4. 1. 2007• MIMOŘÁDNÁ INZERTNÍ PŘÍLOHA DENÍKU ROVNOST

CESTOVÁNÍ
4. 1. 2007• MIMOŘÁDNÁ INZERTNÍ PŘÍLOHA DENÍKU ROVNOST
SAMOSTATNĚ NEPRODEJNÉ
Odpovědný redaktor: Lenka Ivánková. Editor: Lenka Ivánková. Grafické zpracování: DTP Rovnost Brno, Lukáš Adámek © 2006. Adresa: tř. Milady Horákové 9, 602 00 Brno; tel. 545 558 299. Příjem inzerce: 545 558 336, řádková 545 558 213, fax 545 212 886
02 l CESTOVÁNÍ
inzertní příloha | 4. ledna 2007
Expedice Alaknanda 2006
Cestovat do neznáma s cílem uskutečnit něco velikého. Takový byl sen několika kajakářů, kteří se začátkem
loňského září vydali na cestu přes asijský kontinent, aby sjeli jeden z pramenů řeky Gangy – prokletou
Alaknandu. Na památku těch, které zde v roce 1977 pohltila divoká řeka.
xpedici Alaknanda 2006 předcházela v roce 2003 již jedna
cesta. Tehdy se čeští vodáci poprvé vydali do Indie, aby sjeli na kajaku jeden z
přítoků řeky Gangy,
resp. pravou zdrojnici Bhagiráthí. V roce
1977 se Jaromír Štětina s Dr. Františkem
Slámou pokusili o sjetí Gangy a při tom
přišli o dva své
kamarády a ke sjezdu levé zdrojnice Gangy
– Alaknandy – tedy nedošlo.
Začátkem června 2006 se všichni účastníci expedice scházejí na přípravném kempu v Norsku. Podle Tomáše Minaříka (jeden z účastníků
Expedice Alaknanda 2006) je ale dost složité
se na tak náročnou akci připravit. Nelze totiž
spoléhat pouze na fyzický fond nebo kondici,
je potřeba především psychická připravenost,
jinými slovy: „obrovský morál”. Takže první
seznámení s veškerým materiálem a vodou
(pár vodopádů a nebezpečných úseků) a hurá
do akce!
reckou celnici bez zdlouhavého čekání v řadě
kamionů s nákladem k proclení. Na íránské
straně už se však kontrole nevyhneme. Kajaky,
spacáky, kamera … zdá se, že vše proběhne
hladce. Problém však nastává v momentě,
kdy po nás chtějí jakýsi karnet. Bez něj je totiž
Cesta za vytouženým snem
Je 1. září 2006. Po převzetí potřebného materiálu vyráží Expedice Alaknanda 2006 z Prahy do Indie za naplněním velkého snu. Osm
lidí, čtyři kajaky, tři auta Mitsubischi. Cesta trvá
dlouhých jedenadvacet dní, o zážitky tedy není nouze. Turecko, Írán, Pakistán, Indie… Cesta
po evropském kontinentu probíhá vcelku v
pohodě, mimochodem Istanbul je nádherné
město. Další část cesty je však už opravdovým
dobrodružstvím. Po překonání Bosporu totiž
začíná na cestě doslova anarchie. Na šířce
zhruba 20 m není vyznačena žádná vodící
čára, natož aby zde platila nějaká pravidla, s
těmi se místní kaskadéři vůbec nezabývají.
Směrem k Ankaře se krajina postupně mění v
tundru, což se odráží na vyšší teplotě vzduchu.
Dobrodružství pokračuje za Ankarou směrem
do hor. Přespáváme v oblasti, která se hemží
Kurdy. Probouzí nás střelba, což není zrovna
moc příjemné. Celá oblast a posléze i Írán a
Pákistán na nás působí rozpačitě. I přesto je
naše setkání s Kurdy vcelku příjemné. Jednou po ránu nás probouzí jejich hlasitý zpěv,
tančící Kurdové kolem nás zřejmě vítají nový
den. Je třeba pokračovat v cestě. V dálce za
námi mizí krajina s nepřehlédnutelnou dominantou – Araratem.
Na turecko-íránských hranicích se nás ujímá
místní chlapík a za drobnou úplatu (30 dolarů)
nám zprostředkuje rychlý přesun přes tu-
námi se ve výsledku protáhne na tři a půl tisíce kilometrů. Méně radosti nám zato přináší
informace na benzinové pumpě, kde tvrdí, že
nemají mazut – naftu (posléze jsme zjistili, že
jej mohou prodávat pouze kamionům). Pro
nás to samozřejmě znamená další zdržení a
hledání alternativní možnosti, kde natankovat.
Od Teheránu nás čeká nekonečná, asi 1500 kilometrová poušť, cesta po písečných dunách
ve společnosti velbloudů směrem na íránskopakistánské hranice, za kterými na nás čeká
policejní doprovod.
Na hranicích dostáváme navíc speciální vojenský transport, který nás provází přes celý
Pákistán. Přes své nesporné výhody se nám
spaní na policejních stanicích nejeví zrovna jako příjemné, bez policejního dohledu se nehneme na krok. To však zdaleka není to nejhorší.
