h aluze - H_aluze

Komentáře

Transkript

h aluze - H_aluze
09 / 2009
H ALUZE
LITERÁRNĚ
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
09 / 2009
šéfredaktor:
tomáš čada / [email protected]
redakční rada:
michaela henčlová / [email protected]
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
tomáš suk / [email protected]
michaela uhlířová / [email protected]
ediční práce a korektury:
zuzana junková, karolina baštářová,
alice prajzentová a tomáš čada
Úvodník
/Tomáš Čada/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3
Rozhovor:
Jsem naštěstí žák Jana Mukařovského a to trvá dodnes
/Tomáš Suk a Monika Kabátová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Stalo se:
Letní sběr /Radana Šatánková/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Rytíř Smil, opět vydán /Tomáš Suk/. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte vol.2
/Michaela Uhlířová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
grafické zpracování a sazba:
miloš makovský
tisk:
roman polák (PRINTIA, s. r. o.)
Recenze – knihy:
redakční e-mail:
[email protected]
internetové stránky:
www.h-aluze.cz
vydává OS:
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
číslo 9/2009, ročník 3.
vydáno v říjnu 2009 v ústí nad labem
náklad 200 kusů
spolupracovali:
jan bárta
jan culek
miroslav fišmeister
monika kabátová
ondřej kamenický
barbora matulová
milan oh!nisko
ivan pasadena
štěpán klimeš
milan kozelka
adam krupička
patrik linhart
leopold f. němec
ludmila pechová
jan rödling
stefan segi
michal singer
jitka n. srbová
radana šatánková
tereza tauchenová
jan tětek
lukáš trněný
jana válková
vendula vlachová
nelly wernischová
e. č. MK ČR: E 18358
ISSN 1803-8077
číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně a tamní katedry bohemistiky
Konečné řešení? /Jan Rödling/ . . . . . . . . . . . . . . . .
Kouzlo ztracených příběhů /Ludmila Pechová/ . . . . . . . .
Meziprostorové souřadnice Haruki Murakamiho /Jan Tětek/ .
Masivní poezie jemných prostředků /Tomáš Suk/ . . . . . . .
Historie jednoho slibu /Michaela Uhlířová/ . . . . . . . . . .
Jsem ten co ožere z dortu marcipánový kytky /Tomáš Čada/ .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
11
12
13
15
17
18
Zamyšlení:
Kulometný flirt /Milan Kozelka/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Ryba na střeše /Leopold F. Němec/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Báseň jako dialog? /Ivan Pasadena/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Z literární teorie:
Beat ve městě: K poetice Jacka Kerouaca /Stefan Segi/ . . . . . . . . 24
Poezie:
Miroslav Fišmeister: Uspávač Maorů
Leopold F. Němec: básně . . . . . .
Milan Oh!nisko: básně . . . . . . .
Jitka N. Srbová: básně . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
28
30
32
34
Próza:
Štěpán Klimeš: experimentální texty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37
Michal Singer: fragment divadelní hry . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
Lukáš Trněný: Červená kladívka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Ženské signatury
/Adam Krupička/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46
obsah
h_aluze / 1
09 / 2009
tomáš čada
Uff...
...doporučuje:
Patrik Linhart . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48
Film:
Krutá skutečnost či skutečná krutost? /Nelly Wernischová/ . . . . . . 49
Hudba:
The Tiger Lillies (Divadlo Archa 20.9.2009) /Ondřej Kamenický/ . . . . 51
Pět tváří Georga Friedricha Händela /Adam Krupička/ . . . . . . . . . 53
Výtvarné umění:
Poklidná „radikalita“ Berlína a tamější výtvarné scény posledních let
/Josef Straka/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56
Hefaiston opět oživil hrad Helfštýn /Vendula Vlachová/ . . . . . . . . 58
Divadlo:
Možná přišla ta chvíle zabít si svého politika
/Tereza Tauchenová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61
Zajímavosti:
Fotografická příloha:
2 / h_aluze
obsah
Berlínský Mauerfall, tváře města a další střípky minulé i přítomné
/Jan Bárta/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Není strom jako strom /Jan Culek/ . . . . . . . . . . . . . . . . .
Quo Vadis /Barbora Matulová/ . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Festival sudety: 14.11. - 22. 11. 2009 /Jana Válková/. . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
63
65
66
67
Adam Hruška: Odpor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69
Dámy a pánové, toto byl vskutku běh na velmi krátkou trať. Myslím, že při finiši devátého čísla H_aluze
by s námi mohl držet krok leda čerstvý držitel světového rekordu v běhu na sto i dvě stě metrů Usain
Bolt. Do cíle jsme se, poněkud zadýchaní, přeci jen
dokodrcali a teď nás, doufejme, čeká částečné vydýchávání a relaxace. Jen od nás, prosím, nečekejte ony
pověstné Boltovy tanečky, na to nám již nezbývá sil.
Do chvíle, kdy jsem začal sepisovat devátý úvodník,
se podařilo, alespoň z části, splnit vše, co jsme v tom
minulém předsevzali. Internetová prezentace běží,
ač s vadami na kráse. První sbírka, jež vychází pod
redakční péčí časopisu, se pomalu klube na svět.
Deváté číslo bylo ve spěchu naplněno, zrevidováno,
redakčně utříděno a pokud jej právě držíte v ruce,
dočkalo se i vydání. A Antropotyátr, který je jakýmsi zlatým hřebem celého redakčního snažení, snad
nepostihnou žádné rány egyptské, i když pár jich na
obzoru bylo.
Ale bože, já zase ubíhám. Je to hrozná vlastnost, začít
vyprávět a projet během jeho příběhu celou abecedu.
Tak já se tedy uklidním a vrátím zpět na trať. Deváté číslo, ač vznikalo ve spěchu, přináší řadu kvalitních textů. Bohužel nepřináší tradiční rubriku Líheň.
Říjen byl poněkud neplodný a nic zajímavého se nevyklubalo. Nebo to kvalitní a ještě ochmýřené proběhlo
kol nás bez povšimnutí. Ale jedná se snad o jediný
výpadek.
Vždyť už rozhovor je vskutku exkluzivní. Podařilo se
nám porozprávět s žijící básnickou legendou, poetou
par excellence a známým čajomilem, Ludvíkem Kunderou. Je to rozhovor trochu uvzpomínaný, a pozor, na
pokračování. Proč? No, když má člověk tu čest promluvit si s takto významnou osobností, musí se šance
chopit cele. Bohužel, stránky časopisu pak bobtnají
nad míru. Nezbývá nic jiného než zvolit buď radikální
řez, což je škoda, nebo nepohrdnout seriálem. Berte to z té lepší stránky, v příštím čísle bude na co se
těšit.
Deváté číslo, částečně prostoupené poetikou německé metropole Berlína, je možná trochu industriální,
a tak úvodní vyprávění o čaji, vzpomínkách a literatuře tuto, pro někoho šedivou atmosféru, proveselí.
Do pochmurného světa nás vrhnou i fotografie Adama
Hrušky, které H_aluzi uzavírají. Adam se specializuje na dokumentární fotografii a jeho snímky z protinacistických demonstrací a nacistických akcí nejsou
právě nejpříjemnějším pokoukáním. Na druhou stranu zachycují dnešní realitu takovou, jaká, bohužel, je.
Snímkům nejde upřít nejen fotografické kvality, ale
především náboj a sílu, která se jen tak někde nenajde. Když jsem se s Adamem bavil, proč své fotky
nepublikuje někde jinde, odvětil, že na některá česká
periodika jsou jeho fotografie příliš „hárkór“. A protože pro nás nejsou „hárkór“ Adamovy fotky z demonstrací, proč bychom si nemohli dovolit otisknout snad
zamyšlení, snad fejeton, snad povzdech Milana Kozelky nad současnou situací, nejen politickou? Proč bychom vám nemohli přinést názor Patrika Linharta na
knihy, jež by stály za hřích? Vždyť není třeba klást textům v cestu barikády. Není třeba stanovovat hranice.
Zabarikádovaný totiž může znamenat i zabedněný.
A zabednění přeci být nechceme. Ať se nám tedy po té
kulturní trati bez překážek pěkně klusá. Anebo sprintuje. Jak je libo.
Za redakci H_aluze zadýchaně z Prahy
Tomáš Čada
úvodník
h_aluze / 3
tomáš suk a monika kabátová
tomáš suk a monika kabátová
Jsem naštěstí žák Jana Mukařovského
a to trvá dodnes
Ludvík Kundera (22. 3. 1920 v Brně) je český
básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, francouzštiny a slovenštiny, editor, literární
historik a v neposlední řadě čajolog. Studoval
češtinu a němčinu nejprve na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale svá studia dokončil až
na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho studium
přerušila válka, v které byl, mimo jiné, totálně
nasazen v německé Špandavě. Celý život byl
prakticky na volné noze. Od roku 1976 žije se
svou manželkou v moravském Kunštátě. Je velkým odborníkem na českou a německou literaturu, zvláště pak na německý expresionismus.
Díky jeho překladatelské činnosti se český čtenář může seznámit s díly Brechta, Trakla, Celana, Heina a Büchnera aj. Od roku 1994 vycházejí
sebrané spisy Ludvíka Kundery, mimo to stále
dále tvoří a vydává díla samostatně, naposledy
mu vyšla sbírka Onde 2008. V roce 2002 mu byla
udělena na lipském festivalu Cena za celoživotní
literární dílo. Poměrně nedávno, v roce 2007, mu
prezident Václav Klaus předal státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury a umění. V letošním roce mu Nadace charty 77 předala Cenu
Jaroslava Seiferta za celoživotní literární dílo.
Pane Kundero, nejprve bych se vás chtěl zeptat
na vašeho koníčka, mám tím na mysli váš vztah
k čaji, díky němuž vznikla nepříliš známá kniha
Piju čaj.
Proč myslíte, že není známá? Já mám pouze 3 „bestsellery“. Jeden je tato knížka o čaji, druhá je o německém
romantismu, český spis na to téma neexistuje, takže
ji kupují studenti germanistiky všech generací, a třetí
je překlad Kubínovy Země snivců z roku 1944. Tuhle
knihu po mně pořád někdo chce, musím ji neustále
dodatečně shánět.
Ale zpátky k čaji. Jsem „vyučený“ nejen jako bohemista a germanista, ale také jako „čajolog“. Tento obor je
4 / h_aluze
rozhovor
Na vaší knize je pozoruhodné, že se podobá starému spisu z 8. století od čínského mistra Lu
Jü, která není jen odborným popisem, ale také
jakousi básnickou sbírkou inspirovanou čajem.
Vy jste vlastně s odstupem mnoha století udělal
něco podobného.
pro mne neméně zajímavý. Pěstuju tu zálibu už z dob
protektorátu, tenkrát se ovšem prodávaly hrozné čaje.
Vždycky jsem říkal, že ten čaj je jako když se vymetou
čajové bedny s posledními zbytky.
Vzpomněl jsem si na to, že jsem mimo jiné taky
dramatik, takže jsem zkonstruoval pár diskusních
sezení, v nichž samozřejmě vždycky musí být nějaký
odpůrce.
Vzpomínáte si na první výraznější setkání s čajem? Ve své knížce píšete o tom, že to dříve byla
spíše taková potřeba překonat únavu z dlouhého
nočního spisování.
Připomíná to Mistra a žáka a trochu to navazuje
na čínskou filosofii.
Nikdy jsem nekouřil, nepiju pivo ani černou kávu
a něco člověk pít musí a neměly by to být jen všelijaké limonády…čili velice záhy jsem sháněl čaje, ať už
byly jakékoliv, poněvadž jsem zjistil, že mi pomáhají.
Jsem noční pracovník, pracoval jsem dříve hlavně tak
od 22.00 do 2:30, to byl můj nejlepší prostor. Žena
říká, že v tu dobu jsem nejbystřejší. Po svém zranění
jsem v noci už nepracoval vůbec, teď už se vracím
k nočním směnám…
Rozhodující roli asi sehrály tuzexové prodejny.
I v těch nejhorších letech temna se ke mně dostaly zásluhou zahraničních přátel a výdělkem všelijak
načerno tuzexové bony, ihned jsem zjistil, že tam
mají čaje od holandské firmy Pickwick. Tenkrát to
byl objev a oni se zlepšovali i v průběhu let, vydávali
například krabičky, kde bylo 6 druhů čaje najednou.
Tak jsem se zdokonaloval.
V těch černých dobách jsem směl jezdit jen do NDR,
to byla výjimka a jednu dobu byla v Berlíně možnost
přejít hranici a koupit už trochu kvalitnější čaj „na
západě“ a i později se to dalo sehnat v „enderáckém“ Berlíně. Pak samozřejmě člověk narazí čas od
času na nějakého zvláštního badatele, který si třeba umanul, že bude pít třeba jen Oolong nebo jen
Darjeeling. Například u Darjeelingu je zajímavé, že
je to bohaté území, že je skutečně důležitá firma a je
i rozdíl mezi první a duhou sklizní atd. Začal jsem
shromažďovat nějaké články o čaji z novin a z časopisů, to ještě nebyla doba, kdy se přednostně pěstovaly
jenom sprosťačiny, tragické věci a masové katastrofy.
Zkrátka do tuzexu jsem nechodil pro žádné textilie,
ale pro čaj.
Tak dobře, půjdeme k vaší celoživotní práci, ale
ještě předtím bych se vás chtěl zeptat, jestli sledujete současnou českou literaturu a co si o ni
myslíte.
Myslím, že tuhle čajovou kapitolu už uzavřeme.
To jste mě trošku přistihl; no, že to není velká sláva.
Je toho moc. Sleduji českou poezii, zčásti i německou,
a trochu dramatiku, ale v próze zaostávám a čekám
na podněty. Tak jsem se třeba už před lety dostal ke
Kratochvílovi, nedávno mě malíř Vít Ondráček, bydlí
u nás za rohem, upozornil na českého prozaika černé
pleti…
Myslíte Tomáše Zmeškala?
Pane Kundero, vzpomínáte si ještě na léta vašich
studií a na vaše učitele, kteří vás vedli?
Tahle otázka mě přivádí k mé češtinářce, jmenovala
se Marie Husová a vydala, tuším, dvě knížky – žádný
experiment, ale velká otevřenost a hloubka. To
už charakterizuji její školní výklady – přivedla mě
k poetismu…
Vydávali jsme tehdy (1936-38) třídní časopis od sexty
do oktávy a dávali jí všechna čísla a ona nám každé
číslo veřejně zkritizovala. Já jsem měl vůbec na učitele
štěstí. Začal jsem studovat na podzim třicet osm
v Praze bohemistiku a germanistiku a tam mě zaujali
dva nezapomenutelní učitelé, natrvalo zaujali! Jedním
z nich byl Vojtěch Jirát, germanista, ale i bohemista,
obojí spojoval zvláště v literatuře 19.století. Jeho žáci
na něj vzpomínají dodnes, ale obecně už asi znám
nebude. Knížky, které vydával, byly napsány, řekl
bych, s nevědeckým šarmem. A stejně tak sugestivní
i zábavné byly i přednášky. Také jsem naštěstí žák
Jana Mukařovského a i to trvá dodnes, přestože ho za
totality donutili k strašlivé sebekritice. Když jsem si to
přečetl, tak jsem se rozplakal. O volném verši tvrdím,
že poslední zásadní stať napsal právě Jan Mukařovský
roku třicet čtyři, a od té doby se toho dotkl jen Václav
Černý a pouze se tím začal zabývat Miroslav Červenka,
pohříchu v dokladech nepřekročil rok 1900.
To byli mí šťastní učitelé. Pak okupanti zavřeli na šest
let naše vysoké školy a dokončil jsem školu až v roce
čtyřicet šest. O české literatuře přednášel a seminář
Tak. V jeho románu je hodně aktualit, někdy bych řekl
že až trošku moc, ale nabral zvláštní vtipnost, která se
těžko definuje, ale dobře čte. Inu: myslím, že kdyby se
tu objevil nový Vančura, tak by mi to někdo řekl.
A abych se taky ptal… Já jsem měl tuhle kuriózní zážitek: přišlo mi 30 studentek bohemistek a germanistek a já jsem odbočil k Vančurovi, ale rozprostřelo se
podivné ticho, a tak jsem se zeptal, kdo nějakého Vančuru četl a žádná z těch slečen nic nečetla.
No… abych se přiznal, tak já jsem od něj četl
taky akorát Pekaře Jana Marhoula a Pole orná
a válečná, takže žádná sláva, ale Vančury si
samozřejmě vážím.
Já ho miluji on bloc, ale Hrdelní při aneb Přísloví mám
snad nejraději.
Čajové pohoštění u Ludvíka Kundery / foto Miloš Makovský
rozhovor
h_aluze / 5
tomáš suk a monika kabátová
vedl Antonín Grund a já jsem měl obavu, protože jsem
věděl, že je to odborník na Erbena, kterého jsem uznával, ale ne nijak zvlášť, a myslel jsem, že bude tančit „erbenovsky“, ale ukázalo se, že naopak. Bral vše
v plné šíři, glosoval mé tehdejší novinové recenze, ale
bohužel velice brzo umřel. Jak? Spáchal sebevraždu,
poněvadž byl spřízněn s Masarykem a tak ho kvůli
tomu týrali a vyhazovali atd., až spáchal sebevraždu.
Učitel to byl skvělý…
Vy jste často mluvil a psal o skupině Ra jako
o surrealistech. Vzpomínám si, že jsem četl text,
který jste psal vy, nebo jste pod ním byl alespoň
podepsaný. Pokud si matně vybavuji, tak jste se
přímo za surrealisty nepovažovali a spíše vám to
dali jako „nálepku“?
Tu nálepku jsme si samozřejmě vzali, ale v podstatě
jsme byli pro a měli jen pár námitek.
Mluvil jste nejednou o Nezvalovi, jak ho berete
dnes?
Nezvala, což byl můj první velký vzor, jsem takzvaně
vymazal ze své hlavy v březnu roku třicet osm, když
rozpustil surrealistickou skupinu – tu první českou.
Tehdy se kolem toho hodně psalo a později hlavně
zásluhou Milana Blahynky, což byl vskutku učený
„nezvalolog“, jenže chválil všechno, co Nezval kdy
napsal. A to rozpuštění skupiny analyzoval jako protest proti estetice, proti poetice. Ve skutečnosti to
byla politická záležitost, protože tehdy byla česká, ale
i evropská kultura velice rozpolcená a stála před tím,
jak se postavit vůči procesům, nebo spíše popravám,
v Sovětském svazu a Nezval patřil k těm, kteří tomu
– už tehdy, věren straně – přitakali. To byl důvod, proč
jsem ho vymazal z hlavy.
Vyprávěl jste o Skupině Ra, víte, já jsem z Rakovníka… (nedořečeno)
No právě název Ra je podle Rakovníka. Nějaký idiot
si vymyslel, že to je zkratka pro revoluční avantgardu. Jednou jsem taky někde říkal, že nějaký idiot si to
vymyslel, a najednou někdo zašeptal: „Sedí vzadu!“.
Vzpomínáte, jak to tenkrát bylo se založením
Skupiny Ra?
6 / h_aluze
rozhovor
radana šatánková
30. léta byla vrcholná doba českého surrealismu v čele
s Nezvalem a samozřejmě s Teigem, mimochodem,
o Teigovi bych také rád později něco řekl, byl tam také
Biebl, kterého jsem měl velice rád, Štýrský, Toyen atd.,
to byla ta stará skupina. Zdá se, že chorobně neradi
viděli, když se v tom jejich kroužku sem tam objevil jako host někdo mladší, ale jednu dobu, zásluhou
E. F. Buriana, se tam objevili, nebo byli přizvání, dva
vysokoškolští studenti, a to Václav Zikmund a Bohdan
Lacina. Václav Zikmund z Rakovníka a Bohdan Lacina
ze Sněžného na Moravě, tedy venkované mezi Pražáky! Někteří jiní, kteří pak byli členy Skupiny 42, se tam
objevili taky, třeba František Gross, František Hudeček
a další. Jeden z nich (mám dojem, že Hudeček, jednou
říkal, že když se sešla ta skupina v kavárně, tak nemohli sedět ti mladí za stolem, museli sedět u zdi, ve druhé řadě, tak to jenom klípek mimochodem. Zikmund
s Lacinou horečně toužili po tom, aby vydávali nějaké
knížky, které by zdobili svými dřevoryty nebo jinými
technikami, nakonec vydali knihu André Bretona, která
byla přeložena jako „Vzduch vody“, a byla a je krásná.
Byl to první článek řady, která byla nazvána edice Ra
a byla tak nazvána proto, že hlavní sídlo bylo u Zikmunda v Rakovníku a taky to tam tiskli. Tichou dohodou se
to „Ra“ převzalo z té edice na celou skupinu. V Brně
v Králově Poli byla hospoda, dnes ve Skácelově ulici,
kde byla první schůzka skupiny Ra. Pak se objevil ještě
jakýsi šílenec, co říkal, že je to podle egyptského boha
Ra. To je samozřejmě výmysl, ale docela pěkný.
A co Teige, o kterém jste hovořil?
No vidíte, já jsem vám ještě slíbil Teigeho. Na toho
mám nejlepší možné vzpomínky. Teigeho znali napřed
částeční členové skupiny Ra. Jedním z nich byl Ota
Mizera a tím druhým byla Mirka Miškovská. Mizera
navštívil nejdřív Teigeho a pak tam chodili s Istlerem
a Teige se velice zajímal o „mladé surrealisty“. Já jsem
si s ním začal dopisovat, ale pak jsem byl totálně nasazen v „Rajchu“. Po návratu koncem roku 1943 jsem
ho navštívil a navštěvoval, i když jezdit do Prahy bylo
dost nebezpečné. Teige mi pak poslal po Istlerovi sešitek 14 německých básní. Jejich autorem byl Hans Arp
narozený v Alsasku, takže je to dvojjazyčný, francouzsko-německý autor, a ta sbírka se jmenovala Weisst
Du, schwarzt Du, což by znamenalo, „víš-li, kdo tě
očernil“ nebo tak nějak.
(pokračování v dalším čísle č. H_aluze)
Letní sběr
Ahoj, milí H_aluzáci! Z letních literárních festivalů se
hlásí špion - krycí jméno PíBí - a podává následující
hlášení psovi, který pracuje na severu Čech pod jménem Deadline:
V půli července /letos 17.-19.7.2009/ proběhl již sedmý
ročník česko-slovenského festivalu o psaní, literatuře,
autorech a inspiraci zvaný Literární Vysočina /tentokráte s podtitulem Rýžování brambor/. Pravidelně
se koná v Chotěboři, malebném městečku u Havlíčkova Brodu. V Chotěboři totiž žije a tvoří duchovní otec
Literární Vysočiny, spisovatel Petr Musílek. Letošní
festival se odvíjel jako obvykle díky ochotě a dobrovolnické práci kolektivu pod vedením Zory Šimůnkové.
A místní lidé si už na příliv zajímavých hostů v restauracích, zdá se, zvykli… (I když ještě nedávno byly hojně vzpomínány aférky z hospod – např. akce místních
obyvatel „vole, řekni báseň“ anebo zákaz hromadného
zpěvu v půlnoci městskými strážníky a marné smlouvání Prochora „ještě tři takty“…)
Festival byl slavnostně zahájen v chotěbořském KD
Junior v pátek v odpoledních hodinách. Za zmínku
stojí páteční pořad zvaný Francovy rozhlasové vlny,
jelikož zasvěcenci vědí, že se jedná o vtipného Václava
France – zubního lékaře, který nám humorně podává jakýsi literární speciál. Nikdo by netušil, jak jsou
příhody od zubaře legrační. (Fakt bych jej nechtěla
poznat jako zubaře, páč bych se strašně chlámala.)
Poté na scénu nastoupil Jon Davis, Američan píšící
česky, aby lámanou češtinou s roztomile podaným
pohledem na život u nás prezentoval humorné historky. Jon na festivalu vystoupil jako Czech Star – přečetl ukázky z knihy Hezký víkend a prozradil, že už má
nastřádané povídky na druhou knihu. Večer v sále KD
Junior rozhoupal do rytmu čáslavský bluesman Marcel
Kříž & Kabaret.
Radost až do rána – to je jakési ustálené slovní spojení pro společné večerní posezení v některé z místních hospůdek. Druží se lidé i literární kluby a utužují
se vztahy jak mezi sebou navzájem, tak s místními.
Sobota začíná od rána a je programově nejpestřejší.
Pravidelně si můžete vyslechnout zajímavou přednášku od prof. Dr. Jaroslavy Janáčkové /FF UK/. Letos
přednášela na téma Dcery slavných rodičů. Dále bylo
poodhaleno Slovenské tajemstvo – pořad, který představoval autory a tvorbu česko-slovenské literární scé-
Literární Vysočina o přestávce / foto archiv Radany Šatánkové
ny. Následovalo vyhlášení výsledků literární soutěže
a soutěže QUO VADIS. Důležitý bod programu, avšak
víme, jak nesnadné je literaturu hodnotit v rámci soutěže. Takže v mých očích je vítězem každý, kdo sebere
odvahu a jde s kůží na trh. Vrcholem dne se však bezpochyby stalo autorské vystoupení Ivana Martina Jirouse (též zvaný Magor). Rázná postava kulturního dění,
jejíž jméno není neznámé ani těm, kterým literatura
nic neříká. I. M. Jirous četl poezii před sálem nabitým
k prasknutí. Potěšující skutečnost, jak některá jména
dovedou přitáhnout lidi na Vysočinu.
Bohužel se omluvil Ivo Fencl – takže nám pro letošek není znám jeho fundovaný názor na popkulturu.
Všechny přítomné autory strhnul do Wimbledonu
autorského čtení Pavel Lutner, který působí jako písničkář, ale na festivalu LV vzal za svou funkci moderátora. Lutner přišel s novou strategií. Donutil autory
efektivně využít darovaný čas a přemýšlet nad tím, jak
oslovit posluchače. Promluvily i verše a písničky Heleny Niklausové a Petra Musílka v podání Divadla Refektář – a jejich podání bylo opravdu půvabně uchopené.
Na večer organizátoři zařídili ještě další eso a tím byla
stylově dekadentní postava J. H. Krchovský, který se
stal kmotrem básnické sbírky Příšeří se od Radka Lehkoživa (pozor, Radek měří 208 cm, nelze přehlédnout).
K tanci a poslechu zahrála oblíbená a festivalově zave-
stalo se
h_aluze / 7
radana šatánková
radana šatánková
lů! Při mém odjezdu z Chotěboře nám zvědavost nedala
a šly jsme se podívat, jestli v klubu ještě není po dvou
dnech Magor zapadlý. K našemu zklamání tam vůbec
nebyl. Ale potěšil nás krásný festivalový rudý koberec, po jakém jsou zvyklé korzovat světové celebrity.
Roman Szpuk / foto archiv Radany Šatánkové
dená kapela Pilgrim Pimple. Sobotní večer byl v hromadném stylu Radost až do rána.
Nedělní dopoledne se trousily do KD hloučky podle
toho, jak kdo večer oslavoval. Stihla jsem Františka
Kostlána, který hrál na kytaru pro dobrou náladu. Pak
ještě následoval moderovaný pořad o literární nepřehlednosti. Tradicí je oficiální rozloučení a pozvání na
příští LV 2010.
Jelikož všechny prestižní festivaly mívají červený koberec jako projev neskonalé úcty k celebritám, hledám
i já s mou básnickou kolegyní Lucianou Klobušovskou
koberec. Celou dobu marné vyhlížení. Koberec nikde.
Pak ale vystoupil Magor a odebral se s kamarádem do
Billiard klubu na náměstí, protože tam mají až šest sto-
8 / h_aluze
stalo se
Zato v jižních Čechách se po několika letech podařilo
obnovit tradici čtení na arkádách zámku Vimperk.
U zrodu akce kolem roku 1993, ale i nyní, při její obnově, stál Roman Szpuk – pozoruhodný básník Šumavy,
žijící ve Vimperku. Celé akci napomohlo, že se odehrála v rámci kulturního programu Léto pod Boubínem.
Dále díky Petrovi Moravcovi – velmi ochotného městského kulturního pracovníka, který se ze své pozice
nadstandardně postaral o technické zázemí. Prvního
srpna se arkádám představil Petr Hrbáč, Radek Fridrich, Patrik Linhart a Petr Hruška. Poslední zmíněný
autor přijel i s chotí Yvettou Ellnerovou, která jeho
básně zhudebnila a zpívala za tónů metalofonu. Po oficiální části programu se dostalo i na jiné autory, kteří
mohli improvizačně vystoupit. Mezi autory a posluchači se neformálně sešli někteří členové Skupiny XXVI.
V měsíci srpnu jsem se konečně vydala i na Zarafest
do Děčína. Město Děčín ve mně vyvolává různé dojmy
– jak historické, cestopisné, tak osobní. Je to rodiště
zakladatele Sokolské obce Miroslava Tyrše, je to město
s řekou, kopcovitým terénem a hlavně množstvím
krásných vyhlídek, které skýtají nádherný pohled.
Dále je to místo, kam jsem kdysi jela fotit reportáž
o tom, jak neznámý pachatel na místním hřbitově
natřel maršála Pavla Semjonoviče Rybalka narůžovo.
Ale pryč s maršálem, právě jsem u Prajzentů, kde je
o mně a ostatní literáty výborně postaráno. Naproti mi
přišla Alice se svým psem Deadlinem (jak příznačné
pro redakčního mazlíčka) a Máša, páč jsem zbloudila
a nasedla do jediné dvojky, která nejde tam, kam
potřebuji (ale úplně jinam). Sedím u Prajzentů,
pochutnáváme si nad zelnou polévkou a gulášem
a já se ptám, jak to vlastně bylo a je se Zarafestem…
Festival společně založili Radek Fridrich a Tomáš
Řezníček v roce 2001 a od té doby se každoročně koná
poslední víkend v srpnu. Většinou je místem pro konání
festivalu Růžová zahrada děčínského zámku (stejně
jako letos), zároveň se odehrával (dávno tomu) v klubu
Zarabanda a odtud vznikl název Zarafest. Literární
česko-německý festival má být dialogem. Letošním
tématem byla zkratkovitá hesla Last (přítěž) – Lust
(chuť) – Liebe (láska). Autoři, kteří v Růžové zahradě
vystoupili, měli možnost prezentovat tvorbu na zadané
téma ve vlastním jazyce a poté byla přednesena ještě
překladatelkou. V sobotu vystoupili např. Petr P. Payne
(Praha), Radek Malý (Olomouc), Wanda Heinrichová
(Praha), Susann Popp (Oelsnitz), Josef Straka (Praha)
a další. Po autorském bloku následoval hudební pořad
Máj – Tep lásky a údery, aktéry byli Miroslav Wanek
a Pavel Fajt. Nutno dodat, že většinou ženy zklamaly
nevýrazným přednesem, až kuňkáním, čemuž se
při technické aparatuře mohly vyvarovat. Pevnější
v kramflecích byli tentokráte muži. Později už nemohu
tušit, co se na zámku Děčín dělo, protože jsem spěchala
zkratkou na nádraží k rychlíku…, takže za zbytek akce,
milý Deadline, neručím. Posledním svědkem toho, že
jsem byla v Děčíně, byl pochopitelně čísi pes před
podnikem LA BOBA. Vaše P.B. Radana Šatánková
Radana Šatánková,
narozena ve znamení berana v roce 1980, tvrdohlavost nepopírá, rodačka
z Frýdku-Místku, studuje
v Praze. Je autorkou několika básnických sbírek, ta
poslední vyšla letos a jmenuje se Medúza. Od roku
1995 se pohybuje mezi literáty, je členkou několika literárních klubů a organizací. Mapuje současnou literární scénu
jak v rodném městě, tak v Praze a okolí. Miluje salašnické
bernské psy, retrívry a bernardýny, je drzá a krade tužky.
tomáš suk
Rytíř Smil, opět vydán
Poslední návštěva tiskárny Printia s.r.o., kde jsem
vyzvedával poslední náklad časopisu H_aluze, mě
obdařila zajímavým poznatkem. Zjistil jsem totiž dvě
věci, že byl opět vydán Vrchlického proslulý Rytíř
Smil (Protis 2008) a nedávno také Čítanka francouzské erotické literatury 18 – 20. století (Protis
2008). Nebýt Radima Kopáče, bez kterého by mimo
jiné v současné literatuře nebylo vydaných i mnoho
jiných děl, nedostaly by se k veřejnosti ani tato dílka
staré tradiční erotické až pornografické literatury,
která ukazují i jinou tvář velkých spisovatelů, než je
ta učebnicová.
Rytíř Smil už byl v literární historii vydán mnohokrát, je ale pravda, že ne vždy stejně, a že lidová tvořivost mnohdy byla bez zábran, takže tato knížečka
rostla a rostla. K textové anarchii také přispělo, že
Rytíř Smil se bohužel nikdy v rukopisech Jaroslava Vrchlického nenašel. Avšak veřejnost se u tohoto
dílka přiklání právě k autorství literárního velikána
a pod jeho jménem se také vydává.
Protisovské vydání je zajímavé tím, že sice ponechává v Rytíři Smilovi pasáže, které s největší pravděpodobností velký básník nenapsal, ale graficky je
odděluje. Čtenář si tedy sám může udělat obrázek
o tom, co je s největší pravděpodobností Vrchlického
text, jak tento autor psal a co s největší pravděpodobností Vrchlického text není. Podrobnosti o obsahu
jednotlivých vydáních lze nalézt v Kopáčově ediční
poznámce.
Zajímavou studii o Vrchlického potencionálních
