Publikaci Swing na malém městě pokřtili v Náchodě mezi jinými i

Publikaci Swing na malém městě pokřtili v Náchodě mezi jinými i

22002
Publikaci Swing na malém městě pokřtili v Náchodě mezi jinými
i členové legendárního Zachovalova orchestru Vladimír Nosek,
Vladimír Šilhánek, Jaroslav Celba, nakladatel Ivo Železný a editor
Boris Mědílek.
Foto Martin Hurdálek
Obsah
Vážení přátelé,
Josef Škvorecký:
Pulchra (úryvek z novely) .... 2
Malá pražská Matahára
(úryvek ze scénáře).............. .9
Šeptanda ve virtuálním
prostoru .............................. 16
Překvápka........................... 18
Prima sezóna (úryvek
z prvního čínského vydání) 20
Eva Pilarová:
U Škvoreckých ................... 22
Josef Škvorecký:
Tajemná jeskyně (rozhovor
z rozhlasového archivu)...... 24
Z Literární akademie:
Limericky z I. ročníku ........ 26
Kronika ............................. 29
Události LA připravuje
Bibliografii J. Škvoreckého –
Německý čtenář objevuje
Škvoreckého – Gentleman
v každém směru – Medaile
TGM Zdeně Salivarové –
Prof. R. Brabcová rektorkou
LA – Inkognito disk .......... 31
Z recenzí:
M. Pohorský o druhém
Setkání s vraždou .............. 35
po necelém půlroce přicházíme
s novým číslem Dannyho – zdá se, že
půlroční periodicita, ačkoli poněkud
neobvyklá, nám už pro nejbližší dobu
zůstane. Také tentokrát především pozorujeme, co nového se urodilo na psacím
stole (na němž stojí počítač) Josefa
Škvoreckého, a nabízíme vám úryvek
z novely Pulchra, která bude i pro pečlivé čtenáře autorových děl značným překvapením. Ve filmovém scénáři Malá
pražská Matahára se JŠ naopak vrací
k postavám a příběhům, z nichž mnohé
uvedl na scénu již v padesátých letech
a my je známe zejména z Justlova slavného výboru Hořkej svět. Na Škvoreckého psacím stole se zrodila i Prima sezóna, která před časem vyšla v čínském
překladu – v tomto čísle Dannyho se
o tom sami přesvědčíte. Dále najdete
všechny pravidelné rubriky, jakož i obvyklý přehled o tom, co se v souvislosti
s Josefem Škvoreckým psalo v domácím
či zahraničním tisku. Přejeme vám příjemné čtení!
-----------------------------------------------------------------------Danny 1/2002. Bulletin Společnosti Josefa Škvoreckého.
V květnu 2002 vydala Literární akademie (Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého) a SJŠ v Praze v rámci své ediční činnosti. Číslo připravili Michal Přibáň
a Václav Krištof. Adresa: Malovická 2751, 141 00 Praha 4-Záběhlice; telefony:
02/ 72773045; 72772003; fax: 02/ 72763020. E-mail: [email protected]. Webové
stránky http://www.lit-akad.cz. Technická spolupráce: EkoCentrum Brno.
------------------- z textů Josefa Škvoreckého --------------------
PULCHRA
Příběh o krásné planetě
(úryvek z připravované knihy Josefa Škvoreckého)
Nebyla to zásluha nějaké mé zvláštní schopnosti, mít oči otevřené
a pozorně naslouchat. Strejček byl však poslední Mohykán. Fary fungovaly
už jen v několika velkoměstech v Evropě. Sem tam na Jihu, v Alabamě,
v Georgii, přežívalo na venkově pár baptistických kongregací, většinou černých, jinak nic. Spíš než služby boží byly jejich bohoslužby turistická atrakce. Stejná atrakce bylo pár kazatelů na obrazovkách, kteří citovali bibli. Četl
ji někdo? To jsem nevěděla. Myslím kromě strejčka.
Místo v Patrickově expedici jsem si musela vybojovat. Konkurence byla
velká, ale vybrali mě. Později mi Patrick řekl, že takové názory v životě
neslyšel. Ale nebyla to moje zásluha. Strejček Anastáz byl to jediné, co jsem
na světě obdivovala. Všechno myslel vážně. Neznala jsem nikoho takového.
*
To bylo v devítce. Zezadu mi položil ruce na prsa Ben. Už jsem měla prsa.
„Nech si to!“ ucukla jsem vztekle, vzala jsem ho za malíčky a musel mě
pustit. Jenže mi při tom upadly brejle na zem a Ben se k nim dostal dřív než já.
„Dej to sem!“
Nasadil si brejle na nos a uhnul hlavou.
„Hele, hele, Magdalenko!“ pravil ironicky a uhýbal hlavou. Byl o dvě
hlavy vyšší než já, přestala jsem se pokoušet mu okuláry sebrat.
„Dej mi je, Bene! A nech si to!“
Ben řekl jako zamyšleně, ale nemyslel to vážně:
„To je divný. Buď sem krátkozrakej, nebo mám astigmatismus…“
„Vrať mi je, Bene!“
„Protože skrz ty tvý brejle,“ sundal si je, „vidim úplně normálně. Jako
bez nich. A ve vobouch případech seš sexy, Magdo!“
2
Podařilo se mi vyškubnout mu brejle z ruky, už se nebránil.
„Trhni si nohou!“ Vyplázla jsem na něj jazyk a utíkala pryč.
„Tomu nerozumim!“ zvolal za mnou posměšně. „Rozumíš tomu?“
Vběhla jsem do dívčí šatny a lomcoval mnou vztek. Ne hnus. Ben se mi
docela líbil. Jenže byl stejný. A strejček by mi vyčítal.
*
Rodiče zmizeli, když mi byly tři roky. Čekala jsem na ně u tety Bernardy.
Měli se vrátit pět let po startu, ale když se dostali do Moorovy konstelace,
Centrum s nima ztratilo kontakt. Nikdy se nevysvětlilo proč. V předvečer
zmizení bylo všechno v pořádku, Robertson pouze potvrdil lokaci, pak se
něco stalo a Robertsonova loď s celou expedicí se vypařila.
Od tety Bernardy jsem se to dozvěděla, až když mi bylo šest. Na rodiče
jsem mezitím zapomněla, na otce úplně. Když jsem zavřela oči, viděla jsem
mamku. Byla blond, jako já, divně průhledná, nic se ve mně nepohnulo. Teta
Bernarda pravila:
„Tvoje mamka jsem teď já. Taťku nemáš.“
„O. K.“
Snad jsem tetě měla říct ještě něco, nic mi nenapadlo. Za půl roku nato se
tetička zabila ve skrumáži šestnácti automobilů na autostrádě Chicago-New
York. Z celé rodiny jsem zůstala jen já a strejček Anastáz. Později mi řekl,
že za mě musel zaplatit. To mi už bylo deset.
„Zaplatit? Komu?“
Strejček se usmál. Měl tvář jako měsíc a v ní červený nos jako vyhynulá
opice, o které jsme se učili v paleontce. A velice laskavě se usmíval. Jinak to
nedovedl.
„Inu, přesně řečeno, Magdalénko, podplatil jsem správného člověka
v Adopcích. Stálas tisíc dolarů.“
„Tolik?“
„Vlastněs mi přišla lacino,“ strejček se nepřestával laskavě usmívat. „Měl
jsem u toho člověka protekci, protože v antikvariátě našel výtisk Nového
zákona z dvaadvacátého století a myslel si, že je to právnická příručka. Ve
stoje přečetl pár stránek a – no, jako když rybář lapí rybu na udici. Na Adopcích uviděl můj kolárek a zeptal se, kde se taková košile dostane. Sám byl
samé Gucci Pucci nebo co a já mu řekl, co kolárek znamená. Tak se mě začal vyptávat, zvykl si ke mně chodit,“ strejček se zachechtal. „Vlastně na
katechismus. Přečetli jsme epištoly, Skutky apoštolské, ale než jsme se ve
Zjevení sv. Jana dostali k šesté kapitole, zavraždil ho nějaký člověk, toho
3
chytli a odseděl si dva roky.“ Strejček vzdychl. „Teď sedí znova, zase za
vraždu, a protože to byla už jeho čtvrtá, vyfasoval čtyři.“
„Já se u tebe odpracuju, strejčku,“ řekla jsem. „Budu ti dělat kostelnici,
když pan Burnaby teď zemřel.“
To jsem taky dělala. A ministrantku. K přijímání chodili tři věřící, všichni
starší než strejček, paní Piccoli, pan Vasquéz a paní Moreau. V neděli byl
kostel plný jako v Alabamě. Turisti.
Všechny tři komunikanty strejček přežil. Pak už chodili jenom turisti.
*
Klony obvykle posílali do jiné školy, ale úředník na Školském úřadě byl
asi lajdák, nebo se nakouřil a Henrik s Erikem seděli v jedné třídě s náma.
Všimla jsem si, že spolu nikdy nemluví. Vypadali stejně, oba jako kdyby je
postavili do voskového muzea Madame Tussaudové.
O velké přestávce jsem si sedla se sendvičem k Henrikovi. Jedl beztučný
jogurt.
„Proč se nikdy nebavíš s Erikem?“ řekla jsem mu. „Myslela jsem, že
dvojčata jsou nerozlučný. Vy ani nesedíte v jedný lavici.“
„Nejsme dvojčata!“ zavrčel Henrik.
„No já vím, ale…“
Z ničehož nic Henrik vybuchl: „Jak se s nim mám bavit? Nebo von se
mnou! Vopakuje všechno, co řeknu já, i otázky. Nikdy mi nevodpoví.“
„A ty mu odpovíš?“
Vztekle zahodil šálek od jogurtu do tréningového koše na basket, vzpamatoval se a šel ho vytáhnout, pak ho strčil do odpadkového kanystru. Když
se vrátil, řekl pořád nabručeně, ale taky jako kdyby z toho byl – snad zoufalý? Bezmocný?
