, vertikální
-126-
-
zonálnost se nejvýrazn ji projevuje v mírném pásmu, kde p edevším ovliv uje
p edpoklady pro zimní sporty a rekreaci a rozši uje turistickou sezónu);
p sobení klimatických prvk v konkrétním území i lokalit , tedy p sobení
mikroklimatických, resp. mezoklimatických podmínek (nap . pr m rná teplota, po et
letních a tropických dní, srážkové pom ry a jejich sezónní a denní chod, po et dní se
sn hovou pokrývkou, výška sn hové pokrývky, délka slune ního svitu, relativní
vlhkost vzduchu, inverze, obla nost, vítr, výskyt mlh, apod.).
P i analýze klimatických pom r se snažíme vy lenit území s r znými typy podnebí
s ohledem na rekrea ní využití (území s vhodnými klimatickými podmínkami pro letní
rekreaci, nebo území vhodné pro letní i zimní rekreaci apod.). Klimatické pom ry mají
rovn ž vliv na sezónnost a na zp sob výstavby rekrea ních za ízení. Pro rekreaci
krátkodobou (víkendovou) má v tší význam okamžitý stav atmosféry, tj. po así.
Vodstvo
K nejvýznamn jším prvk m p írodního rekrea ního potenciálu pat í vodstvo (p edevším
mo e, jezera, vodní nádrže, eky). Hydrologické podmínky mají jeden z rozhodujících
vliv na lokalizaci, ur ení rozsahu, intenzity a sm ru turistických proud a rekrea ních
pobyt (nap . v R je více než 40 % rekrea ní ubytovací základny soust ed no kolem
vodních ploch a tok , v Chorvatsku více než 75 % ubytovacích kapacit leží u mo e, ve
Francii kolem 55 %, v SRN tém 40 %). Ze všech povrchových vod má nejv tší význam
mo e, které je využíváno p edevším pro dlouhodobé rekrea ní pobyty. Mo e má zpravidla
vedoucí postavení v domácím cestovním ruchu i u zemí s mén vhodnými klimatickými
podmínkami. eky a vnitrozemské vodní plochy jsou využívány p evážn pro
krátkodobou rekreaci (zvlášt víkendovou v blízkosti velkých m st a aglomerací). Stojaté i
tekoucí vody umož ují krom koupání i provozování ady vodních sport , rybolov, vodní
turistiku. Na intenzitu využívání povrchových vod má rovn ž velký vliv jejich geografická
poloha. P i ur ování využitelnosti povrchových vod pro rekreaci se vychází nap . u
pob eží z jeho délky, p ístupnosti i expozice (krom již uvedené morfologie). Sleduje se
též charakter i sklon vodního toku i nádrže, rychlost proud ní, hloubka a istota vody.
K posouzení funk ního využití povrchových vod pot ebujeme znát údaje o teplot vody
podle m síc a o délce období zámrzu vodní hladiny. Podzemní vody ovliv ují rekrea ní
využití krajiny v okolí místa svého výstupu na povrch, tj. pramen . Jejich význam záleží
p edevším na minerálním složení, teplot a form výv ru vody. Rozvoj dlouhodobé
rekreace a turistiky s pom rn vyrovnaným ro ním pr b hem návšt vnosti podmi ují
minerální prameny, hlavn termální (lázn ).
Rostlinstvo
Rostlinstvo má z hlediska rekreace nezastupitelnou roli. Dotvá í celkový charakter krajiny.
K základním p írodním rekrea ním prvk m pat í les (hlavn v mírném pásmu). Jejich
rozmíst ní a druhová skladba podporuje rozvoj turistiky a letní rekreace. V zázemí
velkých m st jsou zalesn né plochy dominantním rekrea ním prvkem s velmi intenzivním
využitím pro p ím stskou denní a víkendovou rekreaci. P i hodnocení rekrea ní
využitelnosti fytogeografických p edpoklad sledujeme p edevším charakter lesního
porostu, druhovou skladbu lesních spole enství, charakter i druhové složení nižších
rostlinných pater (houby, bor vky) a celkovou estetickou hodnotu lesních ploch.
Živo išstvo
Živo išstvo má pro rekreaci z uvedených p írodních p edpoklad nejmenší význam.
Uplat uje se hlavn pro speciální rekrea ní innosti, p edevším jako možnost lovu zv e a
-127-
rybolovu. P i hodnocení rekrea ní využitelnosti území se zpravidla vymezují lovecké a
rybá ské revíry, p ípadn s ur ením období povoleného odst elu i rybolovu.
7.5.
Socioekonomické zdroje a p edpoklady cestovního ruchu
V p edchozí kapitole bylo pojednáno o p írodních rekrea ních zdrojích a p edpokladech.
Jestliže tyto zdroje a p edpoklady stojí na jedné stran jako „lokaliza ní“ faktory vzniku a
rozvoje cestovního ruchu a rekreace, pak na stran druhé stojí takové zdroje, p edpoklady
a impulsy, které uvád jí v innost rekrea ní a turistické procesy. T mito zdroji jsou
v nejobecn jším slova smyslu veškeré socioekonomické zdroje, p edpoklady a možnosti.
Existuje ada teoreticko-metodologických p ístup k ozna ení a hodnocení uvedených
faktor 22, které však i p es ur itou nejednotnost (zejména terminologickou), provád jí
analýzu a hodnocení tém shodných problém .
Socioekonomické zdroje a p edpoklady pro rekreaci m žeme zkoumat v r zné
hierarchické úrovni abstrakce ve t ech základních problémových okruzích:
• studium vztah mezi jednotlivými prvky, spole ensky podmín né rozvojem
rekrea ních nárok obyvatelstva;
• studium vztah mezi rekreací jako sociáln -biologickým jevem a vlivem
socioekonomických podmínek na úrove , pot ebu a regionální diferenciace tohoto
jevu;
• studium a analýza jednotlivých prvk socioekonomického rekrea ního potenciálu
(jejich funkce, vnit ní struktura a vlastnosti).
V podstat lze tak vy lenit dv významné oblasti geografického výzkumu uvedené
problematiky:
a) studium p í in rekrea ních pot eb a nárok obyvatelstva a p í in faktor rozvoje
rekreace a cestovního ruchu a jejich územní diferenciace;
b) studium socioekonomických podmínek pro realizaci rekreace a cestovního ruchu.
7.5.1.
Hodnocení socioekonomických p edpoklad pro rekreaci a cestovní ruch
Jedním ze závažných problém je výzkum hranic a prahových hodnot, tzv. „potenciálu
rekreativity obyvatelstva“, tj. kvantitativní a kvalitativní zjišt ní sou asného stavu a
prognóza rekrea ních nárok obyvatelstva. Metodická základna zde vychází v odhalování
vztah mezi jednotlivými prvky socioekonomické sféry, tj. kvantifikace vazeb mezi
industrializací, urbanizací, socioekonomickou a demografickou strukturou obyvatelstva,
životní úrovní, životním prost edím na jedné stran a rekreací na stran druhé. Vezm me
kup íkladu problematiku rekreace obyvatel velkom sta. Velkom sto je sociáln ,
22
Nap íklad selektivní a realiza ní p edpoklady pro cestovní ruch P. Mariota, podle n hož se selektivní p edpoklady vyzna ují
p edevším vlivem na objemové parametry ú asti obyvatelstva na cestovním ruchu, podmi ují kvantitativní a kvalitativní selekci v
adách obyvatelstva. adí do nich hospodá ské, sídelní, sociální a politické initele (stupe urbanizace, charakter zástavby sídel,
hustotu obyvatelstva, délku a rozložení volného asu, výši p íjm , psychologické a právní vztahy apod.). Za hlavní problém poje
považováno objevení vhodných ukazatel pro vyjád ení odlišností a jejich hodnocení (póly selektivních p edpoklad ). Vzájemné
spojení dvou funk n odlišných prostorových struktur (lokaliza ní x realiza ní p edpoklady) má potom za následek migra ní
charakter cestovního ruchu. Jeho d sledkem je nevyhnutelnost existence dalších p edpoklad , které toto spojení dvou statických pól
prostorového modelu cestovního ruchu umož ují – realiza ní p edpoklady (doprava a materiáln technická základna) (P.MARIOT).
S.Šprincová zase vy le uje hospodá sko-geografické p edpoklady, kam zahrnuje obyvatelstvo a sídla, výrobn hospodá ský charakter
oblasti a z n ho vyplývající územní zájmové kolize, komunika ní sí , sí za ízení cestovního ruchu, sí za ízení obchodu a služeb pro
cestovní ruch, rozložení st edisek zájmu o cestovní ruch , polohu center zájmu k cílovým míst m.
