číslo 4 ročník II.

Transkript

číslo 4 ročník II.
enzin pro příznivce regionu
šíření vítáno
číslo 4 ročník II.
56802.cz
Nejtěžší prý vždycky bývá začít.
Překonat překážky, pochyby a lenost,
odhodlat se a jít do toho. Přiznám se
hned zkraje, že jsem ze začátku moc
nevěřil, že se podaří dát dohromady první číslo tohohle magazínu. Nepochyboval jsem o tom, že tu jsou
zajímaví autoři a témata a tudíž bude o čem
a o kom psát, ale obával jsem se, že se zkrátka
nikomu nebude chtít. Mýlil jsem se. A jak rád to teď
přiznávám.
Stejně tak si ještě nejsem jistý, jestli by neměl
mít magazín jednotnou grafickou úpravu, jako to bývá například u těch tištěných. Estét ve mně svádí
boj s praktikem - vyžadovalo by to nakonec někoho,
kdo bude nad vším technicky bdít, opravovat, upravovat a zalamovat a stráví nad tím spoustu času.
A když dám hlavu trochu na stranu (ne zase až tak
moc, jak to dělává pan prezident) a přimhouřím obě
oči (jako to dělával náš kocour, když předl na kanapi), říkám si, že i takhle to přece vypadá dobře.
Jako mozaika. Skládanka různých témat, barev
a tvarů. Žádná „šedá uniforma“, žádná svěrací kazajka grafického formátu. Jenom bílý list a autorova
fantazie.
A co to rozpětí témat? Od pečení a vaření,
přes vzpomínky, tajemno, poezii a
výtvarno až
k historii letectví? Možná že to vypadá, jako když
pejsek s kočičkou pekli svůj dort (a jestli nevíte,
jak to s nimi bylo, zajděte si do muzea, je tam
o tom právě teď krásná výstava), ale tenhle vůbec
nedopadl tak špatně. A jestli vám něco z toho nechutná - nebaví vás, anebo nezajímá, nečtěte to
a klidně přeskočte na další stránku.
A když už jsem u té zpovědi váhavého střelce, přiznám se ještě, že mě překvapil váš počet. Myslím vás - čtenářů. Odhadnuto podle počtu stažení je
to tak desetkrát víc, než jsem čekal. Fíha! Někdo kdysi napsal, že úspěch zavazuje. A tohle je samozřejmě hlavně úspěch autorů, kteří vás zaujali. Takže
jsou vám teď vlastně zavázáni. Pobídli jste je k dalšímu psaní, focení a malování a já věřím, že se
nenechají přemlouvat.
A je to určitě také úspěch celého týmu kolem
pana Mičánka - otce myšlenky, hlavního strůjce
a hybatele, který nechtěl nikde být jmenován. Tak
to právě teď činím a on mi za to vyčiní.
No, krásně jsem se z toho vymotal.
Z čeho?
Z úvodníku.
Snad jste se také vymotali a
teď rychle
k tomu hlavnímu.
K jednotlivým kouskům dortu.
Dobrou chuť!
LuBr
strana 1
Obsah
Strana 2
Dana Křemenáková
poezie
Strana 3
Josef Fefe Škaroupka
výtvarník
Strana 4
Co se ukrývá ve věži svitavské radnice
písemné památky
Strana 5
Ing. Mojmír Fadrný - Malé ohlédnutí z konce Moravského Lačnova
na dobu poválečnou
vzpomínky rodáka I. část
Strana 6
Pavel Petr - Tak fotr nekecal...
historie letectví ve Svitavském regionu –
díl pátý
Strana 7
Svitavy starší a staré
nepříliš známé pohledy na naše město
56802.cz - netermínovaný volný sborník samostatných autorských prací . Vydává sdružení neprofesionálních vydavatelů. Šéfredaktor : škaredý, ale výkonný.
Redakční rada : Ing.Luboš Branda, Jiří Fadrný, Jan Kyncl, Mgr.Lucie Odehnalová. Redakce : Jana Bártová, Jaromír Mičánek, Petra Makovská. Grafik : Adam Sodomka. Foto : Pavel Šágr, Jindřich Vodehnal. Kontakt : [email protected] , web: www. 56802.cz. Na těchto stránkách je i možnost registrace k pravidelnému odběru.
56802.cz
strana 2
Dana Křemenáková
Když se ti něco nelíbí, změň to.
Torza
Míjení
Kytarista
Torza barokních soch
v lipové aleji.