erotických dílech lze také najít v srpnovém čísle
časopisu UNI, kde se opět Radim Kopáč rozepisuje
o tématu Vrchlický a erotika a samozřejmě nevynechává ani Rytíře Smila. Citujme tedy alespoň část
tohoto textu: „Smilova anabáze, rozvržená do
osmi částí, je v prvním plánu parodií rytířského románu, který se těšil oblibě ve středověku
a zkraje novověku a který v próze nebo poezii
líčil hrdinova dobrodružství, podnikaná ve jménu lásky… Druhý plán má existenciální rozměr:
sleduje zrání titulního hrdiny.“
Pravdou tedy je, jak Kopáč naznačuje, že Rytíř Smil
je jedno z nejvýznamnějších děl české erotické literatury, z čehož vyplývá, že není nutné se s touto parodií
na epos schovávat a potají ji číst při baterce, ale je
možné si ji v klidu přečíst třeba v metru či v tramvaji.
stalo se
h_aluze / 9
michaela uhlířová
jan rödling
Po tomhle koktejlu se určitě nezbouráte
vol. 2
Konečné řešení
Přestože momentálně – kdo ví vlastně proč – se většina Čechů, respektive Čechů a Slováků, nejvíce pachtí, aby našlo svou již několikátou superstar, my jsme
pro vás našli přeci jen pár důležitějších zajímavostí.
Jenže je už konec prázdninových festivalů a letních
radovánek. Nacházíme se v poněkud vyprahlejším
období. Proto jsme občas vybrali i poněkud starší
informace, ale vždy takové, o které byste neměli být
ochuzeni.
Koncem července vyšla v nakladatelství Paseka kniha s fotografiemi a texty všech her Divadla Járy
Cimrmana. Vydaná publikace přináší úplné znění
textů všech cimrmanovských her, seminářů a také
fotografií z představení. Najdeme zde i statistiky jednotlivých představení. Nejvíce se hrála Hospoda na
mýtince a Ztráta třídní knihy. „Otcové“ největšího Čecha, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak a jejich
divadelní kolegové, mají za sebou celkem dvaačtyřicet úspěšných sezon. Jen tak dál...
Když se mnou nejsi ty… – nebo-li srpnový knižní přírůstek, který nabízí čtení o tvůrcích pražské
německé poezie mezi oběma světovými válkami. Velká jména jako Rainer Maria Rilke a Franz Werfel jsou doplněna dalšími čtyřiadvaceti básníky této
doby. Soubor básní vyšel v česko-německém znění
a obsahuje sto jedenáct básní.
Zůstáváme stále u plodného srpnového měsíce
– Ludvík Vaculík vydal v nakladatelství Atlantis soubor reportáží, úvah, politických prohlášení a umělecké kritiky pod názvem Tisíce slov. Jedná se o práce
vznikající od poloviny 60. let minulého století po rok
1977. Podle Vaculíka jde především o svědectví doby
a to, jak víme, zvládá Vaculík bravurně.
A pokračujeme dalším podstatným přírůstkem do
knihovny. Vyšel totiž dvanáctý svazek Spisů Vladimíra Holana. Ten obsahuje básníkovy překlady francouzské poezie, které nebyly dosud nikde souborně
publikovány. Spisy představují možnost všimnout si,
10 / h_aluze
Konečně řešení?
stalo se
co pro Holana právě francouzská poezie představovala. Holanovy Spisy vydává od roku 1999 nakladatelství Paseka a každý rok vychází jeden díl.
Básník, dramatik, esejista, literární historik a překladatel Ludvík Kundera obdržel Cenu Jaroslava
Seiferta pro rok 2009. Jedná se o prestižní literární ocenění udělované od roku 1986. Tvorba Ludvíka Kundery je spjata především se surrealismem.
Oceněn byl za celoživotní dílo vydávané ve Spisech
L. K.
Hodně sledovanou událostí měsíce září se stala návštěva papeže Benedikta XVI. v České republice.
Papež strávil tři dny v zemi, o které se říká, že je
jednou z nejateističtějších v Evropě. Během návštěvy
se nevyřešila politická otázka, totiž majetkové vyrovnání státu s církví, ani nic jiného. Papež přijel hlavně
povzbudit v lidech víru a naději. Návštěva se neobešla také bez protestů, a to hlavně kvůli požadavku na
větší toleranci k lidem jiné sexuální orientaci. Mně
osobně papež mile překvapil používáním češtiny při
svém projevu.
A končíme smutnou ztrátou ve světě dětských knížek.
Zemřela spisovatelka a scenáristka Ljuba Štíplová,
jedna z autorské dvojice legendárních příběhů Myšpulína, Pindi, Bobíka a Fifinky – Čtyřlístku. Autorka
dětských knížek a televizních večerníčků podlehla
následkům úrazu z autonehody. Tvorbě pro nejmenší
se Štíplová věnovala 45 let. Dočkala se naštěstí ceny
za celoživotní práci s dětskou knihou, které jí udělilo
počátkem loňského roku nakladatelství Albatros.
P. S.: Ještě je tu něco, co se dotkne přímo nás – doufejme i vás! 20. října vypukne třídenní literárně
– hudební festival Antropotyátr 2009. Čekají nás
zajímaví autoři a skvělá muzika. V době psaní článku se nacházíme ještě před konáním festivalu, proto
nám, s dovolením, popřeji mnoho zdaru a vám, kteří
se chystáte, pěknou zábavu!
Michael Chabon
Odeon 2007
přeložili David Záleský,
Markéta Záleská
Při čtení knih Michaela Chabona si nikdy nemůžete
být jistí, zda si z vás autor právě střílí, nebo to myslí
vážně. Vtip by mohl být u knihy s názvem Konečné
řešení považován za nevhodný, ale jen do té doby, než
ji začnete číst. Pak už je lepší nechat se unášet volně
plynoucím textem, který do mysli čtenáře podstrkává
absurdní obrazy. Kde jinde se setkáte s papouškem,
který zpívá a odříkává zdánlivě nesmyslné číslice
v němčině. A když se ztratí, je na místo povolán včelař,
jehož k minulosti slavného detektiva připoutává snad
už jen dýmka a záliba v kostkovaném oblečení.
Ano, je to on, ale už nežije v Londýně, ale na venkově. Co by tam dělal, byl v něm naposledy před čtvrt
stoletím a navíc město právě bombarduje Luftwaffe.
Z letargie a myšlenek na smrt ho na několik chvil probere bizarní případ. Židovskému chlapci, který vůbec
nemluví a žije u cizí rodiny na venkově, ukradnou
mluvícího papouška. Vražda, s tím spojená, ho takřka
nezajímá, ale pátrání jej přivede do metropole, která
je tak jiná, podobně jako celý okolní svět.
Podtitul novely nelže, je to opravdu detektivní příběh.
Postavy jsou jasné, přesně tak, jako by právě vypadly z dobrodružné detektivky. Přestože se Chabon při
jejich charakterizaci drží šablonovitých zásad dobrodružných románů, postavy jsou uvěřitelné a lze si je
dost dobře představit, aniž by sklouzávaly k sebeparodii. Linie příběhu jde kupředu, nevrací se, neodbočuje.
Vše je zřejmé – zápletka, vyšetřování, čeká se jen na
řešení. Zda je konečné, to ať každý z čtenářů posoudí
sám, rozhodně tam ale je, žádná zrada vyprávění se
nekoná. Smést Chabonovu knihu jako další detektivku
by ale bylo příliš jednoduché, stejně tak jako myslet si
o Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye,
že jde jen o dějiny komiksu, které se neodehrály (nebo
ano?). Na to je spisovatelův jazyk příliš dobrý. Čtenáře
nechává v nejistotě, zkouší, čemu ještě uvěří a čemu
ne, ale na tom, aby dosáhl „správného“ řešení, netrvá.
Proč taky, bylo by to k ničemu. I proto nemá slavný
detektiv k ruce svého méně přemýšlivého pomocníka,
kterému by vysvětloval své neuvěřitelné dedukce, tak
aby je čtenář pochopil. V tomto příběhu je zkrátka říká
a všechny ostatní je berou jako pravdu, což na první
pohled vypadá komicky a absurdně, ve výsledku tomu
tak není.
Nezdá se, že by Chabon napsal parodii. Na to jsou některé pasáže příliš vážné. Leitmotivem dílka je smrt,
ani ne tak banální vražda, jako spíš jako nevyhnutelnost konce života, což je rovněž banální, ale nevyhnutelně silné. Věta „každý zemře, ty taky“ je jednou
z mála, na kterou se nedá odpovědět uvěřitelné „no
a?“. V Konečném řešení sledujeme umírajícího starce a chlapce, který unikl plynové komoře. Konečným
(vy)řešením je smrt, na to už dávno přišel pan Kopfrkingl. Chabonova novela je ale ve výsledku optimistická, přeživší chlapec podpírá umírající starce. Není to
obraz tak podobný rodícím stařenám, které symbolizují nekončící cyklus? Možná ano, možná vůbec.
Konečné řešení je výborná detektivka, navíc psaná
sympatickým stylem, kdy autor neplýtvá slovy. Navíc
je vtipná, nenudí a je možné si tam najít něco víc, jak
se říká „k zamyšlení“. Co víc si od knihy může člověk
přát?
Jan Rödling - regionální novinář, pracuje a žije
v Chomutově. Do nového
bytu si nepřestěhoval televizi, tak sem tam čte. Poezii bohužel nerozumí, má
radši prózu.
recenze - knihy
h_aluze / 11
ludmila pechová
ludmila pechová
Kouzlo ztracených příběhů
Bambertova Kniha
ztracených příběhů
Reinhardt Jung
Brkola 2008, 107 stran
přeložila Barbora
Schnelle
Nedávno se mi do ruky dostala velice působivá kniha
pro starší děti. Kniha, která zvláštní formou dovedně
propojuje svět dětské fantazie se světem „dospělých“
– tedy těch, kteří se o své snění ještě nenechali připravit a nebojí se příběhů.
Stojí za zmínku, že ji The Daily Telegraph v roce 2008
zařadil mezi 100 knih, které by si každé dítě mělo přečíst.
Pokud se to dá říci, námětem knihy je touha vyprávět:
utíkat do smyšleného světa, nevzdávat se vnitřního
přesvědčení ani naděje. Bojovat tak s nepřízní osudu.
Kniha nabízí neobvyklý recept, jak naložit s osamělostí a originálním způsobem navázat spojení s okolním
světem.
Pan Bambert je malý človíček – jako by utekl ze země
Liliputánů z pera Jonathana Swifta. Spolu s panem
Kvítkem, jenž se o něj nenápadně stará, žije ve staré vile a během let se mezi nimi vytvořilo velice silné
pouto. Přes „svou maličkost“ odmítá stát se atrakcí
a protože nemá s okolím dobré zkušenosti, uzavírá
se do sebe: „Bambert se bez ustání obával soucitu dospělých a výsměchu dětí. Ty v něm, přesně
jako úřad práce, viděly člověka, který byl plně
dospělý, a přesto chodil v dětských šatech.“
(str. 7)
Zároveň se dokázal se svým postižením smířit: „Skutečné cesty mu byly kvůli bolestem v kyčlích
zapovězeny. Pomoci lékařů již nevyužíval, poté co
protrpěl dětství, kdy mu připravili všemožné útrapy: tu byly prodlouženy šlachy, tu natažena kůže,
12 / h_aluze
kosti zpřelámány, vytaženy a narovnány – jen aby
se nakonec stejně připustilo, že Bambert zůstane malým a jako dospělý se bude muset podrobit
svému osudu.“ (str. 5)
Jeho vášní je četba: „Četl jako každý jiný člověk
noviny, ale měl panickou hrůzu z rychlosti obrazů, a proto se vyhýbal televizi. Násilí „velkých“
událostí jej činilo bezmocným, šílenství souběžných dějů ho sráželo k zemi. Ne, Bambert odmítal
televizi, považoval ji za podvod, který byl namířen
proti němu samotnému, proti němu a jeho malým
krokům, jeho lásce k pomalosti.“ (str. 7)
Ještě raději však píše. Čtení je radost – psaní již mánie;
forma vnitřní úlevy a štěstí. Vytváří si příběhy vlastní,
jenže časem začne o svém úsilí pochybovat, když je
nemá komu předat. Nakonec je v balóncích rozesílá po
větru, aby si místo děje a své lidi nalezly samy. Přikládá
zpáteční adresu a doufá, že se mu vrátí. Nejlépe z míst,
kde se každý z nich mohl odehrát.
Kupodivu přicházejí zpátky: z Irska, Kremlu, Španělska,
Polska… Bambert je nadšený: už jen doplnit potřebná
fakta – a skutečné osudy jsou na světě.
Brzy si uvědomíme, že povídky jsou nám něčím povědomé a znejistíme: nesetkali jsme se již s něčím podobným? Ač fantaskní, podávají bolestné svědectví o naší
současnosti či stále živé minulosti. Podobenství o válce
/Sarajevo/, smrti /Na druhé straně snu/, vztahu člověka
k přírodě /Oko v moři/, osudu /Hedvábný šátek/… Autor
využíval různých aluzí, alegorií, narážek a skrytých
významů, které odhalí jen zkušenější čtenář. Leží před
námi bohatý námět k interpretacím nebo k zamyšlení.
Nebál se „ukrást“ motivy z děl jiných autorů či převzít
zavedené kompoziční principy klasických textů: pohádka, pověst, atd.
Princezna z Cordoby svou stavbou připomíná pohádku jako vyšitou z Tisíce a jedné noci. Zároveň pokládá
téměř filosofickou otázku, jaký je nejlepší klíč k pravdě.
Červené punčochy, černé nohavice nabízejí srovnání s pohádkami bratří Grimmů či Donem Quijotem.
Kabinet voskových figurín překvapí svým hororovým scénářem podobným dílům od E. A. Poea nebo
R. L. Stinea.
Zamrzlý čas nás téměř přenesou do světa Alenky za
zrcadlem nebo za Šípkovou Růženkou: „Když vnučka dorůstala a kvetla do krásy, přikázal starý pán
recenze - knihy
svému sluhovi, aby veškerá zrcadla ve slavnostním sále potáhl černým suknem. V očích děda
byla krása mladé dívky pokušením i hříchem
zároveň.“ (str. 47)
Otázky se pak před námi rozeběhnou jedna za druhou:
Co vše způsobuje přehnaná péče o dítě, kdy začíná být
nebezpečná? Je krása hřích? Má smysl pátrat po svém
osudu a může nám ho někdo skutečně odkrýt?
„Milý Jeane Baptiste, my dva se na tomto světě
již nespatříme. Vím však, že jsi chudý. Kopej proto ve sklepě vašeho domu a nalezneš chodbu. Ta
vede do katakomb pod městem. Za prvním zazděným výklenkem na tebe čeká poklad. Užívej ho
dobře. A vždy pamatuj, ani ten nejchytřejší věštec
nemůže uniknout své vlastní budoucnosti. Žij blaze, Jeane Baptiste.“ (str.42)
Až v závěru pochopíme, jak to vlastně se všemi příběhy
bylo. Posledním podobenstvím kniha naplní své poselství. Ale přinese i otázku nejzávažnější: lze nějak přelstít smrt a jak ji přijmout?
Děti se zde přirozenou a nenucenou formou seznamují
s některými problémy „moderního“ člověka a jeho
existence. Mladší čtenáři celou knihu vnímají jako
pohádku, ale nás z náhlého poznání až zamrazí: „Pod
městem Slubice v krajině, na niž si snad žádný ze
starších lidí nevzpomene s radostí, leží výmoly a
brázdy. Jenom Odra, která tiše protéká kolem, ví,
co se za hrázemi událo. Bylo to za časů černých
andělů smrti. Měli pocit, že jsou anděly. Chodili
celí v černém. Ve znaku nosili lebku a pochodovali
v černě lakovaných holínkách. Šířili smrtelný
chlad, kamkoliv přišli.“ (str. 78)
Výstavba textu je jednoduchá: stručné vyprávění o životě
hlavní postavy prolíná deset krátkých příběhů, ten
jedenáctý se „doplní sám“. Patří k ní vybroušené jazykové
cítění, žádné slovo nepřijde nazmar. Myslím, že kniha
jednoznačně naplnila autorův záměr – donutit nejen děti
k zamyšlení nad světem, v němž se pohybujeme.
Celé vyprávění mile doplňují ilustrace od Barbary Šalamounové. Dovedně podchytí atmosféru každého příběhu a také hlavní postavu si můžeme lépe představit a ze
zájmem vstoupit do jeho světa.
Ludmila Pechová
/*1980 v Ledči nad Sázavou/
Ludmila Pechová studuje
obor Český jazyk a literatura na FF UK.
Jakožto zarytý knihomol
pracuje v Městské knihovně v Praze.
Po předchozím /ne/úspěšném studiu na PF UJEP v Ústí nad Labem působila jako učitelka na základní škole.
Sem tam něco vytvoří do šuplíku, věnuje se studiu, četbě a jednomu psíkovi, občas se s ním někam zatoulá, aby
měla o čem psát...
jan tětek
Meziprostorové souřadnice
Haruki Murakamiho
Poprvé v antice se objevila teze o rozdvojenosti lidské duše, lidského já, které roztrženo na dvě poloviny,
se pokouší nalézt svoji ztracenou část, se kterou pak
splyne v dokonalém spojení. Dualistické pojetí duše
a samotné existence a zároveň tázaní se po jejich smyslu pak provází lidstvo i nadále, nejen ve spisech filozofů. Haruki Murakami, v současnosti zřejmě nejdiskutovanější japonský autor, se k tomuto tématu obrací hned
v několika svých románech, které již byly přeloženy do
češtiny. Murakami s oblibou vytváří dva paralelní světy,
které můžou (ale nemusí) být pak formálně realizovány
dvěma, na sobě mnohdy na první pohled nezávislými,
dějovými liniemi. Nejedná se „pouze“ o dva děje, běží
zde o zcela suverénní a nezávislé prostory s vlastními
zákonitostmi a pevně danou strukturou. Tento postup
se projevil zejména v románech Kafka na pobřeží,
recenze - knihy
h_aluze / 13
jan tětek
jan tětek
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
Odeon 2009
přeložil Tomáš Jurkovič
Afterdark, Konec světa a Hard-boiled Wonderland
a konečně pak v metaforické podobě v novém překladu
Sputnik, má láska.
Příběh Murakamiho románu z roku 1999 je zdánlivě
prostý. Trochu naivní krajně subjektivizovaný vypravěč,
učitel základní školy, který je vytrvale označován pouze
jako K., miluje svoji kamarádku Fialku, která ho má také
velice ráda, ale trochu jinak, než by si K. představoval.
Fialka není posedlá touhou, K. nepředstavuje její sexuální objekt, a tak zůstávají dobrými přáteli. Fialka se
nakonec skutečně zamiluje do starší ženy, podnikatelky
Mjú. Spolu s ní odjíždí na malý řecký ostrov, kde Fialka
znenadání zmizí. Zoufalá Mjú vyhledá jediného Fialčina
přítele a požádá ho, aby ji přijel pomoci hledat. Pokud si
čtenáři Murakamiho předchozích románů vzpomenou
na jeho zálibu ve výrazné žánrové kontaminaci, musím
poznamenat, že ani nyní nebudou zklamáni. Celé
pasáže připomínají detektivku, je tu opět závan jakéhosi zvláštního fantaskna a hororu, který je pro autora
typický, jsou zde lehce erotické scény, úsměvné glosy,
plynulé dialogy s přesvědčivými replikami, i když K. je
snad až příliš hodný a chápavý a Fialka moc ztřeštěná,
nicméně sám rád přeháním a oběma věřím. Příjemná
četba do vlaku, tak na dvě až tři hodiny. Proč tedy ten
úvod o metafyzice? Co závažného nám pod brakovou
slupkou Murakami přináší tentokrát?
Předně jste asi zaregistrovali, že jedním z motivů (nijak
bych ho však oproti jiným recenzentům nepřeceňoval)
je homosexuální vztah dvou žen. Japonsko není v současnosti k tématu homosexuality nijak imunní, ale diskuze není otevřená natolik, jak je tomu v Evropě. Japonský distingovaný způsob vyjádření, jemné zakrývání
erotična jako takového (i v moderní literatuře) dodávají
motivu lesbické lásky patinu společenské závažnosti
14 / h_aluze
a lehké provokace. Snad i z tohoto důvodu dávají četné anotace knihu do souvislosti s Norským dřevem.
V tomto románu vystupuje rovněž lesbická pianistka
Reiko a rovněž se zde řeší podivuhodný milostný trojúhelník. Tím však veškeré analogie ke Sputniku končí. Láska, která je leitmotivem Sputniku je osudový,
nadčasový pocit, který je možné zaznamenat téměř ke
komukoli (v této konkrétní situaci toto pouto vzniká
mezi dvěma ženami) a zejména i kdekoli. Dostáváme se
tak k problému dvoudimenzionálnosti literárního prostoru v Murakamiho knize. Mjú ani Fialka (než potká
Mjú) se nedokážou naplno zamilovat, ba co víc, nejsou
schopny sexuální touhy. Fialka je nezkušená dívka, zřejmě panna. Mjú zas tvrdí, že touha v ní zemřela před
lety ve Švýcarsku, od té doby je ze sexuálního hlediska
zcela vyprázdněná, se svým manželem žije v jakémsi
přátelském asexuálním souznění. Proto nejspíše Fialka
mizí v prostoru, který obývá „ta druhá“ Mjú, v prostoru, ve kterém dokáže její city opětovat. Mysteriózním
prvkem, pro Murakamiho tak typickým, je pak fakt, že
Fialka v reálném světě beze stopy zmizí.
Mjú prostřednictvím Fialčiných záznamů na disketě popisuje děsivou příhodu ze Švýcarska, kde spatřila sama sebe a následky tohoto šoku musí dlouhá
léta před světem ukrývat. Můžeme se tedy společně
s vypravěčem pídit po otázkách identity v současném
světě a docházet k rozsáhlým kamuflážím složeným
z gest a přetvářek. Tento takřka Kunderův prvek však
není jediným. Autorský subjekt nabízí i odlišnou otázku,
než to, jak kamuflujeme. Ptá se i po tom, kde se ocitá
naše původní já, segment osobnosti, který je schopen
plných, upřímných životních pocitů bez roušky společenské angažovanosti a podvrknutého chápaní vlastní
existence. K. proto přijímá Fialčinu homosexualitu jako
daný fakt, vůbec se nad ní nepozastavuje. Fialka sama
se nejprve zamiluje a pak teprve zjišťuje, že je lesbička, což s sebou může nést určité společenské problémy.
V žádném případě však Sputnik není nějakou křiklavě barevnou propagací homosexuality, jakékoli otázky
ohledně postoje odlišně sexuálně orientovaného člověka v současném Japonsku nejsou ani vysloveny, proto
nechápejme tento aspekt příběhu jako významově
závažný, důležitý je metafyzický vztah dvou duší, které
se těsně minou a zoufale se chtějí najít.
V Murakamiho fikcích je otázka ztráty části osobnosti řešena obdobně, nejzřetelnější analogií pak bude
asi Kafka na pobřeží. Část duše většinou odchází do
míst mimo reálně-faktický prostor. Přesto to neznamená
smrt osoby, nýbrž pouze přesun na místo, ze kterého se
recenze - knihy
nemůže vrátit. Pointy japonského autora často tíhnou
k transcendentním přesahům a k velkému množství
možných interpretací. Jeho děje vyznívají mnohoznačně
a překrývajících se významových rovin je v textu tolik,
že i zkušený interpret musí volit pouze jednu z možností. K. se na malý moment ocitá na hranici „onoho“ světa,
ale opět se vrací zpátky. Není připraven nebo nechce
hranici překročit? Přesto ale nakonec on zůstává nejtragičtější postavou příběhu, mužem s prázdným a neuspořádaným životem, ve kterém ztratil svoji jedinou
přítelkyni. Náhlé spojení s ní v závěru románu je pak
velice obtížné interpretovat, může představovat naději,
nebo snad odchod vypravěče někam „tam“, protože to,
co znamená Mjú pro Fialku, znamená Fialka pro K.
Fialka se snaží psát, realizuje se přes text a nakonec
veškeré informace, ze kterých je schopen vypravěč
i čtenář vyvodit určité závěry, se objevují na disketě
jako záznam v textovém procesoru. Samozřejmě, že se
jedná o líbivý a táhnoucí motiv, protože upřímně, kdo
z nás, kteří přečteme kolem stovky knih ročně, čímž
vlastně také důsledně vytváříme ten svůj „druhý prostor“, někdy nezatoužil psát? Mimoto Murakami nadhazuje i Saussuerovu problematiku vztahu mezi znakem
a symbolem, ptá se po možnostech prožívat a dotvářet
text, a tím otevírá několik řemeslných literárně-teoretických otázek. V tomto intelektuálním elitářství však
nijak nezabředává, problém se objevuje zcela přirozeně
v replikách jednotlivých postav, didaktizujících autorských komentářů se naštěstí ani tentokrát nedočkáme.
Murakamiho kniha je zejména silným podnětem
k zamyšlení, kam směřují stále se komplikující lidské
vztahy, které jsou citelně zasaženy mediální masáží,
křečovitým chápáním vlastního já, snahou vypadat a ne
prožívat. Návrat protagonistky k tomu, co chápe jako
skutečné a opravdové, to rovné a nezlomené je krkolomný a snad i tragický. Její milostný objekt s podivně
rozpolcenou osobností, jejíž polovina žije někde „jinde“, ji nejspíše donutí k jejímu následování. I přes pesimistické vyznění mnoha motivů Sputniku si na závěr
pokládám otázku: Co může být horšího, než se ztrátou milovaného člověka ztratit i část sebe samotného,
odraz svého já, a co krásnějšího, než jednoho dne tu
ztracenou polovinu u někoho najít?
Jan Tětek
Narodil jsem se 20.5. 1982
v Plzni a bydlím zde dosud.
Absolvoval jsem pedagogickou fakultu v Liberci
a obhájil rigorózní práci na
FF UK v Praze. Pracuji jako
učitel na venkovské základní škole, kde na literaturu
času opravdu nezbývá. A když tedy čtu, tak nejraději mám
Hemingwaye, Steinbecka a českou literaturu 20. století.
Podrobněji se zajímám o problematiku historického románu
a vztahy mezi dějinami a literaturou.
tomáš suk
Masivní poezie jemných prostředků
Jako dýchnutí staré východní kultury do současné
jednotvárné civilizace působí básnická sbírka
Petry Roesette. Duševní (ne)jistota, kterou texty
obsahují, není ani tak zapříčiněná vírou konkrétní,
jako spíše svébytnou filosofií, sice inspirovanou
orientálním východem, ale ve svém základu čistě
individualistickou.
I bez čtení na první pohled zaujme masivnost sbírky.
V době, kdy jsme zvyklí na malé sbírečky, které sice
křičí slovy, ale svým formátem a tvarem připomínají
spíše modlitební knížečky, se setkáváme s cihlou
hozenou do současné poezie. Jako kdyby si básně
žádaly mnohem více prostoru, než je tradiční. Po
otevření zjistíme jistou pravidelnost, která jednotlivé
básně spojuje. Ocitáme se opět u formy. Básně jsou
pravidelnými pětiveršovými útvary, občas rýmovanými,
které jsou samostatně kladeny stránku po stránce
přímo do jejich středu a tak vytvářejí svoji potřebnou
recenze - knihy
h_aluze / 15
tomáš suk
michaela uhlířová
Historie jednoho slibu
Dovnitř Obrácené oko
Petra Rosettee
Litterula 2009, 190 str.
dominantu. Sbírka tak dostává další významový
rozměr a je nutné říci, že jí to jedině prospívá, protože
básně jsou natolik silné, plné symboliky a magie, že
zkrátka samotu si v principu vyžadují.
Básně pro svoji symboliku při čtení neuvěřitelně vyčerpávají a kniha je na jeden zátah k neučtení i přesto, že
se jedná o opravdu kratičké útvary. Perspektivu básní
nám napoví samotný název Dovnitř obrácené oko,
okolní věci jsou reflektovány přes duševní rozpoložení
a nikoli rozumem. Sledují stav nitra a čiší z nich upřímnost: „Rozhlížím se po krajině/ poznamenané stíny jara,/ ale oči obracím dovnitř/ Tam nacházím
více světla“.Ty básně, které tvoří mikropříběhy, se
buď přímo dotýkají lyrického subjektu: „Snímám
závoj/ z lesa, hory, skály i moře/ Když schovám
světlo přírody/ do kouzelné krabičky,/ sama jsem
nahá“, nebo zajímavě propojují starobylou formu
básní se současnou civilizací: „Milenci/ sedí ve fast
foodu, / se něžně krmí z jednoho talíře-/ Obraz,
který se nezmění/ ani za tisíc let“, z této básně je
patrné, jak autorka zajímavě rozbourává časovou osu,
a samotné texty se tak ocitají v jakémsi bezčasí.
Mnoho básní se rozplývá do ztracena a po jejich přečtení zůstává v člověku poetický pocit prázdnoty.
V jedné takové se dokonce setkáváme s uvědoměním
této vlastnosti: „Nevěděla jsem,/ že psát báseň/
může být nebezpečné,/ dokud se poslední slovo/
nepropadlo do propasti papíru“.
Nepochybně zajímavým básnickým prostředkem, ke
kterému je mnoho současných básníků chladných, je
tvoření nového významu u zažitého slova, a to i u těch,
které již v základu nejsou dobře definovatelné, i když
se často užívají jako termíny. Jedním z nich je například
výraz „umění“, který se často, ať už přímo vysloveno
16 / h_aluze
či nikoli, básněmi prolíná: „Umění tady na zemi?/
Polozapomenuté odlesky stesku/ zhasínají rychle
po probuzení/ Jen kompromisy bez barevnosti/
původního dechu“.
Umění je v básních zachyceno jako vysoce emocionální skutečnost, díky fantazijním básnickým obrazům
se celkový výraz básně dostává za hranice nadreality: „Porozumět obrazu znamená/ do něj vstoupit,
obejmout/ dvě osamělé postavy na břehu/ a pozorovat vzdálený horizont/ Po návratu slaná voda
na tváři“. Dále je zajímavý přesun významu, nebo
možná spíše rozšíření významu v této básni: „O číši
vína/ psali čínští básníci,/že tlumí smutek života/
O jakém poháru útěchy mám psát,/ když po víně
mne trápí bolehlav?“ Co všechno se schovává za
výrazem víno? Nejsou to náhodou strasti života?
Byly hojně zmíněny kvality této sbírky a teď co negativa, i ta tu samozřejmě v malé míře jsou. Celkově by
sbírce napomohlo proškrtat pár básní, opravdu, není
jich mnoho, ale pár příkladů se najde. Škrtání ani tak
nesouvisí s hlediskem kvalitativním, ale spíše s opakování témat. V některých básních se opakuje zas a znova to, co bylo řečeno už o pár stránek nazpět. Je to
sice podáno jinými prostředky, ale výsledek je velice
podobný. Sbírce dále rozhodně neprospívá až fanatismus, který se v některých básních objevuje a které se
pak tváří trošku přemoudřele, světopravdně a výhružně: „Smrtelně nemocné/ lidstvo visí na kříži/ temné noci/ Duše pod ztěžklým tělem“ Vždy, když má
v básni nějaký objekt vyšší hodnotu, je čistě negramaticky využito velkého písmena, tím důsledněji je to
pak využíváno u náboženských motivů: „Nezůstali
po něm stopy,/ tisíce let tělo nevrhá stín/ druzí
jej mohou rozpoznat/ jen, pokud si to přeje/ Kdo
by Jej netoužil potkat?“ To samozřejmě negativem
není, spíše jen třešničkou na dortu od recenzenta.
Textově sbírka drží poměrně dobře při sobě a jejím
největším pozitivem je dobré básnické zpracování současných společenských témat jakoby starým stylem
a východní filosofií. I přesto, že občas nějaký ten básnický kiks se najde, a že východní orientální filosofie
také není vždy všesprávná a všemoudrá a přespřílišná
upjatost k této myšlence možná trošku někdy zaškodí,
musím říct, že celkově je sbírka v současné literární
produkci opravdu jevem zajímavým.
recenze - knihy
Klaun Šalimar
Salman Rushdie
Paseka, 388 stran
přeložili:
Pavel Dominik
a Zuzana Mayerová
Musím se přiznat, že ač jsem si Rushdieho knihu, která v originále vyšla už v roce 2005, nesmírně toužila
přečíst, po jejím dosažení mi na nočním stolku ležela
dosti dlouho rozečtená. A rozečtená pramálo. Zprvu
mě odradilo velké množství cizích slov, možná počet
stran a také čas, kterého jsem neměla nazbyt…
Takže jak to vlastně nakonec dopadlo? No…z úkolu
se stala potřeba. Potřeba vědět, co bude v příběhu
následovat. Ale pojďme již k samotné knize.
Zdá se, že celý příběh začíná vraždou amerického velvyslance v Indii Maxmiliana Ophulse. Jenže
Rushdie patří mezi ty spisovatele, kteří si se svými
ovečkami (tedy čtenáři – a že v této knize se opravdu
ovečkami stáváme!) rádi hrají. Příběh má počátek již
mnohem dříve, což se máme dozvědět hned v další
kapitole.
India, Búnyi, Max, Klaun Šalimar, Kašmíra. Tak zní
názvy kapitol a rovněž jména hlavních postav. Každá
z těchto kapitol se sice soustředí na stejnou událost,
avšak s důrazem na onu postavu.
Děj knihy Klaun Šalimar se odehrává převážně na
indickém území v oblasti Kašmíru (někde mezi Indií,
Pákistánem a Čínou) a v Americe. Dvě vzdálené kultury, dva vzdálené světy. A přesto jsou si tyto světy
tak podobné, když Rushdie líčí události z válek. Ať už
se jedná o druhou světovou válku, která nás zavede
hlavně do Evropy, nebo o válku indicko-pákistánskou,
či válku s terorismem, která je stále tak aktuální všude kolem nás. Max Ophuls byl za druhé světové války členem rozvědky a z informací, kterých se nám
