ŽÍZEŇ JE VELIKÁ! ŽIVOT MI UTÍKÁ? 07

07-08/09
zpravodaj ks hradec králové
www.kshk.cz
červenec - srpen 2009
782 slova na prázdniny
ŽÍZEŇ JE VELIKÁ! ŽIVOT MI UTÍKÁ?
Vzduch se tetelil v poledním žáru a rozmazával tak siluetu ženy, která unaveným
krokem přicházela ke studni. Byl to přesně
ten typ, před kterým matky varují své syny.
Logika, výchova i tradice jasně velí: takovým se obloukem vyhni. Ježíš se přesto
usadil u Jákobovy studny ještě pohodlněji a
čekal, až bude moct poprosit o vodu
z rukou téhle ženy ze Samaří…
(Přečtěte si, prosím, Janovo evangelium
4,4-30, abyste získali celkový obraz.)
„Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne,
Samařanky, abych ti dala napít?“ Ježíš na
ženinu otázku neodpovídá přímo. Ví, že
přichází zaměstnaná problémy všedního
dne a její hlavní starostí je voda. Tělo se
v horkém dni halasně dožaduje: „Už mi dej
konečně napít!“ Ježíš chce její pozornost
naštelovat na Boha. „Kdybys znala, co
dává Bůh…“ (v. 10).
Ona ale není naladěná na vlnovou délku
Božího království. Celou tu štreku ke studni
přece absolvovala proto, aby mohla uspokojit tělesnou žízeň. Její tělo se chce mít
dobře. A jak by jí v tom mohl tenhle chlápek pomoct? Vždyť ani nemá nádobu, do
které by ji mohl vodu nabrat (v. 11).
„Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět
žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou
mu dám já, nebude žíznit navěky,“ pokračuje trpělivě Ježíš. Ale ona se stále
„nechytá“: „Pane, dej mi té vody, abych už
nežíznila a nemusela už sem chodit pro
vodu.“ Super! pomyslí si žena. Nejenže
uhasím žízeň, ale už se sem nebudu muset
vláčet pro vodu. Budu moct sedět doma na
gauči. Její tělo se chce mít dobře…
Kolik toho máme asi s tou bezejmennou
ženou společného? Naše tělo se chce mít
také dobře, volá po klídku, uspokojení a
pohodlíčku. Někdy volá tak hlasitě, že svými argumenty přehluší Boží hlas. Když tělo
příliš křičí, Ježíš soustředí naši pozornost
tím, že zabrnká na citlivou strunu duše –
tvojí i té ženy u studny. V jejím případě je
to nepříjemně bolavé tajemství: život ve
smilstvu (v. 18). Rozpaky, možná i panika:
co na to říct? Jak se vykroutit? Před ní
evidentně stojí prorok (v. 19). Jak jen odvést jeho pozornost? Úplně ji vidím, jak se
zoufale rozhlíží kolem sebe a hledá jiné
téma k rozhovoru. Nepřijde na nic, kromě
místa, na kterém stojí. Zkouší neobratný
úhybný manévr: „Hele, Ježíši, co říkáš na
tuhle horu? Naši předkové tady uctívali
Boha, ale vy říkáte, že místo, na němž má
být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“
„Co to plácáš, prosím tě? Zpátky k tomu,
jak žiješ ke smilstvu!“ Taková reakce by se
dala čekat. Ale Ježíš ne. On tu „zatáčku“
vybírá a začne mluvit o uctívání. Vždyť
kvůli tomuhle u té studny je: on hledá uctívače. Takže, ženo, chceš mluvit o uctívání
Boha? No konečně! To je skvělé téma.
Tělo se svým křikem umlká a duše je
ochotná naslouchat. Konečně…
Víš, nejde o to, kde uctíváš, ale koho a jak:
„Ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho
uctívat v Duchu a v pravdě.“ Existuje mnoho teologických pojednání o tom, co je to
uctívání v duchu a v pravdě. Co když je
vysvětlení jednoduché: opravdové uctívání
není o formální vztahu s Bohem, o nějaké
náboženské tradici, ale je o srdci (duch) a
stejně tak o hlavě (pravda). Při uctívání je
zapojené srdce včetně emocí – moje srdce
se dívá na jediného skutečného Boha a
nachází v něm rozkoš. Moje hlava o tomhle
Bohu přemýšlí. Uctívání není bezmyšlenkovitá věc. Vím, o čem zpívám, vím, komu to
zpívám; vím, kdo za mne zemřel, vím, pro
koho žiju a je to na mém životě vidět… A
v tom všem je Duch svatý, bez kterého
Boha neuvidím ani o něm nemohu pravdivě
přemýšlet.
Příběh od Jákobovy studny je příběhem o
Bohu, který po člověku něco chce – první
Ježíšova slova jsou: „Dej mi…“ Dej mi
napít… Co když je v tom víc, než jen věta
na rozproudění konverzace. Bůh, který
žízní – po našem srdci, po naší přítomnosti, po našem uctívání – stejně jako ženich
dychtí po své nevěstě. Vždyť Ježíš tu představuje hledajícího Boha, který hledá skutečné uctívače (v. 23; ČSP). A navíc - Ježíš
uctívání zasazuje do souvislostí všedního
dne – ta žena nejde na shromáždění, jde si
prostě „natočit vodu z kohoutku“. Uctívání
jako součást témat, o kterých denně přemýšlíme – rodina, přijetí od druhých, jídlo…
Tím nám Bůh jasně vzkazuje: uctívání je
záležitostí všedních dní, ne mystický zážitek pro neděli či konferenci.
Příběh od Jákobovy studny je zároveň
příběhem lidského srdce, které tváří v tvář
skutečnému Ježíši dokáže odložit tělesné
touhy u jeho nohou. Všimli jste si jednoho
detailu? Džbánek už není tak důležitý (v.
28). Je to příběh člověka, který nepřestává
toužit po rozkoši; jen už ví, kde ji opravdu
najde…
Měj rozkoš z Hospodina – on naplní prosby
tvého srdce (Žalm 37,4; ČSP).
zpověď
JIRKA MATOUŠ ZPOVÍDÁ PATRIKA SOUKUPA
Z otázek nemohu vynechat Freakfest.
Jak hodnotíš rok 2009?
Pro mě to byl letos nejlepší ročník. Hodně
se povedla změna místa – kemp Buňkov
mi přijde mnohem útulnější a taky jsem byl
rád, že jsem tam mohl potkat nějaké své
hledající kamarády. Přišlo mi, že letos
prostě bylo na Freakfestu cítit Boha tak
nějak víc. Třeba každodenní půlnoční bohoslužby byly opravdovou slavností a společenstvím. Vůbec mi příjde, že to nejlepší
na Freakfestu je ta atmosféra pohody a
jednoty. Až mi pak vždycky přijde líto se
vrátit do té každodenní reality a jít v pondělí
do práce...
Na úvod Ti položím jednu tradiční otázku, zejména kvůli těm, kdo Tě ještě neznají. Mohl bys nám prozradit, kolik je Ti
roků, jakou máš rodinu, kde bydlíte a
kde pracuješ?
Je vůbec možný, že by mě někdo neznal? :-) No dobrá... Je mi 31 let a jsem
dva roky šťastně ženatý se svojí ženou
Kamilou. Bydlíme v centru Hradce Králové
v našem malém útulném bytě. Pracuju cca
3 minuty od našeho bytu, v bance ČSOB v
oddělení Elektronického bankovnictví.
Druhá otázka je prý velmi populární: kde
a kdy si Tě Bůh našel?