„No nevodpovim. To je právě to. My se prostě bavit nedokážem! I dybysme nevimjak chtěli!“
„Byls u psychiatra?“ zeptala jsem se. Ve škole jsme jich měli čtyřicet.
Podíval se na mě, zaťukal si na čelo a řekl: „Nejsi blbá? Mám se nechat
zavřít do vejzkumu?“
*
Ten týden, co mě konečně pozvali ke konkursu, Kongres zahájil debatu
o legalizaci nekrofilie a hned první den schválili návrh na zařazení do kategorie volby, nikoli deviace. Nyní probírali dodatek, aby lidé, kteří své mrt4
voly dávají k dispozici lékařskému výzkumu, měli možnost odkázat je taky
místo doktorům těm, co si zvolili nekrofilii za svůj způsob pohlavního života. Mělo se tím zabránit vraždám motivovaným legalizací volby. Patrickovi
jsem řekla, co si o tom myslím.
Za tři roky nato jsem ležela na startovním lůžku J. B. Templetona a opakovala si v duchu pořád dokola: „Sbohem, Země!“, až Patrickův hlas oznámil, že jsme na cestě. To už jsem o Patrickovi věděla hodně. I o jeho manželce Peggy a o jejich pěti dětech. Nebyla to paterčata, ale kdyby mezi nimi
nebyly roční rozdíly, nedalo by se to poznat.
Teď, na cestě zpátky, jsem hleděla na asteroid, v uších Duncanovo „Sbohem!“
*
Bůh mi dal krásu, říkal strejček, stačí se podívat, a pokaždé se na mě
zkoumavě podíval. O něm to říct nešlo, ale já byla nešťastná, že se mu nepodobám. Po jeho smrti, i dávno před ní, jsem s ním každý den ráno chodila do
barevného šera naší katedrály a přisluhovala mu při mši. Svět jsem viděla
jeho očima. Byl jiný než svět spolužáků v devítce McDonaldovy veřejné. To
byl svět televize – ne toho, čemu se prý kdysi říkalo krásná próza. Strejček
byl tlustý, maličký a měl červený nos jako ta vymřelá opice. A byl krásný.
Nemohla jsem přijít na to proč. Když jsem se ptala jednoho z mcdonaldských psychologů, nevěděl, co myslím. Tak mi došlo, že strejčkovu krásu by
mi nikdo nevysvětlil, i kdybych se ptala. Nikdo ji ani neviděl.
Moje krása, ta co se stačí podívat, byla všude. Často vyrobená kosmetikou a plastickým chirurgem.
*
Zpočátku jsem ve škole zaváděla řeč na věci, které mě učil strejček. Na
Boha, jenže nikdo nechápal, o čem mluvím. Učitel biologie se zeptal:
„Kdes na to přišla?“
Vysvětlila jsem mu, že mi o něm vypráví strejček. Učitel užasl, a když
jsem mu sdělila, že strýček Anastáz je katolický kněz, v Chicagu poslední,
zeptal se mě, jestli ho zaměstnává ministerstvo turismu. Řekla jsem mu, že
strejček hraje na burze, a on zdvihl obočí a pravil:
„Dobře se uč a sama objevíš, že je to nesmysl.“
To mi bylo dvanáct. Strejček umřel den po mých šestnáctých narozeninách. Nikdy jsem se nedozvěděla, proč to mělo být nesmysl.
5
*
„Mě stvořila – jestli tomu tak chceš říkat – Společnost Cloning Limited,“
pravil Henrik Latour, co seděl v lavici vedle mě.
„Houby Cloning Limited,“ odsekla jsem. „Stvořil tě Bůh, jako mě. Jenom
tvoje stvoření je z druhý ruky. Ale On stvořil všechno, víš?“
„Nevim,“ řekl Henrik a potom: „Nepotřebovala bys ty k psychiatrovi?“
Tak jsem přestala.
*
V Henrikově obličeji a postavě nebylo stopy po nějaké úchylce od modelu, podle něhož byla střižena uniforma. Nosili ji všichni, aspoň ti krásní.
Mě začaly zajímat spolužačky (bylo jich málo), s jejichž ohyzdností si chirurgové nevěděli rady. Schválně jsem nosila drátěné brýle a v nich obyčejné
sklo, abych se mohla skamarádit. Jenže mluvily jako všechny ostatní.
Všechny prahly po Vztahu. Láska, to jsem od nich, od nikoho ve škole, neslyšela. Jenom doma od strejčka, když mi četl Třináctou kapitolu prvního
Listu sv. Pavla ke Korintským.
„Tady to ale neznamená,“ pravil, „co je nejkrásnější mezi mužem a ženou, Magdalénko. Tady…“
„Vztah?“ skočila jsem mu do řeči. Divně na mě pohlédl a řekl:
„To je jenom obecné slovo. Láska je vztah zvláštní. Je to víc než vztah.“
Vzpomněla jsem si na strejčka, to už byl mrtvý, když jsem u zkoušky na
Astronautickou akademii uviděla Patricka.
Ale ve škole se tomu říkalo vždycky jen Vztah. Dobrý nebo špatný.
O klucích místo Líbí se mi, Je obrovskej! Nikdy Ano, pokaždé Absolutně!
Nikdo neznal snad nic než superlativy. A holky jako kluci, za vším obscenity, jak tomu říkala slečna Clemmová, kterou jsme měli na angličtinu. Nikdo
ji neposlouchal. Máte s nimi šetřit! Nic ostřejšího nikdy neřekla.
Všichni a všechny. Všechny jako kdyby se nabiflovaly jedinou roli
v mizerné hře. I ty, co si s nima chirurg nevěděl rady. A strejčkovi se nepodobaly. Odříkávaly dobře naučenou roli ve špatné frašce. Kvůli nim se
o mně začaly ve škole šířit řeči.
Unikla jsem tomu až po letech konkursem a tím láskou. Taky jsem brzy
poznala, že Patrick nosí uniformu jen do práce, anebo když je s rodinou.
Přede mnou ji svlékal. Nebyl krásný jako strejček, ale taky ne jenom jako
spolužáci. Živí i ti, co je vyrobila Cloning Limited.
6
*
Cíl expedice byla planeta E10A749-O-119-P-09E v galaxii J. B. Templeton, protože na bioscreenu se občas objevovala slaboučká růžová koróna.
Pokaždé sice opět vybledla, jenže jinde v našem vesmíru takový jev nikdo
nikdy nepozoroval. Nestálá růžová korónka mohla znamenat, že v našem
prostoru není Země jediná. Já jsem doufala, že je to omyl. Strejček by to asi
vysvětlit uměl, já ne. Jenom jestli jsme sami, umím si všechno vysvětlit.
Blížili jsme se k planetě E10A749-O-119-P-09E, jež na nás občas růžově
zamrkala. Měla jsem z toho strach.
*
Jméno Magdalena mi dal strejček, ne naši; ti zmizeli někde v Moorově
konstelaci. Do knihy narozených mě zapsali jako Marii, ale když mě strejček
adoptoval, pokřtil mě a přidal Magdalena. Marie Magdalena. Vysvětlil mi,
že ta byla třináctý apoštol.
To mi vrtalo hlavou. V žádném evangeliu jsem to nenašla. Tam bylo apoštolů vždycky dvanáct. Strejček se usmál a řekl:
„Magdalénko, to byl takový svět. Marie Magdalena, stejně jako všecky
ostatní s výjimkou Ježíšovy matky, nesly stigma Evina apetitu, víš? Podle
evangelií bylo apoštolů dvanáct. Ale kdo napsal evangelia? Matouš, Marek,
Lukáš, Jan. Z Marie Magdalénky udělali tichého partnera. Ačkoliv podle
všech evangelií s Ním byla pečená vařená, ani slovo o tom, že při poslední
večeři taky seděla u stolu. Prostě to tehdy nikoho ani nenapadlo.“
„No ale když…“
U dveří někdo zazvonil. Paní Piccoli. Strejček zapomněl, že každý pátek
se s ním chodí modlit růženec. Nedořekla jsem svou otázku. Chtěla jsem
namítnout, že když evangelia napsali ti čtyři z božské inspirace, jakto, že
Maří Magdalenu vzali tak na hůl? Bůh přece vůči ženským předsudky nemá!
Jenže Eva. Patrně není předsudek říkat o ní, že byla mlsná.
Ale ten trest? Za jedno jabko? A k tomu jen nakousnuté, jinak ho celé
snědl Adam. Aspoň si myslím, jak znám kluky ze školy.
Strejček řekl: „Ona věděla, že riskuje víc, než co kdo po ní bude riskovat.
Bude moct riskovat. O vyšší sázku potom už nikdo hrát nemoh.“
7
*
Plynuly roky, skoro každý den a samozřejmě v neděli, kdy tam lomozili
turisti, jsem byla v katedrále, okna dávno nemytá, dost vytlučená, ale barevnou špínou vnikalo do tmy světlo. Po strejčkově smrti mě svět nakazil; bránila jsem se a v barevném světle zářícím tmou jsem se pokaždé ubránila.
I když obklopen bajkami a názory dávných dob, JE. A rozhodl i o zákonech,
co je odhlasoval Senát, i o cloningu. O tom možná zlomyslně, jako když
strejčkovi někdy v hlase zazněla slaboučká ironie, třebaže se nepřestával
laskavě usmívat. Kloni, které vychovávali do uniformy, vypadali jako plastikoví Darwinové nebo J. B. Templetonové, co je prodávají čínské kornerstóry. Poznala jsem je na první pohled a myslím, že i mí spolužáci, přestože
uniformu nosili stejnou.
Roky plynuly, bylo mi čtyřiadvacet. Absolvovala jsem historii a paleontologii na Miskatonické univerzitě. Dozvěděla jsem se tam, že války
v Západní půlce Země přestaly ve třetím tisíciletí, jinde se válčí pořád.