o tomto období dostává, jsem měla pocit, že jsme
se přesunuli z beletrie do literatury faktu. Události
jsou tu popisovány tak doslova, jako by se všechno
opravdu kdysi dávno odehrálo. Trochu rozpačitěji
jsem četla o již zmiňované válce indicko-pákistánské, vypuknuvší v roce 1965, protože o té, uznávám,
příliš mnoho nevím. Rushdie se zřejmě snaží poukázat na dnešní neklidnou tvář nejen nějakého území,
ale celého světa.
Ale samozřejmě děj Klauna Šalimara není jen
o bojích. Je převážně o slibu, který dala jedna mladá hinduistka (Búnyi) jednomu mladému muslimovi
(Šalimar).
Tanečnice Búnyi a provazochodec Nomán šer Nomán
alias klaun Šalimar se narodili v Kašmíru, ve vesnici umělců Pačígámu. Docela mě překvapilo, jak
jsou ženy v Kašmíru emancipované. Mužům mluví
do jejich záležitostí, prosadí si svoje, což se mi sice
zamlouvá, ale na oblast, ve které se děj odehrává,
je to zvláštní. Jenže - něco se ženám přece jenom
neodpouští: „Nesmíš mě opustit,“ řekl klaun
Šalimar a převalil se na záda a supěl štěstím.
„Neopouštěj mě, nebo ti to nikdy neodpustím
a pomstím se, zabiju tě a jestli budeš mít děti
s někým jiným, zabiju i je.“ (str. 66). Jakoby to
všechno Šalimar přivolal.
Búnyi po čase zatouží po něčem víc, než co jí může
Šalimar nabídnout. A v tom jí má pomoci Max, který
navštíví jejich vesničku. Búnyi si jde tvrdě za svým
a – nebudeme to protahovat – odjede s Maxem do
Ameriky. Jenže místo, aby jí tu pomohl v kariéře
tanečnice, využívá ji jako, slušně řečeno, konkubínu.
Tím ji ale dokonale zničí. A dostáváme se k začátku
konce, který se řítí na ně, na jejich vesnici, na Kašmír. Odchod od manžela se prostě nepromíjí.
Klaun Šalimar se přidává na stranu džihádu a stává
se z něj nájemný vrah a terorista, který si jde jen za
jedním cílem – zlikvidovat Búnyi, která ho zradila,
a také Maxe, který mu manželku vzal. Možná se vám
to může zdát jako otřepaná lovestory, kterou jsme tu
už měli mockrát, ale není tomu tak. U Rushdieho rozhodně ne. Sledujeme změnu hlavních postav - převážně Šalimara – kdy se z nevinného milence stává
krvelačným zabijákem, teroristou. Co nám tedy Salman Rushdie říká? Jak lehké je stát se tímto strojem
recenze - knihy
h_aluze / 17
michaela uhlířová
na zabíjení. Jenže dále v kontrastu proti tomu všemu
nám představuje krásy Kašmíru, vzkvétající oblast,
která je tu popsána opravdu strhujícím způsobem,
ale kterou také navždy naruší boje.
Je mi líto, opravdu to jinak nejde, ale mám tu další
věc, co hraje pro Rushdieho – a tím jsou přechody
ze současnosti do minulosti a zase zpět. A ono již
zmíněné velké množství cizích slov? Nenechte se
tomáš čada
tím rozhodně odradit! Pomůžou poznámky na konci
knihy.
Takže co z toho všeho plyne? Rozhodně jsem nechtěla ozřejmit celý děj knihy a ochudit vás o čtenářský
zážitek v Rushdieho společnosti, který se, i díky hodně povedenému překladu, pro vás stane určitě nezapomenutelným.
tomáš čada
Jsem ten co ožere z dortu
marcipánový kytky
Násilí bez předsudků
Jan Těsnohlídek ml.
Petr Štengl 2009,
72 stran
Název recenze, shodující se s jedním z veršů básně
Blonďatý tulipány, poměrně přesně vystihuje většinovou poetiku sbírky Násilí bez předsudků Jana
Těsnohlídka mladšího. Proč? Tuto otázku v průběhu
snad zodpovíme. Nejdříve si dovolím odbočku. Malý
příběh o tom, jak jsem se ke sbírce, jež vyšla jako
první kniha v nakladatelství Petr Štengl, dostal.
S Petrem Štenglem, šéfredaktorem Psího vína, jsem
se seznámil na jedné akci, jež se uskutečnila kdesi
18 / h_aluze
na Bukovině. Příjemný pán se zajímavými názory,
navíc nakloněný mladým autorům, a to i těm naprostým začátečníkům. Jeho redakční spolupracovníci
pro mne v té chvíli představovali jen jména na papíře, a tak se není čemu divit, že Jan Těsnohlídek ml.
byl mi, na své pozici zástupce šéfredaktora, osobou
dosti neidentifikovatelnou. Usoudil jsem však - Jan
a Petr si budou podobní. Jistě alespoň věkem. Jaké
pak bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že Honza
je nejen autorem teprve debutujícím, ale navíc je ještě o něco mladší než já? Když jsem jej spatřil poprvé,
jeho přivítání: „Mrdal bych tu všechno. Úsměv,“ mne
pouze utvrdilo v mé mýlce.
Netrvalo dlouho, slovo dalo slovo a zašli jsme na pivo.
Honza je člověk s nezměrnou osobitostí i egem, a tak
se člověk v jeho přítomnosti smrskává do nepatrného nic. Po jistých alkoholových zkušenostech s mladým básníkem jsem zatoužil poznat i ty jeho básně.
Naštěstí se Honza mé nabídce na recenzování Násilí
bez předsudků nebránil, a tak se mi kniha v brzké
době ocitla před natěšenými zraky.
Teď se jen vypořádám s tím, že píši recenzi na knihu
svého kamaráda a pro jistotu vám to rovnou oznámím. Aby bylo jasno!
recenze - knihy
Dost však bylo příběhu všedního, osobního a do slušné recenze nepatřícího. Jaká je poezie výstředního
autora, jenž si v reálném životě nevidí pořádně do
úst ani do činů? Jaký bude ten obří výron jeho ega?
Žádný! Sebeukájení se nekoná. Naštěstí. Máme tu
čest s poezií citlivou, melancholickou, posmutnělou,
v jistých okamžicích přenádherně silnou. Přesto se
autorův naturel do veršů promítl a nějaká ta slovní
exhibice se tu najde, a na kráse pravda nepřidá.
Těsnohlídek osciluje mezi tématy, která jsou pro něj
až příliš vzdálena, neboť se snaží vypovídat za lidi
daleko starší a zkušenější – alespoň věkově a životně, ovšem není schopen vyprostit se ze svého vlastního já. Taková je třeba Píseň špatnýho manžela či
báseň Sereme si na hlavy. A mezi tématy, které jsou
náležitě postpubertální a na jejich často zbytečně
rozvleklé veršíky, se dají lapat krásnoočky se splínem
na duši. Taková je Mladá čínská básnířka v Oslo.
A teď to vyznívá trochu podivně. Vždyť před pár řádky
výše píši o přenádherně silné poezii. Však mějte
se mnou chvíli strpení, vše náležitě vysvětlím. Při
hodnocení Honzovy poezie jsem použil slova osciluje,
to znamená ne buď jedno, tedy přemoudřelé, nebo
druhé, tedy postpubertální, ale i něco mezi! Něco
co ze sebe básník netlačí proto, aby byl zajímavý
a obdivovaný za svůj nadoblačný přehled či za svou
citlivou a otevřenou duši, co z básníka skane na
papír a v básníkově podobě se na papíře zhmotní.
Co by se dalo nazvat RYZÍ PRAVDOU. A tato pravda
je v Těsnohlídkových verších obsažena. Nemusí se
jednat o nic moc objevného, stačí jen letmý zákmit
lidskosti. Ta však je podána bez krásy, bez zbytečných
cinkrlátek. Natvrdo. Jazykem ostrým jak břitva.
Jazykem, který se nebojí vulgarit. Jazykem Jana
Těsohlídka.
V tuto chvíli se dostáváme k onomu ujídání kytek
z dortů. Těsnohlídkova poezie je totiž krutě něžná.
Působí trochu jako když si pořídíte koťátko, které
veškerou svou láskou uhladíte k smrti. Vždyť každej to má v sobě/ teploučký dlaně/ co dokážou
mrzačit! Jak verši Jiřího Brože vstupujeme vstříc
veškerému násilí bez předsudků.
První báseň sbírky, a to rovnou Ta největší báseň,
je nejen příjemným sebeironizujícím úvodem – autor
nezapře smysl pro humor – ale i velmi umně vystavěným a zručně vypointovaným kouskem. Vždyť Honza
celou dobu všedně – až na jedno zbytečně lyrizující
vybočení ve verši zelenání se trávy a – a naprosto
civilně popisuje skutečnost, jež by mohla být tou největší básní jen// jak to napsat?
I závěr sbírky je ironický. Všechny kýče podzimu se
na třech drobounkých řádcích s úšklebkem vyrovnávají s problémem zbytečné sladkobolnosti některých
předcházejících kousků. Autor si tedy vady na kráse
své sbírky uvědomuje a umí si z těchto vad vystřelit.
A to není vše.
V knize se totiž, teď si dovolím básníka ocitovat, vyskytují skutečné pecky. Za ty největší považuji Chodníky
plný mrtvejch ptáků, kde se autor popral viditelně
s něčím co zná, co odpovídá jeho věku i zkušenostem.
Báseň neoplývá ani zbytečnými gesty, ani zbytečnými
slovy. Je jakousi reflexí chápání vztahu. Že už tu bylo
podobné téma několikrát? Že je láska v poezii ohraná?
Nevadí. Těsnohlídek se se svou zkušeností popral originálně a s grácií. Dále je tu Pohlednice z Osvětimi.
Jasná ukázka toho, jak se mladý člověk, který zná druhou světovou takříkajíc z vlaku, může vyrovnat s problémy této zbytečné a hrůzyplné události. Vypíchnout
musím i Vázu na tmu a báseň Mamky, neboť hovoří
o problémech, který my kluci co/ choděj do školy/
ze školy máme, známe a musíme se s nimi nějakým
svým vlastním způsobem porvat.
A to by asi bylo vše. Jan Těsnohlídek překvapil. Dokázal zkrotit sám sebe a napsat řadu veršů, jež se nejen
pěkně čtou, ale zároveň jsou opravdové a vůbec bych
se nebál říci, že kvalitní. Je faktem, a již jsem to zmínil, že se básně leckdy rozmělní autorovou neochotou
škrtat. Je faktem, že se najde pár textů takříkajíc na
efekt, pár textů až moc vidoucích, ale odpusťme to
mladému básníkovi. Vždyť Násilí bez předsudků je
sbírka juvenilní. Pokud Jan Těsnohlídek u poezie zůstane, je tu naděje na vznik básní, jež si bez předsudků
budou brát na paškál lidský život, ale násilí na poezii
se v nich nedobereme.
recenze - knihy
h_aluze / 19
milan kozelka
leopold f. němec
Kulometný flirt
Kdyby Charles Bukowski vstal z mrtvých a nezvaně se
ocitl v českém literárním prostředí, viděl by a slyšel:
Seriózní akademické týpky, jak nevzrušeně kladou slovo ke slovu a spokojeně vrní, zatímco za okny běsní
blesky a vichr rve stromy z kořenů.
Kavárenskou pohodou zocelené kritiky a recenzenty,
kteří svými překomplikovanými bláboly ředí nestravitelné břečky a vynášejí do nebe mladé autory a mladé
autorky, sotva odkojené maminčiným dobrým bydlem
a spěchajícími za slávou, provinční prestiží a kariérou
státně dotovaných grafomanů.
Bezvýrazné cukrouše s nemlich stejnými zážitky,
s totožnou slovní zásobou a s vtíravým instinktem
vůči odpuzující české literární tradici a šéfredaktorům
literárních časopisů.
Neměnné prostředí připomínající pustinu, ve které je
dáno žít za trest. Zasmrádlou špeluňku s dusnou atmosférou pokorné loajality a bezmezné lhostejnosti.
Krotké posery nadané marketingovou asertivitou
a jejich přemnožené dvojníky. Nudu rozlézající se jako
smrtící metastáze. Hnus a pitomost, povýšené na status quo. Rezignaci a touhu přežít.
Indiferentní mutanty – otec HDP, matka DPH, alterego
bankomat.
Ryba na střeše
Leštiče klik a lezce do prdelí.
Řvoucí ticho po pěšině a zbabělé škleby vymydlených
břídilů.
Zmrdy posedlé likvidačním běsem, cenzory s policejními tiky.
Seifertovští papoušci a holanovské opice lačnící po
úspěchu, s mozky infikovanými množstvím lživých
informací a s rezervoárem otřepaných frází a vydojených klišé.
Pozéry, pro které je lež snadnou devízou a prostředkem světícím účel. Chór prázdných monologů, ochotu
kdykoliv se přizpůsobit a držet hubu a krok.
Aroganci mýdlových bublin a instantní nadprodukci
nestravitelných soust. Splasklé iluze a zestejnělé životy, vizáže a stupidní potíže středního věku.
Ruce chtivě chňapající po kořisti, zuby zahryzlé do
vystydlých lejn, kůže poseté lyrickými vředy.
Kdyby Charles Bukowski vstal z mrtvých a tohle
všechno viděl, nedefilovaly by mu před očima inspirativní skutky Ulriky Meinhofové, Andrease Baadera
a Gudrun Ensslinové?...
Katolické kydy podšprajcované manželskými stereotypy.
Plyšové impotenty s psychikou rozpustných tablet.
Submisivní slabochy trpící nekontrolovatelnými průjmy, se steskem po abstraktním nekonkrétnu a s povědomou bolestí v nevědomém podvědomí.
Decentní masturbanty z vyšších a středních vrstev, vzývající neviditelnou ruku trhu a respektující občanskou
poslušnost. Prominentní idioty s hrošími kůžemi.
Neopotřebované sympaťáky a nekonfliktní anarchisty
na baterky. Sebevědomé kretény s literárně-lobbistickým zázemím a neomylné interpunkční virtuozy.
20 / h_aluze
zamyšlení
Milan Kozelka
(*1948, Kyselka u Karlových
Varů)
prozaik,
performer,
esejista a příležitostný
publicista.
- spoluprovozuje nakladatelství Gulu-gulu
- autor řady knih, z posledních Údolí pod vysokým nebem
či Život na Kdysissippi
- v současnosti se věnuje tvorbě fotokolážových slideshow
(fotografie www.maudcaffe.net)
Znal jsem jedno údolí, nad ním pár chalup, v lese
ztracené vesnice. Příkré svahy údolu měly řídký
smrkový vous, jen tu a tam prošedivělý břízou. Potok
jako když hada švihne, točil a krčil se ve stínu pod
svahem. Jen občas vběhnul do louky, aby na slunci své
ohbí ohřál a osvěžil louku trpící úpalem. Stepní traviny
na louce, jakoby čekaly na příjezd kmene indiánů. Ale
ti nejedou.
Každé ráno, zcela samy bez pasáčků, krávy a hejna
hus pomalu sešly k potoku v údolí, aby se k večeru
neomylně vrátily do svých chalup. Vždy správně, vždy
v plném ač různém počtu. Do konce života to ve mně
zanechá dojem, jako v Darwinovi zanechaly Galapágy.
Od té doby nikdy nepoužívám příměr „ty krávo blbá,“
nebo „ty huso pitomá.“ Spíše sáhnu k expresivnějšímu
výrazu.
Husy i krávy si oblíbily místo uprostřed louky, kde jim
vesničané z drnů postavily malou hráz. Potok zde byl
širší a mělčí a pod hrází byl brod. Jezdilo se tudy do
sousední vesnice a přejít potok mohl tudy i pasoucí
se skot. V hrázi byla zkalená stojatá voda, ale teplejší
než v proudu. Každé ráno, před příchodem zvířectva,
i tam byla čistá jako celý potok. Jen po bouřce potok
mohutněl, zaplavoval nivu a měl barvu hodně osmahlé
cibulky.
V hrázi si husy hrály na labutě, překřikovaly se svým
hlasitým a docela protivným gagaga a syčely jak stará
pára u perónu. Odtud, dolů po potoce, jako plachetnice plulo husí peří.
Pár chat na okraji lesa nijak nerušilo v údolí řád, který zde panoval již staletí. Raci v potoce nudou lezli
pozpátku, pstruzi honili péřovou flotilu plovoucí do
Černého moře a ledňáček si v jižním hliněném břehu
stavěl nízkoenergetické hnízdo.
Za úzkými otvory ve výběžcích vápencových skal se
skrývaly jeskyně, útočiště mnoha netopýrů, nočních
můr a lesní zvěře. Indiánský poklad v některé z nich,
jakoby čekal na příjezd kmene indiánů. Ale ti nejedou.
Zřejmě jejich špehové zjistili, že údolí okolo brodu a
hráze zaminovaly kravěnce a nášlapné husince.
Jak ale víme, nejen indiánské kmeny jsou závistivé. Náčelníci v lese ztracené vesnice za pár soudků
ohnivé slivovice a tucet kalašnikovů prodali své údolí
komančům z okresní pevnosti. Nic nebyly platné nářky
vesničanů a chatařů. Za pár centů museli zlodějským
prospektorům prodat své wigwamy a teepee za úřední
odhad. A ještě jim prospektoři na jejich zakřivené orlí
nosy navěšeli bulíky, že velký bílý muž v okresní pevnosti bude trpět nedostatkem čisté pitné vody, pokud
se zde nepostaví přehrada.
To bylo v minulém století. Dnes již údolí hus není. Řídký vous na stráních byl vykácen, wigwamy pobořeny a
husy prodány do Vídně. Na stavbu sypané hráze byla
navezena hlušina z rezervace v Rožínce. Hráz od té
doby v noci svítí jako Manitou. Staří usedlíci již nemohou pod splávkem chytat pstruhy rukama a skot, stejně jako bizoni, byl vybit.
Nedokončené potrubí do okresní pevnosti zrezivělo
a voda se do pevnosti dováží v plastových lahvích.
Někteří bílí muži, než prázdné láhve odevzdají svému
bohu k reinkarnaci, rituálně po ní poskakují a nakonec
je zašroubují, aby se jejich plastové duše v separaci
převtělila. Dokonce cizí zavlečené slovo reinkarnace
bylo nahrazeno domácím recyklace.
Jen občas, když velitel sypané hráze z povodí Moravy upustí vodu a hladina klesne, jsou vidět zatopené
příbytky. V takovém okamžiku zbytky pamětníků při
ohlášeném pochodu sedí na skalní ostrožně a mlčky
hledí do vody.
„Co tam vidíš dědo?“ ptal se jednou vnuk svého dědečka. Děda se na něho láskyplně podíval, pohladil chlapcovo číro a řekl: „Rybu na střeše, jasný sokole.“
Leopold F. Němec
(*28.7.1948, Boskovice)
Studia: SVVŠ Boskovice
(maturita 1966), Vojenská
škola Vyškov (1966-68), SEŠ
Brno (1969-70), SPŠ strojní
Přerov (maturita 1974)
Zaměstnání:
státní zaměstnanec, stavební dělník, montér, brusič kovů, ekonom
Publikační činnost: almanachy poezie (nakladatelství Alisa 2003-07), HOST (2005-2008), Divoké víno (2006-2009),
H-aluze (2008)
Účast v lit. soutěžích: Havlíčkův Brod, Plzeň, Chotěboř,
Strumieň (Polsko), Karviná
zamyšlení
h_aluze / 21
ivan pasadena kopečný
ivan pasadena kopečný
Báseň jako dialog?
V následujícím textu bude stručně předestřeno,
zda báseň může být dialogem, za jakých podmínek
může mít dialogický charakter. V prvé řadě je třeba
upřesnit oba termíny v otázce: ‚básní‘ zde míním
literární útvar, který je samým autorem jako báseň
deklarován či deklamován, tedy ten projev lidského ducha, jenž je na daném místě a v daném čase
považován za báseň jak autorem, tak víceméně
i jeho okolím. Dialogem je tu označováno nikoliv
střídání vnějších či vnitřních replik v básni nebo
kontakt autora s posluchači na autorském čtení, ale
v souladu s hlubokou analýzou tohoto termínu Jolany Polákové ten způsob „verbální i neverbální komunikace, který je bytostně podmíněn spoluúčastí
druhého či druhých“, nejde zde přitom o faktickou
přítomnost, „míru dialogičnosti charakterizuje především stupeň celkové, tedy i vnitřní spoluúčasti
– stupeň bytostné vzájemné otevřenosti“. Dialog zde neznamená primárně přenášení informací
nebo vytváření konsenzu: týká se lidí „jako jedinečných osob s vlastní svobodou a odpovědností, jejich
vzájemné porozumění je cílem dialogu,“ člověk
zde tedy nevystupuje jako zpředmětnitelná, zaměnitelná jednotka. Oproti tomu monolog je možný
bez aktivity či bez existence protějšku vůbec (pro
upřesnění: v tomto smyslu je modlitba hlubokým
dialogem).
Poláková zkoumá dialog ve třech rovinách, v tomto
krátkém textu se zmíním o dvou: Dialog jako téchné odkazuje na jeho tvořivý charakter, na aktivaci
našich ne-suverénních a ne-pragmatických hlubin,
k inspiraci. V této kapitole jsou mj. vypsány překážky dialogu: Báseň, kterou bychom rádi považovali za dialogický charakter mající, by tedy na
těchto překážkách neměla participovat, neměla by
vytvářet bariéry zabraňující vzniku dialogické situace. První překážkou je ničení druhých pohybující
se v polaritě života a smrti – těžko hledat vnitřní spoluúčast s člověkem vyjádřenou v textu, resp.
dialogičnost v básních angažovaných v ideologiích,
jejichž podstatou, prostředkem či cílem je i fyzická destrukce osob. Druhou překážkou je ovládání
druhých, které se pohybuje v dimenzi moci a bezmoci – zde platí pro dialogický charakter básně to
samé, co pro první překážku s tím rozdílem, že zde
22 / h_aluze
zamyšlení
nejde o fyzickou destrukci, ale o omezování osob,
manipulaci. Třetí překážkou je parazitování na
druhých jako deformace principu dávání a přijímání – v naší souvislosti bych sem zařadil jednak
pokusy o plagiátorství, napodobování k nesnesení,
a pak závažnější úroveň a to „bezohledné zneužití převzatého“, tedy absenci tvořivého přístupu
a originality. Onou čtvrtou překážkou je lhostejnost k druhým, která má svůj původ ve zhroucení
základní osy dialogu, jež vede od já k ty – smysl
pak člověk hledá jen ve svém myšlení, svých pocitech, empatie je negována. Takto vzniklou propast
bezvztahovosti nelze nahradit a trvale zakrýt ani
povrchní komunikací, která může být mj. vtělována
do ‚básní‘. Je třeba dodat, že „překážky dialogu je
možno vnímat jako trvalou součást obecné lidské
situace“, zároveň každý jednající, píšící má většinou ve své moci dialogické jednání, výtvor, báseň
uvést do světa a tak jednostranně situaci dialogu
navodit.
Dále jsou tematizovány základní podmínky k dialogu, mezi něž patří: 1) Svoboda – jako svobodné
úsilí osvobodit se od překážek dialogu, v našem
kontextu tzn., že je psáno s porozuměním člověku
a pro porozumění lidské situace, píše ‚já‘ pro ‚ty‘,
byť jsou básně sypány do šuplíku, byť jsou básně
‚pouhé‘ záznamy v deníku. Pro korektnost musím
uvést, že Poláková na tomto místě odkazuje k něčemu víc, než jsme my sami, trvale pozitivnímu partnerovi v pozadí, k Bohu. 2) Druhou podmínkou je
odpovědnost, která je vnitřně spojena s podmínkou první, a která „může – jako nic jiného – člověka uvolnit od výlučné gravitace k sobě samému
a vést ho k druhým.“ Autor přejímá elementární
odpovědnost za napsané, přestože si text dále žije
svým životem a zařazuje se do nových vztahů, kontextů a interpretací. 3) Poslední základní podmínku
tvorby v dialogu je tolerance, která souvisí s úctou
a pokorou, se skutečností nečinit ze sebe měřítko
všeho. Básně nesmířlivě soudící, proklínající, hanopisy, pamflety samozřejmě patří ke kultuře lidstva,
ale charakterizovat je v námi sledovaném smyslu
jako dialogické nelze, přesto nemůžeme z dialogu
nikoho a priori vylučovat.
Druhou rovinu zkoumání dialogu nazývá Poláko-
vá epistémé a zřetelně tím poukazuje, že dialog
je také uplatňovaná znalost, že povědomí o dialogu brání oddělení jakkoli omezeného vědění od
živé skutečnosti. Pro báseň, jejího autora, čtenáře
a posluchače to znamená, že se v nich ozývá vědomí
alterity, jinakosti, neuzavřenosti v jakémkoli systému. Jistě jsme uzavřeni ve své době, ve svém jazyce, podmíněni mnoha skutečnostmi, ale vědění, že
je oblast nepoznaného, nás z tohoto kruhu pouští
dál (výš?). Bez vědění o jiném, jinakosti dochází
k redukci skutečnosti na samozřejmě známé, na
(přece) ‚jasné‘.
Která báseň má tedy dialogický charakter, kde jsou
příklady? Čtenář tohoto textu si již jistě všimnul,
že jsou zde propleteny roviny tvůrce (dávajícího),
výtvoru (básně) a přijímajícího (čtenáře) a to tak,
že směřují k celistvosti nedělitelné situace člověka ve světě a k jeho jednání v životě. Zda ten či
onen autor vytvářel svým jednáním (psaním) básně
dialogické povahy vědí jen dva lidé – on sám a ten
(ta), který si jeho báseň připoutává do své osoby
jako zkušenost. Dialogická báseň je jedním z možných navození dynamického vztahu mezi osobou
a jinakostí, vztahem mezi já a ty, slovy Martina
Bubera postavením se do skutečného vztahu Já-Ty
a neustrnutím ve slově Já-Ono, přičemž vyslovujeme-li jedno z těchto slov (sousloví) jsme jedním
z možných lidských já, buď individualitou nebo osobou. Jedná se tedy o výsostně intimní sféru, kterou
zpředmětňujícími prostředky (jazykem) těžko uchopovat. To nemá znamenat, že psát kritiky na básně je nesprávné, naopak kritika, která není vedena
snahou vytvářet překážky v dialogu, v porozumění,
je více než žádoucí, vždyť sama může dialogickou
situaci, podobně jako jiné výtvory či skutečnosti,
uvádět do světa.
Závěrem tedy zbývá dodat, že báseň v námi výše
sledovaném smyslu může být dialogem a jisté její
elementární znaky, podmínky byly uvedeny. Stejně jako se tímto textem vine člověk-ideál, vine se
jím i jakýsi ideál básně a v neposledku i propagace
těchto ideálů. Možná právě proto, že žijeme v době,
která na ideály tolik nevěří a není se čemu divit,
vždyť několik velkých projektů ideální společnosti
skoro zlikvidovalo lidstvo. Možná proto, že ne-ideální skutečnost je náš svět, který protýkáme svým
jednáním, svými myšlenkami, básněmi, ideály…
Pozn.: Ve dvojitých uvozkovách citace z knihy Jolany Polákové: Smysl dialogu – o směřování k plnosti lidské komunikace, nakladatelství Vyšehrad, 2008.
Ivan Pasadena,
vlastním jménem Kopečný,
narozen l.p. 1978, pracuje
(na farmě Müller), studuje
(FHS UK), pokouší se spoluvychovávat (dceru Klárku),
píše (tu a tam, to či ono),
těší se (ze života), vyhrává
(třetí místo ceny Vokolka),
vydává (sbírka básní – Antropotyjátr suma sumárum čaj
rum bum), prohrává (co nedodělal), nelituje (zkušenosti)…
zamyšlení
h_aluze / 23
stefan segi
stefan segi
Beat ve městě
K poetice Jacka Kerouaca
Ve své rozsáhlé mytopoetické sbírce esejů Citlivé
město se Daniela Hodrová často potýká s problematickým rozlišením mezi literárním textem a „textem
města“ či „textem kultury.“ Tyto tři složky (ve skutečnosti je jich mnohem víc) se od sebe jen těžko oddělují
i v prozaickém díle Jacka Kerouaca. Kudy vede pomyslná linie mezi městem New Yorkem, New Yorkem
beatníků a New Yorkem Jacka Kerouaca? Pro rozsah
této práce se nakonec ukázalo být nejschůdnějším
řešením alespoň částečné sjednocení všech aspektů
do co nejširšího chápání texu. Jak napsal John Tytell,
„(Beats) make art and action inseparable“.
Pro Kerouacovu prózu je obecně příznačný pohyb.
Pohyb často snad bezcílný ale v každém případě rychlý a nikdy neustávající. Město, které nalézáme v jeho
románech, novelách a povídkách, je městem v pohybu. Tedy přesněji řečeno ve dvojím pohybu, protože
se postavy pohybují krkolomným tempem ulicemi,
které se samy kroutí v pulzujícím rytmu odvázaného
be bopu.
Do Města
Poctivé americké město je obklopeno pustinou. Vyrůstá z ničeho a to jediné, co ho spojuje se vzdáleným
okolním světem, je síť nekonečných dálnic a kolejí,
které se táhnou napříč kontinentem. Tento kontrast
pouště a nejmodernější civilizace je pro Kerouaca
důležitým tématem, přesto je město nejčastěji uchopeno mimo takový kontext. Divoký beatník do města
nejčastěji vjede v plné rychlosti tak, že se najednou
ocitne v samotném centru dění. Jestliže cestu lze
chápat jako duchovní pouť za poznáním, příjezd do
města může zpodobňovat náhlé pochopení a změnu
stavu mysli, ale i ztrátu koncentrace a zmatení mladého člověka v poválečných letech.
„Ten šílenec mě zavezl až do New Yorku. Najednou koukám a jsem na Times Square. Urazil jsem
třináct tisíc kilometrů skrznaskrz celý americký
kontinent a zase jsem zpátky na Times Square:
a to zrovna uprostřed dopravní špičky a valím
24 / h_aluze
ty své nevinné oči na ten fantastickej maglajz
New Yorku se všemi těmi milióny lidí, kteří se
jeden přes druhého pinoží za dolarem, hrabou
a berou a dávají a vzdychají a umírají, aby všichni nakonec skončili v tom obludném hřbitově za
Long Island City“.
V krátkém úryvku z románu Na cestě můžeme vysledovat několik příznačných motivů. Tím prvním je
bezpochyby šílenství ve spojení s rychlostí. Rychlost
je u Kerouaca opojná. Člověk v ní ztrácí konvence
a osvobozuje se díky ní od zábran a civilizačních zvyklostí. Proto Dean Moriarty vždy udivuje své měšťácké
spolujezdce ďábelskou rychlostí, která zároveň nabízí strach i osvobození. Šílenství, které se s rychlostí spojuje, pak zdůrazňuje její ne-reflexivní povahu.
Taková rychlost je pravým opakem racionálního,
pomalého vnímání.
V textu jsme také svědky přeměny dvou druhů rychlosti. Jakoby se lineární rychlost automobilu na nekonečné rovné dálnici rozlila do ulic města a najednou
je tu „fantastickej maglajz“. Dojem nesmírné rychlosti Kerouac ještě umocňuje tím, že ve stejné větě až
obludně zrychluje životy obyvatel tím, že ho kondenzuje do několika málo slov, ve kterých tito nebožáci v útrapách prožijí svůj spěšný život, aby konečně
spočinuli na hřbitově, kam už moc vrtohlavé rychlosti
nesahá.
Podobně jako New York vybafne na naše cestovatele
ve stejném románu Mexico City. V několika odstavcích můžeme číst o nedočkavosti, se kterou se hlavní
postavy řítí k městu s plynovým pedálem přišpendleným na podlaze. Dokonce se rozhodnou nepřevlékat
se do čistého oblečení po třech tisících kilometrech
zběsilé jízdy, aby jen podtrhli svoji identitu „urbánních barbarů“, kterýžto pojem Daniela Hodrová
vyčleňuje pro máničky a pankáče, ale který velmi
dobře pasuje i na hipstery posedlé bopem let padesátých (Malcolm Bradbury v podobné souvislosti připomíná pojem „the white negro“ ze stejnojmenného
eseje Normana Mailera).
z literární teorie
„Zničehonic se před námi objevilo Mexico City,
uložené ve svém vulkanickém kráteru. A už
jsme si to frčeli dolů, dolů po třídě Insurgentes
přímo do srdce města k bulváru Reforma… Pak
už jsme vtrhli do hřmotícího města“.
Město se na obzoru postupně nepřibližuje. Cestovatelé to do něj vpálí plnou rychlostí. A podobně jako
předtím v New Yorku, ani tady se příliš nezdržují
periferiemi, ale jedou rovnou do srdce veškerého
dění jako na Times Square. Jakoby ani nezbýval čas
se rozhlížet a racionálně popisovat, analyzovat. Proto
také Dean a jeho přátelé do města nepřijíždějí, ale
bezhlavě se do něj „vrhají“. Posádka zaprášeného
automobilu po mnoha tisících kilometrech nemá ani
vteřiny nazbyt a míří „přímo do srdce města.“
Spěšný vjezd je pak doprovázen příznačným popisem
nepřehledné vřavy „fantastickýho randálu, šílených indiánských šoférů a troubení klaxonů“
Opět se rychlost jízdy přenáší do rychlosti města,
které jenom vibruje a vře aktivitou. Město u Kerouaca není poklidným přístavem, kde si odpočinete po
vrtohlavé době divokých jízd. Je to často pouze jiná
forma stejné dynamiky. Dean komentuje nepřehledný
rej v mexických ulicích: „Tohle je provoz o jakým
jsem vždycky snil. Každej frčí!“ Tak vjíždí beatník
do města.
Ve Městě
Kerouac k popisu používá nejčastěji dlouhých vět,
ve kterých se snaží téměř mechanicky zaznamenat
(myšlenka autora coby extenze psacího stroje) co
největší počet dojmů, takže výsledkem je jednolitý,
neroztříděný proud vjemů. Tuto nerozdělitelnost prožitku autor často ještě zdůrazňuje vynecháním interpunkce, která tak nebrzdí text a ten plyne v nepřerušovaném toku. Kondenzovaný, překotný, bez příkras
podaný popis koresponduje s rychlým a racionálně
neuchopitelným hemžením města, které je neustále v pohybu. Hlavní postavy v něm pobíhají zběsile
ze zapadlé nálevny do jazzového klubu, aby si zde
vychutnaly krkolomný styl Theloniouse Monka či
závratně saxofonové jízdy Charlie Parkera. Kerouacův styl je be bopový, plný rychlých frází i dlouhých
