HUM_VSK06_Zaklady komunikace

Tvorba elektronické studijní opory
Záhlaví:
Název studijního předmětu
Téma
Název kapitoly
Autor - autoři
Základy komunikace
Komunikace s osobami s postižením
Komunikace s osobami se zrakovým postižením
Mgr. Šárka Ježorská, Ph.D.
Vlastní opora:
Úvod
Slovo komunikace pochází z latinského communicare (sdílet, radit se), slovník synomym
uvádí jako synonymum komunikace slovo spojení. Komunikace je základním prvkem
mezilidské interakce. Komunikováním si sdělujeme významy v přímém nebo nepřímém
kontaktu a je to proces dorozumívání mezi lidmi. Je považována za základní společenský
proces z hlediska psychologického, možná nejdůležitější sociálně-psychologický proces
(Janoušek, 2007). Není to umění specificky lidské, tendence a schopnost sdělovat určité
informace existuje také u živočichů. U člověka se schopnost komunikace vyvíjí během jeho
fylogenetického a ontologického vývoje. Sdělování je předávání i přijímání významů.
Význam je vše, co je komunikováno, např. informace, poznatky, emoce, hodnoty. Není to jen
obsah, význam v komunikaci vyjadřuje vázanost obsahu komunikace na individuální
psychiku a osobnost účastníků a na společenský kontext. I když je komunikace především
procesem, zahrnuje i své předpoklady a výsledky. Z tohoto hlediska je komunikace také
sdílením významů. Obecným předpokladem je existence komunikačního vztahu, jehož vznik
může být někdy velmi komplikovaný.
Pro všechny, kteří pracují v „pomáhajících profesích“ je nezbytné rozvíjet sociální
dovednosti. Vhodná komunikace je v profesi všeobecné sestry velmi důležitá. Sestra by měla
během svého vzdělávání a praxe usilovat o rozvoj komunikačních dovedností. Komunikace
s nemocným člověkem patří k nejnáročnějším. Pro sestru je náročné domluvit se s pacientem
a jeho rodinou, získat informace, povzbudit v náročné životní situaci, podpořit pacienta, být
empatická, vhodně reagovat a dodávat pacientovi naději.
Cílem kapitoly je seznámit s:



definicí verbální a neverbální komunikace,
formami mezilidské komunikace,
průběhem komunikačního aktu.
Verbální komunikace
Základem sociální interakce je komunikace. Komunikace je proces sdělování významů mezi
lidmi. Z hlediska svých předpokladů a možných výsledků je komunikace sdílením významů.
„Verbální (slovní) komunikací rozumíme dorozumívání se pomocí slov, popřípadě jinými
znakovými symboly“(Vybíral, 2000, s. 87). Význam našeho sdělení dotváří neverbální složka
komunikace a je její neoddělitelnou součástí.
Verbální komunikace je zprostředkována jazykovým znakem a významem na něj vázaným.
Lze rozlišit denotační a konotační význam.
Verbální komunikace probíhá nejméně po dvou významových liniích. Jednak je to linie
tematická to, o čem se mluví. Dále je to linie interpretační, to znamená jaký význam a smysl
tématu komunikující lidé přikládají.
Mezi kritéria úspěšné verbální komunikace patří jednoduchost, stručnost, zřetelnost, vhodné
načasování a přizpůsobivost. Má-li být sdělení dobře pochopeno, musí být jednoduché a
stručné. Je vhodné používat běžné slovní obraty a vyvarovat se odborných termínů.
Neefektivní je zdlouhavé opisování situace, používání terminologie neznámé posluchači,
důležité je ověřit si, zda druhá strana porozuměla. Stručné informace jsou mnohem
srozumitelnější a působí profesionálně. Po stručném sdělení je nutné ponechat prostor na
dotazy. Nezaměňujme stručnost s neochotou komunikovat. I čas, kdy poskytujeme
informace, nemocný vnímá jako dobu, kdy je mu věnována pozornost. (Venglářová,
Mahrová, 2006, s. 23). Při rozhovoru je třeba jasně a stručně vyjádřit podstatu věci, mít na
paměti vliv neverbálních projevů. Pokud je posluchač na pochybách sdělení opakujte. Při
přípravě rozhovoru je nutné zvážit všechny souvislosti –zda volíme vhodnou dobu, chvíli a
místo pro komunikaci o závažných tématech „Vhodná doba je důležitá zvláště pro závažná
sdělení“ (Kelnarová, Matějková, 2009 ,s. 17). Vždy je třeba sledovat projevy člověka, se
kterým komunikujeme, jeho odpovědi, všímáme si neverbálních projevů. Pokud ho sdělení
rozruší nebo dokonce rozpláče, vždy je na místě ponechat mu čas na oddech.
Obecným předpokladem komunikace je existence komunikačního vztahu mezi účastníky.
V jednotlivém komunikativním aktu lze rozlišit:





1) záměr či intenci původce,
2) smysl sdělení pro původce,
3) věcný obsah sdělení,
4) smysl sdělení pro příjemce a
5) efekt na příjemce. (Venglářová, Mahrová, 2006)
Podmínky její přesnosti:







psychické zvláštnosti komunikujících (např. obrany)
zvláštnosti, odlišnosti kódování- pojmy
- gramatická obr.
- zkratky
- syntax, výslovnost
rozdílná zkušenost se slovníkem:
slovo a jeho význam- denotativní- co označuje
- konotativní- rozsah myšlenek citů a hodnocení,které se s ním individuálně
pojí



vliv stručnosti a rozvleklosti
nekonzistence s předchozím, inkongruence s partnerem
obecně šumy
Neverbální komunikace
Neverbální komunikace je nejjednodušeji definovaná jako řeč těla. Patří k ní všechny projevy,
které vysíláme, aniž bychom mluvili, a i ty, kterými řeč doprovázíme. Výzkumné studie
prokázaly, že stejně jako mluvená řeč, jsou i neverbální projevy plynulým jazykem se svým
zvláštním tempem, rytmem, slovníkem a gramatikou“. (Lewis, 1989, s. 12).
Nejčastěji ji používáme k podpoře mluveného slova, nebo jimi řeč zcela nahrazujeme,pomáhá
nám vyjádřit naše emoce, interpersonální postoje. Všeobecně je považována za mnohem
upřímnější projev než verbální projev (je totiž z velké části instinktivní),zapojujeme do ní i
ostatní smysly-hmat a sluch.
Druhy neverbálních prostředků