Bylo mi patnáct let, chodil jsem do prváku a
jeden spolužák ve škole všem vyprávěl
příběh o Ježíši. Já jsem ho spíš poslouchal
tak letmo, ale pak jsem měl i nějaký otázky.
Nakonec mě pozval na shromko do sálu
Filharmonie - prý se mi tam bude líbit. Tak
jsem šel a v neděli 21. března 1993 dal
svůj život Bohu. Bůh mě dostal a navíc
jsem „nechápal“ z atmosféry, která tam
vládla. Takhle to všechno zní hrozně jednoduše, ale uvědomuju si, že Bůh si mě
oťukával už odmalička. Babička mě parkrát
brávala do kostela nebo na základce jsme
měli evangelizační shromáždění Harvestu... Vůbec to tehdy v devadesátých letech
byla velká euforie – v naší třídě ve škole
jsme byli tři křesťani a tak jsme se občas
ve škole modlili, skupinka, kam jsem chodil,
byla hodně akční a tak jsme dělali různý
akce a evangelizace. Myslím, že mi to
všechno dalo dobrý základy...
Samozřejmě vím, že jsi starším sboru,
ale také vedoucím skupinky. Vést mladou generaci je někdy nelehký úkol. Jak
se ti daří v této službě?
Do role staršího jsem se dostal už od počátků našeho společenství a to v roce
2001, kdy mě Dan Drápal oslovil s tím,
jestli bych nové Křesťanské společenství
nechtěl vést. Myslím, že bylo jen dobře, že
jsem po Danovi žádal, aby společenství
vedl někdo mimohradecký. Díky tomu jsem
potkal Jakuba – pro mě nejlepšího pastora
na světě :-) Co se týče role staršího – už
jsem poznal radosti této služby – když se
daří, když člověk vidí, jak církev roste a
přichází noví lidé... Poznal jsem ale také
starosti – to když jsme jako starší hledali
jak dál, když mí přátelé odešli z Mozaiky,
nebo když řeším to, že se lidé vzdalují od
Boha... kolikrát jsem nemohl spát, chtěl
rezignovat, nebo měl chuť to zahnat whiskou... Ale vím, že je to moje povolání a
nechci to vzdát...
No a teď ke skupince – když se otočím
zpátky, tak vlastně vedu skupinku od svých
devatenácti let, kdy jsem byl nejmladším na
skupince... Posledních pět let se zaměřuju
především na mladou generaci, a tak jsme
u nás vytvořili skupinku právě pro mladé.
Naší snahou je vytvářet dobrou partu a
povzbuzovat mladé lidi na cestě s Bohem.
Nedávno jsme se začali scházet i ke studiu Bible, a tak děláme kurz Učedník. Teďka přes prázdniny budeme mít skupinky jen
občas, ale už teď přemýšlím, jakou formu
mají mít naše skupinky od září...
Máš v Hradci Králové nějaké „své“ místo kam se chodíš modlit, povídat si s
Bohem nebo jen tak koukat kolem sebe? Jestli ano, tak kde to je? (Pokud to
není tajné).
Už od svýho obrácení jsem se chodíval
modlívat k řece… Buď na železniční most
na Labi nebo na modlitební pařez na břehu
Labe na druhém konci města. Na modlitební procházky už mi ale poslední dobou
nezbývá moc času a tak se modlím většinou doma.
Kde a jak odpočíváš? Jak si představuješ ideální odpočinek?
Odpočinek je asi mojí slabinou. Právě jsme
si s Kamčou říkali, že bychom potřebovali
nějak víc těch volných víkendů... Hodně mě
baví být jen tak potichu s Bohem třeba
večer při svíčkách – to mi přijde vždycky
Bůh úplně nejblíž. Co mě taky nabíjí, je jet
někam na víkend a být v přírodě a nic neřešit :-) Už se moc těším na dovolenou v
Chorvatsku, kam jedeme s přáteli a taky na
sborovou dovolenou na Pastvinách... Super, že už je tady léto :-)
Máš možnost a čas číst si v práci Bibli?
Třeba jen chvíli, pár veršů...
Leda tak na záchodě :-) Ne vážně, na čtení
Bible v práci čas nemám. Hlavně se tam
nedá na Bibli soustředit. Občas si čtu Bibli
v mobilu někde cestou, ale to hlavní je
čtení doma a v klidu. Někdy pro změnu
Bibli poslouchám namluvenou v mp3…
Jsi převážně mezi mladými lidmi. Nepřemýšlel jsi někdy o službě těm „dříve
narozeným“?
Možná se budeš divit, ale už od mé první
skupinky chodívali na naši skupinku i lidé
v důchodu. Takže s tím určitě problém
nemám :-) Jednou v létě 2004 jsem se na
pastorálce modlil za to, kam se má ubírat
moje služba a hned ten den jsem dostal
odpověď – mezi mladými lidmi. A tak od té
doby se snažím jim rozumět a pomáhat na
cestě za Bohem. Pokud Bůh řekne jinak,
tak se změně nebráním…
A teď jedna záludná otázka: „Dokážeš si
svůj život představit bez mobilního telefonu a internetu? V čem tento vynález
zpříjemňuje tvůj život a čím jej naopak
komplikuje?
Myslím, že státe jsem ve stavu, kdy umím
vypnout mobil i notebook, když je potřeba.
Určitě mi tyhle vynálezy pomáhají být „online“ s ostatními lidmi (třeba těmi, které
jsem dlouho neviděl). Na druhou stranu by
bylo smutný, kdyby nám zůstalo jen toto
virtuální přátelství. Vždycky je lepší se sejít
někde u kafe/piva a pokecat tváří v tvář :-)
Máš rád zvířata? (Tedy myslím ta živá,
nikoliv plyšová. Plyšáky má rád každý...)
Tak to je otázka na tělo. Měli jsme jako děti
rybičky. Ty nám, zatímco jsme byli ve škole, sebevražedně vyskákaly ven z akvárka.
Pak jsme měli křečka, ale ani ten nám
dlouho nevydržel… No a poslední zvířátko,
roztomilá kočička nám skočila z balkonu a
už se asi neuměla vyškrábat zpátky. Od té
doby jiné než plyšové zvířátka pro jistotu
nechovám…
Viděl jsi v poslední době nějaký zajímavý film, který by jsi nám doporučil nebo
naopak raději nedoporučil?
Tak není to přímo film, ale rádi s Kamčou
sledujeme americký sitcom How I Met Your
Mother (do češtiny se překládá jako Jak
jsem potkal vaši matku). Je to asi nejlepší
seriál, jaký jsem kdy viděl. Komediální
příběh party přátel žijících v New Yorku, o
tom, jak hlavní hrdina Ted Mosby shání tu
svou „jedinou pravou“. Opravdu doporučuju, budete se při sledování válet smíchy!!!
Oblíbená barva: černá a svěží zelená
Oblíbené jídlo: kebab nebo kuřecí steak,
klidně se zeleninovým salátem
Oblíbená kniha: Potlesk nebes, Jeho království, Nekončící milost, Rady zkušeného
ďábla...
Oblíbený film: Matrix, Dannyho parťáci a
určitě nezapomenutelný Forrest Gump
Oblíbená hudba: U2, P.O.D., Relient K,
Hillsong United
Oblíbená biblická postava: Jan a Timotej
Oblíbený biblický verš: „Radostné srdce
hojí rány“ (Přísloví 17,22) a pak mám moc
rád jazykolam z Kraličky: „Pod jehožto
krajem pukly tykvím polním podobné všudy
vůkol, po desíti do lokte, obkličovaly moře
vůkol; dva řady tykví litých bylo s ním slito.“ (1.Královská 7,4)
V příštím vydání Mozaiky bude Patrik zpovídat Janu Švajdlerovou.