sekvencí hraných bez jediného nadechnutí. Překotnost vyprávění dává městu vnitřní energii a neustále
připomíná nevyhnutelnou rychlost, úděl moderního
velkoměsta.
Město je pro Kerouaca především žijící centrum,
downtown, které přitahuje hlavní postavy silou
nesmírné gravitace. Noci ve městě jsou obdobím
nespavosti. Hrdinové probdělých nocí už už vystupují
z taxíků, aby se vydali do svých skromných příbytků,
ale nakonec, jako v záchvatu šílenství utíkají zpět do
prostředí non-stop biografů, irských výčepů a křiklavých neónů, které do nich přímo „vrážejí a pulzují“,
aby vřava byla ještě nepřehlednější.
Ústřední body města jsou ty, kde se lidé stýkají a kde
se promíchají do nepředvídatelné směsi sobotního
večera. V baru „je plno obchodníků, dělníků, Finn
MacCoolů, těch směšnejch hrdinů z Timesů, co
chlastaj jak Irové, jsou tu staří usedlí notorici,
bezejmenní řidiči náklaďáků a staří pivaři se
zbitými obličeji…“. Popis z povídky Newyorkské
scény přibližuje tuto netříděnou směs, zatímco se
„v pozadí zdvihají mrakodrapy“ a „dole rachotí podzemka“.
Právě z rachotící podzemky se vypravěč vynořuje na
42. Avenue a jeho popis města je stejně netříděný
a překotný, jako o pár odstavců předtím popis nacpaného baru. Jde kolem záchodků, kam chodí všech
sedm milionů obyvatel města, kolem nového stánku
s hamburgery, budek s biblemi, kolem hracích automatů, sešlého obchodu s undergroundovými časopisy, Plotinem a s burákovým cukrovím a hotdogy. Tyto
kulisy jsou zaplněny snílky, kteří městem procházejí
za vidinou lepšího života.
Hlavní hrdina postává na rohu a obdivuje vřavu:
„Tohle je centrum nejsenzačnějšího města, jaké
kdy svět znal, a tohle tam beatníci dělají.“ Tak
z literární teorie
h_aluze / 25
stefan segi
zdůvodňuje bezcílné poflakování před dotěrným policistou. Je tedy zjevné, že pro Kerouaca je opravdovou
atrakcí New Yorku město samotné. Nakonec nemá
ani dost drobných na vstup do proslulého Birdlandu,
a tak bloudí davem, pozoruje rázovité figurky a na
Times Square si připadá jako v „obývacím pokoji.“
Beatník musí městem žít a ponořit se do něho. Nejčastěji tedy přebíhá z jednoho jazzového klubu do
jiného. Noční město nabízí tolik možností a žádnou
z nich není dobré promarnit. Výběr je větší, než může
obyčejný člověk stihnout: „kino, fotoautomat, bleší cirkus, taneční revue, divadlo Apollo, knihkupectví, kde si sexuální maniaci listují Rabelaisem...“
I mnohamilionový New York se ale díky anonymitě
a odcizení může v očích autora změnit v pustinu. Davy
lidí pak už nejsou živou vířící hmotou, ale odcizenou
fasádou či mechanickým soustrojím („kola města
se otáčejí“). „Na východ, na západ, sever a jih
té pustoty bez duše, bez lásky, všichni ti nesčíslní chlapi v kloboucích, kteří jedou v autobusy a nestarají se o nahou dívku“, takový je obraz
odcizeného města v Podzemnících. Za povšimnutí
jistě stojí, že automobil, pro Kerouaca prostředek
nespoutané svobody cestování, je v této smutné scéně nahrazen obrazem autobusu s předem vytyčenou
trasou a netečnými pasažéry. Město se pak podobá obludě: „ouklandské čluny v zátoce, nad ní
mamutí příkrov mlhy s aureolou zvláštního přízračného světla.“ Město zahaleno do mlžného oparu ztrácí všechnu svou předchozí dynamiku a podobá
se tichostí veliké rybě vyvržené na pobřeží.
Když se vrátíme k myšlence literárního textu a textu města, je jistě zajímavé srovnat popisy New Yorku, San Francisca či dokonce Mexico City s popisy
měst evropských z cestopisné povídky Velká cesta do Evropy. Teprve, když se autor vydává dolů
po Buckingham Palace Road, poprvé vidí ty dlouhé
opuštěné ulice. „A dále je tu Fleet street s menším provozem a smutnými bočními uličkami až
k St. Pauls Cathedral.“ Najednou se před čtenářem
26 / h_aluze
stefan segi
otevírá město odměřené, prostorné a prázdné. Paříž,
snad o něco zalidněnější než Londýn, také vystavuje „dlouhé bulváry rozbíhající se všemi směry
s nádherně načančanými osmipatrovými domy
z doby monarchie“ „Ano, ti si postavili město,“ povzdechne si autor uvyklý nekonečnému stínu
Empire state buildingu a tísnícímu se davu na Times
square.
Evropská města v Kerouacově líčení tedy mají jen
málo společného s onou zběsilostí měst amerických.
Zůstává však otázkou, do jaké míry je to možné přičítat literárnímu textu a do jaké míry se jedná opravdu o charakteristický „text města“. Zatímco v New
Yorku hlavní hrdina nevytáhne paty z putyky a noci
mrhá ve vykřičených domech či toulkami za enigmatickým Charlie Parkerem, v Londýně coby pokorný
poutník navštěvuje shakespearovská představení
a místo nespoutaného kvílení půlnočního bopu obdivuje dojemné provedení Matoušových pašijí od J. S.
Bacha. Zdá se tedy, že někdy text města dokáže alespoň na chvíli porazit sveřepý text beatníka.
Z Města
Přese všechno město není beatníkovi domovem. Na
jednu stranu je jím až fatálně přitahován, na druhé
straně se vůči němu potřebuje vymezit, a stává se
proto poutníkem, uprchlíkem z města, ne nepodobným žebravým mnichům.
Vyrazit na cestu ovšem vyžaduje odhodlání nechat
veškerý dosavadní život za sebou. V předmluvě
k Osamělému poutníkovi Kerouac uvádí sáhodlouhý seznam svých dosavadních pracovních poměrů.
A to samozřejmě není jediná věc, kterou je třeba
zanechat. V Podzemnících hlavní hrdina plánuje se
svojí černou milenkou útěk z velkoměsta do prostoty
mexické vesnice, ale nakonec nenajde dost odvahy,
protože není s to rozloučit se se společností hipsterských přátel a s pohodlím matčiny péče, která mu
dopřává stabilní zázemí a klid na práci.
z literární teorie
Když se únik z města podaří, musí být absolutní
a vnitřně věrohodný. Kerouacův cestovatel není výletník, který si od rodičů půjčí automobil a jede pomuchlovat nové děvče nad hezkou vyhlídkou. Když ústřední
postavy opustí město, přijímají zároveň jakýsi nepsaný kodex poutníka („poutník se rodí z hrdosti“).
Takový tulák musí být neustále v pohotovosti, aby
ho chapadla města opět nevtáhla do svěracího objetí
civilizace: „V Americe strávíš noc v lapáku, když
tě chytnou,“ přibližuje dobový právní stav Kerouac
v povídce Americký tulák na ústupu.
Nakonec však v sobě beatník musí spojit všechny rozporné postoje k městu: lásku ke společnosti a nočnímu životu i touhu po cestě a izolaci. Když v Podzemnících Leo Percepied uvažuje o tom, co jeho děvče
musí zvládat, jeho požadavky jsou snad poněkud
ambivalentní ale zároveň velmi příznačné: „dokáže
žít v hluboké samotě lesů a současně oslní zářící
Paříže a zestárne se mnou v chaloupce míru.“
Zapomenout na město je možné na cestě, kdy auto
vystřelí jako raketa za neznámým cílem i pomalu
a důstojně na lodi, pak „města Ameriky s benzínovými cisternami pohasínají za vlnami při plavbě
do ospalého arabského přístavu.“ Každopádně je
třeba zbavit se města nadobro a na cestě na něj zapomenout, anebo směřovat přímo tam, kam civilizace
ještě nedosáhla. Kromě frekventovaného Mexika,
které je pro beatníky obecně zdrojem původní, primitivní energie amerického kontinentu (je jistá souvislost mezi indiány a urbánními barbary), je to i nekonečná severská divočina z povídky Na vrcholu hory,
ve které hlavní hrdina hledá protiváhu velkoměsta
v dokonalé tříměsíční osamělosti, která má konečně
prohloubit jeho sebeuvědomění, které není možné
nalézt v prostředí vřavy a rychlosti města potlačujícího jedinečnost a vnucujícího vlastní strojový rytmus.
Jack Kerouac: Na cestě
Jack Kerouac: Podzemníci
Jack Kerouac: Osamělý poutník
Carolyn Cassady: Na cestě s Kerouacem
Daniela Hodrová: Citlivé město
John Tytell: Naked Angels
Italo Calvino: Rychlost (in Americké přednášky)
Malcolm Bradbury: The Modern American Novel
Literatura:
Stefan Segi
Je zástupcem šéfredaktorky
kulturní revue LitENky
a stálým dopisovatelem
magazínu Muzikus.
Studuje českou literaturu,
český jazyk a srovnávací
literaturu na FF UK v Praze.
Ve volném čase vystupuje
s funkovým kabaretem
jménem Fidibus.
z literární teorie
h_aluze / 27
miroslav fišmeister
miroslav fišmeister
Uspávač Maorů
Zuzce
Když si krajina nasadí cukr
a mosty vlněné vestičky,
uvědomíme si, že písek v sekané
nejvíc ocení člověk se zuby.
Attické sloupy.
Sanice se ve mně mísí s listy topolů
v šeď, která jednou procitne.
Vidím to vcházení jako dvě místa současně.
Pes není tak příčetný.
Ze stojatých plamenů axolotlů
vyrůstá zvuk zámku skleněných dveří,
do minulosti i budoucnosti plný
kovově černých vycpanin
kdosi nacvičují do bruslení trojitého jezuitu,
já jediný nemontérkový v těch ránech,
z papírového moře chytající biblické jméno,
vědoucí že ač nůž jídelny může být tupý,
ostří se zjevují kdekoliv.
A žebřík dosvědčuje tvou přítomnost.
Před dobou příslibu korku
prchal jsem lesem,
jak tehdy, tak potom, tak teď vytěsňuje
vzpomínku na nicneznamenající dotek úst.
Texty v moči.
Oranžové vížky, traktorné.
Oranžové vížky, beztraktorné.
Únikovičník zubatý,
rostoucí v pustých strouhách,
cvrčivě suchých.
28 / h_aluze
poezie
Ňadra kláves klavíru ti umožní
sedět na mokré lavičce
jako by byla suchá.
Jsou to i její sny, které
tě vedou přes pastviska k žluti
vyráběné za obzorem
plešatým moudrým,
hadoznalcem ještě nerozvážným
a závěsy na dvířkách ohrady
o nichž nevíš zda jsou ze slaniny
když svině kterou hlídají
je tak rudozlatě důležitá.
Je za deset minut půl desáté
a všude jsou čtverce.
Už deset minut
je za deset minut půl desáté,
a něžný oranžový vorvaň
vysezený Elysejským palácem z podkladku
myslí na živé dřevce,
které ve dvou hradech z modrého mramoru
natahují hodiny, stále, stále.
Už šachovou figurku
je za deset minut půl desáté
a býložravý gepard se žene
za antilopami tvých ňader.
Už Ganyméda
je za deset minut půl desáté.
Lidé se pozamykali
a tiskli si na tváře houslisty.
Ty ryby v jejích očích –
V mých dýních je neexistující kocour.
V mých dvou kamenech je neexistující kocour.
Po nocích vyrábí
drobné houpací sítě pro knihy.
Los si prohlíží pecku;
je z mála těch kdo ví
zda z ní vzejde kámen, střecha nebo strom.
Smutné jako alexandrijský orchestr,
jedinečné jako usnutí –
zmodrání světla.
První stěna.
Hlína.
Druhá stěna.
Utěrky. :
pavouk.
Dvě žluté pilulky soumraku.
Jedná bílá pilulka modři.
Jíl zeleně.
Matka soli.
Čaj se zachvěl.
Stín se dotkl tětivy.
Hráče vyplňuje síť.
Přijíždí auto,
žena nasedá,
auto rychle odjíždí
a žena zůstává na místě.
Pod modře rozpřaženým skokem
kříž v bublinách vody.
V pavoučí síti
s vlákny z křídy,
síti bílé a vráčivé,
vypráví moucha o stromech.
Pavouk se živí kostmi dlaždic
z přesunutých tramvajových zastávek.
A les k nim mluví bílou krví.
Miroslav Fišmeister
Narozen 23. 4. 1976 v Brně,
žije tamtéž. Amatérský přírodovědec.
Doposud vydal knížky Ten
stolek je nízký! (Petrov,
2005), To okno je malé!
(Carpe Diem, 2006), Aspoň
že postel je pohodlná...
(Carpe Diem, 2007) a Pískoviště (Pavel Mervart, 2007).
poezie
h_aluze / 29
leopold f. němec
leopold f. němec
hausbót
noční host
stará pumpa
pravěká tma
drží se za ruce
přes lávku když vstupují
u břehu do kotvícího
hausbótu
z dálky to vypadá
každou chvíli že se vznesou
jako dva modré balónky
a přece se krade
jen měsíc a pár dnů trvalo
než z vodního domku
lásku jim kdosi uzmul
i když lávka byla zvednutá
jak v nedobytném hradě
je to hrozná sprosťárna
hned po zpovědi
krást ušlechtilé koně
zpuchřelé okno otevřel
nečekaný poryv větru
divoce jak oponou z nylonu
mával záclonou
překrývající černé plátno
v okenním rámu
nikdo už neví
od kdy v zahradě stála
dřevěná pumpa
s tělem samá cysta
středem provrtaná jak dědova fajfka
včera vypnuli proud
světla zhasla doma i venku
zhasly ploché obrazovky
i světýlko v koupelně
zrovna když hledala jsi rtěnku
místo kliky loukoťové kolo
chrlič na plivání vody
vše z rezavé litiny
s nápisem sigma
jako kluk jsem u ni často stál
točil kolem
vodu chytal do dlaní a přivíral oči
abych jak svátost
čistou k ústům si ji dal
všude nezvykle seděla
hustá pravěká tma
kolem šířila ticho
a jen tam
kde tma již před tím byla
jako třeba pod peřinou
tak tam ještě zesílila
dopis z tibetu
cesta starým lesem
od potoka zvolna
stoupá
tlukot
tlukot
mandarín s balalajkou
na ni nehraje
ve větvích větry omlácené
bučiny
kdo dělá ten hukot
rychleji
rychleji
teď vidím ho
sedí nahý na koni
a cval
a cval
nejezdí ruku v bok
byl to on
a již ztrácím ho
natažená ruka
zůstala v prostoru až po rameno
až tam
až tam
30 / h_aluze
poezie
přes plátno
signované tmavá noc
cpala se dovnitř zima
do toho kvílel
nastydlý vítr
a moderoval noční vernisáž
rozfoukanými gesty
vítr nešika
shodil stolní lampu
po místnosti rozházel
bílé čtvrtky papíru
a na nich rozepsané verše
rozletěná slova
básník na kolenou ještě sbírá
a další noční host
křídly u okna již mává
to nebude havran
ten by volal nevermore
to bude zase
ta unavená sova
bylo otevřeno
neklepeš ani teď
kdy už dávno tu nebydlíš
všechno sis odnesla
i ten obrázek kde jsme všichni
já, ty, naše děti
a on
vzpomínáš?
bylo to v září
a stačilo jen pár dní
abych měl jen prázdnou zeď
tak nevím proč jsi přišla
a schválně ani neklepeš
ještě dnes
a je to drahně let
vidím vodu
jak padá aby žbluňkla
jak studí dětské dlaně
jak cáká
když se nahá oplachuje
a po klekání když se šeřilo
i trochu jsem se bál
byla jako přízrak
s tím chrličem jak sloní chobot
a s kolem větším jako já
dnes už tam není
nad pramenem trůní hnůj
a v zpustlé zahradě
daří se jen pcháčí
to nepochopíš
jen tušit můžeš
co všechno ještě zpustne
zda na dlani udělá se stigma
a jestli hnůj
je také boží znamení
v té tmě se mi v hlavě rozsvítilo
a spatřil pravěkého člověka
jak slzy po skráních mu řinou
kvůli ohníčkům
které zhasly doma v Kůlně
a pravěkem hustá tma
všude vůkol byla
nejen v útulné jeskyni
ale i na toaletách venku
pak rožnuli, tys našla rtěnku
v jeskyni lidé vykřesali ohně
a byli šťastní
že nemusí při měsíčku
spát s divou zvěří venku
tma hustá pravěkem zmizela
a jen tam
kde mladá žena z jeskyně
nejmíň by to čekala
totiž pod peřinou
tma ještě dlouho zůstala
poezie
h_aluze / 31
milan oh!nisko
milan oh!nisko
Evoluce přírodním výběrem *)
s úctou mému guru prof. Stanislavu Komárkovi
Zveřejněné básně jsou namátkovou ukázkou ze sbírky
Azurové inferno (Větrné mlýny, Brno 2009) a rozepsaného rukopisu nové básnické sbírky, která vyjde v létě
2010 v témže nakladatelství.
Kdo je kdo
Smrti ty
„Zbavuji se ornamentu
a směřuji k podstatě,“
řekl
Ó ty hňupe!
ušklíb jsem se
v duchu
Umanutě píšu básně
piju k tomu lihovinu
tajně doufám ve spasení
necítím se za mák krásně
cítím v sobě liho vinu
a ve snách se k tobě vinu
nad tě v světě žádná není
„Hňup jste vy, já toliko
zbavuji se ornamentu
a směřuji k podstatě,“
opáčil klidně
pomalu a tiše
A nahlas dodal:
„Platím!“
***
A zaplatil
a šel
Supi
Občas se směju:
v konvici ječ aj
Stavím věž
i hloubím studnu:
supi často letí
Občas stříknu
při výkřiku bože!
občas v duchu
jen tak vanu si
Špinavé prádlo
v soukromí si peru
(v pračce Zanussi)
Jak však vyprat úzkost
strach a nedůvěru
32 / h_aluze
poezie
Je večer
vlastně skoro noc
je mi smutno
smutno tak moc
že kdyby mi bylo ještě smutněji
musel bych se popadat za břicho
padaje na dno Macochy
chi chi chi
chi chi
chi
Vyajá!
Chtěl bych tě milovat
u toho ti vykat
a po tom Vám tikat
(pekelný stroj...)
Vy Herz Volt Ampér Watt
já Špalek Krev Puls Kat
(tož už sa stroj!)
*A*Little*Poem*For*You*
Viktorce Rybákové
Pokud dosud lační,
věšet pentle začni,
na vrbu pak hačni
a skoč mu záda na,
přesto žes zadána,
nalič past na Dána,
zpitého Iwána,
tralala do rána,
do rána ráníčka
utancuj básníčka,
sedni na koníčka,
odejeď směrem Cheb,
rovnou za nosem hleď,
až uzříš nápis Aš,
plamen svůj neuhaš,
sedni k monitoru
a zkomponuj haiku
v pokoji — svém hájku.
V nebi — svém horroru
rozsviť boží pájku,
slyšíš? už kape cín
jak slzy do peřin,
slzy, krev, sperma, pot,
všehomíra komplot,
suď nás nebo nesuď,
dyjogín used v sud,
on i my v neznámu,
kyvadlo a jámu
dostali ku hraní
jsme, což kapku raní,
než i tak sladko žít!
(Tak jak tak: jednou klid
nastane pro zvané
i nezvané, a to
je přece bezva, ne?)
Namoutě krásné stvoření!
Jak inteligentní má design!
Mezi palcem a prsty autogen svírá!
Přisámbůh todleto je fakt kost kořeni!
Sama jsouc Mgr. po vodě jde si s Ing.
a z čoček bleská jí helvítská víra
*) napsáno pod dojmem z četby knihy Richarda
Dawkinse „Boží blud. Přináší náboženství útěchu,
nebo bolest?“
O sedm dnů a sedm nocí dřív
Královně Barbaře
O sedm dnů a sedm nocí dřív
milovali jsme se
poprvé.
O sedm dnů a sedm nocí dřív
než jsme se potkali,
než mně Vás přivedl představit P.,
než jste mně přinesla sáček
velikánských černých třešní
ze Zelného rynku,
nezaváhav ani na chvilinku
sbalil jsem Vás neúprosně
na přechodník minulý:
„Vždycky jsem chtěla
chlapa, co ho umí!“
Sotva jste to dořekla,
všemocná Afrodité
vyrvala stavidla,
rozmetala hráze,
taktak jste stačila
polykat mé vinné střiky
a polštářem dusit v sobě
stény a výkřiky.
poezie
h_aluze / 33
milan oh!nisko
Poprvé jsme se milovali
o sedm dnů a sedm nocí dřív,
aniž jsme se znali,
aniž jsme tušili,
co na nás šílení
bohové ušili.
Vyšed pak zakouřit
do okna v kuchyni,
zřel ve Vás Markýzu.
Královnu. Bohyni.
Vrátiv se za Vámi
pod deku z Ikey,
Erós mi našeptal:
„Je tvá. Dál vykej jí.“
Tak jsem Vás obejmul
vykav Vám do rána,
horký dech ňadra dmul
ti. Svítalo... Ale
hra ani zdaleka
nebyla dohrána.
jitka n. srbová
Po ledu
III.
VI.
Chodím po tenkém
a ještě tenčím ledu
Označím místo svého spočinutí
Kokosovou palmou
Po jiném chodit
nedovedu
Mlčím -
Protože zde je nutné být cizí
Procházím kolem fronty nespokojených
Baňatých zadnic
Do prostoru čerstvě spařených bělokožců
Kteří na zmrzlinu čekat nemusí
Milan Oh!nisko
Narodil se. Sudičky vědí
kdy a kde, a bohové proč.
Absolvoval bezmála šest
tříd Zvláštní devítileté
školy pro mentálně šeroslepé. Poté vystřídal řadu
pomocných
manuálních
zaměstnání, jako např.
editor, redaktor, korektor a vymítač nevyžádaných rukopisů v brněnských nakladatelstvích Petrov, Druhé městoa
Větrné mlýny. Vydal několik básnických sbírek. Většinu
sám, ale taky jednu býkárnu společně s Michalem Šandou
a Ivanem Wernischem.
jitka n. srbová
A ve mně zbudovaný břeh
A stopy dobrého
A stopy zlého
Stejně se smyjí
Do vlídné mísy moře
Tady jsem hola señorita která má na taxíka
A večeří krevety za tři platy
V tajné restauraci
Tady jsem neznámá i sobě
IV.
VII.
Na tomto místě
Není vášeň
Stočená začernalou rukou
Do mizerného doutníku
Ačkoliv nahotu chrání jen dva malé pruhy látky
A Carlos Alberto je pečlivě vysochán
Z tmavého mramoru
Nechám se prodat na ulici
Dalšímu co přijel rybařit
Štíhlé dívky se širokým chřípím
Ve sklenici Santiago de Cuba
S drapérií z bílého froté
Nechám se zamknout do naditého zavazadla
Odeslat do Prahy přes Paříž
V naději že na celnici
Můj pokoj je pečlivě uzamčen
Nezrušitelným kódem
Tohle neprojde
Kubánské moře
I.
II.
Co bych dělala
Kdybys mě pokryl solí
Zpátky odnesl
Mrznu na temeni
Rozmrzám od kotníků
Ponořených do jemného písku
Co bych dělala?
Nebudu žahavou medúzou
Nebudeš-li
Pronikavým větrem v odpoledni
Nebudu
Nebudeš-li
Ostrou skálou
34 / h_aluze
poezie
V.
Uprostřed noci myslím:
Prostrčit ruce pískem
Na druhou stranu světa
Tam kde svítá
***
A v tomto věku je člověk již zcela hotov
Až po pruhy na čepici
Ve všech švech dokonale těsní
I při průtrži mračen
Jen ta bílá bělma za hranicí víček
Stále se obracejí do hlavy
Neboť vnější svět už nepodává
Žádná další vysvětlení
poezie
h_aluze / 35
jitka n. srbová
štefan klimeš
***
Čekání
Pečuj o to cos budoval
I když to byl omyl
Pečuj o to co miluješ
I když -
Konvice plná naděje na čaj
Stráň vysušená bezdeštěm
Přinejhorším
Mezi rozedněním a probuzením
Je otvor v realitě
Možná skrz vrátka oprýskaná nepříchody
Přijdeš přece jen
Na sítko
Tudy lze vystrčit palec
A ucítit
Sypaný
Jiný vítr
Za plotem čekání
Právě včas
Oko mého domu
Září
Udělala se noc
Nad krajinou svítíme ve svých bejvácích
Tráva je zválená sluncem
Na našem kopci nedošel den suchou nohou
Oko mého domu je hranaté
A nebojí se města
Pod oblohou zavěsili skvrny z benzínu
Nebojí se ani kočárové tmy
Mlaskající kolem úst
Nezávidí
Když kolem oprýskaných parapetů
Vlaje vůně cizí
Pozdní večeře
36 / h_aluze
poezie
Myslím na slabý odvar
Kterým jsem
Jako škvor
S podzimem
Zalézám do děr
Jitka N. Srbová
Vlastním jménem Jitka Bret
Srbová. Narodila se v roce
1976 v Praze. Vystudovala bakalářský program na
FHS UK. Od roku 2004 je
šéfredaktorkou literárního
on-line almanachu Wagon.
Pravidelně pořádá večery
autorského čtení. Jako editorka zpracovala sekci internetových autorů v Antologii české poezie II. díl, 1986-2006
(dybbuk, 2007). Vlastní básně publikovala v časopisech Psí
víno, Weles, Kulturně-literární revue Pandora. Je zastoupena v almanachu Stělesnost (Straky na vrbě, 2006). Pracuje
jako reklamní textař. Je vdaná, žije v Praze.
Alice trough the teleskope
šel jsem tehdy myslím nakoupit zatímco ty sis Alice na kanapi tiše přeříkávala anglická slovíčka
podél ulice, zdálo se mi, se plazil člověk, ne počkat! podél ulice poskakoval o berlích liliput a prej jestli nevim,
kde Botič pramení?
„Nevim, ale dobře vim kde pramení Alice“ vyhrkl jsem, ale liliput pokrčil rameny a ukázal na zeď
„Hladina řeky se nade mnou zavřela“ přečetl jsem nahlas a pak jsem vzal křídu Alice a psal pod ten nápis tisíckrát jméno tvého syna
zatímco you were learning english, zatímco tys alice byla ve svém past continuos,
běžel jsem k dědovi do kůlny a vzal si žebřík
voněl senem nebo hnilobou prostě tak jak voní
žebříky z dědovejch kůlen
na chvilku jsem zatajil dech
s žebříkem přes rameno sem ve tvejch anglickejch slovíčkách došel až k železničním mostům
sou tam tři za sebou
a na všechny sem po tom dědovym žebřiku postupně vylezl alice
a napsal bílym sprejem „ALICIN MOST“
pak jsem si představoval jak půjdeš zítra do práce (vlasy v culíku a s vysokými podpatky)
a uvidíš, že ti patří všechny tři mosty můj
dárek tobě
zatím to ale nevíš alice
já jdu vrátit žebřík (voní senem nebo hnilobou, prostě tak jak voněj žebříky z dědových kůlen)
ty sis třikrát zopakovala anglickou frázi hold me back, hold me back, hold me… a vjela sis prstem
pod kalhotky
Fathers
Když svítá říkám říkáš : už týden jsem nebyl doma
v koruně stromu, na Praze 19, volavka popelavá si čechrá peří
a všichni kuřáci umírají současně v 5:15 ráno kdy
se před tebou dělám představ si déšť a nebo ne
protože i v šedesáti se lehce řekne : jsi sladká sladká sladká a
já culím krev i v půl šestý ráno a povykuju a počítám kolik oken
ještě svítí nebo už svítí a dělníci a matky jdou do práce říkáš
už jsem týden nebyl doma, Javier Cura opět v tady! hlásá
plakát v praze 19 hlásá plakát : „dětskému hřišti se: vyhnout!“
Mortality is fatal gentility is fine! Broukám si když v jeho autě
brečim pro tebe broukám si když v tom přiběhne školáček s brýlema
Javier Cura opět v praze a jéje ty sis rozbil kolínko?
próza
h_aluze / 37
štefan klimeš
štefan klimeš
to nic, podívej, teta se rozbila celá, and his shot bids me go!
A tak jdu. Na nábřeží potkáváme Věru, Věro!
will take her hat and run šeptáš mi únavou už jsem týden
já vím já vím svítá zrovna v 5:40 se ve druhém patře
v praze 19 – v Ozvěnách rozbrečelo jedno z dvojčat melody new for me a hlavně
bez chyb příště bez chyb protože rascality is heroic, insolvency sublime
Svítá zrovna, v šedesáti podlehnout a pak si to provinile udělat ještě
před odjezdem svítá zrovna v 5:40 to jsme byli ještě spolu
když si volavka popelavá v koruně stromu rovnala pera
svítá : Our fathers being weary
Krajina jako od VW
Nedělní oběd
sedmnáctého listopadu dámy se slunečníky sedíme ve studeném písku
od Dunaje fouká slaně do očí
Uch se na nás dívá : Obě jsou věčné panny. Na zdi vedle mola nápis zelenym sprejem :
„Žanetko! Miluji tě“!
Chloé
Nedělní oběd „pamatuješ jak jsme oknem u kurníku šmírovali babičku?“
Uch onanuje
brambory v míse a „já nemam ráda tolik nudlí“ říkám
podpal papír,Albertino, bude nám tepleji od řeky totiž fouká
„já nechci tolik nudlí“ vřeštim
Uch s rozkoší odmotává z kuřecího
stehna střeva – „to není Dunaj“ huhňá – „nemluv s plnou pusou“
wir haben heute Mittagessen an der See polyká teda německy
albertino, neplač pro řeku, vždyť obědváme u moře
při nedělním pikniku mají dámy slunečníky
zrovna když se přeje dobrou chuť
odněkud zavoní pivovar
studí mě zadek zatimco on doma na gauči prý..stěžuju si sebelítostivě
Uch se za břicho popadá
v novinách titulek: „na zastávce koh-i-noor válčí už třicátou sedmou válku čtyři papežové a na dejvické právě
chytla nějaká ženská“
„Všechno se stalo v okamžiku
kdy jsem omylem zemřel“
obědváme u moře a
albertino, postav na kafe
Snídáme ráno na pobřeží a večeříme vleže Chloé nabírá písek do dlaní je neděle před Vánoci minulý
rok a kolem nás pobřežní stráž hlídá moře Chloé si rozkošně davá maso mezi rty
chápe a přesto zuří
ústupovou cestu zavála sůl
Uch to
Uch to chápe a proto zuří
hezké hezké přejou si lidi za námi tisknou si ruce v posvěceném vzájemenství ve městě
zní zvony říkal jsem je to jako jiný svět když jsme vyšli z toho bytu do zmrzlého
rána já s napuchlými rty a Chloé se šálou a cigaretou mezi prsty
v naší večeři křupe písek a pobřeží staví do svých čel boční hlídky
Chloé, objevuju tvá města na sedmi nebo dvaceti místech čtu ti z Tatjiany Gromača čtu ti
Impaccio noc Nina
Pobřežní hlídky přilby bajonety šnorchly a na nohou ploutve
Ruku v ruce s tebou Chloé jsme si hráli v tom prázdném bytě který voněl po
V tom bytě se sprchou a
oknem jsme si hráli já na tebe a ty na mě
Chtěl jsem ti to dávno říct a ne až ve chvíli, kdy
jsem vyšel z domu, že jsem ho našel že jsem ho viděl v knize víš tam v té
galerii Ve Smečkách, v návštěvní knize města Harar
malovaní
Otevřu víno jsme hlídaní neboj se
otevřu víno s šupinami
zakloníme hlavu
a na pobřeží v mlze opření o stěnu víš, v tom bytě, kde jsme kouřili výhradně z okna
víš v tom bytě s poledními zvony kdy jsem ti četl básně z Benátek nad Jizerou z února 92 a básně
bratrance klinické psychologa,, kdy tys Chloé kvůli nim plakala a měla být už dávno v práci já dávno
ve škole
v tom bytě a nebo venku zase budeš unavená s malýma očima a já budu mít zase napuchlé rty
a pak si budem znovu hrát – na moře,
Chloé.
38 / h_aluze
próza
Ty potíže jsem měl dávno před tebou (už i tu noc kdy jsme
společně snili o Španělsku nebo alespoň o Dobřanech)
a i tehdy kdy se náš dávný přítel Antonio Parente opil tak, že mu spadla hlava
na stůl a pak vzdychl : Impaccio con Nina! a nikdo ani ty, Nino, jsme tomu nerozuměli
Chtěl jsem ti to říct už dávno, jo, třeba tehdy když jsme na chalupě poslouchali radio Lingua España, chrčelo,
pamatuješ došel cukr do kafe a tys řekla že bez cukru to pít nebudeš jenže
ty potíže jsem měl už dávno před tím než jsi mluvila o té popravě, víš o té popravě
v den mých třicátých sedmých narozenin řeklas prostě : Z Marseille do Hararu je to přes moře a já pokrčil
rameny, Nino, protože když se někdo ztratí, není to jen tak, a já nevím, co
bych dělal kdyby ses ztratila někde mezi Hararem a Ogadenskou pouští
snad bych
tě musel jít hledat, Nino…
próza
h_aluze / 39
štefan klimeš
Když ses svlékla a já nevěděl honem kam s rukama uvědomoval jsem si jen sytou vůni
třezalky, tys byla nahá a čekalas a já jsem ti chtěl říct že tě tam zítra vezmu ale pak jsem si
uvědomil že vlastně zítra jedeš k rodičům nebo na jaro do vídně a já tu musím Nino zůstat protože k vám na
sever se prý nesmí
tak jsem tu zůstal tys odjela odpoledním autobusem jakoby nic
A já šel do té galerie sám, abych našel znovu a znovu jeho podpis v návštěvní knize
města Harar, a abych ti o tom, Nino, třeba někdy řekl.
The absolutely true diary
když jsem byl malý šel jsem s alicí do sklepa a smáli jsme se její zvednutý sukničce
pamatuju se na to jako dneska
už ve třech letech jsem se naučil číst a v pěti jsem přelouskal hrozny hněvu
když jsem byl malý šel jsem s alicí do sklepa a teď se koušu do rtů
mezi rozsypanou hlínou na koberci v obýváku
alice mam taky brečet?
už v pěti jsem přečet hrozny hněvu a když jsem kop do míče upadl jsem
smáli se mi i kvůli pianu, nechtěl jsem na něj hrát, jenže matka je matka, alice, víš
ve čtrnácti jsem ti koupil první dárek - ponožky z ovčí vlny, na cedulce měly cenu (ještě v Kčs) a menovaly se
„Alice“ alice
posbírej ty střepy, já vysaju hlínu - a zavři okno, nemusej nás slyšet sousedi
chtěl bych si tě posbírat do dlaní jako ty teď pečlivě skládáš kousky květináče, tak pečlivě, aby to slzy zahnalo
V pubertě mi pak matka řekla - až vyrosteš, měl bys být pan doktor
skoro jsem v té větě cítil pach školní chemické laboratoře
měl bych být pan doktor
seděl jsem zrovna na záchodě, když to řekla a nemoh se potom z nervozity ještě půl hodiny vyčůrat
pak jsem si dal pět piv a připadalo mi to snesitelnější
já tu hlínu vysaju alice, už nebreč
nejsem doktor - přiznával jsem ti pak mnohokrát
a tys říkala se smíchem: no a?
lehce jsem se smál, ostatně matka je jen matka, alice, nebo ne?
když jsem byl malý, voněl večer jako teď, alespoň si to myslím
dýchal jsem včera jako blázen abych tu vůni ještě ucítil z balkónu,
řeklas pohrdavě: „to máš taky odtamtud?“
přikládám se k různým částem tvého těla alice věř mi
bojím se tolika věcí: výšek, tvých rozbitých brýlí, ptáků, kapek do očí, liberce a někdy tmy
přikládám k tobě různé části svého těla, chci říct věř mi
ještě si zapálim
dobrou alice
40 / h_aluze
próza
štefan klimeš
Štefan Klimeš (1981)
se narodil