Vždycky když někde naši zvědi zjistí, že se tam staví atomová nebo mikrobiologická zařízení, vyřídí to státní sekretář bezposádkovými bombardéry.
Přistěhovalectví zamezili na sklonku třetího tisíciletí po Kristu, tak tomu
říkal strejček. Jinak je to třetí tisíciletí moderního letopočtu. U nás je proto
klid.
Do katedrály jsem přestala chodit, protože astronautický tábor byl
v nevadské poušti.
8
MALÁ PRAŽSKÁ MATAHÁRA
Josef Škvorecký
(úryvky z dosud nerealizovaného filmového scénáře,
který letos knižně vydá Literární akademie)
4. CHODBA PRŮMYSLOVKY
Kambalův kvintet vystřídala Jarmila Šuláková s populární lidovkou těch let:
ŠULÁKOVÁ: Okolo Sůče voděnka téče… atd.
Kamera se zaměřuje na obrovský teploměr, který ukazuje teplotu blízkou
bodu mrazu. U teploměru stojí pozlacená papírmašová busta Stalina a pod ní
umělecky vyvedený nápis: TEPLOMĚR LÁSKY K JOSEFU VISARIONOVIČI. K teploměru přistoupí Kambala s Vořechem:
VOŘECH: Dva nad nulou. To vám, čeče, nedává moc pěkný vysvědčení.
KAMBALA: Hned to napravím, soudruhu!
Kambala pokyne Vořechovi, oba nahlédnou za bustu. Je tam malý teplomet.
Kambala ho zapne. Sledujeme, jak barevný sloupec lihu v teploměru stoupá.
KAMBALA: Mám to jako svazáckej úkol. Večer vždycky zapnu teplomet –
ale včera jsem jaksi zapomněl. (Prohlíží si pobronzovaného Stalina.)
VOŘECH: V poslední době se vo ňom říká všelicos…
KAMBALA: Počkej tady. Skočím si pro nástroj.
Kambala odběhne. Vořech se podívá na teplomet, potom na generalissima,
pak vypne teplomet. Kambala přiběhne a oba se vypaří. Sledujeme sloupec
teploměru. Začne pomalu klesat, pak klesá rychleji –
PROLNOUT
Sloupec je tam, kde byl na začátku scény. K teploměru přistoupí ředitel
průmyslovky.
9
Přiblíží obličej blízko k teploměru, sundá si brejle a brejlí na barevný sloupec, který je nebezpečně blízko nuly. Pak nahlédne za teploměr a zjistí, že
teplomet je vypnutý. Ředitel vzdychne, zapne teplomet a zadívá se na barevný sloupec. Obarvený líh počne stoupat, nejdřív pomalu, pak rychleji a rychleji. Ředitel se vztyčí, znovu vzdychne a kráčí chodbou pryč.
5. SBOROVNA PRŮMYSLOVKY
Ředitel předsedá schůzi učitelského sboru, který vyslýchá Kambalu. Mluví,
jako by ho Kambalovo počínání osobně ranilo:
ŘEDITEL: Zapomněl, soudruhu?
Kambala mlčí. Do ticha zazní významné zakašlání značně postarší, mírně
korpuletní učitelky s dobráckým výrazem, jménem Milada Kalinová. Ředitel
se na ni obrátí a řekne:
ŘEDITEL: Máš nějakou připomínku, soudružko Kalinová?
KALINOVÁ: Soudruh Kambala je ještě mladík – patrně má v hlavě nějaké
děvče – Chtěl nám dokázat, že – (staré slečně nejde dobová terminologie z úst) – že politicky – vyspěl… Prostě mu to vypadlo z hlavy…
Přeruší ji typický politický Štrébr těch let:
ŠTRÉBR: Kdyby politicky vyspěl, nevypadne mu z hlavy soudruh Stalin!
Ředitel Štrébra pochválí, ale očividně bez nadšení. V hlase mu pořád zní tón
osobního zranění:
ŘEDITEL: Správně, soudruhu!
Sbor zaraženě mlčí. Ředitel se obrátí ke Kambalovi.
ŘEDITEL: Jdi vedle, Kambalo!
Kambala odejde. Když zmizí, Ředitel se otočí k učitelskému sboru a mluví,
asi jako Pilát hovořil o Ježíšovi:
10
ŘEDITEL: Soudruzi, musím sebekriticky přiznat, že v případě tohoto studenta jsem zanedbal – bdělost… a ostražitost. (Ani Řediteli nejdou ortodoxní výrazy zrovna plynně z úst, ale zřejmě má ke kroku, na který se
chystá, důvody ještě jiné – a pádnější – než je nedostatečné vyhřátí Stalina.) Bylo mi už soudruhy ze stranické organizace několikrát vytčeno,
že Kambala u nás dosud studuje, třebaže jeho otec dostal za podvracení
dvacet let.
ŠTRÉBR: Pětadvacet, soudruhu!
ŘEDITEL: Děkuji ti, soudruhu. Na svoji omluvu bych uvedl Kambalův výtečný prospěch –
Ředitel se bojácně rozhlédne po sboru. Většina kantorů se tváří neutrálně.
Jenom jakási soudružka ve svazácké košili se mračí a Štrébr je viditelně
nasupen.
ŘEDITEL: Ovšem v dnešní době… zostřování třídního… boje je rozhodující
právě… to zostřování. A jelikož mi včera v té věci volal soudruh krajský inspektor Kudrna, rozhodl jsem se – po poradě se soudruhy ze stranické skupiny – (Ředitel pohlédne na kantorku ve svazácké košili a na
Štrébra, kteří se oba mračí. Ředitel se tedy odhodlá:) – že Kambala bude
z naší školy vyloučen –
Ředitel se naposled rozhlédne po sboru. Všichni se tváří neutrálně, jenom
oba straníci vážně přikývnou.
6. CHODBA PRŮMYSLOVKY
Před teploměrem lásky stojí Ředitel a Štrébr. Teploměr lásky explodoval,
protože Kambalu vyhodili a nikdo nevypnul teplomet. Stalinovu tvář exploze poškodila, takže busta vypadá spíš jako karikatura.
ŠTRÉBR: Zapomněl jste –
Ředitel si ho změří pohledem, a Štrébr se opraví:
ŠTRÉBR: Nevypnul se teplomet –
Ředitel nevlídně pohlédne na Štrébra a promluví filozoficky:
11
ŘEDITEL: Víš, soudruhu, říkám si v poslední době – jestli to bylo politicky
správné - ten teploměr… To byl tvůj návrh, že?
Štrébr je viditelně v rozpacích:
ŠTRÉBR: Já… dnes by snad byl vhodnější…
Kdo by byl vhodnější, se nedozvíme.
9. KAVÁRNA
Cellin obličej ve velkém detailu. Slyšíme úlisný mužský hlas, ale mluvčího
nevidíme:
AGENTŮV HLAS: Když pomůžete vy nám, my pomůžeme vám.
Kamera poodjede, takže vidíme, že v odlehlém rohu kavárny sedí u stolku
Cella s dobře oděným pánem. Před Cellou je sklenice limonády, pán srká
zlatavou tekutinu z koňakové skleničky. Nelze se tomu divit: pán to vyúčtuje. Je to agent StB.
CELLA: Jak? Pustíte mě za mamkou? Do Ameriky?
AGENT: I to by možná šlo. Ale nejdřív byste musela dokázat, že vám můžeme věřit.
CELLA: Vy dobře víte, že nemůžete.
Agent se ušklíbne, vytáhne propisovací tužku, pohrává si s ní a zálibně se na
ni dívá. V tužce je svlékací slečna: když se postaví na hlavu, je v plavkách.
Když na nohy, plavky z ní zvolna padají. Agent řekne lákavě (a vyslovuje
foneticky):
AGENT: Máde in ú es á CELLA: Domácí výroba to není, to vidím.
AGENT (zasměje se a strčí tužku do kapsy): Myslím, že vám věřit můžeme.
CELLA (zatím pořád ještě s ironií v hlase): A co vás k takové myšlence
vede?
AGENT: Váš bratr, slečno Razumowská…
Cellou to viditelně otřese.
12
15. KAVÁRNA
AGENT (usmívá se na Cellu): Nedáte si taky koňak?
Cella zavrtí hlavou.
AGENT: To víte. Váš bratr pracuje v uranových dolech – máme tam dost
případů nemoci z ozáření –
Cella se pokusí napít limonády, ale ruka se jí třese tak, že sklenici musí postavit zpátky na stůl. Agent ji upřeně sleduje.
AGENT: Když pomůžete vy nám, my pomůžeme vašemu bratrovi.
Cella se chvěje, jako kdyby měla horečku. Mlčí, má zavřené oči. Ze stolu
sebrala ubrousek a ždímá jej v dlani.
AGENT: Léčit se to prakticky nedá. Většinou se na to rychle umře.
CELLA (prudce otevře oči a řekne s nenávistí v hlase): Tak co chcete?
Agent se k ní nakloní a důvěrně ztiší hlas:
AGENT: Zajímá nás několik lidí v té vaší kapele…
16. KAVÁRNA BOULEVARD
Velký detail Celliny tváře. Cella zpívá první hlas v dívčím kvartetu.
CELLA A DÍVČÍ KVARTETO:
Nás vůbec nic nebaví
duše něčím churaví.
Co je nám?
Co je nám?
Kamera poodjede, vidíme celé kvarteto. Zpívají tehdy ještě oblíbenou swingovku. K mikrofonu přiskočí Tony Bantam a ujme se mužského partu. Cella
s ním velmi okatě koketuje.
13
BANTAM:
CELLA A DÍVČÍ KVARTETO:
BANTAM:
Doktor Swing to poví vám!
Doktor Swing? Kdo to je?
Doktor Swing, to jsem já!
Rytmem každou nemoc léčím…
(atd.)
Přeneseme se ke vchodu do kavárny. Právě jím vešel Dr. Lunda, v ruce nějaké noviny. Rozhlíží se, u jednoho stolku uvidí Dr. Rusa a vyrazí za ním.