NEPŘEHLÉDNĚTE: Z důvodu konání sborové dovolené nebude 23. srpna v HK shromáždění!
pastýřský list
BOŽÍ RODINA
Mojžíš a Áron byli přivedeni zpět k faraonovi. Ten jim řekl: „Nuže, služte Hospodinu,
svému Bohu. Kdo všechno má jít?“ Mojžíš
odvětil: „Půjdeme se svou mládeží i se
starci, půjdeme se svými syny i dcerami, se
svým bravem i skotem, neboť máme slavnost Hospodinu.“
Exodus 10, 8 – 9
Blíží se čas dovolených a prázdnin a tak by
se slušelo napsat nějaký dovolenkový
úvodník. Ale žádný mne nenapadá. Nebo
vlastně možná ano. V době dovolené na
sebe mají často členové rodiny více času.
Užijí si jeden druhého. Pokud ale podceňovali obecenství během běžného roku, mohou si jít naopak na nervy a pohádat se.
Bůh nás nestvořil v cyklu roku, ale týdne.
Pokud nevěnujeme vztahům čas průběžně,
tak to dovolená nedožene.
Nechci dnes psát o vztazích v tělesné rodině, přestože vztahy mezi
manžely, rodiči a dětmi a sourozenci jsou důležité. Budu psát o rodině
sboru. Naše vztahy se odehrávají i
na této širší rovině. Ve sboru jsou
manželské páry, staří lidé, děti a
„singles“ (termín, který se pro tuto
skupinu začal používat – mladí
dospělí – mně nepřipadá moc český :-)). Jaké máme obecenství spolu napříč těmito skupinami? Nezapomínáme na staré členy sboru,
kteří se už života sboru nemohou
tolik účastnit? Jak se nám daří budovat
vztah mezi dospívající a střední generací?
Někdy si tyto dvě generace lezou na nervy,
ale přesto patří k sobě. A co lidé, kteří jsou
středního věku a nežijí v manželství? Jak
se ve sboru cítí a jaké mají vztahy s dalšími
lidmi?
Když Mojžíš vyváděl Izrael z Egypta, nabízel mu faraon, aby šli jen muži. Mojžíš to
odmítá. Boží lid patří dohromady. Nemohou nikoho vynechat. Ani staré ani mladé.
Ani muže ani ženy. Jako by již předem
vnímal to, co jednou napíše Pavel: „V Kristu není muž ani žena, otrok ani svobodný,
Žid ani Řek…“ Patříme k sobě a nemůžeme na nikoho zapomenout. Přitom to, co
Mojžíš chtěl, mohlo přinést těžkosti. Cestou
po poušti mohli starci zdržovat (už nešli tak
rychle) a děti dokonce rušit slavnost Hospodinu. Přesto chtěl vzít všechny. Já bych
také nikde nezanechal svou manželku a
děti. Mojžíš měl tento vztah nejen ke své
přirozené tělesné rodině, ale k celému
Božímu lidu.
Jan jde ještě dál. Ve svém prvním dopise
4, 19 – 20 zmiňuje naše vztahy a tvrdí, že
na vztazích k ostatním členům Boží rodiny
se pozná vztah k Bohu. Tvrdí: „Kdo nemiluje svého bratra nemůže milovat Boha“. (To
není napsáno proto, abychom posuzovali,
zda někdo miluje nás, ale zda já miluji
ostatní.)
Vztahy něco stojí. Investujeme do nich.
Kdo není ochoten do vztahů investovat svůj
čas, energii a emoce, bude postupně zjišťovat, že je sám. Bez ohledu na
to, kolik lidí je kolem něho. Bolestně sami jsou často nikoli „singles“,
ale lidi v nefunkčních rodinách.
Máme možnost pro obecenství
během roku. Dovolená je zvláštní
příležitost. A pro sbor je takovou
mimořádnou příležitostí dovolená
sborová. Možná bude méně pohodlná než ta, na kterou pojedeme
sami. Musíme se přizpůsobit. Termínu i místu. Možná nejsou všichni členové našeho regionu lidé, s
kterými si lidsky plně rozumíme.
Máme ovšem úžasnou příležitost
strávit čas společně.
Proto vás povzbuzuji ke dvěma věcem.
Pokud jen trochu můžete, tak na ni jeďte.
Stojí to za to.
Druhá věc je možná méně nápadná, ale
stejně nebo ještě více důležitá. Budeme
tam fakt všichni ve smyslu všech skupin?
Manželské páry, staří lidé, děti, „singles“?
A budou se tam všichni cítit dobře? Nebude nikdo přehlížen? Nebudou třeba preferovány rodiny s dětmi na úkor těch ostatních? Budou moci jet i staří lidé a svobodní?
Před lety byla na naší sborové dovolené na
několik dnů tehdy nejstarší členka sboru.
Bydlela už v domově důchodců daleko od
Prahy a tak se s námi viděla po dlouhé
době. Byla už hodně stará, na výlet s námi
nevyrazila, v něčem s ní byla omezená i
normální komunikace. Dopravit jí tam a
postarat se o ní byla práce navíc. Několik
měsíců po této dovolené odešla k Pánu.
Byl jsem rád, že s námi mohla těch několik
dnů být. Patří to k životu Boží rodiny stejně
jako k životu mé tělesné rodiny patřilo to,
že jsem byl doma u postele svého umírajícího tatínka. Protože takhle funguje rodina.
A přeji vám jako sboru, aby mezi námi
nebyl nikdo, kdo bude sám, protože se pro
něj nenajde místo. Ježíš totiž chodil za
těmi, kteří byli osamoceni a tak by se mohlo stát, že by ty, kteří se uzavřeli v nějakém
svém světě vztahů, minul.
Lubomír Ondráček
Autor je pastorem KS Praha. Převzato se
svolením ze Sborového listu KS Praha.
Ilustrační foto: Sanja Gjenero
Přeji vám hezkou dovolenou a prázdniny.
Přeji odpočinek, prohloubení vztahů, ochranu.
jak jsem to prožil
FREAKFEST – ŠÍLENCI PRO JEŽÍŠE
Na Freakfestu jsem byl letos poprvé, přesto, že to byl již pátý ročník. Dostali jsme
pozvání hrát tam s divadlem. A byl jsem
opravdu velice zvědavý na podnik, který je
přinejmenším kontroverzní a o němž jsem
slyšel jak nadšenou chválu, tak i slova
odsouzení. Není ale nad to přesvědčit se
na vlastní oči a uši.
Tentokrát se festival odehrával na novém
místě, v kempu Buňkov u Přelouče. Snad
kromě kvality vody v rybníce, která zrovna
nelákala ke koupání (ale mohlo to být i
počasím) výborný tah. Dost daleko od obce, aby hluk nočních koncertů nerušil starousedlíky, areál dost velký pro nejrůznější
aktivity. Vedle hlavního pódia byly mezi
stromy i na pláži rozesety stany Artstage,
čajovny, „kaple“, stany pro workshopy nebo
i třeba jen pro relaxaci a povídání
s přítomnými duchovními. I přes pesimistické předpovědi počasí (které naštěstí mrakopravcům jako obvykle nevyšly) a zamračenou oblohu v pátek se sjelo na festival
přes dvěstě lidí skutečně nejrůznějšího
věku, vzezření a i národností (pozn. red.:
platících účastníků bylo letos 230; celkový
počet lidí na FF včetně služebníků, dětí,
kapel atd. se vyšplhal přes 400). Je asi
škoda, že jich nebylo více, protože díky
malé účasti se festival již několik let potýká
s finančními problémy a ani letošní ročník
nebyl výjimkou. Po tom, co jsme na festivalu zažil se ale organizátorům nedivím, že
přesto sáhnou raději na své úspory, aby
mohli připravit další ročník tohoto rozhodně
netradičního podniku.