-128-
ekonomicky, demograficky i ekologicky velmi heterogenní systém, v n mž se však jako
výsledný proces uvedených vliv formují rozhodující proudy rekrea ní aktivity
obyvatelstva. Co je p í inou? Diferenciovaný vliv výše uvedených faktor , a to nejen u
velkom stského obyvatelstva. Obecn lze tyto faktory podle vlivu jejich p sobnosti
sestavit následujícím zp sobem:
1) Demografické faktory
Diferencující vliv nejen na intenzitu ú asti obyvatelstva na cestovním ruchu a rekreaci,
ale i na specifické druhy aktivit volného asu, má demografická struktura obyvatelstva.
Jiné rekrea ní nároky a preference má nap . rodina s d tmi, mladí svobodní i staré
obyvatelstva (tyto faktory jsou zvlášt d ležité v marketinkových studiích nap . p i
plánování infrastruktury za ízení volného asu v p ím stských rekrea ních centrech,
ubytovacích kapacit v turistických st ediscích, vybavenosti hotelu apod.).
2) Urbaniza ní faktory
Základním diferencia ním faktorem v rekrea ní aktivit obyvatelstva je urbanizace.
Zcela jiné nároky má venkovské a m stské obyvatelstvo, zejména na víkendovou
rekreaci, a již po stránce kvantitativní i kvalitativní. V celoevropském pr m ru se
nap . krátkodobé (víkendové) rekreace ú astní více i mén pravideln kolem 40 %
m stského a jen asi 5 – 10 % venkovského obyvatelstva, rovn ž tak druhé bydlení je
výraznou doménou m stského obyvatelstva. Podobnou úrove
diferenciace
p edstavuje velikost m sta, jeho funkce a urbanisticko-architektonický charakter.
Urbanistické a sociologické studie hodnotí za nejvýznamn jší ádovou velikost m sta.
Svou roli hraje také socioekonomická struktura m sta a jeho funkce (významné rozdíly
v rekrea ní ú asti a aktivitách volného asu vykazují obyvatelé m st s dominantními
centrálními funkcemi a vysokým podílem teriéru oproti m st m pr myslovým
s vysokou mírou migrace apod.).
7.5.2.
Realiza ní p edpoklady cestovního ruchu a rekreace
Realiza ní p edpoklady umož ují svou existencí vlastní uskute n ní cestovního ruchu a
rekreace. Význam realiza ních p edpoklad spo ívá v jejich schopnosti vytvá et spojovací
lánek a prostorovou konkretizaci vztah mezi oblastmi, resp. centry zájmu o rekreaci
(póly nabídky) a cílovými místy, resp. oblastmi rekreace (nabídka). Na tomto obecném a
zjednodušeném p ístupu je založena v tšina studií zabývajících se analýzou potenciálu
cestovního ruchu a rekreace. Nap íklad podle P. Mariota se tyto vztahy realizují
prost ednictvím komunika ních p edpoklad a materiáln technickou základnou
cestovního ruchu. V rámci systémového pojetí rekreace je adekvátní uvedenému technický
podsystém, kterému p ísluší starost o realizaci a prostorovou distribuci v rekrea ním
systému. Nej ast jší len ní technického podsystému je na materiáln technickou
základnu, obsahující personál, a dopravní p edpoklady (V. S. PREOBRAŽENSKIJ a kol.,
1974).
Materiáln technická základna
Pod pojmem materiáln technická základna cestovního ruchu a rekreace chápeme všechna
za ízení, která umož ují nebo podporují jejich rozvoj. N kte í auto i zahrnují pod
materiáln technickou základnu prakticky všechna za ízení terciérní sféry, jiní zase tuto
základnu vymezují jen jako soubor za ízení, která bezprost edn uspokojují a slouží
-129-
turist m a rekreant m. V dalším textu budeme pod název materiáln technická základna
zahrnovat za ízení: ubytovací, stravovací, sportovn rekrea ní a zábavní, dále dopravní
za ízení s výraznou rekrea ní funkcí (vleky, lanovky apod.).
Hodnocení materiáln technické základny se opírá nej ast ji o analýzu její kapacity,
struktury a výkon , charakterizuje se stupe vybavenosti a využití.
P ehled druhové skladby materiáln technické základny cestovního ruchu a rekreace:
a) Ubytovací za ízení: autokempinky, hotely, horské chaty, motely, botely, podnikové
chaty, pohyblivá za ízení (botely, hausbóty, karavany), rekrea ní domky a chaty,
rekrea ní chalupy, stanové tábory, ubytovací hostince, zotavovny, lázn , turistické
ubytovny, ubytování v soukromí23.
b) Stravovací za ízení: základní (jídelna, restaurace, pohostinství, hostinec), dopl ková
(bufet, automat, gril, stánek, mlé ný bar), spole enská a zábavní (kavárna, vinárna,
pivnice, cukrárna), ostatní (salaš, rybárna)
c) Za ízení spole enská a kulturní
d) Sportovn rekrea ní za ízení: p ístavy, lod nice, letišt , lyža ské vleky a lanovky,
lyža ské trasy a m stky, h išt , bazény, kluzišt , t locvi ny, speciální sportovn
rekrea ní plochy a za ízení.
e) Ostatní za ízení: Vybraná za ízení maloobchodu a speciálních služeb (prodejny
potraviny, p j ovny sportovních pot eb) a r zná hospodá ská, administrativní a
inženýrsko technická za ízení (nap . benzinové stanice, autoopravny, cestovní,
informa ní a dopravní kancelá e a agentury).
Dopravní p edpoklady
Dopravní sí a dopravní prost edky pat í k základním p edpoklad m prostorové realizace a
rozvoje cestovního ruchu a rekreace. Hodnocení dopravních pom r se opírá o analýzu
rozmíst ní komunika ních sítí a o rozbory dostupnosti turistických a rekrea ních míst a
oblastí. V evropských pom rech mají význam p edevším analýzy dopravní propustnosti
víkendového rekrea ního cestovního ruchu a asová dosažitelnost atraktivních rekrea ních
oblastí (mo e horské oblasti). Specifický význam má doprava u mezinárodního turismu.
7.6.
Prostorová organizace cestovního ruchu a rekreace
Z geografického hlediska p edstavuje územní organizace syntetické vyjád ení vliv díl ích
rekrea ních potenciál , p sobících zde ve form p írodních (lokaliza ních) a
socioekonomických podmínek a p edpoklad .
Územní organizace krátkodobé rekreace
Územní organizace krátkodobé rekreace je významn podmín na prostorovou strukturou
systému osídlení. Vzhledem ke skute nosti, že více než 70 % ú astí na krátkodobé
rekreaci p ipadá v Evrop i v USA na m stské obyvatelstvo, je hlavním úkolem p i studiu
zákonitostí územní organizace krátkodobé rekreace analýza vzájemných vztah mezi
centry osídlení a jejich rekrea ním zázemím. V tomto kontextu lze vy lenit 3 základní
prostorové zóny krátkodobé rekreace:
23
nap . v R je k dispozici více než 1,2 mil. rekrea ních l žek, z toho ve sfé e volného cestovního ruchu asi 28 %, ve sfé e podnikové
rekreace asi 5 % a v objektech individuální rekreace asi 67 %.
-130-
•
•
•
m stské;
p ím stské;
mimom stské.
První z nich je v podstat funk ní sou ástí vlastního m stského systému a spadá ponejvíce
do kompetence urbanistického a architektonického výzkumu. Pro krátkodobou rekreaci
(zejména p ím stskou) je charakteristická druhá zóna. T etí zóna je p edevším vyhrazená
pro dlouhodobý cestovní ruch a rekreaci (s výjimkou nejatraktivn jších mo ských a
horských oblastí). Prvním z problém p i studiu územní organizace p ím stské rekreace je
výb r charakteristik a parametr pro jejich analýzu. K nejvýznamn jším pat í zejména:
• sm rná ú ast (eventueln rekrea ní nároky) obyvatelstva na krátkodobou rekreaci;
• vzdálenost, resp. prostorový dosah p ím stské rekreace;
• p írodní p edpoklady v zázemí m st;
• druh a zp sob rekrea ní dopravy;
• délka rekreace (víkendová).
Prostorová organizace chatové rekreace (druhého bydlení)
Analýza prostorové organizace druhého bydlení umož uje na jedné stran odhalení míst a
center zájmu (zdrojové oblasti rekrea ní poptávky) a na stran druhé p írodní (krajinnou)
atraktivitu cílových míst. Prostorovým odrazem t chto faktor je potom vytvá ení
rekrea ních zázemí sídel. Uvedená hodnocení prostorových vztah mezi trvalým a
víkendovým bydlišt m obyvatelstva a charakterem p írodních podmínek dávají obecn
hlavní zákonitosti prostorové organizace chatové rekreace:
• Rozhodujícím faktorem prostorové organizace chatové rekreace je rozmíst ní
sídelního systému a vliv socioekonomické struktury m st (intenzita výstavby).
Rozhodující koncentrace chat jsou v zázemí v tších m st a m st v bec. Existují p itom
zna né regionální rozdíly v intenzit chatové rekreace zp sobené rozdílnou sociální,
vzd lanostní a demografickou strukturou obyvatelstva a urbanistickým vývojem m sta
(v R rozdíly nap . mezi eskými a moravskými m sty, mezi m sty s významnou
centrální funkcí na jedné stran a m sty mladými a zpr mysl ovanými na stran
druhé). Nezanedbatelný vliv na intenzitu druhého bydlení má dále cena pozemk ,
móda a tradice.