Liberci, kde
vystudoval střední průmyslovku. V Praze pak nastoupil na Filozofickou fakultu
UK, obor hungaristika, ale
školu nakonec nedokončil.
Živil se různými, často jen
příležitostnými zaměstnáními: hlídač v hotelu, snímač otisků prstů, messanger, krmič
slonů v zoologické zahradě apod. Má rád máslo, rána
a podzim. V současnosti se snaží prosadit na trhu s vlastní
firmou na osvěžovače vzduchu. Dosud nikdy nepublikoval
a v literatuře se považuje za samouka. Mezi jeho oblíbené
tvůrce patří: Herman Hesse, Emily Dickinsonová, Rachid
Boudjerda, z českých pak David Jan Žák, František Langer
a Lan Pham Thi.
michal singer
Divadelní hru Dva lidé ve Světelném městě prozařujícím daleké noci, jsem napsal někdy na
sklonku roku 2002.
Netuším vůbec proč a z jakých důvodů. Navykl jsem sice dávat zelenou všemu nezáměrnému. Vše má ale své meze. Feerie je, minimálně,
posunula. Přestože nemám rád divadlo, ani herce, a až na jisté výjimky je mi ten svět skutečně
protivný, jsem něco takového napsal. Důvody
k tomu ale nebyly nikterak praktické. Nic takového jako nějaký zájem či objednávka druhé
strany. Příběh těch dvou lidí mi prostě spadnul
na hlavu a posléze i do rukou, které v tom čase
shodou okolností spočívaly na klávesnici. Stejně
tak se i mohu jenom domnívat, o čem vlastně
hra je. Jedna z nejkrásnějších kapitol Buňuelovy
autobiografie Do posledního dechu je ta, v níž
režisér vyjmenovává všechno, co má rád. Možná
mě tím navedl možná nejpřirozenější způsob, jak
druhé seznámit se sebou samým. Cítím, že patřím, minimálně svojí duší, do Světelného města. Fascinuje mě vše, co se v něm představuje.
Muž se jménem On a jeho družka, zvaná Ona.
Pak mám také rád dvojici Oba. Líbí se mi i kulisy
Světelného města. Představuji si je ještě lepší,
než třeba takový New York anebo Paříž. Ve Světelném městě je rozhodně o něco víc zahrad, než
je obvyklé ve světových megapolích. A potom se
prostírá kdesi jinde. Je v něm cosi nadskutečného. A to natolik, že to naše protagonisty, stejně
jako policii, narkomafii anebo politické špičky či
hasičský sbor,reprezentovaný požárnicí Annou,
jaksi nadnáší. Nic tu také nedopadá úplně zle.
Požár bývá uhašen, kriminálka dořeší zločin, ale
pachatelé si dál užívají života na svobodě. Vítěz
se dělí o vavříny...
Jenom jedna věc zůstává krátká. Na jinak dlouhé prsty vesmírného Jeruzaléma. A tou je láska.
Anebo prostě vášeň. Možná jsem podvědomě
citoval vrcholného představitele surrealistického
romantismu v této oblasti. A možná jsem s ním
i zajedno. V zásadní otázce: Je láska (vášeň, cit)
vůbec možná? Po nějakou delší dobu, než která
je ta, která se počíná vstupem těch dvou do obýváku? Vzápětí už přece volají na bezpečnostní
službu. Musejí. Vždyť hoří!
Ukázalo se ale také, že ve Světelném městě,
které přece prozařuje věčně se vzdalující noci,
próza
h_aluze / 41
michal singer
michal singer
žíjí i moralisté, zde v úzce vegetariánském pojetí. Nejenom, že ponaučují a chovají se záludně.
Páchají také smilstvo, málem na veřejnosti. A co
teprve ty jejich sny? O nějaké cestě na americký středozápad? Na němž se nehodlají zastavit?
Chtějí prý dál. Až někam nahoru, ke kanadským
lesům. Kde žije smečka bobrů, přátelsky se prý
chovajících k nějakým králíkům z městského
chovu.
Na závěr bych chtěl poděkovat divadelnímu
souboru Nusle Sobě, který ani jednou nezaváhal. Pod taktovkou Moniky Hoeppner alias Mony
Stern se mnou nejenom znovu vstoupit do této
nadreality, ale prostřednictvím četných zkoušek
bytového divadla, ji také znovu objevit a nakonec i zrealizovat.
M.S. V Praze 14.03.2009
zkrácená verze:
ONA
vyspala se
osprchovala
nadechla se dne
vyjela si kočárem
s hrabětem na zmrzlinu
promenuje se po Elysejských polích
stírá konkurenci
chystá piknik
kupuje záclony
rozdává tretky chudině
a zasedá v parlamentu
ON
ON
na kapotě závodního vozu.
přítel jeho, krasavec
vyhrál závod
zlomil rekord
půjčil mu kombinézu
a černé brýle
věnoval řadící páku
polovinu medaile
třetinu vítězného můstku
nyní ho pomalounku
zato triumfálně
prováží
Monzou
Půjčil mu mobil!
Telefonát na účet volaného:
On: Miláčku?
Ona: Och, miláčku!
On: Budeš se mnou hrát kanastu?
Ona: Och, miláčku!
On: Vážně?
Ona: Och miláčku!
ONA (během rozhovoru)
šťárá se v zubech
jí syrovou nohu
pytluje zajíce
a leští střevíce
ON (během rozhovoru) zdánlivě nevzrušen
na hotelu však vydatně onanuje
onanuje
onanuje
Poté zběsile masturbuje...
trhá třešně
padá
balí se do vakuovaných obalů
lyžuje v Alpách
ONA (při kanastě)
Tohle se mi líbí
Tohle ještě víc
Toto nechci
A tohle ani za živého boha
ONA
ON (při kanastě):
pod slunečníkem
Nemáte něco jiného?
Dobrý den
42 / h_aluze
próza
Můžeme vyřídit ještě jiné finanční záležitosti
Nesnáším vařené šneky
OBA (na odchodu)
Děkujeme
Ještě si zavoláme
SPĚŠNĚ ODCHÁZEJÍ, BEROU SI TAXI. ZAČÍNÁ
PRŠET, LESKNE SE DLAŽBA, Z RADIA VYZPĚVUJE LUIS ARMSTRONG A JIŘÍ KORN. ROMANTICKÁ
NÁLADA SVĚTELNÉHO ŽIVOTA, JENŽ ŽIJÍ, VYÚSŤUJE DO DLOUHÉHO POLIBKU. SPOLEČNĚ VSTUPUJÍ DO OBÝVÁKU, PIJÍ DRINK A VOLAJÍ NA BEZPEČNOSTNÍ SLUŽBU:
On: Hoří, miláčku
Ona: Vidím to také, miláčku
Oba se svorně dívají na šířící se oheň
On: Měl jsem tě tak rád!
Ona: Och, a já tě tolik milovala,ale prozraď mi, lásko,
jak se zítra dostaneme do práce?
On (stále ještě unešený průběhem večera, vysokou
výhrou a jejíma dlouhýma nohama): Jak? Co? Pardon?
No problem, povypínáme TV, světla v bytě, zkontrolujeme ledničku, pračku, pojistky, půdu, sklep, veškeré
poplašné systémy v objektu, prověříme ostrahu, zapneme naváděcí systém, třetí jaderný reaktor a půjdeme
spát do krytu, docela jako vždycky, miláčku.
Ona ( unešena): Nechci ještě spát, nechci se vzbudit
do potíží naší firmy, nechci si brát krátkou sukni, nechci obědvat s manažery. Chci s tebou strávit celou noc,
objímat tě, líbat, chci s tebou vzpomínat na Maroko,
plánovat svatbu, koupit hrad, kde se budu projíždět
na Lochnesce, žít světelný život, jaký ještě nikdo nežil
v tomhle městě, které přeci tolik prosvěcuje vzdálující
se noci, chci samotu i život s tebou, chci vítat lidi, grilovat jim maso...
On: Grilují se mi nohy
Ona (pokračuje): Jíst s tebou grilované nohy, grilovaná stehna, chci pít grilované víno, posílat grilované
pohlednice, ...
On: Grilují se nám nohy, lýtka, začínají se ti grilovat už
i tvá stehna...
Ona: Och, jsem ještě tak opálená!
On: Zachraň se kdož můžeš!
Ona: Dobrá.
Oba: sledují šířící se oheň, který zvolna vše zachvacuje
Ona: Je to tak příjemné.
On : Copak?
Ona: Ten život.
On: V ohni?
Ona: Ano.
On: Tak se ohni!
Ona: Ano!
On: Och!
Ona: Ano!
On: Anno!
Ona: Och? Anno?
On: Och, ano.
Na scénu přichází Anna. Má krásnou postavu. Bohužel
jí není vidět do obličeje. Ze stříbřité hasičské přilby jí
splývá rouška, která zakrývá celou tvář. Přesto se lze
domnívat, že náleží k typu přenádherných žen s nádhernými obličeji. Anna Oba zachraňuje. Hasí jim boty,
obleky a výbuchem protipožárního minimaxu docílí
uhašení každičkého plaménku. On se do ní zamiluje.
Koneckonců je mnohem opálenější než Ona. Anna
neopětuje jeho lásku. Je samostatná. Na víkendy jezdí zásadně sama. Ve všední dny nemá čas zase On.
V průběhu měsíců na sebe zapomenou. ONA mu nic
nevyčítá, jen trošičku ochladne, omezí své citové výlevy do telefonu, méně vzdychá při koitu, snad proto,
že prožila milostnou avantýru, ve které bylo mnoho
sexu, zato málo citového uspokojení. Snad proto s ním
zůstala. Snad proto ho toleruje.
Během dalších let vymizely z jejich životů jakékoli stopy po požáru. OBA totiž měli dostatek finančních prostředků na rekonstrukci celého bytu. Časem se dokonce přestěhovali do terasovité vily s vyhlídkou na celé
světelné město. On se ještě jednou, po letech, setkal
s Annou. Nebyl si úplně jistý, zda to byla opravdu ona.
Za oknem kvílejícího požárního vozu zahlédl uhrančivě krásný, ženský profil, tentokrát nezakrytý rouškou.
Přesto, že by mohl přísahat, že to byla ona, zmohl se
jen na kradmý a rozpačitý posunek, chabě se podobající pozdravu. Jeho gesto opětovala jen vzdalující se
siréna. A také oblaka prachu, zvířená mohutnými koly
pohotovostního vozu.
próza
h_aluze / 43
michal singer
lukáš trněný
PONAUČENÍ
Tento příběh je zčásti skutečný a zčásti moralitou. Upozorňuje na nebezpečí domácích mazlíčků, které po prvotním okouzlení začínáme zvolna zanedbávat. K požáru došlo proto, že v koutě
číhal opuštěný a hladový králík, který se v zoufalství začal věnovat kabelu od mikrovlnné trouby. Pekly se v ní totiž vegetariánské karbanátky,
které nadevše miloval a díky nimž snášel soužití s těma dvěma pošuky. Pošuci šukali, králíka
nechali. Jeho pomsta byla dokonalá. Beze stopy
popálenin se dostal na svobodu. Toulá se teď po
nocích všemožnými ulicemi a parky světelného
města. V králičím baru si narazil neuvěřitelnou
krasavici. Jsou spolu šťastní, dělají si to od rána
do večera, a přes celé noci, chutná jim jíst, peněz
mají dostatek. Co neprožerou v seně (Seině), to si
hledí ušetřit na auto. ONA chce sporťák, protože
neplánuje děti, zato cestu na americký středozápad a pak dál, vzhůru do hustých kanadských
lesů za spřátelenými bobry.
Michal Singer
Narodil se v paneláku. Na
startu života byl celý takový zpomalený a obtloustlý.
Postupně se ale propracoval k vlastně dost aktivnímu přístupu k životu i tvorbě. Ta se mu stala osudnou.
Maluje už přes šestnáct let.
Což by nebylo tak abnormální, kdyby se nedělo to, že je to
pro něj čím dál zajímavější. Z toho důvodu také postupně
začal psát. Původní glosy k malířské tvorbě postupně přešly do samostatné disciplíny.
V Praze, 2002
lukáš trněný
Červená kladívka
„Tak co, Alois, kolik si jich dneska dáme, co myslíš?“
táže se mě kolega Josef. Jako ostatně každý týden.
„Teď pojedou ze školy, mohlo by to bejt slušný. Tak
osm jó.“
Josef souhlasně přitakává. Sleduji ho. S pílí nejvyšší
cídí odznak našeho šerifského řádu. Napadá mě, že
bych to měl taky udělat. Pro větší autoritu. Ono, když
těm lotrům pak namíříte vyleštěným průkazem do očí
a oslepí je záře spravedlnosti, nezmohou se už většinou na nic. Jsou ovšem i horší černí pasažéři. Ti se
třeba snaží hádat a leckterého mého mladšího kolegu
už zmátli, ale na mě si nepřijdou. Já už se v týhle
branži pohybuju ňákej pátek a na všechny výmluvy
dokážu hbitě vymyslet argument. Dost často se mi
osvědčilo třeba „Zaplatíš to a basta!“, jo, to zabírá.
44 / h_aluze
próza
„Nemělo to už jet, Alois?“ podupává Josef nervózně.
„Čoveče, mělo,“ podupávám já.
„Tak to má asi zpoždění, ne?“ odhaduje Josef.
„Jo. Pamatuješ jak bývaly dřív přesný?“
„No jasný, to bejvala jiná práce,“ povzdechne si smutně a v návalu nervozity nebo bůhví čeho si zapaluje
cigaretu. Popílek mu padá na průkaz.
„Hele, Pepo, dej bacha, koukej, kam ti to padá! To
bys našincům nešel moc dobrým příkladem.“
Josef se spěšně omlouvá, povysazuje si brýle a začíná
odznak znovu cídit. Pod bundu mi začíná lézt zima.
No už by to ale sakra mohlo jet!
„Už je tady!“ křičí Josef, který má o dvě dioptrie
méně než já a ne nadarmo se mu v kanclu přezdívá
Ostříž.
„No jo!“ zaznamenávám o pikosekundu později, „už
je tady.“
V zatáčce se mihne aerodynamický tvar Karosy a se
skřípěním brzd, ne nepodobnému vřískotu sražené
školačky, zastavuje metr za zastávkou. Dobíháme,
ale nezlobíme se. I mistr řidič jednou přejede.
Se vzedmutou hrudí nastupuji do dveří u řidiče. Josef
za mnou. Už si tak nějak zvykl, že v autobusu při
akci jsem neformální kápo. Dveře se zavírají. A teď
už jsme jen my a potenciální černí pasažéři.
Zkušeným pohledem přejíždím po cestujících. Dneska to teda bude nad očekávání! Žádnejch osm! To
bude větší úlovek než na Jinolickejch rybnících! Jen
se těšte, holomkové! Na mobily a na značkový oblečení to má, ale na jízdenku ne. Však ono se vám to
pěkně prodraží! Už žádný kapesný promrhaný za
blbosti – teď to pěkně všechno pude na pokutu!
Ale copak to! Najednou jsou všichni takhle malinký, snaží se vsáknout do sedačky a jejich ksichtíky
nabírají barvu týden zkaženýho mlíka. Takový chvíle
mám rád. Pochopili! Teď dostanou co proto.
Kdo ale nepochopil, byl řidič. Vůbec se nerozjel
a hrozivě na mě koulí očima. A to jsem si myslel, že
takovéhle koulení ovládáme jen my, revizoři.
„Oranžovej pruh!“ prsknul na mě řidič.
„Eh?“ nechápal jsem.
„Hu?“ nechápal Josef.
„Stojíte v něm!“ pokračoval řidič.
Uvažoval jsem, jestli jsem nešlápl do něčeho páchnoucího.
„Jste snad pitomej? Stojíte v oranžovým pruhu a to
nikdo nemůže! Na to je vyhláška. Tam já musim mít
výhled!“
„Cožéé? Já jsem revizor, prosím! Já tady můžu stát
jak chci!“ zamračil jsem se.
„Já jsem taky revizor…“ snažil se prosadit Josef, ale
nikdo ho neposlouchal. Já jsem tady totiž kápo.
„Jó, revizor, to tady může říct každej!“ smál se
řidič.
„No dovolte?! Tady je můj průkaz!“ klepal jsem se
vzteky.
„A tady můj!“ podával Josef svůj průkaz, ale nikdo
si ho nebral.
„Cha chá! Tohle se prodává na každý pouti,“ ušklíbl
se.
Tak toho už bylo dost. Takhle zesměšňovat naše
povolání a srovnávat ho s nedůstojnými kejklířskými
akcemi! A ještě k tomu je to pracovník MHD, takřka
bratr v povolání! Ten by měl spolupracovat a ne tak-
hle nemístně nabourávat naši autoritu! Krev mi buší
do spánků, dělá se mi pěna u úst a barevné kruhy
před očima. Vše okolo mě se slilo do husté barevné
kaše, nic nevnímám a soustředím se jen na toho zlomyslného chlápka před sebou. Propaluji ho laserovým pohledem. Že on paktuje s černými pasažéry!
„Ukaž jízdenku, neřáde!“ chroptím.
„Ježiš, Lojzo, vždyť to je řidič! Seš asi přepracovanej, to je profesionální deformace nebo tak něco…“
„Tak ty to nezaplatíš?“ pokračuju.
„Není von šiblej?“ usuzuje řidič.
Pepa se mnou třese, ale nepomáhá to. PRÁSK!
Vzpamatovávám se až s třeskotem rozbitého skla.
Ne! T-to ne! Celý svět se mi náhle zhroutil. Panebože!
Ty neřádi!
Drzí školáci použili kladívka upevněná na oknech,
která mají sloužit při autonehodě, aby se dalo dostat
z autobusu pryč. Né! Zatracení parchanti! Vykutali
si cestu ven a unikli pokutě!
Se sklopenými hlavami kráčíme s Pepou zasněženým
Libercem. Vločky se nám posměšně vpíjejí do kabátů. Ale my se nevzdáme. Přijde čas, kdy tady nebude jediný černý pasažér. A to naší zásluhou. Ale aby
něco takového bylo možné, rozhodně musí z autobusů zmizet ta proklatá červená kladívka!
Lukáš Trněný
Narodil
se
16.4.1988
v Liberci. Nyní sídlí ve Stráži
nad Nisou. Studoval na
Podještědském gymnáziu
Liberec, v současné době
dochází na Pedagogickou
fakultu Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem obor
Český jazyk a Společenské vědy.
Píše již od útlého věku, dlouhá léta navštěvoval Literární klub
při Krajské vědecké knihovně v Liberci. Jeho nejčastějším
literárním produktem bývají povídky, zpravidla humorného
charakteru, nevyhýbá se však ani vážnějším tématům.
V současné době se věnuje zejména povídkám žánru fantasy – snaží se v nich o prolnutí humoru a vážných témat. Jeho
cílem je vyvarovat se typických fantasy klišé – domnívá se
totiž, že i fantasy může být kvalitní literaturou.
próza
h_aluze / 45
adam krupička
adam krupička
Ze života barokního skladatele –
Ženské signatury
Bylo by velice zavádějící spojovat s barokní
hudbou pouze muže, protože právě v této historické epoše, kdy všeobecný duchovní proud
tíhne k mystice a smyslové senzualitě, přicházejí na kulturní scénu Evropy také skladatelky. Většina žen, o kterých dnes bude řeč, sice
zapadla mezi zvučnější jména mužská, ale přesto zůstávají důležitou součástí dobové hudební mozaiky. Barokní žena, které tvorbu umožňoval pouze šlechtický titul, duchovní dráha
nebo ochranná ruka veřejného mínění a módy,
přispěla jemným vnímáním melodických barev,
nevšedními zvukovými obrazy a prolamováním
hranic ustálených forem k výraznému rozvoji instrumentálních i vokálních děl a (zejména
v italském prostředí) k nástupu klasicismu.
Dcera skladatele Giulia Cacciniho, Francesca
Caccini (1587 – po 1641) byla zručnou hudebnicí
a zpěvačkou, v roce 1625 zkomponovala operu,
jako první žena vůbec. Jejího měkkého hlasu si
vážil Claudio Monteverdi i tehdejší francouzský
král, který zavítal do Itálie. Podobu této ženy, která
se stala autorkou bezpočtu dnes již zlidovělých
písňových melodií, nám zachytil Orazio Gentileschi
na obrazu Loutnistka.
Odlišný osud měla Barbara Strozzi (1619 – 1677),
kterou pro změnu portrétoval její bratr Bernardo
Strozzi na obraze Hráčka na violu da gamba. Dívka vzešla z nemanželského svazku, ale její otec na
ní nezanevřel a dopřál jí na tehdejší poměry prestižní hudební vzdělání na vysoké úrovni. Skladatelka
nicméně nespoléhala jen na své nadání. Nevázaným
a vyzývavým chováním vůči mužům ve svém okolí
si záhy vysloužila pověst kurtizány. Jako otce svých
čtyř dětí ovšem pokaždé uvedla jediného muže.
Výrazným fenoménem byl početný okruh komponistek z klášterního prostředí. I když hudebně
činných klášterů bylo hojně, přesto můžeme jako
jednoznačné centrum označit kláštery v okolí Vídně a na severu Itálie, kde hudební objednávky a
přání zadávali osobně císařové, především Josef I.
Jmenujme alespoň tři řádové sestry skladatelky:
46 / h_aluze
la follia
Isabella Leonarda (1619 – 1704) působila v Novaře, Vittoria Raffaella Aleotti (asi 1575 – po 1620)
ve Ferraře a Caterina Assandra (asi 1590 – po
1618) v Lomelle. Hudba všech tří proniká k nám
do 21. století z jiné sféry. Je tichá, poklidná, může
uspat, ale tento spánek vždy přináší sen. Jednoduché melodie, prosté harmonické tahy nastiňují
radost i opojné světlo. Tyto ženy jsou jeptiškami, ale
mysticismus, který vkládají do svých písní a hymen
by se dal srovnat s vyzrálými díly Johanna Sebastiana Bacha nebo Francesca Cavalliho.
Asi nejslavnější barokní skladatelkou vůbec je vznešená a noblesní Élisabeth Jacquet de La Guerre
(1665 – 1729). Narodila se do rodiny francouzského
hudebníka a jako malé děvčátko hrála na cembalo
před Králem slunce, Ludvíkem XIV. Zázračné dítě
okouzlilo královu favoritku madame de Montespan,
která si ji vyžádala jako součást svého dvora. Zde
tedy začíná pro dívku oslnivá kariéra, která byla
zakončena jednou velikou lidskou tragédií. Po prvním nevydařeném manželství s hrabětem Le Rue,
přišlo druhé s varhaníkem Guerrem. Élisabeth
komponuje populární sonáty, opery a kantáty. Když
v roce 1721 vážně onemocní malý následník trůnu,
Ludvík XV., stává se skladatelka blízkou přítelkyní
královské rodiny a po chlapcově uzdravení složí
děkovné Te Deum. Pak se ale karta obrátila. V jediném roce smrt zúžila Élisabethinu rodinu: zemřeli jí
oba rodiče, bratr, manžel a syn. Hudbě však zůstala
věrná stále. Její pozůstalost obsahuje mnoho rukopisů a tři nádherná cembala.
V Itálii jsme dnešní návštěvu ženských pracoven
začali, v Itálii se také seznámíme s dnešním posledním jménem. Maria Teresa Agnesi-Pinottini
(1720 - 1795), mladší sestra proslulé matematičky, lingvistky a filozofky Marie Gaetany Agnesi, si
v talentu se svou sestrou v ničem nezadala. Profesionálně zpívala, tančila, hrála na cembalo, psala
libreta, ale především skládala hudbu. Její opery,
nejznámější je asi Ciro in Armenia (Kirós v Arménii), byly s úspěchem provedeny v Miláně i v Drážďanech. Jako zastánkyně větší svobody a práv pro
vzdělané ženy musela udržovat prestiž svého domu,
pořádat zábavy a hostit přátele. Tento způsob společenského a kulturního života však Marii Teresu
i jejího manžela finančně zruinoval.
Životopisné údaje komponistů jsou převzaty z čísel muzikologického periodika JSTOR
a z webu HOASM.
Životy barokních skladatelů a skladatelek jsou
opravdu pestré, mluvit bychom mohli o zlozvycích, hrdinských činech, lechtivých historkách, kriminálních deliktech, vysoké politice,
legendách, intrikách a dalších tématech. Proto neváhejte a napište na e-mailovou adresu
redakce jaké téma by vás zajímalo a možná se
s ním setkáte již v příštím čísle.
Adam Krupička
(* 2.6.1986 Mladá Boleslav)
Student PF UJEP, člen České
Händelovy společnosti a Unie
Comenius, idealista. Zajímá
se o filozofii (Rousseau), literaturu (Fielding, Hoffmann,
Meyrink, Woolfová) a klasickou hudbu (Harant, Rameau,
Schumann). Píše kratší prózy s fantastickými motivy a postupy na historickém pozadí (Elisabeth Bounce, Gareth a Dauphin, Marie), dlouhodobě pracuje na slovníku biografických
kuriozit z životů barokních skladatelů.
Élisabeth Jacquet de La Guerre / http://www.earlywomenmasters.net/midi/
la follia
h_aluze / 47
patrik linhart
nelly wernischová
Krutá skutečnost, či skutečná krutost?
Kupuji si knihy v Mekce intelektuálů a tu a tam
i drahá díla, naposledy Ladislava Klímy dílo - zatím
2 svazky, neboť Velký román mám ve třech kusech
od Pražské imaginace. V každém případě to není
dílo, které by si počínající milovník Ládi Klímy měl
koupit. Ne-e, jinak se z něj stane buď velký odpůrce
nebo velký fanatik, obojí nemožno s dobrým svědomím doporučit. Další poměrně drahá kniha, kterou
však doporučuji, je výstřední bibelot o brutálním
umění (jak slova svádí) či spíš o jemném umění psychické kresby vedený Alenou Nádvorníkovou.
Vedle těchto knih, které střídavě čtu již několik
měsíců, mám v posteli dílo mladé Rusky na téma
mrdání a fetování, které mi přijde dobré tak na
honění si brka v pelechu a to jenom když jsem sám
doma a nechce se mi vstávat. Nudu ranního vstává-
ní pak kompenzuji návratem ke Karlu Bodlákovi
od Vikiho Shocka. Půvabné knížce od člověka, který
se opravdovým dandym alespoň chtěl stát. Večery
pak patří vskutku aktuelním autorům a svěžím knihám. Načínám je knihou E. A. Poea Zrádné srdce
přeložené Josefem Hiršalem a přáteli v památném
roce 1959 a letos naposledy poloreeditované. Pak
se věnuji tomu, co letí: Balla, Stasiuk a Tokarczuková. Se slovy Stasiuka: „V Dukle se vždy něco
děje, naposledy zvláštní slunce a mrholení,“ se
vracím ke střídavé četbě Kašpara noci od Aloysia
Bertranda a antologie Bytosti schopné zemřít
– prokletí básníci. Ta antologie je v pořádku, jen
editoři zvolili nechutně patetický tón, který odpudí každého, kdo se právě pateticky nechce poeticky
přeposrat.
k LPatriinhart +/-0 Teplice-Šanov, Dux
představitel Franze Kafky, krále Pindíků a vojína
Wehrmachtu – básník
Vedoucí Vědeckého studia
Stará milenka – zakladatel
revue Dekadent Geniální
Vydal knihy o Českém Jazyku, trenýrkách, piclé buzně a Opárnu
PATŘÍ MEZI POSLEDNÍCH OSM SVĚTOVÝCH AUTORŮ, KTEŘÍ
DOSUD NEDOSTALI ŽÁDNOU LITERÁRNÍ CENU ANI OD EU,
KTERÁ DÁVÁ KAŽDÉ
48 / h_aluze
...doporučuje
Konkurs
1963, ČSR, 46 min.
režie: Miloš Forman
scénář: Miloš Forman, Ivan Passer
Konkurs / foto www.kresadlova.cz
Hraný dokumentární film Miloše Formana pojednává
o konkursu na zpěvačku do divadla Semafor. Dokumentární ráz mu dodává 16 mm kamera, na kterou je film
natočen, a autentické prostředí divadla, ve kterém se
odehrává.
Ani v dokumentu si Forman neodpustil dva minipříběhy
hlavních hrdinek, které snímku dodávají kouzlo typických formanovských filmů.
Konkurs začíná dokumentárními záběry na davy tísnící se před divadlem. Čekají, až budou vpuštěny dovnitř,
aby se pokusily uspět. Kamera nás provází po interiérech přeplněné budovy a odkrývá nám typickou atmosféru, jež na konkursech vládne. Následuje představení
pořadatelů výběrového řízení, Jiřího Suchého a Jiřího
Šlitra, kteří zkoušejí jednu ze svých her. Suchý zpívá
píseň o zaoblených lýtkách a v prostřizích se seznamujeme s první hrdinkou filmu. Je jí pedikérka, zjevně
nešťastná ve svém zaměstnání. Scéna obsahuje jemný
humor založený na zobrazení rutinní a nudné práce
hlavní hrdinky doprovázeném zpěvem Jiřího Suchého. Píseň do scény logicky zapadá, ale ve spojitosti
s nešťastným výrazem pedikérky dodává této pasáži
filmu komický nádech a působí kontrastně. Aby dívka
mohla na konkurs, omluví se nadřízenému, že musí
k soudu kvůli rozvodu rodičů. Když vedoucí dívce odpoví: „Hleďte přijít co možná brzy zpátky,“ odhalíme
v jeho neučesané mluvě typickou Formanovu snahu po
odhalení malosti a obyčejnosti člověka.
V následující scéně se seznámíme s druhou hrdinkou
tenké příběhové linie filmu, Věrou Křesadlovou. Je zpěvačkou v kapele. Při scéně zkoušky před koncertem
nám Forman povedeným způsobem prozradí, že ani
ona nenachází uspokojení v tom, co dělá. Lídr kapely ji
peskuje, že je falešná. Znovu a znovu ji nutí zpívat stejnou pasáž písně. Dívka podléhá úzkosti a v jejích očích
můžeme spatřit slzy. Přesto se však stále snaží vyzpívat
onu písničku, a my tak můžeme ve filmu poprvé ucítit
Formanovu krutost. Krutost, která se mísí s humorem,
protože ač nám je plačící hrdinky líto, stejně nám scéna přijde vtipná. Zaujme také tím, že velmi nenásilně
a sympaticky odhaluje Věřiny emoce.
Odhalování emocí a negativních vlastností jedinců
se zdá být hlavním tématem filmu. Už v záběrech na
obecenstvo koncertu vidíme Formanovu snahu ukázat
je a zesměšnit jejich nositele. Pedikérka, jež v publiku
sedí se svým přítelem a hltá Věřin zpěv, se nechá slyšet,
že zpěvačku sice nezná, ale že jí je protivná. Prý tím,
jak zpívá. Ale nejspíš na ni jen žárlí, protože se zpěvačka jednak líbí jejímu příteli a jednak by pedikérka ráda
stála na jejím místě. Toto, pro film typické odhalování
emocí, dokládají i detailní záběry tváří.
Následuje samotný konkurs. Záběry na chodby
přeplněné adeptkami na místo zpěvačky v divadle,
které se buď kamarádí (vypadá to ale, že jen na oko,
aby ohodnotily situaci a své možnosti), nebo na sebe
hledí nevraživě a s neskrývanou záští, nám nastiňují
atmosféru, jež zde vládne. Když do těchto prostor
vstoupí naše pedikérka se svým přítelem, upírají se na
film
h_aluze / 49
nelly wernischová
Konkurs / foto www.barrandov.cz/historie-fotogalerie
ni zlostné a podezřívavé pohledy všech okolo. Znovu se
projevuje Formanova oblíbená krutost, která však nyní
nepramení z něj, ale ze samotných protagonistek filmu.
Prezentují se totiž typicky jako závistivé holky, což je
divákovi k smíchu.
Když byla Formanovi krutost tohoto snímku vyčítána,
oponoval tím, že to nebyla krutost jeho, ale že samotný
konkurs je vždy krutý. S tím se však po zhlédnutí filmu nedá docela souhlasit, protože Forman si záměrně
vybírá dívky špatné, příliš sebevědomé, nebo naopak
neadekvátně skromné, a tím krutost této události ještě
mnohonásobně zvyšuje. Příkladem nám budiž vrcholná střihová sekvence, v níž se nám před očima míhá
množství rozličných slečen, zpívajících tehdejší hit Oliver Twist. Scéna působí jako sbírka krutosti, snad i její
oslava.
50 / h_aluze
film
ondřej kamenický
Věra Křesadlová se konkursem nejspíš chtěla vymanit
z vlivu lídra své kapely, který jí neustále shazoval a dobíral si ji za její falešnost. Je však také možné, že si jen
tímto pokusem chtěla dokázat, že není špatná zpěvačka.
Její motivace nejsou na rozdíl od těch pedikérčiných ve
filmu dostatečně osvětleny. Když Věra přijde na řadu,
zkouší si u klavíru s Jiřím Šlitrem písničku, ale je znovu
napomínána, že je nízko. Ve chvíli, kdy má zazpívat, podlehne trémě a nebo rezignuje na to, aby si něco dokázala, a nezazpívá. Nakonec na řadu přichází pedikérka,
jež zazpívá píseň se svým přítelem a následně i sama.
Naléhá na Jiřího Suchého, aby jí prozradil, jestli uspěla,
nebo ne, protože to prý potřebuje říct ve své práci. Mohla by tam rovnou dát výpověď. Suchý jí tedy oznámí, že
konkurs neudělala a ona s vyčítavým „tak vám teda
děkuju“ odchází. Na poslední chvíli si však své počínání rozmyslí a se sladkým úsměvem prosí o autogram.
Obě hrdinky se následně vrací na místa, kde nechtějí
být. Pedikérka dostane vynadáno od vedoucího, jenž
mezitím zjistil, že ho podvedla. Když se jí zeptá, kde
ve skutečnosti byla, přizná, že na konkursu. Na otázku,
jestli uspěla odpoví, že ano, ale že mají v divadle stop
stav a že ji tedy přijmou až příští rok. Tento výrok nám
připomene Andulu z Lásek jedné plavovlásky, která svým kamarádkám lhala o svém příteli a jeho hodných rodičích. Další Formanova krutost. Přestože dívky
vykresluje citlivě a dalo by se říci, že z jejich vyobrazení
je cítit režisérova sympatie k nim, nedovolí jim nakonec dosáhnout vytouženého cíle a zanechává je v jejich
neštěstí dál pracovat na místech, která nemají rády.
Kruh se uzavírá opět stejnou písničkou a záběry na
pedikérku, vykonávající své stereotypní zaměstnání.
Nelly Wernischová
(* 2. 11. 1987 v Praze)
Studuje
obor
Studium
humanitní vzdělanosti na
FHS UK v Praze, avšak
nenachází v něm přílišné uspokojení. Zajímá se
o filmy a jejím největším
snem je stát se filmovou kritičkou. V tom jí snad poskytne
pomocnou ruku Katedra filmových studií na FF UK, na kterou úspěšně složila přijímací zkoušky a od října zde začíná
studovat.
The Tiger Lillies (Divadlo Archa 20.9.2009)
Někdo si punk spojuje s nošením extravagantního
tepichu na hlavě, někdo se smrkáním do flanelového rukávu nebo do fanynek na pódiu, někdo v něm
zas vidí politickou provokaci, diletantskou hudbu,
volnomyšlenkářství, na koleni šité umění obecně.
Je tu však trio, které si to udělalo jak se patří po
svém. Z kasty nuzných výstředníků, nebraných na
začátku 90.let vůbec vážně, se halabala dostalo
až k spolupráci s legendárními Kronos Quartet či
švédským 30 členným symfonickým orchestrem
Norrlandsoperan.
Hudební bizár, co si maže paty tím nejhutnějším
avantgardním lojem. Klasa britských kabaretních
stok. The Tiger Lillies.
přidal i pilu a theremin.
V podstatě první oceněný průlom přišel s hudebně