Freakfest je a asi zůstane rozhodně kontroverzní. Usedlé a spravedlivé křesťany mohou pohoršovat takové věci jako je nápis
„Ježíš za tebe zemřel, vole“ vévodící prodejnímu stanu s tričky a cédéčky, mladí lidé
s dredy a piercingem, kteří ve zběsilém
rytmu muziky pogují před pódiem, drsně
vyhlížející vlasáči v kožených bundách a
tetováním, vodní dýmka kolující mezi mládeží u jednoho ze stanů a podobně. A to
nemluvím o muzice, která se nad areálem
velice hlasitě nese. I já, ač mám rád rockovou muziku a zažil jsem mnohé koncerty
tvrdé muziky musím říct, že ne vše se mi
líbilo. Zvláště zahraniční kapely, jejichž styl
opravdu není mým šálkem čaje. No ale
každý máme zkrátka jiný vkus. Vtipný byl
koncert skupiny Projevy radosti, i když asi
ani tuhle muziku bych neposlouchal každý
den. Mě osobně zaujaly skupiny Timotej,
Manhem a Run(a)way, u skupiny Out of
Control jsem si zase ověřil, že Slováci
zkrátka umí a na jejich muzice je něco, co
nám v Česku možná chybí.
A to už se tedy dostávám pomalu
k tomu, proč je hodně lidí Freakfestem nadšeno. Nejde asi jen o
muziku různých žánrů. Když jsme
přemýšlel nad tím, jak jedním
slovem festival charakterizovat,
napadlo mě: POHODA. Přes relativně nabitý program, začínající
ranní bohoslužbou pod širým nebem (slovem sloužily takové celebrity jako Jakub Limr, Petr Wágner či Jirka Zdráhal), širokou nabídku workshopů, odpolední program na Artsage (divadlo, vážná
hudba, folk) či až do noci se střídající kapely na hlavním pódiu
nikdo nikam nespěchá, není nikam nucen chodit. Ale ani po půlnoci program nekončí. Půlnoční
bohoslužbu vystřídá noční projekce filmů. A do toho potkáváte lidi,
které jste léta neviděli, házíte si
létajícím talířem s dětmi, které
neznáte, popíjíte „kafe od žida“ se zázvorem nebo si jdete zahrát pinčes. A do toho
všeho zakoušíte Boží doteky nejen ve
chvalách nebo při kázání, ale třeba při
poslechu kapely, která svým stylem zpívá o
své lásce k Bohu, s vámi cloumá její rytmus, takže si musíte trochu trsnout a do
toho vidíte krásu Božího stvoření všude
kolem. A nad to parta nadšených pořadatelů, jejichž zápal a radost jsou neuvěřitelně
nakažlivé.
Vláďa Vácha
Autor je členem KS Praha a také vedoucím
křesťanského divadelního souboru Kairos
II, v němž také hraje. Původní článek pro
Život víry. Redakčně kráceno. Foto: F.
Hanzlíček
Představení divadla Kairos II. na Freakfestu ´09
ze života sboru & církve
FREAKFEST 2009 OBRAZEM
Foto: František Hanzlíček (1), Bemik (2, 3)
jak jsem to prožil
Z FREAKFESTU SE
MI CHCE TANČIT
RADOSTÍ
V tomhle článku bych vám chtěl napsat o
tom, co mi udělalo radost – o letošním
Freakfestu. Je to tak trochu jiné společenství, ale bylo hrozně krásný vidět, jak
se lidé navzájem objímají a modlí se za
sebe. A tím byl letošní Freak plný.
Vůbec to nebylo v prvý řadě o kapelách
a koncertech, ani o uměleckým programu v artstage. Letos to bylo především o
lidech, o přátelství a o Bohu, který byl
letos tak nějak hodně cítit :-D Hodně fajn
byly setkání s lidma, který jsem už dlouho neviděl, ranní chvály Swatejch wětrů
nebo noční zkouška chval v artstage, na
kterou postupně přicházeli lidé, až se
stan naplnil a zkouška se „zvrhla“ v naprosto úžasný a spontánní chvály.
Taky nesmím zapomenout na půlnoční
při svíčkách a kázání našeho reverenda,
který mě dostalo natolik, že se mi chtělo
brečet – ano přátelé... To v neděli jsem
zase pro změnu brečel smíchy při reverendově kázání... Prostě letošní Freakfest byl jednou velkou bohoslužbou, za
kterou jsem moc vděčnej!
Tak teď jen uvidíme, co bude za rok –
bude další ročník? Vypadá to, že Freakfest začal žít vlastním životem a že i kdybychom žádný nenaplánovali, lidé se
stejně sjedou a budou spolu. A o tom
Freakfest je…
Patrik Soukup
Převzato s laskavým svolením z http://
patris.bloguje.cz.
ze života sboru
sborovka ´09
VZPOMÍNKY NA LOŇSKOU SBOROVKU DŮLEŽITÉ INFO
Termín
čtvrtek 20.srpna – neděle 23.srpna;
tj. příjezd na čtvrteční večeři, nejlépe kolem 18:00 (netradičně už ve čtvrtek začneme duchovním programem). Odjezd
v neděli po obědě.
Místo
Rekreační areál Orlíček, Nekoř 280, Pastvinská přehrada
Stravování
Polopenze:
Dospělí a děti od 12let
děti 6-11 let
děti 3-5 let
160Kč
120Kč
80Kč
Polopenze obsahuje tzv.rozšířenou kontinentální snídani: teplý nápoj-čaj,káva, pečivo,
máslo, džem/med, zeleninu nebo ovoce, a
střídavě některou z následujících potravin:
sýr, šunka, vejce, paštika nebo pomazánka,
müsli, ořechy, jogurt nebo sladké pečivo
apod. A večeři: hlavní jídlo, čaj.
Plná penze:
Dospělí a děti od 12 let
děti 6-11 let
děti 3-5 let
Foto: M. Vlk
sborová dovolená 2009
...A JAK BY MOHLA VYPADAT LETOS
V červnové Mozaice jste se mohli dočíst,
že hostem sborové dovolené ´09 bude
emeritní senior KS Dan Drápal. Vzhledem
k jeho časové vytíženosti a protože si ho
chceme užít co nejvíc, začneme letos
duchovním programem již ve čtvrtek
večer. Jak by tedy mohly jednotlivé dny
vypadat?
ČTVRTEK
odpo volné
18:00 večeře
20:00 večer na téma vztahy
Jednak bude připravena nenáročná
teambuildingová aktivita (opravdu
nemějte strach, nepůjde o žádné
adrenalinové běhání po lese, ale
hru kolem pensionu); poté se pře
suneme k další vztahové aktivitě
dovnitř.
18:00 večeře
20:00 duchovní program s D. Drápalem
NEDĚLE
PÁTEK
ráno balení
10:00 bohoslužba (Dan Drápal)
12:00 oběd - po něm odjezd
09:00 společné ranní chvály
dopo volné
odpo po obědě společný výlet na Zemskou bránu
a do domečku Jednoty bratrské v Kunvaldu
18:00 večeře
20:00 duchovní program s D. Drápalem
SOBOTA
09:00 společné ranní chvály
dopo sranda turnaj*
Na sborovou dovolenou jsou srdečně zváni
všichni, kdo s námi chtějí vyrazit, nehledě
na to, jestli jsou členy sboru, nebo ne. Program je uzpůsoben všem věkovým kategoriím! Pokud nemůžete přijet na celou dobu,
zvažte, jestli se k nám nepřipojíte alespoň
některé dny, odpoledne či na nedělní bohoslužbu.