Přeneseme pozornost opět na pódium, kde Bantam právě vyzývá Cellu:
BANTAM:
CELLA (odpovídá komicky):
BANTAM:
Řekněte á!
Áá…
Vaše nemoc velmi zlá,
pomoc je jen jediná…
Zeslabíme zpěv a kapelu a přeneseme se ke stolku obou doktorů. Dr. Lunda
čte z přinesených novin, a my vidíme, že to je americký Daily Worker.
Dr. LUNDA (čte): Jimmy Bulwer hrával s Louisem Armstrongem a jinými
kapelami. Požádal o politický azyl v Praze poté, co jej rozčarovala politika
vlády Spojených států.
Kvarteto s Bantamem mezitím dozpívalo. Pianista, který je zřejmě bandleaderem, ohlašuje pauzu:
BANDLEADER: Vážení přátelé, dovolte nám krátkou přestávku. Za čtvrt
hodiny se opět sejdeme na tanečním parketu.
Kapela se zvedá a odchází. I Cella s děvčaty z kvarteta se chystá k odchodu,
když ji Kambala chytí za ruku.
KAMBALA: Marcelo!
CELLA: Co chceš, Ríšo?
KAMBALA: Promluvit si s tebou chci, Marcelko!
Cella se rozhlédne, pak zamíří k prázdnému stolku pod pódiem. Kambala jde
za ní. Oba se posadí ke stolku.
KAMBALA: Marcelo, pročs nepřišla? Čekal jsem na tebe dvě hodiny.
14
Marcela neodpoví – jako by chtěla něco říct, ale pak to spolkne.
KAMBALA: Pročs nepřišla, Marcelo? Jsi nějaká divná – Stalo se ti něco?
Cella se kousne do rtu, váhá a potom řekne, aniž se Kambalovi podívá do očí:
CELLA: Pamatuješ se na tu písničku z války? Es geht alles vorüber, es geht
alles vorbei… ?
KAMBALA: Co tím… chceš říct?
CELLA: To se mi stalo. Es ist vorüber, Ríšo.
KAMBALA: Proboha proč? Ublížil jsem ti nějak?
CELLA: Ne…ale já nechci ublížit tobě – víš? (Odmlčí se, pak řekne): Měla
jsem tě ráda, Ríšo…
Potom se otočí a odběhne za pódium. Kambala sedí jak bleskem praštěný.
Od svého stolku ho pozoruje Vořech. Vstane, jde ke Kambalovi a přisedne
k němu:
VOŘECH: Co se ti stalo? Máš břichabol?
KAMBALA (se na něj nejdřív vyjeveně podívá, jako by ho nepoznával. Pak
se ovládne a řekne): Vyhodili mě z průmyslovky. Někdo mi vypnul
teplomet za Stalinem.
Vořech se viditelně zděsí.
Přeneseme se k dvojici doktorů Lundy a Rusa.
Dr. RUS: S Armstrongem? Já znám Armstrongův personel nazpaměť, ale na
žádnýho Bulwera se nepamatuju. To si soudruzi z Daily Worker vymysleli.
Dr. LUNDA: Nevymysleli. Armstrongovi se třeba jednou ožral basista,
Bulwer za něj zaskočil a od tý doby si to dává do životopisu. Ale nám
ho poslalo samo nebe.
Dr. RUS: Nebe si ho mohlo nechat od cesty. Pokrokovejch Američanů je
v Praze víc než dost.
Dr. LUNDA: Ale žádnej nehrál s Armstrongem!
***
15
ŠEPTANDA VE VIRTUÁLNÍM PROSTORU
Josef Škvorecký
Před časem jsem na stránkách torontského českého časopisu Nový domov
referoval o tom, jak v Americe z Václava Havla udělali člena kompartaje.
Vzniklo to překladatelskou neznalostí: malý americký nakladatel Mlynářovy
knihy Mráz přichází z Kremlu přeložil si vlastnoručně z německého překladu
poznámkový aparát, aby ušetřil. O Havlovi tam stálo: Václav Havel war nie
ein Mitglied der KPTch. Američanova němčina byla zřejmě chatrná, slovíčko „nie“ neznal a nepřikládal mu bůhvíjaký význam, a tak mu v americkém
vydání vyšlo, že Václav Havel was a member of the Communist Party of
Czechoslovakia. Jakási elektronická drbna rozšířila zprávu kolem zeměkoule
a na mě se zoufale obrátil přítel z Austrálie, jak prý ho Havel zklamal, on ho
celá léta hájil právě z takovéhohle osočení, a teď to čte černé na bílém (možná i červené na černém) ve www.com. Srovnáním tří různojazyčných vydání
se to vysvětlilo.
Nyní jsem dostal anonymní dopis tohoto znění: „Ty lumpe, třicet let
v exilu vystupuješ jako neviňátko, a teď tě odkryly.“ Usoudil jsem, že to
učinily nějaké ženské, a lekl jsem se, ale později se ukázalo, že to byl muž.
Skoro současně mi napsal starý kamarád z Náchoda, že bych to měl dementovat, je to sice neuvěřitelné, ale víš, psal kamarád, jestli si myslíš, že
tomu tady nebude nikdo věřit, silně přeceňuješ stav znalostí dnešních mladých čtenářů.
Pořád jsem nevěděl, oč jde, protože kamarád zřejmě předpokládal, že
znám tu pomluvu, jíž lidé budou věřit, a nenapsal mi její znění. Poslal jsem
kamarádovi dopis s prosbou o bližší informaci, a sotva jsem jej hodil do
schránky, přinesla pošta psaní od jiného přítele, ze Švýcarska. V něm byla
kopie stránky z překladu nejnovější anglické knihy o prezidentovi, na ní
zatržená pasáž a přítelovou rukou připsáno: „To jsem nevěděl, žes to dotáhl
tak vysoko!“
To jsem skutečně nevěděl. Ani netušil.
Sáhl jsem tedy do knihovny pro originál knihy Johna Keana Václav Havel, A Political Tragedy in Six Acts, kterou česky vydalo nakladatelství Volvox Globator, a podle rejstříku jsem vyhledal svoje jméno. Bylo na pěti různých stránkách, ale když jsem si je všechny pozorně přečetl, nebylo mi jasné, z čeho jsem měl být odhalen. Na str. 129 se psalo, že jsem poukázal na
absurditu přikládání socrealistických pojmů na díla takových spisovatelů,
16
jako byl Walt Whitman. Na str. 170, že při hlasování spisovatelů o zatracení
Jana Beneše za spolupráci s Tigridovým Svědectvím jsem se hlasování zdržel. Na str. 197, že jsem se zúčastnil večírku, který v létě 1968 pořádal Dubček pro spisovatele. Na str. 256, že jsme se ženou vydali Havlových Pět her.
Konečně na str. 261, že jsem jmenoval Václava Havla na Robert F. Kennedy
Human Rights Award. Nic z toho všeho mi nepřipadalo do té míry zavržitelné, abych si zasloužil vynadání do lumpů a neviňátek.
Pak mě napadla asociace a nahlédl jsem znovu do rejstříku. Skutečně: Josef Smrkovský tam byl, a to pouze jednou, na str. 217. Vyhledáním příslušné
stránky jsem dospěl k této pasáži: A key member of the Czechoslovak Presidium, Josef Smrkovský, confessed later that he would rather commit suicide
than repeat the Moscow experience of being „humiliated and insulted“.
Znova jsem konzultoval český překlad, kde, černé na bílém, místo Smrkovský stálo moje jméno. Taky Josef, ale ne Smrkovský.
Překladatel, než se pustil do práce, zřejmě, jak se tady říká, hasn´t done
his homework, neboli že se na tu práci nepřipravil. Proto ta asociace.
Taky je možné, jak mě varoval přítel z Náchoda, že na znalosti dnešních
čtenářů (a překladatelů) nemá člověk příliš spoléhat.
17
PŘEKVÁPKA
Josef Škvorecký
Člověk je občas zažije. Někdy jsou nepříjemná, jindy udělají radost.
Před několika lety mě můj přítel profesor Gleb Žekulin z Torontské univerzity upozornil, že v jakýchsi anglických novinách četl recenzi na román
autorky jménem Sarah Dunant Transgressions a poslal mi výstřižek. Román
v roce 1977, v krásné vazbě, vydalo nakladatelství Virago – podnik britských feministek – a překvápko spočívalo v tom, že hrdinka knihy se jmenuje Elizabeth Skvorecky. Nedalo mi to, román jsem si objednal. Podle recenze jsem zjistil, že Sarah Dunantová je veteran British mystery writer, tedy
známá spisovatelka detektivek, a když mi pošta román přinesla, záložka mě
poučila, že takových thrillerů napsala už šest, získala cenu Stříbrné dýky
(Silver Dagger Award) a je po mnoho let kulturní komentátorkou BBC
a konferenciérkou Noční show (The Late Show).
Povzbuzen těmito referencemi jsem se do románu začetl, zjistil jsem, že
Alžběta Škvorecká je exulantka, živící se překládáním české prózy do angličtiny. Kšefty jí jdou dobře, protože obývá pěknou vilu, nedávno zajela do
New Yorku, kde bydlela v hotelu na okraji Central Parku (jako Miloš Forman; hotely v okolí vyžadují kreditkartu úspěšného hollywoodského režiséra), a je to zhrzená milenka. Důvod rozchodu: Elizabeth je a rock´n roll girl,
její partner byl milovník klasické hudby.
Na tomto místě jsem z nějakého důvodu uvízl, zato Zdena román dočetla
do konce v naději, že o té zvláštnosti napíše recenzi do našeho torontského
čtrnáctideníku Nový domov. To si pak rozmyslela. Netypicky zámožnou
českou exulantku s typicky českým jménem ohrožuje jakýsi násilník, tomu
se nekalý úmysl nakonec podaří a Elizabeth se do něj snad zamiluje, to už
nevím, takové příběhy nejsou, abych to řekl česky, můj šálek čaje. Děj se mi
vypařil z hlavy, Zdena si taky už není jistá erotickým vyzněním, knihu si
vypůjčil nějaký krajánek a už nevíme který, a tak jsem na výskyt svého jména v současné anglické literatuře zapomněl.