Spousta zbytečných slov.
Sochy lásce nepřejí.
Procházíš srdcem, duší,
aniž se dotýkáš.
To, co já sotva tuším
ty dokonale znáš.
Přejíždí prsty po strunách
dopředu i pozpátku,
a v srdci ozývá se strach,
že něco není v pořádku.
Z našich lásek zbyl jen stín
a mramor se časem láme.
Spirálou času do dějin
všichni se propadáme.
Možná jsi chtěl
I já jsem chtěla
Však naše srdce zkameněla.
Že všechny struny neladí
Tak, jak by ladit měly.
A temné tóny v pozadí
se rozezněly.
Možná….
Hrníček
Alkoholička
Milovat nestačí.
Kytice z bodláčí,
ztracená víra.
Snad nechci pravdu znát,
jestli mě chceš mít rád.
Naděje neumírá.
Hrníček. Čtvrtlitrák. Je bílý
a ozdobený pomněnkami.
Lidé, co z něho kdysi pili
už dávno nejsou mezi námi.
Připadá si ublížená,
na duši má jenom splín,
osamělá, smutná žena,
potápí se do hlubin.
Zas ráno slyším klapot mlýnku
a po kuchyni voní káva.
Myslívám přitom na maminku
jak k snídani ji vařívala.
Černé srdce plné bolu,
(které jsi kdysi miloval)
Utápí jen v alkoholu.
Alkohol jí všechno vzal.
Tak stopy milovaných rtů
předcházejících generací
dík pomněnkovému hrníčku
se ke mně neustále vrací.
I když v dobrém myslíš na ni
ona už dál nemůže.
Nikdo už ji nezachrání.
Snad jen zázrak pomůže.
ilustrace : Luděk Šimek
56802.cz
strana 3
Josef Fefe Škaroupka
9. únor 1953 Svitavy
Březová nad Svitavou
Tohle je typ člověka, kterému se říká klasik.
Když uvidíte psa Kouďáka, za kterým na vodítku vlaje směrem ku hospodě chlápek v černých brýlích – tak to
je Fefe. Fefe je pohodář a bohém a v první řadě umělec. Má rád svou muziku, cigárko a svoji nevázanou volnost. Jeho byt je jeden velký ateliér, kde si v kuchyni sice kafe neuvaříte, protože tak nějak zrovna není čistý
hrnek, zato tam najdete rozmalovaného Franka Zappu a Jima Morissona.
Když má Fefe náladu, tak vám rád ukáže všechny obrazy i se svým barvitým výkladem k nim a je mu jedno,
že mu u toho padá popel z cigarety na koberec.
Takže.
Když už ho teď malinko znáte, tak se ještě aspoň letmo podívejte na jeho tvorbu.
JaBa
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
strana 4a
Co se ukrývá ve věži svitavské radnice
V loňském roce byla opravována stará radnice
na náměstí Míru. Fasáda, okna, hodiny, střecha a
věž. Ve věži byly nalezeny dva zinkové tubusy s
archívními dokumenty, které tu byly zanechány
při stavebních pracích v minulosti. První menší, z
časů německého osídlení a druhý z roku 1953.
Ten první byl vložen do věže v počátku deva-
klik na foto = plné zobrazení
desátých let předminulého století a obsahoval listiny z roku 1780, patrně ruční opisy a dokumenty
těsně přecházející roku, kdy byly vloženy. Výroční
zpráva městského sirotčince a chudobince, spořitelny, noviny věnované volbě nového starosty, již
tenkrát s reklamou, papírový pytlík s mincemi,
stříbrné a měděné krejcary.
56802.cz
Druhá, větší tuba, obsahuje archivní dokumenty z
roku 1953.
Toho roku zemřeli krátce po sobě šéfové Sovětského svazu Stalin a Československé republiky Gottwald. To se samozřejmě stalo hlavním tématem
náplně tiskovin, které byly do schrány uloženy.
Rudé právo jako největší deník, minimálně rozmě-
klik na foto = plné zobrazení
strana 4b
rově, Svět v obrazech, Práce, Svět sovětů, Československá armáda, Rovnost, letáky s tématikou
JZD, edice známek, brožura týkající se finančních
úvěrů, šatní a potravinové přídělové lístky, brožura
MNV k slavnosti odhalení památníku Osvobození,
reklamní brožura Státní spořitelny, brožura k 150.