doprovázeným loutkovým divadýlkem Shockheaded
Peter (německá knížka pro děti Struwwelpeter
z poloviny 19.st., kde v několika krátkých básničkách
o neposlušných dětech, které buďto mučily zvířata, hrály
si se sirkami, nebo nechtěly jíst maminčinu polévku,
dochází vždy k morbidnímu rozuzlení). Podobné
„povyšování“ baladických příběhů (Little Match Girl
podle pohádky H.CH. Andersena - 2006), béčkové
hororové zvrácenosti (Mountains of Madness - 2007)
a obscénních low-culture záležitostí (Freakshow –
2009), je jen jednou z mnoha tváří Tiger Lillies. Kapela
s image zvrhlíků, kteří se vysmívají především sami sobě,
Historky z podsvětí
Zpěvák Martyn Jacques žil nějakých 7 let nad hampejzem v proslulé londýnské čtvrti Soho. Během té doby
jakožto samouk vyšperkoval svůj vokál do poloh, kde
se pohybují leda pěvci s papírem na hlasivky. Falsetto,
při němž jde posluchači rýma z ucha, střídané rabiáckým šramlem, se brzy stalo pro Tiger Lillies vývozním
artiklem. Spolu s bubeníkem Adrianem Hugem a kontrabasistou Philem Butcherem se mimo hraní na svatbách,
odkud byl Jacques několikrát pro svůj provokativní zpěv
vyhnán, trio zabydlelo hlavně v zatuchlých londýnských
pubech, kde se na ně scházela lokální galerka a hrstka
přespolní inteligence.
V první polovině 90.let kapela na vlastní pěst putovala
Německem a Čechami. Domorodým vyhovující hospodská kutálka při partičce ferblu byla zárukou pravidelně se
konajících miniturné po pražských putykách (U Vystřeleného voka, Újezd atd.). Inu entrée par excelance!
Špinaví clowni, vrahouni, kumuly i jinčí fujtajbl
Jak to tak bývá u „kariéry“ budované od nuly, ne-li
z mínusu, s vzrůstajícím věhlasem a cejchem perverzních
diletantů majících na repertoárů hlavně hambaté říkanky
(Birth, Marriage and Death – 1994, Ad Nauseam –
1995), zoofilní humor (Farmyard Field – 1997) či balady
přetékající veškerenstvem společenského póvlu (The
Brothel to The Cemetary – 1996, Low Life Lullabies
– 1998), Tiger Lillies se dopracovali k řadě projektů
prošitých divadelním a muzikálovým pižmem. Phila
Butchera nahradil Adrian Stout, který ke kontrabasu
Tiger Lillies / foto www.tigerlillies.com (2x)
hudba
h_aluze / 51
ondřej kamenický
adam krupička
jiným než německým hlukovým baronem Alexandrem
Hacke z Einstürzende Neubauten. Nyní je Archa dějištěm dvou a půl hodinového marathónu devadesátkových
alotrií a tragikomických hudebních petelic. Jacques
s akordeonem několikaměsíční trvanlivosti kleje jak pes
po nakopnutí holandským dřevákem, což v další minutě kontruuje šansonová disciplína klavírního žalozpěvu.
Takový div jako kmitající huspeninový pánský chobot na
piánu dnes nepřichází, přeci jen je to stále výsada především německých koncertů a tamního diváckého apetítu. Huge, tradičně rozkopávající svůj bubnový vercajk
gumovými hračkami, pinká náhle na zavěšené cedníky
a kastroly, přičemž improvizuje i v momentě, kdy se hraje na přání a na vostro. Kňučící theremin žaluje a rozšafné kabaretní úšklebky vlastně jen dobře maskují texty
nejtemnějších událostí v člověčím životě.
I murdered Mary,
with my stiletto heel,
I thrust it through her heart,
and laughed as she did squeal.
I murdered Joseph
in exactly the same way,
and after they buried Joseph,
I pissed upon his grave.
Pissed... pissed... pissed... pissed...
dostála za poslední léta formy výtečných hudebníků,
kteří dovedou zpracovat jakýkoliv motiv korespondující
alespoň trochu s jejich dekadentním pohledem na
svět. Všudypřítomná nadsázka spájená muzikantskou
virtuozitou tuží jádro trojice cyniků, pro které je pisoár
nechutností, stále oním pověstným bezedným tělesem.
Nitrožilní večerníček
Nedělní vystoupení k dvaceti letům existence s plánovanými výtahy z alb Shockheaded Peter a Gorey End
(spisovatel Edward Gorey byl tuze velkým fanouškem
skupiny a osobně jí proto zaslal k inspirace některá svá
nepublikovaná díla), vypadalo nakonec jako průřez celou
historií Tiger Lillies.
Tradiční, téměř každoroční návštěvy, vždy něčím překvapí. Jedním z nejvýraznějších byl před dvěma lety
hororový dýchánek Mountains of Madness vzdávající
hold spisovateli H. P. Lovecraftovi, chlapíkovi s podobnou celoživotní noční můrou a koulema, jako míval svého
času E. A. Poe. Rozpracovaná tématika okultních šméček
a kultu Cthulhu nemohla být zezdola podepřena nikým
52 / h_aluze
hudba
The Tiger Lillies – vilná bestie, co si sama běhá po kluzkých fraškách v revíru špinavých árií, nemusí českým
fanouškům nic vysvětlovat. Je tu doma.
Ondřej Kamenický
Na
ústecké
univerzitě
jsem zasvětil život studiu
buržoazních pavěd, filosofii
a estetice.
V současných krušných
časech se mé zájmy střetávají v ohnisku kultury,
kde potají inklinuji mezi
avantgardními živly západní muziky a kinematografickou
produkcí úpadkového charakteru.
Jako doma se cítím ve společnosti, kde rozverné ženy tančí
a laskaví muži sytí vole zrzavou moudrostí či kořalou.
Pět tváří Georga Friedricha Händela
Příspěvek k händelovskému výročí (14.dubna 2009 uplynulo
250 let od skladatelova úmrtí)
Seznamovat Evropana se jménem světově proslulého barokního skladatele Georga Friedricha Händela (1685 – 1759) by jistě bylo nošením sov do Atén,
chcete-li dřevem do lesa. Je již skutečně málo věcí,
které by dnes unikly pozornosti händelovských badatelů, ať již se jedná o zábavné historky ze života nebo
otázky ohledně tvorby nebo inspirace. Solidně zmapovaná cesta tvůrčího génia od komorních začátků
po oratorní finále dodnes vzbuzuje obdiv i u lidí, kteří
jsou zarytými stoupenci Johanna Sebastiana Bacha,
v jehož stínu se Händel neprávem nachází. Zaměřme
proto dnes svůj pohled mimo muzikologickou literaturu a zkusme reflektovat podobu Georga Friedricha
tak, jak jí v průběhu staletí měnilo veřejné mínění
a postoje intelektuálů.
Božský Sas
První umělecké líčení získal Händel ještě v jinošských
letech, kdy oslavován a ctěn podnikl svou italskou
cestu, kde hledal zkušenosti, podněty i vlastní tvůrčí
orientaci. V Neapoli, v Římě jej přijali s otevřenou
náručí největší mistři tehdejší italské hudební školy.
Archangelo Corelli, tehdy již muž pokročilého věku,
jsa oslavován bezmála jako vynálezce hudby, vzal
mladého Němce pod svá křídla. Domenico Scarlatti,
nejtalentovanější syn tradičního skladatelského rodu,
byl nadaným Sasem (Il Sassone) poražen v hudebním souboji hry na varhany a na cembalo. Průraznost
povahy, schopnost kdykoliv přijmout vhozenou rukavici, vášnivost a hudební síla vytvořila kolem skladatele v Itálii posvátnou auru mladého génia, která jej
pak následovala ke všem zaměstnavatelům. Tato sláva však měla pro vítěze i negativní stránku: Händel
zůstal italským tradicím (zejména pak opeře) věrný
se zničující zarputilostí. V Lodýně, kde záhy po Händelově příchodu přechází vkus posluchačů dramaticky k protiitalským náladám, skladatel marně bojuje
za italský vzor krásy.
Harmonický kanec
Po až mozartovském vzestupu nastává nejhlubší pád.
Anglické publikum nasazuje Händelovi druhou masku. Již není oním rytířem hudby, autorem Rinalda,
okouzlujícím čarodějem melodií. V londýnském silně
komerčním prostředí naráží Händel na vetchou, o to
však sveřepější, skladatelskou konkurenci a s ní i na
urážky, předsudky, záměrné nepochopení. Stává se
terčem posměchu pro svou obezitu a hrubé nekultivované vystupování. Harmonický kanec, jak jej překřtí xenofóbní kritici, nic nenadělá s bankrotem své
operní společnosti, přihlíží nesmyslné válce pěvců
a pěvkyň, soupeří o přízeň královské rodiny, rozchází
se s přáteli a obhajuje své nezpochybnitelné schopnosti. Je nucen komponovat nikoliv z tvůrčí potřeby
hledání, ale proto, aby se vyprostil z dluhů.
Z tohoto období se také vytvářejí první händelovské
legendy, většina z nich má výrazně negativní rysy.
Händel je neurvalec (křičí na zpěvačku, že ona je
sice čertice, ale on, že je ďábel), lakomec (předkládá
hostům laciné víno a ve své pracovně pije dobré burgundské), vztekloun (když nejsou nástroje správně
naladěny, probourá se do orchestru a chce po nástrojích dupat).
Tuto masku však pomohl vytvářet Händel sám. Jeho
německé kořeny a specifický druh tvůrčí arogance,
kterou se nikdy netajil a která mu umožňovala nedělat při komponování ponižující kompromisy, zakrývala jeho něžnou, téměř dětinskou povahu, kterou
dával znát jen nejbližším. Po celý život, ačkoliv sám
nenalezl partnerku a neměl žádné děti, projevoval
upřímnou otcovskou lásku ke své kmotřence žijící
v Halle. Pravidelně navštěvoval v Halle svojí matku
a nechával vyplácet přilepšení vdově po svém mistru učiteli Zachowovi, se skladatelem Telemannem
udržoval vřelou přátelskou korespondenci. Svým
protivníkům se smál a posílal je k čertu, skutečných
intrik a zloby nebyl schopen. Je otázkou, proč tento
zemitý člověk nezaložil rodinu. Nenašel si na osobní
život čas - důvod, který je tak jednoduchý, že se mu
zdráháme uvěřit.
hudba
h_aluze / 53
adam krupička
adam krupička
Mesiáš na procházce
Úznání se Händel dožil deset let před svou smrtí,
kdy slepý a obklopený vavříny národního hrdiny, byl
zařazen mezi Purcella a ostatní bardy Albinonu. Slepý kmet, titán vzdorující času, takto plynule přešla
památka Händela do třetí masky. Romantismus viděl
v nepohyblivém pánovi z Německa rebela, nezkrotného tvůrčího ducha, osobnost, která se nechala
ucloumat osudem, než aby klesla pod uměleckou
nepravdou. Pověst tvůrčího otroka stavěla Händela
mezi Shakespeara a Klopstocka, jak napsal Robert
Schumann.1 Okázalé provolávání slávy Händelovi
mělo však jen opatrnou realizaci v konkrétní inspiraci. Kromě hudebníků, u nichž je vliv mistrův zřejmý, ale příliš složitý, se k Händelovi hlásilo jen velmi
málo filozofů, spisovatelů se zřetelnými myšlenkami. Bach, Händel a Gluck sice získali své chrámy
v srdcích zástupů rozervanců 19.století, ale jaksi bez
hlubšího opodstatnění. Zeptejte se romantika, v čem
spočívá jeho láska k baroknímu skladateli a odpoví
vám nadšeně, kategoricky, ale nikdy vám neřekne, že
se mu líbil Rinaldo, Dettingenské Te Deum nebo
Óda ke svaté Cecílii. Neklidní duchové udržují mistrovu památku jen instinktivně pod dojmem příběhu
Samsona, Mesiáše, jejichž témata Händel zhudebnil v dost autorizované podobě.
Zcela opačnou tendenci však vytvořil i romantismus maloměšťácké kultury. Stejně jako něžné pohádky z života Mozartova, které skutečného Mozarta
umravnily, zjednodušily a naprosto upozadily jeho
silně revoluční poselství, vznikají i půvabné obrázky z života Georga Friedricha. Mnohé z nich jsou
dodnes populární. Vyprávění o tom, jak skladatele
zastihl na procházce déšť a musel se ukrýt v kovárně,
kde vymyslel geniální klávesovou variaci Harmonický
kovář, dnes nemůže obstát. Händel se totiž daleko spíše nechal ovlivnit komorní tvorbou jiného anglického
skladatele – Richarda Jonese. S malebnou historkou
z anglického venkova si v ničem nezadá i idealizované skladatelovo dětství. Malý chlapec, přehrávající si
tajně na půdě za nocí na staré cembalo nebo hoch
utíkající za otcovým kočárem, aby směl také navštívit
kurfiřta a předvést mu zázračnou improvizaci na varhany, jsou sice úsměvným příspěvkem, avšak mohou
se zakládat na skutečnosti, protože je prokazatelné,
že otec Händelovi skutečně hudbu zakazoval.
1
s.126.
2
Romain ROLLAND, Hudebníkova cesta do minulosti,
Praha 1946, s.60.
Pavel POLKA, Triumf času a pravdy, Praha 1991,
54 / h_aluze
hudba
„Všechno, co jest, je dobré!“
Počátek 20.století přestal vidět emotivně nebo zaujatě, začal vidět Händela v jeho hloubce. Apoštolem
další veřejné masky Georga Friedricha byl beze
sporu francouzský spisovatel Romaine Rolland.
V jeho dnes již legendární skice: Händelův portrét
a monografii Händel (1910) sice vidíme skladatele
v ostřejších rysech, nikoliv však jasněji, protože na
pozadí filozofického problému, který Rolland předpokládá ve skladatelově duši, se neobjevuje reálné
představení doby. Král meziválečných humanistů,
nositel Nobelovy ceny, nám představuje svůj lidský
i umělecký vzor: Händel je rázovitý člověk, silná
osobnost, duchovně založený světoobčan, zastánce
sociálně vyřazených, snílek a hrdina bez předsudků,
s obnaženou duší a rozumem směřujícím k vysokým
metám. Nikde však není zmínka o Händelovi vydělávajícím, o Händelovi kalkulujícím, o Händelovi
sloužícím, o jeho temných stránkách, které jistě nosil
a dával znát ostatním. Náhle vidíme, a je to lákavá
představa, člověka důstojného, který svou nedokonalostí prokazuje své lidství. Chtělo by se říci jako
Kristus. Rollandovi bychom jistě křivdili, kdybychom
jeho portrétu ubírali na pravdivosti, ale nesmíme se
jím nechat docela uspat. Händel znal Popa i Swifta,
ale jejich sekundujícím součastníkem nebyl. Neuznával sice vády mezi náboženstvím a církvemi, ale zřejmě spíše proto, že samotnému bylo lhostejné, k jaké
církvi patří, Boha viděl jediného a neměl potřebu to
někomu veřejně dokazovat. Komponoval pro katolíky,
protestanty, anglikány a skládal by i pravoslavným.
Výrok uvedený v záhlaví odstavce2, bychom mohli
jen těžko chápat jako konfesi humanitního proroka.
Důležité však pro nás z 21.století je, že Rolland objevil händelovské krédo: Umělec nemá jen bavit, má
napravovat lidi. To je skutečné poselství, které Händel viděl před sebou.
Internacionální Händel
Po druhé světové válce se mění celý kulturní svět a po
zpřístupnění internetu světové veřejnosti se mění
znovu a ještě progresivněji. Z Händela nám odpadává
sentiment, národnostní předsudky, roztomilé zážitky,
veškerý kult intelektuality a na obzoru se objevuje
kritický realismus. Již ne pokorný, pracovitý skladatel, ale člověk zahleděný do sebe, s velikým srdcem
a vášnivý workoholik. Reprezentativní händelovská
syntéza je role v historickém filmu Gerarda Corbiau
Farinelli, kde si mistra zahrál brilantní Jeroen Krabbé. Vdechl postavě neobvyklou letoru lhostejnosti, do
níž se vlévá jako v období dešťů pochopení, soucit
a pevná vnitřní pravda.
Na rozdíl od jiných velkých umělců nemáme dosud
žádné velké dílo krásné literatury, které by nám mistra předalo v jiné než odborné podobě. Výjimkou je
snad jen rozsáhlá, k beletrii sklouzávající, populárně
naučná próza a nepříliš hluboká jednoaktovka Paula
Barze Mohla to být hvězdná chvíle aneb Setkání
pánů Bacha a Händela v roce 1747, kterou v roce
1992 pro rozhlas natočila Hana Kofránková a titulní
role ztvárnili géniové českého divadla: Rudolf Hrušínský nejstarší (G.F.Händel) a Josef Kemr (J.S.Bach).
Hra o fiktivním setkání dvou komponistů nám podává
Händela v poněkud ploché podobě, ze které vystupují
jen některé rysy povahy a téměř celý potenciál života
i díla zůstává nevyužit.
A Händelova hudba? Inu, proč ne, když se bude
lidem líbit, když se bude prodávat. A ona se prodává
a pomalu šlape na paty Bachovi. Má totiž širší záběr,
je nám bližší náladou, požitkem z harmonie i snadnější přístupnosti. Když vám však někdo řekne, že má
rád Händela, můžete mu to věřit, protože k poslechu
Händela skutečně nepotřebujete další volný mozek,
jako je tomu u Bacha. Je těžké to vyjádřit slovy, ale
Händel toto břímě tvůrčího prožívání bere na sebe.
Posluchačům již předkládá jen čistou esenci prožívání, dává jasný návod, jak vše vnímat, kde myslet. Najde si cestu sám a když vás neochromí v závěru oratória, počká si na vás při pochodu z Vodní hudby.
Ilustrace – Jeroen Krabbé jako Handel
hudba
h_aluze / 55
josef straka
josef straka
Poklidná „radikalita“ Berlína a tamější
výtvarné scény posledních let
Žádná současná berlínská scéna neexistuje, opakují
nyní mnozí, jako by chtěli vyvrátit mýtus, nymbus, který se kolem Berlína, především v devadesátých letech,
vytvořil. Je mnoho různých skupin, které vystavují spolu, samozřejmě mnoho solitérů, kteří se tu či onde přidají ke skupinové výstavě, aby se zas ukryli do svých
ateliérů a do svého přemýšlení.
O něčem podobném hovořili nezávisle na sobě dva lidé,
kteří se berlínskou scénou zabývají, píší o ní a sledují
její vývoj. Prvním z těchto lidí je výtvarná kritička
a galeristka Olga Wewerka, která pravidelně otiskuje
své články ve výtvarném časopise Ateliér a publikuje
další články v odborném tisku a která společně se svým
mužem Michaelem Wewerkou vede v Berlíně známou
galerii M. J. Wewerka Galerie, kterou Michael Wewerka
založil v roce 1974 a která se proslavila etablováním
jmen jako Georg Baselitz či Martin Kippenberger na
německé, potažmo světové scéně. Svým záběrem v 70.
a 80. letech vymezovala diskurz tzv. současného umění.
Tím druhým je Heiko Matting, malíř, kurátor a zároveň
výtvarný kritik a teoretik, který letos v březnu v Liberci
uváděl výstavu Současná berlínská scéna s názvem
Změť živlů/ Elementenchaos (výstava probíhala
v březnu a dubnu roku 2009 v Galerii U rytíře
a kurátorem byl básník, prozaik a také galerista Jaromír
Typlt). Představili se zde umělci střední a mladší střední
generace. Namátkou: Tatjana Bergius, Marc Groeszer,
Frieda Knapp, Wolfram Weiss či umělec vystupující pod
jménem EMESS ad.
Výtvarná scéna v Berlíně je roztříštěná stejně jako
všude jinde a představa, mnohdy romantická, kterou
lidé o Berlíně mají, je z velké většiny mylná. Po všech
výbojích devadesátých let, kdy tomu tak možná leckde
i bylo, možná dáno specifickou, neopakovatelnou
atmosférou náhle zas po letech spojeného města, města
rychle přebudovávaného ve světovou megalopoli,
zároveň si stále udržujícího charakter čtvrtí se svou
atmosférou, se to ale v této, právě žité, dekádě kamsi
ztratilo nebo aspoň bylo překryto. Již neexistuje
žádná jednotnost. Podobnost názorů. Konceptů. Nebo
pojímání malby. Přesto, vrátím-li se do devadesátých let,
z vlastní osobní zkušenosti mohu hovořit už jen o konci
56 / h_aluze
minulého století, kdy jsem poprvé přijel v listopadu
roku 1998 na 1.berlínské bienále, byl jsem najednou
vtažen do jakéhosi víru, chaosu, tření. Zaznamenal jsem
snahu dobrat se něčeho podstatného z naší žité nebo
reflektované každodennosti, přetavené v umělecký
koncept nebo jen v rozmanitost děl, která více jak kde
jinde hovořila o způsobu pojímaní světa, životních stylů
nebo vlastního života v nenadálé přeměně. V důsledku
se však propojila s přeměnou světa v jeho globálnělokálních souvislostech, v jakési glokalitě našeho bytí.
Bylo to neskutečně živé a až útočící. V této snaze, stejně
tak, jak se přebudovával Berlín v jakési „burdenovské“
město ve výstavbě, ale v té skutečné, nikoli koncepční, se nacházely touhy přebudovat ustálené představy
o uměleckém díle bez touhy šokovat nebo být zajímavý
za každou cenu. Touhy přinést tuto změnu, která náhle nastala, do pojímání umění. Nechtělo se nastavovat
nové hranice, nové horizonty. Neboť to byl jen tento
svět, o kterém nemůžeme říci nic jednoznačného, nic
jednosměrného, byl to tlak protichůdných sil, gejzír
a zároveň klid.
Tak jak jsem jej našel na ulici Auguststrasse. Těsně za
rohem za budovou bývalého poštovního úřadu (Ehemaliger Postfuehramt), místa mnohých tehdejších výstav
a přehlídek, kde se kromě dalších míst jako KaWe (Kunst
Werke, také na Auguststrasse ve čtvrti Mitte) či Akademie der Kuenste, tenkrát ještě stála vedle hotelu Adlon
na Pariser Platz u Braniborské brány, dalo najít cosi,
co symbolizovalo tehdejší město Berlín a možná i tehdejší svět. Svět všemožných přesunů, druhů nomádství
a migrace. Ale také světa protikladů: rychlost/pomalost,
periferie/centrum, okraj/střed a pojetí domova, lokality
a zároveň nedomovectví či mnohodomovectví. Což se
mimo jiné projevilo i v náhlé koncentraci výtvarníků,
vizuálních umělců přijíždějících do Berlína z celého
světa v průběhu celých 90. let, kdy dávala tušit povědomí jakéhosi „centra dění“.
Pojímání světa, který se spojil navzdory roztříštěnosti
uměleckých konceptů, způsobů života do formulování
přetavené životní anarchie, plné skepse k velkým projektům Dějin. Světa orientujícího se na lokální problémy, lokální přemýšlení. Světa bez výrazného vedení
výtvarné umění
a politických formulací, ale s jasným postojem a touhou
nenechat se pohltit komerční, snad až postkomerční
všežravostí. Světa jenž oponoval zaběhnutým schématům, kdy uplatnění na trhu bylo často bráno jako snad
jediná možná forma existence. Tento svět se formuloval
naopak jako vytrysknutí nespoutaných sil do projektů
a výstav, které jsou vyjádřením „okrajového“ životního
způsobu.
Tato „radikalita“, v českých poměrech nevídaná, mne
uchvátila, ne pro jednoznačnost sympatií, ale pro různé
a možné jinakosti a odlišnosti. Poklid kaváren na zmiňované Auguststrasse, která ústí u slavného kulturního
centra Tacheles, kde se debatovalo, snilo, pilo nekonečně káv. Jako by se v lidech té doby cítilo něco nového,
něco co už nebude radikálně nové nebo snad revoluční, jen živé, klokotající množstvím myšlenek a nápadů.
Byly to impulsy, záblesky, pokusy o jiné pojmenování
skutečnosti, zachycení věcí a situací vycházejících ze
všedního života náhle objevené a srůstající metropole,
kde všichni věděli, že nánosy let se nedají nikdy úplně
smýt, že stále bude toto město rozděleno ve své mnohosti. Že tím bude nabízet neskutečnou paletu onoho
„různého“ a „jiného“. Byl to také odlišný charakter
čtvrtí, který se začínal znovu a jinak probouzet. Bylo
to také objevování míst „východních“ čtvrtí jako právě
Mitte, Gesundbrunnen, Pankow či Kreuzbergu na bývalé západní straně.
Způsob života, který jste mohli naleznout i v tom nejzapadlejším krámku s vinyly na Kottbusser Damm, se přelil do uměleckých děl té doby nebývalou měrou a především intenzitou, která tu myslím nebyla od přelomu
60. a 70. let. Jestliže tehdejšímu “současnému“ umění
dominovaly spíše koncepty, environmenty, prostory,
tak se postupně, stejně jako je tomu i jinde, posunul
zájem opět k obrazu, nebo obrazu-objektu, jako je tomu
právě u zmíněné výstavy berlínských umělců v Liberci.
Nebo jak můžeme vidět na obrazech Christiana Sauera. Jednoho z nejzářnějších „objevů“ Wewerka Galerie
posledních asi 5ti let, který už měl několik výstav, tu
poslední v roce 2008 ve svém ateliéru pod záštitou právě Wewerkovy galerie v bývalé továrně Kupferfabrik ve
Friedrichshainu. Christian Sauer ve svých obrazech
zachytil ducha onoho místa (Kupferfabrik), ducha přilehlých křižovatek, jako určité memento stále se měnícího Berlína, kdy jakékoliv místo může zmizet, a po
čase i z paměti lidí. Jeho postavy na plátnech a samotný
Sauer a jeho kolegové jako by byli jacísi svědkové uplývajícího, předpřítomného času, kdy se do naší přítomnosti už jednoznačně vlamuje minulost a mizení.
V letošním roce Wewerka Galerie uspořádala soubornou
výstavu „svých“ umělců pod názvem hier und jetzt,
kde se představili jak mladí autoři jako právě Christian
Sauer, nebo La Pacheca, Urania Fasoulidou či Cheng
Yuzheng a další, tak i ti starší, kteří po léta byli jakousi
„výkladní skříní“ této galerie: například Sigmar Polke,
Volf Vostell či Uli Hesselmann. Spojení několika
přístupů a prostupující dění sedmdesátých let s tím
současným: koncept, malba, prostor. V roce 1999,
kdy Wewerka Galerie oslavila 25 let své existence,
byla při této příležitosti vydána kniha Arse Nicolaie
mapující historii galerie rok po roku s odkazem na díla
umělců, kteří v ní vystavovali a ke které předmluvu
kromě Michaela Wewerky napsala i další galeristka,
Klara Wallner. Galeristka, která též ve své galerii na
Brunnenstrase v Gesundbrunnen představuje současné
umění, příkladem může být výstava z roku 2005
autorky Damaris Odenbach. Ta propojila stylizovanou
fotografii s tematizací prostoru ve fotografiích „z místa
činu“, po odchodu policistů s ještě nataženými páskami
v místnosti. Záběry byly ostré, kriminalistické,
s detailním popisem místa, nejen zločinu, ale místa jako
takového. Dík těmto fotografiím autorka poznává místa
na pozadí tragické události, pracuje s delším časovým
odstupem, na který není při běžné kriminalistické práci
čas. Dík tomu pak prostory hovořily jinak, blízce i cize
zároveň. Nechutné detaily byly vyvažovány vzpomínkou
na lidskou přítomnost.
Možná, že opravdu žádná berlínská scéna neexistuje, je
tolik možností jak ji uchopit a popsat, mluvit o návratu
k malbě, malbě periferních částí a okrajů, které jsou
opomíjeny, nebo o kombinované malbě kladoucí si spíše
estetické problémy, či stálá potřeba environmentu nebo
různých „výstav“, které poukazují na sociální důsledky, vytrácení se místa nebo tlaků, které chtějí mnohé
ekonomizovat a komerčně uchopit. Jakoby stálá snaha
vzdorovat i tím, že se umělci přesouvají z místa na místo a galeristé mnohdy putují za nimi, vzdorovat organizováním pololegálních výstav v „nejvyšších“ patrech
činžovních domů nebo v zasutých místech dvorů.
To, co je opravdu na Berlínu sympatické je právě
ono neustálé stěhování se umělců, galerií, to stálé
nomádství jedněch i druhých, pokaždé je to jiná čtvrť,
která k vám promlouvá, jiným, odlišným jazykem,
a tak se dá cestovat městem za galeriemi, výstavami.
Cestovat časem. Poznáváme Mitte let devadesátých,
Gesundbrunnen počátku tohoto století a dnes zas
znovuobjevovaný Kreuzberg. I to patří k fenoménu,
koloritu Berlína: chůze a hledání, touha hledat
výtvarné umění
h_aluze / 57
josef straka
a nacházet. Berlín je vlastně na první pohled trochu
šedý a nevýrazný. Jeho ulice nehovoří takovou řečí jako
Paříž, Benátky či Londýn, ale za onou „neprostupnou“
fasádou se zjevují „dvory“, místa, o nichž bychom
neřekli, že budou galeriemi. Ty jsou pak v bytech,
na chodbách starých továren nebo v podzemí barů.
Jakýmsi pomocníkem v onom hledání je poslední rok
server kunstkontakter, který nabízí videozáznamy
a občasné rozhovory z vernisáží berlínských výstav, je
průběžně doplňován. Člověk, který zákonitě nestíhá
vše obejít, zde má jedinečnou možnost vidět to,
co se právě v Berlíně děje. Vše je možno nalézt na
http://www.berlinerkunstkontakter.de, dále je
vendula vlachová
možné sledovat též například www.art-magazin.de/
kunst či zprávy o letošním bienále Biennale 09 na
Kudleychuk Volodymyr z Ukrajiny
(získal čestné uznání)
Kokon, jak zní název jednoho z děl vystavených na prvním nádvoří hradu, je jakýmsi uzavřeným prostorem
semknutým kapraďorosty, které jej chrání před vnějším
světem. Člověku hned přijde na mysl obraz obrovského
kokonu z nějakého sci-fi filmu, ve kterém se nenachází
žádný hmyzí zárodek, ale vyvíjí se v něm jakási vyšší
lidská entita, špička vývojového žebříčku. Kokon vždy
nese poselství něčeho nového, představuje metamorfózu živočišného druhu, změnu. K lepšímu?
Možná se může zdát, že je tato práce v návrhu příliš
jednoduchá, nicméně právě tato oproštěnost je jejím
kladem, který dává mysli diváka více prostoru. Zároveň je instalace poměrně inovativní - vzhledem k všudypřítomným „klasickým“ instalacím na bílé podstavce
se štítky nesoucími jméno autora a název vystaveného
díla.
Rostlina s sebou nese lehkost, živost, pružnost, zatímco
materiál, ze kterého je Kokon vytvořen všem těmto
vlastnostem odporuje. I proto považuji umístění Kokonu
do volného prostoru za šťastný krok.
http://www.kleinzetelvitz.de.
Co je možné říci na závěr? Třeba jen to, že posledních
několik let je samotný Berlín, a jeho jednotlivé čtvrti,
tematizován. Ať už záměrně či jen částečně jako svébytný prostor, prostor k nalezení, k uchopování. Berlín se
svou minulostí 20.století, potažmo Berlín jako symbol
mnohého, s čím je spjat svět v uplynulém století a zároveň přítomnost, neustále reflektovaná, neustále se proměňující. Berlín jako klidný chaos, kde nelze říci nikdy
nic definitivního a zároveň se vracející ke své dávné
noblese a nadhledu.
vendula vlachová
Hefaiston opět oživil hrad Helfštýn
První dva roky studia na Střední uměleckoprůmyslové
škole (SUPŠ a VOŠ Turnov) jsem slýchala na chodbách
nadšené debaty a názory na jakési kovářské sympozium. Nebylo to téma, které by se odněkud vynořilo
a zakrátko opět upadlo v zapomnění, ale téma, které se
vynořovalo znovu a znovu ze slovníků studentů i profesorů. Dlouho jsem si říkala, jak je možné, že nějaká akce, která se koná jednou ročně kdesi na Moravě,
může ovlivnit tolik lidí. Jakoby šlo o vyhlášení Slavíků,
či předávání Oskarů.
Rozhodla jsem se tedy před pěti lety vyrazit na nejbližší
ročník, a brzy jsem pochopila, v čem vězí výjimečnost
sympozia na Helfštýně.Toto místo má nezaměnitelného
genia loci. Z nemalé části jej podporují právě kovářská
díla, rozmístěná pro zraky diváků, a také lidé (ať už
návštěvníci či samotní kováři), kteří pomáhají rozdmýchávat atmosféru, podobně jako je rozdmýcháván oheň
ve výhních kovářů, jež předvádějí své řemeslo veřejnosti. Že zájem o Hefaiston neklesá, dokazuje i fakt, že se
letos na hradě Helfštýně sešli kováři z celého světa již
po osmadvacáté!
Helfštýn je hradem postaveným v poslední čtvrtině 13.
století, na jehož nádvoří se každoročně poslední srpnový
víkend koná mezinárodní sympozium uměleckých
kovářů. Už samotný název hradu ledacos vypovídá.
Slovo Helfštýn vzniklo ze dvou německých slov: Helfen
58 / h_aluze
a Stein (Helfův Kámen), což je odvozeno od jména
zakladatele hradu – rytíře a tak trochu loupežníka
Helfa z Linavy. Slovo Helfštýn se pak nápadně podobá
jménu Hefaista, který byl v řecké mytologii bohem ohně
a kovářství, a jehož jméno nese i zmíněné sympozium.
První Hefaiston se uskutečnil již v roce 1982 a jeho