_________________________________________________________
*Pozn.: půjde o nenáročné hry typu kroket,
petanque atp.
280Kč
210Kč
140Kč
Plná penze zahrnuje navíc oproti polopenzi
oběd formou menu t.j. polévka a hlavní teplé
jídlo.
Ubytování
Cena za lůžko/noc pro dospělou osobu
je v chatě 280Kč, děti 3-14let 230Kč,
(děti do tří let zdarma bez nároku na lůžko); v penzionu 320Kč, děti 3-14let
250Kč.
Jak se přihlásit
U krabice na desátky si vezměte prázdnou obálku a napište na ni: své jméno *
datum, kdy obálku vyplňujete * počet
přihlášených
a typ
stravy (plná
TERMÍN SBOROVÉ
DOVOLENÉ
2009penze,
polopenze, snídaně či bez stravy). Do
Vzhledem
mnoha
ak-je
obálky
vložtek 500,Kč křesťanským
jako zálohu. Ta
cím
na
začátku
prázdnin
bude
sborovratná při splnění dalších podmínek (viz
vá dovolená KSHK od čtvrtka 20.
dále).
srpna do neděle 23. srpna. Místo: ?
Varianta
voda i hory jsou stále ve hře.
Termín
přihlášek
Na dovolenou je možné hlásit se do neděle 26. července včetně. Do 2. srpna
včetně je možné provést změny v rezervaci, případně se odhlásit. Záloha se vrací. Později je možné přihlášku zrušit pouze ze závažných důvodu (např. nemoc),
jinak se záloha nevrací.
S případnými dotazy se obracejte na
Kamču Soukupovou, tel.: 774 822 778.
ze života sboru
PRVNÍ ROK OBNOVENÉ DĚTSKÉ CÍRKVE
ANEB CO NÁM ŘEKLY DĚTI
Jsou tady prázdniny, čas relaxace a nabírání sil. Pro mnohé z nás je to ale také čas
příprav na nový školní rok. Vždyť prázdniny
utíkají jako voda. Jsme uprostřed plánování
a příprav na novou sezónu fungování dětské církve. Součástí příprav nutně musí být
hodnocení uplynulého roku, abychom zachovali to, co se povedlo a změnili to, co
neneslo ovoce.
Abychom se nespoléhali jen na své osobní
dojmy, požádali jsme děti a dorosťáky, aby
vyplnily anonymní dotazník. Pár cílených
otázek nám mělo pomoci zjistit, jak se naši
svěřenci v uplynulém roce cítili, co jim náš
program dal a jestli nebyli z něčeho zklamaní. Hned v prvním bodě měly děti
oznámkovat besídku jako ve škole. Sešlo
se nám deset vyplněných dotazníků a průměrná známka, kterou jsme od dětí dostali,
byla dvojka. Což je, jak známo, chvaliteb-
ně. To nás velmi těší. Zdá se, že jsme
v mnohém dětem kápli do noty. Také to ale
ukazuje, že je v čem se zlepšovat. Skrze
tyto reporty od dětí jsme dostali i několik
zajímavých nápadů, které mohou pomoci
tvarovat další podobu fungování dětské
služby.
Také jsme zjistily, že děti se od nás dospělých zase tak moc neliší. Kdybychom takový dotazník rozdali dospělým a ptali se jich
na názor ohledně fungování sboru, pravděpodobně bychom zjistili totéž – co člověk,
to názor. Stejnou věc jsme zaznamenali u
dětí. Aktivita, ze které byly některé děti
nadšené, někoho jiného nudila nebo dokonce rozčilovala. Vedoucího, na kterého
se jedno dítě těší, jiné dítě rádo nemá.
Celkově jsme ale z odpovědí dětí získali
pocit, že si uplynulý rok užily a těší se na
další. Myslím, že my vedoucí jsme si ho
taky užili. Práce s dětmi a s Duchem svatým není nikdy nuda.
Díky všem, kteří se na podobě dětské církve podílejí, investují svůj čas, peníze a
modlitby. Těším se na společnou službu
s vámi v novém školním roce!
Karolina Limrová
Modlitební stan z jednoho programu
dětské církve
vyučování
PRAXE A PROCES PŘI SLUŽBĚ PROROCKÝM DAREM
Otevíráme již třetí díl seriálu o prorockém
obdarování s Kamilou Soukupovou. Kamila
absolvovala na Evangelikálním teologickém semináři, obor Pastorace. Dále se
podílela na pravidelných modlitebněchválicích setkáváních Domu modlitby
Praha a v roce 2006 využila možnosti zúčastnit se Školy proroků v kanadském
Stratfordu (International School of Prophets), kterou úspěšně dokončila. Své
znalosti využila ve svém tehdejším domovském sboru v Praze (Prague Christian
Fellowship). I proto jsme ji požádali, aby s
námi své zkušenosti, postřehy a znalosti
sdílela na stránkách Mozaiky…
Jak už bylo řečeno v předešlé části, proroctví začíná jakousi tíží, břemenem, které
cítíme v sobě. Je důležité, abychom se
napojili na stejnou vlnovou délku jako Bůh.
Každý z nás musíme chtít a být součástí
Ježíšova těla – církve. Přijmout určitou
zodpovědnost za to, co se v ní děje a co
ne. V jakém stavu je a kam se může posunout. A na základě toho pak v nás žije
touha po Božím konání kolem nás i v nás.
U prorockého daru se to vyznačuje již zmíněnou tíží, kdy Bůh plánuje některé věci
změnit a chce nám o tom říct.
Představme si situaci, kdy se nacházíme
na nějakém setkání, schůzce či jdeme jen
tak na kafe. A najednou na nás začne působit výše popsaná tíže. Co dělat? No,
úplně jednoduše - začneme se Boha ptát a
naslouchat mu. A co se můžeš ptát? „Bože,
komu bys chtěl něco říci a co? Jaké změny
chceš docílit? Co by si chtěl vykonat
v životě toho určitého člověka. Co je tvým
záměrem?“
Co následuje? Dá se říci, že celý proces
proroctví v sobě obsahuje 3 prvky a 3 různé dary, které se navzájem doplňují – slovo poznání, dar proroctví a slovo moudrosti. Slovo poznání otevírá daný problém
a situaci, prorocké slovo do něj vnáší Boží
srdce a slovo moudrosti doplní, jakým způ-
První věc, která nám přichází, je diagnóza
– slovo poznání. Je rozdíl mezi diagnózou
a prognózou. Diagnóza je obdržení informací o aktuálním stavu. To může být jak
pozitivní, tak negativní. Je opravdu velmi
časté, že první věc, co nám přijde, je slovo
poznání, ne proroctví (prognóza). Bůh nám
dává informaci o životě toho druhého, o
nějaké situaci. Bůh říká: „Tohle je to, co se
děje a já bych chtěl, aby jsi to pochopil.“
Ukazuje nám souvislosti.
moudrosti, CO nám pomůže se uzdravit.
Mapa za naším cílem. A cílem je zdraví.
V tomto případě fyzické. U proroctví je to
stejné. Po slovu poznání = náš aktuální
stav, přichází léčba. Je něco, co musíme
udělat, abychom dosáhli našeho cíle, změny, kterou Bůh pro nás má. A to je to proroctví – co Bůh říká, co Bůh chce, co plánuje. Zdraví duševní a duchovní, změnu,
růst, obnovu, posílení..