Letos na jaře druhé překvápko: napsal mi kamarád z Prahy (a poslal výstřižek z novin), že město Broumov mi udělilo literární cenu za povídku
Zákony džungle, která se odehrává v broumovském klášteře. Tam mě jedné
zimní noci v roce 1949 američtí řeholníci nechali přespat, krátce předtím,
než je z Československa vypověděli. Pro mě je dnes povídka pozoruhodná
hlavně tím, že nebožtík Anastáz Opasek, opat břevnovského kláštera,
o těchto amerických mniších ve svých pamětech píše, a uvádí dokonce jmé18
no jejich převora, jež je shodné se jménem v mém příběhu. Jsem tedy realista. Řeholníky vyslal jejich americký představený do Broumova poté, co
jejich němečtí řádoví bratři byli z Československa odsunuti.
Cena mě potěšila, z Broumova mi o ní sice nenapsali, ale mezitím jsem se
o poctě dočetl v časopisu Dokořán, a tak vím, že se každoročně uděluje autorovi, v jehož próze významně figuruje město Broumov.
Třetí překvápko jsem zažil před několika dny. Telefonovala mi Rhea
Seymourová, redaktorka časopisu Erindale College Torontské univerzity,
kde jsem dvacet let učil: prý chce napsat článek o tom, co tomu říkám, že po
mně pojmenovali asteroid.
Trochu mi přejel mráz po zádech, neboť právě sepisuju sci-fi novelu, která začíná objevením zlověstného asteroidu. Řekl jsem redaktorce, že to pokládám za kanadský žertík, a zavěsil jsem. Den nato mi táž žena poslala
oběžník The Minor Planet Circular, vydávaný Minor Planet Center při
Smithsonian Astrophysical Observatory v Cambridge, MA (observatoř Harvardovy univerzity) – tedy pramen zcela spolehlivý – a tam stojí černé na
bílém, že 16. října 1998 objevili J. Tichá a M. Tichý v Klei (předpokládal
jsem, že má být „Kleť“) nový asteroid a zaregistrovali jej pod číslem 26314
jako Škvorecký. O kus dál v seznamu jsem našel jinou planetku číslo 20164,
Janzajic, objevenou týmž manželským párem astronomů z Kleti.
Rhea Seymourová je zdatná investigativní reportérka, takže hned následujícího dne přišel od ní další emajl, tentokrát v příloze s dopisem od Jany
Tiché, astronomky z Kleti u Českých Budějovic. Ten mi udělal radost snad
větší než zlověstný asteroid, který jednou za 4,3 roku oběhne Slunce mezi
nevlídnými planetami Marsem, pojmenovaným po bohu války, a Jupiterem,
na nějž před několika lety dopadly tři obrovské meteory – kdyby trefily Zemi, nastal by patrně skutečný konec historie.
Jana Tichá v dopise píše (překládám z angličtiny): Jsem dlouholetá čtenářka J. Š., mám ráda jeho knihy, některé jsem četla jako teenagerka před
rokem 1989, vypůjčené od přátel a jejich rodin. Téměř žádná nebyla vydána
v Čechách. V posledních letech jsem četla i romány a povídky odehrávající
se v Torontu, včetně trilogie o rodině Lomnických, a jeho knihu o cestách po
USA a po Kanadě. Třetí díl zmíněné trilogie vyšel v Praze teprve před měsícem a napsali jsme jej společně se Zdenou: Jana Tichá je tedy à jour.
Pochybuju, že spisovateli se může dostat větší pocty, než mít takovouhle
čtenářku – o níž doufám, že není jediná. Je ovšem jediná, která mé jméno
doslova zapsala do hvězd. Tím jsem trumfnul svou kanadskou kolegyni
Margaret Atwoodovou, po níž nedávno pojmenovali pouze dosud neznámé(Dokořán 20/2001, s. 73-74)
ho brouka.
19
PRIMA SEZÓNA
Josef Škvorecký
(úryvek z románu)
20
21
---------------------------- přečetli jsme ---------------------------U ŠKVORECKÝCH
Eva Pilarová
Na svém prvním kanadském zájezdě v roce 1992 jsem zpívala mimo jiné
i v Torontu. A právě tam bydlí spisovatel Josef Škvorecký, se kterým mě pojí
láska k jazzu. Nejenže se stal patronem mého koncertu, který osobně uváděl,
ale nedovolil, abychom s manželem spali jinde než právě u nich doma.
Mají zvláštní úzký vysoký dům, kde je spousta místností rozdělena ve
čtyřech poschodích. V tom čtvrtém měli ložnici, kterou nám dali v době naší
návštěvy k dispozici. Strašně jsem si toho považovala a říkala jsem si: „Budu
spát v posteli slavného spisovatele, třeba se ve spánku dostaví nějaká inspirace a já napíšu senzační knížku.“ Bohužel, nenapsala jsem nic.
Josef je neskutečná hračička. Všechny možné technické vynálezy, které
vlastní, nejenže plní beze zbytku své funkce, ale také mluví. Na vlastní uši
jsem slyšela, jak se domlouvá s přístrojem na měření tlaku.
První večer před spaním jsem v koupelně objevila váhu a říkala jsem si:
„Pár dnů jsem se nevážila, teď nastane okamžik pravdy, jak se na mě kanadsko–americký zájezd podepisuje.“ Už jsem byla světák a věděla, že na váze
není jako tehdy u nás pohyblivá ručička, ale že váha je digitální. Objeví se
tedy světelná cifra. Stoupla jsem na váhu, světelná cifra nikde. Prohlížela
jsem váhu ze všech stran, nic. Pak jsem se čehosi dotkla a ta věc na mě promluvila. Zařvala jsem hrůzou. Ale to už byl v koupelně můj muž, ozbrojený
ramínkem na šaty. Tím chtěl zřejmě umlátit toho, kdo mě v koupelně podle
jeho představ napad. A moc se podivoval, že jsem tam sama. Pak došlo sice
k osvobozujícímu smíchu, ale zvážit jsem se už raději nešla.
Jenže ta podivná krabice ještě jednou promluvila, a to jsme byli od ní
nejméně tři metry daleko.
Ráno jsem říkala Zdeně Salivarové, Josefově manželce:
„Hele, včera se v koupelně se mnou vykecávala nějaká krabička a já jsem
se strašně vyděsila. Co je to za systém?“
A hostitelka vysvětlila:
„Každý, kdo se jde vážit, musí zmáčknout čudlík a svůj kód. Tys zmáčkla
jen ten čudl. Váha tě vyzvala, abys udala kód. Když jsi to hned neudělala,
oslovila tě po chvíli znovu.“
22
Eva Pilarová a Jiří Šlitr ve filmu Jiřího Menzla Zločin v šantánu
Ta chytrá váha ale uměla ještě další věci. Když jsem se zvážila před obědem, ukázala 119 paundů. Po obědě pak 124 paundy. A ta škodolibá potvora k tomu dodala:
„Přibrala jsi pět paundů. Měj hezký den!“
(Z rozhlasových promluv Evy Pilarové, které knižně vydalo pražské
nakladatelství Metramedia roku 2000 pod názvem Dobré jitro na stanici
Praha (s. 55-56). Knížka zahrnuje různorodé zpěvaččiny vzpomínky
a postřehy počínaje nástupem angažmá v divadle Semafor v roce 1960
a konče polistopadovými zájezdy po světě.)
23
----------------------------- archiv --------------------------------TAJEMNÁ JESKYNĚ
(úryvek z rozhlasového pořadu „Na slovíčko se spisovatelem
Josefem Škvoreckým“, který byl odvysílán dne 2. 11. 1963)
Redaktor:
Posaďte se u nás, pane Škvorecký. Vy prý jste v dětství ukousl jednomu svému spolužákovi prst?
J. Škvorecký:
No, jestli máte na mysli tu povídku O zlém žáku a hodném žáku, tak
vás asi zklamu. Musím se přiznat, že sociálním původem jsem byl spíše žák hodný, neboť moji rodiče nebyli nijak zvlášť chudobní. A mimoto jsme si celý ten případ s ukousnutým prstem vymyslel.
R:
A kdy jste si začal vymýšlet?
J.Š.: Jestli vám správně rozumím, tak se ptáte na mé literární začátky. No,
tedy, vymýšlet jsem si začal velice záhy. Byl jsem totiž takové choré
a slabé dítě a zatímco ostatní zdravé děti si hrály na lupiče a indiány
a tak, a lezly po stromech a podobně, já jsem ležel doma v posteli.
A abych si ten zdravotní handicap nějak vyrovnal a odreagoval, tak
jsem si vymýšlel. Ve starší psychologické literatuře se takovému vymýšlení říká „denní sny“. A tím, že takové „denní sny“ zapisujete,
vytváří se prý ve vašem podvědomí pocit, že se uskutečnily. Takový
pocit, kterým se kompenzuje vaše neschopnost je prožít ve skutečnosti. Takže literatura je potom vlastně jakousi realizací snu. Prostě přesně tak jak to napsal William Faulkner: „Ti, kteří mohou, ti to dělají, ti,
kteří nemohou, ti o tom píší.“ No, a já jsem, myslím, živým důkazem
téhle, v podstatě freudovské, teorie literatury. Můj první a dodnes zachovaný román vznikl, když jsem chodil do čtvrté třídy obecné školy
a byl jsem tak nemocný, že jsem vlastně do té čtvrté obecné, poctivě
řečeno, ani nechodil. Jmenovalo se to Tajemná jeskyně a mělo to být
pokračování Curwoodovy nedokončené trilogie o mužích statečných
srdcí. Ve skutečnosti to, pokud jde o rozsah, byla, no zkrátka, povídka. No, ale já byl tenkrát malý hošík, a tak jsem byl přesvědčen, že
jsem napsal román. Vy jste jistě četl Curwooda…
R:
Bohužel ne.