cílem nejen byla konfrontace vystavených děl a návštěvníků hradu, ale také konfrontace jednotlivých tvůrců z celého světa. Mezi participující země patří každoročně např. Německo, Itálie, Řecko, Polsko, Ukrajina,
Slovensko, Uzbekistán či Lucembursko.
Na nádvoří romantické zříceniny jsou rozmístěny
skulptury a plastiky jednotlivých kovářů a během
dvou dnů po instalaci jsou ponechány zraku návštěvníků. Během této doby také probíhá hodnocení
komise, která vždy na závěr sympozia zvolí z každé
kategorie (1. Klasické kovářské práce, 2. Volná
tvorba a komorní plastika, 3. Šperky, 4. Zbraně,
5. Damascénské práce, 6. Kovolitecké práce,
7. Zvláštní kategorie, 8. Mimořádná cena, Studentské a učňovské práce) tři nejzajímavější práce.
Celá tato akce se pak ještě úzce váže s osobností
Alfreda Habermanna (narodil se 3. května 1930
v Jihlavě a zemřel 28. dubna 2008 ve věku nedožitých
78 let v rakouském kovářském městečku Ybbsitz), který
patřil mezi významné osoby stojící u zrodu sympozia.
výtvarné umění
Kokon / foto Pavlína Jakoubková
Jméno tohoto člověka jakoby bylo vepsáno v samotném
názvu sympozia. Není možné mu uniknout – snad také
proto, že nese pro kováře podobné poselství, jako např.
Rafael pro malíře.
Stejně neodmyslitelně jako pan Habermann k Hefaistonu patří také nevyřčený zvyk kovářů a absolventů participujících škol každoročně se sem vracet, Hefaiston se
tak stává velmi významným datem v roce, které svede
dohromady kroky lidí, jež by se v mnohých případech
už asi znovu nesetkali. Stejné to bylo i se mnou a mými
přáteli ze střední školy. Školní srazy? Ale kdeže! To je
téma, které se mezi námi zaměňuje za frázi: „Tak co,
jedeš letos na Helf?“
Mimo nás, absolventů a studentů umělecko-průmyslově
zaměřených škol, je vždy na Helfštýně také plno laických
zvědavců. A samozřejmě i odborníků v černém řemesle,
kteří přijeli za inspirací a výměnou technologických
informací. Každoročně tu člověk nalezne výtvory
prosycené filosofií, věci jsou spíše užitkového rázu, čistě
dekorativní, i takové, o kterých návštěvník dost dobře
neví, kam by je vlastně zařadil. Najde zde plastiky, kolem
kterých projde bez většího zaujetí i takové objekty, před
kterými stojí, obchází je kolem dokola a z neznámého
důvodu není schopen se od nich vzdálit.
Bartoš Jiří, SUPŠ a VOŠ Turnov – Loutkař
(1. Cena: II. VOLNÁ TVORBA A KOMORNÍ
PLASTIKA)
Loutkař / foto Pavlína Jakoubková
výtvarné umění
h_aluze / 59
vendula vlachová
tereza tauchenová
Možná přišla ta chvíle zabít si
svého politika
Klír Mikoláš, SUPŠ a VOŠ Turnov – Krysař
(2. Cena: VII. KOVOLITECKÉ PRÁCE)
Třetí z mnou vybraných prací – Krysař – jakoby kdysi prošla ohněm a její ohořelé dřevo se proměnilo
v mosaznou postavu, z níž dřevěná zůstala pouze její
flétnička. Ihned mi na mysl vytanuly např. Giacomettiho protáhlé figury, „sežehnuté“ jejich vlastní dobou, či
vyřezávané trochu „pekelné“ postavičky z Werichova
zfilmovaného Fimfára.
Tak mě tak napadá, jestli náhodou celý letošní ročník Helfštýnu nebyl jednou velkou hrou na protiklady
a fikce.
Přiblížila jsem zde jen tři díla, ačkoliv se domnívám, že
za zmínku by jich stálo daleko víc. A to ne jen z oblasti
volné tvorby. Každá reflexe, hodnocení minulé výstavy,
veletrhu či sympozia je však vždy jen subjektivní, je to
utváření vlastní iluze a její šíření jen šířením fikcí. Proto pokud někoho zaujalo cokoliv z toho, co je vepsáno
v těchto řádcích, měl by se raději sám příští rok vydat
na hrad Helfštýn, ležící 4 kilometry od Lipníku nad
Bečvou (v údolí Moravské brány, v Přerovském okrese) a zavítat na Hefaiston, aby se přesvědčil a utvořil
si vlastní kuličku iluze.
Krysař / foto Pavlína Jakoubková
Na první pohled se plastika jeví až komiksově. Připomíná výsek z animovaného Večerníčku, který působí
spíše jako by byl vystříhán z kousků papíru, připomíná
vánoční betlém pro děti.
Právě v tom je ukrytý zajímavý moment – divák prochází kolem a buď si řekne: „Hm, pro děcka dobrý…“
a odchází bez nejmenšího zájmu, nebo spatří v díle
obsaženou ironii a na chvíli se zastaví, aby nechal
dokončit tok svých myšlenek. Možná se opakuji, ale
i nyní zde působí rozpor: nikoliv však materiální, jak
tomu bylo u Kokonu, ale rozpor formy a obsahu, tj.
triviality a ironie života. Ironii, která „tahá za nitky
osudu“.
60 / h_aluze
Vlachová Vendula
Narodila jsem se v Liberci (1986), ačkoliv většinu
studentského života trávím
mimo toto město. Začalo to v Turnově, kde jsem
studovala Střední umělecko-průmyslovou školu, známou jako Špéra či Šperkárna. A (zatím) to končí na PF v Ústí nad Labem, kde studuji
bakalářské studium na Katedře výtvarné kultury. Psaní je
pro mě spíše “Šuplíková záležitost“ a jakákoliv jiná varianta (tj. cokoliv mimo můj zavřený šuplík) je jen životním
pokusem.
výtvarné umění
Zajatci
Divadlo Komedie
Premiéra 4. dubna 2009
scénář: David Jařab
režie: David Jařab
hudba: Ivan Acher
účinkují Jiří Černý, Vanda Hybnerová, Stanislav
Majer, Martin Pechlát, Ivana Uhlířová
Hra Zajatci je volným rozšířením Jařabovy pražské
trilogie Vodičkova-Lazarská, Žižkov, Karlovo
náměstí na tetralogii. David Jařab je od roku 2002
režisérem a kmenovým autorem pražského Divadla
Komedie, vedle Dušana Pařízka patří k jeho určujícím
osobnostem. Prakticky všechny své texty realizuje
jako režisér.
Čtveřice přátel, občanů rozhořčených stávající
politickou situací, korupcí a lží, Hedvika (Vanda
Hybnerová), Robert (Stanislav Majer), Krista
(Ivana Uhlířová) a Pavel (Jiří Černý) se rozhodne
vzít spravedlnost do svých rukou a pro výstrahu
zločincům popravit jednoho z jejich středu, politika
lokálního významu, Václava Maníka (Martin Pechlát).
Realizace smělého plánu se neobejde bez morálních
dilemat, nemožnost jiného trestu však nakonec vede
k plánované popravě několik dní vězněného politika.
Krátké dějové sekvence jsou oddělovány tmou, do které zní agresivní kytarová melodie. Na úvodní scény
banální domácí pohody navazují vypjaté obrazy soudního přelíčení, které jsou prokládány mnohomluvnými pasážemi, jejichž účelem je vysvětlit a ospravedlnit jednání občanů. Závěr postrádá katarzi, politik je
ve spánku zastřelen a hra končí.
Civilní herectví protagonistů a až hyperrealistické
scénografické prvky, jakými jsou například funkční varná konvice nebo krabice s pizzou, mají posílit dojem autentičnosti. Spoutání a rvačky občanů
s politikem působí natolik opravdově, až můžeme
zaváhat, zda obličeje postav zkřivené bolestí jsou
pouhou hereckou grimasou.
Zajatci / foto Kamila Polívková, www.divadlokomedie.cz (4x)
divadlo
h_aluze / 61
tereza tauchenová
jan bárta
Berlínský Mauerfall, tváře města a další
střípky minulé i přítomné
Neustálé řečnění a omílání téhož pomocí řady metafor a rétorických obratů bohužel ruší dramatický
spád. Především Robert, který zřejmě s nápadem
trestu pro politického lháře přišel, po celou hru
vysvětluje, proč je třeba Maníka zabít. Paradoxně se
tak blíží k prázdné mluvě politiků, proti které celou
svou duší brojí.
Hlediště je přesunuto na pódium, což zvyšuje intenzitu souznění diváků s herci. První řada takřka sedí
s protagonisty v obývacím pokoji. Scéna, která představuje pražský byt, se po celou dobu představení
nemění, v jednotlivých obrazech své místo mění pouze herci. Jsou zajatci ve svém bytě a stanou se i zajatci ve svém svědomí.
Před několika dny prohlásil poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák, že by měl být každý měsíc popraven
jeden poslanec. Později dodal, že nemá tento návrh
ještě úplně vypracovaný a je nutno ještě upřesnit,
čím a kým začít. David Jařab dodal recept, teď jen
vyčkávat, zda bude schválen výborem.
62 / h_aluze
divadlo
Tereza Tauchenová
Autorka recenze je studentkou divadelní vědy
FF UK, na kterou zběhla
z bohemistiky. Tímto akademickým rokem dochází
k jejímu návratu k českému jazyku a literatuře na
půdě UJEPu. Po škole pobývá v domečku za městem se svou farmou zvířat, či hledá
pravdu ve víně. Momentálně je zvědavá na ústecké klima
a těší se do Činoheráku.
Devátého listopadu 1989 pronesl několik minut před
devatenáctou hodinou mluvčí Ústředního výboru SED
bývalé NDR Günter Schabowski prohlášení o dočasných úpravách cestovního režimu. Nejasně zformulovaná proklamace byla západními žurnalisty a posléze
i východoněmeckou veřejností interpretována jako
výraz kapitulace stávajícího režimu a v nočních hodinách začaly davy obyvatel východního Berlína překračovat na Bornholmer Straße hranici mezi okupačními
sektory rozděleného města. Pohraničníci pod přívalem
událostí již nebránili rozjařeným zástupům v otevření
závory, ani setkání řady příbuzných objímajících se po
letitém odloučení. Německá metropole si připomíná
dvacet let od pádu Berlínské zdi.
Odstranění komunistických režimů ve střední Evropě
v roce 1989 si připomínají všechny státy středoevropského prostoru zvláště pro znovunabytí občanských
svobod a zavedení pluralitního politického systému.
Pomyslná štafeta byla zahájena v Polsku na jaře roku
1989. Po jednání u Kulatého stolu bylo odborové hnutí Solidarita legitimizováno jako regulérní politické
uskupení, jež mělo společně s komunistickou stranou
dovést zemi ke svobodným parlamentním volbám. Úlohu polských událostí v procesu řetězového pádu středoevropských režimů zdůraznilo Polské kulturní středisko v Berlíně uspořádáním cyklu akcí pod názvem
Es begann in Gdańsk.
Dvě desetiletí staré politicko-společenské změny oživuje v Berlíně celá řada dalších expozic. Pouliční panely
na Friedrichstraße – hraničním přechodu Checkpoint
Charlie – složené z fotografií s doplňujícím textem přibližují „velkodějinné“ i „každodenní“ okamžiky jednoho
z nejznámějších úhelných lomů znesvářených táborů
studené války. Zvláště mrazivým dojmem nebezpečí, totiž pro jeho pozadí v podobě žhavé apokalypsy,
působí ve vzdálenosti několika desítek metrů proti
sobě namířené hlavně sovětských a amerických tanků
během příhraniční roztržky z října 1961. Ke zdánlivé
„všednosti“ okamžiků, v nichž lidé utíkali ze zazdívaných oken, podlézali tunely a drátěná hranice počítala
první mrtvé, vyjádření netřeba.
K přirozeným berlínským dominantám náleží klasi-
cistní Braniborská brána ležící v bezprostřední blízkosti v 90. letech nově vystavěného sídla Německého
kancléřství. Ve spojitosti s ním je na místě připomenout další z aspektů pádu zdi. Uvedený prostor přirozeného centra města v okolí Braniborské brány nabyl
i neškoleným okem viditelných změn reprezentujících
sílu sjednoceného německého státu a významu jeho
metropole. Lokalitu charakterizují okázalá sídla vládních institucí. Dominuje mu Spolkový sněm (v roce
1894 dostavěný, 1933 vyhořelý, 1945 rozstřílený, 1961
zdí obestavěný a 1999 zrekonstruovaný) se znovu
navrácenou (a nyní rovněž i vyhlídkovou) kopulí tyčící
se nad jeho střechou. V prostoru bývalých pohraničních ochranných pásem „země nikoho“ vyrostlo zcela
nově vybudované a mrakodrapy osázené Postupimské
náměstí, opačným směrem k řece je nepřehlédnutelnou velkorysá budova hlavního nádraží dostavěného
před třemi lety. Právě před jeho vchodem jsou umístěny výstavní panely konturující změny a dvacetiletý
dynamický posun v oblasti urbanismu propojené metropole. Muzeum televize a filmu (Museum für Film
und Fernsehen) na Postupimském náměstí v neposlední řadě zprostředkovává výrazně autenticky laděnou
reflexi období 1989/90 na základě fotografií, archivních televizních a filmových materiálů – z velké části
privátní provenience jejich autorů-účastníků z ulice.
Obšírná společenská diskuse byla vedena nad osudem zachovalých sic chátrajících zbytků Berlínské
zdi, jejíž tři stovky metrů byly v roce 1990 přenechány
k politické i estetické realizaci 118 světovým výtvarníkům. Vznikla slavná grafitti East side gallery, po
dvou desetiletích však již značně poznamenaná působením neúprosného času i podnebí. Výsledkem úvah
nad společenským přesahem místa a nad otázkou, zda
jej zachovat jakožto memento bývalého režimu, či jej
ze stejného důvodu nechat pozvolna rozpadnout, bylo
rozhodnutí do značné míry poničený relikt obnovit.
Datum dokončení je stanoveno symbolicky na devátý
listopad.
Bývalé centrum Východního Berlína – Alexanderplatz – je místem rovněž symbolickým. Betonová plocha lemovaná paneláky s ústřední televizní věží byla
zajímavosti
h_aluze / 63
jan bárta
jan culek
Není strom jako strom
svědkem posledních záchvěvů Honneckerova režimu.
Monstrózní vojenské přehlídky u příležitosti oslav
čtyřicetiletého výroční NDR v roce 1989 se zúčastnil z tribuny mimo vůdců dalších východoevropských
režimů i obyvatelstvem nadšeně přijatý Michail Gorbačov. Nedaleko odtud naznačil východoněmeckému
tajemníkovi větou: „Jestliže zaostáváme, život nás
okamžitě potrestá,“ zcela zjevně proměnu přístupu
sovětské politiky druhé poloviny 80. let a zde také
eskalovaly o několik měsíců později demonstrující
projevy nesouhlasu se státem a jeho zřízením. V současnosti je náměstí převážně svědkem turistického
hemžení na pozadí chrámů spotřebně zaměřené společnosti, ale též i rozsáhlé venkovní expozice. Ta sleduje dějiny NDR v ústředních datových souřadnicích od
jejího založení v roce 1949, přes povstání 17. června
1953, stavby zdi v roce 1961 až k pádu režimu, sjednocení německých států a odchodu sovětské armády
na počátku 90. let. Tematické panely si všímají rovněž
i každodennosti, paralelní kultury, anebo samizdatové literatury, zejména ovšem s ohledem na represívní
roli státu ve vztahu k nim. Zároveň je zachycen rámcový vývoj v okolních zemích. Motivy z našeho prostředí si všímají Pražského jara 1968, osobností Jana
Palacha a Václava Havla, dále protirežimních demonstrací v lednu 1989 a Sametové revoluce. S ohledem
na československý kontext nejsou bez zajímavosti též
dobové karikatury reflektující vývoj v zemích střední
a východní Evropy vzniklé v západním žurnalistickém
prostředí.
Bývalé východní a západní části města jsou zřetelné nejen očekávatelnými rozdíly v architektuře či
oprýskaností omítek v některých čtvrtích východní
periferie. Propojení města jakožto živoucího organismu nepřineslo integraci všech jeho částí, končetin
a nervových orgánů. Obyvatelé často nijak intenzivně
nenavštěvují dříve oddělenou část města – dle jejich
vyjádření k tomu nemají důvod. Za zmínku stojí též
určité diference v politických stanoviscích. Němci byli
a jsou národem politickým. Město Berlín má za sebou
vojáckou nacionalistickou minulost pruského státu,
vystřídanou po porážce v první světové válce bolestmi a krizí zasaženou Výmarskou republikou. Politické
světonázory dvacátého století se konfrontovaly v tomto čase a na tomto místě více než výmluvně. Jednot-
64 / h_aluze
zajímavosti
livé čtvrti se striktně dělily na hnědé a rudé, ulice se
staly doslovně místem politického válčiště. Důsledky
vítězství nacistického tábora jsou všeobecně známy,
hegemonie komunistická nalezla své uplatnění plně až
po druhé válce. Rozdílnost v dějinné zkušenosti dané
odlišným paralelním vývojem lze vysledovat v rámci
nedalekého mikroprostoru jednotlivých obvodů i nyní.
Kosmopolitní čtvrť Kreuzberg – dříve západní, do
značné míry obklopená zdí s neatraktivním bydlením
– se stala cílem nejen tureckých přistěhovalců. Byla
rovněž centrem umělecké avantgardy pojící se s drogovou a sexuální svobodou. Stala se útočištěm rozhořčené levicové generace studentů druhé poloviny 60.
let, nesouhlasících mimo jiné s nedostatečným oproštěním Spolkové republiky od nacistické minulosti, či
punkové subkultury 70. a 80. let. Dnešní Kreuzberg,
tamější squatty i hudební kluby fungují již na vesměs
legální bázi, nicméně jeho kořeny i politická orientace
jsou zjevné. Oproti tomu sociální problémy společně
s odlišným historickým prožitkem dříve východních
Lichtenbergu či Neuköllnu přinesly své politické plody
v podobě zesílené krajní pravice a přes samozřejmou
zjednodušující paušálnost takového tvrzení je přesto
záhodno se takové Weitlingerstraße raději vyhnout.
Záhodno naopak není vyhnout se Berlínu samotnému. Místo nejenže je prodchnuté neskonale sálavým
dějinným milieu, ale zvláště – i navzdory ladění tohoto
textu – též tepající přítomností.
Jan Bárta (1982)
se narodil ve Varnsdorfu.
Žil a studoval v Liberci na
pedagogické fakultě češtinu a dějepis, rigorózní
práci obhájil na Ústavu
českých dějin FF UK. V současné době učitel dějepisu
na pražské ZŠ a doktorand
Ústavu politologie FF UK. Odborně se věnuje vztahu neoficiální hudební scény a státní moci v 80. letech v ČSSR. Má
rád Liberec a lidi v něm žijící, berlínské ovzduší, kladenský
hokej a psa Ferdinu.
Bonsai – slovo, které přestává být neznámým pojem
pro stále větší počet lidí. Tento fenomén, pocházející
z Asie, hlavně z Japonska, se již řadu let těší rostoucí
popularitě a oblibě i v evropském prostředí a dokonce
i v tom ryze českém. Vzpomínám si, když jsem jako
dítě objevil u babičky první knihu o bonsajích. Psalo
se v ní o nedostupnosti potřebného nářadí, substrátů
a závratných sumách předpěstovaných stromů. V současné době je situace naprosto jiná. Z Českého „kutila
– zahrádkáře“ v průběhu posledních dvaceti let vzešla
řada klubů a spolků věnujících se bonsajím, pořádající
pravidelné výstavy na vysoké úrovni a několik specializovaných keramických dílen produkujících velmi
kvalitní bonsajovou keramiku. Všechny informace jsou
dostupné v široké nabídce literatury a na řadě specializovaných serverů a pro potřebný materiál a nářadí
stačí zajet do nejbližšího zahradního centra, nebo přímo specializovaného bonsai centra.
Na začátku tohoto léta jsem víceméně náhodou navštívil jubilejní 20. výstavu bonsají Libochovického
bonsai klubu, uspořádanou v areálu Zámku Libochovice. Seznámil jsem se tak se spoluzakladatelem klubu
panem Václavem Novákem. Bonsaj klub Libochovice,
který pravidelně vystavuje už dvacet let, je nejstarším klubem věnující se tvorbě bonsají u nás. Klub byl
spoluzaložen panem Václavem Novákem v roce 1990.
V roce 1997 vznikla také z jeho iniciativy Česká bonsajová asociace (ČBA) a na ustavujícím sjezdu byl zvolen
jejím prezidentem . V roce 1998 byla ČBA přijata do
Evropské bonsajové asociace (EBA) jako první země
z bývalé východní Evropy a v roce 2003 byla ČBA
pověřena uspořádáním 19. EBA-ESA kongresu v Jihlavě. Od roku 2004 je členem výboru EBA.
Přijal jsem vřelé pozvání pana Nováka na letní seminář, který se konal v jeho rozsáhlém „království“
v Libochovicích a měl tak možnost poznat bonsaje
a lidi kolem nich zblízka.
Bonsai – pojem pro strom v misce, vyjadřuje symbiózu
člověka a stromu. Rostlina se svou pěstební nádobou
tvoří celek vytvářející novou estetickou kvalitu. Úžasným příkladem takového spojení je pro mne jedna ze
stromů pana Nováka, borovice blatka, která z mého
pohledu jednoznačně dominovala celé výše zmíněné výstavě. Tento strom poutá zvláštním způsobem
pozornost a vytváří kolem sebe jakousi „auru“, nebo
Skvostná borovice blatka mistra Nováka / foto Miloš Makovský
„silové pole“. Energie proudící v jejích zvlněných křivkách, jako by se nějakým způsobem zesilovala a vyzařovala do prostoru kolem. V blízkosti této rostliny mi
vyvstávaly na mysli pojmy jako vznešenost, důstojnost
a úcta. Setkání s touto rostlinou na mne působilo
podobně, jako setkání s neobyčejným člověkem, byl
to „strom-osobnost“. Systémem vzájemného dávání
a braní v trpělivém tvůrčím dialogu mezi živoucí rostlinou a jejím pěstitelem, vzniklo živoucí dílo neopakovatelných kvalit, kdy celek je víc, než součet jeho částí.
Výsledkem je celková harmonie, a to nejen estetická,
ale i biologická. Neboť jen zdravá a životem kypící
bonsai může být krásná. Nejkrásnější a nejcennější
zajímavosti
h_aluze / 65
jan culek
barbora matulová
bonsaje nevypadají „jako malé stromy“, ony to skutečně jsou malé stromy.
V Japonsku se během staletí vyvinuly přesně stanovené estetické kánony a styly, které naplňovaly pojem
bonsai jako umělecký tvar a formu pěstovaných dřevin. Rostoucí obliba bonsaí v Evropském prostředí
s sebou přinesla i určité „naředění“ japonské typologie, která je bližší evropskému estetickému cítění
a vnímání, a tak u řady talentovaných evropských
pěstitelů vznikají svébytná živoucí díla. Stromy, které
nevypadají „jako z Japonska“, ale vyzdvihují přirozenou a autentickou krásu domácích dřevin a jejich přirozený habitus.
Je zřejmé, že tvorba bonsají, jako velice sofistikovaná forma pěstování dřevin, inspirovaná estetickými
kódy a principy dálného východu, může velmi snadno
sklouznout při nedostatku zkušeností a citu k tvorbě
kýče. Řada západních, potažmo českých, tvůrců však
dokazuje, že bonsai zde má své místo a setkání s takovými stromy a lidmi pro mne bylo velmi nevšedním
a příjemným zážitkem.
Jan Culek
Narozen 6.5. 1985
v České Lípě
V současné době student
„šestého“ ročníku Katedry
výtvarné kultury na Pedagogické fakultě UJEP, který
s oblibou tráví čas ve vertikálních terénech dramatických skalních scenérií, stejně tak jako v přítomnosti muzikantů a hudby, výtvarného umění a lidí vůbec…
rady. Přednášel na téma Sociální nauka církve
a současná krize. Jako světový odborník podal
vynikající a zároveň prostou analýzu důvodů
a souvislostí ekonomické krize.
Na dubnové setkání jsme pozvali Doc. Ing. Josefa Zichu, CSc., který hovořil o vzniku a vývoji vesmíru, stáří
hvězd a dokonce nadnesl i téma úbytku vody v krajině.
Vzhledem k takto započatému tématu jsme se rozhodli
na květnové Quo Vadis pozvat Mgr. Petru Hesslerovou Ph.D., která s námi přednášela a diskutovala na
téma Podaří se vrátit vodu do krajiny?
Tento akademický rok byl zahájen slavnostní bohoslužbou, konající se 7. října v Kostele Nanebevzetí Panny
Marie, za účasti rektorky UJEP Ivy Ritschelové a biskupa Jana Baxanta. Program následujících přednášek
v rámci projektu Quo Vadis bude zveřejněn na adrese
Barbora Matulová
Pocházím z malebných
jižních Čech. V Ústí nad
Labem studuji od roku 2004
a velmi se mi zde zalíbilo.
Mým oborem je grafický
design na Fakultě umění a
designu UJEP. Především se
věnuji ilustraci a knižnímu
designu. Momentálně mám před promocí a zanedlouho mě
čeká vstup do dobrodružství profesního života. Ráda se
angažuji v křesťanském společenství mládeže, se kterým
mimo jiné pořádáme akci Quo Vadis.
http://www.spolcousti.estranky.cz/clanky/quovadis.
barbora matulová
jana válková
Quo Vadis
Quo Vadis je projekt věřících vysokoškoláků, kteří se
snaží prostřednictvím pozvaných odborníků obohatit
studenty o nemalé poznatky z různých vědních oblastí a nezapomínat přitom na duchovně-etický rozměr.
Jedná se o cyklus přednášek, které v minulém akademickém roce probíhaly každou první středu v měsíci v prostoru univerzitní kaple. Ta se nachází přímo
v kampusu UJEP, mezi budovou Sociálně-ekonomické
fakulty a Fakulty umění a designu. Před rekonstrukcí
bývalé nemocnice na univerzitní kampus sloužila jako
nemocniční kaple a na přání rektorky UJEP doc. Ing.
Ivy Ritschelové, CSc. zůstala zachována svému původnímu účelu.
Využít tento prostor byl jeden z důvodů vzniku
66 / h_aluze
zajímavosti
projektu. Dalším důvodem pak bylo to, že věřící
vysokoškoláci, kteří spolu s ústeckým arciděkanem
Miroslavem Šimáčkem Quo Vadis organizují, nechtějí
být izolovanou skupinou, ale setkávat se i s ostatními
studenty. Vysokoškolské křesťanské společenství
se sice schází každou středu na faře, ale ne všichni
studenti mají odvahu sem kvůli zajímavé akci přijít.
Setkání v kampusu je tedy dostupnější tím, že probíhá
na „neutrální půdě“.
Projekt Quo Vadis započal v březnu 2009, kdy akci
přišla slavnostně zahájit paní rektorka a Miroslav
Šimáček kapli požehnal. Hostem úvodního setkání
byl prof. Ing. Lubomíra Mlčoch, CSc., profesor na
Fakultě sociálních věd UK v Praze a člen papežské
Festival sudety
(14.11. - 22. 11. 2009)
Tři hlavní partneři pro Festival sudety 2009 – Les
divokých sviní, Kotec a Činoherní studio Vám nabízí neopakovatelnou možnost nahlédnout Ústí nad
Labem a okolí v historickém kontextu, a to nikoli
nudnou, nýbrž velice zábavnou formou.
„Činoherní studio a Les divokých sviní připravilo program několika divadelních představení, Lds zařídil
koncerty a další a Iva Tattermuschová za Kotec přinesla neobyčejně zajímavý nápad zpracování pohled-
nic. Tak jsme se dostali až k organizaci velkého festivalu, který bude trvat skoro devět dní,“ řekl Vladimír
Čepek, umělecký šéf Činoherního studia. Celý festival začíná v zásadě už v dnešních dnech, a to výzvou
Kotce směřovanou k profesionálním umělcům, kteří
bez nároku na honorář navrhnou, vytvoří a zpracují nové pohlednice Ústí nad Labem. Tato výzva trvá
do 23. 10., později proběhne vyhodnocení pohlednic
nezávislou porotou a následně se vybrané pohledni-
zajímavosti
h_aluze / 67
jana válková
adam hruška
Odpor
ce nechají vytisknout. V průběhu festivalu budeme
pohlednice prodávat, výtěžek z prodeje poputuje na
dobročinné účely – finanční benefit bude poskytnut
na opravu nějaké menší sudetské památky. Touto
akcí však participace Kotce nekončí. 14.11. 2009
otevřeme celý festival jeho workshopem pro širokou
veřejnost. Tento workshop v režii Kotce umožní laikovi zpracovat téma nové Ústecké pohlednice a dále se
bude moci zúčastnit soutěžní výstavy, která proběhne v Činoherním studiu od 14. do 18. listopadu. Vyvrcholením workshopu bude středeční vernisáž výstavy
děl, která na workshopu vznikla a vyhlášením vítězů
soutěže. Samotná výstava bez soutěžního charakteru
potrvá do poloviny prosince tohoto roku.
Na festivalu si budete moci užít inscenace Činoherního studia, které jsou součástí jeho repertoáru. Jsou
to Červený Nepomuk, Pan Theodor Mundstock či
Konference ve Wannsee. K nim přibudou inscenace
– Já budu trochu tvrdohlavý, což je malé divadelní
představení, které vzniklo na základě přepisu audio
záznamu rozhovorů Ferdinanda Peroutky a Johanesse
Urzidila, dále předpremiéra dokumentárního monodramatu Rudolf Höss - Byl jsem velitelem v Osvětimi.
Jedná se o inscenaci, vzniknuvší díky dramatizaci
zápisků Rudolfa Hösse, které až deníkovou formou
pořídil na žádost spojeneckých vyšetřovatelů, kteří
s ním vedli soud za jeho činy za druhe světové války.
„V průběhu celého týdne budou probíhat i nějaké
koncerty, o které se stará Lds. Zatím můžu za nás za
všechny slíbit veliký páteční koncert a taky nějaké
komornější akce s podtitulem ‚Večírek až do rána
v týdnu‘,“ říká Vladimír Čepek skromně.
Nedílnou součástí festivalu budou dvě procházky. Jedna bude na Vitín – zničenou sudetská vesnici, ta bude
68 / h_aluze
zajímavosti
v sobotu a povede ji herec Činoherního studia Jan
Plouhar s výkladem Martina Krska. Nedělní odpoledne jsme zasvětili procházce po Ústí nad Labem, kdy
Martin Krsek zasadí domy, ulice, třídy,... do historického kontextu.
V rámci festivalu nezapomínáme ani na filmovou
tvorbu. Té věnujeme sobotní podvečer a večer. Těšit
se můžete na tvorbu přímo z Ústí nad Labem, ale
také na malé seriálové lahůdky.
Pro více informací klikněte na www.cinoherak.cz
nebo přímo napište na mail Lesa divokých sviní –
[email protected]
Přijďte, těšíme se na vaši návštěvu!
Jedenáct černobílých fotografií ze tří měst České
republiky. Místa různá, aktéři stejní. Choreografie
těchto představení je dána předem a má jasný cíl,
navodit atmosféru strachu. A tato taktika vychází.
Oproti sousednímu Německu je odpor české veřejnosti minimální. Projevte veřejně svůj názor a zabraňte
tomu, aby nadále v poklidu nabírali na síle.
Fotograf je prostředníkem mezi, mnohdy nechtěnou,
realitou a divákem. Svým pohledem zaznamenává, co
vidí, i to, co by eventuálně chtěl změnit, a to předkládá lidem. Fotografie může mít ambice změnit svět.
I samotné focení může být forma odporu.
Adam Hruška
(* 3. 1. 1985)
V rodné Jihlavě odmaturoval na Střední průmyslové
škole a od roku 2004 žije
v Praze, kde studuje na
Českém vysokém učení
technickém. Od téhož roku
drží prakticky neustále
nějaký fotoaparát v ruce, ať už se jedná o kinofilmový či
digitální. Věnuje se převážně reportážní fotografii.
foto Vojtěch Brtnický
Jana Válková
Bývalá studentka ZHV
– estetika, v současné
době na Fakultě užitého
umění a designu na navazujícím magisterském studiu – Kurátorská studia.
Předsedkyně občanského
sdružení Les divokých sviní, jehož posláním je podpora umění a kultury v Ústí nad
Labem a okolí, potažmo v celém Euroregionu Elbe/Labe.
Lds se snaží o pomoc Činohernímu studiu v jeho přerodu
v multikulturní prostor.
Pokud se také chcete stát „divokou sviní“ a chcete spolupracovat nebo pouze hledáte nové prostory pro
uskutečňování vašich kulturních akcí napište mi na
[email protected]
fotografická příloha
h_aluze / 69
adam hruška
adam hruška
Brno, 1.5.2009
Brno, 1.5.2009
70 / h_aluze
fotografická příloha
fotografická příloha
h_aluze / 71
adam hruška
adam hruška
Brno, 1.5.2009
72 / h_aluze
fotografická příloha
Brno, 1.5.2009
fotografická příloha
h_aluze / 73
adam hruška
adam hruška
Praha, 1.5.2008
74 / h_aluze
fotografická příloha
Brno, 28.6.2008
fotografická příloha
h_aluze / 75
adam hruška
adam hruška
Brno, 28.6.2008
Janov, 17.11.2008
76 / h_aluze
fotografická příloha
fotografická příloha
h_aluze / 77
adam hruška
adam hruška
Janov, 17.11.2008
Janov, 17.11.2008
78 / h_aluze
fotografická příloha
fotografická příloha
h_aluze / 79
adam hruška
Janov, 17.11.2008
80 / h_aluze
fotografická příloha
H _ALUZE
literárně kulturní časopis