• Vzdálenost ve spojení s charakterem p írodních podmínek zázemí sídel jsou dalšími
rozhodujícími faktory prostorové organizace druhého bydlení. V tšina provád ných
analýz potvrzuje velmi t snou souvislost mezi vzdáleností, charakterem p írodních
podmínek a lokalizací rekrea ních objekt v tom smyslu, že p i zajišt ní optimální
kapacity a kvality p írodních zdroj klesá intenzita „chata ení“ p ímo úm rn se
vzdáleností od místa bydlišt . M sta s p íznivými p írodními p edpoklady pak obvykle
vytvá í typická kruhová a polokruhová koncentrická rekrea ní zázemí. M sta s mén
p íznivými p írodními p edpoklady posouvají asto svá p ím stská rekrea ní zázemí o
20 – 30 km dále proti m st m s podmínkami p ízniv jšími. Pro n jsou typická pásová
a sektorová p ím stská rekrea ní zázemí. Nejintenzivn ji jsou využívána okolí vodních
ploch a tok , okraje lesních celk a p i vzdálen jší rekreaci atraktivní st ediska
horských, podhorských a p ímo ských oblastí.
-131-
7.7.
Mezinárodní cestovní ruch
Význam cestovního ruchu v sou asné sv tové ekonomice
Jeden z hlavních sv tových socioekonomických sektor je cestovní ruch, který v druhé
polovin 20. století má ro ní pr m rný r st okolo 4 – 5 %. V roce 1995 cestovní ruch
tvo il 10,9 % sv tového HDP, vytvo il pracovní p íležitosti pro 212 milion lidí a odvedl
státnímu sektoru na daních p es 637 miliard USD. Cestovní ruch je mnohostranným
odv tvím, který zahrnuje p edevším dopravu, turistická za ízení poskytující ubytování a
stravování, služby cestovních kancelá í, turistický informa ní systém. Cestovní ruch má
nejen hospodá ský p ínos, ale také p ínos pro oblasti kultury a ochrany životního prost edí.
Cestovní ruch je jedním z nejpozoruhodn jších ekonomických a sociálních fenomén
našeho století. Nepochybn si udrží tuto pozici v nastávajícím století. Každý rok se
zv tšuje podíl obyvatel sv ta, kte í se ú astní aktivit cestovního ruchu a pro v tšinu zemí
se cestovní ruch rozvíjí jako jeden nejdynami t jších a nejrychleji rostou cích sektor
ekonomiky. Mezinárodní turismus p edstavuje v celosv tovém m ítku významnou
sou ást celkového cestovního ruchu (rozlišuje se p itom domácí a zahrani ní cestovní
ruch). Mezinárodní turismus se p itom podílí asi 10 % na celkovém objemu sv tového
cestovního ruchu, podobné postavení má mezinárodní turismus i ve srovnání p íjm i
výdaj .
Mezinárodní cestovní ruch je jeden z hlavních lánk mezinárodního obchodu. V roce
1997 bylo zaznamenáno celkov 612 milion mezinárodních turistických p íjezd . Termín
turistický p íjezd je vztažen na celkový po et uskute n ných turistických cest., protože
n kte í turisté mohou uskute nit více než jednu mezinárodní cestu za rok. V tšina
mezinárodních turist p ijíždí do destinací na krátkodobý nebo st edn dobý pobyt,
v jednotlivých regionech nejsou u t chto krátkodobých i st edn dobých turist patrné
p ílišné rozdíly v jejich po tu, naproti u turist p ijížd jící na dlouhodobý pobyt, které
m žou být velmi d ležité pro mnoho míst, jsou tyto rozdíly už patrn jší.
Sv tový cestovní ruch se tradi n m í pomocí mezinárodních p íjezd a mezinárodních
p íjm z cestovního ruchu. V souladu s p edb žnými výsledky pro rok 1999 po et
mezinárodních turist cestujících po sv t dosáhl v 664 milion (1999). Mezinárodní
p íjmy z cestovního ruchu (vyjma mezinárodních p íjm z jízdného) pro roce 1999 se
odhadují na 455 mld. US$, p evedeno do p íjm za p íjezd je to 685 US$.
A koliv nejsou dostupné všechny hodnotící data, p edpokládá se, že celkov je domácí
cestovní ruch až desetinásobn vyšší než mezinárodní. Cestovní ruch je d ležitou aktivitou
v mnoha velkých zemích, p ispívá 5 – 10 % národnímu HDP. Avšak v n kterých menších
zemích a zvlášt pro n kolik malých ostrovních stát v oblasti Karibiku, rovníkového
Pacifiku a Indického oceánu, cestovní ruch vytvá í až 20 – 25 % HDP. P edpokládá se, že
na mnoha místech, kde cestovní ruch je stále menšinové odv tví, m že dojít v brzké dob
k jeho pom rn rychlému r stu a v budoucnosti m že nabýt na významnosti. V roce 1998
pr myslov vysp lé a rozvinuté státy vyprodukovaly okolo 55 % z celkového
mezinárodního cestovního ruchu, rozvojové státy 32 % a státy St ední a východní Evropy
13 %.
Mezinárodní cestovní ruch plánuje v p íštích letech pokra ování r stu okolo 4 – 4,5 %
ro n , WTO p edpovídá, že v roce 2000 bude cestovat kolem 659 milion turist , v roce
-132-
2010 okolo miliardy a v roce 2020 okolo 1,6 miliardy. P edpokládá se, že jeden ze ty
turistických pobyt bude dlouhodobý. Všechny regiony sv ta budou mít zajišt n solidní
r st mezinárodního cestovního ruchu, stejn lze uvažovat o r stu domácího cestovního
ruchu.
Mezinárodní cestovní ruch se vyzna uje vysokou dynamikou r stu, a to nejvyšší ze všech
sektor sv tového hospodá ství (jestliže v roce 1950 bylo uskute n no asi 25 mil.
zahrani ních turistických ú astí, v roce 1970 kolem 120 mil., v roce 1993 již kolem 500
mil. a v roce 1999 rekordních 657 milion ( to nap . v období let 1970 – 1992
p edstavovalo v pr m ru 7 % ro ní r st). Srovnatelné tempo r stu má pouze mezinárodní
obchod (mezinárodní turismus bývá také ozna ován jako „skrytý“ export).
Sv tový obchod v roce 1998
Hlavní odv tví sv tového obchodu
Celosv tový obchod služeb a zboží
v tom: mezinárodní cestovní ruch
výroba automobil
chemické výrobky
potraviny
po íta e a p íslušné služby
ropa
textil a od vy
telekomunikace
nerostné suroviny
železo a ocel
v mld. US $
6 738
532
525
503
443
399
344
331
283
158
141
v%
100.0
7.9
7.8
7.5
6.6
5.9
5.1
4.9
4.2
2.3
2.1
Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, Second edition 2000
Mezinárodní cestovní ruch je regionáln zna n diferencován. Nejvýznamn jší turistickou
oblastí (v rámci statistik WTO – World Tourism Oranization) je Evropa, na kterou
p ipadalo v roce 1999 386 mil. zahrani ních host , tj. 58,7 % z celosv tového
mezinárodního turismu, podobná situace je i v p íjmech z mezinárodního turismu (v roce
1998 kolem 230 mld. dolar , tj. 52 % celosv tového podílu). Druhou nejvýznamn jší
turistickou oblast p edstavuje Severní Amerika (cca 87 mil. zahrani ních ú astí, tj. tém
13 %, ale 88,5 mld. dolar v p íjmech, tj. 20 % z p íjm celosv tového mezinárodního
turismu). T etí nejvýznamn jší je oblast Východní Asie/Pacifik s více než 93 mil.
zahrani ních ú astí v roce 1999 (14,2 %) a s p íjmy v roce 1998 více než 67 mld. dolar
(15,2 %). Následují oblasti Afrika/Blízký Východ/Jižní Asie, jejichž podíl se pohybuje
v sou asnosti kolem 6 – 8 % v obou ukazatelích. Hlavním problémem uvedených region
(jinak atraktivních) je dosud nedostate ná turistická infrastruktura a asté vále né
konflikty.