výročí Suvorovových slavností byly v zinkové schráně přímo napěchovány.
56802.cz
strana 5a
Malé ohlédnutí z horního konce Moravského Lačnova na dobu poválečnou
Ing. Mojmír Fadrný
I. část
Jak jsem se stal Lačnovákem
Mohu o sobě bez nadsázky
říci, že jsem rodilý Lačnovák.
S jistotou patřím do první padesátky dětí, které se již po válce narodily českým osídlencům v Moravském
Lačnově. Nemám v rodném listě
napsáno místo narození Svitavy, ale
opravdu Moravský Lačnov. V těch
dávných dobách se ještě převážně
rodilo doma. Tak se můj lačnovský
původ se mnou vleče životem
a protože jsem se v Lačnově narodil a také zde vyrůstal, sepsal jsem
pár vzpomínek z mého dětství
v Moravském Lačnově. Připouštím,
že se mohu někde ve svých vzpomínkách dopustit historických nepřesností a prosím, ať mi to laskavý
čtenář promine. Budu psát o době
zhruba od konce války do druhé poloviny padesátých let. Některé příběhy mi vyprávěli rodiče či jiní pamětníci, ale většina vzpomínek je
má vlastní. Začnu tím, jak se moji
rodiče vůbec do Moravského Lačnova po válce dostali.
Můj otec Alois byl již v polovině června 1945 povolán do armády. Narukoval do Vyškova, ale odtud byla ihned jeho jednotka poslána do Moravské Třebové. Českoslovenští a sovětští vojáci tam byli
ubytování
v kasárnách
pozdější
vojenské školy a jejich povinností
bylo udržovat pořádek v tehdy ještě německém městě. Vzpomínal, jak
je několikrát ostřelovali němečtí wehrwolfové
lehkými
kulomety
z okolních kopců a z lesa na kopci
Hradisko. Jednou prý tyto Němce
pronásledovali od Hradiska až ke
Starému Městu, kde se jim záškodníci ztratili. Když otci v prosinci
1945 končila vojenská povinnost,
nejdříve uvažoval, že by si zabral
něco po Němcích v Moravské Třebové. Nakonec z toho sešlo a Alois
navštívil osídlovací komisi ve Svitavách, která mu doporučila, aby se
porozhlédl po blízkém Moravském
Lačnově. Otec si uvědomoval výhody, které příměstská obec skýtá. Je
blízko průmyslového města, kde je
snazší možnost zaměstnání, je zde
nemocnice, hospodářské družstvo
a také železnice, která umožňuje
snadné spojení do rodného kraje.
Nakonec mu byl přidělen k osídlení
domek č.p. 304 v horní části obce.
V tomto domku ale ještě také přechodně bydlela rodina Dokoupilova,
která si brzy zabrala jiný domek ve
Svitavách. Otec se tedy nastěhoval
do přiděleného domku a v únoru
1946 se za ním do Lačnova stěhovala i novomanželka Marie, tedy moje
maminka, která zatím žila u rodičů.
V té době ještě bydlelo v Lačnově
i původní německé obyvatelstvo.
Něco ze vzpomínek mých
rodičů a dalších pamětníků
V „našem“ domku bydlela
přechodně i německá rodina Rudischova, tedy přesněji mladá paní Rudischová se dvěma malými dětmi.
Její
manžel
byl
v té
době
v sovětském zajetí. Tento pan Rudisch byl prý původně číšníkem
v hotelu Ungar (Slavia) ve Svitavách, ale zřejmě měl vztah k fotografování a za války se jako voják
dostal i k filmování. V č.p. 304 po
něm zůstalo něco z vybavení jeho
fotokomory a velké množství fotografických negativů 6 x 6 cm
z války a také filmové kotouče. Na
negativech byly unikátní snímky
z války ve Francii (1940), které se
osobně zúčastnil. Tyto válečné
snímky jsem si často v dětství se
zájmem prohlížel. Bohužel byly někdy koncem 50. let zničeny. Moje
máma s paní Rudischovou dobře
vycházela a jejím dětem leccos dala, protože Němci měli po válce velmi omezený přístup k potravinovým
lístkům i zdravotní péči a jejich život byl v té době velmi svízelný. Mé