Podobné dokumenty

Plzeňská karta – k Vašim službám

Plzeňská karta – k Vašim službám rozhodnutí. „Ještě že mám ten elektronický podpis na kartě,“ libuje si Zdeněk. A spokojeně odchází zpět do kanceláře. Je to tak akorát, kolem druhé mají přijet tři jejich spolupracovníci z Německa,...

Více

Petr Lukeš nekouká na televizi, neumí pustit počítač a v

Petr Lukeš nekouká na televizi, neumí pustit počítač a v na jedno použití, bodl do ucha a ona začala křičet. Beran jí říká neřvěte a zdvihněte ruce. Ruce jí vyjely nahoru a ona křičí – zázrak. A já si v tu chvíli říkal – tak tohle bude moje metoda. To js...

Více

Czech original (pdf file)

Czech original (pdf file) Přiznáme-li „evokativnost“ detailu, pak není důvod nepřiznat ji i celku – a tvé skladby prostě jakousi příběhovost evokují, i tam, kde ji neinzeruješ. Tolik k motivaci mé otázky. Ale těžko můžu při...

Více

30. 5. 2014 od 13:30 hodin

30. 5. 2014 od 13:30 hodin zaplacení, je vydražitel (nabyvatel) díla odvezen služebním vozem do Galerie ART PRAHA a s vyzvednutým dílem přivezen zpět, zdarma. Fotografie všech obrazů a soch jsou promítány v pořadí určeném ka...

Více