-133-
Vývoj mezinárodního turismu
Vývoj mezinárodního turismu
region
po et p íjezd zahrani ních turist
p íjmy z mezinárodního turismu
(v tis.)
v mld. USD
1985
1990
1995
1997
1999
1999
1995
1997
1998
1998
v%
Afrika
9,7
15,1
20,3
23,4
v%
27,3
4,2
8,11
9,47
10,01
2,3
Amerika
64,3
93,6 110,7 118,3 126,7
19,3
102,61
119,30
120,70
27,4
Východní Asie/Pacifik
31,1
54,6
93,7
14,3
74,56
75,74
67,80
15,4
212,1 282,9 338,5 370,6 385,9
58,7
211,02
221,93
229,65
52,0
Evropa
81,4
88,3
St ední Východ
7,5
9,0
12,4
14,3
18,0
2,7
7,52
9,19
8,72
2,0
Jižní Asie
2,5
3,2
4,2
4,8
5,4
0,8
3,49
3,95
4,38
1,0
327,2 458,2 657,4 619,7 656,9
100
407,32
439,90
441,26
100
Sv t celkem
Pramen: Tourism Highlights 2000. WTO, first edition 2000
P íjmy z mezinárodního turismu v roce 2000
Po adí Zem
1
2
3
4
5
6
7
8
USA
Špan lsko
Francie
Itálie
Velká Británie
SRN
ína
Kanada
Pramen: WTO
-134-
P íjmy v mld.
US $
82,0
31,5
30,8
27,5
19,5
18,5
16,2
10,7
Po adí Zem
9
10
11
12
13
14
15
Rakousko
ecko
Austrálie
Mexiko
Hong Kong
Turecko
Švýcarsko
P íjmy v mld. US $
9,9
9,2
8,5
8,3
7,9
7,6
7,5
Výrazných zm n doznal mezinárodní cestovní ruch po roce 1989 v Evrop .
V postkomunistických evropských zemích se turismus vyvíjel velmi rozdíln . Nejv tší
p ír stky zahrani ních návšt vník (p i celkové dominantní orientaci na západoevropské
zem a USA) zaznamenaly zejména Ma arsko, Polsko, R a Slovensko (zlepšení
turistických služeb, stabilní politická situace, celková turistická atraktivnost), a to i
z pohledu devizových p íjm (nap . v R se p íjmy z aktivního zahrani ního cestovního
ruchu podílely v letech 1994 – 1998 14 až 18 % na našem exportu, v roce 1999 kolem
11 %). Naproti tomu zna ný úbytek zahrani ní návšt vnosti je doposud v zemích
bývalého SSSR, Rumunsku, Albánii, Srbsku a erné Ho e. Významný pokles zejm.
v USA zaznamenal mezinárodní turismus v roce 2001 v souvislosti s teroristickými útoky
v USA.
Mezi další turisticky atraktivní zem lze také zahrnout Bulharsko, pobaltské státy,
skandinávské zem , Izrael, Ke u (safari), antilské ostrovy, Indii, Nepál, Filipíny, Nový
Zéland, Peru, aj.
Ješt zajímav jší pohled na mezinárodní cestovní ruch p edstavují návšt vní proudy turist
do jednotlivých oblastí a zemí (viz p íloha).
Cestovní ruch v rozvojových zemích
Dlouho byl cestovní ruch uznávaný jako velmi vhodná forma pomoci rozvoji
hospodá sky zaostalých stát t etího sv ta. V odborné literatu e jsme se setkali
s názorem, že cestovní ruch, který je pr myslem na práci náro ného odv tví služeb lépe
vyhovuje rozvojovým zemím jako kapitálov náro ný pr mysl. Tento názor se opíral o
výhodné p írodní p edpoklady ( krajina, klima), o bohatou nabídku i když
nekvalifikovaných pracovních sil, o rostoucí touhu ú astník cestovního ruchu
z rozvinutých státu po dobrodružství ve vzdálených krajinách, po exotické kultu e, o
p íjmový a multiplika ní efekt cestovního ruchu, jako i o prestižní úvahy rozvojových
zemí. Mnohé neúsp chy, d kladné výzkumy o sociáln – ekonomických d sledcích
cestovního ruchu v rozvojových krajinách m ly za následek v cn jší posouzení problém
politiky cestovního ruchu v rozvojových zemích. Toto vyložení musíme p ivítat hlavn
proto, že negativní vlivy cestovního ruchu se výrazn projevují v zhoršování p írody,
kultury, v ekonomické oblasti zdražováním letecké dopravy, v hospodá ském poklesu a
v problémech s obstaráváním kapitálu.
Politika cestovního ruchu rozvojových zemí vyžaduje osobitou pozornost. P edevším
musíme varovat p ed jednostranných posuzováním jen hospodá ské stránky rozvojových
projekt bez ohledu na sociáln – psychologické initele. Kriticky musíme hodnotit
p edevším nej ast ji uvád né argumenty :
cestovní ruch je hlavním producentem deviz, které rozvojové zem tak velmi
pot ebují. Je t eba brát v úvahu devizové úniky v d sledku dovozu vyvolaného
cestovním ruchem jako i úniky zp sobené nabídkou zájezd ( balík služeb ), dále je
t eba brát v úvaze služby, které poskytují zahrani ní cestovní organizace, hotelové
et zce a letecké spole nosti ;
cestovní ruch urychluje rozvoj infrastruktury v rozvojových zemích. Nebere se p itom
otázka vlastních priorit s ohledem na investice v krajin ;
-135-
cestovní ruch vytvá í nová pracovní místa. S ohledem na nízkou úrove vyd lání
v rozvojových krajinách a s ohledem na to, že v nich p sobí mnohé zahrani ní
spole nosti, finan n zajímavá místa jsou vyhrazené pro cizince.
cestovní ruch p ispívá k porozum ní mezi národy. Toto podmín ní bylo zpochybn né
v r zných publikacích. Krom toho p ímý kontakt mezi hostem a domácím
obyvatelstvem je minimální. Vlivem konzumního chování a životních návyk
ú astník cestovního ruchu vznikají u domácího obyvatelstva také pot eby, které se
nedají uspokojit ( demonstrativní efekt ). Takto dochází k omezení sociálních a
kulturních struktur, co sotva p ispívá k vzájemnému porozum ní. V tomto smyslu
musí dojít k lepší a v cn jší informovanosti ú astník cestovního ruchu a domácího
obyvatelstva. Tato informovanost by m la p isp t k odstran ní p edsudk ,
nesprávného chápání a oboustranného odporu.
Mezinárodní turismus 1998
po adí
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
navštívená zem
Francie
Špan lsko
USA
Itálie
Velká Británie
Mexiko
Kanada
Rakousko
SRN
Rusko
ecko
Švýcarsko
ína
Polsko
Hong Kong
R
Turecko
Portugalsko
Thajsko
Malajsko
TOP 40 celkem
po et
p íjezd
turist
(v mil.)
70,00
47,74
47,13
34,83
25,48
19,30
19,6
17,6
17,1
15,8
11,08
11,03
11,00
10,00
9,60
9,50
9,20
8,80
7,72
6,86
po adí
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
32
33
34
35
36
37
38
39
40
navštívená zem
Nizozemsko
Belgie
Irsko
JAR
Singapur
Indonésie
Argentina
Tunis
Korea
Ma arsko
Chorvatsko
Japonsko
Austrálie
Egypt
Saudská Arábie
Macau
Portoriko
Maroko
Brazílie
Rumunsko
SV T CELKEM
Pramen: Tourism Highlights 1999, 2000. WTO, Madrid + vlastní úpravy autora
-136-
po et
p íjezd
turist
(v mil.)
6,17
6,15
6,07
5,98
5,60
4,90
4,86
4,70
4,25
4,20
4,20
4,1
4,01
3,77
3,70
3,59
3,26
3,24
3,14
3,08
625,24
Mezinárodní turistické proudy (v tis. p íjezd ) v roce 1996 (zem nad 2 mil. turist )
navštívená zem
Francie
USA
Velká Británie
Itálie
Mexiko
Rakousko
Špan lsko
Kanada
Rusko
SRN
Hong Kong
ecko
Turecko
Singapur
Thajsko
Malajsko
ína
Švýcarsko
Nizozemí
Belgie
Irsko
Rumunsko
Portugalsko
JAR
R
Bulharsko
Argentina
Austrálie
Egypt
Tunis
Japonsko
Indonésie
Korea
Portoriko
Ma arsko
Maroko
Brazílie
Chorvatsko
Tajwan
Indie
Uruguay
Izrael
Filipíny
SRN
13378
1997
2981
8463
SV T CELKEM
Pramen: WTO 1997
81821
9877
4450
448
280
276
1908
2142
200
354
64
179
1978
2293
907
339
264
891
195
224
34
75
125
437
808
76
159
48
913
213
153
449
34
100
11
222
60
USA
Japonsko Nizozemí
2603
578
8115
5183
440
3089
595
1541
2884
2174
814
20314
575
258
1073
920
617
787
12209
648
114
179
50
41
1598
801
2332
751
2383
53
222
87
452
326
68
217
405
1213
79
309
934
79
101
353
19
576
1549
41
752
553
248
500
136
295
161
1424
660
33
109
57
6
39
202
72
257
115
18
59
1494
82
266
309
6
52
317
8
317
813
39
175
90
100
13
5
206
587
20
180
627
110
399
1527
15
2211
134
127
77
16
42
363
39
33
58
3
42
290
918
10
229
99
40
24
2
2
435
19
82
374
350
15
76748
29237
27874
VB
Francie
9926
3246
987
3705
1687
2296
513
3556
691
103
1425
397
1688
758
605
287
167
205
427
954
808
3190
49
732
244
247
451
64
368
328
72
283
135
51
537
2035
460
97
787
127
463
252
91
205
30
123
432
431
760
262
55
470
63
152
50
44
35
242
542
57
83
25
100
103
62
31
31
361
5
207
84
93
500
82
27
22
94
7
173
21
60120
26624
Itálie
CELKEM
5299
62406
525
46489
932
25293
29324
21405
856
17090
1156
18134
106
17285
73
16208
829
15205
68
11703
491
9233
160
8614
46
7293
115
7192
17
7138
62
6744
367
6730
228
6580
209
5829
119
5282
128
5205
300
4567
29
4944
235
4666
32
4382
105
4286
41
4165
366
3896
270
3885
28
3837
41
3705
16
3684
3065
157
2979
91
2693
119
2666
467
2649
12
2358
50
2288
18
2177
72
2100
14
2049
21194
616160
-137-
Shrnutí kapitoly
V kapitole Geografie cestovního ruchu jsou poslucha i seznámeni s vymezením objektu
a p edm tu geografie cestovního ruchu, s historickým vývojem této v dní disciplíny a
jejím zam ením, zejména na hodnocení hlavních p edpoklad a faktor rozvoje,
s prostorovým rozložením domácího a mezinárodního cestovního ruchu a v neposlední
ad také s relevantními informa ními zdroji a statistikami.