J.Š: Prosím vás! To jste měl asi smutný mládí. A co jste četl?
24
R:
No, tak různě. Ale poslyšte, nemáte tu svou juvenilii náhodou s sebou? Že byste nám kousek přečetl…
J.Š.: No, ona je to spíš infantilie než juvenilie a s sebou ji přirozeně mám.
Ovšem ne náhodou, nýbrž proto, že jsme se na tom domluvili. Toto
mladistvé dílko dokládá, abych se vyjádřil literárně kriticky, jakým
jsem byl vždycky hluboce humanistickým autorem. Líčí se v něm
cesta takové skupiny dobrodruhů za zlatým pokladem, který je ukrytý
v jakési tajemné jeskyni. V rámci pátrání po pokladu objeví dobrodruzi v podzemí zapomenutý kmen pravěkých lidí. Po různých dobrodružstvích objeví také poklad. Poslouchejte:
Rozdělali oheň a chtěli z kamenů vystavěti ohniště. Minetaki odvalila kámen a pod ním se objevila skrýš. Zavolala ostatní a všichni počali ze skrýše vytahovati těžké pytlíky. Vytáhli jich dvacet osm. Poté je
rozvázali a užasli. V devatenácti byly zlaté valouny, v osmi čistý zlatý
prach.
R:
J.Š.
Prosím vás nezlobte se, ale já, tedy pokud vím, tak 19 a 8 je 27, ne?
No, to máte možná pravdu, já jsem totiž z počtů vždycky míval dvojku a tenhle román, jak vidíte, to znamenitě dokládá. (Pokračuje):
„Sláva, našli jsme zlato!“ zvolala Minetaki.
„Proč sláva, vždyť dole v jeskyni jest zlata ještě více,“ podivil se Rod.
„Řeknu vám, co si o tom myslím,“ pravila Minetaki. „Kdybychom
chtěli zlato dolovati, seběhnou se sem trapeři a dobrodruzi z celé
Ameriky a tím bychom onen podzemní kmen zahubili. Chtěli byste býti
vrahy těchto nevinných lidí? Nechtěli. A proto ponechte staré tajemství zase tajemstvím. Toto zlato nám k zbohatnutí stačí.“ Touto řečí
udělala Minetaki hluboký dojem. Všichni s ní souhlasili.
Dnes patří Roderick Drew a jeho společníci k nejbohatším lidem
v New Yorku.
Tedy patrně se přeškolili na burzovní podnikání. Ale to už jenom dodávám já, to v románě nestojí.
R:
A já dodám, když dovolíte, že to bylo velice pěkné. Je opravdu štěstí,
že se toto cenné dílo dochovalo do dneška. A teď, kdybyste dovolil,
tak já bych přehrál jednu z těch desek, které jste přinesl. Bude to taková hudební tečka…
25
---------------------- z Literární akademie ------------------------LIMERICKY Z PRVNÍHO ROČNÍKU
(Jako učitel teoretických disciplín bych se asi neměl plést do řemesla kolegům,
kteří na LA vedou semináře tvůrčího psaní. Ale nápad se dostavil a nějak se mi nechtělo se ho zříci. Přinutil jsem několik desítek studentů prvního ročníku, aby se
utkali s poezií jakožto uměním formy. Jediným vodítkem bylo schéma limericku,
onoho útvaru, který v české literatuře prosazoval například Emanuel Frynta a překladatel Antonín Přidal /a samozřejmě mnozí další/. Někteří studenti napsali „limerick o limericku“, jiní se více či méně přidrželi nabídnutých vzorů, někteří neopustili
říši nesmyslu, jiní naopak nedokázali opustit realitu počátku tohoto století – sám
nevím, jestli jsou některé „aktuální“ verše výrazem čirého zoufalství, nebo čirého
cynismu. Chápejme tedy následující řádky především jako ukázku toho, co jsou
studenti I. ročníku LA schopni vytvořit takříkajíc na požádání.
M. P.)
Chlapec na mezi s dívkou zápolí
Říká jí: Tohle určitě nebolí!
Rychle ji za nožku chytá
Do ouška něžně jí špitá
Ať třísku z paty vytáhnout mu dovolí
(Gabriela Madunická)
Podnikala v umění
V tom, co se moc nemění
Tohle staré řemeslo
Moc peněz jí vyneslo
Teď má ale svědění
(Martina Joujová)
Byla jedna bába z Litoměřic
Svá tajemství neuměla neříct
Divila se že pak z Blesku
Vědí o ní všichni v Česku
Slavná byla bába z Litoměřic
(Kateřina Bauerová)
Byl jeden čaroděj z Pískové Lhoty
Ve věži schoval si kouzelné boty
Obul je hned za svítání
A celý den bez přestání
Přeskakoval ploty
(Jana Kunová)
Jednoho pána v Kathmándú
Obtěžoval papoušek kakadu
Chtěl vybrat z peří čmelíky
A pán měl srdce tak veliký
Že pomohl papouškovi v Kathmándú
(Helena Davidová)
Blecha zvedla kilo peří
Bicepsy jí jenom hoří
Pevné tělo, silný trup
Řekla si jen Hej a Rup
To mi nikdo neuvěří
(Martin Ayrer)
26
Jedna bába od Jičína
Měla pytle pod očima
Jinak žádná zavazadla
Do těch pytlů zlato kradla
Tak zbohatla dáma od Jičína
(Kateřina Bauerová)
Jeden drzý čokl
Z louže vodu polkl
Ač je stále maličký
Má z toho dvě hlavičky
Temelínský čokl
(Petra Mahdalíková)
Do afghánských travin
Spad makový závin
Byl to pozdrav od Bushe
Do kytek teď pokluše
Usáma bin Ládin
(Jana Novotná)
Jedna slečna z Teplic
Foukala kouř do plic
Pak ji potkal esenbák
Dal jí jednu přes zobák
Té slepici z Teplic
(Jana Novotná)
Poznala jsem chytrou můru
Co odmítla lítat vzhůru
Prý si nechce spálit nos
Hned na to ji sezob kos
I chytrák někdy mívá smůlu
Lachtanům zamrzly do ledu ocásky
Budou se museti obejít bez lásky
Až do příštího jarního tání
Nepotěší své lachtaní paní
Aspoň jim neklaďte pitomé otázky!
(Helena Šolcová)
Nejde mi to, jako vždycky
A nemyslím to ironicky:
Nezvládnu tu námahu
Zeď otloukám o hlavu
Neumím psát limericky
(David Zwyrtek)
Já jsem holka plagiátor
Dřu se jako gladiátor
Opisuju, co to dá
Hlavně že je pohoda
Mé blbosti indikátor
(Linda Mauerová)
Když už začnu báseň psát
Měla by za něco stát
Bohužel psát limericky
Nepatří mezi mé zvyky
Tak nevím, co uplácat
(Anna Kučerková)
(Kateřina Sučková)
Letí éro, letí, letí
Plno vzatých do zajetí
V městě z velkých mrakodrapů
Nemusí mít ani mapu
Brzo je tam plno smetí
Rychle letí letadlo
Koho by to napadlo
Jen cestující business class
Budou v kanclu přesně včas
Hádej, jak to dopadlo
(Petr Machan)
(Matouš Soukenka)
27
Nenašla jsem žádný trik
Jak vytvořit limerick
Na rýmy já nemám patent
Co mi chybí? Nejspíš talent
Už z toho mám v oku tik
Četla jsem labuti pohádku
O malém ošklivém kačátku
Ona se zjevně nudila
Pyšně si peří čistila
Příště to budu číst pozpátku
(Kateřina Svatoňová)
(Kateřina Sučková)
***
Týdenní kurs tvůrčího psaní vedl na Literární akademii i polský filmový scénárista a režisér
Krzysztof Zanussi.
Foto Miroslav Mirčev (LA)
28
------------------------------ kronika -------------------------------* Rytíř Josef Škvorecký. V pondělí 1. října 2001 obdržel Josef Škvorecký z rukou
francouzského generálního konzula v Torontu Huguese Goisbaulta titul rytíře Řádu
umění a literatury, který mu udělila francouzská vláda za jeho celoživotní literární
tvorbu.
* Úvahou nad tzv. pokleslou či populární literaturou přispěl Josef Škvorecký do
Lidových novin. Článek vyšel dne 8. 12. 2001 na str. 13 pod titulkem Dobrý konec
neznamená špatnou knihu.
* LA v tisku. Dvě tiskové strany věnovaly Literární akademii Literární noviny
v č. 45/2001. Reportáž Libuše Bělunkové Otazníky kolem Literární akademie byla
koncipována problémově (a to někdy bohužel i za tu cenu, že nacházela problémy
tam, kde nejsou). Některé takové případy (jako např. informaci o tom, že stát poskytuje akademii určitou finanční dotaci) uváděl na pravou míru výkonný ředitel LA
Václav Krištof v č. 47/2001. Reportáž doplňuje rozhovor s V. Krištofem, anketní
odpovědi V. Justa, H. Kupcové, M. Viewegha, D. Fischerové, J. Stránského a J.
Jandourka a ukázky z poezie studenta LA Vratislava Kadlece.
* Některé hrdiny Škvoreckého próz připomněl v minulém roce východočeský
regionální tisk. Nekrolog Miloslava Zachovala, vedoucího swingového orchestru,
který nemůže chybět zvláště ve Škvoreckého „kosteleckých“ prózách, napsal Čeněk
Hubka a uveřejnily jej Noviny Náchodska 14. 6. 2001 na s. 7. Třicáté výročí úmrtí
Pavla Bayerleho – Benna připomněly Hradecké noviny 23. 10. 2001 na s. 9. Publikaci Swing na malém městě, do níž významně přispěl Josef Škvorecký a která je
celá věnována Zachovalovu orchestru a památce jejího kapelníka, připravuje
k vydání nakladatelství Iva Železného.