mámě tehdy bylo 26 let a paní Rudischové bylo 24 let a uměla dobře
česky. Když šla paní Rudischová
s dětmi do odsunu, upekla jim máma na cestu dva plechy buchet
a dala na cestu ještě nějaké další
jídlo a věci. Jindy (nevím v jaké
souvislosti) donesla máma německé
rodině Tentů na č.p. 80 nějakou výslužku ze zabíječky prasete. Vzpomínala, jak starý hrdý německý sedlák Tenta sváděl těžký vnitřní boj,
že by si měl vzít od nějaké cizí neznámé Češky maso ze zabíjačky.
Maso mu bylo v té době velmi vzácné, měl na něj chuť, ale hrdost mu
nedovolovala si to maso vzít.
Moravský Lačnov podobně
jako jiné obce kolem Svitav osídlovali lidé především z Vysočiny, Novoměstska, Kunštátska, Olešnicka,
Boskovicka, Litomyšlska, Chrudimska, ale také až z Vyškovska. Většina osídlenců pocházela z chudých
poměrů a možnost si zabrat po
Němcích velký statek s mnoha hektary pěkných polích a třeba kusem
lesa bylo něco úžasného. Mnozí noví
„národní správci“ na statcích neuměli hospodařit, ale rychle se vžili
do role bohatých sedláků. Jezdili
svátečně oblečení v bryčkách a na
polích i kolem dobytka pro ně pracovaly rodiny původních německých
majitelů. Jak ale postupně šli Němci
do odsunu, nebylo dost pracovních
sil a s hospodařením na některých
statcích to šlo rychle z kopce. Ještě
než bylo založeno v Moravském
Lačnově JZD (Jednotné zemědělské
družstvo) bylo prý znatelné, jak který nový osídlenec na svém nabytém
majetku hospodaří. Na druhou stranu přišlo z vnitrozemí i dost zkušených hospodářů, kteří práce na zabraných statcích dobře zvládali.
56802.cz
strana 5b
Jiní osídlenci se rychle učili a byla
naděje, že přes počáteční obtíže
a nezkušenost svá nová hospodářství také dobře povedou.
Postrachem Němců v Lačnově
byli tzv. „zajišťováci“, kteří zajišťovali německý majetek. Dělali prohlídky německých domů a zabavovali věci, které Němci nesměli vlastnit. Například radiopřijímače, fotoaparáty, hudební nástroje, jízdní kola
či různé cennosti. Přitom prý řadu
věcí si tito „zajišťováci“ zabrali pro
sebe. Věci, které byly zabaveny
Němcům, se shromažďovaly v sále bývalé hospody u Suchomelů.
Mělo to být hlídané. A tu jednoho
rána se zjistilo, že v noci tam někdo
vnikl a většina hodnotnějších věcí
zmizela. Jistě to byla plánovaná
a dobře připravená akce větší skupiny lidí. Nic se prý ale nevyšetřilo.
A něco z mých vzpomínek
V našem sousedství stával
starý statek č.p. 79, ve kterém bydlela po válce stará německá babička
Fany. Pamatuji si ji stále tmavě oblečenou, ohnutou, opírající se o hůlku. Fany ale měla české příjmení
Novotná a zřejmě byla z nějaké
smíšené rodiny či její manžel byl
Čech. Její rodiče a prarodiče vybírali na českomoravské zemské hranici
mezi Moravským a Českým Lačnovem mýto. Její mamince se prý říkalo „frau mauten“, tedy paní mýtná. Budova mýta či celnice stávala
naproti dnešnímu domu Maděrových
na lačnovské straně, ale na území
Českého Lačnova. Byla zbourána až
po válce a její zbytky ještě pamatuji. Ve statku, kde bydlela Fany, bylo
vše velmi starobylé. Starý nábytek,
malované truhly, několik kolovratů
a hodně věcí pro domácnost, které
se vyráběly doma, či se kupovaly od
řemeslníků na trzích. Bylo tam
i dost německých knih a kalendářů. Čas jakoby se zde zastavil v 19.
století. Ve velké světnici byla nepřehlédnutelná stará kachlová kamna.
Tento statek byl takové hřebečské
etnografické muzeum. Fany nám
vyprávěla staré příběhy a pověsti.