Otázky ke cvi ení z kapitoly 7
3.
Co je p edm tem výzkumu geografie cestovního ruchu?
4.
Jaké hlavní problémy geografie cestovního ruchu eší?
5.
Charakterizujte rozdíly v rekrea ní aktivit obyvatelstva.
6.
Zhodno te význam mezinárodního turismu ve sv tovém obchod .
7.
Uve te n které negativní d sledky rozvoje cestovního ruchu.
8.
Charakterizujte hlavní tendence ve vývoji mezinárodního turismu v Evrop a ve
sv t , a to pomocí sestavení kartogramu Sv tový mezinárodní turismus (data a
kartogram jsou uvedeny v p íloze na www. stránkách KRES).
LITERATURA
[2]
[3]
[7]
[8]
MARIOT P.: Geografia cestovného ruchu. Bratislava 1985
MORRISON A. M.: Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria Publishing, Praha 1995, 523
s.
MIRVALD S. a kol.: Geografie cestovního ruchu. PF Plze 1996 (vysokoškolská skripta).
PEARCE D.: Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition, Longman Group 1995, 202
pp.
VYSTOUPIL J., WOKOUN R.: Vybrané kapitoly z geografie rekreace. (vysokoškolská skripta).
Brno,UJEP 1983
YEARBOOK of tourism statistics. Madrid, WTO, 50ed. 1998 – 2003.
TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.
[9]
WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN, Warsawa.
[4]
[5]
[6]
INTERNETOVÉ ADRESY
•
http://www.world-tourism.org/
•
www.czech-tourism.cz
-138-
8. GEOGRAFIE SLUŽEB
Cíl kapitoly
asová náro nost
4 hod. (1 – prezen ní, 1 – samostudium, 2 - cvi ení)
Vzhledem k tomu, že slovo služby je používáno v r zných významech, je nutné alespo
jednoduše definovat služby, kterými se geografie služeb zabývá. Obecn m žeme íci, že
služby jsou nehmotné výsledky práce. Ve v tšin p ípad je pom rn lehké odlišit služby
od materiálních produkt . (Problematické p ípady se objevují v oblasti informa ních
médií - od tisku knih a asopis , p es tvorbu film až ke kódování pam ti po íta .)
Služby zahrnují i aktivity ve výrobních firmách (jako je nap . administrativa, marketing
nebo výzkum), zvlášt v sou asnosti dochází k významné terciarizaci sekundéru.
Služby jsou také více než kterýkoliv jiný sektor sou ástí tzv. neformální ekonomiky.
Obslužné aktivity jsou tedy rozsáhlou a extrémn heterogenní skupinou aktivit. asto
jsou používány klasifikace obslužné sféry podle vlastnictví (ve ejné a soukromé služby)
nebo podle typu produktu - obchod (maloobchod a velkoobchod), doprava, stravování,
ubytování, zdravotnictví, školství, administrativa, atd.
Vzhledem k lokalizaci obslužných aktivit jsou asto služby klasifikovány na základ
hierarchie, tj. na základ vzdálenosti, do které jsou služby poskytovány (nebo zboží
prodáváno) a na základ po tu spot ebitel , které pot ebují, aby byly ješt ekonomické.
Rozlišujeme obslužné aktivity "nižšího ádu" zásobující spot ebitele na malé vzdálenosti,
ale o vysoké frekvenci a obslužné aktivity "vyššího ádu" zásobující spot ebitele na velké
vzdálenosti komoditami s malou frekvencí využívání. Hierarchie je pochopiteln
složit jší, než zde uvedená modelová situace.
Základními problémy geografie služeb jsou:
-
prostorové uspo ádání služeb
-
hierarchická struktura služeb a z toho vyplývající vymezování obslužných st edisek v
sídelní síti
-
mobilita za službami a vymezování sfér vlivu obslužných st edisek
-139-
8.1.
Obslužná st ediska
Pro provoz jednotlivých obslužných za ízení je nezbytnou podmínkou, pokud mají být
ekonomické, koncentrace do vybraných sídel, kterým íkáme obslužná st ediska.
P i výb ru st edisek m žeme podle Dickinsona a Smailese použít následující metodické
p ístupy:
1) vymezení st edisek na základ údaj o funkci, kapacit a využití za ízení maloobchodu
a služeb v sídlech
2) na základ velikosti obsluhovaného území, tedy na základ obslužných proces mezi
sídly.
Charakteristiky založené na údajích o za ízeních maloobchodu a služeb jsou nazývány
statickými charakteristikami a využívají dat b žn zjiš ovaných statistickými ú ady.
Charakteristiky založené na zjiš ování obslužných proces mezi sídly jsou nazývány
dynamickými charakteristikami a používají dat z anketárních šet ení o spádovosti
obyvatelstva.
Výb r st edisek na základ statických charakteristik
Auto i vymezující st ediskovost sídel na základ statických charakteristik v tšinou
metodicky vychází z Christallerovy teorie centrálních míst a vymezují st ediskovost
sídla:
1) podle druh funkcí sídla
2) podle p ebytku významnosti sídla.
Ur ení st ediskovosti sídla podle druh funkcí sídla
Pom rn rozsáhlá skupina autor ur uje st ediskovost sídel podle koncentrace druh
za ízení maloobchodu a služeb v sídlech, nebo podle výskytu specializovaných druh
za ízení. Zde je pot eba jmenovat rozsáhlý výzkum Smailese (1967) provedený na území
Anglie a Walesu ve 40. letech. St ediskovost je ur ována podle vybraných druh
obchodu a služeb, na základ kterých je vybráno p t hierarchických úrovní st edisek.
Otázkou st ediskovosti sídel se zabývá Berry (1967) v práci o st ediscích služeb a
rozmíst ní maloobchodu ve venkovských oblastech stát Iowa a Jižní Dakota v USA.
Prokazuje závislost po tu druh za ízení obslužné sféry v sídle na po tu obyvatel Pomocí
faktorové analýzy ur uje soubor typických funkcí pro hierarchické úrovn m st, malých
m st a vesnic (d lí sídla do skupin, které se liší investicemi do obslužné sféry, po tem
druh za ízení a po tem obyvatel).
Ur ení st ediskovosti sídla založené na metod hodnocení koncentrace druh funkcí sídla
však m žeme považovat za málo výstižné, nebo bere v úvahu pouze potenciální
možnost sídla být st ediskem. Nezjistíme zda sídlo skute n funguje jako st edisko i pro
své zázemí, protože obslužná vybavenost sídla odpovídá p edevším jeho popula ní
velikosti a teprve v druhé ad velikosti obsluhovaného zázemí. Tato metoda je spíše
orienta ní a m že být opodstatn ná v p ípadech, kdy nejsou dostupná jiná data, která by
lépe charakterizovala st ediskovost sídla, nebo pokud je dopln na ješt dalšími
charakteristikami.
-140-
Ur ení st ediskovosti sídla podle tzv. p ebytku významu
Tento metodický p ístup je založen na kvantifikaci tzv. p ebytku významu sídla, tj.
zjiš ujeme, zda sídlo dosahuje vyšší ukazatele než by podle pr m rných ukazatel na 1
obyvatele ve zkoumaném území a vzhledem k po tu obyvatel v sídle m lo dosahovat.
Ur ení st ediskovosti tímto zp sobem se opírá p edevším o ukazatele:
1) po tu obslužných za ízení
2) kapacity obslužných za ízení
3) využití obslužných za ízení.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------P íklad: m sto A má 50 tis. obyv. a 750 mil. K maloobchodní obrat; p i pr m rném
maloobchodním obratu na 1 obyv. 10 tis. K by m lo mít teoretický maloobchodní obrat 500 mil.