gesta – gestika
pohyby – kinezika
prostorové umístění – proxemika
doteky – haptika
výraz tváře – mimika
pohledy očí
parajazykové projevy – soubor hlasových projevů, které jsou na pomezí mezi
neverbálními mimohlasovými prostředky a mluvenou řečí (hlasitost a rytmus řeči,
protahování, či zkracování slov, důraz, výška, objem řeči, pauzy, zabarvení hlasu)
Můžeme říci, že haptika se zabývá tím, jak se lidé vzájemně dotýkají, přičemž nejčastěji si v
komunikaci všímáme stisku ruky, kterým se nejen seznamujeme, ale i zdravíme. Při podání
ruky se doporučuje přiměřená délka a intenzita stisku – v prvním kontaktu nepůsobí přirozeně
použití obou rukou – tak se vítají lidé v přátelském kontaktu. Tzv. „leklá ryba“ není vhodným
způsobem podání ruky nikdy (Lewis, 1989, s. 224). Z historického pohledu znamenalo podání
dominantní ruky (tedy ruky určené pro nošení zbraně) důkaz, že dotyčný není zbrojen a že má
přátelské úmysly.Dnes podáváme ruku při seznamování, oficiálním či přátelském setkání či
při gratulaci. Způsob podání ruky a jejího přijetí nám může mnoho naznačit. Musíme však
vždy brát v potaz kontext situace. Někteří lidé se pevnému stisku mohou vyhýbat ze
zdravotních důvodů (artritida atd.).
Gesta nám naznačují to, co by mohlo být slovně vyjádřeno, ale bude srozumitelnější, když se
to ukáže- mají výrazný sdělovací účel. Gesta doplněná o slovní doprovod, mají zesílený
význam. Gesta je vždy dobré hodnotit v širším kontextu celé komunikace (Lewis, 1989, s.
226).
Většinu gest se však učíme během života od rodičů, přátel, autorit, kolegů atd..Všichni např.
víme, co znamená, když si někdo poklepe na čelo, mrkne na nás, hladí si břicho, ukáže
vztyčený prostředník či palec, nebo naopak palec směřující k zemi. Gesta jsou však specifická
pro určitou kulturu a proto je v zahraničí musíme používat obezřetně. V Řecku např. znamená
vztyčený palec, kterým u nás běžně vyjadřujeme, že je všechno v pořádku a který běžně
používáme při stopování, „dej se vycpat“.
V posturologii se zabýváme třemi základními polohami – vestoje, vsedě, vleže. Patří sem řeč
držení těla, fyzických postojů.
Do posturologie patří také poloha a postavení horních a dolních končetin, hlavy nebo sklon
tělesné osy- naklonění těla (Venglářová, Mahrová, 2006, s. 46).
Prostor kolem sebe přirozeně dělíme do určitých oblastí, tzv. vzdálenostních/ proxemitních
zón, také cit pro prostorové chování podstatně ovlivňuje úspěch veškeré komunikace.
(Šimková, Fichtner, 2007).Ve hranicích tělesného kontaktu rozlišujeme tzv. osobní zóny
Hall - 4 základní distanční pásma - zóny
intimní zóna - 15 až 30 cm např. matka a dítě,
osobní zóna- 45 až 75cm - při níž se ještě můžeme držet za ruce,
společenská zóna- 2,1 až 3,6 metru - př. učitel a žák,
veřejná zóna – od 3,6 metrů - př. herecká vystoupení.
Prostorový kontext setkání můžeme podstatně ovlivnit změnou polohy, když se posadíme,
budeme lépe respektovat zóny lépe než ve stoje (Venglářová, Mahrová, 2006, s. 51).
4. Shrnutí kapitoly
Základem mezilidské interakce je komunikace. Komunikace je proces sdílení a sdělování
významů mezi lidmi. Komunikace se dělí podle charakteru užívaných prostředků na verbální
a neverbální a podle míry uvědomělosti a neuvědomělosti na záměrnou a nezáměrnou.
"Komunikovat s člověkem, který je v nelehké situaci, má trápení, bolest, je nervózní či
nazlobený, není jednoduché. Stejně tak náročné je domluvit se, získat a předat nejen
informace, ale i povzbuzení a naději“(Venglářová, Mahrová, 2006, s. 7).
5. Evaluační a autoevaluační a aktivizační prvky dle charakteru obsahu kapitoly - krátké
úkoly, - dlouhé úkoly, otázky k zamyšlení
Pojmy k zapamatování









verbální komunikace
neverbální komunikace
haptika
gestika
proxemika
kinezika
posturologie
distanční pásma
metakomunikace
Literatura
HONZÁK, Radkin. Komunikační pasti v medicíně. Praha : Galén, 1997. 155 s.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Povídej - poslouchám. Praha : Návrat, 1993. 199 s.
KELNAROVÁ, Jarmila; MATĚJKOVÁ, Eva. Psychologie a komunikace. Praha : Grada
Publishing,a.s., 2009. 135 s.
VYBÍRAL, Zdeněk. Psychologie a komunikace. Praha : Portál, 2009. 320 s.
KRISTOVÁ, Jarmila. Komunikácia v ošetrovateľstve. Martin : Osveta, 2004. 211 s.
WATZLAWIK, P.; BAVELASOVÁ, J.B.; JACKSON, D.D. Pragmatika lidské komunikace.
Hradec
ŠIMKOVÁ, Hedvika; FICHTNER, Marek. Efektivní komunikace. Praha :
EuroProfis,s.r.o., 2007. 48 s
ŠPATENKOVÁ, Naděžda; KRÁLOVÁ, Jaroslava. Základní otázky komunikace. Praha :
Galén, 2009. 132 s.
VENGLÁŘOVÁ, Martina; MAHROVÁ, Gabriela. Komunikace pro zdravotní sestry. Praha :
Grada Publishing,a.s., 2006. 144 s.
LEWIS, D. Tajná řeč těla. Praha : Hodego, 1989. 224 s.
VON KANITZ, Anja. Umění úspěšné komunikace : Jak uspět v každém rozhovoru. Praha :
Grada Publishing, a.s., 2005. 107 s.