Třeba pověst o svitavském hřbitovním kostele a uražené ruce, kterou
jsem nikde mezi svitavskými pověstmi v tomto podání nečetl. Když
se světil v roce 1896 nový kostel
sv. Josefa (červený), Fany bylo 18
let a byla při svěcení za družičku.
Během svěcení se strhl prudký liják.
Fany v bílých šatech a všichni
ostatní velmi promokli. Já a bratr
Pavel jsme nosili Fany třeba bábovku nebo buchty, co máma upekla.
Když jsme byli mámou k Fany posláni, trochu jsem se bál, protože
celý statek se mi zdál hodně strašidelný. Fany nám jako odměnu jednou dala každému kostku cukru, ale
všiml jsem si, že těch kostek cukru
v hrníčku sama moc nemá.
Prázdných a tajemných domů
bylo v Lačnově hodně. Třeba statek
„Štefaníkovo“. Po válce byl osídlen
nějakým Štefaníkem, ten se ale brzy
odstěhoval a statek již nikdo neosídlil, a tak se v 50. letech zboural.
Kolem Štefaníkova statku vedla stará cesta na Nový Valdek a Košíře
a prý se po ní dříve jezdilo i do
Litomyšle. U rozcestí cest před tímto statkem stálo krásné barokní
sousoší Nejsvětější Trojice z roku
1734. Nyní je toto sousoší nevhodně
umístěno ve Svitavách v parčíku na
Školní ulici. Původně mělo i krásnou
původní barokní lucernu či lampu
a kolem bylo železné empírové zábradlí. Ale lucernu i zábradlí dokázali zničit starší kluci v 50. letech.
Jinému prázdnému statku se říkalo
„stočtrnáctka“. Kolem tohoto č.p.
114 jsme chodívali po zadní cestě
v první třídě ze školy a vždy jsme
spěchali a trochu se báli. Na zahradě statku byly slepice a my jsme si
mysleli, že to jsou zdivočelé slepice
ještě po Němcích. Na opuštěných
zahrádkách po Němcích dál kvetly
květiny, dozrával rybíz a angrešt
a v sadech dozrávalo ovoce.
U řady statků rostly velmi
staré stromy. Třeba za zmiňovaným
Štefaníkovým statkem byla mohutná stará lípa. Jiná krásná lípa
s pravidelnou korunou byla před
statkem č.p. 79. Později do ní uhodil
blesk a lípa začala schnout. Jiná
veliká lípa rostla vedle statku č.p.
83. U našeho domu zase rostl mohutný dub. Dá se bez nadsázky říci,
že u většiny statků v Lačnově rostly veliké stromy. Louky a zahrady či
hranice pozemků ve vesnici byly
často dokola osázeny různými stromy. Převažovaly javory, jasany, lípy, duby břízy a poměrně časté
byly i modříny a smrky. Při pohledu od železniční tratě či ze západní
strany od lesa byla vesnice ukryta
v zeleni velkých stromů.
Asi z let 1949 či 1950 pamatuji
i
dva
velké
požáry
v Lačnově. Jednou hořela proti
statku č.p. 65 stodola. K tomuto
požáru jsme přišli celkem brzy
a tak si dodnes vybavuji veliké plameny a oblaka tmavého kouře.
Mnohem větší byl požár statku č.p.
30 (Šenkýřovo), který snad někdo
podpálil. Když jsme tam přijeli, hasiči již měli požár pod kontrolou, ale
východní a jižní část statku byla
zničena požárem. Hasiči strhávali
dřevěné trámy a dvůr byl plný hadic. Z vybavení hasičů byly zajímavé jejich staré mosazné přilby
a také mosazné kohouty, na které
byly napojeny rozvody hadic.
Na „starém hřišti“ na Riegrově ulici, dnes zastavěném bytovkami, mívaly své stanoviště cirkusy
a později i lunaparky. Z počátku
padesátých let si vybavuji ve Svitavách výpravné cirkusy Kludský
a Slavia. Na místě dnešního svitavského koupaliště bývalo fotbalové
hřiště Slavoj Svitavy. Zde jsem zažil
v červnu v roce 1953 velkolepé
oslavy Mezinárodního dne dětí
a v roce 1955 jsem zde cvičil na
I. československé spartakiádě. V té
době ještě také kočovali cikáni