K ; dosahuje "p ebytku významu" 250 mil. K , nebo p epo teno na po et obyvatel 25 tis.
obyvatel.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------Metodu založenou na datech o po tu obslužných za ízení použil na území Nové Anglie
Johnston (1964). Podle procentního zastoupení vybraných typ obchod v sídle na úhrnu
všech t chto obchod ve zkoumaném území ur uje maloobchodní funkci sídla a od této
hodnoty ode ítá procentní zastoupení po tu obyvatel sídla na celkovém po tu obyvatel
zkoumaného území. Sídla s kladnou hodnotou indexu považuje za st ediska.
Metodika ur ení st ediskovosti sídel vycházející z údaj o kapacit obslužných za ízení
využívá p edevším data o zam stnanosti v obslužné sfé e resp. v maloobchod . Je
založena na porovnání podílu zam stnaných v t chto odv tvích v sídle s pr m rným
podílem zam stnaných v obslužné sfé e nebo maloobchod na zkoumaném území, resp. v
celé zemí. Vymezení st edisek tímto zp sobem bylo široce používáno p edevším v
n mecky mluvících zemích.
Metodika hodnocení st edisek založená na údajích o využití obslužné sféry sídla používá
data o realizovaném maloobchodním obratu. Je široce používána v anglické odborné
literatu e i v plánovací praxi. V eskoslovensku byla používána p edevším v
aplikovaném výzkumu v pracích Výzkumného ústavu obchodu Praha. Tzv. p ebytek
významu sídla nahrazují termínem kladný nákupní spád.
P i hodnocení st edisek na základ tzv. p ebytku významu sídla m žeme za nejmén
vhodné považovat data o po tu obslužných za ízení. Samotný po et za ízení nám nic
ne íká o kapacit nebo využití, které jsou velmi variabilní jak mezi jednotlivými
sortimentními druhy za ízení, tak i mezi za ízeními stejného sortimentu. Použití dat o
po tu zam stnaných nám dovoluje ur itým zp sobem charakterizovat st ediskovost sídla
a tato data se asto používají pro charakteristiku celé obslužné sféry. Pro maloobchod již
není jejich použití tak vhodné, protože rozdíly ve využití za ízení o stejné kapacit
mohou být v konkrétních p ípadech velké. Za nejvhodn jší m žeme považovat údaje o
realizovaném maloobchodním obratu.
Za jeden z nejd ležit jších problém p i použití metodických p ístup založených na
kvantifikaci tzv. p ebytku významu sídla m žeme považovat problematiku stanovení
pr m ru. V tšina autor používá pr m ru zkoumaného území, tedy bu celostátního
pr m ru p i hodnocení st edisek na území celého státu, nebo regionálních pr m r p i
hodnocení st edisek menšího území.
-141-
Otázka vhodn zvoleného pr m ru je zvlášt d ležitá p i použití dat o maloobchodním
obratu, kde vlivem regionálních diferencí v p íjmech, v kové struktu e, samozásobení
obyvatelstva a jiných faktor m že docházet ke zkreslení skute nosti. Proto je metodicky
vhodn jší nezahrnovat do ukazatele o maloobchodním obratu údaje o maloobchodním
obratu za potraviny, kde vlivem regionálních diferencí v samozásobení obyvatelstva i
vlivem cestovního ruchu dochází k mnohem v tší územní diferenciaci než u
maloobchodního obratu za pr myslové zboží.
Ur ení st edisek na základ dynamických charakteristik
Metodické postupy založené na dynamických charakteristikách, hlavn na údajích o
spádovosti obyvatel za ob anským vybavením, se používají nejen pro výb r a
hierarchické len ní st edisek, ale p edevším pro ur ení rozsahu spádových území
jednotlivých st edisek a zjišt ní intenzity vztahu st edisko - zázemí. Bude o nich
referováno dále, p esto je t eba se zmínit alespo o n kterých výzkumech. Údaje o
pohybu obyvatelstva za nákupy nejsou b žn statisticky zjiš ovány, ale získávají se
pomocí anketárních šet ení.
Z metodického hlediska za nejvhodn jší m žeme považovat anketární šet ení provád ná
p ímo v domácnostech, a to bu formou interview, rozesíláním dotazník poštou, nebo
p es soustavu ZŠ, kdy odpovídají rodi e d tí. Pro zpracování rozsáhlejšího území je to
však sotva technicky proveditelné, proto je vhodné použít náhradního šet ení
provád ného nap . p es tajemníky obecních ú ad nebo u itele škol. I když výsledky
nemusí být vždy pln reprezentativní, odrážejí realitu mnohem více než p i použití
statických charakteristik.
8.2.
Vymezení sfér vlivu st edisek
D ležitým problémem geografie maloobchodu a služeb je vymezení sfér vlivu
obslužných st edisek, nebo dojíž ka za ob anským vybavením je vedle dojíž ky do
zam stnání jedním z d ležitých regionotvorných proces . P i vymezování zázemí
st edisek maloobchodu, resp. celé obslužné sféry, jsou používány p edevším metodické
p ístupy založené jednak na využití interak ních model , jednak na využití údaj z
anketárních šet ení.
Vymezení sfér vlivu st edisek na základ interak ních model
Vývoj koncepcí a použití interak ních model zpracovali nap . Chojnicki (1966), Wilson
(1967), Scott (1973), Reif (1973) a jiní. Pro vymezení sfér vlivu st edisek maloobchodu,
resp. obslužné sféry, jsou za nejpoužívan jší považovány gravita ní modely a modely
mezilehlých p íležitostí.
Gravita ní modely
Tato skupina model vychází z Newtonova gravita ního zákona a byla nejd íve
používaným druhem interak ních model . Použití gravita ních model bylo zpo átku
-142-
omezeno jen na demografické výzkumy, teprve od 30. let tohoto století byly používány i
pro vymezení spádových území nákupních, resp. obslužných st edisek. P vodní vyjád ení
gravita ního zákona je následující (Carrothers, 1956): interakce mezi dv ma st edisky
(zónami) koncentrace obyvatelstva se m ní p ímo úm rn s velikostí obyvatel t chto
st edisek (zón) a nep ímo úm rn se vzdáleností mezi nimi. Pozd jší vývoj modelu vedl
ke zevšeobecn ní prom nných (nap . Isard, 1965, Wilson,1967, Reif,1973). Tak nap .
Wilson (1967) i Reif (1973) zavád jí místo po tu obyvatel sídla tzv. produk ní
prom nnou, což je v podstat úrove poptávky v sídle a tzv. prom nnou atraktivity, cože
je úrove nabídky v jiném sídle. Rovn ž vzdálenost je nahrazována tzv. generalizovanou
dopravní funkcí. Reif (1973) ho používá ve tvaru:
I
−1
ij
= k ∗ Oi ∗ D j ∗ T ij
/1.1/
kde Iij - interakce mezi výchozím sídlem (zónou)i a cílovým sídlem j. Je m ena v
závislosti na aktivit , kterou bereme v úvahu - u maloobchodu to m že být nap . podíl na
maloobchodním obratu
Oi - úrove poptávky v sídle (zón ) i - tzv. produk ní prom nná
Dj - úrove p íležitostí (nabídky) v cílovém sídle (zón )j, tj. p itažlivost cílového sídla
(zóny) - tzv. prom nná atraktivity
Tij - generalizovaná dopravní funkce
k - konstanta proporcionality.
Jestliže Oi nebo Dj nejsou dány, mohou být nahrazeny Ii, resp. Ij, kde
Ii =
Ij=
n
j =1
n
i =1
I
ij
/1.2/
I
ij
/1.3/
V p ípad , že nem žeme použít tohoto nahrazení, m žeme podle Reifa (1973) Oi a Dj
nahradit zástupnými prom nnými Wi , resp. Wj , které však musí být v ur itém pom ru.
Nap . p edpokládejme, že známe po et cest za nákupy ze sídla i (tedy Oi), ale neznáme
celkový po et cest za nákupy, které sm ují do obslužného centra j (tedy Dj). Potom
m žeme použít v rovnici 1.1 náhradní prom nnou Wj , která m že vyjad ovat nap . po et
druh za ízení, prodejní plochu nebo maloobchodní obrat v centru j. Nyní m žeme zjistit
po et všech cest za nákupy sm ujících do centra j aplikací rovnice 1.3. V závislosti na
tom, zda n která z prom nných není dána a musíme ji nahrazovat zástupnou prom nnou,
d lí Wilson (1967) i Reif (1973) gravita ní modely na modely s omezením a bez
omezení.
-143-
Gravita ní modely bez omezení
Nejznám jším modelem tohoto typu je tzv. Reillyho zákon maloobchodní gravitace. Na
základ anketárního šet ení provád ného ve 20. letech v Texasu ho Reily (1929)
formuloval následujícn : v normálních podmínkách dv m sta, která jsou st edisky
maloobchodu, p itahují nakupující z okolních sídel p ímo úm rn síle po tu obyvatel
t chto m st a nep ímo úm rn síle vzdálenosti každého z t chto m st k okolním sídl m.