Cesta tamními horami, které se zařezávají do
skal, a pod nimi nic než tisícimetrová díra…
opravdu zvláštní pocit. Vzpomínáme na vojenskou přehlídku patřící k národnímu koloritu země, jejíž každodenní rituály fungují jako
oslava života a náboženství.
Konečně u cíle
pobyt na území Íránu možný jen za poplatek
téměř 400 dolarů za auto. Vzhledem k našim
finančním možnostem se tento požadavek
jeví jako nepřijatelný. Pobyt na hranicích
se tedy protahuje na nějakých 10 hodin
úporného smlouvání, ve kterém naštěstí
srážíme cenu asi na třetinu.
A smlouvat se nepřestane ani později, při dopravní kolizi, při které se naše auto nešťastně
sráží s jiným vozidlem. Situaci pomáhá
ochotně řešit učitel angličtiny z nedaleké
vesnice, a nakonec se opět dohodneme na
jakémsi kompromisu. Po nepříliš vydařeném
začátku pobytu v Íránu nabíráme stopaře,
bez jehož pomoci bychom jen stěží rozluštili
nápisy na vývěsných dopravních tabulích,
směřujících k vytouženému cíli. Jeho cesta s
Je 21. září a my jsme konečně vstoupili na
území Indie. Po nekonečné cestě vycházíme
k vytouženému prameni Gangy – tzv. Pavímu
zobáku, jednomu ze dvou zdrojnic Gangy.
Před naplněním velkého snu však ještě
vyhledáme Svatého muže, aby nám podle
tradice požehnal. Poté již naplno můžeme
nasednout na vodu, abychom splnili slib, který
jsme si předsevzali.
Postupně sjíždíme celkem 120 km k soutoku
s Bhágiráthí, místu, kde začíná Ganga. Celkem
sedm dní na vodě ubíhá v porovnání se zdlouhavou cestou rychle. Voda je divoká, a ne vždy
se všichni odváží na loď.
inzertní příloha | 4. ledna 2007
Podle Tomáše není dobré vodu pokoušet,
pokud se člověk úplně necítí. Úseky obtížnosti:
WW II-V, kterými projíždíme, jsou téměř
hraniční (maximum je WW VI).
Zvládáme středně těžký začátek (z Many do
Badrináthu) s jedním skokem na náhorní
planině (3650 m). Poté musíme lodě vynést,
úsek je absolutně nesjízdný. Podle Petra
Kašpara zůstane tato část řeky asi navždy
nedotknuta.
O několik kilometrů níže nasedáme opět do
lodi. Řeka se mírně zpomaluje a má menší
spád. Ale jen na chvíli. Následují peřeje a voda
se najednou zvedá. Jsme pod hrází vodní elektrárny, která právě otevřela stavidla. Musíme
rychle reagovat.
Na jedné z mezistanic – osudném místě pro
dva vodáky z Expedice 1977, stavíme pamětní
desku a mohylu. „Stojíme mlčky v půlkruhu,
jediné, co narušuje klid oné chvíle, je hučící
řeka. Řeka, která alespoň na chvíli spojila cesty
expedice alaknanda l CESTOVÁNÍ l 03
dvou generací vodáků,“ ze zápisků účastníka
Expedice 2006 Petra Kašpara.
Předposlední úsek sjíždějí jen dva členové
výpravy – Filip a Honza. Úsek, odkud v roce
1977 vyjížděly dvě expedice. Hillaryho expe-
dice pod názvem From the ocean to the sky
měla za cíl dostat se na člunech co nejvýš
proti proudu řeky Gangy a Alaknandy. V Karnaprayagu u vodopádu jejich plavba skončila.
Novináři toto místo pojmenovali úděsným
stoperem.
Honza s Filipem si vybírají cestu pro sjezd.
Další dva jsou připraveni dole u vracáku, aby
v případě nouze mohli pomoci. Razí si cestu
zpěněnou vodou, snaží se vyhnout balvanům
a válcům, které by jim celou akci zkomplikovaly.
Po několika menších kolizích zdárně projíždějí
peřejí.
Pod peřejí se ke dvojici opět přidává Tomáš a
pokračuje se do Karnaprayagu, poté k soutoku
obou pramenů Gangy, kde naše dlouhá cesta
pomalu končí. Pocit z vítězství se dostavuje až
později, nedá se však přirovnat k žádnému
sportovnímu výkonu. Jde o něco víc.
Zbývá krátké rozloučení a opět dlouhá cesta
zpátky do rodného kraje. Teprve s odstupem
času si člověk uvědomí, jakou cenu měla tahle
cesta.
Podrobněji o expedici také na www.ww8.cz
Tomáš Minařík, Lenka Ivánková
Veletrhy cestovního ruchu
SLEVA na rodinné vstupné www.bvv.cz/go
Odevzdejte tuto pozvánku u pokladny, kde Vám bude vyměněna
dne 13. nebo 14. 1. 2007 za zlevněnou rodinnou vstupenku,
tj. za 65,- Kč (pro 2 dospělé osoby + 2 děti).
č. 5
RRO-12