Většina lidí prorokuje první věc, která je
napadne. Je úplně možné, že můžeš prorokovat informaci, kterou jsi obdržel. Říká se
tomu – prorokování problému. A tohle je
asi ta největší past, do které můžeme
spadnout . Prorokování pouze informací o
realitě stavu již zranila a zničila život velkému množství lidí. A tak radím: „Nespěchej!“
Není žádný důvod, aby jsi řekl vždycky
všechno, co tě napadne a vydávat to za
prorocké slovo.
Důležitá poznámka, která je samozřejmá,
ale pro prorocky sloužícího člověka je natolik podstatná, že by byla chyba ji nezmínit.
Ve chvílích prorokování MUSÍŠ být velmi
citlivý a moudrý ve svém chování a jednání. Mít úctu k tomu, komu slovo předáváš.
Víš totiž informace, které jsou důvěrné a
které ti Bůh svěřil pouze za nějakým účelem. Ne proto, aby jsi toho zneužil, cítil se
na výši a důležitější, než někdo jiný. Ale
vždy je to Boží milost, že si nás použije
jako svůj nástroj .
V té chvíli pouze Bůh odkrývá nějakou
informaci důležitou pro pozdější předání
proroctví. A tak se jen snaž být ve svém
srdci co nejvíce napojen na Ducha Svatého
a naslouchat, co Bůh bude odkrývat dál. A
ptej se: „Bože, na základě toho, co teď vím,
co chceš říci tomuto člověku? Do této situace?“
Uvědom si taky ještě jednu věc. Pokud
nám nedělá problém říkat kritičtější a ne
tak pozitivní slova, je v nás něco špatně.
Pravděpodobně nemáme jasno v Boží
milosti a dobrotě. A to nás opět vede
k začátku, kdy jsme mluvili o našem srdci.
V jakém ho máme stavu? Jak dobře my
známe Boha?
A teprve tehdy přichází proroctví jako
takové. Prosím nebuď překvapen odpovědí. Bůh často začne mluvit věci, které jsou
v opaku tomu, co jsi předtím slyšel.
Na druhou stranu také pozor před proroctvím, která jsou pouze o tom, co bude. O
tom ideálním. Která mluví pouze o tom
zdraví, o požehnání, o vítězství. Bez vědomí toho, že v této chvíli náš stav ideální
vůbec není, je to neúplná informace a může zmást. Je úžasné, pokud Boží milost dá
všechny tři složky – slovo poznání + slovo
proroctví + slovo moudrosti. To teprve přináší plnost a celkový pohled na věc. A
samozřejmě je jednodušší, jestliže to vše
přichází skrze nás. Ale pokud ne, modleme
se, aby Bůh skrze někoho jiného přinesl
zbytek.
Jak se dostaneme k naplnění proroctví?
Skrze slovo moudrosti v návaznosti na
určitá pravidla pro nakládání s proroctvím.
Ta probereme příště.
Praxe při proroctví se dá velmi hezky ukázat na naší návštěvě u lékaře. Nejprve nám
doktor řekne, co je v nás nemocné, definuje náš stav – slovo poznání. A jelikož ani
on ani já nechceme, abych zůstal nemocný, přichází léčba – a to je právě to slovo
Pár praktických rad na závěr:
• Měj víru, že Bůh skrze tebe chce mluvit.
• Nenech se ovlivnit tím, co vidíš
v přirozeném světě. Ano, Bůh si to
může použít, ale jeho slovo vychází ze
světa nadpřirozeného - duchovního a
ne naopak.
• Dávej si pozor na to být frustrovaný,
negativistický, divný ve svém chování.
• Prorocky obdarovaný člověk či prorok
by neměl žít v iluzi, že je nějakým způsobem víc duchovní než jiní křesťané.
Jsi a vždy budeš součástí těla Kristova.
Jsi údem, který je možná viditelnější,
ale je nebiblické si myslet, že jsi důležitější. A tak se maximálně snaž se tak
chovat i k lidem kolem sebe, při tvé
aktivní službě. Vše z výše zmíněného
se může projevit v tvém předání prorockého slova.
• Také si dej pozor na jedno docela typické chování. Představ si, že vidíš, jak
někdo předává proroctví. A omlouvá se
za to. Nebo někdo už slovo předal, ale
nebylo to slovo od Boha. A teď se cítí
zraněn, protože reakce jeho okolí byla
odmítavá. Co je špatně na tomto chování? Prorocky obdarovaný člověk je
Božím dítětem. Měl by znát svou hodnotu a mít kolem sebe vztahy, které ho
podepřou, když udělá nějakou chybu,
se kterýma zažívá Boží přijetí. Jestli
zažíváš pocity méněcennosti či nemáš
kolem sebe blízké přátele, tvé srdce je
hodně otevřené pro lži toho zlého o
tobě i světu kolem tebe. A tvá služba
bude často ovlivněna tvým zkresleným
vnímáním sebe a okolí. Modli se za to a
hledej změnu.
V příští části budeme mluvit o tom, jak
zacházet s proroctvím. Jak rozlišovat „to od
Boha“ od falešného. Jak s oběma nakládat.
Co vede k naplnění proroctví.
Kamila Soukupová
nová mozaiková miminka
Magdalenka Růžičková
nar. 13. července 2009
3,35kg & 51cm
Natálka Brtníková
nar. 15. července 2009
3,72kg & 51cm
zprávy z misijního pole
VŠICHNI JSME JEDEN NOVÝ KRISTŮV KMEN
Už by to asi bylo nošení dříví do lesa, rozepisovat se na stránkách Mozaiky o tom, že
KSHK patří mezi členské sbory Křesťanské
misijní společnosti. K jejím nejnovějším
počinům patří vydání historicky první české
studijní Bible - Českého studijního překladu. Jak už z názvu KMS vyplývá, jedna z
klíčových oblastí, na kterou klade důraz, je
misie. Ředitelem Nadačního fondu KMS,
který má misii pod palcem, je Michal Klesnil. Ze své cesty návštěvy africké Keni
poslal následující reportáž.
„Vezmi si to do ruky!”, říká mi radostně se
usmívající chlapík, který se mi před chvílí
představil jako Kennedy. „No neboj se!”.
Moc se mi nechce. Jsme v největším
nairobském slumu Kibera a to, co mi strká
do ruky, je velká a značně páchnoucí hovězí kost. Nakonec se ale přemůžu a potěžkám ji. „No, a teď se pojď podívat, co s ní
děláme”. Vede nás do malé dílničky pod
širým nebem, kde ve strašném zápachu a
oblacích prachu kost postupně prochází
několika řezačkami, vrtačkami a leštičkami,
aby se z jejích částí nakonec staly docela
pěkné šperky, přívěsky a náhrdelníky. „To
je, viď? Na začátku je odpadek, a na konci
umělecké dílo!”, rozkládá nadšeně Kennedy. A mě napadá, že je to vlastně hodně
podobné tomu, co dělá Bůh s námi lidmi. A
dělá to i tady v Keni.
Po čtyřech letech jsem znovu na návštěvě
za naším misionářem Mešakem Okumu.
Jak se za ty čtyři roky změnila Keňa? Jedné věci si všimnete okamžitě. Skoro v každé kanceláři, domácnosti i výloze najdete
velkou fotografii etnicky polovičního Keňana z kmene Luo Baracka Obamy. Keňa má
za sebou také velké občanské nepokoje po
prezidentských volbách, které stály několik
tisíc lidských životů. „Kořenem je kmenová
nenávist”, říká Mešak. „Každý kmen se
snažil vytvořit svou „etnicky čistou” oblast,
odkud vyžene všechny ostatní. Teď se
situace navenek uklidnila, ale nenávist jen
doutná pod povrchem.”