Autor však uvádí, že tento model nezahrnuje všechny aspekty, které p sobí na rozd lení
výdaj obyvatel menšího sídla mezi st ediska. Mezi t mito aspekty uvádí nap . dopravní
spojení, kvalitu komunika ní sít , hustotu obyvatel, obchodní a spole enskou atraktivitu
st ediskových sídel, geografické podmínky, sociální a p íjmovou diferenciaci spot ebitel
aj.
Pro tento bod platí, že pravd podobnost cestování za nákupy do jednoho st ediska je
rovna pravd podobnosti cestování za nákupy do konkuren ního st ediska.
P i hodnocení vlastních gravita ních model n kte í auto i (nap . Berry, 1967, Reif,
1973) upozor ují, že spádové oblasti získané použitím t chto model mohou zkreslovat
skute nost tím, že považují sféry vlivu st edisek za uzav ené a navzájem se vylu ující.
Výzkumy však prokázaly existenci p echodných území odkud obyvatelé dojíždí za
nákupy vícemén pravideln do dvou nebo více st edisek.
Gravita ní modely s omezením
Jak již bylo ešeno p i výkladu základního gravita ního vzorce /1.1/, pokud nemáme k
dispozici údaje za produk ní prom nnou nebo prom nnou atraktivity, m žeme je
nahradit zástupnými prom nnými, zavádíme tedy ur itá omezení. Mohou nastat t i
p ípady gravita ních model s omezením, které Wilson (1967) nazval: produk n
omezený p ípad, atrak n omezený p ípad a produk n -atrak n omezený p ípad.
V geografii maloobchodu a služeb se používá p edevším produk n omezený p ípad, kdy
nahrazujeme prom nnou atraktivity zástupnou prom nnou. Tuto prom nnou m žeme
nahradit, jak již bylo ešeno výše, nap . po tem druh za ízení, po tem zam stnaných v
maloobchod , prodejní plochou nebo maloobchodním obratem ve st edisku Reif (1973)
uvádí pro tento typ modelu následující základní rovnici:
I
ij
= Oi ∗
W ∗T
j
n
j =1
−1
ij
W ∗T
j
−1
ij
kde Wj - náhradní prom nná
ostatní viz rovnice /1.1/
-144-
Nejznám jším modelem tohoto typu je Huff v model (1963). Model definuje podíl cest
za nákupy z ur itého sídla do všech st edisek zkoumané oblasti. Tento podíl m žeme
považovat za pravd podobnost, že ur ité st edisko bude vybráno jako cíl nákup
obyvateli sídla.
P ínos Huffova modelu a jemu koncep n podobným model m není jen v
pravd podobnostním pojetí, ale p edevším v tom, že umož ují rozd lit spádová území
mezi více než dv st ediska. Tyto modely jsou v sou asnosti nejpoužívan jším typem
interak ních model .
Modely mezilehlých p íležitostí (intervenning opportunities models)
Tento druh modelu se liší od gravita ních model v tom smyslu, že nem í rozd lení
prostoru v pojmech asu nebo vzdálenosti, ale pojmy intervenujících (možných)
p íležitostí. P vodní formulace je následující: po et cest do cílového sídla je p ímo
úm rný po tu p íležitostí v tomto sídle a nep ímo úm rný po tu intervenujících ostatních
p íležitostí. Model p edpokládá, že vyjížd jící vezme v úvahu postupn každou
p íležitost, které dosáhne, pokud má ur itou pravd podobnost, že jeho pot eby budou
uspokojeny.
Za ur itých podmínek je tento model modifikovaným gravita ním modelem. V
maloobchod poprvé aplikoval model mezilehlých p íležitostí Harris (1964). Parametry
modelu poskytují možnost nejen pro variace v prostorovém rozložení p íležitostí, ale také
v chování konzument . Tento model se však spíše používá pro vymezení nákupních zón
ve velkom stech a aglomeracích.
V posledních letech se výzkumy zam ují na zkoumání prostorového chování
konzument a snaží se eliminovat n která omezení, nap . nahrazením vzdálenosti tzv.
poznávací vzdáleností.
Vymezení sfér vlivu st edisek na základ anketárních šet ení
P i zjiš ování spádovosti za službami anketárním šet ením se v podstat používají dva
zp soby:
1) anketou ve vybraných za ízeních obslužné sféry ur itého st ediska
2) anketou ve všech sídlech zkoumané oblasti
V tšina výzkum založených na anketárních šet eních uvádí, že v podstat v každé
hierarchické úrovni existuje zóna intenzivní dojíž ky, zóna slabší dojíž ky a p echodná
zóna. P i anketárním šet ení v obslužných za ízeních st ediska je však problematické
stanovení kritérií, kterými ur ujeme jednak rozsah spádového území, jednak intenzitu
vztahu st edisko - zázemí, proto ze vhodn jší m žeme považovat anketární šet ení
provád né ve všech sídlech oblasti.
Ve v tšin p ípad však není z technických d vod možné zajistit šet ení ani u
minimálního reprezentativního vzorku obyvatelstva (2 %) zkoumané oblasti. Za vhodné
proto m žeme považovat (zvlášt p i výzkumu rozsáhlejších území)i použití náhradního
anketárního šet ení provád ného p es pracovníky obecních ú ad , u itele škol, p ípadn
-145-
ve vybraném vzorku domácností, dopln né o hodnocení st edisek pomocí statických
charakteristik.
8.3.
Klasická teorie centrálních míst
Základy teorie centrálních míst vypracoval v 30. letech n mecký geograf
CHRISTALLER, a dále ji rozpracoval n mecký ekonom LÖSCH ve 40. letech. Oba
teoretikové se shodují v p edstav o prostorovém uspo ádání obchod pro optimální
distribuci jednoho zboží; rozchází se však pokud jde o lokalizaci obchod pro více druh
zboží. Christaller vycházel od nejv tšího centra a postupoval "shora dol ", Lösch naopak
vyšel od nej ast jšího zboží a postupoval "zdola nahoru" (tento p ístup je bližší hust
osídlené krajin , jako je zázemí m st). Löschova "ekonomická krajina" se používá pro
rozmíst ní pr myslu a Christallerova hierarchie je základem p i analýzách maloobchodu
a služeb.
Tržní oblast pro jedno zboží
P edpokládejme, že shodní spot ebitelé jsou pravideln rozmíst ni na nekone né rovin a
mohou se pohybovat v libovolném sm ru, který si vyberou (tuto plochu obvykle
nazýváme "dopravní povrch"). Obchodník chce prodávat zboží x a nabízí je zákazník m
za cenu p. Zákazník, aby mohl zboží koupit musí ješt zaplatit m.t za návšt vu prodejny
(m je nap . po et km, t jsou náklady na 1 km - obr. 3.1), takže skute ná cena, kterou
zaplatí za zboží je p + mt. Každý zákazník má k ivku poptávky po zboží x takovou, že
úm rn stoupající cen klesá poptávka po zboží (viz obr. 3.2). Tato k ivka poptávky je
stejná pro každého zákazníka. P i cen p je spot eba q1, p i cen p + mt je spot eba q2.
Spot ebované množství je tedy funkcí ceny, kterou platí spot ebitel ve svém bydlišti.
Protože doprava je stejná ve všech sm rech, je možné sestrojit kužel poptávky kolem
prodejny. Kužel vyjad uje klesající objem poptávky (spot eby) se vzdáleností, zp sobený
vzr stem ceny v d sledku zvýšení dopravních náklad (obr. 3.3). Ve vzdálenosti r je
cena p + rt (obr. 3.1) a spot ebované množství je nulové (obr. 3.2). To je maximální
ekonomický dosah prodejny. "Ideální" tržní oblast prodejny je tedy kruh o polom ru r.
Sí prodejních oblastí pro jedno zboží
Jaké bude uspo ádání kužel v rovin , máme-li jich umístit maximum? Rozsah prázdné,
neobsluhované plochy bude nejmenší a nejvíce obyvatel bude obsluhováno tehdy, jestliže
obchody budou hexagonáln uspo ádány - každá prodejní oblast bude sousedit se šesti
jinými.
Ve skute nosti neexistuje neobsluhovaná plocha mezi prodejními oblastmi. Tedy oblasti
se p ekrývají a obchodníci sout ží o zákazníky v oblastech p ekryvu (obr. 3.6). Pokud
zákazníci uvažují racionáln - tedy cht jí co nejvíce dostat za své peníze, budou
vyhledávat nejbližší prodejnu, aby ušet ili dopravní náklady (pokud nabídka obchod je
stejná). Oblasti p ekrývání se rozp lí a prodejní oblasti se stanou šestiúhelníkovými (obr.
3.7).