* Studii Jana Jandourka Obyčejný člověk, jež „je součástí větší práce, která se
pokouší život v totalitním režimu rozbírat z hlediska jeho literárního obrazu, jak ho ve
svých knihách vytvořil Josef Škvorecký“, uveřejnila revue Souvislosti v č. 2/2000.
Některých nepřesností, jichž se autor dopustil, si povšiml glosátor Kritické přílohy
19/2001 na s. 140.
* O tzv. feminismu třetí vlny pojednal v Lidových noviných 16. 2. 2002 (příloha
Orientace, s. 13-14) lingvista Dominik Lukeš. Za jeho postoje vůči některým rysům
a důsledkům prosazování feminismu autor několikrát napadl Josefa Škvoreckého,
který „dokonce zavedl do české terminologie odporný pojem sexuální harašení“.
Jako projev Škvoreckého smyslu pro humor a jeho nápaditosti naopak označuje
vznik tohoto pojmu Michal Novotný v článku Harašení s námi hárá, uveřejněném
v Pražském slově 1. 12. 2001 (s. 8).
29
* K případu Zdeny Salivarové a jejího nařčení ze spolupráce s StB se vrací David
Garkisch v Lidových novinách 27. 2. 2002 v článku Zaručeně „pravé“ seznamy.
Autor oceňuje vydání publikace Osočení a připomíná i Škvoreckého román Dvě
vraždy v mém dvojím životě.
* Čtenář třetího tisíciletí. 31. března 2002 nastala uzávěrka soutěže Čtenář třetího
tisíciletí, kterou vyhlásila Literární akademie ve spolupráci se společností Svazu
českých knihkupců a nakladatelů Svět knihy. Její účastníci mohli v maximálně třístránkových esejích vyjádřit svoji představu o budoucnosti krásné literatury. Přihlášené práce nyní posuzuje porota, v jejímž čele stojí Milan Uhde a jejímiž členy jsou
Alexandra Berková, Josef Škvorecký, Michal Viewegh a Vladimír Just. Výsledky
budou oznámeny na 8. mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy v Praze.
* Z recenzí. The Prague Post 20/2001 přinesl recenzi amerického vydání „Dvou
vražd“ (Farrar – Straus and Giroux, New York 2001), jejímž autorem je James Hynes. Druhý díl detektivní trilogie Setkání po letech, s vraždou, recenzoval Miloš
Pohorský v Nových knihách 18. 4. 2001 (přetiskujeme v tomto čísle Dannyho),
závěrečný svazek Setkání s vraždou (tentokrát na konci éry) recenzoval Pavel Janáček v Mladé frontě Dnes 11. 2. 2002, s. B6 („Manželé Škvorečtí se do třetice setkali
s vraždou“).
* Televiznímu pořadu Třistatřicettři poskytl Josef Škvorecký rozhovor na podzim
roku 2001 (vysílán byl v listopadovém vydání tohoto měsíčníku). Tématem byl
zejména teroristický útok na New York a Washington 11. září loňského roku.
* V televizní soutěži Riskuj! (vysílala Nova 20. 3. 2002) museli soutěžící řešit
otázky v tematickém celku „Josef Škvorecký“.
* A do třetice televize: Škvoreckého dílem, zejména těmi knihami, jejichž příběhy
se odehrávají v „Kostelci“, se inspiroval David Vávra při přípravě pořadu Šumný
Náchod (vysílala ČT2 v premiéře 6. 3. 2002).
* Adolf Müller, zakladatel exilového nakladatelství Index, zemřel po dlouhé těžké
nemoci v Praze dne 26. 3. 2002.
* Jako zvláštní tisk časopisu Svět literatury vyšel roku 2001 sborník komparatistických studií Kultura a místo (uspořádali Vladimír Svatoň a Anna Housková, vydalo Centrum komparatistiky FF UK v pardubickém nakladatelství Marie Mlejnkové). Kromě jiných pozoruhodných statí zde najdeme i studii Jana Jandourka Kostelec, Praha, Toronto s podtitulem Literární a společenské souvislosti místa v díle
Josefa Škvoreckého (s. 97-114). Vydavatelem časopisu Svět literatury se od roku
2002 stala Literární akademie.
30
------------------------------ události ------------------------------Literární akademie připravuje Bibliografii Josefa Škvoreckého
Společnost Josefa Škvoreckého vydala v devadesátých letech čtyřdílnou
Bibliografii Josefa Švoreckého, kterou sestavil Ilja Matouš. Autor shromáždil data soustředěná ve veřejně dostupných databázích a vyhledával Škvoreckého články i v těch nejméně pravděpodobných periodikách. Kromě toho
s využitím některých zahraničních zdrojů shromáždil údaje o Škvoreckého
nejdůležitějších cizojazyčných – knižních i časopiseckých – publikacích
a sestavil i předmětový rejstřík.
Bibliografie JŠ by nyní měla být připravena k soubornému vydání, které
by chtěla Literární akademie předat Josefovi Škvoreckému k blížícím se
osmdesátým narozeninám. Publikovaná práce Ilji Matouše bude využita jako
jeden ze základních zdrojů; data ovšem budou jinak uspořádána (v tomto
směru se vydavatel i autoři přizpůsobí námitkám kritiků a recenzentů předchozích vydání) a zejména konfrontována s některými dalšími databázemi.
Projekt vzniká ve spolupráci s pracovníky Ústavu pro českou literaturu AV
ČR, jehož databáze a výstřižkový archiv budou k dispozici.
Prozatím se počítá s tím, že zpracována bude pouze bibliografie autorových českojazyčných textů, případně doplněná přehledem cizojazyčných
vydání jeho knižního díla; v českojazyčných zdrojích budou rovněž vyhledávány ohlasy Škvoreckého tvorby. Na rozdíl od již vydané bibliografie
však budou jednotlivé záznamy anotovány.
Přestože definitivní uspořádání bibliografie ještě bude předmětem diskuse
všech spoluautorů, jisté je, že vedle knižních publikací (zpracovává Michal
Přibáň), časopisecky publikovaných prací (M. Přibáň a Tomáš Kubíček)
a základní bibliografie ohlasu (František Knopp) nebudou opomenuty ani
Škvoreckého překlady a příspěvky v knihách jiných autorů (Alena Přibáňová), samizdatové publikace (Jiří Gruntorád), ani práce J. Š. na poli divadla,
filmu, televize a rozhlasu (Libor Vodička), zahrnuty budou i veškeré publikované rozhovory s autorem (Ondřej Sládek) a přehled zvukových nosičů,
které mají souvislost s jeho dílem. Současně se zahájením práce na bibliografii se připravuje i pokus o základní zmapování výskytu různých archiválií, které se Škvoreckého týkají, a to zejména těch, které jsou uloženy
v Literárním archivu Památníku národního písemnictví (zpracovávají Karol
Bílek a Rudolf Vévoda). Spoluautorem, který neřeší konkrétní kapitolu, ale
který poskytl svoji dosavadní práci (a navíc se bude podílet na zkoumání
31
samizdatových opisů Škvoreckého knih), je Ilja Matouš, konzultace a „supervizi“ nabídli Michael Špirit a Boris Mědílek.
O případném knižním vydání bibliografie ještě není zcela rozhodnuto;
úkol je prozatím koncipován tak, aby mohl být ve správnou chvíli dokončen
a ve zdobném balení – buď v jediném exempláři, či jako příležitostný tisk –
předán jubilantovi.
(mlp)
Německý čtenář objevuje Škvoreckého
Tvorba Josefa Škvoreckého zůstávala v německé jazykové oblasti dlouho
mimo hlavní pozornost nakladatelů i kritiky. Už od šedesátých let je sice
v němčině přístupná Legenda Emöke a Lvíče, ojediněle rozsáhlý ohlas
z pera Gabriela Lauba zveřejnil v roce osmašedesátém po vydání románu
Zbabělci týdeník Die Zeit. Ale až rakouské nakladatelství Deuticke se Škvoreckého díla chopilo důsledně. V překladu Marcely Eulerové vychází během
uplynulých čtyř let Prima sezóna, Příběh inženýra lidských duší, reedice
Zbabělců a letošním počinem agilních Vídeňanů je vydání „politické detektivky“ Mirákl, do jazyka Goethova převedené Jarmilou Possetovou a Hanou
Vintrovou. O vyjádření renomovaných německých kritiků není nouze. Šéfredaktorka časopisu Literaturen a někdejší protagonistka populární televizní
debaty Literární kvartet Sigrid Löfflerová si v listu Die Zeit uvědomila, že
Škvorecký je „velkým středoevropským autorem“. V deníku Frankfurter
Allgemeine Zeitung shledal literární kritik Peter Demetz příčinu opožděného
zájmu o Škvoreckého v tom, že „německý čtenář prahnul po tvrobě disidentů
a po jejich metafyzicky angažovaném vizionářském pohledu“. Nestál prý
o Škvoreckého skepticismus, veselí a sebeironii. Prima sezóna je podle listu
Süddeutsche Zeitung pobavením na vysoké jazykové úrovni. Na Příběhu
inženýra lidských duší ocenil deník Frankfurter Rundschau nepatetickou
lehkost vyprávění. „Zbabělci,“ napsal Die Zeit, „musí namíchnout »politicky
korektní« zastánce pravice i levice.“ Román si prý zaslouží pozornost
i z toho důvodu, že ve srovnání s hudbou berlínské Love Parade, v níž se
zhlížejí mladí němečtí autoři, není Škvoreckého oblíbený jazz plytkou zábavou. Mirákl označil specialista na středoevropské písemnictví Karl Markus
Gauss ve švýcarském deníku Neue Züricher Zeitung za jednu z řady velkolepých próz o „nehrdinském hrdinovi“, jímž je spisovatelovo alter ego Danny Smiřický. „Tento milý hoch, který nedůvěřuje velkým slovům a stane se
hrdinou bez vlastního přičinění, zůstává zajatcem věčné puberty, což vůbec
32
není na škodu. Jeho nevyzrálost mu nedovoluje propadnout iluzím, ať už se
nazývají láska k vlasti, budování socialismu nebo hnutí za občanská práva.“
Aleš Knapp
Právo, 27. 12. 2001
Gentleman v každém směru
Literárně hudební večery v náchodském Beránku bývají vždy výjimečné.