Mešak vystudoval v tehdejším Československu teologii a pak se vrátil sloužit domů
do Keni. Už to je něco cenného, protože
mnoho jeho vrstevníků v podobné situaci
hledalo cestu, jak by mohli zůstat v bohaté
Evropě a nevracet se. Mešak se vrátil a
navíc začal doma sloužit těm nejubožejším.
Několik posledních let slouží hlavně v chudinských slumech Nairobi, kde vyučuje
místní vedoucí, jak efektivně sloužit takovým lidem.
Michal Klesnil mezi Masaji
Má poslední návštěva v roce 2005 probíhala v době, kdy byl Mešak čerstvě podruhé
ženatý poté, co jeho první manželka Rose
zemřela po autonehodě a on prožil několik
těžkých let jako vdovec se dvěma malými
dětmi. Myslím, že se svou druhou manželkou Jane se mají moc hezky. Přibyli jim
další dva chlapečci, tříletý Wayne Daniels
zvaný Papa a roční Andy Antonio Amani,
kterých je plný dům. Ale jejich rodina je
daleko větší. Už při mé minulé návštěvě s
nimi žil také dospělý mladík Kevin, a bydlí u
nich dosud. V polovině týdne se objevil
další mladík Joel, a strávil nějaký čas s
rodinou. A v neděli po bohoslužbách přišly
na odpoledne dvě malé holčičky, a zjevně
se tam cítily také jako doma. Mají něco
společného. „Všichni jsou to sirotci, jejichž
rodiče zemřeli na AIDS”, říká Mešak. „Když
se před několika roky stali z mých prvních
dvou dětí poloviční sirotci a já jsem si uvědomoval, že nechybělo mnoho, aby osiřeli
úplně, Bůh udělal něco s mám srdcem.
Došlo mi, co to znamená, že Bůh je
ochráncem vdov a sirotků. A řekl mi, že já
sám se stanu otcem sirotků. Když mi dal
znovu úplnou rodinu, s Jane jsme se rozhodli, že pro ně otevřeme svůj dům.”
Musím říci, že pro mě, Evropana zvyklého
chránit si své soukromí, je to hlubokým
svědectvím. Skutečně, dům rodiny Okumu
je otevřený pro všechny sirotky v každou
denní i noční dobu. A naneštěstí, narazit v
Keni na sirotky není těžké. Podle Mešaka
umírá v Keni denně na AIDS 700 lidí. A tím
se vlastně dostáváme k další otázce a k
další sféře Mešakovy služby.
Mešak vyučuje křesťanské vedoucí tzv.
„Program samaritánské strategie”, který
mluví o tom, že evangelium je nejen Boží
mocí k věčné záchraně, ale i silou, která je
mocna proměnit časný život, aby jej člověk
prožil užitečně a zodpovědně. Že kázání
evangelia, pokud nemáme být jen „dunící
kov a zvučící zvon”, musí být provázeno
prakticky prokazovanou láskou. A věci se
skutečně mění. Ve slumech vznikají programy péče o nemocné, sirotčince či svépomocné školy. Lidé se učí vidět sami sebe
ne jako příjemce pomoci zvnějšku, ale jako
ty, kdo mohou sami dávat. A to jim vrací
důstojnost.
Jsem rád, že se na těchto programech
může podílet i náš Nadační fond KMS.
Jednak podporou samotné Mešakovy služby, jednak před několika lety zahájeným
programem podpory chudých mladých lidí
a sirotků. Naše podpora se snaží neudělat
z nich stálé příjemce pomoci zvenčí, ale
podepřít je v jejich úsilí postavit se v dospělosti na vlastní nohy. Proto se soustřeďujeme na pomoc při získání kvalitního vzdělání, ale samozřejmě pomáháme také s jídlem a ošacením. Při své návštěvě jsem
mohl vidět osm z našich celkem devíti momentálně podporovaných mladých lidí,
mluvit s nimi i s jejich rodiči či pěstouny a
vidět jejich domovy. A byl to povzbudivý
pohled.
„Skrze vás poznáváme, co je to Boží láska”, říkají mi rodiče osmiletého Briana.
Bydlí v chudém domečku ve slumu a mají
dalších sedm dětí. Brian může chodit do
kvalitnější křesťanské školy a dělá tam
velké pokroky. Adoptivní maminka malé
Mercy, která se ji ujala po smrti její skutečné matky, mi zase ukazuje album fotografií.
Na čestném místě je tam fotka jejích českých sponzorů. „Mercy si tu fotku každý
večer bere a modlí se za ně. Jen díky jejich
podpoře mohla Mercy začít chodit do stejné školy, jako naše děti, a to je pro ni
ohromně důležité”. Hned proti vchodu do
jejich chudého dřevěného domečku se
střechou z vlnitého plechu visí velký nápis
„We love our daughters” (Máme rádi své
dcery) s fotkami všech holčiček včetně
Mercy. O několik dní později mě ve sboru
zastavuje zase její tatínek a z vděčnosti mě
objímá. Mešak mi říká: „Dřív jim hodně
pomáhalo jejich malé políčko, ale v posledních několika letech byla neúroda a dostali
se do problémů. Maminka umí hezky fotografovat. Kdyby jí třeba někdo chtěl darovat
nějaký starší digitální foťák, mohla by si tím
přivydělávat”. Nevíte o nějakém? Rádi
zprostředkujeme poslání do Keni.
Mimochodem, zajímavou kapitolou je zdejší školství a zejména církevní školy. Je jich
tu opravdu hodně. Při našich návštěvách
se mi líbí, jak jsou děti ve třídách ukázněné
a uctivé ke všem dospělým.
Mešak mi prozrazuje, že
ačkoli je to oficiálně zakázané, tak běžnou praxí jsou ve
škole tělesné tresty. Mešakovy starší děti, osmiletá Marianne a desetiletý Gedeliah,
chodí do školy od sedmi ráno
do pěti odpoledne. Škola je
většinou i v sobotu. Když se
vrátí domů, sednou k úkolům
a dělají je, dokud nejdou
spát. Takže jediný čas, kdy
mají trochu volněji, je v neděli po návratu ze sboru.
M. Klesnil s malou Mercy, jedním z podporovaných sirotků
Když se bavím se s Meškem
o tom, jak bychom mohli dále
podpořit jeho „samaritánskou
strategii”, dohodli jsme se, že
brzy přibereme do programu
několik dalších potřebných
sirotků. A napadl mě ještě
jeden návrh. Což se pokusit
skutečně obrátit naruby navyklé myšlenkové stereotypy,
které vidí bílé jen jako dárce
a černé jako příjemce? Navrhuji Mešakovi,
že by mohli jednou za čas udělat ve sboru
sbírku na chudé bělochy, a tu nám pak
poslat. Myšlenka se mu líbí a říká, že to
určitě projednají. Už se na to těším.
V neděli jedeme k mým oblíbeným Masajům, které jsem si zamiloval už minule.
Kodrcáme Mešakovou Toyotou cestou
necestou, krajinou pastvin. Mimochodem,
blízké městečko se jmenuje Karen na památku Karen Blixenové, autorky knihy
Vzpomínky na Afriku. Právě tady žila. Cestou vidím na vrcholu pahorku podivný dům.
Nemá stěny ani střechu, jen holou dřevěnou kostru. Uvnitř je ale plný Masajů. A za
chvíli druhý. „To jsou nové masajské církve”, říká Mešak. „Ještě nestačili dostavět
modlitebny, ale už se v nich scházejí”.