a vzpomínky na ně by byly na dlouhé vyprávění. V Lačnově se objevovaly i kočovné divadelní či komediantské společnosti. V repertoáru
měly více her pro děti i dospělé, ale
českou klasiku „Vítr z hor“ si nevybavím. Zato si dobře pamatuji loutkové
představení
s Kašpárkem
a také různé kouzelníky, žongléry
a akrobaty.
56802.cz
strana 6
Historie letectví ve Svitavském regionu – díl pátý
„Tak fotr nekecal…“
Vzducholoď Italia, zachycená na skleněný
negativ objektivem zkušeného leteckého
pozorovatele majora Zahradníka 15. dubna
1928 severně od Moravské Třebové.
„Tak fotr nekecal, že tady letěl zepelín“,
pravil před téměř dvaceti lety zádumčivě
jeden ze zasloužilých činovníků plastikového modelářství ve Svitavách poté, co jsem
se mu a členům jím vedeného modelářského kroužku vítězoslavně pochlubil s jedním
ze svých „badatelských objevů“. Coby student vysoké školy a začínající elév letecké
historie jsem si je tehdy téměř každý týden
přivážel z Vojenského historického archivu
v Praze na Invalidovně, případně ze studovny pobočky Státní vědecké knihovny na
královéhradeckém Eliščině nábřeží.
Na rozdíl od Ostravy, Nového Boru nebo
České Lípy však Svitavy návštěvou ani přeletem žádného z „létajících doutníků“ hraběte Zeppelina pravděpodobně nikdy poctěny nebyly. Přesně vzato se nad nimi vlastně
neobjevila ani vzducholoď Italia. Na rozdíl
od svých německých souputníků, které podle provedení v mnoha případech svou dél-
Umberto Nobile s psíkem Titinou, taktéž
pasažérem Italie. Nevystupují ovšem ze
vzducholodi, ale z rychlíkového vagonu.
kou atakovaly či překonávaly dvousetmetrovou hranici a pod jejichž plátěným potahem se skrývala kompletní kovová kostra
byla Italia zhruba poloviční, polovyztuženou
vzducholodí, speciálně zkonstruovanou k
jedinému účelu: dosáhnout severní pól.
Samotný vznik vzducholodi i organizace
Nobileho výpravy pak byly odrazem tehdejší touhy po poznání posledních neobjevených koutů naší planety, jejichž prozkoumání mohla dle dobových názorů urychlit
Další cestu do výchozí základny celé výpravy, přístavu Kingsbay na Špicberkách dokázala vzducholoď přes řadu technických a
povětrnostních problémů nakonec úspěšně
absolvovat. Stejně tak průzkumný let
k zemi Františka Josefa, který podnikla ve
dnech 16 – 18. května. O půl páté ráno 23.
května 1928 se pak Italia vydala na svou
poslední výzkumnou misi, plánovaný let
k severnímu pólu. Následující den, krátce
po půlnoci pak severního pólu skutečně
dosáhla. Povětrnostní podmínky však znemožnily plánované přistání a vysazení výzkumníků a tak byly po dvouhodinovém
kroužení na nekonečná ledová pole pouze
svrženy vlajky zemí, účastnících se expedice a kříž, věnovaný papežem. Při návratu,
po mnoha hodinách letu v silném protivětru
narazila Italia svou přední částí na ledové
kry. Velitelská gondola vzducholodi se nárazem utrhla a havárii v ní bez zranění pře-
Italia nad Třebařovem.
právě letecká technika, stejně jako přáním
italských fašistů, jejichž vůdce Benito Mussolini bezpochyby chtěl triumfálním výkonem italských letců ohromit svět.
Zhmotněním uvedených snah se na přelomu let 1927 a 1928 stala elegantní stříbřitá
vzducholoď. Osudová cesta ze slunné Itálie
do polárních krajů ji pak v neděli 15. dubna
1928 přivedla údolím Svitavy až do východní části svitavského, tehdy ovšem správně
moravskotřebovského okresu. Po dlouhých
přípravách a zkušebních letech odstartovala
Italia toho dne nad ránem na první etapu