Proto se jen obtížně hledá přívlastek k setkání, které se v jejich rámci uskutečnilo ve středu 12. prosince večer. Sešli se tady totiž příznivci a přátelé
náchodského básníka Libora Volného, který v příštích dnech oslaví 75. narozeniny.
Stolová úprava vinárny musela být odstraněna a přesto se zájemci do hlediště málem nevešli. Škoda, že v ten samý okamžik nahoře na sále probíhala
módní přehlídka, která nedovolila využít k setkání nějaký větší a pro takovou významnou událost podstatně vhodnější sál.
Hlas oslavence ze záznamu byl čistý a procítěný, tak jak ho všichni známe. Hlas Libora Volného na živo byl čistý a procítěný, ale jeho přednes zazněl v podstatně rychlejším tempu, než bývalo běžné. Celý klenutý sál vinárny napjatě sledoval jeho vystoupení. Libor Volný se svěřil, že v době
nemoci, kterou mu osud připravil, bylo jeho největším přáním ještě jednou
přednášet v místech tak důvěrně známých – v náchodském Beránku.
Libor Volný působil trochu vylekaným dojmem, ale ani nemoc ani stav
hlubokého dojetí mu nezabránily, aby se – kdykoli se na něho kdokoli obrátil
– postavil do pozoru tak, jak mu jeho legendární galantnost nařizovala.
Po jeho závěrečném přednesu se spontánně postavil celý sál a odměnil ho
dlouhým potleskem. Na léta s ním strávená vzpomínali mnozí jeho přátelé;
blahopřání přišlo i od Josefa Škvoreckého, který si postěžoval na dlouhou
dobu, kdy je kromě oceánu dělila také železná opona. „A teď, když už železná opona není, nemám dost sil tu louži přeskočit a kolem svatého Vavřince
projít opět k Beránku,“ napsal Josef Škvorecký.
Vzpomínali ale i Marianne Šraitrová, Aleš Fetters, Josef Bělobrádek
a Marie Černá. Pořad uváděli a básně četli Lucie Peterková a Jan Bělobrádek. Na klavír hrál Jaroslav Celba, na kytaru Pavel Bělobrádek, na flétnu Jan
Mach a na baskytaru Zdeněk Mazač.
Jiří Horák
Noviny Náchodska, 14. 12. 2001
33
Čestná medaile TGM udělena Zdeně Salivarové
Předsednictvo Masarykova demokratického hnutí udělilo Čestnou medaili
TGM za věrnost jeho myšlenkovému odkazu spisovatelce a bývalé exilové
nakladatelce Zdeně Salivarové-Škvorecké. V autorčině zastoupení medaili
převzal ředitel LA Václav Krištof (stalo se dne 5. března 2002 v Kongresovém sále pražského hotelu Pyramida). Týmž oceněním byli letos poctěni
také generální tajemník OSN Kofi Annan, rakouský prezident Thomas Klestil a in memoriam francouzský prezident Francois Mitterrand.
Radoslava Brabcová rektorkou Literární akademie
1. února 2002 se rektorské funkce na Literární akademii ujala prof. Radoslava Brabcová, která dosud působila jako vedoucí katedry českého jazyka na
Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Její odbornou specializací
je současný český jazyk, zejména jeho mluvená podoba.
Inkognito disk
Vydavatel František Rychtařík obohatil předvánoční trh o zajímavý hudební
dokument. Pod názvem Věra Nerušilová a Inkognito kvartet se skrývá CD se
třiceti písněmi, na němž Věra Nerušilová zpívá jak se svými kolegyněmi
z kvartetu, tak i sólově. Jsou tu písně složené pro představení divadla Paravan i do různých televizních programů, ale také cizí melodie, česky otextované. Z nich určitě zaujme Barbara Ann od Beach Boys, kterou českým textem opatřil Miloň Čepelka, nebo Millerův King Of The Road, převedený do
češtiny jako Modré pondělí. Současnou tvorbu Věry Nerušilové prezentují
dvě židovské písně nahrané v roce 2000, kde se s klarinetem a saxofonem
blýskne i Jiří Stivín.
Na zadní straně obálky jsou otištěny miniaturní portréty jedenácti zpěvaček, které se v letech 1961-1975 v Inkognito kvartetu vystřídaly – najdeme
mezi nimi i Zdenu Salivarovou či Janu Koubkovou. Posledně jmenovaná si
19. prosince při křtu alba v klubu Meloun s Věrou Nerušilovou zazpívala
Summertime, čímž potěšila několik přítomných inkogniťáckých kolegyň,
kmotra alba Josefa Somra a početné publikum.
Ivan Kott
Jonáš 2001/02, č. 5, s. 25-26
34
-------------------------- z kritik a recenzí -------------------------Už sedmnáctý svazek Spisů
Když Zdena Salivarová a Josef Škvorecký uváděli do světa novou „zábavnou“ prózu, připomněli hned
několik návodných informací, aby
naladili pozornost. Titul zní Setkání
po letech, s vraždou a navíc ho doprovází žánrové vymezení „detektivka, zčásti romance“. Vzbuzuje se tím
několik rozdílných očekávání a celá
próza je také složitě a v několika
vrstvách napsaná. Nejdřív se naznačuje, že jde o návrat, tedy o pokračování prvního „krátkého setkání,
s vraždou“, tentokrát ještě po letech:
mimo jiné pokračují hlavní postavy
a jsou o deset let starší. Děti dospěly
k nebezpečnému pubertálnímu věku
a excentrická výbušnost první kamarádky je nebezpečnější a suverénnější, stejně jako trvá bezradnost té druhé, protože každé je teď patnáct roků.
Ocitáme se v úseku, kdy se detektivní
zápletka může spojovat s milostným
příběhem. Ostatní „zralé“ postavy
jsou ještě zralejší, což se týká zvláště
paní Lomnické, úspěšné kadeřnice,
jež přispěla už k vyřešení hádanky
předchozí prózy. Také tentokrát je
nejbystřejší a na její slova dojde.
Dále pokračují už obligátní odkazy
k jiným příběhům a detektivům a některá fakta prý naznačují i autobiografické pozadí. Z toho vyplývá, že
nová próza se nejvíc prosazuje jako
rozmarná a významově sofistikovaná
spisovatelská hra s kriminální zápletkou: hra, při níž se zlé úmysly a krev
naštěstí nadlehčují humorem. Na
některých stránkách je parodický a jinak veselý a blíží se stylu, který chce
být zajímavý za každou cenu. Mimo
jiné pokračuje v makaronském slovníku, který se možná aspoň někomu
zamlouvá.
Pokud se týká vlastního detektivního příběhu: odehrává se zase v Torontu a rozbíhající se funkce vyprávění způsobují, že napětí je dost
vlažné. Hlavní detektiv je sice milý,
ale hodně pasivní, aby mohla do
popředí vystoupit ona amatérská příbuzná slečny Marplové. Při řešení
případu se projevuje jako důvtipnější
a je psychologicky pronikavější, když
je třeba dát dohromady motivy zločinu, to znamená žárlivost a samozřejmě peníze. Vlastní detektivní příběh
je zmiňován pouze lehkými doteky
a zakládá se jakoby na náladové impresi. Tomu se přizpůsobují rychle
stříhané kapitoly. Možná bude čtenář
více zvědavý, jak se bude vyprávěná
hra fabulačně rozvíjet, než na rozluštění zločinného případu.
Dokonce by se dala próza číst jinak. Spíše než detektivní příběh se
totiž jako zajímavější rýsuje další trochu rozmarný a laskavý obrázek české imigrace v Kanadě; i v této epizodě je líčena dost barvitě a s dávkou
sarkasmu. Postavy představované příjmeními, jež jsou pro nás zase komická, chtějí vesměs vypadat společensky vyšší, než kam patří. Příběh se
35
otevírá snobskou garden party s všeobecnou opilostí. Právě pod vlivem
alkoholu, kdy jsou pomalu všichni
„společensky unavení“, se navíc usnadňuje motivace kriminálního případu
poté, co se konečně na padesáté stránce objeví mrtvý v motelu a policie se
musí zajímat o české imigranty.
Je mimo pochybnost, že oba autoři jako podílníci společného textu
uplatňují všechny své zkušenosti a dovedou entertainment vyprávět s fabulační a stylovou obratností. Jinak by
se však dalo zase povědět, že detaily
příběhu a charakteristiky jednotlivých
postav jsou nápaditější a výraznější
než dojem celku ovlivněný příliš interesantním stylem. Zdá se, jako by vyprávění bavilo především samotné
autory, a to více než provedení
a usvědčení zločinu, které se řeší
hodně kvapně. Takže opět čteme až
příliš kadeřnickou českou detektivku,
přestože se odehrává v Kanadě.
Miloš Pohorský
Nové knihy, 18. 4. 2001
Imatrikulace nových studentů LA se zúčastnili mj. (zleva): Alexandr Kliment, Václav Šašek
s manželkou, Milan Uhde, Vilém Prečan a Albert Pražák.
Foto Archiv LA
36
LITERÁRNÍ AKADEMIE
Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého
poskytuje vzdělání v rámci magisterského studia
v oborech
Tvůrčí psaní, Redakční práce,
Mediální komunikace, Interaktivní média
a v rámci bakalářského studia v oboru
Tvůrčí psaní
Sídlo: Malovická 2751, 141 00 Praha 4 - Záběhlice
tel.: 02/72773045, 72772003; fax: 02/72763020
http://www.lit-akad.cz e-mail: [email protected]