Konečně přijíždíme k „naší” církvi. Ta má i
střechu z vlnitého plechu. Tentokrát mám
kameru a tak natáčím jejich chvály. Jedna
starší žena vydává svědectví: „Včera se mi
zaběhly krávy (největší masajské bohatství). Rozhodla jsem se ale, že dneska
půjdu raději do sboru, protože chci slyšet
Boží Slovo. Věřím, že Bůh mi krávy přivede
zpátky”. Mešak v kázání říká: „..a tak v
Kristu už není ani Masaj, ani Luo, ani Kikuju, ale všichni jsme jeden nový Kristův
kmen”. A já jsem rád, že se na téhle jediné
skutečné naději pro Afriku můžeme skrze
naši službu podílet.
Michal Klesnil
Autor je ředitelem Nadačního fondu KMS.
Redakčně kráceno. Celý článek najdete na
http://www.nfkms.cz/2009/06/vsichni-jsmejeden-novy-kristuv-kmen.
aktuálně ze sboru
Úvodem hned dvakrát na téma modlitby:
Pravidelné sborové modlitební probíhají o
prázdninách - vzhledem k množství dovolených - v upraveném rytmu. V Médiu se k
modlitbám scházíme v úterý v klasickém
čase od 19. do 20. hod. V pátek se modlíme také, ale každý ve svém modlitebním
pokojíku. Z témat na přímluvy připomeneme jen některá, jako je obnova prorockomodlitební služby, dětská církev, modlitby v
oblasti vlažnosti a individualismu. Bylo by
toho víc, ale pokud se po sboru rozhlédnete, jistě na ta další přijdete. Za vaše modlitby MOC děkujeme.
Freakfestové
modlitební
hledání:
„Naprosto nejlepší ročník! Ta atmosféra,
ten pokoj!“ taková a podobná hodnocení ve
stylu „nej“ padala, když se sešel organizační tým Freakfestu, aby se ohlédl za uplynu-
lým pátým ročníkem festivalu. Zároveň
jsme si ale kladli otázku, čím to, že i letos
je rozpočet v mínusu a zase skoro šedesát
tisíc?! Chce nám tím Bůh něco naznačit?
Máme Freakfest dělat jinak (a pak jak),
nebo dokonce skončit a v roce 2010 už
žádný FF nedělat? Protože odpovědi na
tyhle otázky neznáme, řekli jsme si, že se
během
prázdnin
párkrát
sejdeme
k modlitbám a budeme se ptát přímo Boha,
co a jak dál. Můžete se k nám přidat i vy.
Zatím jsme se sešli jednou a další modlitební chystáme o nedělích 26. července a
9. a 30. srpna (od 18:15 do 19:00 hod.) po
bohoslužbě v Médiu. Pokud někdo z vás třeba doma - přijme nějaké prorocké slovo,
budeme rádi, když nám je dáte vědět.
V červnové Mozaice jsme informovali o
speciálním kontu pro potřebné. Jen pro
připomenutí: jde o jeden z kroků organizo-
vanější pomoci potřebným, tj. lidí ze sboru,
kteří se ocitli bez práce či ve finanční tísni.
Abychom z účtu, který má být charitativní,
neplatili zbytečně bankovní poplatky, dohodli jsme se s Českou poštovní spořitelnou na programu pro neziskový sektor.
Protože jsou ale církve zvláštním druhem
neziskových organizací, poště celé zpracování docela trvá. Do konce července bychom měli ale znát číslo účtu. Už nyní můžete na potřebné přispět pomocí dlouhodobé sbírky. U krabice na desátky najdete
nově dva typy obálek na finance: 1) na
klasické desátky; 2) s označením „Sbírka potřební“ - tyto peníze půjdou zvlášť na
zmiňovaný speciální fond.
Renata Špačková má služební prázdniny,
protože v tomto období potřebuje čerpat a
odpočinout si. Proto, prosíme, teď po ní nic
nechtějte, spíš ji zkuste pomoc nabídnout.
ze života Křesťanských společenství
MANINY KONEČNĚ V BOHNICÍCH!
Maniny jsou místem, kde se v osmdesátých letech dvacátého století narodila církev Křesťanská společenství. Protože je to
tím pádem i kus naší historie, ohlédněme
se za maninským výročním shromážděním
očima Petra Plaňanského...
Před třiadvaceti lety, tedy v době, kdy jsem
ve sboru ČCE na Maninách uvěřil v Ježíše
Krista jako osobního Zachránce a Pána,
jsem na adresu maninského společenství
občas slýchával škodolibé poznámky. Od
některých křesťanů: „…je to tak trochu
divadlo…“, od nevěřících pak „…jsou zralí
na cvokhaus v Bohnicích…“ Zdá se, že
vize některých škarohlídů se konečně naplnila, byť se značným zpožděním, a jinak,
než by si tenkrát přáli.
V sobotu 6. června se v divadle Za plotem,
nacházejícím se v areálu psychiatrické
léčebny v pražských Bohnicích, sešla parta
bývalých „maniňáků“. To aby zavzpomínala
na své začátky vztahu s Bohem a společně
popřála Danu Drápalovi – duchovnímu otci
a pastýři mnohých, k jeho životním kulatinám.
Z těch, kteří prožili část života v předrevolučním režimu v tomto sboru – ať jako členové či alespoň občasní návštěvníci –, jich
přišlo na společné časy zavzpomínat asi na
130. A pokud se něčemu shromáždění
podobalo, pak nejvíce čtvrtečním mládežím, kdy maličké místnosti holešovického
sboru praskaly doslova ve švech. Více jak
tříhodinový blok „starých maninských“ písniček, slova napomenutí a povzbuzení
Olina Kadlece, svědectví dvou bratří a
jedné sestry, kázání Dana Drápala, promítání pamětnických fotografií a závěrečného
požehnání, nám všem připomnělo, že jsme
v počátcích své víry právě v tomhle společenství měli svůj duchovní domov.
Setkání po letech „na Maninách“
Ať už si dneska Maniny řadí, kdo chce a
kam chce, jedno jim stejně nikdy neupře stály na počátku období probuzení mezi
mladými lidmi za komunistického režimu,
ovlivnily jednu (a dnes ovlivňují již třetí)
generaci křesťanů v naší zemi, byly průlomem v objevování Božích darů milosti a
smělého zvěstování evangelia lidem bez
náboženských kořenů, a konečně daly
vyrůst celé řadě kazatelů a duchovních
pastýřů, kteří dodnes slouží v naší zemi i v
zahraničí (jen na srazu tvořili nejméně
desetinu z přítomných).
Za celou akci se patří poděkovat Evě Kadlecové a její andělské trpělivosti, se kterou
dokázala tu ohromnou maninskou diasporu
obeslat a motivovat ke společnému vzpomínání. Za tehdejší odvahu – zejména pak
tváří tvář STB a řadě ústrků ze strany komunistického režimu – patří dík Danu Drápalovi. Jistě byl potěšen, jako mnozí z nás,
když viděl „v šedinách svého života“ ovoce
a výsledky úsilí, na jehož samém počátku
stál sbor se sedmi modlícími se starými
lidmi a Danova ochota začít sloužit druhým
tam, kde je. Dík samozřejmě patří všem
„maniňákům“ tvořících onu úžasnou a neustále se proměňující partu plnou nadšení,
milosti a lásky.
V posledku, i když ve skutečnosti na prvním místě, patří poděkování nás všech
především Bohu, který se k nám všem ve
své milosti sklonil a dotkl se i těch, kteří ho
mnohdy ani nehledali…
Petr Plaňanský
Autor je pastorem KS Nymburk. Převzato
ze Sborového dopisu KS Praha.
www.reverendfun.com
humor
Určitě zvládnu pět tisíc kousků i z tohohle, ale ryby a chleba
budou přeci jen lepší.
Moudrý si staví dům na skále, hlupák na písku, ale jen
extra-blb si postaví svůj dům z písku…