svého letu k severnímu pólu. Start vzducholodi proběhl z letiště v Miláně deset minut před druhou hodinou ranní, cílem letu
bylo město Stolp (dnes Słupsk) u Štětína.
Radiotelegrafické spojení s Prahou navázala
Italia v 10:37 hod. Osádka vzducholodi
požadovala podrobnou zprávu o povětrnostní situaci nad územím Československa. Tu jí
neprodleně poskytl Státní meteorologický
ústav v Praze. Další takovou zprávu obdržela vzducholoď ve 12:17 z Brna. Ve 14 hodin
jí také z brněnského letiště vzlétl vstříc doprovodný letoun, kterému se však nepodařilo Italii ve vzduchu najít. Ta se naopak po
16. hodině sama objevila nad Brnem.
V pozdních odpoledních hodinách se však
prudce
zhoršilo
počasí
nad
česko–
moravským pomezím. Proto v 16:30 vyslal
velitel Leteckého pluku č. 2 v Olomouci,
podplukovník František Sazima další tři doprovodné letouny. Ty po 35 minutách letu
vzducholoď dostihly severně od Moravské
Třebové. Osádky strojů Italii vyfotografovali
a poté doprovodili po trase Staré Město –
Třebařov – Krasíkov – Albrechtice – Čermná
– Vernéřovice – Letohrad (tehdy Kyšperk).
Zde Italia nabrala kurs na Kladsko a vojenským letounům zmizela v mracích. Po celonočním letu a namáhavém boji s frontálními
bouřkami, ve kterých si vítr s více než stometrovou vzducholodí pohazoval jako
s listem papíru a znemožňoval ji udržování
přímého kursu, přistála Italia konečně 16.
dubna ráno ve Stolpu.
Vzducholoď Italia před hangárem na výchozí základně polárních letů, Kingsbay na
Špicberkách.
stála větší část posádky, včetně českého
fyzika Františka Běhounka a generála Nobileho, zatímco zbytek trupu i se zbývajícími
členy osádky byl větrem odnesen neznámo
kam. Osud těchto šesti mužů zůstal dodnes
neobjasněn, zatímco ti zachránění museli
strávit několik měsíců na ledových krách
čekáním na pomoc. Do záchranné operace,
která zaplnila stránky dobového tisku, se
zapojily lodě i letadla mnoha zemí. Ani úsilí
záchranářů se však neobešlo bez dalších
obětí drsné přírodě a nedokonalé technice.
Ve vlnách Barentsova moře tak zahynul 18.
června i s celou osádkou svého hydroplánu
známý polární badatel Roald Amundsen.
Františka Běhounka a další trosečníky nakonec ve čtvrtek 12. července 1928 vzal na
svou palubu sovětský ledoborec Krasin.
PhDr. Pavel Petr
Zraněný Umberto Nobile (1885 — 1978) s
Titinou jako trosečníci na ledové kře.
Fotografie: Internet / Letectví roč. 1928 / Kronika města Moravská Třebová
56802.cz
strana 7a
Svitavy starší a staré
nepříliš známé pohledy na město
0. část - Pelmel, ochutnávka bez popisek
klik na foto = plné zobrazení
56802.cz
V této rubrice enzinu 56802.cz bychom rádi seznamovali
s málo známými, či zcela neznámými historickými pohledy na naše město. Budeme se je snažit řadit do témat, či
událostí. Snímky pochází z různých zdrojů, od soukromých po veřejné. Pouštíme se tak trochu na tenký led
z pohledů ochrany autorských práv. Zpětně není v našich silách dopátrat jejich autory, už jen proto, že snímky
nenesou žádné ochranné, či autorské prvky, známky, či
strana 7b
copyright. Drtivá většina však nejspíš pochází z archívů
MMG a jiných kulturních institucí. Lze se tedy domnívat
s dost značnou pravděpodobností, že toto fotografovala
paní P ., pan Č ., či pan H . Jelikož je náš enzin zcela nekomerční počin, sloužící pouze potěše srdce a duše, věříme, že bude nad takto užitým snímkem blahosklonně přimhouřeno oko. Děkujeme předem. Jakož i městskému
historikovi za vstřícné jednání a konzultace.