-146-
Christallerova hierarchie m st
Christaller tvrdí, že každý obchod vyššího ádu ur uje centrální místo (st edisko), z n hož
budou poskytovány také služby a zboží nižšího ádu. Minimální rozsah obchodní oblasti
pro zboží nižšího ádu je však menší. Musíme tedy najít bod, ve kterém se obchodník
rozhodne pro lokalizaci svého obchodu se zbožím nižšího ádu, pokud nechce
obchodovat v již definovaném st edisku. Za p edpokladu, že existující centra již dodávají
všechny druhy zboží, p jde podle Christallera o umíst ní p esn ve st edu mezi t emi
p vodními st edisky. Jestliže tento postup opakujeme, vede k vytvo ení hierarchie center
a obchodních oblastí (obr. 3.9). Každé centrum nižšího ádu je umíst no mezi t emi
centry vyššího ádu. Každé centrum vyššího ádu je obklopeno prstencem šesti center
nejblíže nižšího ádu, umíst ných ve vrcholech jeho šestiúhelník . Na každé centrum
vyššího ádu p ipadají v pr m ru t i obchodní oblasti nejblíže nižšího ádu (jeho vlastní a
1/3 každé ze šesti, které je obklopují a na nichž se dále podílí další dv centra).
Hierarchie st edisek je tedy 1, 2, 6, 18, 54 atd. Hierarchie obchodních oblastí je 1, 3, 9,
27, 81 atd.
ešení je založeno na sout živosti obchodních oblastí pro r zná zboží, vytvo enými za
p edpokladu, že vyšší centra budou prodávat i všechny druhy zboží nižších center.
Christaller proto íká, že systém je organizován na obchodním, tržním principu. Postupný
vzr st po tu obchodních oblastí na principu trojic oblastí nižšího ádu vedl Lösche k
tomu, že soustavu nazval K=3 sítí.
Christaller také navrhuje dv alternativní hierarchie, založené na tzv. dopravním principu
a administrativním principu.
P i použití dopravního principu je každé nové centrum umíst no do st edu cest
spojujících centra nejblíže vyššího ádu, takže jsou umíst na mezi každou dvojicí nejblíže
vyšších center (u tržního principu jsou mezi každou trojicí). Výsledná hierarchie je pak
odlišná (viz obr. 3.11). Po et st edisek je 1, 3, 12, 48, 172 atd. a po et oblastí je 1, 4, 16,
64, 236 atd. Sí je nazývána K=4 sítí.
Administrativní princip vyžaduje, aby každé st edisko vyššího ádu zcela ovládalo
okolních 6 st edisek nejblíže nižšího ádu (obr. 3.12). Po et center je 1, 6, 42, atd. a po et
oblastí je 1, 7, 49 atd. Sí je nazývána K=7 sítí.
Stupe centrality se m í následujícn :
Z =T −E ∗
z
z
z
T
E
g
g
kde Zz = stupe centrality
Tz = po et telefonních stanic v centrálním míst
Ez = po et obyvatel centrálního místa
Tg = po et telefonních stanic zkoumané oblasti
Eg = po et obyvatel zkoumané oblasti
-147-
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvi ení z kapitoly 8
1. Uve te praktické aplikace využití gravita ních model
výzkumu.
-148-
v socioekonomickém
Celkové shrnutí
Hlavním cílem tohoto kurzu bylo uvést poslucha e do základní problematiky ekonomické
geografie, seznámit je s jejím významem a s jejím potenciálním využitím v
hospodá ském rozhodování, objasnit základní prameny, informace a zp soby hodnocení
v jejích jednotlivých disciplinách, ukázat také základní možnosti využití geografických
metod a údaj p i ešení základních otázek na r zných úrovních rozhodování v
hospodá ské a sociální sfé e na úrovni regionální, národní i mezinárodní a kone n
p isp t k pochopení geografických aspekt a diferenciací spole enského a hospodá ského
vývoje. Za významný praktický p ínos lze uvést zejména hodnocení problematiky
nerovnom rnosti hospodá ského vývoje ve vysp lých a rozvojových zemích nap .
v oblasti vývoje po tu obyvatel, národního bohatství a vysp losti zemí.
-149-
9. SEZNAM LITERATURY
[1] BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J. (1985): Geografia obyvate stva a sídiel. Skripta.
UK Bratislava.
[2] BRINKE J. (1992): Úvod do geografie dopravy. Praha, UK, 2. vyd. (vysokoškolská
skripta).
[3] BRUK, I. S. (1981): Naselenije mira. Etnografi eskij spravo nik, Nauka, Moskva.
[4] BURGESS, E. W. (1929): Urban Areas. In: An Experiment in Social Science
Research, Chicago.
[5] Demographic Yearbook (1990-2000). UN, New York 1990.
[6] DOMA SKI, R.(1977): Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan.
[7] DOMA SKI, R.(1982): Teoretyczne podstawy geografii ekonomicznej. PWE,
Warszawa.
[8] DOMA SKI, R.(1990): Zasady geografii spoleczno - ekonomicznej. PWN,
Warszawa – Poznan.
[9] Falkowski, J., Kostrowicki, J. (2001): Geografia rolnictwa swiata. PWN, Warsawa.
[10]
FIERLA, I. red. (1998): Geografia gospodarcza swiata. PWE, Warszawa.
[11] HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L. (1945): The Nature of Cities. Annals of the
American Academy of Political and Social Science, CCXLII.
[12]
HONS J. (1975): D jiny dopravy na území SSR. Bratislava, Alfa.
[13] HOYT, H. (1939): The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in
American Cities. Government Printing Office, Washington 1939.
[14] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z. (1990): Geografie obyvatelstva, demografie,
geografie sídel. Skripta. MU Brno 1990.
[15]
KAPESNÍ ATLAS SV TA (2003). Kartografie, Praha.
[16]
KOR ÁK, J. (1964): Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha .
[17] LÁZNI KA, Z. (1956): Typy venkovského osídlení v eskoslovensku. Brno,
Práce brn nské základny SAV.
[18]
MARIOT P.(1985): Geografia cestovného ruchu. Bratislava, Alfa.
[19]
MEADOWS, D. et al. (1972): The Limits to Growth. Universe Book, New York.
[20]
MERLIN P. (1991): Géographie, économie et planification des Transports. Paris.
[21] MIRVALD S. a kol. (1996): Geografie cestovního ruchu. PF Plze
(vysokoškolská skripta).
[22]
MLÁDEK, J. (1992): Základy geografie obyvate stva. SPN, Bratislava.
[23] MORRISON A. M. (1995): Marketing pohostinství a cestovního ruchu. Victoria
Publishing, Praha, 523 s.
[24]
-150-
OTOK, S. (2000): Geografia polyticzna. PWN, Warszawa.
[25]
PAVLÍK, Z. et al. (1986): Základy demografie. Academia, Praha.
[26] PEARCE D. (1995): Tourism Today: A Geographical Analysis. Second Edition,
Longman Group, 202 pp.
[27]
SRB, V. et al. (1971): Demografie. Svoboda, Praha.
[28]
Statistická ro enka eské republiky (1990-2002). eský statistický ú ad, Praha .
[29]
ŠLAMPA O. (1967): Všeobecná geografie dopravy. Praha, SPN .
[30]
TOURISM Highlights 1999- 2003. WTO, Madrid.
[31] VOTRUBEC, C. (1980): Lidská sídla, jejich typy a rozmíst ní ve sv t .
Academia, Praha.
[32] VYSTOUPIL J., WOKOUN R. (1983): Vybrané kapitoly z geografie rekreace.
(vysokoškolská skripta). Brno,UJEP.
[33] WARSZYNSKA, J., red. (2002): Geografia turystyczna swiata, cz. 1 i 2. PWN,
Warsawa.
[34]
WRONA, J., REK, J. (2001). Podstawy geografii ekonomicznej. PWE,
Warszawa. 428 s.
[35]
YEARBOOK of tourism statistics (1998-2002). Madrid, WTO.
[36] ZIMPEL, H. G. (1980): Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und
Wirtschaftsgeographie. List Verlag, M nchen.
[37] ZIPPF, G. K. (1941): National Unity and Disunity. The Principia Press,
Bloomington (Indiana).
-151-
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRN
EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA
Katedra ve ejné ekonomi a správy
Doc. Milan Viturka, CSc
vedoucí katedry
Ekonomická geografie
RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Ji í Vystoupil, CSc.
Edi ní rada: L. Bauer, L. Blažek, H. Hušková, F. Kalouda, M. Kvizda,
L.
Lukášová,
R.
Lukášová,
J.
Nekuda,
J.
Rekto ík
(p edseda),
A. Slaný, J. Šedová, V. Žítek
Vydala Masarykova univerzita v Brn roku 2004
1. vydání, 2004, náklad 300 výtisk
Tisk: Olprint, Jaroslav Olejko, Šlapanice, Brn nská 252/29
AA – 5,78 VA – 5,93 71 stran
Po adové íslo
ISBN 80-XXX-XXXX-X
Tato publikace neprošla redak ní ani jazykovou úpravou v redakci vydavatele.
-152-