Podobné dokumenty

Brněnský levicový občasník ECHO 2012/06

Brněnský levicový občasník ECHO 2012/06 Usnesení k práci s členskou základnou na jednáních základních organizací, městského výboru, až po ta sjezdová, jsou jistě důležitá a potřebná, a i já pro ně zvednu ruku. Nejsou však samospasitelná....

Více

číslo 24

číslo 24 akcí, které už patří k tradicím (monitoring, kosení luk, transfer obojživelníků nebo ornitologické akce pro veřejnost), případně jsme pokračovali v nově rozjetých aktivitách (vzpomenu hlavně práce ...

Více

Soutěž o nejrychlejšího plavce Orlickoústecka s 211

Soutěž o nejrychlejšího plavce Orlickoústecka s 211 Soutěž o nejrychlejšího plavce Orlickoústecka s 211 kategorie 1 ženy 5-11 let

Více

Jiří Plachý (Vojenský historický ústav): Čs. občané v armádách

Jiří Plachý (Vojenský historický ústav): Čs. občané v armádách demobilizoval. Samozřejmě existovala možnost závazek prodloužit o dalších pět let. V průběhu indočínské války začala být akceptována i kratší doba nového závazku, např. jeden nebo dva roky. Pokud b...

Více

šíření vítáno

šíření vítáno Obezita a nadváha je spojena se závažnými zdravotními komplikacemi. To znamená postižení pohybového aparátu, například rozvoj osteoartritidy (onemocnění kostí a kloubů), kardiorespirační problémy (...

Více

šíření vítáno

šíření vítáno Mám skvělou přítelkyni. Je hezká, trpělivá, klidná, věrná, je tu stále jen pro mě. Prostě ideál. Jen občas trochu uchází. Vrátil jsem se nečekaně domů a přistihl ženu v posteli se sousedem. Takovej...

Více